Zuzana HUBINKOVÁ
EKONOMICKÝ RŮST A POKLES A JEHO VLIV NA SOCIÁLNÍ A PSYCHICKOU STABILITU SPOLEČNOSTI Abstract: Many social problems are often explained by the same formula "due to lack of economic growth". If you think about this statement, it appears that economic growth is the cure for all socio-economic problems of the world. At the moment, but it seems that scientists think of the external effects of economic growth especially in the period after the Second World War, when the massive development of science and technology and its application in practice. The opposite of economic growth, economic recession, the recession that is characterized by loss of income and jobs. Recession accompanied by psychological stress, frustration in human destiny, with no offsetting increase in the quantity and quality of pleasant experiences. Indeed, intellectually and morally unreasonable to the development of human society is to create the best conditions for life. ÚVOD Kdo by nechtěl prosperitu a ţít v blahobytu a mít se dobře? Politikové lidem slibují ekonomický růst často bez ohledu na to, za jakou cenu ho bude dosaţeno. Současný vývoj prosperity a často nesystematické řešení mnoha otázek spojenými s ţivotním prostředím začíná vést lidstvo k zamyšlení nad způsobem současného ţivota. Ekonomický růst by měl zajistit některé funkce: - zvýšit ţivotní úroveň všech občanů1, ale za cenu pouţívání omezených zdrojů; - měl by se snaţit vyřešit chudobu zemí třetího světa2; - a měl by se snaţit vyřešit ekologické problémy současnosti. Řada společenských problémů (nedostatek financí na vysoké školství, výzkum, vědu atd.) je často vysvětlována stejnou formulkou „z důvodu nedostatečného ekonomického růstu“. Pokud se zamyslíme nad tímto tvrzením, tak to vypadá, ţe ekonomický růst je lék na všechny bolesti světa. V současnosti to ale vypadá tak, ţe se vědci zamýšlejí nad vnějšími důsledky ekonomického růstu především z období po druhé světové válce, kdy došlo k masivnímu rozvoji vědy a techniky a její aplikace do praxe. Opakem ekonomického růstu je ekonomický pokles, recese3, která se vyznačuje ztrátou důchodů a pracovních míst. Klesající důchod přináší zklamání výrobcům a vede k poklesu a omezení výroby. Vlastníci a manaţeři počítají s prodejem určitého 1
Ekonomický růst se většinou měří růstem hrubého národního produktu, ale sám o sobě není příliš vypovídající o reálných změnách v ţivotní úrovni obyvatel dané země. 2 Mezinárodní pomoc chudým zemím (např. půjčky, transfery technologií, nízké ceny surovin atd.) se mnohdy nedostane přesně tam, kde je opravdu zapotřebí, k obyvatelům těchto regionů. Často se pomoc dostane do rukou autoritativních vlád v těchto zemích a ty tyto prostředky vyuţívají podle svých subjektivních cílů a dále se tyto peníze zajímavou formou vracejí zpět do bohatých zemí a to např. vyuţíváním levné pracovní síly v zemi či zavedení té části výroby, která ohroţuje zdraví a ekologii. 3 V období recese se sníţí míra růstu celkového národního důchodu.
41
mnoţství zboţí za určitou cenu, coţ se v období recese příliš neděje a obchody váznou. Tato situace vede k hromadění zásob neprodaného zboţí, náklady pak převyšují příjmy, výroba se zpomaluje anebo se zcela zastaví. Následuje propouštění zaměstnanců a roste nezaměstnanost. Recesi, tedy jako negativní ekonomický jev, doprovází často mnoho psychického vypětí, zklamání v lidských osudech, aniţ dochází ke kompenzaci zvýšení mnoţství a kvality příjemných proţitků. 1
NÁKLADY EKONOMICKÉHO RŮSTU
Lidé si neuvědomují, ţe důsledky ekonomického růstu nejsou jen v alarmujících statistických číslech, ale v reálném ohroţení ţivota dalších generaci na naší planetě. Vzniká tak velký problém, který je ze zákona řešen jen v některých případech (ekologické pohonné hmoty atd.). Firmy si nezapočítávají do svých nákladů, tzv. ekologické náklady, coţ samozřejmě zvyšuje cenu jejich výstupů a můţe je to v krátkodobé perspektivě ohrozit v konkurenceschopnosti na trhu. Z dlouhodobého hlediska je ale patrné, ţe se na trhu udrţí jen ti výrobci, kteří budou ekologicky šetrní. V současnosti lze jen velmi těţko měřit tyto ekologické náklady v jejich počáteční formě, důsledky jsou jiţ daleko průkaznější. Pouhé sankční nástroje v podobě pokut se nezřídka míjí účinkem, neboť pokuty někteří členové společnosti (hlavně ti bohatší) zaplatí raději neţ řešení samotné situace.4 Ve světě se ovšem setkáváme s jevem, ţe pokud má někdo velkou ekonomickou moc má i moc politickou, vojenskou, vědeckou atd., tak se můţe chovat navzdory všem pravidlům, i mezinárodním a je stále respektován. Ekologické problémy nejsou problémem 20. století, ale celého vývoje lidstva, neboť kaţdý pozitivní posun lidstva dopředu byl tvrdě zaplacen pustošením přírody a tedy nekompromisně kořistnickým vztahem k přírodě. Jiţ ve starém Řecku se vymýtily celé lesy, aby mohla vzniknout dostatečná plocha