ONDŘEJ JUNEK TŘI KAMARÁDI
aneb setkání po letech
Nakladatelství Bluma
Ondřej Junek
Tři kamarádi aneb setkání po letech
Nakladatelství Bluma
1
Autor
Ondřej Junek 2012
Ilustrace
Josef Čmáral 2012
2
Kapitola č. 1 U Hájků – setkání po letech Dvacátého října 2011 bylo sychravé podzimní odpoledne a v hospodě U Hájků se po patnácti letech sešli tři kamarádi ze základní školy. Nad dobrým pivem zavzpomínali na staré dobré časy, kdy ještě neměli rodiny a starosti s prací a vyděláváním peněz. Pepa, Ruda a Roman se znali už od školky a během základky si spolu užili spoustu legrace. I během střední školy z nich byla nerozlučná trojice, která se rozdělila až po maturitě, když začali studovat na různých vysokých školách. Rozprchli se do různých koutů Evropy. Pepa nedávno dokončil druhou vysokou školu a získal titul doktora práv, Ruda učí už řadu let literaturu a angličtinu na prestižním gymnáziu. Roman získal sportovní stipendium na jedné německé univerzitě. Vždycky z nich byl nejnadanější na atletiku a mohl z něj být jednou skvělý sportovec. Nebýt té nešťastné autonehody. Po ní se rozhodl investovat do gastronomie a otevřel si stylovou hospůdku, kde se naši tři přátelé konečně po letech zas sešli.
Kapitola č. 2 Duchařská historka „Pamatujete si, jak jsme v šesté třídě jeli na školu v přírodě na ten starý zámek v lese?“ zeptal se Ruda. „Byl to velký, temný zámek uprostřed lesa. Správce nás rozdělil do pokojů. Jako vždycky jsme chtěli být spolu. Vybalili jsme si kufry a šli jsme na obhlídku zámku. Správce nás provedl po celé budově, abychom věděli, kde je jídelna, společenská místnost, koupelny a kancelář kastelána. Ve druhém patře jsme si u chlapeckých záchodů všimli velkého starobylého trezoru. Byli jsme zvědaví a vyptávali se správce, co je v něm ukryto. Řekl nám, že trezor je řadu let uzamčený a nikdo neví, co je uvnitř. Klíč se prý ztratil během druhé světové války, když zámek obsadili Němci. Od té doby se nenašel nikdo, kdo by trezor dokázal otevřít. Teď stojí na chodbě jako dekorace a sám o sobě je velkou raritou kvůli svému stáří a zpracování.
3
Druhý den jsme s paní učitelkou vyrazili na výlet prozkoumat blízké okolí a zařádit si v lese. Nejvíc se nám líbila zrenovovaná rozhledna. Schody až na vrchol jsme vyběhli několikrát. Snažili jsme se zaujmout spolužačku Kláru. Byli jsme pak pěkně utahaní a žízniví.“ „Jo, a k večeři jsme vypili spoustu limonády, a tak jsme i po večerce pořád courali na záchod.“ doplnil Pepa. „Což teprve, když jsme na chodbě najednou uviděli otevřený trezor.“ „Hodiny právě odbily půlnoc,“ zašeptal Roman. Hlas se mu chvěl jako tenkrát. „ Naše klučičí zvědavost zvítězila nad strachem, tak jsme se šli podívat, co trezor skrývá. Jaké bylo naše zklamání, když jsme zjistili, že je prázdný. Najednou na chodbě zhasla všechna světla a spojovací dveře se s bouchnutím zavřely. Celí vyděšení jsme utíkali do svého pokoje a až do rána se klepali pod peřinou.
Po snídani jsme se svojí fantastickou historkou zašli za správcem. Moc nám nevěřil, tak jsme mu chtěli otevřený trezor ukázat. Když jsme však přišli na místo, kde se večer všechno odehrálo, trezor stál zavřený, jako by se nic nestalo. Byli jsme z toho zmatení a správce se nám smál. Že prý nás nachytala místní strašidla.“ „Musím se přiznat,“ řekl Pepa, „že si do dneška nejsem jistý, jak to všechno vlastně doopravdy bylo.“
Přátelé si ještě chvíli sdělovali své rozpačité pocity z oné tajuplné noci a vymýšleli reálná zdůvodnění toho, co prožili. Nakonec se shodli, že bujná chlapecká povaha a tajuplné prostředí starého zámku, si pohrály s jejich dětskou fantazií. Mezitím se venku sešeřilo a začalo pršet.
