SOUROZENECKÉ VZTAHY V SYSTÉMU NÁHRADNÍ VÝCHOVY

Univerzita Karlova v Praze Pedagogická fakulta

SOUROZENECKÉ VZTAHY V SYSTÉMU NÁHRADNÍ VÝCHOVY Barbora Nová, DiS.

Katedra speciální pedagogiky Vedoucí bakalářské práce: Doc. PeadDr. Eva Šotolová, Ph.D. Studijní program: Speciální pedagogika

2013

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma Sourozenecké vztahy v systému náhradní výchovy vypracovala pod vedením vedoucího bakalářské práce samostatně za pouţití v práci uvedených pramenů a literatury. Dále prohlašuji, ţe tato bakalářská práce nebyla vyuţita k získání jiného nebo stejného titulu. 22. května 2013

.......................................................... podpis

Ráda bych touto cestou vyjádřila poděkování Doc. PaedDr. Evě Šotolové, Ph.D., za její cenné rady, inspiraci a podporu při vedení mé bakalářské práce. Rovněţ bych chtěla poděkovat pracovníkům na odděleních sociálně právní ochrany dětí, kteří mi věnovali čas při vyplňování dotazníků. Velký dík patří především mé rodině, která mě při studiu velmi podporovala.

.......................................................... podpis

NÁZEV: Sourozenecké vztahy v systému náhradní výchovy AUTOR: Barbora Nová, DiS. KATEDRA (ÚSTAV) Katedra speciální pedagogiky VEDOUCÍ PRÁCE: Doc. PaedDr. Eva Šotolová, Ph.D.

ABSTRAKT: Práce přináší zmapování otázky sourozeneckých skupin v oblasti ústavní výchovy a náhradní rodinné péče. Teoretickými východisky práce jsou moţnosti řešení situace náhradní výchovou v ústavní péči a rozdělení jednotlivých zařízení. Dále práce popisuje systém náhradní rodinné péče, především zaměřeno na formy pěstounské péče. Zmíněny jsou také důsledky psychické deprivace, které se úzce váţí k tématu náhradní výchovy. Práce se zabývá i srovnání jednotlivých forem náhradní výchovy. Cílem práce jsou odpovědi na tyto otázky. Jaký je sourozenecký vztah a co přináší? Existuje u nás ucelený systém při umisťování sourozenců do náhradní výchovy? Která forma náhradní výchovy přichází k úvaze při práci se sourozeneckou skupinou, a která je pro děti nejvhodnější? Velmi citlivou, přesto častou, záleţitostí je rozdělení sourozenců. Výsledky průzkumu odpovídají i na otázku, proč k rozdělení dochází. Součástí práce je průzkum, který přináší náhled do problematiky. Respondenty průzkumu jsou sociální pracovníci odborů sociálně právní ochrany dětí ve Středočeském kraji a v Praze. V závěru práce je uvedena kazuistika sourozenecké skupiny, která potvrzuje teoretická východiska i výsledky výzkumu.

KLÍČOVÁ SLOVA: Sourozenecký vztah, ústavní výchova, náhradní rodinná péče

TITLE: Sibling relationships in system of substitute upbringing AUTHOR: Barbora Nová, DiS. DEPARTMENT: Department of special pedagogy SUPERVISOR: Doc. PaedDr. Eva Šotolová, Ph.D.

ABSTRACT: My work is mapping the question of groups of siblings in the area of system of substitute upbringing. The theoretical starting points of my work are the possibilities of solving the situation with the subsitute upbringing in an appropriate institution and categorization of individual institutions. Furthermore, my work is describing the system of substitute upbringning specifically the forms of fostering. The psychological deprivation of substitute upbringing which is inevitably linked with it is mentioned as well. The work is comparing individual forms of substitute upbringing. The goal of my work are answers to all these questions. What is the siblingrelationship like and what benefits does it bring? Does in the Czech republik exist an integral system of placing the siblings in the substitute upbringing? Which form of substitute upbringing might come into consideration while working with a group of siblings and which is the most suitable for children? The question of separation of siblings is a very sensitive as well as common matter. The results of the survey answer the question why such a separation occurs. A part of my work is an inquiry that brings a view onto abovementioned problems. The respondents of my study are social workers in the field of social and legal care of children in the Central Bohemia and Prague. At the end of the work I introduce a case history of a group of siblings which confirms the starting points as well as results of my study.

KEYWORDS: Siblingrelationship, appropriate institution, the system of substitute upbringning

Obsah Úvod ................................................................................................................................................................... 7 1

Systém náhradní výchovy ......................................................................................................................... 9 1.1

Okamţitá pomoc............................................................................................................................... 10

1.2

Ústavní péče ..................................................................................................................................... 12

1.3

Náhradní rodinná péče ...................................................................................................................... 13

2

Důsledky psychické deprivace ................................................................................................................ 21

3

Sourozenecké vztahy ............................................................................................................................... 27

4

5

6

3.1

Rodina .............................................................................................................................................. 27

3.2

Sourozenecký vztah .......................................................................................................................... 28

3.2.1

Význam ................................................................................................................................... 28

3.2.2

Charakteristika ......................................................................................................................... 29

3.2.3

Pořadí ...................................................................................................................................... 32

3.2.4

Sourozenecká rivalita ............................................................................................................... 35

Sourozenecké vztahy v náhradní výchově.............................................................................................. 37 4.1

Srovnání podle jednotlivých forem náhradní výchovy....................................................................... 38

4.2

Zkušenosti pěstounky se sourozenci ve vlastní péči .......................................................................... 42

4.3

Právní úprava ................................................................................................................................... 43

4.3.1

Zákon č. 109/2002 Sb............................................................................................................... 43

4.3.2

Zákon č. 359/1999 Sb............................................................................................................... 43

Průzkum .................................................................................................................................................. 45 5.1

Cíl průzkumu .................................................................................................................................... 45

5.2

Charakteristika sledovaného souboru ................................................................................................ 45

5.3

Metody průzkumu ............................................................................................................................ 45

Interpretace výsledků průzkumu ........................................................................................................... 47 6.1

7

Závěr průzkumu ............................................................................................................................... 57

Kazuistika ................................................................................................................................................ 59

Závěr ................................................................................................................................................................ 63 Resumé ............................................................................................................................................................. 65 Resume ............................................................................................................................................................. 66 Seznam literatury a jiných zdrojů ....................................................................................................................... 67

Úvod K tématu sourozeneckých vztahů v systému náhradní péče mě přivedly zkušenosti z praxe a má profese. Sedmým rokem pracuji v dětském domově jako vychovatelka a osudy dětí, které jsou zde umístěny, mě i okolí nepřestávají udivovat. Jednou z věcí, která je velmi citlivá a křehká, jsou vztahy těchto dětí. Téměř všechny děti v náhradní výchově spojuje fakt, ţe nejsou jedináčkové. Pokud hovoříme o ohroţené rodině, jedná se o rodiče a děti, často několik sourozenců. Práce se zabývá vztahy, které mají děti se svými sourozenci a to v situaci, kdy jsou umístěny do ústavní nebo náhradní rodinné péče. Zajímavá jsou i fakta o srovnání jednotlivých forem náhradní výchovy. Sourozenecký vztah často bereme jako samozřejmý a nepřisuzujeme mu takový význam, který by si zaslouţil. Sourozenci si mohou být velmi uţiteční a zformovat celý ţivot člověka. Sourozenecký vztah má své charakteristiky a velmi zajímavé jsou i sourozenecké konstelace. Člověka formuje nejen prostředí, ve kterém ţije, ale i lidé, kteří ho obklopují. Mezi ně sourozenci právem patří. Systém náhradní výchovy je zakotven v několika významných zákonech. I zde mají sourozenecké vztahy své místo a zákon pamatuje na jejich ochranu a podporu. Téma sourozeneckých vztahů nabízí mnoho otázek. Oblast náhradní výchovy je velmi obsáhlé a sloţité téma.

Ráda bych touto prací přinesla vhled do poznání a

zmapování otázky sourozeneckých skupin v oblasti ústavní výchovy a náhradní rodinné péče. Součástí práce bude průzkum, který by měl přinést náhled, jakým způsobem je řešena situace sourozeneckých skupin v těchto případech. Je samozřejmé, ţe kaţdé dítě a kaţdá rodina je individuální stejně tak i vztahy v ní. Nelze říci, ţe všichni sourozenci by měli být spolu a ţe jsou si velkým přínosem. Naopak, někdy je nutné rozdělení, aby došlo k co moţná nejlepšímu řešení celé rodinné situace. Respondenty průzkumu budou sociální pracovníci odborů sociálně právní ochrany dětí ve Středočeském kraji a v Praze. Myslím, ţe velmi zajímavé by bylo oslovit přímo děti, ale odpovědi by zřejmě byly příliš subjektivní, a nebylo by moţné je zobecnit. Děti, se kterými pracuji, často nejsou schopny přijmout realitu a svou situaci vidí tak, jak by si přály. Podobně by mohly reagovat na otázku sourozenců. Některé skutečnosti si jsou schopny uvědomit aţ s odstupem času.

7

Při práci s dětmi v ústavní výchově mě nepřestává překvapovat fakt, ţe mnoho rodičů si některé děti nechává ve své péči a u některých je nařízena ústavní výchova. Při pozorování osudů těchto dětí je moţné vysledovat, ţe se ve většině případů jedná o situaci, kdy si převáţně matka najde nového partnera. S novým partnerem přicházejí i problémy s dětmi. Tyto problémy končí nařízením ústavní výchovy a matka má s partnerem prostor pro zaloţení nové rodiny. Takto se začarovaný kruh opakuje několikrát. Otázkou je, jaký vztah mají mezi sebou tito sourozenci, a je-li tento důvod příčinou jejich rozdělení. Cílem práce jsou odpovědi na tyto otázky. Jaký je sourozenecký vztah, co přináší a jaké má stinné stránky? Jakým způsobem se řeší situace při umisťování sourozenců do náhradní péče a existuje u nás ucelený systém? Jaká forma náhradní péče přichází k úvaze při práci se sourozeneckou skupinou, a která je pro děti nejvhodnější? Existuje v některých typech náhradní výchovy něco jako „hlas krve“ nebo jsou v souţití biologické vazby nedůleţité? Při práci v dětském domově se setkáváme s mnoha sourozeneckými skupinami. Téměř vţdy mají tyto děti oproti ostatním umístěným dětem výhodu v tom, ţe mají „spojence“. Dítě odebrané a umístěné do ústavní výchovy zaţívá velká traumata a v tomto případě vše proţívají minimálně ve dvou. Příchod do zařízení, seznamování se s ostatními, s okolím, se školou, s personálem, vše je velmi emocionálně vyčerpávající, tak alespoň mají po boku někoho, kdo proţívá to stejné, a mohou si být vzájemnou oporou. I mezi dětmi v zařízení jsou nedorozumění a ze zkušeností lze říci, ţe sourozenci mají výhodu, protoţe je tu někdo, kdo jim třeba můţe krýt záda nebo chránit. Ve dvou (nebo i ve více) se to vţdy táhne lépe. Ráda bych v práci uvedla i kazuistiku, která by pomohla přiblíţit ţivot sourozenecké skupiny.

8

1 Systém náhradní výchovy „Navzdory tomu, že sémanticky je pojem náhradní výchova nepochybně nepřesný, díky právnímu vymezení i odvozeným právním spojením (např. zařízení náhradní výchovy, profesionální náhradní výchova v rodině), ale především díky tomu, že jej používáme dlouhodobě a že je jednoduchý, je jasné, že ho chápeme jako péči o dítě a zejména jeho výchovu na základě rozhodnutí soudu, a to: 

v jiné než biologické rodině



v instituci k tomu určené.“ [Škoviera, 2007, s. 27].

Péče je mnohem vhodnější termín neţ výchova. Je širší a zahrnuje v sobě i výchovu. Navíc se v anglosaské literatuře pouţívají termíny, ve kterých je tento pojem (foster family care, extrafamilial child care, residential care) zaţitý. Péče je dlouhodobá, celoţivotní, týká se všech. Výchovu si spojujeme především s dětmi. Škoviera uvádí, ţe pečovat je málo. „ Péče může mít (na rozdíl od výchovy) neosobní pouze obslužný charakter. Bez výchovy není člověk člověkem. Podívejte se na dnešní děti ve výchovných ústavech. Kolik z nich tam je proto, že nemají co jíst nebo co obléct? Kolik z nich nemá rodiče? Jen pár. Co těm dětem opravdu chybí, to je výchova. Výchova je společným jmenovatelem práce pěstouna v rodině i vychovatele v některém dětském zařízení. Výchova zahrnuje i péči, avšak pečovat lze i bez toho, že bychom vychovávali.“ [Škoviera, 2007, s. 23]. Děti, které jsou umisťovány do náhradní péče, často proţily několik traumat v průběhu procesu před umístěním i po něm. Nejen, ţe se těhotenství matky často stává překáţkou a problémem. Řešení ţeny hledají v alkoholu a jiných návykových látkách. Na velmi nízké úrovni je zdravotní péče a vůbec ţivotní styl ţeny během celého těhotenství. Pokud dítě zůstává nějaký čas v původní rodině, stává se svědkem konfliktů a v nevhodném prostředí je péče o dítě zanedbávána. Často tak dítě končí umístěno v ústavním zařízení. I tato chvíle je velmi traumatizující, jelikoţ zaţívá odloučení a odmítnutí rodiči.

9

„Děti určené k náhradní rodinné či výchovné péči:  Žena se rozhodne rozloučit se s dítětem po porodu U těchto žen bývá z nějakého důvodu narušena vazba k dítěti během gravidity. Jde o nechtěné dítě (ženy osamělé, nezletilé, nahodilý sexuální kontakt, cizinky přechodně žijící v zemi), o dítě žen nemocných, závislých na návykových látkách, nebo žen, u kterých mateřství je potlačeno náhradním programem (obava, že neuživí další dítě, profesionální ambice). 

Rodina se o dítě v prvních letech jeho života stará a opouští ho

později V těchto případech bývají nejčastějšími příčinami nevyhovující životní podmínky, vážné onemocnění či úmrtí v rodině, sociální nezralost rodičů, špatný rodičovský vzorec z nukleární rodiny, rozvod, preference partnera před dětmi, závislost na alkoholu a návykových látkách, trestná činnost“.[Provazníková, 2002, s. 5]. Pojem náhradní výchova zastřešuje náhradní rodinnou výchovu a náhradní ústavní výchovu. Legislativa není v pojmenování situace dítěte vychovávaného mimo svou biologickou rodinu jednoznačná. Shodu najdeme v tvrzení, ţe dítě je v náhradním výchovném prostředí. V něm se mu dostává nejen péče, ale také výchovy. Navzdory teoriím, podle kterých zřejmě ani jedna z nich nemůţe být náhradní, se tyto pojmy v praxi paralelně pouţívají.

1.1 Okamžitá pomoc Zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc spadají pod zařízení sociálně-právní ochrany dle zákona 401/2012 Sb., § 42. „Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc poskytují ochranu a pomoc dítěti, které se ocitlo bez jakékoli péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy anebo ocitlo-li se dítě bez péče přiměřené jeho věku, jde-li o dítě tělesně nebo duševně týrané nebo zneužívané anebo o dítě, které se ocitlo v prostředí nebo situaci, kdy jsou závažným způsobem ohrožena jeho základní práva. Ochrana a pomoc takovému dítěti spočívá v uspokojování základních životních potřeb, včetně ubytování, v zajištění zdravotních služeb a v psychologické a jiné obdobné nutné péči.“

10

Dům Tří přání Cílem tohoto zařízení je iniciovat a účastnit se na komplexní podpoře dětí v ohroţení. Spolupracují s odborníky státních i nestátních organizací a poskytují následující sluţby: 

Krizová pomoc



Sociální rehabilitace



Sociálně aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi.

A.

Dům Přemysla Pittra pro děti – poskytuje dětem bezpečné a stabilní

prostředí pro děti vyţadující okamţitou pomoc v ambulantní i pobytové části. V pobytové části je celoroční provoz, pobyt od 1 dne do 3 měsíců, dále krizová lůţka a lůţka pro dlouhodobější pobyt. B.

Ambulantně terénní centrum – rodiče i děti zde mohou najít

neutrální prostředí umoţňující získání pozitivních zkušeností. Probíhají konzultace s dítětem, s rodinou, společné konzultace, terénní práce a návaznost na pobytové sluţby. [http://www.dumtriprani.cz].

