IV. ROČNÍK STUDENTSKÉ KONFERENCE O BALKÁNĚ

IV. ROČNÍK STUDENTSKÉ KONFERENCE O BALKÁNĚ Sborník vystoupení přednesených na studentské konferenci uspořádané Radou pro mezinárodní vztahy, pod záštitou předsedy zahraničního výboru senátu Jiřího Dienstbiera, jejíž iv. ročník se konal 13. května 2010 v zahraničním výboru Senátu parlamentu České Republiky

studenti.indd 1

13.10.2010 11:29:20

© Rada pro mezinárodní vztahy / 2010 ISBN 978-80-904755-0-2

studenti.indd 2

13.10.2010 11:29:20

OBSAH A) Anotace předložených prací B) Práce předložené písemně a prezentované na konferenci Stanislav Caletka, Filosofická fakulta, UK Cesta k místní samosprávě v Makedonii Ekaterina Batueva, Národohospodářská fakulta, VŠE The Macedonian issue in the global context Marie Stojanovová, Filosofická fakulta, UK Bulharsko: Komunismus a revoluce po balkánsku Petr Fojtík, Fakulta sociálních věd, UK / PřF, Ostravská univerzita Srbské perspektivy ke vstupu do EU Eva Petrlová, Filosofická fakulta, ZČU Vývoj a vznik Kosova - pohled liberálů a realistů Michal Hrušík, Filosofická fakulta, UK ICTY vs Operácia Allied Force Aleš Jirásek, Filosofická fakulta, Univerzita Pardubice Jak se budí princezny (lidé a konflikt v bývalé Jugoslávii) Barbora Mašínová, Fakulta sociálních věd, UK Vnitřně přesídlené osoby v důsledku kosovského konfliktu Adisa Avdić, Fakulta mezinárodních vztahu, VŠE Bosna a Hercegovina: příklad distriktu Brčko C) Práce předložené pouze písemně Nina Kešelj, Fakulta mezinárodních vztahů, VŠE Balkánské precedenty D) Nesoutěžní prezentace přednesli Josef Oriško, Filosofická fakulta, MU Brno (Východoevropské vzdělávací a kulturní centrum): Tématický nesoutěžní příspěvek k otázce boje s xenofobií Stanislav Heřman, Filosofická fakulta, UK Tématický nesoutěžní příspěvek z oboru lingvistiky

studenti.indd 3

13.10.2010 11:29:20

studenti.indd 4

13.10.2010 11:29:20

Odborná komise ve složení Jiří Dienstbier Předseda Zahraničního výboru Senátu PČR / RMV Petr Fleischmann Senát PČR Zdeněk Matějka Vysoká škola ekonomická / RMV Milan Procházka Česká rozvojová agentura Vít Rouč Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Jiřina Dienstbierová Ředitelka Rady pro mezinárodní vztahy

ocenila jako nejlepší následující práce 1. místo - Michal Hrušík Filosofická fakulta, UK; ICTY vs Operácia Allied Force 2. místo - Ekaterina Batueva Národohospodářská fakulta, VŠE: The Macedonian issue in the global kontext 3. místo - Eva Petrlová Filosofická fakulta, ZČU; Vývoj a vznik Kosova - pohled liberálů a realistů Zvláštní ocenění Adisa Avdić, Fakulta mezinárodních vztahů, VŠE; Bosna a Hercegovina: příklad distriktu Brčko



studenti.indd 5

13.10.2010 11:29:20

A) Anotace předložených prací Stanislav Caletka

Filosofická fakulta, UK: Cesta k místní samosprávě v Makedonii Studie je zaměřena na ustavení místní samosprávy v Makedonii. Po stručném představení Makedonie následuje seznámení s politickým vývojem v zemi se zaměřením na formování místní samosprávy. Důraz je kladen především na interpretaci Rámcové dohody, která představuje klíčový dokument v procesu decentralizace země, a na zákon o místní samosprávě z roku 2002. Prostor je věnován také představení výsledků komunálních voleb, které se konaly v roce 2005 a 2009.

Ekaterina Batueva

Národohospodářská fakulta, VŠE: The Macedonian issue in the global context The end of the 20th century and beginning of the 21st century are more and more concerned with the ethnic revival all over the World. Questions of human rights, cultural freedom, national identities, and political autonomies are aroused every day with harder sharpness. In the face of the ethnic nationalism clashes between civilizations became not so important. The paper focuses mainly on the European nationalism, on the processes of the European integration, and partly on the case of the Republic of Macedonia. The Macedonian-Greek issue is presented in the paper, with its consequences in political, cultural and economical spheres. In the conclusion is stressed that the ethnic conflicts among nations, which in fact share common values, traditions and culture, are only a tool in “political games” of governments. People and especially nation’s elites shouldn’t participate in such provocations and in warming up intolerant and national sentiments. Global community should, in the first place, accept ideas of the multicultural and mixed-language background of every nation and try to gain more synergies from it, and minimize the possibility of ethnic conflicts. Only cooperation and dialogue are engines of future.

Marie Stojanovová

Filosofická fakulta, UK: Bulharsko: Komunismus a revoluce po balkánsku Příspěvek se zabývá hlavními historickými událostmi druhé poloviny 20. století, politickým a společenským vývojem v Bulharsku. Zvláštní pozornost je věnována osobě Todora Živkova, který se stal přímo esencí tohoto režimu, byl tím, kdo měl na směřování Bulharska největší vliv a navíc jeho vnitřní i vnější politiku ovlivňoval téměř

6

studenti.indd 6

13.10.2010 11:29:20

35 let. Významnými historickými předěly se pro Bulharsko stal jeho nástup a v závěru odchod z politické scény, doprovázený zhroucením celého komunistického režimu, které bylo iniciováno i zevnitř samotné BKS. Příčiny, které vedly ke konci komunismu v Bulharsku, byly různé a v příspěvku je jim také věnován prostor. Přechod k demokracii probíhal v Bulharsku za zvláštních podmínek a jeho výsledky tomu do jisté míry odpovídaly. Komunistům v Bulharsku, tím spíše těm bývalým, nebyl nikdy znemožňován přístup do vysokých státních postů apod. To se hluboce odrazilo ve společenském směřování Bulharska i v 90. letech a promítá se to i do jeho současnosti. Problematice komunismu v Bulharsku je podle mého názoru stále v odborné literatuře věnováno málo prostoru, a zaslouží si jistě větší míru pozornosti. Předkládaný příspěvek je primárně historickovědní a měl by tak shrnout a interpretovat dobu zhruba padesáti let, která vyústila „pokusem“ o nastolení demokracie západního typu.

Petr Fojtík

Fakulta sociálních věd, UK / Přírodovědecká fakulta, Ostravská univerzita: Srbské perspektivy ke vstupu do EU Příspěvek je zaměřen na přiblížení aktuálního téma souvisejícího s politikou rozšíření Evropské unie o země západního Balkánu, především Srbské republiky. Autor se, po úvodním představení problematiky, soustřeďuje na podrobnou analýzu aktuální pozice Srbska v rámci procesu Stabilizace a asociace, představujícího základní rámcový přístup EU, zcela signifikantní v rámci celkového úsilí o integrací zemí západního Balkánu. Příspěvek popisuje aktuální vývoj zahraniční politiky Srbska vzhledem k EU, její institucionální zabezpečení, vývoj této politiky v rámci Stabilizačního a asociačního procesu a charakterizuje plnění hlavních implementačních požadavků jenž jsou požadovány ze strany Bruselu, a hlavní překážky a výzvy, které bude muset Srbsko řešit v nejbližší budoucnosti.

Eva Petrlová

Filosofická fakulta, ZČU: Vývoj a vznik Kosova - pohled liberálů a realistů Ve své práci se snažím poukázat na rozličné vnímání dvou základních směrů teorie mezinárodních vztahů – liberálů a realistů – v aplikaci na události spojené s vývojem Kosova od roku 1990 do roku 2008, kdy kosovské Shromáždění přijalo deklaraci o nezávislosti Kosova. Nejedná se popis vývoje, ale aplikaci odlišných postojů těchto paradigmat na konkrétní situace a akty.

7

studenti.indd 7

13.10.2010 11:29:20

Michal Hrušík

Filosofická fakulta, UK: ICTY verzus Operácia Allied Force Práca analyzuje prístup Medzinárodného trestného tribunálu pre bývalú Juhosláviu (ICTY) voči operácii NATO Allied Force, ktorá mala za následok stiahnutie srbských síl z Kosova a vytvorenie medzinárodného protektorátu pod gesciou UNMIK a KFOR. V priebehu operácie došlo k niekoľkým kontroverziám, ktoré mohli znamenať porušenie medzinárodného humanitárneho práva. ICTY následne vydalo správu, v ktorej autori argumentovali za zastavenie ďalšieho vyšetrovania NATO z dôvodu údajnej absencie reálnych dôkazov. Správa je svojim štýlom i spôsobom argumentácie unikátnym precedensom, keď prokuratúra nekriticky prijíma zdroje od potenciálne obvineného subjektu a de facto preberá úlohu obhajcu. Dopad tohto konania ICTY je negatívny nielen voči imidžu tribunálu na Balkáne, ale i v kontexte vnímania objektívnej vynútiteľnosti medzinárodného práva.

Aleš Jirásek

Filosofická fakulta, Univerzita Pardubice: Jak se budí princezny (lidé a konflikt v bývalé Jugoslávii) Práce se zabývá problematikou nacionalismu a užíváním etnických kategorií pro objasnění rozličných společenských jevů. Zaměřuje se především na „spánek“ nacionalismu, jímž obhájci nacionalismu vysvětlují jeho absenci v mnoha společnostech a mnoha historických obdobích. V této souvislosti se zmiňuji tzv. „krajanskou péčí“, jež na přelomu 19. a 20. století využívala právě teze o spánku nacionalismu. Dále uvádím příklad vlivu krajanské péče na identitu obyvatel nejstarší české vesnice v Chorvatsku Ivanovo Selo, pomocí něhož pokouším poukázat na to, že ani konflikt v Jugoslávii nelze nahlížet skrze nacionalistické ideologie. Ivanovo Selo je příkladem toho, že nacionalismus rozhodně není věčný a univerzální.

Barbora Mašínová

Fakulta sociálních věd, UK: Vnitřně přesídlené osoby v důsledku kosovského konfliktu Příspěvek se věnuje problematice vnitřního přesídlení kosovských obyvatel, zejména vlně vnitřního přesídlování po ukončení války v Kosovu 10. června 1999. V úvodu příspěvku je obecně pojednáno o pojmu vnitřního přesídlení. Dále jsou uvedeny hlavní příčiny této vlny přesídlení a popsán její průběh. Na závěr je pojednáno o problémech, které brání návratu takto přesídlených osob.

8

studenti.indd 8

13.10.2010 11:29:20

Adisa Avdić

Fakulta mezinárodních vztahu, VŠE: Bosna a Hercegovina: příklad distriktu Brčko Když byly v roce 1995 podepsány Daytonské mírové dohody, patřilo Brčko do nejvíce válkou zničených oblastí Bosny a Hercegoviny. Carl Blidt, tehdejší vysoký představitel pro Bosnu a Hercegovinu, popsal Brčko jako místo, kde nastal konec světa. V roce 2009 jsou jizvy po válce v Brčku na první pohled málo viditelné. Poškozené a zničené budovy byly z velké části opraveny nebo přestavěny, ve městě vládne uvolněná atmosféra a jsou viditelné znaky ekonomického rozvoje. Během svých desiti let existence, přes všechny politické a ekonomické potíže, se existující uspořádání ukázalo funkčním jako oáza liberální demokracie ve státě ve kterém pořád soupeří různé etnické skupiny. Na příkladu distriktu Brčko je popsána koncepce liberální demokracie tak, jak se realizovala ve formě multitenické společnosti, ve které bylo zavedeno multietnické školství, soudnictví a policie.

Nina Kešelj

Fakulta mezinárodních vztahů, VŠE : Balkánské precedenty Ve své práci jsem se pokusila analyzovat potenciální dopady jednostranně vyhlášené kosovské nezávislosti, kterou domovský stát Republika Srbsko neuznává, a to jak na stabilitu a bezpečnost balkánského regiónu, tak i na strukturu mezinárodních vztahů. Práce se zabývá otázkou uplatnění práva národa na sebeurčení v praxi a potenciálním dominovým efektem porušení jedné z hlavních zásad mezinárodního práva, zásady státní integrity, uznáním nezávislosti Kosova. Konkrétně se věnuji problematice vnitropolitické stability Srbska, Makedonie (FYROM) a Bosny a Hercegoviny a otázce zahraničněpolitických vztahů mezi balkánskými zeměmi po unilaterálním vyhlášeni kosovské nezávislosti. V závěru práce srovnávám kosovský případ s jinými separatistickými požadavky v různých světadílech, s cílem prokázat, že se všeobecně jedná o obdobné separatistické požadavky, a že porušováním státní integrity Srbska se vytváří nebezpečí precedentu, který by, vzhledem k pestré národnostní a náboženské struktuře některých států, mohl vést k zániku národního státu, jako hlavního aktéra mezinárodních vztahů.

Josef Oriško

Filosofická fakulta, MU Brno (Východoevropské vzdělávací a kulturní centrum): Tématický nesoutěžní příspěvek k otázce boje s xenofobií Etnické sváry v post-socialistické Evropě, jejich příčiny, průběh a důsledky a zejména jejich možná mírová řešení se staly podněty pro myšlenku vytvoření Východoevropského vzdělávacího a kulturního centra (East-European Educational and Cultural

9

studenti.indd 9

13.10.2010 11:29:20

Center). Provedeme-li sumarizaci všech těchto etnických konfliktů a tenzí, počínaje kosovskou krizí na sklonku osmdesátých let a konče krizí Jihoosetskou v létě 2008, a rovněž nadále přetrvávajícími etnickými problémy v Kosovu, musíme zákonitě dojít k závěru, že Balkán i Kavkaz nadále zasluhují pozornost mezinárodního společenství, ovšem pozornost v podobě smysluplných humanitárních programů postavených na reálném základě. Mezinárodní společenství za sebou za posledních patnáct let svého působení v jihovýchodní a východní Evropě zanechalo bezesporu velký kus záslužné práce, ale rovněž nemálo chybných tahů ať už v podobě vysílání často nefundovaných pracovníků do terénu nebo v podobě zavádění některých nesmyslných a bezzubých humanitárních projektů a programů v problematických oblastech.

10

studenti.indd 10

13.10.2010 11:29:20

Stanislav Caletka1

Filosofická fakulta, Univerzita Karlova Cesta k místní samosprávě v Makedonii V úvodu svého příspěvku, který je zaměřen na ustavení místní samosprávy v Makedonii, uvedu několik informací, týkajících se této země. Makedonie se stala nezávislým státem v roce 1991, její oficiální název je Republika Makedonie, ovšem v mezinárodních organizacích se kvůli sporu o název s Řeckem uvádí jako FYROM (Former Yugoslav Republic of Macedonia – Bývalá jugoslávská republika Makedonie).2 Země sousedí na severovýchodě s Kosovem, na severu se Srbskem, na východě s Bulharskem, na jihu s Řeckem a na západě s Albánií. Podle sčítání lidu z roku 2002 zde žije na rozloze 25 713 km2 2 022 547 obyvatel. Většina obyvatel jsou Makedonci (64,18%), nicméně v zemi žije také početná albánská menšina (25,17%), z dalších etnik zmiňme Turky, Rómy, Srby, Bosňáky, Arumuny a další. Nejvíce obyvatel se hlásí k pravoslaví (Makedonci), albánské etnikum vyznává islám, menší zastoupení mají římští katolíci, protestanti a jiná náboženství. Oficiálním jazykem je makedonština, v oblastech obývaných albánskou menšinou se používá také albánština. Hlavní město Skopje má více jak půl milionu obyvatel. Dalšími velkými městy jsou Bitola, Kumanovo, Prilep, Tetovo a Ohrid. Makedonie je parlamentní demokracií, v čele státu stojí občany volený prezident. Hlavním výkonným orgánem je vláda v čele s premiérem a zákonodárnou pravomoc má 120ti členný parlament (Sobranie). Makedonie je členem řady mezinárodních organizací, např. OSN, WTO, Rady Evropy nebo OBSE, země má statut kandidátské země na členství v NATO (vstup do aliance je zablokován Řeckem) a v Evropské unii. Makedonie byla po vyhlášení nezávislosti koncipována jako unitární a centralizovaný stát, patrné bylo propojení státní správy a samosprávy. V roce 1995 vešel v platnost zákon o místní samosprávě, byl prosazen shora, takže opštinám náležely jen velmi malé pravomoci a rozhodování na místní úrovni bylo často vázáno na souhlas příslušného ministra. Důvodem byla obava vlády z potenciálního vývoje v oblastech při albánských a srbských hranicích, které byly a jsou většinově albánské. Během procesu transformace země v 90. letech minulého století některá místní zastupitelstva fungovala pouze formálně.3 Nový zákon o místní samosprávě se připravoval před rokem 2001, nicméně 1

Mgr. Stanislav Caletka (nar. 1983) je doktorandem na Ústavu politologie Filozofické fakulty Univer zity Karlovy v Praze. Předmětem jeho zájmu je především komunální a regionální politika, středoev ropská studia a postavení měst v procesu globalizace. Kontakt: [email protected] 2 Republika Makedonie je v současných hranicích v podstatě totožná s historickou Vardarskou Make donií. Při Balkánských válkách v letech 1912 – 1913 bylo historické území Makedonie rozděleno mezi sousední státy. Egejská Makedonie s centrem v Soluni je dnes součástí Řecka (34 321 km2) a Pirinská Makedonie s centrem v Blagoevgradu je součástí Bulharska (6 449,5 km2). Blíže viz Rosůlek, Přemysl: Makedonie, 2008, str. 115. 3 Blíže viz Cabada, Ladislav: Makedonie in: Kubát, Michal a kol.: Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy, 2004, str. 246, 247; Rosůlek, Přemysl: Makedonie: Po demontáži národního státu Makedonců, in: Cabada, Ladislav a kol.: Nové demokracie střední a východní Evropy, 2008, str. 350, 351.

11

studenti.indd 11

13.10.2010 11:29:20

k jeho schválení - vzhledem k níže popsaným okolnostem - již nedošlo, to se změnilo až v roce 2002. Ze správního hlediska přetrval v Makedonii z dob federativní Jugoslávie systém opštin. Země byla původně rozdělena do 34 municipalit. V roce 1996 došlo k teritoriální reorganizaci, kdy byly jednotky místní samosprávy zmenšeny a jejich počet zvýšen na 123. Na základě Rámcové dohody (viz níže) a nově schváleného zákona o hranicích opštin, byla Makedonie v roce 2004 nově rozdělena do 84 opštin (z nichž 10 je na území Skopje). Zvláštní status má právě hlavní město. Pro statistické účely byla země navíc rozdělena do 8 statistických regionů.4 Pro pochopení procesu decentralizace v Makedonii je třeba alespoň ve stručnosti objasnit společensko-politické dění v zemi na přelomu tisíciletí, přičemž v úvahu musíme vzít zejména celkový složitý vývoj v oblasti západního Balkánu po rozpadu Jugoslávie.5 Vývoj samostatné Makedonie ovlivnily především etnické spory mezi většinovými Makedonci a albánskou menšinou, která obývá západ země při hranicích s Albánií.6 Makedonii se dlouho vyhýbaly válečné konflikty, které v 90. letech minulého století vypukly v zemích bývalé Jugoslávie. Situace se začala vyostřovat v letech 1998 – 1999 během kosovské krize, kdy se Makedonie stala cílovou zemí pro statisíce uprchlíků z Kosova. Na makedonském území došlo ke vzniku ilegální ozbrojené skupiny etnických Albánců, Národně osvobozenecké armády, která stála za útoky na makedonské cíle, především policejní stanice a kasárna. Tyto útoky vyvolaly vlnu protestů makedonského obyvatelstva, nesouhlasícího s iredentismem Albánců a s proalbánskou politikou zemí západu, a vyostřily již tak napjaté vztahy mezi oběma etniky. Konflikt eskaloval v květnu a červnu 2001, kdy se země ocitla na pokraji občanské války. Příměří mezi oběma znesvářenými stranami bylo uzavřeno 5. července 2001. Výsledkem byla Rámcová dohoda, na základě které mělo dojít k revizi některých článků makedonské ústavy, změně znění řady zákonů7 a zavádění různých opatření vedoucích k budování důvěry. Rámcová dohoda byla podepsána za mezinárodního zprostředkování 13. srpna 2001. Smlouvu podepsal tehdejší prezident Trajkovski se zástupci makedonských a albánských politických stran. Základním dokumentem pro vymezení místní samosprávy je ústava. Makedonská ústava8 byla přijata v roce 1991 a značně novelizována v roce 2001 na základě znění 4

5 6

7

8

Jedná se o následující regiony: Východní (zahrnuje 13 opštin), Severovýchodní (6 opštin), Pelagonie (9 opštin), Polog (9 opštin), Skopje (17 opštin), Jihovýchod (10 opštin), Jihozápad (13 opštin) a Vardar (7 opštin). Bližší informace k historii Makedonie viz Šesták, Miroslav a kol.: Dějiny jihoslovanských zemí, 1998; Rychlík, Jan; Kouba, Miroslav: Dějiny Makedonie, 2003 nebo Rosůlek, Přemysl: Makedonie, 2008. Albánská menšina obývá oblasti na západě a severozápadě země při hranicích s Albánií a Kosovem. Konkrétně se jedná zejména o opštiny Tetovo, Gostivar, Debar, Struga, početná komunita Albánců žije také v oblasti města Kumanovo a v hlavním městě Skopje tvoří Albánci pětinu jeho obyvatel. Jednalo se o následující zákony: o místní samosprávě a jejím financování, o hranicích opštin, o policii v opštinách, o službě ve státní správě, o volebních obvodech, o jednacím řádu parlamentu, zákony související s užíváním jazyků, o veřejném ochránci lidských práv a další zákony. Blíže viz Rámcová dohoda (v angličtině): http://www.coe.int/t/e/legal_affairs/legal_co-operation/police_and_inter nal_security/OHRID%20Agreement%2013august2001.asp Ústava je v anglické verzi dostupná na: http://www.sobranie.mk/en/default-en.asp?ItemID= 9F7452BF44EE814B8DB897C1858B71FF

12

studenti.indd 12

13.10.2010 11:29:20

Rámcové dohody. Článek 8 ústavy, definující základní principy fungování ústavního pořádku Makedonie, zmiňuje také místní samosprávu, které jsou věnovány především články 114 – 117, přičemž posledně uvedený článek se zmiňuje o hlavním městě Skopje. Ústava definuje, že jakákoliv změna zákona o místní samosprávě musí být v parlamentu schválena dvoutřetinovou většinou všech poslanců, přičemž v rámci této většiny musí být podpořen nadpoloviční většinou z celkového počtu poslanců, kteří se hlásí k jiné národnosti, než většinové obyvatelstvo v Makedonii. Zákony o místních financích, komunálních volbách, hranicích opštin a o hlavním městě Skopje musí být schváleny nadpoloviční většinou přítomných poslanců, v rámci které se pro zákon musí vyslovit většina poslanců, kteří se hlásí k jiné národnosti, než většinové obyvatelstvo v zemi.9 Pro současnou podobu místní samosprávy v Makedonii měla klíčovou úlohu zmíněná Rámcová dohoda.10 Právě na jejím základě došlo k výraznější decentralizaci země. V roce 2002 byl schválen nový zákon o místní samosprávě.11 Zvláštním zákonem je upraven statut hlavního města Skopje. Tento „nový zákon o samosprávě zajistí větší autonomii institucím, které uskutečňují chod samosprávy, a garantuje fungování veřejné správy na principu subsidiarity. Související zákon o místních financích má opštinám zajistit dostatečné množství finančních zdrojů pro jejich politiku, a to v oblasti daňových příjmů, finančního podílu na centrálně vybíraných daních a garantování rozpočtové autonomie v rámci kompetence opštin.“12 V zákoně byly stanoveny kompetence opštin, mezi které patří především veřejné služby, městské a vesnické plánování, ochrana životního prostředí, místní ekonomický rozvoj, místní finance, komunální služby, kultura, sport, sociální zabezpečení a péče o děti, vzdělávání, zdravotnictví, ochrana obyvatelstva a další. Zákon o místní samosprávě také definoval možnosti participace občanů v rozhodovacích procesech na komunální úrovni. Ze zákona vyplývá „povinnost místního zastupitelstva zabývat se podnětem občanů, pokud je iniciován 10% voličů příslušného obvodu. Starosta obce, zastupitelstvo nebo 10 % voličů může svolat veřejné shromáždění. K vyvolání referenda je zapotřebí 20% voličů. Výsledky jsou pro obecní zastupitelstvo závazné.“13 Občané mají rovněž právo podávat stížnosti či návrhy ohledně činnosti orgánů místní samosprávy a místních úřadů. Místními orgány jsou starosta a zastupitelstvo, oba jsou voleni přímo občany, o čemž bude pojednáno níže. Starosta reprezentuje danou opštinu, kontroluje zákonnost usnesení schválených zastupitelstvem, zajišťuje jejich dodržování, navrhuje rozpočet nebo řídí místní správu. Zastupitelstva se schází dle potřeby, ale ne méně než jednou za tři měsíce. V čele zastupitelstva stojí 9

Zmiňme také, že v Makedonii bylo zřízeno ministerstvo pro místní samosprávu a v rámci parlamen tu existuje výbor pro místní samosprávu. O samosprávě se Rámcová dohoda zmiňuje v článcích 3 a 6. Zákon o místní samosprávě č. 5/29. ledna 2002. V anglické verzi je zákon dostupný na: http://www.logincee.org/remote_library?partner=34&module=2&lang=EN 12 Rosůlek, Přemysl: Makedonie, 2008, str. 83, 84 13 Rosůlek, Přemysl: Makedonie: Po demontáži národního státu Makedonců in: Cabada, Ladislav a kol: Nové demokracie střední a východní Evropy, 2008, str. 351 nebo také § 25 – 28 zákona o místní samosprávě. 10 11

13

studenti.indd 13

13.10.2010 11:29:20

jeho předseda, který je volen z řad zastupitelů na dobu čtyř let, podmínky volby stanovuje zákon. Předseda řídí schůze zastupitelstva a podepisuje usnesení přijatá zastupitelstvem, která následně předkládá starostovi ke zveřejnění. Usnášeníschopné je zastupitelstvo v případě, je-li přítomna nadpoloviční většina všech jeho členů. Rozhodnutí zastupitelstva je přijímáno nadpoloviční většinou přítomných členů, pokud zákon nestanoví jinak. Jednání místních zastupitelstev jsou veřejná (zákon ale připouští možnost veřejnost z jednání vyloučit), stejně jako hlasování. Zastupitelstvo schvaluje jednací řád, schvaluje rozpočet a závěrečný účet, zodpovědnost má dále například za určování vlastních finančních zdrojů, nakládání s obecním majetkem, vydávání místních předpisů a dalších nařízení, zakládání místních veřejných organizací a volbu jejich členů apod. Počet volených zastupitelů je odvislý od počtu obyvatel žijících v dané opštině, jejich počet se pohybuje mezi 9 a 33. Přehled počtu zastupitelů uvádím v následující tabulce. Zákon dále upravuje celou řadu aspektů souvisejících s místní samosprávou.14 Tabulka 1 – pŕehled poćtu volených zastupitelů počet obyvatel opštiny počet členů zastupitelstva do 5 000 9 5 001 - 10 000 11 10 001 - 20 000 15 20 001 - 40 000 19 40 001 - 60 000 23 60 001 - 80 000 27 80 001 - 100 000 31 nad 100 000 33

V srpnu 2004 vyvolal značné rozpory tehdejší levicovou vládou předložený návrh zákona o změně stávajících hranic opštin, který představoval jeden z významných prvků v procesu decentralizace země a implementace Rámcové dohody. Proti návrhu zákona „se zvedla vlna protestů zejména ze strany makedonských občanů. Hlavním důvodem bylo, že by se etničtí Makedonci v řadě obcí ocitli pod albánskou většinou a výrazně by přibylo dvojjazyčných opštin s albánštinou jako druhým oficiálním jazykem.15 … Ostré spory se vedly i o hranice hlavního města, neboť podle nového návrhu na jeho hranice albánská menšina rovněž přesahuje potřebnou 20% hranici pro uskutečnění 14

jedná se například o střet zájmů komunálních politiků, ukončení mandátu, úřady místní samosprá vy, dozor nad výkonem místní samosprávy, spolupráci mezi opštinami, vládou a správními orgány, sdružování opštin, sousedskou samosprávu, ochranu místní samosprávy aj. 15 Ústava byla na základě Rámcové dohody změněna také v oblasti užívání jazyka. Makedonština zůstala oficiálním jazykem, nicméně v opštinách s menšinou přesahující 20% obyvatelstva se zavádí jako oficiální jazyk také jazyk dané menšiny. Stejně tak mohou opštiny používat vedle symbolů makedonských i symboly toho etnika, které v ní tvoří většinu. 16 Rosůlek, Přemysl: Makedonie, 2008, str. 96, 97

14

studenti.indd 14

13.10.2010 11:29:20

dvojjazyčnosti.“16 Vlna odporu proti tomuto návrhu zákona (zejména ze strany pravicové opozice), který snížil počet opštin ze 123 na 84, vedla k vypsání referenda proti zmíněným změnám v místní samosprávě na 7. listopadu 2004. Případné zamítnutí zákona v referendu by vedlo ke zpochybnění Rámcové dohody. Výsledek referenda nakonec nebyl právně závazný, protože se ho zúčastnilo 27% voličů, což bylo hluboko pod zákonem vyžadovanou 50% účastí. Kvůli referendu musel být odložen termín prvních komunálních voleb17 po vnitřním konfliktu. V komunálních volbách se volí 84 starostů, členové místních zastupitelstev a obyvatelé hlavního města Skopje volí starostu a členy městského zastupitelstva. Volit může každý občan Makedonie, který je starší 18 let a má trvalé bydliště v příslušné opštině. Starosta je volen většinovým volebním systémem. V prvním kole je zvolen ten z kandidátů, který obdrží více jak 50% hlasů voličů za podmínky, že se voleb zúčastní třetina oprávněných voličů. Pokud je jedna z těchto podmínek porušena, koná se za dva týdny druhé kolo, do kterého postupují ti dva kandidáti, kteří v prvním kole získali nejvíce hlasů. Starostou je logicky zvolen ten, kdo získá nejvíce hlasů voličů, přičemž konkrétní volební účast ve druhém kole již není vyžadována. Zastupitelé jsou voleni poměrným volebním systémem (při rozdělování mandátů se používá D’Hondtova metoda), volební účast není rozhodující. Kandidátní listiny jsou přísně vázané, voliči tak nemohou jednotlivým kandidátům udělovat preferenční hlasy. Starostové i zastupitelé jsou voleni na čtyřleté funkční období. Místní volby upravuje jednak ústava, ale především volební zákon, zákon o voličských seznamech, nařízení Státní volební komise, i další legislativa. První komunální volby po přijetí Rámcové dohody se tak místo října 2004 konaly ve dnech 13. a 27. března 2005.18 Volby neproběhly zcela bezproblémově, kvůli závažným pochybením během prvního kola voleb proběhlo v některých opštinách jejich druhé kolo až 10. dubna. Sledované byly především výsledky voleb v baště Albánců na makedonském území v Tetovu, ale také v hlavním městě Skopje. Komunální volby se staly střetem mezi jednotlivými politickými stranami, ať už makedonskými nebo albánskými, ale i mezi stranami ostatních etnik. Politická scéna byla rozdělena především národnostní linií, kdy proti sobě stály strany, které se ucházely o hlasy mezi daným etnikem. Celkem bylo zaregistrováno 379 kandidátů na starostu a 445 kandidátních listin k volbě zastupitelů. Ve voličských seznamech bylo zapsáno více jak 1,7 milionu oprávněných voličů. Státní volební komise uvedla, že volební účast byla 13. března 56,23%, 27. března 52,66% a 10. dubna 35,67%. Tyto komunální volby byly důležité především pro etnické menšiny žijící na území Makedonie, zejména pro Albánce, jejichž politickým představitelům otevřela Rámcová dohoda a na ni navazující zákony dveře řady radnic. 17

Volby do místních zastupitelstev proběhly také v letech 1996 a 2000. Ty ale de facto postrádaly charakter komunálních voleb, protože šlo spíše o střet mezi vládními stranami a opozicí. Ve zmíněných volbách zaznamenali na západě země dílčí úspěch albánští nacionalisté (Rosůlek, Pře mysl: Makedonie in: Cabada, Ladislav; Dvořáková, Vladimíra a kol.: Komparace politických systémů III., 2004, str. 263). 18 Informace o komunálních volbách v Makedonii v roce 2005 pocházejí ze Závěrečné zprávy OSCE – ODIHR. Blíže viz http://www.osce.org/documents/odihr/2005/06/15001_en.pdf

15

studenti.indd 15

13.10.2010 11:29:21

Ostatní menšiny, například Turci, se naopak cítili i přes postupující decentralizaci znevýhodněni. Volební zákon nově upravil také zastoupení žen na kandidátních listinách. V zastupitelstvech po volbách působilo 22% žen. Pro představu, na starostku kandidovalo celkem 18 žen, z nichž 3 byly nakonec zvoleny. Výsledky voleb uvádím v následující tabulce: Tabulka 2 – výsledky komunálních voleb v roce 2005 kandidátní listina zvolení zastupitelé zvolení starostové SDSM a její koalice 436 36 VMRO - DPMNE a její koalice 323 21 DUI 213 15 VMRO - NP 136 3 DPA - PDP 30 2 skupiny voličů 64 7 DA 20 xx Liga pro Demokracii 7 xx Národní demokratická strana 6 xx Svaz Rómů v Makedonii 6 1 ostatní 56 xx

Poslední makedonské komunální volby se konaly společně s volbami prezidentskými ve dnech 22. března a 5. dubna 2009.19 Ani tyto volby neproběhly zcela bezproblémově. Volební zákon, podle kterého se volby řídí, byl novelizován v roce 2008. Na základě sestavených voličských seznamů se voleb mohlo zúčastnit 1,8 milionu voličů. Celkem bylo zaregistrováno 364 kandidátů na starosty a 702 kandidátních listin. V 84 opštinách se 13 709 kandidátů ucházelo o obsazení 1 391 křesel v místních zastupitelstvech a v zastupitelstvu hlavního města Skopje. Volební účast v prvním kole voleb byla 56,88%, ve druhém kole 42,63%. V komunálních volbách mohou kandidovat registrované politické strany i nezávislí kandidáti. Pro podání nezávislé kandidátní listiny je ale podle volebního zákona nutné předložit seznam s podpisy těch, kteří kandidáta či kandidátní listinu podporují. Počet takových podpisů je odvislý od počtu obyvatel v konkrétní opštině, kde nezávislí chtějí kandidovat. Systém sbírání podpisů je ale poněkud obtížný. Občané mohou být podepsáni pouze pod jednou nezávislou kandidátní listinou, kterou musí podepsat mimo jiné také v místní kanceláři ministerstva spravedlnosti. Také tyto komunální volby byly důležité pro národnostní menšiny, v samotné Makedonii existuje 32 opštin, ve kterých žije více jak 20% obyvatel hlásících se k jinému etniku než makedonskému. Kromě makedonských a albánských kandidátů na starosty se o hlasy voličů ucházelo také 33 kandidátů hlásících se k jiným 19

informace o komunálních volbách v Makedonii v roce 2009 pocházejí ze Závěrečné zprávy OSCE – ODIHR. Blíže viz http://www.osce.org/documents/odihr/2009/06/38555_en.pdf

16

studenti.indd 16

13.10.2010 11:29:21

než výše zmíněným národnostem. Celkem byli zvoleni 4 starostové, kteří reprezentují menší etnické komunity, konkrétně Turky, Rómy a Srby. Mezi kandidáty na starosty bylo 13 žen, žádná z nich ale nebyla zvolena. Volební zákon vyžaduje, aby mezi třemi kandidáty byla vždy nejméně jedna žena, díky čemuž v místních zastupitelstvech po volbách zasedlo 27% žen. Výsledky voleb uvádím v následující tabulce: Tabulka 3 – výsledky komunálních voleb v roce 2009 20 VMRO - DPMNE DUI SDSM ND DPA Demokratiká strana Turků v Makedonii Svaz Romů Radikální strana Srbů v Makedonii Koalice SDSM, LDP, NSDP Koalice DUI a Hnutí za národní jednotu Turků v Makedonii nezávislí kandidáti strana / koalice

56 14 6 1 1 1 1 1 1 1 2

zvolení zastupitelé



SDSM DUI ND DPA VMRO - NP LDP NSDP Koalice SDSM, LDP Strana sjednocených demokratů Makedonie Demokratická strana Turků v Makedonii Koalice VMRO - NP, TMORO - VEP PEI ostatní

282 179 61 52 42 29 20 18 18 16 12 10 192

Makedonie se po složitém transformačním období stala relativně stabilní zemí. Proces decentralizace, který byl započat na základě schválené Rámcové dohody, je jen prvním 20

Jedná se o neoficiální výsledky voleb v takové podobě, v jaké byly uvedeny v Závěrečné zprávě OSCE – ODIHR. Dostupné na: http://www.osce.org/documents/odihr/2009/06/38555_en.pdf

17

studenti.indd 17

13.10.2010 11:29:21

krokem směrem ke stabilizaci vnitřní situace země. I přes různé národnostní problémy patřila ochrana národnostních menšin před rokem 2001 k jedněm z nejlepších v regionu. Makedonie je domovem řady etnických menšin a její budoucí vývoj bude odvislý především od schopnosti politických elit, ale i obyčejných občanů, domluvit se na celkovém směřování země. Konflikt z přelomu tisíciletí měl vážný dopad na vztahy mezi většinovými Makedonci a etnickými Albánci, nicméně spolupráce na komunální úrovni může představovat jednu z možných dílčích cest, jak vzniklé rozepře překonat, a jak z rozličných obyvatel Makedonie vytvořit fungující společenství. Cílem země by měla být úspěšná integrace do mezinárodních struktur, především NATO a Evropské unie, i když vzhledem k postojům některých sousedních zemí, především Řecka, může být tento proces zpomalen, ne-li ohrožen. Vliv na celkový budoucí vývoj v Makedonii tak bude mít nejen vnitřní situace, ale také situace v okolních státech. Použité zkratky DA DPA DUI LDP ND NSDP OBSE OSCE – ODIHR OSN PDP PEI SDSM TMORO – VEP VMRO – DPMNE VMRO – NP WTO

Demokratická alternativa Demokratická strana Albánců (albánská) Demokratický svaz pro integraci (albánská) Liberálně demokratická strana Nová demokracie Nová sociálně demokratická strana Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě OBSE – Úřad pro demokratické instituce a lidská práva Organizace spojených národů Strana demokratické prosperity (albánská) Strana pro evropskou budoucnost Sociálně demokratický svaz Makedonie Vlastenecká makedonská organizace za radikální obnovu – Vardar Egej Pirin Vnitromakedonská revoluční organizace – Demokratická strana makedonské národní jednoty Vnitromakedonská revoluční organizace – Národní strana Světová obchodní organizace

18

studenti.indd 18

13.10.2010 11:29:21

Literatura a zdroje

• Šesták, Miroslav a kol.: Dějiny jihoslovanských zemí, Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 1998, 756 str., ISBN 80-7106-266-9 • Rychlík, Jan; Kouba, Miroslav: Dějiny Makedonie, Praha, Nakladatelství Lidové noviny, 2003, 458 str., ISBN 807106-642-7 • Cabada, Ladislav: Makedonie in: Kubát, Michal a kol.: Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy, 1. vydání, Praha, Eurolex Bohemia, 2004, 432 str., ISBN 80-86432-90-4 • Rosůlek, Přemysl: Makedonie in: Cabada, Ladislav; Dvořáková, Vladimíra a kol.: Komparace politických systémů III., Praha, Oeconomica, 2004, str. 326, ISBN 80-245-0806-0 • Stojarová, Věra: Současné bezpečnostní hrozby západního Balkánu, kritická analýza konceptu bezpečnosti Kodaň ské školy, 1. vydání, Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007, 295 str., ISBN 978-80-7325-134-5 • Rosůlek, Přemysl: Po demontáži národního státu Makedonců in: Cabada, Ladislav a kol.: Nové demokracie střední a východní Evropy, Komparace politických systémů, 1. vydání, Praha, Oeconomica, 2008, 434 str., ISBN 978-80-2451388-1 • Rosůlek, Přemysl: Makedonie, 1. vydání, Praha, Libri, 2008, 130 str., ISBN 978-80-7277-342-8 www.sobranie.mk – internetové stránky Parlamentu Republiky Makedonie www.vlada.mk – internetové stránky Vlády Republiky Makedonie www.mls.gov.mk – internetové stránky Ministerstva pro místní samosprávu Republiky Makedonie www.zels.org.mk – internetové stránky Asociace jednotek místní samosprávy Republiky Makedonie www.stat.gov.mk – internetové stránky Státního statistického úřadu Republiky Makedonie www.skopje.gov.mk – internetové stránky města Skopje • Závěrečná zpráva OSCE – ODIHR o komunálních volbách v Makedonii v roce 2005 – dostupné na: http://www. osce.org/documents/odihr/2005/06/15001_en.pdf • Závěrečná zpráva OSCE – ODIHR o prezidentských a komunálních volbách v Makedonii v roce 2009 – dostupné na: http://www.osce.org/documents/odihr/2009/06/38555_en.pdf • Zákon o místní samosprávě (Official Gazette of RM, No. 5/29 January 2002), v anglické verzi dostupné na: http:// www.logincee.org/remote_library?partner=34&module=2&lang=EN • Rámcová dohoda – dostupné na: http://www.coe.int/t/e/legal_affairs/legal_co-operation/police_and_internal_se curity/OHRID%20Agreement%2013august2001.asp • Internetová encyklopedie Wikipedia (anglická, makedonská a česká verze) – en.wikipedia.org, mk.wikipedia.org, cs.wikipedia.org

19

studenti.indd 19

13.10.2010 11:29:21

Ekaterina Batueva

Department of Regional Studies, University of Economics, Prague The Macedonian-Greek issue in the global context The end of the 20th century and beginning of the 21st century are more and more affected with the ethnic revival all over the World. Questions of human rights, cultural freedom, national identities, and political autonomies are aroused every day with increasing sharpness. Clashes among civilizations, in the face of the ethnic nationalism, became not so important. This paper will focus mainly on European nationalism though national sentiments are also common in other parts of the World. The collapse of the Soviet Union and the breakup of Yugoslavia, as well as the separatist movements of Western Europe showed that ethnic issues are more than a threat to the Western World. During the last period of history can unified Europe be concerned with its big dream because in fact European states comprise a “puzzle” of heterogeneous nations with different languages, traditions, religions and values. On the one hand, the tendency for European Integration could help European countries to become a strong actor and stand in “the battle” with such superpower like United States and such great powers like China, Japan and Russia.21 However, due to enduring ethnic conflicts between European players, which play such a big role in their policies, cooperation and life of nations inside each state, this chance to be unified and strong actor on the global scene, can be completely lost. On the other hand, process of integration to European Union is accompanied by processes of democratization of the Eastern Europe; decline of the ethnic minorities value and growth of the ethnic majorities authority; spreading influence of mass media in growing intolerance and provocations in peoples’ minds due to political and national interests. In the name of unity governments prefer to forget or to eliminate national minorities, they homogenize nations, languages, and erase dialects.22 By itself, the existence of national minorities destroys the myth of unified state, and vice versa it proves multicultural, multilingual nature of nations like a heritage from the past. And therefore ethnic nationalism can be regarded like a natural reaction to preserve identities of peoples’ communities in the processes of assimilation and elimination.23 It can be stated, that real ethnic nationalism took its origin in 18th and 19th centuries, when the people of Europe started to feel themselves different and unique. The main difference between that one and modern nationalism was mentioned by Hobsbawn.24 21

In accordance with Buzan B, who sketched the security complex theory in 1983 and has applied it to later studies. Like an example “French case of Brittany identity” Referring to Loring M. Danforth, “The Macedonian Question, Ethnic transnational World ”, USA, 1995 24 Hobsbawn E., British Marxist historian and author. He had a profound influence on the understanding of European and particularly British history through his books and other writings. 22 23

20

studenti.indd 20

13.10.2010 11:29:21

He stated that, “national movements in the 19th century were engaged in the nation building process and their goal was seen in the processes of national unification and expansion; recent national movements are more concerned with state divisions, destructions of existing nations”. Macedonia can be presented like an example of revival of national sentiments in new emerging states. The Republic of Macedonia declared its independence in 1991 after the breakup of Yugoslavia. Nevertheless independence didn’t bring peace to this land: domestic issues affiliated with minorities (Albanian first of all) and issues with neighbors (Bulgaria, Serbia, and Greece) threatened the new state just from the day of its appearance on global geopolitical scene. Albanian minority, which is estimated to form about one-fifth of the republic’s population, requires “the political and territorial autonomy of Albanians in Macedonia” with following process of the formation of their own state. In relation to neighboring states, the Republic of Macedonia faces tough opposition from its “Balkan brothers”. Bulgaria on one hand, recognizes the existence of the state, but refuses to recognize the existence of the Macedonian nation concerning it with Bulgarians. Serbia just refuses to recognize the state. And finally Greece refuses to recognize the Macedonian state, the Macedonian nation, the Macedonian language with regard to the fact that all these terms are exclusively Greek.25 The Macedonian-Greek conflict The Macedonian-Greek conflict is a highly complex issue, combining together questions of history, territory, identity. Moreover, here can be added disputes about the presence of the Macedonian minority in northern Greece; recognition of the Republic of Macedonia as a sovereign and independent state among the Balkan countries and in global context. The Macedonian question itself put Serbia, Bulgaria and Greece to the outbreak of the Balkans Wars in 1912.26 Each of them tried to legitimate its territorial claims in regard with ethnic identity, linguistic affiliation, national consciousness and even religious loyalty among civilians. In 1960-1990’s in relation to political stability in the Balkan region27 this question was not so important. But already in 1990’s it became once again one of the dominant issues in the Balkan politics. This conflict had different arguments, was heated 25 26

In accordance with M. Danforth, 1995 Balkan wars, refers to two wars that took place in South-eastern Europe in 1912 and 1913. The First Balkan War broke out on 8 October 1912 when Bulgaria,Greece, Montenegro and Serbia, having large parts of their ethnic populations under Ottoman sovereignty, attacked the Ottoman Empire.The Second Balkan War broke out on 16 June 1913 when Bulgaria, dissatisfied with its gains, attacked its former allies, Serbia and Greece. Their armies repulsed the Bulgarian offensive and counter-attacked penetra ting into Bulgaria, while Romania and the Ottomans used the favourable time to intervene against Bul garia to win territorial gains. In the resulting Treaty of Bucharest, Bulgaria lost most of the territories gained in the First Balkan War. 27 Referring to M. Danforth, 1995

21

studenti.indd 21

13.10.2010 11:29:21

on different levels and by numerous organizations. Experts, scientists, politicians and leaders of local ethnic organizations are involved in this question. Furthermore, civilians and mass media provoke each other in this “battle”. Below I will try to present both positions and main arguments of each side in regards with every aspect. Greek opposition stresses following points: 28 • Macedonians should not be recognized as Macedonians because Macedonians have been of Greek nationality since 2000 BC; • Those Macedonians whose language belongs to the Slavic family of languages, must not call themselves Macedonians because 4000 years ago, Macedonians spoke Greek and still speak nothing but Greek; • Macedonia has no right to call itself by this name because Macedonia has always been and still is a region of Greece. Macedonian position points out: 29 • Ancient Macedonians were distinct European people, conscious and proud of their nationality, their customs, their language, and their name. The same applies to the modern Macedonians today; • Ancient Macedonians regarded ancient Greeks as neighbors, not as kinsmen. Greeks treated Macedonians as foreigners (“barbarians”) whose native language was Macedonian, not Greek; • Macedonia was never a region of Greece. On the contrary, ancient Greece was subjected to Macedonia. In 1913, modern Greece and her Balkan allies partitioned Macedonia. If today a portion of Macedonia belongs to Greece, it is by virtue of an illegal partition of the whole and occupation of a part of Macedonia. Before 90’s Greek position regarding the Macedonian question was that “Macedonia” is geographic term referred to the inhabitants of the Balkans (in relation to ethnic or national identity) and, as the “Republic of Skopje”30 occupies only a part of the territory, known as Macedonia. They have no right to use the term in the name of a country, region or in general. According to Greek sources such usage of ancient and “Hellenic” term can be compared with the situation like if any European country will name itself the “Republic of Europe”. In 1990’s at the meetings on the Conference on Security and Cooperation in Europe, Macedonians from Northern Greece were charging the Greek government with violating human rights, and the “Republic of Skopje” started to seek recognition as an in-

28 29 30

http://www.historyofmacedonia.org/MacedonianGreekConflict/conflict.html http://www.historyofmacedonia.org/MacedonianGreekConflict/conflict.html Republic of Skopje, term or Greek position, named in accordance with the capital of the “Republic of Macedonia” 31 Referring to M. Danforth, 1995

22

studenti.indd 22

13.10.2010 11:29:21

dependent state under the name of the “Republic of Macedonia”.31 This step made the Macedonian question tougher, and Greek position became more severe: “Macedonia is simply the region of Greece like Crete, Thessaly and Peloponnesus”. 32 As Alexander the Great and ancient Greeks are concerned with Macedonia, only Greeks have the right to name themselves Macedonians. Since Macedonia and everything associated with it is the Greek heritage, the Slavs and Southern Yugoslavia,33 known before 1944 as “Bulgarians”, have no right to identify themselves as Macedonians. Both positions – Greek and Macedonian – as it was mentioned before are based on three issues: the existence of the Macedonian nation, the Macedonian language and the Macedonian minority in Greece. Greek nationalists insist that Macedonia was a Greek state with a Greek population, who spoke a dialect of Ancient Greek, had Greek names and had the same system of Gods like other Greeks. In the 4th century Alexander the Great unified arguing Greek city-states and spread Greek civilization throughout the known world.34 Furthermore, Greek opposition stress that apart from Greeks, who are known all over the centuries, “Macedonians” were created by Yugoslavian president Tito in 1944. Greek nationalists describe the Macedonian nation as “false”, “imaginary” nation.35 According to them, Tito just took the name of the territory and without any justification created new nationality from mix of Albanians, Serbs, Turks, Vlachs, Greeks and Gypsies, who were living on this territory.36 Regarding the issue of language, ancient Macedonians spoke Greek, and non-Greek Slavic language, now spoken in “Republic of Skopje” can’t be called the “Macedonian language”. According to experts,37 before the WWII there was no such language, it was more like mix from Greek, Turkish, Vlach and Albanian words. And in 1944 Tito artificially transformed this rural dialect to official language of Macedonia. In regard to the question of ethnic minorities in Greece, in accordance with the official position of Greece: “there are no ethnic or national minorities in Greece at all. Greece is a country with practically ethnic, linguistic and religious homogeneity and unity”.38 To sum up, by naming the “Republic of Skopje” by name the “Republic of Macedonia” the Slavs steal Greek name, Greek culture and Greek heritage, and in addition they falsify Greek history. Calling themselves like Macedonians, Skopians39 made real that all the Hellenic history can’t be associated like this anymore. In turn, it threats Greeks that a lot if their heritage becomes the property of Slavs.