pro ornou půdu a nová sídla. Současnost jenom zrychlila a zintezivnila devastační postupy vůči přírodě, avšak na druhé straně si lidstvo díky vědeckému vývoji začalo uvědomovat sílu svých vlastních ničivých důsledků, které nepůsobí jen na některých územích, ale s různou intenzitou po celé planetě. Vnější důsledky ekonomického růstu: - globální oteplování planety – v roce 1997 byla uzavřena úmluva, tzv. Kjótský protokol, o sníţení emisí znečišťujících plynů, které jsou odpovědné za globální oteplování; z krátkodobého hlediska lze jiţ v současnosti pozorovat řadu ekologických katastrof (povodně, vlna tsunami atd.), které člověk nemůţe sám ovlivnit v okamţiku jejich vypuknutí, ale můţe proti nim bojovat dlouhodobě pomocí svého přístupu k přírodě, hrozící ekologické katastrofy musí lidstvo zakomponovat do svých predikcí ekonomického chování a ţivota vůbec (např. hrozbu tání ledovců a mizení ostrovů atd.); Podle OSN by do roku 2100 měla teplota na planetě Zemi stoupnout aţ o 5,8 °C, coţ by jiţ do roku 2050 mohlo vést k zániku řady rostlinných a ţivočišných druhů, to by znamenalo nejmasovější vymírání biologických druhů od doby vymizení dinosaurů z povrchu země před cca 65 milióny let. 4
Paradoxem pak je, ţe z úředního hlediska je legální ničení přírody dáno určitým povolením a z hlediska trţního systému je tolerována devastace ţivotního prostředí tehdy, pokud je řádně zaplacena.
42
-
redukce ozónové vrstvy – v roce 1987 byla Montrealským protokolem zastavena produkce freonů, coţ je sice velmi pozitivní, ale ţivotnost freonů (tj. halogenových uhlovodíků), které jiţ v atmosféře jsou, je několik desetiletí, takţe nyní čekáme, aţ přestanou ničit atmosféru a začnou se pomalu vytrácet; pronikání UV-B radiace má mnoho jasně definovaných následků, ale také nejednoznačné důsledky, coţ můţe vést k závaţným změnám v přírodních ekosystémech i v ţivotě člověka (zvýšený výskyt očních, koţních vad, rakoviny atd.);
Nad Antarktidou se nachází ozónová díra, kde do roku 1994 byl stratosférický ozón zcela zničen. -
eroze půdy, rozšiřování pouští – od konce druhé světové války se sníţila světová úrodnost o 13%, coţ znamená, ţe se kaţdým rokem ničí úrodná půda, která pro stoupající počet lidstva má nezastupitelnou úlohu a tím se také zvyšují různé problémy např. socioekonomické v rozvojových zemích; degradaci půdy z hlediska lidských aktivit nejvíce způsobuje nadměrná pastva dobytka, odlesňování, zemědělství, sběr palivového dříví a průmysl; rozšiřování pouští (desertifikace) je opět dáno nejen přírodními klimatickými změnami, ale také působením lidského faktoru, tím jsou především ohroţena místa leţící v blízkosti přírodních pouští; místa s degradovanou půdou erozemi mohou časem splývat s pouštními plochami; kvalitní orná půda vzniká i stovky let, ale zničení půdy můţe být za velmi krátkou dobu, coţ si lidé často vůbec neuvědomují;
Mezi zeměmi nejvíce postiţené erozí patří Turecko se svou polohou ze 67% na středních aţ prudkých svazích. Silnou erozí je také postiţen Island, JAR, USA. -
úbytek tropických lesů – odlesňování tropických deštných pralesů probíhá velkým tempem od konce 70 .let 20. století, kdy k tomu to jevu docházelo především z důvodu získání zemědělské půdy a rozšiřování průmyslu, coţ ve svém důsledku znamená opět celosvětový výţivový problém, se kterým úzce souvisí i problém s pitnou vodou;
V roce 1979 se deštné pralesy zmenšily na cca 56% své původní plochy. -
ohroţení flóry a fauny – v obecné podobě je ohroţena celosvětově fauna a flóra, to jak zvířata a v jakém počtu budou ţít ve volné přírodě určuje člověk, neboť jeho urbanizace a zemědělská půda zcela změnily krajiny, zvířata ve volné přírodě jsou v podstatě zvířata chovaná za pomoci lesního hospodářství a zákonů kaţdého státu, jinak by jim hrozilo zcela vyhynutí, neboť jejich přirozená teritoria dnes uţ v podstatě neexistují;
Od druhé světové války vymřelo ve světě cca 20% sladkovodních druhů ryb. -
transport a doprava osob – zrychlený systém dopravy je v současnosti zcela normální, ale normální z pohledu ekologů a přírody není mnoţství výfukových plynů, které ničí ovzduší a působí nejen na ekosystémy, ale i na zdraví člověka;
Dramatický nárůst alergií všeho druhu a problémů s imunitou souvisí také s ţivotním prostředím, i kdyţ příčiny mohu být i jinde. Z těchto důvodů se pořádají různé ozdravné 43
pobyty pro děti a mládeţ v přírodě u moře. Lidé ze zvláště industriálně zatíţených oblastí by měli mít nárok na určitou rehabilitaci a ozdravné pobyty. -
problém odpadů – řada odpadů se dostává do ovzduší, řada jich zůstává na skládkách, kde by mělo docházet k recyklaci a následnému zpracování, realita je často zcela jiná, neboť řada odpadků končí na dně oceánů a likviduje tak mořské ekosystémy; největším problémem jsou odpady z plastů a chemických látek, které se rozkládají velmi pomalu a jejich likvidace je náročná; atd.