Kapitola č. 3 Výlet do ZOO „Jak tak vidím ten déšť,“ řekl Roman, „vzpomněl jsem si, jak jsme tenkrát parádně zmokli v ZOO, do které nám dala paní učitelka volné vstupenky za sběr papíru. Na programu bylo otevření nového pavilonu šelem. Když jsme od školy dorazili autobusem na parkoviště, vyskákali jsme a seřadili jsme se, aby nás paní učitelka mohla spočítat. Před areálem jsme čekali asi tak patnáct minut, než ZOO otevřeli. Když jsme vešli, paní učitelka nám řekla, že v deset hodin máme být u ledních medvědů. Do té doby jsme měli osobní volno, a tak jsme si šli koupit něco na mlsání. Když jsme všechno snědli, šli jsme směrem k medvědům. Cestou jsme potkali paní učitelku, která nám řekla, že tamhle na kopci je ten klokan, kterého naše škola adoptovala. Příspěvky na jeho krmení byly právě ze sběru starého papíru. Šli jsme se podívat, jestli je na cedulce u jeho ohrady napsaná jako sponzor také naše škola. Byli jsme patřičně hrdí, když jsme mezi třemi tabulemi našli 4
štítek se jménem naší školy. Pokračovali jsme dál v prohlídce. U medvědů nám paní učitelka řekla, že v půl dvanácté máme sraz pod lanovkou, která byla vidět téměř ze všech koutů zahrady. Stála tam už řadu let. Tak se naše trojice sebrala, a vyrazila se podívat do nově otevřeného pavilonu šelem, na který jsme se všichni nesmírně těšili. Když jsme dorazili, divili jsme se, co všechno je uvnitř. V pavilonu to vypadalo jako v opravdové džungli. Po východu jsme se vydali na druhý konec ZOO na dřevěnou rozhlednu, ze které byla vidět půlka Prahy, i když nebyla moc vysoká. Nahoru vedlo úzké schodiště, kde se dalo jít pouze jednotlivě. Pepa byl v té době trochu silnější v pase, a tak když jsme vylezli na rozhlednu, byl zhruba v půlce schodů. Tak jsme si z něj udělali srandu, a když konečně s funěním vylezl nahoru, my jsme běželi hned zase dolů. Pepa zůstal chvíli nahoře, aby udělal nějaké fotky. V tu chvíli šla nahoru jiná skupina, a tak tam zůstal uvězněný. Zezdola jsme ho sledovali, jak se pomalu souká dolů. Přišlo nám to hodně veselé. Když po dlouhé době slezl, šli jsme si za roh dát krokety. Vydali jsme se směrem k lanovce, pod kterou jsme se měli sejít. Než jsme došli, krokety jsme měli snězené. Sedli jsme na lanovku a sjeli k dolnímu stanovišti, kde jsme se setkali s paní učitelkou a dalšími spolužáky. Někdo zjistil, že asi o 200m dál je pohyblivý most, a tak jsme dostali ještě půl hodiny na vyblbnutí. Hráli jsme hru, kdo lávku rychleji přeběhne, když ostatní budou dělat překážky nebo strkat do mostu. Když jsme byli v nejlepším, začaly z nebe padat obrovské kapky deště. Nikdo z nás neměl pláštěnku, protože podle předpovědi měl být jasný, slunečný den. Než jsme s paní učitelkou stačili doběhnout k našemu autobusu na parkoviště, byli jsme promočení až na kůži.“ Všichni tři se smáli ještě dlouhou chvíli. Najednou si uvědomili, jak moc jim chybí doba, kdy byli spolu.
