STRUKTURÁLNÍ POLITIKA ČR

MASARYKOVA UNIVERZITA Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Hospodářská politika

STRUKTURÁLNÍ POLITIKA ČR Structural policy of CR Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: Ing. Zdeněk Tomeš, Ph.D.

Brno, červenec 2007

Autor: Bc. Iva Strašáková

Jméno a příjmení autora: Bc. Iva Strašáková Název diplomové práce:

Strukturální politika ČR

Název v angličtině:

Structural policy of CR

Katedra:

Ekonomie

Vedoucí diplomové práce: Ing. Zdeněk Tomeš, Ph.D. Rok obhajoby:

2007

Anotace Cílem diplomové práce „Strukturální politika ČR“ je analýza nákladů a přínosů strukturální politiky, jejíž výsledky se stávají klíčovým hodnotícím kritériem praktické strukturální politiky České republiky, především Revitalizačního programu. Pozornost je soustředěna na to, zda realizace strukturální politiky vede k pozitivním efektům pro národní hospodářství, nebo zda se jedná o neúčelné přerozdělování veřejných financí. V souladu s teoretickou koncepcí je provedena analýza jednotlivých oblastí působení české strukturální politiky. Praktická část práce je zaměřena na zhodnocení Revitalizačního programu na základě analýzy státních intervencí ve vybraných podnicích s ohledem na náklady a přínosy programu. Annotation The aim of Diploma thesis “Structural policy of CR“ is the analysis of costs and benefits of structural policy. Results of the analysis are getting the key criteria for assessment of practical structural policy of the Czech Republic, especially in Revitalization Program. The attention is focused on problem whether the implementation of structural policy leads to positive effects on national economy, or whether we can speak about non-effective redistribution of public finances. According to theoretical conception the analysis of particular areas of czech structural policy is carried out. Practical part of Thesis is focused on evaluation of Revitalization Program on the base of analysis of state intervention in selected companies taking into account costs and benefits of the Revitalization Program.

Klíčová slova strukturální politika, strukturální změny, průmyslová politika, Revitalizační program Keywords structural policy, structural changes, industial policy, Revitalization Program

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Strukturální politika ČR vypracovala samostatně pod vedením Ing. Zdeňka Tomeše, Ph.D. a uvedla v seznamu literatury všechny použité literární a odborné zdroje.

V Brně dne 9. července 2007

vlastnoruční podpis autora

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala Ing. Zdeňku Tomešovi, Ph.D. za podporu, trpělivost, odborné rady a připomínky, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce. Dále bych chtěla poděkovat Tomáši Velebovi a svým rodičům Mgr. Jaroslavě Strašákové a Ing. Milanu Strašákovi za trpělivost a podporu.

OBSAH ÚVOD ..................................................................................................................... 9 1 STRUKTURÁLNÍ POLITIKA ............................................................................ 12 1.1 Definice strukturální změny ............................................................................................12 1. 2 Definice strukturální politiky .........................................................................................14 1.3 Ekonomické teorie a strukturální politika ......................................................................15 1.3.1 Keynesiánská ekonomie ..........................................................................................15 1.3.2 Konzervativní ekonomie..........................................................................................16 1. 4 Přístupy ke strukturální politice ....................................................................................18 1.5 Typy strukturální politiky................................................................................................20 1.5.1 Podpora poražených.................................................................................................20 1.5.2 Vybírání vítězů ........................................................................................................21 1.5.3 Nové strategie strukturální politiky .........................................................................23 1.6 Nástroje strukturální politiky..........................................................................................24 2 METODIKA HODNOCENÍ STRUKTURÁLNÍ POLITIKY.................................. 26 2.1 Slabá místa a náklady strukturální politiky ....................................................................26 2.2 Přínosy strukturální politiky ...........................................................................................28 2.2.1 Japonská strukturální politika ..................................................................................29 2.2.2 Francouzská strukturální politika.............................................................................30 2.3 Obecné zhodnocení strukturální politiky ........................................................................32 3 STRUKTURÁLNÍ POLITIKA V ČR ................................................................... 35 3.1 Institucionální rámec strukturální politiky ČR ...............................................................35 3.2 Oblasti působení strukturální politiky v ČR ...................................................................37 3.2.1 Regionální politika...................................................................................................38 3.2.2 Dopravní politika .....................................................................................................42 3.2.3 Průmyslová politika .................................................................................................45 3.2.4 Politika podpory výzkumu, vývoje a inovací ..........................................................48 3.2.5 Politika podpory malého a středního podnikání ......................................................51 3.2.6 Zemědělská politika.................................................................................................54 3.3 Slabiny strukturální politiky v prostředí ČR ...................................................................57 4 REVITALIZAČNÍ PROGRAM ........................................................................... 62 4.1 Situace v podnikové a bankovní sféře koncem 90. let 20. století ....................................63 4.2 Strategie revitalizačního programu ................................................................................64

4.3 Argumenty pro revitalizaci průmyslových podniků ........................................................66 4.4 Revitalizační agentura ....................................................................................................66 4.4.1 Založení a vznik Revitalizační agentury..................................................................66 4.4.2 Organizace Revitalizační agentury ..........................................................................67 4.4.3 Ukončení činnosti Revitalizační agentury ...............................................................69 4.5 Konsolidační banka Praha, Česká konsolidační agentura.............................................70 4.6 Cíle Revitalizačního programu.......................................................................................70 4.7 Selekční kritéria pro účast v programu ..........................................................................71 4.8 Realizace revitalizace v jednotlivých podnicích .............................................................73 4.8.1 Tatra .........................................................................................................................74 4.8.2 Zetor.........................................................................................................................75 4.8.3 Škoda Plzeň..............................................................................................................78 4.8.4 Vítkovice..................................................................................................................79 4.8.5 ČKD Praha Holding.................................................................................................81 4.8.6 Spolana ....................................................................................................................82 4.8.7 ZPS Zlín...................................................................................................................83 4.8.8 Aliachem..................................................................................................................84 4.9 Zhodnocení Revitalizačního programu...........................................................................85 ZÁVĚR ................................................................................................................. 88 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ...................................................................... 92 SEZNAM TABULEK ............................................................................................ 97 SEZNAM GRAFŮ ................................................................................................. 97 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ...................................................................... 98

ÚVOD Strukturální politika jako přístup státu k procesu přizpůsobování strukturálním změnám je nedílnou součástí hospodářských politik vyspělých i méně vyspělých ekonomik, včetně České republiky. Strukturou ekonomiky je definována charakteristika vnitřního členění hrubého domácího produktu, přičemž pozornost je soustředěna k jeho vnitřní skladbě, jež v čase podléhá změnám. Hospodářský vývoj je tedy spjat se strukturálními změnami, které vyvolávají pohyb výrobních faktorů z útlumových odvětví do odvětví rozvíjejících se. Impulzy ke strukturálním změnám přicházejí jak z poptávkové nebo nabídkové strany ekonomiky, tak vnitřního nebo vnějšího prostředí. Strukturální politiku lze definovat jako soubor hospodářsko-politických opatření vlády, prostřednictvím nichž se stát snaží ovlivňovat proces přizpůsobování strukturálním změnám, přičemž tento proces lze pomocí nástrojů strukturální politiky urychlit nebo naopak zpomalit. V této práci bych chtěla soustředit pozornost na to, zda má strukturální politika smysl a za jakých podmínek, tedy zdali se jedná pouze o neefektivní a neúčelné přelévání veřejných financí, anebo jde o politiku, která je přínosem pro hospodářský růst. Mezi ekonomy má strukturální politika jak své zastánce, tak i odpůrce. Liberálně orientovaní ekonomové vnímají strukturální politiku jako nežádoucí zásah do tržního mechanismu, který je sám schopen generovat a řídit proces přizpůsobení strukturálním změnám. Naopak prointervencionisticky smýšlející ekonomové upřednostňují nutnost státních intervencí ve struktuře ekonomiky zejména z důvodů tržních selhání, averze vůči riziku u soukromých subjektů, veřejného zájmu o nezaměstnanost, eliminace regionálních nerovností a jiných aspektů, jež by mohly v zemi vést k sociálně politickému napětí.

Při realizaci strukturální politiky vlády používají škálu selektivních i plošných nástrojů, pomocí nichž intervenují do různých odvětví tržní ekonomiky. Konkrétní charakter strukturální politiky se odvíjí od politického, sociálního a ekonomického uspořádání země. Tradiční intervencionistická strukturální politika nabývá nejčastěji dvou forem: podpory poražených a vybírání vítězů. S ohledem na ne příliš pozitivní výsledky tradiční strukturální politiky během posledních desetiletí panuje mezi liberálně orientovanými ekonomy stále více názor zastávající prosazení nových strategií strukturální politiky. Ty spočívají ve vytvoření systémových podmínek a postupů pro zlepšení tržního rámce ekonomiky a pro ochranu konkurenčního prostředí.

9

Uplatňování tradiční strukturální politiky je spojeno s několika významnými náklady a slabinami, které značně snižují význam strukturální politiky. Těmito slabinami jsou nedostatečné a asymetrické informace státního aparátu, aktivizace zájmových a nátlakových skupin a z toho pramenící míra korupce, dobývání renty, omezování přesunu výrobních faktorů do odvětví s vyšší produktivitou, udržování přebytečných kapacit a omezování konkurenčního prostředí. Všechny tyto nedostatky mohou v důsledku vést k neefektivnostem a plýtvání veřejnými financemi. Na druhé straně může vést strukturální politika i k pozitivním výsledkům, pokud je vládou stanoven racionální cíl, kterého se podaří pomocí jasné strategie dosáhnout a současně přínosy převyšují náklady těchto opatření. V některých zemích se podařilo aktivní strukturální politikou podpořit strategická odvětví, jež se stala tahouny ekonomického růstu. Pro dosažení úspěchu je nezbytné, aby takové odvětví v ekonomice existovalo a vláda ho správně vytipovala. Smysl má jistě i podpora špičkového výzkumu a technologicky náročných odvětví. Tyto oblasti by pravděpodobně bez státní podpory nemohly být dále rozvíjeny a uplatňovány v praxi kvůli investičním bariérám a riziku návratnosti na straně soukromého sektoru. Stát může rovněž dobře nasměrovanou intervencí pomoci strukturálně postiženým regionům s vysokou nezaměstnaností, a tak předejít sociálně politickému napětí. Při hodnocení strukturální politiky je nutno brát v úvahu aspekt časového horizontu a diference institucionálního rámce jednotlivých ekonomik.

Cílem diplomové práce je analýza nákladů a přínosů strukturální politiky a jejich aplikace na Českou republiku.

V diplomové práci se nejprve zaměřuji na vymezení teoretického rámce strukturální politiky. Stát realizuje strukturální politiku v důsledku přicházejících strukturálních změn, proto definuji z teoretického hlediska jak pojem strukturálních změn, tak pojem strukturální politiky. K pochopení podstaty strukturální politiky je nezbytné rozlišovat čtyři základní přístupy ke strukturální politice: liberální, podpůrný, aktivní a strategický, neboť odráží odlišné pohledy na schopnost tržního mechanismu generovat a řídit proces přizpůsobení strukturálním

změnám.

Pro

komplexnost

tyto

přístupy

ještě

doplňuji

o

postoj

nejvýznamnějších ekonomických škol k této problematice. Z hlediska teorie jsou rozlišovány tři základní typy strukturální politiky, které jsou uskutečňovány prostřednictvím široké škály hospodářsko-politických nástrojů. Jedná se o politiku podpory poražených, vybírání vítězů a nové strategie strukturální politiky.

10

Výsledky analýzy teoretické části mi udávají základní směr pro zpracování dalších částí práce. Představují pro mě hranici při posuzování, jaké oblasti lze v praxi ČR ztotožňovat se strukturální politikou.

Na základě analýzy nákladů a přínosů jsem si vytvořila obecnou metodiku hodnocení strukturální politiky, jejíž závěry se pro mě stávají nástrojem, jak pro zhodnocení situace v oblasti strukturální politiky v českém prostředí, tak pro zhodnocení Revitalizačního programu.

V praktické části práce stručně analyzuji jednotlivé oblasti působení české strukturální politiky, které jsou v souladu s nadefinovanou teorií a vymezuji její institucionální rámec. Podle metodiky hodnocení vyvozuji slabiny a problémy vztahující se ke strukturální politice v ČR.

Poslední část práce je zaměřena na zhodnocení Revitalizačního programu, který byl schválen vládou ČR v roce 1999 a jeho smyslem byla pomoc při restrukturalizaci vybraným podkapitalizovaným průmyslovým podnikům. Revitalizační program představuje typický případ průmyslové politiky podpory poražených. Na příkladu konkrétního programu jsem tedy analyzovala strukturální politiku ČR, čímž jsem dosáhla detailnějšího náhledu na problematiku strukturální politiky. Tímto však práce ztrácí na komplexnosti.

Pro naplnění vytyčeného cíle používám téměř ve všech kapitolách metodu analýzy, na jejímž základě se jednotlivé části práce stávají předmětem dalšího zkoumání. V druhé a poslední kapitole se nejvíce prolínají metody indukce a dedukce, jež jsou vzájemně provázány. Dále jsou použity metody deskripce, abstrakce a komparace.

11

1 STRUKTURÁLNÍ POLITIKA 1.1 Definice strukturální změny Pojem struktury se v ekonomice používá k charakteristice vnitřního členění určité ekonomické veličiny.1 Nejčastěji se strukturou ekonomiky rozumí struktura sektorová, odvětvová, podle velikosti firem, podle vlastnictví, zaměstnanosti nebo podle regionů.

Struktura a její změny jsou sledovány zejména u makroekonomických veličin, např. u hrubého domácího produktu. Pro ekonomický růst je charakteristická nerovnoměrnost, kdy rostou pouze některá odvětví, jiná stagnují, další ztrácejí konkurenční výhodu a postupně zanikají.2 Struktura ekonomiky tedy není neměnná, každý hospodářský vývoj je, zejména v delším období, spojen se strukturálními změnami.3 Tyto změny vyvolávají pohyb výrobních faktorů, které se přesouvají z upadajících odvětví do odvětví rozvíjejících se. Klíčovým prvkem je pružnost výrobních faktorů, která určuje, jak rychle se nabídková strana ekonomiky přizpůsobí novým podmínkám. Naopak nízká mobilita výrobních faktorů, zejména pracovní síly umocňuje odpor vůči změnám. Strukturální změny jsou předpokladem pro efektivní alokaci zdrojů v hospodářství, a proto jsou z hlediska makroekonomického velice žádoucí.4 Pro mikroúroveň ale znamená proces strukturálního přizpůsobení náklady pro pracovníky, manažery a vlastníky kapitálu, kteří byli angažováni v útlumovém odvětví. V případě, že je strukturální pokles velmi silný a odvětví má vysoký podíl na produkci či zaměstnanosti daného regionu, dochází ke strukturální krizi.5

Podněty ke strukturálním změnám přicházejí jak z poptávkové, tak z nabídkové strany ekonomiky. S růstem disponibilního důchodu se prosazují změny ve struktuře poptávky, která se přesouvá vlivem změny preferencí spotřebitelů k novým kvalitnějším výrobkům a službám. Změny ve struktuře spotřebitelské poptávky se pak přenáší do změn poptávky po investičních statcích. Dalšími faktory, které představují impulz pro změnu struktury poptávky jsou změny ve struktuře obyvatelstva (např. stárnutí obyvatel) a změny relativních cen. 1

Urban 1994, str. 81 Slaný, Franc 2004, str. 81 3 Urban 1994, str. 81 4 Slaný, Franc, str. 81 5 Tomeš in Slaný a kol. 2003, str. 205 2

12

Podnět ke změnám ve struktuře nabídky dává technický a technologický pokrok, který se projevuje v inovacích. Jedná se o činnost podniků, které jednají buď nezávisle nebo reagují na tržní podněty.6 Přesuny ve skladbě nabídky jsou důsledkem hledání nových výrobků a technologií. Inovační aktivita předpokládá dodatečné zdroje k investování a také ochotu podstoupit riziko omylu. Nové produkty a nové postupy znehodnocují starší výrobní metody. Jsou-li trhem přijaty, zajišťují dynamickému podnikateli po určitou dobu monopolní postavení.7 Oba výše uvedené podněty vychází z vnitřního prostředí ekonomiky.

Kromě těchto vnitřních impulzů působí na strukturální změny i podněty přicházející z vnějšího ekonomického prostředí. K nejvýznamnějším patří změny světových cen rozhodujících výrobních vstupů, změny konkurenčních podmínek na světovém trhu (např. proces deindustrializace ve vyspělých zemích) a pohyby směnného kurzu.8

Strukturální změny jsou vždy spojeny s většími či menšími náklady a vynucují si adaptaci výrobních faktorů, často celých odvětví, případně regionů na nové ekonomické podmínky vyvolané změnami ve struktuře poptávky nebo nabídky. Jenom tehdy, daří-li se dynamiku strukturálních změn udržovat na patřičné úrovni, má země předpoklady, aby si zachovala konkurenční postavení ve skupině vyspělých zemí. Vyspělé země se mohou vyhnout strukturálním krizím nebo zmírnit jejich následky zejména tehdy, udržují-li příznivé podmínky pro trvalý přísun vědeckotechnických poznatků a jejich aplikaci.9

Schopnost přizpůsobení jako zdroj konkurenční výhody v rozhodující míře ovlivňuje proces přizpůsobení, tedy rychlost, rozsah, náklady a zaměření strukturálních změn, které tvoří nedílnou součást i předpoklad hospodářského a sociálního rozvoje.10

Klíčové strukturální změny probíhající globálně v posledních desetiletích jsou rostoucí úloha technologicky průlomových odvětví, deindustrializace vyspělých ekonomik a úspěšná industrializace některých rozvojových zemí spojená s razantním pronikáním jejich exportů na

6

Paulík 2001, str. 325 Urban 1994, str. 82, 83 8 Paulík 2001, str. 325 9 Hučka 2001, str. 7,8 10 Kadeřábková in Žák a kol. 1999, str. 51 7

13

světové trhy.11 Tyto skutečnosti vedou k odlišnému charakteru strukturálních politik v jednotlivých zemích i v čase.

1. 2 Definice strukturální politiky Podle Kadeřábkové (1999) je strukturální politika souhrnem hospodářsko-politických nástrojů a opatření, kterými se stát snaží ovlivňovat schopnost a proces přizpůsobení ekonomických subjektů měnícím se strukturálním charakteristikám prostředí, v němž působí. Hospodářskopolitická opatření mohou zpomalovat nebo urychlovat působení tržních mechanismů v procesu strukturálního přizpůsobení. Faktem je, že snahu o nápravu tržních selhání mohou od žádoucího cíle odklonit netržní selhání, která jsou důsledkem státních zásahů. Jakákoli hospodářsko politická podpora či upřednostnění jedné aktivity či skupiny ekonomických subjektů je současně spojena s náklady příležitosti, protože zdroje vynaložené na realizaci podpůrného opatření jsou získávány na úkor jiných skupin ekonomických aktérů.12

Strukturální politika je ve vyspělých ekonomikách známým pojmem. Její působení zasahuje do různých oblastí ekonomiky. Těmito oblastmi je průmysl, zemědělství, jednotlivé regiony, doprava a jiné. Jedná se o zásahy státu do „čistého trhu“ a otázkou je, zda jsou tyto zásahy žádoucí, či ne a do jaké míry by se měl stát angažovat v procesu strukturálního přizpůsobování. Aktivní strukturální politika je často odůvodňována existencí tržních selhání, která je nutno napravit. Těmito selháními se rozumí veřejné statky, externality nebo rostoucí výnosy z rozsahu. Dalším důvodem, proč má vláda zájem provádět aktivní strukturální politiku je skutečnost, že přenechání volnosti působení tržních sil může vést v důsledku k sociálním nerovnostem a tedy k sociálně politickému napětí. Vláda proto bude mít zájem provádět aktivní strukturální politiku např. v případě, že dojde v určitém odvětví ke strukturální krizi a bude hrozit vysoká nezaměstnanost v regionu. Ta je totiž z politického hlediska velice nežádoucí, protože by mohla pro vládnoucí stranu způsobit odliv voličů. Vláda se musí snažit o naplnění přijatých politických cílů ve svém období a od toho se odvíjí i podoba strukturální politiky.

Konkrétní formy strukturální politiky v principu odrážejí volbu mezi trhem a státními zásahy. Stát bude hrát v hospodářství aktivnější úlohu, pokud tržní selhání brání hladkému strukturálnímu přizpůsobení, především přesunu zdrojů do aktivit s růstovým a rozvojovým 11 12

Kadeřábková in Politická ekonomie 1998 Kadeřábková in Politická ekonomie 1998

14

potenciálem. Realizace strukturální politiky by měla být vždy spojena s úvahou o výši nákladů a přínosů řešení tržních selhání a mělo by být konzistentní s charakteristikami daného sociálního a ekonomického systému. V zásadě není rozhodující, zda bude při realizaci strukturální politiky upřednostněna slabší či silnější úloha státu, pokud budou mít uplatňovaná hospodářsko politická opatření systémový charakter. Právě nesystémová opatření jsou příčinami obtíží při realizaci strukturálních politik a vedou mnohdy ke zcela jinému naplnění než bylo původně plánováno.13

Kadeřábková (1998) uvádí, že stát může nahradit neefektivní výsledky trhu efektivními opatřeními, ale pokud stát nedisponuje dokonalými informacemi, nebude schopen realizovat efektivní strukturální politiku a státní zásahy spíše zhorší, nežli zlepší situaci.

Strukturální politika bude v důsledku vždy pragmatická, protože bude volit nástroje a míru jejich uplatnění v závislosti na konkrétní situaci. Je proto zřejmé, že strukturální politiku lze realizovat pouze v určitých společensko politických podmínkách.14

1.3 Ekonomické teorie a strukturální politika V této kapitole bych chtěla analyzovat přístup nejvýznamnějších ekonomických škol 20. stol. k problematice strukturální politiky. Hlavní rozdíl spočívá v tom, jak jednotlivé proudy nahlíží

na

fungování

tržního

mechanismu,

zda

se

přiklání

k liberálnímu

nebo

intervencionistickému přístupu.

1.3.1 Keynesiánská ekonomie Keynesiánský přístup vychází především z nové ekonomické teorie Johna Maynarda Keynese a představuje skutečný počátek hospodářské politiky, která zaznamenala svůj rozkvět hlavně ve druhé polovině 20. stol. Keynesiánci uznávají, že koordinace aktivit prostřednictvím trhu je hlavním mechanismem a že soudobá společnost dosud nenalezla alternativní systém, který by tento mechanismus nahradil. Zdůrazňují však, že vedle toho existuje řada sfér, kde tento mechanismus selhává, a proto hledají nápravu v hospodářské politice státu.15 Dochází k ústupu od neviditelné ruky trhu k viditelné ruce státu. Potřeba stimulace agregátní poptávky 13

Kadeřábková in Politická ekonomie 1998 Paulík 2001, str. 326 15 Hučka 2001, str. 10 14

15

je zdůvodněna tím, že ekonomika sama není schopna vytvářet si dostatečnou agregátní poptávku, proto nejsou plně využívány disponibilní výrobní faktory a dochází k nedobrovolné nezaměstnanosti.16

Strukturální problémy ekonomiky keynesiánci interpretují jako nedostatečnou pozitivní restrukturalizaci a nedostatečný inovativní rozvoj hospodářství způsobené absencí strukturální politiky vlády. Proto jsou nutné přímé zásahy centrálních orgánů do hospodářské struktury.17 Keynes byl zastáncem programů veřejných investic jako opatření pro boj s nezaměstnaností. Někteří postkeynesiánci kladou důraz na význam průmyslové a regionální politiky, jež by měly být zařazeny do rámce indikativního plánování.18

Keynesiánská strategie strukturální politiky je charakterizována jako intervencionistická a klade si dva základní cíle:


Umožnit odvětvím postiženým strukturální krizí postupnou adaptaci rozloženou do delšího období, zmírnit tržní tlaky a jejich působení zpomalit.




Podporovat vytváření výrobních příležitostí v odvětvích s poměrně jistou růstovou perspektivou. Jedná se o nová odvětví náročná na vědu a výzkum, pro něž se mají překonat bariéry jejich rozvoje a urychlit dynamiku inovační činnosti v celé ekonomice.19

1.3.2 Konzervativní ekonomie Většina směrů konzervativní ekonomie, kterými se budu zabývat, vychází z přesvědčení, že trhy disponují dostatečnými samoregulačními silami, které navrací tržní ekonomiku do rovnovážného

stavu. Nastínit

bych

chtěla

přístup

Rakouské

školy,

Monetaristů,

a Ordoliberálů.

Rakouská škola se odlišuje od jiných směrů svým důsledným a jednoznačným liberalismem. Platí to zejména pro Ludwiga von Misese a Friedricha A. von Hayeka, kteří se proslavili svou nekompromisní obhajobou liberalismu, soukromého vlastnictví a odmítání všech forem etatismu. Státní zásahy jsou podle nich příčinou veškerých ekonomických potíží. Rakušané patří k zapřisáhlým odpůrcům ekonomické teorie J. M. Keynese. Naprosto nepřijatelná byla 16

Holman 2005, str. 352, 410 Hučka 2001, str. 11 18 Holman 2005, str. 408, 411 19 Hučka 2001, str. 11 17

16

pro rakouskou školu keynesiánská politika plné zaměstnanosti, protože sklouzává k stále intenzivnějšímu státnímu intervencionismu a jejím důsledkem je pádící inflace. Hayek vychází z toho, že v ekonomice vzniká nesoulad mezi strukturou poptávky a rozdělením výrobních zdrojů mezi jednotlivé výroby. Trhy odstraňují tento strukturální nesoulad tím, že některá odvětví zaměstnance propouští a jiná je naopak přibírají. V Hayekově pojetí má tedy nezaměstnanost strukturální povahu.20

Monetarismus je spojován s chicagskou školou a stal se základním proudem konzervativního směru ekonomie v 70. letech 20. století. Ústřední osobností od vzniku až do současnosti byl Milton Friedman, který úzce navazoval na Misese a Hayeka.21 Monetariské byli taktéž tvrdými odpůrci keynesiánské hospodářské politiky.22 Byli inspirováni rakouskou školou, to je vedlo k odmítání přílišného zasahování státu do ekonomického vývoje, důraz kladli na automatické tržní mechanismy.23 Pozornost hospodářské politiky se obrací k podpoře agregátní nabídky formou podpory soukromého sektoru tak, aby byla garantována svoboda vlastnických práv a tvorba konkurenčního prostředí.24 Hospodářská politika v pojetí Monetaristů má podobu stálých pravidel, která tvoří stabilní rámec pro působení tržních sil. Jedním z pravidel je pravidlo stálého tempa růstu peněžní zásoby, podle něhož by peněžní zásoba měla růst proporcionálně s růstem potenciálního produktu.25

Ordoliberalismus (freiburská škola) vznikl ve 30. letech 20. století na univerzitě ve Freiburgu jako kontinentální protikeynesiánská reakce. Hlavním představitelem této školy byl Walter Euchen. Pojem ordoliberalismus naznačuje spojení svobody a řádu, nejedná se o klasický laissez faire. Ordoliberálové zdůrazňují upevnění svobody a zabránění zneužití státní moci prostřednictvím řádu. Vychází z názoru, že stát má vytvářet hospodářský řád, který nelze ponechat spontánní evoluci. Hospodářská politika státu má být zaměřena na vytváření všeobecných rámcových podmínek pro fungování tržní ekonomiky. Stát musí vytvořit takový právně institucionální řád, který zabezpečí základní hospodářské svobody jednotlivců, ochrání jejich vlastnická práva a zabezpečí dodržování smluv.26 Hospodářská politika by měla co

20

Holman 2005, str. 239, 257, 261, 265, 266 Fuchs, Lisý 2002, str. 175 22 Slaný, Franc 2004, str. 20 23 Slaný, Žák 1998, str. 19 24 Slaný, Žák 1998, str. 19 25 Slaný, Franc 2004, str. 20 26 Holman 2005, str. 342, 343 21

17

nejméně omezovat ekonomickou svobodu a prostřednictvím antimonopolního zákonodárství podporovat hospodářskou soutěž.27

1. 4 Přístupy ke strukturální politice Přístupy

ke

k ovlivňování

strukturální

politice

a

odpovídající

hospodářsko-politická

doporučení

procesu strukturálního přizpůsobení odrážejí odlišný pohled na schopnost

tržního mechanismu generovat a řídit proces přizpůsobení. V důsledku těchto odlišných pohledů lze rozdělit přístupy ke strukturální politice na liberální, podpůrný, aktivní a strategický.28




U liberálního přístupu se vychází z předpokladu dokonalosti informačních toků, efektivnosti tržního alokačního mechanismu a maximalizace celkového blahobytu sledováním individuálních zájmů. Trhy samy pobízejí producenty k efektivnosti a koordinují individuální rozhodnutí. Úloha strukturální politiky se omezuje na zlepšování všeobecného rámce, v němž se odehrávají ekonomické aktivity a na podporu automatického procesu strukturálního přizpůsobení. Politická opatření jsou zaměřena na vytváření zdravých a otevřených konkurenčních trhů. Tohoto cíle lze dosáhnout omezením státní aktivity, snížením zdanění, nahrazením veřejného vlastnictví soukromým a odstraněním dotací. V takovém prostředí není místo pro stát jako ekonomického aktéra, protože jeho zásahy do cenového mechanismu způsobují neefektivnosti.




