Zadní řada zleva: Matěj Morávek, Martin Luhan (Steve), Jirka Konvalinka, Karel Kratochvíl, Martina Cílková, Aška Košálová Před nimi zleva: Áňa Beránková, Klára Cibulová, Berenika Kohoutová, Terezka Gsöllhoferová S mikrofonem Adam Rut
Zleva: zpola zakryt Honza Matějek, zády Adam, Vašek Březina, právě hovoří Týna Průchová a Zuzka Malá
Po několika letech, kdy jsme si původní inscenaci připomínali jen ze zvukových záznamů, došlo ke zdárnému pokusu o oživení stejného scénáře, avšak se zcela jinými a také jinak disponovanými dětmi. Vzniklo představení poněkud divadelnější, hravější. Zažili jsme s ním překrásné chvíle, několik zájezdů – a na závěr sezony 2001/ 2002 také na Lojkovic zahradě společné provedení v podání „pr vních“ a „druhých“ – snad „prvních“ i ze snímků je patrné, jak jim to dohromady znělo…
41
o
Gorilí plavky
v
a
d
l
42 d
i
Dramatická studie života – náctiletých
autor předlohy úprava a režie
Jana Schmiedtová Tomáš Staněk a Tereza Tobiášová
za několik zkoušek a táborový pobyt nastudovali: Pavel Matěj Morávek Viktorka, jeho sestra, skautka Madla Rutová /Petra Balá Mariána, Pavlova dívka Veronika Tůmová / Kateřina Odarčenková Tadeáš, jeho kamarád Matěj Křístek Helena, Tadeášova dívka Marie Helebrantová / Aška Košálová David, kamarád Pavla Mirek Beránek Jiří Konvalinka Premiéra: 25. 8. 2001 Vyhlídka, Javorník na Šumavě
GORILÍ EXPERIMENT Bylo letní parno. Tomáš seděl s Terezkou nad kávou v oblíbeném Popo a plánovali. „Máme po premiéře Hraběte a do prázdnin zbývají ještě dva měsíce, co budeme s naší nejstarší skupinkou dělat?“ „Rodiče odjeli a my máme celej víkend volnej byt…“ „Začneme
něčím k jídlu… dvakrát nakládaný hermelín Ty si chceš s pečivem…“ „Si můžeme číst…“ „„T dva měsíce číst? Na to bude snad dost času v důchodu!“ „Dva měsíce, to je sedm zkoušek.Toho moc nestihneme!“ „Dvě sodovky a sedmičku bílého…“ „Nepřeháníš to s tím pitím?“ „Až budu chtít vychovávat tak ti zavolám!“ „A co něco drobného?“ „Něco drobného by neuškodilo…“ „Dvakrát jablečný závin se šlehačkou…“ „Suchý sušenky?“ „Jednoaktovku. Ale nic obyčejného. Originál! Něco, co tu ještě nikdy nebylo…“ „šampaňské s jahodami?To by bylo cool…“ „já mám strach!“ „Ještě jsme nezačali a ona už má strach…“ „…současná cool dramatika, kde ji ale vzít…“ „kde na něj vzít“ „Měl jsem narozeniny!“ „Napíšeme si něco sami!“ „Nebuï jak máma!“ „domácí šampaňské jsem ještě fakt nepil…“ „Člověk něco sežene, a aby si to ještě vypil sám!“ „Upravíme si třeba… hele, opice?…“ „Ty seš fakt vtipnej jako gorilí plavky…“ „Nebul, uplave ti make up…“ tímto písmem je to fikce tímto písmem stenografický záznam ze zmíněného Popocafé tímto písmem citace ze zmíněné divadelní hr hryy
Petr Pulc
Dismančata v kamenných divadlech Jak jsem hrál ve FFrancouzské rancouzské revoluci Jednou večer táta přišel jako každý den domů. Kromě takových těch všedních proslovů u večeře se zmínil také o tom, že mám v pátek 22. ledna bylo to v roce 1999 - přijít na konkurz do Divadla v Dlouhé. Když jsem to slyšel, byl jsem celý vzteky bez sebe. Můj kamarád Mirek mi totiž toho dne řekl, abych v pátek přišel k němu na oslavu jeho narozenin. Rodiče mě ale - jako vždy - přemluvili, a tak jsem v pátek šel místo na oslavu Mirkových narozenin na konkurz do divadla. Ocitl jsem se ve větší místnosti, v jejímž rohu stál klavír. Za chvíli přišel Petr Pulc a pak i Tomáš Žatečka a nedlouho po něm Tomáš Kotrba. Nakonec přišla samotná paní režisérka Hana Burešová a s ní pan klavírista Milan Potoček. Postavil si nás ke klavíru a rozdal nám texty jedné písně z představení, kterou jsme pak měli každý zazpívat. Pak se nás ještě na něco zeptala paní režisérka, poradila se klavíristou a pak řekla: „Bereme vás všechny!“ Naše role spočívala v tom, hrát syna francouzského krále Ludvíka XVI., kterého později (když krále popravili) dali do pěstounské péče. Od října jsme na zkoušky chodili jednotlivě, protože se už začalo dávat dohromady celé představení a nemohli jsme se tam prý motat všichni. Konečně 30. října se konala premiéra divadelního představení Obrazy z Francouzské revoluce, kde za nás všechny vystupoval Tomáš Žatečka.
