STUDENTSKÉ KONFERENCE O BALKÁNĚ

14

IX. ROČNÍK STUDENTSKÉ KONFERENCE O BALKÁNĚ

SBORNÍK VYSTOUPENÍ na konferenci, uspořádané Radou pro mezinárodní vztahy v rámci odkazu celoživotní práce Jiřího Dienstbiera, jejíž IX. ročník se konal 2. června 2015 v Senátu Parlamentu České republiky

6

IX. ROČNÍK STUDENTSKÉ KONFERENCE O BALKÁNĚ SBORNÍK VYSTOUPENÍ na konferenci, uspořádané Radou pro mezinárodní vztahy v rámci odkazu celoživotní práce Jiřího Dienstbiera, jejíž IX. ročník se konal 2. června 2015 v Senátu Parlamentu České republiky

13

14 6

OBSAH Úvodní vystoupení Jiřina Dienstbierová, ředitelka Rady pro mezinárodní vztahy Petr Fleischmann, poradce Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu PČR, Paskal Stojcheski, velvyslanec Makedonské republiky v ČR

8 9 11

Práce prezentované na konferenci 1. panel Tereza Hrušková: Evropská unie a konflikty 16 Tomáš Martanovič: Chorvatské projekty společného zájmu 26 Filip Kalánek: Stereotypy a mýty v chorvatském a srbském historickém románu 41 Klára Votavová: Effect of the EU conditionality on the Macedonian-Albanian relations in the Republic of Macedonia 54 Tomáš Hach: Vnitropolitický vývoj Makedonie od podpisu Ochridské rámcové dohody po současnou krizi 95 Markéta Slavková: Srebrenica dvacet let po genocidě 105 2. Panel Aleš Jakubec: Mezinárodněprávní uznání Kosova 117 Suzan Kodrazi: Kosovo ako člen na mieru? 137 Filip Gabor: Policajná zložka misie EULEX Kosovo: Vplyv na ľudskú bezpečnosť 142 Adéla Janů: Mediální obraz etnických konfliktů v Kosovu v 80. letech 20. století v Rudém právu a v The New York Times 158

3. Panel Lola Bojović: Kulturní diplomacie zemí bývalé Jugoslávie Kateřina Palečková: Ioannis Antonios Kapodistrias – neznámý diplomat 19. století Soňa Hendrychová: Šperky velkomoravského charakteru z Ptuje

188 224 236

Hodnotící odborná komise: Petr Fleischmann, poradce VZOB Senátu ČR, předseda komise Jiřina Dienstbierová, ředitelka Rady pro mezinárodní vztahy Miloslav Had, Rada pro mezinárodní vztahy Daniel Heler, Universita Karlova Halka Kaiserová, Odbor států jižní a jihovýchodní Evropy, MZV ČR Zdeněk Matějka, Vysoká škola ekonomická Ivana Pejić Povolná, Česká rozvojová agentura Paskal Stojcheski, velvyslanec Makedonské republiky v ČR Komise vybrala jako vítěznou práci příspěvek Suzan Kodrazi: Kosovo ako člen na mieru?

ÚVODNÍ VYSTOUPENÍ

6

Jiřina Dienstbierová ředitelka Rady pro mezinárodní vztahy

Rada pro mezinárodní vztahy uspořádala v letošním roce již devátý ročník studentské konference o Balkáně, která je současně soutěží o nejlepší studentskou práci v daném roce. Během téměř deseti let se tohoto projektu zúčastnily desítky vysokoškolských studentů. Jejich práce se věnují politické situaci, ekonomii, sociologii i kultuře v Balkánských zemích. Všechny jsou kvalitní, zajímavé i přínosné – vždy překvapí něčím novým. A tak i letos, jako každoročně, měla porota obtížnou úlohu vybrat tu nejlepší práci. I když může vyhrát jen jedna práce, všechny si zaslouží uznání a poděkování jejich autorům za píli. Každý rok nás překvapí, kolik se mezi studenty najde zájemců o region Balkánu. Bude to asi tím, že je to stále oblast bouřlivých změn a vývoje, která přináší neočekávaná a zajímavá témata. Setkání jsme věnovali Jiřímu Dienstbierovi, zvláštnímu zpravodaji OSN na Balkáně, prvnímu polistopadovému ministru zahraničních věcí České republiky a zakladateli Rady pro mezinárodní vztahy.

9

Petr Fleischmann poradce Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu PČR, Nerovnoměrně se rozvíjející region

Stejně jako v předešlých letech i v roce 2015 senátní Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, jemuž nyní předsedá senátor František Bublan, přijal záštitu nad studentskou konferencí věnovanou Balkánu. Letošní ročník konference opět potvrdil, co věděl Jiří Dienstbier st. před 9 lety, když rozjížděl akci, která se stane opravdovou tradicí: Balkán je, byl a bezpochyby nadále bude nevyčerpatelným zdrojem inspirace pro odborníky ve všech oborech sociálních věd. 20 let po masakru v Srebrenici, téměř na měsíc přesně, je zajímavé zjišťovat, jak se vyvíjejí mezietnické vztahy v Bosně a Hercegovině, komplikované nejen z tohoto národnostního, ale též politického hlediska. Toto téma je zjevně jedno z nejožehavějších a vrací se prakticky rok co rok. Tentokrát nám byla navíc poskytnuta možnost seznámit se s vnitropolitickým vývojem v Makedonii od podpisu Ochridské rámcové dohody a o mezietnických vztazích i zde, v této zemi, a to právě ve chvíli, kdy tam docházelo k nepokojům, jejichž původ byl ještě předmětem spekulací. Analýza stereotypů ve vnímání vlastní identity stejně tak jako identity druhého a zejména analýza jejich rozvoje a snah o jejich překonání nás dosti přesně informuje o směru, kterým se různé společnosti ubírají. Srbsko-chorvatské vztahy viděné touto optikou jsou značně poučné, protože budou i v budoucnosti zásadně ovlivňovat atmosféru v celém regionu. Tři z celkového počtu třinácti prací se věnovaly otázce Kosova, jak z hlediska jeho mezinárodněprávního uznání, tak i s přihlédnutím ke snahám místních a evropských unijních orgánů udržet stále ohrožovaný mezietnický mír. Práce historizujícího rázu nás pak zavedly do 80. let 20. století s připomenutím rozborů balkánské problematiky na stránkách předlistopadového tisku anebo dokonce až do hlubin 19. století a ke kurióznímu osudu řeckého vlastence Kapodistriase, jenž se stal po porážce Napoleona ministrem zahraničí carského Ruska. V dnešní době, poté co EU vstřebala už dvě z bývalých jugoslávských republik a kdy se Srbsko zdárně připravuje na své členství v Unii, v době, kdy NATO posílilo své řady o Chorvatsko a Albánii, je možné posoudit rozměr změn podstoupených regionem od rozervaných 90. let, od

10

dob, kdy účastníci konference a autoři studií byli ještě děti. Ti ve svých obdivuhodnou kuriozitou a hlubokou znalostí tématu prodchnutých studiích tuší, že pod zdánlivě klidným povrchem stále doutnají uhlíky možných nepokojů. Vlny uprchlíků proudící v současnosti z Kosova, například, bezpochyby nesvědčí o dobrém stavu tamější společnosti. S vědomím těchto skutečností porota se zájmem vyslechla a nakonec 1. cenou ocenila práci Suzany Kodrazi z VŠE věnovanou Kosovu a jeho snahám přiblížit se Evropě. Cena udělená Radou pro mezinárodní vztahy, vedenou Jiřinou Dienstbierovou, pomůže autorce pokračovat svou studii v Kosovu samotném.

11

Paskal Stojcheski velvyslanec Makedonské republiky v České republice

S velkým potěšením jsem již podruhé přijal jako člen odborné poroty pozvání na IX. ročníku studentské konference o Balkáně „Soutěž o studijní cestu na Balkán“ pořádanou Výborem pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu Parlamentu České republiky. Stejně jako minulý rok jsem byl pozitivně překvapen počtem a kvalitou odevzdaných studentských prací. Velice mě také těší, že je pozornost Senátu i nadále zaměřena na zájem o Balkán, čímž se potvrzuje tradičně přátelský vztah České republiky k balkánským zemím, a co je ještě důležitější, zvyšuje se tím zájem o význam tohoto regionu u české veřejnosti. V každém případě na tom má velkou zásluhu i Rada pro mezinárodní vztahy, která prostřednictvím svých aktivit pokračuje v odkazu Jiřího Dienstbiera a soustředí se na otázky spojené s budoucností tohoto regionu v Evropské unii (EU). Nejlepším příkladem těchto aktivit je úspěšná loňská mezinárodní konference – Integrace Balkánu do Evropské Unie, která se uskutečnila 30. října 2014. Studentská konference se konala v roce, kdy ČR převzala předsednictví Visegrádské skupiny (V4), která představuje výborný model spolupráce i pro země Západního Balkánu. Cílem regionální spolupráce je obnovit důvěru, a aby politika našich zemí byla pragmatická a v zájmu občanů a jejich států. Pokud by takováto spolupráce neexistovala, proces rozšiřování EU by zajisté nepostupoval tak rychle. Naše země chtějí budovat vztah partnerství a solidarity v procesu rozšiřování prostřednictvím: upevňováním vztahů v praxi, řešení otevřených otázek a zavedením nových modelů spolupráce. Konkrétní formou této spolupráce je plánované zavedení Fondu pro země západního Balkánu (FZB). Jsem velice potěšen, že ČR v tomto směru sehrála svoji pozitivní roli přenesením zkušenosti z Visegrádského fondu, který je také vzorem pro FZB. Podpora ZB ze strany ČR a V4, která vyjadřuje jasné vyhlídky do budoucnosti regionu pro vstup do EU, bude v listopadu tohoto roku znovu vyjádřena na tradičním setkání ministrů V4 a ZB. Za situace neustálého přílivu imigrantů, konfliktů v sousedních regionech a ekonomických výzev ve východní Evropě, je nanejvýš důležité budování stability v regionu. Stabilizace Balkánu může nastat pouze

12

prostřednictvím jeho integrace do EU. Nic jiného, než věrohodný proces evropské integrace, nenabízí větší záruku jeho stabilizace. Země ZB chtějí, aby se politika rozšiřování EU řídila pomocí kritérií, nikoliv okolnostmi. Bohužel se někdy zdá, že jsou okolnosti důležitější než samotný proces rozšiřování. Příkladem může být krize na Ukrajině a na Blízkém Východě nebo vnitřní situace EU. Udržováním pozice statusu quo vůči těmto zemím v případě integrace do EU není vůbec dobré. Nezbytné je urychlit proces integrace do EU, což neznamená snížení nároků na splňování kritérií, ale potřebu, aby se EU stala partnerem při plnění těchto podmínek. Na základě tohoto pozadí, země ZB si vysoko cení české pozice a postoje k integraci. Vítáme nedávno zveřejněnou Koncepci zahraniční politiky České republiky, podle které je ZB i nadále zahrnut do priorit české zahraniční politiky. Koncepce jasně uvádí, že „ČR bude podporovat členství kandidátských zemí pouze za předpokladu, že splní všechny podmínky členství, zároveň však bude odmítat vytváření dodatečných podmínek v přístupovém procesu“. Toto zásadové stanovisko může pro Makedonskou republiku znamenat průlom směřující k zahájení přístupových jednání pro vstup do EU, což by také přispělo ke snížení místního napětí a k vrhání pozitivního světla na balkánské členské státy EU. Byl by to klíč k dokončení evropského projektu – jediný, svobodný a pokojný.

13

13

PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI

14

Hrušková Tereza Univerzita Palackého v Olomouci Evropská unie a konflikty. Případová studie srbsko-kosovského konfliktu Anotace Evropská unie má nesporně značný vliv na kandidátské státy v mnoha oblastech. S rozšířením perspektivy členství na oblast západního Balkánu se však EU musí vyrovnat s velmi specifickými potenciálními členy, jejichž vzájemné vztahy jsou dodnes ovlivněny krvavým rozpadem Jugoslávie a řadou přetrvávajících konfliktů. Dokáže v tomto kontextu EU využít svou tzv. transformativní sílu i na oblast konfliktů? Předkládaný příspěvek je případovou studií vlivu integračního procesu Srbska do EU na srbsko-kosovský konflikt. Pro zjištění vlivu integrace jsou použity analytické nástroje projektu Birminghamské univerzity EUBorderConf, které ukazují, zda je vliv EU na konflikt pozitivní či negativní. Úvod Působení Evropské unie (EU) ve státech středovýchodní Evropy, které se staly jejími členy v rozmezí let 2004–2007, ostře kontrastuje s unijním vlivem na Balkáně. EU zde nebyla schopna přijmout svou nově získanou pozici garanta bezpečnosti v Evropě a zabránit krvavému rozpadu Jugoslávie. S rozšířením perspektivy členství na oblast západního Balkánu by EU měla v současnosti být schopna více ovlivňovat státy v oblasti. Otázkou však zůstává, dokáže-li tento svůj vliv nyní zúročit i v oblasti konfliktů, které na Balkáně přetrvávají. Za jeden z nejzávažnějších současných konfliktů můžeme považovat stále pokračující srbsko-kosovský konflikt. Násilná fáze sporu byla ukončena v roce 1999 intervencí NATO, budoucí status Kosova však zůstal dlouhou dobu neřešen a neschopnost obou stran dosáhnout kompromisu nakonec vedla k vyhlášení kosovské nezávislosti v roce 2008. Přestože se jednalo o krok k opětovné eskalaci konfliktu, stal se rok 2008 spíše mezníkem k možné deeskalaci. Krátce po vyhlášení nezávislosti se do sporu vložila velmi aktivně EU v rámci civilní mise v Kosovu. Především ale začala na účastníky konfliktu působit skrze integrační proces. Cílem mého příspěvku je analyzovat vliv EU na srbsko-kosovský konflikt po roce 2008. Práce využívá analytických nástrojů vyvinutých pro

17

zkoumání vlivu integrace států do EU na konflikty. V porovnání s Kosovem je integrace Srbska s EU na vyšším stupni vývoje a jeho integrační proces je tímto sporem více zatížen. Proto bude v mém příspěvku sledován vliv EU pouze v kontextu přístupového procesu Srbska. Vliv Evropské unie na konflikty Po úspěšném východním rozšíření se o politice rozšiřování začalo hovořit jako o nejúčinnějším zahraničně politickém nástroji EU, díky kterému může přetvářet státy usilující o členství. Pro změny, ke kterým dochází v kandidátských státech vlivem působení požadavků EU na členství, se používá termín EU-ization. (Haugton 2007: 2) EU může podle Schimmelfenniga a Sedelmeira ovlivňovat dění v kandidátských státech dvěma způsoby. (Schimmelfennig, Sedelmeier: 2004, 2005) Prvním způsobem je princip kondicionality (conditionality) či tzv. „cukru a biče“. Ten je založen na racionalismu a materiálních ziscích států. EU státům klade podmínky, za jejichž splnění nabízí odměnu. (Schimmelfennig, Sedelmeier 2004: 671) Tou bývají zpravidla různé formy prohloubení vzájemného vztahu, např. podpis smlouvy, udělení kandidátského statusu, apod. Státy se podmínkám přizpůsobí, pokud je to pro ně výhodné a náklady na změnu nejsou vyšší než zisk. Druhou možností ovlivňovat kandidátské státy je proces sociálního učení/socializace. Stát je motivován společnou identitou, hodnotami a normami. Země přijímá pravidla a podmínky EU, pokud je považuje za legitimní. (Tamtéž: 675-676) Vlivem EU na oblast konfliktů skrze integrační proces se poprvé zabýval projekt Birminghamské univerzity EUBorderConf pod vedením Thomase Dieze, Stephana Stettera a Mathiase Alberta. (Diez, Stetter, Albert: 2004, 2006) Ti identifikují čtyři možné cesty (pathways), kterými EU může působit na konflikty. Ty v podstatě vycházejí z principů kondicionality a socializace představených výše a nebude jim proto v práci věnován další prostor. Na základě vhodnosti zvolené cesty může být vliv EU na konflikty buď negativní, tj. vést k zesílení konfliktu, nebo pozitivní, tj. vést k uklidnění konfliktu. K identifikaci pozitivního či negativního vlivu EU na konflikty autoři používají model stupňů konfliktu vycházející z konceptu sekuritizace. Pokud dojde vlivem integrace k posunu z vyššího stádia konfliktu do nižšího, tj. k desekuritizaci konfliktu, jedná se o pozitivní vliv EU. V opačném případě, tj. při posunu z nižšího do vyššího stupně konfliktu, se jedná o vliv negativní. (Diez, Stetter, Albert 2006: 569)

18

Model stupňů konfliktu byl v tomto případě nahrazen tradičnějším a jednodušším eskalačním a deeskalačním modelem. Ten je tvořen devíti stupni: rozdíl – nesouhlas – polarizace – násilí – válka – klid zbraní – dohoda – normalizace – smíření (viz. Příloha) Průběh srbsko-kosovského konfliktu (1987–2008) Než se zaměřím na analýzu vlivu EU na konflikt, je nutné alespoň stručně ukázat, jakými fázemi srbsko-kosovský konflikt podle použitého modelu prošel. Od nástupu Slobodana Miloševiče k moci můžeme sledovat eskalační tendenci konfliktu. Ta se postupně přesouvá do fáze polarizace. Pro tu je typický vznik antagonistických stran konfliktu. V případě srbsko-kosovského konfliktu můžeme tuto fázi definovat vznikem Demokratické ligy Kosova1 (LDK) pod vedením Ibrahima Rugovy v roce 1992. Po podpisu Daytonské smlouvy, která ukončila válku v Bosně a Hercegovině, se konflikt přesouvá do další fáze, násilí. Albánská podpora se od LDK přiklání k nově vzniklé Kosovské osvobozenecké armádě (UČK)2. K prvním násilným akcím na kosovském území dochází mezi lety 19951996 právě ze strany UČK. Na páchané násilnosti odpovídal srbský režim disproporčními odvetnými akcemi, které konflikt dále zintenzivňovaly. V létě 1998 byly do provincie vyslány vojenské a polovojenské jednotky, jejichž cílem se stávaly albánské vesnice. Letní eskalace konfliktu vedla k posunu do stádia války. Ta byla ukončena až intervencí NATO, v roce 1999. Konflikt se přenesl do stádia klidu zbraní. Rada bezpečnosti OSN následně přijala Rezoluci 1244, která odkládala konečné řešení statusu Kosova do budoucna. Konflikt se tak nepřesunul do fáze dohody. V důsledku toho probíhal vývoj v obou entitách odděleně. Rezoluce 1244 kromě ukončení bojů zaručovala Kosovu autonomii a vznik vlastní samosprávy. Zatímco docházelo pod patronací mezinárodního společenství k vytváření kosovských institucí, srbská menšina se podobně

1

�� LDK vyznávala strategii nenásilného odporu a budovalo v Kosovu paralelní vládní instituce, které zahrnovaly i vlastní školní a zdravotní systém. (Malcolm 1998: 349). D aytonská smlouva měla na eskalaci konfliktu v Kosovu nemalý vliv. Kosovští Albánci totiž doufali, že do mírových jednání bude připojena i otázka Kosova. Když se tak nestalo, Albánci začali považovat nenásilný odpor za neúspěšný a dochází k jejich postupné radikalizaci. (Kubo 2010: 1144)

2

19

jako Albánci v 90. letech uchýlila k budování paralelních institucí podporovaných vládou v Bělehradě. Mezitím na srbské politické scéně došlo v roce 2000 k velkým změnám. Po tzv. Buldozerové revoluci byl nahrazen prezident Miloševič společným opozičním kandidátem Vojislavem Koštunicou. V parlamentních volbách do srbské skupštiny zvítězili také zástupci opozičních stran a premiérem se stal proreformní Zoran Djindjič. Premiéru Djindjičovi se podařilo Srbsko a Černou Horu3 navrátit do mezinárodních struktur (OSN, OBSE) a navázat spolupráci s Mezinárodním soudním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Do Haagu byl vydán i bývalý prezident Miloševič, na dlouhou dobu se však jednalo o posledního z vydaných hledaných zločinců. Po smrti premiéra Djindjiče byla totiž spolupráce s ICTY zastavena, což navíc blokovalo prohlubování vztahů s EU. V roce 2006 se mezinárodní společenství rozhodlo kvůli narůstajícím nepokojům v Kosovu zahájit jednání o jeho budoucím statusu. Mezi lety 2006-2007 při jednáních pod záštitou OSN nebylo pro vzájemnou neslučitelnost zájmů obou stran dosaženo kompromisu. Ani následná jednání, která si vynutilo Rusko, nevedla k dohodě mezi Srbskem a Kosovem. Důsledkem neúspěšných snah o kompromis bylo unilaterální vyhlášení kosovské nezávislosti v únoru 2008. Srbsko-kosovský konflikt po roce 2008 Krátce po vyhlášení kosovské nezávislosti nabídla EU Srbsku4 podpis Smlouvy o stabilizaci a přidružení, která byla odkládána kvůli nespolupráci Bělehradu s ICTY. Otázka podpisu smlouvy rozštěpila tehdejší vládní koalici a vedla k vyhlášení předčasných parlamentních voleb. V nich zvítězila proevropská koalice Za evropské Srbsko, která sestavila vládu s volební koalicí levicových stran v čele se Srbskou socialistickou stranou. Nová vládní koalice po svém nástupu začala s řadou prointegračních kroků. Jedním z nejpodstatnějších bylo obnovení spolupráce s ICTY. Srbsko postupně vydalo ke stíhání do Haagu Radovana Karadžiče

Svazová republika Jugoslávie byla v roce 2002 přetvořena na unii Srbsko a Černá Hora.

3

V roce 2006 se osamostatnila Černá Hora a vznikly tak dva nezávislé státy.

4

20

(2008), Ratko Mladiče i Gorana Hadžiče (oba 2011). V roce 2009 pak vláda podala oficiální žádost o členství v EU. Postoj vlády nebyl změnou pouze ve vztahu k EU, ale i ke kosovské otázce. Podle Jeleny Obradovič-Wochnik a Alexandera Wochnika přijala vláda vyzrálejší přístup a snažila se využívat spíše diplomacie než represe, jak bylo zvykem v předcházejících obdobích. (Obradovič-Wochnik, Wochnik 2012: 1172-1173) Tento přístup je patrný i v rozhodnutí srbské vlády nechat legalitu unilaterálního vyhlášení nezávislosti přezkoumat Mezinárodním soudním dvorem.5 Srbsko se snažilo kosovskou otázku držet odděleně od evropské integrace. Tento přístup však nebyl z pohledu EU možný. Jednak EU v rámci přístupového procesu po kandidátech požaduje dobré vztahy se sousedními státy, za druhé si EU nemůže dovolit importovat na své území další frozen conflict, jakým je například rozdělení Kypru. Posledním důvodem je perspektiva členství pro celou oblast západního Balkánu, která se výhledově týká i Kosova. Není v zájmu EU, aby Srbsko jako potenciální člen, blokovalo prohlubování vztahů mezi EU a Kosovem. (Lehne 2012: 10) EU se na základě těchto důvodů rozhodla zatížit přístupový proces Srbska specifickou podmínkou normalizace vztahů s Kosovem6. Aby EU tento proces podpořila, rozhodla se od března 2011 iniciovat tzv. Technický dialog mezi Bělehradem a Prištinou. Přestože se tato jednání týkala skutečně technických záležitostí, byla nutná častá mediace ze strany EU. (Tamtéž: 8) Jednání se nicméně postupně přesouvala na vyšší úroveň a do závažnějších oblastí vzájemných vztahů. V tomto ohledu byla např. podstatná dohoda umožňující Kosovu účastnit se regionálních iniciativ pod označením Kosovo*7. Evropská unie se rozhodla na summitu Evropské rady v březnu 2012 udělit na základě tohoto pokroku Srbsku kandidátský status. Tato skutečnost dokládá působení EU na konflikt skrze proces kondicionality. Protože se Srbsko začalo přizpů-

�� Posudek Mezinárodního soudního dvora je neurčitým rozhodnutím, že vyhlášení nezávislosti neporušilo mezinárodní právo. Toto rozhodnutí ale nemůže být interpretováno jako rozhodnutí o konečném statusu Kosova. (Falk 2011: 50)

5

EU po Srbsku nepožaduje uznání nezávislosti Kosova, pouze určitou formu urovnání vzájemných vztahů.

6

Jedná se o tzv. hvězdičkový status, který je neutrální ke statusu Kosova a je v souladu s Rezolucí 1244 a rozhodnutím Mezinárodního soudního dvora. (Lehne 2012: 3)

7

21

sobovat podmínce kladené ze strany EU, bylo za svůj pokrok odměněno udělením kandidátského statusu. Zřejmý úspěch těchto snah vedl obě strany k jednání o jedné z nejzávažnějších otázek vzájemných vztahů. Jednalo se o otázku severního Kosova a zdejších paralelních srbských struktur, které jsou podporovány vládou z Bělehradu a jsou nezávislé na administrativě Kosova. Výsledkem jednání byla doposud asi nejvýznamnější smlouva upravující vztahy mezi oběma subjekty. Jedná se o First agreement on principles governing the normalization of relations (dále jen První dohoda). Ta na jedné straně zaručuje srbským obcím v severním Kosovu udělení rozsáhlé autonomii, ale zároveň ruší fungování paralelních srbských institucí a rozšiřuje správu Prištiny na celou oblast Kosova. Strany se navíc zavázaly, že si vzájemně nebudou blokovat svou cestu do EU. (European Commission 2013: 5) I při podpisu této smlouvy můžeme pozorovat intenzivní působení procesu kondicionality. Vyjednávání se odehrávala v době, kdy mělo být rozhodnuto o otevření přístupových rozhovorů se Srbskem. Jejich případné zahájení záviselo na dosaženém pokroku v normalizaci vztahů s Kosovem. Znovu bylo Srbsko k podpisu smlouvy motivováno příslibem jasné odměny, pokud se zachová podle požadavků EU. Na dalším summitu Evropské rady se na následně rozhodlo o jejich otevření. Pozitivní vliv integrace Srbska do EU na srbsko-kosovský konflikt Jak již bylo ukázáno výše, EU se na konflikt rozhodla působit skrze proces kondicionality. Zatížila přístupový proces Srbska požadavkem na normalizaci vztahů s Kosovem. Za pokroky v této oblasti poskytovala Srbsku odměny ve formě dalšího prohlubování vzájemných vztahů (udělení kandidátského statusu, otevření přístupových rozhovorů). Srbsko bylo tímto způsobem motivováno k podpisu řady smluv, které mají vést k normalizaci vztahů s Kosovem. Nejvýznamnějším krokem byl podpis tzv. První dohody, který rozpouští srbské paralelní struktury na kosovském území, zaručuje srbským obcím dostatečnou autonomii a zabraňuje oběma stranám blokovat postup druhé strany na cestě do EU. EU se touto strategií podařilo přesunout konflikt podle eskalačního a deeskalačního modelu do nižšího stupně dohody. Na základě použité teorie Dieze, Stettera a Alberta můžeme identifikovat vliv EU na konflikt jako pozitivní, protože došlo k posunu z vyššího stádia konfliktu klidu zbraní do nižšího stádia dohody. (viz. Příloha)

22

Při posuzování vlivu EU je nicméně nutné si uvědomit, že se jedná o stále trvající proces, který není podpisem dohod ukončen a EU po Srbsku požaduje další „(…) kroky k viditelnému a udržitelnému zlepšení vztahů s Kosovem.“ (Council of the European Union 2014: 2) Podpisy těchto smluv jsou pouze jedním z kroků na cestě k úplné normalizaci vztahů. Deklarovaným cílem EU je dovést konflikt až do stádia normalizace. Přestože můžeme pozorovat pozitivní trend směrem k deeskalaci konfliktu, je jeho naplnění otázkou budoucnosti. Důležitým předpokladem možného úspěchu je, aby Srbsko neupustilo od svých integračních cílů. Hlavními překážkami, které před oběma stranami leží v současné době, je postoj kosovských Srbů a reálná implementace dohod. Srbové hlavně v severních kosovských enklávách nesouhlasili s body První dohody a v několika případech bránili její plné implementací, a to i přes nesouhlas srbského vedení. Přestože tedy bylo dosaženo dohody mezi Prištinou a Bělehradem, podstatným aktérem, na kterém závisí úspěch dosažených dohod, je srbské obyvatelstvo severního Kosova. Reálná implementace dohod se v současné době podle posledního hodnocení Evropské komise zpomalila. (European Commission 2014: 5) To potvrzuje i zpráva projektu Big Deal, která udává, že pouze čtyři z 16 dohod mezi Srbskem a Kosovem jsou plně implementovány. (Big Deal 2015: 9) Hlavními potížemi, které implementaci a další jednání zbrzdila, bylo konání parlamentních voleb v Srbsku a Kosovu. Kosovské volby byly následovány problémy se sestavováním vládní koalice, která vznikla až po půl roce. Závěr Přestože EU nedokázala zabránit konfliktům v jugoslávském prostoru v průběhu 90. let, v současnosti se snaží své neúspěchy v této oblasti napravit. Poté, co rozšířila perspektivu členství i na oblast západního Balkánu, je schopna na státy působit skrze proces rozšiřování. Ten je považován za nejsilnější zahraničně politický nástroj EU. Cílem mého příspěvku bylo analyzovat tento vliv na v současné době zřejmě nejzávažnějším konfliktu mezi Srbskem a Kosovem po unilaterálním vyhlášení kosovské nezávislosti v roce 2008. Pro zjištění vlivu EU na tento konflikt byly použity analytické nástroje projektu EUBorderConf, které zjišťují vliv integrace do EU na konflikty. Protože v porovnání s Kosovem je integrace Srbska s EU na vyšším stupni vývoje, byl v příspěvku analyzován pouze přístupový proces Srbska.

23

EU na konflikt působí skrze proces kondicionality. Přístupový proces Srbska zatížila podmínkou normalizace vztahů s Kosovem a za dosažené pokroky, kterými byly podpisy smluv upravující vzájemné vztahy mezi Srbskem a Kosovem, odměnila Srbsko prohloubením integračního procesu. Díky této strategii bylo Srbsko motivováno k pokroku od tzv. Technického dialogu až k podpisu zatím nejvýznamnější smlouvy, tzv. První dohody. Podle teoretických východisek projektu EUBorderConf můžeme identifikovat pozitivní vliv EU na srbsko-kosovský konflikt, protože podle použitého eskalačního a deeskalačního modelu stupňů konfliktů došlo k posunu z vyššího stádia konfliktu klid zbraní do nižší fáze dohody. I přes tento značný úspěch je však nutné neopomínat jeho limity. Jedná se totiž o proces se stále otevřeným koncem, kde hlavní roli bude do budoucna hrát pokračující integrace Srbska, postoj srbského obyvatelstva severního Kosova a reálná implementace dosažených dohod. Literatura Big Deal. 2015. „Lost in Stagnation. Civic Oversight of the Kosovo-Serbia Agreement Implementation.“ Report # 2 (online, PDF). Dostupné z: http://crta.rs/uploads/documents/2015-04-27%2010:05:10_a_44_l_en_ doc.pdf (26. 5. 2015) Council of the European Union. 2014. „First Accession Conference with Serbia.“ (online; PDF). Dostupné z: http://www.consilium.europa.eu/ uedocs/cms_data/docs/pressdata/EN/genaff/140676.pdf (12. 3. 2014) Diez, Thomas, Stetter, Stephan, Albert, Mathias. 2004. „The European Union and the Transformation of Border Conflicts. Theorising the Impact of Integration and Association. Working Papers Series in EU Border Conflicts Studies 1. Dostupné z: www.euborderconf.bham.ac.uk (14. 3. 2013) Diez, Thomas, Stetter, Stephan, Albert, Mathias. 2006. „The European Union and Border Conflicts: The Transformative Power of Integration.“ International Organization 60 (3), 563 – 593. Dostupné z: www.jstor.org (31. 1. 2013) European Comminssion. 2013. „Serbia 2013 Progress Report.„ (online; PDF). Dostupné z: http://ec.europa.eu/enlargement/countries/strategy-and-progressreport/index_en.htm (12. 3. 2014) European Commission. 2014. „Serbia 2014 Progress Report.“ (online; PDF) Dostupné z: http://ec.europa.eu/enlargement/pdf/key_ documents/2014/20140108-serbia-progress-report_en.pdf (26. 5. 2015)

24

Falk, Richard. 2011. „The Kosovo Advisory Opinion: Conflict Resolution and Precedent. The Americal Journal of International Law 105 (1), 50 – 60. Dostupné z: www.jstore.org (25. 2. 2014) Haugton, Tim. 2007. „When Does the EU Make a Difference? Conditionality and the Accession Process in Central and Eastern Europe.“ Political Studies Review 5 (2), 233–246. Dostupné z: onlinelibrary.wiley.com (26. 3. 2014) Kubo, Keiichi. 2010. „Why Kosovar Albanians Took Up Arms against the Serbian Regime: The Genesis and Expansion of the UÇK in Kosovo.“ Europe-Asia Studies 62 (7), 1135 – 1152. Dostupné z: http://www.tandfonline. com (25. 1. 2013) Lehne, Stefan. „Kosovo and Serbia: Toward a Normal Relationship.“ Policy Outlook. Dostupné z: http://carnegieendowment.org/files/Kosovo_and_Serbia.pdf (14. 5. 2013) Malcolm, Noel. 1998. „Kosovo. A short history.“ London: Pan Books. Obradovič-Wochnik, Jelena, Wochnik, Alexander. 2012. „Europeanising the ‘Kosovo Question’: Serbia’s Policies in the Context of EU Integration.“ West European Politics 35 (5), 1158 – 1181. Dostupné z: http://www. tandfonline.com (18. 2. 2013) Rambotsham, Oliver, Woodhouse, Tom, Miall, Hugh. 2005. „Contemporary conflict resolution: the prevention, management and transformation of deadly conflicts.“ Cambridge: Polity. Schimmelfennig, Frank, Sedelmeier, Ulrich. 2004. „Theorizing EU enlargement: research focus, hypotheses, and the state of research.“ Journal of European Public Policy 9 (4), 500 – 528. Dostupné z: http://stephenkinsella.net/WordPress/wpcontent/uploads/2008/08/713774508.pdf (26. 3. 2014) Schimmelfennig, Frank, Sedelmeier, Ulrich. 2005. „The Politics of EU enlargement. Theoretical and Comparative Perspectives.“ in Schimmelfennig, Frank, Sedelmeier, Ulrichm(eds.). 2005. The Politics of European Union Enlargement. Theoretical approaches. Oxon: Routledge.

25

Příloha War Violence Polarization Contradiction Difference

Ceasefire Agreement Normalization Reconciliation

Figure 1.2 Conflict escalation and de-escalation Obrázek 1: Eskalační a deeskalační model stupňů konfliktu (Ramsbotham et al. 2005: 13)

26

Tomáš Martanovič Masarykova univerzita v Brně, FSS, Mezinárodní vztahy a energetická bezpečnost Chorvatské projekty společného zájmu (PCI) Anotace Příspěvek se zabývá pozicí Chorvatska v plánování projektů společného zájmu (PCI) v oblasti plynárenství. V první části je analyzována interkonektivita chorvatské plynovodní soustavy s okolními státy. Dále jsou uvedeny stávající chorvatské PCI a jejich rozbor a konečně, v poslední části, jsou navrženy možné budoucí projekty. V závěru je potom chorvatská pozice analyzována a jsou z ní vyvedeny důsledky. Úvod Tato západobalkánská země byla zvolena proto, že se jedná o posledního přistoupivšího člena Evropské unie (dále jen EU) a po Slovinsku o teprve druhou zemi bývalé Jugoslávie, která byla přijata za člena. Cílem příspěvku je stručné shrnutí chorvatské pozice v plánování plynárenských projektů společného zájmu8. Pro snazší porovnatelnost jsou užity výhradně jednotky bcm/y (billions cubic meters per year). Evropská komise určila dvanáct strategických transevropských priorit energetické infrastruktury, jejichž implementace do roku 2020 je nezbytná pro dosažení cílů stanovených unijní energetickou a klimatickou politikou. Tyto projekty pokrývají přenos a ukládání elektrické energie a zemního plynu, Liquefied Natural Gas (dále LNG) a Compressed Natural Gas (dále CNG) infrastrukturu, tzv. Smart Grids9, transport CO2 a ropnou infrastrukturu. K naplnění těchto strategických cílů slouží dílčí projekty (PCI), kterým má být poskytnuta podpora a prioritní status jak na evropské, tak národní úrovni.10 PCI jsou definovány Evropskou komisí, jako projekty mající významné výhody a dopad pro alespoň dva členské státy; přispívají k integraci společného trhu EU a zvyšují vzájemnou hospodářskou soutěž; zvyšují bezpečnost dodávek energetických surovin a redukují emise CO2. Seznam těchto navrhovaných projektů je aktualizován každé dva roky. Projects of common interest (dále PCI).

8

Inteligentní sítě regulující výrobu a spotřebu elektrické energie v reálném čase.

9

Plinacro 2014b

10

27

Samo označení PCI má pomoci vybranému projektu k rychlejší a efektivnější schvalovací proceduře a lepší regulační úpravě.11 V listopadu 2014 vyčlenila komise 647 milionů EUR na realizaci klíčových projektů evropské energetické infrastruktury. Tyto peníze půjdou na 3412 projektů, vybraných na základě podávání nabídek ke Connecting Europe Facility (dále jen CEF), která má vyhrazen rozpočet o objemu 5,85 miliardy EUR, určený na podporu transevropské energetické infrastruktury do roku 2020.13 Současný stav a interkonektory se sousedními státy Chorvatskou plynovodní soustavu spravuje operátor přenosové soustavy (dále jen TSO14), společnost Plinacro, d.o.o.. Ta spravuje 2662 km vysokotlakých plynovodních systémů15 a v roce 2013 přepravila 2999 bcm/y.16 Prvním mezinárodním propojením Chorvatska byl plynovod Rogatec – Zagreb, spuštěný v roce 1978, který propojil plynové soustavy pro tranzit z bývalého Československa, přes Rakousko do tehdejší Jugoslávie (dnes tedy před Slovinsko do Chorvatska), a který tak zajistil import zemního plynu na chorvatské území. Od té doby byla sice chorvatská síť rozvinuta, ale pouze v rámci distribuční. Velkým posunem proto bylo napojení chorvatské plynové soustavy na evropskou alternativním spojením přes Maďarsko (interkonektor zprovozněn 2011).17 Chorvatsko sousedí celkem s pěti státy. Po směru hodinových ručiček od severu to jsou Slovinsko, Maďarsko, Srbsko, Bosna a Hercegovina a Černá Hora. První dva jmenované jsou členy EU. V této kapitole shrneme existující PCI s těmito zeměmi. Slovinsko Se Slovinskem v současné době existuje vzájemné propojení plynových soustav (interkonektor) ve směru Bosiljevo (Hrv) – Karlovac – Lučko – Zabok – Rogatec (Slo). Touto 17818 km dlouhou trasou je plyn dodáván European Commission 2014

11

�� Ty budou vybrány ze seznamu 248 klíčových projektů energetické infrastruktury, publikovaného v říjnu 2013.

12

Ibidem

13

Z anglického Transmission System Operator

14

Z nichž je 1720 km s operačním tlakem 50 bar a zbylých 942 km s tlakem 75 bar.

15

Plinacro 2014a

16

Plinacro 2014c

17

34 km slovinského úseku (TSO Plinovodi, d. o. o.) a 144 km chorvatského.

18

28

již od roku 1978, kdy započal tranzit zemního plynu z Rakouska do bývalé Jugoslávie. Stávající kapacita je 2 bcm/y, přičemž je naplánováno navýšení kapacity na 5,5 bcm/y. Plyn proudí směrem do Chorvatska, reverzní tok je pouze virtuální. Na trase se nalézá jediný chorvatský podzemní zásobník zemního plynu (dále jen PZP) Okoli, jehož zásoby jsou využívány i Slovinskem.19 Druhým projektem je LNG evacuation pipeline20, který by měl vést ve směru Omišalj – Zlobin – Rupa (Hrv) – Jelšane (Slo) – Kalce. Jeho cílem má být přenos plynu z plánovaného regasifikačního terminálu na chorvatském ostrově Krk do Slovinska a dále do střední Evropy s kapacitou 15 bcm/y a možným reverzním tokem. 21 Osud tohoto plynovodu je pevně spjat s osudem regasifikačního terminálu, který je stále diskutován22. Maďarsko Interkonektor mezi Maďarskem a Chorvatskem byl zprovozněn v roce 2011 a je součástí Severojižního plynového koridoru23. Prvotním záměrem 293 km24 dlouhého plynovodu ve směru Slobodnica – Donji Miholjac (Hrv) – Városföld (Hun) bylo alternativní napojení chorvatské soustavy na evropskou25. Interkonektor umožňuje oboustranný tok plynu26, přičemž v současné době je využíván import do Chorvatska s kapacitou 6,5 bcm/y.27 Srbsko Plynové soustavy Chorvatska a Srbska nejsou v současné době propojeny. Zvažuje se však interkonektor ve směru Slobodnica – Sotin (Hrv) – Bačko Novo Selo (Srb), který by měl být postaven ve spolupráci se srbským TSO J. P. Srbijagas a kapacitu až 6 bcm/y s možností reverz Plinacro 2014b; Plinacro 2014c

19

Záměrně ponecháno v originále, vzhledem ke kostrbatosti překladu;chorvatská část 54 km, slovinská 51 km.

20

Plinovodi 2012

21

V říjnu 2014 projekt podpořily USA a v listopadu téhož roku EU poskytla 5 milionů EUR na dokumentaci a studii proveditelnosti (lngworldnews.com 2014)

22

North-South Gas Corridor

23

205 km na maďarské straně (TSO FGSZ Földgázszállító Zrt.) a 88 km na chorvatské.

24

Do té doby bylo Chorvatsko spojeno pouze se Slovinskem.

25

Reverzní tok je možný v objemu 3-4 bcm/y a bude zřejmě využit v případě postavení LNG terminálu.

26

Pipelinesinternational.com 2014;FGSZ 2014

27

29

ního toku, přičemž trasa nebo přesná délka zatím nejsou známy. Toto propojení by na jednu stranu umožnilo zásobování Srbska z LNG, čímž by Srbsko upevnilo svou energetickou bezpečnost a na druhou by vylepšilo pozici Chorvatska jako tranzitní země.28 Bosna a Hercegovina Ani plynová soustava Bosny a Hercegoviny není s chorvatskou propojena. V současnosti je Bosna zcela závislá na importu zemního plynu z Ruské federace přes Srbsko, proto je zvažováno spojení ve směru Slobodnica (Hrv) – Bosanski Brod (BiH), v délce asi 120 km29 s kapacitou 1-1,5 bcm/y. Současně s tím je zvažováno spojení na směru Ploče (Hrv) – Mostar (Bih) – Sarajevo – Travnik, jehož primárním zdrojem by byl zřejmě Ionian Adriatic Pipeline (dále IAP).30 Černá Hora V současné době nejsou plynové soustavy Chorvatska a Černé Hory propojeny. To má změnit nový interkonektor postavený v rámci projektu IAP s plánovanou délkou 540 km31 a kapacitou 4,8 bcm/y.32

Energy Community 2013: 93 – 8

28

1 15 v Bosně (TSO BH-Gas, d. o. o.) a 5 km v Chorvatsku; není známo, zda by šlo o interkonektor s možností reverzního toku plynu.

29

Energy Community 2013 93 – 8

30

2 50 km v Chorvatsku, 110 v Černé Hoře a 180 v Albánii (odkud IAP povede); část plynovodu by mohla vést pod mořem (offshore).

31

FS and ESIA for IAP: 34 – 40

32

30

Plánované projekty Chorvatský TSO má na seznamu PCI v současné době tři projekty. a) Interkonektor Chorvatsko – Slovinsko V případě tohoto projektu se jedná o rozšíření výše zmíněného propojení plynovodních soustav. Interkonektor Chorvatsko – Slovinsko má být rozdělen na čtyři úseky – 1. Bosiljevo – Karlovac v délce 38 km s průměrem plynovodu DN33 700 a tlakem 75 bar 2. Karlovac – Lučko v délce 33 km, průměrem plynovodu DN 500 a tlakem 75 bar 3. Lučko – Zabok, dlouhý 43 km, s průměrem plynovodu DN 700 a tlakem 75 bar 4. Zabok (Hrv) – Rogatec (Slo), dlouhý 34 km, s průměrem plynovodu DN 700 a tlakem 75 bar. Jeho cílem je zajistit pomocí vyšší kapacity (z 2 bcm/y na 5,5 bcm/y) větší prostor pro dodávky zemního plynu a zpřístupnění chorvatského PZP. Tím se posílí bezpečnost dodávek nejen pro Chorvatsko, ale do budoucna i potenciálně pro celý region. V současné době je projekt ve stádiu příprav, pracuje se na studii dopadů na životní prostředí a chystá se zadání studie proveditelnosti.34 b) Ionian Adriatic pipeline Chorvatská část budoucího plynovodu IAP je rozdělena do tří úseků: 1. Split – Ploče v délce 102 km a průměru plynovodu DN 800, s tlakem 75 bar 2. Ploče – Dubrovnik v délce 103 km a průměru plynovodu DN 800, s tlakem 75 bar 3. Dubrovnik – Prevlaka (Hrv) – Dobreč (Mne) s délkou 47 km, průměrem plynovodu DN 800 a tlakem 75 bar.

Vnitřní průměr plynovodního potrubí.

33

Plinacro 2014b

34

31

Projekt IAP je v současné době nejdůležitějším plynárenským projektem v oblasti západního Balkánu a jako takový je prosazován a podporován i Evropskou komisí. Jeho podstatou je propojení již e xistující plynovodní soustavy na území Chorvatska35 a nově vybudovaného tranzitního plynovodu přes území Černé Hory do Albánie36 s celkovou délkou 511 km37. Počáteční kapacita 5 bcm/y je plánována tak, aby poskytla zemní plyn Albánii (1 bcm/y), Černé Hoře (0,5 bcm/y), jihu Bosny a Hercegoviny (1 bcm/y) a Chorvatsku (2,5 bcm/y). Studie proveditelnosti však avizuje možné navýšení kapacity do roku 2040 až na 6,8 bcm/y.38 Postavením tohoto tranzitního plynovodu by bylo vyplněno slepé místo na mapě plynovodních soustav a oblast západního Balkánu a jihovýchodní Evropy obecně by se stala nedílnou součástí tranzitního koridoru pro zemní plyn ze Středního východu a regionu okolo Kaspického moře.39 c) Soubor projektů, jejichž společným jmenovatelem je plánovaný LNG terminál na ostrově Krk LNG projekt Projekt LNG regasifikačního terminálu na pobřeží Chorvatska by měl být realizován na území Omišaljské župy, konkrétně na ostrově Krk. Terminál je v současné době projektován na kapacitu 4-6 bcm/y40. Za hlavní výhody potenciální realizace byly označeny diverzifikace dodávek zemního plynu a s tím spojená zvýšená bezpečnost dodávek, snižování emisí CO2 v regionu a jeho ekonomický rozvoj.41 V květnu 2014 byl projekt LNG terminálu zahrnut do European Energy Security Strategy Evropské komise. Jejím cílem je vyvinout nástroje,

Ta v jižním směru končí v Dalmácii v okolí města Ploče.

35

Plynovod povede do okolí albánského města Fieri.

36

Někdy je udáváno až 540 km.

37

Plinacro 2014b

38

Ibidem

39

Zkapalněný zemní plyn by měl být přivážen tankery o kapacitě 75000 – 265000 m³ a měl by se znovu vypařovat ve dvou nádržích po 180 000 m³.

40

LNG.hr 2014a

41

32

jak efektivně vzdorovat výpadkům v dodávkách surovin a jejich úplnému přerušení či, jak snížit závislost.42 Počátkem roku 2014 byla zpracována studie o vlivu na životní prostředí, jež konstatovala, že projekt LNG terminálu nezpůsobuje negativní dopady na životní prostředí.43 a. Plynovod Zlobin – Bosiljevo – Sisak – Kozarac – Slobodnica Prvním projektem navazujícím na LNG terminál na ostrově Krk bude plynovod ze Zlobinu do Slobodnice, odkud se trasy štěpí ve směru na Maďarsko (již existující interkonektor) a Srbsko a Bosnu a Hercegovinu, kde interkonektory doposud nestojí, ale jsou plánovány. To umožní transport zemního plynu dál do regionu střední a jihovýchodní Evropy. Plynovod je považován za součást budoucího severojižního (případně balticko-jaderského) koridoru, který by měl spojit chorvatský LNG terminál na ostrově Krku s polským LNG terminálem ve Svinoústí. Plánovaný plynovod bude mít 4 úseky: 1. Zlobin-Bosiljevo, dlouhý 58 km, s průměrem plynovodu DN 1000 a tlakem 100 bar 2. Bosiljevo-Sisak, dlouhý 100 km, s průměrem plynovodu DN 1000 a tlakem 100 bar 3. Sisak-Kozarac, dlouhý 20 km s průměrem plynovodu DN 1000 a tlakem 100 bar 4. Kozarac-Slobodnica, dlouhý 128 km, s průměrem plynovodu DN 800 a tlakem 75 bar. Celková kapacita plánovaného plynovodu má být 5,2 bcm/y a bude jím moct proudit jak plyn ze střední Evropy (interkonektorem z Maďarska), tak z LNG terminálu Krk a rovněž i z IAP (z Albánie a Černé Hory).44 b. Plynovod Omišalj – Zlobin (Hrv) – Rupa (Slo) – napojený na Jelšane – Kalce Dalším zvažovaným navazujícím plynovodem je projekt alternativního interkonektoru se Slovinskem. Smyslem navrhovaného projektu je

Lng.hr 2014c

42

Lng.hr 2014b

43

Plinacro 2014b

44

33

tranzit zemního plynu z LNG terminálu Krk do Slovinska a odtud, buď do Itálie, nebo dál do střední Evropy. Plynovod by měl mít dva úseky: 1. Omišalj – Zlobin, dlouhý 18 km, s průměrem plynovodu DN 1000 a tlakem 100 bar 2. Zlobin (Hrv) – Rupa (Slo), dlouhý 34 km, s průměrem plynovodu DN 1000 a tlakem 100 bar Kapacita plánovaného interkonektoru by měla být 15 bcm/y.45 c. Omišalj (Hrv) – Casal Borsetti (Ita) Alternativou k výše zmíněnému plynovodu by mohl být podmořský plynovod z Omišalju do italského Casal Borsetti. Tento offshore plynovod by měl být dlouhý v chorvatské části 146 km a v italské 220 km, průměr plynovodu by měl být DN 800, s tlakem 150 bar a přepravní kapacitou 15 bcm/y. Předběžná studie proveditelnosti již byla vypracována. Tento projekt by spojil plynové soustavy Itálie a Chorvatska (dosud nepropojeny) a posílil by pozici Chorvatska jako tranzitní země. Navíc by zapadal do představy tzv. Adriatic Gas Ring, který by zvýšil energetickou bezpečnost a zajištění dodávek pro státy kolem Jaderského moře.46 Chorvatská pozice Region zemí bývalé Jugoslávie, zejména Chorvatsko a Srbsko, má pro energetickou bezpečnost EU klíčový význam. Vliv Ruské federace, dovážející do EU kolem čtvrtiny spotřebovaného zemního plynu47, je v různých evropských zemích různě velký. Abychom mohli relevantně analyzovat situaci v zemích Balkánu, musíme si uvědomit, že většina z nich je závislá na dovozu právě z Ruské federace (zejména Bulharsko, Bosna a Hercegovina či Srbsko). Cestou k omezení vlivu ruských firem na unijní energetickou bezpečnost je, i v tomto regionu, diverzifikace zdrojů a zlepšení vzájemných propojení tranzitních plynových soustav. Vždyť ještě před čtyřmi lety získávalo Chorvatsko importovaný zemní plyn pouze jedinou trasou (přes Slovinsko). Velkou výhodou Chorvatska vůči jeho sousedům, je skutečnost, že domácí produkcí pokrývá více než polovinu vlastní poptávky48. Zřejmě proto nebyl důvod naléhat Ibidem

45

Ibidem

46

Oxfordenergy.com 2014

47

48

Plinacro 2014a

34

na výstavbu interkonektorů. Velkou roli v této záležitosti sehrály tzv. plynové války mezi Ruskem a Ukrajinou, které sice přímo Chorvatsko nezasáhly49, ale například Bosna a Hercegovina se s přerušením dodávek vyrovnávala poměrně těžce. Od roku 2011 má Chorvatsko interkonektor s Maďarskem. Šlo o první alternativní interkonektor po více než třiceti letech importu zemního plynu do Chorvatska. Zde nelze opominout zajímavou skutečnost, a totiž, jak je možné, že přestože bylo Chorvatsko před rokem 1991 součástí soustátí Jugoslávie a plyn se na jeho území těžil již od padesátých let, byla tato federace vlastně nedostatečně propojena – a to, ať už vzájemně, mezi jednotlivými subjekty federace, tak mezinárodně, se svými sousedy. Pro analýzu chorvatské pozice je třeba podívat se na státy relevantní v sektoru zemního plynu k jeho geografické poloze. Ty jsou rozděleny do tří kategorii – sousední státy, státy zapojené do chorvatských PCI a regiony jimi ovlivněné. Do první kategorie patří pět států sousedících s Chorvatskem. Pro ně mají projekty realizované v Chorvatsku, zejména pak soubor projektů spojených s LNG regasifikačním terminálem na ostrově Krk, největší význam. Pokud se podíváme na mapu, vidíme, že výhody z tohoto projektu jsou poskytovány všem, ale některé státy jsou limitovány neexistencí vzájemných propojení plynových soustav. V případě Slovinska, které by z projektů tylo nejvíce, je relevantní jak soubor PCI ohledně LNG terminálu, coby diverzifikační nástroj, kterým je možno zajistit diverzifikaci suroviny i tranzitní trasy, tak PCI zahrnující posílení a zvýšení kapacity na stávajícím interkonektoru z roku 1978 či postavení IAP, který by rovněž nabídl zemní plyn z jiného naleziště a jinou cestou. V případě Maďarska je rovněž patrný zájem na postavení LNG terminálu a hlavně následného plynovodu Omišalj – Slobodnica, kterým by se nově dovážená komodita dostávala blíž k jeho hranicím. Ta samá situace vlastně nastává se Srbskem a Bosnou a Hercegovinou. S oběma zeměmi bude třeba vybudovat interkonektory, které by jim umožnily diverzifikovat na dodávky zemního plynu z IAP nebo LNG terminálu Krk. Co se Černé Hory týče, proběhne vzájemné propojení soustav v rámci projektu IAP. Do druhé kategorie můžeme řadit Itálii a Albánii. V případě Itálie nejsou plynovodní soustavy doposud propojeny, přičemž by tak mohlo nastat v případě realizace projektu LNG terminálu a následného offshore Částečně i díky existenci PZP Okoli.

49

35

plynovodu, který by komoditu importoval do italské soustavy. V ideálním případě by mohl být plynovod vybaven systémem umožňujícím reverzní tok, který by poskytl v případě přerušení či výpadku dodávek možnost importu suroviny z LNG terminálů v Itálii50. Pokud by podmořský plynovod nebyl realizován, budou soustavy propojeny pozemní cestou přes Slovinsko. Druhou je Albánie, která sdílí s Chorvatskem (a ještě Černou Horou) plynovod IAP, který by měl získávat plyn buď z plynovodu Trans Adriatic Pipeline (dále jen TAP51) nebo z potenciálního regasifikačního terminálu postaveného na území Albánie52. Poslední kategorii jsou regiony. V případě chorvatských PCI je znatelný dopad hlavně na střední Evropu, kde jde o napojení na LNG terminál přes plynovodní soustavy Maďarska a Slovinska, kudy by mohl v případě výpadku či přerušení dodávek proudit zemní plyn do regionu. Zároveň by touto cestou měly být spojeny oba regasifikační terminály na jihu a severu Evropy, tedy ten na chorvatském Krku a v polském Svinoústí. Potenciální plynovodní projekty Tato země má nyní potenciál k tomu, stát se důležitou tranzitní zemí. V této kapitole jsou nabídnuty potenciální další projekty, které ji k tomu mohou dopomoci. Řadí se sem interkonektor se Srbskem, Bosnou a Hercegovinou a rezervní PZP. Prvním navrhovaným projektem je interkonektor Chorvatsko Srbsko. Jeho hlavním významem je propojení plynovodních soustav obou států, které následně umožní tranzit zemního plynu53. Navíc by byla tímto interkonektorem překlenuta mezera, kterou tvoří Srbsko jako nečlenská země EU mezi Chorvatskem a Rumunskem s Bulharskem. Je možné, že se bude realizovat projekt, zabezpečující tranzit zemního plynu do Evropy a pokud to nebude přímo z Ruska54, půjde o plyn ze Středního východu či regionu Kaspického moře. Takový plynovod by musel vést přes Balkánský poloostrov. V případě, že by se vyhýbal Chorvatsku, a pokud by plynovod IAP nebyl doposud dostaven/funkční, bylo by pro Chorvatsko výhodné mít napojení na trasu tohoto plynovodu. V přípa Např. Cavarzere Porto Levante nedaleko Benátek.

50

Tím by měl proudit zemní plyn z Ázerbájdžánu, z pole Shah Deniz.

51

Případně z albánské těžby zemního plynu, ale to se jeví nepravděpodobné.

52

V současné době se vzhledem ke zrušení projektu South Stream jeví pravděpodobnějším směr z Chorvatska do Srbska.

53

O čemž lze v aktuální geopolitické situaci pochybovat.

54

36

dě úspěšné realizace LNG terminálu nebo plynovodu IAP by Chorvatsko mohlo těžit z pozice tranzitní země, od které by Srbsko, pokud by mělo zájem diverzifikovat, mohlo importovat plyn. Samozřejmostí je tedy v tomto případě interkonektor umožňující reverzní tok zemního plynu. Druhým navrhovaných projektem je, samozřejmě taktéž reverzní, interkonektor Chorvatsko – Bosna a Hercegovina. V tomto případě by se jednalo o projekt, jehož prosazení od PCI by již nebylo tak lehké, neboť bosenská plynovodní soustava není v tomto směru tak důležitá. Plyn se sem zatím dováží výhradně ze Srbska a země je tak plně závislá na importu ruského zemního plynu. Dalším problémem pro zařazení je skutečnost, že Bosna a Hercegovina dosud není členem EU a proto by potenciální PCI nenaplňoval podmínku užitečnosti pro členský stát EU. Toto tvrzení může vyvrátit projekt, jehož cílem by bylo eliminovat nevýhodný tvar Chorvatska, že by přes bosenské území propojil pobřežní oblasti s vnitrozemím55. Výhodou tohoto propojení by pro Bosnu a Hercegovinu bylo zásobování průmyslu, který je významný z hlediska zaměstnanosti, plynem z alternativního zdroje a s tím plynoucí snížení závislosti na ruském importu. Tento projekt se bude muset, sice možná ne v této podobě, stejně jednou realizovat, protože vstup postjugoslávských států do EU je ve středně dobém horizontu reálný56. Projekt by tedy jasně pomohl Bosně, ale i Chorvatsku, které by získalo odbytiště pro plyn, ať už z plynovodu IAP či LNG terminálu Krk. Třetím a posledním z navrhovaných projektů je výstavba dalšího PZP. Ta je v současné době sice zvažována57, ale nebyla zahrnuta do PCI. Podle nás je žádoucí tento projekt realizovat vzhledem k tomu, že se Chorvatsko stane v budoucnu tranzitní zemí. Na případě Ukrajiny jsme si osvědčili, že u zemí, přes které proudí zemní plyn, je pro finální odběratele58 věrohodnost dodávek nejdůležitější vlastností. Navrhovaný PZP by mohl být součástí PCI hned z několika důvodů. Prvním je, že podobný albánský projekt je obsažen v PCI, přestože Albánie není člen-

N apříklad ve směru Ploče – Slobodnica (cca 250 – 300 km v závislosti na terénních překážkách).

55

Interkonektor Chorvatsko – Maďarsko byl také zprovozněn ještě před vstupem Chorvatska do EU.

56

V lokalitě Grubišno polje (zhruba na polovině cesty mezi Osijekem a Zagrebem; viz http:// www.psp.hr/plan-ravoja-sustava-skladista-plina-rh).

57

58

Ve smyslu států, ne domácností či podniků.

37

ským státem EU.59 Druhým důvodem je výše zmiňovaná důvěryhodnost. Pokud by výstavbou LNG terminálu nebo plynovodu IAP začalo být Chorvatsko vnímáno jako tranzitní země, byl by druhý PZP užitečný. V případě výpadku dodávek přes IAP nebo z terminálu na Krku, by mohl uskladněný zemní plyn pokrýt alespoň částečně spotřebu Chorvatska a okolních států závislých na tranzitu plynu přes jeho území. Závěr Příspěvek si kladl za cíl zmapovat a analyzovat PCI na území Chorvatska. To bylo vybráno zejména kvůli tomu, že se na jeho území mají nacházet projekty, které svým významem přesahují nejen chorvatský, ale i balkánský region. Nejprve byly zmapovány stávající infrastrukturní projekty v oblasti plynu a společně s tím i interkonektory se sousedními zeměmi. V druhém kroku byla provedena analýza získaných dat a v poslední fázi byly navrženy tři projekty, které by mohly být v budoucnu realizovány. Prioritou by mělo být dostavení projektů plánovaných v současné době. V poslední době nebyla jistá ani dostavba největšího z projektů – LNG regasifikačního terminálu na ostrově Krk. Tuto stavbu ohrožoval hlavně alternativní zdroj zemního plynu pro region jihovýchodní a střední Evropy, plynovod South Stream, od jehož plánované výstavby však bylo upuštěno na začátku prosince 201460. S avizovaným upuštěním od South Streamu, kterým měl proudit na Balkán ruský plyn, se otevírá prostor pro zabezpečení dodávek jinou cestou, a tou by mohla být právě realizace LNG terminálu Krk. Pokud nebude možné realizovat LNG terminál a plynovod IAP ve stejném čase, je podle autora výhodnější upřednostnit LNG terminál. A to proto, že zatímco plynovodem IAP bude proudit plyn z nalezišť v oblasti Kaspického moře, která se mohou stát snadno podobným geopolitickým kolbištěm, jakým je v dnešních dnech východ Ukrajiny, může LNG terminál zpracovávat surovinu dodávanou v podstatě z kterékoli části světa. Nejdůležitějšími faktory v plynárenském sektoru Chorvatska jsou interkonektory. Jen díky nim může země v budoucnu zajišťovat spolehlivý tranzit zemního plynu na další trhy. V podstatě nezáleží na tom, který z projektů – zda LNG terminál na ostrově Krk nebo tranzitní ply Plánované PZP pravděpodobně v lokalitě Dumreja, podle návrhu má Albánie dostatečné prostory pro skladování zemního plynu, překračující její vlastní potřeby. (Energy Community 2013 93 – 8)

59

60

Aktuální situace, která se však může změnit, pokud padnou překážky.

38

novod IAP – se postaví. Pokud bude realizován alespoň jeden z nich, bude to znamenat vzestup Chorvatska na poli tranzitních zemí. V případě obou projektů bude ještě třeba rozvinout tranzitní soustavu, aby byla země schopna zajistit nepřerušovaný a dostatečně kapacitní přenos zemního plynu na území dalších států. Při pohledu na mapu se může zdát, že je Balkánský poloostrov vhodný jen pro tranzit, ale je třeba si uvědomit, že i tamější země musí zajistit dodávky svým občanům. Proto byla v regionu tak silná podpora plynovodu South Stream, kterým mohla být obejita Ukrajina (některými balkánskými zeměmi možná vnímaná jako iniciátor konfliktu) a plyn mohl proudit tam, kde je ho třeba. Některé balkánské státy, kupř. Bosna a Hercegovina, nemají tak silnou vyjednávací pozici, aby si u importérů vymohly změny. Proto by bylo dobré, i pro zlepšení energetické a politické situace v regionu, ho co nejvíc zasíťovat, aby se nemohla opakovat situace, kdy by došlo k omezení či úplnému přerušení dodávek do těchto zemí. Situace Chorvatska je v tomto ohledu o dost pozitivnější, vzhledem k tomu, že je vybaveno alespoň jedním PZP a má své plynovodní soustavy propojeny s alespoň dvěma zeměmi. O vlastní těžbě pokrývající asi dvě třetiny spotřeby ani nemluvě. Ještě je třeba zmínit, že plánované projekty mohou, a pravděpodobně také budou, mít dopad i na Českou republiku. Jako zemi, která na rozdíl od Chorvatska není schopná pokrýt v podobné míře svou poptávku po zemním plynu, nám nezbývá, než se spoléhat na import. Plánované regasifikační terminály v polském Svinoústí nebo na chorvatském ostrově Krku, mohou mít významný vliv na diverzifikaci našich zdrojů zemního plynu.

