Co se stalo s českou biologií před 50 lety?

DĚJINY BIOLOGIE

Co se stalo s českou biologií před 50 lety? Ještě k dvojitému výročí Emanuela Rádla (1873–1942)

Dvojité výročí Emanuela Rádla (viz Vesmír 81, 688, 2002/12) je dobrou příležitostí k vzkříšení nebo alespoň oživení jeho myšlenkového odkazu, tak bohatého svou hloubkou i rozsahem: sahá od přírodních věd až po filozofii – ba za její hranice, a nepozbývá aktuálního náboje ani dnes („Západ a východ“, „Válka Čechů s Němci“ i „Moderní věda“). Nejde ale jen o látku, jde o způsob myšlení, o postoj a cíl jeho snažení. Udivuje poněkud, že za poslední léta, plná svobody informací a možností publikovat, toho u nás nevyšlo více. Rádlova proslulost světová je ovšem založena na německém a španělském vydání jeho „Dějin vývojových theorií v biologii XIX. století“. Je to zcela mimořádná kniha jak bohatostí informací a systematičností, tak stylem zpracování. I dnes je čtivá. Důrazně na to upozornil A. Meyer-Abich v úvodu k novému německému vydání (1970), kde píše: „Před Rádlem nikdo nehodnotil Paracelsa jako biologa. Jistě byl jedním z velkých lékařů všech dob. Nikdo ale nemůže být velkým lékařem, aniž by zastával také určitou životní filozofii, a tedy musí takový lékař být též biologem. To viděl u Paracelsa poprvé zcela jasně Rádl.“ A tu mi přichází na mysl otázka, co se stalo v posledních sto letech, jež uplynula od Rádlovy „biologické éry“, s českou biologií. Myslím na tu biologii, o které Rádl hovoří, tedy biologii obecnou (také „teoretickou“), v moderním pojetí rozlišitelnou na funkční a vývojovou. Na počátku české biologie v 19. století stojí dva přírodovědci – J. E. Purkyně a J. S. Presl. Ostatní nebyli přírodovědci, nýbrž básníci a spisovatelé, kteří psali o přírodě a „z přírody“ a zabývali se přírodní filozofií a Darwinovou teorií (F. L. Čelakovský, V. Hálek, A. Smetana, J. Kollár, K. S. Amerling). V druhé půli 19. století ale zájem o vědecký pokrok opadl. „V Čechách bylo smutné ticho; nemáme české hnutí pro vědu…“ píše Rádl v českém vydání své knihy a pokračuje: „My jsme hnutí materialistické a darwinistické a nadšení pro vědu zaspali.“ Na vědu nebyl čas – šlo o jazyk a národ. Teprve na přelomu století se začal zájem o vědu probouzet a Rádl uvádí dvě jména charakterizující novou éru. Reprezentují nejen odlišné obory, ale dva myšlenkové proudy. Jsou to T. G. Masaryk a František Mareš, fyziolog-vitalista, odpůrce pozitivizmu. Rádl jej nazývá „svérázným biologem“, jemuž jde méně o fakta, spíše o poměr k přírodě. Ať už zaujmeme k Marešovi jakkoli kritický postoj,

