Studie. Vliv generační vžýměny na pokles volební účasti v ČR mezi lety 1990 až

VOLUME: 8 ISSUE: 1

Studie L L Vliv generační vžýměny na pokles volební účasti v ČR mezi lety 1990 až 2010 . . . . . . . . . . . . . . . . . 3–21 R Š Volební reforma ve Velké Británii – vítězové nemění pravidla hry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22–36

Články I J Diskuse nad povahou volebního podvodu a pokus o redefinici . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37–45 M S Volební vzestup Hnutí pěti hvězdiček a stranická soutěž v Itálii (2011–2013 . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46–61 M N Putinovo Rusko volí: Ruské prezidentské voľby 2012 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62–74 P M Obrat vpravo: Islandské parlamentní volby 2013 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75–87

Recenze M N Recenze knihy Lukáš Linek (ed.): Voliči a volby 2010 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88–91

Projekt „Evropská volební studia“ byl zpracován v rámci Výzkumného záměru Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky„Politické strany a reprezentace zájmů v soudobých evropských demokraciích“ (kód 0021622407).

Linek, L. Vliv generační výměny na pokles volební účasti v ČR mezi lety 1990 až 2010

3

Vliv generační výměny na pokles volební účasti v ČR mezi lety 1990 až 2010

Lukáš Linek ∗ ([email protected])

Abstract The aim of the paper is to analyze the generational effects in voter turnout in the Czech Republic during the years 1990–2010; and to estimate the effect of generational replacement on turnout decline. Based on the assumptions of both the persistence and impressionable years’ models, this study examines six political generations associated with: the Second World War, building communism, the Prague Spring era, Normalization, post-Velvet Revolution transition and contemporary decline in political trust. This paper utilizes pooled cross-sectional post-election surveys from the Czech Republic from 1990 to 2010 and uses standard cohort analysis approaches: contingency tables, algebraic decomposition and logistic regression modeling. The effect of generations on turnout is moderate and statistically non-significant. The strength of these generational effects steadily decline as the analyses move forward in history toward considering the present generation. Overall, the effect of generational replacement on turnout decline in the Czech Republic has been weak and is estimated to have contributed two percentage points to the decline observed. Because of the declining participation of later cohorts, it is reasonable to expect that the effect of generational replacement will in the future continue to add to turnout decline.

Keywords turnout, political generations, cohort analysis, generational replacement

Note Tato studie vznikla na základě podpory Grantové agentury ČR, projekt „Zdroje, povaha a vliv politické informovanosti“ (grant č. P408/12/1474). Autor děkuje oběma recenzentům za cenné připomínky.

∗ PhDr. Lukáš Linek, Ph.D., je vědeckým pracovníkem Sociologického ústavu AV ČR, v. v. i., a vyučuje politickou sociologii

na Katedře sociologie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze v České republice. Kontakt: Sociologický ústav AV ČR, Jilská 1, 110 00 Praha 1, Česká republika/Czech Republic.

4

European Electoral Studies, Vol. 8 (2013), No. 1, pp. 3–21

Úvod Pro vývoj volební účasti v Česku platí stejná hádanka, kterou řešili odborníci na volební účast v USA od 70. let a později i v Západní Evropě (Brody 1978; Heath 2007; Miller 1992; Wa enberg 2002). Proč dochází k poklesu volební účasti, když se věková a vzdělanostní struktura společnosti proměňují tak, že by volební účast měla být vyšší. V Česku totiž od konce 90. let klesá podíl nejmladší skupiny voličů, která se účastní voleb v nejmenší míře, zatímco roste podíl voličů starších 50 let, u nichž bývá volební účast nejvyšší. Z hlediska vzdělanosti je trend ještě příznivější pro vývoj volební účasti, neboť dochází k výraznému nárůstu především vysokoškolského vzdělání u mladších generací. Na základě těchto demografických a sociálních změn bylo možné očekávat, že volební účast by v Česku měla vzrůstat. Proč tedy došlo v Česku k poklesu volební účasti? V obecné rovině lze jakoukoli sociální změnu vysvětlit na základě dvou mechanismů. Prvním je změna na úrovni jedinců (změna v jednání jednotlivců v čase, tzv. individuální změna) a druhým je změna na úrovni společnosti (strukturální změna ve složení společnosti, tzv. generační výměna). Pro jakékoli studium sociální změny je stěžejní odlišit tyto mechanismy změny. Jejich identifikace totiž předurčí, jakým způsobem bude tato změna vysvětlována. Otázku po vysvětlení poklesu volební účasti v Česku tak lze dekomponovat na dílčí otázky. Je pokles účasti způsoben generační výměnou? A jestliže ano, v jaké míře? Anebo je pokles způsoben změnou v jednání jedinců napříč celou společností? V této studii se zaměřím na to, zda generační výměna přispěla k poklesu volební účasti v Česku. Generační výměna byla v řadě dlouhodobých demokracií identifikována jako významný zdroj poklesu volební účasti (viz Blais a Rubenson 2013; Franklin 2004; Wass 2007; Blais et al. 2004). Je proto oprávněné očekávat, že jednotlivé generace mohou mít odlišné míry volební účasti i v Česku a volební účast tak může být generačně podmíněna. Vzhledem k tomu, že za posledních dvacet let došlo k podstatné změně v demografické struktuře voličů, je navíc možné považovat generační výměnu za jeden z významných faktorů při vysvětlování poklesu volební účasti, který může působit proti nárůstu vzdělanosti a stárnutí voličů. Cílem této studie je tedy zjistit, zda je nutné vysvětlení poklesu volební účasti v Česku hledat v kompoziční změně společnosti (generační výměna) nebo ve změně na úrovni jedinců (individuální změna). Hlavní pozornost tedy zaměřuji na odlišení vlivu generační výměny a individuální změny na volební účast. Tuto úlohu při zkoumání volební účasti výrazně komplikuje věk voličů, jelikož mezi věkem a volební účastí existuje nelineární vztah, kdy účast postupně roste až do věku přibližně 65 let, od kdy mírně klesá (viz například Milbrath 1965; Wolfinger, Rosenstone 1980; Waas 2007).¹ Stárnutí je tak samo o sobě faktorem, který stojí v pozadí individuální změny. Zatímco ale věk a volební účast mají nelineární vztah, tak vztah mezi věkem a generací je lineární a funkčně závislý, neboť v konkrétním období lze na základě věku jedince určit jeho rok narození (a tedy příslušnost ke konkrétní generaci). Při analýzách je proto obtížné odlišit efekt věku a generací a v případě, že by věk nebyl do analýz zařazen, docházelo by k nadhodnocení vlivu generací na volební účast. Proto je nutné do analýz zařadit i věk, díky čemuž má použitá analytická strategie charakter kohortní analýzy.² Jelikož primárním cílem je zjistit, zda k poklesu volební účasti přispěla generační výměna, nejsou do analýz zařazovány další proměnné, které by mohly pokles volební účasti vysvětlit. Nejprve se zaměřím na teoretickou argumentaci pro odlišnou míru volební účasti jednotlivých generací a tyto generace specifikuji. Následně představím analytickou strategii zkoumání vlivu generační výměny na pokles volební účasti. Proto stručně vysvětlím principy kohortní analýzy a nastíním použité analytické přístupy. Zároveň představím data, která používám pro analýzy. V analytické části nejprve využĳi kontingenční tabulky a algebraickou dekompozici změny a následně pak logistický regresní ¹Studie z poslední doby situují pokles volební účast do věkových skupin starších 70 let; kolem věku 80 let nastává strmý pokles, často k úrovním prvovoličů (Bha i, Hansen 2012b; Fieldhouse, Tranmer, Russell 2007). ²V textu používám slova kohorta a generace zaměnitelně. Snažil jsem se nicméně, abych pojem kohorta používal pouze při popisu analytické strategie, zatímco pojem generace pro aktuální popis a analýzy volební účasti v Česku. Striktně vzato totiž kohorta označuje pouze skupinu jedinců, kteří se narodili ve stejném roce, případě ve stejně dlouhých intervalech let (například tříletých, pětiletých nebo desetiletých). Generace je kohortou nebo seskupením kohort, které společně zažívaly určité období. Z toho plyne, že generace je kohortou určenou rokem narození, zatímco každá kohorta nemusí představovat generaci (Alwin a McCammon 2006).


5

Obrázek 1: Kohortní struktura oprávněných voličů v Česku (ČSÚ) Pozn.: Graf je založen na údajích o věkové struktuře obyvatel ČR z Demografických ročenek ČR (a to vždy k 1. červenci jednotlivých let). Struktura obyvatel z hlediska roku narození se částečně odlišuje od struktury občanů oprávněných hlasovat ve volbách, a to především kvůli tomu, že mezi oprávněné voliče nepatří obyvatelé ČR bez státního občanství. Těchto obyvatel bez českého občanství je podle údajů ze Sčítání lidu, domů a bytů 2011 více v kohortách narozených po roce 1960.

model, jehož pomocí souběžně analyzuji vliv generací, věku a období.

Proč by generace měly mít odlišnou volební účast? Hledat vysvětlení poklesu volební účasti v Česku v generační výměně je relevantní, neboť se zde mezi lety 1990 a 2010 výrazně proměnila demografická struktura oprávněných voličů. Obrázek 1 prezentuje strukturu českých voličů z hlediska období, v němž se jedinci narodili. Zatímco v roce 1990 tvořili ti jedinci, kteří se narodili před rokem 1930, necelých 23 procent, tak v roce 2010 již to byla pouhá čtyři procenta. V mnohem menší míře klesl podíl jednotlivých kohort narozených v letech 1930 až 1959, a to přibližně o přibližně o pět procent v každé z desetiletých kohort. Podíl kohorty, jejíž členové se narodili v roce 1970 a později, se zvýšil o 36 procentních bodů ze šesti na 42 procent. Zatímco mezi voliči v roce 1990 bylo velmi málo těch, kteří se narodili po roce 1970, tak v roce 2010 byl v této skupině každý čtvrtý volič z deseti. Pro analýzu změny volebního chování v období uplynulých dvaceti let to znamená, že generační struktura oprávněných voličů se změnila přibližně z jedné třetiny. Jinými slovy: jedna třetina voličů z roku 1990 už v roce 2010 nežila, zatímco jedna třetina voličů z roku 2010 se v roce 1990 nemohla účastnit voleb nebo dokonce ani nebyla na světě. Argument pro existenci generačního efektu na volební účast (a v obecné rovině na jakékoli jednání a hodnoty) vychází z modelu stálosti hodnot, které jsou naučeny v mládí a přetrvávají po celý život. Podskupinou tohoto modelu je model vnímavých let, který vysvětluje, kdy a jak byly hodnoty získány (Alwin 1993; Sears 1975). Podle tohoto modelu jsou politické hodnoty nejméně pevné a nejnáchylnější ke změně v období adolescence a raného dospívání (Sears 1975). V následujících letech může sice docházet k dalšímu posílení stability těchto hodnot, nicméně v počátečním období ustavený vztah zůstává po zbytek života víceméně stabilní (Krosnick, Alwin 1989; Sears, Levy 2003: 83–87). Model vnímavých let v obecné rovině předkládá dva argumenty proto, že člověk je v daném věku vnímavý k politickému kontextu (Sears, Levy 2003: 83). Zaprvé se jedná o období první zkušenosti jedince s politikou, která se již v další fázi života nikdy v takové podobě neopakuje (Mannheim 1952; Searing, Wright a Rabinowitz

6


1976; Searing, Schwarz a Lind 1973). Zadruhé je pro adolescenci charakteristické hledání vlastní identity, jejíž součástí je i její politická komponenta (Erikson 1968). Jak jsou tato tvrzení modelu vnímavých let využitelná pro definování politických generací při výzkumu generační podmíněnosti volební účasti? Model vyžaduje existenci společné historické zkušenosti pro ustavení politické generace (Mannheim 1952). Generací tedy je skupina lidí, která byla narozená přibližně ve stejném období a která proto sdílí společné společensko-historické socializační zkušenosti, které mohou ovlivňovat jejich postoje, hodnoty a jednání (Mannheim 1952; Inglehart 1989; Goerres 2009).³ V literatuře, která analyzuje efekt politických generací na volební účast, bývají při definici generací nejčastěji používány následující argumenty (Blais et al. 2004; Wass 2007; Bha i a Hansen 2012a): • politika – zážitek druhé světové války, protestního období v 60. letech a konce studené války; • hospodářství – zážitek hospodářské krize, nedostatku spojeného s válkou, industrializace a globalizace; • společnost – zážitek urbanizace, individualizace společnosti a konzumní společnosti; • technologie – rozvoj televize a informačních technologií. Vzhledem k tomu, že politické generace bývají národně specifické, je možné argumentovat, že výše zmíněné zdroje odlišných socializačních zkušeností jsou typické pro dlouhodobé demokracie a že v kontextu post-komunistických států budou faktory, které formovaly politické generace, odlišné a že budou primárně politické. Které události a socializační zkušenosti by tedy měly být důležité pro vytváření politických generací v České republice? A to navíc takových politických generací, které by měly mít odlišný vztah k volební účasti. Jako první rozlišení se nabízejí změny politických režimů, na jejichž základě lze odlišit generace, které byly socializovány v období první republiky, v období komunistického režimu či v období po pádu komunistického režimu. Základní argument pro to, proč by měly změny režimů mít vliv na formování politických generací, které by navíc měly mít odlišnou výši volební účasti, využívá srovnání povahy voleb v komunistickém a demokratickém režimu. Volby, které zažívali občané komunistických režimů, nebyly smysluplné, neboť v nich nebyla žádná možnost volby. Navíc v těchto volbách byla vyžadována volební účast (Furtak 1990; Hermet 1978). Rose (1995) proto argumentoval, že lidé v post-komunistických státech oceňují svobodu účastnit se politiky podle svého zájmu a nikoli z donucení. Z tohoto argumentu lze dovodit, že lidé, kteří byli socializováni v komunistickém režimu, by se měli účastnit voleb v menší míře, protože mají na základě nucené účasti v minulosti vypěstován negativní vztah k volební participaci. Tento argument podporují zjištění o nižší občanské participaci mezi jedinci, kteří byli socializováni v období komunistického režimu (Pop-Eleches, Tucker 2013). Naopak Bernhagen a Marsh (2007) argumentují, že občané, kteří byli socializováni za komunismu, budou více oceňovat právo svobodně hlasovat, a to především ve srovnání s těmi, kteří byli socializováni až po přechodu k demokracii, pro něž je možnost svobodně hlasovat „samozřejmostí“. Zavedení demokratických, smysluplných voleb má u těchto občanů socializovaných za komunismu vést k cenění si možnosti účasti na smysluplných volbách. Zatímco Roseův argument zdůrazňuje svobodu od povinné politické angažovanosti, Bernhagen a Marsh kladou důraz na právo hlasovat (konečně) svobodně. V případě, že voliči socializovaní za komunistického režimu budou mít vyšší volební účast než ti, kteří byli socializovaní v následujícím demokratickém režimu, bude platit argument Bernhagena a Marshe ohledně toho, že voliči socializovaní v komunistickém režimu si cení svobody hlasovat v demokratickém režimu více než voliči socializovaní později. Naopak v případě, že jedinci, kteří byli socializovaní v komunistickém režimu, budou mít nižší volební účast než ti, kteří byli socializovaní později, bude možné tento rozdíl vysvětlit pomocí Roseova argumentu ohledně cenění si práva nehlasovat. Poslední možností je, že volební účast nebude v Česku generačně vůbec podmíněna, což by znamenalo, ³Generační podmíněnost politického jednání a hodnot může mít ještě odlišný charakter, než jen efekt způsobený společnou sdílenou politickou socializací v období adolescence a raného dospívání. Generace totiž mohou mít odlišné politické a socioekonomické zkušenosti v průběhu svého pozdějšího života a mohou na ně reagovat odlišným způsobem než jiné generace. Takováto hypotéza o vlivu generací by vyžadovala interakci generace a období při modelování efektu generací (Goerres 2009: 30–31).


7

že v post-komunistickém kontextu ovlivňují volební účast spíše krátkodobé faktory, resp. že tyto krátkodobé faktory dokáží přebýt vliv dlouhodobých faktorů. Vliv změny politických režimů na formování politických generací poskytuje užitečnou, ale velmi hrubou míru, neboť komunistický režim trval více jak čtyřicet let a demokratický režim po roce 1989 již více jak dvacet let. Rozhodl jsem se proto rozlišit uvnitř jednotlivých fází komunistického a demokratického režimu dílčí období, která se mohou lišit z hlediska formování identit a postojů k politice. Pro období komunistického režimu se tak nabízí odlišení generace socializované: 1) v období budování komunismu, 2) v období destalinizace a liberalizace komunistického režimu po roce 1956 a 3) v období normalizace po invazi sovětských a spřátelených vojsk v roce 1968. Tyto generace by měly mít odlišný vztah k demokracii jako režimu, což by se mělo projevit i v jejich odlišné míře volební účasti. Čím později byly jednotlivé generace socializovány, tím větší podporu by mezi jejich členy měl mít demokratický režim (na rozdíl od komunistického). Podpora demokracie by se měla projevit vyšší volební účastí těchto skupin, a tedy nejvyšší účast by měla mít generace socializovaná v období normalizace a nejnižší generace socializovaná v období budování komunistického režimu. V období demokratického režim po roce 1989 rozlišuji generaci, která byla socializována v 90. letech v období důvěry v politický režim, jeho instituce a hlavní aktéry, a generaci, která byla socializována v období opoziční smlouvy a později, pro které je symptomatický pokles legitimity demokratického režimu, politické důvěry a spokojenosti s politikou (Linek 2010). Argumentem pro odlišení těchto generací je Franklinova teorie volební účasti, podle níž má kontext voleb vliv nejen na aktuální volební účast v daných volbách, ale i na socializační zkušenost a pozdější volební účast nejmladších generací voličů, kteří si teprve ustavují zvyky hlasovat. Generace socializovaná v období 90. let by měla mít vyšší volební účast než generace socializovaná později, a to proto, že byla socializovaná v období, kdy voliči vnímali smysluplnost hlasování ve volbách a byli přesvědčeni o vlivu hlasování na směr řízení státu. Tyto odlišnosti mezi generacemi socializovanými po transformaci režimu by se měly reprodukovat i v následujícím období. Výzkum politické socializace naznačuje, že proces primárního politického učení začíná v rané fázi adolescence a většina jedinců má na jejím konci již zformovány základní politické orientace (Easton a Dennis 1969). Proto považuji hranici 15 let věku za dostatečnou k zformování základní politické identity (obdobně z poslední doby viz Down a Wilson 2013; Hadjar a Schlapbach 2009; Mishler a Rose 2007). Politické generace jsou tak definovány pomocí roku narození osob, které v určitém – generaci formujícím – období dosáhly 15 let. To je v kontrastu s téměř všemi studiemi generačního vlivu na volební chování (typicky například Franklin 2004), které definují generace pomocí dosažení hranice 18 let, od kdy je možné hlasovat a být socializován do volebního procesu. Důvod této odlišnosti spočívá ve větším důrazu, který kladu na obecnou politickou socializaci, která končí kolem věku 15 let, zatímco ostatní autoři kladou větší důraz na volební socializaci, která ve většině současných demokracií probíhá po dosažení 18 let.⁴ Pro účely analýzy vlivu generací na volební účast proto odlišuji šest následujících generací: • generace druhé světové války narozená do roku 1933⁵; • generace budování komunismu narozená v letech 1934–1943; • generace Pražského jara narozená v letech 1944–1953; • normalizační generace narozená v letech 1954–1973; • porevoluční generace narozená v letech 1974–1983; • generace poklesu důvěry v politiku narozená po roce 1983. Toto rozlišení jednotlivých generací je založeno nejen na teoretickém argumentu odlišnosti jednotlivých režimů a jejich fází (obdobně viz Pop-Eleches, Tucker 2013), ale i na řadě neprezentovaných ana⁴Rozdíl tří let při definování politických generací je relativně zanedbatelný. Zde prezentované výsledky analýz se pouze nepatrně liší v situaci, kdyby politické generace byly definovány na základě dosažení věku 18 let (namísto 15 let). ⁵Generace socializovaná v období druhé světové války nemusí pokrývat pouze tu skupinu, která dosáhla 15 let v období 1939–1945. S velkou pravděpodobností byly primárně socializovány v dané době i mladší jedinci. Politická a sociální traumata spojená s daným obdobím a vystavení extrémnímu násilí a hmotné nouzi mohly jedince formovat i mnohem dříve než v období kolem 15 let.

8


lýz jak kontingenčních tabulek, tak regresních modelů, jejichž cílem bylo nalézt generace, které jsou z hlediska volební účasti vnitřně nejpodobnější a zároveň odlišné mezi sebou. Tyto analýzy využívaly různě definované generace. Nejprve jsem využíval mechanické rozlišení jednotlivých generací na základě roku narození, kdy jsem jedince seskupil do pětiletých a desetiletých skupin s různě definovanými začátky/konci daného období. Následně jsem spojoval jednotlivé skupiny do větších, jestliže měly obdobné hodnoty volební účasti. Na základě těchto analýz dat vznikla kategorizace, která má zároveň teoretický korelát v odlišnosti politických režimů a jejich fází.⁶ Při definování jednotlivých politických generací pro účely statistické analýzy dat z dotazníkových šetření bylo nutné se vypořádat s výraznými omezeními, která způsobuje samotný způsob analýzy dat. Zaprvé je nutné mít dostatečné množství případů v jednotlivých kategoriích politických generací, vlivem čehož je nutné rezignovat na zkoumání početně malých generací (z toho důvodu jsem například rezignoval na generaci, která byla socializována v období první republiky). Zadruhé je nutné při analýze zařadit všechny případy do některé z kategorií generací, i když určitá skupina jedinců definovaná konkrétními roky narození nemusí vůbec představovat specifickou politickou generaci (viz kritika konceptu generací od Alwina a McCammona 2006). Proto není možné respektovat skutečnost, že by generace měly být jednolité. Některé zde definované generace tak mohou být vnitřně heterogenní, i když jsem se snažil tuto heterogenitu co nejvíce eliminovat.

Analytická strategie a kohortní analýza Základní analytickou strategií, která umožňuje odlišit efekt stárnutí od efektu doby narození a efektu období, je kohortní analýza. Ta slouží ke zkoumání sociální změny z hlediska dobou narození definovaných skupin. Tyto skupiny mývají odlišné historické zkušenosti, v důsledku čehož mohou mít takto definované skupiny odlišné postoje a chování, a tím pádem přispívat k sociální změně. Kohortní analýza se snaží o vysvětlení jevů pomocí rozdílů mezi kohortami při zohlednění rozdílů způsobených věkem jedinců a dobou sběru dat (Glenn 2005; Mason, Wolfinger 2002). Kohortní analýza využívá informace o populacích či výběrových skupinách měřených opakovaně v různých obdobích; nepracuje však s informacemi o stejných jedincích tak jako analýzy založené na panelových šetřeních (podrobněji viz Katrňák 2009; Firebaugh 2008: kapitola 6). Proto kohortní analýza nemůže hovořit o změně či stabilitě v postojích či jednání jedinců, ale vypovídá o sociálních celcích, které jsou jedinci reprezentovány, ať už se jedná o věkové skupiny, období či kohorty. V mém případě volební účasti například zjistíme, že účast ve věkové skupině 18–29 let v roce 1996 a ve věkové skupině 30–39 let v roce 2006 dosahovala shodně 64 procent. Kohortní analýza na základě těchto informací říká, že u dané kohorty nedošlo ke změně volební účasti. Neznamená to nicméně, že by mezi jedinci uvnitř této kohorty nedošlo ke změně ohledně volební účasti. Část voličů z roku 1996 se v roce 2006 nemusela účastnit voleb a naopak ti, kteří se v roce 1996 neúčastnili, se mohli voleb v roce 2006 účastnit. V tomto smyslu vypovídá kohortní analýza o sociálních celcích. Při vysvětlování společenské změny využívá kohortní analýza tři zdroje této změny: věk, období a příslušnost ke kohortě (Glenn 2005). Věk je spojen s biologickými procesy stárnutí a souvisí s životní etapou, v níž se jedinec nachází, s jeho rolemi a statusem. Vliv věku odkazuje ke změnám v jedincově vývoji v průběhu jeho života; formálně je nicméně měřen jako věk v letech, kde věk slouží jako náhražka za přímý indikátor těchto změn. Vliv věku se navíc vztahuje přímo k jedincům na rozdíl od vlivu období a kohorty, které odrážejí vůči jedincům vnější faktory. Období odkazuje k době, v níž jedinec žĳe; formálně se jedná o období, v němž probíhá měření postojů či jednání. Vliv období mohou představovat různé společenské a politické transformace, hospodářské krize či války; očekáváním je, že vliv období ovlivňuje a proměňuje společnost jako celek. Kohorta technicky vzato představuje jedince, kteří se narodili ve stejném roce či období. Takto definované kohorty mají ale představovat rozdílné skupiny lidí, přičemž tato rozdílnost je založena na unikátní socializační zkušenosti. Jedinci v těchto skupinách ⁶Odlišně definované generace, především ty, které jsou založené na mechanickém rozčlenění jedinců do skupin na základě jejich přináležitosti do pětiletých a desetiletých kohort, vedou k mírné odlišným efektům kohort/generací. Při odlišné definici jsou ale efekty kohort/generací vždy menší. Definice generací, která je využita v této studii, tak vede k odhadu nejsilnějších efektů generací na volební účast.


9

se pohybují životními cykly společně a zakouší různé společenské podmínky ve stejném věku. Různé kohorty se tím pádem liší v míře, v jaké byly vystaveny společenským změnám a událostem; mají tedy odlišné historické zkušenosti. V případě volební účasti by vliv jednotlivých faktorů mohl vypadat následovně. Vliv věku na volební účast má zaoblený tvar, kdy se jedinci s rostoucím věkem více účastní voleb a od určité fáze kolem 65 let jejich účast mírně klesá. Vliv událostí na volební účast může být založen na specifickém kontextu voleb (jejich významnosti, volební nabídce, soutěživosti apod.). Například volby v roce 1990 byly velmi specifické a účastnili se jich skoro všichni oprávnění voliči bez ohledu na věk a dobu narození. Po odeznění tohoto specifického období politické transformace volební účast klesá. Vliv kohorty na volební účast by se mohl projevit například tím, že rokem narození definované skupiny mají v čase stejnou či systematicky se měnící volební účast. Například lze očekávat, že jedinci, kteří se mohli účastnit voleb za první republiky a byli socializovaní v období demokracie, by měli mít vyšší volební účast i při kontrole věku. Uvedené tři zdroje změny lze konceptuálně snadno odlišit, nicméně při jejich studiu je obtížné identifikovat jejich efekt, neboť jsou funkčně (lineárně) závislé: období (doba sběru dat) se rovná součtu věku osoby a roku jejího narození. Problém spočívá v tom, že věk je funkcí období (sběru dat) a kohorty (roku narození), období je funkcí kohorty a věku a kohorta je funkcí věku a období. Víme-li, že konkrétní volič dosáhl 65 let v roce 2010, víme také, že reprezentuje kohortu narozenou v roce 1945. Tato závislost je popisována jako tzv. identifikační problém a v literatuře bylo představeno množství způsobů jeho řešení (jejich přehled viz Glenn 2005; Fienberg, Mason 1985; Robertson, Gandini, Boyle 1999; další literatura viz Katrňák 2009). První řešením bylo odstranění lineární závislosti věku, období a kohort odlišným časovým seskupením proměnných věku, období a kohort (například Mason et. al 1973). Druhým řešením je využití nelineárního vztahu mezi věkem a zkoumanými fenomény (Feinberg a Mason 1985), a to například zavedením kvadratické funkce věku, jako je běžně ve studiích volební účasti. Dalším řešením je využití hierarchického modelu, který - na základě jejich rozdílného ontologického statusu - odlišným způsobem zachází s informacemi o věku, období a kohortách, a to tak, že věk je považován za charakteristiku specifickou pro jednotlivce v době sběru dat, zatímco období a kohorta jsou považovány za nadindividuální (kontextuální) charakteristiky (Yang a Land 2006, 2008). Identifikační problém kohortní analýzy nemá jediné a správné řešení, nicméně existují řešení, která jsou lepší, například proto, že používají realističtější předpoklady (Glenn 2005, 2006). V následující analýze postupně využĳi různé postupy. Díky tomu bude možné na problém vlivu generací na volební chování nahlédnout z více úhlů a v případě shodných výsledků považovat tato zjištění za robustnější. Nejprve popíši vývoj vztahů mezi politickými generacemi a volební účastí a její změnou v po sobě jdoucích volbách za pomocí kontingenčních tabulek. Jejich cílem je zároveň představit míru volební účasti jednotlivých generací v čase. Vliv generační výměny na pokles volební účasti vypočítám na základě tzv. algebraické dekompozice. Tato analýza nicméně neumožňuje odlišit vliv věku a generací na volební účast. Proto v další části využĳi jednoúrovňový vícenásobný logistický regresní model věku, období a generací. Tento model řeší identifikační problém kohortní analýzy tím, že odstraňuje lineární závislost věku, období a generací pomocí odlišného seskupení proměnných a nelineárním vztahem věku k volební účasti. Pomocí tohoto modelu odhadnu efekt generační výměny na pokles volební účasti, a to na základě celkových efektů generací (očištěných pouze od vlivu věku a období). Vzhledem k malému počtu analyzovaných období (šest voleb od roku 1992, případně sedm, jestliže by byl použit i rok 1990) nepoužívám víceúrovňový regresní model. K analýzám používám data z dotazníkových šetření konaných po volbách do Federálního shromáždění (České národní rady) v letech 1990 a 1992 a do Poslanecké sněmovny v letech 1996 až 2010. Všechna šetření probíhala metodou osobních rozhovorů s respondenty, kteří byli vybráni kvótní metodou. Cílovou populací bylo obyvatelstvo ČR starší 18 let. Sběr dat provedlo IVVM a CVVM (data jsou dostupná v Českém datovém archívu) s výjimkou šetření pro rok 1996, který provedla agentura STEM (data jsou dostupná z internetových stránek programu CSES). Sběr dat probíhal ve všech případech krátce po volbách. Počty respondentů v jednotlivých letech variují mezi 644 (v roce 1990) po 2035 (v roce 1998); přesné údaje o počtu respondentů v jednotlivých letech udává tabulka 1. Data ze všech

10


šetření byla vážena tak, aby odpovídala volebním výsledkům a aby každý rok měl při výpočtech stejný počet případů. Sloučený datový soubor za všechny roky v tabulkách označuji jako Česká volební studie 1990–2010.

Analýza efektu generací na volební účast v letech 1990–2010 pomocí kontingenčních tabulek Základní představu o vlivu generací na volební účast poskytuje tabulka 1. V ní jsou prezentovány údaje o volební účasti šesti politických generací definovaných na základě jejich odlišné socializační zkušenosti v komunistickém a demokratickém režimu.⁷ Horní část tabulky 1 obsahuje údaje o volební účasti jednotlivých generací v celkem sedmi volbách od roku 1990 do roku 2010. Spodní část tabulky prezentuje údaje o změně účasti v po sobě jdoucích volbách, a to jak uvnitř jednotlivých generací, tak i celkově. To umožňuje srovnat odlišnost vnitrokohortní změny od celkové změny. Tabulka 1:

Volební účast dle období narození a roku voleb v letech 1990–2010 (v %), Česká volební studie 1990–2010

Účast

1990

1992

1996

1998

2002

2006

2010

Generace války (do 1933)

97

86

83

77

67

65

59

76

Generace budování komunismu (1934–1943)

98

84

88

81

63

77

76

81

Generace Pražského jara (1944–1953)

97

86

83

77

59

70

67

77

Normalizační generace (1954–1973)

97

85

72

72

59

69

65

74

Porevoluční generace (1974–1983)

–

−80

59

65

49

60

61

59 (62)

Generace poklesu důvěry v politiku (po roce 1983)

–

–

–

–

−47

38

49

43 (45)

Průměrná účast N

Průměr

97

85

76

74

58

65

63

84

644

805

1 229

2 035

944

2 002

1 857

9 526 Průměrná změna

Změna účasti

celková

absolutní


–

4

−6 −6

−10 −19

−1

–

−11 −14

−3


14

−6 −1

−6 −4

10


–

−11

−4

−6

−19

11

−3

−5

9


–

−12

−4

−5

9

–

6

−13 −15

10

–

−13 −21

0


10

1

0 (−4)

8 (11)


–

–

–

–

–

−10

12

12 (1)

12 (11)

Průměrná změna účasti

–

−12

−9

−2

−16

6

−2

−6

8

6

Poznámka: N = 9 526 – váženo dle volebních výsledků. Hodnota pro porevoluční generaci v roce 1992 je založena pouze na 15 případech a hodnota pro generaci poklesu důvěry v politiku v roce 2002 je založena na 19 případech. Proto jsou tyto hodnoty a výpočty založené na nich uváděny v závorce.

V prvních dvou volbách v letech 1990 a 1992 neexistovaly žádné rozdíly ve volební účasti jednotlivých generací. S velkou pravděpodobností to bylo důsledkem celkově vysoké volební účasti v těchto ⁷S analyzovanými daty není možné vytvořit standardní kohortní tabulku, která obsahuje informace za jednotlivce agregované na úroveň kohort a věkových skupin. Věk, generace a období by měly mít v takové tabulce stejný interval (například 10 let). Takovéto uspořádání umožňuje souběžně sledovat vliv stárnutí a generací.


11

volbách, která neposkytuje mnoho prostoru pro variabilitu volební účasti v jednotlivých podskupinách. V druhé polovině 90. let již lze zaznamenat variabilitu v účasti jednotlivých generací. Maximální rozdíl ve volební účasti jednotlivých generací byl kolem deseti procentních bodů, kdy nejvyšší účast měla generace budování komunismu a nejnižší účast měla normalizační generace. Výjimkou je porevoluční generace, jejíž účast byla systematicky nižší především kvůli nízkému věku této generace v druhé polovině 90. let. V třech sněmovních volbách z první dekády 21. století došlo pouze k minimálním změnám v rozdílu volební účasti čtyř nejstarších generací, který se stále pohyboval kolem deseti procentních bodů. Došlo nicméně k celkovému poklesu volební účasti všech generací. Tento pokles měl odlišný průběh u nejstarší generace, která byla socializována v období druhé světové války a před ní. S tím, jak postupně tato generace stárne a věk jejích členů převyšuje 70 let, u ní dochází k poklesu účasti, který je pravděpodobně způsoben zaobleným efektem věku na volební účasti, kdy u jedinců s věkem nad přibližně 65 let dochází k poklesu volební účasti. Vstup generace poklesu důvěry v politiku do voleb v roce 2006 umožňuje porovnat volební účast dvou generací, které se poprvé účastnili voleb až po přechodu k demokracii v roce 1989. Zatímco v porevoluční generaci se svých prvních voleb v roce 1996 účastnili téměř tři její členové z pěti, tak v generaci poklesu důvěry v politiku se svých prvních voleb v roce 2006 účastnili pouze dva její členové z pěti. Jedná se o dvacetiprocentní pokles účasti, který nereflektuje celkový pokles volební účasti mezi volbami v letech 1996 a 2006, který dosáhl pouze devíti procent (ještě větší pokles je vidět při srovnání hodnot v závorce; ty jsou ale založeny na málo případech). Ve spodní části tabulky prezentuji údaje o změně účasti v po sobě jdoucích volbách, díky čemuž lze porovnat změny uvnitř jednotlivých generací a celkovou změnou. Mezi lety 1990 a 1992 byl pokles volební účast téměř konstantní ve všech generacích. Naopak mezi roky 1992 a 1996 se pokles volební účasti objevil především u normalizační generace, u níž účast poklesla o přibližně 13 procent. U ostatních generací klesla účast pouze o 3 až 4 procenta (v generaci budování komunismu došlo dokonce k mírnému nárůstu účasti); tyto rozdíly jsou ale v rozmezí statistické chyby. Mezi volbami 1996 a 1998 došlo k poklesu volební účasti především u starších generací, zatímco u mladších byla účast stabilní nebo dokonce mírně vzrostla. Tento fenomén, kdy při celkovém poklesu volební účasti dojde k mírnému nárůstu účasti u nejmladších generací, se opakuje ještě mezi volbami v letech 2006 a 2010. Roli v tomto odklonu od celkového trendu může hrát jak efekt stárnutí (a tedy nárůstu účasti u nejmladších voličů a tedy i nejmladších generací), tak skutečnost, že ve volbách, při nichž došlo k nárůstu účasti mladších skupin voličů, uspěly (středo)pravicové strany Unie svobody a TOP09, které k volbám mobilizovaly mladé městské voliče. K největšímu poklesu volební účasti došlo mezi lety 1998 a 2002. Pokles byl největší u generací budování komunismu a Pražského jara, a to necelých 19 procentních bodů. Celkově byl ale tento pokles volební účasti relativně rovnoměrně rozprostřen mezi všechny generace. Nárůst volební účasti v následujících volbách v roce 2006 se projevil ve všech generacích s výjimkou nejstarší generace války, u níž dochází k postupnému poklesu účasti především kvůli stárnutí této generace. Mezi volbami v roce 2006 a 2010 byl pokles volební účasti také přibližně rovnoměrně rozprostřen mezi všechny generace s výjimkou nejmladší. Průměrná celková změna volební účasti jednotlivých generací v období 1990 až 2010 je prezentována ve spodní části tabulky v předposledním sloupci. Účast klesala rovnoměrně ve všech generacích přibližně o pět procentních bodů s výjimkou dvou nejmladších, u nichž především kvůli efektu věku účast buď stagnovala (porevoluční generace) nebo rostla (generace poklesu důvěry v politiku). Poslední sloupec spodní části tabulky ukazuje průměrnou absolutní změnu volební účasti uvnitř jednotlivých generací. Tento údaj nerozlišuje, zda mezi volbami došlo k nárůstu nebo poklesu účasti; všímá si tak celkové volatility volební účasti. Na rozdíl od zjištění ze západní Evropy (Franklin 2004) není v Česku větší variabilita volební účasti dominantním jevem mezi mladšími generacemi. Náchylnost jednotlivých generací ke změně volební účasti je tak přibližně stejná s výjimkou nejstarší generace války. Tabulka 1 naznačuje, že pokles volební účasti mezi jednotlivými volbami bývá v Česku relativně stejný ve všech generací. To by naznačovalo, že zdrojem poklesu volební účasti není generační výměna, ale spíše události, které působí na všechny generace. Na druhou stranu odlišná míra volební účasti generací, které získaly volební právo až v průběhu demokratického režimu, může být zdrojem alespoň

12


částečného vlivu generační výměny na pokles volební účasti. Efekt generační výměny nyní odhadnu pomocí analytické strategie, která bývá označována jako dvoukomponentová algebraická dekompozice (Firebaugh 1992, 1997: 27–29). Ta umožňuje dekomponovat celkovou změnu na dvě složky: individuální změnu uvnitř jednotlivých generací a generační výměnu. Dekompozici umožňuje předpoklad, že změna v hodnotách volební účasti jednotlivých generací odráží individuální změnu. Jestliže se tato individuální změna odečte od celkové změny, zůstane změna způsobená generační výměnou.⁸ Při výpočtu individuální (vnitrokohortní) změny, je nutné vzít v potaz velikost jednotlivých kohort. Jestliže je kohorta málo početná a dochází v ní ke změně, tak tato kohorta přispívá k celkové změně pouze málo. Jestliže podíl kohorty v čase klesá, přispívá k celkové změně: za prvé kvůli kohortní výměně a za druhé, dochází-li v ní ke změně, tak kvůli změně v samotné kohortě. Proto se vypočítává průměrná vnitrokohortní změna: změna v dané kohortě, která je vážená změnou velikosti dané kohorty. Takto vypočtená průměrná vnitrokohortní změna určuje průměrnou změnu v jednotlivých kohortách při kontrole jejich velikosti. Rozdíl mezi průměrnou vnitrokohortní změnou a celkovou změnou je proto důsledkem generační výměny. Čím je hodnota průměrné vnitrokohortní změny nižší, tím větší hraje roli generační výměna. Tabulka 2 prezentuje základní údaje pro výpočet vnitrokohortní změny mezi lety 1992, 2002 a 2010. Vzdálenost dob měření není pro výpočet důležitá a obdobné výpočty je možné udělat i s dalšími roky voleb (1996, 1998 a 2006); vliv generační výměny na pokles volební účasti byl přibližně stejný při použití jakéhokoli časového období. Pro účely výpočtu efektu generační výměny pomocí algebraické dekompozice jsem sloučil dvě nejmladší generace, neboť pro tento výpočet je důležité, aby vstupující (nové) generace a vystupující (staré) generace byly zastoupeny ve výpočtu. Jinak by nebylo možné vypočítat vnitrokohortní změnu pro dané kohorty a podstatná část celkové změny by tak byla přisouzena generační výměně, ačkoli by mezi nejmladší a nejstarší generací nemusel být žádný rozdíl. Efekt generační výměny na volební účast v letech 1992–2010, dvoukomponentní algebraická dekompozice (v %), Česká volební studie 1990–2010

Podíl generace

86

23

67

7

59

2


84

12

63

18

76

9


86

23

59

17

67

20


85

40

59

38

65

34

Porevoluční generace a generace poklesu důvěry v politiku (po roce 1973)

80

2

49

19

55

36

Celkem

85

100

58

100

63

100

Průměrná vnitrokohortní změna Efekt generační výměny

1992–2010

Účast


Období narození

2002–2010

Podíl generace

Změna

Účast

2010

Podíl generace

2002

Účast

1992

1992–2002

Tabulka 2:

−19∗ −22∗ −28∗ −26∗ −31

−7 +13∗

−26∗ −8 −19∗ −20∗ −25

−27∗ −25 −2

+ 5∗

9 6 6

7

−2

−22∗ −20 −2

Poznámka: N = 9 526 – váženo dle volebních výsledků. Hvězdičkou jsou označeny hodnoty změny volební účasti v čase, které jsou významné na 99 procentních hladině významnosti.

V tabulce je prezentována volební účast jednotlivých generací a jejich podíl na počtu oprávněných voličů. Zároveň jsou v tabulce uvedeny hodnoty změny volební účasti mezi dvěma obdobími (srovnání ⁸Na základě algebraické dekompozice není možné určit, zda je individuální změna uvnitř jednotlivých generací způsobena stárnutím nebo vlivem událostí. To ale není v tuto chvíli důležité, neboť hlavní otázkou je, jaká část změny ve výši volební účasti pochází ze změny jednání a jaká z nahrazení starších jedinců mladšími (Firebaugh 1997: 21–22).


