Mezinárodního festivalu poezie pátek

zpravodaj

II / 2012

48. Mezinárodního festivalu poezie pátek 26.10.

Festival pořádá Kulturní zařízení města Valašského Meziříčí, příspěvková organizace. Finanční podporu poskytlo Ministersvo kultury ČR, město Valašské Meziříčí a CS CABOT, ve spolupráci s NIPOS ARTAMA Praha a Národným osvetovým centrom Bratislava.

48. Mezinárodní festival poezie

Před dvěma lety odešel valašský básník českého filmu Jiří Křižan. Dnes by mu bylo jedenasedmdesát.

Jiří Křižan na cestách Před dvěma lety, 13. října 2010, náhle zemřel významný meziříčský rodák Jiří Křižan. Právě dnes by mu bylo jedenasedmdesát. Filmový scénárista, polistopadový politik, pedagog na FAMU, cestovatel, milovník rokenrolu, dobré společnosti, kávy, silných cigaret, slivovice, koní a poezie života, opustil své blízké, rodinu, přátele i nedokončenou práci „uprostřed běhu“, pár dní po návratu z rybářské výpravy do Mongolska. Charismatický „básník“ českého filmu se narodil 26. října 1941 v rodině továrníka a majitele lesa Jana Křižana, který tu v roce 1914 založil a pak úspěšně budoval parní pilu, u nás jednu z prvních a zároveň největších. Jan Křižan ml., Jiřího otec, byl po znárodnění rodinného majetku při neúspěšném pokusu o přechod státní hranice do Rakouska odsouzen v politickém procesu za „velezradu“ a v roce 1951 popraven. Jiřímu Křižanovi se přesto podařilo dostat na gymnázium, ale po té, co v něm učitelé odhalili autora básně Odlet ušatého torpéda do hlubin pekelných, k níž ho inspirovalo úmrtí dělnického presidenta Antonína Zápotockého, byl nežádoucí a nezbedný student ze školy vyloučen. Budoucí scénárista tak v sedmnácti letech z blízka poznal dělnické prostředí, tvrdou práci v ostravských dolech i leckde jinde. S filmem se potkal až později, ve volnějších poměrech 60. let, kdy Václav Gajer podle jeho námětu natočil snímek Horký vzduch. To mu nakonec dopomohlo k tomu, že se po několika neúspěšných pokusech o přijetí stal externím posluchačem dramaturgie na FAMU. Pražské jaro 1968 i následný vpád armád Varšavské smlouvy do bývalého Československa pak vnímal jako novinář a technický redaktor deníku Mladá fronta. Zatím co Jiřího mladší bratr Ondřej emigroval do Německa a starší Jan se usadil v Kanadě, literárně nadaný autor kličkoval mezi normali2

začními zákazy. V 70. letech publikoval v zahraničí pod pseudonymem Jan Beran, zároveň tu ale působil i v dabingu a na čas se stal dramaturgem a scénáristou Filmového studia Barrandov. Nejprve tam a později na volné noze vytvořil scénáře ke třinácti realizovaným filmům. Dva snímky, jednak Signum Laudis (1980), za nějž veřejně odmítl převzít Státní cenu Klementa Gottwalda, a pozdější titul Stíny horkého léta (1982), zvítězily na MFF v Karlových Varech. Za scénář pozdějšího filmu Je třeba zabít Sekala (1998), který se v loňském roce dočkal i zdařilé divadelní adaptace, získal Českého lva. Posledním snímkem Jiřího Křižana se stal slovenský film Pokoj v duši (2009). Ve druhé polovině 80. let Jiří Křižan otevřeně vystoupil ze stínu tzv. šedé zóny. V lednu

1989 založil petiční výbor za propuštění Václava Havla z vězení, byl spoluautorem petice Několik vět a v listopadu 1989 stál u zrodu Občanského fóra. Nějaký čas působil jako Havlův prezidentský poradce a při pozdější „rekonstrukci“ ministerstva vnitra si jako muž „tvrdé ruky“ vysloužil přezdívku „Kat Křižan“. Nicméně, po nějakém čase veřejné i politické funkce opustil a v roce 1995 se vrátil k filmové tvorbě. Později také odešel z Prahy a přestěhoval se na rodné Valašsko. Ve své usedlosti v Brankách na Moravě choval koně, staral se o rodinný les a léta vedl právní bitvu o vrácení Křižanovy pily ve Valašském Meziříčí, kterou se mu v roce 2008 podařilo vyhrát. Karel Prokeš

Jiří Křižan v kavárně festivalový zpravodaj II/2012


Jiříkovo vidění

Věrtel písní v míře stálý

Užitečnou vlastností této rubriky je, že si v ní můžu psát (téměř) co chci, pokud se to bude aspoň vzdáleně týkat poezie. Třeba podlehnout okamžité inspiraci, jako když jsem v antikvariátu narazil na malou, leč obsahově vydatnou knížečku Kanimůra ze Šardonu. Je v ní 64 textů originálního písníka-básníka Jiřího Schmitzera. Bylo by zbytečné ho představovat, syn Jiřího Sováka patří mezi poslední velké herce starší generace, každý si určitě vzpomene na filmy Marečku, podejte mi pero, Postřižiny nebo Bumerang, divadelní nadšenci třeba i na pořady Studia Ypsilon. Méně, ale stále ještě dost lidí ho zná i jako svérázného písničkáře.

Poetika Schmitzerových textů je na hraně vtipu a tragiky, často se obojí vystřídá v jednom. Zažil jsem koncerty, kde diváci do začátku písně ještě hýkali smíchy, v půlce jim začal jít mráz po zádech a na konci byli potichu jako myši. Určitě na tom mají svůj podíl i poměrně drsné životní osudy J. S., ale ty si najděte na Googlu sami. České hudební scéně v něm každopádně přibyl drsný samorostlý romantik, „brutální lyrik“, který se od zaplivaných nádražních bufetů a otravných životních stereotypů čas od času jakoby mimochodem odrazí k výšinám poezie. Tak zase natočíme nějakou ukázku…