39

Literatura a internetové zdroje Energy Community 2013: Energy Community: Development and Application of a Methodology to Identify Projects of Energy Community Interest [online]. 2013 [cit. 2014-12-14]. Dostupné z: (http://www.energy-community.org/portal/page/portal/ ENC_HOME/DOCS/2558181/0633975AD4927B9CE053C92FA8C06338) European Commission 2014: Energy infrastructure: Projects of Common Interest (PCI). European Commission: Projects of Common Interest (PCI) [online]. 2014 [cit. 2014-12-14]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/energy/infrastructure/pci/pci_en.htm FS and ESIA for the Ionian – Adriatic Pipeline: FS and ESIA for the Ionian – Adriatic Pipeline (IAP) [online]. 2014 [cit. 2014-12-14]. Dostupné z: (http://www.energy-community.org/pls/portal/docs/3096031.PDF) FGSZ 2014 Gas pipeline between Városföld-Slobodnica. FGSZ [online]. 2014 [cit. 2014-12-14]. Dostupné z: https://fgsz.hu/en/content/gas-pipeline-between-varosfold-slobodnica Lng.hr 2014a: About us. Lng [online]. 2014 [cit. 2014-12-14]. Dostupné z: http://www. lng.hr/en/about-us Lng.hr 2014b: Environmental Impact Study. Lng [online]. 2014 [cit. 2014-12-14]. Dostupné z: http://www.lng.hr/en/news-details/environmental-impact-study-4 Lng.hr 2014c: European Energy Security Strategy. Lng [online]. 2014 [cit. 2014-12-14]. Dostupné z: http://www.lng.hr/en/news-details/european-energy-security-strategy-9lngworldnews.com 2014: LNG terminal at Krk gets an EU push. Lng world news [online]. 2014 [cit. 2014-12-14]. Dostupné z: http://www.lngworldnews.com/lng-terminal-at-krk-gets-an-eu-push/ Oxfordenergy.com 2014: Reducing European Dependence on Russian Gas – distinguishing natural gas security from geopolitics. 2014 [cit. 2014-12-14]. Dostupné z: http://www.oxfordenergy.org/2014/10/reducing-european-dependen-

40

ce-on-russian-gas-distinguishing-natural-gas-security-from-geopolitics/ Pipelinesinternational.com 2014: Securing Eastern Europe’s energy supply with pipelines. Pipelines international [online]. 2014 [cit. 2014-12-14]. Dostupné z: http://pipelinesinternational.com/news/securing_eastern_europes_energy_supply_with_pipelines/067030/ Plinacro 2014a: Plinacro Ltd. Plinacro [online]. 2014 [cit. 2014-12-14]. Dostupné z: http:// http://www.plinacro.hr/default.aspx?id=556 Plinacro 2014b: Projects of Common Interest (PCI). Plinacro [online]. 2014 [cit. 2014-1214]. Dostupné z: http://www.plinacro.hr/default.aspx?id=649 Plinacro 2014c: History of Gas Transmission Activity in Croatia. Plinacro [online]. 2014 [cit. 2014-12-14]. Dostupné z: http://www.plinacro.hr/default. aspx?id=470 Plinovodi 2012: M8 Jelšane – Kalce. Plinovodi [online]. 2012 [cit. 2014-12-14]. Dostupné z: http://www.plinovodi.si/wp-content/uploads/2014/01/pci_m8_jelsane_kalce.pdf

41

Kalánek Filip Fakulta sociálních věd, Univerzita Karlova, Praha Stereotypy a mýty v chorvatském a srbském historickém románu

Anotace Tato práce se zabývá stereotypy a mýty v oblasti jugoslávského historického románu. Na příkladu dvou knih od chorvatského a srbského autora identifikuje práce národnostně zkreslené interpretace událostí 2. Světové války. Jedná se o knihy Nůž od Vuka Draškoviče a Četverored od Ivana Aralici. Národnostně zaujatý pohled na dějiny obou knih je dále zasazen do kontextu doby dezintegrace Jugoslávie a vzniku nástupnických států, aby tak byl vysvětlen význam konkrétních historických událostí, které se staly předmětem revize nacionálně orientovaných autorů. První část práce stručně vysvětluje význam a funkci stereotypů a národnostních mýtů. Další části práce se již zaměřují na konkrétní mýty a stereotypy obsažené v obou knihách. Druhá kapitola rozebírá pohled autorů na jednotlivé válčící strany. Následující kapitola se zabývá popisem poválečné Jugoslávie a jednotlivých národností a konečně třetí kapitola pojednává o hře s čísly, kdy se každá strana snaží dokázat, že trpěla více Úvod Probouzející se nacionalismus v Jugoslávii pronikl v osmdesátých letech minulého století i do literatury. Žánr historického románu se stal vhodným nástrojem pro vyjádření nacionalistických postojů a zaujatou revizi historických událostí. V chorvatské i srbské literatuře vzniklo mnoho takových románů, často pochybné kvality, které odmítaly dosavadní výklad historie a přicházely s vlastní zaujatou interpretací. Téma 2. světové války pak představovalo pro tyto autory bohatý zdroj událostí, na kterých mohli velmi jasně prezentovat svůj výklad historie. Tato práce se zabývá zaujatým výkladem 2. světové války v podání chorvatské a srbské literatury. Na příkladu dvou knih rozebírá konkrétní obrazy a stereotypy, které dále vysvětluje zasazením do kontextu nacionalistického diskurzu. První zkoumanou knihu představuje Nůž od srbského autora Vuka Draškoviče, který vyšel v roce 1982 a stal se bestsellerem. Druhou knihou je román Četverored od chorvatského autora Ivana Aralici, který vyšel až na konci doby na-

42

cionalismu v roce 1999 a vzbudil nejrůznější ohlasy. Oběma knihám se dostalo i zfilmování. Vytváření národnostních mýtů Přehodnocování historie vynecháváním faktů, které se nehodí, většinou vychází z potřeby nacionalistických představitelů obhájit národní existenci a prezentovat historii jako spravedlivý boj svého národa proti utlačování. Takovýmto způsobem vznikají národnostní mýty, které popisuje etnolog Filip Tesař následovně: „Národní mýtus je vlastně projekcí současnosti do kulis minulosti. Mýtus zjednodušuje, což ale není jeho chyba, nýbrž funkce: jinak by nemohl být široce sdílen. Mýtus často předkládá nesprávná tvrzení, přikrášluje pravdu historkami (…) a přehlíží fakta, která nejsou v souladu s jeho posláním.“61 Na základě projekce současnosti do minulosti je odmítáno vysvětlení konfliktu jako odvěké nenávisti mezi dvěma národy, které zneužívá historii pro potřeby současnosti.62 Obě rozebírané knihy nepoužívají historii k upomínání na slavnou minulost své národa, ale upozorňují na minulé křivdy. Tento jev vysvětluje Tesař tím, že účelem křivdy je stmelit národ, získat podporu u jiných národů a varovat před nepřítelem.63 Draškovičův Nůž začíná vyvražděním srbské vesnice Jugoviće muslimy ze sousední vesnice na pravoslavný Štědrý den roku 1942. Pouze novorozený chlapec je ušetřen, pojmenován Alija a vychován mezi muslimy v domnění, že jeho původní muslimskou rodinu vyvraždili Srbové. V průběhu pátrání po svých rodičích v již socialistické Jugoslávii Alija zjistí, že není muslim nýbrž Srb a že jeho pěstouni jsou vrazi a zároveň příbuzní jeho původní srbské rodiny. Paralelně probíhá v knize příběh o bývalém muslimském ustašovci, kterému se nakonec pomstí jediný přeživší Srb z vyvražděné rodiny.64 Kniha Četverored popisuje události konce 2. světové války očima Iva Telebara, chorvatského herce. Hlavní hrdina nejdříve odchází před komunisty spolu s ostatními Chorvaty k rakouským hranicím v naději, že bude žít na západě. Po britském odmítnutí přijmout chorvatské uprchlíky je u rakouské obce Bleiburg zajat partyzány. Následně Telebara nepravdivě označí za ustašovce a tím začne jeho nekončící putování spolu Filip Tesař, Etnické konflikty (Praha: Portál, 2007), 148-149.

61

Více viz Milica Bakić-Hayden, „Nesting Orientalisms: The Case of Former Yugoslavia,“ Slavic Review 54, č. 4 (zima 1995): 917–931.

62

Tesař, Etnické konflikty, 150

63

Vuk Draškovič, Nůž (Opava: Optys, 1995).

64

43

s ostatními zajatci ve čtyřřadu (četverored) mezi zajateckými tábory. Jako ustašovský zajatec prochází kolonami smrti a je svědkem mnoha partyzánských zločinů. Nakonec je z nekonečných pochodů propuštěn pod podmínkou, že o všem, co zažil, bude do smrti mlčet.65 Četnici, partyzáni a ustašovci Nůž i Četverored pochopitelně pro svůj nacionálně laděný charakter nabízejí dva odlišné pohledy na průběh 2. světové války v Jugoslávii a v hodnocení jednotlivých válčících stran. Podle MacDonalda srbští historikové obecně tíhli k ospravedlňování četniků jako legitimních odbojářů vynechávaje fakta o jejich kolaboraci s Němci a Italy.66 V tomto ohledu Draškovič nevybočuje, když ho historička Dajana Turković popisuje jako autora celoživotně usilujícího o rehabilitaci četnického hnutí.67 Ačkoli se Nůž četnikům příliš nevěnuje, objevuje se zde skutečně pasáž, která je obhajuje. Z rozhovoru mezi četnickým velitelem a Srbem Nićiforem vyplývá, že četnici ochotně bojovali za Rusko spolu s partyzány, kteří ale rozdělili jednotný odboj na základě třídního boje. „Místo, abychom se bili se společným nepřítelem a teprve až potom, když už to musí být, se rozhodli, kdo je pro krále a kdo pro Stalina, oni uprostřed těch jatek začali stavět hráze a udělali ještě těžším neštěstí, které nás potkalo.“68 Rozhovor pokračuje předpovědí porážky četniků, protože se k nim nepřidávají Chorvaté nebo muslimové na rozdíl od partyzánů.69 Draškovič už neuvádí, že to byly právě četnické zločiny, které odcizili četnikům podporu ne-srbských národností. Nezdráhá se ovšem zmínit četnickou kolaboraci s Italy: „Udržujeme s nima vztahy (…). Musí nemusí, ale to smrdí zradou! V tomhle jsou partyzáni čistí a já jim závidím!“70 Aralica vyobrazuje četniky ve Četveroredu docela jinak. Četnici působí dojmem nelítostných vrahů Chorvatů, kteří své činy navíc páchají v partyzánské uniformě. Tento popis odpovídá MacDonaldovu tvrzení, že hlavním cílem chorvatské propagandy je dokázat, že četnikům nešlo o osvobození země, ale o její etnické vyčištění od Chorvatů, muslimů Ivan Aralica, Četverored (Zagreb: Znanje, 1999).

65

MacDonald, Balkan Holocausts?, 138.

66

Dajana Turković, „Hitory and popular culture in Yugoslavia 1945 – 1990“ (diplomová práce, McGill university, Montreal), 72.

67

68

Draškovič, Nůž, 23.

Ibid., 22-25.

69

Ibid., 24.

70

44

a uskutečnění velkého Srbska.71 Aralica se také dopouští zjednodušování, když události po zajetí uprchlíků partyzány u Bleiburgu popisuje jako zabíjení Chorvatů Srby. Přitom mezi kolaboranty byli i Srbové nebo Slovinci, stejně jako se Chorvaté nacházeli mezi partyzány. Hlavní hrdina Ivan Telebar projde několika zajateckými tábory a pochody smrti, kde dohlížející partyzáni jsou téměř vždy Srbové, bývalí četnici. „‚A co jiného než Vujoševičovi četnici jsou ti, kteří nás dnes strážili? A teď prý proletáři!‘“72 Ačkoli se Četverored nezabývá četnickými zločiny, Aralica ve své jiné knize Odkvetlé impérium dává četnické činy na stejnou roveň s těmi ustašovskými, mluví o paralelismu genocid a odmítá, že by Srbové během 2. světové války trpěli více.73 Aralica již nezmiňuje, že četnici byli alespoň zpočátku legitimním odbojem královské Jugoslávie, zatímco ustašovci s podporou Němců a Italů formálně ovládali území Bosny a Hercegoviny. Kromě výše zmíněné partyzánské viny na rozdělení jednotného odboje se Draškovič partyzánům nevěnuje. Za to Aralica poskytuje velmi podrobný a negativní obraz o partyzánském hnutí. Partyzány často vyobrazuje bez jednotných uniforem, takže nepůsobí jako armáda: „Vzácně na sobě měli uniformy (…). Největší počet byl v civilním oblečení, v srbských plátěných kalhotách (…), nemalý počet byl úplně bos.“74 Na dalších stránkách knihy se objevují pasáže, kdy partyzáni mění své ubohé oblečení a obuv za kvalitnější od chorvatských zajatců. Stejně tak neustále okrádají Chorvaty o jejich cennosti. V jedné části knihy přijedou ruští vojáci, okradou zajatce, jednomu z nich nůžkami ustřihnou prst s prstenem, který nejde sundat a dohlížející srbský partyzán vše komentuje slovy: „Od nich se musíme učit.“75 Partyzánské hnutí nebylo podle Aralici výlučně srbské, ale velmi se posrbštilo přijetím poražených četniků.76 Ve Četveroredu se objevuje postava chorvatského partyzána, který vypráví: „Říkají nám, ať dokážeme, že jsme se promě-


71

Aralica, Četverored, 261-262.

72

Ivan Aralica, Odkvetlé impérium (Praha: Konsultace, 1991), 116-117.

73

74

Ibid., 111.

Ibid., 136-137.

75

Aralica, Odkvetlé impérium, 48-49.

76

45

nili a že nenávidíme nepřítele! (…) Nemyslete si, že je mi lehko, když mě vyberou do popravčí čety.“77 Zvláštní kapitolu u partyzánů tvoří ženy. Ty Aralica znázorňuje negativněji než muže: „V očích se jim při pohledu na nás zračila zvířecí nenávist a pohled hyen. Oproti našim ženám vypadaly tyhle chudačky jako strašáci v poli.“78 Kromě fyzické ošklivosti se partyzánky v Aralicově podání vyznačují komunistickou zaslepeností, když partyzánka přijede do zajateckého tábora osobně zastřelit svého bratra, protože nemůže žít s vědomím, že byl člen chorvatské domobrany a chtěl prchnout na Západ.79 Další pomstychtivá, obézní partyzánka smyšleně očerní Chorvata z ustašovských zločinů a zastřelí kvůli zhrzené lásce.80 Vyšinutost partyzánů ukazuje Aralica na postavě vojákyně Bosilky, která zničehonic upadne do záchvatu a křičí: „Dej mi toho u černé uniformy, abych ho zabila! Dej mi, ať se jeho krve napiju! Dej mi toho legionáře, ať ho ubiju! Dej mi to banditské dítě ať ho rozsekám na kusy!“81 Tyto nekontrolované záchvaty nazývá Aralica tzv. partyzánskou nemocí.82 Kombinací ubohého vzhledu partyzánů, jejich zaslepené nenávisti a zvrácené komunistické ideologie navozuje Aralica dojem, že barbarové vládnou civilizovaným Chorvatům. Ustašovce představuje Draškovič skrz postavu muslima Atifa Tanoviće, který žije jako bohatý obchodník v Terstu. Ke svému bohatství přišel vyvražděním srbské rodiny, ke kterému ho donutili Chorvaté. Tanoviće v knize dohání svědomí, když si vzpomíná na zločiny, na kterých se podílel. Draškovič tím odkazuje na nepotrestané ustašovské zločiny. „Znám dost takových, co byli s ustašovci (…) a že je kvůli tomu ani prst nezabolel! Žádný soud, žádný trest, žádná výtka.“83 Nakonec i Tanović přiznává, že Nezávislý stát Chorvatsko (NDH) nebyl stát, ale státem řízená jatka.84 Hlavní hrdina Alija vyrůstá v muslimské rodině, která heroizuje ustašovce a démonizuje četniky s partyzány. Alija se později setká s bývalým četnikem, muslimem Malkanem, a obviní ho z vražd Aralica, Četverored, 196.

77

Ibid., 111.

78

Ibid., 272.

79

Ibid., 305-307.

80

Ibid., 120.

81

82

T ermín partyzánská nemoc skutečně existuje a označuje nervovou poruchu způsobenou válečnými traumaty.

Draškovič, Nůž, 263

83

84

Ibid., 224.

46

ve městech Foči a Goražde, kde skutečně četnici během 2. světové války vraždili. Místo uznání viny četnik tvrdí, jak ho po válce mučili a také tvrdí, že mohl u četniků vyznávat svou víru. Nakonec se četniků zastane i další muslim Efendija: „Kdyby byl s ustašovci, teďka by (…) možná dostával i důchod.“85 V kontrastu k Noži není ve Četveroredu postava, kterou by tížili ustašovské zločiny. Hlavní hrdina potkává mezi ustašovskými zajatci samé neprávem zajaté Chorvaty. Aralica nevěnuje v knize prostor opravdovému ustašovci, aby tak čtenář nabyl během tři sta stránek dojmu, že všichni perzekuovaní byli Chorvati a nikoli ustašovci. Za představitele ustašovců lze považovat mladíka Baju, který byl členem ustašovské mládeže. Ke svému ustašovství se hrdě hlásí, když na otázku kdy vstoupil k ustašovcům, demonstrativně odpoví roku 1929, což je zakládající rok ustašovského hnutí. Následně zastřelí několik partyzánů, kteří právě znásilňují chorvatské panny a vše působí jako spravedlivý čin.86 Všechny ustašovské zločiny ve Četveroredu popisuje Aralica jako smyšlené. Např. hlavní hrdina je falešně obviněn z vraždy a znásilnění ačkoli se v dané vesnici nikdy nenacházel.87 Filmová verze Četveroredu jde v rehabilitaci ustašovců o něco dál, když žena hlavního hrdiny a sestra hrdého ustaši Baji je židovka, což má poukázat na chorvatský filosemitismus. Toto spojení ovšem budí přinejmenším rozpaky podobně jako muslim mezi četniky. Poválečná Jugoslávie a jednotlivé národy Poválečné Jugoslávii oba autoři svorně vyčítají, že kvůli prosazování hesla o Bratrství a Jednotě zůstalo mnoho zločinů nepotrestaných. Draškovič několikrát v Noži zmiňuje promlčení ustašovských zločinů, aby se nejitřily nezahojené rány. Aralica mlčení více zdůrazňuje, když na konci knihy musí hlavní hrdina podepsat prohlášení nazvané „Nikdy, nikomu, nic“ a pohřbít své zavražděné přátele ze čtyřřadu i ve svých vzpomínkách.88 Oba autoři představují i stereotypní obraz toho, že Srbové existenci Jugoslávie obhajovali a Chorvaté ji považovali za překážku svého rozvoje. Draškovič vše popisuje metaforou malé a velké vrby: Dokud bude existovat veliká vrba, tenhleten mladý strom bude Ibid., 263.

85

Aralica, Četverored, 147.

86

Ibid., 303.

87

Draškovič, Nůž, 73, 79, 290. Aralica, Četverored, 336-337.

88

47

vždy jejím přívěskem (…). Zánik veliké vrby je podmínkou toho, aby se mladý strom rozvětvil a rozšířil (…). Ale jakmile by dřevorubec porazil tuhle velikou vrbu, malé vrbě by hned uschly kořeny (…), takže by ani mladá vrba nemohla žít a existovat. (…) jenže ona je tak hrozná, že o tom, co by bylo, kdyby zanikla veliká vrba, nechce ani přemýšlet.89Aralica otevřeně říká: „Jedni řekli: ‚Chorvatští vojáci musí zemřít, aby Jugoslávie mohla žít.‘ Druzí jim odpověděli: ‚Jugoslávie musí umřít, aby mohl žít chorvatský národ.“90 Charakteristika jednotlivých národností opět věrně odráží národnost obou autorů. Srbové v Noži jsou nejčastěji spojováni nadávkami muslimské rodiny, ve které Alija vyrůstá: „Poslední kulka do posledního Srba.“91 Kromě nadávek jsou Srbové popsáni jako sveřepý psí národ, který nic nezapomíná. V hlavním hrdinovi postupně roste vůči Srbům hněv, přesto se zamilovává pouze do Srbek, které tento hněv uhasí. Jméno Jugoviće, srbské vyvražděné rodiny a zároveň vypálené vesnice, odkazuje na srbskou lidovou píseň Smrt matky Jugovićů, která pojednává o srbském boji proti Osmanům na Kosově poli. Draškovič tím upomíná na srbský statečný boj za samostatnost, který ve své knize dokládá tím, že Srbové jako jediní nezběhli z Jugoslávské armády při její obraně před nacisty. Aralica bez výjimky všechny Srby démonizuje, takže ve Četveroredu není dobrého Srba, jako v něm není ani špatného Chorvata. Každý srbský partyzán je bývalý četnik a velmi často má za sebou historii zloděje nebo recidivisty z doby královské Jugoslávie.92 V hlavách mají Srbové pouze pomstu Chorvatům. Takto popisuje Chorvaty partyzánský velitel: „Hledat v těchto zvířatech lidskost by znamenalo připisovat jim něco, co nemají.“93 Všechny Chorvaty považují partyzáni za ustašovce jako v tomto rozhovoru: „Kde jsou černí?! Tolik jich prošlo a ani jednoho černého jsem mezi nimi neviděl. Všechno je to černé pod oblečením, pod kůží.“94 Během pochodů smrti vodí partyzáni zajaté Chorvaty záměrně přes srbské vesnice, ve kterých se jim lidé mstí, když jednoho vězně brutálně utlučou a jinde řežou Chorvatům písmeno U na čelo. I srbský partyzán, který na konci knihy hlavního hrdinu zachrání před Draškovič, Nůž, 273

89


90

Draškovič, Nůž, 75, 153.

91


92

Ibid., 172-173.

93

Ibid., 113.

94

48

jistou smrtí, ztratí svůj pozitivní obraz, když řekne: „Mnoho jsme vás dnes zabili a ještě zabijeme, ale ty budeš žít.“95 Bosenští muslimové představují hlavní téma Draškovičova Nože. V knize páchají brutální zločiny, což Draškovič interpretuje následovně: „Právě proto, že máte stejnou krev, že se rodili z vašeho semene, jejich nenávist je nesmírná (…) ono je bude upozorňovat na minulost a zradu!“96 Hlavní myšlenka celé knihy tkví v Draškovičově přesvědčení, že všichni bosenští muslimové jsou srbského původu. Stěžejní událost knihy, kdy je hlavní hrdina jako jediný ze srbské vesnice ušetřen a vychován jako muslim, odkazuje právě na osmanskou daň z krve – odvádění slovanských chlapců do služby sultánovi. Když se Alija dovídá o svém původu, zjišťuje, že nejen on, ale všichni slavní představitelé Osmanské říše v čele s Mehmedem Pašou Sokolovićem jsou původem Srbové. Myšlenka, že bosenští muslimové jsou původně Srbové, má za následek legitimaci srbského nároku na Bosnu a Hercegovinu, tedy uskutečnění velkého Srbska. Muslimové působí jako rozvraceči Jugoslávie, když na počátku války zběhnou z jugoslávské armády, jejich jméno Osmanovići upomíná na Osmanskou říši, vzhlíží k Istanbulu a přitom Draškovič kousavě dodává, že neumí ani slovo arabsky. Naopak ve Četveroredu jsou bosenští muslimové popisováni velmi kladně. Aralicu ovšem nelze podezírat, že by si tím chtěl naklonit muslimy k připojení se k Chorvatům, protože chorvatské nároky na Bosnu odmítá.97 V jedné části se chorvatští zajatci dostávají pod dohled muslimských partyzánů, kteří se k nim chovají, na rozdíl od Srbů, lidsky. Během pochodu je velitel nechá pít z řeky, když na ni narazí, provede je i chorvatskými vesnicemi, kde jim dají najíst a dokonce svěří svou zbraň jednomu vězni, protože se mu ji už nechce nést.98 Zajímavě jsou v Noži vyobrazeni Černohorci jako nadměrně hrdý národ. Ztělesněním pravého junáka je postava Ljubi Božoviće, kterou Draškovič charakterizuje následovně: „Všechno u něj je nejlepší. Kalhoty má z nejlepšího manšestru, vybral si nejlepší diplomovou práci, dívka, kterou nechal, byla nejlepší, stříhá se u nejlepšího holiče (…).“99 Hrdost Černohorců vysvětluje Božović tím, že byli prvním národem na Ibid., 331.

95


96

Aralica, Odkvetlé impérium, 103.

97


98


99

49

světě. Proto jsou také všichni původem Černohorci jako např. Nikola Tesla, Bismark nebo Kateřina Veliká. Putování Slovanů na Balkán popisuje Božović takto: „Když se staří Slované vydali na cestu z Ruska do těchto krajů, čekal na ně v Karpatech ukazatel cesty, na kterým bylo napsáno: MONTENEGRO! No, a vidíš, ti gramotní tam odešli a ti druzí do Bosny (…).“100 Pro zajímavost lze uvést, že Draškovičova manželka je původem Černohorka. Slovincům patří ve Četveroredu role mlčících svědků masakru Chorvatů. Slovinští partyzáni nejdříve jen sledují pochod Chorvatů k západním hranicím a posléze lhostejně pozorují, k čemu vše spěje. V knize objevují postavy dvou slovinských zlodějů, kteří kradou věci zbylé po popravených Chorvatech a pro vykoupení svých hříchů pomohou přeživším z jámy masového hrobu. Balkánské násilí aneb kdo trpěl více? Na obě knihy lze pohlížet jako na výčet smyšlených či skutečných zločinů spáchaných druhou stranou. Hlavní záměr, který vyjmenováním zločinů oba autoři sledují, je snaha vykreslit se jako největší oběť. Draškovič detailně popisuje vraždění u Koritské jámy, kde muslimští ustašovci vraždili Srby, jejichž počet neuvádí.101 Aralica se naopak podrobněji věnuje popravám u Tezenského lesa, kde podle něj bylo popraveno na dvacet čtyři tisíc chorvatských vojáků srbskými partyzány, kteří ještě týden předtím byli četnici.102 V poznámce pod čarou pak Aralica emotivně popisuje následky jiného partyzánského masakru u Hudoj Luknji: „Ve dvou věcech se shodují všichni historici (…). Za prvé, že čirá horská říčka Paka tekla celé tři dny krvavá. A za druhé, že (…) kvůli pachům rozkládajících se těl (…) žádná na opylování závislá rostlina neplodila v údolí po čtyři roky, protože (…) celé čtyři roky do údolí nevletěla žádná včela.“103 Na rozdíl od Aralici zmiňuje Draškovič i četnické zločiny, nicméně převažují ty ustašovské a partyzánské. Slovy Davida Bruce MacDonalda se jedná o hru s čísly, kde prim hrají největší symboly utrpení pro oba národy během 2. světové války a sice Bleiburg a koncentrační tábor Jasenovac. MacDonald tvrdí, že nadsazování počtu obětí v Jasenovaci má za úkol postavit Srby do role oběti Ibid., 126.

100

Draškovič, Nůž, 195-209.

101

Aralica, Četverored, 181-183.

102

Ibid., 70.

103

50

genocidy, vyrovnat je v jejich utrpení židům a svou rozsáhlostí zastínit zločiny srbské strany jako například právě v lesích okolo Bleiburgu.104 Uváděné počty obětí Jasenovace se velmi liší – od třiceti tisíc až ke dvěma milionům. Historikové Vladimir Žerjavić a Bogoljub Kočović v 80. letech nezávisle na sobě stanovili počet srbských obětí na osmdesát tři tisíc.105 Oproti tomu Rajko Doleček v doslovu knihy Nůž udává čísla okolo šesti set až sedmi set tisíc, aniž by opomněl tvrdit, že svými krutostmi předčil Jasenovac nacistické tábory, čímž potvrzuje MacDonaldovo tvrzení.106 Samotný Draškovič se v knize Jasenovaci téměř nevěnuje, ale uvádí, že: „(…) třikrát třista tisíc, a i to je málo, jen tolik jich jasenovácký koncentrák pohltil (…)“, a pouze ustašovci zabili během války více než milion a půl Srbů.107 Úkolem chorvatských nacionalistů je pochopitelně snížit význam Jasenovace a naopak sebe prezentovat jako oběť zvýšením počtu obětí v Bleiburgu, které se těm z Jasenovace minimálně vyrovnají, pokud je přímo nepřesáhnou. Ohledně Bleiburgu se počty obětí u nezaujatých historiků pohybují mezi dvaceti až padesáti tisíci.108 Ve Četveroredu je počet obětí Bleiburgu stanoven na tři sta tisíc.109 Pro srovnání bývalý chorvatský prezident a historik Franjo Tudjman udává počet všech obětí Jasenovace, a nikoli pouze srbských, mezi třiceti až čtyřiceti tisíci.110 Výčet nejrůznějších zločinů v obou knihách poukazuje na další stereotyp spojený s Balkánem, a sice nadměrné násilí a násilnou povahu Balkánců. V tomto ohledu vyniká především Nůž, kde snad žádná vražda není chladnokrevná a předchází ji nejrůznější brutální týrání oběti. „Pak znovu ukázal na náhrdelník na krku a zavřeštěl: ‚Na, sáhni si, to je věneček z jejich očí!‘“111 Specifičnost Balkánu jako regionu, který se svou krutostí vymyká zbytku Evropy ne-li světa, zvýrazňuje Draškovič celkem jednoznačně v závěru knihy: Náš národ má jeden nástroj, kterým líp než kdokoli jiný na světě zacházíme (…). V našich dějinách bylo vše temné, vše pusté a vše ubohé (…). Jen NŮŽ byl světlý (…). V našich hrdinných krajích MacDonald, Balkan Holocausts?, 162.

104

Ibid.

105


106

Ibid., 299, 234.

107


108


109


110


111

51

se lidé zastřelení puškou neopěvují v národních písních, nepočítají se. Puška je použita jen kdyby to bylo nutné, nepřiznali jsme dodnes, ani že je rychlejší, ani humánější! Aralicův Četverored není ve zvýrazňování balkánské záliby v krutosti tolik extrémní. Vyskytuje se zde sice např. postava srbského velitele zajateckého tábora, který si libuje v týrání, když utopí prvního příchozího k jídlu v kotli s kaší, která je právě k obědu, ale Aralica nezdůrazňuje, že by to byla pouze balkánská specialita.112 Namísto toho je v knize nesčetněkrát uvedeno spojení o civilizovaném Západu a o tom, že Chorvaté nechání na pospas Srbům a komunistům zahynou fyzicky nebo duševně. Aralica tím zdůrazňuje chorvatskou příslušnost k Západu a distancování se od Jugoslávie a komunismu. Draškovič se nezastavuje pouze u výjimečnosti balkánského násilí, ale dodává, že se jedná o cyklický jev, který se bude nevyhnutelně v budoucnu opakovat. To zdůvodňuje tvrzením, že kdo ukrývá zločin, spáchá v budoucnu další.113 Tím podporuje historický determinismus a předvídatelnost balkánských dějin. Turković uvádí, že: „Draškovič interpretuje dějiny jako neustálý masakr Srbů, kde události 2. světové války jsou jen posledním z mnoha.“114 S jistou nadsázkou tak Nůž může působit jako západní kniha plná předsudků o nevyhnutelných erupcích balkánských násilností a odvěké nenávisti napsaná před Imagining the Balkans od Marii Todorové.115 Dlužno dodat, že události 90. let minulého století a oživení ustašovských nebo četnických symbolů Draškovičův pohled nevyvrací. Závěr Rozbor obou knih potvrzuje obecné nazírání nacionalisticky zatížený autorů na události 2. světové války. Pochopitelně každá strana zamlčuje své zločiny a vyzdvihuje hříchy těch druhých. Draškovič legitimizuje četniky, očerňuje utašovce a podrobným líčením brutálních činů ukazuje na zvrácenost NDH. Aralica zrcadlově obrácené mlčí o ustašovských zločinech a vyžívá se v popisu těch partyzánských páchaných bývalými četniky. V jeho podání je srbskými, zaostalými partyzány utlačován celý chorvatský národ. Četverored a hlavně jeho filmová verze projektují jednu historickou událost, utrpení uprchlíků u Bleiburgu, na celou poválečnou Jugoslávii, která byla pokračováním út Aralica, Četverored, 267.

112


113

Turković, „Hitory and popular culture in Yugoslavia 1945 – 1990“, 72.

114

Maria Todorova, Imagining the Balkans (London: Oxford university press, 1998).

115

52

laku Chorvatů Srby. Oba autoři zdůrazňují tolerantnost obou hnutí, když se Draškovič ohání postavou muslimského četnika svobodně vyznávajícího svou víru a filmová verze Četveroredu disponuje židovkou prchající společně s Chorvaty, jejíž bratr je přesvědčený ustašovec. Vypodobnění jednotlivých národů u obou autorů je opět velmi stereotypní. V Noži bosenští muslimové představují největší hrdlořezy, kteří slepě nenávidí Srby kvůli svému společnému původu. Draškovič je prezentuje jako pátou kolonu Jugoslávie. V postavě Srba Aliji, který je vychována jako muslim, je propojena osmanská minulost s přítomností a bosensko-srbské vztahy prezentovány jako nekončící boj zrádců proti věrným. Proti tomu ve Četveroredu působí bosenští muslimové jako jediní lidští partyzáni a hlavní zlo ztělesňují Srbové, kteří páchají všechny zločiny na Chorvatech. Aralica vypodobňuje Srby a především Srbky jako škaredé, nenávistné a zaslepené komunismem. Černohorce vidí Draškovič jako vychloubačné osoby, které se považují za první národ na světě. Slovinci v Aralicově podání nečinně přihlíží likvidaci Chorvatů a profitují z toho, což může být narážka na to, že Slovinci využívali srbsko-chorvatské spory pro svůj prospěch. Posledním obecným jevem v obou knihách je zveličování chorvatského či srbského utrpení a nadsazování počtu obětí. Draškovič mluví o více než milionu a půl zabitých Srbů pouze ustašovci a srbské oběti Jasenovace stanovuje okolo jednoho milionu. Také Aralica uvádí, že masakry u Bleiburgu si vyžádaly na tři sta tisíc obětí a považuje ustašovské činy za rovny četnickým. Odmítá, že by Srbové trpěli více a ustašovci jako spojenecký stát nacismu byli horší než srbský odboj. Toto pomyslné handrkování o počty obětí přitom není omezeno jen na prostředí nacionalistické literatury. Chorvatsko a Srbsko se navzájem obvinily z páchání genocidy během války v 90. letech minulého století. Obě země spolu vedly spor u Mezinárodního soudního dvora, který obě žaloby nedávno zamítl.

53

Použité zdroje ARALICA, Ivan. Četverored. Záhřeb, Znanje, 1999. ARALICA, Ivan. Odkvetlé impérium. Praha, Konsultace, 1991. DRAŠKOVIČ, Vuk. Nůž. Opava, Optys, 1995. MACDONALD, Bruce, David. Balkan Holocausts? Serbian and Croatian victim-centered propaganda and the war in Yugoslavia. Manchester, Manchester university press, 2002. TESAŘ, Filip. Etnické konflikty. Praha, Portál, 2007 TURKOVIĆ, Dajana. Hitory and popular culture in Yugoslavia 1945 – 1990. Diplomová práce, McGill university, Montreal, 2006.

54

Klára Votavová Masarykova univerzita v Brně Effect of the EU conditionality on the Macedonian-Albanian relations in the Republic of Macedonia Abstract: This text deals with the credibility of the EU involvement in the Republic of Macedonia and its effect on the relation between ethnic Macedonians and Albanians in the country. Specifically, it aims to describe how the progress in the country’s integration into the EU influenced the implementation of the Ohrid Framework Agreement. It also shows how the intensity of violent conflicts between these two communities between 2001 and 2014 correlated with the integration process. It concludes that the high level of credibility of the EU involvement is indeed necessary, though not sufficient, condition for peaceful cohabitation of the two communities in Macedonia. This text is a shortened version of the author’s bachelor thesis. 1. Introduction The goal of text is to examine the impact of the European Union (EU) conditionality mechanism on the Macedonian-Albanian relations in the Republic of Macedonia116. I specifically aim to describe how credibility of the involvement of the EU in Macedonia affected the implementation of the Ohrid Framework Agreement (OFA), the most important document defining relations between these two communities. I will also trace the

Since the Republic of Macedonia has a long-lasting dispute over its name with Greece, the country is referred to as either Republic of Macedonia or as the Former Yugoslav Republic of Macedonia in international relations. I will refer to the country of interest as the Republic of Macedonia or simply Macedonia in this bachelor thesis.

116

55

level of Macedonian-Albanian inter-ethnic violence between 2001 and 2014 in relation to the credibility of the EU conditionality. In the text, I aim to answer the following research questions: 1. How did the credibility of the EU conditionality affect the pace and degree of implementation of the Ohrid Framework Agreement? 2. How did the credibility of the EU conditionality affect the intensity of violent incidents between the Macedonian and the Albanian community between 2001 and 2014? This topic of managing interethnic relations in post-conflict societies has become particularly relevant for the European foreign policy in its close neighborhood, as countries from the Western Balkans and the post-Soviet space that have a history of recent conflict started to seek closer integration with the EU. With a handful of exceptions, the EU does not have much experience in conflict transformation and, as scholars agree (Shimmelfennig, 2008, Braniff; 2011, Börzel, 2013; Phinnemore, 2013), the standard conditionality mechanisms that were used during the previous rounds of enlargement are not sufficient for this purpose. The topic of this thesis, which seeks to explain how positive change in such societies is linked to the EU incentives, has therefore become highly relevant and empirically interesting. The Republic of Macedonia is a suitable case study to demonstrate how the democratic conditionality of the EU affects inter-ethnic relations in the Western Balkans and beyond. This is because the country has gone through an ethnic conflict, has been trying to formally fulfil the conditions of an internationally brokered ceasefire, which is also a condition for the EU membership, and at the same time is still struggling with ongoing tensions between its two biggest communities. Furthermore, examining the case of Macedonia may indicate more specifically how different levels of the EU involvement in a country can affect its inner political development, as Macedonia has lived through an extensive involvement of the EU after 2001 but has been experiencing a stalemate in the accession process since 2009. Therefore, Macedonia can serve as an example of how other Western Balkan countries may develop should the EU lower its engagement in the region.

56

2. Literature review The following section reviews the existing academic literature that is relevant for my work. It specifically looks at the EU conditionality literature as well as the literature on the EU’s role in transforming ethnoseparatist conflicts and minority rights issues. Number of scholars including Moravcsik and Vachudova (2009) describe the EU conditionality as an important driving force for transition of the Central and Eastern European (CEE) states and generally as one of the most important foreign policy tools of the EU. According to Grabbe (2006), the EU conditionality is a gate-keeping mechanism through which the EU allows the candidate and potential candidate states to proceed to further stages of association and integration process if it finds its compliance with required rules satisfactory. The EU simultaneously tries to affect change by providing financial or technical aid and advice to the candidate states, by acting as a model of governance and by benchmarking and monitoring the process. Authors such as Branniff (2011) or Shimmelfennig and Sedelmeier (2005) argued that social learning and external incentives are the reasons why the candidate states comply or not with the EU requirements. The social learning model suggests that the aspirant countries adapt their behavior and practices to become more similar to behavior and practices used within the EU. This occurs because, as a result of persuasion, they start identifying themselves with the collective identity, values and norms shared by the EU member states. Conversely, the external incentives model assumes that candidate countries are primarily driven by the external rewards and sanctions that the EU adds to the cost-benefits calculations of the rule-adopting state. Shimmelfennig et al. (2005) argued that this external incentives model has been more influential in transformation of the post-Communist states, which is why it is predominant in their explanation of how the EU conditionality works and why this concept will also be exclusively used in this text. According to these authors, the effectiveness of the external incentives model of the EU conditionality is affected by the following variables: 1. Credibility of conditionality is identified as one of the core prerequisites for compliance. As the authors (Schimmelfennig, Engert, & Knobel, 2005) argue, credibility of delivering the

57

promised commitments in the case of compliance and of applying the threat of exclusion in the case of non-compliance is crucial for successful Europeanization of the candidate states. 2. Adoption cost is identified as the second core variable of compliance. Shimmelfennig and Sedelmeier (2005) pointed out that even if the EU offers highly credible promises, they don’t suffice if the required norms face opposition in the local societies. Adoption costs can be operationalized as opposition by veto players which, mainly at the governmental level, can halt the transformation process. In such case, a governmental change for a liberal, pro-reform government is necessary should the country proceed in the EU integration process. 3. Determinacy and legitimacy of conditions variable means that the required rules should be clear, their adoption should be required consistently and that they should be perceived as legitimate by the candidate states (Schimmelfennig & Sedelmeier, 2005). 4. Size and speed or rewards variable indicates that the gate keeping mechanism of the EU may not work efficiently if the rewards are not provided in line with the achieved reforms or if there are significant time lags between their implementation and the reward (Schimmelfennig & Sedelmeier, 2005). The second school relevant for this thesis deals with the EU in the conflict transformation. As the Council of the EU (2010, p. 1) argued, the EU enlargement policy is widely understood as one of the ‘most effective tools in reinforcing peace, democracy and stability in Europe’. According to Skara (2014), such statements in essence suggest that the EU enlargement is a peacebuilding instrument through which the EU creates necessary conditions for durable peace through providing economic and infrastructure development, institutional and legal adjustment and regional cooperation between the candidate states. This notion of the EU being a stabilizing and transformative power goes, as Braniff (2011) affirms, back to the very beginning of the European integration project. This is because the primary aim of the fathers of the original European Communities was to prevent future conflicts between France and Germany. However, the EU didn’t have a direct experience in transforming post-conflict societies until it started to engage more resolutely in the Western Balkans in the aftermath of the Ko-

58

sovo crisis. This means that until recently, the EU has lacked sufficient mechanisms to deal with state building issues (Börzel, 2013). Moreover, as Shimmelfennig (2008) argued, establishing good inter-ethnic relations in post-conflict societies is generally a more difficult task then inducing change in other domains. When dealing with conflicts and minority rights issues in areas such as Northern Ireland or post-Communist states, the EU has had a mixed record so far. In the Northern Ireland the EU integration failed to positively influence the Unionist vs. Independist conflict in the 70s, but was more successful in transforming the party attitudes after the Belfast Agreement was signed in 1997 (Braniff, 2011). As Schwellnus (2005) argued, the EU conditionality also helped to resolve minority protection issues in Romania, Hungary and Poland, though only when it was defined credibly and the conditions were met by a constructive domestic response. More recently, the EU has also succeeded in post-conflict transformation in Croatia and to a lesser degree in Serbia, predominantly by encouraging the local liberal parties. According to Braniff (2011), the cohesiveness and clarity of enlargement framework played a crucial role in conflict transformation in these societies, as the biggest progress was achieved at periods when the EU provided the candidates with tangible rewards for their reform effort (a positive feasibility study, granting the candidate status or opening of accession negotiations). In their work dedicated to Europeanization effect on ethno-secessionist conflicts, Coppetiers et al. (2004) stressed the asymmetric bargaining position between the EU, the concerned state and also its subgroups. The EU is relatively stronger in the negotiation process which gives it an opportunity to either directly coerce the conflict parties into agreeing on an acceptable solution or indirectly shift the domestic power by encouraging the liberals at the expense of hardliners. However, as it is the case in all the areas the EU conditionality may concern, this mechanism can only be successful in transforming conflicts when the EU offers credible, attractive and tangible rewards and at best a membership perspective for compliance. Coppetiers et al. (2004) further identified two roles the EU can play in ethno-secessionist conflicts. Firstly, it can act as an active player of its own rights, when it directly influences the conflict outcome through mediation, deployment of its own military forces, co-signing documents etc. Secondly, the EU serves as a framework of normative gov-

59

ernance. Whilst the active role is usually used as a short term strategy to influence acute problems, the framework role should prevail over time. Otherwise, as Woelk (2012) argued, an extensive active engagement of the EU can lead to counterproductive effects as it provokes a culture of dependency and takes the reform responsibility away from the domestic players. 3. Term definition and methodology In the following section, I define the key concepts of this thesis: the credibility of the EU conditionality, the OFA implementation and the level of violence. Furthermore, I aim to explain how the effect of the EU conditionality on the inter-ethnic relations in the Republic of Macedonia will be measured. This thesis is conceptualized as a qualitative study based on a qualitative analysis of myriad of primary and secondary literature. The most important primary sources were the EU evaluation reports on the political and social situation in the Republic of Macedonia. They provided a coherent overview of the development in domains of both the OFA implementation and the intensity of inter-ethnic violence. To assess the level of violence, I also consulted reports of the prominent American NGO Freedom House. Lastly, secondary sources were important both to collect information about the level of violence and to crosscheck some of my own observations. 3.1. Credibility of the EU conditionality As described in the theoretical part, the pace and degree of adoption of the EU rules and norms is a complex process, entailing domestic and external incentives and limitations for change. It can be explained using rationalist or social-constructivist approaches. For the purposes of this thesis, I chose to focus primarily on the rationalist bargaining model, which Sedelmeier and Shimmelfennig perceive as more important than the alternative models of social learning and lesson drawing. According to the authors, the effectiveness of the EU conditionality is affected by the following variables: determinacy and legitimacy of conditions, size and speed or rewards, the credibility of conditionality, veto players and adoption costs. Whilst acknowledging the importance of all the listed variables, I decided to focus primarily on the credibility of conditionality. However, as the veto players and the determinacy of the EU conditionality have

60

also played an important role in the post-Ohrid political and social development in Macedonia, their impact will be briefly mentioned in the concluding part of the thesis. According to Shimmelfennig and Sedelmeier (2005, p. 13), “the credibility of the EU conditionality is based on the credibility of the threat of withholding rewards in the case of non-compliance and, conversely, the credibility of the promise to deliver reward in the case of rule adoption”. These authors furthermore stated that since the ultimate threat as perceived by the candidate states is exclusion and the ultimate reward is membership, steps towards membership boost the credibility of conditionality and therefore tend to induce greater reform effort in the potential candidate states. This was (among others) the case of Turkey after it got the candidate status in 1999. The most important benchmarks of the accession process that have a great potential to reinforce the credibility of the EU conditionality entail granting of the candidate status, recommendations for opening of the accession negotiations and the opening of the negotiations itself. The credibility of the EU involvement in a candidate state can also be reinforced by policies conducted outside of the standard accession process (visa liberalization, police missions etc.) although, as the literature suggests, such strategies are often rather short-sighted and thus not so efficient. Furthermore, the exclusion of Latvia and Slovakia from the shortlist of the candidate countries in 1997 showed that applying the threat of exclusion can also enhance compliance in the candidate countries (Schimmelfennig, Engert, & Knobel, 2005). 3.2. The Ohrid Framework Agreement implementation The first research question aims to describe how the credibility of the EU conditionality in Macedonia has affected the pace and degree of the OFA implementation. For the purposes of this thesis, implementation is conceptualized as the adoption of the related legislature as well as its enforcement. The OFA is a key document defining relations between Macedonian and Albanian community in the Republic of Macedonia. The OFA, whose short-term purpose was to end hostilities in 2001, became a crucial political condition for Macedonia’s integration into the EU. By measuring progress in its implementation, I aim to demonstrate how the credibility of the EU conditionality influenced the formal rule adoption in Macedonia. Pace and degree of implementation of the OFA will be assessed according

61

to the Stabilization and Association progress reports (2002 – 2004), Commission avis from 2005 and the progress reports (2005 – 2014). 3.3. Level of tensions The progress in implementation of the OFA doesn’t suffice to fully assess the level of existing tensions between Macedonians and Albanians. This is because its effects are dependent on approach and interpretation the two communities have vis-à-vis the document. As Aziri (2008) stated, the communities can transform their mutual relations and start to embrace the OFA implementation as beneficial for them both or they can perceive its implementation as a zero-sum game. In the first case, the OFA offers vast prospects for peaceful and democratic development of Macedonia, but in the second, the OFA can only conserve or worsen relations between the communities. Therefore, to assess the level of tensions between the Macedonian and Albanian community independently from the OFA, I will also describe the intensity of the inter-ethnic violence that occurred between 2001 and 2014 in relation to the EU conditionality. Koinova (2013, pp. 159 – 161) defined violence as deliberate inflection of harm on people or physical infrastructure. To assess the degree of violence in Macedonia and other states in the region, the author used the following five mark scale which will also be used to operationalize the level of violence in this thesis: 1–N onviolent coexistence: Interests of the conflicting parties are channeled peacefully through democratic institutions. 2 – Threats of violence: Tensions grow and one of the groups deploys verbal or physical threats, protests and boycotts against the other. 3 – Episodic violence: Agents of the groups engage in fewer than twenty physical attacks over a year. 4 – Extensive violence: There are more than twenty attacks in a year. They cause serious injuries, deaths and damages of property. 5 – Internal warfare: Combat takes place, members of the groups engage in attacks against entire communities of the other group rather than against indiciduals. While for the years 2001 – 2010, Koinova’s conclusions about the degree of violence in Macedonia will be used, for 2011 – 2014 I will describe and assess the level of violence myself, using this model.

62

It is true that the EU cannot influence violent behavior of the two communities’ individuals as directly as it can coerce the governing coalitions into adopting certain laws. However, its secondary influence on the number of disputes and incidents is not to be underestimated. As Nuhija (2013) and the International Crisis Group (2011) agreed, the EU integration is a common goal of the citizens of Macedonia, as it is perceived as beneficial for the country’s development across both the communities. Therefore, the Macedonian ethnic minorities may blame the ethnic Macedonian political parties for insufficient will to resolve the name dispute with Greece, which is blocking the integration process. Economic and other grievances the minorities perceive as an outcome of delayed EU integration may therefore lead to the occurrence of conflicts. 4. The EU involvement in the Western Balkans and in the Republic of Macedonia Before concentrating on the crucial questions, it is necessary to put this development into context. In the following empirical section, I therefore focus on the state of the inter-ethnic relations between the Macedonian and Albanian community in the 1990s, as well as on the armed conflict of 2001. I will also give a more specific overview of the EU involvement in the Republic of Macedonia. 4.1.The Republic of Macedonia before the Ohrid Framework Agreement After the dissolution of the Yugoslav federation, Macedonian new statehood was challenged by all its neighbours and the country was facing a sharp economic downturn. Another serious problem of Macedonia was its inner fragility caused primarily by the grievances of its Albanian minority, which comprised of almost one fourth of the state’s population in 1994 (Gallagher, 2007). Grievances as perceived by the Albanians were manifold. They rejected the idea of ethnic Macedonian nation state defined by the 1991 constitution, according to which they were in a position of a mere minority in the state (Koktsidis, 2012). Only 7 % of people working in public sector were Albanian in 1999 (Helsinki Committee, 1999) and the underrepresentation was particularly critical in military and police structures. Lack of access to third level education and state institutions services in Albanian were another source for discontentment. Due to these griev-

63

ances, the Albanians demanded a higher degree of decentralization which the Macedonians were opposing, largely because they feared that just like in the case of Yugoslavia, it would be a first step towards secessionism (Koktsidis, 2012). Apart from the Albanian separatism, the Macedonians feared they would be outnumbered by the Albanians in the future due to the higher birth rate of their adversaries. This perception was reinforced especially after some 114,000 Albanians, including the Kosovo Liberation Army (KLA) militants came to Macedonia after the Kosovo war in 1999 (Gallagher, 2007). According to Gallagher (2007), the armed conflict that started in February of 2001 had a potential to become a large-scale civil war the other post-Yugoslav countries had experienced had the USA, NATO and the EU not intervened. As Koksidis claimed (2012), the weak Macedonian army couldn’t defend Macedonian integrity against the Albanian uprising lead by the National Liberation Army (NLA) on its own. Therefore, the ultimate ‘carrot’ the international community used to make the Macedonian political elites sign the OFA was simply that doing so, they will avoid a prospect of war and dissolution of the country. On the contrary, the Albanian leaders, who eventually managed to convince the Western diplomats of their ‘moderate stance’ of people that only protect their basic rights and don’t ultimately seek independence, had nothing to lose and a lot to gain (Gallagher, 2007). The hostilities ended after the OFA was signed in August 2001. At the time, the OFA was largely understood as a big success of the EU diplomacy and as a model for settlement of other conflicts (SIOFA, 2012). However, as Koktsidis (2012) argued, many Macedonians perceived it as an imposed settlement worsening their relative position vis-à-vis the other communities and were therefore opposing its implementation. In 2011, the Albanians still perceived the OFA as more beneficial for the country’s development than the Macedonians (Jashari, 2011) 3.2. The EU in the Republic of Macedonia The Republic of Macedonia signed the Stabilization and Association Agreement in April 2001 in the midst of the armed conflict. Although it was the first country in the Western Balkans to take part in the SAP, the claim that the Republic of Macedonia would deserve such recognition due to its economic and political progress is widely contested. Whilst Anastakasis and Bechev (2003) supposed this was a reward for the Macedonian support of the West during the Kosovo crisis, others

64

claimed the SAA was simply used to facilitate the end of ongoing hostilities. According to Koktsidis (2012) the EU and NATO would fail in persuading the Macedonian government to sign the peace treaty if they didn’t offer tangible reward in the form of a clear EU membership perspective to the Macedonian elites. Still, the Macedonian government was far from granting Albanians the demanded rights in April 2001 and the worst hostilities actually came after the SAA was signed (Koktsidis, 2012). Between 2001 and 2005, the EU played a role of an active player or a mediator rather than that of a policy framework. The EU diplomats drafted and co-signed the OFA and the European Commission played an active role in fostering the implementation of its provisions (Kacarska, 2013). As Koinova (2013) noted, the EU exerted critical pressure on the Macedonian authorities and public in order to push the controversial Law on Territorial Organization through parliament and public referendum in 2004. A year earlier, the EU sent the military peacekeeping mission Concordia to contribute to the secure and stable environment for the implementation of the OFA in the country, replacing a NATO mission that was in force since 2001 (European Union External Action, 2003a). Concordia was followed by the Proxima police mission, aimed at consolidation of the rule and order in the country (European Union External Service, 2003b). However, since the signature of the SAA, the EU also plays a role of policy framework. In 2001, a closer monitoring of Macedonia as a potential candidate state began, as the SAP progress reports of 2002 – 2004 already included an assessment of Macedonia’s political situation. In them, the OFA is repeatedly singled out as a crucial political condition for Macedonian integration. (Kacarska, 2013). The SAA came into force in 2004 and the country presented the EU membership application the same year. The positive Commission avis led to granting a candidate status to Macedonia in December 2005 and the EU role shifted further from the active player to the policy framework provider. However, the EU continues to play an active role in Macedonia even after 2005. Kacarska (2013) demonstrated this by the fact that the office of the EU Special Representative remains crucial in Macedonia although the common practice suggests that his role should gradually diminish. In October 2009, the European Commission report stated that the Republic of Macedonia sufficiently fulfils the political criteria and rec-

65

ommended opening of the accession negotiations (European Commission, 2009a). However, the executive decision about opening the negotiations has been annually postponed the past five years because the foreign ministers were not able to reach a consensus with Greece (Milchevski, 2013). What is more, Bulgaria joined Greece in preventing Macedonia in obtaining a start date for the EU accession talks in 2012 (Marusic, 2012). While the European Commission has so far recommended opening the accession negotiation with Macedonia each year since 2009, it acknowledged backsliding in democratic consolidation of the country and conditioned its further recommendations to open the negotiations upon progress in the reforms in the 2014 progress report (Kacarska, 2015). At the time when the EU accession process is at halt, the EU put into force interim solutions to keep its leverage in Macedonia. The country made a substantial progress in areas of justice, freedom and security in exchange for visa liberalization in 2009 (Trauner, 2009). The Stabilization and Association committees established in 2004 continue to meet and proceed in implementation of SAA provisions. However, the SAA (European Commission, 2001) doesn’t include any articles on minority rights protection and therefore these activities are not relevant for inter-ethnic reconciliation in Macedonia. On the contrary, the IPA funds strategies continue to stress the importance of ethnic cooperation and the OFA implementation and its administrative, personal and other implications remain the key areas of financial assistance to Macedonia (European Commission, 2014b). In 2012, the European Commission and the government of Macedonia established High Level Accession Dialogue (HLAD), aimed at maintaining close relations between the Macedonian government and the European Commission and to proceed in reforms outlined by the government in the National Programme for the Adoption of the Acquis. The main objective of this initiative is to boost dynamism to the Macedonian integration process at the time when the negotiations can’t start because of the Greek position. However, the results of this initiative remain mild. While in 2013 the Commission detected improvement in some areas of HLAD (European Commission, 2013a), no high level meeting occurred and no advance was reported in 2014 (European Commission, 2014c). Inter-ethnic relations are listed among the five main domains this initiative covers. In this area, the most important outcome of the HLAD initiative is the review of the OFA implementa-

66

tion launched by the governmental Secretariat for the Implementation of OFA (SIOFA). The first part of this review was published in April 2013 (European Commission, 2013b). 5. The development of inter-ethnic relations in the Republic of Macedonia In the following core section of the thesis I firstly describe the pace and degree of the implementation of the OFA after 2001. After that, I focus on the intensity of violence. Lastly and most importantly, I link the outlined development in both the domains to the described progress of the EU integration process, thus answering the main research questions. 5.1. The Ohrid Framework Agreement implementation The OFA (2001) contains the following important provisions: • The Macedonian territorial integrity, sovereignty and unitary character must be preserved • Development of decentralized government, implemented by the laws of Local Self Government (2002), Law on Territorial Organization (2004) and Law on Fiscal decentralization (2004) • Non-discrimination and equal treatment of all citizens of Macedonia • Active promotion of equitable representation of minorities in state jobs • Laws concerning minority rights and decentralization have to be adopted by majority of votes in the Parliament, including majority of votes from representatives that claim not to be members of the majority population of Macedonia (double majority principle) • Primary and secondary education in native languages and positive discrimination of non-majority students in university selection procedures • The official language of the Republic is Macedonian which is also used in international relations • Languages spoken by at least 20 percent of the population are also official languages. People living in communities where more than 20 percent of people speak other language than Macedonian can use their language in communication with local offices • The minority communities may display emblems of their community on official buildings

67

The OFA conclusions were institutionalized in the amended Macedonian constitution in November 2001. A changed preamble and 15 new amendments pushed Macedonia in the direction of a decentralized consociational democracy based on ethnic power sharing (Bechev, 2009). Moreover, although this is not explicitly stated in the OFA, each government formed after 2001 included an Albanian party. The Table 1 (to be found in the annex) outlines positive and negative comments on the implementation of the OFA that the Commission made in Stabilization and Association Repots (2002–2004), candidate status avis of 2005 and in the Progress Reports (2006–2014). General trends and important events regarding Macedonian inner politics are presented in the section General. The table also includes overview of the above described progress in the EU integration process for each of the presented years. Several conclusions can be drawn from these reports. First and foremost, it is evident that the commitment of the elites to put the OFA articles into practice was rather high before Macedonia got the candidate status. Between 2002 and 2005, the government – the ethnic Macedonian Social Democratic Alliance of Macedonia (SDSM)117 and the ethnic Albanian Democratic Party for Integration (DUI)118 – put into practice over 70 laws essential for successful implementation of the OFA (European Commission, 2005). However, the biggest Macedonian opposition party Internal Macedonian Revolutionary Organisation – Democratic Party of Macedonian National Unity (VMRO-DPMNE)119 was criticizing the OFA in order to get voters’ support between 2002 and 2006. Notably, the party supported the referendum against the Law on Territorial Organization in 2004. However, only 26 % of Macedonian citizens voted and the referendum was thus invalid (European Commission, 2005). The generally positive development led to granting candidate status to Macedonia in 2005. After receiving the candidate status, the gov Social Democratic Alliance of Macedonia (SDSM), Macedonia’s biggest center-left party, successor of the Communist League of Macedonia. In power between 1992 and 1998 and between 2002 and 2006 (Balkan Insight, 2010).

117

Democratic Party for Integration (DUI), the biggest Albanian political party. DUI was formed by the former NLA leaders in 2002. DUI was the coalition partner of SDSM between 2002 and 2006 and of VMRO-DPMNE since 2008 (Balkan Insight, 2010).

118

Ethnic Macedonian centre-right party Internal Macedonian Revolutionary Organisation – Democratic Party of Macedonian National Unity (VMRO-DPMNE). In power during the conflict of 2001 and since 2006 (Balkan Insight, 2010).

119

68

ernment continued to proceed with new reforms. However, problems emerged when the conservative VMRO-DPMNE party won the elections in 2006 and invited the second biggest Albanian party Democratic Party of Albanians (DPA)120 to the government. Between 2006 and 2007, fractures to the OFA implementation connected with the constitution appear (e.g. the use of double majority, controversies about the selection of the Albanian governmental partner). However, even the VMRODPMNE led cabinet proceeded in implementing OFA related legislature during the first years it was in power, with the notable example of the Law on Regional Development that came into force in 2008 (European Commission, 2008). Positive trends such as the continuing recruitment of non-majority workers to the public sector and raising number of Albanians at universities also continued during the first years of the VMRO-DPMNE government. The period between 2006 and 2010 also showed that the adoption of the laws tended to be relatively easy compared to their enforcement. The reports from these yeats indicate that shortly after the OFA related legislature was put into place, problems associated with human and financial resources in the newly established institutions started to appear, as well as the deficiencies in monitoring system and the school segregation issue. These deficiencies can be attributed partly to the lack of will of the Macedonian political elites, which according to Koktsidis (2012) have been rather reluctant to actually enforce the approved legislation. However, they are arguably also a natural consequence of the OFA provisions providing rapid establishment of the institutions, introduction of an ethnically based positive discrimination and promotion of education in minority languages. Notably, the example of the rising ethnic segregation in school (firstly mentioned in the 2008 report) as a consequence of the right for primary and secondary education in the minority languages suggests that some of the OFA articles may have detrimental effect on building a multicultural society in the Republic of Macedonia. The main negative rupture in the pace of the OFA provisions adoption can be traced between 2008 and 2010. Notably, problems of the institutions dealing with the inter-ethnic relations (such as SIOFA and parliamentary Committee for inter-ethnic relations) emerged and aggravated in these years. Moreover whilst in 2009 the EU assessed Ethnic Albanian Democratic Party of Albanians (DPA). It was the coalition partner of VMRO-DPMNE during the conflict of 2001 and between 2006 and 2008 (Balkan Insight, 2010).

120

69

the inter-ethnic tensions as low, in 2010 it described them as ‘somewhat tense’. New issues primarily associated with identity (continuing disputes on Law of Flags, Skopje 2014 project) have emerged. The persistence of above described problems with enforcement of the OFA legislature furthermore suggests that the government has done little in the past five year to address these issues. On the positive note, the Secretariat for the Implementation of OFA published its first review on the OFA implementation in 2013, which was largely a consequence of the HLAD requirements. On the other hand, the review still hasn’t been completed as the HLAD talks remain stalled. To summarize, there are several major observations related to the OFA implementation between 2001 and 2014. On one hand, the document has generally contributed to the improvement of the position of Albanians in the country, specifically regarding the right for equitable representation, the language rights and the rights of decentralized governments. Notably, the number of Albanians employed in the civil jobs rose from 7 % in 1999 (Helsinki Committee, 1999) to 19 % in 2013 (European Commission, 2014c). On the other hand, the implementation of the OFA is often too formalistic and superficial, as the Progress Report 2014 example of Albanians being paid for civil jobs although they don’t actually work confirm. Furthermore, as the school segregation case proves, the OFA implementation can also have detrimental effects on the relations between the communities. Most of progress in the OFA implementation was achieved until 2006, which was the year after Macedonia got the candidate status and when the VMRO-DPMNE government came to power. The VMRO-DPMNE led cabinet continued to adopt the OFA related legislature until 2009/2010, but since then, the governments haven’t sufficiently addressed problems associated with the enforcement of the existing OFA laws. 5.2. Level of violence 2001–2014 As explained above, the progress in implementation of the OFA doesn’t suffice to fully assess the level of existing tensions between Macedonians and Albanians. In this section, I will focus more specifically on violent incidents that occurred between 2001 and 2014. Koinova (2013) provides a comprehensive overview of the violent incidents occurrence between 2001 and 2010. She collected the data by conducting over 150 interviews with majority and minority leaders, government agents, members of international and non-governmental

70

organizations and think-tanks in Macedonia, Kosovo and Bulgaria. She also consulted variety of secondary sources. Therefore, Koinova’s measuring of the intensity of inter-ethnic violence as outlined in the methodological section will be the key template to analyze the level of violence in Macedonia between 2000 and 2010, as I will use her findings and marks in my thesis. I will mark the period of 2011–2014 on my own, using this author’s model. The level of inter-ethnic violence between Macedonians and Albanians in the Republic of Macedonia between 2001 and 2014 is outlined in the Graph 1. Graph 1: Level of inter-ethnic violence between Macedonians and Albanians 2001–2014. Source: Koinova 2011, author’s assessments

Level of violence 2001–2014 6 5 4 3 2 1 0

2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 1 = Non-violent Coexistence, 2 = Threatened Violence, 3 = Episodic Violence, 4 = Extensive Violence, 5 = Internal Warfare

As Koinova argues, the level of violence was generally higher in the 2000s than in the previous decade. After experiencing full-scale internal warfare (mark 5) in 2001, the intensity of violence dropped to extensive (mark 4) in the following year. In 2002, Macedonian paramilitary groups Tigers and Lions repeatedly attacked members of the Albanian minority. Separate fatal attacks on policemen from both the communities as well as fights in mixed schools also occurred. Koinova’s conclusions are confirmed by the Freedom House report for 2002,

71

which described the inter-ethnic relations in the country as extremely tense, reporting number of violent incidents, kidnappings and murders that occurred in that year. Koinova marks the intensity of violence in 2003 and 2004 as episodic (mark 3), as the fights between the two communities continued, particularly in schools. Tensions were especially high during the 2004 referendum challenging the decentralization of Macedonia, although they were limited mostly to the rhetorical level. The authors of the Freedom House reports from these years came to similar conclusions, describing the occurrence of several inter-ethnic fights. On the other hand, this report for the year 2003 also marks the disbanding of the Tigers paramilitary group, which made the Macedonian violence against the Albanians less systematic. In 2005, the intensity of inter-ethnic violence further dropped as the interests of both the groups were channelled uniquely through the legal institutions. Therefore, although hate speech and discrimination incidents still occurred, Koinova classified the level of violence in 2005 and also 2006 by the lowest mark. Furthermore, although the Freedom House described in detail the existence and activities of radical Albanian paramilitary groups in these years, the authors confirm the overall moderation of the inter-ethnic relations in this period. In 2007, the level of violence in Macedonia escalated to episodic (mark 3) according to Koinova. This is because of the protests of the Albanian community after the ethnic Macedonian policemen killed four Albanians during an operation near the borders with Kosovo. Furthermore, the Freedom House (2007) warned of raising segregation in public schools. As Koinova argued, segregation became a critical issue in the Macedonian-Albanian relations in 2008. The main incident that occurred that year was the month long boycott by Macedonian students and their parents who demanded ethnically separated classes in the ethnically mixed public school in Struga. On the other hand, no serious fights occurred that year and therefore the level of violence in 2008 was confined to threatened (mark 2) according to Koinova. Lastly, Koinova marked both 2009 and 2010 as years when episodic violence (mark 3) occurred. While in 2009 the tensions were especially high between the football hooligans of the both nationalities who participated in severe fights, in 2010 the Macedonian police sparked anger of the Albanian population by killing four Albanians allegedly involved in smuggling. The rise of tensions which are allegedly ‘threatening the

72

European future of the Republic of Macedonia’ (Freedom House, 2009) was also reported by the Freedom House experts in 2009 and 2010. As the Freedom House (2011) reported, launching the Skopje 2014 project in 2011 led to heightening of tensions, as minorities complained about the neglect of their historical and cultural monuments within the project. Notably, the dispute over construction of church inside the Kale fortress culminated into a violent clash between Macedonians and Albanians. These events are especially important because Skopje 2014 is a governmental project fostered by the ruling VMRO-DPMNE party rather than by individuals staying outside of the official political system. Therefore, the post-2010 development suggests that nationalism that endangers the fragile inter-ethnic balance in the country has become a political mainstream in Macedonia. In 2012, five Macedonians were murdered near the lake of Smilkovici during the Easter holidays. According to the investigation, the murder was premeditated and the perpetrators aimed to spark inter-ethnic violence in Macedonia in the name of jihad. The crime led to Macedonian protests and the eventual arrest of the perpetrators of the murder sparked riots from the Albanian part (Dimovski, 2014). What is more, radical Muslim Albanians attacked an Orthodox church in Struga after claiming that the local Christians mocked Islam during their traditional carnival. Inter-ethnic clashes in Skopje and Tetovo lead to several injuries. Furthermore, as the European Commission (2012b) noted, violence in ethnically mixed schools persisted. In 2013, the European Commission (2013a) warned of persisting tensions. The report pointed out violence between young members of the communities, either in schools or at sports events. It also raised concerns about hate speech and ethno-biased media reporting. Furthermore, The Freedom House (2013) reported Macedonian protests over appointment of former NLA leader into the minister of defence office and subsequent Albanian violent reaction. The clashes led to 18 injuries. Murder of a Macedonian teenager in Skopje led to Macedonian unrest in spring 2014. A month later, the Albanians rioted over the life-imprisonment of the Smilkovici lake murder perpetrators. In both the cases, police in Skopje used extensive force to extinguish the protests and the clashes between Albanians, Macedonians and the police lead to dozens of injuries. Insecurity rose after two explosions occurred in police stations in Kumanovo and Tetovo in December. It is also noteworthy that

73

members of the strongest ethnic Albanian party DUI have taken part in some of the pro-Albanian protests (Marusic, 2014). Assessing the level of violence between Macedonian and Albanians using Koinova’s ranking, I conclude that the degree of violence didn’t fall under the rank 3 (episodic violence) between 2011 and 2014, as each year violent incidents occurred. Year 2012 when the Smilkovici lake killings occurred will be ranked by the mark 4. Although I did not find substantial evidence to prove that there were more than 20 violent incidents that year, the nature of the Smilkovici murder and its violent aftermath in 2012 and 2014 proves that this was indeed the most serious incident that happened in Macedonia since 2002. To conclude, it is evident that the degree of violence progressively decreased in Macedonia between 2000 and 2006. In 2005 and 2006, the groups’ interests were channeled uniquely through the legal institutions. Year 2007 when four Albanians were killed by the police marked a rupture in the positive development. Since then, violent incidents appeared annually with the exception of 2008. Furthermore, the development in the past three years suggests that the intensity of conflicts has risen and that the occurrence of incidents hasn’t only been limited to schools or sport events. On the contrary, the official bodies of the state such as police and members of the crucial political parties have also repeatedly taken part in the unrests. It is also noteworthy that killings that sparked inter-ethnic protests occurred in 2007, 2010, 2012 and 2014. 5.3. The effect of the credibility of the EU conditionality on interethnic relations in the Republic of Macedonia In the following section, I will link the EU integration process to the outlined development of the OFA provisions implementation and to the fluctuation of degree of the inter-ethnic violence in Macedonia between 2001 and 2014, thus answering the main research questions of this thesis. The outlined observations of the pace of the OFA implementation and of the degree of violence suggest that the development of the inter-ethnic relations in post-Ohrid Macedonia can be roughly divided into three periods of time: Relatively successful years of 2001 – 2006, worsening period of 2006 – 2009, when the progress in OFA implementation continued but the intensity of violent incidents increased, and the clearly negative rupture after 2010, when even the OFA implementation (or

74

namely the enforcement of the existing legislature) remained stalled. The border years of 2006 and 2010 roughly correspond with the most important dates of the Macedonia’s accession process, as the main ruptures occurred one year after Macedonia got the candidate status and was recommended as suitable to start the negotiation process respectively. However, as will be explained in detail below, apart from the progress in the EU accession process, other significant factors altered the development in Macedonia. Conclusions from both the observed areas suggest that the inter-ethnic tensions moderated between 2001 and 2006. The OFA related legislature was adopted and the number and intensity of violent incidents dropped, reinforcing the generally positive development that led to granting the candidate status to Macedonia in 2005. The involvement of the EU in Macedonia was extensive at that time. The EU played an active role in brokering the OFA, publicly promoted its implementation and sent a military and police mission to the country. Therefore, the credibility of the EU’s interest in Macedonia was high in the period before Macedonia got the candidate status, which had a beneficial effect on the reform process and the general inter-ethnic relations. On the other hand, the credibility of the EU’s conditionality at the time derived rather from active engagement of the EU in Macedonia than from the standard accession process. Interestingly enough, the credibility of the standard accession process had a far lower impact on the development in Macedonia than when the EU actively engaged in the country. There was no significant rupture in the development between 2005, when the EU granted Macedonia the candidate status, and the following years. The implementation of reforms continued in similar pace in 2006, thus neglecting the observation from Serbia (Braniff, 2011) and Turkey (Schimmelfennig & Sedelmeier, 2005) that granting of the candidate status leads to acceleration of reform process. Nevertheless, this can be largely attributed to the fact that the pace of the OFA implementation was already rather high and that the general inter-ethnic relations were improving until 2006. In general, prominent politicians and organizations including the then EU’s High Representative for Foreign and Security Policy Javier Solana (BBC Monitoring European, 2005a) or OSCE (BBC Monitoring European, 2005b) welcomed the EU’s decision to grant the candidate status to Macedonia, as they claimed that the country deserved recognition for its achievements. Therefore, the credibility of the EU

75

conditionality was reinforced in 2005, as the EU rewarded the reform progress by moving Macedonia closer to the EU membership. The problems that started to appear after 2006 had two major reasons that were arguably not very much dependant on the credibility of the EU accession process. Firstly, the process of the OFA implementation largely shifted from mere adoption to the enforcement of the existing OFA legislature. Consequently, problems with financial and human resources and with monitoring and accountability of the newly established bodies emerged. The political elites failed to resolve this. Furthermore, the example of segregation in schools cast light on the unforeseen detrimental effects of the OFA. The determinacy of the EU conditionality was arguably breached before 2009, as the EU did not consistently require that the Macedonian governments fully enforce the OFA related legislature. The other reason of the 2006 – 2007 negative rupture, initially visible more in the rise of intensity of the violent incidents than in the OFA rule adoption, is the electoral victory of VMRO-DPMNE. The conservative party was challenging the OFA implementation already when it was in the opposition and it was rather presumable that it would continue to do so after it comes to power. Still, as demonstrated in Table 1, the VMRO-DPMNE government continued to address issues related to the OFA implementation and it also adopted important laws. Bigger problem was its nationalist turn which, according to Koinova (2011), occurred after the Bucharest summit of 2008, where Greece blocked Macedonia’s NATO membership. Arguably, this changed rhetoric led to the rise of intensity of violent incidents as demonstrated in the Graph 1. According to Koinova, the EU failed to tackle this issue in its initial stage. Assessing to which degree the EU involvement influenced the development between 2006 and 2009, it is possible to conclude that the worsening of inter-ethnic relations and problems with the OFA implementation can be attributed rather to the Shimmelfennig and Sedelmeier’s determinacy and legitimacy variable and to the variable of the veto players rather than to the credibility of the EU conditionality. Still, the credibility of the EU conditionality played a certain role between 2006 and 2009. The ultimate example is the Commission’s recommendation to open the negotiation process at the time when the ruling party started to pursue its nationalist agenda and when it was clear that large part of the OFA related legislature has not been properly im-

76

plemented. Doing so, the EU breached the credibility principle according to which progress in the accession process is conditional to compliance. Intensifying the EU involvement in Macedonia and specifically in the name resolution talks with Greece would have been much more efficient in curbing the negative tendencies in Macedonia at that time than the recommendation for the opening of accession talks which, ultimately, couldn’t start nevertheless. This way, the responsibility for the opening of the negotiations shifted from the technocratic European Commission to the European Council, where political interests of the member states prevailed. The clearly negative trends in Macedonia’s development commenced in 2010, one year after Greece refused to give approval on starting the accession negotiations with Macedonia recommended by the Commission. As Milchevski (2013) affirms, the Greek position has been drastically limiting the credibility of the EU conditionality in Macedonia ever since, as the incentive for reform (the prospect of closer integration and ultimate EU membership) is not certain anymore. Furthermore, as this author argued, the additional condition of solving the name dispute has de facto overshadowed the country’s progress in other areas, even though it has nothing in common with the Copenhagen criteria. As the post 2010 observations of the OFA implementation process and the degree of inter-ethnic violence suggest, Macedonia has taken a negative turn in the past five years in the domain in inter-ethnic relations (and many other spheres). The EU lacks leverage to influence this development, because the promise of Macedonia’s EU membership is fading and because the standard negotiation process is halted not due to the factual state of democracy in Macedonia, but because of the highly politicized name dispute with Greece. Although the visa liberalization in 2009 and the HLAD initiative after 2012 have had some beneficial impact on the reform process in Macedonia, Kacarska’s (2015) observations confirm that none of the initiatives outside of the standard accession process has succeeded in fostering a substantial improvement of the inner political situation of Macedonia. This is because the credibility of the EU conditionality is ultimately breached until the biggest reward for compliance, the EU membership, is out of sight. Indeed, as the prospect of the EU integration fades, the commonly held inter-ethnic consensus on the direction and future of Macedonia evaporates as well, which may lead to future confrontation between the two communities.