Naše společnost se sice naučila třídit odpady a to také díky zavedení barevných kontejnerů, které umoţňují jednoduché rozdělení odpadu, ale stále existují rozdíly mezi postoji ke třídění odpadu a reálným chováním. Významné vnější důsledky ekonomického růstu jsou nejen velkým ekologickým problémem, ale mají stále více mít vliv na lidské chování a vytváření psychiky vůbec. Člověk ţije v určitém systému, v určitém podnebném pásmu, a pokud se začnou měnit základní ţivotní podmínky, bude se muset člověk adaptovat na vše nové, jinak se jeho šance na přeţití velmi sníţí. To také znamená změnit své chování, nastavit parametry na nové ekologické a samozřejmě i ekonomické prostředí. Postoj k přírodě jako takové se vyvíjel spolu s lidskou civilizací, čím více techniky a strojů, tím více začala být zajímavá krajina nedotčená (nebo jen lehce) lidskou rukou. Člověk především od poloviny 20.století více vyhledává přírodu, tedy prostředí ne příliš přetvořené lidmi k odpočinku, relaxaci, zábavě. Někteří lidé odjíţdějí kaţdý víkend na chaty a chalupy5 a odpočívají. „Přírodu“ si lidé utváří i doma pomocí pokojových květin, upravených zahrad a domácích zvířecích mazlíčků. Jedním z nejnověji pouţívaných a také nejúčinnějších nástrojů k ochraně ţivotního prostředí je systém environmentálního6 managementu (EMS). Environmentální management znamená systematický přístup k ochraně ţivotního prostředí ve všech aspektech podnikání, jehoţ prostřednictvím začleňují podniky péči o ţivotní prostředí do své podnikatelské strategie i běţného provozu. Mezi hlavní přínosy fungujícího environmentálního managementu patří např.: - dosaţení souladu s právními poţadavky týkajících se ochrany ţivotního prostředí a podnikatelské aktivity; - sníţení rizika havárií poškozujících ţivotní prostředí; - sníţení provozních nákladů, úspory energií, suroviny a dalších zdrojů; - zlepšení image a důvěryhodnosti firmy pro veřejnost, banky, investory, klienty atd. 2
PROBLÉMY SPOJENÉ S TRVALE UDRŽITELNÝM ROZVOJEM
Pro optimální vývoj společnosti je zapotřebí určitý pozitivně udrţitelný rozvoj, který by měl být deklarován tak, aby co nejméně zatěţoval přírodu a její zdroje. Ekonomické hledisko tedy udrţení výnosu, a i jeho moţné zvyšování, by mělo být v souladu s ekologickými parametry, např. sledování vhodných ekologických kritérií, dále kritéria ekologické únosnosti např. při zavedení určité výroby, budovaní silnice atd.
5
Člověk většinou preferuje takovou krajinu, ve které ţil v dětství. Rád se do ní vrací, neboť se v ní cítí dobře. 6 Environmental – týkající se ţivotního prostředí.
44
Ekonomický růst nelze tedy zastavit, ale měl by být udrţitelný ve vzájemném souladu přírody a člověka. Nelze však opomíjet člověka, na kterého ekonomický rozvoj také působí. Současná generace by neměla ohrozit práva budoucích generací uspokojovat své potřeby. Důleţité je také zmenšit rozdíly mezi rozvojovými zeměmi a bohatým světem západních civilizací, protoţe to je nepsaný zdroj mnoha konfliktů, včetně válečných. Cesta pozitivního rozvoje vede k rozvoji lidské osobnosti v těch sociálních strukturách a kulturách, které jsou schopny určitého přemýšlivého přístupu a tolerance vůči budoucím generacím. Je často poměrně sloţité vysvětlit lidem, ţe určitá omezení nutně neznamenají stagnaci, ale naopak přinesou zlepšení v budoucnosti. . Ekonomický růst je také vyvolán růstem vzdělanosti obyvatelstva. Dále také kladnými očekáváními výrobců a spotřebitelů. V tomto procesu se musí také zapojit vláda a vytvořit vhodné podmínky podněcující podnikatelskou aktivitu.7 Nízké investice do vzdělání, výzkumu, vývoje ohroţují konkurenceschopnost ekonomiky a brzdí její růst. Malé počty studentů přírodních věd a techniky by měl vést ekonomické leadery k zamyšlení nad budoucností celé společnosti. Trvale udrţitelný rozvoj8 zahrnuje především omezení spotřeby, produkce, zavádění úspornějších technologií, na coţ musí být značné finanční prostředky. Tato koncepce se setkává s velkým nepochopením hlavně u rozvojových států, na druhé straně ani bohaté státy se k těmto řešením nehrnou, protoţ je pro ně výhodnější vyuţívat levnou pracovní sílu neţ přenášet výrobní postupy a „know-how“ do chudších zemí. Někdy je vůbec otázkou zda pomoc ve formě změněného způsobu ţivota (myšleno konzumního) je tou pomocí, které tradiční a chudé země opravdu potřebovaly (např. změna oblečení, zavedení médií atd.). Obyvatelstvo často není dostatečně připraveno přijmout změny a adaptovat se. Konzumní styl ţivota vyspělých společností nenutí příliš člověka k úvahám, co bude dál. Převládá velmi nízká úroveň vědomí zodpovědnosti jednotlivce za dění v celé společnosti. Většina9 lidí se omezuje jen na své soukromí bez ohledu na to, co se ve společnosti děje. Výrazně se v určitých oblastech oslabil pud sebezáchovy, coţ je dáno především tím, ţe si lidé zvykli zisky a výhody přisvojovat sobě a náklady druhým, společnosti a přírodě. Typickým příkladem je silně rozvinutý automobilismus, který vede k alibismu a obhajobě takového chování tzv. „kdyţ autem jezdí většina lidí, tak proč bych já nejezdil, tím ţe jezdit nebudu stejně nic nezachráním.“10 V lidech se totiţ bez ohledu na změněnou situaci zachovaly některé rysy, které díky dějinnému vývoji by asi měl člověk opustit a začít přemýšlet trochu jinak.
