MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ
Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií
Vliv války v Iráku na transatlantické vztahy
Magisterská diplomová práce
Michal Borůvka
Vedoucí práce: PhDr. Petr Suchý, Ph.D. UČO: 144523 Obor: MVES Imatrikulační ročník: 2004
Brno, 2007
Čestné prohlášení
Čestně prohlašuji, že jsem tuto práci vypracoval samostatně, s použitím uvedené literatury a zdrojů a za pomoci vedoucího práce PhDr. Petra Suchého, Ph.D.
V Brně dne 25. dubna 2007
…………………………
2
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu diplomové práce PhDr. Petru Suchému, Ph.D. za cenné rady, připomínky i inspiraci.
3
1 2
Úvod ................................................................................................................. 5 Vývoj transatlantických vztahů po konci studené války .................................. 8 2.1 Důvody pokračující existence NATO..................................................... 8 2.1.1 NATO a konec studené války ............................................................. 8 2.1.2 Zachování institucionální podoby transatlantického spojenectví ..... 10 2.2 Válka v Perském zálivu......................................................................... 11 2.2.1 Irák a Západ před rokem 1990 .......................................................... 11 2.2.2 Reakce evropských spojenců na okupaci Kuvajtu ............................ 13 2.2.3 Konec války a její význam pro transatlantické vztahy...................... 14 2.3 Občanská válka v Jugoslávii a Kosovo................................................. 16 2.3.1 Přístup Bushovy administrativy a nástup Clintonovy administrativy16 2.3.2 Vypuknutí konfliktu v Jugoslávii...................................................... 16 2.3.3 Zapojení mezinárodních organizací a NATO v konfliktu................. 17 2.3.4 Postoje transatlantických spojenců k válce ....................................... 17 2.3.5 Válka v Kosovu................................................................................. 20 2.3.6 Kosovo a Západ ................................................................................ 20 3 Nástup Bushovy administrativy a 11. září 2001............................................. 23 3.1 Příchod George W. Bushe a transatlantické vztahy .............................. 23 3.2 11. září 2001.......................................................................................... 25 3.3 Příprava na boj proti terorismu ............................................................. 26 3.4 Postoj evropských spojenců k válce...................................................... 27 3.5 Válka v Afghánistánu............................................................................ 30 3.6 Vliv války v Afghánistánu na NATO ................................................... 31 3.7 Transatlantické vztahy po skončení bojů .............................................. 32 4 Vypuknutí krize – problém Irák ..................................................................... 34 4.1 USA mezi Afghánistánem a Irákem ..................................................... 34 4.2 Zpráva o stavu Unie 2002 a Řeč ve West Pointu.................................. 34 4.3 Národní bezpečnostní strategie 2002 .................................................... 38 4.4 Summit NATO v Praze ......................................................................... 40 4.5 Cíl – Irák ............................................................................................... 43 4.6 Důvody k válce proti Iráku ................................................................... 45 4.6.1 Zbraně hromadného ničení................................................................ 45 4.6.2 Terorismus ........................................................................................ 49 4.6.3 Stabilizace regionu Blízkého východu.............................................. 51 4.6.4 Ropa .................................................................................................. 54 4.6.5 Demokratizace Iráku ......................................................................... 56 5 Odpověď Evropy ............................................................................................ 59 5.1 Kaganův náhled na transatlantické vztahy............................................ 59 5.2 „Stará“ a „nová“ Evropa ....................................................................... 60 5.3 Postoj Francie........................................................................................ 62 5.4 Postoj Německa..................................................................................... 68 5.5 Postoj Velké Británie ............................................................................ 71 5.6 Turecko – klín v transatlantických vztazích?........................................ 75 5.7 Muslimské obyvatelstvo v Evropě a USA ............................................ 79 6 Válka a její důsledky ...................................................................................... 84 6.1 Operace Irácká svoboda ........................................................................ 84 6.2 Neprokázání iráckých zbraní hromadného ničení................................. 87 7 Závěr............................................................................................................... 91 Literatura ............................................................................................................... 94
4
1
Úvod Zvolené téma magisterské práce se zabývá vztahy mezi Evropou a
Spojenými státy americkými ohledně války v Iráku. Rozdíly v přístupu transatlantických partnerů k tak ožehavému tématu současné mezinárodní politiky, se staly vhodným tématem k hlubšímu objasnění této problematiky. Práce si klade za cíl zkoumat dopad války v Iráku na transatlantické vztahy. V průběhu práce vyložím, jakým způsobem vedl tento konflikt k vykrystalizování odlišnosti náhledu Spojených států amerických a některých evropských zemí na jeho řešení, ale také k potvrzení existence rozdílnosti vnímání bezpečnostních hrozeb a způsobů jejich řešení. Válka v Iráku se stala problémem v transatlantických vztazích z důvodu odlišného přístupu řešení aktuálních témat na mezinárodní scéně po 11. září 2001. Boj proti terorismu byl vnímán Spojenými státy a některými evropskými zeměmi zcela rozdílně. Zatímco Spojené státy jej hodlaly zaměřit na konkrétního aktéra v mezinárodním systému, na opačné straně Atlantiku se vykazovaly jasné snahy o zabránění takovéhoto způsobu vedení politiky, což objasnilo obecně názorové neshody v transatlantickém partnerství. Ačkoliv krize neprobíhala na území žádné země transatlantického prostoru, způsobila roztržku v dlouhodobě významném spojenectví, jež nebyla první mezi těmito partnery. Tato práce se bude snažit verifikovat hypotézu, zda se jedná pouze o jednu z řady konfliktních situací v tomto vztahu. Za celou dobu existence tohoto spojenectví došlo již k několika vážnějším krizím, které ohrožovaly vzájemnou důvěru, ale pokaždé se je podařilo překlenout. Tak se dělo především proto, že tito partneři měli po dlouhou dobu společného nepřítele, který stmeloval jejich vzájemnou vazbu. Po zmizení této hlavní hrozby se transatlantické vztahy ocitly ve zcela novém mezinárodním prostředí, které mohlo být při jejich vzájemně odlišných postojích k různým světovým záležitostem nezvyklou situací, na kterou země na obou stranách Atlantiku nemusely být připraveny. Výzkum práce se soustředí na to, jakým způsobem zvládli transatlantičtí spojenci zatěžkávací zkoušku v podobě iráckého problému, a jak prokázali pevnost svého partnerství i v záležitostech, na které mohli mít naprosto odlišné náhledy. Na tyto otázky se předkládaná práce zaměřuje a hledá na ně odpovědi. Transatlantický prostor zahrnuje sice i ekonomické, kulturní a jiné oblasti vztahů, ale v této práci se zaměřím pouze na
5
bezpečnostně-politickou oblast vztahů těchto partnerů. Potvrzení či vyvrácení hypotézy této práce se tedy bude týkat jen úzce vymezeného pojetí transatlantických vztahů, nikoli jejich zhodnocení v obecné podobě. Ve druhé části práce bude nastíněn vývoj transatlantických vztahů po konci studené války, kdy se významně změnil mezinárodní systém po rozpadu komunistického bloku – do té doby hlavní hrozba a jeden z hlavních důvodů spolupráce Spojených států a Evropy. Ztrátou úhlavního nepřítele vyvstala otázka další existence a směřování transatlantické spolupráce, která se týkala především institucionální podoby tohoto partnerství – Severoatlantické aliance. Významné události, jakými byla válka v Perském zálivu a eskalace konfliktu na Balkáně, měly prověřit, zda vytýčení spolupráce odpovídalo na výzvy mezinárodního dění v 90. letech letech 20. století Po těchto událostech, které se ještě nedotýkají ústředního tématu přechází práce k příčinám, které ovlivnily změnu zahraniční politiky Spojených států – k nástupu administrativy George W. Bushe a 11. září 2001. Dále pak jaký měly vliv tyto změny na transatlantické spojenectví, a jakým způsobem spolupracovali Evropané a Američané v započatém boji proti terorismu – ve válce v Afghánistánu. Čtvrtá kapitola přiblížuje vypuknutí krize ohledně Iráku. Tomu předcházel projev prezidenta George W. Bushe o stavu Unie v lednu 2002 a pojem „osy zla“, na něj navazující Národní bezpečnostní strategie a následný postup USA. Zde bude vysvětleno zdůvodnění zásahu USA proti Iráku z různých důvodů - ať již šlo o problém šíření zbraní hromadného ničení, a s ním spojeného terorismu, snaha stabilizovat oblast Blízkého východu, či se jednalo pouze o ekonomické zájmy, především o zajištění přístupu k ropě. Na tomto místě budou zohledněny další možné postoje americké zahraniční politiky, co se týče šíření demokracie ve světě a snahy o svržení diktátora Saddáma Husajna. Následující kapitola se soustředí na reakci evropských zemí na zahraniční politiku Spojených států v problému Irák. Hlavním bodem bude vysvětlení postoje jednotlivých zemí Evropy
a jejich rozdělení na tzv. starou a novou
Evropu, jak ji pojmenoval ministr obrany USA Donald Rumsfeld, ať už se jedná o jejich proválečný či naopak protiválečný postoj k řešení krize. To se bude týkat především rozboru náhledu protiamerického postoje Francie a Německa a
6
opačnému proamerickému postoji Velké Británie, která v této krizi měla prokázat, zda je stále věrným spojencem Spojených států. Turecko jako dlouhodobý partner v transatlantickém prostoru sehrálo v této krizi významnou roli především ohledně udržení a smyslu existence Severoatlantické aliance. Během krize kolem Iráku se mohlo jevit jako klín v transatlantických vztazích, který naplno rozevřel nedůvěru mezi Spojenými státy a jejich potenciálními spojenci v nadcházejícím válečném dobrodružství na straně jedné, a konfliktu bránícím se evropským zemím na straně druhé. Smyslem této části práce je hledání odpovědi na otázku, zda se jednalo o nedůvěru způsobenou vyloženě kvůli tomuto spojenci nebo se jednalo o záminku k narušení amerického postupu vůči Iráku. Ještě před pojednáním o začátku operace Trvalá svoboda je nezbytné nastínit také situaci muslimského obyvatelstva v Evropě a ve Spojených státech. Nejen politické elity v těchto zemích velmi zajímalo, jakým způsobem se muslimské komunity staví k irácké krizi. Tato kapitola vylíčí, jaká situace panovala na obou kontinentech, a jaké stanovisko zaujaly místní muslimské komunity k chystanému konfliktu. Operace Irácká svoboda, které se aktivně účastnily i některé evropské země, bude součástí poslední kapitoly. Její bezprostřední důsledky pro transatlantické vztahy budou zohledněny především v souvislosti s neprokázáním hlavního důvodu Bushovy administrativy k zahájení války – držení zbraní hromadného ničení a jak tento problém zapůsobil v zemích, které jej tak vehementně prosazovaly. Okrajově bude zmíněna i pokračující nestabilita v této zemi a s ní související otázka oživení tzv. vietnamského syndromu, který mohl narozdíl od ostatních zemí účastnících se tohoto konfliktu, probudit v USA nevraživé postoje k Bushově administrativě. V závěru magisterské práce bude zhodnocen dopad války v Iráku na transatlantické vztahy. Jaký je výhled do budoucnosti tohoto partnerství, do jaké míry
se
prosazuje
americký
unilateralismus
a
oproti
tomu
evropský
multilateralismus. Nakonec zodpovím, zda byla potvrzena hypotéza mé magisterské práce – tedy, zda se jedná pouze o jednu z konfliktních situací v řadě uvnitř heterogenního transatlantického společenství.
7
2 Vývoj transatlantických vztahů po konci studené války 2.1 Důvody pokračující existence NATO 2.1.1
NATO a konec studené války Transatlantická spolupráce mezi Severní Amerikou a Evropou začala
fungovat již za druhé světové války a pokračovala v intenzivní míře v návaznosti po jejím konci, na prahu konfrontace mezi USA a SSSR. Západoevropské státy po porážce nacistického Německa viděly hlavní hrozbu své bezpečnosti v SSSR. Ten v prvních poválečných letech rozšířil sféru své moci na země střední a východní Evropy, a tudíž vyvolal oprávněné obavy v zemích, kde se znovu ustavovala demokracie. Vytvoření Bruselského paktu1 však nebylo dostatečnou pojistkou proti rozpínavosti komunismu. Francie i Velká Británie, které tento pakt iniciovaly, byly však vyčerpány svým zapojením ve druhé světové válce, a nemohly konkurovat nově se vynořující supervelmoci na východě. Jediné Spojené státy americké, které se významně zasadily za osvobození části Evropy, se mohly stát důstojným soupeřem SSSR a jeho satelitů. Stejně jako SSSR i USA vyšly z války jako supervelmoc, navíc i s vlastnictvím jaderné bomby. Bruselský pakt byl tedy jen slabým předchůdcem mnohem silnější a pevnější organizace mezi oběma stranami Atlantiku. 9. dubna 1949 byla podepsána ve Washingtonu Severoatlantická smlouva, která se stala kolektivním vojenským obranným svazkem mezi některými zeměmi Evropy (Francie, Velká Británie, země Beneluxu, Itálie, Portugalsko, Norsko, Island a Dánsko) a USA a Kanadou.2 Význam této organizace výstižně vystihl tehdejší prezident USA Harry S. Truman: „Je to jednoduchý dokument, ale kdyby existoval v roce 1914 a v roce 1939 a kdyby jej tehdy podporovaly státy, jež jsou zde dnes zastoupeny, věřím, že by zabránily aktům agrese, které vedly ke dvěma světovým válkám.“3 Transatlantický vztah tedy získal svoji institucionální podobu. V průběhu studené války sehrál významnou roli jednak jako obranná hráz vůči sovětskému bloku a jednak jako postupné prohlubování vztahů mezi západní Evropou
a
Severní
Amerikou.
Spolupráce
1
mezi
členskými
zeměmi
Treaty of Economic, Social nad Culture Collaboration and Collective Self-Defense, („The Brussels Treaty“), 10 April, 2000, http://www.nato.int/docu/basictxt/b480317a.htm. 2 The North Atlantic Treaty, http://www.nato.int/docu/basictxt/treaty.htm. 3 Fidler J., Mareš P.: Dějiny NATO,(Praha 1997), 1. vyd., s. 39. 8
Severoatlantické aliance však nebyla bezproblémová, ale i přes všechny spory, kterými prošla, přežila konfrontaci mezi Východem a Západem, a vyšla z tohoto boje jako vítěz. Náhlé a rychlé zhroucení komunistických režimů v zemích střední a východní Evropy v roce 1989 a následný kolaps i samotného SSSR, Alianci zaskočilo. NATO muselo přehodnotit svou dosavadní strategii a důvod své existence. Zažehnání konfrontace s Varšavským paktem vytvořilo zcela nové podmínky mezinárodní situace v Evropě. V transatlantických vztazích tak vyvstaly nové názory ohledně priorit a také otázka k čemu vlastně je Aliance potřebná. Objevily se obavy, zda nedojde k jejímu rozvolnění a nebude tak ohrožena její dosavadní soudržnost.4 Rozpad sovětského bloku předznamenal také rozpad Varšavské smlouvy, a tudíž se vznášel i otazník nad existencí samotné Aliance. „Z Ameriky se mj. ozývaly i hlasy, že NATO musí "odejít z Evropy, nebo se rozpustit", Francouzi si pro změnu přáli NATO přetvořit na určitý druh volného evropsko-amerického partnerství. Avšak ani jeden z těchto návrhů nebyl dostatečně promyšlen, ani jeden nezískal většinu mezi členskými státy.“ 5 Ztráta hlavní hrozby pro Alianci se promítla i do postupně se snižující přítomnosti amerických vojáků na půdě evropských zemí. V transatlantickém spojenectví se do popředí dostaly nové úkoly týkající se jejich nových přístupů vůči bývalým komunistickým zemím. S nimi měl být zahájen proces partnerství, dialogu a spolupráce. V roce 1990 proběhla dvě významná setkání členů NATO, která poprvé jasně formulovala novou strategii Severoatlantické aliance. První byla tzv. Zpráva z Tenburry, která nejen reagovala na aktuální vývoj ve východní Evropě, ale také vyslovila zájem na sjednocení Německa jako předního příspěvku ke stabilitě Evropy.6 Místem druhého setkání členských zemí Aliance byl Londýn. Toto setkání dalo vzniknout Londýnské deklaraci o transformaci Severoatlantické aliance. Bylo zde oficiálně prohlášeno, že východní blok přestal být nepřítelem a rozvoj diplomatických styků s těmito zeměmi měl být potvrzením změn vztahů mezi dřívějšími protichůdnými částmi Evropy.7 4
O významu a vývoji Severoatlantické aliance do skončení studené války pojednává např. Mastny V.: The New History of Cold War Alliances, http://www.php.isn.ethz.ch/publications/documents/JCWS4_2_02_Mastny.pdf. 5 Foster A., Wallace W.: What is NATO for? Survival 4/2001-02. Red. Upraveno, http://www.army.cz/avis/vojenske_rozhledy/2002_2/34.htm. 6 Message from Turnberry, 27-Oct-2000, http://www.nato.int/docu/comm/49-95/c900608b.htm. 7 London Declaration On A Transformed North Atlantic Alliance, 27-Oct-2000, http://www.nato.int/docu/comm/49-95/c900706a.htm. 9
V roce 1991 proběhlo třetí setkání členských zemí NATO tentokrát v Římě. To dalo vzniknout Římské deklaraci, ve které transatlantičtí spojenci potvrdili své priority zohledněné ve zmíněných dvou deklaracích, jejichž vydání předcházela Nová strategická koncepce.8 V
Deklaraci byla zdůrazněna
spolupráce s dalšími organizacemi působící v rámci Evropy – KBSE, ZEU, ES a Radou Evropy a také vztah k Sovětskému svazu.9 Článek 5 Severoatlantické smlouvy již neměl z větší části takový význam jako v době studené války, protože pravděpodobnost „ozbrojeného útoku proti jedné nebo více z nich (tj. smluvních stran) v Evropě nebo Severní Americe“ se značně snížila. V té době se významnějšími staly jiné dva články: článek 4, jenž zavazuje členské vlády ke konzultacím o bezpečnostních otázkách. Aktuálním se stal i článek 10, podle kterého členské státy „mohou na základě jednomyslného souhlasu vyzvat kterýkoli jiný stát, jenž je schopen napomáhat rozvoji zásad této smlouvy a přispět k bezpečnosti severoatlantické oblasti, aby přistoupil k této smlouvě“. To také odráželo tehdejší proměnu systému mezinárodních vztahů a přístupu transatlantických zemí k nově se rodícím demokraciím.10
2.1.2
Zachování institucionální podoby transatlantického spojenectví Zachování institucionální podoby transatlantického partnerství jako první
vyzdvihly Spojené státy americké. S jejich pohledem se ztotožnily i ostatní evropské země, které viděly v NATO záruku stability a bezpečnosti v Evropě. Demonstrovaly tak společný zájem na zachování této organizace a pokračování těsných vztahů se Spojenými státy. Byl potvrzen obranný charakter této organizace založený na kolektivním rozhodování. Proměna Severoatlantické aliance se setkala s velkou vstřícností ve všech evropských zemích, ačkoli v zemích bývalého sovětského bloku byla zakořeněna falešná představa o agresivní
politice
tohoto
vojenského
8
uskupení.
Pokračující
existence
The Alliance´s New Strategic Concept, 07-Feb-2005, http://www.nato.int/docu/comm/4995/c911107a.htm. 9 Rome Declaration on Peace and Cooperation, 27-Oct-2000, http://www.nato.int/docu/comm/4995/c911108a.htm. 10 V roce 1994 se konal čtvrtý summit NATO v Bruselu, kde byla znovu potvrzena oddanost partnerství Severní Ameriky a Evropy, tentokrát již spojena s rozvojem společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU. EU tak měla převzít větší zodpovědnost v záležitostech obrany. Aliance měla být otevřena dalším zemím, které projeví zájem o účast v této organizaci. S tím bylo spojeno zahájení programu Partnerství pro mír. 10
Severoatlantické aliance jakoby plně zapadala do pojetí nového světového pořádku, který vyhlásil prezident Spojených států George Bush starší 1. října 1990 na Valném shromáždění OSN v New Yorku: „Máme vizi nového partnerství národů, které přesahuje studenou válku. Partnerství založeného na konzultacích, spolupráci a kolektivním jednání, zvláště prostřednictvím mezinárodních a kolektivních organizací. … Partnerství, jehož cílem je rozšíření demokracie, prosperity a míru a redukce zbraní.“11 Spojené státy se tedy ani po skončení studené války a ztrátě úhlavního nepřítele SSSR, nerozhodly stáhnout se z Evropy, a naopak se přiklonily k pokračující dlouholeté spolupráci. Evropa uvítala, že se Spojené státy nevrátily k politice izolacionismu.12 Pokud chtěly Spojené státy zachovat svůj status jediné supervelmoci na světě, politika izolacionismu pro ně nebyla možná. Brzy to potvrdila válka v Perském zálivu. Evropa v 90. letech dvacátého století zase měla jiný problém – eskalaci konfliktu na Balkáně. Obě zásadní události měly prověřit pevnost transatlantických vztahů a ochotu vzájemné pomoci ve snaze o bezpečnost a stabilitu v oblasti svých zájmů.
2.2 Válka v Perském zálivu 2.2.1
Irák a Západ před rokem 1990 Oblast Perského zálivu byla již za Carterovy administrativy vyhlášena
oblastí životních zájmů Spojených států amerických. To podobně také vnímaly země západní Evropy, protože se v této oblasti nachází bohaté naleziště ropných ložisek, na kterých jsou ekonomicky závislé. V té době byl problémem pro samotné USA Írán, kde po islámské revoluci se chopil moci ajatolláh Chomejní a nastolil v zemi tvrdý náboženský režim. Ten byl zatvrzelým nepřítelem nejen Ameriky, ale celého západního světa. V roce 1980 vypukla válka mezi Íránem a 11
Kissinger H.: Umění diplomacie: Od Richelieua k pádu Berlínské zdi, (Praha 1996), 1. vyd., s. 841-842. 12 „V polovině 90. let byla často pokládána otázka: Kdyby NATO neexistovalo, vymysleli a vytvořili bychom si tuto organizaci znovu? A kdybychom si ji vytvářeli, co bychom udělali jinak? V té době bylo na takové otázky velmi snadné odpovědět. Bylo zřejmé, že Evropa a Severní Amerika si stále přejí strategický obranný svazek, že tento svazek má zahrnovat celou Evropu a ne jen polovinu, že by měl odrážet novou rovnováhu mezi Evropou a Severní Amerikou, že by měl být orientován na nové hrozby, a že bychom měli budovat partnerství s klíčovými zeměmi periferie Evropy jako je Rusko. Ve stručnosti by taková odpověď obsahovala všechny stěžejní prvky reforem, které jsou pro NATO nutné – rozšíření členské základny, program Evropské bezpečnostní a obranné politiky, nové dimenze misí a partnerství – i nové dimenze první transformace.“, Asmus R.D.: Analýza. Obnovit NATO (ještě jednou) politicky, Aktuální vydání: Léto 2005, http://www.nato.int/docu/review/2005/issue2/czech/analysis.html.
11
Irákem. Irák pro USA představoval menší zlo než sousední Írán. I když USA vedly Irák na seznamu zemí podporujících terorismus, a od roku 1967 neudržovaly obě země spolu „normální“ diplomatické styky, začal Washington spolu s Londýnem chápat iráckého prezidenta Saddáma Husajna jako protiváhu režimu ajatolláhů a potenciálního spojence proti případné sovětské expanzi v Perském zálivu. Režim Saddáma Husajna porušující lidská práva nedělal západním zemím příliš velké starosti. Od konce 70. let nakupoval Irák zbraně ve Francii, která se v té době stala druhým největším dodavatelem po SSSR. S Irákem čile obchodovaly také Itálie, Belgie, Španělsko, Portugalsko a SRN. Západ přehlížel i to, že Saddám ve válce použil chemické a biologické zbraně. Irácký vůdce po skončení války přesvědčil své obyvatelstvo, že válku nad Íránem zvítězil, ale ve skutečnosti se Irák dostal do hluboké ekonomické krize.13 Irák začal obviňovat sousední země, že nechtějí snížit těžbu ropy a vyhnat cenu této suroviny na vyšší úroveň a tak poškozují jeho ekonomiku. Terčem útoku se stal především Kuvajt. Saddám jej obvinil z toho, že si dovolil vůči jeho zemi chtít splatit část dluhů, ačkoli bylo známo, že Irák je v těžké ekonomické situaci. Saddám se tedy rozhodl pro násilnou anexi tohoto malého státu velmi bohatého na zásoby ropy. Jako záminku Saddám využil sporné hranice mezi oběma zeměmi, za jejíž vymezení obvinil západní mocnosti Francii a Velkou Británii, které tak podle něj v zájmu oslabení arabských zemí ve dvacátých letech rozdělily tuto „přirozenou“ součást iráckého státu. Saddám ji považoval za svou 19. provincii. Navíc po té, co dostal „zelenou“ od západních zemí v případě války proti Íránu, doufal, že to tak bude i v tomto případě. Saddám Husajn po rozhovoru s americkou velvyslankyní April Glaspiovou nabyl dojmu, že USA se v této záležitosti příliš angažovat nebudou. „Glaspieová zřejmě kladla přílišný důraz na úsilí o udržení srdečných vztahů mezi Spojenými státy a Irákem a pouze potvrdila stanovisko Ministerstva zahraničí USA, že územní spory mezi arabskými státy jsou záležitostmi, které si tyto země mezi sebou musí vyřešit samy.“ 14
13
Ačkoliv ekonomická situace v zemi v té době nebyla nejrůžovější, mohl se Irák díky svým rozsáhlým zásobám ropy a omezováním vládních výdajů dočkat postupného ekonomického oživení. Avšak namísto budování infrastruktury a průmyslu dával přednost Saddám přezbrojení armády a výstavbě takových projektů jako byly památníky „vítězství“ a prezidentský palác. Viz. Farouk-Sluglett M., Sluglett P.: Irák od roku 1958: Od revoluce k diktatuře, (Praha 2003), 1. vyd., s. 318-319. 14 Tamtéž, s. 331. 12
2.2.2
Reakce evropských spojenců na okupaci Kuvajtu 2. srpna 1990 vpadlo 100 000 iráckých vojáků do Kuvajtu a bez jakéhokoli
závažnějšího odporu obsadilo tuto zemi. Saddám se však přepočítal, a rychlá a jednoznačná reakce mezinárodního společenství jej zaskočila. Rada bezpečnosti OSN okamžitě schválila poměrem 14 hlasů k nule rezoluci, která odsoudila invazi a požadovala stažení vojsk. Už 6. srpna vydala Rada bezpečnosti rezoluci č. 66115, která uvalila embargo na Irák poměrem hlasů 13 : 0.16 Vojska Spojených států i dalších spojenců se začala přesouvat k blízkosti kuvajtských hranic, především na území Saúdské Arábie. Jejich počet dosáhl v lednu 1991 půl milionu. Vytvořila se mezinárodní koalice čítající více než 50 států světa. Kromě amerických jednotek se v oblasti významně koncentrovaly i síly dvou transatlantických spojenců Francie
a
Velké
Británie.