5
Kapitola č. 4 Tankový den v Lešanech „Vzpomínáš, Rudo, jak nás tvůj táta vytáhl do Lešan na prohlídku vojenského muzea?“ zeptal se Roman. „Co kdybychom to zopakovali hned zítra? Měl jsem s pár kamarády odjet na Tankový den, ale nějak jim to časově nevyšlo. Bylo by prima uspořádat zas společnou akci.“ Všichni souhlasili, takže se domluvili, že se sejdou druhý den brzy ráno před hospůdkou. Byla sobota ráno, žádné povinnosti a počasí jak vystřižené ze žurnálu. Aby zapadli do davu, vytáhli ze skříní vojenské oblečení. Cesta jim trvala asi dvě hodiny. Když dorazili do Lešan Romanovým Gazem, pár nadšenců vojenské techniky už bylo na place s vlastními vozy. Stála tam třeba i raritní V3S s kulometným dvojčetem proti letadlům, americký vojenský HUMMVEE nebo výsadková Tatra 805 valník a mnoho dalších. Do devíti hodin, kdy se měl otevřít vchod pro návštěvníky, si povídali spolu s ostatními kamarády, které náhodou potkali. Když se konečně otevřelo, lidé se nahrnuli dovnitř. Po příchodu do areálu si nešlo nevšimnout růžového tanku. Říká se mu tak proto, že ho výtvarník David Černý v roce 1991 nabarvil na růžovo jako výraz odporu ke komunismu, a také byl za tento čin stíhán. Po uvedení do původního stavu ho znovu natřela růžovou barvou skupina poslanců. Většina návštěvníků si pak zašla koupit pivo nebo klobásu s chlebem a ti ostatní se podívali do budov s muzejními exponáty. „Tady kousek v jedné budově mají vystavenou uměle vytvořenou nepohyblivou bitvu.“ ptal se Roman. „Můžeme se tam podívat do tanku T-34 a vyzkoušet si plnou polní výstroj z druhé světové války.“ „To by bylo super!“ zvolal Pepa. „Jdeme na to, kluci!“ Dále prošli osm dalších budov muzea propojených velkou chodbou, kde byla také vojenská technika od roku 1914 až do roku 1980. Hlavní program začínal v deset hodin. Než došli k ohraničenému prostoru pro plánovanou akci, program začal. K vidění byl unikátní tank Merkava. Ve Vojenském muzeu Lešany je to jediný pojízdný tank tohoto typu mimo Izrael na celém světě. Další exponáty mají sice ještě ve Francii a v Německu, ale ani jeden z nich není pojízdný. Merkava je o polovinu větší než ostatní tanky.
6
Po přibližně hodinovém představování vojenské techniky začala bitva. Bojovali proti sobě afganští vojáci proti české jednotce v Afganistanu. Afganci na své straně měli dvě vozidla UAZ 469, jedno BVP-2 a jednoho upraveného Land Rovera. Česká jednotka operovala s vozidly Pandur ll a vojensky upraveným vozem značky Iveco. Chvíli už to vypadalo, že česká jednotka prohraje. Když tu jim přijel na pomoc HUMMVEE z americké armády a vše dopadlo dobře. Češi nakonec vyhráli a všichni byli spokojení. Po skončení bitvy pořadatelé pustili děti do prostoru, kde se bitva konala, aby si posbírali vystřelené náboje. Po oznámení z řídící věže o ukončení dne se všichni návštěvnící nahrnuli na tři parkoviště plné aut. „Ještěže jsme tady Gazikem,“ prohlásil Ruda. „Alespoň se tu nemusíme tlačit s ostatními auty.“ „Ještě by mi ho odřeli, civilisti!“ zasmál se Roman. Všichni se dali do smíchu a v pohodě odjeli zadním výjezdem pro VIP hosty s vojenskou technikou.
Kapitola č.5 Brzy nashledanou! Po vydařeném sobotním dnu si staří kamarádi zašli ještě na jedno pivko do Romanovy hospůdky. Slíbili si, že i přes všechny pracovní a rodinné povinnosti si na sebe udělají alespoň jeden večer v měsíci čas. A tak se každou poslední sobotu v měsíci scházejí u Romana na sklenku zlatavého moku a partičku karet.
7
Obsah: 1. 2. 3. 4. 5. 6.
U Hájků – setkání po letech Duchařská historka Výlet do ZOO Tankový den v Lešanech Brzy nashledanou! Obsah
str. 3 str. 3 - 4 str. 4 - 5 str. 6 - 7 str. 7 str. 8
8
Tři kamarádi aneb setkání po letech Tři přátelé se po mnoha letech, kdy se neviděli, setkávají v hospůdce jednoho z nich. Vzpomínají na společně strávené chvíle v dětství a čeká je i zajímavý zážitek ve Vojenském muzeu…
Nakladatelství Bluma
*
Doporučené maloobchodní ocenění – známka 1
9
