Setkání osmé – Jezero
Utíkáš po trávě, studí tě do bosých nohou, prší a z dálky duní bouřka. Dům není daleko, když zrychlíš, utečeš hromům za svými zády. Nechceš se otočit, ale dunění se blíží rychleji, než jsi očekával. Klopýtneš a padáš k zemi. Bouře je přímo nad tebou, blesk za bleskem protíná tmavou oblohu. Sebereš odvahu a otočíš se čelem. Začínáš mít strach, takovou bouři jsi nikdy nezažil, rudá záře kolem tebe, zalila i vzdálené kopce, stromy kolem ohnuté vichrem, jsi ohlušen, na tváře ti dopadá sprška žáru …. Strach tě přirazil k zemi, tlačíš se do ní zády ze všech sil, křičíš hrůzou a neslyšíš sám sebe, jsi ohlušen tím strašlivým duněním …........................ než tě přikryje ….. osvobozující tma. Začínáš vnímat jakési šumění. Pevně svíráš oční víčka. Děsivý řev bouře před chvílí tě vyděsil k smrti. Sbíráš odvahu pohlédnout vzhůru. Hlubokými nádechy zklidníš své tělo. Šššššššššššššš ….. ššššššššššššššš ….. šššššššššššššš ….. ten šum, tak zvláštní a hlasitý vyvolá tvou zvědavost. Pomaličku otvíráš oči. Ležíš na zádech a v celé šíři pohledu se vlní tráva. Neskutečně vysoká. S drobnými kvítky různých barev v osinách na konci stvolů. Šššššššššššššš ….. šššššššššššššš ….. tráva se vlní jemným pohybem v elegantní pravidelnosti. Jak zpomalený pohyb dívčích boků. Tanec v tiché hudbě. Vzdálená ozvěna houslí. Vítr dirigent. Kdybys řekl slovo, zničíš kouzlo. Sedneš si. Tráva dosahuje až nad tvou hlavu. Na jejích konečcích se třpytí záblesky slunce. Nebe je modré až přechází zrak. Kam se poděla bouře? Co ta tráva kolem tebe? Pomalu se zvedneš. Stojíš uprostřed nekonečného prostoru. Vlnící se moře trávy, tanec drobounkých kvítků. Barvy se prolínají jak na paletě malíře. Zeleň, ze které bolí oči. Střídmé kopečky končí masivem hor na obzoru. V té nekonečné louce vykukují kusy skaliska. Obří balvany temné barvy. Jak spící stádo gigantických bizonů. Rozhozené kostky ze hry obrů. Kde to jsi! Kam tě přenesl vichr bouře? Přeci jsi nevnímal žádný pohyb. Žádný let těla vzduchem. Co se to děje! Co se s tebou stalo! Haló, haló. Otáčíš se do všech stran. Haló, haló. Kde jste kdo. Halóóóóó. Poslední táhlý výkřik. Nikdo neodpovídá. Jsi tu snad sám? Grrrr, grrrr …. Zvedneš oči, nad hlavou ti přelétává hejno ptáků. Zvláštní dlouhá křídla. Žádný, kterého bys znal. Zamrazí tě. Máš chuť zakřičet hodně nahlas nějaké vulgární slovo. Abys slyšel svůj hlas. Abys věděl, že nejsi cvok. Kurvaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa nese se celým údolím. Až zarachotí ozvěna. Úlevu však necítíš. Ani neslyšíš žádnou odpověď. Vítr k tobě přivane vůni vody. Vydáš se proti němu do malého svahu. Na jeho vrcholku strneš v úžasu. Mořský příboj. Vlny s kopečkem pěny. Třpyt lesku a barev. Kdesi v dáli horský masiv. Asi břeh fjordu. Seběhneš dolů. Namočíš dlaň do vody a zlehka olízneš. Je sladká. Žádná trpká příchuť moře. Napiješ se. Chladná lahoda. Tak ohromné jezero jsi v životě neviděl. Průzračná čistota. Dno se svažuje prudce do hlubiny. Neuvěřitelný výhled na barevné kameny, na zvláštní chaluhy, dokonce vidíš i pohyb ryb.