13

let 1992 a 2002, 2002 a 2010 a 1992 a 2010). Pokles volební účasti mezi lety 1992 a 2002 probíhal ve všech generacích a pohybuje se v rozmezí 19 až 31 procentních bodů. Celkový pokles účasti o 27 procentních bodů je z velké části vysvětlitelný změnou účasti ve všech generacích, zatímco efekt generační výměny je přibližně mínus 2 procentní body (rozdíl mezi hodnotou mínus 27 pro celkový pokles a hodnotou mínus 25 pro průměrnou vnitrokohortní změnu). Stejný efekt generační výměny na pokles volební účasti produkují srovnání let 2002 a 2010. Mezi lety 2002 a 2010 došlo k celkovému nárůstu volební účasti o 5 procentních bodů; tento nárůst byl viditelný ve všech generacích s výjimkou nejstarší generace. I v tomto období byla změna volební účasti produkována převážně individuální změnou napříč jednotlivými generacemi. Kdyby nedošlo ke generační výměně, volební účast by dokonce vzrostla v daném období nikoli o pět procentních bodů, ale o sedm. Příspěvek generační výměny k celkovému poklesu volební účasti o 22 procent mezi lety 1992 a 2010 je také velmi malý a změnu v úrovni volební účasti lze přičíst primárně individuální změně uvnitř jednotlivých generací. Na základě analýz kontingenčních tabulek lze uzavřít, že efekt generační výměny na pokles volební účasti v Česku byl minimální a přispěl k poklesu volební účasti přibližně z jedné desetiny.

Logistická regresní analýza efektu věku, období a generací a vliv generační výměny na volební účast Při analýze vlivu generační výměny na pokles volební účasti pomocí kontingenčních tabulek a algebraické dekompozice není možné určit, nakolik stárnutí přispívá k vnitrokohortní změně. Jestliže by byl efekt stárnutí (věku) na volební účast lineární, nebylo by to takovým problémem. Vliv věku na volební účast je ale zaoblený, a proto se musí projevovat odlišně u různých generací: u nejstarších generací by měl přispívat k poklesu volební účasti, zatímco u nejmladších generací by měl vést k jejímu nárůstu. Díky tomu, že v předchozích analýzách nebyl odlišen efekt věku od vnitrokohortní změny, mohlo dojít k nepřesnému odhadu průměrné vnitrokohortní změny a tím pádem i vlivu generační výměny. Proto v této části přistoupím k vícečetné regresní analýze, která umožňuje souběžně analyzovat efekt věku, období a generací. Díky tomu bude možné přesněji vypočítat vliv generační výměny na pokles volební účasti. Efekt věku, období a generací na volební účast analyzuji pomocí analytické strategie, kterou pro volbu strany navrhl Johnston (1992) a pro volební účast použili Blais et al. (2004), Wass (2007) či Bha i a Hansen (2012a). Tato strategie využívá opakovaná dotazníková šetření sloučená do jednoho datového souboru, což umožňuje analyzovat volební účast jednotlivých generací v průběhu jejich stárnutí. Tento přístup zahrnuje do výpočtu přímé efekty věku, období a generací. V případě, že by nebyl do modelu zahrnut věk, došlo by k nadhodnocení efektu generací (a generační výměny), neboť důvodem nižší účasti mladších generací není pouze generační odlišnost, ale i jejich pozice v životním cyklu (viz srovnání modelů 2 a 4 v tabulce 3). V této studii se zaměřuji primárně na to, zda a nakolik lze pokles volební účasti v Česku vysvětlit generační výměnou. Proto je mým hlavním zájmem odhadnout celkový efekt generací, při kontrole věku a období bez ohledu na to, čím jsou tyto efekty způsobené. V literatuře existuje relativní konsensus, že v případě zájmu o celkové efekty věku, období a generací je vhodné do analýzy zahrnout pouze ty proměnné, které časově předcházejí věk (Blais et al. 2004: 224; Miller a Shanks 1996). Je otázkou, zda takové proměnné vůbec existují. V literatuře se nicméně můžeme setkat s přístupem, který mezi vysvětlující proměnné zahrnuje ještě pohlaví (Blais et al. 2004; Wass 2007; Bha i a Hansen 2012a). Proto zařazuji do analýz i pohlaví; zahrnutí této proměnné do modelu nemá vůbec žádný vliv na směr, sílu a statistickou významnost efektů věku, období a generací. Efekt věku je měřen pomocí věku jedince v letech a jeho vztah k volební účasti je specifikován jako zaoblený (modely s lineární specifikací vztahu věku a volební účasti mají horší statistiky shody modelu s daty). Efekt období je měřen pomocí dichotomické proměnné, která odlišuje volby v 90. letech 20. století a volby v první dekádě 21. století. Volební účast v 90. letech byla v průměru o 16 procentních bodů nižší a tato dichotomická proměnná by tento rozdíl měla zachytit. Efekt generací měřím pomocí souboru dichotomických proměnných, které identifikují jednotlivé generace představené v předchozí

14


části (generace války, generace budování komunismu, generace Pražského jara, normalizační generace, porevoluční generace a generace poklesu důvěry v politiku). Takováto specifikace pomocí dichotomických proměnných neklade žádné předpoklady na směr a intenzitu efektu generací na volební účast. Při analýze dat z opakovaných šetření mezi lety 1990 až 2010 je nutné se vypořádat s řadou omezení dat. Zaprvé je ve sloučeném datovém souboru velmi malý počet respondentů, kteří se narodili před rokem 1920, a také těch, kteří jsou starší 80 let. Proto jsou jedinci, kteří se narodili před rokem 1920 anebo kteří přesáhli věk 80 let vyloučeni z analýzy. Není tak možné například zkoumat, nakolik přispívá k vyšší volební účasti socializace v období první republiky, neboť jedinci socializovaní v tomto období, byli vyloučeni z analýzy. Zadruhé jsem z analýzy vyloučil volby v roce 1990, neboť v jejich případě byla volební účast téměř konstantní jak z hlediska věku, tak generací. Zahrnutí těchto voleb do modelu by zkreslilo odhady efektu věku a generací (zahrnutí roku 1990 do modelu vede ke snížení efektu věku a generací na volební účast). Zatřetí je vzhledem k relativně krátkému časovému období, na němž budu analyzovat efekt věku, období a generací na volební účast, nutné si uvědomit, že u řady generací (především těch nejstarších a nejmladších) není vůbec možné zkoumat efekt stárnutí. Lze jen předpokládat, že je obdobný jako u ostatních generací. Tento předpoklad podporuje stabilita vlivu věku na volební účast v čase.⁹ Tabulka 3 prezentuje zjištění pomocí čtyř modelů: první model vysvětluje volební účast pouze pomocí období a pohlaví, druhý model pomocí generací, období a pohlaví, třetí model pomocí věku, období a pohlaví a čtvrtý model pomocí věku, generací, období a pohlaví. Ačkoli je mým primárním zájmem celkový efekt generací při kontrole efektu věku a období (viz model 4), je důvodem této prezentace možnost vypočítat příspěvek kompoziční změny z hlediska generací (a věku) na pokles volební účasti. Tabulka prezentuje jak nestandardizované logistické koeficienty, tak jejich statistickou významnost, robustní směrodatné odchylky a průměrné marginální efekty. Především poslední zmíněný údaj umožňuje snadno porovnávat efekt jednotlivých proměnných na volební účast, neboť udává změnu volební účasti při změně vysvětlující proměnné o jednu hodnotu při fixaci ostatních proměnných na jejich průměrné hodnotě. Udává-li model 4 průměrný marginální efekt generace války na volební účast o hodnotě 0,09, znamená to, že jedinci z dané generace mají volební účast o devět procentních bodů vyšší než jedinci z tzv. základní či srovnávací generace (generace poklesu důvěry v politiku), a to i při kontrole věku, období a pohlaví. Schopnost modelů vysvětlovat data je relativně omezená. Nicméně vzhledem k tomu, že při modelování jsou využity pouze tři demografické charakteristiky a jedna charakteristika období, to nepředstavuje žádným problémem (podobné či nižší hodnoty jsou běžné v jiných zemích, viz Blais et al. 2004, Bha i a Hansen 2012a). Model 4, který zahrnuje všechny analyzované proměnné, dokáže správně zařadit přibližně o osm procent případů více než tzv. nulový model. Mnohem podstatnější je efekt jednotlivých charakteristik. Statisticky významný vliv na volební účast mají pouze věk, období a pohlaví, zatímco efekt jednotlivých dichotomických proměnných měřících efekt politických generací je statisticky nevýznamný. Věk má podle očekávání podstatný a zaoblený efekt na volební účast. Tento zaoblený vztah není důsledkem rozdílů v účasti mezi jednotlivými generacemi, ale jedná se o vztah, který je nezávislý na generacích. Muži mají přibližně o čtyři procentní body vyšší volební účast než ženy. Vliv pohlaví je v Česku podmíněný věkem, neboť účast starších žen nad 65 let klesá, zatímco účast mužů je stabilní a neklesá. Tato interakce pohlaví a věku je signifikantní na desetiprocentní hladině významnosti. Její zahrnutí do modelu nicméně nevede ke zlepšení shody modelu s daty. Zároveň vede ke snížení významnosti efektu kvadratického efektu věku. Experimentoval jsem i s interakcí pohlaví a generací, nicméně kvůli výrazné multikolinearitě interakčních efektů nelze odlišit, zda je daná interakce způsobená věkem nebo obdobím narození. Nakonec je z modelu 4 zřejmý efekt období, neboť ve volbách v 90. letech byla účasti přibližně o 16 procentních bodů vyšší než v první dekádě 21. století. Tyto efekty jsou obdobné ⁹V konvergenčních modelech, které zkoumaly, zda se v čase změnil efekt věku na volební účast, nebyla interakce věku a období statisticky významná na pětiprocentní hladině významnosti. Přesto hodnota interakce naznačovala mírný nárůst vlivu věku na volební účast. Tento nárůst byl ale způsoben zahrnutím voleb v roce 1992 do výpočtu, neboť v těchto volbách byl efekt věku nepatrný. Interakční efekt úplně zmizí, jestliže analyzujeme vliv věku na volební účast pouze v období 1996 až 2010.

15


i v modelech 1 až 3. Tabulka 3:

Vliv věku, období a generací na volební účast (logistická regrese), Česká volební studie 1992–2010 Model 1 LK (RSE)

Model 2 PME

Generace války

LK (RSE) 1,12

Model 3 PME

***

LK (RSE)

0,23

−0,14

(do 1933) Generace budování

1,15

Generace Pražského

***

0,24

0,99

Normalizační generace

0,77

Porevoluční generace

***

0,21

0,38

***

0,22

0,16

0,20

**

0,08

0,15

0,07

Věk – kvadratický

0,00

efekt (v letech)

0,00

0,17 Pohlaví (muž)

−0,05

Konstanta

−0,05

1,22

Nagelkerke R2 2LL

***

**

−0,17 0,04

−0,65 −0,06 0,18

***

**

−0,14

–

0,33

**

−0,86 −0,06

0,04

0,18

–

−0,06 −0,50 −0,21

−0,06 ***

0,04

0,03

−0,13 ***

0,01

−0,01

−0,82 −0,06

0,05

−0,17

Věk (v letech)

2002–2010

0,08

−0,25

−0,11

(1974–1983)

0,09

0,40

−0,10

(1954–1973)

PME

0,42

−0,30

−0,11

jara (1944–1953)

LK (RSE)

−0,35

−0,12

komunismu (1934–1943)

Volby v letech

Model 4 PME

−0,11

0,07

***

0,01

***

0,00

***

−0,16

−0,01 ***

0,00

0,00 0,00

***

**

*

−0,18

−0,79 −0,09

0,04

0,18

–

−0,06 −0,60 −0,25

**

*

0,04

–

0,05

0,07

0,08

0,08

9 556,00

9 451,00

9 382,00

9 378,00

Poznámka: N = 8 778 – váženo dle volebních výsledků. Statistická významnost koeficientů: *** p < 0,001, ** p < 0,01, * p < 0,05. Koeficienty představují nestandardizované logistické koeficienty. V závorkách jsou uvedený robustní směrodatné odchylky. Sloupec PME uvádí průměrné marginální efekty. Efekt generací byl analyzován pomocí šesti generací; šestá byla použita jako základ pro srovnání. Hodnoty VIF přesahují hodnotu 10, která je považována za známku multikolinearity, nejen u lineární a kvadratické specifikace věku, ale i v případě nejstarších 4 generací.

Vliv jednotlivých generací je při kontrole efektu věku v modelu 4 statisticky nevýznamný na pětiprocentní hladině významnosti¹⁰, nicméně intenzita tohoto vlivu prezentovaná pomocí průměrného marginálního efektu je docela významná substantivně. Generace války narozená do roku 1934 se tak při kontrole ostatních proměnných účastnila voleb přibližně o 9 procentních bodů více než srovnávací generace (generace poklesu důvěry v politiku narozená po roce 1983). Můžeme vidět mírný zlom v efektu generací, a to mezi dvěma nejstaršími generacemi a zbylými. Rozdíl mezi těmito dvěma skupinami je přibližně 4 procentní body v účasti. Efekt generací na volební účast postupně klesá s tím, jak se období roku narození blíží k současnosti. Nejnižší volební účast lze registrovat u generace poklesu důvěry v politiku narozené po roce 1983 (jedná se o referenční kategorii). Generační efekt je u českých voličů méně než poloviční oproti efektu, který je uváděn pro Kanadu (Blais et al. 2004), Finsko (Wass 2007) či západoevropské země (Bha i a Hansen 2012a). Přestože efekty generací nejsou statisticky významné, větší pravděpodobnost hlasování u generací socializovaných za komunistického režimu oproti generacím socializovaným po něm naznačuje, že platí spíše hypotéza Bernhagena a Marshe (2007) o cenění si možnosti (konečně) smysluplně hlasovat ve volbách než hypotéza Rose (1995) o využití možnosti (konečně) nehlasovat. Zároveň tyto výsledky ukazují mírné rozdíly ve volební účasti generací socializovaných v demokratickém režimu po roce 1989. Tato zjištění poskytují argument pro Franklinovu tezi o vlivu období na získání zvyku hlasovat ve ¹⁰Srovnání modelů 2 a 3 ukazuje, jak důležité je při analýze vlivu generací kontrolovat efekt věku. To je další argument, proč v analýze využít i jiné analytické metody než jen kontingenční tabulky.

16


volbách. V obecné rovině navíc postupně klesající vliv generací ukazuje, že čím déle měl člověk možnost účastnit se voleb (i když nedemokratických), tím větší má pravděpodobnost účasti ve volbách. Pro lepší představu o generačních efektech na volební účast prezentuji v tabulce 4 kombinovaný efekt jednotlivých proměnných na volební účast. Tato tabulka obsahuje tzv. předpovězené pravděpodobnosti hlasování pro jedince daného věku a generace v období 90. let minulého století a počátku 21. století (na základě modelu 4 z tabulky 3). Tabulka prezentuje informace pouze tehdy, jestliže bylo možné, aby v daném období existoval jedinec daného věku a narozený do dané generace. Tabulka potvrzuje silný efekt věku na volební účast. Volební účast se zvyšuje přibližně o šest až devět procentních bodů mezi věkem 20 a 30 let, o čtyři až šest procentních bodů mezi věkem 30 a 40 let a o dva procentní body mezi věkem 40 až 50 let. Pak zůstává účast již stabilní, resp. po věku 60 let začíná klesat. Celkově roste účast mezi věkem 20 až 50 let o 12 procentních bodů v 90. letech minulého století a dokonce o 17 procentních bodů v prvním desetiletí 21. století. To je docela podstatný nárůst.

Tabulka 4:

Předpovězená pravděpodobnost účasti na základě věku, generace a období, 1992–2010 (v %), Česká volební studie 1992–2010

Věk 20

30

40

50

60

70

80


–

–

–

–

85

83

80


–

–

–

84

84

–

–


–

–

80

82

–

–

–


69

75

79

–

–

–

–


67

–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

–

–


–

–

–

–

–

69

64


–

–

–

–

71

68

–


–

–

–

67

67

–

–


–

58

64

66

–

–

–


47

56

–

–

–

–

–


44

–

–

–

–

–

–

Období 90. let 20. století

Generace poklesu důvěry v politiku (po roce 1983) Období prvního desetiletí 21. století

Poznámka: N = 8 778 – váženo dle volebních výsledků. Prezentovány jsou předpovězené pravděpodobnosti volební účasti na základě modelu 4 z tabulky 3. Uváděny jsou pouze ty případy, kterých mohly jednotlivé kohorty a věkové kategorie v daném období dosáhnout. Tučně jsou označeny buňky, srovnáním jejichž hodnot lze porovnat efekt období a generací na volební účast.

Tabulka zároveň potvrzuje mírné generační efekty na volební účast. Ve stejném věku je volební účast nižší o jeden až tři procentní body v po sobě jdoucích generacích. Největší rozdíl existuje mezi generací budování komunismu a generací Pražského jara, a to dva procentní body v 90. letech (84 a 82 procent) a dokonce čtyři procentní body v prvním desetiletí 21. století (71 a 67 procent). Tříprocentní rozdíl existuje mezi generací porevoluční a generací poklesu důvěry v politiku (47 a 44 procent). Dvouprocentní rozdíl ve volební účasti existuje mezi normalizační a porevoluční generací (69 a 67 procent v prvním období a 58 a 56 procent ve druhém období). Při součtu je rozdíl mezi generací války a generací poklesu důvěry v politiku 10 procentních bodů ve volební účast. To se shoduje s devítiprocentním rozdílem v účasti mezi válečnou generací a generací poklesu důvěry v politiku z modelu 4 v tabulce 3.


17

Z tabulky navíc vyplývá zřetelný efekt období, který má největší vliv na pokles volební účasti. Tento efekt získáme srovnáním volební účasti v buňkách pro stejnou generaci a věkovou skupinu v obou obdobích (tučně označené v tabulce). Volební účast je o 14 až 19 procentních bodů nižší ve volbách konaných v první dekádě 21. století. Nejsilnější je tento efekt u nejmladších voličů (a zároveň generací narozených později) a postupně se tento efekt zmirňuje. Zde prezentovaný způsob zkoumání efektu věku, období a generací ve většině případů představuje problém z hlediska stability a přesnosti odhadů, neboť indikátory věku a generací bývají silně korelované. Problém multikolinearity je větší v situacích, kdy je rozpětí analyzovaného období relativně krátké na to, aby indikátory věku a generací přestaly být zkorelované (viz například Bha i a Hansen 2012a). Proto lze oprávněně namítnout, že odhady modelu 4 jsou nestabilní, neboť hodnoty VIF, které indikují multikolinearitu, jsou vyšší než 10 nejen v případě lineární a kvadratické specifikace věku (což je logické), ale i v případě čtyř nejstarších generací. Tento problém nelze odstranit jinak, než odlišnou specifikací modelu nebo rozšířením analyzovaného období. Zatímco druhé řešení není realizovatelné, odlišnou specifikaci modelu lze provést. Je totiž možné odlišným způsobem specifikovat politické generace. Hodnoty nestandardizovaných regresních koeficientů v tabulce 3 naznačují podobnost v efektu mezi prvními dvěma generacemi (generace války a budování komunismu) a mezi dalšími dvěma generacemi (generace Pražského jara a normalizace). Proto jsem provedl logistický regresní model pouze s třemi generacemi: jedinci narození do roku 1943, jedinci narození mezi lety 1944 až 1973 a jedinci narození po roce 1974 (výsledky nejsou prezentovány). V případě této specifikace má model přibližně stejné charakteristiky jako model s šesti generacemi. Efekty věku, pohlaví a období se nezmění téměř vůbec. Efekty generací jsou statisticky nevýznamné a průměrný marginální efekt generace narozené do roku 1943 je pět procent a u generace narozené mezi lety 1944 až 1973 dosahuje jednoho procenta. To reflektuje efekty prezentované v modelu 4. Mnohem důležitější ale je, že při takovéto specifikaci nedosahují VIF hodnoty pro jednotlivé generace úrovně 10. Tato specifikace poskytuje oporu pro výsledky a závěry prezentované v tabulce 3. Analýzy prezentované v tabulkách 3 a 4 ukázaly, že období, kdy se čeští voliči narodili, má mírný vliv na míru jejich účasti, a to i při kontrole efektu věku a období: jedinci, kteří se narodili dříve, mají větší pravděpodobnost účasti při kontrole efektu stárnutí a období. Proto se nyní zaměřím na to, jak podstatnou část poklesu volební účasti v Česku lze vysvětlit pomocí generační výměny. Při tom zohledním i to, jakou část změny ve volební účasti lze přisoudit zvýšenému průměrnému věku voličů. Dekompozici změny ve volební účasti provedu na základě výpočtu z modelů v tabulce 3. Model 1 z tabulky 3 ukazuje hrubý efekt období, tedy pokles volební účasti o 17 procentních bodů (viz řádek volby v letech 2002–2010, sloupec PME), ke kterému došlo mezi 90. lety a první dekádou 21. století. Cílem následující prezentace je zjistit, jakou část tohoto poklesu lze vysvětlit generační výměnou a stárnutím voličů a jaká část je efektem období. Model 4 ukazuje, že pokles zapříčiněný obdobím se sníží na 16 procentních bodů, jestliže kontrolujeme efekt stárnutí a generační výměny. Znamená to, že změna věkové a generační kompozice elektorátu je zodpovědná za pokles volební účasti pouze o jeden procentní bod. Kompoziční struktura tak nehrála téměř žádnou roli při poklesu volební účasti. Tento zanedbatelný kompoziční efekt je způsoben na jedné straně generační výměnou, která přispěla k poklesu volební účasti, a na druhé straně stárnutím voličů, které přispělo k mírnému nárůstu volební účasti. Mezi 90. lety a první dekádou 21. století došlo k nárůstu průměrného věku voličů o 1,7 roku. Přibližnou hodnotu efektu stárnutí získáme pomocí odhadu pravděpodobnosti volební účasti při změně průměrného věku o 1,7 roku na základě modelu 4. V případě pouhé změny věkové struktury voličů mezi oběma obdobími by mělo dojít k nárůstu volební účasti o nepatrné tři desetiny procentního bodu. Vliv generační výměny na pokles volební účasti by byl mírně větší v případě využití pouze vlivu období a generací (viz modely 1 a 2). Celková sedmnáctiprocentní změna ve volební účasti se při kontrole generační struktury změní na čtrnáctiprocentní. Znamená to, že v každé generaci došlo průměrně k poklesu volební účasti o 14 procentních bodů a že rozdíl tří procentních bodů je důsledkem generační výměny (jedná se o srovnatelný údaj s tím, který byl získán pomocí algebraické dekompozice v před-

18


chozí části). Jestliže ale zahrneme do analýzy vliv věku (model 4), efekt generační výměny klesne na necelé dva procentní body (rozdíl mezi efektem období v modelu 3 a 4). Pokles podílu generace s nejvyšší pravděpodobností volební účasti, která byla narozená do roku 1933 a která tvořila v 90. letech 17 procent oprávněných voličů, zatímco o deset let později již pouze 5 procent, a nárůst podílu generace narozené po roce 1983, která má nejnižší volební účast a jejíž podíl vzrostl z nuly na deset procent ve volbách v prvním desetiletí 21. století, přispěl ke snížení volební účasti o necelé dva procentní body.

Závěr Cílem této studie bylo odhalit, zda lze pokles volební účasti v Česku vysvětlit na základě kompoziční změny v generačním složení společnosti nebo je pokles volební účast spíše důsledkem změny v jednání jednotlivců. Pro účely analýzy vlivu generační výměny na volební účast jsem definoval šest generací, u nichž jsem předpokládal odlišnou výši volební účasti, a to na základě odlišné socializační zkušenosti v komunistickém a demokratickém režimu a jejich jednotlivých fázích. Tyto generace jsem pojmenoval generace války (narozená do roku 1933), generace budování komunismu (narozená v období 1934 až 1943), generace Pražského jara (narozená v období 1944 až 1953), generace normalizační (narozená v období 1954 až 1973), generace porevoluční (narozená v období 1974 až 1983) a generace poklesu důvěry v politiku (narozená v období po roce 1983). Jak analýza kontingenčních tabulek, tak logistická vícenásobná regresní analýza odhalily mírný vliv jednotlivých generací na volební účast, a to i při kontrole efektu věku a období. Tento vliv generací nicméně nebyl silný ani statisticky významný. Efekty jednotlivých generací na volební účast postupně klesaly s tím, čím blíže současnosti se generace narodila: nejvyšší účast měla generace války a nejnižší generace poklesu důvěry v politiku (rozdíl ve volební účasti mezi nimi byl přibližně 9 procentních bodů). Generace Pražského jara a normalizační generace měly volební účast přibližně o 5, resp. 4 procentní body vyšší než generace poklesu důvěry v politiku. Zjištění ohledně vyšší volební účasti generací, které byly socializovány za komunistického režimu, oproti generacím, které byly socializovány po přechodu k demokracii, podporuje platnost hypotézy Bernhagena a Marshe (2007), kteří tvrdili, že voliči, kteří zažili nedemokratické volby za komunismu, si budou cenit možnosti (konečně) smysluplně hlasovat ve volbách a budou se proto více účastnit voleb. Na druhé straně neplatí hypotéza ohledně vlivu specifické fáze komunistického režimu, v níž byl jedinec socializován, na výši volební účasti. Původní hypotéza totiž předpokládala, že jedinci, kteří byli socializování v období budování komunismu, budou mít nižší volební účast než jedinci socializovaní později, a to na základě předpokladu, že negativní postoj k demokracii u této skupiny se projeví v menším zájmu o demokratické volby. Naopak, jedinci socializovaní v období budování komunismu mají vyšší volební účast než jedinci, kteří byli socializovaní v pozdějších fázích komunistického režimu. Postupně klesající vliv generací na volební účast ukazuje, že čím déle měl člověk možnost účastnit se voleb (i když nedemokratických), tím větší má pravděpodobnost účasti ve volbách, a to i když je souběžně kontrolován lineární a kvadratický efekt věku. Generační efekt a vliv politické socializace tak je u volební účasti nejspíš odlišný od efektu, který má socializace na občanskou participaci a členství v zájmových organizacích (Pop-Eleches, Tucker 2013). Relativně malé generační efekty se projevily v mírném efektu generační výměny na pokles volební účasti. Pomocí algebraické dekompozice jsem přisoudil generační výměně pokles o 2 procentní body z celkového poklesu účasti o 22 procentních bodů mezi lety 1992 a 2010. Tento způsob dekompozice nekontroloval efekt věku. Proto jsem pomocí logistického modelu, v němž vysvětlující proměnné měřily efekt období, věku, generací a pohlaví, vypočítal, že generační výměna přispěla k poklesu volební účasti o necelé 2 procentní body, a to z celkového poklesu účasti o 17 procentních bodů mezi 90. lety minulého století a prvním desetiletím 21. století. Ve srovnání s efektem, jaký má generační výměna na pokles volební účasti v tradičních demokraciích, je její efekt v Česku zanedbatelný. Například v Kanadě způsobila generační výměna pokles o 5 procentních bodů z celkového poklesu o 8 procentních bodů (Blais et al. 2004). Ve volbách do Evropského parlamentu způsobila pokles o 3 procentní body z celkového poklesu o 5 procentních bodů (Bha i a Hansen 2012a).

19


Přestože je efekt generační výměny na pokles volební účasti v Česku relativně malý, vzhledem k postupně klesající míře účasti později narozených generací je oprávněné očekávat, že generační výměna bude přispívat k dalšímu poklesu volební účasti i v budoucnu. Generace, které získaly volební právo v posledních dvou dekádách, budou mít s velkou pravděpodobností v budoucnu nižší volební účasti než generace socializované dříve. Zatímco mladí voliči reagují na nové podmínky a vliv politického okolí je na nich nejvíce viditelný, starší voliči jsou už příliš usazení a konzervativní v tom, jak věci dělají (Franklin 2004: 216; Green et al. 2002: 107–108). Jestliže má dojít ke zvýšení volební účasti, bude nutné současné mladé voliče přesvědčit o smysluplnosti účasti ve volbách. Většina dlouhodobých změn se totiž děje pomocí generační výměny. Vzhledem k tomu, že vliv generační výměny na pokles volební účasti v posledních dvaceti letech byl v Česku malý a celkový pokles účasti nedokáže vysvětlit, měl by se následující výzkum zaměřit na to, jak lze vysvětlit pokles volební účasti z hlediska změny na úrovni jedinců.

Seznam použité literatury A

, D. F. 1993. Socio-Political A itude Development in Adulthood: The Role of Generational and Life-Cycle Factors. In K , D., S , P. (eds). New Directions in A itude Measurement. Berlin: De Ggruyter, s. 61–93.

A

,D M

B

,P ,M M . 2007. Voting and Protesting: Explaining Citizen Participation in Old and New European Democracies. Democratization 14 (1), s. 44–72.

B

,Y ,K M. H . 2012a. The Effect of Generation and Age on Turnout to the European Parliament. How Turnout Will Continue to Decline in the Future. Electoral Studies. 31 (2), s. 262–272.

B

,Y ,K M. H . 2012b. Retiring from Voting: Turnout among Senior Voters. Journal of Elections, Public Opinion & Parties. 22 (4), s. 479–500.

B

,A . 2004. Where Does Turnout Decline Come From? European Journal of Political Research. 43 (2), s. 221–236.

B

,A ,D R . 2013. The Source of Turnout Decline New Values or New Contexts? Comparative Political Studies. 46 (1), s. 95–117.

B

,R . 1978. The Puzzle of Participation in America, s. 287–324. In A K New American Political System. Washington, D. C.: American Enterprise Institute.

D

,I ,C J. W . 2013. A Rising Generation of Europeans? Life-Cycle and Cohort Effects on Support for ‘Europe’. European Journal of Political Research. 52 (4), s. 431–456.

E

,D ,J D York: McGraw Hill.

E

,E

F., R ,M

J. M C J. S

. 2006. Generations, Cohorts, and Social Change. In J T. (eds). Handbook of the Life Course. New York: Springer, s. 23–49.

(ed.). The

. 1969. Children in the Political System: Origins of Political Legitimacy. New

. H. 1968. Identity, Youth, and Crisis. New York: Norton.

F

,E ,M T ,A R . 2007. Something about Young People or Something about Elections? Electoral Participation of Young People in Europe: Evidence from a Multilevel Analysis of the European Social Survey. European Journal of Political Research. 46 (6), s. 797–822.

F

,S E., W Springer-Verlag.

F

,G . 1992. Where Does Social Change Come from? Estimating the Relative Contribution of Individual Change and Population Turnover. Population Research and Policy Review. 11 (1), s. 1–20.

F

,G . 1997. Analyzing Repeated Survey. Sage University Paper Series on Quantitative Applications in the Social Sciences. Series No. 07–114. Thousand Oaks, CA: Sage.

M. M

(eds). 1985. Cohort Analysis in Social Research. New York:

20


F F

,G

. 2008. Seven Rules for Social Research. Princeton, NJ: Princeton University Press.

,M N. 2004. Voter Turnout and the Dynamics of Electoral Competition in Established Democracies since 1945. Cambridge: Cambridge University Press.

F

,R

. K. (ed.). 1990. Elections in Socialist States. New York: St. Martin’s Press.

G

,N

. 2005. Cohort Analysis (2nd ed.). Thousand Oaks, CA: Sage.

G

,N M

G

,D ,B P ,E S . 2002. Partisan Hearts and Minds. Political Parties and the Social Identities of Voters. New Haven, CT: Yale University Press.

G

,A . 2009. The Political Participation of Older People in Europe: The Greying of Our Democracies. Basingstoke: Palgrave Macmillan.

H

,A ,F S . 2009. The 1968 Movement Revisited: Education and the Distinction in Values, Political Interest and Political Participation in West Germany. German Politics. 18 (2), s. 180–200.

H

,O . 2007. Explaining Turnout Decline in Britain, 1964–2005: Party Identification and the Political Context. Political Behavior. 29 (4), s. 493–516.

H R

. 2006. Distinguishing Age, Period and Cohort Effects. In J T. M , J. S (eds). Handbook of the Life Course. New York: Springer, s. 465–476.

, G . 1978. State-Controlled Elections: A Framework. In G H ,R (eds). Elections Without Choice. New York: John Wiley, s. 1–17.

R

,A

I

,R . 1989. Culture Shi in Advanced Industrial Society. Princeton, N. J.: Princeton University Press.

J

,R . 1992. Political Generations and Electoral Change in Canada. British Journal of Political Science 22 (1), s. 93–116.

K

,T . 2009. Kohortní analýza jako alternativa k panelovému výzkumu. Data a výzkum – SDA Info. 3 (1), s. 53–74.

K

,J A., D F. A . 1989. Aging and Susceptibility to A itude Change. Journal of Personality and Social Psychology 57 (3), s. 416–425.

L

,L . 2010. Zrazení snu? Struktura a dynamika postojů k politickému režimu a jeho institucím v letech 1996–2006. Praha: Slon.

M

,K . 1952 (1927). The Problem of Generation. In K M Sociology of Knowledge. London: Routledge and Kegan Paul, s. 276–320.

M

,W M., N H. W . 2002. Cohort Analysis. In N J. S ,P B. B (eds). International Encyclopedia of the Social and Behavioral Sciences. New York: Elsevier, s. 2189–2194.

M

,K O. . 1973. Some Methodological Issues in Cohort Analysis of Archival Data. American Sociological Review. 38 (2), s. 242–258.

M

,L W. 1965. Political Participation: How and Why Do People Get Involved in Politics? Chicago: Rand McNally & Company.

M

,W E. 1992. The Puzzle Transformed: Explaining Declining Turnout. Political Behavior. 14 (1), s. 1–43.

M

,W E., M University Press.

M

,W ,R R . 2007. Generation, Age, and Time: The Dynamics of Political Learning during Russia’s Transformation. American Journal of Political Science. 51 (4), s. 822–834.

P

J. S

(ed.): Essays in the

. 1996. The New American Voter. Cambridge, Mass.: Harvard

-E ,G ,J A. T . 2013. Associated with the Past? Communist Legacies and Civic Participation in Post-Communist Countries. East European Politics and Societies. 27 (1), s. 45–68.

21


R R

,C ,S G ,P B . 1999. Age-Period-Cohort Models: A Comparative Study of Available Methodologies. Journal of Clinical Epidemiology. 52 (6), s. 569–583. ,R . 1995. Mobilizing Demobilized Voters in Post-Communist Societies. Party Politics. 1 (4), s. 549–563.

S

,D D., J J. S ,A E. L . 1973. The Structuring Principle: Political Socialization and Belief Systems. American Political Science Review. 67 (2), s. 415–432.

S

,D D., G W ,G R . 1976. The Primacy Principle: A itude Change and Political Socialization. British Journal of Political Science. 6 (1), s. 83–113.

S

,D O. 1975. Political Socialization. In F I. G ,N of Political Science. Vol. 2, s. 93–153, Reading, MA: Addison-Wesley.

S

,D O., S L . 2003. Childhood and Adult Political Development. In D O. S , L H ,R J (eds). Oxford Handbook of Political Psychology. s. 60–109. Oxford, New York: Oxford University Press.

Y

Y ,K C. L . 2006. A Mixed Models Approach to the Age-Period-Cohort Analysis of Repeated Cross-Section Surveys, With an Application to Data on Trends in Verbal Test Scores. Sociological Methodology 36, s. 75–98.

Y

Y ,K C. L . 2008. Age-Period-Cohort Analysis of Repeated Cross-Section Surveys: Fixed or Random Effects? Sociological Methods and Research. 36 (3), s. 297–326.

W

,H . 2007. The Effects of Age, Generation, and Period on Turnout in Finland, 1975–2003. Electoral Studies. 26 (3), s. 648–659.

W

,M

W. P

(eds). Handbook

P. 2002. Where Have All The Voters Gone? Cambridge, MA: Harvard University

Press. W

,R

E., S

JR

. 1980. Who Votes? New Haven: Yale University Press.

22


Volební reforma ve Velké Británii – vítězové nemění pravidla hry

Electoral Reform in Great Britain – Winners Do Not Change the Rules of the Game

Radek Švec ∗ ([email protected])

Abstract The text deals with the possibility of electoral reform in the current UK at national level. It is based on the static theory of electoral reforms of Richard Katz, which is combined with the dynamic concept of “veto game”. It examines the a itudes of individual actors (government, parliament, citizens) and their influence in the process of electoral reform. It further describes the evolution of debates about electoral reform since the 80th years with an emphasis on a empt a er the 2010 elections associated with the referendum in 2011.

Keywords Great Britain, Electoral systems, Electoral reforms, FPTP

Note Text vznikl v rámci Specifického vysokoškolského výzkumu č. 265 502 „Problémy legitimity politického rozhodování na počátku 21. století“ realizovaného na UK, FSV, IPS.

∗ Mgr. Radek Švec je interním doktorandem na Institutu politologických studií, Fakulta sociálních věd, Univerzita Karlova, U Kříže 8, 158 00 Praha 5, Česká republika/Czech Republic.

Švec, R. Volební reforma ve Velké Británii – vítězové nemění pravidla hry

23

Úvod Jednokolový relativně většinový systém¹ je vedle listinných poměrných systémů nejrozšířenější volební metodou, která se používá pro volbu zákonodárných institucí na celém světě. V kontextu tohoto prohlášení je zajímavé sledovat vývoj četnosti systému FPTP v posledních přibližně deseti letech. Zatímco Blais v roce 2000 udává 55 zemí používajících FPTP pro legislativní volby (Blais 2000: 203), Reynolds a Reilly v roce 2005 už pouze 47 (Reynolds et al. 2005) a v roce 2009 nalezneme již pouze 38 zemí u kolonky FPTP (Chytilek et al. 2009). Od devadesátých let můžeme pozorovat ústup od metody relativní většiny. K jejímu opuštění došlo např. na Novém Zélandu, Fidži, v Mongolsku nebo Nepálu. Za zmínku rovněž stojí techniky, které jsou použity (či se o nich uvažuje) jako náhrada původních metod. Vedle systémů smíšených a MMP² je diskutován přechod k alternativnímu hlasování. To bylo implementováno na Fidži, v Papue-Nové Guinee (byť zde se jednalo o návrat k původnímu systému), v některých státech Spojených států Amerických, pokus o reformu proběhl ve Velké Británii. Nemusíme hovořit o „australském institucionálním imperialismu“ (Reilly 2004), pravdou však je, že alternativní hlasování je významným činitelem v diskuzích o změnách volebních metod. Richard Katz definuje několik možných příčin volební změny z pohledu vítězů. Proč tedy vítězové mění pravidla hry, kterou vyhrávají? 1. Vítěz(ové) si mohou myslet, že jejich vítězná tendence může být v budoucnosti ohrožena. 2. Vítěz(ové) nemají pod kontrolou celý politický systém (vlivem bikameralismu, federalismu, …) a volební reforma jim může být vnucena. 3. Za volební reformou mohou stát rozdílné zájmy členů vládnoucí koalice. 4. Ti, kdo podporují volební reformu, jsou optimističtí a věří v úspěch za podmínek nových pravidel. 5. Strany mohou upřednostnit dlouhodobější cíle před krátkodobým zvýhodněním. 6. Strany mohou vyměnit volební změnu za prosazení jiných záležitostí. (Katz 2008: 63) Katz poskytuje dobrý všeobecný teoretický základ, přestože jeho výčet není všezahrnující. Nebere v potaz např. situace, kdy dochází ke krizi politického systému a změna volebního systému je jedním z nástrojů v rámci řešení problémů celkového ústavního či politického nastavení.³ Zároveň bychom měli vnímat příčiny volebních reforem v kontextu volebního a stranického systému. Jiná logika funguje u multipartismu a jiná u bipartĳních modelů. Přestože systém FPTP automaticky nevede k systému dvou stran v každé zemi, v případě Velké Británie je spojen s (na centrální úrovni) desítky let trvajícím bipartismem. Ten byl narušen od 70. let, kdy došlo k posílení především třetí liberální strany ale i jiných regionálních uskupení. Třetí straně se dvakrát (1974 a 2010) podařilo znemožnit jednobarevné většinové vládnutí a umocnit svůj význam. Od původních 90 a více procent hlasů v součtu pro obě velké strany klesl tento počet na 75 % v 70. letech a později pod 70 %. Strany získávaly vládní většinu na základě stále nižšího podílu hlasů, tato většina byla čím dál více uměle generována volebním systémem a měla sníženou legitimitu. Pokud bychom za rys bipartismu považovali střídavé vládnutí obou stran (Sartori 2001: 52), nalezli bychom odchylku i u tohoto bodu. Místo pravidelné alternace se objevují dlouhé periody dominance jedné strany. V letech 1979–1997 zažila Británie éru čtyř volebních období konzervativců, která byla vystřídána třemi vítězstvími labouristů v letech 1997, 2001 a 2005 v řadě. V roce 2010 nezískala žádná ze stran absolutní většinu hlasů a musela být sestavena koaliční vláda konzervativců a liberál. Tyto anomálie působení volebního systému způsobují sníženou důvěru v jeho fungování a mohou zapříčinit úvahy o jeho nahrazení. ¹Na tomto místě nebudu řešit problematiku pojmu relativně většinový systém, v textu používám tento název, případně označení FPTP (first past the post). ²Mixed-member proportional systém – personalizovaný poměrný systém. ³Mám na mysli např. Itálii na počátku devadesátých let, kde se změna volebního systému stala nástrojem boje proti zavedeným politickým stranám a klientelistické struktuře politiky.

24


Tento článek využívá dvě teoretická východiska. První vychází z teorie Richarda Katze a zabývá se možnými příčinami, které mohou vést k volební reformě. Druhé je dynamické pojetí teorie „veto hry“ (viz další kapitola), které koncentruje pozornost na jednotlivé aktéry procesu. Tato teoretická východiska budou konfrontována s realitou na příkladu Velké Británie posledních přibližně 40 let. Zmapovány budou předpoklady a změna politického klimatu, které vedly k prvním diskuzím o možném nahrazení volebního systému, postoje jednotlivých aktérů a jejich vývoj v čase, bariéry, které bránily či stále brání přĳetí reformy. Zvýšená pozornost bude věnována situaci po roce 2010, kdy mělo reformní úsilí nejkonkrétnější obrysy a v této souvislosti referendu v roce 2011, ve kterém byla změna odmítnuta. Na tomto příkladu lze ukázat komplikovanou situaci procesu přĳetí volební změny a postoj jednotlivých politických aktérů včetně občanů-voličů. Případ Velké Británie bude využit ke konfrontaci s teoretickými východisky. Přestože v rámci jednoho případu nelze účinně vytvářet obecněji platná pravidla, umožní nám aplikace teorie na praxi ověření našich poznatků. Zkoumání pouze jedné situace též umožní hlubší a důkladnější výzkum.