7
Dějiny mají i takové patologické osobnosti, které sice podnítily pracovní aktivitu, ale za cenu fanatismu, např. Hitler v Německu. 8 Trvale udrţitelný rozvoj – pojem zavedený Římským klubem. 9 Málokdo si uvědomuje, ţe mnohými aktivitami ve volném čase, jako např. dobrovolná práce s dětmi, pro sport atd. pomáhá pozitivnímu rozvoji celé společnosti, coţ má zpětně vliv i na jednotlivce. 10 Zde postupně nastupují legislativní a daňová opatření, která zamezí přenášení zodpovědnosti na druhé.
45
Lidé si také stále udrţují svůj kořistnický vztah k přírodě, který byl zapotřebí v době, kdy málo početné a technicky nevybavené skupiny bojovaly o svou existenci. V současnosti tento přístup vede k překračování přirozené únosnosti území, coţ můţe vést k ohroţení základních fyziologických potřeb (např. potřeba tekutin – nedostatek pitné vody). Dalším velkým problémem je časový faktor, který ovlivňuje naše ţivoty a fungování lidí ve společnosti. Za prvé je třeba připomenout, ţe lidé ţijí velmi individuálním a izolovaným způsobem bez těsnějších vazeb k minulým generacím, ale i k budoucím. Za druhé se k časovým problémům vztahuje ten fakt, ţe člověk ač má v ţivotě mnoho příleţitostí k různým činnostem, tak je z reálných důvodů nestíhá. Mnoho času lidé věnují práci a shánění uţitečných věcí, které mohou ušetřit čas. Pro mnohé lidi se tak stává ţivotním smyslem zvyšování příjmů a osobní spotřeby, která je ze značné části určována výrobci. To často vede k frustracím a nespokojeností s dosaţenou materiální úrovní ţivota, která se stává smyslem ţivota. To má samozřejmě vliv na rodinu, délku ţivota, zdraví atd. Mnohem méně času se naopak věnuje testování řady nových výrobků, které jsou zaváděny do praxe. Tento technologický boj o čas můţe mít v praxi neblahé důsledky, např. na zdraví (např. nekvalitní testování nových léků, hraček pro děti), bezpečnost, atd. 3
KONJUNKTURA A RECESE OČIMA PSYCHOLOGIE
Na počátku šedesátých let 20. století vznikla teorie, podle níţ jsou některé významné (spíše negativní) ţivotní události člověka velmi podstatným stresovým faktorem. Přitom se nejedná jen o události s negativním sdělením (např. smrt blízké osoby, rozvod, nemoc, ztráta zaměstnání), ale i o události, které bývají jak objektivně, tak subjektivně kladně hodnoceny (např. svatba, těhotenství, výhra v loterii, povýšení v práci). V roce 1967 dva psychiatři T. Holmes a R. Rahe sestavili seznam ţivotních událostí, které stres způsobují a přiřadili jim určitý počet bodů. Některé z událostí zařazené do seznamu se pojí i s dobou ekonomické recese, deprese, coţ podporuje teorii vlivu ekonomických podmínek na duševní zdraví. V období ekonomické recese byl prokázán nárůst různých sociálně patologických jevů ve společnosti. Bylo zjištěno, ţe finanční úzkost rodičů malých dětí vede k depresi v ţivotě těchto dětí. Stavy plynoucí z ekonomické deprese (chudoba, nezaměstnanost, strach z ekonomické nejistoty) mohou prohloubit či dokonce způsobit u některých jedinců psychická onemocnění (např. neurózy). Pokud existují ve společnosti těţké ekonomické podmínky (např. inflace), tak mají dopad na jedince bez rozdílu, zda trpí sníţenou prosperitou či nikoliv. Ekonomický růst a pokles souvisí se změnami v sociálním postavení jedinců, s mnoha nerovnostmi, které ve společnosti vznikají. Trţní mechanismy produkují nejen bohatství, ale i chudobu11. Společnost jako celek by měla dbát především na to, aby nikdo z občanů neklesl pod základní stupeň minimálního materiálního zajištění, pak tedy velikosti příjmů nejbohatších skupin nejsou prioritní starostí ostatních. 11
Chudoba je vyjádřením extrémní nerovnosti, distance určité části populace, nejen od bohatých, ale i od zbytku populace.
