Ročník 3, číslo 4
…inspirujeme se Vámi!
Suraj Datta Majukar Je již od ledna roku 2004 dálkově adoptivním dítětem našeho gymnázia. Návrh na adopci dítěte ze zemí, kde není vzdělání samozřejmostí, padl nejprve z úst současného pana ředitele a někdejšího předsedy Oken, Antonína Balnara. Sdružení poté návrh jednohlasně přijalo. V současné době má Suraj 11 let a studuje již 6. rokem, se svou rodinou žije v indickém městě Belgaum jižně od Bombaje. Na chlapce již bylo vybráno několik tisíc korun. Hned první sbírka byla provedena na soutěži „Zimní logování 2004“, kde se vybralo okolo 3000 Kč, například i náš časopis na loňském dni otevřených dveří vybral bezmála 2000 Kč! Také vstupné na pokerový turnaj, který budeme pořádat, půjde pravděpodobně na Surajova studia. ☺ (O této akci více v příštím čísle!) Svým adoptivním rodičům, tedy občanskému sdružení Okna, píše Suraj zhruba dvakrát za rok, zde vám přinášíme jeden z jeho posledních dopisů. (klt)
Foto: wigym.cz
Maturanti
Mí drazí přátelé, jsem šťastný, že vám mohu napsat. Doufám, že se máte všichni krásně a jste šťastní. Jak se máte? Jak pokračují vaše studia? Já jsem postoupil do páté třídy. Máme letní prázdniny a 1. června nám znovu začíná škola. Brzy nám začne období dešťů. Toto období mám rád. Rád se schovávám pod deštníkem, když jdu do školy. Moc rád mám i práci v dílnách. Nashle, drazí přátelé – přeji vám vše nejlepší a spoustu lásky vám všem, vašim učitelům a rodičům. Váš Suraj Majukar 1
v Praze (strana 2 )
Jak dopadly půlkolony? (strana 3 )
Zjistěte, na čem ulítává váš profesor! (strana 5)
Studentská kapela (strana 5 )
Praha, mater urbium
aneb Jak jsme vrazili do ministra nejkratší možnou cestou ven, kde se nám málem podařilo vrazit do pana Schwarzenberga, který energicky mířil na jednání, maje v závěsu ministra financí Janotu. Oba pány jsme minuli a šli nahoru do dolní sněmovny, jejíž návštěva se naštěstí už obešla bez zbytečných karambolů. Pak už jenom do hotelu a šupky hupky do hajan. Další den jsme vyrazili vstříc hradčanskému vrcholku podívat se na hradní budovy a zatleskat kapele, která v české metropoli hrála moravskou dechovku a mluvila anglicky. Dále jsme zašli navštívit baziliku sv. Jiří s ostatky sv. Ludmily, stojící vedle sv. Víta. Po kamenné dlažbě, která by sama mohla psát dějiny, jsme kráčeli směrem ke Zlaté uličce, která ve své době hostila spisovatele Franze Kafku, či se zde scházeli takoví umělci jako F. Halas, J. Seifert, nebo V. Holan. V dnešní době už hostí akorát krámky s předraženými pseudočeskými pseudosuvenýry, o domek vedle pak hostinec s pivem za „pouhých“ 90 Kč. Zajímavé. Na to, že v Kafkově době zde žili ti nejchudší z nejchudších.