Kde to jen jsi?! Sedneš si na balvan na břehu. Vytáhneš z kapsy pomuchlanou krabičku cigaret. Poslední. Jak jinak. Zakouříš si a pak se vydáš podél vody. Přeci musíš někoho potkat. Přeci tu nejsi široko daleko sám. U vody je vždycky život. Zapalovač kupodivu nezklame. Odfukuješ kouř nad jezerní hladinu. Vlny se po něm natahují. Stahují ho k sobě. Rozhání nad vodami. Zamáčkneš nedopalek do hlíny. Je čas vyrazit. Chceš jít svižným krokem, ale cesta je složitější, než sis myslel. Často musíš přelézat balvany spadající až k vodní hladině. Někdy tě donutí vyběhnout na kopec. Vždycky se rozhlédneš. Jen nekonečný prostor vlnící se trávy. V pozadí hory a les. Žádná známka přítomnosti člověka. Začínáš být trochu nervózní. Žádná loďka. Žádný kousek zlomeného rybářského prutu. Žádný nedopalek. Papír od čokolády. Nic. Vůbec nic. Ušel jsi takový kus cesty. Břeh jezera nebere konce. Jsi unavený a začíná se stmívat. Sedneš si do trávy. Už nemá cenu jít dál. Máš hlad. Máš chuť na cigaretu. Jsi unavený, vzteklý, protivný. Chtěl bys někomu vynadat. Zařvat si. No, to můžeš. Leda tak sám na sebe. Díváš se, jak hvězdy začínají zabírat oblohu pro sebe. Přibývají s houstnoucí tmou. Jedna vedle druhé. Prohlížejí se v hladině jezera jak marnivá děvčata. Koupající se hvězdy. Vše kolem tebe je poprášeno stříbrem. Jezerní hladina se zklidňuje. Jako když se chystá ke spánku. Kouzlo pohádky. Probudí tě šplouchání. Ještě není světlo. Ještě se všechno kolem tebe stříbrní. Na hladině jezera se něco hýbe. Ohromná ryba vyskakuje nad hladinu a dopadá zpět. Jedna, druhá a další…. Asi delfíni. Jaká zvěř se asi přijde ráno napít?! To tě nenapadlo. Do příchodu světla už neusneš. Už ani nesleduješ jezero. Díváš se na louku a k lesu. Pro jistotu. Jak postupuje jasná záře, začíná se jezera prosvěcovat barvami. Vlny se znovu pouští do svých her. Přibíhají ke břehu a hází na tebe spršky vody. Jak může mít voda tolik barev? U břehu proniká zlato slunce, kousek dál smaragdová zeleň, ještě dál mořský tyrkys, který přechází do ocelové šedi. A nad tím vším kopečky šlehačky z pěny stlučené jak máslo v dížce selky. Neuvěřitelný pohled. Ticho a klid. Jen v dáli hejno ptáků. Žádná zvěř. Ani žádné stopy její přítomnosti. Svlékneš se a jen ve slipech vstoupíš do vody. Plaveš s potěchou kolem břehů. Pohled na krajinu kolem vody je úchvatný. Sebereš odvahu a ponoříš se. Neuvěřitelné. Sluneční paprsky pronikají do hloubky. Z nekonečného dna se vzpínají k hladině dlouhé stonky podivných rostlin. Listy a květy. Tančí se stejnou elegancí jak tráva na louce. Sem tam se mihne duhové tělo malé rybky. Vnukne ti myšlenku na lov a ukojení hladu. Pomalu stoupáš vzhůru pro nádech a přemýšlíš o náhražce rybářského prutu. Periferně zachytíš pohyb a temný stín. Velký. Asi delfín ze včera. Pootočíš hlavu. Ne. Asi máš vidění. Delfín s vlasy?! Už jsi skoro nad hladinou, když se pohyb zastaví a tvor se otočí k tobě. Ježíši! Prsa! Ženská! Mořská panna! Vykřikneš pod vodou a skoro se zalkneš. Rychle šlapeš vodu a silou vůle zvedneš hlavu nad hladinu. Přerývané dýcháš. To není možné. Musíš mít vidiny. Z hladu. Znovu se ponoříš a pátráš zrakem kolem sebe. Nic nevidíš. Uf. Přeci jen vidina ………………. ne, támhle, kousek u té skály, ve skrytu rostlin ………. vykukuje stejně opatrně jako ty ………. zelené vlasy, takřka lidská tvář, ocasní ploutev ………. opravdová mořská panna, vlastně jezerní………. znovu musíš nahoru pro cenný kyslík ………. nezmizela, stále tam je, v bezpečné vzdálenosti od cizího tvora. V bezpečné vzdálenosti od tebe.