zejména pro jeho politické názory pozdější, byl to on, kdo položil základy české biologii. U něho začínal Edward Babák, který se jako první ucházel o habilitaci z lékařské biologie. A zde také začínal jako medik Jan Bělehrádek (viz Vesmír 75, 584, 1996/10). Stojí za zmínku, že Babákova žádost o habilitaci byla r. 1902 většinou profesorského sboru zamítnuta a byl to F. Vejdovský, kdo první začal své přednášky nazývat „Biologie všeobecná pro posluchače medicíny“ (viz práci L. Hlaváčkové). Katedru lékařské biologie a úkol vybudovat ústav získal Vladislav Růžička (1907). Jemu se také podařilo s konečnou platností prosadit (8. 2. 1924), aby se lékařská biologie zkoušela jen na lékařské fakultě. Růžička byl vědecky uznáván, pracoval i na učebnici biologie, ale nikdy ji nevydal. Přizval ke spolupráci svého asistenta Vladimíra Bergauera a Jana Bělehrádka, který byl již řádným profesorem obecné biologie v Brně a byl zvolen Růžičkovým nástupcem. Bělehrádek měl za sebou léta učitelských zkušeností z Brna, řadu publikací ze svých pobytů v cizině a koncepci biologie měl již vypracovanou. První díl jeho učebnice vyšel r. 1934. Formuloval v něm definici i náplň obecné biologie jako vědního oboru a prezentoval i teorie o původu života. Shrnul základní obecné vlastnosti živé hmoty, buněk i hierarchických systémů. Koncepčně nebyla kniha jako učebnice překonána. Učila se z ní předválečná i poválečná generace mediků, ale Bělehrádek sám už během války připravoval text učebnice nové. Kromě toho připravil dva texty o celostním pojetí v biologii, které měly být vydány u J. Laichtera a v Melantrichu. V nich je také položen základ českého pojetí holizmu, k němuž se hlásil i brněnský biolog Ferdinand Herčík. Po r. 1950 bylo ovšem toto pojetí biologie nemístné; ukazuje to řada článků v Časopise lékařů českých z r. 1952, jak na to nedávno upozornil Otakar Poupa. V návaznosti na konferenci českých fyziologů 4. února 1952 v Liblicích uveřejnila řada vedoucích českých a moravských vědců příspěvky k „sovětské biologické diskusi“, v nichž provedli sebekritiku a slíbili nápravu s politováním, že se jim „nepodařilo vytvořit českou školu fyziologie“. Biologů se tehdy nikdo nedotkl – jen v jednom článku se píše o J. Bělehrádkovi a B. Seklovi: „Poklonkovali před ,světovými kapacitami‘ [T. H. Morganem, G. A. Weissmannem a G. Mendelem] a rozsévali otravné lži i do literatury.“ Silný emotivní náboj charakterizuje všechny tyto

PAVEL JERIE

MUDr. Pavel Jerie (*1927) vystudoval Lékařskou fakultu UK v Praze. Do r. 1969 byl krajským kardiologem v Ústí nad Labem, potom pracoval v klinickém výzkumu kardiovaskulárních chorob ve Švýcarsku (v Sandoz Pharma v Basileji a v Rehabilitačním centru v Rheinfeldenu). Je autorem Kardiologie praktického lékaře (1964). Po roce 1989 publikuje i v českých lékařských časopisech, soustředí se na kardiovaskulární farmakoterapii, srdeční selhání, hypertenzi a problematiku zkoušení léků.

Emanuel Rádl (1873–1942)

http://www.vesmir.cz | Vesmír 83, říjen 2004

593

Pozn. redakce: V r. 2005 vyjde kompletní překlad Rádlových Dějin, anotovaný a redigovaný T. Hermannem a A. Markošem.

příspěvky a ideologie je neodvolatelně deklarována za základ vědecké práce (viz Vesmír 77, 467, 1998/8). Na zasedání Všeobecné akademie zemědělských věd v Moskvě v srpnu 1948 byla popřena existence genů i chromozomů; a tak se nikdo neopovažuje oponovat. Teprve koncem padesátých let se ozvaly kritické hlasy na půdě Akademie (viz též Vesmír 82, 292, 2003/5) a koncem šedesátých let se objevily odkazy na pozitivní stránky Bělehrádkova pojetí holizmu. Potom však byla záhy tato jména opět zakázána, knihy nedosažitelné, filozofie nedůležitá a nežádoucí. Zanedlouho prudký rozvoj technických možností s pokroky molekulární biologie a posléze i (již dovolené) genetiky obrátily pozornost výzkumu i praxe jiným směrem, v podstatě analyticko-kauzálním. V ČSR bylo po roce 1989 nutno rychle dohánět vše, co bylo za 40 až 50 let zameškáno. Na filozofii

K dalšímu čtení E. Rádl: Geschichte der biologischen Theorien in der Neuzeit I, II, Georg Olms Verlag, Hildesheim, New York 1970, Geleitwort Adolf Meyer-Abich, Leipzig 1914 E. Rádl: Dějiny vývojových theorií v biologii XIX. století, Jan Laichter, Praha 1909 L. Hlaváčková: Přehled dějin výuky biologických věd na pražské lékařské fakultě, Acta Univ. Carol. – Historia univ. Carol. Pragensis 27, 21–53, 1978/2 P. Jerie: Holismus a Jan Bělehrádek, in V. Linhartová (ed.): Jan Bělehrádek a jeho cesta ke svobodě ducha, Galén, Praha 2003, s. 231–245