Praha. Stověžatá Praha. Matka měst a hlava celého království. Celá jest vystavěna z kamene a vápna, slovy Ibrahíma Íbn Jakuba, arabského cestovatele. Je tomu ale stále tak? Od 6. století, kdy byla přibližně osídlena, už Vltavou protekla spousta vody a každé město mnoha tváří, kterým Praha bezpochyby je, se za tu dobu může změnit k nepoznání. Město prošlo rukama mnoha knížat, králů i císařů, dvou říšských protektorů a mnoha velice odlišných prezidentů. Na zdejším panovnickém stolci se vystřídali zástupci rodů snad všech evropských zemí, jejími uličkami pobíhal nespočet světově známých spisovatelů, skladatelů, malířů a politiků a neméně lapků, vrahů a různých kriminálních živlů. No a samozřejmě také studentů, kolik těch Prahou prošlo! Vždyť akademická půda zde leží bezmála sedm století! Ale o těch dnes ne, podíváme se na studenty krapet mladší, na ty, kteří se Prahou prohnali počátkem října letošního roku. Ano, řeč je o letošních maturantech, kteří se odhodlali, jak je již u nás tradicí, v tomto městě měst strávit týden ničím nerušeného odpočinku. Ehm, pardon, literárně-historickou exkurzi. Příběh začíná v pondělí v šest hodin ráno (ano, pro některé ještě nepředstavitelná půlnoc ☺) na Svinovském nádraží, kde jsme se plni nadšení, očekávání a hlavně únavy shromáždili a vydali se ku Praze. Nicméně zdárně jsme dojeli a hned jsme vyrazili k Senátu ČR. Poté, co jsme dorazili, bylo třeba se kvůli bezpečnostní kontrole zbavit zavazadel, klíčů, hodinek, peněženek, mobilů, pásků a někteří málem i kalhot. V průběhu prohlídky jsme zamířili i do zasedacího sálu, odkud nás ale přímo vyrazil popuzený pan senátor s tím, že už to tady prohlédli pyrotechnici a že si prý ještě můžeme „pomačkat pár tlačítek“. Osobně nechápu, k čemu pak jsou ty složité bezpečnostní kontroly, když se pan senátor bojí, abychom mu pod sedátko nenainstalovali minu. No, tlačítka jsme radši nemačkali a prchli jsme
Nicméně následoval rozchod, který někteří využili k prohlídce nádherných pražských zákoutí, někteří k návštěvě Petřína a tamějšího muzea Járy Cimrmana, génia, který se neprosadil. Věděli jste, že vynalezl mezi mnohým jiným například také bicykl pro hasiče, kladivo na současné vytahování tří hřebíků, či psací stroj, s poznámkou „Nevyrábět, dokud nebude vynalezen bakelit“? Ano, Jára byl bezpochyby velký umělec a vědec, ale den se opět chýlil 2
ke konci a bylo třeba jej opustit. Třetí den byl ve znamení kostelů, navštívili jsme Emauzský klášter a následně Vyšehrad s kapitulou sv. Petra a Pavla a pohřebištěm všech slavných – Slavínem, kde jsme uzřeli hroby např. F. Hrubína, Milady Horákové, J. Nerudy, J. Vrchlického, B. Smetany, či Waldemara Matušky. Opět následoval volný program, který někteří využili k návštěvě Anežského kláštera, někteří k návštěvě zoologické zahrady v Troji (celkem dva lidé, polovinu skupinky tvořil p. prof. Pavlosek). To nejzajímavější nicméně teprve mělo přijít. Večer jsme zašli na muzikál Carmen
v Hudebním divadle Karlín, v hlavní roli s Lucií Bílou. Byl jednoduše řečeno fantastický. Poté už zbývalo jen slavnostně oslavit úspěšnou exkurzi společným posezením a zavzpomínáním na náš ústav. ☺ Ráno jsme skočili do Stavovského divadla, které mimo jiné hostilo premiéru Mozartovy opery Don Giovanni, a pak už hurá na vlak a pryč od metra, Vltavy a sta věží směrem k domovu. Ano, výlet do Prahy byl pro mnohé z nás určitě zajímavým zpestřením každodenního školního koloběhu a budeme na něj s radostí vzpomínat ještě nějaký ten čas. A třeba také ne. Kdo ví. (ste)