32 33

In accordance with M. Danforth, 1995 The Slavs in Southern Yugoslavia descended from the Slavic Tribes and settled in Macedonia in the 6th century A.D. 34 Referring to M. Danforth, 1995 35 More appropriate to use terms of “invented”, “imagined” nations in the meaning of “constructed”, “created”, not in the meaning of “false” and “imaginary”; 36 Referring to M. Danforth, 1995 37 Kofos, E., Greek historian, counselor in the Greek Foreign Ministry, 1989 38 Angelopoulos, A., Greek professor, has written books about religion, church history, Orthodoxy, 1979 39 Skopians, here like inhabitants of the “Republic of Skopje” in accordance with Greek opinion

23

studenti.indd 23

13.10.2010 11:29:21

According to Macedonian position, ancient Macedonia was home to many tribes during centuries, and was never settled by Greeks. Moreover, Macedonians concern Greeks only like dangerous neighbors, not more. Regarding the issue of the Macedonian language, Macedonian position insists that this language existed for centuries and was not recognizable by Greeks. Moreover, they stress the point that Alexander the Great spoke not only Greek, but also Macedonian as far as he fought with Greeks of that time, and even didn’t treat them with respect.40 From the 6th century the Slavs occupied these territories in Greece and process of assimilation with locals began, creating modern nations of Balkans and their modern languages. From 1014-1204 Macedonia was part of the multicultural Byzantine Empire. In the next centuries Macedonians fought foreign invaders and at last in 15th century along with Greece and rest of Balkans were invaded by Turks for 500-years rule. Only in 1871 the so-called “Macedonian question” arose when neighbors of Macedonia (Bulgaria, Serbia and Greece) started their propaganda that Macedonians do not exist, that Macedonia was always populated by Greeks, Bulgarians, and Serbs. But more significant event can be concerned with the Balkan Wars, which ended with the division of Macedonia among the Balkan states. Greece was awarded Aegean Macedonia and renamed it to “Northern Greece”; Bulgaria gained “Pirin Macedonia”, Serbia took “Vardar Macedonia” and renamed it to “Southern Serbia”. The same year Greeks and Serbs started assimilation politics according to the principle “only Serbs to the North and only Greeks to the South”.41 Macedonians in Aegean Macedonia didn’t let Greece to claim that land is exclusively Greek. In accordance with Macedonian opposition, Macedonians resist the process of Hellenization42 and it made essential for Greeks to start the process of driving this minority out of Macedonia. Therefore, Greece made agreements with Bulgaria and Turkey for exchange of population. The end of the WWII made Macedonians finally recognized as distinct people with their own nationality, language, and culture in Yugoslavia. The Republic of Macedonia was not anymore “Southern Serbia” but an integral part of federal Yugoslavia. When the Republic of Macedonia became independent in 1991, Greece urged the world not to recognize Macedonia under that name because Macedonia’s Constitution “threatens the security and integrity of Greece”.43 Next step of Greece was trade embargo on Macedonia due to the refusal of the Macedonian President Gligorov to rename the country, nation, and language, and change the constitution. In turn, this embargo had significant impact on Macedonia’s economy. Firstly, Macedonia became landlocked due to the UN embargo from the north and the Greek embargo to the south. Greece announced that the embargo will be removed only in the 40 41 42

http://www.historyofmacedonia.org/MacedonianGreekConflict/conflict.html http://www.historyofmacedonia.org/MacedonianGreekConflict/conflict.html Hellenization, term used to describe the spread of ancient Greek culture, and, to a lesser extent, language 43 http://www.historyofmacedonia.org/MacedonianGreekConflict/conflict.html

24

studenti.indd 24

13.10.2010 11:29:21

case of satisfaction of all points mentioned by it. Some time later the embargo was taken off but still both countries are in tough position to each other. As it is seen from presented points of view, both parts are insisting that their history is the only one right. And, therefore, these views, heated by intolerance of communities, make it impossible to solve such a dispute quickly and effectively. Up to the moment, the naming issue has not yet been resolved. Various names were proposed during years, such as “New Macedonia”, “Upper Macedonia”, “Slavo-Macedonia”, “Nova Makedonija”, “Macedonia (Skopje)” and so on. However, in accordance with Greek position continuous usage of the term of Macedonia was not appropriate. Greek opposition suggested the names like the “Republic of Skopje”, but the Skopje government and Skopians themselves refuse any solution which will eliminate the term “Macedonia” from the country’s name. Disputes about the name led two close countries to the situation when not only political and national identities suffer from it but as well economic aspects and international cooperation. With reference to main partners of the “Republic of Skopje” Greece is still the main investor as well as Germany, Italy, USA, Austria, and Turkey. The solution of the Macedonian question will lead to coherent cooperation between the Balkan countries and international partners. Last point of this dispute, lasting for 19 years, is connected with April of 2010.44 The Greek government recommended possible name for the “Republic of Skopje” due to fast and effective solution of conflict. “Northern Macedonia” as possible name could be one of the best solutions for both countries, however the president of the “Republic of Skopje” Nicola Gruevski rejected this term again. Time will show the end of the story. Instead of conclusion, I would like to point out that such ethnic conflicts among nations, which in fact share common values, traditions and culture, are only a tool in the “political games” of governments. People and especially nation’s elite shouldn’t participate in provocations and warming of intolerant and national sentiments. In my opinion, global community should first of all accept the ideas of multicultural and mixed-language background of every nation and should try to gain more synergies from it and minimize possible conflicts. Cooperation and dialogue are engines of future. Bibliography

• Loring M. Danforth: “Ethnic Nationalism in a Transnational World. The Macedonian conflict”, USA, 1995; • Wieland, Carsten: “One Macedonia with three faces: Domestic Debates and Nation Concepts”, 2000; • Veremis, Thanos: “Greece’s Balkan Entanglement”, Athens 1995 • Hradečný, Pavel – Dostálová ,Růžena (edd.): Dějiny řecka, Praha 2009 • Rychlik, Jan – Kouba, Miroslav: Dějiny Makedonie, Praha 2003 • Macedonia in figures 2007, Republic of Macedonia State Statistical Office, Skopje, 2008 • Demidenko, S.: “Macedonia in the context of the Balkans’ problems”, full text can be found on http://www.rau.su/observer/N05_96/5_07.HTM • Macedonian crisis, more on http://nationalism.org/pioneer/makedonia.htm • Romanenko, S. : “The Macedonian tie of the Balkans’ problems”,

44

http://www.eubusiness.com/news-eu/greece-macedonia.404

25

studenti.indd 25

13.10.2010 11:29:21

more on http://www.polit.ru/analytics/2008/06/09/makedon.html • Engelgardt, G.: “Regional and separatist movements in the Balkans countries” more on http://www.apn.ru/publications/article19820.htm • http://www.eubusiness.com/news-eu/greece-macedonia.404 • Amelin, V.: “Ethnic conflicts. Ways to prevent and to regulate”, more on http://www.mininform.orb.ru/books/opyt/amelin.htm • Engstrom, J.:”The power of perception: The impact of the Macedonian question on inter-ethnic relations in the republic of Macedonia”, Ethnopolitics, London, 2002 • http://www.historyofmacedonia.org/MacedonianGreekConflict/conflict.html

26

studenti.indd 26

13.10.2010 11:29:21

Marie Stojanovová

Filosofická fakulta, Univerzita Karlova Bulharsko: Komunismus a revoluce po balkánsku I. Živkovův příchod na bulharskou politickou scénu a jeho důvody Když se roku 1953 mezi mrtvé „poroučel“ tatíček Stalin, nemile to zaskočilo bulharského I. tajemníka KS Valka Červenkova, který měl Stalina jako jediný zdroj své legitimity, již od počátku velmi pochybné, neboť Červenkov strávil víc jak dvacet let svého života v exilu v SSSR a tomu odpovídala i podpora, kterou měl doma v Bulharsku. Červenkov, který se nešťastným způsobem zapsal do historie jako jeden z nejhorších reformátorů zemědělského sektoru, napodoboval model fungování SSSR, kde se jen dalo a jak se dalo. To vedlo v Bulharsku ke katastrofálním následkům. Během tří krátkých let, naplněných kolektivizací, se mu totiž podařilo zničit systém malých usedlostí, který fungoval od osmanské nadvlády a na němž byla závislá téměř všechna bulharská města. Tuto skutečnost kriticky komentoval bulharský novinář Georgi Markov, který byl zavražděn v Londýně pomocí deštníku, jehož hrot byl naplněn jedem. Markova tak nejspíš jeho novinářská pravdomluvnost stála život. Červenkov sice v návaznosti na události v SSSR provedl jakousi mírnou „sebekritiku“ a odvážil se dokonce zlehka zkritizovat kult osobnosti, k zásadnějším změnám ve směřování jeho politiky to ale nevedlo. Nástup kolektivního vedení v Moskvě vnesl zmatek do celé komunistické strany Bulharska a způsobil Sofii nejeden problém. Smrt Stalina se nepromítla jen do skleslých nálad komunistických politiků, ale i do bulharského hospodářství, které už samo o sobě bylo v krizi. Nyní, když přestaly ze SSSR proudit dodávky surovin, pělo téměř labutí píseň. Jedinou reakcí, na niž se Červenkov v dané situaci zmohl, tak bylo tiché předání postu mladému válečnému hrdinovi Todoru Živkovovi. Tento nadějný politik budil zdání, že by snad mohl zachránit poslední zbytky upadající popularity komunistů a vdechnout tak režimu nový život. Jak se ale záhy ukázalo, i on měl své „liberální“ meze, přes které nehodlal zajít. II. Živkovovy začátky V roce 1956 zazněla z úst Chruščova tzv. „tajná řeč“. Todor Živkov se ji rozhodl nezveřejnit, aby tak příliš neohrozil svoji legitimitu. Správně však pochopil, že by nebylo úplně ve prospěch režimu, kdyby na nové okolnosti a podněty přicházející ze SSSR nereagoval vůbec. Svolal proto plenární zasedání ÚV KSB, které slíbilo provést určité reformy a liberalizaci. Červenkův pád, přes zjevnou snahu mu zabránit, už se nedal odvrátit. Živkov si totiž získal důležitou podporu – podporu samotného Chruščova. „Politický vaz“ Červenkovi nakonec zlomilo dubnové plénum, které mělo původně jen uklidnit situaci. Uvolnění se šířilo téměř všemi ruskými satelity v Evropě a Bulharsko nebylo výjimkou. Na krátkou dobu dvou let pak získává Bulharsko kolektivní vedení, jsou udělovány amnestie bulharským emigrantům, kteří byli dříve odsuzováni k tres-

27

studenti.indd 27

13.10.2010 11:29:22

tům smrti a jejichž rodiny byly pro výstrahu dalším útěkům posílány do pracovních táborů, a dochází k rehabilitaci spolupracovníků hlavní oběti stalinistických monstrprocesů, Trajčka Kostova. Komunistické Bulharsko si až příliš často bralo příklad z Ruska, a tak když se v r. 1957 Chruščov zbaví kolektivního vedení, vycítí příležitost pro rychlý start hvězdné kariéry i Todor Živkov, který se odmítne dále dělit o moc. A podobně jako v SSSR se ani jemu této moci nedostane legální cestou, ale skrz likvidaci jeho odpůrců a návratu k „tvrdému komunismu“, který byl provázen např. i znovuotevřením nechvalně známých koncentračních táborů – Lovč, Belene a Skravena. III. Dlouhá léta Živkovovy vlády Todora Živkova bychom mohli považovat za jakousi legendu mezi všemi komunistickými vůdci východního bloku. Ve své funkci byl totiž rekordně dlouhou dobu. V průběhu let se mu dokonce znovu a znovu dařilo získávat si důvěru všech komunistických vůdců, kteří se střídali v Moskvě a ze své pozice rozhodovali o politické životnosti svých vazalů v satelitních státech. Snaha zajistit si podporů vládců Kremlu vedla Živkova až k nabídce na možné připojení k Rusku v jakési konfederaci nebo federaci. Od počátku však bylo zřejmé, že ani Živkov svoji nabídku nemyslel zcela upřímně, protože by tímto spojením nic nezískal, ale jen ztratil. A ztratil by to nejcennější, co každý takový samozvaný vůdce má – moc. Samotný SSSR po spojení s Bulharskem nijak zvlášť netoužil. Vlastně ani nebylo o co stát. Z připojení by pro Moskvu plynuly jen mezinárodní konflikty a možné ohrožení klidu v nestabilním regionu Balkánu. Živkov ale nebyl natolik zaslepen svým pohledem k vyšším politickým cílům, aby mu nebylo zřejmé, že pokud poroste sociální nespokojenost, pak ho v křesle vedoucího strany, a tím pádem i státu, nic neudrží. To ho vedlo ke snaze o zvýšení sociální úrovně občanů např. zvyšováním minimálních důchodů nebo zaváděním povinného pojištění. Vše ovšem na úkor veřejného rozpočtu, který byl nenasytný. Živkov cítil nutnost být zadobře se svými sousedy, proto spolupracoval jak s Řeckem a Titovou Jugoslávií, s níž byly ale v opakovaných periodách vyvolávány konflikty ohledně sporné otázky Makedonie, tak s Tureckem. V zahraniční politice byl Živkov velmi aktivní, také v r. 1968, kdy razantně podporoval zásah proti demokratizačním snahám ČSSR, a poté v letech 1980-1981, kdy mu „v žaludku ležela“ polská Solidarita. Na počátku 70. let byly zaváděny nové změny v zemědělství, které měly vést k větší konkurenceschopnosti a výnosům. Po celém Bulharsku tak z nařízení vyšší moci vznikaly jakési agrárně průmyslové komplexy, které ale místo toho, aby zemědělství pomohly, ho jen rychleji likvidovaly. Komplexy byly naprosto neefektivní a způsobily definitivní odtržení lidí od půdy. Jediné co alespoň z části pomáhalo plnit státní kasu a kapsy komunistických byrokratů, byl rozvoj turistiky na černomořském pobřeží a v bulharských horách. Přestože nespokojenost s Živkovem narůstala v průběhu let i v jeho vlastních řadách, měl dost sil na to, aby se s odstředivými tendencemi ve straně vypořádal, a tím spíš

28

studenti.indd 28

13.10.2010 11:29:22

pro něj bylo snadné likvidovat odpůrce nestranické. Chybějící opozice, která by byla schopná efektivně zasáhnout do komunistické politiky, neexistovala a to umožnilo Živkovovi výrazně upevnit svou moc, což stvrdilo referendum o nové ústavě, která byla přijata téměř 100% voličů, což je výsledek postačující k tomu, aby bylo zřejmé, jak moc toto referendum bylo „svobodné“. Nová ústava především zakotvovala vedoucí úlohu KSB, charakterizovala Bulharsko jako socialistický stát a zřizovala tzv. Státní radu, což byla instituce s velmi silnými pravomocemi, volená z poslanců NS. Předsedal jí sám Živkov, čímž se vlastně stal formální hlavou státu. Zajímavou osobností, které měla v 70. letech poměrně silný vliv na chod domácí politické scény, byla Ljudmila Živkovová, dcera Todora Živkova. Angažovala se především v oblasti kultury, kterou silně propagovala a zasloužila se tak o posilování bulharských kulturních tradic. Na posílení kultury se jí dařilo získávat nemalé finanční částky, a tak se téměř každé regionální město v Bulharsku mohlo chlubit vlastním divadelním souborem. V náboženství spatřovala součást národního dědictví, a proto výrazně zvýšila investice do oprav kostelů a klášterů současně s podporou jejich působnosti hlavně v oblasti vzdělávání. Nemalou zásluhu měla na propagaci Bulharska v zahraničí. Nebývalou měrou se jí podařilo otevřít zemi Západu především díky organizování výstav týkajících se thrácké minulosti v těch nejslavnějších výstavních sálech světa. Díky své činnosti v kulturní, ale i sociální sféře se stala celostátně nejoblíbenější členkou politbyra, ale její úspěšnou kariéru ukončila nenadálá smrt uprostřed velkolepých příprav na oslavy 1300. výročí bulharské státnosti. V 80. letech na Bulharsko těžce dolehla socio-ekonomická krize. Přestalo se dostávat věcí z dovozu, na nichž ale byla většina Bulharů životně závislá. Závislost na Rusku se projevila i v tomto případě, kdy bylo Bulharsko po omezení dodávek ropy a oleje téměř bez zdrojů a muselo je za tvrdší měnu dovážet odjinud. Růst státního dluhu se tím jen urychloval. Živkov v takovou chvíli nutně potřeboval pozornost Bulharů obrátit jiným směrem a vsadil na kartu nacionalismu až xenofobního. Šovinismus s xenofobií se nabízely jako ta nejsladší cukrátka, která ukonejší nespokojené obyvatele. To, co se úplně nepovedlo Osmanům za několik století jejich nadvlády, zvládl Žižkov provést za pár let. Soužití mezi Bulhary na straně jedné a Turky, Pomaky a Romy na straně druhé se na mnoha místech stalo dále nemyslitelné. Nenávist, kterou v národě Živkov před tolika lety probudil, se v mnoha myslích udržela dodnes. Už během padesátých let se režim snažil začlenit do společnosti Romy a Vlachy. Nutno podotknout, že stejně jako tomu bylo u Turků později, i v tomto případě šlo o nedobrovolnou změnu identit, tedy jakési povinné přejmenování. Fasádu domu lze změnit, jeho základy ale přestavíte těžko. Živkovova snaha „obrodit“ bulharské Turky musela mít v konečném důsledku naprosto opačný efekt. V 60. letech začal režim omezovat turecké školy a v 70. letech si našel obětního beránka v bulharských Pomacích, kteří byli nově zařazeni mezi menšiny. Během let 1968 – 1978 Bulharsko „dobrovolně“ opustilo na 130 000 Turků, které Živkovův režim spíše „vytlačil“ až do Turecka. Jako by Živkov nepochopil katastrofální důsledky prvních odchodů, zahájil v r. 1984 tzv. „regenerační proces“, který se týkal neuvěřitelného množství 850

29

studenti.indd 29

13.10.2010 11:29:22

000 Turků, kteří tvořili skoro 10% celé bulharské populace. Předchozí turecký exodus vláda obhajovala s tím, že odešli pouze etničtí Turci, kteří vlastně do Bulharska nikdy nepatřili, a že ti, jež zde zůstali, jsou vlastně jakýmisi ztracenými Bulhary, kteří byli poturčeni za osmanské nadvlády, a nyní přišel ten pravý čas, aby se začlenili do nového státu tím, že se přizpůsobí jeho proklamované etnicko-kulturní homogenitě. Toto monolitické Bulharsko bylo ale jen snem jeho „architektů“. Nestálo a ani nemohlo stát na reálném historickém podkladu. Nicméně komunistické heslo „poručíme větru dešti“ si evidentně osvojili i komunističtí pohlaváři Bulharska, protože v r. 1985 začalo opět masově docházet ke změnám jmen – tzn. jako muslim jste měl povinnost vybrat si ze seznamu nové slovanské jméno . Snaha vlády tím však zdaleka neskončila. Jejími dalšími kroky bylo zavírání tureckých medres, nebo zabavování tureckého tisku. Nebála se jít tak daleko, že za trestné považovala dokonce i veřejnou promluvu v turečtině. Jak vidno, něco jako rasové zákony není věc, která by mohla být považována za minulost. Bohužel. Turci se samozřejmě proti vládním nařízením ozvali. Turecké bouře ale komunismus ohrozit nemohly. A jak se k nastalým nepříjemnostem postavil západní svět? Nepokoje zpozoroval, byl jimi znepokojen a lehce je kritizoval, ale dál půjčoval Živkovovi miliony a více se událostmi nehodlal zabývat. Jako by tomu dnes bylo jinak… Turecko samotné si nepřálo konflikt, a tak pouze deklarovalo svoji ochotu tyto „šikanované“ Turky přijmout na svoje území a skutečně tak asi ve 300 000 případech učinit muselo. Nakonec ale i Ankara musela uzavřít hranice, protože si už jen z ekonomických důvodů nemohla dovolit přijmout další Turky, kteří sebou neměli téměř nic. Odchod tak ohromného množství obyvatelstva, které navíc nepatřilo k těm nejnuznějším vrstvám, prohloubilo v Bulharsku krizi už tak mající obří rozměry. Její důsledky byly katastrofální. V některých místech téměř zkolabovalo zásobování, které ve svých rukou měla právě turecká menšina. Pole, která byla Turky obdělávána, byla ponechána ladem, a zvířata, která si někdo neprávem nepřivlastnil, umírala. (Turci, kteří se po r. 1989 vraceli domů, nenašli téměř nic z toho, co v Bulharsku zanechali.) Pro Turky byl exodus o to horší, že „v Bulharsku byli Turky a v Turecku Bulhary“. Díky tomuto „dobrovolnému vystěhování“ statisíců se Bulharsko navíc dostalo do ještě hlubší mezinárodní izolace. SSSR se v 80. letech potýkala s hlubokou hospodářskou krizí, která se díky propojení obou ekonomik (pokud se vůbec dá mluvit o bulharské ekonomice) musela nutně projevit opětovným výrazným zhoršením i na bulharské straně. A protože neštěstí nechodí nikdy samo, byla krize ekonomická provázena i tou politickou. Bulharští komunisté byli okolnostmi přímo dotlačeni k tomu, aby provedli určité reformy, které ale ve výsledku zcela nedostačovaly. Zmírnění cenzury a konec „dobrovolných“ masových demonstrací na podporu komunismu situaci nedovedly zachránit. Úkolem reforem měla být stabilizace poměrů, ale afekt měly nakonec úplně opačný. Vládl po nich ještě větší chaos než před nimi.

30

studenti.indd 30

13.10.2010 11:29:22

IV. Konec Živkovova režimu Ani politici nejsou ušetřeni běhu času, přestože v mnoha případech dělají vše proto, aby tuto nezvratitelnou pravdu změnili. Ani Živkov nemohl přežít svůj čas. Ani ten, který mu byl vyměřen pro výkon politické funkce. Důvodů pro to bylo několik. Masy nespokojených lidí se po několika desítkách let začaly více mobilizovat. V Bulharsku z trochu zvláštních příčin. Šlo většinou o mladé lidi, kteří byli v komunismu vychováni, proti ideologii strany jako takové zprvu nic nenamítali. Důvod, pro který původně vyšli do ulic, byl jiný. V Bulharsku, stejně jako v mnoha jiných zemích komunistického bloku, jako bylo například Polsko, nebyl brán při výrobě, zemědělství a zpracovatelském průmyslu jakýkoli ohled na životní prostředí. Environmentální degradace byla obrovská. Tak obrovská, že donutila povstat obyvatelstvo celého státu. První vážné nepokoje kvůli katastrofálnímu stavu životního prostředí vypukly v severobulharském městě Ruse, kde protestovaly tisíce lidí. Pro režim byl tento problém o to více nepříjemným, že protestanti se nevymezovali vůči vládě nebo komunismu jako takovému, a nemohli být tudíž považováni za třídní nepřátele. Tolik tedy důvod první. Důvod druhý byl také poněkud nezvyklý. Chování komunistických politiků bylo k obyvatelstvu jistě přezíravé nejen v Bulharsku. Co už ovšem opravdu překročilo jakési pomyslné meze, bylo jednání strany po výbuchu Černobylské elektrárny. Většina bulharského území byla výbuchem zasažena a vzhledem k tomu, že Bulharsko bylo silně zemědělským státem a potraviny, jako byla zelenina a ovoce si obyvatelé na malých výměrách půdy pěstovali k okamžité domácí spotřebě, bylo přímo ohroženo jejich zdraví. Vláda na nastalou situaci reagovala, a to způsobem sobě vlastním, když si objednala dovoz zdravých potravin z Egypta…samozřejmě určených pouze pro spotřebu členů vlády, parlamentu, tedy vrcholných komunistů a několika privilegovaných. Třetí důvod byl čistě osobního rázu. Není člověk ten, který by se zalíbil lidem všem. A ani Živkov nebyl výjimkou. Pro Gorbačova byl jakousi „mumií“ minulosti, vzpomínkou na břežněvovská léta stagnace. Agenda Moskvy se měnila, ale bylo zřejmé, že ta sofijská toho pod Živkovovým vedením nebude schopná. Lidově řečeno, Živkov Gorbačovovi „nebyl po chuti“. Živkov sám už měl být ke konci 90. let v politickém důchodu, protože se u něj začalo stupňovat jeho paranoidní chování, které se projevovalo především tím (jak je u podobných lidí, u nichž se koncentruje příliš moci zvykem), že všude viděl špiony, kteří na něj připravovali spiknutí. Zařadil se tak mezi další „slavné paranoiky“ v čele s takovými „velikány“ jako byli Stalin nebo Hitler. A konečně důvod čtvrtý, který se ukázal jako nejdůležitější – nespokojenost ve vlastních řadách. Komunismus v Bulharsku mohl vydržet jen tak dlouho, dokud se nezačaly množit protesty zevnitř strany. A ty v 90. letech začaly vyskakovat jako houby po dešti. Rostl navíc i počet neformálních skupin. První nepolitické strany vznikaly již od 80. let , ale v 90.letech byl tento trend ještě výraznější (opět souvisel především s environmentálními iniciativami). Nejdůležitějšími se staly skupiny jako Ekoglasnost (spojena s bojem za zlepšení životního prostředí), Podkrepa nebo Výbor na obranu lidových práv.

31

studenti.indd 31

13.10.2010 11:29:22

Od léta 1989 pak akce proti Živkovovi, který byl pro většinu obyvatel ztělesněním jejich špatné situace, začaly nabírat veřejný charakter. Do karet demonstrantům hrála i mezinárodní situace, sametová revoluce v ČSR, prosincové povstání Rumunů proti Cauceskovi a rozpory uvnitř samotné BKS, především v nejužším vedení – ústředním výboru. Ve straně se postupně začala formovat platforma, která se shodla na tom, že Živkov patří minulosti, že už zkrátka nevyhovuje novým poměrům. Do čela této platformy se postavil Petar Mladenov, který měl nemalé politické ambice a donutil Živkova k rezignaci na post tajemníka ÚV a Státní rady. Tímto pokojným aktem tak došlo ke zhroucení celého komunistického režimu v Bulharsku, který se zdál být po celá dlouhá desetiletí téměř nezničitelný. Nakonec tedy Živkov skončil svoji kariéru „palácovým pučem“, kterého se obávají všichni „diktátoři“, díky lidem, kteří nebyli demokraty nebo liberálnějšími komunisty, ale paradoxně měli naopak lepší vztahy s Kremlem. V. Události nabírají spád 10.11.1989 se Petar Mladenov (v letech 1971 – 1989 byl ministrem zahraničí) postaví do čela komunistů a čtyři dny nato, vzniká jako protiváha vládnoucích komunistů Svaz demokratických sil SDS, (z několika disidentských skupin, politických stran spíše v embryonálním stádiu vývoje a obchodního společenského hnutí – Podrepy), jejímž lídrem se stane Želju Želev. Želev, autor za komunismu zakázané knihy o fašismu, v níž každý pozorný čtenář jasně viděl spojitost s komunistickým Bulharskem, byl velice důležitou osobou pro stabilitu, integritu a rozvoj liberalismu především díky sebekritické reflexi post-komunistického Bulharska. Podařilo se mu svojí autoritou urovnávat nepřehlednou situaci, měl obrovský podíl na uspořádání bulharského politického středu, ale především se zasloužil o marginalizaci bulharského nacionalismu a neo-komunistické xenofobie. 18.11. 1989 se před chrámem Alexandra Něvského v Sofii uskuteční masová demonstrace, požadující liberalizaci bulharské politiky. Dochází k rychlému obnovování zaniklých politických stran jako byla sociální demokracie, radikálové nebo Demokratická strana. Na schůzce komunistů je slíbeno, že BKS „otočí list“ a zahájí novou, lepší éru Bulharska. BKS slíbí parlamentní demokracii a svolá mimořádný sjezd. A po prohlášení, že bulharská ekonomika je téměř před „srdečním infarktem“, se dokonce odváží k veřejnému oznámení, jak obrovský státní dluh leží na bulharských daňových poplatnících. V rámci vyrovnání se s minulostí je poměrně brzy zahájen soudní proces s Živkovem, který je vyloučen ze strany a obviněn ze zločinů proti státu. Odsouzen je na 7 let. Ze strany SDS jsou vyžadována „jednání u kulatého stolu“ a komunisté na ně vlastně rádi přistupují. 29.12.1989 vyhoví vláda požadavkům opozice a jsou obnovena práva bulharských Turků, kteří se mohli vrátit zpět do Bulharska, zaměstnání atd., BKS se navíc veřejně distancuje od Živkovova „obrodného procesu“. Vzápětí se ale proti těmto nařízením uskuteční několik spontánních bouří, které jsou vyvolány především strachem Bulharů ze ztráty majetku, který si neprávem přivlastnili, když ho tu vyhnaní Turci museli

32

studenti.indd 32

13.10.2010 11:29:22

ponechat. Naprosto protichůdné tendence uvnitř bulharské společnosti a vyostřená nesnášenlivost vedou ke vzniku dvou hnutí : tureckého „Hnutí za práva a svobody“ Ahmeda Dogana a „Celonárodního výboru na obranu národních zájmů“, které má naopak hájit zájmy Bulharů. Návrat tureckého majetku do rukou jeho právoplatných majitelů se tak stane velice ožehavým politickým tématem. Strach z možné polarizace společenské situace nakonec vede až k jakémusi „spojení“ komunistů se SDS a dohodám na společném zajištění základu pro budoucí multipartijní systém. K mohutné emigraci Turků dojde i po pádu komunismu, a to na počátku 90. let, především z důvodu kolapsu bulharské ekonomiky a deprivace z návratu některých bývalých vysokých představitelů komunismu, kteří pro Turky symbolizovali bezpráví na nich páchané, do vysokých pozic ve státě. Věta o vedoucí úloze BKS ve státě a společnosti zmizela z ústavy až v polovině ledna 1990. Podle politického rozložení sil to ale úplně zřejmé nebylo. Komunisté na svém mimořádném XIV. sjezdu vlastně jen „převlékli halenu“ a přejmenovali se na Bulharskou socialistickou stranu - BSP, tedy jakési „reformované komunisty“. Přihlásili se k demokratickému socialismu a navrhli restrukturalizaci hospodářství a privatizaci. 16.1. 1990 se uskutečnilo proklamované jednání u „kulatého stolu“, kterého se zúčastnilo 24 organizací, stran a hnutí a jemuž dohromady předsedali Želev (za SDS) a Lilov za BKS. Požadavky SDS byly celkem jasné – jejím hlavním cílem byla demokracie a kapitalismus západoevropského stylu. Naopak BKS měla snahu zachovat si co nejvíce ze svých starých struktur. Snaží se tedy jen o jakousi konsolidaci v nových podmínkách, což jí umožňovala i stále poměrně silná podpora obyvatelstva. Jednání se tak ukázala jako velmi komplikovaná a to se odrazilo i v další polarizaci jak politické reprezentace, tak celé společnosti, která se nyní identifikovala se dvěma tábory – modrým (SDS) a červeným (BKS). Spornými otázkami bylo především, zda mohou ve volbách kandidovat i uskupení, jež nejsou politickými stranami, dále jak by měl vypadat volební systém a konečně to byla funkce budoucího parlamentu. BKS by více vyhovoval většinový systém s jednomandátovými volebními obvody, SDS naproti tomu preferovala poměrné zastoupení. Nakonec mezi stranami byla uzavřena dohoda na tom, že volby do tzv. „Velkého NS“ budou probíhat podle smíšeného volebního systému, tedy že 200 zástupců bude voleno poměrně a 200 většinově. Volební kvorum pak bylo stanoveno na 4 %. Je důležité si uvědomit, že v případě komunistické strany v Bulharsku nikdy nedošlo k jejímu ostrakizování. Naopak, strana si i po převratu zachovala vedoucí roli v politickém životě. To bylo nepochybně dáno tím, že její struktury byly zachovány a strana se tak měla ve volbách „o co opřít“. Nová vláda, která vznikla po svržení Todora Živkova, byla složena čistě z komunistů především z toho důvodu, že se opozice nechtěla na vládě společně s komunisty podílet. Situace se ukázala o to zvláštnější, ( porovnáváme-li jí se situací, jež zavládla po pádu komunismu v jiných zemích), že i NS zasedalo ve složení zvoleném r. 1986. Paradoxem bulharské transformace tak zůstává, že základní zákony ustavující bulharskou demokracii byly schváleny parlamentem s komunistickou většinou.

33

studenti.indd 33

13.10.2010 11:29:22

VI. První volby a jejich výsledek První volby v demokratizujícím se Bulharsku měly proběhnout 10.června 1990. Ztížená pozice, v níž se nacházely všechny nově se ustavující politické strany, byla dána neexistencí jejich struktur a nedostatečnými finančními prostředky. Komunisté navíc oproti svým politickým protivníkům v předvolebních slibech nabízeli spojení nutných změn se sliby o zachování sociálních jistot. SDS naopak proklamovalo nutnost učinit radikální změny a směřovat k demokratizaci i skrze snahu začlenit se do struktur Evropského společenství (později EU). Výsledek prvních voleb, „svobodných, ale nikoliv čestných“, jak o nich prohlásil Želev, byl dopředu dobře odhadnutelný. 211 křesel, a tím i většinu si zajistila BSS, druhé místo se 144 zástupci SDS, která byla ze svého volebního výsledku snad i právem rozčarovaná, třetí skončila HPS s 23 zvolenými a poslední stranou, která ve volbách uspěla, byla BZLS s 16 křesly. Podle výsledků, které z voleb vzešly, je zřejmé, že do bulharské společnosti nepřinesly zvláštní uklidnění. Poměry ve státě se naopak dále polarizovaly a vyžádaly si další roky nutné konsolidace. Zkratky: BZLS – Bulharský zemědělský lidový svaz HPS – Hnutí za práva a svobody NS – Národní shromáždění BKS – Bulharská komunistická strana SSSR – Svaz Sovětských Socialistických Republik ÚV – Ústřední výbor SDS – Svaz demokratických sil Použitá literatura

• CRAMPTON, R.J., Bulgaria, 1.vyd.,in United Kingdom by Lightning Source UK Ltd., 2008., 507s., ISBN 9780-19-820514-2 • RYCHLÍK, Jan, Dějiny Bulharska, 2.vyd., Praha 2 : nakladatelství Lidové noviny, 516s., ISBN 80-7106-497-1 • BIDELEUX, Robert, JEFFRIES, Ian, The Balkans a post-communist history, 1.vyd., Oxon : Routlage, 2007., 620s., ISBN 978-0-415-22963-0 • WEITHMANN, W. Michael, Balkán 2000 let mezi východem a západem, 1.vyd., Praha 2: nakladatelství Vyšehrad, 1996., 440s., ISBN 80-7021-199-7 • MARTÍNEK, Jiří, Bulharsko, 1.vyd., Praha 5: nakladatelství Libri,2009., 136s., ISBN 978-80-7277-422-7 Internetové zdroje http://www.government.bg/cgi-bin/e-cms/vis/vis.pl?s=001&p=0034&n=1&g http://www.advokat-advokatni-kancelar.com/ak/index.php?option=com_content&task=view&id=54&Itemid=137 http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/zajimavosti/_zprava/648502 http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=652555

34

studenti.indd 34

13.10.2010 11:29:22

Petr Fojtík

45

Fakulta sociálních věd, UK / Přírodovědecká fakulta, Ostravská univerzita Srbské perspektivy ke vstupu do Evropské unie 1. Úvod Problematika vnitropolitického uspořádání a především zahraničně-politického směřování západobalkánských zemí46 v dlouhodobější perspektivě je z mnoha důvodů unikátním prostorem pro studium v oboru mezinárodních vztahů a jemu spřízněných disciplín. Tento region prodělal v několika posledních dekádách celou řadu politických, ekonomických či společenských událostí, které byly natolik tragické, že mohou ovlivňovat prosté obyvatelstvo dodnes. Vědci z nejrozličnějších oblastí již komentovali a studovali tehdejší události z celé řady možných úhlů pohledu a tudíž sféra zájmů jednotlivých odborníků by měla spíše směřovat k aktuálnímu vývoji, jenž byl nastartován vnitropolitickými změnami, jež vedly k pozitivnímu obratu směrem k integraci do euro-atlantických struktur. I přesto, že z hlediska západoevropských integračních procesů je region západního Balkánu prezentován jako homogenní celek, nalezneme zde celou řadu rozdílů, které signifikantně odlišují jednotlivé země, ale i jednotlivé periferní oblasti uvnitř těchto států. Pokud tedy chceme co nejvíce analyzovat dosavadní vývoj vůči těmto organizacím či predikovat budoucí kroky jednotlivých účastníků je potřeba přistupovat ke každé zemi zvlášť a to především z toho důvodu, aby nedocházelo k přílišné generalizaci, ale naopak k co největší objektivizaci. Srbsko, v rámci tohoto významného geografického prostoru v Evropě, je z celé řady důvodů nejdůležitějším hráčem ve vztahu k budoucímu členství v Evropské unii. Jedná se především o nejlidnatější zemi západního Balkánu, která disponuje silnými ekonomickými či politickými svazky se všemi sousedními státy. Nepřehlédnutelná srbská menšina i nadále žije ve většině okolních zemích a i díky této skutečnosti stále připomíná nevyhaslé vzpomínky na nedávnou minulost. Na základě těchto faktů by jakékoli zpomalení, ba dokonce pozastavení, integračního procesu Srbska směrem k EU bylo chybou a tudíž je potřeba k tomuto procesu přistupovat co nejuvážlivěji. Tato práce si klade jako základní otázku „Do jaké míry je Srbsko úspěšné v implementaci jednotlivých požadavků ze strany Bruselu v podobě plnění Stabilizační a asociační smlouvy, resp. která kritéria byla, či doposud jsou, největšími překážkami v integraci do EU?“ Samozřejmě, že si tato vědecká práce klade i několik dalších podotázek, které rozvíjí hlavní úkol celého výzkumu, který by se obecně dal shrnout jako analýza dosavadního vývoje přistupování Srbska k EU a zároveň charakteristika aktuálního zahraničně-politického směřování v předem daných a jasně vymezených mantinelech. Tento fenomén je více než důležité zkoumat především z toho důvodu, že do budoucna je naprosto neudržitelné, aby region západního Balkánu zůstal poslední enklávou 45 46

Politická a kulturní geografie, 5. ročník, Přírodovědecká fakulta, Ostravská Univerzita; Mezinárodní vztahy, 4. ročník, Fakulta sociálních věd, Univerzita Karlova Albánie, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Chorvatsko, Kosovo, Makedonie a Srbsko.

35

studenti.indd 35

13.10.2010 11:29:22

uvnitř celého Evropského společenství, pokud tedy pomineme vyspělé země západní Evropy, u kterých je tato pozice poněkud odlišného politicko-geografického charakteru. Tento region si zaslouží právoplatné členství mezi skupinou vyspělých evropských států a to především s ohledem na minulost, ale také s výhledem na budoucnost, poněvadž zvýšení životní úrovně evropského obyvatelstva je jednou ze základních východisek vyspělé společnosti. V neposlední řadě by mělo být zmíněno, že EU již jasně deklarovala příslib zúčastněným zemím budoucího členství a tudíž je potřeba zjistit jak se dané země angažují, jakým způsobem se daný proces vyvíjí a také se pokusit odhadnout budoucí scénář tohoto významného horizontálního rozšiřování EU. Celá problematika rozšíření Evropské unie byla po krizi v Kosovu redefinována pod pojmem Stabilizační a asociační proces (dále jen SAP), což je dlouhodobý projekt, který má pomalými kroky transformovat jednotlivé země na úroveň právoplatných členů EU. Analýza tohoto procesu se tedy stává základním zdrojem pro seznámení s aktuální charakteristikou Srbska, která je dosažitelná na oficiálních stránkách EU, kde lze rovněž nalézt podmínky, jež jsou kladeny ze strany Bruselu a také výroční zprávy jednotlivých institucí pojednávající o aktuálním stavu, které by částečně měly odpovědět na otázku vztahující se ke genezi procesu přistupování. Dalším zdrojem informací budou především regionální iniciativy (RCC, SECI, CEFTA)47, které mi poodkryly odpovědi týkající se otázek regionální spolupráce, na kterou klade Brusel zvlášť významný důraz a v neposlední řadě relevantní domácí a zejména zahraniční média. Jak jsem již v úvodu napsal, region nabízí celou řadů možných prostorů pro výzkum v oblasti mezinárodní vztahů apod. I ve vztahu k EU bychom našli několik hodnotných prací a studií, nicméně zabývajích se spíše celoregionální charakteristikou či palčivými problémy, které v některých vyhrocených obdobích nabývají zvlášť na významnosti, např. kosovská nezávislost, otázky energetického zabezpečení či vstup Chorvatska a Albánie do Severoatlantické Aliance. Z tohoto důvodu mnou předkládaná práce nabízí důkladnou případovou studii zabývající se aktuální politickou, ekonomickou a společenskou situací Srbska, na které bylo především v posledním období pohlíženo spíše jen z hlediska vyhlášení kosovské nezávislosti či soudního procesu s Radovanem Karadžičem. A tak na aktuální problémy, které by se skutečně měly řešit a následně zkoumat se bohužel poněkud zapomínalo. 2. Vymezení zkoumané problematiky 2.1. Předmět a objekt výzkumu Předmětem této práce, nesoucí název Perspektivy Srbska ke vstupu do Evropské unie je analýza úspěšnosti procesu přistupování srbského státu směrem k EU, přičemž celkové hodnocení bude provedeno na základě naplňování jednotlivých specifických implementačních požadavků ze strany Bělehradu. Proces rozšíření EU zřetelně nabídnutý zemím západního Balkánu je souborem několika významných úrovní, které je nutno studovat s co největší koherencí. Mezi elementy tohoto významného mezi47

RCC – Regional Co-operation Council, SECI – Southeast European Cooperative Initiative, CEFTA – Central Free Trade Agreement.

36

studenti.indd 36

13.10.2010 11:29:22

národního procesu řádíme jednak politické, ekonomické, kulturní, společenské aj. faktory, ale také zároveň ty, které celý proces zjednodušují a doplňují. Tyto jednotlivé prvky jsou studovány a analyzovány z přijatých a přijímaných dokumentů EU, z odborné literatury, z relevantních zahraničních a domácích médií či použití kompilace hodnotných odborných prací v souvislosti s politikou rozšíření EU. Objektem je na jedné straně Evropská unie, unikátní mezinárodní organizace, jenž je díky svému horizontálnímu a vertikálnímu rozšiřovacímu úsilí dominantní jednotkou nejenom na poli mezinárodních vztahů v Evropě, ale i v celosvětovém měřítku. Druhým a pro tuto práci signifikantnějším objektem je Srbsko. Tento stát v jihovýchodní části Evropy prošel v průběhu svých moderních dějin velmi složitými etapami. Bezprostřední události, které proběhly v posledních dvou desítkách let příliš nenapravily reputaci srbského státu, ale spíše utvrdily do jisté míry nacionalistický charakter srbské společnosti a ovlivnily zahraničně-politické směřování Srbska. V poslední dekádě jsme svědky obratu politických elit směrem k EU, což je pozitivní předpoklad pro Srbsko samotné, ale také pro obyčejné občany. Pokud je mým fundamentálním objektem Srbsko, tak především díky jeho politické a společenské situaci, která se odráží v koncepci zahraničně-politických otázek vůči EU a přípravy úspěšného vstupu do této ojedinělé mezinárodní organizace. 2.2. Poslání a cíle práce Problematika procesu rozšíření Evropské unie je poměrně vděčným tématem na poli mezinárodních vztahů nabízející opravdu velké množství problémů ke zkoumání. Lze k nim přistupovat např. v rámci případových studií dnes již historických etap v průběhu vývoje ES/EU, komparativními výzkumy napříč jednotlivými vertikálními kroky integrace či geopolitickými důvody apod. V současné době se především ve středoevropském prostoru setkáváme se studiem aktuálního procesu rozšíření, které se dotýká regionu západního Balkánu a Turecka. K tomuto problému lze přistupovat jako k homogennímu celku zahrnujícímu celou tématiku obecně, nýbrž také vůči jednotlivým státům samostatně, což je i případ této práce. Díky přesnému vymezení zkoumaného objektu (Srbsko) jsme schopni analyzovat dosavadní vývoj a charakter tohoto procesu a zároveň charakterizovat současné zahraničně-politické směřování Srbska směrem k EU, které má za cíl úspěšnou integraci, v předem daných a jasně vymezených mantinelech. Mohli bychom říci, že toto konstatování se stává základním cílem tohoto příspěvku, ale ve skutečnosti tomu tak není, poněvadž se skládá z celé řady dalších témat nižší úrovně, která mají ještě více poodhalit aktuální stav věcí v procesu integrace Srbska do EU. Mezi tyto cíle zejména patří: • Aktuální charakteristika srbské zahraniční politiky směrem k integraci do EU; • Analýza dosavadního integračního vývoje Srbska k EU v rámci Stabilizačního a Asociačního procesu; • Charakteristika požadovaných reforem a jejich naplňování v rámci implementačních kritérií, které jsou požadovány ze strany EU;

37

studenti.indd 37

13.10.2010 11:29:22

• Zhodnocení veřejného mínění ve vztahu k integraci do EU. Tyto cíle jsou poměrně širokým výčtem, nicméně dle mého názoru nezbytným, pro pochopení současné situace v Srbsku a ve své podstatě by z mezinárodněpolitického hlediska měly charakterizovat vztah Bělehradu směrem k Bruselu. Tento vztah je základním tématem celé mé práce, která se pokusí nalézt odpovědi především na následující otázky: • Na kolik je Srbsko úspěšné v aplikaci jednotlivých reforem, jenž jsou směřovány ve vztahu k potenciálnímu členství v EU? • Ve kterých reformních oblastech v posledním období prodělalo Srbsko pozitivní pokrok a naopak, které i nadále zůstávají hlavními výzvami do budoucna na cestě k plnohodnotnému členství? • Na kolik je úspěšná regionální spolupráce s ostatními státy západního Balkánu, jakožto jedna z dalších priorit ze strany Bruselu? • Je veřejné mínění nakloněno pozitivně/negativně k potenciálnímu členství Srbska v EU? 3. Praktická část 3.1. Koncepce zahraniční politiky Srbska směrem k Evropské unii Srbsko prezentuje svou zahraniční politiku z pozice státu, který explicitně deklaruje dodržování demokratických principů, existenci tržně orientované ekonomiky a zároveň podporující regionální spolupráci v nejrůznějších oblastech mezinárodního systému. Z hlediska rozlohy a počtu obyvatel patří Srbsko k menším státům Evropy, z tohoto důvodu je do jisté míry Srbsko jaksi povinno prohlubovat své zahraničně-politické, ekonomické a kulturní směřování vůči významným mezinárodně-politickým jednotkám, kam Evropská unie bezesporu patří. Každý stát, usilující o členství v natolik unikátní mezinárodní organizaci, musí jasně a srozumitelně definovat své cíle, které vyjadřuje v koncepci své zahraniční politiky. Strategický koncept ve vztahu k procesu přistoupení k EU do jisté míry reprezentuje také názorové tendence občanské společnosti jejímž garantem je v prvé řádě exekutiva a další složky moci státu. Vnitřní politika daného země ovlivňuje tvorbu této významné části politického fungování státu, tudíž je nezbytné analyzovat státní cíle, zájmy a předpoklady Srbska v rámci mezinárodního systému. S ohledem na fakt, že EU se během summitu v Soluňi v červnu 2003 opětovně vyslovila velmi pozitivně v oblasti rozšíření vůči zemím západního Balkánu musí být zahraniční politika Srbska směrem k EU jasná, konstruktivní a především schopná bezprostředně reagovat na požadavky ze strany Bruselu. K tomu, aby každá zahraniční politika byla účinná a efektivní je potřeba zajistit požadované institucionální zázemí, jenž plnohodnotně odpovídá za vytváření strategické agendy.

