Sylvia Day NEMRAVNÉ ZNÁMOSTI
SYLVIA DAY
NEMRAVNÉ ZNÁMOSTI
Mým dětem Jackovi a Shanně. Mám vás ráda.
Copyright © 2006 Sylvia Day Translation © Adéla Bartlová, 2014 Original English title: SCANDALOUS LIAISONS Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2014 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.) ISBN 978-80-7306-640-6
Poděkování Mnoho lidí by si zasloužilo poděkovat za zásluhy na této knize. Následující seznam je jen začátek. Mnohokrát děkuji: Lori Fosterové, že mi nabídla účast v soutěži Novella Contest a vybrala můj příspěvek do finále. Vážím si vaší velkorysosti a rad. Jste poklad. Morgan Leighové za to, že se jí můj příspěvek líbil natolik, aby ho předala Lori, a za to, že je tak skvělá. Všem, kteří v soutěži o čtenářskou cenu hlasovali pro Ukradenou rozkoš. Moc vám děkuji. Mému agentovi Evanu Fogelmanovi, který to se mnou musí táhnout. Chudák. Mé matce Tami Dayové, která mě seznámila s romantickými příběhy a je mou největší fanynkou. Mému muži Kevinovi, který mi vždycky věřil. Samaře za to, že je nejen mou sestrou, ale i kamarádkou. Mám tě moc ráda. Pořádně obejmout si zaslouží mé kritické partnerky Annette McCleaveová, Jordan Summersová, Sasha Whiteová a Celia Stuartová, jejichž nedocenitelná pomoc a podpora mi pomohly vytvořit příběhy pro tuto knihu. Obrovská hromada nehynoucí vděčnosti patří mé skvělé editorce Kate Duff yové. Mohla bych o ní psát dlouho. Byla úžasná. To nejdůležitější nakonec: Děkuji stovkám čtenářů, kteří navštívili mé webové stránky, zapsali se na e-mailový seznam a hltali moje příběhy, když jsem ještě začínala. Vaše víra mě poháněla kupředu. Děkuji vám z celého srdce.
UKRADENÁ ROZKOŠ
Kapitola první Britská Západní Indie, únor 1813
Ukradl nevěstu. Sebastian Blake svíral nůž, až mu klouby na rukou zbělely, ale zachovával netečný výraz. Jestli může té krásce před sebou věřit, ukradl svou vlastní nevěstu. Díval se, jak ho sleduje se vzdorně zvednutou bradou. Její tmavé oči beze strachu opětovaly jeho pohled. Byla vysoká, štíhlá a z rozcuchaného účesu jí spadaly blonďaté kudrny. Krásné šaty z hedvábného moaré měla na rameni roztržené, takže poodhalily svůdně krémovou pokožku ňadra. Kůži hyzdil černý špinavý otisk prstů a Sebastian si nedokázal pomoct; natáhl ruku a jemně tu urážlivou značku setřel palcem. Ztuhla a zvedla spoutané ruce, aby ho odrazila. Podíval se jí upřeně do očí. „Řekni mi znova, jak se jmenuješ,“ zabručel. V prstech cítil mravenčení z dotyku s její saténovou pokožkou. Olízla si spodní ret a teplota Sebastianovy krve ještě o něco stoupla. „Jmenuji se Olivia Merricková, hraběnka z Merricku. Můj muž je Sebastian Blake, hrabě z Merricku a budoucí markýz z Dunsmoreu.“ Zvedl jí ruce a zadíval se na prsteníček. Na jednoduchém zlatém kroužku, jenž na něm nosila, byl vyrytý jeho erb. Přejel si dlaní přes tvář, otočil se, došel k nejbližšímu otevřenému oknu a zhluboka se nadechl slaného vzduchu. Zadíval se na vodu, kde se pohupovaly trosky její lodi. „Kde je váš manžel, lady Merricková?“ zeptal se otočený k ní zády. Ukradená rozkoš
13
