Publikace je zpracována v rámci projektu EVVO „Udržitelný rozvoj a environmentální výchova ve vzdělávání pedagogických pracovníků“, registrační číslo projektu CZ.1.07/1.3.00/14.0075
Aleš LISA, Lubomír PÁNA
Environmentální politika STUDIA
České Budějovice 2012
Vzor citace: LISA, A., PÁNA, L. Environmentální politika. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2012, 184 s. ISBN 978-80-87472-16-3.
Ediční rada VŠERS:
Ing. Jiří Dušek, Ph.D.; PhDr. Jan Gregor, Ph.D.; prof. JUDr. Vilém Kahoun, Ph.D.; Mgr. Magdalena Malechová, Ph.D.; doc. Karol Murdza, PhD.; doc. Dr. Mgr. Lubomír Pána, Ph.D. (předseda); doc. Ing. Oldřich Pekárek, CSc.; JUDr. Bohuslav Petr, Ph.D.; doc. Ing. Ladislav Skořepa, Ph.D.; prof. PaedDr. Gabriel Švejda, CSc., dr. h. c. ENVIRONMENTÁLNÍ POLITIKA
© Ing. Aleš Lisa, Ph.D., doc. Dr. Mgr. Lubomír Pána, Ph.D. Recenzenti: doc. Ing. Marie Hesková, CSc. doc. PaedDr. RNDr. Milada Švecová, CSc. Vydavatel:
Vysoká škola evropských a regionálních studií, o.p.s. Žižkova 6, 370 01 České Budějovice, www.vsers.cz
ISBN 978-80-87472-16-3
Klíčová slova: environmentální politika, životní prostředí, udržitelný rozvoj, ekologie, ekosystémy
Anotace: Publikace si klade za cíl zachytit vývoj teoretické diskuse a praktické interpretace pojmu environmentální politika z hlediska jeho potenciálu teoretického uchopení vztahu člověka a prostředí jeho života, a to v jeho dynamice a širších sociálních souvislostech. Autoři argumentují, že mnohé současné interpretace tohoto pojmu, s nimiž se lze setkat v literatuře, neumožňují komplexně a v dynamice vzájemného působení zachytit v plném rozsahu relevantní sociální procesy. Za hlavní důvod tohoto stavu považují to, že pojem environmentální politika je převážně interpretován jako státní politika životního prostředí, což má jak metodologické, tak sociální příčiny. Tato interpretace omezuje teoretický potenciál i praktické využití konceptu environmentální politiky. Autoři argumentují, že širší pojetí pojmu environmentální politika, vycházející ze systémového přístupu, se může stát účinným metodologickým nástrojem rozvoje poznání v této oblasti. S tímto cílem vymezují a analyzují, na základě rozsáhlého studia literatury, hlavní etapy zaměření společnosti na environmentální problémy. Na tomto základě zkoumají klíčové pojmy udržitelného rozvoje, vývoj sociálních věd z hlediska jejich přístupu k environmentálním problémům, současnou diskusi teoretické diskuse o environmentálních cílech, problematiku efektivnosti a integrace environmentální politiky. Monografie se dále věnuje problematice environmentálních hodnot, etiky a ideologie. Tyto faktory analyzuje v kontextu převažujících ideových konceptů moderní společnosti a kritických konceptů modernity, a to s cílem demonstrovat potenciál systémového přístupu a metodologické a společenské bariéry uplatnění širšího konceptu environmentální politiky. V závěrečné části se text zabývá klíčovými prvky environmentální politiky: jejími aktéry, nástroji a metodami, a novými formami vládnutí (řízení), a to v kontextu politického cyklu (environmentální politiky). Potenciál a problémy spojené s těmito procesy autoři dokumentují na jedné z nových forem environmentální politiky – dobrovolných přístupech.
Key words environmental policy, environment, sustainable development, ecology, ecosystems
Annotation The major focus of this publication is to discuss the development and current level of the concept of environmental politics in terms of its potential to serve as a general concept for the theoretical understanding of the relationship between man and his natural environment and of its dynamics. The authors suggest that the current state of the discussed concept, as it predominates in relevant literature, is limited in scope and does not support a broader, more complex understanding of relevant social processes. This is primarily because of the fact that the concept of environmental politics is often interpreted in terms of environmental policy. This state has both methodological and social roots. While efficient under some conditions, this traditional interpretation generally limits both theoretical and practical potential of the concept itself. The authors argue that the concept of environmental politics, defined in a broader sense and using a systemic approach, can serve as a powerful methodological instrument to overcome the above mentioned limitation. To the end the authors, using a broad literature review, set the major stages of the development of a society focus on the environmental issues - exploitation of natural resources, the protection of nature, and the benefits of natural services, and on ways in which modern societies responded to negatively evaluated impacts of these activities. This serves as a base to focuse on an analysis and better understanding of the concept of sustainable development, the development and current state of the social sciences in terms of environmental issues, as well as their major focus in this area, the current debate over structure and power of environmental goals in modern societies, as well as the issues of effectiveness and integration of governmental environmental policies. The next part of the text adds another key dimension to environmental policy understanding, which has played a substantial role especially in the last three decades – environmental values, ethics, and ideology. These factors are analyzed within the context of the current prevailing liberal concepts of a modern society as opposed to the concepts of reflexive modernity or a postmodern society. An attempt to demonstrate the potential of a systemic approach to theoretical analy-
sis of environmental politics, and methodological and social barriers to its broader exploitation is an integral and final part of this section. In the final part of the text, the three key issues are discussed: actors of environmental politics, instruments and methods of environmental politics, and new forms of governing (governance). These areas are analyzed in terms of the environmental politics cycle. The potential and problems connected with these processes are illustrated on a new instrument of environmental policy - voluntary approaches within environmental politics.
OBSAH Předmluva
8
Úvod
10
2 Teoretická východiska environmentální politiky 2.1 Filosofická a etická východiska environmentalismu 2.2 Environmentalismus jako politická ideologie 2.3 Tradiční a moderní politické ideologie o ekologických rizicích moderní společnosti 2.4 Reflexe environmentálních problémů v ekonomii a sociologii
79 79 86
1 Environmentální politika: vznik a vývoj 15 1.1 Podstata politiky 15 1.1.1 Politické vztahy 18 1.1.2 Politické potřeby a zájmy 21 1.2 Environmentální politika 24 1.2.1 Přírodní a životní prostředí jako objekt zájmu 24 1.2.2 Vývoj a politický cyklus environmentální politiky 38 1.2.3 Tradiční a nové koncepty environmentální politiky 40 1.2.4 Udržitelný rozvoj jako východisko environmentální politiky 50 1.2.5 Udržitelný rozvoj jako sociální přechod 57 1.2.6 Udržitelný rozvoj jako sociální transformace 59 1.2.7 Kritika konceptu udržitelného rozvoje 61 1.3 Cíle, integrace a efektivnost environmentální politiky 63 1.3.1 Cíle environmentální politiky 63 1.3.2 Integrace cílů environmentální politiky 66 1.3.3 Efektivnost environmentální politiky 73
3 Environmentální politika v praxi 3.1 Subjekty environmentální politiky 3.1.1 Stát a jeho instituce 3.1.2 Soudní systém 3.1.3 Politické strany a politici 3.1.4 Zájmové organizace, nátlakové skupiny a lídři 3.1.5 Firmy, institucionální investoři, finanční instituce 3.1.6 Odborníci a poradci 3.1.7 Lobbisté
89
94
106 106 108 111 111 113 116 117 118
3.1.8 Média 3.1.9 Veřejnost a spotřebitelé 3.1.10 Mezinárodní organizace 3.2 Nástroje a metody environmentální politiky 3.2.1 Nástroje environmentální politiky 3.2.2 Metody environmentální politiky 3.3 Nové formy vládnutí, environmentální politika a politický proces 3.3.1 Dobrovolné přístupy 3.3.2 Environmentální dohody 3.3.3 Teoretické předpoklady a praktické zkušenosti z realizace dobrovolných postupů
Závěr Literatura Přílohy - terminologická poznámka
119 119 121 125 127 138 139 147 153
157
160 168 180
Předmluva
Naše publikace „Environmentální politika“ je součástí projektu „Udržitelný rozvoj a environmentální výchova ve vzdělávání pedagogických pracovníků“. Projekt vychází z §9, odst. 1, vyhlášky č. 317/2005 Sb., o dalším vzdělávání pedagogických pracovníků, akreditační komisi a kariérním systému pedagogických pracovníků a z potřeb základních i středních škol a školských zařízení. Je určen pro koordinátory environmentální výchovy a vzdělávání (EVVO) Jihočeského, Středočeského, Plzeňského kraje a kraje Vysočina, kteří již tuto činnost vykonávají, či se na ni připravují. Klade si za cíl zvýšit jejich kvalifikaci, vybavit je vhodnými kompetencemi. V uvedených krajích vznikla střediska pro environmentální vzdělávání, výchovu a poradenskou činnost, na něž se mohou koordinátoři EVVO i ostatní pracovníci škol obracet při začlenění environmentálního vzdělávání do školních vzdělávacích programů a při jejich realizaci. V rámci své ediční činnosti vydává Vysoká škola evropských a regionálních studií 16 publikací, z nichž některé budou vydány jako studijní texty (opory) nebo monografie. Zvolená forma publikace odpovídá obsahu, který bude využíván spíše k praktickým účelům (studijní text), anebo k seznámení s teorií (monografie). V našem případě jsme zvolili formu monografie. Každá publikace řeší a popisuje svoji problematiku a zároveň se obsahově prolíná a doplňuje s ostatními. Jsou to: Domácí ekologie a životní cyklus výrobku, odpadové hospodářství; Environmentální výchova v České republice a v EU; Environmentální výchova v terénu; Ekologická etika; Ekologizace provozu školy; Financování EVVO v ČR; Globální souvislosti, globální problémy a globální výchova; Metodologie EVVO; Role a funkce koordinátora EVVO; Principy udržitelného rozvoje; Práce se skupinou, programy a nabídka Střediska ekologické výchovy; Systém EVVO v ČR, Školní projekty v EVVO, EVVO a praxe; Vývoj vztahu člověka a přírody/krajiny; Zdravá města a místní Agenda 21; Životní prostředí v České republice a regionu. Naše publikace si klade za cíl naplnit hlavní záměr projektu, tj. zvýšit kvalifikaci a vybavit vhodnými kompetencemi nejen pedagogy, kteří na základních, středních školách a ve školských zařízeních vykonávají roli koordinátora EVVO, případně kteří se na tuto funkci připravují, ale i dalších zájemců o environmentální problematiku. Pro vydání publikace je významným faktorem nejen samotná 8
realizace zmíněného projektu, ale také partneři projektu. Ústav pro hospodářskou úpravu lesa Brandýs nad Labem, jehož jedním z bodů činnosti je „Poradenská, metodická a osvětová činnost“, zajišťuje lesní pedagogiku pro různé cílové skupiny, z nichž nejčastější jsou školy. Biskupské gymnázium J. N. Neumanna v Českých Budějovicích si velmi dobře uvědomuje potřebu společenské a ekologické zodpovědnosti, což se snaží dlouhodobě promítat do svých vzdělávacích programů. Stěžejními oblastmi aktivit gymnázia je vzdělávání dětí a mládeže s cílem, aby absolvent školy měl široký vzdělanostní rozhled, slušnou sumu vědomostí a uměl vyhledávat, třídit, využívat a aplikovat získané informace. Lesy České republiky, s. p. mají dlouholeté zkušenosti v oblasti environmentální osvěty. Podpora vzdělávání je jednou z priorit v politice komunikace s veřejností a společenské odpovědnosti firmy. Správa Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava, Národní park Šumava chrání typické ekosystémy středoevropské horské krajiny, zejména lesy, ledovcová jezera, rašeliniště a horské louky, včetně všech jejich vývojových stádií. Zajišťuje ochranu přirozených přírodních procesů v souladu s celosvětovým posláním národních parků, a zároveň poskytuje dostatek prostoru pro aktivní ochranu druhové a genetické rozmanitosti. Pro zajištění environmentální výchovy pracují tři střediska ve Vimperku, v Kašperských Horách a ve Stožci. Národní park Šumava a Chráněná krajinná oblast Šumava v nich připravila pro děti a mládež výukové programy. Jejich stěžejní část probíhá v přírodě. Děkujeme za podporu při psaní publikace vedení vysoké školy, manažerce projektu a odborným garantkám projektu za inspirativní náměty a připomínky, které jsme dle našich možností do textu zapracovali. V neposlední řadě děkujeme Janě Píchové za pomoc při technicko-organizačním zpracování našich myšlenek.
9
Úvod Vztah člověka, společnosti a přírody je tématem diskusí myslitelů - teologů, filosofů, právníků, ekonomů, politologů a badatelů z mnoha různých dalších oblastí, které se postupně vyčleňovaly jako samostatné vědní disciplíny – přinejmenším několik staletí, a v obecnějším pohledu je předmětem zájmu lidí ještě mnohem déle. Nové impulsy do těchto úvah vnesla druhá polovina dvacátého století ve vazbě na technologické změny a jimi ovlivněné sociální procesy, jichž jsme až dosud byli, a i nadále zůstáváme svědky. Jedním z důsledků nových pohledů na soudobou společnost je zpochybnění mnoha až dosud obecně přijímaných „samozřejmých“ pravd, východisek a představ o fungování moderní společnosti a s ním spojená diskuse o ekonomických, politických, sociálních a dalších předpokladech její efektivní reprodukce. Významnou součástí této diskuse o parametrech fungování a scénářích dalšího vývoje moderní společnosti je debata o rizicích, jimž současná společnost čelí a o možnostech jejich zvládání; tato diskuse se ve vyhraněnější podobě (a razantnějších formulacích) stává debatou o krizi moderní společnosti, jejích příčinách a důsledcích, o proměně mechanismů fungování moderní společnosti a o nutnosti reflexe dosavadních paradigmat. Logickou součástí takto pojímané diskuse jsou úvahy o tom, zda lze vůbec naši dnešní skutečnost teoreticky uchopit s využitím dosavadních paradigmat nebo zda je vhodné či dokonce nutné vycházet z paradigmat nových. Přestože v tomto směru neexistuje shoda, není sporu o tom, že nové přístupy mohou přinést mnoho zajímavých a podnětných pohledů a poznatků o sociální realitě naší doby. Jedním z paradigmat, které se postupně začíná uplatňovat při vytváření konceptuálního rámce teoretického uchopení i samotné analýze sociální reality, je environmentální paradigma. Jeho postupné (byť podle některých autorů nedostatečné a příliš pomalé, podle jiných naopak nadměrné a zcela neadekvátní) pronikání mezi základní východiska zkoumání moderní společnosti a vztahu člověka a přírodního prostředí jeho existence odráží obnovující se, průmyslovou érou potlačené povědomí o významu přírodního světa pro samu existenci člověka. Toto paradigma – na rozdíl od paradigmat a (liberálních) konceptů (člověka a společnosti), jenž stály u zrodu naší současnosti – nestaví na myšlence konsensuální povahy společnosti, existence přirozené sociální harmonie a řádu, tj. neobsahuje východiska, která v liberál10
ním myšlení, odrážejícím se v základní konstrukci moderní společnosti, představují základní předpoklad sladění soukromých a veřejných zájmů, respektive maximalizace (veřejného) dobra (užitku)1 pro maximální počet lidí, a tím i dosahování dlouhodobého, stabilního pokroku, jehož základem je technologický rozvoj a hospodářský růst, opírající se o sociální, ekonomický a politický pluralismus,2 ale považuje v klasickém (ale stejně tak i v neoliberálním) konceptu zdůrazňované ničím nelimitované3 sledování individuálních a skupinových cílů za krok na cestě k „tragédii občiny“ – k ekologické a sociální degradaci a devastaci životního prostředí člověka. Environmentální paradigma postrádá neohraničený optimismus liberalismu spoléhajícího na lidský rozum a racionální chování jedinců sledujících svůj individuální cíl. Na jeho místo staví a klade důraz na vzájemnost obsaženou ve vztazích člověka k přírodnímu a sociálnímu prostředí jeho existence, reflexivitu našeho vědění a konání4 a dlouhodobou neudržitelnost neomezeného růstu. Tato odlišnost přístupů je významná vzhledem k charakteru moderní společnosti západního typu, do jejíž institucionální struktury se liberální hodnoty významně promítly nejenom při jejím vzniku, ale nezanedbatelně se zde projevují i v současnosti. Jak se domnívají někteří teoretici (blíže viz kapitola 2), tyto institucionální struktury, vzniklé v odlišných podmínkách, dnes představují významnou bariéru adaptace na nově vznikající podmínky a rizika ohrožující existenci moderní společnosti (resp. života lidí či života jako takového). Význam této odlišnosti dále ještě vzroste, pokud připustíme, že moderní společnost postupně s přechodem od „klasické“ modernity k jejím novým formám5 produkuje nové typy rizik, spojené s nechtěnými, nepředvídanými a na současné úrovni poznání rovněž často nepředvídatelnými důsledky našeho jednání, jejichž potenciální nega„V intencích liberálního nazírání těchto pojmů, tj. jako pojmů, „jež mají spíše negativně a procedurálně vymezený charakter (Rawls, 1995).“ In Müller, K. Politická sociologie. Praha: Portál, 2008, s. 83. 2 Blíže viz například Gellner, E. Podmínky svobody. Občanská společnost a její rivalové. Brno: CDN, 1997. 3 Omezené pouze procedurálními pravidly vládnutí a v jejich rámci převážně negativně definovanými cíli (negativní pojetí svobody, tj. svobody od něčeho – útlaku, zvůle, násilí. Protipólem je pozitivní pojetí svobody jako možnosti k něčemu). (Blíže viz například Arendtová H. Krize kultury. Praha: Váhy, Mladá fronta, 1994; Berlin, I. Čtyři eseje o svobodě. Praha: Prostor, 1999.) 4 „Reflexivita vědění znamená, že naše myšlení a poznání nejenom reflektuje realitu, ale také že realita reflektuje naše myšlení a poznání.“ In Müller, K. Politická sociologie. Praha: Portál, 2008, s. 27. Asi nejznámější ilustrací této myšlenky je známá teze Roberta K. Mertona o sebenaplňujícím se proroctví, vyjadřující dynamický vztah mezi skutečností (tím, co je) a naším poznáním (tím, co si myslíme, že je). Blíže viz Merton, Robert K. The Unanticipated Consequences of Purposive Social Action. American Sociological Review 1 (6), 1936, s. 894–904. [http://www.jstor.org/pss/2084615]. 5 Například koncepty reflexivní modernity, tekuté modernity a další. 1
11
tivně vnímané účinky násobí rozvoj vědy a s ním spojená intenzita zásahů do přírodního a sociálního prostředí (což samozřejmě nevylučuje i opak – nechtěné, nepředvídané a na současné úrovni poznání často nepředvídatelné potenciální pozitivně vnímané důsledky). Problémem je zde v první řadě nejistota, pokud jde o důsledky našeho jednání, ať už vyplývá z nedostatečného poznání jeho komplexních souvislostí, nebo z nemožnosti určit, zda se potenciálně negativní či pozitivní scénáře naplní.6 P ř í s t u p k těmto rizikům dnes podstatným způsobem odlišuje environmentalismus od dalších paradigmat vývoje moderní společnosti. Kvalita přírodního a životního prostředí se postupně začala v moderní společnosti stávat objektem systematického zájmu od přelomu 50. a 60. let 20. století. Z hlediska věcného zaměření se pozornost postupně upírala na problematiku (1) dostupnosti a ochrany přírodních zdrojů, (2) omezování a předcházení znečištění, (3) na komplexní ochranu přírodního (životního) prostředí (habitatu), a (4) na služby, které příroda člověku poskytuje a na jejich zajištění, přičemž nové oblasti zájmu nenahrazovaly, ale doplňovaly předešlé. Spíše okrajově se pozornost zaměřovala rovněž (5) na kvalitativní (estetické a další lidské) aspekty vztahu člověka a prostředí jeho existence. Tyto věcné prvky vztahu člověka a přírody byly zkoumány jak na úrovni přírodních věd, a to někdy s nejasnými nebo rozporuplnými výsledky (zejména v oblasti služeb přírody, například problematika změn klimatu nebo globálního oteplování), tak na úrovni sociálních věd, a to primárně ekonomie. V rámci moderní ekonomické teorie se postupně od 70. let začaly ustavovat samostatné oblasti bádání, jakými jsou ekonomie přírodních zdrojů, ekonomie ochrany přírody a další, které se zajímaly o (1) dopady ekonomických aktivit na prostředí, (2) význam prostředí pro ekonomické aktivity, a (3) vhodné způsoby regulace ekonomických aktivit, umožňující dosáhnout rovnováhy mezi environmentálními, ekonomickými a dalšími sociálními cíli. Teoretické a metodologické zázemí těchto specializovaných ekonomických disciplín vytváří environmentální ekonomie, vycházející převážně z hlavního proudu současné (neo)klasické a institucionální ekonomie. Podstatně méně se v environmentální ekonomii uplatňují přístupy tzv. nové politické ekonomie, která je více interdisciplinární a využívá 6 Hovoříme zde o pozitivně či negativně vnímaných důsledcích, protože v komplexu sociálních a přírodních procesů (1) nedokážeme definovat dlouhodobé důsledky lidských aktivit, (2) tyto aktivity jsou zájmově podmíněné, a (3) pojetí důsledků lidského jednání je podmíněno výchozím vědecko-filosofickým přístupem a zvolenou metodologií.
12
ekonomické přístupy pro pochopení způsobu, jímž politické a ekonomické síly formují veřejnou politiku. Přestože tyto výzkumy přinášejí množství zajímavých poznatků, environmentální zájmy jsou obvykle zahrnuty do komplexu dalších zájmů jako součást zkoumání tvorby a analýzy veřejné politiky v rámci teorie veřejné volby. Pokud jsou environmentální zájmy analyzovány samostatně, děje se tak zejména při analýze environmentální regulace a nakládání se zdroji, respektive vyhodnocování efektivnosti (státní) politiky životního prostředí, a to samostatně nebo v kontextu snah o integraci environmentální politiky do dalších sektorových politik. K problematice ekonomických aspektů vztahu člověka a přírody existuje v současnosti mimořádně rozsáhlá teoretická literatura. Širší sociální kontext (včetně ekonomických souvislostí) environmentální problematiky se stává předmětem hlubšího a systematičtějšího zájmu neekonomických sociálních věd až v posledních dvou desetiletích 20. století. Tento zájem byl vyvolán zejména přetrvávající nejistotou o dopadech působení člověka na životní prostředí a o mechanismech jejich efektivního zvládání, nástupem globalizace a s ní spojených procesů. Teoretické práce, zabývající se širším sociálním kontextem environmentální problematiky se z historických (klíčová role státu), metodologických (charakter moderní vědy) i praktických (zájmy, zdroje) důvodů až dosud primárně věnovaly popisu a analýze státní politiky životního prostředí a jejích sociálně-ekonomických souvislostí. Teoretická literatura věnovaná této problematice je stejně jako v případě environmentální ekonomie velmi rozsáhlá a zaměřuje se zejména na problematiku administrativních nástrojů regulace působení člověka na životní prostředí. Tyto výzkumy postupně obrátily pozornost vědecké obce k širšímu kontextu utváření a realizace environmentální politiky. Postupně, byť relativně sporadicky, se začaly objevovat teoretické práce věnované primárně (1) problematice politického cyklu environmentální politiky, (2) aktérů environmentální politiky (zejména na mezinárodní a lokální úrovni), (3) sociálních mechanismů a právních aspektů realizace environmentální politiky (včetně mezinárodních režimů, nepřímých administrativních a tržních nástrojů) a (4) konfliktů spojených s environmentální politikou. K problémům, jimž se výzkum začíná intenzivněji věnovat až v posledním desetiletí 20. století a v prvním desetiletí 21. století, se řadí zejména (5) problematika integrace a efektivnosti environmentální politiky a (6) nových typů nástrojů environmentální politiky. 13
Samostatnou oblast teoretických prací představují sociologické a filosofické práce, věnované proměnám moderní společnosti a v jejich rámci i vztahu člověka a životního prostředí. Sociologicky zaměřené práce se v tomto kontextu někdy staví spíše kriticky k liberálnímu konceptu moderní společnosti a k jeho možnostem dostatečně efektivně zvládat environmentální problémy; filosoficky orientované práce vnášejí do úvah o vztahu člověka a přírodního prostředí jeho existence zejména neantropocentrický pohled a s ním spojené úvahy o místě člověka v přírodním řádu. Společným jmenovatelem těchto prací je hledání odpovědi na otázku, zda a za jakých předpokladů je člověk schopen žít v takovém vztahu s přírodním prostředím své existence, který mu umožní dlouhodobě se reprodukovat. Přes tyto posuny v teoretickém uvažování zůstává teoretické uchopení vztahu člověka a přírodního prostředí jeho existence stále: • primárně zaměřené na roli státu a jeho institucí při dosahování arbitrárně stanovené kvality životního prostředí; • fragmentované – a to jak uvnitř jednotlivých vědních disciplín, tak ve smyslu omezené interdisciplinarity; • z metodologického hlediska na úrovni přístupů limitujících komplexní uchopení problému.
V tomto textu vycházíme z teze, že jedním z konceptuálních rámců komplexního zkoumání vztahu člověka (společnosti) a přírodního (životního) prostředí jeho existence je systémově, tj. v intencích systémového přístupu, resp. teorie (sociálních) systémů definovaný pojem environmentální politika, který nabízí komplexní náhled na analyzovaný jev a umožňuje ho zachytit v jeho proměnlivosti a mnohočetných vzájemných vazbách s dalšími subsystémy společnosti, které výrazně ovlivňují tento vztah. Tento přístup umožňuje analyzovat politiku jako nástroj realizace komplexu zájmů, včetně zájmů týkajících se vztahu člověka a přírodního (životního) prostředí jeho existence, a tomu odpovídajícím způsobem konzistentně obsahově vymezit pojem environmentální politika.
14
1
Environmentální politika: vznik a vývoj
1.1 Podstata politiky
V současnosti v teorii nejčastěji zastoupený liberální koncept politiky se s tímto pojmem při jeho vymezení vyrovnává akcentací různých aspektů organizovaného života lidí. Například britský politolog A. Heywood ve své učebnici Politologie uvádí, že: „Nejobecněji vzato je politika činnost, jejímž prostřednictvím lidé tvoří, chrání a mění obecná pravidla, kterými se řídí ve svém životě…. Politika je tudíž neoddělitelně spjata s konfliktem a spoluprací. Na jedné straně sama existence odlišných názorů, různých hodnot, konkurujících si potřeb a proti sobě stojících zájmů zaručuje neshodu i o pravidlech, jimiž se lidé řídí. Na druhé straně lidé uznávají, že mají-li tato pravidla ovlivnit nebo mají-li zabezpečit jejich dodržování, musí spolupracovat s jinými lidmi; na tom je založena definice politické moci jako „jednání ve shodě“ … jádrem politiky je řešení sporů, tedy proces, kdy se protichůdné názory nebo konkurující se zájmy slaďují. O politice v tomto širokém slova smyslu je však vhodnější uvažovat jako o hledání řešení sporů než jako o jeho dosahování; ne všechny spory se totiž vyřeší a ne všechny mohou být vyřešeny. Nicméně: nevyhnutelná přítomnost různosti… a nedostatku… nutně vede k tomu, že politika je jedním z rysů lidské existence. Každý pokus objasnit význam ‚politiky’ se musí vypořádat se dvěma velkými problémy. Prvním je množství asociací, které toto slovo vyvolává v běžné řeči… Druhý a ještě vážnější problém spočívá v tom, že ani uznávané autority se nemohou shodnout, co vlastně zkoumají. Politika se definuje různě: jako vykonávání moci či uplatňování autority, jako přijímání kolektivních rozhodnutí, jako přidělování, respektive rozdělování kolektivních zdrojů, kterých je omezené množství, jako klamání a manipulování atd. Z tohoto hlediska lze s politikou zacházet jako s pojmem ‚ve své podstatě sporným‘, totiž v tom smyslu, že má řadu přijatelných či legitimních významů… jeden jediný termín tak může vyjadřovat řadu vzájemně si konkurujících pojmů, z nichž ani jeden nelze přijmout jako ‚skutečný‘ význam. Je například stejně legitimní, definujeme-li politiku jako to, co se týká státu, jako řízení veřejného života, jako diskusi a slaďování stanovisek nebo jako rozdělování moci a zdrojů.“ 7 7
Heywood, A. Politologie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, s. 22–23.
15
Zatímco v antickém Řecku byla politika chápána jako organizované spolužití svobodných občanů, kde důležitou roli hraje autorita a správní moc, zabezpečující řešení komplexu potřeb a zájmů polis (obec, městský stát), považované za nejvhodnější formu organizace společnosti – a tím i stabilitu společnosti, ve středověku se pozornost přesunula na stát jako instrument moci na moc samotnou a na efektivní formy jejího využívání. Logickým vyústěním tohoto přístupu, přesahujícím hranice středověku, a současně i jeho nejotevřenějším projevem, je ztotožnění politiky s technologií politické moci.8 S rozvojem novověku, zejména v důsledku osvícenství, politika pozvolna začínala být opět chápána (obdobně jako v antickém Řecku) jako nástroj řešení komplexu společenských problémů (hospodářských, sociálních, kulturních atd.). Tato tendence postupně (během několika staletí) vedla k odklonu od převážně mocenského chápání politiky. Politika postupně začala být vnímána jako činnost, která prostřednictvím různých (demokratických) institucí slouží k realizaci zájmů nejenom společenských elit a byrokratického státu, ale mnoha lidí a sociálních skupin, a to prostřednictvím společnosti (zapojení do politiky). K mnoha historicky vzniklým vymezením politiky 9 lze – z hlediska teoretického uchopení tohoto pojmu v kontextu současné společnosti a jeho praktického využití při zkoumání politiky a politického procesu – přistoupit přinejmenším dvojím způsobem: • zformulovat definici politiky na základě porovnání chápání výZ množství definic uveďme alespoň některé autory: „Politika není exaktní věda ... je to umění možného“ (Bismarck), „Politika je umění ovládat lidi tím, že je klameme“ (I. D’Israeli), „Politika je – a to v každé společnosti – organizovaná moc ... je způsobem, jakým moc vykonávat a jak usměrňovat konflikty“ (M. Duverger), „…politika znamená soustavné a trvalé vynucování pořádku po celém daném území pod hrozbou použití nebo použitím fyzické síly a násilí ze strany administrativy … politika je snaha získat podíl na moci, nebo možnost ovlivňovat její rozdělování…“ (M. Weber), politika je „plánovité, organizované, cílevědomé sociální jednání, zaměřené na vytvoření, udržení nebo změnu společenského řádu (J. Škaloud), „Politika je též uměním a technikou dosahovat určité cíle a prosadit určité změny vůči ostatním“ (F. Neumann), „Pod pojmem politika rozumíme umění řídit, vést a usměrňovat skupiny lidí“ (A. Bergstrasser). Citováno podle Křížkovský, L., Adamová, K. Politologie. Praha: Codex Bohemia, 1997. s. 9–26. 8 Zřejmě nejznámějším je v tomto směru Machiavelliho dílo z počátku novověku. 9 Protože politická věda (teorie) je odrazem měnící se historické zkušenosti, promítají se do ní místo a doba jejího vzniku, postavení a hodnoty lidí, kteří ji vytváří; logickým důsledkem je to, že při utváření a rozvíjení politické teorie se uplatňují odlišné (metodologické) přístupy a s nimi spojené pohledy na zkoumanou realitu. Zatímco na úrovni běžného, každodenního vědomí, nemá vymezení obsahu pojmu politika obvykle plně racionální, systematizovanou podobu, ale je spíše výrazem emocionálního vnímání či hodnocení politické reality, respektive toho, co je, vzhledem k nejasnému vymezení pojmu, za politickou realitu (různými lidmi) považováno, teoretické vědomí, které vychází ze znalosti dějinného vývoje a vědeckých postupů, umožňuje přesnější uchopení pojmu politika, ale ani ono nevede k všeobecně přijímanému pojetí politiky.
16
•
znamu tohoto pojmu v různých historických obdobích, a to s přihlédnutím ke konkrétnímu historickému kontextu; analyzovat místo a funkci politiky ve společenském systému.
Vymezení funkcí politiky ve společenském systému je podmíněno zvolenou metodologií a jejím filosofickým kontextem, tj. vnímáním podstaty světa a člověka. Rozdíly v chápání politiky, které tak vznikají,10 vedou ke zdůrazňování odlišných stránek politiky. K nejčastěji se vyskytujícím charakteristikám politiky patří: • politika je specifický druh činnosti zabezpečující realizaci určitých cílů; • politika je spojená s mocí, vlivem a autoritou; • politika je institucionalizovaná činnost realizovaná na určitém území; • politika je vztah; • politika obsahuje hodnoty.
Shrneme-li tyto charakteristiky, můžeme politiku vymezit následovně: „Politika představuje specifický druh činnosti, realizované v institucionalizované formě (tj. jako organizovanou činnost s algoritmy postupu), která se uskutečňuje na určitém území, jejímž cílem je prostřednictvím vlivu a jeho forem (moc, autorita, atp.) dosáhnout v rámci existujících sociálních vztahů vytvoření podmínek pro realizaci klíčových cílů (zájmů, hodnot) určité sociální skupiny.“ 11 Toto určení pojmu politika v sobě obsahuje všechny prvky tradičního rozdělení politiky na politiku ve smyslu formulace a realiVýstižně tyto rozdíly ilustrují následující příklady, které (v uvedeném pořadí) odrážejí čtyři nejběžnější metodologické přístupy a jejich filosofická východiska, s nimiž se můžeme v současnosti setkat: normativně-ontologický přístup, kriticko-dialektický přístup, empiricko-analytický přístup, a postmoderní (fenomenologicko-existenciální) přístup. • „…politika znamená soustavné a trvalé vynucování pořádku po celém daném území pod hrozbou použití nebo použitím fyzické síly a násilí ze strany administrativy … politika je snaha získat podíl na moci, nebo možnost ovlivňovat její rozdělování…“ (Max Weber) • „Politika je sféra činnosti, spojená se vztahy mezi třídami, národy a dalšími sociálními skupinami, jejímž jádrem je problém vybojování, udržení a využití státní moci. To nejpodstatnější v politice je účast na státních záležitostech, usměrňování státu, definování jeho formy, úkolů a obsahu činnosti…“ (Filosofskij enciklopedičeskij slovar) • „Politika je proces, v němž skupina lidí, jejichž názory a zájmy jsou zpočátku odlišné, dosahuje kolektivních rozhodnutí, jež jsou všeobecně považována za závazná a jsou prosazována jako společný způsob jednání…“ (Blackwellova encyklopedie politického myšlení) • „Politika je to, co zakládá „vidoucí jednotu mezi lidmi“, podstatou politiky je zkušenost o relativnosti hodnot, které jsme považovali za absolutní…“ (Václav Bělohradský). Citováno podle Prorok, V., Lisa, A. Politologie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 98. 11 Prorok, V., Lisa, A. Politologie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 100. 10
17
zace politických opatření (tj. realizace zprostředkovaně politických zájmů)12, na politiku ve smyslu realizace bezprostředně politických zájmů,13 a na politiku ve smyslu činnosti odehrávající se v politicky organizované společnosti.
1.1.1 Politické vztahy Politická činnost (ve smyslu výše uvedené definice politiky) se odehrává v rámci konkrétních společenských vztahů. Politické myšlení (představy o vhodné formě politiky a politických vztahů) a politická činnost tyto vztahy jednak vytvářejí, jednak je odrážejí a reagují na ně. Politika a politická činnost podle dnes široce přijímaného názoru historicky vznikají transformací původně nepolitického řízení uplatňovaného v lidských komunitách (rody, kmeny). Původní výrazně omezená variabilita způsobů uspokojování potřeb jednotlivců, vyvolaná existujícími podmínkami života, se postupně zvětšovala. Historicky vzniklé (a v podstatě jedině možné) sociální vztahy zajišťující takové rozdělení omezených zdrojů, jenž umožňuje v daných podmínkách efektivně uchovat existenci celé komunity (její reprodukci jako sociálního útvaru) a tím i jejích jednotlivých členů, se v důsledku větší variability potenciálních způsobů rozdělování zdrojů a jejich alokace mezi různé činnosti zajišťující uspokojování potřeb členů společnosti, a s tím spojených střetů o konkrétní podobu tohoto rozdělení, postupně proměnily ve vztahy zajišťující udržení nebo změnu struktury společnosti, tj. ve vztahy politické. Vznikl stát jako mocenská instituce zajišťující určitou konkrétní podobu struktury společnosti (sociálních vztahů), rozdělování (alokace) omezených zdrojů, tj. společenských podmínek uspokojování potřeb lidí. Politické vztahy tudíž vznikají transformací té části sociálních vztahů, která je spojená s uchováním či změnou společenských „Politická linie (policy) je obecně program činnosti, který si stanoví například jednotlivec, skupina, firma nebo vláda … je však vhodnější chápat policy jako určité spojení – řetězec – záměrů, postupů a výsledků … v úrovni záměrů se politika projevuje v postoji vlády (v tom, co vláda říká, že učiní). V úrovni postupů se projevuje v chování vlády (v tom, co vláda skutečně činí). V úrovni výsledků se projevuje v důsledcích toho, co vláda činí ve vlivu vládnutí na společnost).“ In Heywood, A. Politologie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, s. 486. Role státu jako nositele policy, tj. aktivního aktéra řešení sociálních problémů, se historicky měnila, a postupně rostla zejména v národních (resp. sociálních) státech 19. a 20. století, kdy se utvářelo široké spektrum rozmanitých politik (hospodářská, zdravotní, sociální, vzdělávací, kulturní atd.). 13 Politics – činnost, jejímž prostřednictvím lidé tvoří, udržují a mění obecná, závazná a mocensky (státem) garantovaná pravidla, jimiž se řídí ve svém životě. Konkrétní politika (policy) je výsledkem politics chápané ve smyslu zájmových střetů politických aktérů. 12
18
podmínek života lidí (ne každý sociální vztah je tudíž vztahem politickým). Aby se sociální vztah stal vztahem politickým, musí obsahovat moc, vliv a autoritu, které jednotliví sociální aktéři používají k udržení či změně podmínek svého života (proti jiným sociálním aktérům, usilujícím o vytvoření nebo udržení jiných podmínek). Otázkou zůstává, zda přítomnost moci, vlivu a autority je pro přeměnu sociálního vztahu ve vztah politický podmínkou dostačující. „Tam, kde se lidé spontánně shodnou na průběhu činnosti, či – což je důležitější – kde jsou schopni dosáhnout jednoty prostě pomocí přirozené diskuse, nemají potřebu zabývat se politikou … politika přichází na řadu tehdy, kdy dosažení takového konsensu možné není a kdy zároveň daná skupina potřebuje jednat kolektivně.“ 14 Někteří politologové uvádí, že k přeměně sociálního aktéra v politického aktéra, tj. v subjekt politiky (a tudíž i sociálního vztahu ve vztah politický) postačuje, když ve skupině sestávající přinejmenším ze tří lidí někdo (jeden z nich) využije svoji moc, vliv a autoritu k tomu, aby na svou stranu získal jednoho ze zbývajících dvou a byl tak schopen realizovat své zájmy.15 V tomto pojetí lze o politice, politických vztazích (a s nimi spojených politických konfliktech) hovořit v každé skupině lidí, v níž se její členové snaží prosadit své odlišné potřeby, zájmy a s nimi spojené cíle získáním podpory dalších členů této skupiny nebo od subjektů mimo tuto skupinu. Politiku v této interpretaci je možné vztahovat k dění v rodině, ve firmě, uvnitř politické strany, v organizacích apod. – obecně ke každému sociálnímu systému, v němž chování jeho prvků naplňuje výše uvedené znaky. Více teoretiků se ovšem kloní k odlišné interpretaci politiky. Za subjekty politiky považují spíše než jedince sociální skupiny, které usilují o moc, vliv nebo autoritu na úrovni celé společnosti nebo její, z hlediska celku významné, části. Při tomto přístupu jsou jedinci subjekty politiky pouze jako součást těchto sociálních skupin (a to i když jednají individuálně, například ve volbách). Ke skupinám považovaným v tomto kontextu za subjekty politiky (tj. nositele politické činnosti) se řadí například národy, společenské třídy, společenské vrstvy, zájmové skupiny – a to za před-
14 15
Blackwelova encyklopedie politického myšlení. Barrister & Principal, Praha, s. 364. Škaloud, J. Úvod do politologie. Praha: VŠE Praha, 1992, s. 11.
19
pokladu, že k realizaci svých potřeb a zájmů vytvářejí instituce,16 jejichž prostřednictvím uplatňují vůči jiným (konkurujícím) skupinám svůj vliv, moc a autoritu. Součástí procesu institucionalizace politiky je většinou vznik organizací, které reprezentují jednotlivé sociální skupiny a stávají se aktéry politiky. Sociální skupiny v politice se nejčastěji organizují v podobě zájmových a nátlakových skupin, občanských a politických hnutí, politických stran, států, a mezinárodních útvarů (ať už vzniklých ze států nebo jiných subjektů). Subjektem politiky (v užším slova smyslu) tak je každý politicky aktivní člověk (tito lidé tvoří tzv. politickou třídu)17. V širším smyslu je subjektem politiky každý nositel politických práv, jehož zájmy politicky aktivní lidé, tj. politická třída, bezprostředně reprezentují. Lidé ovšem nejsou pouze subjekty politiky, ale také jejími objekty. Objektem politiky jsou sociální skupiny (jedinci), na něž politika působí. Protože politika je vzájemné působení sociálních aktérů, jenom málokdo je pouze objektem nebo subjektem politiky. Jednotlivé sociální skupiny se z tohoto hlediska odlišují spíše tím, jaký rozsah a dopady na fungování společnosti mají jejich politické aktivity, a jak jsou schopny vlastní aktivitou odpovídat na aktivity jiných sociálních skupin.18 Politické vztahy jsou v tomto kontextu druhem společenských vztahů, které vznikají mezi více či méně organizovanými sociálními skupinami usilujícími o realizaci svých zájmů, hodnot a cílů prostřednictvím moci, vlivu a autority (forma realizace, nástroj). Obsahem politických vztahů jsou aktivity vedoucí k vytvoření podmínek pro realizaci klíčových zájmů (hodnot) určité sociální skupiny. 16 Instituce představuje „každý obecně praktikovaný a v dané kultuře předávaný způsob jednání … v dlouhé řadě definic dominují pojetí funkcionální a antropologické. Funkcionalismus považuje instituce za mechanismy funkční z hlediska uspokojování potřeb společnosti. Tento přístup omezuje instituce na schválené a sankcemi podepřené vzory chování. Antropologické pojetí spatřuje v lidských institucích alternativu k pudové orientaci živočichů. Institucionalizace jednání umožňuje člověku orientovat se v komplexní realitě a šetří náklady, jež by byly spojeny s nutností promýšlet stále znovu reakce na standardní situace … při vymezení povahy institucí hraje klíčovou roli jejich odlišení od organizací … organizace jsou tvořeny lidmi, kteří určitou činnost institucionalizovaným způsobem provádějí.“ In: Velký sociologický slovník I. Praha: Karolinum, 1996, s. 435. „Pojem instituce v sociologii vyjadřuje struktury a mechanismy sociálního řádu a spolupráce, řídící chování dvou nebo více jednotlivců. Pojem se vztahuje jak ke vzorcům jednání ve společnosti, tak také v organizacích a veřejném sektoru. Instituce jsou hlavním tématem práva, formálního režimu politické správy a vynucování.“ (více viz http:// cs.wikipedia.org/wiki/Instituce). 17 G. Mosca vymezil politickou třídu jako skupinu lidí, intenzivně se zajímajících o politiku a v politice výrazně aktivních, z níž se rekrutují političtí lídři. Max Weber zkoumá politickou třídu (mocenskou elitu) jako sociální skupinu, pro niž je politika (veřejná správa) „profesí“. 18 Analýza objekto-subjektových vztahů není samoúčelná. Rozdíl v pojetí objekto-subjektové charakteristiky aktérů politiky tvoří například významný identifikační faktor politické pravice a levice.
20
Ke klíčovým politickým aktivitám (cílům) se tudíž řadí: 1. Prosazení způsobu (mechanismu), jímž se bude rozhodovat o tom, které zájmy se prosadí (mohou prosazovat). Jinak řečeno, je to určení prostředků, které je možné pro dosahování politických cílů využívat; 2. Rozhodování o výběru a realizací konkrétních cílů; 3. Stanovení kompetencí osob nebo institucí, podílejících se na rozhodování, které rozhodují o jednotlivých záležitostech nebo je realizují. Otázka kompetencí je v podstatě otázkou dělby moci a specifických funkcí osob nebo institucí; 4. Způsob výběru politické reprezentace. Pokud je stanoven obecný mechanismus prosazování zájmů a kompetence jeho jednotlivých článků, stává se důležitým prosazení lidí, kteří budou hájit zájmy určité skupiny. Jednotlivé subjekty politiky se proto snaží nastavit parametry tohoto mechanismu tak, aby jím prošli zejména lidé naklonění obhajobě jejich zájmů; 5. Personální politika. Konkrétní obsazení jednotlivých funkcí je v první řadě vnitřní záležitostí jednotlivých politických subjektů. Na kvalitách vybraných lidí závisí, v jaké míře se jim podaří nebo nepodaří využít existující politický mechanismus ve svůj prospěch. Kromě individuálních kvalit hrají roli rozpory uvnitř jednotlivých subjektů (existence frakcí apod.), přijatelnost jednotlivých osobností pro potenciální partnery apod.; 6. Způsob a rozsah kontroly moci a politických institucí. Držitelé moci většinou nemají velký zájem na kontrole své činnosti a snaží se rozsah této kontroly omezit, případně přenést na subjekty, na něž mají vliv.
1.1.2 Politické potřeby a zájmy Smyslem politické činnosti je vytváření (společenských) podmínek pro realizaci těch cílů (stanovených na základě vnímaných potřeb, zájmů a hodnot) sociálních skupin, a tím i jednotlivců, které nelze realizovat bez politické podpory nebo rozhodnutí. Tyto cíle přímo či zprostředkovaně odrážejí potřeby, zájmy a hodnoty jednotlivých sociálních skupin a je tvořících jedinců. V kontextu různých definic potřeb 19 je možné (v souladu s Aris19 Na individuální úrovni se potřeby často definují jako pocit nedostatku. V kontextu sociálních vztahů potřeby vymezuje to, „co je pro jedince nebo skupinu žádoucí.“ (Sociologický slovník. Praha: Victoria Publishing, 1992). Přesnější vymezení pojmu potřeba se u různých autorů odlišuje podle jeho místa v teoretickém systému, v jehož rámci je tento pojem definován.
21
totelovým pojetím činné podstaty člověka) potřeby chápat jako činnosti nebo jejich podmínky, které jsou nutné k reprodukci subjektu jako (relativně nezávislého) systému. Tímto subjektem může být jedinec či skupina, stejně jako společnost organizovaná v rámci státu nebo mezinárodní společenství apod. Politickou potřebou jsou v tomto kontextu činnosti a jejich podmínky, nutné pro reprodukci politické pozice určitého subjektu, pro reprodukci politických vztahů a institucí s touto pozicí spojených. Pokud mluvíme o politice a politických potřebách (v převažující interpretaci tohoto pojmu), máme tudíž na mysli ty činnosti a jejich podmínky, které je možné prosadit, resp. uchovat pouze prostřednictvím společnosti jako celku nebo prostřednictvím určité sociální skupiny. Potřeby lze obvykle uspokojovat více než jedním způsobem. V tomto kontextu se pojem zájem 20 (ve vztahu k potřebám) „váže k takovým druhům činností a jejich podmínkám, které jsou preferovány, vyžadují vědomě vynakládané úsilí pro jejich udržení nebo prosazení. Zájem … vystupuje jako určitá preference, jev, který má pro člověka nebo určitou skupinu určitou hodnotu.“ 21 Zájem jako cíl politické činnosti musí navíc obsahovat aspekt negarantovanosti nebo nerealizovatelnosti bez politické podpory nebo rozhodnutí. Jinak řečeno, zájem se stává politickým zájmem, pokud tento zájem nemůže jeho nositel (sociální skupina) realizovat bez politické podpory nebo rozhodnutí. Obsahem zájmu, který se stává cílem pro politickou činnost, tak může být za určité situace jakákoli činnost nebo její podmínky. Zájem, který se stává cílem politické činnosti, se z hlediska své formy transformuje do politického zájmu, z hlediska obsahu však zůstává zájmem ekonomickým, kulturním, environmentálním apod. Určitá specifická skupina zájmů je vázána na politiku nejenom svou formou, ale i svým obsahem. Tyto zájmy můžeme pro odlišení označit jako bezprostředně politické zájmy (zatímco o ostatních zájmech se, pokud se stanou cílem politické činnosti, často hovoří jako o zprostředkovaně politických zájmech). Těmito bezprostředně politickými zájmy jsou skupinově preferované a vědomě sledované činnosti, vztahující se k mocenským a vlivovým institucím, k definování 20 Zájem je „relativně konstantní zaměření (orientace) osobnosti k určitým oblastem a jevům života, soustřeďování pozornosti na jevy, které mají teoretický nebo praktický význam pro potřeby nebo hodnoty individua (útvaru). Sociologický slovník. Praha: Victoria Publishing, 1992. 21 Prorok, V., Lisa, A. Politologie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009, s. 107.
22
jejich cílů, principů fungování apod. Tato skupina zájmů tvoří vlastní obsah politických vztahů. Vzhledem k systémové povaze reality jsou jednotlivé potřeby a zájmy vzájemně propojeny. Potřeby a zájmy se proto v politice jenom výjimečně vyskytují jako samostatné, izolované entity. Realizace určité potřeby nebo zájmu zpravidla vyžaduje realizaci širšího okruhu jí determinujících podmínek. Při úvahách o politice má proto smysl spíše než o jednotlivých konkrétních potřebách a zájmech uvažovat o řetězcích a sítích vzájemně propojených potřeb a zájmů. To samozřejmě platí i v případě environmentálních potřeb a zájmů. Environmentální potřeby a zájmy, chápané jako součást komplexní struktury potřeb a zájmů, jsou propojeny s jinými potřebami a zájmy, s nimiž se mohou doplňovat, v optimálním případě vytvářet synergii. Mohou se ale také navzájem oslabovat či vylučovat. Vzhledem k rozdílnostem v postavení lidí a sociálních skupin ve společnosti se u nich vytvářejí odlišné okruhy potřeb a zájmů. Zatímco pro některé sociální skupiny může být potřeba kvalitního životního prostředí v komplexu ostatních potřeb a zájmů objektivně intenzivnější (nacházet se v hierarchii potřeb výše) a/nebo může být subjektivně pociťována jako významnější, pro jiné sociální skupiny tomu může být naopak. To vede k odlišnému postavení environmentálních potřeb a zájmů ve struktuře potřeb a zájmů různých sociálních skupin.22 K prosazení bezprostředně politických zájmů mohou jednotlivým politickým subjektům sloužit zprostředkovaně politické zájmy, a naopak. Například vtisknout politickému systému určitou formu nebo získat pozice v politických institucích (bezprostředně politický zájem) mohou politickým subjektům pomoci environmentální potřeby a zájmy – například tím, že političtí aktéři budou zdůrazňovat (ne)vhodnost určité formy politického uspořádání pro realizaci environmentálních potřeb a zájmů (například některé krajně levicové či pravicové směry hovoří o neschopnosti demokracie zajistit kvalitní životní prostředí a zdůrazňují efektivitu autoritativních systémů; zdůrazňováním některých problémů týkajících se kvality životního prostředí a neochoty tradičních politických stran je řešit, získávají hlasy Potřeba kvalitního životního prostředí se může vázat na potřebu zdraví člověka jako takového nebo jako podmínky sebereprodukce v jiných oblastech (vzdělání, práce), na potřebu široce chápaného bezpečí, na potřebu úcty a sebeúcty (respektování a prosazování určitých hodnot) či na potřebu seberealizace a zanechání odkazu. 22
23
„zelené“ politické strany). Ekonomické zájmy (zprostředkovaně politický zájem) mohou jejich nositelé (například firmy, disponující vyspělými, k životnímu prostředí šetrnými technologiemi, splňujícími státem stanovené limity) prosazovat tlakem na přísnější environmentální legislativu (která vyřadí nebo poškodí jejich konkurenty, kteří těmito technologiemi nedisponují). Určité potřeby a zájmy, včetně environmentálních, mohou být navíc do politiky „vtaženy“ i proti vůli svých nositelů (některá environmentální hnutí se snažila být důsledně nepolitická – přesto se jejich existence a zájem staly objektem politiky, ať už v důsledku aktivit těch subjektů, které chtěly řešit environmentální problémy ve sféře politiky nebo těch, které environmentální zájmy využívají k dosahování jiných cílů, a to zprostředkovaně, přes politickou sféru).
1.2 Environmentální politika
Zájem na kvalitním prostředí pro život není v lidských dějinách ničím novým (viz dále). Přesto tento zájem po většinu lidské existence při praktickém naplňování často ustupoval jiným zájmům, bezprostředněji spojeným s reprodukcí života jedince i společnosti, což platí v té či oné míře i v současnosti. Jako politický zájem se ochrana prostředí života člověka, respektive přírodního a životního prostředí jako takového, objevuje výrazněji teprve v 2. polovině 20. století. Na tomto faktu nemění nic to, že mocenské střety o přírodní zdroje mají dlouhou historickou tradici – tyto neozbrojené či ozbrojené konflikty nebyly obvykle střety o dosažení určité kvality přírodního prostředí. Environmentální politika se historicky primárně formovala jako politika hlavního aktéra politiky – státu. S proměnami moderní společnosti se ale spektrum jejích aktérů rozšiřuje o další zainteresované subjekty. Struktura environmentální politiky se tak mění v závislosti na objektivně probíhajících sociálních procesech při vývoji společnosti. V teoretické rovině se v proměnách konceptu environmentální politiky navíc odráží vymezení samotného pojmu politika.
1.2.1 Přírodní a životní prostředí jako objekt zájmu Přestože člověk je „součástí přírody a platí pro něj všechny přírodní zákony stejně jako pro ostatní živé organismy … je jediný živý organismus, který je schopen přírodní zákonitosti také vědomě poznávat, systematizovat a uchovávat pro příští generace. Tato schopnost staví člověka do ojedinělé pozice, neboť tím dostává schopnost ovliv24
ňovat procesy v biosféře.23 Současně se však mimořádně zvyšuje odpovědnost lidí za osud všech živých organismů na této planetě.“ 24 Z historického hlediska se schopnost a rozsah zasahování člověka do přírodního prostředí, rozsah a kvalita interakcí s přírodním prostředím postupně měnily a zvětšovaly, a to jak na straně vstupů látek a energií z přírodních ekosystémů (využívání přírodních zdrojů), tak na straně výstupů látek a energií do přírodních ekosystémů (znečištění a další výstupy do přírodního prostředí). Uvažování lidí se po dlouhou dobu převážně zaměřovalo primárně na první z těchto kritérií – na zajištění dostatečných vstupů; druhé kritérium bylo buďto zcela ignorováno nebo bylo podceňováno. V historicky nejdelším období předcházejícím průmyslové revoluci byly dopady lidských činností na přírodní prostředí limitované do té míry, že se příroda a její samoregulační mechanismy dokázaly s důsledky lidských aktivit vyrovnat nebo, pokud tomu tak nebylo, mělo působení člověka přispívající k degradaci přírodního prostředí relativně lokální charakter.25 K tomu, že lidé věnovali pozornost téměř výlučně otázce vstupů,26 přispívaly zejména omezené znalosti dlouhodobějších a méně viditelných důsledků lidského jednání pro přírodní prostředí (krátkodobé a viditelné důsledky byly samozřejmě zřejmé) a úroveň a charakter primárních ekonomických procesů.27 Jistou roli měl i relativně nízký počet obyvatel žijících na planetě (odhady se pohybují na úrovni přibližně 1,3 miliardy v období nástupu průmyslové revoluce), který nadměrně nezatěžoval globální ekosystém, a v některých případech i kočovný způsob života umožňující intenzivně využívat teritoriálně oddělené obnovitelné zdroje (lov a pastevectví) bez rizika narušení jejich reprodukce s tím spojenými výstupy do přírodního prostředí. 23 Ta část planety, kde se vyskytují, byť sporadicky, formy života. (Podle teorie Gaia je biosféra sama o sobě živým organismem). Biosféra zahrnuje ekosféru (oblast s příznivými podmínkami pro vznik a udržení života), noosféru (sféra vzájemného působení přírody a společnosti, kde se rozumová lidská činnost stává určujícím faktorem vývoje) a technosféru (část planety výrazně pozměněná činností člověka). 24 Remtová, K. Trvale udržitelný rozvoj a strategie ochrany životního prostředí. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 1996, s. 13. 25 Například spásání nebo těžba dřeva, vedoucí ke změně charakteru krajinného prostředí s nevratnými důsledky, jak o tom svědčí například dnešní podoba některých oblastí jihovýchodní Evropy nebo těžba dřeva pro vznikající domácí manufaktury v českých pohraničních horách. 26 Existují samozřejmě (byť nepočetné) výjimky – v Londýně bylo například v roce 1306 zakázáno královským výnosem používat uhlí k otopu. V českých zemích obdobný zákaz platil na počátku 16. století z rozhodnutí městských konšelů v Praze a Rakovníku. 27 Zemědělství a řemesla nejenom využívaly primární přírodní zdroje (půdu a přírodní suroviny), ale byly na nich téměř výlučně závislé. To někdy vedlo, zejména v podmínkách intenzivního hospodaření, k jejich postupnému vyčerpání a následně ke snaze získávat je odjinud (teritoriálními výboji nebo obchodem), případně ke snahám o regulaci spotřeby (v historii českých zemí jsou známá například některá opatření Karla IV. týkající se těžby dřeva, lovu zvěře nebo zpracování starého textilu).
