Martina: Věk: 26 Nejvyšší dosažené vzdělání: střední Obor profese: nákupčí v drogerii Jak dlouho se věnuji tanci: 12 let Jak často trénuji: 6x týdně Dosažená třída – STT: B LAT: B Výška: 172 cm Váha: 63 kg BMI: 21,3 T: Tak, asi první věc, která by mě zajímala, co Tě napadne, co se Ti vybaví nebo asociuje, když se řekne „Já“. Kdybys měla říct kdo jsi, jaká jsi… R: Já, úplně obyčejná holka, prostě co chodí do práce, která prostě našla určitou zálibu v životě, od malička, vždycky mě bavilo se hýbat, tancovat, a našla jsem si v sobě takový jakoby sklony někomu něco předávat, jako z toho co vlastně umím dalo by se říct nejlíp, což je jako jak v práci, tak prostě v tom učení dětí, a myslím si že prostě jak bych to řekla je to záliba která mě drží od malička, … T: Možná i třeba co Tě napadne mimo to tancování, jak by ses charakterizovala pro někoho kdo Tě nezná? R: Sportovní, normální, chodící do práce, mám byt, auto, přítele, normální prostě 26ti letá holka v dnešní době. T: A když bych dala Já a tanec, co bys řekla k tomu? Když dáš tyhle dvě slova dohromady a zamyslíš se nad sebou a nad tím tancováním? R: Já a tanec, no tak… od čtrnácti let mě to strašně chytlo, ten tanec mě drží a bude držet, i na smrtelné posteli ještě budu tancovat a můžu říct že víc než to tancování jako moje osobně mě spíš baví to učení, je několikanásobně potěšení moje, když vidím ty děti, třeba těch dvacet holčiček, který vyhrajou na té soutěži, tak je to pro mě dvacetinásobnej úspěch než třeba ten můj, když já třeba vyhraju soutěž. T: A ještě kdybys měla nějak formulovat, co pro tebe tanec v životě znamená? R: Téměř vše. Asi dvěma slovy, vše ne, protože samozřejmě nejdůležitější je zdraví, rodina, práce, přítel, ale ten tanec je asi na tom pátým místě. Nedokážu si bez něho život představit. T: Jak jsi se k tanci v těch čtrnácti letech dostala?
R: To bylo v prváku na gymplu... spolužačka mě přemluvila na taneční tábor, na disco a hip hop, to je spíš moderní tancování. Ona pak onemocněla, tak jsem musela jet sama. No, a kromě moderních se tam učily i společenský tance a já šla na svou první a tehdy taky poslední lekci moderního tance a pak jsem uviděla ty společenský a už mě od nich nikdo neodtrhnul a už asi nikdy neodtrhne...
T: A teď se přesunu k další oblasti, a to je oblast Já a moje tělo. Když se zamyslíš nad tím, co bys řekla o svém těle? R: O mém těle? Tak určitě nejsem dokonalá, jako nikdo, a každý má svý pro a proti, myslím si že pro to tancování je důležitější mít nějakým způsobem zformovanou a zpevněnou tu postavu, ale není to všechno. A jinak do života taky každýmu se líbí něco jiného, takže… já mám třeba přítele, kterému se líbí zaoblenější víc postava, a není to jenom o té postavě. T: Jaký třeba vztah k tomu tělu máš? R: Vztah,tak.. je moje, jiné mít nebudu, a snažím se dělat všechno pro to, aby mi ještě dlouho vydrželo. Takže udržovat v nějaké fyzické kondici, a pečovat o své zdraví co nejvíc, jak vzhledově tak vnitřně. T: A můžeš třeba trochu víc konkretizovat, co pro něj konkrétně děláš? R: No tak sportuju samozřejmě, chodím do posilovny, běhám, když učím ty děti tancovat, tak je to takové strašně fyzicky náročné, protože vlastně jsou to tři věci, které se musí dělat dohromady: přemýšlet nad tím, co budu tancovat, jak to zatancuju, a ještě u toho musím mluvit, takže člověk musí mít nějakou kondici, dělám všechny možné druhy sportů, chodím na masáže, do sauny, do bazénu, prostě všechno možné. V drogerii dělám nákupčí, takže celkově pečuju o své tělo i zvenku, i zevnitř. T: A ještě možná taková otázka, jestli jsi spokojená se svým tělem. R: No tak asi jako každý ne, vždycky se najde něco co se dá vylepšovat… T: A co třeba ten tvůj vztah k tělu a tu spokojenost ovlivňuje? R: No, takhle: když třeba sportuju nebo nějakým způsobem se pohybuju tak prostě mám lepší vnitřní pocit z toho vnějšku, prostě, ale když třeba jsem nemocná nebo prostě mi není dobře nebo prostě se něco děje, tak není z toho ten dobrý pocit, si říkám zase když týden budu ležet v posteli si říkám ježiš to jsem zase přibrala takže je to takový dost těžký, ale myslím si že když si hýbu dostatečně tak mám dobrý vnitřní pocit z toho vnějšku, lepší než když nic nedělám. T: A máš – kdyby sis představila, že můžeš vypadat jak chceš, jestli máš nějaký ideál? R: Můj ideál? Ježiši… jak bych chtěla vypadat, kdybych si mohla vybrat koho chci? T: Hmm, kdyby sis mohla prostě nějak úplně vybrat? R: Asi Jennifer Aniston. T: A proč? Řekni mi konkrétně proč? R: Konkrétně proč: pěkný vlasy, pěkná souměrná postava, celkem vypracovaná sportovní, hezkej úsměv.