(a obecnou biologii) nebyl čas ani lidé. Mladá generace přírodovědců neměla kontinuitu s myšlením první půle 20. století ani důvod se o ně zajímat. To konečně charakterizuje současný stav myšlení ve všech technicky vyspělých zemích. Jsou tu však ještě dva aspekty, které diskuse o padesátých letech ukazuje: Jak úzce je spjata obecná biologie s filozofií i ostatními vědami a jaký má dopad na společnost a kulturu, a jak naopak ideologie doby ovlivňuje myšlení a pokrok vědy i techniky. Nejen genetika, ale též kybernetika N. Wienera byla v oněch letech pro SSSR a jeho satelity „buržoazní pavědou“! Druhý aspekt vyplývá z právě zmíněného: Jaké chyby se dopustili dialektičtí materialisté, když zamítli celostní pojetí v moderní formě uspořádání systémů s odvoditelnými vztahy, které platí nejen pro organizmus, ale i pro společnost, a lze na nich postavit i etiku. V celostním pojetí jde o celky-systémy, jejichž součásti jsou ve vzájemném funkčním vztahu a mají svou dynamiku a vývoj, hierarchii, určení a smysl. Tam, kde jde o živou hmotu – v jakékoli formě a na jakémkoli stupni vývoje – tedy v genetice, medicíně či botanice a ekologii nelze toto pojetí opominout. Čeští biologové, kteří počátkem minulého století navázali myšlenkově na Emanuela Rádla, to věděli. Proto měli být zapomenuti. Byli? – Snad by se s tím dalo něco dělat. Ö

MICHAL ANDĚL

Jen bezmoc?

VLADIMÍR WAGNER: Symptomy bezmoci. Vzpomínky Galén, Praha 2003, 574 stran, cena 390 Kč, náklad neuveden; předmluva Radkin Honzák

594

Prof. MUDr. Vladimír Wagner, mikrobiolog a imunolog, v nedávno vydaných vzpomínkách popisuje svůj pestrý, košatý a dlouhý život, především profesní. Život to skutečně dlouhý je, začal ještě za císařství v roce 1911, vedl přes středoškolská studia k studiu medicíny na Karlově univerzitě a k promoci již před válkou. Jako mnoho jiných synů dobře situovaných rodičů inklinoval Wagner k levici, dokonce komunistické. Do KSČ vstoupil mimo jiné pod vlivem Svante Reinsberga, bratra týnského faráře Monsignora Jiřího Reinsberga, který se stal později populárním.1 Pro Wagnera a jeho život je příznačné, že do KSČ vstoupil v době pro tento krok nejméně konjunkturální, totiž za nacistické okupace. S podobnou odvahou pak v roce 1946, poté, co prohlédl praktiky těch, kteří se začali přidávat k etablujícímu se zdroji moci, z této strany vystoupil. Tím jednak prokázal svoji nezávislost, jednak si založil do budoucna účet na přízeň těch, kterým patřila od roku 1948 veškerá moc. Je jisté, že jednoduché to Wagner neměl ani s komunisty, ani s dalšími lidmi. Netají se tím, vyjadřuje se o tom otevřeně. Jde pochopitelně

Vesmír 83, říjen 2004 | http://www.vesmir.cz

o vzpomínky velmi subjektivní, ale na druhé straně dík za tu otevřenost! Jsou plné údajů, které se mnozí spíše ostýchají o jiných vypovědět. V době taktických her nekomunistických přednostů z doby před osmačtyřicátým rokem i hvězdného nástupu nově se etablujících straníků byl Wagnerův postup velmi netaktický. Ovšem díky za ten spontánní postoj! Samostatně myslící, břitký, statečný a nezlomný charakter, jak Wagnera v předmluvě charakterizuje jeho žák MUDr. Radkin Honzák, to po většinu druhé poloviny dvacátého století měl v České kotlině velmi nesnadné. I trochu méně informovaný čtenář si uvědomí spoustu věcí, které s dobou zapadly, ačkoli jsou pro pohled na čerstvější dějiny české vědy důležité. Především fakt, že mnohá budoucí velká jména české vědy jsou zatížena neslavnou historií z počátku padesátých let, plnou poklonkování lysenkizmu, mičurinizmu a slátaninám, které vycházely od Olgy Lepešinské. Fakt, že po Stalinově smrti, a zejména po roce 1956, tihle lidé otočili kormidlo směrem k standardním vědeckým postupům, a hlavně k vědeckým zdrojům na Západě, Wagnera moc