Sama
Francie
zprostředkovala
podporu
západoevropských vlád této koalici. Británie přispěla účinnou divizí, ve které spojila pozemní a vzdušné síly.17 Tehdejší americké administrativě vedené Georgem Bushem starším se dostalo 10. ledna 1991 podpory od Kongresu v oprávnění použít ozbrojené složky k zásahu za osvobození Kuvajtu18 podle rezoluce Rady bezpečnosti č. 678.19 Saddám dostal od Rady bezpečnosti OSN ultimátum, ve kterém bylo jasně řečeno, že pokud se do 15. ledna 1991 nestáhne z území Kuvajtu, dojde k ozbrojenému střetnutí. 17. ledna tak vypukla operace Pouštní bouře.20 Válka skončila po šesti týdnech drtivým vítězstvím spojenců. Pozemní bitva, která začala 24. února, trvala pouhé 4 dny. Velká Británie v této ofenzivě nasadila 43 000 vojáků a Francie 16 000. Ostatní evropští spojenci USA poskytli různý druh podpory. V případě Německa šlo o finanční příspěvek. Viditelná absence německých vojáků ve válce v Perském zálivu podléhala tehdy mezinárodní kritice a to z důvodu, že vláda Helmuta Kohla považovala vliv své země a setrvávání v situaci jako partner USA za jisté riziko. Ve svém přístupu k této akci bylo
15
Resolution 661 (1990), 6 August, 1990, http://www.fas.org/news/un/iraq/sres/sres0661.htm. Kuba a Jemen se zdržely hlasování. 17 Peterson J., Pollack M.A.(eds.): Europe, America, Bush: Transatlantic relations in twenty-first century, Musu C., Wallace W.: The Middle East. Focus of discord? (Routledge 2003), 1. vyd., s. 106. 18 Layne C., Carpenter T.G.: Time for Congress to Vote on the Issue of War in the Gulf, December 14, 1990, http://www.cato.org/pubs/fpbriefs/fpb-005.html. 19 Resolution 678, 29 November, 1990, http://www.fas.org/news/un/iraq/sres/sres0678.htm. 20 Do té doby se akce proti Iráku nazývala Pouštní štít. 16
13
Německo velmi zdrženlivé.21 Britská premiérka Margaret Thatcherová v průběhu krize v Perském zálivu byla vystřídána Johnem Majorem, který však postupu Spojených států nemohl nijak zabránit. „Ačkoliv angažovanost v řešení problému ze strany USA byla značná a krize se zřetelně dotýkala jejich národních zájmů, nebyl prezident Bush odhodlán podniknout jednostrannou akci proti Iráku a snažil se pro operaci získat aktivní spojence, či alespoň jejich podporu. Důvodem byly například i obavy, aby jednostranně americkou, či Západem vedenou akci, nebylo možno vykládat jako protiarabskou, nebo protiislámskou (o což se Bagdád přesto pokoušel). Proto se Bush snažil především o účast zemí Středního východu, které si Husajn již před tím dokázal znepřátelit.“
22
Turecko, jediná země Severoatlantické aliance, která
má přímé hranice s agresorem, svolilo k použití svého území k vojenským operacím proti Iráku. Kromě evropských zemí se tažení za osvobození Kuvajtu významně zúčastnily i některé arabské země jako například Sýrie a Egypt. Naopak jistou míru sympatie vůči Iráku chovaly Organizace za osvobození Palestiny a Jordánsko. Írán i přes nedávno skončenou válku s Irákem zachovával vůči krizi v Perském zálivu neutrální postavení.23
2.2.3
Konec války a její význam pro transatlantické vztahy Osvobozením Kuvajtu však celá akce spojenců skončila. Rada bezpečnosti
OSN dala mandát pouze k zatlačení iráckých vojsk na své území a o vojenském tažení na Bagdád se vůbec nezmiňovala. Ani samy Spojené státy toto v plánu neměly, ačkoli koaliční ozbrojené síly okupovaly asi pětinu iráckého území. Věděly dobře, že arabské země jen s velkou nevolí trpěly přítomnost amerických jednotek na „posvátné půdě“ v Saúdské Arábii. Navíc země jako právě Saúdská Arábie, i věrný spojenec Turecko, se obávaly případné destabilizace Iráku po okupaci spojeneckých vojsk. Hlavními otázkami byly, kdo by měl v Iráku převzít moc po pádu Saddáma Husajna – zda většinoví šíité či menšinoví sunnité – a jak se vypořádat s kurdským nacionalismem. Situace v Iráku byla považována za vnitřní záležitost země. Americký prezident Bush po tomto triumfálním vítězství 21
Viz. Dalgaard-Nielsen A.: Gulf War: The German Resistence. Survival Vol. 45, No. 1, Spring 2003, s. 99-103. 22 Rojčík O.: Administrativa George Bushe. In: Suchý P. (ed.): Zahraniční politika USA v devadesátých letech dvacátého století, (Brno 2001), 1. vyd., s. 20. 23 Srov. Persian Gulf War 1990-1991, December 16, 2000, http://www.onwar.com/aced/chrono/c1900s/yr90/fpersiangulf1990.htm. 14
sklidil na domácí půdě velké ovace. Ovšem jak rychle válka skončila, tak také rychle odezněla i euforie z vítězné války. Bush se spokojil s frázemi typu: „Saddám nemůže přežít…, lidé už ho mají dost, pochopili, že je to jen surový diktátor.“24 USA si přály, stejně jako ostatní spojenci, změnu režimu v Iráku, ale ze strachu o protahování války, které by mohlo znovu oživit tzv. vietnamský syndrom, se do této akce nepustily. Raději spoléhaly na změnu „zevnitř“, tedy změnu vlády formou buď puče nebo lidového povstání. Americký prezident dal Kurdům i šíitům podnět k zahájení povstání, které však skončilo pro ně katastroficky. Doufali, že jim spojenci v této bitvě pomohou, ale to se nestalo. Britské a holandské síly vedly poválečné operace k ochraně Kurdů na severu Iráku. Přesto to nestačilo, a brzy bylo jasné, že Husajnův režim přežije i tuto krizi. USA, Británie a Francie prosadily v Radě bezpečnosti rezoluci č. 687, která konstatovala neporušitelnost hranic mezi Irákem a Kuvajtem. Nařizovala Iráku poskytnout všechny informace o jeho biologických a chemických zbraních a o veškerém jaderném materiálu. Uvalené sankce vůči Iráku zůstaly v platnosti kromě dovozu zdravotnických potřeb a léků, k čemuž je nutné dodat, že Irák nadále nesměl vyvážet žádnou ropu.25 Do Iráku byli posláni inspektoři UNSCOM (United Nations Special Commision – Zvláštní odzbrojovací komise OSN). Přítomnost amerických jednotek v Saúdské Arábii a ponechání Saddáma Husajna u moci bylo hrozbou do budoucna nejen pro USA, ale i pro jejich evropské spojence. Saddám Husajn opět přesvědčil svůj lid, že to byl právě on, kdo vyhrál válku v Zálivu a jako jediný vůdce arabského světa se dokázal postavit nenáviděnému nepříteli. Brzy se od své sekulární politické pozice přesunul do role „mluvčího“ islámského národa. V této válce se tedy spojenci na obou stranách Atlantiku jednoznačně semkli a postavili za rozhodnutí USA. I přes protesty veřejnosti a mírně odtažitý přístup některých evropských zemí, potvrdila transatlantická vazba svou pevnost i v novém mezinárodním prostředí nastupujících devadesátých let dvacátého století.
24 25
Coughlin C.: Tajný život Saddáma Husajna, (Praha 2003), 1. vyd., s. 300. Resolution 687 (1991), 8 April, 1991, http://www.fas.org/news/un/iraq/sres/sres0687.htm. 15
2.3
Občanská válka v Jugoslávii a Kosovo
2.3.1
Přístup Bushovy administrativy a nástup Clintonovy administrativy
Po operaci Pouštní bouře začala Bushova popularita v USA rychle opadat. Za jeho vlády se Spojené státy odmítaly vážněji angažovat v občanském konfliktu v Bosně a Hercegovině, který považovaly za vnitřní záležitost nesrovnatelný s konfliktem v Perském zálivu, kde šlo o napadení jedné země druhou. To se také slučovalo s představami prezidenta Bushe ohledně použití síly v případech „kdy a kde může být síla účinná, kde nemůže být účinná žádná jiná politika, kde její užití může být omezeno prostorem a časem a kde potenciální přínos ospravedlní potenciální náklady a oběti“26. Úřad prezidenta USA převzal v roce 1993 vítězný kandidát za Demokratickou stranu William J. Clinton. Ten chtěl nadále rozvíjet spojenectví s evropskými zeměmi. Brzy však v této problematice přišla první zatěžkávací zkouška, která ačkoli se prioritních zájmů USA nijak zvlášť nedotýkala, mohla mít významný vliv na ono spojenectví. Clintonova administrativa v otázce přístupu k občanské válce v Jugoslávii zastávala zpočátku poměrně zdrženlivý postoj, který se později měl rázně změnit.27
2.3.2
Vypuknutí konfliktu v Jugoslávii V době, kdy se Evropské společenství chystalo přetvořit v těsnější svazek
v Evropskou unii, vypukl na jihovýchodě Evropy krvavý konflikt v Jugoslávii. Se zhroucením komunismu v ostatních zemích východního bloku, se počal vynořovat staronový fenomén – nacionalismus. Válka začala již v roce 1991 ve Slovinsku. Tato země požadovala odtržení od federálního celku Jugoslávie. Konflikt byl však krátký a omezený. K prvnímu většímu výbuchu násilí došlo v Chorvatsku. Zde žila celkem početná menšina Srbů, kteří již v té době hráli dominantní roli v celé Jugoslávii. Navíc Chorvaté začali vyhánět Srby ze svých domovů. To se samozřejmě Bělehradu a prezidentu Slobodanu Miloševičovi nezamlouvalo a občanská válka propukla již naplno. 26
Rojčík O.: Administrativa George Bushe. In: Suchý P. Zahraniční politika USA v devadesátých letech dvacátého století, cit. dílo, s. 27. 27 Srov. Fraser C.: Europe, Yugoslavia, And the Blame Game, http://www.afsa.org/fsj/feb00/cameron.cfm. 16
V roce 1992 se konflikt rozšířil do Bosny a Hercegoviny, a to s ještě větší intenzitou. Kromě Srbů a Chorvatů v této části země žili také Muslimové (Bosňáci). Občanská válka nemohla být nepovšimnuta ostatními zeměmi Evropy, zvláště pak zeměmi Evropské unie a Severoatlantické aliance. Krutá válka a s ní spojené etnické čistky, které se v Evropě objevily poprvé od konce druhé světové války, daly podnět k zásahu nejprve humanitárního charakteru.
2.3.3
Zapojení mezinárodních organizací a NATO v konfliktu V říjnu 1991 požádaly jugoslávské úřady o pomoc Uřad vysokého
zmocněnce komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR – United Nations High Commissioner for Refuges).28 Klíčovým faktorem mezinárodní akce bylo rozmístění jednotek UNPROFOR (United Nations Protection Force – Ochranné síly OSN), jež měly zajistit monitorování situace a poskytování humanitární pomoci. Kromě OSN a ES se do války zapojilo též OBSE a NATO. Později se NATO a ZEU dohodly na užší spolupráci ohledně vyhlášeného embarga vůči Jugoslávii. V tomtéž roce vydala OSN rezoluci č. 78129 o bezletovém pásmu nad Bosnou a Hercegovinou. Původně neměla OSN právo na sankce vůči porušovatelům rezoluce, ale pouze na monitoring. To se změnilo koncem roku 1993, kdy se Rada bezpečnosti rozhodla svůj záměr prosadit silou a pověřila tímto jednotky NATO.30
2.3.4
Postoje transatlantických spojenců k válce UNHCR požadoval po zemích v této oblasti a v západní Evropě, aby
poskytly „dočasné útočiště“ značnému počtu uprchlíků. Z této situace měla velký strach Spolková republika Německo. Nejen z těchto obav, ale také z důvodu tehdejší chorvatské lobby, se rozhodla již na počátku konfliktu v roce 1991 uznat oficiálně země Slovinska a Chorvatska za samostatné státy. To vrazilo klín mezi členy Evropské unie, protože se v té době snažili přizpůsobit sjednocení Německa.
28
O aktivitách této instituce v bývalé Jugoslávii viz. Válka a humanitární akce: Irák a Balkán, http://www.unhcr.cz/dokumenty/state2000_09.pdf. 29 Operation Joint Endeavour (IFOR). Resolution 781 (1992), October 9, 1992, http://www.nato.int/ifor/un/u921009a.htm. 30 Viz. Fidler J., Mareš P.: cit. dílo, s. 220-224. 17
Postoj dalších západoevropských zemí, především Francie a Velké Británie, se od německého postoje výrazně lišil. Situaci chtěly raději řešit prostřednictvím Mezinárodní konference o Jugoslávii. Spojené státy se zcela jasně nevyjádřily a v zásadě souhlasily s názorem Evropské unie, že se jedná o evropskou záležitost a zdráhaly se rozpad federace podpořit. Brzy však podpořily úmysl vůdce bosenských muslimů Alija Izetbegoviče vyhlásit nezávislost Bosny a Hercegoviny. Vztahy mezi západními spojenci se nejvíce vyostřily během snah bývalého ministra zahraničí USA Cyruse Vance a bývalého ministra zahraničí Velké Británie lorda Davida Owena, o dosažení mírového ukončení občanské války v Bosně.31 Podle jejich plánu z roku 1993 se měla Bosna a Hercegovina rozdělit do deseti kantonů. Spolu s Miloševičem, vůdcem Chorvatska Tudjmanem a bosenskými Chorvaty plán podpořily vesměs všechny evropské země. Naopak proti se postavily spolu s bosenskými Srby a bosenskými muslimy Spojené státy americké. I přesto, že Američané nakonec spolu s muslimy s tímto plánem souhlasili, kvůli odmítavému postoji Srbů se od něj posléze také distancovali. Propast mezi Evropany a Američany se začala rozšiřovat. Clintonova administrativa odmítala nasadit své vojáky v tomto konfliktu a raději dávala přednost prosazení ukončení zbrojního embarga vůči bosenské vládě a řešení její situace strategickým bombardováním. Francouzi a Britové, kteří nejvíce přispěli k operacím mírových jednotek OSN, obviňovali Spojené státy ze zbabělosti a neochoty. Nesoulad transatlantických spojenců v tak krvavém konfliktu vzbuzoval v mezinárodním společenství pocit neschopnosti společného a jasného jednání tohoto partnerství. Tyto vztahy jakoby se začaly pomalu oslabovat.32 Občanská válka v Bosně a Hercegovině začala získávat na ještě větší intenzitě a i přes snahy OSN a dalších mezinárodních organizací se nedařilo složitou situaci vyřešit. Masakr ve Srebrenici, kde srbské vojenské jednotky povraždily za nečinné přítomnosti nizozemských modrých přileb OSN na 8 000 tamních obyvatel, vzbudil ve světě velké rozhořčení nad neřešenou situací. Diplomatické a ekonomické sankce byly v tomto smyslu naprosto neúčinné. Ve Spolkové republice Německo tato událost vyvolala značné debaty ohledně většího 31
The Yugoslavian problem and the role of the West 1991-1994. The rapes in Bosnia and the Vance-Owen peace plan, January-February 1993, http://213.222.3.5/srebrenica/toc/p1_c09_s006_b01.html. 32 Srov. Ullman R.H.: The world and Yugoslavia´s wars, (New York 1996), 1. vyd., s. 145-182. 18
zapojení se do válečného konfliktu. Levice zde začala měnit svůj přístup k tomuto problému, ačkoli se stále ozývaly hlasy ohledně německé historie a její odpovědnosti za hrůzy druhé světové války. „Ministr zahraničí SRN Joschka Fischer došel k závěru, že německá politika absolutní zdrženlivosti v mimo atlantických misích je již neudržitelná. Šok ze Srebrenice jej přesvědčil, že potřebuje odklonit své Zelené od principiálního pacifismu.“ 33 Spojené státy spolu Německem se rozhodly rázně zakročit a donutily vůdce bosenských muslimů Izetbegoviče a chorvatského předáka Tujdmana, aby vytvořili na tomto území federaci. To se také nakonec vyplatilo a občanská válka spěla pomalu ale jistě ke svému konci. Mír v Bosně a Hercegovině tak potvrdila Daytonská dohoda podepsaná 21. listopadu 1995.34 Američané tedy přešli od politiky slovní podpory k její realizaci v praxi. Vytvoření bosensko-muslimské federace se uskutečnilo na podkladě plánu Kontaktní skupiny, které se účastnily nejen západní mocnosti – USA, Francie, Velká Británie a Německo – ale také Rusko, jenž stálo po dobu konfliktu na straně Miloševičova Srbska. Tomu ještě předcházel vzdušný útok sil NATO, který fakticky rozhodl o ukončení bojů. Clintonovi se totiž v té době blížil konec prvního funkčního období a nadcházející boj o post prezidenta USA, takže si jeho administrativa byla velmi dobře vědoma nutnosti rázného a pozitivního kroku v této záležitosti. USA tedy přispěly výraznou měrou k ukončení dlouholetého krvavého konfliktu na Balkáně.35 Díky různým rozporům v Daytonské dohodě zůstávala bosenská otázka nadále otevřená. „Sankce uvalené na Bosnu a Hercegovinu, které ačkoli se měly ukázat [chorvatské armádě] jako užitečný nástroj konfliktní rezoluce v Bosně, byly používány ve spojení, ne jako náhrada, s ozbrojenými silami. To není příklad konfliktní prevence. Později, v letech 1998-99, sankce kompletně selhaly v zadržení krveprolití v Kosovu, či v ochraně vystupňování mezinárodního konfliktu.“ 36
33
Dalgaard-Nielsen A.: cit. dílo, s. 104. The Dayton Peace Accords, December 14, 1995, http://www.state.gov/www/regions/eur/bosnia/bosagree.html. 35 Více o americké angažovanosti viz. Kent R.K.: Contextualizing Hate: The Hague Tribunal, the Clinton Administration and the Serbs, Dialogue (Paris), Dialogue (Paris), v. 5, no. 20, Dec. 1996, March 11, 2007, http://www.balkanpeace.org/index.php?index=./content/background_studies/bac/bac14.incl. 36 Skidelsky L.R., Mortimer E.: Economic sanctions as a means to international health. In: Cahill K.M. (ed.): Preventive diplomacy. Stopping war before they start (Routledge 2000). 1. vyd., s. 156. 34
19
V době podepsání Daytonské dohody se EU stala ohniskem americké diplomacie v Nové transatlantické agendě (NTA – New Transatlantic Agenda), která si stanovila ve své politice vůči bývalé Jugoslávii následující úkoly: obnovení respektování lidských práv; podpora Válečného tribunálu; ustavení demokratických voleb v Bosně; demilitarizace regionu; a koordinace společné pomoci s dalšími mezinárodními institucemi.37
2.3.5
Válka v Kosovu Dalším ohniskem krvavého konfliktu na Balkáně se stalo Kosovo. Od roku
1989 byl v této části Jugoslávie zrušen autonomní status Kosova. Zdejší albánské obyvatelstvo tvořilo výraznou většinu vůči srbskému obyvatelstvu. V průběhu 90.let dvacátého století opustilo zemi 350 000 občanů, kteří směřovali většinou do zemí západní Evropy, nejčastěji do Spolkové republiky Německo. Dlouhotrvající krize začala vrcholit v roce 1998, kdy značný počet lidí zamířil především do sousedních zemí - Albánie, Černé Hory a Itálie. Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK – Ushtria Çlirimtare e Kosovës), která vznikla za nepřehledné situace v Albánii, zastupovala radikálněji smýšlející kosovské Albánce, kteří se již nespokojili s umírněnou politikou Ibrahima Rugova. Podle jejich názoru se spravedlivého zacházení s jejich etnikem mělo dostát jen za pozornosti mezinárodního společenství. Západ v té době spoléhal na spolupráci Slobodana Miloševiče v záležitosti udržení stability na území Bosny a Hercegoviny. „Dayton přinesl Bosně mír, ale zakonzervoval americké iluze o Miloševičovi. Západ s údivem přihlížel tomu, jak Miloševič prodal Sarajevo muslimům a zradil své klienty, bosenské Srby…Daytonský úspěch vedl Američany k víře, že mají tohoto člověka přečteného. Jenomže tomu bylo naopak, on měl přečtené je.“38
2.3.6
Kosovo a Západ Situace v Kosovu byla dlouhou dobu mimo pozornost západních politiků.
Navíc Spojené státy a Velká Británie byly zainteresovány ostřelováním Iráku v operaci Pouštní liška, která byla trestem pro Saddáma Husajna za porušování rezoluce OSN týkající se inspekcí dohlížejících na vývoj zbraní hromadného 37 38
Peterson J., Pollack M.A.(eds.): cit. dílo, Peterson J.: The US and Europe in the Balkans, s. 92. Ignatieff M.: Virtuální válka, (Praha 2001), 1. vyd., s. 37. 20
ničení v Iráku. Střety mezi Srby a Albánci v Kosovu se vyostřily již v roce 1996. Tehdy nad nimi však západní svět zavíral oči. Teprve až došlo k hromadným útěkům civilního obyvatelstva a ke stupňujícím se etnickým čistkám, Západ uznal, že je potřeba se touto záležitostí zabývat. To si uvědomovaly nejen země Evropské unie, ale také Spojené státy. Eskalace konfliktu hrozila destabilizací jižního Balkánu, což vyvolalo především ve Spojených státech ohrožení životních zájmů ve východním Středomoří. V blízkosti Kosova se nachází mimo jiné i jeden člen NATO – Řecko. Západ byl ochoten zajistit Kosovu rozsáhlou autonomii, kterou by zajišťovalo přímo NATO. Miloševič však odmítl přítomnost Severoatlantické aliance na území Kosova, která byla součástí nabízené dohody z Rambouillet.39 Z evropských zemí to byly především Francie a Velká Británie, které nedobré zkušenosti z Bosny dovedly k přímé konfrontaci s režimem Slobodana Miloševiče a svým odhodlaným postupem přesvědčily i takové váhavce jakými byly Německo a Itálie. Itálie považovala UÇK za teroristickou organizaci, což jistou dobu působilo jako trhlina v transatlantickém spojenectví. Tyto dohody však nevedly k řešení místního problému. Stupňující se represe a porušování lidských práv se staly hlavním argumentem Spojených států a jejich evropských spojenců k vojenskému zásahu v této části zbytkové Jugoslávie. Porušování lidských práv se však dělo na straně Srbů žijících v Kosovu. Tento problém se tak stal mezinárodní záležitostí. 24. března 1999 začaly země NATO vzdušnou operaci proti Srbsku. Celá záležitost sice nebyla odsouhlasena Radou bezpečnosti OSN, ale USA a jejich spojenci to zdůvodňovali naléhavou situací, která si žádala okamžité řešení. NATO ačkoli vyhlašovalo, že jejich akce není namířena proti srbskému národu, způsobilo nechtěné „vedlejší škody“. Přesto po 78 dnech byla válka ukončena porážkou Miloševiče a autonomie Kosova byla zaručena. Na stabilizaci situace v Kosovu měly zájem USA především z humanitárních důvodů.40 Ostatní evropští spojenci měli důvody k intervenci zcela odlišné. Například Řecko mělo dlouhodobé náboženské a ekonomické vztahy se Srbskem. Itálie se do tohoto konfliktu příliš nehrnula tak 39
Kosovo&Yugoslavia: Law in Crisis, Interim Agreement for Peace nad Self-Government In Kosovo, Rambouillet, France, February 23, 1999, http://jurist.law.pitt.edu/ramb.htm. 40 Více o humanitární akci v Kosovu viz. cit. zdroj, http://www.unhcr.cz/dokumenty/state2000_09.pdf. 21
jako Spojené státy. Z čerstvých členů NATO Maďarsko, mělo svůj zájem v této oblasti především z důvodu přítomnosti svých krajanů ve Vojvodině, kteří se stali de facto Miloševičovými rukojmími. Británie a Francie se zase nechtěly účastnit bombardování takových objektů jako byly televize, elektrické rozvodné sítě a mosty. Tato akce se ukázala jako příklad spojenecké soudržnosti.41 „Veřejné ukázky politické jednoty byly fasádou, která skrývala zásadní rozpory ve volbě cílů i diplomatické strategie. Zdání a skutečnost se rozcházely, ale udržení iluze jednoty bylo klíčovým faktorem vojenského úspěchu.“ 42 Stejně jako ve válce v Perském zálivu proti Iráku, i zde nejdůležitější roli sehrály Spojené státy. „Pokud by NATO s nálety nezačalo, a jednalo by donekonečna, riskovalo by ztrátu své věrohodnosti,… Pokud by ale uspěla čistě vojenská strategie, Aliance by byla napříště v pokušení se chovat jako světový dozorce a pozice Evropanů v rámci NATO by byla oslabena. Takto se podařilo mezi jejími členy udržet nejen jednotu, ale stejně důležitou, i když v některých okamžicích velice křehkou rovnováhu.“ 43
Společným pro válku v Perském zálivu a válkám na Balkáně nebyla jen vedoucí úloha Spojených států, ale také ponechání Saddáma Husajna i Slobodana Miloševiče44 u moci. Západ tak považoval za lepší alternativu ponechání tyranů u moci, kteří zajistí jakousi stabilitu, než tyto oblasti uvrhnout do nepředvídatelné situace. V obou případech se aktivně do řešení konfliktu zapojili transatlantičtí spojenci, i když jejich účast a ochota byla v některých případech velmi rozdílná. Spojené státy a jejich spojenci si od zásahu na Balkáně v 90. letech 20. století slibovali kromě humánních cílů také zabránění vlně uprchlíků na území západní Evropy a chtěli také ukázat ostatním potenciálním protivníkům ve světě svou jasnou vojenskou převahu a odhodlání zasáhnout kdekoli a jakkoli. Především z toho důvodu nakonec odmítly západní země podpořit úsilí UÇK o nezávislost Kosova. Transatlantická vazba zůstala i po těchto konfliktech neporušena, a USA i jejich evropští spojenci, se mohli spolehnout na vzájemné zajištění stability a bezpečnosti. 41
O postoji USA a Evropy vůči Balkánu viz. Peterson J., Pollack M.A. (eds.), Peterson J.: The US and Europe in the Balkans, cit.dílo, s. 85-97. 42 Ignatieff M.: cit. dílo, s.158. 43 Černý A.: Balkán v dekádě změn. Mezinárodní politika 4/2000, s. 5. 44 Slobodan Miloševič byl v roce 2000 poražen v prezidentských volbách Vojislav Koštunicou. V roce 2001 byl zatčen a převezen do Haagu k Mezinárodnímu trestnímu tribunálu. 11. března 2006 zde umírá. 22
3
Nástup Bushovy administrativy a 11. září 2001
3.1 Příchod George W. Bushe a transatlantické vztahy Dosavadní prezident USA Bill Clinton ukončil v lednu 2001 své druhé volební období, a o jeho nástupci rozhodovali voliči mezi Al Gorem reprezentujícím Demokratickou stranu a Georgem W. Bushem mladším, který působil v Republikánské straně. Během prezidentské kampaně45 v USA v roce 2000 se zahraniční politika Spojených států stala okrajovým tématem. Bylo jasné, že nastupující prezident musel zaujmout stanovisko k předchozím osmi letům vlády Clintonovy administrativy. Clintonova administrativa až do poloviny 90. let, tedy prvního funkčního období jeho administrativy, viděla své priority spíše na domácí scéně. Přesto se angažovala v několika lokálních konfliktech počínaje humanitární intervencí v Somálsku, intervencí na Haiti, zapojila se do řešení občanského konfliktu v Bosně a Hercegovině, provedla spolu s Velkou Británií operaci Pouštní liška namířenou proti Saddámu Husajnovi a rázně zasáhla proti genocidě v Kosovu. Nadále rozvíjela vztahy s evropskými zeměmi a zasadila se o reformu a rozšíření Severoatlantické aliance o nové země střední Evropy, a zároveň otevřela i její další rozšiřování směrem na východ.46 Z prezidentských voleb vyšel vítězně republikánský kandidát George W. Bush. V té době chyběla Spojeným státům konkrétnější vodítka v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky. Neúspěchy a chyby předchozí americké administrativy byly také hlavní náplní volebního programu George W. Bushe. Ten po svém zvolení a inauguraci do prezidentského úřadu se snažil, stejně jako Clinton, podporovat udržení a budování spojeneckých koalic ve východní Asii a také v Evropě. Nová Bushova administrativa měla poměrně velký počet členů z dob předchozích republikánských administrativ Ronalda Reagana a George Bushe staršího, a byla proto kritizována za svůj zastaralý studenoválečný postoj. To se mohlo týkat i postoje k Evropanům. Brzy byl George W. Bush označován 45
Podrobný popis amerických prezidentských voleb 2000 viz. U.S. Presidential Election 2000, 16.07. 2006, http://www.betterworldlinks.org/book109i.htm. 46 Právě neokonzervatici, za nějž se považuje George W. Bush, prosadili v USA ideu rozšíření NATO. 23
za izolacionistu na rozdíl od „internacionalistické“ politiky Billa Clintona. Odmítl například podepsat Kjótský protokol či Londýnský protokol uplatňující nová omezení biologických látek. Ministr obrany USA Donald Rumsfeld prohlásil, že „chce přesunout geografické ohnisko ozbrojených sil Spojených států z Evropy a Středomoří do Asie a Tichomoří.“ 47 Pentagon byl odhodlán zredukovat svou vojenskou přítomnost na Balkáně. Bush zdůrazňoval, že evropští spojenci by měli převzít větší díl odpovědnosti za „svůj
region“.
Čelní
představitelé
Bushovy
administrativy
věřili,
že
„multilaterální peacekeeping angažmá je příliš rozsáhlé a příliš namáhá a oslabuje americké ozbrojené síly, aniž by dosahovalo ochrany amerických národních zájmů.“ 48 Již z tohoto bylo jasné, že americká zahraniční politika se nebude spoléhat pouze na mezinárodní právo a spolupráci se spojenci, ale bude také užívat politiky unilateralismu svých přesně definovaných priorit v oblasti světové politiky jako jediné zbývající supervelmoci. Evropské země sice viděly v USA, zastoupené nyní Bushovou administrativou, nadále partnera, ale takového, který dával tušit, že bude dávat přednost svým jednostranným stanoviskům. Nedůvěra k mezinárodním institucím a ochrana národního zájmu zaznívala z úst členů nové americké administrativy často, což bylo v protikladu k předchozí vládě Billa Clintona. Bush měl zájem vidět Evropu nadále jako spojence, ovšem silnější a stabilnější, aby se tak stala rovnocenným a spolehlivým partnerem v oblasti bezpečnosti.49 Cílem v tomto partnerství bylo prosazovat shodné hodnoty. I když se jistý unilateralismus objevoval i za Clintonovy administrativy, Bushova administrativa prokazovala před událostmi 11. září 2001 viditelnější tendence k uskutečňovaní svých zájmů, a to vyvolávalo na opačné straně Atlantiku příklon k emancipaci. „Již před 11. zářím, dokonce před zvolením George W. Bushe, američtí stratégové a plánovači v Pentagonu přemýšleli o možných nových strategických hrozbách. Jednou z nich byl Irák. Za Clintonovy vlády přijal Kongres téměř jednomyslně návrh zákona uvolňujícího vojenskou a finanční podporu pro irácké opoziční síly a vláda Bushe mladšího připravovala plán destabilizace Iráku ještě předtím, než 11. září zaútočili teroristé. Clintonova vláda také položila základy 47
Ross S.R.: Bushova zahraniční politika: multilateralismus na jídelníčku. Mezinárodní politika 9/2001, s. 10. 48 Tamtéž, s. 10. 49 David C.-P., Ramel F.: The Bush administration´s image of Europe: From ambivalence to rigidity, http://www.gmu.edu/academic/ijps/vol8_1/David%20and%20Ramel.htm. 24
nového systému protiraketové obrany proti ničemným státům jako Irák, Írán a Severní Korea. I kdyby volby vyhrál Al Gore a 11. září nezaútočili žádní teroristé, tyto programy – namířené právě na Bushovu „osu zla“ – by stejně pokračovaly.“ 50 To, co Spojené státy zamýšlely po 11. září, tedy jen urychlilo a víceméně usměrnilo záměry a směr americké zahraniční politiky.
