Magazín Pátek LN
Jsme víc než Jen hromádka genů výtvarnice a spisovatelka Markéta Baňková o genech, on-line studiu na harvardu a o tom, jak správně pochopit teorii relativity. Text: Foto:
P
řed šesti lety vydala svoji literární prvotinu, fyzikální bajky Straka v říši entropie, a získala za ni prestižní ocenění magnesia Litera v kategorii objev roku. vyprávěla v ní například, jak pořádkumilovná stračí matka zjišťuje, že základem života není řád, nýbrž chaos, nebo jak se myši vyjadřují k problému kvantové neurčitosti. kniha, v níž se zvířata vtipně potýkají s fyzikálními zákony, zaujala především neotřelým stylem na hranici absurdní grotesky, eseje a bajky i způsobem, jakým polidšťovala témata typu zakřivení časoprostoru či gravitace. Zatímco Straka byla určena dětem i dospělým, druhá kniha markéty Baňkové, román Maličkost, už je literaturou pouze pro odrostlejší, ale i ona je inspirována vědou. autorka, absolventka ateliéru grafiky a nových médií na pražské avU, si ji znovu sama ilustrovala a stejně jako v prvním případě ji cizelovala do konečné podoby celých pět let. Tentokrát se jí tématem stala biologie. hlavní hrdina románu Tomáš, adoptovaný třiadvacetiletý student genetiky, hledá známost a zároveň své biologické příbuzné, aby mohl lépe porozumět sám sobě. Baňková jeho prostřednictvím hledá odpovědi na řadu zajímavých otázek: nakolik jsme určováni a současně omezováni vlastními geny, čí očekávání v životě vlastně plníme a kde je hranice mezi osobní svobodou a obyčejným sobectvím. vedle světa vědy nechává autorka do
Petra Smítalová Tomáš Krist
Markéta Baňková (46) Spisovatelka, graička a fotografka. Po Střední umělecké škole Václava Hollara absolvovala Ateliér graiky a nových médií na pražské AVU. V 90. letech pobývala v USA a krátce i ve Velké Británii. Věnovala se internetovému umění net art – například web New York City Map, digitální video Smysly života či vizuální webblog Scribble (Čáranice), který automatickými kresbami autorky komentuje zprávy světových médií. V roce 2011 získala za svůj literární debut Straka v říši entropie cenu Magnesia Litera pro objev roku. Začátkem loňského prosince vydala román Maličkost – Romance z času genetiky. V obou knihách beletristicky popularizuje vědu. Žije Praze, má desetiletou dceru a šestiletého syna.
knihy prosáknout i svět ezoteriky, emocí a intuice. Ukazuje oba extrémy a zároveň hledá průniky dvou zdánlivě nesmiřitelných pohledů. navzdory dvěma vydaným titulům se však výtvarná umělkyně za spisovatelku stále nepovažuje. v současné době si vybírá oddechový čas, během něhož přemýšlí, zda bude v budoucnu víc cestovat, číst beletrii, kreslit, nebo psát další knihu. Proč vás věda jako původně výtvarnou umělkyni tak fascinuje? Je to asi nejobjektivnější cesta k tomu, dozvědět se o světě víc. nebráním se ale ani jiným pohledům. Zkoumala jsem i ezoteriku, astrologii, léčitelství. co kdyby na tom taky něco bylo? Úplně tuto možnost nevylučuju, i když mě léčitelé o svých schopnostech zatím nepřesvědčili. myslím, že je dobré přistupovat ke všem možnostem skepticky, ale nezaujatě. mnohem bližší je mi ovšem přístup vědců, přestože bych si trochu přála, aby fungovala i ta mystika. Bylo by krásné, kdyby existovala třeba telepatie… Jenže – jak říká můj oblíbený (americký fyzik) richard Feynman – přírodu nezajímá, jak pěkná je vaše teorie. věřme tomu, co jde prokázat. Jak moc jsou podle vás vědci ochotni zabývat se i dosud nepotvrzenými teoriemi, které se na první pohled mohou zdát až bláznivé?
27
Rozhovor
Baňkové prvotina Strana v říši entropie a ilustrace, které do své knihy sama vytvořila.