38

studenti.indd 38

13.10.2010 11:29:22

3.1.1. Institucionální struktura orgánů zodpovědných za integrační proces k EU Srbská zahraniční politika ve vztahu k EU je tvořena zejména prostřednictvím srbské vlády, ministerstvem zahraničních věcí (dále jen MZV) a vládním úřadem pro Evropskou integraci. V rámci MZV bylo z organizačního hlediska ustanoveno Hlavní ředitelství pro Evropskou unii, které spolu s dalšími jednotkami tvoří základní kostru fungování celého ministerstva. Ředitelství pro Evropskou unii je dále rozčleněno do dalších třech jednotek: Ředitelství pro instituce zemí EU, Ředitelství pro jednotlivé sektorové záležitosti a Ředitelství pro regionální iniciativu48, přičemž jsou zcela odpovědny za tvorbu evropské agendy související jednak s prezentací aktuálního srbského postoje směrem k EU a zároveň jako zprostředkovatel evropských požadavků směřující k dalším sférám napříč srbskou exekutivou. K tomu, aby byl zajištěn co nejefektivnější postup v rámci přístupového procesu bylo ustanoveno několik dalších úřadů napříč exekutivní i legislativní mocí. Administrativně-poradním orgánem srbské vlády byla ustanovena Kancelář pro Evropskou integraci vlády Srbské republiky, která v roce 2004 vzešla z již podobně ustanoveného oddělení pro Evropskou integraci při Ministerstvu pro mezinárodní ekonomické vztahy založeného v roce 2002. V současné době je ředitelkou této Kanceláře Milica Delevič, která zodpovídá především za organizační aktivity spojené s integrací Srbska do EU, poněvadž „kancelář pro Evropskou integraci poskytuje technickou pomoc a připravuje jednotlivá zasedání právě vládnímu úřadu.“49 Na základě vládního rozhodnutí z roku 2002 sehrává zcela zásadní roli v koordinaci přístupového procesu již zmiňovaný Srbský vládní úřad pro Evropskou integraci, který je hlavním poradním orgánem ve strategických otázkách celého procesu, přičemž základní soubor odpovědností byl rozšířen vládním rozhodnutím v roce 2007 a je následující: • monitorování realizace srbské asociační strategie vůči EU; • navrhování směrnic a pravidel pro zdokonalení srbského přístupového procesu směrem k EU; • navrhování jednotlivých opatření vedoucích k dosažení národního konsensu z hlediska přístupového procesu Srbska; • poskytování dalšího poradního servisu vedoucího ke zvýšení efektivnosti přístupového procesu srbské vlády a dalších státních institucí.50 Členy Vládního úřadu pro evropskou integraci jsou vedle všech členů vlády např. předseda výboru pro Evropskou integraci parlamentu Srbské republiky, poradce prezidenta republiky, vedoucí představitelé autonomní oblasti Vojvodina, národní koordinátor RCC a v neposlední řadě reprezentanti národnostních menšin, obchodní komory či nevládních organizací. 48 49 50

MSP 2010 SEIO.GOV 2010 SEIO.GOV 2010

39

studenti.indd 39

13.10.2010 11:29:22

Posledním významným státním institucionálním orgánem zodpovídající za integraci Srbska do EU je Výbor pro evropskou integraci při srbském parlamentu. Parlament vedle legislativních povinností disponuje, tak jak je tomu zvykem ve standardních demokratických politických systémech, rovněž kontrolní funkcí, což umožňuje v rámci jednotlivých zasedání výboru aktivní účast i opozičních politiků v daném volebním období. Vedle hlavní činnosti parlamentního výboru, spočívající v řešení jednotlivých legislativních problémů, patří sem rovněž meziparlamentní setkávání na úrovni jednak s ostatními asociovanými parlamentními orgány, ale i v rovině meziparlamentní spolupráce s členskými státy EU. Dochází ke konstruktivnímu dialogu, jenž je prospěšný s ohledem na fakt, že některé státy ještě v nedávné době řešili překážky, před kterými stojí dnes Srbové. Vedle zmiňovaného výboru pro evropské záležitosti se na úpravě a tvorbě legislativy ve vztahu k EU podílí také zahraniční výbor parlamentu, který z obecného hlediska podporuje úsilí Srbska pro plnohodnotné členství v EU. 3.1.2. Evropská unie jako strategický cíl Srbska V 90. letech prošlo Srbsko celou řadou obtížných a tragických událostí, které poznamenaly vývoj celé občanské společnosti v následujícím období. Stejně tak nelehký přechod z autokratického režimu Slobodana Miloševiče k demokracii v podstatě rozdělil nejen politickou reprezentaci, ale i většinu společnosti, na dva odlišné až antagonistické tábory, které svou budoucnost viděly poněkud odlišně. Obecně lze tyto tábory rozdělit na proevropsky smýšlející koalici politických stran a nacionalisticky orientovanou skupinu politických partají v čele se s Srbskou radikální stranu, kterou někdy méně, jindy více, podporovala Miloševičova Socialistická strana Srbska.51 Všechny bezprostřední události po pádu Miloševičova režimu vedly k zásadnímu zpoždění v přístupovém procesu k EU. Výsledky voleb z prosince roku 2000 sice dávaly prostor pro sestavení proevropsky smýšlející vlády, nicméně obtížné politicko-společenské prostředí gradující atentátem na tehdejšího premiéra Zorana Džinžiče neumožňovalo vytvoření jasné strategie vedoucí k vyjednávání o Stabilizační a asociační smlouvě (dále jen SAS). Až prosincové volby v roce 2003 a následné ustanovení vlády Vojislava Koštunici v březnu 2004 definitivně předznamenaly pozitivní obrat Srbska směrem k Bruselu. Stejně tak zajistily vytvoření poněkud konstruktivnější integrační strategie než tomu bylo doposud. Výsledkem zasedání Evropské rady v červnu 2003 byla deklarace „Soluňské agendy pro západní Balkán“, která potvrdila jednotlivým stranám „evropskou perspektivu v EU.“52 Na základě tohoto prohlášení musela nově ustanovena vláda v průběhu roku 2004 definovat základní národní strategii, kterou se v nejbližší době bude Srbsko řídit, k tomu aby co nejlépe a nejefektivněji mohlo zahájit jednotlivé reformní kroky vedou-

51

Socialistická strana Srbska prodělala v poslední dekádě pozitivní obrat směrem k smířlivějšímu tónu vůči EU, což dokládá účast v proevropské vládě Mirka Cvetkoviče od roku 2008, což se bohužel nedá říci o Radikální straně Srbska, které předsedá ultranacionalista Vojislav Šešelj, jenž byl vzat do vazby ICTY a čelí obvinění za válečné zločiny. 52 HAD In. DIENSTBIER 2006

40

studenti.indd 40

13.10.2010 11:29:22

cí k postupnému začleňování do evropských struktur. Základním dokumentem zveřejněným v květnu 2005 se stala Národní přístupová strategie Srbska a Černé Hory k EU, rozdělená kromě úvodní části do tří vzájemně závislých kapitol. První a druhá zveřejňuje politická a ekonomická kritéria ze strany EU, jejich současný stav v Srbsku a propracovaný postup vedoucí k úspěšnému naplnění těchto obsáhlých požadavků. Poslední část odhaluje strategii, která povede Srbsko k postupné harmonizaci srbské legislativy s evropským acquis communautaire. Srbsko bylo s ohledem na vesměs pozitivní vývoj v okolních státech53 nuceno přistoupit k tomuto procesu velmi aktivně a zodpovědně, poněvadž v regionu západního Balkánu hraje velmi významnou roli, ne-li nejvýznamnější. Mezi základní strategické cíle zařadilo Srbsko především udržení stabilního demokratického systému založeného na právním řádu, zajišťujícím vysoké standardy ochrany menšin, přičemž základním předpokladem pro udržení tohoto stavu měla být nově přijata Ústava.54 Původní předpoklad vstupu Srbska do EU, který byl zmíněn v této strategii byl odhadnut na rok 2012. Ale zhoršující se politicko-společenské klima ve federaci Srbska a Černé Hory v tomto období spíše předpovídalo zánik tohoto subjektu na politické mapě světa, než konstruktivní plnění strategických cílů. Tudíž i deklarovaná strategie musela projít určitou revizí, kterou si kromě faktu nově vzniklého státu vyžadoval i zásadní posun v přístupovém procesu, poněvadž v říjnu 2005 byla se Srbskem započata vyjednávání o SAS (o Stabilizačním a asociačním procesu viz. kapitola 3.2.). V prvních měsících existence samostatného Srbska se stále vycházelo z národní strategie zahrnující i Černou Horu, což bylo do jisté míry udržitelné, díky tomu, že některé zásadní reformní kroky byly již od roku 2004 vykonávány na tzv. „principu dvojkolejnosti“, tudíž separátně od sebe. Ovšem zásadní revize strategického přístupu proběhla až v roce 2007 a její finální fáze byla zveřejněna dokonce až v červnu 2008, přičemž tento rozsáhlý strategický dokument pod názvem Národní program pro integraci Srbska do EU (National Programme for Integration with the EU – dále jen NPI) je aktuální pro období mezi léty 20082012. Tento vládní dokument, jenž zveřejňuje strategické aktivity by Srbsko mělo provést ve všech sektorech společnosti, politiky a práva do roku 2012.55 NPI je rozdělen do šesti kapitol, které detailně rozepisují aktuální stav věcí veřejných a jejich řešení směrem k budoucímu zlepšení. Veškeré úkoly jsou rozděleny do tzv. krátkodobého a střednědobého časového období a měly by být vyřešeny v průběhu prvních dvou let, potažmo do konce roku 2012. První tři kapitoly korespondují s nástrojem SAS, Evropským partnerstvím, které obsahuje jednotlivá kritéria a podmínky, která jsou zcela zásadní pro úspěšné naplnění Stabilizační smlouvy. Revidované evropské partnerství pro Srbsko bylo přijato v únoru 2008. (O evropském partnerství viz. kapitola 3.3)

53

Všechny státy západního Balkánu kromě Bosny a Hercegoviny v tomto období již vyjednávání o SAS zahájily. NATIONAL STRATEGY OF SERBIA FOR THE SERBIA AND MONTENEGRO´S ACCESION TO THE EU 2005 55 NATIONAL PRAGRAMME FOR INTEGRATION WITH THE EU2008 54

41

studenti.indd 41

13.10.2010 11:29:23

První kapitola seznamuje s potřebu reformního úsilí v oblasti politických kritérií, tzn. udržení stability institucí garantující právní pořádek, lidská práva, respekt a ochranu národnostních menšin. Druhá kapitola vyzývá k zlepšení ekonomického prostředí, které je potřebné, aby byl srbský trh dostatečně konkurenceschopný na evropském trhu. Další kapitola vyzývá k nutnosti osvojit si závazky a povinnosti vyplývající z členství v EU (harmonizace s acquis). Je zde obsaženo 35 kapitol zabývajících se detailně jednotlivými kapitolami právního řádu EU, mezi které patří např. pravidla jednotného vnitřního trhu (volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu) či právní předpisy jednotlivých sektorových politik. Nutno podotknout, že Srbsko je povinno co nejvíce přibližovat a harmonizovat národní právo s evropským, nicméně ke kompletnímu sladění těchto dvou právních řádu dochází až v průběhu přístupových rozhovorů, během kterých jsou postupně otevírána jednání ke všem 35 oddílům acquis. Kapitola pojednávající o administrativním a právním navýšení kapacit se nejvíce soustřeďuje na depolitizaci, profesionalizaci, racionalizaci a modernizaci jednotlivých administrativních reforem. Poslední dvě krátké části se zabývají spíše otázkami technického charakteru.56 Je potřeba připomenout, že ve srovnání s ostatními zeměmi, které se nacházejí v podobném stádiu procesu přidružení Srbsko vytvořilo poměrně obsáhlou studii charakterizující současný stav politického, ekonomického a občanského života. Poměrně dobře analyzuje aktuální problémy, které Srbové v případě, že chtějí v dohledné době vstoupit do EU, musejí náležitě reformovat a přizpůsobit standardům členských států EU. I přesto, že se jedná o vládní dokument, který se snažil postihnout danou problematiku ze všech možných úhlů pohledu je v některých částech poněkud nesrozumitelný a chaotický, což je do jisté míry zapříčiněno jeho délkou. Také některé strategické cíle, jenž jsou obsahem vybraných kapitol poněkud nekorespondují se současnou realitou a jejich naplnění je poměrně ambiciózním cílem. Stejně tak, jako veřejná prohlášení představitelů vlády ohledně zisku kandidátského statusu do konce roku 2008 a právoplatného členství Srbska v EU k roku 2012.57 Zda-li tato data byla pouze iluzorním snem nebo provokativním vyjádření vrcholných představitelů směrem k Bruselu, že to myslí s Evropskou unií vážně, není ani tak důležité, poněvadž Srbsko díky své proklamované a vcelku jasné strategii stojí před mnoha závažnými problémy, které ovšem nesnižují srbské perspektivy ke vstupu do EU, nicméně v delší časové perspektivě než byla původně demonstrována. Kromě tohoto dokumentu vytvořil vládní úřad pro Evropskou integraci také další národní plány, které korespondují s touto zásadní strategií. Mezi nejvýznamnější patří např. Akční plán pro sblížení Srbské legislativy s právem EU z roku 2005 představující jakýsi časový scénář pověřených ministerstev, která jsou povinna upravit stávající odlišnou legislativu či dokonce navrhnout a následně přijmout zákony nové, garantující koherenci s EU. Srbská vláda si uvědomuje nesmírně důležitou úlohu spočívající v in-

56 57

NATIONAL PRAGRAMME FOR INTEGRATION WITH THE EU2008 B92 2008

42

studenti.indd 42

13.10.2010 11:29:23

formovanosti občanů o procesu přistoupení Srbska k EU. Z tohoto důvodu pravidelně zveřejňuje laicky pochopitelné dokumenty, které se snaží lidem vysvětlit cestu do EU, přínos pro občany, ale zároveň i závazky vůči této mezinárodní organizaci. První významnou studií tohoto typu byla tzv. Komunikační strategie zveřejněna v roce 2004. V současné době (duben 2010) se intenzivně pracuje na úpravě stávajícího NPI, poněvadž ve chvíli, kdy Srbsku bude přiznán status kandidátské země bude zveřejněn nový dokument, který s největší pravděpodobností ponese název National Programme for the Adopting of the Acquis (NPAA) a bude definovat aktuální výzvy vyplývající z kandidátské pozice země. 3. 2. Srbská participace v rámci Stabilizačního a asociačního procesu 3.2.1. Představení Stabilizačního a asociačního procesu pro západní Balkán Zahraniční politika EU směrem k balkánskému regionu prošla kritickou sebereflexí, která byla poznamenána neakceschopným unijním jednáním v průběhu dramatických změn na Balkáně v 90. letech. Výsledkem tohoto politického přehodnocení se stala rámcová politika pod názvem Stabilizační a asociační proces, který byl formálně uveden v platnost na summitu EU v Záhřebu v roce 2000. Je explicitně směřován zemím západního Balkánu, které projevují iniciativu ve střednědobém časovém horizontu participovat na fungování EU, ve smyslu právoplatného členství. Jedná se o zásadní unijní politiku, do které jsou koncentrovány veškeré aktivity EU a spřízněných stran spojených s procesem rozšíření. Jedná se o smluvní závazek, díky kterému se realizují nejrůznější formy technické a finanční pomoci, politického dialogu, obchodních preferencí či všeobecné informovanosti občanů regionu o evropském dění. Veškeré smluvní svazky jsou garantovány bilaterální dohodou, tzv. Stabilizační a asociační smlouvou, což je soubor zásadních změn, nutných pro rozvoj země a harmonizaci evropských standardů, která je uzavřena mezi EU a daným státem. Unie si uvědomuje, že disparity mezi jednotlivými státy nejsou dlouhodobě udržitelné a snaží se přistupovat k této oblasti homogenně a klást důraz na regionální kooperaci, která je zároveň podporována Radou pro regionální spolupráci.58 Na druhou stranu si je vědoma, že specifické rozdíly, které panují napříč jednotlivými státy nejsou zanedbatelné a tak v roce 2004 došlo k zintenzivnění celého přístupu v podobě tzv. evropského partnerství. Tento nástroj SAP, jenž byl pro Srbsko naposledy revidován v roce 2008, vymezuje západobalkánským zemím jednotlivé priority kladoucí si za cíl podporu jejich snažení o vstup do EU; „tyto priority budou sloužit jako seznam referenčních bodů k měření dosaženého pokroku.“59 Na druhou stranu „evropské partnerství není závislé na stavu jednání o stabilizační a asociační dohodě, jeho cílem je tato jednání podporovat.“60

58 59 60

Rada pro regionální spolupráci nahradila v roce 2006 Pakt stability pro Jihovýchodní Evropu, jenž vzniknul v roce 1999 a byl do jisté míry doplňkem SAP. EUR-LEX 2004 DIENSTBIER 2006, s. 37

43

studenti.indd 43

13.10.2010 11:29:23

Posledním základním, ale důležitým prvkem v souvislosti s SAP je finanční zabezpečení a technická pomoc, která rámcově přispívá k tomu, aby jednotlivé prvky závazků uvedených v SAS byya naplněny a tudíž aby přiblížily danou zemi k EU. Ve strategickém období 2000-2006 bylo veškeré úsilí financováno programem CARDS (Community Assistance for Reconstruction, Development and Stabilization), nicméně v průběhu implementace se objevili překážky, které znesnadňovaly a poněkud zbytečně komplikovaly přísun financí a technickou pomoc k vytyčeným cílům. Díky tomu byl v roce 2006 představen nový, propracovanější finanční nástroj pod pojmem IPA (Instrument for Pre-Accession), na základě kterého přispívá EU regionu dnes, resp. který je platný pro strategické období 2007-2013. Jedná se o „promyšlený a flexibilní instrument, který poskytuje pomoc přijímaným zemím v závislosti na míře jejich pokroku a také jejich individuálních potřebách, jež jsou sdělovány ve strategických výročních zprávách evropské Komise.“61 Individuální potřeby jsou rozlišeny na základě dělení zemí na kandidátské a potenciální kandidátské země,62 přičemž strategické komponenty jsou následující: První skupinu komponentů mohou využívat všechny země bez rozdílu a tvoří jej: • transformační pomoc a budování institucí; • regionální přeshraniční spolupráce. Druhou skupinu mohou využívat pouze kandidátské země, je tvořena oblastmi: • rozvoj regionů; • rozvoj lidských zdrojů; • rozvoj venkova. Vývoj Srbska v rámci procesu stabilizace a asociace a současné postavení nastíní následující kapitola. 3.2.2. Vývoj Srbska v rámci SAP Již před pádem Miloševičova režimu byl SAP směřován jako homogenní přístup vůči všem západobalkánským zemím, čili i vůči Srbsku, jenž bylo všeobecně považováno za nejvýznamnější stát regionu, který měl mimo jiné napomáhat okolním zemím v procesu přistoupeni k EU. Přestože Srbové začali využívat jednotlivých finančních programů vedoucích k reformními úsilí (Autonomní obchodní opatření od roku 2000 umožňovalo Srbům export téměř všech výrobků na trh EU, program CARDS od roku 2001 apod.), celkový postup se v rámci SAP velmi zpomaloval. Příčiny lze hledat především v domácích problémech, které měly bohužel i mezinárodní důsledky.

61 62

EUROPA.EU 2008 Mezi kandidátské země v rámci SAP řadíme Chorvatsko, Makedonie a mezi potenciální kandidátské země Albánie, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Kosovo, Srbsko. Stav k dubnu 2010.

44

studenti.indd 44

13.10.2010 11:29:23

Nezvratné dědictví doby komunismu, válečného utrpení a autoritářského režimu ovlivnilo složení státní správy, ve které zůstávalo poměrně mnoho lidí spřízněných s tou či onou dobou srbské novodobé historie. Obyčejní lidé ovlivnění předešlými událostmi významně pohrdali začleněním do SAP a vize Srbska v EU pro ně nebyla příliš lákavá, přičemž daleko větší oblibu měli mezinárodním společenstvím obvinění váleční zločinci v čele s Radovanem Karadžičem či Ratko Mladičem, kteří se honosili tituly národních hrdinů. To dokumentuje do jak velké míry fungovala v 90. letech propaganda společně s cenzurou, které značně ovlivnily srbské veřejné mínění týkající se např. masakrů ve Srebrenici či Goražde. Ekonomická odlišnost Srbska a Černé Hory v podobě „rozdílné měny, bankovního sektoru, separovaných hospodářských zákonů, celních režimů aj.“63 stěžovala přístup a pomoc ze strany EU. Díky tomuto stavu od roku 2004 Unie přistupovala k Srbsku a Černé Hoře na základě dvoukolejného přístupu, „který předpokládal oddělená jednání o SAS s představiteli Srbska a Černé Hory.“64 Eskalace násilí v březnu 2004 v Kosovu, během kterého zahynulo několik desítek lidí, opět obnovila doposud neuhaslé vzpomínky připomínající vzájemnou etnickou nesnášenlivost v této jihosrbské provincii. Přesah domácích problémů, které se projevily i na mezinárodním poli spatřuji především v problémové regionální spolupráci, v rámci které Srbové nebyli dostatečně důvěryhodným partnerem, poněvadž svých problémů měli na svém vlastním území dostatek. Kromě výše zmíněných problémů existují i určité disparity s Vojvodinou, Sandžakem, ale také údajná ekonomicky nelegální spolupráce republiky Srpské v rámci Bosny a Hercegoviny. V neposlední řadě spolupráce s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia – dále jen ICTY) byla nedokonalá hned v několika závažných bodech. Srbsko sice finančně profitovalo z programu CARDS, bylo také od roku 2003 zahrnuto do tzv. rozšířeného stálého dialogu s EU (Enhanced Permanent Dialogue) a rovněž do Evropského partnerství, nicméně zmíněné problémy zapříčinily, že strategické vyjednávání o podpisu Stabilizační a asociační smlouvy bylo zahájeno až v roce 2005. Tato jednání o SAS byla zahájena v dubnu 2005 na základě Komisí vydané zprávy (Feasibility Study), která shledala další oddálení negociací za neudržitelné. Spolu s Bosnou a Hercegovinou byli posledními státy v rámci západobalkánského regionu. V následujícím období Srbsko pomalými kroky postupovalo v reformním úsilí vstříc evropské budoucnosti. Stejně tak bylo zahrnuto do finančního programu IPA pro strategickou periodu 2007-2013 nahrazující předešlý program CARDS. Nicméně v tomto období již vyplouvaly na povrch informace o kontaktech mezi vedením armády a hledaným R. Mladičem, kterému údajně armáda v minulosti napomohla k útěku.65 Tyto konsekvence velmi negativně hodnotila Evropská Komise (dále jen EK), která

63 64 65

ANASTASAKIS In. HAYOZ, N., JESIEN, L., 2005, s. 314 HAD, STACH In. DIENSTBIER 2006, s. 84 Pro více informací zde: http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=62498

45

studenti.indd 45

13.10.2010 11:29:23

vyhrožovala přerušením vyjednávání o SAS, k čemuž nakonec došlo 3. května 2006 po vypršení ultimáta EK (do 30.4.2006), během kterého měl být Mladič vydán ICTY. V červnu 2006 došlo k vyhlášení nezávislosti Černé Hory, kterou bezprostředně uznala i EK, potažmo EU, a „doporučila pokračovat v jednání o SAS, a to se Srbskem na základě upravené směrnice a s Černou Horou na základě směrnice nové. Toto doporučení neznamenalo obnovení pozastavených jednání se Srbskem.“66 K znovuobnovení negociací došlo po více než roce v červnu 2007, nicméně původní cíl tohoto přerušení, dopadení Mladiče a jeho vydání do Haagu, nebylo naplněno a tudíž ke zlepšení spolupráce s ICTY došlo jen v omezené míře. Tento obrat přisuzuji spíše situaci, která se v průběhu roku 2007 formovala v Kosovu, které chystalo vyhlášení nezávislosti na Srbsku a předznamenávalo poněkud vstřícnější politiku Srbska směrem ke Kosovu. Na druhou stranu Srbové, z poměrně pochopitelných důvodů, jasně odmítali jakýsi plán EU, byť nikdy nebyl formálně deklarován, vyměnit vstup Srbska do EU za samostatnost Kosova. V souvislosti s chystajícími se volbami v Kosovu (listopad 2007) a následným vyhlášením nezávislosti 17.2.2008 se opět Srbsko objevilo ve středu mezinárodního dění, ke kterému se tentokrát měla Evropská unie postavit s daleko větší koherencí než tomu bylo v 90. letech. Nicméně velmi složitá situace v nejchudší oblasti Evropy opět potvrdila, i přes značné úsilí, určitou neschopnost Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU. 67 Následující období lze charakterizovat jako poměrně plné kritických výstřelů ze strany Bělehradu směrem k EU, stahováním pracovníků velvyslanectví z evropských zemí, předčasných voleb apod. Ovšem na druhou stranu je nutno podotknout, že probíhala poslední jednání vedoucí k právoplatnému podpisu SAS, která byla podepsána 29.4. 2008 společně s tzv. Prozatímní obchodní dohodou (Interim Agreement), usnadňující hospodářskou spolupráci s trhem EU. Tento významný dokument, upravující vztahy mezi Srbskem a EU v období než vstoupí do Společenství jako právoplatný člen, začleňuje zemi do všech tří pilířů EU a proto vyžaduje schválení všech členských států. Ustanovením nové proevropské vlády, zatknutím a následným vydáním Radovana Karadžiče ICTY do Haagu, zveřejněním Národního programu pro integraci, schválením SAS národním parlamentem a dalšími událostmi v roce 2008 dalo Srbsko jasně najevo, že budoucnost v EU se stává zásadní zahraničně-politickou prioritou země bez ohledu na status Kosova, pro Srby nepřijatelný. I přes pozitivně hodnocený vývoj a úspěšnou ratifikaci SAS napříč členskými státy narazila EU na problém, lépe řečeno Belgie a Nizozemsko, které odmítli ratifikovat smlouvu z důvodu neúplné kooperace s ICTY. Jedná se o dlouhodobý stav, ve kterém především Nizozemsko nehodlá podporovat Srbsko v úsilí o vstup do EU dokud nebudou vydáni váleční zločinci do Haagu.68 Důvodů proč tomu tak ve skutečnosti je můžeme nalézt hned několik, nicméně zřejmě

66 67 68

HAD, STACH In. DIENSTBIER 2006, s. 85 Ze státu EU uznalo Kosovo pouze 21 států. Více na: http://www.mfa-ks.net/?page=2,33 B92 2008

46

studenti.indd 46

13.10.2010 11:29:23

největším trnem v oku zůstává napadení nizozemských jednotek OSN Srbskou armádou v červenci 1995 v tzv. bezpečné zóně Srebrenica a následné neschopnosti zabránit tragédii, která se zde odehrála. I přes tento vývoj Srbsko nadále vyvíjelo reformní úsilí, které v následujícím roce dosáhlo značných úspěchů. Došlo k oboustranné implementaci prozatímní obchodní dohody odstraňující hospodářské překážky a usnadňující vzájemnou obchodní spolupráci, která vstupuje v platnost k 1. únoru 2010, poněvadž EU je nejen pro Srbsko, ale celý Balkán hlavním obchodním partnerem. V listopadu 2009 bylo Srbsko Evropskou Komisí (spolu s Černou Horou a Makedonií) zařazeno na bílou listinu Schengenského prostoru, čímž ruší vízovou povinnost pro občany těchto zemí s platností od 19.12.2009. Završením úspěšného roku, který zavedl několik výhod pro obyčejné lidi Srbska a přiblížil celý stát směrem k EU bylo podání přihlášky k členství do EU dne 22.12.2009. Ve své podstatě tento akt prakticky neovlivňuje průběh implementací jednotlivých kritérií Bělehradem, jedná se spíše o demonstrativní charakter, který řekněme ještě více zavazuje obě strany k plnění všech smluvně uzavřených podmínek. Stejný postup proběhl např. i u Chorvatska, které podalo přihlášku 21.2.2003, nicméně ratifikace a tudíž i počátek platnosti SAS byl završen až ke dni 1.2.2005. Na druhou stranu se pro Srbsko jedná o přelomový krok v rámci celého Stabilizačního a asociačního procesu a po pozitivním přijetí EK této přihlášky lze očekávat v blízké budoucnosti udělení statutu kandidátské země. 3.3. Charakteristika srbských perspektiv ke vstupu do EU – analýza implementačních požadavků V souladu s obnoveným konsensem ohledně budoucího rozšíření EU vysloveného Evropskou radou na summitu v prosinci 2006 jsou pravidelně Evropskou Komisí vydávány souhrnné strategické balíčky hodnotící vývoj jednotlivých zemí zařazených do Procesu stabilizace a přidružení. „Zmíněný konsensus je založen na zásadách konsolidace závazků, spravedlivém a přísném uplatňování příslušných kritérií a lepší komunikace s veřejností, přičemž je nutné vycházet také ze schopnosti EU integrovat nové členy.“69 Explicitně deklarovaná shoda založená na budoucí perspektivě členství zúčastněných zemí byla zopakována několikrát, ať už na úrovní EK či na neformálních zasedáních Rady EU. Stejně tak přístupová jednání s Chorvatskem, která se nacházejí v téměř finálním stadiu, napovídá ostatním zemím, že toto poselství je, v případě plnění stanovených podmínek a kritérií, ve střednědobém až dlouhodobém období naprosto reálným cílem. Striktně stanovené podmínky a kritéria, které je nutno postupně implementovat do národní ekonomiky a politicko-společenského života, jsou plně v souladu s kodaňskými kritérii a procesem stabilizace a přidružení. Srbsko se podepsáním SAS v dubnu 2008 individuálně zavázalo v určitém časovém období plnit jednotlivé požadavky

69

SDĚLENÍ KOMISE PARLAMENTU, STRATEGIE, ROZŠÍŘENÍ A HLAVNÍ VÝZVY 2007-2008, s. 2

47

studenti.indd 47

13.10.2010 11:29:23

vedoucí k harmonizaci evropských standardů v jednotlivých sférách. Tyto referenční priority byly pro Srbsko definovány v revidovaném evropském partnerství vydaném 18.2. 2008, přičemž „byly vybrány na základě realistického očekávání, že je bude možno splnit nebo v jejich plnění v příštích několika následujících letech podstatně pokročit. Rozlišují se krátkodobé priority, u kterých se očekává, že budou splněny během jednoho roku až dvou let, a střednědobé priority, u kterých se očekává, že budou splněny během tří až čtyř let. Priority se týkají, jak ustanovení příslušných orgánů, zvýšení administrativních míst a jejich profesionalizace, tak tvorby právních předpisů a jejich následného provádění.70 Je potřeba zdůraznit, že těchto cílů bude dosaženo díky finanční pomoci prováděné prostřednictvím finančního nástroje IPA, vedlejších grantových dotací či darů donorských subjektů. Podle revidovaného partnerství je pro Srbsko stěžejní a klíčovou prioritou zejména dodržování závazků plynoucích ze smlouvy o stabilizaci a přidružení, dále zajištění naprosté spolupráce s ICTY, uplatňování ústavy a ústavního práva v souladu s evropskými normami, posílení struktur odpovědných za evropskou integraci, zlepšení fungování soudnictví, posílení boje proti korupci na všech úrovních či dokončení procesu privatizace.71 Pro jednodušší orientaci jsou na základě revidovaného Evropského partnerství jednotlivé priority rozděleny následujícím způsobem: Politická kritéria • Demokracie a právní řád • Ústava • Parlament • Veřejná správa • Civilní dohled nad bezpečnostními silami • Soudnictví • Protikorupční politika • Lidská práva a ochrana menšin • Občanská a politická práva • Sociální a hospodářská práva • Práva menšin, kulturní práva a ochrana menšin • Regionální otázky a mezinárodní závazky Hospodářská kritéria • Evropské Normy • Vnitřní trh • Volný pohyb zboží • Volný pohyb kapitálu

70 71

EVROPSKÉ PARTNERSTVÍ SE SRBSKEM 2008, s. 48 EVROPSKÉ PARTNERSTVÍ SE SRBSKEM 2008

48

studenti.indd 48

13.10.2010 11:29:23

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

Cla a daně Hospodářská soutěž Veřejné zakázky Práva duševního vlastnictví Politika zaměstnanosti a sociální politika Vzdělávání a výzkum Otázky související s WTO Odvětvové politiky Průmysl, malé a střední podniky Zemědělství Životní prostředí Dopravní politika Energetika Informační společnost a sdělovací prostředky Finanční kontrola Statistika Právo, svoboda a bezpečnost Víza, hraniční kontroly, azyl a migrace Praní peněz Drogy Policie Boj proti organizované trestné činnosti a terorismu Ochrana osobních údajů

V rámci tohoto přehledu nerozděluji jednotlivé priority na krátkodobé a střednědobé, poněvadž se ve většině případu jejich názvy shodují, pouze jejich poslání je odlišné z hlediska časové náročnosti a praktické implementace. Střednědobé úkoly nabývají poněkud hlubších a vleklejších problémů, jako je například množící se množství nevyřízených soudních případů, problematika podnikatelského prostředí, systému vzdělávání, integrace zdravotně postižených osob do společnosti apod. Ač jsou tyto charakteristiky spíše obecnějšího charakteru, jsou společně s krátkodobými cíly nedílnou součástí reformního plánu a s jejich realizací se pevně počítá, byť v dlouhodobějším horizontu. Podrobně o jednotlivých kritériích, jejich nedávném vývoji, aktuálním stavu a výhledu do budoucna pojednávají blíže následující subkapitoly. 3.3.1. Politická kritéria Politická situace a s ní související politická kritéria vstupu do EU byla a stále jsou velkými výzvami pro Srbsko na cestě do Evropy. Významné změny srbského politického prostředí v poslední dekádě zapříčinily potřebu hlubokých, demokratických reforem. Toto úsilí je zcela zásadní i pro ostatní balíčky jednotlivých kritérií, poněvadž bez politicko-společenských změn nemůže docházet k reformám i v leckterých jiných oblastech. Srbové se od samého počátku SAP potýkali z celou řadou politických překážek, které

49

studenti.indd 49

13.10.2010 11:29:23

se částečně podařilo odstranit v průběhu prvních let jeho fungování, což bylo potvrzeno zahájením jednání o SAS v roce 2005. Vzhledem k nedokonalé spolupráci s ICTY v následujícím období (2006-2007) došlo k přerušení tohoto vyjednávání. Díky této komplikaci Srbsko muselo přistoupit k tomuto problému prioritně a především s aktivními výsledky. V průběhu roku 2007 Srbové vydali další, Haagem obžalované osoby, a podle konstatování Carly del Ponteové se zlepšilo pátrání i po zbývajících obžalovaných osobách, což vedlo jednak k obnovení vyjednávání, ale především k parafování SAS v listopadu 2007. V tomto období visely další otazníky především nad nezávislostí soudní moci, organizovanou trestnou činností a korupcí. Kritiky se rovněž dočkala nedostatečná koordinace vlády s úřadem pro Evropskou integraci a především nevyřešený status Kosova. Naopak již v tomto období Srbové velmi dobře pracovali na navýšení administrativních kapacit, tolik potřebných pro úspěšné politické reformy. Tento fakt byl potvrzen klidným a v podstatě bezproblémovým odtržením Černé Hory od Srbské federace v červnu 2006 nebo ustanovením úřadu veřejného ochrance lidských práv neboli ombudsmana v roce následujícím. Z hlediska hladiny významnosti byl pro Srbsko velmi významný rok 2008, poněvadž došlo k celé řadě zásadních, řekněme přelomových událostí: prezidentské a parlamentní volby s proevropskými vítězi, vyhlášení nezávislosti Kosova, revize Evropského partnerství, podpis SAS a následné schválení národním parlamentem, vydání R. Karadžiče a další, jenž vesměs pozitivně ovlivnily přístupový proces. Pokud ovšem chceme relevantně hodnotit aktuálně dosažené kroky je potřeba analyzovat a následně charakterizovat jednotlivé prvky Evropského partnerství, jako hlavního nástroje SAS, od jeho založení v roce 2008. Demokracie a právní stát V rovině demokracie a právního státu je podle Evropského partnerství potřeba uvádět právní předpisy do souladu s novou ústavou, což se do jisté míry daří, nicméně dlouhodobě nedochází v souladu s evropskými standardy k úpravám např. v oblasti soudnictví. Srbsko i nadále zlepšuje spolupráci s ICTY a dopadením Radovana Karadžiče a Stojana Zupljanina v červenci 2008 udělalo další významný krok ke zlepšení srbského obrazu v mezinárodních vztazích.72 Vyhlášení nezávislého Kosova vedlo ke značnému rozdělení parlamentu a jeho stran, což v samotném důsledku zapříčinilo vyhlášení předčasných voleb na květen 2008. Prezidentské i parlamentní volby proběhly v naprostém souladu s mezinárodně-demokratickými standardy. Ovšem i přes hladký průběh volebního klání trpí samotný volební systém problémy jako např. benevolentními pravidly během registrace politických stran či nedostatkem transparentnosti v předvolební kampani. Od června 2009 tudíž platí např. nový rámec pro registraci stran, vyžadující 10 000 podpisů, potažmo 1 000 pro strany reprezentující menšiny.74 Parlamentem byl ustanoven úřad pro regi72 73

Ratko Mladič a Goran Hadžič jsou posledními Srby, kteří doposud nebyli dopadeni a tudíž ani vydání ICTY. SERBIA PROGRESS REPORT 2009

50

studenti.indd 50

13.10.2010 11:29:23

onálního ombudsmana ve Vojvodině, nicméně doposud nebyla např. dostatečně naplněna kapacita jednotlivých parlamentních výborů, což snižuje jeho efektivitu práce. Na základě výsledků předčasných voleb, ve kterých zvítězila koalice „Za evropské Srbsko“, byla ustanovena nová vláda v čele s premiérem Mirko Cvetkovičem. Proevropsky orientovaný kabinet definoval základní politické cíle své agendy především v přibližování se Evropské unii, boji proti organizovanému zločinu a korupci a také vyřešení statutu Kosova, které na základě vládního prohlášení zůstává i nadále nedílnou součástí Srbska.74 Názorová disproporce mezi Srbskem na jedné straně, majoritou členů EU a sousedních států na straně druhé, vedla k významnému zkomplikování regionální spolupráce, jakožto klíčové podmínky kladená Bruselem. Na druhou stranu vládní úsilí v naplňování ostatních bodů SAS potažmo evropského partnerství můžeme hodnotit vcelku pozitivně. Bylo založeno nové Ministerstvo pro lidská práva a Vládní úřad pro evropskou integraci se aktivně podílel na tvorbě resp. naplňování NPI. Celkově lze nově ustanovenou vládu ve vztahu k EU hodnotit vesměs pozitivně. V posledním období mandátu vlády by však měla být zlepšena spolupráce mezi jednotlivými ministerstvy. Veřejná správa dostatečně navýšila administrativní kapacitu potřebnou k zavádění jednotlivých nařízení. V průběhu roku 2008 bylo založeno 6 nezávislých státních institucí. Vedle Úřadu ombudsmana se jedná o Úřad státního auditu, Komisaře pro volný přístup k veřejným informacím, Výbor k odstranění střetu zájmu, Komisi odpovědnou za veřejné zakázky. K potřebnému navýšení kapacit došlo i u složek policie a byla podepsána smlouva o strategické spolupráci s Europolem.75 I přes dostačující počet pracovníků státní správy však probíhají některé reformy poměrně pomalu. Určitého pokroku bylo viditelně dosaženo i ve sféře civilního dohledu nad bezpečnostními složkami, nicméně jedna za základních oblastí, soudnictví, stojí stále před řadou překážek. Byl založen Vysoký soudní úřad a také Úřad státního zastupitelství v dubnu 2009, jež budou mimo jiné v budoucnu zodpovědní za průběh voleb, za výkon soudců a státních zástupců.76 Nicméně nadále přetrvává obava v transparentnosti a nezávislosti soudního systému v souvislosti s vlivem politických stran na soudní moc. Nadále nedochází k posílení úřadu žalobce pro válečné zločiny. Modernizace soudního systému, jak je uvedeno v evropském partnerství probíhá pomalu a neefektivně, poněvadž průběžné vzdělávání soudců je nedostatečné a soudní informační systém není přístupný všem složkám soudnictví. Soudnictví a jeho reforma zůstává stále klíčovým bodem v přístupovém procesu. Další významnou prioritou Srbska v rámci Stabilizační smlouvy je zlepšení protikorupční politiky, která je dlouhodobě problémovým fenoménem všech západobalkanských zemí. Srbsko bylo v roce 2009 hodnoceno organizací Transparency International na 83. místě v míře korupčního chování, v rámci regionu je na tom hůře pouze Albánie a Bosna a Hercegovina. Kosovo do tohoto výzkumu nebylo zařazeno.77 Sku74 75 76 77

B92 2010 SERBIA PROGRESS REPORT 2009 SERBIA PROGRESS REPORT 2009 TRANSPARENCY 2010

51

studenti.indd 51

13.10.2010 11:29:23

tečnost, že pokrok v této oblasti je poměrně pomalý a boj proti korupci je opravdu složitý představují výsledky stejné organizace z roku 2007, ve kterém bylo Srbsko hodnocena na 79. místě. I přes určité dílčí kroky, jako např. parlamentem založená antikorupční agentura, jsou praktické výsledky této politiky limitovány. Tento fakt, se přisuzuje zejména zakořeněné korupci napříč srbskou společností. Z tohoto důvodu plyne, že boj proti této neřesti je během na dlouhou trať a zlepšení do značné míry souvisí s aktivní spoluprací mezi jednotlivými zeměmi regionu. Lidská práva a ochrana menšin Z hlediska lidských práv a ochrany menšin postupuje Srbsko pozitivně. Občanská a politická práva jsou v Srbsku široce respektována. Relevantní právní rámec musí být, ale nadále přibližován ke standardům EU.78 Změny v sociálních a hospodářských právech byly v evropském partnerství směřovány směrem ke zlepšení situace žen, dětí a také na podporu obětem válek. Role žen v občanském životě se zlepšila především aktivní participací na politické úrovni. V současném parlamentu sedí více než 20% žen, což je výrazný nárůst za posledních několik let. Na druhou stranu problémy přetrvávají ve specifických oblastech, jakou je např. diskriminace romských žen apod. Byla zveřejněna i strategie, která si vytyčila za cíl zlepšení postavení tělesně a mentálně postižených osob, přičemž důraz je kladen zejména na aktivní zaměstnanost těchto handicapovaných lidí a zdvojnásobení počtu zaměstnaných do roku 2015. Srbsko se dlouhodobě potýká s nelehkou situací z hlediska práv menšin, kulturních práv a ochrany menšin. Je to způsobeno jednak heterogenním složením srbské populace, ale také válečnými událostmi, které do jisté míry upozaďovaly vybraná etnika, což ve výsledku vedlo ke zvýšení srbského nacionalismu. Bezprostředně po vyhlášení nezávislosti Kosova v únoru 2008 se objevily mírné incidenty (vyjma protikosovských povstání např. v Bělehradě) např. ve Vojvodině, které byly namířeny především proti albánské minoritě. Situace v jižním Srbsku (především pohraniční oblasti s Kosovem) je v současnosti stabilní, nicméně mezi jednotlivými stranami vládne stále určité napětí, z tohoto důvodu je potřeba přistupovat k těmto problémům uvážlivě, poněvadž v některých případech jsme v posledním období byli svědky přelití problémů z Kosova i na muslimy žijící v Sandžaku.79 V Srbsku žije oficiálně více než 100 00080 Rómů, nicméně dle neoficiálních údajů dokonce více než 400 00081 , což řadí Srbsko na přední místa v rámci celé Evropy. Na základě těchto údajů čelí srbští Rómové diskriminaci, sociálnímu vyloučení či extrémně špatným životním podmínkám, poněvadž tento problém je složitý, dlouhodobý a nepanuje všeobecná vůle jej změnit. Bohužel tomu nenahrává ani evropské partnerství, které se k otázkám Rómů vůbec nevyjadřuje.

