Argumentace reformátorů českého pravopisu mezi lety 1780 a 1850
Tilman Berger (Univerzita v Tubinkách) 24. září 2010
Úvod Karel Havlíček Borovský: Z Laputy se píše, že tam dle nowého plánu školního žádný již nebude přijat do třetího klasu normálního bez dwou wýmíněk: musí dostawit a) řádně potwrzené wyswědčení, že již aspoň jeden nowý prawopis wymyslil, b) revers, že se budoucně také žádného prawopisu wíc než rok přidržowati nehodlá.
(Česká wčela 1846/2, 12)
Co nám říká Havlíček? naráží na velký počet diskusí o českém pravopisu právě v 40. letech 19. století prorocky předjímá – po už uskutečněné „skladné opravě“ z roku 1842 – další reformy – z roku 1849 (nahrazení au digrafem ou) – a z roku 1850 (nahrazení w grafémem v)
předvádí rozkolísanost dobové normy tím, – že už užívá digraf ou, – ale nikoliv grafém v.
Co nám říká Havlíček? naráží na velký počet diskusí o českém pravopisu právě v 40. letech 19. století prorocky předjímá – po už uskutečněné „skladné opravě“ z roku 1842 – další reformy – z roku 1849 (nahrazení au digrafem ou) – a z roku 1850 (nahrazení w grafémem v)
předvádí rozkolísanost dobové normy tím, – že už užívá digraf ou, – ale nikoliv grafém v.
Zvláštnost českého vývoje rychlý vývoj grafického systému od začátku 19. století – analogická reforma (1809 – 1823 – 1842) – přechod od švabachu k antikvě (10. a 20. léta) – skladná oprava (1842) – au → ou (1849) – w → v (1850)
zřejmě mnohem větší zájem o otázky pravopisu nebo lingvistické otázky než u sousedních národů český „lingvocentrismus“ (Macura 1983/1995)
Původní záměr přednášky podrobný přehled o pravopisných diskusích – od Dobrovského kritiky návrhů Póla a Tomsy – přes spor iotistů a ypsilonistů (Dobrovský, Hanka, Nejedlý atd.) – po diskuse 40. let (Hanka, Čelakovský, Šafařík, Palacký aj.)
analýza argumentů užívaných v těchto diskusích všeobecné vývody o měnících se hodnotách pravopisného diskurzu
Původní záměr přednášky podrobný přehled o pravopisných diskusích – od Dobrovského kritiky návrhů Póla a Tomsy – přes spor iotistů a ypsilonistů (Dobrovský, Hanka, Nejedlý atd.) – po diskuse 40. let (Hanka, Čelakovský, Šafařík, Palacký aj.)
analýza argumentů užívaných v těchto diskusích všeobecné vývody o měnících se hodnotách pravopisného diskurzu problém: fakta jsou už opracována dobře (Tešnar 2000, 2003, Šefčík 2007), a nevím, co bych mohl dodat
Plán přednášky
I. Byl bratrský pravopis opravdu tak špatný? II. Jak Dobrovský zmarnil první pokusy reformy českého pravopisu III. Jak na sebe následovaly tři reformy 19. století IV. Souhrnná charakteristika českého vývoje
Byl bratrský pravopis opravdu tak špatný? bratrský pravopis představoval ustálený systém s jasnými pravidly, který fungoval poměrně stabilně od 17. století nechci popírat, že došlo v jistých oblastech ke kolísáním (např. u předpon s-, z-), ale základní systém byl jednoznačný třeba také přihlížet k rozlišování systémů pro foro interno a pro foro externo (Porák, Čejka), v této přednášce však půjde jen o vytištěné texty (tj. systém pro foro externo) s pomocí kritérií Kučery (1998) můžeme popsat jisté slabosti systému
Bratrský pravopis z hlediska Kučerových kritérií účinnost pravopisu (poměr počtu fonémů a grafémů) – od začátku poměrně vysoká, až na spřežky ch/Ch, ſſ/Sſ, Cž, Rž
složitost pravopisu pro píšícího – problematika i/y, psaní variant u/v, ſ/s, ſſ/š, č/Cž, ř/Rž podle pozice