Klokánek – Fond ohrožených dětí Fond ohroţených dětí je občanské sdruţení na pomoc týraným, zanedbávaným, zneuţívaným, opuštěným nebo jinak sociálně ohroţeným dětem, s působností na celém území České republiky. Klokánky mají statut zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc. Klokánek je projekt Fondu ohroţených dětí, jehoţ cílem je nabídnout dětem namísto ústavní výchovy přechodnou rodinnou péči na dobu, dokud se nemohou vrátit zpět do své rodiny, nebo dokud pro ně není nalezena trvalá náhradní rodinná péče (osvojení, pěstounská péče, svěření do výchovy třetí osoby). Hlavní směry činnosti: • pomoc dětem týraným i jinak sociálně ohroţeným, se zaměřením na terénní sociální práci a sanaci rodin, • provoz krizové linky pro matky, které tají těhotenství a porod, • vyhledávání náhradních rodin pro obtíţně umístitelné děti, • Klokánek - rodinná péče místo ústavní výchovy, • provoz azylových domů pro rodiny s dětmi a mládeţ bez domova, • poradenská a hmotná pomoc náhradním i potřebným vlastním rodinám, • osvěta a snaha o zlepšení legislativy a praxe na úseku ochrany dětí. [http://www.fod.cz].

11

1.2 Ústavní péče Náhradní výchovná péče je péče o dítě, které nemůţe být vychováváno ve vlastní rodině, z nejrůznějších důvodů nemůţe být adoptováno náhradní rodinou ani vychováváno v pěstounské rodině a je proto zařazeno do péče ústavní. Rodiče se o dítě nemohou, nechtějí nebo neumějí starat. Mohou mít objektivní důvody (výkon trestu odnětí svobody), ale také se dítěte mohou zřeknout (k dětem nemají citovou vazbu). Jsou také rodiče, kteří se o dítě neumějí starat a výchovu nejsou schopni zvládnout.

Ústavní výchova „Účelem zařízení je zajišťovat nezletilé osobě, a to zpravidla ve věku od 3 do 18 let, případně zletilé osobě do 19 let, na základě rozhodnutí soudu o ústavní výchově nebo ochranné výchově nebo o předběžném opatření, náhradní výchovnou péči v zájmu jeho zdravého vývoje, řádné výchovy a vzdělávání. Zařízení spolupracují s rodinou dítěte a poskytují jí pomoc při zajišťování záležitostí týkajících se dítěte, včetně rodinné terapie a nácviku rodičovských a dalších dovedností nezbytných pro výchovu a péči v rodině. Zařízení poskytují podporu při přechodu dítěte do jeho původního rodinného prostředí nebo jeho přemístění do náhradní rodinné péče.“ [z. č. 109/2002]. Zařízeními jsou: 1. Diagnostický ústav 2. Dětský domov 3. Dětský domov se školou 4. Výchovný ústav Zařízení poskytují péči jinak poskytovanou osobami odpovědnými za výchovu dětem s nařízenou ústavní výchovou nebo uloţenou ochrannou výchovou. Zařízení poskytuje speciálně pedagogické a psychologické sluţby také ambulantní formou, a to dítěti, které pobývá mimo zařízení. [z. č. 109/2002].

12

1.3 Náhradní rodinná péče Předním hlediskem sociálně-právní ochrany se nově stává vedle zájmu a blaha dítěte také ochrana rodičovství, rodiny, práva na rodičovskou výchovu a péči s ohledem na širší sociální prostředí. Novela zákona o sociálně právní ochraně dětí nastavuje kvalitnější systém ochrany dětí a přináší rozvoj náhradní rodinné péče a celkově zvyšuje podporu pěstounské péče. Novela diferencuje příbuzenské pěstounské péče prarodičů v oblasti hmotného zabezpečení, vytváří podmínky pro zřízení podpůrných a odlehčovacích sluţeb pro pěstounské rodiny. Přináší také změny v systému svěřování dětí do náhradní rodinné péče, nově dává přednost příbuzným či osobám dítěti nebo rodině blízkým. NRP je forma péče o dítě, které nemůţe být z nejrůznějších důvodů vychováváno ve vlastní rodině biologickými rodiči. Dítě je vychováváno náhradními rodiči nebo pěstouny v prostředí, které se nejvíce blíţí přirozené rodině. „Děti z dysfunkčních rodin s negativní zkušeností potřebují kvalitní náhradní rodinnou péči. Obecně platí, že dědičnost změnit nelze, ale je možné snížit rizika plynoucí ze zkušenosti. Umístění do pěstounských rodin, resp. do zařízení rodinného typu, může alespoň částečně eliminovat pravděpodobnost vzniku uvedených potíží a omezit tak přenos této zátěže na další generaci.“[Vágnerová, 2012, s. 607]. „Specifikem náhradní výchovy je skutečnost, že dítě a vychovatel (náhradní rodič) nejen že nemají společnou minulost, ale v mnohých případech ani společnou budoucnost. Nevytvářejí tak dostatečné podmínky pro „zakořenění“ dítěte a jeho stabilitu. Psychologické směry blízké psychoanalýze zdůrazňují rané zážitky, dětství a minulost jako součást sebepochopení. Bez zpracovaných traumat z minulosti není možné, aby se osobnost vyvíjela pozitivním směrem. Je zřejmé, že dostatečné množství a kvalita informací o minulosti a jejich zdravá reflexe, citově bohaté prožívání přítomnosti a vize pozitivní budoucnosti jsou nevyhnutelné nejen pro normální emocionální a sociální vývoj dítěte svěřeného do náhradní výchovy, ale i pro jeho náhradní rodiče, resp. vychovatele. Není tedy vhodné oddělovat dítě od jeho minulosti, ale hledat způsob, jak všechny etapy jeho života smysluplně propojit.“ [Škoviera, 2007, s. 124].

13

Adopce Právní zakotvení v zákoně: 

Zákon č. 94/ 1963 Sb., o rodině (§63-73,§ 74-77), novela

zákon č. 401/ 2012 Sb. ze dne 5. září 2012 

Zákon č. 359/ 1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí

(osvojení mezinárodní), novela zákon č. 401/ 2012 Sb. ze dne 5. září 2012 

Úmluva o ochraně dětí a spolupráce při mezinárodním

osvojení (osvojení mezinárodní) Osvojení a pěstounská péče se zásadně odlišují v právní situaci přijatého dítěte. Dítě v osvojení se stává dítětem nových rodičů se vším všudy, tedy alespoň před zákonem. O adopci usilují především bezdětné páry, rodiny s jedním dítětem, které si přejí mít pro své dítě sourozence, či rodiny, jimţ dítě zemřelo, a chtějí ho nahradit. [Zezulová, 2012]. Osvojení probíhá v podmínkách přirozené rodiny. Jedná se o svazek osob, který pravomocným rozhodnutím soudu nabývá práv a povinností rodiny (rodiče a děti). Zanikají veškeré povinnosti a práva i vztahy dítěte k biologické rodině a vznikají nové příbuzenské svazky. [Provazníková, 2002]. V případě osvojení I. stupně má dítě vystaven rodný list s příjmením osvojitelů, ale zároveň v rodném listě zůstávají zapsáni biologičtí rodiče. Při osvojení II. stupně – nezrušitelném, jsou v kolonce rodiče zapsáni osvojitelé. „Výchozím a nenahraditelným předpokladem pro náhradní rodičovství (ne však předpokladem dostačujícím) jsou osobnostní kvality, v nichž stojí na předním místě psychická stabilita, altruismus, komunikativnost a prosociálnost. Významný je aktivní postoj k životu a světu, který nestojí a nepadá se získání dítěte. Za příznivé se považuje, pokud je motivace pro náhradní rodičovství identifikovatelná a realistická a není vázána na osobní „handicap“ (např. život bez partnera, neplodnost páru, smrt dítěte), ani není výsledkem náboru. Navzdory jistým rizikům je pozitivním faktem, pokud je součástí rodiny i vlastní, biologické dítě. Důležité je přijetí dítěte i v rámci širší náhradní rodiny.“ [Škoviera, 2007, s. 67].

14

Pěstounská péče Právní úprava: 

č. 94/ 1963 Sb., o rodině (§63-73,§ 74-77), novela zákon č.

401/ 2012 Sb. ze dne 5. září 2012 

č. 359/ 1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (osvojení

mezinárodní), novela zákon č. 401/ 2012 Sb. ze dne 5. září 2012 

č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře



Haagská

úmluva

„o ochraně

dětí a

spolupráci

při

mezinárodním osvojení“ Pěstounská péče je velmi zásluţná a má své důleţité místo v oblasti náhradní rodinné péče, přesto je nutné i uvést, ţe lidé si velmi často neuvědomují, co pěstounská péče obnáší. Spolupráce s biologickou rodinou je mnohdy velmi náročná i pro zaměstnance ústavního zařízení, kteří mají odborné vzdělání. Bohuţel není výjimkou dítě vrácené z neúspěšné pěstounské péče. O důsledcích na psychiku dítěte asi není ani nutné hovořit. Ovšem chyba není pouze na straně pěstounů, často se jedná o oboustranný neřešitelný problém. Pěstounská péče se týká obvykle dětí starších, které nejsou vhodné pro adopci, dětí, které nejsou zcela zdravé, dětí odlišného etnika, sourozeneckých skupin a dětí, o něţ se rodiče zajímají, ale nemají dlouhodobě podmínky pro jejich výchovu. Pěstounská péče je tedy jakousi formou smlouvy mezi státem, který převzal dohled nad výchovou dítěte, a rodinou, jeţ toto dítě do výchovy přijímá. Pěstouni nemají rodičovská práva a také nemají vůči dítěti vyţivovací povinnost, tato práva a povinnosti zůstávají biologickým rodičům. Pěstounská péče můţe být individuální v rodinách nebo skupinová v SOS vesničkách a podobných zařízeních. Podle platného zákona existuje i pěstounská péče na přechodnou dobu, v praxi se ale vyuţívá zcela ojediněle.

15

SOS vesničky Tato kapitola přináší rozsáhlejší informace, protoţe se jedná o zvláštní druh výkonu pěstounské péče. V těchto zařízeních je totiţ moţné poskytnout rodinné zázemí právě velkým sourozeneckým skupinám a nevyuţít instituce ústavní výchovy. Navíc je zde velmi zajímavá okolnost, která se v jiných typech náhradní péče nevyskytuje a to, ţe se zde překrývají biologické a uměle vytvořené sourozenecké vazby. Jiným takovým „zařízením pro výkon pěstounské péče“ jsou SOS dětské vesničky, kde je pěstounskou péčí pověřena sama matka-pěstounka. Matka-pěstounka se svěřenými dětmi bydlí v samostatném domečku. Skupina 10-12 takových domečků představuje Vesničku. Rodinu v domečku tvoří tedy matka-pěstounka a zpravidla 6 a více dětí různého pohlaví a věku. Často jsou to sourozenci pocházející z jedné vlastní rodiny, která z nějakého důvodu ve svých funkcích selhala. [Matějček, 2002, s. 16]. První SOS dětská vesnička vznikla v roce 1949 v rakouském Imstu a dále pokračovala výstavba i v dalších zemích. Nejstarší českou vesničkou je ta v Karlových Varech – Doubí, jejíţ provoz byl zahájen v roce 1969. Historie vesničky v Brně – Medlánkách se datuje od přelomu 60. - 70.let. První matka pěstounka s dětmi sem přišla aţ v roce 2002. Druhá vesnička byla ve Chvalčově. Základní kámen k její výstavbě byl poloţen 4. 10. 1970 za přítomnosti prof. Jiřího Dunovského a prof. Zdeňka Matějčka, kteří byli zakladatelé Sdruţení přátel SOS dětských vesniček. Instituce, která umoţňuje dítěti proţít ţivot v podmínkách, jeţ se blíţí rodinnému prostředí, se nazývá SOS dětská vesnička. Jde o sdruţení, které zajišťuje náhradní rodinnou péči a dle terminologie českých zákonů se řadí pod zařízení pro výkon pěstounské péče. Do vesniček se dostávají především děti, které neměly moţnost být umístěny do adoptivní nebo individuální pěstounské péče, například to mohou být velké sourozenecké skupiny nebo děti z etnických skupin. Věk přijímaných dětí zpravidla nepřesahuje 10 let, pokud se nejedná o člena sourozenecké skupiny. Většina dětí přichází do SOS vesničky z dětských domovů, kojeneckých ústavů a v poslední době z Klokánků. Matka pěstounka podepisuje se Sdruţením dohodu o výkonu pěstounské péče, ve které jsou upravena vzájemná práva a povinnosti obou stran. Sdruţení jí vyplácí plat v podobě odměny pěstouna, ze kterého je odváděno i zdravotní a sociální pojištění. Po dobu pobytu v SOS dětské vesničce se pěstounce započítává doba do důchodu stejně jako zaměstnání.

16

Základní pilíře, o které se model péče v SOS vesničkách opírá: 1.

Matka – kaţdé dítě má pečujícího rodiče. SOS matka - pěstounka

vytváří úzký vztah s kaţdým dítětem svěřeným do její péče a poskytuje mu bezpečí, lásku a stabilitu. Jako profesionální rodič působí na vývoj dítěte a zároveň řídí chod domácnosti. Od profesionální matky se očekává, ţe bude respektovat a uznávat původní rodinu dítěte. Kontakt s biologickou rodinou je podporován. 2.

Bratři a sestry – kaţdá rodina vytváří vlastní domov. Kaţdý dům

vytváří domov pěstounské rodiny s vlastní atmosférou a běţným denním rytmem. Děti zde zaţívají pocit bezpečí a sounáleţitosti, podílí se na běţném chodu domácnosti a s ostatními členy se dělí o zodpovědnost, radost i trápení kaţdodenního ţivota. 3.

Vesnička – SOS rodina je součástí společnosti. SOS rodiny ţijí

společně a vytvářejí podpůrné prostředí vesničky, kde děti mohou navazovat sociální kontakty i s ostatními dětmi. Rodiny se dělí o své zkušenosti a poskytují si vzájemnou pomoc a podporu. Prostřednictvím rodiny, vesničky i obce se kaţdé dítě učí aktivní účasti na ţivotě ve společnosti. [ http://www.sos-vesnicky.cz].

Profesionální pěstounská péče Ve vyspělých zemích je terapeutická či profesionální pěstounská péče vyuţívána úspěšně jiţ několik let. Hlavním smyslem je přijímání dětí na krátkodobé aţ dlouhodobé pobyty a určitá terapeutická období. V nejlepším případě by se dítě vrátilo zpět do rodiny, ale pokud, to nebude moţné, můţe být dítě umístěno do připravené náhradní rodiny.

Typy PPP „Jediným rozhodujícím kritériem pro výběr PPP by měl být nejlepší zájem a optimální naplňování potřeb dítěte. 

Krátkodobá profesionální pěstounská péče (dále jen KPPP)

Délka trvání o dobu několika dnů až měsíců – je typ náhradní rodinné péče vhodný v případě probíhající krize v rodině či z důvodů diagnostických nebo dojde-li k hospitalizaci rodiče a není nikdo, kdo by péči o dítě převzal. Záměrem je poskytnout rodičům čas na vyřešení osobních problémů či vztahů, pomoci dětem překonat obtíže či je ochránit. Smyslem je poskytnout akutní zajištění péče o ohrožené děti v rodinném (neazylovém, neústavním) prostředí. Krátkodobá PPP může přejít v dlouhodobou PPP. 17

V průběhu KPPP by měla být stanovena jasná komplexní sociální diagnóza a prognóza dítěte a započat nápravný, terapeutický a rehabilitační program. 

Dlouhodobá profesionální pěstounská péče (dále jen DPPP)

Délka trvání několik měsíců až několik let – je typ, který se uplatňuje v případě, že se po dobu trvání krátkodobé PPP nepodaří vyřešit situaci v rodině. Dítě proto v PPP zůstává, stále ale také zůstává zachována vazba na biologickou rodinu (např. v případech dlouhodobého onemocnění dítěte, rodiče, rodič ve výkonu trestu aj.) Smyslem tohoto typu je diagnostika a terapie, náprava, rehabilitace a prevence.“ [Bubleová, 2002, s. 36]. V široké skupině ohroţených dětí, jimţ by nová forma PP měla být určena, můţeme rozlišit následující podskupiny dětí, které jsou v dosavadním systému náhradní rodinné péče jen velmi obtíţně umisťovány do nových, náhradních rodin: 

Děti zdravotně (fyzicky či duševně) znevýhodněné



Děti s vrozenými vývojovými vadami



Děti se zvláštními odlišnostmi v chování



Děti jiného etnika



Děti vrácené z neúspěšné náhradní rodinné péče



Děti zneuţívané, psychicky či fyzicky týrané



Děti ze sourozeneckých skupin



Adolescenti, nezletilé matky. [Bubleová, 2002].

Předpěstounská péče Je-li dítě z rozhodnutí soudu v ústavu nebo v zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc nebo v pěstounské péči na přechodnou dobu, můţe být před rozhodnutím soudu o svěření dítěte do pěstounské péče dočasně svěřeno rozhodnutím orgánu sociálně-právní ochrany dětí do péče osoby, která má zájem stát se pěstounem a splňuje zákonem stanovené podmínky; obdobně můţe být do péče budoucích pěstounů svěřeno i dítě, které není v ústavní výchově, pokud rodiče s pěstounskou péčí souhlasí. Není-li do tří měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí u soudu zahájeno řízení o svěření dítěte do pěstounské péče, rozhodnutí o dočasném svěření dítěte pozbývá právního účinku.