25
V období průmyslové revoluce (v závislosti na historickém vývoji jednotlivých zemí přibližně od druhé poloviny 18. století do konce první třetiny 20. století) se značně zvyšuje rozsah a účinek dopadů lidských aktivit na přírodní prostředí, a to jak na straně vstupů, tak výstupů. Zvyšuje se celkový objem látkových a energetických toků mezi člověkem a přírodním prostředím, přičemž dopady těchto toků začínají přesahovat lokální rámec a získávají regionální charakter. Přestože se během tohoto historického období postupně zvyšuje zájem o dopady lidských aktivit na přírodní prostředí, přestože se etabluje ekologie jako nová vědní disciplína zkoumající vliv prostředí na stav organismů,28 přestože se začíná uvažovat o nemocech z povolání a jsou přijímány první zákony regulující výstupy do přírodního systému,29 prioritou v uvažování i nadále zůstává oblast vstupů a jejich zajištění.30 Výraznější změnu pohledu na vztah člověka a přírodního prostředí, která se začala formovat v závěrečné etapě období průmyslové revoluce,31 přineslo až období nástupu vědecko-technické revoluce (přibližně od poloviny 20. století do přelomu 80. a 90. let 20. století). Pro toto období je charakteristický nejenom rychlý, exponenciální růst populace (počet lidí vzrostl z přibližně 2,5 miliardy na počátku tohoto období na více než 5 miliard na jeho konci), ale také mimořádně rychlý růst poptávky po zdrojích (vstupech z přírodního prostředí), objemu výstupů (toku látek a energií do přírodního prostředí) a globální charakter těchto procesů, včetně nových forem jejich mocenského (politického) zajištění. Relativní blahobyt západních společností dosažený v období sociálně tržních ekonomik v období po 2. světová válce spolu s uvědomováním si dopadů lidských činností na přírodní prostředí a vazby mezi kvalitou životního prostředí a kvalitou života vedl od 60. let dvacátého století k posilování zájmu o látkové a energetické toky mezi člověkem a přírodou nejenom na úrovni vstupů, ale rovněž na úrovni 28 Poprvé tento pojem použil německý přírodovědec Ernest Haeckel v článcích publikovaných v roce 1866. Jako samostatná disciplína se ekologie ustavuje v roce 1900. Výrazným impulsem pro její rozvoj se stalo uplatnění systémového přístupu – v roce 1935 A. G. Tansley definuje klíčový pojem ekosystém (Tansley, A. G. The use and abuse of vegetational terms and concepts. Ecology 16, s. 284–307), v roce 1939 vymezuje další významný pojem ekotop (stanoviště). 29 Například v Anglii byl v roce 1864 přijat zákon ukládající povinnost čistit odpadní koksárenské vody. 30 Rozvoj dopravy umožnil využívat i teritoriálně vzdálené zdroje a vyvolal snahu o jejich mocenskou kontrolu (nejčastěji ve formě koloniální nadvlády). 31 Například v prosinci 1930 došlo k mimořádně rozsáhlé inverzi v průmyslové oblasti v údolí Maasy (Belgie), v říjnu 1948 v americké Donoře, v roce 1952 v Londýně (více viz poznámka 37). Důsledkem byla četná úmrtí.
26
výstupů (vztahu mezi výstupy reprodukčního procesu a přírodou) a s nimi spojenou kvalitou životního prostředí. Přestože se tento zvýšený zájem o dopady lidských aktivit na přírodní prostředí promítl do konkrétních opatření (stanovení norem množství a koncentrace látek vstupujících do přírodního prostředí), nepodařilo se výrazně omezit nebo zastavit vnímanou degradaci přírodního prostředí. To obrátilo pozornost k vazbě mezi ekonomickým růstem a přírodním prostředím jako celkem, respektive k tomu, jaké dopady by vývoj tohoto vztahu mohl mít na další ekonomický růst a lidskou populaci. Za počátek a impulz formování tohoto nového pohledu na životní prostředí a první výraznou reakci na konkrétní problémy spojené s jeho negativně vnímanými změnami (degradací) je často považována kniha Rachel Carson Tiché jaro (Silent Spring)32 o vlivu pesticidů na životní prostředí. Tato publikace byla významným impulsem pro vznik environmentálního hnutí, environmentálních nevládních organizací a státních institucí zaměřených na problematiku životního prostředí 33. K formování zájmu o problematiku životního prostředí a následnému přijetí opatření týkajících se kvality životního prostředí významně přispěly i další konkrétní „epizody znečištění“, které se výrazně dotkly života lidí. Tyto události 34 a s nimi spojená opatření v některých případech dokonce předcházely uveřejnění knihy Tiché jaro. 32 Carson, R. Silent Spring. London: H. Hamilton, 1963. (Do češtiny se překládá rovněž jako Mlčící jaro nebo Ztichlé jaro). Publikace výzkumů této respektované bioložky o vlivu pesticidů na životní prostředí přispěla, byť nepřímo, k zákazu používání DDT v USA v roce 1972 (osm let po jejím úmrtí na rakovinu). Její kniha vyvolala masivní odpor představitelů chemického průmyslu a zemědělců, současně ale výrazně aktivizovala americkou veřejnost a obrátila její pozornost k problémům životního prostředí. (V roce 2001 byla ve Stockholmu podepsána úmluva vypracována v rámci Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) o eliminaci dvanácti nejnebezpečnějších persistentních organických látek včetně pesticidů, na jejichž rizika upozornila.) 33 V USA byla založena Federální agentura pro ochranu životního prostředí EPA (Environmental Protection Agency) v roce 1970. Obdobné orgány postupně vznikaly rovněž v dalších zemích. 34 Například tzv. londýnský smog z prosince roku 1952, v jehož důsledku podle odhadů lékařů zemřelo předčasně kolem 4000 lidí (nejnovější studie uvádějí až 12000 lidí) a kolem 100000 lidí onemocnělo. Jedním z důsledků bylo ve Velké Británii přijetí zákona o ovzduší (tzv. Clean Air Act) v roce 1956, vymezujícího oblasti, v nichž není dovoleno spalovat paliva produkující kouř a přemístění velkých elektráren do řídce obydlených oblastí. V roce 1968 byla tímto zákonem upravena povinnost používat při spalování paliv produkujících kouř dostatečně vysoké komíny zaručující nezbytný rozptyl spalin. Obdobný zákon přijala v roce 1970 Kanada. Tento zákon se zaměřil na omezení tří prvků dostávajících se do ovzduší ve spalinách: olova, azbestu, rtuti, a dále vinylchloridu. Tento zákon byl v roce 2000 nahrazen komplexnějším zákonem o ochraně životního prostředí (the Canadian Environmental Protection Act). V USA byl první zákon o ochraně ovzduší na federální úrovni přijat v roce 1955 (Air Pollution Control Act). V roce 1963 byl přijat tzv. Clean Air Act, v roce 1967 Air Quality Act, v roce 1970 byl přijat Clean Air Act Extention, v letech 1977 a 1990 byly přijaty dodatky k zákonu Clean Air Act. Dodatky přijaté v roce 1990 zavádějí obchodovatelná práva na znečištění, opatření proti kyselým dešťům, narušování ozónové vrstvy a toxickým látkám v ovzduší, národní program emisních povolenek a požadavky týkající se paliv do motorových vozidel.
27
Druhou významnou oblast diskusí o přírodním prostředí vedle (a) problematiky znečištění, jeho možných řešeních a vytváření politického rámce těchto řešení v této době představovaly již dříve zahájené diskuse o (b) čerpání a využívání přírodních zdrojů (za klíčové zdroje se nejčastěji považují (1) suroviny a energetické zdroje, (2) vodní zdroje, (3) půda). Tato diskuse se soustředila zejména na problematiku omezenosti přírodních zdrojů 35 a mezí růstu. Na tyto problémy na počátku 70. let nejvýrazněji upozornili Donella H. Meadows, Dennis L. Meadows, Jørgen Randers a William Behrens v knize Meze růstu,36 která vyšla jako upravená zpráva Římského klubu.37 V této i následujících pracích38 zdůrazňují nutnost zabrzdění hospodářského růstu, zastavení růstu znečištění a omezení populačního růstu jako nutné předpoklady nepřekročení přirozených limitů planety Země. Meze růstu byly současně prvním pokusem o teoretickou reflexi světového vývoje, jenž obrátil pozornost teoretické sféry na výzkum globálních procesů a podstatně ovlivnil orientaci a konkrétní zaměření tohoto výzkumu. Tyto diskuse se mezi ekonomy (Smith, Malthus, Marx a další) objevovaly již od přelomu 18. a 19. století. 36 Meadows, D. at al. The Limits to Growth. New York: Universe Books, 1972. Zpráva Římského klubu, která sloužila jako podklad pro knihu, obsahovala výsledky modelování vývoje hlavních globálních ukazatelů (stav populace, množství zdrojů, míra znečištění, objem průmyslové výroby atd.) v čase na základě počátečních parametrů (jako například investice do technologií snižující znečištění) a vztahů mezi nimi. Jednalo se o patrně první počítačový model (označený jako World3) systémové dynamiky hlavních demograficko-ekonomických ukazatelů. 37 Římský klub vznikl v roce 1968 jako nevládní organizace. Za hlavní přístupy k řešení problémů považuje: 1. při zkoumání problémů používat globální přístup a uvědomovat si, že rostoucí vzájemná závislost států, existence celosvětových problémů a budoucí potřeby všeho lidstva znemožňuje řešení těchto problémů v rámci jedné země; 2. myslet holisticky a snažit se o hlubší porozumění vazeb ve spleti současných problémů - politických, sociálních, ekonomických, technologických, životního prostředí, psychologických a kulturních; 3. vypracovávat dlouhodobější studia, než mohou zpracovávat vlády, zaměstnané řešením každodenních problémů a vázané ohledy, které musejí brát na voliče. Římský klub identifikoval následujících jedenáct oblastí globálních problémů, k jejichž řešení se snaží přispět: 1. Životní prostředí, 2. Demografie, 3. Rozvojové programy, 4. Hodnotový systém, 5. Vládnutí, 6. Práce, 7. Informační společnost, 8. Nové technologie, 9. Vzdělání, 10. Nová globální společnost, 11. Světový ekonomický a finanční řád. (Více viz například http://www.kip.zcu.cz/kursy/svt/svt_www/7_soubory/7_1.html) 38 Po knize Meze růstu vyšla v roce 1995 pod názvem Překročení mezí (Konfrontace globálního kolapsu s představou trvale udržitelné budoucnosti) (v originále Beyond Limits) její aktualizovaná verze (obsahující výsledky propracovanější počítačové simulace započaté v roce 1992, tj. 20 let po vydání Mezí růstu), a v roce 2004 (tj. 30 let po vydání Mezí růstu) její další aktualizovaná verze nazvaná Limits to Growth: The 30-Year Update. Ke zprávám Římského klubu se řadí rovněž publikace Faktor čtyři: dvojnásobný blahobyt - poloviční spotřeba přírodních zdrojů. Nová zpráva Římskému klubu (Ernst Ulrich von Weizsäcker, Amory B. Lovins a L. Hunter Lovinsová), Praha: Ministerstvo životního prostředí České republiky, 1996. Tato zpráva reprezentuje myšlenkovou linii zaměřenou na uspokojení nároků člověka technologickým rozvojem. 35
28
Tato třetí oblast diskusí o životním prostředí, na níž se pozornost upřela nejpozději a jež se zaměřuje na přírodní systém jako celek a jeho fungování, představuje (c) problematiku služeb, které příroda člověku poskytuje. „Vyvážený přírodní systém totiž představuje pro lidstvo nenahraditelný „ekologický“ servis… díky globálnímu koloběhu látek, činnosti ekosystémů i klimatického „stroje“ je poskytována člověku nepřeberná řada „životodárných služeb“.39 S tím, jak jevů, vnímaných jako environmentální problémy přibývalo, se v jednotlivých zemích začal nejenom postupně vytvářet a uplatňovat nový pohled na problém vztahu člověka, přírody, rozvoje a růstu, ale tyto diskuse začaly odrážet rovněž fakt, že projevy negativně vnímaných zásahů do přírodního prostředí začaly stále častěji přesahovat lokální úroveň a projevovat se na národní, regionální, kontinentální a globální úrovni. Problematika kvality životního prostředí tak začala získávat kromě lokálního (národního) rovněž mezinárodní rozměr. Přestože první mezinárodní úmluvy o životním prostředí se datují již do období přelomu 19. a 20. století,40 systematický přístup k této problematice se začal uplatňovat až od přelomu 60. a 70. let dvacátého století. V roce 1968 přijala Rada Evropy dokumenty věnované znečišťování vody a znečišťování ovzduší,41 Organizace africké jednoty v témže roce vypracovala návrh Africké úmluvy o ochraně přírody a přírodních zdrojů, který se měl stát vzorem komplexního přístupu k environmentálním problémům, respektujícího otázku ochrany i využívání přírodních zdrojů.42 V roce 1972 se ve Stockholmu konala první konference OSN o životním prostředí nazvaná „Lidské životní prostředí“,43 která vymezila základní globální problémy týkající se životního prostředí. Tato konference, považovaná za přelomovou událost, pokud jde 39 Braniš, M. Environmentální problémy. In Mezřický, V. (ed.). Environmentální politika a udržitelný rozvoj. Praha: Portál, 2005, s. 44. 40 Tyto úmluvy si kladly za cíl regulovat exploataci přírodních zdrojů a ochranu ekonomických zájmů (Úmluva o nadměrném rybolovu v severním moři /1882/, Úmluva o ochraně ptáků užitečných pro zemědělství /1902/, Londýnská úmluva ochraně flóry a fauny /1933/, Smlouva o Antarktidě /1959/ apod. Cílem nebyla ochrana ekosystémů. 41 Více k těmto dokumentům viz http://assembly.coe.int/ASP/Doc/DocListing_E.asp. 42 OAJ byla založena v roce 1963, v roce 2002 byla nahrazena Africkou unií. K uvedené úmluvě (African Convetion on the Conservation of Nature and Natural resources) viz http://www.africaunion.org/official_documents/Treaties_%20Conventions_%20Protocols/nature%20and%20natural%20 recesource.pdf. 43 „The United Nations Conference on the Human Environment“. Konference se účastnilo 113 zemí, 19 mezivládních agentur a více než 400 nevládních organizaci. K výsledkům konference viz http:// www.unep.org/Documents.Multilingual/Default.asp?DocumentID=97.
29
o mezinárodní úroveň ochrany životního prostředí, prohlásila ochranu a zlepšení lidského životního prostředí za klíčový problém ovlivňující blahobyt a hospodářský rozvoj celé planety a přijala Deklaraci o životním prostředí, v níž vymezila základní principy ochrany životního prostředí a Akční plán obsahující 109 rozhodnutí týkajících se různých oblastí životního prostředí. Stockholmská konference vyzvala k okamžitým akcím na ochranu životního prostředí v jednotlivých státech i v mezinárodním měřítku. Jako klíčové identifikovala následující problémy: • akutní nebezpečí hrozí především územím a lokalitám, kde produkce nebezpečných odpadů plynných (emise), tekutých (odpadní vody) nebo tuhých (toxické, radioaktivní a jiné odpady) přesahuje únosnou míru a bezprostředně ohrožuje lidské zdraví i přírodu; • v dlouhodobé perspektivě může být ještě vážnější nebezpečí spojeno s narušením životodárných planetárních systémů, jako jsou hydrologický cyklus, stratosférická ozónová vrstva a klimatický systém atmosféry a oceánu; • civilizace je ohrožena nadměrným a příliš rychlým čerpáním a užíváním zdrojů obnovitelných (živé organismy, voda, půda) i neobnovitelných (nerostné suroviny); • hrozivou rychlostí pokračuje redukce biologického bohatství planety – genetické základny jednotlivých druhů rostlin a živočichů, počtu druhů i rozmanitosti ekosystémů.
Konference dále doporučila vytvořit centrální instituci celosvětově zodpovědnou za environmentální oblast. Valné shromáždění proto ještě v témže roce vytvořilo Program pro OSN pro životní prostředí (United Nations Environment Programme – UNEP).44 V roce 1974 se v Mexiku uskutečnilo jednání iniciované UNEP a Konferencí OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD).45 Přijatá deklarace konstatuje, že je nezbytné pečlivé a uvážlivé vyhodnocení „vnějších limitů“ základních lidských práv, [přes] vybudování sociálních struktur vyjadřujících tato práva a [přes] vývoj technologií a způsobů rozvoje, které dál podpoří a ochrání dědictví planety. Přestože jednotlivé země v návaznosti na konferenci ve Stockholmu a další mezinárodní aktivity postupně přijímaly rozmanitá Více viz http://www.unep.org/. UNCTAD byla založena v roce 1964 jako trvalý mezivládní orgán, jehož cílem je „maximalizovat obchodní, investiční a rozvojové příležitosti rozvojových zemí a pomáhat jim v jejich úsilí integrovat se do světového hospodářství na rovném základě.“ V současnosti se na práci UNCTAD podílí 193 členů (blíže viz http://www.unctad.org/).
44 45
30
opatření – vznikala ministerstva životního prostředí, byla přijímána legislativní opatření zaměřená na ochranu životního prostředí, rozvíjela se institucionální základna teoretického a aplikovaného výzkumu,46 mnohé problémy zůstávaly nevyřešeny. „V mnoha případech docházelo pouze k předistribuování problémů, ať už geograficky (výroby produkující nevhodné odpady se překládají z vyspělé země do zaostalejší) anebo věcně, převodem vzniklých odpadů z jedné složky životního prostředí do druhé složky životního prostředí.“47 V roce 1983 byla proto z rozhodnutí Valného shromáždění OSN 48 vytvořena Světová komise OSN pro životní prostředí a rozvoj, a to s cílem: a) znovu prozkoumat klíčové problémy životního prostředí a rozvoje s cílem navrhnout realistické možnosti jejich řešení; b) navrhnout nové formy mezinárodní spolupráce; c) podporovat zapojení jedinců, organizací, firem a dalších subjektů do řešení problémů životního prostředí.
Komise se rozhodla zkoumat, s přihlédnutím ke (společným) zdrojům v oblasti sociální politiky, ekonomické politiky a odvětvových politik v časovém horizontu do roku 2000 tyto problémy: • možnosti vývoje vztahu populace, životního prostředí a rozvoje; • vztah energetiky, životního prostředí a rozvoje; • vztah průmyslu, životního prostředí a rozvoje; • vztah zemědělství, lesnictví, životního prostředí a rozvoje; • rozhodovací mechanismy z hlediska životního prostředí a rozvoje; • problematiku mezinárodní spolupráce.
Komise (často označovaná jako Komise Brundtlandové podle její předsedkyně, norské premiérky Gro Harlem Brundtland) publikovala výsledky své práce na posledním zasedání Komise v roce 1987 (tzv. Tokijská deklarace) ve zprávě nazvané Our Common Future (Naše společná budoucnost).49 V tomto dokumentu „jako cíl a kriterium ná46 Ze sociálních věd největší pozornost problematice životního prostředí věnuje ekonomie, resp. nově vznikající environmentální ekonomie. Kvalita životního prostředí začíná být považována za vzácný statek a environmentální ekonomové aplikují ekonomické teorie a modely na problematiku životního prostřed. Z mnoha směrů uveďme alespoň studium externalit a optimalizace nákladů (tzv. Coaseho teorém), metody oceňování přírodních zdrojů (hodnocení nákladů ztracené příležitosti, cost-benefit analysis), obchodovatelná práva na znečištění, environmentální daně. 47 Remtová, K. Trvale udržitelný rozvoj a strategie ochrany životního prostředí. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 1996, s. 18. 48 Rezoluce Valného shromáždění 38/161, přijatá na 38. zasedání OSN (podzim 1983). Blíže viz http:// www.acronymfinder.com/World-Commission-on-Environment-and-Development-%28WCED%29.html. 49 Kompletní text viz http://www.un-documents.net/wced-ocf.htm.
31
rodní politiky a mezinárodní spolupráce, na něž by se měly všechny země zaměřit, definovala Komise pojem trvale udržitelný rozvoj, a zároveň uvedla i osm základních principů50, které by při řízení svých činností měly všechny země uplatňovat.51 Prvním významným krokem usilujícím o praktickou realizaci trvale udržitelného rozvoje se stala Konference OSN o životním prostředí a rozvoji (UNCED, tzv. Summit Země) v roce 1992.52 Tato konference, jíž se zúčastnilo 178 národních delegací, navázala na závěry Světové komise OSN pro životní prostředí a rozvoj a vypracovala akční plán praktické realizace trvale udržitelného rozvoje v celosvětovém měřítku. Jednání konference předcházela jednání přípravného výboru, jenž měl za úkol připravit pro jednání konference mezinárodní dohody týkající se hlavních globálních problémů (odlesňování, biodiverzita, klimatické změny). Přestože konference nedokázala nalézt shodu ve všech otázkách a namísto zamýšlené právně závazné „Charty Země“ přijala nezávazný Akční plán trvale udržitelného rozvoje (Agenda 21),53,54 vý50 1) Oživit hospodářský růst, zejména v rozvojových zemích, v nichž degradace životního prostředí vyvolaná nedostatečným hospodářským rozvojem vede k degradaci životního prostředí a následnému ohrožení lidí na celém světě, 2) Změnit kvalitu růstu tak, aby respektoval požadavky sociální spravedlnosti, bezpečnosti a udržitelnosti, a nalézt vhodné indikátory takto chápaného růstu, které by doplnily existující ekonomické ukazatele, 3) Uchovávat a obohacovat základnu přírodních zdrojů – snižovat spotřebu přírodních zdrojů na obyvatele, zvyšovat účinnost jejich zpracování a snižovat množství odpadů, 4) zajistit udržitelnou úroveň populace – docílit, aby vývoj populace byl v souladu s možnostmi hospodářského a sociálního rozvoje, s možnostmi vzdělání, zdravotní péče, 5) orientovat technický rozvoj s ohledem na kvalitu životního prostředí, posilovat institucionální základnu zvyšování a vynucování odpovědnosti za škody (i nezamýšlené), účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k informacím, 6) integrovat problematiku životního prostředí do ekonomického rozhodování, 7) reformovat mezinárodní hospodářské vztahy tak, aby byly více v souladu s ochranou životního prostředí, 8) posílit mezinárodní spolupráci. 51 Remtová, K. (1996) Trvale udržitelný rozvoj a strategie ochrany životního prostředí. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, s. 19. Další významný krok v tomto směru představoval na počátku 80. let rovněž počin Mezinárodního svazu pro ochranu přírody, jenž publikoval dokument World Conservation Strategy (NSSD 2007). V tomto dokumentu se rovněž objevuje pojem trvale udržitelný rozvoj jako jeden z klíčových pojmů diskusí o přírodě jako objektu společenského zájmu. 52 Blíže viz http://www.un.org/geninfo/bp/enviro.html, a dále http://en.wikipedia.org/wiki/Earth_Summit 53 „Přes existující rozdíly v interpretaci konceptu trvale udržitelného rozvoje, existují určité základní a rámcové zásady, jimiž se státy a společnosti mohou a mají řídit při koncipování a realizaci své ekologické politiky. Jsou obsaženy v dokumentu nazvaném „Agenda 21“, který byl přijat účastníky druhé Konference OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru v r. 1992. Jak napovídá název Agendy, je programem pro dvacáté prvé století. Jde ovšem o dokument, který spíše odpovídá představám zastánců konceptu sociálního přechodu než přístupům a konceptům zastánců konceptu sociální transformace. Agenda 21 je komplexní dokument, který shrnuje prakticky všechna relevantní řešení existujících ekologických problémů, jež jsou důsledkem trvale neudržitelných praktik lidských společností ... Pro rozvíjení forem ekologické politiky mají klíčový význam doporučení prvého oddílu, jež se týkají integrace životního prostředí a rozvoje do rozhodování. Tato doporučení jsou především zaměřena na integraci životního prostředí do rozhodování na politické, plánovací a řídící úrovni. Celkovým cílem je zlepšit nebo restrukturalizovat rozhodovací proces, plně do něj integrovat sociálně-ekonomické a ekologické otázky
32
sledkem jejího jednání bylo mj. podepsání dvou právně závazných dokumentů týkajících se hlavních globálních problémů – Dohody o biologické diverzitě a Dohody o změně klimatu (tyto dokumenty podepsalo 153 zemí). V otázce odlesňování byl výsledkem konference právně nezávazný dokument – Prohlášení o zásadách managementu, udržování a trvale udržitelného rozvoje všech typů lesů.55 Konference rovněž přijala mechanismy pro realizaci svých závěrů – vytvořila Komisi pro udržitelný rozvoj (Commission on Sustainable Development); 56 Mezivládní agenturu pro udržitelný rozvoj (Inter-agency Committee on Sustainable Development);57 Poradní sbor pro udržitelný rozvoj (High-level Advisory Board on Sustainable Development).58 V prosinci 2008 Valné shromáždění přijalo rezoluci potvrzující závěr Konference v Riu o uspořádání a zajistit širší účast veřejnosti na rozhodování. Vlády by také měly k realizaci doporučení Agendy 21 přijímat integrované národní strategie trvale udržitelného rozvoje. Další skupina doporučení má zajistit efektivní právní a regulační rámec pro splnění cílů Agendy. Cílem je prostřednictvím legislativní a regulační politiky zajistit integraci ekologické politiky do rozhodování na státní resp. národní, regionální (provinční, krajské ap.) i lokální úrovni. Na všech těchto úrovních by se měly vytvářet programy trvale udržitelného rozvoje. Zákony by přitom neměly jen striktně definovat ekologické požadavky, ale zároveň vytvářet normativní rámec pro působení ekonomického plánování a pro tržní ekonomické nástroje. Požaduje se rovněž prosazování zákonů, aby se dosáhlo shody chování jejich adresátů s ekologickými požadavky. Třetí skupina doporučení se zabývá efektivním využitím ekonomických nástrojů a trhu. Cílem je zvrátit tendenci považovat životní prostředí za „bezplatný statek“ a přenášet ekologické náklady na jiné společnosti, jiné státy a příští generace. Ceny musí přiměřeně vyjadřovat relativní vzácnost a celkovou hodnotu zdrojů a přispívat k ochraně životního prostředí před jeho degradací. Poslední skupina doporučení se týká integrovaného ekologického a ekonomického účetnictví. Východiskem k tomu, aby se trvalá udržitelnost stala součástí ekonomického řízení, je lepší oceňování klíčové úlohy, kterou životní prostředí má jako přírodní kapitál a jako odkladiště vedlejších produktů, vznikajících při tvorbě člověkem produkovaného kapitálu a při dalších lidských činnostech. Hlavním cílem proto je rozšířit současné systémy národních ekonomických účtů tak, aby v jejich rámci bylo možné integrovat ekologický a sociální rozměr rozvoje. Tato doporučení zároveň popisují základní formy všestranné ekologické politiky a v některých ohledech i politiky resortní.“ Český překlad klíčových materiálů Agendy 21 vydalo v roce 1998 Ministerstvo životního prostředí České republiky. 54 V průběhu roku 2004 byla Pracovní skupinou pro místní Agendy 21 (PS MA21) při Radě vlády pro udržitelný rozvoj (RVUR) sestavena sada Kritérií místní Agendy 21 (MA21). Jejím hlavním cílem je zajistit monitorování úrovně procesu MA21 v jednotlivých obcích, městech a regionech. Cílem Databáze MA21 je poskytnout municipalitám jednoduchý nástroj pro prezentaci jimi naplňované úrovně procesu MA21 dle oficiálně stanovených podmínek. Správce Databáze MA21 je CENIA, česká informační agentura životního prostředí, která zajišťuje odbornou kontrolu informací, které jsou do Databáze MA21 plněny a zároveň poskytuje municipalitám při plnění asistenční pomoc – blíže viz Dušek, J. (2010). Faktory regionálního růstu a rozvoje (se zaměřením na spolupráci měst a obcí v Jihočeském kraji). České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2010. s. 151. 55 The Statement of Forest Principles (více viz http://www.un.org/documents/ga/conf151/aconf151263annex3.htm),the United Nations Framework Convention on Climate Change (více viz http:// en.wikipedia.org/wiki/Framework_Convention_on_Climate_Change). the United Nations Convention on Biological Diversity (více viz http://www.cbd.int/). Česká delegace podepsala Agendu 21, Deklaraci o biodiversitě, Principy hospodaření v lesích. 56 Blíže viz http://www.un.org/esa/dsd/csd/csd_aboucsd.shtml. 57 Blíže viz http://www.un.org/esa/dsd/dsd_aofw_uniac/uniac_index.shtml?utm_source=OldRedirect&utm_medium=redirect&utm_content=dsd&utm_campaign=OldRedirect. 58 Blíže viz http://www.un.org/esa/documents/hlab.htm.
33
následné konference Summit Země 2012 v Brazílii (Rio+20) roce 2012.59 V souvislosti s Konferencí došlo rovněž k aktivizaci podnikatelské sféry. Jedním z nejvýraznějších projevů bylo založení tzv. Podnikatelské rady pro trvale udržitelný rozvoj v roce 1991.60 Tato Rada v návaznosti na konferenci UNCED v roce 1992 vydala publikaci Changing Course: A Global Business Perspective on Development and the Environment, jehož základní myšlenkou je konstatování, že není možné podnikat jako dříve, bez ohledu na vlivy na životní prostředí. Tato kniha rovněž přináší koncept ekologické efektivnost, definovaný jako vytváření větší hodnoty s menšími dopady na prostředí.61 „V roce 1996 Mezinárodní organizace pro standardizaci zavedla nový dobrovolný standard pro environmentální systém managementu ISO 14000. Společnosti přijaly dobrovolný systém podávání zpráv o svých environmentálních, ekonomických a sociálních výsledcích - Global Reporting Initiative (GRI 2001).“ 62 „Zavedení pojmu trvale udržitelný rozvoj a vypracování akčního plánu jeho zavádění do praxe … lze považovat za konec třetí a začátek čtvrté etapy, tj. současné etapy utváření vztahu moderní společnosti k životnímu prostředí. Kromě určitého posunu v řešení problémů životního prostředí, který je spojen s pojmem trvale udržitelného rozvoje se očekává, že tato etapa přinese i určité změny v morálním a etickém postoji lidstva, a že také dojde ke změně pořadí uznávaných hodnot.“ 63 V roce 2002 OSN svolalo Světový summit o udržitelném roz64 voji s cílem posílit aktivity vedoucí k přijetí strategie udržitelného rozvoje v jednotě jeho tří pilířů – ekonomického, sociálního a environmentálního. Jednání summitu v tomto směru navazovalo na přijetí Blíže viz například http://www.earthsummit2012.org/. Podnikatelská rada pro trvale udržitelný rozvoj (The World Business Council for Sustainable Development - WBCSD) je celosvětovým sdružením přibližně 200 společností, z více než dvaceti sektorů hospodářství z více než 30 zemí, jež si klade za cíl zkoumat problematiku udržitelného rozvoje, sdílet znalosti, zkušenosti a nejlepší postupy, obhajovat postoj společností k těmto otázkám na významných fórech, pracovat s vládami, nevládní a mezivládními organizacemi. Za své hlavní cíle Rada považuje: být lídrem udržitelného rozvoje ve sféře podnikání, podílet se na tvorbě politiky a přispívat tak k vytváření vhodných rámcových podmínek umožňujících podnikatelské sféře přispívat k udržitelnému rozvoji, napomáhat udržitelnému rozvoji v transformujících se a v rozvojových zemích. Více viz http:// www.wbcsd.org/templates/TemplateWBCSD5/ layout.asp?MenuID=1. 61 Schmidheiny, S. Changing Course: A Global Business Perspective on Development and the Environment. WBSCD, 1992. 62 Mezřický, V. (ed.). Environmentální politika a udržitelný rozvoj. Praha: Portál, 2005. s. 161. Více viz http://www.globalreporting.org/Home. 63 Remtová, K. Trvale udržitelný rozvoj a strategie ochrany životního prostředí. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 1996, s. 19. 64 Blíže viz http://www.earthsummit2002.org/. 59 60
34
Strategie udržitelného rozvoje Evropských společenství v roce 200165 a na přijetí principů trvalé udržitelnosti některými významnými ekonomickými organizacemi - například v roce 2001 Rada organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) deklarovala udržitelný rozvoj za „zastřešující cíl pro vlády členských zemí i samotné organizace.“ 66 Johannesburská deklarace z roku 2002 rozvinula nezávazné principy obsažené v deklaraci Stockholmské konference týkající se biodiversity 67, dále upravené Světovou chartou přírody (1982), a vypracovala plán jejich realizace. V roce 2009 se sešla zatím poslední konference OSN, věnovaná změnám klimatu (tzv. Kodaňský summit), které se účastnili aktéři Konvence o změnách klimatu (United Nations Framework Convention on Climate Change) a strany Kjótského protokolu.68 Protipólem aktivit států, zaměřených na dosažení určité kvality přírodního prostředí, realizovaných na národní nebo mezinárodní úrovni, byly občanské iniciativy, zaměřené ke stejnému cíli. Z hlediska vývoje občanských iniciativ lze vymezit několik základních etap formování zájmu o přírodní a životní prostředí. První etapu (konec 19. a první třetina 20. století) představuje období, v němž se tyto iniciativy zaměřily zejména na účinnou ochranu přírody. V tomto úsilí se částečně prolínaly zájmy občanských lídrů a iniciativ se zájmy představitelů státní moci, a to tam, kde způsob využívání přírodních zdrojů ohrožoval ekonomický růst, respektive politické zájmy. V této etapě byly zformulovány základní principy ochrany přírody a sociálních hnutí zaměřených na ochranu přírody: (a) ochrana neznamená nevyužívat zdroje, ale využívat je rozumně a s pomocí vědy zvyšovat efektivnost jejich využití, (b) ochrana přírody by měla vycházet z myšlenky, že jejím výsledkem má být maximální blaho pro co největší počet lidí po co nejdelší dobu, (c) veřejná půda je přístupná všem občanům,(d) metodou ochrany přírody je dlouhodobé plánování.69 Blíže viz http://europa.eu/legislation_summaries/environment/sustainable_development/l28117_en.htm. Blíže viz http://www.oecdwash.org/DATA/DOCS/working_together.pdf. 67 „Přírodní zdroje Země, včetně ovzduší, vody, půdy, flóry a fauny, a zvláště reprezentativní příklady ekosystémů, musí být chráněny v zájmu dnešní a budoucích generací prostřednictvím pečlivého plánování nebo řízení.“ (princip 2). Princip 4 zdůrazňuje souvislost biodiversity a ekonomického rozvoje. 68 Není smyslem této publikace podávat podrobný přehled všech aktivit, ale ukázat hlavní trendy jejich směřování. 69 Více viz Caulfield, H. P. The Conservation and Environmental Movements: An Historical Analysis. In Lester, J. P. (ed.). Environmental Politics and Policy. Theories and Evidence. Durham, London: Duke University Press, 1995. 65 66
35
Tyto iniciativy byly orientovány převážně nepoliticky. Tím, že se jejich představitelé snažili docílit, aby o problematice, jíž se věnovali (tj. primárně problém využívání přírodních zdrojů, nakládání s nimi, využívání veřejných zdrojů určených na ochranu přírody), rozhodovali specializované odborné instituce a pokoušeli se přimět tyto instituce k jednání, získávalo ovšem politickou dimenzi. V tomto smyslu jeho největší význam spočíval „v jeho politických důsledcích – v tom, že se podílelo na vytváření pravidel, týkajících se toho, kdo, jak a v jakém rozsahu bude rozhodovat o přírodních zdrojích.“ 70 Tato orientace vyvolala napětí mezi zájmy občanských hnutí a technokratických a politických elit, a vedla později ke změně orientace – k zaměření na problematiku dosažení efektivnosti vládních programů na ochranu přírodního prostředí a současně zajištění účasti občanských hnutí na vytváření a realizaci těchto programů. Druhou etapu (druhá třetina 20. století) charakterizuje rozšíření a změna struktury motivů občanských iniciativ a hnutí vedoucích k úsilí o ochranu přírody. Mnohem větší roli než dříve získává ochrana habitatu,71 a to v souvislosti s větším důrazem na mimoprodukční funkce přírody, typickým pro společnosti 2. poloviny 20. století. Konflikty týkající se využívání přírodních zdrojů částečně ustoupily novému typu konfliktů, a to mezi těmi částmi občanských hnutí, které kladly důraz na víceúčelové využití přírody a těmi, které prosazovaly důslednou ochranu přírodního prostředí a výrazné omezení jejího využívání.72 Tyto procesy se odrazily ve větší roli lokálních a národních organizací a hnutí, na něž částečně přešla iniciativa ve věcech ochrany přírody (a nakládání se zdroji) od státních agentur a korporací. Ochrana přírody se rovněž začala stávat tématem zajímavým pro politické strany, což souviselo jak s rozšířením záběru občanských iniciativ a posunem na lokální úroveň, tak s proměnou společností a větší orientací na nemateriální aspekty životní úrovně, tj. s postupnou změnou hodnot v moderních společnostech. Hays, S. P. Conservation and the Gospel of Efficicency. Cambridge: Harvard University Press, 1959. Citováno podle Lester, J. P. ed. Environmental Politics and Policy. Theories and Evidence. Durham, London: Duke University Press, 1995. 71 Více viz například Englebert, E. Political Parties and Natural Ressource Politicies: An Historical Evaluation. Natural Resources Journal 1, 1961, s. 226-245. 72 Více viz například Schnaiberg, A. The Environment: From Surplus to Scarcity. New York: Oxford University Press, 1980. 70
36
Třetí etapu (do počátku 80. let 20. století) charakterizuje posun od ochrany přírody k environmentalismu, chápanému jako hnutí vyrůstající z podstatné změny hodnot týkajících se přírody a jejího využívání. Environmentální hnutí zahrnulo jak ochranu přírody a habitatů, tak i další zájmy týkající se přírodního prostředí, včetně širokého sociálního a ekonomického kontextu vztahu člověka a přírody. Občanská environmentální hnutí v této etapě výrazně rozšířila záběr svých aktivit využívaných nástrojů (lobování, právní spory, média, vytváření ad hoc uskupení, v některých případech i projevy občanské neposlušnosti a přímé akce) a část z nich začala systematicky usilovat o politický vliv – to vše s využitím mnohem širší občanské podpory. To se odrazilo i ve vzniku „zelených“ politických stran a v „ozelenění“ politických programů existujících politických subjektů, a v postupném vytváření specializovaných úřadů na nejvyšší úrovni státní moci (ministerstva životního prostředí, vládní agentury na ochranu životního prostředí). Čtvrtou etapu (od počátku 80. let 20. století do současnosti) charakterizuje snaha o přímé ovlivnění procesů týkajících se kvality přírodního (životního) prostředí, ať už ve formě přímých akcí nebo posílení participativních mechanismů ve vztahu k zastupitelským mechanismům moderních demokracií. Druhým výrazným znakem této etapy je propojování a koordinace aktivit občanských iniciativ nejenom mezi sebou navzájem, ale i s dalšími potenciálními partnery, ať už z politické nebo podnikové sféry, a vytváření rozmanitých koalic k dosažení cílů.73 Někteří autoři (Young 1990) v tomto kontextu argumentují, že moderní společnosti se na počátku 21. století dostávají do etapy post-environmentalismu, charakterizované širokým využitím výrobních technologií přátelských k životnímu prostředí, recyklací, rozvojem nových forem dopravy a udržitelnými zemědělskými postupy. Následující tabulka shrnuje základní charakteristické rysy vývoje zájmu společnosti o přírodní prostředí.
73 Více viz například Goldsteen, R. L., Schorr, J. K. Demanding Democracy after Three Mile Island. Gainesville: University of Florida Press, 1991, nebo Sabatier, P. A., Jenkins-Smith, H. A Symposium on Public Policy Change. Policy Science 21/1998. K post-environmentalismu viz například Young, J. Post-Environmentalism. London: Belhaven Press, 1990.
37
Tabulka 1 Základní aspekty vývoje zájmu společnosti o přírodní prostředí Etapa
Konec 19. a první Druhá třetina třetina 20. století 20. století
Do počátku 80. let 20. století
Od počátku 80. let 20. století do současnosti
Rozsah problémů
Ochrana přírody
Zapojení
Elity (technokra- Nižší úrovně tické, podnikatel- veřejné správy ské, politické)
Pluralita subjektů Koalice
Rozpoznání problémů
Formulace cílů politiky
Národní vlády
Národní vlády
Národní vlády, mezinárodní organizace
Poznatky Převažující orientace přírodních věd
Technologický rozvoj
Ekonomika a politika
Převažující politika
Klíčová etapa politického cyklu
Úroveň politiky směřující k řešení
Způsob prosazení
Efektivní využití zdrojů
Vyjednávání
Ochrana habitatu Problémy 2. generace Víceúčelové využití zdrojů
Zmírnění problémů
Prosazování politiky
Problémy 3. generace Prevence
Rozvíjení politiky
Národní vlády, mezinárodní organizace, lokální politika Ekonomika a politika (s větším vlivem filosofie přírody a environmentální etiky)
Tlak části podni- Tlak středních Mechanismy katelského vrstev, mechanis- participativní sektoru my zastupitelské demokracie demokracie
Pramen: upraveno podle Lester, J. P. ed. (1995).
1.2.2 Vývoj a politický cyklus environmentální politiky Vývoj environmentální politiky vykazuje, jak je zřejmé, několik základních tendencí: • postupné rozšiřování sociální základny; • vznik a posilovaní nevládních organizací, hnutí a iniciativ zaměřených na ochranu přírody; • rozšiřování mechanismů participace nestátních aktérů na utváření a realizaci environmentální politiky; • posun od ochrany přírody jako materiálního zdroje k environmentalismu, tj. k realizaci nemateriálních hodnot; • změna veřejného mínění ve prospěch větší váhy environmentální politiky na úkor ekonomických a dalších cílů; • vytváření koalic vládních aktérů (na všech úrovních vládnutí), podnikatelského sektoru a občanských iniciativ; • větší zapojení států, komunit a lokálních struktur do vytváření a realizace environmentální politiky; 38
•
posun od centralizovaných státních zásahů k zásahům na lokální a mezinárodní úrovni.
Tyto procesy mají vliv na politický cyklus environmentální politiky, a to jak v dlouhodobém, tak krátkodobém horizontu. V literatuře věnované environmentální politice lze nalézt odlišné přístupy k analýze vývoje environmentální politiky v dlouhodobém časovém horizontu. Prvním je koncept cykličnosti. Tento koncept vychází z cyklické povahy střídání politiky kladoucí větší nebo menší důraz na veřejné zásahy (nebo naopak soukromou iniciativu). Pro environmentální politiku tento koncept znamená, že se střídají období větší a menší angažovanosti státu, jejichž trvání je vymezeno obdobím nástupu nové generace. Nová generace se utváří a politicky socializuje pod vlivem konkrétních politických idejí, které jsou protikladem vládnoucích hodnot. To znamená, že vývoj a směřování environmentální politiky lze poměrně snadno předvídat. Tyto cykly změny environmentální politiky mají délku 25–30 let, tj. odpovídají období nástupu nové generace.74 Druhý model vývoje environmentální politiky vychází z konceptu vývoje a učení se. Tento model vysvětluje vývoj environmentální politiky opakovaným rozvíjením a posuzováním environmentální politiky jejími tvůrci na základě „učení se“ z informací o dopadech této politiky přicházejících z politického subsystému i z okolí politického subsystému. Změna politiky je v tomto pojetí výsledkem změn, k nimž dochází v sociálním systému, učení se z těchto změn a úsilí jednotlivých aktérů prosadit své zájmy v nových podmínkách, přičemž každá samotná změna politiky svými dopady vyvolává změnu struktury zájmů, hodnot a strategií jejich prosazení, včetně institucionálních změn a změn politického subsystému.75 Třetím modelem je koncept „zipového efektu“, respektive stimulu a odezvy. Tento koncept nepovažuje za primární příčinu změny environmentální politiky příčiny, zdůrazněné v konceptu cykličnosti, ale spíše přesun politické orientace na jiné klíčové aktéry environmentální politiky (a tím i na uspokojování jejich zájmů). V tomto konceptu 74 Obdobně argumentuje například Samuel Huntington, který tvrdí, že období diskusí o nesouladu ideálů a vládnutí vedou k institucionálním reformám, jejichž realizace vede k usměrnění a kontrole těchto diskusí a k obdobím relativního klidu, která se stále zřejmějším nesouladem idejí a vládnutí opět vyvolá diskusi o tomto problému. Více viz Huntington, S. American Politics: The Promise of Disharmony. Cambridge: Harvard University Press, 1981. 75 Více viz například Sabatier, P. A. Knowledge, Policy-Oriented Learning, and Policy Change. Knowledge 8/1987, s. 129–168.
39
je proto rozhodujícím faktorem změny environmentální politiky reakce na konkrétní časové období, v němž se environmentální politika orientuje na určitou sociální skupinu jako jejího klíčového nositele a její následná, často relativně radikální proměna, vyvolaná vyvažující orientací na jiný typ aktérů – například přechod od ochrany přírodních zdrojů k víceúčelovému využívání přírody a s tím spojený přesun od politických a specializovaných aktérů k podnikatelskému sektoru, jeho zájmům a (ekonomicky podmíněným) aktivitám při ochraně přírodního prostředí.76 V krátkodobém časovém horizontu se tyto změny promítají do jednotlivých etap politického cyklu (rozpoznání problémů, formulace cílů a strategií, legitimizace a nalézání podpory, prosazování, rozvíjení nebo revize, ukončení), do rolí jednotlivých aktérů, rozsahu řešených problémů a způsobů jejich řešení, formulace strategií, využívaných mechanismů, nástrojů a prostředků, způsobů hodnocení a reakce na dosažené výsledky.
1.2.3 Tradiční a nové koncepty environmentální politiky Environmentální politika vznikla jako důsledek upření pozornosti na stav přírodního prostředí – konkrétně na negativně vnímané dopady znečištění životního prostředí, využívání přírodních zdrojů a služeb poskytovaných přírodou. Tyto negativně vnímané dopady se staly základem formování zájmu na zajištění určité kvality životního prostředí. Svoji roli při vzniku environmentální politiky kromě nově se formujících zájmů bezesporu sehrály rovněž některé tradiční hodnoty (křesťanství) vytvořené v průběhu staletí, dotýkající se vztahu člověka a přírody a hodnoty (například zdraví), jejichž váha v hodnotovém žebříčku moderní společnosti postupně rostla na úkor jiných hodnot (například prostá reprodukce, kterou moderní společnost relativně bezproblémově zajišťovala pro stále větší počet lidí). Restrukturalizace systému hodnot představuje, vedle restrukturalizace zájmů, druhý klíčový proces promítající se do vzniku environmentální politiky. Teoretické pojetí environmentální politiky je logicky vázáno: • na konkrétní interpretaci pojmu politika; 76 Více viz Amenta, E., Skocpol, T. Taking Exception: Explaining the Distinctiveness of American Public Policie in the Last Century. In Castles, F.G. ed., The Comparative History of Public Policy. New York: Oxford University Press, 1989.
40
•
na vymezení rozsahu předmětu zájmu environmentální politiky. Zatímco někteří autoři řadí do předmětu zájmu environmentální politiky pouze přírodní aspekty života člověka, jiní do něj zařazují rovněž aspekty umělé a společenské.77
V literatuře se lze v tomto kontextu nejčastěji setkat s přístupem, který pod environmentální politikou chápe aktivity státu, jejichž cílem je docílit státem formulovaných, arbitrárně stanovených cílů týkajících se kvality přírodního prostředí člověka (znečištění, využívání zdrojů, služeb přírody). Politika, a tudíž i environmentální politika, je v tomto případě interpretována jako policy, s důrazem na schopnost jejího nositele (tj. státu nebo jeho organizačních složek) stanovenou politiku realizovat a garantovat.78 Primární otázkou teoretické analýzy environmentální politiky v tomto případě není zkoumat, jak stanovené cíle vznikají a prosazují se, tj. analyzovat strukturu nositelů těchto zájmů a to, jakými sociálními mechanismy se zájmy těchto nositelů stávají politickými cíli, ale jak tyto arbitrárně stanovené cíle efektivně (tj. hospodárně a účelně) v podmínkách existence omezených zdrojů realizovat, ať už jako rozhodující priority (bez nebo s přihlédnutím k cílům v ostatních oblastech společenského života) nebo jako neprioritní součást cílů stanovených v rámci ostatních sektorových politik – v optimálním případě integrovaně a ve vzájemném souladu. Jde tedy v první řadě o to, jak (s pomocí jakých nástrojů, resp. jejich kombinace) politicky stanovené environmentální cíle efektivně realizovat. Problém tvorby této politiky a jejího uplatňování (s tím spojené konflikty zájmů apod.) tento přístup ponechává stranou. Typickým projevem tohoto přístupu je vývoj disciplíny, která při takto interpretované environmentální politice poskytuje informace pro rozhodování o alokaci omezených zdrojů a je v tomto směru klíčová pro její praktickou realizaci - environmentální ekonomie
77 „V literatuře … existují různě široká pojetí toho, jak životní prostředí chápat. Někdy se rozlišují složky přírodní, umělé a společenské. Podle našeho názoru ale důvodem, proč se touto problematikou začali lidé zabývat, je negativně hodnocení působení na přírodu, hlavně kvůli negativní zpětné vazbě tohoto působení. Jiná věc potom je, že řešení se nalézá i například v oblasti vztahů mezi lidmi. Ať již je objekt zájmu jakýkoli, předmětem zájmu je podle našeho názoru jen onen přírodní aspekt.“ Více viz Šauer, P. Kapitoly z environmentální ekonomie a politiky. Praha: UK Praha ve spolupráci s Katedrou ekonomiky životního prostředí VŠE Praha, 2007. 78 „V následujících dvou kapitolách se zaměříme na to, co může ekonomie říci o alternativních způsobech dosahování daných politických cílů. Russell, C. Applying Economics to the Environment. New York, Oxford: Oxford University Press, 2001, s. 188.
41
(ekonomie přírodních zdrojů),79 která „se zajímá o dopady ekonomických aktivit na prostředí, o význam prostředí pro ekonomické aktivity, a o vhodné způsoby regulace ekonomických aktivit, umožňující dosáhnout rovnováhy mezi environmentálními, ekonomickými a dalšími sociálními cíli“.80 Analýza struktury problémů, jimiž se environmentální ekonomie zabývá, je v tomto směru výmluvná – například přední učební texty a teoretické práce z této oblasti, shrnující klíčové poznatky disciplíny, se (vedle přírodovědných aspektů problému) orientují zejména na využití ekonomických přístupů při tvorbě a realizaci státní politiky životního prostředí (zejména v sektorovém a složkovém pohledu nebo z hlediska kritéria ekonomické vyspělosti států nebo nákladového kritéria realizace této politiky), případně analýze některých souvisejících sociálních procesů (růst populace), aniž by ve většině případů explicitně definovaly pojem environmentální politika, přestože se na něj odvolávají jak v textu, tak často přímo v názvu příslušné publikace. Odlišný přístup ke konceptu environmentální politiky lze nalézt u autorů, kteří do analýzy environmentálních problémů zahrnují nejenom ekonomickou problematiku efektivnosti realizace arbitrárně stanovených cílů politiky životního prostředí, ale také další aspekty tvorby a realizace této politiky. Ponecháme-li stranou fakt, že těchto publikací je v dostupné literatuře podstatně méně,81 i tyto 79 Environmentální ekonomie (ekonomie přírodních zdrojů) jako samostatná disciplína se formuje v 70. letech 20. století, přestože zájem o povahu vztahu přírodních zdrojů a environmentálních problémů lze vysledovat již v klasické politické ekonomii 18. a 19. století (Smih, Ricardo, Malthus, Mill, Marx). V neoklasické ekonomii 19. století (Jevons, Menger, Walras, Marshall), zaměřené na analýzu efektivní alokace zdrojů, toto téma ustupuje do pozadí, a to až do 70. let 20. století. Ještě před tím se ovšem tato problematika nepřímo objevuje v keynesiánské linii ekonomického myšlení v teoriích růstu, a později v konceptech ekonomie blahobytu (welfare economics), zahrnující do svého konceptuálního rámce normativní soudy o alternativních konfiguracích ekonomické aktivity. Hlavním tématem moderní ekonomie přírodních zdrojů a environmentální ekonomie zůstává v tomto kontextů problém zdrojů, znečištění a služeb přírodního prostředí, přičemž první z těchto disciplín vychází primárně z neoklasické ekonomie, druhá z welfare economics a teorií tržních selhání. V 80. letech 20. století se jako nová, interdisciplinárně orientovaná oblast zkoumání formuje tzv. ekologická ekonomie (ecological economics), propojující zejména ekologii a ekonomii při hledání odpovědí na otázky spojené s konceptem udržitelnosti. 80 Kolstad, Ch. Environmental Economics. Oxford: Oxford University Press, 2000, s. 1. 81 Na základě empirického ověření v knihovních databázích různých zemí, založeném na sledování titulů publikací, lze poměr anglicky psaných publikací věnovaných environmentální politice ve smyslu policy a environmentální politice ve smyslu politics odhadnout na 1:10 až 1:14. Tento údaj se bude pravděpodobně blížit skutečnému stavu spíše na své horní hranici, protože na základě odhadu učiněného na výběrovém vzorku publikací (dostupných v českých knihovnách) lze konstatovat, že přibližně 1/5 publikací obsahujících v titulu slovo politics jsou ve skutečnosti publikace věnované environmentální politice ve smyslu policy.
42
práce většinou nepostihují komplexně, ve smyslu dynamické jednoty policy82 a politics,83 proces environmentální politiky. Pokud se tyto práce zaměřují na ekonomické aspekty, resp. na využití ekonomických metod zkoumání, děje se tak nikoli v rámci moderní neoklasické ekonomické teorie (economics) samotné, ale je možné se s tímto přístupem setkat spíše u autorů aplikujících metody zkoumání moderní ekonomické teorie (teorie veřejné volby, behavioralismus a další) v rámci tzv. nové politické ekonomie.84 Přestože tyto výzkumy přinášejí množství zajímavých poznatků, nejsou interpretovány jako zkoumání environmentální politiky – environmentální zájmy jsou obvykle zahrnuty do komplexu dalších zájmů jako součást zkoumání tvorby a vyhodnocení veřejné politiky (policy) v rámci teorie veřejné volby.85 Pokud jsou environmentální zájmy analyzovány samostatně, děje se tak zejména při analýze environmentální regulace a nakládání se zdroji, resp. vyhodnocování efektivnosti (státní) politiky životního prostředí, a to samostatně nebo v kontextu snah o integraci environmentální politiky do dalších sektorových politik. V tomto kontextu například byly zkoumány klíčové problémy tvorby a realizace veřejné politiky (optimalizace rozhodování, stimuly modifikující racionální volbu, role politických a dalších institucí (tvorba a realizace pravidel hry) – například stimuly znečišťovatelů investovat do výzkumu a vývoje, mechanismy uplatňování vlivu znečišťovatelů na tvorbu politiky, stimuly pro aplikaci dobrovolných přístupů k ochraně životního prostředí. Další směr představují autoři, kteří se snaží o komplexnější přístup k problematice environmentální politiky v tom smyslu, že se zaměřují jak na realizaci, tak tvorbu této politiky. Jejich práce se 82 Policy – představuje obsahovou dimenzi politiky konkrétního politického subjektu. Více k této problematice Fiala, P., Schubert, K. Moderní analýza politiky (uvedení do teorií a metod policy analysis). Brno: Barrister & Principal, 2000, s. 19. 83 Politics – představuje procesuální dimenzi politiky, která zachycuje politický konflikt a způsob boje o moc. Více k této problematice Fiala, P., Schubert, K. Moderní analýza politiky (uvedení do teorií a metod policy analysis). Brno: Barrister & Principal, 2000, s. 18. 84 Současná politická ekonomie navazuje na tradici A. Smitha, K. Marxe, J. S. Milla dalších v tom, že se orientuje na zkoumání vzájemných vztahů sociálních, ekonomických a politických jevů (v dnešní terminologii na ekonomiku veřejné politiky). Soudobá politická ekonomie je ve srovnání s moderní economics více interdisciplinární, využívá poznatků práva a politické vědy, a má širší předmět. Na úrovni mikroekonomie tento přístup slouží ke zkoumání toho, jak politické a právní instituce ovlivňují ekonomické chování lidí, firem, trhů, a jak zájmové skupiny ovlivňují vytváření zákonů a politické regulace (policy). Na úrovni mezinárodní se politická ekonomie zaměřuje na analýzu vlivu národních politik na mezinárodní obchod, investice a finance. Tato tzv. nová politická ekonomie využívá ekonomické přístupy pro pochopení způsobu, jímž politické a ekonomické síly formují veřejnou politiku. 85 Více k této problematice viz například Hackett, S. Environmental and Natural Resources Economics. New York, London: M. E. Sharpe, 2006.
43
soustřeďují zejména na (a) analýzu aktérů environmentální politiky – politických stran, environmentálních hnutí, zájmových a nátlakových skupin, (b) právních aspektů realizace environmentální politiky, (c) konfliktů spojených s environmentální politikou, (d) hodnotová a filozofická východiska environmentální politiky.
K hlavním charakteristickým rysům těchto prací patří to, že: • zachycují pouze některé aspekty (aktéry, mechanismy, zájmy) procesu tvorby environmentální politiky, a to zejména ty, které jsou v souladu s klasickým pojetím politiky (jako způsobu vládnutí) a s tradičními modely politického systému; • jednotlivé aspekty tvorby environmentální politiky zachycují převážně fragmentovaně, bez komplexního postižení jejich souvislostí – a často i bez aspirace o takovéto komplexní zachycení; • pouze omezeně analyzují mechanismy prosazování environmentálních zájmů a s nimi spojených cílů v rámci procesů přesahujících klasické vymezení politiky (tj. v rámci nepolitické politiky).
