Lety mezi světy 1. číslo

Lety mezi světy – 1. číslo

E-MAGAZÍN O SCI-FI, FANTASY A HORORU

textová verze pro tisk (než se rozhodnete tisknout, myslete na naše lesy)

Editorial

2

Lucky (Madelaine)

3

Eddieho hororový koutek – Lovecraftovský horor

6

Sejít z cesty (Jana Pacáková alias Doll)

7

Průmyslová revoluce (Zuzana Vašíčková alias Daletth)

13

Jak se stát hrochem (Stanislav Švec alias Květoň Zahájský)

16

Neviditelné guvno (exkluzivně Miluna Vošková)

19

Filmový kvíz – horor

21

1

Editorial Editorial je něco jako horký brambor, do kterého se málokdo chce zakousnout. A protože na mě prasklo, že miluju brambory na loupačku, tak úkol napsat úvodní slovo padl na mne. Když jsem hledal nástroj, kterým brambor oloupat a nespálit se, narazil jsem na výsledky silně medializované ankety Moje kniha. Výsledek ankety je asi většině z Vás známý – první místo obsadila série o Harrym Potterovi autorky J. K. Rowlingové. Tento rozsáhlý příběh má řadu příznivců i odpůrců a přiklonit se k té či oné straně by bylo jako zapojit se do průvodu zombie, každopádně však jeho umístění v anketě dokládá, že fantastika má v literatuře silnou pozici. Lidé prostě rádi fantazírují a ti ostatní jsou evolučně vzato homo suchaři. * Anketa nám přináší ještě jeden zajímavý výsledek. Mezi 71 nejoblíbenějšími českými autory se z těch, kteří nás zajímají, umístil, nepočítáme-li Karla Čapka, snad jedině Jiří Kulhánek, takže pokud jste se rozhodli prorazit s fantastikou, zapomeňte na to, že si vydobudete místo na výsluní české (natož světové) literární scény. Tyto pozice, stejně jako flek na Slavíně, prostě patří autorům vážnější literatury. Když však budete dobří, vyděláte si nějakou tu korunu jako právě Kulhánek, nebo snad dokonce Rowlingová, a to není vůbec k zahození. Dostáváme se k zásadní otázce: Je fantastika brak? A já si troufnu odpovědět: Ano, fantastika je brak. * Brak totiž můžeme definovat jako literaturu, kterou čte co možná nejvíce lidí (na rozdíl od vážnější literatury). Zatímco harlekýnky nám nabízejí, ach bože, téměř stále stejný scénář, žánrovky otevírají miliónům lidí cesty do jiných světů, které stojí za to žít alespoň na pár chvil s knihou v ruce. A my bychom byli rádi, kdyby se náš časopis stal křižovatkou takových ne ledajakých cest. Je zkrátka na čase nakopat Rowlingovou a toho jejího usmrkanýho fakana do… * Promiňte. Tomu chlapci v čele průvodu tak krásně odpadává obličej. Kde jsem to skončil? Ach ano, rádi bychom dali prostor začínajícím autorům a vyšlapali pro ně pěšinku k Vám, fandům fantastiky a amatérské tvorby, a možná ještě dál… nebo obráceně, od čtenářů k autorům, na tom už nesejde. Raději si však v tomto mezisvětí nepodávejte ruce, protože nikdy nevíte, zda Vám ji někdo neukousne.

Ing. Králík

* Upozorňujeme, že názory redaktora pravděpodobně odpovídají názorům zbytku ** redakce. ** Zbytek chápejme jako něco docela zbytečného.

2

O AUTOROVI O autorce s přezdívkou Madelaine nevíme zhola nic, tedy krom toho, že publikuje na amatérském literárním serveru pismák.cz. Přiznáme se, že už jen získat svolení k publikaci byl výkon téměř nadlidský. Bohužel, takovéto ekvilibristické kousky čtenáře fantastiky příliš nepřekvapí, a tak nemůže očekávat víc než prosté pozvednutí obočí. Faktem ovšem zůstává, že o povídku Madelaine jsme do prvního čísla opravdu velmi stáli a můžeme směle prohlásit, že když bude o to víc psát, čím víc bude mlčet, budeme naprosto spokojeni. Povídka byla napsána na téma „srdce robota“ do soutěže Písmák hledá Superstar, která byla pořádána na amatérském literárním serveru pismak.cz, a já myslím, že je dokladem toho, že i v takových soutěžích mohou uzrát dobré texty. A teď už si představte pohádkové náměstí s kašnou, takové typicky jihočeské, přes které si to štráduje robot se džbánkem na pivo. No nejsou to kulisy vskutku poetické a nevšední?

Lucky Listopadu kvapem dohořívala svíčka. Sněhové vločky tam někde nahoře už začínaly listovat v módním katalogu a vybíraly z nabídnutých fazonek a střihů, aby stejně jako loni byla každá z nich originální a jedinečná. Lehoučké mžení sotva znatelně hladilo po lících studené kočičí hlavy dláždění náměstí, lemovaného ze všech čtyř stran arkádovým podloubím. Podvečerní stmívání rozžehlo pouliční lampy, přes celý den nedočkavě dychtící po okamžiku, v němž se z nevítaných překážek na chodnících stávají žádanými nositelkami světla a krásy. Lucky pomalým krokem vyšel z malé hospůdky na rohu. V pravé ruce svíral ucho džbánku, z nějž při mírném sklonu vpřed zářila do dálky bílá pěnová čepice. Rovnoměrně pohupoval paží a křížem přes tiché, liduprosté náměstí mířil k domovu. V kašně stále ještě šuměla voda. Lucky se u ní jako pokaždé zastavil. Líbila se mu průzračná modrá hladina, rád pozoroval rybky, jejichž těla dostávala za svitu luceren zcela nový stříbřitý nádech. Mechanická bohyně Amfitrité vypouštěla otvory veliké lastury pramínky a co chvíli se naklonila, aby rozčeřila vodu. Bývala při tom tolik půvabná, že by tu vydržel stát věčnost. Jen odbíjení hodin na věži mu připomínalo, že už je čas, stejně jako dnes. Uchopil tedy za ucho džbánek, jenž prve postavil na okraj kašny, a vykročil. „Lucky!“ Otočil se, ale nikoho nespatřil. Jen krásná Amfitrité jako by náhle posmutněla a se sklopenou hlavou hleděla na šupinatá těla ryb, jež se jí hemžila u nohou. Ráno přichystal snídani, poklidil a posadil se k oknu. Zamyšleně se díval do dáli za posledními ptačími opozdilci, houfujícími se k podzimnímu stěhování. Bezděky je zrakem následoval, dokud mu nezmizeli z očí. A najednou, možná poprvé, chtěl být jako oni. Moci jít, nesvázán službou, která jej až dosud tolik bavila. Kam? Nevěděl. Možná jen tak, nazdařbůh, a možná i za tím posmutnělým voláním. „Lucky!“

3

Stále si je přehrává v uších. Tak často slýchává své jméno a nikdy mu na tom nepřišlo nic zvláštního, nic k podivení. Jeho posláním je přece být poslušný a užitečný, být k ruce a pomáhat, sloužit. Je tedy obvyklé, že jej okolí stále oslovuje jménem. Tohle zavolání mu však připadlo nějak jiné, znělo v něm, co dosud neslyšel – prosba a naléhavost. Žádný strohý příkaz nebo rozkaz. Snad tedy proto mu nejde z hlavy? Seděl bezradně u okna s pohledem kamsi za obzor a nevnímal nic kromě vlastních myšlenek. „Lucky!“ vytrhla jej Klárka rozpustile ze zamyšlení. Cukl sebou. Páni, to už je hodin! Práce stojí a on tu jen tak sedí a přemítá o světě, který mu připadá stále více nepochopitelný. Rychle vstal, aby počal s přípravou oběda a dohnal vše, co zameškal. Večer ani nečekal na příkaz a sám se vydal se džbánkem do hospůdky na rohu náměstí. Netrpělivě počkal, až mu pan hostinský načepuje vrchovatě toho zlatavého nápoje, jenž nikdy neochutnal. Nakonec proč? Nelákalo ho to, mnohým lidským přáním, touhám a chutím popravdě moc nerozuměl. Konečně! Sevřel ucho džbánu a rychle spěchal ke kašně. Amfitrité měla týž posmutnělý výraz jako včera. Ani oči nezvedla, jako to dělávala jindy. Luckyho cosi sevřelo tam někde uvnitř, netušil co ani proč. Marně čekal, jestli jej znovu neosloví. Jen smutně chýlila hlavu ke straně a bez hnutí hleděla na šupinatá těla ryb. Další den brzy ráno se Lucky vypravil na nákup. Kolem kašny stál zástup zvědavců a něco se zaujetím sledoval. Vmísil se mezi přihlížející do přední řady, aby dobře viděl. Dvojice mužů ukládala kašnu k zimnímu spánku. Nejprve otevřeli dvířka na zádech bohyně Amfitrité a rozpojením mechaniky v ní jedním jediným pohybem zastavili život. „Ale podívejte, jak se tváří, takhle nám tu přes zimu moc parády neudělá. Měli by ji opravit,“ šuškali si lidé mezi sebou. „Zkoušeli jsme to, paní, ale asi se nějak zasekla,“ odpověděl jeden z dělníků. „Tak ji sundejte a schovejte, dokud nebude opravená,“ trvala na svém žena. „Na to jsme nedostali příkaz, paní,“ odvětil druhý muž. „To ne! Ta kašna je přece její!“ chtělo se Luckymu vykřiknout, němá ústa však nevydala hlas. První dělník uchopil podběrák a několika dovednými pohyby vylovil z vody všechny ryby. Postupně je přeložil do kádě vedle prodejního pultu s váhou. Lidé v mžiku utvořili frontu a s neskrývanou potěchou čile nakupovali. Lucky tomu už zase nerozuměl. Proč je prodávají? A ještě k tomu po jedné? Proč celou káď neodvezou někam do tepla a zjara nevrátí zpátky do kašny? A pak uviděl první ránu paličkou na rybí hlavu. Na hlavu patřící k tělu, které se ještě před chvílí prohánělo ve vodě a jehož šupiny se večer tolik třpytily ve světle luceren... Proč ryby nemohou mávnout křídly jako to hejno ptáků, co včera viděl odlétat? Daleko, tam někam za moře, za oceán... Tam někam za horizont, kde je možná jiný, spravedlivější svět, že se tam ptáci na zimu stěhují. Pošetilý Lucky… Nemohl se dívat dál. Chtělo se mu něco udělat, říci nebo vykřiknout, ucítil ve svém nitru další dosud nepoznaný pocit – bezmoc. Stál tu sám proti mnoha lidem dychtícím rybího masa na talíři. V dalších dnech o tom všem usilovně přemýšlel. Zazimování kašny se koná rok co rok, nikdy mu nevěnoval pozornost, vlastně ani netušil, jak probíhá, nezajímalo ho to. Vždy jen splnil, co lidé kolem