18

Pěstounská péče na přechodnou dobu Soud můţe také na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí svěřit dítě do pěstounské péče na přechodnou dobu osobám, které jsou podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí zařazeny do evidence osob vhodných k výkonu pěstounské péče po přechodnou dobu, a to na dobu: 

po kterou nemůţe rodič ze závaţných důvodů dítě vychovávat,



po jejímţ uplynutí lze podle § 68 a) zákona o rodině dát souhlas

rodiče s osvojením, nebo 

do pravomocného rozhodnutí soudu o tom, ţe tu není třeba souhlasu

rodičů k osvojení podle § 68 zákona o rodině. V těchto případech je soud povinen nejméně jednou za tři měsíce přezkoumat, zda trvají důvody pro svěření dítěte do pěstounské péče a za tím účelem si vyţaduje také zprávy od příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí (obecní úřady obce s rozšířenou působností). Soud rozhodne o výchově dítěte vţdy, odpadnou-li důvody, pro které bylo dítě do pěstounské péče na přechodnou dobu svěřeno. [ http://www.mpsv.cz].

Hostitelská péče Hostitelskou péči v zařízeních ústavní výchovy provozují a pro děti je velmi cenná. Děti z ústavní výchovy se často účastní různých společenských akcí, při kterých naváţí vztahy s lidmi z okolí či širší veřejností. Například na lyţařském výcviku se děti mohou seznámit s různými lidmi. Z takových pobytů můţe vzniknout přátelství případně hostitelská péče. Hostitelkou péči můţe například zařídit i partner staršího sourozence, coţ je pro děti velmi zajímavé. „Hostitelská péče ale vychází z přesvědčení, že žádné uměle vytvořené situace nemohou nahradit skutečný život. Je určena především starším dětem žijícím dlouhodobě v ústavní výchově. Často se jedná o děti ze sourozeneckých skupin, které potřebují zůstat v kontaktu se svými sourozenci, současně ale stejně naléhavě potřebují prožívat běžný život v normálních funkčních rodinách, učit se hierarchii mezilidských vztahů, získat pocit jistoty ve vnějším světě. Pokud se podaří najít pro tyto děti doprovázející rodiny, zvyšuje se tím šance, že dojde k přerušení bludného kruhu ústavní výchovy. Dítě má navázány vztahy v hostitelské rodině, bude mít vždy svoji kotvu v životě.“ [Zezulová, 2012, s. 28].

19

Poručenství Soud ustanovuje dítěti poručníka rozsudkem v případě, ţe rodiče dítěte zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, výkon jejich rodičovské zodpovědnosti byl pozastaven nebo nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Základním posláním poručníka je tak ochrana práv a zájmů nezletilého dítěte. Poručník má nezletilého zastupovat a spravovat jeho majetek místo jeho rodičů a také nezletilého vychovávat. Povinnost vychovávat nezletilé dítě však neznamená povinnost osobní péče o dítě, i kdyţ samozřejmě poručník o dítě osobně pečovat můţe. Funkce poručníka také nezakládá vyţivovací povinnost k dítěti. Zákon o rodině (zákon č. 94/1963 Sb.) ve svých ustanoveních dává přesnější doporučení, která se týkají výběru osoby poručníka. Pokud to není v rozporu se zájmy dítěte, má soud ustanovit poručníkem především toho, koho doporučili rodiče. Jestliţe rodiče tímto způsobem nikoho nedoporučí, pak je na místě, pokud je to moţné, aby byl poručníkem ustanoven někdo z příbuzných, nebo osob blízkých dítěti, nebo jeho rodině. Samozřejmě v případě, ţe se nenajde ţádná taková osoba, soud ustanoví poručníkem jinou fyzickou osobu. (Takovou osobu lze vybrat například z evidence ţadatelů o osvojení nebo pěstounskou péči.) [Zákon č.94/1963].

Opatrovnictví Opatrovníkem můţe být kdokoli, koho určí soud, i právnická osoba – orgán sociálně-právní ochrany dětí. Hájí zájem dítěte. Rozsah jeho a práv a povinností stanoví soud. V této souvislosti je vhodné vymezit pojem poručenství proti termínu opatrovnictví. Zatímco opatrovnictví nad nezletilými dětmi znamená, ţe opatrovníkovi je svěřen výkon pouze některých práv a povinností za rodiče, který můţe být buď dlouhodobý, nebo naopak jen krátkodobý, s poručenstvím je spjat výkon všech práv a povinností, která jinak náleţí rodičům. Můţeme tedy říci, ţe poručník vykonává rodičovskou zodpovědnost. [http://www.mpsv.cz].

20

2 Důsledky psychické deprivace „Deprivace je stav, kdy některá z objektivně významných potřeb, biologických či psychických, není uspokojována v dostatečné míře, přiměřeným způsobem a po dostatečně dlouhou dobu. Deprivační zkušenost patří k nejzávažnějším zátěžovým vlivům, může nepříznivě ovlivnit jak aktuální psychický stav jedince, tak jeho psychický vývoj. Patogenní význam deprivace je závislý na období, kdy člověk takto strádá. Ve vztahu k vývojově podmíněnému významu různých psychických potřeb lze mluvit o fázích zvýšené citlivosti k určitému typu deprivace. Například v raném věku jsou důsledky citového strádání větší než v pozdějším období. Závažná a dlouhotrvající deprivace může vést k narušení psychického vývoje, k nerovnoměrnému rozvoji některých složek osobnosti či ke vzniku specifických psychických odchylek. Podle oblasti strádání lze rozlišit různé typy deprivace: 

Deprivace v oblasti biologických potřeb (nedostatek jídla, spánku

atd.) ohrožuje tělesné i duševní zdraví a při dlouhodobějším trvání může vést k závažnému poškození, nebo dokonce k úmrtí. Tímto způsobem mohou strádat např. týrané a zanedbávané děti 

Podnětová deprivace. Člověk může strádat v oblasti stimulace, to

znamená, že mu chybí žádoucí množství a variabilita různých podnětů. Příčinou tohoto nedostatku může být špatně fungující a zanedbávající rodina, ale i zdravotní postižení, které nemocnému brání různé podněty získat a adekvátně zpracovat. Tímto nedostatkem trpí např. smyslově nebo pohybově postižení lidé. 

Kognitivní deprivace. Výchovné a výukové zanedbávání může vést

k deprivaci v oblasti potřeby učení. Dítě, které je zanedbáváno, se za těchto okolností nemůže dobře rozvíjet, protože nemá dostatečnou příležitost k učení. Může se pak jevit jako mentálně postižené, ačkoli mu chybí pouze potřebná zkušenost. 

Citová

deprivace

vzniká

v důsledku

neuspokojení

potřeby

spolehlivého a jistého citového vztahu s matkou, event. jinou osobou. Citové strádání může podstatným způsobem ovlivnit celkový rozvoj osobnosti dítěte, jeho vztah k ostatním lidem i k sobě samému.

21



Sociální deprivace je důsledkem omezení přiměřených kontaktů

s lidmi. Tímto způsobem mohou strádat např. lidé chronicky nemocní nebo postižení. K jejímu vzniku může přispět tendence příbuzných tyto jedince izolovat a neumožnit jim setkat se s nikým jiným kromě členů rodiny.“ [Vágnerová, 2012, s. 53]. „Tak jako existují základní potřeby biologické, které musí být plně uspokojeny, aby malé dítě vůbec mohlo přežít (teplo, potrava, ochrana pře nebezpečím atd.), jsou i základní potřeby psychické, které musí být od počátku v náležité míře uspokojovány, má-li se dítě vyvíjet v psychicky zdravou a zdatnou osobnost. 1.

Potřeba určitého množství, proměnlivosti a kvality vnějších podnětů.

Její uspokojení umožňuje naladit organismus na žádoucí úroveň aktivity. 2.

Potřeba určité stálosti, řádu a smyslu v podnětech, tj. smysluplného

světa. Uspokojení této potřeby umožňuje, aby se z podnětů, které by jinak byly chaotické a nezpracovatelné, staly zkušenosti, poznatky a pracovní strategie. Jde tedy o základní podmínky pro jakékoli učení. 3.

Potřeba prvotních emocionálních a sociálních vztahů, tj. vztahů

k osobě matky a k osobám dalších primárních vychovatelů. Náležité uspokojování této potřeby přináší dítěti pocit životní jistoty a je podmínkou pro žádoucí vnitřní integraci jeho osobnosti. 4.

Potřeba společenského uplatnění a společenské hodnoty, z jejíhož

uspokojení vychází zdravé uvědomění vlastního já, vlastní identity. To pak je dále podmínkou pro osvojení užitečných společenských rolí a hodnotných cílů životního snažení. 5.

Potřeba otevřené budoucnosti nebo životní perspektivy. Její

uspokojení dává lidskému životu časové rozpětí a podněcuje a udržuje v člověku jeho životní aktivitu.“ [Matějček, 1997, s. 8]. Deprivace se objevuje tam, kde nedochází k naplňování základních lidských potřeb. Deprivace se můţe dotýkat všech stránek lidského ţivota, jde o strádání v oblasti biologických, sociálních a psychických potřeb. Všechny uvedené sloţky nelze oddělovat, přirozeně na sebe navazují a neustále se prolínají. Psychická deprivace je přímým následkem dlouhodobého neuspokojování psychických potřeb. 22

Děti poznamenané psychickou deprivací mají mnoho společného, a tento fakt je doprovází celým ţivotem. Společné a velmi zraňující pro všechny strany je jejich citová plochost. Nelze se jim divit, odmítla a opustila je matka, nejdůleţitější osoba v ţivotě. Navíc v souvislosti s tématem sourozeneckých vztahů děti vidí, jak doma vyrůstají ostatní sourozenci a matka je nechce. Tato zkušenost je natolik deprivační, ţe ovlivní kaţdé dítě, které ústavní výchovou prošlo. Často si tuto skutečnost děti nechtějí přiznat, rodiče omlouvají a snaţí se realitu vidět jinak. Postupem času, dle zkušeností, se však ukáţe, ţe tento fakt, ovlivní tyto děti navţdy. „Deprivační zkušenost nepříznivě ovlivňuje další vývoj osobnosti citově strádajícího dítěte a projevuje se změnami v jeho prožívání, uvažování a chování. Z hlediska jejich charakteru a závažnosti mohou být důsledky citové deprivace značně variabilní. I tak významná negativní zkušenost, jakou je psychická deprivace, působí na různé děti odlišně, podle toho, jak jsou geneticky disponovány, jakou mají primární zkušenost a možnost získat nějaký náhradní zdroj citové podpory.“ [Vágnerová, 2012, s. 598]. Podle výzkumu Matějčkovy skupiny zaměřeného na sledování ţivotní dráhy lidí, kteří ţili od 3 do 15 let v dětském domově, bylo vysledováno několik problémů, které mívají lidé ještě v období dospělosti. 

Profesní uplatnění – lidé vyrůstající v dětském domově měli niţší

úroveň vzdělání, neţ je průměr populace, zároveň měli i niţší předpoklady – jednalo se tedy o komplexní zátěţ 

Partnerské a rodičovské role – je velmi důleţité, zda potřebné

zkušenosti byly nějak kompenzovány. Pokud ano, je moţnost alespoň částečného zvládnutí rolí. V péči o děti se často odráţí vlastní zkušenost s rodiči. V oblasti partnerství přijímají kteréhokoli partnera, ale vztah si nejsou schopni udrţet a pracovat na něm. 

Obecná sociální adaptace – první problémem je vyrovnání se s rolí

dospělého člověka. Přizpůsobení se společenským normám a hodnotám těţko respektují. Mají minimální okruh blízkých osob, způsobený opatrností a obavou z dalšího odmítnutí. Problém nevidí v sobě, ale v ostatních lidech. [Matějček, Bubleová, Kovařík, 1997].

23

„Opuštění dítěte matkou, nevydařená adopce či pěstounská péče, střídání pěstounů, nekvalitní ústavní výchova jsou příčinami těžkých traumat v dětství, která přetrvávají až do dospělosti. Porušená vazba matka – dítě poškozuje vždy jeho citový život. Společným vkladem do života u všech těchto dětí je nedostatek lásky, odmítnutí, osamocení. Dítě, které je opakovaně zraňováno, má snížené sebevědomí, těžko se vyrovnává v životě s psychickou zátěží, s životními neúspěchy, trpí poruchami sociálního chování, má problémy s komunikací, stává se často celoživotním deprivantem. V různých životních situacích si vybavuje takto zraněný člověk zážitky a zkušenosti z dětství a ty u něho vyvolávají nepřiměřené reakce na okolní svět“.[Provazníková, 2002, s. 3]. Dlouhodobá deprivace v časném dětství má následky trvající celý ţivot. Je prokázáno, ţe náhradní rodinná péče je tím úspěšnější, čím více napodobuje podmínky v úplné rodině. Nejvíce deprivačních následků má tradiční ústavní péče v kojeneckých ústavech a dětských domovech. O něco méně deprivuje péče v domově rodinného typu, kde jsou skupiny dětí menší a kde je méně časté střídání dospělých vychovatelů. Ještě méně deprivačních následků přináší péče formou SOS dětské vesničky. Nejméně deprivující je pěstounská péče. I mezi dvěma naposledy uvedenými typy náhradní rodinné péče jsou ještě významné rozdíly poznamenávající děti aţ do jejich dospělosti. Děti vychovávané v dětské vesničce jsou ve srovnání s dětmi vychovávanými v pěstounské péči jako dospělé méně často schopny se zamilovat, je mezi nimi více svobodných lidí, mají niţší vzdělání, častěji jsou nespokojeny v zaměstnání a je mezi nimi více osob trestaných. [Matoušek, 2003]. „U všech dětí opuštěných biologickými rodiči je zjišťován určitý stupeň: 

Citové

deprivace,

která

je

důsledkem

nerespektování

a

neuspokojování potřeb dítěte. Všechny děti, které jsou zařazeny do náhradní rodinné péče, jsou v nějaké fázi svého vývoje dětmi opuštěnými. Citová deprivace má u dítěte řadu podob (oploštělé emoce, citová labilita, agresivita, pasivita, opoždění ve vývoji, návrat do mladších vývojových období). 

Adaptačních obtíží, které se projevují nejrůznějšími poruchami

chování, učení, poruchami v oblasti citové, nedostatečnými dovednostmi v oblasti sociálních vztahů, ale také poruchami somatického zdraví.“ [Provazníková, 2002, s. 5]

24

Citové připoutání k blízké osobě patří k významným jevům v ţivotě dítěte a má zásadní vliv na celkový rozvoj jeho osobnosti. Konkrétně citové připoutání umoţňuje dítěti: 

Rozvinout jeho plný intelektuální potenciál



Umět rozlišovat mezi dobrým a zlým



Pochopit příčiny a následky dějů a činů lidí



Vyvinout svědomí a schopnost chápat spravedlnost



Stát se samostatným člověkem, který umí naplňovat své potřeby (a

následně i potřeby druhých) 

Vyrovnat se s frustrací a stresem



Zvládat svůj strach a obavy



Vytvářet vztahy s lidmi v současnosti i v budoucnu



Sníţit sklony k ţárlivosti a úzkosti ze ztráty [Kubíčková, 2011].

Vrozeným základem pevné vazby mezi osobami v rodině je tzv. vazbové chování, pozorovatelné i u zvířat. Nejmocnější instinkt novorozeného dítěte je hledání ochrany u nejbliţšího dospělého – mládě chce být u něj co nejblíţe, cítí úzkost, kdyţ ho nemá nablízku. Pokud rodič nedokáţe opakovaně přiměřeně reagovat na dětskou potřebu bezpečí, dítě si o něm vytváří představu, kterou pak můţe zobecnit i na jiné lidi. Dítě, které si nevytvořilo postoj základní důvěry, pak svoji neuspokojenou potřebu vazby buď zdůrazňuje zesilováním emočních projevů, nebo ji naopak potlačuje a stylizuje se do úlohy nezávislého jedince. [Matoušek, 2003]. Děti, které jsou připoutány nedostatečně, nebo dokonce nejsou připoutány k ţádné blízké osobě vůbec, mají kromě jiného problémy navazovat a udrţovat běţné vztahy se svým okolím. Tyto děti jsou ve vztahu k ostatním lidem velmi nedůvěřivé, respektive mají velké obavy, ţe by jim nově vzniklý vztah mohl přinést opětovné zklamání. Z tohoto důvodu dělají vše pro to, aby zůstaly citově nezaangaţované, popř. se svým málo přizpůsobivým chováním snaţí zjistit, co jejich noví rodiče vydrţí a jak moc o ně stojí. Děti se tak mnohdy chovají způsobem, kterým se snaţí ostatní drţet „od těla“. Je to skutečně známka nedůvěry, ale také velké obavy a zároveň touhy po přijetí. Mezi vybrané tendence, kterými jako by si drţely odstup od pečujících osob, patří: 

Chabý oční kontakt



Odtaţitost a uzavřenost

25



Chronická úzkost



Agresivní chování



Hyperaktivní chování a poruchy pozornosti



Nerozlišované projevy náklonnosti



Přemíra zodpovědnosti neodpovídající věku dítěte



Sebezanedbávání



Boj o kontrolu situace a autoritu



Opoţděný nebo narušený vývoj svědomí



Zvýšená nebo sníţená senzibilita [Kubíčková, 2011].