NAD KNIHOU neuspokojuje. Snad také proto, že se kurz sice obrátil, ale ti, kteří se dostali k pozicím určujícím nejen vývoj české vědy, nýbrž (díky své politické servilitě) i osudy českých vědců, v mocenských pozicích zůstali. Nejspíš také proto se Wagner nijak nerozčiluje nad jejich osudy po sovětské invazi v roce 1968. Pěkný to zapletenec, zejména pro mladší čtenáře. Pro ně může být překvapením, že se za politické delikty odsuzovalo i v šedesátých letech – i tato doba, oslavovaná jako liberální, měla své vězně. Nebyli to jen Jan Beneš a Haďák, 2 ale také projugoslávští komunisté (již na počátku šestého desetiletí) a mnozí další, na něž si tehdejší moc ještě došlápla. Mezi ně patřili i Vladimír Wagner a jeho skupina. Nešlo už o desetiletí nesvobody, či dokonce o krk, ale jistě i ty krátké roky či dlouhé měsíce věznění byly hrozně nepříjemné, nemluvě o zničení profesní kariéry a často i rodinného života. Vladimír Wagner chtěl vždycky vyučovat na vysoké škole. Několikrát se k tomu otevřeně přiznává: „Vždy jsem rád sděloval druhým to, co vím – zůstalo mi to až do stáří.“ Jako nekomunista, lépe řečeno někdo, kdo z KSČ vystoupil již v roce 1946, měl k tomu ovšem málo příležitostí. Je dobře známo, že šance získat i to nejnižší učitelské místo byla na lékařské fakultě do r. 1989 pro nekomunisty velmi malá a týkala se skutečně malého procenta těch, kteří vyučovali. Nevím, jaké to bylo na jiných fakultách, řekl bych, že asi dost podobné. Proto byl Wagner

tak nadšený, když mohl tu a tam vést zájmový kroužek středoškoláků, jindy nepovinnou výuku studentů univerzity. Proto taky teď tak rád sděluje svůj příběh. Není to příběh kompletní, nedělá si na něj nárok. Více než o svých slabostech podává zprávu o svých bojích. I tak je kamínek do mozaiky čerstvější historie české medicíny velmi zajímavý pro všechny, kteří se o ní chtějí dovědět trochu víc. Je toho dost – Wagnerův odborný život se odehrával mezi pražskou Všeobecnou nemocnicí, lékařskou fakultou, Státním zdravotním ústavem, plzeňskou lékařskou fakultou, nemocnicí Na Bulovce, věznicí v Ruzyni a Ilavě, pak na Krajské hygienické stanici, krátce v Akademii věd a v příbramské nemocnici uranového průmyslu, nakonec – asi po dobu patnácti let – v Krajské hygienické stanici Středočeského kraje. Nedovedu posoudit přesnost všeho, co profesor Vladimír Wagner popisuje. Už jsem také zaslechl, že někteří pamětníci leccos hodnotí jinak. Memoárová literatura však rozhodně není literaturou historickou. Teprve sbírka těchto memoárů – a že jich v medicíně začínáme mít požehnaně – vytváří materiál, z nějž lze skutečnou mozaiku sestavit. Čteme-li Wagnera pod tímto zorným úhlem, je to četba na výsost zajímavá a podnětná. Přestože má kniha více než pět set stran, dá se přečíst za volnou sobotu a neděli. Je tomu tak proto, že je napsána neobyčejně čtivě a také – což jistě stojí za zmínku – pěknou češtinou. Ö

Prof. MUDr. Michal Anděl (*1946) vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK, od roku 1990 působí jako přednosta 2. interní kliniky 3. lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. V letech 1997–2003 byl děkanem 3. lékařské fakulty UK. Zabývá se vnitřním lékařstvím, zejména problematikou diabetu, látkové přeměny a klinické výživy. ) Nedávno s ním vyšel knižně krásný rozhovor – Jiří Reinsberg, Bohumil Svoboda: Hospodin rozjasnil svou tvář, Vyšehrad, Praha 2004, 229 stran. ) Jan Beneš (*1936), prozaik a publicista, v šedesátých letech 20. století přispíval do Plamene a Literárních novin. V roce 1969 vydal knihu Disproporce, jejíž náklad byl z velké většiny zničen. Téhož roku emigroval. Haďák je společný pseudonym karikaturisty Miroslava Liďáka a spisovatele Pavla Hanuše, kteří v šedesátých letech 20. století publikovali zejména v Dikobrazu. V daném případě byl odsouzený Liďák (*26. 6. 1934 – 1. 12. 1983) za parafrázi státního znaku: na husitské pavéze s pěticípou hvězdou byl se dvěma ocasy místo lva Josef Švejk.