Podpůrný přístup sdílí s liberálním přístupem víru v nadřazenost tržních sil, ale předpokládá i některá omezení trhu jako alokačního mechanismu. Proces přizpůsobení strukturálním změnám mohou ztěžovat nedostatečné informace (zvláště při rychlé změně technologií), averze vůči riziku, externality otevírající mezeru mezi soukromými a společenskými náklady a užitky, nedostatečná konkurence a bariéry vstupu, nevymahatelnost poplatků za veřejné statky a uměle uzavřené exportní trhy a dotované dovozy (dumping). Podpůrný přístup doplňuje tržní mechanismus nápravou identifikovatelných tržních selhání, která musí být přesně zdůvodněna.

27

Slaný, Franc 2004, str. 21 V této kapitole vycházím především z Kadeřábkové in Politická ekonomie 1998 a z Žáka 1999 Hospodářská politika II., str. 62 - 64 28

18




Aktivní přístup prosazuje širší vládní zásahy, které nejen doplňují trhy v případě selhání, ale mění i výsledné rozdělení zdrojů, které je výsledkem aktivit soukromých subjektů. Opatření strukturální politiky v případě aktivního přístupu jsou motivována zájmem o zaměstnanost, stav platební bilance, rozsah sociálních služeb či dokonce rozdělení bohatství, tedy o náklady tržních výsledků, které nejsou ze sociálního a politického hlediska přijatelné. Hospodářsko politická opatření bývají často zaměřena na specifická odvětví a firmy – tlumí úpadek nekonkurenceschopných odvětví, finanční podporu restrukturalizace vybraných odvětví a firem, ochranu trhu před vnější konkurencí, vyrovnávání regionální nerovnosti v rozdělení zaměstnanosti a důchodu a další.




Posledním přístupem ke strukturální politice je strategický přístup, který vychází z odlišení statického a dynamického pojetí konkurenční výhody. Ve statickém pojetí trhy spíše odrážejí a posilují stávající mezinárodní rozdělení faktorového vybavení, zatímco dynamické pojetí předpokládá možnost jeho aktivního ovlivňování ze strany intervencionistické vlády. Soukromé kapitálové trhy inklinují ke krátkodobému horizontu a odmítají rizika financování inovačních procesů s dlouhými realizačními lhůtami a nejistými perspektivami. Konkurenční výhoda ve velké míře závisí na úsporách z rozsahu, rychlosti učení a technologických inovacích, které strukturální politika může ovlivňovat zvyšováním kvality vzdělávání, zvyšováním kvalifikace pracovní síly, politikami modernizace kapitálu, podporou inovací a šíření nových technologií v ekonomice. Strategický přístup tedy cíleně vytváří národní dynamickou konkurenční výhodu.

Je nutné připustit, že liberální přístup ke strukturální politice pravděpodobně zůstane teoretickou vizí, která může pouze sloužit jako kompas pro strukturální politiku jakékoliv vlády.29 Soudobá podoba strukturálních politik v EU, včetně České republiky, se uchyluje spíše k aktivnějšímu přístupu, jehož smyslem je protekcionismus a intervencionismus.

29

Hučka 2001, str. 20

19

1.5 Typy strukturální politiky Konkrétní podobu strukturální politiky lze shrnout do tří typů: podpora poražených, vybírání vítězů a nové strategie strukturální politiky. Která z nich je v dané ekonomice nejvíce uplatňována záleží na podnětech ke strukturálním změnám a na časovém hledisku, které hodnotíme. Strategie podpory poražených a vybírání vítězů jsou často označovány jako tradiční strategie strukturální politiky, které jsou charakteristické svou intervencionistickou a selektivní povahou hospodářsko-politických opatření. Nové strategie strukturální politiky se začaly prosazovat od 80. let 20. století jako kritika výsledků tradičních strategií.

1.5.1 Podpora poražených Předmětem zájmu jsou tzv. útlumová odvětví nebo určité oblasti postižené strukturální krizí, kde hrozí rostoucí nezaměstnanost a často útlum celých oblastí. To s sebou přináší rostoucí sociální napětí.30

Strukturální politika podpory poražených může nabývat dvou forem.

Zaprvé se může jednat o pomoc životaschopné firmě, která se potýká s dočasnými finančními obtížemi. Zadruhé lze pomoci firmě, jejíž záchrana nemá vyhlídky na úspěch možností postupného uzavírání, čímž je poskytnut čas pro přeškolení pracovní síly a rozvoj nových firem. Zatímco na jedné straně tržní síly mohou vést k rychlému zhroucení firmy nebo odvětví, ostatní trhy absorbují uvolněné zdroje velmi pomalu.31

Forma vládní pomoci potencionálně životaschopné firmě při řešení dočasných obtíží je však diskutabilní. Podporu by totiž měly nabídnout především finanční trhy, pokud jsou přesvědčeny o přechodnosti problémů, případně by měly další firmy v odvětví rozpoznat využitelnou poptávku a upadající firmu převzít. Státní podpora většinou nedokáže povzbudit zvýšení efektivnosti, protože umožňuje přežití neschopného vedení a oslabuje tlak na přizpůsobení managementu a odborů strukturální změně. Vyjednávání s vládou se může stát atraktivnější cestou ke zvyšování zisků než úsilí o odstranění neefektivností uvnitř firem.32

Strukturální politika podpory poražených si klade za cíl zmírňování sociálních tvrdostí, udržení zaměstnanosti a zpomalení adaptace na nové podmínky. K opatřením tohoto druhu se 30

Urban 1994, str.86 Kadeřábková in Žák a kol. 1999, str. 65 32 Kadeřábková in Žák a kol. 1999, str. 65, 66 31

20

nejčastěji přistupuje pod tlakem určitých sociálních nebo zájmových skupin. Zvláště pokud zaměstnanci postižených odvětví představují nezanedbatelný voličský potenciál, bývají politikové ochotni prosazovat transfer prostředků v podobě přímých nebo nepřímých dotací ve prospěch určitých odvětví. To ale znamená, že určitá skupina podnikatelů a zaměstnanců je preferována na úkor jiných.33 Finanční prostředky jsou přesouvány od úspěšných subjektů k neúspěšným a ztrátovým a dochází tak k znevýhodnění nepodporovaných odvětví. Proces zpomalování adaptace může někdy vést k plýtvání finančních prostředků, protože ne vždy dochází ke zlepšení situace. Navíc je tato politika zaměřena spíše na velké podniky a významná odvětví, která mají větší zkušenosti s lobováním pro státní podporu a těší se větší publicitě než malé firmy.

Strukturální strategie podpory poražených, která si klade za cíl dané struktury po delší dobu zachovat, je velmi náročná na zdroje ze státního rozpočtu. Jejich rozdělení bývá předmětem boje, v němž většinou převažují jiné zájmy než ekonomické.34 Je proto nutné, aby existovala jasná pravidla hry, kdy bude zřejmé, komu se pomůže a za jakých okolností, aby se ze strukturální politiky nestal nástroj kupování voličských hlasů.35

Je nutné si uvědomit, že strukturálně politická opatření, která se snaží přibrzdit působení tržních sil, nemohou zabránit tomu, aby se hospodářské struktury postupně nepřizpůsobovaly požadavkům trhu.36 Je tedy na místě zamyslet se nad tím, zda politika podpory poražených je žádoucí a zda neznamená jen plýtvání veřejnými financemi.

Ve většině vyspělých zemí se v posledních desetiletích v krizi ocitl především loďařský průmysl, automobilový průmysl a těžký průmysl – těžba uhlí, výroba oceli, hutnictví a jiné, protože výroba těchto komodit byla přesunuta do nově industrializovaných zemí, které byly schopny vyrábět s nižšími náklady ve srovnatelné kvalitě.

1.5.2 Vybírání vítězů Tradiční strukturální politika se neomezuje pouze na centrální zásahy při vzniku strukturálních krizí, ale snaží se působit na ekonomickou strukturu také ze strany nabídky.37 33

Urban 1994, str. 87 Urban 1994, str. 87 35 Tomeš in Slaný a kol. 2003, str. 207 36 Slaný, Franc 2004, str. 82 37 Paulík 2001, str. 332 34

21

Při této strategii se vláda snaží identifikovat obory s vysokou potenciální růstovou dynamikou a jejich podporou zvýšit konkurenceschopnost a růst dané země. Jde zejména o podporu výzkumné a inovační činnosti, od níž se očekává, že průběh strukturálních změn usnadní a urychlí.38 Hlavním argumentem této politiky je názor, že tržní mechanismus v určitých fázích vědeckotechnického rozvoje selhává. Vědeckotechnický poznatek, který se odráží v inovacích nemusí být vždy trhem plně akceptován a honorován. Investice do výzkumu a vývoje mohou u soukromých subjektů narazit na řadu překážek vzhledem k velkému riziku a dlouhé a nejisté návratnosti.39 Pokud se rentabilita investic poměřuje krátkým obdobím, bude to odrazovat podniky od výdajů na určité obory výzkumné činnosti, protože jejich pozitivní přínos se může dostavit až po delším období. A nakonec u inovační činnosti jde také o to, aby se nové vědeckotechnické poznatky co nejvíce rozšířily. Všechny tyto argumenty se uvádějí ve prospěch státní podpory výzkumné a inovační činnosti. Ta má zaručit, že inovace, které by se zhodnotily až v delším časovém období a které nemají naději na realizaci, ať už kvůli krátkému časovému horizontu soukromých podniků nebo kvůli nedostatku finančních zdrojů na jejich straně, budou nakonec uskutečněny.40

V mnoha zemích byla politika vybírání vítězů zaměřující se na nové technologie uplatňována v 80. letech 20. století. Jednalo se především o vývoj nadzvukových letadel, vývoj technologií umožňujících úsporu surovin a energie, jaderný výzkum, vývoj kosmického průmyslu a jiné. Vládní podporou výzkumné a inovační činnosti jsou překonány bariéry na straně soukromých subjektů a je tak otevřena cesta nepřetržitému procesu inovací, jež dávají impulz strukturálním změnám.41

Státní podpora při výzkumné a inovační činnosti mnohdy nestačí, proto vláda podporuje, hlavně daňovým zvýhodněním tzv. rizikový kapitál (venture capital), na němž se podílí celá řada podniků a finančních institucí.42 Rozdělení rizika mezi větší počet účastníků vkládajících své kapitály do mnoha oborů s nejistým výsledkem umožňuje snížit obavy z případného neúspěchu. V počátečním období nese tento kapitál velké riziko, ale je-li inovace přijata trhem, lze očekávat vysoké zisky z předpokládaného růstu podniků a z výhodného prodeje akciového podílu.43

38

Slaný, Franc 2004, str. 82 Paulík 2001, str. 332 40 Urban 1994, str. 88 41 Urban 1994, str. 89 42 Slaný, Franc 2004, str. 82 43 Urban 1994, str. 89 39

22

Politika vybírání vítězů ale naráží na zásadní problémy, kterými jsou nejistota a informační náklady vlády při určování potenciálních růstových oborů a tržních trendů. Je zřejmé, že podpora firem v upřednostňované oblasti nemůže být realizována plošně, proto by měly být podporovány pouze vybrané firmy. Otázkou ale zůstává, jak je identifikovat. Podporu by sice mohly získat pouze ty firmy, které dosáhly dobrých výsledků již v minulosti, nicméně minulé úspěchy nezaručují jejich dosažení i v budoucnosti. Navíc není jisté, zda mezi podporovanými firmami je skutečný vítěz. Nutno konstatovat, že při provádění této politiky mají naději správně identifikovat růstové obory spíše subjekty úzce spjaté s určitou aktivitou, nežli vládní instituce. Významným problémem je značné plýtvání veřejných zdrojů v případě neúspěšnosti projektu.44

1.5.3 Nové strategie strukturální politiky V přístupu ke strukturální politice se stále více prosazuje názor, že by se měla zaměřit na vybudování a udržování systémových podmínek a postupů, za nichž hospodářské subjekty dostávají prostřednictvím trhu nedeformované signály k efektivnímu využívání výrobních faktorů. Důvodem pro toto konstatování jsou zkušenosti předchozích desetiletí, které značně snížily kredit tradiční strukturální politiky, která často zasahuje proti logice trhu.45

Strukturální politika je v tomto případě zaměřena na zlepšování tržního rámce, v němž fungují ekonomické subjekty. Cílem systémových postupů je zvyšování mobility pracovního trhu, podpora vzdělání a zlepšování dlouhodobé perspektivy zaměstnanosti, aby nedocházelo k odporu vůči strukturálním změnám. Nové strategie se snaží o přesné vymezení vlastnických práv, posilování konkurence např. eliminací institucionálních bariér vstupu nových firem a o odstranění všech forem protekcionismu.46 Konkurenční prostředí, pokud je udržováno a pěstováno, vytváří optimální rámec pro neustálé změny hospodářské struktury, které se tak prosazují přirozenou cestou. Podniky vystavené mezinárodní konkurenci vykazují zpravidla vyšší přírůstky produktivity práce a čilejší inovační aktivitu na rozdíl od podporovaných a ochraňovaných podniků. Konkurenční mechanismus, jehož tlak je umocněn v otevřené ekonomice, způsobuje, že výrobní faktory se přesouvají do ziskově výnosných odvětví. Tím zároveň zabezpečuje optimální odvětvovou, sektorovou a regionální strukturu.47

44

Kadeřábková in Politická ekonomie 1998, Kliková – článek Efektivnost trhů, CES VŠEM Urban 1994, str. 90 46 Kadeřábková in Žák a kol. 1999, str. 67 47 Urban 1994, str. 90, 91 45

23

Jak udržování systémového rámce, tak posilování konkurenčního prostředí v rámci nových strategií strukturální politiky se však neomezuje pouze na trh výrobků, jak tomu bylo v případě tradiční strategie strukturální politiky. Jde také o trhy výrobních faktorů s cílem posílit jejich mobilitu a adaptabilitu a konečně o státní sektor s cílem odstranit zásahy vlády prováděné jeho prostřednictvím do strukturálních změn a postavit činnost státního sektoru na efektivní základ. Je tedy patrné, že takto pojatý nový směr strukturální politiky je mnohem širší než u tradiční strategie, která se soustřeďovala výlučně na oblast průmyslu a trh výrobků. Od této strategie se vyžaduje, aby byly přehodnoceny dosavadní přístupy strukturální politiky vůči zemědělství, průmyslovým odvětvím, aby byly odstraněny rigidity na trhu výrobních faktorů a hlavně aby se přísně uplatňovala ve veřejném sektoru zásada poměřování nákladů a výnosů.48

1.6 Nástroje strukturální politiky Při provádění praktické strukturální politiky používá vláda rozsáhlý rejstřík plošných i selektivních nástrojů. K nejdůležitějším patří:

48 49




dotace




daňová zvýhodnění




snadnější přístup k úvěrům




regulace cen




speciální fondy




licence




vývozní a dovozní kvóty




státní zakázky




ochranná či preferenční cla




mimotarifní překážky




vyrovnávací platby




prémie49




bezplatné poskytování informací




záruky a garance

Urban 1994, str. 91-93 Slaný, Franc 2004, str. 83

24

Dotace představují příspěvky ze státního rozpočtu, které přímo či nepřímo zvýhodňují podniky a za které vláda nezískává žádný ekvivalent v návratnosti a které jsou vynakládány za účelem tržního výsledku dotovaných podniků.50 Daňová zvýhodnění mohou mít podobu snížení daňového základu, snížení daňové sazby, odložené splácení daní atd. a představují tak podporu např. pro inovující podnikatelské subjekty, které se zabývají výzkumnou a vývojovou činností, pro podniky, jejichž aktivity jsou šetrné k životnímu prostředí a další. Významné pojítko mezi soukromým a státním sektorem představují státní zakázky. Vládní subjekty nakupují statky a služby, které potřebují při poskytování svých veřejných statků, jako je vzdělávání, obrana, infrastruktura či zdravotnictví. Tyto vládní nákupy jsou prováděny formou veřejných zakázek a představují velkou část hrubého domácího produktu země.51

Při hodnocení efektů strukturální politiky spatřuji problém u některých nástrojů státní pomoci, protože některé z nich nelze zachytit ve výdajích veřejných rozpočtů (daňová zvýhodnění, záruky za úvěr).

Některé nástroje státu, často označované jako systémová opatření, mají plošný charakter působící na všechny subjekty. Lze mezi ně řadit činnost, kdy stát může regulovat nebo liberalizovat ceny, monopolizovat či liberalizovat provádění zahraničního obchodu, stanovovat úroveň měnového kurzu na úrovni tržního kurzu, fiskální a daňovou politikou může působit na přerozdělování prvotních důchodů, monetární politikou může ovlivňovat dostupnost úvěrů apod. Většinu těchto opatření využily reformující se ekonomiky v postkomunistických zemích s cílem dosažení hospodářské stability.52

V řadě států s rozvinutou tržní ekonomikou nejsou plošné nástroje považovány za dostačující k prosazování strukturálních změn, a proto vlády uplatňují celou škálu selektivních podpor, které jsou adresovány konkrétním oborům či podnikům. Státní podpora představuje přísun prostředků, které zkreslují konkurenční prostředí podnikatelských subjektů a nemá systémový charakter.53

50

Dvořáček 2000, str. 147 http://www.vsem.cz/data/docs/gf_Bratislava, Gregorová, Šmejkal 52 Dvořáček 2000, str. 146 53 Dvořáček 2000, str. 146, 147 51

25

2 METODIKA HODNOCENÍ STRUKTURÁLNÍ POLITIKY V této kapitole se zabývám zpracováním metodiky hodnocení strukturální politiky, která se později stane vodítkem pro hodnocení strukturální politiky v ČR, zejména Revitalizačního programu českých průmyslových podniků. Základem je obecná analýza nákladů a problémů strukturální politiky a analýza přínosů strukturální politiky na příkladech Japonska a Francie. Metodika je doplněna o obecné autorovo zhodnocení.

2.1 Slabá místa a náklady strukturální politiky Pojetí a realizace strukturální politiky patří ke kontroverzním tématům jak v teoretických diskuzích, tak v praktické hospodářské politice.54 Konkrétní podoba strukturální politiky bude představovat vždy určitý kompromis na jedné straně mezi filozofií protekcionismu a intervencionismu, která v současném světovém hospodářství převládá, a na druhé straně mezi liberálním přístupem mnoha ekonomů. Faktem je, že realizace aktivní strukturální politiky je spojena s mnoha významnými problémy, kterým je nutno věnovat pozornost. Tyto problémy nelze vztahovat výhradně ke strukturálním politikám, ale spíše státní zásahy obecně zatěžují a jsou proto v realitě dnešních sociálně ekonomických systémů vzdálených ideálům dokonalé konkurence do značné míry nevyhnutelným zlem.55

Kadeřábková (1999) a Slaný (2004) upozorňují na některé problémy a slabiny strukturální politiky:

Prvním komplikujícím prvkem hospodářsko-politického rozhodování jsou nedostatečné a asymetrické informace. Stát nemá k dispozici dostatek informací ke správnému rozhodování o budoucí struktuře a dynamice ekonomiky a nachází se v informační nevýhodě ve vztahu k firmám a dalším ekonomickým subjektům. Schopnost státu provádět strukturální politiku

naráží

na

problém

prohibitivních

nákladů.

V případech

nedostatečných

a asymetrických informací je pak upřednostňováno obecnější pojetí strukturální politiky zaměřené spíše na podporu investic výzkumu a vývoje než na určitá odvětví. Otázkou ale je, zda jsou státní úředníci schopni správně odhadnout oblasti, kam by měla podpora výzkumu a vývoje směřovat.

54 55

Slaný, Franc 2004, str. 84 Kadeřábková in Žák 1999, str. 67

26

Druhá výhrada se pojí s problémem usilování o renty, tzv. rent-seeking. Získávání rent na soukromých trzích lze považovat za racionální a společensky žádoucí. Díky existenci strukturální politiky ale vzniká specifický trh se státní pomocí. Některé podniky se snaží prokázat, že právě ony splňují kritéria státní podpory a snaží se o tom příslušné orgány přesvědčit. To vede k tomu, že podpory se zmocňují nejaktivnější vyhledavači renty. Motivace k vyhledávání renty je často nepřímo závislá na míře ekonomické výkonnosti a výsledkem strukturální politiky může být místo růstu národního důchodu pokles objemu produkce znamenající národohospodářské ztráty. Třetí skupina problémů souvisí s politickoekonomickým rozměrem strukturální politiky, který otevírá prostor pro aktivizaci různých zájmových skupin, uplatňování zvláštních zájmů byrokratů a tedy i prostor pro korupci. Producenti či zaměstnanci postižení strukturální změnou se snaží ovlivňovat a přetvářet hospodářskou politiku ve svůj prospěch tak, že přesvědčují vládu o nutnosti podpory právě pro svoje odvětví. Dochází tak k prorůstání zájmových skupin do politiky. V takovém prostředí může docházet k boji jednotlivých skupin o dotace z veřejných rozpočtů. Veškeré úsilí je soustředěno na vyvíjení nátlaku na nositele hospodářské politiky místo toho, aby se subjekty snažily přizpůsobovat přicházejícím strukturálním změnám. Dalším problémem podle teorie veřejné volby je odlišnost hodnot maximalizace funkce společenského blahobytu od maximalizace funkce počtu volebních hlasů v případě politiků, či funkce maximalizace výhod spojených se zastáváním úřadu v případě byrokratů. Byrokraté disponují v podstatě monopolistickou pozicí, která je chrání před uplatněním kritéria efektivnosti. Jako racionální a maximalizující subjekty budou byrokraté prostřednictvím státu produkovat zboží a služby v množství, které přesahuje společensky optimální úroveň.

Další argumenty, zejména proti tradičním strategiím strukturální politiky, popisuje Urban (1994), který doplňuje výše uvedený výčet problémů a slabin aktivní strukturální politiky:

Závažný problém představují subvence na udržení pracovních míst, které znamenají nepříznivé důsledky ze dvou důvodů. Za prvé brání přesunu zdrojů z odvětví s nižší produktivitou do odvětví s vyšší výkonností, čímž se zmenšuje objem zdrojů použitelných k produktivnímu využití. Za druhé snižují stimuly pro samotné pracovníky těchto odvětví, aby přešli do oborů s vyšší produktivitou. Negativním efektem subvencí pak je snížení objemu i růstových výhlídek hrubého domácího produktu.

27

Dalším negativem je omezování konkurenčního prostředí vládou, místo toho, aby vláda byla subjektem, který konkurenci posiluje. Zhoubné jsou důsledky státních dotací, které jsou poskytovány dlouhodobě útlumovým odvětvím. Dotace se stávají trvalou praxí udržující přebytečné kapacity. Čím déle se taková politika provádí, tím více dochází k plýtvání veřejných financí a brzdění procesu strukturálních změn. Významný problém představuje stanovování fixních cen, které je praktikováno u zemědělských produktů v podobě minimálních cen. Důsledkem je nadbytečná nabídka na příslušném trhu, protože ceny jsou uměle udržovány na vyšší úrovni než je tržní a to vede k nepoměru mezi nabídkou a poptávkou. Tato politika brání mobilitě výrobních faktorů, které se v odvětví udržují v rozsahu, který by bez cenové regulace nebyl možný. V případě potravin dochází k plýtvání tak, že musí být často přebytky znehodnoceny. Opačným problémem je stanovování maximálních cen např. u nájemného, kdy v důsledku nižších cen než jsou tržní vzniká část neuspokojené poptávky. Nižší výše nájemného než je tržní vede k nízkým soukromým investicím do bytové výstavby, jež musí být kompenzována výdaji z veřejných rozpočtů. V důsledku politických tlaků a prorůstání různých zájmových skupin do politiky je hrozbou to, že jednou zavedená dotační politika se velice špatně odbourává, protože vždy nalezne politické reprezentanty, kteří se za ni postaví. Líbivá politika, které jde především o získání hlasů, je špatným vodítkem strukturální politiky. Významným problémem je selektivní povaha strukturální politiky, která je jen vyjádřením subjektivního přístupu, který vytváří umělou ochranu určitých oborů a podniků, zpomaluje adaptaci a deformuje tržní prostředí.

2.2 Přínosy strukturální politiky Přes všechna výše uvedená negativa, v některých případech může vést strukturální politika i k pozitivním výsledkům. V některých zemích se ukázalo působení strukturální politiky jako úspěšné. V následujících dvou podkapitolách bych se chtěla zaměřit na způsob fungování strukturální politiky

v Japonsku a Francii, neboť na příkladu obou zemí lze pozorovat

pozitivní výsledky praktické strukturální politiky na hospodářství.

28

2.2.1 Japonská strukturální politika Příkladem země, kde se strukturální politika ukázala jako úspěšná, je Japonsko. Při podpoře hospodářského růstu taženého exportem, zejména v 50. a 60. letech 20. století, hrála strukturální

a

především

průmyslová

politika

i fundamentálních nástrojů primární roli.56

v širokém

komplexu

selektivních

Toto poválečné období Japonska je často

označováno jako „hospodářský zázrak“, o čemž svědčí vysoké přírůstky HDP a celkový růst životní úrovně. O tom, co přesně je v pozadí úspěchu se vedou mezi ekonomy dlouholeté spory. Japonská hospodářská politika vyvolává nadšení na zcela opačných pólech ekonomického myšlení. Na jedné straně je vychvalována jako politika intervencionistická vzhledem k vládní průmyslové politice, využívání indikativního plánování a poměrně rozsáhlým kontrolním pravomocem, na druhé straně je poukazováno, že japonská vláda podporuje liberalizaci v hospodářství, neboť zde neexistuje významnější státní sektor, poměr státního rozpočtu k HDP je ve srovnání s ostatními vyspělými zeměmi jeden z nejnižších, zdanění je nízké a výdajová činnost vlády je poměrně omezená. Nelze ovšem popřít, že průmyslová politika této země aplikovaná na jednotlivá průmyslová odvětví, je považována za jednu z nejpropracovanějších a nejdokonalejších ve světovém hospodářství, neboť během několika desetiletí se z této válkou zdecimované země stala obchodní velmoc, největší vývozce high-tech produkce a konkurent ostatních zemí ve špičkových technologiích.57

Pro strukturu japonského hospodářství je tedy charakteristická aktivní angažovanost státu. Vztah mezi vládou a soukromým sektorem funguje téměř ideálně, neboť je založen na kooperaci a snaze najít kompromis. Dá se říci, že soukromý sektor není opatřeními vlády negativně zasažen a naopak vzkvétá. Hlavním aktérem při provádění strukturální politiky je ministerstvo obchodu a průmyslu, známé pod zkratkou MITI (Ministry of International Trade and Industry). Jedná se v podstatě o nadresortní orgán, který zastává klíčový význam při provádění japonské strukturální politiky úspěšně formující odvětvovou skladbu ekonomiky.58 MITI určuje směr rozvoje a útlumu jednotlivých odvětví, rozhoduje o přidělení prostředků odvětvím, podporuje vědecko – technický rozvoj, připravuje programy pro útlumová odvětví a vypracovává strategie pro podporu malého a středního podnikání. Důvodem, proč je japonská strukturální politika považována za jednu z nejdokonalejších je fakt, že od 50. let do poloviny 80. let 20. století japonský průmysl prodělal strukturální přeměny od pracovně náročného lehkého průmyslu přes kapitálově náročný těžký průmysl k technickému, vysoce 56

Kadeřábková in Žák a kol., 1999, str. 54 Slaný, Žák, 1998, str. 41, 45, 46; Urban, 1995, str. 125, 126 58 Urban 1995, str. 127, 134 - 140 57

29

náročnému průmyslu. Tato úspěšnost je připisována celkovému zasazení strukturální (průmyslové) politiky do vědomí celé společnosti a vytvoření systému obecně přijímanému, koncepčnímu a konzistentnímu.59 Lze konstatovat, že v Japonsku se daří prostřednictvím MITI formulovat strukturální strategii, na základě které jsou úspěšně vytipována strategická a perspektivní odvětví, do kterých směřují investice na nové technologie a zařízení a tato odvětví tvoří podstatu hospodářského růstu země. Urban (1995) uvádí, že firmy, které jsou exportně výkonné, inovují a investují do strategických odvětví, získávají finanční výhody v podobě snižování daní, odpočtu různých nákladů z daní, získávání úvěrů aj.