26

3 Sourozenecké vztahy V zařízeních pro výkon ústavní výchovy bychom našli obrovské mnoţství sourozeneckých skupin. Velmi často se jedná o velmi početné skupiny. Ve většinové populaci je běţná sourozenecká dvojice, výjimečně skupina tří sourozenců. V případech rodin, které mají děti umístěné v ústavní výchově je dvojice sourozenců výjimečná. Počet dětí se pohybuje od tří a více. Nejsou výjimky, kdy v rodině je více neţ deset sourozenců. V následujících kapitolách je v průzkumu ukázáno, ţe nejběţnější sourozeneckou skupinou jsou dvě děti. Tento průzkum byl ovšem specificky zaměřen na konkrétní období práce s rizikovou skupinou a limitován věkem nejstaršího sourozence. Pokud bychom průzkum takto nedefinovali, nebylo by moţné dojít k výsledkům, protoţe pro tyto rodiny je běţné, ţe ţena má děti téměř od období právní odpovědnosti aţ po období, kdy uţ nelze dítě počít a to můţe znamenat i mezigenerační rozdíl.

3.1 Rodina Rodina je z hlediska rozvoje dětské osobnosti nejvýznamnější sociální skupinou. Dítě zde prostřednictvím určitého dospělého, obvykle matky, získává první informace o okolním světě. Mateřská osoba, resp. později celá rodina je pro dítě nejen zdrojem jistoty a bezpečí, ale i zdrojem informací o něm samém. Jednotliví členové rodiny a vztahy mezi nimi slouţí jako model, který dítě napodobuje, event. se s ním identifikuje. „Rodina dítěti poskytuje mnoho podnětů, které mohou působit pozitivně i negativně. Všechny jsou velmi důležité, protože vytvářejí primární zkušenost, na níž závisí interpretace i prožívání všech dalších sociálních podnětů. Proto má i z hlediska rozvoje různých psychických poruch největší význam. Partnerský vztah, resp. celé rodinné zázemí ovlivňuje psychickou pohodu i v dospělosti. Pokud by rodina chyběla nebo by vztahy v této skupině byly nějak narušeny, stala by se rizikovým faktorem, přispívajícím ke vzniku psychických potíží. Uspořádání rodinného systému a pozice, jakou v něm dítě zaujímá, také ovlivní jeho další vývoj, resp. adaptaci na jiné sociální prostředí. Rodinný systém může být uspořádán různým způsobem, může postrádat potřebný řád, jasná pravidla i srozumitelnou hierarchii postavení jednotlivých členů. Může být ale i příliš rigidní, neschopný reagovat na vývojově podmíněné změny či individuální potřeby dítěte.

27

Může svou rovnováhu udržovat na úkor jednotlivých členů, může blokovat otevřenou komunikaci a tím i šanci vyjádřit své pocity. Dítě se pro svou závislost a bezbrannost často stává obětí tohoto systému“. [Vágnerová, 2012, s. 46]. „Rodina je velké pole mezilidských vztahů. Jsou to vztahy mnohem intimnější a intenzivnější než v jiných skupinách. Děti jsou spoluobčany tohoto miniaturního světa, v němž jeden od druhého získává zkušenosti o lidském soužití. Rodina plní tuto úlohu společně s ostatními prostředími, kde děti přicházejí do styku s lidmi, jako třeba při návštěvách, při nákupech, ve škole. Přece však jsou v rodině jisté rysy, které jsou jedinečné a významné a jež právě odlišují zkušenosti z rodinného soužití od těch, které byly získány kdekoli jinde.“ [ Vančurová-Fragnerová, 1966, s. 35].

3.2 Sourozenecký vztah Kdo jsou vlastně sourozenci? Podle slovníku spisovného jazyka českého je sourozenec, kdo má s někým společné rodiče nebo alespoň jednoho z nich. Sourozenci mohou být vlastní, nevlastní, polorodí, plnorodí. [Slovník spisovného jazyka českého, 1989]. „Každý náraz, ať citově příznivý, nebo naopak nepříznivý, má v prožitku různý dopad podle toho, kolik osob jej sdílí, kolik lidí na něm nese svůj podíl.“ [VančurováFragnerová, 1966, s. 29]

3.2.1

Význam

Sourozenci mají tu velkou výhodu, ţe celé dětství prochází tréninkem různých způsobů vzájemného sociálního chování. Podle pořadí narození se děti naučí přizpůsobovat se jedno druhému, hájit se před sebou, trpět se, dělit se, prohrávat, ale i vzájemně se ctít, bojovat proti sobě nebo spolu proti společným nepřátelům, schovávat se jeden za druhého nebo se zastupovat a bránit, drţet spolu. Naučí se přijímat svou pozici se vším všudy a rozvíjet strategie, jak se kaţdý sám uhájit. Tím si upevňují síly, protoţe rodiče nejsou vţdy nablízku. Tak musí kaţdé dítě najít nějaké řešení, kdyţ cítí, ţe ho sourozenec suţuje. Tento sociální trénink je nenahraditelný. Sourozenci mohou z prodělané zkušenosti těţit celý ţivot. Přenášejí poznané na volbu partnera, na manţelství, výchovu vlastních dětí i na své zaměstnání. [Prekopová, 2009].

28

V malých rodinách největší podíl na výchově dětí mají rodiče. Dříve se děti ve velkých rodinách ukázňovaly a vychovávaly vzájemně, a tím zbavovaly rodiče mnoha drobných, často nepopulárních zákroků. Velkou úlohu v sourozeneckých vztazích hraje celková domácí situace, ať se jedná o vztahy mezi jednotlivými členy, bytové podmínky, řád rodiny, favorizování některých dětí. Je nutné zdůraznit skutečnost, ţe souţití sourozenců je v kaţdé rodině trochu jiné. „Dospělí obvykle rizika svých vztahů k dětem partnera v novém vztahu podceňují, a naopak sourozeneckou kompatibilitu rodných a polorodných sourozenců přeceňují. Sami u sebe ostatně mnohdy situaci dostatečně neporozumí. Mezi typické partnerské mýty patří přesvědčení: „Když má rád mě, musí mít rád moje děti.“ Obdobně bývá podobný názor prezentován ve stylu „všechny děti jsou naše“, tedy jako přesvědčení, že nebude rozdílu mezi dětmi našimi, tvými a mými. V realitě obvykle spíše akceptují pokrevně vlastní dítě a jeho specifika než podobné u dítěte partnera.“ [Novák, 2007, s. 5]. Matoušek uvádí pojem rodičovské dítě. „Míní se tím dítě zahrnuté do rodičovského podsystému, které se staví vůči svým sourozencům do pozice rodičovské autority. Stává se to ve velkých rodinách nebo v rodinách, kde jsou rodiče prací či jinak hendikepováni ve výkonu svých rodičovských rolí. Může jít jen o dočasné opatření, například jsou-li rodiče nepřítomni či nemocni. Vážné problémy vznikají tehdy, když je dítěti přidělena rodičovská odpovědnost trvale, a přitom přesahuje – vzhledem k jeho věku – jeho možnosti, nebo když přidělení autority dítěti není jasné.“ [Matoušek, 2003, s. 83].

3.2.2

Charakteristika



Délka doby, kterou tráví sourozenci společně

Během týdne spolu sourozenci tráví opravdu velmi hodně času. I kdyţ se zdá, ţe jsou většinu času ve škole či školce, odpoledne si spolu hrají, pomáhají si. Je nutné si uvědomit, ţe to není jejich volba, jako při výběru kamaráda. Děti se sourozenci prostě ţít musí a jedná se o čas velmi vzácný. Dalším faktorem je také fakt, ţe spolu existují i v omezeném prostoru – dětském pokoji. Stejně, jak je pro vývoj dítěte důleţitá hra, jsou pro sourozence velmi důleţité dokonce i hádky a rozepře.

29



Důvěrnost

Kdyţ si vybavíme sourozence v jejich prostředí – dětské pokoji, je nevyhnutelné, aby došlo k velmi důvěrným vztahům. Jak je uvedeno v předchozí charakteristice, sourozencům je jejich společenství dáno, přesto se několikrát denně ocitají v situacích, které by jim před cizími lidmi byly nepříjemné, ale u sourozenců je to jinak. Hovoříme o věcech běţných, jako je oblékání, koupání, spánek. Téměř kaţdý nosil oblečení po starších sourozencích. Jedná se o věci velmi důvěrné a intimní. 

Přímost a upřímnost

„Znají se do posledních detailů. Nelze mnoho předstírat nebo zastírat. Žijí spolu „bez obalu“, nazí.“ [ Vančurová-Fragnerová, 1966, s. 37]. 

Udrţování ve světě reality, přizpůsobování se poţadavkům ţivota

Opět se vracíme k tak důleţité hře. Jedináček má jiný způsob hry, má větší moţnost fantazírovat a přetvářet si vše k obrazu svému. U sourozenecké hry, kdy jsou děti věkově blízké, je to těţké. Nastává interakce a jeden či druhý brzy sourozence srovná s realitou. Hra je pro děti nesmírně důleţitá a podněcuje je mimo jiné k soupeření. Pokud je mezi sourozenci a celkově v rodině zdravá atmosféra, jedná se o další vklad, který sourozenecký vztah dává. 

Učitel jeden druhému

Jak je jiţ uveden, často se děti vzájemně vychovávají. Roli moudřejšího obvykle přijímá starší a mnohdy má u sourozenců větší důvěru a váţnost neţ rodiče. Mohou si být bliţší, pojí je stejné zkušenosti. 

Funkce zrcadel

Děti jsou schopny „vidět se“ ve svých sourozencích. Hlavně pod vlivem často slyšených přirovnání si dítě uvědomí, že bratr nebo sestra jsou mu natolik podobní, že může při pozorování vidět samo sebe. Mnohdy je to mnohem účinnější, než kdyby jim to někdo kázal a dával příklady, ať odstrašující, nebo následováníhodné. [VančurováFragnerová, 1966, s. 40]. 

Odlišná individua

Kaţdý jsme jiný, stejné platí v případě sourozenců. Přes vše společné, jsou stále individualitami a osobnostmi. Proto i jednotlivé vztahy mezi sourozenci jsou různé. I v jedné velké rodině se vztahy mezi jednotlivými členy sourozenecké skupiny liší. Záleţí to na mnoha faktorech (přístup rodičů, odlišnosti, nápadné rysy atd.). 30



Citové uspokojení

Všichni touţí mít někoho blízkého. Tím člověkem se nám na dlouhou dobu můţe stát právě sourozenec. Nahrává tomu věk, blízkost, upřímnost vztahu, pocit bezpečí, který spolu děti mají. Moţnost svěřit se blízkému člověku v jakékoli chvíli, vzhledem k mnoţství stráveného času je k tomu mnoho moţností. [ Vančurová-Fragnerová, 1966].

31

3.2.3

Pořadí

Je velmi zvláštní, jak sourozenecké konstelace mohou ovlivnit celý ţivot. Řada z nás se naprosto přesně najde i bez toho, ţe bychom věděli pořadí našeho narození. Přesto je nutné v souvislosti s tématem sourozeneckých vztahů v systému náhradní výchovy uvést, ţe vzhledem k velkému počtu sourozenců je velmi obtíţné následující fakta aplikovat na tyto ohroţené rodiny. Těţko se posuzuje, jaké povahové rysy bude mít osmé dítě v pořadí, vzhledem k okolnostem. Matka mohla předchozí dítě rovnou odloţit, a tudíţ v rodině nehraje téměř ţádnou roli, nebo naopak můţe mít děti rychle za sebou, v tomto případě se zřejmě bude vliv pořadí velmi těţko určovat. Vančurová-Fragnerová uvádí, ţe čím jsou si děti věkově bliţší, tím hlubší jsou jejich kontakty. Je pravděpodobné, ţe u dětí, které jsou si věkově bliţší, spíš vznikne úzké kamarádství. Ty, které jsou věkem daleko od sebe, ţijí kaţdý ve svém světě. [ VančurováFragnerová, 1966]. Není dobré uzavírat děti do rolí podle toho, jak se narodily (nejstarší, nejmladší, prostřední). Kaţdé dítě by si mělo vyzkoušet privilegia a zodpovědnost těch druhých. Většinou, kdyţ rodiče chtějí po dítěti, aby jeho chování odpovídalo jeho pozici v rodině, nevede to k ničemu dobrému a ubíjí to vztahy mezi sourozenci navzájem. Není moţné měnit pořadí, v jakém se děti narodí, ale také není nutné je drţet v jejich rolích po celý ţivot. Je samozřejmé, ţe konstelace neurčí, jak se jaký člověk zachová a jaký bude, ale je několik skutečností, které jsou jisté: 1.

Ţivot v rodině je jedinečnou a významnou zkušeností. V kaţdé rodině je

člověk zasazen do sítě intimních vztahů, s kterými se jinde nemůţe setkat. Tyto vztahy jsou do značné míry tvořeny také pořadím narození. 2.

Rodina má na člověka daleko větší vliv neţ kterákoli jiná organizace nebo

instituce. Školy, církve, zájmové skupiny, kluby, koleje i zaměstnání, to všechno přichází v ţivotě aţ o prvních letech strávených v rodině, která se zapisují do osobnosti člověka nejhlouběji. Později v ţivotě vliv rodiny přetrvává, dokonce i na dálku, kdyţ děti vyrostou a odstěhují se. 3.

V rodině má pořadí narození kaţdého člověka celoţivotní vliv na to, kdo a

co z něho bude. 32

4.

Bez ohledu na to, jaké místo zaujímáme v rodině, působí kolem nás ještě

mnoho dalších sil, které mohou zasáhnout do děje a změnit situaci. [Leman, 1997].

Prvorození Prvorozeným se dostává více pozornosti a zájmu neţ komukoli jinému. Všechno, co prvorozené děti udělají, je pro matku, otce i všechny ostatní členy rodiny velká událost. Jsou všemoţně podporovány a povzbuzovány, aby byly úspěšné. Podle Lemana je běţným rysem sebedůvěra, pramenící z toho, ţe ho uţ od dětství dospělí v jeho okolí brali váţně, a on to věděl. Často prvorození zaujímají vedoucí postavení. Jsou známí svou velkou schopností soustředit se, tolerancí a trpělivostí, systematičností a svědomitostí. Všechna ta zvýšená pozornost, která je jim věnována, povzdechy i nadšení, a také odpovědnost s tím spojená, vedou k jednomu – ke vzniku stresu. Stres u prvorozeného má své kořeny v disciplíně a v mnoha případech i v trestu. Kromě toho, ţe prvorození si uţijí disciplíny ze všech dětí nejvíce, dostávají také nejvíc práce. Nejvíce si prvorození dospělí stěţují na to, jak museli hlídat své mladší sourozence, kdyţ si chtěli hrát se svými kamarády. Někdy se můţe vyvinout pěkný vztah mezi nejstarší dívkou a nejmladším dítětem v rodině. [Leman, 1997] Po určitý čas je dítě samo v rodině, ţije mezi dospělými a pak přijde sourozenec. Zpravidla to pro prvorozeného znamená krizi. Nejstarší dítě automaticky ztrácí své výsadní postavení. Dítě lze zapojit do příprav a následně do pomoci a péče o sourozence. Můţe dojít k vytvoření jakéhosi ochranitelského postoje, který přidává starším dětem na váţnosti a důleţitosti. Starší dítě často automaticky přijímá vůdcovskou roli – roli vedoucího. Proti sourozencům je starší, silnější a chytřejší. Není výjimkou – zvláště ve veliké rodině, kde věkové rozdíly jsou značné – se nejstarší sourozenec stává zástupcem rodičů. [ Vančurová-Fragnerová, 1966].

Leman chápe

sesazení z trůnu – „jako trauma, kterým prochází každý prvorozený, když přijde do rodiny druhé dítě. Někdy může být sesazení z trůnu pro prvorozeného pohromou, jindy spíš jen nepříjemností nebo příčinou mírné nervozity. Ale v každém případě to má na něho rozhodující vliv, už nikdy nebude jediným středobodem života rodičů. Sesazení z trůnu se nelze vyhnout a zároveň s ním automaticky přichází soupeření.“ [Leman, 1997, s. 180].