Příručka odbytá, a přece nejlepší svého druhu

JIŘÍ REIF

Asi každý, kdo rád pozoruje ptáky, se při některé ze svých procházek do přírody domníval, že vidí nějaký vzácnější druh, který se k nám zatoulal odkudsi z odlehlého koutu Evropy, a možná z ještě větší dálky. Nicméně cesta od dojmu ke skutečně věrohodnému pozorování, které uspokojí vlastní svědomí i dotěrné otázky závistivých kolegů, je trnitá, a zvláště začínající pozorovatel při spatření neobvykle zbarveného jedince často bezradně tápe. Až do letošního roku si musel člověk pro tyto účely pořizovat cizojazyčné určovací příručky, neboť neexistovala česká kniha, která by evropskou avifaunu zabírala v dostatečném rozsahu a zahrnovala všechny druhy v odpovídající kvalitě. A právě tato „díra v trhu“ byla letos na jaře zalepena – jedna ze špičkových určovacích příruček britského nakladatelství Collins byla přeložena do češtiny a vtrhla do našich knihkupectví. Na 850 druhů ptáků, které se vyskytují na území Evropy, je v knize zachyceno zhruba na 200 stranách barevných tabulí. Všechny druhy (kromě nejvzácnějších hostů z jiných kontinentů) jsou vyobrazeny v několika variantách opeření (nejčastěji podle věku či pohlaví), často též

v letu nebo v různých dalších situacích, které mohou nastat při pozorování ptáků v terénu (z dálky, za zhoršené viditelnosti, za neobvyklých světelných podmínek…). U každého druhu je uveden slovní popis sledující proces jeho určování. Na hlavní znaky sloužící k odlišení druhu od jemu podobných upozorňují také šipky s popisky u jednotlivých obrázků. Text ke každému druhu ještě doplňuje několik vět o jeho výskytu v Evropě, způsobu života a jím vyluzovaných zvucích a také miniaturní mapka rozšíření s barevným rozlišením hnízdišť, zimovišť a tahových oblastí. Anglický originál patří ve svém oboru k nejzdařilejším dílům. Pokrývá prakticky celou evropskou avifaunu i s druhy omezenými na severní Afriku, Turecko, Kavkaz a východní Středomoří, k tomu je připojeno i zobrazení a charakteristika desítek severoamerických či dálněvýchodních zbloudilců. Je výbornou ukázkou rozumné vyváženosti rozsahu, obsahu a formátu – můžeme ji přibalit do batůžku na výlet v kterémkoliv místě Evropy, aniž bychom se museli znepokojovat, že potkáme ptačí druh, který v knize není. Výtky se týkají

KILLIAN MULLARNEY, LARS SVENSSON, DAN ZETTERSTÖM, PETER J. GRANT: Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu Nakladatelství Svojtka & Co., Praha 2004, překlad Romana Anděrová, 400 stran, náklad a cena neuvedeny, ISBN 80-7237-658-6

http://www.vesmir.cz | Vesmír 83, říjen 2004

595

NAD KNIHOU

Bc. Jiří Reif (*1980) je postgraduálním studentem na katedře zoologie Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Zabývá se ekologií ptačích společenstev a migrací ptáků.