77

6. Conclusions To conclude, I can assess that the credibility of the EU conditionality has had a significant effect on the Macedonian-Albanian relations in the Republic of Macedonia. This is visible predominantly in the fact that the implementation of OFA remained stalled and the degree of violence has risen after 2009, when the credibility of the EU conditionality was ultimately compromised because of the Greek position on opening the accession process with the Republic of Macedonia. On the other hand, the case study of Macedonia also proves that the credibility of conditionality has to be coupled by other factors should it be successful in resolving bad inter-ethnic relations. These key factors are the responsiveness of the local elites and the EU’s determination to require successful implementation of the proposed reforms. Primary sources: Balkan Insight. (2010). Key political Parties in Macedonia. Retrieved March 18, 2015, from Balkan Insight: http://www.balkaninsight. com/en/article/who-is-who-political-parties-in-macedonia BBC Monitoring European. (2005a). EU’s Solana says Macedonia should be “rewarded” with candidate status. Retrieved 26. March 2015, from BBC Monitoring European: http://search.proquest.com/docview/4 59622962?accountid=16531 BBC Monitoring European. (2005b). OSCE welcomes EU decision to grant Macedonia candidate status. Retrieved 26. March 2015, from BBC Monitoring European: http://search.proquest.com/docview/459611 432?accountid=16531 Dimovski, S. (2014). Macedonia Ethnic Terrorism Verdict Motives Revealed. Retrieved 27. March 2015, from Balkan Insight: http://www. balkaninsight.com/en/article/macedonia-ethnic-terrorism-verdict-details-revealed European Commission. (2001). Stabilisation and Association Agreement between the European Communities and their Member States, of the one part, and the former Yugoslav Republic of Macedonia, on the other part. Retrieved 22. April 2015 from http://ec.europa.eu/enlargement/ pdf/the_former_yugoslav_republic_of_macedonia/saa03_01_ en.pdf

78

European Commission. (2002). THE FORMER YUGOSLAV REPUBLIC OF MACEDONIA 2002 STABILIZATION AND ASSOCIATION REPORT. Retrieved 22. April 2015 from http://ec.europa.eu/enlargement/pdf/the_former_yugoslav_republic_of_macedonia/ com02_342_en.pdf European Commission. (2003). THE FORMER YUGOSLAV REPUBLIC OF MACEDONIA 2003 STABILIZATION AND ASSOCIATION REPORT. Retrieved 22. April 2015 from http://62.220.196.22/en/ WBStorage/Files/European_Commission_second_report_%20 26.03.2003.PDF European Commission. (2004a). Council Regulation on the establishment of European partnerships in the framework of the stabilisation and association process. Official Journal L 086 , 24/03/2004 P. 0001 - 0002. European Commission. (2004b). THE FORMER YUGOSLAV REPUBLIC OF MACEDONIA 2004 STABILIZATION AND ASSOCIATION REPORT. Retrieved 22. April 2015 from http://ec.europa.eu/enlargement/pdf/the_former_yugoslav_republic_of_macedonia/cr_fyrom_en.pdf European Commission. (2005). Commission Opinion on the application from the former Yugoslav Republic of Macedonia for membership of the European Union. Retrieved 22. April 2015 from http://ec.europa. eu/enlargement/archives/pdf/key_documents/2005/package/ sec_1425_final_analytical_report_mk_en.pdf European Commission. (2006). THE FORMER YUGOSLAV REPUBLIC OF MACEDONIA 2006 PROGRESS REPORT. Retrieved 22. April 2015 from http://ec.europa.eu/enlargement/pdf/key_documents/2006/ nov/fyrom_sec_1387_en.pdf European Commission. (2007). THE FORMER YUGOSLAV REPUBLIC OF MACEDONIA 2007 PROGRESS REPORT. Retrieved 22. April 2015 from http://ec.europa.eu/enlargement/pdf/key_documents/2007/ nov/fyrom_progress_reports_en.pdf European Commission. (2008). THE FORMER YUGOSLAV REPUBLIC OF MACEDONIA 2008 PROGRESS REPORT. Retrieved 22. April 2015 from http://ec.europa.eu/enlargement/pdf/press_corner/keydocuments/reports_nov_2008/the_former_yugoslav_republic_of_ macedonia_progress_report_en.pdf

79

European Commission. (2009a). Conclusions on the former Yugoslav Republic of Macedonia. Retrieved 22. April 2015 from http://ec.europa. eu/enlargement/pdf/key_documents/2010/package/conclusions_ fyrom_en.pdf European Commission. (2009b). THE FORMER YUGOSLAV REPUBLIC OF MACEDONIA 2009 PROGRESS REPORT. Retrieved 22. April 2015 from http://ec.europa.eu/enlargement/pdf/key_documents/2009/ mk_rapport_2009_en.pdf European Commission. (2010). THE FORMER YUGOSLAV REPUBLIC OF MACEDONIA 2010 PROGRESS REPORT. Retrieved 22. April 2015 from http://ec.europa.eu/enlargement/pdf/key_documents/2010/package/mk_rapport_2010_en.pdf European Commission. (2011). THE FORMER YUGOSLAV REPUBLIC OF MACEDONIA 2011 PROGRESS REPORT. Retrieved 22. April 2015 from http://ec.europa.eu/enlargement/pdf/key_documents/2011/package/mk_rapport_2011_en.pdf European Commission. (2012a). European Commission - Enlargement - Stabilisation and Association Agreement. Retrieved 13. March 2015 from: http://ec.europa.eu/enlargement/policy/glossary/terms/ saa_en.htm European Commission. (2012b). The FORMER YUGOSLAV REPUBLIC OF MACEDONIA 2012 PROGRESS REPORT. Retrieved 22. April 2015 from http://ec.europa.eu/enlargement/pdf/key_documents/2012/package/mk_rapport_2012_en.pdf European Commission. (2013a). THE FORMER YUGOSLAV REPUBLIC OF MACEDONIA 2013 PROGRESS REPORT. Retrieved 22. April 2015 from http://ec.europa.eu/enlargement/pdf/key_documents/2013/package/mk_rapport_2013.pdf European Commission. (2013b). THE FORMER YUGOSLAV REPUBLIC OF MACEDONIA: IMPLEMENTATION OF REFORMS WITHIN THE FRAMEWORK OF THE HIGH LEVEL ACCESSION DIALOGUE AND PROMOTION OF GOOD NEIGHBOURLY RELATIONS. Retrieved 22. April 2015 from http://ec.europa.eu/enlargement/pdf/key_documents/2013/mk_spring_report_2013_en.pdf European Commission. (2014a). Overview - Instrument for Pre-accession Assistance. Retrieved 13. March 2015 from http://ec.europa.eu/enlargement/instruments/overview/index_en.htm

80

European Commission. (2014b). IPA II INDICATIVE STRATEGY PAPER FOR THE FORMER YUGOSLAV REPUBLIC OF MACEDONIA. Retrieved 22. April 2015 from http://ec.europa.eu/enlargement/pdf/ key_documents/2014/20140919-csp-former-yugoslav-republic-ofmacedonia.pdf European Commission. (2014c). THE FORMER YUGOSLAV REPUBLIC OF MACEDONIA 2014 PROGRESS REPORT. Retrieved from http:// ec.europa.eu/enlargement/pdf/key_documents/2014/20141008the-former-yugoslav-republic-of-macedonia-progress-report_ en.pdf European Communities. (1997). Treaty of Amsterdam. Retrieved 22. March 2015 from http://www.europarl.europa.eu/topics/treaty/ pdf/amst-en.pdf European Communities. (2012). Consolidated Version of the Treaty of the European Union. Retrieved 24. March 2015 from http://eurlex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:12012M/ TXT&from=EN European Council. (1993). Conclusions ofthe Presidency - Copenhagen. Retrieved 22. March 2015 from http://www.consilium.europa.eu/ uedocs/cms_data/docs/pressdata/en/ec/72921.pdf European Council. (2003). EU - Western Balkans Summit Thessaloniki Declaration. Retrieved 22. Marcg 2015 from http://europa.eu/rapid/press-release_PRES-03-163_en.htm European Union External Service. (2003a). Concordia/FYROM. Retrieved 1. April 2015 from http://www.eeas.europa.eu/csdp/ missions-and-operations/concordia/mission-description/index_ en.htm European Union External Service. (2003b). EUPOL Proxima/FYROM. Retrieved 1. April 2015 from http://www.eeas.europa.eu/csdp/missions-and-operations/proxima-fyrom/index_en.htm Freedom House. (2002). Freedom in the World 2002. Retrieved 17. March 2015, from Freedom in the World: https://freedomhouse. org/report/freedom-world/2002/macedonia Freedom House. (2003). Freedom in the World 2003. Retrieved 17. March 2015, from Freedom in the World: https://freedomhouse.org/report/freedom-world/2013/macedonia

81

Freedom House. (2004). Freedom in the World 2004. Retrieved 17. March 2015, from Freedom in the World: https://freedomhouse.org/report/freedom-world/2004/macedonia Freedom House. (2005). Freedom in the World 2005. Retrieved 17. March 2015, from Freedom in the World: https://freedomhouse.org/report/freedom-world/2005/macedonia Freedom House. (2006). Freedom in the World 2006. Retrieved 17. March 2015, from Freedom in the World: https://freedomhouse.org/report/freedom-world/2006/macedonia Freedom House. (2007). Freedom in the World 2007. Retrieved 17. March 2015, from Freedom in the World: https://freedomhouse.org/report/freedom-world/2007/macedonia Freedom House. (2008). Freedom in the World 2008. Retrieved 17. March 2015, from Freedom in the World: https://freedomhouse.org/report/freedom-world/2008/macedonia Freedom House. (2009). Freedom in the World 2009. Retrieved 17. March 2015, from Freedom in the World: https://freedomhouse.org/report/freedom-world/2009/macedonia Freedom House. (2010). Freedom in the World 2010. Retrieved 17. March 2015, from Freedom in the World: https://freedomhouse.org/report/freedom-world/2010/macedonia Freedom House. (2011). Freedom in the World 2011. Retrieved 17. March 2015, from Freedom in the World: https://freedomhouse.org/report/freedom-world/2011/macedonia Freedom House. (2012). Freedom in the World 2012. Retrieved 17. March 2015, from Freedom in the World: https://freedomhouse.org/report/freedom-world/2012/macedonia Freedom House. (2013). Freedom in the World 2013. Retrieved 17. March 2015, from Freedom in the World: https://freedomhouse.org/report/freedom-world/2013/macedonia Freedom House. (2014). Freedom in the World 2014. Retrieved 17. March 2015, from Freedom in the World: https://freedomhouse.org/report/freedom-world/2014/macedonia Helsinki Committee. (1999). Report on minority rights in the republic of Macedonia. Retrieved March 13, 2015, from HELSINKI COMMITTEE FOR HUMAN RIGHTS IN THE REPUBLIC OF MACEDONIA: http://

82

www.minelres.lv/reports/macedonia/macedonia_NGO.htm Marusic, S. J. (2012). Bulgaria and Greece Block Macedonia’s EU Talks. Retrieved 24. March 2015, from Balkan Insight: http://www.balkaninsight.com/en/article/bulgaria-joins-greece-in-blocking-macedonia-s-eu-bid Marusic, S. J. (2014). Macedonia: 2014 Marred by Ethnic Unrest. Retrieved 17. March 2015, from BalkanInsight: http://www.balkaninsight. com/en/article/macedonia-2014-marred-by-ethnic-unrest National Legislative Bodies / National Authorities. (2001). The former Yugoslav Republic of Macedonia: Framework Agreement Signed in Ohrid, 13 August 2001. Ohrid, Republic of Macedonia. Retrieved 22. April 2015 from http://www.ucd.ie/ibis/filestore/Ohrid%20Framework%20Agreement.pdf SIOFA. (2012). Report on the Implementation Status of all policies deriving from the Ohrid Framework Agreement. Skopje. Retrieved 23. April 2015 from http://www.siofa.gov.mk/ Secondary sources: Anastakasis, O., & Bechev, D. (2003). EU Conditionality in South East Europe: Bringing Commitment to the Process. Oxford: University of Oxford. Anastasakis, O. (2008, December). The EU’s political conditionality in the Western Balkans: towards a more pragmatic approach. Southeast European and Black Sea Studies, pp. 365 - 377. Aziri, E. (2008). The Spirit of the Consensus and Integration in a Multi-ethnic Society. In F. Bieber, Power Sharing and the Implementation of the Ohrid Agreement Framework (pp. 41 - 65). Skopje: Friedrich Ebert Shiftung. Balkan Insight. (2010, September 27). Key political Parties in Macedonia. Retrieved March 18, 2015, from Balkan Insight: http://www. balkaninsight.com/en/article/who-is-who-political-parties-inmacedonia BBC Monitoring European. (2005, 25 November). EU’s Solana says Macedonia should be “rewarded” with candidate status. Retrieved March 26, 2015, from BBC Monitoring European: http://search. proquest.com/docview/459622962?accountid=16531

83

BBC Monitoring European. (2005, December 19). OSCE welcomes EU decision to grant Macedonia candidate status. Retrieved March 26, 2015, from BBC Monitoring European: http://search.proquest.com/docvi ew/459611432?accountid=16531 Bechev, D. (2009). The A to Z of the Republic of Macedonia. Lanham: Scarecrow Press. Bieber, F. (2008). Power Sharing and The Implementation of the Ohrid Agreement Framework. Skopje: Friedrich Ebert Stiftung. Bieber, F. (2014, July 28). Macedonia on the brink. Retrieved March 26, 2015, from Opendemocracy: https://www.opendemocracy.net/ opensecurity/florian-bieber/macedonia-on-brink Börzel, T. (2013). When Europeanization Hits Limited Statehood. The Western Balkans as a Test Case for the Transformative Power of Europe. In A. Elbasini, European Integration and Transformation in the Western Balkans. Europeanization or Business as Usual (pp. 173 - 184). London: Routledge. Braniff, M. (2011). Integrating the Balkans: Conflict Resolution and the Impact of the EU Expansion. London: I.B. Tauris. Commission of the European Communities. (2006, November 8). Enlargement Strategy and Main Challenges 2006 - 2007. Brussels. Coppetiers, B., Emerson Michael, H. M., Kovziridze, T., Noutcheva, G., Tocci, N., & Marius, V. (2004). Europeanization and conflict resolution. Gent: Academia Press. Dimovski, S. (2014, October 28). Macedonia Ethnic Terrorism Verdict Motives Revealed. Retrieved March 27, 2015, from Balkan Insight: http://www.balkaninsight.com/en/article/macedonia-ethnic-terrorism-verdict-details-revealed European Commission. (2001). Stabilisation and Association Agreement between the European Communities and their Member States, of the one part, and the former Yugoslav Republic of Macedonia, on the other part. Brussels. European Commission. (2004, March 22). Council Regulation on the establishment of European partnerships in the framework of the stabilisation and association process. Official Journal L 086 , 24/03/2004 P. 0001 - 0002.

84

European Commission. (2005). Communication from the Commission: Commission Opinion on the application from the former Yugoslav Republic of Macedonia for membership of the European Union. Brussels. European Commission. (2008). THE FORMER YUGOSLAV REPUBLIC OF MACEDONIA 2008 PROGRESS REPORT. Brussels. European Commission. (2009). Conclusions on the former Yugoslav Republic of Macedonia. Brussels. European Commission. (2010). THE FORMER YUGOSLAV REPUBLIC OF MACEDONIA 2010 PROGRESS REPORT. Brussels. European Commission. (2011). THE FORMER YUGOSLAV REPUBLIC OF MACEDONIA 2011 PROGRESS REPORT. Brussels. European Commission. (2012, September 9). European Commission - Enlargement - Stabilisation and Association Agreement. Retrieved March 13, 2015, from Enlargement: http://ec.europa.eu/enlargement/ policy/glossary/terms/saa_en.htm European Commission. (2012). THE FORMER YUGOSLAV REPUBLIC OF MACEDONIA PROGRESS REPORT. Brussels. European Commission. (2013). THE FORMER YUGOSLAV REPUBLIC OF MACEDONIA 2013 PROGRESS REPORT. Brussels. European Commission. (2013). THE FORMER YUGOSLAV REPUBLIC OF MACEDONIA: IMPLEMENTATION OF REFORMS WITHIN THE FRAMEWORK OF THE HIGH LEVEL ACCESSION DIALOGUE AND PROMOTION OF GOOD NEIGHBOURLY RELATIONS. Brussels: European Commission. European Commission. (2014). IPA II INDICATIVE STRATEGY PAPER FOR THE FORMER YUGOSLAV REPUBLIC OF MACEDONIA. Brussels. European Commission. (2014, December 12). Overview - Instrument for Pre-accession Assistance. Retrieved March 13, 2015, from European Neighborhood Policy and Enlargement Negotiations: Overview Instrument for Pre-accession Assistance European Commission. (2014). THE FORMER YUGOSLAV REPUBLIC OF MACEDONIA PROGRESS REPORT. Brussels. European Communities. (1997). Treaty of Amsterdam. Office for Official Publications of the European Communities. European Communities. (2012). Consolidated version of the Treaty of the European Union. Brussels: Official Journal of the European Union.

85

European Council. (1993, June 22). Conclusions ofthe Presidency - Copenhagen. European Council. (2003, June 21). EU - Western Balkans Summit Thessaloniki Declaration. Thessaloniki, Greece. European Council. (2010). Council conclusions on enlargment/stabilisation and association process. Brussels. European Union External Action. (2003). CONCORDIA/FYROM. Retrieved April 1, 2015, from European Union External Action: http:// www.eeas.europa.eu/csdp/missions-and-operations/concordia/ mission-description/index_en.htm European Union External Service. (2003). EUPOL Proxima/FYROM. Retrieved April 1, 2015, from European Union External Service: http://www.eeas.europa.eu/csdp/missions-and-operations/proxima-fyrom/index_en.htm Fouéré, E. (2015, March 23). Gruevski Must Resign and Make Way For Transition Process. Retrieved March 2014, 2015, from Balkan Insight: http://www.balkaninsight.com/en/article/gruevski-must-resignand-make-way-for-transition-process Freedom House. (2003). Freedom House. Retrieved April 20, 2015, from Freedom in te World: https://freedomhouse.org/report/freedomworld/2003/macedonia#.VTUUNiHtmko Freedom House. (2012). Freedom in the World 2012. Retrieved March 17, 2015, from Freedom in the World: https://freedomhouse.org/report/freedom-world/2012/macedonia#.VQil3o6G9FI Freedom House. (2013). Freedom in the World 2013. Retrieved March 17, 2015, from Freedom in the World: https://freedomhouse.org/report/freedom-world/2013/macedonia Freedom House. (2013). Freedom in the World 2014. Retrieved March 17, 2015, from Freedom in the World: https://freedomhouse.org/report/freedom-world/2014/macedonia Gallagher, T. (2007). The Balkans in the New Millennium: In the Shadow of War and Peace. London: Routledge. Grabbe, H. (2001). How does Europeanization affect CEE governance? Conditionality, diffusion and diversity. Journal of European Public Policy, pp. 1013 - 1031. Grabbe, H. (2006). The EU’s Transformative Power: Europeanization

86

through conditionality in Central and Eastern Europe. New York: Pallgrave Macmillan. Helsinki Committee. (1999). Report on minority rights in the republic of Macedonia. Retrieved March 13, 2015, from HELSINKI COMMITTEE FOR HUMAN RIGHTS IN THE REPUBLIC OF MACEDONIA: http:// www.minelres.lv/reports/macedonia/macedonia_NGO.htm Independent. (2015, February 5). Besimi in Washington: Parallel Talks with EU and Greece Best Solution. Retrieved March 30, 2015, from Independent.mk: http://www.independent.mk/articles/14026/ Besimi+in+Washington+Parallel+Talks+with+EU+and+Greece+Be st+Solution Ivanovski, H. (2013, 14). The Macedonia-Greece dispute/difference over the name issue: mitigating the inherently unsolvable. New Balkan Politics. Jashari, H. (2011). PUBLIC OPINION RESEARCH ABOUT OFA. In B. Reka, Ten years from the Ohrid Framework Agreement: Is Macedonia Functioning as a multi-ethnic state? (pp. 265-305). Tetovo: South East European University. Kacarska, S. (2013). The EU in the Republic of Macedonia: An Active Player, a Framework for Integration or Both? In B. Radeljič, Europe and the Post-Yugoslav Space (pp. 87 - 108). London: Ashgate. Kacarska, S. (2015, March 24). And where do we go from here? Macedonia and the EU. Retrieved March 25, 2015, from Transconflict: http:// www.transconflict.com/2015/03/and-where-do-we-go-from-heremacedonia-and-the-eu-243/ Koinova, M. (2011, July). Challenging Assumptions of the Enlargement Literature: The Impact of the EU on Human and Minority Rights in Macedonia. Europe-Asia Studies, pp. 807 - 832. Koinova, M. (2013). Ethnonationalist Conflict in Postcommunist States: Varieties of Governance in Bulgaria, Macedonia and Kosovo. Philadelphia: University of Pensylvania Press. Koktsidis, P. (2012). Strategic Rebellion: Ethnic Conflict in FYR Macedonia and the Balkans. Nationalisms across the Globe. Vol. 5. Marina, A., & Bojan, M. (2013, April). PRE-ACCESSION MONITORING AND MINORITY PROTECTION IN THE REPUBLIC OF MACEDONIA. STUDIA UBB. EUROPAEA, pp. 163 - 182.

87

Marusic, S. J. (2012, December 2). Bulgaria and Greece Block Macedonia’s EU Talks. Retrieved March 24, 2015, from Balkan Insight: http://www.balkaninsight.com/en/article/bulgaria-joins-greecein-blocking-macedonia-s-eu-bid Marusic, S. J. (2014, December 29). Macedonia: 2014 Marred by Ethnic Unrest. Retrieved March 17, 2015, from BalkanInsight: http://www. balkaninsight.com/en/article/macedonia-2014-marred-by-ethnicunrest Mehmeti, E. (2008). Implementation of the Ohrid Framework Agreement. In F. Bieber, Power Sharing and the Implementation of the Ohrid Framework Agreement (pp. 67 - 88). Skopje: Friedrich Ebert Stiftung. Milchevski, I. (2013, November 4). A requiem for a dream: The name issue and the accession of Macedonia to the EU. International Issues & Slovak Foreign Policy Affairs Vol. XXII, pp. 40 - 59. Moravscik, A., & Vachudova, M. A. (2009). Preferences, power and equilibrium. In F. Schimmelfennig, & U. Sedelmeier, The Politics of European Union Enlargement: Theoretical Approaches (pp. 198 -209). Routledge. National Legislative Bodies / National Authorities. (2001, August 13). The former Yugoslav Republic of Macedonia: Framework Agreement Signed in Ohrid, 13 August 2001. Ohrid, Republic of Macedonia. Noutcheva, G. (2009, October). Fake, partial and imposed compliance: the limits of the EU’s normative power in the Western Balkans. Journal of European Public Policy, pp. 1065 - 1084. Nuhija, B. (2013, Issue 13). The impact of postponed accession of Republic of Macedonia in the Euro-Atlantic Structures to the Interethnic Relationships. New Balkan Politics, pp. 142 - 153. Nye, J. J. (2004). Soft Power: The Means to Success in the World Politics. New York: PublicAffairs. Pechijareski, M. (2013). Social integration and management of ethnic diversity in the Republic of Macedonia. Skopje: Institute for social democracy “Progres”. Phinnemore, D. R. (2013). The Stabilisation and Association Process: a Framework for EU enlargement? In A. Elbasani, European Integration and Transformation in the Western Balkans. Europeanization or

88

Business as Usual? (pp. 22-35). London: Routledge. Pitrova, M., & Fiala, P. (2009). Evropska unie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Risteska, M. (2013). The role of the EU in promoting good governance in Macedonia: towards efficiency and effectiveness or deliberative democracy? Nationalities Papers, pp. 431 - 446. Rodt, A. P., & Wolff, S. (2012, September 1). European Union Conflict Management in the Western Balkans. Civil Wars, pp. 414-430. Shimmelfennig, F. (2008, September). EU political accession conditionality after the 2004 enlargement: consistency and effectiveness. Journal of European Public Policy, pp. 918 - 937. Schimmelfennig, F., & Sedelmeier, U. (2005). The Europeanization of Central and Eastern Europe. Ithaca: Cornell University. Schimmelfennig, F., Engert, S., & Knobel, H. (2005). The Impact of EU Political Conditionality. In F. F. Schimmelfennig, The Europeanization of Central and Eastern Europe (pp. 29 - 50). Ithaca: Cornell University Press. Schwellnus, Q. (2005). Nondiscrimination and Minority Protection Rules. In F. Schimmelfennig, & U. Sedelmeier, The Europeanization of Central and Eastern Europe (pp. 51 - 70). Ithaca: Cornell University Press. SIOFA. (2012). Report on the Implementation Status of all Policies deriving from the Ohrid Agreement Framework. Skopje. Skara, G. (2014, December). The Role of the EU as a Peacebuilder in the Western Balkans. ROMANIAN JOURNAL OF EUROPEAN AFFAIRS, p. 26 3 43. The International Crisis Group. (2011). MACEDONIA: TEN YEARS AFTER THE CONFLICT. Trauner, F. (2009, August). From membership conditionality to policy conditionality: EU external governance in South Eastern Europe. Journal of European Public Policy, pp. 774 - 790. Woelk, J. (2012). EU Member State-Building in the Western Balkans: (Prolonged) EU-protectorates or new model of sustainable enlargement? Bolzano: Routledge; Taylor and Francis Group.

89

Annex: Table 1: Pace and degree of the OFA implementation and enforcement according to the European Commission evaluation reports, Sources: SAA Report 2001, SAA Report 2002, SAA Report 2003, SAA Report 2004, Commission Avis 2005, Progress Report 2006, Progress Report 2007, Progress Report 2008, Progress Report 2009, Progress Report 2010, Progress Report 2011, Progress Report 2012, Progress Report 2013, Progress Report 2014

Year, important development in the EU integration process

General trends

Positive remarks

2002

Significant tensions between the communities until 2001. Signature of OFA promises improvement.

- Constitution changes 2001 - Law on Local SelfGovernment 2002

2003 – EU missions Concordia and Proxima

Political situation moving towards normalization, though OFA implementation delayed.

- Successful parliamentary elections -Creation of interethnic government (SDSM + DUI) which is committed to the implementation of OFA - Successful conduct of census - Establishment of parliamentary Committee for inter-ethnic relations

2004 – EU pressure on the conduct of the Law on Territorial Representation referendum, SAA comes into force, Macedonian application for membership

Confidence building ‘has taken root’. Data on ethnic distribution collected during the census allow to focus more closely on the decentralization laws.

- Progress in equitable representation - IDs in Albanian available - Establishment of the (Albanian) State University of Tetovo -Law on Territorial Organization - Law on Fiscal Decentralization

Negative remarks

-V oices against the agreement in the opposition -L ack of money allocated to address the equitable representation issue -S trong opposition to the Territorial Organization law, unsuccessful referendum against decentralization pushed through by the opposition party VMRO-DPMNE and the Macedonian diaspora

90

2005 – Macedonia gets the candidate status

There has been strong commitment of the elites to implement the OFA which lead to stabilization of the country after 2001. 70 laws on of legislative changes on protection of minorities have been adopted between 2001 and 2005 (before getting the candidate status)

Implementation of the law on the Use of Flags

2006

The inter-ethnic relations continued to improve. The inter-ethnic relations issue was not picked up during the campaign before parliamentary elections.

- Rise of non-majority workers number in the public sector - Laws guaranteeing equitable representation in judiciary - Increasing levels of non-majority students at universities - Official documents in non-majority languages

-Discrepancies in ethnic representation in different sectors, halt of progress in the police sector - Segregation (particularly in schools) -D ebts of local municipalities, lack of money for functioning of some of them. - VMRO-DPMNE invited the second biggest Albanian party DPA to the government (and not the winning DUI), which caused controversies

2007

Problems in the Parliament caused a significant delay in the legislative process. Low level of inter-ethnic tensions.

- Progress in decentralization - Strategy for equitable representation presented - Committees for interethnic relations on the local level introduced - Bilingual road signs

- Opposition Albanian party DUI boycotts the Parliament over the application of double majority mechanism and over Committee for inter-ethnic relations functioning -S till unclear definition of the use of Albanian language in Parliament committees - L ow capacities of municipalities, money issues

91

- Continuing discrepancies in ethnic representation in different sectors, limited in police (notably in the senior posts) - Established committees on local level not fully functional -S trategy for equitable representation doesn’t have clear targets and sanctions 2008

Bad conduct of par- Decentralization liamentary elections, continued, Law on problems predomiRegional Development nantly in Albanian came into force areas. Boycotts in the -Debt of municipalities Parliament, concerns reduced, further fiscal about functioning of decentralization political institutions - Law on languages (notably their use in the Parliament and the municipalities) - Clarification of doublemajority mechanism use - Equitable representation progress

2009 – The EuroGenerally low interpean Commission ethnic tensions recommends that the accession negotiations are opened, but the executive decision is delayed by Greece. Macedonia gets visa liberalization.

- Progress in Law on Use of languages implementation - Progress in equitable representation

- Segregation, violent incidents in multi-ethnic schools -L ocal committees for inter-ethnic cooperation weak and poor -S ecretariat for Implementation of the OFA (SIOFA) without a minister -B lurred data about ethnic distribution -L ack of enforcement mechanisms of the new minority rights laws -P roblems over Constitutional Court decision to annul some provisions of the 2005 Law of Flags -S IOFA capacities limited -C ommittees on the local level not efficient, non-transparent, people unaware about their operation -L ack of targets in sanctions for not complying with equitable representation criteria

92

Not enough educated non-majority citizens for to fulfill equitable representation criteria, not enough teachers for non-majority schools. - School segregation -L acking consensus on the Law of Flags 2010 - The European Commission recommends that the accession negotiations are opened, but the executive decision is delayed by Greece.

Intercultural dialogue ‘somewhat tense’, protests over Skopje 2014* project.

- Continuing progress of the law on Use of Languages (in Parliament, media, interpreters) - Legislature for protection of minorities largely in place - Strategy for Integrated Education introduced - SIOFA capacities strengthened

-R emaining educational segregation - I nsufficient preparatory consultation regarding the decision to introduce classes of Macedonian in non-majority primary schools from the first grade -L acking committees for interethnic relations in some municipalities, other remaining weak, inefficient -S IOFA not yet presented a report on its work -L aw of Flags dispute unresolved

2011 - The European Commission recommends that the accession negotiations are opened, but the executive decision is delayed by Greece.

Opposition boycotts the parliament, new elections well conducted. 10 years after OFA signature, legislation for minority protection has been successfully put into place.

- Increase of SIOFA budget - Progress in Law on Languages implementation

-S IOFA has problems with recruiting educated senior staff -M onitoring of implementation on Law on Languages insufficient -S hortage of interpreters and teachers

*Governmental project of extensive reconstruction of the center of the capital, aiming at boosting the national pride and attracting more international visitors to Skopje.

93

-P roblems in implementing Integrated Education program, segregation, violent incidents in secondary schools -W ork of committees for relations inefficient -L ack of Albanians in senior positions, bogus jobs with salaries but no responsibilities created. 2012 – The European Commission recommends that the accession negotiations are opened, but the executive decision is delayed by Greece and Bulgaria. HLAD is introduced.

Violent incidents, killings occurred. Politicians calling for moderation of tensions.

- SIOFA launched the first review on its activities since 2001 - New senior staff in SIOFA

-W ork of committees for relations inefficient -S egregation in schools is not sufficiently addressed by state money allocations


Political crisis, SDSM boycotts the Parliament. High polarization between the two main Macedonian parties, deterioration in the media freedom. Progress in OFA implementation still needed. Initiatives to promote interethnic dialogue are scarce.

- The authorities took rapid actions to prevent escalation of violent incidents - SIOFA published the first part of the review on the implementation of the OFA

-M onitoring mechanisms missing -C ommittees for relations weak -S egregation in schools persistent, state funding of the Strategy for Integration missing -P oor coordination of work between SIOFA and other relevant organizations -M erit principle has to be strengthened when recruiting non-majority workers

94


95

Progress in OFA implementation still needed. The integration process with Macedonia has come to a halt, backsliding in many areas. Distrust between the communities remains high, violence easily provoked. The ratio of Albanians working in civil service is 19%.

-L aws on use of languages and flags not properly implemented -C ommittees for relations weak - Non-majority workers recruited to civil jobs, but often without clearly defined posts -S trategy on Integrated Education underfinanced

Tomáš Hach FSV UK, Praha Institut politologických studií, Katedra mezinárodních vztahů Vnitropolitický vývoj Makedonie od podpisu Ochridské rámcové dohody po současnou krizi Anotace Zatímco vývoj Makedonie do roku 2001 se nesl v duchu sporu mezi dvěma největšími národnostními etniky v zemi, spory po podpisu Ochridské rámcové dohody jsou již jiného charakteru. Vnitropolitický boj mezi dvěma největšími parlamentními stranami – VMRO-DPMNE a SDSM – doslova paralyzuje státní aparát, kdy o vnitropolitické krize není nouze a nedostatečný politický dialog napříč politickým spektrem je jeden z prvků, který brzdí naplňování tolik potřebných reforem. V poslední dekádě jsme byly svědky čtyř velkých politických krizí, kdy poslední je stále probíhající. Cílem mého příspěvku je přiblížit čtenářům politický vývoj od voleb v roce 2002 a přerod v dominanci strany VMRO-DPMNE, která musí neustále čelit tlaku konkurenční SDSM. Můj příspěvek nebude komplexním výčtem výsledků voleb, ale spíše poukázáním na souvislosti, které dovedly Makedonii do současného stavu, značně poškozujícím makedonskou touhu stát se členem EU. Úvod – První rok po podpisu OFA Po podpisu příměří mělo Shromáždění dle příloh Ochridské rámcové dohody (Ohrid Framework Agreement – OFA) lhůtu 45 dní na změnu ústavy z roku 1991. Novela ústavy byla schválena 16. listopadu 2001, což otevřelo vstup jednotek NATO do Makedonie, které měly dohlížet na odzbrojení albánských povstalců. Akce s názvem „podzimní sklizeň“ se netěšila velké důvěře makedonských občanů, jelikož nebylo jasné, zda UÇK (Ushtria Çlirimtare e Kosovës / Kosovská osvobozenecká armáda) zbraně skutečně vydá. Makedonské vládě tak paradoxně pomohl atentát z 11. září 2001, kdy Bushova administrativa značně zpřísnila dohled na islámské teroristické organizace. Kontrola hranic mezi Makedonií a Kosovem se stala opravdu efektivní a UÇK alespoň část zbraní skutečně odevzdala. Rok 2002 se tak nesl už v duchu pouze sporadických bojů. Symbolem se stal tzv. „vlak míru“, který 13. července 2002 na palubě s makedonskými politickými špičkami, diplomaty a novináři projel z Kumanova přes Skopji a Tetovo do Kičeva a udělal tak tečku za vše-

96

mi nepokoji.121 Na částečné uklidnění situace a sporu mezi Makedonci a makedonskými Albánci však navázal vnitropolitický boj dvou hlavních politických stran v zemi VMRO-DPMNE (Vnatrešna Makedonska Revolucionerna Organizacija – Demokratska Partija za Makedonsko Nacionalno Edinstvo / Vnitřní makedonská revoluční organizace – Demokratická strana makedonské národní jednoty) a SDSM (Socijaldemokratski Sojuz na Makedonija / Sociálnědemokratický Svaz Makedonie). Parlamentní volby v roce 2002, 2006 a následná krize Parlamentní volby v roce 2002 se staly výbuchem vládní koalice (VMRO-DPMNE a DPA – Partia Demokratike Shqiptare, Democratic Party of Albanians / Demokratická strana Albánců), která čelila kritice z mnohých stran, díky řešení předešlé krize. Levicová koalice vedená SDSM získala dostatečný počet mandátů a společně s nově vzniklou albánskou stranou DUI (Bashkimi Demokratik për Integrim / Demokratická unie pro integraci) vytvořila vládu pod vedením staronového Branka Crvenkovského.122 Poté co tehdejší prezident Boris Trajkovski tragicky zemřel 26. února 2004 při letecké nehodě v Bosně a Hercegovině, se Crvenkovski stal jeho nástupcem a jako premiér a prezident v jedné osobě vedl Makedonii k možnému členství v NATO a EU.123 Z následujících předčasných prezidentských voleb, které proběhly pod dohledem OBSE a byly opozicí napadnuty jako nespravedlivé, vyšel vítězně právě Branko Crvenskovski s více jak 60% hlasy získanými v druhém kole a po třech mandátech jako premiér Makedonie se stal třetím prezidentem.124 Další naplánované parlamentní volby v roce 2006 znamenaly opět změnu politické reprezentace, kdy koalice „Pro lepší Makedonii“ vedená VMRO-DPMNE, která bojkotovala předvolební jednání parlamentu, se znovu ujala vlády pod vedením Nikoly Gruevského. I přes to, Rychlík, Jan – Kouba Miroslav (2003). Dějiny Makedonie (Praha: Nakladatelství Lidové noviny), s. 270-271.

121

Branko Crvenkovski byl jeden z nejdéle působících makedonských politiků, který sloužil jako předseda vlády v letech 1992–1998 a 2002–2004. Mezi léty 2004–2009 se stal třetím makedonským prezidentem. Jako hlavní postava SDSM vedl zemi přes transformaci v 90. letech. V roce 2013 odešel z politiky, kdy byl v čele strany nahrazen Zoranem Zaevem.

122

Rossos, Andrew (2008). Macedonia and the Macedonians: A History (Stanford: Hoover Institution Press), pp. 280-281.

123

OSCE (2004). Former Yugoslav Republic of Macedonia: Presidential Election, 14 and 28 April 2004: Final Report (http://www.osce.org/odihr/elections/fyrom/35248, 20. 5. 2015), pp. 1-2; 23.

124

97

že se nejsilnější albánskou stranou voleb se stala DUI, Gruevski přizval do vlády partnerskou stranu DPA, která měla reprezentovat albánskou menšinu. Tento tah však způsobil politickou krizi, kdy poslanci DUI bojkotovali jednání parlamentu, docházelo k politickým přestřelkám mezi DUI a DPA, a v nepolední řadě docházelo k blokaci hlavních silničních tahů na severu Makedonie příznivci DUI. Celá situace vyústila v odstoupení DPA z vládní koalice v březnu 2008 a zorganizovaní předčasných voleb. Předčasné volby v roce 2008 se nesly v duchu neúspěšného summitu v Bukurešti, kdy díky řeckému vetu Makedonie nerozšířila řady NATO. Koalice vedená VMRO-DPMNE však obhájila svůj primát a dokonce získala ještě více křesel. Volby v některých oblastech s albánskou většinou musely být opakovány kvůli násilnostem, avšak opakované volby byly již díky dohledu policejních složek v pořádku a Nikola Gruevski mohl nakonec sestavit vládu společně již s nejsilnější albánskou stranou DUI.125 Tato situace si vyžádala odpověď druhé nejsilnější albánské strany DPA, která v období srpen 2009 až duben 2011 též bojkotovala jednání parlamentu.126 Volby v roce 2006 byly důležité ještě z jednoho ohledu a to díky vnitřnímu sporu ve straně SDSM. Na povolební schůzi dosavadní předseda vlády Vlado Bučkovski byl nahrazen Radmilou Šekerinskou. Tato změna zapříčinila nejen vnitřní rozbroj ve straně, ale také nemožnost vytvořit funkční opozici vůči vládnoucí VMRO-DPMNE. Do situace se vložil tehdejší prezident Branko Crvenkovski, který oficiálně podpořil Šekerinskou ve vedení strany, a i přes to, že z pozice prezidenta měl působit nadstranicky, se stal hlavní tváří opozice. Premiér Gruevski, který mimo jiné neuznal výsledky prezidentských voleb z roku 2004, se tak stal hlavním cílem osobních útoků a mezi oběma politickými představiteli se rozhořel spor, který byl mnohými odborníky pokládán za nemístný.127 Politický obrat byl dále dokonán v roce 2009, kdy do prezidentského křesla byl zvolen kandidát VMRO-DPMNE Gjorge Ivanov. Po nepokoj Dimeski, Jane (2014). The Republic of Macedonia’s 2014 Parliamentary Elections Handbook (Skopje: The Konrad Adenauer Stiftung and Institute for Democracy „Societas Civilis“), pp. 28-33.

125

Gazda, Adam (2013). Politická krize v Makedonii skončila. Rozdělení země trvá. Mezinárodní politika. 25. 3. 2013 (http://www.iir.cz/article/politicka-krize-v-makedonii-skoncila-rozdeleni-zeme-trva, 20. 5. 2015).

126

Dworack, Sebastian (2002). Macedonia and Its OSCE Mission 2006-2008: Trouble Making the Grade. IFSH OSCE Yearbook 2008 (http://ifsh.de/file-CORE/documents/yearbook/ english/08/Dworack-en.pdf, 20. 5. 2015), pp. 226-227.

127

98

ných volbách v roce 2008, byly prezidentské volby zkouškou, zda je Makedonie schopna uspořádat spravedlivé volby dle standardů Unie a dobrý průběh voleb byl obecně brán jako test vyspělosti na cestě do NATO a EU.128 Cesta k současné polické krizi Celkový obraz politické scény v Makedonii se však znovu pokazil v roce 2010, kdy vládní koalice zmrazila účty jedné televizní stanice a třem tištěným médiím. Opoziční strana SDSM napadla tyto kroky jako protiústavní, kdy dle jejích slov mělo uzavření médií sloužit pouze politickým účelům. Dle nejdéle sloužícího makedonského politika a staronového předsedy SDSM Branka Crvenkovského se tak vládní strana VMRO-DPMNE snažila pouze umlčet kritiku. Celá situace nakonec vyústila v nejostřejší politickou krizi od roku 2001, když opoziční strany pod vedením Crvenskovského opustily parlament a požadovaly konání předčasných voleb. Předseda vlády Gruevski na konání nových voleb přistoupil v březnu 2011, načež si opozice začala klást nové nároky – rozmrazení účtů daných médií a představení nového zákonu o médiích – pod výhružkou bojkotu voleb. Vládní strana se zavázala podmínky splnit a mimo jiné bylo dosaženo konsenzu na změnu volebního zákona, který navýšil počet křesel v parlamentu na 123.129 Vládní koalice s nejsilnější stranou VMRO-DPMNE ve volbách v roce 2011 svůj mandát obhájila a Nikola Gruevski byl pověřen sestavením již své třetí vlády v řadě. Albánská menšina byla opět zastoupena dosavadní vládní stranou DUI.130 Nové volby ovšem polickou krizi neukončily a ta se přenesla i do dalších let. Krize mezi vládní stranou VMRO-DPMNE a opoziční SDSM opět naplno propukla 24. prosince 2012, kdy vláda schválila nový rozpočet na rok 2013. Opozice napadla vládní stranu za přílišné plýtvání státními penězi a nazvala tento krok kupováním voličů. Navrhla také snížení státního schodku zhruba o 300 miliónů €. Vláda se proti tomuto tvrzení jasně vyhranila, kdy dle jejich slov by škrty znamenaly ohrožení vyplácení dotací pro zemědělce, mezd státních zaměstnanců ČT24 (2009). Ve volbách makedonského prezidenta vyhrál Ivanov. ČT24. 6. 4. 2009 (http:// www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/50790-ve-volbach-makedonskeho-prezidenta-vyhral-ivanov/, 20. 5. 2015).

128

Původní počet křesel byl 120. Nová tři křesla obsadili kandidáti ze tří nových volebních okrsků – Evropa a Afrika, Severní a Jižní Amerika, Austrálie a Asie.

129

Dimeski, Jane (2014). The Republic of Macedonia’s 2014 Parliamentary Elections Handbook (Skopje: The Konrad Adenauer Stiftung and Institute for Democracy „Societas Civilis“), pp. 31-33.

130

99

či důchodů, a nakonec navrhla změny znamenající úspory pouze okolo 3 miliónů €. Opozice s těmito škrty nebyla spokojena a jednání o rozpočtu se snažila bránit fyzickou silou. Představitelé opozičních stran byli nakonec z jednání vyvedeni bezpečnostní službou, kdy několik představitelů utrpělo lehká zranění. Napjatá situace pokračovala i před budovou parlamentu, kde proti sobě stály dva tábory čítající několik tisícovek lidí. I přes to, že obě skupiny oddělovala policie, došlo k pár střetům, z kterých vyšlo několik zraněných. Lídr SDSM Crvenskovski, který se fyzicky zúčastnil tohoto incidentu, následně prohlásil, že v zemi panuje totalitární režim a chování vládních představitelů označil za protiústavní. Pod výhružkou bojkotu následujících komunálních voleb opozice nadiktovala několik podmínek, které však byly vládou zamítnuty a k pouličním střetům docházelo dále. Do urovnání sporů mezi dvěma hlavními politickými stranami se vložil prezident Ivanov, jehož snaze se však nedostalo žádné odezvy. Výzvy na ukončení sporů a znovu-zahájení politického dialogu zaznívaly i z úst představitelů OBSE, NATO, EU či USA. V lednu 2013 navštívil Makedonii komisař Štefan Füle, který opřel svou návštěvu o možné negativní hodnocení ve výroční zprávě, což by ještě více oddálilo zahájení vyjednávání o vstupu. Zemi navštívilo i několik dalších představitelů EU, avšak jejich snaha nepřinesla žádné výsledky. Průlom nastal až po společné návštěvě komisaře Füleho, europoslance Howitta a bývalého předsedy Evropského parlamentu Jerzyho Buzka 1. března 2013, kdy byla krize zažehnána a došlo k dohodě mezi vládou a opozicí. Obě znepřátelené strany souhlasily s vypsáním předčasných voleb, obnovením dialogu a posílením debaty o demokracii v zemi.131 Rok 2014 se tak stal supervolebním, kdy Makedonci během čtrnácti dnů rozhodli o složení nové vlády i postu prezidenta, vše pod dohledem pozorovatelů OBSE. Post prezidenta obhájil Gjorge Ivanov, který ovládl obě volební kola a předstihl všechny své pronásledovatele.132 Parlamentní volby opět vyhrála strana VMRO-DPMNE a Nikola Grujevski byl již počtvrté pověřen sestavením vlády, do které byla již tradičně přizvána albánská strana DUI. Výsledky byly ihned po oznámení Gazda, Adam (2013). Politická krize v Makedonii skončila. Rozdělení země trvá. Mezinárodní politika. 25. 3. 2013 (http://www.iir.cz/article/politicka-krize-v-makedonii-skoncila-rozdeleni-zeme-trva, 13. 5. 2015).

131

Mangova, Ilina – Bliznakovski, Jovan – Kiprijanovska, Ivana (2014). The Republic of Macedonia’s 2014 Presidential Elections Handbook (Skopje: The Konrad Adenauer Stiftung and Instute for Democracy „Societas Civilis“), p. 71.

132

100

napadeny nově zvoleným předsedou největší opoziční strany SDSM Zoranem Zaevem, který veřejně prohlásil, že výsledky obou voleb neuzná a obvinil Grujevského z vyhrožování, vydírání a kupování hlasů.133 I přes nevoli kandidátů SDSM, volební komise uznala výsledky voleb během května 2014 a oficiálně rozdělila mandáty. Mezinárodní pozorovatelé OBSE uvedli, že samotné volební dny se obešly bez větších potíží a uskutečnily se tak transparentní a dobře zvládnuté volby. Dle závěrečné zprávy byla v pořádku i předvolební kampaň kandidátů a její financování, avšak napadnuta byla média za jejich zkreslování ve prospěch vládnoucí strany a špinění opozičních kandidátů. Důvodem je tolik diskutované nepřímé ovládání médií vládnoucími stranami.134 Povolební frustrace SDSM a dlouhé čekání na dobrý výsledek, přinesl další obvinění a krizi, která naplno propukla v únoru 2015. Strana SDSM pod vedením Zorana Zaeva, která od voleb v roce 2014 bojkotovala zasedání Shromáždění, obvinila vládní stranu VMRO-DPMNE ze spolupráce s tajnou službou na masovém sledování 20 000 Makedonců včetně novinářů, politických a duchovních představitelů. Předseda vlády Gruevski měl podle zveřejněných informací společně se šéfem tajné služby plánovat zásahy do procesu soudnictví, médií a městského plánování. Hned po zveřejnění těchto informací bylo jasné, jak je daná situace vážná a na celý spor upozornil člen Evropského parlamentu Ivo Vajgl, který vyzval EU k pomoci zemi vyřešit tento spor. Obvinění ze strany Zorana Zaeva lze považovat za odpověď na obvinění proti jeho osobě z 31. ledna ze spolupráce s nejmenovanou zahraniční tajnou službou a pokusem o převrat v zemi. To je dle vládní strany i důvod, jak Zaev k pochybným, nepravdivým nahrávkám přišel.135 Po zveřejnění dalších a dalších nahrávek, které „utvrzují“ vládní stranu z nedemokratických praktik, se v druhé polovině května situace ještě více vyostřila. 17. května vyšlo do ulic okolo 60 000 protestujících, kteří požadovali odstoupení vlády, vytvoření přechodné vlády a postupnou přípravu na svobodné Casule, Kole (2014). Macedonia’s conservatives win parliamentary, presidential elections. Reuters. 27. 4. 2014 (http://www.reuters.com/article/2014/04/27/us-macedonia-election-idUSBREA3Q0ES20140427, 20. 5. 2015).

133

OSCE (2014). The former Yugoslav Republic of Macedonia, Presidential and Early Parliamentary Elections, 13 and 27 April 2014: Final Report (http://www.osce.org/odihr/elections/fyrom/121306, 20. 5. 2015), pp. 2-3; 24

134

MacDowall, Andrew (2015). Fears for Macedonia’s fragile democracy amid coup and wiretap claims. The Guardian. 27. 2. 2015 (http://www.theguardian.com/world/2015/feb/27/ fears-macedonias-fragile-democracy-amid-coup-wiretap-claims, 20. 5. 2015).

135

101

a spravedlivé volby.136 Podobné shromáždění se událo i o den později na podporu vládní strany a samotného Gruevského, který potvrdil, že se své pozice nevzdá. Pásky jsou podle něj produktem zahraniční tajné služby, která se prostřednictvím Zaeva a SDSM pokouší o státní převrat v zemi.137 Díky celkové eskalaci se do situace opět vložila EU, která naplánovala na 20. května první setkání obou představitelů, tří členů Evropského parlamentu a komisaře pro rozšíření a politiku sousedství Johannese Hahna. První kolo vyjednávání nepřineslo žádné konkrétní výsledky a oba představitelé společně souhlasili pouze na pokračování integrace s EU a prosazování demokratických principů v zemi.138 Konsenzus byl dosažen až 2. června ve Skopji, kdy šéfové čtyř největších politických stran a komisař Hahn po osmihodinovém vyjednávání souhlasili na konání předčasných voleb nejpozději koncem dubna 2016.139 Závěr Současná politická krize se dá dost jasně připodobnit ke dvěma krizím z počátku tohoto desetiletí. Opozice pod vedením SDSM, která čeká na větší úspěch ve volbách od roku 2006, se stále nechce vzdát pozice jedné z nejsilnějších stran v Makedonii a díky vytváření politických konfliktů upozorňuje voliče a mezinárodní společenství na problémy v zemi. I přes to, že hlavní vládní strana pokládá dané osočení za konstrukt a zaujímá k nim odmítavý postoj, nemění se nic na tom, že dle odborníků na region je Gruevski často pokládán za představitele využívající nedemokratické praktiky k utužení systému v zemi. Nedůvěra napříč politickým spektrem je opravdu enormní, kdy v podstatě žádné výsledky voleb od roku 2002 se neobešly bez kritiky opozice a velice oblíbenou taktikou se stal bojkot parlamentu. Otázkou je také jakou roli hraje v tomto sporu incident z 10. května z Kumanova, při kterém zemřelo 8 policistů a 14 ozbrojenců. Gruevski označil tento incident za jasný útok Marusic, Sinisa Jakov (2015). Macedonians Stage Mass Protests for PM’s Resignation. Balkan Insight. 17. 4. 2015 (http://www.balkaninsight.com/en/article/macedonia-braces-for-big-anti-government-protest, 20. 5. 2015).

136

Casule, Kole (2015). Macedonia’s embattled leader rallies supporters in show of force. Reuters. 18. 5. 2015 (http://www.reuters.com/article/2015/05/18/us-macedonia-crisis-idUSKBN0O20A420150518, 20. 5. 2015).

137

Marusic, Sinisa Jakov (2015). No End to Macedonia Crisis After Strasbourg Talks. Balkan Insight. 20. 5. 2015 (http://www.balkaninsight.com/en/article/macedonia-confronting-leaders-hold-marathon-talks-in-strasbourg, 20. 5. 2015).

138

ČT24 (2015). Krizi v Makedonii mají ukončit předčasné volby. Česká televize. 2. 6. 2015 (http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/313523-krizi-v-makedonii-maji-ukoncit-predcasne-volby/, 10. 6. 2015).

139

102

teroristické skupiny a požaduje nezávislé vyšetřování, avšak opozice hovoří pouze o vykonstruovaném konfliktu, který má zakrýt skutečné problémy v zemi a zvýšit kredibilitu současného předsedy vlády.140 Jako logický mediátor se jeví EU, která s mediací a budováním státu v regionu a hlavně v Makedonii má nemalé zkušenosti. Makedonie, která se těší statusu kandidátské země již od roku 2005, má historii posledních let protkanou zásahy EU. Unie se výrazně podílela na podpisu OFA, vedla v zemi jednu peacekeepingovou a dvě policejní mise a pomáhala s řešením politické krize na přelomu let 2012 – 2013, apod. Dle zkušeností z nedávné historie můžeme konstatovat, že dosažený konsensus a konání předčasných voleb nemusí nutně znamenat ukončení politické krize. EU bude muset ve stabilizaci Makedonie pokračovat i nadále a rozvíjet politický dialog napříč politickým spektrem. Právě nedostatečný politický dialog a neustálé konání předčasných voleb znatelně poškozují naplňování reforem, kdy od roku 2002 všechny velké politické strany bojkotovali jednání Shromáždění na nějaký čas a v roce 2016 budeme svědky již 4 předčasných voleb od roku 2006. Navíc je nad míru jasné, že již tak problematické navázaní přístupových rozhovorů s EU, díky opakovanému řeckému vetu od roku 2009, se nepodaří dosáhnout ani v nejbližší době. Současná krize nejen podkopává celkově slabé instituce v zemi a zapříčiňuje tak neplnění základních podmínek, ale také budí obavy dalších členských států Unie, které zahájení vyjednávání musí schválit. Vládnutí VMRO-DPMNE navíc i ukázalo, že politické špičky stále postrádají dostatek politické kultury a základní principy demokracie, na které se opozice snaží všemi kauzami upozornit a vládu ještě více destabilizovat.141 Reference Casule, Kole (2014). Macedonia’s conservatives win parliamentary, presidential elections. Reuters. 27. 4. 2014 (http://www.reuters.com/

The Guardian (2015). Violence between Macedonia police and ‘terrorists‘ increases scrunity of PM. The Guardian. 11. 5. 2015 (http://www.theguardian.com/world/2015/may/11/macedonia-violence-nikola-gruevski-government, 20. 5. 2015).

140

EurActiv.com (2015). Macedonian political crisis hampers EU membership bid. EurActiv. com. 30. 3. 2015 (http://www.euractiv.com/sections/enlargement/macedonian-political-crisis-hampers-eu-membership-bid-313348, 20. 5. 2015).

141

103

article/2014/04/27/us-macedonia-election-idUSBREA3Q0ES20140427, 20. 5. 2015). Casule, Kole (2015). Macedonia’s embattled leader rallies supporters in show of force. Reuters. 18. 5. 2015 (http://www.reuters.com/article/2015/05/18/us-macedonia-crisis-idUSKBN0O20A420150518, 20. 5. 2015). ČT24 (2009). Ve volbách makedonského prezidenta vyhrál Ivanov. Česká televize. 6. 4. 2009 (http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/50790-ve-volbach-makedonskeho-prezidenta-vyhral-ivanov/, 20. 5. 2015). ČT24 (2015). Krizi v Makedonii mají ukončit předčasné volby. Česká televize. 2. 6. 2015 (http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/313523-krizi-v-makedonii-maji-ukoncit-predcasne-volby/, 10. 6. 2015). Dimeski, Jane (2014). The Republic of Macedonia’s 2014 Parliamentary Elections Handbook (Skopje: The Konrad Adenauer Stiftung and Institute for Democracy „Societas Civilis“). Dworack, Sebastian (2002). Macedonia and Its OSCE Mission 2006-2008: Trouble Making the Grade. IFSH OSCE Yearbook 2008 (http://ifsh.de/file-CORE/documents/yearbook/english/08/Dworack-en.pdf, 20. 5. 2015). EurActiv.com (2015). Macedonian political crisis hampers EU membership bid. EurActiv.com. 30. 3. 2015 (http://www.euractiv.com/sections/ enlargement/macedonian-political-crisis-hampers-eu-membership-bid-313348, 20. 5. 2015). Gazda, Adam (2013). Politická krize v Makedonii skončila. Rozdělení země trvá. Mezinárodní politika. 25. 3. 2013 (http://www.iir.cz/article/ politicka-krize-v-makedonii-skoncila-rozdeleni-zeme-trva, 20. 5. 2015). MacDowall, Andrew (2015). Fears for Macedonia’s fragile democracy amid coup and wiretap claims. The Guardian. 27. 2. 2015 (http://www. theguardian.com/world/2015/feb/27/fears-macedonias-fragile-democracy-amid-coup-wiretap-claims, 20. 5. 2015). Mangova, Ilina – Bliznakovski, Jovan – Kiprijanovska, Ivana (2014). The Republic of Macedonia’s 2014 Presidential Elections Handbook (Skopje: The Konrad Adenauer Stiftung and Instute for Democracy „Societas Civilis“). Marusic, Sinisa Jakov (2015). Macedonians Stage Mass Protests for PM’s Resignation. Balkan Insight. 17. 4. 2015 (http://www.balkaninsight. com/en/article/macedonia-braces-for-big-anti-government-protest, 20. 5. 2015). Marusic, Sinisa Jakov (2015). No End to Macedonia Crisis After Strasbourg Talks. Balkan Insight. 20. 5. 2015 (http://www.balkaninsight.com/

104

en/article/macedonia-confronting-leaders-hold-marathon-talks-in-strasbourg, 20. 5. 2015). OSCE (2004). Former Yugoslav Republic of Macedonia: Presidential Election, 14 and 28 April 2004: Final Report (http://www.osce.org/odihr/elections/fyrom/35248, 20. 5. 2015). OSCE (2014). The former Yugoslav Republic of Macedonia, Presidential and Early Parliamentary Elections, 13 and 27 April 2014: Final Report (http:// www.osce.org/odihr/elections/fyrom/121306, 20. 5. 2015). Rossos, Andrew (2008). Macedonia and the Macedonians: A History (Stanford: Hoover Institution Press). Rychlík, Jan – Kouba Miroslav (2003). Dějiny Makedonie (Praha: Nakladatelství Lidové noviny). The Guardian (2015). Violence between Macedonia police and ‘terrorists‘ increases scrunity of PM. The Guardian. 11. 5. 2015 (http://www.theguardian.com/world/2015/may/11/macedonia-violence-nikola-gruevski-government, 20. 5. 2015).

105

Markéta Slavková Fakulta humanitních studií, Univerzita Karlova v Praze (FHS UK) Srebrenica dvacet let po genocidě: Etnografie, lidská práva a každodenní život v podaytonské Bosně a Hercegovině Letos v červenci to bude 20 let od doby, kdy se východobosenské město Srebrenica nesmazatelně zapsalo do historie díky válečnému konfliktu na území bývalé Jugoslávie v první polovině 90-tých let. I přesto, že byla Srebrenica 16. dubna 1993 prohlášená “Bezpečnou zónou OSN”, v červenci 1995 město podlehlo válečné ofenzívě Vojsk Republiky Srbské (VRS). To vyústilo v událost označovanou jako “Srebrenický masakr”, kterou později Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii v Haagu (ICTY) označil jako nejhorší krveprolití v Evropě od konce druhé světové války (ICTY, Facts about Srebrenica). Masakr i následné krycí operace byly plánované a dobře organizované, na základě čehož lze tento čin podle ICTY klasifikovat jako genocidu (ibid.). Genocida (na rozdíl od masakru) je úmyslná a systematická snaha o zničení vybrané skupiny lidí, která se vyznačuje několika identifikovatelnými fázemi, a která vykazuje specifickou vnitřní logiku (viz Zwaan, 2003). To otevírá řadu otázek, které se týkají procesu formace kolektivní identity a mechanismů, které stojí za definováním a potenciální diskriminací konkrétních skupin ve společnosti. Tyto otázky nejsou relevantní pouze v “době války”, ale je důležité se jimi zabývat i v “době míru”. Tato prezentace se tudíž zaměřuje na současné politické rozdělení BiH v kontextu národností, etnické, náboženské a zároveň i “žité” identity, s důrazem na situaci v Srebrenici. Cílem prezentace je představit některé problematické aspekty současného podaytonského rozdělení BiH. Na základě mého dlouhodobého etnografického výzkumu v Sarajevu a ve východní Bosně se jeví podaytonský model jako značně problematický a to zejména ve dvou ohledech: 1) Rozdělil zemi do “umělých geografických” entit, které nekorespondují s demografickou situací v zemi a následně vedl i k rozdělení značně heterogenní populace do zjednodušujících nábožensko-etnických identitních kategorií. 2) V důsledku toho je současná BiH do velké míry “nefunkční” zemí se závažnými ekonomickými problémy, ve které každodenně dochází, v mnohých oblastech života, k porušování základních lidských práv a svobod. Tyto problémy zpravidla nejvážněji posti-

106

hují lokality, které byly nejhůře poškozené válečných konfliktem, jako je Srebrenica. 1) Post-genocidní komunita v Srebrenici: Stříbrné město, které se mohlo třpytit zlatem… Téměř dvacet let po válečnému konfliktu na území bývalé Jugoslávie v první polovině 90 tých let, během kterého se východobosenské město Srebrenica nesmazatelně zapsalo do historie, jsou ulice stále lemované rozstřílenými domy a téměř na každém rohu lze spatřit stopy války. ‘Neuvěřitelné”, komentoval situaci bosenský pár středního věku ze svého nynějšího vídeňského domova. “Kdyby všechna ta humanitární pomoc a peníze, které šly za Srebrenici nezmizely, čaršija (centrum města) by byla dnes ze zlata’. ‘Vypadala by jako New York…’, prohlásil místní mladík, když jsme pozorovali západ slunce nad městem z lavičky na kopci (Terénní zápisky M.S.). Pod našima nohama se rozprostíralo “Stříbrné město” — po tisíciletí historicky významná oblast na břehu řeky Driny, kde se mísily západní kulturní vlivy s východními. Dnes, po posledním válečném konfliktu, se Srebrenica stala sociálně i ekonomicky marginalizovanou lokalitou, kde se s trochou nadsázky zastavil i čas. Každodenní rutina se rozvíří pouze na několik dní v roce a to na výročí Srebrenického masakru. Dne 11. 7. navštíví Pamětní hřbitov v Potočari přibližně 30 000 až 50 000 lidí — truchlící pozůstalí, účastníci pochodu míru, aktivisté, politici, novináři. Jindy tiché městečko dnes s pouhými několika tisíci obyvateli, se objeví na televizních obrazovkách po celém světě. Tento červenec to bude dvacet let od genocidy a i přesto nebyly všechny oběti pohřbeny, a některé ani identifikovány. Za poslední války v BiH se Srebrenica stala izolovanou enklávou v obležení. I přesto, že byla 16. dubna 1993 prohlášená “Bezpečnou zónou OSN”, v červenci 1995 město podlehlo válečné ofenzívě Vojsk Republiky Srbské (VRS) (viz Honig a Both, 2001). To vyústilo v událost označovanou jako “Srebrenický masakr”, kterou později Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii v Haagu (ICTY)142 označil jako nejhorší krveprolití v Evropě od konce druhé světové války (ICTY, Facts about

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii v Haagu (ICTY/ International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia — http://www.icty.org)

142

107

Srebrenica143). Informace získané při exhumacích, od demografických expertů a z rozličných dokumentů v kombinaci se svědectvími obětí i obviněných dovedly ICTY k rozhodnutí, že bosensko-srbské síly (VRS) zabily okolo 8 000 civilistů nebo válečných zajatců — převážně mužů a chlapců bosensko-muslimské identity (ibid.)144 Masakr i následné “krycí” operace byly plánované a dobře organizované, vzhledem k tomu lze tento čin podle ICTY klasifikovat jako genocidu (ibid.). Genocida (na rozdíl od masakru) je úmyslná a systematická snaha o zničení vybrané skupiny lidí, která se vyznačuje několika identifikovatelnými fázemi, a která vykazuje specifickou vnitřní logiku (viz Zwaan, 2003). To otevírá řadu otázek, které se týkají procesu formace kolektivní identity a mechanismů, které stojí za definováním a potenciální diskriminací konkrétních skupin ve společnosti. Tyto otázky nejsou relevantní pouze v “době války”, ale je důležité se jimi zabývat i v “době míru”. V návaznosti na tuto myšlenkovou linii se článek snaží přiblížit na příkladu Srebrenice problematiku národnostní, etnické, náboženské a zároveň i “žité” identity v historickém kontextu a v rámci podaytonského politického rozdělení BiH. V současnosti je Srebrenica běžně v různých politických projevech či na humanitárních akcích převážně tematizována jako místo genocidy — s trochou nadsázky — jako jeden “velký pamětní hřbitov”. Oproti tomu se často opomíná skutečnost, že do Srebrenice se mnozí vrátili a i dnes zde žijí lidé, kteří bojují za “každodenní chléb” a “lepší budoucnost”. V tomto smyslu je tento článek nejen o mrtvých, kteří jsou pohřbeni na pamětním hřbitově v Potočari a na dalších hřbitovech v okolí, ale zejména o těch, kteří přežili, vrátili se a jsou “unavení” od neustálého odkazovaní k temné minulosti města, ve kterém život zatížený vzpomínkami běží dál. 2) Srebrenica jako “křižovatka” kulturních vlivů: Krátká exkurze do historie regionu Na konci dubna 2015 jsem seděla s historikem Emirem Filipovićem v jedné kavárně v centru Sarajeva. Zmínila jsem, že jsem byla překva Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii v Haagu (ICTY/ International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavi) “Facts about Srebrenica” — http://www.icty.org/x/ file/Outreach/view_from_hague/jit_srebrenica_en.pdf

143

Čísla ohledně počtu obětí Srebrenického masakru jsou dlouho diskutovaným problémem. Orientačně se tak držím čísel oficiálně uznaných ICTY. Počet obětí však může být reálně i vyšší. Organizace Srebrenické matky odhaduje na základě vlastních šetření počet obětí kolem 11 000. Spekulace o menším počtu obětí než uvádí ICTY se jeví na základě informací nashromážděných ICTY a ICMP jako nevěrohodné.