3.2 11. září 2001 11. září 2001 postihla Spojené státy událost, jež dle mínění mnohých byla tou největší katastrofou od napadení Pearl Harboru v prosinci 1941.51 Je zajímavé, že tento den se v amerických novinách psalo o tom, že Amerika nemá jasnou vizi své zahraniční politiky. Teroristické útoky na symboly americké politické a ekonomické moci jednoznačně ukázaly, že Spojené státy ani po skončené studené války, nebudou dominovat světu bezstarostně. Ačkoliv terorismus nebyl tématem prezidentské kampaně v roce 2000, nyní se v americké zahraniční politice stal tématem číslo jedna a měl své důsledky i na spojence USA na opačné straně Atlantiku. Prezident George W. Bush neváhal ještě tentýž den tento hrůzný čin označit za „nepochybný teroristický útok“.52 Atentát na Spojené státy zatlačil takové problémy jako otázku podepsání Kjótského protokolu či Mezinárodního trestního soudu do pozadí. Evropské země, včetně takových jako například Francie, se jednoznačně postavily za Spojené státy a odsoudily hanebné činy jako útok na západní civilizaci a tedy i na sebe samé. Den po útoku Tony Blair a Lord Robertson žádali aktivování článku 5 Washingtonské smlouvy, který takto poprvé uveden v činnost, považuje útok na jednoho člena Aliance za útok na všechny členy.53 Za Evropskou unii prohlásil předseda Evropské komise Romano Prodi, že „koalice proti terorismu musí jít ruku v ruce s koalicí pro rozvoj“54. Bushova administrativa se místo označení jasného pachatele rozhodla pro vytvoření mezinárodní koalice v boji proti terorismu i mimo Organizaci spojených národů. 50
Kagan R.: Labyrint síly a ráj slabosti, (Praha 2003), 1. vyd., s. 116. V podobném duchu se vyjádřil i George W. Bush při příležitosti 60. výročí této významné historické události. Viz. National Pearl Harbor Remembrance Day Proclamation, December 7, 2001, http://www.whitehouse.gov/news/releases/2001/12/20011207-2.html. 52 Woodward B.: Bushova válka, (Praha 2002), 1. vyd., s. 36. 53 International Reaction to the September 11, 2001 Attacks in New York City and the Pentagon in Washington, http://www.september11news.com/InternationalReaction.htm. 54 Lebeda P.: „Ground zero“ (III): Globální pluralita, integrace a rozvoj jako prevence. Mezinárodní politika 2/2002, s. 16. 51
25
Po největším pátrání v historii lidstva bylo zjištěno, že za atentáty z 11. září stojí obávaný saúdskoarabský terorista Usáma bin Ládin a organizace Al-Káida. Usámu bin Ládina vzal pod ochranu vládnoucí režim v Afghánistánu Tálibán. Ministr obrany Donald Rumsfeld vydal dokument, ve kterém tlumočil Bushův příkaz k celosvětovému tažení proti terorismu. Boj proti terorismu nabyl globálního pojetí, a netýkal se pouze Al-Káidy a Afghánistánu. V dokumentu bylo uvedeno, že USA se zaměřují na „organizace a státy, které poskytují útočiště, sponzorují, financují, ochraňují či jinak podporují úsilí těchto organizací či zemí, které jim pomáhají v úsilí získat nebo vyrobit zbraně hromadného ničení“.55 Spojené státy a jejich spojenci z Evropy (i ostatních zemí světa) se pomalu ale jistě připravovali na vojenský zásah v této zemi. K ozbrojenému střetnutí by dojít nemuselo, pokud by Tálibán vydal Usámu bin Ládina dobrovolně. S tím však ani Spojené státy ani jejich spojenci příliš nepočítali. Prezident George W. Bush vyhlásil válku proti terorismu, ve které vyzval všechny země světa k podpoře, když prohlásil: „Kdo není s námi, jde proti nám“. 7. října 2001 začala vojenská mise za dopadnutí Usámy bin Ládina a jeho přívrženců. USA zahájily útok odvoláním se na článek 51 Charty OSN o právu na nutnou sebeobranu. Ještě ten den provedli spojenci letecký útok na města Kábul, Dželálábád a na základnu Al-Káidy na letišti v
Kandaháru. Článek 5
Washingtonské smlouvy otevřel pro USA pouze cestu k vlastní vojenské operaci a kromě již zmíněných britských jednotek zavrhly kolektivní akci se svými nejbližšími spojenci a neumožnily spoluúčast na rozhodování a velení akce.
3.3 Příprava na boj proti terorismu Americká politika boje proti terorismu byla prováděna na bilaterální bázi s jednotlivými zeměmi Evropy. Spolupráce mezi transatlantickými spojenci začala rychle nabývat na intenzitě. Letouny AWACS byly poslány jako patroly k hlídce východního pobřeží Spojených států. Spojené státy obdržely právo použít evropské přístavy a základny pro vedení války. Evropské země Velká Británie, Francie, Německo, Itálie a Nizozemsko také nabídly svoji vojenskou podporu, ale Spojené státy se rozhodly jít po vojenské stránce do války samy, kromě využití britských speciálních sil a
55
Woodward B.: cit.dílo, s. 191. 26
jednotek. Důvodem pro osamělý postup Spojených států ve válce v Afghánistánu byla technologická a s ní související vojenská zaostalost Evropy (s výjimkou právě Velké Británie).56
3.4 Postoj evropských spojenců k válce 4 000 francouzských vojáků setrvávalo v Africe a v Perském zálivu dokud neměli být nasazeni v Afghánistánu. Tato situace se měla změnit, pokud by se válka v Afghánistánu rozšířila do dalších zemí v oblasti. Mnohem důležitější než přímá vojenská podpora ve válce se jevily francouzské tajné služby. Někteří agenti tajných služeb byli již v Afghánistánu přítomni a úzce spolupracovali s opozicí Tálibánu – Severní aliancí, jejíž vůdce Shah Masud byl zavražděn dva dny před atentáty na New York a Washington. Právě on navštívil v dubnu 2001 Paříž, aby dojednal spolupráci Severní aliance s Francií. Francouzské tajné služby působily v Afghánistánu již od konce 70. let dvacátého století, kdy sem přišly podpořit mudžáhedíny v boji proti Sovětům. Francouzští agenti, kteří byli infiltrováni v zemi, znali Afghánistán mnohem lépe než Američané. Dva dny po 11. září vyslovila Francie ústy prezidenta Chiraca úplnou solidaritu s USA, což se snažil francouzský prezident doložit svou návštěvou ve Washingtonu jako první přední politik z evropských spojenců 18. září. Podpora politice Bushovy administrativy se však ve Francii nesetkala s absolutním souhlasem, kde kromě Socialistické strany ministra zahraničí Lionela Jospina, se odtažitě k americkému postupu stavěli Zelení i komunisté. Ti sice vyjádřili taktéž solidaritu v boji proti terorismu, ovšem spojovali ji s určitými podmínkami. Jospin chtěl případný vojenský zásah jeho země podnítit souhlasem francouzského parlamentu a varoval před řetězovou reakcí, která by mohla ohrozit francouzské národní zájmy.57 Francie byla totiž stále historicky poutána k oblasti Blízkého východu, kde měla své ekonomické zájmy. Za vlády prezidenta Francoise Mitteranda plánovala využití energetických zdrojů spojením ropovodů mezi střední Asií, Tureckem a Íránem, což bojkotovaly USA. Chirac a pravicová část politického spektra v zemi však byli jednoznačně pro plnou vojenskou podporu Spojených států, zatímco 56
Podrobněji o tom např.: Šulc F.: Budování ozbrojených sil pro asymetrická ohrožení. Mezinárodní politika 12/2001, s. 9-11. 57 Schwarz P.: War in Afghanistan gives rise to tensions in France, 18 October 2001, http://www.wsws.org/articles/2001/oct2001/fra-o18.shtml. 27
Jospin hlásal úzkou spolupráci s Evropskou unií, která měla ustavit svoji vlastní alianci. Ještě než začala operace Trvalá svoboda, Francie již na zasedání ministrů zahraničí EU předložila plány pro rekonstrukci poválečného Afghánistánu, která měla být pod dohledem OSN a EU. Evropské země se však nedokázaly na tomto plánu sjednotit. Francie odmítla stanovisko USA k zářijovým teroristickým útokům, ve kterých viděly nenávist vůči západním hodnotám demokracie, svobody a tolerance a především pak vůči Spojeným státům. Poukazovala spíše na neukázněnost svého atlantického partnera v zemích třetího světa, hlavně na Blízkém východě. Prezident Chirac naznačil svému americkému protějšku Bushovi, že Francie kromě terorismu spatřuje stejně velké hrozby také v regionálních ozbrojených konfliktech, bídě a útlaku, jež jsou živnou půdou pro nenávist a války a tudíž i terorismus. Chirac také reagoval na 15 % nárůst amerického vojenského rozpočtu, když zdůraznil snahu své země bojovat proti terorismu i jinými zbraněmi než vojenskými jako je hospodářský pokrok a s ním spojený růst sociální úrovně obyvatelstva světa a dodržování mezinárodního práva a dialogu. Francie tedy byla v boji proti terorismu od počátku pro jemnější metody než USA.58 Francie si přála, aby se případná válka v Afghánistánu nerozšiřovala za jeho hranice do dalších zemí Blízkého východu, především pak do Sýrie a Iráku. Narozdíl od Spojených států viděla problém globálního terorismu v nevyřešené otázce izraelsko-palestinského konfliktu. Ten Spojené státy naopak vnímaly jako spíše výsledek působení náboženského fundamentalismu a terorismu. Bývalý francouzský premiér Alain Juppé shodně konstatoval se současnými vládními představiteli postoj své země k napětí v zemích Blízkého východu a nestabilitou ve světě a s tím souvisejícího terorismu, když řekl: „Jestliže neuděláme pokrok k řešení těchto konfliktů – a teď mám hlavně na mysli konflikt na Blízkém východě – nebudeme schopni permanentně vymýtit násilí.“59
Také Německo plně podpořilo Spojené státy v boji proti terorismu. Navíc bylo poprvé od konce druhé světové války připraveno účastnit se válečného tažení. Kancléř Gerhard Schröder neustoupil ze svého původního stanoviska ani o 58
Eichler J.: Jacques I. a jeho zahraniční a bezpečnostní politika. Mezinárodní politika 2/2003 , s. 27-28. 59 Gordon P.H..: France, the United States and the „War on Terrorism“, January 1, 2002, http://www.brookings.edu/fp/cusf/analysis/terrorism.htm. 28
dva měsíce později, kdy Spojené státy žádaly německou asistenci 3 900 vojáků v Afghánistánu.
Schröder
obdržel
souhlas
od
německého
parlamentu
s rozmístěním vojáků na afghánském území. Prezidentu Bushovi vyslovil jménem celého německého národa plnou solidaritu v boji proti terorismu. Krátce po zahájení operace Trvalá svoboda navštívil Gerhard Schröder George W. Bushe, vyslovil se pro silnou soudržnost protitálibánské aliance a upozornil že „akce, která začala v Afghánistánu není v žádném případě namířena proti lidu Afghánistánu, není vůbec namířena proti Islámu; je hlavně namířena proti Usáma bin Ládinovi a velmi nemilosrdnému režimu stojícího za ním“.60 Americký prezident zase podotkl, že není v koalici proti terorismu vytrvalejšího spojence než je právě Německo. Vládnoucí Zelení, kteří rovněž podpořili válku v Afghánistánu, se však obávali možné ztráty podpory domácí veřejnosti. Ministr zahraničí Joschka Fischer se pokusil válku proti Tálibánu vysvětlit jako snahu o osvobození žen z pod vlády tvrdého islámského režimu.61 Především Zelení zdůrazňovali zásah v Afghánistánu nikoli jako válku proti nějaké konkrétní zemi, ale jako policejní zásah proti teroristům.62
Velká Británie se opět osvědčila jako spolehlivý spojenec USA. Tony Blair 2. října prohlásil, že 11. září „znamenalo otočení v historii, kde se postavíme nebezpečí budoucnosti a vyhodnotíme volby stojící tváří v tvář lidstvu … Kaleidoskop byl otřesen. Kusy jsou roztaveny. Brzy se opět usadí. Než se tak stane, nechte nás znovu uspořádat tento svět kolem nás.“63 Blair viděl sebe jako nového budovatele světa. Jeho obavy se týkaly toho, že po Washingtonu a New Yorku může přijít na řadu například Londýn. Nejen v oblasti Blízkého východu byla Velká Británie nejspolehlivějším spojencem Spojených států. Ty viděly ve Velké Británii most mezi Spojenými státy a 60
German Leader Reiterates Solidarity with U.S., October 9, 2001, http://www.whitehouse.gov/news/releases/2001/10/20011009-13.html. 61 O přístupu německé levice k válce podrobněji viz. Henning D.: Germany: Green party moves further to the right, 23 March, 2001, http://www.wsws.org/articles/2001/mar2001/germ-23.shtml. 62 Srov. Zylka R.: Grüne. Nur eine Militäraktion, kein Krieg, 09.10. 2001, http://www.berlinonline.de/berlinerzeitung/archiv/.bin/dump.fcgi/2001/1009/politik/0096/index.html?group=berlinerzeitung;sgroup=;day=today;suchen=1;keywords=Polizeiaktion%20%20Afghanistan;search_in=archive;match=sloppy;author=;ressort=Politik;von=11.9.2001;bis=15. 12.2001;start=80. 63 Howorth J.: France, Britain and the Euro-Atlantic Crisis. Survival Vol. 45, No. 4, Winter 20032004, s. 176. 29
Evropou.
Blairova
Labouristická
strana
byla
stejně
proamerická
jako
Konzervativní strana. Podotýkal také, že v současné době si vzhledem k událostem nemůže Británie dovolit jakýkoli luxus ohledně vztahů s USA. Británie nejprve vyslala 400 vojáků na pomoc Severní alianci, čímž chtěla demonstrovat svou připravenost a ochotu zapojit se okamžitě do vojenských akcí a prokázat tak stále trvající spolehlivost vůči USA. Kritikům, kteří hovořili o Británii jako o otroku Spojených států. Blair ve svém projevu na labouristickém výročním sjezdu 2. října 2001 sdělil: „Lidé říkají, že jednáme jen proto, protože to byl útok na Spojené státy ... Ale když zahájil Miloševič etnické očišťování proti muslimům v Kosovu, jednali jsme.“64
3.5 Válka v Afghánistánu Evropané nechtěli nabídnout pomoc americkému ústřednímu velení dokud nepřijme Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly ISAF (International Security Assistance Force – Mezinárodní síly bezpečnostní pomoci), aby podnikly mírovou misi v hlavním afghánském městě Kábulu. Spojené státy vyjádřily dík svým evropským spojencům za diplomatickou podporu, kterou se snažili pomoci ustavit prozatímní vládu v Afghánistánu na konferenci v Bonnu65 a taktéž za finanční pomoc na rekonstrukci válkou zničené země dojednané na konferenci v Tokiu66. Období po 11. září a během zásahu v Afghánistánu bylo obdobím těsné vzájemné vazby, kterému se transatlantická spolupráce netěšila ani v 90. letech 20. století. Válku proti Tálibánu sice evropští spojenci plně podporovali, ale také si uvědomovali, že ji vedly především Spojené státy, ačkoliv se jednalo o společného nepřítele. V evropských zemích začala slábnout podpora veřejnosti během válečných operací v Afghánistánu.67 Ve Francii začala citelně slábnout podpora veřejnosti k akci Trvalá svoboda počátkem listopadu. Francouzi byli odhodláni nasadit v konfliktu velké množství příslušníků svých ozbrojených sil,
64
Full Text: Tony Blair´s Speech (part one), October 2, 2001, http://politics.guardian.co.uk/speeches/story/0,,590775,00.html. 65 Kurata P.: Former U.S. Envoy to Afghanistan Reviews Bonn Agreement Success, 6 Oct, 2005, http://usinfo.state.gov/sa/Archive/2005/Oct/06-990076.html. 66 Donors meet in Tokyo to commit to major recovery plan for conflict-ravaged Afghanistan, 21 January, 2002, http://www.unis.unvienna.org/unis/pressrels/2002/afg181.html. 67 Ještě na začátku vojenských operací v říjnu 2001 byla podpora veřejnosti v největších evropských zemích následující: ve Francii 73 %, v Německu 65 % a ve Velké Británii 68 %. Gordon P.H.: Bridging the Atlantic Divide, Foreign Affairs January/February 2003, Vol. 82, No.1, s. 78. 30
ale nakonec byli zastoupeni 2000 vojáky a šesti válečnými plavidly.68 Mezi evropskými spojenci to bylo druhé nejpočetnější zastoupení v oblasti Arabského moře hned po Velké Británii. Ta do boje vyslala celkem 4000 vojáků (z toho 240 výsadkářů námořní pěchoty).69 Pasivita francouzských politiků byla v protikladu k aktivní podpoře britského premiéra Tonyho Blaira. Ten se stal zprostředkovatelem amerických zájmů vůči zemím, které Washingtonu nedůvěřovaly. Mezi Washingtonem a Londýnem docházelo během operací v Afghánistánu k jistým třenicím. Hlavní rozdíl mezi těmito dvěma spojenci panoval ohledně priorit v této válce. Zatímco USA byly zaměřeny spíše na dopadení Usámy bin Ládina a jeho nejbližších spoluválečníků z Tálibánu, Británie sledovala spíše humanitní cíle – jak zajistit budoucnost Afghánistánu.70
3.6 Vliv války v Afghánistánu na NATO Ačkoliv byl článek 5 Severoatlantické smlouvy o kolektivní obraně aktivován, Spojené státy jej nevyužily. Přesto události 11. září a následná vojenská operace v Afghánistánu odstartovaly reformu této Aliance. NATO vedlo Mezinárodní pomocné bezpečnostní síly (ISAF) v operaci Trvalá svoboda. Bylo to poprvé, co Aliance působila v takové vzdálenosti mimo svou oblast. Několik týdnů po vojenských operacích zahájilo NATO operaci Eagle Assist a operaci Active Endeavour nasazením letadla vybaveného systémem AWACS v USA, a odrazováním aktivit ve Středomoří. Zkušenosti z rozmístění vojsk přispělo k expedičním a logistickým zkušenostem spojenců. Měly také pozitivní vliv na schopnost NATO udržovat operace ISAF v Afghánistánu. Větší vliv mělo 11. září na zásadní změny politických a vojenských paradigmat, které byly typické pro období 90. let, tedy poststudenoválečné období. Toto geografické „přemístění“ nakonec v květnu 2002 na zasedání v Reykjavíku71 vedlo k tomu, že NATO bylo připraveno plnit úkoly, jenž se týkaly rychlého přemístění ozbrojených sil kamkoli je potřeba a udržovat tam tyto síly tak, jak je podle Aliance nutné a to vše bez ohledu na vzdálenost. Kromě rozhodnutí převzít vedení 68
Eichler J.: Francie po 11. září 2001. Mezinárodní politika 3/2002, s. 16. Tamtéž, s. 16. 70 Srov. Prime Minister´s statement to Parliament on the war on terror, 14 November, 2001, http://www.number-10.gov.uk/output/Page1668.asp. 71 Meeting of the NATO council in ministeria session Reykjavik, 14/06/2002, http://www.mkogy.hu/nato/2002/02an06.htm. 69
31
ISAF měla zkušenost z Afghánistánu také vliv na přijetí zcela nových struktur velení a sil Aliance.72 Evropské země převzaly v srpnu 2003 v Afghánistánu vedoucí roli v ISAF. Nejprve se jí ujaly Velká Británie spolu s Tureckem a poté je vystřídalo Německo a Nizozemsko. ISAF se staly důležitějším garantem stability a míru než OSN v celém Afghánistánu. Účast ISAF v Afghánistánu tedy nastartovala transformaci Severoatlantické aliance. Politická priorita ISAF podrobila klíčová rozhodnutí z pražského summitu NATO v roce 2002 zkoušce, ovšem dala také nové podněty politicko-vojenské transformaci NATO. ISAF měly zabezpečovat situaci v Afghánistánu i mimo hlavní město Kábul, tedy v dalších oblastech, což bylo
mnohem
problematičtější
z důvodu
nestabilní
centrální
autority
v Afghánistánu. ISAF měly udržet u moci přechodnou vládu pod vedením Hamita Karzaiho73 a zajistit hladký průběh voleb v roce 2002. V létě 2002 bylo v Afghánistánu přítomno více evropských vojáků než amerických. Evropské země nebyly příliš nadšeny tím, že převzaly iniciativu Afghánistánu prakticky samy na svá bedra bez větší americké angažovanosti. USA o poválečnou rekonstrukci neprojevovaly takový zájem jako o pokračování boje proti terorismu na jiném místě. Bushova administrativa se již totiž připravovala na jiný cíl – Irák.
3.7 Transatlantické vztahy po skončení bojů Odpovědi na současné hrozby se začaly mezi evropskými zeměmi různit. U některých z nich vyvolával boj proti terorismu vyhlášený USA zděšení. Především v uvěznění bojovníků Al-Káidy na vojenské základně Guantánamo na Kubě, kterým byl přiznán status „nezákonných bojovníků“ a nikoli „válečných vězňů“.74 Pentagon je neshledával jako subjekt běžných pravidel války. Odpověď USA na útoky z 11. září byla přeci jen silnější než odpověď Evropanů. Za pomoci vojsk Severní aliance v Afghánistánu bylo dosaženo téměř úplného vítězství nad Tálibánem, ovšem jejího vůdce Muhammeda Uma, ani 72
O zapojení sil NATO v Afghánistánu podrobněji hovoří Palmer Diego A. Ruiz: Afghánistán a transformace Aliance, Aktuální vydání: Léto 2005, http://www.nato.int/docu/review/2005/issue2/czech/art2.html. 73 Hamid Karzai byl uveden v úřad předsedy vlády Afghánistánu 22. prosince 2001. Úřad převzal na přechodnou dobu 6 měsíců. 74 13. listopadu 2001 vydal prezident Bush „Rozkaz o věznění, souznění a nakládání s některými cizími státními příslušníky ve válce proti terorismu“. 32
hlavního strůjce atentátů na USA Usámu bin Ládina, se nepodařilo dopadnout. 16. prosince 2001 po dobytí pevnosti Tora Bora za pomoci amerických letounů, kde se měl ukrývat Usáma bin Ládin, oznámila Severní aliance, že zvítězila nad Al-Káidou. Události 11. září 2001 změnily vnímání bezpečnosti ve světě, ovšem je to pouze fráze, kterou otřepává většina masmédií. Změny proběhly hlavně v samotných Spojených státech a jejich zahraniční politice. „Evropské přesvědčení, že nejlepší cestou je trpělivě vyjednávat a „řešit“ sociální problémy rozvojového světa, zůstalo k údivu Američanů neměnné i po 11. září. Pokud jde o rozsáhlou pomoc chudým zemím, která by prý odstranila kořeny terorismu, Evropa, jak se dalo čekat, zůstala jen u slov. Pro některé země bylo pohodlnější svalit vinu na USA. Nastoupila tradiční premisa evropského antiamerikanismu, že jednou z příčin útoku na USA je arogantní americká zahraniční politika a neschopnost vyřešit izraelsko-palestinský konflikt.“ 75
75
Pehe J.: Co se od 11. září 2001 nezměnilo, 11.9. 2003, http://www.pehe.cz/clanky/2003/200309-11-lidovky.htm. 33
4 Vypuknutí krize – problém Irák 4.1 USA mezi Afghánistánem a Irákem Po porážce hnutí Tálibán a dokončení hlavních bojových operací v Afghánistánu, se Spojené státy rozhodovaly, jak dál postupovat v započaté válce proti terorismu. Silná podpora, kterou USA dostávaly krátce po událostech z 11. září 2001, a to nejen od svých evropských spojenců, se již během podzimní války začala ztenčovat především kvůli snaze USA působit samostatně i mimo vojenské pole. Prvky politiky unilateralismu se postupně zvýrazňovaly a to také nastínilo, kterým směrem se vydá politika Bushovy administrativy v následujícím roce 2002. Bush i kvůli nedopadnutí hlavních strůjců atentátů na New York a Washington se rozhodl sledovat boj proti terorismu v zaměření se na další možný cíl své zahraniční politiky, který byl patrný z jeho přicházejících projevů. Těmi nejdůležitějšími byly každoroční projev o stavu Unie a následná řeč prezidenta ve vojenské akademii ve West Pointu. Vše nakonec vyústilo v dokument Národní bezpečnostní strategie ve druhé polovině roku 2002. Celý tento rok se rýsovala a později také propukla roztržka mezi transatlantickými zerměmi ohledně války proti Iráku.
4.2 Zpráva o stavu Unie 2002 a Řeč ve West Pointu 29. ledna 2002 prezident George W. Bush předstoupil před Kongres USA s výroční Zprávou o stavu Unie76. Svůj projev zahájil řečí o tom, že USA jsou ve válce, ekonomika země je v recesi, a že civilizovaný svět stojí tváří v tvář bezprecedentnímu nebezpečí. Tím charakterizoval započatý boj USA proti terorismu. Bush nejprve připomenul události 11. září a následnou válku v Afghánistánu proti hnutí Tálibán. Označil Afghánistán zbavený tyranské moci za spojence Spojených států v započatém boji proti terorismu a také, že tento boj musí pokračovat.
76
President Delivers State of the Union Address , January 29, 2002, http://www.whitehouse.gov/news/releases/2002/01/print/20020129-11.html. 34
Bush vytyčil dva velké úkoly své zahraniční politiky: jednak teroristé, kteří nebyli dopadeni, musí být předvedeni ke spravedlnosti, a jednak musí být odvrácena snaha teroristů a režimů, které se snaží ohrožovat nejen samotné Spojené státy, ale i celý svět, zbraněmi hromadného ničení. Za nebezpečí označil i další teroristické organizace působící na Blízkém východě. Dále zdůraznil připravenost amerických vojenských jednotek v ostatních rizikových oblastech světa. Rovněž vyzval ostatní země světa, aby se přizpůsobily výzvě americké administrativy vůči terorismu. Pochválil zejména pákistánského prezidenta Musharafa za jeho snahu o omezení teroru v jeho zemi. Bush ale ostře napadl země, které se snaží o ohrožení USA a jeho spojenců hrubou silou. Za první zemi označil Severní Koreu, jejíž režim vlastní rakety a zbraně hromadného ničení, zatímco tyranizuje své vlastní obyvatelstvo. Druhou zemí je Írán, který usiluje o zbraně hromadného ničení a vyváží teror za hranice své země, a kde rovněž panuje nesvoboda. Třetí zemí, o které se Bush zmínil, byl Irák. Ten podle něj nadále podporuje terorismus, a je stále nepřátelský vůči Spojeným státům. Zdůraznil, že Irák nadále vyvíjí zbraně hromadného ničení, a nebojí se je používat vůči vlastním lidem. Ačkoli přijal mezinárodní inspekci ohledně zbraní hromadného ničení, nezdráhal se je „vykopnout“ ze své země. Tyto země Bush označil za osu zla77, která ohrožuje světový mír a bezpečnost. Země osy zla označil za stále nebezpečnější a neváhající předat zbraně hromadného ničení nestátním aktérům – teroristům. Americký prezident tak vyjádřil znepokojení nad možností napojení těchto zemí na globální terorismus, a tudíž i možné vydírání Spojených států a jejich spojenců. Svět by neměl být vůči této hrozbě lhostejný. Boj proti terorismu byl v tomto prohlášení teprve na svém počátku a tudíž musel pokračovat. Bush dále apeloval na semknutí amerického národa, který by měl být jednotný a neměl by být rozdělen ani stranicky. Tento projev byl považován mnohými komentátory za vyhlášení tzv. Bushovy doktríny.
Zpráva o stavu Unie vyvolala (nejen) v americkém konzervativním táboře velké nadšení. Konzervativci nastíněnou linii americké zahraniční politiky
77
Americký pisatel projevů George W. Bushe David Frum vymyslel původní název „osa nenávisti“. Jeho nadřízený Michael Geerson chtěl podle Frumova vyprávění „uplatnit teologickou slovní zásobu, kterou Bush používal od 11. září,“ a tak se jeho přičiněním „osa nenávisti“ změnila v „osu zla“.“ Laurent E.: Tajný svět George W. Bushe. V síti víry, obchodu a moci, (Praha 2003), 1. vyd., s. 14. 35
považovali za správnou a jasně konzervativní. Bush se však ve svém projevu příliš nezmiňoval o evropských spojencích. Například tradiční americký spojenec Velká Británie nebyl vysloven ani jednou. Britští politikové kritizovali Bushovo označení konkrétních států v tzv. ose zla.78 Poukazovali zejména na výrazné odlišnosti všech tří zmíněných zemí. Britský ministr zahraničí Jack Straw zdůraznil, že ze všech tří zmíněných zemí bude velmi těžké ospravedlnit vojenský útok proti Iráku a dokázat, že u zbývajících dvou zemí není zatím důvod k přímé konfrontaci.79 Navíc samotná Velká Británie na podzim 2001 začala vyjednávat s Íránem o spolupráci. Také Německo se postavilo proti pojmenování konkrétních nepřátelských zemí. Náměstek ministra zahraničních věcí Ludger Vollmer kritizoval především označení Iráku: „My Evropané před tím varujeme. Neexistují žádné důkazy, že se Irák podílí na takovém terorismu, o němž hovoříme po dobu posledních několika měsíců. Tohoto argumentu o terorismu nemůže být využíváno k ospravedlňování starých nepřátelství.“80 I pro Francii se stal projev amerického prezidenta Bushe významným mezníkem její zahraniční politiky. Bushovu osu zla označil ministr zahraničních věcí Hubert Védrine za „naivní a zjednodušující“. Ve Francii převládal názor, který vyslovil Dominique Moisi z pařížského Ústavu mezinárodních vztahů, že v boji proti terorismu „Američané pojímají bezpečnost ve vojenském smyslu slova a bojují proti příznakům zla. Evropané zase trvají na tom, aby se k tomuto přístupu připojoval i politický rozměr, odmítají bojovat proti příznakům zla, aniž by se přitom usilovalo o postižení jeho kořenů.“81 Tyto země byly podle mnohých evropských politiků považovány sice za špatné, ale nebylo zde pochopení pro Bushovu volbu těchto zemí. Situace se začala vyostřovat zejména v souvislosti 78
Ministr zahraničních věcí Velké Británie Jack Straw prohlásil, že věří, že slova prezidenta Bushe byly spíše předvolební politickou rétorikou než skutečným upozorněním na vážnou hrozbu. Straw accused of „mocking“ Bush, February 2, 2002, http://archives.cnn.com/2002/WORLD/europe/02/02/uk.straw/index.html?related; Podobný postoj k této záležitosti zaujal například i Evropský komisař a britský konzervativní politik Chris Patten. Viz. Patten lays into Bush´s America – Fury at President´s „axis of evil“ speech, February 9, 2002, http://www.guardian.co.uk/bush/story/0,7369,647554,00.html#article_continue. 79 Viz. Text of the Jack Straw Memo - March 25, 2002 memo from Jack Straw (UK Foreign Secretary) to Tony Blair in preparation for Blair’s visit to Bush’s Crawford ranch, covering Iraq-al Qaida linkage, legality of invasion, weapons inspectors and post-war considerations, http://www.downingstreetmemo.com/strawtext.html. 80 Bush warned over „Axis of Evil, February 5, 2002, http://www.guardian.co.uk/Archive/Article/0,4273,4349796,00.html. 81 Eichler J.: Francie po válce v Iráku. Mezinárodní politika 7/2003, s. 14. 36
s naznačováním Bushovy administrativy, že první obětí z tzv. osy zla bude právě Irák.
