45. Mezinárodního festivalu poezie

zpravodaj

II/09

45. Mezinárodního festivalu poezie pátek 20. 11.

dnes večer

dnes večer Pozdrav z Teonatu O STR .U Ž. I. N Y. Soňa Horňáková PRA.L.I.NY avs. Slide & Udu Festival pořádá Kulturní zařízení města Valašského Meziříčí, Občanské sdružení Valašské Athény a Město Valašské Meziříčí, za finanční podpory Ministersva kultury ČR, Fondu kultury Zlínského kraje a sponzorů ve spolupráci s NIPOS ARTAMA Praha a Národným osvetovým centrom Bratislava.

Editorial

4% příspěvek

Příjemné prožití zbytku festivalu, Vánočních a snad i Velikonočních svátků vám za Ligu československých transvestitů přeje grafik Jack Milí spiklenečkové, středobododíkem a nosným tématem druhého čísla je ohlednutí se za historií MFP, ale též hledání odpovědi, kam by festival poezie měl dále směřovat. Chtěl bych poděkovat osloveným porotcům, kteří zareagovali na moji prosbu a ve svých příspěvcích přináší svůj osobitý názor a další cenné informace. Nebudeme se pouze ohlížet a motati v historickém kroužku, můžete se těšit i na aktuální články a rozhovory snažící se uchopit aktuální atmosféru letošního MFP. Na závěr připomínám, že třetí číslo zpravodaje vyjde jen v elektronické podobě na stránkách www.mfp.kzvalmez.cz. Hloubavé a ničím nerušené počteníčko přeje Mirek Kyšák editor

Obsah Trocha historie, část I 1 Festival poezie není jen o poezii 5 Omluva 5 Obzerať sa či tvoriť vízie? 6 Glosa 7 Festival s nezaměnitelnou atmosférou 8 Obzretie sa ...iba malý pokus... 8 Nad Tatrou sa blýska. Kde domov můj? 10 Prečo má MFP svoje miesto pod Slnkom 12 V zátiší s kopírkou 14 Konec srandy, začínáme 15 Před startem – rozhovor s J. Oľhovou 16 Večer se do sebe pustí Praliny a Ostružiny 17 Poprask v Dolnom Kubíně 18 Festivalové menu 18

45. Mezinárodní festival poezie

zleva: Libor Vacek, Jan Buzássy, Ivan Němec

Trocha historie, část I Napsal jsem minule, že slavit 45. výročí nebudeme, nicméně pár dat a informací bychom připomenout měli. Náš festival poezie vymyslel a s členy valašskomeziříčského Divadla poezie v prosinci 1965 uvedl v život Jiří Broll. Festival se konal v malém sále Klubu pracujících na náměstí, kde je dnes Komerční banka. Již od prvního ročníku měl tento festival své specifikum v hodnocení, hodnocení ihned po přednesu číselnými tabulkami. Účast byla omezena pouze dolní hranicí 16 let, délka přednesu zase časovým limitem 7 minut. Soutěž je od počátku dvoukolová, ale teprve od sedmého ročníku se výsledky obou kol sčítají. Po skončení soutěže se koná její rozborový seminář. Protože se festival konal pod patronací Svazu československo-sovětského přátelství, který

věnoval vítězi zájezd do SSSR, traduje se, že byla v prvním kole festivalu povinná báseň ruského či sovětského autora, ale v 1. ročníku to tak nebylo. Festivalu se zúčastnilo devětapadesát recitátorů z devíti okresů Severomoravského kraje a jeden recitátor z kraje Jihomoravského. V průběhu festivalu vyšla 4 čísla zpravodaje, bohužel byl ale v prvních dvou letech tištěn tehdejší lihovou technologií „ormig“. K roku 1966 se nám podařilo dohledat také festivalové propozice, v nichž byla stanovena horní věková hranice účastníků soutěže ve výši třiceti let, což zůstalo beze změny až do zavedení věkových kategorií. V porotě poprvé usedli jeho pozdější dlouholetí porotci PhDr. Vladimír Justl a Julie Charvátová. Počet soutěžících z jižní Moravy stoupl na festivalový zpravodaj II/2009

1


osm. Zajímavou skutečností je, že od prvního čísla zpravodaje 2. ročníku festivalu v něm byly publikovány básně mladých autorů. Prvním autorem, jehož básně byly ve zpravodaji zveřejněny, byl Petr Jandl, režisér karlovarského divadla Kapsa, v druhém čísle vyšly básně šéfredaktora zpravodaje Miroslava Kyšáka st. a v dalším mladého pražského básníka Karla Majera.

zleva: Dana Ernestová, Tomáš Sláma, Jiří Broll

V roce 1967 byl poprvé a naposledy porotcem festivalu Tomáš Sláma, který se do Valašského Meziříčí později vracel jako rozhlasový pracovník. Od roku 1968 se festival stal festivalem Moravským, ale současně již hranice Moravy překročil, neboť se ho zúčastnilo pět recitátorů z Východočeského kraje a jeden recitátor ze Středočeského kraje, v roce 1969 pět recitátorů ze Severočeského a dva z Východočeského kraje a v roce 1970 sedm recitátorů z Východočeského, pět ze Severočeského a tři z Jihočeského kraje. V tomto roce se předsedou poroty stal na dlouhá léta PhDr. Vladimír Justl, který se výrazným způsobem podílel na dalším vývoji festivalu. V tomto roce také skončil s porotováním básník J. R. Pick, který se festivalu nemohl zúčastnit ze zdravotních důvodů a potom již nesměl. Začala také normalizace zpravodaje, z něhož musel odejít Miroslav Kyšák st. a vedení redakce se ujal Jiří Demel.