144

108

pená, jak bohatá je historie Srebrenice, a že představa města pouze ve spojení s genocidou je značně zjednodušující perspektiva. Emir souhlasil. ‘Jedna věc mi však není úplně jasná’, řekla jsem a pokračovala. ‘Když na území, kde žily nějaké populace, řekněme např. Ilyrové v Srebrenici, pak přišli staří Římané a několik století poté Slované a Avaři — kolik mohlo být těch, kteří přišli a kolik zůstalo původní populace?’ Emir vysvětlil, že často skupiny, které byly poté označovány např., jako Slované jsou v podstatě menšina, které se podařilo prosadit svůj “styl života” jako dominantní, a který byl pak dále přejímán i “původními” obyvateli regionu. ‘Nejrozšířenější v Bosně je něco, co nazvali jako “dinárský typ’, Emir dodal. Souhlasně jsem kývla hlavou a řekla: ‘Lidé jsou dnes do větší nebo menší míry produktem rozličných kultur v minulosti. Jsme natolik smíšení, že nás to činí neodlišitelnými. To je rovněž důvod proč — a to mi potvrdili v ICMP145, nelze rozeznat z DNA pozůstatků kostí z masových hrobů, jestli je obětí “Srb”, “Chorvat” nebo “Bošňák”. Sví jsme prostě homo sapiens sapiens.’ (Terénní deník M.S.) Historie Srebrenice by se dala označit za “výstavní ukázku” komplexnosti populace a rozmanitosti, se kterou se lze setkat v rámci jedné lokality. Oblast Podrinje, ve které se město nachází, byla po tisíciletí “křižovatkou” kultur – hraniční zónou, ve které se prolínají rozličné západní i východní kulturní vlivy. Vše, s čím se dnes v lokalitě setkáváme, je do menší či větší míry produktem těchto historických vlivů – od demografické skladby současné populace po socio-kulturní normy v regionu. V této myšlenkové linii se kolektivní identita počne jevit jako něco daleko více komplikovaného a méně jasného než se běžně předpokládá. Srebrenica (již v antice známá jako Argentaria — „Stříbrné město“), je obec a zároveň správní jednotka (opština) ve východní Bosně, která dnes administrativně v rámci BiH spadá pod entitu Republika Srpska. Město je pojmenované podle tradice těžby rudy — zejména stříbra a olova, která sahá až do antiky (viz Imamovic, 2012). Zhruba od konce 1. stol. př. n. l. začínají do oblasti pronikat Staří Římané, kteří se zde usazují a žijí spolu s původním Ilyrským obyvatelstvem, ale do oblasti se stěhuje i řada cizinců (ibid.). Ve středověku se Srebenica stala jedním z nejvýznamnějších stříbrných dolů na západ od Srbska (Malcom, 2002: 24-25). Od roku 1422 Bosna a Srbsko produkovaly výše od pětiny stříbra v Evropě (Malcom, 2002: Mezinárodní komise pro pohřešované osoby (International Commission on Missing Persons — http://www.ic-mp.org)

145

109

25). V té době bylo Podrinje multikulturní oblast osídlená potomky starých Ilyrů, Římanů, Slovanů, Avarů, Sasů a dalších a zároveň region, kde se střetávaly zájmy uherských a bosenských králů, srbských despotů a františkánů a kde vedle sebe existovala různá náboženství. Zhruba polovině 15. stol. se lokalita stává součástí osmanské říše a začne se zde šířit Islám (viz Mutapcic, 2012: 27-28). V druhé pol. 19. stol. se Bosenský vijalet (správní jednotka v rámci osmanské říše) dostává pod nadvládu Rakousko-Uherska (blíže viz např. Malcom, 2002: 136-155). Před posledním válečným konfliktem v 90. letech 20. století v době SFRJ představovala Srebrenica a její blízké okolí jednu z dobře rozvinutých oblastí především díky svému nerostnému bohatství a lázeňskému turismu. “Kdyby nebyla válka, nikdy bych neměl důvod odejít”, povzdechl si Srebreničan, který od konfliktu žije v Rakousku. “Před válkou nám nic nechybělo”, prohlásila místní žena, která po válce žila s dětmi jako uprchlice u Tuzly a posléze se vrátila do Srebrenice. “Měla jsem práci, muže, který měl rovněž zaměstnání. Na večer jsme vyšli s přáteli do města. Čaršija byla plná lidí, kteří se po práci šli projít na Guber (léčivé prameny, dřív lázně) nebo si dali něco k pití v jedné z četných kaváren” (Terénní zápisky M.S.). Toto výsadní postavení spolu s “multikulturním” charakterem města, který přetrval první i druhou světovou válku se drasticky mění v době posledního válečného konfliktu v 90 tých letech 20. století. Hlášení UNHCR146 z 19. 2. 1993 popisuje válečnou situaci následovně: “Město podle našich poznatků nemá vůbec žádné potraviny. Obyvatelé se pořádně nenajedli už celé měsíce a živí se obilnými plevami a kořínky, takže každý den jich mnoho umírá hladem a vyčerpáním” (Honig a Both, 2001: 112, 113). Cathie Carmichael zmiňuje britského důstojníka Garryho Donaldsona, který byl v Srebrenici před masakrem v roce 1995 (Carmichael, 2002: 84). ‘Město mu připomínalo Varšavské ghetto… Jako mnozí zahraniční pozorovatelé byl paralyzovaný svou neschopností předejít této humanitární krizi’ (ibid.). Cítil se “zdrcen smutkem” při pohledu na “chudobu a nouzi” kolem sebe (ibid.). 3) O žité pluralitě identit a národně-etnicko-náboženských kategoriích Z této poněkud delší “exkurze” do historie regionu je zřejmé, že situace je značně komplikovaná, a že zde odedávna vedle sebe žily různé skupiny, které disponovaly rozmanitostí identit. Tyto vztahy lze sledovat 146

Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (The UN Refugee Agency – http://www. unhcr.org)

110

např. na historii jídla, kde se projevují např. expanzí nových kulinářských repertoárů do lokálních stylů. V Srebrenici se traduje, že s příchodem Osmanů v regionu téměř vymizela výroba vína (populární u místních Bogomilů a Františkánů), ale místo ní se prosazuje dnes již staletá tradice pálení rakije (ovocné destilované pálenky), která je společensky významným alkoholickým nápojem a oblíbeným “přírodním lékem” dodnes i mezi “Bošňáky” (Terénní zápisky M.S.). Mezi “bosenskými muslimy” zde není výjimkou představa, že zákaz konzumace alkoholu se váže pouze s obdobím Ramadanu a ve zbytku roku jsou tak četné slivovice, hruškovice, meruňkovice, ořechovice a další pálenky oblíbeným večerním nápojem (ibid.). Jak je to možné? Komplikovanost “žité lidské identity” spočívá v tom, že máme možnost ji aktivně formovat, ale zároveň “to, kdo jsme” je významně formováno zvenčí politicko-ekonomicko-společným kontextem, ve kterém se nacházíme. Jinak řečeno, z právního hlediska je lidská identita jasně ohraničena politicko-správními celky a vymezena ve smyslu “etnicity”, “národnosti” a případně “náboženského vyznání”. Oproti tomu “situace na terénu” je mnohem málo čitelnější, ale tam již často úředník “z okna kanceláře” nedohlédne. Např. v rámci národního censu (Popis BiH 2013), jehož přesné výsledky do dnes nejsou známé, byly na výběr základní kategorie: “Bosánac”, “Bošňák”, “Bosenský Chorvat” a “Bosenský Srb” (Terénní zápisky M.S.). Problém takového vymezení identity počíná tím, že mísí “etnicitu” s “nacionalitou” a “vírou”, a vytváří představy kolektivní identity, které rozdělují obyvatele regionu, mnohem více než v jeho dlouhé historii. Co více, často se i rozchází s žitou zkušeností sociálního aktéra a může tak vést k určité formě krize identity. Co když je někdo Bošňák a má rád vepřové? Lidská identita, jak píše Malkki, je “vždycky pohyblivá a má procesuální charakter – částečně je naším produktem a zároveň tím, jak nás kategorizují druzí, částečně situací, ve které se nacházíme, částečně statusem, znakem, zbraní, štítem, souhrnem vzpomínek atd.” (Malkki, 1992: 37). Můžeme ji chápat jako určitou “koláž” — mozaiku rozmanitých kulturních vlivů (ibid.) Identita je nám převážně připisována z venčí, ale způsoby, kterými se v těchto “společenských doporučeních” orientujeme a jak je využijeme, otevírají prostor pro kreativitu. V tomto smyslu je legitimní se cítit bosenským muslimem, který si někdy vychutná vepřové koleno, ale s alkoholem, cigaretami a případně i vepřovým masem si dá “pauzu” během Ramadanu — stejně tak jako se považovat za katolíka, který se nepostí a volí “komunisty”.

111

Generalizace a stereotypní zacházení s lidskou identitou a představou “kultury” jako s jasným celkem, který lze jednoznačně geograficky vymezit, bylo na konci minulého století kritizované mnohými sociálními vědci (viz např. Abu-Lughod, 1991; Clifford, 1992, Gupta; Fergusson, 1992, Gupta; Fergusson, 1997, Malkki 1992). I přesto však ve všeobecném povědomí, politických výrocích, mediální rétorice a v rámci právních vztahů etnicko-národní (případně náboženské) vymezení identity přetrvává. Na co se často zapomíná, je, že politicko-správní entity, které z právního, ale i společenského hlediska významně ovlivňují identitu jedince ve společnosti, jsou sami poměrně nedávnými historickými konstrukty. Benedict Anderson napsal, že národní státy jsou v podstatě “představované komunity” (imagined communities) v tom smyslu, že “ani obyvatelé toho nejmenšího národa na světě se nikdy nemohou znát navzájem, tudíž si svou soudržnost zkrátka pouze představují” (Anderson 1983: 15-16). Rovněž Gellner v podobné myšlenkové linii podotýká, že: ‘Nacionalismus neprobouzí národy k sebeuvědomění, ale vynalézá národy tam, kde dříve neexistovaly’ (Gellner, 1964: 169). Jinak řečeno, národní stát, stejně jako kategorie etnicity a národnosti jsou ve výsledku myšlenkovými konstrukty. Hranice států nejsou a nikdy v plném slova smyslu nebyly nepropustnými „železnými oponami“, ale jsou ve výsledku intelektuálně vytvořené čáry na mapě. V tomto smyslu je pevné vymezení tzv. kulturních a národních identit zjednodušující a může být i potenciálně nebezpečné jak se ukazuje na zkušenostech ze Srebrenice. 4) Život v podaytonské Bosně Doba Federativní lidové republiky Jugoslávie (SFRJ) je na Balkáně většinově vzpomínaná jako pozitivní éra, kterou je možné shrnutou Titovým sloganem “bratrstvo” a “jedinstvo”, jelikož se obyvatelé Jugoslávije příliš neohlíželi na nábožensko-etno-národnostní identity. Nejen v Srebrenici, ale i v Sarajevu vzpomínají lidé, že nezávisle na svůj “etnický” původ nebo náboženské přesvědčení spolu slavili rozličné svátky jako Uskrs (katolické Velikonoce), pravoslavný Božić (Vánoce) i Ramazanski Bajram (muslimský svátek po měsíčním půstu Ramadanu) (Terénní zápisky M.S.). To mimochodem dobře vysvětluje i rozšířenost fenoménu tzv. “Jugonostalgie” na područí Balkánu. Tuto situaci radikálně proměnila válečná akcentace nacionalismu; že by mohlo dojít do takového krveprolití, neočekával z běžných obyvatel více méně nikdo. “Pořád nemůžu uvěřit, že se to stalo”, je věta, kterou lze často v Bosně za-

112

slechnout, když přijde řeč na válku. Přesto však byl ozbrojený konflikt v některých případech interpretován jako exploze “starodávné etnické nenávisti” (viz Gordy 1999: 3). V každém případě, co válka v bývalé Jugoslávii jasně ukázala, jsou možné důsledky radikálního nacionalismu. V současnosti je však více palčivou otázkou zacházení s identitou v podaytonské BiH, které v určitých ohledech rozlišuje obyvatele země podobně jako etno-nacionalistické schéma akcentované v době války. Po posledním válečném konfliktu, kdy se Bosna a Hercegovina stává samostatnou “demokratickou” zemí, dochází k poměrně radikální proměně dosavadní politicko-socio-ekonomické situace. Stručně řečeno současná BiH je dnes administrativně rozdělená na dvě entity: Federace (Bošňáků a “Bosenských Chorvatů”), Republika Srpska (entita Bosenských Srbů) a Nezávislý distrikt Brčko. Co je rovněž třeba zdůraznit, je problematická a opomíjená skutečnost, že jak zdůrazňuje Pettigrew entita Republika Srpska je produktem etnických čistek a “genocidní ideologie”, která byla legitimizovaná Daytonskou mírovou dohodou (Pettigrew, 2011). V této geopolitické “konstelaci” dochází zároveň i k zdůrazňování nábožensko-etno-národnostních identit, které dominuje i v místním politickém diskurzu a mediální rétorice. Zastavení války v bývalé Jugoslávii bylo bez pochyby úspěchem. To ovšem neznamená, že současný politicko-ekonomický systém, který v BiH nastolila Daytonská mírová dohoda sebou nenese problémy. Naopak smysluplnost současného politického a administrativního fungování BiH je často zmiňovanou otázkou expertních diskuzí. Nejen, že daytonský model nepřímo legitimizoval “striktnější” rozdělení do nábožensko-etno-národnostních kategorií, ale zároveň i přinesl společenskou reorganizaci přístupu k bohatství tím, že se BiH stala novou “tranziční zemí”, která se přeorientovala na ekonomický model řízený globálním kapitalismem. Po zhruba dvaceti letech po konfliktu se však ukazuje, že tato situace přispěla k vytvoření nového rozdělení populace na zámožnou menšinu a většinu, která každodenně přežívá v chudobě. Na problematičnost podaytonského systému v BiH upozorňuje např. rovněž Gordy, který zastává názor, že umožnil vznik “daytonské politické třídy”, která se chová jako by “občané byli zde k tomu, aby této třídě sloužili…” (Gordy, 2014). Ve svém důsledku podaytonské rozdělení BiH vedlo i k “Únorovým protestům” v roce 2014, které lze vidět jako reakci na palčivou sociální, ekonomickou a politickou situaci v zemi (ibid.).

113

S trochou nadsázky je možné říci, že představa “oddělené diverzity”, která je výsledkem “daytonské myšlenkové linie” se podobá četně zmiňovanému konceptu “škol pod jednou střechou”. Jedné škole, ve které jsou děti segregované podle nábožensko-etno-národnostního modelu, přičemž se “spolu”, ale v oddělených třídách učí různé verze historie. Ve výsledku tyto představy spíše populaci rozdělují, než spojují. Co více, toto rozdělení země do dvou entit s odlišnou zdravotní péčí a sociálním systémem komplikuje každodenní život v zemi a někdy i dodržování lidských svobod “na terénu”. Nedávné kauzy v BiH jako např. protest ohledně rodných čísel v roce 2013, protest obyvatel Konjević polje ohledně rovného přístupu ke vzdělávání 2013 nebo spor ohledně odstranění slova “genocida” představiteli města Višegrad z památníku muslimským obětem z poslední války (odstranění nápisu rok 2014). Otázkou jsou rovněž případy diskriminace zejména navrátivších se Bosenských Muslimů v entitě Republika Srpska, ale i jiných menšin v ostatních oblastech BiH. Nemluvě ani o tom, že se jedná o zemi s protiprávní konstitucí, která neumožňuje, aby se Rom a Žid stali prezidentem…147 Závěr V tomto článku jsem se pokusila skrze “zlomky” etnografických situací, akademické literatury a mediálních zdrojů uvést čtenáře do problematiky lidské identity s ohledem na situaci ve východobosenské Srebrenici. Ve středu mého zájmu nestály statistiky, které v konvenčním smyslu vyčíslují počet různých náboženských, etnických, národnostních kategorií identity v BiH, ale naopak jsem se pokusila ukázat odlišný úhel pohledu, který se ptá na to, co “žitá identita” je. Z těchto důvodů jsem se i stručně zabývala historií regionu, abych nastínila, že současné představy o identitě, které stále významně formují životy obyvatel země, jsou zjednodušující a vedou k potenciální diskriminaci. V rovině identity lze v současnosti sledovat akcentaci přináležitosti k některé z oficiálních náboženských, etnických, národnostních kategorií identity, což je podpořeno zároveň politicko-geografickým rozdělením BiH. Na základě mého dlouhodobého etnografického výzkumu v BiH se “na terénu” jeví podaytonský model jako značně problematický. Rozdělil zemi do “umělých geografických” entit, které nekorespondují s demografickou situací v zemi a následně legitimizoval zjednodu147

Viz případ Sejdić, Finci vs. Bosna a Hercegovina/ European Court of Human Rights — http://hudoc.echr.coe.int/sites/eng/pages/search.aspx#{“dmdocnumber”:[“860268”],”itemid”:[“001-96491”]}

114

šující nábožensko-etno-národnostní identitní kategorie mezi značně heterogenní populací. Lze konstatovat, že ve výsledku je současná BiH do velké míry “nefunkční” zemí se závažnými ekonomickými problémy, ve které každodenně dochází v mnohých oblastech života i k porušování základních lidských práv a svobod. Dne 30. 10. 2014 na mezinárodní konferenci “Integrace Balkánu do Evropské unie” vysoký představitel BiH Valentin Inzko prohlásil, že ‘popírání genocidy musí být zastaveno. Co se Srebrenice týče, máme rozhodnutí soudů. Není akceptovatelné, aby existovaly plakety s Ratko Mladićem… nebo ulice pojmenované po Karadžićovi. To je v podstatě kategorie, kterou nazýváme projevy nenávisti. Avšak v BiH nemáme zákony, které by projevy nenávisti zakazovaly. Čeká nás ještě hodně práce…’148

148

ezinárodní konference “Integrace Balkánu do Evropské unie”, Praha, 30. 10. 2014. NaM hrávka uložena v soukromém archivu M.S.

115

Zdroje Abu-Lughod, L. (1991) ‘Writing against culture’ pp. 466-479 in R. G. Fox (ed.) Recapturing Anthroplogy: Working in the Present. Santa Fe: School of American Research Press. Anderson, B. (1983) Imagined Communities. London: Verso. Clifford, J. (1992) ‘Travelling Cultures’ pp. 96-116 in Lawrence Grossberg et al (eds.) Cultural Studies. London: Routledge. Carmichael, C. (2002) Ethnic Cleansing in the Balkans: Nationalism and the Destruction of Tradition. London: Routledge. Gellner, E. (1964) Thought and Change. London: Weindenfeld & Nicolson. Gordy, E. (1999) The Culture of Power in Serbia. University Park: The Ethylvanilin University Press. Gordy, E.: (2014) On protests in BH, quickly and darkly. East Ethnia (blog), 8. 2. 2014. https://eastethnia.wordpress.com/2014/02/08/on-protests-in-bh-quickly-and-darkly/ Gupta, A. a Fergusson, J. (1992) ‘Beyond „Culture“: Space, Identity, and the Politics of Difference’, Cultural Anthropology 7 (1): 6-23. Gupta, A. a Fergusson, J. (1997) ‘Culture, Power, Place: Ethnography and the End of an Era’ pp. 1-29 in Akhil Gupta and James Fergusson (eds.) Culture, Power, Place: Explorations in Critical Anthropology, pp. 1-29. Durham, N.C.: Duke University Honig, J. W. a Both, N. (2001) Srebrenica: zpráva o válečném zločinu. Translation Šimon Pellar. Praha, Mladá fronta. Imamovic, E. (2012) ‘Srebrenica and its surroundings during the Roman period’ pp. 103-131 in Srebrenica through centuries past, Dozic, A.; Mutapcic, E.; Djedovic, R. eds. Tuzla, Srebrenica: OFF-Set Tuzla (ISSN 2233-162X) International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia – Facts about Srebrenica (Oficiální vyjádření Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu k Srebrenici) http://www.icty.org/x/file/Outreach/ view_from_hague/jit_srebrenica_en.pdf Malcom, N. (2002) Bosnia – A short history. Basingstoke a Oxford :Pan MacMillan. Malkki, L. (1992) ‘National Geographic: The Rooting of Peoples and Territorialization of National Identity among Scholars and Refugees’, Cultural Anthropology, vol. 7(1): 24-44. Mutapcic, E. (2012) ‘Administrative and legal status of the town of Srebrenica in the middle ages’ pp. 11-36 in Srebrenica through centu-

116

ries past, Dozic, A.; Mutapcic, E.; Djedovic, R. eds. Tuzla, Srebrenica: OFF-Set Tuzla (ISSN 2233-162X) Pettigrew, D. (2011) ‘Bosnian Serbs’ legacy of genocide lives on’. New Haven Register (noviny) 14. 8. 2011 Zwaan, T. (2003) ‘On the Aetiology and Genesis of Genocides and other Mass Crimes – Targeting Specific Groups’ pp. 1-39. Centre for Holocaust and Genocide Studies: University of Amsterdam.

117

Aleš Jakubec Vysoká škola ekonomická v Praze, Mezinárodní politika a diplomacie Mezinárodněprávní uznání Kosova

Anotace Příspěvek v úvodu stručně analyzuje vznik a uznávání nově vzniklých států. Vznik státu je chápán spíše jako politický, případně společensko-politický než mezinárodněprávní jev. Ve světě i dnes existuje spousta států nebo území, které buďto nesplňují obecné principy suverenity státu – tedy nedisponují územím, obyvatelstvem nebo nejsou výlučným držitelem veřejné moci; nebo naopak všechny výše uvedené principy státní suverenity splňují, ale nejsou většinou mezinárodního společenství uznávány. Mezi tyto státy patří i Kosovo. Příspěvek dále shrnuje průběh osamostatňování Kosova, jakož i současnou situaci a mezinárodněprávní postavení a uznání státu. Podrobněji jsou analyzovány argumenty příznivců a odpůrců kosovské nezávislosti. Kosovo vyhlásilo jednostrannou nezávislost v únoru 2008. Může samozřejmě existovat nadále i bez uznání dalších států nebo bez toho, že by se stalo členem OSN. Kosovo se nicméně stalo umělým výtvorem západní civilizace, a do budoucna může jeho nezávislost přinést ještě spoustu problémů nejen mezi sousedními státy, ale i mezi velmocemi. Úvod Ve světě i dnes existuje spousta států nebo území, které buďto nesplňují obecné principy suverenity státu – tedy nedisponují územím, obyvatelstvem, nebo nejsou výlučným držitelem veřejné moci.149 Existují i specifické útvary, jako příklad můžeme zmínit Vatikánský městský stát, který nedisponuje téměř žádným civilním obyvatelstvem nebo Svatý stolec, který jakožto sídlo římskokatolické církve nedisponuje žádným územím, což je i případ Svrchovaného řádu maltézských rytířů.150 Naopak za druhou skupinu pokládáme státy, které všechny výše uvedené principy státní suverenity splňují (území, obyvatelstvo i výlučná státní moc), ale nejsou většinou mezinárodního společenství uznávány, 149

ČEPELKA, Čestmír, ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 50 – 51.

DAVID, Vladislav, BUREŠ, Pavel, FAIX, Martin a kol. Mezinárodní právo veřejné s kazuistikou. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Leges, 2011, str. 143 – 149.

150

118

a to s nimi proto nenavázalo diplomatické a konzulární styky. Subjekty odpovídající charakteristice státu, ale neuznávané většinou mezinárodního společenství bývají nazývány de facto režimy. Kromě Kosova se jedná o Abcházii a Jižní Osetii usilující o nezávislost na Gruzii, Náhorní Karabach se chce odtrhnout od Ázerbájdžánu, Podněstří od Moldávie nebo Severokyperská turecká republika od Kypru. Mezi další neuznávané státy můžeme zařadit Tchaj-wan, Západní Saharu, Palestinu, a možná i Somaliland, který ale není uznáván vůbec nikým. Podle Badinterovy komise, vzniklé v rámci Arbitrážní komise k Evropské konferenci o Jugoslávii, která byla vytvořena Radou ministrů EHS roku 1991, je stát na základě posudku číslo 1 společenství složené z území a obyvatel, které podléhá organizované politické moci a je determinováno svou suverenitou.151 V případě bývalé Jugoslávie nebo bývalých sovětských republik však tato zásada uznávání pouze těch zemí, které měly již předtím status republiky, způsobila problémy, např. v případě Kosova nebo Abcházie a Jižní Osetie, které nyní požadovaly svou samostatnost, ale v rámci předchozích státních útvarů se nejednalo o autonomní nebo republikové útvary.152 Tyto atributy státnosti obsažené i v Montevidejské úmluvě vycházejí z tradiční státoprávní teorie Georga Jellineka, který začátkem 20. století popsal první 3 kritéria, která jsou dodnes mezinárodněprávní praxí uznávána. V praxi ale často hrají roli i jiné faktory, např. sebeurčení národů, uznání jinými státy nebo snaha dodržovat pravidla mezinárodního práva.153 Badinterova komise kladla důraz i na záruky v oblasti demokracie, právního státu, lidských práv nebo práv národnostních menšin.154 Měly být proto uznány pouze ty státy, které chtěly fungovat na principu demokracie a dodržovaly lidská práva a práva svých národnostních menšin. Mezinárodní právo neobsahuje zákaz vyhlášení

RACHMARAN, B. G., The International Conference on the Former Yugoslavia, Official Papers [Mezinárodní konference o bývalé Jugoslávii, oficiální dokumenty]. Svazek 2. Haag: Kluwer Law International, 1997, str. 1260.

151

SCHEU, Harald Christian. Úvod do mezinárodního práva veřejného. Praha: Auditorium, 2010, str. 64.

152

DAVID, Vladislav, BUREŠ, Pavel, FAIX, Martin a kol. Mezinárodní právo veřejné s kazuistikou. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Leges, 2011, str. 155.

153

SCHEU, Harald Christian. Vznik nového státu a jeho uznání v mezinárodním právu. Mezinárodní politika. Ročník XXXII, 2008, č. 4, str. 5.

154

119

nezávislosti, pokud není vyhlášena jednostranně bez souhlasu mateřského státu, jako např. v případě Kosova. Uznání státu je považováno za jednostranný právní akt, kterým je přijata konkrétní faktická situace, a jsou jí dány určité právní důsledky. Ačkoli nauka mezinárodního práva striktně odděluje samotnou existenci státu (stát, který splňuje tři výše uvedená kritéria, je státem podle mezinárodního práva, i kdyby ho neuznal žádný jiný stát) v právním smyslu od jeho mezinárodního uznání a nepovažuje uznání za konstitutivní prvek státnosti, je uznání státu v praxi klíčovou podmínkou pro založení vztahů s jinými členy mezinárodního společenství, a tím pádem pro samotnou dlouhodobou životaschopnost nového státního útvaru.155 Průběh osamostatňování Kosovo je země v jihovýchodní Evropě s rozlohou 10 887 km2 a necelými 2 miliony obyvatel, mezi nimiž drtivou většinu představuje obyvatelstvo albánského původu a muslimského vyznání. Předchůdci dnešních Albánců přišli na území dnešního Kosova již před 3 tisíci let. V 7. století na území dnešního Kosova přišli Srbové, kteří zde vytvořili svou říši. V roce 1389 byli poraženi Osmanskou říší, což v následujících staletích způsobilo příliv Turků a Albánců do této oblasti. Koncem 19. století již Kosované tvořili dominantní etnickou skupinu. Po 2. světové válce se Kosovo stalo autonomní srbskou provincií v rámci Jugoslávie. Kosovo je územím, které je pro Kosovské Albánce kolébkou národního obrození; místem, na němž vznikly ve druhé polovině 19. století první albánské státotvorné koncepce, a pro Srby centrem slavného středověkého státu a mytologickým pilířem, tvořícím ústřední bod jejich identity.156 V 80. letech se začínají objevovat hlasy za vyhlášení nezávislosti, kterým se Srbové všemožně brání. Kosovo reagovalo v roce 1991 uspořádáním referenda, ve kterém se drtivá většina obyvatel přihlásila k nezávislosti, ale toto prvotní vyhlášení nezávislosti nezaznamenalo v mezinárodním společenství větší ohlas a Evropské společenství kosovskou nótu se žádostí o uznání nechalo bez uznání. Kosovo následně vyhlásilo v říjnu 1991 nezávislost a jme SCHEU, Harald Christian. Dilema Mezinárodního soudního dvora ve věci kosovské Nezávislosti. Mezinárodní politika. Ročník XXXVI, 2012, č. 4.

155

ŠTĚPÁNEK, Václav. Rozpad Jugoslávie: Kosovo na začátku i na konci. Mezinárodní politika. Ročník XXXV, 2011, č. 5.

156

120

novalo svého premiéra i prezidenta, ale kosovskou nezávislost uznala v této době pouze Albánie. V roce 1998 zahájily srbské vojenské složky často nepřiměřené protiakce proti teroristickým útokům kosovské vojenských jednotek UÇK, při kterých došlo k masakru na kosovském obyvatelstvu a následném útěku asi 150 tisíc Kosovských Albánců ze země. Je potřeba zdůraznit, že obě strany se dopouštěly etnicky motivovaných trestných činů (vražd, napadání, znásilňování, ničení majetku, vyhánění obyvatelstva). Toto období také charakterizují mediální propaganda, lži a překrucování informací. Protože Srbsko neuposlechlo mezinárodní společenství, zahájilo další útok na Kosovo a odmítalo síly NATO v Kosovu, zahájily jednotky NATO v březnu 1999 tříměsíční bombardování v rámci akce Spojenecká síla, po kterém bylo Srbsko nuceno své jednotky z Kosova stáhnout.157 Kosovo během bombardování opustilo 800 tisíc Kosovských Albánců a na 100 tisíc Srbů. Již v tomto okamžiku Srbsko ztrácí faktickou správu nad Kosovem, což ani nepopírá a uchovává si vliv a instituce pouze v nejsevernější srbské části Kosova. Následně došlo k vyhánění nealbánského obyvatelstva z Kosova, čemuž mezinárodní síly nebyly schopny zabránit.158 Rezoluce RB OSN číslo 1244 z roku 1999 vyhlásila v Kosovu dočasnou přechodnou mezinárodní správu v rámci mise OSN (UNMIK) a byla zahájena jednání o dalším statutu Kosova, ovšem bez výsledku. Srbsku byl přiznán svrchovaný nárok na kosovské území, ale zároveň na kosovském území nesmělo vykonávat státní moc. Tato rezoluce umožnila vytvoření samosprávné instituce a provizorní vlády, které postupně přebíraly pravomoci od UNMIK.159 Cílem představitelů kosovských Albánců se stalo získání plné nezávislosti na Srbsku, Srbsko naopak podporovalo širokou autonomii této provincie. Mezinárodní společenství se z podnětu Spojených států začalo zaobírat budoucím statusem Kosova od května 2005. Silná albánská lobby se v USA ozývala již od začátku 90. let. Tehdejší generální tajemník OSN Koffi Anan jmenoval v listopadu téhož roku zvláštním vyslancem OSN pro Kosovo bývalého finského prezidenta Martti Ahti Kosovo. The World Factbook (online). Dostupné z WWW: https://www.cia.gov/library/ publications/the-world-factbook/geos/kv.html.

157

TESAŘ, Filip. Kosovo: Legalizace černé stavby? Mezinárodní politika. Ročník XXXII, 2008, č. 5, str. 29 – 31.

158

UNSC S/RES/1244/1999. Resolution 1244 (1999) Adopted by the Security Council at its 4011th meeting, on 10 June 1999 (online). [cit. 22. 9. 2014]. Dostupné z WWW: http://daccess-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N99/172/89/PDF/N9917289.pdf?OpenElement.

159

121

saariho, který dostal za úkol vypracovat plán, ve kterém se měl zabývat budoucím postavením Kosova.160 Od února do září 2006 se uskutečnilo 15 kol rozhovorů mezi zástupci Srbska a Kosovských Albánců. Týkaly se především otázek decentralizace, kulturního a náboženského dědictví, práv menšin nebo hospodářských témat. V únoru 2007 byly srbské i kosovské orgány seznámeny s Ahtissariho návrhem budoucího statutu Kosova. Srbsko daný návrh odmítlo, 14. února srbský parlament pronesl, že uvedený plán porušuje základní principy mezinárodního práva a nelegálně pokládá základy pro vznik nového nezávislého státu na území Srbska. Krátce předtím byla referendem schválena nová srbská ústava, která uvádí, že Kosovo je nedílnou součástí Srbské republiky. Ve zprávě bylo konstatováno, že by v Kosovu měla být zajištěna ochrana práv etnických menšin, efektivní decentralizace vlády a ochrana kulturního a náboženského dědictví. Kosovo mělo získat částečnou, podmíněnou suverenitu, podle které by mohlo uzavírat mezinárodní smlouvy a vstupovat do mezinárodních organizací včetně OSN. Ahtisaari dále navrhoval pro Kosovo kromě legislativních, zákonodárných a výkonných pravomocí vlastní vlajku, znak, ústavu a rovněž i armádu pod názvem Kosovské bezpečnostní síly (KSF) – tedy znaky suverénního státu. Národnostní menšiny (zejména stotisícová srbská menšina) měly mít garantovány mandáty ve vládě i parlamentu a pozice ve veřejných institucích, měla jim být dovolena spolupráce se Srbskem ve finanční a technické oblasti a mělo být zaručeno, že nedojde ke spojení s Albánií.161 Bylo také připomenuto, že posledních 8 let byly Kosovo a Srbsko spravovány odděleně a obnovu srbské správy by většina kosovských obyvatel nepřijala.162 Tyto atributy národní suverenity byly ovšem nepřijatelné pro srbskou vládu, která navíc byla podpořena i Ruskem.163 Ahtisaariho zprávě je ovšem vyčítáno, že není objektivní, ale spíše prokosovská. Navíc zpráva porušuje závěry výše zmíněné Badinterovy komise z roku 1991, která určila republikové hranice tehdejší SFRJ jako nedotknutel Euractiv. Evropská unie, Srbsko a Kosovo (online). Dostupné z WWW: http://www.euractiv.cz/vnejsi-vztahy/link-dossier/evropska-unie-srbsko-a-kosovo-000068.

160

UNSC S/2007/168. Report of the Special Envoy of the Secretary-General on Kosovo’s future status of 26 March 2007 (online). [cit. 5. 10. 2014]. Dostupné z WWW: http://www. unosek.org/docref/report-english.pdf.

161

TESAŘ, Filip. Rovnice o Kosovu: dvě známé a tři neznámé. Mezinárodní politika. Ročník XXXI, 2007, č. 6, str. 31.

162

Euractiv. Evropská unie, Srbsko a Kosovo (online). Dostupné z WWW: http://www.euractiv.cz/vnejsi-vztahy/link-dossier/evropska-unie-srbsko-a-kosovo-000068.

163

122

né, čímž bylo jednoznačně zajištěno, že změna jugoslávských hranic je možná pouze v případě, že hranice nových států budou kopírovat republikové hranice.164 Srbská strana vzápětí přišla s vlastním návrhem široké autonomie, ve které by si Kosovo ponechalo legislativní, výkonné a soudní pravomoci a Srbsku by zůstala kontrola hranic, zahraniční, celní a monetární politika nebo ochrana lidských práv. Kosovu by bylo umožněno i členství v mezinárodních finančních institucích a dokonce i samostatné jednání o přistoupení do EU. Srbská strana ale nesouhlasila s vlastní armádou a členstvím v OSN, které by znamenalo faktickou nezávislost. S tímto návrhem ale Srbsko neuspělo u Ruska, a proto nepřinesl žádný obrat v jednáních.165 Na půdě RB OSN se v té době již plánovala možnost B, že v případě pokračující veta ze strany Ruska Kosovo vyhlásí jednostranně nezávislost opírajíce se o stanovisko Ahtisaariho zprávy.166 Rusko naopak upozornilo, že bude v RB OSN vetovat každý návrh nepřijatelný pro Srbsko. Zároveň v Ahtisaariho plánu vidí nebezpečný precedens pro osamostatňování dalších oblastí ve světě.167 Poté co se v Kosovu v listopadu 2007 uskutečnily parlamentní volby, prohlásil budoucí kosovský premiér Hashim Thaçi, že je Kosovo připravené vyhlásit nezávislost i jednostranně. USA následně deklarovaly, že jsou připravené tento krok podpořit.168 Došlo tak k situaci, kdy USA a Evropská unie zásadně odmítly případné rozdělení Kosova na srbskou a albánskou část, protože

164

RTINA, Srdjan. Ahtisaariho návrh – opakování chyb z minulosti. Mezinárodní politika. P Ročník XXXI, 2007, č. 6, str. 36.

165

TESAŘ, Filip. Rovnice o Kosovu: dvě známé a tři neznámé. Mezinárodní politika. Ročník XXXI, 2007, č. 6, str. 33.

UNSC S/2007/168. Report of the Special Envoy of the Secretary-General on Kosovo’s future status of 26 March 2007 (online). [cit. 5. 10. 2014]. Dostupné z WWW: http://www. unosek.org/docref/report-english.pdf.

166

167

NSC S/2007/168. Report of the Special Envoy of the Secretary-General on Kosovo’s future U status of 26 March 2007 (online). [cit. 5. 10. 2014]. Dostupné z WWW: http://www.unosek. org/docref/report-english.pdf.

168

uractiv. Evropská unie, Srbsko a Kosovo (online). Dostupné z WWW: http://www.euE ractiv.cz/vnejsi-vztahy/link-dossier/evropska-unie-srbsko-a-kosovo-000068.

123

by to mohlo vést k vyhrocení situace v regionu, ale na druhu stranu, souhlasily s jeho odtržením od Srbska, které je členským státem OSN.169 17. února 2008 vyhlásil kosovský parlament nezávislost, ve které se odvolal právě na Ahtisaariho zprávu.170 Situaci pravděpodobně nahrálo i osamostatnění Černé Hory od Srbska o dva roky dříve, kdy si Západ uvědomil, že je lepší samostatnost než komplikované soužití. Srbsko označilo vyhlášení kosovské nezávislosti za porušení mezinárodního práva a Rusko jeho stanovisko podpořilo. Ruská reakce na vyhlášení proevropského a proamerického Kosova přinesla odtržení separatistických území Abcházie a Jižní Osetie od Gruzie v létě 2008. Současná situace V říjnu 2008 podalo Valné shromáždění z podnětu Srbska žádost k Mezinárodnímu soudnímu dvoru (MSD) ve věci Souladu jednostranného vyhlášení nezávislosti Kosova s mezinárodním právem. Tato žádost přišla poté, co Srbsko neuspělo se žádostí, aby RB OSN prohlásila kosovské vyhlášení nezávislosti za neplatné. Soud se nejprve rozhodl, zda v dané věci vůbec vynese rozsudek a rozhodl se, že ano, s čímž např. nesouhlasil jeden ze soudců a později jmenovaný předseda MSD Slovák Peter Tomka. Soud v červenci 2010 pronesl, že vyhlášení kosovské nezávislosti neporušilo všeobecné principy mezinárodního práva, rezoluci RB č. 1244 ani ústavní rámec.171 Zabýval se tím, kdo samostatnost vyhlásil a došel k závěru, že samostatnost nevyhlásil orgán prozatímní samosprávy, a tak neporušila rezoluci RB č. 1244. Tato rezoluce navíc vůbec neřešila konečný status Kosova nebo možnosti jeho dosažení. V případě, že by nezávislost vyhlásily prozatimní instituce samosprávy Kosova zřízené rezolucí č. 1244 (1999), porušily by tím mezinárodní právo, neboť měly provádět demokratickou a nezávislou samosprávu až po dosažení politické dohody. Nicméně otázka položená Valným shromážděním zněla: „Je jednostranné vyhlášení nezávislosti Prozatímními institucemi samosprávy Kosova v souladu s mezinárodním 169

RTINA, Srdjan. Ahtisaariho návrh – opakování chyb z minulosti. Mezinárodní politika. P Ročník XXXI, 2007, č. 6, str. 35.

170

Kosovo. The World Factbook (online). Dostupné z WWW: https://www.cia.gov/library/ publications/the-world-factbook/geos/kv.html.

171

ccordance with International Law of the Unilateral Declaration of Independence in A Respect of Kosovo, Advisory Opinion, I. C. J. Reports 2010 [Poradní posudek Mezinárodního soudního dvora v otázce souladu mezinárodního práva s jednostranným vyhlášením nezávislosti Kosova z roku 2010] (online). Dostupné z WWW: http://www.icj-cij.org/docket/files/141/15987.pdf.

124

právem?“ Nejenom VS OSN, ale i většina států v podání žádosti a odborná veřejnost se domnívala, že role prozatímních institucí ve vyhlášení samostatnosti je jednoznačná, proto je názor MSD poněkud zvláštní. Soud se usnesl, že nezávislost vyhlásili představitelé kosovského lidu, nikoliv dočasných institucí. MSD v posudku poznamenal, že v obecném mezinárodním právu neexistuje žádný použitelný zákaz k vyhlášení nezávislosti, ani se nezabýval zárukami územní celistvosti poskytnutými Srbsku v RB OSN 1244. Rozhodnutí ale nebylo jednomyslné, 4 soudci ze 14 hlasovali proti, včetně soudce Tomky. Nesouhlas byl projeven zejména s porušením rezoluce RB OSN č. 1244 vyhlášením nezávislosti tím, že nebyla respektována územní celistvost Srbska. V tomto ohledu došel pouze k názoru, že zásada územní celistvosti platí pouze mezi státy navzájem, nikoliv mezi státy a separatistickými jednotkami uvnitř něj. Z posudku MSD vyplývá, že neexistuje žádný mezinárodněprávní obyčej, který by povoloval unilaterální odtržení se od mateřského státu, ale ani žádný zákaz; mezinárodní právo je v tomto neutrální. Pokud tedy vznik Kosova nebyl uskutečněn v důsledku mezinárodního práva, mateřský stát mohl na vyhlášení kosovské nezávislosti reagovat silou, což mohlo vyústit až v občanskou válku. I když rozhodnutí MSD nejsou pro státy OSN závazná, má soud velkou autoritu, a tak od vyhlášení poradního posudku uznalo Kosovo dalších 38 států. Přesto ale rozsudek vyvolal velký ohlas, bylo často vyčítáno, že byl dost úzce vymezen a vyhnul se posudku k otázkám obecného mezinárodního práva, jako např. jestli je nadřazenější územní celistvost nebo právo národů na sebeurčení. Soud tak do problematiky vzniku nového státu nevnesl nic podstatného. Zajímavý je názor některých znalců mezinárodního práva, že secesionistická entita nemá povinnost respektovat územní celistvost mateřského státu, neboť zásada územní celistvosti se týká pouze vztahů mezi státy. Secesionistické entitě tak nic nebrání v tom, aby se postavila proti ústřední vládě.172 Walter tvr-

172

UREŠ, Pavel, FAIX, Martin, SVÁČEK, Ondřej. Vznik a uznání státu – Aktuální pohled B mezinárodního práva. Praha: Leges, 2013, str. 81 – 85.

125

dí, že názor MSD politicky usnadnil uznání Kosova a celkově vyzněl ve prospěch secesionistických snah.173 V březnu 2011 byly zahájeny první přímé rozhovory mezi Srbskem a Kosovem v Bruselu za účasti vysoké představitelky Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Catherine Ashton. 2. července 2011 bylo dosaženo drobného úspěchu, když byla podepsána historicky první dohoda se Srbskem, která má usnadnit život občanů na obou stranách hranice. Týká se například usnadnění přechodu společné hranice nebo zpřístupnění matrik. Rovněž byla dosažena dohoda na správě vzájemné hranice, na účasti kosovských zástupců na regionálních fórech a obě země přestaly bojkovat vzájemný obchod. Obě země díky přispění EU normalizovaly své vzájemné vztahy v únoru 2012, díky čemuž Srbsko získalo vzápětí kandidátský status EU a zpráva Evropské komise později prohlásila, že uznání Kosova Srbskem není bezpodmínečné pro zahájení přístupových jednání. Evropská unie nicméně trvá na neustálém zlepšování vzájemných vztahů obou zemí. V dubnu 2013 byla podepsána v Bruselu za mediace Vysoké představitelky pro zahraniční a bezpečnostní politiku Catherine Ashtonové mezi vládními zástupci Srbska a Kosova tzv. Bruselská dohoda ohledně normalizace jejich vzájemných vztahů, která byla podstatná pro případný vstup obou zemí do EU a podepsání Stabilizační a asociační dohody s Kosovem. Obě země přislíbily, že si nebudou bránit v přístupu k EU. Problematické bylo zejména téma etnických Srbů žijících na území Kosova. Bylo dohodnuto vytvoření společenství obcí v Kosovu se srbskou většinou a zástupci toho společenství mají být přítomni v soudnictví, policii a dalších orgánech státní správy.174 V Kosovu byla smlouva ratifikovaná, zatímco srbský ústavní soud pronesl, že se jedná pouze o politický a nikoliv právní akt.175 Nejkomplikovanější otázkou, o níž se v současné době stále jedná, je řešení statutu severokosovských

WALTER, Christian, VON UNGERN-STERNBERG Antje, ABUSHOV, Kavus. Self-Determination and Secession in International Law. Oxford: Oxford University Press, 2014, str. 13 – 26.

173

174

European Union External Service. Serbia and Kosovo reach landmark deal (online). Dostupné z WWW: http://eeas.europa.eu/top_stories/2013/190413__eu-facilitated_dialogue_en.htm.

B92 News. Briselski sporazum je politički (online). Dostupné z WWW: http://www.b92. net/info/vesti/index.php?yyyy=2014&mm=12&dd=14&nav_category=12&nav_id=936315.

175

126

municipalit, obývaných převážně srbským obyvatelstvem a odmítajících plné začlenění do státní správy Kosova.176 Budoucí vývoj stejně tak může zkomplikovat plánovaná kosovská žádost Srbsku, aby uhradili válečné škody, které se v letech 1998–1999 dopustili a také stížnost k MSD, že Srbsko v Kosovu spáchalo genocidu, se kterou přišel kosovský ministr zahraničí počátkem roku 2015. Kosovo si zároveň uvědomuje, že není členem OSN, a proto může být podání stížnosti komplikované.177 Na toto prohlášení vzápětí reagoval srbský ministr práce Vulin, který uvedl, že taková stížnost by nebyla slučitelná s dalšími vyjednáváními v Bruselu.178 Zemi také sužuje poměrně velká lidnatost, s ní související obrovská nezaměstnanost a také vysoká kriminalita a nelegální obchod. Přetrvávajícím problémem zůstává silný vliv bývalých členů UÇK, jako příklad může posloužit jeden z jejich velitelů a do prosince 2014 premiér země Hashim Thaci. Nejnověji od ledna 2015 začalo vyjednávání mezi srbskými a kosovskými nejvyššími představiteli ohledně konečného řešení statutu Kosova. Situaci ale poslední měsíce komplikuje srbský bojkot kosovských institucí a občasné etnické potyčky. Argumenty odpůrců a příznivců uznání Kosovská strana se po vyhlášení samostatnosti začala odvolávat na rezoluci RB OSN č. 1244, ale především na Ahtisaariho zprávu. Německé ministerstvo zahraničí v posudku k rezoluci RB OSN č. 1244 uvedlo, že rezoluce nezakazuje jednostranné vyhlášení nezávislosti, a že suverenita a teritoriální integrita Jugoslávie platila pouze na přechodné období.179 Rezoluce skutečně působí nejednoznačně, na jedné straně prosazuje vytvoření samosprávních institucí, na straně druhé, trvá na suverenitě a územní celistvosti Svazové republiky Jugoslávie. Zdá se, že vycházela z momentální situace, a že byla chápána jako dočasná nor Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Kosovo – zahraničně-politická orientace (online). Dostupné z WWW: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/kosovo/politika/ zahranicne_politicka_orientace.html.

176

InSerbia. Thaci: Kosovo will sue Serbia for genocide (online). Dostupné z WWW: http:// inserbia.info/today/2015/02/thaci-kosovo-will-sue-serbia-for-genocide/.

177

Tanjug.rs. Vulin: Taci’s idea for genocide claim – dangerous (online). Dostupné z WWW: http://www.tanjug.rs/news/166288/vulin--tacis-idea-for-genocide-claim---dangerous. htm.

178

SCHEU, Harald Christian. Vznik nového státu a jeho uznání v mezinárodním právu. Mezinárodní politika. Ročník XXXII, 2008, č. 4, str. 6.

179

127

ma.180 Přirozeně se začala objevovat vyjádření kosovských sympatizantů s osamostatněním. Kosovský expremiér Hashim Thaci v rozhovoru řekl: „Kosovo a Srbsko jsou dva nezávislé oddělené státy. Jako dva státy budeme mít v budoucnu dobrou spolupráci.“181 Vyhlášení nezávislosti Kosova se setkalo s přijetím a podporou především Západu, který tak chtěl především ospravedlnit svůj postup a vylepšit vztahy s muslimskými zeměmi. Vyhlášení Kosova přineslo také reakce vůdců dalších potenciálních nových států. Mluvčí baskické regionální vlády Miren Askarate uvedla, že Kosovo je ukázkou toho, jak vyřešit konflikty identity a soužití mírově a demokraticky.182 Na druhé straně se objevovala i vyjádření srbské strany. Srbové se již před vyhlášením kosovské nezávislosti odvolávali na rezoluci RB OSN č. 1244 z roku 1999, která jim ukládala zřídit pouze podstatnou autonomii pro Kosovo, a to podle nové Ústavy splnili a zaručovala územní celistvost Srbska. Srbsko ale chtělo samosprávné instituce v Kosovu vytvářet samo, a neuznávalo ty zřizované OSN a EU, což ho vyřazovalo z dialogu s těmito hráči. S EU i OSN mělo navíc spory ohledně jurisdikce Mezinárodního trestního soudu a vydávání pachatelů, což se odrazilo i v tom, že při zhotovování Ahtisaariho zprávy na srbská stanoviska nebyl brán velký zřetel.183 Rezoluce č. 1244 se pouze zabývala dodržováním zákona o lidských práv v Kosovu, a co se týče konečného statutu, odkazovala na dohodu z Rambouilletu z jara 1999, která si ale stejně tak kladla za cíl vytvoření rozsáhlé autonomie pro Kosovo. Objevily se názory, že vyhlášení nezávislosti také porušilo helsinské desatero z roku 1975, protože se jednalo o jednostranné vyhlášení samostatnosti. Srbové i Rusové tvrdili, že vyhlášení neproběhlo na základě dohody obou stran, ale jednostranně, a proto nemá být uznáno.184 „Pokud budeme stát před dilematem vybrat si mezi Kosovem a EU, v takový moment si EU nezvolíme,“ řekl srbský velvyslanec v Německu Ivo Visković v reakci na rezoluci z prosin TESAŘ, Filip. Kosovo: Legalizace černé stavby? Mezinárodní politika. Ročník XXXII, 2008, č. 5, str. 29.

180

B92 News. Thaci: Serbia’s approach “chauvinistic” (online). Dostupné z WWW: http:// www.b92.net/eng/news/politics.php?yyyy=2009&mm=02&dd=12&nav_id=57105.

181

REYNOLDS, Paul. Kosovo: To recognise or not to recognise? (online) BBC News. Dostupné z WWW: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/7250764.stm.

182

TESAŘ, Filip. Kosovo: Legalizace černé stavby? Mezinárodní politika. Ročník XXXII, 2008, č. 5, str. 30.

183

ŠTĚPANOVSKÝ, Jiří. Mezinárodněprávní aspekty nezávislosti Kosova. Mezinárodní politika. Ročník XXXII, 2008, č. 3, str. 19 – 20.

184

128

ce 2007, ve které Srbsko absolutní většinou odhlasovalo, že další cestu vidí s Kosovem a do EU nebo bez Kosova, ale v tomto případě přeruší jednání ke vstupu do EU. Místopředseda srbské vlády pro evropskou integraci Božidar Djelič se v srpnu 2011 vyjádřil mimo jiné i k probíhajícím rozhovorům mezi Srbskem a Kosovem: „My (Srbové) chceme, aby dialog pokračoval. Sami jsme jej iniciovali, proto je důležité, aby nesklouzl do roviny vydírání Srbska. Pokud bude probíhat asymetrickým způsobem, kde bude muset Bělehrad přijmout všechno, co bude Priština požadovat, nepůjde už o dialog, ale o vydírání.“185 Na zimním zasedání Parlamentního shromáždění OBSE v únoru 2015 ve Vídni se albánská delegace zeptala té srbské, která v tomto roce Parlamentnímu shromáždění předsedá, zdali se chystá Srbsko uznat kosovské členství v této organizaci. Srbsko, jménem svého ministra zahraničí Ivicy Dačiče, reagovalo, že respektuje zásadu zachování územní celistvosti, a že nemůže být očekáváno, že bude bránit méně svou vlastní územní celistvost než tu ukrajinskou (v reakci na připojení Krymu k Rusku v roce 2014). Dále uvedl, že téma se aktuálně řeší v Bruselu, a že Srbsko nechce blokovat cestu do EU ani pro sebe ani pro Kosovo, ale nikdy ho neuzná za člena mezinárodních organizací.186 Z různých stran se také objevují názory, že kosovské vyhlášení nezávislosti je precedentem, který mohou chtít využít albánská menšina v Makedonii nebo bosenští Srbové v Bosně a Hercegovině a chtít se připojit ke Kosovu, potažmo k Srbsku.187 Precedens je ale na druhou stranu typickým znakem anglosaské právní praxe, a nikoliv té kontinentální. Americký State Department (americké ministerstvo zahraničí) v této souvislosti uvedl, že Kosovo je specifický případ, který nezakládá precedens.188 Čas ukázal, že vyhlášení nezávislosti Kosova skutečně nepřineslo alespoň v oblasti Západního Balkánu podstatné projevy ke změnám hranic ze strany národnostních menšin. Rovněž se nepotvrdilo, že by vyhlášení nezávislosti Srbsko destabilizovalo, naopak jeho vládnou Euractiv. Evropská unie, Srbsko a Kosovo (online). Dostupné z WWW: http://www.euractiv.cz/vnejsi-vztahy/link-dossier/evropska-unie-srbsko-a-kosovo-000068.

185

Tanjug.rs. Dacic calls on Albania to respect OSCE principles (online). Dostupné z WWW: http://www.tanjug.rs/news/165957/dacic-calls-on-albania-to-respect-osce-principles. htm.

186

ZRNO, Matyáš, RYCHLÍK, Jan. Má Česká republika uznat Kosovo? Mezinárodní politika.

187

Ročník XXXII, 2008, č. 4, str. 20.

TESAŘ, Filip. Kosovo: Legalizace černé stavby? Mezinárodní politika. Ročník XXXII, 2008, č. 5, str. 28.

188

129

cí elity nadále usilují o vstup do EU, nicméně poklesla chuť srbských občanů vstoupit do EU. Bylo připomínáno, že o případném vyhlášení se měli dohodnout zástupci Kosova a Srbska, a ne Kosovo se západními zeměmi bez přihlédnutí k srbskému stanovisku. Slovenský ministr zahraničí Ján Kubiš v únoru 2007 uvedl, že v této záležitosti nemůžeme mít jednoho vítěze a jednoho poraženého a poníženého.189 Další objevující se argument tvrdil, že Kosovo podle Montevidejské úmluvy o právech a povinnostech států nevykonává vnitřní a vnější moc, protože je v Kosovu značná mezinárodní přítomnost, bez které by s velkou pravděpodobností stát nefungoval. Na druhé straně je ale potřeba připomenout, že na rozdíl od podobné situace v Bosně a Hercegovině si Kosovo tuto mezinárodní přítomnost samo nevybralo a mezinárodní právo nezakazuje mezinárodní přítomnost v jiných státech. Tato přítomnost je dočasná a Kosovo ji v Deklaraci nezávislosti i v ústavě zpětně schválilo. Kosovo přebírá čím dál více vnitřních i vnějších pravomocí. Srbská strana rovněž argumentovala, že Kosovo nevykonává efektivní moc ve 4 srbských municipalitách na severu země. To ale nemůže být argument ke zpochybnění samostatného a nezávislého státu, jak ukazuje probíhající konflikt mezi Ukrajinou a povstaleckými oblastmi na východě země, které Ukrajina nekontroluje, ale přesto nikdo nepředpokládá zpochybnění ukrajinské nezávislosti.190 Rozsah uznání Vzhledem k tomu, že Kosovo jako samostatný stát uznává přibližně polovina zemí světa, je hlavním cílem kosovské zahraniční politiky získat uznání od co největšího počtu dalších států. Podle kosovských webových stránek monitorujících počet zemí uznávajících kosovskou nezávislost, je jejich aktuální počet 110 a neustále pozvolna narůstá.191 EU k osamostatnění Kosova nezaujala jednotné stanovisko. Výkonný orgán Unie, Rada EU, vydal prohlášení, že členské státy o svém vztahu ke Kosovu rozhodnou v souladu se svou národní praxí a mezinárodním právem. Přesto je role EU klíčová, protože se snaží zprostředkovávat WEISS, Peter. Kosovské dilemy slovenskej diplomacie. Mezinárodní politika. Ročník XXXI, 2007, č. 7, str. 24.

189

BUREŠ, Pavel, FAIX, Martin, SVÁČEK, Ondřej. Vznik a uznání státu – Aktuální pohled mezinárodního práva. Praha: Leges, 2013, str. 87.

190

Who recognized Kosovo as an independent State? (online). Dostupné z WWW: http:// www.kosovothanksyou.com/.

191

130

jednání mezi Kosovem a Srbskem a zlepšovat tím praktické soužití i spolupráci mezi oběma zeměmi. Jednání probíhají především o otázkách pohybu osob a zboží mezi oběma zeměmi, vzájemném uznávání dokumentů, evidenci obyvatel a majetku, správě hranic nebo účasti Kosova na regionálních fórech.192 Z obav o vlastní územní celistvost Kosovo neuznává ze zemí Evropské unie Rumunsko a Slovensko (z obavy ze vzniku „Velkého“ Maďarska), Španělsko (z důvodu odtržení Katalánska nebo Baskicka) či Kypr a Řecko (z důvodu turecké otázky). Nezávislost Kosova rovněž uznaly Spojené státy, Kanada, Austrálie, Japonsko, Turecko nebo Tchaj-wan. Nejhlasitější odpůrci kosovské nezávislosti mimo Evropu, Brazílie, Rusko, Indie a Čína (tzv. státy BRIC) nepovažují kosovskou samostatnost za uzavřenou otázku. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov po schůzce se svými protějšky z Číny a Indie 15. května 2009 řekl: „Rusko, Čína a Indie vyzývají k obnovení jednání mezi Bělehradem a Prištinou v rámci mezinárodního práva, aby bylo možné dosáhnout dohody o všech problémech s touto srbskou provincií.“ Rusko se rovněž obává potenciálních separatistických tendencí na svém území. Role USA je v osamostatňování Kosova klíčová, protože Evropané by se bez nich nepouštěli do samostatného řešení. Podpora USA Kosovu může být chápána albánským lobbingem, ale také snahou USA vylepšit si pověst v muslimském světě. Pro Američany to navíc bylo jediné smysluplné řešení, protože si uvědomovali nemožnost soužití Kosovanů a Srbů.193 Zajímavý je rovněž český přístup ke kosovské otázce. Český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg na návštěvě v Prištině v lednu 2008 oznámil, že v případě jednostranného vyhlášení nezávislosti Kosova by ČR postupovala stejně jako EU, ale že by toto vyhlášení mělo své „právní mouchy“.194 Vláda ČR následně uznala kosovskou nezávislost 21. května 2008. ČR se ve svém stanovisku pro MSD ohledně legálnosti vyhlášení Kosova vyjádřila tak, že secese není mezinárodním právem ani povolena ani zakázána. Česká republika má v hlavním městě Kosova v Prištině od srpna 2008 zastupitelský úřad vedený velvyslancem a Ko Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Kosovo – zahraničně-politická orientace (online). Dostupné z WWW: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/kosovo/politika/ zahranicne_politicka_orientace.html.

192

TESAŘ, Filip. Kosovo: Legalizace černé stavby? Mezinárodní politika. Ročník XXXII, 2008, č. 5, str. 29 – 30.

193

ŠTĚPANOVSKÝ, Jiří. Mezinárodněprávní aspekty nezávislosti Kosova. Mezinárodní politika. Ročník XXXII, 2008, č. 3, str. 18.

194

131

sovo v Praze zastoupení na úrovni chargé d´affaires ad interim. Úřad v Prištině nahradil dosavadní styčnou kancelář, otevřenou již v listopadu 2006.195 Kosovo patří mezi tzv. projektové priority české zahraniční rozvojové spolupráce, která mimo jiné podporuje integraci zdravotně postižených, vzdělávání, podporu lidských práv, zlepšování infrastruktury a jiné. Česká republika také Kosovu pravidelně poskytuje humanitární pomoc.196 U českých názorů na uznání Kosova převládá problém, že neexistuje jednotný postoj, který komplikuje jednotné vystupování České republiky navenek. Tehdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg byl pro uznání, prezident Václav Klaus byl naopak proti a současný prezident Miloš Zeman rovněž není kosovské nezávislosti příznivě nakloněn. Většina států uznávajících Kosovo patří ke státům Západu nebo ekonomického Severu, případně k bývalým koloniím evropských velmocí. Většina států při uznání kosovské nezávislosti zdůrazňuje jedinečnost kosovské situace a vylučuje toto uznání jako možný precedens do budoucna. Právo na sebeurčení národů se v uznáních objevuje pouze příležitostně. Vlastní Deklarace kosovské nezávislosti se nezmiňuje ani o právu národů na sebeurčení ani o právu na jednostranné odtržení se od mateřského státu. Mezinárodněprávní aktivity Kosova Kosovská republika o sobě prohlašuje, že je demokratickým, multietnickým a sekulárním státem. Kosovo disponuje vlastní ústavou, sepsanou po vyhlášení nezávislosti v červnu roku 2008 a novelizovanou v roce 2013. Kosovo má svou prezidentku, kterou je od roku 2011 Atifete Jahjaga, stejně jako vládu vedenou od prosince 2014 premiérem Isou Mustafou a parlament. Problémy, které Kosovo trápí je neuznání některými důležitými státy, problém etnických Srbů a přesné vytyčení srbsko-kosovské hranice. Několik tisíc vojáků NATO a pozorovatelé OSN v Kosovu zůstávají, aby dohlíželi na klid zbraní.197 Hlavním cílem zahraniční politiky Kosova je členství v EU a v NATO, což je neuskuteč inisterstvo zahraničních věcí ČR. Kosovo – zahraničně-politická orientace (online). DoM stupné z WWW: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/kosovo/politika/ zahranicne_politicka_orientace.html.

195

Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Kosovo – obchodní a ekonomická spolupráce s ČR (online). Dostupné z WWW: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/kosovo/ ekonomika/obchodni_a_ekonomicka_spoluprace_s_cr.html.

196

Kosovo. The World Factbook (online). Dostupné z WWW: https://www.cia.gov/library/ publications/the-world-factbook/geos/kv.html.

197

132

nitelné, dokud Kosovo nebude uznáno všemi členskými státy těchto organizací, a tak hlavní snaha Kosova je zajistit si uznání ze strany těchto zemí. Další v pořadí je také potenciální členství v OSN (kam pro přijetí potřebuje souhlas dvou třetin členských států), Radě Evropy a OBSE. Co se týče členství v mezinárodních organizacích, Kosovo se stalo v roce 2009 členem Skupiny Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Členství v těchto organizacích významně přispívá k hospodářskému vývoji země. V prosinci 2012 se potom stalo členským státem Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD). Mimo jiné je také členem RCC (Rady pro regionální spolupráci), EIB (Evropské investiční banky) a CEFTY (Středoevropské zóny volného obchodu), ve které již ale bylo členem před vyhlášením své nezávislosti. Kosovo je i členem nebo signatářem dalších zejména partikulárních organizací nebo dohod, týkajících se např. dopravy nebo energetiky. 198 Ačkoliv zatím stále dost států Kosovo jako stát neuznává, nemohou jeho státnost zpochybnit. Kosovo je v současnosti uznáváno 110 státy. Ačkoliv se některé státy neuznávají politicky, uznávají se alespoň jako subjekty mezinárodního práva. Jak již vyplývá z předchozích informací, Kosovo je uznáváno západními zeměmi, jejich bývalými koloniemi a muslimskými státy, naopak pravoslavné státy (sdílející stejnou civilizaci se Srbskem) nebo státy mající problémy se secesionistickými hnutími, nezávislost Kosova nadále odmítají. Přetrvávání kosovského problému nepředstavuje žádnou formálně-právní překážku vstupu Srbska do EU. Není ani nutné, aby Srbsko urovnalo své vztahy s Kosovem jako podmínku vstupu do EU. V minulosti se již ukázaly případy, kdy státy také neměly dořešeny všechny územní spory – např. SRN a NDR, Irsko versus Severní Irsko nebo Severní Kypr, který je považován za právní součást EU, ale fakticky se na jeho území právo EU neuplatňuje. Podobně by tomu mohlo být v případě přistoupení Srbska. Srbsko by formálně vstoupilo do EU jako jeden celek, včetně Kosova, ale v přístupové smlouvě by bylo uvedeno, že na území Kosova by se (až do vyřešení situace) právo EU neuplatňovalo (de iure by Kosovo bylo součástí EU, ale de facto ne). Problém by ale nastal, kdyby Srbsko již jako člen EU blokovalo přístup Kosova, a proto by ideální varianta byla, kdyby oba státy vstoupily současně. Současná snaha donutit Srbsko, aby Kosovo uznalo, může vést k tomu, že Srbsko Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Kosovo – zahraničně-politická orientace (online). Dostupné z WWW: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/kosovo/politika/ zahranicne_politicka_orientace.html.