4

něho žádali, a nenapadlo jej přemýšlet o tom, co a proč chtějí. Znovu a znovu si vybavoval Amfitritinu smutnou tvář a její prosebné zavolání. Proč jej tehdy volala? Proč zrovna jeho?

Klárka seděla v křesle s vysokým ušatým opěradlem zabraná do četby. Lucky k ní pomalu přistoupil a na listy rozevřené knížky, kterou svírala v dlaních, položil papír s jedním jediným slovem napsaným velkým písmem přes celou stránku: MLUVIT! „Copak, Lucky? Chceš, abych ti něco vyprávěla?“ usmála se. Zavrtěl hlavou a ukázal prstem na sebe. „Co? Ty chceš naučit mluvit?“ Přikývl. S překvapeným úsměvem na něj zůstala hledět, rozjařené plamínky v jejích očích pátravě hledaly v Luckyho obličeji podnět k nové hře. Tentokrát jej však nenalezly. Lucky se pomalu otočil a odcházel. Klárka konečně pochopila a zvážněla. „Lucky!“ Tohle zavolání kupodivu vůbec neznělo rozpustile, jako naopak nesčíslná před ním. I úsměv na Klárčině tváři vypadal přívětivě a mile. „Tak pojď, jdeme na to, ne...?!“ usmála se znovu. Vděčně si k ní rychle přisedl. Byl máj, jako když ho vymaluje. Šeříky voněly široko daleko. I lípy na náměstí. Hrdličky schoulené do jejich náruče si vyznávaly lásku a na zámeckých komínech podřimovali v hnízdech čápi. Teď po očku shlíželi dolů na to lidské hemžení - a kdo ví, třeba si dělali vlastní úsudek. Ale byli zvyklí, že se jich nikdy nikdo neptal. To halasní vrabčáci dávno odhodili ostych a čimčarali ostošest. Až ke kašně unášel vánek vůni pražených mandlí, čerstvých mazanců, makovaných pletenek a preclíků, koblih nadívaných marmeládou a vdolků i majoránky, tymiánu, dobromysle a bůh ví, čeho ještě. I mechanická bohyně Amfitrité po ní natahovala nosík a polykala mlsnou slinu. Pod podloubím proti kašně zacinkal zvonek nade dveřmi nového hokynářství. Lucky zrovna neměl v krámku zákazníky, vyšel tedy ven a ani nezamykal, vždyť bude v mžiku zpátky. Došel ke kašně, v níž se prohánělo nové hejno ryb. „Ne-boj se,“ oslovil ještě nedokonale Amfitrité. „Přes zi-mu si je bu-du brát do krá-mu. Do tepla. Ce-lou káď... To jsem ti moc chtěl říct. Abys už ne-by-la smut-ná. A-bys mě-la už po-řád jen radost...“ Amfitrité na něj pohlédla a náhle pochopila, co všechno jí vlastně právě řekl. A proč si za pomoci Klárky vyprosil na svém pánovi ten voňavý krámek, malý jako dlaň, co jej má, potěšena, přímo na očích. Po tváři jí přeběhl šťastný úsměv. Zdvihla lasturu o sotva znatelný kousek výš a po jednom pramínku poslala Luckymu do dlaně třpytivou rybí šupinu. Z vděčnosti, pro štěstí, a aby nezapomněl. Na svůj slib a na ni.

5

Eddieho hororový koutek – Lovecraftovský horor Třeste se, ubozí smrtelníci, neboť vás čeká osud horší než smrt. Ne, nehovořím o nové desce Ivety Bartošové, řeč je o lovecraftovském hororu, jehož hrdiny většinou nepotká nic menšího, než je právě osud horší než smrt. Lovecraftovský horor, jak už jeho označení bystřejším čtenářům napovídá, se odvozuje od prací amerického spisovatele Howarda Phillipse Lovecrafta a označuje nejen Lovecraftovo celoživotní dílo, ale také specifický hororový žánr. Pokud jste už někdy v životě viděli nebo četli něco, kde se velké hroudy slizu vrhaly na bezbranné pološílené vědce, obcující se zapovězenými technologiemi, pak jste pravděpodobně viděli něco, co by se dalo charakterizovat jako lovecraftovský horor. Pokud namítáte, že takto vypadá dobrá polovina současných hororů, namítáte správně. H. P. Lovecraft se totiž, spolu s Edgarem Allanem Poem, považuje za nejvlivnějšího autora, který udával směr moderního hororu, ať už jste si toho vědomi nebo ne. Za inspiraci ho uvádějí hororové ikony, jako je Stephen King, Ridley Scott (Vetřelec), John Carpenter (Věc), nebo dokonce i H. R. Giger pro své mrazivé obrazy a mnoho jiných spisovatelů, filmařů a výtvarníků. Lovecraftovský horor tedy hororovou scénu infikoval jako vetřelecký zárodek hostitele a často se z něho vyklube velice podařené dílo. Ne všechno, co se však lovecraftovským hororem zve, se jím zve oprávněně, většina hororů využívá jenom některé jeho prvky. Prvním velice výrazným prvkem lovecraftovského hororu je nedůležitost člověka jako druhu i jako jedince. Člověk je z pohledu mimodimenzionálních stvůr a božstev pouhým červem, jehož jediným štěstím je právě jeho malost, díky které si ho jmenované hrůzy nevšímají. Alespoň dokud se nezaplete do podniků s malými domorodými soškami. Lovecraftovský hrdina většinou končí špatně, a smrt není vždy tím nejhorším, co ho může potkat. Často přijde o rozum nebo ho potká osud, jehož hrůzy jsou pouze naznačené, a co se hrdinovi opravdu stalo, si můžeme akorát domýšlet. Samozřejmě se nedoporučuje domýšlet si toho moc, abychom nedopadli stejně. Dalšími prvky jsou nehumanoidní a mnohdy také nepříliš hmotné stvůry, jako obří sliz s desítkami očí, bohové, co jsou samá, ruka samá noha nebo ještě lépe samé chapadlo, no zkrátka věci, které zrcadlo nepovažují za vhodný doplněk v domácnosti. Většinou všechny tyto věci spojuje jedno slovo Necronomicon. Jedná se o Lovecraftem vymyšlený grimoár černé magie, či démonologie, jak chcete, který se objevuje napříč Lovecraftovými povídkami a mnohdy i mimo ně. Obecně by se dalo o Necronomiconu prohlásit, že když nějakou hrůzu nenajdete v něm, nenajdete ji už nikde jinde. Tedy pokud ovšem nevlastníte výběr největších trháků Zdeňka Trošky. Samotnou Lovecraftovu tvorbu doprovázely i další prvky, jako například rasismus, absence ženského elementu nebo novoanglické prostředí, do kterého byla velká část jeho děl zasazena. Co se týká například rasismu, Lovecraft nebyl příliš dobrý rasista. Spousta jeho dobrých přátel, se kterými si dopisoval, byla cizí národnosti a sama jeho žena byla židovka. Také svého rasismu na sklonku života litoval. Se vztahem k ženám už to bylo horší, za což může nepříjemně ženské prostředí, ve kterém vyrůstal (panovačná matka a dvě tety). Pokud jste se chystali tvořit nějaký lovecraftovský horor a zoufali jste si, že vám to s rasismem nebo sexismem moc nejde, tak se nebojte, tyto prvky nejsou nutné, ba dokonce bych řekl, že jsou na škodu. Například já zastávám názor, že když už decimovat lidstvo osudem horším než smrt, tak celé a bez výjimek. Co s nima, se smraďochama. Eddie

6

O AUTOROVI

Janě Pacákové je 19 let a hororové povídky píše asi 4 roky. Pod přezdívkou Doll publikuje na amatérském literárním serveru písmak.cz. Její povídka nás vtáhla svou uskutečnitelností a mrazivými detailními popisy. Řekli bychom, že je přímo lovecraftovská. Ztratit se v lese může přece každý z nás, a co tam na nás číhá, je usazeno hluboko v naší báchorkami vystrašené mysli. Nebo ne?