Zejména v posledním desetiletí se lze setkat i s pracemi zaměřenými na analýzu důsledků změn moderní společnosti a nových forem procesů vládnutí (governance) ve vazbě na environmentální problémy (environmentální governance), a to jak obecně zaměřenými na problém environmentálního governance, tak na jeho různé úrovně – globální, kontinentální či složkovou nebo sektorovou. Tato teoretická linie navazuje na starší práce věnované některým aspektům této problematiky, například na analýzy volebního chování, rozhodování na lokální nebo vnitro-organizační úrovni. Všechny tyto práce ukazují, že environmentální politiku je možné, a přinejmenším pro některé analýzy i žádoucí, chápat i jinak než v jejím tradičním vymezení jako (státní) politiku životního prostředí, a to šířeji v tom smyslu, že do konceptu environmentální politiky explicitně zahrneme i další aktéry, procesy a vazby, jejichž prostřednictvím se environmentálních zájmy realizují. Environmentální politiku tak můžeme chápat rovněž: •
jako specifickou činnost zaměřenou na oblast bezprostředně politických cílů (politics), tj. jako aktivitu zaměřenou kromě výše arbitrárně stanovených cílů státu (resp. jeho organizačních složek) rovněž na bezprostředně politické cíle (jako systémovou jednotu policy a politics), tj. na: změnu politického subsystému do podoby, která by umožnila lépe docilovat environmentálních cílů jednotlivých subjektů 44
nebo na uchování podoby tohoto subsystému v konkurenci s ideologickými nebo státoprávními tlaky usilujícími o jeho změnu; změnu ostatních relevantních subsystémů společnosti, která by umožnila lépe docilovat environmentálních cílů nebo na uchování těchto subsystémů v konkurenci s ideologickými nebo státoprávními tlaky usilujícími o jejich změnu; získání podílu na výběru a realizaci mixu politických cílů, včetně cílů environmentálních; získání podílu na stanovení kompetencí osob nebo institucí, které rozhodují o jednotlivých záležitostech nebo je realizují; získání podílu na stanovení způsobu výběru politické reprezentace; získání podílu na personální politice; získání podílu na stanovení způsobu a rozsahu kontroly moci a politických institucí; • jako specifickou činnost zaměřenou na řešení problémů přírodního (resp. životního) prostředí nikoli pouze prostřednictvím státních (vládních) zásahů, ale také prostřednictvím aktivit širokého spektra subjektů veřejného sektoru (občanské společnosti).86 Tyto aktivity mohou mít jak bezprostředně politický, tak zprostředkovaně politický charakter. Význam této interpretace je dán zejména měnící se rolí státu a rostoucí úlohou nestátních subjektů v environmentální politice;87 jako specifickou činnost zaměřenou nikoli pouze na řešení problémů přírodního prostředí, ale na řešení problémů životního prostředí v širokém smyslu, tj. jako aktivitu zaměřenou na přírodní i umělé prostředí života člověka, respektive na více či méně široce pojímané sociální souvislosti života člověka. Poslední z uvedených interpretací může vyvolat, do jisté míry oprávněnou námitku, že takto chápaná environmentální politika v důsledku systémové povahy reality a komplikovaného řetězení zájmů jednotlivých subjektů politiky v konečném důsledku splývá s politikou jako takovou, tj. nelze ji oddělit ani myšlenkově od obecného pojmu politika. Přesto, a právě proto, je možné toto pojetí považovat za 86 Někdy se v tomto kontextu hovoří o politice životního prostředí v úzkém a širokém smyslu. Blíže viz například Šauer, P. Kapitoly z environmentální ekonomie a politiky. Praha: UK Praha ve spolupráci s Katedrou ekonomiky životního prostředí VŠE Praha, 2007. 87 Tato rostoucí úloha nestátních subjektů v environmentální politice má dvojí základní podobu: a) rostoucí roli těchto subjektů ve státní politice životního prostředí (v mixu jejich nástrojů), b) jejich rostoucím významem při realizaci zájmů, včetně environmentálních, mimo sféru státu.
45
přínosné, protože ukazuje na provázanost jednotlivých prvků a vztahů sociálního a přírodního systému.88 Význam této interpretace je dán rovněž tím, že současná environmentální politika vychází primárně z konceptu trvalé udržitelnosti (viz dále), který má tři hlavní pilíře: environmentální, ekonomický a sociální, které je takto možné uchopit v jejich jednotě. Společně s rozšířeným pohledem na subjekty environmentální politiky tak umožňuje zahrnout do úvah o environmentální politice i ty nestatní subjekty, jejich aktivity a širší souvislosti, jenž zůstávaly až dosud stranou.89 Někteří autoři proto pro odlišení environmentální politiky jako politiky ve smyslu policy, tj. převažující interpretace tohoto pojmu jako politiky (státu) zaměřené na dosahování arbitrárně stanovených environmentálních cílů, od jiných významů tohoto pojmu, používají pojem politika životního prostředí nebo státní politika životního prostředí.90 Konceptuální proměny chápání environmentální politiky a postupného sbližování obou interpretací (tj. přechodu k interpretaci environmentální politiky jako systémové jednoty policy a politics) odráží například definice Ministerstva životního prostředí České republiky: „Základním účelem politiky životního prostředí je poskytovat rámec a vodítko pro rozhodování a aktivity na mezinárodní, celostátní, krajské i místní úrovni [zvýrazněno autory] směřující k dosažení dalšího zlepšení kvality životního prostředí jako celku i stavu jeho složek a součástí. Politika životního prostředí se zaměřuje na uplatnění principů udržitelného rozvoje, na pokračování integrace hlediska životního prostředí do sektorových politik a na zvyšování ekonomické efektivnosti a sociální přijatelnosti environmentálních programů, projektů a činností.“ 91 V teoretické literatuře je příkladem tohoto sbližování, k němuž dochází v důsledku posunu teoretického vnímání změn struktury společnosti a s tím spojenými novými přístupy k teoretickému zachycení jejího fungování, například koncept v českém prostředí uvedený V. Mezřickým: Ilustrativní je v tomto směru například stále častější výskyt pojmů ekologie společnosti a sociální ekologie v literatuře. 89 Například aktivity podnikatelských subjektů, jejichž primární motivace a cíle jsou ekonomické, ale jejich naplnění se odvíjí od environmentálních aktivit státu – politická podpora rozvoje obnovitelných zdrojů energie může přicházet od subjektů, které se na ní podílejí. 90 „V teoretické i prakticky zaměřené literatuře se můžeme setkat se třemi pojmy, které jsou často chápány jako synonyma: politika životního prostředí, environmentální politika a ekologická politika … Řešení pomocí vládních/státních intervencí je často nazýváno politikou životního prostředí … Toto pojetí v našem textu chápeme jako politiku životního prostředí v užším smyslu.“ In Šauer P. Kapitoly z environmentální ekonomie a politiky. Praha: UK Praha ve spolupráci s Katedrou ekonomiky životního prostředí VŠE Praha, 2007, s. 30. 91 http://www.mzp.cz/cz/environmentalni_politika_nastroje. 88
46
„Základem ekologické politiky je souhrn představ různých subjektů politického systému o vážnosti ekologických problémů, o prioritách a způsobech řešení jednotlivých otázek životního prostředí, šetrného hospodaření s přírodními zdroji a jejich ochrany. Stále naléhavější a významnější se při formulování cílů a nástrojů ekologické politiky stávají představy o způsobech nastolování vztahů celkové rovnováhy mezi lidskými činnostmi a přírodou…“. „Zatímco o tradičních druzích politik je možné říci, že v jejich nejautentičtějším významu jde o cílevědomé činnosti vlády a veřejné správy, platí to méně o ekologické politice. Ve skutečnosti … je ekologická politika postupně stále více výsledkem aktivity celého sociálního systému, nejen aktivitou systému politického. Při formování a realizaci ekologické politiky se totiž stávají stále významnějším činitelem různé druhy nevládních organizací a různé občanské iniciativy i veřejnost jako taková. Přesto si stát zatím ve většině otázek ekologické politiky podržuje klíčovou roli….“ „Stejně jako ostatní druhy politik je ovšem i ekopolitika až výsledkem složitých vztahů a střetů mezi různými subjekty politického systému. Jádrem těchto střetů a vztahů je uplatňování různých dílčích zájmů na ochraně životního prostředí a přírodních zdrojů v rámci soupeření o politický vliv a moc. V tomto soupeření mezi politickými stranami, vládou, nevládními organizacemi a občanskými iniciativami, odbory atd. se rozhoduje o významu, který budou mít otázky životního prostředí, ochrany zdrojů atd. mezi ostatními druhy politik a v souvislosti s nimi.“ 92 Mezřický, V. a kol. Základy ekologické politiky. Ostrava: Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava; Praha : Ministerstvo životního prostředí České republiky: Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy, 1996, s. 11–12. Dále se zde uvádí: „Po svém vzniku počátkem sedmdesátých let se environmentální politika soustředila především na ochranu složek životního prostředí (vody, ovzduší) a na ochranu některých přírodních zdrojů (volné přírody, lesů). Teprve postupně se začala orientovat i na širší souvislosti negativních důsledků lidských aktivit pro přírodu (např. mezinárodní iniciativy k ochraně deštných pralesů jako důležitých činitelů pro udržení klimatické stability a biodiversity). Teoretický základ pro rozlišení obou přístupů položila ovšem až zpráva Komise OSN pro životní prostředí „Naše společná budoucnost“ z r. 1987. Podle ní „...přístupy k ekologické politice mohou být charakterizovány dvěma způsoby. První, který lze prohlásit za standardní, chápe ekologickou politiku, právo a instituce jako odpověď na ekologické účinky a důsledky. Druhý formuluje cíle a postupy, zaměřené na příčiny těchto účinků“. Zpráva pak dále uvádí: „Integrovaná a mnohostranně propojená podstata... nových problémů a úkolů ostře kontrastuje s povahou dnešních institucí. Současné instituce mají tendenci chovat se nezávisle a pracují na základě relativně úzkých mandátů (kompetencí) a uzavřených rozhodovacích procesů. Instituce odpovídající za ochranu prostředí a za ochranu přírodních zdrojů jsou odděleny od institucí, odpovědných za řízení hospodářství ... Ochrana prostředí a cesta trvale udržitelného rozvoje musí patřit ke společenskému poslání všech vládních institucí a většiny institucí soukromého charakteru...“. Protože toto dvojí pojetí ekologické politiky je spojeno s fungováním institucí, lze rozlišit ekologickou politiku resortní, chápanou jako „jednu mezi ostatními“ a ekologickou politiku všestrannou. Všestrannou ekologickou politiku lze definovat jako široce koordinovanou činnost institucí a občanů, vládních a nevládních organizací, veřejné správy, obecní samosprávy a výrobních organizací, zaměřenou na nastolování 92
47
Obdobný přístup lze nalézt například v práci The Context of Environmental Politics 93, v níž autoři analyzují vliv politického řádu a forem moderní společnosti na environmentální aktivity, a to na domácí i mezinárodní úrovni. Environmentální politiku (ve smyslu politics) vymezují, poměrně jedinečně, negativně, když říkají, že environmentální politika není konglomerát více či méně nesouvisejících názorů a aktivit, ale spíše součást šířeji pojímaného procesu, zaměřeného na vícečetná rizika, s nímž environmentální politiku pojí vztahy vzájemnosti. Environmentální politika v tomto kontextu představuje expandující sektor politiky jako takové, a to jak na úrovni jednotlivých společností, tak rodící se světové komunity.“ V práci Global Environmental Politics 94 Porter a Brown definují globální environmentální politiku jako „interakce mezi státními a nestátními aktéry přesahující jeden region, týkající se mezinárodních rozhodnutí, která mají vliv na životní prostředí a přírodní zdroje…Začlenění této problematiky do světové politiky je odrazem rostoucího uvědomování si kumulativního tlaku ekonomických aktivit na světové zdroje a životadárné planetární systémy ve 20. století … Protikladnost environmentálních zájmů definovaných jednotlivými státy činí z hledání jednosmyslné shody stran odpovědných za, a přímo ovlivněných, environmentálními problémy výsostně politickým a diplomatickým problémem.“ 95 Z pohledu na literaturu věnovanou problematice environmentální politiky vyplývá, že přes bohatství této literatury jenom málo autorů považuje za nutné explicitně definovat pojem environmentální politika. V případě environmentální politiky chápané jako politika státu zaměřená na řešení problémů životního prostředí je důvodem patrně předpoklad, že oba klíčové pojmy, politika (ve smyslu policy) a životní prostředí jsou natolik dobře definované (a známé), že v textech zabývajících se touto problematikou není taková definice nezbytná. Pomivztahů rovnováhy mezi lidskými činnostmi, uspokojováním potřeb současných i budoucích generaci a schopností přírody se trvale obnovovat. Všestranná ekologická politika je tedy formou přizpůsobování společností měnícím se podmínkám vlastní existence. Resortní ekologická politika je především činností specializované exekutivy, založené na konceptu cílů a strategií, zaměřených na prevenci, snižování nebo odstraňování nežádoucích účinků lidských aktivit na životní prostředí, přírodní zdroje a veřejné zdraví. Zatímco resortní ekologická politika se zaměřuje na více či méně krátkodobé cíle, všestranná ekologická politika se orientuje na vzdálenější časové horizonty. Resortní ekopolitika je tedy tradiční, rutinní činnost veřejné správy, vlády a resortních ministerstev. Naproti tomu všestranná ekologická politika se orientuje na nastolování nových vztahů k životnímu prostředí a přírodním zdrojům, neboť je naplňováním požadavků trvale udržitelného rozvoje. Do budoucna bude všestranná ekologická politika nabývat na stále větším významu. Proto je důležitý její výchozí teoretický koncept.“ 93 Sprout, H., Sprout, M. The Context of Environmental Politics. Unfinished Business for America’s Third Century. The University Press of Kentucky, 1978, s. 8. 94 Porter, G., Brown, J. Global Environmental Politics. Boulder: Westview Press, 1996. 95 Porter, G., Brown, J. Global Environmental Politics. Boulder: Westview Press, 1996.
48
neme-li, že se jedná spíše o subjektivní předpoklad autorů, než o skutečný stav věcí (viz diskuse o pojetí politiky a pojmová nejednotnost při vymezování pojmu životní prostředí), svědčí to přinejmenším o tom, že tato problematika se stala respektovanou součástí diskusí vědecké sféry a jedním z paradigmat (environmentální paradigma) zkoumání moderní společnosti. Absence explicitní, obecně přijímané definice, vede k tomu, že se v teorii vedou spory o to, co lze považovat za specifické rysy environmentální politiky ve srovnání s jinými typy politik. K nejčastěji uváděným se řadí: • nejistota, zda to, co je považováno za environmentální problém, ve skutečnosti představuje z hlediska společnosti významný problém (globální oteplování); • nejistota, pokud jde o příčiny mnoha problémů týkajících se kvality životního prostředí (například je globální oteplování vyvoláno lidskou činností nebo není?); • nejistota, týkající se efektů environmentální politiky, spojená s komplexním charakterem dopadů environmentální politiky, a to jak na životní prostředí, tak na další sféry života společnosti; • mimořádně silná vazba na ekonomické zájmy; • výrazná role hodnot při formulování environmentální politiky a hledání řešení problémů spojených s kvalitou životního prostředí; • specifická struktura subjektů environmentální politiky. Environmentální politika je v současnosti mnohem víc diferencovaná, než tomu bylo dříve. Charakteristickým rysem rozšiřování portfolia přístupů k environmentální politice a jejím nástrojům je větší diversifikace, posun od převážně administrativního řízení k liberálnímu řešení na úrovni ekonomických nástrojů (daně a poplatky za negativní externality) a tržním mechanismům (obchodovatelná práva). Tento posun odráží uvědomění si: • komplexnosti aktivit spojených se snahou docílit definované kvality životního prostředí; • skutečnosti, že nejsme schopni z vědeckého hlediska stanovit optimální úroveň této kvality, protože nedisponujeme potřebnými poznatky, a to ani ekologickými, ani společenskovědními; • že asymetrie informací o podmínkách a dopadech realizace environmentálních politik z hlediska zainteresovaných subjektů neumožňuje optimalizovat tyto politiky z hlediska alokace zdrojů; • efektivní integrace různých environmentálních politik navzájem i s jinými politikami (hospodářskou atd.) je v podmínkách nejisto49
•
ty týkající se dopadů komplexu těchto politik na společnost obtížná; že optimální úroveň kvality životního prostředí je subjektivní, tj. pro různé jedince a skupiny lidí je vzhledem k jejich hodnotám a sociálnímu postavení odlišná.
1.2.4 Udržitelný rozvoj jako východisko environmentální politiky Zatímco až do přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století byla příroda vnímána převážně jako zdroj, který lidé mohou neomezeně využívat k uspokojení svých potřeb, od počátku šedesátých let se začal postupně stále více prosazovat názor, že ničím nelimitované využívání přírody je nebo může být zdrojem mnoha ekonomických, sociálních a politických problémů, v krajním případě pak ohrožuje samu existenci člověka jako druhu. Postupně začaly být vnímány, poznávány a podrobně zkoumány dopady lidských aktivit na přírodní prostředí, a to jak ty, které byly vnímány pozitivně, tak ty, které byly vnímány negativně. Negativně vnímaná kvalita přírodního prostředí a s tím spojené dopady na život lidí (zpočátku zejména na lokální úrovni) vedly k tomu, že veřejnost začala považovat problematiku životního prostředí a jeho ochrany za sociální problém „nového druhu“. Tyto diskuse vedly k tomu, že vyspělé státy začaly od počátku sedmdesátých let vytvářet a realizovat environmentální politiku (politiku životního prostředí).96 96 Tyto procesy se nevyhnuly ani zemím socialistického bloku. V podmínkách mocenské, sociální a ideové homogenity se i zde ve specifické podobě objevovaly a byly buďto odmítány nebo řízeně „asimilovány“ nové myšlenky a hnutí. V bývalém Československu se, stejně jako v mnoha jiných zemích, ochránci přírodního (životního) prostředí zpočátku zaměřovali zejména na ochranu přírody. (Toto zaměření se v ČSSR (a nejenom tam) promítlo například i do názvu příslušných organizací: Český svaz ochránců přírody, resp. Slovenský zväz ochrancov prírody). V praxi těchto hnutí to znamenalo v první řadě dobrovolnou práci (sázením stromků a úklidem přírody počínaje a ekologickou výchovou konče). Politická aktivita v těchto hnutích nebyla obvykle výrazná a v mnoha případech byla dokonce považována za nežádoucí, ať už z důvodů proklamované nepolitičnosti hnutí nebo neochoty spojovat hnutí s politickými, ekonomickými a dalšími zájmy a jejich nositeli. K tomuto odmítnutí polické angažovanosti přispívala rovněž sama povaha politického režimu a jeho tiché odmítnutí členy a příznivci ekologických hnutí zaměřením „společenské angažovanosti“ jiným, nepolitickým směrem. Politika státu se v oblasti ochrany přírody soustředila do legislativní oblasti a na administrativní nástroje. Z věcného hlediska se zaměřovala zejména na některé složky životního prostředí, a to na ovzduší a vodu, a na zemědělskou půdu a lesy. Klíčovým nástrojem bylo hodnocení efektivnosti investic, vyžadující vyhodnotil dopady plánovaných investic na složky životního prostředí. Některé významné faktory ovlivňující kvalitu životního prostředí (například odpady) ovšem hodnoceny nebyly. Protože životní prostředí nebylo chápáno jako jednota ekologických, ekonomických a sociálních parametrů, toto hodnocení se nerealizovalo způsobem umožňujícím souhrnné, komplexní vyhodnoceni dopadů zamýšlených investic na životní prostředí. K nízké efektivitě hodnocení dopadů investic na životni prostředí přispívalo i to, že zákonná úprava ochrany životního prostředí byla nevyrovnaná. Zatímco ně-
50
Základem této politiky se stal koncept udržitelného rozvoje,97 odrážející oslabení důvěry ve schopnost samoregulačních mechanismů přírodního i sociálního světa zajistit jejich další rozvoj (existenci) v podmínkách vytvořených dosavadním rozvojem lidských společenství, a s tím spojenou představu o nezbytnosti řízeného rozvoje. Pojem udržitelný rozvoj se poprvé objevuje ve zprávě IUCN 1980 World Conservation Strategy Report, do širšího povědomí se ale tento pojem prosadil až po zveřejnění dokumentu Naše společná budoucnost. Zpráva světové komise pro životní prostředí a rozvoj (tzv. zpráva Brundlantové) v roce 1987, kde byl udržitelný rozvoj definován jako „rozvoj, při němž bude současná generace uspokojovat své potřeby tak, aby neomezila možnosti příštích generací uspokojovat jejich potřeby.“ S rozšířenou verzí definice udržitelného rozvoje přišla zpráva Světové komise pro životní prostředí a zdraví publikovaná v roce 2002, v níž je udržitelný rozvoj vymezen jako „rozvoj lidské společnosti (civilizace), který dokáže naplnit potřeby současné generace, aniž by ohrozil uspokojení potřeb generací následujících nebo se uskutečňoval na úkor jiných národů, přičemž neohrožuje přirozené funkce ekosystémů, nesnižuje biologickou rozmanitost přírody, neohrožuje podstatu přirozených zdrojů přírody a nepřekračuje asimilační kapacitu přírodního prostředí.“ 98 Svoji vlastní definici udržitelného rozvoje, významnou tím, že explicitně zdůrazňuje kvalitativní aspekty růstu a snižování chudoby jako cílové kritérium udržitelného rozvoje, vypracovala v roce 2000 Světová banka. Klíčové aspekty, a tím i celkové zaměření a směr praktické realizace udržitelného rozvoje, lze přehledně shrnout v jednoduché tabulce:
které služky životního prostředí byly chráněny minimálně (ovzduší), a nebyla tudíž v procesu hodnocení dopadů investic co hodnotit (ve smyslu respektováni požadavků zákona) či v rámci realizace investice vyžadovat, jiné (voda nebo ochrana půdního fondu) byly sice chráněny ve větším rozsahu, ale praktická realizace této ochrany narážela na nedostatečné zdroje nebo přístup držitelů moci k této ochraně (například ze zákona na ochranu vody existovalo více než 2000 výjimek, zákonná opatření na ochranu půdního fondu nebyla respektována zejména u liniových staveb, stavby přehrad, důlní činnosti apod.) Nejednalo se tedy o systematické a komplexní hodnocení. 97 K vývoji diskuse konceptu udržitelného rozvoje viz například Arrow, K. (et al) Economic Growth, carrying capacity, and the environment, In: Environment and Development Economics, Vol. 1. Part 1, 1996, s. 104–110, nebo Munasinghe, M. Environmental Economics and Sustainable Development. Washington, D. C.: World Bank, 1993. 98 Blíže viz http://www.globalizationandhealth.com/content/1/1/8.
51
Tabulka 2 Vymezení udržitelného rozvoje Klíčová myšlenka
Uspokojení potřeb bez ohrožení uspokojení potřeb příštích generací
Harmonizace a integrace cílů všech tří pilířů Život v mezích únosnosti prostředí
Navazující koncepty
Perspektiva
Environmentální ekonomika, ekologická modernizace
Slabá udržitelnost, využití potenciálu kompromisů a záměny aktivit v jednotlivých oblastech
Ekologické limity, mezigenerační spravedlnost
Ekologický deficit: využívá se více zdrojů na úkor jiných pro udržení životního stylu obyvatel
Realizace přinese splnění ostatních podmínek udržitelnosti
Silná udržitelnost, respektující předpoklad, že aktiva přírodního prostředí jsou (pro kvalitní život) nenahraditelná
Pramen: upraveno podle Mozga, J., Vítek, M. (2005)
V kontextu úvah o environmentální politice je, jak je zřejmé, důležité, že koncept udržitelného rozvoje není, přinejmenším v převládajícím pojetí tohoto konceptu, výlučně a dokonce ani převážně, pouze environmentálním konceptem – politika udržitelného rozvoje zahrnuje tři základní oblasti: ekonomickou, environmentální a sociální. O ekonomickém a sociálním rozvoji a ochraně životního prostředí se proto hovoří jako o tzv. „vzájemně závislých a posilujících se pilířích.“ 99 Udržitelný rozvoj v této interpretaci znamená, že výstupy ze systému neklesají, přičemž systém sám se reprodukuje způsobem, který toto dlouhodobě zajišťuje. Protože tyto tři pilíře existují a realizují se v konkrétním sociálním prostředí, někteří autoři 100 zahrnují do konceptu udržitelného rozvoje rovněž institucionální rozměr praktické realizace tohoto konceptu. Výsledkem jednoty tří pilířů a institucionálního rámce jejich realizace jsou čtyři imperativy udržitelného rozvoje: institucionální, sociální, environmentální, ekonomický. Pojem udržitelný rozvoj začal být, vzhledem ke svému obsahovému vymezení, záhy po svém uvedení velmi rozmanitě interpretován, a to v závislosti na významu přikládanému jednotlivým pilířům a zájmům člověka. Na jedné straně tak stojí přístup ekonomický World Summit Outcome Document, 2005 (http://www.un.org/summit2005/documents.html). Viz Maldonando, M.A. Sustainability and Democracy: Towards a Green Democratic Model. Oxford, Mansfeld College, Oxford Research Centre for Environment, Ethics and Society, 2001.
99
100
52
a přístup sociální, které spojuje antropocentrické vidění světa, na straně druhé přístup environmentální, vycházející z antropocentrických i neantropocentrických východisek.101 Protože antropocentrická východiska jsou (viz kapitola 2) základem současné environmentální politiky, zaměříme se v další části této kapitoly zejména na ně. K neantropocentrickým východiskům se vrátíme v následující kapitole. Klíčovým dilematem ekonomického přístupu je vztah ekonomické udržitelnosti a environmentální udržitelnosti, v jehož centru se nachází problém určení podílu přírodního prostředí na blahobytu člověka a na určení míry kompromisu mezi růstem spotřeby a snižováním kvality přírodního prostředí, respektive určení hranice, při jejímž překročení ekonomická udržitelnost nebude dlouhodobě možná. Klíčové prvky a vztahy tohoto přístupu ilustruje následující schéma: Podle míry důrazu na ekonomickou nebo ekologickou stránku udržitelnosti lze rozlišit dva ekonomicky ukotvené koncepty udržitelnosti – slabý udržitelný rozvoj a silný udržitelný rozvoj – které při strukturaci faktorů a vlivů působících na prostředí života člověka rozlišují a odlišně interpretují roli přírodních, fyzických (výsledků lidské činnosti), sociálních a lidských zdrojů. „Východiskem slabé udržitelnosti je ekonomika … slabá udržitelnost sice uznává jistou důležitost environmentální udržitelnosti, nicméně služby prostředí se nemohou finančně ohodnotit, a proto je tak pouze dílčím měřítkem udržitelnosti jako takové … východiskem silné udržitelnosti je ekologie … lidský blahobyt se dá udržet jedině udržením život podporujících služeb, což znamená omezení zhoršování přírodního prostředí a zmírnění rychlého vyčerpávání zásob neobnovitelných zdrojů … slabá udržitelnost je tedy odrazem střetu ekonomické (udržení lidského blahobytu) a environmentální udrži„Základní interpretační rozdíly plynou z rozdílného chápání bezprostředních a rozhodujících příčin problému kritické neudržitelnosti na národní a globální úrovni. … Více či méně ve shodě s analýzami Zprávy ‘Naše společná budoucnost‘ řada odborníků vysvětluje problém kritické neudržitelnosti řadou rozmanitých příčin. Patří k nim oddělenost ekonomiky a životního prostředí v kontextu veřejného i soukromého rozhodování; fragmentární a nedostatečný environmentální management; nedostatek a nepřiměřenost institucionálních kapacit zejména v rozvojových zemích; nespravedlivá spotřeba zdrojů rozvinutými zeměmi; vliv globální ekonomiky, politiky mezinárodních organizací, jako je Světová banka a MMF, a obchodní politiky rozvinutých průmyslových zemí; zatížení rozvojových zemí nesprávným rozvojovým paradigmatem, které vedlo k uplatnění elitistických politik (preference věcné i skupinové) a k bezmoci rolnických komunit; a arogance antropocentrických důrazů ve vztahu k životnímu prostředí.“ Mezřický, V. a kol. Základy ekologické politiky. Ostrava: Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava; Praha: Ministerstvo životního prostředí České republiky: Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy, 1996, s. 14.
101
53
telnosti (udržení život podporujících funkcí, bez nichž blahobyt nemá smysl).“ 102 Na jedné straně se tak můžeme setkat s přístupem, který výstižně reprezentuje například pohled českého sociálního ekologa Ivana Ryndy: „Myslím, že trvale udržitelný rozvoj je založen nikoli na myšlence kvantitativního růstu, ale kvalitativního rozvoje, resp. rozvoje kvality života. Trvale udržitelný rozvoj je komplexní soubor strategií, které umožňují pomocí ekonomických prostředků a technologií uspokojovat lidské potřeby, materiální, kulturní i duchovní, při plném respektování environmentálních limitů; v globalizovaném světě za současné kultivace sociálního kapitálu prostřednictvím redefinice sociálně-politických institucí a procesů na lokální, regionální i globální úrovni.“ 103 „Státy musí za účelem ochrany životního prostředí přijímat podle svých schopností preventivní přístupy.104 Tam, kde hrozí vážná nebo nenapravitelná škoda, nesmí být nedostatek vědecké jistoty zneužit pro odklad účinných opatření, která by mohla zabránit poškození životního prostředí.“ (Deklarace konference o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiro, 1992.)105 Protipólem výše uvedeného přístupu je přístup založený na ekonomickém konceptu nevyčerpatelnosti zdrojů: „Teze o omezenosti a vyčerpání přírodních zdrojů je mýtem, zastírajícím skutečnost, že přírodní zdroje jsou prakticky neomezené kvůli tomu, že lidské poznání a technický pokrok ‘vytvářejí‘ nové přírodní zdroje.“ 106 „Není sebemenší důvod se domnívat, že by růst poznání nebyl nekonečným procesem. Zásadní chybou je proto směšovat přírodní a ekonomické zdroje. Zdrojem …je to, co má pro lidstvo hodnotu, co má ekonomický obsah …Samotný zdroj a jeho zásoba jsou z hlediska spotřebitelů zcela nepodstatné. Důležitý není přírodní zdroj jako takový, ale pouze užitek, který přináší. Žádný přírodní zdroj není skutečným zdrojem, pokud mu hodnotu lidská činnost nevtiskMozga, J., Vítek, M. Společenské aspekty rizik. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005. Rynda. I. Citováno podle osobního rozhovoru (2007). 104 Princip předběžné opatrnosti předpokládá zabránit vzniku potenciální škody ještě předtím, než k ní dojde. Jinak řečeno tam, kde existuje vědecky podložený předpoklad, že určitá aktivita ohrožuje volně žijící organismy, prostředí či lidské zdraví, měla by být přijata ochranná opatření, i když neexistuje úplná vědecká jistota, že ke škodě dojde. Kritici konceptu předběžné opatrnosti argumentují, že jeho praktická aplikace – stejně jako v případě konceptu trvale udržitelného rozvoje – vede k plýtvání zdroji, podvazuje ekonomický růst, konkurenceschopnost a tím i omezuje vytváření zdrojů pro ochranu životního prostředí a pro rozvoj technologií šetrnějších k životnímu prostředí. 105 Holdgate, M. Changes in Perception in Sustaining Eart: Response to the Environment Threat. St. Martin Press, New York, 1991, s. 84. 106 Klaus, V. Ekologie nebo prosperita, 2004 (http://www.klaus.cz/clanky/1868). 102 103
54
ne.“ 107 Základní odlišnosti obou konceptů udržitelnosti shrnuje Tabulka 3. Tabulka 3 Silná a slabá udržitelnost Slabá udržitelnost • Přírodní kapitál je nahraditelný kapitálem vytvořeným člověkem • Tržní síly vytvářejí kapitál nahrazující kapitál přírodní • Analýza nákladů a přínosů • Ekonomický růst spíše než široce pojímaný rozvoj • Kompromis mezi ekonomikou a ekologií • Uchování druhů na minimálně bezpečné úrovni • Princip předběžné opatrnosti v mezích určených podnikatelskou sférou, rizika nese komunita
Silná udržitelnost • Udržení přírodního kapitálu a ekologické integrity • Biofyzikální a etické limity řídí reprodukci kapitálu • Na stanovených kritériích založená analýza politiky rozvoje • Ekologický, sociální a ekonomický blahobyt, ne však nezbytně růst (kvalitativně orientovaný rozvoj) • Ekologické limity vytvářejí mantinely pro ekonomickou činnost • Uchování biologické rozmanitosti • Rizika definuje komunita, náklady nese podnikatelská sféra
Pramen: upraveno podle Mozga, J., Vítek, M. (2005).
Sociální přístup obrací pozornost k širším souvislostem udržitelného rozvoje, přesahujícím ekonomický subsystém. Zatímco ekonomický přístup vede k tomu, že se úvahy a aktivity týkající se udržitelného rozvoje omezují na měřitelné faktory (cenou nebo fyzickými limity), a tím zejména na problém znečištění a spotřeby zdrojů, sociální přístup poukazuje na hlubší a komplexnější souvislosti udržitelného rozvoje. Pokud, vzhledem k výše uvedenému širokému pojetí udržitelnosti, budeme koncept udržitelnosti považovat za racionální model fungování moderní společnosti v podmínkách existence negativně vnímaných dopadů působení člověka na přírodní prostředí, a tím i zpochybnění dlouhodobě udržitelné reprodukce člověka, je vhodné rozlišit – v intencích úvah o udržitelnosti jako sociálním modelu – dva typy této udržitelnosti: technickou (uzavřenou) a normativní (otevřenou). Toto rozlišení odráží v jednotě vliv různých subsystémů společnosti (politický, sociální, kulturní, ekonomický) na formování a realizaci konceptu udržitelnosti. 107 Hampl, M. Vyčerpání zdrojů: skvěle prodejný mýtus. Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku, 2004, s. 21.
55
Technická udržitelnost je obsahově definována na základě vědeckých poznatků nebo ideologických schémat, respektive obou těchto faktorů.108 Výsledkem je relativně uzavřený model aplikovaný na společnost, a to jako: • liberálně-technokratický model, založený na vědeckých poznatcích, interpretovaný v technických a byrokratických pojmech, realizovaný v administrativních a/nebo tržních strukturách a s využitím tomu odpovídajících nástrojů. Toto pojetí udržitelnosti se vyznačuje pouze omezenou otevřeností vůči většině společnosti, konkrétní forma a míra jeho realizace se odvíjí od rozhodování politických a ekonomických elit, založeném na technické realizovatelnosti a větším nebo menším důrazu na zdrojovou efektivnost dosahování stanovených cílů; • ideologický model, vytvářený na základě preferovaných hodnot, vyznačující se omezenou otevřeností vůči většině společnosti, pokud jde o diskusi při vytváření a praktické realizaci politiky udržitelnosti a důrazem na ideologickou jednotu a soudržnost spíše než na zdrojovou efektivnost dosahování stanovených cílů.
Normativní koncept udržitelnosti staví jako hlavní cíl samotné zajištění udržitelného rozvoje, přičemž vymezení konkrétních způsobů jeho realizace je v tomto pojetí druhořadé a je vnímáno, pokud se na něj primárně soustředí pozornost, jako bariéra společenské diskuse o konkrétním obsahu udržitelnosti. Protože udržitelný rozvoj je věcí všech občanů, kteří ve společnosti žijí a svým jednáním ho realizují nebo jeho realizaci brání, nelze veřejnost z diskuse o něm vyloučit. Tento přístup se staví kriticky, nikoli ovšem odmítavě, k technické stránce zajištění udržitelného rozvoje – technické aspekty považuje za základ politického rozhodování, nikoli za jeho dominantní prvek, protože problematika udržitelnosti je komplikovaná a obsahuje příliš mnoho neurčitosti na to, aby jí bylo možné postihnout na úrovni instrumentální racionality. Všechny výše uvedené teoretické a praktické přístupy k udržitelnému rozvoji se odrážejí z hlediska sociální dynamiky ve dvou pojetích udržitelného rozvoje, a to jako: a) projektu sociálního přechodu nebo 108 Nejenom proto, že věda je součástí společnosti, a tudíž zde dochází k působení ideologicky podmíněných hodnot na společenské úrovni na vědu jako sociální instituci, ale rovněž na individuální úrovni, připustíme-li, že ideologické vědomí se promítá do teoretického vědomí.
56
b) jako projektu sociální transformace.
„Rozdíl … spočívá v chápání cílů rozvoje a v relativním důrazu kladeném na ekonomický růst a sociální blahobyt jako primární zřetele aktivit trvalé udržitelnosti.“ 109
1.2.5 Udržitelný rozvoj jako sociální přechod Zastánci tohoto přístupu považují ekonomický růst za základní podmínku dosažení udržitelného rozvoje, přičemž inherentním předpokladem tohoto pojetí udržitelného rozvoje je teze o možnosti neomezeného ekonomického růstu. Jeho zastánci argumentují tím, že „pokračující ekonomický rozvoj poskytne zdroje potřebné pro řešení stávajících ekologických a jiných sociálních problémů. Integrální součástí jejich strategie je reforma teorie a praxe ekonomické politiky …jenž zdůrazňuje ekologické a sociální proměnné.“ 110 K tomuto přístupu se hlásí vyspělé státy, významné mezinárodní instituce (MMF, Světová banka apod.) i významní aktéři globalizující se hospodářské sféry. Představuje tudíž dominantní přístup, zastávaný nejmocnějšími aktéry světového dění. Ve věcné rovině se tento přístup, vedle snahy o reformu hospodářské politiky ve směru zavádění environmentálních manažerských systémů a systémů národního účetnictví 111 zahrnujících environmen109 Srinivas, R. Communication for Development in the Third World. Theory and Practice for Empowerment. Sage Publication, 2001. 110 Mezřický, V. a kol. Základy ekologické politiky. Ostrava: Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava; Praha: Ministerstvo životního prostředí České republiky: Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy, 1996 s. 15. 111 „V souvislosti se schválením Strategie udržitelného rozvoje a s ohledem na zahraniční zkušenosti je stále častěji propojováno zavádění environmentálního účetnictví se sociálními aspekty - hovoříme o tzv. účetnictví udržitelného rozvoje. Účetnictví udržitelného rozvoje představuje významný nástroj, který měří a vyhodnocuje všechny tři pilíře udržitelného rozvoje ve vzájemných souvislostech. Jeho prostřednictvím lze posoudit účinnost a efektivnost legislativních opatření i dobrovolných nástrojů, které může podnikatelská i veřejná sféra využívat v souladu s prosazováním koncepce udržitelného rozvoje společnosti. Tato problematika je v České republice řešena na makroekonomické a mikroekonomické úrovni. Účetnictví udržitelného rozvoje na podnikové, mikroekonomické úrovni je nástroj, který slouží na podporu rozhodování v podniku; hodnotí ekonomické dopady šetrného přístupu k životnímu prostředí při respektování sociálních aspektů podnikání. Kromě managementu poskytuje toto účetnictví informace i externím zainteresovaným stranám (např. akcionářům, investorům, věřitelům, orgánům státní správy, obchodním partnerům a veřejnosti). Informuje o tom, jak se environmentální profil a sociální výkonnost podniku odrážejí v jeho ekonomické výkonnosti a přispívají k úspěšnosti podnikání. Jako velmi účelné se jeví provázat systém účetnictví udržitelného rozvoje s podnikovým reportingem udržitelného rozvoje. Informace ze systému účetnictví udržitelného rozvoje představují významnou součást komunikace se zainteresovanými stranami a to nejen v oblasti přístupu podniku k životnímu prostředí, ale i v rámci výročních zpráv, popř. zpráv o udržitelném rozvoji podniků. Vedle účetnictví udržitelného rozvoje na úrovni podniku existuje i účetnictví udržitelného rozvoje na národní, makroekonomické úrovni. V tomto pojetí jde o systém, který propojuje informace o stavu životního prostředí a o vývoji společnosti s ekonomickou výkonností státu (více viz http://www. enviweb.cz/ eaccounting).
57
tální a sociální prvky, zaměřuje na reformování existující politického systému do podoby slučitelné s novými ekonomickými přístupy. Zdůrazňuje se zde role institucionální sféry a její schopnost realizovat nezbytné reformy. Efektivní přechod k udržitelnému rozvoji v tomto pojetí vyžaduje: a) integraci environmentální politiky jako takové; b) integraci environmentální politiky do dalších sektorových politik; c) integraci ekonomických, sociálních a ekologických cílů.
V politické rovině je primárním cílem těchto reforem vytvoření podmínek umožňujících vtažení nestátních subjektů do procesu rozhodování, a to s cílem zajistit, že budou v nejširší míře vzaty v úvahu zájmy celé občanské společnosti – a to jak zájmy ekonomické, tak sociální, environmentální a další (etické apod.). „Přesto základní recept této interpretace, jak řešit ekologické problémy, lze charakterizovat jako environmentální managerismus. Je to přístup, který na jedné straně zdůrazňuje jen přibližnost důsledků a příčin degradace životního prostředí, a který bagatelizuje význam procesů, jež je primárně způsobují. Premisou environmentálního managerismu je, že existuje dosažitelná optimální rovnováha mezi využíváním přírodních zdrojů a udržitelností ekologických procesů. Právě dosažení a udržení míry lidských vlivů na této úrovni nebo pod ní povede k trvalé udržitelnosti. Cílem environmentálního managementu by proto mělo být zjistit, kde leží toto optimum a využít mechanismů plánování a politického přesvědčování k jeho dosažení. To je kompatibilní s ekonomickým cílem nekonečného, i když podmíněného ekonomického růstu.“ 112 Hnací silou volání po akcích a opatřeních, jež by směřovala k trvale udržitelnému rozvoji je, že stávající sociální a ekologické problémy ohrožují existující společenský řád na státní i mezinárodní úrovni. Vychází se při tom z předpokladu, že pokud se uvedené problémy nebudou řešit, bude to mít důsledky pro národní bezpečnost jednotlivých států (např. potravinový deficit, nedostatek pitné vody apod.). Jinou motivací je, že nastolováním vztahů trvalé udržitelnosti se odpovídá na zájem rozvojových zemí řešit problém vlastní chudoby. Cílem je zlepšit životní úroveň obyvatel těchto zemí přiblížením ke standardům zemí rozvinutých. Mezřický, V. a kol. Základy ekologické politiky. Ostrava: Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava; Praha: Ministerstvo životního prostředí České republiky: Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy, 1996, s. 15. 112
58
„Úroveň a lokalizace akcí environmentálních managerů je zejména národní a globální. Sérií mezinárodních vyjednávání se mají stanovit priority a vytvořit rámec pro nezbytná opatření a akce. O všech zájmových oblastech, souvisejících s trvale udržitelným rozvojem, se uzavřou mezinárodní dohody a úsilí mezinárodních organizací se zaměří na pomoc při jejich uplatňování. Národní vlády vyvinou a uplatní vlastní strategie trvale udržitelného rozvoje, které budou koncipovat na základě konzultací s nezávislými poradci kombinovaného složení (ekonomové, ekologové, odborníci na sociální problémy). Ti budou své služby poskytovat v souladu s uzavřenými mezinárodními dohodami.“ 113
1.2.6 Udržitelný rozvoj jako sociální transformace Interpretace trvale udržitelného rozvoje jako projektu sociální transformace se od předchozího přístupu podstatně odlišuje, a to jak pokud jde o předpoklady a východiska, tak o postoje svých zastánců. Těmi jsou zejména nevládní organizace, místní iniciativy a organizace občanské společnosti (grassroots) jak z rozvinutých, tak z rozvojových zemí. Určité prvky reformátorských řešení podporují i některé vlády, úřady a samospráva nižších územních celků (provincií, krajů, okresů aj.). Impulzem ke zvýšené aktivitě nevládních organizací byl úspěch a zkušenosti získané v průběhu Konference o životním prostředí a rozvoji v roce 1992 v Rio de Janeiru (UNCED). Bezprostředně po jejím skončení iniciovaly celou řadu projektů trvale udržitelného rozvoje, zaměřených na lokální a komunální úroveň. Právě tyto projekty jsou charakteristické pro takto chápanou sociální transformaci, neboť jejich cílem je vytvořit trvale udržitelné komunity. Obsah projektů vychází z vědomí, že i když rozvinuté a rozvojové země čelí stejným ekologickým problémům, sociální procesy, které je vyvolávají, se od sebe podstatně liší. Zastánci tohoto konceptu odmítají dominující paradigma rozvoje a jeho zjednodušující důraz na ekonomický růst. Jsou přesvědčeni, že musí být nahrazeno novým a pluralistickým paradigmatem rozvoje. „Jedno z největších nebezpečí dnešního světa je, že stejné představy o životním prostředí a cílech rozvoje, které způsobily, že rozviMezřický, V. a kol. Základy ekologické politiky. Ostrava: Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava, Praha: Ministerstvo životního prostředí České republiky: Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy, 1996, s. 15–16.
113
59
nuté země spotřebovávají nepřiměřený podíl světových přírodních zdrojů, a jež z nich učinily zajatce ekonomických aktivit, které pravděpodobně nejsou trvale udržitelné, se přenášejí jako cíle a vzory k napodobení do rozvojových zemí.“ 114 Z toho podle zastánců tohoto přístupu plyne, že cílů trvale udržitelného rozvoje nelze dosáhnout přizpůsobením standardním modelům rozvoje. Koncept trvalé udržitelnosti musí být naopak chápán jako alternativa k převažujícím názorům, spíše než jako jejich modifikace. Jinak řečeno, musí být vytvořen nový systém politického a ekonomického řízení. Strategie ustavení tohoto systému však spočívá v obnově tradičních společenských struktur a systémů, především v rozvojových zemích, struktur, které byly rozrušeny silami modernizace a zavedením západních forem ekonomického rozvoje a ekologického řízení. Zastánci tohoto přístupu zdůrazňují, že aktivity směřující k dosažení trvale udržitelného rozvoje se musí zahájit ihned, protože život ohrožených komunit je v sázce. Ekonomickým cílem musí být zajistit uspokojování základních lidských potřeb trvalou udržitelností základu, který představují místní zdroje. Tyto dva cíle se mají zapojit do realizace sociálního cíle, kterým je zajistit generační a mezigenerační spravedlnost, zvýšení významu komunit a posílení jejich funkce. Tyto cíle vyplývají z chápání podmínek kritické neudržitelnosti. Zastánci tohoto přístupu jsou přesvědčeni, že tradiční struktura a systém řízení byly nahrazeny působením mezinárodních ekonomických vztahů. Došlo k tomu, že místní komunity ztratily kontrolu nad svými místními zdroji a nad rozhodovacím procesem. Přesun moci z decentralizovaných komunit na centralizované národní a mezinárodní subjekty vedl ke vzniku trvale neudržitelných podmínek života venkovského obyvatelstva v rozvojových zemích. Navíc konsolidace globální ekonomiky podkopala státní kontrolu nad ekonomikami národními. Rozhodování, jež ovlivňuje lokální komunity, přešlo do rukou několika málo lidí a organizací, které jsou z hlediska komunit nereprezentativní, necítí k nim sociální závazky a obvykle nemají dlouhodobý zájem na jejich blahobytu. Podobně jako zastánci prvního konceptu i představitelé tohoto přístupu zdůrazňují potřebu občanské participace. Míra a důvod obhajoby této účasti jsou však odlišné. Zastánci tohoto přístupu jsou přesvědčeni, že participace není životně důležitá jen při naplňování Holdgate, M. Changes in Perception in Sustaining Eart: Response to the Environment Threat. St. Martin Press, New York, 1991, s. 84.
114
60
strategie trvale udržitelného rozvoje, ale také při rozpoznávání, nalézání a formulacích těchto strategií. Proto také ve srovnání se zastánci projektu sociálního přechodu je jejich představa participace vysoce pluralistická. Reformistickou lokalizaci jednání a akcí charakterizuje důraz na místní a regionální (subnárodní) iniciativy. I když se tyto dva koncepty trvale udržitelného rozvoje značně liší, pro oba platí, že žádná strategie nemůže ignorovat kontinuitu a historický vývoj, které představují základ problému kritické neudržitelnosti. To bude zřejmě určovat budoucí podobu konceptu, jehož jednoznačnější formulaci se ovšem nelze vyhnout.
1.2.7 Kritika konceptu udržitelného rozvoje Koncept udržitelného rozvoje byl od svého vzniku kritizován v několika směrech: a) za jeho vztah k ekonomickému růstu: Zatímco zastánci konceptu sociálního přechodu tvrdí, že praktická realizace konceptu udržitelného rozvoje podvazuje ekonomický růst a tím i vytváření zdrojů pro ochranu životního prostředí a pro rozvoj technologií šetrnějších k životnímu prostředí, zastánci konceptu transformace mají za to, že „nekonečný růst libovolného typu je neudržitelný v prostředí konečných zdrojů.“ 115 „Environmentálními ekonomy a politiky včetně Brundtlandové požadovaný trvale udržitelný ekonomický růst naznačuje, že v zásadě zůstávají poplatní trvale neudržitelným rozvojovým schématům naší euroamerické civilizace uplynulých dvou století, byť se je snaží ozelenit. Jestliže se politička Brundtlandová kompromisům chtě nechtě nemohla vyhnout, výzkumná sféra takovou omluvu nemá.“ 116 b) za víceznačnost a vágnost: Koncept udržitelného rozvoje je chápán jako hrozba (není slučitelný s ekonomickou globalizací, protože má základ v lokálních komunitách a nestátní aktéři, kteří nemají na realizaci udržitelného rozvoje zájem a vymykající se působení státu, mohou přenášet náklady spojené s degradací životního prostředí podle svého uvážení na lokální komunity), i jako příležitost (globalizace je podmínkou efektivní realizace konceptu udržitelného rozvoje, protože 115 116
Man’s Impact on the Global Environment. MIT Press, Cambridge, Mass, 1971. Zeman, J. Ekonomické základy trvale udržitelného vývoje, Praha, 2002, s. 25.
61
je podmíněna rozvíjením vztahů vzájemnosti jednotlivých aktérů sociálních procesů). za nejasnost, respektive mnohoznačnost a flexibilitu věcného a obsahového vymezení pojmu rozvoj. Z obsahového hlediska se pojmy udržitelnost a rozvoj mohou týkat mnoha aspektů života člověka a společnosti. Následující tabulka přehledně uvádí některé z nich:
Tabulka 4 Udržitelnost a rozvoj – zaměření konceptu Udržitelnost Příroda planeta biodiversita ekosystémy
Podpora života služby ekosystémy zdroje prostředí Komunita kultura vztahy místo života
Rozvoj Člověk délka a kvalita života vzdělání příležitosti spravedlnost Ekonomika blahobyt sektory potřeby vs. spotřeba Společnost instituce sociální kapitál regiony, stát
Pramen: upraveno podle Mozga, J., Vítek, M. (2005).
Z věcného hlediska je udržitelnost problém adaptability, zatímco rozvoj se týká příležitostí a jejich využití (blíže viz kapitola 3).
c) za obtíže při tvorbě konkrétní politiky: Praktická realizace konceptu udržitelnosti vyvolává nutnost nastolit rovnováhu mezi ekonomickým růstem, sociálními a environmentálními cíli. To je v podmínkách moderních společností a jejich politických systémů obtížný úkol, v němž převažují zájmy vlivných zájmových skupin (podnikatelé, investoři, politické strany a politici) a krátkodobé cíle (jedinců, domácností, firem, politických subjektů) nad cíli dlouhodobými). d) za obtížnou operacionalizaci: Koncept udržitelného rozvoje je obtížně operacionalizovatelný na úrovni celku. Uplatnění systémového přístupu v sociálních vědách v tomto směru zatím neposkytuje dostatečná východiska. 62
Operacionalizace na úrovni dílčích aspektů udržitelného rozvoje je naopak možná a v mnoha oblastech teoreticky i věcně propracovaná.117
e) za potenciální stimulaci neetických přístupů: Udržitelný rozvoj může být, a v praxi tomu tak často je, doprovázen přenášením rizik a nákladů spojených s degradací životního prostředí do zemí tolerantnějších vůči těmto rizikům nebo upřednostňujícím ekonomickou stránku rozvoje na úkor kvality životního prostředí.
f) časová a obsahová nejednota při praktické realizaci: Odlišné podmínky jednotlivých států vedou k preferenci různých aspektů udržitelného rozvoje, odlišných strategií a časových rámců při jeho realizaci. To ovlivňuje realizaci udržitelného rozvoje v dalších zemích a má globální důsledky.
1.3 Cíle, integrace a efektivnost environmentální politiky
1.3.1 Cíle environmentální politiky Formulace cílů environmentální politiky chápané jako politika státu (policy) je v podmínkách omezeného poznání a odlišných zájmů různých sociálních skupin výsledkem politického rozhodnutí. Stanovené cíle jsou docilovány pomocí různých – zejména administrativních a tržních – nástrojů. Formulace cílů environmentální politiky, s níž je možné se setkat v literatuře, nejčastěji vychází z konceptu udržitelného rozvoje, respektive jeho určité konkrétní interpretace (viz část 1.2) a je formulací cílů státní politiky životního prostředí. Primární cíl, docílit stanovenou kvalitu životního prostředí, se mezi jednotlivými interpretacemi odlišuje jak chápáním úrovně této kvality samé, tak vazbami na další subsystémy společnosti, určením klíčových cílů a způsoby a prostředky jejich dosahování. Ke klíčovým cílům (státní) politiky životního prostředí se řadí zejména cíl předcházet, snižovat, nebo, je-li to možné, vyloučit znečišťování životního prostředí, případně regulovat spotřebu zdrojů. Hlavními prostředky jsou administrativní nástroje (donucování) a ekonomické nástroje (stimulace, poplatky, daně). V omezené míře se uplatňují i dobrovolné nástroje (viz kapitola 3). 117
Mozga, J., Vítek, M. Společenské aspekty rizik. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005, s. 148.
63
Cíle environmentální politiky, tj. politiky zaměřené na kvalitu životního prostředí, která přesahuje hranice státní politiky životního prostředí, jsou širší a zdůrazňují především změny, k nimž musí dojít v celkové orientaci společnosti, ekonomiky a řízení. Způsoby dosažení těchto cílů se odvíjejí od chápání proměn moderní společnosti a jejich důsledků pro její reprodukci. Přestože se různí autoři odlišují tím, které elementy této proměny považují za klíčové pro konstituování nové podoby moderní společnosti, která rizika vyvolaná těmito procesy jsou nejvýznamnější, a které sociální procesy jsou pro dosažení změny největší bariérou a/nebo příležitostí, existuje relativní shoda přinejmenším na některých konkrétních oblastech aktivit bezprostředně zaměřených na kvalitu životního prostředí, jakými jsou:
a) zvyšovat účinnost přírodních zdrojů, mj. zvyšováním počtu výrobků na jednotku vstupů, zvyšováním účinnosti a životnosti výsledného produktu; b) investovat do obnovování přírodních zásob; c) investovat do schopnosti přírody absorbovat odpady (snižováním emisí, omezováním nebezpečnosti odpadů atp.); d) investovat do veřejných statků a služeb (např. do veřejné hromadné dopravy, zejména železniční a autobusové atp.); e) rozvíjet právní systém, orientovaný v nejširší míře na cíle trvale udržitelného rozvoje (zaváděním právně regulovaného systému integrované ochrany životního prostředí, definováním a právní regulací tzv. ekologické funkce vlastnictví ap.).