spíše různého vkusu čtenářů než kvality knihy samotné – někomu může vadit menší velikost obrázků, jiný tam třeba nenajde dostatek přechodných šatů u břehoušů, mně osobně dosti schází vyobrazení mláďat v prachovém peří (zvlášť u bahňáků a vrubozobých); podstatnější závadu však nalézt nelze. Svou formální úpravou i kvalitou vyobrazení udrželo české vydání vysokou úroveň originálu, byť některé stránky za ním trochu pokulhávají (např. cvrčilky na s. 295). Naproti tomu překlad do češtiny má pro textovou část knihy důsledky dosti neblahé. Mnoho výrazů je přeloženo tak otrocky či nepřesně, že se některé věty stávají pro čtenáře hlavolamy, občas s jistým nádechem komiky. Jeden příklad nesmyslného překladu za všechny: „…dlask je jako dva ořešníci“ pochází z anglického „…the Hawfinch is flying pair of nutcrackers“. Když zjistíme, že „pair of nutcrackers“ znamená „louskáček na ořechy“, dostaneme větu „Velká hlava souvisí s mohutnými čelistními svaly; dlask je jako létající louskáček na ořechy!“ a nemusíme přemýšlet, v čem dlask, zhruba o velikosti vypaseného vrabce s abnormálně silným zobákem, může připomínat zrovna dva (!) ořešníky kropenaté, velké asi jako sojka. Celkově text působí, jako by jej ani nepřeložil Čech, ale nějaký stroj, který sice dovede pro každé anglické slovo najít český ekvivalent, ale nevnímá obsah vznikající spojením oněch slov do vět. Krom těchto spíše neobratností nežli prohřešků se do textu vloudilo množství faktických chyb, hlavně v názvech méně známých druhů a v odhadech velikosti našich hnízdních populací. Těžko říci, podle jakého klíče byla tato mnohdy zcela iracionální čísla vymyšlena: často to nejsou ani české, ani britské, ani celoevropské populační odhady. Např. u čápa bílého (snad jediného druhu, u něhož je přesně známa poloha skoro všech

obsazených hnízd v ČR – není jich ani tisíc) je odhad více než 100 tisíc párů stejné „hausnumero“ jako odhad méně než 100 párů střízlíků (tj. jednoho z nejhojnějších českých ptáků, hnízdí jich u nás stovky tisíc párů). Pro hnidopichy je dlouhý seznam všemožných chyb k nalezení na webu České společenosti ornitologické (www.cso.cz). Přestože knihu očividně odbytá (či nezvládnutá) překladatelská práce (stejně tak redakční práce nakladatelství) nehezky poznamenala, netřeba ji zatracovat. Chybná jména se týkají jen několika spíše obskurních druhů, se kterými se Čech, který nevyvine mimořádné úsilí, skoro nemá šanci setkat. Populační odhady nejsou podstatnou náplní terénní příručky – o rozšíření ptáků v Česku byly napsány jiné speciální knihy. Faktické omyly u ilustrací či popisů jsou sice nepříjemné, ale podle zmíněných ornitologických webových stránek jich není více než dvacet, takže drtivá většina ze stovek uvedených druhů je popsána správně. Zrovna tak nad stylistickou úrovní textu není nutné kvílet příliš tklivě, neboť běžný uživatel určovací atlas nečte, nýbrž si jej prohlíží. A obrázky, ty jsou přece i v české verzi skvělé! Proto příliš nerozumím, proč zkušení ornitologové tuto knihu před laickou veřejností skoro až hystericky odmítají. Podle mého soudu je to přes všechny nedostatky nejlepší příručka pro určování ptáků, jaká kdy v češtině vyšla. V současné době u nás nemá svým záběrem druhů a kvalitou vyobrazení konkurenci. Její výhoda oproti zahraničním titulům spočívá v podstatně nižší ceně, snadné dostupnosti a v používání mateřského jazyka. Jako takovou ji lze doporučit všem zájemcům, kteří pozorují ptáky a touží vědět, například jestli ta drobná nahnědlá pohybující se skvrnka na bahnitém břehu rybníka je jespák malý, jespák šedý, jespák křivozobý či jespáček ploskozobý. Ö

ILJA HURNÍK

Dokument i román, monument i panoptikum Jindra JAROŠOVÁ: Svatí kacíři aneb Reportáž nejen z Velké Moravy Radioservis, Praha 2000, 358 stran, cena 215 Kč, náklad neuveden, ISBN 80-86212-09-2

596

Jako by mě astronom posadil před ohromný dalekohled namířený k Marsu. Spatřil jsem hory, kopce, balvany až po kamínky. Takto užaslý jsem četl knihu paní Jindry Jarošové. Ne že bych byl nepoučený o Velké Moravě, ale připadalo mi, jako bych ji dosud viděl jen kukátkem. Paní Jarošová nás vede horami a propastmi historie i po kamíncích, po nichž šlapeme bosou nohou. Maluje dějinné obrazy velkorysými tahy, ale vždy znovu sáhne po rydle a vykreslí třeba soluňské bratry při Rastislavově obědě, bezradné, co s poháry se dnem vypouklým dolů, takže je nelze postavit na stůl. Až jim svitne – to je chytré opatření proti travičům. Kdo musí