Jiří Schmitzer Není úplně fér oddělit texty Schmitzerových písní od doprovodu dvanáctistrunky a výrazného hereckého projevu, kterým se liší od jiných mužů s kytarou. I takto „okradené“ texty ale dokážou čestně obstát samy o sobě. Co vás tedy čeká na koncertu Jiřího Schmitzera? Na první poslech se možná zaleknete různých málo či vůbec artikulovaných zvuků, které v mezihrách vyluzuje. Pak se ale zaposloucháte víc a začne vám to dávat smysl. Některé písně jsou jednoduché, nevyhýbají se ani vulgarismům. Zároveň jim ale stěží můžete upřít vtip, hravost a umění absurdní zkratky, třeba v miniatuře Plivanec: Připadá mi divné že když někdo plivne do kaluže tmavé že plivanec plave Nikdo nepochopí proč se nepotopí plave na hladině prostě plave svině festivalový zpravodaj II/2012

Křídla Meluzíny Přemýšlím zdali srdce snad dá se k náměstí přirovnat svoje stopy nepochopím i když lze v nich číst Tak procházím to náměstí jež sevřené je do pěsti a chtěl bych v tichu jít, však srdce musí bít i do citlivých míst R: Jen křídla Meluzíny nevrhají stíny a průhledná jsou tak, že nespatří je zrak však duše cítí tlak a určitě je znát že tenké chladné blány jsou zima, mlha, vrány a tichý v kamnech hlas, když naplní se čas kdy lépe je jít spát Tam do kavárny můžu jít a něco jíst a něco pít má-li cenu hledat změnu a cigarety dým Jen hlavně zůstat nad věcí snad řízky, nejspíš telecí

a doušek vína připomíná co už dávno vím R: že křídla… Docela jsem už zapomněl čím začal jsem, čím skončit chtěl ač volím slova stále nová nejspíš zbytečně Setmělo už se docela a sklo mě chladí do čela a všude víří jako chmýří zkrátka – výtečně Největší síla Jiřího Schmitzera je v nepotřebě předstírání, především v nesentimentálních lyrických baladách, a také v černém humoru nemilosrdně použitém na pravém místě. Není prostor na delší ukázky, a nejlepší je stejně zajít si přímo na koncert, když se vám nějaký podaří vypátrat. Jenom na závěr mě napadá drobnost z divadelních představení Ypsilony, kde Schmitzer předváděl téměř varietní kousky pro nenáročné publikum – za oponou měl během chvilky vymyslet píseň na 10 náhodně vybraných slov. Slova byla samozřejmě co nejbizarnější a výsledek tomu pro pobavení diváků musel odpovídat, ale podívejte se na poslední ukázku – jak v popěvku narychlo slátaném z deseti nesmyslů opět nenápadně vypluje na povrch lehce absurdní, mírně sarkastická, ale zcela zřetelná Poezie. Tuleň Tuleň se líně vodou válí a věrtel v míře stálý ztrácí stín, když se stmívá Ze své kóje se zvolna zvedne tichá tma, co spí ve dne a do kraje se dívá Večer je zcela prostý hluku já hledám tvoji ruku která ti oči cloní Jak autobus se krajem řítí kvedlá se, páchne, svítí tak natáhnu se pro ni Zastírat vážně se nehodí co z pukavce se zrodí když navrátí se ráno Šedý obal v trávě od rosy a na něm psáno cosi „homogenizováno“ Jiří Jurečka

3


Poezie a rap, to jde k sobě, říká šéf Radošinců Stanislav Štepka století pohledem mé rodné obce Radošiny. První díl se jmenuje Polojasno, druhý Zčistajasna. Třetí hrou, kterou plánujeme, je Jánošík. Příští rok je to tři sta let od jeho oběšení a my proto tento náš slavný titul obnovíme. Ovšem v trochu jiné poloze - necháme text, ale budeme s ním pracovat jinak. Měl bych říct, že náš Jánošík měl 750 repríz - to je slovenský rekord, to žádná jiná slovenská hra neměla. Příští rok tedy bude ve znamení návratů a bilancování? Ano, ale ty návraty by neměly hovořit o tom, co v našem divadle bylo, ale spíš o tom, co je a bude. Stanislav Štepka „Žijeme tak, jak nechceme žít, a nevíme, proč tak žijeme. A neumíme se z toho vymotat. O tom je hra Len tak prišli. Psal jsem ji před dvěma lety a nečekal jsem, že doba může být ještě horší. A pak přišla na Slovensku kauza Gorila… Ale není to jen záležitost Slovenska,“ říká šéf Radošinského naivného divadla Stanislav Štepka o hře, kterou ve čtvrtek představil jeho soubor publiku ve Valašském Meziříčí. Je to syrová satirická výpověď, a proto divadelníci dokonce vypustili z představení písničky, tak typické pro ostatní radošinské kusy. Dodávaly prý inscenaci příliš idylický rozměr. Uznávanému dramatikovi, herci a režisérovi Stanislavu Štepkovi, někdy připadá, že to, co dělá, je jako přehazování písku z jedné hromady na druhou. Ovšem vždy ho potěší a povzbudí poezie. K té má mimořádný vztah už od dětství. A chlubí se, že býval úspěšným mladým básníkem. Myslíte si, že můžete prostřednictvím divadla změnit společnost? Ne. K tomu divadlo neslouží. Na to jsou jiní. Divadlo může na něco poukázat, nebo společnosti nastavit zrcadlo. To říkal už můj velký pan učitel William Shakespeare. I když si divadelníci někdy myslí něco jiného, víc udělat nemohou. Na tahu jsou jiní. Byli jste hosty festivalu poezie, jaký je váš vztah k poezii? Velmi kladný. Na poezii jsem vyrostl. Nechtěl jsem dělat kabaretní divadlo nebo divadlo malých jevištních forem, chtěl jsem dělat poezii. Dokonce jsem v roce 1968 dostal cenu pro nejlepšího mladého básníka na Slovensku - za sbírku vesnických básní. A velmi si toho vážím. Byl jsem zapálený mladý muž, recitoval jsem na všech možných soutěžích, na okresních, krajských kolech. I na Hviezdoslavově Kubíně - a to je na Slovensku ta největší meta. Vybíral jsem si hodně české básníky. Věnoval jsem se i překladu, do Slovenštiny jsem přeložil například Aškenazyho Černou be4