Protože tato opatření závisejí na sociálním konsenzu, při jejich realizaci větší váhu získávají ekonomické nástroje (například systém ekonomických daní, metody oceňování zdrojů) a dobrovolné přístupy. Snaha o konsenzus je významná i v případě právních nástrojů, jejichž prostřednictvím je vymezen prostor pro ekonomické nástroje, a v případě významných organizačních opatření (například prosazování veřejných dopravních prostředků ve městech proti osobním automobilům). V obecnější rovině směřuje uvažování teoretiků kriticky nahlížejících vztah moderní společnosti k prostředí své existence k diskusi výchozích premis strukturálně-funkcionalistického, liberálního, konsensuálního pojetí moderní společnosti. „Občanské společnosti jsou (z hlediska své legitimity) závislé na ekonomickém růstu, bez něhož 64
se pohyblivost a směna stávají riskantní hrou s nulovým součtem, ve které je něčí zisk vyvážen něčí ztrátou.“ 118 Přestože zastánci i kritici konceptu udržitelného rozvoje, který je základem soudobé environmentální politiky, se shodují v tom, že neomezený růst není možný, odlišují se v chápání možnosti moderní společnosti přeorientovat se na kvalitativní aspekty růstu. Hloubka skepse vůči této (ne)schopnosti se odráží ve vymezení bariér takového přechodu a možností jejich překonání. Za klíčové systémové bariéry se považují: • ekonomická struktura a zájmy; • politické systémy (selhávání institucí) – oslabování národních států, „vyprazdňování“ politiky a politických stran, pokles zájmu občanů o politiku, atomizace společnosti; • kulturní a sociálně-psychologické aspekty – vznik davového (masového) člověka, orientace na konzum,119 fragmentace uvažování (převažujícího v teoretickém i běžném vědomí, podporovaná charakterem vědy a masovou komunikací,120 potlačující systémové myšlení, schopné uchopit člověka a jeho prostředí jako celek), postupné ztrácení smyslu funkcí vlastností a schopností umožňujících žít v souladu s prostředím (v důsledku rozvoje moderní civilizace), které se stávají kontraproduktivní,121 nedostatek vůle ke změně122; • mezinárodní vlivy a globalizace, v jejichž důsledku se prohlubují a šíří výše uvedené procesy a vlivy, urychluje se degradace životního prostředí, a současně se oslabují možnosti řešení na státní úrovni. Gellner, E. Podmínky svobody. Občanská společnost a její rivalové. Brno: CDN, 1997. Alexis de Tocquille v práci Demokracie v Americe uvádí, že v důsledku spojení rovnostářství a regulační moci centralizovaného státu v budoucnu „bude nesčetné množství podobných a sobě rovných lidí v jednom kole v honbě za drobnými a všedními zábavami, jimiž budou sytit svoji duši.“ Ortega y Gasset Vzpoura davů. Praha: Naše vojsko, 1993. „Nový člověk touží po autě a užívá ho, ale má za to, že je to přirozený plod rajské zahrady … [nic ho] nenabádá k žádnému omezení, nic mu nezakazuje ani ho nenutí ke zdrženlivosti“. Autor dále konstatuje, že pro psychologii moderního člověka je charakteristická volná expanze přání a nevděk ke všemu, co umožnilo snadnost jeho života. Carl Jung vyjadřuje obavu, že ztráta instinktů, včetně instinktu sebezáchovy, vyústí v demoralizaci a degeneraci, jež nutně vyústí v katastrofu jako potenciální sebezáchovný akt. (Blíže viz Jung, C. Duše moderního člověka. Atlantis, 1994.) 120 „… veškeré poznatky občana o světě jsou z druhé ruky, dostává je ze zdrojů, které vybírají, zjednodušují a překrucují realitu – dokonce i tehdy, když se upřímně snaží o opak … média nezbytně rozčleňují realitu do jednotlivých sekvencí a zřídka věnují dostatečnou pozornost uvedení těchto částečných záznamů do souvislosti s širším celkem … dlouhodobým trendům a institucionálním strukturám se dostává daleko méně pozornosti a stále hlubším filosofickým nebo ideologickým rovinám reality se nevěnuje téměř žádná.“ Opnula, W. Requiem for Modern Politics.Westview Press, 1997. 121 Lorenz, K. Odumírání lidskosti. Praha: Mladá fronta, 1997. Výstižně tuto myšlenku ilustruje název jedné z kapitol této Lorenzovy práce – „Chybné funkce původně smysluplných způsobů chování“. 122 „Voliči nemají chuť otravovat si život představami o tom, co se stane za čtvrt století. Nikoho neoslovuje štěstí příštích generací a nikdo nechce investovat do časů, které přijdou.“ Toffler, A. Interview pro Gazeta Wyborcza. Varšava, 1998. 118 119
65
1.3.2 Integrace cílů environmentální politiky
Problematika integrace environmentální politiky a jejich cílů začala být v literatuře výrazněji reflektována od 90. let 20. století. Větší důraz na tuto problematiku odrážel upření pozornosti sociálních teoretiků na procesy vyvolané technologickým rozvojem, globalizací a měnící se rolí národního státu jako klíčového aktéra environmentální politiky, a s tím související problém zajištění efektivní realizace cílů environmentální politiky v měnících se podmínkách. Diskuse o integraci environmentální politiky se logicky zaměřila na tři úrovně utváření a realizace environmentální politiky: lokální a regionální, národní a mezinárodní (globální). Na lokální a regionální úrovni se pozornost teoretiků zaměřuje zejména na problém integrace environmentální politiky v širším kontextu udržitelného rozvoje. Teoretické analýzy se soustřeďují jednak na problémy spojené s realizací udržitelného rozvoje v rámci cílů Agendy 21 (která obsahuje integraci environmentálních zájmů do sektorových politik a plánů jako jednu ze svých složek), jednak na diskuse o způsobech realizace environmentální politiky respektující ekonomický pilíř udržitelného rozvoje. Většina autorů se rovněž shoduje, že analýza integrace environmentální politiky na lokální a regionální úrovni vyžaduje vzít v úvahu vazby na procesy vládnutí odehrávající se na vyšších úrovních, zejména na národní úrovni. Jednou z hlavních předností integrace environmentální politiky na nejnižších úrovních vládnutí je potenciál aktérů vládnutí působících na této úrovni vstupovat do vztahů s jednotlivci a soukromými ekonomickými subjekty, protože právě regionálně a lokálně definovaní aktéři mohou plnit významnou roli při překlenutí mezery mezi individuálními/soukromými aktéry a vyššími úrovněmi na integraci environmentální politiky, a to jak ve vertikální, tak horizontální rovině. Integrace environmentální politiky by podle většiny autorů měla postupně opustit centralizované přístupy a měla by se mnohem více než dosud zaměřit na zapojení občanů a dalších zainteresovaných subjektů. To vyžaduje aktivitu státu, administrativní podporu a veřejné zdroje umožňující vynucovat a monitorovat tyto procesy. Pro literaturu věnovanou této úrovni integrace environmentální politiky je charakteristické, že se výrazně zaměřuje na empiricky podloženou analýzu konkrétních forem a nástrojů této integrace v jednotlivých, a to zejména evropských zemích, a v tomto kontextu 66
na vyhodnocování výsledků realizace různých kombinací politik a nástrojů integrace environmentální politiky.123 Z hlediska aktérů se většina autorů shoduje na klíčové roli subnárodních subjektů při integraci environmentálních zájmů do sektorových politik a při formulaci změn environmentální politiky, a to z důvodu rostoucího významu lokálního a regionálního politického řízení, vyplývajícího z jejich místa v politickém systému a potenciálu překonat některé problémy existující na národní úrovni. Pokud tuto roli mají naplnit, vyžaduje to institucionální transformaci směřující k tomu, aby stát méně ukládal povinnosti, ale spíše řídil interakce, k nimž dochází na různých úrovních nových forem vládnutí, a monitorovat efektivnost integrace environmentální politiky. Transfer kompetencí na regionální a lokální úroveň, k němuž v některých zemích již došlo, ukázal, že je funkční nejenom na úrovni regionů, ale také na úrovni měst a metropolitních oblastí. Na národní úrovni se převážná část teoretické produkce zaměřuje na analýzu vzniku a realizace integrace environmentální politiky na úrovni jednotlivých států (případové studie) a vymezuje tak širší, historicky a institucionálně podmíněný sociální kontext této integrace. Tyto studie se zaměřují na analýzu vlivu sociálních faktorů (existujících nezávisle na procesech integrace environmentální politiky) na tuto integraci.124 Druhou hlavní linii úvah obsažených v literatuře představují studie zkoumající nástroje využívané při integraci environmentální politiky na této úrovni vládnutí. Teoretická diskuse integrace environmentální politiky se na této úrovni – na rozdíl od lokální a regionální úrovně – systematicky nezaměřuje na roli nových forem vládnutí při integraci environmentální politiky (přestože přináší v tomto směru množství podnětných poznatků). Naproti tomu shodně s diskusí na lokální a regionální úrovni se problematikou integrace environmentální politiky zabývá převážně v kontextu udržitelného rozvoje. Skutečnost, že se v dostupné literatuře podrobně analyzuje národní kontext integrace environmentální politiky, ale jenom zřídka se interProblematice nástrojů vhodných pro rozšíření procesů integrace environmentální politiky je věnováno rovněž několik klíčových politických dokumentů – lokální Agenda 21, dokumenty týkající se činnosti evropských strukturálních fondů a Fondu soudržnosti. Ke klíčovým nástrojům řadí procesy strategického vyhodnocování dopadů na životní prostředí (SEA) a regionálního vyhodnocování dopadů na životní prostředí (REA). 124 Například na skutečnost, že federativní uspořádání v Německu představuje významnou bariéru integrace environmentální politiky, nebo že ve Velké Británii integrace environmentální politiky těží z efektivního systému administrativní koordinace. 123
67
pretuje v pojmech nových forem vládnutí, vyplývá z faktu, že při analýze institucí, pravidel a aktérů integrace environmentální politiky se tyto jednotlivé prvky považují za nezávisle proměnné. Zatímco aktéři se podílejí na iniciaci opatření na podporu integrace environmentální politiky a instituce a pravidla vytvářejí kontext jejich realizace, jejich realizace postrádá, při takovémto nesystémovém přístupu, efektivní podporu. Tento přístup rovněž implicitně obsahuje předpoklad, že odlišnosti národních kontextů výrazně neovlivňují efektivnost integrace environmentální politiky, protože základní směrnice a postupy primárně spíše utvářejí, než podporují nebo podkopávají snahu o integraci environmentální politiky. Klíčovým pro efektivnost integrace environmentální politiky je při tomto pohledu analýza aktérů této integrace – a to zejména odhodlání politických lídrů a vrcholných vládních činitelů prosazovat nezbytná opatření. Někteří autoři v této souvislosti poukazují na to, že rozšíření dosavadních přístupů o analýzu vycházející z konceptu nových forem vládnutí může vést k hlubšímu poznání faktorů ovlivňujících efektivnost opatření zaměřených na integraci environmentální politiky.125 V současné literatuře je možné v tomto směru vysledovat tři hlavní směry potenciálního rozvoje teoretické analýzy integrace environmentální politiky na národní úrovni: a) analýza zaměřená na hlubší pochopení vazeb mezi mechanismy integrace environmentální politiky na úrovni veřejné správy a politikou (ve smyslu politics), b) analýza symbolických strategií jako součásti tvorby politiky (ve smyslu politics),126 analýza vztahů sociálních aktérů a veřejné správy. Tato analýza by měla přinést úplnější a z hlediska praxe relevantnější poznatky o vztahu procesů integrace environmentální politiky a nových forem vládnutí. Literatura věnovaná problematice integrace environmentální politiky na národní úrovni se rovněž vyznačuje malým důrazem na srovnávací studie (komparace procesů, strategií a nástrojů). To je dáno několika faktory: 125 Ve své práci ukazují, že funkční a dobře koordinované administrativní mechanismy integrace environmentální politiky mohou jak zvyšovat, tak částečně nahradit politickou vůli k této integraci. 126 Tyto strategie směřují vůči významným aktérům občanské společnosti a podnikatelské sféry, kteří politikům realizujícím symbolickou politiku poskytují nejenom parametrické zadání pro tuto politiku, ale rovněž uplatňují vliv vůči administrativě. Někteří autoři ukazují, že vzhledem k dlouhodobému charakteru vytvoření efektivní environmentální politiky je nutné využívat pro její analýzu přístupy přesahující meze konceptu symbolické politiky a zahrnout tak do těchto analýz potenciál postupného průběžného učení se a vytváření legitimity jako důsledků symbolických strategií.
68
a) velkou variabilitou těchto prvků, vyvolanou zejména výraznými odlišnostmi právních a administrativních struktur, které mají vliv na rozsah a možnosti efektivní realizace integrace environmentální politiky,127 b) odlišným charakterem bariér realizace integrace environmentální politiky, vyvolaným odlišnostmi politického procesu a postoji společnosti,128 c) výrazně odlišnými podmínkami pro vertikální a horizontální integraci environmentální politiky a pro rozsah této integrace, d) důrazem na odlišnou strukturu sociálně-ekonomických cílů a environmentálních cílů a jejich integrální jednoty (odlišnostmi v chápání udržitelného rozvoje),129 e) teritoriálně omezený rozsah výzkumů.130
Na mezinárodní (globální) úrovni lze v dostupné literatuře vysledovat, že základním přístupem k problematice realizace integrace environmentální politiky je analýza vyjednávání, a to zejména na úrovni mezivládních subjektů. Na této úrovni se teoretické úvahy zaměřují spíše na analýzu procesů rozhodování a aktérů rozhodovacích procesů, než na zkoumání politických nástrojů. Rozsah výzkumů – počet dostupných případových studií a komparativních studií je zatím relativně nízký – činí obtížným formulovat podrobnější závěry o formách vládnutí, které jsou z hlediska integrace environmentální politiky nejvhodnější. Tento stav vede některé teoretiky k závěru, že zkoumání integrace environmentální politiky na mezinárodní úrovni představuje potenciálně novou oblast výzkumů, která by navázala na výzkumy této problematiky na národní, respektive quasi-národní úrovni (tj. na úrovni Evropské unie), na níž v souladu s empirickými výzkumy prokazatelně dochází k výrazně větší politické aktivitě podporující tuto integraci, a to zejména ve formě inte-
Výzkumy ukazují, že například v Nizozemí vyžaduje efektivní realizace integrace environmentální politiky změnu postojů ve společnosti, zatímco ve Velké Británii vláda považuje integraci environmentální politiky za nástroj pro další zlepšování koordinace činností vlády a ve Švédsku je integrace environmentální politiky považována za integrální součást strategie udržitelného rozvoje země. 128 V Německu se ukazuje jako hlavní problém změnit institucionální strukturu veřejné správy, v Itálii výrazné změny právní a správní kultury a posílení politické vůle. 129 Někteří autoři v této souvislosti poukazují na to, že definice udržitelného rozvoje obsažená ve zprávě Naše společná budoucnost implicitně obsahuje prioritu environmentálního pilíře udržitelného rozvoje. 130 Dosavadní výzkumy se výrazně zaměřují na evropské státy. To sice na jedné straně usnadňuje některá srovnání, současně ale komplikuje nalézání hlubších obecných trendů. 127
69
grace environmentálních cílů do oficiálních rozhodovacích struktur a politik.131 Přestože na mezinárodní úrovni neexistuje subjekt typu národních vlád, mnoho autorů považuje argument, že na této úrovni neexistuje právně podložený mandát (koncept odlišný od konceptu suverenity) a tudíž ani legitimní procesy rozhodování o integraci environmentální politiky za nesprávný a hovoří v této souvislosti o „globálním governance“. Problematickým rysem teoretické aplikace tohoto konceptu na oblast environmentální politiky a její integrace se ukazuje fakt, že literatura věnovaná této problematice (globálního environmentálního governance) se zaměřuje převážně na mezinárodní organizace, dohody, úmluvy a jednání, jejichž strany mají konkrétní mandát jednat o environmentálních problémech, ale nezabývá se (přinejmenším explicitně) integrací environmentální politiky na úrovni mezinárodního rozhodování v „neenvironmentálních“ oblastech vládnutí. V literatuře k tomuto tématu převládá shoda, pokud jde o důraz na větší decentralizaci vládnutí a na procesy spojené se zapojením co největšího počtu aktérů, motivací a sociálním tlakem. Integrace environmentální politiky může nabývat dvojí formu: a) nezávazného, právně nevynutitelného úsilí zaměřeného na podnícení koordinace a politických (ekonomických, společenských atd.) aktivit, které umožní efektivněji dosahovat environmentálních cílů; nebo b) může se realizovat formou stanovení závazných požadavků a postupů.
V prvním případě se integrace environmentální politiky realizuje zejména prostřednictvím široce pojímaného vládnutí v rámci různých typů sítí, přičemž hlavním stimulem pro tvůrce sektorových politik a aktéry této integrace je to, aby byli vnímáni jako k životnímu prostředí zodpovědně se chovající subjekty. V druhém případě se uplatňuje kombinace různých mechanismů vládnutí – závazných i nezávazných. To vyžaduje definovat závazné (nebo doporučené) standardy, definovat cíle a umožnit tak měřit efekTato skutečnost se promítá například do formulací v kapitole 8 Agendy 21, věnované problematice integrace environmentálních a rozvojových zájmů do veřejných politik. V úvodu této kapitoly se konstatuje, že: „Systémy rozhodování v mnoha zemích vykazují sklon oddělovat ekonomické, sociální a environmentální faktory při politickém rozhodování, plánování a řízení.“ Ve všech čtyřech programových oblastech uvedených v kapitole 8 se za nejvýznamnější oblast integrace považuje vládní politika. 131
70
tivnost jejich dosahování (využít cost benefit analýzu, měřit transakční náklady apod.).132 Dalším problémem týkajícím se integrace environmentální politiky je otázka, v jaké míře by problémy spojené s životním prostředím měly být integrovány do různých sektorových politik. Na jedné straně existují názory, že environmentální souvislosti sektorových politik jsou pouze jedním z mnoha aspektů těchto politik, a že hlavní pozornost by se měla věnovat efektivní integraci jako takové, nikoli jejím různým (environmentálním či jiným) aspektům. Jinak řečeno, pozornost by se měla zaměřit spíše než na cíle na procesní stránku politiky. Konflikty vyplývající z cílů environmentální politiky (pokud jsou formulovány) se při tomto přístupu neřeší v rámci hierarchické struktury rozhodování, ale vyjednáváním mezi subjekty vládnutí. Integrace politik je v tomto pojetí dvoustranným procesem, v němž tvůrci environmentální politiky za ochotu tvůrců sektorových politik zvážit environmentální dopady jimi formulovaných politik omezí tlak na to, aby zahrnuli do těchto politik environmentální cíle. V závislosti na prioritách vlády takový přístup může, ale také nemusí, napomáhat dosažení cílů environmentální politiky. Na straně druhé existují názory, které staví ochranu životního prostředí (řešení environmentálních problémů) na čelní místo při vytváření závazných norem. Při takovém přístupu se implicitně předpokládá, že environmentální cíle mají v rámci hierarchické struktury realizace různých politik jasnou prioritu, a že klíčovým problémem je zajistit efektivnost této realizace. Tato efektivnost se odvíjí zejména 132 Integrovaná prevence a omezování znečištění (Integrated Pollution Prevention and Control – IPPC) je pokročilým způsobem regulace průmyslových a zemědělských činností ve vztahu k životnímu prostředí. Hlavní důraz je kladen na preventivní přístup, kdy se zabraňuje znečištění již před jeho vznikem volbou vhodných výrobních postupů, čímž dochází k úspoře nákladů na koncové technologie, spotřebovávané suroviny a energii. Integrovaná prevence překonává princip složkového přístupu, který často vedl jen k přenosu znečištění z jedné složky životního prostředí do druhé, a strategii koncových technologií, které odstraňují vzniklé znečištění převážně pomocí filtrů, odlučovačů a jiných čistících zařízení. Vyššího stupně ochrany životního prostředí je dosahováno použitím tzv. nejlepších dostupných technik (BAT), které představují výrobní postupy nejvíce šetrné k životnímu prostředí, které jsou aplikovatelné za standardních technických a ekonomických podmínek. Souhrn evropských nejlepších dostupných technik je uveden v referenčních dokumentech o BAT (BREF), které připravuje Evropská komise ve spolupráci s průmyslem, nevládními organizacemi a členskými státy. Praktickou aplikací principu IPPC je integrované povolování průmyslových a zemědělských zařízení. Pro získání integrovaného povolení musí právnická nebo fyzická osoba podnikající, provozující průmyslovou nebo zemědělskou činnost vymezenou v příloze č. 1, zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci, předložit příslušnou žádost na krajský úřad, který povolení vydává (v případě zařízení s vlivem na životní prostředí okolních států vydává povolení Ministerstvo životního prostředí). Integrované povolení nahrazuje většinu složkových povolení (např. v oblasti ochrany ovzduší, vod a nakládání s odpady) (http://www.mzp.cz/cz/integrovana_prevence_omezovani_znecistovani).
71
od úspěšné transformace obecných politických norem do specifických cílů sektorových politik, a od transformace těchto cílů do specifických politických kroků a opatření (na úrovni hierarchických struktur, trhů i sítí). Na úrovni hierarchických struktur se efektivnost integrace environmentální politiky odvíjí od politické vůle, síly politického vedení a efektivní práce institucí veřejné správy. Efektivita integrace environmentální politiky je proto nutně nízká a zůstává spíše v rovině slovních proklamací, pokud síla politického vedení nedostačuje na překonání odporu či setrvačnosti zakořeněných mocenských a institucionálních struktur. Efektivita integrace environmentální politiky je tak nutně odvozená od charakteru a úrovně politické kultury a způsobu vládnutí, a nelze proto stanovit obecný model efektivní integrace na úrovni hierarchických struktur vládnutí. Dosavadní zkušenosti ukazují, že pokud subjekty politického systému nepřijmou integraci environmentální politiky skutečně za svou a tyto procesy nejsou dostatečně pevně „ukotveny“ v politickém systému, efektivní integrace environmentální politiky vyžaduje zapojit i další „nástroje“ a přístupy. Vládnutí realizované v rámci trhů se v případě environmentální politiky (a nejenom jí) opírá spíše než o normativně vymezená kritéria o „směnnou hodnotu“ dosahovaných cílů (které mohou být stanoveny v rámci hierarchických struktur – například garantované výkupní ceny elektřiny z obnovitelných zdrojů, nebo samotnými subjekty operujícími v rámci trhů). Pokud stanovená kritéria nepřikládají environmentálním cílům dostatečnou „směnnou hodnotu“, prosazují se jenom velmi obtížně. Protože mechanismy vládnutí realizované v rámci sítí se ukazují jako náchylnější a vhodnější pro vytváření vstupů (iniciování diskuse, zpochybnění existujících přístupů a postupů), tvoří většinou „doplňkovou“ součást široce pojímaného vládnutí, přispívající k rovnováze systému vládnutí a jeho fungování, a to zejména v těch oblastech, pro něž je typická nejistota, pokud jde o stanovení cílů nebo v nichž se nepodařilo dospět ke shodě ohledně přijímaných cílů. (Příkladem mohou být nevládní organizace, občanská sdružení a další subjekty, podílející se na artikulaci požadavků apod.) Efektivita sítí při integraci environmentální politiky závisí na tom, v které etapě formulace environmentální politiky (počáteční, závěrečná) je jejich vliv největší, jak je rozložena moc uvnitř těchto sítí, a v jaké míře se jedná o sítě otevřené různým (typům) subjektů nebo 72
naopak o sítě složené z jednoho typu subjektů. V tomto kontextu se ukazuje, že sítě mohou stimulovat úzké, dílčí zájmy (na rozdíl od hierarchických struktur, formulujících zájmy veřejné). Zkušenosti ukazují, že v mnoha případech se praktická integrace environmentální politiky ocitá v „začarovaném kruhu“, protože spoléhání se na „dobrovolné“ respektování environmentálních problémů a cílů při tvorbě sektorových politik pod vlivem výstupů přicházejících od různých typů sítí (postup zdola – nahoru) se ukazuje jako příliš slabý stimul pro změnu chování trhů a hierarchických struktur (přinejmenším v kratším časovém horizontu), a úsilí hierarchických struktur (postup shora dolů) zůstává z mnoha politických, ekonomických a dalších důvodů spíše v rovině proklamací a mění se s jednotlivými vládami natolik, že jenom velmi obtížně může vést k přijetí principů integrace environmentální politiky. K integraci environmentální politiky proto v mnoha případech dochází spíše pod tlakem vnějších okolností (konkrétních problémů či krizí) než jako k výsledku vědomého usilování a využívání různých způsobů (hierarchie, trhy, sítě) vládnutí. Úspěšná, efektivní a cílevědomá integrace environmentální politiky bude proto vyžadovat systematické vytváření a posilování vazeb mezi různými způsoby vládnutí – zejména pak těch vazeb, které jsou dosud rozvinuty nedostatečně (propojení sítí s hierarchickými strukturami, zejména pokud jde o stanovení a realizaci preferovaných cílů, dlouhodobá stabilizace procesu integrace na vládní úrovni v důsledku posílení vazeb s komunikačními sítěmi apod.). Pokusem o komplexní strukturálně systémové řešení pak jsou v posledních letech národní strategie udržitelného rozvoje, jež však bývají často pojímány pouze jako formálně deklaratorní dokument a nebývají dostatečně respektovány ani legislativou, ani jednotlivými sektorovými politikami.
1.3.3 Efektivnost environmentální politiky Otázka zjišťování a měření efektivnosti environmentální politiky se obvykle soustřeďuje na zjišťování efektivnosti (státní) politiky životního prostředí a je dlouhodobě diskutovaným tématem. Nezanedbatelná část této diskuse se dotýká klíčového problému stanovení environmentálních cílů v kontextu dalších sociálních cílů, tj. problému optimalizace struktury sociálních cílů v podmínkách nejistoty, v jejímž základu se nachází nedeterministická povaha vztahů vzájemnosti ve struktuře jednotlivých přírodních a sociálních systémů. Nedeterministická povaha těchto struktur a jejich samoregulace umožňují, bez 73
ohledu na použité teoretické přístupy (včetně teorie chaosu a dalších aplikaci), pouze limitované poznání (předvídání) jejich vývoje či chování nebo jednání.133 Metaúrovní těchto procesů, která vytváří prostředí subsystému stanovení a realizace politiky životního prostředí a konkrétních environmentálních cílů, spojující tuto metaúroveň s předešlou úrovni konkrétních (měřitelných) výsledků politiky životního prostředí, je struktura potřeb, zájmů a hodnot, promítajících se do stanovení environmentálních cílů a jejich požadované úrovně, a to jak těch environmentálních cílů, které jsou bezprostředně spojeny se sférou životního prostředí, tak těch, které se k ní vztahují pouze nepřímo, a oblast jejich projekce do sféry politiky, ať už chápané v klasickém smyslu aktivit realizovaných státem nebo jako aktivit spojených s novými formami vládnutí (viz část 3.1). V tomto smyslu do této úrovně patří všechny procesy spojené s vytvářením prostoru pro stanovení politiky životního prostředí a pro dosahování výsledků politiky životního prostředí, a to na všech úrovních sociálních systémů a prostředí jejich existence. Metametaúrovní, která utváří prostředí subsystémů stanovení a realizace politiky životního prostředí a environmentálních cílů a formuje oblast potřeb, zájmů a hodnot, promítajících se do stanovení environmentálních cílů a jejich požadované úrovně, je sféra procesů spojených se zachováním lidské civilizace (různých civilizačních okruhů). Zatímco mnoho autorů z těchto důvodů považuje stanovení cílů v oblasti politiky životního prostředí za obtížný úkol, jiní se domnívají, že „nastavit pro nejrůznější oblasti cíle, kterých má společnost dosáhnout, je poměrně snadné – je to totiž ve finále vždy otázka politické ochoty či odvahy.“ 134 Tento přístup přesahuje tradiční přístup k analýze efektivnosti politiky životního prostředí v tom, že neusiluje o explicitní (měřitelné) zachycení komplexu sociálních a přírodních struktur a vztahů (systémů) tvořících prostředí vytváření a realizace politiky životního prostředí. Implicitně předpokládá, že tento komplex se promítá do politiky životního prostředí prostřednictvím vytváření společenských podmínek pro realizaci potřeb a zájmů jednotlivých sociálních skupin, Pojem chování používáme v souladu s klasickou interpretací jako reakci subjektu na vstupní podmínky, pojem jednání jako aktivní působeni subjektu na prostředí. 134 Hák, T. Indikátory pro hodnocení účinnosti politik: jen příslib. Zatím nutno čekat. In Šauer, P. (et al.) Příspěvky k metodologii ex-post analýz v politice životního prostředí II. Praha 2007, s. 27. 133
74
tj. prostřednictvím politiky (resp. politiky životního prostředí v její vazbě na ostatní politiky realizované ve společnosti). V takovém případě zjišťovat efektivitu politiky životního prostředí nepředstavuje zásadní metodologický problém. Například chceme-li docílit určité úrovně (míry) znečištění (věcný obsah, cíl) a dokážeme-li tuto úroveň změřit, je zjištěni dosažení (míry naplnění) stanoveného cíle „pouze“ otázkou: 1) nalezení vhodných postupů tohoto zjišťování; 2) aplikace těchto postupů; 3) získání potřebných dat a jejich vyhodnocení.
Efektivita politiky životního prostředí je v tomto kontextu efektivitou realizace věcných cílů v oblasti životního prostředí, a to bez ohledu na to, zda se tyto cíle týkají bezprostředně životního prostředí (vyhlášení chráněného území) nebo faktorů, které ho ovlivňují (nižší emise aut). Na metaúrovni je efektivita politiky životního prostředí v tomto kontextu efektivitou politického procesu z hlediska jeho jednotlivých aktérů, tj. efektivita prosazení takové politiky životního prostředí, o jakou usilují. Předpokladem je, že politika životního prostředí je součástí jejich politiky jako takové, tj. je v procesu prosazování širšího spektra potřeb a zájmů, a potřeby a zájmy týkající se životního prostředí jsou součástí komplexní struktury potřeb a zájmů. Na metametaúrovni je efektivita politiky životního prostředí vymezena souhrnem přírodních procesů, odehrávajících se jak v důsledku působení člověka, tak i bez jeho zásahu, v jejichž důsledku se přetváří prostředí existence sociálních systémů (respektive společnosti). Nedeterministická povaha přírodního a společenského prostředí neumožňuje činit jednoznačné závěry týkající se optimalizace politiky životního prostředí ve vztahu k budoucímu vývoji a to jak přírodního prostředí, tak společnosti. Je tomu tak proto, že: 1) nejsme schopni modelově dostatečně přesně vyjádřit složitý komplex přírodních vztahů; 2) nejsme schopni modelově dostatečně přesně vyjádřit složitý komplex sociálních vztahů, a to bez ohledu na konkrétní pojetí povahy společnosti; 3) klíčovou roli při tvorbě a realizaci politiky mají potřeby, zájmy a hodnoty, které určují strukturu a rozsah společenských aktivit jednotlivých sociálních skupin, a to jak aktivit, které ovlivňují přírodní a společenské prostředí bezprostředně, tak i těch, které na ně působí zprostředkovaně. 75
Právě z těchto důvodů lze měření výsledků realizované politiky životního prostředí teoreticky považovat za dostatečný nástroj zjišťování efektivnosti politiky životního prostředí. Zatímco politiku životního prostředí nelze optimalizovat k objektivnímu standardu (protože ho nedokážeme určit, a to ani v rovině věcné, ani v rovině zájmové), je možné ji optimalizovat směrem k subjektivně stanovenému standardu (který je sám výsledkem politiky v širokém smyslu slova). V minulých obdobích se monitorování a analýza rozvojových procesů soustřeďovalo především na aktuální krátkodobý a střednědobý horizont. V průběhu poslední dekády však značně pokročily práce zabývající se rozvíjením konceptu udržitelného rozvoje, který se orientuje na otázky souvislostí a vyvážeností dlouhodobých tendencí všech složek trvale udržitelného rozvoje (ekonomická, sociální a environmentální). Mezi nejvýznamnější přístupy k měření trvale udržitelného rozvoje patří: Agenda udržitelného rozvoje. Agenda udržitelného rozvoje (UR) je velice široká a pokrývá mnoho aspektů společnosti na národní a mezinárodní úrovni. To, že mají jednotlivé mezinárodní instituce i země rozdílné pohledy na udržitelný rozvoj, dělá věc komplexnější. Poptávka po informacích je velká, mění se v čase a pochází z mnoha zdrojů – soukromých a veřejných. Zároveň existuje potřeba zachovávat rovnováhu mezi krátkodobými a dlouhodobými informačními nároky a neustávajícím úsilím a investicemi do zlepšení informační kvality. Koncepty monitorovacích rámců udržitelného rozvoje. Okruh indikátorů udržitelného rozvoje vyžaduje organizující principy, nejlépe jednoduché a srozumitelné. Mezinárodní instituce (OSN, OECD, Evropská komise, Světová banka) přijaly a strukturovaly své indikátory podle různých typů rámců. Pozornost je věnována jak „nabídkové straně“ – konstrukci statistik a indikátorů, tak „poptávkové straně“ – interpretaci a použití těchto indikátorů. Rámce jsou také potřeba k hodnocení udržitelnosti na různých úrovních – místní, národní, regionální a globální. Výběr indikátorů. Převažujícím přístupem je vybrat určitý počet indikátorů pro každou ze tří dimenzí udržitelného rozvoje. Mezinárodní organizace a mnoho zemí vytvořily takovéto sady indikátorů. Přehled těchto indikátorů sestavený OECD ukazuje na značné rozdíly ve vybraných ukazatelích. Současným trendem je vývoj zredukované sady stěžejních indikátorů, které jsou přístupnější a snadněji srozumitelné než delší seznam. Tento přístup má samozřejmě své výhody (rychlejší orientace v hlavních trendech), ale i nevýhody (chybějí charakteristiky 76
zázemí vývoje hlavních indikátorů). V praxi se zatím ukázalo složité shodnout se na jedné společné sadě indikátorů pro všechny země. Přístup OSN. Indikátorový program OSN pro udržitelný rozvoj se začal vytvářet po roce 1992, a to v několika etapách. První etapa (1995) se vyznačovala programem, jež obsahoval 134 indikátorů včleněných do čtyř dimenzí, a to sociální, ekonomické, environmentální a institucionální. Ve druhé etapě (1996–1999) se systém indikátorů testoval v praxi, v rámci kterého se ukázalo, že počet indikátorů byl nadměrný, obtížně spravovaný a byl proto snížen na 56 indikátorů strukturovaných tematicky. Nová etapa byla ukončena v roce 2005, kdy indikátory byly rozčleněny na dvě skupiny, a to jádrové (v počtu 54) pro všechny země a v počtu 33 indikátorů, které nebudou obligatorní. Program obsahuje 14 tematických okruhů. Koncept aplikovaný v OECD. Soubor klíčových indikátorů udržitelného rozvoje používaný v OECD je rozčleněn do dvou širších kategorií, které reflektují na jedné straně aktiva (indikátory zdrojů) a na straně druhé komponenty životní úrovně (indikátory životní úrovně). Koncept Světové banky. Světová banka je zaměřena na posuzování bohatství zemí, resp. na měření kapitálu ve 21. století v souvislosti s otázkami udržitelného rozvoje. Jde o projekt, který se zabývá odhady rozsahu produkčních, přírodních a nehmotných aktiv, které jsou zdroji dosažené úrovně, skladby bohatství a jejich změn. Analytické poznatky ukazují, že substituce mezi přírodními zdroji (např. půdou) a jinými aktivy je vysoká. Určující roli v míře bohatství sehrává nehmotný kapitál, tj. lidský kapitál a kvalita institucí. Podíl nehmotného kapitálu na bohatství vlivem růstu příjmů stoupá, zatímco podíl přírodního kapitálu klesá a podíl produkčního kapitálu je v podstatě konstantní. Koncepční rámec Evropské unie. Záměrem konceptu analytického rámce Evropské unie je uplatnit v systému indikátorů komunikativní strukturu. Její podstatu tvoří využití pyramidálního přístupu, při kterém jsou indikátory rozčleněny do tří úrovní, přičemž každá úroveň reflektuje odlišnosti v potřebách uživatelů. Úsilí směřuje k efektivnímu využití indikátorů při rozhodovacích procesech tvůrců politiky udržitelného rozvoje. Koncepční rámec tudíž vychází z priorit politických otázek. Přitom je dbáno o to, aby byl soubor indikací dostatečně flexibilní a mohl se přizpůsobit změnám v prioritách a cílech, které se mohou vyskytnout. Je stanoveno 10 tematických okruhů, které vytvářejí mosty k monitorování Lisabonského procesu (ekonomický rozvoj, chudoba sociální exkluze, stárnutí obyvatelstva, veřejné zdraví, klimatické změny a energie, vzorce výroby a spotřeby, řízení přírodních 77
zdrojů, doprava, dobré vládnutí, globální partnerství). Většina zemí EU uplatňuje k monitorování udržitelného rozvoje jen omezený soubor indikátorů. Příkladem může být Francie (12 indikátorů), Norsko (16), V. Británie (20), Německo (21). K důvodům limitovaného souboru ukazatelů patří především snazší komunikace s uživateli a dále pak omezené kapacity pro sestavování velkých souborů indikátorů. Eurostat navrhl snížení celkového počtu indikátorů na 100 až 120 ukazatelů v porovnání s předchozím počtem 155 indikátorů. Současně bylo navrženo zachovat tříúrovňovou pyramidu ukazatelů. Toto rozlišení tří úrovní indikátorů reflektuje struktura renovované strategie (obecné cíle, operační cíle, akce) a současně přihlíží k diferenciaci potřeb uživatelů. Úroveň 1 představuje 10 až 12 čelních indikátorů, které monitorují hlavní cíle strategie udržitelného rozvoje a jsou na vrcholu pyramidy. Úroveň 2 je složena z indikátorů (35 až 45), které jsou vztaženy k operačním cílům strategie udržitelného rozvoje. Představují základnu pro sledování subtémat. Očekává se dostupnost dlouhodobých časových řad. Úroveň 3 pokrývá akce, které jsou explicitně zmíněny ve strategii, anebo jsou potřebné k analýze pokroku. Cílem je mít na této úrovni cca 50 indikátorů.135
Více Pána, L. Trvale udržitelný rozvoj a jeho měření. In Udržitelný rozvoj v evropských regionech. Č. Budějovice: VŠERS Č. Budějovice, 2010. s. 30–36.
135
78
2
Teoretická východiska environmentální politiky
2.1 Filosofická a etická východiska environmentalismu
Pokud definujeme politiku jako aktivitu, jejímž prostřednictvím lidé vytvářejí podmínky pro realizaci svých zájmů a hodnot, potom je problém hodnotových a etických východisek nedílnou součástí nejenom úvah o politice, ale rovněž o environmentální politice. Tato hodnotová (etická) východiska na úrovni teoretického vědomí nabývají formu filosofického uvažování o povaze světa, člověka, společnosti a jejich vzájemných vztahů, na úrovni běžného vědomí formu ideologických výpovědí a stereotypů politické kultury. Filosofie přírody. Filosofie přírody představuje specifickou součást filosofického myšlení, jež je reakcí na pro moderní věk charakteristické myšlenkové proudy (racionalismus, empirismus, positivismus) a s nimi spojený způsob zmocňování se světa v myšlenkovém procesu rozdělení celku na části, jejich izolovaným prozkoumáním a opětovným spojením. Poznání celku, které takto získáme, je fragmentární, omezené a v případě složitých, sebe-organizujících se systémů omezuje (neumožňuje) jejich celistvé myšlenkové uchopení. Tento mechanický typ racionality formuje představu, že bariérou úspěšného uchopení reality je její složitost. Pocit nezávislosti a možnosti kontrolovat systémy „zvenčí“ vede k redukcionismu, k představě, že stačí pochopit vnitřní mechanismus a zákonitosti objektu a můžeme ho utvářet podle vlastního uvážení. Protože tyto přístupy svojí povahou nevytvářejí příznivé podmínky pro rozvoj environmentálního myšlení, někteří teoretici nastolili v 2. polovině 20. století otázku, „zda potřebujeme najít nový způsob, jak pohlížet na lidstvo a svět, jinými slovy, zda potřebujeme novou metafyziku,“ a „do jaké míry by měla být naše tradiční metafyzika odmítnuta či revidována a jaký druh metafyzických stanovisek se může osvědčit ve vztahu k současným názorům a problémům… Tato metafyzika by měla „chápat člověka v jeho těsné spojitosti s přírodním řádem, aniž by však redukovala jeho základní určení, jak je to příznačné pro naturalismus; měla by vycházet z reality přírodních systémů i z danosti individuí, která jsou jejich sou79
částí; měla by rovněž poskytnout zdůvodnění odpovědného vztahu k přírodě.“ 136 Někteří teoretici kladou na novou metafyziku ještě větší požadavky a mají za to, že by se měla „rozejít s antropocentrismem a uznat autonomii a svébytnost přírody; měla by dále uznávat, že ostatní tvorové mají svou vlastní hodnotu, jež je nezávislá na jejich užitečnosti vzhledem k lidským cílům…“ 137 V soudobé filosofii přírody je možné vyčlenit několik různě vlivných myšlenkových proudů, odlišujících se svými východisky. Tyto myšlenkové proudy se v literatuře často redukují na dvě linie uvažování – na proud antropocentrický a proud ekocentrický – vyznačující se zásadně odlišným pojetím ekologické etiky (ekologické teorie hodnoty). Při podrobnějším pohledu je ovšem možné ekocentrický proud rozčlenit na myšlenkově zásadně odlišně ukotvené směry. Nejčastěji se v tomto kontextu, byť poněkud zjednodušeně, hovoří o biocentrické, ekocentrické a teocentrické linii neantropocentrického uvažování. První – antropocentrický proud. Tento nejrozšířenější proud je považován za umírněný, protože neodmítá člověka jako měřítko věcí. Hodnota všeho je odvozena od člověka a všechna příroda mu slouží. Jinak řečeno, důvodem snah o dosažení a uchování zdravého životní prostředí a pro prosazení udržitelného rozvoje je člověk sám, protože v opačném případě nemůže žít kvalitním životem. Tímto důvodem ale není primárně příroda sama o sobě, respektive fakt, že představuje hodnotu sama o sobě nebo má svá práva.138 Tento přístup tedy nevidí základ environmentálních problémů v samotné orientaci na člověka a na uspokojení jeho potřeb, ale v nesprávném nebo nedostatečném vymezení toho, co je kvalitní život. „Potřebujeme vytvořit mnohem bohatší, propracovanější antropocentrický pohled na lidské zájmy, který by nahradil dominantní, 136 Attfield, R. The Ethics of Environmental Concern. Oxford, Oxford University Press, 1983. Citováno podle: Kolářský, R., Suša, O. Filosofie a současná ekologická krize. Praha: Filosofia, 1998, s. 33. Dále viz například Passmore, J. Man’s Responsibility for Nature. Ecological Problems and Western Tradition. London: Duckworth, 1974, nebo Hagrove, I. C. Foundations of Environmental Ethics. Englewood Cliffs: Prentice Hall, 1989. 137 Tamtéž. Protože cílem filosofie přírody je objasňovat smysl a předpoklady péče o životní prostředí a smysl a předpoklady ekologických strategií, jejím úkolem je prokázat, nakolik je stávající metafyzika (filosofické koncepty) v souladu s těmito požadavky. V míře, v níž tomu je, není nutné vytvářet novou filosofii přírody (životního prostředí) a je možné se zaměřit na filosofickou reflexi sociální reality. 138 Nash, R. F. The Rights of Nature. A History of Environmental Ethics. The University of Wisconsin Press. Madison, 1989. Callicott, J. B. „Moral Considerability and Extraterrestial Life“, In Hargrove, E. C. (ed.). Beyond Spaceship Earth. Environmental Ethics and the Solar System, Sierra Club Books, San Francisco 1986.
80
krátkodobý, selektivní a k jiným bezohledný koncept, z nějž dnes vycházíme.“139 Antropocentrický proud je dnes nejvýrazněji reprezentován konceptem a strategií udržitelného rozvoje, jenž přiznává člověku výsadní práva a staví jej jako měřítko i cíl, ale současně si uvědomuje i nezastupitelnost statků a služeb, jež mu poskytuje příroda, a v mezích možností i vnitřní hodnotu přírody. V tomto smyslu můžeme strategii udržitelného rozvoje považovat za přiznaně antropocentrickou. Radikální verze antropocentrického přístupu vychází z představy, že příroda je místem, z něhož člověk může podle své potřeby libovolně brát a do nějž může libovolně vracet, co uzná za vhodné (například ve formě odpadů); uplatnění a rozvoj lidského intelektu a tvořivosti je předpokladem růstu blahobytu i nástrojem řešení libovolných problémů vzniklých v důsledku vztahu člověka k životnímu prostředí. Antropocentrismus je v současnosti základem environmentální politiky ve vyspělých zemích. Vycházejí z něj jak politické strany, tak i mnohé nevládní organizace (včetně některých „ortodoxních“ environmentálních organizací).140 Druhý, biocentrický proud (etika úcty k životu), staví na kritice antropocentrického přístupu, v němž spatřuje příčinu ekologické krize, přelidnění a vymírání druhů. Tento proud považuje antropocentrismus za sice často nevyslovený, ale přesto přítomný předpoklad obsažený v našem myšlení, za důvod pro přetrvávající snahu lidstva dominovat a přizpůsobovat přírodu svým potřebám, místo aby se lidé považovali za integrální součást prostředí, v němž žijí a jehož jsou pouze jednou z mnoha součástí. Jeho zastánci proto kladou požadavek respektovat život všech druhů, zdůrazňují roli ekosystémů a v nich probíhajících procesů. Výsledkem je odlišná filosofie a etika, v jejímž základu je myšlenka, že všechny živé formy mají stejné právo na život. Typickým představitelem tohoto myšlenkového proudu je hlu-
139 Grey, W. Anthropocentrism and Deep Ecology, Australiasian Journal of Philosophy 71/1993, s. 463–475. 140 O významu tohoto proudu svědčí i to, že v roce 2007 získal Nobelovu cenu za mír panel klimatologů a kandidát na funkci amerického prezidenta AI Gore, považovaný ze předního představitele antropocentrického přístupu v soudobé politice.
81
boká (resp. hlubinná) ekologie,141 která se zaměřuje na podstatné filosofické otázky týkající se role člověka v ekosféře142 a přesahuje tak otázky a odpovědi, které klade ekologie. Hluboká ekologie vychází z přesvědčení, že příroda neexistuje proto, aby sloužila lidem, ale naopak. Člověka chápe jako součást přírody, jako jeden druh mezi mnoha jinými.143 Hluboká ekologie staví na předpokladu, že všechny biologické druhy mají stejné právo na existenci. „Právo všech forem bytí na život je univerzálním právem, které nelze kvantifikovat. Žádný druh nemá větší právo na život než jiné druhy.“ 144 Klíčovou hodnotou je proto biodiversita, tedy různorodost organismů, která je podstatná pro rozvoj veškerého, nejen lidského života. Biocentrismus (hlubinná ekologie) se snaží prokázat, že je přírodním zákonem, existujícím nezávisle na jeho subjektivním přijetí nebo odmítnutí. V tomto smyslu je protikladem antropocentrismu. Jeden z tvůrců teoretických základů hluboké ekologie Arne Naess tvrdí, že ekologie (resp. moderní věda obecně) nemůže zodpovědět filosofické a etické otázky týkající se toho, jak bychom měli žít, protože je založena pouze na faktech a logice. Kvalita života ale závisí též na „hlubokém uspokojení, jež čerpáme z jednoty s ostatními životními formami. Snahy naši závislost na přírodě ignorovat a ovládat část přírody přispěly k tomu, že se člověk odcizil sám sobě.“ 145 Dalším argumentem hluboké ekologie je skutečnost, že ani věda není schopna zodpovědět mnohé z otázek souvisejících se zásahy do životního prostředí. Tam, kde antropocentrický přístup staví na pro Hluboká ekologie staví na důsledném promýšlení vztahu člověka a přírody, a tím se odlišuje od mělké ekologie, zaměřené na řešení konkrétních problémů. Hlubinná ekologie považuje za bariéru uchopení podstaty vztahu člověka přírody rozum – když člověk myslí, vyděluje se ze základní jednoty všeho živého, odcizuje se citové hloubce bytí a v tom tkví základ ekologických problémů. Řešením je citový návrat k našemu Já, skrytému v hlubinách nevědomí. „Vraťme se zpět, zpět do doby, kdy ještě nebyla Země, daleko, daleko zpět, kdy ještě nebyl vesmír; kdy nebyl čas, kdy byla pouze přítomnost, pouze teď, žádné ‚již bylo‘ nebo ‚teprve bude’, kdy nebyl prostor, kdy vše bylo zde, kdy nebylo žádné tam. Stav naprostého ticha, harmonie, stav obrovského potenciálu. Možná si to neuvědomuješ, ale v hloubi svého srdce dobře znáš ten stav.“ Citováno podle Holuša, J. Myslet jako hora: Shromáždění všech bytostí. ABIES, Pulčík, 1993. Ke konceptu hlubinné ekologie viz Seed, J, Macy, J., Fleming, P. Thinking Like a Mountain: Towards a Council of All Beings. Philadelphia, New Society Publisher, 1988. Kritici tohoto přístupu zpochybňují předpoklad o rozumu jako příčně odcizení a kořistnického vztahu člověka k přírodě. Rozum podle nich člověka z přírody vyčleňuje, ale neodcizuje. Ke kritice hlubinné ekologie viz Nash, R. The Rights of Nature: A History of Environmental Ethics. Madison, University of Wisconsisn Press, 1989. 142 Oblast planety s příznivými podmínkami pro život. 143 Arno Leopold k tomu poznamenává: „Bůh započal své představení mnoho milionů let předtím, než v obecenstvu zasedl člověk, a po celou tuto dobu se zcela spokojil s růstem rostlin a zpěvem ptáků.“ 144 Naess, A. Ekologie mělká a všeobjímající hlubinně ekologické hnutí. Shrnutí. 1973. 145 Naess, A. Ekologie mělká a všeobjímající hlubinně ekologické hnutí. Shrnutí. 1973. 141
82
moderní vědu typické víře v lidský rozum a schopnost lidí vyřešit všechny potenciální problémy, tam biocentrický přístup zdůrazňuje neznalost a nemožnost poznat všechny důsledky lidské činnosti pro přírodní prostředí. Je proto zapotřebí důsledně vycházet z principu předběžné opatrnosti. Jedna z mála věcí, které je schopna ekologie podle zastánců tohoto přístupu prokázat, je omezená schopnost ekosystémů se vyrovnat se změnami vyvolanými lidskou činností a dalšími vnějšími vlivy. Omezování biodiversity, klimatické změny a další faktory vyvolané lidskou činností negativně působí na rovnováhu a stabilitu ekosystémů. Situace je kritická – ne proto, že nutně dojde k nevratné, pro život člověka osudové změně, ale proto, že nevíme, jestli k této změně dojde. Třetí - ekocentrický proud (etika úcty k předpokladům života, etika Země), vychází, obdobně jako biocentrický přístup, z úcty k životu, ale za jí nadřazenou hodnotu považuje rovnováhu života jako takového, „integritu, stabilitu a krásu všeho života“.146 Hodnotou a měřítkem věcí není v tomto případě tedy ani člověk, ani život libovolného jedince – hodnotou je rovnováha celého ekosystému. Duchovní otec tohoto přístupu Arno Leopold o jeho základním východisku říká: „Z dobyvatele biotického společenství se homo sapiens stává jedním z jeho rovnoprávných občanů, povinován úctou k ostatním členům a ke společenství jako celku … Správné je to, co přispívá k zachování integrity, stability a krásy celého společenství života. Nesprávné je všechno, co vede k opaku.“ 147 Ekocentrický proud tak formuje názor na vztah člověka a přírody, který se opírá o myšlenku, že více než zachování života jedince je důležitější zachování života jako celku, tzn. v zájmu zachování stability ekosystému je oprávněná a někdy nevyhnutelně nutná smrt jedince.148 Tento etický proud dnes v obecném povědomí reprezentuje nejvýrazněji hypotéza GAIA o fungování planety Země,149 kterou v roce Leopold, A. A Sand County Almanach. Oxford: Oxford University Press, 1949, s. 237–264 (studie o etice Země). 147 Leopold, A. A Sand County Almanach. Oxford: Oxford University Press, 1949, s. 237–264 s. 237 až 264 (studie o etice Země). 148 Blíže Leopold, A. Thinking like a Mountain. In A Sand County Almanach (Arizona and New Mexico). Oxford: Oxford University Press, 1949. Tento název kapitoly (Myslet jako hora) se později stal synonymem tohoto přístupu, byť někdy nabyl posunutého významu. 149 Gaia je starořecké pojmenování pro Bohyni Zemi, kterou Řekové ovšem chápali spíše jako přírodu než jako osobnost. 146
83
1979 představil vědecké obci James Lovelock.150 Tento koncept představuje podstatnou změnu paradigmatu, protože vychází z modelu biosféry jako (super)organismu, v němž všechny živé i neživé součásti Země je možné nazírat jako složitý, vzájemně provázaný systém, schopný komplexní organické reakce při udržování svého vnitřního prostředí, v němž má lidstvo roli „šedé kůry mozkové“ globálního ekosystému. Zatímco vědecká obec tuto hypotézu přijala opatrně a s jistou kritičností,151 zastánci hlubinné ekologie ji interpretovali jako ztělesnění a zosobnění hodnoty Země. Tam, kde Lovelock považoval planetární organismus jako model celku veškerého života, hlubinní ekologové viděli osobnost (avatara), která pečuje o všechny složky biotopu.152 Hlubinní ekologové tak myšlenkově navazovali na pojetí Země jako něčeho posvátného, jako bytosti či osobnosti, které se vyskytovalo v předkřesťanském myšlení. Samo křesťanství, pro něž je Země božím dílem, nikoli polobožskou bytostí, tuto tradici výrazně oslabilo. V základu čtvrtého – teocentrického proudu (etika boží bázně) se nachází myšlenka, že všechna hodnota se odvíjí od boha a člověk sám je součástí božího stvoření. Základem postoje ke světu je prožitek víry, prožitek přítomnosti posvátného – přírody, která je bohem. Zdrojem hodnoty veškerenstva je božská příroda,153 s jejímž řádem a rytmem má člověk žít v souladu. Tento myšlenkový proud dnes v západním myšlení existuje v podobě, kterou někteří autoři154 považují za skrytě antropocentrickou – a požadují proto návrat k teocentrickému přístupu v původním smyslu. Tento „skrytě antropocentrický“ myšlenkový proud existuje ve dvou dominantních liniích, inspirovaných křesťanstvím, přičemž Lovelock, J. Gaia: A New Look at Life at Earth. Oxford: Oxford University Press, 1979. Lovelockovi bylo vyčítáno, že se vrací k vitalismu 19. století. Tento filosofický a přírodovědecký směr tvrdí, že fungování živých organismů nelze vysvětlit pouze fyzikálními a chemickými mechanismy, ale vykazuje zvláštní životní sílu či energii (vis vitalit). Odstup vědecké obce vyvolávalo i to, že metodologie vědy využívající modelování se obtížněji vyrovnává s úkolem modelovat organické (autopoietické, synpoietické systémy). 152 Lovelock tuto interpretaci zpočátku neodmítnul, jelikož nečinil zásadní rozdíl mezi vědou a náboženstvím, protože se podle něj snaží formulovat hypotézy vysvětlující povahu světa. Později ale prohlásil, že nepovažuje Gaiu za cítící bytost, náhradního Boha. Blíže viz Lovelock, J. The Ages of Gaia. New York: Norton, 1988. 153 Tento přístup nalezneme stejně tak u původních obyvatel všech kontinentů jako u antických myslitelů a novověkých filozofů (Deus sive natura – Spinoza). 154 Například Skolimowski H. Eco-Philosophy: Designing New Tactic for Living. London: Marion Boyards, 1981, resp. Eco-Theology: Toward a Religion for our Times. Ann Arbor, MI, 1985, nebo P. Teilhard de Chardin, Le phénom humain. Paris: Éditions du Seuil, 1970. 150 151
84
obě představují teleologický přístup k problematice vztahu člověka a přírody. První z nich vychází z představy, že Bůh je nadřazený všem živým tvorům, je neomezeným pánem veškerenstva, který tvoří podle své vůle, nikoli v dialogu s přírodou, jak tomu bylo ve starých náboženstvích. Člověk byl stvořen k obrazu Božímu, svět mu byl dán k užívání, je z boží vůle neomezeným vládcem, jemuž podléhá a slouží. „Jen v křesťanské kulturní oblasti se zrodila představa, že vědění je moc a že smyslem vědy je podmanit si přírodu.“ 155 Podle některých autorů156 tak křesťanství v míře, v níž svým myšlenkovým dědictvím přispělo k zaměření člověka na ovládnutí přírody, přispělo rovněž ke vzniku ekologických problémů.157 Druhá linie soudobého teocentrismu poukazuje na to, že součástí křesťanské tradice je rovněž péče o pozemskou přírodu. Bůh stvořil jak člověka, tak přírodu; člověk proto nemá právo chovat se k přírodě zcela svévolně. Přestože je privilegovanou bytostí, která může využívat ostatní živé tvory k vlastnímu prospěchu, měl by se ke světu chovat spíše jako dobrý hospodář, nesoucí odpovědnost vůči Stvořiteli. V obecnější rovině teocentrický proud prostřednictvím prací Whitea a dalších nejenom přispěl k zahájení diskusí o ekologické krizi, ale zaměřil pozornost na úvahy o ekologických problémech jako o problémech filosofických a duchovních,158 a nastolil do té doby opomíjenou otázku, zda člověk narušuje řád přírody prostě tím, že existuje, nebo zda tak činí pouze za určitých okolností, které nejsou nevyhnutelné.159 Možné odpovědi na tuto elementární otázku a jejich důsledky jsou zřejmé. V prvním případě stimulují chování vyvěrající z přesvědčení, že lidská kultura je neslučitelná s životem v souladu s přírodou, v druhém snahu o nalezení takové formy interakce člověka a přírody, která je udržitelná a otevírá otázku, zda její realizace vyžaduje 155 Kohák, E. Zelená svatozář. Kapitoly z ekologické etiky. Praha: Sociologické nakladatelství, 2000, s. 70. 156 „Naše ekologická krize je produktem zcela nové, demokratické kultury. Lze předpokládat, že demokratizovaný svět nepřežije své ekologické důsledky, pokud znovu nepromyslíme naše axiomy, naše předpoklady a zásady.“ White, L. The Historical Roots of Our Ecologic Crisis. Science, Vol. 115, 10 March, 1967. 157 Podle mnoha autorů je tento argument sporný, protože stejné důsledky má proces industrializace i v nekřesťanských zemích. Více k této diskusi viz například Wilkinson, L. (ed.). Earthkeeping in the Nineties. Grand Rapids, MI, Eerdmans Publishing, 1991. 158 L. White svými pracemi přispěl k vytvoření tzv. ekoteologie. 159 Zatímco řecká mytologie se kloní k prvnímu pojetí, křesťanství se přiklání k druhému výkladu.
85
systémovou změnu nebo nikoli. (Kořeny této druhé linie teocentrismu můžeme nalézt také v díle J. A. Komenského.)160 Tabulka 5 Etika přírody a související koncepty a strategie Přístup
Pojetí Ekologická ekologické etiky teorie hodnoty Antropocentrický etika lidství hodnota všeho se odvozuje od člověka Biocentrický úcta k životu veškerý život má hodnotu sám o sobě Ekocentrický Teocentrický
Orientace
výkonnější technika a/nebo skromnější lidství sladění lidského života s možnostmi přírody(ochrana biodiversity)
úcta k předpo- integrita, stabilita Přístup k planetě kladům života a krása všeho Zemi z hlediska života celku posvátnost přírody
hodnota všeho v bytí se odvíjí od boha
Koncept
udržitelný rozvoj (mělká ekologie)
- hluboká ekologie (A. Naess) - hlubinná ekologie (ekologie ztotožnění) (J. Seed) - práva přírody „Myslet jako hora“ (Arno Leopold); hypotéza Gaia (James Lovelock) návrat k posvátnému chápání přírody nebo skrytý antropocentrismus
Pramen: vlastní úprava podle Kohák (2000) a dalších zdrojů.
2.2 Environmentalismus jako politická ideologie
Environmentalismus dnes představuje široké spektrum myšlenek, teorií a hodnot, pro něž je typické přesvědčení, „že život člověka lze pochopit jen v souvislosti se světem přírody.“161 Jedná se o značně heterogenní konglomerát idejí, zahrnujících jak ochranu přírody a přírodních zdrojů, omezení znečišťování, snahu o dosažení trvale udržitelného rozvoje, ochranu tradičního stylu života, který méně zatěžuje životní prostředí, tak boj proti globalizaci jako mechanismu šíření přírodě nepřátelského způsobu života, zdroji válek atd. K environmentalismu se tak často váží i další cíle, jako je udržení míru, rovné (spravedlivé) postavení mužů a žen (feminismus) apod. 160 Více Pána, L. Komenského teologická politika (Cesta k nápravě člověka a světa). Skalica: Stredoeurópska vysoká škola v Skalici, 2011. 198 s. 161 Heywood, A. Politické ideologie. Praha: Victoria Publishing, 1994, s. 229.
86
Environmentalismus je považován jak za svébytnou ideologii,162 tak pouze za myšlenkový proud, jehož váhu uvnitř existujících tradičních ideologií, jako jsou konservatismus, liberalismus a socialismus, je možné (žádoucí, nutné) postupně zvyšovat. V prvním případě se klade důraz na to, že problémy spojené s kvalitou životního prostředí, respektive nejistota spojená s dopady lidských aktivit na životní prostředí, se staly natolik závažnými, že se přiřadily (reálně nebo potenciálně) ke klíčovým podmínkám života a existence člověka. Jinak řečeno, staly se z nich klíčové zájmy, je-jichž prosazení a garantování není možné bez politické podpory a aktivity zaměřené na podstatné (systémové) změny sociálního systému. V druhém případě se jedná o přístup, který nezpochybňuje základní antropocentrické předpoklady týkající se vztahu člověka a přírody, ani základní sociálně-ekonomickou strukturu moderní společnosti. Realizace environmentálních zájmů není tudíž nadřazena (a často je spíše podřízena) realizaci jiných, významnějších zájmů. Z teoretického hlediska je klíčovým problémem otázka, jak efektivně integrovat environmentální politiku do dalších, zejména sektorových politik. Otevřenou otázkou v tomto kontextu zůstává, zda a v jaké míře se environmentální myšlení dokáže (či spíše nedokáže) v konkurenci s tradičními ideologiemi, respektive zájmy prosadit. Liší se i hodnocení environmentalismu z hlediska jeho role ve společnosti. Zatímco zastánci některých ideologických směrů a s nimi spojeného politického uvažování (například neoliberalismus nebo 162 Ideologii je možné chápat jako specifický způsob poznávání reality, který je zatížen určitou mírou zkreslení v důsledku osvojování si světa v podobě schematizovaných představ, konstruovaných na základě subjektem preferovaných hodnot (norem, principů, faktů). Ideologické poznání se tak odlišuje jak od vědeckého (teoretického) poznání, které pod vlivem moderního pojetí vědeckosti vyčleňuje normativní poznatky do sféry mimovědeckého poznání, tak od běžného, každodenního vědomí, zatíženého subjektivním vnímáním reality, přesahujícím hranice subjektivity vědeckého poznání dané jeho filosofickými východisky a volbou metodologie. Politika vytváří podmínky pro realizaci klíčových zájmů a hodnot jednotlivých sociálních skupin. Ideologie vzniká jako systematizované, relativně jednoduché, na hodnotách založené zobecnění klíčových sociálních podmínek reprodukce lidí, které v podmínkách omezeného poznání a z něj plynoucí nejistoty o důsledcích našich rozhodnutí a jednání umožňuje volit si mezi alternativními možnostmi uspokojení potřeb (existence těchto alternativních možností je příčinou vzniku politiky). Ideologie je v tomto smyslu spíše než individuálním pohledem na svět skupinovým produktem. Jestliže je politika v první řadě záležitostí sociálních skupin, potom ideologie odráží představy těchto skupin o vhodném nastavení parametrů fungování společnosti, tj. o klíčových společenských podmínkách uspokojení jednotlivých potřeb a zájmů. Ideologie je v tomto smyslu jednoduchým, o soubor hodnot opřeným „návodem“ pro jednání v politice. Rozvinuté ideologie kromě hodnot obsahují rovněž filosofické koncepty, které se pokoušejí tyto hodnoty vysvětlit a zdůvodnit. Ve snaze prokázat oprávněnost svého hodnotového základu ideologie dále obsahují i vědecké teorie, které mají přispět k „prokázání“ správnosti hodnotových východisek dané ideologie.