Strukturální politika Japonska a činnosti MITI však nejsou hodnoceny pouze pozitivně. Oponenti kritizují jak používání některých nástrojů, které neodpovídají globalizačním a liberalizačním proudům ve světové ekonomice, tak skutečné chyby a omyly, kterých se MITI dopustilo. Příkladem jsou firmy Sony a Honda, které byly původně vytipovány jako neperspektivní a nakonec se staly velmi úspěšnými i bez státních podpor.60

V posledních letech se aktivity MITI soustředí především na podporu vědy a výzkumu a zřizování vědecko-technických parků, neboť je na Japonsko díky intervencionistickým a protekcionistickým praktikám vyvíjen z vnějšího světa značný tlak na omezení těchto činností tradiční strukturální politiky.

Ačkoli se ostatní vyspělé státy Evropy či Ameriky snažily napodobit japonskou strukturální politiku a najít v ní inspiraci, tyto pokusy skončily neúspěchem. Důvodem jsou odlišné kulturní, historické, sociální a ekonomické charakteristiky Japonska. Výjimku ovšem tvoří čtyři východoasijské země (Tchaj-wan, Jižní Korea, Hong-kong, Singapur), často označované jako „tygři“, které úspěšně následovaly japonskou strukturální politiku.

2.2.2 Francouzská strukturální politika I ve Francii se díky strukturální politice, která byla realizována prostřednictvím indikativního plánování, podobně jako v Japonsku, podařilo překonat těžké poválečné období a během 50. a 60. let nastartovat ekonomický růst země. Francouzské hospodářství bylo 2. světovou válkou značně zasaženo, zaznamenalo pokles jak průmyslové tak zemědělské produkce a celkově bylo strukturálně zaostalé. Klíčové oblasti ekonomiky byly v poválečných letech 59 60

Slaný, Žák 1998, str. 47, 48 Slaný, Žák 1998, str. 48

30

znárodněny, včetně bank, pojišťoven, výroby automobilů (Renault) a dalšího průmyslu, a tak byl vytvořen prostor pro realizaci indikativního plánování. Pomocí plánované strukturální politiky byla pozvednuta a modernizována jednotlivá odvětví a zemědělství.

K realizaci strukturálních změn v průmyslu i zemědělství a k poskytování dlouhodobých půjček na financování výzkumu byl vytvořen Fond ekonomického a sociálního rozvoje, který byl součástí státního rozpočtu.61 Hlavním nástrojem strukturální politiky bylo financování investic, přičemž šlo o vlastní investice státu nebo o jejich podněcování prostřednictvím daňových úlev. Velká část finančních zdrojů byla použita k podpoře výzkumu, inovační aktivity a k uskutečnění strukturální přestavby v průmyslu i zemědělství.62

Na počátku 50. let se stala nejdříve prioritou modernizace ekonomiky, které chyběly investiční zdroje, proto v rámci investičních programů byl položen důraz na podporu vývoje šesti odvětví, jimiž byl uhelný průmysl, energetika, výroba oceli, cementu, doprava a zemědělské strojírenství. Výsledkem byl nárůst HDP o 20 %. 60. léta jsou charakteristická podporou tzv. „národních šampiónů“, velkých společností opírajících se výlučně o národní kapitál, které měly dokumentovat nezávislost Francie a její ekonomickou sílu. V 70. letech v důsledku světových událostí muselo dojít k určité změně strukturální politiky. Bylo vytyčeno 25 cílových programů, jejichž cílem bylo posílení šesti, tzv. „sektorů budoucnosti“, k nimž patřily rozvoj telekomunikací, využití oceánů, kosmický výzkum, doprava a přestavba měst, výzkum nových energetických zdrojů a elektronika. V těchto programech byly zasazeny priority státní vědeckotechnické politiky. V rámci těchto programů převzal stát odpovědnost za útlum některých odvětví (hutnictví, těžba uhlí) a naopak podporu perspektivních oborů (letecký průmysl, výpočetní technika). V 80. letech bylo stanoveno 12 prioritních programů „modernizace Francie“, jež měly zajistit technologický a kvalifikační rozvoj a pokrok v modernizaci

průmyslu.

V důsledku

postupující

internacionalizace

a

propojení

západoevropských zemí se musel změnit přístup k dosavadní strukturální politice, která již neurčuje žádné adresné úkoly, ale obsahuje dlouhodobé cíle v oblastech kosmického programu Ariane, rozvoje vlaků s velkou rychlostí a vzdělávání.63

Ačkoli se stala plánovaná forma strukturální politiky předmětem kritiky některých autorů, je nesporné, že přispěla k překonání slabin francouzského hospodářství, pozvedla strukturu 61

Fojtíková 2006, str. 30 Urban 1995, str. 64 63 Urban 1995, str. 62 - 65 62

31

ekonomiky na úroveň nejvyspělejších zemí, pomohla mobilizovat omezené zdroje a překonat investiční překážky.64 V současnosti ovšem v důsledku globalizace dochází ke změnám charakteru strukturální politiky a výše uvedená strategie národního plánování je nerealizovatelná, neboť významné podniky a odvětví působí nejen uvnitř svého státu, ale i v zahraničí a je nutné, aby se řídily jinými kritérii, než byla zakotvena v plánech. Jak uvádí Fojtíková (2006) současná strukturální politika od roku 2006 je především zaměřena na podporu malého podnikání, vědy, výzkumu a inovací. Jednotlivé programy zasahují do oblastí jako jsou digitální zpracování informací, vývoj hybridních dieselových motorů, ekologické projekty, rozvoj nových nástrojů využívaných v oblasti dermatologie a kosmetiky (Biophotonic) aj. Francouzská vláda v letech 2005 – 2010 počítá s investicemi do těchto oblastí v částce 20 mld. EUR.

2.3 Obecné zhodnocení strukturální politiky Strukturální politika je neustále předmětem sporů mezi jednotlivými skupinami ekonomů, kdy na jedné straně stojí zastánci liberálního přístupu ke strukturální politice založené na volném působení tržních sil a na druhé straně ekonomové zastávající intervencionistický přístup vést strukturu ekonomiky určitým směrem a urychlovat či zpomalovat tak působení strukturálních změn. Jak uvádí Kadeřábková (1999)65, diskuze se v této souvislosti soustřeďuje na otázku, zda samotné tržní síly vytváří dostatečně silné pobídky a záruku hladkého průběhu strukturálních změn nebo zdali určité procesy a charakteristiky ekonomického prostředí vyžadují doplnění působení tržních sil o nástroje a opatření praktické strukturální politiky při podpoře hospodářského růstu.

Obecně lze říci, že má strukturální politika jak své náklady tak i přínosy. Záleží na tom, jakým způsobem je uplatňována, za jakých podmínek a k jakým vede výsledkům. Při hodnocení strukturální politiky je nutné zohlednit časové hledisko a diference mezi jednotlivými zeměmi. Nezanedbatelný vliv představují výchozí podmínky země, tedy institucionální, sociální a kulturní prostředí a jiné ekonomické i neekonomické aspekty. V některých zemích uplatňování strukturální politiky pomohlo vytvořit strategická odvětví a nastartovat tak ekonomický růst (Japonsko, Francie) a naopak jsou země, jejichž strukturální politika je pouze cestou napodobování úspěšnějších bez vlastní vize a strategie. Důsledkem pak může být plýtvání veřejnými financemi a převaha negativních výsledků strukturální 64 65

Fojtíková 2006, str. 30, Urban 1995, str. 66 Kadeřábková in Hospodářská politika II. 1999, str. 52

32

politiky nad pozitivními. V takovém případě je pak lepší přenechat větší prostor pro působení soukromému sektoru.

Z širšího pohledu lze říci, že na strukturu ekonomiky mají dopad téměř všechna hospodářskopolitická opatření. Jak uvádí Kubíček (2006) např. změna sazby daně z příjmu změní čisté příjmy domácností, ty v reakci na to pozmění strukturu své spotřeby a to zase s určitým zpožděním ovlivní strukturu výroby a zaměstnanosti. Jednoduše řečeno, ekonomika po uskutečnění hospodářsko-politických opatření vypadá jinak než před jejich uskutečněním, má jinou strukturu, pokud se ovšem vláda nerozhodne tuto novou strukturu změnit novým opatřením.

Ze samotného názvu práce mi vyvstává otázka: „Lze současnou strukturální politiku obhájit a za jakých podmínek, či nikoliv?“ Z pohledu čistě ekonomické teorie se autorka domnívá, že je tradiční strukturální politika neobhajitelná, neboť místo vytváření příznivých podmínek pro fungování ekonomických subjektů a ochrany a posilování konkurenčního prostředí, vždy nutně svými aktivitami konkurenčnímu prostředí škodí, i když daná státní intervence vždy nemusí znamenat plýtvání veřejnými financemi. V realitě je situace poněkud odlišná a komplikovanější. Těžko lze prakticky odbourat provádění strukturální politiky a nahradit tradiční metody pouze systémovými přístupy zlepšování tržního prostředí. Na takovou strategii by nikdy žádná vláda nepřistoupila, zvláště za podmínek, kdy jsou hojně různé podoby strukturální politiky uplatňovány ve většině vyspělých i méně vyspělých zemí a navíc se těší i podpoře ze strany EU, která sama rámcově udává směr dílčích oblastí strukturální politiky. Jednotlivým státům Evropy nezbývá nic jiného, než se tomuto trendu EU přizpůsobit, jinak by zaostaly za ostatními. Zářným příkladem je společná zemědělská politika, která se stává neudržitelnou a z hlediska ekonomického je neracionální a znamená velkou zátěž a obrovské plýtvání jak veřejnými financemi tak zemědělskou produkcí, které je díky regulacím nadbytek.

Ačkoli se v učebnicích hospodářských politik uvádí, že od 80. let 20. stol. se začaly prosazovat nové strategie strukturální politiky zaměřené spíše na vytváření systémových podmínek pro fungování trhu a selektivní typy strukturální politiky v podobě podpory poražených a vybírání vítězů jsou na základě dosavadních výsledků kritizovány, v praxi tato tendence již tak zřejmá není z výše uvedených důvodů. Vlády ve většině zemí stále podporují jak významné podniky, u kterých došlo k finančním obtížím, tak výzkumné a inovační 33

činnosti, jejichž podpora se stala v posledních letech velkým trendem pod záminkou zvyšování konkurenceschopnosti země. Otázkou je, zda masivní podpora vědy, výzkumu a nových technologií v konečném důsledku opravdu povede ke zvýšení konkurenceschopnosti a k ekonomickému pozvednutí země a kdo to bude schopen změřit a nebo zda se jedná jen o předhánění jednotlivých států o to, kdo bude mít vyšší podíl výdajů na vědu a výzkum k hrubému domácímu produktu. Nezbývá tedy nic jiného, než že státní intervence zasahující do hospodářských struktur při současném nastavení strukturální politiky přijmeme, i když jsou podle názoru autorky mnohdy tzv. nutným zlem v ekonomice.

Přes všechny výše zmíněné problémy, které souvisí se strukturální politikou je nutné dodat, že za určitých podmínek může vést strukturální politika k pozitivním výsledkům, pokud má racionální cíl, tohoto cíle se podaří pomocí jasné strategie dosáhnout a současně přínosy z takového opatření převyšují náklady. Tím mám na mysli např. podporu vytipovaných strategických odvětví určitého státu, u kterých je zřejmé, že se stanou tahouny ekonomického růstu a vzhledem k investičnímu riziku soukromých subjektů je nutné, aby stát svými nástroji odvětví podporoval. Důležitou podmínkou ovšem je, aby v zemi existovalo takové strategické odvětví, které se vyplatí podporovat.

Smysl má taktéž podpora špičkových oblastí jakou jsou např. kosmický průmysl, jaderný výzkum, farmaceutický výzkum aj. Tyto oblasti jsou finančně velice náročné a bez státní podpory by pravděpodobně nemohly být dostatečně rozvíjeny a aplikovány do praxe kvůli investičním bariérám na straně soukromých subjektů. Investiční bariéry představují riziko a dlouhou dobu návratnosti investic.

Při provádění strukturální politiky hraje důležitou roli regionální rozměr, kdy vláda může dobře nasměrovanou intervencí pozvednout regiony s vysokou nezaměstnaností tím, že buď podpoří vývoj strategického odvětví nebo poskytne pomoc při restrukturalizaci útlumového odvětví, aby nedošlo k prohloubení nezaměstnanosti a rozdílů mezi jednotlivými regiony. Důležitou podmínkou je, aby existovala poptávka po produktech tohoto restrukturalizovaného odvětví, aby bylo schopno dále fungovat.

34

3 STRUKTURÁLNÍ POLITIKA V ČR 3.1 Institucionální rámec strukturální politiky ČR Na počátku transformace lze považovat za hlavní nástroje prosazování strukturálních změn v české ekonomice privatizaci a rozvoj tržních vztahů. Soustavou vhodných opatření se mělo iniciovat přirozené fungování tržních procesů. Privatizace měla zajistit nejen základní změnu vlastnické struktury, ale souběžně s tím přispět ke změnám struktury odvětví, velikostní struktury

podniků,

struktury

zaměstnanosti

i

kvalifikace

pracovníků.

V průběhu

transformačního procesu a zejména s nástupem sociálně demokratické vlády v roce 1998 došlo v hospodářské politice a tedy i v oblasti strukturální politiky k přijetí celé řady prvků mající intervencionistický charakter.66

V současnosti je hlavním nositelem strukturální politiky České republiky vláda, zejména Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo pro místní rozvoj, Ministerstvo zemědělství Ministerstvo dopravy a Ministerstvo financí. Mezi základní dokumenty, zpracované Ministerstvem financí, které se vážou ke strukturální politice patří Konvergenční program ČR na období 2006-2008 a Národní program reforem (Národní Lisabonský program na období 2005-2008), který představuje integrovaný a provázaný koncept makroekonomických politik s mikroekonomickými politikami a politikou zaměstnanosti.67

V mikroekonomické oblasti jsou jednotlivé reformy provázány a zaměřeny na opatření, která povedou k posílení a zvýšení konkurenčních výhod české průmyslové základny. Nejdůležitějšími reformními kroky je vytvoření prostředí stimulujícího výzkum, vývoj a inovace včetně jejich komerčního využití v ekonomické praxi, modernizace a rozvoj dopravních, informačních a komunikačních sítí a vytváření kvalitního podnikatelského prostředí.68

Základním dokumentem, který se týká strukturální politiky ČR a jejího dalšího směřování je Strategie hospodářského růstu ČR na období 2005 - 2013 (SHR), jejímž hlavním cílem je přiblížení České republiky ekonomické úrovni hospodářsky rozvinutějších zemí Evropské unie. K dosažení tohoto cíle zaměřuje Česká republika veřejné prostředky na podporu výrobků a služeb s vysokou přidanou hodnotou. Strategie hospodářského růstu má dvě hlavní 66

Hučka 2001, str. 45 Kliková 2005, článek Efektivnost trhů, CES VŠEM 68 Kliková 2005, článek Efektivnost trhů, CES VŠEM 67

35

úlohy. Tou první je nastavení priorit pro koordinaci hospodářské politiky pro období do roku 2013 a nasměrování prostředků ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti pro období 2007 – 2013. Druhou úlohou je zajištění komunikace v oblasti těchto priorit veřejnosti a podnikatelům pro lepší tvorbu jejich očekávání. SHR se zaměřuje na pět hlavních pilířů, na kterých podle jejích tvůrců stojí konkurenceschopnost české ekonomiky. Jsou jimi Institucionální prostředí, Zdroje financování, Infrastruktura, Rozvoj lidských zdrojů – vzdělávání a zaměstnanost a Výzkum, vývoj a inovace. Filosofie Strategie hospodářského růstu vychází z Lisabonské strategie (2000) založené na posilování ekonomického růstu a snižování nezaměstnanosti.

SHR je základním dokumentem pro hospodářské koncepce a politiky, vychází se z ní při zpracování Národního rozvojového plánu ČR (NRP) pro období 2007 – 2013, v jehož rámci klade ČR primární důraz na posilování konkurenceschopnosti jednotlivých klíčových oblastí hospodářství a ČR jako celku. Jedná se o strategický dokument, na základě něhož probíhá realizace programů financovaná z fondů EU. ČR bude mít v letech 2007 – 2013 k dispozici z evropských fondů ročně přibližně 100 mld. Kč. V NRP jsou tedy definovány jednotlivé operační programy vztahující se k dílčím oblastem strukturální politiky ČR.69

Na základě definovaných cílů a priorit NRP ČR pro programovací období 2007 - 2013 byl vymezen následující systém operačních programů:70


Operační program Podnikání a inovace




Operační program Výzkum, vývoj, inovace




Operační program Zaměstnanost




Operační program Vzdělávání




Operační program Životní prostředí




Operační program Doprava




Integrovaný operační program




Regionální operační programy




Operační program Technická pomoc




Operační program Praha – Konkurenceschopnost




Operační program Praha – Adaptabilita a zaměstnanost

69

Strategie hospodářského růstu České republiky 2005 – 2013, Národní rozvojový plán ČR 2007 - 2013 Národní rozvojový plán ČR 2007 – 2013, http://www.strukturalni-fondy.cz/uploads/old/1141122325.materi-lnrp---iii.-nrp-upraveny---str-113-a-124.pdf

70

36




Operační programy přeshraniční spolupráce




Operační programy nadnárodní a meziregionální spolupráce

V současné době ještě v mnoha oblastech dobíhají starší programy z programovacího období 2004 – 2006.

Vstupem České republiky do EU se otevřela možnost využívat prostředky evropské strukturální politiky prostřednictvím strukturálních fondů, přičemž projekty z evropských peněz musí být částečně financovány i z vlastních zdrojů, tedy z veřejných rozpočtů. Míra spolufinancování je u strukturálních fondů 25 %.

3.2 Oblasti působení strukturální politiky v ČR V této kapitole bych se chtěla zaměřit na to, jak vypadá praktická strukturální politika v ČR a v jakých oblastech působí. Pod pojmem strukturální politika jsou někdy označovány i činnosti, které podle definice nelze do problematiky strukturální politiky zahrnovat. Např. v Národním rozvojovém plánu se pojmem strukturální politika označují měnová a kurzová politika a fiskální politika. Strukturální politika je v praxi také někdy zužována pouze na průmyslovou politiku. Proto bude autorka v této části práce postupovat podle zpracovaného teoretického rámce (I. kap.).

Strukturální politiku ČR lze podle nadefinované teorie členit na následující oblasti: průmyslovou politiku, podporu malého a středního podnikání, podporu výzkumu, vývoje a inovací, dopravní politiku, regionální politiku a zemědělskou politiku. Ačkoli se politika podpory malého a středního podnikání a politika podpory vědy, výzkumu a inovací uvádějí samostatně, souvisí úzce s průmyslovou politikou a bylo by je tedy možné zařadit i jakou součást průmyslové politiky. Dílčí politiky se pokusím následně blíže analyzovat. Ke všem politikám lze říci, že rokem 2007 začíná nové programovací období do roku 2013, v rámci něhož může ČR čerpat finanční prostředky ze strukturálních fondů EU a Fondu soudržnosti. Před rokem 2007 probíhalo zkrácené programovací období 2004 – 2006. Důležitou podmínkou je, aby strukturální politika a její dílčí oblasti byly v souladu s legislativou EU.

37

3.2.1 Regionální politika Regionální politika představuje soubor intervencí zaměřených podle konkrétní situace státu a jeho regionů a podle očekávaných vývojových tendencí na podporu opatření vedoucích k růstu ekonomických aktivit a lepšímu regionálnímu rozložení v území a k rozvoji infrastruktury. Základní podmínkou je jasné definování priorit a koncentrace prostředků na tyto priority. Významným cílem regionální politiky je konvergence regionů v rámci určitého územního celku a klíčovým znakem je její selektivnost, to znamená diferenciace zaměření intervencí na podporu vybraných problémových regionů.71 Smyslem regionální politiky ČR je snaha o snižování disparit mezi úrovní jednotlivých regionů, pro které je charakteristická méně výhodná situace než v regionech ostatních. Regionální politika je chápána jako nástroj k dosažení hospodářské a sociální soudržnosti. Je koncipována v souladu s principy regionální politiky EU a de facto z ní vychází. Úkolem regionální politiky ČR na období 2007-2013 je zaměřit se na maximální využití prostředků z fondů EU. Lze říci, že pojetí regionální politiky v ČR je dosti široké, a proto vnímám regionální politiku jako základ ostatních dílčích politik, se kterými je úzce provázána. Udává směr základních priorit a ty jsou následně konkrétně realizovány na úrovni ostatních odvětvových politik.

Ústředním orgánem regionální politiky ČR je Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR), které bylo ustaveno Kompetenčním zákonem č. 272/1996 Sb. MMR je koordinátorem činností v oblasti regionálního rozvoje a správcem finančních prostředků určených k zabezpečování regionální politiky státu. Formuluje zásady regionální politiky ČR a podniká základní koncepční a realizační kroky k jejich naplnění. Zabezpečuje taktéž informační metodickou pomoc vyšším územním samosprávným celkům, městům, obcím a jejich sdružením a zajišťuje činnosti spojené s procesem zapojování územních samosprávných celků do evropských regionálních struktur. Dalším orgánem je Centrum pro regionální rozvoj ČR. Jedná se o státní příspěvkovou organizaci založenou Ministerstvem pro místní rozvoj, která již od roku 1997 aktivně podporuje regionální politiku vlády ČR. Její činnost je zaměřena na realizaci projektů schválených ke spolufinancování z prostředků EU s cílem zajistit maximální využití těchto zdrojů poskytnutých České republice, především ze strukturálních fondů. Na úrovni krajů působí v ČR celkem 18 regionálních rozvojových agentur (RRA), jejichž výčet uvádím v příloze č. 1. Jejich cílem je podporovat hospodářský 71

Strategie regionálního rozvoje ČR 2007 – 2013, http://www.mmr.cz/upload/files/Regionalni%20politika/SRR_dokument.doc

38

rozvoj v krajích a zajišťovat efektivní spolupráci veřejného sektoru s podnikatelskými subjekty na daném území. Hlavní náplní je: zajišťovat regionální programování, poskytovat služby, příprava, realizace, monitoring a vyhodnocování rozvojových projektů.72

Základním dokumentem regionální politiky ČR je v současnosti nová Strategie regionálního rozvoje České republiky pro léta 2007 – 2013 (SRR ČR) podle § 5 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, jež vznikla jako aktualizace strategie původní. Prvním koncepčním materiálem na úseku regionální politiky byla Strategie regionálního rozvoje ČR přijatá vládou v roce 2000, která vytvořila základní rámec pro formování regionální politiky komplementární s regionální politikou EU. Cílem aktualizace SRR ČR je implikace nových nařízení EU v oblasti hospodářské a sociální soudržnosti do strategie, priorit a opatření české regionální politiky. Primárně vychází SRR ČR ze Strategie hospodářského růstu ČR jako základního vládního dokumentu na období 2007 – 2013 a propojuje aspekty odvětvových hledisek s územními. SRR ČR navazuje na národní programové dokumenty, a to na Národní rozvojový plán 2007 – 2013, z něhož vychází jednotlivé operační programy a na Národní strategický referenční rámec.73

Strategie regionálního rozvoje ČR usiluje o prosazení principů dlouhodobě udržitelného rozvoje využívajícího veškerý pozitivní rozvojový potenciál České republiky. Za udržitelný je považován rozvoj založený na stabilním ekonomickém růstu při šetrném využívání přírodních zdrojů a snižování jejich měrné spotřeby, respektování kulturních a sociálních potřeb obyvatel a účinné ochraně životního prostředí. SRR ČR není dokumentem, na jehož základě budou bezprostředně rozdělovány prostředky ze strukturálních fondů, ale je východiskem pro přípravu regionálních programů rozvoje a pro formulaci regionálních přístupů v rámci sektorových a odvětvových politik a programů včetně operačních programů strukturálních fondů.74 Priority české regionální politiky jsou stanovovány s ohledem na ekonomický a lidský potenciál regionů, na vybavenost dopravní infrastrukturou, úroveň bydlení a s ohledem na životní prostředí.

Realizaci aktivit a priorit regionální politiky ČR je třeba adekvátně zdrojově zabezpečit. Finanční rámec realizace je založen na vícezdrojovém financování, jehož podstatnou složku

72

http://www.euroskop.cz/47671/clanek/regionalni-politika-cr/ http://www.mmr.cz/index.php?show=001024004003 74 Strategie regionálního rozvoje ČR, http://www.mmr.cz/upload/files/Regionalni%20politika/SRR_dokument.doc 73

39

představují veřejné rozpočty ČR, především státní rozpočet a rozpočty krajů. Dále se aktivity zaměřují na co největší posilování ostatních složek financování, tedy zdrojů poskytovaných EU. Nejvýznamnějšími zdroji jsou strukturální fondy, Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova (EAFRD), Evropská investiční banka (EIB) a další. Strukturální fondy existují dva: Evropský fond pro regionální rozvoj (ERDF), v rámci něhož jsou podporovány investiční projekty (např. výstavba silnic a železnic) a Evropský sociální fond (ESF), který slouží k financování neinvestičních projektů (např. rekvalifikace nezaměstnaných). Snaha je také vyvíjena na posilování financování ze soukromých zdrojů, ovšem tato možnost není v ČR v potřebné míře uplatňována, neboť na veřejně soukromá partnerství nejsou privátní a veřejné subjekty ani legislativní prostředí připraveny.75

V souvislosti s využíváním finančních zdrojů z předvstupních a strukturálních fondů byla podle metodiky Eurostatu zavedena jednotná klasifikace struktury území ČR - NUTS (Nomenclature Unit of Territorial Statistic). Klasifikace NUTS se využívá ke statistickému monitorování a k analýzám a komparaci sociální a ekonomické situace v regionech na srovnatelné bázi. Umožňuje jednotným způsobem vyhodnocovat údaje všech členských států. Z hlediska regionální politiky jsou nejvýznamnější NUTS II, jejichž přehled je uveden v následující tabulce. Jedná se o tzv. regiony soudržnosti a na území České republiky se jich nachází 8. Každý region soudržnosti je složen z 1 až 3 krajů (tzv. NUTS III).76 Tabulka č. 1: Přehled regionů soudržnosti (NUTS II) v ČR NUTS II (region soudržnosti) NUTS III (kraj) Severovýchod

Liberecký, Královehradecký, Pardubický

Severozápad

Ústecký, Karlovarský

Jihozápad

Plzeňský, Jihočeský

Jihovýchod

Vysočina, Jihomoravský

Střední Morava

Olomoucký, Zlínský

Moravskoslezsko

Moravskoslezský

Střední Čechy

Středočeský

Praha Praha Pramen: http://euroskop.cz/47671/clanek/regionalni-politika-cr/

75 76

http://www.mmr.cz/upload/files/Regionalni%20politika/priloha1_charakteristikapriorit.doc http://www.euroskop.cz/47671/clanek/regionalni-politika-cr/

40

Regionální ekonomická struktura je na období 2007 – 2013 rozdělena do následujících oblastí se soustředěnou podporou státu:77


strukturálně postižené regiony - tyto regiony jsou charakterizovány hlubokými strukturálními změnami, především výrazným útlumem těžkého průmyslu a masivním růstem nezaměstnanosti. Je to způsobeno nevhodnou kvalifikační strukturou nabídkové strany na trhu práce odpovídající minulé struktuře hospodářství, neadekvátní technickou a podnikatelskou infrastrukturou apod.




hospodářsky slabé regiony - vyznačují se nízkou ekonomickou výkonností spojenou s nízkými mzdami a z toho pramenící nižší úrovní, slabou ekonomickou aktivitou, vysokou nezaměstnaností, nepříznivou geografickou polohou a nerozvinutou technickou infrastrukturou.




regiony s vysoce nadprůměrnou nezaměstnaností – v těchto oblastech míra nezaměstnanosti překračuje o 25 % a více míru nezaměstnanosti ČR.