78 79 80 81

SERBIA PROGRESS REPORT 2009 IWPR 2010 ETHNOLOGUE 2010 COE 2010

52

studenti.indd 52

13.10.2010 11:29:23

3.3.2. Hospodářská kritéria Srbsko stejně jako celý region Jihovýchodní Evropy významně postihla celosvětová hospodářská krize, která se projevila napříč všemi společenskými vrstvami. Především nízký podíl zahraničního obchodu, snížení přílivu přímých zahraničních investic a redukce průmyslové produkce přivedlo v průběhu roku 2009 srbské hospodářství do ekonomické recese. Pro zabezpečení státního rozpočtu v roce 2009 musela srbská vláda požádat Mezinárodní měnový fond (MMF) o půjčku v hodnotě 2,8 mld. Euro, která byla poskytnuta v březnu 2009 s možností čerpání do roku 2011. „Úvěr má primárně posílit měnové rezervy a tím stabilizovat místní měnu, srbský dinár.“82 Srbsko rovněž využilo půjček od některých evropských bank, ale také např. od Ruska a Číny,83 která na oplátku významně posiluje svůj ekonomický vliv v Srbsku, např. v podobě výstavby nového mostu vedoucího přes řeku Dunaj.84 MMF byl nucen přerušit čerpání financí z výše uvedené půjčky, poněvadž srbská vláda dostatečně nepředstavila, jakým způsobem chce v nejbližších letech předcházet zvyšování státního deficitu, který ke konci roku dosáhl téměř 5% hodnoty. Srbsko tudíž bylo nuceno přijít s radikálními úspornými opatřeními, jako bylo např. markantní propuštění 14 000 státních zaměstnanců či snížení veřejných výdajů jednotlivých ministerstev.85 Co se týče požadavků Evropské unie je zcela samozřejmé, že jejich naplňování resp. nenaplňování bylo zásadně ovlivněno hospodářskou krizí. Především makroekonomické ukazatele doznaly jistých změn. Před vypuknutím krize srbská ekonomika vykazovala úctyhodný růst HDP 7%, nicméně po následném propadu se odhaduje pro 2010 růst ekonomiky pouze 2-3%. Je ovšem potřeba říct, že i tato o poznání skromnější čísla jsou optimističtější než byla ekonomickými odborníky původně odhadována. Nezaměstnanost je dlouhodobým problémem Srbska a tudíž je její snížení jedno z klíčových ekonomických priorit do budoucnosti, poněvadž i před vypuknutím krize vykazoval statistický úřad dvojciferné čísla. V únoru 2010 nemělo v Srbsku práci více než 26,5% obyvatelstva, a ač se jedná o snížení oproti předcházejícímu měsíci, jsou tato čísla více než varující.86 Na druhou stranu inflace zůstává, navzdory hospodářské recesi, relativně vysoká. Vyžadovaná privatizace zůstává stále poměrně nízká. Především státem vlastněné společnosti (např. energetická firma EPS, telekomunikační firma Telekom, letiště Bělehrad nebo farmaceutická společnost Galenika), rovněž navzdory krizi nebyli zprivatizovány, byť byli nabídnuty k prodeji. Tento vývoj je v dané ekonomické situaci pochopitelný, nicméně dá se odhadovat, že nutnost privatizace těchto společností bude nezbytná. Na druhou stranu státní ropná společnost NIS byla prodána ruskému Gigantu Gazprom v roce 2009.87 Tento fakt potvrzuje vzrůstající vliv ruského zahra-

82 83 84 85 86 87

CT24 2010 PRESSEUROP 2010 B92 2010 FINANCNI NOVINY 2010 B92 2010 SERBIA PROGRESS REPORT 2009

53

studenti.indd 53

13.10.2010 11:29:24

ničního kapitálu v Srbsku a také zvýšení svého vlivu v rámci celého regionu Balkánu v souvislost s výstavbou plynovodu South Stream. Jak již bylo zmíněno výše, judikatura zůstává stále poměrně slabým článkem srbské společnosti, což se odráží v hospodářské oblasti zejména v souvislosti s naplňováním acquis. Na druhou stranu „se v srbském bankovním systému podařilo udržet likviditu, srbské banky mají dost kapitálu a jsou vcelku ziskové.“88 Velmi významným krokem bylo oboustranné uvedení Prozatímní dohody v únoru 2010, jakožto nedílné součástí SAS. Díky této smlouvě může Srbsko těžit z celé řady výhod ještě před ratifikací SAS napříč členskými státy EU. Zcela zásadním prvkem prozatímní dohody je vytvoření zóny volného obchodu v horizontu 6 let, přičemž dohoda stanovuje pět klíčových oblastí, které tomu mají napomoci. Jedná se o liberalizaci trhu, konkurenceschopnost, duševní vlastnictví, tranzitní dopravu a kontrolu státní podpory. Tato dohoda umožní lepší orientaci, a konkurenceschopnost v rámci unijního trhu a rovněž vytváří ze Srbska přitažlivější místo pro zahraniční investory. Srbsko již nebude mít pravomoc, vzhledem ke smluvnímu vztahu s EU, provádět jednostranná rozhodnutí.89 Celkově je vzájemná obchodní bilance mezi EU a Srbskem velmi dobrá. Srbsko je na EU závislé, jak z hlediska vývozu, tak i dovozu a je jejím největším obchodním partnerem. V součtu obou ukazatelů se EU na vzájemném obchodě podílí více než 53%. Srbsko exportuje především do Německa (cca 12%) a Itálie (cca 10%), ovšem největším srbským importérem je v současnosti Rusko (cca 13%).90 3.3.3 Evropské normy Srbsko učinilo dílčí kroky v přizpůsobování svých právních předpisů a politik evropským standardům a začalo realizovat závazky vyplývající z prozatímní dohody, a to podle ustanovení a časového plánu určeného touto dohodou. S účinkem od dne 30. ledna 2009 bylo sníženo clo a dále byla přijata příslušná opatření v oblastech hospodářské soutěže, státní podpory a tranzitní dopravy. Srbové jsou však i nadále nuceni k implementaci dalších klíčových reforem, které povedou k postupné harmonizaci s evropským právem.91 Vnitřní trh Významný pokrok byl zaznamenán v oblasti volného pohybu zboží. Ministerstvo hospodářství a regionálního rozvoje se významně podílí na harmonizaci právního rámce v oblasti normalizace, certifikace, metrologie a akreditace. Hlavní organizační složkou tohoto ministerstva je Úřad pro technickou normalizaci (The Serbian Standardisation Institute), který se podílí na zabezpečení pokynů vyplývajících ze zákonů Srbska a rovněž koordinuje nové úpravy zákonů v souvislosti s harmonizací acquis. Úřad

88 89 90 91

STRATEGIE ROZŠÍŘENÍ A HLAVNÍ VÝZVY 2009-2010, s. 55 BUSINESSINFO 2010 BUSINESSINFO 2010 STRATEGIE ROZŠÍŘENÍ A HLAVNÍ VÝZVY 2009-2010

54

studenti.indd 54

13.10.2010 11:29:24

přijal k září 2009 celkem 5 072 evropských norem.92 Celkově byly zlepšeny administrativní kapacity tohoto úřadu, aby mohlo být postupně přijato více standardů v této oblasti. V oblasti akreditace a metrologie doposud nebyly schváleny právní předpisy, které jsou nezbytné pro úplné fungování volného pohybu zboží, stejně tak nejsou plněny normy pro ochranu spotřebitele. Poměrně dobře je také hodnocen pokrok v oblasti volného pohybu kapitálu, poněvadž Národní banka Srbska liberalizovala všechny osobní transfery do hodnoty 10 000 euro, stejně jako se zvyšuje spolupráce se sousedními oblastmi v této oblasti.93 Na druhou stranu Srbsko je nuceno uzpůsobit obchodní režimy a systémy mezinárodních platebních transakcí v souladu s mezinárodními předpisy, poněvadž tento vývoj nebyl završen a tudíž nesplňuje požadavky SAS. Oblast pohybu osob, služeb a práva usazování představuje také sféru se značnými rezervami, poněvadž současná legislativa není zdaleka harmonizována s acquis. V souladu s přijetím prozatímní dohody bylo v podstatě dokončeno sbližování celních právních předpisů, jednak díky správnímu a institucionálnímu navýšení či kooperaci se sousedními státy EU. Na druhou stranu v oblasti celní správy přetrvává riziko související s korupcí a přeshraniční trestnou činností, což do jisté míry koreluje s potřebou větší harmonizace celního kodexu EU. V oblastí daní prošel v roce 2009 parlamentem balíček zákonů, jako dodatky k daňovým zákonům – administrativní daň, daň z nemovitosti či penzijní a invalidní pojištění, které se přiblížili k acquis pokud jde o přímé zdanění.94 Dále se částečně zlepšily i podmínky pro výběr daní. Hospodářská soutěž dosáhla dobrého pokroku. Na základě odborné i veřejné debaty byl přijat zákon o podmínkách veřejné soutěže a o kontrole státní podpory, jako jedny z dílčích podmínek SAS a Prozatímní dohody. Zákony byli přijaty v průběhu června 2009 a jsou považovány za jakýsi nezávislý základ státní autority v této oblasti.95 Od července 2009 platí novelizace legislativních předpisů v oblasti zadávání veřejných zakázek. Zejména díky vyjasnění postavení a zlepšení správních kapacit institutu pro práva duševního vlastnictví, bylo dosaženo určitých výsledků v této oblasti, práva duševního vlastnictví.96 Politika zaměstnanosti a sociální politika pokročila na základě nové legislativy především v oblasti zdraví a ochrany v zaměstnání, zaměstnanecké politiky nebo politiky veřejného zdraví. Díky sociálnímu a ekonomickému úřadu byl z hlediska příjmových ukazatelů zlepšen sociální dialog napříč společností, na druhou stranu sociální vyloučenost zůstává nadále problémem, především v souvislosti se špatným začleněním početné romské komunity do občanského života. V rámci sociální politiky se Srbsko přiblížilo evropským standardům díky přijetí zákona zakazujícímu diskriminaci v březnu 2009, nicméně v Srbsku je velmi důležité, aby tato legislativa byla co nejví92 93 94 95 96

SERBIA PROGRESS REPORT 2009 SERBIA PROGRESS REPORT 2009 SERBIA PROGRESS REPORT 2009 SERBIA PROGRESS REPORT 2009 STRATEGIE ROZŠÍŘENÍ A HLAVNÍ VÝZVY 2007-2008

55

studenti.indd 55

13.10.2010 11:29:24

ce uplatňována v praxi. Srbsko se rovněž snaží přizpůsobovat svou sociální politiku s ohledem na rovnost pohlaví, nicméně problémy v oblasti genderu stále přetrvávají, především v diskriminaci na trhu práce. Úroveň vzdělání a výzkumu je velmi důležitým ukazatelem pro každou vyspělou společnost, ne jinak se k tomu staví i Srbové. Snaží se co nejvíce přiblížit strategickému úsilí Unie v podobě programu „EU vzdělání a výchova 2010“, které má za cíl zvýšení kvality vzdělání a výchovy, participace na celoživotním vzdělávání, sociální spravedlnosti nebo růst kreativity studentů.97 Srbsko dosahuje v rámci EU podprůměrných ukazatelů v celkovém počtu dospělých v procesu celoživotního vzdělání, naopak zlepšování ukazatelů je patrné u zastoupení absolventů v oborech matematiky a technologie, které by v ideálním případě mělo dosáhnout 15 a více %. Vysokoškolské úpravy a reformy jsou koordinovány v součinností s tzv. Boloňským procesem, jehož základním cílem je především harmonizace odlišnosti jednotlivých vzdělávacích systému napříč EU. „Financování vzdělání je ovšem v Srbsku stále nízké, dosahuje přibližně 3,4% HDP.“98 Vstup do Světové obchodní organizace (WTO) by měl být pro Srbsko jedním z klíčových strategických kroků, poněvadž kromě vlastních výhod by bylo dosaženo zvýšení role a atraktivity v mezinárodním obchodu. Je nutno podotknout, že úsilí Srbska probíhá poměrně optimisticky. Srbsko má tzv. přístupový status. V současnosti probíhají multilaterální jednání o specifických překážkách bránící Srbsku ke vstupu, jako jsou např. problematika státních společností, obchodního práva, exportních dotací a ochrany životního prostředí.99 Nutno podotknout, že ve velké míře korelují s požadavky obsažených v SAS. Odvětvové politiky Zásadní problém, který brání přizpůsobení fungování průmyslu evropským standardům je, že nebyla přijata moderní průmyslová politická strategie, nýbrž pouze částečné reformy. Na druhou stranu díky přijetí Evropské charty o malých a středních podnicích došlo ke zlepšení v této oblasti a dochází k naplňování evropského partnerství v souvislosti s požadavky uvedenými v SAS, byť v omezené míře. Srbská vláda, potažmo odpovědné orgány, připravily v oblasti zemědělství a rybolovu několik významných dokumentů, nicméně je potřeba je přijmout a uvést v platnost. Jedná se především o Národní strategický plán a národní program pro rozvoj venkova. Velmi pozitivním krokem v této oblasti bylo naopak přijetí Národního zemědělského programu pro období 2009-2011, který definuje postup reforem v oblastech životního prostředí v souladu se zemědělskou činností, zvýšení konkurenceschopnosti farmářů, otázky bezpečnosti potravin apod.100 Došlo k modernizaci veterinárních, rostli-

97 98 99 100

EC.EUROPA 2010 SERBIA PROGRESS REPORT 2009 WTO 2010 Pro více informací zde: http://www.minpolj.gov.rs/download/nacionalniProgram_en.pdf

56

studenti.indd 56

13.10.2010 11:29:24

nolékařských a vinařských laboratoří. Zákon o zemědělství a rozvoji venkova přijatý v květnu 2009 poskytl základ pro založení platební agentury v souladu s požadavky EU.101 Dále došlo k pozitivnímu postupu ve sblížení právních předpisů a norem s acquis v oblasti životního prostředí. Sektor resp. úřad pro ochranu životního prostředí, který byl dlouhodoběji kritizován ze strany EU, zlepšil koordinaci a spolupráci s Evropskou agenturou pro přírodní prostředí. Je nutno podotknout, že dle sdělení zmíněných agentur dochází ke zlepšení ochrany životního prostředí i v reálném životě. Z hlediska globální perspektivy Srbsko ratifikovalo Kjótský protokol v září 2007 a v současnosti probíhá jeho implementace v praxi. V oblasti dopravy byl schválen nový zákon o bezpečnosti silničního provozu a byly sladěny silniční poplatky pro domácí i zahraniční vozidla.102 Dále byly také liberalizovány podmínky pro tranzitní dopravu mezi Srbskem a Bosnou a Hercegovinou. Zlepšení vtahů v přeshraniční spoluprácí s Bosnou lze nalézt v této oblasti také díky znovuobnovení vlakového spojení mezi Bělehradem a Sarajevem v prosinci 2009, které bylo od války v 1991 přerušeno. S ohledem na přijetí dohody o vytvoření společného evropského leteckého prostoru a montrealské úmluvy, definující trestné činy na palubě letadla, došlo k harmonizaci s acquis v oblasti letecké bezpečnosti a leteckého dopravního managementu.103 Rozvoj nastal také u vnitrozemské vodní dopravy díky zřízení říčních informačních služeb. Srbsko je ze 87% závislé na dodávkách ruského plynu. Z tohoto důvodu bylo jednou z nejvíce postižených zemí při zastavení dodávek ruského plynu v lednu roku 2009. Díky tomuto faktu nabývá energetika mezinárodně-politického charakteru. I přes tyto okolnosti Srbové stále vidí v Rusku dominantního partnera v oblasti mezinárodního obchodu, což dokládá podepsání dalších dohod v oblasti výstavby plynovodu South Stream.104 Toto jednání může do jisté míry podkopávat projekt Nabucco, na druhou stranu tento evropský projekt nemá v úmyslu být veden přes Srbské území. Z hlediska požadavků EU nedošlo ke zvýšení plynové spolupráce (propojenosti) mezi zeměmi západního Balkánu nebo zvýšení podílu obnovitelných zdrojů ve spotřebě energie. V oblastech sdělovacích prostředků, finanční kontroly a statistiky došlo k dílčímu přiblížení směrem k acquis, nicméně další reformy jsou nezbytné. Právo, svoboda a bezpečnost Evropská unie potvrdila, že úsilí jednotlivých zemí o plnohodnotné členství má pozitivní dopad na celou společnost, poněvadž na základě provedených reforem došlo k definitivní liberalizaci vízové povinnosti. Kromě občanů Srbska mohou do EU cestovat s platným biometrickým pasem bez víz také občané Černé Hory a Makedonie.

101 102 103 104

SERBIA PROGRESS REPORT 2009 STRATEGIE ROZŠÍŘENÍ A HLAVNÍ VÝZVY 2009-2010 SERBIA PROGRESS REPORT 2009 Více např. http://www.energetika.net/eu/novice/expert-commentary/negotiations -between-gazprom-and-srbijagas-on-banatski-dvor-gas-

57

studenti.indd 57

13.10.2010 11:29:24

Tato významná změna nabyla platnost ke dni 19.12.2009.105 V souvislosti s uvolněním vízové povinnosti byl v posledním období pozitivně hodnocen pokrok u většiny z 82 hraničních kontrol v Srbsku. Z pochopitelných důvodů nadále panuje určité napětí na hranicích s Kosovem, kde nejsou plně propojeny jednotné informační systémy. Na druhou stranu přítomnost mezinárodních jednotek v Kosovu umožňuje bezproblémové fungování hranic, což byl také důvod proč došlo k liberalizaci víz. Srbsku dále chybí potřebná koncepce pro řešení zvýšeného počtu azylantů, které by mohlo přijít v souvislosti se vstupem Srbska do EU. Naopak relativně dobře funguje politika migrace. V červnu 2009 byl přijat nový cizinecký zákon, který splňuje evropské standardy. Navíc došlo ke zlepšení spolupráce napříč regionem, která je zejména v těchto otázkách velmi důležitá. Mezi všemi západobalkánskými státy bylo přijato Memorandum o sdílení statistických dat ilegální migrace. I přes přijetí některých důležitých zákonů upravujících praní peněz či financování terorismu zůstává tato oblast nadále znepokojivou. Potvrzuje, tak především problematiku korupčního jednání přiblíženou výše. I boj proti drogám nadále zůstává „během na dlouhou trať.“ Srbsko vypracovalo potřebnou strategii a akční plány, stejně tak bylo zadrženo velké množství drog (v prvních osmi měsících roku 2009 bylo zadrženo 530 kg),106 nicméně nejen Srbsko, ale celý Balkán zůstává hlavním tranzitním regionem, shodou okolností právě pro státy EU. Zde je ze strany unie požadována větší meziregionální spolupráce. Zvyšuje se profesionalita a transparentnost jednotlivých složek policie, stejně tak jejich administrativní kapacita. „Byla přijata národní strategie pro boj proti organizované trestné činnosti. Byly podniknuty první kroky ke zlepšení institucionálního a právního rámce pro finanční vyšetřování a zabavování majetku.“107 Z hlediska ochrany osobních údajů dochází k postupnému přiblížení evropským standardům, které je nutno praktikovat i nadále. 3.3.4. Zhodnocení Srbsko, od změny zahraničně-politické orientace na počátku milénia, nesporně prokázalo obrovský pokrok směrem k integraci do evropských struktur. Z hlediska politických kritérií se úspěšně vypořádalo s odtržením Černé Hory, zvyšovalo úroveň svých demokratických institucí a sice s obtížemi, ale spolupracovalo s ICTY. Kromě toho muselo také čelit několika závažným problémům, které do značné míry negativně ovlivnily průběh požadovaných reforem. Mám na mysli především aktuální status Kosova, který pro drtivou většinu Srbů není konečný. Srbsko, ale stojí před dalšími nutnými reformami, které je potřeba naplnit, aby došlo k ratifikaci SAS členskými státy EU. Mezi nejvýznamnější výzvy musíme zařadit zejména reformu soudnictví, boj proti korupci, zvýšení transparentnosti některých úřadů a dokončení procesu spolupráce s ICTY v podobě vydání Ratka Mladiče a Gorana Hadžiče do Haagu. 105 106 107

Více např. http://www.b92.net/eng/news/politics-article.php?mm=12&dd=19&yyyy=2009 SERBIA PROGRESS REPORT 2009 STRATEGIE ROZŠÍŘENÍ A HLAVNÍ VÝZVY 2009-2010, s. 58

58

studenti.indd 58

13.10.2010 11:29:24

Bezprostředně v postmilošovičovské éře se úroveň srbského hospodářství, stejně jako politického prostředí, nacházela ve velmi ubohém stavu. Postupně se podařilo rapidně snížit obrovský státní dluh přesahující 100% tehdejšího HDP v roce 2001, inflace která se pohybovala na pomezí pádivé inflace až hyperinflace byla snížena na přijatelných 7% v roce 2007 a stejně tak nastartované reformy v posledním období měly za následek velmi optimistický růst ekonomiky až 7%. Přijetím dočasné prozatímní dohody, která připravuje pravidla pro společný trh, učinilo Srbsko další pozitivní krok ke zvýšení konkurenceschopnosti na evropským trhu. Tento relativně pozitivní vývoj přerušila celosvětová hospodářská krize, která dolehla na Srbsko se všemi důsledky. Srbsko bylo nuceno požádat o pomoc ze strany MMF a provést nepopulární úsporné kroky, zvyšující nervozitu mezi obyčejnými lidmi. Současná krize se tudíž stává hlavním ekonomickým tématem a poněkud zpomaluje potřebné reformy na cestě k EU, jako je privatizace státních podniků či snížení nezaměstnanosti. Naplňování evropských norem a postupné přibližování se evropskému právu postupuje vesměs pozitivním směrem. Vzhledem k tomu, že tvorba některých nových zákonů, novelizací a podobně. je otázkou široké diskuse, lze očekávat, že některé důležité otázky a priority budou implementovány v delším časovém horizontu než se původně očekávalo. Především v oblastí práva, bezpečnosti a svobody, ale také u některých sektorových politik lze očekávat určité prodlevy. Pozitivní srbské úsilí posledního období bylo završeno podáním přihlášky ke vstupu do EU, která byla podána 23.12. 2009 ve Stockholmu. Tato významná událost je však pouze dílčím krokem k úplnému završení přístupového procesu. 4. Závěr Srbsko, které v současnosti jasně deklaruje vůli po vstupu do Evropské unie, prodělalo od zahájení Stabilizačního a asociačního procesu poměrně divoké období, jenž bylo zpočátku zpomaleno nejprve složitou vnitropolitickou atmosférou a posléze netransparentní spoluprací s ICTY. Tyto faktory nebyly v členských zemích EU přijímány příliš pozitivně, poněvadž Srbsko signalizovalo určitou neochotu přistoupit na jednotlivé podmínky kladené nejen EU, ale celým mezinárodním společenstvím. Zároveň dali Srbové viditelně najevo neochotu vzít na svá bedra tíhu regionálního leadera v integračních a regionálních snahách, kterou postupně převzalo Chorvatsko. Nutno podotknout, vcelku úspěšně. Ovšem na druhou stranu je nutno k tomuto faktu přistoupit z racionálního úhlu pohledu, poněvadž díky proběhnuvším válečným událostem utrpělo právě mezinárodní společenství (přinejmenším euro-atlantická část) velké šrámy na své pověsti v rámci společenské diskuse v Srbsku. Navzdory poškozené reputaci nejen politické elity, ale i obyčejné obyvatelstvo pomalu začalo sympatizovat s vybranými „západními“ subjekty mezinárodního práva, a to především díky skutečnosti, že potenciální vstup do EU je skutečně reálný. Lidé v současnosti spatřují mnoho výhod, které by jim členství v této unikátní organizaci přineslo. Koneckonců liberalizace vízového režimu na konci roku 2009 je toho zářným příkladem. Podle Gallupova institutu si v roce 2008 myslelo 58% Srbů, že vstup do EU

59

studenti.indd 59

13.10.2010 11:29:24

je dobrým krokem, přičemž lidé zůstávají poměrně optimističtí, poněvadž se domnívají, že by se tak mohlo stát již v roce 2015. Tento výzkum byl proveden na vzorku cca 1000 lidí na přelomu září a října 2008.108 Pokud bychom pominuli dopady hospodářské celosvětové krize, tak implementace jednotlivých kritérií probíhá poměrně pozitivním směrem, nicméně i dnes stojí celé Srbsko před několika nevyhnutelnými a nutnými výzvami, jež je potřeba realizovat. Například oblast soudnictví nadále trpí nedokonalou transparentností a nezávislostí. I přesto, že spolupráce s ICTY v souvislosti s dopadením Radovana Karadžiče je hodnocena pozitivně, tak fakt, že Ratko Mladič je stále na svobodě je zcela nepřípustný. Dalším významným problémem je i nadále korupce, která je prostoupená celou společnosti, ovšem ne jinak je to mu i v sousedních zemích. Společenská situace, především na trhu práce se zlepšuje, nicméně např. situace romské populace zůstává i nadále špatná. Je dobře, že Srbsko vytvořilo Národní integrační strategii, která byla vytvořena ve spojitosti s Evropským partnerstvím, nicméně její vydání až v roce 2008, také nepřispělo k dynamičtějšímu vývoji směrem k Bruselu. I přes tyto problémy, před kterými nyní tato krásná země v Jihovýchodní Evropě stojí, prošlo Srbsko za poslední dekádu pozitivním vývojem, který dříve nebo později bude završen úspěšným vstupem do EU. Nyní je obrazně řečeno na tahu EU, která podle svých pravidel nejprve musí na úrovni ministrů zahraničí projednat srbskou přihlášku ke vstupu do EU a následně ji schválit Evropskou Komisí, a jak řekli současný komisař pro rozšíření Štefan Füle a španělský ministr zahraničí Miguel Moratinosa, jedná se o unijní prioritu, aby k tomu došlo v co nejbližší době. „Čím dříve tím lépe.“109 Těmito slovy by se dal charakterizovat nejen přístup ke schválení této přihlášky, ale i celého přístupového procesu, ve kterém hraje Srbsko dominantní roli. Použité zdroje

Monografie • BAAR, V. Národy na prahu 21. století. Emancipace nebo nacionalismus? 2 vyd. Ostrava: Tilia, 2002, 415 s., ISBN: 80-86101-66-5 • BAAR, V. Vnější vztahy Evropské unie: geoekonomické a geopolitické aspekty a jejich makroregionální diferenci ace. Ostrava: Ostravská Univerzita, 2006, 197 s., ISBN: 80-7368-142-0 • CIHELKOVÁ, E.: Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. 1. vyd. Praha: C.H., 2003, 709 s. ISBN: 80-7179-804-5 • DIENTSBIER, J., Stabilita Balkánu a Evropská unie – příspěvek České republiky. 1. vyd. Praha: Rada pro meziná rodní vztahy, 2006, 171 s. ISBN: 80-239-8060-2 • FIALA, P., PITROVÁ M.: Rozšiřování ES/EU. 1. vyd. Brno: MPÚ, 2001, 193 s. ISBN: 80-210-2645-6 • HENKEL, R. South-Eastern European Countries on Their Way to Europe – Geographical Aspects. Leipzig: Insti tut für Länderkunde, 2006. 240 s., ISBN: 3-86082-057-5 • SMEKAL, H., STÝSKALOVÁ, V. Zahraniční a bezpečnostní politika vybraných zemí Balkánu. 1. vyd. Brno: MPÚ, 2004. 219 s. ISBN: 80-210-3572-2 • SMITH, K.E., European Union Foreign Policy in a Changing World.1. vyd., Cambridge: Polity press, 2003, 274 s., ISBN: 0-7456-2503-7 • SMITH M.E., Europe´s Foreign and Security Policy: The Institutionalization of Cooperation. 1. vyd. Cambridge: University Press, 2004, 291 s., ISBN: 0-521-53861-0 • TEREM, P. Process of EU Enlargement in the 21st Century – New Challenges. 1. vyd. Banská Bystrica: University of Matej Bel, 2005, 297 s., ISBN: 80-8083-204-8

108 109

GALLUP 2009 SETIMES 2010

60

studenti.indd 60

13.10.2010 11:29:24

Časopisy a periodika • JOSEPH, E. P. Back to the Balkans. Foreign Affairs, January/February 2005, Vol 84, No 1, s. 111-122. ISSN: 74851-64799 • ŠŤOURAČOVÁ, J. Ekonomické vztahy EU se zeměmi západního Balkánu, přehled programů spolupráce se zamě řením na procesy přidružení k EU. Časopis Na východ, 2006, roč. 6, č. speciál, s. 11. ISSN: 1214-2522 • TESAŘ, F. EU-35: dojde k rozšíření na Balkán? Mezinárodní politika, 2006, roč. XXX, č. 11, s. 4-7. ISSN 0543-7962 • TESAŘ, F. Rovnice o Kosovu: dvě známé a tři neznámé. Mezinárodní politika, 2007, roč. XXXI, č. 6, s. 31-34. ISSN 0543-7962 Články z webových stránek Contract signed on construction of bridge [online]. ©2010 [cit.2010-04-28]. Corruption Perceptions Index 2009 [online]. ©2010 [cit.2010-04-27]. EU keeps trade deal with Serbia “frozen” [online]. ©2008 [cit.2010-04-22]. European strategy and co-operation in education and training ©2010 [cit.2010-04-28]. Evropské partnerství se Srbskem 2008 [online]. ©2008 [cit.2010-04-24]. < http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/ LexUriServ.do?uri=OJ:C:2006:115:0053:01:CS:HTML> Govt. puts together EU integration program [online]. ©2008 [cit.2010-04-26]. Govt. won’t sell Galenika pharmaceutical [online]. ©2010 [cit.2010-04-26]. Languages of Serbia [online]. ©2010 [cit.2010-04-26]. MMF: Srbsko má propustit pětinu zaměstnanců veřejného sektoru [online]. ©2010 [cit.2010-04-28]. Nařízení Rady (ES) č. 533/2004. Rada Evropské unie [online]. 2004. 2 s. [cit.2010-04-07]. National Strategy of Serbia for The Serbia and Montenegro’s Accession to the European Union 2005 [online]. ©2005 [cit.2010-04-25]. < http://www.seio.gov.rs/> National Prgramme for Integration with the EU 2008 [online]. ©2008 [cit.2010-04-25]. Parliament elects new government [online]. ©2008 [cit.2010-04-27]. Perceptions of the EU in the Western Balkans, Gallup Balkan Monitor ©2009 [cit.2010-04-28]. Prozatímní obchodní dohoda mezi Srbskem a EU ©2010 [cit.2010-04-25]. Rozšíření Evropské unie [online]. ©2010 [cit.2010-04-25]. Srbsko se obrací na Moskvu a Peking [online]. ©2010 [cit.2010-04-28]. The Stabilisation and Association Process. Portal Site of the European Union [online]. ©2007 [cit.2010-04-26].

61

studenti.indd 61

13.10.2010 11:29:24

Eva Petrlová

Katedra politologie a mezinárodních vztahů, Západočeská univerzita v Plzni Vývoj a vznik Kosova: Pohled liberálů a realistů 1. Úvod Kosovo bylo od počátku formování současného Balkánského poloostrova velmi specifickou oblastí, což mělo v celém moderním vývoji daného regionu za následek bouřlivé konflikty založené převážně na národnostních problémech. Oblast dnešního de facto, ovšem ne de iure, státu Kosovo110 byla obývána ilyrským obyvatelstvem, jež se s největší pravděpodobností podílelo na formování albánského etnika, které odolalo jak romanizaci, tak i příchodu slovanských kmenů. Bylo součástí srbského středověkého státu, na základě čehož v pozdější době Bělehrad zdůrazňoval sounáležitost kosovského území s jihoslovanským národním prostorem (Nálevka, 2005: 250; Šanc, 2008: 360). Otázka Kosova je tedy problémem, jenž není konstrukcí 20. století, ale dlouhodobým procesem, jenž po smrti maršála Tita vyvrcholil a eskaloval do podoby, jakou známe dnes. Mým záměrem v této seminární práci není výčet historických událostí, nýbrž zaměření se na vývoj od roku 1990 do vyhlášení nezávislosti Kosova v roce 2008 z pohledu dvou základních proudů mezinárodních vztahů – a to liberálů a realistů. Budu se snažit o objasnění základních tezí těchto paradigmat na konkrétních situacích a příkladech, jako je např. zavedení mezinárodního protektorátu OSN v Kosovu, řešení různých konfliktních situací buď diplomatickou, či vojenskou cestou, nebo na reakcích jednotlivých národů a následném přístupu mezinárodního společenství. Za základní ověřovanou hypotézu mé seminární práce považuji otázku, zda vznik státu Kosovo je aktem spíše liberální či realistické povahy, tedy zda postupy k němu vedoucí jsou základními myšlenkami, jež upřednostňuje jeden či druhý proud. 2. Počátek konfliktu - přístup realistů Spory mezi národy, spory o právo na sebeurčení či o státní suverenitě byly důvodem mnoha válek nejen v historii, ale i v období po skončení Studené války. Jednou ze zemí, kde podobné spory hrály významnou roli je i Kosovo. Realisté chápou mezinárodní systém jako anarchický prostor, kde hlavní slovo mají političtí aktéři v podobě státu. Státy jsou přitom posuzovány jako „koherentní jednotky reprezentované nejvyššími politickými představiteli, kteří prosazují jeden národní zájem“ (Barša – Císař, 2008: 384). Podíváme-li se na problematiku kosovské otázky a Srbska v rámci období let 1990 až 1999, můžeme uvažovat spíše o prosazování názorů převážně realistického konceptu. Lze to dokázat na snaze zachovat Kosovo jako primární součást Srbska a zároveň protichůdným úsilím obyvatel Kosova. 110

Ačkoli nedošlo k oficiálnímu uznání Kosova jakožto suverénního státu všemi státy OSN, budu ve své práci operovat s termínem stát, neboť v Kosovu se instituce suverénního státu nacházejí a tamní politika je vykonávána bez ohledu na závislost na politice Srbska

62

studenti.indd 62

13.10.2010 11:29:24

Po smrti J. B. Tita bylo území Kosova udržováno jen za cenu represí vůči kosovským Albáncům. Takové jednání Srbska mělo za následek utlačování kosovských Srbů v provincii Kosovo – situace byla tedy oboustranně vyhrocena. Změnou srbské ústavy 28. září 1990 došlo ke zrušení autonomních oblastí Kosovo a Vojvodina. Zrušení statutu autonomní oblasti a nastolení velice centralizované politiky vůči oblasti obývané kosovskými Albánci bylo schváleno srbským parlamentem kvůli prohlášení regionálního kosovského parlamentu z 2. července 1990, že Kosovo je federativní jugoslávská republika, a to bez souhlasu srbské legislativní instituce, jež tento akt považovala za trestný čin. Ze strany Kosova následovala politika pasivní rezistence Ibrahima Rugovy, v důsledku čehož nedocházelo k takřka žádné komunikaci mezi bělehradským centrem a Prištinou (Šanc, 2005:159 – 160). Na jedné straně lze definovat snahy kosovských Albánců o odtržení jako zájem podílet se na moci, kdy tento zájem neodmyslitelně patří ke každému lidskému jedinci,111 na druhé straně lze realisticky chápat i negativní postoj Srbska k odtržení Kosova a to z toho důvodu, že oblast Kosova byla integrální součástí státu. V rámci raison d´ Etat tedy bylo a stále je srbským cílem zachovat Kosovo jako své území, aby tak Srbsko mohlo dostatečně zajišťovat bezpečnost a sílu svému státu112 vůči ostatním aktérům v mezinárodním systému a zároveň se snažit zabránit vytvoření aktéra nového, jenž srbskou bezpečnost primárně ohrožuje. Represe vůči kosovským Albáncům mají tedy dle realistických myšlenek Morgenthaua své opodstatnění, neboť porušení rovnováhy (zde míněna jednota Srbska) vede systém ke snaze znovu ji nastolit do původní či změněné roviny a to i s pomocí síly. Bez této rovnováhy jsou ohroženy další nezávislé části systému, neboť jeden prvek získá převahu nad ostatními a může jim škodit. Dále kosovská politika pasivní rezistence dokazuje, že čas na liberály upřednostňovaný přístup tehdy ještě nenastal, neboť teze o důležitosti vzájemné kooperace a komunikace nebyly naplněny a zároveň na obou stranách konfliktu docházelo k porušování základních lidských práv a svobod a morální otázky ve vzájemné politice nehrály žádnou roli, čímž v počátku celého konfliktu dostalo za pravdu právě realistické paradigma (Barša – Císař, 2008: 67 – 68). Dokladem toho, že v prvních fázích konfliktu z hlediska teorie převládal realismus, je i vznik Kosovské osvobozenecké armády (UÇK), která nejdříve útočila na srbské policisty v Kosovu a později otevřeně vyhlásila Srbsku válku. Násilí a válčení se tak staly oficiálními nástroji řešení vnitrostátních problémů. Následkem bylo obrovské vnitřní vysidlování obyvatelstva a imigrace za hranice Kosova i Srbska do sousedních států. Jugoslávská lidová armáda (JLA) zároveň útočila na jednotky UÇK a Srbsko vedlo stále silnější represivní politiku vůči Kosovu. Hrozilo, že tento konflikt bude rozšířen i do jiných částí už tak problémového Balkánu.113 111

112

113

Tím, že se Kosovo stane nezávislé, dojde k uplatňování jiné politické moci než srbské na jeho území – to lze považovat jako mocenský boj mezi Srbskem a kosovskými Albánci o uplatňování svého monopolu násilí. Realisté považují zachování celistvosti státu za jeden z nejdůležitějších úkolů, protože jen silný stát s monopolem násilí na celém svém území má reálnou možnost přežití v mezinárodním anarchickém systému. Největší problémy hrozily v Makedonii, kde se ukrývaly jednotky UÇK a žila početná albánská menšina.

63

studenti.indd 63

13.10.2010 11:29:24

Vnitropolitická situace jednoho státního aktéra tedy začala ovlivňovat i okolní státy. Tím se postupně začalo dle mého názoru prosazovat vnímání problému teoretiky liberalismu, kteří na rozdíl od realistů upozorňují na důležitost vnitropolitické situace jednotlivých aktérů – došlo tedy k postupnému popírání realistického pojetí státu jako black box, neboť hlavním problémem už přestával být stát a jeho boj o moc v rámci celého mezinárodního systému, ale začaly se objevovat větší snahy o udržení stability a ukončení střetů uvnitř země ze strachu z konfliktu daleko rozsáhlejšího. To se projevilo akcí mezinárodního společenství v podobě tzv. kontaktní skupiny, jež byla vytvořena už v roce 1994 za účelem řešení krize v Bosně a Hercegovině. Kontaktní skupina sice upozorňovala srbského prezidenta Miloševiće v březnu 1998 na případné sankce pokud do dvou týdnů nestáhne zvláštní policejní jednotky z Kosova a nenaváže dialog s kosovskými Albánci, ovšem i tak působila značně pasivně.114 To se projevilo v Miloševićově neuposlechnutí a následným pokračováním bojů iniciovaných z obou stran (Šanc, 2005: 161 – 162). Zde můžeme vidět, že snahou mezinárodního společenství bylo nalézt řešení v podobě jakési mírové diplomatické cesty, ale stále ještě nelze pozorovat větší známky vzájemné spolupráce, která je pro liberální paradigma zásadní. Domnívám se, že na vznik kontaktní skupiny a její výsledný neúspěch v podobě nátlaku vyjádřeného sankcemi na prezidenta Miloseviće, by zastánci realistického přístupu pohlíželi jako na důkaz svých tezí, že stát je hlavním aktérem mezinárodního systému a není podřízen žádné organizaci, že stát, ačkoli může být členem dané mezinárodní organizace, nemusí (a nebude) vykonávat její vůli a jedná jen dle svých vlastních mocenských zájmů. V případě Miloseviće tedy udržení Kosova za jakoukoliv cenu bez ohledu na požadavky kontaktní skupiny. 3. Převaha liberálního přístupu v řešení situace V roce 1998 po srbském útoku na vesnici Obrinje a masakru kosovských Albánců se OSN rozhodlo přistoupit k rázným krokům a Severoatlantická aliance pohrozila leteckými útoky na Bělehrad. Pod hrozbou útoku NATO boje na chvíli ustaly a 16. října 1998 podepsal Milošević spolu s Richardem Holbrookem tzv. smlouvu o částečném stažení, návratu uprchlíků do země a rozmístnění mezinárodních pozorovatelů v Kosovu v podobě dohlížecí mise pod patronátem OBSE. Na základě smlouvy připravovala následně kontaktní skupina mírový plán pro Kosovo spočívající v poskytnutí rozsáhlé autonomie v rámci Srbska, kdy bezpečnost měly zajišťovat spojenecké jednotky NATO. Jednání o budoucnosti Kosova probíhala v únoru 1999 ve francouzském Rambouillet115 (Šanc, 2005: 162 – 163).

114

115

Neschopnost kontaktní skupiny účinně prosazovat svou vůli byla zřejmě způsobena vnitřními neshodami v otázkách přístupu vůči Jugoslávii. Velká Británie spolu s USA usilovali o tvrdý po stup vůči Miloševićovu režimu. Naproti tomu Itálie, Německo a Rusko navržené sankce tvrdě odmítaly. Problémem těchto jednání byl fakt, že se albánská a srbská delegace oficiálně nikdy nesetkaly, a tak někteří účastníci považovali jednání vždy jen s jednou stranou za neúčelné.

64

studenti.indd 64

13.10.2010 11:29:24

Zde můžeme již jasně pozorovat, že počala převládat liberální koncepce v řešení konfliktu. Ovšem nastal ještě jeden zvrat, který lze z realistického úhlu pohledu chápat jako využití vojenské síly k donucení slabšího aktéra jednat dle vůle aktéra silnějšího.116 Tímto zvratem míním letecké útoky na jugoslávské strategické body 24. března 1999. NATO se tak snažilo vynutit si silou podepsání dohody z Rambouillet srbskou stranou. Kontaktní skupina si však neuvědomovala fakt, že přijetí dohod Srbskem by znamenalo výrazné narušení principů státní suverenity Svazové republiky Jugoslávie (jako je zcela volný pohyb jednotek NATO po celém jejím území), nehledě na to, že dohody připomínaly někdejší rakousko-uherské ultimátum Bělehradu z roku 1914 (Nálevka, 2005: 252). Tento krok je dodnes Srby a jejich spojenci odsuzován, neboť došlo k porušení mezinárodního práva. Letecké útoky bez souhlasu rady bezpečnosti OSN narušily suverenitu Svazové republiky, aniž by ona sama působila agresivně vůči jinému aktérovi mezinárodního systému. Je nutné si uvědomit, že Kosovo stále tvořilo pouhou provincii suverénního státu, a proto NATO zasahovalo do vnitřních záležitostí státu.117 Ačkoli realisté na danou situaci pohlížejí jako na prosazení zájmů, liberálním přístupem lze na věc pohlížet jako na poslední případnou možnost (otázkou je zda vůbec akceptovatelnou). Dodržování mezinárodního práva a diplomatická řešení jsou prioritami liberálního přístupu, neboť se domnívají, že existuje mnohem více řešení než jen vojenská intervence a tedy i ohrožení civilistů na životech. Dle liberálů zlo vyvolá vždy jen další zlo. Letecké útoky měly za následek ještě hlubší sepětí srbského národa, obsazení kosovské oblasti jugoslávskými jednotkami a masivní vyhánění albánského obyvatelstva až do 10. června téhož roku, kdy byly boje ukončeny. Po stažení JLA z provincie Kosovo nastala v oblasti situace humanitární katastrofy. Zároveň došlo na základě kolektivní viny k silné represi ze strany albánského obyvatelstva vůči menšině kosovských Srbů. Situace byla navíc ovlivněna ekonomickou zaostalostí Kosova a dlouhodobou nepřítomností demokratického režimu, což začalo výrazně ovlivňovat stabilitu západního Balkánu. Vyhrocená situace tedy volala po urychleném řešení ze strany mezinárodního společenství, které bylo založeno na liberálním principu hlavně v podobě rezoluce OSN č. 1244 (Šanc, 2005: 163 – 164). Tato rezoluce se snažila uklidnit politickou situaci v regionu opakovaným uznáním suverenity a uzemní integrity Svazové republiky Jugoslávie a okolních států, přičemž uvedla v platnost dohodu z Rambouillet v podobě rozsáhlé autonomie Kosova v rámci Srbska. Zároveň rezoluce číslo 1244 zřídila v Kosovu prozatímní mezinárodní civilní správu, na základě které byla generálním tajemníkem OSN ustavena 12. června 1999 Prozatímní správní mise OSN (UNMIK). Cílem UNMIK mělo být zavedení provizorních institucí demokratické samosprávy a jehož faktickým výsledkem bylo zříze-

116

Ačkoli se jednalo o akt aktéra v podobě mezinárodní organizace, jednalo se neoficiálně o prosazo vání mocenských zájmů USA – tedy státu a pro realisty hlavního aktéra mezinárodního systému.

117

Archiv Českého rozhlasu, dostupné na: http://archiv.radio.cz/news/CZ/1999/26.03.html, 20. 4. 2010.

65

studenti.indd 65

13.10.2010 11:29:24

ní mezinárodního protektorátu OSN nad Kosovem, kdy federální či srbské instituce přestaly mít de facto vliv na tuto oblast, ačkoli de iure se stále jednalo o integrální součást Srbska. Správa byla rozdělena mezi další mezinárodní organizace – EU, OBSE a NATO. Zároveň byla ustavena hlava mise UNMIK v podobě zvláštního zmocněnce generálního tajemníka OSN (SRSG) (Šanc, 2005: 164 – 165). Na těchto příkladech je tedy jasně vidět, že převládly teze liberálního přístupu. Komunikace a spolupráce se stala hlavním pilířem budování míru. Zároveň lze tuto situaci chápat jako hru s nenulovým součtem, neboť v této době šlo o alespoň částečnou spokojenost všech aktérů a ukončení agrese – Srbsko nepřišlo o svá historická území, kde však fakticky ztratilo svůj vliv, a kosovští Albánci zase získali významnou míru autonomie avšak bez vlastního státu. Jsem toho názoru, že jedině tak se mohlo pokračovat, aby bylo zamezeno etnickému násilí a vojenským konfliktům. Zároveň docházelo ke snahám zajistit v oblasti nejen vojenskou, ale i hospodářskou bezpečnost a demokratizaci. Vnitřní fungování se stalo nejdůležitějším bodem veškeré činnosti zde působících mezinárodních organizací. 4. Ahtisaariho zpráva Otázka konečného statutu Kosova od ustavení mezinárodního protektorátu až do roku 2008 byla hlavním tématem veškerých politických debat. Během let 2006 a 2007 proběhlo 15 kol rozhovorů mezi zástupci Srbska, kosovských Albánců a OSN. Jednání byla vedena Marttim Ahtisaarim a v jejich rámci byly ujasněny otázky týkající se decentralizace, ochrany kulturního a náboženského dědictví, práva etnických menšin a hospodářská situace. V jednáních tedy převládaly aspekty spíše liberálního paradigmatu, které celkově od zavedení mezinárodní zprávy a mise UNMIK víceméně převládalo, neboť realistický pohled dle výše zmíněných tezí zastával postoj spíše negativní k odtržení provincie Kosovo kvůli narušení jednoty státu jako systému a vytvoření nového politického aktéra, majícího za národnostní menšinu právě srbské obyvatelstvo (Štěrba, 2007: 4 – 5). Zároveň tato jednání sloužila jako podklad pro komplexní návrh budoucího statutu Kosova, jemuž se Ahtisaariho tým po celou dobu jednání záměrně vyhýbal, ovšem obsahem a formulací zprávy naznačoval tým spíše akt vyhlášení nezávislosti. O budoucím mezinárodně-právním statutu kosovské oblasti měla rozhodnout Rada bezpečnosti OSN (Štěrba, 2007: 3). To, že o statutu Kosova měla rozhodnout Rada bezpečnosti, lze považovat za krok liberálního přístupu, neboť dojde ke kolektivnímu rozhodnutí více aktérů na půdě orgánu mezinárodního společenství a usnesení tak získá určitou míru autority. Realismus naopak tento akt odmítne, neboť se opětovně jedná o zasahování do vnitřních záležitostí suverénního politického aktéra, kam mezinárodní organizace dle ortodoxních realistů nemá právo zasahovat. 7. února 2007 byl Ahtisaariho plán118 oficiálně představen zástupcům srbské a kosovské vlády. Zveřejněním plánu došlo k vzedmutí vlny ohlasů, na nichž lze ukázat 118

Hlavní body dokumentu Ahtisaariho zprávy k budoucímu statutu Kosova lze nalézt na stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, dostupné na: http://www.psp.cz/kps/pi/PRACE/ pi-3-060.pdf, 28. 4. 2010..

66

studenti.indd 66

13.10.2010 11:29:25

postoje mocností pomocí přístupů zde rozebíraných paradigmat. Na jedné straně můžeme Spojené státy americké považovat za jakési představitele liberálního paradigma, neboť podpora nezávislosti Kosova a jeho uznání ostatními státy mezinárodního společenství naplňuje odkaz prezidenta Wilsona v podobě práva národů na sebeurčení. USA dále uvedly, že Srbsko ztratilo morální právo na vládu v Kosovu na základě represivní politiky Slobodana Miloseviće. Zároveň lze jako liberální považovat i snahy zapojit Kosovo jako suverénní stát do mezinárodních organizací a tedy zahájit společnou kooperaci a komunikaci. Současně lze chápat podporování Kosova ze strany USA jako jistý mocenský boj v oblasti s Ruskem, které zastávalo opačný postoj po boku Srbska. Ruská federace z mého pohledu na druhé straně představuje jakási realistická stanoviska spočívající ve snaze zachovat alespoň oficiální jednotu Srbska ve výrazné autonomii pro provincii Kosovo. Srbsko označilo tehdy tento plán jako ten, který „nelegálně pokládá základy pro vznik nového nezávislého státu na srbském území“ (Štěrba, 2007: 8). Došlo tedy k narušení vnější jednoty a bezpečnosti státu. Odmítnutí tohoto plánu ze strany Ruska a Srbska lze odůvodnit vzájemným vztahem mezi nimi. V Srbsku převládá ortodoxní křesťanství, jež převládá i v Ruské federaci, která po rozpadu Byzance přijala jakousi roli ochránce pravoslaví. Na základě výše zmíněné Ahtisaariho zprávy a jaksi neřešitelné situace vzalo věc do vlastních rukou kosovské Shromáždění, jež aklamací přijalo 17. února 2008 deklaraci nezávislosti Kosova (Šanc, 2008: 374 – 375). 5. Závěr Na samotné vyhlášení nezávislosti Kosova pohlíží liberální přístup jako na plynulý akt vyplývající z vývoje od konce 90. let, kdy zde byl ustaven mezinárodní protektorát. Oblast Kosova byla pod správou mezinárodních organizací, jež usilovaly o dodržování lidských práv (hlavně vůči kosovským Srbům), bezpečnosti, vnitřní fungování a jakousi vnitřní kosovskou politickou stabilitu. Zároveň lze z pohledu liberálů mluvit o snaze komunikovat s ostatními stranami a konflikt řešit na základě diplomatických mírových jednání na půdě mezinárodního společenství, jež je tu právě od toho, aby spory řešilo. Vyhlášení nezávislosti Kosova dle liberálů lze tedy chápat jako logické vyústění a z pojetí normativního hodnocení je možno tuto skutečnost označit za prospěšnou, protože z hlediska mezinárodního systému postupně dochází k uklidňování napjaté situace v oblasti. Zároveň Rada EU reflektuje vznik nového státu na úkor Srbska tím, že ho dlouhodobě ujišťuje o jeho evropské perspektivě v podobě přistoupení k Evropské unii. Tím se snaží alespoň částečně kompenzovat srbskou územní ztrátu a zároveň zmírňovat srbské rozhořčení. Ačkoli vyhlášení nezávislosti probíhalo na základě předcházejících liberálních prvků a Ahtisaariho zprávy, která sice přímo o vyhlášení nezávislosti nehovořila, lze považovat jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova za realistický prvek, neboť došlo

119

Kosovo lze považovat za jakýsi strategický bod pro USA na Balkáně, umožňující kontrolu oblasti a zároveň základnu pro vojenské (letecké) operace na Blízkém východě.