složitost pravopisu pro čtenáře – malá, snad s výjimkou cizích slov
standardizace pravopisu – poměrně vysoká, v závislosti na důslednosti čtenáře
jisté charakteristiky bratrského pravopisu se těmito kritérii zachycovat nedají – užívání grafémů j, ů, digraf au
Problematické aspekty bratrského pravopisu rozpor mezi malými a velkými písmeny – č – Cž, ř – Rž
více než jedna možnost na zápis fonému – ſ – s, ſſ – š, u – v, a hlavně i – y
různé psaní analogických případů – a – á, e – é, ale i – j, u – ů – c – č, z – ž, r – ř, ale s – ſſ/š
rozpor mezi psaním a výslovností – au
Pravopisné reformy 18. století nejdůležitějším reformátorem českého pravopisu v 18. století byl Ján Wáclaw Pól (1720–1790) první návrhy v mluvnice 1756 roku, kde se Pól odvolává na Rosu – který však sám nenavrhl reformu, ale spíše komentoval jisté vlastnosti tradičního pravopisu další návrhy v knize Neuverbesserte Böhmische Grammatik z roku 1773 Pólovy návrhy podvrhl ostré kritice Dobrovský v roce 1780 [radikálnější verzi reformy Pól předložil v roce 1786 ve dvou pravopisných traktátech] jiné návrhy publikoval od roku 1782 František Jan Tomsa, byly však v podobném tónu odmítnuty Dobrovským
Názory Václava Jana Rosy o pravopisu jediné téma, kde Rosa zaujímá pozici, je psaní spřežek cz, cž, rž – Consonans c/ č/ ř/ in impressis libris, moderno tempore scribitur absq; additione literae z/ sed Scribæ & Cancellistæ semper solent ad c/ č/ ř/ addere, z/ in scriptis, sic cz/ cž/ rž (...)
vlastně tu jde o rozhraničení pravopisu pro foro interno a pro foro externo v Čechořečnosti Rosa komentuje následující jevy tradičního českého pravopisu – Typographi solent supra u longum, scribere circulum, ut Wůl/ bos, Hůl/ baculus &c. Et hoc ideo, quia olim indistincte longum ů/ mutabatur in o. – Maxima difficultas de, i/ j/ y/ exurgit, & qui bene scriptionem hujus vocalis observent, pauci reperiuntur.
Pólova mluvnice z roku 1756 psaní au – Das au wird gelesen wie ou, und wäre auch besser also zu schreiben.
psaní spřežek – Es ist dermahlen der Gebrauch so weit gestiegen, daß die mehresten nach c, č, ř ein z zuzusetzen pflegen, welches aber nicht überhaubt füglich, und besser auszulassen ist, massen durch derley ohne Unterschied vornehmende Zusätz öftermahlen ein Zweydeut, oder wenigstens Uberfluß deren Buchstaben erfolget, wie aus folgenden Exempeln zu ersehen kommet;
Pólova mluvnice z roku 1756 II psaní ů – Anstatt uo aber, wie gleicher Meynung ist Rosa (...) wird besser geschrieben ein langes ú, anstatt ii ein j, als welche mit mehrerer Vorzüglichkeit die nemliche Würkung leisten; weilen es jedennoch also gedruckter in Büchern zu finden, wird solches zu jedermanns Wissenschaft hiermit angezeiget. – Das U wird, dem eingerissenen Gebrauch nach, faßt überhaupt in denen lang-einsylbigen Worten, und denen Genitivis Numeri pluralis mit einem ganzen Ringlein von denen Buchdruckern gezeichnet, und rühret dieses daher, daß vor Zeiten das lange u mit o wechselbar gewesen, oder aber solche Worte mit dem Doppellauth uo geschrieben worden, als: Buoh oder Boh, Suol, Huol, Wuol oder Wuul. Ich meines Orts überlasse deren Gebrauch denen Poëten und Buchdruckern, und verwerffe ihn durchaus nicht, weilen er zu einem Kennzeichen des Alterthums, und zu Erkenntniß dessen dienet...