Sejít z cesty Lehký třpyt ranní rosy na kameni jsou jejich špatně schované vlasy, střípek v lesní houštině, ztracená hadí korunka, a bílé stopy slunce mezi stromy ukazují, kudy proběhla bílá laň. Eduard Petiška

Letem lesem ji doprovázela lidským očím neviditelná víla. Z hustého lískového houští vyklouzne jako proutek tenká divoženka. Zamotané vlasy má měkounké jako odkvetlý mech a pláštík ušitý jen z potrhaných pavučin. Poskakuje po pěšince chvíli doprava a zase doleva, jako by si sama nebyla jistá správným směrem. Možná je to jezinka z jeskyní a její opravdové obydlí jsou ty nejhlubší a nejtemnější výběžky kostrbatých skal a pobořených, polozapomenutých štol a lomů… Svět výkřiků a stínů. „Juro! Počkej!“ „Nechytila! Nechytila!! Skáčeš jako chromá koza!!!“ zlobil a udělal na ni dlouhý nos. Zdrhal, až se mu za patami prášilo. Sestra se snažila ze všech sil, ale na něj prostě neměla. Když prolézala křoví s malovaným džbánkem v ruce, musela dávat pozor na cestu. A zároveň na mladšího bratra. Museli se pořád držet pohromadě, ale Jura se sám od sebe rozhodl hrát na honěnou. „Počkej! To nesmíš! Juro!“ už jí docházel dech. „Nechytí, nechytí! Seš chromajzl!!!“ děcko už bylo dávno v trapu. Zato Běla se s klením jak široká, tak dlouhá rozplácla na pěšině. Jako by zakopla o bludný kořen. Snad se moc nepraštila do hlavy, protože jí zničehonic začalo zvonit v uších. Jako by jí v hlavě pořád perlily ozvuky spratkovy posměšné provokace. Když se pozorně zaposloucháte, i lesem se rozléhá zvláštní ozvěna. Jen zavřete oči a slyšte: Ten tichý smích ztracený v rozvlněném listoví. Hlahol a šepot ve voňavých vřesovištích, který pověrčiví vesničané pokládají za dílo démonů nebo rašelinových rusalek. Lákavě lahodný hlas… Hlas ze země.

7

Ten sen byl tak živý, tak skutečný. Hloupý pacholík by se sám nikdy neodvážil zatoulat tak hluboko do lesa, ale cesta byla stále ještě schůdná a on si dokonce namlouval, že když se otočí o stoosmdesát stupňů, uvidí mezi stromy vykukovat doškové střechy chalup a v dálce se zavlní dokonce i nazlátlý cíp pole. Zdejší vísky, po staletí totálně utopené v kolmých klínech vysokých hor, by se cizincům zdály strašlivě sešlé, domky malinké a rozpadlé, nemnozí místní lidé nevzdělaní a beznadějně zaostalí. Jako by ještě dodnes zatvrzele věřili na strašidla… Když jí bratr zmizel mezi stromy, mimoděk si vzpomněla na všechny ty nepěkné příběhy o ztracených dětech. Neforemná starší sestra mu nikdy nestačila. Měla ho hlídat, ale katastrofálně selhala. Jako vždycky. Celá polámaná se začala pracně zvedat z rozbahněné země a její zjitřená představivost přebarvila promoklý lužní les na křiklavou paletu všech těch potvorných pohádek. Běla se jich vždycky bála. Už od dětství slýchávala všechny ty strašidelné báchorky plné půlnočních běsů, povětrných víl, vábících pocestné rovnou do roztopené pece, rozdivočelých lesních carů, porostlých hrubou pichlavou srstí, a nekorunovaných králů duchů, kteří pro svou potěchu unáší z náručí nevšímavých rodičů malé chlapce, a snad ještě mnohem horších věcí, zpola skrytých ve stínu… Příšery v příšeří. Při cestě lesem si jako na potvoru představovala, že jí stromy šeptají strašná slova a větve a haluze jí samy uhýbají z cesty. Měla strach, protože její Jura by klidně mohl skončit jako to nezvedené dítko z té příšerné pohádky o krutém vládci lesa se zpola zetlelým tělem, oděným ve vyschlé dubové kůře a jeho úchylných choutkách, které jsou neskonale horší než cokoli, co si zdravá lidská mysl vůbec dokáže představit. Bratr byl pryč a byla to jen a jen její vina. Pronásledovala přelud. Když málem až po pás zapadla do modročerné mokřiny, naráz ji zamrazilo, jako by na ni sáhla všudypřítomná smrt. A nebyla to jen práce studené vazké vody, která jí skrz skromné šaty prosákla málem až na kost. Podle legendy jsou prý kdesi hluboko v bezedných bažinách za neprostupnou clonou jedovatých výparů potopená dávná pohanská pohřebiště, hlídaná hrozivými nehmotnými nestvůrami. Makabrózní dračí hřbitov, nekonečná, kostmi posetá pláň přímo v prastarém srdci pralesa, kam na poslední chvíli přicházejí v klidu zemřít dávno, pradávno vyhynulé, pochroumané bytosti… Mlha přede mnou, mlha za mnou. Opožděně si uvědomila, má nohy zabořené až po kolena v černém bahně. A když se vystrašeně rozhlédla kolem dokola, zkormoucené oči jí klouzaly po chaoticky promíchané směsici pozemských živlů, nekonečné bílé chomáče mléčné mlhy rozevláté ve vzduchu nad rozteklým ledovým bahništěm. Zrak v ní tone stejně jako tělo, které se prostě nemá na čem zachytit a neopatrný pocestný najde náhlý konec své pozemské pouti v zrádně promáčené půdě… Smrt utonutím je prý příšerně táhlá a bolestivá. S odporem se odtáhla a noha zapasovaná v těžkém dřeváku se jí zabořila do zatopené díry plné plytkého páchnoucího bahna. Těžké, vodou nasáklé sukně ji jako ocelová závaží zlomyslně táhly ke dnu. Pokoušela se nepropadat panice. A nedařilo se jí to. To ani v nejmenším.

8

Čím víc kolem sebe kopala, tím víc se zabořovala do rozměklé hlíny. V potu tváře se jí po pár pokusech podařilo vyšplhat zpět na pevnou zem. Začala volat a křičet, vyřvávala jako na lesy a v hrůze pobíhala sem a tam, ale nikdo se jí neozval. Jenom se ještě víc zamotávala dokola. Prostě se ztratila. A kde je bratr? Zastavila se, zadržela dech a v duchu prosila o pomoc. Říká se, že les se pořád mění a než se stihnete otočit, nic už není tak, jako dřív. Zbujelé podhoubí a neproniknutelný borový porost všude kolem ní ani při nejlepší vůli nevypadal nijak povědomě. Džbánek se jí rozbil a ona se ani neobtěžovala posbírat barevné střepy. Ztratila vydlabaný dřevák a jen s jednou botou pajdala jako kulhavá. Z mokrých zašpiněných sukní ji začal běhat mráz po zádech. Vyzula si zbylý dřevák a zabořila bosé nohy do chladivé lesní hlíny. Všude kolem šustily a chrastily stovky větviček, statné stromy nesobecky poskytovaly přístřeší tunám titěrných tvorů a ona si nemůže být jistá, zda dnes stráví noc pod střechou nebo někde u krmelce. Vlastně v tomhle zapomenutém pralese ani žádné krmelce nebyly, protože všude kolem je jen neprozkoumaná pustina a i vysoká zvěř se musí postarat sama o sebe… Nevěděla, kam se vydat. Zkusila to jen tak nazdařbůh rovnou za nosem. Pracně se probojovala propleteným křovím a sklouzla o kus níž po nepříliš strmé stráni plné nafouknutých pýchavek. Hledala čistou cestu, která ji někam dovede. Ale kam? Nalevo nebo napravo? Dozadu nebo dopředu? Kam se vrtne, když ji její vlastní hloupost vyrvala ze známého prostředí a ona je poprvé v životě odkázána sama na sebe? Vzdaluje se, nebo se naopak přibližuje k vytouženým lidským obydlím?

***

„Nevrátila se! Vůbec se nevrátila a ty nad tím mávneš rukou? Aby ji v lese sežrali vlci, a my jsme měli o jeden hladovej krk míň!!! Co? Co???“ statná selka mu div na místě nevrazila pořádný políček. Pantáta byl pěkně mizerný hospodář. Ubrečený Jura tiše seděl na lavici u kamen a rukávem krátké kazajky si utíral usmrkaný nos. „Já vůbec nevím, kam šla, mámo. Ona mě honila a pak už jsem ji neviděl. Já za to nemůžu!“ začal pacholík znova natahovat. „Slyšíš to ty dřevo? Slyšíš to???“ žena k sobě pevně přitiskla zbývající dítě. „Kluk má strach o svou sestru a ty nic. Ty akorát ležíš a žereš! Hanba!!!“ Plešatý pantáta by si nejradši šel někam po svých, ale na svou ženu byl krátký. Hubu měla odjakživa řádně proříznutou a jazyk nabroušený jako zubatá kosu. Zmohl se jen na chabý odpor: „Nekřič, selka. Nekřič na mě a nech mě být. Počkej do rána, třeba se vrátí sama.“ „Alespoň jednou taky udělej něco užitečnýho, ty stará lenoro! Ve stavení ani stýblo křížem nepřeložíš, a když ti zmizí děcko, šel bys klidně chrápat někam za pec! Styď se!!!“ vyřvávala panímáma a její ječivý hlas zburcoval snad všechny psy v okolí. Stateční strážci připoutaní k bídným boudám se div navzájem neoběsili na zrezavělých řetězech. Odevšad se ozýval štěkot a vrčení, jako by dědinou táhlo celé hejno vyuzených umrlců. Dědek jako by měl v uších nacpaný jenom shnilý tuřín.