Většina biologů mi v tomto ohledu přijde pragmatičtější než fyzikové. Moderní fyzika v mých očích svým rozletem dokonce předstihuje všechny ty ezoteriky. Jsou to divoké teorie: vesmír jako hologram, představa našich souběžných historií v různých vesmírech, existence paralelních světů, kvantové částice na více místech současně, bizarní „telepatie“ vzájemně provázaných částic a tak dál. To trumfne i spisovatele sci-fi! Už jen to, že dosud neznáme 96 procent hmoty a energie, která tvoří vesmír, nabízí fyzikům velkou příležitost uplatnit svou představivost. Když jste dopsala svou první knihu, Straka v říši entropie, věnovanou právě fyzice, začala jste přemýšlet o tom, že se pustíte do další? Uvažovala jsem, zda napsat něco dalšího, ale nechtěla jsem nic slibovat. Dosud se úplně nepovažuju za spisovatelku. I když… druhá kniha… Hlavní je pocit, že jsem splnila nějaký svůj vlastní závazek. A co když zrovna já, právě proto, že jsem z humanitního světa, mám šanci podat fyziku a biologii úplně jiným způsobem? A byla to i příležitost se dovzdělat. Chodila jsem na přednášky na přírodovědeckou fakultu, absolvovala jsem tříměsíční on-line kurz Úvod do biologie na americké Massachusetts Institute of Technology. Pak kurz neurovědy na Harvard University. Je skvělé, že dnes – funguje to poměrně krátce – takhle můžete zadarmo studovat na nejlepších světových univerzitách. MIT kurz například vedl Eric Lander, který je jedním z iniciátorů projektu pře-
28
čtení lidského genomu. Mám teď pocit, že ho znám skoro osobně. A takhle v mém zápisníku přibývaly poznámky – a najednou to vypadalo, že z nich opravdu bude kniha. Začala jsem chodit do laboratoří, nemám to daleko na Albertov, pak do Ústavu molekulární genetiky. Vědci, kterým jsem řekla, co mám v úmyslu napsat, mi ochotně vysvětlovali, jak to v jejich laboratořích funguje. Vždycky takhle poctivě studujete obor, o kterém chcete psát? Píšu o tom, co mě zajímá. Fyzikálním bajkám taky předcházelo studium. Kamarádky se tvářily překvapeně, když jsem si na pískoviště brala třeba Elegantní vesmír. Stejně si nepočtete, když hlídáte dítě... Vzpomínám na nejtěžší moment. Snažila jsem se pochopit vysvětlení obecné teorie relativity, jak mi ho popisoval můj tehdejší konzultant Luboš Motl. Bylo to správné vysvětlení zahrnující zakřivení prostoru i času, tedy ne obvyklé zjednodušené zakřivení prostoru, o kterém se můžete běžně dočíst v populárně-naučných knihách. Lámala jsem si nad tím marně hlavu celé odpoledne, večer, v noci jsem se převalovala v posteli, myslela jsem, že mi praskne hlava! Druhý den už jsem neměla nikoho na hlídání dětí, tak jsem se jim věnovala. Chtěly ale vědět, proč jsem tak smutná. Odpověděla jsem, že nechápu teorii relativity, a začala jim všechno vysvětlovat. Díky tomu se mi konečně rozbřesklo. Protože jsem musela zjednodušovat! To byl pocit, jako když zvládnete výstup na vrchol Mont Blancu v mrazu a v plavkách. A tak nějak jsem to pak popsala ve Strace.
Magazín Pátek LN
I svou druhou knihu Maličkost ilustrovala Markéta Baňková sama.
Foto archiv M. B.
