14. Nové umělecké směry ve světové literatuře na přelomu 19. a 20. stol. impresionismus, symbolismus, dekadence. Prokletí básníci a další významní spisovatelé Konec 19. století - dosavadní úspěšný rozvoj společnosti umožňoval optimistický pohled na skutečnost; koncem století nastává změna - v popředí je rychlé životní tempo, konkurenční boj, katastrofické představy, chaos a dezorientace, roste napětí, dbá se na kritickou pozornost každodenní reality, odmítají se hodnoty a ideály měšťanské společnosti 19. stol. - pesimistický životní pocit, beznaděj. Idealizuje se francouzská revoluce. Většina myslitelů přechází k odmítání minulosti. Nešlo jen o objektivní zobrazení skutečnosti, ale i kritiku, která měla napomoci jejímu zlepšení. Vliv filosofie Arthura Schopenhauera, německého filosofa Friedericka Nietzscheho: obdiv k silnému jedinci, jeho vůli k moci, odmítnutí demokracie, útok na křesťanství. Nový životní pocit souvisí i s vlnou spiritualismu (duchovnost). Zdůrazňuje se instinkt a intuice, narozdíl od předchozího empíru (zkušenost, opakované pozorování). Intuice vnitřní popud nevycházející z mozku. Odraz v literatuře: proměny směrů zvláště v poezii (hledání nového uměleckého slohu, cest), vyjádření odporu spisovatelů ke společnosti, její morálce a vkusu. Zdůrazňuje se svoboda jedince (individualismus), prosazují se nové estetické normy - rozmanitost stylů, směrů, žánrů. Přestali rozlišovat dobro a zlo - obhajují zlo - ve zlu je krása (myšlenky satanismu) Společné rysy: soustředění na vnitřní život člověka, jeho senzibilitu (citlivost smyslů a nervů na podněty); právo na osobité vidění světa, pravdivé a nezastřené vyjádření osobních zkušeností, prožitků, nálad bez falešných ohledů, zábran morálky
Friederick Nietzsche - německý filosof; díla: Soumrak Bohů, Tak pravil Zaretrustra - nechal se jím inspirovat Hitler a vytvořil si vlastní ideál nadčlověka
Arthur Schopenhauer - popíral smyslové vnímání světa - svět neexistuje - je to jen představa. Existuje pouze vůle. Dílo: Svět jako vůle a představa Henry Bergson - teorie je založená na instinktu - intuice, psychická introspekce Nové umělecké směry: Impresionismus - z lat. impressio = dojem. Původně francouzští malíři C.Monet, A.Renoir, E.Degas, sochař A.Rodin, hudební skladatel C.Debussy. Monetův obraz Imprese - zachycuje východ slunce na mořské hladině. V malířství: jasné, čisté barvy, vystižení bezprostředního dojmu, nálady (hra světel a stínů), mozaika barev, neurčité kontury. V literatuře: sdělení bezprostředního subjektivního dojmu, vyjádření okamžité nálady, neopakovatelné chvíle (smutek, radost, melancholie, nostalgie). Potlačení rozumové účasti na obsahu, volné řazení zrakových a sluchových dojmů (melodičnost). V popředí je lyrika, zvláště pak přírodní; lyrizace prózy (uvolnění kompozice, oslabení příběhu). francouzský básník P.Verlaine, v české literatuře A.Sova, K.Hlaváček, v próze F.Šrámek Symbolismus - reakce na realismus, naturalismus i impresionismus. Vyjádření pomocí náznaků, symbolů, obrazových pojmenování (přenášení významů, vyslovení abstraktní nebo skryté představy, nečekané spojování představ - rozvoj básnické obraznosti). Důraz na hudební verše, podmanivá působivost, snaha vsugerovat pocit. Volný verš - většinou nerýmovaný, neměl pevnou strukturu, důležitá byla melodičnost. fr. básníci Ch.Baudelaire, P.Verlaine, A.Rimabaud, S.Mallarmé, v české literatuře O.Březina, A.Sova, K.Hlaváček