Půlkolona aneb první zkouška dospělosti! Opět jsem v DK Akord v Ostravě-Zábřehu. A jak by ne, když nám tu začíná půlkolona! Za chvíli se zde roztočí sukně mladých slečen a hlavy mladých pánů. Tvrdí hoši se promění v gentlemany a rozjančené slečny ve slušné princezny s korunkou. Nevidím ani jedno volné místo, je zde spousta prarodičů, rodičů, sourozenců a kamarádů, kteří přišli povzbudit své příbuzné a známé a vyhecovat je k co nejlepšímu výkonu. Studenti mají za sebou pět lekcí, během nichž se naučili sedm tanců – konkrétně – blues, waltz, foxtrot, polku, cha-chu, jive a mambo. V dalších pěti lekcích se dále naučí valčík, tango a rock’n’roll, a již známé tance si obohatí o nové prvky. Ale vraťme se k večeru. Můžeme vidět studenty klepající se nervozitou, ale také nám již známého mistra Chlopčíka, který nejen, že celou půlkolonou provází, ale jako vždy srší vtipem a elánem. Mistr opět pronáší slavnou větu: „Pánové, zadejte se prosím“ a jako vždy se zvedá houf černých obleků s motýlky a míří ke svým slečnám. Prvním tancem večera je blues. Pomalu nám studenti předvádějí všech sedm výše zmíněných tanců, podotýkám, že všechny bravurně zmáknuté! Opravdu jim patří velká pochvala! A doufám, že nejen ode mne, ale i od rodičů, kteří jen zamáčkli slzu při nostalgické vzpomínce na své taneční. No, ale to už půlkolona končí a mi jen zbývá shrnout dnešní večer. 100% taneční výkony, horlivost v plnění soutěžních úkolů a humor mistra Chlopčíka. To všechno jsme mohli vidět. Dále přeji našim studentům hodně štěstí v jejich dalších tanečních krůčkách a vzkazuji, že se moc těšíme na jejich závěrečnou, o které si budete moci přečíst v přespříštím čísle... ☺ (vra)
„Omlouvám se, ale nápad se nedostavil...“ aneb ředitelské volno během Matematického šampionátu a Šumné Ostravy jinak Účastník: Ach můj bože! Já tam nechci, já se jich bojím... Takové byly moje myšlenky těsně předtím, než jsem otevřela dveře našeho ústavu a zaregistrovala se do Moravskoslezského matematického šampionátu. Za podpory svých kamarádů, rovněž soutěžících, jsem upustila z možnosti utéct a vydala se vstříc zapeklitým početním úlohám... Pomocník: Ty brďo, to byl šlofík! Na deset do školy! Nu dobrá, ostatní mají ředitelské volno, ale
co. Už když jsem vešla do dveří, mihl mou tváří děs a hrůza. Lidi ve fracích, transparenty, lavice...!? Už už se mě snažili polapit a zaregistrovat, ale pan profesor Klubal kývnul hlavou, že tu ne, takže jsem tak tak unikla ze spárů matematických WIGYM drápů. Účastník: Než jsme ale usedli do lavic – jak se říká – zewlili jsme v jídelně. Jakmile jsem uviděla skupinky soutěžících z jiných škol, s hromadou papírů, kalkulačkou a kdo ví čím vším,
3
usoudila jsem, že můj strach byl oprávněný. Společně s nejmenovanou kamarádkou jsme se shodly (teď bez urážky a s humorem), že jsou poněkud divní. Ale nu což, každý jsme nějaký... Pomocník: Na zewlení nebylo čas, spěchala jsem na domeček do Aj, kterážto už překypovala přepychovou výzdobou, vedle v UIV to měli snad ještě hezčí! Já, jakožto členka našeho Drama Clubu, jsem byla přiřazena k nástěnce, na které visely fotky
z představení, ke kronice na stole a k fotkám herců a hereček, u nichž se přiřazovala jména. Účastník: Konečně nacházím třídu, do které jsem byla přiřazena. Usedám si jak jinak než do poslední lavice, vytahuji propisku a rozhlížím se kolem sebe... Opět pozoruji ony „divné“ lidi a můj strach nepolevuje. Ale to už přichází p. prof. Peřichová, seznamuje nás se systémem odevzdávání příkladů, rozdává nám zadaní a hurá do toho... Pomocník: Přišli další pomocníci (z mé třídy). Začali jsme tedy rozlévat Colu do mini kelímků a stavět je do pravidelného čtverce. Chuť jsme si kazili octovými chipsy. Účastník: V první části jsme řešili tři příklady – dva česky, jeden anglicky. Přemýšlela jsem, vymýšlela, čmárala, črtala, ale bohužel, nezadařilo se. U dvou příkladů jsem se snažila alespoň nastínit myšlenku, takže pár vět se na papíře objevilo. Ale papír na příklad č. 2 zůstával stále prázdný. To jsem odmítala... Využila jsem vtipu a napsala jedinou větu: „Omlouvám se, ale nápad se nedostavil...“ Podotýkám, že při opravování u našich matikářů
tato věta velice pobavila. No co, když už se neumístím, alespoň je pobavím... Přichází druhá část, kde jsme měli na výběr ze dvou příkladů. Opět můj mozek stávkuje. Papír je tedy zase poloprázdný. Čas vypršel. Soutěž končí a já odcházím na domeček se odreagovat, pokusit nastartovat hlavu a počkat na vyhlášení výsledků. Pomocník: Půl jedenácté. To už by snad mohl někdo přijít, ne...? Začali jsme se rozdělovat do stageů. Jeden seděl u USA, druhý u Irska, třetí u Anglie, čtvrtý u ochutnávek atd... Účastník: Jsem na domečku. Hurá! Konečně známí a normální lidé. Octové chipsy mi sice nezachutnaly, zato jsem si vyzkoušela kolik toho vím o USA, VB, Irsku a dalších anglicky mluvících zemích. Prohlídla jsem si kroniku Drama Clubu, postěžovala si kamarádům na můj nefunkční mozek a jakmile přišel čas, odešla jsem do jídelny, nejdříve na přednášku p. prof. Pačese a následně na vyhlášení nejlepších soutěžících. Pomocník: No věřili byste tomu?! Půlka soutěžících nezná herce Mr. Beana vlastním jmé-