2

festivalový zpravodaj II/2009

V roce 1971 v porotě festivalu zasedly jeho někdejší vítězky Dagmar Jaklová – Oravová a Jana Zikmundová a Vít Závodský, který pak byl několik let náhradníkem poroty. Jeho zásluha o festival však spočívá v dlouholeté popularizaci festivalu v tisku. Zpravodaj festivalu dostal poprvé desky z tvrdšího papíru. Osmého ročníku festivalu v roce 1972 se již zúčastnili recitátoři ze všech českých a moravských krajů a objevil se zde i „průzkumník“ ze Západoslovenského kraje V. Šejnoha, který slíbil, že na příští festival přijedou i Slováci. V materiálech ročníku se sice poprvé objevuje termín „humanistická, pokroková a sovětská poezie“, ale o povinné recitaci básně od ruského či sovětského autora v tomto ročníku důkaz neexistuje. Ve zpravodaji začalo narůstat množství uvítacích projevů, zdravic a dalších „myšlenek“ malých i velkých politiků o poezii a kultuře a do dění festivalu poprvé znatelně zasáhl cenzor a později i porotce Karel Dittler. V dalších letech však již zasahoval pouze sporadicky, neboť začala fungovat autocenzura. Devátého ročníku se v roce 1973 zúčastnil první slovenský porotce PhDr. Rudolf Lesňák a prvních sedm slovenských recitátorů: Jozef Fabuš (Sereď), Eva Jenčíková (Košice), Mária Jobbová (Senica), Viliam Raček (Žilina), Darina Suchancová (Kysucké Nové Město), Marcel Šustek (Trnava) a Viola Zubáková (Trnava). Špatné bylo, že funkci předsedy organizačního výboru festivalu musel opustit zakladatel festivalu Jiří Broll, že byla v propozicích stanovena povinná báseň ruského nebo sovětského autora pro první kolo soutěže a že téměř celý festivalový zpravodaj, s výjimkou několika projevů a nezbytných informací, byl vyplněn „vybranými událostmi z kalendáře padesáti let české a sovětské tvorby a českosovětských kontaktů v umění přednesu Pět


desetiletí živého slova“. Jeho úroveň nemohlo zachránit ani to, že v něm poprvé (a nadlouho i naposled) byly publikovány také fotografie. Také již na festivalu fungovala cenzura. Ve čtvrtek ráno přijel cenzor, zkontroloval přihlášené texty a buď jejich přednes schválil, zakázal nebo omezil zápisem:

soutěže s tím, že nebude zařazena do výběru pro slavnostní matiné a upozornit KKS Západočeského kraje, aby věnovalo větší pozornost výběru textů.“ (Karel Dittler)

První slovenští recitátoři a cenzura Propozice Moravského festivalu poezie přinesly v roce 1974 významnou změnu v losování účastníků druhého kola, které se provádí ve dvou skupinách, a to podle umístění v I. kole. Festivalu se poprvé zúčastnili recitátoři ze všech krajů republiky a nastala tak éra vzájemného obohacování českého a slovenského uměleckého přednesu. V tomto ročníku festivalu se sice Slováci teprve rozkoukávali, ale jak jsou dobří, ukázali už o rok později. Festival se po devíti letech odstěhoval z klubu na náměstí do nového klubu podniku Osvětlovací sklo a oficiálně všude zněla na toto stěhování jenom chvála, ale bylo evidentní, že pro festival poezie to je prostředí nevhodné, a tak se za rok festival potichu odstěhoval do zámku Žerotínů, kde se koná, s výjimkou jediného ročníku v době celkové rekonstrukce zámku, od té doby neustále.

Valérie Zawadská

„Texty básní jsem prověřil jak v obsahu, tak z hlediska autorského. Převaha básní je od sovětských a ruských autorů, dále od autorů českých a slovenských. Ze západní produkce jsou vesměs voleny básně autorů pokrokových. Z kulturně politického hlediska jsou výhrady jen k jedné básni spisovatele Jana Skácela, jehož sbírka Metličky byla vyřazena z knihoven. Báseň Zrza, která má být recitována, je reminiscencí na odvážení dětí do koncentračních táborů. Doporučuji připustit recitaci této básně do

V roce 1975 byl Moravský festival poezie rozšířen o soutěž družstev krajů. Ty měly tenkrát čtyřčlenná družstva a součet hodnocení nejlepších tří členů každého družstva v prvním kole tvořil bodovou hodnotu kraje, která se do soutěže započítávala. Soutěž družstev krajů vydržela až do zrušení krajů. Zámecký M-klub se ukázal pro umělecký přednes skvělým prostředím, a tak se v něm koná dodnes. Příliš těsná festivalová vesta Slovákům od prvních účastí nevyhovovala, a tak jen co se trochu na festivalu rozkoukali, začali prosazovat její povolování. Již od dvanáctého ročníku v roce 1976 bylo na přání poroty, ale ve skutečnosti na přání změny prosazujících Slováků, povoleno na festivalu recitovat ucelené festivalový zpravodaj II/2009

3


úryvky nebo montáže z prací jednoho autora. A byl to krok správným směrem. Vzájemná konfrontace a vzájemné obohacování českého a slovenského přednesu úspěšně pokračovalo. A tak se čeští recitátoři stávali odvážnějšími a slovenští se zase od nich učili větší pokoře vůči autorům. Vydělaly na tom obě strany, ale hlavně amatérský umělecký přednes v obou našich zemích.

Divadlo poezie

Na patnáctý ročník festivalu byli pozváni všichni jeho vítězové a většina z nich skutečně přijela. Oslavy výročí byly laděny v lidovém duchu a závěrečný večer proběhl ve znamení valašského folklóru, od šestnáctého ročníku v roce 1980 Jiří Demel opustil funkci vedoucího redakce zpravodaje a stal se předsedou organizačního výboru festivalu.

31. ledna roku 1981 zemřel zakladatel festivalu Jiří Broll a na jeho počest je udělována Cena Jiřího Brolla za osobitý dramaturgický výběr a odpovídající interpretaci. Podle propozic měla být udělena již roce 1981, ale udělena nebyla. K jejímu schválení totiž nebylo moc chuti, a tak k ní byla politickými orgány jako protiváha připojena cena MěstV SČSP za nejangažovanější báseň, ale ta angažovanost byla zase nepřijatelná pro organizátory festivalu, a tak se, byť to bylo v propozicích, neudělovala v roce 1981 ani jedna z nich. Udělovalo se až v roce 1982, kdy se povedlo cenu MěstV SČSP změnit na cenu za nejlepší přednes básně ruského či sovětského autora, což bylo pro obě strany přijatelné. SČSP tam měl své sovětské autory a pořadatelé věděli, že se nejčastěji recituje Jesenin, Cvetajevová a jim podobní, s nimiž si určitě nezadají. 10. listopadu 1982, jen den před zahájením festivalu, zemřel generální tajemník ÚV KSSS Brežněv, a tak se v době příjezdu účastníků hlavně řešilo, zda by neměl být festival zrušen. Nakonec nebyl, neboť bylo uznáno, že poslat účastníky domů, by nadělalo víc škody, než je nechat recitovat v době smutku sovětské básně. Dvacátý ročník byl o něco slavnostnější, byli na něj pozváni jeho bývalí vítězové a byl vydán první almanach Moravského festivalu poezie, shrnující téměř vše podstatné o tomto festivalu. (Pochopitelně způsobem jaký umožňovala tehdejší politická situace a nepochopitelně s několika faktografickými omyly.) Pokračování v třetím čísle zpravodaje... Josef Fabián

Jiří Hruška zpovídá Vladimíra Justla

4



Festival poezie není jen o poezii

pracovala v redakci tradičního zpravodaje festivalu. O ten nebudou návštěvníci ochuzeni ani letos.