Dekadence - z fr. décadence = úpadek. Zalíbení v náladách smutku, skepse, nudy, marnosti, opovržení životem, pocity rozkladu a smrti (únik z reálného světa, který básníkům připadal těsný, úzký, nedokonalý, do světa snů, k mystice - víra v nadpřirozený svět, v Boha). Úsilí o "čisté umění" (lartpourlartismus - umění pro umění) fr. básníci P.Verlaine, S.Mallarmé, ang. spisovatel O.Wilde, v české literatuře Karel Hlaváček, Jiří Karásek ze Lvovic Prokletí básníci ve své době sice nepochopeni (svou tvorbou a životním postojem pobuřovali měšťáckou morálku), ale otvírali cestu nové poezii Charles Baudelaire (1821 - 1867) - básník a překladatel (E.A.Poe), kritik, do češtiny přeložen poprvé Vrchlickým; protiměšťácký postoj, bohémský život v Paříži. Jeho poezie je stavěna na protikladech. Téma: milostné; filosofický charakter - zamýšlení nad věcmi, problematika umění, atd. "Život by měl být naplněný harmonií a řádem." (u něho jsou to negativa). Možnost harmonie a řádu nachází v umění. Hledá i v záporných věcech věci kladné (prostředí prostitutek, pasáků, alkoholiků..) Květy zla - lyrická sbírka, 126 básní; odsouzena z mravnostních důvodů k pokutě. Titul - spojení představy krásy a zla; provokující otevřenost, pobuřující cynismus - hledá krásu i v ošklivosti. Dodržuje pevnou stavbu verše a celé básně, metafory jsou mnohoznačné. básně: Zdechlina - syrový obraz rozkladu a hniloby x závěr: skutečná krása mrtvých lásek; konstrast; život x smrt; krása je v pravdě (vliv klasicismu) Co povíš dnes večer - intimní zpověď, čistá lyrika; pocity smutku, samoty x touha po kráse a plném životě Ó, já tě zbožňuji - zoufalství, milostná zklamání x uctívání krásy; láska x pohrdání; láska přináší radost, ale i zklamání; naturalistická přirovnání Vztahy - vztah člověka k přírodě = harmonie; bohatá obrazotvornost, fantazie, citlivost; v přirovnání - dojmy sluchové, čichové, vizuální, chuťové; forma sonetu Epigraf na odsouzenou knihu - útok na čtenáře, kteří autora nepochopili; báseň v próze
Paul Verlaine (1844 - 1896) - hl. představitel fr. symbolismu a impresionismu. Bohémský způsob života, toulky Evropou s Rimbaudem, vězněn za jeho postřelení. Vzdušná poezie - prostředek k vyjádření smyslů. Čistá lyrika - bez filosofické náplně, aby promlouvala k citům a ne k mozku. Kladl důraz na smyslovost, zachycení dojmu, okamžiku, snažil se vytvářet symboly (mnohoznačné), které člověk svým vnímáním mohl pozměnit. Snažil se čtenáři vsugerovat určitý pocit (náladu okamžiku) Básnické umění - programová báseň, formulace principů symbolistické poezie Saturnské básně - sbírka krátkých básní, prvotina, dojmovost a intimní lyrika - báseň Podzimní píseň přeložena mnoha básníky (Holan, Hrubín, Seifert, Jelínek, aj.); pocity vzbuzené podzimní přírodou nejistota, beznaděje, smyslové vnímání, zachycení okamžité nálady, volně řazené představy Galantní slavnosti - básnická sbírka Romance beze slov - 2. nejúspěšnější sbírka; poctivost, ovlivněno intimním obdobím, byl na dva roky uvězněn (skandál s homosexuálním partnerem), z vězení se vrátil jako zlomený člověk - pomíjivost smutku, nenaplněnost tužeb, verše připomínají písňovou formu Moudrost - básnická sbírka, přiklání se ke křesťanství (dosáhl jakési duševní vyrovnanosti)
Jean Arthur Rimbaud (1854 - 1891) - utekl od rodiny do Paříže, žil z milodarů, poté se díky příteli Verlainovi dostal do pařížské literární elity. Manipuloval s Verlainem (jeho milenec), žil jako tulák, básník. Byl v Africe ve vojsku - kolonizátor, procestoval Afriku a Asii, usadil se kolem 30 let. Všechno, co napsal, bylo v období od 16 do 20 let. Od 30 let prožil život typického konzumního francouzského měšťana. Iluminace - básnická sbírka, vydána posmrtně P.Verlainem Mé bohémství - báseň, výraz odporu k soudobé společnosti, básníkův životní postoj, tuláctví (rozbitý střevíc, děravé kapsy, roztržené kalhoty), pocit spokojenosti, štěstí a klidu