33

„Nejstarší dítě si jaksi zvyká být respektováno. Přirozeně čím větší je rodina, tím více se vytváří typická osobnost prvorozeného. Narůstá tím odpovědnost za ostatní. Být nejstarším také znamená dělat pro mladší, což samozřejmě už také utváří určité prvky chování, téměř jako návyk. O mladší je nutno se starat, ochraňovat je, vést je i za cenu vlastních obětí. Pocit odpovědnosti a současně určité moci a převahy nad mladšími, to vše se přirozeně násobí každou další „svěřenou ovečkou“. Z toho všeho lze usuzovat, že nejstarší dítě je vlastně nepřímo cvičeno v určitých povahových rysech.“ [VančurováFragnerová, 1966, s. 53].

Prostřední dítě Podle Lemana je dle pozic nejtěţší určovat prostřední dítě. „Druhé narozené dítě bude nejvíce ovlivňováno prvorozeným, třetí narozené dítě druhorozeným a tak dál. Ovlivněním je myšleno to, že každé dítě, když hledá svůj vzor, vidí svého staršího sourozence. Od chvíle, kdy se v rodině objeví druhé dítě, je jeho životní styl určován vnímáním prvorozeného. Všechny výzkumy a studie o pořadí narození docházejí k obecnému závěru, že druhorození jsou pravděpodobně do jisté míry protiklady prvorozených.“ [Leman, 1997, s. 88] Prostřední děti se více neţ kterékoli jiné dítě v rodině upínají k partě svých vrstevníků. Přátelé jsou pro ně velmi důleţití. Často odcházejí mimo rodinu, aby si vytvořili jinou a cítili se výjimeční. Rodinu opouštějí z dětí nejrychleji. Aby se vyrovnal s pocitem „nezakořeněnosti“, často volí systém hodnot jiné skupiny. Můţe to být sportovní tým, klub, skupina dětí ze sousedství. Všechny studie ukazují, ţe děti narozené uprostřed nemají tolik potíţí a problémů jako prvorození nebo jedináčci. Později narozené děti jsou méně bázlivé a úzkostlivé, protoţe prvorození pociťují strach a úzkost rodičů. [Leman, 1997]. Rodina o dvou dětech je odsouzena čelit soupeření, zejména kdyţ jsou děti stejného pohlaví. Velmi významnou osobou v ţivotě druhorozeného dítěte je pochopitelně jeho starší sourozenec. Kaţdé dítě v rodině je bezprostředně ovlivňováno osobou, která je bezprostředně nad ním.

34

Poslední narození Nejmladší děti v rodině jsou typicky extrovertní baviči, kteří dokáţou manipulovat lidmi kolem sebe. Také jsou srdeční, nekomplikovaní a někdy duchem nepřítomní. Jejich nadšený přístup k ţivotu vyvolává v lidech úsměv, smích a kroucení hlavou. Typickými vlastnostmi benjamínků jsou bezstarostnost a veselí, jsou to společenští tvorové, většinou oblíbení, navzdory tomu, ţe rádi vyvádějí komediantské kousky. Nejmladší děti si s sebou také nesou prokletí, ţe je nikdo nebere váţně, nejdřív jejich rodina, potom svět. Ve skutečnosti se benjamínek snaţí udělat něco, aby se ho ostatní všimli. Při výzkumu sourozeneckých konstelací se často naráţí na to, ţe vyrůstá-li člověk jako nejmladší dítě, můţe ho to změnit v uzlíček nejisté rozpolcenosti. Chvíli mohou být okouzlující a roztomilí a hned nato vzdorovití a nepříjemní. [Leman, 1997].

Do rámce sourozenecké patologie spadá potenciální existence tzv. „obětního beránka“. Jde o v rámci skupiny relativně izolovaného jednotlivce, který bývá povaţován za zdroj nesnází. Stává se tak hromosvodem pro ostatní. Pokud z rodiny odejde, většinou se stává „obětním beránkem“ někdo jiný a situace se nevyřeší. [Novák, 2007].

3.2.4

Sourozenecká rivalita

Nejnebezpečnější a nejnápadnější je, kdyţ někdo z rodičů, dává některému z dětí přednost. Takové favorizování můţe postavit vyvíjející se sourozenecký vztah na nezdravý základ. Nejedná se jen o nespravedlivé přerozdělení sladkostí, ale především jde o zájem, lásku a pozornost. [Vančurová-Fragnerová, 1966]. Klasifikace jako normální připouští mírnou rivalitu a výchovně zvladatelnou nechuť se dělit o něco. Pokud se tyto problémy objeví, lze je za chorobné povaţovat, pokud se nedají vyřešit vysvětlením. Mezi další kritéria patří otevřené nepřátelství a fyzické napadání. V patologické rovině se k negativním projevům vůči sourozenci přidávají i negativní projevy v rámci širšího spektra vztahů: 

různé

formy

neposlušnosti,

negativismu,

prospěchu - mají obvykle za úkol přilákat na dítě pozornost.

35

zhoršení

školního



tzv. neurotické krádeţe. Jejich cílem není obohatit se. Jsou zcela

naivní, i dítěti musí být zjevné, ţe budou odhaleny. Krádeţemi získané peníze nebo předměty jsou rozdávány vrstevníkům. Dítě tím prvoplánově získává přijetí a ocenění jinde neţ doma. 

testování rodičů, co snesou



regrese – návrat na niţší, jiţ překonané období. Zhoršení úrovně řeči,

problémy se sebeobsluhou a udrţováním čistoty. 

změny ve vlastní prezentaci i v chování k okolí (např. hysterické

projevy) [Novák, 2007]. V této souvislosti je nutné zmínit ţárlivost. Jedná se o situaci, kdy jiná osoba má to, co chceme my. Ţárlivost je cit typicky společenský, je v úzké souvislosti se vztahy mezi lidmi a je zároveň i důkazem, ţe tyto vztahy jsou téměř ţivotně důleţité. „Žárlivost zasahuje často celou osobnost, takže je zpravidla spojena s jinými příznaky citových výchylek. Žárlivé děti bývají často sobecké, bojovné, bývají úzkostně připoutány k některému z rodičů, mávají neurotické děsy. U hodně žárlivých dětí pozorujeme také jiné neurotické projevy, jako poruchy spánku, pomočování, úzkostné stavy, neklid, nesoustředěnost, přecitlivělost, únikové chování, návyk kousat si nehty a dumlat palec. V takových případech není už žárlivost jevem o sobě samým, nýbrž součástí celkové nervozity, kterou spoluvyvolala.“ [Vančurová-Fragnerová, 1966, s. 93].

36

4 Sourozenecké vztahy v náhradní výchově Obecně platí, ţe pro dítě samotné, bez sourozenců, je indikováno spíše osvojení nebo individuální pěstounská péče. Pro právně „volnou“ sourozeneckou skupinu je indikována spíše rodinná skupina ve zvláštním zařízení, eventuálně dětský domov rodinného typu. Fakt, ţe dítě patří do sourozenecké skupiny, by sám o sobě neměl znamenat indikaci dětského domova, i kdyţ doposud se k takovému opatření z nouze sahá. V zásadě platí, ţe sourozenci patří k sobě. Tvoří přirozenou sociální skupinu. Neměli by být od sebe odlučováni, jedině snad ve zcela zvláštních, výjimečných případech. Avšak rozdělovat zdravé sourozence s prognózou normálního vývoje do různých osvojitelských rodin se vţdy znovu ukazuje jako krajně nevhodné. Znamená to narušení nebo zrušení citové vazby, která zpravidla existovala dříve a která můţe být velmi významným činitelem v pozdějším ţivotě dětí. Osvojení skupiny sourozenců, je spíše výjimečné, proto je pro sourozence lepší institut pěstounské péče. [Matějček, 1992]. Velkou sourozeneckou skupinou se v našich podmínkách stávají jiţ čtyři sourozenci, zejména pokud mezi nimi není velký věkový rozdíl. Mnohdy se vydělují od ostatních – drţí především spolu, vytvářejí si vlastní formy komunikace, dorozumívání, normy, role i formy manipulace vůči dospělým. V rámci skupiny se mezi jednotlivci mohou rozvíjet různé vztahy, coţ nenarušuje výše zmíněnou soudrţnost. Hierarchie ve velké sourozenecké skupině nemusí být dána věkem. Jejich postavení můţe být ovlivněno i tím, ţe více umějí nebo vědí neţ ostatní. Specifické velké sourozenecké skupiny vznikají např. v SOS dětských vesničkách. [Novák, 2007]. „Je-li ve skupině jen málo lidí, jdou jejich citové vztahy do hloubky, jsou mnohem intenzivnější než ve velkých celcích. Co se týče dětí, znamená to, že láska, zájem a starostlivost rodičů jsou soustředěny převážně jen na ně. Je-li v rodině pouze jediné dítě, tím více. I přílišná pozornost a starostlivost může obtěžovat, brzdit, přílišná láska vyvolává pocity zcela opačné. To platí plně i o rodině. V rodině spolu všichni lidé žijí, vyvíjejí se, ovlivňují se, střetávají se. Rodinné seskupení tedy není stálého, neměnného, právě naopak. Jsou to lidé žijící ve společném intimním svazku. Jedná se o vzájemnou interakci. Jedná se o druh styku, kterým jeden druhého ovlivňuje. Každá zkušenost pak spolupůsobí na jednání zúčastněných osob.“ [Vančurová-Fragnerová,1966, s. 27]. Z některých vědeckých studií vyplývá, ţe v malé skupině se snadněji daří vytvářet vztahy demokratického typu. Převedeno na rodinu to znamená, ţe kaţdý člen, a zvláště dítě, můţe dostat velký krajíc pozornosti a ohledů. 37

V malých rodinách jsou výhody jasné oproti dětem z početnějších rodin ve zhruba stejném ekonomickém zajištění. Dostává se jim mnohem soustředěnější pozornosti ze strany rodičů. Jejich hodnota jako by byla vyšší. Jejich zdraví, bezpečnost a jistota se zdají důleţitější, přikládá se jim větší význam. [Vančurová-Fragnerová,1966].

4.1 Srovnání podle jednotlivých forem náhradní výchovy V r. 1997 vydalo Psychiatrické centrum Praha výzkumnou práci prof. PhDr. Zdeňka Matějčka, PhDr. Věduny Bubleové a PhDr. Jiřího Kovaříka, v níţ autoři na základě dlouhodobého výzkumu, sledujícího třicet dva let vývoj 60 dětí, které od útlého dětství vyrůstaly v ústavní výchově, srovnávali tyto děti s dětmi vyrůstajícími v individuální pěstounské péči, SOS dětských vesničkách a ve vlastní rodině. Následující kapitola se také opírá o výsledky tohoto výzkumu. Rozdíly mohou být i v rámci ústavní výchovy. Například v dětském domově rodinného typu, ve kterém jsou tři rodinné buňky dohromady v jednom velkém domě, se vztahy mohou velmi lišit od ústavní výchovy, která probíhá samostatně v bytové jednotce. Jedna rodinná buňka si ţije svým ţivotem a vztahy mezi dětmi jsou si bliţší. Model se snaţí přiblíţit podobě rodiny. Zatímco v kolektivu cca 22 dětí je kaţdé dítě jakýmsi konkurentem jiného dítěte. Přestoţe spolu ţijí i několik let, nelze hovořit o sourozeneckém vztahu. Sdílí spolu intimitu jako sourozenci, ale své sourozence mají pouze v biologické rodině. Velmi se zde odráţí současný trend, který podporuje spolupráci s rodinami. Děti tráví s biologickou rodinou čas během víkendů a prázdnin. Dětský domov často vnímají jako dočasné řešení. V souboru dětí, které vyrůstaly trvale v dětských domovech, u nikoho nezaznamenali hlubší pozitivní vztah, který by bylo moţno označit jako „sourozenecký“. Není moţné zpětně ověřit, zda za pobytu v dětském domově měly některého ze sourozenců ve své blízkosti – samy o tom ani v jednom případě spontánně nemluví. Ojediněle se však zmiňovaly, ţe po odchodu z dětského domova navázaly s některými sourozenci kontakt nebo ţe se s nimi setkaly např. na pohřbu matky – avšak dále s nimi kontakt neudrţovaly. Jde vesměs o sourozence, kteří ţili mimo ústav, tj. buď nadále u vlastních rodičů, nebo u příbuzných. Tento kontakt se sourozenci je méně problémový a méně emocionálně napjatý neţ kontakt s vlastními rodiči. Vůči vlastním rodičům přetrvávala uvědomělá a sotva překonatelná výčitka, ţe dítě kdysi opustili a dál se k němu nehlásili.

38

Často se v této spojitosti objevuje slovo zrada. Takováto výčitka vůči sourozencům odpadá. Postoj k sourozencům, kteří zůstali v rodině, je neutrální. V dospělém věku pro ně zůstali cizími lidmi. U dětí, jeţ byly vychovávány v pěstounských rodinách, je však situace podstatně jiná. Jiţ dřívější zkušenost svědčila o tom, ţe vlastní sourozenci se mohou pozitivně uplatnit v ţivotě osob vystavených v dětství psychické deprivaci. Proto např. do SOS dětských vesniček jsou přijímány vţdy celé skupiny sourozenců a v náhradní rodinné péči uţ od let šedesátých platí zásada, ţe sourozenci se nemají od sebe oddělovat. Jedná se o děti z SOS dětských vesniček a o děti z individuálních pěstounských rodin. Situace v těchto dvou formách pěstounské péče z hlediska sourozenců je rozdílná. Sourozenecké skupiny jsou typické především pro SOS dětské vesničky. Ve výzkumu se vyskytla rodina s 8 vlastními sourozenci, v dalších rodinách byly sourozenecké dvojice nebo trojice „namíchány“ s jednotlivými „cizími“ dětmi apod. [Matějček, Bubleová, Kovařík, 1997, www.rodina.cz]. V individuálních pěstounských rodinách jsou vlastní sourozenecké skupiny vzácné, zato však jsou tu častěji vlastní děti pěstounů. Ukázalo se, že i po odchodu z vesničky přetrvává velmi silná soudržnost bývalých členů téže rodiny a silná závislost jejich „slabších“ příslušníků na autoritě jejího dominantního člena. Ten má pak ve skupině autoritativní postavení. [Matějček, Bubleová, Kovařík, 1997, s. 35]. Sourozenecké vazby dokládají další poznatky, coţ dokládají následující citace záznamů při výzkumu např.: 

„Z rozhovorů vyplynul téţ známý fakt silných sourozeneckých

vazeb mezi biologickými sourozenci. Teprve fakt, ţe malý bratříček je v Dětské vesničce, přiměl jeho starší třináctiletou sestru, aby šla také do vesničky, ačkoliv do té doby rozhodně nechtěla opustit dětský domov a pěstounské péči se rozhodně bránila.“ 

Z jiné zprávy: „Druhým velice výrazným stmelovacím prvkem v

rodině je nejstarší sestra J., která udrţuje ţivé kontakty mezi jednotlivými sourozenci a jejich rodinami.“ 

Jeden muţ z SOS vesničky líčí, jak ne matka-pěstounka, nýbrţ jeho

starší bratr ho přivedl do náboţenského společenství a vůbec v ţivotě měl na něho hned po matce-pěstounce největší vliv. 39

Rozborem ţivotních příběhů se zjistilo, ţe totiţ sourozenecké vztahy v pěstounských rodinách překračují pozoruhodně rychle hranice pokrevnosti. 