67

studenti.indd 67

13.10.2010 11:29:25

k radikálnímu odtrhnutí území svrchovaného státu. Byla tedy narušena jeho integrita a suverenita. Narušení suverenity bylo ještě více umocňováno uznáváním tohoto odtržení jinými aktéry mezinárodního systému. Uznávání nezávislosti Kosova se stalo velmi komplikovanou otázkou, jejíž vyřešení bude ještě dlouho problémem. Jedním z hlavních důvodů, proč některé státy neuznaly nezávislost Kosova, jsou vnitřní problémy, jež by státům nastaly kvůli „domino-efektu“ – menšinová etnika v jiných státech by mohla usilovat o samostatnost na základě argumentace Kosova. Osobně se domnívám, že vyhlášení nezávislosti bylo pouze plynulým tokem událostí. Ačkoli od konce 90. let převažovala liberální koncepce, situace se stala neřešitelnou. Určit, který přístup je správný či nikoliv lze v problematice Kosova jen stěží. V průběhu vývoje docházelo k vzájemnému prolínání postupů a názorů obou paradigmat mezinárodních vztahů a výsledné vyhlášení nezávislosti je tedy následkem obou proudů. Ovšem pokud má Kosovo jako nezávislá země správně fungovat, je nezbytně nutné, aby i nadále bylo pod dohledem Evropské unie, která by měla zajistit dohled nad fungováním nového státu a bylo stále více naplňováno paradigma liberální. Zdroje

Knižní zdroje • Barša, Pavel – Císař, Ondřej: 2008. Anarchie a řád ve světové politice. Portál: Praha. • Šanc, David: 2005. Protektorát OSN v Kosovu - hra na demokracii? In: Waisová, Šárka a kol.: Ve stínu modernity - perspektivy a problémy rozvoje. Aleš Čeněk: Plzeň, 158 – 177. • Šanc, David: 2008. Kosovo 1999-2008: Experimentální prostor mezinárodního společenství. In: Cabada, Ladislav a kol.: Nové demokracie střední a východní Evropy. Nakladatelství Oeconomica: Praha, 359-378. • Nálevka, Vladimír: 2000. Světová politika ve 20. století II. Aleš Skřivan: Praha. Internetové zdroje • Český rozhlas 7 rádio Praha, dostupné na: www.radio.cz . • Šterba, Václav: 2007. Ahtisaariho zpráva ke statutu Kosova. Parlamentní institut, Parlament České republiky – Kancelář Poslanecké sněmovny: Praha, dostupné na: www.psp.cz .

68

studenti.indd 68

13.10.2010 11:29:25

Michal Hrušík

Filosofická fakulta, Univerzity Karlovy ICTY vs Operácia Allied Force: Efektivita inštitúcií medzinárodného spoločenstva v procese zmierovania v regióne západného Balkánu. Úvod Súčasná podoba západného Balkánu120 je do veľkej miery determinovaná zásahmi medzinárodného spoločenstva. Nie som síce rozhodne zástancom tézy hojne propagovanej obzvlášť v srbskom prostredí, že čelní geopolitickí hráči (primárne reprezentovaní Spojenými Štátmi a Nemeckom) boli primárnymi aktérmi rozpadu SFRJ a následne prispeli k marginalizácii role Srbska, na druhej strane však priama angažovanosť medzinárodnej komunity formovala geopolitický vývoj i politické štruktúry nových štátov vznikajúcich postupne v priestore od južného Maďarska až po severné Grécko. Konferencia o bývalej Juhoslávii v Haagu, resp. ňou delegovaná Badinterova komisia interpretovali Ústavu SFRJ z roku 1974 spôsobom, ktorý legitimizoval secesiu Chorvátska a Slovinska a zároveň definovali republikové referendum ako hlavné kritérium medzinárodného uznania BiH. Daytonská mierová zmluva, prijatá až po sústredenom diplomatickom nátlaku pod vedením hlavného vyjednávača Holbrooka,121 vymedzila internú hranicu medzi Federáciou BiH a Republikou Srpskou a určila základné elementy komplikovaného a kompromismi okresaného politického systému krajiny. Medzinárodná angažovanosť v BiH dodnes pomáha držať pohromade krajinu, ktorú mnohí považujú za umelo vytvorený koncept, s ktorým sa väčšina obyvateľstva (Srbi a Chorváti dokopy tvoria cca 51% bosenskej populácie) odmieta identifikovať. Operácia NATO Allied Force, prevzatie civilnej a vojenskej kontroly nad Kosovom inštitúciami UNMIK, resp. KFOR a podpora čelných geopolitických síl pre nezávislosť krajiny mali postupne za následok vznik dnešného samostatného Kosova. Príkladov je ešte omnoho viacej, ale za jeden z najvypuklejších prípadov medzinárodnej angažovanosti na západnom Balkáne považujem vytvorenie Medzinárodného trestného tribunálu pre bývalú Juhosláviu (ICTY), ktorý si ako dva hlavné ciele definoval potrestanie zločinov spáchaných v balkánskych vojnách a prispievanie k procesu zmierenia.122 V počiatkoch fungovania tribunálu len málokto očakával, že sa stane najvýznamnejšou medzinárodnou inštitúciou v oblasti stíhania vojnových zločincov od doby pôsobenia

120

121 122

Tento termín je dnes obecne používaným označením pre krajiny bývalej Juhoslávie mínus Slovin sko plus Albánsko. Nejedná sa o geograficky presné vymedzenie, ale o produkt sociálnej konštrukcie, čo ho síce stavia do politicky napadnuteľnej pozície, avšak zároven najpresnejšie vyhovuje svojmu účelu. Viď STOJAROVÁ, Věra: Současné bezpečnostní hrozby západního Balkánu. Brno: CDK, 2007, str. 11 Viď hlavne HOLBROOKE, Richard: To End a War. New York: Random House, 1998, str. 231-312 Viď napr. PONTE, Carla Del: Madame Prosecutor: Confrontations with Humanity’s Worst Criminals and the Culture of Impunity. New York: Other Press, 2008, str. 271. Tribunál v roku 2004 ďalej vydal zoznam piatich základných naplnených cieľov, pre bližšie pojednanie viď The Tribunal Accom plishments in Justice and Law, http://www.icty.org/x/file/Outreach/view_from_hague/jit_accom plishments_en.pdf

69

studenti.indd 69

13.10.2010 11:29:25

Norimberského a Tokijského tribunálu – v prvých rokoch činnosti bol finančne a personálne silne poddimenzovaný, disponoval neadekvátnym materiálnym vybavením, ale hlavne mu chýbala dostatočná autorita vychádzajúca z podpory kľúčových aktérov, ktorá bola nevyhnutná pre to najdôležitejšie – zadržanie obvinených a ich predvedenie do Haagu. Istý zlom nastal v prípade Duška Tadića v roku 1997123 a s postupujúcimi vnútropolitickými reformami v Srbsku i Chorvátsku sa zintenzívnila spolupráca s orgánmi tribunálu. Americká administratíva, spočiatku mimoriadne skeptická voči podobným projektom medzinárodných tribunálov, sa rozhodla razantnejšie podporiť ICTY po materiálnej i politickej stránke a dnes z celkového počtu 161 obvinených ostávajú iba dvaja, ktorí sú stále na úteku – dobre známe mená Hadžić a Mladić. Tribunál však počas svojho takmer sedemnásťročného pôsobenia čelil množstvu kritických názorov. Primárna kritika vychádza z jednoduchého dôvodu – každý prípad má svojho žalobcu i obhajcu, existujú tak minimálne dve zainteresované strany, z definície sa líšiace svojim pohľadom na vec. Keďže približne tri štvrtiny obvinených sú srbskej, resp. čiernohorskej národnosti, Srbi tribunál vinia zo zaujatosti a antisrbských tendencií. Moslimovia (reprezentovaní navonok združeniami ako napr. Srebrenické matky) na strane druhej ICTY vytýkajú nedostatočnú razanciu v prípade údajných najvypuklejších srbských zločinov (neschopnosť odsúdiť Miloševića, dlhý čas potrebný na dolapenie Karadžića atď.). Existuje pritom množstvo ďalších konkrétnych prípadov, keď sa dá hovoriť či už minimálne o neprofesionalite, alebo rovno o zlyhaní. Vojislav Šešelj sa dobrovoľne vzdal tribunálu v roku 2003, proces stále prebieha a jeho ukončenie sa zdá byť v nedohľadne – vo februári 2009, keď obžalobe ostávalo už iba sedem hodín garantovaného času a neoficiálne sa hovorilo o nedostatku dôkazov potrebných pre Šešeljovo odsúdenie, schválil súd na žiadosť obžaloby pomerom hlasov 2:1 odročenie procesu na neurčito.124 Na strane druhej kolujú po tribunáli vtipy, že predsedajúci sudca Antonetti (ktorý hlasoval proti spomínanému rozhodnutiu), je Šešeljov „kamarát“ a po eventuálnom prepustení na slobodu si spoločne otvoria advokátnu kanceláriu (Šešelj je najmladším držiteľom titulu PhD v bývalej Juhoslávii).125 Florence Hartman, bývalá hovorkyňa Carly Del Ponte, bola obvinená z pohŕdania súdom, keďže v jej knihe Paix et chatiment údajne publikovala tajné informácie súvisiace s Miloševićovým procesom – je pritom mimoriadne otázne, či do jurisdikcie ICTY 123

Tadić, bosenský Srb obvinený zo zločinov spáchaných v koncentračných táboroch Keraterm, Omarska a Trnopolje v okrese Prijedor, vo svojej obhajobe tvrdil, že ICTY bol nelegitímne vytvorený Bezpečnost nou radou OSN, ktorá ako výkonný orgán nemala právo pre vytváranie súdnych inštitúcií. ICTY vo svojej argumentácii potvrdil, že medzinárodné právo ukladá trestnú zodpovednosť za hrubé porušenia Ženevskej konvencie. Články 3 a 4 tejto konvencie sú aplikovateľné i na interné ozbrojené konflikty a ICTY tak disponovalo jurisdikciou trestať porušenia týchto pravidiel bez ohľadu na to, či boli údajné zločiny spáchané v kontexte medzinárodného alebo interného konfliktu. Okrem toho bolo potvrdené, že i subsidiárny orgán OSN (v tomto prípade orgán súdny) mal právo konfrontovať rezolúcie Bezpečnostnej rady. Jednalo sa tak o významný posun v oblasti medzinárodného práva, ktorý mal vplyv i na konanie ďalších tribunálov ako ICTR atď. Viď Prosecutor vs. Duško Tadić. Institute for International Law and Justice, http://www.iilj.org/courses/documents/Prosecutorv.Tadic.pdf 124 Šešelj (IT-03-67), http://www.icty.org/x/cases/seselj/cis/en/cis_seselj_en.pdf 125 Skúsenosti z osobného stážového pobytu autora na ICTY v roku 2009

70

studenti.indd 70

13.10.2010 11:29:25

spadá podobný prípad, keďže by sa žalobca stával zároveň i sudcom.126 Ramush Haradinaj ako jeden z hlavných predstaviteľov UCK bol spoločne s Idrizom Balajom zbavený všetkých obvinení, hoci súd samotný vo svojom rozsudku pripustil, že dochádzalo k masovému zastrašovaniu svedkov a niektorí boli dokonca zavraždení, čo sťažovalo možnosť tribunálu dospieť k relevantným dôkazovým materiálom (ešte predtým ICTY povolil Haradinajovi pôsobenie v politickom živote Kosova počas jeho prechodného prepustenia v roku 2006, čo bolo dovtedy bezprecedentným postupom; proces je momentálne vo svojej odvolacej fáze).127 V súlade so svojou „completion strategy“ ICTY v roku 2004 ukončil vydávanie nových obvinení, čo v praxi znamená napr. nemožnosť ďalšieho postupu v prípade údajného obchodu s orgánmi srbských zajatcov v Kosove a obecnú frustráciu viacerých skupín obyvateľstva, že množstvo potenciálnych vojnových zločincov už nikdy nezasiahne zaslúžený trest.128 Tzv. Leadership Research Team, ktorý je hlavným odborom obžaloby zodpovedným za politické analýzy regiónu a pripravujúcim tak historické a politické podklady pre tzv. Office of the Prosecutor (OTP), v súčasnosti nedisponuje ani jedným pracovníkom špecializujúcim sa na albánsku problematiku – pôsobenie kosovských Albáncov tak zostáva do veľkej miery mimo záujmu obžaloby. Takto by sa dalo pokračovať ďalej, ja by som sa však rád zameral na mimoriadne podstatný element vytvárania právneho prostredia inštitúciou ako ICTY – schopnosťou nezaujato posudzovať všetky prípady. Vytvorenie komisie a vypracovanie správy Ako už bolo naznačené, o istej zaujatosti sa dá hovoriť i v prípade jednotlivých srbských, chorvátskych, moslimských a albánskych obvinených, pričom si však i z vlastnej skúsenosti nemyslím, že samotná tvorba rozsudkov môže byť zaujatosťou priamo ovplyvnená, skôr sa jedná o ochotu zaoberať sa konkrétnymi prípadmi na dostatočne angažovanej úrovni. Zlom nastáva, akonáhle má tribunál posudzovať akcie tých, ktorí ho založili, financovali a stále zabezpečujú jeho fungovanie – jedná sa tak o krajiny, ktoré sa podieľali na operácii Allied Force, trvajúcej 78 dní v troch jarných mesiacoch roku 1999 a majúcej za cieľ zastaviť operácie srbskej armády (Vojska Jugoslavije, VJ) namierené proti kosovským Albáncom. Toto bombardovanie, ktoré bolo rozšírené mimo územia Kosova i do Srbska samotného (vrátane Vojvodiny), bolo podrobené

126

127

128

Viď napr. HOARE, Marko: Florence Hartmann indicted; Hague Tribunal tries to silence a whist leblower. 1. september 2008, http://greatersurbiton.wordpress.com/2008/09/01/florence -hartmann-indicted-hague-tribunal-tries-to-silence-a-whistleblower/ Viď napr. POND, Elizabeth: Endgame in the Balkans. Washington D.C.: Brookings Institution Press, 2006, str. 117; Haradinaj et al. (IT-04-84), http://www.icty.org/x/cases/haradinaj/cis/ en/cis_haradinaj_al_en.pdf; ONDRUŠOVÁ, Darina: Srbsko po zadržaní Radovana Karadžiča – stav diskusie o vzťahoch k EÚ a postoj k vlastnej minulosti, Central & Eastern European Watch, http://www.despiteborders.com/clanok.php?subaction=showfull&id=1225302768&archi ve=&start_from=&ucat=3,8&2 K oficiálnemu postupu ICTY viď Transfer of Cases, http://www.icty.org/sid/103. Polemiku o obchode s orgánmi zajatých Srbov vyvolala hlavne Carla Del Ponte vo svojom diele Madame Prosecutor (str. 301-303) , ďalej viď napr. Exclusive: KLA Ran Torture Camps in Albania, Balkan Insight, 9. apríl 2009, http://www.balkaninsight.com/en/main/news/18047/; Tajna žute kuće, B92, 28. október 2008, http://www.b92.net/info/emisije/istrazuje.php?yyyy=2008&mm=10&nav_id=326381

71

studenti.indd 71

13.10.2010 11:29:25

signifikantnej kritike z hľadiska morálneho i právneho (avšak existovala i tretia úroveň kritiky, ktorá operáciu samotnú schvaľovala, nesúhlasila však s jej neefektívnym prevedením)129 a tribunál sa tak ocitol pod tlakom, aby vypracoval obvinenie namierené voči NATO. NATO samotné bolo počas priebehu konfliktu mimoriadne citlivé na nálady verejnosti, keďže účel a spôsob prevedenia tejto operácie ďaleko presahovali tradičný cieľ organizácie chrániť vlastných členov pred vonkajším nebezpečenstvom. 14. mája 1999, pod nátlakom „početných žiadostí, aby boli údajné vážne porušenia noriem medzinárodného humanitárneho práva vysokými politickými i armádnymi činiteľmi krajín NATO vyšetrené“,130 bola orgánmi ICTY zriadená komisia za účelom vyhodnotenia týchto tvrdení, ako aj materiálov, ktoré tieto tvrdenia podporovali. Ďalej mala táto komisia OTP odporučiť, či existovala dostatočná podstata pre ďalší investigatívny postup v súvislosti s bombardovaním NATO.131 Po rozsiahlom internom preskúmaní vydala komisia 13. júna oficiálne stanovisko (ďalej tzv. Správa), ktoré doporučovalo zastavenie akéhokoľvek ďalšieho postupu voči orgánom či predstaviteľom NATO, či jeho členských štátov. Toto doporučenie bolo OTP verejne akceptované a jednalo sa tak zároveň o jediný precedens, keď OTP zverejnil úmysel nepokračovať v ďalšom vyšetrovaní.132 Cieľom tejto práce nie je analyzovať samotnú operáciu Allied Force, napriek jej mnohým kontroverziám.133 Bombardovanie, ktoré na jednej strane zabránilo ďalšiemu prehĺbeniu útlaku albánskej komunity v Kosove, avšak na strane druhej spôsobilo devastáciu srbskej ekonomiky a odliv cca 200.000 srbských utečencov (ktorí sa, na rozdiel od 850.000 kosovských Albáncov, len ťažko mohli vrátiť do svojich pôvodných obydlí), malo svoje jasné dôsledky, dobré i zlé. Vo svojej argumentácii netvrdím, že sa NATO počas bombardovania jednoznačne dopustilo vojnových zločinov, za ktoré malo byť stíhané. Tvrdím však, že ICTY urobil chybu, pokiaľ sa rozhodol zastaviť ďalší investigatívny postup voči NATO, ktorý mohol v konečnom dôsledku viesť k rôznym

129

130 131 132

133

Pre tento pohľad viď napr. DAALDER, Ivo, O’HANLON, Michael: Winning Ugly. NATO’s War to Save Kosovo. Washington D.C.: Brookings Institution Press, 2001.124 Šešelj (IT-03-67), http://www.icty. org/x/cases/seselj/cis/en/cis_seselj_en.pdf Pre tento pohľad viď napr. DAALDER, Ivo, O’HANLON, Michael: Winning Ugly. NATO’s War to Save Kosovo. Washington D.C.: Brookings Institution Press, 2001. Tamtiež Tamtiež, viď aj WATERS, Timothy William: Unexploded Bomb: Voice, Silence and Consequence at the Hague Tribunals - A Legal and Rhetorical Critique. New York University Journal of International Law and Politics, Vol. 35, 2003 Asi najvýraznejším mementom zostávajú rokovania v Rambouillet, kde bol obom zúčastneným delegáciam ultimatívne predložený text dohody, ktorý bol obzvlášť pre srbskú stranu definitívne neak ceptovateľný – okrem iného tzv. annex B požadoval voľný pobyt a prechod pre jednotky NATO na celom území FRJ (čiže i mimo Kosova) plne hradený hosťujúcou stranou, či privatizáciu všetkých podnikov v kolektívnom (de facto štátnom) vlastníctve. Viď napr. PILGER, John: John Pilger reminds us of Kosovo, New Statesman, 13. december 2004, http://www.newstatesman.com/200412130010. Extenzívny prehľad o situácii v Kosove pred vypuknutím bombardovania i počas neho podáva Report tzv. International Independent Inquiry on Kosovo vedený Richardom Goldstonom, http://www. reliefweb.int/library/documents/thekosovoreport.htm. Medzinárodno-politické súvislosti sú dobre podané v publikácii NORRIS, John: Collision Course. NATO, Russia and Kosovo. Westport: Praeger Publishers, 2005.

72

studenti.indd 72

13.10.2010 11:29:25

záverom. Pokiaľ by NATO, resp. jeho predstavitelia, boli postavení pred priamu možnosť obhajoby, boli by v rovnakom postavení, ako všetci obvinení, ktorí boli eventuálne odsúdení, či oslobodení. V tejto situácii však nastal nebezpečný precedens, ktorý nahráva všetkým tým, označujúcim ICTY za tribunál víťazov, kde porazená strana nemá šancu na spravodlivý proces. ICTY vyslalo signál, že existujú rovní a rovnejší, a že akcie víťazov nebudú posudzované (paradoxne do istej miery podobnú optiku používalo napr. chorvátske Tudjmanovo vedenie, ktoré obhajovalo všetky akcie tzv. vlasteneckej vojny /domovinski rat/ s odvolaním sa na ušľachtilosť konečného cieľa, údajne legitimizujúceho akékoľvek čiastkové prešľapy. Pochopiteľne bola táto argumentácia zo strany ICTY vtedy odmietnutá).134 Pokúsim sa tak poukázať na kontroverzie, ktoré obsahuje tzv. Správa – budem sa venovať obzvlášť účelovej a selektívnej argumentácii ICTY, nekritickému preberaniu zdrojov NATO a ich zreteľnú prevahu oproti iným zdrojom, absencii podporných materiálov a nátlaku na orgány NATO a v neposlednom rade nedostatku iniciatívy ICTY. Inak povedané, kľúčovou otázkou pre mňa v tejto práci nie je, či sú predstavitelia NATO vinní alebo nevinní, ale akým spôsobom ICTY dospelo ku svojmu záveru. V konečnom dôsledku tvrdím, že daný postup viedol k čiastočnej strate dôveryhodnosti tribunálu a prehĺbeniu frustrácie na srbskej strane. V prvom rade však toto rozhodnutie viedlo k nebezpečnej legitimizácii prípadného nelegálneho budúceho konania medzinárodných vojenských zoskupení, ktoré tak boli de facto vyňaté spod právomoci tohto i iných tribunálov.135 Bližší pohľad na postup ICTY v tomto prípade nám poskytuje ilustráciu, ako OTP vnímalo svoju rolu právnej inštitúcie uprostred politického boja. Práve Správa je jediným dokumentom, ktorý objasňuje, ako OTP reagovalo na krízu priamo ovplyvňujúcu kľúčové záujmy najsilnejších geopolitických síl – rozhodnutím nie odsúdiť či oslobodiť, ale alibisticky nekonať. Štýl, ktorým je tento dokument koncipovaný, ako aj argumenty, ktoré používa, v mnohom vypovedajú o procese prijímania niektorých rozhodnutí, ale i o možnej budúcnosti medzinárodného trestného práva. Na relatívne malom rozsahu tohto príspevku je prirodzene nemožné detailne obsiahnuť celú šírku predmetného dokumentu, z tohto dôvodu sa tak budem sústrediť na najzaujímavejšie pasáže a fakty, ktoré by mali umožniť čitateľovi vytvoriť si dostatočný primárny obraz. 134

135

VNetvrdím však, že Správa bola koncipovaná pod priamym nátlakom NATO – minimálne pre podobné tvrdenie nedisponujem dostatočnými dôkazmi. Tento tlak sa síce rozhodne nedá vylúčiť, avšak i v prípade, že bol dokument vypracovaný úplne nezávisle, je podľa môjho názoru postup ICTY na pováženie. V tejto súvislosti je paradoxné tvrdenie Carly Del Ponte, že pokiaľ by niekdajšia hlavná proku rátorka ICTY Louise Arbour nevydala explicitné varovanie, že v prípade nedostatočných opatrení na ochranu civilných objektov budú i lídri NATO braní na zodpovednosť, došlo by k väčším ujmám na životoch i majetku. Sama Carla Del Ponte v inej časti knihy priznáva, že bolo nemožné vyšetrovať NATO, pretože NATO a jeho členské štáty odmietali spolupracovať – chýbali jedno ducho dostatočné politické prostriedky. Je tak nepravdepodobné, že by počas priebehu operácie čelní predstavitelia NATO vôbec počítali s možnosťou právnej zodpovednosti za svoje akcie. Viď PONTE, Carla Del: Madame Prosecutor, str. 68, 398 http://www.b92.net/info/emisije/istrazuje.php?yyyy=2008&mm=10&nav_id=326381

73

studenti.indd 73

13.10.2010 11:29:25

Kritická analýza správy Ako i samotní autori Správy priznávajú, komisia sa pri vypracúvaní svojho odborného stanoviska spoliehala takmer výlučne na dokumenty, ktoré sú verejne prístupné 136 – a hoci je finálny súpis zdrojov nesporne rozsiahly, jedná sa vo veľkej väčšine o zdroje pochádzajúce od vojenských a politických predstaviteľov NATO a jeho členských štátov. Čo sa týka piatich konkrétnych najzávažnejších incidentov,137 o ktorých Správa pojednáva, citovaných je najmenej 23 jednotlivých zdrojov z prostredia NATO, v porovnaní s iba šiestimi zdrojmi mimo NATO.138 Okrem toho citácie z dvoch iných zdrojov – Human Rights Watch a Amnesty International, pozostávajú takmer výhradne z opätovných odvolaní sa na zdroje NATO.139 Nejde však iba o vyčíslenie pomeru zdrojov pochádzajúcich od predstaviteľov NATO a mimo neho – dôležitý je i priestor, ktorý sa konkrétnym zdrojom poskytuje. Tento priestor je v prípade Správy citeľne nevyvážený, pričom autori sa pri objasňovaní okolností súvisiacich so všetkými piatimi hlavnými incidentmi spoľahli v podstate výlučne na zdroje NATO. Najvypuklejším príkladom je prípad vlaku na moste Grdelica, kde Správa obsahuje sedem odstavcov priamych citácií z tlačovej konferencie generála Clarka.140 Je tak mimoriadne pozoruhodné, prečo si autori Správy nedali viac práce s identifikovaním iných, objektívnejších zdrojov, a zároveň prečo týmto zdrojom neposkytli väčší priestor. Hádam ešte závažnejším problémom je však i práca s týmito zdrojmi – zatiaľ čo obvyklý postup obžaloby zahŕňa isté prispôsobovanie faktov spôsobom, ktorý stavia ich vlastnú pozíciu voči obžalovanému do najvýhodnejšieho svetla,141 v prípade Správy sa OTP rozhodol brať do úvahy hlavne fakty pre obžalobu najmenej výhodné. Ochota akceptovať prehlásenia NATO ako platné ex definitione a vyhodnocovať ich ako rozhodujúce argumenty je tak v prudkom kontraste voči obvyklému postupu ICTY v prípade „klasických“ obžalovaných. Dalo by sa očakávať, že keď zdroje NATO dostanú tak neobvyklý priestor, OTP ich využije na detailné preskúmanie a obráti prípadné nejasnosti, kontroverzie a protirečenia voči ich pôvodcovi. Tento prístup však nie je aplikovaný ani v jednom prípade, namiesto toho Správa vyznieva ako nekritické preberanie oficiálnych prehlásení posudzovaného subjektu (ergo predstaviteľov NATO), ktoré zamieňa subjektívne názory jednej strany za objektívny a z rôznych strán overený dôkazový materiál. Ako príklad sa dá opäť uviesť grdelický most – zdroje, ktoré viedli ku konečnému záveru, 136 137

138

139

140 141

Správa, par. 7, 90 Jedná sa o útok na RTS v Belehrade, veľvyslanectvo ČĽR, vlak na moste Grdelica, utečencov v Djakovici a dedinu Koriša. Viď WATERS, Timothy William: Unexploded Bomb: Voice, Silence and Consequence at the Hague Tribunals - A Legal and Rhetorical Critique, str. 1023 Viď napr. BENVENUTI, Paolo: The ICTY Prosecutor and the Review of the NATO Bombing Campaign against the Federal Republic of Yugoslavia. European Journal of International Law, vol. 12, 2001, http://www.ejil.org/pdfs/12/3/1530.pdf Zdroj Human Rights Watch zahŕňa komentáre troch dôstojníkov NATO (generál Clark, plukovník Boyle a generál Short). Štyri z piatich odvolaní sa na Amnesty International sú de facto prebraté zdroje NATO (list NATO adresovaný AI ohľadom RTS, časť listu hovorcu NATO Jamieho Shea taktiež ohľadom možných útokov na srbské vysielače, nedatované prehlásenie NATO ohľadom civilných strát na životoch a ďalšie nedatované prehlásenie NATO ohľadom špecifických varovaní pre pilotov). Viď Správa, par. 68, 73, 76, 77 Správa, par. 59 I samotní autori tento postup v princípe pripúšťajú, viď Správa, par. 64

74

studenti.indd 74

13.10.2010 11:29:25

že vlak nebol zničený zámerne, sú námestník ministra obrany USA Hamre a generál Clark.142 Sedem citovaných odstavcov Clarkovho prejavu nie je podrobených žiadnej kritickej analýze – prehlásenie je akceptované de facto bez námietok. Druhým vypuklým príkladom nekritickej práce so zdrojmi je prípad RTS – Správa tu kladie otázku, či sa jednalo o útok na orgán propagandy (podľa medzinárodného práva nelegitímny cieľ), alebo na tzv. objekt dvojitého určenia systému velenia a kontroly (legitímny cieľ). Vzápätí prichádza odpoveď: „Zdá sa...že útok NATO na budovu RTS z dôvodu propagandy bol náhodným (avšak komplementárnym) prvkom primárneho cieľa znefunkčnenia srbského vojenského systému velenia a kontroly...ktorý udržiava Miloševića pri moci.“143 Toto finálne zdôvodnenie je pritom iba parafráza názoru posudzovaného subjektu, prebratého priamo z verejného vyhlásenia NATO.144 Podobný prístup sa konzistentne opakuje v celom rozsahu dokumentu – prevažujúci výber zdrojov NATO a absencia kritickej analýzy znemožňuje objektívnu prácu prokuratúry a nevyhnutne vedie v konečnom dôsledku k prijatiu definitívneho rozhodnutia, že neexistuje signifikantný dôvod pre pokračovanie vyšetrovania akcií NATO v Kosove. Práca so zdrojmi však často implikuje pocit, že v tomto prípade výsledné stanovisko predchádzalo jeho zdôvodneniu – a toto bolo tak prispôsobované základnej, už prijatej téze. Prípad RTS odhaľuje i ďalšie rétorické prvky, adoptované komisiou pri vypracúvaní Správy. Na začiatku je stanovená rozumne pôsobiaca téza, že ciele musia byť posudzované individuálne a nie v obecných vágnych kategóriach, že útoky na priemyselnú infraštruktúru musia viesť k jasnej vojenskej výhode v daných okolnostiach a že média môžu byť zacielené iba pokiaľ sú súčasťou tzv. C3 systému (command, control and communications – velenie, kontrola a komunikácia).145 Po zhrnutí týchto kritérií komisia konštatuje, že „je obecným stanoviskom komisie, že NATO podnikalo útoky na tie objekty, ktoré pokladalo za legitímne vojenské ciele.“146 Toto hodnotenie, opäť raz pozitívne voči potenciálne obvinenému subjektu zo strany prokuratúry, efektívne uzatvára celú diskusiu. Podobný uzáver je učinený i v prípade posudzovania vojenskej stratégie NATO – vysoká letová výška mala zabrániť stratám na životoch pilotov, avšak zároveň údajne viedla k nižšej efektivite zasahovania cieľov. Komisia prišla k záveru, že „hoci minimálna výška 15.000 stôp mohla znamenať, že cieľ pohľadom nemohol byť identifikovaný, použitie moderných technológií viedlo k efektívnemu rozlíšeniu cieľov vo veľkej väčšine prípadov...“147 Toto tvrdenie je síce ťažko spochybniteľné (počas desiatich týždňov trvania operácie a cca 38.000 jednotlivých bojových letových misií došlo iba

142 143 144

145 146 147

Správa, par. 59 Správa, par. 86 Správa sa v tomto prípade spolieha na tlačovú konferenciu NATO zo dňa 9. apríla 1999 a list hovorcu Shea Medzinárodnej federácii novinárov zo dňa 12. apríla 1999. Viď WATERS, Timothy William: Unexploded Bomb: Voice, Silence and Consequence at the Hague Tribunals - A Legal and Rhetorical Critique, str. 1033 Správa, par. 55 Tamtiež Správa, par. 56

75

studenti.indd 75

13.10.2010 11:29:25

k relatívne malému počtu incidentov, kde bolo možné hovoriť o porušení noriem medzinárodného humanitárneho práva), avšak zároveň nevyhnutne odvádza pozornosť práve od toho mála prípadov, keď vysoká letová výška mohla spôsobiť civilné obete. Prokuratúra by sa pritom mala zamerať práve na tieto konkrétne prípady – tak ako robila napr. pri posudzovaní blokády Sarajeva. Bolo by absurdné, ak by napr. útoky na frontu na chlieb v máji 1992, či dopady granátov na trhovisko Markale v rokoch 1994 i 1995 nevyužila obžaloba pre posilnenie svojej argumentačnej línie – v prípade posudzovania Allied Force tak však kontinuálne nerobí. Poslednou kontroverznou otázkou ohľadom zdrojov Správy je porovnanie prístupu ku zdrojom voči NATO pozitívnych a negatívnych. Od OTP sa obecne očakáva, že pri posudzovaní zdrojov aplikuje princíp tzv. corroboration (overenie si pravdivosti konkrétneho tvrdenia, resp. údajov), pričom bude toto kritérium aplikované bez výnimky na všetky dostupné zdroje a materiály. Deje sa tak však iba v prípade zdrojov, ktoré sú voči NATO kritické. Najmenej v dvoch prípadoch Správa zamietla ďalšie vyšetrovanie konkrétneho obvinenia z dôvodu nedostatočnej vierohodnosti. Report z prostredia juhoslovanskej armády (jednalo sa o odpočutú konverzáciu pilotov NATO dokazujúcu vedomosť o prítomnosti civilných objektov v prípade Gjakovica) je považovaný za nedôveryhodný z dôvodu absencie potvrdzujúceho zdroja.148 Podobne tak v prípade údajných škodlivých dopadov na životné prostredie FRJ komisia konštatuje, že „hodnotenie rozsahu ekologických škôd v Kosove je znemožnené nedostatkom alternatívnych a potvrdzujúcich zdrojov...“149 Zdroje NATO však podobnému skrutíniu konzistentne vystavené nie sú – ako už bolo spomínané vyššie, buď sú prijímané s absolútnou platnosťou, alebo sú pre účel ich potvrdenia použité sekundárne zdroje – opäť z prostredia NATO. Celkový prístup komisie je zhrnutý nasledovne: „Komisia má tendenciu predpokladať, že tlačové správy NATO a jeho členských štátov sú vo všeobecnosti dôveryhodné a že vysvetlenia boli podávané s počestným úmyslom.“150 V nijakom inom dokumente vypracovanom OTP sa pritom nenachádza podobný predpoklad, že potenciálne obvinený subjekt podáva dôveryhodné vysvetlenia. Naopak, OTP pri posudzovaní iných prípadov celkom správne predpokladá, že subjekt pri objasňovaní kľúčových záležitostí bude nielen popierať akúkoľvek morálnu či právnu zodpovednosť, ale taktiež otvorene klamať pri popisovaní konkrétnych faktov.151 Z nejasných dôvodov sa voči NATO rozhodli predstavitelia OTP aplikovať diametrálne odlišnú stratégiu, pripomínajúcu skôr postoj obhajoby. Je na mieste skonštatovať, že ak by boli obecne všetky 148 149

150 151

Správa, par. 66 Toto tvrdenie je pritom absurdné, keďže rozsah ekologických škôd, resp. jeho vyšetrovanie, mohlo byť efektívne uskutočnené až po ukončení vojenských akcií a prevzatí kontroly jednotkami KFOR. Prístup prokuratúry k dôkazovým materiálom tak mohol byť bezproblémový a ľahko uskutočniteľný, pokiaľ by overovanie primárnych zdrojov bolo skutočným zlomovým bodom. Správa, par. 17 Správa, par. 90 Viď napr. Prosecutor v. Radislav Krstic, IT-98-33-PT, zápis z jednania na 8620-8708, 19. marec 2001, http://www.icty.org/x/cases/krstic/trans/en/010319ed.htm – jednalo sa o otázku identity hlasu na hlasových záznamoch v prípade vydávania rozkazov v Srebrenici, pričom Krstić popieral, že išlo o jeho hlas.

76

studenti.indd 76

13.10.2010 11:29:25

zdroje poskytované obvinenými stranami akceptované bez ďalšieho kritického rozboru, počet odsúdených by sa zrejme obmedzil na pár nepočetných prípadov priznanej viny, ako napr. Biljana Plavšić, či Dražen Erdemović. 152 Na dôvažok k už zmieneným faktom, Správa sa najmenej v šiestich konkrétnych prípadoch odvoláva na nedostatok signifikantných informácií, potrebných pre ďalší postup.153 OTP pritom disponuje formálnymi prostriedkami nátlaku voči štátom a jednotlivcom, ktorí odmietajú dostatočnú spoluprácu pri poskytovaní dôkazových materiálov (jedná sa napr. o postúpenie prípadu pred Bezpečnostnú radu OSN, či docielenie ekonomických a politických sankcií voči nespolupracujúcim aktérom).154 Tieto kroky však nikdy neboli voči členským štátom NATO podniknuté – hoci si členovia komisie písomne vyžiadali predmetné informácie a následne sami pripustili, že odpovede boli neuspokojivé,155 zrejme boli zároveň postačujúce pre uzavretie ďalšieho vyšetrovania.156 Zároveň je nedostatok iniciatívy OTP v prudkom kontraste voči odhodlaniu získať maximum dôkazov od krajín bývalej Juhoslávie priamo zainteresovaných v jednotlivých konfliktoch, ako aj voči ochote vyvodzovať priame dôsledky v prípade nedostatočnej kooperácie.157 Nielen to, v Správe takmer obecne absentuje poľutovanie nad tým, že sa (podľa pohľadu komisie) vo vyšetrovaní nebude pokračovať – v iných prípadoch bol tento postoj diametrálne odlišný.158

152

153 154

155 156

157

158

Objavilo sa pritom niekoľko celkom konkrétnych prípadov, keď boli predstavitelia NATO obvinení zo zavádzania a cielenej manipulácie s informáciami. Po útoku na vlak na grdelickom moste NATO zverejnilo video z kokpitu, prezentujúce zásah a výbuch vlaku. Toto video malo dokázať, že pilot v okamihu odpálenia rakiet nemal zámerne v úmysle zničiť prechádzajúci vlak, ale iba most. Následne však bola zverejnená nezávislá analýza dokazujúca, že toto video bolo zámerne zrýchlené. NATO neskôr (ešte pred vydaním Správa) priznalo, že video zrýchlené naozaj bolo, prezentovalo však tento fakt ako neúmyselnú chybu. Každopádne však už samotný fakt priamej manipulácie s jedným z hlavných dôkazových materiálov (dokonca bez ohľadu na to, či sa jednalo alebo nejednalo o úmysel) vrhá zlé svetlo na nekritický postup komisie ICTY. Viď napr. Drugi bombarder namerno gađao voz. Glas Javnosti, 19. január 2000, http://arhiva.glas -javnosti.rs/arhiva/2000/01/20/srpski/P00011902.shtm Správa, par. 7, 8, 13, 17, 23, 24 Viď napr. Carla Del Ponte‘s First Press Conference After 100 Days In Office. Institute for War and Peace Reporting, http://www.iwpr.net/report-news/carla-del-pontes-first-press-conference -after-100-days-office Správa, par. 12, 90 Samotná Carla Del Ponte pripúšťa, že kooperácia zo strany NATO bola neuspokojivá, avšak zároveň obhajuje postoj ICTY argumentáciou, že ďalšia iniciatíva bola z objektívnych dôvodov nemožná: „...bolo mi jasné, že NATO buď úmyselne pred tribunálom skrývalo kľúčové informácie ohľadom rozhodovacích procesov, alebo že tieto informácie boli v rukách vlád členských krajín NATO, ktoré ich neboli ochotné vydať... Rýchlo som pochopila, že bolo nemožné vyšetrovať NATO, pretože by s nami nespolupracovalo... Rozumela som, že som narazila na politické hranice, v ktorých tribunál mohol fungovať. Ak by som trvala na pokračovaní vyšetrovania, ni elenže by som zlyhala, ale zároveň by som ohrozila vyšetrovanie iných zločinov... Exhumácie masových hrobov, či zadržanie obvinených, všetko záviselo od podpory NATO.“ In: PONTE, Carla Del: Madame Prosecutor, str. 68-69 Tento postoj je dobre ilustrovaný v PONTE, Carla Del: Madame Prosecutor, a to v kapitolách venujúcich sa tak Srbsku, ako i Chorvátsku. V oboch prípadoch sa hlavná žalobkyňa sťažuje na žalostnú úroveň spolupráce a presadzuje tvrdý postoj na medzinárodnej úrovni voči predmet ným krajinám. Viď napr. Tudjman Would Have Been Charged by War Crimes Tribunal. Radio Free Europe/ Radio Liberty, 10. november 2000, http://www.rferl.org/content/Article/1142280.html

77

studenti.indd 77

13.10.2010 11:29:25

Poďme sa ďalej posunúť pri skúmaní Správy od zdrojov k štýlu argumentácie, ktorý bol komisiou ICTY pri zostavovaní dokumentu využívaný. Argumenty tu často slúžia k priamemu znižovaniu miery zodpovednosti predstaviteľov NATO. Obecne je obzvlášť povážlivé, že dokument, vypracovaný OTP, často preberá argumentáciu, obvykle využívanú obvinenou stranou. Jednou z klasických foriem argumentov marginalizujúcich spoluzodpovednosť obžalovaných, je tzv. tvrdenie tu quoque. Jedná sa o poľahčujúcu okolnosť, pretože i iné strany sa mali údajne dopustiť analogického konania. Hoci bola táto stratégia súdmi (vrátane ICTY) opakovane odmietnutá ako nelegitímna, obžalovaní sa k nej stále majú tendenciu uchyľovať.159 V tomto prípade však OTP sama danú taktiku využíva – Správa explicitne zmieňuje otázku angažovanosti srbských jednotiek v dvoch prípadoch, keď došlo k civilným stratám na životoch. Tieto zmienky následne vedú k odvedeniu pozornosti od miery zodpovednosti predstaviteľov NATO a koncentrujú sa na vyvodzovanie zodpovednosti u srbského veliteľstva. Prvým prípadom je RTS, resp. otázka, či NATO vydalo dostatočné varovanie pred zahájením útoku. Správa tu konštatuje, že efektívne varovanie skutočne nastalo, pretože západní novinári (!) pohybujúci sa v danom priestore varovaní boli.160 Z tohto konštatovania je vyvodený uzáver, že niektorí juhoslovanskí funkcionári mohli očakávať, že budova sa stane terčom útoku, a tak sú čiastočne zodpovední za úmrtia.161 Správa tak nielen pripúšťa, že varovanie západných žurnalistov bolo dostatočné, ale zároveň kladie hlavné bremeno zodpovednosti na predstaviteľov FRJ. Je paradoxné, že prokuratúra, posudzujúca v danom prípade akcie NATO, považuje za zaujímavejší cieľ prípadného obvinenia tých, ktorí sa terčom útoku sami stali, než pôvodcu danej akcie. Druhým podobným prípadom je útok NATO na dedinu Koriša. Komisia tu prezentuje stanovisko, že kosovskí utečenci (náležiaci k albánskemu etniku) boli násilne zhromaždení v tábore v Koriši a následne použití ako živé štíty, čo indikuje, že juhoslovanské jednotky sú prinajmenšom spoluzodpovedné za straty na životoch spôsobené následným leteckým útokom NATO.162 Nie je potrebné dôkladne poznať zásady medzinárodného práva, úplne postačuje zdravý rozum, aby sme dospeli k záveru, že akcie NATO a akcie VJ je potrebné hodnotiť separátne, pričom nie je možné ospravedlňovať údajne ilegálne kroky jednej armády ilegálnymi krokmi armády druhej. Správa však kladie primárny dôraz na konanie VJ, čo pochopiteľne nepriamo vedie k znižovaniu miery zodpovednosti predstaviteľov NATO, ergo potenciálne obvineného subjektu. Dá sa tak zhrnúť, že pri posudzovaní tzv. mens rea, čiže miery zavinenia, komisia podľahla prílišnému spoliehaniu sa na zdroje NATO, ktoré naviac nepodrobila dostatočne kritickej analýze. Prehlásenia sú pokladané za obecne dôveryhodné a aplikuje

159

160 161 162

Prosecutor v. Slobodan Milosevic, Milošević, Slobodan (IT-02-54) „Kosovo, Croatia and Bosnia“, Decision on Prosecution Interlocutory Appeal from Refusal to Order Joinder, http://www.icty.org/x/ cases/slobodan_milosevic/acdec/en/20201JD317089.htm Správa, par. 77 Tamtiež Správa, par. 88

78

studenti.indd 78

13.10.2010 11:29:26

sa na ne štandard tzv. rozumného velenia. Toto tvorí základ pre tvrdenie, že NATO sa v dobrej viere zameriavalo iba na legitímne ciele.163 Akonáhle NATO zameria potenciálne nelegitímny cieľ, obhajuje sa tento akt poukazovaním na neúmyselnú chybu, naviac spôsobenú predchádzajúcimi akciami srbských jednotiek. Okrem toho sa v istých prípadoch aplikuje zreteľný dvojitý štandard posudzovania tzv. rozumného velenia164 – pozrime sa napr. na útok na konvoj v Djakovici. Rozkaz na útok vyplýval z predpokladu, že jednotky VJ údajne postupovali južným smerom od dediny k dedine, vypaľujúc obydlia a vyháňajúc kosovských Albáncov z ich domovov.165 V skutočnosti však pilot spôsobil smrť 75 civilistov v utečeneckom konvoji, jeho akcia je však obhajovaná s poukazom na neschopnosť efektívneho rozpoznania podmienok na bojisku, resp. v oblasti, ktorá sa stala terčom útoku. Správa tak na jednej strane odvodzuje legitimitu akcie z jedného (údajne precízneho) zdroja NATO, na strane druhej zbavuje NATO zodpovednosti s odvolaním sa na následnú absenciu možnosti precízneho odhadu priamo na mieste. Zaujímavý je i jazyk, ktorý sa v tomto prípade používa – „posádka mohla profitovať z nižšej letovej výšky a posúdenia cieľa v skoršej fáze“.166 Dôraz sa tak kladie na posádku, čo navodzuje dojem nešťastnej a neúmyselnej chyby; pozícia mŕtvych civilistov, ktorí zomreli bez ohľadu na to, či bola raketa vypálená rozumne, neuvážene, alebo s chladnou vypočítavosťou, je do veľkej miery ignorovaná.167 Netvrdím pritom, že táto alebo iné akcie NATO boli nutne skutočne nelegitímne, a že pozícia, ktorú NATO (pochopiteľne) zastáva, je neobhájiteľná. Za nešťastný však považujem fakt, že OTP sa namiesto zodpovedného posúdenia týchto činov a následného vynesenia verdiktu alibisticky zbavil zodpovednosti, a aby tak mohol učiniť, prevzal na seba pri vypracúvaní Správy rolu obhajcu NATO. Postoj voči civilným obetiam je obecne v Správe pozoruhodný. Konštatuje sa, že „pokiaľ sa akceptujú údaje... o približne 495 mŕtvych a 820 ranených civilistoch... jednoducho neexistuje žiaden dôkaz pre opodstatnené obvinenie z genocídy či zločinov proti ľudskosti.“ Tento pohľad, ktorý spája dokopy právne argumenty a čísla, je absolútne nekonzistentný s prístupom prokuratúry v iných prípadoch.168 Obecne sa tak zdá, že hoci komisia explicitne odmieta tzv. prístup jus ad bellum, Správa vníma NATO ako stranu vedúcu spravod-

163 164

165 166 167 168

Správa, par. 55 Jedná sa o prístup, podľa ktorého sa isté vojenské akcie nedajú vnímať z čisto civilnej perspektívy. Vhodné je tak aplikovať štandard „rozumného vojenského veliteľa“. V sporných prípadoch by sa tak mohlo stanoviť, že hoci došlo k civilným stratám na životoch, či škode na majetku, tieto boli v jasnom nepomere oproti vojenským výhodám, získaných vďaka útoku rozumného veliteľa. Viď Správa, str. 50. Tento prístup pritom zreteľne nahráva NATO a ním presadzovanej doktríne, hoci v iných prípadoch zaoberajúcich sa napr. srbskými vojenskými akciami nebol tento štandard zo strany OTP nikdy aplikovaný. Správa, par. 5 Správa, par. 70 WATERS, Timothy William: Unexploded Bomb: Voice, Silence and Consequence at the Hague Tribunals - A Legal and Rhetorical Critique, str. 1089 Judikatúra ICTY nám poskytuje dôkazy, že i jeden akt násilia voči jednej obeti môže konštituovať zločin proti ľudskosti – viď Furundžija (IT-95-17/1) ‚‘Lašva Valley‘‘, http://www.icty.org/x/ cases/furundzija/cis/en/cis_furundzija.pdf; OTP taktiež bol schopný vypracovať obvinenie z genocídy i za omnoho nižší počet zavraždených – viď Jelisić (IT-95-10) „Brčko“, http://www. icty.org/x/cases/jelisic/cis/en/cis_jelisic.pdf