Podpora státu těmto oblastem je ponechána na úrovni okresů a v případě regionů s vysoce nadprůměrnou nezaměstnaností i na úrovni obcí s rozšířenou působností.

Lze říci, že regionální politika v ČR pojímá velmi široký okruh zájmů. Na základě prostudování SRR ČR soudím, že priority a cíle jsou definovány příliš obecně a týkají se i oblastí, které jsou řešeny podrobněji v rámci jiných politik. Strategie tak není jasně stanovena. Priority jsou zaměřeny např. na institucionální systém, na podporu podnikání, na podporu vědy a výzkumu, lidské zdroje, životní prostředí, infrastrukturu aj. Zamyslet bych se dále chtěla nad samotným úkolem regionální politiky, čímž je vyrovnávání disparit mezi jednotlivými regiony. Za podmínky, že jde o skutečně hospodářsky slabý region, ve kterém navíc např. dojde ke kolapsu významného podniku, který může náhlým nárůstem nezaměstnanosti způsobit sociální otřes, má jistě smysl, aby stát svými nástroji zasáhl a situaci v rámci regionální politiky řešil. Ovšem cíl současné regionální politiky, tak jak je definován legislativou EU, spočívá ve vyrovnávání všech regionálních rozdílů, aby byla zajištěna sociální soudržnost a rovné postavení občanů ve všech regionech. Takto stanovený cíl se mi jeví jako velice ambiciózní, nereálný a hlavně velice náročný na finanční zdroje. Umělé vytváření regionálního růstu budováním průmyslových zón, kam stát láká investory pomocí investičních pobídek, nepovažuji za příliš šťastné řešení, neboť není vyloučeno, že by investoři do těchto oblastí nepřišli sami. Domnívám se, že vždy bude situace taková, že budou

77

http://www.mmr.cz/upload/files/Regionalni%20politika/Pirloha_uv_560.doc

41

některé regiony vyspělé méně a jiné více, neboť je to dáno výchozími podmínkami. Negativně vnímám skutečnost, že je stát ve vytváření regionální politiky až příliš svazován politikou EU.

3.2.2 Dopravní politika Dopravní politika úzce souvisí s politikou regionální, neboť doprava sbližuje regiony a zvětšuje jejich rozsah. Doprava spojuje spotřebitele a výrobce navzájem i mezi sebou, zvětšuje tak geografickou rozlohu trhu, snižuje transakční náklady a rozšiřuje možnosti směny v tržním hospodářství.78

Smyslem dopravní politiky v ČR je zajištění kvalitní infrastruktury, to znamená údržba a modernizace stávající a výstavba infrastruktury nové. Rozvoj dopravní infrastruktury je úkolem veřejného sektoru, neboť tak je to garantováno státem formou zákona, přičemž hlavním orgánem v oblasti dopravní infrastruktury je Ministerstvo dopravy ČR (MD ČR). Koncepčním dokumentem, který stanovuje hlavní směry vývoje sektoru dopravy, je dokument Dopravní politika pro léta 2005 – 2013. Ten deklaruje, co stát a jeho exekutiva v oblasti dopravy musí učinit na základě smluv a mezinárodních závazků, co chce učinit z pohledu společenských potřeb (bezpečnost, udržitelný rozvoj, ekonomika, ekologie, veřejné zdraví) a může učinit s ohledem na finanční možnosti.79

Hlavními prioritami dopravní politiky je zajištění:


rovných podmínek v přístupu na dopravní trh




kvalitní dopravní infrastruktury umožňující hospodářský růst




financování v sektoru dopravy




dopravního sektoru




podpory rozvoje dopravy v regionech80

Priority jsou zaměřeny na jednotlivé druhy dopravy v ČR,

tedy na silniční dopravu,

železniční dopravu, leteckou dopravu, nákladní dopravu, veřejnou hromadnou dopravu osob a na vnitrozemskou vodní dopravu. Síť silnic a dálnic i železničních tratí dlouhodobě zaostávala za potřebami uživatelů a v současné době je stále z části v nevyhovujícím stavu, lze však v posledních letech pozorovat postupně zlepšující se trend. 78

Slaný a kol. 2003, str. 209 Dokument Dopravní politika ČR 2005 – 2013, http://www.mdcr.cz/NR/rdonlyres/652F57DA-5359-4AC6AC42-95388FED4032/0/MDCR_DPCR20052013_UZweb.pdf 80 http://www.mdcr.cz/cs/Strategie/Dopravni_politika/ 79

42

Mezi hlavní záměry rozvoje dopravní infrastruktury ČR v současné době obecně patří zejména dobudování sítě dálnic a rychlostních silnic, modernizace železničních koridorů a významných železničních uzlů, u vnitrozemských vodních cest zajištění kvalitních plavebních parametrů. Současně je nutné zlepšit i bezpečnost dopravy a snížit negativní dopady na občany a životní prostředí. Specifikace rozvojových potřeb vyplývá také ze začlenění dopravní infrastruktury ČR do budované transevropské dopravní sítě (TEN). Společný evropský záměr, tj. vytvoření kvalitní dopravní sítě, efektivně fungující z hlediska technických parametrů a dílčí propojitelnosti, vymezuje pro náš stát prioritní projekty a určuje základní rámec alokace zdrojů. Vzhledem k tomu, že ČR je členem EU, musí od roku 2005 vynakládat

více

finančních

prostředků

na kofinancování

investičních

akcí

než

v předcházejících letech.81

Z hlediska financování je sektor dopravy jedním z nejnáročnějších na investiční prostředky a zároveň na prostředky provozní. Pro účely financování dopravního sektoru byl zřízen mimorozpočtový Státní fond dopravní infrastruktury (SFDI) zákonem č. 104/2000. SFDI je právnickou osobou zákonem určenou pro finanční zabezpečení veřejných potřeb rozvoje, výstavby a modernizace dopravní infrastruktury a pro hospodaření s prostředky určenými pro tyto účely. Mezi příjmy fondu patří převody výnosů silniční daně, převody podílu z výnosu spotřební daně z uhlovodíkových paliv a maziv, převody výnosů z poplatků za použití vybraných druhů dálnic a převod určité části výnosů z privatizovaného majetku. Výše příjmů SFDI však neodpovídá reálným potřebám rozvoje dopravní infrastruktury, a proto je využívána i možnost podpory z evropských zdrojů, jimiž jsou Fond soudržnosti a Evropský regionální rozvojový fond a státem přijaté úvěry od Evropské investiční banky (EIB) na prioritní akce především v oblasti pozemních komunikací a celostátních drah. Finanční zdroje jsou taktéž získávány i ze soukromé sféry v rámci partnerství soukromého a veřejného kapitálu. V souladu s konvergenčním programem ČR se bilančně od roku 2006 zahrnuje do rozpočtu SFDI i finanční tok z fondů EU, neboť SFDI zabezpečuje zálohové financování a výdaj je konečnému příjemci

(tj. např. Ředitelství silnic a dálnic, Správa železniční

dopravní cesty, kraj) kryt z prostředků EU s časovým posunem.82 Autorka se domnívá, že zřízením SFDI jako mimorozpočtového fondu zde vzniká problém fiskální netransparentnosti, neboť přesuny financí do tohoto fondu v určité míře zneprůhledňují hospodaření se státními penězi. 81 82

Rozpočet SFDI na rok 2006, http://www.sfdi.cz/ Dokument Dopravní politika ČR 2005 – 2013, Rozpočet SFDI na rok 2006

43

Následující tabulka nám umožňuje pohled na to, jaké oblasti dopravní infrastruktury tvoří nejvyšší výdaje Státního fondu dopravní infrastruktury.

Tabulka č. 2 : Čerpání rozpočtu SFDI podle jednotlivých oblastí [v mil. Kč] 2001

2002

2003

2004

2005

Pozemní komunikace

15 388,5

21 858,5

25 354,5

35 363,3

29 355,5

Železnice

10 268,7

16 515,3

15 503,3

16 194,3

18 807,9

Vnitrozemské vodní cesty

268,8

504,5

355,8

312,0

302,2

Vlastní aparát SFDI

28,0

28,2

32,7

167,8

46,4

25 954,0

38 906,5

41 246,3

52 037,4

48 512,0

Výdaje celkem

Pramen:Výroční zprávy o činnosti a účetní závěrky SFDI (2001 – 2005), vlastní výpočty

Z tabulky je zřejmé, že v případě ČR jde největší množství investic do železniční a silniční dopravy, ostatní oblasti se podílí na rozpočtu z hlediska výše výdajů minimálně. Pro úplnost je nutné uvést, že kromě výdajů z rozpočtu SFDI byly ve sledovaném období do dopravní infrastruktury vloženy a proinvestovány finanční prostředky i z jiných zdrojů, např. výstavba dálnice D47 byla financována přímo ze státního rozpočtu, dále jsou to zdroje z EU, o které je do roku 2005 rozpočet SFDI očišťován.

Zvláště zajímavé je pozorovat poměr výdajů mezi silniční a železniční dopravou. Jak uvádí Tomeš a Pospíšil (2006)83 ve své studii, železnice se v českých podmínkách vyznačuje mimořádně vysokou mírou investic ve srovnání se silniční dopravou. Vzhledem k tomu, že silniční doprava dosahuje výrazně vyšších výkonů, lze ji využívat i pro individuální dopravu a objem daňových výnosů je ve srovnání s železnicemi rovněž podstatně vyšší, je takto vysoký objem investic do železniční dopravy překvapující. Nelichotivou skutečností zůstává, že České dráhy a. s. (ČD) a Správa železniční a dopravní cesty s. o. (SŽDC) jsou silně zadlužené společnosti, za jejichž závazky většinou ručí stát. Tyto závazky stát z veřejných rozpočtů hradí a platba státu není vynucována, neboť obě společnosti nejsou schopny splácet z vlastních zdrojů. Vzhledem k takto nastavenému systému obě firmy ani nemají motivaci k finanční disciplíně. Zvláště alarmující jsou ztráty ČD z osobní dopravy, které se v posledních letech pohybují kolem 10 mld. Kč ročně bez započtení dotace a se započtenou dotací kolem 3 mld. Kč ročně. Investiční dotace ze SFDI neznamenají zdaleka celkovou sumu 83

Tomeš 2006, Ekonomické aspekty železniční dopravy

44

finančních prostředků mířících do českých železnic. Z veřejných rozpočtů směřují do drah dále dotace na provoz, na úhradu ztrát z osobní dopravy a dotace na úhradu závazků ČD nebo SŽDC, bez nichž by železnice v ČR nemohla konkurovat silniční dopravě a nebyla by schopna existence. Celkový objem finančních toků z veřejných zdrojů tedy od roku 2003 přesahuje 30 mld. Kč ročně, což je přinejmenším zarážející. Navíc kvalita služeb je stále ještě ve srovnání s vyspělými zeměmi nedostatečná a rozhodně neodpovídá takové masivní podpoře.

I přesto, že jsou do železniční dopravy vynakládány vysoké investice, které by měly vést ke zlepšení služeb a přilákat tak další zákazníky, aby se investování vyplatilo, nelze bohužel pozorovat, že by se přepravní výkony na železnici zvyšovaly. Autorka se domnívá, že na příkladu železniční dopravy v ČR lze ukázat neefektivní a neracionální vynakládání veřejných financí. V souvislosti s těmito skutečnostmi stojí k zamyšlení, kolik peněz daňových poplatníků je ročně vynaloženo na provoz železnic, zejména osobní dopravy ve srovnání s tím, jaká část populace její služby využívá. Argumentem pro nutnost podpory tohoto druhu dopravy je její ekologičnost, ovšem je nutné si uvědomit, že železnice neodpovídá měnícím se potřebám současnosti, ty je schopna uspokojit doprava silniční. Problém v dopravní politice autorka vidí v tom, že si odporují priority ekologické s prioritami ekonomickými. Vzhledem k tomu, že silniční doprava je dominantním druhem dopravy a počet uživatelů stále roste, považuji za racionálnější investovat právě do sítě dálnic a silnic, neboť v tomto případě se pozitivní efekt projeví, i když s časovým zpožděním. Nutnou podmínkou ovšem je, aby se investovalo pouze do potřebných projektů. Ze studií Transparency International ale vyplývá, že v souvislosti s investováním do dopravy, které je uskutečňováno veřejnými zakázkami, vyvstává problém, že jsou mnohdy realizovány nepotřebné projekty, neboť ze strany státu není tlak na efektivitu. Navíc dvě třetiny zakázek jsou zadávány bez otevřené soutěže a tudíž se stávají netransparentní a vzniká prostor pro lobování firem a pro korupci.

3.2.3 Průmyslová politika Průmyslová politika v období transformace Česká vláda byla od počátku transformace proti aktivní průmyslové politice a proti jakékoli pomoci podnikům, kterou vnímala jako pokračování předchozí praxe z doby centrálně plánované ekonomiky, tzn. subvencování neúspěšných úspěšnými. Myant (2003) uvádí, že byla reálná obava, že by stát podporoval zejména ty podniky, které by se nejvíce ozývaly.

45

Navíc plánování bylo po roce 1989 nepopulární, a to včetně jakékoliv průmyslové politiky pro specifické obory. V. Klaus (1994) své názory shrnuje takto: „Skončila doba prosperity těch, kteří uměli prostřednictvím personálních kontaktů vyvíjet politický tlak a vynucovat si přerozdělení ekonomických zdrojů ve svůj prospěch.“ V ČR ale na počátku transformace některé faktory (liberalizace zahraničního obchodu, monetární a fiskální restrikce, zvýšení konkurence a další) stěžovaly situaci v mnoha podnicích, které si nesly z dob socialismu řadu neduhů a velkou míru neefektivností. České podniky nebyly připraveny ani neuměly čelit konkurenčnímu tlaku, který na ně začal být vyvíjen. Odmítání průmyslové politiky vládou by za této situaci vedlo k zániku podstatné části českého průmyslu. Tyto problémy vedly k tomu, že byl na vládu vytvářen tlak, aby ohrožené podniky subvencovala. A proto strategie, která nejprve odmítala jakoukoli průmyslovou politiku, i politiku vybírání vítězů, paradoxně nakonec zvolila politiku záchrany poražených ve snaze zabránit pádu velkých podniků. Jak uvádí Žídek (2006) takový převážně individualizovaný postup byl nejen mnohem méně účinný, ale i méně průhledný.84

Když byla v červnu 1998 zvolena sociálně demokratická vláda, rozhodla se vyřešit špatný stav českého mikroekonomického prostředí. Prioritou hospodářské politiky ČSSD se stala restrukturalizace průmyslu. Ve většině případů se jednalo o předlužené giganty dále neschopné splácet své dluhy s velkým regionálním významem, často s majetkovou účastí státu a vysokým počtem zaměstnanců. Takových podniků existovalo více než by se na počátku transformace očekávalo. Sociálně demokratická vláda tedy přistoupila ke strategii pomoci postiženým podnikům zpracováním Revitalizačního programu, který budu podrobně analyzovat v poslední kapitole své práce.

Současná podoba průmyslové politiky Získání a zachování pozice v globální světové ekonomice, kde působí vysoký tlak mezinárodní konkurence, kde panuje vysoké tempo inovací techniky a technologie, kde technologické změny ve výrobě a nová organizace práce kladou vysoké nároky na lidský potenciál, závisí od toho, zda se podaří zachovat a dále rozvíjet existující konkurenceschopný a efektivně produkující průmyslový potenciál.85

Na tuto výzvu navazuje koncepce průmyslové politiky. Klíčovým orgánem, který definuje průmyslovou politiku ČR, včetně vyhlašování konkrétních programů, je Ministerstvo 84 85

Žídek (2006), str. 220 - 222 Koncepce průmyslové politiky (2001 – 2006), http://www.risy.cz/index.php?pid=202&sid=714&mid=6720

46

průmyslu a obchodu (MPO), přičemž oblasti zájmu zasahují i do podpory malého a středního podnikání a do podpory výzkumu, vývoje a inovací, které jsou řešeny v rámci následujících politik. Hlavním smyslem průmyslové politiky ČR je dosažení vyšší výkonnosti a konkurenceschopnosti zpracovatelského průmyslu. Hlavními prioritami, které se opírají o priority stanovené evropskou průmyslovou politikou, jsou v horizontu 10 – 15 let dosažení:


vyšší konkurenceschopnosti produkčního procesu i produktů, zejména cestou zvyšování produktivity práce i kapitálu




příznivější pozice zpracovatelského průmyslu v globální ekonomice, zejména cestou strukturálních změn jak v řízení a organizaci podniků, tak i ve spektru produkce




vyšší výkonnosti podniků zpracovatelského průmyslu, zejména těch, co podnikají v prosperujících a perspektivních oborech.86

Hlavním dokumentem průmyslové politiky byla do roku 2006 Koncepce průmyslové politiky ČR na období 2001 – 2006, přičemž nová koncepce na období od roku 2007 nebyla pravděpodobně dosud ministerstvem vyhlášena. Významným programovým dokumentem pro sektor průmyslu na zkrácené programovací období 2004 – 2006 byl Operační program průmysl a podnikání (OPPP), jehož hlavním cílem bylo zvýšení konkurenceschopnosti průmyslu a podnikatelských služeb. Cestou k dosažení stanovených cílů bylo využívání finančních prostředků z Evropského fondu regionálního rozvoje (ERDF) a státních zdrojů ČR.87 Aktuálním programovým dokumentem pro podporu průmyslu a podnikání od roku 2007 je Operační program podnikání a inovace na léta 2007 – 2013 (OPPI), na základě něhož mohou čeští podnikatelé čerpat finanční prostředky ze strukturálních fondů EU. Tento operační program je velice úzce spojen s politikou podpory výzkumu, vývoje a inovací. Globálním cílem OPPI je zvýšit do konce programovacího období konkurenceschopnost české ekonomiky a přiblížit inovační výkonnost sektoru průmyslu úrovni předních průmyslových zemí Evropy. Cíle OPPI jsou naplňovány pomocí 15 programů, které uvádím v příloze č. 2 spolu s formou podpory, která plyne hlavně ze strukturálních fondů EU.88

86

Ex-ante hodnocení návrhu průmyslové politiky ČR, http://download.mpo.cz/get/26522/27633/304082/priloha001.doc 87 Operační program průmysl a podnikání (2004 – 2006), http://download.mpo.cz/get/26602/26637/296620/priloha001.pdf 88 Operační program podnikání a inovace (2007 – 2013), http://www.mpo.cz/dokument12175.html

47

Dá se konstatovat, že současná průmyslová politika již přešla od podpory poražených k podpoře výzkumných a inovačních činností, přičemž důraz je kladen na nutnost spolupráce mezi podniky a výzkumnými institucemi.

3.2.4 Politika podpory výzkumu, vývoje a inovací Technický a technologický rozvoj je jedním z významných faktorů, který má vliv na hospodářský vývoj regionů a jeho dlouhodobou udržitelnost, zejména v podmínkách sílící globalizace. Průvodním jevem ekonomické globalizace se stávají postupně se zostřující konkurenční tlaky. Kritériem úspěšnosti je stále více schopnost konkurovat a být na trhu v určitém předstihu před ostatními konkurenty. Pro ČR je tedy podpora výzkumu a vývoje (VaV) spolu s inovační politikou jednou z oblastí, na kterou je trvale kladen velký důraz, přičemž je důležité využívat a rozvíjet stávající vědeckotechnický potenciál a dosáhnout vysoké úrovně inovační kapacity.89

Podpora výzkumu a vývoje v ČR je po stránce institucionální organizace dosti komplikovaná. Zdroje podpory míří z 22 rozpočtových kapitol, což samo o sobě naznačuje určitou neracionalitu a netransparentnost. Vrcholovým orgánem je Rada vlády pro výzkum a vývoj ve spolupráci s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Rozhodujícím orgánem pro průmyslový výzkum je Ministerstvo průmyslu a obchodu. Dalšími významnými orgány jsou Akademie věd a Grantová agentura.90

Hlavní koncepcí podpory výzkumu a vývoje v ČR je Národní politika výzkumu a vývoje (2004 – 2008), která definuje základní cíle podpory VaV a jejich financování z veřejných i jiných zdrojů. Dokument klade důraz na hodnocení VaV, mezinárodní spolupráci a využitelnost výsledků VaV v praxi. Podporu inovačního procesu zaštiťuje jednak Národní inovační politika ČR (2005 – 2010), která je zaměřena hlavně na inovace technické povahy, jednak Koncepce inovací pro oblast průmyslu a podnikání (2005 – 2008), která definuje konkrétní opatření vedoucí ke zvýšení inovační aktivity českých podniků. Stejně tak jako ostatní politiky, má i podpora výzkumu, vývoje a inovační činnosti také evropskou dimenzi,

89

http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/hs.xsl/eu_program_zprava_21474.html?year=PRESENT; Petříček 2006, str. 67 90 Petříček 2006, str. 69; http://www.vyzkum.cz/FrontClanek.aspx?idsekce=496

48

jejímž základem je 7. rámcový program pro konkurenceschopnost a inovace na léta 2007 - 2013.91

Realizačními nástroji podpory výzkumu, vývoje a inovací jsou celostátně platné programy, jejichž realizace je financována jak ze státního rozpočtu, tak ze zdrojů EU, především ze strukturálních fondů. Asi 20 – 25 % z prostředků státního rozpočtu, jež jsou vyčleněny na účelové programy (tj. podpora poskytovaná konkrétním subjektům na konkrétní projekty), patří do gesce MPO. Většina programů je určena pro malé a střední podniky. Příkladem právě probíhajících programů jsou: IMPULS, TANDEM, TRVALÁ PROSPERITA aj.92 Pod MPO spadá i Operační program podnikání a inovace (OPPI), který je součástí průmyslové politiky a zahrnuje 15 programů, které jsou financovány hlavně ze strukturálních fondů EU. Přehled těchto programů spolu s formou podpory je uveden v příloze č. 2.93

V oblasti výzkumu, vývoje a inovací panuje povědomí, že ČR zaostává za vyspělými zeměmi jak z hlediska investovaných prostředků, tak z hlediska množství a kvality výzkumných pracovišť i jejich pracovníků. Vážným problémem je nízká využitelnost výsledků VaV pro inovační aktivity. EU vytyčuje pro jednotlivé členské země základní cíl věnovat do roku 2010 na výzkum a vývoj minimálně 3 % ročního HDP, přičemž z veřejných zdrojů (národní rozpočty, zdroje EU) by měla podpora dosahovat minimálně 1 % HDP. V ČR tvořil v roce 2005 podíl celkových výdajů na VaV k HDP pouze 1,42 %, z toho podíl vládního sektoru dosahuje necelých 0,6 %. Průměr celkových výdajů na VaV v EU 15 činil v roce 2004 1,92 %, znamená to že i většině vyspělých zemí EU je zatím cíl 3% HDP značně vzdálen.94 O tom, na jaké úrovni stojí ČR v oblasti financování výzkumu a vývoje v mezinárodním srovnání je možno posoudit z grafu v příloze č. 3. Z nově přistoupených členských zemí EU je na tom ČR spolu se Slovinskem nejlépe.

Následující graf zachycuje podíl výdajů na výzkum a vývoj k HDP v ČR podle jednotlivých zdrojů financování v období 1995 – 2005.

91

http://www.edotace.cz/admin/gallery/0/7becc9b2f6982211c290b13a1b2b41ce.pdf, http://download.mpo.cz/get/26521/28902/315192/priloha001.doc, http://download.mpo.cz/get/27441/28251/311516/priloha001.pdf, Klímová 2006, str. 57 - 61 92 Petříček 2006, str. 70, 71 93 Operační program podnikání a inovace, http://download.mpo.cz/get/30622/33658/355293/priloha001.pdf 94 Petříček 2006, str. 68; http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/hs.xsl/eu_program_zprava_21474.html?year=PRESENT,

49

Graf č. 1: Výdaje na VaV v ČR podle zdrojů financování v letech 1995 – 2005 [% HDP]

Pramen: Výdaje na výzkum a vývoj v ČR, publikace ČSÚ

Z grafu je viditelné, že z celkových výdajů na VaV, které v roce 2005 dosáhly podílu 1,42 % na HDP se největší mírou podílí podnikatelský sektor 0,77 % HDP. Veřejné výdaje v souladu s vládní koncepcí financování výzkumu a vývoje byly realizovány na úrovni 0,58 % HDP. U zahraničních zdrojů podíl dosáhl 0,06 % HDP.95 Lze konstatovat, že výdaje na VaV v ČR vykazují rostoucí trend, zejména výdaje směřující z vládního sektoru. Jak uvádí Petříček (2006), situace v ČR není o mnoho horší než v zemích EU 15, kde v roce 2002 podíl vládních výdajů k HDP činil pouhých 0,64 %.

V dalším grafu jsou zachyceny absolutní hodnoty celkových výdajů na VaV v běžných cenách v období 1995 – 2005.

95

http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/t/1300292FCF/$File/960106k2.pdf

50

Graf č. 2 : Celkové výdaje na VaV v ČR a jejich podíl na HDP v letech 1995 – 2005 [v mil.Kč]

Pramen: Výdaje na výzkum a vývoj v ČR, publika ČSÚ

V roce 2005 dosáhly celkové výdaje na výzkum a vývoj v ČR v běžných cenách částky 42,2 mld. Kč. Znamená to, že v porovnání s předchozím rokem se výdaje zvýšily o 20,3 %.96

Pokud se podíváme na tato absolutní čísla, dá se konstatovat, že jde o částky, které nejsou v žádném případě zanedbatelné. Pokud vezmeme v úvahu, že v roce 1995 činily výdaje na výzkum a vývoj necelých 14 mld. Kč, znamená to, že během deseti let se tato hodnota ztrojnásobila. Vypovídá to o tom, že to s podporou pro výzkum a vývoj v ČR není zas tak „černé“, jak se uvádí. Důležité je, aby finance směřovaly na projekty, které budou aplikovány v praxi a aby byly vytvářeny v ČR takové podmínky, při kterých se vyplatí hlavně podnikatelským subjektům investovat do výzkumu a vývoje.

3.2.5 Politika podpory malého a středního podnikání Malé a střední podniky (MSP) jsou, vzhledem k jejich počtu, pružnosti a významu pro zaměstnanost v hospodářství, předmětem státního zájmu. Podle posledních údajů tvoří více než 99 % všech subjektů podnikajících v ČR a zaměstnávají kolem 60 % celkového počtu zaměstnanců. Za střední podnik je považován subjekt s méně než 250 zaměstnanci, malý podnik má méně než 50 zaměstnanců. Přesto, že jsou MSP rovnocennými účastníky trhu,

96

http://www.czso.cz/csu/2006edicniplan.nsf/t/1300292FCF/$File/960106k2.pdf

51

jejich vznik a další kroky jsou poznamenány znevýhodněním ve srovnání s velkými podniky. Pro překonání nedostatku kapitálu jsou ze státního rozpočtu i z rozpočtů EU vyčleňovány finanční prostředky na podporu malého a středního podnikání.97

Hlavním gestorem politiky MSP je Ministerstvo průmyslu a obchodu, které v rámci svého resortu vyhlašuje jednotlivé programy. Rozhodující institucí v oblasti podpory malého a středního podnikání je Českomoravská záruční a rozvojová banka, a.s. (ČMZRB), která zprostředkovává bankovní záruky, zvýhodněné úvěry, příspěvky na úhradu úroku, dotace a jiné finanční příspěvky.