„Čeká na mě v Londýně,“ řekla s nadějí v hlase. „Aha.“ Jenže nečekal, ani náhodou. „Jak dlouho jste vdaná, lady?“ „Nechápu…“ „Jak dlouho?“ vyštěkl. „Skoro dva týdny.“ Znovu se zhluboka nadechl. „Rád bych vám připomněl, že jsme v Západní Indii, drahá lady. Není možné, abyste se vdala před čtrnácti dny. Váš manžel by na vás nemohl čekat v Anglii, kdyby to byla pravda.“ Mlčela, a tak se nakonec zase otočil čelem k ní. Neměl to dělat. Její krása ho zasáhla, jako by dostal pěstí do břicha. „Mohla byste mi to vysvětlit?“ vybídl ji a potěšilo ho, že to dokázal říct, aniž by na sobě dal něco znát. Poprvé ji opustil vzdor a tváře jí zalil ruměnec. „Brali jsme se v zastoupení,“ přiznala. „Ale ujišťuji vás, že navzdory neobvyklým okolnostem naší svatby zaplatí jakékoli výkupné, které si vyžádáte.“ Sebastian popošel blíž. Zhrublým prstem jí přejel po lícní kosti a namotal na něj pramen vlasů. Zadržela dech a její rty se pootevřely v reakci na jeho něžný dotyk. „Za krásu, jako je ta vaše, určitě dá královské výkupné.“ Přes pach kouře, který se jí stále držel, prostupovala vzrušující vůně jemné ženy, hřejivá a luxusní. Sáhl po noži, který měl připevněný ke stehnu, a vytáhl ho. Prudce couvla. „Nebojte se,“ uklidňoval ji. Natáhl ruku a trpělivě čekal, až zase udělá krok kupředu. Potom přeřízl provaz, jenž jí svazoval zápěstí, a vrátil nůž do pouzdra. Promnul stopy na jejích štíhlých rukou. „Vy jste pirát,“ nařkla ho tiše. „Ano.“ „Přepadl jste loď mého otce a ukradl jste její náklad.“ 14
Sylvia Day
„Přesně tak.“ Zaklonila hlavu na štíhlé šíji a upřela na něj vyčítavý pohled čokoládových očí. „Proč jste na mě tak hodný, když máte v úmyslu mě znásilnit?“ Chytil ji za prsty a položil je na svůj pečetní prsten. „Většina lidí by vám řekla, že muž nemůže znásilnit svou manželku.“ Podívala se dolů a vytřeštila oči na erb, stejný, jaký se skvěl na jejím prstenu. Zvedla oči. „Kde jste to vzal? Nemůžete přece být můj…“ Usmál se. „Ale podle vás jsem.“ Olivia se upřeně dívala do pronikavých modrých očí a měla dojem, že jí srdce vyskočí z hrudi. Mozek jí odmítal pracovat, nemohl se vzpamatovat ze šokujícího odhalení, že nechvalně proslulý kapitán Fénix je údajně jejím manželem. Rychle před ním couvla a on se natáhl, aby ji zachytil, protože málem upadla. Když jí jeho dotyk spálil kůži, zasténala. Dnešní události jí otřásly, ale z pohledné tváře slavného piráta se jí podlamovala kolena. Byl vysoký, měl široká ramena a v jeho přítomnosti se z těsné kajuty vypařil všechen vzduch. Černé vlasy měl rebelsky dlouhé a opálená kůže prozrazovala, kolik času tráví venku. Byl divoký, nezkrocený – muž ošlehaný všemi živly. Užasle sledovala, jak vpadl na její loď a během několika okamžiků ji ovládl. Fénix provedl útok s nacvičenou precizností – nikdo nebyl vážně zraněn ani zabit. Olivia strávila většinu dětství s otcem na lodích, a když se setkala s výjimečnými schopnostmi, uměla to ocenit. Jak mával mečem a štěkal rozkazy, jak mu uvolněné pramínky vlasů poletovaly kolem obličeje, jak mu kalhoty obepínaly svalnatá stehna – nikdy neviděla nic tak úchvatného. Tak vzrušujícího. Dokud se jí nedotkl. V tu chvíli poznala, co je skutečné vzrušení. Ukradená rozkoš
15
Sledovala s otevřenými ústy, jak si dlouhými elegantními prsty rozvazuje šněrování u límce košile. Pak ji vysoukal z kalhot a přetáhl si ji přes hlavu. „Panebože!