Dalším důležitým impulsem, který přispěl k americké vnitropolitické diskusi, bylo vystoupení George W. Bushe na vojenské akademii ve West Pointu dne 1. června 2002. Ve své řeči především konstatoval, že tradiční strategická koncepce zadržování a odstrašování uplatňovaná v období studené války již neodpovídá novým bezpečnostním hrozbám. Tyto změny si vyžadují také změnu myšlení, protože teroristy není možné odstrašit a proliferaci zbraní hromadného ničení od darebných států („rogue states“) není možné zadržet. Nové strategické myšlení by mělo být tedy založeno na aktivním boji proti všem hrozbám ještě než se stačí plně rozvinout. Klíčovým bodem v celém projevu se stalo úplně nové pojetí americké zahraniční politiky – preempce82: „...Spojené státy budou připraveny podniknout i preemptivní akce, když bude potřebné bránit americkou svobodu a životy.“83 Z obou projevů amerického prezidenta je patrné, že způsob provádění zahraniční politiky USA nebude založen na multilaterálních postupech, ale naopak na bilateralismu, eventuálně na unilateralismu, pokud to bude pro jeho zemi nezbytné. Raději vytvořit koalici kvůli konkrétní hrozbě, než čekat až hrozba propukne a po té by již mohlo být pozdě na provedení akce, kterou by musely podpořit prakticky všechny ostatní země a instituce k tomu určené.84 Oba celosvětově sledované projevy prezidenta George W. Bushe byly zcela zásadně rozhodující pro zformování dokumentu určujícího americkou zahraniční politiku – – Národní bezpečnostní strategii.
82
Preemptivní úder se zaměřuje na akci předcházející bezprostředně hrozícímu útoku ze strany protivníka. Je tedy založen na existenci protivníkových rozvinutých schopností a na faktoru jasného a bezprostředního ohrožení. Naproti tomu preventivní válka vychází z logického zahájení konfliktu, který by za stávajících podmínek téměř určitě nastal a je tedy opřena pouze o rozvíjející se či potenciální schopnosti protivníka. Navíc je zde problematická situace bezprostředního nebezpečí. 83 Viz. President Bush Delivers Graduation Speech at West Point, June 1, 2002, http://www.whitehouse.gov/news/releases/2002/06/20020601-3.html. 84 Podobný výrok zazněl z úst Paula Wolfowitze na Mnichovské konferenci 4. února 2002, když prohlásil, že: „…úkol napříště stanovený bude určovat koalici, nikoliv koalice úkol.“, Munich Conference on Security Policy, 02/02/2002, http://www.securityconference.de/konferenzen/rede.php?menu_2006=&menu_2002=&menu_konf erenzen=&sprache=en&id=69&. 37
4.3 Národní bezpečnostní strategie 2002 17. září 2002 byl podepsán dokument Národní bezpečnostní strategie, který určoval novou americkou zahraniční politiku pod vedením administrativy George W. Bushe.85 Tento dokument má pravidelně předkládat veřejnosti každý nově nastupující prezident Spojených států.86 Prezident Bush upozornil veřejnost na novou situaci, jenž ve světě postupně vznikala po celou dekádu devadesátých let dvacátého století, a která 11. září 2001 dala jen nové a jasnější obrysy. Právě tento dokument završil vývojové tendence americké administrativy a stal se součástí tzv. Bushovy doktríny. Kongres USA měl na tom také velký zájem, už z důvodu zájmu o kontrolu americké administrativy při provádění zahraniční a bezpečnostní politiky země. Národní bezpečnostní strategie je zároveň dokumentem, který se velice blíží zřetelnému vymezení „grand strategy“ USA.87 Hned v první větě tohoto dokumentu se konstatuje, že Spojené státy dnes disponují silou, která nemá obdoby a tomu odpovídá i velikost ideálů. Síla Spojených států musí být zaměřena na ochranu svobody ve světě. Odpovědnost, kterou na sebe Spojené státy berou, je však výjimečná stejně jako je výjimečné výsadní postavení USA v oblasti politické, ekonomické a vojenské – tedy to, co činí USA světovou supervelmocí. To by ovšem nemělo vylučovat koordinaci s ostatními světovými organizacemi jako OSN, Světovou obchodní organizací, NATO, Organizací amerických států apod. Text Národní bezpečnostní strategie je rozdělen do 9 kapitol. 1. kapitola se týká tradiční americké interpretace rozšiřování svobody, demokracie a prosperity. V následujících 4 kapitolách přistupuje americká zahraniční politika k problému ochrany před světovým terorismem a s ním spojené hrozby zbraní hromadného 85
Tento dokument byl zveřejněn 20. září 2002. Děje se tak na základě Goldwater-Nicholsova zákona z roku 1986. Srov. http://www.au.af.mil/au/awc/awcgate/congress/title_10.htm. Prezident USA je povinen předložit Národní bezpečnostní strategii do 18 měsíců od inaugurace, nicméně prakticky žádný z nich to během 90. let nestihl v termínu. B. Clinton předložil tento dokument v roce 1994 a nestihl to ani G.W. Bush. 87 „Grand strategy je termín používaný v praxi i diskurzu tradičně především velmocemi s globálními zájmy a schopností je prosadit. V tomto chápání zahrnuje grand strategy co možná nejširší přístup k prosazení národních zájmů v mezinárodním systému na globální úrovni. Jedná se tedy o strategické myšlení ve smyslu provazování cílů se způsoby použití dostupných prostředků, které dohromady tvoří moc či sílu konkrétního státu. … V této tradici bylo americkou grand strategy během studené války zadržování Sovětského svazu a světového komunismu. Podobná jasně definovaná strategie zaměřená na nezpochybnitelnou masivní hrozbu nicméně Spojeným států po roce 1989 dosud chybí.“ Khol R.: Národní bezpečnostní strategie 2002: Institucionální kontext. Mezinárodní politika 4/2004, s. 5. 86
38
ničení, které mohou ovlivnit politiku nejen samotných USA, ale je zde zdůrazněno i ohrožení spojenců. Kapitoly 6 a 7 dokumentu jsou zaměřeny na globální ekonomický růst a rozvoj demokracie ve světě za předpokladu zachování míru. 8. kapitola popisuje zaměření se na spolupráci s dalšími hlavními centry světové moci a poslední 9. kapitola se týká zajištění vnitřní bezpečnosti USA ve vztahu k výzvám a příležitostem zdůrazněných v 21. století. Národní bezpečnostní strategie je podle autorů největší vládní reorganizací od dob Trumanovy administrativy. V textu se objevují typické principy americké politiky88: izolacionismus89 jako projev ekonomické soběstačnosti; hegemonismus spojený s ekonomickou nadvládou ve světě a s ní související vojenská nadřazenost nad ostatními zeměmi a pronikání americké kultury do dalších oblastí světa; uplatňování národních zájmů a vytváření sfér vlivu podobných těm v době studené války; a unilateralismus a bilateralismus, které se vyvinuly během 90. let dvacátého století v souvislosti s angažmá USA na Balkáně a v jiných částech světa. Nově je vyloženo prolínání vnitřní a zahraniční politiky USA. Bushova administrativa uvádí ve svém dokumentu důvody své politiky preempce: „Musíme přijmout koncept bezprostřední hrozby vhledem ke schopnostem a cílům dnešního protivníka. Darebné státy a teroristé nepoužijí v útoku proti nám konvenčních prostředků. Vědí, že takové útoky by neuspěly. Místo toho spoléhají na akty teroru a potenciálně užití zbraní hromadného ničení... Spojené státy již dlouho podporují volbu preemptivních akcí k odporu proti významné hrozbě naší národní bezpečnosti. Větší riziko je nečinnost. ... Aby se zabránilo a předešlo takovým činům našich protivníků, budou Spojené státy, pokud to bude nezbytné, jednat preemptivně.“ 90 Transatlantickým vztahům bylo v tomto dokumentu věnováno několik v zásadě významných slov. O Evropě se Bushova administrativa zmiňuje především jako o sídlu dvou nejsilnějších a nejschopnějších mezinárodních institucí ve světě – Severoatlantické alianci a Evropské unii. Nezapomněla také
88
Srov. Zbořil Z.: Národní bezpečnostní strategie USA. Mezinárodní politika 1/2003, s. 11. „Důležitá je podle NBS 2002 role USA v mezinárodním systému, protože zde díky silné mocenské pozici Spojených států existuje historická příležitost k proměně pravidel jeho fungování (podobně jako po 2. světové válce) a Bushova administrativa má ambici ji využít. Bushova NBS 2002 razí pro tento cíl terminologická spojení v duchu tradice americké výjimečnosti jako například „zvláštní americký internacionalismus založený na spojení amerických hodnot a národních zájmů“ či „rovnováha moci podporující svobodu.“ Khol R., cit. čl., s. 6. 90 The National Security Strategy. IV: Work with others to Defuse Regional Conflicts, s. 15, September 20, 2002, http://www.whitehouse.gov/nsc/nss.pdf.
89
39
připomenout aktivování článku 5 NATO v souvislosti s událostmi z 11. září 2001 učiněném poprvé v dějinách této organizace a načrtla představu, jak by NATO mělo vypadat. Mělo by být vysoce mobilní, mít speciálně vycvičené síly a to v oblastech, kde bude potřeba odpovědět na hrozby proti jakémukoliv členu Aliance. Dále je zmíněno: „Musíme udržovat společný pohled na hrozby našich společností a zlepšit naši schopnost ke společným akcím v obraně našich národů a jejich zájmů. Stejně tak vítáme snahy našich spojenců vytvářet větší zahraniční politiku a obrannou identitu s EU, a odevzdat se těsnějším konzultacím k zabezpečení těchto rozvojů s NATO. Nemůžeme si dovolit propásnout tuto příležitost lépe připravit rodiny transatlantických demokracií na výzvy, jenž přicházejí.“ 91 Konkrétní evropské země nejsou v textu vůbec zmíněny. Americká administrativa hovoří jen o Evropě či Evropské unii. Jednou z nejdůležitějších věcí obsažených v Národní bezpečnostní strategii je přesvědčení Spojených států, že musí zasahovat proti ohrožením, ačkoli se jejich postupy nebudou zamlouvat jejich spojencům. Tuto jejich vůli by mohla podporovat i nová partnerství například s Ruskem a ČLR či právě s Evropou.92
4.4 Summit NATO v Praze Ve dnech 21. a 22. listopadu 2002 se konalo poprvé v historii v postkomunistické zemi setkání nejvyšších představitelů Severoatlantické aliance. Severoatlantická rada rozhodla o konání pražského summitu na zasedání ministrů zahraničních věcí v prosinci 2000, a to na základě nabídky předložené českým prezidentem Václavem Havlem a vládou České republiky. Pro prezidenta České republiky Václava Havla to byl vrchol jeho politického kariéry, i proto, že měl brzy předat úřad nejvyšší funkce v zemi novému nástupci. Program jednání zahrnoval několik bodů, z nichž některé byly již projednávány před tímto setkáním. Do závěrů summitu v Praze se promítly 91
Tamtéž, VIII: Develop Agendas for Cooperative Action with the Other Main Center of Global Power, s. 26. 92 Pavel Barša se o Národní bezpečnosti strategii a řeči prezidenta Bushe zmiňuje, že se vyznačuje velmi „rozmazanou definicí nepřítele. Z adresného vymezení – al-Káida a státy jí pomáhající – se přelévá do obecnějších, ale stále politických vymezení – terorismus a státy-darebáci – a končí u vymezení nepolitických – „záměrné násilí na nevinných“ či „teror“ ve smyslu strachu (na jednom místě Národní bezpečnostní strategie je cíl USA definován jako zbavení občanů i Iráčanů „strachu“, který je pojat jako protiklad „svobody“)“. Barša P.: Hodina impéria: zdroje současné zahraniční politiky USA, (Brno, 2003), 1. vyd., s. 55. 40
zkušenosti z vojenské operace v Kosovu v roce 1999 a z boje proti mezinárodnímu terorismu. Průběh měl být podle očekávání hladký. To se týkalo především otázky dalšího rozšíření Aliance o další východoevropské země.93 Naopak s problémy se počítalo v otázkách bezpečnostních, kde prim hrála americká zahraniční politika po 11. září 2001 a s ní související změněná strategie Bushovy administrativy, která se již připravovala na další tažení v boji proti terorismu – Irák. Aliance si byla před tímto summitem vědoma, že není plně připravena vést nový typ vojenských operací. Zkušenosti z předcházejících společných akcí Evropy a USA jasně ukázaly zaostávání evropských spojenců za Spojenými státy v oblasti disponibilních zdrojů a technologií potřebných k vedení moderní války.94 Před událostmi 11. září 2001 se předpokládalo, že hlavním tématem summitu v Praze bude rozšíření Aliance o nové členy. Právě volba hlavního města České republiky měla být symbolickým rámcem pro ty, kteří se k rozšíření nejvíce upínali, a zároveň i nepřímým nátlakem na ty, kteří myšlenku rozšiřování zpochybňovali. Otázka rozšíření Aliance se sice posunula na druhé místo v prioritách této organizace, ale vzhledem k událostem posledních let, mělo rozšíření doznat většího rozsahu než jak se původně plánovalo. Hrozba bezpečnosti Aliance se týkala především oblasti Středomoří – odkud přicházely zdroje nestability ze severní Afriky a Blízkého východu; a jihovýchodní části Evropy – v souvislosti s válkami v bývalé Jugoslávii. Bylo tedy jasné, že rozšíření Aliance se nemůže vydat pouze severním směrem (pobaltské země) a vyplněním mocenského vakua ve střední Evropě (Slovensko, Slovinsko), ale že by mělo mít silnou dimenzi právě na jihovýchodě evropského kontinentu (Rumunsko, Bulharsko).95 Změna postoje členských zemí NATO k prioritám v oblasti bezpečnosti se 93
Po prvním rozšíření Aliance o postkomunistické země Polsko, Českou republiku a Maďarsko v roce 1999, vyzvaly členské země NATO k přistoupení Bulharsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. Tyto země oficiálně vstoupily do NATO 2. dubna 2004. 94 Jednou ze základních příčin zaostávání Evropy za USA jsou velké rozdíly ve vojenských rozpočtech. USA pro rok 2003 vyčlenily 379 mld. USD, což činilo oproti roku 2002 nárůst o 15 %. USA vynakládaly 2,8 % svého HDP na obranu, zatímco evropské země v průměru vynakládaly na obranu 1,41 % HDP. I mezi spojeneckými evropskými zeměmi jsou výrazné rozdíly: zatímco nejvíce vynakládají Velká Británie (589 USD na hlavu) a Francie (505 USD na hlavu), nejméně pak Španělsko (152 USD na hlavu) a Portugalsko (160 USD na hlavu). Viz. Eichler J.: Současné rozdíly mezi USA a jejich evropskými spojenci. Mezinárodní politika 10/2002, s. 14. 95 O průběhu jednání NATO v Praze viz. Summit NATO v Praze 2002, uspořádali Dančák B., Suchý P., (Brno 2002). 41
jevila jako zcela nezbytná a zaujala v této organizaci přední místo. To byl také důvod k jednáním o dalším způsobu transformace Aliance od hájení západních hodnot demokracie vůči totalitnímu SSSR a jeho satelitům na organizaci, jež bude zaměřena především na schopnost odpovídat na současné hrozby v novém bezpečnostním prostředí 21. století. Nebezpečí, která Aliance určila na samém sklonku 20. století již musela přehodnocovat. Fenomén terorismu, který zařadila až na poslední místo v otázce bezpečnosti, nyní přesunula na místo první. Ostatní bezpečnostní hrozby a rizika jako regionální konflikty, organizovaný zločin, korupci a šíření zbraní hromadného ničení nadále považovala za důležité záležitosti. Ačkoli se členské země na započatém boji proti terorismu shodly, vyvstala otázka především v souvislosti možného vojenského zásahu v Iráku, jenž prosazovala americká administrativa, a podle níž právě tento stát podporoval mezinárodní terorismus. Přes názorovou shodu týkající se hrozby terorismu, došlo na summitu k určitému pnutí mezi americkými a některými evropskými představiteli, a tudíž prezident Bush musel mírně ustoupit ze své tvrdé protiirácké rétoriky. Na zasedání Severoatlantické rady přijaly hlavy států a vlád také stanovisko pražského summitu k Iráku. Se znepokojením nad terorismem a šířením zbraní hromadného ničení se 19 zemí zavázalo poskytnout plnou podporu implementaci rezoluce č. 1441 Rady bezpečnosti OSN a vyzvaly Irák, aby všechny rezoluce jemu uložené zcela dodržel. Odsoudily také neochotu iráckého režimu k odmítání povinností k zajištění míru a bezpečnosti, a připomenuly, že Rada bezpečnosti OSN mu poskytla poslední příležitost k splnění povinnosti odzbrojení. Jednotně se Aliance postavila za úsilí OSN o zajištění a dodržení rezoluce č. 1441 bez porušení závazků a omezení. Vzkázala Iráku, že pokud nedodrží stanovené podmínky, ponese vážné důsledky.96 Prezident George W. Bush se na tiskové konferenci konané den před zahájením summitu vyjádřil k politice své země ve vztahu k Iráku a také k postoji vůči ostatním evropským spojencům. Připomněl, že s prezidentem Havlem hovořil o problematice kolem Iráku. Trval na tom, že ať se na summitu rozhodne jakkoli, bude požadovat odzbrojení Saddáma Husajna ve jménu míru. Bush zdůraznil: „Je velmi důležité pro naše národy, stejně tak pro všechny svobodné
96
Prague Summit Statement on Iraq, 21-Nov-2002, http://www.nato.int/docu/pr/2002/p02133e.htm. 42
národy, pracovat kolektivně, abychom viděli, že Saddám Husajn odzbrojuje. Pokud je kolektivní vůle světa silná, budeme moci dosáhnout odzbrojení mírovou cestou. Avšak pokud neodzbrojí, Spojené státy povedou koalici z těch, kdo jej budou chtít ochotně odzbrojit. Budeme konzultovat se všemi našimi přáteli a všechny národy si budou moci vybrat, zda se chtějí nebo nechtějí zúčastnit.“ V otázce ochoty či neochoty Německa k válce proti Iráku Bush uvedl, že je to věc každého státu, zda, kdy a jakým způsobem se zapojí do této kampaně, což se podle něj netýkalo pouze Německa a jeho přístupu k této otázce.97 Význam pražského summitu byl pro budoucnost transatlantických vztahů a jejich spolupráci v NATO zcela významný. Již před konáním tohoto summitu bylo všem členským zemím jasné, že Severoatlantická aliance se případné války v Iráku nezúčastní. Problematika účasti či neúčasti jejich členů měla mít významný vliv na budoucnost této organizace. USA byly již stále více přesvědčené, že hlavní hrozba pro bezpečnost jejich země, nepochází z Evropy, ale především z oblasti Blízkého východu. Americký senátor Richard Lugar popsal tento problém jasně: „Ponechat NATO zaměřené výlučně na obranu míru v Evropě před starými hrozbami by znamenalo redukovat ho do role pouhé uklízečky.“98 Spojené státy již ve válce v Afghánistánu ukázaly, že se bez pomoci NATO obejdou. Přesto rozšíření Aliance o nové členy přivítaly, a to hlavně z důvodu vytvoření případné mezinárodní koalice ve válce proti Iráku.
4.5 Cíl – Irák Bushova administrativa se v souvislosti s teroristickými útoky z 11. září 2001 nehodlala v té době zaměřit na režim Saddáma Husajna v Iráku. Svůj první krok v boji proti terorismu zaměřila na Afghánistán a tamní vládnoucí hnutí Tálibán, které chránilo vůdce teroristů organizace Al-Káida Usámu bin Ládina. Bushova administrativa však zvažovala možnosti vojenského zásahu proti Iráku již před 11. zářím 2001. Ještě krátce po teroristických útocích byla nadále přesvědčena, že Saddám Husajn představuje pro Spojené státy reálnou hrozbu, a usiluje o získání zbraní hromadného ničení. Měla-li započít válka proti terorismu, členové Bushovy administrativy se 97
Press Conference by US President George W. Bush and Vaclav Havel, President of the Czech Republic, 20-Nov-2002, http://www.nato.int/docu/speech/2002/s021120b.htm. 98 Vondra A.: Pražský summit 2002: směřování Aliance do 21. století, Mezinárodní politika 10/2002, s. 5. 43
shodli na tom, že se dříve nebo později stane Irák jedním z cílů této kampaně. Ministr obrany Donald Rumsfeld navrhoval, aby se využilo příležitosti a zaútočilo se na Irák co nejdříve. Tuto alternativu zvažoval také viceprezident USA Dick Cheney. Naopak s útokem na Irák nespěchal ministr zahraničních věcí Colin Powell, který upozorňoval, aby se Spojené státy zaměřily na Al-Káidu, jenž v té době upoutávala pozornost Američanů: „Každá akce vyžaduje podporu veřejnosti. Nejde jen o mezinárodní podporu, musíme udělat to, co podporuje americký lid. A ten si přeje, abychom něco udělali s Al-Káidou.“99 Ačkoli Saddám Husajn byl o útocích proti Spojeným státům předem informován, neexistovala žádná spojitost či důkazy o jeho zapojení do těchto atentátů. Sám však očekával, že se Spojené státy po těchto útocích zaměří právě na něj, když vyhlásil nejvyšší stupeň vojenské pohotovosti „G“, poprvé vyhlášený od války v Perském zálivu v roce 1991. Prezident Bush se ve svém projevu v Kongresu USA 20. září o začínajícím boji proti terorismu o Iráku vůbec nezmínil.100 Ředitel CIA George Tenet se snažil varovat prezidenta Bushe, že narozdíl od Afghánistánu je irácká opozice mnohem slabší a režim Saddáma Husajna je policejním státem. Případný vojenský konflikt v této zemi by byl výrazně odlišný od předcházejícího konfliktu v Afghánistánu a toho si začínala být Bushova administrativa velmi dobře vědoma.101 Bush ale věřil, že rozsáhlé tajné aktivity by mohly napomoci k přípravě vojenského zásahu v této zemi. Bushova administrativa nijak zvlášť netoužila po unilateralistickém postupu vůči Iráku, avšak podle jejího mínění, pokud jejich spojenci nebudou ochotni podpořit tuto akci, byl Washington připraven zasáhnout i osamoceně. To se projevovalo uvnitř Bushovy vlády už během přípravy na zásah proti Tálibánu. Sám Bush vzpomíná: „Celou dobu jsem počítal s tím, že bude-li třeba, půjdeme do toho i sami, ale nepřál jsem si, abychom to museli udělat“.102 Rozhodnost Spojených států postupovat ve válce proti terorismu i na vlastní pěst tak byla zřejmá již od září 2001. V roce 2002 byl však na řadě Irák a s tímto problémem nechtěla americká administrativa nijak otálet. Důvodů 99
Woodward B.: cit. dílo, s. 66. Bush v tomto projevu pouze připomněl, že válka v Afghánistánu „nebude taková jako válka v Iráku o desetiletí dříve, s jeho jasným osvobozením území, a jeho rychlým závěrem.“ Address to a Join Session of Congress and the American People, September 20, 2001, http://www.whitehouse.gov/news/releases/2001/09/20010920-8.html. 101 Podrobněji o rozdílu situace v Afghánistánu a v Iráku viz.: Pollack K.M.: Next Stop Baghdad?, Foreign Affairs March/April 2002, Vol. 81, No. 2, s. 37-45. 102 Woodward B.: cit. dílo, s. 63.
100
44
k vojenskému zásahu proti této zemi bylo několik. Spojeným státům však šlo o to získat legitimitu ve své válečné kampani proti Iráku, a tudíž musela veřejnosti a světu předložit konkrétní důvody pro svůj postup a chystaný vojenský zásah proti této zemi.
4.6
Důvody k válce proti Iráku
4.6.1
Zbraně hromadného ničení Významným důvodem pro zahájení kampaně proti Iráku byla jeho snaha o
získání zbraní hromadného ničení, především pak snaha o získání jaderných zbraní a možnost jejich předání teroristům či napojení se na ně. Již od 70. let 20. století projevoval Saddám Husajn zájem nejen o doplnění konvenční výzbroje své armády, ale i o vybudování iráckých nekonvenčních bojových kapacit.103 Za přispění Francie se podařilo Iráku vyrobit biologické zbraně – jednalo se o antrax, tyfus a choleru. Poté Saddám neváhal přistoupit k získání chemických zbraní – šlo o jedovaté a nervové plyny. Pod záminkou vybudovat továrnu na pesticidy se podařilo Saddámovi přesvědčit západní země o podpoře pro tento program. V těchto továrnách se vyráběl amitos, fejeton, paradoxon a parathion. Jelikož se Iráku nedostávalo odborných znalostí v tomto oboru, tamější režim využil svých kontaktů s tehdejší Německou demokratickou republikou. Jeden z iráckých zástupců tehdy na adresu východních Němců prohlásil: „Vy, Němci, máte spoustu zkušeností se zabíjením Židů plynem, … My se o to zajímáme ze stejného důvodu…Jak (bychom mohli) využít těchto znalostí…ke zničení Izarele?“104 Kromě těchto chemických zbraní si Irák obstaral zdokonalené verze hořčičného plynu, tabunu a účinnějšího nervového plynu VX. Chemické a biologické zbraně neváhal Irák použít ve válce proti Íránu ani proti šíitskému obyvatelstvu v 80. letech. Kromě vlastnictví biologických a chemických zbraní Saddám usiloval především o získání jaderných zbraní, které by jeho zemi zařadily do jaderného klubu nejmocnějších zemí světa a získal by tak respekt u ostatních zemí na Blízkém východě – především pak ze strany nenáviděného Izraele, vůči němuž by se Irák jevil jako protiváha. Saddám by se také díky 103
O vývoji zbraní hromadného ničení v Iráku podrobněji viz.: Závěšický J.: Irák a zbraně hromadného ničení. Mezinárodní politika 2/2003, s. 6-9. 104 Coughlin C.: cit. dílo, s. 158-159. 45
jadernému statutu své země mohl stát vůdcem arabského světa, o což po celou dobu své vlády usiloval. Naplnila by se tak doktrína vládnoucí strany Baas o sjednocené arabské republice a Saddám by se pasoval do stejné role, o kterou se snažil egyptský prezident Gamál Abd al-Násir. Saddám se obrátil na Francii a tehdejšího premiéra Jacquesa Chiraca. Stejně jako v případě chemických a biologických zbraní, i v tomto případě zastíral svůj záměr mírovými účely. Vysvětloval světu, že má zájem o vývoj vlastních jaderných elektráren. Šlo o výhodný obchod pro obě strany. Zatímco Irák měl získat reaktor a palivo na jeden rok, Francie obdržela ropné koncese, export svých automobilů a dojednala také předběžnou dohodu o prodeji stíhaček Mirage. Saddám se nijak netajil tím, že usiluje o získání jaderné zbraně, když v roce 1975 prohlásil: „Dohoda s Francií je prvním krokem na cestě k výrobě arabské atomové bomby.“105 Kromě toho se na jaderném programu Iráku nepřímo podíleli i sami Američané, kteří v již v roce 1956 darovali irácké Komisi pro atomovou energii (AEC – Atomic Energy Commision) úplný soubor vědeckých zpráv o projektu Manhattan. Saddám se zasadil i o to, že se Irák stal členem Rady guvernérů Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA – International Atomic Energy Agency ). Viděl v tom, že tak zastře podezření pro jaderný výzkum.106 Jednotlivá zařízení na výrobu jaderných zbraní se rozhodl Saddám rozptýlit po celé zemi, aby tak byla uchráněna před případným útokem. Francie byla kritizována za dodávky uranu do Iráku, a tak se Saddám obrátil na Portugalsko a Niger. Doufal, že atomovou zbraň bude mít k dispozici co nejdříve, už i proto, že započal válku proti sousednímu Íránu. Naděje na získání tohoto arzenálu však brzy zmařili Izraelci. Sami totiž tušili, že by atomová zbraň v rukách iráckého vůdce byla velkým nebezpečím pro ně samotné. Jaderný reaktor Osirak přežil po nezdařeném íránském náletu, ale o jeho zničení se brzy postaralo právě izraelské letectvo. Stalo se tak pouhý měsíc před zahájením provozu. Ačkoliv se podařilo jaderný reaktor zcela zničit, většina obohaceného uranu, jež byl uložen v podzemní štole, zůstala nedotčena, což Saddámovi v pozdější době umožnilo program výroby jaderných zbraní znovu oživit.