Jsi ohromen. Od včerejšího dne se dějí věci, nad kterými zůstává rozum stát. To od té bouře. Poslední normální vjem je tvůj pád na zem. Buď ses udeřil hlavou o kámen a jsi v šalebném bezvědomí, nebo ………. nebo prostě nevíš. Ale normální to není. Ani ty už asi nejsi normální. Pod nohama se ti mihnou další stíny. Raději plaveš ke břehu. Co když jsou to masožravky. Co když mají hlad. Sakra, hlad jako ty. Jo, správný zálesák by vytáhl z kapsy nůž a provázek a už by lovil. Ve druhé kapse by měl sůl a vidličku. Tak to máš smůlu. Zapalovač a prázdná krabička od cigaret. I kdybys rybu ulovil, co dál?! Budeš muset jít dál. Budeš muset najít nějaký život. Lidský život. Rychle se oblečeš, mokré slipy si dáš na hlavu na ochranu před žhavým sluncem. Dáš se hned na cestu. Abys nemusel myslet na hlad. Jak dlouho vydrží člověk bez jídla? Jdeš až do únavy. Pro dnešek dost. Ještě kousek. Jen támhle, ještě dojdeš ke skále končící ve vodní hladině a pro dnešek dost s pochodem. Skála je vyšší, než z dálky vypadala. Za ni je slyšet hluk. Dunění. Podaří se ti přelézt bez pádu a zranění. Vodopád. Spadá z vrcholku skály zalit slunečním svitem, obklopen blyštivým oparem. Živí tůňku v malé zátočině. Několik stromků podtrhuje kouzelnou scenérii. Napadne tě, co by za to dali filmaři. Koncentrace neuvěřitelné krásy v několika metrech. Voda přepadá přes kulaté balvany jak z obřích chrličů. Gargoyles. Určitě ožívají v noční tmě. Nahý vlezeš do prohřáté vody. Necháš se jen tak nadnášet nad mělčinou. Rozpřáhneš paže a narazíš ………. do měkkého těla ………. narazíš do těla jezerní panny. Oba strnete leknutím. Mrskne sebou a udeří tě ocasem. Sakra, to byla ale šlupka! Máš mžitky před očima. Ten prudký pohyb ji odmrštil víc k mělčině. Nemůže odplout! Pomaličku se zvedneš. Pomaličku kráčíš k ní. Natáhneš ruku s otevřenou dlaní. Mrská se na kamenech. Máš strach jít blíž. Máš strach, že si kvůli tobě ublíží. Pomaličku se blížíš. Mluvíš tichým hlasem. Plácáš nějaké nesmysly. Stejně ti nerozumí. Stejně tě asi neslyší. Přestane se hýbat. Klekneš si vedle ní. Prohlížíte se oba navzájem před sklo vodní hladiny. Netušíš, jak tě vidí ona. Co vlastně vidí. Ty vidíš ženu. Skoro ženu. Velké kulaté oči, malý výstupek místo nosu, široká ústa, protáhlé ….. uši? Za nimi žábry. Dlouhé vlasy rozprostřené kolem. Jsou opravdu zelené. Krk, ramena, paže, kulatá prsa ….. tak ….. tak lidská část těla. Pod bříškem začínají rybí šupiny. Smíchaná žluť a hněď a tyrkys. Podlehneš nutkání a natáhneš ruku k doteku. Černé oči potemní a mezi rty se objeví ostré zuby do špičky. Varování. Zavrtíš hlavou a ukážeš rukou k hlubině. Naznačíš pohyb. Chvíli nic. Pak přikývne. Sláva. Rozumí. Pomaličku ji chytíš za ramena a přitahuješ k hlubší vodě. Jakmile si je jistá, mrskne ocasem a mizí pryč. Stojíš a díváš se za ní. Spíš zíráš. Držel si za ramena opravdickou, živou, mořskou pannu. Jestli jsi do teď nebyl blázen …….. tak už jsi. A hladový k tomu. Celou noc se ti zdá o hlubině plné ostrých zubů. Probudí tě kručení v břiše. Jdeš se napít aspoň vody na uchlácholení hladu. Studené šidítko. Tvůj pohled přitáhne zídka z kamenů. Tu jsi včera neviděl. V malém bazénku plavou tři ryby. Pohlédneš k jezeru. Jako bys zahlédl stín. Úhrada za pomoc? Zamáváš rukou tím směrem. Třeba vidí. Prohlížíš si ryby. Velké, masité. Nádhera. Nahoře nad vodopádem posbíráš popadané větve ze stromů. Za chvíli hoří oheň. Podaří se ti nešikovně zabít rybu. Ostrým kamenem ji otevřeš. Vyčistíš. A pak už jen opékáš po kouskách nad ohněm. Nádhera. Mlaskáš a je ti to úplně jedno. Sníš ji celou na posezení. Zas tak velká nebyla. Co nebylo k jídlu, spálíš ve zbytku ohně. E. T. Seton ve tvém provedení.