Teoretická východiska volební reformy Důvody k nahrazení FPTP jinou volební metodou mohou být dvojího typu. První skupina se týká působení relativně většinového systému, jeho účinků a nespokojenosti s nimi. Jedním z takových efektů může být alokace mandátů jdoucí od stran s menší volební podporou ke stranám s podporou větší. Pokud ve stranickém systému v delším časovém horizontu posilují menší politické strany, které získávají relevantní podíl mandátů, případně dokonce zabraňují vzniku jednostranické vlády, může vzrůst tlak pro volební reformu⁴. Volební změna pak může například nastat v rámci koaliční dohody jako výměna za vládní podporu. V této souvislosti lze uvažovat o převrácené logice Duvergerových zákonů – stranický systém předchází systému volebnímu (např. Colomer 2005). U systému FPTP lze pozorovat několik efektů, které lze označit jako „systémové chyby“ (systemic failure). Systémové chyby lze popsat jako neschopnost volebního systému naplnit očekávaný výsledek. Shugart uvažuje o třech možnostech: a) pokřivená většina (lopsided majority), kdy vítěz zítra nadměrný podíl mandátů; b) převrácené vítězství (reverse winner), kdy strana s nejvyšším podílem hlasů získá až druhý nejvyšší podíl křesel⁵; a c) menšinová vláda (minority government), kdy žádná ze stran nezíská absolutní většinu křesel (Shugart 2008: 13). K těmto třem jevům bych přiřadil ještě bod d) sklon systému (bias), který znamená zvýhodnění jedné strany oproti jiné, za předpokladu, že obě získají stejný podíl hlasů. Výše uvedené efekty poškozují jednoho z politických aktérů a mohou být důvodem pro iniciaci reformy. Vedle těchto vnitřních (inherentních) faktorů existují dále faktory kontingentní. Ty se týkají chování politických aktérů a zahrnují situace, za kterých budou aktéři ochotni uskutečnit reformu. Shugart mezi těmito faktory rozděluje dva typy: outcome-contingencies a act-contingencies (Shugart 2008: 14 až 15). První skupina zahrnuje případy, kdy političtí aktéři iniciují volební změnu, neboť se domnívají, že jim nová pravidla přinesou větší zisk. Druhý typ předpokládá situace, kdy aktér pokládá samotný proces reformy za přínosný z důvodu popularity reformní politiky u občanů. Kontingentní faktory proto nemusí přímo souviset s volebním systémem jako takovým. Výše uvedené poznámky můžeme rozpracovat do několika bodů a pokusit se odpovědět na otázku, proč vítězové mění pravidla hry v prostředí bipartismu: A. Politická elita podporuje reformu, protože sdílí přesvědčení, že je to správné. Příčinou může být snaha o zlepšení fungování systému – větší „férovost“ voleb, podpora „voter choice“, podpora odpovědných členů parlamentu atd. ⁴Používám pojem volební reforma v užším významu, jako nahrazení jedné volební metody jinou. V širším smyslu je volební reformou každá změna parametrů volebního systému mimo metodu přerozdělování hlasů, např. tzv. redistricting, tedy nové vymezení volebních obvodů v souvislosti se změnou rozložení obyvatelstva; změny ve financování voleb; rozšiřování volebního práva a další. ⁵Tento jev nastal např. na Novém Zélandu dokonce ve dvou volbách po sobě (1978 a 1981), kdy poškodil tamní Labour Party, a stal se jedním z argumentů pro volební reformu.


25

B. Politická elita podporuje reformu, protože se cítí být poškozena stávajícím volebním systémem. Toto poškození má dlouhodobější charakter (např. bias). C. Politická elita podporuje reformu, aby zabránila špatnému výsledku v příštích volbách a zmírnila svoji porážku.⁶ D. Politická elita podporuje reformu, protože čeká od nového volebního systému zlepšení svého postavení. E. Politická elita podporuje reformu v případě popularity tohoto tématu mezi občany a očekává odezvu ve formě zvýšení preferencí. V prostředí narušeného bipartismu a přítomnosti třetí strany je pak možné uvažovat o dalším důvodu: F. Politická elita podporuje reformu, aby získala podporu třetí strany v prostředí parlamentu bez vítěze s absolutní většinou. G. Politická elita podporuje reformu výměnou za prosazení jiných cílů. Specifickým případem je situace, kdy je reforma iniciována občany a schválena formou lidového hlasování, pokud takový nástroj v politickém systému existuje: H. Volební reforma je iniciována občany na základě iniciativy a je přĳata v lidovém hlasování.⁷ Z výše uvedených řádků vyplývá i to, kdo je původním iniciátorem reformy. V drtivé většině případů se jedná o politickou elitu, tedy politické strany v celostátním legislativním orgánu. K prosazení reformy je nutné mít většinovou podporu v orgánu, případně jít cestou referenda. Iniciátorem mohou být i občané jako celek či jednotlivci sdružení v neziskových či politických organizacích, a to v dvojím smyslu. Jednak nepřímo, pokud je téma populární a přítomné v obecném diskurzu, politici na něj mohou reagovat pozitivně ve směru vlastní aktivity. Zájmové organizace také mohou lobovat u politiků a snažit se je přesvědčit o prospěšnosti volební změny. Méně častá varianta je pak možnost přímé iniciace reformy skrze některou z forem lidového hlasování. Výše uvedené body popisují volební změnu staticky, vnímají konkrétní stav a vychází z něj. Volební reforma je nicméně proces dynamický, proto je nutné a vhodné tomu přizpůsobit teorii. Na tomto místě využívám teorii o „veto hře“ (např. Blau 2008: 77). Veto hra chápe volební reformu jako proces s několika veto hráči, kteří mohou zastavit reformu v jakémkoliv jejím kroku. Tyto aktéry si je představit jako bariéry, které je třeba překonat pro úspěšné prosazení reformy. V následujícím schématu naznačuji roviny veto hráčů: Vláda (Vládní koalice)

↓

Politická strana

↓

Parlament

↓

Občané Obrázek 1: Veto hráči v politickém systému

⁶Mimo oblast FPTP bychom příklad nalezly ve Francii po roce 1981 nebo Itálie 2005. ⁷Tento prvek se na celostátní úrovni běžně nevyskytuje, spíše se týká úrovní nižších. Příklad bychom nalezli v San Franciscu. V dalším textu nebude z důvodu vysoké nepravděpodobnosti s touto alternativou počítáno.

26


K jednotlivým úrovním: 1. Vláda (Vládní koalice): ve vládě složené z více subjektů existují rozdílné zájmy aktérů, což platí ve zvýšené míře, pokud se exekutiva sestává z velké a malé strany, z nichž každá mají jiné požadavky na volební systém. Výsledná podoba změny se musí stát kompromisem mezi stanovisky nebo výměnou za prosazení jiného cíle. 2. Politická strana: tato rovina je podstatná, pokud vedení strany nemá absolutní kontrolu nad všemi svými poslanci. To se týká i systému FPTP, který ze své podstaty podporuje nezávislost zástupců. Ti se mohou vzbouřit proti stranickým špičkám, pokud považují změnu za nesprávnou, zvláště pokud jsou v ohrožení jejich posty. 3. Parlament: tato úroveň se stává důležitou, pokud vláda nemá dostatečnou podporu k prosazení zákona, což může nastat v případě menšinové vlády nebo pokud je pro přĳetí potřebná kvalifikovaná většina (dvě třetiny; tři pětiny apod.). Dále se zvyšuje její důležitost při existenci více komor, nemá-li vládnoucí síla oporu v jedné z nich. 4. Občané: síla občanů jako veto hráče je dvojí. Jednak v případě referenda coby konečného rozhodnutí o volební změně, k tomuto bych dodal, že v některých zemích je změna volebního systému podmíněna souhlasem voličů v referendu (např. Irsko⁸); dále skrze veřejné mínění, které může ovlivnit politiky v jejich činnosti. Pokud by celková společenská nálada byla silně protireformní, může politická elita stáhnout svůj návrh kvůli obavě z poškození v očích veřejnosti. Šipky ve schématu naznačují, v jakém pořadí vstupují jednotliví veto hráči do procesu reformy. První dvě úrovně mohou mít opačné pořadí, vztaženo na britské reálie je vzhledem k centrálnímu postavení vlády pravděpodobnější uvedená varianta. K uvedeným aktérům mohou v konkrétních zemích přibýt i další (např. z České republiky známe roli Ústavního soudu), obecně vstupují do hry výše uvedené čtyři roviny. Od teoretické úrovně nyní přejděme k té praktické, následující kapitola se bude věnovat vývoji debat ohledně změny volebního systému ve Velké Británii v posledních přibližně 40 letech s důrazem na konkrétní kroky vládní koalice konzervativců a liberálů po volbách 2010. Velká pozornost bude věnována referendu o změně volebního systému z roku 2011 a jeho možného dopadu na jednotlivé politické strany i celkově na politický systém Velké Británie.

Vývoj reformního úsilí ve Velké Británii od 70. let 20. století Ve Velké Británii byly jednomandátové obvody s metodou relativní většiny zavedeny jako standardní volební jednotka v roce 1885, následně se s výjimkou tzv. univerzitních křesel (zrušeny 1948) používaly v celé zemi. Volební systém provázely po značnou část své existence debaty a více či méně aktivní pokusy o jeho změnu. Pravděpodobně nejblíže nahrazení byl FPTP v období spolupráce labouristů a liberálů v letech 1929–1931. Zákon o zavedení alternativního hlasování byl schválen v Dolní sněmovně, ale odmítnut v konzervativci ovládané Sněmovně lordů. Kvůli finanční krizi a rozporům uvnitř koalice vláda padla a reformní úsilí nebylo dovedeno do konce (Klíma 2001:159). Po druhé světové válce se stranický systém přetavil do modelu dvou politických stran, které získávaly 90 a více procent hlasů a střídaly se na vládní pozici. Další strany byly marginální a neexistovala větší pobídka ke změně. Zlom nastal v polovině 70. let, kdy se shromáždilo několik jevů. Ve volbách v únoru 1974 výrazně klesl zisk obou stran z předchozích 90 % na 75 %. Posílili třetí Liberální demokraté ale též regionální subjekty – Skotská národní strana, Ulsterští unionisté a velšská Plaid Cymru. Těsný rozdíl mezi labouristy a konzervativci způsobil, že žádná ze stran nedosáhla na absolutní většinu v Dolní sněmovně. Zároveň se projevil efekt převrácené většiny, kdy na hlasy druzí labouristé získali nejvyšší počet křesel. Opakované volby v říjnu téhož roku sice přinesly většinu labouristům, ale pouze velmi těsnou (tří poslanců), o níž přišly v roce 1976 (Blau 2008: 66). Nestabilita byla sice načas ⁸Přesněji řečeno, změna volebního systému je možná pouze dodatkem Ústavy, který je možný přĳmout pouze referendem. V Irsku byly uskutečněny dva pokusy o změnu volebního systému (1958 a 1969), oba návrhy byly v referendech odmítnuty.


27

vyřešena paktem s liberály, ten ale netrval dlouho a celkový pocit otřesené rovnováhy spojený s dalšími tématy (krize v Severním Irsku, první volby do Evropského parlamentu) poprvé otevřel dveře k diskuzi o možné změně. Ty se opět zavřely po volbách v roce 1979 v souvislosti s nadcházející érou konzervativců, kteří čtyřikrát za sebou vyhráli volby. Pro další vývoj diskuze o volební reformě byla klíčová třetí porážka labouristů v řadě v roce 1987. Tři prohry za sebou jsou pádným důvodem pro reflexi v programové podobě. V následujících letech bylo vytvořeno několik orgánů zabývajících se možností volební změny. V roce 1990 byla ustanovena komise pod vedením akademika Raymonda Planta. Ta ve svých zprávách přišla s několika doporučeními – zavedení systému poměrného zastoupení pro volby do Evropského parlamentu a pro nové orgány ve Skotsku a Walesu; pro volbu Dolní sněmovny doporučila doplňkové hlasování (suplementary vote⁹) (Mitchell 2008: 175). Volby 1997 přinesly spolupráci labouristů a liberálů a shodu mezi těmito stranami na volební reformě. Ve volebním manifestu slibovali labouristé „… referendum o volebním systému pro Dolní sněmovnu. Nezávislá komise k volebnímu systému bude ustanovena pro doporučení poměrnější alternativy k systému FPTP“ (Labour manifesto 1997). Volby 1997 přinesly obrat situace a drtivé vítězství labouristů, kteří získali přes 63 % hlasů. Zároveň odstartovaly novou éru labouristických vítězství. Po volbách iniciovali Labouristé komisi pod vedením Lorda Jenkinse, její závěry¹⁰ však nebyly realizovány pro Dolní sněmovnu. Referendum o volebním systému se sice objevoval nadále ve volebních manifestech, ale již ne se silným akcentem na jeho uskutečnění, pouze s naznačením jeho možnosti. Manifest 2001 nadnesl eventualitu: „Posoudíme zkušenosti nových systémů a Jenkinsovy zprávy ke zhodnocení, zda je možné učinit změny ve volebním systému pro Dolní sněmovnu.“¹¹ Manifest 2005 obsahuje větu: „Referendum zůstává správnou cestou pro přĳetí změny pro Westminster“¹² Tento ústup je logický, po vítězství je vždy menší ochota ke změně, zvláště když jste systémem zvýhodněni. Potvrzuje se tak Katzův předpoklad, že vítězové nemění pravidla hry, kterou vyhrávají. Přesto se nedá zcela popřít vliv reformního úsilí na jiných úrovních voleb. Doplňkové hlasování bylo zavedeno pro volby starosty v Londýně a dochází k rozšíření počtu obcí, kde je doplňkové hlasování aplikováno. Pro volby do Evropského parlamentu došlo skutečně ke změně volebního systému z FPTP na systém uzavřených listin (closed list). A pro nově vytvořené legislativní orgány ve Skotsku a Walesu byl přĳat smíšený systém dodatečných míst (AMS – additional member system). Pro další vývoj reformních snah jsou klíčové volby v roce 2010, které skončily stejným výsledkem jako ty v únoru 1974, tedy bez vítěze s absolutní většinou mandátů.¹³ Konzervativci získali 306 křesel, k absolutní většině jim chybělo 20 poslanců. V pětidenních povolebních rozhovorech ve dnech 7. až 12. května byla dohodnuta vládní spolupráce konzervativců a liberálních demokratů a podepsána koaliční dohoda s názvem The Coalition: Our Programme For Government (Koaliční smlouva, 2012). Tato dohoda obsahovala i část nazvanou Politické reformy (Political reform), která obsahovala dvě změny týkající se volebního systému. Za prvé uvažovala snížení počtu členů Dolní sněmovny, které by se odrazilo v překreslení volebních obvodů; za druhé slibovala referendum o alternativním hlasování. Zavazovala zástupce obou stran v obou komorách parlamentu k souhlasu ohledně uskutečnění referenda, zároveň ponechávala volný prostor pro zaujetí pozice k systému alternativního hlasování. Referendum jako nástroj konečného rozhodnutí bylo v tomto případě zvoleno z více důvodů: 1) dlouhodobé slibování referenda v otázce volební reformy vyvolalo očekávání u voličů, které vládní strany chtěly naplnit; 2) referendum je vhodný nástroj pro obejití parlamentu, pokud, pokud si vedení strany není jisté podporou svých členů či nechce poslance tlačit do rozhodnutí, lidové hlasování umožňuje vyhnout se potenciálnímu odporu; 3) u konzervativců mohl existovat předpoklad o negativním výsledku referenda. ⁹Doplňkové hlasování nabízí velice omezenou možnost vyjádření preferencí, oproti alternativnímu hlasování nabízí voliči pouze první a druhou preferenci. ¹⁰Přĳetí tzv. systému AV Top-Up, kdy 80–85 % poslanců by bylo voleno alternativním hlasování, zbylá část listinnou metodou. ¹¹„We will review the experience of the new systems and the Jenkins report to assess whether changes might be made to the electoral system for the House of Commons“ (Labour manifesto 2001). ¹²„A referendum remains the right way to agree any change for Westminster“ (Labour manifesto 2005). ¹³Takový parlament je označován jako „hung parliament“.

28


Je zřejmé, že alternativní hlasování bylo pro obě strany velkým kompromisem. Zatímco konzervativci jsou tradiční odpůrci změny a AV pro ně bylo „příliš“, pro liberály je AV „moc málo“, neboť sami prosazují metodu jednoho přenosného hlasu (single transferable vote) nebo jinou formu poměrného hlasování. Tabulka 1: Vývoj voličských preferencí k otázce volební reformy; šedě vyznačené průzkumy, které dopadly v neprospěch AV (http://ukpollingreport.co.uk/av-referendum) Survey End Date

AV

FPTP

Would not vote

Don’t know

ComRes/Independent

01/05/11

34

66

n/a

n/a

YouGov/Sunday Times

29/04/11

45

55

n/a

n/a

YouGov/Sun

26/04/11

41

59

n/a

n/a

ICD/New Statesman

25/04/11

39

53

n/a

9

ComRes/No2AV

25/04/11

40

60

n/a

n/a

Angus Reid

21/04/11

42

58

n/a

n/a

YouGov/Sun

19/04/11

42

58

n/a

n/a

TNS-BMRB/Independent

18/04/11

32

34

13

20

ICM/Guardian

17/04/11

42

58

n/a

n/a

ComRes/Indy on Sun

15/04/11

37

43

n/a

21

YouGov/Sunday Times

15/04/11

40

41

1

17

YouGov/Sun

12/04/11

37

44

0

19

Harris/Metro

11/04/11

31

32

n/a

37

Angus Reid

11/04/11

32

28

8

32

YouGov/Sunday Times

08/04/11

39

38

1

22

YouGov/Sunday Times

01/04/11

40

37

1

22

Angus Reid

21/03/11

29

28

7

35

YouGov/Sunday Times

18/03/11

39

37

1

23

ComRes/Indy on Sun

10/03/11

34

37

n/a

28

YouGov/Sky News

10/03/11

37

32

7

24

Angus Reid

04/03/11

32

26

7

35

YouGov/No2AV

01/03/11

33

30

6

30

ICM/Guardian

20/02/11

37

37

n/a

27

Angus Reid

16/02/11

37

22

6

35

ComRes/Indy on Sun

10/02/11

40

30

n/a

30

Angus Reid

07/01/11

37

20

6

37

ICM/Guardia

03/12/10

44

38

n/a

18

ICM/ERS

03/12/10

36

30

n/a

34

ICM/Yes to fairer votes

28/11/10

48

35

n/a

17

ICM/ERS

28/11/10

35

22

9

35

Referendum bylo naplánováno na 5. května 2011 společně s volbami do velšského a skotského a severoirského parlamentu a místními volbami v Anglii. Lídr liberálů Nick Clegg argumentoval potenciálními úsporami v hodnotě 17 milionů liber.¹⁴ Podrobnosti referenda byly schváleny v zákoně Parliamentary Voting System and Constituencies Act 2011 (Parliamentary Voting System …, 2012). Kromě již zmíněného data konání se jednalo o otázce, zvoleno bylo následující znění: „V současnosti Velká Británie používá systém FPTP pro volbu zástupců do Dolní sněmovny. Měl by být místo něho používán systém alternativního hlasování?“¹⁵ Hlasování předcházela vyhrocená kampaň, kterou popíšu dále. ¹⁴Clegg announces date for AV referendum, 2012. ¹⁵“At present, the UK uses the ‘first past the post’ system to elect MPs to the House of Commons. Should the ‘alternative vote’ system be used instead?” (Parliamentary Voting System and Constituencies Act 2011, čl. 1/7).


29

Výsledek referenda dopadl katastrofálně pro příznivce alternativního hlasování, 67,9 % voličů hlasovalo proti zavedení AV. Referendum doprovázel nezájem voličů, i přes souběžné volby se účast vyšplhala na pouhých 42 % voličů (oproti 65 % ve volbách 2010). Nejvíce občanů se zúčastnilo referenda v Severním Irsku (55,8 %), nejméně v Londýně (35,4 %)¹⁶. Původně přitom mělo AV podporu většiny voličů. Z následující tabulky vyplývá změna voličské nálady v průběhu posledních měsíců před referendem: Do tabulky 1 byly zařazeny průzkumy, které se ptaly přímo na otázku použitou v referendu. Jak je patrné, až do dubna převažovala většina ve prospěch alternativního hlasování. Po 11. dubnu však každý průzkum potvrdil prohru podporovatelů AV. Příčinu neúspěchu je možné vidět v několika bodech: 1. Nedostatečná politická podpora a slabá kampaň – AV podporovali aktivně pouze liberální demokraté. Labouristé byli rozděleni a nezaujali oficiální stanovisko. Vůdce liberálů Nick Clegg navíc udělal během kampaně několik chyb. Kolovali pověsti o označení AV jako „mizerného malého kompromisu“ (miserable li le compromise), které se Clegg snažil zmírnit, ale pošramocenou pověst nezachránil¹⁷. 2. Alternativní hlasování samotné – AV není nejsložitější z volebních systémů, přesto v přímém porovnání s FPTP vyznívá mnohem komplikovaněji. K referendu byly vydány brožury popisující mechanismus AV¹⁸, oproti půl straně vysvětlující systém relativní většiny, zabral popis alternativního hlasování strany tři. AV se tak ocitlo v defenzivě vůči jednoduchosti FPTP. 3. Nezájem voličů k tématu – tento bod souvisí s předchozími, příznivcům AV se nepodařilo dostatečně vysvětlit pozitiva volební změny a oslovit občany. Souběh voleb mohl také paradoxně uškodit, protože kampaň se soustředila na předvolební témata a ne na téma volebního systému. 4. Silná protikampaň – Odpůrci AV vynaložili nemalé prostředky na silnou antikampaň i za použití ne zcela korektních argumentů. Některé detaily jsou vidět níže spojené s komentářem k použitým argumentům. Plakát naznačuje, že pod AV může poražený zvítězit, což vyvolává dojem nespravedlnosti systému. K podstatě AV ovšem patří, že kandidát, který nezíská nejvyšší počet první preferencí, může v konečném součtu prokázat schopnost oslovit nejvíce voličů jako nejkonsenzuálnější kandidát a zvítězit. Konzervativci dále poukazovali na potenciální sílu Liberálních demokratů, kteří by se mohli stát jazýčkem na vahách a rozhodovat o tom, kdo povládne. Nápadné je zobrazení Nicka Clegga ve stylu Baracka Obamy. Následující obrázek přináší silný emoční náboj. Billboard popisuje alternativní hlasování jako plýtvání finančními prostředky, které by se daly využít k pořízení nemocničního zařízení a záchraně dětských životů. Dalším ze sporných argumentů bylo posílení extrémní Britské národní strany (BNP – British national party). Alternativní hlasování má zcela opačný efekt, podporuje umírněné kandidáty oproti extrémním, ostatně BNP byla sama proti AV.

Možný efekt alternativního hlasování Referendum 2011 selhalo, v žádném případě neúspěch neznamená konec reformním ambicím. Zauvažujme nyní možné scénáře. Historie ukázala nepravděpodobnost prosazení volební změny v případě silné jednostranické vlády. I přesto, že strana má volební reformu v programu, po vítězství ve volbách a ustanovení vlády reformní nadšení opadne a iniciace procesu je nepravděpodobná. Volební změna ¹⁶Všechna data jsou převzata ze stránek Volební komise (The Electoral Comission) –

http://www.electoralcommission.org.uk/home ¹⁷Nick Clegg targeted as anti-AV campaign links him to broken promises, dostupné online z:

http://www.guardian.co.uk/politics/2011/feb/05/av-get-clegg-campaign, datum ověření: 26. 12. 2012 ¹⁸Ke stažení zde: http://www.electoralcommission.org.uk/__data/assets/file/0005/109877/Eng-

web.pdf

30


Obrázek 1: Příklad kampaně „Ne AV“ (http://www.flickr.com/photos/conservatives/5630975562/)

Obrázek 2: „Ne presidentu Cleggovi“ (http://www.flickr.com/photos/47836507N08/5520770510/)

31


Obrázek 3: Hra na city v podání odpůrců AV (No to AV campaign reject rivals’ ‘scare stories’ claim, 2012)

potřebuje podporu politické elity, v případě Velké Británie jedné ze dvou velkých stran, aby měla šanci na úspěch. Tato podpora sama o sobě v současné době neexistuje. Labouristé jsou v otázce reformy rozdělení, část strany je pro, ale celkové stanovisko je spíše neutrální. Konzervativci jsou zásadně proti změně, přestože podpora by mohla být logická. V současné době systém FPTP v Británii zvýhodňuje labouristy. Pro toto zvýhodnění se používá termín bias (sklon systému). Bias můžeme doložit na výsledcích z několika posledních voleb. Tabulka 2:

Index deformace∗ ve volbách do Dolní sněmovny

(http://www.electoralcommission.org.uk/)

Volby

%v cons

%s cons

Ar

%v labour

%s labour

Ar

1987

42,20

57,90

1,37

30,80

35,20

1,14

1992

41,90

51,70

1,23

34,40

41,60

1,21

1997

30,70

25,00

0,81

43,20

63,40

1,47

2001

31,70

25,20

0,79

40,70

62,50

1,54

2005

32,40

30,70

0,95

35,20

55,20

1,57

2010

36,10

47,10

1,30

29,00

39,70

1,37

∗ Index deformace neboli Advantage ratio (Ar) vyjadřuje poměr mezi podílem mandátů a hlasů, které strana obdrží ve

volbách. Hodnoty 0–1 znamenají podreprezentaci strany, hodnoty 1 a více její nadreprezentaci.

Z tabulky 2 lze poznat, že v posledních několika desítkách let je systém výhodnější pro labouristy. FPTP by v prvé řadě mělo bonifikovat vítěznou stranu na základě známého krychlového pravidla (cube rule), které lze podle Taagepera a Shugarta (1989: 158) vyjádřit matematicky následovně:

sk = sl

(

vk vl

)3

32


Poměr hlasů mezi první a druhou stranu by se měl rovnat poměru mandátů mezi nimi umocněný na třetí. Pokud vítězná strana obdrží dvojnásobek hlasů než strana druhá v pořadí, měla by získat osminásobek mandátů. Tato poučka vyjadřuje efekt volebního systému ve vztahu mezi první a druhou stranou, přestože výše uvedené pravidlo nemá všeobecnou platnost, a dnes se hovoří spíše o čtvercovém pravidlu:

sk = sl

(

vk vl

)2

Nelze srovnávat přímo podíl hlasů jedné či druhé strany, je však možné sledovat z (ne)výhodnění první a druhé strany ve vzájemném srovnání při shodném pořadí. Z této komparace vychází jednoznačně lépe labouristická strana. V tabulce jsem šedým zvýrazněním naznačil některé podobné výsledky. Za zisk 40,7 % hlasů, získali labouristé 62,5 % mandátů v roce 2001, za podobný podíl hlasů konzervativci v roce 1992 o více než 10 % křesel méně. Pokud se labouristé ocitnou na druhém místě, systém jim přesto nadělí více mandátů, zatímco konzervativci jsou při porážce podreprezentováni (srovnání let 1987 a 2010 u labouristů a 1997 u konzervativců). Příčinu tohoto sklonu (bias) můžeme hledat ve více bodech: 1. Labouristé vítězí v menších volebních obvodech (hlavně ve Walesu). 2. Labouristé vítězí v obvodech s menší volební účastí. 3. Labouristé vítězí s menší většinou nutnou k vítězství (a tedy mají méně nadbytečných hlasů). 4. Labouristé méně prohrávají v souboji s třetími stranami (Johnston, Rossiter a Patie 2005). Labouristé tedy využívají své hlasy mnohem efektivněji než konzervativci, k získání mandátu jim v průměru postačí jejich menší počet. Nebylo by tedy pro konzervativce výhodné usilovat o změnu volebního systému? Odpověď je ano i ne. Přestože konzervativce nezvýhodňuje FPTP tolik jako labouristy, přesto jsou jím v případě vítězství zvýhodněny. Tento bonus by se mohl v případě jiné volební metody vytratit. Matematické modely ohledně možných výsledků AV v Británii naznačily pravděpodobné posílení liberální strany. To nastane jednak v absolutním počtu získaných mandátů, podstatnější by byla posílená vyjednávací podpora v rámci stranického systému tedy koaliční potenciál. V případě AV by se zvýšila pravděpodobnost parlamentu bez absolutní většiny jedné strany (hung parliament). Liberální demokraté by tak byli nezbytní pro vytvoření většinové koalice. Pro konzervativní stranu může být výhodnější situace, kdy budou vládnout s menší pravděpodobností, ale sami bez nutnosti spolupráce s jinou stranou. Simulace výsledků z roku 2010 při použití AV přinesla následující výsledky: Tabulka 3:

Srovnání výsledků voleb 2010 za použití FPTP a AV (Sanders et al. 2010)

FPTP

AV

Rozdíl

Labour

306

283

Cons

258

248

−23 −10

57

89

32

Liberal

Simulace byla prováděna na základě hlasování v systému FPTP, takže její platnost je omezená. Pod alternativním hlasováním může být taktika voličů a jejich hlasování odlišné. FPTP by mělo odrazovat voliče od odevzdání hlasů třetí straně, u AV tento efekt nenastává. AV je také citlivější na strategické hlasování a předvolební pobídky. Zkušenosti z Austrálie ukazují chování politických stran v rámci alternativního hlasování. Strany vydávají návody pro voliče, jak volit – tzv. how-to-vote-cards. Volič pochopitelně nemusí nutně tyto poradní karty poslechnout, ale z výzkumů vyplývá, že přibližně padesát procent tak skutečně činí (Farrell a Mc Allister: 2006: 136). V Austrálii můžeme pozorovat


33

i preferenční výměnu mezi stranami podobného ideologického zaměření, konkrétně mezi tamními labouristy a menší stranou zelených. Zelení se mohou prosadit část svého programu výměnou za podporu strany práce.¹⁹ Alternativní hlasování tak podporuje třetí stranu na více úrovních. Jiný volební systém s ještě proporčnějším efektem by popsané jevy ještě umocnil a dále by posílil pozici liberálů. Ti by mohli získat pozici dvou a půl té strany obdobně jako liberální strana v Německu od 60. let, prakticky by rozhodovali o budoucí podobě vlády. Volební reforma je proto z pohledu velkých stran nevýhodná.

Možnost přĳetí volební reformy V této části se pokusím aplikovat teoretická východiska na britské reálie. Vzhledem k tomu, že historická zkušenost ukázala, že pravděpodobnost přĳetí změny volebního systému za většinové situace se v Británii blíží nule, můžeme vyřadit možnosti A až E z teoretického úvodu a věnovat se pouze dvěma alternativám, které předpokládají situaci „hung parliament“: F. Politická elita podporuje reformu, aby získala podporu třetí strany v prostředí parlamentu bez vítěze s absolutní většinou. G. Politická elita podporuje reformu výměnou za prosazení jiných cílů. Na následujících řádcích se pokusím spojit statické i dynamické teoretické východisko a následující dvě možnosti rozeberu s ohledem na jednotlivé politické aktéry – veto hráče – v britském politickém systému. Jak pravděpodobná je možnost F? Vezměme v potaz situaci, která nastala po volbách 2010, kdy jedna z velkých stran nezíská absolutní většinu a bude donucena vytvořit koalici s liberály. Druhá velká strana tuto možnost mít nebude, protože ani společně s liberály by nezískaly absolutní většinu (a ani společně s ostatními stranami nebo o takovou koalici nemá zájem). V takové situaci je vyjednávací postavení liberálů oslabeno, neboť nemají jinou možnost než vstoupit do koalice s vítězem, což omezuje sílu jejich potenciálu. Jiný případ by nastal, kdyby výsledek voleb skončil těsným rozdílem mezi oběma stranami a liberální demokraté by mohli vytvořit většinovou koalici s oběma stranami. Liberálové by si pak mohli dát volební reformu jako podmínku pro podporu vlády. I v takovém případě by konečný výsledek nebyl stoprocentně zajištěn, vyjednávání o reformě se může zaseknout v jakémkoliv bodě negociací, případně může selhat konečná rozhodující fáze. Referendum se ukázalo jako nejistý nástroj k prosazení reformy a existuje pouze malá pravděpodobnost úspěšného opakování v nejbližší době. Zkušenosti z jiných zemí dokládají, že opakovaná hlasování se potýkají s nižším zájmem voličů a mají menší šanci na pozitivní výsledek.²⁰ Neméně problematické je uvažovat o přĳetí skrze parlamentní cestu. Koaliční smlouva dohodnutá na úrovni lídrů politických stran může narazit na odpor v řadách vlastních poslanců. Přestože jsou britské politické strany poměrně disciplinované, ukázněnost zástupců není absolutní, zvláště v případě, že jde o jejich vlastní budoucnost a nový volební systém by ohrozil šanci na jejich znovuzvolení. Pokud by liberálové prosazovaly systém s více proporčním efektem, např. dříve zmiňovaný AV Top-up, nebo dokonce úplné opuštění většinového volebního systému a nahrazení např. STV, znamenalo by to snížení počtu jednomandátových obvodů, respektive jejich celkové opuštění, v každém případě přerýsování volebních obvodů. Členové Dolní sněmovny by se právem mohli cítit ohroženi na svých mandátech a jejich loajalita ke straně by se dala zpochybnit. ¹⁹Je záhodno přiznat, že preferenční výměna v Austrálii je umocněna podobou místního dokonalého bikameralismu. Australský Senát používá STV pro svoji volbu, u kterého je pro malé strany klíčové, aby si zajistili hlasy zbylé po velké straně. V Austrálii funguje mezikomorová výměna preferencí (cross-house preference trading) – podpora velké strany malou v dolní komoře a podpora malé strany velkou v komoře horní. Více k tématu např. (Sharman, Sayers a Miragliota 2002). ²⁰V Britské Kolumbii nepřekonalo první referendum v roce 2005 s 57 % těsně 60 % nutnou pro jeho úspěšnost, druhé referendum v roce 2009 dosáhlo podpory pouze cca 39 % (Flinders 2010). V Itálii v roce 1999 těsně neprošel návrh na zavedení systému poměrného zastoupení, hlasovat přišlo 49,6 % voličů, potřebné kvorum bylo 50 %, o rok později klesla volební účast na 32 % (Renwick 2011).

34


Bod G je více pravděpodobný, otázkou je, jak vysoká by byla cena výměnou za volební reformu. I pro tento bod platí závěry z předchozího odstavce, Adrian Blau používá anglické rčení „turkeys do not vote for Christmas“²¹ (Blau 2008: 62) – tedy poslanci nebudou hlasovat pro něco, co je může stát jejich křeslo. Možnost výměny se týká i nynější situace, paradoxně v obráceném pořadí. Jsou to konzervativci, kteří požadují změnu volebnímu systému, konkrétně snížení počtu poslanců na 600, které by umožnilo překreslit hranice volebních obvodů, zvětšit nejmenší z nich a snížit tak zvýhodnění labouristů. Liberálové požadují výměnou reformu Sněmovny lordů, jejíž složení by se dle navrhovaného zákona²² zcela změnilo. Tento návrh vyvolal silný nesouhlas v řadách konzervativních poslanců a od návrhu a výměny bylo upuštěno. Přesto je tato drobnější změna více očekávatelná než celková reforma systému a dokládá, že i přes celkové zachování volební metody jsou jednotlivé dílčí kroky možné.

Závěr Jaká je vyhlídka na změnu volebního systému ve Velké Británii? Na tuto otázku neexistuje jednoduchá odpověď, šance budou záviset na momentální situaci. V případě návratu ke stavu běžnému poválečné Británii, tedy jednobarevným většinovým vládám, je pravděpodobnost minimální. Přestože se agenda reformy může objevovat i v prohlášení politiků a předvolebních programech, zájem na přenesení do praxe rychle opadá po vytvoření vlády. Větší příležitost se nabízí v případě „hung parliament“ – parlamentu bez jednobarevné většiny. Tento článek popsal možnosti, které za takové situace nastávají, a poukázal na malou pravděpodobnost změny, pokud menšinová situace po volbách bude výjimkou a ne pravidlem. Jestliže by se dnešní situace opakovala i po příštích volbách, mohla by být důvěra v systém FPTP silně narušena. Dnešní stav může být vnímán jako krátkodobá anomálie, opakovaný výsledek jdoucí oproti očekávání by výrazně snížil legitimitu volebního systému a víru na straně občanů i politiků. Velké strany se dnes brání změně pravidel hry, pokud by však nevyhrávaly tolik, jako dříve, mohly by být více ochotné k případné změně. Liberálové by navíc měli delší časové období k prosazení svých cílů. Je možné uvažovat i dílčí změnu v podobě snížení počtu poslanců v Dolní sněmovně, kterou obsahuje koaliční smlouva současné vlády. Nezávislá komise pro úpravu volebních obvodů (Boundary Comission) navrhla snížení členů dolní komory z 650 na 600.²³ Tato úprava by opravila nerovnost mezi velikostí volebních obvodů a zmenšila současné zvýhodnění labouristů pramenící z vítězství v těchto malých distriktech a získávaní mandátů za menší počet hlasů. Koaliční rozhovory zatím dopadly s negativním výsledkem a ukázaly, že strategie výměny volební reformy za jiné téma nemusí automaticky dopadnout kladným výsledkem. Prozatím tak v britském systému zůstává status quo. Závěrem je možné potvrdit, že v souvislosti se studiem volebních reforem je velmi těžké vytvářet zobecňující výpovědi a všeobecně platné zákonnosti. Zkoumání jednotlivých zemí nám ukazuje, že v každém politickém systému fungují trochu jiná pravidla, do hry vstupují jiní aktéři a i chování aktérů samotných se nedá zcela generalizovat. Tím nechci tvrdit, že bychom se neměli snažit vytvářet zobecňující teorie, ale vždy je nutné je konfrontovat s realitou skutečných případů. Dostaneme tak komplexnější obraz a větší porozumění o politických procesech. Tomuto účelu snad přispěly i předchozí řádky.

Seznam použité literatury B

, A. 2008. Electoral Reform in the UK: A veto Player Analysis. In B First Past The Post?: The Politics of Electoral Reform. OUP Oxford.

, A. To Keep or To Change

²¹Volně přeloženo: „kapři by nehlasovali pro Vánoce“. ²²http://www.publications.parliament.uk/pa/bills/cbill/2012-2013/0052/cbill_2012-

20130052_en_2.htm#pt1-l1g1 ²³Větší detaily zde: http://consultation.boundarycommissionforengland.independent.gov.uk/ whats-proposed/

35


Clegg announces date for AV referendum. [on-line]. [vid. 2012-12-26]. Dostupné na

http://news.bbc.co.uk/democracylive/hi/house_of_commons/ newsid_8788000/8788869.stm. C

, J. M. 2005. It’s Parties That Choose Electoral Systems (or, Duverger’s Laws Upside Down). Political studies. 53 (1).

F

, D. M., M A , I. 2006. The Australian electoral system: origins, variations and consequences. Sydney. UNSW Press.

F

, M. 2010. Explaining Majoritarian Modification: The Politics of Electoral Reform in the United Kingdom and British Columbia. International political science review. 31 (1).

C J

K K

, R. et al. 2009. Volební systémy. Praha: Portál. , R., R , D., P , C. 2006. Disproportionality and Bias in the Results of the 2005 General Election in Great Britain: Evaluating the Electoral System’s Impact. Journal of Elections, Public Opinion & Parties. 16 (1). , R. S. 2008. Why are there so Many (or so Few) Electoral Reforms? In G , M., M P. (eds.) The Politics of Electoral Systems. 1. vyd. Oxford: Oxford University Press.

,

, M. 2001. Kvalita demokracie v České republice a volební inženýrství. Praha: Radix.

Koaliční smlouva: The Coalition: Our Programme For Government. [on-line]. [vid. 2012-12-26]. Dostupné na

http://www.direct.gov.uk/prod_consum_dg/groups/ dg_digitalassets/dg/en/documents/digitalasset/dg_187876.pdf. Labour Manifesto 1997. [on-line]. [vid. 2012-12-26]. Dostupné na http://www.labour-

party.org.uk/manifestos/1997/1997-labour-manifesto.shtml. Labour Manifesto 2001. [on-line]. [vid. 2012-12-26]. Dostupné na http://www.labour-

party.org.uk/manifestos/2001/2001-labour-manifesto.shtml. Labour Manifesto 2005. [on-line]. [vid. 2012-12-26]. Dostupné na http://news.bbc.co.uk/2/ shared/bsp/hi/pdfs/13_04_05_labour_manifesto.pdf.

M

, P. 2008. The United Kingdom: Plurality Rule under Siege. In Plurality Systems. B Keep or To Change First Past The Post?: The Politics of Electoral Reform. OUP Oxford.

, A. To

No to AV campaign reject rivals’ ‘scare stories’ claim. [on-line]. [vid. 2012-12-26]. Dostupné na http://www.bbc.co.uk/news/uk-politics-12564879. Parliamentary Voting System and Constituencies Act 2011. [on-line]. [vid. 2012-12-26]. Dostupné na

http://www.legislation.gov.uk/ukpga/2011/1/contents/enacted. R

, A. 2011. The Politics of Electoral Reform: Changing the Rules of Democracy. Cambridge University Press.

R

, A. et al. 2008. Electoral System Design. The New International IDEA Handbook. 1. vyd. Stockholm: International Institute for Democracy and Electoral Assistance.

R

, B. 2004. The Global Spread of Preferential Voting: Australian Institutional Imperialism? Australian Journal of Political Science. 39 (2).

S

, D. et al. 2011. Simulating the Effects of the Alternative Vote in the 2010 UK General Election. Parliamentary Affairs. 64 (1).

S

, G. 2001. Srovnávací ústavní inženýrství: zkoumání struktur, podnětů a výsledků. Praha: Sociologické nakladatelství.

S

, C., S , A. M., M , N. 2002. Trading party preferences: the Australian experience of preferential voting. Electoral studies. 21 (4).

S

, M. S. 2008. Inherent and Contingent Factors in Reform Initiation. In Plurality Systems. B A. To Keep or To Change First Past The Post?: The Politics of Electoral Reform. OUP Oxford.

T

, M., S , M. S. 1989. Seats and votes: the effects and determinants of electoral systems. New Haven: Yale University Press.