87
některé verze konservatismu) mají za to, že environmentalismus ohrožuje některé klíčové hodnoty moderní společnosti, jako je svoboda, protože chce lidskou aktivitu a působení trhu omezovat ohledy na přírodu a prostředí, jiní naopak tvrdí, že volný trh se nedokáže regulovat sám, a tyto neregulované negativní dopady na životní prostředí ohrožují svobodu lidí. V praktické politice myšlenky environmentalismu využívají nejrůznější ideologické směry a proudy od krajní levice až po krajní pravici. Přestože se environmentalismus v obecném povědomí řadí k levicovým proudům, zejména kvůli kritice některých tradičních hodnot moderní společnosti, některých aspektů její sociálně-ekonomické struktury, rozdělování bohatství a blízkosti k dalším kritickým myšlenkovým směrům, ve skutečnosti jeho myšlenky využívá ve svých ideologických konstrukcích stejně krajní pravice (neofašismus, nacionalismus apod.) jako krajní levice (levicový radikalismus), tradiční ideologie (konservatismus, liberalismus, socialismus) i nové ideologie (feminismus, komunitarismus). Přístup tří klasických ideologií moderní společnosti k životnímu prostředí se odvíjí od jejich představ o mechanismu řízení (rozhodování o), procesu tvorby bohatství (uspokojení potřeb a zájmů) a o principech rozdělování. V klasickém rozdělení na pravici a levici první zdůrazňuje roli trhu a kritérium výkonu, druhá roli státu a kritérium potřeb. Shodují se však v tom, že zvolený mechanismus by měl umožnit efektivní ekonomický růst a tím i vyšší míru tvorby bohatství, přičemž jimi preferovaných mechanismus tvorby bohatství považují za společensky spravedlivější. Toto tradiční rozdělení odrážející realitu nastupující moderní společnosti ovšem vede k tomu, že klasické ideologie v té míře, v níž neodrážejí realitu společnosti reflexivní modernity „ztrácejí svojí věrohodnost … přestávají být schopny sloužit jak nástroj myšlenkové analýzy poměrů ve společnosti a zároveň jako prostředek prosazování odlišných zájmů jednotlivých částí této společnosti … zásadní odlišnost neprobíhá v rovině silný stát versus slabý stát … podstata sporu spočívá v tom, vůči komu má být existující státní moc silná a vůči komu bude naopak jen mírná a shovívavá.“ 163 Zatímco konservatismus v podobě myšlenek Nové pravice a neoliberalismus posilují důraz na „toleranci a nezasahování“ vůči kapi163
Keller, J. Šok z ekologie. Praha: Český spisovatel, 1996.
88
tálové silným vrstvám společnosti (které „vyvažuje“ posílením kontrolních mechanismů vůči ostatním), přičemž se odlišuje zejména mírou autoritativnosti v neekonomických sférách života společnosti, socialismus se zaměřuje na regulaci pohybu (velkého) kapitálu (pozitivní i negativní, ve formě pobídek, daní apod.). Ani v jednom případě se do popředí nedostávají „práva“ a „zájmy“ přírodního prostředí lidské existence, protože nejsou v souladu s hodnotami a filozofií těchto ideologií.
2.3 Tradiční a moderní politické ideologie o ekologických rizicích moderní společnosti
Liberalismus směřuje ke dvojí svobodě a právům – lidskému osvobození od tlaků sociálního systému a k osvobození člověka od omezení a tlaků ze strany přírody. V souladu s myšlenkovou linií založenou v moderním myšlení Lockem považuje přírodu za vlastnictví člověka, který je jejím pánem. Práva proto mohou mít pouze lidé. Liberální politika proto chápe názory, které tvrdí, že příroda má svá prává (ať už v radikální verzi založené na myšlence, že člověk je součástí komunity živých tvorů a nemá tudíž právo [v duchu respektování liberálních svobod] někoho z ní vylučovat nebo v umírněné verzi založené na tom, že neomezená svoboda ve vztahu k přírodě znamená vylučovat z rozhodování dosud nenarozené generace a tím jim brát svobodu jednání), jako útok na svobodu člověka a na jeho práva (lidská práva). Představa o tom, že společnost je sumou nezávislých, rovnocenných a autonomních subjektů, kteří ve vzájemné spolupráci prostřednictvím smluvních vztahů, do nichž dobrovolně vstupují, vede k představě, že vztah člověka a přírody lze nejlépe regulovat tržním mechanismem – ať už bez zásahů do jeho působení nebo s pomocí mechanismů typu ekologických daní, obchodovatelných emisních práv apod., ovšem naráží na: a) realitu globalizovaného světa, umožňujícího přesouvat aktivity do míst s nejvýhodnějšími podmínkami. Ukazuje se tak paradox liberalismu a jeho snahy po minimálním národním státu – „pokud by mechanismy čistě tržní regulace měly být opravdu účinné, bylo by zapotřebí zcela neliberálně … stanovit výrobcům i konzumentům po celé planetě naprosto stejné parametry ekonomické i legislativní“, b) paradox daný tím, že se pokouší řešit prostřednictvím trhu jím 89
samým vytvořené tržní externality. Snaha řešit dopady negativních externalit (škodu třetích stran, ať už je touto stranou člověk nebo příroda) kvantifikací těchto škod a jejich zahrnutím do nákladů těch, kteří je vytvářejí, vede ke stejnému paradoxu jako v předešlém příkladu – bylo by nutné ustanovit celosvětovou neekonomickou autoritu, která by na základě neekonomických potřeb vytvářela pravidla ekonomického života).
Svobodný trh, který je základem a zárukou liberální vize lidské svobody a rovnosti, učinil z peněz univerzální prostředek emancipace. Důsledkem je, že přírodní prostředí se stalo součástí trhu a začalo být poměřováno svojí tržní hodnotou se všemi s tím spojenými pozitivními (hospodářský růst) i negativními (degradace přírodního prostředí) důsledky. Liberalismus zdůrazňuje ty první, ty druhé odmítá s poukazem na svobodnou volbu jedince a na sílu lidského rozumu. Konzervativní myšlení ze své povahy staví na antropocentrické (tj. tradiční) vizi vztahu člověka a přírody z doby před nástupem průmyslové revoluce. Snaha udržet tradiční sociální strukturu a hierarchie naráží na fakt, že změny přírodního (životního) prostředí přestávají mít lokální charakter a dotýkají se všech lidí bez ohledu na jejich sociální postavení (s vědomím toho, že tyto dopady mohou ti, kteří se v těchto hierarchických strukturách nacházejí výše, zmirňovat obvykle více než ti, kteří se nacházejí v sociální hierarchii pod nimi). Tradiční konzervativní hodnota „noblesse oblige“, hodnota proporcionality výhod a závazků, odpovědnosti vyplývající z autority, podpora stabilního a pro všechny závazného řádu naráží na fakt, že i přes sklon respektovat přirozeně vzniklé jednotky typu rodina, komunita, obec, region či národ, není schopen rozšířit tento přístup i na mimolidský svět. Trh je v tomto smyslu nikoli nástrojem individuální svobody, ale systém sociálně přípustných pravidel dosahování úspěchu, který svým fungováním zaručuje respektování přijatých norem lépe než direktivní řízení, umožňující ve velkém rozsahu výjimky z těchto norem. Socialismus se od předešlých ideologií odlišuje zejména požadavkem na větší roli státu při tvorbě bohatství a jiné mechanismy jeho přerozdělování. Nijak se od nich naopak neodlišuje snahou využít přírodní prostředí k uspokojení potřeb (i když preferuje jiné sociální skupiny). Zakládá tím rozpor mezi snahou o to, aby slovy Marxe „společenské bohatství teklo plným proudem“ a omezením vzájemné solidarity „nerovnoprávných“ výlučně na svět lidí. To je pochopitelné v době 90
klasiků marxismu (nemluvě o tom, že předpokládají vznik „znalostní společnosti“ a tím implicitně i možnost (nikoli nutnost) snížení tlaku na přírodní prostředí), v současnosti to ovšem přes veškeré přetrvávající nerovnosti a úroveň solidarity vyvolává ve vztahu společnosti k přírodnímu prostředí problémy ohrožující naplnění základních cílů tohoto vidění světa. Feminismus (ekofeminismus) představují mnohotvárné, dogmaticky neuzavřené myšlenkové směry, které se neustále vyvíjejí kolem ústředního problému, kterým je místo žen v přírodě a společnosti. Od tohoto problému se odvíjí pestrá škála rozmanitých směrů feministického uvažování, počínaje orientací na zbavení žen druhořadého postavení ve společnosti (diskriminace žen), přes zápas za změnu celkového panského postoje společnosti, útlaku ze strany společnosti a udržování principu nerovnosti, a to nejenom vůči ženám, ale i dalším skupinám lidí (chudí, staří, jiné národnosti atd.), až po snahu po osvobození ženství jako takového (v duchu myšlenek C. Junga164 o tom, že každý člověk v sobě nese zásadu mužství (jednání) a zásadu ženství (přijímání) a tím i o odstranění společenského útlaku jako takového. Mnoho feministek považuje v tomto kontextu za nejdůležitější nikoli zápas za takové změny, jakými jsou rovnoprávnost před zákonem nebo mzdová rovnost, ale zápas za překonání dosavadních paradigmat, která udržují rigidní nastavení společnosti. Ekofeminismus165 v tomto kontextu představuje přirozené rozšíření feministických úvah ze sféry společnosti na přírodní svět. K. J. Warren na tomto základě zformulovala osm základních východisek ekofeminismus:166 • hlásí se k biotickému egalitarismu (odmítá hierarchizaci a nadřazenost); • je kontextuální (etika není záležitost formálních práv, ale vyrůstá organicky ze života lidských společenství); • je pluralistický (chápe kulturu v kontextu přírody); • je vývojový (rozvíjí se odmítnutím útlaku žen i přírody); • je inkluzívní (bere v úvahu názory, hodnoty a etiku všech žen); Jung, C. G. Výbor z díla. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, sv. 1–7, 1997–2004. Blíže viz například Armstrong, S. J., Bothler, R. G. Environmental Ethics: Divergence and Convergence. New York, McGraw-Hill, 1993; Plumwood, V. Nature, Self, and Gendert:Feminism, Environmental Philosophy, and the Critique of Rationalism. Hypatia, 6/1991; Griffin, S. Women and Nature: The Roaring Inside Her. New York, Harper and Row, 1978; Merchsant, C. The Death of Nature, Ecology and the Scientific Revolution. New York, Harper and Row, 1980; Diamond, I., Orenstein, G. F. Reweaving the World: the Emergence of Ecofeminism. San Francisco, Sierra Club, 1990. 166 Warren, K. J. The Power and the Promise of Ecological Feminism. Environmental Ethics, 12, 1990. 164 165
91
• • •
odmítá „objektivismus“ (vychází z pohledu utiskovaných); klade důraz na hodnoty spojené se vztahy vzájemnosti; odmítá abstraktní individualismus, interpretuje kvalitu lidství v jejím vztahu k jiným lidem i přírodě.
Smyslem feminismu je v tomto pohledu docílit, aby rozdílnost nevedla k útlaku, a proto feminismus nutně obsahuje i environmentální etiku. Fašismus (ekofašismus)167 a radikální environmentalismus nacházejí styčné body tam, kde fašismus a radikální environmentalismus staví na stejných, byť do jiného kontextu zasazených východiscích, v první řadě na vztahu přírody a života člověka (environmentalismus), respektive národa (fašismus). „Uvědomujeme si, že oddělovat lidství od přírody, od celku života, vede k sebezničení lidstva a smrti národů. Pouze reintegrace lidstva do celku přírody nás může učinit silnějšími. To je podstatný prvek biologického břemene naší doby. Ne lidstvo samo, ale život jako takový se stává středem zájmu … toto úsilí o spojení s celistvostí života, s přírodou samou, do jejíhož lůna se rodíme, představuje pravý smysl a skutečnou esenci národního socialismu.“ 168 Historicky k tomuto propojení došlo zejména v německém fašismu. Jak ukazuje Roger Griffin „místo, které transformovaný vztah k přírodě zaujímá ve fašistickém plánu obrody národa, stejně jako role, kterou v něm mají pohanské kulty, „imanentisté“ nebo kulty přírody, se může výrazně odlišovat v závislosti na tom, o kterých skupinách se uvažuje.“ 169 V ostatních formách fašismu se toto propojení projevilo spíše výjimečně,170 a environmentální zájmy spíše než aby nabývaly kolektivní podobu, utvářely se a projevovaly na individuální úrovni. 171
Současný neofašismus navazuje na přístup fašismu k environmentálním problémům a rozvíjí je zejména v několika směrech: Tento pojem se někdy používá nikoli pro označení ideologie, ale k diskreditaci environmentalismu, zejména jeho neantropocentrických myšlenkových směrů, a to jak ze strany politické pravice, tak ze strany politické levice. 168 Lehmann, E. Biologischer Wille. Wege und Ziele biologischer Arbeit im neuen Reich, München, 1934. 169 Griffin, R. Fascism. In Encyclopedia of Religion and Nature. Continuum International Publishing Group, 2008, s. 639–644. 170 Jedním z nemnoha příkladů může být rumunský fašizmus, který považoval židovskou lobby kontrolovaný kapitalismus za destruktivní vůči rumunské přírodě i pravoslavné církvi. 171 Blíže viz například Bramwell, A. Ecology in the 20th Century, Yale University Press, 1989. 167
92
•
• •
v kritice schopnosti moderních demokracií zvládat environmentální problémy172, ve spojování rasismu s ekologií,173 v rozvíjení ekologické a fašistické spirituality ve snaze o „’rehabilitaci nacionálního socialismu‘ v podobě otevřeného volání po návratu ‚pozitivních‘ stránek nacistického hnutí.“ 174
Dlužno dodat, že někteří příslušníci krajní pravice tvrdí, že dnešní levice zelené téma pravici ukradla, neboť environmentální myšlenky byly v 19. století rozšířeny především v nacionalistických kruzích v Německu. Láska k přírodě, ke zvířatům a půdě, to vše se začátkem 20. století přetransformovalo v celou ideu, ale nešlo jen o Německo. Vliv evropského romantismu v literatuře a umění vůbec opěvoval přírodu a harmonický vztah člověka ke zvířeti. V tomto ohledu příslušníci ultrapravice upozorňují, že odpor vůči sobectví mocných může strhnout širokou lavinu protestu, neboť současný konzumní svět prý shoří v ohni přírodních katastrof a válek o zdroje. Naproti tomu svět podle jejich představ má být čistý, plný harmonie s naší planetou, s životním prostředím a životem vůbec. Pak prý dokážeme nejen přežít, ale i naplnit naše ideály. Z programů některých současných německých ultrapravicových stran a hnutí je možné vysledovat, že i přes to, že byl národní socialismus historicky zkompromitován, nacházejí jeho myšlenky stále své stoupence. Můžeme tak se Š. Danicsem konstatovat, „že zkušenosti se „zeleným křídlem“ NSDAP v nacistickém Německu a zelená témata v rukou dnešní krajní německé pravice, jsou nepřehlédnutelnou připomínkou politické výbušnosti ekologie. Ovšem ekologie sama o sobě není politickým návodem, protože bez interpretace a mediace prostřednictvím nějaké doktríny či vize, postrádá veškerý politický význam. Například Herbert Gruhl v rámci svého sociálně darwinistického konceptu ekologie tvrdí, že „demokracie sledují Zeitgeist, což dnes ve všech zemích světa představuje neustálé zvyšování životní úrovně. Zdá se, že strany, které proti tomu varují a jsou pro omezení spotřeby, mají jen malé šance.“ Gruhl z toho odvozuje nutnost silného státu, obdařeného „diktátorskými pravomocemi“. Blíže viz Reimar. P. EK III in Grün-Braun. Konkret, Hamburk, 1991, s. 35–36, nebo Olsen, J. Nature and Nationalism: RightWing Ecology and the Politics of Identity in Contemporary Germany. Palgrave Macmillan, 1999. 173 Americký zastánce vlády bílé rasy Tom Metzger k tomu říká: „Všiml jsem si, že se ke hnutí za bílou rasu připojuje rostoucí počet mladých lidí, kteří se současně velmi zajímají o ekologii … zdá se, jako bychom právě my, bílí mužové a bílé ženy, s tím jak si začínáme uvědomovat naší obtížnou situaci ve světě, kde tvoříme jen 10 procent populace, začínali více cítit a sympatizovat s ohroženými tvory jako vlky a jinými zvířaty.“ (Metzger, T., citováno podle Langer, E. The American Neo-Nazi Movement Today. Nation/1990, s. 86. Obdobně Monique Wolfing argumentuje: „Proč bychom si měli přát něco pro sebe vytvářet a současně pozorovat zkázu přírody? Pracujeme ruku v ruce s přírodou a musíme se snažit o její záchranu, tak jako se snažíme o záchranu své rasy.“ (tamtéž, s. 86). 174 Biehlová, J. „Ekologie“ a modernizace fašismu na německé krajní pravici. In Biehlová, J.‚ Staudenmaier, P. Ekofašismus. Poučení z německé zkušenosti. Votobia, 1999. 172
93
Nejčastější projevy ultrapravice volají po „reformě společnosti v souladu s přírodou“, tzn. v duchu nějakého „přirozeného řádu“ nebo „přírodního zákona“, kterému mají být podřízeny lidské potřeby a celý lidský život. Důsledkem toho se neberou ohledy na hlubší společenské procesy a struktury, které konstituují a utvářejí vztah mezi společností a přírodním prostředím. Tato ignorace potom zastírá skutečnost, že všechny koncepce přírody jsou produktem společnosti, respektive politických ideologií. Následně mocenské struktury nejsou zpochybňovány a navíc je jim dodán status „přirozeného uspořádání“. Tímto způsobem se stává ekologický mysticismus náhradou za seriózní analýzu socio-ekologických vztahů, čímž zkolabuje celá vzájemná závislost společnosti a přírody do podoby jakési čisté a ryzí „jednoty“. Jde o to, že ideologicky hájený „přírodní řád“ neposkytuje prostor ke kompromisům, protože jeho požadavky jsou absolutní.“ 175 Navíc, když se ochrana životního prostředí sestává z neúprosných zákonů proti znečišťovatelům, je logické, že může lehce vyústit k ospravedlnění diskriminace těch „nežádoucích“ nebo k jejich etnickým čistkám. Nutno zdůraznit, že výhradně „ekologická“ orientace, která abstrahuje od složitých mocenských a společenských souvislostí, je vždy problematická, neboť může lehce vyústit v násilí, protože jednostranně a vyhraněně motivuje a mobilizuje k akci.
2.4 Reflexe environmentálních problémů v ekonomii a sociologii
Problémy životního prostředí a ekologie jako vědní obor, který se jimi začal zabývat v přírodovědné rovině, inspirovaly sociální vědy přinejmenším v dvojím směru: a) Ekonomizující aplikace. První jako výkladové schéma (model), kdy se na základě analogií snaží objasnit chování společnosti a jejích částí, kdy se pokouší „využít principů formulovaných ekologií jakožto přírodovědnou disciplínou při vysvětlení povahy dění ve společnosti, a to na nejrůznějších jeho úrovních.“ 176 Patrně nejznámější aplikací je ekologie člověka (analýza vývoje lidských sídel). K dalším aplikacím se řadí populační studie, analýza volebního chování, migračních procesů, sociálních nerovností, kriminality apod. Tyto aplikace se (stejně jako aplikace inspirované 175 176
Danics, Š., Kamín, T. Extremismus, rasismus a antisemitismus. 2. vydání. Praha: PA ČR, 2008, s. 53. Keller, J. Sociologie a ekologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997, s. 10.
94
jinými přírodovědnými disciplínami) rozvíjejí primárně v sociologii, a to po celé 20. století; b) ve 2. polovině 20. století, výrazněji pak od 70. let, ekologie představuje významný prvek zkoumání sociálních věd v rovině úvah o negativních dopadech lidské činnosti na přírodní (životní) prostředí a o limitech, které působení na toto prostředí vytváří pro vývoj a existenci lidské společnosti.
výraznou myšlenkovou linii aplikací ekologie jako ekonomie přírody představuje Chicagská škola. Její představitelé staví na myšlence, že ekonomické a ekologické představují stejný princip – princip selekce (konkurence). V případě člověka se jedná o vnitrodruhovou konkurenci, protože „lidská kontrola nad světem rostlin a zvířat je nyní již natolik úplná, že existence je povolena jen těm rostlinám a zvířatům, které slouží lidským cílům … vývoj společnosti znamená progresivní zvyšování kontroly nad přírodou a nahrazení přírodního řádu morálním … celý svět není schopen držet krok s obecným pokrokem … pokrok může být spatřován v neustálém růstu akumulované zkušenosti, tradice a technických dovedností, jež umožňují zvyšovat sociální účinnost.“ 177 Další významný myšlenkový proud této linie představuje teorie adaptace expanzí, reprezentovaní nejvýrazněji A. Halleyem. Podle něj je jedním z klíčových faktorů adaptace růst, který je nutným a zcela přirozeným důsledkem rozvoje lidské kultury (chápané jako adaptační mechanismus).178 Hawlley považuje expanzi lidské civilizace za nijak neohraničenou ekologickými bariérami, a to proto, že technologický rozvoj a neomezený adaptační potenciál lidských forem organizace179 tyto bariéry dokáže překonat tím, že si člověk přizpůsobí své prostředí svým potřebám. Přestože člověk se nestává méně závislým na svém prostředí než dříve, dokáže se s touto závislostí lépe vyrovnat Park, R. E., Burgess, E. Introduction to the Science of Sociology. University of Chicago Press, 1921, s. 510–512, 1001. 178 „Kulturní akumulace, jež stojí na počátku každé změny, nemůže příliš pokročit, nedojde-li k růstu počtu obyvatel. Je třeba stále dalších lidí, aby dokázali udržet a rozvinout stále různorodější repertoár kulturního jednání … je zapotřebí stále většího území, aby mohla být rostoucí populace zásobena potravinami, a je zapotřebí stále rostoucí různosti materiálu užívaného k výrobě předmětů stále širší materiální kultury … jelikož bývají populace nezávislých komunit obvykle příliš malé a jen nedostatečně vybavené pro produkci ve velkém množství, aby mohly držet krok s požadavky trhu, potřebují početnou pracovní sílu a velké množství pracovních nástrojů. Výsledkem často bývá kompletní nahrazení domorodé populace s jejími tradičními praktikami využívání půdy novou populací se zcela odlišnou orientací vůči zdrojům.“ 179 Za předpokladu, že a) adaptace na prostředí probíhá na úrovni systému vztahů vzájemnosti v rámci populace, b) systém adaptace se vyvíjí k většímu rozsahu a komplexnosti (což je podmíněno dopravou a komunikací), c) větší pohyb materiálních statků, osob a informací zvyšuje adaptabilitu systému. 177
95
– „má v této chvíli přístup k nezměrné hojnosti zdrojů. Obrovské nevyužité zemědělské plochy … způsobují, že kapacita výroby potravin je vyšší než současná spotřeba … To, že tyto rezervy mohou být jednou vyčerpány, o tom je zbytečné hovořit. Důležité je, že existuje dostatek surovin, že se vyvíjejí a že jsou k dispozici stroje pro výrobu zboží a pro distribuci vyrobených produktů.“ 180 Přes z dnešního pohledu poněkud paradoxní přístup k chápání ekologických rizik - „I když riziko hrozby pro naše zdraví plynoucí ze znečištění vzduchu v důsledku spalování bude třeba ještě prozkoumat, je zřejmé, že zde dotčeným obcím vznikají estetické a ekonomické ztráty. Silný zápach, skvrny na šatech a podráždění očí i pokožky, to vše je dostatečně znepokojivé“ 181 ukazuje, že problémy, které vznikají, mají systémovou povahu. „Vztah člověka k jeho fyzickému prostředí se vyvinul a je udržován prostřednictvím organizace, kterou si vytvořil, a má-li se něco změnit k lepšímu, je třeba změnit právě tuto organizaci.“ 182 V době vydání Mezí růstu na počátku 70. let reagovali na, v této studii obsažené, problémy mnozí autoři. Jedním z prvních (ještě před publikováním Mezí růstu) byl K. Boulding, jehož argumentace se opírala o zkušenost s expanzí americké ekonomiky, založené na neomezované (a destruktivní) exploataci dosud nevyužívaných území a myšlence nepřenositelnost a neudržitelnost tohoto modelu. Podle Bouldinga bude „kovbojská ekonomika“ muset uvolni místo „kosmické ekonomice“, respektující fakt omezenosti zdrojů a absorpční kapacity planety Země.183 K dalším významným autorům tohoto období se řadí autoři reprezentující tzv. školu „ekonomiky přírody“. Ezra J. Mishan ve svých pracích184 shrnuje argumenty zastánců a odpůrců prospěšnosti ekonomického růstu a kriticky se zabývá vztahem vedlejších důsledků ekonomického růstu a kvality života. Georgescu-Rogen v práci The Entropy Law and the Economic Progress185 z roku 1971 argumentuje, že ekonomové se uchylují k tezi o neohraničené schopnosti lidského rozumu ve snaze nenechat se Hawlley, A. H. Human Ecology: A Theory of Community Structures. 1950, s. 162. Citováno podle Keller, J. Sociologie a ekologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998, s. 77. 182 Citováno podle Keller, J. Sociologie a ekologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998, s. 77. 183 Boulding, K. E. Beyond Economics: Essays on Society, Religion and Ethics. Ann Arbor, The University of Michigan Press, 1968. 184 Mishan, E. J. The Costs of Economic Growth, 1967; The Economic Growth Debate: An Assessment, 1977. 185 Georgescu-Roegen, N. The Entropy Law and the Economic Process. Harvard University Press, 1971. 180 181
96
ve svém uvažování omezit druhým zákonem termodynamiky a nalézt neohraničený zdroj, schopný vyrovnat omezenost jiných zdrojů. Ve své práci ukazuje, že tato teze ekonomů může teoreticky řešit problém zdrojů, nemá ale vliv na negativní dopady ekonomického růstu na přírodní prostředí. Tibor Scitovský186 se zaměřuje na vztah ekonomiky růstu a spotřebního chování. Klade otazník nad předpoklad liberální ekonomie o racionálním chování spotřebitelů a analyzuje působení vnějších tlaků na rozhodování lidí. Ukazuje rovněž, že mezi růstem štěstí a ekonomickým růstem neexistuje jednoznačná vazba. S obdobným pohledem na kontraproduktivní působení růstu přichází v práci z roku 1977 Social Limits to Growth Fred Hirsch. V práci S. Burnse The Household Economy z roku 1977 autor poukazuje na nedostatečnost ekonomických ukazatelů, které opomíjejí tvorbu bohatství v domácnostech, přičemž poškozování přírody zahrnují jako růst bohatství. Obdobně Hazel Henderson v práci Creating Altrenative Futures: The End of Economics z roku 1978 poukazuje na to, že ekonomické vidění světa pomíjí hodnoty typu čistého prostředí, příznivých vztahů, sociální soudržnosti a další. Myšlenky alternativních ekonomů shrnul v práci Steady State Economics z roku 1997 Herman Daly, v níž rovněž formuluje koncept rovnovážné ekonomiky a definuje tržní nástroje potřebné pro její vytvoření. V roce 1989 publikuje další práci,187 považovanou ve své době za nejvýraznější kritický pohled na standardní ekonomické myšlení a obsahující úvahy o změnách nutných pro adaptaci struktury moderní společnosti na podmínky vytvořené dosavadním ekonomickým růstem. Alternativní ekonomové v první řadě kriticky pohlížejí na, podle jejich názorů vůči parametrům biosféry, nadměrný rozsah lidských aktivit vyvolaný úspěšným ekonomickým vývojem. Svůj pohled přitom opírají zejména o poznatky biologů a klimatologů. To je vede ke kritickému hodnocení ekonomických ukazatelů – na prvním místě ukazatel hrubého domácího produktu, který podle nich nijak nezohledňuje kvalitu života.188 Mezi ekonomický růst a růst bohatství se Scitovský, T. The Joyless Economy: An Inquiry into Human Satisfaction and Consumer Dissatisfaction. Oxford: Oxford University Press, 1976. 187 Daly, H. For the Common Good: Redirecting the Economy Toward Community, the Environment, and Sustainable Future. Beacon Press, 1994 (rozšířené a upravené vydání). 188 Jeden z tvůrců hluboké ekologie Arne Naess o tom říká, že ukazatele ekonomické růstu zjišťují pouze intenzitu aktivit bez ohledu na jejich smysl a míru celkové spokojenosti. (Naess, 1989, s. 112). 186
97
neoprávněně klade rovnítko, a to proto, že se chybně klade rovnítko mezi přírodní bohatství a bohatství vytvořené lidmi, což umožňuje čerpání zdrojů započítávat jako růst bohatství. Ekonomie by proto měla obrátit pozornost k přírodnímu kapitálu a vynuceným výdajům spojeným s jeho poškozováním. Obdobnou roli jako schopnost produkce lidmi vytvořeného bohatství bez překračování limitů přírodního prostředí, na něž by se měla zaměřit pozornost, má i schopnost reprodukce sociálního bohatství, které umožňuje fungování ekonomického mechanismu, a jež je v podmínkách rostoucí mobility vystaveno mnoha tlakům. Podle alternativních ekonomů by i tato kvalita měla být zohledněna při propočtech bohatství společnosti. Podle alternativních ekonomů je nutné vzít v úvahu, že zhoršování sociálních a ekologických indikátorů, které se vyvíjí ve vazbě na růst hrubého domácího produktu, ukazuje na to, že systém ekonomické reprodukce může narušovat reprodukci ekosystému a některých základních sociálních hodnot. Každá ekonomika může narazit na limity prostředí, přičemž fakt, že zpětná vazba z prostředí, která má v případě znečištění charakter negativních externalit, je slabá, stejně jako v případě snižování únosné kapacity prostředí. Jedinou reakcí je tak zvýšení cen v případě omezené dostupnosti zdrojů. Daly, v této souvislosti, poukazuje na to, že samotný pojem externality ztrácí v případě pervasivních externalit189 (změny klimatu, celosvětová redukce biodiversity, narušení ozónové vrstvy) svůj původní smysl, protože se jedná nikoli o okrajovou, ale systémovou záležitost. Objevuje se zde tak myšlenka o nezamýšlených důsledcích vědomého jednání, s níž v téže době přichází Ulrich Beck v rámci svého konceptu reflexivní modernity (ke konceptu reflexivní modernity blíže viz dále). Alternativní ekonomové podrobují kritice rovněž klasický předpoklad liberální ekonomie - model racionálně jednajícího člověka (homo economicus). Základem jejich kritiky je fakt, že tento model neumožňuje vzít v úvahu kvalitu mezilidských vztahů, které se mohou v reálném světě zhroutit, aniž by se to v modelu projevilo. Tato ignorance je stejná jako ignorance vztahu člověk – příroda, protože standardní ekonomie nepovažuje tyto vztahy za faktor významně ovlivňující fungování ekonomiky. Podle alternativních ekonomů tento předpoklad ale přestává s nástupem mezí růstu platit. 189
Na rozdíl od externalit lokálních, které lze řešit internalizací nákladů do cen produktů.
98
Reakcí na tuto kritiku bylo rozvíjení environmentálního účetnictví (účetnictví přírodních zdrojů), které se pokouší zachytit ztráty týkající se prostředí, vyvolané ekonomickou činností. Obdobnou variantu zachycení ztrát by bylo teoreticky možné, pokud by se nalezla možnost vyjádřit příslušnou hodnotu, využít i pro devastující dopady na sociální prostředí (kde tyto ztráty dnešní standardní ekonomické ukazatele vyjadřují jako růst bohatství – například v podobě většího objemu služeb navázaných na řešení příslušných problémů). Praktické využití tohoto přístupu ovšem naráží na problémy s ohodnocením takto vznikajících ztrát. Stejně obtížné je nalézt vhodné ukazatele kvality života, na jejíž odlišnost od spotřeby a kvalitou života alternativní ekonomové rovněž upozorňují. To vede alternativní ekonomy rovněž k poukazu na netypičnost modelu euro-americké civilizace a zpochybnění tohoto modelu jako univerzálního modelu lidského života. Kritická reflexe environmentálních problémů v sociologii. V sociologii (a politické sociologii) se utvořily dvě linie uvažování o vztahu společnosti a prostředí, v němž existuje. Tyto linie se odlišují chápáním povahy tohoto prostředí: (a) jako místa v podstatě ničím nelimitované expanze, (b) jako zdroje různých omezení. V prvním případě se teoretické úvahy o vztahu člověka a jeho prostředí opírají o pojmy růst, adaptace, expanze, neomezenost. V druhém se zaměřují na rizika, ohrožení, únosný potenciál prostředí, udržitelnost, environmentální etiku a hodnoty. V sociologii, na rozdíl od ostatních sociálních věd, se ekologická problematika výrazněji190 objevuje později, a to až v polovině 80. let 20. století.191 Za mezník lze v tomto směru považovat rok 1986, kdy vyšly práce Niklase Luhmanna Ökologische Kommunikation, a Ulricha Becka Die Risikogesellschaft. 190 K prvním pracím pojednávajícím o kvalitativně novém vztahu společnosti a přírody se řadí článek W. R. Cattona Sociology in an Age of Fifths Weels (Social Forces 50, 1972, s. 436–447), v němž argumentuje, že lidská společnost překročila limity vytvořené přírodou a vyzývá ke změně paradigmatu sociologických výzkumů, sjednocující kulturní a genetické paradigma života člověka. V roce 1986 navázal na svůj článek knihou Overshoot: The Ecological Basis of Revolutionary Change. Chicago, University of Illinois Press, 1982, věnované problematice únosného zatížení prostředí v kontextu lidské kultury. 191 A. Giddens k tomu výstižně poznamenává: „Všichni tři [Marx, Durkheim, Weber] viděli, že moderní průmyslová práce měla degradující důsledky, podrobovala množství lidských bytostí disciplině nudných a opakujících se pracovních úkonů. Nepředvídali však, že další rozvoj výrobních sil bude mít dalekosáhle destruktivní potenciál ve vztahu k materiálnímu prostředí. Ekologické otázky nemají příliš místa v myšlenkové tradici sociologie a není překvapující, že sociologové dnes shledávají obtížným, mají-li vyvinout jejich systematické zhodnocení.“ Giddens A. Důsledky modernity. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997.
99
Luhmannova reakce na probíhající diskuse sociálních vědců o vztahu člověka, společnosti a přírody je značně skeptická.192 Podle Luhmanna nelze odpovědnost za ekologické problémy přenášet na dílčí sociální subsystémy – na selhání ekonomiky (trhu), politiky (politických institucí) nebo filosofie a etiky, takový přístup je podle něj pouze projevem nepochopení systémové povahy sociální skutečnosti. Tím vysvětluje i opožděnou a z jeho pohledu nedostatečnou reakci sociologie (a dalších sociálních disciplín) na ekologické problémy.193 Základní poznatek, jenž z dosavadní diskuse o ekologických problémech vyplynul, je podle Luhmanna ten, že jednotlivé sociální subsystémy (a disciplíny) hovoří různými jazyky. To považuje za další důkaz své teorie strukturní diference moderní společnosti do různých funkčních systémů.194 Pro analýzu těchto systémových struktur využívá Luhmann koncept rezonance. Podle Luhmanna je základem společnosti komunikace, která se odehrává na určité „frekvenci“, na kterou je naladěna a je schopna v jejích intencích reagovat na přicházející informace.195 „Ten, kdo doufal, že v úvahách na téma ekologická komunikace bude vysvětleno, jak by tato komunikace mohla přispět k řešení naléhavých ekologických problémů naší společnosti, bude se cítit zklamán. Šlo o to rozpracovat, jak společnost na problémy životního prostředí reaguje, nikoliv o to, jak by reagovat měla či musela, když by chtěla svůj vztah k životnímu prostředí zlepšit. Recepty tohoto druhu lze získat poměrně snadno, muselo by se požadovat, aby se spotřebovávalo méně zdrojů, aby se do vzduchu vypouštělo méně výfukových plynů, aby se na svět přivádělo méně dětí. Ovšem ten kdo staví problém takto, dělá účet bez společnosti, či spíše považuje společnost za někoho, kdo potřebuje poučení a napomenutí (a tím se zastírá, že vlastně nemluví o společnosti, ale o lidech.“ Luhmann, N. Ökologische Kommunikation. Kann die moderne Gesellschaft sich auf ökologische Gefährdungen einstellen? Opladen, Westdeutscher Verlag 1986. Citováno podle Keller, J. Sociologie a ekologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997, s. 161. 193 „Překvapivé vystoupení nového ekologického vědomí nechalo málo času pro teoretické úvahy. Proto se nové téma nejprve promýšlelo v rámci staré [sociologické] teorie ... teoretická diskuse tak nepovšimnutě přechází v moralizování a nedostatek teorie je kompenzován morálním zápalem. Záměr demonstrovat dobré úmysly určuje formulaci problémů. Tak se diskutuje nazdařbůh o nové environmentální etice, aniž by se analyzovaly patřičné systémové struktury.“ Luhmann, N. Ökologische Kommunikation. Kann die moderne Gesellschaft sich auf ökologische Gefährdungen einstellen? Opladen, Westdeutscher Verlag 1986. Citováno podle Keller, J. Sociologie a ekologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997, s. 162. 194 Blíže viz Keller, J. Sociologie a ekologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997, s. 161–168. 195 „… společnost jako celek i její jednotlivé funkční podsystémy (ekonomika, právo, věda politik, náboženství, výchova) se rozvíjejí a fungují na základě své vlastní, pouze pro svou oblast specifické logiky. Výměna informací mezi společností a prostředím i mezi jednotlivými subsystémy společnosti navzájem není možná bezprostředně, ale vždy jen v podobě rezonancí. Každá z uvedených oblastí je naladěna na jinou frekvenci a tentýž podnět rozezvučí každou z nich právě jen v jejím omezeném frekvenčním pásmu. Chceme-li se tedy dozvědět, jak bude společnost reagovat na ekologické ohrožení, musíme zjistit, na jaké frekvence jsou jednotlivé subsystémy naladěny. Jen na nich jsou schopny výzvu zaregistrovat a odpovědět na ni, jinak zůstávají hluché a němé … Nejde o domnělé objektivní skutečnosti: že zásoby ropy klesají, že řeky se stávají příliš teplé a lesy umírají, že obloha je zastiňována smogem a moře znečišťováno. To všechno může a nemusí být pravda. Jakožto pouze fyzikální, chemické či biologické skutečnosti to však nevytváří žádnou společenskou rezonanci, pokud se o tom nehovoří. Mohou umírat ryby anebo lidé, koupání v jezerech a řekách může vyvolávat nemoci, z čerpadel nemusí téci už žádná nafta a průměrné teploty mohou stoupat anebo klesat; pokud se o tom nehovoří, nemá to žádný společenský vliv. Společnost je sice systém citlivý na prostředí, ale zároveň je to systém operačně uzavřený. Vnímá jen skrze komu192
100
Podle Luhmanna sociální aktéři vyjadřující ekologické zájmy nejsou naladěni na frekvence ostatních sociálních subsystémů, v nichž by tyto zájmy měly rezonovat, ať už je jejich komunikačním kódem cokoli – dvouhodnotová logika typu ano-ne typická pro vědu, opozice právo-bezpráví charakterizující právo, opozice mít-nemít (platit-neplatit), která je základem komunikačního kódu hospodářské sféry (ekonomie), nebo dichotomie podíl na moci-žádný podíl na moci, typický pro politiku. To vede k tomu, že každý subsystém je schopen odpovídat na komunikaci pouze v mezích svého vlastního komunikačního kódu, a to bez ohledu na to, co dělají ostatní podsystémy a na stav přírodního prostředí.196 Jednotlivé sociální subsystémy se v důsledku naladění na určitou frekvenci komunikace vyznačují dvěma vlastnostmi: (a) jsou schopny pouze omezeně přijímat, ve formě rezonance, přijímat signály o stavu vnějšího prostředí, (b) mohou se stát nestabilními v důsledku událostí, jejichž význam v jednom subsystému (v jeho jazyce) je malý, ale proces rezonance znásobí jejich vliv v jiném subsystému. V praxi to v prvním případě znamená, že sociální aktéři vyjadřující ekologické zájmy musí vyjadřovat tyto zájmy v jazyce, jemuž jednotlivé subsystémy rozumí, v druhém potom nutnost vyjadřovat tyto zájmy způsobem, který nepovede k nadměrné rezonanci a následným funkčním poruchám ostatních subsystémů. To je o to důležitější, že rezonance mezi subsystémy je obvykle větší než mezi subsystémy a přírodním prostředím – tam, kde většina subsystémů na tlaky z přírodního prostředí nereaguje (nebo jenom omezeně) vzniká nutně riziko, že nositelé ekologických zájmů budou s o to větší razancí tyto zájmy komunikovat. Luhmannova práce se setkala jak se souhlasným přijetím, pokud jde o některé závěry, k nimž dospívá, zejména pokud jde o systémovou povahu problému, tak s kritikou, jejímž nejvýraznějším prvkem je nesouhlas s premisou, že ekologické problémy existují, pouze pokud jsou komunikovány. nikaci. Neumí nic jiného než smysluplně komunikovat a tuto komunikaci regulovat opět skrze komunikaci. Může se tedy ohrozit jedině sama … Poškozená a devastovaná příroda může jen vyvolávat své specifické tlaky, které některé skupiny lidí mohou přimět k tomu, aby o jejím stavu začaly hovořit. Teprve tím se stává ekologická hrozba společensky reálnou, tedy začíná společnost ohrožovat. Komunikace jako základ společnosti může být ohrožena jedině jinou komunikací“ Luhmann N. Ökologische Kommunikation, Opladen, Westdeutscher Verlag 1986, s. 63. Citováno podle Keller, J. Sociologie a ekologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997, s. 161–163. 196 Luhmann zde vytváří analogii s populační teorií organizací, které jsou podle této teorie natolik inertní vůči změnám prostředí, že fungují setrvačně bez ohledu na to, co se děje kolem nich.
101
Jednou z nejvýraznějších reakcí na Luhmannův koncept ekologických problémů je koncept modernity německého sociologa Ulricha Becka. Ve své práci Riziková společnost (Risikogesellschaft)197 uvádí, že moderní společnost systematicky vytváří rizika, která jí ohrožují, a že tlak na neustálé zvyšování produktivity společnost zbavuje možnosti (nebo výrazně omezuje) uvědomovat si tato rizika a zvládat je. Základem sociálního konsensu v moderní společnosti se v podmínkách kumulace rizik a jejich transformace do globálního ekologického ohrožení stává podle Becka konsensus, v jehož základu se nachází bezradnost nad faktem, že „ekologická krize je tedy v první řadě krizí průmyslové modernity, která dokáže své vlastní ohrožení industriálně vyrábět, komerčně využívat, přírodovědně legitimizovat a politicky podle potřeby bagatelizovat.“ 198 Jinak řečeno, rizika, která moderní společnost vytváří, se hromadí a vytvářejí stav globální ekologické krize, která se netýká pouze přírodního prostředí, ale rovněž prostředí sociálního (společnosti a jejích institucí) – a je v tomto smyslu krizí životního prostředí člověka. Ekologické problémy nejsou dokonce ani primárně problémy přírodního prostředí, ale našeho sociálního světa. Fakt, že ekologická krize je důsledkem jednání, které považujeme za racionální, ale jehož nechtěné účinky jsou natolik významné a překvapivé, že se jimi musíme zabývat, vyvolává nutnost „znovu promyslet rozumnost dnes platných konvencí a základů naší racionality obecně.“ 199 Nová rizika se podle Becka vyznačují některým rysy, jež je odlišují od rizik dřívějších: a) hlavním zdrojem rizik není nevědění a nedostatečné ovládání prostředí, ale naopak vědění a nadměrné ovládání prostředí; b) ochrana před těmito riziky vyžaduje zcela nové přístupy a mechanismy. Pro rizikovou společnost je typické (právě proto je rizikovou společností), že sociální mechanismy ochrany selhávají. „Klíčovou otázkou přitom je, jak bude tento systém vypadat – a hlavně, kdo ho prosadí.“ 200 Beck v této souvislosti zdůrazňuje, že moderní společnost z rizik, jimiž je zásadně ohrožena, ještě profituje: „Průmyslový systém profituje ze zlořádů, které proBeck, U. Politik in der Risikogesellschaft. Frankfurt an Main: Suhrkamp, 1991. Česky vydalo v letech 2004 a 2011 Sociologické nakladatelství. 198 Beck, U. Politik in der Risikogesellschaft. Frankfurt an Main: Suhrkamp, 1991, s. 188. Citováno podle Keller, J. Sociologie a ekologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997, s. 169. 199 Beck, U. Die Erfindung des Politischen. Frankfurt an Main: Suhrkamp, 1993, s. 46. Citováno podle Keller, J. Sociologie a ekologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997, s. 169. 200 Sociologie a ekologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997, s. 169 197
102
dukuje, a to ne zanedbatelně.“ 201 Zatímco hlad lze uspokojit, rizika nikdy nekončí;202 c) rizika nelze ohraničit, mají globální charakter; d) rizika podkopávají legitimitu moderního sociálního řádu, v jehož základu je schopnost sociálně přijatelným způsobem vytvářet a rozdělovat nedostatkové statky (uspokojovat potřeby a zájmy). V současnosti nejenom že je oslabována schopnost státu toto zajistit, ale současně „systém organizované nezodpovědnosti činí z institucí, jež mají kontrolovat produkci nebezpečí – tedy z práva, vědy, správy a politiky – komplice takové produkce. To proto, že měřítka a procedury, podle nichž tyto instituce velikost nebezpečí zvažují a na jejichž základě se rozhodují, zda riziko podniknout, vznikly v dobách, které ještě rizika naší závažnosti vůbec neznaly.“ 203
Tato specifika nových rizik podle Becka vedou i ke specifikům jejich sociální distribuce a k nutnosti znovu promyslet klasickou sociální strukturaci. Na jedné straně se některá rizika výrazněji projevují v nižších sociálních (příjmových) vrstvách, na straně druhé jsou ale klíčová rizika rozdělena rovnoměrněji. To je podle Becka obzvláště důležité v kontextu oslabování státu, sílícího důrazu na větší prostor pro individuální volbu a procesu postupné atomizace společnosti. Podle Becka je proto nutné hledat nové možnosti realizace demokratické politiky, protože ta současná ani nedokáže zvládat existující rizika, ani se cílevědomě připravovat na ta, která nechtěně vytváří. Politika, reprezentovaná státem a politickými stranami, vedená krátkodobými mocenskými cíli, rozhoduje o věcech, kterým nerozumí,204 a nezajímají ji (protože mají dlouhodobou povahu). Současně se ale otevírá prostor jednat pro nové subjekty – subjekty občanské společnosti. Na nich stále více spočívá odpovědnost za budoucí vývoj v situaci, kdy politika se stává stále více mocenskou hrou, vyprazdňuje se, ztrácí étos i důvěru občanů. Zatímco „politické strany působí dojmem jakýchsi zombie-institucí: historicky už jsou vlastně mrtvé, Beck, U. Politik in der Risikogesellschaft. Frankfurt an Main: Suhrkamp, 1991. Citováno podle Keller, J. Sociologie a ekologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997, s. 170. 202 Keller, J. Sociologie a ekologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997, s. 170. 203 Beck, U. Gegengifte. Die organisierte Unverantworlichtkeit. Frankfurt an Main: Suhrkamp, 1988. Citováno podle Keller, J. Sociologie a ekologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997, s. 169. 204 „Obrysy nové společnosti dnes nevyrůstají z parlamentních diskusí ani z rozhodnutí vlády a státní správy, ale z oblasti mikroelektroniky, reaktorové techniky a genetiky.“ Oblast rozhodování politiků se tak stále více vyprazdňuje.“ In Keller, J. Novotný, P. Úvod do filosofie, sociologie a psychologie. Liberec: Dialog, 2008, s. 91. 201
103
stále však nemohou zemřít. Pořád by chtěly organizovat společenský život. Přitom přehlížejí, že i bez nich jsou dnes všichni zorganizováni, počínaje homosexuály přes rozvedené matky a otce až po ekology a obchodníky se zbraněmi.“ 205 Podle Becka se skutečná politika odehrává v mnoha případech jinde než v institucích vzniklých v předešlých stoletích. Protože se nikdo nemůže vyvázat z působení ekologických (a dalších) rizik, je zde možnost (a jenom možnost), že tato rizika povedou k posilování těchto hnutí, této nepolitické politiky. Tam, kde někteří vidí ohrožení svobody ze strany subjektů této nepolitické politiky, tam jiní vidí ohrožení svobody v důsledku vzniku krajních radikálních hnutí nebo krize společnosti vyvolané neřešením nebo nedostatečným řešením problémů moderní společnosti ze strany etablovaných politických institucí. K obdobným závěrům jako Ulrich Beck dospívá ve svých pracích206 další sociolog Zygmunt Bauman. V jeho konceptu se klíčovým faktorem proměn moderní společnosti a vzniku „tekuté modernity“ stává nesoulad toků peněz (kapitálu) a mobility občanů. Protože klíčovým prvkem moci a ovládání se stává schopnost určovat míru nejistoty, tento nesoulad se stává hlavním prvkem sociální stratifikace. Pružnost pohybu kapitálu nutí vlády přizpůsobovat se jeho zájmům. Toto přizpůsobení ve formě preference zájmů kapitálu ve snaze zajistit zájmy občanů vede ovšem pouze k oslabování funkcí státu, včetně sociálních aspektů jeho fungování. Namísto zápasu za uchování svobody vůči státu, v krajním případě usilujícího o totální ovládnutí společnosti, nastupuje ztráta opor sociálního života. Proces individualizace, jehož nedílnou součástí je důsledné přenesení odpovědnosti na jedince (a ztráta odpovědnosti těch, kteří disponují dostatečnou mobilitou), naráží ve vysoce mobilním prostředí na omezenou schopnost kontrolovat toto prostředí a nacházet v něm oporu, kterou dříve představoval stát a jeho instituce. Pro uchování svobody je proto podle Baumana zapotřebí nikoli omezovat, ale naopak posilovat veřejnou sféru a moc, chránit jí vůči soukromé sféře.207 205 Tamtéž. Zajímavým příkladem přímého pronikání zájmově organizovaných skupin do politiky je vznik politických stran typu strany Věci veřejné. Příkladů vyprazdňování politiky ve smyslu ztráty vize reprezentující ideu veřejného zájmu je mezi politickými stranami bezpočet. 206 Bauman, Z. Globalizace. Důsledky pro člověka. Praha, Mladá Fronta, 1999. Bauman, Z. Tekutá modernita. Praha, Mladá Fronta, 2000. 207 Obdobně argumentoval například Ch. W. Mills, když poukazoval na to, že jedinec nemůže kontrolovat síly, které určují okruh jeho voleb.
104
Obdobně argumentuje ve prospěch ochrany veřejné sféry před působením sféry soukromé například Pierre Bourdieu, podle nějž globalizace představuje strategický proces osvobození finančních zájmů od zásahů vlád a souhlasu občanů s jejich realizací. Výsledkem těchto procesů je přetrvávající nejistota, posilující „neviditelnou moc“ skupin snažících se kontrolovat život ostatních lidí. Podle Bourdieua je to návrat k sociálnímu darwinismu, jemuž nelze zabránit bez vzniku nové solidarity. Tato solidarita může vzniknout pouze zezdola, musí vzejít od lidí vystavených stále větší nejistotě, ze světa sítí propojujících různá sociální prostředí a přesahujících hranice států. Otázkou zůstává, jak tento původně evropský projekt realizovat v celosvětově globalizovaném prostředí a podmínkách „střetu civilizací“.208
208
Více viz například Bourdieu, P. The Social Structures of the Economy. Cambridge: Polity Press, 2005.