Vesmír 83, říjen 2004 | http://www.vesmir.cz

držet pohár pořád v rukou, tomu nikdo jed nepřikápne. Jak člověk čte takové postřehy, čistotnou, kvetoucí češtinou vylíčené, skoro by si přál, aby si je paní spisovatelka byla vymyslela a potvrdila tak svůj skvělý literární talent. Jenže každý z těch příběhů je jako střípek byzantské mozaiky, jenž se hodí právě sem a nikam jinam, a takový se vymyslet nedá, jenž spoluvytváří historický obraz bez všech pochyb pravdivý. A ten obraz je děsivý. Křesťanství, tehdy pořád ještě mladé, svěží, se utápí v krvi, chorál je přehlušen řevem týraných lidí, žene se tu proud mužů s křížem na hrudi a dýkou

NAD KNIHOU v ruce, sotva kdo dobude císařské koruny, už se kdosi jiný vidí, jak ho bude zaživa zazdívat. A když se podaří, naše paní si všimne, že ten muž vítězně usedaje na trůn dbá, aby se mu roucho zřasilo do úhledných faldů. Ten zástup jmen řeckých, latinských, franckých, arabských je k nezapamatování, jen naše paní spisovatelka si je podrží a nespustí z očí. Jako bychom četli román, kdy autorovi stačí postrčit děj, a on se povalí samospádem dál, autor už jej jen sleduje. Jednající postavy zná, ale ne úplně, i čeká, čím ho překvapí. Nuže, zde jsou autorem dějiny, rozhodně s mohutnou fantazií. Ten autor se však dost opakuje. Nad čistou myšlenkou vždy znovu převládne chtivost po moci, závist, msta a děj při vší horečnosti jaksi placatí. A tu, jako by se dotkla i naší pisatelky únava, pozvedne se k nadhledu, k lehké ironii. V touze zapomenout na chvíli na všechny ty krutosti utrousí cosi jako „inu, pobláznění, potřeštění chlapi“ a pro nadlehčení poznamená, jak jakýsi patriarcha obviněný z nenávisti k svatým obrazům schovává doma ikonu s propíchnutýma očima. Vůbec, tuto knihu mohla napsat jenom žena, ta, jež má oči všude, která rozpozná velikost, ale žádná drobnost jí neujde. Která se zvědavostí nahlédne do císařských komnat, žalářů i budoárů. A jen žena by byla s to před kýmsi kleknout a obejmout jeho nohy. I objeví se muž jménem Konstantin, nepodobný nikomu. Vyzařuje z něho síla ducha, čistota, víra, láska. K němu se naše paní upírá ne z nadhledu, ale s pokorou, něžnou účastí. Bude jej sledovat na každém kroku, i tehdy, až potáhne pustinami do krajin, bez představy, co ho tam čeká. Ten, jemuž Slované zabili otce, půjde jim zvěstovat Slovo boží. Bude mít vedle sebe bratra Metoděje, a paní historička jej představí s ženskou citlivostí pro pravou mužnost. Je to voják, ba vojevůdce, tedy i stratég, a takového Konstantin potřebuje. Metoděj bude plnit biblický příkaz: „Buďte prostí jako holubice a chytří jako hadové.“ A má ještě jeden úkol, pečovat o bratra s podlomeným zdravím, aspoň na chvíli jej z hlučného světa odvést do klášterní tišiny. Jaký to bude odpočinek: Konstantin se obklopí knihami, překlady bible do jiných jazyků, aby se připravil na dílo obdobné. Ponese na Moravu překlad slovanský, a to znamená vytvořit i písmo, které bude s to tento jazyk zachytit. Dobře jej zná, i vposlouchává se do trsů zvuků a shluků tónů, postřehne, že táž hláska mění intonaci podle toho, v kterém slově se ocitá, což by znamenalo najít pro ni několik písmen, ale takto by se abeceda rozrostla v nezvládnutelnou houšť. Jakoby vytušil Goethovo „Schöpfen heisst weglassen“, tvořit znamená vynechávat, ustavit omezenou řadu znaků, a přece pojmout zvukovost jazyka. Zbývá najít pro písmena tvar. Tu procitne v Konstantinovi umělec s vytříbeným vkusem Byzantince. Paní autorka však neopomene připomenout, že do psaní se dal i Metoděj, právník. Sepisuje zákoník s vůlí skoncovat s krutostí, s níž se na Moravě soudilo: kdo se dopustí krádeže v kostele, budiž oslepen. Metoděj