79

studenti.indd 79

13.10.2010 11:29:26

livú vojnu proti agresorovi, voči ktorému sa tak implicitne uplatňuje zhovievavejší prístup a aplikujú sa odlišné kritéria pri posudzovaní konkrétnych akcií.169 Civilné obete sú pritom odsunuté na vedľajšiu koľaj, keďže boli akýmsi nevyhnutným postranným dôsledkom pri dosahovaní konečného cieľa – tento cieľ je pritom pravdepodobne totožný tak pre NATO, ako aj pre členov komisie. V tejto chvíli však nie je podstatné, nakoľko ušľachtilé ciele NATO a celkový prístup medzinárodného spoločenstva voči Kosovu vlastne boli – hoci je nesporné, že proalbánsky postoj NATO bol vystavený mohutnej vlne kritiky. Podstatné je, že NATO v priebehu relatívne samozvanej humanitárnej intervencie bombardovaním zabilo stovky civilistov. Ak boli tieto konkrétne akty podľa noriem medzinárodného humanitárneho práva ilegálne, nestávajú sa menej závažnými len preto, že mohli byť spáchané s dobrým úmyslom a naviac z veľkej vzdialenosti.170 V podrobnej analýze ďalších častí Správy by sa prirodzene dalo pokračovať, rozsah tohto príspevku to však nedovoľuje. Naviac za podstatné považujem vytvorenie si dostatočného obrazu o prístupe, ktorý komisia voči celej kauze zaujala – a pre tento obraz je poskytnutie istého počtu konkrétnych príkladov postačujúce. Nasleduje pochopiteľná otázka – čo vlastne tento prístup hovorí ohľadom schopnosti tohto (ale de facto i akéhokoľvek iného) medzinárodného tribunálu postaviť sa k podobne kontroverznej problematike seriózne a zodpovedne? Je dôležité spytovať sa, či je tento tribunál schopný zodpovedať relevantné otázky ohľadom spôsobov vedenia vojny, použitia sily a vývoja v medzinárodnom práve vo svete, kde sa na vytváranie medzinárodných právnych inštitúcií kladie čoraz väčší dôraz, zároveň však klesá ich skutočná nezávislosť. Obhajcovia Správy pritom môžu argumentovať, že samotné zaoberanie sa operáciou Allied Force zo strany ICTY dokazuje potvrdenie princípu, že i kľúčové geopolitické sily sú pod drobnohľadom súdnej moci.171 Voči NATO neboli vznesené žiadne obvinenia – ale potenciálne mohli byť. Práve tento potenciál je však podľa môjho názoru tým zlomovým bodom, ktorý síce slúži autorom Správy ako hlavný argument dokazujúci legitimitu ich prístupu, táto legitimita je však konštruovaná vo výhradne teoretickej rovine. V skutočnosti sa predstavitelia ICTY priklonili k váhavému prístupu voči pokračovaniu vo vyšetrovaní, a to z dôvodu identity potenciálne obvineného subjektu. Medzinárodné tribunály boli už v čase pôsobenia Norimberského tribunálu kritizova-

169

170 171

Voči prístupu jus ad bellum (právo na vojnu) v rámci jus in bello (právo vo vojne) neexistuje jednoznač né a obecne prijímané stanovisko. Existujú situácie, keď sa jus ad bellum využíva – napr. útok na rozhlasovú stanicu, ktorá podnecuje obyvateľstvo ku genocíde, môže byť oprávnený, hoci sa technicky nejedná o vojenskú aktivitu. Jus ad bellum však zvyčajne vedie iba k benevolentnejším kritériam ohľadom stanovenia legitímnych cieľov, nezbavuje však jednotlivé strany zodpovednosti za svoje akcie. In: LAURSEN, Andreas: Critical Essay: Nato, the War over Kosovo, and the ICTY Investigation. Ameri can University International Law Review, 2002, str. 787-788 WATERS, Timothy William: Unexploded Bomb: Voice, Silence and Consequence at the Hague Tribunals - A Legal and Rhetorical Critique, str. 1107 Tamtiež, str. 1109

80

studenti.indd 80

13.10.2010 11:29:26

né ako nevyzreté inštitúcie presadzujúce takmer výhradne politiku víťazných strán,172 vhodné obzvlášť pre stíhanie porazených a znemožnených diktátorov, neschopné však zaujať nezaujaté stanovisko i voči predstaviteľom tých štátov, ktoré chod tribunálov zabezpečujú a podporujú. Bohužiaľ, Správa samotná nedokázala túto kritiku vyvrátiť, naopak – štýlom, akým je koncipovaná, prispieva k potvrdeniu týchto názorov. Záver Nebolo by však správne ignorovať pozíciu, v akej sa tribunál vo vzťahu k NATO nachádzal. Čo by sa vlastne pravdepodobne stalo, pokiaľ by komisia doporučila pokračovať vo vyšetrovaní a eventuálne by došlo k obvineniu konkrétnych osôb? Takýto postup by nepochybne zvýšil obecnú prestíž tribunálu, otázny by však bol praktický dopad tohto rozhodnutia. Vyšetrovanie, ktoré by neviedlo ku žiadnym výsledkom, by mohlo poškodiť celkový koncept uplatňovania medzinárodného práva z dôvodu elementárnej absencie podpory a vážnosti tribunálu, od ktorých legitimita výkonu spravodlivosti nepochybne závisí. Je pravdepodobné, že NATO by pokladalo obvinenia za bezpredmetné, akákoľvek spolupráca by bola odmietnutá a činnosť tribunálu by bola systematicky podkopávaná.173 Reálna pozícia tribunálu by tak teoreticky mohla byť horšia než je v dôsledku vydanej Správy, a komisia tieto argumenty pravdepodobne taktiež brala do úvahy. Je však otázne, či by podobné uvažovanie malo byť pokladané pri konštituovaní rozhodnutí súdnych orgánov za legitímne – dochádza totiž k preneseniu hlavného zorného poľa z činnosti istého subjektu na subjekt samotný. Politika tribunálu, snažiaca sa o opatrnosť a nepodrývanie vlastnej pozície prípadnými kontroverznými rozhodnutiami, môže mať naviac z dlhodobého hľadiska konkrétne negatívne dôsledky. Tribunály získavajú autoritu do veľkej miery odvahou vystupovať rozhodne v zásadných kauzách – ako tomu bolo napr. v prípade iniciatívy obviniť hlavných politických predstaviteľov Srbska a do istej miery i Chorvátska (Carla Del Ponte bola dokonca často kritizovaná práve pre svoj tvrdohlavý prístup vydávania obvinení za každú cenu, bez ohľadu na politické dôsledky v Chorvátsku a Srbsku).174 Hoci sú jednotlivé štáty a ich predstavitelia niekedy viac a niekedy menej ochotní spolupracovať s tribunálom ako je ICTY, nikdy neprichádzajú s vlastnou iniciatívou, pokiaľ je tribunál samotný váhavý a spätkujúci. Poddajnosť a trpezlivosť nie sú odmeňované nezávislo-

172

173

174

Hlavný americký prokurátor Jackson v októbri 1945 poslal prezidentovi Trumanovi list, v ktorom sa zaoberal slabinami tribunálu. Podľa jeho vyjadrení „Spojenci sa sami dopustili niektorých činov, za ktoré sú Nemci stíhaní. Francúzi porušujú Ženevské konvencie ohľadom zaobchádzania s vojnovými zajatcami v takom rozsahu, že naše velenie im odoberá zajatcov, ktorí k nim boli poslaní. Postihujeme drancovanie a pritom naši Spojenci ho bežne praktizujú. Hovoríme, že agresívna vojna je zločin a pritom jeden z našich spojencov vyhlási suverenitu nad pobaltskými štátmi založenú výlučne na mocenskom dobytí územia.“ Viď LUBAN, David: Legal Modernism. Ann Arbor: University of Michigan Press, 1994, str. 360-361 Viď napr. Statement by the Secretary General of NATO, Lord Robertson, in Response to the Report given by the Chief Prosecutor of the International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia, Carla Del Ponte, to the UN Security Council, 2. jún 2000, http://www.nato.int/ docu/pr/2000/p00-057e.htm Viď napr. PONTE, Carla Del: Madame Prosecutor, str. 273

81

studenti.indd 81

13.10.2010 11:29:26

sťou, ale naopak – poddajnosť vedie k ďalším príležitostiam poddať sa, a trpezlivosť k ďalšiemu času pre čakanie.175 Operácia Allied Force bola zrejme najvýznamnejším faktorom, ktorý sa podpísal na budúcnosti Kosova, nemôže však byť úlohou ICTY posudzovať politické dopady podobných udalostí. NATO sa v roku 1999 rozhodlo zastaviť každopádne odsúdeniahodnú Miloševićovu politiku, pričom pri dosahovaní tohto cieľa využilo nielen prostriedky účelnej propagandy,176 ale dopustilo sa činov, ktoré si vynútili civilné obete v dôsledku rôznych kontroverzných rozhodnutí. Ak by tieto činy boli ICTY v štandardnom konaní aplikovanom na iné prípady posúdené, rozhodne by to prispelo k zvýšeniu prestíže tohto tribunálu nielen v Srbsku samotnom, ale i v rámci obecného kontextu vnímania vynútiteľnosti medzinárodného humanitárneho práva. V opačnom prípade je otázne pôsobenie napr. ICC – otázka možného dvojitého metra voči občanom krajín NATO a obyvateľom iných krajín (či iného, v konkrétnom prípade aplikovaného rozlíšenia), je totiž stále aktuálna. V Srbsku je tribunál vnímaný ako jeden z aktérov, ktorí prispeli k odtrhnutiu Kosova a jeho čiastočnej legitimizácii, a to nielen nedostatočnou politickou vôľou stíhať osoby náležiace k albánskemu etniku zapojené do konfliktu, ale i postojom voči bombardovaniu. V otázke Kosova tak ICTY nepôsobilo ako inštitúcia, prispievajúca k zmiereniu, ale naopak, svojou nejednoznačnou politikou v niektorých ohľadoch napätie skôr vyhrotila. Bibliografia

• BENVENUTI, Paolo: The ICTY Prosecutor and the Review of the NATO Bombing Campaign against the Federal Republic of Yugoslavia. European Journal of International Law, vol. 12, 2001, http://www.ejil.org/pdfs/12/3/1530.pdf • DAALDER, Ivo, O’HANLON, Michael: Winning Ugly. NATO’s War to Save Kosovo. Washington D.C.: Bro okings Institution Press, 2001 • DOGGETT, Tom: Cohen Fears 100,000 Kosovo Men Killed by Serbs. Washington Post, 16. máj 1999, http://www. washingtonpost.com/wp-srv/inatl/longterm/balkans/stories/cohen051699.htm • HOARE, Marko: Florence Hartmann indicted; Hague Tribunal tries to silence a whistleblower. 1. september 2008, http://greatersurbiton.wordpress.com/2008/09/01/florence-hartmann-indicted-hague-tribunal-tries-to-silence -a-whistleblower/ • HOLBROOKE, Richard: To End a War. New York: Random House, 1998 • LAURSEN, Andreas: Critical Essay: Nato, the War over Kosovo, and the ICTY Investigation. American University International Law Review, 2002 • LUBAN, David: Legal Modernism. Ann Arbor: University of Michigan Press, 1994 • NORRIS, John: Collision Course. NATO, Russia and Kosovo. Westport: Praeger Publishers, 2005 • ONDRUŠOVÁ, Darina: Srbsko po zadržaní Radovana Karadžiča – stav diskusie o vzťahoch k EÚ a postoj k vlast nej minulosti, Central & Eastern European Watch, http://www.despiteborders.com/clanok.php?subaction=show full&id=1225302768&archive=&start_from=&ucat=3,8& • PILGER, John: John Pilger reminds us of Kosovo, New Statesman, 13. december 2004, http://www.newstates man.com/200412130010 • POND, Elizabeth: Endgame in the Balkans. Washington D.C.: Brookings Institution Press, 2006 • PONTE, Carla Del: Madame Prosecutor: Confrontations with Humanity’s Worst Criminals and the Culture of I mpunity. New York: Other Press, 2008 • STOJAROVÁ, Věra: Současné bezpečnostní hrozby západního Balkánu. Brno: CDK, 2007

175 176

WATERS, Timothy William: Unexploded Bomb: Voice, Silence and Consequence at the Hague Tribunals - A Legal and Rhetorical Critique, str. 1114

Predstavitelia členských krajín NATO často zámerne dezinterpretovali skutočnú situáciu v Kosove a vykresľovali ju ako genocídu albánskeho etnika s cieľom získania verejnej podpory pre zásah. Viď napr. DOGGETT, Tom: Cohen Fears 100,000 Kosovo Men Killed by Serbs. Washington Post, 16. máj 1999, http://www.washingtonpost.com/wp-srv/inatl/longterm/balkans/stories/cohen051699.htm

82

studenti.indd 82

13.10.2010 11:29:26

• WATERS, Timothy William: Unexploded Bomb: Voice, Silence and Consequence at the Hague Tribunals - A Legal and Rhetorical Critique. New York University Journal of International Law and Politics, Vol. 35, 2003 • Carla Del Ponte’s First Press Conference After 100 Days In Office. Institute for War and Peace Reporting, http:// www.iwpr.net/report-news/carla-del-pontes-first-press-conference-after-100-days-office • Drugi bombarder namerno gađao voz. Glas Javnosti, 19. január 2000, http://arhiva.glas-javnosti.rs/arhi va/2000/01/20/srpski/P00011902.shtm • Exclusive: KLA Ran Torture Camps in Albania, Balkan Insight, 9. apríl 2009, http://www.balkaninsight.com/en/ main/news/18047/ • Final Report to the Prosecutor by the Committee Established to Review the NATO Bombing Campaign Against the Federal Republic of Yugoslavia, dokument ICTY č. PR/P.I.S./510-E, 13. jún 2000 • Furundžija (IT-95-17/1) ‘’Lašva Valley’’, http://www.icty.org/x/cases/furundzija/cis/en/cis_furundzija.pdf • Haradinaj et al. (IT-04-84), http://www.icty.org/x/cases/haradinaj/cis/en/cis_haradinaj_al_en.pdf • International Independent Inquiry on Kosovo, http://www.reliefweb.int/library/documents/thekosovoreport.htm • Jelisić (IT-95-10) “Brčko”, http://www.icty.org/x/cases/jelisic/cis/en/cis_jelisic.pdf • Prosecutor v. Radislav Krstic, IT-98-33-PT, zápis z jednania na 8620-8708, 19. marec 2001, http://www.icty.or g/x/cases/krstic/trans/en/010319ed.htm • Prosecutor v. Slobodan Milosevic, Milošević, Slobodan (IT-02-54) “Kosovo, Croatia and Bosnia”, Decision on Prosecution Interlocutory Appeal from Refusal to Order Joinder, http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milose vic/acdec/en/20201JD317089.htm • Prosecutor vs. Duško Tadić. Institute for International Law and Justice, http://www.iilj.org/courses/documents/ Prosecutorv.Tadic.pdf • Statement by the Secretary General of NATO, Lord Robertson, in Response to the Report given by the Chief Prose cutor of the International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia, Carla Del Ponte, to the UN Security Coun cil, 2. jún 2000, http://www.nato.int/docu/pr/2000/p00-057e.htm • Šešelj (IT-03-67), http://www.icty.org/x/cases/seselj/cis/en/cis_seselj_en.pdf • Tajna žute kuće, B92, 28. október 2008, http://www.b92.net/info/emisije/istrazuje.php?yyyy=2008&mm=10& nav_id=326381 • The Tribunal Accomplishments in Justice and Law, http://www.icty.org/x/file/Outreach/view_from_hague/ jit_accomplishments_en.pdf • Transfer of Cases, http://www.icty.org/sid/103 • Tudjman Would Have Been Charged by War Crimes Tribunal. Radio Free Europe/Radio Liberty, 10. november 2000, http://www.rferl.org/content/Article/1142280.html

83

studenti.indd 83

13.10.2010 11:29:26

Aleš Jirásek,

Filosofická fakulta, Univerzita Pardubice Jak se budí princezny: lidé a konflikt v bývalé Jugoslávii Ve své práci se nebudu věnovat všem velmi známé pohádce, jak by možná název mohl napovídat. Spíše se budu zabývat jedněmi z nejfrekventovanějších slov v nacionalistickém slovníku, a těmi jsou „spánek“ a „probuzení“. Pomyslnou princeznou, Šípkovou Růženkou mám na mysli národ, jehož absenci v mnoha společnostech a mnoha historických obdobích obhájci nacionalismu vysvětlují právě „spánkem“ nacionalismu. V této souvislosti se zmíním o tzv. „krajanské péčí“, jež na přelomu 19. a 20. století využívala právě teze o spánku nacionalismu. Dále uvedu příklad vlivu krajanské péče na identitu obyvatel nejstarší české vesnice v Chorvatsku Ivanovo Selo, kde jsem prováděl svůj terénní výzkum. Obyvatelé této obce byli po dlouhá léta považováni za ty „spící“, které je nutno probudit a obnovit v nich jejich češství, což se nakonec povedlo. Na příkladu formování identity Ivanova Sela se pokusím ukázat, že ani na konflikty v Jugoslávii nelze nahlížet prostřednictvím nacionalistické ideologie. Většina analýz konfliktů v Jugoslávii totiž vychází z popisu jednotlivých národů a etnik, jejichž boj za sebeurčení vyústil v krvavý konflikt, jehož následky pociťujeme dodnes. V této práci se tak pokusím ukázat, že tento přístup je chybný a přehlíží skutečné příčiny těchto konfliktů. Problematika etnicity a nacionalismu Dříve, než se dostanu k samotnému tématu práce, bude nutné uvědomit si problémy, jež souvisí s každou prací věnující problematice nacionalismu. V této práci vycházím z částečně konstruktivistického pojetí pojmu národ. Souhlasím s Gellnerem a národ rozhodně nepovažuji za jakousi přirozenou substanci lidského bytí, ale spíše za sociální jev spojený s procesem modernizace. Za sociální jev spojený s procesem, při jehož vzniku a formování se protínají historické a společenské procesy, fungování vnitřních struktur a vědomé jednání individuálních i skupinových aktérů. Je však nutné být na pozoru před ovlivněním předpojatostí, ať už z primordialistického či konstruktivistického pojetí národa. Je proto nutné vzít v úvahu vazby, které má nacionalismus k minulosti. Důležité je uvědomovat si jak objektivní, tak i subjektivní znaky vzniku nacionalismu. Namísto otázky, proč se národy formovaly, bychom se měli spíše ptát, co bylo příčinou vítězství nacionalismu. A právě touto otázkou se dnes zabývá mnoho autorů. Spřízněnost etnicity a nacionalismu Je nutné upozornit na spřízněnost teorií nacionalismu s teorií etnicity, jež jsou velmi úzce provázané, a lze mezi nimi jen těžko nalézt jasnou dělící linii. Užívání kategorií „národ“ a „etnikum“ tak bývá často nejasně směšováno a mnoho autorů tyto kategorie ani jasně neodlišuje. Vzhledem k rozsahu práce se omezím na stručné vysvětlení těchto kategorií. Pojetí termínu „národ“ je v různých jazycích a oblastech odlišné.

84

studenti.indd 84

13.10.2010 11:29:26

V západoevropském kontextu se setkáme s občanským pojetím národa spojované se státem, zatímco německé, respektive východoevropské pojetí přistupuje k národu jako k pospolitosti kultury a jazyka. Národ je chápán jako vyšší instance etnického společenství. Etnicita je tak v národní identitě předpokládána. Kategorie „národ“ odkazuje k populacím, jež se jako „národy“ etablovaly v průběhu 19. a 20. století a dosáhly existence „vlastního“ státu. Výraz etnikum odkazuje spíše k populacím, u nichž proces politické emancipace na „etnickém“ základu stále ještě probíhá. 177 Problematičnost užívání těchto kategorií spočívá v tom, že příslušnost k určitému národu či etniku je často pojímána jako jedině možný konstituční moment existence kolektivity a univerzální princip společenské organizace. Již Ernest Gellner upozornil na to, že mít národnost není „vrozená všeobecná vlastnost lidstva, ale stalo se nyní, že to tak vypadá“.178 Různé populace jsou tak v rozličných situacích popisovány a nahlíženy jako „národy“, či „etnika“ i přesto, že to neodpovídá jejich každodennímu životu. Tyto populace, jež jsou založeny na jiném společensko-organizačním principu než je etnicita či etnická identita můžeme označit jako „etnicky indiferentní skupiny“.179 Etnické brýle však nejsou odkládány ani při interakci s různými společenskými jevy a situacemi, čímž dochází k „etnizaci“180 těchto jevů. Etnická definice tak zastírá sociální, ekonomické či politické aspekty těchto jevů. Dostáváme se tak k zásadnímu metodologickému a teoretickému problému, jelikož etnicita není vhodným explanačním nástrojem k analýze takových společenských jevů, jako je konflikt, válka či vyhánění určitých populací. Užívání těchto kategorií pro uchopení rozličných společenských jevů je tedy velice problematické a zavádějící. Národ jako spící princezna Gellner v úvodu své knihy Národy a nacionalismus181 uvádí, že se pokouší odpovědět na otázky: proč se národnost stala politicky tak důležitou během 19. a 20. století? A co je ta národnost vůbec? V souvislosti s tím uvádí odpověď nacionalistů na tuto otázku: „národnost byla vždycky důležitá nebo měla být důležitá, národy byly vždycky, i když to politicky nebylo vidět, ale bohužel některé národy spaly a prospaly svá práva, a my buditelé je musíme budit, aby se to napravilo: obzvláště náš vlastní národ musíme probudit, aby ho cizáci neošidili.“182 Proč ale národ spal? Odkud na něj přišla dřímota? Jak je možné, že po tak dlouhou dobu žila většina lidstva v nenárodnostních politických jednotkách a proč se najednou pociťuje tak silný požadavek národní identifikace? Právě zde Gellner 183 naráží na jeden z největších problémů nacionalismu a zároveň nebezpečí nacionalistické teorie, jež dle něj spočívá především v tom, že ti, kdo ji věří, nedokáží 177 178 179 180 181 182 183

více Hirt, Tomáš. Přehled nejasností spjatých s konceptem etnicity v perspektivě post-barthov ských přístupů. In AntropoWebzin. 2007, roč.3, č.2-3, Gellner, Ernest: Národy a nacionalismus, Praha, 1993, s. 17 Lozoviuk, P.: Evropská etnologie ve středoevropské perspektivě. Pardubice 2005 Lozoviuk, P.: Evropská etnologie ve středoevropské perspektivě. Pardubice 200 Gellner, Arnošt: Národy a nacionalismus, Praha 1993 Gellner, Arnošt: Národy a nacionalismus, Praha 1993, str. 7 Gellner, Ernest: Nacionalismus, Brno 2002

85

studenti.indd 85

13.10.2010 11:29:26

kvůli samozřejmému charakteru, který ji připisují, rozpoznat, že nějaké teorii věří. Nepovažují tak nacionalismus za něco sporného, co je nutno dále zkoumat. Nacionalisté si tedy uvědomují existenci faktů, jež zpochybňují univerzalitu nacionalismu, vědí o tom, že „nepřítomnost nacionalismu je v mnoha společnostech a mnoha historických obdobích zjevná.“184 Jejich argumentem na tuto výtku je však to, že „národy“ pouze čekají, aby byly „probuzeny“ ze své dřímoty národnostními „buditeli“. Je však nutné si uvědomit, že nacionalismus není probouzení staré, skryté síly. Právě naopak, je to ve skutečnosti důsledek nové podoby společenské organizace, ke které došlo v průmyslovém světě. Jednou z nejdůležitějších podmínek formování národa je schopnost lidí si je jako určité společenství představit.185 Tuto představu umožňují národní symboly, mýty a tradice, které jsou uchovávány a přeměňovány v sociální tzv. „historickým vědomím“ jedince. Historickým vědomím národa rozumím mnohotvárný soubor vědecky doložených i živelně vzniklých představ, symbolů, informací a názorů, jejichž prostřednictvím národní pospolitost vnímá svoji minulost.186 Komunikace a sociální interakce napříč tímto pomyslným společenstvím je závislá právě na užívání symbolů. Vzájemná znalost symbolů, zvyků a minulých událostí je jedním ze základních faktorů, které umožňují příslušníkům národa komunikovat navzájem mezi sebou intenzivněji než s příslušníky jiných národních společenství.187 Tyto symboly tak u jedince vytvářejí národní vědomí a umožňují jeho identifikaci s určitým národem. Jak probudit princeznu? V této části práce se budu věnovat nacionalistickému přístupu k určité populaci, který nabízel představu příslušnosti k národní pospolitosti na základě domnělého prastarého a pokrevního původu. Uvedu konkrétní příklad, kdy byla národní neuvědomělost vysvětlována jako spánek, z kterého je nutné ji probudit. Idea národa v pojetí Krajanské péče V druhé polovině 19. století, kdy se v českých zemích postupně zformovala moderní podoba české nacionality, stoupal zájem představitelů českého národního hnutí o vystěhovalectví z českých zemí. Národně uvědomělá společnost ve vystěhovalectví viděla početní úbytek českého národa a tím i jeho hospodářské a kulturní oslabení. Snažila se proto vystěhovalectví odvrátit, nebo alespoň o české vystěhovalce v zahraničí pečovat. Čeští (respektive českoslovenští) krajané v zahraničí byli považováni za „živou ratolest celonárodního kmene československého“188 a měli pro československý „národ i stát velký význam národní i politický.“189 Informace o „v dáli žijících soukmenovcích“, 184 185 186 187 188 189

Gellner, Ernest: Nacionalismus, Brno 2002, str. 22 Anderson, Benedict: Pomyslná společenství. In: Hroch, Miroslav (ed.): Pohledy na národ a nacionalis mus, Praha 2003 Hroch, Miroslav: Národní tradice a identita. In: Lidé města 1/2004, s. 5-6 Hroch, Miroslav: Národ jako kulturní konstrukt. In: Lidé města 3/2005, s. 13 Seifert, Augustin: Svědectví pravdě, In: Naše zahraničí, roč. 1, 1920 Klíma, Stanislav: Československá péče krajanská, Praha 1931, s. 6

86

studenti.indd 86

13.10.2010 11:29:26

kteří si i přes nepříznivé životní podmínky zachovávají svůj jazyk a věrnost českým tradicím, byly velmi často využívány v rámci nacionální propagandy. Tyto menšinové enklávy byly nahlíženy jako prostor, do kterého bylo možné projektovat ideály rozvíjejícího se českého nacionálního hnutí.190 Za krajany tak byli považováni všichni členové „našeho (československého) národa, žijící za hranicemi našeho státu bez rozdílu jejich státní příslušnosti“.191 Představitelé krajanské péče převzali premisu nacionalismu, dle níž je národ univerzální a věčný. Zde právě narážíme na premisu nacionalismu, o které mluví Gellner,192 že je národ univerzální a věčný. Právě tuto rétoriku zcela přijali představitelé krajanské péče. Jak jsem již uvedl, kategorie „krajan“ v sobě zahrnovala představu příslušníka československého národa za hranicemi československého státu. Je však nutné si uvědomit, že za krajany byli považováni i členové česky hovořících vystěhovaleckých skupin, jež však české země opustily ještě před konstituováním „českého národa“. Jako etnicky, respektive národnostně vymezená skupina se tedy jeví až ve zpětném pohledu.193 Členové těchto skupin byli organizováni na bázi jiných společenských principů, než poskytuje princip etnicity (např. princip náboženský, zemský, příbuzenský, atd.). Etnické či národní identity v každodenním životě mnoho neznamenaly, důležité byly jiné atributy, jako například místo narození, rodina, atd. Na počátku 19. století bylo v českých zemích významné zejména pojetí zemské příslušnosti.194 V tehdejší Habsburské říši žili lidé ve společnosti anonymních jedinců, uvedených do spojitosti spíše smlouvou něž statusem, kteří jsou jen mírně a dočasně vázáni ke kulturnímu pozadí, jímž může být nářečí, způsob oblékání či náboženství. Oproti tomu nacionalisté začali prosazovat romantickou představu uzavřené kulturní komunity, jejíž členové nacházejí naplnění právě v té zvláštnosti a odlišnosti a emotivně naplněných osobních vztazích, které udržovali. Přívržence etnického nacionalismu to táhne právě k ochraně této komunity a především její „specifické“ kultury. Nastal tak konflikt konceptů Gesellschaft (společnost) a Gemeinschaft (pospolitost), ve kterém doposud vítězí ten druhý.195 A čím byl tedy český národ definován? Formování českého národa bylo ovlivněno myšlenkami Johanna Gottfrieda Herdera, dle nichž se lidstvo neskládá z atomizovaných individuí, ale z národů / kultur, jejichž podstata a hodnota spočívá v jejich specifičnosti. Jazyk a kultura dle něj vytvářejí vnitřní harmonii národů, které jsou mnohem víc než prostou sumou těch, kdo k nim náležejí, neboť národ je duchovním lidským společen-

190 191 192 193 194

195

Lozoviuk, Petr: Němečtí vystěhovalci z českých zemí a jejich jazykové ostrovy v jihozápadní Evropě, In: Češi v cizině 10, Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR v Praze, 1998 Klíma, Stanislav: Československá péče krajanská, Praha 1931 Gellner, Ernest: Nacionalismus, Brno 2002 Hirt Tomáš – Jakoubek Marek, Idea krajanského hnutí ve světle konstruktivistického pojetí národa: proměny kolektivní identity vojvodovské náboženské obce, In: Český lid 4/2005 Velková, Alice - Velek,Luboš: Vnímání národnostní identity u venkovského obyvatelstva v Čechách na začátku 19. století. In: Pokorný, Jiří – Velek, Luboš (ed.), Sborník k 75. narozeni nám dr. Jiřího Kořalky, Praha 2007 více Gellner, Ernest: Rozum a kultura, historická úloha racionality a racionalismu. Brno 1999

87

studenti.indd 87

13.10.2010 11:29:26

stvím.196 Určujícími znaky českého národa tak byly v herderovské smyslu především česká kultura a český jazyk. Národní myšlenka se mezi obyvatelstvem šířila zejména spolkovou činností, v rámci níž se do povědomí lidí dostávala hesla a programy propagující ideu národa a docházelo tak k pronikání národního ducha do celé společnosti.197 Pro potvrzení a zachování české identity u krajanů v zahraničí byla velmi důležitá především školní výchova v českém jazyce a na ní navazující lidová výchova, jež byla kromě dětí a dospělých zaměřena především na dospívající mládež. Dalším z požadavků krajanské aktivity bylo zakládání knihoven, divadelních spolků, četba, vydávání (národních) časopisů, či pořádání přednášek. Smyslem těchto aktivit byla především prezentace národních mýtů, symbolů a tradic, které umožnily identifikaci krajanů jako příslušníků českého národa a vytvářeli u nich české národní vědomí.198 Pomocí těchto prostředků byla krajanům zprostředkovávána idea českého národa. Proměna identity obyvatel Ivanova Sela Nyní konkrétní příklad vlivu krajanské péče na kolektivní identitu obyvatel Ivanova Sela. Ivanovo Selo bylo osídleno vystěhovalci, kteří odešli z prostoru českých zemí v polovině 19. století, tedy před konstituováním českého národa v moderním smyslu. České země opustili v době, kdy lidé měli spíše vědomí příslušnosti k panství, zemské, náboženské, jazykové, či kulturní příslušnosti, nežli vědomí národnostní. Obyvatelé Ivanova Sela se tak rozhodně nepovažovali za Čechy v dnešním slova smyslu. To se však změnilo počátkem 20. století, právě pod vlivem krajanské péče. S rostoucím zájmem o krajanské komunity v zahraničí totiž stoupl i zájem o Ivanovo Selo jako o nejstarší českou osadu v Chorvatsku. Do obce zajížděli zástupci českých besed z okolí, ale také každá významnější návštěva z Československa. Osadu tak navštívilo již před první světovou válkou a především po ní několik badatelů z Československa, mezi nimiž byli například Jan Auerhan a Rudolf Turčín. Téměř ve všech pramenech z této doby, které se věnují Ivanovu Selu, se však setkáte s politováním nad tím, že je osada již „odnárodněna“, a že u nich národní vědomí „spí“. Národnostní „neuvědomělost“ a asimilaci zdejších obyvatel si vysvětlovali ztrátou národního vědomí. Právě v těchto hodnotících soudech je obsaženo chápání ivanoselské komunity v rámci etnických kategorií. Ivanoselští obyvatelé se dle těchto soudů „odnárodňují“, „usínají“ a je tedy nutno je „probudit“. Obyvatelé osady se tak dle tohoto přístupu měli „probudit, uvědomit si … svou národní identitu a politické imperativy, které z ní vyplývají.“199 Tento přístup však nebral v potaz, že místní obyvatelé nebyli zasaženi českým národním hnutím a tudíž nesdílí a zřejmě nikdy nesdíleli českou identitu. Obyvatelé Ivanova Sela byli spíše etnicky indiferentní skupinou.200 Představitelé krajanské péče, však o jejich „češství“ vůbec nepochybovali. Snažili se 196 197 198 199 200

Schulze, Hagen: Stát a národ v evropských dějinách, Praha 2003 Schulze, Hagen: Stát a národ v evropských dějinách, Praha 2003 Holý, Ladislav: Malý český člověk a skvělý český národ. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001, s.10 Gellner, Ernest: Nacionalismus, Brno 2002, str. 22 Lozoviuk, Petr: Evropská etnologie ve středoevropské perspektivě. Pardubice 2005

88

studenti.indd 88

13.10.2010 11:29:26

tedy tento stav „napravit“ pomocí národní osvěty, v podobě pořádání různých akcí v obci a nabádání občanů k národní uvědomělosti. Národní osvěta byla realizována ve stejném duchu, o kterém jsem se zmiňoval již výše, tedy zejména prostřednictvím národních spolků, škol, lidové výchovy, knihoven, loutkového a ochotnického divadla. Obsahem těchto aktivit bylo zprostředkovat krajanům domněle přirozenou ideu národa, jehož byli (dle krajanské koncepce národa) odvěkou a nedílnou součástí.201 Tento způsob národní osvěty však byl po dlouhou dobu v Ivanově Sele neúspěšný. Zlom nastal až počátkem třicátých let, kdy začala Daruvarská Beseda pořádat v Ivanově Sele divadelní představení, besedy s dětmi či přednášky pro rolníky. Tyto návštěvy z Daruvaru začaly pomalu přinášet své „české“ ovoce. V roce 1934 byla totiž v Ivanově Sele založena Beseda. Právě po založení Besedy „se u některých v Pémii probudilo češství a hrdě hlásali, že jsou Češi.“202 Krajanská péče se zaměřila především na děti a mládež z obce. Mládež a především dorost se tak stali nositeli českého kulturního života v osadě. Otto Sobotka rozvoj krajanské činnosti v Ivanově Sele popsal takto: „Postupem času jsme se stále více přesvědčovali i o tom, že neměli a nemají pravdu ti, kdo Ivanovo Selo považovali za ztracenou vesnici, kde české uvědomění a vše české už nenávratně zmizelo, ale že Ivanovo Selo pouze spalo a že se probudí k životu, bude-li mu věnována dostatečná pozornost.“ Tak rychlý vzrůst národního vědomí si vysvětloval tím, že „v nich budilo se něco, co už spalo.203 Tento výrok jasně vystihuje přístup konceptu krajanství v meziválečném období. Koncept krajanství totiž vycházel z přesvědčení, že klíčovou kolektivní identitou krajanů v zahraničí je identita národní. Ke krajanům tak bylo přistupováno jako k příslušníkům českého národa. A to, že se mnozí z krajanů nedeklarovali jako Češi, bylo představiteli krajanské péče vysvětlováno jako domnělý spánek, ze kterého je nutno krajany probudit. Ochotnické divadlo, tance či dožínky se tak staly symboly českého národa, které umožnily identifikaci ivanoselských občanů jako příslušníků českého národa. Prostřednictvím těchto aktivit u nich bylo postupně vytvářeno české národní vědomí. Místní obyvatelé tak plně přejali ideu národa, kterou prosazovala krajanská péče v meziválečném období. V rámci této ideje věří, že jsou odvěkou a přirozenou součástí českého národa. Spící princezna tak byla úspěšně probuzena. Probuzení balkánských princezen V této části práce se ve stručnosti pokusím výše uvedené názory převést do balkánského kontextu a poukázat na omezující náhled na aktuální společenské procesy v tomto regionu. V médiích můžeme často slyšet o Balkánu a jeho kulturní rozmanitosti, o specifikách 201 202 203

Hirt Tomáš – Jakoubek Marek, Idea krajanského hnutí ve světle konstruktivistického pojetí národa: proměny kolektivní identity vojvodovské náboženské obce, In: Český lid 4/2005 Informátor M. T. Herout, Václav: Život v nové vlasti, In: Ivanovo Selo, Daruvar 1971

89

studenti.indd 89

13.10.2010 11:29:27

jednotlivých národů a etnik, o vzájemné nevraživosti, atd. Podobně tomu bylo i v případě válečných konfliktů v 90. letech minulého století. Novináři, politici a vědci často popisovali konflikty v Jugoslávii jako etnické a domnívali se, že v nich šlo především o jejich kulturu a starobylé rozdíly mezi jednotlivými národy a etniky. Balkán se nám v tomto světle může jevit jako by byl podminován etnickými problémy a rozdílností, které jsou příčinou většiny problémů v regionu, ať už jsou ekonomického, politického či sociokulturního rázu. Za původce těchto problémů a konfliktů byl označen především nacionalismus. Lze však spoléhat pouze na tuto argumentaci? Je nacionalismus opravdu jediným explanačním faktorem? Domnívám se, že nikoliv. Nacionalismus nebyl zdrojem války, nýbrž spíše účinným nástrojem politického boje o moc a zdroje. Hranice politicky a kulturně homogenních jugoslávských národů, tedy dle mého názoru byly dotvářeny v průběhu tohoto mocenského klání, jež využilo nacionalistických ideologií zděděných z 19. století a historických zkušeností. Tento náhled tak zůstává zachycen v pasti esencialistického klamu o národech jako přirozených a univerzálních entitách spících pod jugoslávským ledovým kobercem.204 Dle mého názoru hrála klíčovou roli politická elita, jež na základě domněle přirozených národních symbolů vytvářela a šířila národní ideologie. Hlubší analýza těchto konfliktů nám však odhalí, že konflikty mezi různými skupinami lidí jsou mnohdy vedeny spíše snahou jejich mluvčích získat lepší přístup ke zdrojům a politické moci. V rámci této ideologie političtí vůdci tvrdili, že zastupují „svůj“ lid a chrání jeho zájmy, a to v duchu principu „jeden stát, jedna kultura, jeden národ“. Opak byl však pravdou, stavěli zdi, hranice a podtrhovali etnické rozdíly, které nutili lidi k volbě přidat se na jednu nebo druhou stranu. Pod společnou „národní kulturu“ tak byly a stále jsou zahrnovány kulturně, jazykově, politicky a socioekonomicky heterogenní populace. Je nutné si uvědomit, že tím, co vytváří etnické konflikty, nejsou objektivní kulturní rozdíly, ale spíše ideologie zabývající se významem těchto rozdílů. Kultura není věc, která jde jasně vymezit a ohraničit, jak se nám snaží nacionalistická ideologie vnutit, kultura je přirozeně proměnlivá a mnohoznačná. Závěr V poslední době se termíny etnicita či nacionalismus staly součástí každodenního života a jsou často užívány jako vysvětlující formulky pro nejrůznější neduhy světa. Východiskem těchto zdůvodnění je přesvědčení, že etnické identita je starobylá a neměnná. Tento náhled je často užíván při pokusu o uchopení společenských a politických procesů na Balkáně. Ve své práci jsem se věnoval jedné z klíčových doktrín nacionalismu, jíž je domnělý

204 205

více Barša, Pavel: Krvavý zrod národů: případ Jugoslávie. Politologická revue, Praha: Česká společ nost pro politické vědy, 1997, 1s. 88-107 Eriksen, Thomas Hylland: Antropologie multikulturních společností. Rozumět identitě. Praha/ Kroměříž 2007

90

studenti.indd 90

13.10.2010 11:29:27

spánek nacionalismu, jehož pomocí nacionalisté vysvětlují absenci nacionalismu na mnoha místech a v mnoha obdobích lidských dějin. Národ je v jejich pojetí jakousi Šípkovou Růženkou, jež jen čeká na své probuzení z dřímoty. Nacionalisté se tak pokouší dokázat všudypřítomnost nacionalismu. Na příkladu obce Ivanovo Selo, nejstarší české osady v Chorvatsku, jsem se pokusil ukázat, jak tu tzv. krajanská péče na počátku 20. století formovala kolektivní identitu obyvatel právě na základě myšlenky univerzálnosti nacionalismu. Domnívám se, že Ivanovo Selo je krásným příkladem toho, že nacionalismus rozhodně není věčný a univerzální, což je nutné mít stále na mysli. Nechtěl jsem tvrdit, že etnická či národní identita byla vytvářena z ničeho. Snažil jsem se spíše poukázat na to, že neexistovala ve zpolitizované formě. Použitá literatura • • • • • • • • • •

Eriksen, Thomas Hylland: Antropologie multikulturních společností. Rozumět identitě. Praha/Kroměříž 2007 Gellner, Ernest: Nacionalismus, Brno 2002 Gellner, Ernest: Národy a nacionalismus, Praha, 1993 Hirt, Tomáš. Přehled nejasností spjatých s konceptem etnicity v perspektivě post-barthovských přístupů. Antro poWebzin. 2007, roč.3, č.2-3, Holý, Ladislav: Malý český člověk a skvělý český národ. Praha: Sociologické nakladatelství 2001 Hroch, Miroslav (ed.): Pohledy na národ a nacionalismus, Praha 2003 Klíma, Stanislav: Československá péče krajanská, Praha 1931 Lozoviuk, Petr: Evropská etnologie ve středoevropské perspektivě. Pardubice 2005 Pokorný, Jiří – Velek, Luboš (ed.): Sborník k 75. narozeninám dr. Jiřího Kořalky, Praha 2007 Schulze, Hagen: Stát a národ v evropských dějinách, Praha 2003

Periodika • Český lid 4/2005 • Češi v cizině 10, Praha 1998 • Ivanovo Selo, Daruvar 1971 • Naše zahraničí, roč. 1, 1920 • Politologická revue, Praha: Česká společnost pro politické vědy, 1997, 1s.

91

studenti.indd 91

13.10.2010 11:29:27

Barbora Mašínová

206

Fakulta sociálních věd, Universita Karlova Vnitřně přesídlené osoby v důsledku kosovského konfliktu Úvod Kosovo patří mezi ty nešťastné oblasti, které jsou po staletí sužovány národnostními tenzemi. V devadesátých letech, tak jako v dalších oblastech Balkánského poloostrova, tyto spory vygradovaly k vypuknutí války koncem března 1999. Tato tragédie ale nezastavila násilnosti a nesnášenlivost ani po ukončení útoků a způsobila vlnu vnitřního přesídlení, s jehož důsledky se Kosovo potýká dodnes. Má práce se věnuje vnitřnímu přesídlení osob v rámci Kosova a Jugoslávie po ukončení bombardování Jugoslávie vojsky NATO. Nejdříve se budu obecně věnovat termínu vnitřně přesídlených osob, dále se zaměřím na důvody a průběh vnitřního přesídlení po 10. červnu 1999. Na závěr nastíním problémy, které zamezují návratu vnitřně přesídlených osob. 1. Vnitřně přesídlené osoby 207 Termín „vnitřně přesídlená osoba“ vznikl právě v kontextu konfliktů devadesátých let. V současné době s narůstajícím počtem vnitřně přesídlených osob208 v globálním měřítku se otázka statusu VPO stává čím dál více závažnější a nabývá na důležitosti. Rozsáhlá diskuse ohledně VPO se rozpoutala po válce v Bosně a Hercegovině v polovině devadesátých let. Během kosovského konfliktu a následně i po ukončení bojů bylo registrováno několik set tisíc VPO. Vnitřně přesídlené osoby můžeme definovat jako osoby, které byly nuceny opustit své domovy, na rozdíl od uprchlíků však nepřekročily hranice státu, ve kterém byly občany. Tyto osoby opustily své domovy z důvodu perzekuce či útoků vlastní vlády, z důvodu etnického původu, náboženského vyznání či politického přesvědčení. Skutečnost, že osoby nepřekročí hranice, může být způsobena uzavřením hranic, jak tomu bylo v případě kosovsko-makedonských hranic v dubnu 1999, nebo obtížným terénem (například vysoké hory, řeky). Osoby se mohou přemístit do jiných částí své země často jen proto, aby zůstaly v relativně známém prostředí. 209 VPO se často nachází v horší situaci než uprchlíci, protože neexistuje žádný formální mandát některé mezinárodní organizace k jejich pomoci, navíc se většinou vyskytují v těžko přístupných oblastech a jsou vystaveny eventuálním přímým útokům či dalšímu násilnému přemístění, protože jsou vnímány jako nepřátelé daného státu. V sou206 207 208

209

Mezinárodní teritoriální studia FSV UK 1. ročník 2009/2010 V anglicky psaných textech se používá zkratka IDP (Internally Displaced Persons). Pro zjednodušení budu dále analogicky používat zkratku VPO. V roce 2004 UNHCR registroval 20-25 milionů VPO. The United Nations High Commissioner for Refugees. The state of the World´s refugees: Human Displacement in the New Millenium, Oxford University Press, 2006, New York, s. 153. Ibidem, s. 153.

92

studenti.indd 92

13.10.2010 11:29:27

časnosti největší výzvu představuje zajištění bezpečného návratu přemístěných osob do míst svého původního bydliště a obnovení socio-ekonomického systému a komunitních vazeb, které byly přesídlením zničeny. V Kosovu bylo v důsledku místních tenzí již v roce 1998 zaregistrováno 175 tisíc VOP, 210 většinou je tvořili Albánci. Mimořádný nárůst počtu VOP byl zaznamenán po ukončení války v Kosovu v červnu 1999. Tato vlna přesídlení je ale tvořena převážně Srby a Romy. 2. Vlna vnitřního přesídlení po ukončení války 10. června 1999 Rada bezpečnosti OSN přijala Rezoluci 1244, která požadovala okamžité zastavení násilí na území Kosova, stažení vojenských a paramilitárních sil Svazové republiky Jugoslávie z Kosova a následné rozmístění civilních a bezpečnostních jednotek v Kosovu pod záštitou OSN (United Nations Interim Administration in Kosovo) a s výrazným podílem jednotek NATO v bezpečnostních složkách. Podle Rezoluce bude úkolem mezinárodních bezpečnostních složek mimo jiné i vytvoření bezpečného prostředí, do kterého bude umožněn bezpečný návrat uprchlíků a vnitřně přesídlených osob. Mezinárodní civilní jednotky budou poskytovat humanitární pomoc. 211 Po ukončení bojů bylo stále nutno poskytovat základní humanitární pomoc (potraviny, hygienické a zdravotní potřeby, přikrývky, plachty k vytvoření přístřešků). Následně bylo potřeba vytvořit speciální programy na pomoc traumatizovaným jedincům 212 či residentům v nebezpečí. Mezi skupiny podléhající zvláštnímu riziku se řadili Srbové, Romové, Turci, kosovští Egypťané a Askhali. Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky 213 si kladl za cíl poskytovat těmto osobám speciální ochranu a postupně vytvořit multietnickou společnost a bezpečné prostředí, do kterého by se mohli vracet uprchlíci a přesídlené osoby. 214 Pod zvláštní ochranu také spadali ti, kteří se dobrovolně rozhodli do Kosova vrátit. Do října 1999 se vrátilo 850 tisíc uprchlíků. Dalších 80 tisíc, evakuovaných z Makedonie v rámci Humanitárního evakuačního programu, se též pod ochranou UNHCR a IOM (International Organization for Migration) repatriovalo do Kosova. 214 Další repatriace byly ale stěžovány ještě nejistou bezpečnostní situací, zničenou infrastrukturou a přítomností min. Některé osoby se repatriovaly za asistence Mezinárodní organizace pro migraci a jejího Programu pro dobrovolný asistovaný návrat a repatriaci (Vo-

210

211 212 213 214

215

Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Situace uprchlíků ve světě v roce 2000, kapitola Válka a humanitární akce: Irák a Balkán, str. 18, staženo ke dni 16.4. 2010 z http://www.unhcr. cz/uprchlicicr/?cid=175 United Nations Security Council. UN Security Council Resolution 1244 – S/RES/ 1244 (1999), 10.6.1999, staženo ke dni 26.4. 2010 z http://www.internal-displacement.org. Například byla založena Kosovská iniciativa žen, která poskytovala psychologickou pomoc místním ženám, jež byly během konfliktu vystaveny násilí či znásilnění. Dále jen UNHCR. The United Nations High Commissioner for Refugees. UNHCR Global Appeal 2000 - Federal Republic of Yugoslavia, December 1999, s. 218, staženo ke dni 16.4.2010 z http://www.unhcr. org/3e2ebc120.html. Ibidem, s. 220.