198

133

Kosovo nějakým způsobem nakonec formálně uzná, ale po vstupu do EU se celý problém znovu obnoví. 199 Po vyhlášení kosovské nezávislosti hraje čas ve prospěch Kosova. Významným přínosem by bylo uznání Kosova za členský stát OSN, aktuální situace ale nenaznačuje, že by k tomu v nejbližší době došlo. Předpokladem jeho vstupu bude patrně souhlas ze strany Srbska jako mateřského státu, což by potvrdilo dosavadní praxi přijímání nových členů OSN.200 Klíčové bude do budoucna zlepšování vztahů se Srbskem zakončené srbským uznáním, ale vzhledem k tomu, že se jedná o politické rozhodnutí, není jisté, že k němu dojde v blízké budoucnosti. Seznam literatury a použitých zdrojů Primární prameny 1. Accordance with International Law of the Unilateral Declaration of Independence in Respect of Kosovo, Advisory Opinion, I. C. J. Reports 2010 [Poradní posudek Mezinárodního soudního dvora v otázce souladu mezinárodního práva s jednostranným vyhlášením nezávislosti Kosova z roku 2010] (online) [cit. 9. 5. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.icj-cij.org/docket/files/141/15987.pdf. ISBN 978-92-1-071107-4. 2. Kosovo – obchodní a ekonomická spolupráce s ČR. Ministerstvo zahraničních věcí ČR (online) [cit. 14. 5. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/kosovo/ekonomika/obchodni_a_ekonomicka_spoluprace_s_cr.html. 3. Kosovo. The World Factbook (online) [cit. 4. 5. 2015]. Dostupné z WWW: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/kv.html. 4. Kosovo – zahraničně-politická orientace. Ministerstvo zahraničních věcí ČR (online) [cit. 9. 5. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/kosovo/politika/zahranicne_politicka_orientace.html. 5. Montevideo Convention on the Rights and Duties of States [Montevidejská úmluva o právech a povinnostech států] Council on Foreign Relations (online) [cit. 2. 5. 2015]. Dostupné ŠMIHULA, Daniel. Kosovský problém a jeho analógie. Mezinárodní politika. Ročník XXXVI, 2012, č. 4. ISSN 0543-7962.

199

200

UREŠ, Pavel, FAIX, Martin, SVÁČEK, Ondřej. Vznik a uznání státu – Aktuální pohled B mezinárodního práva. Praha: Leges, 2013, str. 92.

134

z www: http://www.cfr.org/sovereignty/montevideo-convention-rights-duties-states/p15897. 6. Republic of Kosovo – Assembly (online) [cit. 22. 5. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.assembly-kosova.org. 7. UNSC S/RES/1244/1999. Resolution 1244 (1999) Adopted by the Security Council at its 4011th meeting, on 10 June 1999 (online) [cit. 10. 5. 2015]. Dostupné z WWW: http://daccess-dds-ny. un.org/doc/UNDOC/GEN/N99/172/89/PDF/N9917289.pdf?OpenElement. 8. UNSC S/RES/2007/168. Report of the Special Envoy of the Secretary-General on Kosovo’s future status of 26 March 2007 (online) [cit. 10. 5. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.unosek.org/docref/report-english.pdf. 9. Who recognized Kosovo as an independent State? (online) [25. 5. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.kosovothanksyou.com/. Monografie a odborné zdroje 1. BUREŠ, Pavel, FAIX, Martin, SVÁČEK, Ondřej. Vznik a uznání státu – Aktuální pohled mezinárodního práva. Praha: Leges, 2013, s. 144. ISBN 978-80-87576-83-0. 2. CRAWFORD, James R. The Creation of States in International Law. 2. vydání. Oxford: Oxford University Press, 2007. 870 s. ISBN 9780199228423. 3. ČEPELKA, Čestmír, ŠTURMA, Pavel. Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008. 881 s. ISBN 978-80-7179-7289. 4. DAVID, Vladislav, BUREŠ, Pavel, FAIX, Martin a kol. Mezinárodní právo veřejné s kazuistikou. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Leges, 2011. 448 s. ISBN 978-80-87212-86-8. 5. EVANS, Malcolm. D. International Law. 3. vydání Oxford: Oxford University Press, 2003. 865 s. ISBN 978-0-19-956566-5. 6. GIRGLE, Patrik. Stručná historie států – Kosovo. Praha: Nakladatelství Libri, 2009, 168 s. ISBN 978-80-7277-433-3. 7. SCHEU, Harald Christian. Úvod do mezinárodního práva veřejného. Praha: Auditorium, 2010, 142 s. ISBN 978-80-87284-05-6. 8. ŠTĚPÁNEK, Václav. Jugoslávie – Srbsko – Kosovo. Kosovská otázka ve 20. století. Brno: Masarykova univerzita, 2011, 471 s. ISBN 978-80-210-5476-9. 9. WALTER, Christian, VON UNGERN-STERNBERG Antje,

135

ABUSHOV, Kavus. Self-Determination and Secession in International Law. Oxford: Oxford University Press, 2014. 336 s. ISBN 978-0-19-870237-5. Odborné články a studie 1. B92 News. Briselski sporazum je politički (14. prosince 2014) (online). [cit. 18. 5. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.b92.net/ info/vesti/index.php?yyyy=2014&mm=12&dd=14&nav_category=12&nav_id=936315. 2. B92 News. Thaci: Serbia’s approach “chauvinistic” (12. února 2009) (online) [cit. 22. 5. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.b92. net/eng/news/politics.php?yyyy=2009&mm=02&dd=12&nav_ id=57105. 3. Euractiv. Evropská unie, Srbsko a Kosovo (online) [cit. 2. 5. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.euractiv.cz/vnejsi-vztahy/link-dossier/evropska-unie-srbsko-a-kosovo-000068. 4. European Union External Service. Serbia and Kosovo reach landmark deal (19. dubna 2013) (online) [cit. 15. 5. 2015]. Dostupné z WWW: http://eeas.europa.eu/top_stories/2013/190413__eu-facilitated_dialogue_en.htm. 5. InSerbia. Thaci: Kosovo will sue Serbia for genocide (21. února 2015) (online) [cit. 22. 5. 2015]. Dostupné z WWW: http://inserbia. info/today/2015/02/thaci-kosovo-will-sue-serbia-for-genocide/. 6. PRTINA, Srdjan. Ahtisaariho návrh – opakování chyb z minulosti. Mezinárodní politika. Ročník XXXI, 2007, č. 6, s. 34 – 36. ISSN 05437962. 7. RACHMARAN, B. G. The International Conference on the Former Yugoslavia, Official Papers [Mezinárodní konference o bývalé Jugoslávii, oficiální dokumenty]. Svazek 2. Haag: Kluwer Law International, 1997. 1677 s. ISBN 90-411-0436-4. 8. REYNOLDS, Paul. Kosovo: To recognise or not to recognise? (18. února 2008) (online) [cit. 25. 5. 2015]. BBC News. Dostupné z WWW: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/7250764.stm. 9. SCHEU, Harald Christian. Dilema Mezinárodního soudního dvora ve věci kosovské Nezávislosti. Mezinárodní politika. Ročník XXXVI, 2012, č. 4. ISSN 0543-7962. 10. SCHEU, Harald Christian. Vznik nového státu a jeho uznání v mezinárodním právu. Mezinárodní politika. Ročník XXXII, 2008, č. 4, s. 4 – 6. ISSN 0543-7962.

136

11. ŠMIHULA, Daniel. Kosovský problém a jeho analógie. Mezinárodní politika. Ročník XXXVI, 2012, č. 4. ISSN 0543-7962. 12. ŠTĚPÁNEK, Václav. Rozpad Jugoslávie: Kosovo na začátku i na konci. Mezinárodní politika. Ročník XXXV, 2011, č. 5. ISSN 0543-7962. 13. ŠTĚPANOVSKÝ, Jiří. Mezinárodněprávní aspekty nezávislosti Kosova. Mezinárodní politika. Ročník XXXII, 2008, č. 3, s. 18 – 22. ISSN 0543-7962. 14. Tanjug.rs. Dacic calls on Albania to respect OSCE principles (19. února 2015) (online) [cit. 22. 5. 2015]. Dostupné z WWW: http://www.tanjug.rs/news/165957/dacic-calls-on-albania-to-respect-osce-principles.htm. 15. Tanjug.rs. Vulin: Taci’s idea for genocide claim – dangerous (22. února 2015) (online) [cit. 22. 5. 2015]. Dostupné z WWW: http:// www.tanjug.rs/news/166288/vulin--tacis-idea-for-genocide-claim---dangerous.htm. 16. TESAŘ, Filip. Kosovo: Legalizace černé stavby? Mezinárodní politika. Ročník XXXII, 2008, č. 5, s. 28 – 31. ISSN 0543-7962. 17. TESAŘ, Filip. Rovnice o Kosovu: dvě známé a tři neznámé. Mezinárodní politika. Ročník XXXI, 2007, č. 6, s. 31 – 34. ISSN 05437962. 18. TOMUSCHAT, Christian. Secession and Self-Determination. International Law Perspectives. Cambridge University Press, 2006, str. 23 – 45. ISSN 9781107407824 19. TRÁVNÍČKOVÁ, Zuzana. O státnosti a uznání státu v mezinárodním právu. Mezinárodní politika. Ročník XXXVI, 2012, č. 4. ISSN 0543-7962. 20. WEISS, Peter. Kosovské dilemy slovenskej diplomacie. Mezinárodní politika. Ročník XXXI, 2007, č. 7, s. 22 – 25. ISSN 05437962. 21. ZRNO, Matyáš, RYCHLÍK, Jan. Má Česká republika uznat Kosovo? Mezinárodní politika. Ročník XXXII, 2008, č. 4, s. 20. ISSN 0543-7962.

137

Suzan Kodrazi Fakulta mezinárodních vztahů, Vysoká škola ekonomická, Praha, doktorské studium Kosovo ako člen na mieru? Abstrakt Za týždeň194 to bude presne 16 rokov od ukončenia intervencie NATO v bývalej Juhoslávii. A za tú dobu sa v Kosove veľa zmenilo. V minulosti vzťahy Kosova a EÚ definovali predovšetkým bezpečnostné otázky. Dnes sa ťažisko vzťahov Kosova a EÚ presúva smerom k európskej integrácii. Balkánski kandidáti na členstvo v EÚ však majú jeden spoločný problém a Kosovo nie je žiadnou výnimkou. V dôsledku nedávnych konfliktov ide v tom lepšom prípade o štáty slabé, u ktorých je často spochybňované fungovanie štátu, jeho inštitúcií a ich kapacít. Po jednostrannom vyhlásení nezávislosti je Kosovo nielen slabý, ale aj neukončený štát, u ktorého je okrem jeho fungovania spochybňovaná aj jeho samotná štátnosť. Ak EÚ chcela preniesť model, ktorý fungoval v kontexte transformácie postkomunistických štátov i na post-konfliktné krajiny Západného Balkánu, bolo nutné realitu regiónu zohľadniť aj vo formulácii požiadaviek na tieto štáty. V prípade neukončenej otázky statusu Kosova to znamená, že EÚ dnes stojí pred dilemou, akým spôsobom paralelne budovať funkčný štát a integrovať ho do svojich štruktúr. Môže ale budovanie členských štátov predstavovať nový model rozširovania EÚ? A má na to EÚ ešte kapacitu? V situácii, keď nie všetky členské štáty uznali Kosovo, EÚ oficiálne nemôže podmieniť členstvo Srbska uznaním kosovskej nezávislosti. Čo ale urobiť môže, je podmieniť progres v integrácii normalizáciou vzťahov medzi Belehradom a Prištinou.195 Zmena, ktorú vyvolal politický dialóg medzi Srbskom a Kosovom sprostredkovaný zo strany EÚ, naznačuje, že vzťahy týchto neštandardných susedov sú normalizovateľné. Za predpokladu, že odmenou bude posun na ich európskej ceste. EÚ je teda schopná vhodnou kombináciou kondicionality a odmien za splnenie stanovených podmienok hrať významnú úlohu pri budovaní štátov.

138

Otázkou však zostáva, či v kontexte nejasného postoja členských štátov k ďalšiemu rozširovaniu EÚ, je stratégia budovania štátov pomocou perspektívy ich budúceho členstva dlhodobo udržateľná a kredibilná. Příspěvek Kosovo ako člen na mieru? Za týždeň to bude presne 16 rokov od ukončenia intervencie NATO v bývalej Juhoslávii. 10. 6. 1999 si veľmi dobre pamätám. V ten deň sme všetci rozmýšľali, ako sa vyrovnať s tým, čo sa stalo. Teda so svojou minulosťou. Od tej doby sa však v Kosove veľa zmenilo. Dnes, v situácii defektnej nezávislosti Kosova a hlbokých ekonomických problémov každý uvažuje nad tým, ako sa vyrovnať s touto prítomnosťou. Otázka, ktorú si dnes už nestačí len položiť, ale na ktorú je nutné odpovedať je za akých podmienok môže EÚ ponúknuť Kosovu víziu budúcnosti. V minulosti vzťahy Kosova a EÚ definovali predovšetkým bezpečnostné otázky, teda vyrovnávanie sa s minulosťou. Kosovská kríza poukázala na to, že EÚ stále nie je schopná predchádzať, vysporiadať sa či ukončiť násilné konflikty prebiehajúce za jej dverami.196 Konflikt v Kosove tak stál pri zrode a zásadným spôsobom ovplyvnil Európsku zahraničnú a bezpečnostnú politiku. Dnes sa ale ťažisko vzťahov Kosova a EÚ presúva od dezintegrácie (minulosti) smerom k jeho európskej integrácii, teda budúcnosti. Takmer všetci balkánski kandidáti na členstvo v EÚ však majú jeden spoločný problém. V dôsledku nedávnych konfliktov sa v tom lepšom prípade z pravidla jedná o štáty slabé, u ktorých je často spochybňované fungovanie štátu, jeho inštitúcií a ich kapacít. Horšie je, že po jednostrannom vyhlásení nezávislosti je Kosovo nielen slabý, ale aj neukončený štát, u ktorého je okrem jeho fungovania spochybňovaná aj jeho samotná štátnosť. A práve v podmienkach neukončenej štátnosti Kosova sa zdá, že model rozširovania, ktorý EÚ úspešne aplikovala na štáty strednej a východnej Európy, narazil v Kosove na svoje limity. Podstatou tzv. post-komunistického kola rozširovania EÚ bola transformácia štátov strednej a východnej Európy pomocou stratégie kondicionality. Po úspešnom big bang kole sa z kondicionality stala stálica, podstata modelu, ktorým EÚ ako externý aktér vyvoláva a realizuje interné zmeny v kandidátskom štáte. Očakávalo sa, že tento model bude fungovať rovnakým spôsobom aj na Západnom Balkáne.

139

Lenže rozdiel medzi strednou a východnou Európou a krajinami Západného Balkánu nie sú len oneskorené ekonomické reformy, ale aj štyri vojny, jedna humanitárna intervencia a dva kvázi medzinárodné protektoráty. Ak preto EÚ chcela preniesť model, ktorý fungoval v kontexte transformácie postkomunistických štátov i na post-konfliktné krajiny Západného Balkánu, bolo nutné realitu minulosti a prítomnosti regiónu zohľadniť aj vo formulácii požiadaviek na tieto štáty. EÚ tak predstavila nový koncept kondicionality ušitý priamo na mieru krajinám Západného Balkánu. Tieto štáty majú okrem pôvodne stanovených Copenhagen kritérií, naplniť aj špeciálne kritéria, tzv. Copenhagen Plus. Ich primárnym cieľom je adresovať kľúčové problémy, pred ktorými stoja štáty Západného Balkánu v rámci procesu rekonštrukcie povojnovej spoločnosti a budovania štátu. Hlavným pilierom nových kritérií sa stal stabilizačný a asociačný proces, regionálna spolupráca, dobré susedské vzťahy, plná spolupráca s Medzinárodným tribunálom pre bývalú Juhosláviu, dodržiavanie mierových zmlúv a implementácia stabilizačných a asociačných dohôd.201 Inak povedané, v prípade neukončenej otázky statusu Kosova dnes EÚ stojí pred dilemou, akým spôsobom paralelne budovať funkčný štát a integrovať ho do svojich štruktúr. Môže ale budovanie členských štátov predstavovať nový model rozširovania EÚ? Vedela by si tak EÚ vytvoriť členský štát, teda budúceho seba, na mieru? Na tomto mieste by som rada v stručnosti popísala ako podmienka EÚ na dobré susedské vzťahy v praxi vplýva na budovanie Kosova a súčasne na jeho európsku integráciu. Potom, čo Kosovo vo februári 2008 jednostranne vyhlásilo nezávislosť, došlo k extrémnej polarizácií pozícií Srbska a Kosova. Pre Kosovo v súvislosti s jeho budúcim statusom nebolo akceptovateľné nič, iba plná nezávislosť. Na druhej strane, pre Srbsko bolo akceptovateľné všetko okrem nezávislosti.202Hrozilo riziko destabilizácie regiónu a opätovné-

10.6.2015 – tj. za týždeň od dátumu konania konferencie

201

202

ALFOUR, Rosa a STRATULAT, Corina. Enlargement to the Balkans: one step forward, B two steps back. Commentary.European Policy Centre. [online]. 2011, s. 2 [cit. 2015-03-03]. Dostupné z: http://www.epc.eu/documents/uploads/pub_1379_enlargement_to_the_balkans.pdf

140

ho návratu k bezpečnostným otázkam, teda k minulosti. To znamenalo, že nastal čas, kedy EÚ ako kľúčový aktér v regióne, nemohla nekonať. No v situácii, keď nie všetky členské štáty uznali Kosovo, EÚ oficiálne nemohla a dodnes oficiálne nemôže podmieniť členstvo Srbska uznaním kosovskej nezávislosti. Čo ale urobiť mohla, bolo previazať progres v integrácii s podmienkou na normalizáciu vzťahov medzi Belehradom a Prištinou.203 Jednoducho povedané, akýkoľvek ďalší krok smerom k EÚ bude priamo závisieť od toho, do akej miery zlepšia Srbsko a Kosovo svoje vzťahy.204 V tomto duchu v roku 2011 začal pôvodne technický, neskôr politický dialóg medzi Srbskom a Kosovom sprostredkovaný zo strany EÚ. Po takmer 4 rokoch, čo dialóg s menšími prestávkami trvá, ušli Kosovo aj Srbsko kus cesty na svojej európskej púti. K zásadnej zmene vo vzťahoch Srbska a Kosova došlo v apríli 2013, keď dialóg vyústil v prvú dohodu o princípoch, ktorými sa riadi normalizácia vzťahov. Táto dohoda upravuje fungovanie najsenzitívnejšej otázky vzťahov Srbska a Kosova – severného Kosova vrátane problematiky paralelných štruktúr. Tým otvára priestor pre odstránenie hlavnej prekážky teritoriálnej integrity Kosova,205 ktorá spochybňuje jeho štátnosť. Tento posun vo vzájomných vzťahoch sa odzrkadlil aj na ich posune smerom k EÚ. Na začiatku roku 2014 boli otvorené prístupové rokovania so Srbskom a v súčasnej dobe prebieha „screening“ jednotlivých kapitol. Kosovo, ktoré pred začatím dialógu nemalo za sebou ani jeden míľnik, dnes čaká na rozhodnutie o podpísaní stabilizačnej a asociačnej dohody. Tento výsledok naznačuje, že: (1) Vzťahy Srbska a Kosova sú normalizovateľné. Minimálne za predpokladu, že odmenou bude posun na ich európskej ceste. EÚ je

SHEPHERD, A.J.K. „A Mileston in the History of the EU“: Kosovo and the EU´s International Role. International Affairs. 2009, roč.85, č.3, s. 513-530. s.513.

203

204

Western Balkans: enhancing the European perspective. [online]. [cit. 2015-04-04]. Dostupné z: http://europa.eu/legislation_summaries/enlargement/western_balkans/ e50028_en.htm

LEHNE, Stefan. Kosovo and Serbia: Toward a Normal Relationship. [online]. Carnegie Endowment for International Peace. Policy Outlook. s.1-16. s.4. [cit. 2015-03-03]. Dostupné z: http://carnegieendowment.org/files/Kosovo_and_Serbia.pdf

205

141

teda schopná vhodnou kombináciou kondicionality a odmien za splnenie stanovených podmienok motivovať štáty budovať sa. (2) Paralelný priebeh dvoch protichodných procesov budovania štátu (koncentrácie suverenity) a jeho integrácie do EÚ (transferu suverenity) nemusí byť nezlučiteľný. V prípade otvorenej otázky statusu / štátnosti Kosova sa dokonca zdá, že jej konštruktívne adresovanie by bez perspektívy členstva v EÚ nebolo dosiahnuteľné. Otázkou však zostáva, či v kontexte nejasného postoja členských štátov / inštitúcií EÚ k ďalšiemu rozširovaniu, je stratégia budovania štátov pomocou perspektívy ich budúceho členstva dlhodobo udržateľná a kredibilná vízia budúcnosti regiónu. Zoznam použitej literatúry/zdrojov: 1. BALFOUR, R. – STRATULAT, C. (2011): Enlargement to the Balkans: one step forward, two steps back. Commentary. [Online.] In: European Policy Centre. 2011, 2 s. [Citované 3.3.2015.] Dostupné na internete: . 2. SHEPHERD, A.J.K. (2009). A Milestone in the History of the EU: Kosovo and the EU´s International Role. In: International Affairs. 2009, roč. 85, č.3, s. 513-530. 3. Western Balkans: enhancing the European perspective. [Online.] In: Official website of the European Union. [Citované 4.4.2015.] Dostupné na internete: . 4. LEHNE, S. (2012): Kosovo and Serbia: Toward a Normal Relationship. [Online.] In: Carnegie Endowment for International Peace. Policy Outlook, 2012. 16 s. [Citované 3.3.2015.] Dostupné na internete: . 5. INTERNATIONAL CRISIS GROUP. (2011): North Kosovo: Dual Sovereignity in Practice. [Online.] Europe Report No. 211, marec 2011, 26 s. [Citované 5.3.2015.] Dostupné na internete: .

142

Filip Gábor Masarykova univerzita v Brně Policajná zložka misie EULEX Kosovo: Vplyv na ľudskú bezpečnosť

Anotácia: Konceptu ľudskej bezpečnosti je v 21. storočí prikladaná stále väčšia dôležitosť. Európska únia sa na tento trend usiluje reagovať a deklaruje snahu zvyšovať úroveň bezpečnosti s prihliadnutím na daný koncept. Dobrú príležitosť pre angažmán EÚ v tejto oblasti poskytuje misia civilného krízového managementu EULEX Kosovo, ktorej policajná zložka má priamy dohľad nad kosovskou políciou. Misia sledovaním každodenných úkonov a pôsobením na vnútorné fungovanie miestnej polície ovplyvňuje jej súčasnú formu i budúci vývoj, čím prispieva k celkovému stavu ľudskej bezpečnosti v Kosove. Predkladaná práca si kladie za úlohu preskúmať doterajšie pôsobenie policajnej zložky EULEX Kosovo, aplikovanie vznikajúceho európskeho konceptu ľudskej bezpečnosti a význam tejto spolupráce na bezpečnosť obyvateľov krajiny. Zoznam skratiek EULEX – Misia Európskej únie na podporu vlády práva v Kosove EÚ – Európska únia OBSE – Organizácia pre bezpečnosť a spoluprácu v Európe OSN – Organizácia Spojených národov SZBP – Spoločná zahraničná a bezpečnostná politika UNDP – Rozvojový program Spojených národov UNMIK – Misia Spojených národov v Kosove 1 Úvod Práca si dáva za cieľ analyzovať pôsobenie policajnej zložky misie Európskej únie na podporu vlády práva EULEX Kosovo a to, či misia doteraz prebiehala v súlade s konceptom ľudskej bezpečnosti. Nakoľko je koncept ľudskej bezpečnosti veľmi široký, otázka sa zameria najmä komunitnú, respektíve etnickú bezpečnosť ako dielčie súčasti tohto konceptu. Ako bude priblížené ďalej, práve tieto súčasti sú totiž v Kosove v súčasnosti najproblematickejšie a ich neriešenie prináša nestabilitu. Úlohou práce je teda preskúmať, ako sa zmenila úroveň ľudskej bez-

143

pečnosti pod vplyvom pôsobenia policajnej zložky misie EULEX v porovnaní so situáciou pred jej nasadením. Práca analýzou relevantných odborných textov a štúdií v skratke zosumarizuje, ako by mal byť európsky prístup k ľudskej bezpečnosti nastavený a zhodnotí reálne pôsobenie policajnej zložky misie EULEX, s prihliadnutím na európsky koncept ľudskej bezpečnosti. Obsahová analýza týchto dokumentov s prihliadnutím na sekundárne zdroje nám pomôže európsky prístup zosumarizovať. Pre zhodnotenie pôsobenia v Kosove bude nutné o niečo užšie uchopenie, a to hlavne z dôvodu rozsahu a spomenutej širokosti konceptu. Existuje niekoľko spôsobov, ako merať úroveň ľudskej bezpečnosti. Vychádzajúc z práce Adema Behu a Gezima Visokeho „Human Security as Ethnic Security in Kosovo“, ktorí ľudskú bezpečnosť v Kosove považujú za úzko naviazanú na etnicitu a príslušnosť ku komunite (Beha a Visoka 2010), je pre potreby práce najrelevantnejší model Kanti Bajpaia. Jeho audit ľudskej bezpečnosti pracuje s priamymi hrozbami pre obyvateľstvo od lokálnej úrovne až po úroveň globálnu. Model takto dovoľuje operovať s pojmami ako osobná a komunitná bezpečnosť. Audit pozostáva z dvoch fáz: v prvej sa skúma rozsah potenciálnych ohrození obyvateľstva, druhá fáza spočíva v štúdiu kvalitatívnych dát, ktoré predstavujú konkrétne kapacity aktérov. Zjednodušene sa dá teda táto metóda označiť ako súhrn, respektíve porovnanie, hrozieb a kapacít (Owen 2008: 40). 2 Ľudská bezpečnosť v Európskej únii Európska únia na prelome milénií reagovala na zmenu globálneho bezpečnostného kontextu. Formalizovaním otázok spoločnej zahraničnej a bezpečnostnej politiky v Zmluve o Európskej únii v roku 1992 sa stala spoločná zahraničná a bezpečnostná politika jedným z troch základných pilierov, na ktorých bola EÚ postavená. Bez hlbšieho definovania hrozieb, možností a stratégií a ich prispôsobeniu súčasným trendom je však úloha pôsobiť v tejto oblasti ako relevantný aktér zložitá. Práve preto boli Európskej komisii prezentované (i keď na oficiálnej úrovni nikdy neprijaté) dva kľúčové dokumenty – Barcelonská a Madridská správa – zaoberajúce sa ľudskou bezpečnosťou a jej miestom v spoločnej zahraničnej a bezpečnostnej politike EÚ. 2.1 Barcelonská a Madridská správa Prvá zmena v smerovaní bezpečnostnej politiky EÚ smerom k ľudskej bezpečnosti bola navrhnutá Javierovi Solanovi, vtedajšiemu vysokému predstaviteľovi pre spoločnú zahraničnú a bezpečnostnú politiku,

144

v roku 2003 vo forme takzvanej Barcelonskej správy – oficiálne známej pod názvom Doktrína ľudskej bezpečnosti pre Európu. Správa sa zaoberá implementáciou európskej bezpečnostnej stratégie, ktorá v čase vydania predstavovala úplne novú a aktuálnu tému, zameriava sa na regionálne konflikty a nefunkčné štáty a definuje nové globálne hrozby, vrátane terorizmu, šírenia zbraní hromadného ničenia či organizovanej zločinnosti (Albrecht et al 2004, 1). Druhou správou, predstavenou o tri roky neskôr, je takzvaná Madridská správa, oficiálne vydaná pod názvom Európska cesta bezpečnosti. Tá vznikla ako doplnenie a aktualizácia prvej správy z roku 2004. Zatiaľ, čo Barcelonská správa hovorila viac o tom, prečo by mala byť ľudská bezpečnosť prioritou EÚ v zahraničnopolitickej a bezpečnostnej oblasti, Madridská správa sa zaoberá skôr implikáciami pre smerovanie EÚ a prináša prienik s praxou – ponúka prípadové štúdie piatich operácií krízového managementu, ktoré v rámci SZBP prebehli. Navrhuje konkrétne zlepšenia a odpovedá samotným kritikom konceptu, čím poskytuje priestor na otvorenú debatu. 2.2 Sedem princípov pre operácie krízového managementu EÚ Barcelonská správa okrem teoretického uchopenia a odôvodnenia, prečo by EÚ mala prijať koncept ľudskej bezpečnosti, ponúka sedem konkrétnych princípov, ktoré by mali byť dodržiavané počas operácií krízového managementu, ktoré budú implementované v rámci Petersburských úloh (viď Ministerstvo zahraničných vecí SR 2008, 33). Madridská správa zúžila zoznam týchto princípov na šesť, pričom väčšina z nich sa s pôvodnými princípmi buď prekrýva, alebo na ne úzko nadväzuje. Pre potreby práce bola vytvorená kompilácia týchto princípov (viď tabuľka 1). Tabuľka 1: 7 princípov ľudskej bezpečnosti pre EÚ (vlastné spracovanie na základe Albrecht et al 2004 a Albrecht et al 2007).

145

Princíp

1 2

Charakteristika

Prvoradosť ľudských práv

Zameranie na ľudskoprávnu problematiku oddeľuje ľudskú bezpečnosť od klasického prístupu; ohľad na zlepšenie životnej úrovne obyvateľstva, nezneužívanie sily v rozsahu, ktorý by mohol ohroziť ľudské práva.

Jasná politická autorita

Nutnosť vytýčiť jasné nástroje, ktorými sa kríza rieši; zabezpečenie dostatočných kapacít, schopnosť určiť, komu sa vedenie zodpovedá,1 legitimita v očiach miestneho obyvateľstva.2

Multilateralizmus

Ochota spolupracovať s ostatnými angažovanými stranami; akceptovanie spoločných noriem, EÚ prijateľnejšia ako propagátor noriem než de facto votrelec na cudzie územie, tvorba konzultačných fór, neefektivita rivality a duplikácie.

Bottom-up prístup

Spolupráca so samotnými obyvateľmi a ich elitami; komunikácia ako otázka efektivity i etiky, úzke naviazanie na otázku legitimity a multilateralizmu, potreba kvality i kvantity komunikácie s miestnymi.

Regionálne zameranie

Hranice prestávajú byť prvoradé; regionálne zameranie, ktoré presahuje štátne hranice, pomáha riešiť problematiku komplexne a predchádza vypuknutiu ďalších kríz.

Používanie legitímnych právnych nástrojov a transparentnosť

Angažmán EÚ by mal byť zameraný na rešpekt k právu a právnych nástrojov, transparentnosť a otvorenosť; je nutné investovať do civilných kapacít pre vymáhanie práva, znova potreba brať do úvahy miestne obyvateľstvo, postupné predávanie právomocí do jeho rúk.

Primerané použitie sily

Koncept ľudskej bezpečnosti použitie sily nezakazuje, avšak upozorňuje na proporcionalitu a legitimitu v prípadoch, kedy musí byť použitá.

K téme zrovnávajú napríklad Ekengren a Groenleer 2005. Bližšie k problematike legitímnosti misií zrovnáva Wiharta 2009

146

Toto je teda zhrnutie siedmych princípov, ktoré pre misie spoločnej zahraničnej a bezpečnostnej politiky EÚ navrhli obe správy. Ich spojením práca vytvorila definitívny zoznam podmienok, ktoré musia byť splnené, aby misia prebiehala v súlade s konceptom. Vybrané princípy práca v nasledujúcich kapitolách využije pre potreby analýzy konkrétnej zložky misie. 3 Problematika ľudskej bezpečnosti – špecifiká Kosova Nasledujúca časť práce priblíži konkrétnu situáciu v Kosove a objasní základné problémy, s ktorými medzinárodné spoločenstvo musí bojovať. Kosovo je zmietané od druhej polovice 20. storočia v etnickom i právnom konflikte – od postupného zvyšovania autonómnych práv juhoslovanskou ústavou z roku 1974 cez ich oklieštenie Slobodanom Miloševičom na sklonku 80. rokov až po vypuknutie otvoreného konfliktu v roku 1998, následné ustanovenie medzinárodného protektorátu rezolúciou 1244/1999 OSN až po jednostranné vyhlásenie nezávislosti v roku 2008. Celá Kosovská problematika sa minimálne od 80. rokov zdá byť úzko napojená na etnické problémy medzi albánskou väčšinou a srbskou menšinou (najmä v severnej časti), no nemalý podiel na kríze majú i demografické či ekonomické faktory (Hehir 2010, 191). Experti označujú niekoľko hlavných problémov, ktoré sú dôvodom nízkej úrovne ľudskej bezpečnosti v Kosove. Sú nimi samotná povaha medzinárodnej prítomnosti v Kosove, pozostatky dlhodobo používaného topdown prístupu k rekonštrukcii štátu a tvoreniu politiky, problematika udržania stability v etnicky zmiešaných regiónoch, existencia paralelných štruktúr a duplicita legitímnych politických orgánov (King a Mason 2006, 249, Tamminen 2008, 10). Tvrdenie Doyla a Sambanisa, že so zvyšujúcou sa deštrukciou lokálnych kapacít sa zvyšuje potreba medzinárodného angažmánu, aby rekonštrukcia prebehla úspešne (Doyle a Sambanis 2006, 4), znie logicky prinajmenšom v teoretickej rovine. V praxi ale medzinárodná komunita vníma stabilitu a udržanie mieru okrem iného ako elimináciu rizika etnickej konfrontácie. Aplikácia tohto konceptu tak podporuje vznik elít, ktoré reprezentujú etnické záujmy a nie sú ochotné spolupracovať v rámci celej komunity. Namiesto vytvorenia spravodlivej vlády práva, ktorá by bola schopná podporovať a propagovať spoločenskú stabilitu, adresovať potreby obyvateľstva a eliminovať rozdiely a nezhody do čo najväčšej existuje naopak tendencia tieto rozdiely prehlbovať (Azar 1990, 11).

147

Na problém udržania etnickej bezpečnosti je veľmi úzko naviazaný ďalší aspekt – existencia paralelných štruktúr. Ďalším dôležitým aspektom je to, že Srbi často bojkotovali kosovské voľby a namiesto toho sa zúčastňovali výhradne srbských (Beha a Visoka 2010, 96-97). Hlavným argumentom ostáva, že pokiaľ budú naďalej existovať dva paralelné politické a sociálne systémy, bude oslabovaná aj ľudská bezpečnosť. 4 EULEX, možnosti pomoci a reálny dopad V nasledujúcej časti práca zhodotí, aký dopad malo pôsobenie misie policajnej zložkymisie EULEX na ľudskú bezpečnosť v Kosove, pričom upriami pohľad na niektoré z jej kritérií – využívanie efektívneho multilateralizmu, orientáciu smerom na bottom-up prístup a existenciu jasnej a legitímnej politickej autority. 4.1 Problém multilateralizmu a spolupráce Misia EULEX nie je samozrejme jediným zahraničným aktérom, ktorý sa snaží angažovať v regióne. Okrem misie EULEX taktiež prebiehajú napríklad misie OBSE, OSN či jednotlivých štátov, ako európskych, tak mimoeurópskych. Zároveň tu existuje problematika spolupráce s vládami – ako samotnou kosovskou v Prištine, tak belehradskou. Prištinská vláda síce mala autoritu nad väčšinou územia, severné časti ju však neboli ochotné akceptovať a ako legitímnu vnímali belehradskú. Belehradská vláda zastávala rovnako vyhranený postoj voči legitimite Prištiny ako garanta územnej celistvosti a neuznala kosovské jednostranné vyhlásenie samostatnosti. Do akej miery bola teda spolupráca s medzinárodnými organizáciami, ako aj týmito vládami úspešná? Prvý problém spojený s otázkami multilateralizmu bolo nutné riešiť ešte pred nasadením misie. Bol naviazaný priamo na povolenie nasadenia a posvätenie celej akcie Bezpečnostnou radou OSN. Rusko ako prirodzený spojenec Srbska nebolo ochotné hlasovať v prospech nasadenia misie. Toto konanie bolo naviazané i na nejednotnosť členských štátov EÚ voči vyhláseniu samostatnosti Kosova (Greicevci 2011, 294). Situácia bola značne skomplikovaná, nakoľko misia UNMIK, ktorá mala v tom čase zodpovednosť nad celým medzinárodným angažmánom v Kosove, nemohla presunúť svoje kompetencie na EULEX bez súhlasu Bezpečnostnej rady. Táto situácia vytvorila neľahké podmienky a nastala situácia, ktorá našťastie vyústila v úspešné nasadenie misie. Po dlhých rokovaniach s Belehradom i Prištinou Jean-Marie Guehenno,

148

veliteľ mierotvornej zložky misie UNMIK, v júni 2008 vydal správu, ktorá umožnila nasadenie misie EÚ. Logika pre vytvorenie efektívneho multilateralizmu je v tomto prípade takáto: EULEX samotný je právne zaviazaný dodržiavať všeobecné normy, určené nielen rezolúciou OSN 1244/1999, zároveň stále spadá pod misiu OSN UNMIK, čo je zárukou, že nielen nebude, ale vyslovene nemôže konať v rozpore s pozíciou medzinárodného spoločenstva i zúčastnených strán. Nakoľko sa takmer všetky medzinárodné zložky pôsobiace v Kosove riadia touto legislatívou, väčšia úroveň dichotómie je vylúčená. Konkrétne policajná zložka misie EULEX Kosovo sa taktiež snaží spolupracovať s misiou OBSE, ktorá sa zameriava na reformu polície v Kosove, no skôr jej praktickou časťou a samotným výcvikom polície. Policajná zložka misie EULEX tu spolupracuje s misiou OBSE, čím dopĺňa jej praktickú časť vlastnou teoretickou. Takto pomáha zvyšovať nielen kapacity medzinárodného spoločenstva, ale i samotnej kosovskej polície. Z dostupných informácií je teda možné usúdiť, že policajná zložka misie prejavuje záujem na budovaní efektívneho multilateralizmu, čím prispieva k dosahovaniu vytýčených cieľov z dlhodobého, no i krátkodobého hľadiska. Takáto koordinácia, najmä pri zapojení lokálnych zložiek, ako je vidno v prípade spolupráce s misiou OBSE, sa javí byť správnou cestou na zvyšovanie lokálnych i medzinárodných kapacít. Každopádne je potrebné pozrieť sa i na ostatné telesá, prítomné v Kosove. Špeciálne zaujímavá je pozícia voči kosovskej vláde, čo vyúsťuje v situáciu, ktorú Greicevci opisuje ako hendikep pre policajnú zložku misie. Predstavitelia misie totiž v rámci príprav a zabezpečenia úspešného nasadenia podpísali so srbskou vládou Protokol o spolupráci v otázkach polície. Ten podkopával autoritu centrálnej kosovskej vlády v severných oblastiach, nakoľko akceptoval prítomnosť príslušníkov polície, ktorí spadali pod autoritu Belehradu a dostávali srbské výplatné pásky. Podpis tohto protokolu vyvolal silné demonštrácie v Prištine a vytváral politiku dvojitých štandardov pre severnú časť a zvyšok krajiny, čo spoluprácu komplikuje. Je nutné podotknúť, že sa podarilo niekoľko problémov vyriešiť vďaka prijatiu takzvanej Bruselskej zmluvy v apríli 2013 – zďaleka však nie všetky. Výhodou policajnej zložky misie EULEX je, že počet aktérov sa oproti situácii na prelome milénií rapídne znížil a zabezpečenie efektívneho multilateralizmu je tak o niečo jednoduchšie. Čo ale vytvára dojem nízkej efektivity na nižšej úrovni je neschopnosť policajného komponentu

149

vyjednať podmienky, ktoré by vyhovovali vládam oboch krajín. Policajnej zložke samotnej chýbajú vyjednávacie kapacity a problémy s týmto spojené musia byť riešené z inej pozície. Jej neschopnosť iniciovať konštruktívny dialóg sa zdá byť zjavnou, čo v niektorých prípadoch komplikuje nasadenie misie a znižuje legitimitu v očiach vlád i obyvateľov. 4.2 Dedičstvo top-down prístupu a legitimita policajného komponentu Ako bolo povedané vyššie, bottom-up prístup a spolupráca s elitami na nižšej úrovni sú pre úspech misie pri zvyšovaní ľudskej bezpečnosti veľmi žiaduce, ba kľúčové. Na druhej strane sa v posledných rokoch objavil rapídny pokles dôvery voči medzinárodnej komunite. Jedno z vysvetlení môže byť to, že medzinárodná komunita neadresuje požiadavky obyvateľov dostatočne a správne, pričom tí potom nevidia zmysel v jej angažovaní sa v oblasti. Ďalším dôvodom je napríklad slabá transparentnosť, ktorá ale taktiež môže súvisieť s malou mierou zapájania lokálneho obyvateľstva do štruktúr, ktoré boli ustanovené medzinárodnou komunitou. Ako tretiu vec, ktorá môže spôsobovať pokles, môžeme označiť obyvateľstva z nepretržitého dlhodobého angažmánu zahraničných síl, ktoré začnú byť po čase vnímané ako cudzie autority narušujúce suverenitu štátu samotného. V prípade dôvery voči misii EULEX a najmä jej policajnej zložke môžeme sledovať klesajúci trend, pričom v severnej časti bola podpora v roku 2012 na historickom minime. Konkrétne v policajnom komponente, ako uvádza Dragana Dulić, je top-down prístup prítomný takmer všade. Nielenže absentuje spolupráca s obyvateľmi samotnými, z procesu vytvárania priorít sú vyradené i mimovládne organizácie, ktoré sa problematike venujú (Dulić 2007, 8-9). Toto sa zdá byť pomerne podivné, nakoľko minimálne polovicu príslušníkov policajného komponentu by podľa dostupných dokumentov mali tvoriť lokálni zamestnanci (Kormoss 2010, EULEX 2012). Spolupráca s kosovskou políciou a jej zapájanie do štruktúr je zase vec druhá, nakoľko už z podstaty mandátu musí policajný komponent prichádzať do styku s príslušníkmi polície. Podpora misie EULEX medzi obyvateľstvom bola sledovaná niekoľkými pozorovateľmi. Nasledujúce grafy odzrkadľujú verejnú mienku a jej zmenu čase. Prvý zachytáva vývoj úrovne spokojnosti s prácou misie (bez rozdelenia na jednotlivé komponenty) od jej nasadenia po rok 2012. Druhý graf porovnáva inštitúcie a aktérov prítomných v Kosove a úroveň dôvery k nim zo strany občanov za roky 2009 až 2011. V treťom

150

je zobrazené vnímanie misie EULEX verejnosťou z pohľadu možnosti obrátiť sa na jej príslušníkov s problémom za roky 2009 a 2010. Graf 1: Spokojnosť obyvateľov Kosova s prácou misie EULEX v % (UNDP 2012) 45 40 35 30 25 20

Spokojenosť s prácou misie EULEX (v %)

15 10

2 01 uá

r2

11 Ja n

ec ar M

20 íl pr A

20

10

r2 be

N ov em

09 A

pr

íl

20

be m ce De

M

áj

20

08

r2

00

00

8

0

9

5

Je zjavné, že spokojnosť s prácou je na veľmi nízkej úrovni. 11% spokojných respondentov v priebehu ďalšieho roka ale rástlo a dosiahlo úrovne 38, respektíve 39%. Významný pokles nastal znovu v roku 2011, kedy sa úroveň spokojnosti s prácou misie pohybovala na úrovni 12% v marci a 15% v januári. Z grafu 2 vyplýva, že podľa dostupných údajov je dôvera konkrétne voči policajnému komponentu misie EULEX na nízkej úrovni dokonca aj pri porovnaní s niektorými domácimi inštitúciami. Po prvom roku nasadenia misie je vidieť klesajúci trend v úrovni dôvery obyvateľstva voči policajnému komponentu. Ak ju porovnáme s úrovňou dôvery voči samotnej kosovskej polícii, výsledky sú alarmujúce. I keď aj v jej prípade sledujeme zostupné tendencie, porovnanie 27% voči 68% v roku 2009, respektíve 21% a 20% voči 43% a 35% v nasledujúcich dvoch rokoch ukazuje, že dôvera voči medzinárodnému angažmánu EÚ a jeho policajnému komponentu je oproti domácim aktérom nízka. Pri porov-

151

návaní úrovne dôvery voči súdom a vláde totiž stále policajný komponent misie EULEX vychádza ako porazený a neschopný získať dôveru obyvateľstva. Graf 2: Porovnanie dôvery voči aktérom a inštitúciám, prítomným v Kosove za roky 2009-2011 v % (Bennet 2011, 8) 80 70 60 50 40

2009

30

2010 2011

20 10 0

Policajná zložka EULEX

Kosovská polícia

Súdy

Vláda

Z výsledkov grafu je možné vydedukovať dôvody pre nízku dôveru – stačí sa pozrieť na povahu sledovaných domácich inštitúcií a mieru ich interakcie s obyvateľstvom. To prichádza do styku s políciou takmer na dennej báze a je pravdepodobné, že polícia sa mu môže zdať zo všetkých inštitúcií najbližšia. Na druhej strane, súdy v spoločnosti pôsobia o niečo vzdialenejšie od bežných ľudí a tí s nimi neprichádzajú do priameho styku tak často, ako s políciou. Podobný princíp sa dá uplatniť i v prípade vlády. Vychádzajúc z takejto dedukcie je možné do istej miery odôvodniť nízku dôveru voči policajnému komponentu misie EULEX nedostatočnou interakciou s obyvateľstvom a príslušníkmi misie.

152

Graf 3: Dôvera voči príslušníkom misie EULEX v % (Bennet 2011, 16) 30 25 20 15

2009 2010

10 5 0

Vôbec Nedôverujú Ani dôver- Dôverujú Plne dôvernedôverujú ujú, ani ujú nedôverujú

Nevedia posúdiť

Zdržali sa

Graf 3 je viac menej ilustračný a doplňujúci. Ukazuje, ako veľmi obyvateľstvo dôveruje príslušníkom v prípade, ak sa na nich má obrátiť so svojimi problémami a požiadať ich o pomoc. V prvom prieskume v roku 2009 bolo rozloženie nálad viac-menej vyrovnané: 43% do istej miery príslušníkom nedôverovalo, 33% vyjadrilo dôveru a 15% zaujalo neutrálne stanovisko. V roku 2010 bola situácia veľmi odlišná. Len 13% do istej miery príslušníkom dôverovalo, oproti 46%, ktoré vyjadrili nedôveru. Prezentované grafy ukazujú, že policajná zložka misie v aspektoch bottom-up zlyháva, jej autorita je nízka a nálady obyvateľov sú naladené skôr negatívne, a to vo všetkých častiach bez ohľadu na etnické zloženie. Môžeme poukázať na dva dôvody, ktoré sú dôvodom nedostatočnej autority medzi obyvateľstvom – vyčerpanosť z neustálej prítomnosti zahraničných síl, ktoré naoko podkopávajú štátnu suverenitu, a nedostatočnú komunikáciu a adresovanie potrieb obyvateľov. Dedukujúc z predstavených dát je zjavné, že komunikácia s obyvateľstvom viazne. Toto veľmi oslabuje kapacitné možnosti nielen misie, ale aj samotného

153

obyvateľstva, prípadne mimovládnych organizácií, ktoré by z efektívnej spolupráce s policajnou zložkou misie jednoznačne profitovali. Top-down prístup zostáva hlboko zakorenený v politike nielen policajnej zložky, ale i misie ako takej. Nedôvera a nízka úroveň všeobecnej verejnej mienky nielen znižujú šancu misie na úspech, taktiež z nich vyplýva neochota obyvateľstva spolupracovať. Tam, kde by mohla misia zasiahnuť a pomôcť, nemusí získať potrebné informácie alebo spätnú väzbu od obyvateľov, čo vytvára negatívny vplyv na komunitnú i osobnú bezpečnosť a teoreticky môže sekundárne prispievať k tvorbe paralelných inštitúcií, ktoré nebudú mať celoštátnu legitimitu a budú prispievať k rozširovaniu rozdielov medzi regiónmi. (Beha a Visoka 2010, 92) 4.3 Porovnanie hrozieb a vybudovania kapacít V predchádzajúcich častiach práca na jednej strane zhodnotila dôveru obyvateľstva voči policajnej zložke misie EULEX i misii samotnej a určila možné dôsledky a komplikácie, ktoré môže táto nedôvera spôsobiť a ako spolupracovala s ostatnými medzinárodnými organizáciami. Multilateralizmus bol aplikovaný v skutočne solídnej miere – aspoň čo sa týka inštitúcií medzinárodnej komunity. Spolupráca sa OBSE pri výcviku kosovskej polície bola nadštandardná, misia nevykazuje odklonenie sa od nariadení OSN a stanovených mantinelov, ktoré sú záväzné aj pre ostatných aktérov v regióne. Multilaterálny prístup ale znamená tiež komunikáciu s lokálnymi organizáciami a vládami. V tomto prípade policajná zložka misie tápa. Jej neschopnosť iniciovať dialóg medzi Prištinou a Belehradom a vytvorenie podmienok, ktoré by zabezpečili riadny chod policajných zložiek, musela byť riešená až spätne za prítomnosti vyjednávacieho tímu, vedeného EÚ. V konečnom dôsledku sa podarilo po dlhých rokovaniach dospieť k dohode, samotná policajná zložka ale v prvotných štádiách zlyhala a zodpovednosť prevzali ostatné telesá. Najdôležitejší v súčasnej miere sa zdá byť aspekt bottom-up prístupu. Úspešná komunikácia s obyvateľstvom, lokálnymi elitami a občianskou spoločnosťou do veľkej miery podľa zistení práce absentuje. Toto je pravdepodobne najväčší problém európskeho angažmánu. Ten totiž nedokázal vytvoriť dostatočné kapacity, ktoré by bojovali s hrozbou nelegitímnosti, ktorá oslabuje misiu nielen v konceptuálnom vnímaní, ale najmä v jej praktickom nasadení – v očiach obyvateľstva. To vníma misiu ako cudzie teleso, ktoré oslabuje legitimitu štátu či samospráv-

154

nych jednotiek. Toto nemusí odpovedať realite, ale neexistuje sila, ktorá by bola ochotná komunikovať, uviedla veci na pravú mieru a snažila sa budovať dôveru medzi oboma stranami. Policajnej zložke misie EULEX sa takto podarilo vytvoriť veľmi špecifickú situáciu. Zameriavala sa na vybudovanie kapacít a zmenu legislatívy, no absolútne zanedbala interakcie s obyvateľstvom a zisťovanie ich konkrétnych potrieb. Takto posilnila stav neistoty a nedôvery, ktorý bol zakorenený v obyvateľstve minimálne od prvých rokov existencie misie UNMIK. Práve policajná zložka je tá, ktorá môže prichádzať do styku s obyvateľstvom najčastejšie a ignorovanie dlhodobo klesajúcej dôvery voči medzinárodným inštitúciám, prípadne nevytvorenie dostatočnej stratégie, ktorá by túto problematiku reflektovala, je riskantný krok. Vo svojich úlohách tak policajná zložka môže byť z pohľadu budovania ľudskej bezpečnosti v zmysle komunitnej a osobnej bezpečnosti a prikladania dôležitosti regionálnym špecifikám hodnotená ako úspešná iba čiastkovo. 5 Závěr Práca si kládla za úlohu zhodnotiť prínos policajnej zložky misie EULEX pre ľudskú bezpečnosť v Kosove. Kosovo je dlhodobo zmietané v etnickom konflikte, ktorý sa medzinárodné spoločenstvo snaží riešiť. Práca zhrnula prístup Európskej únie na základe dvoch správ, pripravených pre EÚ. Ich syntézou predstavila sedem princípov, kľúčových pre angažmán v súlade s prístupom ľudskej bezpečnosti: dodržiavanie ľudských práv, dôraz na bottom-up prístup, efektívny multilateralizmus, jasné vytýčenie politickej autority, regionálne zameranie, používanie legitímnych právnych nástrojov a transparentnosť a vhodné použitie sily v prípade nutnosti. Takto poskytla podklad pre praktickú časť a analýzu pôsobenia policajnej zložky. Boli vybrané tri konkrétne aspekty konceptu, ktorým sa analýza venovala. V otázkach efektívneho multilateralizmu obstála policajná zložka misie v podstate dobre, a to najmä vďaka tomu, že pôsobí pod dáždnikom misie UNMIK, čím je povinná dodržiavať pevne dané pravidlá, ktoré uľahčujú spoluprácu s ostatnými medzinárodnými telesami. Na druhej strane ale bolo vidieť absenciu spolupráce so zložkami občianskej spoločnosti, mimovládnymi organizáciami a miestnymi lídrami, čo je záležitosť úzko naviazaná na problematiku, prezentovanú v predchádzajúcom odstavci. Ďalšia časť práce hodnotila použitie top-down prístupu v kombinácii s legitimitou misie. Bolo argumentované, že nízka úroveň podpo-

155

ry medzi obyvateľstvom, ako albánskym, tak i srbským, je spôsobená nedostatočnou komunikáciou a ignorovaním konkrétnych požiadaviek obyvateľstva. Misia s nízkou úrovňou dôvery zo strany civilného obyvateľstva má ťažkosti s implementáciou svojich cieľov, nakoľko je nielen nesmierne zložité začať dialóg so širšími skupinami obyvateľov a s lídrami, no i získavať niektoré dáta, ktoré môžu domorodí obyvatelia poskytnúť. Nízka dôvera môže sekundárne prispievať k tvorbe nových paralelných inštitúcií a k ďalším negatívnym javom, ktoré spôsobujú znižovanie celkovej úrovne ľudskej bezpečnosti. Na záver sa práca, pamätajúc na teórie o skúmaní úrovne ľudskej bezpečnosti, pokúsila zhodnotiť hrozby a kapacity. Dá sa usúdiť, že legislatívne kapacity, najmä v oblasti boja s etnickými zločinmi, boli navýšené. Práve tento aspekt je pre etnicky polarizované Kosovo absolútne dôležitý. V prípade vytvárania kapacít spoločne s ostatnými aktérmi medzinárodného spoločenstva policajná zložka postupovala nielen v súlade s medzinárodným právom a s mandátom, ale najmä v prospech čo najväčšej efektivity. Vzťahy s vládami oboch zainteresovaných strán však neboli natoľko korektné a vyskytli sa situácie, kedy neboli princípy efektívneho multilateralizmu dodržiavané. Záverom, nedodržiavanie bottom-up princípov prináša mnoho komplikácií. Policajná zložka nebola schopná vytvoriť dostatočné kapacity, aby zamedzila hrozbám, ktoré vyplývajú z nízkej autority a nedôvery obyvateľstva. Použitá literatúra Primárne zdroje Albrecht et al. 2004. A Human Security Doctrine for Europe: The Barcelona Report of the Study Group on Europe’s Security Capabilities. Barcelona: Study Group on Europe’s Security Capabilities. Online: http:// www.lse.ac.uk/internationalDevelopment/research/CSHS/humanSecurity/barcelonaReport.pdf Albrecht et al. 2007. A European Way of Security: The Madrid Report of the Human Security Study Group comprising a Proposal and Background Report. Madrid: Study Group on Europe’s Security Capabilities. Online: http://eprints.lse.ac.uk/40207/1/A_European_Way_of_ Security%28author%29.pdf EULEX. 2012. „EULEX Staff Info.“ Accessed April 20, 2014. http://www.eulex-kosovo.eu/en/info/StaffInfo.php

156

Ministerstvo zahraničných vecí Slovenskej republiky. 2008. Konsolidované znenie zmluvy o Európskej únii a zmluvy o fungovaní Európskej únie v znení Lisabonskej zmluvy. UNDP. 2011. Kosovo: Early Warning Report. Oxford: Oxford University Press. Sekundárne zdroje Azar, Edward E. 1990. The Management of Protracted Social Conflict: Theory and Case. London: Dartmouth Publishing Company. Bajpai, Kanti. 2000. Human Security: Concept and Measurement. New Delhi: Kroc Institute. Beha, Adem, and Gezim Visoka. 2010. „Human Security as ‘Ethnic Security‘ in Kosovo.“ Human Security Perspectives, 7 (1): 83-101, http:// doras.dcu.ie/17124/1/Human_Security_as_Ethnic_Security_in_Kosovo.pdf (Acessed April 10, 2014). Bennett, Christine. 2011. Public Perceptions of safety and security in Kosovo: Time to act. London: Safeworld. Doyle, Michael W. and Nicholas Sambanis. 2006. Making War and Building Peace. New Jersey: Princeton University Press. Dulić, Dragana. 2007. „Peace Building and Human Security: Kosovo Case.“ HUMSEC Journal 3: 1-16. Ekengre, Markus, and Martjin Groenleer. 2005. European Union crisis management: challenges for research and practice. Stockholm: Inderscience Enterprises. Online: http://ec.europa.eu/echo/civil_protection/ civil/vademecum/downloads/Research%20Programme.pdf (Accessed April 12, 2014). Greicevci, Labinot. 2011. EU Actorness in International Affairs: The Case of EULEX Mission in Kosovo. Perspectives on European Politics and Society, 12 (3): 283-303. Online: http://www.europarl.europa.eu/meetdocs/2009_2014/documents/afet/dv/201/201205/20120530_article_ eulex_1_en.pdf Hehir, Aidan. 2010. Microcosm, guinea pig or sui generis. Assessing international engagement with Kosovo. In: Kosovo, intervention and statebuilding: the international community and the transition to independence,

157

edited by Hehir, Aidan, 185-196. Routledge: Routledge studies in intervention and statebuilding. Kormoss, Sylvie. 2010. „EULEX Rule of Law Mission in Kosovo.“ Accessed April 20, 2014. http://www.nato.int/issues/women_nato/meeting-records/2010/pdf/Mrs%20Sylvie%20Kormoss.pdf King, Ian, and Whit Mason. 2006. Peace at any price: How the world failed Kosovo. London: Hurst & Company. Owen, Taylor. 2008. Measuring Human Security: Methodological Challenges and the Importance of Geographically Referenced Determinants. In Environmental Change and Human Security, edited by P.H. Liotta, 35-64. Newport: Springer. Online: http://taylorowen.com/Articles/2008%20Owen%20-%20Measuring%20HS%20Chapter.pdf Tamminen, Tanja. 2008. „Human Security in Post-status Kosovo: A Shared Responsibility.“ CMC Finland Civilian Crisis Management Studies, 1 (4): 1-23. Online: http://www.cmcfinland.fi/download/41859_ Studies_4_Tamminen.pdf?7b3a281354f4d088 (Accessed April 16, 2014). Wiharta, Sharon. 2009. The legitimacy of peace operations. In SIPRI Yearbook 2009: Armaments, Disarmament and International Security. Online: http://www.sipri.org/yearbook/2009/files/SIPRIYB0903.pdf

158

Adéla Janů Univerzita Karlova, Praha Mediální obraz etnických konfliktů v Kosovu v 80. letech 20. století v Rudém právu a v The New York Times Anotace Etnické konflikty mezi Srby a Albánci v 80. letech 20. století v Kosovu byly vyvrcholením dlouholetých vzájemných sporů. V roce 1981 došlo nejprve k několika studentským demonstracím, které odstartovaly desetiletí plné napětí a nedůvěry mezi etniky. Situaci v Kosovu sledovala, kromě domácích, také zahraniční média, která se snažila čtenářům situaci co nejvíce přiblížit. Mediální analýzy zaměřené na problematiku etnických konfliktů v Kosovu se většinou zaměřují na vývoj v 90. letech 20. století, zatímco předchozí desetiletí bývá často opomíjeno. Avšak právě v této době lze nalézt počátky konfliktu a počátky vytváření mediálních obrazů o jeho aktérech. Tato práce se zabývá právě analýzou kosovských událostí od 11. března 1981 do 26. června 1990 na stránkách deníků The New York Times a Rudé právo. Studie metodologicky vychází ze základních principů kritické diskurzivní analýzy a soustředí se zejména na lingvistickou a diskurzivní analýzu tří vybraných kosovských aktérů v podání obou deníků. Na základě tohoto rozboru jsou pak hledány odpovědi na otázky kdo, jak a proč byl v kosovském konfliktu vnímán jako agresor a oběť. Úvod Na počátku 80. let 20. století došlo k eskalaci dlouholetých vzájemných sporů mezi kosovskými Srby a kosovskými Albánci, které trvaly již od středověku. Následující analýza bude sledovat 97 zpravodajských článků z deníku The New York Times z období od 11. března 1981, kdy začaly nepokoje, do 26. června 1990, kdy byl srbským parlamentem zrušen autonomní status Kosova.206 K analýze Rudého práva deníku bylo použito 184 článků deníku ze zahraničního zpravodajství publikovaných ve zkoumaném období, týkajících se problematiky Kosova. Vzhledem k odlišnosti zpravodajství obou deníků, bylo záměrně využito větší množství článků Rudého práva (přibližně 2:1), aby tak byla v rámci ana-

206

Ladislav Hladký, Jugoslávská krize a její historické souvislosti (Praha: H&H, 1993), 41.

159

lýzy vyvážena jejich slabší informační hodnota, která byla dána menším počtem znaků na článek. Pro analýzu byli vybráni tři aktéři, kteří v textech často figurují: kosovští Albánci, Srbové a třetím aktérem budou vládní i straničtí představitelé podporující systém. Kosovští Albánci budou v této práci chápáni jako Albánci žijící v Kosovu,207 do skupiny Srbů budou spadat zejména kosovští Srbové, ale také všeobecně Srbové vyjadřující se ke konfliktu v Kosovu.208 Třetí sledovaná skupina bude velice různorodá, obecně se však bude jednat o politické a stranické představitele Jugoslávie, kteří podporovali stávající systém. Budou sem tedy patřit oficiální političtí představitelé Jugoslávie, Kosova, Svazu komunistů Jugoslávie a Kosova.209 Naopak zástupci Srbska byli z této skupiny vyřazeni, hlavně kvůli působení Slobodana Miloševiče, který byl zároveň vedoucí osobností srbského nacionalismu, a jeho snahou nebylo stávající systém podporovat. Práce metodologicky vychází z konceptu Van Dijkova ideologického čtverce (rozdělení do skupin „My“ a „Oni“), dále pak z kritické diskursivní analýzy podle Normana Fairclougha. Analýza bude rozdělena na lingvistickou a diskursivní část. V lingvistické analýze bude zkoumáno lexikum, gramatika (trpné nebo činné tvary sloves pojící se s těmito aktéry) a následně bude zkoumáno, v jakém pořadí se jim v textech dostávalo slova.210 Získané výsledky výzkumu budou prezentovány v tabulkách, v nichž bude výzkum lexika určen relativní četností, která byla počítána jako počet výrazů dělených počtem článků v roce. Vý207

J elikož se práce nezabývá Albánci žijícími v Albánii, označení Albánec bude chápáno jako etnická příslušnost. Pokud se bude jednat o Albánce z Albánie, bude to explicitně řečeno.

208

ejména kvůli stejným politickým postojům a pozdějšímu nerozlišování deníků mezi Z Srby a kosovskými Srby

209

aopak zástupci Srbska byli z této skupiny vyřazeni, hlavně kvůli působení Slobodana N Miloševiče, který byl zároveň vedoucí osobností srbského nacionalismu, a jeho snahou nebylo stávající systém podporovat. Od roku 1988 do této skupiny nebude patřit ani Azem Vlasi, který se po začátku „Antibyrokratické revoluce“ a sporu se Slobodanem Miloševičem stal spíše symbolem pro kosovské Albánce než fungujícím představitelem kosovských komunistů.

210

yto lingvistické prvky byly vybrány hned z několika důvodů. Jelikož se lingvistická T analýza nemůže obejít bez analýzy gramatiky, bylo zvoleno po jednom bodě z každého oddílu. Zároveň také hrála roli jazyková odlišnost. Protože se jedná o analýzu českých a anglických textů, bylo nutné zvolit takové prvky, které budou jednak co nejvíce vypovídající (zde především analýza lexika, které bude v analýze věnována největší pozornost), ale bude je možné také sledovat souběžně v obou jazycích. Proto byla například vypuštěna analýza modálních sloves, která sice mají vypovídající hodnotu, ale proporce používání tohoto znaku v českém a anglickém jazyce je zcela odlišná.

160

zkum gramatických jevů a struktury textu bude určen poměrem vyjádřeným v procentech. V diskurzivní části bude pozornost soustředěna na proměnu diskurzu v průběhu desetiletí. 1. Lingvistická analýza Rudého práva 1.1. Lexikum Tabulka 1 ukazuje četnost slov, která charakterizovala kosovské Albánce v Rudém právu ve zkoumaném období. Nejprve je však třeba zmínit, že kosovští Albánci byli zpravodaji v RP často popisováni nepřímo. Nebyli zobrazováni jako kosovští Albánci, ale jako lidé „albánské národnosti“,211 či v případě demonstrací jako „lidé propagující albánský nacionalismus“,212 což často budilo dojem, že se vlastně o kosovské Albánce ani nemuselo jednat.213 Kosovští Albánci Negativní

1981

1982

1983

1984 1985

1986

1987

1988

1989

Relativní četnost

Násilí, agrese

0,28

0,75

1

0

0

0,33

0,75

0,25

0,13

Protistátní činnost

0,5

0,25

0

0,5

0,5

0,33

0,13

0

0,13

Iredentismus

0,61

0,75

1,5

0,5

0

0,33

0,25

0,19

0,33

Nacionalismus

0,83

1

0,5

0,5

1,5

1

0,13

0,19

0,13

Záporné charak. vlastnosti

0,22

0

0

0,5

0,5

0,67

0,25

0,16

0,27

0,28

0

0

0,5

0

0,67

0,25

0,06

0,2

Status oběti, mučedníka

0,06

0,25

0

0

0

0

0

0

0,4

Boj za lid. a pol. práva

0,17

0

0

0,5

0

0,33

0,25

0

0,2

Kladné charak. vlastnosti

0,06

0

0

0,5

0

0,33

0,13

0

0,06

Neutrální Muslimové Pozitivní

Tabulka 1: Hodnoty lexika u kosovských Albánců v Rudém právu 1981–1990. Albánské etnikum bylo nejčastěji spojováno s výrazy spadajícími do kategorií „Nacionalismus“ a „Iredentismus“. Snaha vytvořit „velkoalbán211

Jaroslav Raus, „Tresty nacionalistům“, Rudé právo, 26. května 1982.

212

Jaroslav Raus, „Tresty rozvracečům“, Rudé právo, 12. července 1982.

213

I takto označení lidé byli ovšem započítáni do analýzy jako kosovští Albánci.

161

ský stát“, tak byla v první části desetiletí vnímána jako největší hrozba pro integritu jugoslávského státu. I proto se v souvislosti se zprávami o kosovských Albáncích vyskytovala pojmenování spojená s protistátní a kontrarevoluční činností, násilím a agresí. Téměř všechny negativní konotace však po roce 1981 mizely.214 V následujících letech, která byla spojena spíše s psychologickým nátlakem než viditelnými demonstracemi kosovských Albánců, lze také pozorovat úbytek zájmu o kosovské téma. Nejenže se počet článků v RP snížil přibližně o polovinu, jejich námětem byl jen popis jakéhosi bezčasí, či obvyklé zprávy o vynesení rozsudků trestů pro albánské demonstranty z Kosova.215 Od roku 1988 však negativních přívlastků začalo opět přibývat. Z významového hlediska byl zajímavý posun v charakteristice etnika. Přestože jsou negativní hodnoty z let 1981 až 1982 a 1988 až 1990 poměrně srovnatelné, fráze používané z první části sledovaného období (například „Albánci vytvářející atmosféru nedůvěry“216 či „Albánci jako představitelé nepřátelské síly“217) je mnohem mírnější než pozdější označení („zaostalí a s tmářskými návyky“218, nebo dokonce hanlivé „štipataři“).219 Nicméně je nutné brát v potaz také skutečnost, že i když byli kosovští Albánci vykresleni v rozhodujících momentech spíše negativně, v podání Rudé práva jde především o celokosovský problém. Jeho podstata podle deníku spočívala sice v nacionalismu, ten však byl pouze výsledkem špatného řízení státu. Vlastní iniciativa albánského etnika pak byla reflektována jako manipulace zahraničními nepřáteli. Ve výsledku tak nebyla v Rudém právu kosovským Albáncům přiznávána vina za propuknutí nepokojů, protože pouze podlehli těmto špatným vlivům. Vzhledem k tomu, že noviny dávaly přednost institucionálnímu zdůvodnění nepokojů, náboženský spor muslimů a pravoslavných nehrál v případě Rudého práva významnou roli.220 Pokud byli kosovští Albánci označeni jako muslimové, bylo to pouze informativní sdělení bez nega214

Viz Tabulka 1.