“ zalapala po dechu, protože při pohledu na jeho hruď jí projela tělem vlna horka a zastavila se až ve tvářích. Cítila, jak jí ztěžkla ňadra a jejich špičky zcitlivěly. Fénix se usmál, dobře věděl, jak na ni zapůsobil. Pohyboval se s neomalenou graciézností a pod pružnou pokožkou se mu vlnily svaly. Hruď mu zdobil lehký porost černých chloupků, jež se sbíhaly do tenké linie, která se táhla přes břicho a mizela za páskem kalhot. Vyklepal košili a přistoupil blíž. Olivia nikdy předtím neviděla obnažený mužský hrudník. Její otec vyžadoval, aby i dělníci na jeho plantážích chodili oblečení a nekazili tak nevinnost jeho dcery. Přes nedostatky ve vědomostech si ovšem byla jistá, že neexistuje úžasnější muž než Fénix. Rychle zavřela ústa a čekala, až bude tak blízko, že ucítí teplo vyzařující z jeho kůže. Musela se ovládnout ze všech sil, aby se ho nedotkla, aby mu nezabořila obličej do hrudi a nezačala vdechovat jeho omamnou vůni. Voněl nádherně, sluncem, solí a mužností. Natáhl k ní ruce a pronikavým pohledem sjel na odhalenou křivku jejího prsu. „U všech pekel!“ zaklel, když se jeho vzrušeného mužství dotklo ostří nože. Nevěřícně se podíval dolů na Oliviinu ruku, v níž držela jeho vlastní nůž, a potom zase do jejích očí. Pomalu, opatrně vydechl. „Nedoporučoval bych vám, abyste mi ho ušmikla, drahá. Koneckonců se od vás očekává, že mi dáte dědice.“ Roztřeseně se nadechla. „Ani na okamžik jsem nevěřila, že jste lord Merrick, kapitáne.“ Ale nebyla to zase tak špatná myšlenka. Romantické představy a dívčí fantazie – Fénix je splňoval všechny a ještě mnohem víc. Otec by jí takového muže nikdy neodsouhlasil. Piráta, na hony vzdáleného pečlivě vybranému hraběti, jehož měla očekávat. Ostatně, pirát by se nelíbil žádnému otci, jejím tajným touhám však odpovídal dokonale. 16
Sylvia Day
Fénix pobaveně zvedl obočí. „Ale jistá si být nemůžete. Viděla jste někdy svého muže?“ Ruka se jí nervózně třásla a Fénix sebou škubl. „Opatrně, lásko,“ varoval ji. „Ten přívěsek, který tak odhodlaně ohrožujete, možná budete jednou potřebovat.“ „Jediný přívěsek této povahy, který budu kdy potřebovat, patří mému manželovi,“ odsekla. Dívala se, jak se mu vrací široký úsměv, a po levé straně smyslných rtů si všimla dolíčku. Jak může mít pirát dolíčky? „To rád slyším.“ Hlas měl hluboký a svůdný, předl jako divoká kočka. „Nevěrnou ženu bych nestrpěl.“ „Já nejsem vaše žena!“ vybafla, vynervovaná jeho šarmem a tím, jak na něj reagovala. „Jestli je pravda, co říkáte, pak jste skutečně moje hraběnka. A přestože –,“ vrhl kritický pohled na svůj nůž, „jste se se mnou tak mile seznámila, nejste mnou úplně zklamaná.“ „Jak to můžete tvrdit?“ „Já to netvrdím, ale vaše bradavky ano. Jsou úplně tvrdé, div vám nepropíchnou živůtek, a nemůžou se dočkat, až se jich dotknu.“ Olivia se pohoršeně nadechla, zakryla si prsa a Sebastian jí okamžitě sebral nůž. Podal jí svou košili. „Tu máte, zakryjte se, než najdu vaše kufry. Nemám zájem, aby mí chlapi okukovali váš půvab. Jsme na moři už několik měsíců a mohli by mít problém se sebeovládáním.“ Dlouho ji zálibně přejížděl pohledem a pak se uchechtl. „Kuráž teda máte,“ zamumlal. Ztuhla a napadlo ji, jestli Fénixe její chování nepohoršilo. Zaskočilo ji, když si uvědomila, že jí na tom záleží. Celý život jezdila s otcem na časté návštěvy Londýna. Dětskému vnímání neušlo, že vyšší společnost jimi pohrdá pro jejich prostý původ a otcovo obchodnické živobytí. Aby se ochránila před nepříjemnými pocity, Olivia se naučila názory ostatních neposlouchat. Ale na pirátově názoru jí záleželo. Víc, než by mělo. „Umím se o sebe postarat,“ namítla vzpurně. Ukradená rozkoš
17