105
Tamtéž, s. 162. Iraq profile. Nuclear. Nuclear Chronology 1956–1979, November 2003, http://www.nti.org/e_research/profiles/Iraq/Nuclear/2121.html. 106
46
Ve válce v Perském zálivu v roce 1991 pohrozila administrativa Bushe staršího, že pokud použije Irák své chemické a biologické zbraně, pak se vystaví riziku, že Spojené státy nebudou váhat použít atomovou bombu. Saddám si byl velmi dobře jist, že tuto hrozbu ze strany USA nemůže v žádném případě podceňovat a zachoval se racionálně. Po vyhnání irácké armády z Kuvajtu se Saddámův režim podřídil mezinárodním požadavkům, aby vpustil do své země inspektory OSN pověřené likvidací zbraní hromadného ničení. První tým UNSCOM dorazil do Iráku v květnu 1991 a až do roku 1998 se dařilo Saddámovu režimu pomocí kampaně obstrukcí a zastírání držet OSN v permanentní nejistotě o schopnosti Iráku vyrábět a používat chemické, biologické a jaderné zbraně. Saddám zakázal prozrazovat jakékoliv podrobnosti ohledně výroby biologických zbraní a vydal rozkaz vztahující se k neprozrazení čehokoliv, co by se týkalo jeho jaderného programu. OSN získala alespoň důkazy o výrobě chemických zbraní. Saddám totiž dovolil vydat informace ohledně skladišť chemických zbraní a jejich nosičů, avšak výzkumné a vývojové kapacity měly zůstat utajeny. Politika Iráku byla ve znamení předstírání odzbrojení ačkoli se nic takového nedělo. Taktika zdržování a přemisťování důležitých zařízení se Saddámovi vyplácela.107 Americká administrativa pod vedením George W. Bushe si o těchto snahách Iráku, obstarat si zbraně hromadného ničení, byla velmi dobře vědoma. S nelibostí nesla vyhoštění inspektorů OSN v roce 1998 i bezvýsledný zásah Clintonovy administrativy a britské vlády v operaci Pouštní liška v prosinci téhož roku. Bush se po skončení bojů v Afghánistánu snažil poukázat na zneklidňující stav této věci a přimět OSN k obnovení kontroly programu zbraní hromadného ničení dalším vysláním inspektorů do Iráku. 12. září 2002 ve své řeči Bush vyzval OSN, aby schválila nové opatření, podle kterého se měl Irák podvolit rezoluci č. 687, a zároveň slíbil, že pokud OSN v této záležitosti neuspěje, Spojené státy jsou připraveny jednat unilaterálně. „Mají být rezoluce Rady bezpečnosti ctěny a vynutitelné nebo stát stranou bez následků? Budou Spojené národy sloužit účelu svého založení nebo budou bezvýznamné?“108 Ačkoliv Rada bezpečnosti rozhodla o pokračování inspekcí OSN v Iráku orgánem UNMOVIC (United Nations Monitoring, Verification and Inspection 107
Podrobněji o zákazu iráckých ZHN viz. Unresolved disarmament issues. Iraq´s proscribed weapons programmes, 6 March, 2003, http://www.nti.org/db/profiles/iraq/fulltext/unmovic_jan6.pdf. 108 President´s Remarks at the United Nations General Assembly, September 12, 2002, http://www.whitehouse.gov/news/releases/2002/09/20020912-1.html. 47
Commision – Monitorovací a ověřovací komise OSN)109 pod vedením Hanse Blixe jeden rok po operaci Pouštní liška, Saddám tyto inspekce odmítal a k jejich vpuštění do Iráku došlo až v listopadu 2002. Irák dovolil inspektorům přístup k podezřelým místům, a také s nimi spolupracoval. Povolil inspekcím dokonce i přístup k prezidentským palácům a dalším lokalitám a zničil desítky raket al Samoud. Američané spolu s Brity zahájili intenzivní lobbing za novou rezoluci umožňující agresivnější inspekce. Ministru zahraničí Colinu Powellovi se podařilo přesvědčit Hanse Blixe, aby pozdržel inspekce dokud nebude přijata nová rezoluce. Hans Blix a hlava Mezinárodní agentury pro atomovou energii Muhammad El Baradei se setkali s viceprezidentem USA Dickem Cheneym, který varoval před případnými omyly v úsudcích ohledně zbraní hromadného ničení. Paul Wolfowitz zase prohlásil: „Vy víte, že vlastní zbraně hromadného ničení, že?“110 Tento přístup vrhal špatné světlo na americkou administrativu, která tak měla problémy s hledáním nekonvenčních zbraní. Zpráva UNMOVIC z ledna 2003 nepřišla s potvrzením ani vyvrácením vývoje zbraní hromadného ničení v Iráku.111 Francie spolu s Ruskem zajistily jednohlasný průchod rezoluci č. 1441112 z 8. listopadu 2002 dávajíc Iráku poslední příležitost k úplnému odzbrojení a upozorňujíc jej na závažné důsledky v případě nesplnění těchto požadavků. Bushova administrativa hodlala využít své dominantní role v Radě bezpečnosti a navzdory ostatním členům RB OSN, kteří prohlašovali, že rezoluce č. 1441 není hledáním zahájení války, se snažili poukázat na porušování bezletových zón na severu a jihu Iráku. Irák v prosinci 2002 vydal 12 000 stránkovou zprávu113 o svém zbrojním programu, ale tu Američané považovali za falešnou. Inspektoři OSN pracovali
109
Nový název pro původní misi UNSCOM definovanou rezolucí RB OSN č.687. Rubin J.P:.: Stumbling Into War. Foreign Affairs September/October 2003, Vol. 82, No. 5, s. 55. 111 UNMOVIC and IAEA Iraq inspection reports, January 27, 2003, http://www.mideastweb.org/inspectionreports.htm. 112 Rezoluce je kompromisem mezi silným přístupem USA, které prosazovaly invazi v případě nespolupráce a slabší verzí Francie a Ruska. Iniciována byla USA za dosažení multilaterálního rámce ve zvažovaném útoku na Irák. Resolution 1441 (2002), November 8, 2002, http://www.mideastweb.org/1441.htm. 113 Permament Mission of the Republic to the United Nations, 7 December, 2002, http://www.iraqwatch.org/government/Iraq/For-Ministry/Iraqi-declaration-1202--TOC.html. 110
48
v Iráku tři a půl měsíce a za celou dobou nenašli žádný hmatatelný důkaz po chemických, biologických nebo jaderných zbraních.114 V únoru 2003 předložil Colin Powell na zasedání Rady bezpečnosti OSN satelitní snímky dokazující vlastnictví iráckých zbraní hromadného ničení. Jeho „důkazy“ však vyvolávaly mezi ostatními zeměmi značné pochybnosti. 14. února Hans Blix ve své zprávě konstatoval lehký pokrok v kooperaci s Irákem115 a o 8 dní později nařídil Iráku zničit rakety al Samoud 2 do 1. března téhož roku. Přese všechno však tyto události již nehrály významnou roli a nemohly zabránit postupu Spojených států. Washington zkrátka viděl inspekce jako předehru k zahájení války a předpokládal, že Saddám bude nadále pokračovat ve svých „maskovacích manévrech“ a zamlžovat skutečný stav věci, už i z toho důvodu, že nechtěl podrobit suverenitu své země mezinárodním kontrolám. Navíc Spojené státy nechtěly nijak prodlužovat kampaň za odzbrojení Iráku a nesouhlasily s tím, že by se měl dát Iráku určitý čas, jak to požadovali ostatní členové Rady bezpečnosti. S novou rezolucí, která by zahrnovala evidenci plynu VX a antraxu, zničení raket al Samoud a dalších nelegálních raket, Spojené státy nechtěly souhlasit a čekat na konečný termín splnění těchto podmínek až do poloviny dubna. Zbraně hromadného ničení se nakonec neukázaly být palčivým důvodem k zahájení války, jelikož ani inspektoři ani američtí vojáci v Iráku nic významného nenašli. Hans Blix už před invazí do Iráku velmi tvrdě kritizoval postup Spojených států, který podle něj nebyl zcela objektivní. Šlo o nespolehlivé důkazy ohledně zbraní hromadného ničení v rukou iráckého vůdce.116
4.6.2
Terorismus Specialisty na boj proti terorismu nepřekvapovala představa, že by irácký
vůdce byl napojen na organizaci Al-Káida a měl co do činění s atentáty na New York a Washington. Již od 70. let 20. století jej bedlivě sledovali. Napojení na mezinárodní terorismus bylo zcela zjevné díky zapletení se Saddáma s neslavně 114
Transcript of ElBaradei´s U.N. Presentation, March 7, 2003, http://edition.cnn.com/2003/US/03/07/sprj.irq.un.transcript.elbaradei/index.html. 115 SC/7664, 14/02/2003, http://www.un.org/News/Press/docs/2003/sc7664.p2.doc.htm. 116 „Dozvěděli jsme se o údajných smlouvách, uzavřené mezi Irákem a Nigerem, o dovozu asi ... 500 tun uranu. Když tu smlouvu dostal Mezinárodní úřad pro atomovou energii, lehce zjistil, že je to je pouhý padělek.“ US tried to discredit our work, says Blix, 22.04. 2003, http://www.telegraph.co.uk/news/main.jhtml?xml=/news/2003/04/22/ublix.xml&sSheet=/portal/20 03/04/22/ixportaltop.html. 49
proslulými teroristy jakými byli například vůdce palestinských teroristů Abú Nidal či legendární Venezuelan Ilich Ramírez Sánchez, známý pod jménem Carlos, řečený Šakal. Saddám Husajn nebyl zaníceným muslimem, ale spíše nacionalistou. To dokládalo i to, že vedl v 80. letech válku proti Íránu, kde se moci chopili islámští fundamentalisté. Napojením na terorismus sledoval svůj cíl destabilizovat mezinárodní scénu a především pak Spojené státy americké po prohrané válce v Perském zálivu. Saddám Husajn se poté v roce 1993 pokusil zorganizovat atentát na bývalého amerického prezidenta George Bushe staršího při jeho návštěvě v sousedním Kuvajtu. Objevovaly se informace svědčící o pomoci Saddámova režimu takovým organizacím jako byl libanonský Hizballáh či samotná Al-Káida.117 Irácké území sloužilo teroristům k cvičením a dostávalo se jim od zdejšího režimu také finanční podpory a vojenské výzbroje.118 Bushova administrativa spojila svůj boj proti terorismu se zaměřením se na konkrétní stát a jeho vůdce – Saddámův Irák. Jasné a přesvědčivé informace o Saddámových osobních kontaktech s bin Ládinem a jeho teroristickou sítí Al-Káida však chyběly. Krátce po útocích 11. září 2001 vyrukoval George W. Bush s tvrzením, že s útoky má něco společného právě Saddám Husajn. Bushovo poukazování na spojení iráckého režimu se známými teroristy se stalo součástí jeho pohledu na válku s Irákem jako pouhého rozšíření probíhající války proti terorismu.Veřejnost v USA tomuto přesvědčení Bushovy administrativy zpočátku velmi důvěřovala. Později podpora pro tato tvrzení začala mírně klesat. Přesto zůstala i po válce v Iráku na poměrně vysoké úrovni.119 Nejvýmluvnější informaci týkající se této záležitosti poskytlo ministerstvo vnitra České republiky, které oznámilo, že jeden z atentátníků Muhammad Atta se sešel pět měsíců před atentáty na New York a Washington s důstojníkem irácké zpravodajské služby. Ačkoli neexistoval důkaz o spojení Iráku s hrůznými
117
Irácká zpravodajská služba v atentátech na disidenty doma i v zahraničí pokračovala až do americké invaze. Husajnův režim údajně podporoval několik teroristických organizací: Arabskou osvobozeneckou frontu, neaktivní Organizaci 15. května, Frontu pro osvobození Palestiny a íránskou Mujahedin-e Lhala. Viz. Dolník A.: Jak postupovat proti státům podporujícím terorismus? Mezinárodní politika 10/2002, s. 33-34. 118 O spojení Saddámova Iráku s terorismem viz. Rathmell A.: Irák a financování terorismu. Encyklopedie světový terorismus, (Praha 2001), 1. vyd., s. 355-358. 119 Viz. Taylor H.: Sizeable Minorities Still Believe Saddam Hussein Had Strong Links to Al Qaeda, Helped Plan 9/11 and Had Weapons of Mass Destruction, December 29, 2005, http://sev.prnewswire.com/computer-electronics/20051229/NYTH02529122005-1.html. 50
atentáty, samotný fakt, že byl Irák jakkoli napojen na teroristickou síť Al-Káida, byl argumentem pro Pentagon zacílit svoji politiku právě na tuto zemi. Saddám Husajn krátce po útocích na USA prohlašoval, že s těmito atentáty nemá nic společného, ale zároveň se netajil nadšením nad touto událostí. Jeho rétorika v té době vyznívala silně protiamericky a protizápadně: „…to, co se stalo 11. září 2001 [americkému lidu] by mělo být srovnáváno s tím, co jejich vlády a jejich armády provádí ve světě, například když mezinárodní agentury oznámily, že více než jeden a půl milionu Iráčanů zemřelo kvůli blokádě uvalené Amerikou a některými západními zeměmi, a vedle toho desítky tisíc, kteří zemřeli nebo se zranili ve vojenské akci spáchané Amerikou a těmi, kteří se s ní spojili proti Iráku.“ O atentátnících se vyjádřil, že „dali své životy ochotně s nezrušitelnou odhodlaností.“120 Kongres USA upozorňoval na to, že by případná válka proti Iráku neměla probíhat na úkor boje proti terorismu, už z důvodu značných nákladů na tuto válku. Saddám také podporoval palestinské rodiny mrtvých teroristů, kteří obětovali své životy v boji proti Izraeli. Každé rodině, která přišla tímto způsobem o svého člena obdržela od iráckého vůdce 25 000 USD. Přesto se nepodařilo Spojeným státům a jejich spojencům zjistit, zda byl irácký vůdce v přímém spojení s mezinárodním terorismem. Tato otázka byla spojována s otázkou vlastnictví zbraní hromadného ničení v rukou Saddáma, který by je tak mohl předat teroristickým organizacím.
4.6.3
Stabilizace regionu Blízkého východu Po válce v Perském zálivu rozvíjel Pentagon koncept darebných států,
který zahrnoval Irák, Sýrii a Libyi, jež představovaly hrozbu regionálnímu řádu v oblasti Blízkého východu. Clintonova administrativa v roce 1993 přišla s doktrínou tzv. „dvojího zadržování“121 ospravedlňující spojenectví se Saúdskou Arábií v odvrácení hrozeb ze strany Iráku a Íránu. Irácké raketové útoky na Izrael ve válce v Zálivu a Saddámova panarabská rétorika nedovolovala oddělovat politiku států Perského zálivu od izraelsko-palestinského konfliktu. 120
Speeches of President Saddam Hussein: Open letter of Saddam Hussein to the American peoples and the western peoples and their governments, http://www.infoimagination.org/ps/iraq/spch091301.html. 121 Podrobněji viz. Mraz J.L.: Dual Containment: US Policy in the Persian Gulf and a Recommendation for the Future, March 1997, http://www.au.af.mil/au/awc/awcgate/acsc/970306.pdf. 51
Americká administrativa pod vedením George W. Bushe sledovala od počátku svého volebního období zcela rozdílnou zahraniční politiku od předchozí americké administrativy. Bush viděl snahy Clintonovy diplomacie na Blízkém východě jako neúspěšné. Nedovedla tak podle něj dosáhnout stabilního uspořádání v tomto regionu. Byli to právě republikánští senátoři a kongresmani, kteří se rozhodli uvalit na Irák ekonomické sankce. Izraelští politici vládnoucí strany Likud byli spřízněni s americkými křesťanskými konzervativci, kteří se právě na přelomu 20. a 21. století dostali k moci. George Bush starší a jeho tehdejší ministr obrany Dick Cheney si za své vlády vytvořili úzké vztahy se saúdskou královskou rodinou. George W. Bush po svém zvolení prezidentem USA v roce 2000 tak razil následující priority – podpora Izraele, silné spojenectví se Saúdskou Arábií a udržení zavedeného „dvojího zadržování“ nad zeměmi Íránu a Iráku. Bushova zahraniční politika vůči Blízkému východu nebyla od počátku vymezena jeho republikánským zaměřením a proizraelskou lobby, ale jádrem jeho plánu bylo přetvoření (za podpory spojenců USA) statusu quo Blízkého východu proti nepřátelům demokratizace a snaha o stabilizaci této oblasti. To zahrnovalo omezení či přímo svržení diktátorského režimu Saddáma Husajna v Iráku; hájení politických reforem v moderních arabských režimech represivních vůči vlastnímu obyvatelstvu; stát na straně Izraele dokud Palestinci neporozumí tomu, že musí slevit ve svém úsilí o zničení Státu Izrael, smířit se s jeho existencí a dohodnout se s ním na vybudování státu vlastního.122 To, že většina únosců letadel 11. září 2001 byla ze Saúdské Arábie a Egypta, nemělo výraznější vliv na dosud přátelské vztahy mezi USA a vládami těchto zemí. To, co Spojeným státům však vadilo na arabských státech, byla antiamerická a antiizraleská politika ovlivňující domácí obyvatelstvo a financování islamistických teroristických organizací ohrožujících tak bezpečnost celého Západu. Aktér, který podle amerických administrativ v období po skončení studené války nejvíce ohrožoval stabilitu regionu Blízkého východu, byl právě Irák. Irák od uchopení moci Saddámem Husajnem ohrozil své bezprostřední sousedy Írán a poté i Kuvajt. Během 90. let 20. století až do americké invaze
122
Podrobněji o Bushově představě zahraniční politiky na Blízkém východě hovoří Gordon P.H.: Bush´s Middle East Vision. Survival Vol. 45, No. 1, Spring 2003, s. 155-165. 52
v roce 2003 porušovala tato země rezoluce OSN a byla nadále trnem v oku ostatním zemím Blízkého východu. Přesto se Saddám Husajn neostýchal vystupovat před světem jako vůdce a ochránce všech muslimů, čehož jasně zneužíval vůči politice USA a ve své snaze jednou ovládat ostatní arabské země.123 Jeho pokračující vláda i po skončení války v Zálivu si vyžadovala uplatňování ekonomických sankcí uvalených OSN na jeho zemi, tzv. bezletové zóny v severním a jižním Iráku a přítomnost velkého počtu amerických vojáků na území Saúdské Arábie a některých dalších zemích sousedících s Irákem. Navíc existovalo podezření, že se Irák snaží vyrobit atomovou bombu. To by výrazně vyklonilo rovnováhu moci v tomto regionu v jeho prospěch. V roce 1991 se Spojené státy zastavily spolu se svými spojenci na hranicích Iráku, protože to jednak vyžadoval mandát Rady bezpečnosti OSN a jednak se Spojené státy obávaly možné destabilizace blízkovýchodního regionu. Administrativa George W. Bushe se však domnívala, že tento postup nebyl dotažen do konce a umožnil Saddámu Husajnovi politické vítězství a přetrvávající hrozbu ostatním arabským zemím. Bush tak chtěl dokončit to, co jeho otec „nedodělal“. 7. října 2002 George W. Bush načrtl ve svém projevu jakou hrozbu představuje Irák v čele se Saddámam Husajnem, kde mimo jiné poznamenal: …“někdo se ptá, proč je Irák odlišný od ostatních zemí nebo režimů, které také vlastní ony hrozivé zbraně. Zatímco ve světě panuje spousta nebezpečí, hrozba Iráku stojí osamocena – protože nahromadil nejvážnější nebezpečí naší doby na jednom místě. Irácké zbraně hromadného ničení jsou kontrolovány vražedným tyranem, který již použil chemické zbraně k zabití tisíců lidí. Ten samý tyran se pokoušel dominovat Střednímu východu, napadl a brutálně okupoval malého souseda, udeřil na další národy bez varování a udržuje neúprosné nepřátelství vůči Spojeným státům.“124 Válka v Afghánistánu, která nevedla k zajetí vůdců teroristické organizace Al-Káida, ale ke svržení režimu Tálibánu, nastartovala tak změny status quo na Blízkém východě. Afghánistán sice nebyl plně v rukou Spojených států a jejich spojenců, ale dostatečná kontrola nad touto zemí byla zajištěna. Horší situace panovala v případě sousedního Pákistánu. Ačkoli se prezident Pervaiz Musharaf 123
Srov. např.: Transcript of Saddam´s Speech on Arab Unity, 10th September, 1997, http://www.totse.com/en/politics/the_world_beyond_the_usa/saddspch.html. 124 President Outlines Iraqi Threat, October 7, 2002, http://www.whitehouse.gov/news/releases/2002/10/20021007-8.html. 53
stal spojencem USA v boji proti terorismu, existovala obava, že by se tato země mohla dostat pod vliv skupin podobných Al-Káidě. Samotné hnutí Tálibán vzniklo v Pákistánu, odkud se v roce 1994 přesunulo právě do nestabilního Afghánistánu. Zdejší obyvatelstvo projevuje silné antipatie vůči politice USA, které jsou hlásány v místních mešitách a k nim přidružených školách madrasech. Oblasti podél pákistánských hranic nebyly pod pevnou centrální kontrolou a poskytovaly útočiště Tálibánu a Al-Káidě. K tomu je nutno připočíst vlastnictví jaderné zbraně Pákistánu, která by nejen v případě změny režimu, mohla padnout do rukou islámských radikálů. I další sousední stát Afghánistánu Írán se stal v očích Bushovy administrativy rovněž ohrožením míru a stability na Blízkém východě. Od uchopení moci islámskými fundamentalisty v čele s ajatolláhem Chomejním, se Spojené státy obávaly rozšíření islámského fundamentalismu do ostatních zemí, především do Saúdské Arábie. Tamější vláda Saúdů vyznává víru wahábbismus, jíž sdílí i její obyvatelstvo, a není ve svém praktickém pojetí příliš vzdálen od islámského fundamentalismu. Írán navíc podporuje terorismus a vyvíjí zbraně hromadného ničení, včetně zbraní jaderných.125 Byl tedy mnohem více aktivnější než sousední Irák, kterému Bushova administrativa dávala přednost před Íránem ve svém pojetí tzv. osy zla. Prioritou stabilizace Blízkého východu se pro Spojené státy stal Irák proto, že měl podle americké vize odstartovat dominový efekt vedoucí ke změně represivních režimů v tomto regionu, zredukovat počet amerických vojenských sil v Saúdské Arábii, jež provokovaly ostatní země a zmírnit protiizraelské nálady v arabském světě. Spojené státy se snažily překazit iráckému režimu, aby nadále znepokojoval své sousedy svými expanzivními choutkami, kde navíc ještě hrozilo nebezpečí použití zbraní hromadného ničení.
4.6.4
Ropa Po válce v Perském zálivu v roce 1991 přišla OSN s nabídkou, aby Irák
prodával přes uvalené sankce omezené množství ropy a zisk z tohoto prodeje používal na humanitární účely. Toto ovšem Saddám Husajn odmítl. 14. dubna roku 1995 na základě rezoluce č. 986 byl zaveden program OSN „ropa za
125
Clarke R.A.: Strategie války proti terorismu, (Praha 2005), 1. vyd., s. 253-257. 54
potraviny“.126 Ten přišel s nabídkou, kterou nabízel právě před 4 roky. Program se naplno rozběhl v roce 1996.127 Irácká propaganda, která vinila ekonomické sankce za smrt více než jednoho milionu dětí, zapůsobila na okolní země, které se tak rozhodly podpořit Irák v jeho ekonomickém úsilí. Pašovaná ropa tekla z Iráku skrz Jordánsko, Sýrii, Turecko a země Perského zálivu v dvojnásobné míře než tomu bylo ještě v roce 1998. Spojené státy navrhly tzv. „chytré sankce“, které měly snížit ekonomické omezení a na oplátku zaručit kontrolu toho, co přichází do země. Francie, Rusko i Čína však tento plán odmítly z důvodu, že si Bagdád toto určitě nenechá líbit. Irák díky obchodování se státy Blízkého východu byl nyní větším nebezpečím pro své okolí, na které mohl vyvíjet ekonomický nátlak. Bushova administrativa viděla v Saddámovi možného uchvatitele významné části světových zásob ropy na Blízkém východě, o což se tento režim již jednou pokusil a nic nemohlo zaručit, že to nezopakuje. Ropa nebyla jediným cílem Spojených států ve vedení kampaně proti Iráku. Zároveň se však nedá říct, že by nehrála v jejich úsilí žádnou roli. Členové americké administrativy Condoleeza Riceová, Dick Cheney, Donald Rumsfeld i sám George W. Bush byli v minulosti spjati s ropnými koncerny. Spojené státy nechtěly být tak závislé na saúdskoarabské ropě, kde tamní režim kritizovaly jen zpovzdálí a nehodlaly se s tímto stavem nadále smiřovat. Po Saúdské Arábii zaujímá Irák v zásobách této suroviny druhé místo na světě a jeho potenciál by měl podle odhadů vystačit ještě na dalších 100 let.128 Navíc irácká ropa oproti jiným nalezištím je velice výjimečná. Většina ropných vrtů sahá do hloubky pouhých 600 metrů. Náklady na její těžbu patří k nejnižším na světě. I cena této komodity je jednou z nejnižších na této planetě. Ropné společnosti odhadovaly před válkou, že by cena 1 barelu měla stát 1 až 1,5 USD.129 Velkou výhodou je ještě skutečnost, že mnohá ložiska ropy jsou následována obrovskými zásobami zemního plynu. Ropa nicméně v kalkulacích Bushovy administrativy hrála podstatnou roli jako budoucí záruka pro financování poválečné obnovy země. Spojené státy zde 126
Resolution 986 (1995), 14 April, 1995, http://www.worldpress.org/specials/iraq/unscr986.htm. Zisk byl použit na zásobování iráckých provincií, válečné reparace, administrativu, operační náklady OSN související s tímto programem a konečně na zbrojní inspekce. 128 Viz. USA-Iraq Conflict, September 24, 2002, http://www.networkideas.org/news/sep2002/news24_USA_Iraq_Oil_Conflict.htm. 129 Podrobněji o irácké ropě viz. Paul J.A.: Oil in Iraq: the Heart of the Crisis, December, 2002, http://www.globalpolicy.org/security/oil/2002/12heart.htm. 127
55
díky tomuto předpokladu viděly větší příležitost, jak se vyrovnat s tímto problémem, který se pro ně stal po válce v Afghánistánu tak palčivým. To, že Američanům nešlo jen a jen o ropu dokládá právě program „ropa za potraviny“, jenž poskytoval Spojeným státům tento hlavní artikl irácké ekonomiky. „Kdyby šlo Washingtonu pouze o ropu, nebylo by nic jednoduššího než zrušit sankce OSN a začít ji odebírat od Saddáma Husajna. Rád by prodával pod cenou a vesele překračoval kvóty Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC). Někteří informovanější spekulanti odvíjeli ropné úvahy od takzvané Carterovy doktríny, založené na myšlence, že Spojené státy si musí udržet přístup k zásobám ropy na Středním východě, a to i v případě, že by bylo nutné použít vojenskou sílu. Carterova doktrína byla však reakcí na sovětskou invazi do Afghánistánu a za hrozbu považovala vnější aktéry, nikoliv některý ze států Středního východu.“ 130 Spojené státy přesto spatřovaly v zajištění iráckých ropných polí možnost oživení své domácí ekonomiky. Američané během své kampaně proti Iráku dávali jasně najevo, že na ziscích v poválečném Iráku budou mít největší podíl členové vítězné koalice. Nicméně rovněž zdůraznili, že ropa je majetkem iráckého lidu. Kampaň proti Iráku byla mnohými zeměmi a veřejností kritizována za to, že skutečnými zájmy Spojených států jsou pouze ty ekonomické.131 Členové Bushova týmu ve svých proslovech nezastírali, že by ropa nebyla jedním z motivů zahájení války, ale nechtěli ponechat tento veledůležitý obchodní artikl v rukou agresivního diktátora, který hrubě porušoval mezinárodní právo a utlačoval své obyvatele.
4.6.5
Demokratizace Iráku Pro Spojené státy byla důležitým důvodem k zahájení války proti Iráku
demokratizace země, tedy změna dosavadního režimu, která byla spjata se setrváním iráckého diktátora Saddáma Husajna u moci. Saddám Husajn od svého nástupu k moci v roce 1979 ustavil režim, který byl mimořádně krutý vůči svému obyvatelstvu. Jeho moc přesahovala moc ostatních vládců na Blízkém východě. Irák se během jeho vlády stal totalitním státem s brutálním postojem vůči jakékoliv opozici v zemi. Irácké obyvatelstvo bylo pod trestem tvrdých represí, 130
Raus D.: Spojené státy a ropa made in Irák. Mezinárodní politika 9/2003, s. 7. Kritika USA a jejich ropných zájmů v Iráku zaznívala i v západních demokratických zemích velmi ostře. Srov. např.: Lorimer D.: IRAQ: Oil and the Bush Plan for Global Domination, April 23, 2003, http://www.greenleft.org.au/back/2003/535/535p14.htm.
131
56
přičemž Saddám neváhal použít i chemické zbraně. V Iráku tak panoval strach snoubící se s bídou, která zasáhla zemi zvláště po prohraných válkách nejprve s Íránem a poté i po válce v Perském zálivu.132 Ve Spojených státech se stále různily názory na to, zda ponechání Saddáma u moci bylo rozumným krokem ve vyhrané válce v roce 1991. Mnozí ji totiž považovali za nedotaženou a to v tom smyslu, že síly spojenců měly postupovat až na Bagdád a svrhnout tamní režim. Tehdejší americká administrativa a mezinárodní společenství ponechaly tento krok na domácí opozici, která na to však krutě doplatila a Saddám tak dál mohl utlačovat své obyvatelstvo. Spojené státy doufaly, že Saddám podlehne tlaku uvalených sankcí, ale opak se stal pravdou. Nejenže Saddámův režim přežil, ale dokázal obratně využít sankcí k přesvědčení svého lidu, že je to právě Západ v čele se Spojenými státy, který ekonomicky týrá místní obyvatelstvo.133 Program „ropa za potraviny“ nepoužil irácký režim k humanitárním účelům, a v důsledku toho umíralo ročně několik desítek tisíc lidí hladem a na následky nemocí. Podpora irácké opozici byla ze strany Clintonovy administrativy velice chladná a rozdílná ve svých přístupech k podpoře této opozice a ani nijak zvlášť nedůvěřovala vnější opozici Iráckému národního shromáždění. Opozice tudíž neviděla Spojené státy jako spolehlivého spojence v boji za změnu režimu.134 Po přednesení zprávy mezinárodní organizace Amnesty International o problému stavu lidských práv v Iráku v projevu George W. Bushe na Valném shromáždění OSN 14. září 2002, vyjádřila tato organizace svůj souhlas s legitimizováním války proti zemím porušujících ona základní lidská práva.135 Více než 5 milionů obyvatel Iráku vlivem hrubého porušování lidských práv tuto
132
Saddam Hussein: crimes and human rights abuses, November 2002, http://www.c-span.org/resources/pdf/hrdossier.pdf. 133 „Většina Iráčanů měla nedostatečný přístup k alternativním zdrojům informací, a proto poměrně snadno přejímala ideologická schémata a argumenty vlády. Souznění obyvatelstva s režimem posiloval tradiční strach, že náhlé politické změny povedou k nebezpečnému sociálnímu konfliktu a možná i k rozdělení země. Tento názor převažoval i mezi oponenty režimu. Sociální podmínky, které pomohl vytvořit krutý sankční režim, podkopaly vyhlídky na mírovou, řízenou změnu a byly příčinou extrémního chování. Lze bez váhání konstatovat, že soudržnost pevného jádra režimu nebyla sankcemi téměř dotčena.“ Bureš J.: Hodnocení sankčního režimu OSN proti Iráku. Mezinárodní politika 6/2003, s. 8-9. 134 Srov. Tureček B.: USA a irácká opozice: Nesnadné partnerství z nouze. Mezinárodní politika 2/2003, s. 10-11. 135 USA/Iraq: Not in the name of human rights, 12 September, 2002, http://web.amnesty.org/library/Index/ENGMDE140092002?open&of=ENG-IRQ. 57
zemi opustilo. Podle zprávy Norské rady pro uprchlíky bylo přestěhováno v Iráku asi 1 milion osob.136 Po válce v Afghánistánu v roce 2001 si Bushova administrativa byla vědoma toho, že kontrola Saddámova režimu nad obyvateli byla mnohem důslednější než tomu bylo v případě vlády hnutí Tálibán. I postavení opozice bylo mnohem horší než v Afghánistánu. Irácké ozbrojené složky byly také vážnější hrozbou než ozbrojené složky Tálibánu.137 Neutěšený stav lidských práv, tvrdý režim a útlak – to vše pod taktovkou Saddáma Husajna – nemohlo nechat Spojené státy nečinně tomuto problému přihlížet a nereagovat na něj. Přesto cílem Spojených států nebylo pouze svrhnout Saddáma Husajna, ale především vytvořit „lidštější“ režim. „Amerika je přátelská vůči iráckému lidu. Naše požadavky jsou zaměřeny pouze na režimy, které je [vlastní obyvatele] zotročují a nás ohrožují. Až tyto požadavky budou splněny, první a největší prospěch budou mít iráčtí muži, ženy a děti. Utiskování Kurdů, Asyřanů, Turkmenů, šíitů, sunnitů a ostatních bude odňato. Dlouhé podrobení Iráku bude ukončeno, a začne éra nové naděje.“138 Spojené státy věřily tomu, že zavedení demokracie v této zemi by mohlo odstartovat demokratické procesy i v dalších zemích Blízkého východu, kde dosud neexistuje ani jeden stát, o kterém by se dalo hovořit jako o demokracii. Stejně jako ve válce v Kosovu v roce 1999, byly i zde Spojené státy připraveny zasáhnout, třeba i vojenskou silou, proti režimu z humanitárních důvodů.