nem a ta druhá půlka si myslí, že Audrey Hepburn je mužské jméno... Nechci vychvalovat, ale obecně musím říci, že lidi z cizích škol jsou málo vzdělaní z oblasti kultury. To, že neznají Elizabeth Taylor, se ještě dá přežít, ale to, že neznají ani Keiru Knightley, Harrisona Forda nebo Jennifer Aniston!!! To už je opravdu moc. Jsem naštvaná, uklidňuje mě pouze černý čaj od paní prof. Sikorové. 60x za sebou zopakuji zápletku Sugar a končím. Odešla jsem do jídelny na vyhlášení, před kterým ještě p. prof. Pačes nastínil problematiku šimpanz vs. člověk. Účastník: Pomalu se všichni scházíme v jídelně a už přichází pan ředitel a hosté šampionátu, aby vyhlásili prvních 5 nejlepších. Vyhlášení probíhalo jako každé jiné. Vyvolávala se jména, názvy škol a předávaly se ceny. Bohužel ani jednou Wichterlovo gymnázium nezaznělo... Takže druháci! Příště je to na Vás!☺ Pomocník: Tak zase nic, ceny za psychickou podporu se bohužel nepředávaly. Asi je opravdu nutné se přihlásit... (účastník: vra, pomocník: lik)
Den mytí rukou (Global Handwashing Day) „Jdeme s úsměvem a energií,“ poručila paní profesorka Cváčková a vyrazili jsme. Kam? No přece překonat světový rekord v mytí rukou! Přišly nám letáčky do školy, nebo nevím, jak se tam ocitly, ale p. prof Cváčková a Pávková je rozdávaly do tříd a lákaly nás, abychom šli podpořit hygienu a pokořit rekord. Připadalo mi to jako dobrý nápad, tak jsem se připojil. Sice jsme museli obětovat jednu zkoušku anglického dramaťáku (scházíme se ve čtvrtky), ale o to větší zábava to byla. Jelikož obě naše lektorky jsou velice akční a vitální, sebraly půlku školy (včetně tedy mě) a vyrazili jsme to natřít světu. Kráčeli jsme si to k areálu nemocnice, kde se to celé mělo odehrát. Cestou jsme si sice trošku zašli (mapka lhala!), ale nakonec jsme místo konání našli a s chutí se postavili do už velice dlouhé fronty na zapisovací archy. Bohužel pršelo a deštníků bylo málo, takže to dopadlo tak, že pod jedním deštníkem byli naskládaní asi čtyři lidi. Ale to nám nevadilo, zase tak světoborný déšť to rozhodně nebyl a fronta docela rychle postupovala. K tomu nám hrála písnička Ztrácíš od Marka Ztraceného, který asi neměl nic jiného na práci a taky přijel, aby nám zazpíval a umyl si při té příležitosti ruce. Už jsme byli na řadě, pečlivě jsme se zapsali do archu, popadli desinfekční prostředek a bílé tričko a šli jsme se postavit do vytyčené zóny. (Trochu si tuto větu rozebereme.) Desinfekci museli nafasovat všichni, protože aby byl rekord regulérní, museli jsme všichni použít stejný prostředek. Tričko s nápisem Den mytí rukou jsme měli rovněž všichni a všichni jsme si ho také museli pochopitelně nasadit, a aby nám nebyla zima, oblékli jsme si ho přes bundu. Takže si dokážete představit, že polovina z nás vypadala jako tučňáci :-D. A konečně – vytyčená zóna měla přirozeně tvar ruky (je ale škoda, že nebyla zaplněná celá...). Také jsme se museli naučit takový rituál mytí rukou: nejprve se myjí navzájem dlaně, dále dlaň myje hřbet, potom prsty mezi prsty, pěst myla palce a zbytek prstů a nakonec přišly na řadu nehty (ale to je hodně zjednodušeně řečeno ☺). Poté proběhlo samotné mytí, zatleskali jsme si, desinfekci a tričko si vzali jako památku a jeli domů. Celkem se akce zúčastnilo 1067 lidí, padl český rekord, a pokouší se jej dokonce zapsat i do Guinessovy knihy rekordů. (mot)
4
Nový seriál: Na čem ulítává váš profesor? A máme tady první blok! Přednost dáme ženské části na naší škole. Podívejte se společně s námi, čím vším můžete svému kantorovi udělat radost, nebo naopak – zjistěte si o něm něco, co jste vůbec netušili!