Jeden muţ SOS to charakterizuje takto: „V rodině se stíral rozdíl

mezi sourozenci – jedna rodina – vlastní bratr jako kaţdý jiný.“ 

Jedna ţena SOS: „Důleţité je spojenectví – ţe jsme byli spolu –

spojenectví, domov.“ 

Muţ PP: „Všechny jsem povaţoval za své bratry a sestry, za svou

rodinu.“ 

Bývalé přijaté děti mluví o ne-sourozencích, včetně vlastních dětí

pěstounů, jako o „bratrech“ a „sestrách“, a to tak, ţe tazatel si musí často upřesňovat, o kom je vlastně řeč. [Matějček, Bubleová, Kovařík, 1997, www.rodina.cz]. Zvláště ve velkých pěstounských rodinách je starší bratr, tj. vlastní syn pěstounů, řádově třeba o 10 roků starší, zřejmě přitaţlivějším identifikačním vzorem pro mladší přijaté dítě neţ otcovský pěstoun sám. Ve vzpomínkách respondentů osoba otce - pěstouna ustupuje celkově spíše do pozadí – v SOS dětské vesničce odpadá docela. [www.rodina.cz]. Dominantní dospívající mladík tu má tedy obvykle větší příleţitost stát

se vzorem „muţnosti“ mladším dětem (a právě s touto dominantní rolí dospívajícího muţe v rodině mají matky-pěstounky v SOS vesničce často mnoho starostí). Mezi dětmi v pěstounské rodině, a to dětmi biologicky vlastními i nevlastními, včetně vlastních dětí pěstounů, se velmi rychle vytvářejí základní vztahy jako v tzv. normální vlastní rodině. Je to podle našeho mínění podstatný doklad toho, ţe tu vskutku vzniká rodinné společenství hodné toho jména, i se všemi jeho určujícími přívlastky. Původní pouhá biologická pokrevnost je tu nahrazována „pokrevností“ psychosociální, danou souţitím, tj. tisícem drobných denních interakcí, sdílením společných záţitků, směnou podnětů, dáváním a přijímáním v intimním citovém prostoru ohraničeném navenek jednak společným bydlištěm (čili domovem), jednak vztahy a vazbami k širšímu společenskému okolí. Na jedné straně se tu vytváří i mezi nepravými sourozenci tzv. sourozenecké tabu. Znamená to, ţe děti v pěstounské rodině (i v rodině adoptivní, tj. stejně jako v rodině vlastní) si vzájemně nejsou pohlavně přitaţlivé. Jde tedy o zábrany vysloveně přírodní, specificky rodinné a z hlediska evolučního existenčně důleţité. I kdyţ se výjimky objeví, jsou vzhledem k okolnostem vlastně aţ překvapivě vzácné. 40

Znamená to, ţe biologicky nepříbuzní jedinci (a tedy potenciální sexuální partneři) tu přejímají tabu, které evoluce za miliony let zabudovala do výbavy lidského rodu jako prostředek (takřka) vylučující tzv. příbuzenskou plemenitbu a chránící zdravý genetický fond. Na druhé straně jsme svědky toho, ţe se tu překračuje biologická pokrevnost také druhým, tj. pozitivním směrem. I mezi pravými i nepravými sourozenci se tu vytvářejí vztahy podpůrné a pomocné přetrvávající daleko do dospělosti.Sourozenci jsou si tu vzájemně zřejmě nejbliţším a nejvydatnějším stimulačním prostředím. [Matějček, Bubleová, Kovařík, 1997, www.rodina.cz]. „Mluví se někdy o „fikci krve“! Vedle základního společenství na bázi stejné krve, původu, jsou jiné a někdy významnější faktory v konstituování rodiny. Jsou jimi společná hlediska, obdobná výchova, pocit intimního soužití, společenství vyplývající ze stejné pozice a statutu ve společnosti. Mluvily by pro to i některé zdařilé adopce.“ [Vančurová, 1987, s. 54]. „Volnější citové navázání na osobu vychovatelů dává v případě pěstounské péče možnost vytvářet a upevňovat pozitivní vztahy mezi sourozenci, a to i tehdy, když je nová sourozenecká skupina složena z dětí z více rodin. Zkušenosti zatím ukazují, že v těchto skupinách je až překvapivě málo těžkostí.“ [Matějček, 1992, s. 206]. „Individuální pěstounská péče a SOS dětské vesničky jsou dvě formy pěstounské péče s některými osobitými rysy. Například v rodině ve vesničce je více dětí – typické jsou sourozenecké skupiny. Za vedoucí osobu svého dětství častěji považují děti z SOS dětských vesniček pěstounku (84%), na druhém místě pak sourozence.“ [Matějček, 1997, s. 41].

41

4.2

Zkušenosti pěstounky se sourozenci ve vlastní péči Dagmar Zezulová pracuje jako lékařka, je matkou šesti dětí, z toho čtyř

v pěstounské péči. Vede sdruţení „Děti patří domů“, které pomáhá sniţovat počet dětí ţijících v ústavní péči. Vydala také knihu „Domov, je místo, odkud tě nevyhodí“, ve které vypráví o ţivotě své pěstounské rodiny. Zvláště u zájemců o pěstounskou péči se mnohdy jedná o rodiny, ve kterých uţ nějaké děti ţijí, ať uţ jde o děti biologické, nebo děti adoptované, jeţ však vyrůstají v rodině od raného dětství. Častým problémem rodičů je, jakým způsobem mají své děti informovat o problematice dětí ţijících v ústavech a jak připravit děti na příchod nového sourozence s ohledem na to, aby vlastní děti s příchodem dítěte do pěstounské péče netrpěly. [Zezulová, 2012]. “Velmi dobré je nastolit situaci, v níž bude jasně vymezená role dětí, které už v rodině jsou. Nositelem rozhodnutí, jeho hranic, by měly být dospělé osoby v rodině, tedy rodiče. Dětem by měla být ponechána volnost v dílčím rozhodování podle jejich věku a povahy, a také podle možností rodiny – například jestli budou chtít bydlet s novým dítětem pohromadě v jednom pokoji, nebo každý zvlášť, nebo není-li taková možnost, tak nechat je vybrat si postel, skříň, podílet se na zařizování pokojíčku apod. [Zezulová, 2012, s. 25]. Zezulová doporučuje zvolit si den v týdnu (měsíci), který bude určený jenom pro ně. „Kdy bude mít dítě jistotu, že bude mít maminku (tatínka) pro sebe. Zavést takový rituál je i pro děti, které už v rodině jsou určitým zdrojem jistoty. V tyto dny je možné jít spolu třeba na zmrzlinu, zaplavat si, jet na výlet, prostě podniknout cokoli, co je vám milé.“ [Zezulová, 2012, str. 28]. Rituálů a časových mezníků můţe být hned několik. Děti, které přicházely z ústavní výchovy, velmi ţárlivě střeţily, aby snad nebyly v něčem ošizeny. Proto pěstouni stále museli pojmenovávat důvody, proč jeden něco má a druhý ne. [Zezulová, 2012]. Absolvování předepsané přípravy většinou nezajistí přípravu všech členů rodiny, ale soustředí se na manţelský pár ţadatelů. Pokud ale jsou v rodině děti, je potřeba na příchod nového sourozence připravit i je, a v určité fázi je vhodné zasvětit do plánů i další členy širší rodiny.

42

4.3 Právní úprava

4.3.1

Zákon č. 109/2002 Sb.

Pro oblast ústavní výchovy je stěţejní zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů včetně poslední změny zákonem č. 333/ 2012 Sb., s účinností dnem 1. listopadu 2012. Podle tohoto zákona má kaţdé dítě umístěné v zařízení svá práva a povinnosti. „Dítě s nařízenou ústavní výchovou má právo dle §20, odstavec 1d) na společné umístění sourozenců, nebrání-li tomu závažné okolnosti ve vývoji a vztazích sourozenců.“ Toto právo je právně ošetřeno aţ tímto zákonem. V předešlé právní úpravě o společném umisťování sourozenců zmínka není. Proto bylo dříve obvyklé sourozence při umisťování do zařízení ústavní výchovy rozdělovat.

4.3.2

Zákon č. 359/1999 Sb.

Od 1. 1. 2013 vstoupil v platnost zákon č. 401/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí ve znění pozdějších předpisů a další související

zákony.

Velké

změny

v oblasti

pěstounské

péče

jsou

především

v profesionalizaci a sjednocení hmotného zabezpečení. Na návrh OSPOD můţe soud svěřit dítě do pěstounské péče na přechodnou dobu, tzv. profesionálním pěstounům na přechodnou dobu (osoby v evidenci). Práva a povinnosti pěstounů dle konkrétních potřeb jsou upraveny v dohodách o výkonu pěstounské péče s osobami v evidenci a s osobami pečujícími, tedy pěstouny a poručníky. Hlavním cílem této novely je omezení umísťování dětí do ústavní péče a podpora v jejich přirozeném prostředí nebo v náhradním rodinném prostředí. V souvislosti této novely a tématu sourozeneckých vztahů nalezneme podstatné informace v §27, odst. 2 a), který vymezuje pěstounskou péči na přechodnou dobu. „Do evidence osob, které mohou vykonávat pěstounskou péči po přechodnou dobu, se zařazují osoby, které na základě odborného posouzení mají předpoklady pro výkon takové péče o dítě, a to zejména z hlediska krátkodobosti takové péče a péče o dítě krátce po jeho narození.“

43

Dále podle v § 27 odst. 9 „Pěstounská péče na přechodnou dobu může trvat nejdéle 1 rok. To neplatí, pokud jsou od pěstounské péče téhož pěstouna svěřeni sourozenci dítěte, kteří byli do této péče svěřeni později, ne však na delší dobu, než po kterou má trvat pěstounská péče podle věty první u sourozence, který byl do pěstounské péče na přechodnou dobu témuž pěstounovi svěřen jako poslední.“

44

5 Průzkum 5.1 Cíl průzkumu Cílem tohoto orientačního průzkumu je vhled do poznání a zmapování otázky sourozeneckých skupin v oblasti ústavní výchovy a náhradní rodinné péče. Průzkum by měl přinést náhled jakým způsobem je řešena situace sourozeneckých skupin v těchto případech. Otázkou je, zda existuje ucelený systém, který by zaručil právo dítěte na společné umístění se sourozenci. V případě, ţe dojde k rozdělení, co je hlavní příčinou a jaké příčiny to mohou být. Velmi citlivá je situace, kdy dochází k rozdělení sourozenců a někteří z nich setrvávají v původní rodině. Jaké důvody k tomuto řešení vedou? Část průzkumu je věnována aktivitám, které jsou vedeny k udrţení sourozeneckých vztahů v případě rozdělení, kdo se v tomto směru angaţuje, a na čí straně je iniciativa. Poslední část dotazníku řeší otázky náhradní rodinné péče v případě umisťování sourozeneckých skupin. Které instituty sociální pracovníci volí a zda vyuţívají všechna moţná řešení této situace.

5.2 Charakteristika sledovaného souboru Jako sourozenci jsou v tomto případě brány děti, které mají společného alespoň jednoho z rodičů (tedy i sourozenci polorodí). Maximální věk dítěte, v době práce s touto ohroţenou rodinou, by neměl přesáhnout 18 let. V praxi totiţ velmi často existují sourozenecké skupiny, které nelze ani povaţovat za sourozence. Mají totiţ natolik velký věkový rozdíl, ţe dokonce můţeme hovořit o rozdílech mezigeneračních. V tomto případě tedy nelze takové sourozence do průzkumu zařadit.

5.3 Metody průzkumu Průzkum byl proveden pomocí dotazníků. Šetření proběhlo v několika fázích. Nejdříve byli osloveni všichni vedoucí pracovníci odborů sociálně právní ochrany dětí ve Středočeském kraji. Byli poţádáni, aby informaci a dotazník předali svým podřízeným. Dotazníků se však vrátilo jen malé mnoţství. Poté proto byli osloveni konkrétně jednotliví pracovníci všech těchto odborů v kraji.

45

Aby byl průzkum prokazatelný a mnoţství odpovědí dostačující, v další fázi byli osloveni jednotlivě všichni sociální pracovníci na území Hlavního města Prahy. Dotazník byl rozesílán elektronickou poštou. Tato metoda byla zvolena, protoţe je pro dotazované časově méně náročná, anonymní a přehledná. Otázky v dotazníku byly uzavřené a polouzavřené (ano-ne, uvedení konkrétního důvodu atd.) Část poloţek byla škálová (nikdy-minimálně-často-většinouvţdy). Osloveny byly tyto odbory sociálně právní ochrany dětí ve Středočeském kraji: Benešov, Beroun, Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, Čáslav, Černošice, Český Brod, Dobříš, Hořovice, Kladno, Kolín, Kralupy nad Vltavou, Kutná Hora, Lysá nad Labem, Mělník, Mladá Boleslav, Mnichovo Hradiště, Neratovice, Nymburk, Poděbrady, Příbram, Rakovník, Říčany, Sedlčany, Slaný, Votice. Dále jednotlivé městské části hlavního města Prahy – Městské úřady Praha 1 – Praha 22.

46

6 Interpretace výsledků průzkumu Otázka č. 1 – S jakou sourozeneckou skupinou pracujete nejčastěji?

5 a více 5%

Nejčastější sourozenecká skupina 3 - 4 děti 9%

2 děti 86%

Graf č. 1

V první otázce sociální pracovníci označili, s jakou sourozeneckou skupinou pracují nejčastěji. Moţné byly tři odpovědi – 2 děti, 3 – 4 děti, 5 a více dětí. V 86% se jedná o dva sourozence, coţ je výrazná převaha. Na druhém místě – 9% jsou tří aţ čtyř členné skupiny sourozenců. Nejméně se při práci setkávají se skupinou pěti a více dětí.

Otázka č. 2 – Je v rámci systému ÚV možné umisťování sourozenecké skupiny vždy společně?

Možnost společného umístění sourozenců v rámci systému ÚV ne 18% ano 82%

Graf č. 2

Druhá otázka byla zaměřena na oblast ústavní výchovy. Zda u nás existuje ucelený systém, který umoţňuje společné umístění sourozenců a je moţné děti vţdy společně umístit? Výběr odpovědí byl ze dvou moţností – ano, ne.

47

Dle průzkumu si 82 % respondentů myslí, ţe je v rámci systému ústavní výchovy moţné umístit děti vţdy společně. Zbývajících 18 % si myslí, ţe to moţné není. Otázka č. 3 – Je pro vás sourozenecký vztah jedním z hledisek pro umisťování dětí do ÚV nebo NRP?

Sourozenecký vztah jako hledisko při umisťování dětí do ÚV nebo NRP ne individálně 14% 0%

ano ne ano 86%

individálně

Graf č. 3

Třetí otázka byla zaměřena na význam sourozeneckého vztahu při práci s touto skupinou. Respondenti měli odpovědět, zda je pro ně sourozenecký vztah jedním z hledisek, které zohledňují při umisťování dětí do ústavní péče nebo náhradní rodinné výchovy. Moţnosti odpovědí byly – ano, ne, individuální. V 86 % je sourozenecký vztah jedním z hledisek při rozhodování. 14% respondentů posuzuje vztahy individuálně. Jak uváděli, záleţí na kvalitě vztahů a na konkrétní situaci. Moţnost odpovědi – ne, sourozenecký vztah není jedním z hledisek při umisťování – nezvolil ţádný z respondentů.

48

Otázka č. 4 – Pokud jsou sourozenecké skupiny rozděleny při umisťování v rámci ÚV, jaký je důvod? U každého důvodu uveďte četnost.

Věk

neodpovězeno

většinou 9%

vždy 9% 0% nikdy 41%

často 14% minimálně 27%

Graf č. 4

většinou 14%

neodpovězeno 4% vždy 0%

Příčina

nikdy 23%

často 32%

minimálně 27%

Graf č. 5

49

většinou neodpovězeno 9% 4% vždy často 0% 0%

Zdravotní stav

minimálně 32%

nikdy 55%

Graf č. 6

vždy 9%

neodpovězeno 14%

většinou 0% často 4%

Handicap nikdy 32%

minimálně 41%

Graf č. 7

Čtvrtá otázka byla rozdělena na podotázky. Týkala se důvodu rozdělení sourozenců. U kaţdého důvodu měl respondent uvádět četnost výskytu. Škála četnosti výskytu se pohybovala – nikdy, minimálně, často, většinou, vţdy. Někteří respondenti neporozuměli otázce a uvedli četnost pouze u některého z důvodů. Zřejmě vybrali tu nejčetnější příčinu. V tomto případě je ve výsledku tento jev zobrazen jako „neuvedeno“. Jako příčiny rozdělení sourozenců jsou uvedeny tyto důvody: věk, příčina umístění (výchovné problémy), zdravotní stav, handicap a jiné. Následující grafy znázorňují četnost výskytu jednotlivých důvodů. Věk jako důvod rozdělení uvádí respondenti častý ve 14 % případů a většinou v 9 % případů. Nikdy (41%) a minimálně (27%) tedy znamenají, ţe věk spíše není příčinou rozdělení (68%).

50

Dalším důvodem je příčina umístění (graf č. 5). Příčinou umístění jsou myšleny především výchovné problémy. Pokud je příčina důvodem rozdělení, je moţnost „často“ volena ve 32 % případů, pro 14% případů je příčina „většinou“. Pokud příčina není důvodem rozdělení, je to tak v 50 % případů, přičemţ moţnost „nikdy“ je 23% a moţnost „minimálně“ je 27%. Na grafu č. 5 vidíme, ţe příčina není důvodem v polovině případů.V případě zdravotního stavu (graf č. 6) je jasně vidět, ţe v 87 % případů (varianta „nikdy“ 55 %, „minimálně“ 32%) tento důvod nebývá příčinou rozdělení.Podobně jako zdravotní stav dopadla i příčina handicap (graf č.7). Tento důvod nebývá příčinou rozdělení v 73 % případů. Varianta „nikdy“ 32 % a „minimálně“ 41%. Pokud tedy hledáme největší výskyt určité příčiny, jedná se o variantu odpovědí – „často, většinou, vţdy“, je jasné, ţe nejčastějšími důvody jsou věk a příčina rozdělení. Věk 23% („často“-14%, „většinou“ – 9%), příčina je jako důvod uváděna v 46% ( „často“32%, „většinou“ 14%).

Otázka č. 5 - Která příčina rozdělení z otázky č. 4 je nejčastější?

Nejčastěší příčina rozdělení Jiné 18%

Věk 32%

Handicap 9% Zdravotní stav 5%

Příčina umístění (výchovné problémy) 36% Graf č. 7

V otázce číslo 5 měli respondenti uvést nejčastější příčinu rozdělení sourozenecké skupiny. Nejčastějším důvodem se ukázala příčina umístění, tedy výchovné problémy. Respondenti příčinu označili ve 36 %. Druhým nejčastějším důvodem rozdělení sourozenců se ukázal věk dětí, tuto moţnost zvolili ve 32 % případů. 51

Handicap 9 % a zdravotní stav 5 % nebyli příliš časté. Moţnost „jiné“ zvolilo poměrně velké mnoţství respondentů – 18%.