105
3 Environmentální politika v praxi 3.1 Subjekty environmentální politiky
Koncept udržitelného rozvoje, který je základem soudobé environmentální politiky, předpokládá, a to bez ohledu na jeho konkrétní interpretaci, participaci různých sociálních subjektů na tvorbě a realizaci environmentální politiky, i když s odlišnou mírou role státu a jeho institucí, a strukturou nástrojů a metod. „Tvorba environmentální politiky, její provádění, rozhodování o jejich cílech a případně i o způsobech jejího uskutečňování není výlučnou funkcí veřejné správy. Účinná environmentální politika, smíšené užívání rozličných prostředků se děje za účasti adresátů environmentálních požadavků i široké veřejnosti, ať organizované či nikoliv.“ 209 Environmentální politika má jednak své přímé aktéry (subjekty politiky), jednak zainteresované strany, které jsou dotčeny její realizací (například firmy, nevládní organizace, pokud nechtějí nebo nemohou vstoupit do procesu tvorby či realizace environmentální politiky a pokud se jich výsledek řešení tohoto konfliktu dotkne - například v podobě změny legislativy, financování veřejného sektoru apod.). Obě tyto skupiny představují nositele bezprostředně i zprostředkovaně politických zájmů, a v jejich rámci rovněž environmentálních zájmů. Charakter a rozsah environmentálních zájmů přitom není u jednotlivých subjektů mnohdy jednoznačný – firmy, nevládní organizace i další subjekty mohou mít zájem na lepším či horším stavu životního prostředí. Totéž platí pro bezprostředně politické zájmy - jednotlivé subjekty mohou usilovat o vliv na sféru politiky stejně, jako se mohou soustředit na nepolitické prosazování svých zájmů. Skutečnost, že problémy spojené se stavem a proměnami životního prostředí se přinejmenším pro část společnosti stávají významným parametrem kvality života, se postupně promítla do vzrůstajícího zájmu rozmanitých myšlenkových a ideologických proudů a zájmových a nátlakových skupin o problematiku životního prostředí. Pokud se tyto subjekty politicky angažovaly, vnesly environmentální problémy do politiky. Obdobnou roli sehrály i některé etablované politické strany nebo zájmové svazy, které se na environmentální problematiku snažily Mezřický, V. a kol. Základy ekologické politiky. Ostrava: Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava; Praha: Ministerstvo životního prostředí České republiky: Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy, 1996, s. 30. 209
106
přitáhnout voliče nebo členy, či ekonomické subjekty, které využívaly environmentální problematiku k realizaci svých zájmů (například lobováním za pro ně výhodnou environmentální legislativu, přijetím přísnějších technologických norem či dobrovolných dohod zaměřených na zlepšení kvality životního prostředí s cílem zlepšení své image apod.). Přispěl k tomu rovněž fakt, že od 60. let 20. století se spektrum zájmových a nátlakových skupin rozšiřovalo a jejich legitimita jako aktérů politického procesu postupně rostla. To mělo řadu příčin. Vznik velkých, univerzálních politických stran s podobnými programovými cíli, tendence ke kartelizaci stranických systémů, neochota politických stran zabývat se novými problémy a další faktory vedly ke snaze prosazovat nově vznikající zájmy i jinak než tradiční cestou, tj. přes politické strany. Mnoho nově vznikajících zájmových skupin prosazovalo zájmy, které šly v různé míře napříč politickým spektrem (lidská práva, feminismus apod.). K těmto skupinám se přiřadily i skupiny zaměřené na problémy životního prostředí. Příznivci těchto různorodě orientovaných skupin k sobě měli myšlenkově často poměrně blízko, přestože se zaměřovali na jiný typ problémů. Zdravé životní prostředí bylo chápáno jako jedno z lidských práv, feministické hnutí v rámci požadavků na vytvoření sociálních podmínek umožňujících rovnější postavení mužů a žen zdůrazňovalo rovněž meze existujícího sociálního uspořádání pro dosažení kvalitního životního prostředí apod. Naopak, skupiny zaměřené na ochranu životního prostředí neodmítaly představu, že zdravé (kvalitní) životní prostředí je právem moderního člověka. Názorová blízkost v jedné oblasti ale často neznamenala stejnou blízkost v jiných oblastech. Zatímco obhajobu některých lidských práv skupiny zaměřené na životní prostředí byly ochotny podpořit, u jiných práv (například výrazně liberálně chápané právo volně nakládat se soukromým majetkem) byl jejich postoj rezervovanější. Tyto rozdíly spolu s úzkým zaměřením na určitý typ problémů (a další příčiny, například konkurence týkající se zdrojů na činnost apod.) často bránily užší spolupráci těchto skupin. Dříve nebo později se však uvnitř environmentálního hnutí začaly objevovat názory, že přirozenou a nutnou součástí efektivního úsilí o ochranu přírody je politická angažovanost, která umožní, aby environmentální hnutí neřešilo pouze důsledky, ale i příčiny vzniku environmentálních problémů. Tyto názory vedly v mnoha příkladech ke konfliktům uvnitř environmentálního hnutí, jejichž výsledkem byl 107
často nejenom myšlenkový, ale rovněž formální rozkol; vznikly „zelené“ politické strany, zvyšovala se angažovanost příznivců environmentálních hnutí v tradičních politických stranách, vznikaly lobbistické skupiny prosazující v politice i mezi dalšími subjekty „zelené“ zájmy. Vývoj od té doby došel tak daleko, že dnes má například v Bruselu své lobbistické skupiny většina velkých environmentálních organizací. Pod tlakem přicházejícím od zájmových a nátlakových skupin a v důsledku rostoucího zájmu lidí o životní prostředí začaly existující politické strany, stejně jako nově vznikající „zelené“ politické strany do svých programů zahrnovat problémy životního prostředí a formulovat environmentální politiky. Tyto politiky odrážely jak odlišné podmínky a problémy jednotlivých zemí (například zatímco v některých zemích docházelo k omezování, v jiných naopak k posilování jaderné energetiky apod.), tak politickou a ideologickou orientaci subjektů, které se na jejich vytváření podílely. Od počátku 70. let 20. století začaly environmentální problémy tematizovat rovněž nově vznikající strany zelených.210 Jakmile se začaly tyto strany ve volbách prosazovat, politické strany klasických proudů si uvědomily, že se jejich programy bez „zelené kapitoly“, jež by – s určitou věrností tradiční ideologii dané strany – řešila nové problémy, neobejdou. Strany zelených si naopak brzy uvědomily potřebu komplexnějšího volebního programu, jenž by řešil problematiku sociální, vnitropolitickou i zahraničněpolitickou, školskou, kulturní, zemědělskou a samozřejmě především ekonomickou. Tento proces tak v řadě zemí stabilizoval novou rovnováhu politických stran, v níž „zelené“ politické strany nefigurují pouze na lokální nebo regionální, ale i na národní a evropské úrovni.211
3.1.1 Stát a jeho instituce Stát a jeho instituce – parlament, vláda, další ústřední orgány státní správy (ministerstva, vládní agentury apod.), státní administrativa (byrokracie), silové instituce (policie, armáda). Parlamenty jako vrcholové zákonodárné instituce se svojí zákonodárnou iniciativou a legislativní činností podílejí na vytváření základního rámce environmentální politiky. V některých zemích parlaK vývoji a roli stran zelených viz například Pečinka, P. Zelená zleva? Historie ekologických stran v Evropě. Praha: G plus G, 2002. 211 Více k Evropské straně zelených viz její oficiální webové stránky http://europeangreens.eu/. 210
108
menty vstupují do procesu realizace environmentální politiky rovněž projednáváním vládního programu environmentální politiky a zpráv o jejím plnění. Vlády jako vrcholové výkonné instituce v rámci schváleného vládního programu předkládají předlohy zákonů, potřebných pro praktickou realizaci jimi navrženého a schváleného konceptu environmentální politiky, a koordinují realizaci přijatého programu (environmentální politiky ve smyslu konkrétních opatření) na úrovni ministrů. Konkrétní podoba environmentální politiky je výsledkem střetu rozmanitých zájmů, reprezentovaných vládními (i nevládními) politickými stranami v rovině politické, a ministerstvy v rovině organizační. K nejvýrazněji zainteresovaným aktérům vytváření a změn konceptu environmentální politiky se řadí ministerstva, spravující resorty, jejichž činnost se nejvýrazněji dotýká působení životního prostředí na člověka - průmysl a obchod (hospodářské aktivity), energetika, doprava, zemědělství, zdravotnictví. Zvláštní postavení má ministerstvo (pokud je zřízeno), které má na starost životní prostředí. Vliv jednotlivých ministerstev na vytváření a praktickou realizaci konceptu environmentální politiky je dán jejich kompetencemi a do jisté míry se může měnit rovněž s osobou a politickou příslušností ministra, resp. postavením strany, kterou reprezentuje, ve vztahu k dalším vládním stranám. V delším časovém horizontu obvykle dochází k restrukturalizaci ministerstev a převodu kompetencí, a tím i ke změně poměru sil a vlivu jednotlivých ministerstev na tvorbu konceptu environmentální politiky. Státní administrativa zajišťuje praktický výkon státní moci na nižších úrovních organizace státu, a současně plní funkci zpětné vazby směrem k výše postaveným složkám státní správy. Tato součást veřejné správy je významná tím, že interpretuje a aplikuje zákonné normy (ve formě vyhlášek apod.). Vzhledem ke svému postavení se obvykle snaží svá rozhodnutí striktně podřídit zákonům, resp. jejich obvyklému výkladu, respektovaným postupům, a vyhýbat se kontroverzním rozhodnutím a problémům. Snaha o „bezpečné rozhodování“ může zvyšovat časovou náročnost, snižovat flexibilitu a ztěžovat aplikaci tvůrčích řešení - a má tendenci vést k odmítání řešení, u nichž by mohly vznikat problémy a pochybnosti. Role státní administrativy se v jednotlivých zemích liší zejména mírou formální a reálné samostatnosti při výkonu jí svěřených funkcí 109
(mírou centralizace státní moci) a rozsahem jí svěřených kompetencí (dělbou kompetencí mezi státní a veřejnou správu).212 Specifickou roli při realizaci environmentální politiky mají vládní agentury a další instituce, které plní koncepční, realizační a kontrolní funkce ve vymezené oblasti výkonu státní správy. Postavení a role těchto agentur při realizaci environmentální politiky se v jednotlivých zemích značně liší, a to jak pokud jde o míru samostatnosti, tak rozsah působnosti.213 Specifické postavení a funkce při realizaci environmentální politiky mají specializované kontrolní orgány (v České republice například Česká inspekce životního prostředí). Zabývají se zejména zjišťováním, jak jsou dodržovány ekologické požadavky, ukládá nápravná opatření, dochází-li k jejich porušení, a shromažďuje informace a důkazy pro případ, že proti znečišťovateli bude třeba uplatnit sankce. Specifickou roli při tvorbě ekologické politiky a při prosazování ekologických požadavků - pokud samy nejsou jejími adresáty hrají obce, resp. obecní samospráva (vyšší územně správní celky mající samosprávnou povahu). Tyto útvary veřejné správy jsou coby dotčené subjekty součástí správních řízení, podílejí se tak na monitoringu, zajišťují informační toky vůči občanům. Iniciují řešení environmentálních problémů státní správou, dávají podněty k legislativním opatřením. Zpracovávají vlastní ekologické plány a programy. Silové složky (policie) zjišťují skutkovou podstatu porušení zákonných norem týkajících se životního prostředí a připravují podklady pro další orgány činné v trestním řízení – prokuraturu a soudy. Odborná náročnost posuzování některých závažných případů vede v některých zemích ke vzniku specializovaných útvarů zaměřených na tento typ nezákonného jednání. Silové složky rovněž vstupují do environmentálních konfliktů jako prostředek jejich zvládání. Armáda se historicky ve většině zemí významně podílela na degradaci životního prostředí. S profesionalizací a změnou struktury moderních armád se mění rizika, která činnost armády přináší pro životní prostředí. To se promítá do zákonných norem, regulujících 212 „Byrokracie veřejné správy ochrany životního prostředí zahrnuje ve své činnosti prakticky všechny úlohy, které plní ostatní subjekty ekologické politiky. Především odhaluje vznikající ekologická rizika a problémy, pořizuje jejich přehled, navrhuje priority řešení, nástroje a metody, kterých se při tom má užít, sestavuje plány, prováděcí programy a dílčí programy prosazování. V jejich rámci vedle rutinní správní činnosti dbá o plánovité dosahování souladu chování znečišťovatelů s ekologickými požadavky. Tyto požadavky formuluje nebo připravuje ve formě návrhů právních předpisů.“ In Mezřický, V. a kol. Základy ekologické politiky. UK Praha, Právnická fakulta, 1996, s. 74. 213 Příkladem vládní agentury je v České republice například Státní fond životního prostředí.
110
výcvik a další aktivity ozbrojených složek státu. Armáda se spolupodílí na realizaci environmentální politiky zásahy při přírodních a hospodářských katastrofách.
3.1.2 Soudní systém Významným subjektem realizace environmentální politiky jsou rovněž soudy, jejichž role při posuzování a sankcionování nerespektování zákonných norem týkajících se životního prostředí je nezastupitelná. Soudům připadá role při posuzování trestní odpovědnosti a při rozhodování o nárocích na náhradu škod, způsobených porušením předpisů o ochraně životního prostředí. Soudy rovněž hrají významnou roli při rozhodování o žalobách veřejnosti uplatňovaných proti nečinnosti veřejné správy, při porušování práva veřejnosti na včasné a úplné informace o životním prostředí, ale i při ochraně práv znečišťovatelů před zneužitím pravomoci veřejné správy. Specifickou roli mají z hlediska realizace environmentální politiky správní soudy (pokud existují), které se zabývají žalobami na nezákonný postup veřejných institucí (neposkytování informací, nerespektování zákonů veřejnou správou, nerespektování zákonných lhůt, nečinnost v případech, kdy zákon ukládá veřejným institucím jednat apod.). Zkušenost České republiky ukazuje, že neexistence tohoto typu soudů může, zejména v případě nedostatečné kapacity soudního systému jako takového, negativně ovlivnit realizaci environmentální politiky nejenom tím, že tyto případy narušení práva zůstávají nevyřešeny a vytvářejí se tak podmínky pro další nezákonné jednání, ale i tím, že se prodlužuje realizace a zvyšují náklady nejrůznějších projektů podléhajících posuzování dopadů na životní prostředí.
3.1.3 Politické strany a politici Politické strany se nacházejí na pomezí mezi politickou a nepolitickou, resp. státní a nestátní sférou. Z právního hlediska se řadí mezi veřejnoprávní instituce (politické strany mají převážně statut veřejnoprávních korporací), reálně se ovšem podílejí na vytváření a realizaci politiky (na vládnutí), a pokud mají své zástupce ve státních institucích, rovněž na činnosti státu a vlády. V tomto smyslu politické strany tvoří součást politického systému. Politické strany plní v politickém systému různé funkce. To, jak k těmto funkcím přistupují, ovlivňuje i vznik a řešení environmentálních problémů a konfliktů (v úzkém i širokém smyslu). Ke klíčovým funkcím politických stran z tohoto hlediska patří zejména artikulace a agregace zájmů, politická komunikace, a v případě stran, které se 111
podílejí na politické moci, rovněž organizace a kontrola státní moci. Na řešení environmentálních problémů a s nimi spojených konfliktů mají vliv i další funkce politických stran - zejména výchova a výběr politických elit, a politická aktivizace občanů (zejména jejich volební účasti). Problematika životního prostředí se začala v programech politických stran systematičtěji objevovat až od 60. let 20. století. Ve většině případů ale její praktická realizace zůstává „podřízena“ sociálně-ekonomickým a dalším zájmům. Vznik „zelených“ politických stran, které se systematičtěji a důsledněji zaměřují na ochranu životního prostředí a šířeji vnímanou bezpečnost, ve většině zemí neznamenal zásadní změnu vládní politiky. „Zelené“ politické strany musejí ve svých programech i praktické politické činnosti respektovat širší politické a sociálně-ekonomické souvislosti řešení environmentálních problémů a s nimi spojených konfliktů. Tyto strany navíc zůstávají relativně malými politickými stranami s omezenou voličskou podporou, jejichž vliv kolísá v závislosti na volebních výsledcích velkých politických stran. Síla a politický potenciál „zelených“ stran proto spočívá ve schopnosti vhodně vyvážit environmentální a další cíle, odlišit se tak od dalších politických stran, a oslovit ty sociální vrstvy, které si ze sociálně-ekonomického hlediska mohou dovolit a/nebo jsou ochotny usilovat o kvalitní životní prostředí, které je pro ně natolik významnou hodnotou, aby je v té či oné míře upřednostnily jiným, zejména sociálně-ekonomickým zájmům a cílům. K dalším významným aspektům zvyšujícím možnost „zelených“ stran zvýšit jejich vliv a prosadit program patří struktura stranického a politického systému a z ní vyplývající koaliční potenciál menších politických stran. Zatímco ve dvoustranických systémech se silnou pozicí levo-středových a pravo-středových stran je v současnosti možnost prosadit se pro „zelené“ strany minimální, ve vícestranických systémech mají větší šanci uspět v politické soutěži jako „jazýček na váze“ – ať už jako partner vícečlenné koalice, nebo jako partner většinové levo-středové nebo pravo-středové strany (Německo). Environmentální cíle jsou v obecném povědomí spojovány spíše s levicovými stranami, a to zejména díky tradičnímu důrazu na administrativní nástroje při řešení environmentálních problémů a představě, že zdrojem mnoha environmentálních problémů (a důvodem jejich nedostatečného řešení) je zejména neregulovaný nebo nedostatečně 112
regulovaný trh. „Zelené“ strany jsou proto často vnímány jako strany levého středu nebo levicové strany. Strany z pravé části politického spektra obvykle kladou důraz spíše na tržní nástroje řešení environmentálních problémů a dosahování environmentálních cílů než na nástroje administrativní. Tyto strany neodmítají environmentální problémy jako takové, ale v přístupu k nim vycházejí z přesvědčení, že trh je ve většině případů nejefektivnějším nástrojem jejich řešení, umožňujícím nejlépe využít omezené ekonomické zdroje. V případě stran z obou krajních pólů politického spektra environmentální cíle těmto stranám slouží zejména k odmítnutí existujícího politického systému (demokracie), který podle nich není schopen environmentální problémy a s nimi spojené konflikty dostatečně řešit, a musí být proto nahrazen tou či onou formou autoritativního politického režimu, který tento potenciál má. Politici a politické strany při svém rozhodování vždy berou v úvahu nejenom podstatu a význam jednotlivých problémů (přičemž se od sebe v důsledku odlišných zkušeností, zájmů a ideologického vidění nutně liší ve svém hodnocení významu těchto problémů a výběru preferovaných způsobů jejich řešení), ale také dopady svých rozhodnutí na svoji politickou kariéru, politické partnery, voliče, a na subjekty, které je osobně, jejich stranu a politické spojence podporují. Ideologicky podmíněné věcné a procesní cíle jsou proto nakonec vždy v té či oné míře při politickém rozhodování korigovány sociálně-ekonomickou realitou.
3.1.4 Zájmové organizace, nátlakové skupiny a lídři Tato skupina aktérů zahrnuje široké spektrum subjektů – od podnikatelských svazů, profesních organizací (lesníci, rybáři, zemědělci atd.), finančních skupin, politiků spojených se samosprávnými institucemi, až po různé typy environmentálních organizací, sahající od „ortodoxních zelených“ až po organizace typu poradenských center, která pracují spíše jako odborné poradenské instituce (někdy na částečně komerční bázi) než environmentální aktivisté. Při tvorbě a realizaci environmentální politiky a při řešení environmentálních konfliktů je proto možné se setkat s širokou paletou přístupů ze strany těchto skupin - od nesmiřitelného odmítání jakýchkoli ústupků a kompromisů až po snahu hledat věcně nejlepší řešení, respektující jak ochranu životního prostředí, tak zájmy dalších aktérů environmentálních konfliktů. 113
Do této skupiny subjektů environmentální politiky se řadí, jak je zřejmé, i zájmové organizace a nátlakové skupiny, které nejsou primárně environmentálními organizacemi, ale jejichž hlavní zájem je tak či onak spojen s životním prostředím a jeho kvalitou. Typickým příkladem mohou být zájmové organizace, jako jsou myslivci, zahrádkáři apod. Postoj těchto skupin k environmentálním problémům a tím i vztah k jiným environmentálním zájmovým a nátlakovým skupinám závisí na jejich vlastních prioritách.214 Důležité je si uvědomit také to, že se jedná o značně heterogenní skupinu aktérů z hlediska toho, zda se jedná o organizace, které trvale vyvíjejí činnost (nevládní organizace, resp. nestátní neziskové organizace), nebo o příležitostně (ad hoc) vzniklé skupiny, které se ustavují s cílem řešit určitý konkrétní problém (konflikt), existující v daném místě a čase (sdružení občanů proti výstavbě spalovny), nebo o malé neorganizované skupiny, různé iniciativy či dokonce o jednotlivce. Zejména tato ad hoc vzniklá sdružení občanů představují další typ zájmových a nátlakových skupin, které se podílejí na environmentálních konfliktech. O existenci mnoha zájmových skupin zapojujících se do řešení environmentálních problémů a konfliktů veřejnost neví. To přispívá k tomu, že ve veřejném mínění se formuje představa o roli zájmových a nátlakových skupin převážně na základě aktivit větších, dlouhodobě a často celostátně či mezinárodně působících, environmentálních organizací. Zájmové a nátlakové skupiny se na environmentální politice a konfliktech podílejí mnoha způsoby. Ke klíčovým patří: • rozpoznávání environmentálních problémů, upozorňování na existující nebo potenciální environmentální problémy, zvyšování obecného povědomí o environmentálních problémech a shromažďování informací a poradenská činnost (environmentální, právní, odborná – například v oblasti technologických aspektů obnovitelných zdrojů, úspor energií apod.); • monitoring procesů týkajících se kvality životního prostředí – aktivit firem, obcí a dalších subjektů, ovlivňujících stav životního prostředí, činnost veřejné správy (plnění jejích zákonných povinností) a reprezentace zájmů části veřejnosti, resp. veřejného zájmu při řešení environmentálních konfliktů; Snaha myslivců povolit norování bezesporu narazí na odmítavý postoj organizací ochránců práv zvířat, dobrovolná péče o zvěř se naopak setká s jejich podporou.
214
114
•
• •
• • •
lobbistické aktivity (vůči politickým stranám, státním institucím, firmám apod.); výchova veřejnosti k environmentálnímu uvědomění; shromažďování informací, které využívá jak veřejná správa, tak i adresáti ekologických požadavků; účast na procesu prosazování; hledání kompenzací (kompensačních opatření a předcházení znečištění); iniciování reforem právních úprav ochrany životního prostředí.
V praxi své cíle při řešení environmentálních problémů a konfliktů zájmové a nátlakové skupiny prosazují (podle svého zaměření) s využitím širokého spektra nástrojů, které mají k dispozici: výchova a vzdělání, poradenství, soudní řízení, využití vlastnických práv, zprostředkování, lobování, nátlakové akce, přímé akce, monitoring, mediální kampaně, partnerství a dohody, a v některých případech se uchylují rovněž k nelegálním postupům – nepovolené blokády apod. Vliv těchto organizací pramení zejména z jejich (a) odborné kompetentnosti, inovativního uvažování, (b) faktu, že reprezentují významné zájmové skupiny, (c) odhodlání realizovat své cíle. Aktivity zájmových a nátlakových skupin zaměřené na životní prostředí jsou, v závislosti na velikosti, zaměření a charakteru skupiny, postaveny jak na dobrovolné práci jejich členů a příznivců, tak na práci profesionálních členů a zaměstnanců. Příležitostně vzniklé občanské iniciativy a sdružení často spoléhají na bezplatnou odbornou poradenskou pomoc „profesionálních“ environmentálních organizací (případně vládních agentur) a na finanční zdroje obce či jiného subjektu. Možnost využívat při řešení konfliktů dobrovolné nebo profesionální prostředníky se zatím do povědomí veřejnosti příliš neprosadila. Lídři (názoroví vůdci). Význam lídrů je dán jejich schopností utvářet postoje a mobilizovat druhé lidi. Jejich vliv na environmentální politiku je v tomto kontextu významný jak při utváření postojů jedinců a veřejnosti, tak při realizaci aktivit, jejichž cílem je ochrana životního prostředí. Na jedné straně tak stojí výrazné postavy, které výrazně ovlivňovaly postoje a aktivismus veřejnosti 215 – na straně druhé jsou to „bezejmenní“ lídři v čele občanských hnutí, nátlakových skupin, lokálních ad hoc aktivit apod. 215 Za všechny uveďme osobnosti, jakými jsou J. Muir, H. Hemenway, A. Leopold, R. Carson, D. Attenborough, J. Lovelock. L. Gibs, V. Shiva, G. H. Brundtland, R. Bullard, W. Maathal, Al Gore a další.
115
3.1.5 Firmy, institucionální investoři, finanční instituce Činnost firem má vždy dopady na životní prostředí. Zejména některé aktivity (část průmyslové sféry, obchod, doprava, zemědělství, cestovní ruch) jsou zdrojem významného tlaku na životní prostředí. Chování firem je v první řadě určeno jejich hlavním cílem - a tím je zisk. Zodpovědné chování firem k životnímu prostředí lze očekávat zejména při splnění jednoho ze dvou předpokladů: a) zákonná úprava takové chování vyžaduje; b) zodpovědné chování k životnímu prostředí je v souladu s cílem dosahování zisku.
Zatímco v prvním případě existuje nezanedbatelné riziko, že firmy budou zákonné normy obcházet, vyvíjet tlak na jejich změkčení, získání výjimek apod., ve druhém je zodpovědné chování v jejich vlastním zájmu, a proto ho lze očekávat – například díky tomu, že část spotřebitelů se orientuje na „zelené“, životnímu prostředí přátelské výrobky – image environmentálně zodpovědné firmy, která takové výrobky produkuje, přestavuje z hlediska rozdělení trhu konkurenční výhodu. Přísnější environmentální legislativa může být v zájmu firem, které využívají moderní technologie a mohou proto snadno plnit emisní limity – konkurenční výhoda, kterou zpřísněním legislativy získají, může spočívat například ve vyšších nákladech, resp. zániku konkurence neschopné přísnější limity splnit, v zisku z prodeje emisních práv apod. Pro vývoj na přelomu tisícletí je charakteristický rovněž vznik a růst počtu investičních fondů, respektujících požadavky environmentálně odpovědného investování. „Kromě pozitivního oceňování takového chování i na finančních trzích je chování fondů vedeno také zájmem na tom vyhnout se zbytečným výdajům za porušování předpisů o ochraně životního prostředí …vliv trhu zvyšují i ekologické požadavky veřejné správy, které vedou majitele akcií a finanční trhy k tomu, aby braly v potaz také otázky environmentální odpovědnosti. Institucionální investoři sami rovněž požadují na společnostech, do nichž hodlají investovat, aby poskytly informace o svých vztazích k ochraně životního prostředí … omezení ´zeleného´ institucionálního investování jsou podobná jako je tomu u společností, které zavádějí označování ekologických kvalit svých výrobků. Rovněž je velmi obtížné sledovat chování nadnárodních společností, které tvoří řada sesterských aj. organizací, vyvíjejících činnost v řadě států s rozmanitou právní jurisdikcí. To bude vyžadovat stanovit mezinárodně platná 116
kritéria hodnocení, na jejichž definování by se měly podílet nejen vlády, environmentální zájmové skupiny, ale i společnosti samy.“ „Vlády kromě stanovení jasných standardů, mohou opět podpořit tento vývoj tím, že uloží společnostem povinnost uzavřít pojišťovací smlouvy. Takový vývoj kupříkladu již sleduje nařízení Evropského společenství o prevenci havárií, která zavazuje k takovému postupu zejména chemický průmysl.“ 216 Na realizaci ekologických požadavků se rovněž podílejí nepřímo banky a pojišťovny. V zájmu návratnosti poskytovaných úvěrů a snížení rizik z pojistných událostí vyžadují na podnicích provedení ekologického auditu a v souvislosti s tím případně zavedení systému podnikového řízení ochrany životního prostředí.
3.1.6 Odborníci a poradci Protože environmentální problémy představují složitou a komplexní problematiku, rozhodování o jejich řešení není snadné. Dopady alternativních řešení jsou v mnoha případech nejasné, a to nejenom z úzce odborného (ekologického) hlediska, ale i z hlediska širších společenských souvislostí – ekonomických, zdravotních, politických a dalších. Znalosti odborníků a environmentálních poradců se proto uplatní jak při vypracování odborných posudků (zhodnocení vlivů na životní prostředí), tak i při analýze širších ekonomických, politických, zdravotních a dalších souvislostí jednotlivých alternativních řešení environmentálních problémů, a tudíž jak při tvorbě environmentální politiky, tak i politiky dotýkající se realizace dalších zájmů. Jak uvádí V. Mezřický (Mezřický 2005), environmentální poradenství se rozvíjí již řadu let. Zahrnuje řadu služeb, včetně hodnocení rizik, školení zaměstnanců, nakládání s nebezpečnými odpady a prevenci znečištění. Konzultanti mohou firmám dát řadu podnětů, zejména upozorněním na rizika odpovědnosti plynoucí z porušení předpisů o ochraně životního prostředí, doporučeními jak zefektivnit omezování rizik, jak snížit náklady výroby recyklací, minimalizováním odpadů i jak účinněji dosahovat cílů environmentální politiky bez státní podpory. Podobnou roli hraje i vědecký výzkum a jednotliví vědci, zabývající se otázkami vztahů mezi lidskými činnostmi a jejich působením na různé složky životního prostředí, ekosystémy, rostliny a živočichy. Mezřický, V., Braniš, M., Kružíková, E., Tošovská, E. Teorie a praxe environmentální politiky. Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava, 1996, s. 33–34.
216
117
Jejich role je o to významnější, že většina těchto vztahů je pro veřejnost netransparentní. Lze je obvykle objevit a specifikovat jen exaktními vědeckými metodami. Proto věda hraje významnou roli také při odhalování ekologických problémů. Vědci se podílejí na stanovení priorit ekologické politiky uplatňováním metody hodnocení rizik. Formulují rovněž ekologické požadavky, zejména různé limity a standardy. K rizikům využívání expertů a poradců se řadí zejména obtížná srozumitelnost vypracovaných posudků a hodnocení pro ty, kdo nemají příslušné odborné vzdělání. K možným rizikům patří i preferování určitých alternativ odborníky a poradci nikoli výlučně na základě odborných hledisek, ale rovněž z jiných důvodů (svoji roli může například při výběru nástrojů environmentální politiky sehrát politická orientace či ideologické vidění světa, při výběru konkrétního řešení spřízněnost s některými zájmovými či zainteresovanými skupinami apod.). Tyto vlivy je často obtížné, zejména v kratším časovém horizontu, postihnout. Posoudit odborné závěry je navíc pro laika vždy obtížné a musí se na jejich věrohodnost více či méně intuitivně spolehnout.
3.1.7 Lobbisté Smyslem lobování je prosadit, aby v připravovaných nebo projednávaných zákonech byly zohledněny zájmy těch, kterých se zákony budou dotýkat, a jejichž činnost tak bude ovlivněna. Lobbisté prosazují dílčí zájmy různých zájmových a nátlakových skupin a snaží se je uplatnit při ovlivňování rozhodování členů zákonodárných a výkonných institucí státu a veřejné správy. Pravidla a mechanismy lobbování se v jednotlivých zemích značně odlišují – od velmi striktních (například v USA musí být lobbisté registrováni a z jednání, která vedou s představiteli politické sféry, musí existovat záznam) po velmi volné, kdy činnost lobbistů není speciálně upravená zákonem a vztahují se na ni zejména občanskoprávní normy. Lobbování obvykle není výlučně věcí profesionálních lobbistů. Zejména v zemích, kde lobbisté nejsou registrování (včetně České republiky), lobují různé subjekty – firmy, nátlakové skupiny, profesní skupiny, apod. Význam lobbingu se zvětšuje s rostoucím významem výkonných institucí, regionálních institucí a nevládních institucí, k němuž dochází ve většině zemí. Dobře to ilustruje i skutečnost, že většina významných mezinárodních environmentálních organizací (včetně nevládních) 118
má své kanceláře a lobbisty v Bruselu a pravidelně lobbuje v institucích Evropské unie, případně na národní úrovni. V souvislosti s lobbingem se lze setkat s pojmem tzv. „dobývání renty“. Termín dobývání renty popisuje chování v institucionálním uspořádání, kde úsilí jednotlivců o maximalizaci hodnot vytváří společenské ztráty (ztráta z mrtvé váhy) místo sociálního přebytku. Jednotlivci se snaží ovlivnit stát tak, blahobyt byl transferován k nim samým. Proto lobbyistické skupiny investují zdroje do ovlivnění formy, struktury a dopadu regulací, licenčních zákonů, tarifů a kvót.217
3.1.8 Média Významná role médií při identifikování environmentálních problémů a jejich řešení je zřejmá, ale potenciálně může, zejména pokud se sdělovací prostředky postaví na určitou stranu, rozhodujícím způsobem ovlivnit přijetí a realizaci konkrétních řešení. Média mohou tyto problémy vytvářet nebo zlehčovat, mohou o nich veřejnost objektivně informovat stejně jako je zamlčovat. Schopnosti účinně formovat veřejné mínění, a tím nepřímo působit na držitele moci a vlivu, mohou média využívat jak konstruktivně, tak i destruktivně. Specifické postavení mezi médii zaujímá internet a sociální sítě, které nejsou natolik vystaveny tlakům, které klasická média musejí respektovat (snahy o politickou kontrolu, tlaky inzerentů apod.), a jsou méně kontrolovatelné ze strany těch, kteří by chtěli kontrolovat na nich probíhající komunikaci (někteří autoři se dokonce domnívají, že se jedná o médium, které působí zcela bez kontroly.218 Tak tomu patrně není – i když ponecháme stranou státem prosazovaná omezení a kontrolu internetu, je bezesporu možné regulovat komunikaci na síti i mnoha dalšími způsoby a prostředky. 3.1.9 Veřejnost a spotřebitelé Role veřejnosti jako subjektu environmentální politiky je spíše zprostředkovaná než přímá – je zprostředkována politickým systémem, politickými stranami, environmentálními nevládními organizacemi nebo veřejným míněním. Blíže viz Dušek, J., Protiva, V. Veřejná ekonomika. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, s. 34. 218 „Ještě méně transparentní je role internetu, který rovněž nesporně obráží a utváří pozitivním a negativním způsobem názory veřejnosti na problém životního prostředí. Rozdíl je v tom [vůči ostatním médiím], že jde o medium, které působí zcela bez kontroly.” In Mezřický, V. (ed.). Environmentální politika a udržitelný rozvoj. Praha, Portál, 2005, s. 66. 217
119
Specifickou roli sehrává v tomto kontextu veřejné mínění, které se promítá do programové orientace a politiky realizované politickými stranami, do rozsahu vlivu environmentálních organizací, chování firem a dalších subjektů. Zatímco v případě politických stran se veřejné mínění promítá do jejich činnosti primárně přes mechanismus voleb (viz výše), v případě environmentálních skupin (a dalších subjektů) je veřejné mínění a podpora, jak ukazuje Mitchel 219 „pro ně klíčovým zdrojem síly potřebné k tomu, aby mohli úspěšně lobovat, protože je zdrojem hodnověrnosti jejich argumentu, že reprezentují veřejný zájem“. Tato podpora je důležitým zdrojem síly nejenom při lobování za novu legislativu, ale také při vyvíjení tlaku na efektivní realizaci existující právní úpravy. Jak ukazují početné empirické výzkumy i teoretické práce, veřejné mínění ve vyspělých zemích dlouhodobě vykazuje jako trend orientaci na ochranu životního prostředí, a to i s přihlédnutím k periodickému poklesu zájmu veřejnosti o environmentální problémy, vyvolanému zejména dvěma faktory – měnící se ekonomickou situací a mírou naplnění představ veřejnosti o dosažené kvalitě životního prostředí (Dunlap 1991). Z dlouhodobého hlediska veřejnost podporuje opatření státu (výdaje, regulace) na ochranu životního prostředí, a to do té míry, že: míra konsenzu je zde dlouhodobě vyšší než u většiny jiných témat, vnímaných jako sociální problém; skupina odpůrců je dlouhodobě nejméně početná ve srovnání s příznivci nebo těmi, kteří zaujímají neutrální postoj. Podstatným z hlediska environmentální politiky je ovšem rovněž rozložení a intenzita této orientace veřejného mínění, a to z hlediska postavení a mobility zájmu na ochraně životního prostředí ve struktuře zájmů jednotlivých sociálních skupin. Problémem je fakt, že vliv veřejného mínění na politické, respektive stranické preference veřejnosti je nejasný. Teoretické práce na toto téma vykazují protikladné závěry, a to dokonce i při analýze této problematiky na úrovni jednoho státu. Veřejnost se může aktivně podílet na tvorbě a realizaci environmentální politiky i přímo, a to zejména na lokální úrovni v rámci mechanismů zapojení veřejnosti do projednávání environmentálních aspektů plánovaných zásahů do životního prostředí (ke klíčovým 219 Mitchel, R. C. Public Opinion on Environmental Issues in the 1970s and 1980s. In Vig, N. J., Craft, M. E. (ed.). Environmental Policy in the 1980s: Reagan’s New Agenda. Washington, D. C. Congressional Quaterly Press, 1984, s. 58.
120
nástrojům se zde řadí proces vyhodnocování dopadů investic na životní prostředí (EIA - Environmental Impact Assessment a SEA Strategic Environmental Assessment) a účast občanů na vytváření územních plánů. Tato možnost je ovšem ve většině případů limitována tím, že orgány veřejné správy, které přijímají konečná rozhodnutí, k názoru veřejnosti mohou, ale nemusí přihlédnout. V praxi tak často zůstává nevyužit potenciál řešit environmentální konflikty před vlastními zásahy doživotního prostředí, a prohlubuje se nedůvěra veřejnosti k těmto mechanismům zapojení občanů do veřejné správy. „Rostoucí citlivost veřejnosti k environmentálním problémům se projevuje rovněž v chování spotřebitelů a jejich preferencích. Podstatnou podmínkou rozvíjení takových preferencí je ovšem přístup ke spolehlivým informacím, které vypovídají o ekologických vlastnostech výrobku. Přirozený ziskový zájem výrobců vyžaduje, aby takovou informaci poskytovali nebo garantovali nezávislí posuzovatelé nebo veřejná správa. Forma ekologického označování (ecolabelling) výrobků je jedním ze signálů poskytovaných veřejnosti o jejich požadované kvalitě a vlastnostech.“ 220 Veřejná správa může rovněž ovlivnit postoje spotřebitelů užitím ekonomických nástrojů, daní a poplatků, které preferují zboží ekologicky kvalitní.
3.1.10 Mezinárodní organizace Role mezinárodních organizací na environmentální politiku, a to jak na globální, tak i regionální, národní a lokální úrovni se od počátku 70. let postupně zvyšuje. Mezinárodní vládní organizace jsou buďto víceúčelovými organizacemi (například Organizace spojených národů - OSN) nebo specializovanými agenturami, působícími celosvětově nebo na regionální úrovni (Program OSN pro životní prostředí - UNEP, Světová banka - World Bank, Světová zdravotnická organizace - WHO, Organizace spojených národů pro výživu a zemědělství FAO). Jak uvádí Porter a Brown221, tyto organizace mají potenciál ovlivňovat environmentální politiku ve čtyřech základních směrech: • vytvářejí agendu mezinárodních aktivit, tj. určují, kterými oblastmi environmentální politiky se mezinárodní společenství bude 220 221
Mezřický, V. (ed.). Environmentální politika a udržitelný rozvoj. Praha: Portál, 2005, s. 63. Porter, G., Brown, J. W. Global Environmental Politics. Boulder, Oxford: Westview Press, 1996.
121
•
•
•
zabývat. Klíčovými organizacemi jsou v tomto směru Program OSN pro životní prostředí (UNEP) a Komise OSN pro trvale udržitelný rozvoj (UNCSD); mohou vyvolat a ovlivnit průběh jednání o mezinárodních systémech utváření a realizace environmentální politiky. Tyto a další organizace se rovněž podílejí na utváření nezávazných norem jednání, přijímání nezávazných dohod a podporují mezinárodní vyjednávání; mohou vytvářet „měkkou“ legislativu – nezávaznou kodifikaci norem jednání. Tyto procesy mohou být z hlediska environmentální politiky efektivnější než časově náročné vyjednávání závazných dohod, nevyžadují mechanismy jejich vynucování a mohou stavět na akceptaci těchto norem ze strany byrokracie a jejích sítí. Naopak, pokud klíčoví aktéři a zainteresované strany environmentální politiky nejsou ochotni akceptovat žádné závazné dohody, mohou k těmto nezávazným normám přistupovat podle svého uvážení, případně je zcela ignorovat; 222 mohou ovlivňovat politiku států na národní úrovni v těch oblastech environmentální politiky, které nejsou předmětem mezinárodních jednání. K tomuto ovlivňování dochází zejména prostřednictvím (a) financování rozvojových projektů, poradenstvím a technickou pomocí při utváření národní strategie rozvoje, (b) výzkumu a zprostředkováním jeho výsledků představitelům státu jako zdroje pro vytváření politiky, (c) uplatňováním norem jednání.
Mezinárodní finanční organizace, jakými jsou Světová banka, Mezinárodní měnový fond, a regionální banky (například mesmerická rozvojová banka), umožňují transferem finančních zdrojů a strukturou poskytovaných půjček globálně upravovat podmínky pro utváření a realizaci environmentální politiky. Klíčový zde není pouze objem zdrojů, ale také jejich zaměření a struktura z hlediska charakteru financovaných projektů. Diskuse o efektivní struktuře půjček, a to jak na environmentální projekty, tak na projekty v jiných oblastech s dopady na životní prostředí a sociální problémy, probíhá
222 Příkladem nerespektování nezávazných norem mohou být například směrnice k Dohodě o mezinárodním obchodu s nebezpečnými odpady (Basel Convention, úplné znění viz http:// www1.american.edu/ TED/basel.htm) přijaté na jednání v Káhiře v roce 1987 nebo Úmluva o obchodu s pesticidy z roku 1990 (plné znění viz http://ecoport.org/Resources/Refs/Pesticid/Code/Article8.htm.
122
v teoretické oblasti intenzivně zejména od počátku 90. let, a to s rozporuplnými výsledky.223 Regionální a další organizace sdružující státy, jakými jsou Organizace amerických států (OAS), Organizace africké jednoty (OAU), respektive její následnická organizace Africká unie (AU) si vytvořily specifické útvary zaměřené na environmentální politiku, jakými jsou Stálá komise pro životní prostředí (Permament Commisssion on the Environment) v případě OAS,224 nebo subregionální organizace, jakou je například Konference pro koordinaci rozvoje Jižní Afriky (the Southern African Development Coordination Conference – SADCC, vytvořená v roce 1980) v případě OAU, z níž se v roce 1992 vytvořila Southern African Development Community (SADC).225 Mezinárodní nevládní organizace226 působí na utváření mezinárodních systémů utváření a realizace environmentální politiky tím, že: • ovlivňují utváření mezinárodní environmentální agendy tím, že vymezují nové problémy nebo nově definují již existující problémy; • lobují nebo vyvíjejí tlak na vlastní vlády nebo na vlády jiných zemí, přicházejí s novými návrhy, vedou spotřebitelské a další občanské kampaně, podílejí se na environmentální výchově a vzdělání, vedou soudní spory; • navrhují nebo připomínkují návrhy znění úmluv v období přípravy environmentálních konferencí; • lobují v průběhu mezinárodních jednání; • monitorují realizaci dohod a podávají o výsledcích zprávy zúčastněným a zainteresovaným stranám, respektive řídícím orgánům zodpovědným za realizaci dohod.
Na mezinárodní úrovni environmentální politiky většina těchto organizací spadá do jedné ze tří skupin, (a) organizace s pobočkami v jednotlivých zemích,227 (b) velké národní organizace, pro něž je meziViz například Cruz, W., Repetto, R. The Environmental Effects of Stabilization and Structural Adjustment Programs: The Phillipine Case. Washington, D. C., World Resource Institute, 1992. Torfs, M. Effects of the IMF Structural Adjustmnets Programs on Social Sectors of the Third World Countries. Washington, D. C., Friends of Earth U. S., 1992. Reed , D. Structural Adjustement and the Environment. Boulder, Westview Press, 1992. 224 Více viz http://www.oas.org/en/default.asp. 225 Více viz http://www.sadc.int. 226 Soukromé, neziskové organizace, působící nezávisle na státu i podnikatelských subjektech. 227 Tyto organizace se utvářejí jako relativně volná uskupení (federace nebo konfederace) nebo centralizované struktury. Příkladem jsou například Friends of Earth International (FOEI), Greenpeace, World Wild Fund (WWF), the European Environmental Bureau (EEB). 223
123
národní dimenze vedlejší oblastí ve srovnání s aktivitami na národní úrovni,228 (c) think tanky nebo výzkumné instituce, zaměřené na publikování výsledků svého výzkumu a návrhy aktivit na mezinárodní úrovni.229 Tyto organizace pracují samostatně nebo vytvářejí koalice na národní (Brazilian NGO Forum) nebo mezinárodní úrovni, organizované nejčastěji na tématickém (aliance sever-jih tvořená americkými nevládními organizacemi a jihoamerickými nevládními organizacemi zabývajícími se probléme deštných pralesů) nebo regionálním či celosvětovém základě (například Antarctic and Southern Oceans Coalition – ASOC nebo Climate Action Network), a to s cílem posílit svůj vliv na národní a mezinárodní úrovni. K těmto uskupením se řadí rovněž lobbistické sítě, jejichž příkladem je například „Skupina deseti“ (Green Ten) sdružující deset environmentálně zaměřených zájmových uskupení se zastoupením v Bruselu.230 Nadnárodní korporace často prosazují odlišný směr národní a mezinárodní environmentální politiky, než jaký prosazují národní vlády a mezinárodní organizace. Přestože se korporace stále více hlásí k principům udržitelného rozvoje, v praxi se často pokoušejí oslabit fungování mezinárodních systémů environmentální politiky (včetně takových, jakými jsou ochrana ozónové vrstvy, klimatické změny, lov velryb a mezinárodní obchod s nebzučnými odpady). Tyto systémy jsou ochotny podpořit zejména v případech, kdy jsou vystaveni domácí regulaci a mezinárodní úprava postihne jejich konkurenty nebo je méně omezující než potenciální národní legislativa. Nadnárodní korporace působí na mezinárodních systémy utváření a realizace environmentální politiky obdobně jako nevládní organizace (s výjimkou formulace návrhů dohod) tím, že: • ovlivňují vymezení problémů a tím i systém environmentální politiky směrem, který je v souladu s jejich zájmy; 231 Příkladem jsou například velké nevládní organizace typu Sierra Club, the National Audubon Society, the National Wildlife Federation, Environmental Defense Fund (EDF), the Natural Resources Defense Council (NRDC). 229 Příkladem jsou například Worldwatch Institute, World Resiurce Institute (WRI), Stockholm Environment Institute, International Institute for Environment and Development. 230 Více viz Greenwood, J. Interest Representation in the European Union. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2007. Dále http://www.foeeurope.org/links/green10.htm. 231 Za nejvýraznější příklad se často považuje Mezinárodní úmluva o prevenci znečištění moří ropnými produkty z roku 1954. Více viz M’Gonigle, R. M., Zacher, M. W. Pollution, Politics nad International Law, University of California Press, 1981, s. 58–62. 228
124
• •
působí na národní vlády; 232 lobují v mezinárodních organizacích.
Na rozdíl od nevládních organizací mohou korporace uplatnit některé specifické odborné poznatky, přístup k politickým představitelům a institucím, a sílu vyplývající ze schopnosti jednat podle svého uvážení na mezinárodní či globální úrovni.
3.2 Nástroje a metody environmentální politiky „Třebaže … při přelaďování chování společnosti na nové podmínky existence hrají rostoucí roli nevládní organizace a občanské iniciativy, stát si při realizaci ekologické politiky podržuje svou klíčovou roli ... vytváření nových vztahů k přirozeným předpokladům existence společností je sociální proces v nejširším významu tohoto pojmu, regulace procesu přizpůsobování a reflexe rozpoznaných problémů, stejně jako uskutečňování vybraných způsobů řešení zůstává primárně záležitostí politickou – a tedy předmětem ekologické politiky.“ 233 K hlavním důvodům existence politiky životního prostředí se řadí: • stav životního prostředí (dřívější zátěže, ochrana přírodních zdrojů, globální vlivy na služby poskytované přírodním prostředím); • náklady: celkové výdaje spojené s ochranou životního prostředí přesahují možnosti jak individuálních subjektů (firem apod.), tak ekonomik jako celku. Z toho vyplývá snaha integrovat jednotlivé aktivity a snížit tak náklady na produkci vzácného statku - kvalitního životního prostředí (její určité, definované úrovně); • časový horizont projevů a řešení ekologických problémů: ekologické problémy na jedné straně působí z hlediska časového horizontu lidského života a ekosystémů mnohdy relativně dlouhodobě (dopady na lidské zdraví, nevratné změny ekosystémů), jejich řešení se ale realizuje v podmínkách nejistoty o konkrétních dopadech, dlouhodobých důsledcích, a podmínkách existence člověka. Ve společnosti, jejíž motivace mají často krátkodobý časový horizont, je politika životního prostředí protiváhou takto motivovaných aktivit, působících na kvalitu životního prostředí; 232 Tento vliv je dobře vidět na rozhodnutích vlády USA v případě ochrany klimatu nebo mezinárodního obchodu s nebezpečnými odpady, Japonska nebo Norska v případě lovu velryb, Japonska v případě ochrany ozónové vrstvy. 233 Mezřický, V. a kol. Základy ekologické politiky. UK Praha, Právnická fakulta, 1996, s. 72.
125
•
•
•
systémová povaha životního prostředí: pouze komplexní přístup, respektive integrace politiky životního prostředí (tam, kde neexistuje reálná možnost integrovat všechny, tj. státní i nestátní aktivity zaměřené na ochranu životního prostředí, může představovat efektivní (a na úrovni státu optimální) přístup k ochraně životního prostředí ve smyslu vyváženého přístupu k ochraně životního prostředí a jejích efektů, včetně omezení suboptimálních přenosů negativních efektů lidské činnosti mezi složkami životního prostředí apod.; působení na ostatní subjekty ve společnosti: toto působení má informační složku (možnost včas se adaptovat na požadavky státu týkající se kvality životního prostředí a aktivit, které tuto kvalitu ovlivňují) a výchovně vzdělávací složku (vytváření vědomí ekologických souvislostí života jedince i společnosti); mezinárodní charakter problémů životního prostředí a jich řešení: ekologické problémy přesahují hranice států, regionů a kontinentů. Vyhnout se závazkům státu týkajících se ochrany životního prostředí je v současnosti obtížné, a to i v případě, že státy nejsou stranami dohod definujících tyto závazky.234
Politika životního prostředí se ve srovnání s jinými politikami (státu) při své praktické realizaci vyznačuje z hlediska používaných prostředků a) silnou vazbou těchto prostředků na poznatky přírodních a technických věd, týkající se procesů odehrávajících se v přírodním prostředí, b) těsnou vazbou těchto prostředků na politický cyklus.235 K dosažení arbitrárně stanovených cílů státu týkajících se kvality životního prostředí slouží prostředky politiky životního prostředí, které představují způsoby praktického uplatňování této politiky. Tyto prostředky představují nástroje a metody politiky životního prostředí. Zatímco nástroje představují „formy působení na chování lidí 236 … Mezřický, V. a kol. Základy ekologické politiky. UK Praha, Právnická fakulta, 1996, s. 72. Rozpoznání problému, formulace cílů politiky, prosazení (získání nezbytné politické podpory a přijetí politického rozhodnutí), realizace, modifikace nebo ukončení. V literatuře se lze setkat i s jiným členěním, například Ganguly definuje následující etapy politického cyklu politiky životního prostředí: a) formulace cílů a strategií, b) legitimizace, c) prosazování, d) rozvíjení nebo revize, e) ukončení (In Ganguly, P. K. Regionální ekologická politika. VŠB Ostrava, 1994). 236 „Nástroje politiky životního prostředí jsou instrumenty státu k prosazení cílů v oblasti životního prostředí. V praxi politiky životního prostředí najdeme v jednotlivých zemích širokou paletu nástrojů, které se obvykle člení na administrativní (donucovací přístup) a ekonomické (tržně orientovaný přístup). Jsou diskutovány výhody a nevýhody jednotlivých typů nástrojů a provádí se ex-post hodnocení jejich aplikace v praxi.“ (http://www.ieep.cz/cz/veda-a-vyzkum/params/9.html). 234 235
126
metody jsou formy racionalizace rozhodovacích procesů a využívání nástrojů ekologické politiky.“ 237
3.2.1 Nástroje environmentální politiky Ke klíčovým nástrojům politiky životního prostředí se řadí právo, ekonomické nástroje, formy organizace, územní plánování, výchova a vzdělávání, věda a informace.
Tabulka 6 Nástroje environmentální politiky Právo
Definuje předmět politiky životního prostředí, stanovuje normy, odpovědnost, sankce Ekonomické Pozitivní stimulace (úvěrová politika, daňové úlevy, dotace) nástroje negativní stimulace (platby za znečištění, za využívání přírodních zdrojů) Formy organizace Systém orgánů veřejné správy politiky životního prostředí inspekční orgány poradní a konzultační orgány Územní plánování Využití prostoru s přihlédnutím k rovnováze lidských aktivit a ekologické kapacity krajiny Výchova a vzdělání Cílené šíření informací o vztahu člověka a životního prostředí Věda rozpoznávání ekologických problémů, stanovení limitů a standardů, hledání způsobů řešení Informace Komunikace hrozeb, rizik a možností, jak jim předcházet, zmenšovat je nebo je odstraňovat
Pramen: vlastní úprava podle různých zdrojů
V literatuře je možné se setkat s různými klasifikacemi nástrojů environmentální politiky, zdůrazňujícími odlišné aspekty těchto nástrojů nebo jejich historický vývoj. Některé příklady uvádí následující tabulka 7.
237 Mezřický, V., Braniš, M., Kružíková, E., Tošovská, E. Základy ekologické politiky. Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava, 1999, s. 79.
127
Tabulka 7 Klasifikace nástrojů environmentální politiky Klasifikace I administrativní tržní dobrovolné
Klasifikace II právo ekonomické nástroje formy organizace územní plánování výchova a vzdělávání věda informace
Klasifikace III administrativní samoregulace dobrovolnost výchova a informační nástroje ekonomické nástroje
Pramen: vlastní úprava podle různých zdrojů. V teorii i praxi environmentální politiky se postupně stále více prosazuje představa, že „pouze formy administrativního řízení ochrany životního prostředí nejsou dnes již ani nejúčinnějším ani jediným a ani jedině možným nástrojem environmentální politiky. Teorie ve shodě s některými trendy praktické environmentální politiky dospívá k závěru, že nejúčinnějším způsobem ochrany životního prostředí a hospodaření se zdroji je kombinace různých prostředků. Znamená to, že environmentální politika začíná přesahovat dosavadní dichotomii trh-stát … otevírá na jedné straně možnost překonat neúčinnost tradičního administrativního řízení stejně tak jako na druhé straně vylučuje či omezuje záludnost působení deregulace … tato změna představuje … třetí fázi“ regulace: stále sice zahrnuje státní intervencionismus, avšak výběrově a v kombinaci s řadou tržních a netržních řešení a ve spolupráci s veřejnými a soukromými organizacemi.“ 238 Obdobný přístup nalezneme v mezinárodních dokumentech týkajících se této problematiky, například v Agendě 21 239 nebo v Pátém akčním programu Evropského společenství, kde je formulován požadavek „vytvořit novou souhru (vzájemné působení) mezi hlavními skupinami aktérů (vláda, podniky, veřejnost) a hlavními ekonomickými odvětvími (průmysl, energetika, doprava, zemědělství a turismus) užitím rozšířeného a integrovaného souboru nástrojů.“ 240 Mezřický, V., Braniš, M., Kružíková, E., Tošovská, E. Teorie a praxe environmentální politiky. Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava, 1999, s. 24. 239 K problematice Agendy 21 více Dušek, J., Pána, L. Zdravá města a místní Agenda 21. České Budějovice: VŠERS, 2011. 240 United Nations Conference on Environment and Development, Agenda 21, Programme of Action for sustainable development, Section 1, Chapter 8, s. 55, česky Konference OSN o životním prostředí a rozvoji. Praha: Management Press 1993, kap. 8. s. 65. 238
128
Administrativní nástroje působí jako nástroje přímého řízení nebo jako nástroje nepřímého řízení. V prvním případě se jedná o tradiční nástroje typu stanovení standardů,241 definování způsobů užití (například pasportizace) nebo požadavků na preventivní zjišťování dopadů aktivit na přírodní (životní) prostředí (EIA). V druhém případě se administrativní postupy uplatňují zejména ve formě využití tržního mechanismu nebo ve formě příslibu respektování a kontroly postupů, které mají charakter samoregulace nebo dobrovolnosti. Přímé administrativní řízení se tradičně opírá zejména o stanovení environmentálních standardů a o jejich vynucování – jinak řečeno, jeho základem je právní regulace chování. Stanovení jednotlivých standardů se odvíjí od stanovených environmentálních cílů (například limitu znečišťujících látek). Standardy nejčastěji definují: (a) maximální úroveň (znečištění, koncentrací apod.) v prostředí, (b) požadovanou technologickou úroveň, (c) maximální úrovně regulovaného jevu u jednotlivých zdrojů tohoto jevu (producentů). První z těchto typů standardů se tudíž zaměřuje na celkový stav sledovaného jevu, další dva na jednotlivé původce (řešení typu end-of-pipe). Nevýhodou prvního přístupu je riziko výrazně negativní lokální kvality přírodního/životního prostředí. Nevýhodu řešení typu end-of-pipe je nejistota, pokud jde o celkový výsledek, daná zejména (a) nemožností kontrolovat všechny zdroje (a náklady spojené s kontrolou jednotlivých zdrojů) a (b) složitostí procesů, k nimž dochází při interakcích různých regulovaných jevů, jejichž výsledkem může být vznik nových forem narušení kvality životního prostředí, kvalitativně jiných než je sledovaný jev (například v důsledku chemických reakcí různých látek vypouštěných na různých místech do vodního toku). Oba tyto typy přístupů rovněž vyžadují (umožňují využít) odlišný typ použitých nástrojů environmentální politiky - řešení typu end-of-pipe vyžadují přímé administrativní nástroje, řešení zaměřená na celkovou úroveň určitého jevu umožňují širší využití ekonomických nástrojů (například obchodovatelná práva). 241 Standardy jsou jednotné požadavky, stanovené pro široké kategorie aktivit, cílené na dosažení specifických cílů ochrany životního prostředí. Zahrnují například standardy znečištění, standardy regulující provoz zařízení, standardy výrobků apod. Vedle standardů-limitů se často jedná rovněž o stanovení povinností při provozu nebo při nakládání s odpady.
129
„Předností prostředků administrativního řízení je jejich spolehlivost (za předpokladu, že existuje nezbytný monitoring a nástroje prosazování). Žádoucí chování adresátů ekologických požadavků lze totiž vymezit poměrně jednoznačně, například zavedením celostátních minimálních standardů, takže je možné se stejnou určitostí zjistit jejich porušení a prosazovat jejich dodržování. V kombinaci se silnou podporou veřejnosti administrativní řízení je poměrně úspěšným prostředkem při omezování bodového znečištění, při zákazu užívání zvláště nebezpečných látek, při ukládání a skladování nebezpečných odpadů a při ochraně ohrožených druhů živočichů a rostlin. V souhrnu administrativní řízení ochrany životního prostředí vede ke snižování nákladů na shromažďování informací, je konsistentnější a lépe předvídá výsledky, je přístupnější kontrole a účasti veřejnosti na rozhodování, zvyšuje pravděpodobnost, že obstojí při soudním přezkoumávání, snižuje možnost, že veřejná správa bude manipulovat předmětem výkonu správy pod politickým nebo byrokratickým nátlakem, snižuje možnost obstrukčního chování adresátů ekologických požadavků. Nicméně, jak již bylo uvedeno, systém administrativního řízení ochrany životního prostředí má rovněž řadu nedostatků. Tak především působení jeho prostředků lze prosadit nejlépe vůči firmám, které lze snadno identifikovat a jsou dosažitelné (například velké podniky na rozdíl od malých a středních podniků). Na druhé straně administrativní řízení není tak účinné při styku s dočasně působícími, mobilními anebo malými firmami, které je obtížné identifikovat a získat o nich informace, s rozptýlenými zdroji znečištění, při přecházení znečištění z jednoho média do druhého, s rychle se měnícími technologiemi a ekonomickými souvislostmi. Hlavní námitky uplatňované proti prostředkům administrativního řízení jsou: • od veřejné správy se vyžaduje, aby disponovala úplnou a přesnou znalostí o činnosti a kapacitě průmyslu, což je požadavek téměř nesplnitelný. Průmysl bude mít o své činnosti vždy víc informací než veřejná správa; • některé prostředky administrativního řízení nezahrnují podněty pro firmy, aby například dále snižovaly znečištění pod stanovený standard/limit, zejména jestliže firma již investovala do technologie omezující znečištění na úroveň stanoveného standardu/limitu; • nákladnost administrativního řízení a náklady na prosazování; veřejná správa obvykle nemá dost prostředků na monitoring. 130
•
Z toho plyne, že její orgány nejsou schopny odrazovat adresáty ekologických požadavků od porušování zákonů, respektive od překračování stanovených standardů/limitů; systém administrativního řízení může vést k vytváření složitých administrativních struktur a ke složitým právním úpravám, která jsou nákladné a nepružné.242
Vedle stanovení standardů se při přímém administrativním řízení uplatňuje zejména vytyčování zón (pasportizace), v jejichž rámci je dovoleno vyvíjet jen určité typy aktivit (například ochranné zóny vodních zdrojů, chráněných území apod.); pro předcházení škodám na životním prostředí slouží proces posuzování vlivu investic na životní prostředí EIA (Environmental Impact Assessment) nebo SEA (Strategic Environmental Assessment). Ekonomické nástroje a tržní environmentalismus. Třebaže se ekonomické nástroje obecně pokládají za alternativu k administrativnímu řízení, ve skutečnosti jde (s výjimkou vlastnických práv) o jeho variantu, jejímž prostřednictvím veřejná správa stanoví environmentální cíle manipulací s cenovými signály (ekologické daně, podpory a subvence) nebo vydáváním obchodovatelných povolení. Většina ekonomických nástrojů se proto musí „opírat o standardy stanovené veřejnou správou … a musí monitorovat jejich dodržování a případně je prosazovat.“ 243 Ve studiích OECD a pracích teoretiků se za hlavní přínosy ekonomických nástrojů považuje jejich „schopnost“: • ovlivnit chování cenovými signály nebo systémem vlastnických práv; • povzbuzovat jednotlivé subjekty k hledání nejefektivnějších (a inovativních) řešení; • decentralizovat rozhodování jednotlivých subjektů, které mají lepší informace o tom, jak problém řešit, než veřejná správa; • snížit náklady veřejné správy na dosažení shody s ekologickými požadavky kladenými na znečišťovatele a uživatele přírodních zdrojů; • průběžně stimulovat uživatele zdrojů k tomu, aby sami hledali lepší environmentální řešení.
242 243
Mezřický, V. (ed.). Environmentální politika a udržitelný rozvoj. Praha: Portál, 2005, s. 69. Mezřický, V. (ed.). Environmentální politika a udržitelný rozvoj. Praha: Portál, 2005, s. 73.
131
Tyto cíle ekonomické nástroje plní prostřednictvím svých funkcí, k nimž se řadí zejména internalizace negativních externalit, stimulace k nižšímu znečištění a spotřebě zdrojů, včetně s tím spojeného tlaku na technologický rozvoj, získáváním finančních zdrojů na ochranu životního prostředí, vyrovnávání odlišných ekonomických podmínek subjektů, vůči nimž jsou uplatňovány a redistribuce nákladů na dosažení stanovené kvality přírodního/životního prostředí. • •
K nejvýznamnějším nedostatkům ekonomických nástrojů se řadí: nedostatek spolehlivosti části zejména vlastnických práv a fiskálních nástrojů (pokud nejsou součástí přímé regulace), který může být klíčový, například při ochraně ekosystémů a biodiversity; riziko, že trhy mohou obsahovat nesprávné informace a že podniky neodpoví na cenové signály racionálně.