9

„Jak chceš, ty hnusná holoto, jak chceš. Dojdu pro ni sama. A ty se modli, abych se vrátila v pořádku.“ selka si přehodila přes ramena šátek a popadla silnou sukovitou hůl. Za okny už začínalo svítat. „Jurášku, dneska tady zůstaneš sám. Sestřičku ti přivedu zpátky, neboj se. A nenatahuj!“ dodala laskavějším hlasem ke svému neposlušnému synkovi. „Nechoď pryč! Co když se taky nevrátíš?“ „Vrátím se, neboj.“ prudce ho k sobě přitiskla, jako by ho chtěla naráz rozdrtit na své mohutné hrudi. Pak ho postavila na zem a on zůstal poslušně stát jako vyděšené jehně. Její mazánek měl kudrnaté vlasy jako malá ovečka. „A nikomu neotvírej!“ křikla ještě, než za sebou zabouchla nízké dřevěné dveře. Dědek si odplivl do krbu a otráveně se odštrachal někam pryč ze sednice. Chlapec přitiskl pobledlou tvářičku na okno a lítostivě sledoval vzdalující se postavu, dokud ji nespolkly stíny a nezmizela mu z dohledu v dálce za posledními vesnickými domy. Na stole ležel bochník chleba, kus sýra a krajáč mléka, ale Jura věděl, že i kdyby tu hladověl třeba celé dny, stejně nepozře ani sousto. Zalezl si nahoru za pec a zabořil hlavu do deky. Co když se panímáma už nikdy nevrátí? Kdo nakrmí psa a kdo podojí krávu? A bude chodit na pole a na brambory? Kdo mu bude vyprávět příběhy před spaním? A kdy zase uvidí Bělu? Kdy ji bude tahat za vlasy a schovávat jí ty starý škrpály? Kdo s ním bude hrát na schovávanou? Čekal. Čekal by klidně celou věčnost, i když někde v hloubi duše až moc dobře věděl, že ani jedna z nich se mu nikdy nevrátí. Možná by se kdekdo divil, jak mívají malé děti skvělý odhad.

***

Všudypřítomná sžíravá zeleň ji tak dokonale zmátla, že už ani nepoznala, kde je nahoře a kde dole. Málem přehlédla zarostlou propast, jen zvuk náhodou shozeného kamení jí zabránil spadnout a zlámat si všechny kosti v těle. Zem se zlomila a prudce spadala do úzké zalesněné rokle, tak hluboké, že jen stěží slyšela šumění křišťálového potoka někde na dně. Možná přes ni kdysi dokonce vedl malý most, ale nyní se přes ni nedalo nijak přejít. Bezradně se rozhlédla kolem. Ztracená v lese plném trní. Ale přece jenom je tu nějaká zaplevelená pěšina. Kdesi kráká krkavec. Sedí na nízkém, vykotlaném stromě a sám si natřásá své půlnoční peří. Pohled na nacpaného mrchožrouta v ní nutkavě vyvolával jen jednu nepříjemně neodbytnou otázku: Na čem asi hoduje? Chladný jarní vítr jí cosi nesrozumitelného zašeptal do uší a potměšile s sebou přivál pronikavý pach hnijící zkaženosti. Snad si to jen představovala, ale přišlo jí, že na slaboučkých stromech kolem ní raší hrudkovité hnijící houby, kterých si předtím vůbec nevšimla. Možná proto se nedokázala zbavit nutkavých myšlenek na neživé věci zakopané pod zemí. Každý totiž tak nějak v koutku duše moc dobře tuší, že pod vší tou svěží vůní a sytou barevností okvětních plátků květin je jen a jen černá hlína, humus tvořený hmotou hnijících těl, které v podzemí postupně ztrácí tvar a tak se mrtvoly mísí jedna s druhou, skoro jako zamilovaní milenci…

10

Zem jako maso, kameny jako kosti. Ve stavu totálního duševního rozkladu se pokoušela prodrat tou nepoužívanou pěšinou. Stačilo jen pár kroků a narazila na polom. Široký lesní tunel olemovaný vyvrácenými stromy plný popadaných větví. Prokletý pohřební puch téměř překryla kořeněná vůně stromové smoly, promísená s jantarovou pryskyřicí. Jako by se lesem přehnala prudká bouře a prorazila jí cestu do neznáma. Je možné že – Co to proboha prosvítá mezi stromy? Nějaká vysoká stěna? Možná opuštěný dům, stará hájenka nebo něco… …ještě jiného??? Pokoušela se zaostřit zrak a rychle přidala do kroku. Ještě byla moc daleko, ale s každým krokem přibývaly nové, nesrozumitelné detaily, které ji mátly snad ještě víc než její vlastní vesnický výzor. Bylo to bílé jako vápno a vzdouvalo se to vysoko ve vzduchu, spatřovala v tom plátěnou střechu pouťového stanu. Pokoutní kabinet kuriozit, kde na statečné zvědavce za pár korun čeká strašná podívaná… Natura mutator. Vůbec nevěděla, na co se ve skutečnosti dívá. Nic jí to neříkalo. Absolutně nic. V žádné souvislosti. Na veliké vysekané mýtině nebylo nic nezvyklého, pomineme-li nepořádně poházené padlé kmeny silných stromů. A přímo uprostřed vyrašila na slunci ta věc. Obrovská a odulá, střídavě se stahovala a zase vydouvala v souladu s nepoznanými zákony zvrhlých přírodních jevů. Kolosální koule, obrovská napumpovaná prašivka. Ráno jde na houby a nakonec najde tohle. Zem se záhadně změnila v rozválené bláto. Běla se musela brodit bahnem, zasviněná jako prase na porážce a nešlo jí na rozum, jak může v lese vyrůst tak hanebná houba. Tak viskózní věc. Nedokázala uvěřit svým očím. Zcela znechucená, ale zároveň hrozně zvědavá. Nemohla to nechat být. Ten samý pocit zakoušela před pár lety na trhu, když poprvé v životě uviděla živé dvouhlavé tele. Enormně masitá noha se nad ní tyčila jako bezbarvá babylonská věž. Pomalý puls stoupání a klesání poněkud připomínal přerývaný dech spící šelmy. Kulatý klobouk se ztrácel v palčivých paprscích zapadajícího slunce. Opatrně vztáhla ruku, aby se mohla lehce dotknout toho mykózního monstra. Mamutí houba byla na dotek teplá. A měkká, až hrozivě hebká jako jemná srst nějakého obrovského zvířete… Ta věc byla živá. A hladová. Z prasečinou páchnoucího podhoubí hbitě vystřelila dosud zavinutá věc. Věc dlouhá, silná a ohebná jako houževnatý hadí ohon. Nestačila ani jednou zaječet odporem. Vymrštěné maso ji v mžiku vtáhlo to utajeného trávícího tunelu. Hrozivá houba, na moment vztyčená na čtyřech pevných pilířích, opět těžkopádně dosedla na zem a po vyděšené venkovské děvečce nezbylo nic než rozházené střepy starého džbánku s ulomeným uchem, zapadlé do kapradí a ošlapaný lichý dřevák potopený v páchnoucím bahništi… Příšera ji pozřela.

***

11

„Přijdou ještě další?“ ptala se rozdrbaná koudelka slámových vlasů, ve které by pozornější oko možná pod tlustou vrstvou zažrané špíny zvládlo rozeznat snad až moc hlavatou malou holku. Tenká jako třtina, zvědavá jako veverka. „Na co ještě další, kočičko? Už máme dost masa na celou zimu. A musíme tam taky něco nechat na přes rok, aby se zase urodilo,“ chechtala se křivonohá stařena s šedivým obličejem svraštělým jako shnilé jablko. Kdysi jí k smrti vystrašení, prostí lidé říkali jenom čertova máti. Jinde ji zase znali jako obávanou Babu Jagu. Ale na jméně v podstatě ani moc nezáleží. Pořád je to ona, jen snad ještě mnohem horší a ohavnější než kdy předtím. Olezlá ochechule z chaloupky na kuřích nožkách, obehnané lesem dokonale ohlodaných, chrčivě chřestících, chorobně chraptících, chladem zcepenělých, ruským mrazem vybělených lidských kostí, které nechají projít poutníka dovnitř, ale už ne ven. Chytí ho svými kostlivými pařáty a už nikdy nepustí. Její dům, těsný a tmavý jako rakev, má jen jedny dveře. A žádný vysněný východ… Vězení v žaludku šelmy. Znekrotizované, ještě zpola syrové vnitřnosti a maso se poslušně plazilo po mírně nahnutém stole. Dlouhý zahnutý nůž mistrovsky sekal a krájel. Do posledního zbytečku obraná beraní lebka se zakousla do krku vyvrženému lidskému tělu, jako by se snad i po smrti pokoušela jakýmkoli možným způsobem utišit svůj krutý hlad. Zbytky se vsáknou do zdí. I mobilní žaludek přece potřebuje žrát… „A bude to dost sladký, babi?“ úlisně vyzvídala malá lesní kanibalka. „Jako karamel?“ „Bude to taková směska,“ vysvětlovala mlsná babizna. „Zbytky, kosti, skopové, hovězí, vepřové a taky trošku člověčiny. Prostě co dům dal.“ A její monstrózní dům jí toho dal opravdu hodně. V podstatě to byl ježibabin značně zvětšený žaludek. Proto mohla bez problémů poroučet všemu rozbolavělému masu. Mohla v něm cestovat široko daleko a bez nejmenších potíží lovit lidi. Ty, co se zmateně zatoulali. Ty, co se nevysvětlitelně ztratili. Ty, co už se nikdy víc nevrátili… Částečně syrové maso vyskočilo z vroucí vodou klokotajícího kotle. Mourem značně začouzený kotlík vesele bublal, když střeva sama skákala do vroucí vody. Různě zdeformovaná zvířátka jí seděla svorně usazená na klíně a ramenou, hladově očekávala zbytky zabité zrůdy. Všechno to byly pralesní mrchožrouti. V různých stupních tělesné degenerace a starobního rozkladu. Už nedokázali sami zabíjet, proto byli cele odkázáni za zbytky ze stolu černé čarodějnice. A že jich nebylo málo. Jaké množství masa vůbec dokázaly ty dvě tlamy naráz zkonzumovat, se zcela vymykalo jakýmkoli lidským představám. Ale to už je jiný příběh. Stará Jaga nabrala plnou naběračku, vonící různými bylinkami. Vypečené vnouče nastavilo hluboko vydlabanou dřevěnou mísu. „Dobrou chuť, holčičko,“ popřála jí pekelná bába a zarachotila dřevěnou naběračkou až po okraj plnou vařených zbytků ze zabité lidské zrůdy. „Tobě taky, babičko,“ povedená vnučka bezděčně odhalila ve svém širokém, hladovém úsměvu všechny tři řady ještě pořádně neprořezaných zahnutých zubů…

12

O AUTOROVI

Květoň Zahájský je na poli fantastiky velmi netalentovaným spisovatelem, ale nebylo tomu tak vždy. Proto jsme nastartovali náš stroj času a vypravili se za ním do doby, kdy mu bylo kolem dvaceti let. V té době se jmenoval Stanislav Švec a z jeho pera (v té době ani jinak psát nešlo) vzešla následující krátká povídka. Podařilo se nám přimět autora vzpomínat a tak jsme se dozvěděli, že ona hláška „jak bylo v Para zvykem“, která je kořením textu, je vlastně hláškou jeho spolužáka. Abychom vám nekazili zážitek, prozradíme její smysl, až si povídku přečtete.