Mluvnice 1773 roku návrhy z roku 1756 jsou opakovány a více méně důsledně realizovány v textu občas formulace jsou radikálnější, např. o grafému ů: – Dieser ohngeraumlich und zu weit ausgetrettene Mßbrauch wäre außer der Regel in so weit noch mit Gelassenheit in jenen Wörtern zu ertragen, in welchen er ein wahrhaftes Zeichen des Alterthums wirken könnte, und nicht nach gefälligem Einfall eines jeden Buchstabensetzers auf Grad oder Ungrad eingeflicket wurde. – Es hat dermal bey den mehresten, insonders der Regel unkündigen Böhmen der verderbliche Mißbrauch so weit überhand genommen, daß selbe in ihrer Schreibart nach c, r, in weicher Aussprache allemal ein z hinzufügen
nové návrhy o psaní délek, mimo jiné se mají rozlišovat adjektiva na -i/y a verba na -j/ý, např. cyzy ‘fremd’ vs. cyzý ‘er fremdet, oder entfremdet’.
Kritika Dobrovského Apologie für die alte, einmal angenommene, in ganz Böhmen übliche böhmische Orthographie (1780) „Nichts ist in der Philologie verderblicher, als unnütze Neuerungen; nichts hingegen erwünschlicher, nichts, das die gründlichen Kenntnisse der Sprachen mehr beförderte als stäte Gleichförmigkeit in der Orthographie.“ o návrhu psát ou místo au: „Dieß gründet sich auf die itzige Aussprache. Ist dieser Grund hinreichend von einem Gebrauche, der sich durch 250 Jahre erhielt, abzugehen?“
František Jan Tomsa opatrné komentáře k českému pravopisu v Böhmische Sprachlehre z roku 1782 různé návrhy v pravopisných traktátech z let 1782, 1788 a 1802 – zavedení antikvy místo švabachu – psaní ou místo au – psaní dlouhého í místo j, j místo g a š místo ſſ
po Dobrovského kritice návrhy se neprosadily, Tomsa však pokračoval tisknout texty ve svém pravopisu, např. brožurku Gröſſere čechiſche Orthographie gemeiniglich böhmische Orthographie genannt, z roku 1812
Příklad Tomsova pravopisu
Argumentace F. J. Tomsy Tomsa jako první uvádí argumenty o nutnosti přibližování českého pravopisu jiným slovanským jazykům: – Sehr vortheilhaft wäre es, wenn sich die Čechen der lateinischen Schrift anstatt der bishörigen Mönchsschrift, und der hier vorgeschlagenen und gröstentheils eingeführten Orthographie bedienten; weil dann alle Slawen ihre čechischen Bücher lesen könnten. – Man muß sich an diejenigen nicht kehren, welche noch immer ag, ág, eg, ěg, ig, jg, og, ug, ůg, yg, schreiben; weil sie keine Einigkeit mit den slawischen Sprachen eingehen wollen. – Ungereimt und der slawischen Orthographie zuwider wird im Čechischen g für j und i gebraucht. Dies mag schon M. Daniel Adam von Weleslawin eingesehen haben; denn in seinem Nomenklator quadrilinguis steht S. 426. jabkowitý, apfelgrau. Warum er aber nicht durchaus das j gehörig gebraucht habe, weiß man jetzt nicht.
Analogická reforma ve své knize Ausführliches Lehrgebäude der Böhmischen Sprache Josef Dobrovský oznámil, že se při psaní i a y bude řídit analogií, nechce však zavázat jiné, aby následovali jeho příkladu vznikla z toho horlivá diskuse, která se táhla až do čtyřicátých let a končila oficiálním přijetím reformy v roce 1842 Maticí českou hlavním zastáncem reformy byl Václav Hanka, který ji popularizoval Prawopisem českým podlé základu grammatiky J. Dobrowského (poprvé 1817) a Mluwnicj neb saustawau českou (1822) hlavním odpůrcem reformy byl Jan Nejedlý, kterému na začátku také podařilo prosadit úřední kroky proti Hankovi
Argumentace Dobrovského Dobrovský se nevzdává dosavadní zásady, že historický pravopis má být zachován, ale dodává argumentace podle „zásad“ (analogie resp. historických) – Ich glaube nach Grundsätzen zu handeln, wenn ich nach c allzeit i, nie y, nach z und s aber i und y schreibe, je nachdem die Analogie das eine oder das andere fordert. Schreibe jeder andere, wenn es ihm beliebt, der alten Gewohnheit gemäß nach z, s, c immer und allzeit ein y, nie ein i; ich habe nichts dagegen. Nur mir gönne man auch die Freyheit, wenigstens in einem Lehrbuche so zu schreiben, wie nach allgemeinern Regeln geschrieben werden soll.