T: A ještě mi řekni, co je pro tebe nejdůležitější na tvém těle? Co považuješ za nejdůležitější? R: Jako teď to to nechápu tu otázku… T: Třeba čím se nejvíc zabýváš… R: Jako co si myslím že je nejhorší a co se snažím pořád spravovat? Nebo co snažím vylepšovat nebo jako zvýraznit? T: No, třeba R: No, každý to co má hezký tak se snaží zvýraznit a to co podle něho je špatný, tak se snaží potlačit, a to já třeba se snažím vylepšovat tu postavu pěkným oblečením v určitých paritích, zvýrazňovat si oči vlasy, když někam jdu, celkově asi ten obličej a horní partie si dávám záležet. T: Teď tady je další část… když vezmeš sama sebe jako tanečnici, teď myslím opravdu jako tanečnici, když tancuješ, ne když učíš, a tvoje tělo. Tak co bys zase řekla jako tanečnice o svojem těle. R: No, mohlo by být určitě daleko víc propracovanější, jako myslím víc třeba zpevněnější, víc bych mohla být pružnější, ohebnější, prostě vždycky se dá něco nějaký ještě stimul k tomu být ještě lepší pořád se co nejvíc zlepšovat. Myslím si že po té vzhledové stránce na soutěži jsem neměla nikdy jako takhle problém, že jsem byla pěkně upravená, měla jsem přiměřené šaty ke své postavě, přiměřené nalíčení k dané soutěži, s doplňky tak že myslím si že tady nikdy nebyl problém, spíš po té techničtější stránce v těch vyšších kategoriích je to… T: A kdybys to měla nějak popsat, co to znamená to přiměřené oblečení, nalíčení… R: No tak že třeba jsem neměla úplně modrý stíny přes celé čelo, když to tak řeknu, prostě decentně, přiměřeně, upravená na tu danou soutěž, ne třeba jako na ples, jo, že třeba se musí víc zvýraznit obočí, víc prostě nalíčit upravit dát si lesk flitry do vlasů, různé gumičky v barvě šatů, sponky, prostě úplně se tak sladit jak třeba na ples ale ještě více, aby byly víc vidět oči, obočí, pusa, na té soutěži, protože většinou je to zdálky, tam je ty tři čtyři metry minimálně třeba od toho porotce nebo od toho diváka, tak aby ten divák vlastně viděl, z každého úhlu. A to oblečení prostě … vždycky jsem mívala ke své postavě oblečení, že jsem neměla ráda vyloženě úplně extrémně nízký dekolt, vždycky jsem se snažila abych zvýraznila to co si myslím že je na mě pěkný a potlačila to co je na mě špatný, a tak se mi to svým způsobem dařilo. T: A jak by tak měla vypadat třeba ideální tanečnice?
R: Sportovní a elegantní holka zároveň. Tady těma dvěma slovama je to prostě úplně si myslím … detailní charakteristika to není, ale je to ten ideál, jako být ideální a zároveň sportovní, protože ten tanec vlastně není jenom ten sport, ale je to i o té eleganci, o té kráse, takže je tam i ta kulturní složka. T: A pod tím slovem sportovní si představuješ co?