Jak se stát hrochem Jednoho dne se IF (budeme mu tak říkat) probudil, ne zcela ve své kůži. Kouká… a skutečně. Kůže není jeho. Poznal to snadno, protože nikdy předtím žádnou kůži neměl. U nich v Para to bylo zvykem. *Pocházel totiž z úplně jiné dimenze. Říkali jí Para. Od té doby, co se IF dověděl o existenci materiální (tedy naší) dimenze, mnohokrát si vysnil průchod do ní v podobě jakéhosi myšlenkového tunelu. Nikdy se však neodvážil do něj vstoupit. *Jejich představy pro ně měly stejný význam jako skutečnost, proto mezi tím nedělali žádný rozdíl. U nich v Para to bylo zvykem. Včera večer se ale rozhodl. Vstoupil do propusti. Aby si představami nekomplikoval cestu, pro jistotu usnul. Cestovalo se tak pohodlněji. U nich v Para to bylo zvykem.

Pan Van Huo byl postarší muž. Zastřelil se ve čtvrtek odpoledne. Téměř nic a nikoho neměl. Na poslední cestě ho doprovázel jeho známý lékař, který vystavil úmrtní list, jeho stará bytná se psem, cizí dáma s fialovou broží v dekoltu a několik známých ze Společnosti přátel žehu. V budově krematoria byli za pět minut půl třetí. Nedostavila se odpolední obsluha pece. Kremaci museli odložit. "Za pět půl maj padla!" U nich v krematoriu to bylo zvykem. Duše pana Van Huo (budeme mu tak říkat) se stále ještě vznášela nad mrtvým tělem. *Bylo mu souzeno stát se v příštím životě hrochem.

13

Není tedy divu, že se do převtělování nijak nehrnul. Sám byl za živa čistotným, tichým a spořádaným člověkem. Smutně, a trochu zmateně, pozoroval své bezvládné tělo, když se mu zazdálo, že trochu pohnul rukou. "Pravděpodobně nějaký optický klam. Možná rozdíl v hustotě vzduchu…" snažil se vysvětlit si tuto záhadu. Zatímco se takto uklidňoval, jeho tělo si protřelo oči, zívlo a posadilo se v rakvi. Van Huo se vyděsil. Nebýt už mrtev, tak ho na místě trefil šlak. *IF opravdu nemohl za to, že jeho propusť vede do tohoto těla. "Odpusťte příteli… Tahle tělesná schránka je vaše?" otázal se IF duše, kterou vnímal jako sobě rovného společníka. U nich v Para to bylo zvykem. "Bývalá" odsekl Van Huo. "Pak se tedy jistě nebudete zlobit, když ji na okamžik použiji? Víte, jsem tady jen na skok. Pocházím z jiné dimenze. Říkají mi IF." "Těší mě. Mé jméno je Vla-Van Huo. Mohl byste mi laskavě vysvětlit, co, k čertu, děláte v mém těle?" "Jistě. Víte, tohle je taková studijní cesta. O vás se teď v Para hodně hovoří, tak jsem toužil poznat, jaké to je, vnímat věci v jejich materiální podobě. A je to velmi vzrušující vidět věci očima, ohmatat je, očichat… A slyšet zvuky! To je velkolepé. A vy jste se dobrovolně rozhodl stát se navždy nehmotným?" "Ne, tak to u nás nechodí. Je mi souzeno převtělit se do… No, dostanu nové tělo. Tak." "Aha. A mohl byste mi, jen tak pro ilustraci, říct, jak to přijde, že tak náhle měníte místo svého pobytu?" "Zastřelil jsem se." "Jen tak? Z čista jasna?" "Ne. Z revolveru." "A důvod?" "Důvod! To je ono! Teď jste na to kápl. Proto téměř nikdo z mých přátel nepřišel. Patrně mě měli za blázna, který se jen tak, pro nic za nic, zastřelil. Mohu vás, příteli, požádat o laskavost?" změnil tón Vla-Van Huo. "Uměl byste zaznamenat na papír krátký příběh? Víte, graficky. Nebojte se, tělo si psaní mechanicky pamatuje. Jen je musíte ideově vést." "Ano, můžu to zkusit. Počkejte… tady vidím papír… "

14

"Pero mám v náprsní kapse." "A… opravdu. Můžete zahájit přenos myšlenek!" řekl IF a psal. * Tak jak bylo u nich v Para zvykem, popisoval vnitřní stavy a děje věcí. Mnohému sice nerozuměl a nechápal souvislosti… ale psal. Dopis v IFově interpretaci zněl takto: V Halířové uličce, kde maj psi vočůraný všechny rohy, sypalo se na mě nebe po stovkách malých třpytivých předmětů. Vzdušné zámky jsem, v tom čase, ztékal obléháním. Muž, který patřil k vyznavačům sebe v jiných, ovládal lépe umění odpovídat na otázky. Slečna Ohnice Pýřivá, stála jednou nohou na černé, druhou na bílé krychli. Drala se mi do hrudi, vzduch troubil z oken. Měla již obsáhlou sbírku ztracených hlav. Velký předstírač číhal pod hladinou na svůj kousek. Pokryl očima celý povrch jejího těla. Nakonec vyloupal díru. Prožíval se do hloubky. Obestřena dutou vůlí, žádala madam mnoho hladkých barevných předmětů. Žádala. Maso bylo na talíři. Svlékala moji duši do naha. To se jí nyní dokonale zdařilo. Má duše je neoděna. " Děkuji , pane IF," vydechl Van Huo. "Vsuňte mi, prosím, tužku zpátky do saka a dopis položte tak, ať je dobře vidět. Víte, dbal jsem vždycky na pořádek… Děkuji. A teď mě, prosím, nechte o samotě. Za chvíli otevřou krematorium, přečtou si dopis a snad pochopí mé pohnutky. Sbohem příteli. A buďte rád, že se na vás naše přírodní zákony nevztahují." *IF opustil tělo a vstoupil do své propusti. Na zpáteční cestě nespal. Bylo mu tak nějak podivně lehko… U nich v Para to rozhodně nebylo zvykem. *V pět hodin třicet minut ráno se otevřela pec a rakev s ostatky pana Van Huo do ní zvolna vjela. Nikdo nepřišel. Všichni jej měli za bláznivého sebevraha. Tohle Van Huo nemohl přenést přes srdce a stal se odevzdaně hrochem. Možná že prvním čistotným, tichým a spořádaným hrochem na této Zemi.

A CO ŽE TO ZNAMENALO ONO „U NÁS V PARA“? Spolužák autora chodil do Parašutistického klubu. Tak vidíte, inspiraci lze nalézt opravdu všude.

15

O AUTOROVI

Janě Vašíčkové je 21 let a s prvními literárními pokusy začínala už někdy v deseti letech. Ve čtrnácti letech poslala první povídku do literární soutěže a hned vyhrála. Od té doby píše se zápalem a účastní se nejrůznějších literárních soutěží, zopakovat úspěch se jí však zatím nepodařilo. Píše výhradně fantasy a kromě humorné fantasy se nevyhýbá snad žádnému jejímu subžánru. O svém vztahu ke psaní naší redakci řekla: „Knižní hrdinové nejsou neomylní a nejsou povinni se za všech okolností chovat racionálně a vždy dělat jen správná rozhodnutí. Je to tak snad v normálním životě? Není. Takže u mě možná najdete hrdiny, kteří vám mohou svým rozhodnutím trošku pít krev a občas mohou udělat něco, čím váš naštvou.“ Zuzana Vašíčková publikuje na literárních serverech pod přezdívkou Daletth.