Mezinárodní festival poezie, který proběhne ve dnech 19.–21. listopadu, dospěl letos ke svému 45. ročníku. S jeho existencí jsou spojeny zajímavé příběhy stovek lidí. Jeden z nich se nabízí přímo u jednoho z hlavních pořadatelů, v Kulturním zařízení města Valašského Meziříčí. Dráhy osudu se zde protnuly u nejmladší a nejstarší zaměstnankyně KZ.

O 37 let mladší je současná nejmladší zaměstnankyně KZ Kristýna Skotnicová. I přes tento poměrně velký věkový rozdíl si ani ona nedokáže přesně uvědomit, ve kterém roce soutěžila. Odhaduje to na dobu před osmi lety. Zároveň si všímá jiné věci: „Když paní Kohoutová na festivalu soutěžila, nebyla jsem ještě ani na světě.“ Lukáš Martinek

Omluva

„Kdy přesně jsem soutěžila, už si ani přesně nevybavuji. Bylo to někdy na přelomu 70. a 80. let,“ říká Mirka Kohoutová, která v současnosti pracuje jako vedoucí kina Svět. Před třiceti lety postoupila do druhého kola, do kterého měla připravenu báseň Jana Skácela. Tehdejšímu režimu byl Skácel nepohodlný, proto Kohoutová nemohla recitovat vybranou báseň. „Původně jsem byla rozhodnuta do druhého kola už nejít. Na žádost zakladatele festivalu Jiřího Brolla jsem se ale ještě v předvečer dalšího kola učila jinou báseň. Jak to dopadlo, si asi umíte představit,“ uvedla nynější vedoucí kina, která i přes neúspěch na festival nezanevřela a přes dalších dvacet let

V prvním čísle zpravodaje MFP jsme opomněli uvést Marcela Šustka jako člena poroty. Za toto vážné pochybení se co nejuctivěji omlouvá editor Miroslav Kyšák. festivalový zpravodaj II/2009

5


Obzerať sa či tvoriť vízie?

Štyridsaťpäť ročníkov stretávania recitátorov už prináša peknú plejádu jednotlivcov, ktorí vytvárajú nielen hodnoty, ale celé vlny a trendy. Aj keď vstup slovenských recitátorov do tohto podujatia a vlastne československého hnutia amatérskeho prednesu nastal o čosi neskôr, ako vznik a formovanie Moravského festivalu poézie vo Valašskom Meziříčí, slovenskí recitátori sa k nemu hlásia ako k svojmu. Chápu ho ako pokračovanie a vyvrcholenie každoročnej sezóny slovenského amatérskeho prednesu na podujatí, kde sa v konfrontácii s českými recitátormi potvrdzujú, alebo naopak, spochybňujú, či nebodaj vyvracajú hodnoty, ktoré nastolili slovenské súťažné prehliadky, najmä Hviezdoslavov Kubín. Najstaršie, najvyššie a najrozšírenejšie slovenské hnutie a podujatie má takto v Medzinárodnom festivale poézie svoje zrkadlo a niekedy aj korektora. Ešte dôležitejšiu úlohu však slovenským recitátorom spĺňa MFP vo Valašskom Meziříčí

6


ako zdroj nových recitátorských inšpirácií v podobe českých a moravských interpretov, keďže návšteva českého Wolkrovho Prostějova je pre drvivú väčšinu nemožná; o spoznávaní českej a svetovej literatúry, najmä takej, ktorá do slovenčiny nebola preložená, ani nehovoriac. Slovákom, aspoň tým, ktorí sa umeleckému prednesu venujú, jednoznačne najbližšia kultúra tak má šancu zostať blízkou aj pre najmladšie generácie, čo sa, žiaľ, v iných oblastiach života predsa len už vytráca. Navyše, cestu za hranice do príjemného moravského mestečka pokladajú recitátori za akúsi formu odmeny po celej sezóne a vážia si ju. Na Slovensku teda panuje jednoznačný pozitívny príklon k tomuto podujatiu medzi recitátormi, neprekáža im ani bodový systém, ktorý v slovenských pomeroch nemá obdobu (okrem pár pokusov I. Kováča na Štúrovej Modre v 80. rokoch). Naopak, mnohí si ho, na rozdiel odo mňa, pochvaľujú. Ako odborná pracovníčka pre umelecký prednes Národného osvetového centra na Slovensku jednoznačne chválim túto jedinečnú možnosť, ktorú organizátori a Kultúrne zariadenie mesta Valašské Meziříčí aj so svojím krásnym zámkom vytvára. Živí tak nielen tradíciu, ale aj budúcnosť česko-slovenských kultúrnych kontaktov. Z pohľadu spoluorganizátorky, ktorá podujatie pozná už nielen pár, ale aj pár desiatok rokov, musím povedať, že hoci festival nadobudol prívlastok medzinárodný, stráca na prezentačno-konfrontačnej sile, záujme miestnej aj širšej verejnosti, o medzinárodných novinkách a inováciách ani nehovoriac. Nové adjektívum v názve festivalu by určite


unieslo, ba možno aj očakáva porovnanie s inými recitátorskými školami a hnutiami aspoň z najbližšieho medzinárodného okolia, aby slovenskí a českí recitátori nemali pocit, že sú v Európe naj. V praxi totiž festival zostáva jednoznačne „len“ česko-slovenskou súťažnou prehliadkou najlepších a dobrých amatérskych recitátorov oboch krajín. Aj zaradenie podujatia do kategórie festival, predpokladá nielen bohatšie divácke zázemie, ale aj pestrejší program, ktorý súvisí s poéziou z rôznych uhlov pohľadu. V posledných rokoch teda dochádza k istej disharmónii v súvislosti s novým pomenovaním podujatia - medzi očakávaniami obyčajného návštevníka a realitou podujatia. Nie je dnes jednoduché v záplave rôznych kultúrnych podujatí udržiavať tradíciu, navyše ju aj sústavne oživovať a spestrovať. A tiež nemusí byť cieľom organizátorov spĺňať chúťky širokej verejnosti. Pokojne môže zostať toto podujatie len a len záležitosťou českého a slovenského amatérskeho prednesu. No aj v tomto cieli by mu nezaškodila ďalšia inšpirácia, inovácia, prehĺbenie a rozšírenie kontaktov - o vzdelávanie, tvorivé dielne, či slobodné, porotou nezaťažené pokusy. V každom prípade Medzinárodný festival poézie vo Valašskom Meziříčí je pojmom nielen pre recitátorov, ale pre celú slovenskú amatérsku kultúru; záleží len na organizátoroch, ale aj na jeho účastníkoch, či si ho budú naďalej opakovať, alebo mu pripisovať aj ďalšie, nové významy. Jaroslava Čajková