,

36


Volební komise Velké Británie. [on-line]. [vid. 2012-12-26]. Dostupné na

http://www.electoralcommission.org.uk/home. Nezávislá komise pro úpravu volebních obvodů – Boundary Comission. [on-line]. [vid. 2012-12-26]. Dostupné na http://consultation.boundarycommissionforengland. independent.gov.uk/whats-proposed/.

Jarabinský, I. Diskuse nad povahou volebního podvodu a pokus o redefinici

37

Diskuse nad povahou volebního podvodu a pokus o redefinici

Ivan Jarabinský ∗ ([email protected])

Abstract The essay deals with the meaning of the term electoral fraud. Recent scholars use this term in different meanings and a spread of new more or less synonyms makes this research field chaotic and confusing. It appears highly desirable to put an order into this mix of terms to adequately define electoral fraud and its position in ongoing electoral integrity debate. It is necessary to observe the limits and imperfections of electoral frauds’ characteristics to understand the problems which affect its potential validity. The goal of this paper is to introduce the new definition of the electoral fraud which will be able to deal with the recent problems of existing definitions while reaching its maximal validity.

Keywords electoral fraud, electoral integrity, malpractice, systemic manipulation, definition

Note Text byl zpracován v rámci projektu specifického výzkumu Katedry politologie FSS MU „Volby, politické strany a prosazování zájmů“ (kód MUNI/A/0742/2012). Tento příspěvek vychází z poznatků z autorovy diplomové práce na téma: Volební podvody: Případová studie ruských parlamentních voleb 2011.

∗ Autor je studentem doktorského studĳního programu Politologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, Joštova 10, 602 00 Brno, Česká republika/Czech Republic.

38


Úvod V oblasti zkoumání volebních systémů je především v poslední dekádě věnována zvýšená pozornost studiu volební integrity a způsobům jejího narušování. Volební nedostatky¹, jimiž některé systémy trpí, však byly zkoumány dávno předtím, než se autoři začali blíže věnovat popisu a konceptualizaci volební integrity. Přestože byl tento pojem využíván v odborných textech (především z oblasti demokratizace a volebních systémů) již dlouhou dobu, až donedávna neexistovaly systematičtější práce, které by byly vědomě schopny volební integritu definovat. Přitom by se dalo předpokládat, že je vhodné nejprve stanovit, jaký je vlastně ideální předobraz či průběh volební soutěže k tomu, aby bylo možné identifikovat projevy, které jej narušují. Cílem předkládané stati je proto přispět, respektive přinést jiný náhled, k diskusím o povaze volebních podvodů, které jsou dnes ve stále rostoucí míře zkoumány v teoretickém vakuu. Tento příspěvek totiž reaguje na současné studie zabývající se volebními podvody, které zkoumají téměř pokaždé do jisté míry různě definovaný fenomén, přičemž s sebou přináší nová pojmosloví, která jsou v této fázi výzkumu sice potřebná, avšak v praktickém využívání se často jeví jako spíše zmatečná. Nabízí se proto prostor pro redefinici pojmu „volební podvod“ tak, aby byl schopen zahrnout široké množství jevů, spadajících pod různé dnes užívané kategorie, které však původně cílily na stejnou problematiku. Takováto redefinice totiž bude mít dopad jednak na další snahy o konceptualizaci tohoto fenoménu, avšak současně se pokusí přinést možné odpovědi na její potenciálně problémové formulace. K naplnění tohoto záměru je tedy nutné se zaměřit na následující otázky: Jaké jsou limity současných definic volebních podvodů? Jak můžeme tento pojem definovat tak, aby odstranil nedostatky dosavadních definic? V návaznosti na odpovědi na tyto otázky pak lze nastínit, jak bude do budoucna možné s nově zkonstruovanou definicí pracovat ve vztahu k vytyčení konceptu volebních podvodů. Přestože se již mnozí autoři pokoušeli obdobné otázky zodpovědět, lze se v některých případech do jisté míry domnívat, že při formulaci definic, či představování konceptů pro zkoumání volebních podvodů byly tyto snahy do značné míry ovlivněny dostupností dat, jež mohla být prizmatem zvolených definic nahlížena. Některé definice (nejvýrazněji Su er 2003, ale i například Dočekalová 2012) jsou totiž koncipovány (nebo se tak alespoň jeví) tak, aby pro ně existovala jednoznačná data, přičemž komparativní uplatnění je v tomto smyslu nejdůležitější. To se pak rovněž projevuje na neschopnosti některých definic, potažmo konceptů, reálně zachytit volební podvody v co možná nejkomplexnější míře. Druhým problémovým aspektem je pak vágnost nebo nedostatečná definice některých užívaných termínů. Takovýto stav bádání, do značné míry nedostatečný, se v současné situaci jeví rovněž jako velmi rozostřený a chaotický, kdy jednotka analýzy, tedy projev volebního podvodu, z důvodu špatného ukotvení tohoto pojmu variuje napříč současnými pracemi – především jednopřípadovými studiemi (např. Anderson 2000; Cox a Kousser 1981; Molina a Lehoucq 1999; Lehoucq a Molina 2002; Myagkov a Ordeshook 2008). V reakci na tento fakt začali další autoři (Birch 2008a; Dočekalová 2012; Electoral Integrity Project 2013; Lehoucq 2003; Lopéz-Pintor 2011; Vickery a Shein 2012 a další) přicházet s pracemi zabývajícími se především teoretickým vymezením volebních podvodů a jejich konceptualizací, přičemž se do budoucna snažili z těchto prací vyextrahovat teoretické ukotvení dané problematiky. Dnešní situace vypadá spíše tak, že se vědecká obec více či méně shoduje na rámcových charakteristikách jednotlivých druhů volebních nedostatků, avšak v praxi jakoby se autoři některým sporným formulacím snažili vyhýbat a pojmy si často zjednodušují. Proto je nyní velmi vhodné pokusit se přispět do diskusí vztahujících se k ukotvení samotného termínu volební podvod, jehož vyjasnění a případná inovace by měly mít za cíl maximálně konkrétní specifikaci termínu při jeho širokém uplatnění.

Zarámování termínu Definovat volební podvod není vzhledem k šíři srovnatelných pojmů vůbec jednoduché. Někteří autoři přichází s obdobnými termíny jako volební korupce (electoral corruption), volební manipulace (electo¹Pojem volební nedostatky (electoral flaws) v tomto textu zastřešuje širokou škálu pojmů, které narušují volební integritu, jako například volební podvod (electoral fraud), volební pochybení (electoral malpractice), volební korupce (electoral corruption) atp.


39

ral manipulation) či volební pochybení (electoral malpractice), které se však co do své kapacity mírně liší. S relativně vyčerpávajícím sumářem základních užívaných definic přichází v českém prostředí Pavla Dočekalová (2012: 18–21), která rovněž rozlišuje jednotlivé nuance mezi některými užívanými pojmy. Cílem práce proto není znovu charakterizovat tyto pojmy, ale pokusit se pochopit rámcové postavení volebního podvodu v těchto diskusích. Můžeme říci, že dosavadní snahy o zkoumání volebních podvodů a především jejich definic, vznikaly v teoretickém vakuu. Za všechny můžeme uvést ambici Dočekalové (2012) „definovat a roztřídit volební podvody“ (Dočekalová 2012: 18), přičemž upozorňuje na fakt, že její „text nevychází z žádného širšího teoretického rámce“ (Dočekalová 2012: 18). Debatu o volebních podvodech však lze rámovat z hlediska studia volební integrity. Volební podvody jsou dnes totiž nahlíženy jako protipól volební integrity. Ta je chápána současnými autory (Norris 2012: 3–9; částečně Elklit 2012) jako schopnost volebních pravidel naplňovat mezinárodně uznávané standardy volebních soutěží v průběhu celého volebního cyklu. Norris navíc přidává i oprávněnou potřebu dodržovat univerzální standardy, které by měly zabraňovat poškozování legitimity, přičemž klade důraz především na orgán (instituci) zajišťující správu voleb (EMB – electoral management body) a volební pozorovatelské mise (EOM – electoral observation missions) (Norris 2012: 9). Z tohoto hlediska můžeme identifikovat řadu principů na základě analýzy mezinárodních úmluv (OSN 1945, OSN 1948, OSN 1966, OSN 2005, OSCE 2010), odborných prací věnujících se volebním principům z pozice teorií demokracie (Diamond 2002; Elklit a Svensson 1997) a novějších projektů zabývajících se vymezením demokratických volebních standardů (Orozco-Henríquez; Ayoub a Ellis 2010; Davis-Roberts a Carroll 2010). Mezi tyto principy tak mohou být zařazeny: volba lidu (občanů); pravidelné volby; rovnost před zákonem; správné sečtení a veřejné vyhlášení výsledků; volební pravidla systematicky neznevýhodňující opozici; umožnění nezávislého dohledu; právo svobodně volit; všeobecné hlasovací právo; rovné hlasovací právo; tajné hlasování; právo být spravedlivě zvolen; právo založit politickou stranu – rovné zacházení; otevřená a spravedlivá kampaň; nerušený přístup k médiím – nediskriminace; právo na spravedlivé a veřejné slyšení; svoboda názoru a projevu; právo na informace; svoboda pohybu; právo na sdružování a participaci na vládě a věcech veřejných; právo na shromažďování; právo na osobní bezpečnost. V minulosti se různí autoři snažili o postižení projevů, jež ovlivňovaly volební soutěž určitým nepřípustným způsobem, přičemž se však zabývali různými aspekty voleb, které mnohdy chápali jako podvodné. Dosud byla hlavní pozornost upřena, především prizmatem volebního inženýrství, na systémové nastavení jako takové, kteréžto může zvýhodňovat některé aktéry volební soutěže před jinými. Novější náhled na výstupy volebních systémů však přináší autoři (např. Cox a Kousser 1981; King 2001; Lehoucq a Molina 2002 a další), kteří se soustředí spíše na projevy porušování daných pravidel. Jinými slovy se jedná o to, nakolik je systémovou manipulací (systemic manipulation) ohýbáno institucionální nastavení a do jaké míry můžeme pozorovat výskyt dalších vlivů, které narušují volební proces jiným způsobem. Tyto skutečnosti pak můžeme rozdělit na záměrné a nezáměrné. Na základě výše zmíněného a při snaze o redukci počtu pojmů se jeví jako nejvhodnější analyzovat jednotlivé druhy volebních nedostatků ve třech kategoriích, a to: systémová manipulace, volební pochybení (electoral malpractice) a volební podvody (electoral frauds). Tyto pojmy totiž mají potenciál komplexně postihnout způsoby narušení volební integrity. Dále je navíc můžeme vůči sobě poměrně jasně vymezit, přičemž se navzájem překrývají pouze minimálně (viz dále).

Definice volebního podvodu Volební podvod se můžeme pokusit definovat dvěma způsoby – inkluzivně a restriktivně (Vickery a Shein 2012). Přestože Vickery a Shein tento způsob definice využívají spíše k vymezení jakýchsi širších volebních nedostatků, aplikujeme tento přístup výlučně na volební podvody. Inkluzivní přístup předpokládá definovat pojem tak, aby zahrnoval co možná nejširší škálu potenciálních jevů, přičemž jeho logika často předpokládá odvolávání se na většinově akceptované demokratické standardy. Příkladem inkluzivního přístupu je Lehoucqova definice volebního podvodu: „utajované snahy o formování volebních výsledků“ (Lehoucq 2003: 233), která je dále rozšířena o požadavek nutnosti porušení zákona (Lehoucq a Molina 2002: 17; Lehoucq 2003: 235), čímž je do ní však přidána

40


restriktivní podmínka, odkazující spíše na národní zákony, než na mezinárodní normy. Určité restriktivní omezení se však jeví jako velmi žádoucí, protože jinak by takováto definice zahrnovala velmi široké spektrum aktivit/jevů, které nemají s podvodnými aktivitami nic společného.² Více restriktivních podmínek obsažených v definici však může způsobovat problémy při identifikaci jednotlivých jevů jako podvodných. Tyto podmínky by totiž mohly vylučovat různé jevy, které by tak nebylo možné identifikovat jako podvodné, přestože by se tak mohly jevit. Z hlediska dnes využívaných definic a jejich vymezování vůči narušení různých druhů norem, můžeme identifikovat tři skupiny jejich autorů. Jedni do definice vkládají požadavek narušení volebního zákona (jako např. Lehoucq 2002: 17; Lehoucq 2003: 235; Lopéz-Pintor 2011: 6), přičemž v tomto případě panuje značný skepticismus pro využívání obdobné definice ke komparativním účelům. Jak poukazují Alvarez, Hall a Hyde (2008): „relativní povaha volebního podvodu a velmi odlišné historické, kulturní a institucionální kontexty, ve kterých se volební podvody objevují, činí z vytvoření jasné a konzistentní definice komplikovaný, ne-li nemožný, úkol“ (Alvarez, Hall a Hyde 2008: 9). Další problém, který s sebou přináší Lopéz-Pintorův termín „neoprávněnost“³, spočívá v nastavení domácích zákonů, které mohou být v protikladu k široce uznávaným a žádoucím principům volební soutěže. V takovémto případě by narušení domácích zákonů znamenalo fakticky spíše zvyšování míry volební integrity, respektive jejích indikátorů, než volební podvod. Proto se rovněž z tohoto důvodu jeví jako vhodné využití jednotlivých komponent volební integrity (viz výše) pro bližší vymezení zkoumaného pojmu. Druhá skupina autorů je charakterizována požadavkem narušování širších, mezinárodně uznávaných principů. Z tohoto hlediska však při vymezování volebních podvodů argumentuje především Andreas Schedler, který vztahuje volební podvody především k principu demokratické rovnosti, když tvrdí, že „volební podvod vyžaduje zavedení předpojatosti do administrace voleb“, přičemž „podvodné praktiky deformují preference občanů odpíráním volebního práva některým z nich, zatímco zesilují hlas jiných“ (Schedler 2002: 44–45). Zde vyvstává otázka, zda je možné jako volební podvod chápat takovou aktivitu, která je v souladu s mezinárodně uznávanými principy, avšak porušuje domácí zákon. Lze si totiž představit takový zákon, jenž se nĳak nedotýká mezinárodních volebních norem⁴, avšak který by upravoval určitou oblast volební soutěže tak, že při jeho porušení by došlo ke zvýhodnění některého z aktérů.⁵ Následující tabulka shrnuje podmínky, za kterých lze určitý jev, při splnění dalších definičních atributů, ztotožnit s volebním podvodem. Ostatní autoři pracující s pojmem volební podvod se těmto sporným formulacím většinou vyhýbají. Přitom poukazují na jiné charakteristiky, které se však do velké míry shodují napříč jednotlivými definicemi. Jedná se především o záměrnost aktu, narušení vůle voličů a v některých případech je poukazováno rovněž na jejich v principu tajnou povahu (srovnej Lehoucq 2003: 233; Lopéz-Pintor 2011: 6; Dočekalová 2012: 21; Vickery a Shein 2012)⁶ Dočekalová se z tohoto hlediska nejspornějším definičním atributům, do určité míry oprávněně, vyhýbá, respektive přichází pouze s vágními frázemi, a to především ve vztahu k tajné povaze podvodů (viz Dočekalová 2012: 21). Její formulace, kdy se jedná o jev „mnohdy nelegální“ a „negativní“ (Dočekalová 2012: 21), však již pro další práci tak bezproblémové nejsou. Obrat „mnohdy nelegální“ zjevně naráží na problematiku míry restriktivnosti ²Například tajná schůze strany s cílem vytvořit volební strategii, jejímž přirozeným cílem je svým způsobem formovat volební výsledky apod. ³Lopéz-Pintor definuje volební podvod jako „jakoukoli záměrnou akci s cílem neoprávněně zasahovat do volebních aktivit a volebních materiálů s cílem ovlivnit výsledky volby, což může narušit nebo zmařit vůli voličů“ (Lopéz-Pintor 2011: 6) . ⁴Text dále pracuje v pojmem „norma“ ve smyslu normy zajišťující jeden ze standardů charakterizujících volební integritu (viz předchozí kapitola). ⁵Příkladem může být situace, kdy zákon zakazuje zveřejňovat výsledky předvolebních průzkumů ve vymezeném časovém období před volbami. Překročení takovéhoto zákona by proto dávalo narušiteli (předpokládáme-li, že by zákon porušil v situaci, kdy jej zveřejnění takového průzkumu mohlo zvýhodnit) možnost nepoctivého obohacení se v podmínkách, v nichž se předpokládá, že všichni aktéři tento zákon budou respektovat. Může přitom vyvstat námitka, že v nedemokratickém režimu, ve kterém byly dosavadní předvolební průzkumy falšovány, byl v tomto vymezeném období vydán první skutečně objektivní průzkum pravděpodobně opoziční stranou. V tomto případě by se však velmi pravděpodobně jednalo o rozsáhlou systémovou manipulaci, v jejímž důsledku by volební podvody nebylo nutné ani zkoumat, případně pouze doplňkově. ⁶Vickery a Shein (2012) charakterizují volební podvod jako: „záměrné provinění volebních úředníků nebo jiných volebně zainteresovaných aktérů, kteří narušují individuální nebo kolektivní vůli voličů“ (Vickery a Shein 2012: 9). Dočekalová (2012: 21) pracuje s definicí skládající se ze tří komponent: „1) jedná se o úmyslnou a vědomou aktivitu; 2) zasahuje do vůle hlasujících (lidu) či omezuje/ovlivňuje možnosti, jak lid může vyjádřit svoji vůli; 3) je to jev negativní, obvykle utajovaný a mnohdy nelegální“.

41


vymezení volebního podvodu, která byla diskutována výše, přičemž ji dále neřeší. Autorka přitom účelově upozorňuje, že „právní prvek není v definici a pojímání volebního podvodu primárně zohledňován“ (Dočekalová 2012: 19). Jinými slovy to zřejmě znamená, že není ani nĳak zvláště důležitý. K obdobné nesnázi dochází i s charakteristikou volebního podvodu jako „negativního jevu“. Problém nastává především se skutečností, jak s tímto termínem autorka pracuje. To, že má toto adjektivum vztah k principům a cílům svobodných a soutěživých voleb, tedy jakýmsi obecnějším normám, se z její práce totiž dozvídáme až v závěru, po představení konceptu na zkoumání volebních podvodů. Do té doby tak není zřejmé, zda je v duchu obdobných principů její koncept konstruován. Tabulka 1:

Schematické znázornění atributu definice volebního podvodu vztahujícímu se k porušení zákonů a mezinárodních norem

Soulad/narušení∗

Vztah k normám/zákonům

− +

Zákony v souladu s normami

+ +

Zákony v nesouladu s normami

Systémová manipulace

Normy

+ −

−

Zákony nevztažené k normám Volební podvod

+

−

+

+

+

∗ [+] akt/jev je v souladu s normou/zákonem/podvodem; [-] akt/jev narušuje normu/zákon/podvod.

Před formulací finálního znění definice volebního podvodu je nutné ještě vymezit tento pojem vůči dalším obdobným termínům z této oblasti, jelikož v dřívějších pracích často docházelo k jejich matení. V první řadě je nutné poukázat na rozdíl mezi volebním podvodem a volebním pochybením (electoral malpractice). Přestože se práce Sarah Birch (2008b) věnuje podle jejího názvu volebním pochybením (electoral malpractice) jedná se z dnešního pohledu spíše o konceptualizaci volebních nedostatků (electoral flaws). Její chápání pojmu, který definuje jako „manipulaci volebních procesů a výsledků za účelem nahrazení osobních nebo stranických výhod za veřejný zájem“ (Birch 2008b: 9), totiž zahrnuje širokou škálu jevů od nezákonných, jako jsou například volební podvody, až po legální, jako třeba účelové upravování volebního systému, což by ovšem spadalo spíše do kategorie systémové manipulace (viz dále). Tento dříve klasický terminologický problém byl však odstraněn v práci Vickery a Shein (2012). Ti umně definují volební pochybení jako „porušení náležitých povinností volebními profesionály, pramenící z neopatrnosti nebo zanedbání“ (Vickery a Shein 2012: 10). Jak je patrné, hlavní rozdíl mezi volebním podvodem a pochybením tkví v jejich povaze. Zatímco podvod je chápán jako jev záměrný, pochybení je tohoto přídomku zbaveno a je nahlíženo jako prostý nechtěný omyl. Přestože jejich dříve zmíněná definice (Vickery a Shein 2012: 9) volebního podvodu neobsahovala odkaz na nezákonnost aktu, lze jej nepřímo vysledovat v jejich konstrukci nového termínu kriminální pochybení (criminal malpractice). Ten značí „pochybení úředníkem, které je tak nehorázné, že nabývá úrovně podvodu navzdory absenci záměru“ (Vickery a Shein 2012: 9). Na základě jejich definice volebního podvodu by se tedy dalo usuzovat, že kriminální pochybení by bylo takové pochybení, jež by omylem narušilo individuální nebo kolektivní vůli voličů. Pozici kriminálního pochybení ilustruje obrázek 1. Co se týká vztahu volebního podvodu k systémové manipulaci (systemic manipulation), jejich rozdílnost tkví v jiném aspektu. Systémovou manipulaci můžeme identifikovat jako „domácí zákonná opatření a/nebo volební pravidla a procedury, která jsou v rozporu k široce akceptovaným demokratickým principům a mezinárodním standardům, a která účelově deformují vůli voličů“ (Vickery a Shein 2012: 2). Zákonná povaha systémové manipulace tedy umocňuje nutnost přĳetí prvku nezákonnosti jakožto restriktivní součásti do definice volebního podvodu. Samotná charakteristika systémové manipulace navíc staví tuto zákonnost do kontradikce k široce uznávaným mezinárodním demokratickým standardům, čímž podporuje výše představenou podobu odstranění problému s nelegálností aktu. Z výše zmíněného je zjevné, že je nutné stávající definice upravit bez ohledu na to, jak bude další konceptualizace a případná operacionalizace složitá. Ve snaze zahrnout co možná nejkonkrétněji, avšak

42


Obrázek 1: Vztah volebního pochybení, podvodu a kriminálního pochybení (Vickery a Shein 2012: 9)

dostatečně široce, jednotlivé charakteristiky volebního podvodu, čímž bude možno dostatečně uspokojivě identifikovat jev na pomyslném Sartoriho žebříku abstrakce (Sartori 1970: 1033–1053), při současném vyvarování se některým problémovým aspektům, můžeme navrhnout následující definici: Volební podvod je obvykle utajovaný, záměrný akt/jev, snažící se účelově formovat volební výsledky ve smyslu narušení nebo omezení individuální nebo kolektivní vůle voličů, který předpokládá porušení domácích zákonů spjatých s volebním procesem a/nebo porušení mezinárodně uznávaných demokratických volebních principů a norem. Z předkládané definice tedy vyplývá, že porušení zákona je stejně jako porušení mezinárodních norem (při současném plnění dalších atributů definice) dostatečnou podmínkou toho, aby bylo možné jev charakterizovat jako podvodný. Volební podvod tedy nastane (při splnění dalších definičních atributů) v momentě, kdy je porušena obecně akceptovaná norma volební integrity, zákon spjatý s volebním procesem, který je v souladu s těmito normami, nebo v situaci, kdy je porušen zákon, který není blíže vztažen k normám volební integrity, přesto však jeho překročení může narušiteli přinést neoprávněné zvýhodnění. Poslední možná problematická situace může být charakterizována narušením zákona, který je v rozporu s danými normami a principy. V takovémto případě by bylo nutné, aby identifikaci volebních podvodů předcházela důkladná analýza volebních pravidel a identifikace systémových manipulací, které by samy o sobě mohly volby zpochybnit. Obvykle utajovaný charakter volebního podvodu pak definici nĳak významně nespecifikuje, přesto je daná charakteristika z povahy tohoto termínu příhodná.

Dopady definice na následnou konceptualizaci Pakliže bychom chtěli konceptualizovat volební podvody, bylo by možné využít některé dosavadní pokusy o konceptualizace, avšak jednotlivé kategorie konceptů by nesměly být přĳímány a syntetizovány automaticky, ale musely by reagovat na utvořenou definici a její komponenty. Koncept pak bude nutné dále precizovat, přičemž je nutné pamatovat na fakt, že volební podvody jsou velmi dynamickým a flexibilním jevem, schopným reagovat na měnící se prostředí. Představit tak vyčerpávající, konečný koncept se jeví jako velmi obtížný úkol. Jednotlivé druhy volebních podvodů tak budou muset být v rozporu s představenými principy volební integrity, přičemž na základě konkrétních pozorování může být koncept případně doplněn o další možné projevy volebních podvodů. Do jednotlivých kategorií konceptu by tak na základě své podstaty jednotlivé projevy volebních podvodů zapadaly. Jejich množství či rozsah se pak mohou odvíjet od nastavení volebních pravidel jednotlivých států, v interakci s nimiž je volební podvod rovněž definován.


43

Závěr Představená definice reagující na některé sporné body současných definic, či jejich slabou výpovědní hodnotu, má potenciál v maximální možné míře navýšit validitu tohoto pojmu. Při její konstrukci bylo přihlíženo v první řadě k nápravám problémových bodů stávajících definic a k možnostem zaplnění jakýchsi hluchých míst volebních podvodů ve formulacích současných autorů. Porušení zákona, jakožto jednoho z atributů definice volebního podvodu, má na jednu stranu složité implikace pro následnou konceptualizaci, domnívám se však, že nikoli nepřekonatelné. Stejně tak, jako se liší zákony v různých státech, tak jsou obdobně rozdílné i jednotlivé podvodné aktivity v různých částech světa. Je proto evidentní, že vytvoření jednotného konceptu pro jejich zkoumání bude obtížné. V praxi bude nutné, vzhledem ke znění definice, v první řadě vymezit principy volební integrity, tedy široce přĳímané principy a normy volební soutěže. Posouzením souladu těchto standardů s konkrétní volební soutěží může být posouzeno, nakolik jsou tyto principy porušovány. Na základě provedení několika případových studií pak bude možné blíže identifikovat situace, které se mohou vymykat konceptu reagujícímu výhradně na volební integritu. Musel by být proto vytvořen takový koncept, který by byl dostatečně flexibilní k tomu, aby byl schopen zahrnout všechny obdobné podvodné projevy. Jednotlivé kategorie by tedy měly být navrženy tak, aby do nich bylo možné začlenit různé projevy volebních podvodů, které mohou napříč zeměmi variovat přinejmenším v závislosti na nastavení jejich domácí legislativy, přičemž koncept bude pravděpodobně nutné dlouhodoběji precizovat.

Seznam použité literatury A

,M R., H ,T E., H ,S D. (eds). 2008. Election Fraud: Detecting and Deterring Electoral Manipulation. Washington: The Brookings Institution Press.

A

,M L . 2000. Practicing Democracy: Elections and Political Culure in Imperial Germany. New Jersey: Princeton University Press.

B

,S . 2008a. Pa erns of Electoral Malpractice. Project on Electoral Malpractice in New and Semi-Democracies. Working Paper No. 4. [on-line]. [vid. 2013-03-01]. Dostupné na

http://www.essex.ac.uk/government/electoralmalpractice/ workingpapers.htm. B

,S . 2008b. Conceptualizing Electoral Malpractice. Project on Electoral Malpractice in New and Semi-Democracies. Working Paper No. 1. [on-line]. [vid. 2012-03-01]. Dostupné na

http://www.essex.ac.uk/government/electoralmalpractice/ workingpapers.htm. C D D D

,G W., K ,M J. 1981. Turnout and rural corruption: New York as a test case. Amercan Journal of Political Science. 25 (4), s. 646–663. -R ,A ,C ,D J. 2010. Using International Law to Assess Elections. Democratization. 17 (3), s. 416–441. ,L

. 2002. Thinking About Hybrid Regimes. Journal of Democracy. 13 (2), s. 21–35.

,P . 2012. Definice a konceptualizace volebních podvodů. European Electoral Studies. 7 (1), s. 17–29. [on-line]. [vid. 2013-02-20]. Dostupné na http://ispo.fss.muni.cz/uploads/EVS/013/EVS_7_1_2.pdf.

Electoral Integrity Project. [on-line]. [vid. 2013-03-05]. Dostupné na

http://www.electoralintegrityproject.com. E

,J ,S s. 32–46.

,P

. 1997. What Makes Elections Free and Fair. Journal of Democracy. 8 (3),

E

,J . 2012. What Kind of Animal is Electoral Integrity. Paper prepared for presentation at the Pre-IPSA Workshop „Challenges of Electoral Integrity“. Universidad Complutense de Madrid, 7th July 2012. [on-line]. [vid. 2013-03-05]. Dostupné na https://sites.google.com/

site/ipsaecp/ipsa-workshop/workshop-paper.

44

K


,R F. 2001. Counting the Votes: South Carolina’s Stolen Election of 1876. The Journal of Interdisciplinary History. 32 (2), s. 169–191.

L

,F E., M ,I . 2002. Stuffing the Ballot Box: Fraud, Electoral Reform, and Democratization in Costa Rica. New York: Cambridge University Press.

L

,F E. 2003. Electoral Fraud: Causes, Types, and Consequences. Annual Review of Political Science 6. s. 233–256.

L

-P ,R . 2011. Assessing Electoral Fraud in New Democracies: A Basic Conceptual Framework. Paper presented at the IPSA-ECPR Joint Conference. [on-line]. February 16–19, 2011, Sao Paulo, Brazil. [vid. 2013-02-18]. Dostupné na http://www.ifes.org/∼/media/

Files/Publications/White%20PaperReport/2011/ IPSA_conference_paper_pintor.pdf. M

,I ,L ,F E. 1999. Political Competition and Electoral Fraud: a Latin American Case Study. Journal of Interdisciplinary History. 30 (2), s. 199–234.

M

,M ,O ,P C. 2008. Russian Elections: An Oxymoron of Democracy. Sea le: The National Council for Eurasian and East European Research. [on-line]. [vid. 2013-03-06]. Dostupné na http://www.ucis.pitt.edu/nceeer/2008_822-11_Ordeshook.pdf.

N

,P . 2012. Are There Global Norms and Universal Standards of Electoral Integrity and Malpractice? Comparing Public and Expert Perceptions. Faculty Research Working Paper Series. [on-line]. March 2012. Harvard Kennedy School. [vid. 2012-06-09]. Dostupné na web.hks.harvard.edu/publications/getFile.aspx?Id=771.

O

-H ,J ,A ,A ,E ,A (eds). 2010. Electoral Justice. The International IDEA Handbook. Stockholm: International Institute for Democracy and Electoral Assistance.

OSCE. 2010. Election Observation Handbook. [on-line]. Sixth edition. Warsaw: OSCE Office for Democratic Institutions and Human Rights. [vid. 2013-05-30]. Dostupné na http://www.osce.org/odihr/elections/68439. OSN. 1945. Charta Organizace spojených národů a Statut mezinárodního soudního dvora. [on-line]. [vid. 2013-05-30]. Dostupné na http://www.osn.cz/dokumenty-osn/

soubory/charta-organizace-spojenych-narodu-a-statutmezinarodniho-soudniho-dvora.pdf. OSN. 1948. Všeobecná deklarace lidských práv. [on-line]. [vid. 2013-05-30]. Dostupné na

http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/vseobecna-deklaracelidskych-prav.pdf. OSN. 1966. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. New York. [on-line]. [vid. 2013-05-30]. Dostupné na http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/mezinar.paktobc.a.polit.prava.pdf. OSN. 2005. Declaration of principles for international election observation. New York. [on-line]. [vid. 2013-05-30]. Dostupné na http://www.ndi.org/files/ 1923_declaration_102705_0.pdf. S

,G . 1970. Concept Misformation in Comparative Politics. The American Political Science Review. 64 (4), s. 1033–1053.

S

,A . 2002. Elections Without Democracy: The Menu of Manipulation. Journal of Democracy. 13 (2), s. 36–50.

S

,D . 2003. Detecting and Correcting Election Fraud. Eastern Economic Journal. 29 (3), s. 433–451.


V

45

,C ,S ,E . 2012. Assessing Electoral Fraud in New Democracies: Refining the Vocabulary. [on-line]. Washington: International Foundation for Electoral Systems. [vid. 2012-03-03]. Dostupné na http://www.ifes.org/∼/media/Files/

Publications/White%20PaperReport/2012/ Assessing_Electoral_Fraud_Series_Vickery_Shein.pdf.

46


Volební vzestup Hnutí pěti hvězdiček a stranická soutěž v Itálii (2011–2013)

Electoral Rise of the Five Stars Movement and the Party Competition in Italy (2011–2013)

Maxmilián Strmiska ∗ ([email protected])

Abstract The paper focuses on the interpretations of the electoral rise of the Italian Five Stars Movement and of its implications and consequences for the party competition in Italy, especially in the period from the May 2011 communal elections to the February 2013 parliamentary elections. The author argues that the most interesting and analytically relevant results have been so far produced by the studies emphasizing the transversality of the Five Stars Movement and the growth of its territorial pervasivennes.

Keywords elections, Five Stars Movement, Italy

Note Stať byla zpracována v rámci projektu specifického výzkumu Katedry politologie FSS MU „Volby, politické strany a prosazování zájmů“ (MUNI/A/0742/2012).

∗ Autor je profesorem na katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, Joštova 10, 602 00 Brno, Česká republika/Czech Republic.

Strmiska, M. Volební vzestup Hnutí pěti hvězdiček a stranická soutěž v Itálii (2011–2013)

47

Úvod Italské Hnutí pěti hvězdiček (MoVimento 5 Stelle; M5S)¹ představuje v současnosti patrně nejvýznamnější a nejzajímavější evropský případ výrazně volebně úspěšné nové politické formace, vymezující se ostře vůči tradičním politickým stranám. Není tedy žádným překvapením, že velmi důležitou součástí agendy výzkumu vývoje italského volebního chování a stranické soutěže se stala – přinejmenším v období od května 2012 – diskuse o souvislostech, příčinách a důsledcích volební expanze M5S. Zároveň se ovšem jasně ukázalo, že interpretace volebně-politické evoluce Hnutí pěti hvězdiček není, z různých důvodů, jednoduchou záležitostí, a že je spojena se zpochybněním řady donedávna převažujících představ o charakteru a vývojových tendencích italské stranicko-politické soutěže (srv. Biorcio, Natale 2013; Tronconi 2013; Bordignon a Ceccarini 2013; Callegaro 2013; Cascioli 2013; Corbe a 2013; Ceccarini, Diamanti a Lazar 2012; D’Alimonte 2012; D’Alimonte a De Sio 2013; Paparo 2013a; Giache i 2013; Diamanti, Bordignon a Ceccarini 2013). V této stati jsou předmětem zkoumání italské interpetace volebního vzestupu Hnutí pěti hvězdiček v období od jara roku 2011 do jara roku 2013. Hlavním cílem této stati je poskytnout alespoň základní orientaci v těchto výkladech – se zvláštním zřetelem k těm jejich aspektům, jež bezprostředně souvisejí jednak se zdůrazněním transversality M5S vzhledem k dosavadní bipolárně-blokové struktuře italské volební soutěže a stranického systému, jednak s pozoruhodnou evolucí územního rozprostření tohoto hnutí. Reflexe obou zmíněných momentů (transversality a expanze teritoriálního rozprostření) má totiž v případě interpretací volebně-politické performance M5S klíčový význam.²

Od volebních počátků „pětihvězdičkových“ kandidátek k lokálním volbám roku 2011 První volební experimenty s občanskými kandidátkami bezprostředně navázanými na masové protestní hnutí vedené janovským satirikem Beppem Grillem spadají do roku 2008, tedy do období před založením Hnutí pěti hvězdiček (v říjnu 2009). V sicilských regionálních volbách 13.–14. 4. 2008 získala kandidátka Přátelé Beppe Grilla (Amici di Beppe Grillo) 1,72 % hlasů a Sonia Alfanová jako kandidátka na předsedkyni regionální exekutivy 2,44 % hlasů (Di Virgilio 2009a: 175, 177). O něco lepších výsledků dosáhly v tomto roce podobně vymezené kandidátky v některých komunálních kontextech (za zmínku stojí relativní úspěch kandidáta na starostu Davida Borrelliho a příslušné občanské kandidátky Grillitreviso v Trevisu: Borrelli získal 4,0 % hlasů, 3,6 % hlasů kandidátka Grillitreviso). V dubnových parlamentních volbách v roce 2008 „grillovské“ hnutí svou kandidátku nepostavilo.³ V případě voleb do Evropského parlamentu v červnu následujícího roku toto hnutí podpořilo tři kandidáty na listině Itálie hodnot (dva z nich, S. Alfanová a L. De Magistris byli pak zvoleni) a dočasně tak přĳalo roli subalterního (v daném kontextu) spojence Itálie hodnot (IdV; srv. Di Virgilio 2009b: 157–158). Sporadické dílčí úspěchy s vlastními kandidátními listinami zaznamenalo „pětihvězdičkové“ hnutí v komunálních volbách v roce 2009, především v obcích ve střední Itálii a zejména v regionu Emilia-Romagna (nejvýznamnější byl výsledek v Bologni, kde získala „grillovská“ kandidátka 3 % hlasů).⁴ ¹S přihlédnutím k nyní převažujícímu výkladu symbolu, resp. názvu hnutí, zdůrazňujícímu odkaz na „pětihvězdičkovou kvalitu“, upřednostňuji český překlad „Hnutí pěti hvězdiček“. V rané fázi vývoje M5S byla v této souvislosti vyzdvihována vazba symbolu pěti hvězd(iček) k pěti základním programovým profilujícím bodům-tématům M5S, ale tento moment ustoupil záhy do pozadí v důsledku změny (navýšení) počtu těchto bodů (viz např. Pelosini 2013; Scanzi 2012; Di Majo 2012; Biorcio a Natale 2013; srv. také volební programy M5S). Velké „V“ v italském názvu (MoVimento) vyjadřuje návaznost hnutí na masové protesty (V-dny; zejména první V-den – „Vaffanculo-Day“ – 8. 9. 2007) z let 2007 a 2008 (V2-Day z 8. 4. 2008). ²Zvolená perspektiva je pochopitelně jen jednou z možných. Pro ilustraci rozvětvené problematiky zkoumání M5S viz zejména Bordignon a Ceccarini 2012 a 2013; Fornaro 2012; Orazi a Socci 2008 a 2012; Biorcio a Natale 2013; Tronconi 2013; Passarelli, Tronconi a Tuorto 2013; Corbe a 2013; Colloca a Marangoni 2013; Pinto a Pedrazzani 2013. ³Označení „grillovské“ kandidátky a „grillovské“ hnutí je zapotřebí používat – zejména v lokálních kontextech – opatrně, protože „grillovské“ označení používaly i kandidátní listiny, jež nebyly navázány na B. Grilla (a na M5S). „Grillovsky“ znějící název používaly například pravicově orientované kandidátky spjaté s hnutím Ne euru (Grilli Parlanti-No Euro), od nichž se Beppe Grillo výslovně distancoval (srv. Grillo 2008). ⁴Kandidátka Lista Civica Beppegrillo. It získala 3,0 % hlasů a spojenecká kandidátka Lista Civica Fai Valere i Tuoi Diri i Co.Da.Cons 0,2 %; kandidát na starostu Giovanni Favia obdržel 3,3 % hlasů (a získal mandát v městském zastupitelstvu).

48


Zřetelný posun ve vývoji Hnutí pěti hvězdiček jako volebně-politického aktéra s sebou přinesla jeho účast v regionálních a komunálních volbách v roce 2010. M5S postavilo kandidátky v pěti ze třinácti regionů přicházejících v úvahu, přičemž nejlepších výsledků dosáhlo v Emilii-Romagni (6 % hlasů a dva mandáty) a v Piemontu (3,7 % hlasů a dva mandáty); 2,6 % hlasů M5S získalo v Benátsku 2,3 % v Lombardii, 1,3 % v Kampánii (Tronconi 2010: 56–57; Demos 2010; Istituto Carlo Ca aneo 2010; Bosco a Verney 2012: 148; Bordignon a Ceccarini 2013; Corbe a 2012; Paparo a Cataldi 2013). Tyto výsledky ukázaly, že M5S zaujalo na italské stranicko-politické scéně postavení samostatné minoritní protestní formace důsledně si pěstující svou odlišnost od tradičních stran a zároveň stojící mimo stranickopolitické bloky, formace která je, přesněji řečeno začíná být, s to v některých lokálních a regionálních kontextech ovlivňovat strukturu stranické soutěže a vyústění jednotlivých volebních klání (Bobba a Seddone 2010: 76–78; Passarelli 2010: 134, 136; Di Virgilio 2010b; Corbe a a Colloca 2010; Corbe a 2012). Pozoruhodný prvek zahrnovaly interpretace role M5S v piemontských regionálních volbách roku 2010. Přítomnost „pětihvězdičkové“ formace jako solitérního aktéra byla totiž některými politology pokládána za rozhodující příčinu prohry levostředové aliance a příslušné kandidátky (M. Bressové) na předsedu regionální vlády (Bressová získala 46,9 % hlasů), resp. vítězství její pravostředové konkurence (se ziskem 47,32 % hlasů; viz zvl. Di Virgilio 2010b: 155; Di Virgilio 2012a; srv. rovněž Istituto Carlo Ca aneo 2010; Bobba a Seddone 2010). Tento moment je jeví jako velmi zajímavý ze dvou různých důvodů. Jednalo o „pregnantně politický“ závěr odrážející stále více konfliktní vývoj vztahů M5S a osobně Beppe Grilla s Demokratickou stranou (PD) jako vůdčí silou levostředového bloku. Z analytického hlediska bylo ovšem cennější zjištění, že uvedený závěr vycházel ze sporných a obvykle zamlčených předpokladů ohledně umístění M5S nalevo od PD a ohledně začlenitelnosti voličů Hnutí pěti hvězdiček (když už ne samotné této formace) do sféry levostředového volebního konsensu a tudíž do tehdy ještě celkově jasně převládajícího blokově-bipolárního vzorce italské volebně-stranické soutěže (srv. zvl. Bordignon, Ceccarini 2013; Di Virgilio 2010b a 2012a). Výše zmíněná témata postupně nabývala na významu v období podzim 2010–podzim 2011, a to v souvislosti jednak s přetrvávající tendencí k nárůstu voličského potenciálu M5S, patrnému v dílčích lokálních volbách (zejména voleb v květnu 2011) a v říjnových regionálních volbách v Molise, jednak s měnící se – otevírající se – strukturou stranicko-politické soutěže, resp. rozvolněním italského stranického systému zřejmým přinejmenším od pádu Berlusconiho vlády v listopadu 2011, ne-li již od podzimu 2010 (srv. Di Virgilio 2011b a 2012a; Bordignon a Ceccarini 2013; Ceccarini, Diamanti a Lazar 2012). Je ovšem třeba dodat, že v uvedeném časovém úseku (a v podstatě až do května 2012) v žádném případě ještě nebylo M5S považováno italskými politology a sociology za prvořadého volebně-politického aktéra, jenž by snad mohl sehrát význačnou či dokonce hlavní roli při transformaci stranické soustavy. Největší pozornost byla příznačně věnována – kromě dvou hlavních stranicko-politických polů (Demokratické strany a berlusconiovského Lidu svobody) – pozici a potenciální úloze tzv. Třetího pólu (Terzo polo), utvářeného Svazem středu (UdC), Budoucností a svobodou pro Itálii (FLI) a menšími centristickými formacemi různé (pravostředové i levostředové) provenience. Nepřekvapuje tedy, že při zkoumání aktuální struktury stranické soutěže bylo upřednostňováno buď quasi-quadripolární (de facto tripolární) schéma levostředový blok – pravostředový blok – Třetí pól – ostatní (tj. především občanské kandidátky) anebo rozšířená (quasi-pentapolární) varianta s M5S ad hoc vyčleněným ze zbytkové kategorie „ ostatní“ (viz – pro obě varianty – zejména De Lucia a Maggini 2012: 34–41; srv. rovněž Di Virgilio 2011b a 2012b; Maggini 2013a). S výhodou nynějšího časového odstupu lze konstatovat, že analýzy a predikce přisuzující klíčovou roli Třetímu pólu vycházely z nesprávných předpokladů a s nimi spjatá očekávání vývoje italské stranicko-politické soutěže se nepotvrdila doslova v ani jednom významnějším vytčeném ohledu. Je Důležitost volebního výsledku „grillovské“ kandidátky v Bologni vyplývala spíše než z výše volebního zisku (kupříkladu v dalším krajském městě Anconě – v regionu Marky – získala stejná občanská kandidátka větší podíl hlasů – 4,7 %, ovšem žádné křeslo) z faktu, že zastoupení, byť minimální, v městském zastupitelstvu regionálního správního střediska významné oblasti poskytovalo prostor pro propagaci tribunské role hnutí jako mluvčího a antioligarchické záštity občanů a jako „jediné skutečné opozice“ (srv. Redazione 2009).