Znovu se objevil dolíček a Olivii to na chvíli vyvedlo z míry. „Já si nestěžuju,“ ubezpečil ji. „Vašeho otce dobře znám, zlatíčko. Vím, že má spoustu práce. Jsem rád, že jste po něm podědila nezávislost a neohroženost.“ Vydal se ke dveřím, jako by si vůbec neuvědomoval, jak na ni působí. „Počkejte!“ vykřikla. Nevěděla pořádně proč, ale nechtěla tu zůstat sama. V jeho posádce byli samí hrubiáni. Štípali ji, sahali na ni, tahali ji za vlasy a roztrhali jí šaty. Možná byla neohrožená, ale po dalším takovém zacházení netoužila. „Nemůžete mě tu nechat!“ Fénix se zastavil na prahu a zatvářil se shovívavěji. „Bez mého svolení do kajuty nikdo nepřijde. Budete tu v bezpečí.“ Zamítavě zavrtěla hlavou. Ruce, jimiž si tiskla na prsa košili, ještě prohřátou a provoněnou vůní jeho těla, se jí roztřásly. „Neodcházejte.“ „Musím,“ odpověděl mírně. „Je potřeba vydat rozkazy, zajistit vaši loď a najít vaše zavazadla.“ Zamračil se. „Kde je můj zástupce?“ „Hned po podpisu svatební smlouvy se vrátil s právníkem do Anglie.“ „Kdo se za mě podepsal?“ Olivia se lekla jeho rozzlobeného tónu a přepadly ji první pochybnosti. „Lord Dunsmore,“ odpověděla tiše. Fénix přimhouřil oči. „A to vám nepřišlo divné, že se manžel neukázal osobně? Nenapadlo vás, proč se nemůže nebo nechce dostavit, aby aspoň podepsal plnou moc pro zástupce, když už se neobtěžoval se s vámi normálně oženit?“ Olivii se z jeho káravých slov roztřásl spodní ret. Rychle se do něj kousla, aby to nebylo vidět, ale Fénix byl všímavý. S tlumenou kletbou se k ní vrátil a palcem jí přejel přes ústa, aby ret vysvobodil zpod zubů. Pohled upíral na místo, kde se jí dotkl. Olivii se zastavil dech. Ret ji pálil. „Jste krásná a přitažlivá žena,“ zamumlal pirát. „Proč jste se spokojila s mužem, kterého jste ani neviděla?“ 18
Sylvia Day
„Vzala jsem si markýze, neřekla bych, že jsem se spokojila jen tak s někým,“ zašeptala do jeho palce. Ztuhl a odtáhl ruku. „Takže kvůli titulu.“ Olivia zavrtěla hlavou. Titul byl důležitý pro jejího otce. Ona nechtěla od manželství nic jiného než vášeň, stejnou, jakou prý sdíleli její rodiče. „Otec si přál, abych si vzala lorda Merricka. Nemohla jsem to odmítnout.“ Její otec neměl nikoho jiného než ji. Nesnesla by, kdyby ho zklamala nebo rozesmutnila. Fénix si dlouho prohlížel její tvář. Pak se otočil, bez dalšího slova odešel z kajuty a odnesl s sebou veškerou energii, jež z něj vyzařovala. Sebastian posoudil poškození tchánovy lodě, které naštěstí nebylo velké, a proklel svého otce za to, že ho uvrtal do takové ošemetné situace. Opřel se o zábradlí, zavřel oči a nechal si cuchat vlasy slaným větrem. Moře bylo už pět let jeho náročnou a náladovou milenkou. Nezajímala ji jeho minulost, přivítala ho s otevřenou náručí. Utišila bolest, která ho přiměla utéct z domova, a díky ní mohl vést život diametrálně odlišný od toho, jenž ho zraňoval. Teď mu byl vnucen nový, aniž by o tom věděl nebo k tomu dal souhlas. Ačkoli si to nechtěl připustit, věděl, že Olivia nelže. Čeho se markýz snaží dosáhnout tím, že ho ožení, netušil. Celé roky nebyl v kontaktu s rodinou. Co asi chtěli říct té nebohé dívce, až by dorazila a zjistila, že její manžel tam není? Odfrkl si. „Dívka“ nebylo správné slovo. Olivia Merricková byla žena. Jeho žena. Jeho manželka. K čertu. Sebastian odkopl povalující se meč a zaklel tak sprostě, že se po něm ostatní muži na palubě podívali. Tak či onak, teď je ženatý. S nejkrásnější ženou, jakou kdy viděl, s dcerou Jacka Lamberta, jednoho z nejbohatších obchodníků Ukradená rozkoš