rozhodne: Zloděj budiž ostříhán a vypovězen ze země. To jsou kapitoly, v nichž i autorka, tak jako my, spočine s úlevou v klášterním tichu. Ještě ji čeká radostné psaní, kdy kníže Rastislav toužebně vyhlíží byzantské poselstvo, kdy se dočká, a dočkají se i bratři. Jejich poslání se naplňuje a daří. Ale není vyhnutí, paní spisovatelka nás zase musí vést do zdivočelého světa. Na západě číhají Frankové, Morava, čím silnější a sebevědomější, tím víc je jim trnem v oku. Válečně se jim moc nedaří, na moravských pevnostech už si párkrát vylámali zuby, ale nabízí se jiná zbraň, poštvat proti Moravě celý křesťanský svět. Zatímco se připouští řečtina, latina a hebrejština, v moravských kostelích huláká jakýsi barbarský jazyk! A zas ten kalný proud hrozeb, léček, piklů, a když už je příliš dlouhý, paní autorka k našemu povyražení prozradí, jak se Lothar Druhý potácel v malérech s Engiltrudou, Waldarou, Thentbergou, přičemž bylo nejasno, která z nich byla legitimní manželkou. A když Thentberga na něho u papeže píchne, že legitimní je Waldara, Lothar ji zmlátí do krve… Kniha spěje ke konci. Velká Morava rovněž. Rastislav ještě zůstává svobodný, ale jaksi neví, komu vládnout, země je poušť, Frankové ji vybili a vypálili. Jak se sluší na drama, kdejaký hrdina, ať dobrý či zlý, končí násilnou smrtí. Konstantin je však příliš veliký, tak, že se před ním skloní i papež. Krásná kniha, dílo vědy i umění, dokument i román, monument i panoptikum, je uzavřena doslovem. Paní spisovatelka tu poví, jak před čtyřiceti lety potkal Konstantin nedaleko od Krymu divoké Uhry, jichž řeč zněla, „jako když vlci vyjí“. Ti dravci se teď přivalili do Podunají a Morava už neměla sil k obraně. A tu si vzpomínám na svá studentská léta, kdy jsem směl občas pobývat s panem profesorem Cibulkou, kanovníkem, křesťanským archeologem, který tak mohutně přispěl k velkomoravským dějinám. Byl bych rád zvěděl, zda sloh velkomoravských rotund, jak praví, přinesli k nám irskoskotští mniši, zatímco brněnský pan profesor Poulík říká cosi jiného… Pan profesor mě neshledal hodným takové rozpravy. To už lépe jsem se cítil, když přišla řeč na hudbu, pan profesor byl nadšený posluchač. Přinesl jsem mu jednou desku s Bartókovou skladbou, pro pana profesora možná šokující, hotov mu ji přiblížit. Řekl : „Bartók, to byl Maďar, že ano. Díky Bohu za Maďary.“ „Ovšem,“ zvolal jsem, „za Bartóka, Liszta, Kodályho…“ „Ne, za to, že vtrhli do Panónie. Tím se navždy přerušil náš kontakt s Byzancí a my jsme se posunuli do západní sféry. Jinak bychom byli dnes balkánský stát.“ Neudržel jsem se: „A pan Bauch by maloval ikony, zrovna takové, jaké by maloval Mánes či Slavíček.“ Pan profesor mou poznámku velkomyslně přeslechl. Ale když si zapaloval doutník, postřehl jsem, že se usmál. Ö

Prof. Ilja Hurník, DrSc., (*1922), skladatel, spisovatel a klavírista. Absolvent AMU, žák Vítězslava Nováka. Jako pedagog působil na bratislavské Vysoké škole umění a na pražské konzervatoři. Autor osmideskového cyklu „Umění poslouchat hudbu“. R. 1992 mu Ostravská univerzita udělila titul Doctor Scientiarum honoris causa. Z literárního díla např.: Trubači z Jericha (1965); Kapitolské husy (1969); Cesta s motýlkem (1970); Muzikální Sherlock (1971); Dětství ve Slezsku (1979), Múza v terénu (1980) aj.

http://www.vesmir.cz | Vesmír 83, říjen 2004

597