Průmyslová revoluce Do příjemného prosluněného dne, plného smíchu a veselého výskání, se zakousl výstřel. Dav, do té doby provolávající slávu a mávající barevnými fáborky, ztichl. Každý na okamžik zadoufal, že nikdo z jeho blízkých, nebo dokonce on sám, nebyl terčem útoku. Ve chvíli, kdy se z pódia plného lidí v drahých oblecích svalil do davu muž, mohli si oddechnout. Novým majitelem olověné kulky o průměru půl palce se stal pan Thomas Hasser; významný šlechtic, bohatý muž a především vynálezce skvostu, který zde dnes byl představován – prototypu parní lokomotivy. Vynálezy pana Hassera mnozí označovali za počátek průmyslové revoluce a dnes měl světlo světa spatřit i jeho poslední objev v podobě parní lokomotivy. Lidé nebyli daleko od pravdy. V poslední době se mluvilo i o přelomovém objevu – přenášení energie, s jejíž pomocí by se mohlo svítit a lidé by nebyli vázáni na svíčky, petrolejky a krystalové lampy. Strůjcem většiny výdobytků dnešní doby byl pan Hasser. Génius, který se právě válel v prachu, v louži vlastní pohonné hmoty – krve. V davu se kromě příznivců sira Hassera srotilo i nemalé množství jeho odpůrců. Alchymisté a staří kouzelníci prodávající magické artefakty, kteří jeho přičiněním přišli o většinu obchodů. Právě z takového hloučku se oddělil muž a začal prchat nejbližší uličkou. „Chyťte ho!“ ozval se výkřik. Několik mužů se za ním skutečně rozeběhlo. V tu chvíli, jako by se přihlížející vzpamatovali. Davem proběhlo zahučení, které se vzápětí změnilo v jekot, vyděšené výkřiky a vzlyky. Barevné fáborky se snesly k zemi, kde je nemilosrdně zašlapal do prachu nespočet párů nohou. Lidé stojící těsně u pódia, kteří vše viděli zblízka, začali zděšeně prchat. Zadní řady ale neviděly nic, a tak z nich vykukovali zvědavci toužící spatřit zraněného vynálezce, čímž znemožňovali ostatním lidem opustit náměstí tak rychle, jak by si přáli. Těch několik málo příslušníků Státní hlídky se nedokázalo zástupy prchajících lidí dostat k útočníkovi včas a ten jim zmizel ve změti městských uliček. V opačném směru se snažila davem protlačit štíhlá žena v zelených šatech sester z místního lazaretu. „Ustupte! Ustupte!“ vykřikovala. Sklonila se nad raněným. Ležel tváří k zemi. Obrátila ho. Kulka prošla skrz. Žena na několik úderů srdce držela své prsty na Hasserově krku. „Je mi líto, je mrtvý,“ špitla. Mezi dalšími, kdo se mohl stát obětí atentátu, byl továrník Bawer, jeho žena paní Bawerová a jejich rodinný přítel sir Tish.

16

Zdálo se, že paní Bawerová každým okamžikem omdlí. Žena v zeleném k ní rychle vyšla po schůdcích na pódium a podepřela ji. „Jste v šoku, potřebujete se trochu napít.“ Velké prostranství, plné barevných fáborků poblíž čerstvé železnice, které bylo vyhrazeno pro početné příznivce pana Hassera, bylo náhle takřka liduprázdné. Všichni muži z Hlídky odběhli hledat střelce. Sir Tish to považoval za vážné pochybení. „Kde byl jeden útočník, bude zajisté i další,“ prohlásil moudře s pohledem upřeným na stroj za svými zády. Z toho se valila oblaka páry. Měl vzít zájemce na projížďku. Zdá se však, že zde žádný zájemce nezůstal. Lokomotiva za sebou táhla několik přídavných vagónů z hnědého lakovaného dřeva, určených pro přepravu lidí. Ty byly přepychově zařízeny měkkými sedadly a stolky. Zdi zdobil tmavě červený semiš a okna se mohla zatáhnout krátkými závěsy, aby na cestující nesvítilo za jízdy slunce. U stolků byly krystalové lampičky. Zdroj světla zajišťoval drobný krystal umístěný ve středu lampičky, přikrytý pestrobarevnými stínítky, který se musel pravidelně plnit speciální substancí. Tu ovšem dokázali namíchat jen alchymisté. „Jak se vám líbí?“ prolomil ticho sir Tish a nalil si sklenku místního vyhlášeného koňaku. Otázka patřila ženě v zelených šatech – představila se jako Emma. Vrátila se od těla sira Hassera, které bylo v jednom ze zadních vagónů. Pan Bawer u něj zůstal. „Co jak se mi líbí?“ „Přece lokomotiva.“ Emma na okamžik zaváhala. „Upřímně, je mi zde trochu nevolno. Jak sebou stroj hází, vyvolává mi to nepříjemné houpání žaludku. Je tu teplo a hluk…“ Sir Tish se upřímně zasmál, což Emmu zaskočilo. „Plně vás chápu. Moje první dojmy byly stejné. Brzy si na to ale zvyknete, věřte mi. Ušetří to lidem velké množství času, když nebudou muset všude po svých nebo koňmo.“ „Někteří lidé jsou ale zvyklí na starý zaběhnutý pořádek,“ namítla Emma. „Jsou to zpátečníci. Různé technologie, které nám sir Hasser předložil, nám mohou být jedině ku pomoci.“ „Proč jste o tom tak pevně přesvědčen?“ „Podívejte se kolem sebe,“ rozhodil rukama. „Myslíte si, že lidé nedají přednost takovémuto způsobu cestování před tím, aby se museli všude plahočit pěšky? Jistěže dají. Je to tak jisté, jako že slunce vychází na východě.“ „Ale jak se zdá, používat alchymistické předměty se vám nepříčí,“ konstatovala sarkasticky. Sir Tish se zamračil. „Když se rozhlédnu, vidím jen pozitiva. Lidé ušetří čas, cestování se stane pohodlnějším a bezpečnějším. Při výrobě strojů dostane mnoho lidí práci…“ „Já jsem ošetřovala pár dělníků z továrny pana Bawera. Chyběly jim prsty, někdy dokonce celá ruka. Někteří mi vykrváceli na stole, jiné přinesli rovnou mrtvé. Popáleniny, které jsem mužům ošetřovala, už ani nedokážu spočítat. A to šlo pouze o výrobu jedné jediné lokomotivy!“ Emmin hlas se chvěl rozčilením. Sir Tish zamrkal. „To jsem nevěděl.“ „Samozřejmě, takovými věcmi se přeci nikdo chlubit nebude.“ „Lidé mají ale Hasserovy vynálezy rádi, jsou užitečné. Sama jste viděla, kolik nadšenců se přišlo podívat na první parní lokomotivu.“ „Přišli proto, že jste jim slíbili projížďku zdarma. A přesto se mezi těmi nadšenci našel někdo, kdo sira Hassera chladnokrevně zastřelil.“ „Zdá se, že nejste Hasserovým vynálezům nijak zvlášť nakloněna,“ konstatoval a v ten okamžik se mu v mysli usadila nepříjemná myšlenka, že se jeho přítel již dlouhou dobu nevrací. „Takhle bych to neřekla. Jen se mi nelíbí, jakým způsobem se nové vynálezy prosazují na úkor starých dobrých pořádků. Někteří lidé se nedokážou přizpůsobit tak rychle, ale nikoho to nezajímá… Nemohou si dovolit ty vaše novinky, ale věci, na které jsou zvyklí, se přestávají vyrábět.“ Do řeči jim skočila paní Bawerová. „Kdo myslíte, že to udělal?“ Byla to základní otázka a zdálo se, že sir Tish na ni měl připravenou odpověď.

17

„Staří kumpáni, kdo jiný?“ Paní Bawerová pokývala hlavou; bylo to skutečně pravděpodobné. „Sice jsou odbojářskou skupinou, která opovrhuje vším, co je cítit novými technologiemi, a parní lokomotiva je bezpochyby novinkou, ale nikdy ještě nezašli tak daleko, aby nějakého vynálezce či výrobce zranili nebo dokonce zabili…“ Továrníkova manželka se zachvěla. Emma k ní přišla a něžně jí sáhla na čelo. „Máte zimnici.“ Otevřela svou koženou brašnu a vytáhla z ní flakónek s tmavě hnědou tekutinou. Odměřila pět kapek a smíchala je s vodou. Připravený nápoj podala paní Bawerové. „Vypijte to, uleví se vám.“ Žena ji poslechla. Emma ji opatrně uložila na jedno ze sedadel a během několika minut paní Bawerová usnula. Sir Tish si Emmu přeměřil zkoumavým pohledem. „Proč si myslíte, že to byli Staří kumpáni?“ navázala tam, kde továrníkova manželka přestala. „Vždyť je to jasné. Kdo jiný by to mohl být?“ „Třeba jen nějaký závistivec.“ Sir Tish jí úšklebkem dal najevo, co si o tom myslí. „Ale Kumpáni přece ještě nikdy nikoho nezabili,“ oponovala mu. Sir Tish si povzdechl. „Časy se mění.“ Promnul si rozbolavělá ramena. „Ukažte.“ Emma k němu přišla a jemně mu prohmatávala rameno. „Máte to celé ztuhlé.“ Chvíli mu rameno masírovala, než sir Tish opět promluvil. „Obávám se, že pan Hasser toho vymyslel již moc. Měl se spokojit s tím, co doposud dokázal…“ Na to Emma neměla odpověď. „Plány na stroj už určitě někdo ukradl. Možná už nestojí ani Bawerova továrna. A pochybuji, že tahle lokomotiva se dočká svého dnešního cíle. Víte, už mě to všechno unavuje. Bylo toho již příliš. Dřív nebo později by pravda musela vyjít najevo. Stejně by to přišlo…“ „Ano.“ „Zastřelíte mě?“ zeptal se s pohledem upřeným na paní Bawerovou, jejíž dech již nějakou dobu neslyšel. Jeho hlas nevyjadřoval žádný náznak emoce. „Nikoliv.“ Bylo chytré vydávat se za rodinného přítele a nechat vynálezy psát na cizí jméno, ale ne dost chytré. Staří kumpáni na to přišli. Nebyla náhoda, že na pódiu zastřelili sira Hassera – on byl v očích lidí významným vynálezcem, to jeho smrt jimi otřásla. Zpráva o zabití nějakého rodinného přítele by nikoho nezajímala. Emma zatáhla za šňůru, která vedla ke strojvedoucímu do skvostné parní lokomotivy. Ten začal pomalu brzdit, až vagóny se skřípotem zastavily. Emma pohlédla na tělo muže se zlomeným vazem a vystoupila do prázdné krajiny. Ocelový stroj se namáhavě rozjel i se svým nákladem čtyř těl, zanechávaje za sebou oblaka bělostné páry.