Na mě přišla řada ke konci listopadu. Byla to „moje“ premiéra. Do divadla jsem přišel v 18 hodin, tak jak bylo psáno ve fermanu. Všechny věci jsem si dal do šatny a šel se projít dolů na jeviště a zpátky. Z tašky jsem v šatně vytáhl text a protože jsem měl trochu trému, pročetl jsem si ještě raději obrazy, ve kterých vystupuji. Pak jsem si došel pro kostým a navlékl jsem na sebe dvě vrstvy oblečení. To proto, že na začátku jsem vystupoval ve dvou hned za sebou jdoucích obrazech. Takže jsem pak ze sebe jenom stáhl jednu vrstvu kostýmu a byl jsem hned připraven na další obraz. Když jsem převlékání dokončil, bylo asi tři čtvrtě na sedm. Pomalu, ale jistě jsem už směřoval do zákulisí jeviště. Tam jsem potkal Honzu Vondráčka coby Figara, zahajujícího představení. „Ty máš dneska premiéru, viï?“, zeptal se mě. „No, mám,“ odpověděl jsem mu, protože nic jiného mi asi v tu chvíli nezbývalo. „Tak zlom vaz!“ povídá. „Dík !“ řekl jsem (jak jsem ale později zjistil, špatně). Když v září 2001 proběhla „oprašovačka“, byli jsme už všichni větší a taky těžší, takže už jsme vůbec nevypadali jako šestiletí synové francouzského krále Ludvíka XVI. (alespoň já a Tomáš Kotrba ne). Bylo už tedy bohužel načase, aby někdo z nás Francouzskou revoluci opustil. V září šel Tomáš Kotrba a v lednu jsem si díky svému rychle rostoucímu tělu a rychle snižujícímu se hlasu zahrál „svou“ derniéru i já. „Stejně bych tam ale vydržel ještě déle,“ říkal jsem si. Teï už je to ale opravdu minulost. Aspoň jsem si vyzkoušel odehrát dva roky a jedenáct představení s velkými herci na velkém jevišti ve velkém divadle, taky jsem trochu pochopil, o čem vůbec byla Velká francouzská revoluce - a hlavně: dozvěděl jsem se, že na narážku „Zlom vaz!“ se nikdy neodpovídá poděkováním, ale „Čert tě vem!!!“
43
Jiří Švorc
/na snímku vlevo v roli psa Azora v Brundibárovi/
o d
i
v
a
d
l
44
Vneseš-li do chaosu pořádek… Víckrát jsem se vyznal z náklonnosti k lidem, kteří se nevejdou do škatulek. Pošmourné týdny zápasů zimy s jarem mi proslunila setkání s osobnostmi, které se vymykaly šablonám. Máte příliš velké srdce na to, abyste s ním mohl žít, tak zní diagnóza, kterou si do erbu vepsal a vlastním osudem i naplnil básník Václav Hrabě. Do tří lapidárních slov ji zhustili členové Dismanova rozhlasového dětského souboru ve scénickém večeru z jeho poezie. Představení Příliš velké srdce, jehož generálku jsem před pár dny viděl, nastudovali s deseti - až patnáctiletými dismančaty jejich jen o málo starší kolegové, asistenti šéfů souboru Zdeny a Václava Fleglových, Tereza Tobiášová a Tomáš Staněk. Verš, které jsem jako básníkův plus minus vrstevník vnímal co generační výpověï pevně zakotvenou v čase nadějí a zklamání šedesátých let, si tu překvapivě samozřejmě přisvojili dospívající kluci a dívky přes propast čtyř desetiletí. A ukázalo se, že z poselství poezie Václava Hraběte při jejich transportu přes Macochy času nepoztráceli nic. Kromě milostné lyriky zazněly ve scénickém pásmu dismančat i básně s protifašistickou, antimilitaristickou a antirasistickou tematikou, které by se možná jiný inscenátor zdráhal zařadit, aby v novém dobovém kontextu nevyzněly jako agitky. Naopak. Básně Dezertér císaře pána nebo Židovský transport patřily v prostém, ale na dřeň opravdovém podání mladičkých recitátorů k nejsilnějším momentům představení. Osudová adresa v pointě jedné z básní zazněla jako úder bubnu – Mauthausen. A já jsem po dlouhé době zažil v divadle, že mi přeběhl mráz po zádech. Otakar Štajf, METRO, 24. 4. 2001
45
o d
i
v
a
d
l
46
UVOZOVKY
29. září 2001, 22:22