Paní prof. Šefčíková (Bi, Ch)
Paní prof. Sikorová (Aj, Ov, Zsv)
Jednoznačně ujíždím na sladkém (hlavně mléčná čokoláda) Miluju dobré kafe Ráda sportuju (spinning, tanec) Čtu detektivky z lékařského prostředí
Paní prof. Indrová (Čj, Nj, Rj)
na sladkém jako třeba pravé nefalšované šlehačce od malička miluju Kofilu nikdy nepohrdnu zákuskem, především čokoládovým větrníkem taky ulítávám na britském humoru speciálně na seriálu IT Crowd a na Monty Pythonech na sportovních výkonech typu pohledu z vrcholku právě zdolané hory anebo sjetého říčního jezu
Paní prof. Gajdušková (M, Hv)
pravidelně cvičím aerobik skládám hraji ráda tenis (ač to origami v podstatě neumím) čtu dětské knížky jezdím na (a baví mě!!!) koloběžce chodím na fotbal Již příště! občas něco ušiju, Pan prof. upletu, uháčkuju Netolička! vymýšlím "blbinky" - při Pavlosek! zdobení bytu Czernek!
Představujeme studentské kapely!
Paní prof. Konečná (Čj, Hv) Na italštině Italské muzice Italských jídlech Italských vínech (dobré je např. Chianti) Italských filmech (zvláště na ital. hercích ☺) O velkých přestávkách na Kofile
Hlavatý! Kubečka! Krchňák!
(lik)
ze 4.D
Habet
Jirka (basa) Addla (bicí) Lukáš (kytara) Pepa (zpěv) Žánr: Punk-rock?
Dali jsme se do pohybu v momentě, kdy k nám přišel Lukáš. Lukáš je vlastně náš spasitel. Každý večer před spaním si bereme jeho fotku a modlíme se k němu. „Ó, Lukáši, můj pane…“ Jak vznikl název? Vymyslel to Jirka a v Římě to lidi řvali na gladiátorských zápasech. Nutno říct, že to byla provizorní verze, která se, vzhledem k tomu, že nikdo nic jiného nevymyslel, časem ustálila. Textuje Jirka, hudbu skládá taky Jirka a hraje si to taky Jirka. Občas něco donese i Lukáš. A Addla si - po silném vymýšlí do vzniklé melodie svůj part. Náš největší úspěch? Tak určitě náš první veřejný koncert v Tančírně. Playlist: Dinosauři, Mravenci, Tučňák, připravuje se i Krtek (připomínám, že texty i názvy vymýšlí Jirka ☺)
6. 11. Tančírna (Společně s Pracovním názvem, Teasers a Kubou Valou) (lik) 5
LETEM SVĚTEM WIGYM Náš ústav se zapojí do celorepublikové akce u příležitosti výročí narození K. H. Máchy – Dne poezie. Ve čtvrtek 12. 11. se v učebně literatury bude konat řetězové čtení básní Jiřího Ortena. „Máchovy básně jsme už snad museli vyčerpat, a navíc primáni jim ještě nemůžou moc rozumět, takže jsme se rozhodli pro Jiřího Ortena,“ komentoval p. prof. Měrka. Každá vyučovací hodina by měla začít nějakou básní. Chcete vidět potkany v VII. A? Máte smůlu, vypěstujte si doma vlastní! Museli být odstraněni z důvodu možného rozrůstání zvířecích mazlíčků ve třídách. Za chvíli bychom se jmenovali ZOO Wigym Ostrava. ☺ (nos, lik)
Recenze Hrom!u:
Procitnutí jara
Dne 19. 10. bylo studentům třetích ročníků umožněno zhlédnout v komorním divadle Aréna hru Franka Wedekinda s názvem Procitnutí jara. Mým nynějším úkolem je seznámit Vás jak s dějem hry, tak s recenzí na toto představení. Na úvod mi nedá nesvěřit se, že tento úkol byl pro mě značně nelehký a to proto, že mé pocity po zhlédnutí představení byly rozpolcené v takové míře, jak jen je jejich rozpolcenost možná. Hra pochází z první třetiny 20. století, čili z doby velmi konzervativní a pravidly omezené. Pakliže se to tak dá interpretovat, autor byl svým způsobem až hrdinsky odvážný. Jeho hra zbortila všechna tabuizovaná témata své doby, ať už je řeč o smrti, homosexualitě, potratech či rozvoji