19
na světě. Kdyby o manželství usiloval, měl by z toho radost. Jenže on se ženit nechtěl. Neměl v úmyslu vrátit se do Anglie a přijmout roli, která měla po právu patřit jeho bratru Edmundovi. „Fénixi.“ Sebastian se otočil na svého prvního důstojníka Willa, statného muže, k jehož rozložitému tělu se nevinně znějící jméno vůbec nehodilo. „Co je?“ odsekl. „Našli sme věci tý dámy.“ Will zapráskal hustým knírem. „Nic takovýho sem eště neviděl. Postel, vana, dokonce zásoba vody. Ale dyž sme jí chtěli ty kufry dát do kajuty, málem ustřelila Zrzounovi palici.“ „Ustřelila?“ „Jo, vaší bouchačkou.“ Sebastian si stiskl kořen nosu v marné snaze zahnat bolest hlavy. Zatracená ženská, říkal si v duchu, ale stejně se musel pousmát. Olivia v sobě měla vášeň a kuráž – a to měl v posteli rád. Panebože! S hrůzou tu myšlenku vyhnal z hlavy. Ne. Na to nebude vůbec myslet. Kdyby se s ní vyspal, znamenalo by to, že by si ji musel nechat jako svou ženu, a to on rozhodně nehodlá. Ona si zaslouží lepšího muže než nějakého piráta. „Zajdu za ní,“ zabručel. „Ať chlapi začnou opravovat její loď. Chci lady Merrickovou co nejdřív vrátit jejímu otci.“ Překvapil sám sebe, jak lehce použil její jméno se svým titulem, a hned tu myšlenku zase potlačil. „Rozkaz, kapitáne.“ Willův smích se za ním nesl až do podpalubí. Sebastian zaklepal na dveře své kajuty. „Mylady? To jsem já. Jdu dovnitř.“ Opatrně vstoupil, nejdřív strčil do dveří jen hlavu a zapátral po její pěkné postavě. Našel ji, jak sedí na jeho stole, zahalená jeho obří košilí, a míří mu pistolí na prsa. Jen se na ni podíval a zmocnila se ho touha. Byla odhodlaná jako tygřice. „Víte vůbec, jak se s tím zachází?“ zeptal se. „Samozřejmě.“ 20
Sylvia Day
Kopnutím za sebou zavřel dveře a zamířil k příborníku pro úlevu, kterou teď vážně potřeboval. Probodávala ho zezadu pohledem tak ukrutně, že se musel usmát. „Dáte si trochu brandy, moje drahá?“ „Existuje nějaký důkaz, že jste můj manžel?“ odsekla stroze. „Existuje nějaký důkaz, že jste moje žena?“ odpověděl a nalil jí do sklenice tmavě červenou tekutinu v naději, že jí to snad zlepší náladu. „Váš prsten…“ Sebastian si položil ruku na rameno a zavrtěl na ni prstem. Jen si odfrkla. „Kdo vás naučil používat pistoli?“ zeptal se a ohříval tekutinu nad svíčkou. „Předák z otcovy plantáže.“ Když se otočil, zbraň ležela na stole a Olivia se zamyšleně dívala z okna. „Otec vám to dovolil?“ „Otec nic neví. Chtěla jsem se to naučit. Nebyl důvod ho tím zatěžovat.“ Sebastian potlačil úsměv a vydal se k ní. Prohlížel si její elegantní profil, drzý nosík a neústupnou bradu. Kousala se do spodního rtu. Sebastian si představil, jak by se těch smyslných úst mohl zmocnit různými částmi svého těla a málem se mu z toho postavil. Odložil sklenku brandy na hromádku námořních map a opřel se bokem o stůl. „Na co myslíš, lásko?“ zeptal se něžně. Natáhla se po skleničce, aniž by se po ní podívala, a Sebastian ji přistrčil do její ruky. „Že byste si měl obléct košili.“ „Mně je takhle dobře, ale vaše manželská starost mě dojímá.“ Olivia se zakuckala. Klepal ji do zad, dokud na něj nemávla rukou, ať toho nechá. „To je dobrý!“ zasípala. Utřela si slzy z řas a upřeně se na něj podívala. „Jaké máte úmysly, Fénixi?“ Sebastian se po ní pomalu natáhl, dal jí čas, aby uhnula. Neudělala to. Dotkl se manžety své košile a prsty přitom přejel Olivii Ukradená rozkoš