49


zajímavé, že podobně skončily – i když je třeba dodat, že s poněkud lepším celkovým vyzněním – ve slepé uličce také méně ambiciózní odhady vývoje vztahů a zejména vývoje volebně-politického poměru sil v prostoru „nalevo“ od Demokratické strany, se zvláštním zřetelem ke trojúhelníkové konstelaci Itálie hodnot (IdV) – Hnutí pěti hvězdiček (M5S) – radikální postkomunistická levice (zejména Levice, ekologie a svoboda; SEL). I v tomto případě byl totiž, přinejmenším do léta 2012 (a do jisté míry až do října 2012), potenciál volebního růstu M5S jednoznačně podceněn. Převažoval totiž – patrně ze setrvačnosti – okolnostem neúměrný zřetel k možnostem IdV vyplývajícím ze schopnosti této formace operovat jak v rámci levostředového bloku tak mimo něj – jako více či méně věrohodné (a přinejmenším v některých důležitých arénách komunálních voleb včetně Neapole a Palerma ve sledovaném období nesporně funkční) jádro alternativní levostředově-levicové aliance. Je ovšem třeba zdůraznit, že v tomto případě bylo zachycení převládajících vývojových tendencí opravdu mimořádně obtížným úkolem (srv. např. De Lucia a Maggini 2012: Bobba a Seddone 2010: 76–77; Corbe a 2012: 169–170; Pinto a Pedrazzani 2013; Paparo a Cataldi 2013).

Expanze M5S: květnové komunální volby a říjnové sicilské regionální volby v roce 2012 Dílčí květnové komunální volby (první kolo 6.–7. 5., druhé kolo 20.–21. 5.) znamenaly významný milník ve vývoji M5S jako volebně-politického aktéra ve trojím velmi důležitém ohledu: potvrdily výrazný nárůst volebního potenciálu, který od dubna 2012 zaznamenávaly předvolební průzkumy; ukázaly, že M5S zaujalo v řadě italských měst pozici vedlejšího nebo dokonce hlavního pólu (s většinovým posláním); exponovaly v italském kontextu neobvyklé vlastnosti M5S jako transversálního aktéra, schopného čerpat volební podporu z velmi různorodých zdrojů (srv. Emanuele 2012; Di Virgilio 2012b; De Lucia 2013c; viz tabulka 1). Všechny tři uvedené momenty se současně promítly v proměně agendy výzkumu Hnutí pěti hvězdiček jako specifického volebně-politického aktéra.⁵ Tabulka 1:

Provenience voličů M5S v období před květnem 2012 a v květnu roku 2012 (Osservatorio Elettorale LaPolis – Univ. di Urbino; Atlante Politico Demos & Pi; Bordignon a Ceccarini 2012, 2013)

Voličstvo M5S před lokálními volbami 2012 ( %)

Voličstvo M5S v květnu 2012 ( %)

33

31

5

5

22

27

Ostatní

8

5

Nevoliči

32

32

Provenience voličů M5S Levý střed – levice (PD, IdV, SA) Střed (UdC, MpA) Pravý střed-pravice (PdL, LN, Destra)

Největší pozornost vyvolalo vítězství kandidáta M5S Federica Pizzaro iho ve druhém kole voleb starosty Parmy (nad favorizovaným levostředovým kandidátem): Pizzaro i získal v prvním kole 19,5 %, ve druhém 60,2 %, jeho soupeř 39,2 % hlasů v prvním a 39,8 % ve druhém kole; Di Virgilio 2012b: 158) a demonstroval tak schopnost M5S úspěšně akumulovat heterogenní voličskou podporu (Cataldi a Paparo 2012; Corbe a a Colloca 2012a; De Lucia 2012a a 2012b; srv. Pinto a Pedrazzani 2013). Nejednalo se přitom o ojedinělý jev. Podobně – podobným způsobem – totiž M5S uspělo ve třech (Parma, Comacchio, ⁵Italští politologové Lorenzo De Sio a Aldo Paparo (De Sio a Paparo 2012) v této souvislosti zdůraznili, že výsledky dílčích komunálních voleb z května 2012 se celkově zřetelně odchýlily od předcházejících očekávání, resp. předpokládaných scénářů, a tuto odchylku následně interpretovali jako potvrzení významu a dosahu změn ve struktuře italské stranické soutěže a vývojových tendencí na italské stranické scéně: zejména úpadku pravého středu postihnuvšího PdL i LN, vítězství levostředových kandidátek ovšem bez akumulace masívního voličského konsensu a – v neposlední řadě – neočekávaně významné afirmace M5S jako samostatného aktéra (De Sio a Paparo 2012: 12)

50


Mira) z pěti případů, kdy jeho kandidáti postoupili do druhého kola soubojů o starostu ve větších italských městech. Rozbory zaměřené na přesuny voličů (flussi ele orali) v rámci velkých italských měst ve vztahu k předcházejícím volbám (obvykle k předcházejícím regionálním nebo parlamentním volbám) navíc ukázaly, že Hnutí pěti hvězdiček disponuje překvapivě vysokou schopností úspěšně se přizpůsobit různým stranicko-politickým konstelacím, aniž by přitom rezignovalo na svou důsledně solitérní pozici (aktéra stojícího mimo jakékoli předvolební aliance) a/nebo na vyhraněně protestní apel (Corbe a a Colloca 2012a a 2012b; srv. Corbe a 2012; Paparo a Cataldi 2013).⁶ Nicola Maggini, badatel z okruhu římského CISE (Italského střediska volebních studií), zdůraznil, že nárůst volebního potenciálu v kritickém období – z hlediska vývoje M5S jako relevantního volebněpolitického aktéra – od podzimu roku 2011 do jara roku 2012 (z hodnoty 4,6 % zaznamenané v průzkumech z prosince 2011 na 12,7 % v dubnu 2012; srv. Maggini 2012a: 55) souvisel především se vzestupem přitažlivosti M5S pro středové a na pravolevé škále „nezařazené“ voliče a nevoliče; tedy pro kategorie lhostejné k bipolárnímu-blokovému dělení italské stranicko-politické scény nebo toto dělení odmítající, pro něž bylo (vy)řešení otázky pravicové nebo levicové orientace, resp. umístění M5S druhořadé. Dílčí změny, jež podpora M5S zaznamenalo v tomto časovém úseku u pravostředově a levostředově zaměřených voličů, se v této perspektivě jevily z hlediska vysvětlení volební expanze M5S jako nepodstatné. Maggini dospěl k závěru, že středově orientovaní a „nezařazení“ voliči a nevoliči se v rámci voličské základny Hnutí pěti hvězdiček posunuli do popředí, přičemž za zvlášť důležitou pokládal okolnost, že levicová složka elektorátu M5S sice nadále převažovala nad jeho pravicovým komponentem, nikoli ale nad spojenou kategorií střed-nezařazení (Maggini 2012b: 60–61; srv. např. Redazione 2013; Mackinson 2013).⁷ V této souvislosti je třeba ocenit rovněž dva další momenty, související s Magginiho snahou opravit převažující zjednodušený pohled na vyvíjející se profil elektorátu M5S. Maggini si byl jasně vědom toho, že vyzdvihování narůstající nestejnorodosti (a – přinejmenším implicitně – z této nehomogennosti nevyhnutelně vyplývající nestability) voličstva této formace vede k neúměrně zjednodušujícím závěrům. Nicola Maggini příznačně poukázal na koexistenci rozdělujících (tradiční ekonomická témata) a sjednocujících (libertariánské pojetí občanských práv a sdílená pro-environmentalistická orientace) témat a přístupů v rámci Hnutí pěti hvězdiček (Maggini 2012c: zvl. 72). Z hlediska kultivace analytického potenciálu se taková perspektiva jevila jako výrazně produktivnější než poněkud jednostranné zdůrazňování rozdělujících a destabilizujích prvků, které ovšem doposud převládalo (např. Santoro 2012; Bordignon a Ceccarini 2012 a 2013; srv. rovněž Diamanti 2012b a 2013b; Cascioli 2013; Callegaro 2013; Collarusso 2012). Neméně zajímavé a důležité bylo Magginiho zjištění, že z průzkumů (uskutečněných CISE) zaměřených na elektorát M5S, nevyplývají závěry slučitelné s rozšířenou představou o „antipolitické“ orientaci voličstva Hnutí pěti hvězdiček, zejména kategorie na pravolevé škále nezařazených přívrženců a/nebo nově mobilizovaných dřívějších nevoličů. N. Maggini v této souvislosti zdůraznil, že tyto sektory zaujímají vysoce kritický postoj k politické třídě, odmítají přĳmout tradiční kategorie pravice a levice a necítí se být reprezentovány tradičními stranami, avšak tento postoj není spojen s nezájmem o politiku a nelze jej interpretovat jako odmítání politiky jako takové. Podle Magginiho lze přitom tvrdit, že elektorát M5S vykazuje v soudobém italském kontextu nadprůměrný podíl těch, jež deklarují zájem o politiku (Maggini 2012a: zvl. 55 a 57; srv. Milani 2010; Orazi a Socci 2012; Poli 2013). Nezodpovězenou otázkou zůstalo i po květnových dílčích lokálních volbách to, do jaké míry je růst volební základny M5S omezen jeho stále ještě relativně malým teritoriálním rozprostřením. Hnutí pěti ⁶Piergiorgio Corbe a a Pasquale Colloca poukázali prostřednictvím analýzy a srovnání přesunů hlasů v různých italských městech (Monza, Verona, Janov, Piacenza, Parma atd.), na značnou rozrůzněnost identifikovaných vzorců, pro niž je obtížné nalézt adekvátní, uspokojivé vysvětlení (Corbe a a Colloca 2012b). Z pěti uvedených případů měst podrobených zkoumání se například jen se zřetelem k přesunům hlasů týkajících se Ligy Severu a Hnutí pěti hvězdiček daly odvodit čtyři různé vzorce, přičemž pouze Piacenza a Monza představovaly případy jakž takž posuzovatelné dle jednoho modelu. Otázkou ovšem je, zda v tomto případě představovaly odhady přesunů hlasů dosažené „Goodmanovou metodou“ či pomocí příbuzných postupů dostatečně spolehlivý podklad pro rozbory a srovnávání tohoto druhu. ⁷S jiným, zřetelně divergentním výkladem vystoupili – pokud jde o akademické prostředí – například italští politologové Fabio Bordignon a Luigi Ceccarini, pro něž byla naopak podstatná existence levicového a pravicového křídla M5S (Bordignon a Ceccarini 2012; srv. Bordignon a Ceccarini 2013).


51

hvězdiček postavilo v květnu 2012 kandidátku pouze ve 101 z 1 012 zúčastněných obcích (ovšem ve 21 z 28 zúčastněných správních střediscích okresního-provinčního nebo regionálního charakteru). Přetrvávala rovněž zjevná nerovnováha ve schopnosti M5S prosadit se v severoitalských či středoitalských regionech a na jihu Itálie: v jihoitalských městech nebyly „pětihvězdičkové“ kandidátky od počátků „grillovského“ hnutí s to většinou překonat tříprocentní volební zisk; neexistovala zde žádná zjevná obdoba komunálních volebních úspěchů z Bologne nebo Parmy (Di Majo 2012: 32–33). Sicilské regionální volby 28. 10. 2012 byly očekávány s velkým zájmem jako obzvláště důležitý, poslední test před novými parlamentními volbami. Z hlediska vývoje M5S směřujícího ke statutu celonárodně relevantní formace byl jejich výsledek důležitý mimo jiné právě kvůli posouzení kapacity „grillovského“ hnutí dosáhnout jednoznačného volebního úspěchu v jihoitalském prostředí. V tomto ohledu byl výsledek tohoto volebního klání pro M5S nesporně příznivý: kandidát M5S na předsedu regionální vlády G. Cancelleri získal 18,2 % hlasů (a skončil na třetím místě), samotné M53 pak obdrželo 14,9 % hlasů a co do počtu získaných hlasů nyní představovalo nejsilnější jednotlivou stranickopolitickou formaci na Sicilii (Emanuele 2012; Mannheimer 2012; Paparo a Cataldi 2012). V sicilském a šířeji v jihoitalském rámci se jednoznačně jednalo o volební průlom M5S, umocněný oslabením dispozic všech dalších ústředních stranicko-politických aktérů ztělesňovat strany s většinovým posláním. Hnutí pěti hvězdiček na změněné sicilské regionální stranicko-politické scéně zaujalo pozoruhodnou pozici relevantní formace-pólu, tolerující a příležitostně podporující levostředovou-středovou vládní koalici Rosaria Croce y (D’Alimonte 2012). Vzhledem k pouze čtyřměsíčnímu odstupu italských parlamentních voleb od zmíněných sicilských regionálních voleb je obtížné posoudit, jaký vlastně byl samostatný dopad sicilského úspěchu M5S na agendu politologického výzkumu vztaženého k působnosti Hnutí pěti hvězdiček a k jeho roli – nyní již pojímané odbornou i laickou veřejností jako nepominutelná, nepopiratelně důležitá – v procesu proměny italské stranické soustavy a volebně-stranické soutěže na různých institucionálních úrovních (srv. De Sio a Emanuele 2013). Lze konstatovat, že do popředí se posunula otázka neurčitosti vyústění transformace stranického systému a možné, resp. pravděpodobné krize vládnutelnosti.⁸

M5S v parlamentních volbách 24.–25. 2. 2013 Přední italský politolog Roberto D’Alimonte charakterizoval výsledek únorových parlamentních voleb (srv. tabulky 2 a 3) jako průlomový, a to v prvé řadě se zřetelem k překvapivě velkým volebním ziskům M5S v prvních národních parlamentních volbách, jichž se tato formace zúčastnila (Paparo 2013a; srv. D’Alimonte a De Sio 2013; Paparo a Cataldi 2013; Diamanti, Bordignon a Ceccarini 2013).⁹ V podobném duchu se vyjádřili další badatelé s tím, že úspěch M5S není možné vysvětlovat pouze poukazem na vysokou volatilitu a probíhající proměnu stranického systému, nýbrž je třeba brát v úvahu vlastnosti „obtížně klasifikovatelného“ volebně-politického aktéra, jakým je Hnutí pěti hvězdiček (srv. např. Tronconi 2013; Mannheimer 2013; Diamanti 2013a, 2013b; Paparo a Cataldi 2013; Navaro 2013; Poli 2013; Callegaro 2013; Cascioli 2013; Berti 2013; De Sio, Cataldi a De Lucia 2013a).

⁸Roberto D’Alimonte (2012) zdůraznil v „sicilské souvislosti“ právě problém vládnutelnosti a většinového poslání. Jediným pozitivnímů aspektem podle jeho názoru bylo, to že aliance mezi PD a UdC se v daném, partikulárním kontextu ukázala jako funkční, ovšem toto spojenectví nedokázalo využít mimořádné situace (v regionu s přetrvávající převahou středopravicově orientovaného voličstva, na čemž nic podstatného nezměnil nesporný úspěch M5S) ke skutečné volební expanzi. Převládající trend k fragmentaci se zde projevil – byť s přihlédnutím ke specifikům regionální volební soutěže (uplatnění občanských kandidátních listin navázaných na kandidáty na předsedu regionální vlády) v nízké úrovni volebního konsensu dosaženého stranickými kandidátkami (M5S necelých 15 % hlasů, PD 13,5 %, PdL 12,9 %) přinášejícím systémově relevantní – a podle D’Alimonta převážně negativní – důsledky. ⁹Vzhledem k malému odstupu od uvedených parlamentních voleb je pohled na zde zmíněné názory a reakce italských badatelů nutně neúplný a prozatímní. Vzhledem k rozsahu článku a k jeho účelu při této příležitosti ponechávám stranou první italské reflexe výsledků regionálních voleb v Lombardii, Laziu a Molise, které ostatně měly na agendu výzkumu vývoje M5S minimální bezprostřední dopad.

52

Tabulka 2:


Přehled výsledků voleb do Poslanecké sněmovny 24.–25. 2. 2013 v Itálii (zahrnuty pouze strany, jež získaly mandáty; nezahrnuje výsledek voleb v zahraničí), Ministero dell’Interno 2013

Počet hlasů

% hlasů

Počet mandátů

PD

8 644 523

25,42

292

SEL

1 089 409

3,20

37

CD

167 072

0,49

6

SVP

146 804

0,43

5

PdL

7 332 972

21,56

97

LN

1 390 014

4,08

18

FdI

665 830

1,95

9

M5S

8 689 458

25,55

108

SC

2 824 065

8,30

37

608 210

1,78

8

UdC

Poznámka: Příslušnost uvedených stran k volebním aliancím: Bersaniho aliance: Demokratická strana (PD), Levice, ekologie, svoboda (SEL), Demokratický střed (CD), Jihotyrolská lidová strana (SVP); Berlusconiho aliance: Lid svobody (PdL), Liga Severu (LN), Italští bratři (FdI); Montiho aliance: Občanská volba (SC), Svaz středu (UdC).

Tabulka 3:

Přehled výsledků voleb do Senátu 24.–25. 2. 2013 v Itálii (zahrnuty pouze strany-kandidátky, které získaly mandáty; nezahrnuje výsledek voleb v zahraničí), Ministero dell’Interno 2013

Počet hlasů

% hlasů

Počet mandátů

8 400 161

27,43

105

SEL

912 308

2,97

7

Il Megafono – L. C.

138 581

0,45

1

PdL

6 829 587

22,30

98

LN

7 332 972

4,33

17

122 100

0,39

1

M5S

7 285 850

23,79

54

Con Monti per l It.

2 797 486

9,30

18

PD

Grande Sud

Poznámka: Příslušnost uvedených stran-kandidátek k volebním aliancím: Bersaniho aliance: Demokratická strana (PD), Levice, ekologie, svoboda (SEL), Megafon – Croce ova kandidátka; Berlusconiho aliance: Lid svobody (PdL), Velký Jih (Grande Sud); Montiho aliance vystupovala s jednotnou kandidátkou (S Montim za Itálii).

Filippo Tronconi (Tronconi 2013) příznačně zdůraznil neobvyklou regionální homogennost volebních zisků M5S – co do velikosti obdržených podílů hlasů – s tím, že jistou výjimku v tomto ohledu představuje Lombardie a specifické regiony jako Údolí Aosty a Tridentsko-Horní Adiže, vyznačující se odlišnou strukturou soutěže danou především přítomností relevantních etnoregionalistických stran. Volební základna M5S v únorových parlamentních volbách podle Tronconiho neodpovídá tradičním schématům, s nimiž operovala italská volební geografie; vykazuje totiž uniformnost tam, kde – u velkých i malých stran – dříve vůbec nebyla obvyklá, což vede k relativizaci dosavadních představ o působení, resp. přetrvávání významných subkulturních-teritoriálních dělítek (Tronconi 2013; Diamanti 2013a; srv. Demos 2013a). Podobně Vincenzo Emanuele vyzdvihl neočekávanou vyrovnanost voličské podpory Hnutí pěti hvězdiček v různách kategoriích italských obcí (Emanuele 2013a; viz tabulka 4). Sociolog Ilvo Diamanti upozornil na výrazně „mezitřídní“ charakter voličské podpory M5S, připomínající sociální strukturu někdejších masových stran (Křesťanské demokracie a Italské komunistické strany) z období tzv. První republiky (Diamanti 2013a; srv. Diamanti, Bordignon a Ceccarini 2013). Diamantiho postřehu přitom, mimo jiné, odpovídaly závěry z dalších průzkumů sociálně-ekonomického

53


složení elektorátu Hnutí pěti hvězdiček (srv. např. Mackinson 2013 a tabulku 5) Tabulka 4: Podíly hlasů (v %) pro Lid svobody (PdL), Ligu Severu (LN), Demokratickou stranu (PD), Hnutí pěti hvězdiček (M5S) a Občanskou volbu (SC) v pěti kategoriích obcí rozlišených podle počtu obyvatel (volby do Poslanecké sněmovny 24.–25. 2. 2013), Emanuele 2013a (CISE)

Itálie

Itálie celkem Severozápad

Severozápad celkem Severovýchod

Severovýchod celkem „Rudá zóna“

„Rudá zóna“ celkem Jih

Jih celkem

Kategorie obcí

PdL

LN

PD

M5S

SC

1–5 000

21,50

6,50

23,90

23,60

8,30

5 001–15 000

21,90

5,70

24,30

25,50

8,10

15 001–50 000

22,90

3,40

24,70

26,60

8,00

50 001–100 000

22,40

2,20

24,90

27,20

8,00

nad 100 000

19,40

2,10

28,70

25,20

9,00

–

21,60

4,10

25,40

25,60

8,30

1–5 000

21,90

6,20

22,50

28,30

9,80

5 001–15 000

20,30

4,80

24,30

29,80

9,70

15 001–50 000

19,10

3,60

26,20

29,20

9,90

50 001–100 000

19,50

3,30

26,60

28,80

10,10

nad 100 000

16,60

2,20

29,60

28,00

10,40

–

19,50

4,10

25,80

28,80

10,00

1–5 000

19,90

14,00

20,90

20,30

10,20

5 001–15 000

19,70

12,90

22,10

23,10

9,90

15 001–50 000

19,30

10,00

24,70

23,30

10,40

50 001–100 000

19,70

9,40

27,00

21,00

11,20

nad 100 000

18,20

6,90

27,90

20,00

12,80

–

19,40

11,20

23,70

21,90

10,70

1–5 000

19,90

1,70

31,80

27,20

7,00

5 001–15 000

17,30

1,70

35,60

26,60

7,20

15 001–50 000

17,20

1,10

35,50

26,30

7,50

50 001–100 000

17,10

1,30

33,50

27,00

8,10

nad 100 000

15,60

1,50

37,60

23,00

8,40

–

17,10

1,50

35,40

25,70

7,60

1–5 000

23,50

0,30

25,10

23,80

6,00

5 001–15 000

27,10

0,20

20,80

26,60

6,20

15 001–50 000

28,50

0,20

19,30

28,30

6,40

50 001–100 000

25,70

0,20

20,60

29,20

6,60

nad 100 000

22,40

0,10

24,90

27,90

7,10

–

25,60

0,20

22,00

27,30

6,50

Výše uvedené vybrané postřehy a závěry italských politologů a sociologů, byť vyslovené s malým odstupem od posuzovaných parlamentních voleb, ukázaly, že v agendě politologického výzkumu dotýkajícího se nejen vývoje M5S, nýbrž celé italské stranické soustavy, se objevily nové momenty, jejichž význam je však obtížné stanovit. V této souvislosti je příznačné, že prozatím chybí dostatečně podložené, přesvědčivé interpretace důsledků narušení bipolárně-blokové struktury italského stranického systému a s ním souvisejícího přechodu k – alespoň dočasně – vzhledem k italským poměrům neobvykle otevřené struktuře stranicko-politické soutěže na národní úrovni (srv. zvl. Diamanti 2013c, 2013d; Diamanti, Bordignon a Ceccarini 2013).

54


Tabulka 5: Voličská podpora Hnutí pěti hvězdiček (M5S), Demokratické strany (PD), Lidu svobody (PdL), Občanské volby (SC) a Ligy Severu (LN) podle příslušnosti voličů k ekonomickým sektorům (průzkum datován 18.–22. 2. 2013), Mackinson 2013 (IPSOS Public Affairs – Active professional sectors reward M5S)

M5S

PD

PdL

SC

LN

Veřejný

31 %

29 %

14 %

9%

4%

Soukromý

30 %

21 %

20 %

9%

5%

Během jara roku 2013 došlo k dalším změnám v pohledu na volebně-politický vývoj M5S, souvisejícím – mimo jiné – s reakcemi na zřetelně nižší (ve srovnání s volební podporou M5S v únorových parlamentních volbách) volební výsledky, jež Hnutí pěti hvězdiček dosáhlo v regionálních (viz Tab. 6)¹⁰ a jarních dílčích lokálních volbách.¹¹ Různé výklady příčin a souvislostí poklesu volební podpory, resp. disproporcí mezi podporou akumulovanou M5S ve volbách na různých institucionálních úrovních (srv. např. Scanzi 2013; Diamanti 2013c, 2013d; Prospero 2013; De Lucia 2013a, 2013b, 2013c, 2013d; Emanuele 2013b, 2013c; Pirone 2013; Paparo 2013b) se více méně shodovaly v tom, že období jednoznačného vzestupu volebního potenciálu Hnutí pěti hvězdiček se na jaře roku 2013 uzavřelo. Tabulka 6:

Volební výsledky Hnutí pěti hvězdiček v regionálních volbách a v příslušných regionálních výsečích voleb do Poslanecké sněmovny (v období únor až květen 2013), De Lucia 2013a; De Lucia 2013b

Region

Datum voleb

Účast ( %)

Zisk M5S v regionálních volbách ( % hlasů)

Zisk M5S ve volbách do Poslanecké sněmovny ( % hlasů; 24.–25. 2. 2013)

Lombardie

24. 2. 2013

76,70

13,60

19,70

Lazio

24. 2. 2013

71,90

20,20

28,10

Molise

24. 2. 2013

61,60

16,80

27,70

Furlansko-Julské Benátsko

21. 4. 2013

50,50

19,20

27,20

Údolí Aosty

26. 5. 2013

73,00

6,60

18,50

Závěr Vzhledem ke specifické povaze pojednávaného tématu, vyplývající, mimo jiné, z jeho zřejmé neuzavřenosti, není dost dobře možné ani užitečné pokoušet se o nějaké rádoby definitivní hodnocení. Domnívám se však, že předcházející výklad opravňuje k (v úvodu avizovanému) dílčímu průběžnému závěru, že reflexe transversálního charakteru Hnutí pěti hvězdiček a jeho vazby k expanzi teritoriálního rozprostření M5S a k pozoruhodné schopnosti tohoto hnutí úspěšně se – přinejmenším v období do počátku jara roku 2013 – po volební stránce přizpůsobovat rozrůzněným lokálním podmínkám má pro rozbor a pochopení vývoje M5S jako volebně-politického aktéra mimořádný význam. ¹⁰V této souvislosti stojí za povšimnutí, že teprve v této pozměněné perspektivě byl zpětně přiznán větší význam interpretaci výsledků M5S ve třech regionálních volebních kláních (v regionech Lazio, Lombardie a Molise), jež se uskutečnily současně s únorovými parlamentními volbami. Původně byla performance M5S v těchto regionálních volbách zcela zatlačena do pozadí „tsunami“ M5S v parlamentních volbách. ¹¹Zvláštní význam v této souvislosti nabyla interpretace výsledků M5S v červnových komunálních volbách na Sicílii (viz zejména Emanuele 2013c). Je ovšem třeba dodat, že hodnocení těchto výsledků jako „kolapsu“ M5S bylo později poněkud revidováno v důsledku jasného vítězství starostenského kandidáta M5S Federica Picci a ve druhém kole voleb ve městě Ragusa (provinčním správním středisku), které představovalo obdobu „parmského úspěchu“ M5S z května 2012.

55


Seznam použité literatury B

, D. 2013. La studiosa: Il successo di Grillo? Colpa dei partiti, Pd compreso. Gazze a di Modena. [on-line]. 28. 2. 2013. [vid. 2013-04-12]. Dostupné na

http://gazzettadimodena.gelocal.it/cronaca/2013/02/28/news/lastudiosa-il-successo-di-grillo-colpa-dei-partiti-pd-compreso1.6609802. B

, R, N Feltrinelli.

, P. 2013. Politica a 5 stelle. Idee, storia e strategie del movimento di Grillo. Milano:

B

, G. S , A. 2010. Piemonte: una regione in bilico. In B , B., T , F. (eds). Le elezioni regionali del 2010. [on-line]. Political nazionale, territorio e specificità locale. Bologna: Fondazione di ricerca Istituto Carlo Ca aneo, s. 67–80. [vid. 2013-04-12]. Dostupné na

http://www.cattaneo.org/pubblicazioni/misure/ Misure%20n.%2032%20(Baldi%20e%20Tronconi).pdf. B

B

, F. 2012. Grillo-Di Pietro, finché morte non ci unisca. La Repubblica, 4. 11. 2012 [on-line] [vid. 2013-04-12]. Dostupné na http://www.repubblica.it/politica/ 2012/11/04/news/grillo_di_pietro-45864448/. , F., C

, L. 2012. 5 Stelle, un autobus in MoVimento. Il Mulino, č. 5, s. 808–816.

B

, F., C , L. 2013. Five Stars and a Cricket: Beppe Grillo Shakes Italian Politics. [on-line]. South European Society and Politics. Roč. 18. [vid. 2013-04-04]. Dostupné na http://www.tandfonline.com/doi/pdf/10.1080/13608746.2013.775720.

B

, A., V , S. 2012. Electoral Epidemic: The Political Cost of Economic Crisis in Southern Europe, 2010–2011. South European Society and Politics. 17 (2), s. 129–154.

C

, F. 2013. L’intervista. Marco Revelli: “Il M5S avrà scossi interni e Beppe Grillo farà surf sullo tzunami …”. [on-line]. Barbadillo. 18. 3. 2013. [vid. 2013-03-22]. Dostupné na

http://www.barbadillo.it/lintervista-marco-revelli-il-m5s-avrascossi-interni-e-beppe-grillo-fara-surf-sullo-tzunami/. C

, A. 2013. L’intervista. Marco Tarchi: “Area postmissina al capolinea, Grillo rompe l’asse destra-sinistra”. [on-line]. Barbadillo. 7. 3. 2013. [vid. 2013-03-22]. Dostupné na

http://www.barbadillo.it/lintervista-tarchi-area-postmissinaal-capolinea-grillo-rompe-lasse-destra-sinistra/. C

, M. 2012. Il Riflusso della Lega Nord. In D S , L., P Roma: Centro Italiano Studi Ele orali, s. 83–85.

, A. (eds). Le Elezioni comunali 2012.

C

, M., P , A. 2012. Pizzaro i ricompa a tu o il centrodestra: i flussi ele orali a Parma tra I e II turno. [on-line]. Centro Italiano Studi Ele orali. [vid. 2013-03-22]. Dostupné na

http://cise.luiss.it/cise/2012/05/22/pizzarotti-ricompattatutto-il-centrodestra-i-flussi-elettorali-a-parma-tra-i-e-iiturno/. C

, M. D L , F. 2013. I flussi al Nord Est: ele ori a 5 stelle fra astensione e leghismo di storno. [on-line]. Centro Italiano Studi Ele orali. [vid. 2013-06-02]. Dostupné na

http://cise.luiss.it/cise/2013/05/30/i-flussi-al-nord-estelettori-a-05-stelle-fra-astensione-e-leghismo-di-ritorno/. C

C

, L., D , I., L , M. 2012. Fine di un ciclo: la destru urazione del sistema partitico italiano. In B , A., D , D. (eds). Politica in Italia. I fa i dell’anno e le interpretazioni. Edizione 2012. Bologna: il Mulino, s. 63–82. , G. 2012. Grillo? Come il Cav. Il Foglio. [on-line]. 21. 4. 2012. [vid. 2013-03-22]. Dostupné na

http://www.lettera43.it/politica/grillo-comeberlusconi_4367548201.html.

56


C

P., M F. 2013. Lo shock ele orale. In C Grillo. Bologna: Il Mulino, s. 65–88.

, P., G

, E. (eds). Il partito di

C

, P. 2012. The 2010 Regional Elections in Italy: Another Referendum on Berlusconi. South European Society and Politics. 17 (2), s. 155–173.

C

, P. 2013. Conclusioni. Un web populismo dal destino incerto. In C (eds). Il partito di Grillo. Bologna: Il Mulino, s. 197–214.

C

, P., C , P. 2010. I flussi ele orali a Bologna, Modena e Parma fra le elezioni europee del 2009 e quelle regionali del 2010. [on-line]. Istituto Carlo Ca aneo. [vid. 2013-03-22]. Dostupné na http://www.cattaneo.org/pubblicazioni/analisi/pdf/

, P., G

, E.

Analisi%20Istituto%20Cattaneo%20%20Flussi%20elettorali%20in%20Emilia%20(9.4.2010).pdf. C

, P., C , P. 2012a. I flussi ele orali a Parma tra I e II turno. Elezioni amministrative – 2012. [on-line]. Istituto Carlo Ca aneo. [vid. 2013-03-22]. Dostupné na

http://www.cattaneo.org/images/comunicati_stampa/ Analisi%20Istituto%20Cattaneo%20-%20Voto%20comunale%202012%20%20Flussi%20elettorali%20a%20Parma%20tra%20I%20e%20II%20turno %2021%20maggio%202012.pdf. C

, P., C , P. 2012b. I flussi ele orali a Monza, Verona, Genova, Piacenza, Parma: una sintesi. Elezioni amministrative – 2012. [on-line]. Istituto Carlo Ca aneo. [vid. 2013-03-22].

C

, P., C , P., P , G. 2011. Elezioni amministrative – 2011. I flussi ele orali a Torino, Milano, Bologna e Napoli fra le elezioni regionali del 2010 e il primo turno delle comunali del 2011. [on-line]. Istituto Carlo Ca aneo. [vid. 2013-03-22]. Dostupné na

http://www.cattaneo.org/pubblicazioni/analisi/pdf/ Analisi%20Istituto%20Cattaneo%20-%20Voto%20comunale%202011%20%20Analisi%20flussi%20grandi%20citt%C3%A0.pdf. D’A

, R. 2012. L’ombra dell’ingovernabilità. [on-line]. Centro Italiano Studi Ele orali. [vid. 2013-04-04]. Dostupné na http://cise.luiss.it/cise/2012/10/30/ lombra-dellingovernabilita/.

D’A

, R., D S , L. 2013. Il Movimento 5 stelle prende voti da tu i partiti. [on-line]. Il Sole 24 ore. 27. 2. 2013. [vid. 2013-04-04]. Dostupné na http://www.ilsole24ore.com/

art/notizie/2013-02-27/grillo-prende-voti-tutti105315.shtml?uuid=Ab3fGsYH. D L

, F. 2012a. Ballo aggi 2012: le vi orie del M5S e la sua avanzata ele orale. [on-line]. Centro Italiano Studi Ele orali. [vid. 2013-04-04]. Dostupné na http://cise.luiss.it/cise/

2012/05/22/ballottaggi-2012-le-vittorie-del-m5s-e-la-suaavanzata-elettorale/. D L

, F. 2012b. Il Successo del Movimento 5 Stelle. In D S , L., P comunali. 2012. Roma: Centro Italiano Studi Ele orali, s. 65–67.

, A. (eds). Le Elezioni

D L

, F. 2013a. Friuli VG: vince di un soffio Serracchiani su Tondo, i 5 stelle non sfondano. [on-line]. Centro Italiano Studi Ele orali. [vid. 2013-06-02]. Dostupné na

http://cise.luiss.it/cise/2013/04/27/friuli-vg-vince-di-unsoffio-serracchiani-su-tondo-i-05-stelle-non-sfondano/. D L

, F. 2013b. Elezioni in Valle d’Aosta: benvenuto bipolarismo! [on-line]. Centro Italiano Studi Ele orali. [vid. 2013-06-02]. Dostupné na http://cise.luiss.it/cise/ 2013/05/29/elezioni-in-valle-daosta-benvenuto-bipolarismo/.

D L

, F. 2013c. Comunali 2013: il M5S ai ballo aggi, 2012 e 2013 a confronto. [on-line]. Centro Italiano Studi Ele orali. [vid. 2013-06-20]. Dostupné na http://cise.luiss.it/cise/

2013/06/12/comunali-2013-il-m5s-ai-ballottaggi-2012-e-2013-aconfronto/.

57


D L

, F. 2013d. In Molise e Fra ura, dopo 15 anni archiviata l era Iorio. In D S , L., C D L , F. (eds). Le Elezioni Politiche. Roma: Centro Italiano Studi Ele orali, s. 165–167.

D L

, F., M , N. 2012. Le elezioni comunali del 2011 nei comuni italiani con oltre 15.000 abitanti: il voto per blocchi e per partiti. [on-line]. Quaderni dell’osservatorio ele orale, č. 68, s. 31–50. [vid. 2013-04-14]. Dostupné na http://www.regione.toscana.it/

, M.,

documents/10180/452241/Osservatorio+elettorale+68/dec672989470-44d4-91e6-f674ca939d6f. Demos (2010): Speciale Elezioni 2010 – Italia a colori 2010 – Movimento 5 Stelle. [on-line]. Demos. [vid. 2013-04-12]. Dostupné na http://www.demos.it/a00425.php. Demos (2013a): La geografia delle elezioni politiche 2013. [on-line]. Demos. [vid. 2013-04-14]. Dostupné na http://www.demos.it/a00821.php. D S , L., P , A. 2012. Introduzione. In D S , L., P Centro Italiano Studi Ele orali, s. 11–13.

, A. (eds). Le Elezioni comunali. Roma:

D S , L., C , M., D L , F. 2013a. Introduzione. In D S , L., C Le Elezioni Politiche. Roma: Centro Italiano Studi Ele orali, s. 9–10.

, M., D L

, F. (eds).

D S , L., E , V. 2013. Conclusioni. Dall’Europa alla Sicilia: verso le elezioni politiche 2013. In D S , L., E , V. (eds). Un anno di elezioni verso le Politiche. 2013. Roma: Centro Italiano Studi Ele orali, s. 139–141. D

, I. 2012b. L’autobus di Grillo nel paese della politica-che-non-c’è. La Repubblica. [on-line]. 13. 7. 2012. [vid. 2013-04-07]. Dostupné na http://www.repubblica.it/rubriche/ bussole/2012/07/13/news/bussole_13_luglio-38970436/.

D

, I. 2013a. Destra e sinistra perdono il proprio popolo. M5S come la vecchia Dc: interclassista. [on-line]. La Repubblica. 11. 3. 2013. [vid. 2013-03-22]. Dostupné na

http://www.repubblica.it/politica/2013/03/11/news/ destra_e_sinistra_perdono_il_loro_popolo_m5s_come_la_vecchia_ dc_interclassista-54291989/?ref=HREC1-8. D

, I. 2013b. Il partito autobus dei Cinque stelle. [on-line]. La Repubblica. 18. 3. 2013. [vid. 2013-03-22]. Dostupné na http://www.repubblica.it/politica/

2013/03/18/news/diamanti_cinque_stelle-54795281/?ref=HRER1-1. D

, I. 2013c. Il risca o dei partiti. [on-line]. La Repubblica. 29. 5. 2013. [vid. 2013-05-30]. Dostupné na http://www.repubblica.it/speciali/politica/elezioni-

comunali-risultati2013/2013/05/29/news/il_riscatto_dei_partiti59873642/?ref=HREC1-3. D

, I. 2013d. La repubblica dei partiti provvisori. [on-line]. Demos. [vid. 2013-07-11]. Dostupné na http://www.demos.it/a00879.php.

D

, I. B Laterza.

D M

, A. 2012. Grillo for president. Che cos’è, da dove viene e cosa vuole veramente il Movimento 5 Stelle. Roma: Editori Riuniti.

D V

, A. 2009a. Le elezioni in Italia. [on-line]. Quaderni dell’osservatorio ele orale, č. 61, s. 167–192. [vid. 2013-03-22]. Dostupné na http://www.regione.toscana.it/documents/

, F., C

, L. 2013. Un salto nel voto. Ritra o politico dell’Italia di oggi. Bari:

10180/452241/Le%20elezioni%20in%20Italia/6eb59979-cad1-4b25acc1-5236dc41e5ac. D V

, A. 2009b. Le elezioni in Italia. Le elezioni europee del 6–7 giugno 2009: il “sistema 2008” tiene, la sua differenziazione territoriale cresce. [on-line]. Quaderni dell’osservatorio ele orale, č. 62, s. 167–192. [vid. 2013-03-22] Dostupné na http://www.regione.toscana.it/

documents/10180/452241/q62_Le%20elezioni%20in%20Italia/d022aa0c3bbd-4214-b9c5-2f17515026d6.

58

D V


, A. 2010a. Le elezioni in Italia. Un anno dopo: il centrodestra alla conquista dei territori, il “sistema 2008” arranca. [on-line]. Quaderni dell’osservatorio ele orale, č. 63, s. 159–192. [vid. 2013-04-12] Dostupné na

http://www.regione.toscana.it/documents/10180/452241/q63_Saggio5/3dc661e7408a-4c60-95b8-08c3e85f276b. D V

, A. 2010b. Le elezioni in Italia. Regionali 2010: cambia la cornice del voto, il centrodestra conquista posizioni di governo, alla prova del territorio il “sistema 2008” scricchiola. [on-line]. Quaderni dell’osservatorio ele orale, č. 64, s. 141–162. [vid. 2013-04-14] Dostupné na

http://www.regione.toscana.it/documents/10180/452241/Saggio%205/fce522e8d37d-43bf-9418-65c1c8041282. D V

, A. 2011a. Le elezioni in Italia. Elezioni comunali e provinciali 2010: poca partecipazione, qualche alternanza, il centro-destra se ne avvantaggia.