Glosa Možná to vypadá, že se festival uzavírá sám do sebe, ale pro ty, kteří se ho účastní, je rozhodně velkým přínosem. Vždyť kde dnes nalezneme tak pozorné a soustředěné publikum pro přednes. Všichni společně jsou na jedné lodi. Jsou zároveň účinkujícími a zároveň diváky a prožívají dobrodružství a napětí, jak dopadne výsledek. Pokud přijde divák „z venku“, tak raději ten, který má skutečný zájem, než takový, který je tam donucen jít společně třeba s celou třídou. Jistě by nebylo na škodu udělat něco pro to, aby se o festivalu víc vědělo, propagovat ho nejen ve městě, ale i v médiích s širokou posluchačskou základnou. Nina Martinková Letos 22. 4. se dožil 90 let známý americký básník Lawrence Ferlinghetti, neprávem řazený mezi beatniky. Jeho básně jsou velmi oblíbené mezi recitátory MFP Byla to tvář kterou mohla tma zabít...

Byla to tvář kterou mohla tma zabít v jediném okamžiku světlem či smíchem snadno zranitelná tvář mé milenky Jednou mi řekla „V noci máme jiné myšlenky“ když půvabně uléhala A Cocteaua mi citovala „Cítím že mám v sobě anděla a toho to šoku je snad vždycky“ Pak se usmála a potom zarděla zapálila mi cigaretu povzdechla si vstala upustila punčochu a protáhla se rozkošnicky festivalový zpravodaj II/2009

7


Festival s nezaměnitelnou atmosférou Možnost napsat malé ohlédnutí u příležitosti jubilejního ročníku festivalu využívám velice rád. Moje první setkání se zdejší magickou atmosférou proběhlo v roce 1993. Konal se 29. ročník tehdy ještě „Moravského“ festivalu poezie, na němž poprvé soutěžili slovenští a čeští recitátoři jako zástupci dvou samostatných republik. Ze vzpomínek se mi vybavuje sychravé počasí, jímž mě Valmez počastoval při cestě z nádraží, ale také znamenité svařené víno, kterým jsem si léčil zánět nosohltanu. Číselných tabulek jsem se jako jeden z mála nováčků soutěže nebál; zdejší zvyklosti mi podrobně popsal festivalový prezident Jiří Demel, s nímž jsem se téhož roku seznámil na Šrámkově Sobotce.

Věřím, že festival má právě díky této výjimečné atmosféře budoucnost. Nejde jen o to, že se recituje ve skvělém komorním sále a že tu pamětníci uplynulých festivalových ročníků sentimentálně vzpomínají nad vínem. Jde především o to nezaměnitelné soutěžní napětí, které setkání nejlepších recitátorů z České republiky a ze Slovenska tradičně doprovází. Právě díky této zdravé rivalitě zažil meziříčský M-klub nejedno překvapení. Ostatně sám jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, že není větší motivace, než touha vyrovnat se vydařenému výkonu ostatních. Přeji festivalu k jeho pětačtyřicetinám, aby byl – paradoxně – stále stejný. Aby si zachoval svou zvláštní kouzelnou náladu, aby nováčky vítal s vlídným demlovským úsměvem a aby čísla nad hlavami porotců nevzbuzovala strach, ale pomáhala odkrývat dosud netušené možnosti…

David Kroča

Obzretie sa ...iba malý pokus...

Od té doby jsem měl to štěstí přijet do Valmezu ještě mnohokrát; v devadesátých letech jako soutěžící, v posledních letech jako host či porotce. Vždy ale znovu ožila ona čarovná atmosféra, v níž recitace básní přestává být libůstkou podivínů a stává se zcela přirozenou součástí života, tak jako třeba dýchání. V podzemí zasněženého zámku se sejdou přátelé, kteří se možná potkávají jen jednou za rok a právě tady. Vdechují poezii plnými doušky, jako by si jí chtěli naplnit plíce do zásoby, aby měli z čeho brát, až jim v průběhu roku dojde dech.

8


Čím som starší, tým sa mi viac zdá, že rekapitulovanie spomienok je čoraz ťažšie. Neviem, čomu mám dať prioritu. Či tomu, že v roku 1972 ku mne pristúpil Jirko Potáč (vtedy mne utajený tajomník MFP a oslovil ma, či by som zorganizoval účasť Slovákov. Nuž – a odvtedy mi festival doslova uhranul. Boli to krásne pocity, keď sme v súťaži nepretržite niekoľko rokov vyhrávali...ale boli silné aj vtedy, keď sme neodišli so „štítom“. Nám učarovalo aj prísne číselné hodnotenie. Nikdy sme ho neatakovali. Bolo nám zárukou objektivity. Rešpektovali sme ho, a dokonca sme ho prenášali aj na Slovensko. Pán


inžinier Broll vymyslel naozaj úžasnú „mašinu“ na hodnotenie cituplného umeleckého prejavu.