Znamená to, že ve skutečnosti většina ekonomických nástrojů se musí opírat o standardy stanovené veřejnou správou, a že i při užití těchto nástrojů veřejná správa musí monitorovat jejich dodržování a případně prosazovat jejich dodržování, průběžně stimulovat uživatele zdrojů k tomu, aby sami hledali lepší environmentální řešení.244 V literatuře se uplatňují různé přístupy ke klasifikaci ekonomických nástrojů. K nejčastěji zmiňovaným typům ekonomických nástrojů se řadí poplatky (za znečištění, využívání přírodních zdrojů, za produkty, za nakládání s odpady včetně recyklace apod.), zálohovací systémy, prodej emisních práv. K doplňkovým nástrojům vytvářejícím vazbu na další sektory se řadí například úvěrová politika, ekologické daně, finanční podpora (přímá i nepřímá).245 Důsledně tržní přístup představuje koncept uplatnění vlastnických práv ke všem přírodním zdrojům (tj. i k takovým, jakými jsou voda a ovzduší). Tento model tržního environmentalismu požaduje, aby vlastnická práva byla podřízena soukromoprávním zájmům, stejně tak jako pravidla právní odpovědnosti za škody způsobené znečištěním a aby trh mohl působit bez veřejnoprávní účasti. Za těchto okolností by pak všechny environmentální problémy a jejich řešení měla být předmětem jednání mezi individuálními soukromými vlastníky přírodních zdrojů. Stát by neurčoval žádné environmentální cíle a tedy ani nepůsobil na tyto vztahy veřejnoprávními prostředky.
244 245
Mezřický, V. (ed.). Environmentální politika a udržitelný rozvoj. Praha: Portál, 2005, s. 73. V České republice tuto podporu zajišťuje Státní fond životního prostředí.
132
Tento koncept vychází z představy, že je nesnadné, ne-li vyloučené, aby politika měla k dispozici přesné informace o významu hodnot, které lidé přikládají environmentálním zdrojům. Proto je lépe ponechat na trhu, aby tyto hodnoty sám určil v rámci systému vhodně definovaných vlastnických práv. Nehledě k vysokým transakčním nákladům za vymáhání náhrad za poškození „vlastněného“ zdroje, zůstává řada nezodpovězených otázek, které by zavedení podobného systému vyvolalo. Patří mezi ně například při škodách způsobených znečištěním ovzduší otázka po aktivní legitimizaci subjektu pro podání žaloby, otázka od jakého limitu by škoda byla pokládána za právně relevantní, jak by se vůbec zjišťovala a odhalovala (při známé netransparentnosti nejen tohoto, ale většiny činitelů, negativně působících na životní prostředí). „Nové“ nástroje. Tyto nástroje lze považovat za významný rys současné environmentální politiky, byť mnohdy je tomu tak spíše slovně než fakticky. Tyto nástroje kladou důraz na samoregulaci, dobrovolnost, na výchovu a vzdělání, a na poskytování informací. Samoregulaci lze obecně definovat jako proces, jímž organizovaná skupina (nejčastěji subjekty z určitého odvětví nebo stejného zaměření) reguluje chování svých členů – a to zejména s cílem snížit náklady na dosažení (administrativními standardy definované) stanovené úrovně kvality životního prostředí. Základním nástrojem samoregulace jsou pravidla a standardy (kodexy chování), a to včetně pravidel jejich prosazování, stanovené nezávisle na institucích veřejné správy. Samoregulace může mít i formu přímého zapojení institucí veřejné správy, které se (z rozhodnutí iniciátorů samoregulace) využívá ke kontrole chování samoregulující skupiny (prosazování dodržování přijatých pravidel se i v tomto případě ponechává na samotné samoregulující skupině). Samoregulace dovoluje jejím účastníkům reagovat na tržní okolnosti environmentálních problémů s větší rychlostí, flexibilitou a citlivostí a také účinněji než metody přímého administrativního řízení. Pravda ovšem je, že samoregulace dosud nesplňuje očekávání, která do ní vkládá teorie a obecně slouží spíše prospěchu vlastní regulované skupiny než veřejnosti. Také často postrádá přednosti přímého řízení, jakými jsou transparentnost opatření, důvěryhodnost, odpovědnost, závaznost pro všechny členy skupiny, pravděpodobnost, že budou stanoveny přísné standardy, možnost uplatnění rozmanitých a účinných sankcí. 133
Samoregulace se nejlépe uplatňuje tam, kde existuje shoda mezi zájmem jednotlivého podniku nebo průmyslového odvětví a širokým společenským zájmem. V takovém případě se označuje samoregulace jako zisk-zisk (win-win). Samoregulace se může uplatnit s větší účinností tam: • kde firmy znají vzájemně své chování a mohou odhalit, jestliže některá z nich porušuje přijatá pravidla; • účinná spolupráce v rámci odvětví má svou tradici; • existují prostředky k vynucení žádoucího chování při porušení stanovených pravidel; • kde spotřebitelé a zákazníci oceňují dodržování přijatých pravidel.
Je příznačné, že nejlepší vyhlídku na úspěch má samoregulace tam, kde k ní dávají impuls vnější instituce, především veřejná správa. Ta se může přímo zapojit do samoregulačního procesu společným jednáním o cílech a strategiích a tím, že provádí, pokud je to nezbytné, jejich externí verifikaci a ratifikaci. Praktické zkušenosti se samoregulací vedou k závěru, že nemůže být účinná bez stálé kontroly prováděné veřejnou správou a bez hrozby přímého zásahu tam, kde samoregulační mechanismy selžou. Navíc mohou k účinnému uplatňování mechanismů samoregulace také přispívat třetí strany (nevládní organizace, obce apod.) prováděním kontroly chování firem a kritikou kde je to nutné a vhodné. Samoregulace má tedy své limity, které jsou spojeny s nákladností očekávaných environmentálních cílů. Z toho plyne, že jde o nástroj, na který při sledování environmentálních cílů nelze spoléhat odděleně od nástrojů jiných, zejména alespoň kontrolní činnosti státu.246 Dobrovolnost je formou regulace chování, která vychází z iniciativy subjektů, na něž jsou nebo mohou být kladeny požadavky týkající se dopadů jejich činnosti na kvalitu životního prostředí, a které s cílem uspokojit tyto požadavky samy uzavírají dohodu se subjekty veřejné správy týkající se parametrů jejich činnosti a jejích vlivů na životní prostředí, případně přistupují k existujícím veřejným dobrovolným programům nebo se jednostranně zavazují dodržování určitých standardů (administrativních nebo vlastních). Přestože dobrovolnost je založena na jednostranném rozhodnutí subjektu, které neobsahuje žádný prvek přímého donucení, v jejím 246
Mezřický, V. (ed.). Environmentální politika a udržitelný rozvoj. Praha: Portál, 2005, s. 70.
134
pozadí se nejčastěji nachází existující nebo potenciální administrativní úprava prosazovaná institucemi veřejné správy. Dobrovolné přístupy nabývají v praxi nejčastěji jednu ze tří následujících forem odlišujících se mírou veřejné intervence: • jednostranné závazky; • veřejné dobrovolné programy; • vyjednané dohody (dobrovolné environmentální dohody).
Za jednu z environmentálně nejdůležitějších forem dobrovolných přístupů se v současnosti pokládají dohody s vlastníky půdy, jejichž smyslem je ochrana biodiversity. Tyto dohody obvykle obsahují závazek uživatele/vlastníka půdy zdržet se určitých aktivit a vyvíjet jiné aktivity za náhradu s tím spojených nákladů a ztrát. Dobrovolné přístupy umožňují efektivně docílit určité úrovně kvality životního prostředí tam, kde neexistuje zákonná úprava, nebo nejsou definovány standardy a jejich přijetí je v kratším časovém horizontu nemožné nebo nepravděpodobné; dobrovolné přístupy rovněž napomáhají měnit přístup k životnímu prostředí a vytvářet nový hodnotový rámec a vzorce chování (environmentální správcovství). Výchova, vzdělání, výcvik, šíření dobrých zkušeností a poskytování informací jsou podstatným prvkem trendu přenášení hledání řešení environmentálních problémů a realizace environmentální politiky na nižší úrovně veřejné správy a na větší zapojení firem a veřejnosti do agendy environmentálních problémů. „Do této kategorie prostředků environmentální politiky patří výchova a výcvik, podávání ucelených informací, právo veřejnosti na informace o životním prostředí a přehledy o stavu životního prostředí, ekologické označování výrobků a zveřejňování úspěšných případů ochrany životního prostředí.“ 247 a) Výchova a výcvik mají základní význam pro zlepšování schopnosti průmyslu a obcí při řešení naléhavých environmentálních problémů. Výchova a výcvik organizované veřejnou správou představují významný doplněk jejich forem regulace. Mohou vyplývat z rozpoznaných potřeb průmyslu a zejména z potřeb malých a středních podniků. I zde platí, že výchova a výcvik je nejúčinnější tam, kde jsou shodné se zájmy jejich adresátů; b) Dodávání informací: stále častěji podniky podávají veřejnosti ucelené informace o výsledcích svého úsilí zlepšovat ochranu 247
Mezřický, V. (ed.). Environmentální politika a udržitelný rozvoj. Praha: Portál, 2005, s. 72.
135
životního prostředí. V rámci EU se tak děje zejména v souvislosti se zaváděním systému podnikové ochrany životního prostředí (EMAS). Podle příslušné směrnice ES ovšem v této souvislosti je podávání takových informací přímo povinností podniků, pokud se rozhodnou splnit požadavky směrnice; c) Právo veřejnosti na informace o životním prostředí: přístup k informacím je podstatným předpokladem účasti veřejnosti na rozhodování. Řada zemí proto přijala právní regulaci tohoto práva. Pro evropský kontinent byl přijat, mimo rámec EC, návrh jednotné úpravy, který navíc zahrnuje úpravu účasti veřejnosti na rozhodování a zajištění přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí. Klady práva veřejnosti na informace potvrzuje zkušenost mnoha zemí. Podle ní právo na informace zejména: poskytuje veřejnosti lepší přehled a možnost politického působení; ukazuje nedostatky působení veřejné správy a nutí ji k příznivějšímu prosazování práva; stimuluje opatření k prevenci znečištění podniky, které jsou vystaveny nátlaku veřejnosti; může vést k přijetí dohod o „dobrém sousedství“ mezi obcemi a podniky/společnostmi; zmenšuje potřebu řízené ochrany životního prostředí, neboť podniky samy se zavazují přijmout ověřitelné cíle snižování znečištění životního prostředí; může přímo ovlivňovat cenu podnikových výrobků tím, že odměňuje firmy s dobrým vztahem k životnímu prostředí a naopak; d) Ekologické označování výrobků: výzkumy potvrzují, že řada spotřebitelů při nákupu zboží bere do úvahy jejich environmentální hodnoty (klady nebo zápory). Je to mimochodem důkaz o tom, že trh sám o sobě nepodává přesné informace spotřebitelům a v některých případech dokonce může prostředkovat zavádějící informace o environmentálních kvalitách určitých výrobků. Veřejná správa proto stanovením standardů ekologického označování (eco-labelling) výrobků může přispět k informovanosti veřejnosti o jejich ekologických aspektech; e) Zveřejňování dobrých zkušeností - jestliže podnik dosáhne cílů předpokládaných environmentálními opatřeními veřejné správy před stanoveným termínem nebo sice v termínu, ale lepších výsledků, lze zveřejnění účinně využít pro působení jak na ve136
řejnost, tak na adresáty environmentálních opatření. Zvyšuje se tím environmentální vědomí a soustřeďuje se tak pozornost na kritické problémy životního prostředí, které by jinak mohly zůstat bez odezvy. Zveřejňování nemusí být jen věcí veřejné správy, ale i soukromých institucí jako jsou zájmové skupiny apod.
Diversifikace nástrojů environmentální politiky. Využívat pouze formy přímého administrativního řízení ochrany životního prostředí se v současných podmínkách nejeví ani nejúčinnějším, ani jedině možným nástrojem environmentální politiky. Teorie, ve shodě s některými reálnými trendy praktické environmentální politiky, ukazuje, že nejúčinnějším způsobem ochrany přírodního/životního prostředí a hospodaření se zdroji je v mnoha případech kombinace různých nástrojů a přístupů environmentální politiky. Environmentální politika začíná přesahovat dosavadní dichotomii tržní nástroje-administrativní nástroje (respektive trh-stát) a rozvíjí kombinované způsoby ochrany přírodního/životního prostředí umožňující za přijatelné ekonomické a sociální náklady dosahovat stanovené cíle týkající se kvality přírodního/životního prostředí. Otevírá se tak možnost překonat nedostatky tradičního administrativního řízení a současně omezit rizika deregulace. Tato změna představuje „třetí úroveň“ regulace, která i nadále zahrnuje státní intervencionismus, avšak (a) výběrově a v kombinaci s řadou tržních a netržních řešení, (b) ve spolupráci s veřejnými a soukromými organizacemi. Vhodná kombinace prostředků a subjektů environmentálních vztahů se odvíjí od povahy environmentálního problému, hospodářského sektoru či odvětví, a širšího sociálního kontextu (politická kultura, struktura hodnot a další). Optimální kombinace je proto vždy věcí konkrétních podmínek, i když lze určit některé obecné podmínky efektivní realizace odlišných mixů těchto nástrojů. Kombinovaný přístup k ochraně životního prostředí doporučila již v r. 1992 Agenda 21. Na regionální úrovni stejný postup doporučuje i Pátý akční program Evropského společenství, který usiluje „… vytvořit novou souhru (vzájemné působení) mezi hlavními skupinami aktérů (vláda, podniky, veřejnost) a hlavními ekonomickými odvětvími (průmysl, energetika, doprava, zemědělství a turismus) užitím rozšířeného a integrovaného souboru nástrojů.“ 248 248
Dušek, J., Pána, L. Zdravá města a místní Agenda 21. České Budějovice: VŠERS, 2011.
137
Při kombinovaném uplatňování různých nástrojů je vhodné respektovat několik základních kritérií, a to: • účinnost, tj. příspěvek ke zlepšení stavu životního prostředí. Jde tedy o stupeň, do kterého bylo dosaženo stanovených cílů environmentální politiky užitím určitých konkrétních prostředků; • hospodárnost, tj. zlepšení stavu životního prostředí za minimum nákladů, k nimž je třeba také připočíst administrativní jednoduchost. Jde o statický aspekt hodnocení (tj. jaké ekonomické náklady jsou spojeny s užitím různých prostředků) a dynamický aspekt (tj. nakolik budou různé prostředky vyžadovat technologické inovace); • spravedlnost či rovnost, projevující se ohledem k jednotlivým subjektům při vymezování jejich podílu na celém procesu a provádění environmentálních opatření, která obsahuje takové faktory, jako jsou svoboda, transparence a politická odpovědnost.249 Řešení environmentálních problémů je jednou z mnoha součástí procesu vládnutí. Efektivita těchto řešení je proto odvozená od racionálního využití všech mechanismů, které jsou součástí procesu vládnutí a od jejich vhodné kombinace. Klíčová je zde integrace jednotlivých environmentálních politik, a to jak mezi sebou navzájem, tak s dalšími politikami státu. Výsledek přitom vždy odráží preference jednotlivých aktérů, podmíněné jejich viděním světa a jejich postavením v procesu vládnutí.
3.2.2 Metody environmentální politiky K v současnosti využívaným klíčovým metodám politiky životního prostředí se řadí plánování, stanovení priorit, integrovaný přístup, definování ekologických požadavků a jejich prosazování.250 Plánování zahrnuje zjišťování stavu životního prostředí, rozhodování o tom, jak se budou řešit (stanovení cílů, časového horizontu, prostředků), a přípravu projektů. V tomto smyslu je plánován součástí první etapy politického cyklu environmentální politiky. Zkušenosti z přípravy těchto plánů ukazují, že i přes jejich variantnost je vhodné respektovat několik principů jejich přípravy: Více viz například Tietenberg, T. Environmental Economics and Policy. Addison Wesley: Pearson, 2007. Více viz například Mezřický V. a kol. Základy ekologické politiky. Ostrava: Vysoká škola báňská Technická univerzita Ostrava; Praha: Ministerstvo životního prostředí České republiky: Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy, 1996. Dále například Datal, B., Clyton, et al. (1994) National Sustainable Development Strategies.: Experience and Dilemmas. International Institute for Environment and Development: London. Také Principles of Environmental Enforcement. US-Environmental Protection Agency. Washington, D. C. 1992. 249 250
138
• •
• • •
na přípravě by se měly podílet všechny zainteresované sektory; na přípravě by se měly podílet ostatní zainteresované subjekty (obce, nevládní organizace, zástupci firem a další; cíle by měly být měřitelné; plány by měly definovat použité nástroje; plány by měly definovat systém monitorování jejich realizace.
Při stanovení priorit se primárně zohledňují dvě kritéria – naléhavost problému a hodnocení efektu přílišné politiky. Naléhavost problému reflektuje míru ohrožení zdraví, ekosystémů, ekologických funkcí různých typů životního prostředí a další aspekty. Vychází se přitom z hodnocení rizik na bázi určení zdroje tohoto ohrožení (látky, procesu), míry a povahy expozice (počet ohrožených, doba trvání ohrožení, zdroje ohrožení), integrovaného působení s dalšími riziky a hodnocení efektivnosti. Prolíná se zde tak uplatnění vědeckých poznatků a postupů s politickými aspekty (naléhavost, sociální, ekonomická a další hlediska). Integrovaný přístup vyžaduje při politickém rozhodování koordinovaný postup představitelů různých sektorů. Výsledkem je vyšší efektivita dosahování stanovených cílů, včetně efektivnějšího rozhodování v následujícím politickém cyklu.251 Definování ekologických požadavků je součástí etapy legitimizace politického cyklu environmentální politiky. Tato etapa vyžaduje získat potřebnou politickou podporu, případně provést nezbytné legislativní změny.252 Prosazování ekologických požadavků nabývá v praxi tří základních forem: • aktivit v rámci politického cyklu environmentální politiky; • specifických postupů veřejné správy a soudních institucí zaměřených na dosažení shody s ekologickými požadavky; • uplatňování sankcí.
3.3 Nové formy vládnutí, environmentální politika a politický proces
Koncept nových forem vládnutí odráží proměny státu a jeho role, k nimž začalo docházet v posledních dvou desetiletích dvacátého 251 252
Více viz část 1.3.2 Integrace cílů environmentální politiky. Více viz část 1.2.2 Vývoj a politický cyklus environmentální politiky.
139
století. Na počátku těchto změn stály neoliberální reformy veřejného sektoru v osmdesátých letech, reagující na problémy sociálního státu a globalizaci.253 Přestože neoliberální reformy verbálně obhajovaly a prosazovaly minimální stát, ve skutečnosti ale spíše než k omezení rozsahu státu vedly v mnoha případech k fragmentaci veřejných služeb a oslabení centrálního vlivu a kontroly, aniž by uvolněný prostor efektivně zaplnily tržní subjekty. Místo toho mnohdy došlo k posilování a rozrůstání politických, klientelistických a dalších sítí, a to jak při formulaci veřejné politiky, tak poskytování veřejných služeb. Funkční diferenciace státu, vznik a posilování regionálních uskupení, globalizace a neoliberální reformy samy o sobě tak vedly k tomu, že stát se stal více závislým na jiných organizacích, pokud jde o poskytování a úspěšnou realizaci jím samým formulovaných politik. Nové politické sítě, typické pro nové formy vládnutí, odrážejí vzájemnou závislost státu a dalších organizací při realizaci jejich cílů. Vytváří se nová forma vztahů, vztahů vzájemnosti, v nichž i při přetrvávající dominanci státu jsou všichni aktéři závislí na vzájemné směně zdrojů, pokud chtějí dosáhnout svých cílů. Nově vznikající sítě jsou navíc výrazně autonomní na státu. Stát tudíž nemůže nadále pouze přikazovat, ale musí rovněž „řídit a určovat směr“, pokud si chce uchovat vliv. To vyžaduje odlišné postupy a vztahy s ostatními aktéry než jaké stát až dosud uplatňoval. Logickým důsledkem v oblasti teorie bylo výraznější odlišení vlády od vládnutí ve smyslu správy věcí veřejných. Vládnutí začíná být chápáno jako:
1) výkon suverénní moci a právo spravovat veřejnou politiku a veřejné záležitosti; 2) aktivita umožňující řídit a kontrolovat (získat kontrolu); a 3) aktivita umožňující vykonávat rozhodující nebo určující vliv,
253 Neoliberální pohled zdůrazňuje, že stát se stal příliš velkým na to, aby ho bylo možné efektivně řídit, dostává se do krize v důsledku nadměrného daňového zatížení a opakovaných inflačních cyklů na stále vyšší úrovni. Stát v této podobě nelze proto nadále udržet, a to zejména v podmínkách vysoce mobilního kapitálu a vysoké konkurence mezi státy a dalšími útvary. Stát by se měl proto podle neoliberálů zaměřit spíše na přijímání politických rozhodnutí než na poskytování služeb. Veřejné služby by měl zajišťovat soukromý, konkurenční, tržní sektor. Politické rozhodování („řídit a určovat směr“, „steering“) a poskytování veřejných služeb („rowing“) jsou dvě odlišné aktivity, přičemž státní byrokracie jako subjekt zajišťující poskytování veřejných služeb selhala a měla by být nahrazena „vládou podnikání“ (entrepreneurial government), jejímiž základními stavebními kameny jsou konkurence, spotřebitelé a zjišťování (měření) výsledků.
140
„… aktivita mezi formálními institucemi, organizacemi a občanskou společností… Nestaví je proti sobě jako izolované soupeře, ale spíše jako provázané a navzájem se ovlivňující složky společnosti… stát není jedinou autoritou, která ke správě společnosti po procesní stránce přispívá…. Více než o nástroje a orgány jde o procesy, tj. o kvalitativní složky. Kvalita těchto vztahů a základních institucí ovlivňuje kvalitu přijímaných rozhodnutí, jejich faktickou platnost a funkčnost, a tedy i výkonnost a efektivitu fungování společnosti. V důsledku toho také dochází k tomu, že při úvahách o vládnutí se uvažuje nejenom o vládě a politické moci, ale také o regulaci, sociální stratifikaci, organizacích, veřejné správě, médiích, vzdělání, náboženství, modernizaci, globalizaci atd. Vládnutí se chápe jako tlak na jakýkoli subjekt bez ohledu na to, odkud tento tlak pramení (ústřední vláda, občanský sektor, podnikatelé, vědecká sféra, post-moderní myšlení atd.). Vládnutí v tomto pojetí proniká všemi rozhodovacími procesy; vládnutí je rolí vládních orgánů a veřejné správy; je funkcí managementu organizací … je součástí fungování právního státu; je prvkem činnosti zájmových skupin atd.“ 254 Vládnutí se v novém pojetí realizuje v několika základních formách:
1) shora dolů, tj. metodami spojenými v první řadě s vládou a státní byrokracií; 2) prostřednictvím tržních mechanismů, které slouží k alokaci zdrojů v souladu s regulací vlády; 3) prostřednictvím sítí vytvářených v rámci partnerství veřejného a soukromého sektoru nebo spolupráce společenských organizací.
Obrázek 1 ukazuje, které klíčové vlivy je nutné při úvahách o vládnutí (jako způsobu řešení sociálních konfliktů) vzít v úvahu, pokud vycházíme z představy, že vláda není jediným významným aktérem těchto procesů, ale v rámci širokého spektra vztahů vystupuje v různých rolích a pozicích.
Blíže viz Vymětal, P. Governance: Defining the Concept. Working papers FMV VŠE Praha. Praha: Oeconomica, 2007, vol. 1.
254
141
Obrázek 1 Prostředí a sektory společnosti
Pramen: Graham et al. (2000, 2003), Vymětal (2007).
Následující schéma (Obrázek 2) podrobněji vymezuje jednotlivé sektory společnosti a jejich hranice, které je vhodné v závislosti na povaze zkoumaných procesů při analýze vládnutí vzít v úvahu. Obrázek 2 Vztah trhu, státu a občanské společnosti
Pramen: Abrahamson (2005), (Vymětal (2007) 142
V první řadě jako významný aktér i nadále zůstává stát, jehož role coby „tvůrce pravidel hry“ je i nadále vysoká. Stát a veřejný sektor na jedné straně regulují a omezují činnost soukromého sektoru, na straně druhé jsou vystaveny tlaku zájmových a nátlakových skupin, pokusům o korupci, kontrole ze strany politických/ekonomických elit atd. Průnik veřejného sektoru a občanského sektoru je v institucionální rovině nejvýrazněji reprezentován politickými stranami, politickými hnutími a zájmovými skupinami. Občanský sektor je regulován zejména zákonnými nástroji – pravidly vymezujícími zakládání a činnost subjektů třetího sektoru, pravidly pro sdružování, získávání informací apod. Významným tématem se stává rovněž deficit demokratického vládnutí – pokles členské základny politických stran, integrace vyloučených skupin obyvatelstva, nízká účast občanů na rozhodování o „veřejných věcech“ atd. Obsahem překrývání soukromého a občanského sektoru je zejména reakce občanů na ekonomické, sociální, kulturní a další tlaky spojené s modernizací společnosti a s post-moderními hodnotami. Tyto procesy se promítají do měnící se role odborů, profesních, zaměstnaneckých, výrobních, spotřebních a dalších asociací, ekonomických, ekologických, náboženských, vzdělávacích atd. zájmových skupin, působících v neziskovém sektoru. Shrneme-li výše uvedené poznatky, můžeme říci, že k hlavním procesům, k nimž v rámci proměn procesu vládnutí v současnosti dochází, se řadí (a) změna „poměru sil“ mezi veřejným a soukromým sektorem, a to ve prospěch soukromého sektoru, (b) postupný rozvoj a zvyšování váhy třetího sektoru, (c) rozvinutější spolupráce všech tří sektorů. Nárůst interakcí a řešení komplexních problémů tak vede k nutnosti vytváření překrývajících se sítí. Obrázek 3 ilustruje základní oblasti moderního pojetí vládnutí a jejich vzájemné překrývání.
143
Obrázek 3 Oblasti moderního pojetí vládnutí a jejich vzájemné překrývání
Pramen: Potůček (2006), Vymětal (2007)
Poslední aspektem nového pohledu na vládnutí je jeho vícedimenzionální charakter. O vládnutí má smysl uvažovat na pěti základních úrovních – individuální, lokální, regionální, národní a globální. Vícedimenzionální vládnutí 255 je představováno souborem interakcí mezi politickými aktéry, které zasahují více než jednu úroveň vládnutí. Tyto interakce mají velmi odlišný charakter, pokud jde o jejich strukturu a komplexnost – mohou to být vertikální mocenské vztahy mezi centrálními institucemi státu a jim podřízenými místními státními útvary, stejně jako interakce mezi státními a nestátními aktéry na různých úrovních vládnutí nebo interakce jdoucí přes ver255 Dobrým příkladem vícedimenzionálního vládnutí, přesahujícího hranice státu, je například Evropská unie. Politická jednání se zde vedou mezi centrálními orgány EU a členskými státy EU, mezi členskými stáry samými, a mezi jednotlivými státy a různými aktéry působícími na jejich teritoriu. Spektrum aktérů (a jejich interakcí) tak zahrnuje subjekty z veřejného i soukromého sektoru, a z různých úrovní vládnutí – na, pod i nad úrovní státu. Někteří teoretici doporučují nahlížet institucionální uspořádání unie nejenom jako nadnárodní systém vlády (governance), ale rovněž (a dokonce spíše) jako „otevřený proces komunikace, transformace, sebereflexe, učení adatace.“ (Eriksen, E. O., Fossum J. E. Conclusion. Legitimation through Deliberation. In Eriksen, E. O., Fossum J. E. (ed.). Democracy in the European Union. Integration through Deliberation? London, New York: Routledge, 2008, s. 256–259. Citováno podle Miller, K. Politická sociologie. Praha, Portál, 2008.
144
tikální i horizontální úroveň. Politiku na vyšší nebo nižší politické úrovni mohou ovlivňovat z hlediska tradiční klasifikace „nezařaditelní“ aktéři nacházející se na určité konkrétní horizontální úrovni vládnutí. Vícedimenzionální vládnutí se uplatňuje ve dvou podobách: (a) na úrovni interakcí mezi organizacemi v určitém teritoriu, (b) na úrovni interakcí mezi organizacemi, které spojuje určitá konkrétní funkce nebo politika. Podstata změny (politického) řízení společnosti bývá popisována jako přesun „od vlády k vládnutí“, od „instrumentálního“ přístupu k „procesnímu“. Ačkoli v realitě se tyto přístupy prolínají a lze je oddělit pouze myšlenkově, pro analýzu politiky má takové oddělení smysl, protože umožňuje vyčlenit klíčové procesy a jejich aktéry, a zaměřit pozornost na nové procesy, jejichž význam roste. Přesun důrazu od „instrumentálního“ přístupu k „procesnímu“ se promítá do větší váhy kladené na institucionální aspekty (instituce) vládnutí, jako jsou například vlastnictví, volební právo, smlouvy, svoboda atd., namísto až dosud dominujících organizačních aspektů (organizace – orgány veřejné správy, politické strany, centrální banka atd.). Důležitá role se připisuje jak formálním, právně zakotveným institucím, tak často opomíjeným neformálním institucím (hodnoty, tradice, kultura, neformální dohody atd.). V novém konceptu vládnutí vláda a stát již nejsou jediným výlučným či jednoznačně dominantním aktérem (politického) řízení ve společnosti. Vyšší participace nejrůznějších subjektů na všech úrovních oslabuje roli hierarchických struktur a vytváří situaci komplikovaných interakcí, prolínání vertikálních a horizontálních struktur a překrývajících se sítí. Stát se stává „pouze“ jedním z aktérů politiky, který využívá širokou škálu různých nástrojů umožňujících spolupracovat se soukromým a terciárním sektorem. Akcent je při analýze vládnutí proto kladen na participaci, spolupráci, na transparentnost struktur a procesů, na instituce, procesy a tradice, které podstatným způsobem vymezují fungování moci, způsob přijímání rozhodnutí a roli občanského sektoru a veřejnosti. Při analýze praktické politiky se pozornost zaměřuje zejména na procesy vytváření politik, přijímání konkrétních opatření a jejich praktickou realizaci. Moderní analýza vládnutí tak má dvě vzájemně propojené roviny – tvorbu politiky a její praktickou realizaci. Ukazuje se, že k efektivnímu stanovení cílů a jejich dosahování je nutné vymezit koherentní priority v jednotlivých politikách, zajistit jejich pro145
vázanost a integraci cílů; nezbytnou je adekvátní organizační struktura, kooperace, hledání konsensu, a zpětná vazba (kontrolní mechanismy a zodpovědnost). Tabulka 8 Základní odlišnosti tradičního a nového konceptu vládnutí „tradiční“ pojetí vládnutí
Zdroj moci
stát
Hlavní hráči
veřejný sektor a administrativní aparát
„nové“ pojetí vládnutí
stát společně s občanskou společností
veřejný, soukromý a dobrovolný („třetí“) sektor
Závislost
na mocenských elitách
participace všech elit
Důraz na
organizační strukturu
vstupy, výstupy a politiky
Zaměření aktivit na Filosofie vládních politik
Role vlády
Forma výkonu vlády
instituce (organizace)
přímá péče (paternalismus) péče, přikazování, kontrola hierarchie (shora dolů) a autorita
Pramen: upraveno podle různých zdrojů
procesy a procedury
nabídnout možnosti, řídit vedení, napomáhání, spolupráce, vyjednávání partnerství a sítě
„Dochází tak k historickému přemístění politického a nepolitického. Politiku je stále méně možné ztotožňovat se státem a institucemi, které usilují o jeho ovládnutí. Naopak, právě ty oblasti rozhodování, které v epoše průmyslové modernity platily za nepolitické – soukromí a každodennost, hospodářství a věda – se stávají skutečnými ohnisky politicky relevantního.“ 256 Environmentální politika se tak může (a musí) stále více opírat o „nové“ subjekty, jejichž role v (této) politice potenciálně roste. Tomu, stejně jako oslabování role státu by měla odpovídat rovněž změna mixu přístupů a nástrojů environmentální politiky, stejně jako metod jejího vyhodnocování, a to jak na úrovni dopadů na kvalitu přírodního prostředí, tak ve smyslu dopadů na kvalitu životního prostředí (tj. jednoty přírodního a socializovaného prostředí).
Beck, U. Die Erfindung des Politischen. Frankfurt an Main: Suhrkamp, 1993, s. 46. Citováno podle Keller, J. Sociologie a ekologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997, s. 187.
256
146
3.3.1 Dobrovolné přístupy
Dobrovolné přístupy představují určitý „protipól“ klasických nástrojů uplatňovaných v (státní) politice životního prostředí a v mnoha směrech proto výstižně ilustrují povahu potenciálních změn mixu nástrojů environmentální politiky. Tyto přístupy se staly objektem výraznějšího zájmu teoretiků i praktiků teprve v 90. letech 20. století, a to zejména v důsledku hledání vhodných nástrojů pro zvládání environmentálních problémů, které by doplnily, případně nahradily (některé) administrativní nebo tržní nástroje. S touto změnou se pojí jak očekávání vyšší efektivity a menších nákladů uplatňovaných opatření, tak i vyšší ochoty firem (a dalších subjektů) je realizovat. Dobrovolné přístupy mají umožnit snižovat (transakční) náklady firem i dalších subjektů v globálním tržním prostředí, a to nejenom ve srovnání s náklady pojícími se s administrativními nástroji environmentální politiky, ale i vůči nákladům pojícím se s tržně orientovanými nástroji environmentální politiky, jakými jsou například ekologické daně nebo obchodovatelná emisní práva. Kromě z hlediska přípravy a schvalování časově náročných, a v tomto smyslu relativně nepružných, legislativních opatření, ze své podstaty omezeně respektujících odlišné postavení jednotlivých subjektů a (s ním spojenou) asymetrii informací a potenciální neefektivnosti při praktické realizaci těchto opatření, a tržních nástrojů typu ekologických daní, které zvyšují náklady firem i dalších subjektů, má orientace na dobrovolné přístupy i další důvody: • Koncept sdílené odpovědnosti a koncept společně sdílené nejistoty (asymetrie informací), jejichž uplatnění vede k přesvědčení, že jsou to firmy, kdo nejlépe ví, co je nejlepší pro řešení problémů vázaných na činnost firmy; • Koncept zapojení zainteresovaných stran, které nejlépe vědí, jak působí na environmentální problémy nebo jak jsou jimi ovlivňovány a jaké dopady na ně mají. • Koncept equity – zainteresované strany by měly mít možnost se vyslovit k záležitostem, které ovlivňují kvalitu jejich života; • Princip, že problémy by se měly řešit na úrovni, na níž je možné je řešit nejefektivněji – lokální iniciativy mohou být v některých případech vhodnějším než centrálně koordinované aktivity; • (Ideologický) zájem na omezení role státu a rozsahu veřejné správy a státní byrokracie. Pokud je soukromý sektor ochotný se 147
•
podílet na dosahování environmentálních cílů, je možné omezit rozsah státní regulace; Zájem na osvojování „dobrých praktik“ a na vytváření potenciálu jejich realizace. Spolupráce soukromého a dalších sektorů může vést k tomu, že si jednotliví aktéři (firmy, zaměstnanci, státní správa atd.) lépe uvědomí, jaká opatření lze realizovat, k vytvoření formálních a neformálních vazeb (sítí) mezi subjekty zajišťujícími regulaci, environmentálními subjekty, odvětvími, odbory, nevládními organizacemi, a občany.
Diskuse o dobrovolných přístupech úzce souvisí s diskusí o roli firem při zvládání (globálních) environmentálních problémů směrem k více udržitelným industriálním systémům, tj. k systémům, na něž se kladou z hlediska environmentální politiky vyšší nároky než je „pouhé ozelenění“.257 Obsahem této teoretické diskuse jsou jak očekávání týkající se změny v chování firem, tak definování adekvátních procesů. Tento posun v pohledu na firmu ovšem otevřel zásadní otázky spojené s rolí firmy. Podle mnohých autorů 258 široce akceptované přijetí konceptu dobrovolných přístupů by ovšem znamenalo přijmout podstatnou a nerealistickou změnu v konceptu chování firmy, protože z ní činí nikoli o zisk usilující subjekt, ale subjekt, jehož cílem je jednat s cílem maximalizovat společenský prospěch. Úkolem, před nímž proto teorie stojí, je nalézt možnosti pro začlenění cílů udržitelnosti do spektra dalších cílů, a to bez toho, aby byl opuštěn ziskový motiv chování firmy. Jiní autoři 259 se domnívají, že udržitelné chování 260 je v souladu se ziskovým motivem. Klíčovým argumentem zastánců tohoto názoru „Ozelenění“ se zaměřuje na povinnost omezit znečištění a spotřebu zdrojů. To se týká jak aktivit firem samých, tak i jejich dodavatelů a zákazníků. Ozelenění vyžaduje, aby firma internalizovala (negativní) externality, které vytváří, a to v míře, která je slučitelná s cílem dosahování zisku.) Blíže viz Roome, N. J. Sustainability Strategies for Industry: The Future of Corporate Practice. Washington, DC. Island Press, 1998. 258 Blíže viz Allenby, B. Environmental Constraints and the Evolution of the Private Firm. In Richards, D. J. (ed.). The Industrial Green Game. Washington, DC. National Academy of Science, 1997. 259 Hart, S. L. A Natural-Ressource-Based View of the Firm. In: Academy of Management Review 20. 4. 1995, 986–1014. 260 Koncept udržitelnosti přidává k vějíři výše uvedených cílů zlepšování úrovně společenského blaha a dlouhodobý časový horizont úvah. To činí jeho teoretické uchopení mnohem komplikovanější, protože se zde protínají negativní důsledky chování firem (znečištění, narušování tradičních sociálních systémů), tak i negativní důsledky chování společností (nedostatečné investice v rozvojových zemích apod.). Mnohé negativní důsledky chování firem se bezprostředně nedotýkají jejich hlavních aktivit nebo se odehrávají v jiných teritoriích. To vyvolává diskuse o povaze povinností firem a o roli vládních regulací jako nástroje vládní politiky. 257
148
je potenciální trvalá konkurenční výhoda, kterou firmy mohou získat respektováním naléhavých environmentálních a sociálních potřeb. Praktické uplatnění konceptu. Dobrovolné přístupy představují specifický nástroj politiky životního prostředí, v jehož základu se nachází úsilí soukromých nebo veřejných subjektů zlepšit kvalitu životního prostředí (a procesy s tím spojené) nad rámec existujících právních předpisů. Dobrovolné přístupy jsou součástí mixu prostředků environmentální politiky, nástrojem sdílení sociální odpovědnosti za dosažení environmentálních cílů. V zemích Evropské unie a v dalších zemích OECD se dobrovolné přístupy ve větší míře začaly rozvíjet od začátku devadesátých let.261 Trend rozšiřování dobrovolných přístupů v politice životního prostředí 262 je podporován i Evropskou komisí a je obsažen v 5. akčním environmentálním programu (1992). Podle tohoto programu by politika životního prostředí měla být založena na čtyřech hlavních typech nástrojů: • regulačních nástrojích; • tržně konformních nástrojích (včetně ekonomických a fiskálních nástrojů a dobrovolných dohod); • horizontálně působících nástrojích (výzkum, informace, vzdělávání); • a na mechanismu finanční podpory.
Pro Evropu je charakteristické výrazné zastoupení různých typů dobrovolných přístupů. Vedle vyjednaných environmentálních dohod evropské země zaujímají vedoucí postavení, pokud jde o jednostranné závazky a veřejné dobrovolné programy (ISO 14000, Global Reporting Initiative). Pro severoamerický kontinent se staly charakteristickými dobrovolné výzvy (Energy Star, 33/50 v USA, v Kanadě program ARET), k nimž se firmy mohou, ale nemusejí přihlásit. Současně se zde rozvíjí široké spektrum veřejných dobrovolných programů (program odpovědné péče v chemickém průmyslu v USA) a množství jednostranných závazků. 261 V zemích OECD se první environmentální dohody mezi průmyslem a orgány státní správy objevily již v průběhu šedesátých a na začátku sedmdesátých let. 262 V teoretické i prakticky zaměřené literatuře se můžeme setkat se třemi pojmy, které jsou většinou chápány jako synonyma: politika životního prostředí, environmentální politika a ekologická politika. V toto subkapitole používám pojem „politika životního prostředí“, případně pojem „státní politika životního prostředí“ tam, kde jde o „oficiální“ politiku České republiky (viz dokument Státní politika životního prostředí, MŽP 1999). Výjimečně je použit pojem „ekologická politika“, a to především tam, kde jde o zachování kontextu původního zdroje.
149
Naproti tomu v Japonsku tvoří většinu dobrovolných iniciativ dobrovolné dohody uzavřené mezi jednotlivými firmami a lokálními agenturami. Veřejné dobrovolné programy a jednostranné závazky se zde začaly uplatňovat teprve na přelomu století zejména jako reakce na klimatické změny a s nimi spojené mezinárodní dohody. Toto široké spektrum iniciativ a jeho odlišnosti v jednotlivých částech světa odráží kulturní odlišnosti, odlišné zkušenosti s různými formami environmentální politiky, a charakter vztahů mezi sférou podnikání a vládami. Tento mix má v různých částech světa odlišnou podobu danou rovněž celkovým konceptem environmentální politiky, ale specifickým, převažujícím charakterem uplatněných dobrovolných přístupů. S ohledem na charakter dobrovolných přístupů lze jen obtížně získat jiné než odhadované informace o množství jejich aplikací. Například počet uzavřených dobrovolných environmentálních dohod je zřejmě nejvyšší v Japonsku, kde je jich uváděno více než třicet tisíc, a to převážné na místní úrovni. V zemích Evropské unie je jich uváděno více než třista. Ve Spojených státech amerických je zaznamenáno čtyřicet dva přijatých dobrovolných iniciativ řízených vládou na federální úrovni (viz ENV/EPOO GEEI/98/30, 1998). Například v USA ovšem jednotlivé uvedené dobrovolné iniciativy zahrnují často více konkrétních dohod s mnoha firmami.263 Klasifikace dobrovolných přístupů. Názory na vymezení dobrovolných přístupů se postupně vyvíjely a stále se vyvíjí. Dobrovolné přístupy jako specifický nástroj politiky životního prostředí lze v nejobecnější rovině charakterizovat jako takové aktivity znečišťovatelů a dalších subjektů (veřejných autorit, poškozených, nevládních organizací a podobně), které: • „jdou nad rámec toho, co vyžaduje stávající environmentální legislativa, případně tuto legislativu nahrazují (pod hrozbou, že bude při neplnění dobrovolných závazků zavedena); 263 V Evropě bylo na přelomu 20. a 21. století dojednáno (nebo v procesu jednání) více než 300 dobrovolných dohod mezi vládami a výrobci (sdruženími výrobců) (EEA 1997). V Japonsku v téže době existovalo více než 30 000 dobrovolných dohod uzavřených mezi firmami a lokálními agenturami (Imura 1999, Tsutsumi 1999, Sugiyama 1999). V současnosti Japonská federace ekonomických organizací (Keidanren) zformulovala veřejný dobrovolný program, jehož obsahem je dohoda 37 odvětví zaměřená na snížení emisí skleníkových plynů. Tato dohoda se stala základem japonské strategie naplnění Kjótského protokolu. Začínají se objevovat i jednostranné závazky (společnosti Canon, Sony). Spojené státy přistupují k problémům klimatických změn téměř výlučně na základě dobrovolných programů, jako jsou Green Lights, Energy Star a Climate Wise (US Department of State 1997). Americká Agentura na ochranu životního prostředí (Environmental Protect Agency - EPA) oznámila, že její program předcházení znečištění (Environmental Performance Track) se soustředí na dosahování s ním spojených cílů prostřednictvím vyjednaných dobrovolných dohod s jednotlivými firmami (EPA 2000).
150
•
•
• •
•
•
• •
mohou být využívány jak v nových oblastech ochrany životního prostředí, tak k řešení „tradičních“ environmentálních problémů; jsou zpravidla součástí kombinací nástrojů politiky životního prostředí v dané oblasti, ale mohou být i relativně samostatným nástrojem pro danou oblast; mohou být používány ke zmírnění ekonomického dopadu nové environmentální legislativy na ty sektory, které by jinak byly obzvláště postiženy; jsou založeny na zvýšené aktivitě znečišťovatelů, která se zpravidla vyznačuje určitým stupněm dobrovolnosti; jsou v některých případech spojeny s vyjednáváním, které mimo jiné může vést k větší variabilitě řešení; mohou vést ke zlepšení stavu životního prostředí a zároveň k ekonomickým a dalším pozitivním přínosům pro zúčastněné subjekty; mohou dále podporovat inovační procesy a šíření informací; měly by vést, spolu s klasickými ekonomickými nástroji, k měně společensky nákladným řešením daných environmentálních problémů.“ 264
Dobrovolné přístupy v politice životního prostředí lze klasifikovat podle různých hledisek. Paton 265 člení dobrovolné iniciativy následujícím způsobem:
Tabulka 9 Klasifikace dobrovolných environmentálních iniciativ I Typ Definice Jednostranné iniciativy Aktivity firem zaměřené na zlepšení (závazky) environmentálních parametrů firemních procesů a/nebo obchodních partnerů Veřejné dobrovolné Iniciativy odvětvových sdružení, programy nevládních organizací a organizací stanovujících normy Dobrovolné výzvy Vládou sponzorované programy vytvářející pro firmy příležitosti získat respekt veřejnosti Vyjednané dohody Smlouvy mezi vládou a odvětvími (dobrovolné environ- ke zlepšení environmentálních mentální dohody) parametrů činnosti
Příklady HP program (USA), standardy společností Ford a Electrolux CERES, ISO 14000
Green Lights, Energy Star, 33/50 and Climate Wise
Odvětvové úmluvy v Nizozemí mí, úmluva o recyklaci v automobilovém průmyslu (Francie), dohoda o výrobě hliníku (USA)
Pramen: Šauer, P. (ed.). Dobrovolné dohody v politice životního prostředí. Praha, 2000.
Šauer, P. (at al) Dobrovolné přístupy v politice životního prostředí. Praha, 2000, s. 9. Paton, B. Voluntary Environmental Initiatives and Sustainbale Industry. In Brink, ten P. (ed.). Voluntary Environmental Agreements. Process, practice and future use. Greenleaf Publishing, 2002, s. 39. 264 265
151
Poněkud odlišné členění uvádí autoři studie o dobrovolných přístupech publikované v roce 2000 v České republice:
Tabulka 10 Klasifikace dobrovolných environmentálních iniciativ II Jednostranné závazky znečišťovatelů - program odpovědné péče v chemickém průmyslu
Dobrovolné přístupy
Veřejné dobrovolné programy - environmentální manažerské systémy (EMS) - dobrovolné programy
Vyjednané dohody (dobrovolné environmentální dohody) - úmluvy („covenants“) - jednotlivé veřejné dobrovolné environmentální dohody v řadě zemí - soukromé vyjednané environmentální dohody)
Pramen: Šauer, P. (ed.). Dobrovolné dohody v politice životního prostředí. Praha, 2000.
„Za hlavní kriterium členění je obecně považován stupeň veřejné intervence v daném dobrovolném přístupu. Jde o míru zásahu veřejné autority na určité hierarchické úrovni veřejné správy.“ 266 V tomto smyslu v současnosti v teoretické sféře převládá shoda na rozlišování tří základních kategorií (typů) dobrovolných přístupů:267 a) jednostranné závazky znečišťovatelů; b) veřejné dobrovolné programy (dobrovolná řešení iniciovaná veřejnými institucemi); c) vyjednané dohody (dobrovolné environmentální dohody).
Jednostranné závazky. Jednostranné závazky jsou formou dosahování environmentálních cílů, které si stanovily a dobrovolně přijaly různé subjekty, nejčastěji firmy. Při stanovení jednostranného závazku subjekty, které závazek přijímají, definují environmentální cíle, jichž chtějí dosáhnout, a opatření, která k tomu povedou. Příslušné subjekty přijímající závazek mohou delegovat sledování (monitorování) plnění závazku a řešení případných sporů na jiný (třetí) subjekt, aby zvýšily jeho (a svoji) důvěryhodnost a environmentální účinnost. Přijetí závazku nezřídka předchází diskuse Šauer, P. (ed.). Dobrovolné dohody v politice životního prostředí. Praha, 2000, s. 10. Blíže viz Leveque, F. Voluntary approaches for the Improvement of Environmental Performance. In Convery, F, Ekins, P. (ed.). The Policy Research Services on Market Based Instrument for Sustainable Development. Edward Elagar. London, 1997. 266 267
152
se zainteresovanými subjekty (například veřejnost nebo orgány státu).268 Veřejné dobrovolné programy. Při tomto typu dobrovolného přístupu zúčastněné subjekty souhlasí s určitými pravidly kladenými na jejich činnost, technologie nebo řízení. Tato pravidla, která charakterizují dobrovolný program (iniciativu), podmínky individuálního přistoupení, opatření, která musí subjekty realizovat, a způsob, jímž bude sledováno plnění a prováděno hodnocení výsledků, definuje veřejná instituce (ministerstvo životního prostředí, agentura na ochranu životního prostředí atd.). Veřejné instituce vytvářejí podmínky a prostředí pro uplatnění příslušné iniciativy (dotace na vědu a výzkum, technickou pomoc, právo používat ekologická loga a další). Veřejné dobrovolné programy reprezentují, zejména ve vyspělých zemích, nejčastěji environmentální manažerské systémy (EMAS a ISO 14000). V USA se navíc hojně využívají dobrovolné programy připravené Agenturou na ochranu životního prostředí (EPA), k nimž postupně přistupují různé subjekty.269 V České republice tyto formy dobrovolných přístupů představují především stále se rozšiřující zavádění Systému řízení podniku a auditu z hlediska ochrany životního prostředí - Program EMAS a zavádění norem řady ISO 14000.270 3.3.2 Environmentální dohody Ve studii Evropské environmentální agentury (European Environmetal Agency) se konstatuje, že neexistuje standardní definice environmentálních dohod (označovaných rovněž jako dobrovolné dohody, vyjednané dohody nebo úmluvy).271 Evropská komise definuje environmentální dohody jako „dohody mezi odvětvími a veřejnými autoritami zaměřené na dosažení envi268 Jako příklad této formy muže sloužit iniciativa přijala pod názvem „Odpovědná péče“ (Responsible Care) přijatá asociací kanadských chemických výrobců Canadian Chemical Producers' Assosiation. Tato iniciativa byla reakcí na klesající důvěru chemického průmyslu v očích veřejnosti u na hrozbu zpřísnění regulačních opatření. Program obsahuje principy u pravidla, které vedou ke zvýšení bezpečnosti firmy a zlepšení ochrany životního prostředí. K iniciativě se připojilo více než 70 společností. Každý účastník musí zabezpečit, aby bylo možné prověřit, že jeho závody přijatým požadavkům skutečně vyhověly, tato kontrola je prováděna externí komisí, která je složena z průmyslových expertů a zástupců veřejnosti. Výsledky těchto šetření jsou zveřejňovány. V České republice může jako typický příklad sloužit jednostranný závazek (Iniciativa) České asociace petrolejářského průmyslu a obchodu týkající se jakostních znaků pohonných hmot. 269 Více viz například Šauer, P. (ed.). Dobrovolné dohody v politice životního prostředí. Praha, 2000, s. 144–172, nebo ELNI, Environmental Agreements, Cameron May, 1998, s. 487–540. 270 Blíže viz dokument Státní politika životního prostředí (http://www.mzp.cz/cz/statni_politika_ zivotniho_prostredi). 271 European Environmetal Agency, supra note 1, s. 11. (http://www.eea.europa.eu/).
153
ronmentálních cílů. Tyto dohody mohou být právně závazné a ukládat jednotlivým straním dohody povinnosti. Mohou rovněž nabývat formu jednostranných závazků odvětvových aktérů, které veřejná autorita bere v úvahu.“ 272 „Do této kategorie patří smluvní dohody mezi veřejnou autoritou (na různých úrovních) a zpravidla výrobními subjekty. Stranami dohody mohou být rovněž nevládní organizace, případně další zájmové subjekty. Obsahují cíl (například snížení znečištění), časový plán a další podmínky jeho plnění. Veřejná autorita se obvykle zaváže, že nepřijme žádnou novou právní normu (jako například závazný limit nebo ekologickou daň), pokud dobrovolný přístup povede ke splnění dohodnutého cíle.“ 273 K vyjednaným dohodám se řadí rovněž soukromé environmentální dohody, uzavírané mezi znečišťovateli a poškozovanými, či jejich zástupci. „Teoretickým východiskem je zde Coasova myšlenka přímého vyjednávání mezi znečišťovateli a poškozovanými.274 Veřejná autorita v tomto případě vytváří podmínky především definováním vlastnických (dispozičních) práv ke statkům životního prostředí, umožněním přístupu k informacím a podobně.“ 275 Vyjednané environmentální dohody představují specifický typ nástrojů politiky životního prostředí. Jeho místo v systému nástrojů politiky životního prostředí (environmentální politiky) ilustruje Long takto: 276 Nástroje politiky životního prostředí 277 - (Společenské) ocenění a uznání - Veřejné informace a výchova
COM (96) 561 final, p. 5, (http://ec.europa.eu/environment/docum/pdf/96561en.pdf). Šauer, P. (ed.). Dobrovolné dohody v politice životního prostředí. Praha, 2000, s. 12. „Tyto kontrakty mohou mít právní závaznost (jako je tomu v Nizozemí) nebo ji mít nemusí (jako je tomu například v Německu). Závaznost závisí na tom, zda daný právní řád umožňuje příslušným státním institucím takové smlouvy podepsat. V České republice lze za příklady této formy dobrovolných přístupů považovat dohodu Ministerstva životního prostředí a Českého sdružení výrobců mýdla, čistících a pracích prostředků o obsahu chemikálií ve výrobcích ovlivňujících kvalitu vody a dohodu Ministerstva životního prostředí a Českého průmyslového sdružení pro obaly a životní prostředí o řešení problematiky obalových materiálů. Vyjednané environmentální dohody patří, spolu s environmentálními manažerskými systémy, k nejrozšířenějším případům dobrovolných přístupů v Evropě.“ 274 Coase, R. H. The Problem of Social Costs. Journal of Law and Economics, No.3/1960, s. 1–44. 275 Šauer, P. (ed.). Dobrovolné dohody v politice životního prostředí. Praha, 2000, s. 13. 276 Long, B. An overview of tools and strategie for environmental management. Paper presented on „ECO 1997“ International Congress, February 24_26/1997, Paris. 277 Sledujeme-li toto schéma shora dolů, ilustruje v horní části liberální přístup k tvorbě systému nástrojů politiky životního prostředí. Sledujeme-li schéma v obráceném směru, dává nám velmi zjednodušenou představu o historickém vývoji vytváření systémů nástrojů politiky životního prostředí v řadě zemí – od administrativních nástrojů přes nástroje využívající stimulaci až po nástroje založené na informacích. Upraveno podle Šauer, P. (ed.). Dobrovolné dohody v politice životního prostředí. 2000. 272 273
154
-
Analýza životního cyklu Environmentální účetnictví a informatika Ekologické audity Ekologické označování výrobků Právo na informace ENVIROMVIENTÁLNÍ DOHODY Řízení strany poptávky Reforma předpisů Pravidla odpovědnosti Odstranění environmentálních kontraproduktivních subvencí Obchodovatelná povolení Ekologické daně/reforma daňového systému EIA Obchodní omezení Emisní limity Licence a povolení Zákazy
Dobrovolné environmentální dohody jsou zpravidla vytvářeny jako doplňkový nástroj k dalším nástrojům politiky životního prostředí, jsou součástí některé kombinace nástrojů („nástrojového mixu“) v rámci konkrétních systémů této politiky. V rámci každé uvedené základní kategorie je možné rozlišit následující zaměření dobrovolných přístupů, a tím i environmentálních dohod: • dobrovolné přístupy (dohody), které jsou založeny na přesně kvantifikovaných cílech, týkajících se chování vůči životnímu prostředí; • dobrovolné přístupy (dohody), v nichž jsou cíle specifikovány méně přesné; mohou se týkat například norem spotřeby, či vypouštěného množství škodlivin; • dobrovolné přístupy (dohody) v rámci spolupráce při výzkumu a vývoji, které jsou zaměřeny na technologický pokrok; • dobrovolné přístupy (dohody), které pouze zavazují firmy k poskytování informací o jejich vlivu na životní prostředí.278
Jiným kriteriem pro rozlišení dobrovolných environmentálních dohod je jejich vztah k cílům politiky životního prostředí. Z tohoto hlediska lze rozlišit dohody cílové a implementační. Storey, M. (et al.) Policies and Measuers for Common Action – Demand Side Efficiency: Voluntary Agreements with Industry (working paper, 8, Annex I Expert Group on the UN Framework Convention on Climate Change, Paris, OECD Energy Agency, 1996.
278
155
Cílovými dohodami rozumíme takové dohody, v nichž je předmětem vyjednávání stanovení konkrétního cíle (viz dále). Sama instituce vyjednávání, je-li uvedená do praxe, může napomoci nalézání a plnění efektivních cílů v ochraně prostředí, tj. nalézání tzv. optima znečištění. Je tomu tak tehdy, jestliže je přijímána teze, že společnost může nést určitá rizika ze znehodnocování životního prostředí, které přesahuje úroveň asimilační kapacity prostředí.
Implementační dohody jsou dohody, kde je předmětem vyjednávání způsob dosažení shody s předem stanovenými cíli politiky životního prostředí (například česká dobrovolná dohoda o obalových materiálech).
Pro členění dobrovolných environmentálních dohod mohou dále sloužit následující kriteria: • předmět dohody (ochrana různých složek či dílčích parametrů životního prostředí, environmentální parametry výrobků, technologií, průřezové dohody pro více složek životního prostřed a podobně); • míra právní závaznosti plnění dohody; • druh sankcí v případě neplnění dohody (peněžní, náklady spojené s odstoupením druhé strany od dohody, přijetí jiného způsobu regulace, morální); • iniciátor dohody (iniciované autoritou, znečišťovateli, nevládními organizacemi); • charakter subjektů poškozujících životní prostředí, jež se účastní dohody (různé typy firem, individuální či kolektivní účast na dohodě a podobně); • míra otevřenosti třetím stranám; • úroveň, na které je dohoda uzavřena (mezinárodní, národní, regionální, místní) a další.