21
po zápěstí. Na krku se jí divoce zvedalo místo, pod nímž pulzovala tepna. Cítil, jak se zachvěla, a potlačil spokojený úsměv. Zdálo se, že přitažlivost je vzájemná. „Mí muži začali opravovat vaši loď. Do týdne by měla být schopná plavby. Pak zamíříme k nejbližšímu přístavu. Opustím svoji loď a pojedu s vámi do Anglie. Jakmile budeme na britské půdě, najdeme naše rodiče a pokusíme se tuhle nepříjemnou situaci nějak rozmotat. Neměl by být problém manželství anulovat a jít si každý svou cestou.“ „Aha… Jasně.“ Olivia se opět podívala z okna. Sebastian s napětím čekal, až promluví. „Co když nechci sňatek anulovat?“ zeptala se nakonec. Sebastianovo obočí vystřelilo vzhůru. „Vy byste chtěla zůstat vdaná za hledaného zločince?“ Rychlý pohled, který po něm hodila, byl zvláštní a vzrušující a bylo v něm překvapivě málo strachu. Měla by být vyděšená, přesto se chovala zcela klidně. Zakroužila zbytkem brandy ve sklínce a pozorně sledovala hru světla v tekutině. „Lord Merrick není hledaný zločinec.“ „Věříte mi, že jsem Merrick?“ Olivia pokrčila rameny. „Prozatím se k tomu nebudu vyjadřovat.“ Sebastian do sebe hodil zbytek brandy a zamířil k hamace v koutě místnosti. Skočil do ní a založil si ruce za hlavu. „Na to, že jste v ložnici piráta, jste docela klidná.“ Odfoukla si z obličeje uvolněnou loknu. Když zase spadla na své původní místo, Olivia si sáhla do vlasů a uvolnila celý účes. Sebastianovo tělo se okamžitě napnulo. Olivia Merricková byla okouzlující jako Siréna. „Vypadá to, že nemám moc na vybranou, a vy jste se dosud choval mnohem lépe než vaši muži.“ „Omlouvám se za to nepohodlí,“ řekl a díval se, jak si zaplétá své po pás dlouhé vlasy do copu. Nikdy nic takového neviděl 22
Sylvia Day
a s údivem zjistil, že ho intimita toho aktu přitahuje. „Už se to nestane.“ Přehodila si zapletený cop přes rameno a jedním hltem dopila brandy. Do očí jí vhrkly slzy a ona je zahnala zamáváním rukou. Sebastian nedokázal zadržet otázku, která se logicky nabízela. „Proč byste měla mít zájem manželství udržet?“ Chvíli trvalo, než se jí po silném alkoholu vrátil hlas, a když promluvila, byla ještě ochraptělá. Sebastianovo mužství ocenilo vzrušující zastřený tón mírným ztvrdnutím. Na okamžik si představil, že ochraptěla z toho, jak vášnivě vykřikuje jeho jméno, o což se sám zasloužil hlubokým, omamným přirážením do jejího smyslného těla. Věděl, že by byla horká a vlhká. Olivia reagovala ohnivě i na běžné události. V ložnici by vedle ní nejspíš uhořel zaživa. „Ze stejného důvodu, z jakého jsem s ním souhlasila,“ zamumlala. „Abych udělala radost otci, získala vlastní domácnost, měla děti a zajistila si bezpečí mužova jména.“ Přejela si prstem přes půvabně vyklenuté obočí a pohlédla na Sebastiana. „Vaše tajemství nikdo nezná a já o něm nikde mluvit nebudu. Vaše jméno mi poskytne ochranu a společenské postavení bez potíží spojených s přítomností manžela. Vlastně,“ pokračovala s jistým nadšením, „jestli jste skutečně Sebastian Blake, začíná mě tahle situace těšit víc než předtím.“ Pohladil se rukou na hrudi a všiml si, že pozorně sleduje pohledem jeho ruku. „Udržovala byste můj dům, nosila mé jméno a vychovávala mé děti?“ „Jistě,“ odpověděla a začervenala se. „Jsem si vědomá povinností, které budu mít jako vaše… ehm, jako manželka lorda Merricka.“ „Musela byste mě pouštět do svého lože.“ Odmlčel se, aby zdůraznil následující slovo. „Často.“ Zvedla obočí. „Jestli jste tím, za koho se vydáváte, pustím vás tam s radostí.“ Ukradená rozkoš