R: Sportovní, no tak… štíhlé propracované postavy. Ne úplně jako kulturisti třeba ale prostě jako některé dalo by se říct modelky, ale ne zas až tak vychrtlé, protože většinou se říká že ta střední postava nevím těch 60-65 kilo na výšku 175 cm je ideální váha, pro holku jako, pro kluka ne. T: A elegantní, kdybys to taky měla takhle v pár větách říct? R: Elegantní… aby byla jemná, přirozená, v každém pohybu, aby byla tak jak kdyby nad věcí, to je taková ta elegance, taková ta ta se mi hrozně líbí to byl vždycky můj ideál. T: Nad věcí ještě kdybys měla říct co to znamená . R: Ať to dopadne jakkoliv tak ona je vždycky pro sebe vítěz. A za každou cenu nechtít vyhrát, ale ten dravec tam v ní taky musí být, ale nedat to najevo a být elegantní, prostě jako nedat najevo, že já jsem ten dravec a chci absolutně vyhrát. T: A teď když se zkusíš zamyslet nad tím, v jakém smyslu nebo v jakých smyslech může být pro tanečníka důležité jeho tělo? R: No tak existují dva typy lidí. Jeden typ lidí který prostě používá pouze zrakový vjem, a druhý v tom pohybu hledá něco víc, ten charakter toho tance, který ten tanečník chce předvést. Ta první skupina lidí, to je spíš takové jak kdyby na oko, že prostě se dívá jenom tím okem co vidí, jo, že toje takové že spíš chcou ty modelky aby vypadaly jako modelky, aby byly prostě hubený, aby byly hezky upravený, a to jak tancuje je třeba vůbec nezajímá. Mluvím teď konkrétně o holkách, u těch kluků to je něco jinýho, tam prostě to je úplně o něčem jiném. A ta druhá skupina spíš se snaží najít ten charakter v té holce, jak jim vlastně ona podá ten tanec. Že vůbec třeba není pro ně až tak důležitý jestli prostě má třeba deset kilo navíc. Důležitý je jak to podá, aby prostě v tu danou chvíli když on se na ni dívá ten porotce. T: Ty považuješ za svůj přístup který z těch dvou přístupů? R: No, já je tak používá dohromady, oba dva, protože být upravená a vypadat dobře je vlastně základ pro ten charakter toho tance, pro tu druhou část o které jsme se bavily, moje páry většinou co trénuju tak většinou vypadají dobře a jsou dobře upravení, ale to že má třeba někdo pět nebo deset kilo nadváhu, tak to vůbec nehraje roli, nejdůležitější je právě ten charakter. Příkláním se spíš k té druhé části, i když ta první je taky důležitá. Ale ta první se dá vždycky ovlivnit, ta druhá ne. T: A teď jsme mluvily o tom jak by měla vypadat ideální tanečnice žena, a co teda tanečník? R: Tanečník,no ten vlastně musí působit hodně dominantně v tom páru, protože on je vlastně ten který vede, musí tak působit nejen na tu partnerku, ale i na okolí, většinou to tak moc nebývá, protože u těch malých dětí je to takové že vždycky ta partnerka vypadá starší a dominantnější než ten partner, ale u těch dospělých je to většinou v pořádku. Ideální – štíhlý až střední postava, ideálně výška 160-180 cm, tam to moc nehraje roli, záleží pak jakou má partnerku k sobě, když je menší, tak to vůbec nevadí, většinou bývají ti menší tanečníci lepší na ty latinskoamerické tance, protože jsou takoví pohyblivější mrštnější, a ti větší zase na standardní tance, protože mají velké chodidla, takže mají velkou plochu toho nášlapu, a mají vlastně dlouhý krok když udělají, takže udělají vlastně jeden krok a ti malí musí udělat tři a vlastně pak se porotuje ten prostor. Takže si myslím že ideál je zvlášť na latinu a zvlášť na
standard, ale dohromady kdybych to brala tak asi kolem těch 175-185 cm je ideál vlastně výška. T: A dívky jsi na latinu a standard nerozlišovala, tam myslíš že to… R: To záleží k tomu partnerovi. To bych nerozlišovala, já si myslím že samozřejmě zase mrštnější a ohebnější jsou malý drobný holky na tu latinu, a na ten standard jsou lepší vyšší štíhlý holky zase nebo plnější, to už je jedno, ale takhle prostě na ten standard celkově jsou lepší vyšší a na latinu jsou lepší menší, ale výjimka potvrzuje pravidlo, když je talent tak jde oboje. T: A jak bys řekla, že souví, jestli nějak souvisí, tanec s mužností nebo naopak ženskostí toho tanečníka nebo té tanečnice? R: No já si myslím, že teda s tou ženskostí u těch holek hodně to ovlivní od těch začátečnic, od těch dětí, že hodně to ovlivní to dospívání. Jak kdyby zestárnou, protože vlastně už se pohybujou v tom prostředí těch kluků a vlastně tancujou s tím klukem, nějaký způsobem se ho musí dotýkat, nemyslím jako nějak intimně, ale prostě je tam ten kontakt fyzický, takže daleko rychlejc dospívají a hledají si přítele a i tak vypadají, protože se hodně malují, jinak se oblíkají, pečujou o sebe… takže v těch 14ti letech vypadají na těch 17 