„[S]vým způsobem však Dobrovského návrh byl spíše intelektuální hrou než vážným pokusem o reformu.“ (Šefčík 2007, 517)
Argumentace Nejedlého v podstatě konservativní argumentace, jaká byla charakteristická pro ranního Dobrovského – Einige Neuere, die in Kleinigkeiten Ruhm suchen, schreiben unter dem Schutze der Analogie nach c immer, nach s und z aber in manchen Fällen anstatt y (ý) ein i (j); da jedoch diese kleinliche Neuerung der einmal festgesetzten und allgemein angenommenen klassischen Rechtschreibung unsers goldenen Zeitalters zuwider ist, die ohnehin nicht leicht böhmische Rechtschreibung nur noch mehr erschwert, die Lernenden verwirrt und abgeschreckt, ja gar keinen Nutzen gewährt, und nur einen Muthwillen anzeigt so ist sie nicht billigen, um so weniger nachzuahmen, daher ganz zu verwerfen. (22n.)
Argumentace Nejedlého II zajímavé jsou také místa, kde Nejedlý píše o jiných problémech pravopisu – Der Doppellaut au wird wie ou auf die Art des sächsischen au in den Wörtern: Glaube, Haus, ausgesprochen, als hauba, Schwamm, maudrost, Weisheit, lauka, Wiese; wie houba, moudrost, louka. (5) – Der Doppellaut au wird immer so geschrieben, ob er gleich wie ein dunkles ou ausgesprochen wird, denn ou findet im Böhmischen nicht statt, als hauba Schwamm, mauka, Mehl, nohau mit dem Fuße nicht houba, mouka, u. s. w. wie es einige schlecht schreiben. (21n.)
Konec diskuse tím, že „ypsilonisté“ vlastně odůvodňovali svůj postoj jen konzervativně, dostali se v době prudkého vývoje spisovného jazyka do menšinové pozice, a k „iotistům“ se přidalo stále více intelektuálů (Jungmann, Čelakovský, Vinařický) v té samé době vycházely knihy v analogickém pravopisu, hlavně od Hanky, který v té formě také tiská texty Dobrovského nakonec Hanka prosadil analogický pravopis ve Sboru musejním (1840) a v Matici české (1842)
Skladná oprava o této další reformě, kterou Hanka zřejmě navázal na základě starších Tomsových návrhů, existuje málo literatury, zřejmě byla přijata bez většího odporu třeba přihlížet také k tomu, že jedna část opravy, totiž přechod od spojení ſſ k š jediný mi přístupný text na toto téma je přednáška Pavla Josef Šafaříka Slowo o českém prawopisu z roku 1842, který byl uveřejněn v následujícím roce v muzejním časopise
Argumenty Šafaříka Pokud owšem literatura česká w těsnějších mezech se pohybowala, jsauc literaturau prostonárodní, wýhradně českau, potřebám nižších stawůw w Cechách slaužící, jinak pauze oblibau a jako hřičkau několika wlasteneckých ochotníkůw, za časůw Krameriusowých a Procházkowých, nemohla potřeba oprawy nedostatku toho tak příliš cítěna býti, ač owšem ode dáwna ji poznali wšickni, kdož s Českoslowanskau filologií se zaměstknáwali. Tak již Dobrowský, kdykoli we spisech swých text staroslowanský neb ruský, srbský, wůbec cyrillský latinskými literami a českým prawopisem, jakž říkal, přepisowal, w Slawínu na přiklad a we SIowance, nikdež g, ale wždy místo toho j psáti w obyčeji měl; poněwadž tu, kdež se do jinoslowanských mimo české nářečí zabíhá, prawopis tak oškliwě od druhých nářečí se lišící welice jest nepohodlný a naskrze nehodí se.