18

O AUTOROVI

Na závěr bychom vám rádi ukázali, že neuvěřitelné věci, hraničící se sci-fi, můžete najít i v běžném životě, stačí se dobře - nebo možná spíše špatně - dívat. Následující povídku napsala Miluna Vošková. Věk autorky se našemu redaktorovi nepodařilo zjistit, jedna rána do zubů nohou od stolu mu prý stačila. Miluna Vošková pracuje v kravíně, vychovává svého syna a ve volném čase ráda pije pivo, rum i jiné lihoviny a píše povídky ze života. Upozorňujeme čtenáře, že následující povídka může vyvolávat nepříjemné pocity až zvracení.

Neviditelné guvno Tož kurva, ogárci a robky! Čera su zažila cosik svinsky tajuplného a záhadného a bolo to tak krásné, že sa vám s tim mosim pochlubiť jako! Bola su zrovinka ve faše, bo z jakéhosi duvodu pořád eště není ten komunismus a pivsony v hospě nejsó zadarmiko a v tej faše su prasila na poli s traktorem, orala su svinsky a jako gut no ne? Tož a jak tam ořu, tož najednó také strašlivé zaburácání v bauchu, až su sa lekla! To bode panečku veliké srani, pomyslala su si! Hnetkaj su zabrzdila, vilezla z teho bazmeku ven a kůkám de je nějaké to křovyčko, de bi šlo hodit na zem sranec a přectafte si, nedaleko ogáři degenerovani od nás z dědiny, ty chuje co beró dáfki a kradó, tam cosik chruli a jak mě spatřily, tož začali békat hlasitě Miluno, co tadyk prasiš? Ukaš nám ty tvoje melóny! A já Vi píčové, teď nemam čas, potřám svinsky moc srat, vite? hledám jakýsi kůt, de bich to mohla fklidu odložiť! A oni hnetkaj, jak su svinsky blbé, mě začaly svinsky hecovať a prej Milu, normoš sa viser tadyk v poli do brázdy, nestyď sa, stydi sa enem městské pichny! A já Vy chuje nečisté, misláte si, že su tak blbá? Vivalim sicnu, začnu srat a vi si u teho bodete dlachnit tydlitány! Ale oni mně fort hecovali a já uš su tu přirodni potřebu mněla svinsky nakrajičku, tož su zabékala Kurva, tož tedyk jo a užite si to! Kecla su si do brázdy, stahla tepláčiska, obnažila sa, chitla půlki, krásně rostáhla jako dyž sa rodi myminko a začala srat. Ogáři hnetkaj samo u mně a šahaji si do montérek, kurva, a já seru, smrat strašliví okolo, ryť mi burácá jak kompresor u nás v kravině, ale kurva! Guvno nide! Ježišmaria, Milu, ty ses visrala, ale de je ta tvoje šiška statná? A já natahnu spátky tepláčiska, kůknu do brázdy a hledám, drny pazórami obracám, ale to guvno opravdu nide jako! Jak je totok možné, kurva? A jeden ten retardovaný chuj Miluno, stal sa zázrak, tys normoš visrala neviditelné guvno! Já sa podrbala v háru a to bi sa mnělo zapiť! A urazila su nohó od stola hrdlo od flaši rumajzlu a naglgala sa a pak dala aji těm nemakačenkům. No znate to. Netrvala to anik pol hodiny a celá ta událosť slavná sa roskřikla po celém kraji, a pole bolo plné ruzných dilin, šici sceli vidět to neviditelné guvno. Tož to sa mi lýbilo jako! Do dal pjetikorunu nebo přinesl pivosna, mohl sa kůknůť do teho ďoliku, kam su nakladla to čertovo guvno okem neopatřitelné, bolo to víhodné pro objedje strany. Pro sichr sme to mistečko ohradili s Verunó ostnatym drátiskem, abi ten svinsky klenot mezi guvny nědo neotočil, vite, lidi sů opčas strašlivé piče! Šici sa ale naščesti hlýdali a nido nekrat jako. Jediné co mě trochec nasralo bolo to, že dyž retardovaný Kuba skusil zavolat do televyze Nova, abi přijeli udělat reportáš, tož ho posrali do ryti. Chuje! K večeru pak přoprckala taková osratá dvanácetrojka a z ní vipadl jakýsik ožratý hubeňór s plnovůsem až na podlahu a prej Já su vjedec a slišel su, že tu máte jakůsi alománii, rát bich to proskůmal a pak hodinu chodil s kolem teho guvna , vimněřoval a tvářil sa u teho jako darmožrůt, dyš sa snaži přemýšlat, a nakonec scel do neviditelného guvna píchnůt jakésik eletrody, tož ale to su nedovolila, dostal pjetadvacet ran nohó od stola přes kešeń! Tož tak. Dyž přišla noc, bili šici uš tak ožraté, že su sa na to visrala, zastrčila nohu od stolu za gumu u tepláčisek, zasipala guvno hlínó, abi

19

ho nezožrali ptáci a burácala dom. Tož a doma su celů to záhadu s neviditelnym guvnem vikómala! Přectafte si ogárci a robky! Slikám sa a že hópnu v posteli na starého a pokusim mu zvednót teho jeho zvadlého lulána, ale jak stáhnu tepláčiska, tož kůkám a kurva! Já su si rána zala pod tepláčiska silonky, abi mi nebola kosa! Jak su srala, tož su na ně zapomněla a nasrala do nich a guvno zvostalo heski mezi půlkami! Tož su ho vidlóbla a prohližim u nočniho stolku pod žárofkó a bolo to normoš guvno viditelné, guvno obecné, tož su nejeděla co s nim, tož su ho lůpla do šupliku, otřela pazóry o koberec a hópla na starého, chuj bil dobře ožratý, tož sa nebránil a já sa svinsky krásně pomněla!

20

Filmový kvíz – horor Myslíš si, že víš o filmovém hororu naprosto vše? Rádi tě přesvědčíme o opaku, ty ubohé lidské stvoření…

1)

Který film nenatočil slavný režisér Alfred Hitchcock? a) b) c) d)

2)

Frankenstein byl poprvé zfilmován v roce: a) b) c) d)

3)

Frankensteinova nevěsta Frankensteinův syn Frankensteinův duch Frankensteinův návrat Frankensteinova kletba Frankensteinova pomsta Frankensteinovo zlo

Který film nepatří mezi tzv. slashery? a) b) c) d) e)

5)

1910 1931 1956 1994

Který podtitul Frankensteina nebyl nikdy natočen? a) b) c) d) e) f) g)

4)

Psycho (1960) Rosemary má děťátko (1968) Příšerný host (1927) Ptáci (1963)

Halloween (1978) Vřískot (1996) Černé Vánoce (1974) Sirotčinec (2007) Pátek třináctého (1980)

Kolik dílů má série Vetřelec (počítáme-li všechny a jenom filmy se Sigourney Weaver)? a) 3 b) 4

21

c) 5 d) 6

6)

Ve kterém filmu diváka nestraší zombie? a) b) c) d)

7)

Který snímek se nesnaží vzbudit zdání, že byl natočen kamerou z ruky jednoho z účastníků filmového příběhu, tedy že je jakýmsi dokumentem? a) b) c) d) e)

8)

Časoužrouti (1995, TV film) Bouře století (1999, TV film) Noční letec (1997) Osvícení (1997, TV film) Vzpoura strojů (1986)

Jak se jmenoval klaun v hororu To (1997, TV film). a) b) c) d) e) f)

10)

REC (2007) Karanténa 2: Terminál (2011) Monstrum (Cloverfield, 2008) Paranormal activity (2007) Deník mrtvých (2007)

Ve kterých filmech, natočených podle jeho románů nebo povídek, si nezahrál spisovatel Stephen King? a) b) c) d) e)

9)

28 dní poté (2002) REC (2007) Resident Evil (2002) Re-Animator (1985)

Penthaus Dr. Haus Pennywise Perverse Pense Pennyse

Kolikrát diváka strašil dům v Amityville? a) b) c) d)

2 5 10 11

22

11)

O které z následující havěti nebyl natočen stejnojmenný horor? a) b) c) d) e)

12)

Který z následujících filmů byl natočen podle počítačové hry? a) b) c) d) e)

13)

Upír z Feratu (1981) Šílení (2005) Vlčí bouda (1986) Dědeček automobil (1956)

Který český horor nebyl natočen podle literární předlohy (povídky, novely, románu, básně, sbírky)? a) b) c) d) e)

15)

Silent Hill (2006) Resident Evil (2002) Doom (2005) Alone in the Dark (2005) Záhada Blair Witch (1999)

Ve kterém českém hororovém snímku hraje hlavní roli automobil? a) b) c) d)

14)

slimáci krysy klíšťata pavouci sarančata

Šílení (2005) Vlčí bouda (1986) Kytice (2000) Otesánek (2000) Upír z Feratu (1981)

Kdo pokrevně nepatří do rodiny Addamsových? a) b) c) d) e) f)

Gomez Morticia Wednesday Pugsley Lurch Fester

23

Správné odpovědi 1)

Snad nikdo z vás nezvolil odpověď A nebo D, protože filmy Psycho a Ptáci patří k Hitchcockovým nejznámějším. Odpověď C je tak trochu chytákem, neboť byl natočen výrazně dříve než ostatní jmenované filmy. Příšerný host je však snímek, kterým na sebe A. Hitchcock poprvé výrazně upozornil. Správnou odpovědí je tak možnost B. Film Rosemary má děvčátko režíroval neméně slavný Roman Polanski (například také Pianista, 2003).