136
Podrobněji o tomto problému viz. Iraqi Refugees, Asylum Speekers, and Displaced Persons: Current Conditions and Concerns in the Event of War, A Human Rights Watch Briefing Paper, February, 2003, http://www.hrw.org/backgrounder/mena/iraq021203/iraq-bck021203.pdf. 137 Srov.: Pollack K.M.: cit. čl., s. 37-39. 138 President Bush Outlines Iraqi Threat, October 7, 2002, http://www.whitehouse.gov/news/releases/2002/10/20021007-8.html. 58
5 Odpověď Evropy 5.1 Kaganův náhled na transatlantické vztahy Robert Kagan rozeznal ve svém díle „Labyrint síly a ráj slabosti“ základní rozdíly v přístupu řešení bezpečnostních otázek Spojených států a Evropy. Jeho teoretické výpovědi o vztahu mezi transatlantickými spojenci reflektoval i v souvislosti s krizí okolo Iráku v letech 2002–2003. „Již nastal čas skončit s předstíráním, že Evropané a Američané mají stejný názor na svět…V základní otázce užití síly – jeho užitečnosti, morální ospravedlnitelnosti i toho, zda je vůbec žádoucí – se americké a evropské názory rozcházejí. Evropa se od něj odvrací,…považuje silová řešení za překonaná a žije v uspořádaném světě zákonů, předpisů, mezinárodních ujednání a spolupráce. Směřuje k blaženému stavu míru a relativního blahobytu na konci dějin, k „věčnému míru“ Immanuela Kanta. Spojené státy se však zatím stále nemohou vymanit z historie. Mocensky se prosazují v hobbesovském světě bezvládí, kde se nelze spolehnout na mezinárodní právo a dohody a skutečná bezpečnost, ochrana i šíření řádu svobody stále závisí na vojenské síle a jejím využití.“139 Američané jsou podle Kagana z Venuše, zatímco Evropané jsou z Marsu. Tím Kagan osvětluje odlišné přístupy transatlantických zemí k hlavním strategickým a mezinárodním otázkám. Příčiny podle něj mezi Evropou a USA trvají již delší dobu a nic na tom nemění skutečnost prezidentských voleb v USA v roce 2000 ani katastrofické události roku následujícího. Odpovědi na řešení krize kolem Iráku měly tedy své hlubší kořeny, a rozdílnosti v postupu vůči Iráku se jen mohly naplno projevit. Američané odpovídají na hrozby bezpečnosti a míru ve světě tak, že tomu lze zabránit pouze prostřednictvím síly a jejího použití. To znamená prostřednictvím zastrašení a preventivního zničení potenciálních agresorů a hrozeb. Zahraniční politika vytyčená Bushovou administrativou již od nástupu k moci tento přístup jen potvrzovala. Naproti tomu odpověď Evropy je, že mír a vlastní bezpečnost lze zajistit prostřednictvím vyjednávání, akceptací mezinárodních dohod o odzbrojení a ustavení společných nadnárodních institucí.140 Evropa se zdá být na první pohled 139
Kagan R.: cit.dílo, (Praha 2003), 1. vyd., s. 20. „Dnešní Evropané o moc neusilují, rozhodně ne o moc vojenskou. Za poslední půlstoletí se u Evropanů vyvinul opravdu rozdílný pohled na úlohu síly v mezinárodních vztazích, který přímo vyplývá z jedinečné historické zkušenosti po druhé světové válce. Odmítli politiku síly, která jim 140
59
pacifistickým aktérem v řešení krizí ve světě. Tento přístup byl patrný po celou dobu post-studenoválečného období a nejinak tomu mělo být i v souvislosti s iráckou krizí.
5.2 „Stará“ a „nová“ Evropa Evropští spojenci nepodpořili jednotně snahu Spojených států v době irácké krize tak jako to bylo v případě války v Afghánistánu. Přesto se Bushova administrativa mohla spolehnout alespoň na některé z nich. Nejednotnost evropských zemí spočívala v odlišných náhledech bezpečnostního pojetí jednotlivých aktérů a v heterogenitě zasahující i do dalších oblastí politiky. Samotný proces evropské integrace se stal úspěšným pokusem o překonání tradiční evropské řevnivosti, která v minulosti tolikrát vedla k vzájemným střetům a válkám. Tato politika Evropy byla sledována pod úhlem národních zájmů a mocenského řešení sporů na Starém kontinentě. Východisko ze stále se opakujících sporů viděly evropské země v ustavení společných institucí, v nichž se sladí jednotlivé zájmy zemí jednáním, kompromisy a smlouvami, tedy tzv. měkkými nástroji politiky. Ačkoliv jsou hodnoty a zájmy transatlantických spojenců takřka totožné, jisté rozdíly zde panují, a to i mezi evropskými zeměmi. Evropa není v žádném případě názorovým monolitem a mínění pouze některých zemí Evropy nemusí zastávat i ostatní evropské země. Některé evropské státy však reagovaly na americký postup vůči Iráku značně ostrou kritikou, která se vyprofilovala až v antiamerikanismus, ale další země na tomto kontinentu tento jejich názor nenásledovaly a připojily se tak na stranu Spojených států. Na jedné straně se objevovala kritika Bushovy administrativy v černobílém vidění a její postup a výzvy světovému společenství „kdo není s námi je proti nám“ byl viděn jako manicheismus a na straně druhé zaznívaly hlasy volající po rozhodném a nekompromisním řešení irácké otázky. Francie a Německo – dva tahouni evropské integrace – se v této krizi snažily vystupovat v roli „mluvčího“ celé Evropy, na což ostatní země brzy přinesla v posledním více než jednom století jedině utrpení. Tento pohled Američané nesdílejí ani sdílet nemohou, protože určující historická zkušenost na jejich straně Atlantiku byla jiná.“ Kagan R.: cit., dílo, s. 75. 60
zareagovaly. Vládní představitelé Francie a Německa však tuto reakci nečekali a také je silně zaskočila. Spojené státy ve válce proti terorismu, která se nyní zaměřila na tažení proti Iráku a Saddámu Husajnovi, potřebovaly vytvořit koalici ochotných zemí, které je v jejich úsilí podpoří. To proto, že rozkol v mezinárodním společenství byl zřejmý a Bushova administrativa chtěla demonstrovat světu, že se nejedná o unilateralistickou
akci,
která
hrozila
vážným
zpřetrháním
nejenom
transatlantických vztahů. Ministr obrany USA Donald Rumsfeld označil chování evropských zemí, které vystupovaly tvrdě proti možnému vojenskému zásahu v Iráku, za „starou Evropu“ a země, které se naopak snažily podpořit Spojené státy v boji proti terorismu i za ceny použití síly a bez jednotného souhlasu mezinárodního společenství a mandátu Rady bezpečnosti OSN, označil termínem „nová Evropa“.141 „Evropu považujete za Německo a Francii. Já ne. Myslím si, že toto je „stará Evropa“. Pokud se dnes podíváte na evropskou část NATO vcelku, těžiště přitažlivosti se posouvá na východ a zde je spousta nových členů.“142 V době vrcholící krize kolem války proti Iráku v lednu 2003 zveřejnilo osm evropských státníků otevřený dopis, ve kterém se připojili na stranu USA. S iniciativou dopisu přišel španělský premiér José Maria Aznar, který podepsali premiéři některých dalších evropských zemí – Velké Británie, Dánska, Portugalska, Itálie, Polska, Maďarska a nakonec i prezident České republiky Václav Havel. Tento dopis – „dopis osmi“ – byl jasnou přímou odpovědí na francouzsko-německý pokus vytvořit evropskou protiamerickou zahraniční pozici. „Skutečné pouto mezi Spojenými státy a Evropou jsou hodnoty, které sdílíme: demokracie, svoboda osobnosti, lidská práva a vláda práva. … Díky také pokračující spolupráci mezi Evropou a Spojenými státy, jsme zvládli zaručit mír a svobodu na našem kontinentě. Transatlantický vztah se nesmí stát obětí současných houževnatých pokusů iráckého režimu ohrožovat světovou bezpečnost. … Rezoluce 1441 je poslední šancí Saddáma Husajna odzbrojit při užití mírových prostředků.“143 Krátce po té byl tento dopis následován jiným dopisem – „dopisem 141
Srov. Rode M.: „Old“ and „New Europe:“ German and American Journalists Frame Donald Rumsfeld´s Label, http://www.jour.unt.edu/dr_land/ResearchII/Student Conference Papers/old_new_europe.doc. 142 Knox N.: Europeans see little threat in Iraq, 1/23/2003, http://www.usatoday.com/news/world/2003-01-23-europeans-usat_x.htm. 143 Europe and America must stand united, January 30, 2003, http://www.timesonline.co.uk/tol/comment/article858456.ece. 61
deseti“. Ten podepsali státníci dalších zemí střední a východní Evropy – Slovenska, Slovinska, Litvy, Estonska, Lotyšska, Rumunska a Bulharska – tedy země, které byly na pražském summitu NATO v listopadu 2002 přizvány do Aliance. K nim se přidaly ještě Albánie, Makedonie a Chorvatsko.144 Na tuto situaci se snažil zareagovat také Evropský parlament, který se stavěl na stranu německo–francouzského tandemu, a označil reakci těchto zemí za separátní jednání, které není celoevropským názorem. Předseda Evropského parlamentu Pat Cox vyjádřil, že „klíčoví evropští vůdci budou trávit více času budováním konsensu, než aby dělali nahodilá rozhodnutí“.145 Irácká krize tak přerostla i v krizi mezi evropskými zeměmi.146 Také předsedající země Evropské unie Řecko se postavilo proti aktivitě zemí „nové Evropy“ a předseda Evropské rady premiér Costas Simitis volal po společném postoji EU vůči Iráku: „Způsob, jakým byla vyjádřena iniciativa v záležitosti Iráku, nepřispívá ke společnému přístupu k tomuto problému. EU usiluje o to mít společnou zahraniční politiku, tudíž vůči Iráku je spolupráce nezbytná.“147 Německo se tak cítilo izolováno, ovšem Francie i přesto zastávala stanovisko, že celá Evropa souhlasí s pokračováním inspekcí OSN.
5.3 Postoj Francie Francie byla první zemí, která vyjádřila silný postoj ohledně vojenskému zásahu proti Saddámovu Iráku. Její kritika zahraniční politiky Bushovy administrativy odstartovala už po Zprávě o stavu Unie v lednu 2002. Spolu s Německem na summitu ve Schwerinu 30. července 2002148 zdůraznila, že bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, nebude podniknuta žádná vojenská akce proti Iráku. Francie neviděla kromě zmíněného vojenského zásahu 144
Statement of the Vilnius Group Countries, 05 Feb, 2003, http://www.mfa.gov.lv/en/news/pressreleases/2003/feb/2868/. 145 Barry J.: Action by 8 countries reveals deep branch: Iraq letter splits Europe, February 1, 2003, http://www.iht.com/articles/2003/02/01/allies_ed3_.php. 146 Podle průzkumu Gullupova institutu zveřejněném v lednu 2003 byla podpora veřejnosti v evropských zemích vůči válce v Iráku bez mandátu OSN následující: proti konfliktu bylo téměř 90 % veřejnosti ve Francii, Německu a Řecku, přes 70 % v Belgii, Nizozemsku, Španělsku a Řecku, přes 60 % ve Velké Británii, 85 % v Rakousku, 79 % v Dánsku, 78 % ve Finsku, 77 % v Irsku, 79 % v Itálii, 81 % v Lucembursku a 72 % v Portugalsku. Pro konflikt v zemích „Nové Evropy“ byla podpora veřejnosti 20 % v Estonsku, 28 % v Bulharsku a 38 % v Rumunsku. Gallup Poll Show European Opposition to War in Iraq, http://www.eurolegal.org/useur/uspubpol.htm. 147 8 European states back over Iraq: Setback to France, Germany, January 31, 2003, http://www.dawn.com/2003/01/31/int11.htm. 148 French German Relations, July 30, 2002, http://www.ambafrance-us.org/news/statmnts/2002/frengerm073002.asp. 62
ze strany USA, v rezoluci č. 1441 nástroj k vyřešení iráckého problému. Ani jedna z těchto věcí podle jejího postoje nezaručovala demokratizaci země. Navíc se v případě ozbrojeného konfliktu obávala destabilizace Blízkého východu, který by ještě vystupňoval napětí mezi státy v tomto regionu. Zklidnění situace na Blízkém východě spojovala Francie s řešením izraelsko–palestinského konfliktu a vytvořením nikoli koalice snažící se o svržení iráckého režimu, ale vytvořením koalice pro mír ve zdejší oblasti.149 Francie se také bránila představě, že by existovalo jakékoliv spojení mezi teroristickou organizací Al-Káida a Saddámem Husajnem. Jako stálý člen Rady bezpečnosti se snažila zdůrazňovat, že musí být zodpovědná za neporušení principů mezinárodního práva a horovala za posvátnost OSN. Prezident Jacques Chirac vyjadřoval svůj ostrý nesouhlas s americkým pojetím tzv. preemptivní války, kterou považoval za jasné porušení mezinárodního práva a dával najevo své obavy z nebezpečí vzniku precedentu do budoucna, pokud Spojené státy tuto svou doktrínu uplatní ve válce proti Iráku. „Jsem naprosto proti unilateralismu v moderním světě. Jakmile si jeden národ nárokuje právo preventivní akce, ostatní země samozřejmě udělají to samé. Co byste řekli v pouze hypotetickém případě, kdyby Čína chtěla provést preventivní akci proti Tchai-wanu, prohlašujíc, že Tchai-wan pro ni představoval hrozbu? Jak by Američané, Evropané a další státy reagovali?“150 Francie věřila v probíhající inspekce a nechtěla od nich jen tak upustit. Mezi francouzskými politiky panovalo podezření, že Spojené státy chtějí z Rady bezpečnosti vytvořit jakýsi druh své vlastní agendy a změnit tak režim v Iráku i za cenu užití síly.151 Dále měla Francie výhrady vůči válce v Iráku kvůli svým ekonomickým zájmům, které v této zemi měla. S Irákem totiž udržovala velmi úzké obchodní vztahy – hlavní díl ropy proudil přímo z Iráku do Francie, stejně jako do jiných evropských zemí. Válka by také ovlivnila francouzský farmaceutický průmysl. Místní firmy prodávaly do Iráku antibiotika a některé další léky. Kromě toho měl Irák vůči Francii dluh z prodeje zbraní, který nadále narůstal. V polovině 90. let 149
Přístup Francie vůči Blízkému východu v souvislosti s iráckou krizí popsal ministr zahraničí D. de Villepin 8. října 2002, October 8, 2002, http://www.iraqwatch.org/government/France/Prime%20Minister/france-pm-raffarin-100802.htm. 150 Chirac plan could lead to UN backing for Iraq strike, September 10, 2002, http://archives.tcm.ie/irishexaminer/2002/09/10/story395976016.asp. 151 Abbasi N.M.: Divisions of the „old“ and „new“ Europe on Iraq crisis, http://www.issi.org.pk/journal/2003_files/no_2/article/5a.htm. 63
firma TotaFinaElf uzavřela s Irákem dva kontrakty na dvě rozlehlá ropná pole Majnoon a Nahr Omar na jihovýchodě Iráku, jejichž rezervy se odhadovaly na 20 miliard barelů. Kvůli obchodnímu embargu nebyla sice společnost schopna fungovat, ale s jeho ukončením se počítalo, že v budoucnu budou kontrakty realizovány.152 V neposlední řadě zdůrazňovali představitelé Francie, že jejich země má jeden z nejvyšších počtu imigrantů právě z oblasti Blízkého východu, což by pro ni mohlo mít neblahé důsledky. Ve Francii žije 5 milionů muslimů, kteří jsou buď arabského původu či sem zavítali ze severní Afriky.153 Válka mohla vzbudit obavy nejen Francie ale i dalších států v Evropě kvůli masovému přílivu obyvatel Blízkého východu, čímž by hrozil vznik silného náporu na domácí pracovní sílu a další nepředvídatelné důsledky, které by mohly mít velmi destabilizující vliv na život místních občanů. Francouzští vůdci zastávali názor domácí většiny, která se hned od začátku irácké krize stavěla proti hrozbě války. Ve Francii se jakousi „tradicí“ stal nepřátelský postoj k Židům, který se přenesl v souvislosti s dekolonizací a přistěhovalectvím na muslimské obyvatelstvo. Právě zde vidí francouzští politici nebezpečí ztráty potenciálních voličů a možnost vypuknutí násilí mezi židovskou a muslimskou komunitou, jenž by přerostla v chaos v celé zemi. Většina muslimských obyvatel jsou potomci imigrantů. Narodili se ve Francii a tudíž se tento problém týká
především mladé generace. Přesto jsou s životem mezi
francouzskou komunitou značně nespokojeni. Zdrojem jejich nespokojenosti je vysoká nezaměstnanost, společenské odcizení a problematické začlenění se mezi francouzskou společnost. Takováto vykořeněnost ze společnosti má již jen krůček k politickému radikalismu lidových mas. Francouzské elity se bojí proti nim otevřeně vystoupit z důvodu eskalace sociálního napětí, která by vyvolala násilné politické bouře. 152
Francie kontrolovala přes 22,5 % iráckého importu. Francouzský obchod s Irákem v programu „ropa za potraviny“ byl třetí největší, celkem se jednalo o 3,1 miliard USD od roku 1996. O 5 let později se Francie stala největším evropských obchodním partnerem Iráku. Telekomunikační firma Alcatel dojednala kontrakt za 76 milionů USD, aby zvedla na nohy zdejší telefonický systém. Výrobce automobilů Renault SA prodal do Iráku zemědělské vybavení v hodnotě 75 milionů USD. Zboží z Francie také zahrnovalo mrazící nákladní automobily, které mohly být využity jako mobilní laboratoře pro biologické zbraně. Iráku narostl dluh vůči Francii za 70. a 80. léta 20. století k závratným 6 miliardám USD. Od roku 1981 do roku 2001 Francie odpovídala za 13 % iráckého zbrojního importu. Viz. Satterle C.: Facts on Who Benefits From Keeping Saddam Hussein In Power, February 28, 2003, http://www.heritage.org/Research/MiddleEast/_ftn4. 153 Podrobněji Hammer J.: Muslims in France, December 29, 2005, http://www.islamonline.net/English/EuropeanMuslims/Politics/2005/12/21.SHTML. 64
Prezident Jacques Chirac se na domácí politické scéně těší značné popularitě a za ním stojí vcelku sjednocené politické spektrum. Ačkoliv byla Francie ve druhé světové válce poražena nacistickým Německem, se i nadále v poválečném období cítila velmocí, a záleželo jí na tom, aby to tak vnímaly i ostatní země světa. Tudíž lpěla na tom, aby jakýkoliv zásah vůči Iráku ze strany Spojených států, nebyl projednán bez jejího souhlasu.154 Historické
zkušenosti
Francie
s terorismem155
se
jasně
odrážely
v přístupech domácí politické scény ohledně globálního boje proti tomuto fenoménu, který vyhlásila americká administrativa. Ačkoliv Francie vyjádřila plnou solidaritu Spojeným státům po atentátech z 11. září 2001 a účastnila se bojů proti Tálibánu v Afghánistánu, od samého počátku razila v přístupu k řešení tohoto problému kromě vojenské stránky také stránku diplomatickou, a to snahou o zapojení OSN v boji proti praní špinavých peněz. Skupinu G 8 zapojila do programu proti šíření zbraní hromadného ničení. Prezident Chirac se za tuto politiku veřejně zasazoval a na domácí půdě se setkával s jednoznačným souhlasem. Dne 8. října 2002 se ve Francii odehrála parlamentní debata na téma irácká krize. Zde se naplno projevily naprosto odlišné náhledy levicových a pravicových politických stran. Levice přišla s jasným vzkazem – Francie musí v tomto problému vystupovat na půdě Rady bezpečnosti OSN s hrozbou veta proti jednostrannému zásahu Spojených států. Stejný názor zastávala i pravice. Na obou stranách politického spektra se nebývale projevila shoda v převládajícím přístupu k řešení irácké krize. Zcela nekompromisně byla odmítnuta preventivní akce za svržení Saddáma Husajna. Panovala zde také shoda ohledně rezolucí, které vyhlásil prezident Chirac 9. září 2002.156 I když Chirac prohlašoval, že si přeje svržení iráckého režimu pod vedením Saddáma Husajna, přišel s dvěma návrhy rezolucí ohledně inspekcí OSN zkoumajících irácký program zbraní hromadného ničení. Rezoluce OSN měly dát 154
„A proto francouzské politické elity praktikují appeasement. Jejich ruce tváří v tvář vlastním muslimským občanům, a druhotně i vůči režimům na Blízkém východě, jsou svázané. To taky vysvětluje mnohé z dnešní francouzské politiky.“ Joch R.: Proč právě Irák?, (Praha, 2003), 1. vyd., s. 136. 155 O historických zkušenostech Francie s terorismem viz.: Shapiro J., Suzan B.: The French Experience of Counter-terrorism. Survival Vol. 45, No.1 , Spring 2003, s. 67-98. 156 La Guardia A., Harnden T., Jones G., Broughton P.D.: Now France gets tough on Saddam, 10/09/02, http://www.telegraph.co.uk/news/main.jhtml?xml=/news/2002/09/10/wirq10.xml&sSheet=/news/2 002/09/10/ixnewstop.html. 65
Iráku třítýdenní lhůtu na připuštění inspektorů do své země bez jakýchkoli podmínek a omezení. Pokud Saddám odmítne požadavky mezinárodního společenství, bude se projednávat druhá rezoluce, která by se týkala vojenského zásahu proti jeho režimu. Francouzští politikové usilovali o to, aby jejich postoj k irácké krizi sdílely i ostatní evropské země. Existovala totiž obava, že Francie by mohla být napadnuta ostatními zeměmi za svůj antiamerikanismus. Proto francouzské politické špičky zdůrazňovaly, že sdílejí stejné zásady jako Spojené státy, jen se liší ve stanoviscích ke způsobu řešení globálních problémů. Chirac jménem Francie, i blízkého spojence v této krizi Německa, vyhlásil svůj odmítavý postoj „k takové rezoluci OSN, která by od počátku dávala automatického použití vojenské síly.“157 Spojené státy se podle něj měly vrátit k jednání Rady bezpečnosti a požadovat po ní povolení k jakékoli ozbrojené akci. Francie tedy nevylučovala zahájení války, ale podmiňovala jej mandátem Rady bezpečnosti OSN.158 Premiér Jeane-Piere Raffarin odmítal názor, že by se Francie měla ohánět vetem v Radě bezpečnosti. To, že francouzská vláda nezamítala řešení cestou vojenského úderu projevil svým výrokem: „Rada bezpečnosti by neměla vylučovat „jakoukoli možnost“, kdy se rozhoduje o tom, jak jednat s Irákem, když nesouhlasí s odzbrojením.“159 Podobně se později vyjádřil i prezident Chirac, ačkoli nadále trval na mírovém řešení irácké otázky. Ministr zahraničí Dominique de Villepin soukromě objasnil, že pokud by Saddám odmítl přístup k podezřelým prostorám nebo by nespolupracoval s inspektory OSN, další mocnosti jako Rusko nebo Čína by se za takovýchto okolností rozhodly vetovat vojenský zásah, a pak by se Francie připojila k jakékoli koalici. Francie si uvědomovala, že v případě neúčasti v ozbrojeném konfliktu by se připravila o možnost ovlivnit poválečné uspořádání v Iráku. 17. října 2002 se Francii podařilo na zasedání Rady bezpečnosti přivést Spojené státy k jistému kompromisu. Ten spočíval v tom, že Spojené státy ustoupily od rezoluce, která by dávala možnost automatického použití síly, a přistoupily na myšlenku, že by se 157
France Opposed To Automatic Use of Force Against Iraq, October 17, 2002, http://english.people.com.cn/200210/17/eng20021017_105195.shtml. 158 Srov. Chagnollaud J.–P.: Letter from France, October 28, 2002, http://www.merip.org/mero/mero102802.html. 159 US sees Moscow shift on Iraq, October 9, 2002, http://archives.cnn.com/2002/WORLD/europe/10/08/iraq.bush.europe/index.html. 66
Rada bezpečnosti měla sejít dvakrát. Ovšem v případě neuspokojivého chování si Bushova administrativa vyhradila právo celou záležitost znovu posoudit. Francie zase ustoupila od výrazu, že Rada bezpečnosti „rozhodne“.160 Přesto se vztahy mezi USA a Francií postupně zhoršovaly a to především z důvodu silného nátlaku vládních představitelů Francie na nestálé členy Rady bezpečnosti. Požadovali po nich, aby nehlasovali pro rezoluci, která by dávala mandát k válce dříve, než svou práci dokončí zbrojní inspektoři OSN. Chirac by souhlasil s použitím síly, jestliže by se dala Iráku ještě devítiměsíční lhůta ke splnění všech podmínek rezoluce č. 1441 OSN. Nestálí členové RB OSN Angola, Kamerun, Chile, Guinea, Mexiko a Pákistán vyjadřovaly svou ochotu snížit tuto lhůtu na 4 měsíce. Americká administrativa se však k těmto možnostem nevyjadřovala. Francie se bránila použití práva veta na půdě OSN a v souvislosti s tím se vydal de Villepin navštívit africké země, u kterých si sliboval získání opozice vůči Spojeným státům. Očekávaný výsledek se nicméně nedostavil.161 Přetrvávající odpor Francie tak prohluboval propast mezi oběma zeměmi a Spojené státy byly nuceny výrazně pozměnit svůj politický diskurs. Francie si tak vysloužila od Bushovy administrativy podezření, že jí jde o zachování stratu quo v Radě bezpečnosti a o zachování Saddámova režimu.162 Ačkoliv nenáviděla režim Saddáma Husajna, cítila se impotentní v odporu proti americkému postupu, a snažila se po celou dobu před začátkem války ochraňovat mezinárodní právo a OSN, které v jejích očích bylo oslabeno. V souvislosti s tím si Chirac neodpustil své rozhořčení nad podporou východoevropských zemí USA, především těm, které se chystaly na své členství v Evropské unii, a následně jim neokázale vzkázal: „Měly by se naučit mlčet“.163 Francie se snažila o další rezoluci, která by zabránila válce a dala ještě šanci mírovému řešení, ale její snaha již byla zbytečná.164
160
Eichler J.: cit. čl., Mezinárodní politika 2/2003, s. 28. MacAsskill M., Henley J., Carroll R.: Scramble for Africa as Britain and France go head to head for key notes, March 11, 2003, http://politics.guardian.co.uk/foreignaffairs/story/0,,911739,00.html. 162 Srov. Eichler J.: Francie po válce v Iráku. Mezinárodní politika 7/2003, s. 15. 163 Rubin J.P., cit. článek, s. 66. 164 17. března 2003 přišel francouzský ministr zahraničí Dominique de Villepin se třemi návrhy jak zrychlit práci zbrojních inspektorů: za prvé si měli inspektoři vyžádat ustavení hierarchie úkolů na odzbrojení; za druhé měli inspektoři poskytnout zprávu za každé tři týdny, aby tak nebylo překaženo jejich úsilí iráckými autoritami; a konečně za třetí ustavení rozvrhu pro ocenění implementace pracovního programu. 161
67
5.4 Postoj Německa Vedle Francie zaujalo silný protiamerický postoj k řešení irácké krize Německo. Podobně jako Jacques Chirac se i německý spolkový kancléř Gerhard Schröder snažil o způsob řešení této situace za pomoci zbrojních inspektorů. Dle názorů německých politiků neměly Spojené státy v žádném případě postupovat bez souhlasu OSN. V září 2002 Schröder jasně prohlásil, že za jeho vedení se Německo ozbrojené intervence nezúčastní.165 Postoj Německa k probíhajícímu americkému nátlaku na Irák se formoval i za výrazného přispění zářijových parlamentních voleb. Napříč celým politickým spektrem zaznívaly hlasy volající po tvrdém postupu vůči snaze Bushovy administrativy vyvolat další válku třeba i bez souhlasu členů Rady bezpečnosti OSN. Schröder ve své volební kampani obratně využíval pacifistického přístupu k řešení globálních problémů tak typického pro celou poválečnou německou historii.166 Předvolební soutěž německých politických stran se natolik vyostřila, že Irák se stával jedním z nejdůležitějších témat vedle nedávných povodní a neuspokojivé sociální situace především ve spolkových zemích bývalého východního Německa.167 Ostrý protiamerický postoj zašel až tak daleko, že americký prezident byl přirovnáván k nacistickému vůdci Adolfu Hitlerovi.168 Němečtí politici zase nemohli zapomenout na Rumsfeldovu řeč, ve které přirovnal Německo ke Kubě a Libyi, jež také odmítaly ozbrojený konflikt proti Saddámovu režimu. Vzhledem k neblahému období nacistické diktatury a pacifistické poválečné
politice
nebylo
divu,
že
se
toto
Němců
silně
dotklo.