dýnku. Neplánoval jsem, že budu dělat divadlo, ale stalo se. Ovšem nebýt některých básníků, tak bych asi nedělal ani malé jevištní formy, například pan Suchý byl můj dlouholetý vzor. Jako bývalý účastník soutěží se jistě dovedete dobře vcítit do toho, co tu recitátoři prožívají… Ano. Velice příjemně mě překvapilo, když tady vidím ty mladé, kteří jsou přesně takoví, jako jsem kdysi býval já. Máte i dnes čas a chuť psát básně? Básně píšu stále, říkám tomu ale spíše lyrizovaná próza. Mám pocit, že můj vztah k poezii je cítit i z textů písniček, které píšu pro naše inscenace. Dokonce jsem do nové hry Šťastné konce napsal báseň, kterou skladatelka Ľubica Malachovská-Čekovská zhudebnila jako rap. Je to citlivá poezie, kterou jsem věnoval své ženě k šedesátinám. Když jsem ji slyšel zhudebněnou poprvé, nevěřil jsem vlastním uším, že v tomto hudebním stylu může fungovat poezie takového typu. Přišel jsem na to, že i rap může sloužit jako zajímavá poetická výpověď. A skutečnost, že nám tento žánr někteří rapeři tak znechutili a zvulgarizovali ho, mě ohromně láká a beru to jako výzvu. Proto se k rapu vrátím ve dvojhře, kterou chystáme na příští rok. Bude o dvacátém

Sledujete pořád, kam se vyvíjí divadelní scéna, z níž jste vzešli? Třeba Divadlo Semafor? Mám s tím problémy, protože hrajeme 25 až 28 představení měsíčně. Nestíhám. Jen když náhodou přijedou do Bratislavy na týden českého divadla a my právě nehrajeme, jdu se podívat. Čtu hodně jejich knížky, sleduji záznamy inscenací, které mi posílá pan Suchý. A vždy, když se sejdeme, si slibujeme, že spolu zase něco uděláme. Ale to už asi půjde těžko, máme každý své plány a taky už své roky. Chystám ovšem pořad pro Slovenskou televizi, který by měl představit osobnosti typu Jiřího Suchého nebo Zdeňka Svěráka, tak aspoň to snad vyjde. Proč jste pořád Radošinské naivné divadlo, když už desetiletí nejste z Radošiny, ale z Bratislavy? Tak si nás zafixovali diváci a zůstalo to jako jeden ze znaků naší poetiky. Do Radošiny se pořád rád vracím. Vedu tam ochotnický soubor Hlavina, takže tradice pokračuje. Cítím se s nimi dobře, jsou velmi talentovaní. Pro mě je to tak trochu dílna, kde si zkouším nové postupy. A hledám nové tváře pro naše profesionální divadlo. I hoch, co se mnou hraje mimozemšťana, je z tohoto souboru. Napsal jsem tu postavu přímo pro něj. Jinak je to truhlář, jmenuje se Martin Škoda. Pavel Stojar

Stanislav Štepka festivalový zpravodaj II/2012


LEN TAK PRIŠLI

…aby nás pobavili a rozjasnili první večer MFP. A nutno dodat, že se to Radošincům povedlo. Když vloni vystoupila skupina TY-JÁ-TR s Experimentem, po mé dlouhé divadelně-kulturní pauze jsem představení shledala jako milé. Ovšem nyní, mám-li jej zhodnotit v porovnání se včerejším kouskem, shledávám jej spíše slabým. Letos tu dramaturgie vsadila na vyšší ligu a troufám si říct, že ta snaha nepřišla nazmar. V porovnání s minulými lety bylo trvání divadla delší a cena vstupného pro běžné návštěvníky několikanásobně vyšší, nicméně kvalita představení byla mnohem lepší než kdy předtím. Hra Len tak prišli byla poprvé uvedena loňského října a setkala se s nadšeným ohlasem a potleskem ve stoje. Satirická mafiánská komedie originálně a svižně spojuje témata dědictví a mimozemšťanů v nečekané zápletce, při které určitě nejeden divák zaplakal smíchy. Divadlo bylo postaveno na svěžím dialogu s minimalistickou scénou, skvěle ladícími hudebními efekty a perfektními hláškami. Možná že je to pouze mou slabostí pro slovenský jazyk, ale myslím, že právě slovenština mu dodala ten správný šmrnc. Otevření scény probíhá na komedii poměrně nevesele, pohřební hostinou, přičemž se ukazují hlavní charaktery, které dokonale vykreslují lidské stereotypy se všemi klady – a hlavně těmi

zápory. Setkáváme se zde s načančanou pýchou zabalenou do luxusního saténu, uhlazenou falší, hloupostí v kvádru, manipulací a podlézavostí a naproti tomu také s čistou upřímnou neomaleností a vlezlostí v kloboučku. Oceňuji, jak byla hra scénicky rozdělena, hlavní hostina přerušována vpády návštěvníků a monology zesnulého; díky tomu divák sta-

čil nabrat dech a zároveň mu nezbyl žádný čas k tomu, aby se nudil. Představení nenuceně poutalo pozornost právě díky své svěžesti a plynulosti, herci byli přirození a spontánní, takže celkově působilo velmi profesionálním dojmem. Myslím, že pokud jste vydrželi na sedadle až do jedenácté večer, za ztrátu času to rozhodně považovat nemůžete. Nika R.

Očima laika Letošní festival včera mile a vtipně zahájilo divadelní představení „Len tak prišli“, s nímž vystoupilo Radošinské naivné divadlo Bratislava. Hra z autorského pera Stanislava Štepky zavedla diváky do trpce humorného prostředí pohřební hostiny, kde se povedená rodinka zámožného nebožtíka hašteří o dědictví. Situace se ovšem nevyvíjí tak, jak se očekávalo, a krom nečekaného znění závěti na hostinu navíc zavítají nečekaní návštěvníci z jiné planety. Jsem moc ráda, že jsem měla možnost zhlédnout tuto skvělou hru. Satirická komedie oplývala brilantním černým humorem, jehož terčem byla lidská touha po majetku a absence pozitivních lidských hodnot. Rovněž herecké výkony byly ohromující. Líbilo se mi také využití vážné hudby a hojných zvukových efektů, které spoluvytvářely skvělou a působivou atmosféru, již si diváci mohli vychutnávat téměř tři hodiny. Vím, že tento můj postřeh má s Len tak prišli pramálo společného, ale když na scénu nastoupili mimozemšťané, vzpomněla jsem si na můj oblíbený dětský seriál – Smolíkovi. Dle reakcí publika nepochybuji o tom, že se všichni v hledišti velmi dobře bavili, a věřím, že nejen já, pokud budu mít možnost, ráda navštívím i některá z dalších představení tohoto souboru. Tereza Volfová

festivalový zpravodaj II/2012

5


Číst, či nečíst poezii? Toť otázka! Přednes poezie – bohulibá činnost! Ale jak na to? Jak vložit poezii do úst, abychom ji nepřipravili o její působivost? Jak nakládat s verši, aby z nich nezbyl jen planý exhibicionismus? Až na výjimečné talenty, které dokáží hovořit tak, že tvoří poezii přímo na jevišti, jsme totiž výhradně odkázáni na texty jiných autorů. A tady je ten oříšek! Jako návštěvník recitačních soutěží či festivalů vidím dva různé přístupy k přednesu poezie. Ten častější je herecký přístup. Osobnost recitátora verše herecky pevně sevře a s přísluš-