46
Rozdíly a nerovnosti mezi lidmi jsou dané jak vnějšími podmínkami, tak osobností kaţdého jedince. Záleţí na tom, jak kaţdý dokáţe skloubit pozitivní i negativní znaky a načerpat z nich co největší prospěch. Mezi základní typy nerovností patří např.: - příjmová nerovnost, nerovnost bohatství – např. kaţdý má jinak bohaté předky a neměl by nečinně propadat svému osudu, ale měl by se snaţit o změnu své ţivotní filozofie; - nerovnost ve spotřebě a ţivotním stylu – různí lidé preferují různé spotřební trendy na základě svého ţivotního stylu; - statusová nerovnost – např. členství v prestiţních klubech, pouţívání určité značky auta, mobilního telefonu atd.; - nerovnost ve schopnostech, vzdělání, ale i přístupu ke vzdělání – problém související s biologickými předpoklady utváření osobnosti a se sociální determinací osobnostního vývoje; Vzdělání má vliv na objektivitu pohledu na ekonomickou realitu. Lidé s niţším vzděláním a niţšími příjmy mají tendenci jako důvody chudoby uvádět socioekonomické příčiny. Lidé s vyšším vzděláním a vyššími příjmy u důvodů chudoby uvádějí osobní odpovědnost a osobní neštěstí. nerovnost na trhu práce – stále diskutovaná diskriminace ţen, etnických minorit, starých lidí, mladistvých, absolventů škol, handicapovaných atd.; - nerovnost v ţivotních podmínkách - daná mnoha faktory, které souvisejí jak s jednotlivci, tak se situaci celé společnosti. Nerovnosti ve společnosti lze interpretovat různě, kaţdá teorie má na takové problémy jiné vysvětlení. Konzervativci hledí na nerovnosti s pozice vrozených dispozic. Liberálové tvrdí, ţe nerovnosti jsou přirozené a ekonomický systém by se měl snaţit produkovat bohatství a sociální systém by tuto produkci měl podporovat. Naopak socialisté vykládají nerovnost jako majetkový problém, který vzniká na základě soukromého vlastnictví výrobních prostředků, coţ vede následně ke třídnímu konfliktu. -
Tento typ konfliktu, jak se lidstvo přesvědčilo, nevede k ničemu pozitivnímu. Centrálně plánované ekonomiky sovětského typu, tedy socialistické státy, neměly šanci přeţít rok 2000, tedy aţ na některé absolutně vojensky nedemokratické reţimy. Na základě výzkumů z Evropské unie a USA se v případě sociálního postavení chudých klade důraz více na roli individuálních příčin chudoby neţ strukturálních. K příčinám chudoby patří: - osobnostní charakteristiky - nedostatek vůle, nepředvídatelnost, špatné morální vlastnosti, neochota pracovat atd., - situační faktory - jsou dané základním sociálním prostředím, ve kterém jedinec ţije a odkud získává primární sociální vlastnosti, percepce, aspirace atd. Mezi chudými najdeme především staré lidi, rodiče a jejich děti, ţeny, nezaměstnané, tělesně a duševně nemocné, etnické minority a bezdomovce. Chudoba znamená pro člověka pocit deprivace, který vzniká na základě subjektivního porovnání s určitou úspěšnější referenční skupinou. Jedinec je relativně deprimován určitou pozicí, zboţím, sluţbami, neboť nemůţe dostatečně uspokojovat své základní potřeby, má méně neţ ostatní členové společnosti, má nedostatečný příjem např., 47
v porovnání s průměrným příjmem dané společnosti, ale také psychicky strádá nedostatkem něčeho, co je v dané společnosti povaţováno za hodnotu (např. úcta, dobré zdraví, adekvátní příjem, vzdělání, rekreace, bydlení, volný čas). Na druhé straně deprivace nemusí být průvodním znakem chudoby.12 Z celospolečenského hlediska je chudoba velmi sloţitě uchopitelný jev. Často ji nelze zahrnout do statistik, neboť lidé se za svůj sociální stav stydí a nehovoří o něm. Taková situace nastává většinou po společensko ekonomické změně v rodině, např. rozpad rodiny, nezaměstnanost atd. Preventivní opatření státu proti chudobě udrţuje řadu jedinců těsně nad hranicí chudoby (v tzv. stavu latentní chudoby) díky sociálnímu minimu. Podle oficiálních statistik nejsou tito lidé chudí, ale mohou se jimi kdykoliv stát, pokud ztratí nárok na sociální podporu.13 S ekonomickou recesí můţe také souviset bída14 a to jak v absolutním vyjádření, tak v relativní podobě. Absolutní bída znamená, ţe lidé si nejsou schopni v důsledku nedostatečných zdrojů zajistit základní ţivotní potřeby, coţ můţe vést k ohroţení ţivota. Relativní bída je daná porovnáním jedinců nebo skupin s normou definovanou regionálně, celonárodně či mezinárodně a můţe být často velmi zavádějící z hlediska hodnocení kvality ţivota. Za nedostatkem zdrojů lze vidět jak nedostatek peněz a hmotného vlastnictví, tak nedostatek ochrany ţivotního prostředí, vzdělání, ţivotních a pracovních příleţitostí, úrovně bydlení, přístupu k informacím atd., ale i nedostatek emoční a psychické podpory. Bída se můţe měnit s mnoha skutečnostmi, které lidský ţivot provázejí, patří sem věk, zaměstnanost, invalidizace