23
Sebastian ztuhl. Nějak se nemohl pohnout. Představy, které její slova probudila, mu přivodily bolestivé pulzování v určitých místech. „Můj titul by ve vás probudil dychtivost?“ „Nejsem tak povrchní,“ řekla a zvedla bradu. „Tak vás přitahuje moje tělo?“ Olivia si odfrkla. „Přitahuje? Vždyť jste pohan.“ Sebastian se prudce posadil, až se hamaka nebezpečně rozkývala. „Pohan?“ „Však se na sebe podívejte.“ Mávla k němu rukou. „Vlasy máte přerostlé. Skoro tak dlouhé jako já.“ „Tak dlouhé teda ne!“ bránil se dotčeně. „A ani nemluvím sprostě!“ „A ty svaly,“ pokračovala, jako by nic neřekl. „Co je špatně na mých svalech?“ zavrčel. „Jsou obrovské. Vypadáte jako nějaký divoch.“ Vstala ze židle a přešla k oknu. „Divoch?“ zaprskal Sebastian a dupl. „Zcela jistě.“ Zakašlala a ramena se jí zatřásla. Sebastian došel k ní. „Měla byste vědět, že většině žen připadám neodolatelný.“ „Vážně?“ pronesla bez zájmu. „Ano, vážně. Když jsem žil v Londýně, ženy se o mě praly,“ vychloubal se, znejistěn jejím příkrým odsouzením. „O tom nepochybuji,“ vykuckala. „Možná jste byl tehdy civilizovanější.“ Podezřívavě přimhouřil oči. Otočil Olivii k sobě a viděl, že se směje. Z očí jí létaly pobavené jiskřičky. „Vy si ze mě děláte srandu.“ Proti své vůli se usmál. „Jen trošku,“ zasípala a držela se za břicho. Buď ji předchozí stresující události připravily o rozum, nebo… nebo je prostě tak okouzlující. Sebastiana ovládla intimita sdíleného veselí a zbytek problémů se kamsi vytratil. Zvedl ruku a přejel Olivii prstem po drzém nosíku. Když klepl na špičku, nakrčila ji. 24
Sylvia Day
Podívala se na něj s obdivem v tmavých očích a odčinila tak bodnutí, které před chvílí uštědřila jeho egu. „Divoch s rozkošnými dolíčky,“ zašeptala a pohladila ho prstem po tváři. „Co tady děláte?“ zeptala se udýchaně. „Vy, bohatý šlechtic se slavným jménem. Proč jste se stal pirátem?“ „Ale…“ Toužil přitáhnout si ji blíž. Položil jí ruku na rameno a hrdlo se mu stáhlo. „Vy mi věříte.“ Znovu si odfrkla. Ten na dámu neslušný zvuk se mu líbil. „Jen tomu nerozumím a jsem ochotná vám na chvíli vyhovět.“ „Mylady, měla byste si dávat pozor na to, co říkáte. Tu ochotu vyhovět bych si mohl vykládat všelijak.“ Tázavě se zamračila a Sebastian jí to objasnil. „Nejsem žádný gentleman.“ „Jste přece hrabě.“ „To je jen titul, lady Merricková, a s mým charakterem nijak nesouvisí.“ „Byl jste vychováván pro svůj…“ „Spíš jsem prokletý,“ přerušil ji rozzlobeně. „Můj starší bratr Edmund se měl stát nositelem titulu, ale před pěti lety byl zabit v souboji.“ „V souboji?“ opakovala a vytřeštila oči. „To je hrozné! Je mi to líto.“ „No… Mně taky, na to vemte jed. Zvlášť proto, že hájil moji čest.“ Chraptivě se zasmál. „Jako bych měl nějakou, která by za to stála.“ „Musel vás mít moc rád.“ „Edmund měl rád hlavně ten titul,“ zamračil se Sebastian. Olivia bez mrknutí opětovala jeho pronikavý pohled. „Co se stalo?“ Měl chuť udělat nějaký vtip, pronést uštěpačný komentář, kterým by odrazil její dotazy. Chtěl být jízlivý, něco odseknout, vyděsit ji, odstrčit ji od sebe. Ale jeho následující slova se o to stejně postarají. „Lehkomyslně jsem zkompromitoval mladou dámu. Když za mnou přišel její starší bratr a požadoval, abych Ukradená rozkoš
25