Proč jste se po fyzice rozhodla ve své druhé próze věnovat biologii? Protože mě zajímala vždycky, ještě víc než fyzika. Na základní škole jsem se účastnila přírodopisných olympiád a četla si o Mendelových zákonech dědičnosti. Pak jsem napsala Straku, která měla ohlas, jaký jsme nikdo nečekali, a všichni se ptali, co chystám dál. Hned mě napadlo: pokud ještě něco napíšu, bude se to týkat genetiky. Tím spíš, že jsem čerstvě byla dvojnásobnou matkou a ocitala se pod palbou dotazů známých a příbuzných: „Po kom to tvý dítě má?“ Dnes už na tyhle otázky moc neodpovídám. Vynášet soudy – „To má po tom a tohle po tom“ – je myslím vůči dětem trochu neuctivé. Ony jsou přece originální. Ano, vidím, že nějaké vlastnosti zdědily a jiné ne, ale důležité jsou i souvislosti. V jaké kombinaci ty či ony geny mají a jak se ty vrozené vlastnosti později vyvinou. Naše dané dispozice můžeme okolními vlivy změnit. Může vůbec rodič vnímat vlastnosti svých dětí objektivně? No právě. Celkově bych řekla, že mi studium genetiky dopomohlo k tomu, abych děti přestala obtěžovat nějakým očekáváním. Přemýšlela jsem o tom, jak se s něčím podobným vyrovnávají vědci. V práci se zabývají biologickými příčinami jednání živých tvorů – a pak jdou domů, kde se setkají se svými samičkami a mláďaty, čili novými „vehikly“ nesoucími jejich geny. I oni jsou součástí světa, který jinak s chladnou hlavou zkoumají. Myslím, že pro ně musí být těžké ubránit se, aby ten pragmatický vědecký mikroskop občas nezamířili na sebe a své blízké.
Hlavní hrdina románu Maličkost taky nevidí, že někdo„spokojeně tráví“, ale má před očima„tenké střevo, polysacharidy, krev a tvorbu energie“. Ano, na tomhle pohledu posunutém do extrému je jeho figura postavená. Je to student genetiky, který vyrůstal jako adoptovaný, své rodiče nepoznal a pokouší se zjistit něco o své biologické rodině. Přeje si doplnit tenhle chybějící kousek mozaiky vlastní minulosti až patologicky. Proto začne vytvářet genetické mutanty, na kterých si tuhle osobní frustraci kompenzuje. Ale víc už neprozradím. Možná jen že nakonec přijde na to, jak je pošetilé hledat pocit spříznění nebo vůbec sebe sama jen v příbuzenských vazbách. Tahle postava ujetého vědce je však inspirovaná i lidmi ze světa humanitních oborů. Tím dost častým spojením talentu, výstřednosti a následné osamělosti, které právě talent svému majiteli přináší. Proto Tomáš exaktní vidění světa používá i jako ochranné brnění vůči vlastní zranitelnosti. Asi není náhoda, že jste ho pojmenovala Tomáš – ten, který nevěří, dokud nemá hmatatelný důkaz… Přiznám se, tuhle souvislost jsem si uvědomila, až když už v mých pracovních zápiscích jako Tomáš figuroval. Ale sedělo to. Je dost dobře možné, že jsem jeho jméno vybrala podvědomě už dřív. Kvůli své knize jsem se i učila, jak funguje sugesce, podvědomí, mysl vůbec. Od té doby už víc uvažuju nad tím, když mě něco zvláštního napadne – nebo naopak když něco
29
Rozhovor
V 90. letech vytvářela Markéta Baňková takzvaný net art, umělecké projekty, které využívají vlastnosti internetu a jsou určené k prezentaci na webu.