úžasem jsem poslouchal nahrávku, v níž čte verše Jana Skácela herec Lubomír Tokoš. Ano, čte je! A Jan Skácel jej pozorně poslouchá a chválí. Lubomír Tokoš si s ním v dialogu notuje. „Nemám rád, když se poezie recituje zpaměti,“ říká herec s nezapomenutelným hlasem. A pak oba svorně souhlasí s tím, že jen při četbě může poezie skutečně ožít v její nejryzejší podobě, že jen při četbě vzniká ten pravý a nenahraditelný okamžik hledání a objevování podstaty pravdy – motivů, jež se v poezii skrývají. Proč na soutěžích či festivalech v recitaci po-

brali nejlepšího? Máte pravdu, má úvaha je rouhačstvím na poli tak tradičního klaní recitátorů, jakým je Moravský festival poezie. Tradice velí bodovat a vyhlásit vítěze. Správně! Ale přece jen bych nebyl proti, kdyby dostala prostor také poezie čtená. V kavárně sedí hosté, nachystají si oblíbené verše a v doprovodu hudby, či jen tak do ticha pronášejí poezii a diskutují, radují se, kaboní se. Ale čtou ji. Nerad bych uzavíral tuto úvahu na téma přednes poezie s tím, že je potřeba rozdělit vyznavače krásného slova na sparťany a slávisty. Na herce a čtenáře. To nebylo mým úmyslem. Jen jsem chtěl připomenout, že umění verše s úctou a náruživostí přečíst je mi stejně drahé jako divadlo. A na závěr ještě epilog, malá zpověď. Připravuji již několik let své studenty na klání meziříčských středních škol v recitaci – na Krásenský zvoneček. Poslední léta mou obchodku pravidelně poráží lepší gympl. Má ve svých řadách zkušené recitátory z dramaťáku – herce. Jednou jsem prohru neunesl a nařkl porotu z toho, že vybírají nejlepší herce. Že jim ve skutečnosti nejde o poezii, o její obsah, o její poslech. V tom jsem ale narazil. Když jsem vychladl, uvědomil jsem si, že je třeba přizpůsobit se pravidlům soutěže. Připravil jsem tedy příští rok „herce“ a k tomuto pojetí jsem vybral odpovídající texty. Výsledek se dostavil. Gympl jsme alespoň na počet medailí porazili. Vivat recitace! Ale budiž chvála poezii. Čtěme ji, přátelé! Aleš Linduška Výšiny Stoupám, nohy tuhnou, les mě bere do náručí, slyším srdce, ve spáncích mi buší, dech chvátá, musím podlehnout. Toužím stoupat výš až k obloze, chci znovu vidět obzor. Je to touha poznat sám sebe, touha znovu být člověkem. Stoupám a svaly tuhnou, hory mě berou do náručí. Slyším srdce, ve spáncích mi buší, život chvátá, musím podlehnout.

ným temperamentem jim vdechne život. To vše se děje v dokonalé iluzi divadelní formy. Herec se text naučil nazpaměť a teď jej přednáší tak, jako by to byla jeho vlastní slova. Vzniká tak – podle nadání herce – expresivní podívaná, v níž na sebe pozornost strhávají především emoce recitátora. Vítěz je ten, který zapůsobil nejsilněji. Budiž. Sláva vítězům, čest poraženým. Ale co ten druhý přístup? Na něj se nějak pozapomnělo. Co tím myslím? S otevřenými ústy a němým

6

ezie vítězí ten první způsob? Dovolím si úvahu. Je to tím, že jsme tak „nastaveni“. Jsme zvyklí sledovat neustálé divadlo kolem nás, média jsou jej plná a divadlo nás umí pohltit svou návykovou porcí fiktivní reality, porcí emotivní katarze. Jakoby už nemáme chuť nebo čas, nebo obojí, abychom poezii četli, četli ji nahlas, s prožitkem, s touhou objevovat. Slyším vaši námitku. Taky bychom přece nemohli vybrat nejlepší výkon recitátora. Kdo by získal ocenění? Jak bychom vy-

Přeji si dál stoupat až k oblakům, chci svobodně sledovat obzor. Je to touha poznat smysl mých rán, touha zůstat člověkem. Obzor poutá naše srdce, hory budí naše sny. Odvaha jít dál se probouzí, stoupám dál až k výšinám. (věnováno beskydským horám – když sleduji jejich obzor, čtu si krásné básně) festivalový zpravodaj II/2012


Mezi dveřmi Stihly jste si už prohlédnout město? Eva: No, už jsme si to obešly, dokonce jsme byly i u kina, takže jsme snad viděly už úplně všechno. Tady je toho ale mnohem více ;) A oblíbená knížka? Eva: To je těžké… Spisovatel, kterého recituju, je můj oblíbený autor. Od něj mám ráda jednu povídkovou knihu. Nebo je super jedna sbírka povídek, která se jmenuje Dobrého člověka těžko najdeš, ale teď si nejsem jistá, kdo to napsal, možná Margaret Atwoodová. Zkusily jsme štěstí dále a tentokrát jsme odchytily Alžbetu Kovaničovou: Ahoj, odkud jsi přijela? Z Nitry. Jsi tady poprvé? Hej, po prvýkrát.

Mezi dveřmi jsme si vyhlédli a zastavili dva účastníky prvního kola recitační soutěže. Několik otázek nám zodpověděly Eva Hadravová (soutěží s textem R. Brautigana Mé jméno) a Adéla Hartingerová (přednese ukázku z Obrazu Doriana Graye O. Wilda).