a další proměnné, které mohou stav bídy nastartovat i odstranit. Bída můţe mít mnoho závaţných důsledků na jedincův ţivot v podobě odcizení, nerovností, vyloučení ze společnosti, znevýhodnění ţivota, ţivota na okraji společnosti, coţ můţe vést ke ztrátě pocitu slušného a uspokojivého ţivota, k horší kvalitě ţivota, ale i k pocitu, ţe ţivot nemá smysl. Bída má také přímý vztah ke zdravotnímu stavu jedince a to jak k fyzickému, tak k duševnímu, coţ souvisí i s vyšším počtem úmrtí. Mediální obraz ekonomických informací, především problémů chudoby a bídy, je velmi často zkreslený a je tím dramatičtěji a beznadějněji vykreslován pokud se jedná o komerční médium, které je nezávislé. Existuje-li reálný ekonomický problém (krize, inflace, recese atd.), tak obyvatelstvo tíhne k autoritářským náboţenstvím, naopak v době prosperity je příklon k liberálním druhům náboţenství. V době revolučních změn jsou lidé nakloněnější abstraktnímu umění a v pragmatických obdobích lidské společnosti převaţuje náklonnost k naturalismu.15 Reakce u lidí na aktuální ekonomickou situaci mohou být velmi odlišné. Jsou dané mnoha parametry, které se liší od člověka k člověku. Některé lidi to motivuje k vyšším výkonům, jiní se obávají zda naleznou pracovní místo a některé jedince vůbec 12
Je známo, ţe ne všichni deprivovaní jsou chudí a ne všichni chudí jsou deprivovaní. V České republice díky nivelizaci v příjmech mohou být chudobou ohroţeni i příslušníci střední třídy. 14 Bída je stav jedince či skupiny vystavené nedostatku zdrojů, jehoţ míra významně ovlivňuje zdraví a pocit slušného ţivota. 15 Filozofický a umělecký směr zdůrazňující shodu s přírodou a skutečností. 13
48
neovlivní. Pokud je ekonomika ve stádiu rychlého rozvoje motivuje to spotřebitele k nákupům. 4 SOCIÁLNĚ PATOLOGICKÉ JEVY VE SPOLEČNOSTI Sociálně patologické jevy16, jak jiţ bylo výše naznačeno, souvisí také s ekonomickým vývojem. Není moţné se v této subkapitole věnovat všem typům těchto velmi závaţných skutečností, ale o některých aktuálně významných jevech v současné době bude zmínka. Nejzávaţnější sociálně patologické jevy jsou definovány zákonem a podle zákona i sankcionovány. Můţe se také ale jednat o jevy, které sice nepodléhají zákonným stanovením, nicméně jejich naplnění můţe způsobovat nestabilitu v celé společnosti, či v její určité části. Nejrůznější závislosti patří k velmi závaţným sociálně patologickým jevům, lidé jim propadají, aby unikli nepříjemným věcem ve svém ţivotě. Problémy se pak závislým jeví velmi vzdáleně a jejich řešení se zdá býti jednoduší, či lze na ně zcela zapomenout. Nejúčinnější léčbou je zaměřit se na odstranění vlastních příčin závislosti, neţ na odstranění návykové látky z dosahu daného jedince. Velmi často se hovoří ozávislostech na alkoholu, nelegálních drogách tabáku, různých lécích, které byť předepíše lékař, mohou mít při zneuţívání daleko závaţnější dopad. V době ekonomických propadů a změn patří sebevraţdy mezi problémy, které narůstají. Technika sebevraţd se mění s vývojem technického a dalšího zázemí. Lidé se obecně bojí bolesti a strádání a tak volí metody sebevraţd, které jsou „snazší“ a takřka nebolestivé. Poněkud jiným problémem je pokus o sebevraţdu,17 který odborníci klasifikují jako volání o pomoc či patologickou komunikaci. Zásadou by mělo být, ţe ţádný pokus o sebevraţdu by neměl být zlehčován, neboť jde o narušení základního lidského pudu sebezáchovy. Na celou společnost má velmi negativní vliv kriminalita18, která ohroţuje mnoho uznávaných hodnot, ţivoty, zdraví, svobodu, vlastnická práva, demokratický řád, fungování státních orgánů atd. V době, kdy dochází k eskalaci kriminálního chování, vzrůstá ve společnosti pocit akutního ohroţení, který zabraňuje svobodnému rozvoji lidí a významně sniţuje kvalitu ţivota. Kriminalita se obvykle dělí na: - majetkovou - krádeţe, vloupání, poškození cizího majetku atd.; - mravnostní - proti svobodě a zásadám morálky v pohlavních vztazích; - násilnou - ublíţení na zdraví, vraţdy, loupeţ, vydírání, opuštění dítěte, únos. Relativně nejmladší je kriminalita, která je spojována s urbanizací. Nové městské aglomerace se v určitých oblastech liší ve stylu kriminality (na rozdíl od venkovských sídel). Jedná se především: - o niţší věk pachatelů trestné činnosti; 16
Sociálně patologické jevy, které na základě nedodrţování či porušování sociálních norem a hodnot (objektivně zdůvodnitelných, historicky vzniklých, sociálně akceptovaných) působí individuální, skupinové i celospolečenské poruchy, mají negativní vliv na ţivot běţných občanů a na společenský konsensus. 17 Ţeny, častěji neţ muţi, volí pokus o sebevraţdu, kdeţto muţi spáchají většinou dokonanou sebevraţdu. 18 Kriminalita je trestně postiţitelné jednání.