Argumenty Šafaříka II Konečně týž Sbor, (…) též dle příkladu od českofilologické sekcí zdejší kr. Společnosti nauk podaného, za potřebné a prospěšné uznal naříditi, aby budaucně wšickni spisowé w jazyku českém nákladem Matice české na swětlo wydáwaní, s wymíněním na některý čas spisůw pauze pro lid obecný určených, co do písmen g a j opraweným čili skladným prawopisem tištěni byli, ostatně nižádných dalších proměn a nowot w prawopisu českém, a tak ani uwedeni nawrhowaného cu místo au a v místo w, potřebu nebo užitečnost neu-zná waje, aniž jim we spisech od Matice wydáwaných místa propůjčuje.
Další reformy po přijetí analogického pravopisu a skladné opravy Hanka usiloval o další změny: – au → ou – w→v – nahrazení znaků s diakritikou znaky převzatými z azbuky, č → ч, ž → з
prosadil nakonec první dvě změny v letech 1849 a 1850, proti silnému odporu Palackého
Argumenty Palackého proti novotám Dwojhláska ou místo slowanského ú jest tedy pauhý provincialismus český, jenž nestojí we mluwě české osamotělý, ana jemu i dwojhláska ey místo ý w bok se stawí; Slowáci wšickni a Morawané wýchodni nejen obau těch dwojhlásek nemají a neoblibují, ale i naprosto je u sebe zamítají. Kdo z Čechů nikdy mezi nimi nebydlil, ani předstawiti si nemůže, kterak nemile ba protiwně ony tam na sluch a zrak nejen obecného lidu, ale i wzdělanců samých dorážejí, a jakau nechuť proti sobě wzbuzují. Čta před některým časem tuto stížnost na literu w, sotwa očím swým důwěřowal sem. Jakž pak, wy prawíte, že w jest německé? a Němci tuším zase řeknau, že ono není ani německé, ani anglické, ani polské, ačkoli u národů těchto se ho užíwá, alebrž půwodně české jako prý též písmo frakturni a šwabaské wůbec.
Odpověď Hanky Odpovídáme: ou místo ú jest ovšem Český a z částky i moravský spůsob vyslovováni, ale ohledem na celek nikoli pouhý provincialismus; neb my Čechové, aneb abych řekl provincie česká (když to tak říci mám) a národ český, dělá, ne polovici, nébrž vzdělanou většinu celého československého národa, a většinou se slušně i přirozeně řídí strana i částka menší. Mimo to jsou Čechy dosaváde středem, a česká většina vůdcem československé literatury, a zdá se nám to býti povolání národu českého, aby i dále nejen všem Čechoslovanům, ale zvláště ostatním západním Slovanům vůdcem osvěty byl;
Odpověď Hanky II My ostatní čtenářové, nejsouce arci v starých písemnostech (...) tolik jako p. p. zvyklí, ale více v přítomném živém světě obcujíce a již obyčejné německé, neb české švabachem tištěné písmo, v němž samé široké w nalézáme, již zase pouze latinské neb české latinkou vydané spisy, kdežto to samé latinské v aneb promíšeně w a w před očima máme, velmi zhusta čítajíce, my obyčejní čtenářové, dím, dokonce nic takové zvláštní nechuti proti tomu latinskému v, ani jaké výhradní libosti k onomu německému w necítíme a na sobě neznamenáme, cožbychom ovšem znamenati museli, kdyby jedno neb druhé písmě samo sebou nějakou zvláštní nechuť aneb zvláštní zalíbení působilo.
Souhrnná charakteristika českého vývoje 18. století – pokusy o racionalizaci pravopisu – byly zmarněny historickým přístupem k pravopisu
19. století – úpravy odůvodněné analogicky, tj. na základě historicky podložené racionalizace – úpravy odůvodněné přibližováním k západoevropským jazykům – úpravy odůvodněné specifikou českého jazyka