215

Soudní řízení s demonstranty z roku 1981 byla na stránkách RP reflektována po celou první polovinu 80. let.

216

„O situaci v Kosovu“, Rudé právo, 13. dubna 1983.

„Rozhodněji proti nepřátelům“, Rudé právo, 16. října 1982.

217

Petr Váňa, „K problému Kosova“, Rudé právo, 1. srpna 1988.

218

„Autonomní oblast Kosovo“, Rudé právo, 30. března 1989.

219

220

Náboženství sice bylo vnímané také jako hrozba, to však bylo více spojeno s chorvatskou opozicí než se situací v Kosovu.

162

tivní konotace. Přesto označení „muslim“ častokrát nahrazovalo označení „kosovský Albánec“.221 Představa svázanosti tohoto etnika s vírou tak byla silnější než u Srbů, kteří nikdy nebyli označeni pouze podle své náboženské příslušnosti. Pozitivní výrazy spojené s kosovskými Albánci bylo možné sledovat až po roce 1988 jako reakci na vzestup srbského nacionalismu namířeného proti Albáncům v Kosovu. Je však až s podivem, že Rudé právo kosovským Albáncům přiznávalo právo na sebeurčení. Deník byl sice proti jakékoliv dezintegraci, či připojení Kosova k jinému státu, aktivity demonstrantů ale představoval jako pochopitelné. Na konci zkoumaného desetiletí byli také kosovští Albánci zobrazováni jako ti, kteří trpí pod srbskou nadvládou. Kosovští Albánci tak byli chápáni jako destabilizační prvek a jejich identita byla spojena s muslimskou vírou (přestože to pro zdůvodnění konfliktu Rudým právem nemělo velký význam). Zároveň byl vztah deníku k tomuto aktérovi určován albánskou protistátní činností a projevy nacionalismu. Ty vedly k tomu, že byl albánský prvek označen za nepřítele, přesto se nejednalo o negativní postoj vůči etniku, ale vůči principům, které kosovští Albánci zastávali. Odlišné hodnocení lze pozorovat u přístupu Rudého práva k Srbům, jejichž charakteristiky jsou obsahem tabulky 2.

Petr Váňa, „Statisíce demonstrantů před Skupštinou SFRJ“, Rudé právo, 1. března 1989.

221

163

Srbové Negativní

1981

1982

1983

1984

1985

1986

1987

1988

1989 1990

Relativní četnost

Násilí, agrese

0

0

0

0

0

0,33

0,13

0,38

0,38

0,28


0

0

0

0

0

0

0,13

0,25

0,06

0,19

Nacionalismus

0

0

0

0

0

0

0,13

0,44

0,13

0,19


0

0

0

0

0

0,67

0,25

0,38

0,13

0,19

0,22

0

0

0,5

0

1

0,38

0,06

0,13

0,11


0,33

1, 5

1,25

0,5

1,5

1

0,75

0,44

0

0


0,06

0

1

0

0

0,67

0,13

0

0

0,07


0,06

0,25

0

0

0

0

0

0,06

0

0

Neutrální Křesťané Pozitivní

Tabulka 2: Hodnoty lexika u Srbů v Rudém právu 1981–1990 Kosovští Srbové byli podle Rudého práva téměř celé desetiletí úzce spojováni s Černohorci, žijícími v Kosovu. Charakteristiky Černohorců a Srbů žijících v Kosovu splývaly. Společně byli označování jako Slované, případně jako nealbánci.222 Zatímco se však v souvislosti s kosovskými Srby začala po roce 1988 objevovat negativní pojmenování, Černohorců se tyto přívlastky již netýkaly a kosovští Srbové pak ve zpravodajství Rudého práva tvořili část skupiny srbského obyvatelstva z celé Jugoslávie. 223 Ke kosovským Srbům se tedy nevázala až do roku 1988 žádná záporná hodnocení.224 Srbské postoje ale byly omlouvány a chápány jako nutný krok pro stabilizaci země, jelikož to byli podle RP právě Srbové, kteří museli uklidnit situaci ve své autonomní oblasti. V souvislosti se srbskými demonstracemi se ovšem příliš často neobjevovala slovní spojení nebo označení, která by mohla být zařazena do jednotlivých kategorií. V těchto případech se totiž jednalo o shromáždění, která byla médii na Petr Váňa, „Barikády v Kosovu“, Rudé právo, 1. února 1990.

222

Přesto Černohorci podle článků srbské snahy podporovali.

223

Pojmy spadající do skupiny negativních označení po roce 1988 jsou však již poměrně srovnatelné s výrazy ze stejné skupiny u kosovských Albánců.

224

164

zývána jako mítinky solidarity.225 Takový název pak neměl tak záporný nádech jako demonstrace. Příslušnost Srbů k pravoslavné církvi, či obecně ke křesťanství, nebyla příliš často zdůrazňována, a proto je výskyt tohoto označení poměrně nízký. Pokud se však redaktoři o víře zmínili, bylo to spíše v historických souvislostech, jejímž prostřednictvím názorně podtrhovali historickou sounáležitost Srbů s kosovským územím.226 Spíše než víra tak bylo zdůrazňováno kulturního dědictví Srbů. Zpravodajové Rudého práva se mnohokrát odkazovali na kosovskou bitvu a její důsledky pro tamější obyvatele, spojovali ji však také s českou historií. Srbská porážka a následná osmanská nadvláda byly přirovnávány k husitskému hnutí, které stejně jako Srbové nezvítězilo, ale jehož odkaz žil jako „hmotná síla“ i nadále.227 Obraz srbského mučedníka byl utvářen zejména prostřednictvím tématiky nedobrovolného vystěhovávání a vůbec pozice menšiny v celé autonomní oblasti. Jelikož právě Kosovo nebylo samostatnou republikou, ale pouze autonomní oblastí pod správou Srbska, Srbové nebyli spojování s bojem za svá politická práva. Srbský nacionalismus byl interpretován jako institucionální boj za nápravu a navrácení ke starým pořádkům. Na druhou stranu českoslovenští zpravodajové ve svých textech nezmiňovali, že by srbský nacionalismus vedl k uklidnění situace, naopak se spíše klonili tomu názoru, že je dalším důvodem napětí.228 Prosrbský postoj byl také znát ve vyzdvihování kladných charakterových vlastností tohoto národa a to především jeho statečnosti a odvahy.229 Rudého práva tak bylo vůči kosovským Srbům v mnohém pozitivnější než v případě kosovských Albánců. Srbové, žijící na území Kosova, byli vnímáni jako oběť, avšak poté, co se kosovští Srbové ztotožnili se srbským nacionalismem, se jejich obraz začal měnit a začalo se objevovat více negativních přirovnání. Co se pozitivního přístupu týče, nejblíže byla Rudému právu třetí sledovaná skupina, jejíž charakteristiky jsou uvedeny v tabulce 3. „Mítinky solidarity“ byl však přejatý pojem z Jugoslávie, nejednalo se tedy o označení z Rudého práva.

225

226

Petr Váňa, „Pohlednice z Jugoslávie: Proč zrudly pivoňky“, Rudé právo, 28. června 1989., resp. Petr Váňa, „Pohlednice z Jugoslávie: Prištinské korzo“, Rudé právo, 16. srpna 1988.

Váňa, „Pohlednice z Jugoslávie: Proč zrudly pivoňky.“

227

228

Váňa, „Barikády v Kosovu.“

229

Váňa, „Pohlednice z Jugoslávie: Prištinské korzo.“

165

Vládní a straničtí představitelé Negativní

1981

1982

1983

1984

1985

1986

1987 1988

1989

1990

Relativní četnost

Násilí, agrese

0

0

0

0

0

0

0,13

0,06

0,13

0,37

Neschopnost, neúčinnost opatření

0,67

0,5

0,5

0,5

0,5

1

0,38

0,62

0,27

0,22

Nepřítel ve vlastních řadách

0,23

0

0

0

0,5

0,33

0

0

0

0

Nejednotnost

0,17

0

0

0

0

0,33

0

0,19

0,07

0

Stát jako oběť cizích vlivů

0,28

0

0

0

0

0,33

0

0

0

0

Zavádění účinných opatření

0,33

0,5

0

0

0

0

0,13

0,06

0,13

0,04

Stát jako strážce míru

0,06

0

0

0

0

0

0

0

0

0,04

Pozitivní

Tabulka 3: Hodnoty lexika u vládních a stranických představitelů v Rudém právu. 1981–1990. Vládním a stranickým představitelům se v článcích dostávalo největšího prostoru, a proto je v tomto případě nejvyšší četnost jednotlivých výrazů.230 Tato skupina vystupovala jako aktér, který má celou záležitost v Kosovu vyřešit, zpravodajové ale uznávali, že se jednalo o složitý úkol. Sebekritika a přiznání vlastního neúspěchu ze strany tohoto aktéra tak byli běžným vyjádřením, které Rudé právo nijak nevyvracelo. Jejich chyby však byly zdůvodňovány špatnou institucionalizací a nepřátelskými elementy jak ve vlastních strukturách, tak v zahraničí, přičemž nebyly uváděny konkrétní údaje, kdo je nepřátelským elementem. Právě prvek nejasného nebezpečí a tajemného nepřítele hrál v RP velkou roli. Častá nominalizace, tedy převádění slov na podstatná jména, totiž zakrývala podstatné informace. Různé „protistátní živly“231 a nepřátelské „antijugoslávské síly“232, jak byl nepřítel nazýván, 230

Vládní složky sice nebyly spojovány s agresivním chováním, nicméně kvůli několika zásahům vůči demonstrantům v letech 1989 a 1990 se objevila i tato charakteristika.

ČTK,„O bezpečnostní situaci v SFRJ“, Rudé právo, 20. června 1985. ČTK, „Ústřední výbor SKJ k problémům mládeže“, Rudé právo, 29. března 1986.

231

232

166

pak nabývaly formy samostatného aktéra. Tajemný nepřítel byl popisován například jako „antikomunistický“, „organizovaný“, „agresivní“, „s vlivem na albánskou mládež v Kosovu, kterou dobře manipuluje“.233 Zde Rudé právo zdůrazňovalo zejména nebezpečí fašismu, jakož i kapitalistických a kriminálních či teroristických skupin, které měly svoji základnu v zahraničí.234 Zpravodajové tak živili mýty o silném bratrství a jednotě národa zkoušeného vnějším i vnitřním nepřítelem. 235 V druhé polovině 80. let však novináři začali heslo socialistické Jugoslávie o bratrství a jednotě zpochybňovat. Jednota byla nadále reflektována spíše jako vzdálený cíl než realita.236 U této skupiny, která je spíše obětí okolností, je tak nejvíce patrný průnik ideologie. Rudé právo se povětšinou s tímto aktérem ztotožňovalo a stavělo se do opozice proti nacionalistickým vlivům obou etnik. 1.2. Gramatika Analýza gramatiky zkoumající pasivizaci vychází z tabulky 4, která ukazuje poměr mezi použitím činného a trpného rodu. Z této tabulky je vidět, že v první polovině 80. let ve zprávách, týkajících se albánského etnika převažoval trpný rod, zatímco v druhé polovině lze pozorovat jev zcela opačný. Pokud autoři využívali trpný rod ve spojení s albánským etnikem, byly to především výrazy, týkající se trestů jako „byli obviněni“, nebo „byli odsouzeni“.237 Činný rod se naopak objevoval v souvislosti s demonstracemi, kde novináři využívali například spojení „protestují“, či „požadují“.238 Zatímco však demonstrace a aktivní projevy albánského obyvatelstva v Kosovu byly otázkou roku 1981 a poté až sklonku zkoumaného období, soudní řízení a vůbec celý proces hledání viníka se naopak táhnul po celé desetiletí. Tato skutečnost vedla k častějšímu použití trpného rodu. V druhé polovině 80. let pak byla znatelná aktivizace obyvatel-

233

Jaroslav Raus, „K událostem v Kosovu“, Rudé právo, 6. dubna 1981.

234

Petr Váňa, „K podvratné činnosti emigrace“, Rudé právo, 11. listopadu 1988.

235

ČTK, „Rozsudek v Kosovu“, Rudé právo, 18. července 1983.

236

Viz Tabulka 3.

237

Jaroslav Raus, „Opět neklid v Kosovu“, Rudé právo, 5. dubna 1982.

238

Petr Váňa, „Úsilí o přeměnu v Jugoslávii“, Rudé právo, 19. listopadu 1988.

167

stva, která se odrážela i na častějším použití činného tvaru sloves pro všechny aktéry. Poměr využití slovesných tvarů činný/trpný v % mezi lety 1981–1990* 1981

1982

1983

1984

1985

1986

1987

1988

1989

1990

Kosovští Albánci

25/75

27/73

25/75

0/100

67/33

50/50

75/25

58/42

32/68

53/48

Srbové

50/50

0/100

100/0

75/25

0

0

0/100

69/31

83/17

60/40

Vládní, straničtí

69/31

78/22

86/14

71/29

72/28

70/30

92/8

97/3

90/10

95/5

představitelé

* převaha činného rodu je zvýrazněna Tabulka 4: Poměr využití slovesných tvarů v Rudém právu mezi lety 1981–1990 Analýza slovesných tvarů u kosovských Srbů se ale neobejde bez problémů. Srbové totiž podle Rudého práva nebyli po dlouhou dobu aktérem kosovských událostí. V textech byli zpočátku zmiňováni pouze okrajově, což se promítlo do tak rozdílných výsledků, zachycených v tabulce 4. V letech 1985 a 1986 se nevyskytovali vůbec. Následující roky však přinesly změnu. Srbská aktivizace se začala projevovat i v textech Rudého práva. Začal převažovat činný tvar sloves a to dokonce s rozdílem větším než 20%, což je podstatné zvláště ve srovnání s albánským etnikem, kde jsou rozdíly těsnější.239 Činný rod byl spojen především s pořádáním srbských mítinků, nejčastěji se objevovaly výrazy jako „prosazovat“, „vyjadřovat“, respektive „požadovat“.240 Což je mimo jiné také rozdíl oproti významům sloves v případě kosovských Albánců.241 Vládní a straničtí představitelé byli účastníky, kteří tvořili rozhodnutí, a struktura zpravodajství Rudého práva tomu byla přizpůsobena. Proto u nich vždy převažoval činný rod slovesa. Tato skupina měla také nejčastěji největší rozdíly mezi činným a trpným rodem ve prospěch činného, což odpovídá zvýšené míře vládních zásahů v Kosovu na konci 80. let. Pasivizace ve zpravodajství Rudého práva ukázala, že jednoznačným subjektem ve zprávách byla třetí zkoumaná skupina, zatímco obě etnika pozici subjektu a objektu často střídala. Trpný rod byl tak spojen Ibid.

239

240

„Řekli-napsali: zahraniční tisk 24. a 25. září 1988“, Rudé právo, 26. září 1988.

Srbská rétorika na rozdíl od té albánské působí silněji a rozhodněji a staví tak srbské etnikum do pozice agresora.

241

168

spíše se slovesy negativního významu, čímž se autoři vyhnuli uveřejnění agenta děje.242 1.3 Struktura textu Analýza struktury textu je v případě Rudého práva poměrně jednoznačná. Ke slovu se nejčastěji na prvním místě dostávali zástupci skupiny vládních a stranických představitelů, jak ukazuje tabulka 5, která představuje poměr vyjádření aktérů.

Poměr vyjádření aktérů (kosovští Albánci/Srbové/vláda a straníci) v % 1981

1982

1983

1984

1985

1986

1987

1988

1989

1990

První místo

0/0/100

5/0/95

0/18/82

0/0/100

0/0/100

0/0/100

0/0/100

4/9/87

2/2/96

10/10/80

Druhé místo

3/3/94

0/0/100

0/0/100

0

0/0/100

0/0/100

0/0/100

0/4/96

0/3/100

0/0/100

Tabulka 5: Poměr vyjádření aktérů v Rudém právu 1981–1990. Nejednalo se však jen o vyjádření v přímé řeči, ale také o parafráze či nepřímou řeč. V letech 1981 a 1984 až 1987 byli dokonce vládní a straničtí představitelé jedinou skupinou, jejíž vyjádření se objevilo na prvním místě. Po roce 1988 se zvýšila frekvence výskytu článků reflektující kosovské události. Značně se také rozšířil počet znaků na zprávu, a tak byl v textech prostor i pro jiné zdroje. Vedle tradičních stranických zdrojů, na které se zpravodajové odkazovali, to tak byli také názory přímých účastníků demonstrací. Délka textů umožňovala spíše krátké informativní zprávy než hlubší analýzu, a proto jen malá část článků obsahovala více zdrojů. Nejčastějším příkladem bylo využití dvou různých reprezentantů ze skupiny vládních a stranických představitelů. Přestože i na druhém místě jasně dominovala třetí zkoumaná skupina, ke slovu se dostali i zástupci zbylých aktérů – kosovských Albánců a Srbů. Zatímco kosovští Albánci dostali v roce 1981 prostor za vládními představiteli ve 3 % textů, ve

Činný rod byl na druhou stranu spjat spíše se slovesy deontické modality (tj. se slovesy vyjadřující postoj mluvčího a určující jeho pohled na svět).

242

169

kterých byla alespoň dvě vyjádření, Srbové na tom byli o trochu lépe a získali prostor ještě v roce 1988 a 1989.243 Upřednostňování vládních a stranických představitelů vedlo k jednostrannosti zpráv a napomohlo šíření ideologie deníku. Větší zapojení kosovských Albánců i Srbů do zpráv se pojilo s obdobím 1981 až 1983 a 1988 až 1990, tedy s roky zvýšené aktivizace obyvatel. Přestože lze pozorovat drobné rozdíly mezi nevládními aktéry, z tabulky 5 lze vyvodit, že struktura zpráv Rudého práva neupřednostňovala ani jedno etnikum. 2. Lingvistická analýza The New York Times 2.1. Lexikum V souvislosti s albánským etnikem na území Kosova byla v NYT zdůrazňována jeho demografická převaha a dominance, což byla jedna z nejpoužívanějších charakteristik tohoto deníku. Samotné etnikum bylo pojmenováváno především jako Albánci, jugoslávští Albánci nebo etničtí Albánci (pojmenování „kosovský Albánec“ se objevilo pouze jednou).244 Jak vyplývá z tabulky 6, která ukazuje zkušenostní a relační hodnoty slov u kosovských Albánců, bylo toto etnikum spojováno s negativními označeními především v roce 1981 a 1982. Pojmy spadající do kategorie „násilí a agrese“ však měly dva různé významy. Jednak to bylo brutální násilí spojené s nemorálním chováním (například „znásilnění“,245„etnické čistky“246 nebo „používání dětí jako lidských štítů“247) a na druhé straně to bylo násilí „primitivní a zoufalé“, vycházející z bezútěšné situace kosovských Albánců. 248 Hodnocení akcí jako protistátní činnosti v NYT v průběhu 80. let postupně klesala. Jelikož však lze kategorie „iredentismus“ a „nacionalismus“ chápat jako možné projevy protistátní činnosti je zajímavé se podívat na tyto tři kategorie („iredentismus“, „nacionalismus“ a „pro Viz Tabulka 5.

243

244

David Binder, „Ethnic Albanian Majority Fights Serbia and Party in a Yugoslav Province”, The New York Times, 8. března 1990.

245

Henry Kamm, „Ethnic Strife Prompts 2 to Quit Yugoslav Politburo“, The New York Times, 4. října 1988.

246

Alan Cowell, „ A Land of Serbss and Albanians and Trouble“, The New York Times, 29. dubna 1987.

247

UPI, „ Belgrade Sends Tanks to Rebellious Region“, The New York Times, 4. dubna 1981.

248

Reuters, „Curfew Ordered After 3 Die in Yugoslav Riots“, The New York Times, 28. března 1989.

170

tistátní činnost“). Nacionalismus a iredentismus nebyly vždy vnímány jako protistátní činnost, protože byla četnost protistátní činnosti vždy menší nebo rovná hodnotám u následných dvou kategorií. Samotný „iredentismus“ byl pak spojený s myšlenkou připojení Kosova k Albánii. Zde však docházelo k poněkud nejednotné interpretaci. Některé články považovaly vznik „Velké Albánie“ za cíl kosovských Albánců, jiné to naopak vyvracely. Jednotný nebyl ani přístup k postoji Albánie k otázce „Velké Albánie“. Záporné charakterové vlastnosti, připisované kosovským Albáncům, se pak pojily především s výrazy „neochotní“249, „nepatřiční“250 a „neustále nespokojení“.251 Kosovští Albánci byli spojováni také s islámem. Do roku 1988 byli výhradně označováni slovem „Moslem“, později jako „Muslim“. Přestože se jedná o dva opisy stejného slova, označení „Moslem“ má v původním arabském významu negativnější význam než „Muslim“. Ve veřejném diskurzu se tak dnes v anglickém jazyce využívá spíše označení „Muslim“.252 Právě náboženské a kulturní rozdíly byly autory hodnoceny jako jedny z hlavních důvodů konfliktu, převažující nad problémy ekonomickými. Zejména v druhé polovině 80. let bylo věnováno mnohem více prostoru víře a způsobu života kosovských Albánců než stejnému tématu u Srbů a samotná víra Albánců byla oproti pravoslaví považována za velice záhadné a jakoby cizí náboženství. Nutno také dodat, že v případě NYT se často jednalo o vztah náboženství a historie. Tradiční spor o to, které etnikum má na Kosovo větší nárok posuzovali autoři různě, vždy se však jednalo o spor rozdílných kultur.

249

arvine Howe, „Roots of Yugoslav Riots: Vague ‘Enemy’ Blamed“, The New York Times, 20. M dubna 1981.

250

J ohn Tagliabue, „In a Yugoslav Province, Aflame for Six Days, the Resentments Still Smolder“, The New York Times, 4. dubna 1989.

251

John Kifner, „Upheaval in the East: Yugoslavia; Albanian-Serb Tension Touches All in Kosovo“, The New York Times, 15. února 1990.

252

dam Dolnik, Kimberly McCloud, „Questions and Answers form CNS Specialists“, James A Martin Center for Nonproliferation Studies, http://cns.miis.edu/archive/edu/wmdt_hs/ terms.htm (staženo 16. 4. 2015).

171

Kosovští Albánci

1981

Negativní

Relativní četnost

1982

1983

1984 1985

1986 1987

1988 1989 1990

Násilí, agrese

0,30

0,09


0,37

0,24

0,09

0,12

0,42

0

0

0,04

0,07

0,11

0,09

0,25

0,14

0

0

0,43

0,13

0

Iredentismus

0,4

0,19

0

0,12

0

0,1

0,17

0,24

0,31

0,11

Nacionalismus Záporné charak. vlastnosti

0,4

0,33

0,09

0,37

0

0,1

0,17

0,29

0,34

0,08

0,03

0,05

0,09

0

0

0

0

0,14

0,03

0

0,1

0

0,09

0

0

0

0

0

0,08

0


0

0

0

0

0

0

0

0,05

0,03

0


0,13

0,05

0

0,12

0

0

0

0.05

0,08

0,08


0

0

0

0

0

0

0

0,19

0,07

0.08

Neutrální Muslimové Pozitivní

Tabulka 6: Hodnoty lexika u kosovských Albánců v The New York Times 1981– 1990. Status oběti byl kosovským Albáncům přisuzován zejména na počátku a na konci zkoumaného období. Avšak zatímco v roce 1981 a 1982 byli vyobrazováni jako oběť předchozího dlouhodobého vývoje, pro druhou etapu bylo typické zobrazení místních Albánců jako mučedníků, kteří trpí pod srbskou nadvládou.253 Jejich snaha získat pro Kosovo statut další jugoslávské republiky nebyla deníkem chápána za protistátní (to bylo spíše samotný prostředek těchto snah – násilí), byla však považována minimálně za nežádoucí. Autoři spatřovali v jejich boji budoucí problém pro integritu celého státu, přesto popisovali stávající strukturu Jugoslávie vůči kosovským Albáncům jako nespravedlivou. Albánci byli zároveň vnímáni jako plaší a nesdílní lidé, kterým se připisovali spíše negativní vlastnosti, pokud však autoři popisovali soukromá setkání, pak byli kosovští Albánci popisování jako velice pohostinní.254 Přestože se tedy u tohoto etnika objevovala pozitivní pojmenování, ta 253 254

David Binder, „ Yugoslav Albanians Honor Martyrs“, The New York Times, 11. května 1990. Tagliabue, „In a Yugoslav Province, Aflame for Six Days, the Resentments Still Smolder.“

172

negativní přetrvávala. Zatímco však kosovští Albánci byli pro NYT jasně definovanou skupinou, pojmenování srbského etnika na území Kosova bylo problematické. Autoři NYT dlouho užívali pro tohoto aktéra obecného pojmenování „Srbové“ bez dalších specifik. Teprve z kontextu bylo možné zjistit, zda jde o Srba z Kosova či ze Srbska. Označení etnický Srb bylo použito pouze jednou,255 zatímco označení etnický Albánec více než třistakrát. Na konci 80. let dokonce pojem Srb a kosovský Srb splýval v běžném úzu novinářů v tentýž pojem. Zároveň se v souvislosti s etnickým konfliktem, v němž kromě místních Albánců a Srbů figurovali i Černohorci, začalo objevovat i pojmenování Slovan („Slavic“)256, ve kterém byli Černohorci zohledněni. Z tabulky 7, představující četnost výrazů, která byla kosovským Srbům připisována, je patrné, že zatímco negativní pojetí lze sledovat až od roku 1986, pozitivní hodnocení se objevovala po celé desetiletí. Tabulka 7: Hodnoty lexika u Srbů v New York Times 1981–1990. Srbové Negativní

1981

1982

1983

1984

1985

1986

1987

1988

1989

1990

Relativní četnost

Násilí, agrese

0

0

0

0

0

0

0

0,48

0,05

0,19


0

0

0

0

0

0

0

0,09

0,05

0

Nacionalismus

0

0

0

0

0

0

0

0,14

0,03

0,08


0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0,03

0

0

0

0

0

0

0

0,03

0


0,03

0,09

0

0,12

0

0

0,33

0,19

0,03

0,08


0

0

0

0

0

0

0

0

0

0


0,03

0,05

0

0

0

0

0

0,05

0

0

Neutrální Křesťané Pozitivní

255

Fergus Bordewich, „Yugoslavia sice Tito“, The New York Times, 13. dubna 1986.

256

David Binder, „In Yugoslavia, Rising Ethnic Strife Brings Fears of Worse Civil Conflict“, The New York Times, 1. listopadu 1987.

173

Jako negativní byla prezentována srbská hegemonie v rámci Jugoslávie, stejně tak „neúnavná zuřivost“ a „neochota ke kompromisu“.257 Zprávy NYT také odsuzovaly, s jakou samozřejmostí Srbové přijímají Miloševičovu nebezpečnou politiku.258 Samotný Milošević se pak stal symbolem všech těchto špatných vlastností, který deník dané skupině připisoval. Srbové žijící v Kosovu byli též představováni jako oběti, přesto se autoři většinou zdržovali přisuzovat jim pozitivní charakterové vlastnosti (mezi které patřilo například zobrazení jejich komunikativnosti a sdílnosti).259 Dále je vhodné srovnat status oběti u Albánců a Srbů v Kosovu. Zatímco Srbové byli vnímáni jako oběť albánských nacionalistů, pod jejichž nadvládou trpěli a to až do roku 1988,260 tak v kontrastu s tím bylo zobrazení kosovských Albánců jako oběti chápáno více ve smyslu mučedníků, což má větší emotivní nádech než v případě druhého etnika. Pozice Srbů jako agresora tak byla jasně spojena s obdobím po roce 1986, zatímco kategorie z pozitivní skupiny výrazů ukázaly, že předtím byli chápáni spíše jako oběti (přestože se srbská pozice oběti v mnohém lišila od kosovských Albánců). Zařazení těchto dvou aktérů do referenčních skupin se tedy podle deníku v průběhu let vyměnilo, nicméně tato výměna musí být chápána také v kontextu analýzy třetího aktéra.

Autoři tak Srbům začali připisovat podobná přízviska jako Albáncům na počátku 80. let.

257 258

Kifner, „Upheaval in the East: Yugoslavia; Albanian-Serb Tension Touches All in Kosovo.“

259

Kamm, „Ethnic Strife Prompts 2 to Quit Yugoslav Politburo.“ Toto období (1981 –1988) tak zahrnuje nejen otevřený konflikt a následnou psychologickou válku, ale také pozdější roky desetiletí. V roce 1987 a 1988 pak byli kosovští Srbové ukazováni zejména jako oběti pouličních potyček či lokálních střetů.

260

174

Vládní a straničtí představitelé Negativní

1981

1982

1983

1984

1985

1986

1987

1988

1989

1990

Relativní četnost

Násilí, agrese

0

0

0

0

0

0

0

0

0,03

0,08

Neschopnost, neúčinnost opatření

0,03

0,28

0,36

0,5

0

0,1

0,83

0,14

0,29

0,04

Nepřítel ve vl. řadách

0,13

0

0,09

0,12

0,14

0,2

0,33

0

0,05

0

Nejednotnost

0,03

0

0

0

0,42

0,6

0,08

0,09

0,05

0,04

Stát jako oběť cizích vlivů

0,2

0,28

0

0,12

0,42

0,4

0,33

0

0

0

0,3

0,38

0,63

0,37

0,14

0,2

0

0,19

0,03

0

Stát jako strážce míru 0,2

0,05

0,09

0

0

0

0

0,05

0

0,04

Pozitivní Zavádění účinných opatření

Tabulka 8: Hodnoty lexika u vládních a stranických představitelů v The New York Times 1981–1990. Výše uvedená tabulka, která ukazuje četnost výrazů pro skupinu vládních a stranických představitelů, předkládá informace o vnímání této skupiny NYT. Autoři zastávali vůči této skupině velmi zdrženlivý postoj. Negativní výrazy spojené s vládou byly především záležitostí roku 1981 a poté až druhé poloviny 80. let. Federální vláda byla popisována jako „nerozhodná“, „přiznávající vlastní chyby“ a „neschopná vůbec určit viníka konfliktu.261 Autority byly z pohledu NYT reflektovány jako „dogmatické“,262 „velebící samy sebe“,263 „vyhýbající se zodpovědnosti“ a „paralyzované“.264 Právě tato paralýza byla zdůvodňována byrokratickou strnulostí a špatným státním uspořádáním. Negativní obraz byl též spojen s použitím ironie, kdy zpravodajové uváděli výroky místních složek v kontrastu s rozhovory s místními obyvateli. Novináři NYT zároveň podtrhovali svou nedůvěru vůči tomuto aktérovi častým používáním uvozovek, kterými novináři nejen zdůraznili cita261

Howe, „Roots of Yugoslav Riots: Vague ‘Enemy’ Blamed.“

262

Henry Kamm, „In One Yugoslav Province, Serbs Fear the Ethnic Albanians“, The New York Times,28. dubna 1986.

263

Howe, „Roots of Yugoslav Riots: Vague ‚Enemy‘ Blamed.“

264

Fergus Bordewich, „Yugoslavia sice Tito“, The New York Times, 13. dubna 1986.

175

ci, ale především následným komentářem znevažovali výroky oficiálních představitelů Jugoslávie. Jednalo se o vysvětlování a pojmů, které zpravodajové chápali jako ideologicky laděné, či nepravdivé, například „kontrarevoluce“,265 „solidarita pracující třídy“266 nebo „varování před nepřítelem“.267 Dalším podstatným faktem je také to, že představitelé na federální úrovni byli povětšinou uváděni bez zařazení do etnické skupiny. Pozitivní vnímání tohoto aktéra vyznívalo spíše jako přání, než jako skutečnost. Akce tohoto aktéra byly brány jako úspěšné pouze v roce 1981 a poté až po roce 1986. Zvýšené hodnoty v této kategorii jsou tak spojené s aktivizací kosovského konfliktu. Pro zpravodaje NYT byla také typická nedůvěra vůči státnímu zřízení Jugoslávie a vůči jejím možnostem zabránit prohlubování kosovského konfliktu. 2.2 Gramatika Údaje v tabulce 9 zobrazující poměr činného a trpného rodu ukazují, že převládajícím tvarem slovesa byl u všech účastníků tvar činný. Trpný rod, však ve zprávách NYT nebyl prostředkem zamlčování agenta, ale prostředkem pro zdůraznění pozice objektu a subjektu v samotné zprávě. V případě albánského etnika však byl podíl trpného rodu nejvyšší. Převažoval v letech 1981 a 1983, přičemž rok 1987 byl vyrovnaný. Slovesa s výrazným významovým zabarvením, která byla v souvislosti s kosovskými Albánci užita, byla zpočátku v případě činného rodu „požadovat“, „útočit“ a „nutit“.268 V pozdější době, zejména v roce 1989 a 1990 se začala zvyšovat jejich četnost (ve srovnání s neplnovýznamovými slovesy). V poslední části desetiletí se kosovští Albánci dostali z pozice objektu do pozice subjektu.

265

Henry Kamm, „Yugoslavs Reel Under Weight Of Their Ever-Growing Crisis“ The New York Times, 8. října 1988. Kamm, „In One Yugoslav Province, Serbs Fear the Ethnic Albanians.“

266 267

Marvine Howe, „Belgrade Sees Peril of Minority Unrest“, The New York Times, 6. dubna 1981. např. Alan Cowell, „ A Land of Serbss and Albanians and Trouble“, The New York Times, 29. dubna 1987.

268

176

Poměr využití slovesných tvarů činný/trpný v % mezi lety 1981–1990 * 1981

1982

1983

1984

1985

1986

1987

1988

1989

1990

Kosovští Albánci

25/75

27/73

25/75

0/100

67/33

50/50

75/25

58/42

32/68

53/48

Srbové

50/50

0/100

100/0

75/25

0

0

0/100

69/31

83/17

60/40

Vládní, straničtí představitelé

69/31

78/22

86/14

71/29

72/28

70/30

92/8

97/3

90/10

95/5

* převaha činného rodu je zvýrazněna Tabulka 9: Poměr využití slovesných tvarů mezi lety 1981–1990 v NYT Na rozdíl od kosovských Albánců nebylo o Srbech tak často pojednáváno v trpném rodě. Vzhledem k tomu, že dostávali v článcích větší prostor, byla využita rozsáhlá škála sloves. Zatímco zpočátku u aktivního tvaru však převažovala slovesa jako „stěžovat si“, nebo „stěhovat se“269 (stěhování z Kosova bylo oblíbeným tématem), později to byla slova „požadovat“, „útočit“.270 Srbové byli tedy vždy aktivním hráčem (subjektem). Pasivní slovesa použitá v textech přispívala k vnímání Srbů jako oběti a to i na konci desetiletí. Nepoměr mezi tvary sloves byl ale ve srovnání s Albánci poměrně velký a negativní aktivní slovesa převažovala nad pasivními, stavící je do role oběti. Sledovaná skupina vládních a stranických představitelů byla jasným subjektem akcí. Nejenže u ní převažoval činný rod, ale také zde byly patrné velké rozdíly mezi činným a trpným rodem. Významově se však jednalo o velmi různorodá slovesa, jejichž obsah je nutné chápat v kontextu. Vedle negativních výrazů jako „nedokázat“, „nestačit“, „rezignovat“, „obviňovat“271 se také často objevovaly výrazy typu „tvrdit“, „nastolit pořádek“, „zasahovat“ ,272 které sice budí dojem pozitivní aktivity, ale dále v textu byly kritizovány, nebo komentovány negativně. 269

Marvine Howe, „Exodus of Serbians Stirs Province in Yugoslavia“, The New York Times, 12. července 1982.

270

Marlise Simons, „Yugoslavia; A Sign of Bad Times in Yugoslavia: Trade War Between Two Republics“, The New York Times, 28. ledna 1990.

271

např. Marvine Howe, „Roots of Yugoslav Riots: Vague ‘Enemy’ Blamed“,The New York Times, 20. dubna 1981. AP, „Yugoslavia Police Deployed to Quiet Unrest“, The New York Times, 25. března 1990.

272

177

Pasivizace tak v případě NYT ukázala, že kosovští Albánci byli zpočátku objektem, později subjektem zpráv, Srbové byli spojení v pozici subjektu. Třetí sledovaný aktér byl pak v souladu s výsledky analýzy lexika často prezentován v pozitivním světle, dodatečné komentáře však tohoto aktéra posuzovaly kriticky. 2.3 Struktura textu Struktury novinových článků, jak ukazuje tabulka 10, do značné míry zvýhodňovaly oficiální zdroje. Právě ty se nejvíce objevovaly na začátku textu, přičemž se dostaly ke slovu ještě několikrát. Jednalo se tak o nejcitovanějšího aktéra, který měl povětšinou přednost před oběma etniky. Při srovnání prostoru, který byl poskytnut Srbům a kosovským Albáncům je však vhodné poznamenat, že články s výhradně srbskou tématikou početně převažovaly nad články s výhradně albánským příběhem.273 Tabulka 10: Poměr vyjádření aktérů 1981–1990 v The New York Times. Tabulka však dokládá také jistý vývoj: zatímco vláda a straníci postupně ztráceli své pozice na prvních místech, u Srbů podíl průběžně osciloval, Albánci naopak postupně získávali i prostor na prvním místě.274 U pozice na druhém místě se však postavení všech tří aktérů mění jen minimálně. 3. Diskurzivní analýza 3.1. Rudé právo Pro vyhodnocení toho, kdo byl vnímán jako viník a kdo jako oběť, je nutné kromě aktérů také shrnout, jakým způsobem byl v deníku interpretován samotný konflikt. Jak už bylo řečeno, v podání RP se jednalo o konflikt, který byl způsoben kontrarevolučními projevy nacionalismu a byl zhoršen těžkou hospodářskou situací. Kosovský konflikt byl ale pro RP politickým problémem. Jednalo se totiž o střet ideologie s „nepřátelskými silami“.275 Vnímání kosovského konfliktu jako politického problému však od roku 1988 nahradil koncept občanské války, 273

Srbské názory byly navíc prezentovány ve větším rozsahu než albánské, proto měli většinou Srbové v článcích před kosovskými Albánci přednost.

274

U jednoznačných hodnot v roce 1984 a 1985 je nutné brát v potaz malý počet článků, které byly pro tyto roky použity. Jak u RP, tak u NYT jsou roky 1984 a 1985 v celé lingvistické analýze méně vypovídající, protože bylo použito méně článků. O Kosovu se v tomto období v obou denících objevilo jen několik zpráv ročně.

275

Tyto síly, jak je RP popisovalo, pak systematicky využívaly kosovské situace a vyvolávaly u místních etnik nacionalismus.

178

který byl do této doby deníkem vyloženě odmítán. Také události z roku 1981 byly s odstupem času hodnoceny jako národnostní nikoliv politický problém. Stejně jako se měnil diskurz ohledně povahy kosovského problému, měnily se také pozice agresora a oběti. Obecně však lze aktéry zařadit do ideologického čtverce na základě vytváření členských a cizích referenčních skupin, tedy do skupiny „My“ a „Oni“, které odpovídají pozicím oběť a agresor. V tomto případě do skupiny „My“ patří komunisté a „Oni“ jsou ti, co se snaží systém narušovat. Skupina „My“ se po celá 80. léta nemění, zatímco druhá skupina se postupem času vyvíjí. Tento vývoj spočíval ve změně vnímání agresora. Tím byli zpočátku především kosovští Albánci, jejichž dlouhodobá nespokojenost a neutěšená situace vyústila v demonstrace roku 1981. Noviny se ale zdráhaly označit všechny Albánce za viníky, agresorem byl tedy konkrétně albánský nacionalismus, nikoliv Albánci. Rudé právo, se stejně jako Jugoslávie, snažilo zakrýt jakékoliv náznaky národnostního sporu, který by mohl stát rozdělit, a vina tak byla částečně svedena na „neznámého nepřítele“, který sloužil politickému zdůvodnění etnických nepokojů. V podání deníku se však jednalo o viníka velice nekonkrétního. Nejenže spolupracoval s blíže neurčenými zahraničními silami, ale také neměl žádného vůdce. I toto mlžení o nepříteli a nejasná označení276 pak vysvětlují časté využití pasivního tvaru sloves, které je tak v případě RP spíše důsledkem neinformovanosti než průkazným prvkem ideologie. Naopak Srbové byli bezprostředně vnímání jako oběť téměř až do konce 80. let a obětí byl kromě nich také celý stát. U vládních a stranických představitelů se proto objevovaly prvky neúspěchu a selhání, i když by se dalo čekat, že tento aktér bude kvůli politické shodě působit jako dominantní. Několik následujících let Rudé právo nedokázalo vystihnout podstatu problému, ostatně hlubší analýza kosovského problému nebyla úkolem zahraničních zpravodajů.277 Zatímco v Jugoslávii napětí rostlo, počet článků mezi lety 1982 až 1986 klesal. Pozice Albánců a Srbů sice zůstávaly v článcích stejné, agresivní rétorika však bledla. Konflikt se totiž

276

Noviny navíc zpočátku uváděly, že vůbec neví, kdo za nepokoji stojí.

277

Petr Váňa (bývalý zahraniční zpravodaj Rudého práva), v osobním rozhovoru s autorkou, 30. dubna 2014.

179

odehrával na neoficiální rovině a redaktory zůstával nepovšimnut.278 Po nástupu srbského nacionalismu pak v souvislosti s transformací diskurzu po roce 1988 nastal další zlom. Albáncům se dostávalo mírnějšího hodnocení, byli uváděni v pozitivnějším světle a vystupovali jako aktivní aktéři. Nicméně nelze říci, že by se kritika jejich nacionalismu nějak snížila. Kosovští Albánci se tedy sice nezbavili postavení viníka, ale protože je mohutná srbská aktivizace zastínila, ustoupilo albánské nebezpeční v interpretaci deníku do pozadí. Proč ale byli aktéři takto zobrazováni a proč došlo ke změně diskurzu v průběhu desetiletí? Na zobrazení událostí 80. let mělo vliv hned několik faktorů. Politická orientace RP způsobila, že diskurz byl ovlivněn sounáležitostí s KSČ a mezinárodním vývojem. Nepřehlédnutelným faktorem byla také změna vlastníka v roce 1990. Jak již bylo zmíněno, Rudé právo bylo ústředním tiskovým orgánem KSČ a podléhalo přísné cenzuře. Bylo jasně dáno, co smí psát a hlavně jak má události reflektovat. V případě Kosova to znamenalo zejména odmítání nacionálních rozporů, podporování místních komunistů a hledání domnělého nepřítele v Kosovu. Přesto však bylo zahraniční zpravodajství uvolněnější a méně tendenční než to domácí.279 Dalším důležitým prvkem bylo využití a přebírání místních zdrojů. Využívání jugoslávských médií však neznamenalo přebírání všech druhů informací.280 Rudé právo například nikdy nezmiňovalo možnou spolupráci kosovských Albánců s albánskou vládou, přestože toto téma bylo velice diskutované. Jasně byly upřednostňovány vládní zdroje či parafrázování levicových deníků. Toto však spíše dokazuje převahu Srbů v jugoslávské mediální sféře, než vědomou podporu srbské strany. Proto se domnívám, že ač Rudé právo vystupuje, zejména v první polovině 80. let jako prosrbské, je významově spíše projugoslávské. Rudé právo by totiž pravděpodobně stálo na straně jakéhokoliv jiné republiky, jež by čelila pokusům o dezintegraci ze strany své autonomní oblasti. Zdánlivá prosrbskost se zdá být důsledkem toho, že Srbové hráli v Jugoslávii roli dominantního národa a informace ze srbské strany byly pro českoslo278

Mimo jiné z toho důvodu, že kosovské téma také nebylo podle P.V. pro čtenáře ani redakci v 80. letech příliš zajímavé, jelikož se ve světě odehrávalo mnoho jiných podstatnějších událostí.

279

Váňa, v osobním rozhovoru s autorkou, 30. dubna 2014 Petr Váňa však také poukázal na skutečnost, že spolupráce probíhala i mezi novináři (P.V. například uvedl, že spolupracoval s novinářem ze SRN). Kromě jejich vlastního investigativního působení a získávání informací z místních médií, tak byla i tato spolupráce podstatná.

280

180

venské novináře mnohem dostupnější.281 Proto se také v článcích objevovala určitá dvojakost. Přestože deník odsuzoval nacionalismus, ten srbský do jisté míry toleroval, protože ho pojímal ze srbského pohledu. Toto je vidět například na zobrazování historických událostí, které zdůrazňovaly především srbský nárok na Kosovo. Nejen toto zvláštní pojímání srbského nacionalismu, ale také zmíněná dvojakost byly důsledkem vlivu komunistické ideologie, prostřednictvím které si deník vytvářel vlastní řeč. Kosovským Albáncům je tedy sice přiznáván status bojovníků za své politické svobody a demokracii, výsledné sdělení je však spíše apelem na jejich začlenění do stávající společnosti a zachování jednoty státu. Řeč komunistické moci pak také vysvětluje, proč si deník vybral právě institucionální zdůvodnění konfliktu. Podle Fidelia jsou v komunistické řeči všechny negativní jevy provázející rozvoj socialismu tradičně přičítány na vrub takzvaného subjektivního faktoru, tedy selhání jednotlivců, kteří špatně provádějí správné směrnice nebo prostě neplní dost svědomitě své úkoly.282 Vliv na tvorbu diskurzu mělo také mezinárodní dění, zejména pak program Perestrojky. S Glasností jako součásti Perestrojky, přišel do Československa na konci 80. let určitý popud ke změně ať v politice nebo v médiích. V případě Rudého práva a jeho zobrazení Kosova však došlo pouze k minimálním změnám. Stejně jako českoslovenští komunisté se i tento deník stavěl ke změnám neochotně. V textech deníku lze spíše naopak pozorovat agresivnější výrazy pro Srby i Albánce z Kosova. Do jaké míry to byla odmítavá reakce na proces otevřenosti a do jaké míry jen reakce na znovuvypuknutí nepokojů v Kosovu však zůstává otevřenou otázkou.283 Avšak právě to, že deník nejednou označil také srbský nacionalismus za problém a Srby za agresory, může být nejen důsledkem objektivní reflexe událostí a pokračování konceptu, který uvádí jako nepřítele toho, kdo podporuje nacionalismus, ale také právě důsledkem Glasnosti. Třetím faktorem, který ovlivnil diskurz, byla politická změna v Československu a následná změna šéfredaktora v Rudém právu. Po sametové revoluci část novinářů odešla a šéfredaktorem se stal bývalý zahraniční Většina zpráv pocházela z Bělehradu. Mnohdy se tak jedná o popis událostí, u kterých zpravodaj ani osobně být nemohl.

281

282

Petr Fidelius, Řeč komunistické moci (Praha: Triáda, 2002), 186.

283

Petr Váňa například uvedl, že redakce Rudého práva byla „Pro-Gorbačovská“.

181

zpravodaj Zdeněk Porybný.284 Celý konflikt byl v nových podmínkách reflektován jako etnický konflikt s hrozbou občanské války vyvolaný národnostními nepokoji, nikoliv institucionálními vadami. Zmizel prvek protistátní a antikomunistické revolty, a do popředí se dostala témata násilí, nacionalismu a mezietnické nesnášenlivosti. Všechny skupiny aktérů byly v roce 1990 popisovány v činném rodě. Zvýšilo se také pořadí obou etnických aktérů v textech, nicméně rozdělní „Oni“, tedy agresor (srbský a albánský nacionalismus), versus „My“, oběť (Jugoslávie), zůstalo stejné. Analýza ukázala, že diskurz Rudého práva určovala vedle institucionálních změn a mezinárodního dění zejména politická orientace deníku. Vytváření skupin „My“ a „Oni“, v případě Kosova komunisté versus nacionalismus, je pro diskurz Rudého práva a období normalizace typické. Médium tak ve své podstatě tento diskurz netransformovalo, pouze pomáhalo udržovat dosavadní mocenské vztahy. Přesto nelze s jistotou říct, jaký vliv mělo toto zpravodajství na společnost. Jak dokládá mediální analytik Milan Šmíd, čeští a slovenští občané si totiž po dlouholetých zkušenostech s nedemokratickými režimy uchovali schopnost vytvářet si svůj vlastní názor nezávisle na obsahu, který jim nabízela státem a komunistickou stranou kontrolovaná média.285 3.2 The New York Times Etnický konflikt v Kosovu byl americkým deníkem viděn jako problém vycházející z historického vývoje na území Kosova daný naprostou odlišností obou etnik. Proto byly jako největší nebezpečí vnímány možné etnické čistky z albánské strany, opětovné vyvolání občanské války ze srbské strany a pro Jugoslávii byla podle listu jednoznačně největší hrozbou dezintegrace, jejíž možnost provázela zemi už od vzniku státu na počátku 20. století. Převažovalo tedy kulturní a etnické odůvodnění konfliktu, přičemž významná role byla připisována náboženství, a to především muslimské víře. Institucionální chyby a nedostatky jugoslávské federální vlády byly zpočátku chápány pouze jako urychlující prvek pro aktivizaci kosovského konfliktu, který se projevil po smrti Tita, kdy se země ocitla v nestabilní politické situaci. Novináři NYT však v průběhu 80. let svůj názor na odpovědnost státu přehodnotili a s eskalací konfliktu začala být vláda státu vnímána jako další zdroj 284 285

Bednařík, Jirák, Köpplová, Dějiny českých médií, 372. Milan Šmíd, „Česká média a jejich role v procesu politické změny roku 1989“, studie publikovaná na adrese http://www.louc.cz/pril01/listopad.pdf (staženo 31.3 2015).

182

problému, což souviselo s politickou aktivizací srbských nacionalistů. Srbská politická interpretace konfliktu pomohla tomu, že novináři začali vnímat konflikt jako institucionální problém s etnickými kořeny, jehož podstata tkví v nerovném postavení albánské národnosti a nebezpečně se vyvíjející hegemonii srbského národa. Rozdělení do referenčních skupin „My“ a „Oni“ souviselo s tím, kdo byl v dané době revoltující skupinou. Srby a Albánce však nelze jednoznačně stavit do pozice dvou antagonistických skupin, stejně tak jako vládu a straníky není možné zařadit vyloženě do jedné, či druhé referenční skupiny. Zpravodajství NYT nabízelo více pohledů na kosovské události, což přispělo k větší objektivitě zpravodajství. Jako agresoři byli po demonstracích v roce 1981 označeni kosovští Albánci, kteří pak v pozici „Out-group“, tedy „Oni“, zůstali i nadále. Nevraživost a vyhraněnost novinářů NYT vůči této skupině však postupně oslabovala. Po roce 1988 byly již vazby na „Out-group“ velice slabé a nahradil je v souvislosti se srbskou aktivizací status oběti. Zařazení do „In-group“ skupiny však není u kosovských Albánců tak silné jako zařazení do skupiny „Out-group“ na počátku desetiletí. U Srbů lze zpočátku pozorovat zcela opačný vývoj. Jejich pozice oběti stojí v kontrastu proti albánskému agresorovi. Avšak v této pozici zůstávali i po nástupu Slobodana Miloševiče do čela srbského nacionalismu. Mezi lety 1986 a 1988 pak vystupovali zároveň jako agresor, ale částečně také jako oběť. V následujících dvou letech už byli chápani pouze jako agresor. Zatímco Albáncům je tak status oběti přiznávám postupně a označení agresora se zbavují poměrně těžko, u Srbů je vývoj ještě složitější. Pozici oběti sice postupně opouštěli, ale zařazení do „Out-group“ se odehrálo poměrně rychle. Kontrastní odlišení oběť versus agresor je tak u etnik typické pouze pro rok 1981 a poté pro roky 1989–1990, kdy však již pozice byly opačné. Vláda a straničtí představitelé nebyli nejprve vnímáni jako ústřední aktéři konfliktu, který byl hodnocen jako etnický problém. Stát byl sice v pozici „Out-group“ po celé desetiletí, což dokládá nadužívání ironie pro zdůraznění nesouhlasu s tímto aktérem, ale jako viník byl chápán až v době, kdy začali být jako oběť vykreslováni i kosovští Albánci. Třetí zkoumaný aktér byl pak vnímán tak, že nese za konflikt vinu. Zároveň však pouze Srbové a jugoslávská vláda, či političtí představitelé vystupovali jako subjekt, naopak kosovští Albánci jako objekt zpráv. Proto je vývoj diskurzu u albánského etnika tak pozvolný.

183

Toto vyobrazení skupin „My“ a „Oni“ bylo následkem několika faktorů. Na zpravodajství NYT měla určitě vliv práce se zdroji a také liberální orientace deníku. Zpravodajství bylo zároveň ovlivněno negativním vnímáním islámu v americkém prostředí. Kultura a náboženství hrály velkou roli pro zdůvodnění konfliktu, a proto novináři museli tyto náboženské rozdíly zohlednit. Práce zahraničních zpravodajů vyžadovala spolupráci s lokálními médii. Novináři využívali nejen národní tiskovou agenturu Tanjug, ale citovali zejména srbská média. Vedle vlastní investigativní práce a spolupráce se zahraničními agenturami (převedším Associated Press a Reuters, které tvořily přibližně 35% zpráv ze zkoumaných textů), tak byla důležitým zdrojem srbská či celonárodní média. Právě fakt, že kosovští Albánci byli objektem, zatímco zbylé dvě skupiny subjektem, pak může být důsledkem využití srbských, či federálních zdrojů. Když se srovná lokace zpráv mezi Prištinou a Bělehradem, výsledek mluví jasně ve prospěch hlavního města Jugoslávie. Z celkových 95 článků, u kterých byla lokace uvedena, pochází 46 z Bělehradu a 26 z Prištiny, přičemž všechny zprávy přibližovaly etnický konflikt v Kosovu. Složitý přístup k místním zdrojům potvrdila i bývalá zpravodajka NYT Marvine Howe, když uvedla, že jako hlavní zdroj jí sloužily především oficiální zprávy, poskytnuté místním ministerstvem informací a srbské kontakty, přičemž právě získat kontakty na kosovské obyvatele bylo poměrně nesnadné.286 Právě preference a lepší přístup k určitým zdrojům způsobily, že se diskurz s ohledem na albánské etnikum se mění pomalu, avšak u Srbů, vlády a stranického aparátu změny probíhaly rychle. U NYT je však možné také uvažovat také o vlivu jeho liberální orientace. Právě tím lze vysvětlit to, že byl kosovský konflikt vnímán jako politický problém, v němž hrálo podstatnou roli odčinění nespravedlností v rámci státu a zároveň to, že byly zobrazeny boje jednotlivých etnik jako prostředek pro zisk politických práv. Je také možné zvážit zaujatost vůči muslimským obyvatelům Kosova, kvůli negativnímu vnímání muslimů v americké kultuře. Na konci 70. let vyšla kniha amerického teoretika Edwarda Saida Orientalismus, která mimo jiné ukazovala na to, že islám (jako součást Východu) byl kvůli historickému vývoji postaven proti Západu (tedy i USA). Téma islámu, či muslimů bylo v americkém prostředí v 70. a 80. letech značně disku286

Marvine Howe, e-mailová zpráva adresovaná autorce, 24. března 2014.

184

tované a přispěla k tomu především Íranská islámská revoluce (1979) a následné zajetí několika desítek amerických občanů íránskými fundamentalisty.287 Strach z přenesení islámské revoluce do jiných částí světa byl také důsledkem toho, že v 80. letech začal být islám vnímán jako globálně silný.288 Náboženství kosovských Albánců v textech dostalo větší prostor, protože jej podle autorů NYT bylo potřeba více představit, jelikož jim bylo vzdálenější než pravoslaví. Změna názvosloví z „Moslem na „Muslim“, ke které došlo v roce 1988, nebyla zřejmě spojena primárně s událostmi v Kosovu, ale rozhodně mohla přispět ke zlepšení mediálního obrazu kosovských Albánců. Přestože se islám v americkém prostředí 80. let netěšil přílišné oblibě,289 nebyli albánští muslimové kategorizováni stejně jako muslimové arabského světa. Například spojení „muslim“ – „barbar“, se v NYT ve spojení s kosovskými Albánci neobjevovalo, přesto byl albánský element vnímán s jistou podezřívavostí jako symbol nebezpečí. Násilí, které je s muslimy podle mediální odbornice Debry Merskinové spojováno však nebylo přímým prostředkem pro účelové negativní zobrazení, jelikož bylo používání i v souvislosti se Srby a v případě kosovského konfliktu se jednalo spíše o zobrazení reality. Transformace diskurzu tak proběhla v NYT v návaznosti na změnu politické situaci v Jugoslávii i v samotném Kosovu. Zpočátku byli agresory konfliktu kosovští Albánci, na konci desetiletí pak Srbové. Právě tato změna v průběhu 80. let 20. století mohla mít posléze vliv na kontroverzní mediální zobrazení událostí v 90. letech nejen v NYT, ale také v jiných amerických médiích. 4. The New York Times a Rudého práva Rudé právo a The New York Times byly v mnoha ohledech rozdílné. Politické orientace deníků měly za následek různá vnímání kosovského konfliktu a aktérů, odlišovaly se také v dynamice proměn diskurzů. Vliv na odlišné zpravodajství měly též rozdílné události na domácí scéně. Rudé právo zpočátku upřednostňovalo pouze institucionální zdůvodnění konfliktu, naopak NYT se klonil spíše ke kulturnímu zdůvodnění. 287

John L. Esposito, úvod ke knize Islamophobia:The Challenge of Pluralism in the 21st Century, ed. John L. Esposito, Ibrahim Kali, (Washington: Georgetown University, 2011), 11.

288

J ohn L. Esposito, The Islamic Threat: Myth or Reality? (New York: Oxford University Press, 1999), 9.

Merskin, Media, Minorities, and Meaning: A Critical Introduction (New York: Peter Lang Publishing,2011), 136-139.

289

185

Jedním z hlavních rozdílů byl také přístup ke třetímu zkoumanému aktérovi, tedy k vládním a stranickým představitelům. Z pozic deníků je jasné, že pro československé noviny představovala tato skupin vždy „In-group“, kdežto v případě NYT byl přístup komplikovaný. Jelikož se v případě The New York Times nedalo hovořit o přímých politických nebo kulturních vazbách na Jugoslávii či Kosovo, nemohly vzniknout jednoznačně rozdělené referenční skupiny jako v případě Rudého práva. Pro NYT tak bylo mnohem složitější vytvářet členskou referenční skupinu. NYT sice stavěl vládu a straníky do pozice členské referenční skupiny, zároveň se však jednalo o kritický přístup a pozice „In-group“ vyplývala pouze z kontrastu s cizí referenční skupinou. Poněkud černobílé vidění světa v podání československého deníku a objektivnější přístup amerických novin měly též za následek rozdílnou dynamiku v proměnách diskurzu. V případě Rudého práva došlo k jednoznačnému rozdělení „In-group“ a „Out-group“ rychleji, pestřejší paleta názorů u NYT však způsobila, že jasné označení agresora bylo spojené pouze s rokem 1981 a s roky 1989 až 1990. Na zpravodajství deníků se také projevily specifické aspekty vyplývající z rozdílného prostředí, v němž noviny vycházely. Pro NYT to byl spíše kulturní kontext, kdežto Rudé právo se muselo vypořádat s reformami, které přicházely ze Sovětského svazu a následnými politickými událostmi v Československu, jejichž důsledkem byla pro Rudé právo změna vlastníka. Důležitější než rozdíly, které byly na první pohled patrné, je hledat spojitosti mezi dvěma různými pojetími jednoho konfliktu. I přes všechny odlišnosti se oba deníky v zásadě shodovaly na rozdělení Srbů a kosovských Albánců do kategorií „Out-group“ a „In-group“ v souvislosti s historickým vývojem. Shodovaly se také na charakteristikách, které měly určovat agresora, těmi byly hlavně nacionalistické projevy narušující jednotu Jugoslávie a použití násilí. Stejné rozřazení etnik do referenčních skupin však může být také do určité míry důsledkem případného objektivního zobrazení kosovské reality. Vzhledem k tomu, že téma Kosova nebylo tématem prioritním, protože USA ani Československo nebyly do konfliktu přímo zapojeny, mohly si deníky udržet jistý odstup. Přesto se ve zpravodajství obou deníků objevovaly prvky ideologie.290 Dalším důvodem podobného zobrazení aktérů bylo využití shodných lokálních zdrojů, jejichž diskurz sice nebyl přejímán, ale ve zprávách pak převažovaly názory srbské strany, což vedlo k tomu, že I když se v případě komunistické ideologie a RP jednalo o větší sepětí než v případě NYT a liberalismu.

290

186

v obou denících byli Srbové a skupina vládních a stranických představitelů agentem zpráv, zatímco kosovští Albánci byli subjektem. Na společných znacích se však nemalou měrou odráželo také to, že oba deníky byly levicově zaměřené. Zatímco v případě RP byla levicová orientace zřejmá, liberální přístup NYT chápaný v kontextu amerického prostředí zastával obdobné myšlenky co do tématu jednoty i sociální spravedlnosti. Použitá literatura Články Rudého práva a The New York Times BEDNAŘÍK, Petr, Jan JIRÁK a Barbara KÖPPLOVÁ. Dějiny českých médií: od počátku do současnosti. Praha: Grada, 2011, 439 s. ISBN 9788024730288. ESPOSITO, John L. The Islamic Threat: Myth or Reality? New York: Oxford University Press, 1999, 352 s. ISBN 0199727201. ESPOSITO, John L. Úvod ke knize Islamophobia:The Challenge of Pluralism in the 21st Century, ed. John L. Esposito, Ibrahim Kali. Washington: Georgetown University, 2011, 99 s. Staženo 16. 4. 2015. Dostupné na http:// www12.georgetown.edu/sfs/docs/ACMCU_Islamophobia_txt_99.pdf. DOLNIK, Adam a Kimberly MCClOUD. Questions and Answers from CNS Specialists. In: James Martin Center for Nonproliferation Stu-

187

dies. Staženo 16. 4. 2015. Dostupné na http://cns.miis.edu/archive/edu/ wmdt_hs/terms.htm. HLADKÝ, Ladislav. Jugoslávská krize a její historické souvislosti. Praha: H&H, 1993, 62 s. ISBN 8085467151. HOWE, Marvine. E-mailová zpráva adresovaná autorce. 24. 3. 2014. MERSKIN, Debra. Media, Minorities, and Meaning: A Critical Introduction. New York: Peter Lang Publishing, 2011, 449 s. ISBN 1433111403. MERTUS, Julie. Kosovo: How Myths and Truths Started a War. Berkeley, Los Angeles, London: University of California Press, 1999, 378 s. ISBN 0520209621. FAIRCLOUGH, Norman. Language and Power. Harlow: Longman, 2001, 226 s. ISBN 0582414830. FAIRCLOUGH, Norman. Media Discourse. London: Arnold, 1995, 214 s. ISBN 0340588896. FIDELIUS, Petr. Řeč komunistické moci. Praha: Triáda, 2002, 216 s. ISBN 8086138038. ŠMÍD, Milan. Česká média a jejich role v procesu politické změny roku 1989. Staženo 31. 3. 2015. Dostupné na http://www.louc.cz/pril01/listopad.pdf. VÁŇA, Petr. Osobní rozhovor s autorkou. 30. dubna 2014.

188

Lola Bojović Fakulta mezinárodních vztahů, Vysoká škola ekonomická, obor Mezinárodní studia, Diplomacie Kulturní diplomacie zemí bývalé Jugoslávie Abstrakt Práce se zabývá kulturní diplomacií zemí bývalé Jugoslávie a má tři cíle. Prvním cílem je zjistit, zdali praxe kulturní diplomacie v ex-jugoslávských zemích existuje. Pokud existuje, je dalším krokem její zhodnocení. V případě, že neexistuje, je třeba zjistit proč. Tato práce představuje podobu praxe v jednotlivých zemích. Vzhledem k novému trendu, který kulturní diplomacie představuje, byly informace zpracovány a vyhodnoceny za pomoci mnoha různých cizojazyčných zdrojů. Na základě zhodnocení zemí jsem zjistila, že praxe kulturní diplomacie v jisté formě existuje v každé z hodnocených zemí. Přínosem této práce je zmapování regionu, který dosud nebyl zkoumán vůbec, nebo jen málo. (Zkrácená verze bakalářské práce.) Úvod Kulturní diplomacie zemí bývalé Jugoslávie je tématem novým, dosud vůbec nebo jen málo zkoumaným. Existuje spousta prací, které se zabývají stále stejným kulturním okruhem, jako je Francie, Spojené státy americké nebo Německo. Je zajímavé podívat se na propagaci kultury a kulturní diplomacie z trochu jiné perspektivy – ne velmocenských zemí, kdy se při vyslovení jejich názvu vybaví spousta asociací, ale zemí, o kterých se sotva ví a bojují o své postavení ve světě. Primárním cílem této práce je zjistit, zdali v jednotlivých zemích bývalé Jugoslávie existuje praxe kulturní diplomacie. Jestliže žádná reálná praxe neexistuje, bude dalším krokem zjištění, zda je praxe v plánu, či nikoli. Pokud se potvrdí hypotéza, že praxe existuje nebo je plánovaná a vytváří se určitá strategie, pak bude třeba definovat, jací aktéři se na činnosti podílejí, jaké jsou cíle, skrze jakou činnost se snaží oslovit lidi a v poslední řadě na koho konkrétně cílí. V případě neexistence praxe pak najít příčinu. Jelikož chci zmapovat situaci celého regionu, je logické, že mi daný rozsah nedovoluje hlubší a rozsáhlejší zhodnocení. Mým dílčím cílem je podat celkový obraz oblasti.

189

Práce je uvedena stručným historickým pozadím a nastiňuje, proč mají země s kulturní diplomacií (popřípadě soft power) problém. Informace získávám hlavně z elektronických zdrojů. Vzhledem k množství zemí a novému trendu, který kulturní diplomacie představuje, to bylo jedinou možností. Zdroje bývají v národních jazycích, případně v angličtině. Informace o Kosovu jsou přebírány z anglicky psaných zdrojů. „As we say in the Balkans, you never can talk about anything without going back to history“ Ahmet Shala, velvyslanec Kosova 1. Země bývalé Jugoslávie – úvod, historie Celé dvacáté století bylo protkáno mimořádným násilím, počínaje balkánskými válkami, první světovou válkou, druhou světovou válkou a krvavým rozpadem Jugoslávie konče. Region byl zprvu sjednocen jako Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a později, v roce 1929, byl přejmenován na Jugoslávii. První nacionalistické tendence v rámci sjednocené země se začaly projevovat za druhé světové války, kdy se ustašovské hnutí na severu země pokoušelo o etnicky čisté Chorvatsko a pronásledovalo Srby, které spolu s židy, Romy a antifašisty posílalo do koncentračních táborů. Po vítězství spojenců v roce 1945 byla maršálem Titem vyhlášena Socialistická federativní republika Jugoslávie – federace šesti republik. Zpočátku země fungovala v relativním klidu, ale národnostní a etnické napětí přetrvávalo. S pádem komunismu v roce 1989 vzrostly na Balkáně nacionalistické nálady a stát se začal postupně rozpadat. Myšlenka Velkého Srbska, podporovaná Slobodanem Miloševićem, můžeme říci, vyvolala vypuknutí válek. Války byly poznamenané etnickými čistkami, které dosáhly svého vrcholu v roce 1995, kdy byla spáchána genocida v Srebrenici. Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii byl zřízen s cílem zajistit spravedlnost, potrestat odpovědné osoby, poukázat na utrpení obětí a budovat udržitelný mír. To mělo přispět k procesu usmíření. Vydávání válečných zločinců mělo také znamenat krok pro přístup do evropského společenství. V roce 2011 byli zatčeni Ratko Mladić a Goran Hadžić, což znamenalo významný postup v procesu usmíření mezi zeměmi. Tato fakta zde uvádím proto, abych ukázala, s čím se země bývalé Jugoslávie musejí potýkat. Proč jsou pošramocené jejich reputace a jakým výzvám jejich kulturní diplomacie čelí. Aby ve světě našly své místo, podělily se o svoji bohatou kulturu a přiměly ostatní k porozumění, bude jednou z cest, jak k těmto cílům dojít, právě kulturní diplomacie.