Večerní modlitba - báseň, bohémství, tuláctví - snaha šokovat čtenáře. Základním uměleckým prostředkem je protiklad; sen se prolíná s realitou, která bolí ("Mé sny jak trus .... mně tvoří sladké připáleniny...") obě básně jsou budovány na všestranném smyslovém vnímání, zachycují bezprostřední vubjektivní prožitek. Forma sonetu, využití zvukomalby. Opilý koráb - snová báseň (nikdy neviděl moře) - fantazie, obrazotvornost; zachycuje obraz bouřlivé plavby. Metafory přecházejí do symbolického vyjádření (symbolický obraz básníka totožného s lodí: "mne, zbloudilou loď"," ...já, koráb z mlhovin..." Samohlásky - báseň, zvuk každé samohlásky spojuje s barvou ("A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň hlásek") Spáč v úvalu - báseň, obraz přírody a spícího vojáka; šokující závěrečný verš (hrůzný okamžik, voják je mrtvý); psáno formou sonetu
Stéphane Mallarmé (1842 - 1898) - hudební koncepce poezie: nejen libozvučnost hlásek, ale hudebnost poezie v její podstatě
Edgar Allan Poe (1809 - 1849) - literární kritik, básník. Část literatury psal na objednávku, část vzbuzovala odpor a rozpaky, některé věci nenašly pochopení. Naplnil charakteristický osud básníka. Zemřel ve 40 letech. Byl z kočovné rodiny, adoptován a studoval v Evropě - zhýralý život, odvolán, studoval v armádní universitě ve Westpointu. Redaktor - úspěšný a schopný, dostal se do novin úpadku, které pozvedl. Byl stále zadlužený (pil, drogoval), ucházel se o 13. letou dívenku (stala se jeho ženou, ale brzy zemřela). První v Evropě ho ocenil Rimbaud - začal s vytvářením symbolů. Překládal do francouzštiny. Snažil se vyvolávat krásu, povznesení duše, smutek, melancholie, deprese - může vyjádřit krásu. Téma smrti - spojoval jí s krásnou ženou, má vyvolat pocit smutku, který měl navodit krásno. Konflikt reality a snu. Rozpor mezi realitou, racionalitou a intuicí (nedostatečně rozvinutá). Havran a jiné balady - téměř 30 básní psaných jako lyrické skladby Grotesky a arabesky - povídky Vraždy v ulici Morgue - detektivní žánr Filosofie básnické skladby - rozebírá zde Havrana, literárně teoretická skladba Jáma a kyvadlo - hrůzostrašný děj, počátky hororu, základ detektivní prózy Zánik domu Usherů - uťáplí schizoidní cvoci
Oscar Wilde (1854 – 1900) – dramatik, básník, prozaik, představitel anglické dekadence; tvrdě vystupoval proti realismu (užitkovosti literatury) – vyjímečné a vytříbené umění. Psala dramata (živil se tím). Psal prózu (menší povídky), 1 román a pohádky. Jeho dramata byly komedie – tehdejší dobová salónní komedie z Viktoriánské Anglie (vyšší a střední vrstvy angl. společnosti). Námětem byla láska. Prvky satirické a parodické. Kladl důraz na dialogy, postavy byly bez charakteristiky (důležité bylo to, co říkaly), děj byl nědůležitý. Jak je důležité míti Filipa, Ideální manžel, Bezvýznamná žena – dramata Obraz Doriana Graye – jediný román; mystika, tajemno a záhady. Hl. postava – nadaný a krásný Dorian (model v ateliéru), ovlivňován lordem – krása je pomíjivá. Mění se jeho podoba na obraze podle toho, jak se mění jeho charakter. Dožene svou milenku k sebevraždě a zavraždí malíře. Obraz se promění v ohyzdného starce (jeho nitro). Má výčitky svědomí, chce změnit obraz - nezávisle na jeho vůli zobrazuje to, co se děje v jeho podvědomí. Šťastný princ a jiné pohádky Balada z žaláře v Readingu – žalozpěv napsaný v žaláři Dē prōfundis (z hlubin)
Walt Whitman (1819 – 1892) – průkopník civilismu – severoamerický básník, publicista, hlasatel demokracie Stébla trávy – básnická sbírka, moderní život, civilizace, oslava všedních věcí, přírody, lidské práce, družnosti člověka. Rozmanitost světa a života, jeho protiklady, snaha vsugerovat představu krásy i radosti. Používá nové formy: rozbití tradičních forem básně, nová obraznost – pásmo dojmů a představ – lyrické pásmo (zdánlivě bez logické souvislosti), hudba slov (např. dlouhé samohlásky) – báseň Zpěv radostí. Náznaky, symboly, fantazie. Volné členění básně. Volný verš (na rozhraní poezie a prózy – nemá předepsaný počet slabik, přízvuků. Nositelem rytmu je intonace, která ztotožňuje verše s významovými celky textu. Verš nemusí být nerýmovaný.