93

studenti.indd 93

13.10.2010 11:29:27

luntary Assisted Return and Repatriation Programme). 216 Osobám, které si zažádaly o asistenci pomáhal s návratem do vlasti i s následnou reintegrací - například poskytoval pomoc při hledání zaměstnání. Nejčastěji uprchlíci žádali a doposud žádají o asistenci se zakládáním drobného podnikání. Tento program dodnes pomáhá s repatriací uprchlíkům po celém světě. Ačkoli docházelo k repatriaci albánských uprchlíků, události během války ještě prohloubily nesnášenlivost mezi Albánci a Srby. Albánští obyvatelé se mstili za krutosti, kterým museli čelit v důsledku Miloševićovy čistky albánského obyvatelstva během války. V rámci smlouvy z Kumanova se museli stáhnout všechny srbské jednotky. 217 Zároveň ale v oblasti měla stále vliv UÇK (Kosovská osvobozenecká armáda), k jejímuž odzbrojování docházelo jen problematicky. Přes snahy UNHCR a civilní správy Kosova UNMIK (United Nations Interim Administration Mission in Kosovo) o zajištění bezpečí všem obyvatelům Kosova do konce roku 2000 uprchlo do Srbska a Černé Hory 215 tisíc Srbů, Romů a příslušníků dalších etnických minorit. Tyto osoby byly registrovány jako vnitřně přesídlené osoby. Dalších 100 tisíc osob nealbánského etnika, které zůstaly v Kosovu, denně čelilo zastrašování, omezování svobody pohybu či přístupu ke zdravotní péči. Ve smíšených oblastech docházelo k potyčkám, násilným útokům Albánců proti příslušníkům etnických minorit. Mitrovica a Gnjilane byly oblasti nejvíce dotčené násilím. Dělo se tak také v souvislosti s repatriací Albánců, kteří uprchli během války. Podle výpovědi Džavita Berisi, kosovského Egypťana, se Albánci, kteří se vrátili, chovali arogantně a vyhrožovali příslušníkům minorit násilným zásahem UÇK. 218 Mnoho z nich, stejně tak Berisova rodina, bylo donuceno k opuštění svých domovů a nalezlo útočiště v uprchlických táborech, ve kterých, dle Berisi, byly špatné jak hygienické, tak bezpečnostní podmínky. 219 Celkem 1650 tisíc Romů během roku 2000 bylo internováno ve dvou táborech v Obilići a v Mitrovici. 220 Až 12 tisíc Srbů a Romů zůstalo v Kosovu, ale přesídlilo se na sever, z této oblasti naopak uprchlo 8 tisíc Albánců. 221 Albánci se většinou přesídlili ze severních oblastí Mitrovice, kterou obývá většina srbských VPO, do jižních příměstských oblastí Mitrovice. 222 To vše dosvědčovalo nemožnost soužití Srbů a Albánců na stejném území. 216

217

218

219 220 221 222

Hemmings Nicola, Voluntary Assisted Return and Reintegration: A Suistainable Return Home, Migration, December 2004, s. 16, staženo ke dni 29.4. z http://publications.iom.int/bookstore/ index.php?main_page=product_info&cPath=40&products_id=449 Military Technical Agreement between International Security Force and the Governments of Federal Republic of Yugoslavia and the Republic of Serbia, staženo ke dni 29.4.2010 z http://www.nato.int/ kosovo/docu/a990609a.htm. Berisa Džavit. My Life as a Refugee, 1999-2004, Roma Rights Quarterly, č. 1, 2005, s. 87, zdroj www. ceeol.com. University Press, 2006, New York, s. 153. Ibidem, s. 88. The United Nations High Commissioner for Refugees. UNHCR Global Appeal 2000 - Federal Republic of Yugoslavia, s. 220. Ibidem, s. 220. Internal Displacement Monitoring Centre. Kosovo: Need to support minority communities to prevent further displacement and allow durable solutions, January 2010, s. 4, staženo ke dni 29.4 z http://www. internal-displacement.org/.

94

studenti.indd 94

13.10.2010 11:29:27

3. Limity návratu přesídlených osob Problémy s repatriací VPO ze Srbska do Kosova přetrvávají dodnes. V rámci návratu VPO jsou dodržovány Hlavní zásady o vnitřním přesídlení, které v roce 1998 předložil Francis Deng, tehdejší zmocněnec generálního tajemníka OSN pro vnitřně přesídlené osoby, Komisi OSN pro lidská práva. 223 Ačkoli tento dokument není právně vymahatelný, organizace jako UNHCR, UNICEF, Úřad vysokého komisaře pro lidská práva a jiné humanitární organizace jej respektují. V oblasti návratu přesídlených osob je kladen důraz na princip dobrovolnosti a bezpečnosti. 223 To představuje největší problém, protože strach z návratu a nejisté vyhlídky stále přetrvávají. Oprávněnost těchto obav potvrdily nepokoje v roce 2004, kdy docházelo k opětovnému násilí páchaném na Srbech a Romech. Tyto události byly dokonce popisovány jako pogromy 224 a způsobily přesídlení dalších 4,2 tisíce osob, které většinou směřovaly do venkovských oblastí. 226 Ochotu k návratu také snižuje fakt, že tyto a další projevy násilí v následujících letech nebyly téměř nikdy vyšetřovány či soudně stíhány. 227 Již tak nízký počet navrácených osob ještě snížilo vyhlášení nezávislosti Kosova v únoru 2008. V současné době je v Kosovu 19,7 tisíc VPO, v Srbsku 230 tisíc. Ačkoli jsou podmínky jejich dosavadního přebývání špatné, 228 možnosti jejich návratu jsou ale stále limitovány a jsou určovány mnoha faktory: osobní doklady nejsou uznávány vzájemně kosovskou vládou a srbskými paralelními institucemi, osoby stále čelí problémům s navrácením majetku, mnoho přesídlených osob obývá domy jiných přesídlených osob, v minoritních oblastech je obrovská nezaměstnanost, která někde dosahuje i sta procent. 229 V posledních dvou letech počet osob, které se vrátily, ještě klesl v důsledku vyhlášení nezávislosti Kosova. Závěr Vnitřní přesídlení dnes představuje jeden z nejobtížněji řešitelných problémů humanitární pomoci, protože jeho důsledkem je někdy kompletní zpřetrhání komunitních a ekonomických vazeb. K stabilizování situace a návratu osob je nutno tyto vazby obnovit. V Kosovu je situace zároveň limitovaná nedávnými vzájemnými křivdami v podobě násilností a vyhánění, a snaha o odplatu stojí za většinou vnitřního přesídlení. Potřeba kulturního dialogu je nezbytnou součástí budování nové společnosti, jehož realizaci ještě více ztížilo vyhlášení nezávislosti Kosova.

223 224 225 226 227 228 229

Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Situace uprchlíků ve světě v roce 2000, kapitola Válka a humanitární akce: Irák a Balkán, str. 4. http://www.internal-displacement.org/8025708F004D404D/%28httpPages%29/168D F53B7A5D0A8C802570F800518B64?OpenDocument, staženo ke dni 29.4.2010. http://original.antiwar.com/malic/2004/03/20/kosovo-burning/, staženo ke dni 16.4.2010. Internal Displacement Monitoring Centre. Kosovo: Need to support minority communities to prevent further displacement and allow durable solutions, s. 4. Balkananalysis.com Editorial Team. Two New Attacs on Vulnerable Serbs in Kosovo, Balkanan lysis.com, č.1, 2006, s. 2. http://www.globalbalkans.org/node/18, staženo ke dni 29.4. 2010. Internal Displacement Monitoring Centre. Kosovo: Need to support minority communities to prevent further displacement and allow durable solutions, s. 5.

95

studenti.indd 95

13.10.2010 11:29:27

Použité zdroje

Literatura • The United Nations High Commissioner for Refugees. The state of the World´s refugees: Human Displacement in the New Millenium, Oxford University Press, 2006, New York • Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Situace uprchlíků ve světě v roce 2000, kapitola Válka a humanitární akce: Irák a Balkán, staženo ke dni 16.4. 2010 z http://www.unhcr.cz/uprchlicicr/?cid=175. Dokumenty • The United Nations High Commissioner for Refugees. UNHCR Global Appeal 2000 - Federal Republic of Yugosla via, December 1999, staženo ke dni 16.4.2010 z http://www.unhcr.org/3e2ebc120.html. • Internal Displacement Monitoring Centre, Kosovo: Need to support minority communities to prevent further dis placement and allow durable solutions, January 2010, staženo ke dni 29.4 z http://www.internal-displacement.org/. Prameny • United Nations Security Council. UN Security Council Resolution 1244 – S/RES/ 1244 (1999), 10.6.1999, staže no ke dni 26.4. 2010 z http://www.internal-displacement.org. • Military Technical Agreement between International Security Force and the Governments of Federal Republic of Yugoslavia and the Republic of Serbia, staženo ke dni 29.4.2010 z http://www.nato.int/kosovo/docu/a990609a.htm. Články • Hemmings Nicola, Voluntary Assisted Return and Reintegration: A Suistainable Return Home, Migration, De cember 2004, staženo ke dni 29.4. z http://publications.iom.int/bookstore/index.php?main_page=product_inf o&cPath=40&products_id=449. • Berisa Džavit. My Life as a Refugee, 1999-2004, Roma Rights Quarterly, č. 1, 2005, zdroj www.ceeol.com. • Balkananalysis.com Editorial Team. Two New Attacs on Vulnerable Serbs in Kosovo, Balkananlysis.com, č.1, 2006. Internetové odkazy • http://www.internal-displacement.org/8025708F004D404D/%28httpPages%29/168DF53B7A5D0A8C 802570F800518B64?OpenDocument, staženo ke dni 29.4.2010 • http://original.antiwar.com/malic/2004/03/20/kosovo-burning/, staženo ke dni 16.4.2010

96

studenti.indd 96

13.10.2010 11:29:27

Adisa Avdić

Fakulta mezinárodních vztahů, VŠE Bosna a Hercegovina: příklad distriktu Brčko Žádné státní uspořádání nezajistilo na Balkáně dlouhodobý mír. Opakovná nestabilita v oblasti vyplývá ze soužití různých národů a kultur s odlišnými a často i protichudnými zájmy. Bosna a Hercegovina je příkládem státu ve kterém se etnické skupiny nedokázaly vyrovnat s svými odlišnostmi a najit společnou cestu k vytvoření funkčního státu. Stabilizace je v podmínkách stálé nestability na Balkáně velkou neznámou. Bosna a Hercegovina je jednou ze šestí bývalých jugoslávských republik, ve které se postupně zformovaly tři konfesionálně-etnické okruhy: srbsko-pravoslavný, chorvatsko-katolický a bosňácko-muslimský. Bosenské myšlení je velmi ovlivňeno etnickým a konfesionálním členěním společnosti. Přestože většina obyvatel nepraktikuje žádné náboženství, existuje silná náboženská identifikace, na jejímž základě se vymezují vůči ostatním skupinám. 230 Muslimové se na rozdíl od Srbů a Chorvatů dlouho nekonstituovali jako národ. Pořád byli považováni za Srby či Chorvaty odlišného vyznání. Po druhé světové válce byl na ně vyvíjen tlak, aby se přihlásili k srbské nebo chorvatské národnosti. Poprvé se mohli Muslimové v Jugoslávii přihlásit ke své národnosti v roce 1971. 231 Vedle kategorie Srb, Chorvat, Jugoslávec atd. se tehdy objevila rovnoprávná kategorie Muslim (myšleno jednoznačně jako národní příslušnost a psáno důsledně s velkým M). 232 Oblast Brčko se nachází v nízko ležícím údolí podél řeky Sava v severní Bosně a Hercegovině blízko současných hranic Bosny a Hercegoviny a Chorvatské republiky. V minulosti toto území reprezentovalo křižovatku mezi lidmi a říšemi. V roce 1699, po uzavření Karlovické dohody, se řeka Sava stala hranicí mezi Osmanskou a Habsburskou říší. Další dvě století Brčko reprezentovalo nejzápadnější část Osmanské říše. V roce 1878, na kongresu v Berlíně, bylo Rakousko-Uhersku dovoleno okupovat Bosnu a Hercegovinu. Skutečnost okupace neměla vliv na suverenní práva sultána nad Bosnou a Hercegovinou, což znamenalo, že formálně zůstala součástí Osmánské říše. V roce 1908 byla tato země i formálně převzata Rakousko-Uherskem když císář František Jozef I. oficiálně deklaroval anexi Bosny a Hercegoviny. V důsledku toho bylo toto území po staletí domovem pro Srby, Chorvaty, Bosňáky a jiné etnické skupiny a pro příslušníky pravoslavného, katolického a muslimského vyznání. Město Brčko, nacházející se v nejzápadnějším rohu oblasti, bylo založeno v patnáctém století, v době, kdy byla tato oblast součástí Osmanské říše. Historicky město Brčko sestávalo z multietnického průřezu oblastních obyvatel. Území na jih a západ od Brčka v minulosti sestávalo z menších, etnicky homogenních vesnic a měst. 230 231 232

Bosňáci se identifikují jako muslimove, chorvati jako katolíci a Srbové jako pravoslávci. Viz RIEGL, Martin. Reforma politického systému Bosny a Hercegoviny [online]. E-polis.cz, 7. červen 2005. [cit. 2010-04-14]. V průběhu nedávné války se bosenští Muslimové rozhodli vrátit k někdejšímu pojmenonování Bosňáci.

97

studenti.indd 97

13.10.2010 11:29:27

Během staletí se oblast Brčko vyvinula v zemědělské a – díky své blízkosti k řece Sava – také transportní centrum. V roce 1964 byl v Brčku postaven přístav (přístav Luka). Před vypuknutím války v roce 1992 byl přístav v Brčku jedním ze dvou bosenských přístavů podél řeky Sava a byl jediným bosenským vícemodálním (železničním, silničním a vodním) transportním centrem. Jak se oblast Brčko, jak město, tak okolní území, vyvíjela, populace rostla. Nejdramatičtější nárůst populace se konal v letech následujících po Druhé světové válce, po tom, co bylo území svědkem zásadního ekonomického růstu. Podle posledního sčítání obyvatel z roku 1991, byla populace města Brčko, které v té době pokrývalo 5,93 čtverečných kilometrů, 41 406 osob, z toho 27 861 (67%) Muslimů, 9 996 (24%) Srbů, 3 548 (9%) Chorvatů (viz tabulka 1). Rok

Celkem obyvatel počet %

Bosňáci Počet %

Srbové Počet %

Chorvaté počet %

Ostatní počet %

1879 1910 1921 1931 1971 1991

2901/100 6157/ 100 6832/ 100 7780 / 100 25377 / 100 41406 / 100

1843 / 64 3144 / 48 3218 /47 4034 / 52 15651 / 62 27861 / 67

919 / 32 1761 /27 1954 / 29 1856 / 24 5481 / 22 9996 / 24

93 / 3 1372/21 1458/ 21 1689 / 22 2663 / 10 3548 / 9

46 / 1 240/3 202 / 3 201 / 2 1582 / 6 -/-

Tabulka 1 233 „Etnická struktura obyvatelstva v Brčku, období 1879-1991“

V roce 1991, když se začala Socialistická federativní republika Jugoslávie rozpadat a bývalé členské republiky začaly vyhlašovat nezávislé státy, vypukly násilnosti mezi Chorvatskem a Srbskem. Město Brčko, které bylo domovem kasáren Jugoslávské národní armády (JNA), se okamžitě octlo blízko centra konfliktu. V druhé polovině roku 1991 dorazily do města Brčko srbské polovojenské jednotky a začaly cvičit místní srbské dobrovolníky. Na začátku roku 1992 se už konflikt rozšířil na území Bosny a Hercegoviny. 7. dubna, po formálním uznání Republiky Bosna a Hercegovina Evropskou komunitou, bosenští Srbové začali budovat administrativní struktury v částech země, včetně Brčka. Dne 30. dubna 1992 zahájily srbské jednotky – sestávající převážně z řadových sil JNA a dobrovolníků – útok na město Brčko. Během prvního dne útoku zničily srbské jednotky silnici a železniční mosty přes Savu. Srbské jednotky se setkaly s omezeným odporem ve městě a po šesti dnech odrážení srbského útoku se jednotky zmocnily města a území táhnoucího se několik kilometrů na jih a západ od města. Během několika dalších měsíců srbské jednotky, okupující město Brčko, násilně vystěhovaly bezmála veškeré muslimské a chorvatské obyvatelstvo. V průběhu prvních

233

Uvedené údaje jsou z období Rakousko-Uherska, Království Jugoslávie a SFRJ

98

studenti.indd 98

13.10.2010 11:29:27

dvou týdnů byli Muslimové zatčeni a zadrženi na několika místech ve městě Brčko. 234 Hlavní internační tábor se nacházel v zařízení přístavu Luka, kde bylo vězněno kolem 5 000 vězňů a tento počet obyvatel internačního zařízení se držel stabilně od května až do srpna 1992. V táboře Luka bylo zabito až 3 000 vězňů a všichni vězni žili v nehumánních životních podmínkách a byli podrobeni krutému zacházení. 235 Na konci srbského válečného tažení byly demografické hranice oblasti radikálně změněny a místní muslimští a chorvatští obyvatelé byli přinuceni utéct do oblastí, držených muslimskými a chorvatskými jednotkami. Místní srbská populace se nastěhovala do oblastí, držených srbskými jednotkami. Po srbském útoku na město Brčko na jaře 1992, byla oblast Brčko svědkem některých z nejhorších bitev probíhající války, a to podél válečné linie, která se táhla pouze několik kilometrů na jih a na západ od Brčka. Zatímco Brčko utrpělo pouze dílčí škody, mnoho měst a dědin, pouhých pár kilometrů od Brčka, bylo kompletně zničeno. Po několika neúspěšných pokusech o ukončení krvavé války v Bosně a Hercegovině se podařilo díky úsilí a tlaku mezinárodního společenství donutit strany k jednání. Dne 11. listopadu 1995 začala v Daytonu v Ohiu mírová jednání. Na finální jednání do Daytonu byli pozváni tehdejší prezident Bosny a Hercegoviny Alija Izetbegovič, chorvatský prezident Franjo Tuđman, a prezident Srbska 236 Slobodan Milošević, který před rozhovory dostal plnou moc zastupovat bosenské Srby. K paradoxům politiky patří, že mír v Daytonu po více než třech letech krvavého konfliktu podepisovali ti samí lidé, kteří se na počátku podíleli na jeho podnícení. Nejkritičtějším místem jednání byl problém koridoru u Brčka, zajištující Srbům jediné spojení se Srbskem a se srbskou východní Bosnou. Z tohoto důvodu Srbové požadovali aby se oblast Brčka stala současti Republiky srbské. Bosňáci s Chorvaty byli zásadně proti. Tento bod byl velmi kritický a mohl ohrozit další jednání, dokonce hrozilo nebezpečí, že konflikt bude pokračovat a žádná mírová smlouva nebude podepsána. Dne 21. listopadu dosáhli kompromisního řešení – koridor u Brčka bude rozšířen, o jeho konečném statusu však rozhodne po roce mezinárodní arbitráž. Tímto způsobem byly Daytonské mírové dohody zachráněny. Na základě Daytonských dohod bylo Brčko jako životně důležitá spojnice mezi západní a východní polovinou RS ponecháno pod správou bosenských Srbů s dodatkem, že o jeho konečném politicko-správním statusu rozhodne po roce mezinárodní arbitráž. Arbitrážní tribunál byl ustanoven 15. července 1996, když prezident Mezinárodního soudního dvora jmenoval předsedajícího arbitra Robertse Owena. V únoru 1997 vydala arbitrážní komise výnos, v němž se uvádělo, že v Bosně stále ještě nevznikly pod234 235

236

Viz Final Report of the Commission of Experts Established Pursuant to Security Council Reso lution 780 (1992), U.N. Doc. S/1994/674 (1994). Důkázy předložene OSN úvádí, že mistní srbská populace byla rovněž podrobena nelidskému zacházení, mučení a nezákonnému zabijení muslimsko-chorvatskými silámi v oblasti Brčko. Viz např.Report on Cases of Violation of International War and Humanitarian Law in the Terri tory of the Former Socialist Republic of Yugoslavia, Seventh Report of the Government of the Federal Republic of Yugoslavia, U.N. Doc. A/51/397 and S/1996/775 (1996) Slobodan Miloševic byl prezdentem Srbska v období 1991-1997, pozdějí se stal hlavou Svazové republiky Jugoslávie v období 1997-2000.

99

studenti.indd 99

13.10.2010 11:29:27

mínky, které by umožnily přijmout definitivní řešení otázky Brčka. První zasedáni se konalo v Římě mezi 7. a 15. lednem 1997. Nebylo možné učinit konečné rozhodnutí, a proto předsedající arbitr Owen učinil prozatimní rozhodnutí, jehož výsledkem bylo prodloužení stávajícího stavu, tj. srbské kontroly nad městem, o další rok Pro urychlení vnitřní stabilizace regionu (zavedení demokratické samosprávy ve městě, obnovy infrastruktury a místního hospodářství, vytvoření podmínek pro návrat uprchlíků atd.) byl však krátce nato vytvořen úřad mezinárodního supervizora (dohližitele) nad Brčkem. Dne 11. dubna 1997 Vysoký představitel v Bosně a Hercegovině jmenoval supervizorem v Brčku amerického diplomata Roberta Williama Farranda. 237 Dohližitel měl rozsáhlé pravomoci, včetně vyhlášení voleb, rozhodování v otázkách ekonomické obnovy, policie, návratu uprchlíků a celních služeb. Konečné rozhodnutí o Brčku bylo přijato v březnu 1999. Předsedající arbitr rozhodl, že otázka Brčka bude řešena uspořádáním kondominia. 238 V praxi to znamená, že město nepřipadlo ani Republice Srbské ani Federaci Bosny a Hercegoviny. Formálně dnes Brčko se svým okolím náleží oběma politickým entitám, v praxi však představuje zvláštní samosprávnou jednotkou v rámci Bosny a Hercegoviny s názvem „Distrikt Brčko“, která je postavena naroveň se správními strukturami Federace Bosny a Hercegoviny a Republiky srbské. V §9 konečného rozhodnutí je stanoveno: Podle závazků přijatých Bosnou a Hercegovinou a oběma entitami z hlediska neodkladného provádění rozhodnutí tribunálu je akceptováno, že entity delegovaly všechny své pravomoci, tykající se oblasti Brčka, nové instituci – multietnické demokratické vládě Distriktu Brčko. Hlavním cílem Tribunálu bylo nalézt politické řešení, které by bylo spravedlivé pro všechny obyvatele obce Brčko. Konečné rozhodnutí potvrdilo princip spravedlnosti pro všechny občany bez explicitního vyjmenování národnostních skupin jak bylo učiněno v Ústavě Bosny a Hercegoviny. Tím způsobem předsedající arbitr zajistil minimum politické a právní rovnosti občanů. Brčko získalo vysokou míru samosprávy v podobě multietnicky složeného místního parlamentu. Dohled nad realizací procesu implementace nadále zůstal mezinárodnímu supervizorovi, hlavní zodpovědnost za politické fungování nových správních struktur v Brčku byla však přenesena na společnou bosensko-hercegovinskou vládu. Samospráva Distriktu Brčko začala oficiálně pracovat od 8. března 2000. Nové orgány si za hlavní úkol stanovily hospodářskou a sociální stabilizaci v regionu a mj. také návrat uprchlíků. Distrikt Brčko v současnosti představuje autonomní území s vlastními zákony, vládou, parlamentem, policií a soudem. Ústavně a administrativně odlišné od zbytku země, nepatřící ani do Republiky Srbske ani do Federace Bosny a Hercegoviny, Brčko se liší 237

238

Jeho funkci později převzali, velvyslanec Gary L. Matthews (2. červen 2000), velvyslanec Henry L. Clarke (19. duben 2001), Susan R. Johnsonová (leden 2004). Současným dohlížitelem nad Brčkem je zástupce vysokého představitele, Dr. Raffi Gregorian. Funkci převzal 16. září 2006. V mezinárodním právu kondominium představuje území pod společnou správou dvou a více mocností. Přestože toto uspořádání je respektováno jako teoretická možnost, v praxi bývá realizo vana velmi vzácně, jelikož bývá problémem na obou stranách se dlouhodobě dohodout.

100

studenti.indd 100

13.10.2010 11:29:27

i tím, že je všeobecně hodnoceno jako příklad úspěšné multi-etnické společnosti. Je faktem, že se multietnicta, která má svůj původ v institucionalním uspořádaní Distriktu, nemusí nutně promítat do každodenních vztahů mezi etnickými skupinami. Když byly mírové dohody podepsány v roce 1995, Brčko patřilo do nejvíce válkou zničených oblastí Bosny a Hercegoviny. Carl Blidt, tehdejší vysoký představitel, popsal Brčko jako místo, kde nastal konec světa. 239 V roce 2009 jsou jizvy po válce v Brčku na první pohled málo viditelné. Poškozené a zničené budovy byly z velké části opraveny nebo přestavěny, ve městě vládne uvolněná atmosféra a jsou viditelné znaky ekonomického rozvoje. Brčko se, v tomto smyslu, velmi liší od ostatních měst v BaH, jako Srebrenica, Goražde, Stolac atd. Obecně vládne názor, že odlišnost Brčka od ostatních měst není pouze povrchní. Brčko předběhlo zbytek země pokud jde o ekonomickou situaci a průměrné mzdy. Považuje se za velmi úspěšné i z hlediska návratu uprchlíků. Během války přes 2.2 miliónů lidí opustilo své domovy a stalo se uprchlíky nebo bylo vystěhováno do jiných častí Bosny a Hercegoviny. Dvě třetiny obyvatel Brčka byly přemístněny, a město bylo zcela zbaveno bosenských Muslimů a Chorvatů. Do 30. června 2008 bylo do Brčka navráceno 22 095 uprchlíků. 240 Michael Karnavas tvrdí, že jelikož je Distrikt mikrokosmos Bosny a Hercegoviny, mohl by se stát inkubátorem pro politické, právní, soudní a ekonomické reformy pro zbytek státu. 241 Úspěchy na institucionální úrovni jsou významné, což se odráží ve skutečnosti, že jeho instituce (legislativní-Shromáždění Distriktu, výkonný-Starosta Distriktu, soudní-Soud) jsou multietnické. Policie, například, byla vytvořena v roce 1997 jako první multietnická policejní síla v Bosně a Hercegovině a první, která byla, podle OSN IPTF, 242 schopná dodržet mezinárodní standardy. Institucionální úspěch, který vyvolává zvláštní pozornost je zavedení multietnického školství. Po skončení války, bosňácké, srbské a chorvatské děti chodili do různých škol kde se vyučovalo podle rozdílných studijních programů. V roce 1999 byl vypracován nový zákon o vzdělávání a nové studijní programy podle kterých měli spolu studovat všechny etnické skupiny. V roce 2001 začali Bosňáci, Chorvati a Srbové poprvé spolu chodit do školy. To je v rozporu s ostatními částmi Bosny a Hercegoviny, kde se uplatňuje systém „dvě školy pod jenou střechou“, ve kterém děti z různých etnických skupin mají přednášky v různých částech školní budovy a studují podle odlišných studijních programů. Bez ohledu na problémy s kterými se reforma školního systému v Distriktu setkala, včetně četných srbských protestů, průzkum veřejného mínění ukazuje, že zavedení 239 240 241

242

Viz Final Report of the Commission of Experts Established Pursuant to Security Council Reso lution 780 (1992), U.N. Doc. S/1994/674 (1994). International Crisis Group, ‘Bosnia’s Brčko: Getting In, Getting On and Getting Out’, 2 June2003 ( dostupné na www.crisisgroup.org/home/index.cfm?id¼1475&1¼1) Michael G. Karnavas, ‘Creating the Legal Framework of the Brcˇko District of Bosnia and Her zegovina: A Model for the Region and Other Postconflict Societies’, American Journal of International Law, Vol.97, 2003, s.131. International Police Task Force

101

studenti.indd 101

13.10.2010 11:29:28

multietnického školství mělo velmi pozitivní dopad a má podporu veřejnosti. Například, průzkum v říjnu 2004 uvedl, že 75% Bosňáků, 68% Chorvatů a 62% Srbů souhlasilo s tvrzením, že „je naprosto irelevantní v jakém jazyce jsou přednášky vedeny, jelikož všechny tyto jazyky jsou si velmi podobné“. V ostatních částech Bosny a Hercegoviny s tímto tvrzením souhlasilo v průměru o 20% méně lidí z každé etnické skupiny. 243 Ve svých desiti letech existence, přes všechny politické a ekonomické potíže, toto uspořádání se ukázalo funkčním jako oáza liberální demokracie ve státu ve kterém pořád soupeří různé etnické skupiny. Koncepce liberální demokracie, na příkladu Distriktu Brčko, se realizovala ve formě multitenické společnosti. Dohlížitel pro Brčko, úspěšně vyvážil zájmy různých skupin bez větších krizových situací. Výsledkem bylo multietnické úspořadání včetně multienického školství, soudnictví a policie. Z ekonomického hlediska byl tento model ještě úspěšnější a úkázal se ekonomicky udržitelným. Proč dosud nebyly zváženy pozitivní a negativní zkušenosti z Distriktu Brčko jako možnost překonání krize ve které se Bosna a Hercegovina nachází již od konce války? Existuje hned několik důvodů. Hlavní důvod spočívá ve skutečnosti, že vznik liberálně-demokratického modelu znamená zrušení existující etnopolitické elity, která se nechce vzdát svého postavení a proto ostře bojuje proti takovým reformám. Druhým, více ekonomickým důvodem, je námitka, že Distrikt je projekt mezinárodního společenství a existuje jen díky obrovským dotacím. Tento argument je velmi slabý s ohledem na to, že dotace byly a pořád jsou poskytovány celé Bosně a Hercegovině, včetně obou entit. Třetí námitkou je těsný vztah mezi dohližitelem a Distriktem, zrušení této funkce by mělo za následek kolaps Distriktu. Dohližitel pro Brčko určitě sehrál velmi důležitou roli při stabilzaci politického systému v Distriktu. Ale velmi podobnou funkci plní také ve zbytku Bosny a Hercegoviny, vysoký představitel pro Bosnu a Hercegovinu. Čtvrtá námitka souvisí s existujícím dělením společností v Distriktu, s tím, že v některých částech města žijí převážně příslušníci jedné etnické skupiny nebo, že do některých kávaren chodí příslušníci jenom jedné etnické skupiny. Tento fakt je považován za důkaz, že multietnicita nefunguje na všech úrovních. Na druhou stranu, pro úspěšné fungování systému liberální demokracie, není nutné aby zase vládlo bratrství a jednota, stačí vzájemná tolerance různých etnických skupin a ta v Distriktu rozhodně je. Systém liberlání demokracie dokonce podporuje rozmanitost a konflikty zájmů ve společnosti. Distrikt Brčko je příkládem toho, že pokud existuje politická vůle jednat v prospěch celé společnosti, je možné překonat nacionalismus a nastolit systém, který bude vést stabilizaci celého regionu. Stále není jisté, zda etnické rozdělení v Bosně a Hercegovině nezpůsobí vážnou krizi, či rozpad systému. Je možné, že bosenští politici nakonec uvidí výhody větší spolupráce a že mírovou cestou najdou společné řešení. Tyto předpoklady se ale zdají být příliš 243

Průzkum byl proveden sarajevskou agenturou Prism. Zpráva vypracovana OBSE misí v BaH: “Poučení z reformy školnýho system v Brčku” , říjen 2007.

102

studenti.indd 102

13.10.2010 11:29:28

optimistické na balkánské poměry, kde už po staletí nástrojem změny bývá násilí a kde úroveň frustrace občanů neustále roste. Zdroje • • • •

BLIDT, C., Peace Journey: The Struggle for Peace in Bosnia, London: Weidenfeld & Nicolson, 1998 CHANDLER, D., Bosnia: Faking democracy after Dayton, Pluto, London 2001, str. 70 HLADKÝ, L., Bosna a Hercegovina – Historie nešťastné země, Doplněk, Brno 1996 RIEGL, M., Reforma politického systému Bosny a Hercegoviny [online]. E-polis.cz, 7. červen 2005. [cit. 201004-14]. Dostupné z WWW: . ISSN 1801-1438.

103

studenti.indd 103

13.10.2010 11:29:28

C) Práce předložené pouze písemně Nina Kešelj

Fakulta mezinárodních vztahů, Vysoká škola ekonomická v Praze Dopad kosovských precedentů na balkánský región a strukturu mezinárodních vztahů Úvod Kosovo, s rozlohou 10 912 km2, je krajinou přibližně velikosti Středočeského kraje, na území Srbské republiky. S pouhými 2,1 miliony obyvatel, převážně albánského původu a mizivou ekonomickou základnou, se malému Kosovu povedlo přilákat za poslední desetiletí celosvětovou pozornost dvěma událostmi v jeho soudobém politickém vývoji, které mohou být považovány, do jisté míry, za precendenty. Prvním precedentem bylo bombardování tehdejší Svazové republiky Jugoslávie (SRJ), v rámci operace nazvané Spojenecká síla (OAF), zahájené 24. března 1999 Severoatlantickou aliancí, a to bez mandátu Rady Bezpečnosti OSN (dále RB OSN). Druhým precedentem bylo unilaterální vyhlášení kosovskou vládou nezávislosti Kosova na Srbské republice 17. února 2008 a následné mezinárodní uznání této nezávislosti 66 státy. 244 Přestože na mezinárodní politické scéně panují neshody o tom, jestli kosovskou nezávislost lze považovat za skutečný precedent, jelikož zastánci kosovské nezávislosti (např. S. Vasum-Reiner - poradkyně v Ministerstvu zahraničních věcí SRN, S. Hiseni – vedoucí albánské delegace před Mezinárodním soudem spravedlnosti, A. Zimmermann – německý odborník na mezinárodní právo, atd.) tvrdí, že kosovský vývoj byl zcela jedinečný, a proto následnou nezávislost za precedent považovat nelze, dovolím si tohoto termínu používat, protože jsem názoru, že mezinárodní uznání jednostranně vyhlášené nezávislosti Kosova na Srbské Republice je rozhodně precedentem, který může ovlivnit nejen celkový vývoj Balkánu, ale i celé Evropy a světa. Cílem této práce je nastínit možné dopady, které by výše uvedené precedenty mohly mít na již nestabilní region Balkánu, přičemž se jedná pouze o odhady možných následků na základě současného politického vývoje, nikoliv o sledování kauzality mezi jednotlivými děními. Zaměřím se na analýzu legality albánské secese z mezinárodněprávního hlediska a možné dopady porušení mezinárodního práva na strukturu mezinárodních vztahů. Ve snaze co nejvíce zamezit subjektivitě, a vzhledem ke svému srbskému původu, jsem se snažila používat názorů nebalkánských odborníků na danou tematiku, přestože nevěřím, že existuje úplně objektivní výklad krvavých balkánských konfliktů.

244

Stav k 24. 04. 2010

104

studenti.indd 104

13.10.2010 11:29:28

1. Teoretická část Secesí, resp. odštěpením, rozumíme odtržení části území a obyvatelstva od existujícího, mezinárodně uznaného, suverénního státu, tzv. „domovského státu“, a její následné prohlášení státem novým. 245 Antagonismus dvou zásad mezinárodního práva - práva národa na sebeurčení a zásady teritoriální integrity svrchovaných států, stanovené článkem 2 Charty OSN, nastoluje otázku, kdy je secese, jako forma vzniku státu, legální a přípustná. 1.1. Právo národa na sebeurčení Podle Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále Pakt), přijatého v r. 1966 v souvislosti s procesem dekolonizace, článek 1, část 1 : „Všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně určují svůj politický statut a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, sociální a kulturní vývoj.“ 246 Obdobný článek najdeme i v Deklaraci zásad přátelských vztahů a spolupráce mezi státy z roku 1970 (dále Deklarace). Problematické však je, že neexistuje dosud přesně určená definice, která etnika lze považovat za národ či nikoliv. Dále právo národa na sebeurčení neznamená nutně i právo na vlastní stát či secesi od státu domovského. 247 Proto se setkáváme s případy, že určitá etnika, ačkoliv mezinárodně uznána za národ, nikdy nedosáhla svého práva na sebeurčení v praxi, přestože teoreticky jím disponují. Jako příklad lze uvést Kurdy, kteří, přestože tvoří podstatnou národnostní menšinu na území Turecka, Iráku a Iránu, nikdy neměli samostatný stát. 1. 2 Právo na sebeurčení versus státní integrita Nejasnost, kdy lze prakticky uplatnit právo na sebeurčení, vychází z jeho rozporu se zásadou teritoriální integrity svrchovaných států, kterou se blíže zabývá výše uvedená Deklarace. Podle Deklarace se státy ve vzájemných vztazích, z právního hlediska, mají považovat za navzájem rovné a suverenita a integrita státu je nedotknutelná státy jinými. Deklarace dále uznává právo národů na sebeurčení a právo na určení politického statutu, tj. odštěpení, pouze v případě, nerespektuje-li ten který domovský stát zásadu rovnoprávnosti svých občanů a jejich práva zakotvena v právu na sebeurčení. 248 Z výše uvedeného vyplývá otázka, zda SRJ, v období do zásahu NATO v roce 1999, respektovala práva svých kosovských občanů? Byla OAF skutečně „humanitární bombardování“, jak ho nazval prezident Havel, na obranu porušovaných albánských lidských práv, anebo se jednalo o manipulaci Kosovské osvobozenecké armády (Ushtria Çlirimtare e Kosovës, UČK) právě s cílem pozdějšího dosažení nezávislosti pod záminkou porušování lidských práv ze strany jugoslávského státu. 245 246 247 248

David V.; Sladký P.; Zbořil P. (2005): Mezinárodní právo veřejné. 2. vyd. Praha: Linde. ISBN-807201-557-5; IMezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966). Dostupný z: http://www.osn.cz/ dokumenty-osn/ [cit. 11. 11. 2009] Niels Aadal Rasmussen (2005):Kosovo Independence-de jure versus de facto. 1 vyd. Copen hagen: Danish Institute for International Studies. Declaration on principles of international law friendly relations and co-operation among states in accordance with the Charter of the United Nations, 1970. [cit. 11. 11. 2009]. Dostupná z WWW: http://www.un.org/en/documents/charter/chapter2.shtml

105

studenti.indd 105

13.10.2010 11:29:28

Ve snaze odpovědět na tyto otázky, vrátím se k období před zahájením bombardování a události ve vesnici Račak, které byly trigger event při rozhodování Rady NATO zaútočit na bývalou SRJ. Jelikož historie není záměrem mé práce, poskytnu pouze krátký přehled událostí od ukončení války v Kosovu až po jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova na Srbsku, která se dočkala dosud nevídaného mezinárodního uznání, přestože z obecného hlediska, 66 ze 192 členských zemí OSN pořád představuje docela nízké číslo. 2. „Humanitární“ bombardování a nezávislost kosova Navzdory protestům stálých členů RB OSN, Čínské lidové republiky a Ruské federace, 24. března 1999 začínají vzdušné útoky Severoatlantické aliance na území SRJ, včetně cílů civilních, jejichž cílem bylo zamezit údajné genocidě nesrbského obyvatelstva Kosova. Názory na oprávněnost zásahu zůstávají do dnes velmi rozporuplné. 2.1. Zastánci operace Spojenecká síla Mezi zastánce vojenského řešení kosovské krize, lze zařadit především tehdejšího britského premiéra Blaira a českého prezidenta Havla, který proklamoval, že „NATO započalo první válku v lidských dějinách jménem obrany principů a hodnot, signalizující konec národního státu, který už není nejvyšší zemskou hodnotou nacionální historie komunit“. 249 Jako základní cíle operace byly vytýčeny: zajištění stability východní Evropy, zmaření etnických čistek a zajištění důvěryhodnosti paktu NATO. 250 2.2. Kritika operace Spojenecká síla Už před zahájením prvních vzdušných úderů, začínají se i mezi samotnými západními spojenci objevovat pochybnosti o důvěryhodnosti rozsahu zločinů probíhajících nad kosovskými Albánci. Podle zprávy britského ministra obrany sira George Robertsona, a pozdějšího Generálního tajemníka NATO, přednesené začátkem ledna 1999 v britském parlamentu, „odpovídá UČK, za více smrtí, než autority Jugoslávie.“ 251 O tom, že násilí v Kosovu vůči albánskému etniku nebylo prováděné systematicky, svědčí i zprávy německého Administrativního soudu z Münstera, který na základě zpráv Ministerstva zahraničí SRN z období květen-červenec 1998, usnesl že „zprávy neumožňují závěr, že existuje kolektivní perzekuce Albánců z Kosova… Násilné akce jugoslávské armády a policie od února 1998 byly zaměřené proti separatistickým aktivitám a neexistují důkazy o pronásledování celkového albánského etnika z Kosova nebo

249 250 251

Chomsky, Noam (2001): A new generation draws the line: Kosovo, East Timor and the standards of the West. Pbk. ed. London: Verso. ISBN 1-85984-380-8. Str. 16-17.249 Stav k 24. 04. 2010 Tamtéž: Str. 16-17. Tamtéž: Str. 112-113.

106

studenti.indd 106

13.10.2010 11:29:28

kterékoli jeho části. Tyto akce jsou selektivní a zaměřené proti ilegálním militaristickým hnutím (zvláště UČK) a lidí v jejich oblastech působení… Státní program perzekuce zaměřený proti celému etniku Albánců neexistoval a neexistuje.“ 252 Potom následuje kauza Račak, která byla zlomovým bodem při rozhodování bombardovat Jugoslávii. 2. 2. 1. Masakr v Račku Račak je Albánci osídlená vesnice v oblasti Štimlje, v jihozápadním Kosovu. Před zahájením bombardování Jugoslávie NATO byla oblastí působení Kosovské osvobozenecké armády, 253 která během roku 1998 provedla řadu ilegálních aktivit, včetně unášení a žhářství. Poté co k 15. lednu 1999 došlo k přestřelce mezi jugoslávskou policií a UČK, byl odhalen masový hrob se 45 osobami a vedoucí Kosovské verifikační mise William Walker, prohlásil, že se jedná o civilní oběti, „nevýslovný zločin proti lidskosti“, 254 a neváhavě obvinil jugoslávské bezpečnostní síly. Srbská média naopak tvrdila, že Albánci odstranili uniformy UČK a převlékli těla do civilního oblečení. V této argumentaci je podpořily francouzské deníky Le Monde a Le Figaro. Novinář Le Monde, Christophe Chatelot, na základě videozáznamů svých kolegů z Associated Press, kteří se osobně zúčastnili zmíněné akce jugoslávských jednotek v Račku, psal, že vesnice, v době kdy do ní vstoupila jugoslávská policie, již byla opuštěná. 255 Tři nezávislé forenzní týmy provedly obdukci – jugoslávský, běloruský (Bělorusko bylo považováno za spojence Jugoslávie) a finský, který byl poslán ze strany EU. K 19. lednu provedly analýzy srbský a bělorusky tým. Profesor Saša Dobričanin, bývalý ředitel Institutu forenzní medicíny v Prištině, prohlásil, že: „na žádném z těl nejsou znaky exekuce. Těla nebyla masakrována.“ Dále vyjádřil pochybnosti, že těla byla přemísťována s cílem vytvořit dojem masakru. 256 Zpráva finského týmu, v čele s MUDr. Helenou Rantou, který začal pitvání o dva dni později, byla utajena až do konce NATO války v Kosově, ale všeobecně nesouhlasila s bělorusko-srbským nálezem - podle finského týmu, na základě analýzy ran, nebylo oblečení z těl přemisťováno a většina nalezených neměla na sobě uniformy, ale civilní oblečení bez žádných insignií. Ovšem, bylo řečeno, že pouze jedna oběť byla zastřelena z krátké vzdálenosti. Srbsko-běloruský parafinový nález, který byl pozitivní v 37 ze 40 případů, a který ukazoval, že se jednalo o vojáky, byl zamítnut s odůvodněním, že je parafinová analýza „zastaralá.“ 257

252 253

254 255 256 257

Tamtéž: Str. 112-113 OSCE (1999): Kosovo/ Kosova As Seen As Told. Part V: The Municipalities - Stimlje/Shtime. Dostupné z: http://www.osce.org/publications/odihr/1999/11/17755_513_en.pdf [cit. 19. 12. 2009] NATO Crisis Talks on Massacre. 17. 01. 1999. BBC News online. Dostupné z WWW: http:// news.bbc.co.uk/2/hi/europe/256453.stm [cit. 19. 12. 2009] Chatelot Christophe: Were the Račak really coldly massacred? 17. 01. 1999. Le Monde Pathologist:No Kosovo massacre.19. 01. 1999. BBC News online. [cit. 19. 12. 2009]. Dostupné z WWW: http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/258529.stm Ranta Rants : Too Little, Too Late- Do Spare us the Crocodile Tears. 24. 10. 2008. De[con struct].net. [cit.19. 12. 2009 ] Dostupné z: http://de-construct.net/e-zine/?p=3451

107

studenti.indd 107

13.10.2010 11:29:28

V následném soudním procesu proti Slobodanu Miloševiče před Mezinárodním tribunálem v Haagu, prof. Dobričanin podal údaje o americkém dodavateli parafinu, který byl během analýzy používán, a který se ještě pořád prodává a vyrábí na americkém trhu, což jasně napovídá, že metoda nijak zastaralá nemohla být. Dobričanin dále uvedl, že všech 40 nálezů srbského forenzního týmu s plným souhlasem podepsaly i mezinárodní odborníci. 258 Na základě odborné analýzy doktora Dobričanina a soudce Maksimoviče, která vyšetřovala místo incidentu, bylo později staženo obvinění z incidentů v Račku ve všech obžalobách vedených Mezinárodním tribunálem pro bývalou Jugoslávii proti srbským vojenským velitelům a bývalému prezidentovi. 259 Přestože se nikdy nezřekla svého nálezu a svých slov v roce 1999, Helen Ranta v říjnu 2008 ve své biografii zmínila, že na ní byl vyvíjen nátlak ze strany finského Ministerstva zahraničních věcí a pana Williama Walkera, aby ze zločinů jasně obvinila Srby a albánské válečníky armády UČK představila jako civilní oběti. 260 2. 3. Kosovská cesta k nezávislosti Po ukončení konfliktu, na základě Kumanovské dohody, byla přijata Rezoluce 1244 RB OSN, podle které se Kosovo stalo mezinárodním protektorátem, jehož bezpečnostní správa byla svěřena NATO, jednotkám KFOR, a civilní správa misi OSN zvané UNMIK. 261 Rezoluce představovala jakési kompromisní řešení – začátkem její platnosti skončila de facto suverenita Svazové republiky Jugoslávie (dnešního Srbska jako jejího právního nástupce) nad Kosovem, jelikož se Rezolucí předpokládaný návrat jugoslávského vojska a policie na kosovské území nikdy neuskutečnil. Na druhou stranu Rezoluce byla výhodná pro Jugoslávii tím, že zajišťovala její územní celistvost a de iure suverenitu, protože stanovila „závazek všech členských států respektovat suverenitu a teritoriální integritu Svazové republiky Jugoslávie a dalších států tohoto regionu v souladu s Dodatkem 2 a Helsinským závěrečným aktem.“ 262 Rezoluce, jak lze vidět, neponechávala možnost pozdější nezávislosti autonomní oblasti, ale stejně tak ani přesně neomezila dobu trvání mezinárodní správy. Před určením konečného statutu předpokládala mise UNMIK dosažení určitého politicko-ekonomického standardu kraje, ale tento přístup se jako příliš efektivní neosvědčil. Ačkoliv v říjnu 2000 v Srbsku dochází k výrazným politickým změnám sesazením Miloševiče demokratickými politickými elitami, nevede to ke změně postojů Prištiny, která nadále bojkotuje komunikaci s Bělehradem. Po vypuknutí nových mezietnických střetů v březnu 2004, mezinárodní mise trvale opouští politiku „standardů před statutem“ a zahajuje jednání o budoucím statutu 258 259 260 261 262

Tamtéž; Tamtéž; Ranta Helena (2008): Foreign Ministry tired to influence Kosovo reports. Helsingin Santomat. Dostupné z: http://www.hs.fi/english/article/1135240292632 [cit. 19. 12. 2009]. UNMIK – United Nations Interim Administration Misson in Kosovo Rezoluce 1244 OSN (1999), přijatá RB OSN 10. 6. 1999. dostupná z: http://www.nato.int/ kosovo/docu/u990610a.htm [cit. 21. 11. 2009]

108

studenti.indd 108

13.10.2010 11:29:28

oblasti. Tento krok vyhovoval albánským politikům, kteří se už dlouho snažili prosadit názor, že dosažení standardů stanovených mezinárodní misí není možné bez upřesnění statutu Kosova, které po represích Miloševičeva režimu, nemůže být již součásti Srbska, ačkoliv došlo k politickým změnám. Proto nekompromisně požadovali „nic méně než nezávislost“, a to nezávislost de iure, nikoliv de facto, protože si dobře uvědomovali ekonomickou závislost regionu na zahraniční pomoci. 263 Postoj Bělehradu byl diametrálně odlišný a zněl „více než autonomie, méně než nezávislost“ – Bělehrad se nechtěl zříci státní suverenity nad Kosovem a na jednom z posledních jednání před vyhlášením nezávislosti nabídl Prištině pozici obdobnou té, kterou mají současně v Číně Macao a Hongkong, 264 přičemž by existovala autonomie ve vyřizování vnitřních záležitostí, ale v mezinárodní politice by si Srbsko zachovalo suverenitu nad územím. Svojí jednající platformu Srbsko odvozovalo z Rezoluce 1244 RB OSN, která, jak bylo uvedeno výše, garantovala zachování územní celistvosti SRJ a tím i dnešní Srbské republiky jako jednoho z jejich státoprávních nástupců, v souladu s Helsinským závěrečným aktem, podle kterého nemůže dojít ke změnám státních hranic bez souhlasu všech zúčastněných subjektů, jichž se tato změna týká. 265 Po několika kolech neúspěšných jednání a opouštění Ahtisaariho plánu, 266 který odmítl Bělehrad a na půdě RB OSN ho vetovalo Rusko, dochází k jednostrannému vyhlášení nezávislosti kosovským parlamentem 17. února 2008 a následnému uznání této nezávislosti 66 státy, včetně České republiky. Šéf srbské diplomacie Vuk Jeremič k 15. srpnu 2008 podal oficiální žádost o projednání legality albánské secese před Mezinárodním soudním dvorem ve vztahu k Rezoluci 1244 RB OSN a Helsinskému závěrečnému aktu, což bylo následně podpořeno Valným Shromážděním OSN. 1. prosince 2009 začal soudní proces, v kterém kromě kosovských a srbských delegací, vystoupí dalších 29 států, včetně všech členů RB OSN, ze kterých 15 bude hovořit pravděpodobně ve prospěch kosovské nezávislosti, zatímco dalších 14 představí své argumenty, proč jsou názoru, že Kosovo není jedinečným případem, a že by jeho nezávislost mohla být precedentem se značnými následky pro mezinárodní společenství. 267 Bude to první soudní proces před Mezinárodním soudem, v kterém vystoupí všech pět stálých členů RB OSN. Francie, Německo a Velká Britanie zřejmě podpoří kosovskou nezávislost, zatímco Ruská federace a Čína bude spíše souhlasit se srbskou argumentací. Podle předsedy Mezinárodního soudního dvora, H. Ovada, konečné rozhodnutí soudu bude pravděpodobně neutrální. 268 263 264 265 266