49
-
více psychopatií v řadách pachatelů (především asociální psychopaté); často velmi brutální loupeţná přepadení např. starších lidí v jejich bytech atd.
Ve městech existuje velká koncentrace mladých lidí niţších sociálních tříd, kteří inklinují k delikventním subkulturám. Tito lidé mají pocit, ţe dosaţení úspěchu střední třídy je pro ně v nedohlednu, tak se uchylují k prostředkům ilegálních subkultur. Delikventní skupiny se vyznačují tím, ţe jejich chování je neuţitečné, zlomyslné a negativistické. Architekti by měli všechny dostupné poznatky (psychologické, demografické, sociální, ekologické, statické, ekonomické atd.) zohlednit ve svých urbanistických návrzích nových městských aglomeracích. Přihlédnout by se mělo především k tomu, ţe by prostředí nemělo být v noci absolutně vylidněné, mělo by být přehledné, stavby by měly být zabezpečeny proti kriminálnímu chování atd. Moderně urbanisticky pojaté prostředí by mělo být dostatečně diverzifikováno, aby umoţnilo rozvoj lidské individuality a zároveň poskytovalo smysluplné uplatnění energie mladých lidí. Obyvatelé by se měli v určitém směru znát, neboť současně proklamovaná anonymita spíše tiše napomáhá kriminálnímu chování neţ moţná kontrola a přehlednost svého okolí. Jedním z nejzávaţnějších problémů v boji s kriminalitou je v současnosti trestná činnost mládeţe. Základem boje s trestnou činností mládeţe je výchova v rodině. V primární sociální skupině se vytvářejí základy poznání a chápaní sloţitých vztahových otázek jak v samotném rodinném prostředí, tak v celé společnosti. Právě v rodině se vytvářejí názory a morální kvality kaţdé osobnosti. Kriminalita dětí a mladistvých19 má svá specifika, která vystupují do popředí především v prostředí velkých měst a průmyslových aglomerací. Nejčastější a nejdostupnější trestnou činností mládeţe je majetková, neboť nese minimální riziko odhalení. Jedním z nejvíce uváděných motivů této kriminální činnosti mládeţe je opatření si peněz na záliby různého druhu (opět i kriminální), ale i finanční zajišťování rodiny či prostředí, ve kterém dítě či mladiství vyrůstá a ţije. Mezi mladistvými a dětmi vzrůstá také násilná kriminalita, která je provázená velkou brutalitou a často končící i zavraţděním vyhlédnuté oběti. Státy celého světa20 se musí zabývat novým velkým ohroţením jménem terorismus.21 Velmi rozličný pohled je na terorismus22 a zvyšující se extremismus, který můţe na jedné straně znamenat bojovníka za svobodu, zlepšení sociálních podmínek a na druhé straně je to organizovaný projev násilí nejhoršího stupně, který je namířen proti státním institucím a vládám. Terorismus se od kriminality liší především motivem, neboť je povaţován za jeden z nejkrajnějších způsobů prosazování názorů a dosahování politických cílů. Je charakteristický krajními formami boje, které v lidech vyvolávají 19
Děti jsou lidé do dne 15.narozenin. Mladistvým se člověk stává dnem následujícím po dni jeho 15. narozenin a je jím aţ do dne jeho 18.narozenin včetně. 20 Hrozba teroristických útoků vedla ke zrušení světové Rallye Paříţ - Dakar 2008. 21 Terorismus v různých podobách existuje cca 2000 let. Medializace terorismu vysoce vzrostla aţ v posledních letech v důsledku zvýšené intenzity útoků. Účinek mediálního obrazu terorismu můţe mít velmi rozporuplné důsledky, na jedné straně víme o riziku nebezpečí, na druhé straně je v lidech vytvářen pocit stálého ohroţení. 22 Terorismus je soubor metod hrubého zastrašování politických odpůrců hrozbou a uţití násilí.