„Rumsfeld…neurazil pouze kancléře, ale povšechně všechny Němce. Pro takové chování není omluvy.“169 165
Marschall Ch. von.: Krieg nach Wahl. Beim Thema Irak lavieren Politiker aller Parteien, doch keiner so wie der Kanzler, 09.08. 2002, http://www.tagesspiegel.de/meinung/archiv/09.08.2002/160536.asp. 166 Viz. Schröder´s Iraq rhetoric alarms Western allies, 15.09. 2002, http://www.telegraph.co.uk/news/main.jhtml?xml=/news/2002/09/15/wschr15.xml. 167 Srov. Schuster R.: Volby v Německu: Schröderova druhá šance. Mezinárodní politika 11/2002, s. 7-9. 168 Postup George W. Bushe k Adolfu Hitlerovi přirovnala i sociálně demokratická ministryně spravedlnosti Herta Däubler-Gmelinová. Angeblicher Hitler-vergleich. Schröder schreibt an Bush / Ministerin spricht von Verleumdung, 20. September 2002, http://www.faz.net/s/RubA24ECD630CAE40E483841DB7D16F4211/Doc~E1CB5C2633A124C8 EBCFDE62B66B8674A~ATpl~Ecommon~Scontent.html. 169 Buncombe A.: Rumsfeld condemned for insulting Germans, February 11, 2003, http://www.dailytimes.com.pk/default.asp?page=story_11-2-2003_pg7_54. 68
Byli to právě Sociální demokraté a Zelení, kteří v těchto volbách obhajovali své dosavadní působení ve vládní koalici, a kteří jako první v poválečném Německu vyslali své vojáky do zahraničních vojenských misí. Proto byl jejich „návrat“ k pacifistické linii brán ve Spojených státech za mírně překvapující a americkou administrativu vcelku zaskočil.170 Navíc se americkým politikům ani trochu nezamlouvalo, že němečtí političtí lídři zneužívají protiamerickou rétoriku ve svých předvolebních proslovech. Atmosféra voleb v Německu tak poměrně výrazně
ochladila
německo-americké
vztahy.171
Německo
se
v
rámci
transatlantických vztahů během irácké krize postupně dostávalo do izolace a jednou z mála zemí, se kterou mohla do kampaně proti válce jít, byla Francie a spolu s ní i sousední Belgie, jež zastávala rovněž tvrdý protiamerický kurs. Tak rozhodně aktivní postoj k současné americké zahraniční politice však nesdílela žádná jiná evropská země. Volby jen těsně zvítězila vládnoucí SPD, která tak spolu se stranou Zelených mohla opět sestavit vládní koalici a pokračovat v nastolené zahraniční politice vůči americkému postupu.172 Schröder zvítězil ve volbách díky tomu, že se mu podařilo zmobilizovat Novou levici, jež podpořila právě stranu Zelených. Postoj Německa k americkému zásahu v Iráku byl pro Bushovu administrativu důležitý
nejen
z důvodu,
že
Německo
představovalo
silného spojence
v transatlantických vztazích, ale i z důvodu členství v Radě bezpečnosti OSN, kterou se chystalo převzít v lednu následujícího roku. Německo nevnímalo Husajnův Irák jako hrozbu bezpečnosti Evropy a odmítalo podpořit jakékoli silové řešení s tímto státem. Cílem jeho snahy bylo vytvářet na Irák nátlak tak dlouho, dokud se mezinárodnímu společenství nepodvolí. Přesto nahlíželi němečtí politici na Blízký východ jako na nestabilní region. „…jsme hluboce skeptičtí vůči regionální stabilitě. Plně souhlasíme, že po 11. září již nemůže být akceptováno status quo, poněvadž je příliš nebezpečné. To, co potřebujeme, je nový Blízký východ. Ale myslím si, že to musí být založeno na
170
Reakce USA se v této době proti německé politice značně vyhrotily, když například senátor Jesse Helms vyjádřil názor, že Spojené státy by měly zvážit setrvání svých vojáků na území SRN. Viz. Vinocur J.: Ties to U.S. dominate campaign in final days, September 21, 2002, http://www.iht.com/articles/2002/09/21/germ_ed3__6.php. 171 Srov. Štěpánek P.: Vztahy SRN-USA: Jak dál po volbách? Mezinárodní politika 11/2002, s. 18-20. 172 Mareš M.: Spolkové volby v Německu 2002, podzim 2002, http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=26. 69
všestranném řešení regionální krize a odstranění živné půdy terorismu.“173 Němci svou pacifistickou linii zastávali až do vypuknutí války a byli rozhodnuti tuto alternativu za každou cenu blokovat na půdě OSN. Dalším významným faktorem, který ovlivňoval tento přístup Německa, byla skutečnost, že tato země má druhý největší počet muslimských obyvatel v Evropě hned po Francii. V tomto ohledu se obě země nacházely takřka ve stejné situaci. Protiválečná nálada se v německé společnosti projevovala také obavou, že by případný vojenský útok mohl vyvolat teroristické aktivity, které by zasáhly právě jejich zemi. K této obavě přispělo zjištění, že atentátníci z 11. září měli svou teroristickou buňku na německém území. Berlín se stal jedním z měst, kde se konaly nejrozsáhlejší protiválečné demonstrace. Stejně jako Francie si Německo uvědomovalo svou závislost na energetickém importu a obchodním exportu se zeměmi Blízkého východu.174 Schröder se jako první kancléř v historii poválečného Německa zasazoval o nezávislejší politiku své země než jak tomu bývalo zvykem do jeho nástupu do této funkce. Generální tajemník SPD Franz Muentefering vyjádřil postoj německé vlády, když řekl: „Nezávisle na tom, jak rozhoduje OSN, musí existovat německý způsob, podle kterého se sami rozhodneme pro to, co má být učiněno. To rozhodnutí pro nás neznamená angažovanost v jakémkoli…konfliktu nebo ve válce v Iráku.“175 17. března 2003 na zasedání Rady bezpečnosti vyzdvihl ministr zahraničí Joschka Fischer ochotu Iráku zničit své rakety Al Samoud 2, a snažil se tak dokázat, že možnost zabránění válce a řešení iráckého problému je realizovatelné mírovou cestou.176 I když se roztržka mezi Německem a Spojenými státy ohledně irácké hrozby zdála být velmi silná, spolupráce obou zemí nepřestala působit v boji proti terorismu ani po vypuknutí války v Iráku. Německo vojenské operace Spojených států podpořilo nepřímo tím, že povolilo přelety amerických vojenských letounů přes své území a nechalo také hlídat zdejší americké vojenské základny. 173
A NewsHour with Jim Lehrer Transcript: Newsmaker: Joschka Fischer, October 31, 2002, http://www.pbs.org/newshour/bb/europe/july-dec02/germany_10-31.html. 174 Přímý obchod s Irákem dosahoval 350 milionů USD ročně; v roce 2002 DaimlerChrysler uzavřel kontrakty za 13 milionů USD za nákladní automobily a náhradní díly; Irák má vůči Německu několik miliard USD dluh, který vznikl v 80. letech. Facts on Who Benefits From Keeping Saddam Hussein In Power, February 28, 2003, http://www.heritage.org/Research/MiddleEast/_ftn12. 175 Gardiner N., Dalle H.: What Berlin Must Do to Repair the U.S.-German Alliance, October 30, 2002, http://www.heritage.org/Research/Europe/BG1609.cfm. 176 Importance of humanitarian aid for Iraq stressed, as security council members voice different views on disarmament process. Council Hears Report of Chief UN Weapons Inspector, 19/03/2003, http://www.un.org/News/Press/docs/2003/sc7696.doc.htm. 70
5.5 Postoj Velké Británie Velká Británie v době krize kolem Iráku prokázala, že byla spolehlivým spojencem americké zahraniční politiky. Na rozdíl od Francie a Německa se hned od počátku postavila na stranu Spojených států ve snaze odzbrojit Irák a změnit režim v této zemi. Již na jaře roku 2002 ujistil Tony Blair svého amerického protějška, že v nátlaku na odzbrojení Iráku se mohou Spojené státy na britského spojence plně spolehnout.177 Summit amerického prezidenta Bushe a britského premiéra Blaira zpečetil osud iráckého režimu a stanovil časovou lhůtu na splnění všech povinností uložených Organizací spojených národů. Toto setkání bylo důkazem spřízněnosti Spojených států a Velké Británie, když to byl právě Tony Blair a nikoli Gerhard Schröder či Jacques Chirac, kdo byl pozván do Camp Davidu. Spojené státy americké svému spojenci ve své kampani proti Saddámu Husajnovi velmi důvěřovaly. Britský premiér byl klíčovou postavou při utváření protisaddámovské koalice, což se projevilo při seskupení evropských zemí, které nehodlaly tolerovat myšlenku, že by Francie a Německo mluvily jedním hlasem za celou Evropu a viděly tak v Británii oporu ve vyjádření svého postoje k Iráku. Sám Chirac obviňoval Británii, která v jeho očích stála v cestě evropské jednoty. Přesvědčit britskou veřejnost o plné podpoře Bushovy administrativy, i v případě vojenské účasti, bylo pro vládu Tonyho Blaira velmi obtížnou záležitostí.178 Blair argumentoval především hrozbou zbraní hromadného ničení v rukou Saddáma Husajna a jeho ochotou nebát se je použít jak proti svým sousedům tak i proti vlastnímu obyvatelstvu, kterou již jednou prokázal. Irácké rakety mohly zasáhnout území východního Turecka, Kypr, hlavní město Íránu a Izrael.179 Blair se snažil nadále udržovat úzké partnerství se Spojenými státy právě proto, že se hrozba ze strany Iráku dotýkala britských národních bezpečnostních
177
Assinder N.: Blair – „We are ready to act on Iraq“, 7 April, 2002, http://news.bbc.co.uk/1/hi/uk_politics/1915996.stm. 178 Viz. Blair brands Saddam „outlaw“, September 10, 2002, http://edition.cnn.com/2002/WORLD/europe/09/10/blair.iraq/index.html. 179 Podrobná zpráva o iráckých zbraních hromadného ničení viz. Iraq´s weapons of mass destruction – the assessment of British government, 9/2002, http://www.mideastweb.org/wmd.pdf. 71
zájmů.180 Britský premiér varoval, že Saddám Husajn je schopen použít své zbraně hromadného ničení proti jakékoli zemi ve světě. Blair se snažil nenarušit britsko-americké vztahy ani v této krizi a apeloval na britský zájem vytvořit most mezi Evropou a Spojenými státy a vydávat tyto vztahy za životně důležité pro zahraniční politiku Velké Británie. Stejně jako americká administrativa i kabinet Tonyho Blaira souhlasil se změnou režimu v Iráku a svržením vlády Saddáma Husajna. V průběhu války v Afghánistánu britský premiér spojoval tuto otázku s prokázáním napojení iráckého diktátora na teroristickou organizaci Al-Káida. To, co však odlišovalo postoj Velké Británie k řešení irácké krize od některých evropských zemí, nebyla jen slovní podpora Bushově administrativě, ale i ochota přispět v této kampani svými ozbrojenými složkami. „…pokud zjistíme, že odmítají řádně spolupracovat s inspektory OSN, potom nám bude jasné, že se vrátíme do Rady bezpečnosti, že budeme připraveni použít sílu a zajistit to, aby se zbavili všech svých chemických, biologických a potenciálních jaderných zbraní.“181 Blair se za celou dobu tažení proti Iráku nepostavil proti tomuto možnému řešení. Blair byl velice aktivní osobou v tlaku na Saddámův režim a na jeho zbraně hromadného ničení a snažil se ovlivňovat Spojené státy tak, aby útok na Irák podnikly raději skrze OSN. Zároveň je vybízel
k tomu, aby řešily
izraelsko-palestinský problém a odstranily tak rozhořčení Arabů vůči Západu. Ochota Velké Británie jít spolu se Spojenými státy do války proti Iráku nebyla ani výsledkem dlouholetého spojenectví mezi oběma zeměmi ani nátlakem americké administrativy, ale byla důsledkem politické volby britského premiéra. Již od války v Perském zálivu v roce 1991, se Británie spolupodílela na vynucení rezolucí OSN týkajících se inspekcí zbraní hromadného ničení a střežila bezletové zóny v severním a jižním Iráku. Podílela se i na operaci Pouštní liška v roce 1998, která měla eliminovat schopnost iráckého režimu vybudovat chemické, biologické a jaderné zbraně.182 Ovšem hlavní příčinou toho proč Blair zaujal jednoznačně 180
„Nikdy bych jako britský premiér neposlal britské jednotky do války, dokud si nebudu myslet, že je to nezbytné, ale existuje přímá hrozba britským národním zájmům v obchodě chemických, biologických a nukleárních zbraní.“ Blair in stark warning to Saddam, January 13, 2003, http://edition.cnn.com/2003/WORLD/europe/01/13/blair.iraq/index.html. 181 UK troops prepare for war, December 20, 2002, http://edition.cnn.com/2002/WORLD/europe/12/20/sproject.irq.blair/index.html. 182 Tento britsko-americký zásah vůči Iráku byl důvodem k tomu, aby se Francie již nadále neúčastnila zajištění bezletových zón na jihu Iráku. 72
proamerický postoj byl jeho morální náhled na řešení irácké krize.183 V prosinci 2002 britská vláda zveřejnila seznam popisující mučení, znásilňování a další zneužívání lidských práv, které má na svědomí irácký režim, a který byl založen na zprávách charit pracujících přímo v Iráku.184 Dalším důvodem pro proamerický postoj Británie byla snaha mít podíl na irácké ropě. Britské společnosti jako British Petroleum nebyly spokojeny s programem „ropa za potraviny“. Viděly tak dobrou příležitost jak se dostat k velkým zásobám ropy mimo Saúdskou Arábii. Britské společnosti by pak mohly uzavřít kontrakty k rekonstrukci země. Ačkoli Británie obhajovala rezoluci č. 1441 a nechtěla dopustit vojenský zásah bez mandátu OSN, se vzrůstajícím neklidem a postupující nervózností uvnitř Labouristické strany, se zdálo nemožné zasadit se o další rezoluci, tak jak to požadovala Francie. Francie však hrozila vetem k další rezoluci OSN, která měla oprávnit k vojenskému zásahu v případě, že by Irák nedodržel všechny na něj kladené podmínky, a tento zřejmý postup Chiracovy vlády připomínala Británie i po započetí vojenských operací. Pozice britského premiéra byla zachráněna díky přesvědčení Bushova týmu, aby v tlaku na Saddáma Husajna postupoval v souladu s OSN. Aby si Blair zachoval svou pevnou pozici na domácí politické scéně, zasazoval se o realizaci druhé rezoluce OSN185, a v rámci tohoto postupu se setkal ve Francii s jistými sympatiemi. Debaty v britské Dolní sněmovně ukázaly určitou rozpolcenost ohledně postupu vůči iráckému režimu. Právě Blairovo rozhodnutí postupovat bez další rezoluce proti Iráku vyvolalo na britské politické scéně nábožensky založený pacifismus a snahu o kolektivní bezpečnost. Do února 2003 přesvědčoval Blair Bushe, že pokud nebude přijata druhá rezoluce OSN, riskuje ztrátu svého
183
Již v době zvažovaného zásahu v Kosovu v dubnu 1999 Blair ve své řeči v Chicagu prohlásil: „Mnoho našich problémů bylo způsobeno dvěma nebezpečnými a bezohlednými muži: Saddámem Husajnem a Slobodanem Miloševičem. Oba byli připraveni vést zvrácené kampaně proti částem své vlastní společnosti. Výsledkem těchto destruktivních politik bylo, že oba přinesli neštěstí na své vlastní lidi. … jedním z těchto důvodů proč je tak důležité zvítězit tento konflikt je zajistit, aby další nedělali stejné chyby v budoucnosti.“ Kramer P.S.: Blair´s Britain After Iraq. Foreign Affairs July/August 2003, Vol. 82, No. 4, s. 98. 184 Zprávu na veřejnost vynesl ministr zahraničí Jack Straw: „My nepomáháme pouze těm zemím v regionu, které jsou předmětem irácké hrozby a zastrašování, my také připravíme Saddáma o jeho nejmocnější prostředky udržující jeho obyvatelstvo ve strachu a porobení.“ UK report reveals Iraq abuses, December 2, 2002, http://edition.cnn.com/2002/WORLD/europe/12/01/uk.iraq/index.html. 185 Britové doplnili text rezoluce OSN o dodatky k odzbrojení Iráku. Viz. Text of British amendment, March 7, 2003, http://edition.cnn.com/2003/US/03/07/sprj.irq.amendment/index.html. 73
vůdcovství v Labouristické straně. Schůzka Bushe a Blaira 31. ledna 2003 jen potvrdila pevnost tohoto svazku a ozřejmila jaký bude další postup vůči Iráku.186 Díky podpoře, která se Bushovi dostávala od Velké Británie, se rozhodl americký prezident svému spojenci pomoci. Společně se snažili vyřešit druhou rezoluci187, ale britští představitelé trvali na tom, aby se tak nedělo pouze v závislosti na momentální neutěšené situaci v domácí politice. Přes různé názory byl nakonec 18. března 2003 schválen vojenský zásah proti Iráku poměrem hlasů 396 : 217. 139 poslanců vládnoucí Labouristické strany hlasovalo proti tomuto rozhodnutí.188 Opozice však existovala i uvnitř britského kabinetu, když se Robin Cook postavil proti postupu Tonyho Blaira a nesouhlasil s britskou vojenskou účastí v Iráku.189 Ministryně rozvoje Clare Shortová hrozila rezignací v případě aktivní účasti své země v chystané válce. Blairův kabinet ovšem celkově stál proti velmi slabé opozici. Blair přesto razil iniciativní přístup navzdory skepticismu a jednoznačnému nesouhlasu uvnitř vlastní strany.190 Blair ironicky našel větší podporu u tradičního rivala Labouristů – Konzervativců. Blair trval na roli OSN v rekonstrukci a politickém uspořádání poválečného Iráku. Francie a Německo, které se jasně postavily proti vojenskému zásahu, měly být podle názoru Tonyho Blaira zapojeny do budování „nového“ Iráku a neměly být vyloučeny z následných jednání. Britská veřejnost stála ostře proti válce v Iráku, což korespondovalo s názory domácích politických elit. Obecně souhlasily s americkou podporou řešení izraelsko-palestinského problému. V Paříži byl spatřován přístup britského premiéra se značným podezřením, že Británie vystupuje jako trojský kůň americké administrativy, aby právě ona zajistila silnou a autonomní Evropu. Zatímco Britové deklarovali svou připravenost na válečný konflikt a poslali již své jednotky do oblasti Perského 186
President Bush Meets with Prime Minister Blair, January 31, 2003, http://www.whitehouse.gov/news/releases/2003/01/20030131-23.html; srov. Norton-Taylor R.: Blair-Bush deal before Iraq war revealed in secret memo, February 3, 2006, http://politics.guardian.co.uk/iraq/story/0,,1700881,00.html. 187 U.S., U.K. propose new U.N. Resolution, warn of possible war, February 24, 2003, http://www.pbs.org/newshour/updates/resolution_02-24-03.html. 188 Iraq – Declaration of War – Amendment – 18 March 2003 at 21:15 – Commons Division No.117, http://www.publicwhip.org.uk/division.php?date=2003-0318&number=117&display=allvotes. 189 Cracknell D.: Blair „Knew Iraq Had No WMD“, October 5, 2003, http://www.commondreams.org/headlines03/1005-01.htm. 190 Srov. Blair suffers huge revolt on Iraq, February 27, 2003, http://edition.cnn.com/2003/WORLD/meast/02/26/sprj.irq.blair.vote/. 74
zálivu, Francie tak neučinila. Britský postoj v době předválečné krize vyvolal na čas napětí ve vztazích především s Francií, která se snažila o destabilizaci Blairovy pozice. Brzy však pnutí mezi oběma zeměmi skončilo, poněvadž si uvědomovaly, že bez tohoto spojenectví by Evropská unie nemohla hrát na mezinárodní scéně žádnou významnou roli.191 Oproti Francii, která vnímala svět jako multipolární, Británie v čele s Blairem považovala pevné partnerství se Spojenými státy za významné. „…výsledek této záležitosti vymezí způsob, jakým Británie a svět bude čelit ústřední bezpečnostní hrozbě 21. století; rozvoj OSN; vztah mezi Evropou a USA; vztahy s EU a způsob, jak USA zajistí zbytek světa. To vymezí model mezinárodní politiky pro příští generaci.“192 Velká Británie se tak 20. března 2003 po boku USA a spolu s dalšími členy protiirácké koalice zúčastnila bojů proti režimu Saddáma Husajna. Na rozdíl od Francie a Německa prokázala, že je věrným spojencem USA a souhlasí s jejich postupem odzbrojení a odstranění iráckého režimu. Ze všech zemí ochotných sestavit koalici připravenou zasáhnout třeba i silou, byla největším a nejdůležitějším partnerem pro Bushovu administrativu.
5.6 Turecko – klín v transatlantických vztazích? Turecko jako člen Severoatlantické aliance se v případě vojenského konfliktu proti Iráku obaválo, že bude ohroženo ze strany této země, a proto se dovolávalo uplatnění článku 4 Severoatlantické aliance. Tento článek zaručuje každé členské zemi, aby se v případě ohrožení svého území, politické nezávislosti a bezpečnosti, mohla obrátit o pomoc na ostatní členy této aliance. Turecko požádalo o rozmístění obranného protiraketového systému Patriot na svém území.193 Problémem se však stal negativní přístup tří členských zemí NATO, které se vehementně postavily i proti americké angažovanosti v krizi kolem Iráku. Jednalo se o Francii, Německo a Belgii, které nechtěly ochránit Turecko před 191
Srov. Menon A.: From crisis to catharsis: ESDP after Iraq, http://www.blackwellsynergy.com/doi/abs/10.1111/j.1468-2346.2004.00408.x. 192 Howorth J.: Saint-Malo Plus Five: An Interim Assesment of ESDP, Policy papers, No.7, November 2003, http://www.notre-europe.asso.fr/IMG/pdf/Policypaper7.pdf, s. 185. 193 Rakety Patriot mělo zapůjčit Nizozemsko a vybavení na zjištění biologického útoku měla poskytnout Česká republika. 75
nebezpečím vyplývajícím z rozpoutání konfliktu proti Iráku.194 Na ostatní členské země, především pak na ty nedávno přistoupivší a na ty, které se na členství v Alianci teprve chystaly, to zapůsobilo jako neochota některých států splnit povinnosti, jenž jim NATO mělo v každém případě zaručit. Členové Aliance si tak uvědomili, že by se potenciálně mohli někdy dostat do situace, ve které se právě ocitlo Turecko. Tuto záležitost mělo vyřešit setkání dvou nejvyšších představitelů Francie a Velké Británie – Tonyho Blaira a Jacquese Chiraca.195 Na místo toho však francouzský prezident obviňoval země tzv. nové Evropy za odlišný postoj k irácké krizi, který se v jeho očích neshodoval s přístupem jeho země a potažmo i celé Evropské unie. Navíc naznačil, že připravované rozšíření Unie o nové členy bývalého sovětského bloku, by se mohlo pro ně zkomplikovat. Tím se prohloubila krize v transatlantických vztazích, která započala již od prvních náznaků americké administrativy pokračovat v boji proti terorismu hrozbou útoku na Irák a Severoatlantická aliance se tak v otázce Turecka otřásla ve svých základech.196 Jednalo se o jednu z nejhlubších krizí uvnitř této vojenské organizace. Turecko se zejména obávalo kurdského separatismu v případě vypuknutí války v Iráku.197 Obava z vytvoření nezávislého státu jižně od tureckých hranic přiměla zdejší poslance, aby ve svých dvou hlasováních odmítli žádost Bushovy administrativy rozmístit 60 000 amerických vojáků na jeho území, odkud by tyto ozbrojené síly zaútočily na Irák.198 Veřejnost v Turecku převážně oponovala vojenskému řešení irácké krize a byla velmi kritická vůči počínání Spojených států. Političtí lídři byli připraveni podpořit válku proti Iráku jen v případě, že bude prosazena druhá rezoluce OSN. Kromě těchto okolností panovala obava z přílivu uprchlíků do země. Turecko souhlasilo pouze s poskytnutím svého vzdušného prostoru nevojenským 194
Tento článek byl za celou dosavadní existenci NATO poprvé použit. Viz. Press statement by NATO Secretary General, Lord Robertson, 12 February, 2003, http://www.nato.int/docu/speech/2003/s030210a.htm. 195 Fuller T.: Chirac-Blair struggle for influence over new Union members is seen, February 20, 2003, http://www.iht.com/articles/2003/02/20/blair_ed3__0.php. 196 Islam S.: Franco-German Shot at US Punctures Dream of European Power, YaleGlobal, 14 February, 2003, http://yaleglobal.yale.edu/display.article?id=994&page=1. 197 Turecko od roku 1984 vedlo systematické boje s vlastními kurdskými separatisty v jihovýchodních provinciích. Po válce v Perském zálivu 1991 využívali severní oblast Iráku kurští povstalci jako základnu pro útoky do tureckého vnitrozemí. Kurdští obyvatelé Turecka představují podle různých odhadů 15 až 20 milionů lidí. 198 Turkey ups stakes on US troops, 19 February, 2003, http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/2773877.stm. 76
americkým letadlům. To komplikovalo situaci protiirácké koalice, která tak tohoto území chtěla využít jako snadnějšího a soustředěnějšího útoku ze severu proti režimu Saddáma Husajna. Turečtí političtí představitelé si uvědomovali, že Spojené státy by po zahájení vojenského útoku daly klidně přednost rozdrobení Iráku a tudíž jeho oslabení, a nestály by v cestě vytvoření nezávislého Kurdistánu. Toto případné řešení jim bylo trnem v oku, poněvadž by zcela jistě navnadilo separatistické tendence Kurdů žijících na jihu Turecka, a bylo tak méně žádoucí než ztráta americké finanční pomoci ve výši 30 miliard USD.199 Navíc se Turecko obávalo případného tlaku ze strany Spojených států, které spatřovaly ve vytvoření samostatného kurdského státu i tlak na sousední země Írán a Sýrii, kde toto etnikum reprezentuje silnou menšinu. Samo Turecko si již od vzniku svého státu kladlo nárok na vliv v oblasti Kirkúku a Mosulu200, jenž mu byly odepřeny jako mandátní území pod správou Velké Británie. Turecká intervence do těchto oblastí tedy nebyla vyloučena. To by značně destabilizovalo poválečnou situaci v Iráku.201 Koncem března 2003 poslala Ankara do této oblasti speciální průzkumný oddíl, k čemuž je nutné připočíst i přítomnost desetitisícové turecké armády nacházející se severně od města Mosulu. Kurdové ovšem reagovali na snahy Turecka zasáhnout v Iráku hrozbou ozbrojeného střetu. Toho se obávala americká administrativa, a prezident Bush upozornil Turecko, aby nepodnikalo žádné vojenské akce v severním Iráku. Případná intervence do Iráku ze strany Spojených států a jejich spojenců si však nutně vyžadovala zajištění přízně Turecka, bez kterého žádná vojenská operace na iráckém území nebyla technicky proveditelná. Toho si byl Bush a jeho tým velmi dobře vědomi. I Ankara si uvědomovala, že by pro ni bylo lepší držet se linie Washingtonu ohledně Iráku a nikoli proti němu otevřeně vystupovat.202 Dostat se v tuto chvíli do střetu se Spojenými státy by mohlo být pro národní zájmy Turecka 199
Hospodářská blokáda Iráku ze strany mezinárodního společenství od konce války v Perském zálivu stála Turecko 40 miliard USD. Irák až do roku 1990 představoval pro Turecko předního dodavatele ropy a v důsledky sankcí se snížila obchodní bilance mezi oběma zeměmi z 2,5 miliardy USD v roce 1990 na cca 200 milionů USD v roce 2000. Souleimanov E.: Spojené státy, Turecko a osud Iráku. Mezinárodní politika 4/2002, s. 14. 200 Tato oblast je bohatá na ložiska ropy, jenž v době vlády Saddáma Husajna představovala asi třetinu vytěžení této suroviny. 201 Viz. Yavuz H., Gunter M. (eds.): The Kurds in Iraq, Middle East Policy, Vol. XI, No.1, Spring 2004, http://old.krg.org/docs/reportspapers/Kurds%20in%20Iraq%20Middle%20East%20Policy%202004%20No%201.pdf. 202 Srov. Copson R.W.: Iraq war: Background and Issues Overview, Report for Congress, March 24, 2003, s. 16-32, http://fpc.state.gov/documents/organization/19202.pdf. 77
krajně nevhodné a neprozíravé. Americká strana se zavázala, že „veškeré akce Spojených států proti Saddámu Husajnovi budou podniknuty teprve po konzultacích a spolupráci s tureckou vládou.“203 Americko–turecké vztahy nabyly na intenzitě zvláště po událostech z 11. září 2001 a následným tažením proti terorismu. Jedinou spornou záležitostí tak bylo odmítnutí turecké vlády poskytnout Spojeným státům své území k soustředění amerických ozbrojených sil určených k útoku na Irák. Turecko však díky tomuto odmítnutí demonstrovalo svou skutečně nezávislou demokracii, kterou od něj očekávají země Evropské unie.204 Pro Spojené státy byl však důležitější bezpečnostní aspekt Turecka než plně fungující demokracie v zemi. Proamerická turecká zahraniční politika slibovala Bushově administrativě možnost vyvinutí silnějšího tlaku na dva největší evropské oponenty Francii a Německo.205 NATO pod vlivem neochoty Francie, Německa a Belgie zajistit ochranu Turecka, upadlo do hluboké krize. Všechny tři země argumentovaly, že jsou přesvědčeny, že Turecku nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí a v pohledu zemí protiirácké koalice zdržovaly započetí plánované obrany této země. Rozhodnutí Spojených států chránit turecké území blokovaly tyto země 3 týdny a žádaly mírové řešení iráckého problému. Chirac a Schröder se obávali toho, že by plánování
obrany
Turecka
vyslalo
špatný
signál
ostatním
zemím
blízkovýchodního regionu, především pak Iráku, a že válka je již na dohled.206 Generální tajemník NATO se snažil celou situaci řešit tím, že dal všem 19 členským zemím 3 dny na formální vyjádření se k této záležitosti. Ministři zahraničí Francie, Německa a Belgie zareagovali protestním dopisem vyzývajícím velvyslance NATO k zahájení pohotovostní schůzky v Bruselu. Robertson prohlásil: „Je to nepochybně obtížná situace, ale spojenci měli své odlišnosti 203