Po pečlivé úvaze jsem se rozhodl, že „psát kritiku ještě před premiérou je bezpečnější než až po prvním uvedení. Jelikož mám hlavu plnou představení Jak je důležité míti Filipa díky neustálým zkouškám, nebudu vyjadřovat své názory natolik expresívně. Je to prostě úžasné představení plné geniálních gagů (minimálně jednoho) a spousty (jak jsme si už zvykli) Zdeňkových režijních nápadů. Po dvouleté práci vznikla konečně verze prezentovatelná publiku a já jsem tomu rád. Nabízí se nám mnoho srovnání. V první řadě jsou tu samozřejmě Černoši. „Nuže abych opravdu mluvil upřímně,“ nevím, jak bych tato představení srovnal. V obou jsem totiž hrál. – „Faraón: Kdo přinesl toho haranta do mého paláce?“ – „Algernon: Jen teta Augusta a Gwendolina.“ Dále se objevuje Příliš velké srdce. „Velmi mne mrzí, že musím o tomto kusu mluvit upřímně“, ale hodnocením budiž toto: Porovnejte obsazení obou inscenací a berte přitom zřetel na jméno autora tohoto textu. Dostačující? Poezie Václava Hraběte je vynikající. – „Kačka: Jirko, tobě se ta písnička líbí?“ – „Lane: Myslil jsem, že by nebylo zdvořilé naslouchat.“ Postupuji-li dále ve své paměti, nabízí se další dobře srovnávatelné dílo – Ruty šuty Arizona. Věkové rozpětí bylo podobné jako naše a prvky absurdity se objevují poobojíkrát. Tak Arizona neměla živou hudbu. Měla však Adama Nováka. Naopak neměla Special guesta. Inu – sečteno, podtrženo a objektivně řečeno, jsme jen o trochu lepší než my. – „Tony: Jendo, Jeníčku, nedáš si buchtičku? Je ještě teplá a s tvarohem.“ – „Jack: Nepamatuji se, že bys někdy hlad neměl.“ Jistě vzniklo mnoho dalších her ke srovnání vhodných,„ale to je problém čistě akademický a jako většina čistě akademických problémů má pramálo vztahu ke skutečnému životu.“
Především bych ocenil výkon Matěje Morávka v hlavní roli, kterou byl donucen naučit se za jediný měsíc a jediný týden. V první řadě vyzdvihuji výkony obou dam, totiž Danky Ivanovové a Terezy Svobodové, a jejich geniální ztvárnění tak pitoreskních postav. Vystavil bych na odiv výtečného Růžového pantera Jirky Konvalinky a nade všechno vynáším umění slečen Katky Wienerové a Markéty Ježkové, které vynikajícně stvořily postavy Cecilie a Gwendoliny. Navrch chválím kvalitu hudebního i hereckého projevu členů skupiny The JAMS kromě sebe, aby to nevypadalo, že chválím sám sebe. Na závěr, aby byl můj názor jasný, zbývá dodat jen: P. S.: Texty v uvozovkách přejaty z děl: – „Would you like a couple of fun?“ Oscar Wilde: Jak je důležité míti Filipa – „Oh, thank you very much, indeed.“ Roark Bradford/Zdeněk Bartoš: Černošský Pánbůh a páni Izraeliti – „What a lovely comical piece.“ Martin Janouš: Ruty šuty Arizona – „It is very charming.“
ZDENĚK BARTOŠ
* 1975 v DRDS od roku 1983, v letech 1989 – 1998 působil jako asistent. Hrál v Pražských pověstech, ve westernu Ruty šuty Arizona a v montáži poezie Jiřího Ortena. S dětmi z DRDS inscenoval pohádky Pasáček vepřů, Pradědeček a loupežníci a výběr nejslavnějších textů velkého alžbětince Shakesappeal aneb Míchaný půvab. Upravil a zrežíroval také slavnou předlohu Roarka Bradforda Černošský Pánbůh a páni Izraeliti, na repertoáru souboru je stále v jeho režii i komedie Jak je důležité míti Filipa. Vystudoval francouzštinu a žurnalistiku, nyní završuje studium režie na pražské DAMU, je moderátorem a redaktorem Českého rozhlasu REGINA. Pozn.: „Filip“ vznikal poměrně dlouho: první s tímto nápadem přišel Libor Bouček, vedl také první zkoušky, až po týdnech zkoušení upravil a zkrátil scénář Přemysl Rut, nakonec se režie ujal Zdeněk Bartoš a dovedl vše k premiéře i úspěšným reprízám.