Klíčovým dokumentem politiky podpory MSP představuje Koncepce rozvoje malého a středního podnikání na období 2007 – 2013. Hlavním cílem Koncepce je zlepšení podnikatelského prostředí a zajištění konkurenceschopnosti sektoru malého a středního podnikání v ČR. Zlepšování podmínek pro podnikání má být zajištěno zjednodušováním daňového systému, snižováním administrativy při zakládání podniků a lepší vymahatelností práva. Dílčím cílem je zachovat a posílit úlohu malých a středních podnikatelů jako tvůrce nových pracovních míst přispívajících ke snižování rozdílů v ekonomickém rozvoji regionů. Hlavními nástroji podpory rozvoje MSP jsou cenově zvýhodněné záruky za bankovní úvěry, úvěry se sníženou úrokovou sazbou a podřízené úvěry, dotace a kapitálové vstupy. Zvláštní důraz je kladen na podporu vstupu do podnikání a na podporu posilující kapitál malých a středních podnikatelů včetně zajištění zdrojů pro vstup na zahraniční trhy, úvěrů pro výrobní zajištění exportních zakázek a poskytování zvýhodněného pojišťování exportních rizik.98

Na realizaci podpor jsou využívány jednak zdroje státního rozpočtu, zejména z kapitoly rozpočtu MPO, a jednak prostředky strukturálních fondů EU, především Evropského fondu pro regionální rozvoj. Předpokládá se, že v tříletém horizontu bude směřovat na podporu malého a středního podnikání ze všech zdrojů celkem 33,3 mld. Kč, z toho ze státního rozpočtu z kapitoly Ministerstva průmyslu a obchodu 5,7 mld. Kč.99

97

Dvořáček 2003, str. 127, http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/hs.xsl/eu_program_zprava_21474.html?year=PRESENT 98 Koncepce rozvoje malého a středního podnikání na období 2007 – 2013, http://download.mpo.cz/get/28172/29964/322193/priloha001.pdf 99 http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/male-a-stredni-podnikani/koncepce-rozvoje-msp-2007-2013

52

Pro rok 2007 byly vládou schváleny a ministerstvem průmyslu a obchodu vyhlášeny následující programy podpory MSP: 100


TRH – program bezúročných úvěrů a záruk pro začínající podnikatele na území hlavního města Prahy




CERTIFIKACE – program podpory při získávání certifikace ISO a účasti ve výběrových řízeních do programu EMAS




DESIGN - program poskytování podpory malým a středním podnikatelům při začleňování designu do jejich podnikatelské strategie




ALIANCE - program podpory mezinárodních marketingových aktivit aliance, tj. seskupení minimálně 3 malých a středních podnikatelů, jejichž výrobní program nebo sortiment se vzájemně doplňují




VÝVOJ - podpora účasti malých a středních podnikatelů (MSP) na řešení projektů výzkumu, technického rozvoje a demonstrací v rámci 7. rámcového programu zaměřených na zvýšení jejich konkurenceschopnosti

Zhodnocení jednotlivých programů podpory MSP by vyžadovalo podrobnější nastudování konkrétních programů, avšak jisté pochybnosti vzbuzuje program TRH, který podporuje malé a střední podnikatele na území hlavního města Prahy. Konkrétní formou podpory jsou bezúročné úvěry a zvýhodněné záruky s finančním příspěvkem poskytované ČMZRB. Tento program je podle názoru autorky v rozporu s cílem podporovat podnikatelskou činnost hlavně v hospodářsky slabších regionech. Považuji tedy program TRH za neracionální a zbytečné vynakládání veřejných zdrojů, neboť Praha je nejvyspělejším regionem ČR s dostatečnou koncentrací pracovních míst i s výhodnými podmínkami pro podnikání.

V souvislosti s politikou podpory MSP bych se chtěla vyjádřit ke snaze vlády snižovat administrativní zátěž podnikatelů, jak při zakládání podniku, tak i při úkonech s podnikáním spojených. Není pochyb o tom, že zjednodušení administrativy by uvítal snad každý podnikatel, který má zkušenosti s tím, jak české úřady v současnosti fungují. Zjednodušení administrativní zátěže bylo součástí již předešlé koncepce, avšak nelze pozorovat výrazné změny k lepšímu. Další problém pro malé podnikatele představují rok od roku měnící se daňové předpisy, které jsou čím dál méně transparentní, což vyžaduje další náklady spojené s účetním poradenstvím.

100

http://www.mpo.cz/dokument25616.html

53

3.2.6 Zemědělská politika Po vstupu ČR do EU se stala zemědělská politika ČR součástí společné zemědělské politiky EU (CAP), takže se na ni vztahují všechna pravidla CAP. To znamená, že čeští zemědělci dostávají podporu jak z evropských fondů, tak ze státních zdrojů. CAP zajišťuje na některé zemědělské produkty garanci vyšších cen i odbytu. Podle studie Střediska pro evropskou reformu je ovšem CAP neúčinná a nerovná a vyžaduje reformy. Nově přistoupené země nejsou čistými příjemci z hlediska CAP, neboť v roce 2004 začali podle platných zásad dostávat pouze čtvrtinu toho, co bývalí členové. CAP tedy podle studie dává nejen přednost bohatším členským zemím, ale nepoměrně zvýhodňuje velké, bohaté farmy.101

Dále se autorka bude zabývat především analýzou národní zemědělské politiky v návaznosti na národní programy. Ústředním orgánem zemědělské politiky ČR je Ministerstvo zemědělství (MZe). Základní dokument představuje Koncepce agrární politiky ČR pro období po vstupu do EU (2004 – 2013). Ve vztahu k evropským problémům je hlavní prioritou zvyšování konkurenceschopnosti zemědělských a potravinářských výrobků na základě vyšší kvality, bezpečnosti, pestrosti a přidané hodnoty. Dále jsou prioritními cíli zachování zemědělské kulturní krajiny, hlubší propojení zemědělství s rozvojem venkova a rozšiřování nepotravinářského užití zemědělské produkce zejména jako obnovitelných zdrojů energie.102 Zemědělská politika je realizována především poskytováním dotací a zárukou výkupních cen zemědělské produkce.

Jedním ze základních nástrojů zemědělské politiky v ČR je Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond, a.s. (PGRLF). PGRLF je akciovou společností , ve které 100 % akcií vlastní ČR prostřednictvím MZe. Hlavním předmětem činnosti PGRLF je subvencování části úroků z úvěrů a poskytování záruk na úvěry podnikatelských subjektů v oblasti zemědělství, lesnictví, vodního hospodářství a průmyslu zabývajícího se zpracováním produkce ze zemědělské výroby. Kromě poskytování dotací a garancí se PGRLF zapojil i do řešení následků ničivých povodní z let 1997 a 2002, kdy poskytl postiženým zemědělským subjektům jednorázové půjčky na obnovu hospodaření, které se na základě rozhodnutí vlády staly nevratnou dotací. V současné době PGRLF poskytuje podporu přibližně 3 000 klientům.103 101

http://www.euroskop.cz/17399380/clanek-zpravodajstvi/studie-zemedelska-politika-unie-je-neucinna/ Koncepce agrární politiky ČR pro období po vstupu do EU (2004 – 2013), http://www.mze.cz/attachments/koncepce_a_pol_CR.pdf 103 http://www.pgrlf.cz/pgrlf/pgrlf.htp 102

54

Zabezpečováním společné zemědělské politiky EU v ČR je pověřen Státní zemědělský intervenční fond (SZIF), který je právnickou osobou a náleží do působnosti MZe. V roce 2004 byla SZIF udělena akreditace platební agentury pro provádění opatření CAP financované ze záruční sekce Evropského zemědělského záručního a orientačního fondu (EZOZF). Hlavními činnostmi SZIF je rozhodování o poskytnutí dotací, realizace intervenčních nákupů zemědělských výrobků, poskytování subvencí při vývozu zemědělské produkce aj. Nejvýznamnější dotací, kterou SZIF vyplácí zemědělcům z evropských zdrojů je tzv. jednotná platba na plochu (SAPS). K 23. lednu 2007 bylo za rok 2006 vyplaceno 20,5 tisícům zemědělců, kteří žádali o dotaci SAPS, přes 8,6 mld. Kč.104

Následující část práce udává přehled zemědělské politiky ČR za rok 2006, přičemž uvádím jak podporu poskytovanou ministerstvem zemědělství, tak Podpůrným a garančním rolnickým a lesnickým fondem.

Podpůrná a dotační politika MZe Podpůrná a dotační politika MZe je realizována jednak na základě podpůrných programů podle tzv. „Zásad“ MZe a jednak na základě dobíhajících podpor stanovených nařízením vlády č. 505/2000, které byly založeny ještě v období před vstupem ČR do EU. Následující tabulka představuje přehled finančních podpor pro zemědělství z rozpočtové kapitoly MZe v roce 2006.105

Tabulka č. 3 : Podpora zemědělství z rozpočtové kapitoly MZe v roce 2006 Rozpočet pro rok 2006 Ukazatel

Schválený [tis.Kč]

Upravený [tis. Kč]

Podpory podle "Zásad" 1 700 000 1 833 766 Podpory podle nařízení vlády 30 000 30 000 č. 505/2000 Podpora zemědělství 1 730 000 1 863 766 celkem Pramen: magazín Agrospoj 26/2007, vlastní zpracování

104

Čerpání upraveného rozpočtu [tis. Kč]

[%]

1 990 510

109

10 538

35

2 001 048

107

http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/hs.xsl/zem_politika_11378.html, http://www.szif.cz/irj/portal/anonymous/o_nas~nase_cinnosti http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/zemedelstvi/szif-stezejni-dotace-jiz-temer-vyplaceny/1000505/43199/ 105 magazín Agrospoj 26/2007

55

Cílem 15 podpůrných a dotačních programů podle „Zásad“, jejichž přehled uvádím v příloze č. 4, bylo udržování výrobního potenciálu zemědělství a jeho podílu na rozvoji venkovského prostoru a zajištění konkurenceschopnosti českého zemědělství na evropském i světovém trhu. Ve většině těchto programů se jednalo o podpory formou dotací.106 Z tabulky je zřejmé, že nad rámec upraveného rozpočtu bylo čerpáno 9 % finančních prostředků. Podpůrné programy podle nařízení vlády byly stanoveny k podpoře mimoprodukčních funkcí zemědělství.107

Podpůrná a dotační politika PGRLF V roce 2006 PGRLF poskytoval zemědělcům podpory na základě následujících programů:


Vyrovnání úrokového zatížení – cílem programu je vyrovnat rozdíl úrokového zatížení úvěrů poskytovaných do zemědělství ve srovnání s ostatními odvětvími ekonomiky.




Investice – cílem programu, který je složen z jednotlivých podprogramů (Zemědělec, Zpracovatel, Odbytová organizace, Hygiena, Půda), je podpořit rozvoj perspektivních podnikatelských subjektů v zemědělství.

Z následující tabulky je patrné, jaká výše podpory v rámci jednotlivých programů plynula do zemědělství z PGRLF v roce 2006.

Tabulka č. 4: Podpora zemědělství z PGRLF v roce 2006 [tis. Kč] Typ programu Vyrovnání úrokového zatížení Investice Celkem

Výše úvěru

Poskytnuté garance

Poskytnuté dotace

2 101 481

820 836

38 778

4 435 188 6 536 669

125 357 946 193

696 609 735 387

Pramen: magazín Agrospoj 26/2007

Zemědělství patří k nejvíce podporovaným odvětvím jak státní zemědělskou politikou ministerstva zemědělství a Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu, tak společnou zemědělskou politikou EU. Z výše uvedených tabulek vyplývá, že jen na dotacích zemědělcům bylo vyplaceno ze státních zdrojů téměř 3 mld. Kč. Zemědělská politika trpí vysokou mírou regulací, které vedou např. k nadbytečné nabídce zemědělských komodit díky garancím vyšších cen. Lze říci, že většina cen v zemědělství není určována tržně, ale je 106 107

magazín Agrospoj 26/2007 magazín Agrospoj 26/2007

56

stanovována rozhodnutími státu či EU. Tato „přeregulovaná“ politika se pomalu stává neudržitelnou, přičemž většina nedostatků pramení ze špatného nastavení CAP.

3.3 Slabiny strukturální politiky v prostředí ČR V případě ČR jsem na základě dosavadního studia strukturální politiky, zvláště průmyslové politiky, přesvědčena o tom, že pro českou strukturální politiku jsou charakteristické všechny výše uvedené problémy a slabiny, a to ne zrovna v malé míře. Proto bych se chtěla zaměřit na to, za jakých podmínek by mohla strukturální politika v ČR lépe fungovat a stát se i šetrnější vzhledem k veřejným financím, aby nedocházelo k jejich plýtvání.

Významný problém spatřuji v neprůhlednosti a značné složitosti strukturální politiky u nás. Přesvědčila jsem se o tom ve chvíli, kdy jsem se začala zabývat podporou velkých ztrátových podniků v rámci Revitalizačního programu, který byl schválen v roce 1999 vládou ČSSD. Zjistila jsem, že většina důležitých informací týkajících se celého procesu, zvláště státních intervencí do podniků, které byly do programu zařazeny, je veřejnosti nedostupná anebo dostupná jen velice těžce. Jednalo se o miliardové intervence z peněz daňových poplatníků na zotavení 9 ztrátových podniků a dnes po osmi letech je velice obtížné dohledat se na oficiálních vládních serverech konkrétních zdrojů. Myslím, že tento příklad mnohé vypovídá o stavu a provádění strukturální politiky u nás.

Podle názoru autorky chybí v některých případech české strukturální politice jasně definovaný cíl a konkrétní strategie, proto by bylo možná přínosnější, kdyby byly některé aktivity ponechány soukromému sektoru, neboť ten se nachází v informační výhodě oproti vládě. Snaha české vlády napodobovat vyspělé země, kde se ukázala strukturální politika jako přínosná, nepovede pravděpodobně k takovým výsledkům, jak by se očekávalo. Je nutné totiž vycházet z celkového prostředí a výchozích podmínek u nás, neboť i ty ovlivňují účinnost realizované strukturální politiky. A na to se bohužel v ČR zatím zapomíná.

V ČR je velký prostor pro aktivizaci zájmových a nátlakových skupin, které vynakládají své úsilí na zneužití státní moci pro naplnění svých vlastních cílů. Hlavní druhy zájmových skupin začaly vznikat po roce 1989 a jejich počet rychle rostl. Tím nechci rozhodně tvrdit, že je každá změna prosazená určitou skupinou špatná, ovšem v důsledku toho vyplývá důležitý

57

fakt, že vláda ne vždy uskutečňuje svá opatření ze svého vlastního rozhodnutí a přesvědčení, ale je k určitým krokům donucena nátlakovými skupinami za často nejasných okolností.

S činností zájmových skupin úzce souvisí další významný problém, dobývání renty, neboli tzv. rent-seeking. Je to úsilí vynakládané na získání státní pomoci a lze ho jednoznačně považovat za specifický druh chování, jehož základem je neproduktivní vynakládání zdrojů za účelem získání ekonomické výhody prostřednictvím rozhodnutí státu a je dominantní vlastností současného světa. Forem rent-seekingu je celá řada a úsilí zaměřené na získání úzce definované státní pomoci je jen jednou z nich. Rent-seeking jako určitá manipulace ekonomickým prostředím je většinou spojena s regulačními a jinými opatřeními a rozhodnutími na úrovni státu, zejména se jedná o výdajovou a daňovou politiku a různé regulační politiky státu. Čím více státy přistupují na hru pomoci soukromé sféře a čím méně se starají o institucionální rámec pro tržní ekonomiku, tím jsou slabší a snáze lze od nich rentu v nových a nových podobách dobývat.108

V neposlední řadě vnímám souvislost mezi netransparentností a složitostí českého daňového systému a strukturální politikou, neboť právě daňová zvýhodnění jsou jedním z nástrojů strukturální politiky, která jsou u nás hojně uplatňována. Netransparentní systém daní je typickou oblastí pro lobování zájmových skupin a dobývání renty. Zatímco pro zaměstnance a spotřebitele v ČR, kteří netvoří organizované skupiny, neexistují takřka žádné výjimky pro placení daní, resp. jejich neplacení, podniky stále vyhledávají způsoby, jak se placení daní vyhnout. Mám tím na mysli různé daňové prázdniny, daňové úlevy pro ty, kteří exportují, zaměstnávají handicapované občany, věnují se výzkumu, investují v oblasti s vysokou nezaměstnaností a další a další. Tím se celý systém stává zase o něco složitější, tudíž je potřeba zaměstnávat další státní úředníky, kteří vše kontrolují a řídí, na jejichž platy opět vydělávají daňový poplatníci. Navíc rozhodně neplatí, že čím více budeme mít úředníků, tím se budeme mít lépe, spíše naopak. Klaus (2003) uvádí: „Ačkoli byrokraté tvrdě pracují, byrokracie nefunguje. Oddaný úředník chce dělat dobro a to se mu nejlépe daří má-li větší, ne menší rozpočet a má-li více podúředníků, více pravomocí, dává-li více razítek …“ Růst státního aparátu je v ČR opravdu alarmující. Klvačová (2005) uvádí, že podle údajů Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí pracovalo v roce 1989 ve státní správě 90 000 zaměstnanců, o deset let později to bylo dvakrát více 180 000 zaměstnanců a v roce 2003 podle údajů Českého statistického úřadu překročil počet zaměstnanců státní správy již čtvrt 108

Klvačová a kol. 2005, str. 7, 145

58

milionu. Nemyslím si, že by takové směřování mělo být cestou k růstu ekonomické výkonnosti země.

Nelichotivou skutečností v ČR je míra korupce, která je u nás bohužel systémově zabudována z dob centrálně plánovaného hospodářství a současný netransparentní politický systém vytváří stále dostatek prostoru pro její působení. Transformační období je charakteristické mnoha korupčními kauzami a konkrétními obviněními a přestože se jedná o trestný čin, podařilo se v minulých letech prokázat jen velmi malou část z těchto obvinění. To částečně vysvětluje fakt, proč je u nás nadále korupce tak rozšířena a navíc je podle Transparency International (TI) vnímána nadpoloviční většinou populace jako samozřejmý a běžný jev.

Korupce je Ministerstvem vnitra definováná následovně: „Korupci lze charakterizovat jako vztah mezi dvěma subjekty, ať jednotlivci nebo institucemi, z nichž jeden nabízí, většinou i poskytuje druhému určitou formu odměny za poskytnutí či příslib neoprávněné výhody. Druhý pak očekává, že za tuto poskytnutou výhodu mu bude slíbená materiální či nemateriální odměna poskytnuta.“109

Ačkoli korupce v České republice od roku 2002 zaznamenala celkově zlepšující se zlom, podle ukazatele Corruption Perception Index sestavovaný Transparency International, je zajímavé pozorovat výrazné zhoršení na poli úředních výkonů v roce 1998 oproti roku 1989, jak ukazuje následující tabulka.

Tabulka č. 5: Korupce v oblasti úředních výkonů [%] 1989

1998

2001

3

31

20

Pramen:Slaný a kol.(2006), Konkurenceschopnost české ekonomiky, str. 103

V souvislosti se strukturální politikou uvedu příklad zadávání veřejných zakázek v ČR prezentovaný zástupcem Transparency Internaitonal

110

, panem Davidem Ondráčkou na ESF

MU. TI uvádí, že v oblasti veřejných zakázek jsou mnohdy realizovány nepotřebné projekty, u projektů chybí plány a audity, v důsledku politických tlaků dochází k manipulaci při výběru vyzvaných uchazečů a hodnotící kritéria jsou subjektivní a neekonomická. Pouze v jedné 109 110

http://www.mvcr.cz/rs_atlantic/data/files/faq1.pdf Transparency International je občanské sdružení, které se zabývá korupcí a bojem proti korupci

59

třetině případů jsou veřejné zakázky zadávány přes otevřené soutěže a většina veřejných prostředků (v roce 2005 – 58%, v roce 2004 - 77%) byla zadána v režimu tzv. zakázek malého rozsahu, kde nejsou zákonem definovány žádné procedurální náležitosti a zadávají se bez soutěže z volné ruky. Výsledkem TI je odhad nadbytečně vynakládaných peněz u veřejných zakázek kvůli neefektivitě a korupci a tento odhad činí např. pro rok 2004 celkem 32,4 mld. Kč. České veřejné zakázky tedy trpí velkou neprůhledností, proto představují prostor pro korupci a vedou k velkému plýtvání a ztrátám veřejných prostředků.111 Domnívám se, že větší trestání korupce a zlepšení české legislativy by přispěly k vyšší efektivnosti strukturální politiky.

Další významnou slabinou strukturální politiky v ČR je informační problém u tvůrců strukturální politiky. Nabízí se otázka, jakým způsobem politikové a úředníci poznávají, zda oblast, do které směřuje podpora na výzkum a inovace je skutečně perspektivní a naopak u upadajících odvětví, zda se jedná o dočasný problém, nebo zda už není vyhlídka na záchranu? Pravděpodobně se jedná o určitou vládní spekulaci, zvláště když jsou informace zkreslovány zájmovými skupinami či samotnými žadateli o konkrétní druh pomoci. Vláda ani nemůže disponovat dokonalými informacemi, ty se nacházejí uvnitř odvětví. Konkrétní rozhodnutí o pomoci je často učiněno, zvláště u útlumových odvětví, na základě obavy z nárůstu nezaměstnanosti v regionu.

Je zřejmé, že výše uvedené slabiny poškozují kredit tradiční strukturální politiky v ČR. Je na místě se zamyslet, zda současná strukturální politika jde tou správnou cestou. Mají-li být výrobní zdroje alokovány efektivně a vytvářet vysokou přidanou hodnotu, nezajistí to pravděpodobně státní zásahy do hospodářské struktury. Soukromým firmám by mohla pomoci rychlejší vymahatelnost práva, zjednodušení procedur na úřadech, zrušení minimální mzdy a jiných regulací.

Jak uvádí Josef Šíma: „Bohatství je důležité vytvořit, nikoli

přerozdělit.“112

Celkově lze říci, že Česká republika patří rozsahem státní pomoci poskytované podnikům působícím na svém území stále ještě mezi nejštědřejší státy světa. Informace o této skutečnosti

lze

nalézt

v pravidelných

hodnotících

zprávách

Evropské

komise,

v mezinárodních přehledech zpracovávaných Organizací pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Světovou bankou či Mezinárodním měnovým fondem. Podle odhadů Evropské 111 112

přednáška Davida Ondráčka, M.A. na Ekonomicko-správní fakultě MU Šíma 1998, článek „Raději vytvářet, než přerozdělovat“

60

komise dosáhla v ČR v roce 2000 státní pomoc podnikům 770 mil. EUR, z nichž více než polovina směřovala do průmyslových podniků, 25 % do železniční dopravy a 20 % do bankovnictví. Český stát bývá za rozsáhlé poskytování státní pomoci opětovně kritizován s tím, že státní pomoc narušuje hospodářskou soutěž.

113

Zajímavý a podle mého názoru

značně zavádějící je ovšem kontrast mezi negativním hodnocením ČR za štědrost poskytované státní pomoci a pozitivním hodnocením za poskytování investičních pobídek.

Před zhoubnými účinky rostoucího zneužívání státu k vlastním potřebám a pro realizaci vlastních cílů zájmových skupin varoval již v roce 1915 významný český ekonom Karel Engliš.114 Je zajímavé pozorovat, jak je jeho důrazné varování aktuální v dnešní době: „Solidaristická pomoc určité skupině se děje vždy na účet všeho ostatního obyvatelstva. Takováto pomoc je odůvodněna pouze pro individua nejslabší a bez pomoci, nikoli pro spotřebitele určitého statku, nikoli pro výrobce určitého statku. Zobecnění solidaristické pomoci pro celý obsah životní míry a pro všechny druhy výroby by mělo v zápětí důsledek, že by nakonec nebylo nikoho, kdo by měl přispívat, když by byli pomoci účastni všichni. Metody, kde stát přejímá v hospodářství solidaristickou odpovědnost, jsou možné jen potud, pokud jsou omezeny na určité skupiny nebo statky, a proto i dočasné, protože delší jejich trvání vede tlakem parity k zevšeobecňování a rozvratu dané hospodářské soustavy.“

113 114

Klvačová a kol. 2005, str. 7; Zemplinerová in Politická ekonomie 2006, str. 204 Klvačová a kol. 2005, str. 10

61

4 REVITALIZAČNÍ PROGRAM V této části práce se zaměřuji na zpracování Revitalizačního programu, který byl významnou součástí české strukturální politiky koncem 90. let 20. stol. a první roky 21. stol. V kontextu s teoretickou koncepcí považuji Revitalizační program za typický příklad průmyslové politiky podpory poražených, kdy se vláda pomocí svých nástrojů aktivně zapojila do procesu přizpůsobování se novým podmínkám. Důvodem mého rozhodnutí zpracovat Revitalizační program je fakt, že se jednalo z hlediska rozsahu státních intervencí a z hlediska dopadu na veřejné finance o masivní projekt, kterému je nutno věnovat pozornost. Česká vláda se v tomto případě rozhodla s použitím peněz daňových poplatníků převzít odpovědnost za osud několika

průmyslových

podniků,

které

disponovaly

nezanedbatelným

regionálním

potenciálem.

Revitalizační program představuje nástroj řešení situace některých průmyslových podniků nacházejících se v „přechodných“115 potížích a stal se základem a prioritou tehdejší průmyslové politiky. Při analýze Revitalizačního programu bych se chtěla zaměřit na průběh revitalizace, na náklady a přínosy programu a na jeho dopad pro veřejné finance. Dále bych se chtěla zamyslet nad smyslem vytyčených cílů a nad tím, zda jich bylo dosaženo a za jakou cenu. Smyslem realizace Revitalizačního programu byla restrukturalizace vybraných podkapitalizovaných podniků a následné nalezení strategického investora, popř. privatizace, pokud byl vlastníkem stát. Hlavní problém podniků spočíval v tom, že nebyly schopny splácet úvěry, které měly u bank. Program měl tedy řešit jak špatnou situaci velkých podniků tak i jejich věřitelů, velkých bank, které měly být do programu aktivně zapojeny. Jednalo se o Českou spořitelnu a Komerční banku, které ještě v roce 1999 nebyly zprivatizovány a jejich portfolio bylo zatíženo více než z jedné třetiny klasifikovanými úvěry. Revitalizační program byl tedy i cestou privatizace těchto bankovních subjektů. V práci se ale analýzou bank nezabývám a zaměřuji se hlavně na jednotlivé průmyslové podniky.

115

ve skutečnosti ale problémy podniků nebyly přechodné

62

4.1 Situace v podnikové a bankovní sféře koncem 90. let 20. století Dříve, než se začnu podrobněji zabývat průběhem Revitalizačního programu, chtěla bych nastínit, jaká situace mu v české ekonomice předcházela koncem 90. let, neboť ta zdůvodňuje, rozhodnutí vlády pomoci jak podnikům, tak i bankám, které bylo nutné zprivatizovat.

Významným problémem byla nedostatečná a z hlediska světové ekonomiky neodpovídající restrukturalizace,

zejména

v průmyslu.