Rainer Maria Rilke (1875 – 1926) – německo, rodák z Prahy. Vývoj od impresionismu, dekadence k hymnickým meditacím (o životě, lásce, utrpení, smrti) Kniha hodin, Nové básně – báseň Závěrečný zpěv, Sonety Orfeovi – básnické sbírky
Alexandr Alexandrovič Blok (1880 – 1921) – rusko, představitel symbolismu Verše o krásné dámě, poema Dvanáct – po říjnové revoluci 1917
próza a poezie – definice, rým, verš Próza – z lat. prosa – vlastně řeč stále postupující, nedělená na verše v protikladu k poezii označuje jazykové projevy nedělené na verše. Její základní stavební jednotkou jsou věty, které se píší průběžně za sebou, nikoli jako verše (pod sebe), a dále se člení do odstavců. Společně s poezií a dramatem představuje próza jeden ze tří výrazových systémů umělecké literatury. Rozdíl mezi prózou a poezií však nespočívá jen ve způsobu zápisu, tedy v grafické formě, ale do značné míry i v odlišném cítění a vidění světa. Próza tíhne k vyprávění, poezie k metafoře a variaci. Prozaizací stylu narozdíl od poetizace rozumíme větší věcnost a střízlivost. Rozdíl prózy a poezie často objasňují umělci obraznou nadsázkou. Francouzský básník Paul Valery přirovnává prózu k chůzi určitým směrem, kdežto poezii k tanci, jehož pohyby nesměřují nikam a mají účel samy o sobě. Písničkář Karel Kryl vystihl rozdíl obou forem přirovnání k dvěma druhům sochařského umění: próza je sochařinou v hlíně, kde se přidává, poezie je sochařinou v kameni, kde se ubírá až na grunt. Prozaik nechce vůbec nic říct mnoha slovy a básník chce říct všechno a nenapsat nic. Hlavní prozaické žánry jsou povídka, novela, román a esej; z ústního vyprávění se zrodily: pohádka, pověst, anekdota a historka ze života. Přechodný žánr představují báseň v próze nebo rýmovaná próza. Studiem prózy se zabývala v antice tzv. rétorika (nauka o řečnictví), kdežto básnictvím poetika. Próza plnila nejen funkci zábavnou, ale častěji naučnou (kronika), výchovnou a náboženskou (legendy, kázání, traktáty). Próza s převahou estetického zaměření se označuje také krásná próza, výrazem z francouzského původu od 18. stol. beletrie.