D V

, A. 2011b. Le elezioni in Italia. Elezioni comunali e provinciali 2011: Il centrodestra perde Milano e Napoli, il centrosinistra vince ma è frammentato. [on-line]. Quaderni dell’osservatorio ele orale, č. 66, s. 149–166. [vid. 2013-04-14] Dostupné na

http://www.regione.toscana.it/documents/10180/452241/Quaderno%20n.%2066%20%20Elezioni%20Italia/0d25bf99-fd7a-49d0-ab53-8e7be3527878. D V

, A. 2012a. Le elezioni in Italia. Referendum 2011 e regionali in Molise: torna il quorum, Iorio è confermato, crescono i segnali di insofferenza. [on-line]. Quaderni dell’osservatorio ele orale, č. 67, s. 163–172. [vid. 2013-04-14]

http://www.regione.toscana.it/documents/10180/452241/osservatorio%20elettora d8a1-4814-b127-728e840d59f9. D V

, A. 2012b. Le elezioni in Italia. Elezioni comunali 2012: centro-destra disintegrato, centro-sinistra vincente, si afferma il Movimento 5 stelle. Mercato ele orale aperto come nel 1993? [on-line]. Quaderni dell’osservatorio ele orale, č. 68, s. 149–163. [vid. 2013-04-14]

http://www.regione.toscana.it/documents/10180/452241/Osservatorio+elettorale 9470-44d4-91e6-f674ca939d6f. E

, V. 2012. Regionali in Sicilia, la geografia del voto: Grillo sfonda nelle ci à. [on-line]. Centro Italiano Studi Ele orali. [vid. 2013-03-22]. Dostupné na

http://cise.luiss.it/cise/2012/10/30/regionali-in-sicilia-lageografia-del-voto-grillo-sfonda-nelle-citta/. E

, V. 2013a. Il voto ai partiti nei comuni: la Lega è rintanata nei piccoli centri, nelle grandi ci à vince il Pd. [on-line]. Centro Italiano Studi Ele orali. [vid. 2013-03-22]. Dostupné na

http://cise.luiss.it/cise/2013/03/03/il-voto-ai-partiti-neicomuni-la-lega-e-rintanata-nei-piccoli-centri-nelle-grandicitta-vince-il-pd/. E

, V. 2013b. Comunali 2013: l’Italia è ancora bipolare. [on-line]. Centro Italiano Studi Ele orali. [vid. 2013-06-02]. Dostupné na

http://cise.luiss.it/cise/2013/05/29/comunali-2013-litalia-eancora-bipolare/. E

, V. 2013c. Comunali in Sicilia, il M5S scompare ma il Pd non può esultare. [on-line]. Centro Italiano Studi Ele orali. [vid. 2013-06-13]. Dostupné na

http://cise.luiss.it/cise/2013/06/11/comunali-in-sicilia-ilm5s-scompare-ma-il-pd-non-puo-esultare/. F G

G

, F. 2012. Un non-partito: Il Movimento 5 stelle. Il Mulino, č. 2, s. 253–261. , D. 2013. Una rassegna di libri su Grillo. [on-line]. Guerra e Pace, 14. 3. 2013. [vid. 2013-04-13] Dostupné na http://www.guerrepace.org/rivista/una-rassegna-dilibri-su-grillo-di-diego-giachetti/. , B. 2008. Comunicato politico numero 6. [on-line]. Il Blog di Beppe Grillo. [vid. 2013-04-13]

http://www.beppegrillo.it/2008/03/comunicato_poli_4.html.


59

Istituto Carlo Ca aneo. (2010): Elezioni regionali 2010. Chi ha vinto, chi ha perso, di quanto e dove? [on-line]. Istituto Carlo Ca aneo. [vid. 2013-04-04]. Dostupné na

http://www.cattaneo.org/pubblicazioni/analisi/pdf/Analisi%20Istituto%20C %20Voto%20regionale%202010%20%20Chi%20ha%20vinto,%20chi%20ha%20perso,%20e%20dove%20(30.3.2010).pdf. M

, T. 2013. M5S, un mese fa imprenditori e operai lo hanno scelto in blocco. Ancora convinti? [on-line]. Il Fa o Quotidiano, 8. 4. 2013. [vid. 2013-04-08]. Dostupné na

http://www.ilfattoquotidiano.it/2013/04/08/m5s-mese-faimprenditori-e-operai-hanno-scelto-in-blocco-ancoraconvinti/553109/. M

, N. 2012a. Gli ele ori del Movimento 5 Stelle: fuori da destra e sinistra, ma interessati alla politica. In D S , L., M , N. (eds). Crisi e rimobilitazione. Gli italiani, la politica, i partiti nelle indagini campionarie del CISE (2011–2012). Roma: Centro Italiano Studi Ele orali, s. 55–57.

M

, N. 2012b. Movimento 5 Stelle: oltre le intenzioni del voto, un’ampia area di simpatizzanti. In D S , L., M , N. (eds). Crisi e rimobilitazione. Gli italiani, la politica, i partiti nelle indagini campionarie del CISE (2011–2012). Roma: Centro Italiano Studi Ele orali, s. 59–61.

M

, N. 2012c. Il bacino del Movimento 5 Stelle: l’economia divide, il libertarismo e l’ambientalismo uniscono. In D S , L., M , N. (eds). Crisi e rimobilitazione. Gli italiani, la politica, i partiti nelle indagini campionarie del CISE (2011–2012). Roma: Centro Italiano Studi Ele orali, s. 67–73.

M

, N. 2013a. L’erosione dei tradizionali blocchi politici. [on-line]. Centro Italiano Studi Ele orali. [vid. 2013-03-22]. Dostupné na

http://cise.luiss.it/cise/2013/03/20/lerosione-deitradizionali-blocchi-politici/. M

, R. 2012. Partiti in ginocchio, il Pdl perde tre quarti dei voti. [on-line]. Corriere della Sera, 12. 10. 2013. [vid. 2013-04-12]. Dostupné na

http://www.corriere.it/politica/12_ottobre_31/mannheimer-pdlperde-tre-quarti-voti_7379eaf4-2327-11e2-b95fa326fc4f655c.shtml. M

, R. (2013. Si sono spostati 16 milioni di ele ori: il Pd perde un terzo di voti, il Pdl metà. [on-line]. Corriere della Sera, 27. 2. 2013. [vid. 2013-04-12]. Dostupné na

http://www.corriere.it/politica/speciali/2013/elezioni/notizie/27febbraio-16-milioni-mannheimer_f251a786-80a1-11e2-b0f8b0cda815bb62.shtml. M

, S. 2010. Grillini in moVimento. [on-line]. Micromega, č. 5, s. 181–189. [vid. 2013-03-22]. Dostupné na http://temi.repubblica.it/micromega-online/grilliniin-movimento/?printpage=undefined.

Ministero dell’Interno. 2013. Elezioni 2013 politiche e regionali del 24 e 25 febbraio. [on-line]. [vid. 2013-04-10] Dostupné na

http://elezioni.interno.it/camera/scrutini/20130224/index.html#camera/sc N

, I. 2013. Fornaro: il Pd, Grillo e l’ele orato volatile. [on-line]. Alessandria News. 6. 3. 2013. [vid. 2013-04-12]. Dostupné na

http://www.alessandrianews.it/politica/fornaro-pd-grillo-lelettorato-voltatile-31934.html. O

, F., S

, M. 2008. Il popolo di Beppe Grillo. Ancona: Ca edrale.

O

, F., S , M. 2012. La post-politica, la militanza M5S e il successo di Grillo. [on-line]. Reset, 28. 5. 2012. [vid. 2013-04-12]. Dostupné na

http://www.reset.it/caffe-europa/la-post-politica-la-militanzam5s-e-il-successo-di-grillo.

60


P

, A. 2013a. Interviste 2#: Le elezioni italiane secondo Roberto D’Alimonte. [on-line]. Analisi & Commenti. 17. 3. 2013. [vid. 2013-03-22]. Dostupné na http://theriskyshift.com/2013/03/interviste-2/.

P

, A. 2013b. Comunali 2013: il bilancio complessivo delle vi orie nei 92 comuni superiori. [on-line]. Centro Italiano Studi Ele orali. [vid. 2013-06-20]. Dostupné na

http://cise.luiss.it/cise/2013/06/12/comunali-2013-il-bilanciocomplessivo-delle-vittorie-nei-92-comuni-superiori/. P

, A., C , M. 2012. I flussi ele orali in Sicilia: il Pdl diserta le urne e Grillo pesca dal centrosinistra. [on-line]. Centro Italiano Studi Ele orali. [vid. 2013-03-22]. Dostupné na http://cise.luiss.it/cise/2012/11/02/o/.

P

, A., C , M. 2013. Le ondate del 5 stelle fra 2010 e 2013. [on-line]. Centro Italiano Studi Ele orali. [vid. 2013-04-14]. Dostupné na

http://cise.luiss.it/cise/2013/04/10/le-ondate-del-05-stellefra-2010-e-2013/. P

. G. 2010. Emilia-Romagna. Regione rossa ma contendibile? In B , B., T , F. (eds). Le elezioni regionali del 2010. Political nazionale, territorio e specificità locale. Bologna: Fondazione di ricerca Istituto Carlo Ca aneo (Misure – 32), s. 123–138.

P

, G., T programmi. In C

P

, G. 2013. Simboli delle elezioni: Movimento 5 Stelle. [on-line]. Astromagazine. [vid. 2013-03-22]. Dostupné na

, F., T , D. 2013. Dentro il Movimento: organizzazione, a ivisti e , P., G , E. (eds). Il partito di Grillo. Bologna: Il Mulino, s. 123–167.

http://www.astrologiainlinea.it/Astro_Magazine/Articoli/astromagazine_dett_a P

, L., P , A. 2013. Gli ele ori del Movimento 5 stelle, In C Il partito di Grillo. Bologna: Il Mulino, s. 89–122.

, P., G

, E. (eds).

P

, D. 2013. Elezioni comunali, l’astensione colpisce M5S e Pdl. [on-line]. Il Messaggero. 29. 5. 2013. [vid. 2013-04-11]. Dostupné na

http://www.ilmessaggero.it/primopiano/politica/elezioni_comunali_astensione_ P

, C. 2013. Beppe Grillo, l’estremo centro. Analisi del M5S. [on-line]. Termometro politico. 12. 03. 2013. [vid. 2013-04-11]. Dostupné na

http://www.termometropolitico.it/36792_beppe-grillo-lestremocentro-analisi-del-m5s.html/2. P

, M. 2013. Grillo e lo tsunami al contrario. [on-line]. Laboratorio di politica. [vid. 2013-06-02]. Dostupné na

http://laboratoriodipolitica.comunita.unita.it/2013/05/30/grilloe-lo-tsunami-al-contrario/. Redazione (2009): Il consiglio comunale debu a, Favia show, Corriere di Bologna. [on-line]. 13. 7. 2009. [vid. 2013-04-13]. Dostupné na

http://corrieredibologna.corriere.it/bologna/notizie/politica/2009/13luglio-2009/consiglio-comunale-debutta-favia-show1601564740275.shtml. Redazione (2013): Il 32,7 per cento dei grillini e di sinistra. [on-line]. Cultura & Culture. [vid. 2013-02-25]. Dostupné na http://www.culturaeculture.it/2013/02/il327-per-cento-dei-grillini-e-di-sinistra/26382. S S S

, G. 2012. Un Grillo qualunque. Il Movimento 5 Stelle e il populismo digitale nella crisi dei partiti italiani. Roma: Castelvecchi. , A. 2012. Ve lo do io Beppe Grillo. Milano: Mondadori. , A. 2013. M5S: perché Grillo cala (e a volte crolla). [on-line]. Il Fa o quotidiano. 13. 6. 2013. [vid. 2013-06-15]. Dostupné na


61

http://www.ilfattoquotidiano.it/2013/06/13/m5s-perche-grillocala-e-a-volte-crolla/625287/. T

, F. 2010. Chi vince e chi perde: L analisi del voto. In B , B., T , F. (eds). Le elezioni regionali del 2010. Political nazionale, territorio e specificità locale. Bologna: Fondazione di ricerca Istituto Carlo Ca aneo (Misure – 32), s. 47–64.

T

, F. 2013. Da dove arrivano i voti del M5S? [on-line]. Il Mulino, č. 2. [vid. 2013-04-11]. Dostupné na

http://www.rivistailmulino.it/news/newsitem/index/Item/News:NEWS_ITEM:20

62


Putinovo Rusko volí: Ruské prezidentské voľby 2012 Putin’s Russia Votes: Russian Presidential Elections 2012

Miroslav Nemčok ∗ ([email protected])

Abstract This article deals with the election of the President of Russia in 2012. It describes the political system of Russia and the electoral system in the presidential elections. Than the results of the elections and regional support of the candidates is commented, including criticism made by the international observatory missions.

Keywords Russia, President, Putin, elections, political system

∗ Miroslav Nemčok je študent magisterského stupňa oboru politológia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, Joštova 10, 602 00 Brno, Česká republika/Czech Republic.

Nemčok, M. Putinovo Rusko volí: Ruské prezidentské voľby 2012

63

Úvod Vladimír Putin suverénne zvíťazil v posledných ruských prezidentských voľbách, ktoré prebehli 4. marca 2012. To okrem iného znamená, že na konci jeho funkčného obdobia v roku 2018 bude zastávať prezidentský úrad Ruskej federácie s prestávkou dokopy 14 rokov, čo bude viac ako polovica 27ročného fungovania štátu. Uvedená skutočnosť samozrejme sama o sebe nič neznamená, ale nepochybne upriamuje pozornosť politickej vedy, aby sa fenoménu s menom Vladimír Putin venovala. Aj napriek v úvodných vetách ukrytým ambíciám si táto práca, vzhľadom na svoj charakter, nekladie za cieľ dôslednú analýzu demokratickosti fungovania Ruskej federácie, ale iba monitoringu jej určitého aspektu – spomínaných prezidentských volieb uskutočnených v roku 2012. V prvej časti priblíži politický systém Ruskej federácie, ktorý je nepochybne dôležitým pozadím pre pochopenie výsledkov sledovaných volieb. Druhá časť predstaví presné a podrobné informácie o použitom volebnom systéme. Je dôležité zmieniť, že volebným systémom pri voľbe ruského prezidenta budeme rozumieť nielen mechanizmus voľby a prácu s hlasmi, ale aj predpoklady, ktoré musia kandidáti splniť, pretože výrazne ovplyvňujú ich ponuku vo voľbách. V tretej časti budú predstavené výsledky zverejnené Ústrednou volebnou komisiou Ruskej federácie, teda štátnej inštitúcie poverenej organizáciou a dozorom nad voľbami. A posledná časť bude analyzovať voličskú podporu kandidátov naprieč Ruskou federáciou.

Politický systém Ruskej federácie Vzhľadom na faktické fungovanie politického systému Ruska sú akademici, ktorí sa mu venujú, opatrní pri jeho klasifikácii. Optikou inštitucionalizmu je vzťah medzi prezidentom a Štátnou dumou – dolnou komorou Federálneho zhromaždenia Ruskej federácie – evidentne naklonený v prospech prvého menovaného. V prípade mocenského stretu o zloženie vlády alebo osobu na jej čele má prezident právo Dumu rozpustiť a stanoviť nové parlamentné voľby. Nerovnosť výrazne nekorigujú ani obmedzenia, vďaka ktorým nemôže prezident rozpustiť dolnú komoru počas prvého roku jej existencie, pokiaľ je obvinený z velezrady, v dobe vojnového alebo iného mimoriadneho stavu a ani počas posledných šiestich mesiacov zastávajúcich svoju funkciu (Holzer 2004: 330). Navyše ruský prezident formálne nie je priamo hlavou exekutívy a svoju legitimitu čerpá z priamej voľby, pričom teoretické fungovanie ruského štátneho mechanizmu zároveň predpokladá výraznú rolu vládneho zboru. Preto z inštitucionalistického hľadiska politické usporiadanie Ruska odpovedá modelovému príkladu semiprezidentského režimu (Holzer 2001: 39). Kvôli vyššie uvedenému sa v politológii v súvislosti s Ruskom, ale aj ďalšími post sovietskymi republikami ako Arménsko, Kirgizsko alebo Ukrajina, objavil termín superprezidentský systém. Formálne tieto krajiny prĳali ústavný rámec inšpirovaný práve semiprezidentským systémom. Priamo volený prezident disponuje silnými právomocami, vedľa ktorého stojí premiér a jeho vládny zbor. Fakticky sa ale zaužíval model s nadštandardne silnými právomocami exekutívnej moci. Osoba na prezidentskom kresle je slabo obmedzeným aktérom s neštandardne rozsiahlymi právomocami. Prezidenta neobmedzuje vláda, ktorá de facto predstavuje úradnícky kabinet a de iure je plne závislá na prezidentovej zhode s parlamentom na jej obsadení. Jeho postavenie neobmedzuje ani fakticky bezzubý parlament, ktorý disponuje iba minimálnou autoritou (Hloušek et al. 2011: 111; International Foundation for Electoral Systems 2012: 1). Pred prezidentskými voľbami bola v politickom systéme Ruska realizovaná ešte jedna zmena, ktorú nemôžeme opomenúť v tejto práci, a sčasti je evidentná už z úvodu. Od roku 1996 až do roku 2012 boli funkčným obdobím prezidenta štyri roky. Koncom roku 2008, teda prvý rok prezidentovania Dmitrĳa Medvedeva, bolo ústavným dodatkom predĺžené volebné obdobie prezidenta na šesť rokov (Organization for Security and Co-operation in Europe 2012a: 4). Záverom tejto časti si môžeme dovoliť dve konštatovania relevantné pre ďalší obsah. Koncentrácia moci v rukách osoby zastávajúcej prezidentské kreslo je veľmi atraktívnou pre aktérov v politickom systéme Ruskej federácie a voľby prezidenta sú preto pre politickú vedu najzásadnejšou volebnou súťažou na skúmanie. Dôležitým predpokladom pre jej monitoring je ale aj zachovaná súťaživosť

64


systému v procese volieb. Superprezidentskému systému je možné vytknúť nerovnosť jednotlivých zložiek moci. Z jeho definície ale nevyplýva absencia politickej súťaže vo volebnom procese a ani medzinárodné pozorovateľské misie si nedovolia spochybňovať volebné výsledky¹, preto sú pre nás relevantným materiálom na monitoring.

Volebný systém prezidentských volieb v Rusku Pre voľby prezidenta Ruska je používaný dvojkolový väčšinový systém typický pre prezidentské voľby (Chytilek et al. 2009: 144). Voliči hlasujú v prvom kole pre kandidátov, ktorí splnili podmienky pre kandidatúru vo voľbách. Pokiaľ niektorý z kandidátov získal nadpolovičnú väčšinu hlasov stáva sa víťazom. V prípade, že žiaden kandidát túto podmienku nesplnil, do druhého kola postupujú dvaja najúspešnejší kandidáti a prezidentom sa stáva ten s nadpolovičným ziskom hlasov v druhom kole (Article 76, Federal Law „On the Election of the President of the Russian Federation“). Kandidovať je dovolené občanom Ruskej federácie starším ako 35 rokov, ktorých súd neoznačil za nesvojprávnych, neodsúdil alebo nezakázal im zastávať verejné funkcie. Zároveň sú z volieb diskvalifikované aj osoby zastávajúce ruský prezidentský post v dvoch posledných po sebe idúcich volebných obdobiach (Article 3, Federal Law „On the Election of the President of the Russian Federation“). Vyššie uvedené podmienky sú v demokraciách bežne kladenými predispozíciami na kandidátov uchádzajúcich sa o prezidentský úrad. Čiastočne atypickými, a to nie kvôli ich charakteru, ale skôr kvôli náročnosti na ich splnenie, sú požiadavky pre nomináciu nezávislých kandidátov alebo kandidátov nominovaných politickými stranami bez zastúpenia v Štátnej dume. Kompetenciou nominovať kandidáta disponuje politická strana alebo koalícia, ktorá spĺňa podmienky na účasť vo voľbách podľa Federálneho zákona o politických stranách². Každý takýto kandidát musí Ústrednej volebnej komisii doručiť nie neskôr ako 45 dní pred voľbami dva milióny podpisov podporujúcich jeho kandidatúru, pričom komisia uznáva maximálne 50 000 podpisov z každého z 83 volebných dištriktov (Article 34–37, Federal Law „On the Election of the President of the Russian Federation“). Pri dôslednejšom delení to znamená, že každý nezávislý kandidát alebo kandidát nominovaný mimoparlamentnou stranou musí získať podpis od približne každého 54. obyvateľa oprávneného voliť. Náročnosť splniť túto podmienku podporujú ústavné lehoty, ktoré umožňujú na zber podpisov iba veľmi krátke obdobie – 55 dní³ (International Foundation for Electoral Systems 2012: 6–7). Prísne nároky na nomináciu potvrdzuje zloženie kandidátov, ktorým Ústredná volebná komisia dovolila zúčastniť sa boja o prezidentské kreslo. Štyria z nich boli práve nominantmi štyroch politických strán so zastúpením v Štátnej dume: Vladimír Putin za Jednotné Rusko, Gennadĳ Zjuganov za Komunistickú stranu Ruskej Federácie, Sergej Mironov za Spravodlivé Rusko a Vladimír Žirinovskĳ za Liberálne-demokratickú stranu Ruska. Jediným nezávislým kandidátom, ktorému sa podarilo splniť všetky zákonné podmienky na kandidatúru v prezidentských voľbách bol Michail Prochorov, označovaný za jedného z najbohatších mužov v Rusku. Práve formálne pochybenia alebo nedostatok podpisov sa stali osudnými pre snahu až 11 kandidátov snažiacich sa o postup do volebnej súťaže, ktorých Ústredná volebná komisia nepripustila k voľbám⁴. Vzhľadom na pomerne časté použitie dvojkolového väčšinového systému v prezidentských voľbách v iných krajinách generuje jeho použitie v Rusku zaujímavý fenomén. Od vzniku Ruskej federácie v roku 1991 sa voľba prezidenta uskutočnila už šesťkrát, pričom iba raz znamenal volebný výsledok prvého kola nutnosť uskutočniť kolo druhé. Boris Jelcin, ako nezávislý kandidát, v roku 1996 zasadol ¹Hodnoteniam priebehu volieb medzinárodnými pozorovateľskými misiami sa bude autor venovať v podkapitole Priebeh volieb. ²Viď Federal Law No. 95-FZ of July 11, 2001 „On Political Parties“ ³Táto doba môže čiastočne fluktuovať. V období skúmaných prezidentských volieb v roku 2012 to ale bolo práve spomínaných 55 dní. ⁴Jedná sa o týchto kandidátov: Grigorĳ Javlinskĳ, Dmitrĳ Mezentsev, Eduard Limonov, Leonid Ivašov, Svetlana Peunova, Viktor Čerepkov, Renat Khamiev, Boris Mironov, Nikolaj Levašov, Dmitry Berdnikov a Lidiya Bednaya. Vzhľadom na rozpätie a zámer tejto práce analyzovať výsledky prezidentských volieb sa ďalej týmto zamietnutým kandidatúram nebudem venovať.

65


na prezidentské kreslo až po tom, čo v druhom kole porazil komunistického kandidáta Gennadĳa Zjuganova, pričom ich volebný výsledok bol po prvom kole veľmi tesný – Jelcin získal 35,79 % a Zjuganov 32,49 % hlasov. V druhom kole už Jelcin zvíťazil o niečo málo suverénnejšie so ziskom 54,39 %, čo bolo o 13,66 % viac ako Zjuganov⁵.

Výsledky volieb Ruské prezidentské voľby, ktoré prebehli 4. marca 2012 svojimi výsledkami dopadli podľa očakávaní. Zvíťaziť sa s prehľadom podarilo Vladimírovi Putinovi, kandidujúcemu za stranu Jednotné Rusko, hneď v 1. kole so ziskom 63,60 % hlasov. Druhý v poradí sa umiestnil Gennadĳ Zjuganov za Komunistickú stranu Ruskej Federácie, pričom jeho volebný zisk bol až o 46,42 % nižší. Kompletné záverečné výsledky predstavuje nasledujúca tabuľka:

Tabuľka 1:

Konečné výsledky ruských prezidentských volieb (Ústredná volebná komisia Ruskej federácie)

Vladimir Putin

63,60 %

Gennadij Zjuganov

17,18 %

Michail Prochorov

7,98 %

Vladimir Žirinovskij

6,22 %

Sergej Mironov

3,85 %

Z výsledkov je veľmi jednoznačné, že Vladimír Putin výrazne dominoval vo voľbe o nového ruského prezidenta, pričom ho ruskí voliči nenútili ani obhájiť si svoje víťazstvo v druhom kole. Z Putinovho výsledku vyplýva, že volebný zisk ďalších štyroch kandidátov by sa mu nepriblížil ani v prípade, pokiaľ by jeden z jeho rivalov získal všetky ostatné hlasy. Aj z toho dôvodu bude zaujímavejšie sledovať, či je vysoká volebná podpora Vladimíra Putina charakteristická celoplošne pre celú krajinu, alebo či v niektorom z 83 volebných obvodov zvádza vyrovnanejší boj so svojimi súpermi.

Priebeh volieb Momentálne faktické fungovanie politického systému Ruskej federácie sa ešte stále nedokáže odtrhnúť od dedičstva Sovietskeho zväzu, a preto mnohí príslušníci odbornej verejnosti pochybujú o jeho demokratickosti. Práve kvôli tomu sa predstavitelia ruských úradov snažia vyvrátiť pochyby zvyšovaním transparentnosti volieb a pozívaním zahraničných pozorovateľský misií za účelom volebného monitoringu. Počas prezidentských volieb 4. marca 2012 sledovali webkamery takmer všetkých 95 000 voličských miestností a dianie v nich vysielali priamo cez internet. Navyše bolo 5 233 volebných miestností vybavených skenermi voličských lístkov, ktoré automatizovali proces sčítavania hlasov (European Institute for Democratic Participation 2012: 2; Organization for Security and Co-operation in Europe 2012a: 8). Inštalácia webkamier a priebeh volebného dňa, kým boli otvorené volebné miestnosti, bol hodnotený pozorovacími misiami pozitívne. Pozorovatelia Organizácie pre bezpečnosť a spoluprácu v Európe (OBSE) navštívili 1 ,000 volebných miestností a v 95 % hodnotili priebeh ako výborný alebo veľmi dobrý. S vlnou kritiky sa ale stretol proces spočítavania hlasov, pri ktorom pozorovatelia OBSE hodnotili ako veľmi zlé alebo zlé až tretinu zo 106 miest, ktoré navštívili. Rovnako pozorovatelia Európskeho inštitútu pre demokratickú participáciu upozornili, že webkamery nedokázali zachytiť dôležité momenty pri sčítavaní hlasov a volebné komisie často nedodržiavali pravidlo, že výsledky volieb by mali po sčítaní prečítať ⁵Pre viac podrobností viď http://www2.essex.ac.uk/elect/database/indexElections.asp? country=RUSSIA&election=ru96presidential

66


nahlas a ukázať na kameru (European Institute for Democratic Participation 2012: 4; Organization for Security and Co-operation in Europe 2012a: 18, 20)⁶. Časť procedurálnych nedostatkov môžeme pripísať faktu, že Ústredná volebná komisia Ruskej federácie musela zorganizovať voľby v deviatich časových pásmach, 83 obvodoch a takmer 100 000 volebných miestnostiach. Kritika pozorovacích organizácií je ale príliš zásadná na to, aby podobný argument mohol legitimizovať všetky nedostatky, ktoré nastali.

Regionálna podpora prezidentských kandidátov Pred tým ako sa pustíme do analýzy rozvrstvenia voličskej podpory prezidentských kandidátov je dôležité upozorniť, že prehľadnosť v nich výrazne sťažuje vysoký počet volebných obvodov – 83. Z toho dôvodu sú regionálne výsledky kandidátov v prehľadnej tabuľke umiestnené až na konci práce v prílohe 1.

Regionálna dominancia kandidátov Pri pohľade na výsledky je voličská podpora Vladimíra Putina evidentná. Zvíťazil v každom z 83 volebných obvodov. Nutné je podotknúť, že v žiadnom z obvodov sa nejedná o tesné víťazstvo ale o víťazstvo suverénne. Najmenší rozdiel medzi Putinom a druhým najúspešnejším kandidátom je 23,75 % v Oriolskej oblasti. Alarmujúcim je najväčší Putinov odstup 99,73 % v Čečensku. Pri dôslednejšom zhodnotení volebných výsledkov je ale Čečensko skôr anomáliou⁷, pretože v obvode Ingušsko, kde je rozstup dvoch najúspešnejších kandidátov druhý najväčší, činí rozdiel 87,46 %. Každopádne je pre ruské prezidentské voľby v roku 2012 charakteristická celoplošná dominancia Vladimíra Putina. Druhý v poradí skončil komunistický kandidát Gennadĳ Zjuganov. Pri pohľade na celoplošné výsledky musíme konštatovať rovnaké závery ako v Putinovom prípade. Zjuganov bol druhým najúspešnejším kandidátom v 81 z 83 volebných obvodov. Iba v dvoch – Moskva a Petrohrad – sa vyššej voličskej podpore tešil Michail Prochorov⁸. Úspech nezávislého kandidáta Prochorova, označovaného za jedného z najmajetnejších mužov Ruska, práve v najbohatších oblastiach možno označiť ako prekvapenie najmä preto, že v minulých voľbách si aj v týchto dvoch oblastiach udržiavala druhú najvýraznejšiu podporu Komunistická strana Ruskej federácie⁹. Voličská podpora posledných troch kandidátov – Vladimíra Žirinovského, Sergeja Mironova a Michaila Prochorova – sa iba výnimočne priblížila k hodnote 10 %, samozrejme s výnimkou volebných obvodov, v ktorých Prochorov porazil Zjuganova. Vzhľadom na ich nízku podporu je pochopiteľné, že poradie medzi nimi v jednotlivých obvodoch fluktuuje. Údaje ale nie sú dostatočne signifikantné, aby z nich bolo možné vyvodiť objektívne závery o regionálnej dominancii jedného z týchto kandidátov pred ostatnými. Z vyššie uvedeného vyplýva, že sa územie Ruska nedá rozdeliť na menšie celky podľa toho, ktorý kandidát v danej oblasti dominuje. Celoplošne je totiž víťazom ruských prezidentských volieb Vladimír Putin vo väčšine prípadov pred Gennadĳom Zjuganovom.

Rozdiely vo volebných ziskoch kandidátov v regiónoch Keďže je vo všetkých volebných obvodoch jasná dominancia Vladimíra Putina, v nasledujúcej časti budeme sledovať, v ktorých častiach Ruska získali konkrétni kandidáti najvyšší počet hlasov. Pri ⁶Koordinátor misie OSCE pre sledovanie prezidentských volieb Tonino Pincula zdôrazňoval aj nerovnú volebnú kampaň. Tomu sa ale vzhľadom na zámer práce nebude autor venovať (Organization for Security and Co-operation in Europe 2012b). ⁷Diachrónna analýza ukazuje, že Čečenská oblasť je typická masívnou podporou kandidátov strany Jednotné Rusko. Napríklad v roku 2008 tam bol výsledok Dmitrĳa Medvedeva bezmála 90 %. Hlas Putinovi o štyri roky skôr dalo až 92,30 % (Centralnaja izbiretelnaja komisĳa Rusĳskoj Federacii 2008; Centralnaja izbiretelnaja komisĳa Rusĳskoj Federacii 2004). ⁸Prochorov porazil Zjuganova ešte v jednej volebnej oblasti, ktorá ale formálne nie je zarátavaná medzi ruské volebné obvody, pretože sa jedná o voličov hlasujúcich mimo územia Ruska. ⁹Viď napr. výsledky prezidentských volieb 2008 a 2004 (Centralnaja izbiretelnaja komisĳa Rusĳskoj Federacii 2008; Centralnaja izbiretelnaja komisĳa Rusĳskoj Federacii 2004).


67

Vladimírovi Putinovi tak spoznáme oblasti, v ktorých si užíva najvýraznejšiu podporu. Pri analýze rozloženia hlasov ostatných kandidátov, tak naopak spoznáme oblasti, kde Putinova voličská podpora ustupuje v prospech ďalších kandidátov. Sledovať podporu budeme na vizualizáciách Ruskej federácie rozdelenej do volebných obvodov, ktoré boli vygenerované programom Tableau Public 7.0. Autorkou vizualizácií je Russian Sphinx¹⁰. Vychádzala ale z pripravených dát, ktoré nazhromaždil a upravil do podoby zdrojových dát pre program Tableau Public 7.0 autor tejto práce. Vzhľadom na vysoký počet ruských volebných obvodov by malo ich menovanie vo výsledkoch sledovania iba veľmi neprehľadnú štruktúru. Preto sa autor rozhodol spolu s názvami volebných obvodov používať aj názvy federálnych dištriktov, do ktorých je rozdelená Ruská federácia¹¹. Prehľadná mapa ruských volebných obvodov s ich rozčlenením do federálnych dištriktov sa nachádza v prílohe 2. Vladimír Putin

Voličská podpora Vladimíra Putina bola najvýraznejšia v Severokaukazskom federálnom dištrikte. Práve tu sa nachádzajú aj tri oblasti Čečensko, Dagestán a Ingušsko, v ktorých dosiahol Putin najlepší výsledok spomedzi všetkých 83 volebných obvodov. Priemerne v tejto oblasti získal Putin 84,01 % hlasov čo o viac ako 20 % prevyšuje jeho finálny volebný výsledok. Zjuganovov výsledok, ako druhého najúspešnejšieho kandidáta, je až o 74,13 % nižší. Veľmi vysoké zisky dosiahol Putin ešte v dvoch volebných obvodoch. Putina volilo rovných 90 % voličov v Tuvinskej republike na juhu Sibírskeho federálneho dištriktu a 84,58 % v Jamalskonenetskom autonómnom okruhu na severe Uralského federálneho dištriktu. Každopádne táto vysoká podpora ale nie je ani v jednom prípade charakteristická pre ktorýkoľvek z dvoch zmienených federálnych dištriktov. Okolo Mosky, v ktorej bola Putinova podpora celkovo najnižšia, sa rozprestiera Centrálny federálny dištrikt, v ktorom Putin získal priemerne 58,80 % hlasov. Jeho priemerný odstup od Zjuganova v tomto dištrikte činí 37,66 %, čo je zároveň najmenším rozdielom medzi zmienenými dvomi kandidátmi na úrovni dištriktu. Tento fakt môžeme pripísať najmä relatívnej vysokej podpore Michaila Prochorova v Moskve – 20,45 %. Rozloženie Putinovej voličskej podpory je vizualizované v obrázku 1. Gennadĳ Zjuganov

Rošírenie voličskej podpory v poradí druhého najúspešnejšieho kandidáta ruských prezidentských volieb je omnoho pravidelnejšie ako v prípade Putina. Samozrejme je nutné zohľadňovať, že rozpätie Zjuganovovej podpory je omnoho užšie. Kým Putinova podpora sa pohybovala v rozmedzí 46,95 % až po 99,76 %, Zjuganovove výsledky sa nachádzajú v intervale 0,03 % až 29,09 %.¹² Podpora nominanta Komunistickej strany Ruskej federácie sa vo väčšine obvodov naprieč Ruskom pohybuje okolo alebo pod hranicou 20 %. Očakávateľnými výnimkami sú najmä obvody, v ktorých dominuje Putin – takmer všetky obvody v Severokaukazskom federálnom dištrikte, Jamalskonenetský autonómny okruh na severe Uralského federálneho dištriktu a Tuvinská republika na juhu Sibírskeho federálneho dištriktu.¹³ Na juhu Sibírskeho federálneho dištriktu bola ale Zjuganovova voličská podpora nízka aj v Kemorovskej oblasti (8,14 %). Pri pohľade na obrázok 2 je ale evidentné, že Zjuganovova podpora bola oproti jeho výsledku 17,18 % výrazne nižšia aj v severovýchodnom obvode Ďalekovýchodného federálneho dištriktu – Čukotka (9,04 %). Michail Prochorov

Volebné výsledky nezávislého kandidáta Michaila Prochorova v obvodoch ukazujú nie úplne stabilnú podporu a to hneď v dvoch aspektoch. Prochorovova volebná podpora nie je nĳako geograficky ustá¹⁰Autorka nechcela zverejniť svoje skutočné meno. Je aktívnou blogerkou na adrese RussianSphinx.blogspot.com, kde zverejňuje svoje štatistické sledovania. ¹¹Federálne okruhy boli zriadené prezidentom Putinom v roku 2000 a stali sa jednotkami štátnej správy Ruska. V roku 2010 prezident Dmitrĳ Medvedev vyčlenil z jedného z dištriktov Severokaukazský federálny dištrikt. (Pre viac informácií viď Ukaz Prezidenta RF ot 13 maja 2000 g. N 849; Ukaz Prezidenta RF ot 19.01.2010 N 82) ¹²Analogicky je tento fakt nutné zohľadňovať aj pri všetkých ďalších kandidátoch. ¹³Tieto výnimky sú pochopiteľné z toho dôvodu, že sa v nich Putin tešil veľmi vysokej podpore blízko 90 % alebo až 100 %.

68


Obrázok 1: Rozloženie voličskej podpory Vladimíra Putina (Russian Sphinx)

lená. Navyše pri zohľadnení jeho celkového volebného výsledku 7,98 % badáme, že jeho partikulárna podpora v regiónoch je skôr pod alebo nad týmto číslom. Zaujímavý podnet pre ďalšie skúmanie ale prináša Prochorovova dominancia v najväčších ruských mestách – Moskva a Petrohrad – kde sa mu dokonca podarilo poraziť komunistického nominanta Zjuganova a skončiť ako druhý. Jeho výsledky v jednotlivých obvodoch sú vizualizované v obrázku 3. Vladimír Žirinovskĳ

Vyššie uvedené upozornenie súvisiace s rozpätím voličskej podpory musíme obzvlášť zohľadňovať pri dvoch najmenej úspešných kandidátoch, a preto budú závery o ich voličskej podpore formulované veľmi opatrne. Prezidentský kandidát ruských liberálov, Vladimír Žirinovskĳ, získal v obvodoch podporu 0,02 % až 10,54 %. Jeho podpora bola najvýraznejšia v Ďalekovýchodnom federálnom dištrikte, kde priemerne získal 8,60 % hlasov. V porovnaní s jeho celkovým výsledkom 6,22 % sa ukazuje, že spomedzi obvodov v tomto dištrikte získal nižší ako celkový výsledok jedine v Jakutsku. V ostatných obvodoch bola jeho podpora v intervale 7,18–10,54 % a práve horná hranica intervalu, výsledok v Kamčatskom kraji, je aj najúspešnejším Žirinovského volebným obvodom. Liberálny kandidát sa teší podpore, aj keď už nie natoľko vzdialenej od definitívneho výsledku, aj v Severozápadnom federálnom dištrikte. Priemerne tu získal 7,61 % hlasov, pričom v tomto prípade bol Petrohrad jediným obvodom, kde získal menej ako bol jeho celkový výsledok. Sergej Mironov

Kandidát nominovaný stranou Spravodlivé Rusko skončil posledný s výsledkom 3,85 %. Najvýraznejšej podpore sa tešil v Severozápadnom federálnom dištrikte – priemerne 5,53 %. V Mironovovom, podobne ako aj v Žirinovského, prípade je zaujímavým pozorovaním, že práve Severozápadný federálny dištrikt sa skladá z obvodov, v ktorých získali spomedzi svojich výsledkov najvyššiu podporu práve najmenej úspešný kandidáti v celkovom poradí.


Obrázok 2: Rozloženie voličskej podpory Gennadija Zjuganova (Russian Sphinx)

Obrázok 3: Rozloženie voličskej podpory Michaila Prochorova (Russian Sphinx)

69

70


Obrázok 4: Rozloženie voličskej podpory Vladimíra Žirinovského (Russian Sphinx)

Obrázok 5: Rozloženie voličskej podpory Sergeja Mironova (Russian Sphinx)

71


Záver a zamyslenie sa nad charakterom volieb v Rusku V prvých dvoch častiach práce opísaný faktický charakter politického systému Ruskej federácie a volebný systém, ktorý kladie kandidátom veľmi ťažko prekonateľné prekážky, aby sa mohli zúčastniť volieb, sú nepochybne indikátormi toho, že Ruská federácia nemôže byť zaradená medzi demokratické zriadenia bez výhrad. Na opačnej strane ale stoja argumenty o prítomnosti súťaživosti v systéme, snahách o zvyšovanie transparentnosti volieb a čoraz pozitívnejšie hodnotenia procedúr bezprostredne spätých s volebnými dňami. Eric Shiraev sa v publikácii Russian Government and Politics venuje okrem iného aj náčrtu charakteristík dvoch opozitných táborov hodnotiacich fungovanie ruského politického zriadenia. Na jednej strane stoja prívrženci názoru, že vnímanie ruskej demokracie deformuje neschopnosť vonkajších pozorovateľov pochopiť koncept líderstva, ktorý je atypický oproti (ďalším) demokraticky fungujúcim krajinám. Navyše fungujúci multipartizmus a síce nie stále dokonalé, ale vo všeobecnosti demokratické a slobodné voľby, legitimizujú obľúbenosť jednej politickej strany pred inou. Odporcovia tvrdia, že procedurálne pochybenia volebných komisií nie sú náhodnými omylmi, ale cieľavedomými machináciami a ruské politické elity si neužívajú iba volebné úspechy, ale aj neprimerane veľký priestor v masových médiách a počas politických kampaní, ktoré úspech podmieňujú a vedú k nemu (Shiraev 2010: 186–188). Zámerom práce nebolo normatívne ohodnotiť ruskú demokraciu na škále demokracia – nedemokracia. Práve preto jej autor zaujal pozíciu niekde medzi dvomi vyššie opísanými vnímaniami a pristupoval k monitoringu prezidentských volieb v roku 2012 tak, akoby sa odohrali v akejkoľvek inej demokratickej krajine. Preto upozorňoval na všetky nedostatky a procedurálne pochybenia, ale zároveň pristupoval k výsledkom zverejneným Ústrednou volebnou komisiou Ruskej federácie bez výhrad. Vo výsledkoch nebolo možné prehliadnuť výraznú dominanciu nominanta strany Jednotné Rusko, Vladimíra Putina, s veľkým náskokom pred komunistickým kandidátom Gennadjim Zjuganovom. Analýzu toho, ako k dominancii Vladimíra Putina došlo, by autor rád nechal otvorenú pre ďalšie skúmanie volebnej kampane alebo hľadanie objektívne dokázateľného defektu ruskej politickej súťaže. Vďaka analýze akceptovaných volebných výsledkov autor v poslednej časti predstavil voličskú podporu kandidátov v jednotlivých federálnych dištriktoch a obvodoch naprieč Ruskom. Táto práca tak otvára priestor, aby sa ďalší výskumník s konzistentným vnímaním ruskej politiky mohol hlbšie zamyslieť nad dôvodmi a okolnosťami podpory kandidátov v obvodoch, kde boli ich zisky najvyššie alebo naopak najnižšie. Obzvlášť veľmi vysoká Putinova podpora v Severokaukazskom federálnom dištrikte a lepší výsledok nezávislého kandidáta Michaila Prochorova nad Zjuganovom v Moskve a Petrohrade sa naskytajú ako zaujímavý podnet pre ďalší výskum.