S plným břichem vypadá svět veseleji. Sedíš a přemítáš, co dál. Mohou žít lidé ve světě vodních panen? Jaké jiné tvory ještě můžeš potkat? Měl bys mít strach? Nejdůležitější otázka – jak ses tu vlastně ocitnul a jak se vrátíš domů?! Z přemítání tě vytrhne šplouchnutí vody. Úder ocasem o hladinu. Zve tě snad? Pomalu vstupuješ do vody. Ponoříš se. Ano, je tam. Jezerní dívka. Držíš se u kraje. Přeci jen ….. má tu kámošky …. a ty ostré zuby ….. Pomalu se k sobě přibližujete. Držíte se kousek u hladiny. Dýchat musíš. A ona ….. jak kdyby to pochopila. Kroužíte kolem sebe jak boxeři v ringu. Místo úderů letmé dotyky. Její tělo je studené, ale jemné. Husté a hebké vlasy. Přejede ti rukou po tváři. Dokonce se přitiskne svou vlastní. Sahá ti na nohy. Tahá za slipy. No ovšemže. Včera jsi byl nahý. Uvádí tě do rozpaků její ruka v tvém rozkroku. No tohle! Osahává mě skororyba. Pak se s tebou vynoří. Páni, ty můžeš ven? Škubne sebou při zvuku hlasu. Strávíte spolu zbytek dne. Chvíli pod vodou a chvíli na vzduchu. Mluvíš na ni. Vyprávíš o sobě. A ona na oplátku mluví pod vodou. Zvláštní pištivý vzduch. Delfíní řeč. Tahá tě trochu za uši. Najednou si uvědomíš, jak jsi unaven. Tolik jsi nenaplaval za celý dosavadní život. Jsi prochladlý. Ukážeš ke břehu. Chvíli se dívá, pak mrskne ploutví a je pryč. Sotva vylezeš z vody vyčerpáním. Opečeš si další rybu a usneš. Tvrdě a beze snů. Ani tě nepřekvapí budíček z hlubin jezera. Holka, ty bys mě uštvala. Chceš si hrát? Nechce se ti, ale podlehneš nataženým rukám. Tak rychle utekl den? Tvé návraty ke hladině jsou čím dál méně časté. Asi se ti rozpínají plíce. Asi si zvykáš na pohyb pod vodou. Plaveš do čím dál větších hloubek. Někdy připlují i další vodní dívky. Hejno mořských panen kolem tebe. Líbí se ti to. Líbí se ti, když se tě dotýkají. Líbí se ti, když se jich můžeš dotýkat. Kde jsou vodní muži? Vrtá ti to hlavou, hlavně v noci, když jsi sám a díváš se na hvězdy nad sebou ….. Jeden večer si najednou uvědomíš, že už nerozděláváš oheň….. Už nemáš potřebu upéci si rybu ….. Sníš ji syrovou ….. a chutná ti ….. Další dny začínáš lovit ….. Tvé návraty na břeh jsou čím dál kratší ….. Jíš čerstvé ryby pod vodou ….. Dělíte se o lov i úlovek s jezerní dívkou ….. Usínáš na zádech na vodní hladině ….. Za čas si nemůžeš vzpomenout na své jméno ….. Ztratil jsi absolutně pojem o čase ….. Jsi šťastný pod vodou ….. Jsi šťastný s vodní dívkou ….. Jsi šťastný s jezerní pannou ….. Nahmatáš si za ušima rostoucí žábry ….. Už se nechceš vrátit domů. V okamžiku, kdy ti tato myšlenka prolétne hlavou, se něco stane. Něco důležitého. Najednou jsi obklopen mořskými dívkami. Jsi uprostřed kruhu z jejich těl. Plují kolem tebe do
kruhu. Vlní se a tančí. Rituální tanec. Jezerní zasvěcení. Hlubinami se nese zpěv. Delfíní chór. Už tě netahá za uši. Proniká do hluboko do tvé mysli. Silně a opojně. Dívka pomalu připlouvá. Natáhne k tobě ruku. Ty ji přijímáš. Přijímáš naplnění svého života. Svého osudu. Přijímáš podanou ruku a odevzdáváš se hlubinám vod. Stáváš se jezerním mužem. Stáváš se samou součástí jezera. Takřka bez pohybu, neznatelným vlněním těl plujete mezi vodními květy. Hloub a hloub. Z dálky se jiskří jakési světlo …..
Konec