Adéla: Četla jsem knihu Oskara Wilda a líbil se mi styl, kterým píše. Tak jsem si řekla, že by nebylo úplně špatné to recitovat. Mám vybranou tu část, kde se Dorian rozchází se Sibylou. Ale zatím jsem se bohužel ještě nedostala k tomu, abych si od Wilda přečetla i něco jiného.

Podle čeho si vybíráte texty? Eva: To je víceméně dílo náhody, tenhle jsem „dostala“ v knížce jako dárek na jiné recitační soutěži. Otevřela jsem ji zrovna na stránce, kde byl úplně geniální text, do kterého jsem se hned zamilovala.

Jste tady poprvé, nebo už patříte mezi veterány? Jaké jsou vaše první pocity po příjezdu? Eva: Jsem tu poprvé, ale je tu velmi přátelské prostředí. Takže zatím dobré. Adéla: Mně se tu líbí. Znám okolí, třeba Vsetín a vesnice poblíž, ale Valašské Meziříčí konkrétně ne.

Jak ses o MFP dozvěděla? No ja som bola na Hviezdoslavovom Kubíne, čo je recitačná súťaž na Slovensku, a odtiaľ ma vlastne pozvali sem. Co budeš recitovat? Najprv budem recitovať text od Jurija Klavdijeva, je to taká montáž z divadelnej hry. Jaké jsou tvé první dojmy z tohoto prostředí? Som tade asi 20 minút (smích). A je to tu také, no, v pohode. Máš tu nějaké kamarády? Nejakých zo Slovenska poznám, čo boli na Kubíne, ale inak ani nie. Co studuješ? Ja chodím na odbornú strednú školu, ale chodím aj do základnej umeleckej školy na literárny obor. A jak dlouho už dramaťák navštěvuješ? V Nitre len tretí rok, ale ak som bývala inde, tak som tiež chodila pár rokov, takže tak už nejaký ten piatok. Nakonec jsme se ptaly dvacetiletého Michala, který se na MFP přišel podívat jako divák: Ahoj, odkud přicházíš? Jsem z Valašského Meziříčí a přišli jsme se sem s kamarádem podívat proto, že jsme lidi, kteří mají rádi umění a rádi si večer vyrazí se na něco podívat. Přijdeš si poslechnout recitace i zítra? Chtěl bych přijít zítra ráno, ale nevím, jestli to stihnu. Jedu totiž ve dvanáct do Brna navštívit známé z divadla. A jak ses o MFP dozvěděl? Já na něj chodím každý rok, takže vím, že letos se to posunulo o pár týdnů dřív. Loni to bylo v listopadu a letos je to teď v říjnu. Byl jsem zrovna ve Valmezu, tak jsem si sem zašel. Otázky kladly: Nika R., Tereza V.


7


Ohlédnutí za 47. ročníkem MFP s Marcelem Šustkem

Předseda 47. ročníku MFP Marcel Šustek Předsedou poroty loňského ročníku MFP byl Marcel Šustek, odborník, člověk znalý organizační problematiky, vybavený pozorovacím talentem, schopností analyzovat i pojmenovat děje a jevy, provázející přípravy a realizaci tohoto festivalu. Po včerejším příjezdu porotců jsme ho požádali o krátké ohlédnutí za 47. ročníkem MFP. Jak vnímáte postavení Moravského, nyní tedy podle nového názvu Mezinárodního festivalu poezie ve Valašském Meziříčí? Postavenie festivalu je v kontexte slovenského a českého umeleckého prednesu nezastupiteľné, už takmer polstoročie predstavuje skvelú platformu umeleckej konfrontácie dvoch interpretačných škôl, pričom jedna druhú výrazne ovplyvňujú, rozširujú a dopĺňajú. Pôvodne pomerne ostré hrany medzi nimi sa v priebehu rokov zjemnili, mnohé postupy sa prelínajú a donedávna charakteristické črty jednej z nich možno dnes bez problémov nájsť na strane druhej. Recitátori z oboch republík neskrývajú svoje nadšenie z prostredia, v ktorom sa súťaží, zo starostlivosti domácich usporiadateľov a atmosféru festivalu už tradične označujú ako neporovnateľnú s ktorýmkoľvek z iných podujatí, na ktorých sa počas sezóny zúčastňujú. Myslíte, že festival podobně vnímají i soutěžící? Subjektívne pocity mladých súťažiacich možno do istej miery objektivizovať skúsenosťou porotcov, poznajúcich špecifické črty všet8

kých kľúčových podujatí v tomto žánri v časovom horizonte viacerých desaťročí. Verím, že nielen za slovenskú časť poroty dodávam, že okrem už spomínaných pozitív predovšetkým originálny mechanizmus hodnotenia a cit pre vzrušujúcu mieru korektnej rivality robia z valašskomeziříčskych stretnutí udalosti mimoriadneho významu. Skúsenosti a invenčné dramaturgické i interpretačné postupy z Valmezu sú neraz predmetom analýz na metodických stretnutiach s recitátormi, mnohé sa stali legendami a spomína sa na ne aj po mnohých rokoch. A pohled předsedy poroty na loňský ročník festivalu? Domnievam sa, že uplynulý 47. ročník MFP mal výbornú umeleckú a nakoniec i spoločenskú úroveň, prezentoval nevídanú kvalitatívnu vyrovnanosť prvej a druhej súťažnej kategórie, pričom v oboch z nich odznelo nielen viacero skvelých výkonov, ale aj priestor za nimi bol obsadený množstvom pozoruhodných, perspektívnych prednesov. Vy jste dlouholetým účastníkem a zkušeným porotcem MFP, který tu má letitou tradici i stabilizované postavení. Jistě se ale shodneme na tom, že každý festival by se měl nějak vyvíjet… Áno, určite. Ide ale o to, zvoliť citlivý prístup. Na tohtoročnom Hviezdoslavovom Kubíne sa objavila novinka, ktorá vzbudila zaslúženú pozornosť, dávam ju do pozornosti aj organizátorom