Přílohy Príloha 1:

Výsledky ruských prezidentských volieb 2012 v jednotlivých obvodoch (Ústredná volebná komisia Ruskej federácie)

Vladimir Žirinovskij

Gennadij Zjuganov

Sergej Mironov

Michail Prochorov

Vladimir Putin

Belgorodská oblasť

6,62 %

23,45 %

3,96 %

5,53 %

59,30 %

Brjanská oblasť

6,14 %

20,91 %

3,35 %

4,59 %

64,02 %

Ivanovská oblasť

7,25 %

18,30 %

4,44 %

7,13 %

61,85 %

Kalužská oblasť

7,42 %

20,01 %

4,23 %

8,07 %

59,02 %

Kostromská oblasť

8,09 %

26,02 %

4,62 %

7,61 %

52,78 %

Kurská oblasť

8,20 %

20,24 %

3,81 %

6,26 %

60,45 %

Lipecká oblasť

7,13 %

21,13 %

3,95 %

5,55 %

60,99 %

Moskva

6,30 %

19,18 %

5,05 %

20,45 %

46,95 %

pokračování na další straně

72


pokračování z předchozí strany Vladimir Žirinovskij

Gennadij Zjuganov

Sergej Mironov

Michail Prochorov

Vladimir Putin

Moskovská oblasť

6,66 %

19,36 %

4,23 %

11,18 %

56,85 %

Oriolská oblasť

7,45 %

29,09 %

3,35 %

6,14 %

52,84 %

Rjazaňská oblasť

7,58 %

21,42 %

4,12 %

6,10 %

59,74 %

Smolenská oblasť

7,94 %

23,07 %

4,34 %

6,75 %

56,69 %

Tambovská oblasť

4,54 %

17,38 %

2,25 %

3,16 %

71,76 %

Tulská oblasť

5,79 %

16,95 %

3,41 %

5,06 %

67,77 %

Tverská oblasť

7,40 %

19,71 %

4,92 %

8,88 %

58,02 %

Vladimirská oblasť

8,40 %

20,75 %

6,57 %

9,45 %

53,49 %

Voronežská oblasť

6,22 %

22,42 %

3,68 %

5,35 %

61,34 %

Jaroslavská oblasť

7,72 %

19,89 %

6,14 %

10,58 %

54,53 %

Amurská oblasť

9,94 %

16,87 %

3,40 %

5,77 %

62,84 %

Čukotský autonómny okruh

7,18 %

9,04 %

2,16 %

7,53 %

72,64 %

Židovská autonómna oblasť

8,35 %

18,63 %

3,48 %

6,42 %

61,59 %

Kamčatský kraj

10,54 %

15,97 %

3,47 %

8,95 %

59,84 %

Chabarovský kraj

10,47 %

17,65 %

4,88 %

9,50 %

56,15 %

Magadanská oblasť

9,18 %

20,01 %

3,74 %

9,71 %

56,25 %

Prímorský kraj

8,63 %

20,36 %

4,36 %

7,95 %

57,31 %

Jakutsko

4,37 %

14,39 %

4,41 %

6,49 %

69,46 %

Sachalinská oblasť

8,77 %

20,03 %

3,88 %

9,78 %

56,30 %

Archangelská oblasť

8,90 %

15,94 %

5,78 %

10,45 %

57,97 %

Kaliningradská oblasť

7,79 %

21,33 %

3,53 %

13,56 %

52,55 %

Leningradská oblasť

6,77 %

14,18 %

5,86 %

9,98 %

61,90 %

Murmanská oblasť

8,09 %

16,00 %

5,05 %

9,65 %

60,05 %

Janalskonenetský autonómny okruh

9,04 %

17,27 %

5,30 %

10,04 %

57,05 %

Novgorodsá oblasť

7,41 %

17,70 %

7,12 %

8,72 %

57,91 %

Pskovská oblasť

6,71 %

20,64 %

4,57 %

7,30 %

59,69 %

Republika Karélia

8,59 %

16,47 %

6,10 %

12,22 %

55,38 %

Republika Komi

7,67 %

13,34 %

4,32 %

8,32 %

65,02 %

Petrohrad

4,65 %

13,06 %

6,61 %

15,52 %

58,77 %

Vologdská oblasť

8,13 %

15,35 %

6,62 %

9,38 %

59,44 %

Altajský kraj

8,33 %

22,26 %

3,90 %

7,13 %

57,35 %

Irkutská oblasť

8,24 %

22,57 %

3,84 %

8,76 %

55,45 %

Kemorovská oblasť

6,82 %

8,14 %

2,28 %

4,60 %

77,19 %

Krasnojrský kraj

8,61 %

18,03 %

3,54 %

8,42 %

60,16 %

Novosibírska oblasť

7,70 %

22,53 %

3,03 %

9,18 %

56,34 %

Omská oblasť

7,68 %

24,01 %

4,03 %

7,44 %

55,55 %

Republika Altaj

5,60 %

16,92 %

3,34 %

6,15 %

66,87 %

Burjatsko

5,34 %

18,04 %

3,36 %

5,87 %

66,20 %

Chakasie

8,48 %

20,56 %

3,59 %

7,84 %

58,40 %

Tuvinská republika

1,74 %

4,32 %

1,37 %

1,98 %

90,00 %

Tomská oblasť

7,67 %

18,85 %

3,70 %

11,57 %

57,07 %

Zabajkalský kraj

9,95 %

14,37 %

3,01 %

5,91 %

65,69 %

Astrachaňská oblasť

5,07 %

15,64 %

4,30 %

5,06 %

68,76 %

Čečensko

0,02 %

0,03 %

0,03 %

0,02 %

99,76 %

Krasnodarský kraj

6,54 %

18,46 %

3,31 %

6,75 %

63,72 %

Adygejsko

5,06 %

20,55 %

3,01 %

5,96 %

64,07 %

Dagestán

0,11 %

5,94 %

0,29 %

0,45 %

92,84 %

Ingušsko

1,17 %

4,45 %

1,06 %

1,16 %

91,91 %

Kabardsko-Balkarsko

3,08 %

13,81 %

3,05 %

2,32 %

77,64 %

Kalmycko

2,54 %

17,51 %

2,68 %

6,04 %

70,30 %

Karačajevsko-Čerkesko

0,98 %

5,81 %

0,74 %

0,90 %

91,36 %

Severné Osetsko

3,16 %

21,05 %

3,11 %

1,66 %

70,06 %

pokračování na další straně

73


pokračování z předchozí strany Vladimir Žirinovskij

Gennadij Zjuganov

Sergej Mironov

Michail Prochorov

Vladimir Putin

Rostovská oblasť

6,27 %

20,06 %

3,63 %

6,36 %

62,66 %

Stvaropolský kraj

6,99 %

18,03 %

3,14 %

6,33 %

64,47 %

Volgogradská oblasť

6,86 %

18,85 %

4,33 %

5,56 %

63,41 %

Čeljabinská oblasť

5,66 %

14,72 %

5,10 %

8,03 %

65,02 %

Chantymansijský autonómny okruh

8,11 %

13,80 %

3,29 %

7,14 %

66,41 %

Kurganská oblasť

8,57 %

17,40 %

3,99 %

5,75 %

63,39 %

Sverdlovská oblasť

5,20 %

12,14 %

5,47 %

11,46 %

64,50 %

Ťumeňská oblasť

7,07 %

11,41 %

2,45 %

5,15 %

73,10 %

Janalskonenecký autonómny okruh

5,21 %

5,59 %

1,49 %

2,33 %

84,58 %

Kirovská oblasť

7,90 %

18,54 %

5,22 %

9,27 %

57,93 %

Nižnonovgogradská oblasť

5,96 %

19,05 %

3,40 %

6,75 %

63,90 %

Orenburská oblasť

7,33 %

24,92 %

4,05 %

5,80 %

56,89 %

Penzianska oblasť

6,39 %

19,70 %

3,16 %

5,21 %

64,27 %

Permský kraj

4,60 %

15,78 %

4,40 %

10,86 %

62,94 %

Baškirsko

3,64 %

14,18 %

2,49 %

3,64 %

75,28 %

Čuvašsko

5,65 %

20,58 %

4,44 %

5,52 %

62,32 %

Marijsko

6,53 %

22,09 %

3,98 %

6,37 %

59,98 %

Mordvinsko

2,34 %

7,23 %

1,11 %

1,61 %

87,06 %

Tatarstán

2,23 %

9,66 %

1,76 %

2,93 %

82,70 %

Udmurtsko

6,27 %

14,82 %

3,42 %

8,59 %

65,75 %

Samarská oblasť

7,56 %

20,55 %

3,94 %

8,05 %

58,56 %

Saratovská oblasť

5,06 %

15,63 %

3,27 %

4,46 %

70,64 %

Uljanovská oblasť

6,96 %

24,03 %

4,17 %

5,62 %

58,18 %

Bajkonur (Kazachstan)

5,52 %

12,14 %

2,99 %

6,81 %

70,79 %

Územia mimo Ruska

2,72 %

7,19 %

1,96 %

13,56 %

73,24 %

Konečné výsledky

6,22 %

17,18 %

3,85 %

7,98 %

63,60 %

Príloha 2: Rozdelenie Ruskej federácie do Federálnych dištriktov (Wikimedia Commons)

74


Seznam použité literatury Centralnaja izbiretelnaja komisĳa Rusĳskoj Federacii. 2012. Svodnaja tablica rezultatov vyborov. [on-line]. [vid. 2012-06-11]. Dostupné na

http://www.vybory.izbirkom.ru/region/region/izbirkom?action=show&root=1&tvd= Centralnaja izbiretelnaja komisĳa Rusĳskoj Federacii. 2008. Svodnaja tablica rezultatov vyborov. [on-line]. [vid. 2012-06-11]. Dostupné na

http://www.vybory.izbirkom.ru/region/region/izbirkom?action=show&root=1&tvd= Centralnaja izbiretelnaja komisĳa Rusĳskoj Federacii. 2004. Svodnaja tablica rezultatov vyborov. [on-line]. [vid. 2012-06-11]. Dostupné na http://pr2004.cikrf.ru/etc/svod_otchet.xls. European Institute for Democratic Participation. 2012. International Election Observation. Russian Federation, Presidential Election. Groningen. [on-line]. [vid. 2012-06-11]. Dostupné na

http://eidp.org/images/mediamanager/documents/eom_report_russian_presidentia Federal Law “On the Election of the President of the Russian Federation”. [on-line]. [vid. 2012-06-11]. Dostupné na http://legislationline.org/documents/action/popup/id/3984.

H H H C

, V., K

, L., Š

, J. 2011. Politické systémy. Brno: Barrister & Principal.

, J. 2001. Politický systém Ruska: Hledání státu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. , J. 2004. Rusko. In K , M. et al. (eds). Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy. Praha: Eurolex Bohemia, s. 325–354. , R. et al. 2009. Volební systémy. Praha: Portál.

International Foundation for Electoral Systems. 2012. [on-line]. Elections in Russia. The March 4 Presidential Election. Frequently Asked Questions. [vid. 2012-06-11]. Dostupné na

http://www.ifes.org/∼/media/Files/Publications/White%20PaperReport/2012/FAQ_

Organization for Security and Co-operation in Europe/Office for Democratic Institutions and Human Rights. 2012a. Russian Federation Presidential Election. Warsaw: Final Report. Organization for Security and Co-operation in Europe. 2012b. [on-line]. Russia’s presidential election marked by unequal campaign conditions, active citizens’ engagement, international observers say. [vid. 2012-06-11]. Dostupné na http://www.osce.org/odihr/elections/88661. S

, E. 2010. Russian Government and Politics. New York: Palgrave Macmillan.

Ukaz Prezidenta RF ot 13 maja 2000 g. N 849. [on-line]. [vid. 2012-06-11]. Dostupné na ttp://base.garant.ru/12119586/. Ukaz Prezidenta RF ot 19.01.2010 N 82. [on-line]. [vid. 2012-06-11]. Dostupné na

http://graph.document.kremlin.ru/page.aspx?1048608.

Maškarinec, P. Obrat vpravo: Islandské parlamentní volby 2013

75

Obrat vpravo: Islandské parlamentní volby 2013 Turn to the right: The 2013 Icelandic parliamentary election

Pavel Maškarinec ∗ ([email protected])

Abstract This article deals with the election to the Icelandic parliament (Althingi) held on the 27th April 2013. This election was interesting for several reasons. Firstly, the Independence Party, the most successful Icelandic party ever, achieved its second worst result since 1923. Secondly, the Progressive Party has seen a significant increase, the highest since 1979, which brought center-right parties an absolute majority of votes and secured them a majority of seats in the Althingi. Thirdly, elections resulted in a complete decline for the Icelandic le . Social Democratic Alliance, winner of the 2009 elections, has lost more than half of its voters (the largest single drop in the Icelandic electoral history), and similar loss recorded Le -Green Movement – social democrats coalition partner. The article describes electoral system, situation before the election and analyses election results. The results of the 2013 election are compared with the results of the 2009 parliamentary election.

Keywords Iceland, Althingi, parliamentary elections, political parties, party system

Note Tento text vznikl v rámci projektu „Severská politika I.“, který byl financován z prostředků na institucionální výzkum FF UJEP v roce 2013.

∗ Pavel Maškarinec působí jako odborný asistent na Katedře politologie a filozofie Filozofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně, České mládeže 8, 400 01 Ústí nad Labem, Česká republika/Czech Republic.

76


Úvod Dne 27. dubna 2013 se na Islandu konaly parlamentní volby do jednokomorového parlamentu (Alting). Parlamentní volby přinesly další výrazný posun do podoby islandského stranického systému. Zatímco výsledky předčasných voleb do Altingu v roce 2009 se nesly v atmosféře posunu islandského elektorátu doleva, kdy strany levicového spektra dokázaly poprvé v historii islandských voleb získat nadpoloviční většinu hlasů i mandátů a vytvořit většinový levicový koaliční kabinet, volby v roce 2013 byly jejich téměř přesným opakem. Stejně jako o čtyři roky dříve přitom i letošní volby přinesly několik historických rekordů. Pozici nejsilnější islandské strany získala zpět konzervativní Strana nezávislosti (Sjálfstæðisflokkurinn, SF), nicméně zisk 26,70 % hlasů zůstal daleko za jejími dřívějšími zisky. Pouze těsně za SF zaostali agrárníci – Pokroková strana (Framsóknarflokkurinn, FSF) – a právě výrazný vzestup FSF, nejvyšší od roku 1979, přinesl středopravicovým stranám nadpoloviční většinu hlasů a bezpečnou většinu mandátů v Altingu. Naopak naprostým propadem skončily volby pro islandskou levici. Sociálnědemokratické Spojenectví (Samfylkingin, S), vítěz voleb 2009, ztratilo více než polovinu voličů – největší pokles jedné strany v islandské volební historii, a podobnou ztrátu zaznamenal i koaliční partner sociálních demokratů Levicové hnutí – zelená alternativa (Vinstrihreyfingin – grænt framboð, VG). Změny na politické scéně dovršil úspěch dvou nových subjektů: Světlé budoucnosti (Björt Framtíð, BF) a Pirátů (Píratar, P). Volební účast dosáhla 81,49 %, oproti volbám 2009 se snížila o téměř čtyři procentní body a její výše dosáhla vůbec nejnižší úrovně v historii. Do volebního klání se současně zapojil rekordní počet patnácti kandidujících subjektů, což se odrazilo v počtu propadlých hlasů, který narostl o téměř 10 % na historických 11,80 %.

Volební systém Volební systém pro volby do Altingu vychází z pravidel poměrného zastoupení vázaných kandidátních listin s vyrovnávacími mandáty.¹ V současnosti (od roku 2003) je pro volební účely území Islandu rozděleno do šesti volebních obvodů, jejichž velikost se pohybuje v rozmezí 7 až 11 mandátů (bez vyrovnávacích mandátů).² K rozdělování mandátů dochází na dvou úrovních. V první fázi se rozděluje 54 (z celkových 63) mandátů na úrovni jednotlivých volebních obvodů. Pro přepočet hlasů na mandáty na úrovni volebních obvodů je využíván d’Hondtův volební dělitel (dělí se číselnou řadou 1, 2, 3, 4, …) bez využití omezovací klauzule. Při vlastním hlasování disponují voliči několika možnostmi: a) mohou odevzdat svůj hlas celé kandidátce; b) provádět změny na kandidátce (označením kandidátů čísly 1, 2, 3, … mohou stanovit jimi preferované pořadí kandidátů); c) případně vyškrtnout vybrané kandidáty. Mandát následně získávají kandidáti dle počtu získaných hlasů. Voliči nicméně disponují možností změn pouze v rámci kandidátní listiny jednoho politického subjektu. Následného rozdělování devíti vyrovnávacích mandátů, jehož cílem je na celostátní úrovni snížit disproporcionalitu volebních výstupů, se účastní pouze politické subjekty, které překročí 5% celostátní omezovací klauzuli. Rozdělování vyrovnávacích mandátů probíhá metodou nejvyššího průměru. V tomto případě se počet hlasů daného subjektu vydělí počtem mandátů, které daný subjekt získal při rozdělování v první fázi na úrovni volebních obvodů, zvýšeným o 1, 2, 3, … (dle mandátu, jenž má být přidělen).³ Mandát následně obdrží politický subjekt s nejvyšším průměrem, resp. volební kandidátka tohoto subjektu v daném volebním obvodu (Act No. 24 from 16 May 2000 Concerning Parliamentary Elections to the ¹Poměrný systém byl na Islandu zaveden v roce 1959 a Island tak představuje výraznou anomálii v rámci skandinávského prostoru, kde se poměrný systém prosadil již na počátku 20. století. K historii vývoje islandského volebního systému viz Hardarson 2002. ²V roce 2003 byly všechny volební obvody devítimandátové. Ke změně došlo před volbami 2007, vzhledem k vysokému nepoměru mezi počtem hlasů nutných pro získání mandátů v jednotlivých obvodech (srov. HÍ 2004: 5). Počet mandátů ve volebním obvodu Norðvesturkjördæmi byl snížen na osm a počet mandátů v obvodu Suðvesturkjördæmi zvýšen na deset. K další změně došlo před volbami 2013, kdy byl dále snížen počet mandátů v obvodu Norðvesturkjördæmi (na sedm) a na jedenáct zvýšen počet mandátů v obvodu Suðvesturkjördæmi. ³Ve volebních obvodech Norðvesturkjördæmi, Norðausturkjördæmi a Suðurkjördæmi je přidělován jeden vyrovnávací mandát a v obvodech Suðvesturkjördæmi, Reykjavíkurkjördæmi suður a Reykjavíkurkjördæmi norður dva vyrovnávací mandáty.


77

Althing; Landkjörstjórn).

Vývoj po volbách 2009 Výsledek předčasných voleb 2009 přinesl narušení trendu stabilizace islandského systému politických stran, k němuž docházelo, i přes jisté proměny v síle jednotlivých stran, od jeho částečné proměny na konci 90. let 20. století (srov. Hardarson a Kristinsson 2001, 2004, 2008 a 2010b).⁴ Historický úspěch stran levicového spektra islandské politiky (S a VG) umožnil po volbách 2009 poprvé v historii ostrova vznik většinového levicového koaličního kabinetu. Na jedné straně tak islandská levice získala potenciál transformace islandské společnosti, ale na straně druhé naplnění tohoto cíle bylo od počátku velmi obtížné, vzhledem k ekonomickým problémům země, v souvislosti se zhroucením islandských bank.⁵ Výsledek voleb 2009 ale bylo podle islandských politologů Hardarsona a Kristinssona (2010a: 1015) možné interpretovat spíše jako „trest“ pro konzervativce a „odměnu“ pro sociální demokraty (kteří ostatně byli součástí vlády s SF po volbách 2007), než revoltu občanů proti stranickému systému jako takovému. To dokládá i zisk Občanského hnutí (Borgarahreyfingin, BH), které z hlediska úspěšnosti pouze napodobilo další menší subjekty, které pravidelně (krátkodobě) vstupují jako pátá strana do systému;⁶ v letech 1999 až 2009 byli pátou stranou liberálové – resp. Liberální strana (Frjálslyndi flokkurinn, FF). Dalším testem podpory parlamentních stran se staly komunální volby konané rok po volbách do Altingu (29. května 2010). Islandské parlamentní strany dlouhodobě nejsou příliš úspěšné v menších obcích, ale na druhé straně ve čtyřech největších městech (Reykjavík, Kópavogur, Hafnar örður, Akureyri) dlouhodobě držely většinu mandátů.⁷ Výsledky komunálních voleb 2010 ale naznačily možnou proměnu chování voličů, s potenciálním přesahem do celostátní politiky. V hlavním městě (dlouhodobé baště SF) konzervativci poprvé od roku 1930 nepřekročili 40 % hranici a zisk 33,61 % hlasů byl hluboko pod průměrem SF, který v předchozích dvaceti komunálních volbách od roku 1930 dosáhl 50,41 % (Hagstofa Íslands). Vítězem voleb v Reykjavíku se stal protestní subjekt nazvaný Nejlepší strana (Besti flokkurinn, BF) vedený známým islandským komikem Jónem Gnarrem, který získal 34,72 % hlasů a šest z 15 mandátů (SF obdržela pět mandátů). Podobně dopadly volby v Kópavoguru (předměstí Reykjavíku), kde Druhá nejlepší strana (Næstbesti flokkurinn, NBF) a Listina obyvatel Kópavoguru (Listi Kópavogsbúa, LK) získaly 13,84, resp. 10,24 % hlasů a Akureyri (největším městě na severu ostrova), kde Lidová listina (Listi fólksins, LF) obdržela 45,03 % hlasů a 6 z 11 mandátů. Jediným z největších měst, v němž uspěly pouze parlamentní subjekty (SF, FSF, S, VG), se v roce 2010 stal Hafnar örður (srov. HÍ 2010a: 39, 42). Jádrem sporů se v povolebním období stala kompenzace ztrát, vzniklých v souvislosti s hospodářskou a bankovní krizí a pádem islandské internetové banky Icesave, které měly být vyplaceny investorům z Nizozemska a Velké Británie. Vláda sociálnědemokratické premiérky Jóhanny Sigurðardó ir rozhodla o přĳetí odpovědnosti za tyto škody (i přes značný odpor uvnitř druhé z vládních stran VG) a 30. prosince 2009 přĳal Alting vládní verzi zákona (srov. Hardarson a Kristinsson 2010a: 1014).⁸ Ve⁴Na konci 90. let došlo k integračním pokusům na levici, jež vyústily ve vznik S a VG a do velké míry stabilizovaly levý střed a levici politického spektra, rozdělený v 80. a 90. letech do několika vzájemně si konkurujících formací (srov. Kopeček 2003: 127–129). ⁵V letech 2009 a 2010 klesl islandský HDP o 6,6 %, resp. 4,1 %, nicméně již v následujících letech ekonomika zaznamenala růst: 2,9 % (2011), resp. 1,6 % (2012). Podobně začalo docházet k postupnému snižování nezaměstnanosti. Zatímco za vlády středopravicové koalice SF a FSF (2003–2007) dosáhla míra nezaměstnanosti v průměru 2,2 %, v letech 2009 a 2010 vzrostla na 8,0 %, resp. 8,1 %, a k mírnému poklesu došlo až v posledních dvou letech vlády S a VG (7,4 % v roce 2011, resp. 5,8 % v roce 2012) (Hagstofa Íslands). ⁶BH mělo silné kořeny v tzv. „revoluci hrnců a pánví“, která vedla k předčasným volbám 2009. Již po několika měsících po volbách ale vznikly uvnitř BH značné rozpory a všichni čtyři poslanci stranu opustili. Tři z nich založili nový subjekt – Hnutí (Hreyfingin, H), poslední se označila za nezávislou (Hardarson a Kristinsson 2010a: 1015). 18. března 2012 pak došlo ke sloučení BH, H a FF do nového subjektu pojmenovaného Úsvit (Dögun, D). ⁷Celkový počet mandátů parlamentních stran se v komunálních volbách po roce 2000 pohyboval na přibližně polovině: 47,21 % v roce 2002, 51,38 % v roce 2006 a 53,83 % v roce 2010 (Hagstofa Íslands). ⁸Zákon uznával odpovědnost Islandu vyplatit náhrady vlastníkům vkladů z Nizozemska a Velké Británie až do plné výše stanovené evropskou legislativou (vč. způsobu úhrady závazku). Islandský Záruční fond vkladatelů a investorů (Tryggin-

78


řejné mínění a opoziční strany nicméně tomuto kroku výrazně oponovaly (zejména FSF) a podobný postoj zaujal i islandský prezident Ólafur Ragnar Grímsson, který 2. ledna 2010 využil svého ústavou zaručeného práva legislativního veta. Zákon tak musel být předložen k referendu, v němž 6. března 2010 (první referendum na Islandu od roku 1944) 98,1 % islandských voličů zákon odmítlo (účast v referendu dosáhla 62,7 %). Vláda následně připravila novou verzi zákona, ale i ta byla po přĳetí v Altingu vetována prezidentem (20. února 2011) a negativní výsledek přineslo i další referendum 9. dubna 2011, jehož se zúčastnilo 75,3 % voličů, z nichž 59,8 % vyjádřilo odmítavý postoj (HÍ 2010b; HÍ 2011).⁹ Konečné rozhodnutí v této otázce padlo 28. ledna 2013, kdy soudní dvůr Evropského sdružení volného obchodu (EFTA) zamítl všechna obvinění Kontrolního úřadu EFTA týkající se možného porušení dohody o vytvoření Evropského hospodářského prostoru (EEA) – více k vývoji celé kauzy viz Iceland Review, 29. 1. 2013. Důležitou událostí volebního období 2009–2013 se stalo rovněž historicky první svolání Ústavodárného shromáždění. Tento orgán dostal za úkol vypracovat návrh nové islandské ústavy, nicméně návrh nakonec připravil tzv. Ústavní výbor (Stjórnlagaráð) poté, co Nejvyšší soud zrušil volby do Ústavodárného shromáždění. Ústavní výbor přĳal novou verzi ústavy 27. července, a o dva dny později předložil návrh Altingu, který 24. dubna 2012 rozhodl o konání referenda (proti byli poslanci SF a FSF).¹⁰ Referendum se uskutečnilo 20. října 2012 a islandští voliči odpověděli kladně na všech šest položených otázek (srov. HI 2013).¹¹ Vláda ovšem do voleb nepředložila zákon Altingu, což vedlo poslance H Þóra Saariho k požadavku na vyslovení nedůvěry vládě. Hlasování se uskutečnilo 11. března a pro odstoupení kabinetu hlasovalo 29 z 61 přítomných poslanců (32 zákonodárců bylo proti) a vláda se udržela v úřadě (Iceland Review, 11. 3. 2013).¹² Zajímavým vývojem prošla na Islandu i otázka vstupu do EU. Na Islandu dlouhodobě docházelo k nárůstu občanů podporujících vstup ostrova do EU, ale zlom přinesla finanční krize. Zatímco ještě v období mezi dubnem a červencem 2008 zaznamenávaly průzkumy nadpoloviční většinu příznivců unie, následný pokles se v únoru 2013 zastavil na čtvrtině elektorátu. Naopak počet odpůrců unie vzrostl ke stejnému datu až na 58,5 %. Současně lze zaznamenat postupný nárůst počtu občanů, kteří se staví za dokončení přístupových rozhovorů. Jejich počet dosáhl před volbami (v březnu 2013) nadpoloviční většiny (54,0 %) proti pouze třetině (34,6 %) těch, jež požadovali okamžité ukončení rozhovorů s unií, zatímco ještě v září 2012 převažovali zastánci ukončení vstupních rozhovorů před respondenty s opačným názorem (47,0 % vs. 42,6 %) (srov. CG 2013a). Vláda S a VG ale již 14. ledna 2013 rozhodla, že do voleb nedojde k otevření žádné nové přístupové kapitoly (práce na prozatím 16 otevřených kapitolách nicméně nebyly přerušeny). To lze interpretovat jako ústupek VG, z něhož se v několika posledních měsících ozývaly hlasy po přehodnocení islandské žádosti o vstup do EU (Iceland Review, 14. 1. 2013), ale rovněž jako pokus odstranit evropské téma z volební kampaně. garsjóður innstæðueigenda og árfesta, TIF) totiž disponoval pouze zlomkem této částky a investorům z obou zemí byly po krachu islandských bank vyplaceny náhrady vkladů vládami jejich zemí (srov. Hardarson a Kristinsson 2010a: 1013–1014). ⁹Aktivní vstup prezidenta do politiky (v minulosti nevídaný) přitom podle islandských politologů Kristjánssona a Indridasona (2011: 190–191) naznačil možný posun Islandu směrem k poloprezidentské formě vlády. Grímsson byl následně 30. června 2012 zvolen do již pátého funkčního období (srov. Maškarinec 2012). ¹⁰Hlavní návrhy změn ústavy se týkaly: a) distribuce moci (vyšší míra oddělení moci mezi exekutivou a legislativou, zavedení konstruktivního veta nedůvěry atd.); b) transparentnosti a odpovědnosti; c) zvýšení možnosti participace občanů na rozhodování (např. možnost, aby 10 % voličů mohlo iniciovat referendum k zákonu přĳatému Altingem, či možnost 2 % voličů iniciovat návrh zákona); d) reformy volebního systému (zajištění rovnosti hlasů); e) návrhu, aby všechny přírodní zdroje, jež nejsou v soukromém vlastnictví, byly prohlášeny za společné a věčné vlastnictví lidu Islandu atd. (srov. Stjórnlagaráð 2011). ¹¹1) Jste pro, aby se návrh Ústavního výboru stal základem návrhu nové ústavy?; 2) Jste pro, aby v nové ústavě byly přírodní zdroje, které nejsou v osobním vlastnictví, prohlášeny za národní vlastnictví?; 3) Jste pro, aby nová ústava obsahovala ustanovení o ustavení (národní) církve na Islandu?; 4) Jste pro, aby nová ústava obsahovala ustanovení umožňující volbu konkrétních osob do Altingu ve vyšší míře než je možné v současnosti?; 5) Jste pro, aby nová ústava obsahovala ustanovení dávající rovnou váhu hlasům odevzdaným ve všech částech země?; 6) Jste pro, aby nová ústava obsahovala ustanovení zaručující určité části elektorátu možnost požádat o vypsání referenda? ¹²Zatímco premiérka Sigurðardó ir ještě 31. prosince 2012 vyjádřila přání, aby návrh byl přĳat parlamentem do voleb, prezident Grímsson návrh ústavy v novoročním projevu tvrdě kritizoval (Iceland Review, 4. 1. 2013), podobně se proti návrhu stavěly SF s FSF.


79

Obrázek 1: Podpora islandských občanů vstupu do EU (%), CG 2013b

Velké přesuny ale probíhaly rovněž na islandské politické scéně. Již před volbami 2009 došlo k výměně ve vedení SF a FSF. Dne 18. ledna byl novým předsedou FSF, po v listopadu odstoupivším Guðni Ágústssonovi, zvolen teprve třiatřicetiletý člen městské rady v Reykjavíku Sigmundur Davíð Gunnlaugsson a o dva měsíce později (29. března) se novým předsedou konzervativců stal devětatřicetiletý poslanec Bjarni Benediktsson poté, co dosavadní předseda Haarde oznámil, že on sám nebude ze zdravotních důvodů usilovat o znovuzvolení do předsednické funkce (Iceland Review, 19. 1. 2009; 27. 3. 2009; 30. 3. 2009). Změny ve vedení se před volbami 2013 nevyhnuly ani vládním stranám. Po oznámení premiérky Sigurðardó ir, že hodlá ukončit svou politickou kariéru, byl 2. února 2013 novým předsedou sociálních demokratů zvolen poslanec a bývalý ministr sociálních věcí (2009–2010), resp. ministr obchodu (2010–2011) Árni Páll Árnason, který v souboji o předsednické křeslo porazil ministra sociálních věcí Guðbjartura Hannessona. Následně došlo i k nečekané výměně v čele VG. Předseda strany Steingrímur J. Sigfússon se po čtrnácti letech překvapivě rozhodl neobhajovat předsednický post (Sigfússon stál v čele VG od jeho založení v roce 1999) a na sjezdu strany byla 23. února 2013 novou předsedkyní zvolena její dlouholetá místopředsedkyně (od roku 2003) a ministryně vzdělávání, vědy a kultury Katrín Jakobsdó ir (Iceland Review, 2. 2. 2013; 18. 2. 2013; 25. 2. 2013). Přesuny na politické scéně se ale odehrávaly rovněž mimo čtyři hlavní strany a byly způsobeny odchody několika poslanců ze svých stran. Situaci dobře demonstruje pohled do Altingu, kde před volbami 2013 mělo zastoupení devět subjektů, z nichž pouze čtyři (S, VG, SF, FSF) toto zastoupení získaly ve volbách. Dvěma mandáty disponovaly BF¹³, Úsvit (Dögun, D)¹⁴ a Duha (Regnboginn, R)¹⁵ a po jednom mandátu drželi Piráti (Píratar, P) footnotePiráti vznikli 24. listopadu 2012 a předsedkyní strany byla zvolena Birgi a Jónsdó ir, původně poslankyně BH a následně H. a Solidarita (Samstaða, S)¹⁶. Mimo těchto stran se voleb 2013 účastnilo dalších sedm subjektů a počet kandidátních listin ¹³BF vznikla 4. února 2012 a založili ji bývalí poslanci FSF Guðmundur Steingrímsson a S Róbert Marshall, spolu s Nejlepší stranou Jóna Gnarra. ¹⁴Úsvit byl založen 18. března 2012 sloučením BH, H a FF a jeho dva mandáty drželi poslanci Margrét Tryggvadó ir a Þór Saari, původně zvolení za BH. ¹⁵Duha byla ustavena v březnu 2013 a za jejím založením stáli poslanci VG Jón Bjarnason (člen Altingu od roku 1999 a v letech 2009–2011 ministr rybářství a zemědělství) a Atli Gíslason (člen Altingu od roku 2007) a bývalý poslanec FSF v letech 2007–2008 Bjarni Harðarson. ¹⁶Solidarita byla založena 15. ledna 2012 a jednou z jejích vůdčích osobností se stala Lilja Mósesdó ir, zvolená v roce 2009 do Altingu za VG. V únoru 2013 nicméně strana oznámila, že nehodlá kandidovat ve volbách 2013.

80


Obrázek 2: Preference politických stran 2009–2012 (%), Capacent Gallup

dosáhl rekordních patnácti (po odstoupení Solidarity), přičemž jedenáct z nich kandidovalo ve všech šesti volebních obvodech. Preference většiny (s výjimkou SF, FSF, S, VG, BF, P) ale dosahovaly pouze minimálních hodnot, v nejlepším případě na hranici 3 %. Na druhé straně od předčasných voleb 2009 docházelo k téměř nepřetržitému a výraznému poklesu podpory vládních stran. Naproti tomu preference konzervativců posilovaly, zatímco podpora FSF oscilovala až do konce roku na úrovni volebního výsledku z roku 2009. Nejvýraznějšími výkyvy ale procházel počet respondentů preferujících další strany, jenž v prosinci 2012 vystoupal až na 20 %. S postupným vznikem nových stran ohlašujících svou kandidaturu v nadcházejících volbách začaly výzkumné agentury sledovat i preference těchto subjektů. Již od podzimu 2012 přitom bylo zřejmé, že největším adeptem na místo páté strany systému je BF, kterou zhruba od března 2013 doplnili Piráti, jejichž podpora pomalu, ale setrvale stoupala a na počátku dubna poprvé překonala 5% hranici. I data z roku 2013 potvrzovala propad vládních stran. Větší výkyvy ale ve volebním roce vykazovaly i preference SF a zejména FSF aspirující v průběhu března a dubna na vítězství ve volbách. Nově kandidující BF poté v několika průzkumech mezi lednem a březnem dokonce předstihla S i VG. Samotná předvolební kampaň byla poměrně krátká a ostrá a soustředila se na tři hlavní témata. Prvním byl stav islandské ekonomiky jako celku, druhým hypoteční dluhy domácností vzniklé v důsledku finanční krize a třetím otázka vstupu do EU (Gíslason 2013). Opoziční SF a FSF v tomto ohledu kritizovaly vládu za nevyužití investičních příležitostí, jež mohly zvýšit výkonnost islandské ekonomiky. Důvodem byly podle opozice zejména „nepřátelství“ vůči průmyslovému sektoru a upřednostňování environmentálních otázek. Ne nevýznamná byla podle SF s FSF rovněž ztráta času a energie, jíž vláda věnovala svým „oblíbeným“ projektům, jako byly nová ústava, extravagantní plány na ochranu přírody nebo nová rybářská politika.¹⁷ Opoziční strany pak i přes existenci vysokého islandského dluhu navrhovaly výrazné daňové škrty, které měly podpořit růst ekonomiky, na což vládní strany nebyly do velké míry schopny reagovat (Gíslason 2013: 3).¹⁸ Podobně opoziční strany prosazovaly daňové úlevy pro domácnosti postižené vysokými hypotečními splátkami vzniklými v období, kdy byl realitní trh na svém vrcholu. Zatímco SF ovšem byla spíše ¹⁷Zatímco S, VG, BF a P v kampani prosazovaly přĳetí nové ústavy, opozice tento krok odmítala (SF výslovně uvedla, že odmítá revoluční změny ústavy) (srov. The Reykjavík Grapevine 2013: 16–20), nicméně otázka ústavních změn nepatřila k hlavním tématům kampaně. ¹⁸Např. FSF kritizovala časté změny v daňovém systému za vlády S a VG a jako nástroj stability a rozvoje islandské ekonomiky prosazovala zjednodušení daňového systému (The Reykjavík Grapevine 2013: 19).


81

Obrázek 3: Preference politických stran 2013 (%), Morgunblaðið

opatrnější a představila plán obecných daňových škrtů pro domácnosti ve vážných problémech, FSF přišla s radikálnějším návrhem rozsáhlého daňového oddlužení, bez současného zvýšení veřejného dluhu. Vládní strany naproti tomu prosazovaly pouze omezenou pomoc nejvíce zranitelným skupinám (Gíslason 2013: 3). Konečně třetím důležitým tématem voleb se stal vstup Islandu do EU, tedy téma vytvářející jasné a nepřekročitelné bariéry mezi jednotlivými stranami (Gíslason 2013: 3). Evropská integrace vytváří poměrně jasné rozdělení mezi jednoznačně proevropskými sociálními demokraty a BF a euroskeptickými SF, FSF a VG. Sociální demokraté a BF jsou jediné islandské strany, které prosazují jak vstup do EU, tak přĳetí eura, zatímco VG oba kroky odmítá, stejně jako opoziční SF a FSF. Zatímco ovšem VG před volbami prosazovalo dokončení rozhovorů a konečné rozhodnutí bylo ochotno přenechat občanům v referendu, kongresy SF a FSF přĳaly v únoru 2013 usnesení požadující, aby o otázce pokračování vstupních rozhovorů s EU rozhodli občané v referendu (Morgunblaðið, 9. 2. 2013; 23. 2. 2013). Rozhodujícím se nicméně v tomto ohledu stal výrok v kauze Icesave, který se pozitivně promítl zejména do předvolebních preferencí FSF. Tato strana jako jediná dlouhodobě a nepřetržitě odmítala snahu o odškodnění britských a nizozemských investorů, zatímco např. SF se na počátku roku 2011 připojila ke snaze vládních stran o dohodu s Velkou Británií a Nizozemskem před, v té době v očích strany, nejistým soudním sporem (Gíslason 2013: 4; Iceland Review, 3. 2. 2011).