156
Obrázek 4 Architektura dobrovolných dohod
Pramen: Upraveno podle Brink, ten P. (ed.). Voluntary Environmental Agreements. Process, practice and future use. Prologue. Greenleaf Publishing, 2002. 3.3.3
Teoretické předpoklady a praktické zkušenosti z realizace dobrovolných postupů Dobrovolné přístupy se od 90. let 20. století postupně stávají stále významnějším prvkem vytváření mixu veřejných politik a firemních strategií při řízení dopadů firemních aktivit na životní prostředí. Prostor pro uplatnění dobrovolných přístupů vzniká zpravidla tam, kde nastávají obtíže s uplatňováním ostatních nástrojů politiky životního prostředí, případně vůbec neexistují, a tam, kde jsou dobrovolné přístupy samy o sobě, především z ekonomického hlediska, atraktivní pro podnikovou sféru. Dobrovolně přístupy vyžadují od podnikatelských subjektů spíše než pasivní reakci na nástroje využívané veřejnými autoritami pozitivní, aktivní jednání. Operativnější a pružnější přístup je zpravidla nutný i od příslušných veřejných autorit a dalších subjektů. Aby společnost a firmy příslušné přínosy (efekty) skutečné získaly, je nezbytně dobrovolné přístupy velmi pečlivě připravovat. Kromě zájmu ze strany podniků a autorit musí být získána i podpora a důvěra 157
ze strany veřejnosti. Dobrovolné přístupy by proto měly být výsledkem skutečně transparentního procesu, který zainteresovává nezávislé strany na řešení konkrétních problémů týkajících se zlepšování stavu životního prostředí. Tento proces musí současně zahrnovat důvěryhodný nezávislý mechanismus pro monitorování plnění a dále sankce v případě nesplnění stanovených cílů. Za klíčové problémy spojené s realizací dobrovolných přístupů se považují: 1) typologie, 2) vyjednávání, 3) monitorování, 4) spolupráce zainteresovaných subjektů, 5) vyhodnocení, 6) podmínky a faktory realizace, 7) veřejné konzultace, 8) zapojení veřejnosti, 9) podpora veřejnosti, 10) propojení nástrojů, 11) stimuly, 12) právní aspekty, 13) shromažďování poznatků, učení se a vytváření potenciálu.279 Tabulka 11 Charakteristické rysy dobrovolných přístupů Pozitivní Flexibilní, je možné je „ušít na míru“ konkrétním okolnostem, v nichž se jednotlivé zainteresované strany nacházejí, stejně jako konkrétním místním podmínkám. Mohou stavět na znalosti firem o svém potenciálu realizovat environmentální zájmy, a to v souladu s požadavky spojenými s místem jejich působení (a překlenout mezeru mezi státní legislativou a místními potřebami). Umožňuje zapojit do vyjednávání a realizace subjekty dotčené přijatým řešením (plus kontrolu ze strany veřejnosti).
Mají potenciál dospět rychleji k dohodě a její realizaci než alternativní nástroje.
Nízké náklady na realizaci (pro firmy významně nižší než daně).
Nákladově efektivní, protože firmy (odvětví) si mohou zvolit typ dobrovolného přístupu v souladu s vlastní znalostí struktury nákladů. Podněcuje inovace v rámci spolupráce firem.
Negativní Mohou být příliš flexibilní (pokud nejsou dobře definovány), což může snižovat jejich efektivitu ve srovnání s jinými nástroji. V případě, že vláda volí potenciálně druhé nebo třetí nejlepší řešení, pokud jde o volbu nástrojů.
Nemusí zahrnovat všechny zainteresované subjekty – nemusí odrážet některé oprávněné zájmy (zejména v případě nezapojení místních komunit, dotčených realizací dohody, nebo nevládních organizací). Vyjednávání může být časově náročné. Dohody mohou sloužit k získání potřebného času k zabránění přijetí regulace. Realizace může být nákladná: transakční náklady a monitorování může být náročné na zdroje (zejména v případě nevládních organizací nebo sektorů s velkým počtem firem). Pokud dobrovolné přístupy slouží jako náhrada za environmentální daně, může to znamenat, že princip „platí znečišťovatel“ není naplněn, protože znečišťovatelé neplatí za ostatní formy znečištění.
279 Blíže viz Brink, ten P. (ed.). Voluntary Environmental Agreements. Process, practice and future use. Greenleaf Publishing, 2002.
158
Podněcují dynamickou výkonnost, protože Mohou omezovat tempo technologických vyžadují stanovit cíle, aniž by vyžadovaly změn/inovací na úroveň, která vyhovuje firmám v odvětví – v míře odpovídající nedosstanovit explicitní soubor opatření. tatku finančních zdrojů a vynucování cílů a tomu, zda jimi byly nahrazeny alternativní nástroje. Pokud cíle nejsou vhodně stanoveny nebo je není možné revidovat, mohou vést pouze ke statickým výsledkům a výkonnosti. Vtahuje do procesu firmy (odvětví) a může Vyžadují monitorování souladu aktivit s přívést k větší pozornosti vůči environmentál- stupy, což může být náročné a zdroj zejména ním problémům. Pokud jsou vhodně navr- v případě využité nezávislého monitoringu na smluvním základě). Vyžadují průběžný tlak ženy, ujasňují a formalizují úkoly, práva ze strany veřejné autority a nevládních orgaa role. nizací, zaručující, že dohody se budou rozvíjet a zdokonalovat, a umožní tak dosáhnout stanovených cílů a realizovat jejich (dodatečně vytvořený) potenciál. Umožňují dosahovat větší stabilitu prostřed- Mohou podněcovat chování „černého pasanictvím dlouhodobého plánování a stanovit žéra“ a to v závislosti na institucionálním cíle na mezinárodní úrovni tak, aby nebyly kontextu, charakteru a podobě přístupu, výsledkem neočekávaného vnějšího vývoje. konkrétní úrovni stimulů/vynucení a velikosti a struktuře odvětví. Přispívá k rozvoji regulativního potenciálu Mohou stavět bariéry mezi signatáře a nesigprostřednictvím zvýšeného vědomí dopadů, natáře dohody. To může vyvolávat problémy opatření k jejich zvládání, a v důsledku roz- v případě, že: (a) někteří aktéři jsou vyloučeni voje formálních a neformálních sítí dostup- z možnosti participovat na dohodě, která ných regulátorům. To může kompenzovat jejím stranám přináší prospěch, (b) neúčast omezený regulační potenciál a snížit náklady některých stran může snižovat udržitelnost dohody. na regulaci. Mohou být užitečným nástrojem řešení kon- Mohou snižovat kvalitu regulativních opatřefliktů, mohou se zabývat problémy, které ní v případech, kdy přesun ke společné regulaci vede ke snížení regulace ze strany státu existující regulace nepodchycuje. Mohou napomáhat realizovat princip před- a kde vyšší regulace ze strany soukromého běžné opatrnosti tam, kde neexistují dosta- sektoru není adekvátní. tečné znalosti nezbytné pro prosazení a zavedení daní nebo regulace. Urychlují změnu chování směrem k udržitel- Nepřináší důchody použitelné pro další envinému rozvoji, staví na společné sdílené ronmentální iniciativy. odpovědnosti na všech úrovních v rámci odvětví/hospodářství.
Pramen: Blíže viz Brink, ten P. (ed.). Voluntary Environmental Agreements. Process, practice and future use. Prologue. Greenleaf Publishing, 2002.
159
Závěr
Pojetí politiky a její role ve společnosti se historicky mění v závislosti na zvolené metodologii a jejím filosofickém kontextu, tj. na vnímání podstaty světa a člověka. Rozdíly v chápání politiky, které tak vznikají, vedou ke zdůrazňování odlišných stránek politiky. Zatímco na úrovni běžného, každodenního vědomí nemá vymezení obsahu pojmu politika obvykle plně racionální, systematizovanou podobu, ale je spíše výrazem emocionálního vnímání či hodnocení politické reality, respektive toho, co je za politickou realitu (různými lidmi) považováno, teoretické vědomí, které vychází ze znalosti dějinného vývoje a vědeckých postupů, umožňuje přesnější uchopení pojmu politika, ale ani ono nevede k všeobecně přijímanému pojetí politiky. Příčinou této nejednoznačnosti je fakt, že sama politická teorie je odrazem měnící se historické zkušenosti, je závislá na místě, čase, postavení a hodnotách člověka, který ji vytváří; logickým důsledkem této skutečnosti je to, že se v politické teorii uplatňují odlišné metodologické přístupy a s nimi spojené pohledy na zkoumanou realitu.
Shrneme-li nejčastěji se vyskytující charakteristiky pojmu politika, lze politiku vymezit takto: Politika představuje specifický druh činnosti, realizované v institucionalizované formě (tj. jako organizovanou činnost s algoritmy postupu), která se uskutečňuje na určitém území, jejímž cílem je prostřednictvím vlivu a jeho forem (moc, autorita, atp.) dosáhnout v rámci existujících sociálních vztahů vytvoření podmínek pro realizaci klíčových cílů (zájmů, hodnot) určité sociální skupiny. Toto určení pojmu politika v sobě obsahuje všechny prvky tradičního rozdělení politiky na politiku ve smyslu formulace a realizace politických opatření (tj. realizace zprostředkovaně politických zájmů – politika ve smyslu policy), na politiku ve smyslu realizace bezprostředně politických zájmů (politika ve smyslu politics) a na politiku ve smyslu činnosti odehrávající se v politicky organizované společnosti. Současně umožňuje interpretovat politiku jako dynamický jev, jako proces, v němž lze jednotlivé aspekty tohoto procesu myšlenkově oddělit, přestože v realitě se prolínají a kontinuálně realizují, a současně je uchopit v jejich celistvosti. Teoretické pojetí environmentální politiky je logicky vázáno: a) na konkrétní interpretaci pojmu politika; 160
b) na vymezení obsahu environmentální politiky. Zatímco někteří autoři považují za objekt zájmu environmentální politiky pouze přírodní aspekty života člověka (prvotní a druhotnou přírodu), jiní do něj zařazují rovněž aspekty umělé (různé typy prostředí života člověka – pracovní, městské, venkovské, rekreační apod.) a společenské (povaha politického systému a jeho potenciál vytvářet podmínky pro realizaci environmentálních zájmů, vazba environmentálních cílů na ekonomické, kulturní, populační a další faktory).
V literatuře se lze nejčastěji setkat s přístupem, který pod environmentální politikou chápe aktivity státu, jejichž cílem je docílit státem formulovaných, arbitrárně stanovených cílů týkajících se kvality přírodního prostředí člověka (znečištění, využívání zdrojů, služeb přírody). Environmentální politika je v tomto případě interpretována primárně jako policy, s důrazem na schopnost jejího nositele (tj. státu nebo jeho organizačních složek) stanovenou politiku garantovat. Tento přístup staví na zúženém pojetí environmentální politiky, v němž sociální podmínky její realizace představují vnější faktory (vstupy z prostředí), nikoli bezprostřední součást této politiky. Tato orientace má původ ve dvou jevech – v dlouhodobě dominantním postavení státu jako klíčového aktéra politiky, a v původní orientaci environmentální politiky na ochranu přírodního prostředí, na níž se zpočátku téměř výlučně upírala pozornost v době, kdy dopady lidských aktivit na přírodní (životní) prostředí začaly být vnímány negativně. Primární otázkou teoretické analýzy environmentální politiky při tomto přístupu není zkoumat, jak cíle environmentální politiky vznikají a prosazují se, tj. analyzovat strukturu nositelů těchto zájmů a to, jakými mechanismy se stávají politickými cíli, ale jak je efektivně (tj. hospodárně a účelně) realizovat, ať už jako rozhodující priority (bez nebo s přihlédnutím k cílům v ostatních oblastech společenského života) nebo jako součást ostatních sektorových politik - v optimálním případě v integrované podobě a vzájemném souladu. Jde tedy o to, jaké environmentální cíle stanovit, které nástroje pro jejich dosažení využít, jak řešit s tím spojené konflikty nebo jak jim předcházet. To vede za prvé k tomu, že v mimořádně rozsáhlé teoretické literatuře věnované environmentální politice se největší pozornosti dostává ekonomickým aspektům environmentální politiky, nástrojům a metodám její realizace, a problematice hodnocení účinnosti a efek161
tivnosti státní politiky životního prostředí. Analýza problémů spojených s politickým cyklem environmentální politiky, jejích aktérů, zainteresovaných subjektů, vazeb na ostatní subsystémy společnosti, hodnotových a dalších aspektů je zastoupena v literatuře méně. Určitým spojovacím můstkem mezi těmito dvěma oblastmi teoretické analýzy environmentální politiky a stimulem pro jejich propojení se v 80. a 90. letech 20. století staly v důsledku proměn společnosti některé nové oblasti teoretického zájmu - (a) zkoumání mezinárodních a nadnárodních organizací a integračních procesů, (b) zkoumání environmentálních konfliktů (v návaznosti na obnovení zájmu o problematiku sociálních konfliktů, vyvolaného orientací na hledání nových sociálních mechanismů řešení konfliktů v měnící se moderní společnosti a svým zaměřením přesahujícího hranice klasických sociologických konceptů sociálních konfliktů), (c) rozvoj teorie demokracie (v souvislosti s přechody k demokracii, s koncepty „vyprazdňování“ politiky a obnoveného zájmu o normativní aspekty politiky) a s tím spojený zájem o roli nepolitických subjektů v moderní společnosti, (d) formování postmoderní vědy jako nové formy poznání. Za druhé, dominantní charakter výše uvedeného přístupu ke zkoumání environmentální politiky vede k tomu, že většina autorů nepovažuje za nezbytné, pojem environmentální politiky explicitně definovat. Svůj podíl na tom, že v literatuře lze jenom velmi obtížně nalézt explicitní definici environmentální politiky, má bezesporu rovněž povaha moderní vědy, která se ve snaze o kvantifikaci a nenormativní charakter uchyluje k fragmentovanému poznávání reality, tak celý dosavadní vývoj zkoumání vztahu člověka a prostředí jeho existence, jenž se postupně, v souladu se společenskou objednávkou, zaměřovalo na různé aspekty tohoto vztahu a pouze pozvolna nabízelo ucelenější obraz o povaze a mechanismech této součásti sociální reality, včetně jejích vazeb k jiným oblastem společenského života. Environmentální politiku je ovšem možné, a v kontextu proměn moderní společnosti, k nimž dochází v souvislosti s procesy globalizace, oslabování role státu a dalšími souvisejícími změnami, dokonce i vhodné, chápat rovněž v širším pohledu: • jako aktivitu zaměřenou na oblast bezprostředně politických cílů (politics), tj. jako aktivitu zaměřenou kromě výše arbitrárně stanovených cílů státu (resp. jeho organizačních složek) rovněž na bezprostředně politické cíle (jako systémovou jednotu policy a politcs) - na: 162
snahu o změnu politického subsystému do podoby, která by umožnila lépe docilovat environmentálních cílů jednotlivých subjektů nebo na uchování podoby tohoto subsystému v konkurenci s ideologickými nebo státoprávními tlaky usilujícími o jeho změnu; snahu o změnu ostatních relevantních subsystémů společnosti, která by umožnila lépe docilovat environmentálních cílů nebo na uchování těchto subsystémů v konkurenci s ideologickými nebo státoprávními tlaky usilujícími o jejich změnu; snahu podílet se na výběru a realizaci mixu politických cílů, včetně cílů environmentálních; snahu podílet se na stanovení kompetencí osob nebo institucí které rozhodují o jednotlivých záležitostech nebo je realizují; snahu podílet se na stanovení způsobu výběru politické reprezentace; snahu podílet se na personální politice; snahu podílet se na stanovení způsobu a rozsahu kontroly moci a politických institucí; jako aktivitu zaměřenou nikoli pouze na řešení negativně vnímané kvality přírodního (resp. životního) prostředí prostřednictvím státních (vládních) zásahů, ale také prostřednictvím aktivit širokého spektra subjektů veřejného sektoru (občanské společnosti). Tyto aktivity mohou mít jak bezprostředně politický, tak zprostředkovaně politický charakter. Význam této interpretace je dán zejména měnící se rolí státu a rostoucí úlohou nestátních subjektů v environmentální politice; jako aktivitu zaměřenou nikoli pouze na řešení negativně vnímané kvality přírodního prostředí, ale životního prostředí v širokém smyslu, tj. aktivitu zaměřenou na přírodní i umělé prostředí života člověka, respektive na více či méně široce pojímané sociální souvislosti života člověka.
•
•
Poslední z uvedených interpretací může vyvolat námitku, že takto chápaná environmentální politika v důsledku systémové povahy reality a komplikovaného řetězení zájmů jednotlivých subjektů politiky v konečném důsledku splývá s politikou jako takovou, tj. nelze ji oddělit ani myšlenkově od obecného pojmu politika. Ve skutečnosti tomu tak není - vydělujícím prvkem environmentální politiky je podle mého názoru obsahové zaměření této politiky na kvalitu životního prostředí, přičemž v tomto (a pouze v tomto) kontextu není podstatná reálná motivace (ekonomická, normativní, apod.) tohoto zaměření, 163
ale orientace na kvalitu životního prostředí. Přesto, a právě proto, je možné toto pojetí považovat za přínosné, protože ukazuje na provázanost jednotlivých prvků a vztahů sociálního a přírodního systému. Význam této interpretace je dán rovněž tím, že současná environmentální politika vychází primárně z konceptu udržitelného rozvoje, který má tři (respektive podle některých autorů čtyři) hlavní pilíře: ekonomický, sociální a environmentální, (respektive institucionální), které je takto možné uchopit v jejich jednotě. Společně s rozšířeným pohledem na subjekty environmentální politiky tak toto pojetí environmentální politiky umožňuje zahrnout do úvah o environmentální politice i ty nestátní subjekty, jejich aktivity a širší souvislosti, jenž zůstávaly až dosud stranou komplexní teoretické analýzy. Tento přístup nabývá na významu s proměnami moderní společnosti, k nimž dochází v souvislosti s globalizací, respektive s novou podobou modernity, a s těmito procesy spojeným oslabováním státu, růstem role nestátních subjektů při vytváření podmínek realizace jejich zájmů ve formě závazných pravidel jednání lidí – a to jak v mocenské a vlivové sféře státu, tak v mocenské a vlivové sféře subjektů působících v rámci občanské společnosti. V kontextu těchto procesů je pro potřeby teoretické analýzy možné definovat environmentální politiku jako: „souhrn aktivit, které cíleně směřují k dosažení určité kvality životního prostředí (jeho ochraně, zlepšení nebo udržení jeho kvality, stejně jako k většímu využití a zhoršení jeho kvality), pokud primárním cílem těchto aktivit – nikoli motivem – je určitá kvalita životního prostředí.“ Toto pojetí environmentální politiky umožňuje zahrnout všechny přístupy k přírodnímu (životnímu) prostředí, včetně těch, které se staví k aktivnímu jednání směřujícímu k dosažení určité kvality přírodního (životního) prostředí kriticky nebo odmítavě. V environmentálním myšlení dnes existují dvě základní linie uvažování – antropocentrická a neantropocentrická (biocentrická, ekocentrická, respektive teocentrická, kterou lze přiřadit buďto k první nebo druhé z těchto linií). Antropocentrická linie považuje za měřítko věcí člověka, ať už v případě klasického antropocentrického přístupu, obhajujícího právo člověka využívat přírodu dle svého uvážení a odmítajícího obavy z elativních dopadů lidské činnosti na přírodu, nebo přiznaně antropocentrického přístupu, reprezentovaného konceptem udržitelného rozvoje. Antropocentrická linie, představující mix klasického a přiznaně antropocentrického přístupu, je v současnosti základem environmentální politiky všech států. 164
Neantropocentrická linie staví jako měřítko věcí jednotu přírody a člověka, respektive celek tvořený planetou Země. Vliv této linie na praktickou environmentální politiku byl až dosud velmi omezený. K posílení jeho vlivu by za určitých podmínek mohlo dojít v důsledku rozšíření rozsahu politiky realizované mimo struktury státu – nepolitické politiky. Z této souvislosti a vzájemné závislosti člověka a přírody se podle některých názorů člověk může, v duchu tradic moderního evropského myšlení, vymknout silou rozumu. Podle jiných to může s pomocí rozumu dokázat, ale nemusí nebo dokonce nemůže si při tom uchovat lidskost. Podle dalších rozum nic takového neumožňuje a nutným důsledkem je degradace životního prostředí a úpadek nebo zánik člověka. Ve filozofické rovině tato dichotomie představuje volbu mezi orientací na „skromnější lidství nebo pokročilejší technologie“ (Kohák), na „být nebo mít“ (Fromm), na „uchování nebo odumírání lidskosti“ (Lorenz). Environmentální politika je v tomto smyslu výrazem nejistot o směřování moderní (postmoderní, postindustriální, reflexivní nebo tekuté modernity) společnosti, nejistot, zda síla rozumu umožní zvládat environmentální rizika či nikoli (pokud existenci takových rizik připustíme). Environmentalismus je dnes často interpretován nejenom ve filosofické, ale také ideologické rovině (respektive některými nesmiřitelnými kritiky jako nové náboženství). To je racionální v té míře, v níž environmentalismus obsahuje strukturované normativní prvky, nebo v níž dogmaticky, fundamentalisticky interpretovaný environmentalismus tyto prvky absolutizuje. „U kořene ideologizace je skutečnost, že pojetí člověka jako součásti biosféry, světa všeho bytí a žití, může představovat jak faktické doznání souvislosti a vzájemné závislosti, tak normativní představu tom, co je „přirozené“ a tudíž přijatelné a záhodné.“ 280 Výše uvedený koncept environmentální politiky překračuje vymezení této politiky jako specifické aktivity zaměřené na udržení nebo zlepšení stavu (kvality) přírodního/životního prostředí a umožňuje obsáhnout i tyto kritické či odmítavé představy, přístupy a s nimi spojené aktivity, pokud je jejich cílem udržení nebo změna kvality přírodního/životního prostředí. 280
Kohák, E. Zelená svatozář. Praha: Sociologické nakladatelství, 2000, s. 153.
165
Dosavadní vývoj environmentální politiky probíhal v časové a obsahové linii ochrana přírody – ochrana habitatu – problémy 2. generace – problémy 3. generace. Pro druhou polovinu tohoto vývoje je charakteristický přechod od ochrany přírody k hodnotově podmíněné orientaci na kvalitu přírodního/ životního prostředí vnímanou v širokém, zejména ekonomickém a sociálním kontextu a rozšiřování spektra aktérů na lokální a nadnárodní úroveň. Tomu odpovídá i vývoj environmentální politiky po linii politika přírodních zdrojů – politika životního prostředí – environmentální politika. Pokud jsou i v současných podmínkách platné teoretické modely vývoje environmentální politiky, které uvažuje soudobá teorie, tato politika by se v následujícím období měla vyvíjet směrem k menší roli státu (a to nejenom vzhledem k celkovému oslabování role státu v soudobé společnosti, ale také v logice teorie cyklického vývoje environmentální politiky), k větší variabilitě jejích subjektů a posílení role jejích koalic, stejně jako role nadnárodních/mezinárodních institucí, k větší integraci a rozsáhlejšímu využívání nepřímých administrativních, tržních a dobrovolných nástrojů – za předpokladu, že budou nadále fungovat základní mechanismy moderních liberálních demokracií. Podstatnou roli pro další směřování environmentální politiky bude mít postavení environmentálních hodnot v systému hodnot jedince a společnosti a význam kvality životního prostředí ve struktuře potřeb a zájmů jedinců a sociálních skupin. Tyto faktory navozují následující scénáře možného vývoje: Scénář 1: z hlediska požadované kvality životního prostředí adekvátní technologický rozvoj, doprovázený pravděpodobně přesunem produkčních a spotřebních procesů na lokální úroveň, rostoucí vliv nepolitické politiky korigující tyto procesy v souladu se zájmy lokálních komunit. Scénář 2: z hlediska požadované kvality životního prostředí neadekvátní technologický rozvoj, zásadní změna životního prostředí, nedostatečný vliv nepolitické politiky korigující tyto procesy, technologicky podmíněné odtržení člověka od přírody. Scénář 3: ekologická a sociální krize. Tento scénář otevírá cestu k sebedestrukci společnosti nebo k její systémové proměně (podmíněné do značné míry globálním rozměrem této proměny) založené na změně struktury společnosti, hodnot a cílů jedinců. Předložený koncept environmentální politiky umožňuje uchopit environmentální paradigma v jednotě různých přístupů, „neutrálně“ v tom smyslu, v němž samo paradigma a jeho interpretace (ne)odrážejí 166
sociální ukotvenost svých tvůrců a interpretů. Umožňuje uchopit environmentální paradigma v jednotě celku, jeho částí a vytvářené synergie (jejíž vnímání závisí na výchozích předpokladech). Protože jeho základem je systémový přístup, umožňuje uchopit realitu, která má sama systémovou povahu. Takto definovaná environmentální politika představuje efektivní konceptuální rámec komplexního zkoumání vztahu moderní společnosti a prostředí její existence. Přestože tento rámec sám o sobě nelze operacionalizovat, může být východiskem bádání, opírajícího se o empirické poznatky, stejně jako bádání opírajícího se o kvalitativní, intuitivní a další neempirické postupy.
167
Literatura
Monografie ABRAHAMSON, E. Change Without Pain: How Managers Can Overcome Initiative Overload, Organizational Chaos, and Employee Burnout. Harvard Business School Press, 2005. ANDERSON, T. L. Political environmentalism: Going behind the Green Curtain. Stanford: Hoover Institution Press, 2000. ISBN 0-81799752-0. ANDERSON, T. L., HILL, P. J. The Not So Wild, Wild West. Stanford: University Press, 2004. ISBN 0-8047-4854-3. ANDERSON, T. L. Free market environmentalism. Pacific Research Institute for Public Policy, 1991. ISBN 0-8133-1101-2. ARENDTOVÁ H. Krize kultury. Edice Váhy. Praha: Mladá fronta, 1994. ISBN 80-204-0424-4. ATTFIELD, R. The Ethics of Environmental Concern. Oxford, Oxford University Press, 1983. BAUMAN, Z. Globalizace. Důsledky pro člověka. Praha: Mladá Fronta, 1999. ISBN 80-204-0817-7. BAUMAN, Z. Tekutá modernita. Praha: Mladá Fronta, 2002. ISBN 80-204-0966-1. BECK, U. Moc a protiváha moci v globálním věku. Praha: Sociologické nakladatelství, 2007. ISBN 978-80-86429-67-0. BECK, U. Riziková společnost. Na cestě k jiné moderně. Praha: Sociologické nakladatelství, 2004. ISBN 80-86429-32-6. BECK, U. Vynalézání politiky. K teorii reflexivní modernizace. Praha: Sociologické nakladatelství, 2007. ISBN 978-80-86429-64-9. BĚLOHRADSKÝ, V. Myslet zeleň světa. Rozhovor s Karlem Hvížďalou. Praha: Mladá fronta, 1991. ISBN 80-204-0239-X. BERLIN, I. Čtyři eseje o svobodě. Praha: Prostor, 1999. ISBN 807260-004-4. BIEHLOVÁ, J., STADENMAIER, P. Ekofašismus. Olomouc: Votobia, 1999. ISBN 80-7198-355. BOSSEL, H. Indicators for Sustainable Development: Theory, Method, Applications. A Report to the Balaton Group. Canada: IISD, 1999. ISBN 1-895536-13-8. BOULDING, K. E. Beyond Economics: Essays on Society, Religion and Ethics. Ann Arbor: The University of Michigan Press, 1968. BOYCE, J. K. The Political Economy of the Environment. Edward Elgar, 2002. ISBN 1-84064-366-8. 168
BRINK, P. T. (ed.). Voluntary environmental agreement: process, practice and future use. Sheffield: Greenleaf, 2002. ISBN 1-874719-41-1. CARSON, R. Silent Spring. London: H. Hamilton, 1963. COMMON, M. Environmental and Resource Economics: An Introduction. London: Longman, 1992. ISBN 0-582-01380-1. CONVERY, F., EKINS, P. (ed.). The Policy Research Services on Market Based Instrument for Sustainable Development. Edward Elagar. London. COSER, L. The functions of social conflict. London: Routledge & K. Paul, 1998. ISBN 0-415-17627-1. DAHL, A. R. Modern political analysis. New Jersey: Prentice Hall, Englewood Cliffs, 1991. ISBN 0-13-595406-1. DAHRENDORF, R. Moderný sociálny konflikt: Esej o politike slobody. Bratislava: Archa, 1991. ISBN 80-7115-024-X. DALY, H. E. Ecological economics and the Ecology of Economics. Essays in Criticism. Edward Elgar, 1999. ISBN 1-85898-968-X. DANICS, Š., KAMÍN, T. Extremismus, rasismus a antisemitismus. 2. vydání. Praha: PA ČR, 2008. ISBN 978- 80-7251-286-7. DIJKSTRA, B. R. The Political Economy of Environmental Policy. A Public Choice Approach to Market Instruments. Northampton: EE, 1999. ISBN 1-85898-964-7. DUŠEK, J. Faktory regionálního růstu a rozvoje (se zaměřením na spolupráci měst a obcí v Jihočeském kraji). 1. vydání. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2010. 293 s. ISBN 978-80-86708-94-2. DUŠEK, J., PROTIVA, V. Veřejná ekonomika. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2007. 240 s. ISBN 978-80-86708-43-0. DUŠEK, J., PÁNA, L. Zdravá města a místní Agenda 21. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2011. 134 s. ISBN 978-80-87472-07-1. ELNI (The Environmental Law Network International), Environmental Agreements. Cameron May, 1998. ISBN 1-874698-62-7. FIALA, P., SCHUBERT, K. Moderní analýza politiky. Brno: Barrister & Principal, 2000. 170 s. ISBN 80-85947-50-1. GARCIA-GUADILLA, M. P. Environmental Movements, Politics and Agenda 21 in Latin America. UN Research Institute for Social Development. ISSN 1020-8178. GASSET, O. J. Vzpoura davů. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80206-0072-8. 169
GELLNER, E. Podmínky svobody. Občanská společnost a její rivalové. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1997. ISBN 80-85959-27-5. GIDDENS, A. Důsledky modernity. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003. ISBN 80-86429-15-6. GLASBERGEN, P. Co-operative Environmental Governance. Public. Private Agreements as a Policy Strategy. Kluwer Academic Publishers, 1998. ISBN 0-7923-5148-7. GOODSTEIN, E. S., Economics and the Environment. WILEY, 2005. ISBN 0-471-47054-6. GORCZYNSKI, D. Environmental Negotiation. Boca Raton: CRC Press, 1992. GORE, A. Země na misce vah: ekologie a lidský duch. Praha: Argo, 2000. ISBN 80-7203-310-7. GRAFTON, R., ADAMOWICZ, W., DUPONT, D., NELSON, H., HILL, R., RENZETTI, S. The Economics of the Environment and Natural Resources. Blackwell Publishing, 2004. GRAFTON, R. Q., ADAMOWICZ, W., DUPONT, D., NELSON, H., HILL, R. J., RENZETTI, S. The Economics of the environment and Natural Resources. Blackell Publishing, 2004. ISBN 0-631-21563-8. GREENWOOD, J. Interest Representation in the European Union. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2007. HABR, J., VEPŘEK, J. Systémová analýza a syntéza. Praha: SNTL, 1986. 2. vyd. ISBN 04-340-86. HACKETT, S. Environmental and Natural Resources Economics. New York, London, 2006. HADRABOVÁ, A. Státní správa životního prostředí. Praha: VŠE Praha, 2001. ISBN 80-245-0200-3. HAGROVE, I. C. Foundations of Environmental Ethics. Englewood Cliffs: Prentice Hall, 1989. HAMPL, M. Vyčerpání zdrojů: skvěle prodejný mýtus. Praha: CEP Centrum pro ekonomiku a politiku, 2004. ISBN 80-86547-28-0. HANLEY, N., SHOGREN, J., WHITE, B. Introduction to Environmental Economics. Oxford: Oxford Univesrity Press, 2001. HANLEY, N., SHOGREN, J. F., WHITE, B. Introduction to Environmental Economics. Oxford university Press, 2001. ISBN 0-19877595-4. HANLEY. N., SHOGREN, J. F., WHITE, B. Environmental Economics in Theory and Practice. New York: Oxford University Press: 1997. ISBN 0-19-521254-1. 170
HARRINGTON, A. Moderní sociální teorie. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-093-3. HAWLLEY, A. H. Human Ecology: A Theory of Community Structures. 1950. HEYWOOD, A. Politologie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. ISBN 978-80-7380-115-1. HIRSCHORN, J. S., OLDENBURG, K. U. Prosperity without pllution: The Prevention Strategy for Industry and Consumers. New York: VNR, 1991. ISBN 0-442-00225-4. HUNTINGTON, S. American Politics: The Promise of Disharmony. Cambridge: Harvard University Press, 1981. CHAPMAN, D. Environmental Economics. Theory, Application, and Policy. Addison-Wesley, 2000. ISBN 0-321-01435-9. JÄNICKE, M., JACOB, K. (ed.). Environmental Governance in Global Perspective. New Approaches to Ecological Modernisation. Berlin: Freie Universität, 2007. ISBN 3-929532-64-6. JUNG, C. G. Výbor z díla. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1997–2004. ISBN 80-85880-1. KAHN, J. Environmental Natural Resources. Thomson, South Western, 2005. KAHN, J. R., The Economic approach to environmental & natural resources. Thomson South-Western, 2005. ISBN 0-324-20275-X. KELLER, J. Dějiny klasické sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 2004. ISBN 80-86429-34-2. KELLER, J. Sociologie a ekologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 1997. KELLER, J. Šok z ekologie aneb politické systémy v rozpacích. Edice Svazky. Praha: Český spisovatel, 1996. ISBN 80-202-0606-X. KELLER, J., GÁL, F., FRIČ, P. Hodnoty pro budoucnost. Praha: G plus G, 1996. ISBN 80-901896-4-4. KLAUS, V. Modrá, nikoli zelená planeta: co je ohroženo, klima nebo svoboda? Praha: Dokořán, 2009. ISBN 978-80-7363-243-4. KOHÁK, E. Zelená svatozář. Kapitoly z ekologické etiky. Praha: Sociologické nakladatelství, 2000. ISBN 80-85850-86-9. KOLÁŘSKÝ, R., SUŠA, O. Filosofie a současní ekologická krize. Praha: Filosofia, 1998. ISBN 80-7007-116-8. Konference OSN o životním prostředí a rozvoji. Praha: Management Press, 1993. KOLSTAD, CH. Environmental Economics. Oxford: Oxford University Press, 2000. 171
KRAGES, B. II Total Environmental Compliance. Boca Raton: Lewis Publishers, 2000. KRUŽÍKOVÁ, E. Ekologická politika a právo životního prostředí v Evropské unii. Praha: Nakladatelství a vydavatelství litomyšlského semináře Petr Šauer, 1997. 186 s. ISBN 80-902168-2-X. KŘÍŽKOVSKÝ, L., ADAMOVÁ, K. Politologie. Praha: Codex Bohemia, 1997. ISBN 80-85963-22-1. KULA, E. Economics od Natural Resources, the Environment and Policies. Chapman & Hall, 1994. ISBN 0-412-57640-6. LEOPOLD, A. Obrázky z chatrče a rozmanité poznámky. Tulčík: Abies, 1999. ISBN 80-88699-13-4. LESTER, J. P. (ed.). Environmental Politics and Policy. Theories and Evidence. Durham, London: Duke University Press, 1995. LIBROVÁ, H. Láska ke krajině? Brno: Blok, 1988. LIBROVÁ, H. Pestří a zelení: kapitoly o dobrovolné skromnosti. Brno: Veronica: Hnutí Duha, 1994. ISBN 80-238-4210-2 LOMBORG, B. Skeptický ekolog: jaký je současný stav světa? Praha: Dokořán, Liberální institut, 2006. ISBN 80-7363-059-1 (Dokořán), ISBN 80-86389-42-1 (Liberální institut). LORENZ, K. Odumírání lidskosti. Praha: Mladá fronta, 1997. ISBN 80-204-0645-X. LOVELOCK, J. Gaia vrací úder: proč se Země brání a jak ještě můžeme zachránit lidstvo. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-2001687-4 LOVELOCK, J. Gaia: A New Look at Life on Earth. Oxford: Oxford University Press, 1987. ISBN 0-19-286030-5. [Praha: Mladá fronta: Ministerstvo životního prostředí České republiky, 1994. ISBN 80204-0436-8 (Mladá fronta), 80-85368-56-0 (Ministerstvo životního prostředí ČR]. LUHMANN, N. Sociální systémy: nárys obecné teorie. Brno: CDK Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2006. ISBN 807325-100-0. MALDONANDO, M. A. Sustainability and Democracy: Towards a Green Democratic Model. Oxford, Mansfeld College, Oxford Research Centre for Environment, Ethics and Society, 2001. MARX, K. Ekonomiko-filosofické rukopisy z roku 1844. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1961. MEADOWS, D. [at al.] The Limits to Growth. A Report for the Club of Rome‘s Project on the Predikament of the Mankind. New York: Universe Books, 1972. 172
MEADOWS, D. H. Beyond Limits: global collapse or sustainable future. London: Earthscan Publications, 1992. ISBN 1-85383-130-1. MEZŘICKÝ, V. (ed.). Environmentální politika a udržitelný rozvoj. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7367-002-8. MEZŘICKÝ, V. a kol. Teorie a praxe environmentální politiky. Ostrava: VŠB - Technická univerzita, 1999. ISBN 80-7078-697-3. MEZŘICKÝ, V. a kol. Základy ekologické politiky. Ostrava: Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava. Praha: Ministerstvo životního prostředí České republiky: Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy, 1996. ISBN 80-85368-96-X. MILLS, C. W. Mocenská elita. Praha: Orbis, 1966. MOLDAN, B. Ekologie, demokracie, trh. Praha: INFORMATORIUM, 1992. ISBN 80-58368-19-6. MOLDAN, B. Příroda a civilizace: životní prostředí a rozvoj lidské civilizace. Praha: SPN, 1997. ISBN 80-04-26434-4. MOZGA, J., VÍTEK, M. Společenské aspekty rizik. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005. ISBN 80-7041-750-1. MÜLLER, K. Politická sociologie. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-807367-380-2. NAESS, A. Ekologie, pospolitost a životní styl: náčrt ekosofie. Tulčík: Abies, 1996. ISBN 80-88699-09-6. NAPIER, Ch. Environmental Conflict Resolution. London: Barnes & Noble, 1998. NASH, R. The Rights of Nature: A History of Environmental Ethics. Madison: University of Wisconsin Press, 1989. ISBN 0-299-11840-1. NICHOLSON, M., The Environmental Revolution. A guide for the New Masters of the Earth. New York: McGraw-Hill Book Company,1970. NOVÁČEK, P., MEDERLY, P. a kol. Strategie udržitelného rozvoje. Olomouc: Přírodovědecká fakulta University Palackého Společnost pro trvale udržitelný život, 1996. ISBN 80-901896-2-6. OSBORNE, D., GAEBLER, T. Reinventing Government. 1992. PÁNA, L. Trvale udržitelný rozvoj a jeho měření. In Udržitelný rozvoj v evropských regionech. Č. Budějovice: VŠERS Č. Budějovice, 2010. ISBN 80-86708-90-4. PÁNA, L., DUŠEK, J. a kol. Udržitelný rozvoj v evropských regionech. České Budějovice: Vysoká škola evropských a regionálních studií, 2010. 400 s. ISBN 80-86708-90-4. PÁNA, L. Komenského teologická politika (Cesta k nápravě člověka a světa). Skalica: Stredoeurópska vysoká škola v Skalici, 2011. s. 198 ISBN 978-80-89391-13-4. 173
PARK, R. E., BURGESS, E. Introduction to the Science of Sociology. University of Chicago Press. PARSONS, T. The Social System. London: Routledge and K. Paul, 1967. PASSMORE, J. Man’s Responsibility for Nature. Ecological Problems and Western Tradition. London: Duckworth, 1974. PECKA, E. Základy sociologie politiky. Praha: VŠE Praha, 1995. ISBN 80-7079-951-X. PEČINKA, P. Zelená zleva? Historie ekologických stran v Evropě. Praha: G plus G, 2002. ISBN 80-86103-58-7. PERMAN, R., MA, Y., McGILVARY, J., COMMON, M. Natural Resources and Environmental Economics. Addison Wesley: Pearson, 2003. ISBN 0273655590. PORTER, G., BROWN, J. W. Global Environmental Politics. Dilemmas in World Politics. Boulder, Colorado: Westview Press, 1996. ISBN 0-8133-2181-6. PROROK, V., LISA, A. Politologie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-80-7380-141-0. REMTOVÁ, K. Trvale udržitelný rozvoj a strategie ochrany životního prostředí. Ostrava: Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava; Praha: Ministerstvo životního prostředí České republiky: Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy, 1996. ISBN 80-85368-93-5. REX, J. Key Problems of Sociological Theory. London: Routledge. 1961. RICHARDS, D. J. (ed.). The Industrial Green Game. Washington, DC. National Academy of Science. RUSSELL, C. Applying Economics to the Environment. New York, Oxford: Oxford University Press, 2001. SCITOVSKÝ, T. The Joyless Economy: An Inquiry into Human Satisfaction and Consumer Dissatisfaction. 1976. SCHNAIBERG, A. The Environment: From Surplus to Scarcity. New York: Oxford University Press, 1980. SCHRAMM, G., WARFORD, J. J. (ed.). Environmental Management and Economic Development. A World Bank Publication, 1989. ISBN 0-8018-3950-5. SINGER, P. Osvobození zvířat. Praha: Práh, 2001. ISBN 80-7252042-3. SPROUT, H., SPROUT, M. The Context of Environmental Economics. The University Press of Kentucky, 1978. ISBN 0-8131-1374-1. 174
SZABÓ, Š. Iná možnosť. Zamyslenia nad životným prostredím, ekológiou a etikou. Košice: Nadácia SOSNA, 1994. ISBN 80-967214-3-7. ŠAUER, P. (ed.). Dobrovolné dohody v politice životního prostředí. Praha: VŠE Praha, 2000. 339 s. ISBN 80-245-0116-3. ŠAUER, P. Kapitoly z environmentální ekonomie a politiky. Praha: UK Praha ve spolupráci s Katedrou ekonomiky životního prostředí VŠE Praha, 2007. ISBN 978-80-87076-06-4. ŠAUER, P. LIVINGSTON, M. (ed.). Ekonomie životního prostředí a ekologická politika. Vybrané klasické stati. Praha-MinneapolisGreeley-Bratislava: VŠE Praha, Universty of Nothern Colorado Greeley, 1996. ISBN 80-902168-0-3. ŠAUER, P., DVOŘÁK, T. Příspěvky k metodologii ex-post analýz v politice životního prostředí III, 2008. Příbram: SEPTIMtisk. 150 s. ISBN 978-80-904032-1-5. ŠKALOUD, J. Úvod do politologie. Praha: VŠE Praha, 1992. ISBN 80-7079-997-8. ŠKRDLANT, T. Demokracie přírody. Praha: Originální Videojournal, 1996. ISBN 80-239-7451-3. ŠVIHLOVÁ, D., 2004. Trvalo udrzatelny rozvoj na miestnej urovni. 1. vyd. Banska Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 2004. 89 s. ISBN 80-8055925-2. THOMAS, J., CALLAN, S. Environmental Economics: Applications, Policy, and Theory. Thomson, South Western, 2007. THOREAU, H. D. Walden. New York: Modern Library, 1992. ISBN 0-679-64202-1. TIETENBERG, T. Environmental Economics and Policy. Addison Wesley: Pearson, 2007. TOCQUILLE, A. de Demokracie v Amertice. Praha: Academia, 2000. ISBN 80-200-0829-2. TURNER, R. K., PEARCE, D., BATEMAN, I. Ekonómia životného prostredia. Úvod do problematiky. Bratislava: Ekonomická univerzita, 2002. ISBN 80-225-1663-5. VARI, A., TAMAS, P. (ed.). Environment and democratic transition. Policy and politics in Central and eastern Europe. Kluwer Academic Publishers, 1993. ISBN 0-7923-2365-3. WEIZSÄCKER, E. U. a kol. Faktor čtyři: dvojnásobný blahobyt – poloviční spotřeba přírodních zdrojů: nová zpráva Římskému klubu. Praha: Ministerstvo životního prostředí České republiky, 1996. ISBN 80-85368-85-4. 175
WILKINSON, L. (ed.). Earthkeeping in the Nineties. Grand Rapids, MI: Eerdmans Publishing, 1991. YARLEY, S. The Green Case. A Sociology of Environmental Issues, Arguments and Politics. London and New York: Routledge, 1991. ISBN 0-415-08381-8. YOUNG, J. Post-Environmentalism. London: Belhaven Press, 1990. ZEMAN, J. Ekonomické základy trvale udržitelného rozvoje. Olomouc: Univerzita Palackého. ISBN 80-244-0420-6.
Slovníkové publikace MILLER, D. V., COLEMAN, J., CONNOLLY, W., RYAN A. Blackwelova encyklopedie politického myšlení. Praha: Barrister & Principal, 2003. ISBN 80-85947-56-0. Velký sociologický slovník I a II. Praha: Karolinum, 1996. 80-7184164-1 (sv. 1), 80-7184-310-5 (sv. 2). GEIST, B. Sociologický slovník. Praha: Victoria Publishing, 1993. ISBN 80-85605-28-7.
Články v odborných časopisech COASE, R. H. The Problem of Social Costs. Journal of Law and Economics, 1960, no. 3. HART, S. L. A Natural-Ressource-Based View of the Firm. In: Academy of Management Review. 1995. LAFFERTY, W., HOVDEN, E. Environmental Policy Integration: Towards an Analytical Framework. Environmental Politics, 2003, vol. 12, no. 3. LAKE, L. M. The Environment Mandate: Activist and the Electorate. Political Science Quaterly, 1995, vol. 98. MERTON, R. K. The Unanticipated Consequences of Purposive Social Action. American Sociological Review, 1936, vol. 1, no. 6. MITCHEL, R. C. Public Opinion on Environmental Issues in the 1970s and 1980s. In: Vig, N. J., Craft, M. E. (ed.). Environmental Policy in the 1980s: Reagan’s New Agenda. Washington, D. C. Congressional Quarterly Press, 1980. SABATIER, P., MAZMANIAN, D. The Implementation of Public Policy: A Framework of Analysis. Policy Studies Journal, 1980, vol. 8. TANSLEY, A. G. The use and abuse of vegetational terms and concepts. Ecology, 1935, vol. 16. WHITE, L. The Historical Roots of Our Ecologic Crisis. Science, 1967, vol. 115, no. 10. 176
WILEY, N. The Current Interregnum in American Sociology. Social Research, 1958, vol. 52, no. 1.
Recenzované studie a příspěvky na konferencích LONG, B. An overview of tools and strategie for environmental management. Příspěvek přednesený na „ECO 1997“ International Congress, February 24_26, Paris. 1997. PÁNA, L. Trvale udržitelný rozvoj a jeho měření. In Udržitelný rozvoj v evropských regionech. Č. Budějovice: VŠERS Č. Budějovice, 2010. 80-86708-90-4. PLUMPTRE, T., GRAHAM, J. Governance in the New Millennium: Challenges for Canada. Ottawa: IOG. Dostupné na: http://iog.ca/sites/ iog/files/governance.pdf. 2000. POTŮČEK, M. a kol. Lacking Capacities of Strategic Governance in CEE. Příspěvek na konferenci IPSA, 2006. VYMĚTAL, P. Governance: Defining the Concept. Working papers FMV VŠE Praha. Praha: Oeconomica, 2007, vol. 1. ISSN 1802-6591. VYMĚTAL, P. Proměny teoretických koncepcí governance. In NĚMEC, J., ŠŮSTKOVÁ, M. III. Kongres českých politologů, Olomouc 8.–10. 9. 2006. Praha - Olomouc: ČSPV, 2006. s. 534–547. ISBN 978-80-902176-0-7. Další zdroje: internetové články a stránky Zprávy Římského klubu http://www.kip.zcu.cz/kursy/svt/svt_www/7_soubory/7_1.html
Integrace environmentální politiky. Dostupné na: http://ecologic.eu/projekte/epigov/epigov-papers.htm CATENACCI, M., SGOBBI, A. EPI at Regional and Local Level. Berlin: Ecologic – Institute for International and European Environmental Policy, 2007. SGOBBI, A. EPI at National Level. Berlin: Ecologic – Institute for International and European Environmental Policy, 2007. MALTAIS, A. EPI at the International Level MALTAIS, A. EPI in International Governance. Berlin: Ecologic – Institute for International and European Environmental Policy, 2007. LENSCHOW, A. The Modes of EPI in Theory and Practice. Berlin: Ecologic – Institute for International and European Environmental Policy, 2007. 177
HOMEYER, I.. KNOBLAUCH, D. EPI at National Level – A Stateof-the-Art Report. Berlin: Ecologic – Institute for International and European Environmental Policy, 2007.
Ekonomie a environmentalismus KLAUS, V. Ekologie nebo prosperita. http://www.klaus.cz/clanky/ 1868
Mezinárodní organizace a úmluvy The United Nations Conference on the Human Environment http://www.unep.org/Documents.Multilingual/Default.asp?DocumentID=97 http://www.un.org/geninfo/bp/enviro.html United Nations Environment Programme – UNEP http://www.unctad.org/ World-Commission on-Environment and Development http://www.acronymfinder.com/World-Commission-on-Environmentand-Development-%28WCED%29.html Commission on Sustainable Development http://www.un.org/esa/dsd/csd/csd_aboucsd.shtml. Inter-agency Committee on Sustainable Development http://www.un.org/esa/dsd/dsd_aofw_uniac/uniac_index.shtml?utm_ source=OldRedirect&utm_medium=redirect&utm_content=dsd&utm_ campaign=OldRedirect High-level Advisory Board on Sustainable Development viz http://www.un.org/esa/documents/hlab.htm. Earth Summit Rio+20 http://www.earthsummit2012.org/. UN Conventions http://www.un.org/documents/ga/conf151/aconf15126-3annex3.htm The World Business Council for Sustainable Development - WBCSD) http://www.wbcsd.org/templates/TemplateWBCSD5/layout.asp?MenuI D=1. European Council http://assembly.coe.int/ASP/Doc/DocListing_E.asp Strategie udržitelného rozvoje Evropských společenství http://europa.eu/legislation_summaries/environment/sustainable_ development/l28117_en.htm Rada organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) http://www.oecdwash.org/DATA/DOCS/working_together.pdf. OAJ 178
http://www.africa-union.org/official_documents/Treaties_%20Conventions_%20Protocols/nature%20and%20natural%20recesource.pdf. Evropská strana zelených http://europeangreens.eu/.
Ministerstvo životního prostředí České republiky dokumenty http://www.mzp.cz/cz/vyzkum_veda_inovace nástroje environmentální politiky http://www.mzp.cz/cz/environmentalni_politika_nastroje.
179
Přílohy - Terminologická poznámka
V českém jazykovém prostředí již mnoho let panuje spor o základní pojmy týkající se přírodního, životního a sociálního prostředí života člověka v kontextu jejich vztahu k podmínkám jeho existence. Měli bychom mluvit o ekologické politice nebo o environmentální politice? O ekologických nevládních organizacích nebo o environmentálních nevládních organizacích? Měli bychom místo pojmů ekologie a ekologismus raději používat pojmy životní prostředí a environmentalismus? Máme se zabývat ekologickými nebo environmentálními problémy? V tomto textu pojem ekologie používáme pro vědu, která se zabývá vztahem organismů a jejich prostředí a vztahem organismů navzájem (v souladu s tím, jak tento vědní obor nazval a vymezil v roce 1866 Ernst Haeckel). Nepoužíváme pojem ekologie ve smyslu (politické) ideologie. Pojem ekologický používáme jako synonymum pro „týkající se přírodního prostředí“ – ekologicky šetrný výrobek, tj. výrobek šetrný k přírodnímu či životnímu prostředí; ekologické hnutí, tj. hnutí zaměřené na problémy týkající se přírodního či životního prostředí. Pojem ekologický problém 281 používáme pro problémy týkající se přírodního prostředí. Pojem přírodní prostředí používáme pro označení druhotné přírody, která je výsledkem jak přírodních procesů neovlivněných lidskou činností (prvotní příroda), tak (převážně) cílevědomého přetváření přírody člověkem realizovaného s cílem uspokojit lidské potřeby. Tam, kde je to nutné, odlišujeme prvotní přírodu od druhotné přírody. Pojem životní prostředí používáme pro označení jednoty přírodního a socializovaného prostředí; v tomto smyslu se jedná o souhrnný, průřezový pojem pro označení druhů (pracovní prostředí, rekreační 281 „Jako ekologické problémy bývají označovány takové jevy jako například znečištění životního prostředí, drancování přírodních zdrojů, ochuzování přírodní rozmanitosti, … narušování ozónové vrstvy, ztráty zemědělské půdy v důsledku eroze, ničení tropických deštných pralesů, globální oteplování atmosféry … ekologické problémy lze vymezit také obsažnějším způsobem … označíme-li nějaký problém jako ekologický, znamená to – jak připomíná Robin Attfield - že daný problém souvisí s nezamýšlenými, neočekávanými a mnohdy časově a prostorově vzdálenými následky lidského jednání, které ovlivňují vzájemné vztahy mezi organismy a jejich prostředím … někteří považují za ekologický problém pouze zátěž, kterou snášejí ti, kteří patří k současným generacím; jiní berou v úvahu újmy, kterými by mohli trpět lidé v blízké či vzdálené budoucnosti; další přihlížejí rovněž k nesnázím, jimiž strádají či budou strádat nejen lidé, ale také zvířata; jiní vymezují ekologické problémy s ohledem na škody, které postihnou živočišné a rostlinné druhy, určité ekosystémy, či Zemi.“ (Attfield, R. Environmental Philosophy. Principles and Prospects. Avebury: Aldershot, 1994.)
180
prostředí), složek (ovzduší, voda atd.) a faktorů (například znečištění) prostředí.282 Pojem ochrana životního prostředí používáme pro aktivity zaměřené na řešení (předcházení) problémů spojených se vztahem člověka k životnímu prostředí, a to jak pro samostatné aktivity cíleně zaměřené na dosažení určité kvality životního prostředí, tak pro specifický aspekt jiných aktivit. Ochrana životního prostředí může nabývat formu veřejných zásahů (regulace, intervence) nebo aktivit jedinců (skupin) vyplývajících z jejich vlastních rozhodnutí.283 Pojem environmentalismus (environmentální) požíváme pro označení souhrnu idejí a myšlenek týkajících se vztahů mezi jedincem, skupinami lidí, společností a přírodou, na jejichž základě se jednotliví sociální aktéři pokoušejí o vytvoření a udržení společenských (ekonomických, politických a dalších) mechanismů, které by umožnily zajistit jimi požadovanou kvalitu životního prostředí. Pojem environmentální problém používáme pro problémy vztahující se k celkovému sociálnímu kontextu (nebo jeho částem) a komplexu lidských aktivit působících na životní prostředí. Pojem politika životního prostředí používáme pro řešení problémů životního prostředí prostřednictvím státních (vládních) zásahů (regulace, intervencí). Pojem environmentální politika používáme pro řešení problémů životního prostředí jak prostřednictvím státních (vládních) zásahů, tak prostřednictvím aktivit širokého spektra subjektů veřejného sektoru (občanské společnosti).284 Řada odborníků se snaží v politice mapovat její tři odlišné dimenze: polity – představuje institucionální dimenzi politiky, 282 „V literatuře … existují různě široká pojetí toho, jak životní prostředí chápat. Někdy se rozlišují složky přírodní, umělé a společenské. Podle našeho názoru ale důvodem, proč se touto problematikou začali lidé zabývat, je negativně hodnocení působení na přírodu, hlavně kvůli negativní zpětné vazbě tohoto působení. Jiná věc potom je, že řešení se nalézá i například v oblasti vztahů mezi lidmi. Ať již je objekt zájmu jakýkoli, předmětem zájmu je podle našeho názoru jen onen přírodní aspekt.“ In Šauer, P. Kapitoly z environmentální ekonomie a politiky. Praha, UK Praha ve spolupráci s Katedrou ekonomiky životního prostředí VŠE Praha, 2007. 283 V české literatuře se používají rovněž další pojmy: péče o životní prostředí, tvorba životního prostředí apod. „V dřívější literatuře se často pojem péče o životní prostředí považoval za širší pojem zahrnující jak ochranu, tak tvorbu životního prostředí, ochranu jeho tvorbou apod. S širší dostupností anglické literatury se autoři spokojují spíše s jedním pojmem – ochrana životního prostředí jako ekvivalentu k ‚environmental protection‘.“ In Šauer, P. Kapitoly z environmentální ekonomie a politiky. Praha, UK Praha ve spolupráci s Katedrou ekonomiky životního prostředí VŠE Praha, 2007. 284 Někdy se v tomto kontextu hovoří o politice životního prostředí v úzkém a širokém smyslu. Blíže viz například Šauer, P. Kapitoly z environmentální ekonomie a politiky. Praha: UK Praha ve spolupráci s Katedrou ekonomiky životního prostředí VŠE Praha, 2007.
181
politics – představuje procesuální dimenzi politiky, která zachycuje politický konflikt a způsob boje o moc, policy – představuje obsahovou dimenzi politiky konkrétního politického subjektu. Tyto tři dimenze vytvářejí jednotu politiky s tím, že politický řád tvoří rámec (polity), v jehož prostoru dochází ke střetům mezi politickými aktéry (politics), což ústí do konkrétních politických linií (policy), které potom ovlivňují život občanů. Výjimkou z použití výše uvedeného pojmového aparátu jsou přímé citace či parafráze, kde jsou z důvodů autentičnosti zachovány použité pojmy. Vedle korektnosti takového postupu to současně ilustruje změny v přístupu ke zkoumané problematice.
182
Autor:
Název: Rozsah: Náklad: Účel: Rok vydání: Recenzenti:
Vydavatel:
Tisk:
Ing. Aleš Lisa, Ph.D., doc. Dr. Mgr. Lubomír Pána, Ph.D., ENVIRONMENTÁLNÍ POLITIKA 184 stran 100 ks STUDIA 2012 doc. Ing. Marie Hesková, CSc. doc. PaedDr. RNDr. Milada Švecová, CSc. Vysoká škola evropských a regionálních studií, o.p.s. Žižkova 6, 370 01 České Budějovice, www.vsers.cz Tiskárna JIE s.r.o., Dobrá Voda u Českých Budějovic
ISBN 978-80-87472-16-3