MFP. Pre všetkých recitátorov, metodikov, lektorov, pedagógov a ďalších záujemcov, ktorí sa z rozličných dôvodov vrcholnej celoslovenskej súťaže nemohli zúčastniť, sprostredkovali domáci organizátori priebeh jeho kľúčových častí prostredníctvom live internetového prenosu. Som presvedčený, že v prípade MFP, ktorého významné kultúrne presahy smerujú do oboch štátov, by bol prínos takého kroku obrovský. Tu vo Valmeze sú tradičnou súčasťou prvého dňa súťaže nesúťažné vystúpenia dvoch predrecitátorov. Bývalo zvykom, že sa v tejto úlohe prezentovali predovšetkým domáce stredoškolské recitátorky. Vlani sa však na javisku prvýkrát objavili detskí recitátori, čo pôsobilo neobyčajne inšpirujúco a dodalo zrazu festivalu pocit istej logickej kontinuity, keďže základy všetkých budúcich festivalových víťazstiev sa kladú v rokoch povinnej školskej dochádzky. Navrhujem pokračovať v tomto vydarenom trende a rozšíriť ho na pravidelné „predskokanské“ vystúpenie jedného českého a jedného slovenského detského recitátora – najzaujímavejšie výkony sezóny v súťažiach detských recitátorov by delegovali obe zúčastnené strany. A na záver, bez uvádzania detailov. Možno by sa v pozícii tajomníka poroty, a trebárs aj režiséra záverečného večera, tiež mohli striedať zástupcovia slovenskej a českej strany. Ptal se Karel Prokeš



Malá a bezvýznamná pocta Ivanu Wernischovi Při přípravách na MFP jsme nepřehlédli zprávu, že básník, překladatel, prozaik a editor Ivan Wernisch se stal laureátem letošní Státní ceny za literaturu. A ta se tentokrát řízením osudu ocitla v těch nejlepších rukou. Ostatně komise vyhodnotila jeho dílo jako „nepřehlédnutelné a z hlediska literárních cen nedoceněné“. Jestli se o nějakém básníkovi dá říci, že dokáže zaujmout i současné čtenáře, aniž by jejich zájem sám vyhledával, pak je to právě Wernisch. Napsat medailon takovému autorovi je záležitost poměrně zdlouhavá, protože jen výčet prací by zabral nejméně stránku a jeho život je stejně pestrý a mnohotvárný jako jeho tvorba. Pracoval například jako keramický výtvarník (hleďme, jistá podobnost s Karlem Krylem), redaktor, kulisák, hlídal zvonkohru v pražské Loretě (a měl tam stejný klid a čas na tvorbu jako Karel Plíhal v kotelně), pak byl betonářem, reklamním agentem, tesařem, kopáčem, štukatérem, dělníkem na stavbě metra, nočním hlídačem… Nejlepší a nejstručnější medailonek si ostatně stejně napsal sám na stránkách bohužel již zesnulého, ale stále výjimečného nakladatelství Petrov: „Narodil se v hlavním městě Protektorátu Čechy a Morava 18. června 1942. V matrice Pražského německého stavovského úřadu je zapsán jako Johann Wernisch. Dětství prožil na mnoha místech, byl městským i venkovským hochem. Čtyři roky studoval na Vyšší průmyslové škole keramické v Karlových Varech, pak vystřídal více než dvacet všemožných zaměstnání, nyní nedělá téměř nic. Až vyroste, bude námořníkem. Co se týče mé práce spisovatelské, nejraději jen tak sedím na verandě a sním o svých budoucích knihách… Mé budoucí knihy, zvláště ty se zlatými ořízkami a v lipských vazbách, vyzdobené proměnlivými secesními a ještě starobylejšími iniciálami a linkami, jsou velmi krásné. Zvlášť takhle k večeru, když už se stmívá.“ Nepřehlédnutelný talent ukázaly už první Wernischovy vydané básně, ale první sbírkou, kterou se zřetelně vymezil mezi ostatními básníky své generace, byl Zimohrádek. Ve zvukomalebných a obrazomalebných básních začal vytvářet snové bizarní, až přízračné světy se zvláštními pravidly a vlastním jazykem, osamělé a odcizené. „Zimohrádek stojí v zemi houštinaté, v zemi pontské, snad na jakémsi ostrově, snad v jakémsi moři. Je ze země tak krásné, že si přejeme, aby se nám o ní zdálo. Zimohrádek je vidina... Zimohrádek znamená přistávat u zemí, které nikdo nespatřil, přistávat u vymyšlených zemí, aby ty země mohly být skutečné.“ Malými básněmi jsou už názvy některých sbírek – Zlatomodrý konec stařičkého léta, Bez kufru se tak pěkně skáče po stromech neboli Nún, Z letošního konce světa. Toto období si můžeme přiblížit básní ze sbírky Loutky: Okolo loutky U stoky skřípe altán čepy okenic. Čepy okenic skřípou jak čepy v křídlech vran. U stoky skřípe v břiše hadrového mandarina. festivalový zpravodaj II/2012

Čepy okenic skřípou jak rosničky. Ve stoce, v kanálské zahradě, skřípou kosti loutek hrajících si s dětmi. Wernisch si úspěšně vyzkoušel i výtvarné umění, publikuje v českých i zahraničních časopisech, píše literární kritiky. Mimořádným dílem až neuvěřitelného rozsahu jsou jeho antologie (Zapadlo slunce za dnem, který nebyl, Píseň o nosu), v nichž se stal „advokátem ponížených i uražených“ – pozoruhodných autorů, kteří byli z více či méně objektivních důvodů zapomenuti a vyškrtnuti z literární historie. „Poopravuje představu o tom, kdo je a není básník, co stojí za to číst nebo uchovat vůbec pro příští generaci,“ říká předseda poroty Státní ceny Josef Chuchma. Kromě vlastní tvorby Wernisch také překládá z němčiny, francouzštiny, italštiny, vlámštiny, ruštiny a latiny. Kromě skutečných překladů své vlastní verše vydával za poezii cizích básníků, ale také básníků fiktivních. A právě mystifikace se v poz-

loží na některou ze svých žen a odeberou se do města na trh. Leč jak už to bývá: urodí se čapky, neurodí se hodnostáři. A tak tři Fuové přinesou úrodu domů na otop, svalí se na své ženy a třou bídu. Jednou po deštích Fu osedlá ženu a jede se podívat, zda hodnostářské vycpávky již dosti nabobtnaly. Co však nespatří: na poli se utábořilo vojsko. Vše pošlapáno koňmi, ženy vaří vojákům kaši. I rozkřikl se Fu před setníkovým stanem a setník přikázal eunuchům, aby Fuovi vyplatili pytel. A nyní příběh dostane spád. Samozřejmě Fu chce bratry ošidit a místo domů spěchá do hor. Fuové však se o tom brzy doslechnou, skočí do sedel a štvou ženy za ním. A protože dva vždycky běží rychleji než jeden, dostihnou ho právě ve chvíli, kdy na čerstvé ženě vyjíždí ze vrat hraniční stanice. Vrhnou se na Fua, setnou mu hlavu, useknou tlusťoučký pytel, pak přivážou ženy a jdou se občerstvit. Jenomže mají smůlu: hospodský je sice samý úsměv, je to však starý zkušený démon. Konec se odehrává za svitu měsíce. Ale aby to tu nebylo samá exotika, ještě se můžeme podívat, jak si žijí lidé u nás doma a jaké je trápí problémy: Lidé z jedné vsi a lidé z druhé vsi