50
strach a hrůzu (kladení výbušnin, vraţdění, únosy, biologické zbraně, ţivé terče – sebevrazi, ozbrojená přepadení, braní rukojmích atd.). Terorismus můţeme např. rozdělit na : - klasický – působí převáţně na území jednoho státu (např. IRA, RAF, ETA); - globální nebo-li mezinárodní - je o něm více známo v podvědomí lidí (např. ve spojitosti se sítí Al-Kajdá); bývá spojován s určitými skupinami, které za mnohými akcemi terorismu stojí, nelze ho však mylně spojovat se všemi lidmi určité národnosti či vyznání. Terorismus lze dělit také podle toho, zda se jedná o skupinový (tedy organizovaný) terorismus nebo zda jde o individuální. Je také nutné vidět jaká je angaţovanost pachatele při teroristickém útoku, tj. zda se jedná o vraţedné či sebevraţedné akce, vydírání či destrukci nějakého zařízení, instituce. Z psychologicko sociálního pohledu není přesně určený profil osobnosti teroristy. Na základě řady mezinárodní studií je známo, ţe teroristé mohu být jak muţi, tak i ţeny pocházející z mnoha socioekonomických tříd. Ideoví vůdci bývají ze středních či vyšších středních tříd. Teroristou se můţe stát člověk (jak akcentovaná osobnost, tak ţivotní ztroskotanec atd.), který na jedné straně můţe mít určité omezené moţnosti volby ţivotní orientace, stylu, které jsou způsobené nepříznivými sociálními podmínkami a teroristická skupina mu dává moţnost rušného, zajímavého a relativně snadného ţivota především z ekonomického pohledu. Tak na druhé straně je známo ţe mezi teroristy jsou i středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaní lidé z dobrých ekonomických a společenských podmínek, kteří mimo jiné věří ve svou morální dominanci, která je jediná pravdivá a v zájmu těchto morálních idejí je násilí odůvodnitelnou cestou k cíly. Organizace teroristických skupin fungují na velmi propracované několika stupňové úrovni a často se spojují či spolupracují s narkomafiemi. Za motivy teroristických útoků stojí např. politické ideologie, náboţenský fanatismus, finanční zisk, patologická touha ničit a mstít se, uznání širší sociální skupiny (typu on(a) je mučedník, on(a) se obětoval(a) atd.). Motivace jednání teroristických skupin je také daná utvrzením se ve faktu, ţe nepřítele je nutné zničit a pokud ne přesně daného, tak jiného zástupného, důvod si vţdy teroristé najdou a nestojí jim v cestě nic, ani plná škola dětí (Rusko, Beslan, září 2004). Stejně jako japonští kamikadze23 za druhé světové války, tak i sebevraţední teroristé musí odblokovat strach z vlastní smrti. Stav vraţedného opojení do určité míry připomíná stav extáze, který odblokuje všechny přirozené ţivotní akty. Lidé, kteří proţili náhlé traumatické záţitky teroristických útoků, mohou i v následujících letech zaţívat nejen zdravotní problémy, ale především velká psychická traumata, která je nutno odborně zpracovat. Teroristické útoky vedou u lidí k pocitům bezradnosti a bezbrannosti, které se mohou rozvinout i v posttraumatickou stresovou poruchu.
23
Japonští kamikadze za 2.světové války často byli vzdělaní lidé, i studenti, kteří svůj osud brali i jako vlasteneckou povinnost.
51
Terorismus útočí nejen aktivně velkou ničivou silou zbraní, ale i psychologicky v podobě strachu a nejistoty u lidí, kteří se obávají o své ţivoty, coţ vede k velmi nákladným bezpečnostním opatřením, která ovlivňují zpětně národní ekonomiky jednotlivých států. ZÁVĚR Negativní vliv jak ekonomické deprese, tak i růstu na duševní zdraví, na vznik nejrůznějších sociálně patologických jevů ve společnosti je zprostředkován všudypřítomným stresem, jehoţ následky mohou být v daleko širší podobě, neţ bylo zde uvedeno. Skutečně rozumově a morálně zdůvodněným cílem rozvoje lidské společnosti je vytvoření co nejlepších podmínek pro ţivot. Jedním z prostředků, jak tohoto cíle dosáhnout je ekonomická činnost, která by měla vytvořit, co nejlepší materiální podmínky a umoţnit uspokojování všech psychických a fyzických potřeb člověka. Je ale zřejmé, ţe ekonomický rozvoj je prostředkem nikoliv cílem. Cílem by tedy neměla být ani maximální výše výroby a spotřeby, ale její optimální výše a struktura, coţ je problém k zamyšlení nejen pro ekonomy, psychology, sociology, ale i pro další představitele exaktních i humanitních oborů. LITERATURA [1] [2]
[3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15]
52
ATKINSON , R. a kol.: Psychologie, Praha, Portál, 2003 BAKIĆ-TOMIĆ, L., HUBINKOVÁ, Z., VUKELIĆ, A.: Media, Crime and Public, 1st CISKS: Communication and Information Science in the Knowledge Society (Proceedings of the 18th International conference on systems research, informatics and cybernetics, Baden- Baden, Germany, 2006), ECNSI, Zagreb, 2006, p. 108-112 BELL, P. A., GREENE, T. C., FISHER, J.D., BAUM, A.: Environmental Psychology (5th edition), USA, Fort Worth, Harcourt College Publishers, 2001 BENEDICTOVÁ, R.: Kulturní vzorce, Praha, Portál, 1999 COTTAM, M., L. et al.: Introduction to political psychology, Mahwah, New Jersey, Lawrence Erlbaum Associates, 2004 ČÍRTKOVÁ, L.: Kriminální psychologie, Praha, Eurounion, 1998 DLASK, P., BERAN, V.: Management udržitelného rozvoje regionů, sídel a obcí, Praha, Academia, 2005 HUBINKOVÁ, Z. a kol.: Psychologie a sociologie ekonomického chování, Praha Grada, 2008 HOLE, G.: Fanatismus. Sklon k extrému a jeho psychologické kořeny, Praha, Portál, 1998 MAREŠ, P.: Sociologie chudoby a nerovnosti, Praha, SLON, 1999 MAREŠ, M.: Terorismus v ČR, Brno, Centrum strategických studií, 2005 MISHAN, E.: Spor o ekonomický růst, Praha, SLON, 1994 PRAŠKO, J.,HÁJEK, T., PREISS, M: Posttraumatická stresová porucha a jak se jí bránit, Praha, Maxdorf, 2002 SCHMEIDLER, K. a kol.: Sociologie v architektonické a urbanistické tvorbě, Brno, V.Novotný, 2001 VEBER, J. A kol.: Management kvality, enviromentu a bezpečnosti práce, Praha, Management Press, 2006