190

1.1 Bosna a Hercegovina Za doby Jugoslávie žila Bosna a Hercegovina (dále jen BH) v relativním klidu. Po rozpadu, za války, docházelo k etnickým čistkám a systematické destrukci bosenského kulturního dědictví. Bylo zničeno na tisíc mešit, stovky katolických a desítky pravoslavných kostelů, několik synagog a dalších tisíc památek. To vše v průběhu tří let. Byly zničeny nejrůznější kulturní instituce. Od knihoven, muzeí, archívů, po milion jednotek jejich sbírek. Cílem bylo vymazat historickou paměť a odkazy na časy vzájemné koexistence pro přicházející generace. Když válka skončila, mezinárodní společenství jako nástroj pro usmíření a rekonstrukci multietnické komunity započalo s rekonstrukcí těchto objektů. Různé programy Evropské Unie, Organizace spojených národů, států a nevládních organizací poskytly finanční podporu pro obnovu. Stavba mešit byla podpořena muslimskými zeměmi, katolické kostely například Řeckem a Itálií, což vyvolávalo různé kontroverze ohledně politizace této pomoci. Kulturní diplomacie ostatních zemí měla silně politický podtext – obzvláště štědrá podpora na stavbu mešit, která se jevila jako cílená propagace islámu v Evropě. Obnovila se značná část bývalých mešit, ale postavily se i zcela nové, které svojí okázalostí připomínají blízkovýchodní architekturu, ne typický odkaz Otomanské říše.291 V roce 2012 zahájila Organizace spojených národů projekt na souběžnou rekonstrukci „tří symbolů rozmanitosti a multikulturalismu“ a to – mešity Ferhadija ve městě Banja Luka, pravoslavné katedrály Svaté Trojice v Mostaru (která čekala na opravu celých šestnáct let, i přesto, že je jednou z nejvýznamnějších památek pravoslavné církve na Balkáně) a františkánského kláštera Plehan.292 Ani po dvou dekádách ovšem i přes všechny tyto snahy zatím nedošlo k sociálnímu usmíření. Ze země odcházely i odcházejí umělecké a vědecké kapacity, stejně jako spousta mladých lidí, většinou nadobro. Etnické rozdělení je hluboce institucionalizované a vztahy mezi etniky postrádají interakci. Mladé generace vyrůstají v polarizované společnosti. Hlubší vzdělání by mohlo posloužit jako nástroj kulturní 291

KOSTADINOVA, Tonka. Cultural diplomacy in war-affected societies: international and local policies in the post-conflict (re)construction of religious heritage in former Yugoslavia [online]. Berlin, 2011 [cit. 2015-04-18]. Dostupné z:http://www.culturaldiplomacy.org/academy/ content/pdf/participant-papers/academy/Tonka-Kostadinova-Cultural-diplomacy-in-war-affected-societies.pdf

292

United Nations Development Programme in Bosnia and Herzegovina [online]. [cit. 2015-04-18]. Dostupné z:http://www.ba.undp.org/

191

diplomacie.293 Vzdělávací systém může přispět ke vzájemnému porozumění a překonání kulturních rozdílů. Základní problém možná tkví ve skutečnosti, že odpovědnost za kulturu je rozložená na několik úrovní (kantony apod.). Aby člověk porozuměl kulturní politice BH, musí nejdříve prostudovat právní rámec.294 Bosenská politika je silně decentralizovaná. Kultura má v Bosně paradoxní charakter – je důvodem války, ale zároveň je tmelícím prvkem pro vztah mezi lidmi.295 V analýze z roku 2005 se hovoří, že v BH je nutné vybalancovat vlivy etnik, zprofesionalizovat diplomaty, uvědomit si, čeho chce dosáhnout a jak – a aby zároveň těmto snahám odpovídala realita. Zahraniční politika a diplomacie BH má krizi identity.296 BH nutně potřebuje zavést veřejnou a kulturní diplomacii. Nejen, že skrze jejich nástroje může vylepšit image země, ale urychlí tím přístup země do Evropské unie a do Severoatlantické aliance, což jsou hlavní priority ministerstva zahraničních věcí.297 Změna reputace je velmi žádoucí. Ostatní země vnímají BH negativně, mají ji spojenou s politickou nestabilitou, terorismem a bojí se zopakování konfliktu. Byla vypracována Strategie na integraci, kde se zmiňuje, že je důležité budovat dobrou image, ale z 327 stran se pouze jedna věnuje podpoře image BH v zahraničí.298 Vědí, že veřejná a kulturní diplomacie jsou 293

PALLI, Cira. Young Leaders Forum. Bosnia and Herzegovina: An educational System Reform for Social Reconciliation[online]. June 2014 [cit. 2015-04-18]. Dostupné z: http://www. oyed.org/content/articles/ylf/Applied_Cultural_Diplomacy_-_Best_Practices_and_Future_Strategies.pdf

294

VEŽIĆ, Aida. Development of Cultural Policies in Bosnia and Herzegovina. [online]. [cit. 2015-04-19]. Dostupné z:http://www.academia.edu/457863/Development_of_Cultural_Policies_in_Bosnia_and_Herzegovina

295

RATZENBÖCK, Veronika, Katharina OKULSKI a Xenia KOPF. Cultural policy landscapes: A guide to eighteen Central and South Eastern European countries. In: [online]. Vienna, 2012 [cit. 2015-04-18]. Dostupné z:http://www.kulturdokumentation.org/download/Cultural-policy-landscapes.pdf

296

DIPLOMACIJA BiH REALNOSTI I POTREBE: Analiza uzroka krize identiteta vanjske politike i diplomacije u BiH Analiza uzroka krize identiteta vanjske politike i diplomacije u BiH. In: [online]. Sarajevo, Oktobar 2005 [cit. 2015-04-19]. Dostupné z: http://www.vpi. ba/upload/documents/Diplomacija_BiH_realnosti_i_potrebe.pdf

297

Ministarstvo vanjskih poslova Bosne i Hercegovine. Osnovi pravci vanjske politike BiH [online]. [cit. 2015-04-19]. Dostupné z: http://mvp.gov.ba/vanjska_politika_bih/osnovni_ pravci_vanjske_politike_bih/?id=2

298

ANTA, Hrvoje. Diplomatic Academy Ministry of Foreign and European Affairs Republic K of Croatia. In: Cultural Dialogue as an Important Factor in Public Diplomacy: the Case of Embassy of Bosnia and Herzegovina in Prague [online]. Zagreb, 2012 [cit. 2015-04-19]. Dostupné z: http://da.mvep.hr/files/file/pdf/120228_diplomatska_izdavastvo_vol9.pdf

192

v dnešním světě důležité, ale neexistuje ani zákon o zahraniční službě. Problémem podle Mirjany Rakeli299 je, že do diplomatických služeb se většinou dostanou vysloužilí političtí kádři a ne lidé, kteří by se snažili prezentovat svoji zemi, jak nejlépe dovedou. Bosenskou diplomacii považuje za „nejchudší v Evropě“.300 Podle Mustafy Ceriće301 je BH prezentována jako oběť a je třeba lítosti. Tato percepce se musí změnit. Není to vina ostatních států, ale neschopných politiků. Kritizuje, že lidé zodpovědní za tuto činnost se vůbec nezajímají o zahraniční záležitosti, natož o diplomacii ekonomickou a kulturní. V zemi nezůstali prominentní umělci, ani mezinárodně uznávaní lidé, kteří by se alespoň mohli angažovat na ambasádách – v tom jim brání zákon, protože ve většině případů nemají bosenské občanství. I tuto oblast doporučuje změnit. Dále zdůraznil zanedbané vztahy s krajany a diasporou.302 Ministerstvo zahraničních věcí má na svých webových stránkách jako prioritní oblast jmenovanou ekonomickou diplomacii. Hlavní náplní je především přilákání zahraničních investic a otevírání nových trhů pro bosenské podnikatele. Zpracovávají analýzy a na jejich základě se pak vytvářejí strategie.303 Koncepty ekonomické diplomacie ovšem nepřinesly žádné výsledky.304 Jedním pozitivním přínosem je vřelý a přátelský vztah mezi Indií a BH. Indii považují za velkou multikulturní a multi-náboženskou demokracii, jakou by se jednoho dne chtěli stát.

299

Novinářka a moderátorka. Stálá členka redakce rádia Svobodná Evropa v Praze.

300

AKELA, Mirjana. Balkan: Do diplomacije znanjem, ali lakše politikom. In: [online]. Radio R Slobodna Evropa, 21.03.2015 [cit. 2015-04-19]. Dostupné z: http://www.slobodnaevropa. org/content/tema-sedmice-do-diplomacije-znanjem-ali-lakse-politikom/26913035.html

301

Bosenský imám, prezident Světového bosenského kongresu, kandidát na prezidenta v roce 2014.

302

R. CERIĆ U ZENICI: REFORMA DIPLOMATSKE MREŽE NEOPHODNA. In: Bošnjaci D net [online]. 01. October 2014 [cit. 2015-04-19]. Dostupné z: http://www.bosnjaci.net/ prilog.php?pid=53720

303

konomska diplomacija. MINISTARSTVO VANJSKIH POSLOVA. [online]. [cit. 2015-04-19]. E Dostupné z:http://mvp.gov.ba/ekonomska_oblast/?id=5440

304

ADŽAK, Mile a Mirza PAŠIĆ. Economic Diplomacy – High Priority Challenge for Bosnia S and Herzegovina. In: [online]. Sarajevo, August 2013 [cit. 2015-04-19]. Dostupné z:http:// www.fes.ba/files/fes/pdf/publikationen/2013/pol%20analiza%20Ekonomska%20diplomatija-EN_Layout%201.pdf

193

Snaží se o rozvoj a posílení všestranné kooperace, včetně té ekonomické a kulturní.305 Od roku 2006 používá BH turistické logo, které vytvořila marketingová agentura Fabrika. Je to vytvořené s cílem přilákat zahraniční investice, ale v tomto případě hlavně upoutat pozornost na sektor turismu, kde by to znamenalo vytváření nových pracovních míst. Logo je jen jedním z kroků pro vytváření vizuální identity a rozpoznání země.306 S logem vznikla i kampaň „Enjoy Life“, která měla ukázat BH jako zemi dychtící po životě v nejširším slova smyslu.307 Kulturní diplomacie BH je formována především kreativními a inovativními jedinci. Zápis protokolu z mezinárodní konference v Dubrovníku uvádí příklad bosenské ambasády v Praze. Bosňané mají potřebu mít kontakt s domovinou. Na ambasádu v Praze nechodili pouze za účelem vyřizování konzulárních formalit. (Diplomatické mise BH nemají povinnost praktikovat veřejnou diplomacii, tím pádem ani neexistuje rozpočet pro tuto činnost). Ambasáda v Praze slouží jako pozitivní precedent. V letech 2005-2009 ambasáda podporovala interakci s diasporou. V České republice žijí mladí vzdělaní Bosňané, kteří se snažili ve své nové domovině pozitivně prezentovat BH. Ve spolupráci s ambasádou se konala řada kulturních akcí – poetické večery, výstavy výtvarného umění a fotografií, koncerty, filmové projekce a další. Přineslo to velkou pozornost a řada těchto akcí změnila pohled na Bosnu. Zaměstnanci ambasády dokázali, že i s malým rozpočtem, ale velkým nadšením lze dosáhnout skvělých výsledků.308 Dalším příkladem je program sportovní diplomacie založený bývalým basketbalistou z Univerzity v Georgetownu – Seadem Dizdarevićem. Z tohoto programu těží i Bosna. Projektem je pořádání kempů na Balkáně od roku 2008. Program je sponzorován Univerzitou v Georgetownu, Centrem pro mezikulturní a vzdělávací rozvoj (CIED) a je financován americkým úřadem pro vzdělávací a kulturní záležitosti. Více než 300 dětí a 40 trenérů se účastnilo kempů v Černé Hoře a Slovinsku. Chris 305

India-Bosnia and Herzegovina Relations. In: Embassy of India [online]. [cit. 2015-04-19]. Dostupné z:http://www.indianembassy.hu/?page_id=206

306

urističko-promotivni logo Bosne i Hercegovine. AMBASADA BOSNE I HERCEGOVINE. T [online]. Sarajevo, 24.05.2006 [cit. 2015-04-19]. Dostupné z: http://www.bhmc.ae/turistickilogoBiH.htm

307

iH kao vrhunski brand – svi u službi promocije. In: Konferencija podrške razvoju turizma B u Bosni i Hercegovini [online]. Sarajevo, 2008 [cit. 2015-04-19]. Dostupné z: http://www. fmoit.gov.ba/download/brosura_turizam_bh.pdf

308

KANTA, Hrvoje

194

Golski – další bývalý hráč řekl, že se daly dohromady etnicky a nábožensky rozdílné skupiny a dobře spolu vycházely. Rozloučení s novými kamarády pak pro děti byla sice těžká, ale cítily, že byly součástí něčeho výjimečného.309 V roce 2005 bylo v Sarajevu založeno East West Theater centrum. Je to nezisková kulturní instituce, která pořádá různé umělecké programy a akce. Spolupracuje s různými ministerstvy a každé léto pořádá kulturní akce s konkrétními tématy. V roce 2009 to například bylo East West Fest – Berlín v Sarajevu, pořádané u příležitosti výročí pádu Berlínské zdi. Hlavním cílem této organizace je zvýšení povědomí o multikulturalismu – zejména na Balkáně.310 V Bosně se pořádá i řada jiných mezinárodních festivalů. Například Jazzfest, MESS Theater festival a prominentní filmový festival v Sarajevu, který existuje od roku 1994. V roce 2012 vznikla analýza o vztahu Chorvatů a Srbů vůči Bosňanům a ukázala se zajímavá fakta. Jen malé procento lidí z Chorvatska a Srbska nemají s Bosnou žádné osobní nebo rodinné vazby. Lidé, kteří mají vazbu, nejsou spokojeni s životním standardem Bosňanů. Jejich nejčastější asociací s Bosnou není válka – ale „burek a ćevapi“. Chorvaté i Srbové se shodli, že největším aktivem Bosny jsou její lidé – jejich životní styl, mravy a lidská kvalita. Pak to jsou příroda a některá města. Bosna podle nich spojuje „východ a západ“. Proto by se měla prezentovat jako multietnická. Tento postoj dříve znepřátelených zemí ukazuje vysoký potenciál na zlepšení image.311

Bosnia Benefits From Georgetown Sports Diplomacy Program [online]. JULY 10, 2013 [cit. 201504-19]. Dostupné z: http://www.georgetown.edu/news/bosnia-basketball-diplomacy-program.html

309

310

Cultural Diplomacy in the Mediterranean: The Balkans. In: East West Fest [online]. [cit. 2015-04-19]. Dostupné z:http://www.cosv.org/download/centrodocumentazione/Cultural_Diplomacy_Outlook_Report_2011%20-%20cultural%20diplomacy%20in%20the%20 mediterranean.pdf

311

SKOKO, Božo. The Image of Bosnia and Herzegovina and its Citizens in Croatia and Serbia. In: [online]. Sarajevo: Friedrich-Ebert-Stiftung (FES), 2012 [cit. 2015-04-19]. Dostupné z: http://library.fes.de/pdf-files/bueros/sarajevo/09261.pdf

195

Graf č. 1: Nejsilnější asociace spojené s Bosnou a Hercegovinou

Srbové

Chorvaté

Zdroj: SKOKO, Božo. 1.2 Montenegro – Crna Gora či Černá Hora (dále jen ČH) vděčí za svůj název hornaté krajině. Název byl poprvé užit na konci 13. století, od 15. se již používá běžně a to díky části obyvatel knížectví Zeta, kteří se před Osmany ukryli v horách a založili samostatný stát Černá Hora. Zajistili si sice nezávislost a ochranu, ale také izolovanost, která bránila jakémukoli pokroku. Nezávislost v moderní podobě má ČH od roku 2006. Vláda Černé Hory má tři hlavní priority, jimiž jsou: integrace do Evropské unie a Severoatlantické aliance; zlepšování a udržování dobrých sousedských vztahů a regionální spolupráce; rozvoj bilaterální a multilaterální spolupráce. Doteď uznalo ČH 166 zemí, se kterými má diplomatické vztahy. ČH si je vědoma důležitosti různých mezinárodních aktivit, a proto směřuje k mezinárodní spolupráci. Účastnila se řady projektů a iniciativ.312 Co se týče sousedů, zvláště důležité jsou vztahy se Srbskem. Posílení hospodářské spolupráce se zahraničními partnery prostřednictvím 312

Ministarstvo vanjskih poslova i evropskih integracija. Spoljno-politički prioriteti Crne Gore [online]. [cit. 2015-04-27]. Dostupné z: http://www.mvpei.gov.me/ministarstvo/spoljno-politicki-prioriteti

196

ekonomické diplomacie je jednou z dalších klíčových aktivit. Cílem je i rozvoj a zlepšení vnímání ČH jako moderní evropské země, která patří mezi balkánský a středomořský kulturní okruh. Za tímto účelem ČH věnuje zvláštní pozornost tomu, kdo ji bude zastupovat před mezinárodními partnery.313 Paradoxně to je ale terčem kritiky. Diplomacie ČH je sice mladá, ale podle některých udělala fatální chyby. Jmenovala zástupce s pochybnými životopisy do klíčových zemí – Srbska a Chorvatska. Zmiňované osoby podle všeho neměli předpoklady pro tuto činnost. Úspěch ČH v oblasti zahraniční politiky bude záviset především na rychlosti a kvalitě reforem uvnitř země a hospodářském rozvoji. Aby realizace zahraničněpolitických priorit ČH byla úspěšná, musí všichni spolupracovat jako celek.314 Různé spolky po celém světě žádají partnerství a spolupráci po ČH. Stojović315 připustil, že spolupráce je důležitá, dle něj to byl vždycky nevyužitý potenciál Černé Hory. Nabízí se možnost vytvořit pozitivní efekt. Nejen zlepšit vztahy se zeměmi, kde žije černohorská menšina, ale také může využít ekonomické, kulturní a jiné potenciály země. Vzhledem k posilující diaspoře, došlo ke změnám i v politice. (Transformace Centra Iseljenika na Správu diaspory pod záštitou ministerstva zahraničních věcí a evropské integrace).316 Cílem je kontakt s diasporou a jejich organizacemi, jichž je nepřeberné množství. Mají se zlepšit kulturní, vzdělávací, ekonomické a jiné vazby. Těchto cílů je dosaženo provedením řady komplexních, průběžných a vzájemně propojených opatření a činností.317 Skrze jedince z řad emigrantů, kteří v tomto ohledu hrají důležitou roli, uplatňují veřejnou diplomacii a propagaci ČH. Plánuje se otevírání kulturních center v místech s největší koncentrací černohorských obyvatel. Udělují se ceny za přínos ČH – například za kulturu, veřejnou diplomacii a propagaci ČH.318 Jak jsem již zmínila, rozvoj ekonomické diplomacie je jednou z priorit. 313

Ibid.

314

BRKOVIĆ, Jevrem. VIJESTI. Ponižavanje diplomatije [online]. 18. 10. 2013 [cit. 2015-04-27]. Dostupné z:http://www.vijesti.me/forum/ponizavanje-diplomatije-155533

315

Gordan Stojovic – výzkumník, Černohorec žijící v Latinské Americe a zástupce ředitele Správy pro diasporu.

316

OBRADOVIĆ, Aleksandra. PORTAL MONTENEGRINA. U dijaspori živi još jedna Crna Gora [online]. 18. 10. 2013 [cit. 2015-04-27]. Dostupné z: http://montenegrina.net/dijaspora/u-dijaspori-zivi-jos-jedna-crna-gora/

UPRAVA ZA DIJAPORU. Misija centra za iseljenike [online]. 18. 10. 2013 [cit. 2015-04-27]. Dostupné z:http://montenegrina.net/dijaspora/u-dijaspori-zivi-jos-jedna-crna-gora/

317

Zakon o saradnji Crne Gore sa iseljeništvom. In: Službeni list CG, broj 12/12. 2014.

318

197

Pracuje se na valorizaci a podpoře ekonomických zájmů, na právním a institucionálním rámci a realizaci konkrétních iniciativ, které zahrnují posilování image ČH. Vše za účelem přilákání zahraničních investic. Formuje se Generální ředitelství pro ekonomickou diplomacii a kulturní spolupráci (GŘ), které by mělo hrát roli kontaktního centra a centra pro podporu. Má dva rozdílné směry. První – ředitelství pro ekonomické vztahy se zahraničím a mezinárodní kulturní spolupráci a druhý – ředitelství pro ekonomickou a kulturní propagaci.319 Realizace ekonomické diplomacie probíhá ve spolupráci s různými resorty ministerstev, agenturami a diplomatickými misemi ČH (ambasády, konzuláty i dočasné konzuláty). Pořádají se různé konference, aby došlo k lepší komunikaci a koordinaci mezi dočasnými konzuly a institucemi v ČH. Chtějí posílit ekonomickou, sportovní ale i kulturní diplomacii a její nástroje, které povedou k širšímu uznání ČH a zhodnocení jejího ekonomického potenciálu.320 Slogan a brand „Wild Beauty“ by podle nezávislého výzkumu měl být pozměněn. Cestovní ruch má totiž v ekonomii ČH klíčovou pozici a „Wild Beauty“ by tomu mohla uškodit. Jako hlavní výhody regionu zmiňovali turisté přírodní bohatství, bohatství na kontrasty, zachovalou přírodu, národní parky. Turisté – místní, i ze sousedních zemí, označili za výhodu kulturní dědictví a vstřícnost obyvatel. Slogan a brand mají spoustu výhod, ale je znepokojující, že 65% zahraničních turistů si to spojuje s „wilderness – divočinou“, která by mohla vést k jiné interpretaci turismu. Podle SWOT analýzy má nevhodnou verbální identifikaci. Hlavní výhoda je vizuální identita. Různé odstíny modré představují Jadran, jezera a řeky. Zelená bohatou vegetaci a zachovalou přírodu, zlatá pláže, tmavě modrá a černá vysoké hory. Podtržení představuje charakter krajiny – zvlnění od hor k zálivům, plážím, moři.321

Izvještaj o realizaciji Plana razvoja ekonomske diplomatije. 2013. vyd. Podgorica. Dostupné z: http://www.gov.me/sjednice_vlade/73

319

320

Ibid.

JAKŠIĆ STOJANOVIĆ, Anđela. (Re)branding as a Fundamental Prerequisite for Future Development of Montenegrin Tourism.

321

198

Graf č. 2: Hlavní kompetitivní výhody Černé Hor 35% 30% 25% 20% 15% 10% 5% 13%

13%

7%

7%

Př

Zdroj: Jakšić Stojanović, Andela 1.3 Chorvatsko V devadesátých letech došlo v Chorvatsku ke třem zásadním změnám. K přechodu od komunismu k demokracii, od socialismu k tržnímu hospodářství a od války k míru.322 Vznik diplomacie byl postaven složitým úkolům a země se musela etablovat na mezinárodní scéně jako důvěryhodný partner. Zahraničněpolitické cíle jsou řešeny za použití tradičních i nových nástrojů veřejné diplomacie.323 Aby Chorvatsko mohlo být členem mezinárodního společenství, muselo sdílet stejné hodnoty jako toto společenství. Tím pádem bylo potřeba zvýšit povědomí a zá TARLE, Iva, Mladen ANDRLIĆ a Suzana Simichen SOPTA. Public Diplomacy in Croatia: Sharing NATO and EU Values with the Domestic Public.The Hague Journal of Diplomacy [online]. 2012-01-01, vol. 7, issue 4, s. 483-497 [cit. 2015-04-06]. DOI: 10.1163/1871191X12341234. Dostupné z:http://booksandjournals.brillonline.com/content/journals/10.1163/1871191x-12341234

322

Ibid. P. 484

323

199

3% ty

6%

h ko ats nt tví ra n st a H y is to ri ck éd ěd ic Za t ví ch ov al á př ír od a N ár od ní pa rk y Po ho st in no m st d ác o íc h N oč ní ži vo t

21%

Bo

ír

od

ní

kr á

sy

30%

Ev en

0%

roveň komunikovat o těchto hodnotách s domácí veřejností. Komunikace s domácím obyvatelstvem přispěla k revizi, vylepšení a přestavění národní identity. Chorvatsko se dokázalo poměrně úspěšně vymanit ze svého negativního obrazu. Prezentuje se jako země se starobylými městy a nádhernými plážemi,324 čímž se snaží přilákat turisty a podpořit turistický ruch. Také se projevit jako obchodní partner, na kterého je spoleh.325 Od roku 2002 používá tentýž brand se sloganem „Středozemí jaké kdysi bylo“ („The Mediterranean as it once was)326. Ke konci roku 2014 bylo ovšem rozhodnuto přijmout brand nový.327 Na začátku roku 2015 se představil nový slogan – „Croatia full of life.“ „Chorvatsko plné života“.328 Na národní úrovni nese za kulturní diplomacii zodpovědnost ministerstvo kultury. Na lokální úrovni pak větší města. Tyto dva subjekty jsou hlavními iniciátory mezinárodních kulturních projektů. Zároveň s nimi spolupracuje ministerstvo zahraničních věcí, které má na starost koordinaci kulturních atašé.329 Pod záštitou ministerstva zahraničních věcí začal v roce 2014 fungovat „Chorvatský dům“ – „Hrvatska kuća“.330 Měl by propagovat chorvatskou kulturu, jazyk a umění v zahraničí.331 Stále však není jasné, jakým způsobem bude Chorvatský dům přesně fungovat. HUDSON TESLIK, Lee. Nation Branding Explained. Council on Foreign Relations [online]. 2007 [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://www.cfr.org/diplomacy-and-statecraft/nation-branding-explained/p14776

324

SZONDI, György a Dieter DUWENDAG. The role and challenges of country branding in transition countries: The Central and Eastern European experience. Place Branding and Public Diplomacy [online]. 2007, vol. 3, issue 1, s. 121-136 [cit. 2015-04-06]. DOI: 10.1007/9783-642-19018-6_11.

325

326

Croatia Week: ‘Croatia – The Mediterranean As It Once Was’ to be the Slogan that Once Was [online]. Oct 29, 2014 [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://www.croatiaweek.com/croatia-the-mediterranean-as-it-once-was-to-be-the-slogan-that-once-was/

ČAD, Gorazd. Croatia Week: Who will re-brand croatian tourism [online]. Nov 27, 2014 [cit. 201504-06]. Dostupné z:http://kongres-magazine.eu/2014/11/will-re-brand-croatian-tourism/

327

Večernji List: Ovo je novi slogan Hrvatske turističke zajednice. Kako vam se sviđa? [online]. 12.2.2015 | 12:31 [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://www.vecernji.hr/hrvatska/ovo-je-novi-slogan-hrvatske-turisticke-zajednice-kako-vam-se-svida-989444

328

Compendium: Cultural Policies and Trends in Europe. Croatia/ 3.4 International cultural co-operation: 3.4.2 Public actors and cultural diplomacy [online]. 28-01-2015 [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://www.culturalpolicies.net/web/croatia.php?aid=342

329

330

horvatsko. ZAKON O ZAKLADI „HRVATSKA KUĆA – CROATIA HOUSE“. In: Dostupné z: C http://www.mvep.hr/files/file/2014/zakon-o-zakladi.pdf

Republika Hrvatska: Ministarstvo vanjskih i europskih poslova. O Zakladi Hrvatska kuća/ Croatia house [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://www.mvep.hr/hr/posebni-projekti/hrvatska-kuca/o-zakladi/

331

200

Obrázek č. 1: Vítězná vizuální předloha pro Chorvatský dům.

Zdroj: http://www.mvep.hr/hr/mediji/priopcenja/,21611.html Dalším hybatelem kulturní diplomacie Chorvatska, stejně jako v jiných balkánských zemích, je diaspora rozprostřená po celém světě. (V Severní a Jižní Americe, Austrálii a na Novém Zélandu, v zemích západní Evropy – především Německu, Švýcarsku a Rakousku332). Důležitou roli v kontaktu mezí domovskou zemí a diasporou zprostředkovává Matica Iseljenika (Croatian Heritage Foundation).333 Na její činnost dohlíží výbor ministrů a je financována prostřednictvím ministerstva kultury.334 Ministerstvo kultury dále podporuje rozhlasové programy a satelitní vysílání pro chorvatskou diasporu. Před vstupem Chorvatska do Evropské unie se v roce 2013 konal tříměsíční festival chorvatské kultury ve Francii. Festival byl zorganizován Francouzským Institutem a chorvatským ministerstvem kultury. Konalo se na šedesát akcí – nabízela se škála od uměleckých děl po moderní umění, film, komiks apod.335 Podobné akce se konaly v průběhu Compendium: Cultural Policies and Trends in Europe

332

Hrvatska Matica Iseljenika: Mission. [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://www. matis.hr/index.php/en/about-us/mission

333

Hrvatska Matica Iseljenika: Constitution. [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http:// www.matis.hr/index.php/en/about-us/mission

334

335

Republika Hrvatska: Ministarstvo vanjskih i europskih poslova: Newsletter of The Embassy of The Republic of Croatia to The United States of America. [online]. [cit. 2015-0406]. Dostupné z:http://www.mvep.hr/files/file/dmku/us/newsletter/CroatiaMonthly%20 No.%2018.pdf

201

celého roku 2013 – například v Německu a Velké Británii.336 Cílem byla propagace chorvatské kultury a zároveň uvítání nového člena v Evropské unii. 1.4 Kosovo Samostatnost Kosova byla vyhlášena 17. února 2008, čímž je Kosovo nejnovějším státem Evropy. Stát stále bojuje se svým mezinárodním uznáním. Uznání brání i takovým záležitostem, jako je cestování a s tím spjatá vízová politika. Proto jsou například kulturní výměny ztížené. Historie konfliktu mezi Srby a Albánci sahá hluboko do minulosti a kvůli těmto konfliktům se vytvořilo negativní vnímání. Pravdou je, že když se řekne Kosovo, většině to evokuje obrázek konfliktu, války, organizovaného zločinu a korupce. Jakožto mladý stát má pouze třiadvacet diplomatických misí. (Washington, Londýn, Brusel, Paříž, Berlín, Vídeň, Řím, Bern, Ankara, Tirana, Haag, Lublaň, Stockholm, Sofie, Záhřeb, Budapešť, Tokio, Skopje, Praha, Rijád, Brisbane, Panama, Podgorica).337 Vzhledem k nízkému počtu diplomatických misí je soft power (a s tím spjatá veřejná a kulturní diplomacie) možností zlepšení image ve větším měřítku. Zatím se prezentuje jako jeden z nejmladších států na světě – co do vzniku, ale také mladým obyvatelstvem (věkový průměr obyvatel Kosova je 26.7 let – nejmladší stát Evropy).338 Podle oficiálních zdrojů v Kosovu bylo zaplaceno 5.7 miliónů eur izraelské agentuře S&S, aby zlepšila image země. Ta přišla s brandem a sloganem „Mladí Evropané“. Kosovská mládež je hlavní hnací silou. Aby se tato identita podpořila, na kanálech jako CNN, BBC, Bloomberg a YouTube se vysílal videoklip ukazující mladé lidi skládající puzzle – mapu Kosova – se sloganem „Je čas začít znovu“.339 Cílovým publikem nemělo být jen zahraniční, ale i domácí obyvatelstvo. Občané ale dosud nechápou význam brandu. Nevědí, jestli jde o podporu investic, či zlepšení image. Objevuje se kritika, že Kosované by se sami měli v první řadě definovat. Definovat svoji identitu jako národ. Dále je cílem kritiky 5.7 336

Compendium: Cultural Policies and Trends in Europe

337

Republika e Kosovë: Ministry of Foreign Affairs. Kosovo Diplomatic Missions [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z:http://www.mfa-ks.net/?page=2,49 WorldStat Info: List of Countries by Total Median Age. [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z:http://en.worldstat.info/Europe/List_of_countries_by_Total_median_age

338

Boletim Mundorama: List of Countries by Total Median Age. APRÍGIO, André. The important aspects of Public Diplomacy: the Kosovo case [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://mundorama.net/2010/02/02/the-important-aspects-of-public-diplomacy-the-kosovo-case-por-andre-aprigio/

339

202

miliónů eur. Podle kritiků to jsou špatně investované peníze. Kampaň zahrnuje hlavně mladé lidi – a přitom se zapomíná na ty vzdělané, zkušené intelektuály středního věku ze soukromého sektoru.340 Kosovská politika pracuje na zlepšení image poměrně intenzivně. V prosinci 2014 se například konala v Berlíně výstava kosovských umělců341 a v New Yorku v březnu 2015 hostovali kosovští velvyslanci na Columbia Law School’s Mediation Clinic a studentům popisovali, jak se buduje nový stát.342 Novým a zajímavým počinem je „digitální diplomacie“, kterou popisuje Petrit Selimi.343 Říká, že když si vyhledáte na Googlu Kosovo, objeví se pouze odkazy na válku a to je podle něj hlavní překážkou v prezentaci země. Dekádu starý materiál chce nahradit novým. Z tohoto důvodu uspořádal „Wikipedia Camps“, kde učili teenagery správně vyhledat informace a psát články. Články se týkaly hlavně kosovského sportu, umění a kultury. Cílem byla i výchova programátorů, kteří pak budou tvořit aplikace s tématikou módy, turismu a překladem jazyka.344 Zatímco mladí měli na starost tuto část, Selimi a jeho tým se soustředili na mezinárodní sféru sociálních médií. Přiměli například Weather Channel a Washington Times, aby zahrnuli na mapách Balkánu hranice Kosova. Přesvědčili Facebook, Twitter a LinkedIn – po nepřetržitých telefonátech, aby uznaly Kosovo jako nezávislý stát. „Španělsko Kosovo možná neuznává, ale na Facebooku se můžete přihlásit z Kosova“ – říká Selimi.345 Otázkou však zůstává, jestli digitální svět ovlivní ten reálný. Důležitým aktérem na poli kulturní diplomacie je od roku 2011 ministerstvo pro diasporu a migraci. Jeho hlavním cílem je zachování národní, jazykové a kulturní identity. Dalším cílem je otevření kulturních center.346 První bylo otevřeno 23. února 2013 v Istanbulu. Ceremonie se 340

ÄHLISCH, Martin and XHARRA, Behar (2010): Public Diplomacy of Kosovo. Status Quo, W Challenges and Options. Prishtina: Friedrich-Ebert-Foundation

Berlin Global. News from Berlin [online]. December 08th, 2014 [cit. 2015-04-06]. Dostupné z:http://www.berlinglobal.org/index.php?ambassador-of-the-republic-of-kosovo-in-germany-visits-the-icd-house

341

Columbia Law School. Forging a Nation [online]. New York, March 30, 2015 [cit. 2015-0406]. Dostupné z: https://www.law.columbia.edu/media_inquiries/news_events/2015/ march2015/kosovo-mediation

342

Náměstek ministra pro zahraniční věci a průkopník digitální diplomacie

343

Wired. MARLOW, Jeffrey. Pushing the Boundaries of Digital Diplomacy in Kosovo [online]. 08.18.14 [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://www.wired.com/2014/08/pushing-the-boundaries-of-digital-diplomacy-in-kosovo/

344

Ibid.

345

346

Republika e Kosovës: Ministria e Diasporës [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://med.rks-gov.net/med/

203

zúčastnili jak politici Kosova a Turecka, tak různí umělci, osobnosti kultury apod.347 Ministerstvo chce podpořit vědecké, technické, technologické, ekonomické a sportovní spolupráce. Dále podpořit investování do Kosova. Spolu s ministerstvem školství distribuují učebnice a podílejí se na výuce jazyka a kultury. Vyvíjejí se systémy výuky o kosovském kulturním dědictví, literární četbě, elektronický přístup k učebnicím a internetové stránky pro diasporu. Spolupracuje i s ministerstvem financí – co se týče otázky rozpočtu. Spolupracuje a koordinuje aktivity s jinými městskými, státními institucemi, občanskou společností, organizacemi a asociacemi uvnitř i mimo státu. Online platforma Kosovo Diaspora (KD), spojující Kosovany ve světě, používá sociální a online média k vyzdvižení a oslavování úspěchů různých individualit, skupin a organizací. KD Vznikla v roce 2012 a věří, že diaspora představuje ohromný potenciál. Je jakýmsi mostem mezi Kosovem a světem. „Velvyslanci země“. KD usiluje o kooperaci se všemi komunitami, agenturami, soukromými podniky a individualitami, aby se posílily vztahy a zlepšil obrázek Kosova.348 Obrázek č. 2: Kosovo diaspora

Zdroj: www.kosovodiaspora.org

347

Ibid.

348

Kosovo Diaspora. About us [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://www.kosovodiaspora.org/about-us/

204

Dalším hráčem-projektem je Diaspora Engagement for Economic Development (DEED). Tvrdí, že kosovská diaspora má dovednosti a znalosti, které by mohly napomoci překonat překážky, kterým Kosovo čelí. DEED je iniciativa umožňující Kosovanům hrát aktivní roli pro rozvoj v zemi jejich původu. Projekt je finančně podpořen ministerstvem zahraničí Finska, realizovaný Rozvojovým programem Organizace spojených národů v Kosovu a Mezinárodní organizací pro migraci v Kosovu. Projekt má tři hlavní cíle: zkvalitnění a upevnění testovaných modelů a mechanismů, které usnadňují investování; posílení kapacit kosovských autorit na implementaci Národní strategie pro diasporu 20132018; zlepšit podnikatelské prostředí.349 Podle Sítě nezávislých kulturních organizací v Kosovu350, Martina Wählische a Behary Xharry, kteří napsali publikaci o veřejné diplomacii v Kosovu351, není potenciál kultury v politické sféře dostatečně využit a politici stále nechápou význam kultury ve veřejné správě. Dále, že veřejná diplomacie dosud nebyla implementována správně a mělo dojít k větší diskuzi s občany. Jak bylo napsáno na začátku, lidé musejí nejdříve sami objevit svoji identitu. 1.5 Makedonie Makedonie byla vždy historickou křižovatkou kulturních a politických vlivů. Využití kapacit kultury se stalo klíčovým, a to nejen v procesu budování mezinárodního postavení, ale také v oblastech bezpečnosti a stability. Mělo to také sloužit k překonání slabin, budování státu, ochraně makedonské kultury a hodnot před vlivy352 a propagandou sousedních států. Zároveň také k prosazování hodnot a zájmů Makedonců po celém světě.353 Omezené zdroje jsou pro zemi charakteristické. Z tohoto důvodu se musela vymyslet efektivní strategie, cílící na široké spektrum cílů. Diaspora Engagement for Economic. Summary of DEED project [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://deed-ks.org/

349

350

Culture in the State Policies of Kosovo [online]. Network of Independent Organizations of Culture in Kosovo. Prishtina, May 2014 [cit. 2015-04-06].

Public Diplomacy of Kosovo. Status Quo, Challenges and Options.

351

ROSSOS, Andrew. The British Foreign Office and Macedonian National Identity, 1918-41, Slavic Review, vol. 53, number 2, Summer 1994. [online]. [cit. 2015-04-02]. Dostupné z: https:// makedonika.wordpress.com/2008/07/15/the-british-foreign-office-and-macedonian-national-identity-1918-1941/

352

353

MISIRKOV PETKOV, Krste. On Macedonian Matters, Sofia – Bulgaria, 1903, Dnevnik, Skopje, [online]. [cit. 2015-04-02]. Dostupné z: http://books.openedition.org/ceup/1128#text

205

Nejdůležitějším cílem354 byla obrana vlastní kultury a identity, kterou musela i musí chránit před sousedícími státy.355 Co se týče nation brandingu, měla Makedonie několik úspěšných iniciativ. Bylo především snahou vytvoření image země s bohatou kulturou a moderní tváří, aby vyvrátila negativní vjemy spojené s Balkánem obecně.356 Například pod značkou – „Makedonie – země přírody, kolébka kultury“357, měla být popularizována všechna bohatství země. Úspěch této kampaně tkvěl v moderním přístupu a koordinaci ministerstva kultury, ministerstva hospodářství a sektoru turismu.358 Dnes se používá brand „Macedonia Timeless“,359 projekt, který začal v roce 2008 řadou propagačních turistických videí. Je vytvářen soukromými produkčními společnostmi a financován vládou Makedonie. Cílem je zvýšit povědomí o makedonském turismu. Branding představuje jeden z nejúčinnějších nástrojů diplomacie. Realizace je ovšem velmi nestrukturovaná a spontánní, proto se nepodařilo využít plného potenciálu.360 Politika je v tomto směru velmi decentralizovaná a nedostatečně koordinovaná. Decentralizovaný přístup, množství různých oddělení a agentur brání jasné a integrované tvorbě. Primární odpovědnost za činnost má ministerstvo zahraničních věcí a úzce spolupracuje s ministerstvem kultury. Ministerstvo zahraničních věcí stanovuje obecnou zahraniční politiku a strategie. Kulturní diplomacii má na starost jedno z oddělení ministerstva zahraničních

International Crisis Group, Macedonia’s Name: Why the Dispute Matters and How to Resolve It, Executive Summary, (ICG Balkans Report N° 122, 10 December 2001), p. 1, [online]. [cit. 2015-04-02]. Dostupné z: http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/europe/Macedonia%2014.pdf

354

355

TEVDOVSKI, Ljuben. Cultural diplomacy: an essential and creative component in the toolkit of contemporary diplomacy : theoretical and comparative study with a special focus on Macedonia [online]. Skopje: Macedonian Information Centre, 2009 [cit. 2015-03-30]. ISBN 99-892-0724-0. P. 78

356

MIRCHEV, Dimitar. The Macedonian foreign Policy 1991-2006, Az-Buki, Skopje, 2006, p. 38.

357

Archives of the Ministry of Culture, Government of the Republic of Macedonia (Department of International Cooperation). Ibid.

358

Wikipedia: Macedonia Timeless. [online]. [cit. 2015-04-28]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Macedonia_Timeless

359

360

AKNIN, Sam. Lucky Macedonia or Macedonia’s Serendipity, Central European Review, July V 1999, also in After the Rain, How the West Lost the East, (Skopje Bato & Divajn, 2000), p. 163. [online]. [cit. 2015-04-02]. Dostupné z: http://samvak.tripod.com/nm075.html

206

věcí – a to Ředitelství pro veřejnou diplomacii.361 Ministerstvo kultury, na druhé straně, provádí konkrétní kroky. Prostřednictvím Sektoru pro mezinárodní spolupráci, evropskou integraci a Sektoru pro podporu kultury a kulturního rozvoje362 připravuje a realizuje ministerstvo kultury různé strategie. Kromě těchto aktérů, má Makedonie několik kulturních a informačních center v zahraničí. Některá jsou zřízená vládou, jiná makedonskou diasporou. Vláda podporuje univerzity, kde se vyučuje makedonský jazyk a literatura a také podporuje mezinárodní seminář makedonského jazyka, literatury a kultury s každoroční letní školou.363 Hlavními aktéry jsou ovšem v makedonské kulturní diplomacii občanské organizace a iniciativy. Téměř každé makedonské město pořádá alespoň jednu mezinárodní kulturní akci, ale mezi nejvýznamnějšími patří: Ochridský letní festival, Mezinárodní festival poezie ve městě Struga, Mezinárodní filmový festival Manaki Brothers v Bitole, jazzový festival ve Skopji nebo Galičnická svatba.364 V minulosti existovala Makedonská Matica365, která fungovala jako zprostředkovatel mezi diasporou a velvyslanectvími. Posílala různé kulturní a politické protagonisty a vzdělávací materiál.366 Po vzniku nezávislé Makedonie bylo úsilí Maticu demokratizovat, ale kvůli předchozímu systému

Conference on cultural cooperation ‘A Soul for Europe’, Report on Forum Skopje – ‘A Soul for Europe’, Skopje, April 2008.

361

362

Republic of Macedonia: Ministry of Culture. National Program for Culture in the period 2004-2008, Skopje, 2008.

2008 Year of the Macedonian Language, The Macedonian language in the globalized world, Government of the Republic of Macedonia, Skopje, 2008.

363

364

Republic of Macedonia: Ministry of Culture. National Program for Culture in the period 2004-2008, Skopje, 2008.

Ibid., p. 240-245

365

366

Ibid.

207

byla vnímána jako propagandistická agentura367, která neposkytovala „vzájemnost“368 a proto byla rozpuštěna. V současné době se ovšem stále objevují polemiky o prioritách v oblasti kultury. Zdali by se měla pozornost upírat na tzv. „živou kulturu“ (divadlo, umění, film, atd.) nebo na kulturní dědictví.369 Nedošlo k žádné seriózní politické debatě o podobě koncepce. Národní strategie pro kulturu 2013-2017370 byla příležitostí pro diskusi, opozice byla však v té době „vyhozena“371 z parlamentu. V dubnu 2014 se konaly předčasné parlamentní volby. Znovu zvolená vláda prohlásila, že bude pokračovat v hlavních kulturních prioritách (2011-2015), k těm patří:372 zlepšení předpisů pro publikování, podpora zahraničních investic ve filmovém průmyslu, zlepšení pracovních podmínek v hudebních a výtvarných podnicích, uznání měst Kruševo, Bitola a Kratovo jako památky kulturního významu atd.373 1.6 Slovinsko Charakteristickým výrazem pro Slovinsko je “neviditelnost”. Obyvatelé tohoto malého dvoumilionového státu jsou si toho vědomi. Jsou často zaměňováni se Slovenskem, nejen kvůli názvu, ale také například vlajce. Slovinsko je popisováno jako “země patřící všude, ale zároveň nikam”. Nemůžeme je příliš srovnávat ani s Balkánci, ani s Němci. Pro Němce jsou příliš balkánští, pro Balkánce příliš němečtí. Od obou kultur mají ovšem to lepší.374 Země se více identifikovala s kulturou Rakouska, než zbytkem Jugoslávie. Katolická víra tento pocit podporovala. Po osamostatnění chtěli navázat na tradici soužití s národy bývalého 367

Ibid

368

ultural Diplomacy and the National Interest: In Search of a 21st-Century Perspective, The C Curb Center for Art, Enterprise, and Public Policy at Vanderbilt, Washington, DC, 2002.

369

Ibid.

370

epublic of Macedonia: Ministry of Culture. National Strategy for the development of Culture R 2013-2017. [online]. [cit. 2015-04-02]. Dostupné z: http://www.kultura.gov.mk/index.php/ odnosi-so-javnost/2011-03-04-10-39-07/883-nacionalna-strategija-za-razvoj

371

GAZDA, Adam. Ústav mezinárodních vztahů: Politická krize v Makedonii skončila. Rozdělení země trvá. Politická krize v Makedonii skončila. Rozdělení země trvá [online]. 25.03.2013 [cit. 2015-04-02]. Dostupné z:http://www.iir.cz/article/politicka-krize-v-makedonii-skoncila-rozdeleni-zeme-trva Cultural Policies and Trends in Europe. [online]. [cit. 2015-04-02]. Dostupné z:http:// www.culturalpolicies.net/web/macedonia.php?aid=41&curln=103

372

373

Ibid.

374

Let’s feel sLOVEnia. About us [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: https://letsfeelslovenia.wordpress.com/about/

208

Rakouska-Uherska375 a upozornit na sebe především pozitivním dojmem. Jednotný dokument zastřešující propagaci Slovinska neexistuje a politika je v této otázce nekoordinovaná. Obecné představy o kulturní propagaci v zahraničí poskytuje Národní kulturní program 2012-2015.376 Země se především orientuje na vztahy s Evropskou unií a západním Balkánem. V zahraničí reprezentují slovinskou kulturu především ambasády. Samostatná kulturní oddělení mají ovšem pouze ve větších městech, například ve Washingtonu.377 Slovinsko má jediný kulturní institut – SKICA378, založený v roce 2011 ve Vídni a nachází se v budově ambasády. Byl založen ve spolupráci ministerstva školství, kultury a zahraničí. Cílem je síť center v budoucnu rozšířit.379 Smyslem institutu je podpora spolupráce mezi slovinskými a rakouskými organizacemi, usnadnění komunikace mezi aktéry, vzdělávací a vědecká činnost, výuka jazyka a kulturní výměny. Financování kulturní diplomacie je omezené, z tohoto důvodu se peníze vynakládají pouze na projekty, které souvisejí s prioritami zahraniční politiky. Pro tuto práci byla ministerstvem zahraničí a kultury sestavena skupina, která dohlíží na kulturní projekty. Stanovilo se sedm kritérií, některými z nich jsou: projekt dosáhne odpovídající úrovně kvality, projekt bude estetický zajímavý a srozumitelný pro zahraniční publikum, díky projektu se budou moci navázat nové kontakty, projekt bude dostatečně viditelný.380 Slovinskou iniciativou bylo založení Fóra slovanských kultur v roce 2004. Je to nevládní organizace, sdružující čtrnáct států a na tři sta miliónů Slovanů. Hlavním cílem jsou společné kulturní, vzdělávací 375

PLAVŠAK, K. (2001): Coming Home to Europe: The Reconstruction of Slovene National Identity in Relation to Europe. In Drulák, P., National and European Identities in EU Enlargement, Praha, Instutitute of International Relations, p. 79-95

376

Republika Slovenija: Ministarstvo za Kulturo. NACIONALNI PROGRAM ZA KULTURO 2012–2015 [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://nsk-slo.si/images/uploads/Osnutek_NACIONALNEGA_KULTURNEGA_PROGRAMA_2012-2015,_november_2011_.pdf

377

Embassy of the Republic of Slovenia Washignton. Slovenian Arts and Culture [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z:http://washington.embassy.si/index.php?id=423&L=1 SKICA. [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://www.skica.at/Skica

378

Culture.si. Slovenian Culture and Information Centre, Vienna (SKICA) [online]. [cit. 2015-0406]. Dostupné z:http://www.skica.at/Skica

379

380

IS. Pravilnik o sofinanciranju kulturnih projektov s sodelovanjem diplomatskih predP stavništev in konzulatov Republike Slovenije v tujini [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://www.pisrs.si/Pis.web/pregledPredpisa?id=PRAV10623#

209

a výzkumné projekty, usnadnění mobility umělců a kulturních pracovníků, výměny a hostování, pořádání festivalů atd.381 Jedním z projektů bylo například „100 slovanských románů“. Každá ze zemí vybrala deset autorů a jejich díla se přeložila do jazyků všech členů.382 Další kulturní organizací, jíž je Slovinsko členem, je Rada ministrů pro kulturu států jihovýchodní Evropy (CoMoCoSEE).383 Slovinsko je také místem různých mezinárodních festivalů a akcí. Příkladem jsou bienále výtvarného umění, bienále průmyslového designu, The Forma Viva Open Air Sculpture Collection v Mariboru.384 Své umělce se snaží podporovat řadou stipendií a soutěží. Slovinsko má k dispozici pro své umělce apartmány, které jsou vlastněny ministerstvy a jsou poskytovány na krátkodobé pobyty – v Berlíně, New Yorku, Vídni a také v Londýně.385 Vládní úřad pro Slovince žijící v zahraničí převzal v roce 2006 zodpovědnost za diasporu od ministerstva kultury. V rámci různých projektů vynakládá peníze na zastřešující organizace a instituce jako nakladatelství, divadla atd. Slovinsko je zaměřené jak na menšiny v sousedních zemích, tak na ty ve světě. Podporuje kulturní, ekonomické a vzdělávací vazby, finanční podporu a také spolufinancuje školné za jazykové kurzy pořádané ve Slovinsku pro svoji diasporu.386 Od svého vzniku používalo Slovinsko několik různých sloganů a brandů, skrze něž se snažilo na sebe upoutat pozornost a přilákat do země turisty. Níže je seznam všech používaných sloganů: 1995: The Green Piece of Europe (positioning slogan) 1996: Let’s Have a Good Time 1998: within Welcome Home – Long Weekend is Short Vacations Forum of slavic cultures. Pravilnik o sofinanciranju kulturnih projektov s sodelovanjem diplomatskih predstavništev in konzulatov Republike Slovenije v tujini [online]. [cit. 201504-06]. Dostupné z: http://fsk.si/?page_id=50&lang=en

381

382

Compendium: Cultural Policies and and Trends in Europe. Slovenia/ 3.4 International cultural co-operation: 3.4.3 European / international actors and programmes [online]. 11-02-2015 [cit. 2015-04-06]. Dostupné z:http://www.culturalpolicies.net/web/slovenia. php?aid=343

Lab for Culture. Council of Ministers for Culture of South East Europe (SEE) [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://www.labforculture.org/en/directory/contents/intergovernmental-transnational-organisations/council-of-ministers-for-culture-of-south-east-europe-see

383

384

Compendium: Cultural Policies and and Trends in Europe

Ibid.

385

386

Ibid

210

1999: within Welcome Home – Holidays are Close 2000: within Welcome Home – Whoopee, the Holidays are here 2000: Celebrating millennium 2002: Na lepše (stranske poti so zapeljivejše od glavnih)/Next Exit 2004: Slovenija poživlja/Slovenia invigorates387 Od roku 2007 se používá značka „I feel SLOVEnia“. Jednoduchý obraz, který naznačuje, že se Slovinsko musí vnímat celkově – slovy, zvuky, barvami, zkušeností atd. Na značce spolupracovala skupina zástupců různých oblastí – ekonomie, cestovního ruchu, kultury, vědy, sportu, politiky a také veřejné sféry. Cílem bylo zachytit vše, co je Slovinsko. Zelená barva je národní barvou. Představuje především slovinskou přírodu a zároveň povahu Slovinců, vyznačující se klidem, ale i ambicemi. Odráží také životní styl a snahu žít v souladu s přírodou. Značka se používá hlavně v cestovním ruchu, ale začala se objevovat i v dalších spojitostech, například se sportem.388 1.7 Srbsko Pro Srbsko se nabízí možnost odpoutání se od negativního obrazu skrze kulturu. Z tohoto důvodu je potřebná podpora a investic do kulturního dědictví a jiných kulturních statků. V tomto směru pomáhají vylepšit její postavení výsledky v oblasti vědy, sportu a umění. Srbsko má i mělo v minulosti kapacity ve všech sférách. Vědce, inovátory, kteří pomáhali i pomáhají v pokroku lidstva (například Nikola Tesla). Uznávané srbské elity jsou považovány za velvyslance srbské kultury. Jedná se jak o mladé vědce, filmové hvězdy, tak sportovce (tenisté, basketbalisté, fotbalisté, taekwondisté). Takovýmto známým vyslancem je například Novak Djoković.389 Vzhledem k faktu, že země nemá stanovenou seriózní strategii a značku, tak představují právě tito známí lidé nositele „srbské značky“. Skrze ně by měla být představena srbská kultura a duch. Srbská kulturní diplomacie má velký potenciál. Pro-

387

388

389

Slovenia.info. From Linden Leaf through a Bouquet of Flowers to I Feel Slovenia [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z:http://www.slovenia.info/?zgodovina_znamke=0 lovenia.si: Your getaway to information on Slovenia. About [online]. [cit. 2015-04-06]. S Dostupné z:http://www.slovenia.si/ifs/about/ Newsweek. EVANS, Richard. How Novak Djokovic Became Serbia‘s Brand Ambassador [online]. July 17, 2014 [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://www.newsweek. com/2014/07/25/how-novak-djokovic-became-serbias-brand-ambassador-259431.html

211

blémem je nedostatek financí, ekonomická krize a nekvalifikovaní pracovníci.390 V Srbsku neexistuje jednotná koordinace a jednotný přístup všech orgánů státní správy. Kulturní diplomacie je vedena každou úrovní vlády bez plánu a konceptu a způsoby reakce na různé požadavky jsou většinou reaktivní povahy.391 V tomto ohledu by měla srbská zahraniční politika směřovat k vyváženému přístupu mezi aktéry. Je třeba zřídit kariérní pozice v kulturní diplomacii, díky nimž by se otevřely dveře do světa a v Srbsku jsou si této nutnosti vědomi. Srbsko čelí důležité výzvě – a to vytvoření nového brandu.392 Z obrazu války se změnit v obraz nových příležitostí. Brand je pro srbskou diplomacii velkou prioritou.393 V současné době není žádný oficiální. Jediné oficiálnější je logo Srbské turistické organizace, které vzniklo v roce 2013.394 Nezanedbatelným hráčem na poli kulturní diplomacie je Bělehrad. Je dějištěm různých mezinárodních akcí všech forem umění. Na akcích a festivalech v Bělehradu se podílí ministerstvo kultury.395 Cílem bělehradské rady je soutěžit o titul evropské město kultury pro rok 2020.396 Vytvořila se organizační rada, která uspořádala sérii veřejných debat.397 Dalšími aktéry jsou kulturní agentury a instituce. Ty cizí byly důležité v prvních letech po vzniku samostatného Srbska. Dnes se soustředí na vlastní aktivity a ne na vzájemnou spolupráci. Srbská diplomacie má v zahraničí jen jedno kulturní centrum (Paříž).398 Jedním z větších počinů srbské diplomacie byl překladatelský program. Vybírala se většinou

390

RAGIĆEVIĆ-ŠEŠIĆ, Milena a Aleksandar BRKIĆ. Compendium: Cultural Policies and D Trends in Europe. In: Serbia[online]. [cit. 2015-04-06].

391


392

Balkan Inside. Serbia needs to rebrand itself [online]. March 13, 2013 [cit. 2015-04-06].

393

Rebranding Serbia [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://www.rebrand.rs/ index_en.html

394

Coba&associates: Brand Design Agency [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z:http:// www.cobaassociates.com/portfolio/tourist-organization-serbia.htm

395


396

Beograd 2020: European Capital of Culture. [online]. [cit. 2015-04-02]. Dostupné z:http:// www.beograd2020.com/en/european-capital-of-culture/


397

398

Kulturni centar Srbije [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://www.ccserbie.com/sr/

212

díla současných srbských autorů. Projekt byl zahájen v roce 2007 a byl podle pozitivních odezev úspěšný.399 Otázku diaspory řeší ministerstvo pro diasporu. Rovněž organizuje různé programy (například výuku jazyka). Některé programy podporuje a koordinuje ministerstvo pro náboženské záležitosti.400 Zavedení kulturní diplomacie v zahraničí je velmi potřebné, hlavně kvůli diaspoře. Srbskou diasporu tvoří na pět miliónů lidí ve více než sto zemích po celém světě.401 V roce 2007 se zřídil nový systém na podporu projektů pro diasporu. Zavedla se otevřená soutěž na financování projektů. Cílem je zlepšit spolupráci mezi Srbskem a jeho diasporou a podpořit ochranu srbské kultury, zvyků a jazyka.402 Ačkoli je financování ze strany Srbska slabé, srbští občané jsou významnými donátory. Mnozí vědci, umělci, sportovci a podnikatelé zakládají nadace a nadační fondy. Jsou na svoji vlast citově vázaní a chtějí pomoci k vylepšení jejího obrazu. Nepomáhají pouze s projekty v zahraničí, ale také přímo v Srbsku. Příklady jsou výstavby nemocnic, parků, škol, infrastruktury i kostelů.403

399


400

Ibid.

NIKŠIĆ, Ljiljana. Očuvanje i zaštita kulturno-istorijskog nasledja Srbije u inostranstvu: KULTURNA DIPLOMATIJA – „MEKA MOĆ“ U MEĐUNARODNOJ POLITICI [online]. Beograd, 18.-19. Oktobar 2012[cit. 2015-04-06]. IV.

401

402


403

NIKŠIĆ, Ljiljana

213

Závěr V této práci jsem měla stanovené tři cíle, které se týkaly existence praxe kulturní diplomacie v zemích bývalé Jugoslávie. První byl jednak zjistit, zda praxe existuje, pak – pokud praxe existuje, zhodnotit ji, a když neexistuje, zjistit proč. Domnívám se, že jsem své cíle naplnila a popsala situaci v jednotlivých zemích. Dá se říci, že jistým způsobem využívají nástroje kulturní a veřejné diplomacie v podstatě všechny země. A i nation brand, turistická loga a slogany, které slouží k identifikaci země. Země jsou si vědomy důležitosti kulturní diplomacie a situace naznačuje, že bude docházet ke zlepšení. Výslovně zmiňují kulturní diplomacii Chorvatsko, Kosovo, Makedonie a Slovinko. Hlavní prioritou Bosny a Černé Hory je ekonomická diplomacie, ale s tím, že by působení chtěly rozšířit i do oblasti kultury. Srbsko jako jediné je zcela nezorganizované a bez jakékoli strategie. Všechny činnosti mají reaktivní charakter. Mají ovšem snahu to v budoucnosti napravit. V současné době pracují na rebrandování země. Za své kulturní velvyslance považují známé osobnosti. Aktéři jsou vesměs různá ministerstva, města, jedinci, organizace, iniciativy a komunity. Mezi hlavní cíle patří ve většině případů spolupráce s diasporami, které představují velký počet lidí a hlavně potenciál, který může přispět ke zlepšení image zemí a vzájemnému předávání znalostí. Dalšími cíli jsou odvracení negativní percepce a napravení reputace, zlepšování vztahů s různými zeměmi, přilákání zahraničních investic, rozvoj turismu nebo také uznání státu. Těchto cílů dosahují různými nástroji. Region má rozhodně velký potenciál, bohužel jsou pokroky velmi pomalé. Kladně lze, dle mého názoru, hodnotit Chorvatsko a Slovinsko – které se vyhýbají negativní image a aktivně vedou kulturní diplomacii. Pak Makedonie, která zůstala stranou během konfliktů, ale musí se sladit politické pozice ve svých cílech a plánech. K mému překvapení lze kladně hodnotit i Kosovo, které jakožto nejmladší země je velmi aktivní a ví, jakým směrem se ubírat. Zemím bych rozhodně doporučila angažovat jedince, kteří mají zájem na rozvoji a propagaci kultury. Případ bosenské ambasády v Praze a mladé ambiciózní Kosovo jsou jasným důkazem, že nadšení dokáže překonat například i nedostatek financí, se kterým se potýkají všechny země. Stačí chtít.

214

Seznam použitých zdrojů podle abecedního pořadí • • • • •

•

•

• •

• •

215

2 008 Year of the Macedonian Language, The Macedonian language in the globalized world, Government of the Republic of Macedonia, Skopje, 2008. Archives of the Ministry of Culture, Government of the Republic of Macedonia (Department of International Cooperation). Balkan Inside. Serbia needs to rebrand itself [online]. March 13, 2013 [cit. 2015-04-06]. Beograd 2020: European Capital of Culture. [online]. [cit. 201504-02]. Dostupné z:http://www.beograd2020.com/en/european-capital-of-culture/ Berlin Global. News from Berlin [online]. December 08th, 2014 [cit. 2015-04-06]. Dostupné z:http://www.berlinglobal.org/index.php?ambassador-of-the-republic-of-kosovo-in-germany-visits-the-icd-house BiH kao vrhunski brand – svi u službi promocije. In: Konferencija podrške razvoju turizma u Bosni i Hercegovini [online]. Sarajevo, 2008 [cit. 2015-04-19]. Dostupné z: http://www.fmoit.gov. ba/download/brosura_turizam_bh.pdf Boletim Mundorama: List of Countries by Total Median Age. APRÍGIO, André. The important aspects of Public Diplomacy: the Kosovo case [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://mundorama.net/2010/02/02/the-important-aspects-of-public-diplomacy-the-kosovo-case-por-andre-aprigio/ Bosenský imám, prezident Světového bosenského kongresu, kandidát na prezidenta v roce 2014. B osnia Benefits From Georgetown Sports Diplomacy Program [online]. JULY 10, 2013 [cit. 2015-04-19]. Dostupné z: http://www. georgetown.edu/news/bosnia-basketball-diplomacy-program.html BRKOVIĆ, Jevrem. VIJESTI. Ponižavanje diplomatije [online]. 18. 10. 2013 [cit. 2015-04-27]. Dostupné z:http://www.vijesti.me/forum/ponizavanje-diplomatije-155533 ČAD, Gorazd. Croatia Week: Who will re-brand croatian tourism [online]. Nov 27, 2014 [cit. 2015-04-06]. Dostupné z:http:// kongres-magazine.eu/2014/11/will-re-brand-croatian-tourism/

• • •

•

•

• •

• •

• •

Chorvatsko. ZAKON O ZAKLADI „HRVATSKA KUĆA – CROATIA HOUSE“. In: Dostupné z: http://www.mvep.hr/files/file/2014/ zakon-o-zakladi.pdf Coba&associates: Brand Design Agency [online]. [cit. 2015-0406]. Dostupné z:http://www.cobaassociates.com/portfolio/ tourist-organization-serbia.htm Columbia Law School. Forging a Nation [online]. New York, March 30, 2015 [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: https://www. law.columbia.edu/media_inquiries/news_events/2015/ march2015/kosovo-mediation Compendium: Cultural Policies and and Trends in Europe. Slovenia/ 3.4 International cultural co-operation: 3.4.3 European / international actors and programmes [online]. 11-02-2015 [cit. 2015-04-06]. Dostupné z:http://www.culturalpolicies.net/ web/slovenia.php?aid=343 Compendium: Cultural Policies and Trends in Europe. Croatia/ 3.4 International cultural co-operation: 3.4.2 Public actors and cultural diplomacy [online]. 28-01-2015 [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://www.culturalpolicies.net/web/croatia.php?aid=342 Conference on cultural cooperation ‘A Soul for Europe’, Report on Forum Skopje – ‘A Soul for Europe’, Skopje, April 2008. C roatia Week: ‘Croatia – The Mediterranean As It Once Was’ to be the Slogan that Once Was [online]. Oct 29, 2014 [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://www.croatiaweek.com/croatia-the-mediterranean-as-it-once-was-to-be-the-slogan-that-once-was/ C ultural Diplomacy and the National Interest: In Search of a 21st-Century Perspective, The Curb Center for Art, Enterprise, and Public Policy at Vanderbilt, Washington, DC, 2002. Cultural Diplomacy in the Mediterranean: The Balkans. In: East West Fest [online]. [cit. 2015-04-19]. Dostupné z:http://www. cosv.org/download/centrodocumentazione/Cultural_Diplomacy_Outlook_Report_2011%20-%20cultural%20diplomacy%20in%20the%20mediterranean.pdf Cultural Policies and Trends in Europe. [online]. [cit. 2015-0402]. Dostupné z:http://www.culturalpolicies.net/web/macedonia.php?aid=41&curln=103 C ulture in the State Policies of Kosovo [online]. Network of Independent Organizations of Culture in Kosovo. Prishtina, May 2014 [cit. 2015-04-06].