Ivan Wernisch dějších letech stala jeho nejvlastnější a nejoblíbenější tvůrčí metodou. Využívá k ní hru s textem a významy slov, inspirace ze starých žánrů a lidové poezie, nonsensové a groteskní prvky. Přesto, nebo právě proto jsou další Wernischovy sbírky tak různorodé, že by se o nich dal napsat celý časopis. Pro mě osobně jsou nejzajímavější groteskní minipovídky, které si až nactiutrhačně hrají s jazykem i tradičními žánrovými formami. Třeba známá povídka Tři Fuové, která se stala předlohou pro kouzelnou animovanou grotesku Jana Bubeníčka: V Potutváře, jen kousek od sídelního města, tři Fuové, Fu, Fu a Fu, obdělávají malé políčko. Rostou na něm vycpávky do vysokých hodnostářských čepic. Pakliže celou úrodu nesežerou sousedovy krávy a císařovi draci či nezaplevelí-li ji houšť vycházkových hůlek, sesbírají ji Fuové do nůše, tu na-

Lidé z jedné vsi si jednoho dne řekli: Jak asi žijí naši sousedé? Půjdeme k nim na návštěvu a uvidíme. To si řekli a hned se se všemi svými ženami a dětmi vypravili na cestu do vedlejší vsi. Jejich sousedé si však právě v té samé chvíli také řekli: Jak asi žijí naši sousedé — půjdeme k nim na návštěvu a uvidíme. A také se hned se všemi ženami a dětmi vypravili na cestu. Mezi vesnicemi, asi tak v půli cesty, byl hustý les. Lidé z první vsi a lidé z druhé vsi se tomuto lesu z jakéhosi důvodu odedávna vyhýbali. A učinili tak i nyní. Lidé z první vsi les obešli z jedné strany, zatímco lidé z druhé vsi les obcházeli z druhé strany. A tak se stalo toto: Když lidé z první vsi dorazili do druhé vsi, zjistili, že je docela prázdná, zatímco lidé z druhé vsi se v první vsi podivovali témuž. Když se dost podivili, lidé z první vsi i lidé z druhé vsi pobrali, co kde našli, a vydali se na zpáteční cestu ku svým domovům. A jako cestou na návštěvu, tak i nyní se oba zástupy vesničanů minuly při obcházení lesa. Jaké bylo překvapení těch i oněch, když dorazili ke svým stavením! Nu — když se dosti podivili, když si zanaříkali, zavedli ti i oni dobytek do chlévů, hodiny pověsili na stěny, potraviny uložili do spíží, sudy skulili do sklepů, peřiny navršili na postele, rozestavěli lavice, truhly a skříně, uklidili hadry a hrnce a dál žili ve svých vesnicích, tak jako předtím. To je jen taková malá subjektivní ochutnávka, najděte si svou Wernischovu knihu a hledejte v ní sami, stojí to za ten čas. A úplně na závěr… na závěr všeho nejspíš vždy přichází Konec světa: Konec světa už dávno… Jenomže do n…ské gubernie se každá novinka dostane s takovým zpožděním, že darmo mluvit. Něco se šuškalo, ale pak všichni zapomněli a žili dál, jako vždycky. Jiří Jurečka 9


Tabulka hodnocení prvního kola I. kolo / 2. kategorie Jméno Příjmení

Autor Název textu

Peter David Zemaník Kroča

Jaroslava Hana Marcel Čajková Kofránková Šustek

Libor Vacek

Aleš Vrzák

Počet bodů

poČas řadí

1

Terezie JELÍNKOVÁ

František Halas Naše paní Božena Němcová

5

5

5

6

4,5

5

6

26

11.3:27 14.

2

Dominika IDŽINSKÁ

Teodor Križka Šavol

6

5,5

5

4

6,5

4,5

7

27,5

10.

6:27

3

Martin ŘEHÁK

Karel Čapek Rekord

-

-

-

-

-

-

-

-

-

10:39

4

Johana VAŠKOVÁ

A. T. Averčenko Poklad

6

6

4,5

4

5

5,5

5

26

11.8:07 14.

Adéla

Oscar Wilde

3

2

3

3

3

3

4

15

17.

6

Sidónia FÉDEROVÁ

Anthony Burgess

7

6

6,5

6,5

7

7,5

5

33

4.-5. 9:16

7

Karolína COUFALOVÁ

Daisy Mrázková A co potom, Slone?

2

4

3,5

3,5

3

3

4

17

16.

3:08

8

W. Szymborska Mária Každý prípad, Prvá SCHUMEROVÁ fotografia

8

7

6,5

7

7,5

6

5

34

3.

5:06

9

Anežka BERČÍKOVÁ

Boris Vian Strastiplný příběh

6

6

6

5

5

6

5

28

9.

6:38

10

Jarek JUREČKA

Ivan Wernisch Zenové pásmo

8

7

7

7,5

7

6

5

34,5

1.-2. 4:02

11

Eva HADRAVOVÁ

Richard Brautigan Mé jméno

5

5,5

3,5

5

4,5

5

5

24,5

15.

4:00

12

Adriana ILAVSKÁ

George Orwell 1984

6

5

6

7,5

7

5

6

30

8.

7:54

13

Alžbeta KOVANIČOVÁ

Jurij Klavdijev

8

6

6,5

7

7,5

7,5

6

34,5

1.-2. 4:42

14

Tereza SVĚRÁKOVÁ

A. T. Averčenko Ninočka

7

7,5

6

6

6

7

7

33

4.-5. 7:49

15

Gabriela ČEPIČANOVÁ

David Albahari Kráľ

5

5

6,5

6

5

4

5

26

11.9:07 14.