d
i
v
a
d
l
48 o
Můj milý Tomášku, posílám Ti něco požadovaného a narychlo splácaného karlštejnského breptání do Almanachu, doufám, že bude aspoň kapánek k něčemu. Měj se pokud možno co nejbáječněji! Zuzana
Jak pokročily práce na Karlštejně, Arnošte? Neotálet, nezahálet! A tak jsme společně prodělali hodiny soustředěné práce, hodiny práce a hodiny….inu…(Dětský nerozum to všechno omlouvá… Hříchem to není, ale slabostí určitě…) v neutuchající víře, že se nám společnými silami zdaří proměnit jeviště ve dvůr Otce vlasti a nůši háděcích ocásků (a jazýčků) ve výkvět středověké šlechty. (Jsem skeptikus, spíš přelud to byl…) Leč krůček po krůčku se nám přece pod rukama bavlněná trička stávala oděvem hodným samotného císaře (Na co se to obléká, otče?) , násady smetáků rytířskou zbrojí (Přilbice! Kyrysy! Halapartny! S pomocí Boží na hradby!!) a padavčata vznešenou krmí. (Mé svědomí je čisté, nebo naše dílo je dobré.) A s tímto přesvědčením jsme to i přes drobná úskalí (Tady to nedopadne dobře, tady se jednou něco stane! Šílíte všichni dohromady?!!) – ale bez oněch „drobných úskalí“ by to nemohlo být ono - dopracovali až k premiéře. (Konečně opět volně dýši!) A doufejme, že nejen tam. Že i po nějaké době se budou všichni zúčastnění moci ohlédnout za touhle etapou s pocitem jistého obohacení přinejmenším sebe sama (pečuj o prospěch a zisk v mezích zákona…), v případě ideálním se snad s úsměvem otočí i druzí. A hlavně mějme na paměti: Jest možno nemilovat to, co jest dílem naším…?
Návštěva u pana Jurkoviče Kdo alespoň jednou viděl představení Noc na Karlštejně, tomu jistě neušlo, že je doplněno středověkou muzikou. Ta by ve hře nebyla, nebýt jednoho pána, kterého jsme navštívili během tábora v Javorníku na jeho chalupě. Ten pán se jmenuje Pavel Jurkovič. Upravuje středověké písně a také hudbu skládá. A onen výlet za ním nebyl zbytečný. Po příjezdu nás srdečně přivítal a vyzval nás, abychom se šli posadit do jeho velké pracovny. Poté nám začal povídat, jaké hudební nástroje se ve středověku používaly. Pan Jurkovič také ukázal Adenike, jak zahrát správně e. Poskytl nám i rozhovor, odvysílaný v Rádiu DISS a později i v Hnízdu na stanici PRAHA. A řekl nám mnoho dalších věcí o středověké muzice. Poté nás venku pohostil sušenkami a limonádou. Určitě nás považoval za milé hosty, alespoň do doby, než jeden nejmenovaný účastník rozbil na trávníku skleničku. A když byly všechny střepy sesbírány, odjeli jsme zpátky do tábora s pocitem opravdového štěstí…
Nikola Ivanov
Zuzana Malá
49