267

268

Niels Aadal Rasmussen (2005):Kosovo Independence-de jure versus de facto. 1 vyd. Copen hagen: Danish Institute for International Studies. ISBN 502497 Dienstbier J.: Měla jugoslávská válka smysl?. Reflex. 26. 03.2009 Helsinky Final Act: 1975. dostupné z: http://www.osce.org/documents/mcs/1975/08/4044_en. pdf [cit. 19. 12. 2009] Martti Ahtisaari, finský diplomata, vedl kosovsko-albánská jednání a po nedosažení shody navrhl plán, podle kterého Kosovo mělo dostat kontrolovanou nezávislost („supervised independence“) Rose Jasmina: Koliko je legalna odluka o nezavislosti Kosova. Deutsche Welle [online]. 01 .12.2009. Dostupné z: http://www.dw-world.de/dw/article/0,,4955751,00.html. [cit. 05. 12. 2009]] Savić Svetozar: Nezavisnost Kosova pred Međunarodnim sudom pravde. Deutsche Welle. 01.12.2009 [cit.19. 12. 2009]

109

studenti.indd 109

13.10.2010 11:29:28

V následující části se pokusím prokázat, proč nepovažuji albánskou secesi za jedinečný případ a souhlasím s oficiální srbskou argumentací, že uznání jednostranně vyhlášené kosovské nezávislosti představuje hrubé porušení mezinárodního práva a tím i obrovské riziko stát se precedentem, kterého by mohla zneužít četná separatistická hnutí v celém světě. 3. Kosovo precedentem či nikoliv Pokud finský nález z Račku byl zmanipulován v zájmu obvinit Srby ze zločinů nad Albánci, které v skutečnosti neproběhly, jak se v své biografii zmínila MuDr. Ranta, pak z toho vyplývá, že od období, kdy lord Robertson podává svojí zprávu, až k 24. březnu 1999, kdy začínají vzdušné údery na SRJ, se bezpečnostní situace kosovských Albánců nijak významně nemohla změnit. Tuto skutečnost potvrzují i zprávy OBSE, které uvádějí, že v Kosovu těsně před bombardováním násilí mělo sporadickou, nikoliv systematickou podobu. 269 Z hlediska této práce je, ovšem, nejdůležitější následující závěr: neexistovalo–li státem prováděné, organizované násilí vůči albánskému etniku, jak uvádí výše uvedené zdroje, nelze potom tvrdit, že kosovským Albáncům bylo státem upíráno právo na sebeurčení. Na základě čeho požaduje albánské kosovské etnikum svojí nezávislost v současnosti, nedocházelo-li k porušení jeho práva na sebeurčení v minulosti? Existuje-li rozdíl mezi albánským případem a jinými separatistickými hnutími, která by na základě albánského modelu mohla považovat své požadavky za oprávněné a při secesi od svého domovského státu tvrdit, že je jejich situace jedinečná a neopakovatelná, stejně jak to dnes uvádí albánská vládnoucí exekutiva či zastánci kosovské nezávislosti, jako například bývalá státní tajemnice USA Condoleezza Rice, která na otázku proč USA neuznají také Jižní Osetii čí Abcházii, tuto možnost odmítla a prohlásila: „Velmi jasně jsme se vyjádřili, že je Kosovo pro nás sui generis, a to v důsledku specifických okolností za kterých docházelo k rozpadu Jugoslávie, specifických okolností agrese Miloševičevých snah vůči Kosavarům, zejména albánským Kosovarům.“ 270 Je nespornou pravdou, že Miloševičův režim byl velice tvrdý, a že kosovským Albáncům Ústavou z roku 1989 byla de facto omezena jejich ústavní práva, že v Kosovu srbská žandarmerie občas velmi tvrdě zasahovala, ale z uvedených zpráv Administrativního soudu, lorda Robertsona a OBSE vyplývá, že se jednalo o protiteroristické akce zaměřené proti UČK, 271 nikoliv obecně proti civilnímu obyvatelstvu Kosova, včetně kosovských Albánců. Ať už se za Miloševičeva režimu dělo cokoliv, dle mého názoru to nelze používat jako argumentaci pro ospravedlnění albánské secese, jelikož k ní nedošlo za Miloševičeva

269 270 271

Chomsky (2001): Str. 112-113 US Rules Out Recognising S. Ossetia. Civil Georgia. 06. 03. 2008. dostupné z : http://www.civil. ge/eng/article.php?id=17273 [cit. 23. 04. 2010] Kosovo Liberation Army anebo UČK byla oficiálně na seznamech teroristických organizací State Departmentu, ale v r. 1999 byla „stažená“, kdy se objevila potřeba pozemní armády v operaci Allied Force na Kosovu. – Fontes Rerum (2008);

110

studenti.indd 110

13.10.2010 11:29:28

režimu, ale za demokratického režimu, který v Srbsku vládne od roku 2000, a který se v současnosti velmi jasně vymezuje od počínání bývalého režimu – jak tím, že již 44 ze 46 osob obviněných z válečných zločinů v jugoslávských válkách vydalo Mezinárodnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu, tak tím, že před domácími soudy vede procesy proti osobám obviněným z válečných zločinů. 272 O tom, že současné Srbsko neuplatňuje politiku tlusté čary, možná nejlépe vypovídá nedávno srbským Parlamentem přijatá Deklarace o Srebrenici, v které se odsuzují zločiny v tomto bosenském městě v souladu s rozhodnutím Mezinárodního soudního dvora v Haagu, a vyjadřuje lítost rodinám obětí kvůli událostem z roku 1995. Tímto krokem, dle slov prezidenta Tadiče, Srbsko prokázalo svojí politickou zodpovědnost a obdobný postoj očekává i od svých sousedů. 273 Proto argumentace, že kosovská situace je jiná tím, že by život pro kosovské Albánce v rámci Srbska již byl nemožný, není nijak opodstatněná. Jednoduše, kromě zásahu mezinárodního společenství v roce 1999, což bylo opravdu precedentní tím, že se předtím nikdy vojensky nezasáhlo do suverénního státu kvůli jeho vnitrostátním etnickým problémům, nic jiného v kosovském případě není specifické či neopakovatelné. Přiznat nezávislost Kosova, a tím porušit jednu z hlavních zásad mezinárodního práva – uzemní celistvost suverénního státu, pouze kvůli tomu, že určitá národnostní menšina považuje svůj život v rámci tohoto státu za nemožný, přičemž je její právo na sebeurčení domovským státem zajištěno, není, dle mého názoru, nic jiného než vytváření velmi nebezpečného precedentu, kterého by následně mohla využít separatistická hnutí v celém světě. Separatismus je poměrně starým historickým jevem a není pouze záležitosti Srbska či Balkánu, ale záležitosti celosvětovou. Přestože se způsoby, kterými o dosažení svých cílů bojuje španělská ETA, irská IRA či albánská UČK, nebo kterékoliv jiné separatistické hnutí, mohou mezi sebou lišit, podstata všech separatistických hnutí na světě je stejná – je to touha odrhnout se od státu domovského a dosáhnout de iure nezávislosti, bez ohledu na to, jaké jsou skutečné životní podmínky konkrétní etnické menšiny v tom kterém státě. 4. Balkán V následující části se pokusím ukázat jaká jsou rizika uznání kosovské nezávislosti pro balkánský region, vzhledem k současnému politickému vývoji. Budu se věnovat bývalým jugoslávským republikám, v kterých dodnes existuje pestré národnostní a náboženské složení. Kromě samotného Srbska se jedná především o Makedonii a Černou Horu, kde žije značná albánská menšina, a o Bosnu a Hercegovinu, která v současnosti prochází ústavními změnami.

272

273

Tadić: Rezolucija o Srebrenici pokazuje političku zrelost. 24. 04. 2010. Blic Online. Dostupné z WWW: http://www.blic.rs/Vesti/Politika/186608/Tadic-Rezolucija-o-Srebrenici-pokazuje -politicku-zrelost [cit. 25. 04. 2010] Tamtéž;

111

studenti.indd 111

13.10.2010 11:29:28

Jelikož ve Slovinsku a Chorvatsku existuje poměrná národnostní homogenita a přitom se jedná o členskou zemi Evropské Unie a kandidátskou zemi pro vstup do EU, je nepravděpodobné, že by jejich integrita mohla být ohrožena jakýmikoliv separatistickými požadavky. Dopady kosovské nezávislosti pro tyto dva státy lze především hledat ve vývoji ekonomicko-politických vztahů se Srbskem, jelikož se jedná o státy, které kosovskou nezávislost oficiálně uznaly. 4.1. Dopady na Makedonii Proces destabilizace, který by na Balkáně mohlo vyvolat mezinárodní uznání kosovské nezávislosti, se bude, podle slov doc. Jana Pelikána z Ústavu světových dějin FF UK 274 v Praze, pravděpodobně posouvat na jih, k sousední Makedonii, kde je situace po ukončení konfliktu z roku 2001 modelově stejná jako v Kosovu – v severní časti státu většinu obyvatelstva tvoří Albánci, kteří žijí odděleně od Makedonců, a křehký klid je udržován pouze velkým nátlakem Západu. Pelikán proto nevylučuje možnost opětovného vypuknutí mezietnické války, zmražené v roce 2001, která by vedla k národnostní homogenizaci a případnému odtržení Albánci osídleného území, stejné tak, jak se stalo po kosovském konfliktu. 275 V případě takového vývoje, otázkou zůstává, jestli by nebyly vzneseny požadavky na sjednocení odtržených území, Kosova a severní Makedonie, s Albánií a vytvoření velkoalbánského státu. Podle Pelikána, Kosovo je pouze oddychovým časem a kosovskou nezávislostí albánské požadavky nekončí, přičemž jako nejproblematičtější vidí způsob jejich uplatňování. Podle něj, albánští politici „se oblékají do moderních obleků a přesvědčivě opakují fráze, které od nich chtějí jejich partneři na Západě slyšet“, ale jejich politickou doktrínou nadále zůstává „čistý bojovný nacionalismus“. 276 Proto není vyloučeno, nebudou-li nadále poskytovány ústupky a vedena politika uklidňování albánských radikálů, „že z Kosova postupně zmizí americké vlajky a mezinárodní síly budou vnímány nikoliv jako osvoboditelé, ale jako okupanti.“ 277 Dále se Pelikán domnívá, že albánský případ se ničím neliší od jiných separatistických požadavků – přestože kosovští Albánci tvrdí, že jejich požadavky vychází ze skutečnosti, že jim nelegálně byla omezena ústavní práva v roce 1989 a že po represích Miloševičeva režimu, soužití v rámci srbského státu je nemožné, 278 Pelikán je názoru, že se jedná o neschopnost albánského etnika ztotožnit se srbským a pravoslavným státem. Jako odůvodnění svého názoru porovnává situace v Srbsku a Makedonii po roce 1974, kdy v obou bývalých jugoslávských republikách vypukly masové demonstrace albán274 275

Fakulta filozofická Univerzity Karlovy Fontes Rerum (2008): Je uznání nezávislosti Kosova řešením problémů na Balkáně anebo jen otevírá další kola násilí na Balkáně a jinde ve světě. Drachov: Praha. ISBN 978-80-86958-12-5. Str: 276 Tamtéž: str. 116-124 277 Tamtéž 278 Skender Hiseni, vedoucí delegace kosovských Albánců v procesu před Mezinárodním soudním dvo rem. Dostupné z: Rose Jasmina: Koliko je legalna odluka o nezavislosti Kosova. Deutsche Welle Online. 01 .12 .2009. Dostupné z: http://www.dw-world.de/dw/article/0,,4955751,00.html.[cit. 05. 12. 2009]4

112

studenti.indd 112

13.10.2010 11:29:28

ské menšiny – zatímco Srbsko na nepokoje odpovědělo rozšířením pravomocí lokálních orgánů a velmi příznivou ekonomickou politikou, v Makedonii reagovali velmi tvrdou, represivní politikou; přesto je výsledek dneska stejný. To, podle Pelikána, ukazuje, že u albánského separatismu roli nesehrály životní podmínky a politická represe, ale neschopnost sžít se srbským státem. 279 Jestli se opravdu jedná o neschopnost jednoho etnika identifikovat se a žít s etnikem jiným, pak z toho vyplývá závěr, že kosovská secese není ničím jiná, než kterékoliv separatistické tendence kdekoliv ve světě. Proto uznání Kosova jako nezávislého státu ponechává značný potenciál následného domino efektu, o kterém se zmíním později. 4.2. Dopady na Srbsko Vzhledem k výše uvedeným názorům si myslím, že stojí za úvahu i otázka, k jakému vývoji dojde v jihovýchodních oblastech Srbska – Preševo, Bujanovac a Medvedja, kde již v současnosti žije podstatná albánská národnostní menšina, která je v zmíněných oblastech již nyní početnější než srbské obyvatelstvo. Vzhledem k tomu, že se zmíněné oblasti nacházejí vedle kosovské hranice, není nereálně očekávat, že tyto oblasti budou usilovat o spojení s Kosovem. Přestože takové požadavky zatím nebyly explicitně vysloveny, neznamená to, že k nim časem nedojde. Při nedávné návštěvě v obci Bujanovac, člen předsednictví dočasného Národního shromáždění Kosova, Nedžat Daci, požadoval, aby Bělehrad respektoval zásadu reciprocity a albánskou kulturní identitu v jižním Srbsku, stejně tak, jako Kosovo respektuje reciprocitu pro srbské občany. 280 Tato návštěva byla domácími albánskými politiky velmi uvítána a ohodnocena jako „velice důležitá v období, kterým procházejí Albánci na jihu Srbska.“ 281 Nabízí se otázka, o jakém období hovoří místní politici a čím to procházejí Albánci v jižním Srbsku? K žádným politickým změnám poslední dobou nedocházelo a v jižním Srbsku, kromě Koordinačního orgánu pro Preševo, Bujanovac a Medvedju, na jehož rozhodování se Albánci již podílejí, se plánuje i ustavení Národní rady pro albánskou národnostní menšinu, která se bude podrobněji věnovat otázce albánské nacionální identity. 282 Proto se nabízí otázka, proč se vyzývá Bělehrad, aby respektoval albánskou národnostní identitu, když je již respektována, anebo Albánci z jihu Srbska tuto percepci nesdílejí? Pokud je tomu tak, pak by to znamenalo potvrzení dříve uvedených názorů doc. Pelikána, že Albánci z jižního Srbska a Makedonie budou čím dále, tím více požadovat další pravomoci, což by případně mohlo vyústit i v požadavek nezávislosti, či připojení se ke Kosovu.

279 280

281 282

Fontes Rerum (2008): str. 116 - 124 Daci traži poštovanje reciprociteta za Albance s juga Srbije. Blic Online. 17. 04. 2010. Dostupné z WWW: http://www.blic.rs/Vesti/Politika/185551/Daci-trazi-postovanje-reciprociteta-za -Albance-juga-Srbije [cit. 25. 04. 2010]. Tamtéž Tamtéž

113

studenti.indd 113

13.10.2010 11:29:28

Se stejnými požadavky za nezávislost by se také mohla ohlásit maďarská menšina v severní autonomní oblasti Srbska, Vojvodině, která Ústavou z roku 1974 dostala v rámci tehdejšího Srbska stejné postavení jako Kosovo. 283 Jak lze vidět, nebezpečí precedentu kosovské nezávislosti pro Srbsko nekončí odtržením jeho jižní autonomní oblasti, ale uznáním Kosova by se de facto vytvořil právní rámec pro odtržení i jiných oblastí většinově obydlených národnostními menšinami. Přestože se takový vývoj současně zda být málo pravděpodobným, dle mého názoru by rozhodně měl být brán v potaz, jelikož se jedná o věčně nestabilní Balkán, v kterém k razantním změnám politických poměrů dochází i během jednoho desetiletí. 4. 2. 1. Vliv kosovské nezávislosti na zahraniční politiku Srbska Kromě dalších separatistických tendencí, které by mohly ohrozit jeho teritoriální integritu, stěžejní otázkou pro Srbsko je i otázka zahraničněpolitických vztahů se sousedy, kteří uznali Kosovo. Poté, co černohorská vláda uznala Kosovo, a následně s ním navázala diplomatické styky, došlo ke zhoršení vztahů mezi těmito dvěma státy – šéf srbské diplomacie, Vuk Jeremič, povolal ke konzultacím srbského velvyslance v Černé Hoře, a představitelům černohorské vlády v Bělehradu byla zaslána demarše. 284 Bělehrad to chápal jako formu vyjádření protestu proti nelegálnímu uznání nezávislosti Kosova, zatímco černohorský premiér, Milo Djukanovič, prohlásil, že „zásadním problémem srbsko – černohorských vztahů, není otázka černohorských vztahů s Kosovem, ale černohorská samostatnost“ a neschopnost srbských politiků smířit se skutečnosti, že Černá Hora má právo na svá vlastní rozhodnutí. 285 Jak lze vidět, protest Srbska proti uznání Kosova nese s sebou značné riziko politizace – otázkou je, kdy začnou sousedi kosovskou otázku interpretovat z aspektu jiných politických neshod, které mají s Bělehradem. Při nedávnému neoficiálnímu setkání chorvatského a srbského prezidenta se diskutovalo o spolupráci dvou sousedů, ale Kosovo nebylo tématem. 286 Obdobně, i v Rezoluci Senátu USA, jejímž cílem bylo podpořit integraci Srbska do EU, otázka Kosova byla vynechána. 287 Znamená to, že sousední státy a mezinárodní činitelé ponechávají řešení kosovské otázky na jednáních Bělehradu a Prištiny, anebo ji již považují za uzavřenou? Vzhledem tomu, že se jedná o státy, které uznaly nezávislost Kosova, pravděpodobnější je to druhé. Ovšem Bělehrad nadále trvá a bude trvat na jednáních s Prištinou, jelikož se Srbsko svého území nevzdá, a to ani pod nátlakem volit mezi členstvím v EU, 283 284

Niels Aadal Rasmussen (2005). Korlat N., Zeljak N.: Beograd povukao ambasadora u Crnoj Gori.Blic Online. 16.01.2010. Dostupné z WWW: http://www.blic.rs/Vesti/Politika/172493/Beograd-povukao-ambasadora-u-Crnoj-Gori [cit. 26. 04. 2010] 285 TANJUG: Đukanović – Srbija želi da kompromituje Crnu Goru. Blic Online. 16. 03. 2010. Dostup né z: http://www.blic.rs/Vesti/Politika/180160/Djukanovic-Srbija-zeli-da-kompromituje-crnogor sku-nezavisnost [cit. 26. 04. 2010] 286 TANJUG: Hrvatski mediji: Nova etapa u odnosima Srbije i Hrvatske.BlicOnline. 25.03.2010. Dostupné z: http://www.blic.rs/Vesti/Politika/182330/Hrvatski-mediji-Nova-etapa-u-odnosima -Srbije-i-Hrvatske [cit. 26. 04. 2010] 287 Spaić, T.:SAD odustale od ucenjivanja. Blic Online. 23. 04. 2010. Dostupné z http://www.blic.rs/ Vesti/Politika/186244/SAD-odustale-od-ucenjivanja [cit. 26. 04. 2010]

114

studenti.indd 114

13.10.2010 11:29:29

které je jeho nejdůležitějším strategickým cílem, a kosovskou nezávislosti. Budou-li Srbové přinuceni volit, zvolí si, dle Jeremiče, svojí státní integritu na úkor členství v EU. 288 Z toho vyplývá otázka, jestli se Srbsko nestane rukojmím své vlastní politiky vůči Kosovu a nedojde-li k jeho regionální izolaci, protože sousední státy, vyjma Bosny a Hercegoviny, uznávají jednostrannou nezávislost Kosova. Předtím než srbský prezident oficiálně omítl svojí účast na summitu balkánských zemí v Brdu kod Kranja, protože Kosovo bylo zastoupeno jako nezávislé, namísto Kosovo – UNMIK dle ustanovení Rezoluce 1244, slovinský poslanec v Evropském parlamentu prohlásil: „ Srbsko se musí rozhodnout, co je jeho zájmem. Pokud se nezúčastní, je to zprávou z Bělehradu. Tím se rozhodne, jestli je součástí řešení anebo problému. Srbsko je suverénní stát a sám rozhoduje o dynamice svého přiblížení se Evropské unií.“ 289 Ovšem, otázkou je, jestli politický krok Bělehradu byl projevem tendencí k izolacionizmu, anebo pouze reálná nemožnost zúčastnit se summitu, v kterém by jeho jižní oblast byla představena jako nezávislá. Podle mezinárodního práva, srbská účast by znamenala implicitní uznání kosovské nezávislosti, což je pro Srbsko rozhodně nepřijatelné. Srbsko nemůže do Evropy s politikou izolacionizmu, ale stejně tak nelze hovořit o stabilizaci či evropské integraci Balkánu bez Srbska, jako největšího a centrálního státu regiónu. Proto je potřeba hledat cestu kompromisu mezi Prištinou a Bělehradem, ale takovou, kdy „ Srbsko neztratí vše, a Priština vše nezíská“, jak se na nedávné konferenci v Istanbulu vyjádřil prezident Tadič, kdy Prištinu vyzval k dalšímu kolu jednání. 290 Jedno je ale jasné – přestože sousední státy, či některé státy EU, uznaly kosovskou nezávislost a považují to za věc hotovou, toto stanovisko Bělehrad nesdílí a sdílet nebude. Stejně tak, vyhýbání se kosovské otázce nebude efektivní – tím, že uznáme uměle vytvořenou národnost Kosovarů, s kterou se, dovolím si tvrdit, neidentifikují ani kosovští Srbi, ani kosovští Albánci, 291 a na regionální summity budou pozváni kosovští politici, jako představitelé nezávislého státu, nezbaví se EU zásadního problému – problému samotného vstupu Kosova do EU, kterému, kromě Srbska, budou pravděpodobně překážet i jiné členské země, které samostatné Kosovo, v důsledku domácích problému se separatismem, nikdy neuznají. Především se jedná o Kypr, kde je situace modelově stejná, ale také i Španělsko, Rumunsko, Slovensko či Řecko.

288

289

290

291

SRNA: Vodsvort: Šta bi stvarnom svetu značio izbor Srbije. Blic Online. 06. 03. 2010. Dostupné z http://www.blic.rs/Vesti/Politika/179620/Vordsvort-Sta-bi-stvarnom-svetu-znacio-izbor -Srbije [cit. 26. 04. 2010] BETA: Kacin : Van Rompej dolazi u Sloveniju ako dođe Tadić. Blic Online. 17.03.2010. Dostupné z WWW: http://www.blic.rs/Vesti/Politika/181223/Kacin-Van-Rompej-dolazi-u -Sloveniju-ako-dodje-Tadic [cit. 26. 04. 2010] TANJUG: Tadić, Gul a Silajdžić podpisali istanbulsku deklaraciju. 24. 04. 2010. Blic Online. Dostupné z WWW: http://www.blic.rs/Vesti/Politika/186532/Tadic-Gul-i-Silajdzic-potpisali -Istanbulsku-deklaraciju [cit. 26. 04. 2010] Při vyhlášení nezávislosti v Kosově nebyly nikoliv Západem vnucené kosovské vlajky, ale vlajky Albánie;

115

studenti.indd 115

13.10.2010 11:29:29

Skutečnost, že Evropská unie podmíní členství Srbska uznáním Kosova, je velmi málo pravděpodobná, a to právě proto, že kromě Srbska i další členské státy kosovskou nezávislost neuznávají, a takováto podmínka by následně mohla vyvolat politické rozpory uvnitř samotné Unie. Dále, na modelu Kypru se ukázalo, že stát může efektivně fungovat v rámci Unie, navzdory vnitrostátním problémům týkajícím se právního postavení určité oblasti. Proto se jako jediné možné řešení ukazuje to, co v současnosti navrhuje prezident Tadič - pokračování jednání s Prištinou, jelikož zmražená situace není v zájmu jak Srbska, tak i lokálních kosovských představitelů a mezinárodního společenství. 4. 3. Dopady na Bosnu a Hercegovinu Na základě nálezu Badinterovy komise, 292 která SFRJ označila jako „stát v rozpadu“, 293 musela být zachovaná integrita všech bývalých socialistických republik. 294 Proto nemohli své požadavky o spojení s mateřským státem uplatnit ani Srbové v Bosně a Chorvatsku ani bosenští Chorvaté, což následně vedlo k jugoslávským válkám. Po ukončení konfliktu Deytonskou mírovou dohodou v roce 1995, Bosna a Hercegovina se stala mezinárodním protektorátem a byla rozdělena na dvě části - Federaci Bosny a Hercegoviny, entitu převážně osídlenou Bosňáky (dříve bosenští Muslimové) a Chorvaty, a Republiku srbskou, kde převážně žijí bosenští Srbové. Přestože uplynulo skoro 15 let od ukončení konfliktu, nadále přetrvávají animozity mezi někdejšími válečnými stranami. Zatímco Srbové usilují o právo na referendum o nezávislosti a obtížně se ztotožňují s bosenským státem, druhá strana neuznává srbskou entitu, považuje je za „genocidní útvar“ a usiluje o vytvoření unitárního státu. Jinak řečeno, politické požadavky třech konstitutivních národů se diametrálně liší, stejně jako albánsko-srbské zájmy v Kosovu. Při nedávných jednáních o nové ústavě, 295 premiér srbské entity Dodik, prohlásil, že by jakýkoliv pokus o vnucení řešení, se kterým by nesouhlasily všechny zúčastněné strany, vyústil v referendum o nezávislosti srbské entity, přičemž by odpovědnost za následnou nestabilitu nesli ti, kteří o vnucení usilovali, zatímco bosenský člen Předsednictví, Sulejman Tihič, dokonce zmínil možnost nové války, dojde-li k takovémuto vývoji a nebude-li nalezen politický kompromis. 296 Jak lze vidět, mezinárodní uznání kosovské nezávislosti by mohlo být smrtelnou ránou pro stabilitu BIH, ve které se znovu rodí střet národnostních zájmů před odchodem mezinárodní správy. S mezinárodním uznáním kosovské nezávislosti byla porušena teritoriální integrita Srbska, tj. implicitně i někdejší Socialistické republiky Srbsko, což je v rozporu se zmíněním nálezem Badinterovy komise. Z toho automaticky ply-

292

293 294 295 296

Komise soudců Ústavních soudu 5 evropských zemí, která řešila otázku rozpadu bývalé Socialis tické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ) a právního postavení nově vzniklých států, nazvána podle francouzského předsedy Roberta Badintera. Pozn.:„ State in dissolution“. Niels Aadal Rasmussen (2005). V BIH současně jako státní ústava platí Deytonská mírová dohoda z r. 1995 Maksimovic Dragan: Butmirski pregovori: 2 runda. Deutsche Welle [online]. 01 .12 .2009. Dostup né z: http://www.dw-world.de/dw/article/0,,4955751,00.html [cit. 05. 12. 2009]

116

studenti.indd 116

13.10.2010 11:29:29

ne, že nález nemůže již platit ani pro ostatní republiky bývalé SFRJ, není-li platný pro Srbsko. Proto se nabízí otázka, jak lze bosenským Srbům upírat právo na referendum o nezávislosti, které by, dle slov Dodika, 297 pravděpodobně vyústilo v secesi od Bosny, když se kosovským Albáncům uznává právo na nezávislost od Srbska na základě stejných požadavků. Přestože se v současnosti odštěpení srbské entity jeví jako málo pravděpodobné, jelikož by bylo v rozporu s Daytonskou mírovou dohodou, je nesporné, že se kosovskou secesí a jejím uznáním ze strany některých států, skutečně vytvořilo právní opodstatnění pro požadavky bosenských Srbů, a to právě v souvislosti s porušením Badinterového nálezu, tj. v souvislosti s těmito specifickými okolnostmi, za kterých se rozpadla Jugoslávie, a které bývalá paní státní tajemnice Rice, uváděla jako důkaz jedinečnosti kosovské otázky. Jak se bude vyvíjet situace v Bosně a Hercegovině, bude především záviset na ochotě politických představitelů vyhledat kompromisy, které by byly přijatelné pro všechny tři národy. Jinak, jakýkoliv pokus o omezení ústavních práv bosenských Srbů garantovaných Daytonskou dohodou, povede k stejnému postupu, který uplatnili Albánci v Kosovu před dvěma roky – k jednostrannému vyhlášení nezávislosti srbské entity na Bosně a Hercegovině. 5. Dnes Kosovo, zítra svět V následující části se budu věnovat otázce dominového efektu, který by uznání jednostranné nezávislosti Kosova mohlo vyvolat. Jelikož by historické srovnání jednotlivých oblastí, ve kterých se v současnosti projevují separatistické tendence, bylo obsahově velmi náročné, nebudu se pokoušet o provádění případových studií, ale spíše o identifikaci některých regionů, jež by vývoj kosovské otázky mohl výrazně ovlivnit. 5. 1. Mezinárodní reakce na jednostranné vyhlášení kosovské nezávislosti Kromě premiéra srbské entity v Bosně a Hercegovině, řada dalších politických představitelů sdílí stanovisko, že kosovská secese může sloužit jako model pro vyřešení jejich národnostních otázek. Jako jednu z oblastí, v kterých již dlouho přetrvávají separatistické tendence, lze uvést kanadský Quebec, kde frankofonní Kanaďané požadují svojí suverenitu na základě jazykové a náboženské odlišnosti od zbytku státu, který je většinou anglofonní. 290 Jak lze vidět, jedná se o tentýž problém neschopnosti kulturní či náboženské identifikace se státem domovským, který v současnosti mají kosovští Albánci. Proto poté co Kanada uznala Kosovo jako nezávislý stát, členové strany Parti Québécois, velmi uvítali

297 298

290

Tamtéž François Rocher: The Evolving parameters of Quebec Nationalism. UNESCO.str. 74 – 96. Do stupné z http://unesdoc.unesco.org/images/0013/001390/139048E.pdf#page=76 [cit. 27. 04. 2010] TANJUG: Tadić, Gul a Silajdžić podpisali istanbulsku deklaraciju. 24. 04. 2010. Blic Online. Dostupné z WWW: http://www.blic.rs/Vesti/Politika/186532/Tadic-Gul-i-Silajdzic-potpisali -Istanbulsku-deklaraciju [cit. 26. 04. 2010]

117

studenti.indd 117

13.10.2010 11:29:29

rozhodnutí své vlády a jejich představitel, Donald Turp, prohlásil: „Kanada uznává stát, nový stát, přestože je proti tomu stát domovský. To je něco nového. Jsme velice rádi, že se toto stalo,“ a dále uvedl, že nyní existuje základ pro Ottawu, aby uznala nezávislý Quebec. 299 Pokud se hovoří o secesi, rozhodně vyvstává otázka izraelsko – palestinských vztahů. Po uznání kosovské nezávislosti USA, Yasser Abed Rabbo, pomocník prezidenta Abbase, tři dny po kosovské nezávislosti prohlásil: „Kosovo není lepší než Palestina. Když Spojené státy americké a většina zemí EU mohly uvítat nezávislost Kosova, proč by stejně neučinily s Palestinou. Palestinci by měli následovat příklad Kosova a prohlásit unilaterální nezávislost, pokud mírová jednání s Izraelem selhají.“ 300 Separatismus je častým jevem i v postsovětském prostoru. Jako kritické oblasti lze označit Jižní Osetii, Abcházii, Náhorní Karabach a Transdněstrii. Jedná se o oblasti, které po rozpadu Sovětského svazu, odmítly být součásti nově vzniklých samostatných republik, a proto jednostranně vyhlásily nezávislost, obdobně jako Kosovo v Srbsku. Rozdíl je ovšem v tom, že na rozdíl od Kosova, tyto státy, odmítalo a pořád odmítá uznat mezinárodní společenství, jelikož s jejich secesí nesouhlasí státy domovské – Gruzie, Ázerbájdžán resp. Moldavsko. 5. 2. Dominový efekt kosovské nezávislosti Protože politickohistorický vývoj výše zmíněných oblastí byl jiný, než vývoj kosovský, zastánci kosovské nezávislosti tvrdí (viz nahoře), že nemohou být uznány za nezávislé státy, jak se to stalo v případě Kosova. Ovšem jsem názoru, že tato jedinečnost kosovského vývoje, jestli vůbec existuje, bude velmi těžce prokazatelná. Možná to nejlépe vystihl arménský ministr zahraničí, když v říjnu 2007 na Valném shromáždění OSN prohlásil, že: „arménská strana nerozumí logice, že Kosovo dostalo nezávislost, a druhému národu se odmítá právo na sebeurčení.“ 301 Právě v tomto neporozumění lze shledat největší nebezpečí kosovské nezávislosti – i kdyby kosovský případ byl opravdu jiný, jak tvrdí stoupenci kosovské nezávislosti, kdo vysvětlí separatistům ve skoro 200 regionech 302 světa, že jsou jejich požadavky jiné než požadavky kosovských Albánců? Vzhledem k tomu, že separatismus si nevybírá prostředky k dosažení svých cílů a často nabývá podoby teroristických organizací, zůstává otázkou, jak kosovský případ ovlivní nejen geopolitickou mapu některých regionů světa, ale i celosvětovou bezpečnost. Že Kosovo má a bude mít své následky v celosvětovém měřítku, možná nejlépe ukazuje rusko-gruzínská válka a ruské uznání samostatnosti Jižní Osetie a Abcházie. Skutečnost, že mnoho separatistických vůdců po uznání kosovské nezávislosti prohlásilo, že si bude brát Kosovo za vzor pro vyřešení své vlastní otázky, a poté ne-

299 300 301 302

CBC News: Canada Recognizes Kosovo, Serbia Pulls Ambassador. 18. 03. 2008. Dostupné z: http://www.cbc.ca/canada/montreal/story/2008/03/18/canada-kosovo.html [cit. 27. 04. 2010] The Kosovo Precedent. The Brussels Journal. Dostupné z: http://www.brusselsjournal.com/ node/3039 [cit. 27. 04. 2010]294 Niels Aadal Rasmussen (2005). Kosovo Seen As Precedent by Four More New Countries. The Tiraspols Times. 17. 12. 2007. Niels Adams Rasmunssen (2005).

118

studenti.indd 118

13.10.2010 11:29:29

došlo k žádným výrazným změnám, neznamená, dle mého názoru, že skončilo riziko domino – efektu kosovského precedentu. Vyhlášení kosovské nezávislosti nebylo ad–hoc rozhodnutím tamních albánských politických vůdců, ale rozhodnutím, za kterým stojí dlouhé historické pozadí. Stejně jako se kosovská historie dramaticky změnila v posledních desetiletích, a politické metody mírumilovného Ibrahima Rugovy 303 vystřídaly teroristické metody UČK, není vyloučeno, že k obdobné změně politického diskursu nedojde i v jiných světadílech. Obdobně tomu, stejně jako se měnila etnická struktura Kosova, a pro kosovské Srby bylo před padesáti lety zcela nepředstavitelné, že se v Kosovu jednou stanou národnostní menšinou, stejně tak se v současnosti mění kulturně–náboženská struktura Evropy a není vyloučeno, že v některých regionech původní obyvatelstvo bude převýšeno současnými národnostními menšinami. Vzhledem k tomu, že základní paradigma islámského kulturního okruhu vychází z náboženství islámu, které nejen určuje život jednotlivce, ale i sociální poměry, 304 kulturní identifikace se západoevropským kulturním okruhem, který spočívá na individualismu a materiálních hodnotách, může pro muslimy být velmi obtížná či dokonce nemožná. Proto vyvstává otázka, jestli se omezení náboženských symbolů na veřejnosti, které západoevropské státy začínají čím dál tím více uplatňovat, v zájmu snazší identifikace či zachování náboženské neutrality, nezačne časem chápat jako omezení práva na sebeurčení, jelikož je náboženství základem kulturního a sociálního života muslimů. Budou se muslimské etnické menšiny, jednou když dosáhnou většiny v určitých regionech, ochotné přizpůsobovat tradičním evropským poměrům, anebo budou požadovat uplatnění svého práva na sebeurčení, jelikož nejsou schopné identifikovat se s evropskými kulturními hodnotami, stejně jako jsou Albánci na Kosově neschopní se identifikovat s převážně srbským a pravoslavným státem, jak uvádí doc. Pelikán. Kosovo na tuto otázku ponechalo otevřenou odpověď, protože uznáním kosovské nezávislosti byla porušena územní integrita suverénního státu, a tím i základní zásada mezinárodního práva, která uchovávala současné geopolitické rozdělení světa. Závěr Z výše uvedeného vyplývá jednoznačný závěr - mezinárodním uznáním jednostranně vyhlášené nezávislosti Kosova se právo národa na sebeurčení od abstraktního konceptu z akademické půdy přeměnilo v reálný politický nástroj pro prosazení separatistických požadavků. Z hlediska humanitární krize, kterou v Kosovu zapříčinilo bombardování NATO, je otázkou, do jaké míry měl pravdu Václav Havel, když ho nazval „humanitárním“. Jedno je panu prezidentovi ovšem třeba uznat - velmi dobře odhadl, že s Kosovem možná skončil národnostní stát.

303 304

Politický vůdce kosovských Albánců před NATO válkou. Lehmannová Z. et al.(2000) : Kulturní pluralita v současném světě. Praha: Vysoká škola ekono mická. ISBN 80-245-0073-6

119

studenti.indd 119

13.10.2010 11:29:29

Vyvolá-li Kosovo domino efekt, může se stát, že se separatistická hnutí, která již dlouhá léta bojují o nezávislost, inspirují albánským modelem a jednostranně začnou vyhlašovat nezávislost na svých domovských státech. Z hlediska separatismu by to nebylo novým jevem, jelikož separatisté své požadavky vždy vnímají jako oprávněné a obvykle jednostranně vyhlašují nezávislost, která zpravidla nebývá mezinárodně uznána. Ovšem po uznání kosovské nezávislosti, vzniká otázka, jak potom bude možné těmto mikrostátům odepřít mezinárodní uznání. Skutečnost, že je kosovský případ jiný, je-li opravdu jiný, než ostatní separatistické případy, bude velmi obtížně prokazatelná samotným separatistům, kteří se nevyhýbají ani použití teroristických prostředků pro prosazení svých cílů. Porušíme-li mezinárodní právo uznáním unilaterálně vyhlášené nezávislosti Kosova, jakožto základní mantinel chování v mezinárodních vztazích, mezinárodní společnost bude ještě nepředvídatelnější, nežli v současnosti. Možná to nejlépe vystihl Vladimir Putin, když prohlásil: „Skoro čtyřicet let existuje nezávislá republika Severní Kypr. Proč ji neuznáte? Není vám, Evropané hanba, že stejné problémy měříte dvojím metrem?“ 305 Ovšem, toho stejného „dvojího metru“ Rusko použilo, když uznalo nezávislost Jižní Osetie a Abcházie, po konfliktu s Gruzií v roce 2008, přestože nepodporuje nezávislost Kosova. To jasně napovídá, že ani chování států s velmocenským postavením, již předvídatelné nebude. Jak ovlivní kosovský vývoj balkánský region, také nelze přesně určit. Možnosti jsou dvě – bud´zeslabí centripetální síly uvnitř jednotlivých národů a ty se dostanou na větší úroveň spolupráce, anebo dojde k oživení jen uklidněných, ale nikoliv utlumených balkánských konfliktů. Vzhledem k tomu, že, jak namítá doc. Pelikán,306 v den prohlášení nezávislosti byly na Kosovu nikoliv kosovské, ale albánské státní vlajky, a vzhledem k vlastním zkušenostem z bosenské války, mám jistou obavu, že druhá varianta je pravděpodobnější, nenajde-li se politická vůle vyhledat kompromisní řešení. Zdroje

Publikace • Chomsky, Noam (2001): A new generation draws the line: Kosovo, East Timor and the standards of the West. Pbk. ed. London: Verso. ISBN 1-85984-380-8 • David V.; Sladký P.; Zbořil P. (2005): Mezinárodní právo veřejné. 2. vyd. Praha: Linde. ISBN-80-7201-557-5; • Fontes Rerum (2008): Je uznání nezávislosti Kosova řešením problémů na Balkáně anebo jen otevírá další kola násilí na Balkáně a jinde ve světě. Drachov: Praha. ISBN 978-80-86958-12-5. • Košťal Martin (2008): Globalisté útočí: od „humanitárního“ bombardování po samostatný narkostát Kosovo. 1. vyd. Praha: Kontigent Press. Str. 83. ISBN 978-80-254-2469-8 Lehmannová Z. et al.(2000) : Kulturní pluralita v současném světě. 1. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomická. ISBN 80-245-0073-6 • Niels Aadal Rasmussen (2005): Kosovo Independence-de jure versus de facto. 1 vyd. Copenhagen: Danish Insti tute for International Studies. ISBN 502497 Články • BETA: Kacin : Van Rompej dolazi u Sloveniju ako dođe Tadić. Blic Online. 17.03.2010. Dostupné z: http://www. blic.rs/Vesti/Politika/181223/Kacin-Van-Rompej-dolazi-u-Sloveniju-ako-dodje-Tadic [cit. 26. 04. 2010] • Chatelot Christophe: Were the Račak really coldly massacred? 17. 01. 1999. Le Monde • CBC News: Canada Recognizes Kosovo, Serbia Pulls Ambassador. 18. 03. 2008. Dostupné z:

305 306

Košťal Martin (2008): Globalisté útočí: od „humanitárního“ bombardování po samostatný narko stát Kosovo. 1. vyd. Praha: Kontigent Press. Str. 83. ISBN 978-80-254-2469-8 (brož.). Fontes Rerum (2008)

120

studenti.indd 120

13.10.2010 11:29:29

http://www.cbc.ca/canada/montreal/story/2008/03/18/canada-kosovo.html [cit. 27. 04. 2010] • Daci traži poštovanje reciprociteta za Albance s juga Srbije. Blic Online. 17. 04. 2010. Dostupné z: http://www. blic.rs/Vesti/Politika/185551/Daci-trazi-postovanje-reciprociteta-za-Albance-juga-Srbije [cit. 25. 04. 2010] • Dienstbier J.: Měla jugoslávská válka smysl?. Reflex. 26. 03.2009 • Korlat N., Zeljak N.: Beograd povukao ambasadora u Crnoj Gori.Blic Online. 16.01.2010. Dostupné z: http:// www.blic.rs/Vesti/Politika/172493/Beograd-povukao-ambasadora-u-Crnoj-Gori [cit. 26. 04. 2010] • Kosovo Seen As Precedent by Four More New Countries. The Tiraspols Times. 17. 12. 2007. • Maksimovic Dragan: Butmirski pregovori: 2 runda. Deutsche Welle [online]. 01. 12. 2009. Dostupné z: http:// www.dw-world.de/dw/article/0,,4955751,00.html [cit. 05. 12. 2009] • NATO Crisis Talks on Massacre. 17. 01. 1999. BBC News online. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/euro pe/256453.stm [cit. 19. 12. 2009] • Pathologist:No Kosovo massacre.19. 01. 1999. BBC News Online. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/euro pe/258529.stm [cit. 19. 12. 2009] • Ranta Helena (2008): Foreign Ministry tired to influence Kosovo reports. Helsingin Santomat.[citace 19. 12. 2009]. Dostupné z: http://www.hs.fi/english/article/1135240292632 • Ranta Rants : Too Little, Too Late- Do Spare us the Crocodile Tears. 24. 10. 2008. De[construct].net. Dostupné z: http://de-construct.net/e-zine/?p=3451 [cit.19. 12. 2009] • Rocher: François The Evolving parameters of Quebec Nationalism. UNESCO.str. 74 – 96. Dostupné z: http:// unesdoc.unesco.org/images/0013/001390/139048E.pdf#page=76 [cit. 27. 04. 2010] • Rose Jasmina: Koliko je legalna odluka o nezavislosti Kosova. Deutsche Welle [online]. 01. 12. 2009. Dostupné z: http://www.dw-world.de/dw/article/0,,4955751,00.html [cit. 05. 12. 2009]. • Savić Svetozar: Nezavisnost Kosova pred Međunarodnim sudom pravde. Deutsche Welle. 01.12.2009. [cit. 19.12. 2009] • SRNA: Vodsvort: Šta bi stvarnom svetu značio izbor Srbije. Blic Online. 06. 03. 2010. Dostupné z: http://www. blic.rs/Vesti/Politika/179620/Vordsvort-Sta-bi-stvarnom-svetu-znacio-izbor-Srbije [cit. 26. 04. 2010] • Spaić, T.:SAD odustale od ucenjivanja. Blic Online. 23. 04. 2010. Dostupné z: http://www.blic.rs/Vesti/Politi ka/186244/SAD-odustale-od-ucenjivanja [cit. 26. 04. 2010] • Tadić: Rezolucija o Srebrenici pokazuje političku zrelost. 24. 04. 2010. Blic Online. Dostupné z: http://www.blic. rs/Vesti/Politika/186608/Tadic-Rezolucija-o-Srebrenici-pokazuje-politicku-zrelost [cit. 25. 04. 2010] • TANJUG: Đukanović – Srbija želi da kompromituje Crnu Goru. Blic Online. 16. 03. 2010. Dostupné z: http:// www.blic.rs/Vesti/Politika/180160/Djukanovic-Srbija-zeli-da-kompromituje-crnogorsku-nezavisnost [cit. 26. 04. 2010] • TANJUG: Hrvatski mediji: Nova etapa u odnosima Srbije i Hrvatske.BlicOnline. 25. 03. 2010. Dostupné z: http:// www.blic.rs/Vesti/Politika/182330/Hrvatski-mediji-Nova-etapa-u-odnosima-Srbije-i-Hrvatske [cit. 26. 04. 2010] • TANJUG: Tadić, Gul a Silajdžić podpisali istanbulsku deklaraciju. 24. 04. 2010. Blic Online. Dostupné z: http:// www.blic.rs/Vesti/Politika/186532/Tadic-Gul-i-Silajdzic-potpisali-Istanbulsku-deklaraciju [cit. 26. 04. 2010] • The Kosovo Precedent. The Brussels Journal. Dostupné z: http://www.brusselsjournal.com/node/3039 [cit. 27. 04. 2010] • US Rules Out Recognising S. Ossetia. Civil Georgia. 06. 03. 2008. dostupné z: http://www.civil.ge/eng/article. php?id=17273 [cit. 23. 04. 2010] Dokumenty • Declaration on principles of international law friendly relations and co-operation among states in accordance with the Charter of the United Nations, 1970. [cit. 11. 11. 2009]. Dostupné z: http://www.un.org/en/documents/ charter/chapter2.shtml • Helsinky Final Act: 1975. dostupné z: http://www.osce.org/documents/mcs/1975/08/4044_en.pdf [cit. 19. 12. 2009] • Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966). Dostupný z: http://www.osn.cz/dokumenty-osn/ [cit. 11. 11. 2009] • OSCE (1999): Kosovo/ Kosova As Seen As Told. Part V: The Municipalities - Stimlje/Shtime. Dostupné z: http:// www.osce.org/publications/odihr/1999/11/17755_513_en.pdf [cit. 19. 12. 2009] • Rezoluce 1244 OSN (1999), přijatá RB OSN 10. 6. 1999. dostupná z: http://www.nato.int/kosovo/docu/ u990610a.htm [cit. 21. 11. 2009]

121

studenti.indd 121

13.10.2010 11:29:29

Projekt byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce. Vedoucí projektu: Jiřina Dienstbierová Redakce textu: Stanislav Stach Příprava materiálů: Hana Suchardová Grafická úprava a sazba: Tereza Melenová Tisk: Amos ISBN 978-80-904755-0-2 Vydala Rada pro mezinárodní vztahy, Apolinářská 6, 128 00 Praha 2 Praha 2010 www.rmv.cz vydání první

studenti.indd 122

13.10.2010 11:29:29