Inspirovala jste se některým z nich, když jste tvořila postavy v Maličkosti? Jen tu a tam. Některé reálie jsou skutečné, jiné jsem si přimyslela. Třeba scéna z Anatomického ústavu, kam Tomáš přijde do pitevny hledat hlavu, kterou nenajdou, a tak mu místo ní nabídnou aspoň ruku: popsala jsem ten prostor, jak je, včetně vitrín a latinských nápisů na obrazech, ale vymyslela jsem si vrátnici s vrátným, který se Tomášovi tu ztracenou hlavu pokouší najít. Ve skutečnosti ve vestibulu Anatomického ústavu žádná vrátnice není. Tedy vše je postaveno na reálném základě, ale je nutné brát tu knihu jako beletrii. V podtextu Maličkosti zaznívá otázka, kdo nás vlastně určuje. Jsou to podle vás naše geny, nebo prostředí, v němž žijeme, naši rodiče, přátelé, nebo my sami? Tahle otázka tam visí mezi řádky, ale nikdo nám stále neřekne, co je naše vědomí. A jak moc ho ovlivňují geny, výchova, kultura, sugesce, reklama. Bohužel snad i parazité. I ti nejspíš ovlivňují naše myšlení a přání. Existuje třeba parazit, který když se chce dostat do skotu, udělá to
30
tak, že se nejdřív dostane do mravence a toho tak zblbne, že mravenec všeho nechá, vyleze na stéblo trávy a celý šťastný tam čeká, dokud ho nějaká ovce nebo kráva nesežere. V knize zmiňujete i pojem sobecký gen. Není myšlenka, že jsme my lidé jen pouhými nádobami, které si ty nejšikovnější geny vytvářejí k obrazu svému, aby se účinněji mohly prosadit ve světě, trochu depresivní? To trochu depresivní je. Koukněte se ale na nás dvě. Copak jsme jen hromádka genů a proteinů? Celek je přece víc než součet jeho částí. Tak pravil Aristoteles. A já doufám, že má pravdu. Pátrala jste někdy po svých předcích? Můj děda i praděda byli obchodníci s koňmi. Babička švadlena. Připadá mi to zajímavé, stejně jako historie mého strýce, když mi jako malé holce vyprávěl, jak bojoval ve dvou válkách a utekl nacistům z dobytčáku cestou do Osvětimi. Ale on nebyl můj příbuzný „po krvi“. Jestli však myslíte genetický profil původu, který nabízejí laboratoře, ten jsem si udělat nenechala. Myslím, že je v tom přehnané očekávání. Ukáže se vám jen původ jednoho předka v mateřské či otcovské linii, i když už jich můžete mít během desítek generací miliony.
Foto archiv M. B.
nepochopitelně zapomenu, proč to moje mysl měla v plánu ještě dřív než „já sama“.
Magazín Pátek LN
Román Maličkost jste si sama ilustrovala, stejně jako Straku v říši entropie… Trochu jsem se díky tomu zase rozkreslila. Už dřív jsem občas ilustrovala a klidně bych se k tomu vrátila. Ono to původně vypadalo, že se budete věnovat víc výtvarnému umění než psaní. Na podzim roku 1989 jste začala studovat AVU. Jaká byla sametová revoluce v prvním ročníku na fakultě? To byl výbuch, nejenom v mém životě, dodnes z něj cítím kouř. Byla to krásná doba – vůbec celá devadesátá léta. Vycestovala jste za hranice? Ano, přerušila jsem na rok školu a se svým tehdejším českým přítelem jsem na tři čtvrtě roku odjela do New Yorku. O několik let později, v roce 1999, jsem se tam vrátila, když jsem dostala grant na internetový projekt New York City Map. To byla internetová mapa, která přibližovala atmosféru města. Dokázala byste tam žít? Mně chybí Praha, ať jsem kdekoliv, ale tohle bylo první místo, kde to šlo i bez ní. Jsem vděčná, že jsem zažila syrový New York devadesá-
tých let. Dnes už je to tam o dost čistší a dražší. Tehdy jsem tam fotila interiéry bytů pro český časopis Bydlení a díky tomu jsem měla příležitost přijít do bytů, které často vypadaly velmi extravagantně – včetně jejich obyvatel. To bylo něco! Fotila jsem interiér zařízený pouze tím, co jeho majitel našel na ulici, nebo byt malíře, který si celý byt včetně nábytku, koberců, dveří i oken pomaloval. Fotila jsem ulici z krabic, ve kterých žili houmlesáci, a hned nato luxusní byt u Central Parku ve zlatě, s originály nejslavnějších malířů po stěnách… Někdy do té doby sahají počátky mého psaní, protože jsem k fotkám psala články nebo rozhovory, které vycházely měsíčně asi tři roky. Svého času jste se taky věnovala takzvanému net artu, uměleckým internetovým projektům. To už je minulost? Zatím ano, ale kdoví? Doteď mě přitahuje ta globálnost, možnosti, které má jen internet. Kdo má nápad v pravou chvíli a k tomu štěstí, může od stolu udělat webovou stránku, na kterou chodí stovky i tisíce lidí z celého světa. Bez nutnosti reklamy, galeristy nebo agenta. Každá věc má svá pro a proti.
Ve svém ateliéru na pražských Vinohradech.
31