Poezie – z řec. poiesis – tvorba. Poezie, též básnictví, je oblast umělecké literatury psané převážně, narozdíl od prózy, veršem, řečí rytmycky organizovanou. V počátcích svého vývoje byla poezie spojena s hudebním doprovodem a hudba zrytmizovala a ovlivňovala její tvar. Poezie však souvisela též s náboženskými, magickými a kultickými obřady, se zpěvem, tancem, hudbou a prací středověkého člověka a tradovala se zprvu ústně, později na tomto folklorním základu vznikala umělá slovesná tvorba. Veršem byla psána tehdy jak lyrická píseň, tak i středověkký epos, či drama. Pronikáním prózy do literární tvorby se postupně v poezii vymezuje místo slovesné tvorby nejvyších kvalit a ztotožňuje se často s lyrikou. Epika a dramatika nacházejí svůj adekvátnější výraz v prozaických textech. Verš však není jediným měřítkem vymezujícím poezii, o čemž svědčí např. báseň v próze. Zdroj poetična lze vidět ve specifickém vnímání, prožívání, zobrazení světa a nitra člověka. Pro poezii, zvláště pak pro lyriku, je příznačná subjektivita vnímání a citovost. Každá epocha přináší a ustavuje své hodnocení poezie i jejího žánrového systému, např. romantiky byly pocitovány i pohádka a román jako poetické žánry. V období romantismu dochází k výraznému mísení různých druhů žánrů a forem, vytvářejí se lyrickoepické žánry, hranice mezi poezií a prózou se definitivně rozrušuje a dochází k emancipaci lyriky. Dnes je většinou poezie ztotožnována s lyrikou, méně se uplatnuje v básnické epice. Verš – z lat. versus – obrat opakování řádek základní jednotka básnického rytmu, bývá to nejčastěji jeden řádek básnického textu. Charakteristickým rysem verše je jeho zvukové uspořádání, jež je založeno především na pravidelném opakování přízvučných a nepřízvučnýcvh slabik, popř. krátkých a dlouhých slabik. Ve verši se uplatnuje též veršová intonace, specifická melodie verše. Tyto zvukové prostředky se opakují ve více verších, což ve vnímateli navozuje představu pravidelně se opakujících následných rytmů. Tomuto očekávání pravidelně se opakujícíh jevů říkáme rytmický impuls. Verš však není organizován pouze zvukově, rytmicky, ale i významově, syntakticky; často jeden verš obsahuje jedno ucelené sdělení, jednu větu. Když je verš jako rytmická jednotka totožný s jednou větou (syntaktickou jednotkou), hovoříme o rytmicko-syntaktickém paralelismu. V případě, že se členění veršované nekryje s členěním větným a věta nekončí v závěru verše, nýbrž přesahuje do verše následujícího, vzniká veršový přesah. Verš bývá často zakončen rýmem, ale rým sám není podmínkou verše, např. v časoměrném verši se nevyskytuje stejně jako v slabičném bezrýmovém verši. Důležitým projevem moderní poezie je tzv. volný verš, v němž nenalezneme ani pravidelné opakování přízvučných a nepřízvučných slabik, ani stejný počet slabik ve
verši, často ani rým ukončující verš. Rytmus volného verše je založen především na veršové intonaci, uplatňuje se v něm příznačná koncová melodie verše (kadence) a stoupá důležitost slovních významů, pauz a přízvukových vrcholů. Prozodické systémy verše – sylabický – (sylaba = slabika) – rytmus založen na shodném počtu slabik a rýmu (české lidové písně, staročeská lyrika) tónický – rytmus založen na shodném nebo pravidelně proměnlivém počtu přízvučných slabik ve verši (ruská hrdinská epika, Čelakovský – Ohlas písní ruských, germánská poezie) časoměrný – rytmus založen na střídání krátkých a dlouhých slabik. Slabika krátká – s krátkou samohláskou; slabika dlouhá – a) přirozeně – s dlouhou samohláskou; b) polohou – následují 2 souhlásky (antická literatura, např. homérský epos, Kollárova Slávy dcera – předzpěv) přízvučný – (sylabotónický) – rytmus založen na pravidelném střídání přízvučných a nepřízvučných slabik (běžné např. pro českou poezii) Rým – z lat. rhythmus – přes fra. rime a něm. rim, nyní Reim. zvuková shoda slabik na konci dvou nebo více veršů, popř. i poloveršů (pak se mluví o vnitřním rýmu). Patří mezi ně specifické prostředky poezie, ale nemusí být její nevyhnutelnou součástí. V poezii plní rým několik základních funkcí: eufonická – působí libozvučně významová – autor může rýmem zdůraznit slovo, které považuje za důležité; rytmická – rytmicky zdůrazňuje konec verše; strofická – rozsah strofy je někdy vyznačován rozložením rýmů Podle rozložení rýmů ve strofě rozlišujeme rým sdružený (aabb), střídavý (abab), přerývaný (abcb), obkročný (abba) postupný (abcabc).