Reálná

efektivita,

produktivita

práce

a konkurenceschopnost místo postupu vpřed spíše zaostávala a nepomohla tomu ani vysoká míra investic kolem 30 %. Její efekt byl bohužel velmi malý, jež je zřejmé z poklesu dynamiky a propadu české ekonomiky až do červených čísel v roce 1998. Značná část investic totiž směřovala do infrastruktury, kde se efekt projevuje s dlouhodobým zpožděním. Investice do průmyslu byly zaměřeny především na obnovování bez dostatečné modernizace, proto došlo k zaostávání za světovým pokrokem.116

Zpracovatelský průmysl byl v této době podkapitalizován jako důsledek jeho všeobecné zadluženosti. Příčina spočívala v přechodu na tržní systém financování průmyslu, v šokových směrech jeho odbytu a v odpisové politice, kdy byly prováděny odpisy u starých základních prostředků podle cen před liberalizací cen. Pokles poptávky způsobil problémy s odbytem a vedl k tomu, že část průmyslových podniků držela velké skladové zásoby hotových výrobků. Zpracovatelský průmysl se tak dostal do dluhů a do druhotné platební neschopnosti. Tuzemské podniky se vypořádávaly se silným nedostatkem finančních zdrojů, přičemž rozhodujícím zdrojem financování zůstával stále bankovní úvěr, převážně od tuzemských bank. Úroková sazba pro velké podniky, která činila v průměru 16 %, byla oproti malým a středním firmám, kde dosahovala až 20 %, výhodnější. Úroky z úvěrů často čerpaných na tápající provoz odčerpávaly jeho hospodářský výsledek. Výjimku tvořily pouze podniky se zahraničním kapitálem.117

Již v roce 1998 se dostaly do obtíží dva klíčové průmyslové podniky – Škoda Plzeň a Chemapol. Situaci řešily především odprodejem ztrátových výrob. Na druhou stranu podnik ČKD Praha Holding se v pololetí 1998 dostal z červených čísel.118

116

Ročenka Hospodářských novin 1999, 2000 Ročenka Hospodářských novin 1999, 2000 118 Ročenka Hospodářských novin 1999 117

63

Rok 1999 se vyznačuje zvýšenou diferenciací mezi dobrými a špatně hospodařícími podniky. Ke konci prvního pololetí 1999 působilo v ČR 4 414 větších nefinančních podniků majících více než 100 zaměstnanců. Z nich počet ztrátových podniků činil 1 523 a oproti roku 1998 se zvýšil o 31. Částka předlužení u nich dosáhla 36,8 mld. Kč, což bylo o čtvrtinu více než v roce 1998. Podle odhadů nedostávalo pravidelně mzdu více než 100 tis. zaměstnanců domácích podniků. Tento trend potvrzuje, že finanční situace podnikové sféry, zejména průmyslu, byla velmi nepříznivá a z toho pramenil i problém při získávání finančních zdrojů, neboť půjčování peněz bylo pro banky velmi rizikové. S postupným zhoršováním situace v podnicích až k přímé hrozbě konkurzu se do problémů dostávaly i banky. Proto se vláda rozhodla řešit tuto situaci schválením Revitalizačního programu, který byl zaměřen jak na průmyslové podniky, tak na banky. Některé podniky byly těsně před zhroucením, které by mělo za následek velké sociální otřesy v daných regionech. V případě bank se vláda rozhodla o významném finančním posílení Komerční banky a České spořitelny, protože ozdravení jejich bilance bylo nutné jak z hlediska chystané privatizace, tak z hlediska dlužnických subjektů.119

Ačkoli i ve vyspělých zemích se někdy stává, že stát některému soukromému subjektu pomůže, v ČR byla situaci v jistých směrech výjimečná, už jen proto, že většinovým vlastníkem některých firem zařazených do revitalizace byl stát, takže právě stát nesl zodpovědnost za jejich osud. Dalším faktorem, který komplikoval celý proces byla podoba zákona o konkurzu a vyrovnání. Běžné je, že firma, která nezvládne modernizaci své výroby, jde do konkurzu. Část firmy se zlikviduje, část odprodá, zčásti se uspokojí věřitelé a zbylá část se restrukturalizuje a vstupuje na trh posílena. Ovšem v ČR koncem 90. let vyhlášení konkurzu znamenalo téměř jistou likvidaci firmy a poškození věřitelů a z tohoto důvodu banky návrh na konkurz oddalovaly.120

4.2 Strategie revitalizačního programu Koncepce Revitalizačního programu byly dvě. Poprvé byla zveřejněna informace o přípravě Revitalizačního programu již v říjnu 1998 a úkolem vypracovat plán revitalizace byl pověřen ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr. Jednalo se o původní verzi revitalizace, která byla založena na masivní podpoře a záchraně velkého počtu průmyslových podniků. Tento svůj „Rozvojový program“ předložil ministr hospodářské radě vlády České republiky v únoru 119 120

Ročenka Hospodářských novin 2000 http://archiv.radio.cz/cesky/ekonomika

64

1999, nicméně tento rozsáhlý koncept narazil na silnou opozici a hospodářská rada doporučila materiál dopracovat. Vládou byla jmenována pracovní skupina, která se měla podílet na dopracování revitalizačního programu a předložit ho vládě v březnu 1999. Složení pracovní skupiny bylo následující:121


místopředseda vlády pro hospodářskou politiku




místopředseda vlády a ministr práce s sociálních věcí




ministr průmyslu a obchodu




ministr financí




ministr pro místní rozvoj




předseda výkonného výboru FNM




účast ve skupině byla doporučena guvernérovi ČNB

Vzhledem k tomu, že se nepodařilo dosáhnout v rámci ministerské skupiny konsensu, byly nakonec předloženy vládě materiály dva, původní ministra Miroslava Grégra a nově zpracovaný místopředsedou vlády a pozdějším ministrem financí Pavlem Mertlíkem.122 Důvodem, proč Pavel Mertlík ve spolupráci s různými institucemi zpracoval svou vlastní koncepci bylo jeho přesvědčení, že verze, kterou předložil ministr Grégr má řadu vážných nedostatků, které bylo nutno odstranit. Vzhledem k rozdílným názorům obou politiků na revitalizaci českého průmyslu, se jevilo jako rozumné připravit koncepce dvě. Hospodářská rada vlády nakonec Mertlíkovu koncepci doporučila k přijetí a vláda ji v dubnu 1999 přijala.

Ministr Grégr ve své původní ambiciózní strategii vykoupení více než 30 zadlužených podniků pravděpodobně ani nedomyslel, jaké jsou reálné možnosti vlády. Nejenže by takové počínání bylo značně neefektivní, ale navíc na plošnou pomoc podnikům by pravděpodobně nebyl dostatek finančních zdrojů a nebylo by to v souladu s legislativou EU v souvislosti se vstupem ČR do EU. Lze tedy konstatovat, že z hlediska ekonomického i z hlediska veřejných financí je rozhodně pozitivum, že nebyl Grégrův masivní projekt nakonec uskutečněn. Miroslav Zajíček (2001) ve svém článku uvádí, že předpokládaná výše pomoci tak velkému množství podniků měla celkově přesáhnout 300 mld. Kč.

121 122

Revitalizační program – III. Předkládací zpráva, http://www.vlada.cz/dokument2108.html Revitalizační program – III. Předkládací zpráva, http://www.vlada.cz/dokument2108.html

65

Mertlíkova koncepce si kladla za cíl proměnit do té doby netransparentní průmyslovou politiku v systematický přístup, který by byl v souladu s principy trhu.123 Domnívám se však, že žádný pokus státu řešit problémy soukromého sektoru nemůže být v souladu s tržními zákonitostmi, tudíž tento úmysl se mi zdá dosti zavádějící. Mertlíkova strategie revitalizace byla zaměřena na malý počet významných podniků s cílem provést restrukturalizaci a revitalizované podniky poté prodat strategickým investorům.

Revitalizační program se tak stal předmětem ostrých střetů, jek mezi vládou a liberálními ekonomy, kteří z principu odmítají jakékoliv zásahy státu do ekonomiky, tak i uvnitř samotné vlády. Odpůrci z řad liberálů hovořili místo o revitalizace o „resuscitaci“ zadlužených podniků. S jistou nedůvěrou na program pohlížel i Mezinárodní měnový fond.124

4.3 Argumenty pro revitalizaci průmyslových podniků Nutnost pomoci některým průmyslovým podnikům byla vládními představiteli zdůvodňována následujícími argumenty:125


zablokovaný úvěrový proces




nevhodná finanční a vlastnická struktura v podnikové sféře




řada velkých firem v akutních potížích




absence funkčních restrukturalizačních mechanismů




banky před privatizací s velmi špatným portfoliem




problematická legislativa a výkon práva

4.4 Revitalizační agentura 4.4.1 Založení a vznik Revitalizační agentury Institucí, která byla pověřená restrukturalizací vybraných podniků a která se stala správcem Revitalizačního programu, byla Revitalizační agentura, a.s. Ta byla založena na základě usnesení vlády č. 354/1999 Konsolidační bankou Praha, s.p.ú. jako její stoprocentní dceřiná společnost se základním jměním 100 mil. Kč. Společnost vznikla 5. května 1999 zápisem do Obchodního rejstříku. Základní jmění mělo být později navýšeno na 300 mil. Kč s tím, že se na navýšení budou podílet zainteresované komerční banky. Ve skutečnosti ale proběhlo 123

www.vlada.cz/dokument2858 http://archiv.radio.cz/cesky/ekonomika 125 http://www.vlada.cz/dokument2106.htmlII. 124

66

navýšení na 270 mil. Kč, nikoli zainteresovaností komerčních bank, ale Konsolidační bankou, v roce 2001.126 Vláda svým rozhodnutím stanovila finanční rámec Revitalizačního programu s tím, že potenciální ztráty Revitalizační agentury z titulu závazků, které pro ni v procesu revitalizace vzniknou, by po celou dobu existence Revitalizační agentury neměly překročit částku 7 mld. Kč., čímž není řečeno, že by vláda vložila do revitalizace pouze 7 mld. Kč. Tím je řečeno to, že tento proces, který bude mít svoje náklady a svoje výnosy, by neměl skončit celkově s horším hospodářským výsledkem než ztrátou v rozsahu 7 mld. Kč za celou dobu činnosti Revitalizační agentury, tj. do konce roku 2002.127

4.4.2 Organizace Revitalizační agentury Původně bylo zamýšleno, že do Revitalizační agentury vstoupí kapitálově zahraniční renomované firmy Lazard Fréres & Co. a Latona Associates of Europe, ale nestalo se tak. Jak uvádí ekonom Expandia Finance Miroslav Singer: „Pro ně byl takový krok příliš riskantní, protože projekt byl nejasný a ovlivňovaný rozhodnutími vlády. Firmy Lazard a Latona například dospěly k názoru, že revitalizovat některé z vybraných podniků podobným způsobem nemá smysl. Státem kontrolovaná Konsolidační banka ale přesto projekty dokončila.“128 Ačkoli tedy byla Revitalizační agentura stoprocentně vlastněná státní Konsolidační bankou, managementem a správcem se stalo konsorcium mezinárodní banky Lazard Fréres a americké investiční firmy Latona Associates. Činnost agentury byla odstartována teprve 18. října 1999, kdy byla podepsána smlouva.129

Posláním Revitalizační agentury bylo vyvést klasifikované úvěry z bilancí bank, maximalizovat příjmy z prodeje aktiv za účelem minimalizace fiskálních nákladů a nalézt strategické investory pro revitalizované podniky.130 Podle Mertlíka byla Revitalizační agentura v podobné pozici jako správce konkurzní podstaty v bankrotujícím podniku. Program předpokládal, že současní vlastníci se vzdají kontrolního balíku právě ve prospěch Revitalizační agentury. Ta u vybraného podniku rozhodovala, jaká jeho část se uzavře či

126

http://www.czka.cz/kgr_cz/dalsi/archiv http://www.vlada.cz/dokument1027.html, http://www.vlada.cz/dokument2043.html, Výroční zpráva České konsolidační agentury 2001, http://www.czka.cz/vyrz/vyrz2001/indexcz.htm 128 článek BBC 2001 – Rok revitalizace českých podniků, http://www.bbc.co.uk/czech/lupacr 129 Ročenka Hospodářských novin 2000 130 Completing the Transformation of Banks and Enterprises, http://www.wds.worldbank.org/external/default/WDSContentServer

127

67

odprodá a komu a zda dosavadní management v podniku zůstane nebo bude vyměněn. Akcionáři podniků byly ale v podstatě zatlačeni do pozadí.131

Revitalizační agentura byla založena jako soukromá společnost a tak byla vládou také prezentována, jako tržně pracující instituce. Domnívám se, že tato skutečnost stojí k zamyšlení. Těžko lze považovat za soukromý podnik stoprocentně státem vlastněnou agenturu, která je realizátorem státní pomoci ztrátovým podnikům z peněz daňových poplatníků a svou podporou omezuje konkurenční prostředí v odvětví.

Podle studie Světové banky bylo samotné vytvoření soukromě řízené Revitalizační agentury hodnoceno pozitivně, ovšem podstatným negativem byla skutečnost, že chyběla propracovaná strategie řešení velkého množství klasifikovaných úvěrů. Management tvořen soukromými firmami měl zajistit, že bude agentura nezávislá na politickém a úřednickém rozhodování.132 Domnívám se ale, že činnost této instituce byla úzce provázána se státními orgány, už jen proto, že se společnosti Lazard a Latona kapitálově na Revitalizační agentuře nepodílely, jak bylo původně zamýšleno a Revitalizační agentura tak byla nakonec plně vlastněná státem. Navíc většina státních intervencí prováděných Konsolidační bankou ve spolupráci s Revitalizační agenturou, které se týkaly pomoci jednotlivým podnikům, se děla na základě usnesení vlády, což je dostatečný argument pro to, že celý proces byl ovlivňován vládními rozhodnutími.

Orgány Revitalizační agentury Revitalizační agentura měla tři základní orgány: Představenstvo – bylo tvořeno ze 2 členů jmenovaných Konsolidační bankou (zástupci nejvýznamnějších akcionářů) a ze 3 členů jmenovaných managementem (zástupci správcovských firem) Představenstvo předkládalo investičnímu výboru na schválení návrhy na metody realizace aktiv. Dozorčí rada – byla zodpovědná za monitorování aktivit agentury a složena ze zástupců vládních orgánů dle rozhodnutí valné hromady a předsedou dozorčí rady byl člen vlády ČR (ministr průmyslu a obchodu).

131

Dvořáček (2003), str. 124, http://archiv.radio.cz/cesky/ekonomika Completing the Transformation of Banks and Enterprises, http://www.wds.worldbank.org/external/default/WDSContentServer

132

68

Investiční výbor – byl tvořen všemi členy představenstva, zástupci participujících bank dalšími zainteresovanými institucemi. Investiční výbor rozhodoval o metodách realizace aktiv a revitalizačních projektech.133

4.4.3 Ukončení činnosti Revitalizační agentury Přesto, že se předpokládalo, že bude Revitalizační agentura fungovat až do roku 2002. Činnost byla ukončena již v lednu 2001 s tím, že byla během roku 2001 začleněna do Konsolidační banky. Jedním z důvodů ukončení činnosti byly příliš vysoké náklady správcovského konsorcia Latona & Lazard.134 Tyto společnosti si navíc stěžovaly, že jim Konsolidační banka neplatí za jejich služby. Dluh správcovským firmám se nakonec vyšplhal až na několik desítek miliónů korun.135 V průběhu roku 2002 ještě Revitalizační agentura dokončovala operaci odkupu pohledávek od věřitelů společnosti Vítkovice, a.s. a od 1. října 2002 vstoupila do likvidace.136

Paradoxem zůstává, že po ukončení činnosti Revitalizační agentury, lidé z jejího managementu založili firmu Odien Restructuring Services, s.r.o., která v revitalizaci za spolupráce s KoB, později ČKA, pokračovala na základě uzavřené servisní smlouvy na restrukturalizaci a vyhledávání strategických partnerů. Tímto novým vztahem mezi ČKA a společností Odien mělo dojít k zefektivnění a zrychlení průběhu revitalizace. Skutečnou příčinou ukončení činnosti Revitalizační agentury a vzniku společnosti Odien byl systém odměňování za dokončené projekty. Konsolidační banka s firmou Odien ukončila spolupráci v srpnu 2001, neboť došlo ke sporům ohledně úhrady odměn společnosti Odien za jejich služby, proto Odien vypověděla smlouvy na některé případy, které měla dokončit (Škoda, Zetor).137 V dubnu 2002 podala společnost Odien na ČKA žalobu u Mezinárodního rozhodčího soudu v Londýně za údajné porušení smluvních povinností (šlo o sporné poplatky za úspěšné projekty a o údajné poškození dobré pověsti vyjádřením členů ČKA v tisku). Spor nakonec dopadl tak, že obě strany uzavřely Dohodu o narovnání, kterou uspořádaly sporné vztahy mezi sebou.138

133

Completing the Transformation of Banks and Enterprises, http://www.wds.worldbank.org/external/default/WDSContentServer, http://www.vlada.cz/dokument2106.htmlII. 134 Dvořáček (2003), str. 125 135 http://www.bbc.co.uk/czech/lupacr/41.shtml 136 Výroční zpráva ČKA 2002, http://www.czka.cz/vyrz/vyrz2002/vz_cz/index.htm 137 Výroční zpráva KoB (ČKA) 2000, 2001, http://www.czka.cz/vyrz 138 Výroční zpráva ČKA 2002, http://www.czka.cz/vyrz/vyrz2002/vz_cz/index.htm

69

4.5 Konsolidační banka Praha, Česká konsolidační agentura Konsolidační banka Praha, s.p.ú. (KoB) zahájila svoji činnost 23. února 1993, kdy byla původní federální banka rozdělena na dva samostatné subjekty – český a slovenský. KoB tak pokračovala ve své původní činnosti, tj. ve správě převzatých a odkoupených pohledávek od komerčních bank. Až do roku 2000 se taktéž zaměřovala na financování rozvojových projektů, kde byl hlavním činitelem stát. Významnou měrou se KoB podílela na předprivatizační očistě portfolií velkých českých bank od problematických a neproduktivních aktiv a na Revitalizačním programu.

Ke dni 1. září 2001 KoB zanikla a nahradila ji Česká konsolidační agentura (ČKA). ČKA je finanční institucí nebankovního typu, která nepřijímá vklady od veřejnosti ani neposkytuje úvěry. ČKA je povinna dokončit veškeré aktivity a obchody, které převzala od KOB. Je přitom oprávněna využít veškerá práva, možnosti a nástroje, jimiž disponovala KOB. Specializuje se přitom na nákup, prodej a správu pohledávek a dalších vybraných aktiv. Za závazky ČKA ručí stát. Agentura ze zákona zaniká dnem 31.12. 2007 bez likvidace. Právním nástupcem ČKA je stát zastoupený ministerstvem financí, na který ke dni zániku ČKA přechází její práva a závazky.139

KoB sehrála významnou roli při rozběhu a realizaci Revitalizačního programu. KoB (od září 2001 ČKA) se ve spolupráci s Revitalizační agenturou významně účastnila restrukturalizace a finanční stabilizace vybraných průmyslových společností. Byla pověřena vládou vést jednání s věřitelskými bankami revitalizovaných podniků. Většina státní pomoci do jednotlivých podniků plynula právě z KoB (ČKA).

4.6 Cíle Revitalizačního programu V rámci revitalizačního programu vláda vytyčila následující cíle, které měly být naplněny činností Revitalizační agentury:

139




Rekapitalizace a restrukturalizace vybraných průmyslových podniků




Nalezení zodpovědných vlastníků pro tyto podniky




Zvýšení zájmu zahraničních investorů o průmyslová aktiva v ČR




Částečné vyčištění portfolia bank




Zvýšení zájmu strategických partnerů o banky určené k privatizaci

http://www.czka.cz/

70




Zlepšení přístupu průmyslových firem k finančním zdrojům




Systémové zlepšení podnikatelského prostředí v ČR140

Není pochyb, že takto definované cíle jsou dosti ambiciózní a velmi náročné na veřejné zdroje. Co se týče posledního cíle „systémové zlepšení podnikatelského prostředí v ČR“, domnívám se, že podnikatelské prostředí je zlepšováno posilováním konkurence a ne jejím omezováním prostřednictvím státních intervencí pomoci vybraným podnikům.

4.7 Selekční kritéria pro účast v programu Selekční kritéria pro potenciální kandidáty byla stanovena již k 31. prosinci 1998. Do Revitalizačního programu mohly být zařazeny podniky splňující následující kritéria: 1) Kritérium národního (regionálního) ekonomického a sociálního významu  předpokládalo, že zaměstnanost u daného dlužnického subjektu, včetně jím majoritně vlastněných dceřiných společností, překročí 2 000 osob. 2) Kritérium multiplikačních efektů v ekonomice ČR  znamenalo, že objem dodávek materiálu, prací a služeb od tuzemských dodavatelů v uplynulém účetním období musí být vyšší než 1 mld. Kč. 3) Kritérium ozdravení bilancí bank  požadovalo, že kumulované klasifikované úvěry u Konsolidační banky, České spořitelny a Komerční banky musí přesahovat částku 3 mld. Kč. 4) Kritérium podmíněné životaschopnosti  znamenalo, že v posledním účetním období měl dlužník pozitivní provozní hospodářský výsledek očištěný o vliv úroků a daní (EBIT), alternativně pozitivní provozní cash-flow.141

Do okruhu potenciálních kandidátů bylo možno zařadit podniky, které splňovaly nejméně tři ze čtyř výše uvedených kritérií. Základním kritériem byla podmíněná životaschopnost podniku a toto kritérium bylo povinné, z ostatních musela být splněna alespoň dvě.142 Ze zprávy Evropské komise z roku 2000 však vyplývá, že není zcela jasné, na jakém základě byly společnosti uvedené na seznamu podniků pro revitalizaci vybrány, neboť Revitalizační agentura neposkytovala dostatek informací o kalkulacích, které byly v tomto ohledu 140

http://www.vlada.cz/dokument2106.htmlII. http://www.vlada.cz/dokument2106.htmlII. 142 Dvořáček (2003), str. 125, http://www.vlada.cz/dokument2106.htmlII. 141

71

provedeny.143 Tímto se pro nezúčastněného pozorovatele stává proces vybírání podniků do revitalizace opět o něco neprůhlednější a nabízí se představa o tom, jak asi výběr kandidátů mohl probíhat. Tím mám na mysli prostor pro lobování různých zájmových skupin a pro případnou korupci.

Na základě kritérií bylo zařazeno do revitalizace 9 podniků. Jak podniky plnily jednotlivá kritéria, mimo „kritérium multiplikačních efektů“, ke kterému nejsou dostupné žádné zdroje, vyplývá z následující tabulky.

Tabulka č. 6: Podniky zařazené do Revitalizačního programu [finanční údaje v mil. Kč] Název podniku

Počet zaměstnanců

Nesplacené

Celkové

úvěry u KoB zadlužení

EBIT

Nejvýznamnější akcionář

%

Aliachem

9 000

2 365

4 971

-----

Chemapol

23

ČKD Praha

12 200

> 3 000

-----

-----

Inpro

39

Spolana

3 275

1 430

3 566

670

FNM

37

Škoda Plzeň

14 042

> 3 000

-----

-----

Nero, s.r.o.

23

Tatra

3 800

3 600

-----

-----

Škoda

43

Vítkovice

3 131

-----

5 297

2098

FNM

67

Zetor

2 241

2 120

2 590

95

KoB

50

ZPS Zlín

3 400

-----

-----

-----

SIS Fond

21

Hutní montáže

-----

-----

-----

-----

-----

---

Pramen: Světová banka (studie „Completing the Transformation of Banks and Enterprises)

Z tabulky je jasně viditelné, že značná část údajů není dostupná, zvláště údaje o povinném kritériu pozitivního provozního hospodářského výsledku jsou známé pouze u tří podniků. Nejprve bylo do procesu revitalizace a restrukturalizace zařazeno jen 8 podniků, Hutní montáže Ostrava byly přibrány později, proto nejsou dostupná data o plnění kritérií tohoto podniku. Jak je zřejmé z tabulky, většinovým vlastníkem firem Spolana, Vítkovice a Zetor byl již v roce 1999 stát, takže právě stát odpovídal za jejich osud. Podle studie Světové banky devět podniků zařazených do revitalizace přesto tvořilo pouze 10 % z celkové hodnoty

143

http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/RR2000CZ.pdf

72

klasifikovaných aktiv v ekonomice.144 Ze zdrojů společnosti Odien Restructuring Services vyplývá, že kumulovaná ztráta devíti podniků dosahovala 23 mld. Kč.145

4.8 Realizace revitalizace v jednotlivých podnicích V následující části se budu snažit analyzovat, jak proces revitalizace ve vybraných podnicích probíhal, mimo společnost Hutní montáže Ostrava, a.s., kde nebylo možné provést analýzu z důvodu nedostupnosti dat. V ostatních případech uvedu, jaká výše státní pomoci do podniků plynula a jakým způsobem a jak dlouho trvalo, než se podařilo pro podniky nalézt investory, tedy jak dlouho byly podniky odkázány na vládní pomoc a zatěžovaly tak veřejné finance. Je nutné podotknout, že se pravděpodobně nejedná o komplexní zachycení všech státních intervencí směřujících do podniků, neboť některá data jsou nedostupná. Při hodnocení Revitalizačního programu se zaměřím zejména na období 1999 – 2002, neboť právě tak dlouho měl podle původních záměrů vlády trvat proces finančního ozdravení a restrukturalizace podniků včetně nalezení strategických investorů. Jak uvedu níže, v tomto časovém intervalu se podařilo prodat jen některé z nich.

Proces revitalizace byl řízen managementem Revitalizační agentury a později společností Odien Group. Mateřská společnost Revitalizační agentury, Konsolidační banka Praha (od září 2001 ČKA), realizovala většinu státních intervencí směřujících do podniků. Ve většině případů se jednalo o poskytování úvěrů na provoz revitalizovaných podniků, poskytování garancí za úvěry, převody klasifikovaných úvěrů do Konsolidační banky a jejich kapitalizace a odkup klasifikovaných úvěrů od komerčních bank. KoB tak prakticky kapitalizací dluhů a jinými formami převodů tyto podniky zestátňovala, aby je následně zprivatizovala, ačkoli původní záměr vlády byl jiný – na majetku revitalizovaných podniků se měly podle původních plánů podílet Latona a Lazard. Nabývání nových majetkových účastí bylo vázáno rozhodnutími vlády. Revitalizační agentura zajišťovala poradenství a výběr kandidátů strategických investorů s cílem realizace výnosů plynoucích z prodeje. Ztráty Revitalizační agentury hradila Konsolidační banka, později Česká konsolidační agentura.

144

Completing the Transformation of Banks and Enterprises, http://www.wds.worldbank.org/external/default/WDSContentServer 145 http://www.odiengroup.com

73

4.8.1 Tatra Tatra se ve svém hospodaření potýkala se ztrátami již od roku 1995, přičemž ekonomická situace firmy začala být od roku 1999 opravdu v kritickém stádiu. Začátkem roku byla zastavena výroba, mzdy byly vypláceny pouze v rozsahu 60 % běžné výše a banky přestaly poskytovat nejnutnější finanční prostředky na znovuobnovení výroby. Největší akcionář Škoda se sice snažil najít pro Tatru investora, ovšem neúspěšně.146

Z následující tabulky je zřejmé, jak probíhal proces revitalizace před tím, než byl podnik prodán strategickému investorovi.

Tabulka č. 7 : Intervence státu ve společnosti Tatra Datum

Intervence

Nominální hodnota [tis.Kč]

Pořizovací cena [tis. Kč]

Podíl [%]

září 1999

KoB - nákup akcií od Škoda

480 426

135 000

43,5

1999

KoB poskytla úvěr na provoz

2 245 413

2000

Snížení ZK → snížení podílu KoB

2000 prosinec 2000 2001

9,28

Postoupení pohledávek KoB na spol. Kras, kt.je kapitalizovala KoB - Nákup akcií od spol. Kras vzniklých kapitalizací Převod zbytku akcií od Kras do ČKA vzniklých kapitalizací pohl.

2 106 247 2 106 247

40,7 1 067 694

2 200 000

Podíl ČKA v Tatře před prodejem

40,7 41,6 91,58

Pramen: Výroční a tiskové zprávy KoB (ČKA), vlastní zpracování

Vzhledem k tomu, že se nepodařilo mezi zúčastněnými stranami (akcionáři, věřitelé) najít žádné řešení špatné situace v Tatře, rozhodla se KoB spolu s Revitalizační agentutou jít cestou finanční stabilizace společnosti, jejíž principem byla finanční a ekonomická restrukturalizace s cílem zajistit provozní kapitál pro obnovení výroby, takže v roce 1999 poskytla Tatře úvěr ve výši 2,2 mld. Kč a stala se tak největším věřitelem společnosti. 146

Výroční zpráva Konsolidační banky, s.p.ú. 1999, http://www.czka.cz/vyrz/vyrz1999

74

Jednotlivé kroky oživení probíhaly na základě usnesení vlády ČR. Již před rokem 1999 měla Tatra závazky vůči KoB. V září 1999 odkoupila KoB majetkový podíl, který měla v Tatře Škoda a.s. ve výši 43,5 %. Začátkem roku 2000 došlo ke snížení ZK společnosti za účelem úhrady ztrát a v důsledku toho došlo ke snížení podílu KoB na 9,28 %. Po několika letech skončilo v roce 2000 hospodaření Tatry ziskem.147 Domnívám se ovšem, že se nejednalo o tak velký úspěch, jak byl prezentován, neboť to mohl být pouze důsledek státní pomoci.

K průběhu revitalizace ve společnosti Tatra je nutno dodat, že převody finančních prostředků a nabývání majetkových podílů probíhalo dosti neprůhledným způsobem. Pro uskutečňování transakcí byla založena dceřiná společnost FNM Kras, a.s., na kterou KoB nejdříve postoupila své pohledávky v hodnotě 2,1 mld. Kč, které Kras kapitalizovala a tak získala v Tatře podíl a následně tento svůj podíl převáděla zpět na KoB. Kapitalizace pohledávek za Tatrou byla součástí celkové finanční restrukturalizace a jednalo se v té době o dosud největší kapitalizaci v ČR. Co se týče společnosti Kras, nabízí se otázka, k čemu vlastně tato státní společnost sloužila a jaký měla smysl. Ze všech dostupných materiálů mi vyplývá jediné, a to, že se jednalo pouze o neprůhledné přelévání peněz a celý proces se tak stal naprosto netransparentní, což bylo pravděpodobně záměrné. Navíc v této státní společnosti jistě našly uplatnění „odborníci“, kteří tak byly ze státních peněz tučně odměňováni.