Přesný důvod, který by se skrýval za

moţností „jiné“ nikdo neuvedl, nicméně odpovědi vyplynuly v otázce číslo 6. V této otázce se řešilo rozdělení sourozenecké skupiny v rodině a důvody se vztahují i na tuto otázku a odpověď na ni v moţnosti „jiné“.

Otázka č. 6 - Dochází k rozdělení sourozeneckých skupin tak, že některé děti zůstávají v rodině a některé jsou umístěny v zařízeních ÚV?

Dochází k odebírání pouze některých sourozenců z rodiny? ne 32% ano 68%

Graf č. 8

Otázka číslo 6 řešila situace, kdy v ohroţené rodině zůstávají někteří sourozenci a ostatní jsou umístěni v zařízeních ústavní výchovy. Tato situace je v praxi velmi častá a důvody jsou různé. Řada z nich vyplynula z dotazníků. Respondenti volili mezi moţnostmi „ano“ a „ne“. Pokud zvolili moţnost ano, uváděli tyto důvody: 

Jednání na základě přání dítěte (vlastní ţádost)



Situace v rodině je individuálně posuzována směrem k dalším dětem

(např. výchovně problémy konkrétního dítěte) 

Polorodý sourozenec je svěřen do péče druhého rodiče



Výchovné problémy jednoho dítěte (záškoláctví, drogová nebo

alkoholová závislost) 

Trestná činnost některého ze sourozenců



Jedno z dětí je obětí domácího násilí



Věk dětí (na malé děti dostávají rodiče rodičovský příspěvek) 52



V případě velké sourozenecké skupiny, kde jsou velké věkové

rozdíly. 

Prarodiče si chtějí vzít pouze jedno nebo dvě děti, protoţe by víc

nezvládli 

Váţné ohroţení dítěte na zdraví či zdravém vývoji (i psychickém)

oproti druhému sourozenci, který není tak váţně ohroţený. V tomto případě je plánován další postup – návrat do rodiny nebo udrţení úzkého vztahu mezi sourozenci. 

Rodiče nejsou schopni zvládnout péči o dítě útlého věku, zvládnou

výchovu starších nebo naopak 

Slabé či narušené sourozenecké vazby



Nezájem partnera rodiče o výchovu těchto dětí s následkem

zanedbávání péče Důvody rozdělení se velmi často opakovaly. Nejčastěji se objevoval důvod „výchovné problémy jednoho ze sourozenců“. Druhým nejčastějším důvodem byla vlastní ţádost dítěte.

Otázka č. 7 – Jakým způsobem podporujete vztahy mezi sourozenci, pokud jsou rozděleni?

Způsob podpory vztahů mezi sourozenci Dočasné rozdělení 14%

Jinak 4%

Zařízení 14%

OSPOD 68%

Graf č. 9

53

V otázce číslo 7 respondenti vybírali, jakým způsobem podporují vztahy mezi sourozenci, pokud došlo k jejich rozdělení. Na výběr měli ze čtyř moţností. Buď iniciativu nechávají na zařízeních, kde jsou děti umístěny (zde se organizují společné víkendy, prázdniny, výměnné pobyty) nebo je iniciativa na straně OSPOD (vystavování společných propustek na víkendy, prázdniny). Další moţností byla „snaha o dočasné rozdělení s předpokladem společného umístění“. Poslední moţnost byla otevřená a označena jako „jiné“, zde mohli respondenti vypsat své zkušenosti. Nejčastějším způsobem podpory vztahů se stala iniciativa na straně OSPOD v 68 % případů. K dočasnému rozdělení se snahou společného rozdělení dochází v 14% shodně s moţností „iniciativy na straně zařízení, kde jsou děti umístěny“ také 14%. Moţnost „jinak“ zvolili ve 4 % případů a uvedli, ţe podporují fungování celé rodiny. Dále v případě moţnosti „jinak“ uvádějí: „Spolupracujeme se neziskovými organizacemi na sanaci rodiny, vytváříme podmínky a individuální plán, kdo kterého můţe být zahrnuta i širší rodina či další osoby, organizace, které podpoří udrţení sourozeneckých vztahů.“ Otázka č. 8 – Využíváte při práci se sourozeneckou skupinou, v případě umisťování do NRP, individuální pěstounskou péči?

Individuální pěstounská péče nevykonává NRP 14%

neuvedeno 9%

nikdy 4% minimálně 18%

vždy 5%

často 23%

většinou 27%

Graf č. 10

54

Otázka číslo 8 se týká náhradní rodinné péče. Respondenti v následujících otázkách vybírali z moţností škály od „nikdy“ po „vţdy“. Někteří z respondentů nevykonávají agendu náhradní rodinné péče, v tomto případě se jedná o 14 % z nich. Vyuţívání individuální pěstounské péče v případě práce se sourozeneckou skupinou zvolilo kladně 55 % respondentů. Do kladných odpovědí jsou zahrnuty moţnosti – „vţdy“, „většinou“, „často“. Největší zastoupení měla moţnost „většinou“ – 27 %. „Často“ volí individuální pěstounskou péči v 23 % případů. Jako volbu „vţdy“ pro individuální pěstounskou péči uvedlo 5 % respondentů. V připomínkách respondenti zmiňují, ţe nejsou zájemci o pěstounskou péči. Otázka č. 9 – Využíváte při práci se sourozeneckou skupinou, v případě umisťování do NRP, profesionální pěstounskou péči?

Profesionální pěstounská péče nevykonává NRP vždy 14% 4% většinou 0%

neuvedeno 0% nikdy 27%

často 14%

minimálně 41%

Graf č. 11

Otázka číslo 9 se týká náhradní rodinné péče. Respondenti v následující otázce opět vybírali z moţností škály od „nikdy“ po „vţdy“. Někteří z respondentů nevykonávají agendu náhradní rodinné péče, v tomto případě se jedná o 14 % z nich. Někteří z respondentů v tomto případě odpověděli, ţe nerozumí otázce a neví, co je profesionální pěstounská péče. Jako moţnost při umisťování do náhradní rodinné péče profesionální péči vyuţívají pouze v 18%, tedy volba moţností „často“ 14 %, a „vţdy“ 4%.

55

Z odpovědí vyplývá, ţe profesionální pěstounskou péči vyuţívají nebo „minimálně“ 41 % nebo nevyuţívají „nikdy“ v 27 %. Záporné odpovědi byly uvedeny v 68 % případů. Často respondenti zmiňovali problém nedostatku profesionálních pěstounů. Otázka č. 10 – Využíváte při práci se sourozeneckou skupinou, v případě umisťování do NRP, adopce?

vždy 4%

nevykonává neuvedeno NRP 0% 14%

Adopce

nikdy 9%

většinou 18%

minimálně 41% často 14%

Graf č. 12

Otázka číslo 10 se týká náhradní rodinné péče. Respondenti v následující otázce opět vybírali z moţností škály od „nikdy“ po „vţdy“. Někteří z respondentů nevykonávají agendu náhradní rodinné péče, v tomto případě se jedná o 14 % z nich. Adopce není při umisťování sourozenecké skupiny do náhradní rodinné péče moţným řešením v 50 %. Indikována je buď minimálně - 41 % nebo tato moţnost není volbou „nikdy“ - 9 %. Kladně se k adopci vyjádřilo 36 % respondentů, přičemţ ji „většinou“ vyuţívá 18 % a často 14 % respondentů. Vţdy ji jako moţnost označili ve 4 % případů. U adopce velmi často respondenti zmiňovali fakt, ţe je nutné, aby byly děti právně volné. Někdy můţe být překáţkou zdravotní stav dítěte a pak je tedy volena pěstounská péče. Pokud jsou sourozenci i následně narození po adopci prvního, oslovuje se rodina, která jiţ adoptovala staršího sourozence. Jestliţe si nepřejí přijmout další dítě do osvojení, pak se můţe stát, ţe je sourozenec později narozený adoptován jinou rodinou. Pak se tedy se starším sourozencem nepotká.

56

6.1 Závěr průzkumu Tento průzkum přinesl náhled na situaci, kdy je v ohroţené rodině, se kterou sociální pracovník pracuje, více dětí – sourozenců. Z odpovědí vyplývá, ţe nejčastější sourozeneckou skupinou, je skupina dvou dětí. Je ovšem nutné brát v potaz, ţe v dotazníku byla tato sourozenecká skupina limitována věkem. Je tedy moţné, ţe pokud by nebyl věk omezen na 18 let, odpovědi by byly jiné. Tento jev je velmi těţké postihnout, vzhledem k tomu, ţe rodiny, kterých se tento průzkum týká, mají i mezi sourozenci mezigenerační rozdíly. Bylo tedy nutné vymezit, co v tomto případě znamená sourozenecká skupina. Respondenti se v 82 % případů shodli, ţe v České republice existuje ucelený systém

péče, který umoţňuje

společné

umístění sourozenců.

Pokud dochází

k umisťování sourozenců do zařízení ústavní výchovy nebo do náhradní rodinné péče je jedním z hledisek i sourozenecký vztah a to v 86 %. Při individuálním posuzování situace je brán zřetel na kvalitu vztahů a konkrétní situaci a rodinu. Ţádný z respondentů neuvedl, ţe pro něj sourozenecký vztah není jedním z hledisek při umisťování. Pokud jsou sourozenecké skupiny rozděleny při umisťování v rámci ústavní výchovy, byly uvedeny jako důvody: věk, příčina umístění (výchovné problémy), zdravotní stav, handicap. U jednotlivých důvodů respondenti uváděli moţnosti na škále – nikdy, minimálně, často, většinou, vţdy. Jako nejčastější důvody jsou věk (23 %) a příčina rozdělení (46%). V další otázce opět vyplynulo, ţe nejčastější příčinou rozdělení je „příčina – výchovné problémy“. Zdravotní stav a handicap nebyly příliš často uváděny. Velmi zajímavá otázka byla, zda dochází k rozdělení sourozenců tak, že v rodině zůstávají pouze některé děti. Z praxe je tento jev velmi častý. V oblasti ústavní výchovy můţeme sledovat tento jev v téměř kaţdé rodině. Vzhledem k tomu, ţe osudy rodin a dětí se velmi často opakují, dalo se předpokládat, ţe častým důvodem bude změna partnera v rodině. Tento jev se však nepotvrdil a uveden byl pouze v jediném případě. Odpovědi byly překvapující, protoţe po nejčastějším důvodu rozdělení, coţ jsou výchovné problémy některého z dětí, bylo na druhém místě přání dítěte, tedy vlastní ţádost. Respondenti zmínili celou řadu důvodů, proč jsou z rodiny odebrány jen některé děti.

57

Často se jedná o trestnou činnost některého ze sourozenců, polorodý sourozenec je svěřen do péče druhého rodiče, jedno z dětí je obětí domácího násilí, rodiče jsou schopni a ochotni se starat o děti jen v určitém věku (důvodem jsou i finanční výhody), dále uvádějí narušené či slabé sourozenecké vztahy či nezájem partnera rodiče s následkem zanedbávání péče o dítě. Pokud jsou sourozenci rozděleni, podpora je uvedena v 68 % na straně OSPOD. Vyřizují společné propustky domů na víkendy, prázdniny. Někteří přistoupili pouze k dočasnému rozdělení sourozenců a iniciativu vyvíjejí směrem ke změně situace a společnému umístění. V některých případech také vyuţívají spolupráce s neziskovými organizacemi, vytvářejí individuální plány a zahrnují širší rodinu. Ve 14 % je iniciativa na straně zařízení, kde se snaţí o společné a výměnné pobyty buď v zařízeních, nebo v rodině. Poslední část průzkumu se věnovala oblasti náhradní rodinné péče. Respondenti uváděli, které instituty volí a v jaké míře. Jednotlivé otázky se týkaly individuální pěstounské péče, profesionální pěstounské péče a adopce. Jak z průzkumu vyplynulo, nejčastěji volí individuální pěstounskou péči. Setkávají se však s problémem nedostatku pěstounů. V případě profesionální pěstounské péče vyuţívají této moţnosti minimálně nebo nikdy. I v tomto případě zmiňují, ţe je opět nedostatek profesionálních pěstounů. Adopcí v 50 % nevyuţívají. Děti nejsou často právně volné, proto je problém je do adopcí umístit. Zajímavý je fakt, že pokud si rodina adoptuje dítě, je možné následné umístění později narozeného sourozence.

58

7 Kazuistika Následující kazuistika ukazuje, jaké dokáţí být sourozenecké vztahy v reálném ţivotě dětí, které prošly ústavní výchovou. Všechny děti osobně znám, protoţe byly umístěny v dětském domově, ve kterém pracuji jako denní vychovatelka. Během sedmi let, kdy zde pracuji, prošlo zařízením kolem 50 dětí. Některé pouze na krátkou dobu, jiné zde zůstaly a předpoklad, ţe by se situace změnila, není. Jedno mají společné, v drtivé většině šlo o děti, které mají sourozence. Jejich ţivotní příběhy jsou natolik různé a sloţité, ţe nelze konstatovat, jak sourozenecký vztah funguje. Rodina od rodiny je jiná, a kaţdý se se svým osudem vyrovnává jinak. Některé sourozenecké skupiny drţí naprosto a vţdy při sobě, jiné mají povrchní vztahy, ale jsou i sourozenecké skupiny, které byly rozděleny a nikdy se nepotkaly a nepotkají.

Eva Sourozenci Lucie (nar. 1988), Josef (nar. 1991), Eva (nar. 1993). Soud u nich nařídil ústavní výchovu. V péči matky o nezletilé byly shledány závaţné nedostatky a otec jejich výchovu nemohl zajistit z důvodu pobytu ve vazbě. Eva a její dva starší sourozenci – Lucie a Josef, byli v roce 1997 umístěni do dětského domova. Jednalo se o komunikativní, aktivní, sociálně zdatnou, empatickou dívku

s prvky

výbušnosti,

netrpělivosti,

podezíravosti,

zřejmě

i

v souvislosti

s dlouhodobou neukotveností a nejistotou z dalšího vývoje. V interpersonálním chování se objevovalo vesměs vstřícné, kooperativní jednání, s jistou opatrností před neznámými kontakty, ale i angaţovaností v sociálních i osobních vztazích. Na dívku bylo moţné působit běţnými pedagogickými prostředky. Nebyly zjištěny významnější poruchy chování či asociální vybočení. Případné problematické projevy dívky ve škole byly spojeny spíše s neklidem pramenícím z pobytu v ústavní péči a přechodu do pěstounské péče. A dále s obtíţným emocionálním zvládáním faktu, ţe je oddělena od své biologické matky. Eva byla velmi emočně nevyrovnaná – výkyvy v souvislosti s věkem a s masivními rozpory ve vztahu k pěstounské rodině a biologické matce. Dále také díky nejisté identitě, co se týče otázky „kam patřím“. Do dětského domova – kde byla vázána na sourozence i prostředí, kde dlouhodobě pobývala, či do pěstounské rodiny, popř. k matce, která, ačkoli o dívku projevovala zájem, si ji nemohla vzít do péče. 59

Z ústavního zařízení si nesla četné nepřiměřené strategie chování – manipulace, nepříjemné jednání, snahu o vymanění se z jakékoli péče a kontroly. Často pochybovala, zda ji má někdo rád, zda je dobrým člověkem, který si zaslouţí lásku a pozornost okolí. Pokud o sobě dívka hovořila, uváděla, ţe se o ni starala matka, adoptivní rodiče i dětské domovy. Matku cítila jako dost lhostejnou, nemající o ni zájem. O pěstounské péči nechtěla příliš hovořit, přála si vrátit se zpět do domova. Své dětství povaţovala za krajně nešťastné, úkorně pociťovala nezájem rodičů, přístup pěstounů. Chtěla nadále zaţívat ţivot plný vzruchu, mít hodně dobrých přátel, být výkonná, zdravá a uznávaná. Vztah k alkoholu, cigaretám a především toxickým látkám odmítala i v souvislosti s chováním starší sestry, která pravidelně uţívala drogy. Eva nechtěla být jako ona. Od roku 2003 začala dívka docházet na hostitelskou péči k pozdějším pěstounům. Ti o dva roky později poţádali o pěstounskou péči, která oficiálně započala v srpnu 2005. Pěstouni měli dvě vlastní děti Václava, Marka, Štěpána (nar. 1998, 2000, 2003). Pěstouni si uvědomovali, ţe dívka je v kontaktu s biologickou matkou a dalšími sourozenci. Chtěli vztah se sourozenci podporovat. Během pobytu v ústavní i pěstounské péči pravidelně navštěvovala svoji biologickou matku. Spolu se sourozenci k ní jezdila na Vánoce, prázdniny, prodlouţené víkendy. Matka ţila v té době s druhem, se kterým měla další tři děti, o které pečovala. O druhovi matky dívka uváděla, ţe ji nemá rád, často jim nadával, nechoval se k nim příjemně. O tom, zda ji má ráda matka si dívka také nebyla jistá, poukazovala na její rozporné chování, časté lhaní a svádění různých prohřešků na děti. Matka připouštěla občasnou výchovnou bezradnost. K dívce se chovala spíše jako kamarádka, nedávala ji pevné hranice a místy zřejmě ani vhodné vzory chování. Dle sociálních pracovnic měla matka citové pouto spíše k Josefovi a vztah k dívkám byl pro ni spíše vedlejší. Biologický otec o dívku ani další své děti neprojevoval zájem. Eva striktně oddělovala biologickou rodinu od pěstounské. Stále srovnávala, která rodina je lepší. Prošla několika obdobími, kdy z důvodu střídavé nejistoty o lásce matky a vztahových ambivalencích kontakt s ní zcela odmítala, a kdy se na ni naopak citově upínala. Z toho plynula její emocionální nerovnováha, nestabilní identita a celkový zmatek. Matka měla další tři děti s partnerem, se kterým ţila ve společné domácnosti. Jediným příjmem domácnosti byly sociální dávky.