216

• • •

•

• • • •

•

• •

217

Culture.si. Slovenian Culture and Information Centre, Vienna (SKICA) [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z:http://www.skica.at/Skica Diaspora Engagement for Economic. Summary of DEED project [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://deed-ks.org/ DIPLOMACIJA BiH REALNOSTI I POTREBE: Analiza uzroka krize identiteta vanjske politike i diplomacije u BiH Analiza uzroka krize identiteta vanjske politike i diplomacije u BiH. In: [online]. Sarajevo, Oktobar 2005 [cit. 2015-04-19]. Dostupné z: http://www.vpi.ba/upload/documents/Diplomacija_BiH_ realnosti_i_potrebe.pdf DR. CERIĆ U ZENICI: REFORMA DIPLOMATSKE MREŽE NEOPHODNA. In: Bošnjaci net [online]. 01. October 2014 [cit. 201504-19]. Dostupné z: http://www.bosnjaci.net/prilog.php?pid=53720 DRAGIĆEVIĆ-ŠEŠIĆ, Milena a Aleksandar BRKIĆ. Compendium: Cultural Policies and Trends in Europe. In: Serbia[online]. [cit. 2015-04-06]. Ekonomska diplomacija. MINISTARSTVO VANJSKIH POSLOVA. [online]. [cit. 2015-04-19]. Dostupné z:http://mvp.gov.ba/ ekonomska_oblast/?id=5440 Embassy of the Republic of Slovenia Washignton. Slovenian Arts and Culture [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z:http:// washington.embassy.si/index.php?id=423&L=1 Forum of slavic cultures. Pravilnik o sofinanciranju kulturnih projektov s sodelovanjem diplomatskih predstavništev in konzulatov Republike Slovenije v tujini [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://fsk.si/?page_id=50&lang=en GAZDA, Adam. Ústav mezinárodních vztahů: Politická krize v Makedonii skončila. Rozdělení země trvá. Politická krize v Makedonii skončila. Rozdělení země trvá [online]. 25.03.2013 [cit. 2015-04-02]. Dostupné z:http://www.iir.cz/article/politicka-krize-v-makedonii-skoncila-rozdeleni-zeme-trva Gordan Stojovic – výzkumník, Černohorec žijící v Latinské Americe a zástupce ředitele Správy pro diasporu. Hrvatska Matica Iseljenika: Constitution. [online]. [cit. 201504-06]. Dostupné z: http://www.matis.hr/index.php/en/ about-us/mission

• •

• •

• • •

• •

•

Hrvatska Matica Iseljenika: Mission. [online]. [cit. 2015-0406]. Dostupné z: http://www.matis.hr/index.php/en/about-us/mission HUDSON TESLIK, Lee. Nation Branding Explained. Council on Foreign Relations [online]. 2007 [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://www.cfr.org/diplomacy-and-statecraft/nation-branding-explained/p14776 India-Bosnia and Herzegovina Relations. In: Embassy of India [online]. [cit. 2015-04-19]. Dostupné z:http://www.indianembassy.hu/?page_id=206 International Crisis Group, Macedonia’s Name: Why the Dispute Matters and How to Resolve It, Executive Summary, (ICG Balkans Report N° 122, 10 December 2001), p. 1, [online]. [cit. 2015-04-02]. Dostupné z: http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/europe/Macedonia%2014.pdf I zvještaj o realizaciji Plana razvoja ekonomske diplomatije. 2013. vyd. Podgorica. Dostupné z: http://www.gov.me/sjednice_vlade/73 JAKŠIĆ STOJANOVIĆ, Anđela. (Re)branding as a Fundamental Prerequisite for Future Development of Montenegrin Tourism. KANTA, Hrvoje. Diplomatic Academy Ministry of Foreign and European Affairs Republic of Croatia. In: Cultural Dialogue as an Important Factor in Public Diplomacy: the Case of Embassy of Bosnia and Herzegovina in Prague [online]. Zagreb, 2012 [cit. 201504-19]. Dostupné z: http://da.mvep.hr/files/file/pdf/120228_ diplomatska_izdavastvo_vol9.pdf Kosovo Diaspora. About us [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://www.kosovodiaspora.org/about-us/ KOSTADINOVA, Tonka. Cultural diplomacy in war-affected societies: international and local policies in the post-conflict (re) construction of religious heritage in former Yugoslavia [online]. Berlin, 2011 [cit. 2015-04-18]. Dostupné z:http://www.culturaldiplomacy.org/academy/content/pdf/participant-papers/academy/Tonka-Kostadinova-Cultural-diplomacy-in-war-affected-societies.pdf K ulturni centar Srbije [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://www.ccserbie.com/sr/

218

•

• •

•

• • •

•

•

•

219

Lab for Culture. Council of Ministers for Culture of South East Europe (SEE) [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http:// www.labforculture.org/en/directory/contents/intergovernmental-transnational-organisations/council-of-ministers-for-culture-of-south-east-europe-see Let‘s feel sLOVEnia. About us [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: https://letsfeelslovenia.wordpress.com/about/ Ministarstvo vanjskih poslova Bosne i Hercegovine. Osnovi pravci vanjske politike BiH [online]. [cit. 2015-04-19]. Dostupné z: http://mvp.gov.ba/vanjska_politika_bih/osnovni_pravci_ vanjske_politike_bih/?id=2 Ministarstvo vanjskih poslova i evropskih integracija. Spoljno-politički prioriteti Crne Gore [online]. [cit. 2015-04-27]. Dostupné z: http://www.mvpei.gov.me/ministarstvo/spoljno-politicki-prioriteti MIRCHEV, Dimitar. The Macedonian foreign Policy 1991-2006, Az-Buki, Skopje, 2006, p. 38. MISIRKOV PETKOV, Krste. On Macedonian Matters, Sofia – Bulgaria, 1903, Dnevnik, Skopje, [online]. [cit. 2015-04-02]. Dostupné z: http://books.openedition.org/ceup/1128#text Newsweek. EVANS, Richard. How Novak Djokovic Became Serbia‘s Brand Ambassador [online]. July 17, 2014 [cit. 2015-0406]. Dostupné z: http://www.newsweek.com/2014/07/25/how-novak-djokovic-became-serbias-brand-ambassador-259431. html NIKŠIĆ, Ljiljana. Očuvanje i zaštita kulturno-istorijskog nasledja Srbije u inostranstvu: KULTURNA DIPLOMATIJA – „MEKA MOĆ“ U MEĐUNARODNOJ POLITICI [online]. Beograd, 18.-19. Oktobar 2012[cit. 2015-04-06]. IV. OBRADOVIĆ, Aleksandra. PORTAL MONTENEGRINA. U dijaspori živi još jedna Crna Gora [online]. 18. 10. 2013 [cit. 2015-0427]. Dostupné z: http://montenegrina.net/dijaspora/u-dijaspori-zivi-jos-jedna-crna-gora/ PALLI, Cira. Young Leaders Forum. Bosnia and Herzegovina: An educational System Reform for Social Reconciliation[online]. June 2014 [cit. 2015-04-18]. Dostupné z: http://www.oyed.org/content/articles/ylf/Applied_Cultural_Diplomacy_-_Best_Practices_and_Future_Strategies.pdf

•

•

• •

•

• • • •

• • •

PIS. Pravilnik o sofinanciranju kulturnih projektov s sodelovanjem diplomatskih predstavništev in konzulatov Republike Slovenije v tujini [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http:// www.pisrs.si/Pis.web/pregledPredpisa?id=PRAV10623# PLAVŠAK, K. (2001): Coming Home to Europe: The Reconstruction of Slovene National Identity in Relation to Europe. In Drulák, P., National and European Identities in EU Enlargement, Praha, Instutitute of International Relations, p. 79-95 Public Diplomacy of Kosovo. Status Quo, Challenges and Options. RAKELA, Mirjana. Balkan: Do diplomacije znanjem, ali lakše politikom. In: [online]. Radio Slobodna Evropa, 21.03.2015 [cit. 2015-04-19]. Dostupné z: http://www.slobodnaevropa.org/content/tema-sedmice-do-diplomacije-znanjem-ali-lakse-politikom/26913035.html RATZENBÖCK, Veronika, Katharina OKULSKI a Xenia KOPF. Cultural policy landscapes: A guide to eighteen Central and South Eastern European countries. In: [online]. Vienna, 2012 [cit. 2015-04-18]. Dostupné z:http://www.kulturdokumentation.org/download/Cultural-policy-landscapes.pdf Rebranding Serbia [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://www.rebrand.rs/index_en.html Republic of Macedonia: Ministry of Culture. National Program for Culture in the period 2004-2008, Skopje, 2008. Republic of Macedonia: Ministry of Culture. National Program for Culture in the period 2004-2008, Skopje, 2008. Republic of Macedonia: Ministry of Culture. National Strategy for the development of Culture 2013-2017. [online]. [cit. 2015-0402]. Dostupné z: http://www.kultura.gov.mk/index.php/odnosi-so-javnost/2011-03-04-10-39-07/883-nacionalna-strategija-za-razvoj Republika e Kosovë: Ministry of Foreign Affairs. Kosovo Diplomatic Missions [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z:http:// www.mfa-ks.net/?page=2,49 R epublika e Kosovës: Ministria e Diasporës [online]. [cit. 2015-0406]. Dostupné z: http://med.rks-gov.net/med/ Republika Hrvatska: Ministarstvo vanjskih i europskih poslova. O Zakladi Hrvatska kuća/Croatia house [online]. [cit. 2015-0406]. Dostupné z: http://www.mvep.hr/hr/posebni-projekti/ hrvatska-kuca/o-zakladi/

220

•

•

•

•

• •

• • •

221

Republika Hrvatska: Ministarstvo vanjskih i europskih poslova: Newsletter of The Embassy of The Republic of Croatia to The United States of America. [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z:http://www.mvep.hr/files/file/dmku/us/newsletter/CroatiaMonthly%20No.%2018.pdf Republika Slovenija: Ministarstvo za Kulturo. NACIONALNI PROGRAM ZA KULTURO 2012–2015 [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://nsk-slo.si/images/uploads/Osnutek_NACIONALNEGA_KULTURNEGA_PROGRAMA_2012-2015,_november_2011_.pdf ROSSOS, Andrew. The British Foreign Office and Macedonian National Identity, 1918-41, Slavic Review, vol. 53, number 2, Summer 1994. [online]. [cit. 2015-04-02]. Dostupné z: https://makedonika.wordpress.com/2008/07/15/the-british-foreign-office-and-macedonian-national-identity-1918-1941/ SADŽAK, Mile a Mirza PAŠIĆ. Economic Diplomacy – High Priority Challenge for Bosnia and Herzegovina. In: [online]. Sarajevo, August 2013 [cit. 2015-04-19]. Dostupné z:http://www. fes.ba/files/fes/pdf/publikationen/2013/pol%20analiza%20 Ekonomska%20diplomatija-EN_Layout%201.pdf SKICA. [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://www.skica.at/Skica SKOKO, Božo. The Image of Bosnia and Herzegovina and its Citizens in Croatia and Serbia. In: [online]. Sarajevo: Friedrich-Ebert-Stiftung (FES), 2012 [cit. 2015-04-19]. Dostupné z: http:// library.fes.de/pdf-files/bueros/sarajevo/09261.pdf Slovenia.info. From Linden Leaf through a Bouquet of Flowers to I Feel Slovenia [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z:http:// www.slovenia.info/?zgodovina_znamke=0 Slovenia.si: Your getaway to information on Slovenia. About [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z:http://www.slovenia.si/ifs/ about/ SZONDI, György a Dieter DUWENDAG. The role and challenges of country branding in transition countries: The Central and Eastern European experience. Place Branding and Public Diplomacy [online]. 2007, vol. 3, issue 1, s. 121-136 [cit. 2015-04-06]. DOI: 10.1007/978-3-642-19018-6_11.

•

•

•

• • •

•

•

•

TARLE, Iva, Mladen ANDRLIĆ a Suzana Simichen SOPTA. Public Diplomacy in Croatia: Sharing NATO and EU Values with the Domestic Public.The Hague Journal of Diplomacy [online]. 2012-01-01, vol. 7, issue 4, s. 483-497 [cit. 2015-04-06]. DOI: 10.1163/1871191X-12341234. Dostupné z:http://booksandjournals. brillonline.com/content/journals/10.1163/1871191x-12341234 TEVDOVSKI, Ljuben. Cultural diplomacy: an essential and creative component in the toolkit of contemporary diplomacy : theoretical and comparative study with a special focus on Macedonia [online]. Skopje: Macedonian Information Centre, 2009 [cit. 2015-03-30]. ISBN 99-892-0724-0. P. 78 Turističko-promotivni logo Bosne i Hercegovine. AMBASADA BOSNE I HERCEGOVINE. [online]. Sarajevo, 24.05.2006 [cit. 2015-04-19]. Dostupné z: http://www.bhmc.ae/turistickilogoBiH.htm U nited Nations Development Programme in Bosnia and Herzegovina [online]. [cit. 2015-04-18]. Dostupné z:http://www.ba.undp. org/ UPRAVA ZA DIJAPORU. Misija centra za iseljenike [online]. 18. 10. 2013 [cit. 2015-04-27]. Dostupné z:http://montenegrina.net/dijaspora/u-dijaspori-zivi-jos-jedna-crna-gora/ VAKNIN, Sam. Lucky Macedonia or Macedonia’s Serendipity, Central European Review, July 1999, also in After the Rain, How the West Lost the East, (Skopje Bato & Divajn, 2000), p. 163. [online]. [cit. 2015-04-02]. Dostupné z: http://samvak.tripod.com/ nm075.html V ečernji List: Ovo je novi slogan Hrvatske turističke zajednice. Kako vam se sviđa? [online]. 12.2.2015 | 12:31 [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://www.vecernji.hr/hrvatska/ovo-je-novi-slogan-hrvatske-turisticke-zajednice-kako-vam-se-svida-989444 VEŽIĆ, Aida. Development of Cultural Policies in Bosnia and Herzegovina. [online]. [cit. 2015-04-19]. Dostupné z http:// www.academia.edu/457863/Development_of_Cultural_Policies_in_Bosnia_and_Herzegovina WÄHLISCH, Martin and XHARRA, Behar (2010): Public Diplomacy of Kosovo. Status Quo, Challenges and Options. Prishtina: Friedrich-Ebert-Foundation

222

• •

• •

223

Wikipedia: Macedonia Timeless. [online]. [cit. 2015-04-28]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Macedonia_Timeless Wired. MARLOW, Jeffrey. Pushing the Boundaries of Digital Diplomacy in Kosovo [online]. 08.18.14 [cit. 2015-04-06]. Dostupné z: http://www.wired.com/2014/08/pushing-the-boundaries-of-digital-diplomacy-in-kosovo/ WorldStat Info: List of Countries by Total Median Age. [online]. [cit. 2015-04-06]. Dostupné z:http://en.worldstat.info/Europe/ List_of_countries_by_Total_median_age Zakon o saradnji Crne Gore sa iseljeništvom. In: Službeni list CG, broj 12/12. 2014.

Příloha – brandy a loga

224

Kateřina Palečková Filozofická fakulta, Univerzita Karlova, Praha Ioannis Antonios Kapodistrias – (ne)známý diplomat 19. století

Anotace Ioannis Antonios Kapodistrias (1776–1831) je téměř neznámou osobností politického dění 19. století, kterou považují za svoji stejně tak Řekové jako Rusové. Jedna z nejvýznamnějších osobností Řecka (první prezident), tak Ruska. V Rusku řídil společně s K. V. Nesselrodem Ministerstvo zahraničních věcí (1816–1822). Byl pověřený řízením „jižního ministerstva zahraničních věcí Ruska s orientací na balkánské státy, Bessarábii a Osmanskou říši, mající vliv na politické a kulturní dění obou zemí i převážné většiny Evropy. Téměř žádné rozhodnutí cara Alexandra I. se neobešlo bez jeho rad. Tajemství obestírá i je jeho účast, jako ruského vyjednavače, na Vídeňském kongresu (1814–1815), kde se politicky utkal s rakouským kancléřem K. W. Metternichem. Řekové jej váží za jeho finanční i materiální podporu v době národně osvobozenecké revoluce (1821–1830). Příspěvek Ioannis Antonios Kapodistrias – Ιωάννης Αντώνιος Καποδίστριας (11. 02. 1776–9. 10. 1831), pocházel ze starobylého aristokratického rodu s dlouholetou politickou tradicí. Jeho rodiče pocházeli ze šlechtických rodů, které byly zapsány v Libro d‘Oro – „Zlatá kniha” italské šlechty. Otec byl politicky činný a vykonával řadu čestných funkcí v benátské vládě. Rodina měla právo užívat hraběcí titul, který jejím předkům udělil Karel Emanuel II. Savojský a stvrdila jej Benátská republika. Ioannis Kapodistrias byl v pořadí šestým dítětem z devíti. Dostalo se mu vzdělání v klášteře Svatého Augustina, kde se naučil latinsky, italsky a francouzsky. Studoval lékařství na univerzitách v Padově a Benátkách. Současně navštěvoval kurzy politologie, filozofie a práva. Mladý politik zastával v nově vzniklém státě význačné funkce a začal sbírat první zkušenosti z diplomacie. Již v tomto období nabyl přesvědčení, že pro rozkvět Řecka a získání úplné samostatnosti, je nezbytná orientace na Rusko. Této myšlence zůstal věrný po celý život. Pro Kapodistriase a jiné, v budoucnu významné řecké politiky, se stala ostrovní republika školou vlastenecké výchovy.

225

Zástupci republiky vyslali Kapodistriase na Jónské ostrovy. Jeho úkolem zde bylo za pomoci Ruska vybudovat civilní správu. Od r. 1803 působil jako státní tajemník Republiky sedmi spojených ostrovů a z titulu své funkce spolupracoval s ruským vojenským velením, které působilo na Korfu. Jeho činnost nezůstala bez povšimnutí a r. 1804 jej car Alexandr I. pozval do Ruska. V červenci 1807 uzavřely Rusko a Francie Tylžský mír. Jónské ostrovy připadly Francii a tím fakticky přestala existovat Republika sedmi spojených ostrovů. Mír byl pro I. Kapodistriase zklamáním. Odmítnul nabídku místa ve francouzských službách a naopak přijal pozvání ruského ministra zahraničních věcí N. P. Rumjanceva pracovat v ruské státní správě. Následujícího roku se Kapodistrias vydal do Petrohradu. Cesta trvala více než pět měsíců. Ihned po svém příjezdu začal odhodlaně pracovat. Díky své píli a schopnostem se vypracoval do vysokých funkcí ve státní správě. Vedl diplomatickou kancelář, stal se vrchním sekretářem a tajemníkem pro zahraniční vztahy. Po celou dobu svého působení v ruské diplomacii nikdy nezapomínal na vlast a nepřerušil styky s řeckými vlastenci, kteří bojovali za její nezávislost. První léta strávená v Rusku nenasvědčovala nic o jeho budoucí závratné kariéře. V r. 1809 se stal civilním poradcem kolegia zahraničních věcí. V Petrohradě se stýkal především s řeckými a moldavskými rodinami – Komienových, Murziových, Sturdzových. Díky přátelství s Alexandrem Sturdzou, a jeho sestrou Roxandrou, pozdější hraběnkou Edlingtovou, blízkou přítelkyní carevny Jelizavety Alexandrovny, chotí cara Alexandra I., se mu otevřely dveře mezi ruskou smetánku. V této společnosti se spřátelil s mladým knížetem Alexandrosem Ypsilantisem ml., budoucím vůdcem řeckého povstání. Zde mohl projevovat své vlastenecké city, šířit novořecký jazyk, místo tehdy, ve vyšší řecké společnosti používané, francouzštiny a italštiny. Roku 1811 byl jmenován externím sekretářem ruského velvyslanectví ve Vídni. Počátky jeho spolupráce s velvyslancem G. O. Štakelbergem byly poznamenány napjatými vztahy. Díky své pracovitosti, si Kapodistrias nakonec důvěru svého nadřízeného získal. Příjezd Kapodistriase do Vídně vyvolal značnou nelibost rakouského ministra zahraničních věcí knížete K. Metternicha. Ten neprodleně vydal pokyn, aby byla jeho činnost sledována a především jeho styky s vídeňskými Řeky. Počátkem 19. st. byla Vídeň centrem řecké emigrace, kterou tvořili především prosperující obchodníci. Ti se mimo jiné věnovali také vlastenecké činnosti, což bedlivě sledovala vídeňská po-

226

licie. Metternichovo nařízení bylo prvním krokem v tajné válce, kterou vedl proti Kapodistriasovi celých dvacet let. Svých kontaktů s vídeňskými řeckými kupci, kteří měli styky po celém území Rakouska a v Osmanské říši, využíval pro svou práci. Zajímal se zejména o situaci v jihovýchodní Evropě, v souvislosti s vojensko– politickými plány Ruska, věnoval se otázkám případného napadení Ruska napoleonovskou Francií. Proto doporučoval navázat spolupráci s Tureckem. Navrhoval Turecku vrátit Moldávii a Valašsko a dočasně odložit řešení srbské otázky. Pokud by ani jeden plán nevyšel, navrhnul vytvořit armády ze slovanských národů a posílit ruské vojenské jednotky ve Středozemním moři. Pokud by ani tento krok nepřinesl kýžený výsledek, navrhnul zorganizovat všeobecné povstání v evropské části Turecka za přispění Ali Pași, kterého by Rusko uznalo králem Řecka a Epiru. Těmito kroky se Kapodistrias snažil najít řešení k rychlému ukončení rusko–turecké války (1806–1812). Před vypuknutím války s Napoleonem v r. 1812 byl do čela Dunajské armády jmenován admirál P. V. Čičagov, kterého car současně pověřil vyjednáváním o míru s Tureckem. Admirál jmenoval vedoucím své diplomatické kanceláře I. Kapodistriase. V květnu 1812 byla s Portou uzavřena Bukurešťská mírová smlouva. Tím vznikly příznivé vnější podmínky pro odražení vojenského vpádu Napoleona do Ruska. V prvních měsících války s Napoleonem plnila Čičagovova kancelář funkci blízkovýchodního a balkánského oddělení Ministerstva zahraničních věcí Ruska. Spolupracovala s ruským velvyslanectvím v Konstantinopoli, Vídni, konzuláty na Balkáně a metropolitou černohorským Petarem II. Petrovićem Njegošem. Pod Kapodistriasovým vedením kancelář připravovala pro velitelský sbor materiály, týkající se politických vztahů s jednotlivými zeměmi v této oblasti. Kapodistrias se snažil nalézt způsob, jak zajistit úspěch plánovaných vojensko–politických operací v jižní Evropě. Vymyslel zajímavý psychologický plán, který měl zajistit úspěšnou „diverzi“ proti jižnímu křídlu Napoleonovy armády. Nepřítel měl nabýt dojmu, že rusko–turecký pakt již existuje a Dunajská armáda se připravuje k útoku. Aby Napoleon informaci uvěřil, bylo nutné ji prezentovat jako informaci nejvyššího stupně utajení a předat jí nepříteli tak, aby nabyl přesvědčení, že odhalil chystaný ruský plán operací. Zpráva se měla šířit do Vídně díky zahraničním důstojníkům sloužícím v Dunajské armádě. Ve Vídni žila význačná skupina emigrantů, kteří díky francouzské revoluci ztratili své výsadní postavení a jak I. Kapodistiras poznamenal: „… nemohli se

227

vzdát svého zvyku být státními zaměstnanci, stále rozebírali své neutěšené postavení a jejich jedinou prací byly debaty o válce a politice, vždy a všude.“404 Jednalo se o různorodou skupinu lidí, propuštěných ze státních služeb. Byli to bývalí ministři, v nemilost upadlí generálové, zahraniční diplomaté, příslušníci různých národů, kteří našli útočiště u vídeňského dvora. „Tito lidé budou ochotně opakovat vše, co jim bude řečeno, a především to, co může přiživit naděje na zlepšení jejich postavení. Budou mezi ostatní rozšiřovat to, co ví nebo předpokládají, vytvoří něco, co se bude podobat názoru, který přijmou Němci za svůj. Mí přátelé, řečtí kupci a bankéři umí vyrábět zprávy a přislíbili mi pomoc při šíření informací. Kdybych měl tu čest, Vaše blahorodí, být ve Vaší blízkosti, mohl bych tyto lidi donutit uvěřit všemu, co se politiky týče.“405 Podle Kapodistriase bylo možné těmito nepřímými prostředky utvářet veřejné mínění, které mělo přesvědčit Napoleona, že svaz byl skutečně vytvořen, získat Turky ke spolupráci, ukolébat rakouský dvůr a vyvolat důvěru mezi národy očekávajícími ruskou pomoc. Tento ambiciózní plán se však nikdy neuskutečnil. Po vypuknutí války, byla Čičagovově armádě svěřena ochrana jihozápadních oblastí Ruska, přes které měl Napoleon táhnout do Moskvy. S ruskou armádou absolvoval Kapodistrias cestu od Dunaje až k Berezině. Stal se očitým svědkem porážky Napoleonova vojska. Válečné události a síla ruské armády utvrdily Kapodistriase v přesvědčení, že pouze Rusko může pomoci zlepšit postavení Řeků a ostatních balkánských národů, porobených Osmanskou říší. Proto se snažil podporovat a utužovat tradiční vazby, které spojovaly pravoslavné obyvatelstvo Osmanské říše s Ruskem. V době, kdy ruská vojska postupovala do Evropy, bylo zjevné, že se Napoleonova nadvláda v Evropě chýlí ke konci. Vítězné monarchie chtěly zachovat původní pořádky, ale o moc se začínaly hlásit státy, jejichž snahou bylo anulovat výsledky francouzské revoluce. Jednou z takových zemí bylo Švýcarsko, kde se koncem r. 1813 vyhrotil vnitropolitický boj. Bernská aristokracie, podporovaná rakouským dvorem, se snažila obnovit svá původní privilegia, o která přišla díky francouzské revoluci. Alexandr I. hájil současný stav. Na jednání do Švýcarska vyslaly obě země své zmocněnce. Zástupcem ruské strany car jmenoval 404

А РШ, Г. Л., И. Каподистрия и греческое национально-освободительное движение (1809– 1822), Москва 1976 s. 27.

405

Tamtéž. s. 27.

228

I. Kapodistriase. Jeho úkolem bylo jednat o neutralitě země, podílet se na tvorbě zákonů a švýcarské ústavě.406 Panovníkův úkol se mu podařilo splnit. Za objektivitu a hájení švýcarských zájmů na Vídeňském kongresu (1814–1815), mu bylo r. 1816 uděleno švýcarské čestné občanství. Po Napoleonově porážce se mezi vítězi, kteří se chystali jednat o poválečném uspořádání, rozpoutal skrytý diplomatický boj. O rozhodující vliv na evropské záležitosti soupeřili Rusko, Anglie a Rakousko. Před Vídeňským kongresem působil Kapodistrias jako zplnomocněný velvyslanec ve Švýcarsku. Car Alexandr I. v jednom z rozhovoru řekl: „Nezůstane tam, budeme mít mnoho práce. Ve Vídni nemám jiného člověka, který má sílu se utkat s Metternichem, proto jej chci mít ve své blízkosti.“407. Na kongresu sice Kapodistrias formálně nepatřil mezi ruské vyjednavače, ale panovník s ním konzultoval nejsložitější otázky a taktiku diplomatických jednání. I. Kapodistrias bravurně prosazoval carův program poválečného uspořádání Evropy. Rusko se stejně jako ostatní mocnosti snažilo rozšířit svá území a získat převažující vliv na dění v Evropě. Společným cílem všech monarchistických vlád, které se sešly ve Vídni, byla restaurace absolutismu a likvidace výsledků Velké francouzské revoluce. Hrabě Kapodistrias jako jeden z mála účastníků kongresu, zcela odmítal tato jednání a vyjadřoval se o nich takto: „Zapomněli, že válku nevedly monarchie, ale národy. Jakmile byl Napoleon poražen, zapomněli na národní zájmy a hájí pouze zájmy panovníků, stejně jako v předchozích válkách.“408 Za největší hrozbu národních zájmů Řeků a jiných národů považoval Kapodistrias Rakousko. Ovšem také Rusko vycházelo ze svých mocenských zájmů a vystupovalo v rozporu s politikou vídeňského zastupitelského úřadu. Z tohoto důvodu na kongresu docházelo k vyhroceným střetům s Metternichem, protože Kapodistrias byl pro panovníka pouze prostředkem k dosažení svých cílů. Ruská oficiální politika 19. st. se snažila přizpůsobovat nové politické realitě v Evropě. V tomto období se Alexandr I., stejně jako Kapodistrias hlásil k myšlenkám liberalismu. Sledoval konkrétní politické cíle – oslabit vliv Napoleona ve Švýcarsku a zamezit nástupu Rakouska na

406

ШИШКИН, М., П., Русская Швейцария, Москва 2006, s 236–238.

407

АНДРЕЕВ, А. Р., Последний канцлер Российской империи, Москва 1999, s. 19.

408

АРШ, Г. Л., И. Каподистрия в России (1809–1822), Москва 2003, s 35.

229

jeho místo. Současně si byl vědom nutnosti kompromisů a ústupků, aby bylo možné bojovat s revolučními hnutími. V mladém politikovi viděl panovník představitele ducha doby, jehož názory mohou být užitečné při navazování politických kontaktů a prosazování kompromisů v Evropě. Proto car pověřil Kapodistriase vedením závěrečných mírových rozhovorů s Francií. Ten jako zástupce Ruska podepsal 20. listopadu 1815 Pařížskou mírovou smlouvu. Když před čtyřmi lety opouštěl externí tajemník vídeňského velvyslanectví Petrohrad, netušil, že se vrátí r. 1816 jako jeden z nejvlivnějších ministrů ruské vlády. Za odvedenou práci na Vídeňském kongresu jej Alexandr I. jmenoval vedoucím ministerstva zahraničních věcí. Funkci vykonával společně s hrabětem K. V. Nesselrodem. Kapodistriasovi byla svěřena problematika východních zemí, vč. Osmanské říše. Formálně byl K. V. Nesselrode považován za prvního vedoucího, ale autoritu a úctu si Kapodistrias získal nejen mezi svými kolegy, ale také mezi nepřáteli. V ruské společnosti si jónský hrabě získal pověst vzdělaného a osvíceného šlechtice, patrona vědy a umění. Petrohradská akademie věd jej r. 1818 přijala do svých řad. Kapodistrias se snažil získávat finanční prostředky pro vědce, podílel se na vydávání jejich děl. Obzvláště velké úctě se politik těšil v literárních kruzích. Byl čestným členem literárního kroužku Arzamas. Silné přátelské pouto pojilo politika s V. A. Žukovským a N. M. Karamzinem. Zvláštní pozornost zasluhuje účast Kapodistrase na osudu Puškina. Poté, co se car rozhodnul mladého spisovatele poslat do vyhnanství, požádal N. M. Karamzin o pomoc hraběte Kapodistriase. Ten využil svých kontaktů, a básníkovi hrozící exil byl zaměněn za službu v Jekatěrinoslavi, v úřadu Kapodistriasova přítele z války. 20. léta 19. st. byla obdobím boje Svaté aliance s evropskými revolucemi. Bezprostřední příčinou zostření politické situace na Balkáně, která přerostla v mezinárodní krizi, se stalo neúspěšné řecké povstání v Moldavském knížectví na jaře 1821. Východní otázka se tak stala jedním z největších problémů mezinárodní politiky. Řecko–turecký konflikt a rusko–turecké vztahy se vyhrotily poté, co Porta odmítla dodržovat podmínky Bukurešťského míru. Situace využily Anglie, Rakousko, Francie a Rusko k obraně svých zájmů na Balkáně. Na jihu Ruska žila velká řecká komunita se silnými ekonomickými vazbami na Rusko. Zde připravoval povstání tajný spolek Filiki Eteria. Počátkem r. 1821 Alexandros Ypsilantis vyzval lid k boji za osvobození

230

Řecka z osmanského područí. Nepokoje se rozšířily i na řecký Peloponés. Tím začala řecká národně osvobozenecká válka, v jejímž čele stanuli Theodor Kolokotronis a Petros Mavromichalis. Pod jejich vedením povstalci vstoupili do města Kalamata, zde vytvořili senát, který vydal prohlášení k evropským vládám, že Řekové se stali svobodnými a pokud jim bude vnucována turecká nadvláda, raději zvolí smrt. Zde zaznělo známé heslo „Svoboda nebo smrt“ (Ελευθερία ή θάνατος).409 Zpráva o vypuknutí povstání zastihla I. Kapodistriase na kongresu Svaté aliance v Lublani, kde se jednalo o potlačení revoluce v Itálii. Ypsilantis v dopise požádal cara o pomoc. Současně napsal osobní dopis Kapodistrasovi, ve kterém popsal důvody vedení národně osvobozeneckého boje Řeků. Oficiální panovníkovu odpověď formuloval Kapodistras. Ta Ypsilantisův postup odsuzovala. Do značné míry odrážela Kapodistriasův názor na povstání, které považoval za nebezpečné a předčasné. Byl přesvědčen, že Řecko nemůže dosáhnout svobody občanskou válkou. Kolem r. 1820 se Alexandr I. přestal hlásit k liberálně – konstitučním myšlenkám. Tím oslabil pozice principiálního protivníka rakouské politiky Kapodistriase, který na kongresu v Opavě r. 1820 směle hájil svůj názor. Pro cara byl Kapodistrias nejen pověřencem v řeckých otázkách, ale také jeho ministrem, který zodpovídal za řeckou problematiku a měl osobní zodpovědnost za udržení klidu mezi křesťanskými poddanými sultána, vč. Řeků. Ypsilantisovo povstání poškodilo politické cíle Ruska. Ze vzniklé situace vinil car svého ministra. Toho využil K. Metternich k diskreditaci nenáviděného hraběte. Z kongresu v Lublani rakouský kancléř napsal: „Rusko nás nevede, Alexandra I. vedeme my a to z několika prostých důvodů.“ „Potřebuje rady, přišel však o všechny poradce. Kapodistriase považuje za karbonářského pohlavára, nedůvěřuje své armádě, ani svým ministrům a šlechtě, ani svému lidu.“410 I přes oficiální odsouzení řeckého povstání ruskou vládou se vzájemné vztahy s Tureckem zhoršovaly. Turecko se podílelo na masových represích řeckého obyvatelstva. Proto Rusko varovalo osmanskou vládu, že v případě pokračujících represí bude chránit křesťanské obyvatelstvo. Případný konflikt Ruska s Tureckem mohl mít za následek zvýšení ruského vlivu. To však nebylo v zájmu Anglie a Rakouska, které doufaly v brzké potlačení řeckého povstání. 409

Devět pruhů na řecké státní vlajce odpovídá devíti slabikám hesla Ε-λευ-θε-ρί-α ή θά-να-τος.

410

ышинский, А. Я., Лозовский С. А., Дипломатический словарь, 2 тom, Москва 1948–1950, В s. 336.

231

Koncem r. 1821 bylo zjevné, že došlo ke zhoršení vzájemných vztahů mezi Alexandrem I. a jeho ministrem zahraničních věcí. Příčinou neshod byl jejich rozdílný postoj k válce s Tureckem. I přes výhrady Kapodistriase r. 1822 car přijal Metternichův návrh na uspořádání Veronského kongresu o Východní otázce. Na jednání Kapodistrias vyslán nebyl. Roku 1822 car navrhl svému ministrovi zdravotní dovolenou s tím, že mu formálně ponechá zastávanou funkci. Návrh byl faktickým odstraněním Ioannise Kapodistriase z ruského politického života. O rozhodnutí Alexandra I. informoval Metternich panovníka Františka I.: „Hrabě Kapodistrias je znemožněn do konce svého života. Ruský panovník jednou ranou zničil celé dílo Petra Velikého a všech jeho nástupců.“411 Ještě rok po vypuknutí řeckého povstání formálně působil I. Kapodistrias v ruské vládě. Aktivně využíval svého postavení v zájmu povstaleckého Řecka a současně se snažil aktivizovat ruskou politiku v jeho prospěch. Po smrti Alexandra I. r. 1825 nastoupil na trůn jeho bratr Mikuláš I. (1796–1855). V témže roce byli Řekové definitivně poraženi v řecko–tureckém konfliktu. Navíc skupiny, které se původně spojily pod praporem národně osvobozeneckého hnutí, mezi sebou soupeřily o moc. To vyústilo ve dvě občanské války. Konflikt trval do roku 1829, kdy byla ukončena rusko–turecká válka. Poté, co Ioannis Kapodistras dostal od panovníka zdravotní dovolenou, odcestoval do Ženevy, kde žil do roku 1827. „Dovolenou“ využíval k cestám po Evropě, aby získal politickou a finanční podporu pro nově vznikající stát. Na jaře 1827 se v peloponéské Trizině sešlo třetí národní shromáždění, které zvolilo Kapodistriase do čela řeckého státu. Důvodem této volby byly jeho politické zkušenosti a kontakty v diplomatických kruzích, a především fakt, že nepatřil do žádné ze skupin, jež soupeřily o moc. I přes jeho proruské sympatie byl jedinou uznávanou osobností, která byla přijatelná pro všechny světové velmoci. Současně s volbou prezidenta byla vypracována nová ústava, která omezovala prezidentovu moc. Ústava byla považována za nejdemokratičtější a nejliberálnější. Vycházela z americké ústavy z r. 1787 a anglických politických systémů. Roku 1828 vyhlásil Mikuláš I. Turecku válku, která se posléze stala hlavním vnějším faktorem úspěšného završení boje Řecka za národní osvobození. Pod vlivem ruského úspěchu se dostala řecká otázka na diplomatická jednání. V březnu 1829 byl podepsán Londýnský protokol, 411

В ышинский, А. Я., Лозовский С. А., Дипломатический словарь, 2 тoм, Москва 1948–1950, s. 774.

232

na jehož základě Řecko získalo vnitřní autonomii. Současně s tím byly stanoveny hranice řeckého území, které zahrnovalo Peloponés a blízké ostrovy. Západní hranice byla stanovena městy Arta a Volos a ostrovem Euvoia, na jihu souostrovím Kyklady. Ostrovy Kréta, Rhodos, Lesbos aj. zůstaly Turecku. Kolem 3 000 000 Řeků zůstalo za hranicí země, což se v budoucnu stalo příčinou značných problémů na Balkáně. Po definitivní porážce Ruskem, Osmanská říše přistoupila na podmínky Londýnského protokolu. Roku 1829 byl uzavřen Drinopolský mír. Než byla v únoru 1830 Londýnským protokolem vyhlášena řecká samostatnost, v zemi již fungovala pravidelná armáda, byla přijata opatření, jejichž cílem bylo povznést hospodářství. Londýnský protokol tak uznal nezávislost Řecka, které ve skutečnosti existovalo již minimálně dva roky. Hrabě Kapodistrias byl v Řecku netrpělivě očekáván. Před příjezdem do země vyjednával v Petrohradu, Londýně a Paříži. V červenci 1827 byla podepsána Londýnská konvence, která měla zprostředkovat jednání v řecko – tureckém konfliktu. Návrhy nebyly tureckým sultánem přijaty. Z původně zanedbatelného incidentu se na podzim 1827 mezi spojeneckými rusko – britsko – francouzskými armádami a turecko– egyptským loďstvem rozpoutala u Navarina bitva, ve které bylo turecko–egyptské loďstvo poraženo. V listopadu 1827 připlul Kapodistrias do italského přístavu Ancona, odkud pokračoval na anglické korvetě Wolf do Řecka. 18. ledna 1828 se vylodil v Naupliu, které později ustanovil hlavním městem. Obyvatelstvo jej nadšeně uvítalo. Za přítomnosti lidu a duchovenstva, složil přísahu a převzal svůj úřad. Řecko se nacházelo v žalostném stavu. Státní pokladna byla prázdná, země byla vydrancována. K neutěšenému stavu se přidávaly lokální války. První zasedání národního shromáždění ve městě Argos zahájil Ioannis Kapodistrias oděn v pozlacené uniformě ministra zahraničních věcí Ruského impéria s ruskými vyznamenáními. Ve svém projevu přislíbil sestavit vládu, která bude schopná ochránit národ před hrůzami anarchie a postupně dovršit započaté národní a politické obrození. Vynutil si rozšíření pravomocí a pozastavení platné trizinské ústavy z r. 1827. Byl vytvořen poradní orgán panhellinion, jehož členy se stali také jeho bratři Viarou a Avgostinos. Během půl roku se Kapodistriasovi podařilo vymýtit rabování a pirátství, byla vytvořena pravidelná armáda. Převzal velení námořní flotily, která měla chránit hranice Řecka. Tím snížil vliv místních vládců. Roku 1828 založil první řeckou banku. Kapodistrias přijal řadu opatře-

233

ní k rozvoji a podpoře hospodářství a obchodu. Podařilo se mu zvýšit výběr daní. Pozornost věnoval zemědělství, které považoval za hlavní zdroj řeckého bohatství, dbal o obnovu vinic a olivových hájů. Podle jeho představ měla být půda, která byla zkonfiskována tureckému obyvatelstvu, zestátněna a přidělována drobným zemědělcům. Tento záměr se mu nepodařilo realizovat. Byl přepracován soudní a vzdělávací systém podle evropských vzorů. I. Kapodistrias byl přesvědčen o nutnosti rozvoje školství a církve. Proto byly otevírány semináře, základní školy, sirotčince, založil první zemědělskou školu, vojenskou akademii, vzdělávací instituce pro pedagogy a státní úředníky. Nechával opravovat zničené kostely. Zakládal tiskárny, muzea a jiné kulturní instituce. Kapodistriasovo úsilí o vybudování nového moderního státu se nesetkávalo pouze s nadšením, ale naráželo také na silný odpor, který pramenil z polofeudálních tradic. Jeho největšími protivníky, na domácí politické scéně, byly především privilegované vrstvy obyvatelstva, které si přály návrat do doby platnosti epidaurské ústavy z r. 1822. Zástupci těchto skupin se snažili bránit reformám a využívali každého prezidentova neúspěchu k jeho obviňování z neutěšené situace a podněcovali vzpoury především na ostrovech. Roku 1830 vypuklo na Peloponésu povstání. V jeho čele stál Petros Mavromichalis – Petrobej. Povstání bylo potlačeno a Petrobej byl na příkaz Kapodistriase uvězněn. Další nepokoje na ostrovech byly potlačeny díky pomoci ruské námořní flotily. Kromě domácí opozice se musel Kapodistrias vyrovnávat s postojem Francie, Anglie a v neposlední řadě i Ruska. První dvě velmoci byly přesvědčeny, že svou proruskou politikou hájí jeho zájmy, přestože postoj cara Mikuláše I. byl vůči Řecku zdrženlivý. Po přijetí Londýnského protokolu (1830) byla započata jednání o volbě budoucího řeckého panovníka. Pro zachování nezávislosti nového státu bylo nezbytné, aby královský kandidát nebyl spřízněn s evropskými panovnickými rody. Tato podmínka se ukázala být takřka nesplnitelnou. Z řady kandidátů se nejméně kontroverzním jevil Leopold Sasko– Koburský. S jeho volbou byl I. Kapodistrias spokojen. Byl přesvědčen, že evropský panovník bude zárukou rozvoje Řecka a současně posílí jeho pozici v mezinárodním měřítku. Koruna byla skutečně nabídnuta Leopoldovi a ten ji přijal. Další výsledky Londýnského protokolu, o kterých byli Řekové informováni se zpožděním, pro ně znamenaly zklamání. Král i prezident nebyli spokojeni s nově stanovenou hranicí tvořenou řekami Sperchios

234

a Achellos. Nová hranice zmenšovala řecké území oproti původní hranici Arta–Volos. Oba politici požadovali půjčku v hodnotě 2,4 mil. liber, ochranu řeckého obyvatelstva před Turky. Oba odmítli možnost vyhlášení amnestie, kterou by se vrátil Turkům zkonfiskovaný majetek. Ze všech požadavků mocnosti akceptovaly pouze otázku půjčky. Proto se král Leopold I. vzdal koruny a doufal, že mocnosti změní svůj postoj. Spojenci královu abdikaci přijali a rozhodli se hledat jiného vhodného kandidáta na řecký trůn. Kapodistrias sice získal kontrolu nad odbojnými ostrovy, ale nepodařilo se mu eliminovat své protivníky. Z nepochopitelných důvodů nepotrestal své úhlavní nepřátele z rodu Mavromichalisů. Proto nebyli zatčeni, ale žili v Naupliu pod policejním dohledem Georgios a Konstantinos – syn a bratr, vězněného Petrobeje. V neděli 27. září 1831, se I. Kapodistrias jako obvykle vypravil do kostela. U vchodu se setkal s Georgiosem a Konstantinosem. Konstantinos na něj zaútočil a smrtelně jej zranil. Na vraha se vrhl přítomný dav. Raněný útočník křičel: „Nezabíjejte mne! My nejsme příčinou prezidentovy smrti!“ Georgiosovi se podařilo utéct a najít úkryt na francouzském velvyslanectví. Ve městě zavládl chaos, šokovaní plačící lidé ztratili člověka, o kterém mezi sebou hovořili jako o svém otci. Naopak na vzpurných ostrovech smrt prezidenta přivítali. Velitelé nauplijské posádky se snažili za každou cenu udržet ve městě pořádek. Georgios byl později vydán vojenskému soudu a odsouzen k trestu smrti. Petrobej, bratr a otec vrahů hraběte Kapodistriase, který byl v té době ve vězení, se o tragické události vyjádřil takto: „Proklínám Angličany a Francouze, kteří se stali příčinou toho, že jsem ztratil své nejbližší a národ ztratil vládce, jakého už více mít nebude.“412

412

АРУЛИ–ЗИЛЕМЕНУ, М., Деятельность И. Каподистрии как правителя, Первый М российско–греческий форум гражданских обществ. „Российско–греческие государственные, церковные и культурные связи в мировой истроии“. Материалы конференции. Афины–Москва 2008, s. 175–181.

235

Bibliografie ΔΑΦΝΙΣ, Γρηγοριος. Ιωάννης Α. Καποδίστριας, η γένεση του ελληνικού κράτους.Αθήνα: 1975. ΚΟΥΚΚΟΥ, Ελένη. Ὁ Καποδίστριας καὶ ἡ παιδεία. Aθήνα: 1972. ΛΑΣΚΑΡΗΣ, Μ. Αΰτοβιογραφία Ιωάννου Καποδίστρια. Αθήνα: 1988. АРШ, Григорий Львович. Исторические и историко–культурные процессы на Балканах. Москва: Наука 1982. АРШ, Григорий Львович. И. Каподистрия и греческое национальное– освободительное движение (1809–1822), Москва: Наука 1976. АРШ, Григорий Львович. Освободительные движения на Балканах, Москва: Наука 1978. АРШ, Григорий Львович. Тайное общество „Филики Этерия“: Из истории борьбы Греции за свержение османского ига. Москва: Наука 1965. ВЫШНЕВСКИЙ, Андрей Януарьевич, ЛОЗОВСКИЙ, Александр., Дипломатический словарь. том 2. Москва: ГИПЛ 1948–1950. МАРУЛИ–ЗИЛЕМЕНУ, М., Деятельность И. Каподистрии как правителя, Первый российско–греческий форум гражданских обществ. „Российско–греческие государственные, церковные и культурные связи в мировой истроии“. Материалы конференции. Афины–Москва 2008 ШИШКИН, М., П., Русская Швейцария, Москва 2006 KISSINGER, Henry, Alfred. Obnovení světového řádu. Praha: Prostor 2009.. KOUKOU, Heleni. John Kapodistrias a Greek Europhile Diplomat. Athens: 1994 ŠEDIVÝ, Miroslav. Krvavá odyssea. Praha: Epocha 2011.

236

Soňa Hendrychová Filozofická Fakulta, Universita Karlova, Praha Šperky velkomoravského charakteru z Ptuje

Anotace Konferenční příspěvek pojednává o špercích velkomoravského typu z Ptuje a o jejich analogiích na Moravě a v Chorvatsku. Ptuj byla významných antickým městem, svůj význam si však uchovala i po pádu římského impéria a příchodu Slovanů. Z písemných pramenů víme, že celou oblast ovládal v devátém století velmož Pribina (vyhnaný moravským knížetem Mojmírem z Nitry) a poté jeho syn Kocel. Každý z nich údajně vystavěl na Ptuji svůj kostel. Na existenci raně středověké lokality s centrálními funkcemi poukazuje také pohřebiště na hradním návrší s hroby vybavenými luxusními šperky a zbraněmi. Některé hroby byly vybaveny šperky, které mají velmi blízko k šperkům (zdobeným technikou filigránu a granulace) z velkomoravských hradišť. Jedná se o zcela výjimečnou situaci shody písemných a archeologických pramenů – oba prameny ukazují na vztah Ptuje k našemu prostředí. Značná pozornost byla v minulosti věnována hrobu č. 355, kde podle P. Korošec měla být pohřbena dokonce manželka knížete Kocela. Avšak po hledání přesných analogií k dotčeným kusům šperku mohu konstatovat, že náušnice mají obdoby nikoliv na Moravě, nýbrž v Chorvatsku. Jsou tak svědky spletitých kontaktů našeho území s oblastmi na Balkáně. Studium rozšíření šperku zdobeného technikami filigránu a granulace a problematika kontaktů mezi jednotlivými balkánskými zeměmi a střední Evropou v raném středověku je však téma v české archeologii dosud téměř opomíjené. Řešení těchto otázek bude proto úkolem dalšího bádání a předkládaný příspěvek má být poukázáním na důležitost dané problematiky. Příspěvek Dnešní město Ptuj se nachází v severovýchodním Slovinsku na řece Drávě. Dráva a přechod přes její tok byly v minulosti určujícím faktorem pro osídlení. Tok řeky je totiž možné z celého širého okolí překročit pouze v tomto místě, a to díky kamennému prahu probíhajícímu napříč řečištěm. Strategickou úlohu místa navíc posilovalo návrší vybíhající z pásu Slovinských Goric. Z návrší je rovinatá krajina kolem

237

řeky Drávy snadno kontrolovatelná. Území dnešního města Ptuje bylo díky výhodným přírodním podmínkám prakticky nepřetržitě osídleno (Janžekovič 2012). V období římské říše se zde nacházelo město jménem Colonia Ulpia Traiana Poetovio, tehdy největší římské sídliště na území dnešního Slovinska. Největší rozkvět zažilo v 2. a 3. století našeho letopočtu, kdy zaujímalo plochu 3,5 km2 a dle odhadů zde žilo až 40 000 obyvatel. Město zaniklo nejspíše po hunském vpádu v letech 451–452. Poetovio se někdy spojuje se jménem „norické město“ z díla Prokopia z Kaisareie (6. stol.), zmíněno je také v tzv. Ravennské kosmografii (kol. r. 700). Archeologické nálezy od poloviny 5. stol. z území města jsou sporadické, ve zříceninách se patrně pouze občas zdržovali lidé, obyvatelstvo se nejspíš přesunulo na okolní výšinné lokality. Samo jméno Ptuj však s jistou dávkou pravděpodobnosti ukazuje na kontakt mezi starým usedlým obyvatelstvem a nové příchozími Slovany (Janžekovič 2012). V období raného středověku došlo k určitému úpadku Ptuje. Obchod zde však nezamrzl, pouze se transformoval a přizpůsobil novým podmínkám. Území bylo formálně pod nadvládou Avarů, i když jejich faktická moc sem zdaleka nedosahovala. Války Karla Velikého proti Avarům pak území kolem Ptuje připojily k Francké říši. Nastala zemědělská kolonizace a celkový hospodářský vzestup. Okolí Ptuje se také poprvé dostalo do kontaktu se salzburským arcibiskupstvím a začala postupná christianizace. S reformou východních území Francké říše se roku 828 Ptuj stala součástí Spodní Pannonie. Kolem roku 840 celé území západně od Balatonu dostal od Ludvíka Němce Pribina, kníže vyhnaný velkomoravským Mojmírem z Nitry. V době Pribinova působení a zároveň v době biskupa Luitprama, tedy v letech 840–859 byl v Ptuji vysvěcen kostel: »und außerhalb der Burg sind Kirchen in Dudleipin, in Ussitin, zu Businiza, zu Pettau ... in der Zeit Liuprams geweiht worden.« (Wolfram 2012, 77). Podle salzburských análů byl v Ptuji vysvěcen ještě druhý kostel, a to roku 874 arcibiskupem Theotmarem. Pravděpodobně po smrti Kocela přejímá roku 876 celou oblast Karlmann (Janžekovič 2012). Pro poznání rozsahu osídlení v 9. století je klíčová darovací listina krále Arnulfa z roku 890. Listina potvrzuje salzburskému kostelu to, co mu již předtím darovali královi předci, a to kostel s desátkem, dva díly města se soudnictvím, mýtným a mostem. K tomu prý připojil třetí část města, kterou předtím vlastnil jakýsi Korutanec, upadlý do otroctví kvůli dluhům. Navíc daroval území od výšiny „Breg“ až k soutoku Dravinje a Drávy. Se stejnou formulací se pak můžeme setkat i v mlad-

238

ších listinách. Tyto listiny poskytují jediné informace k Ptuji až do 11. století (Janžekovič 2012). Archeologické nálezy dokládající raně středověké osídlení na ploše města jsou však dosud sporadické. Navzdory tomu se ale předpokládá, že Ptuj byla lokalitou s centrální funkcí. Jedním z argumentů pro větší koncentraci obyvatelstva v oblasti Ptuje je, na slovinské poměry, velké pohřebiště nacházející se na Hradním návrší a několik dalších malých pohřebišť v okolí (Janžekovič 2012). První nálezy z pohřebiště na západní terase hradního pahorku byly učiněny již roku 1909. Hlavní etapa terénního průzkumu proběhla v letech 1946–1947 pod vedením Josipa Korošce (publikace výzkumu: Korošec, J. 1950: Staroslovansko grobišče na Ptujskem gradu), přičemž byla prozkoumána téměř celá plocha západní terasy. Celkem bylo odkryto 426 hrobů, pohřebiště ale bylo pravděpodobně větší, neboť řada hrobů byla nejspíš zničena při stavebních aktivitách poblíž terasy. Nekropole byla nově zpracována Paolou Korošec roku 1999 (Korošec 1999). V roce 2004 byly ve východní části hradu objeveny další dva hroby datovatelné do 9. století, na Hradním návrší se tak nacházelo pravděpodobně ještě jedno menší pohřebiště (Janžekovič 2012). Na ploše pohřebiště byla kromě 426 hrobů odkryta také dvě ohniště a čtvercová „kultovní“ stavba. Objekt o rozměrech 11,90 x 11,90 m se zapuštěnými „ochozy“ měl vyvýšenou středovou část (5,7 x 5,7 m), jejíž povrch byl vysypán říčním pískem, v němž byla uložena kamenná deska. J. Korošec objekt interpretoval jako kultovní místo ze 7. století, F. Baš jako zbytky středověkého donjonu. Kvůli nepříliš jasné nálezové situaci není možno se jednoznačně přiklonit ani k jedné z možných interpretací a diskuse trvá dodnes (A. Pleterski x K. Predovnik) (Janžekovič 2012, Korošec 1999). Hroby byly nepravidelně rozmístěny po ploše terasy. Dají se zařadit do období předslovanského (pozdní antika) a slovanského. Jedná se o kostrové hroby orientované Z-V, z nichž některé mají hrobové jámy vyložené kameny, přítomné jsou také hroby s prkny či rakvemi. Raně středověké hroby, které poskytly nálezy, rozdělila Paola Korošec do několika „kulturních“ skupin: 1) hroby charakterizované přídavkem keramiky (jedná se nešťastně vyčleněnou tzv. skupinu s keramikou), 2) hroby vykazující spojitost s oblastí Pannonie a jižního Slovenska a patřící do avarsko – slovanského období, 3) nálezy vykazující vztah k předvelkomoravskému a velkomoravskému prostředí, 4) karantánské a köttalšské nálezy 5) hroby s prvky bělobrdské kultury, 6) hroby se staromaďarskými nálezy

239

a 7) středověké nálezy související s hradem. P. Korošec raně středověké hroby zařadila do časového rámce 8./9. – 12. století (Korošec 1999). Do „velkomoravského“ horizontu bylo zařazeno 9 hrobů, z nichž 4 hroby byly ženské, 1 hrob dětský, další 4 mužské. Kompletní popisy hrobů bohužel v publikaci nejsou, materiál je dělen již do vyčleněných kategorií. Také v práci Josipa Korošce (Korošec 1950) je materiál prezentován nikoli podle hrobových celků, nýbrž podle jednotlivých kategorií předmětů. Přehled obsahů hrobů jsem proto mohla vypracovat pouze na základě kresebných tabulek. Na pohřebišti se v několika hrobech objevily šperky, které se dají zařadit k tzv. veligradskému typu, tj. mezi luxusní ženský šperk zdobený technikou filigránu a granulace. V hrobě č. 32 se podařilo nalézt dvě neúplné stříbrné náušnice, ženský hrob č. 341 zase obsahoval drobný gombík zdobený nataveným drátkem, který vytvářel geometrické motivy, hrob také poskytl nález dvou fragmentárně dochovaných bubínkových náušnic pravděpodobně se čtyřmi bubínky. V dětském hrobě č. 350 se podařilo nalézt jednu celou a jednu fragmentárně zachovanou lunicovitou náušnici. Dalším hrobem s »velkomoravským« inventářem je hrob č. 367. Zde pohřbená žena byla vybavena náhrdelníkem, který tvořilo 53 skleněných perel žluté, modré a bílé barvy. Dále se v hrobě podařilo nalézt dvě hrozníčkové náušnice s jednoduchým oboustranným hrozníčkem a s kličkou a háčkem na koncích oblouku (Korošec 1999). Nejbohatší hrob na lokalitě má číslo 355. V něm pochovaná žena byla vybavena dvěma páry bubínkových náušnic se čtyřmi bubínky, zdobenými motivy trojúhelníků střídavě nasedajícími na granulací provedenou středovou linku v ose bubínku. Hrob dále obsahoval výrazný, granulací a filigránem zdobený prsten, dále jednoduchý prsten trojúhelníkového průřezu, dva gombíky a nůž. Paola Korošec konstatovala, že všechny tři páry bubínkových náušnic z Ptuje patří k jednomu typu a liší se pouze motivem výzdoby; jemu však již nevěnovala další pozornost (Korošec 1999, 50). Tomuto hrobu byla věnována mimořádná pozornost. Paola Korošec ve svém článku z roku 1996 dospěla k závěru, že »...obě zlaté i obě stříbrné náušnice, které patří k Hrubého typu 1a, mají přímé paralely v bohatých inventářích z moravských lokalit.« (Korošec 1996, 408; překlad SH) a že prsten »je možno zařadit do vydělené skupiny prstenů se symbolickým významem« (Korošec 1996, 410). Hrobový celek pak na základě analogií z velkomoravských lokalit datovala do 2. poloviny 9. století. V dalším textu se autorka obrací k dění v Pannonii a na Ptuji v 2. polovině 9.

240

století. Po Kocelově smrti měla na Ptuji sídlit jeho manželka, která zde vlastnila určitý majetek, a to s příbuznými a družinou (Korošec 1996, 411 – 412). »Velkomoravské« hroby by pak souvisely právě s jejich pobytem. Podle Korošec nedošlo k žádnému stylovému rozvoji »velkomoravského« šperku ani k asimilaci s místním obyvatelstvem, z čehož se dá usuzovat na krátký pobyt družiny Kocelovy ženy. Podle P. Korošec byla v hrobě č. 355 pohřbena velmi významná osoba, která měla původ v moravském prostředí. Jedinou takovou osobou pak měla být Kocelova manželka. Prsten měl patřit vysoce postavenému duchovnímu a »... takovou osobností mohl být pouze pannonskomoravský arcibiskup Metoděj« (Korošec 1996, 413; překlad SH), což je podle Korošec možné jednak proto, že se prsten svou proveniencí hlásí do byzantského prostředí a jednak proto, že vztah Kocela a Metoděje byl »přátelský a srdečný«. Jak si v dalším textu ukážeme, nemůžeme souhlasit s tvrzením P. Korošec, že »Podle archeologických analýz je jasné, že inventář hrobu č. 355 spolehlivě patřil do velkomoravské fáze moravské kultury, že oba páry náušnic a oba gombíky jsou výrobky zlatníků ze Starého Města a že velký zlatý prsten patří k prstenům, které se objevují na lokalitách v doprovodu prvků velkomoravské fáze pouze vně moravského území« (Korošec 1996, 413; překlad SH). Ve svém článku se pokusím najít analogie k vybraným předmětům z „velkomoravských“ hrobů z Ptuje. Paola Korošec sice o analogiích jednotlivých náušnic mluví, avšak se zdá, že nehledá zcela totožné kusy. Slovo „analogie“ chápe pravděpodobně poměrně široce, tj. k náušnicím se čtyřmi bubínky hledá jiné náušnice se čtyřmi bubínky, aniž by brala v potaz motivy výzdoby. V následujícím přehledu se pokusím na základě publikovaných moravských a slovenských, ale i namátkou vybraných chorvatských pohřebišť, nalézt co nejpřesnější analogie těchto předmětů. Vím však, že přehled nikdy nemůže být kompletní již z toho důvodu, že ne všechen materiál je publikován nebo v publikacích vyobrazen. Torzovitě zachovaná bubínková náušnice z hrobu č. 341 má analogie na lokalitách Staré Město – Špitálky (Dostál 1966, 38) a ve Starém Městě – Na Valách (Ungerman 2005, 711), je tedy známá z moravského prostředí. V hrobě č. 350 se objevily dvě lunicovité náušnice. Ačkoliv P. Korošec považuje oba kusy za totožné a popisuje je jednotně, při pohledu na kresebné vyobrazení se situace jeví jinak. Zatímco náušnice vyobrazená v tabulce č. 36 pod číslem 5 (Korošec 1999, Tab. 36) patří zcela jasně k typu lunicovitých náušnic, náušnice pod číslem 6 svým motivem výzdoby připomíná spíše náušnice se závěsky z oblasti Korutan (např. lo-

241

kalita Steinerberg; Eichert 2010, Taf. 30, s. 304; a také Abb. 15, s. 59)). Co se týká skutečné lunicovité náušnice, analogický kus pochází ze Zalaváru, z pohřebiště při kostele sv. Hadriána (expozice MNM Budapěšť). Velmi podobné náušnice nacházíme ve Starém Městě – Na Valách (Hrubý 1955, Tab 84; Hrubý 1965, tab. 59), v Lanžhotě (Dostál 1966, 41), podobné kousky známe také z Pohanska u Břeclavi (Kalousek 1971, 57, 154). Jednoduché lunicovité náušnice se často nacházejí na Slovensku (Hanuliak 2004). Zdá se tedy, že tento typ náušnic je zcela běžný ve velkomoravském prostředí, stejné kusy jako ptujské exempláře známe ze Zalaváru. Dva páry bubínkových náušnic se čtyřmi bubínky kvůli své ornamentice nemají na moravském území přesné analogie. Podobné, avšak nikoli totožné, motivy trojúhelníku na náušnicích se čtyřmi bubínky vykazují kousky ze Starého Města – Na Valách, Pohanska u Břeclavi či z Mikulčic (III. kostel) (Dostál 1966, 38; Kalousek 1971, 150; Hrubý 1955, tab. 24, 53, 69; Poulík 1975, tab. 53). Motivem trojúhelníků dále disponují náušnice se čtyřmi bubínky z Bíni a Levic, jejichž výzdoba ovšem také není identická (Hanuliak 2004, 286, 331). Podobně jako na náušnicích z Ptuje je řešena výzdoba čtyřbubínkových zlatých náušnic z lokality Zalaszabar – Borjúállás (Szöke 2014, 72). Na nich jsou ale trojúhelníčky o něco užší, nejsou složeny z takového množství granulek, a ke středové lince nenasedají střídavě, ale ze stejného místa vyrůstá trojúhelníček nahoru i dolů. Naprosto stejný motiv výzdoby bubínků ovšem nacházíme na lokalitě Stranče – Gorica v Chorvatsku (Petrinec 2009, tab. 167, 491). Stejně jako v Ptuji granulací zhotovené trojúhelníčky těsně přiléhají ke středové lince a střídavě jsou obráceny na horní a dolní stranu bubínku. Z nepříliš vyvedené kresby se zdá být odlišně řešené pouze zdobení spodního oblouku náušnic, a to filigránním drátkem. Filigránním drátkem je také vyrobena linka procházející osou bubínku, k níž jsou trojúhelníky „přilepeny“. Naprosto stejné bubínkové náušnice jako náušnice z Ptuje pak pocházejí z lokality Nin – sv. Asel (Štefanovičová 2004, 394). Daný motiv trojúhelníků se hojně vyskytuje také na náušnicích s jediným bubínkem z dalších chorvatských pohřebišť (Petrinec 2009). Zdá se tedy, že zatímco v moravském prostředí tyto náušnice z Ptuje přesné analogie nemají, v Chorvatsku se náušnice stejného typu a se stejným výzdobným motivem objevují běžně. Na chorvatský původ ptujských náušnic může také poukazovat kóničtější tvar jejich oblouků. Přesnou analogii jednoduchých hrozníčkových náušnic z hrobu č. 367 (podoba hrozníčku, kombinace s háčkem a kličkou) jsem na moravských, slovenských ani vybraných chorvatských lokalitách nenalezla.

242

Ani honosný prsten z hrobu č. 355 nemá v moravském a slovenském prostředí obdoby. Podobné luxusní prsteny zdobené technikou filigránu a granulace jsou však známy z Chorvatska (Tomičič 2004). Z výše nastíněného přehledu je patrné, že původ šperků z jednotlivých hrobů se může značně lišit. Zatímco bubínkové náušnice z hrobu č. 341 a lunicovité náušnice z hrobu č. 350 mají své analogie v moravském a slovenském prostředí a na vybraných chorvatských pohřebištích totožné šperky nenacházíme, předměty z inkriminovaného hrobu č. 355 mají nejbližší analogie právě v Chorvatsku. Výzdobný motiv na náušnicích se čtyřmi bubínky je v chorvatském materiálu zcela totožný s motivem z Ptuje. Pro náušnice z hrobu č. 367 jsem nenalezla přesné analogie ani v moravském, ani v chorvatském prostředí. Tímto závěrem je tedy nutné odmítnout představy P. Korošec ohledně hrobu č. 355. Byla v něm pohřbena zajisté vysoce postavená žena, archeologie však vzhledem k povaze svých pramenů nemůže odpovědět na otázku, jak se ona žena jmenovala. Podle P. Korošec měla pohřbená žena vztah k velkomoravskému prostředí, což údajně dokazovaly nalezené šperky. Šperky ale naopak ukazují na původ v chorvatském prostředí. Důležité je zdůraznit, že nemáme téměř žádný důvod domnívat se, že pohřbenou ženou byla Kocelova manželka. Na základě rozboru luxusního ženského šperku z Ptuje můžeme poukázat na kontakty se Zalavárem, odkud do Ptuje dle P. Korošec „velkomoravský“ šperk přišel (Korošec 1999, 83). Zalavár a Ptuj během krátkého období v devátém století patřily pod svrchovanost jednoho knížete a tím byl nejdříve Pribina, vyhnaný Mojmírem z Nitry, a poté jeho syn Kocel. Přes Zalavár (Blatnohrad) pravděpodobně proudily na Ptuj kulturní impulzy nejen z moravsko – slovenského prostředí, jak se domnívala Paola Korošec, ale jak jsme si ukázali, můžeme doložit i kontakty s Chorvatskem. Můžeme pouze litovat, že archeologický materiál ze Zalaváru nebyl dosud kompletně publikován, zajisté i tam by bylo možné nalézt doklady mísení kulturních prvků z Moravy a Chorvatska. Ptuj se v každém případě jeví jako významná křižovatka kulturních proudů, přičemž však ani „velkomoravský“ šperk nemusí nutně mít kořeny ve velkomoravském prostředí, ale může naopak ukazovat na kontakty s Chorvatskem. Předložený příspěvek má upozornit na problematiku spletitých kontaktů našeho území s oblastmi na Balkáně. Studium rozšíření šperku zdobeného technikami filigránu a granulace a problematika kontaktů

243

mezi jednotlivými balkánskými zeměmi a střední Evropou v raném středověku je však téma v české archeologii dosud téměř opomíjené. Řešení těchto otázek bude proto úkolem dalšího bádání a předkládaný příspěvek má být poukázáním na důležitost dané problematiky. Použitá literatura: Beloševič, J. 2007: Starohrvatsko groblje na Ždrijacu u Ninu. Zadar. Dostál, B. 1966: Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě. Praha. Eichert, S. 2010: Die frühmittelalterlichen Grabfunde Kärntens. Klagenfurt am Wörthersee. Hanuliak, M. 2004: Velkomoravské pohrebiská. Pochovávanie v 9. – 10. storočí na území Slovenska. Nitra. Hrubý, V. 1955: Staré Město. Velkomoravské pohřebiště „Na Valách“. Praha. Hrubý, V. 1965: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Praha. Janžekovič, I 2012: Začetki srednjeveškega Ptuja. Diplomsko delo. Ljubljana in Ptuj. Kalousek, F. 1971: Břeclav – Pohansko. Velkomoravské pohřebiště u kostela. Brno. Korošec, J. 1950: Staroslovansko grobišče na Ptujskem gradu. Ljubljana. Korošec, P. 1996: Grob številka 355 z grajske nekropole v Ptuju. Ptujski zbornik VI/1. Ptuj. Korošec, P. 1999: Nekropola na Ptujskem gradu. Ptuj. Petrinec, M. 2009: Gräberfelder aus dem 8. bis 11. Jahrhundert im Gebiet des frühmittelalterichen kroatischen Staates. Split. Poulík, J. 1975: Mikulčice. Pevnost a sídlo knížat velkomoravských. Praha. Sós, A. 1963: Die Ausgrabungen Géza Fehérs in Zalavár, Archaeologia Hungarica 41. Szöke, B. M. 2014: The Carolingian age in the Carpathian basin. Budapest. Štefanovičová, T. 2004: K vývoju šperku adriatickej a stredodunajskej oblasti v prvej polovici 9. storočí. In: Zborník na počesť Darini Bialekovej. Nitra. Tomičič, Ž. 2004: O prstenima s kalotom iz ranosrednjovjekovnog groblja Zvonimirovo – Veliko polje (Hrvatska). In: Zborník na počesť Darini Bialekovej. Nitra. Ungerman, Š. 2005: Ženský šperk staršího velkomoravského horizontu, Archeologické rozhledy 57, s. 707 – 749. Wolfram, H. 2012: Conversio Bagoariorum et Carantanorum. Ljubljana.

244

IX. ROČNÍK STUDENTSKÉ KONFERENCE O BALKÁNĚ Vedoucí projektu: Jiřina Dienstbierová Redakce textu: Stanislav Stach Příprava materiálů: Lucie Dobešová Grafická úprava a sazba: Tereza Melenová Tisk: Amos ISBN 978-80-904755-5-7 Vydala Rada pro mezinárodní vztahy, Apolinářská 6, 128 00 Praha 2 Praha 2015 www.rmv.cz vydání první Projekt byl podpořen z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce.

STUDENTSKÉ KONFERENCE O BALKÁNĚ

Recommend Documents