Celkové výsledky voleb 2013 Oficiální výsledky voleb do Altingu byly vyhlášeny nedlouho poté, co se v sobotu 27. dubna 2013 večer uzavřely volební místnosti. Výsledek voleb znovu výrazně proměnil politickou mapu Islandu a jejich výstupy přinesly několik historických rekordů. Porážka vládních stran dosáhla historické úrovně, když S i VG ztratily více než polovinu voličů. Sociální demokraté obdrželi pouhých 12,85 % hlasů, ztratili téměř 17 %, a jejich zisk byl nejnižší ze všech pěti voleb od roku 1999, jichž se strana, integrující na konci 20. století velkou část levicového spektra, účastnila. Podobně VG přišlo o více než 10 % hlasů a zisk 10,87 % znamenal návrat k podpoře, kterou strana disponovala po svém vzniku ve volbách 1999 a 2003. Neúspěch levicových subjektů je zřejmý zejména při srovnání s volbami 1995, v nichž kandidovaly čtyři strany, které následně vytvořily S a VG. Ty v roce 1995 získaly v souhrnu celkem 37,74 % hlasů, zatímco společný zisk S a VG v roce 2013 se zastavil na 23,72 %. Podle islandského politologa Grétara Þóra

82


Eyþórssona (Iceland Review, 29. 4. 2013) stálo za propadem levice několik důvodů. Prvním byly spory mezi vládními stranami v průběhu celého volebního období, a druhým příliš velké sliby, které nemohly strany vládní koalice naplnit. Krachem skončil jak pokus o potrestání bývalého premiéra Haardeho, jenž byl činěn zodpovědným za finanční potíže Islandu, tak snahy změnit volební systém či přĳmout tzv. občanskou ústavu, kterou Islanďané přĳali v referendu v říjnu 2012. Od těchto kroků si přitom islandští občané slibovali získání většího vlivu na tvorbu politiky. Konečně důležitým tématem, jež ovlivnilo výsledky voleb, se stalo i rozhodnutí v kauze Icesave (viz výše). Zmínit je nutné i poměrně tvrdá úsporná opatření vlády přĳatá z důvodu potřeby záchranné půjčky, kterou Island obdržel od Mezinárodního měnového fondu. Výsledek sociálních demokratů současně narušil dosavadní trend, signalizující, že se straně podařilo úspěšně etablovat jako jedné ze dvou hlavních stran systému. Podobně se jako pouze krátkodobé ukázalo postavení VG jako třetí strany systému, získané na úkor FSF ve volbách 2007 a potvrzené v roce 2009. Největším vítězem voleb se stala FSF, která posílila o téměř 10 % a oslovila téměř čtvrtinu elektorátu (24,43 %). Pouze díky jejímu nárůstu pak obdržely středopravicové strany jak nadpoloviční většinu hlasů, tak zejména bezpečnou většinu mandátů (38 z 63). Konzervativci, jako historicky nejsilnější islandská strana, totiž navýšili podporu o pouze tři procenta a dosáhli druhého nejhoršího výsledku od založení strany (26,70 %). Největším rozdílem oproti minulým volbám byl počet kandidujících subjektů. Na druhé straně ve všech šesti volebních obvodech kandidovalo pouze 11 z celkově 15 kandidujících subjektů, zbývající čtyři podaly kandidátky pouze v jednom či dvou obvodech a jejich zisky nepřekročily 0,2 % hlasů.¹⁹ Konečný výsledek islandských voleb potvrdil zjištění indikovaná předvolebními průzkumy. BF obdržela 8,25 % hlasů a šest mandátů a Piráti 5,10 % hlasů a tři mandáty. Zatímco ale výsledek Pirátů byl spíše úspěchem, pro BF znamenal výsledek spíše zklamání, vzhledem k tomu, že preference této strany se mezi lednem a březnem pohybovaly mezi 15 a 20 %.²⁰ Lze tak pouze spekulovat, do jaké míry se ve výsledku strany projevilo její výrazně proevropské zaměření v situaci, kdy Island zvítězil ve své při u soudu EFTA; BF a S byly před volbami jediné dvě islandské strany, které podporovaly vstup do EU i EMU. Zklamáním volby skončily pro D. Strana vzniklá sloučením BH, H, a FF (tj. de facto strana se zastoupením v Altingu od roku 1999) obdržela pouhá 3,10 % hlasů, tj. v souhrnu více než o 6 % méně, než získaly BH a FF při samostatné kandidatuře v roce 2009. Podpora zbývajících čtyř stran, jež kandidovaly v celé zemi, se pohybovala mezi 1,07 % až 3,02 %, přičemž z celkového pohledu lze konstatovat, že právě rekordní počet nově kandidujících subjektů, které získaly 11,80 % hlasů, do velké míry prohloubil porážku vládních stran. Jejich vznik a následná kandidatura totiž byly vedeny zejména skutečností, že koalice S a VG nebyla schopna splnit mnoho ze svých slibů. Naproti tomu opozice (SF a FSF) dokázala zabránit přĳetí nové ústavy, byla posílena i výsledkem sporu v kauze Icesave a její názor v otázce evropské integrace se také do velké míry shodoval se současným názorem islandských občanů. Konečně většina nových stran se z hlediska ideového profilu nacházela v levé části stranického spektra (Gíslason 2013: 3; srov. The Reykjavík Grapevine 2013: 14–20) a dále odebírala hlasy vládním stranám.

Teritoriální podpora politických stran Pokud při analýze sestoupíme na úroveň volebních obvodů, lze konstatovat, že i přes výraznou proměnu voličské podpory nejsilnějších islandských stran nedošlo v převážné míře k zásadní proměně teritoriálních vzorců jejich podpory.²¹ Výzkumy regionálního rozložení volební podpory islandských politických stran ukazují na poměrně zřetelnou urbánně-rurální dělící linii mezi více urbanizovaným ¹⁹Jednalo se o Stranu venkova (Landsbyggðarflokkurinn, LF), kandidátku Sturla Jónsson (SJ), Humanistickou stranu (Húmanistaflokkurinn, HF) a Lidovou frontu (Alþýðufylkingin, AF). ²⁰V případě Pirátů je nutné upozornit na skutečnost, že strana dokázala získat zastoupení pouze po přidělení vyrovnávacích mandátů a na úrovni volebních obvodů neobdržela ani jediný mandát. ²¹Teritoriálními vzorci voličské podpory je míněno jak rozložení podpory poltických stran v konkrétních oblastech, tak výše této podpory.

83


Tabulka 1:

Výsledky voleb do Altingu v letech 2009 a 2013 (Landkjörstjórn)

2009 Strana

2013

Rozdíl 2013–2009

Hlasy

% hlasů

Mandáty

Hlasy

% hlasů

Mandáty

Hlasy

% hlasů

Mandáty

SF

44 369

23,70

16 (2)

50 455

26,70

19 (1)

6 086

3,000

3

FSF

27 699

14,80

9 (0)

46 173

24,43

19 (0)

18 474

9,630

10

S

55 758

29,79

20 (4)

24 294

12,85

9 (1)

VG

40 580

21,68

14 (2)

20 546

10,87

7 (1)

−31 464 −20 034

−16,940 −10,810

−11 −7

BF

–

–

–

15 584

8,25

6 (3)

15 584

8,250

6

P

–

–

–

9 648

5,10

3 (3)

9 648

5,100

3

D

13 519a 4 148b

7,22a

5 855

3,10

0

−11 812

−6,340

−4

2,22b

4 (1)a 0b

FH

–

–

0

5 707

3,02

0

5 707

3,020

–

LV

–

–

0

4 658

2,46

0

4 658

2,460

–

HGFF

–

–

0

3 262

1,73

0

3 262

1,730

–

R

–

–

0

2 021

1,07

0

2 021

1,070

–

LF

–

–

0

326

0,17

0

326

0,170

–

SJ

–

–

0

222

0,12

0

222

0,120

–

HF

–

–

0

126

0,07

0

126

0,070

–

AF Celkem

–

–

0

118

0,06

0

118

0,060

–

187 180

100,00

63

188 995

100,00

63

–

–

–

a ve volbách 2009 kandidovalo BH b ve volbách 2009 kandidovala FF

V závorce počet vyrovnávacích mandátů z celkového počtu mandátů získaných danou politickou stranou.

jihozápadem ostrova a spíše agrárnějším severem a východem ostrova (srov. Maškarinec 2007: 202 až 204; Maškarinec 2009: 186–189). SF a S jsou silnější na urbanizovanějším jihozápadě ostrova a podobný vzorec lze identifikovat i u některých menších stran (např. Islandské hnutí – živoucí země /Íslandshreyfingin – lifandi land, IH/ v roce 2007, či BH v roce 2009).²² Naproti tomu FSF, která vznikla na podporu obrany zájmů rybářů a malých zemědělců na severu a východu ostrova (Kopeček 2003: 120, 132), si udržuje nejsilnější postavení v těchto oblastech, zatímco na jihozápadě ostrova dosahuje výrazně nižších úspěchů. Výjimkami z tohoto vzorce byly pouze VG a FF, které disponovaly vyrovnanější teritoriální podporou jak ve více urbanizovaných oblastech na jihozápadě ostrova, tak na více agrárním severu a východu ostrova. Výsledky voleb 2013 potvrdily tyto dlouhodobé trendy (viz tabulka 2). I navzdory přesunům hlasů, k nimž došlo mezi jednotlivými politickými stranami, ale zůstal vzorec voličské podpory z let 2003 až 2009 do velké míry zachován. Konzervativci si udrželi nejvyšší podporu v obvodech Suðvesturkjördæmi (30,71 %), kde kandidoval předseda strany Benediktsson, a Suðurkjördæmi (28,26 %). Celkově SF zvítězila ve třech obvodech (Suðvesturkjördæmi a obou reykjavických obvodech), zatímco ve volbách 2007 konzervativci zvítězili ve všech obvodech a v roce 2009 v pouze jediném. Nejslabších výsledků naopak strana dosáhla na severu ostrova a v obvodu Reykjavíkurkjördæmi norður, kde počet voličů zůstal pod celostátním průměrem. Nejstabilnější vzorec teritoriální podpory potvrdila FSF, která stejně jako v předešlých trojích volbách oslovila nejvíce voličů v obvodech Norðvesturkjördæmi (35,17 %), Norðausturkjördæmi (34,62 %) a Suðurkjördæmi (34,46 %), kde se FSF stala nejsilnější stranou. Vzestup strany ale nejlépe dokumentuje srovnání s rokem 2009. Ve třech výše zmíněných obvodech zisky FSF narostly o 9,35–14,47 %, ale podobně FSF navýšila podporu (o 6,83–9,98 %) i v jižnějších (tradičně pro stranu voličsky slabších) obvodech. Zcela opačný regionální vzorec voličské podpory potvrdili sociální demokraté, jejichž podpora se na úrovni obvodů snížila o 10,50–18,76 %. Největší ztráty S zaznamenalo ve svých bývalých baštách na ²²V případě SF tento trend do jisté míry narušil výrazný pokles strany ve volbách 2009, kdy konzervativci výrazně oslabili rovněž v Reykjavíku, a slabší výsledek v hlavním městě SF dosáhla i v roce 2013.

84


jihu ostrova a v hlavním městě, kde bez výjimky ztratilo více než 18 %. Zatímco v minulosti byl elektorát S na jihu ostrova oproti severu silnější o přibližně 10 %, v roce 2013 se procentuální podíly téměř vyrovnaly a rozdíl mezi obvodem s nejvyšší (Reykjavíkurkjördæmi norður) a nejnižší (Suðurkjördæmi) podporou pouze těsně převýšil čtyři procenta (4,09 %). Rovněž úbytek hlasů VG dosáhl ve čtyřech z šesti případů dvouciferných hodnot (celkově mezi 8,34–14,35 %). Z teritoriálního hlediska byl ale jediným z obvodů, kde došlo k narušení dlouhodobého trendu obvod Norðvesturkjördæmi, který se po poklesu o 14,35 % zařadil mezi obvody s podprůměrnou podporou strany, kam se tradičně řadí obvody Suðurkjördæmi a Suðvesturkjördæmi. Naopak vyšší míru voličské podpory, přesahující celostátní zisk, VG zaznamenalo v hlavním městě (zejména obvodu Reykjavíkurkjördæmi norður, kde kandidovala nová předsedkyně strany Jakobsdó ir) a ve své tradičně nejsilnější baště obvodu Norðausturkjördæmi. Zde za úspěchem VG stojí kandidatura dlouholetého předsedy strany Steingrímura J. Sigfússona, tradičně vedoucího kandidátku ve svém rodném regionu. Regionální podpora politických stran, jež nově vstoupily do Altingu, také do velké míry potvrdila urbánně-rurální dělící linii islandského stranického systému. BH uspělo zejména v Reykjavíku a obvodu Suðvesturkjördæmi s podporou pohybující se na hranici 10 % (9,22–10,74 %), zatímco ve zbývajících třech obvodech byla podpora tohoto subjektu přibližně poloviční (4,47–6,51 %). Úspěch v hlavním městě a okolí lze spojit se skutečností, že právě v těchto oblastech výrazně uspěly v komunálních volbách 2010 neparlamentní subjekty, přičemž Nejlepší strana Jóna Gnarra (vítězná strana komunálních voleb 2010 v Reykjavíku) byla jedním ze subjektů, jež stály za vznikem BF (sám Gnarr, starosta Reykjavíku, do parlamentu nekandidoval) a na spojení obou subjektů měly ukazovat i jejich totožné iniciály. Podobně voličské jádro Pirátů se rekrutovalo z jihu ostrova (4,72–6,87 %), zatímco na severu strana obdržela pouze kolem tří procent hlasů. Tabulka 2:

Výsledky voleb do Altingu v letech 2009 a 2013 v jednotlivých volebních obvodech ( % hlasů / počet mandátů – strany, které získaly parlamentní zastoupení), Landkjörstjórn 2009 SF

FSF

S

VG

BF

Norðvesturkjördæmi

22,93

2

22,53

2

22,73

2

22,82

3 (1)

3,33

Norðausturkjördæmi

17,46

2

25,27

2

22,73

3 (1)

29,69

3

2,95

0 0

Suðurkjördæmi

26,23

3

19,99

2

27,97

3

17,11

1

5,12

1 (1)

Suðvesturkjördæmi

27,64

4 (1)

11,55

1

32,17

4 (1)

17,40

2

9,09

1

Reykjavíkurkjördæmi suður

23,18

3 (1)

9,70

1

32,94

4 (1)

22,89

2

8,68

1

Reykjavíkurkjördæmi norður

21,38

2

9,61

1

32,94

4 (1)

24,01

3 (1)

9,56

1

Celkem

23,70

16 (2)

14,80

9 (0)

29,79

20 (4)

21,68

14 (2)

7,22

(4) 1

2013 SF

FSF

S

VG

BF

P

Norðvesturkjördæmi

24,67

2

35,17

4

12,23

1

8,47

1 (1)

4,56

0

3,09

0

Norðausturkjördæmi

22,57

2

34,62

4

10,61

1

15,81

2

6,51

1 (1)

3,03

0

Suðurkjördæmi

28,26

4

34,46

4

10,17

1

5,88

0

4,47

1 (1)

4,72

0

Suðvesturkjördæmi

30,71

5 (1)

21,53

3

13,64

2

7,86

1

9,22

1

5,00

1 (1)

Reykjavíkurkjördæmi suður

26,81

3

16,80

2

14,18

2

12,12

1

10,74

2 (1)

6,17

1 (1)

Reykjavíkurkjördæmi norður

23,35

3

16,44

2

14,26

2 (1)

15,67

2

10,21

1

6,87

1 (1)

Celkem

26,70

19 (1)

24,43

19

12,85

9 (1)

10,87

7 (1)

8,25

6 (3)

5,10

3 (3)

V závorce počet vyrovnávacích mandátů z celkového počtu mandátů získaných danou politickou stranou.


85

Závěr Výsledek voleb jednoznačně předurčil směr sestavování nové vlády a již 30. dubna pověřil islandský prezident Grímsson předsedu FSF Sigmundura Davíða Gunnlaugssona vedením rozhovorů o sestavení nové vlády; volbu Gunnlaugssona před lídrem vítěze voleb SF Bjarni Benediktssonem preferovali i zástupci některých menších stran (Iceland Review, 30. 4. 2013). Gunnlaugsson se poté sešel s předsedy všech parlamentních stran, ale již 2. května se setkal pouze s předsedou konzervativců Benediktssonem. Následně byly 5. května oficiálně zahájeny koaliční rozhovory mezi SF a FSF a v pozdních večerních hodinách 21. května schválily nejvyšší stranické orgány SF a FSF dohodu o vytvoření společné vlády dojednanou lídry obou stran (Iceland Review, 22. 5. 2013).²³ Novým islandským premiérem se stal předseda FSF Sigmundur Davíð Gunnlaugsson a rozdělení postů v desetičlenné vládě, jež se oficiálně ujala úřadu 23. května, je paritní. FSF získala mimo premiérského postu rovněž ministerstvo zahraničí, ministerstvo sociálních věcí a ministerstvo rybářství, zemědělství a životního prostředí (poslední ministerský post připadající FSF zůstal dosud neobsazen). Předseda druhé z koaličních stran Bjarni Benediktsson se stal ministrem financí a ekonomických záležitostí a dále SF obsadila posty ministrů vnitra, zdravotnictví, vzdělávaní a kultury a průmyslu a obchodu. V novém kabinetu zasednou tři ženy ale největším změnou oproti minulým islandským vládám je skutečnost, že žádný z nových ministrů nemá předchozí ministerskou zkušenost, což se na Islandu stalo poprvé od získání nezávislosti v roce 1944 (Iceland Review, 23. 5. 2013). I přes několik možných koaličních formulí tak došlo ke vzniku středopravicové koalice, vládnoucí na Islandu naposledy v letech 1995–2007 (viz příloha 1). Jedním z možných důvodů preference této volby ze strany FSF je fakt, že pro stranu by mohlo být riskantní vstoupit do vlády s novými subjekty. Jak ukázal příklad BH z roku 2009, u těchto subjektů může existovat oprávněná obava z odchodu jejich nově zvolených poslanců k jiným stranám, což by mohlo ohrožovat stabilitu a akceschopnost vlády. Potenciální spolupráci se sociálními demokraty pak značně ztěžuje protikladný postoj obou stran k otázce islandského vstupu do EU a EMU. Výsledek islandských parlamentních voleb 2013 lze označit za historický v tom smyslu, že vrátil podobu stranického systému (v určité míře) do stavu na konci 20. století, kdy dvěma nejsilnějšími stranami byly SF a FSF jako zástupci pravé části stranického spektra, zatímco levicové spektrum bylo rozdrobeno do několika subjektů. Následný vývoj (integrace levice) naznačil možnou modifikaci islandské soutěže směrem k dvoublokové soutěži pravice vs. levice, kterou ovšem volby 2013 alespoň prozatím vyvrátily. Otázkou po volbách 2013 je rovněž budoucnost BF a Pirátů. Pokud by si tyto strany dokázaly udržet zastoupení v Altingu v delším časovém horizontu (což se nicméně dosud většině nových stran nepodařilo), mohla by evoluce islandského stranického systému směřovat k další proměně logiky dosavadního fungování stranického systému. I letošní volby na Islandu tak potvrdily, že islandská politika nabízí mnoho témat ke studiu a i nadále bude zajímavé sledovat směr, jímž se bude politika v tomto ostrovním ministátu v budoucnu ubírat.

Seznam použitých zkratek AB AF AF BF

Lidový svaz (Alþýðubandalag) Lidová fronta (Alþýðufylkingin) Sociálně demokratická strana (Alþýðuflokkurinn) Nejlepší strana (Besti flokkurinn)

²³Koaliční dohoda zahrnovala např. naplnění předvolebního slibu FSF týkajícího se odepsání 20 % hypoték a společný programový bod obou stran znamenající přerušení vstupních rozhovorů s EU do doby, než o případném pokračování rozhovorů rozhodnou islandští občané v referendu. V dalších částech dokumentu se objevil důraz na vytvoření kapitálových statků, udržení sociálního a vzdělávacího systému, zjednodušení daňového systému, vytvoření prostředí povzbuzujícího firmy, snaha o zlepšení v oblasti kontroly rybolovu, podpora inovací, snaha o zastavení vylidňování venkovských oblastí, využití velkých příležitostí v ropném a plynárenském sektoru a vytvoření státem vlastněné ropné společnosti, snaha být lídrem v záležitostech arktického regionu, či neopomíjení otázek životního prostředí. V otázce ústavních změn se obě strany přihlásily k potřebě úprav stávající ústavy, ale současně odmítly ideu kompletní změny ústavy a jako prioritní označily ústavní změny týkající se národního vlastnictví přírodních zdrojů a celostátního referenda (Iceland Review, 22. 5. 2013).

86


BF BF BH D FF FH FSF H HF HGFF P IH LF LF LK LV NBF R S S SA-SF

Občanská strana (Borgaraflokkurinn) Světlá budoucnost (Björt framtíð) Občanské hnutí (Borgarahreyfingin) Úsvit (Dögun) Liberální strana (Frjálslyndi flokkurinn) Strana domácností (Flokkur heimilanna) Pokroková strana (Framsóknarflokkurinn) Hnutí (Hreyfingin) Humanistická strana (Húmanistaflokkurinn) Pravicová, zelená lidová strana (Hægri grænir flokkur fólksins) Piráti (Píratar) Islandské hnutí – živoucí země (Íslandshreyfingin – lifandi land) Lidová listina (Listi fólksins) Strana venkova (Landsbyggðarflokkurinn) Listina obyvatel Kópavoguru (Listi Kópavogsbúa) Demokracie se dívá (Lýðræðisvaktin) Druhá nejlepší strana (Næstbesti flokkurinn) Duha (Regnboginn) Solidarita (Samstaða) Spojenectví (Samfylkingin) Sjednocená lidová strana – Socialistická strana (Sameiningarflokkur alþýðu – Sósíalistaflokkurinn) Sturla Jónsson Strana nezávislosti (Sjálfstæðisflokkurinn) Levicové hnutí – zelená alternativa (Vinstrihreyfingin – grænt framboð)

SJ SF VG

Přílohy Příloha 1:

Přehled poválečných islandských vlád (Indridason 2005; Stjórnarráð Íslands)

Rok

Premiér∗

Stranické složení

Typ∗∗

Rok

Premiér∗

1944

Ó. Tors

1947

S. J. Stefánsson

SF, SA-SF, AF

V

1983

S. Hermannsson

AF, SF, FSF

V

1987

Þ. Pálsson

1949

Ó. Tors

1950

S. Steinþórsson

1953

Ó. Tors

1956

H. Jónasson

1958

E. Jónsson

1959 1963 1970

J. Hafstein

1971

Ó. Jóhannesson

1974

G. Hallgrímsson

SF, FSF

1978

Ó. Jóhannesson

1979

B. Gröndal

1980

G. Thoroddsen

Stranické složení

Typ∗∗

FSF, SF

V

SF, AF, FSF

V

SF

M

1988

S. Hermannsson

FSF, AB, AF

M

FSF, SF

V

1989

S. Hermannsson

FSF, AB, AF, BF

V

SF, FSF

V

1991

D. Oddsson

SF, AF

V

FSF, AF, AB

V

1995

D. Oddsson

SF, FSF

V

AF

M

1999

D. Oddsson

SF, FSF

V

Ó. Tors

SF, AF

V

2003

D. Oddsson

SF, FSF

V

B. Benediktsson

SF, AF

V

2004

H. Ásgrímsson

FSF, SF

V

SF, AF

V

2006

G. H. Haarde

SF, FSF

V

FSF, AB, SFV

V

2007

G. H. Haarde

SF, S

V

V

2009

J. Sigurðardóttir

S, VG

M

FSF, AB, AF

V

2009

J. Sigurðardóttir

S, VG

V

AF

M

2013

S. D. Gunnlaugsson

FSF, SF

V

SF, AB, FSF

V

∗ Stranická příslušnost premiéra viz první ze stran stranického složení dané koalice. ∗∗ Typ vlády: V – většinová, M – menšinová.


87

Seznam použité literatury Act No. 24 from 16 May 2000 Concerning Parliamentary Elections to the Althing. [on-line]. Dostupné na

http://eng.innanrikisraduneyti.is/laws-and-regulations/nr/6713. Capacent Gallup. [on-line]. Dostupné na http://www.capacent.is/.

CG. 2013a. Já Ísland: Viðhorf til aðildarviðræðna við ESB. Reykjavík: Capacent Gallup. CG. 2013b. Samtök iðnaðarins: Viðhorf almennings til ESB. Reykjavík: Capacent Gallup. G

,I V. 2013. Parliamentary Elections in Iceland. How the Elections Could Affect Future EU Membership. Berlin: Friedrich-Ebert-Sti ung. [on-line]. Dostupné na http://library.fes.de/pdf-files/id/09843.pdf.

Hagstofa Íslands. [on-line]. Dostupné na http://www.hagstofa.is/.

H

,Ó , T . 2002. The Icelandic Electoral System 1844–1999. In G , B., L , A. (eds). The Evolution of Electoral and Party Systems in the Nordic Countries. New York: Agathon Press, s. 101–166.

H

,Ó , T ., K , G. H. 2001. The 1999 Parliamentary Election in Iceland. Electoral Studies. 20 (2), s. 305–339.

H

,Ó , T ., K (7–8), s. 1024–1029.

H

,Ó , T ., K , G. H. 2008. The parliamentary election in Iceland, May 2007. Electoral Studies. 27 (2), s. 373–377.

H

,Ó , T ., K (7–8), s. 1009–1016.

H

,Ó , T ., K , G. H. 2010b. The parliamentary election in Iceland, April 2009. Electoral Studies. 29 (3), s. 523–526.

, G. H. 2004. Iceland. European Journal of Political Research. 43

, G. H. 2010a. Iceland. European Journal of Political Research. 49

HÍ. 2004. Alþingiskosningar 10. maí 2003. Reykjavík: Hagstofa Íslands. HÍ. 2010a. Sveitarstjórnarkosningar 29. maí 2010. Reykjavík: Hagstofa Íslands. HÍ. 2010b. Þjóðaratkvæðagreiðsla 6. mars 2010. Reykjavík: Hagstofa Íslands. HÍ. 2011. Þjóðaratkvæðagreiðsla 9. apríl 2011. Reykjavík: Hagstofa Íslands. HI. 2013. Þjóðaratkvæðagreiðsla 20. október 2012. Reykjavík: Hagstofa Íslands. Iceland Review. [on-line]. Dostupné na http://www.icelandreview.com/.

K

, L. 2003. Politika v ministátu: islandský stranický a politický systém ve 20. století. Politologická revue. 9 (2), s. 116–137.

K

, S., I , I. H. 2011. Iceland: Dramatic Shi s. In B , T., S , K. (eds). The Madisonian Turn: Political Parties and Parliamentary Democracy in Nordic Europe. Ann Arbor: University of Michigan Press, s. 158–199.

Landkjörstjórn. [on-line]. Dostupné na http://www.landskjor.is/.

M

, P. 2007. Parlamentní volby na Islandu – květen 2007. Evropská volební studia. 2 (2), s. 194–210.

M

, P. 2009. Parlamentní volby na Islandu 2009: historické vítězství levice. Evropská volební studia. 4 (2), s. 183–193.

M

, P. 2012. Prezidentské volby na Islandu 2012. Evropská volební studia. 7 (2), s. 22–43.

Morgunblaðið. [on-line]. Dostupné na http://www.mbl.is/frettir/. Stjórnlagaráð. 2011 [on-line]. Dostupné na http://www.stjornlagathing.is/english/.

The Reykjavík Grapevine. 2013. Grapevine Election Guide. The Reykjavík Grapevine, Apríl 5–May 9, č. 4, s. 14–20.

88


Recenze knihy Lukáš Linek (ed.): Voliči a volby 2010 Praha, Sociologické nakladatelství, 2012, 256 s.

Michal Nový ∗ ([email protected])

Vysoko nastavená laťka Když koncem roku 2007 vyšla publikace Voliči a volby 2006 od Tomáše Lebedy a jeho kolegů ze Sociologického ústavu AV ČR, vzbudila poměrně silný ohlas. A veskrze pozitivní, poněvadž přinesla jednu z prvních, opravdu komplexních studií národních voleb v České republice. Teď, po pěti letech, se objevilo pokračování – Voliči a volby 2010, tentokrát v režii Lukáše Linka. Samotný název již může napovědět, že tato novinka nezapře inspiraci v kostře představené vydáním, které se věnovalo volbám do Sněmovny 2006, nicméně při srovnání obou publikací lze konstatovat, že autoři knihy Voliči a volby 2010 jsou dnes zkušenější, a tím i výstupy, které v publikaci předkládají, postoupily zase o stupínek výš. Hned na úvod proto konstatuji, že kniha svým kvalitním teoreticko-metodologickým arzenálem přispívá k přiblížení české politické vědy úrovni západoevropských zemí. V textu nejednou najdeme úsilí o demonstraci efektu socioekonomických zdrojů českých občanů na volební účast, resp. volbu konkrétní strany. Analogicky se dá tvrdit, že objem disponibilních zdrojů je klíčový i pro úroveň publikací, které zkoumají vzorce volebního chování. Asi každý politolog, kterého alespoň trochu zajímá předmětná oblast výzkumu, ví, že pro studie tohoto typu je klíčové mít k dispozici kvalitní dotazníkové šetření. Jeho zajištění obvykle představuje nákladnou položku v rozpočtu té či oné výzkumné instituce. Lukáši Linkovi a jeho spolupracovníkům se podařilo potřebné zdroje získat, a proto mohla vzniknout Česká volební studie 2010, která je zrcadlem voleb do Poslanecké sněmovny 2010. Statistické zpracování dotazníků pak tvoří obsah naprosté většiny kapitol knihy a nabízí mimořádný objem poznatků, které jsou pro oblast politického chování stěžejní. Tabulky s výstupy statistické analýzy (zejména regresní analýzy) jsou doplněny sofistikovaným výkladem a samozřejmě základním shrnutím teorie, která ospravedlňuje, proč by nás měly analyzované proměnné zajímat. Autoři jednoduše volí osvědčenou cestu, k níž se ve své podstatě nedá uvést prakticky nic špatného. Poměrně hodně chvály přinesly úvodní slova této recenze. V následujících odstavcích se tudíž zaměřím spíše na rozporuplné záležitosti. Mou ambicí není nějak snižovat vysokou kvalitu posuzované knihy; osobně ji považuji za jeden ze zdařilejších textů domácí provenience. Dále uvedenou kritiku lze připodobnit situaci v motorsportu, kdy si člověk „dobírá“ vedoucí posádku, jež občas při průjezdu ostrou zatáčkou provede manévr, který nevypadá nejjistěji. Ale své vedení tím neztrácí. Pokud alespoň jedna z níže uvedených kritických připomínek najde u kolektivu autorů patřičnou odezvu, může za čtyři roky vzniknout ještě hodnotnější text.

Zastavení nad jednotlivými kapitolami V úvodní kapitole „Volební výsledky, účast a vzorce podpory politických stran“ seznamuje Lukáš Linek čtenáře s vývojem stranicko-politických aktérů mezi lety 2006–2010, mapuje nejdůležitější čísla voleb 2010 a snaží se postihnout změnu výsledků volebního klání 2010 oproti tomu předchozímu. Vrcholem první kapitoly je postihnutí voličských přesunů na individuální úrovni, které obnažují dynamiku voličů mezi dvěma volebními soutěžemi. Autor solidně akcentuje křiklavé znaky voleb 2010, kterými bylo ∗ Autor je interní doktorand na katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, Joštova 10, 602 00 Brno, Česká republika/Czech Republic.

Nový, M. Recenze knihy Lukáš Linek (ed.): Voliči a volby 2010

89

např. téměř 19 % propadlých hlasů, vítězství – nevítězství sociální demokracie či odklon od zavedených stran. Ve druhé kapitole, kterou osobně hodnotím jako nejvíce problematickou, se Paulína Tabery a Gabriela Šamanová zabývají vnímáním volební kampaně. Efekty volebních kampaní na voliče jsou obecně hodně nejasné a jejich text se snaží o identifikaci vlivů na příznivé nebo nepříznivé vnímání kampaně ze strany voličů. Jistým problémem, na který upozorňují i autorky, je, že tato pasáž se vlastně příliš neváže k volebnímu chování (nevysvětluje efekt kampaně na volební účast nebo na volbu strany), a proto se dá říct, že z hlediska zacílení knihy jde o poněkud cizorodý prvek. Vysvětlování individuální percepce kampaní provádějí na základě souboru determinant obsahující sociální charakteristiky respondenta, stranickou identifikaci či pocit politické efektivity, ovšem této části chybí přesvědčivé teoretické ospravedlnění, proč by vybrané faktory měly mít vliv na percepci kampaní. Namísto toho, aby se autorky snažily vystopovat mechanismus vlivu nezávisle proměnných na závisle proměnnou, se teoretická část omezuje na pouhou konceptualizaci základních pojmů. Ve světle těchto okolností lze konstatovat, že vysokou laťku, kterou publikace jako celek nastavuje, tato část bohužel překonat nedokáže. Tvůrci publikace dle mého soudu podlehli módnímu trendu v české politologii, který souvisí s explozí odborných textů na téma kampaní. Bez adekvátních dat i teorie je však podobná kapitola vstupem na tenký led, což se prokazuje i v případě tohoto oddílu textu. Ve třetí kapitole Kláry Vlachové „Volební neúčast: kdo nešel k volbám?“ se autorka snaží zodpovědět klíčovou otázku, jaké sociální skupiny se neúčastnily voleb. Vlachová rozlišuje tři typy individuálních faktorů ovlivňující šanci na absentování (sociodemografické znaky, faktory sociální integrace, politické postoje a angažovanost). Jinými slovy, zabývá se mikro-vysvětlením volební neúčasti. Sama o sobě tato kapitola neurazí, nicméně i zde lze iniciovat několik námětů na vylepšení. Předně, Vlachová ani v nejmenším nevyčerpává pole výzkumu potenciálních mikro-faktorů a nikde neudává, proč se některým vysvětlením vyhnula. Chybí tedy zdůvodnění, proč byla zvolena právě ta vysvětlení, která byla zvolena. Navíc, členění vlivů v mých očích není úplně šťastné – především rozporuji spojení politických postojů s angažovaností do jednoho okruhu vysvětlení. Postoje jsou dány určitým vnitřním přesvědčením, zatímco angažovanost konkrétním jednáním. Jako nepříliš adekvátní hodnotím rovněž tvrzení, které lze parafrázovat tak, že další technické úpravy volební procedury by snížily náklady hlasování už jen minimálně (s. 53). Při pohledu např. na dynamiku volební účasti v Estonsku po zavedení e-hlasování si troufám tvrdit, že v budoucnu nějaká studie zpochybní autorčinu domněnku, z jejíhož uvedení jsem trochu rozpačitý. Mám za to, že přinejmenším nevychází z dat, které v kapitole představuje. Volební participaci řeší ještě následující dvě kapitoly. Ta čtvrtá, pod níž je podepsán Lukáš Linek, má název „Volební účast mladých a její vliv na volební výsledky“. Tento oddíl se dotýká palčivého tématu ve většině demokracií, a to nízké úrovně účasti mezi mladšími voliči. Linek nejprve – a nutno říct, že obstojně – rozpracovává teoretické argumenty, proč mladí přicházejí do volebních místností v menších počtech než ti, kteří mají vyšší věk. Pracuje především se dvěma přístupy k věku, které v minulosti poměrně dobře identifikovala zahraniční literatura, tedy s efektem životního cyklu jedince a efektem kohort. Tyto efekty poté vhodným způsobem usazuje do českého prostředí. Následuje zajímavá kontrafaktuální analýza, kdy modeluje některé hypotetické situace (např. jak by se změnila účast, kdyby byla sociodemografická struktura mladých stejná jako u starších). Výstupem je, že mladí jsou „znevýhodnění“ tím, že jich méně žĳe v manželství, chybí jim vlastní bydlení apod. Tato pasáž je obecně velmi inspirativní a obsahově silná. Drobnou výtku snad lze směřovat k tomu, že by kapitole možná „slušelo“ obsáhlejší představení metody práce s daty, čili širší specifikace postupu, jakým autor došel k prezentovaným výsledkům. Kontrafaktuální analýza se objevuje také v páté kapitole, kterou Lukáš Linek věnoval vlivu volební účasti na zisky jednotlivých politických stran. Autor řeší teoreticky i prakticky vysoce relevantní otázku, jak by vypadaly volební zisky politických stran v situaci odlišné úrovně volební účasti. Tato pasáž je opět postavena na solidním konceptuálním půdorysu, jenž spočívá v efektu kompozice, odvozeného ze strukturálních vysvětlení volby strany, a efektu defekce, který má blízko k teorii stranické identifikace. Linkovy analýzy ukazují, že vliv volební účasti na zisky stran je daleko složitější, než předpokládají některé pionýrské studie. Především jde o nelinearitu vztahu příčiny a následku, která se prokazuje např. u TOP09, jejíž zisk do určité hypotetické úrovně účasti roste, nicméně pak se křivka mění na kle-

90


sající (s. 97). Analýzy jsou navíc prezentovány přehlednou grafickou formou, a tudíž dobře pochopitelné i pro širší publikum. Od šesté kapitoly se publikace věnuje vysvětlování volby strany. Vše začíná příspěvkem Tomáše Kosteleckého „Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny v regionálním pohledu.“ Jedná se o analýzu na agregované úrovni, která je sice v českém prostředí velmi oblíbená, nicméně se potýká s řadou problémů (ekologická chyba). Autor si je však dobře vědom limitů vztahujících se k práci s agregáty, a proto se domnívám, že tato část není nadbytečná. Kostelecký se nejprve vymezuje k mediálnímu klišé o modrých Čechách a oranžové Moravě povedeným argumentem o podmíněnosti daného konstatování zavedením volebního systému prvního v cíli, který však v Česku není pro volby do Sněmovny využíván. Tím pádem usvědčuje média z nekorektní interpretace výstupů voleb. V následujících pasážích představuje prostorovou diferenciaci podpory hlavních politických aktérů voleb 2010, a to prostřednictvím velkého množství grafických a tabelárních výstupů. Spíše periferní připomínku lze vznést k tomu, že Kostelecký své grafické výstupy považuje za mapy, ačkoliv tematická kartografie by vzhledem k absenci některých základních kompozičních prvků (např. měřítko) takové označení nejspíš odmítla. Sedmá kapitola Pata Lyonse „Stranická identifikace a volební chování“ vrací analýzu na individuální úroveň a zabývá se silným prediktorem volební účasti i volby strany – pocitem blízkosti občana k některému ze subjektů stranicko-politické soustavy. Tento oddíl působí velmi přehledně a v detailu odkrývá specifika identifikace voličů s českými politickými stranami. Jako červená nit se tímto oddílem táhne otázka, jestli je stranická identifikace v čase neměnná, jak předpokládaly některé starší studie. Indicie k jejímu zodpovězení jsou zprostředkovány na příkladu KDU-ČSL, které na rozdíl od předchozích voleb jádroví voliči nestačili k tomu, aby se strana účastnila alokace křesel ve Sněmovně. V osmé kapitole se Klára Vlachová spolu s Julií Häuberer zaměřuje na jedno z nejklasičtějších vysvětlení volby strany – třídní hlasování. Tuto sekci lze označit jako systematicky zpracovanou; především oceňuji jasnou (i když trochu zjednodušující) operacionalizaci třídní příslušnosti jako (1.) subjektivního postavení jedince v sociální struktuře a v kontrastu s tím (2.) objektivní pozici danou trhem práce. Kapitola velmi dobře přibližuje, jak velkou roli v českém případě hraje způsob operacionalizace. Zároveň na základě výsledků bivariační analýzy a logistické regrese označuje strany, které mohou v českém kontextu být reprezentantkami sociálních tříd. Velkým pozitivem je, že autorky výsledky analýzy nikterak nepřeceňují; jsou si vědomi změn v posledních dekádách, které přinesly zburžoaznění části dělnictva, dále specifické situace v postkomunistickém prostoru, ale třeba i změn ve stranické soustavě. Tyto (a nejen ty) prvky posunují koncept třídního hlasování do nové pozice, jejíž vymezení se jistě stane otázkou pro řadu studií v budoucnu. Devátá kapitola s názvem „Volební podpora nových stran TOP 09 a VV“, jejímž autorem je Lukáš Linek, se zaměřuje na proměnu českého stranického systému, kterou přinesly sněmovní volby 2010. Linek s využitím základních charakteristik struktury voličů hledá zdroje podpory nových stran. Zajímavým zjištěním může být, že voliči nových parlamentních stran častěji označovali za hlavní důvod své volby touhu po změně. Autor dále řešil poměrně záludnou otázku pro českou pravici, a to proč voliči hlasovali pro TOP09, popř. VV a nikoli pro tradičního reprezentanta pravicové politiky, ODS. Otázka, kdo byl k ODS loajální a kdo nikoliv, je docela složitá, a už proto stojí za to uvedenou kapitolu číst velmi pozorně. Předposlední desátá kapitola opět pochází z pera Lukáše Linka. Věnuje se vlivu tematického hlasování a vlivu lídrů stran. Spojení dvou autonomních teorií volby strany do jedné kapitoly se jeví logicky, neboť do velké míry zrcadlí dichotomii tzv. pozičních a valenčních témat. Česká volební studie 2010 ukázala, že v rámci témat dále převažuje pravolevá agenda, byť v čase prochází určitou proměnou. Část vztahující se k pozičním tématům tak nabízí do značné míry očekávané výstupy. Mnohem zajímavější je pohled na vliv lídrů. Autor zde nabízí promyšlenou argumentační linii a zabývá se například asociací poklesu sympatií k Jiřímu Paroubkovi a volebního zisku ČSSD, čímž přidává další střípek do mozaiky komplexního vysvětlení, proč volby 2010 přinesly „zemětřesení“ v českém stranickém systému. Kniha je zakončena kapitolou 11 „Co rozhodlo volby do Poslanecké sněmovny v roce 2010 a co jsme se dozvěděli o volebním chování v ČR?“ Tento oddíl již sadu analýz dále nerozšiřuje, spíše cílí na utřídění poznatků z předchozích kapitol. Krom toho nabízí některé náměty k budoucímu výzkumu.

Nový, M. Recenze knihy Lukáš Linek (ed.): Voliči a volby 2010

91

Přes poměrně hutné vysvětlení volebního chování totiž stále existuje řada témat, která by zasloužila pozornost badatelů, a tudíž může čtenář v této části najít inspiraci pro vlastní práci.

Pozitiva výrazně převažují Kniha jednoznačně stojí za přečtení. Nejednoho českého politologa sice nejspíš zarazí její matematickostatistická povaha, nicméně oblast politického chování jednoduše je z velké části postavena na analýze hromadných dat. Kdo tedy očekává povídavé zamyšlení nad tím, co rozhodlo poslední volby do Poslanecké sněmovny, bude zklamán. Text má za ambici rozebrat a interpretovat data České volební studie 2010 a dle mého soudu se mu tuto metu se daří úspěšně naplnit. Voliči a volby 2010 jsou díky zajištění dotazníkového šetření mnohem dál než většina jiných českých prací, které se věnují volebnímu chování, a proto je třeba bez nadsázky konstatovat, že kolektiv autorů Sociologického ústavu AV ČR vytvořil text, který má čtenáři co nabídnout. Jistě, existují věci, které by šlo vylepšit, ale dojem z knihy zůstává pozitivní. Své kritické poznámky k jednotlivým kapitolám jsem uvedl výše; na publikaci jako celku mě poněkud mrzí, že na začátku není podrobněji popsán způsob výběru vzorku, a v některých kapitolách postrádám další metodologické aspekty (např. na s. 61 není vůbec uvedeno, co ukazují hodnoty v tabulce). Autoři se zároveň nĳak nevymezují k dnes velmi rezonujícímu tématu kvantitativního výzkumu spočívajícím v tom, že struktura použitých dat by mohla být hierarchická, a prezentované jednoúrovňové modely by tudíž mohly přinášet zkreslené výstupy. Stejně jako lídra v závodu rally by ovšem nebylo odpovídající za tyto drobnosti „posádku“ Lukáše Linka pranýřovat.

Studie. Vliv generační vžýměny na pokles volební účasti v ČR mezi lety 1990 až

Recommend Documents