Ja osobne mu vzdávam česť za to! Mal som možnosť pracovať v desiatkach porôt, avšak najviac si cením porotovanie tu. Aj keď sme ťahali veľakrát protichodné známky, rešpektovali sme osobitosť hodnotenia toho druhého. Tu sa to očividne totiž dá! Nazeranie na výtvor toho druhého musí rešpektovať právo na subjektivitu. Je to veľmi krehká platforma, ale neskutočne omamná a magická. Mal som sa tu možnosť zoznámiť – a veľmi intenzívne – s Halasom, Holanom, Hrabětem, Hrubínom, Seifertom a celou radou úžasných českých básnikov. Ach, ako ma vždy nadchli, keď ich sugestívne recitovali súperiaci recitátori. Rozochvený som ťahal v porote tie deviatky a desiatky s radosťou a nadšením. Tu by som musel vymenovať aspoň dve desiatky mien skvelých interpretov...tak za všetkých

aspoň dve: S. Ullmanovú a P. Horáka. Stretol som sa s tu s toľkými naslovovzatými odborníkmi – za všetkých poviem aspoň pána (pre mňa profesora) Vladimíra Justla. Bol pre mňa fenoménom. Všetka česť! Učil som sa pri ňom po celý čas. Ale aj pri Hanke Kofránkovej. Vzdávam poctu aj pánovi Jánovi Demlovi, úžasne vzdelanému, srdečne obetavo pracovitému organizátorovi, ktorý Slovákov vyprevádzal ešte aj v nedeľu ráno na cestu... Je mi jasné, že najväčí prínos tohoto nášho festivalu je v tom, že desiatky odborníkov (porotcov, lektorov, metodikov, učiteľov) ovplyvnilo svojim prínosom a tvorivou kritikou stovky mladých talentov a naopak, oni ich prinútili zamyslieť sa nad vlastnou tvorivou interpretáciou náročných textov. V tejto fúzii a podobe MFP nezanikne. Je originálnym laboratóriom umeleckého prednesu! V tom je jeho budúcnosť, hľadím na ňu bez obáv. A ak môžem byť aj osobný, tak som veľmi rád, že som tu stretol s množstvom nádherných ľudí, ktorí sa stali mojimi priateľmi (v porotách, v organizačnom štábe, medzi recitátormi...). Víťazil som tu so svojim Plastickým divadlom a družstvom Západoslovenského kraja. A zasnúbil som sa tu aj s mojou manželkou Dášou. Bolo tu vždy pre mňa poctou byť. Prísť a vnímať. S úctou Ivan Kováč


9


Nad Tatrou sa blýska. Kde domov můj? Jednému z najmenších, jednému z najväčších festivalov

Bolo to šokujúce poznanie pre obe strany. Mnohí v sále neveriacky krútili hlavami, iní to horúčkovito predýchavali na chodbách. Normalizácia sa plazivo udomácňovala vo všetkých sférach života, Československo sa po krátkom období relatívne slobodného nadýchnutia opäť otáčalo smerom na východ. Obe zložky federálneho štátu však žili v pevnom zväzku a nič nenaznačovalo, že by to niekedy malo byť inak. A predsa. Keď v roku 1973 prišli slovenskí recitátori prvýkrát do Valašského Meziříčí, vyzeralo to, akoby sa stretli súťažiaci z dvoch výrazne odlišných - ani nie štátov, ale priam - svetov. Ešte mnoho rokov potom sa na tomto (až do rozdelenia spoločného štátu v roku 1993 jedinom celoštátnom) festivale úzkostlivo registrovali špecifiká oboch prístupov, analyzovali bonusy i riziká jednotlivých interpretačných škôl. Slovenský prednes, voľne nadväzujúc na inšpirácie atmosféry z konca šesťdesiatych rokov (Karol Horák, Dana Špaleková, Jana Straková, Žarka Ambrušová a ďalší), práve

10


vstupoval do svojho mimoriadne silného obdobia, ľudsky i umelecky postupne dozrievali generácie, ktoré zásadným spôsobom ovplyvnili jeho vývoj v sedemdesiatych a osemdesiatych rokoch minulého storočia. Zo všetkých slov, ktoré by bolo možné použiť, je zrejme najvýstižnejším „hľadačstvo“ – vášnivé, vytrvalé, tvrdohlavé hľadačstvo. Bolo v tom toľko paradoxov! Čím zákernejšie postupoval režim proti prejavom slobody a voľnosti, čím viac sa v celospoločenskej atmosfére udomácňoval pocit pasivity a bezmocnosti, tým provokatívnejšie, kreatívnejšie a s väčším nasadením hľadali mladí slovenskí recitátori priestor na vyjadrenie mnohorozmernosti, rôznorodosti sveta a ľudského osudu. Hľadali svojich literárnych bratov, hľadali témy, obrazy, posolstvá, ktoré im umožňovali inak vnímať „veci a vecičky sveta“, ktoré provokovali ich fantáziu a oslovovali ich vábivejším jazykom, než socialistické učebnice. Postupne sa objavovali nevšedné dramaturgické koncepcie, zaužívaná škála interpretačných prostriedkov bola pre niektorých zrazu priúzka. Českí recitátori samozrejme tiež hľadali. S rovnakou naliehavosťou lúskali text za textom, skúmali a zvažovali parametre potenciálneho zblíženia autora a interpreta, poctivo dolaďovali podobu výsledného tvaru. Práve tú nesmiernu, obdivuhodnú poctivosť, bezvyhradnú odovzdanosť, s akou pristupovali k príprave svojich súťažných vystúpení, bolo z ich prednesov často cítiť. A predsa. Keď Viola Zubáková z Trnavy zarecitala báseň Gunnara Ekelöfa „Absentia animi“, všetko bolo inak. „Je jeden svet, a predsa dva sú svety“, povedal by v tej chvíli básnik. Nikto netušil, nikto v sále si v tom okamihu netrúfol odhadnúť, čo je viac, čo je lepšie. Všetci sme si však uvedomovali, že


český prednes vychádza z priam manifestačnej úcty k básnikovi, že recitátor zväčša túži splynúť so svojím milovaným autorom a čo najpresnejšie a najkomplexnejšie sa usiluje vyjadriť jeho videnie sveta. Pokora, úcta a odovzdanosť – v tých lepších prednesoch samozrejme nie pasívna, nie mechanická (za všetkých z tých rokov aspoň nezabudnuteľný Petr Horák a jeho vzrušujúci Halas). Limity autora však boli zvyčajne aj limitmi recitátora. Ani len v náznaku nebolo možné klopať na dvere, ktoré autor viditeľne neotváral. „Ctít si verš“ – toto krédo (ale aj jedno z kľúčových hodnotiacich kritérií) počuli slovenskí recitátori v takejto koncentrovanej podobe prvýkrát. Na prvý pohľad sa mohlo zdať, akoby bol prednes českých kolegov o čosi chudobnejší, nevýraznejší, menej moderný a atraktívny. Ale to naozaj len na prvý pohľad. Slovenské súťažné vystúpenia zaskočili domácich hostiteľov (vrátane tých hodnotiacich) nečakanou agresívnosťou, burcujúcim nasadením a opovážlivou snahou recitátorov o rovnocenný dialóg s autorom. Bolo zrejmé, že aj slovenský recitátor svojho básnika miluje, že mu verí, že z neho vychádza. Miestami to však vyzeralo tak, že si mu popri tom kde-tu dovolí klásť aj otázky, že skúma a – varuj bože! – trochu aj relativizuje niektoré sekvencie, že s ním diskutuje i polemizuje, že je vášnivo s ním, preňho a zaňho, že však na inom mieste dokáže mať aj odstup a schopnosť sebavedome zostať sám sebou. Neraz riskantne, často povrchne, občas príliš vonkajškovo. Na prvý pohľad to mohlo pôsobiť ako neúcta, drzosť, zvrátenosť, neprípustné vybočenie z overených (a tak trochu akoby jedine správnych) postupov. Ale to tiež len na prvý pohľad. Láskavý čitateľ mi hádam odpustí, že okolnosti tohto vzrušujúceho stretnutia dvoch interpretačných prístupov spred vyše tridsiatich