sexuality. To všechno a mnoho dalšího bylo možno ve hře bez obalu pozorovat. Jak je už z názvu evidentní, hra pojednává o jakémsi růstu. Růstu emocí, tělesných tužeb, zvědavosti,... Popsat zde děj by zabralo mnoho místa, a protože myslím, že samotná dějová linie nebyla na příběhu to nejdůležitější, rozhodla jsem se, že ji ani nebudu zkoušet patřičně zkrátit. Podstatou bylo podle mého názoru odprostit tehdejší populaci od nesmyslné cenzury vlastních prožitků a studu s nimi spojenými. Celé představení bylo doprovázeno podobnými příjemnými hudebními motivy. Co je také nutné vyzdvihnout, jsou bez pochyby výkony herců, ať už Terezy Dočkalové jako hlavní ženské postavy, či například Alberta Čuby, který se do povědomí studentů dostal hlavně díky homosexuální scénce či monologu s obrazem nahé ženy. Nicméně myslím, že všichni herci byli skvělí, což se upřímně nedá říct úplně vždy. Co se týče samotného představení, můj názor se shoduje s většinou spolužáků, kterých jsem se jen tak mezi řečí zeptala. První půlka hry sklidila větší ohlas, díky vtipnosti a jednoduchosti, druhá půlka na druhou stranu nabrala snad příliš rychle vážnější spád. Najednou jsme se museli, naladěni veselou náladou, vypořádat se spoustou křiku a neblahých událostí, jako byla kupříkladu smrt hlavní hrdinky a jednoho z hlavních představitelů mužských rolí. Právě proto byl konec hry hodnocen kritičtěji, byl jednoduše řečeno přemrštěný a zmatený. Sama doteď nedokážu říct, zda se mi hra líbila, ovšem autor u mě získal respekt odvahou a otevřeností a herci svým talentem a ponořením se do svých rolí. Takže nechť každý zváží svůj konečný úsudek, u mě je to 50:50. ☺ (kuč)
Vzpomínkový průvod Porubou v Den boje za svobodu a demokracii • • •
• • •
17. listopadu 18.30–19.30 Hl. třída – ulice Čs. Exilu Zapálení svíček u porubského rondlu Lampiónový průvod Vzpomínkový happening Hrané události r. 1989 žáky WIGYM
Připomeňte si s námi události 17. 11. 1939 a 1989!
Hledáš doučování? Nabízíš doučování?
[email protected] Hraješ v kapele? Co vás čeká v příštím čísle: Vše o Šumné Ostravě! Podrobné info o turnaji v pokeru! Představí se nám další školní kapela! Film Falco a Persepolis – jaké jsou reakce studentů A další!
Tak to je důvod chodit do zdravoťáku! Eva Klabusayová (VII. A), která je již čtvrtým rokem v PP, dokázala zasáhnout při epileptickém záchvatu jednoho z cestujících v autobuse. „…dala jsem mu první pomoc – podložila mu hlavu, hlídala jsem, jestli dýchá. Po chvilce záchvat skončil a ten pán upadl do bezvědomí, tak jsem se ho snažila probrat, mluvila jsem na něj, pořád hlídala, aby se nezačal dusit a naštěstí se za chvíli probral…“ Dokázali byste to také tak? Proto je důležité vědět, jak správně poskytnout první pomoc! Exil skupina PP se schází každé úterý a pátek po 6. vyučovací hodině v učebně biologie. (lik)
Hrom! Číslo 4, ročník 3, 2009, Ostrava
[email protected] Šéfredaktorka Kateřina Lišaníková (lik) Redaktoři Matěj Otruba (mot), Tomáš Noskievič (nos), Tomáš Klekner (klt), Jan Ptašek (hop), Matěj Stehlík (ste), Kateřina Piętoňová (kap), Vendula Kalocsányiová (kav), Adéla Vrtková (vra), Barbara Kučmová (kuč) Michal Obertan (EFL), (obe), Eva Klabusayová (PP), (kla) Veronika Pilátová (Tensing), (pil) Korektura Tomáš Noskievič, Kateřina Lišaníková Grafický návrh Tomáš Noskievič Vydavatel a tisk Tomáš Noskievič Náklad 80 ks Datum vydání 26. 10. 2009.
6