si to dítě vzal, odmítl jsem. Věděl jsem, že nebyla žádné neviňátko. A z toho, jak nás přistihli, bylo jasné, že jsem padl do léčky.“ Přitiskla si ruku na ústa a Sebastian se posměšně zašklebil. „Místo aby žádal satisfakci ode mě, šel její bratr za Edmundem, kterému jeho smysl pro čest bránil odmítnout. O souboji jsem se dozvěděl, až když bylo po všem. Otec mě vytáhl z postele a řekl mi to.“ Ani se nepokoušel potlačit hořkost, která se mu vkrádala do hlasu. „Gratuloval mi, jako bych snad Edmundovu smrt naplánoval. Nechápal jsem, co se děje.“ Zavřel oči. „Edmund se měl stát jeho nástupcem. Já ovšem…“ Odmlčel se. Proč jí to vykládám? Slova, která mu plynula ze rtů, nikdy předtím nevyslovil. „Vy jste ovšem na takové postavení moc divoký a nezkrotný,“ dokončila Olivia. Sebastian otevřel oči. Olivia stála otočená k oknu, dopřávala mu trochu soukromí, aby se mohl vzpamatovat. Stoupl si za ni, tak blízko, že jí dechem čechral vlasy na temeni a do nosu mu stoupala její omamná vůně. Zaťal ruce v pěst. „Vsadila bych se, že jste byl jako dítě pěkné kvítko,“ pokračovala. Její medový hlas mu stékal po páteři a probouzel k životu jeho pohlaví. „Nedokázal jste se v klidu učit, každou chvíli jste se někde umazal, líbal jste děvčata, která jste líbat neměl, a odporoval jste otci, jen abyste se mu pomstil, že jeho prvorozený je tak dokonalý – bratr, jemuž jste se nikdy nemohl rovnat.“ Sebastian, omráčený její bystrostí, se díval oknem do prázdna. „Mám pravdu?“ zeptala se. „Až moc,“ připustil neochotně. „Jak to, že se náš rozhovor stal tak osobním?“ „Vaše oči prozrazují vaši bezohlednost a neklid. Přemýšlela jsem, jaké události vás mohly dohnat k takovému životu.“ Otočila se k němu. „Říkal vám otec, jak ho mrzí, že jste místo Edmunda nezemřel vy?“ 26
Sylvia Day
Sebastian zasyčel mezi zaťatými zuby. Olivia ho prokoukla, podívala se do něj, viděla věci, které neměla právo vidět. Pohled měla plný soucitu, o nějž nestál. Sakra. Chtíč, to ano. Vášeň, obdiv – to od ní chtěl. Ale soucit… Stiskl zuby, až ho zabolela čelist. „Takže jste odhodlaný,“ pokračovala a její slova byla jako rány bičem, „dokázat mu a všem ostatním, že měl pravdu a jste jen bezcenná ‚náhražka‘ jeho dědice. Protože jste takový, jaký jste, neděláte nic polovičatě. Ne, musel jste se vzbouřit tím nejhorším možným způsobem. Možná dokonce doufáte, že budete přistižen při zločinu. Pak by bylo ponížení vašeho otce dokonalé. Proč jinak byste nosil ten prsten, který prozrazuje, kdo jste?“ Měl chuť něčím praštit, něco rozbít. Rozzuřen tvrdou kritikou popadl Olivii za ramena a trhnutím ji přitáhl k sobě. „Vaše slova odhalují neuvěřitelné rozměry vaší naivity,“ zavrčel pohrdavě. Její půvabná tvář se zalila ruměncem. „Nedala jsem vám žádný důvod ke krutosti.“ „Možná jsem krutý pořád,“ ušklíbl se posměšně a zarýval prsty do jemné kůže jejích paží. „Nemůžete vědět, co jsem zač.“ Zvedla bradu a v očích se jí zlostně zablesklo. „Pusťte mě, Fénixi. Okamžitě.“ Přitáhl si ji ještě blíž. „Co můžete vědět o vzbouření?“ vrčel. „Vy, poslušná dcerunka, která si vezme cizího chlapa, aby udělala radost tatínkovi. Vsadím se, že jste se v životě ničemu nevzepřela!“ „Vzepřela!“ vykřikla a třásla se vzteky. Zrudlé a vlhké rty se jí rozevřely. Překvapeně zvedl obočí. Celé tělo měl ztuhlé zlostí a nezvladatelnou touhou. „Kdy?“ „Právě teď.“ S těmi slovy stáhla jeho hlavu dolů a přitiskla své rty na jeho.
Ukradená rozkoš