piatich rokov tu podávam trochu zjednodušene, len v základných skicách. Podstatné je totiž čosi iné.

Krehké, zraniteľné, vnímavé duše recitátorov z jednej i druhej časti bývalého Československa rozniesli posolstvo o fascinujúcich možnostiach nových, komplexnejších prístupov do svojich domovov. Vzájomná konfrontácia nás naučila pozornejšie vnímať jeden druhého, rozumieť aj iným umeleckým postupom, učiť sa abecedu nepoznaných dramaturgických i interpretačných prvkov. Český prednes nestratil nič zo svojich tradičných pilierov, naďalej uchvacuje schopnosťou hlbokých ponorov do textu, súzvuku s autorom, úplne prirodzene však prevzal aj výraznú chuť experimentovať, podstatne odvážnejšie a tvorivejšie hľadať posolstvo prednesu ako fúziu autorovho a interpretovho poznania. Slovenský prednes vďaka každoročným valašskomeziříčskym inšpiráciám obohatil svoj výrazový arzenál predovšetkým o schopnosť interpretačnej pokory a poctivejší, vnútorne rozmernejší kontakt s autorom. Možno konštatovať, že slovenský a český prednes nemal k sebe nikdy tak blízko, že nikdy tak opojne nečerpal jeden z druhého ako práve dnes, paradoxne po šestnástich rokoch od rozdelenia spoločného štátu.


11


Mladí, nastupujúci recitátori musia samozrejme vždy nanovo prejsť cestou vzostupov a pádov, poznaní a omylov, a tak logicky v mnohom opakujú chyby svojich predchodcov. Tie tri dni pravidelného jesenného spolužitia českých a slovenských recitátorov obohatili však počas štyridsatich štyroch rokov trvania tohto jedinečného festivalu genetickú výbavu oboch recitátorských škôl spôsobom, ktorý nemožno prehliadnuť. Umelecká úroveň viacerých ročníkov bola skutočne impozantná a mnohé z prednesov, ktoré tu odzneli, predstavujú to najlepšie, čo sa v oboch častiach bývalého spoločného štátu podarilo v tejto sfére vytvoriť.

Povedzme teda skromne na záver, že valašskomeziříčsky festival patrí možno počtom účastníkov k tým najmenším medzinárodným stretnutiam. Svojím významom však nepochybne prekračuje hranice, predovšetkým hranice povrchnosti, apatie a ľahostajnosti, pretože ponad ne otvára to múdrejšie, šľachetnejšie, láskavejšie v nás. Marcel Šustek

Prečo má MFP svoje miesto pod Slnkom

Kdesi na polceste medzi letom a zimou ponúka atmosféra pôvabného moravského mestečka každoročne prívetivú zmes jesennej nostalgie, netrpezlivo očakávaných kontaktov a súťažného napätia. Popri vzrušujúcich parametroch súťažného zápolenia však neopakovateľné zážitky významne dotvára množstvo ďalších faktorov. Neobyčajná koncentrácia osvietených, prívetivých a obetavých usporiadateľov, originálny spôsob hodnotenia, komorné prostredie M - klubu i celého komplexu renesančného zámku Žerotínů. Vo chvíľach opojného vzopätia, v tých vzácnych okamihoch, keď „šťastie zachytí nás svojím lesklým blatníkom“, máme tendenciu preháňať. Zjednodušovať a zveličovať. Zobúdzať sa s pocitom, že všetko dokážeme. Plní energie. Silní, usmiati, pripravení na všetko. Ale čas je fascinujúci svojou vyváženosťou a zvyčajne nám už vzápätí dopraje vychutnať si aj láskanie s odvrátenou tvárou - aby nás chvíle kolísania, neistoty a bolesti bezpečne vrátili na zem, k reflexiám a pokore.

12


Nerátala som, po koľký krát prichádzam do Valašského Meziříčí. Po mnohých návratoch to človek prestane počítať, známy priestor a radosť zo stretnutia s priateľmi sa zlejú do jedného „festivalového času“. Pamätám si svoj prvý rok. Kvôli rekonštrukcii M klubu sa vtedy súťaž konala v iných priestoroch. Prišli sme z východu medzi prvými


a neznámych, osamelo sediacich pri stole sa nás ujal vzácny muž, dlhoročný čestný predseda organizačného výboru Jiří Demel. Jeho srdečnosť a múdre rozprávanie mi navždy ostanú akousi vstupnou bránou do Valašských Atén. Jeho príhovory i chvíľky pri večernej debate a víne zas obrazom hlbokej životnej skúsenosti, nadšenia, ktoré premáha vek, a úprimného dávania sa. Možno nezačnem tým najviditeľnejším, no Valmez je pre mňa hodnotou i vďaka mocným nitkám priateľstiev a ľudského stretania sa. Ozajstné tvorenie sa deje iba na pozadí ľudskej blízkosti a prajnosti a tú som na MFP zakaždým pocítila. Začína sa to takmer rodinným privítaním organizátorov, pokračuje ústretovým a vôbec nie oficiálnym hodnotením poroty a uzatvára sa kamarátskymi vzťahmi medzi recitátormi oboch krajín. Organizátori vedia byť srdeční ak do podujatia vkladajú viac ako iba svoj pracovný čas. Porota môže byť ústretová, lebo jej členovia majú za sebou vlastné recitačné skúsenosti a svoju prácu nevnímajú ako mentorské poúčanie, ale ako dobre mienené sprevádzanie, odovzdávanie svojho pohľadu a to nielen na seminári ale i pri osobných rozhovoroch počas celého festivalu. Medzi recitátormi môže vzniknúť uvoľnená kamarátska atmosféra i preto, že vďaka číselnému hodnoteniu odpadá zákulisné špekulovanie o spôsobe rozhodovania a umiestnení. Áno, to najviditeľnejšie na festivale poézie je slovo, ktoré sa v interpretácii stáva živým. A MFP má svoje miesto pod Slnkom aj preto, aby nás vracal k poctivému, sústredenému a presnému hľadaniu významu slov. Je to akási ekológia jazyka. Lebo ak nás prestane zaujímať či vieme, aké významy slovami odovzdávame, prestaneme si rozumieť najprv