60

Vztahy k sourozencům byly blízké. I v době, kdy obývala u pěstounů, s nimi byla v denním kontaktu. O sestře jistou dobu nic nevěděla. Lucie měla dlouhodobé problémy se zneuţíváním návykových látek a pohybovala se v závadové skupině. Z dětského domova utekla. Poté od biologické matky dostala zprávy, ţe u ní bydlela a utekla. Dívka měla o sestru starost. Matka si dívku v té době odmítla vzít na Vánoce, protoţe ji Lucie zklamala. Vzala ji peníze na drogy. Matka se obávala zklamání i od Evy. Tu velmi mrzelo, ţe ji se sestrou srovnává. Bratr byl členem problematické party. Při pobytu u pěstounů se Eva snaţila o kontakt zejména s bratrem a zapojovala se i do této party. Pěstouni od počátku převzetí dívky do rodiny spolupracovali s Institutem náhradní rodinné péče Natama, a to proto, aby ulehčili dívce adaptaci v jejich rodině a to zejména s ohledem na jiţ poměrně pokročilý věk nezletilé v době, kdy do jejich rodiny přišla. S tímto sdruţením spolupracovaly i vlastní děti pěstounů. Pěstouni se snaţili dívce hodně rozumět, empaticky s ní proţívali i kontakt s biologickou matkou a sourozenci, kteří zůstali v dětském domově. Přes veškerou snahu dívka občas sdělovala přání vrátit se do dětského domova, bylo to většinou poté, co pěstouni stanovili určité hranice ve výchově, které se dívce nelíbily. Nároky pěstounů však nebyly nijak přehnané, jednalo se o dodrţování včasných návratů, kdyţ byla dívka venku, pěstouni chtěli mít přehled o tom, s kým se dívka stýká. Dívka však na nároky pěstounů reagovala hádkami. Situace byla vyhodnocena jako neúnosná. Veškeré hovory se točily kolem dívky, ta pěstouny vůbec neposlouchala, začaly se ztrácet i její osobní věci. Jeden ze synů pěstounů se začal projevovat neuroticky – do krve si okousal nehty, s druhým synem byly problémy ve škole, začal nosit poznámky. Za této situace odmítli pěstouni pobyt dívky v rodině. Matka se k situaci vyjádřila také – uvedla, ţe je dívka dost velká, aby posoudila, kde chce být, kdyţ chce do dětského domova, ať tam jde. Situace vygradovala do stavu, kdy došlo ke vzájemnému odcizení a odmítání pěstounů dívkou. Ti nakonec uznali, ţe péči o dívku nejsou schopni nadále zvládnout. Důvodem znovu umístění do dětského domova bylo, ţe dívka, která byla v péči pěstounů, je přestala respektovat, její chování se, dle jejich informace, negativně odráţelo i na chování jejich vlastního syna. Pěstouni uvedli, ţe vyčerpali všechny moţnosti jak dívku pozitivně ovlivnit a poţádali o zrušení pěstounské péče. Sama dívka chtěla z rodiny odejít a vrátit se do dětského domova, kde byl stále ještě umístěn její bratr.

61

Do svých šestnácti let měla Eva v zařízení svou stálou, kmenovou tetu. Občas jezdila na víkendové pobyty domů k matce, většinou se vrátila do zařízení dříve, Vánoce chtěla trávit také v domově. Bratr, který byl z našeho zařízení přeloţen do výchovného ústavu, skončil před soudem a nyní má podmínku za krádeţe. Starší sestra se léčí ze závislosti na heroinu. Eva se vyučila v oboru kuchař-číšník, za naší velké podpory úspěšně dokončila obor. Po vyučení a dovršení zletilosti se rozhodla, ţe půjde bydlet ke svému příteli. Z našeho pohledu naprosto neperspektivní vztah. Mladík nepracoval, pocházel z velmi sociálně slabé rodiny a Eva v něm neměla podporu a oporu. Nicméně si nedala říct a poradit. Veškerou pomoc z naší strany odmítla – bydlení, pomoc s nalezením zaměstnání atd. Ze dne na den spálila mosty, neozvala se, nezavolala. Kdyţ jsme ji kontaktovali my, tvrdila, ţe je šťastná a vše je v pořádku. Jednoho dne jsem ji potkala před dveřmi domova. V hrozném fyzickém i psychickém stavu. S přítelem se rozešli, matka ji doma nechce a nemá kam jít. Evidentně byla pod vlivem návykových látek. Ze zaměstnání byla propuštěna, ale prý by tam stejně nepracovala, protoţe nebude „jen umývat nádobí“. U kávy nám vyprávěla, jak kaţdý den myslela na to, ţe by se k nám chtěla vrátit, ţe pochopila, kdo to s ní opravdu vţdy myslel dobře. Připustila, ţe jsme ve všem měli pravdu, ale nemohla si pomoct. Myslím, ţe tento pravdivý příběh popisuje důsledky ústavní výchovy, o kterých jsem psala v předchozích kapitolách. Problém v udrţení vztahů, vyhledávání nevhodných partnerů, nízká motivace na sobě pracovat, chodit do práce, budovat domov, seberealizovat se. Jsou to však pouze důsledky ústavní výchovy? Největší podíl na situaci, ve které se Eva nachází, vidí ve své matce, která ji prý nikdy neměla ráda, dělala rozdíly mezi sourozenci (proč někteří byli doma a jiní v dětském domově), nikdy jí nekoupila dárek k narozeninám, nebyla s ní v nemocnici, kdyţ prodělala těţkou operaci. Moţná má stejný pocit i Evina matka, která sama vyrůstala v dětském domově.

62

Závěr Ze závěru provedeného průzkumu vyplývá, ţe u nás existuje ucelený systém péče o sourozenecké skupiny v rámci ústavní výchovy a náhradní rodinné péče. Tato práce přinesla vhled do problematiky a

zmapovala tento systém včetně přiblíţení

sourozeneckého vztahu nejen obecně, ale i v aplikaci na jednotlivé formy náhradní péče včetně jejich srovnání. Během psaní práce došlo k několika změnám v oblasti právní úpravy. Ke změnám došlo nejen v resortu školství a tedy oblasti ústavní výchovy, ale také se změny velmi dotkly oblasti náhradní rodinné péče a práce na odděleních sociálně právní ochrany dětí. V rámci průzkumu jsem oslovila všechna oddělení sociálně právní ochrany dětí ve Středočeském kraji a v Praze. Bohuţel v době, kdy docházelo k legislativním změnám, sociální pracovníci měli plné ruce práce. Nakonec, po několika prosbách a urgování, se mi podařilo získat dostatečné mnoţství dotazníků ke zpracování průzkumu. I tento průzkum přináší další otázky. Proč se nepracuje více s rodinou? Jak je moţné, ţe některé dítě v rodině je obětí domácího násilí, je mu nařízena ústavní výchova a ostatní děti zůstávají doma? Vše je začarovaný kruh. Matky dětí, které jsou umístěny v ústavní péči, samy často těmito zařízeními prošly. Nezaţily stabilní a bezpečné rodinné prostředí a projevují se u nich důsledky psychické deprivace. Jedním z těchto důsledků jsou povrchní vztahy, často se o děti nedokáţí postarat a nedokáţí vytvořit rodinné prostředí, velkým problémem je absence pracovních návyků, jsou nezaměstnané. Po příchodu nového partnera mu svou náklonost dokazují tím, ţe spolu zaloţí svou rodinu a mají společné děti. V tu chvíli uţ je příliš členů v domácnosti, ve které často jediným příjmem bývá státní podpora. Zanedbávání péče vede k výchovným problémům a řešením je nařízení ústavní výchovy. Děti pak jezdí domů pouze na víkendové pobyty. Je však toto řešením? Bez ohledu na sourozenecké vazby, které jsou předmětem této práce, je tato cesta správná? Odpověď se zdá být jednoduchá, základem všeho je rodina a práce s rodinou. Ohroţené rodiny potřebují podporu a pomoc. Další otázkou je, zda o ni stojí? Je nutné zaměřit se v prvé řadě na sanaci rodiny včetně moţnosti podporovaného a chráněného bydlení, aby děti mohly vyrůstat ve vlastní rodině. Není-li to moţné, nastoupila by náhradní rodinná péče dle potřeb rodiny například přechodná pěstounská péče. Z průzkumu však mimo jiné vyplynulo, ţe velkým problém v oblasti náhradní rodinné péče je nedostatek pěstounů.

63

Na začátku jsem si kladla několik otázek. Jedna z nich byla, jaký je důvod rozdělení sourozenců, přičemţ někteří zůstávají v rodině. Předpokládala jsem, ţe důvodem bude nový partner a zaloţení nové rodiny. V průzkumu se toto neprokázalo, nicméně hodnocením výsledků a porovnáním zkušeností z praxe se stal nejčastějším důvodem výchovný problém jednoho ze sourozenců. Coţ můj předpoklad nevylučuje. Děti potřebují bezpečí, domov a lásku. S příchodem nového partnera o mnoho z toho přicházejí a svým chováním v podstatě volají o pozornost a pomoc. Téměř vše, co je v práci napsáno, od psychické deprivace, po vztahy mezi sourozenci, aţ po výsledky průzkumu, se promítlo v jedné kazuistice, která je uvedena na konci práce. Dívka, která prošla dětským domovem, ve kterém pracuji, je konkrétním příkladem všeho obecného, co tato práce obsahuje.

64

Resumé Práce zmapovala otázku sourozeneckých skupin v oblasti ústavní výchovy a náhradní rodinné péče. V teoretické části jsou uvedeny moţnosti, které lze vyuţít při umisťování dětí do náhradní výchovy. V kapitole o náhradní rodinné péči je největší část věnována pěstounské péči, která se v případě práce se sourozeneckou skupinou jeví jako nejvhodnější řešení. Sourozenecký vztah můţe mít v ţivotě velmi zásadní význam, sourozenec se můţe stát velkou oporou, stejně tak si sourozenci mohou být naprosto cizí a lhostejní. Kaţdý vztah je velmi individuální a jiný. To je také dost zásadní fakt i při práci se sourozeneckou skupinou v ohroţené rodině. Zajímavé je srovnání jednotlivých forem náhradní výchovy a porovnání zkušeností pěstounů i samotných dětí. Otázka důsledků psychické deprivace se objevuje nejen v samostatné kapitole, ale částečně se jako červená niť prolíná i výsledky průzkumu, který přináší odpovědi na otázku, proč jsou sourozenecké skupiny rozdělovány. Nejčastějšími důvody rozdělení sourozenců jsou výchovné problémy, které se velmi často pojí se vznikem nové rodiny a s volbou nového partnera jednoho z rodičů. Průzkum ukázal, ţe u nás existuje ucelený systém v rámci náhradní výchovy, avšak poukázal na další problém s tímto spojený a to nedostatek pěstounů. Závěrečná kazuistika potvrdila nejen teoretická východiska práce, ale i výsledky průzkumu.

65

Resume My study has mapped the question of group of siblings in the field of system of substitute upbringing. In the theoretical part are outlined some possibilites when placing the children in the substitue upbringing. In the chapter dedicated to substitute upbringing is the largest part considering fostering, which seems to be in case of group of siblings the best solution. Relationships between siblings can have a very important meaning, a sibling can become a great support to the other one or , on the other hand, siblings can remain indifferent and estranged. Each and every relationship is very individual and different. This is an important matter of fact when working with a group of siblings in an endangered family. It is interesting to compare various forms of substitute upbringing as well as the experience of fosters and children themselves. The question of consequences of psychological deprivation appears not only in an apart standing chapter, but it is a kind of red line going through the results of the survey, which brings answers to the question why the groups of siblings are actually getting separated. The most common reason for separation of siblings are problems of education, which are very often linked with the formation of a new family and choice of a new partner of one of the parents. The survey demonstrates how complex the system of substitute upbringing is, as well as the problem of lack of fosters. The final case history confirmed not only the theoretical basis of this study, but also the results of the survey.

66

Seznam literatury a jiných zdrojů

1) BUBLEOVÁ, V., KOVAŘÍK, J., PAZLAROVÁ, H., JANÍČKOVÁ, R. Mezinárodní srovnání přístupů a forem realizace pěstounské péče se zřetelem k využití profesionálních pěstounů při řešení situace ohroženého dítěte a reintegrace rodiny. Praha: VÚPSV, 2002. 2) DALLOZ, D. Žárlivost a rivalita. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-596-2. 3) KOLUCHOVÁ, J. Psychický vývoj dětí v pěstounské péči. Praha: MPSV ČR, 1992. ISBN 80-85529-01-7. 4) KUBÍČKOVÁ, H. Dítě – rodina – instituce, aneb, Jak neztratit budoucnost. Ostrava: Ostravská univerzita, Pedagogická fakulta, 2011. ISBN 978-80-7464-0179. 5) LANGMEIER, J., Matějček, Z. Psychická deprivace v dětství. Praha: Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1983-5. 6) LEMAN, K. Sourozenecké konstelace. Praha: Portál, 1997. ISBN 80-7178-430-3. 7) MATĚJČEK Z., BUBLEOVÁ V., KOVAŘÍK J. Pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace. Praha: Psychiatrické centrum, 1997. ISBN 80-85-12189-1. 8) MATĚJČEK, Z. Dítě a rodina v psychologickém poradenství. Praha: SPN, 1992. ISBN 80-04-25236-2. 9) MATĚJČEK, Z. et al. Osvojení a pěstounská péče. Praha: Portál, 2002. ISBN 807178-637-3. 10) MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003. ISBN 80-86429-19-9. 11) MATOUŠEK, O. Ústavní péče. Praha: SLON, 1999. ISBN 80-85850-76-1. 12) MATOUŠEK, O., Chmelař, T., Pazlarová, H. Děti potřebují rodinu. Praha: Člověk hledá člověka, 2008. ISBN 978-80-254-2683-8. 13) NOVÁK, T. Sourozenecké vztahy. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80-247-2075-3. 14) PREKOPOVÁ, J. Prvorozené dítě. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-516-5. 15) PROVAZNÍKOVÁ, H. Náhradní rodinná péče. Praha: Česká společnost na ochranu dětí, 2002. ISBN 80-238-9451-X. 16) Slovník spisovného jazyka českého. Praha : Academia, 1989. ISBN 808-50-801-3. 67

17) ŠKOVIERA, A. Dilemata náhradní výchovy. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-807367-318-5. 18) VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-262-0225-7. 19) VANČUROVÁ- FRAGNEROVÁ, E. Vztahy mezi sourozenci. Praha: SPN 1966. ISBN 14-033-66. 20) VANČUROVÁ, E. Úvahy o dětech a lidech v rodině. Praha: SPN, 1987. ISBN 14498-87. 21) ZEZULOVÁ, D. Pěstounská péče a adopce. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80262-0065-9.

Elektronické dokumenty [online] dostupné na World Wide Web:

22) Náhradní rodinná péče. Dostupné na: (citováno 6. 1. 2013). 23) Ochranná a ústavní výchova. Dostupné: (citováno 14. 2. 2013). 24) Okamžitá pomoc, Dům Tří přání. Dostupné na : (citováno 4. 9. 2012). 25) Pěstounskápéče.Dostupné (citováno 22. 3. 2013). 26) SOS dětské vesničky. Dostupné na: (citováno 16. 9. 2012). 27) Srovnání forem náhradní rodinné péče. Dostupné na: (citováno 1. 9. 2012) 28) Zákon č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí. Dostupné na: (citováno 15. 4. 2013).

68

29) Zákon č. 94/ 1963 Sb. o rodině. Dostupné na: http://www.nahradnirodina.cz/files/File/zakon_o_rodine_k_1-5-2011.pdf (citováno 15. 11. 2012). 30) Zákon č.109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů. Dostupný na www: (citováno 16. 2. 2013).

69