Před prodejem Tatry strategickému investorovi vlastnila ČKA 91,6 % podniku. V průběhu roku 2001 zajišťovala výběr strategického investora nástupnická společnost Revitalizační agentury, Odien Restructuring Service. Akcie Tatry vlastněné ČKA ve jmenovité hodnotě 4,7 mld. Kč. (91,6 %) byly koncem roku 2001 prodány americké společnosti SDC Internacional, INC, která za ně zaplatila 1,152 mld. Kč.148

4.8.2 Zetor Během roku 1999 se hospodářská a finanční situace společnosti Zetor prudce zhoršila. Podnik neměl zdroje na financování výroby, ani splácení dluhů u bank, dodavatelů, státu a platy zaměstnanců. Příčinou této situace byla ztrátovost výroby většiny typů traktorů, která celkové ztráty jen prohlubovala. V období od února do srpna 1999 byla výroba zcela pozastavena. Počátkem září se podařilo obnovit výrobu, ale jen díky získáním prostředků na účelové financování kontrahovaných zakázek (1006 kusů traktorů) od Komerční banky s částečným 147 148

Výroční zprávy Konsolidační banky, s.p.ú. 1999, 2000, http://www.czka.cz/vyrz Výroční zpráva ČKA 2001, http://www.czka.cz/vyrz/vyrz2001/indexcz.htm

75

ručením KoB. Vzhledem k tomu, že prostředky na financování další výroby již podnik neobdržel, výroba se počátkem listopadu opět zastavila. Zetor byl tedy na pokraji úplného rozkladu a vláda se rozhodla situaci řešit další státní pomocí, ačkoli stav podniku směřoval spíše ke konkurzu. Podle ředitele Revitalizační agentury Miroslava Zámečníka byl konkurz v českých podmínkách krajním řešením z důvodu nedostatečného zákona o konkurzu a vyrovnání, který nedokonale chrání věřitele. Jak uvedli Jiří Schwarz a Miloš Zeman v rozhovoru pro Liberální institut, vláda během posledních deseti let ještě před spuštěním revitalizačního programu utopila v Zetoru přibližně 9 mld. Kč.149

V době spuštění revitalizačního programu byla majoritním vlastníkem Zetoru KoB s 50 % podílem a manažerskou činnost vykonávala společnost Motokov, která měla v Zetoru 48 % podíl. Koncem roku 1999 činily pohledávky KoB za poskytnuté úvěry v minulých letech 1,7 mld. Kč, KoB tedy byla největším věřitelem společnosti Zetor.150

Tabulka č. 8: Intervence státu ve společnosti Zetor Datum 2000 srpen 2000 srpen 2000

Intervence Snížení ZK za účelem úhrady ztráty Nákup podílu od Motokov ve prospěch RAT KoB - úvěr na obnovení výroby RAT

listopad 2001

ČKA - nákup akcií od RAT

31.12.2001

Podíl ČKA v Zetoru

Hodnota [tis.Kč]

Podíl [%]

2 395 900 47,74 700 000 2 000

47,74 97,74

Pramen: Výroční zprávy KoB (ČKA), vlastní zpracování Pozn.: RAT – Revitalizační Traktor, s.r.o.

V souvislosti s kritickou situací rozhodla vláda v březnu 2000 na základě usnesení o přijetí opatření vedoucích k revitalizaci Zetoru, které probíhalo ve spolupráci KoB s Revitalizační agenturou. V červnu 2000 muselo dojít ke velkému snížení základního kapitálu společnosti z 2,4 mld. pouze na 4,1 mil. Kč151 za účelem úhrady naakumulovaných ztrát. Během roku založila Revitalizační agentura novou manažerskou společnost Revitalizační Traktor, s.r.o. (RAT), na které měla KoB 100 % nepřímý podíl. RAT odkoupila majetkový podíl, který měla 149

Výroční zpráva Konsolidační banky, s.p.ú. 1999, http://www.czka.cz/vyrz/vyrz1999, http://www.libinst.cz Výroční zpráva Konsolidační banky, s.p.ú. 1999, http://www.czka.cz/vyrz/vyrz1999 151 http://www.zetor.cz/article.asp?nArticleID=196&nDepartmentID=275&nLanguageID=1 150

76

v Zetoru společnost Motokov International. Prostřednictvím RAT plynuly do Zetoru státní peníze s tím, že RAT měla zajišťovat kontrolu účelného využívání těchto prostředků. Ještě v srpnu 2000 tedy KoB poskytla prostřednictvím RAT Zetoru provozní úvěr ve výši 700 mil. Kč na obnovení výroby traktorů.152 O smyslu

společnosti RAT by se dalo

polemizovat podobně jako v případě společnosti Kras související s procesem Tatry. Opět se zde ze státních zdrojů financoval management této společnosti. Navíc se domnívám, že k tomu, aby byl zajištěn dohled nad účelným využíváním státních peněz, nebylo nutné zakládat zvláštní společnost.

V listopadu 2001 kupila ČKA od společnosti Revitalizační Traktor její podíl v Zetoru (47,74 %) v souvislosti se vstupem nového investora. Po nákupu těchto akcií tedy činil podíl ČKA v Zetoru 97,74 %. V tomtéž roce povolil krajský soud v Brně Zetoru vyrovnání. Koncem roku 2001 vypověděla společnost Odien Restructuring Services mandátní smlouvu na výběr strategického partnera pro Zetor, takže ČKA byla nucena dokončit prodej Zetoru sama, přičemž prioritním cílem ČKA bylo zachovat výrobu. V lednu 2002 začala vláda a výběrová komise ČKA projednávat a vyhodnocovat výběr vlastníka a v červenci byl uskutečněn prodej majetkové účasti ČKA ve společnosti Zetor, 100 % obchodní podíl ve společnosti Revitalizační Traktor a postoupení veškerých pohledávek za Zetorem na slovenskou společnost HTC Holding, a.s. za symbolickou cenu 310 mil. Kč.153 O výhodnosti projektu z hlediska veřejných financí tedy nemůže být řeč, neboť stát do černé díry zvané Zetor nasypal několik miliard korun a nakonec vše, včetně miliardových pohledávek, prodal za pouhých 310 mil. Kč.

Podle Jiřího Schwarze z Liberálního institutu si Revitalizační agentura v případě Zetoru počínala spíše jako resuscitační agentura. Projektu chyběly prvky, které by Zetor ozdravily a učinily z něho konkurenční subjekt na trhu.

152 153

Výroční zprávy KoB (ČKA) 2000, 2002, http://www.czka.cz/vyrz, http://www.libinst.cz Výroční a tiskové zprávy ČKA 2001, 2002, Usnesení vlády ČR č. 432/2002

77

4.8.3 Škoda Plzeň Škoda Plzeň se začala potýkat s významnými finančními problémy hlavně v letech 1996 a 1997, kdy ztráta v roce 1997 přesáhla 4 mld. Kč. V souvislosti s takto nepříznivými výsledky muselo být v následujících letech sníženo základní změní společnosti o více než 70 % za účelem úhrady ztrát. V tomto období již měla Škoda Plzeň závazky plynoucí z úvěru u KoB a možná i z tohoto důvodu se společnosti otevřela možnost dostat se mezi kandidáty do Revitalizačního programu. V roce 1999 byla podepsána dohoda s největšími věřitelskými bankami (tzv. standstill agreement) a společnost zahájila restrukturalizaci.154 V roce 2000 založila Škoda Plzeň spolu s věřiteli ve spolupráci s Revitalizační agenturou a Konsolidační bankou novou společnost Škoda Holding, a.s., která posléze vystupovala v procesu revitalizace.155 Vznikem společnosti Škoda Holding měla být zachráněna od úpadku fungující část společnosti i její dceřiné společnosti.

V roce 1999 se stala KoB největším věřitelem Škody Plzeň přebíráním klasifikovaných aktiv od ČS a KB a v průběhu roku se KoB aktivně účastnila procesu finanční stabilizace s cílem nalézt vhodného strategického partnera. Rokem 2000 byla odstartována finanční a organizační restrukturalizace společnosti podepsání memoranda o realizaci restrukturalizačních kroků. Ze strany Škody a.s., ale dohoda nebyla plněna, a tak docházelo ke zpožďování a snižování pravděpodobnosti na úspěch. Proto se KoB zaměřila pouze na záchranu Škody Holding a jejích dceřiných společností a na majetek společnosti Škoda a.s. byl vyhlášen v roce 2001 konkurz.156

Tabulka č. 9: Intervence KoB (ČKA) ve společnosti Škoda Holding

Datum

Intervence

Nominální hodnota [tis.Kč]

Pořizovací cena [tis. Kč]

Podíl [%]

květen 2000

KoB - kapitalizace směnečných pohledávek

1 050 000

1 666 980

48,36

25.3.2002

ČKA - kapitalizace pohledávek za spol. Škoda TS

118 000

neuvedeno

63,4

Pramen: Výroční a tiskové zprávy KoB (ČKA), vlastní zpracování Pozn.: Škoda TS, a.s. – Škoda Těžké strojírenství

154

http://www.skoda.cz/holding http://www.czka.cz/kgr_cz/dalsi/tkv2001/sld001.htm 156 Výroční zprávy Konsolidační banky, s.p.ú. 1999, 2000, http://www.czka.cz/vyrz 155

78

Z tabulky je zřejmé, jakým způsobem nabyla KoB, později ČKA, svůj podíl ve Škoda Holding a její dceřiné společnosti Škoda Těžké strojírenství, kde získala 63,4 % podíl na kapitálu. Zvláště zajímavé je sledovat, že pořizovací cena v případě kapitalizace směnek Konsolidační bankou v roce 2000 je vyšší než jejich nominální hodnota. Původně bylo podle vládního usnesení zamýšleno, že se bude v roce 2002 ČKA účastnit řešení špatné situace v dceřiné společnosti Škoda Steel a.s., ale vzhledem k tomu, že už v této době probíhala příprava na prodej, byla finanční restrukturalizace ponechána novému investorovi.

Během roku 2002 začala jednání o prodeji podílu ČKA ve Škoda Holding ve spolupráci s poradenskými firmami Slavia Capital Praha a Allen & Olivery. Proces blokovala Škoda a.s., která stále držela 52 % akcií. V prosinci 2002 byla podepsána kupní smlouva se společností Appien Machinery AG o prodeji státního podílu ve Škoda Holding a jejích dceřiných společnostech, včetně prodeje veškerých úvěrových pohledávek. Nakonec došlo i k souhlasu o prodeji podílu Škoda a.s. K převzetí Škoda Holding došlo začátkem roku 2003 se souhlasem ÚOHS, přičemž celková aktiva ČKA byla prodána za 350 mil. Kč a podíl zkrachovalé Škody a.s. za 450 mil. Kč. Vzhledem k tomu, že není známo, jaký objem pohledávek měla ČKA za společností, není možné vyčíslit přesný výnos státu z této transakce. Jisté ale je, že výnos pro stát činil méně než 19 %, některé zdroje dokonce uvádí pouze 8-9 %.157

4.8.4 Vítkovice Společnost Vítkovice, a.s. jako velmi významný zaměstnavatel severomoravského regionu a významný výrobce hutních produktů a produktů těžkého strojírenství se dostala do hluboké likvidní krize a akutní hrozby konkurzu, přičemž situace se v průběhu roku 1999 dále zhoršovala. Majoritním vlastníkem Vítkovic byl FNM s podílem 67 %. Klíčovými subjekty v procesu restrukturalizace tedy byly KoB (ČKA), Revitalizační agentura a FNM. Restrukturalizace byla spojená s očištěním celého podniku od ztrátových provozů a následný prodej perspektivních částí do soukromých rukou.158 Součástí řešení špatné hospodářské situace ve Vítkovicích bylo zřízení dceřiné společnosti FNM – Osinek, a.s. v roce 2000, která řídila hospodaření a pomocí státem garantovaných úvěrů měla vyvést Vítkovice z krize, aby mohlo dojít k procesu vyrovnání s věřiteli a následnému prodeji strategickému investorovi.159

157

Výroční a tiskové zprávy ČKA 2002, 2003, Ročenky Hospodářských novin 2003, 2004 Výroční zpráva Konsolidační banky, s.p.ú. 1999, http://www.czka.cz/vyrz/vyrz1999 159 http://www.osinek.cz/osinek/nove/o-spolecnosti.php 158

79

Tabulka č. 10: Intervence státu ve společnosti Vítkovice

Datum

Intervence

září 1999

KoB - dlouhodobý úvěr

duben 2000 KoB - úvěr na hutní výrobu červenec 2000 2001 2002

KoB - úvěr na strojírenskou výrobu ČKA - odkup pohledávek od věřitelů Osinek - koupě Vítkovice Steel

Nominální hodnota [tis. Kč] 500 000

Pořizovací cena [tis. Kč]

1 800 000 1 000 000 646 000

487 000 3 300 000

Pramen: Výroční zprávy KoB (ČKA) 1999 - 2002, ročenka HN 2003, vlastní zpracování

Na základě usnesení vlády byla KoB pověřena řešit mimořádnou situaci ve společnosti Vítkovice, takže poskytla dlouhodobý úvěr ve výši 500 mil. Kč s odloženou splátkou jistiny. V roce 2000 byly poskytnuty prostřednictvím společnosti Osinek další dva velké úvěry v celkové výši 2,8 mld. Kč. V souvislosti s touto činností společnosti Osinek zkoumal Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS), zda se nejednalo o nezákonnou státní podporu. V listopadu 2000 byl přijat v rámci řešení restrukturalizace návrh na povolení vyrovnání s věřiteli. V roce 2001 byla mezi ČKA a Revitalizační agenturou uzavřena smlouva na odkup pohledávek, které byly postoupeny na ČKA. Za pohledávky v hodnotě 646 mil. Kč. zaplatila ČKA 487 mil. Kč. Manažerská státní společnost Osinek, která doposud pouze řídila hospodaření ve Vítkovicích, v březnu 2002 koupila 98,96 % akcií dceřiné společnosti Vítkovic, Vítkovice Steel za 3,3 mld. Kč. Co se týče vyrovnání s věřiteli, jednalo se o dosud nejrozsáhlejší proces soudního vyrovnání v ČR, které bylo splněno v červnu 2002, kdy společnost Vítkovice předala věřitelům vlastní směnky ve výši 30 % jejich nezajištěných pohledávek se splatností v roce 2003 o celkové hodnotě 2,2 mld. Kč. Zdroje na jejich výplatu získala společnost Vítkovice právě prodejem dceřiné společnosti Vítkovice Steel.160 To znamená, že směnky společnost Vítkovice zaplatila opět ze státních peněz, neboť společnost Vítkovice Steel byla prodána dceřiné společnosti FNM.

Teprve v srpnu 2003 byl uzavřením kupní smlouvy se společností Lahvárna Ostrava, a.s. realizován společný prodej jak zajištěných pohledávek ČKA za společností Vítkovice, a.s. v hodnotě cca. 2,8 mld. Kč, které nebyly dotčeny soudním vyrovnáním, tak majetkové účasti 160

Výroční a tiskové zprávy KoB (ČKA) 1999 – 2002, http://www.czka.cz/vyrz, projev M. Grégra na univerzitě v Ostravě, Ročenka HN 2003

80

FNM ČR v rozsahu 67 % základního kapitálu společnosti Vítkovice, a.s. Investor byl vybrán v rámci veřejného výběrového řízení a schválením vlády ČR.161 Cena za postoupení pohledávek ČKA společnosti Lahvárna činila 320 mil. Kč a FNM za 67 % akcií obdržel 81 mil. Kč. Po převzetí společnosti novým investorem se změnil název na Vítkovice Holding, a.s.162 Prodej Vítkovice Steel vlastněné společností Osinek byl ovšem odložen a privatizace této hutní společnosti proběhla až v závěru roku 2005.163

4.8.5 ČKD Praha Holding KoB se ve spolupráci s Revitalizační agenturou zabývala řešením špatné hospodářské situace především v dceřiné společnosti ČKD Praha Holding - ve společnosti ČKD Dopraní systémy (ČKD DS), a.s., neboť celkové dluhy této společnosti dosahovaly 5,5 mld. Kč.164 Vláda pověřila KoB, aby přijala taková opatření, která zajistí provozuschopnost společnosti ČKD DS, a to až do chvíle vstupu strategického partnera. Jednalo se hlavně o financování výroby pro zajištění dokončení nasmlouvaných kontraktů. Přebíráním špatných pohledávek od komerčních bank se stala KoB největším věřitelem ČKD DS. V listopadu 1999 uzavřely ČKD DS a ČKD Praha Holding mezi sebou stabilizační dohodu.165

Tabulka č. 11: Intervence KoB (ČKA) ve společnosti ČKD DS a ČKD Praha Holding

Datum

Intervence

KoB - odkup podílu na ČKD DS od IPB KoB - úvěr ČKD DS na 1999 dokončení kontraktů KoB - provozní úvěr pro květen 2000 ČKD DS KoB - financování dodávky 2000 10 lokomotiv pro Vietnam ČKA - kapitalizace 2002 pohledávek za ČKD Praha Holding srpen 1999

Nominální hodnota [tis. Kč]

Pořizovací cena [tis. Kč]

Podíl [%]

462 000

40 600

49,9

422 676 1 300 000 neuvedeno 3 867 000

47,47

Pramen: Výroční a tiskové zprávy KoB (ČKA) 1999 – 2002, vlastní zpracování

161

Výroční zpráva ČKA 2003, http://www.czka.cz/vyrz/vyrz2003/vz_cz/index.htm Tisková zpráva ČKA 27.12.2004, http://www.czka.cz/kgr_cz/dalsi/archiv/t160.htm, http://mfcr.cz/cps/rde 163 http://www.osinek.cz/osinek/nove/o-spolecnosti.php 164 http://www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/019schuz/s019322.htm 165 Výroční zpráva KoB 1999, http://www.czka.cz/vyrz/vyrz1999

162

81

V souladu s usnesením vlády odkoupila KoB v srpnu 1999 akciový podíl ve výši 49,9 % na společnosti ČKD DS od IPB, jehož nominální hodnota byla 462 mil. Kč za cenu 40,6 mil. Kč. Ještě téhož roku poskytla KoB úvěr na dokončení kontraktů ve výši 422,7 mil. Kč a následující rok provozní úvěr 1,3 mld. Kč na financování výroby 22 souprav pro pražské metro a zajištění financování zakázky 10 lokomotiv pro Vietnamskou socialistickou republiku v neznámé výši. Z důvodu nepříznivého stavu společnosti musel být na společnost ČKD DS vyhlášen na začátku roku 2000 konkurz s tím, že bylo rozhodnuto o pokračování činnosti úpadce. KoB nevnímala vyhlášení konkurzu jako ohrožení vstupu investora a aktivně vystupovala v jednáních se správcem konkurzní podstaty s cílem prodat životaschopnou část strategickému partnerovi. Koncem roku 2001 proběhl prodej části majetku z konkurzní podstaty a majitelem společnosti ČKD DS se stala společnost Siemens, AG, která zaplatila za vybraná aktiva 750 mil. Kč. Společnost ČKD DS byla přejmenován na Siemens kolejová vozidla, s.r.o.166

U společnosti ČKD Praha Holding, a.s. bylo v roce 2001 povoleno soudní vyrovnání a na základě usnesení vlády byla ČKA oprávněna kapitalizovat svoje pohledávky vůči tomuto subjektu. Stalo se tak během roku 2002, kdy agentura nabyla podíl 47,47 % kapitalizací pohledávek v hodnotě 3,867 mld. Kč.167 Privatizace tohoto podniku byla přes původní očekávání dokončena teprve v roce 2004.

4.8.6 Spolana Ve společnosti Spolana, a.s. byla v roce 1999 na základě vládního usnesení zahájena finanční restrukturalizace, která měla za cíl vyřešit kumulovanou ztrátu z minulých let a snížit zadluženost společnosti na přijatelnou úroveň. KoB se z pozice řadového věřitele stala nejvýznamnějším věřitelem převodem klasifikovaných aktiv od ČS a KB, která později kapitalizovala. Majoritním vlastníkem Spolany byl FNM ČR.168

166

Výroční a tiskové zprávy KoB (ČKA) 1999 – 2002, http://www.czka.cz, http://www.itsolutions.siemens.cz Výroční zpráva ČKA 2002, http://www.czka.cz/vyrz/vyrz2002/vz_cz/index.htm 168 Výroční zpráva KoB 2000, http://www.czka.cz/vyrz/vyrz2000/html/indexcz.htm 167

82

Tabulka č. 12: Intervence KoB (ČKA) ve společnosti Spolana

Datum

Intervence

prosinec 2000

převod akcií Spolany na KoB kapitalizace pohledávek a navýšení ZK z ČSOB převedeny akcie Spolany na KoB

2001 2002

Nominální hodnota [tis. Kč]

Pořizovací cena [tis. Kč]

Podíl [%]

936 000

170 000

49,78

1 400 000

47,55

488 000

9,76

Pramen: Výroční zprávy KoB (ČKA) 2000 – 2002, vlastní zpracování

Z tabulky je patrné, že KoB získala koncem roku 2000 ve společnosti Spolana téměř 50 % podíl na základním kapitálu, který odkoupila za 170 mil. Kč. V roce 2001 KoB kapitalizovala svoje pohledávky vůči Spolaně v hodnotě 1,4 mld. Kč, čímž došlo k finanční stabilizaci. Zároveň navýšila základní kapitál společnosti, takže před prodejem měla KoB ve Spolaně podíl 47,55 %. V roce 2001 prodala tento svůj podíl ve jmenovité hodnotě cca. 2,4 mld. Kč společnosti Unipetrol na základě usnesení vlády za cenu 331 mil. Kč.169 Opět se čtenář i v tomto případě může přesvědčit o výhodnosti prodeje a negativním dopadu pro české veřejné finance.

V roce 2002 na základě smlouvy mezi ČSOB, ČKA a ministerstvem financí získala ČKA znovu podíl 9,76 % na společnosti Spolana převodem akcií ČSOB v hodnotě 488 mil. Kč. Stav pohledávek ČKA vůči Spolaně v roce 2003 dosahoval stále ještě 1,2 mld. Kč, ty byly spolu s majetkovým podílem začleněny do společného prodeje aktiv v rámci privatizace Unipetrolu, která probíhala během roku 2004. Za svoje pohledávky inkasovala ČKA od nového majitele Unipetrolu 785 mil. Kč.170

4.8.7 ZPS Zlín Na společnost ZPS Zlín (Závody přesného strojírenství) byl již v říjnu 1999 vyhlášen konkurz z důvodu vysokého předlužení. Na základě dohody mezi KoB, správcem konkurzní podstaty a dalšími věřiteli bylo rozhodnuto o pokračování činnosti v podniku. Plán spočíval v prodeji funkční části ZPS Zlín za chodu strategickému investorovi. Výběr investora zajišťoval

169

Výroční zprávy KoB (ČKA) 2000, 2001, http://www.czka.cz/vyrz Výroční zprávy ČKA 2002, 2003, http://www.czka.cz/vyrz, http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/hs.xsl/ostatni_aktivity_19502.html

170

83

management Revitalizační agentury společně se správcem konkurzní podstaty a s KoB, která se stala odkupem klasifikovaných úvěrů od KB a ČS největším věřitelem, neboť vlastnila pohledávky za společností ZPS Zlín v hodnotě cca. 2,7 mld. Kč. V případě ZPS Zlín došlo k rychlému a úspěšnému výběru investora již v roce 2000, kdy se uskutečnil prodej konkurzní podstaty za chodu podniku italské firmě TAJMAC – MTM s. p. A. a poté byl název společnosti změněn na TAJMAC – ZPS, a.s.171 Případ ZPS Zlín lze zhodnotit jako úspěšný projekt díky rychlému nalezení investora během několika měsíců, přičemž nebylo nutné ani ukončit výrobu.

4.8.8 Aliachem V roce 1999 skončilo hospodaření společnosti Aliachem ztrátou téměř 700 mil. Kč.172 V tomtéž roce byla zahájena Konsolidační bankou finanční stabilizace společnosti, v rámci které poskytla KoB společnosti Aliachem v roce 2000 provozní úvěr ve výši 400 mil. Kč s odloženou splátkou jistiny.173 V tomtéž roce také nabyla KoB další pohledávky za společností Aliachem odkupem nebonitních aktiv od komerčních bank. KoB ve spolupráci s věřiteli a Revitalizační agenturou sestavila dlouhodobý plán celkové restrukturalizace. Majoritním vlastníkem Aliachemu ještě před spuštěním Revitalizačního programu byla společnost Chemapol, na kterou byl vyhlášen konkurz. Novým majoritním akcionářem s téměř 50 % podílem se stala v listopadu 2000 dceřiná společnost Unipetrolu - Agrobohemie, a.s., která odkoupila na základě výběrového řízení vedeného správcem konkurzní podstaty majetkový podíl v držení Chemapolu.174 Odprodejem nepotřebného majetku získávala společnost Aliachem prostředky k úhradě závazků vůči bankovním věřitelům. Skutečností je, že v Unipetrolu měl v té době stát také ještě podíl 63 % prostřednictvím FNM ČR. Pohledávky ČKA za společností Aliachem činily v roce 2003 stále ještě 1 mld. Kč, s tím, že byly začleněny do prodeje aktiv v rámci privatizace Unipetrolu, která byla dokončena v průběhu roku 2004. Pohledávky byly nakonec prodány za 413 mil. Kč.175

171

Výroční a tiskové zprávy KoB 1999, 2000, http://www.czka.cz/, http://www.zps.cz/profhistoriec.html http://ipoint.financninoviny.cz/kdo-koupi-aliachem.html 173 Usnesení vlády ČR č. 182/2000 174 Výroční zpráva Konsolidační banky, s.p.ú. 1999, http://www.czka.cz/vyrz/vyrz1999 175 http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/hs.xsl/ostatni_aktivity_19502.html 172

84

4.9 Zhodnocení Revitalizačního programu Dříve, než se začnu zabývat hodnocením procesu revitalizace českého průmyslu, považuji za nutné zdůraznit, že údaje týkající se Revitalizačního programu jsou veřejnosti velice těžko přístupné, zejména pak informace o konkrétní pomoci jednotlivým podnikům. Vzbuzuje to dojem, že je nežádoucí, aby se tímto masivním programem někdo zabýval. I ve výročních zprávách institucí, které se na Revitalizačním programu přímo podílely (KoB, od roku 2001 ČKA) mnohdy chybí konkrétní data.

Na rozhodnutí vlády o vytvoření Revitalizačního programu je nutné nahlížet v kontextu právě probíhající ekonomické recese v té době v ČR, která s sebou přinesla mimo jiné i zvýšení nezaměstnanosti. Vláda se v této situaci rozhodla zachránit některé průmyslové podniky před kolapsem, neboť jejich význam byl příliš velký na to, aby zkrachovaly.

V souvislosti se zhodnocením tohoto programu bych chtěla uvést, jaká byla původní očekávání a záměry vlády a jak byl celý proces na veřejnosti prezentován. Poté zhodnotím výsledky státních intervencí v jednotlivých podnicích a jejich dopad na veřejné finance, zaměstnanost a tradiční průmyslovou produkci.

Je nutné připomenout, že program měl podle vlády představovat pomoc pro podniky s přechodnými obtížemi. Skutečnost ale byla taková, že většina podniků se nacházela na pokraji bankrotu díky několikaletému špatnému hospodaření, které vedlo k miliardovým kumulovaným ztrátám. K řešení této nepříznivé finanční situace devíti vybraných podniků byla založena Revitalizační agentura, která byla s oblibou vládními představiteli prezentována jako soukromá firma fungující na tržních principech, a navíc izolovaná od politického rozhodování. Není třeba mít ekonomické vzdělání, aby člověk usoudil, že realita byla poněkud odlišná. Těžko lze považovat stoprocentně státem vlastněnou společnost, jejímž úkolem bylo řídit proces záchrany a finanční stabilizace potápějících se podniků z peněz daňových poplatníků, za soukromý subjekt fungující v souladu s tržními pravidly. Navíc činnost Revitalizační agentury nemohla být nezávislá na politickém rozhodování, neboť státní pomoc podnikům směřovala z KoB (ČKA) a ve většině případů na základě konkrétních vládních usnesení. Pokládám za poněkud úsměvný výrok z tiskové zprávy KoB: „Činnost Revitalizační agentury jsou tržně orientované operace, které nemají žádné negativní vlivy.“ Po ukončení činnosti Revitalizační agentury stejný management založil společnost Odien, která ve spolupráci s ČKA pokračovala ve výběru investorů. Vznikem společnosti Odien se 85

měl proces revitalizace urychlit a zefektivnit. Skutečnou příčinou této změny ale byl systém odměňování za dokončené projekty.

Okolnosti kolem průběhu Revitalizačního programu byly značně netransparentní, což s velkou pravděpodobností nahrávalo případné korupci a rent-seekingu. Argumentem pro toto tvrzení je skutečnost, že z velkého množství podniků, které se v té době vypořádávaly s finančními problémy, mohlo být do Revitalizačního programu zařazeno pouze devět, přičemž vyplývají nejasnosti ohledně výběru kandidátů. Ze čtyř nadefinovaných kritérií bylo nutné splnit tři a kritérium kladného provozního hospodářského výsledku bylo povinné. Informace o splnění tohoto povinného kritéria jednotlivými podniky, které byly do revitalizace vybrány, jsou ovšem nedostupné.