navzájom, neskôr i sami sebe. Pri prednese sa ponárame do reči celou bytosťou. Mysľou do významu, srdcom do emócií, telom, hlasom do zvuku. A až keď sa nám podarí toto všetko zosúladiť, vzniká zážitok. Cez tvorenie zážitku z prednesu tak nebadane pracujeme na celostnosti samých seba. Útulný priestor zámockej pivnice takémuto jemnému vnímaniu praje. Spája javisko s hľadiskom tak, že si recitátor uvedomí, koľko z výkonu sa „deje“ i vďaka vnímavému publiku. A tak nás Valmez učí i počúvať sa navzájom. Dalo by sa písať o mnohých ďalších dôvodoch, ktoré dávajú festivalu zmysel a opodstatnenie. O význame spoznávania sa oboch národov, národných literatúr, recitačných štýlov. O obohacovaní sa príbuznou kultúrou, ktorej vďaka blízkosti jazykov vieme tak ľahko rozumieť, o overovaní vlastných hodnôt v porovnaní s hodnotami priateľov. Ale predsa mi vyvstáva ako najdôležitejšia tá rovina festivalu, ktorá nás vedie cez umenie umeleckého prednesu k spoznávaniu samých seba. Aj na Valmeze som sa učila pokorne a s porozumením prijímať odozvu na svoju tvorbu, odvážne nazerať do vlastných nedokonalostí a premeniť to poznanie na odvahu posunúť sa o rok (i skôr) znova o kúsok k ideálu, ktorý niekde v diaľke svieti. Čo popriať festivalu k jeho malému jubileu zrelého veku? Aby sa neprestal láskavo starať o každého človeka, ktorý naň prichádza, a vnímať jeho podiel na tvorení atmosféry podujatia, aby zachoval vľúdnosť priateľského prostredia, sústredenosť v načúvaní všetkým umeleckým výkonom, aby bol otvorený inšpiráciám a svoju tradíciu uchovával živú a sviežu. Soňa Pariláková festivalový zpravodaj II/2009

13


V zátiší s kopírkou První zpravodajský rozhovor letošního ročníku vznikl tak trochu náhodou. Kroky devatenáctileté Zuzany Borovičkové z Bánovce nad Bebravou náhodou vedly do redakce našeho zpravodaje. Ačkoli jsme na festivalu poezie, důvod jejího příchodu do našeho informačního úlu byl spíše prozaický – potřebovala okopírovat několik dokumentů. Minirozhovor byl o to snazší, že šlo o povědomý obličej z Dolného Kubína. Zuzana tam letos skončila druhá. Ve Valašském Meziříčí je už potřetí. S jakými ambicemi přijíždíš na MFP? Přijela jsem se sem hlavně zabavit. Pokud postoupím do druhého kola, tak se zlobit nebudu.

14


Jak se budeš bavit po večerech? Jsme tady ještě s učitelkou, tak nevím (smích). Vím, že má v pátek být v rámci doprovodného programu improliga, na tu se moc těším. Ještě se tu musím trochu rozkoukat a podívat se, kdo z děcek tu letos je. V Kubíně jsi interpretovala báseň o chlápkovi, co kličkoval mezi stromy. Co sis připravila pro nás? Ona je to próza a přednesu ji i tady. Jejím autorem je Laco Kerata. Povídka se jmenuje „Jožo bol slušný člověk“. Proč právě Laco Kerata? Dalo by se říct, že je to tvůj nejoblíbenější autor? Už jsem jej recitovala vícekrát, jeho styl


se mi moc líbí. Osobně jsem se s ním už i potkala. Ale nejoblíbenější? To se asi říct nedá. Mám ráda Bukowského, Baudelaira nebo Cohena… Ale úplně nejradši mám Pána Prstenů od Tolkiena. Jaká byla cesta do Valmezu? Cesta byla fajn, až na to, že mi ujel jeden autobus. V Púchově jsem proto musela čekat hodinu. Ale je to mnohem lepší, než minulý rok, kdy jsme se zapovídali a Púchov jsme přejeli. Pak jsme se museli odněkud vracet. Věnuješ se kromě recitování i „normálnějším“ věcem? Tohle není normální?

poprvé zastává mladičká Kristýna Skotnicová. Marková tato personální škatulata obhajovala nutností celkově omladit festival. S dravým mládím se musela přitom popasovat hned v zápětí, když ohlašovala prvního předskokana Herberta Ulricha. Ten neváhal a dvakrát opravil výslovnost svého příjmení. Písmeno „L“ totiž dramaturgyni KZ ve vyslovování příjmení místního jinocha opakovaně nechtěně uteklo. Mladý Ulrich pak v uvolňování napjaté atmosféry nezaviněně pokračoval také zvolenou básní, když několikrát vtipným textem přinutil publikum i porotu k úsměvu.