2)

Nejlépe si bude většina z nás pamatovat verzi z roku 1994, v níž roli monstra ztvárnil Robert de Niro. V roce 1956 nikdo Frankensteina nenatočil. Dosud asi nejslavnější filmovou verzi, s obrovitým Borisem Karloffem v hlavní roli, zrežíroval James Whale v roce 1931. První filmové ztvárnění románu Mary Shelleyové z roku 1818 (Frankenstein, neboli moderní Prométheus) však spatřilo světlo světa již v roce 1910. Film byl natočen v produkci amerického vynálezce a podnikatele Thomase A. Edisona a jednalo se o krátkometřážní snímek. Správnou odpovědí je tak možnost A.

3)

Mezi filmy o Frankensteinovi z 30. a 40. let 20. století (a – 1935, b – 1939, c – 1942), natočené v produkci světoznámé americké společnosti Universal, a filmy z 50. a 60. let 20. století (e – 1957, f – 1958, g – 1964), natočené britskou společností Hammer, jsme zasadili správnou odpověď (možnost D). Pokud je nám totiž známo, Frankensteinův návrat nebyl nikdy natočen. Zato se Frankenstein objevil v celé řadě dalších, více či méně známých snímků, v mnohých po boku jiných monster jako například ve filmu Frankenstein a vlkodlak (Universal, 1943).

4)

Mezi nejznámější slashery neboli „vyvražďovačky“ patří Halloween, Pátek třináctého a Vřískot, které se dočkaly dalších dílů. Pátek třináctého se dočkal dokonce devíti pokračování, v nichž pokaždé vraždí mačetou postava Jasona v hokejové škrabošce. Tenhle chlapík prostě nikdy nezůstane dlouho mrtvý, takže nikoho nepřekvapí, že v desátém dílu (2003) vraždí v daleké budoucnosti a že se film dočkal v roce 2009 remaku. Před kultovním Halloweenem tu byl v té době komerčně neúspěšný kanadský snímek Černé Vánoce, který započal zběsile krvavou jízdu „teen slasher thrillerů“. V Sirotčinci nás však žádné krvavé lázně nečekají, takže správnou odpovědí je možnost D.

5)

Sigourney Weaver se objevila postupně ve snímcích Vetřelec (1979), Vetřelci (1986), Vetřelec 3 (1992) a Vetřelec: Vzkříšení (1997). Správnou odpovědí je tedy možnost B.

6)

Kdybychom do možností dali Noc oživlých mrtvol (1968) nebo Úsvit mrtvých (1978) režiséra George A. Romera, byla by otázka příliš jednoduchá. Mezi další známé zombie horory, v jejichž názvu nenajdeme slova, která by nám napověděla, že se jedná o film plný oživlých mrtvých, patří například Resident Evil s krásnou Millou Jovovich v roli členky komada, které má za úkol izolovat virus měnící zaměstnance podzemních laboratoří v zombie. Proti oživlým mrtvolám musí bojovat i aktéři momentální hvězdy na poli filmového hororu – snímku REC – a jejího zatím jednoho pokračování. Lovecraftovými povídkami inspirovaný Re-Animátor patří mezi kultovní horory, při nichž se budete popadat za břicho střídavě proto, abyste se smáli a abyste zahnali pocit na zvracení. Tvůrci této frankensteinovské variace humorem a krví (na svou dobu) skutečně nešetřili. Správnou odpovědí je proto možnost A, ačkoli i film 28 dní poté bývá – neprávem – řazen mezi zombie horory. Zombie jsou oživlé mrtvoly, ať si v tom

24

má prsty nějaký virus, ale musí prostě umřít a žít dál nebo obživnout, a to se v tomto filmu neděje. Virus v něm dělá lidi agresivnější, ale nakonec nakažení umřou. 7)

Záhada Blair Witch (1999) byla vůbec prvním snímkem, který se snaží balancovat mezi fikcí a skutečností předstíráním, že jde o dokument. Tento nízkorozpočtový film se stal doslova kasovním trhákem, a tak není divu, že této techniky budování napětí využili i další filmaři. Jmenovat můžeme REC, Monstrum, Deník mrtvých nebo Paranormal aktivity, ale v žádném případě ne film Karanténa 2: Terminál. Tímto způsobem byl natočen pouze první díl série – Karanténa. Mimochodem, jedná se o americkou „předělávku“ španělského zombie hororu REC. Možnost B je tedy správnou odpovědí.

8)

Slavný hororový spisovatel Stephen King si zahrál malé role ve všech jmenovaných filmech, natočených na motivy jeho vlastních příběhů (Časožrouti – novela, Osvícení – román z roku 1977), kromě filmu Noční letec (povídka). Snímek Vzpoura strojů dokonce sám režíroval. Ale pozor, je tu taky jeden chyták – film Bouře století předešel knihu, ta je přepisem scénáře z pera slavného autora. Správné odpovědi jsou tedy možnosti B a C. Za nejlepší filmovou adaptací díla Stephana Kinga je však považováno Kubrickovo Osvícení z roku 1980, v němž autor předlohy také nehrál (mezi odpověďmi se tato možnost nenachází).

9)

U této otázky se dlouho nezastavíme. Klaun z hororu To se jmenoval Pennywise. Správnou odpovědí je tedy možnost C.

10)

U této otázky asi většina z vás střílela od boku. Filmů, inspirované skutečnou událostí z amerického Amityville, bylo natočeno celkem deset a jedenáctý se promítne na plátna kin v letošním roce. Správnou odpovědí je proto možnost C. V Amityville skutečně došlo v roce 1974 k vyvraždění rodiny jedním z jejích členů, který byl údajně v moci zlých duchů. Do domu se pak nastěhovala jiná rodina, aby zjistili, že v něm straší. Na pomoc si měli zavolat exorcistu, ale nakonec se raději odstěhovali. V roce 1977 o tom vyšla velmi úspěšná kniha (Jay Anson, Amityville Horror: A True Story). Příběhu využil Stuart Rosenberg a natočil podle knihy první „amityvillský film“ (Horor v Amityville, 1979).

11)

Slimáci, Krysy, Klíšťata, Pavouci – všechna tahle havěť už dala světu na plátnech kin pořádně zabrat. Ale sarančata ne, aspoň o tom nevíme. Správnou dopovědí je tedy možnost E.

12)

Na této otázce se možná někteří z vás nechali nachytat. Silent Hill, Resident Evil, Doom i Sám v temnotě – všechny tyto filmy našly námět ve stejnojmenných počítačových hrách. S výjimkou Záhady Blair Witch (1999), u níž to bylo naopak (hra vyšla hned rok poté), a proto se jedná o správnou odpověď (možnost E).

13)

Snad se nikdo z vás nenechal nachytat na poslední možnost. Dědeček automobil je známou českou komedií, nikoli však hororem. Správnou odpovědí je možnost A – automobil ve filmu Upír z Feratu byl poněkud krvežíznivý a k vysávání svých obětí nepoužíval ostré špičáky, ale pedál plynu.

14)

Kytici a Otesánka snad nikdo netipoval (autorem literárních předloh není nikdo jiný než K. J. Erben, režírovali F. A. Brabec a Jan Švankmajer). Snímek Šílení natočil Jan Švankmajer na motivy povídek E. A. Poea. Předlohou snímku Upír z Feratu byla povídka Josefa Nesvadby Upír Ltd. (někde se uvádí povídka Upír po dvaceti letech) Zbývá tedy možnost B – scénář k moralizujícímu hororu Vlčí bouda napsala režisérka Věra Chytilová spolu se spisovatelkou Danielou Fischerovou.

25

15)

Manželé Gomez a Morticia Addamsovi měli dceru Wednesday a syna Pugsleyho. Fester byl Gomezův starší bratr a tedy strýček obou dětí. Lurch byl komorník a pokrevně nepatří do rodiny Addamsových. Správná odpověď je tedy možnost E.

Vyhodnocení kvízu Počet správně zodpovězených otázek:

15

Tvé jméno je Google nebo jsi naprosto šílená osoba. V tom druhém případě doufáme, že sis náš časopis stáhl/a z nějakého dobře střeženého ústavu a nabízíme ti místo v redakci.

12-14

Smekáme a gratulujeme k tvým úctyhodným znalostem, ale k dokonalosti ti přeci jen krůček zbývá. Můžeš to napravit tak, že ještě dnes někoho pořádně vylekáš. Napiš nám potom o tom do redakce.

9-11

Slušný výkon! Je znát, že dáváš přednost praxi a neztrácíš čas studováním teorie. Nenápadnost dělá zabijáka.

5-8

Máš co dohánět. Nejsi vůbec připraven/a! Jestli budeš brát hororovou tématiku na lehkou váhu, brzo tě sežerou nějaké potvory z kosmu nebo třeba zmutovaná sarančata. Výhodou té druhé varianty je, že o zmutovaných sarančatech ještě nebyl natočen film…

0-4

Styď se a za trest sněz hrst žížal nebo vlastní palec. V redakci jsme se shodli, že teď v zimě se fakt blbě kopá…

Výkon členů redakce:

15 správných odpovědí Ing. Králík & Eddie

26

Lety mezi světy 1/12 e-magazín o sci-fi, fantasy a hororu

Výběr povídek:

Ing. Králík & E. Vrána

Redaktorské příspěvky:

Ing. Králík & E. Vrána

Grafika a sazba:

E. Vrána

Korektury:

Š. Šindelářová

Web:

E. Vrána http://letymezisvety.blogspot.com facebook [email protected]

Své povídky nám posílejte na výše uvedený e-mail. Všem autorům odpovíme! Na tuto adresu nám také pište tipy na povídky jiných autorů. Děkujeme Vám!

27