16

Kateřina RUSKOVÁ

Karel Čapek

5

4,5

6,5

6,5

7

7,5

6,5

31,5

6.

17

Tereza ŠTOCHLOVÁ

Jacques Prévert

4

6

6

6

3,5

4

6

26

11.3:12 14.

18

Michal PIRNÍK

Vladimír Sorokin Zasadnutie závodného výboru

-

-

-

-

-

-

-

-

-

13:35

19

Juraj BAKO

Franz Kafka výber z diela

7

6

7

4,5

7

5,5

5

30,5

7.

5:27

5

10

HARTINGEROVÁ Obraz Doriana Graye Mechanický pomeranč

Poďme čaká nás auto

Goneril, dcera Learova

Picasso na procházce

3:46

7:20


48. Mezinárodní festival poezie I. kolo / 2. kategorie Jméno Příjmení

Autor Název textu

David Peter Zemaník Kroča

Jaroslava Hana Marcel Čajková Kofránková Šustek

Libor Vacek

Aleš Vrzák

Počet p o Čas bodů řadí

20

Annamarie JERIGOVÁ

A. S. Puškin Eugen Onegin

7

7,5

6,5

8

6

7

8

36

4.-5.

6:23

21

Pavol NÁTHER

Daniel Hevier Čitateľ

7

8

6

7

7

7

7

35

6.

7:00

22

Kristína ŠIMKOVÁ

Michail Zoščenko 4 Kolotoč

6

5

5

5

5

5

25

9.

4:14

23

Thomas Bernhard Jana MACHALÍKOVÁ Jeskyňáři

4

7,5

5

8

4,5

6

8

31

8.

3:03

24

Martin PELIKÁN

Elmar Klos Věrné lásky zmar

6

7

6

5

6,5

8

6

31,5

7.

6:30

25

Lenora NÁTHEROVÁ

Rainer Maria Rilke Orfeus, Eurydika, 8 Hermes

6,5

7

8

7,5

7

6

36

4.-5.

7:58

26

Lucia MIHÁLOVÁ

František Švantner 9 List

7

9

7,5

7,5

7,5

6

38,5

2.-3.

9:49

P. Ovidius Naso Filemón a Baucis

9,5

8

9

7,5

7

7,5

40

1.

7:57

8

7

9,5

7,5

8

8

38,5

2.-3.

8:20

Mária 27 KOTORJENČOVÁ 28

Soňa PARILÁKOVÁ

8

A. de Saint-Exupéry 7 Malý princ (úryvek)


11


Poezie v próze Řekněme si to na rovinu – většina z nás preferuje prózu. Ať už jsou to romány, novely, povídky či biografie. Podle mnoha lidí je poezie doménou bohémských básníků a snílků. Ona je ale naštěstí natolik silná, že dokáže proniknout i do prózy. A vznikne lyrizovaná próza. Básnické prvky se smísí s epickým žánrem a zrodí se nový, svébytný druh literatury. Tímto způsobem se poezie pomalu proplíží i ke svým zarytým odpůrcům. Příkladem poetické prózy je třeba rozsáhlá lyrickoepická kronika Gumový betlém zlínského rodáka Jaroslava Kovandy. Na první pohled se tváří jako klasický prozaický román, ale už první řádky napovídají, že autor je především básník, který do popředí staví poetické prvky a prózu výrazně

Festivalové menu lyrizuje. Způsob vyprávění Kovandova díla zaujal kritiky natolik, že jej dokonce nominovali na literární Cenu Josefa Škvoreckého. Napsat krátkou povídku v duchu lyrizované prózy může zkusit každý. Každý den prožíváme větší či menší dramatické příhody, které můžeme s pomocí vhodně zvolených prozaických i poetických slov zpracovat do literární podoby. V každém se skrývá trocha básnického talentu a záleží jen na nás, zda jej vypustíme na světlo. Dejme šanci našim básnickým sklonům a vytvořme si alespoň jednu drobnou lyrickoepickou povídku, která bude směsicí poezie a prózy. Jana Bajanová

Nakládaný hermelín, chléb 45Kč Párek v rohlíku 15Kč Utopenec, chléb 39Kč Kuřecí hamburger 35Kč Kyselice, chléb 29Kč Kotlíkový guláš, chléb 69Kč Davelská klobása, chléb, hořčice 35Kč Kuřecí steak na grilu 65Kč Vepřový steak na grilu 65Kč Zeleninový salát 55Kč Hranolky 25Kč Chléb 5 Kč Tatarka, kečup 10Kč

Martin Řehák měl letos smůlu, překročil časový limit.

Program 48. MFP

Provozní doba

Pátek 26. října 09.00 M-klub – I. kolo soutěže 14.00 – pokračování I. kola 20.00 – losování II. kola – KADIŠ – Pořad z písní a veršů ruského básníka a písničkáře Alexandra Galiče.

Pátek 26. října divadelní kavárna – bar 08.00–18.00 hod. M-klub – soutěž 08.00–18.00 hod. M-klub – Kadiš 20.00–24.00 hod. šatna Divadelní kavárny 08.00–18.00 hod. šatna M-klubu 18.00–24.00 hod.

Sobota 27. října 09.00 M-klub – II. kolo soutěže 14.00 velký sál KZ – seminář s porotou 19.30 M-klub – vyhlášení výsledků a přehlídka vítězů – slavnostní zakončení 48. ročníku MFP

partneři

12

Sobota 27. října Divadelní kavárna – bar M-klub – soutěž M-klub – závěrečný večer šatna Divadelní kavárny šatna M-klubu

08.00–17.00 hod. 08.00–13.00 hod. 17.00– ? hod. 08.00–18.00 hod. 18.00– ? hod.

Zpravodaj 48. Mezinárodního festivalu poezie pro účastníky festivalu vydává Kulturní zařízení města Valašského Meziříčí. Redakce: Karel Prokeš – šéfredaktor, Ondřej Smolka, Pavel Stojar, Nika Reiler, Tereza Volfová, Jakub Feranec, Aleš Linduška, Jiří Jurečka, Jana Bajanová.


Mezinárodního festivalu poezie pátek

Recommend Documents