Ale ano je, ale něčemu více civilnějšímu. A co děláš ve volném čase? Hraju ještě v divadle. A se psem chodím na procházky. To třeba dělá hodně lidí (smích). Sportu se nevěnuju. Lukáš Martinek

Konec srandy, začínáme Mezinárodní festival poezie byl sice formálně zahájen už včera, většina zúčastněných však ostrý start zažila až dnes. Delegaci z města zastupoval místní místostarosta Jiří Pernický, který poměrně přesně vystihl své teoretické šance v případě, že by se klání recitátorů zúčastnil. „Do poslední chvíle jsem spoléhal na to, že zde vystoupí starosta. Přednesem stejně nikoho tady nepředstihnu, tak vám popřeji snad jen hodně úspěchů,“ pokynul davům druhý muž zdejší radnice. Hana Marková z organizačního týmu poté představila složení poroty a nezapomněla se zmínit na změně na postu tajemnice. Tu letos

Druhým předskokanem, podle kterého porotci v následující přestávce kalibrovali svá bodování, byla Jana Vémolová. Konec legrace přišel po krátkém oddychu, kdy si porota domlouvala hodnotící strategii. Když po gongu vyletěly poprvé ke klenutému stropu M-klubu terčíky s čísly, festival skutečně začal. Lukáš Martinek


15


Před startem – rozhovor s Juliánou Oľhovou

od Andrea Bozesenského Monolog Marylin Monroe. Takže na co se můžeme v prvním kole těšit, o čem je ta povídka? Je to vlastně o tom, že tatínek na podnět manželky přemlouvá učitele, aby dal jeho synovi lepší známku. Snaží se ho tedy různě uplácet, ale vlastně jen proto, aby se zavděčil manželce a neměl doma problémy. Je to taková úsměvná povídka

Je čtvrteční večer, den zahájení MFP a já se procházím zatím ještě poloprázdným kulturním zařízením. Doufám, že bych už mohl najít někoho z účinkujících, kteří se už pomalu sjíždějí a udělat s nimi případně rozhovor. V kavárně sedí u stolů jen dvě ženy, a když se jdu zeptat jestli tady náhodou nebudou v následujících dnech vystupovat, zjistím, že jedna z nich je Juliána Oľhová. Ještě je všude klid, tak si mohu přisednout a začít se ptát.

Úvodem bych se vás zeptal jestli jste na MFP poprvé ? Ano, tady ve Valašském Meziříčí jsem poprvé. Letos jsem ještě vystupovala v Dolnom Kubíně a tam to vlastně bylo taky poprvé. Jaké byly vaše úspěchy v Dolnom Kubíně ? Skončila jsem druhá ve čtvrté kategorii v próze. A co jste si připravila na MFP? Stejně jako v již zmiňovaném Dolnom Kubíně to bude povídka od Antona Pavloviče Čechova Tatínek. Pokud bych se dostala i do druhé kola, tak tam jsem si připravila

16


Bude to zábavné? Ano, pokud se mi to tedy povede tak dobře podat (smích). A jak tedy na tuto povídku reagovalo publikum v Dolnom Kubíně? Tam se právě smáli. Když jsem ještě byla v okresním přeboru, tak byla atmosféra taková vážná, všichni jako by to brali moc vážně, ale v Dolnom Kubíně už to bylo více uvolněné. A jak na vás reagovala porota ? Dalo by se říct, že to bylo docela nepříjemné, protože při recitaci byla vidět jen porota, jelikož její členové měli u stolů rozsvícené lampičky. Ale jakmile se diváci začali smát, tak už to bylo mnohem lepší. Takže hlavní je pro vás aby se bavili diváci? Určitě, když se to bude líbit divákům, je v podstatě jedno, jak se nakonec umístím. I když dobré hodnocení od poroty by mě samozřejmě také potěšilo (smích). Děkuji za rozhovor. ptal se Tomáš Kocián


Večer se do sebe pustí Praliny a Ostružiny Divácky velmi atraktivní divadelní improvizace se objeví ve Valašském Meziříčí. Ostravský soubor OSTR.UŽ.I.NY. zde v pátek 20. listopadu od 20.00 hodin v M-klubu poměří své síly se svými pražskými protějšky PRA.L.I.NY. v rámci doprovodného programu Mezinárodního festivalu poezie. Divácký faktor je pro divadelní improvizaci zásadní. Jsou to právě diváci, kteří určují, jaké téma budou improvizátoři rozvíjet a v jaké formě – jestli se bude zpívat, hrát pantomima atd. V neposlední řadě hodnotí samotné výkony aktérů a posuzují výroky rozhodčího. „Divadelní improvizace je trochu sportovní disciplína, ale od sportu se liší především v tom, že není jejím cílem soupeře porazit, ale spíše vzájemně spolupracovat tak, aby improvizace diváky bavila a aby spěla do

úspěšného konce, pokud možno s výraznou pointou. V M-klubu proti sobě nastoupí tříčlenné týmy,“ prozradila produkční M-klubu Magda Siekliková. Se sportem improvizaci pojí také již zmiňovaný rozhodčí. Jsou vymezena pevná pravidla, nad jejichž dodržováním bdí více či méně nezávislý sudí. Herci jsou například penalizováni za přílišné přehrávání, za užívání klišé, za nedodržení zadaného tématu a dalších. „Oba soubory jsou členy České improvizační ligy a diváci je měli příležitost vidět na začátku letošního roku během Setkání divadel - Malé jevištní formy. Právě díky vřelým diváckým ohlasům jsme je nyní pozvali znovu,“ uzavřela Siekliková. Lukáš Martinek festivalový zpravodaj II/2009

17

Poprask v Dolnom Kubíně

Festivalové menu Zámecký guláš 55 Kč Smažený kuřecí řízek, bram. salát 60 Kč Klobása 25 Kč 2 ks dietních párků 20 Kč Valašská kyselice 25 Kč Pečivo 1ks 3 Kč

Od našeho slovenského zpravodaje – při pracovním pobytu našeho drahého šéfredaktora Lukáše Martinka v Dolnom Kubíně jsme zjistili šokující informaci o jeho rodokmenu. Ukázalo se, že genofond slavného slovenského básníka Pavola Orságha Hviezdoslava stojí v pozadí jak Martinkova nezměrného literárního talentu, tak i jeho donjuanského vzhledu. Lukášovi se však stále nedaří dopátrat se příbuzenského poměru k slavnému poetovi – jde snad o jeho prastrýce, prasynovce, prabratrance či dokonce pratetu? Pokud byste měli nějaké bližší informace, sdělte je prosím neprodleně redakci zpravodaje. Karol Žalobaba

Dobrou chuť vám přeje šéfkuchař Terry Gilliam!!! Sponzory festivalu jsou

Mediálním partnerem festivalu je

Zpravodaj 45. Mezinárodního festivalu poezie pro účastníky festivalu vydává Kulturní zařízení města Valašského Meziříčí Redakce: Lukáš Martinek - šéfredaktor, Mirek Kyšák - editor, Jakub Vémola - grafik, Daniel Kadlec - foto, Pavel Stojar, Josef Fabián, Tereza Kyšáková, Tomáš Kocián - redakce

45. Mezinárodního festivalu poezie

Recommend Documents