18 let, což si myslím že zas na druhou stranu je špatně, protože tu dívčí stránku zas úplně odsouvají do pozadí. T: A ti kluci? R: No ti taky samozřejmě rychlejc dospívají, ale u těch kluků je to takový že když mají stejně starou tu parnterku tak pořád jsou o ten rok dva jak kdyby pozpátku, že jsou prostě že je na nich vidět že ještě nejsou tak dospělí, ale u těch dospělých párů si myslím že už pak není problém. Od těch 18ti let že už tam není tak vidět ten rozdíl. T: A kdybys vzala tu mužnost a tu ženskost u těch dospělých párů. R: U těch dospělých tak prostě ta ženská se dokáže projevit, jako když se dokáže dobře projevit tak to nijak pak neovlivňuje ten osobní život, že prostě na tom parketě to je úplně něco jiného, to je prostě nějaký projev něčeho, já prostě znám několik párů už manželských nebo spolu chodících kteří spolu i tancují, ale taky třeba netancují, takže prostě to je v ten daný moment soustředění prostě na něco, a pak v normálním životě to můžou být úplně normální lidi kteří prostě neupoutávají na sebe pozornost, jsou prostě tiší introverti úplně je to o něčem jiném jako. A tam ta mužnost já teda nevím jestli mužnost přímo souvisí s tím tancováním protože teďka na mistrovství republiky nebo prostě už v dřívějších dobách tancují i homosexuálové, takže zas s tou mužností nevím jak bych to řekla, určitě když nějaký kluk se umí hýbat tak dokáže nějakým způsobem zaujmout tu ženu, i toho muže, a já třeba bych se na kluka nepodívala, který by netancoval, já si to vůbec nedokážu představit, možná su tím až tak poznamenaná, že prostě by mě nějakým způsobem ani třeba nezaujal, kdyby se neuměl nějaký způsobem pohnout nebo udělat nějaký heslo nebo prostě to poznáš, když se na něho podíváš. T: Teď možná už jsme se k tomu částečně dostaly… když ty jsi třeba někde ve společnosti a oni tam nevědí že tancuješ, třebě tě tolik neznají, myslíš že to na tobě nějak poznají, že jsi tanečnice?
R: No, já mám převážně známé z toho tancování, protože v Brně je jich hrozně moc, a já v podstatě se ani ve společnosti netanečníků ani nepohybuju, protože to je takový životní styl, že prostě pořád máte si o čem povídat, pořád prostě něco řešíte pořád spolu něco děláte, tak je to taková uzavřená komunita ti tanečníci jako, ale jsou třeba známí v cizině nebo na dovolené kde se jako seznámíš, s netanečníkama, ale zase se někam jde zase se něco dělá, protože kdybychom měli sedět kolem stolu na nějaké party tak bych tam ani nešla protože by mě to nebavilo, já potřebuju jít někam na diskotéku nebo na nějakou pártu zahradní kde vím že je ta možnost že se může tancovat, mě prostě nebaví sedět pít a povídat si jenom, protože potřebuju pořád ten pohyb. Možná je to na mě poznat že jsem pak tak jak kdyby nervózní, že prostě sebou šiju a hejbu sebou a furt něco, a nějaký gesto třeba děláme jako ze srandy na sebe když už teda není co dělat, že prostě tím žijeme. T: A co myslíš že bylo jako první, tady ta tvoje živost a taková ta nervozita, a nebo to tancování? Jakoby jestli ty tancuješ proto, že jsi taková živá, nebo jestli jsi taková živá proto, že tancuješ? A nebo jestli se to nedá říct… R: No, to se dá říct, asi jsem byla taková živá vždycky, ale nikdy mě žádnej sport nebo koníček tak nechytl nebo nelíbil se jako to tancování, já třeba jsem v té posilovně dvě hodiny a pak už mě to nebaví, nebo ten ping-pong hraju tři hodiny a už mě to nebaví, jo, že prostě mám takový intervaly pravidelný kterými se ke každýmu tomu koníčku nebo sportu vracím,ale k tomu tancování prostě se vracím intenzivněji, že ten ping-pong mě stačí že si zahraju jednou do měsíce, kdežto tancování prostě když nejsem minimálně šestkrát týdně na parketě tak mi to strašně chybí. I to učení i to tancování myslím svoje. T: A myslíš že jsou lidi na kterých je to vyloženě třeba i vidět, že tancujou? R: No určitě jsou pěkně upravení, holky jsou většinou střídmě nalíčené, střídmě upravené, většinou skoro všichni nosí rifle, což je zajímavé, ale normálně jako na parketě ty rifle jako mít nesmí, protože je v nich špatný pohyb, ale jako takhle na oko tou úpravou, těma gestama, nevím jestli vyjadřováním, když promluví tanečník, to … to nevím, ale určitě na vzhledu, upravený pěkně vlasy, oči, takhle když se někam jde, jako nemyslím ve všední dny to nejde asi poznat, dokud se s ním nazačneš bavit nebo s ním netancuješ, tak si myslím že se to nepozná. T: A čím to je že jsou takoví jako upravenější? R: Protože na to se klade hodně velký důraz v tom tancování, a prostě tam hodně záleží na té estetice, jako pěkně vypadat to je prostě základ.