Podle původních očekávání vlády měla být revitalizace a s tím spojená restrukturalizace a výběr nových strategických partnerů dokončena během čtyř let. Pro některé z nich stále ještě koncem roku 2002 nebyli nalezeni investoři (např. ČKD Praha Holding, Vítkovice), čímž se jen prodlužovala doba, po kterou byly tyto podniky závislé na státní pomoci a zatěžovaly tak veřejné finance. Ještě před spuštěním Revitalizačního programu se předpokládalo, že podíl státních nebo státem kontrolovaných subjektů bude minimální, neboť bylo plánováno, že do Revitalizační agentury vstoupí kapitálově soukromé firmy. K tomu ale nedošlo, takže nakonec byla většina společností „zestátněna“ a následně prodána. V případě Škody Holding dokonce KoB z neznámých důvodů zaplatila za podíl v podniku vyšší cenu než byla jeho nominální hodnota.

Nejčastější formou pomoci podnikům bylo poskytnutí úvěru nebo kapitalizace pohledávek, která vyčistila podniky od dluhů. Jsem přesvědčená, že mnohá opatření měla nesystémový charakter, jejichž efekt byl pouze dočasný, neboť hlavními příčinami problémů v podnicích byl špatný management prosazující své zájmy, neefektivní obchodní politika a celková míra nejistoty v podnicích. Na straně státních institucí sehrály negativní roli i nedostatečné informace. Žádný státní úředník nemůže být schopen identifikovat skutečnou situaci a cílem podniků samozřejmě bylo získat co největší podporu.

V souvislosti s řešením špatné situace v jednotlivých podnicích byly v některých případech uměle vytvářeny další státní společnosti (Kras, Revitalizační Traktor, Osinek), jejichž smysl je pochybný. Tyto společnosti měly dohlížet na to, aby byly finanční prostředky účelně 86

vynakládány, popřípadě přebíraly řízení podniků (Osinek). Našli zde tedy uplatnění „odborníci“, kteří byli za svou činnost ze státních prostředků vysoce odměňováni. Docházelo k neprůhlednému přelévání peněz mezi KoB (ČKA) a státními společnostmi. Nabízí se tedy otázka: „Nebylo právě toto ideální prostředí pro obohacení leckterého člena těchto státních společností?“

V rámci zhodnocení dopadů revitalizace lze konstatovat, že primární záměr vlády, zachránit podniky před kolapsem, byl dosažen, protože žádný z podniků nezkrachoval. Jako pozitivní efekt může být vnímáno zachování pracovních míst, neboť bez státní pomoci by pravděpodobně většina těchto firem zkrachovala, což by vedlo k nárůstu nezaměstnanosti a sociálnímu pnutí v jednotlivých regionech. Podařilo se taktéž zachovat tradiční českou průmyslovou produkci (Zetor, Tatra). Dosažení těchto výsledků ovšem stálo stát a hlavně daňové poplatníky miliardy korun, proto musí být pozitiva porovnána s náklady, které s sebou Revitalizační program přinesl. Je nesporné, že dopady Revitalizačního programu na české veřejné finance byly obrovské. Stát prostřednictvím svých institucí, zejména Konsolidační banky a později České konsolidační agentury, nasypal do podniků miliardy korun. Hodnota státních intervencí byla několikanásobně vyšší než ceny, za které stát podniky později prodal. Klíčové negativum tedy představují vysoké ztráty, které byly pokryty ze státního rozpočtu. Další nelichotivou skutečností je, že stát svou pomocí devíti podnikům prakticky znevýhodnil ostatní podniky, které do programu zařazeny nebyly a působil tak proti konkurenci v průmyslu. Navíc státní podpora nemusí vždy vést k zajištění konkurenceschopnosti firem. Otázkou také zůstává, zda by zaměstnanci, pro které byla díky státní pomoci zachována pracovní místa, nebyli jinde využiti efektivněji.

Na závěr lze říci, že byl Revitalizační program dost ambiciózním projektem, kdy vláda mnohdy zapomínala na reálné možnosti veřejných rozpočtů. Přesto, že bylo realizací Revitalizačního programu dosaženo i pozitivních výsledků, považuji tento masivní projekt vzhledem k miliardovým ztrátám, výše zmíněným negativům a netransparentnostem za neefektivní plýtvání veřejnými financemi, neboť se domnívám, že přínosy byly mnohanásobně převýšeny náklady.

87

ZÁVĚR Strukturální politika jako součást hospodářských politik většiny zemí vzbuzuje zájem mnoha ekonomů i politických představitelů. Předmětem diskuzí se stává především účelnost strukturální politiky, neboť se jedná o státní intervence zasahující do hospodářských struktur a otázkou je, zda jsou tyto zásahy žádoucí, či nikoli.

V obecné rovině lze konstatovat, že s realizací strukturální politiky jsou spojeny jak náklady, které snižují výsledný efekt opatření, tak přínosy, které mohou vést k pozitivním výsledkům.

Ze závěrů metodiky hodnocení strukturální politiky vyplývá několik problémů. První problém představují nedostatečné a asymetrické informace státního aparátu, které jsou spojeny s nejistotou a informačními náklady. Vláda se nachází ve vztahu k soukromým subjektům v informační nevýhodě a to může vést k vládním spekulacím, na základě čehož pak může dojít k nesprávným rozhodnutím. Další negativum souvisí s aktivizací zájmových skupin, ať už jde o soukromé subjekty, které se snaží ovlivňovat strukturální politiku ve svůj prospěch a prorůstají tak do politiky, anebo byrokracii, která disponuje takřka monopolistickou pozicí a není motivována jednat efektivně. Jakmile začnou zájmové skupiny aktivně usilovat o prosazení rozhodnutí ve svůj prospěch a prorůstat do politiky, otevírá se prostor korupci. S činností zájmových skupin je úzce spojen problém dobývání renty, jehož důsledkem může být, že se příjemci státní podpory stanou nejaktivnější dobyvači renty. Se státní pomocí útlumovým odvětvím je spjat problém narušování konkurence uvnitř odvětví a přetrvávání přebytečných kapacit, které by mohly být využity v oblastech s vyšší produktivitou. V důsledku všech výše uvedených problémů může docházet k neefektivnostem a k plýtvání veřejnými financemi.

Vypracovaná metodika hodnocení poukazuje nejen na náklady, ale i na přínosy, kterých může být dosaženo správně nastavenou strukturální politikou. V některých zemích se projevily pozitivní výsledky realizací politiky vybírání vítězů. Typickými příklady jsou USA, Japonsko a Francie, kde se podařilo v poválečných letech vhodně nasměrovanou strukturální politikou pozvednout podnikatelský sektor. V USA byly soustředěny finanční, materiální a lidské zdroje na podporu výzkumu a rozvoje vyspělých technologií pro vojenský průmysl. Současně byly tyto výsledky přínosem i pro komerční sféru, zejména průmysl. Za jednu z nejdokonalejších strukturálních politik je považována průmyslová politika Japonska, jejímž 88

tvůrcům se úspěšně podařilo vytipovat perspektivní strategická odvětví, která se stala klíčovými činiteli hospodářských úspěchů Japonska. I ve Francii prostřednictvím indikativního plánování podpořil stát svým kapitálem špičková technologicky náročná odvětví, zejména vytipováním perspektivních firem, tzv. „národních šampiónů“. Strukturální politika všech tří států je charakteristická racionálně stanovenými strategiemi, které ve svém důsledku vedly k pozitivním výsledkům. Z obecného hlediska lze považovat za pozitivní státní podporu špičkového výzkumu a technologicky náročných odvětví, jako jsou například kosmický průmysl, jaderný výzkum, farmaceutický výzkum aj. Bez státní podpory by tato odvětví nemohla být v dostatečné míře rozvíjena a aplikována v praxi, neboť pro soukromý sektor je finančně náročné a z hlediska dlouhodobé návratnosti investic riskantní se v těchto špičkových oblastech angažovat. Avšak neumožnění rozvoje špičkového výzkumu by představovalo celospolečenské náklady. Při hodnocení strukturální politiky je nutné zohledňovat časový aspekt a výchozí sociální, institucionální, kulturní a ekonomické podmínky země.

Strukturální politiku vlády ČR jsem analyzovala z hlediska jednotlivých oblastí působení strukturální politiky. Těmi jsou průmyslová politika, regionální politika, dopravní politika, politika podpory výzkumu, vývoje a inovací, politika podpory malého a středního podnikání a zemědělská politika. Při zpracování jsem postupovala v souladu s nadefinovanou teorií, protože v praxi se někdy pod pojmem strukturální politika označují v ČR i činnosti, které teorie nedefinuje. Lze konstatovat, že česká strukturální politika je charakteristická mnoha slabinami, které pramení jak z výchozích podmínek země, tedy z období socialistického režimu, kdy byly potlačovány morální hodnoty a nebyl vyvíjen tlak na ekonomickou efektivnost, tak i ze současného politického prostředí, ve kterém je prostor pro uplatňování zájmů různých skupin. Strukturální politika je realizována v podmínkách, kdy veřejnost stále vnímá korupci jako běžný jev. Lobování zájmových skupin vede k tomu, že jsou v některých případech financovány nepotřebné projekty. V případě implementace některých politik v ČR chybí

jasně

stanovená

strategie,

neboť

priority

jsou

definovány

příliš

obecně

(např. u regionální politiky). Nadefinované cíle některých programů a strategií jsou nereálné a velmi náročné na finanční zdroje, což částečně vyplývá ze skutečnosti, že ČR je svazována pravidly EU, která mnohdy nejsou nastavena na české prostředí. Negativní jev představují některá státní opatření v oblasti strukturální politiky vedoucí k neúčelnému a neefektivnímu vynakládání finančních prostředků. Typickým příkladem je česká železnice, kde stát je nucen ročně dotovat miliardové ztráty Českých drah. 89

Poslední část práce je věnována Revitalizačnímu programu, který byl vyhlášen vládou ČR v dubnu roku 1999 a jeho smyslem bylo vyřešení špatné situace devíti významných průmyslových podniků. Cílem bylo zabránit bankrotu, provést finanční a provozní restrukturalizaci a ozdravené podniky prodat strategickým investorům. Revitalizační program je typickou ukázkou průmyslové politiky podpory poražených. Zaměřila jsem se na průběh a realizaci programu, především na analýzu státních intervencí směřujících do jednotlivých problémových podniků s ohledem na náklady a přínosy programu. Při zpracování jsem se ovšem potýkala s nedostupností dat týkajících se Revitalizačního programu, zejména údaje o konkrétních částkách státní pomoci jsou veřejnosti těžko přístupné.

Jsem přesvědčena, že revitalizace byla spojena s mnoha netransparentnostmi, ať už šlo o proces vybírání kandidátů na počátku Revitalizačního programu nebo samotné poskytování podpor, jejichž výše v některých případech není známa. V souvislosti s řešením situace v Tatře, Zetoru a Vítkovicích vznikaly pochybné státní společnosti (Kras, Revitalizační Traktor, Osinek), jejichž úkolem bylo údajně dohlížet na účelnost vynakládání státem poskytnutých finančních prostředků a v případě společnosti Osinek i řízení podniku. Mezi těmito společnostmi a Konsolidační bankou docházelo často k neprůhlednému přelévání finančních prostředků. Tyto okolnosti vzbuzují podezření z případné korupce.

Ačkoli bylo Revitalizačním programem dosaženo primárního záměru vlády, zabránit bankrotu podniků, s čímž souvisí i pozitivní efekt zachování pracovních míst a tradiční české průmyslové produkce, je nezbytné nahlížet na dosažení těchto výsledků v porovnání s náklady, které s sebou Revitalizační program přinesl a ty nebyly rozhodně zanedbatelné. Realizace Revitalizačního programu představovala pro stát miliardové ztráty způsobené prodejem podniků za ceny, jež byly několikanásobně nižší než hodnota státních intervencí. Tyto ztráty byly uhrazeny ze státního rozpočtu, tudíž z peněz daňových poplatníků. U některých podniků navíc trvalo nalezení strategických partnerů déle než se původně předpokládalo. Proces byl komplikován asymetrickými a nedostatečnými informacemi státních institucí o skutečné situaci v podnicích. Významné negativum představuje omezování konkurence v odvětví a znevýhodnění ostatních podniků, které do Revitalizačního programu zařazeny nebyly.

90

Na závěr lze dodat, že ačkoli se podařilo dosáhnout Revitalizačním programem i pozitivních výsledků, tato pozitiva byla bohužel díky miliardovým ztrátám a dalším negativním okolnostem značně převýšena. Revitalizační program považuji za ojedinělý případ průmyslové politiky podpory poražených v České republice, který je ukázkou neefektivní strukturální politiky a plýtvání veřejnými financemi.

91

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Knihy a publikace 1. DVOŘÁČEK, J.: Podpora podnikání (Průmyslová politika). 1. vyd. Praha, Oeconomica, 2003. 164 s. ISBN 80-245-0502-9 2. DVOŘÁČEK, J.: Průmysl a průmyslová politika v globální ekonomice. 1. vyd. Praha, Vysoká škola ekonomická v Praze, 2000. 164 s. ISBN 80-245-0024-8 3. FOJTÍKOVÁ, L.: Hospodářská politika vybraných zemí. 1. vyd. Ostrava, VŠB – Technická univerzita, 2006. 108 s. ISBN 80-248-1188-X 4. FUCHS, K., LISÝ, J.: Dějiny ekonomických teorií pro právníky. 1. vyd. Brno, Masarykova univerzita, 2002. 184 s. ISBN 80-210-2790-8 5. HOLMAN, R. a kol.: Dějiny ekonomického myšlení. 3. vyd. Praha, C. H. Beck, 2005. 539 s. ISBN 80-7179-380-9 6. HUČKA, M.: Strukturální politika a její regionalizace.1. vyd. Ostrava, Repronis Ostrava, 2001. 114 s. ISBN 80-86122-90-5 7. KADEŘÁBKOVÁ, A., SPĚVÁČEK, V., ŽÁK, M.: Růst, stabilita a konkurenceschopnost II. Praha, Linde, 2004. 383 s. ISBN 80-86131-49-1 8. KLAUS, V.: Obhajoba zapomenutých myšlenek. 1. vyd. Praha, Academia, 2003. 452 s. ISBN 80-2000-645-1 9. KLÍMOVÁ, V.: Inovační procesy. 1. vyd. Brno, Masarykova univerzita, 2006. 181 s. ISBN 80-210-4166-8 10. KLVAČOVÁ, E. a kol.: Státní pomoc, nebo dobývání renty? 1. vyd. Professional Publishing, 2005. 198 s. ISBN 80-86946-06-1 11. PAULÍK, T.: Hospodářská politika. Frýdek Místek, Kleinwachter, 2001. 449 s. ISBN 80-7248-148-7 12. PETŘÍČEK, V.: Vývoj podnikatelského prostředí v České republice. 1. vyd. Praha, Corona, 2006. 120 s. ISBN 80-903363-6-1 13. Ročenka Hospodářských novin 1999. Praha, Economia, 1999. 320 s. ISBN 80-85378-13-2 14. Ročenka Hospodářských novin 2000. 1. vyd. Praha, Economia, 2000. 304 s. ISBN 80-85378-48-5 15. Ročenka Hospodářských novin 2001. 1. vyd. Praha, Economia, 2001. 320 s. ISBN 8085378-49-3 16. Ročenka Hospodářských novin 2002. 1. vyd. Praha, Economia, 2002. 281 s. ISBN 8085378-40-X 17. Ročenka Hospodářských novin 2003. 1. vyd. Praha, Economia, 2003. 272 s. ISBN 8085378-52-3 18. Ročenka Hospodářských novin 2004. 1. vyd. Praha, 2004. 144 s. ISBN 80-85378-22-1 19. SLANÝ, A. a kol.: Makroekonomická analýza a hospodářská politika. 1. vyd. Praha, C. H. Beck, 2003. 375 s. ISBN 80-7179-738-3 20. SLANÝ, A., FRANC, A.: Hospodářská politika. 1. vyd. Brno, Masarykova univerzita, 2004. 122 s. ISBN 80-210-3476-9 21. SLANÝ, A., ŽÁK, M.: Hospodářská politika II (vybrané problémy). 1. vyd. Brno, Masarykova univerzita, 1998. 117 s. ISBN 80-210-1898-1 22. SLANÝ, A. a kol.: Konkurenceschopnost české ekonomiky. 1. vyd. Brno, Masarykova univerzita, 2006. 375 s. ISBN 80-210-4157-9 23. Strategie hospodářského růstu České republiky 2005 – 2013. Úřad vlády ČR, 2005. 112 s. ISBN 80-86734-82-X 24. TOMEŠ, Z., POSPÍŠIL, T.: Ekonomické aspekty železniční dopravy. 1. vyd. Brno, Masarykova univerzita, 2006. 77s. ISBN 80-210-4220-6 92

25. URBAN, L. a kol.: Hospodářská politika. 1. vyd. Praha, Victoria Publishing, 1994. 155 s. ISBN 80-85865-01-7 26. URBAN, L.: Praktická hospodářská politika. dotisk 1. vyd. Praha, Vysoká škola ekonomická v Praze, 1995. 190 s. ISBN 80-7079-941-2 27. ŽÁK, M., a kol.: Hospodářská politika II. dotisk 1. vyd. Praha, Vysoká škola ekonomická v Praze, 1999. 261 s. ISBN 80-7079-057-1 28. ŽÁK, M., a kol.: Vnitřní a vnější podmínky restrukturalizace a hospodářská politika v ČR. 1. vyd. Praha, Vysoká škola ekonomická v Praze, 2001. 243 s. ISBN 80-245-0257-7 29. ŽÍDEK, L.: Transformace české ekonomiky 1989 – 2004. 1. vyd. Praha, C. H. Beck, 2006. 304 s. ISBN 80-7179-922-X

Časopisy, články a studie 30. Czech Republic – Completing the Transformation of Banks and Enterprises. The World Bank, 2000. Dostupné na: 31. DOLEŽALOVÁ, P.: Kdo koupí Aliachem? Finanční noviny, 2000. Dostupné na: 32. GREGOROVÁ, L., ŠMEJKAL, V.: Veřejné zakázky a efektivita vládních výdajů. Centrum ekonomických studií VŠEM, 2006 Dostupné na: 33. KADEŘÁBKOVÁ, A.: Strukturální politika – trh nebo státní zásahy? Politická ekonomie, 1998, roč. 46, č. 3, s. 373 – 387 34. KLIKOVÁ CH.: Efektivnost trhů. Centrum ekonomických studií VŠEM, 2005, č. 18. Dostupné na: < http://www.vsem.cz/data/docs/gf_PSNo18.pdf>. ISSN 1801-5956 35. PAVLÍČEK, T.: Rok revitalizace českých podniků. BBC, 2001. Dostupné na: 36. ŠÍMA. J.: Raději vytvářet než přerozdělovat. Liberální institut, 1998. Dostupné na: 37. Zemědělství 2006. Agrospoj, 2007, roč. 18, č. 26, 2007, s. 35 – 50 38. ZEMPLINEROVÁ, A.: Efekty státní podpory podniků. Politická ekonomie, 2006, roč. 54, č. 2, s. 204 – 212

Internetové zdroje 39. ČKA: Výroční zpráva Konsolidační banky 1999. Dostupné 40. ČKA: Výroční zpráva Konsolidační banky 2000. Dostupné 41. ČKA: Výroční zpráva České konsolidační agentury 2001. Dostupné 42. ČKA: Výroční zpráva České konsolidační agentury 2002. Dostupné 43. ČKA: Výroční zpráva České konsolidační agentury 2003. Dostupné 44. ČKA: Tiskové zprávy Konsolidační banky 1999. Dostupné na: 45. ČKA: Tiskové zprávy Konsolidační banky 2000. Dostupné na: 46. ČKA: Tiskové zprávy Konsolidační banky 2001. Dostupné na: 93

na: na: na: na: na:

47. ČKA: Tiskové zprávy Konsolidační banky 2002. Dostupné na: 48. ČKA: Tiskové zprávy Konsolidační banky 2003. Dostupné na: 49. ČKA: Tisková konference Konsolidační banky. 2001. Dostupné na: 50. ČSÚ: Ukazatele výzkumu a vývoje v ČR za rok 2005. Dostupné na: 51. Digitální parlamentní knihovna: Projev Miloše Zemana. prosinec 1999. Dostupné na. 52. E-Dotace: Rámcový program pro konkurenceschopnost a inovace 2007 - 2013. 2007. Dostupné na: 53. Euroskop: Zemědělská politika unie je neúčinná. 2005. Dostupné na: 54. Liberální institut: Vláda rozhodla o pomoci brněnské firmě Zetor. 2000. Dostupné na: 55. MD ČR: Dopravní politika ČR pro léta 2005 - 2013. Dostupné na: 56. MF ČR: Národní program reforem – část mikroekonomická. Dostupné na: 57. MF ČR: Pravidelná zpráva za rok 2000 Evropské komise o pokroku ČR v procesu přistoupení. 2000. Dostupné na: 58. MF ČR: Privatizace společnosti Unipetrol, a.s. Dostupné na: 59. MMR ČR: Charakteristika priorit strategie regionálního rozvoje. Dostupné na: 60. MMR ČR: Příloha k usnesení vlády ČR ze dne 17. května 2006 č. 560. Dostupné na: 61. MMR ČR: Strategie regionálního rozvoje ČR 2007 – 2013. Dostupné na: 62. MPO ČR: Ex-ante hodnocení návrhu průmyslové politiky ČR. 2005. Dostupné na: 63. MPO ČR: Koncepce inovací pro oblast průmyslu a podnikání 2005 - 2008. Dostupné na: 64. MPO ČR: Koncepce rozvoje malého a středního podnikání na období 2007 – 2013. Dostupné na: 65. MPO ČR: Národní inovační politika ČR na léta 2005 – 2009. Dostupné na: 66. MPO ČR: Operační program podnikání a inovace (2007 – 2013). Dostupné na: 67. MPO ČR: Operační program průmysl a podnikání (2004 – 2006). Dostupné na: 68. MPO ČR: Program vytváření aliancí a jejich prezentace v zahraničí ALIANCE. Dostupné na: 69. MPO ČR: Program bezúročných úvěrů a záruk pro začínající podnikatele na území hl. města Prahy TRH. Dostupné na: 94

70. MPO ČR: Program podpory certifikace a účasti ve výběrových řízeních CERTIFIKACE. Dostupné na: 71. MPO ČR: Program podpory designu pro malé a střední podnikatele DESIGN. Dostupné na: 72. MPO ČR: Program podpory malých a středních podnikatelů, kteří se aktivně účastní 7. RP EU pro výzkum, technologický rozvoj a demonstrace VÝVOJ. Dostupné na: 73. MV ČR: BÁRTÍKOVÁ, G.: Jak definovat pojem korupce. Dostupné na: 74. MZe ČR: Koncepce agrární politiky ČR pro období po vstupu do EU (2004 – 2013). Dostupné na: 75. Regionální informační servis: Koncepce průmyslové politiky ČR na léta 2001 – 2006. Dostupné na: 76. SFDI: Rozpočet Státního fondu dopravní infrastruktury na rok 2006. Dostupné na: 77. SFDI: Výroční zpráva o činnosti a účetní závěrka Státního fondu dopravní infrastruktury za rok 2001. Dostupné na: 78. SFDI: Výroční zpráva o činnosti a účetní závěrka Státního fondu dopravní infrastruktury za rok 2002. Dostupné na: 79. SFDI: Výroční zpráva o činnosti a účetní závěrka Státního fondu dopravní infrastruktury za rok 2003. Dostupné na: 80. SFDI: Výroční zpráva o činnosti a účetní závěrka Státního fondu dopravní infrastruktury za rok 2004. Dostupné na: 81. SFDI: Výroční zpráva o činnosti a účetní závěrka Státního fondu dopravní infrastruktury za rok 2005. Dostupné na: 82. Strukturální fondy: Návrh národního rozvojového plánu ČR 2007 – 2013. Dostupné na: 83. SZIF: Stěžejní dotace již téměř vyplaceny. 2007. Dostupné na: 84. Vláda ČR: Revitalizační program – II. Náplň činnosti Revitalizační agentury. Dostupné na: 85. Vláda ČR: Revitalizační program – III. Předkládací zpráva. Dostupné na: 86. Vláda ČR: Rozhovor P. Mertlíka z 29.3.1999. Dostupné na: 87. Vláda ČR: Tisková konference po schůzi vlády ČR 8.11.1999. Dostupné na: 88. Vláda ČR: Usnesení vlády ČR ze dne 9. února 2000 č. 182. Dostupné na: 89. Vláda ČR: Usnesení vlády ČR ze dne 22. dubna 2002 č. 432. Dostupné na: 90. Vláda ČR: Zpráva o stavu realizace programového prohlášení a o činnosti vlády ČR, červen 2000. Dostupné na:

95

Ostatní internetové zdroje < http://www.euroskop.cz/47671/clanek/regionalni-politika-cr/>

Všechny internetové zdroje byly aktuální k datu 4.7.2007.

96

SEZNAM TABULEK Tabulka č. 1: Přehled regionů soudržnosti (NUTS II) v ČR ....................................................40 Tabulka č. 2 : Čerpání rozpočtu SFDI podle jednotlivých oblastí [v mil. Kč].........................44 Tabulka č. 3 : Podpora zemědělství z rozpočtové kapitoly MZe v roce 2006..........................55 Tabulka č. 4: Podpora zemědělství z PGRLF v roce 2006 [tis. Kč].........................................56 Tabulka č. 5: Korupce v oblasti úředních výkonů [%] .............................................................59 Tabulka č. 6: Podniky zařazené do Revitalizačního programu [finanční údaje v mil. Kč] ......72 Tabulka č. 7 : Intervence státu ve společnosti Tatra.................................................................74 Tabulka č. 8: Intervence státu ve společnosti Zetor..................................................................76 Tabulka č. 9: Intervence KoB (ČKA) ve společnosti Škoda Holding ......................................78 Tabulka č. 10: Intervence státu ve společnosti Vítkovice ........................................................80 Tabulka č. 11: Intervence KoB (ČKA) ve společnosti ČKD DS a ČKD Praha Holding .........81 Tabulka č. 12: Intervence KoB (ČKA) ve společnosti Spolana ...............................................83

SEZNAM GRAFŮ Graf č. 1: Výdaje na VaV v ČR podle zdrojů financování v letech 1995 – 2005 [% HDP] ....50 Graf č. 2 : Výdaje na VaV v ČR a jejich podíl na HDP v letech 1995 – 2005 [v mil.Kč] ….. 51

97

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK CAP – společná zemědělská politika Evropské unie ČD – České dráhy a. s. ČKA – Česká konsolidační agentura ČKD DS – ČKD Dopravní systémy, a.s. ČMZRB – Českomoravská záruční a rozvojová banka ČR – Česká republika ČSOB – Československá obchodní banka ČSSD – Česká strana sociálně demokratická ČSÚ – Český statistický úřad EAFRD – Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova EIB – Evropská investiční banka ERDF – Evropský fond pro regionální rozvoj ESF – Evropský sociální fond EU – Evropská unie EZOZF – Evropský zemědělský záruční a orientační fond FNM – Fond národního majetku HDP – hrubý domácí produkt IPB – Investiční a poštovní banka KoB – Konsolidační banka MD – Ministerstvo dopravy MITI – Ministry of International Trade and Industry (ministerstvo obchodu a průmyslu) MMR – Ministerstvo pro místní rozvoj MPO – Ministerstvo průmyslu a obchodu MSP – malé a střední podnikání MZe – Ministerstvo zemědělství NRP – Národní rozvojový plán NUTS – Nomenclature Unit of Teritorial Statistic (územní statistická jednotka) OPPI – Operační program podnikání a inovace OPPP – Operační program průmysl a podnikání PGRLF – Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond RAT – Revitalizační Traktor, s.r.o. RRA – regionální rozvojová agentura SFDI – Státní fond dopravní infrastruktury SHR – Strategie hospodářského růstu SRR – Strategie regionálního rozvoje SZIF – Státní zemědělský intervenční fond SŽDC – Správa železniční a dopravní cesty, s. o. TI – Transparency International ÚOHS – Úřad pro ochranu hospodářské soutěže VaV – výzkum a vývoj

98