Souleimanov E.: cit. čl., s. 15. O vztazích EU a Turecka podrobněji pojednává např. Emerson M., Tocci N.: Turkey as a Bridgehead and Spearhead – Integrating EU and Turkish Foreign Policy, Center for European Studies, EU-Turkey Working Papers, No.1/August 2004, http://jmp.iku.edu.tr/EU%20and%20Turkish%20Foreign%20Policy-CEPS%20PaperAug.2004.pdf. 205 Součástí postoje Spojených států je snaha o aktivnější zájem Evropy na řešení blízkovýchodních konfliktů a tento vývoj by byl logickým důsledkem budoucích hranic EU s Irákem, Sýrií a Íránem. Cílem Spojených států je přenést část odpovědnosti na bedra unijních zemí a zároveň se neobávají toho, že by se oslabily vojensko-bezpečnostní vztahy s Tureckem. 206 Francouzský prezident Jacques Chirac se vyjádřil takto: „Nic dnes neopravňuje válku. Tento region skutečně nepotřebuje další válku.“ U.S.-Europe Split Could Spell Crisis for NATO, February 10, 2003, Fox News, http://www.foxnews.com/story/0,2933,78163,00.html. 204
78
předtím, a budou je mít nepochybně i v budoucnosti. Podstatné je to, že se dostáváme ke shodě a jsem si jist, že ji dosáhneme. … Otázka není zda, ale kdy začneme s plánováním.“207 Belgický ministr zahraničí Louis Michel považoval plánování obrany Turecka za logické vyústění ve válku. Bushovu administrativu takový přístup těchto transatlantických spojenců velmi zaskočil a byl jím zklamán především s ohledem na mnichovskou konferenci týkající se obranné politiky konané před pár dny. „My skutečně chceme, aby Aliance byla s USA v této krizi s Irákem, a myslíme, že je to test spolehlivosti vyhovět Turecku v jeho žádosti o pomoc uvnitř aliance.“208 Neochotný
přístup
francouzsko–německo–belgického
trojúhelníku
provokoval americkou politickou scénu, především pak Kongres. Z amerického pohledu bylo toto chování vnímáno jako unilateralistické a jako trvalý klín v transatlantických bezpečnostních kalkulacích. Francie byla z konečného rozhodnutí NATO vyloučena z důvodu její dlouholeté neúčasti ve vojenském výboru. Navzdory belgické snaze o spojení rozmístění sil NATO skrze OSN, se právě Belgie i Německo rozhodly upustit od svého protestu vůči plánované obraně Turecka. Zatímco na jedné straně zaznívaly hlasy oslavující kolektivní jednání a solidaritu v rámci NATO, na straně druhé to v protiválečném táboře vřelo kritikou vůči Spojeným státům, které se snažily aktivně rozdělit evropské spojence.209 Ovšem obrana Turecka byla nakonec v chystané válce proti Iráku plně zajištěna.210
5.7 Muslimské obyvatelstvo v Evropě a USA V Evropě žije zhruba 20 milionů obyvatel muslimského vyznání. Z toho asi 15 milionů v zemích Evropské unie. Největší početní zastoupení této populace se nachází ve Francii. Zde toto obyvatelstvo tvoří okolo 5 až 6 milionů lidí. Druhé nejpočetnější zastoupení je v Německu, kde žije asi 3 miliony muslimů, původem
207
Cit. zdroj., Press statement by NATO Secretary General, Lord Robertson, http://www.nato.int/docu/speech/2003/s030210a.htm. 208 Fitchett J.: U.S. derides French-German plan to add inspectors in Iraq : Allies face a fresh crisis, February 10, 2003, http://www.iht.com/articles/2003/02/10/allies_ed3__1.php. 209 Srov. Chu H., Rottela S.: NATO Agrees to Assist Turkey, Los Angeles Times, February 17, 2003, http://www.globalpolicy.org/security/issues/iraq/attack/2003/0217natoagr.htm. 210 Podrobněji o obraně Turecka viz.: NATO Defensive assistance to Turkey, 29-Mar-2005, http://www.nato.int/issues/turkey/index.html. 79
převážně z Turecka. Silnou minoritu tvoří též v dalších zemích Evropy, včetně Belgie.211 Tento fakt byl jedním z důvodů proč se Francie, Německo a Belgie tak vehementně postavily proti americkému úmyslu zasáhnout proti Iráku, tedy muslimské zemi. Politické elity v těchto zemích se totiž obávaly i možné ztráty podpory tohoto obyvatelstva. Týkalo se to obzvláště Německa, kde v září roku 2002 probíhaly parlamentní volby.212 Tyto země zaměřené na obchod s arabsko-islámským světem a na ropné zájmy v této oblasti, stály navíc pod tlakem zájmů islámské společnosti, která hrozí plíživou islamizací. Právě rychlý a nepromyšlený vojenský útok na jednu z muslimských zemí, u které stále nebyly nalezeny zřejmé důkazy vyvíjení jaderných zbraní či napojení tamního režimu na globální terorismus, konkrétně na organizaci Al-Káida, by působil ze strany vlád těchto zemí jako negativní signál na radikalizaci místních komunit.213 Zatímco Evropa prošla výraznou sekularizací státu a vlivem dekolonizace přijala velké množství imigrantů ze severní Afriky, Blízkého východu, Turecka a Asie214, v USA je stát založen na svobodě náboženství a společnost je již zde dlouhou dobu velmi pestrá a rozmanitá.215 Počet muslimského obyvatelstva se zde pohybuje okol 7 milionů216 a mají větší politickou sílu. V Evropě se objevuje islám v revoluční podobě, a je ovlivněn různými směry, ať už wahhábismem či věroukou ajatolláha Chomejního. Jedná se o politickou a misijní podobu a džihadistický islám má negativní vliv na zahraniční politiku některých evropských zemí.217
211
O muslimských obyvatelích v Evropě viz.: European Muslims – Basic Information, May 30, 2006, http://www.islamonline.net/English/EuropeanMuslims/basicinfo/index.shtml. 212 O volbách v Německu a postoji muslimského obyvatelstva více viz.: Würst A.M.: German Election – Naturalized Citizen and Muslims as Voters, 19.09. 2005, http://www.qantara.de/webcom/show_article.php/_c-476/_nr-438/_p1/i.html?PHPSESSID=586932399788bbaf8. 213 Viz. Leiken R.S.: Europe´s Angry Muslims, Foreign Affairs July/August 2005, z němčiny přeložil Cole I., http://www.foreignaffairs.org/20050701faessay84409-p0/robert-s-leiken/europes-angry-muslims.html. 214 Podrobněji viz. Muslims in Europe, http://news.bbc.co.uk/2/hi/in_depth/europe/2005/muslims_in_europe/default.stm. 215 O muslimech v USA více viz. http://www.mpac.org/. 216 Více na http://usinfo.state.gov/products/pubs/muslimlife/immigrat.htm. a http://usinfo.state.gov/products/pubs/muslimlife/. 217 „Muslimové žijící v Evropě nejsou v drtivé většině zasaženi islamismem a ještě méně pak radikalismem a terorismem. … Muslimské komunity v západních zemích jsou v prvé řadě minoritní a hlavně pak ve svém celku zásadně odmítají radikalizaci svého náboženství. Ovšem individuální nespokojenost může nabýt formu organizované akce za předpokladu, že dostane potřebnou podporu a pomoc zvenčí. Snahou terorismu islámské motivace je tudíž spojit vnitřní logiku utváření nespokojenosti v západních společnostech s logikou vnější, mezinárodní, vycházející 80
Kombinace strachu z islamismu na domácí scéně, důsledky válečného tažení proti Iráku, míšení kultur a z toho vycházející očekávaná následná destabilizace domácí politické situace, vedla mimo jiné k neochotě účastnit se chystaného konfliktu vedeného Spojenými státy. Kromě toho je nutno připočíst vysokou nezaměstnanost a tudíž těžkou sociální situaci uvnitř této komunity. Nadto termín „válka proti terorismu“ byl podle názorů některých politiků těchto zemí zavádějící a ignoroval kulturní a náboženské aspekty v této záležitosti. Zvláště ve Francii nahlíží domácí veřejnost na muslimské obyvatelstvo jako na zdroj terorismu. Paradigma Usámy bin Ládina a Al-Káidy se ve Francii vrylo extrémní části muslimské populace hluboko do jejich mysli a proto není divu, že zde panuje nejúčinnější protiteroristické úsilí v Evropě. Panuje tu obava z toho, že další válka v oblasti Blízkého východu vyvolá vzestup terorismu mezi mladými lidmi, a ti by v protiválečném úsilí zašli mnohem dále než nemuslimské domácí obyvatelstvo ve svých masových demonstracích. Rozdíl stupně odporu k válce mezi muslimy a nemuslimy byl těžko rozeznatelný díky své široké protiamerické opozici, a vyjadřoval spíše podporu domácího náhledu na věc. Přesto evropští muslimové nejsou obecně ovlivněni více muslimy žijícími v islámských zemích, ale spíše zemí, která je jejich domovem.218 Občanská válka v Alžírsku, válka v Perském zálivu ani izraelsko-palestinský konflikt nemá na ně nijak výrazně zásadní vliv, ačkoli sympatizují
s palestinským
lidem
a
kořeny,
ze
kterých
náboženský
fundamentalismus vychází. Nemají ani nijak přehnaný vztah k vzdáleným zemím, které jsou ve válce, ale považují se za součást každodenního života v jednotlivých západních zemích. Antiválečný postoj dal muslimům poprvé příležitost připojit se k obecnému názoru veřejnosti k válce. Politický vzestup muslimů hrozil právě existujícímu napětí v transatlantických vztazích ohledně Iráku.219
především z konkrétních konfliktů v severní Africe (Alžírsko) nebo na Blízkém a Středním východě (Palestina, nověji Irák).“ Müller Z.: Svaté války a civilizační tolerance, (Praha 2005), 1. vyd., s. 81. 218 Gerecht R.M.: Europe Would Have Only Itself to Blame for Islamic Terrorism, February 24, 2003, http://www.aei.org/publications/pubID.16033,filter.all/pub_detail.asp. 219 Přesto byl francouzský prezident Chirac připraven v případě ospravedlnění zásahu proti Iráku poslat vojenské jednotky do oblasti Perského zálivu neváhajíc přitom jít proti prioritám francouzských muslimů, které však nechtěl úplně nerespektovat jeho předchůdce Mitterand v roce 1991. 81
Evropa a USA mají odlišný náhled na oblast Blízkého východu, který se zřetelně projevuje v řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Muslimy v Evropě posiluje snaha o začlenění se do místních společností a zvyšují své politické lobby. V Německu se na podporu muslimů v parlamentních volbách mohla spíše spolehnout SPD a jejich koaliční partner Zelení než CDU/CSU, která oponuje členství Turecka v Evropské unii. Německo také bylo jednou ze zemí, kde se připravoval teroristický útok na USA. Al-Káida měla své buňky také v Británii, Itálii a Francii. Strach z dalších teroristických útoků na evropském kontinentu by mohl výrazně poškodit evropský multikulturalismus. Evropané nechápou jak takový malý stát jako je Izrael může mít tak silný vliv na jedinou supervelmoc ve světě zatímco Američané hovoří o tom, že jsou to právě muslimové žijící v Evropě, kteří jsou tak rozhořčení vůči Izraelcům. Výsledek většího muslimského vlivu na zahraniční politiku evropských zemí na Blízkém východě není pozitivem pro USA.220 Zde také funguje arabská lobby, která ale není nijak zvláštně zaměřená protiizraelsky, ani se nijak výrazně nepřiklání k žádnému politickému proudu v zemi.221 Evropská muslimská lobby by tak mohla konfrontovat politiku Spojených států. V Evropě i v USA souhlasilo mnoho muslimů s osvobozením Iráku z područí Saddámova režimu i s bojem proti globálnímu terorismu, ale stálo proti zahájení války.222 Většina z nich viděla válečné řešení krize jako agresi, porušení mezinárodního práva, zločin proti lidskosti, neokolonialismus či pomoc Izraeli. Válku proti terorismu mnozí chápou jako válku proti islámu. „Jsme Arabové a muslimové a vidíme arabskou, muslimskou zemi, že je atakována.“223 Odpor veřejnosti proti americkému tažení na Bagdád sblížil v západních zemích muslimy s nemuslimy a na čas zklidnil vzájemnou podezíravost. Radikální muslimové se neodhodlali k žádným mohutným či násilným 220
Taspinar O.: Europe´s Muslim Street, Foreign Policy, March 2003, http://www.brookings.edu/views/op-ed/fellows/taspinar20030301.htm. 221 Více o arabské lobby v USA viz. American Arab Anti Discrimination Committee, http://www.adc.org/ nebo Arab American Institute, http://www.aaiusa.org/; americká židovská lobby viz. American Jewish Committee, www.ajc.org. 222 Ne všichni muslimové byli proti válce v Iráku. Editor a nakladatel amerických novin Pakistan Today Tashbih Sayyed vyjádřil stanovisko některých amerických muslimů: „Válka je velmi dobrá myšlenka. Modlím se za to, abychom nešli pozdě do Iráku. Ztratili jsme šest měsíců, a v těchto šesti měsících byl Saddám Husajn schopen ovládat názor veřejnosti proti nám jako zemi.“ O´Keefe M: American Muslims Prepare for Backlash, April 5, 2003, http://www.newhousenews.com/archive/okeefe031903.html. 223 West Europe´s Muslims and the Iraq War – No war in their name – but no jihad against the West either, April 3, 2003, http://www.economist.com/world/europe/displayStory.cfm?story_id=1683148. 82
protiválečným kampaním jako nemuslimské obyvatelstvo v ulicích měst Západu. Přesto jejich postavení ve společnosti začíná pomalu ale jistě nabývat větší váhy než jakou mají obyvatelé v zemích Blízkého východu. Muslimové v Evropě odpověděli na americké vítězství v Iráku mnohem klidněji než jejich nemuslimští spoluobčané.
83
6
Válka a její důsledky
6.1 Operace Irácká svoboda Prezident Bush se dovolával u amerického Kongresu práva USA použít sílu k obraně vlasti v duchu Charty OSN. Po rozhodnutí svrhnout vládu Saddáma Husajna silou sledovala Bushova administrativa dvojí strategii normy OSN – ta v článku 51 opravňuje k použití síly pouze v případě sebeobrany nebo v případě bezprostřední hrozby útoku – jednak ve smyslu vyhovět této normě a jednak hledat její redefinici. Protože Irák nehrozil Spojeným státům přímým útokem, musela americká administrativa dokázat bezprostřední hrozbu iráckého útoku. Proto američtí vládní představitelé v čele s Bushem argumentovali tím, že Irák představuje vysoké riziko ohledně možného držení zbraní hromadného ničení a může zahájit překvapující útok na USA nebo může tyto zbraně předat do rukou mezinárodním teroristům. Irák byl tudíž pro USA smrtelnou hrozbou. Bushova administrativa hovořila o neschopnosti inspektorů OSN (UNSCOM) potvrdit likvidaci veškerých iráckých zbrojních rezerv v roce 1998 a o tom, že irácký režim pravděpodobně udržuje nějaký nekonvenční arsenál.
Již na podzim roku 2002 bylo evidentní, že Irák zcela určitě pokračuje v budování zakázaných zbraní i po odchodu zbrojních inspektorů OSN v roce 1998.224 To potvrzovala jak britská sbírka dokumentů225 zabývající se tímto problémem, tak i CIA. Saddám by podle nich neváhal použít biologické a chemické zbraně.226 Nedostatek přímých důkazů znamenal pro americkou a britskou politiku, že nemělo být jejich cílem prokázat existenci a následnou eliminaci zbraní hromadného ničení, ale sledovat spíše důvod k zahájení války. Většina zemí Rady bezpečnosti však odmítala to, že by se sbírka dokumentů měla chápat jako návrh, že se za každou cenu musí podniknout útok. Bush a jeho tým vnímal režim 224
Viz. Goldberg, S.: Iraq nuclear dilemma exposed, September 9, 2002, http://edition.cnn.com/2002/WORLD/europe/09/09/iraq.iiss/index.html. 225 The Decision to go to War in Iraq, Ninth Report of Session 2002-03, Vol. I, House of Commons, Foreign Affairs Committee, 7 July, 2003, http://image.guardian.co.uk/sysfiles/Politics/documents/2003/07/07/WMD_report.pdf. 226 Iraq´s weapon of mass destruction – the assessment of the British government,cit. zdroj, http://www.mideastweb.org/wmd.pdf. 84
Saddáma Husajna jako válečnou hrozbu budoucnosti pro Západ, a proto je nutné zasáhnout jako první a předem odstranit tuto hrozbu. Preemptivní úder by měl nahradit přísné požadavky Charty OSN. Ten byl v očích členů americké administrativy viděn jako flexibilní. Vzhledem k tomu, že Bushova administrativa otevřeně prohlašovala, že půjde do války s Irákem i bez mandátu OSN, mezinárodní právo se pro její případnou unilaterální akci v tomto případě ukázalo jako překážka, a nikoli jako vodítko pro její politiku.227 Členové Bushova týmu byli zkrátka přesvědčeni, že Irák buď již disponuje nebo někdy v blízké budoucnosti bude disponovat zbraněmi hromadného ničení.228 Dne 10. října 2002 dostal Bush od amerického Kongresu volnou ruku k válce proti Iráku i bez mandátu OSN.229 Ovšem zpráva inspektorů OSN z 27. ledna 2003 neobsahovala žádný podnět k zahájení vojenského úderu. Získané poznatky naopak nasvědčovaly tomu, že již žádný program vývoje atomových zbraní na iráckém území neexistuje a ve své zprávě inspektoři požadovali, aby inspekce dále pokračovaly. 29. ledna 2003 vystoupil prezident Bush se Zprávou o stavu Unie, ve které připravoval své spoluobčany na možnou válku, kterou Spojené státy v případě potřeby povedou i bez podpory mandátu OSN.230 13. února oznámili zbrojní inspektoři, že Irák vlastní rakety Al Samoud 2, které sice jen nepatrně, ale přesto přesahují dolet 150 kilometrů, stanovený rezolucemi OSN. Toto zjištění znamenalo porušení rezoluce č. 1441, ovšem podle šéfa inspektorů OSN Blixe se tento problém dal vyřešit mírovou cestou.
227
Graham-Brown S., Toensing C.: Why Another War? – A Backgrounder on the Iraq Crisis, December 2002, Middle east research &information project, s. 12-13, http://www.merip.org/iraq_backgrounder_102202/iraq_background2_merip.pdf. 228 Například americká poradkyně pro otázky národní bezpečnosti C. Riceová prohlásila: „Nechceme, aby se kouřící zbraň stala hřibovitým mrakem.“ Více viz.: Top Bush officials push case against Saddam Hussein, September 8, 2002, http://archives.cnn.com/2002/ALLPOLITICS/09/08/iraq.debate/. 229 Text: House Joint Resolution Authorizing Use of Force Against Iraq, October 10, 2002, http://www.usembassy.it/file2002_10/alia/a2101002.htm. 230 „…jestliže Saddám Husajn úplně neodzbrojí pro bezpečí našeho lidu a pro mír ve světě, povedeme koalici, která ho odzbrojí. … V jediném obdobípřišlo mnoho výzev v zahraničí a doma. … Američané jsou odhodlaní lidé, kteří se uměli vyrovnat s každou zkouškou naší doby. Neštěstí vyjevilo charakter naší země, světu a nám. Amerika je silný národ a čestná v užití své moci. Užíváme moc bez podrobení a obětujeme se pro svobodu cizích.“ President Delivers „State of the Union“, January 28, 2003, http://www.whitehouse.gov/news/releases/2003/01/20030128-19.html. 85
Spojené státy spolu s Velkou Británií však tento návrh nepodpořily a byly připraveny rozpoutat válku.231 Spojené státy a Velká Británie stanovily datum 17. březen 2003 jako poslední lhůtu k úplné spolupráci Iráku se zbrojními inspektory. Dva dny před tímto datem však už bylo soustředěno v blízkosti Iráku na 45 000 britských a 212 000 amerických vojáků připravených co nejdříve zaútočit. Prezident Bush dal Saddámu Husajnovi 48 hodin na opuštění Iráku. Pokud by se irácký diktátor této výzvě nepodvolil, protiirácká koalice pod vedením USA byla rozhodnuta zahájit válečné operace.232 Saddám podle očekávání toto ultimátum nedodržel a 20. března 2003 zahájily Spojené státy a jejich spojenci operaci Irácká svoboda. Spojené státy a Velkou Británii v jejich snaze svrhnout irácký režim silovými prostředky nejvýrazněji podpořily Polsko233 a Austrálie.234 Postup protisaddámosvké koalice byl poměrně hladký. Až na trochu tvrdší odpor, na který narazili spojenečtí vojáci v postupu na hlavní město Bagdád a na jihu Iráku proti místním obráncům, bylo už v polovině dubna zřejmé, že válku vyhrají. Část iráckého obyvatelstva uvítala USA vedenou koalici jako osvoboditele. Kurdští bojovníci, kterých se tak obávalo Turecko, obsadili město Kirkúk, ale podle předchozí dohody je brzy vystřídali Američané. Tikrít, rodiště Saddáma Husajna, se stalo posledním městem kontrolovaným Iráčany a válka tak mohla vstoupit do závěrečné fáze. Dne 1. května prohlásil prezident Bush
231
Do dne 14. března 2003 měla Rada bezpečnosti rozhodnout, zda Irák tuto rezoluci porušil. Blix však pracoval na ultimátu, podle nějž Irák musel do 1. března téhož roku začít s ničením svých raket Al Samoud 2. Irák ultimátu vyšel vstříc a zničil 4 rakety. 232 President Says Saddam Hussein Must Leave Iraq Within 48 hours, March 17, 2003, http://www.whitehouse.gov/news/releases/2003/03/20030317-7.html#. 233 Polsko zaujímalo naprosto rozdílný přístup k řešení irácké krize než většina zemí tzv. antiirácké koalice. Hned od počátku iráckého problému nabídlo k dispozici USA jednotku speciálních sil. O vztazích USA a Polska v souvislosti s válkou v Iráku viz. Onyszkiewicz J.: Iraq crisis in the context of US-Polish relations. In: Šťastný M. (ed.): Iraq crisis and politics in USA, Europe and V4 countries (Bratislava 2003), 1. vyd., s. 69-76; „Zatímco Velkou Británii, Španělsko a další západoevropské země vedly k podpoře Spojených států obavy z nebezpečí, jež Irák představuje, v případě Polska tomu bylo jinak. Varšavský přístup k iráckému problému plyne z ambivalentního postoje Polska k bezpečnostní a obranné politice Evropské unie a jeho rozhodné podpory pro vybudování raketového obranného systému USA a dalšímu výraznému vlivu Američanů v Evropě.“ Longhurst K., Zaborowski M.: Polsko a transatlantická bezpečnost, Mezinárodní politika 6/2004, s. 10. 234 O zapojení jednotlivých zemí v tzv. koalici dobrovolných více Pasicolan P., Satterlee C.: „Coalition of the Willing“ Already Larger than the 1991 Gulf War coalition, March 19, 2003, http://www.heritage.org/Research/MiddleEast/wm225.cfm. 86
v projevu na letadlové lodi Abraham Lincoln vojenské akce proti Iráku za oficiálně ukončené.235
6.2 Neprokázání iráckých zbraní hromadného ničení Usnesením ze 7. května 2003 vyslaly Spojené státy do Iráku další zbrojní inspektory, kteří museli tuto zemi opustit 16. března těsně před vypuknutím války.236 Jejich úkolem bylo najít zbraně hromadného ničení, které údajně Irák vlastnil. Vlastnictví zbraní hromadného ničení ani styky Saddámova režimu s teroristickou sítí Al-Káida se však nepodařilo prokázat. Spojené státy žádaly zrušení sankcí, ovšem v OSN to vedlo ke sporům mezi členskými zeměmi, jež zastávaly názor, že zrušení sankcí musí předcházet obnovení zbrojních inspekcí OSN se závěrečnou zprávou šéfa inspektorů Blixe. 22. května přijala Rada bezpečnosti přepracovanou rezoluci č. 1483, která ustavila Spojené státy a Velkou Británii jako okupační mocnosti a zároveň stanovila podmínku, že po uplynutí 12 měsíců okupace musí být přijato nové rozhodnutí RB OSN o stavu plnění této rezoluce.237 V únoru 2004 Spojené státy přiznaly, že informace, které obdržely před počátkem války od svých tajných služeb, nebyly zcela korektní. Většina obyvatelstva Spojených států i Velké Británie se postupem času stále více stavěla proti prodlužování přítomnosti svých vojsk na iráckém území. Bush byl obviňován ze lží, které měly být jen záminkou k rozpoutání války. Již v březnu Mezinárodní agentura pro atomovou energii označila dokumenty ministra zahraničí Powella dokazující spojení Nigeru a Iráku ohledně zbraní hromadného ničení za nehorázný padělek. Prezident Bush ve své Zprávě o stavu Unie z ledna 2003 oznámil, že tyto 235
President Bush Announces Major Combat Operations in Iraq Have Ended, May 1, 2003, http://www.whitehouse.gov/news/releases/2003/05/20030501-15.html. V projevu amerického prezidenta chybělo vyhlášení formálního vítězství. To by totiž dle mezinárodního práva znamenalo bezodkladné propuštění zajatců a ukončení pátrání po hlavních představitelích iráckého režimu. USA tak mohly dál vyslýchat zajatce a snažit se najít alespoň nějaké známky existence zbraní hromadného ničení. 236 Jednalo se o Iráckou průzkumnou skupinu (Iraq Survey Group – ISG). 237 Security Council Lifts Sanctions On Iraq, Approves UN Role, Calls for Appointment of Secretary-General´s Special Representative. Resolution 1483 (2003) Adopted by Vote of 14 In Favour to None Against, with Syria Not Participating, 22/05/2003, http://www.un.org/News/Press/docs/2003/sc7765.doc.htm. Zároveň rezoluce zvýšila úlohu OSN, protože ustanovila funkci zvláštního pověřence OSN pro Irák, který měl spolu s okupačními mocnostmi koordinovat obnovu země. Generální tajemník OSN Kofi Annan jmenoval do této funkce vysokého komisaře OSN pro lidská práva Brazilce Sérgio Vieira de Mello, kterého prosazovaly Spojené státy. 87
důkazy poskytla britská vláda. Po válce tak byla Velká Británie postižena tvrdým odsouzením domácí veřejnosti a to především za to, že byla zatažena do válečného konfliktu na základě takto dezinpretovaných informací tajných služeb. Blairova vláda se dostala do nejtěžší krize za celé působení na domácí politické scéně. Britská vláda totiž zdůvodňovala útok na Irák mnohem více hrozbou zbraní hromadného ničení než samotná Bushova administrativa. Útoky na Blairovu osobu se vyskytovaly, stejně jako před zahájením konfliktu, i ve vlastních řadách uvnitř vládní Labouristické strany.238 Tony Blair ponoukal veřejnost k trpělivosti, a přesvědčoval, že hledané zbraně hromadného ničení se v Iráku jistě naleznou. Na konci ledna 2004 čelil britský premiér stále stupňujícímu se tlaku. V té době se lord Hutton chystal vystoupit s výsledky šetření ohledně smrti zbrojního inspektora Davida Kellyho.239 Bílý dům se pomalu, ale jistě, vzdával svých sebevědomých tvrzení, že Saddám Husajn vyvíjel zbraně hromadného ničení, zvláště pak nukleární zbraně. Pro Bushe to znamenalo podlomení jeho pozice před blížícími se prezidentskými volbami. Volební kampaň v průběhu roku 2004 nabývala na intenzitě, čehož využili opoziční Demokraté ve své proti Bushovi zaměřené rétorice. Ke změně postoje k válce ohledně iráckých zbraní hromadného ničení došlo v americké administrativě poté, co bývalý přední americký zbrojní inspektor David Kay240 přišel s tvrzením, že po 9 měsících usilovného hledání k žádnému nálezu těchto zbraní nedošlo.241 Toto poskytlo Johnu Kerrymu, který kandidoval na post amerického prezidenta za Demokratickou stranu, příležitost k útoku proti Bushově vládě.242 Terčem kritiky v USA se tak kromě Bushe a členů jeho vlády staly především výzvědné služby. Kay přišel i s tvrzením, že jisté materiály k výrobě 238
Poslanec Dolní komory britského parlamentu za Labouristickou stranu Brian Donohoe prohlásil: „…pevně věřím, že pozice ministerského předsedy za takových okolností je neudržitelná, a že by měl rezignovat:“ Blair unbowed in weapons row, BBC News, 10 July, 2003, http://news.bbc.co.uk/2/hi/uk_news/politics/3055801.stm. 239 Report of the Inquiry into the Circumstances Surrounding the Death of Dr David Kelly C.M.G. by Lord Hutton, 28 January, 2004, http://www.the-hutton-inquiry.org.uk/content/report/. 240 Kay a ISG prezentovali v říjnu 2003 první významnou zprávu o zbraních hromadného ničení v Iráku. Statement by David Kay on the interim progress report on the activities of the Iraq survey group, October 2, 2003, http://www.fas.org/irp/cia/product/dkay100203.html. 241 David Kay objevil v Iráku pouze plány na výrobu zbraní hromadného ničení, což ovšem bylo pro příznivce George W. Bushe dostatečným argumentem k zahájení války. 242 „Problém není zrovna ten, že [G. W. Bush] mění svou historku teď – ukázalo se, že historky vyprávěl americkému lidu v roce 2002.“ Kerry: Bush told „stories“ about Iraqi prewar threat, February 8, 2004, http://www.cnnworldclass.com/2004/ALLPOLITICS/02/08/elec04.prez.kerry.iraq/index.html. 88
jaderných zbraní byly převezeny do sousední Sýrie. Bush musel souhlasit se započetím vyšetřování tajných služeb. 30. září 2004 přišla Irácká průzkumná skupina se svou závěrečnou zprávou, která nepotvrzovala vlastnictví zbraní hromadného ničení v rukou Saddáma Husajna, tak jak to předpokládaly před vojenskou invazí Spojené státy spolu s Británií.243 Bush musel přiznat, že zbraně hromadného ničení objeveny nebyly, ovšem přesto Saddámův Irák podle něj představoval hrozbu bezpečnosti celému světu, s čímž obecně souhlasila i americká veřejnost. „Plně rozumím tomu, že informace byly chybné, a jsem oklamán stejně jako všichni ostatní.“244 Celý problém týkající se nebezpečných zbraní byl na obou stranách Atlantiku vnímán rozdílně. Ve Spojených státech se totiž na pořad dne dostaly otázky kdo ve skutečnosti stál za chybnými informacemi, a čí to byla vlastně chyba. V Británii nebyly tyto otázky zas tolik očividné. Francouzští a němečtí politikové nepopírali před válkou, že by Saddám nemohl vlastnit zbraně hromadného ničení, ovšem nebyli přesvědčeni o tom, že útok na Irák je řešením této problematiky. Francie spolu s Německem však byly odhodlány se aktivně zapojit do válečných operací na straně Spojených států v případě, že by Saddám Husajn použil své biologické a chemické zbraně. To by podle prezidenta Chiraca výrazně změnilo situaci. Navíc by bylo nutné řešit celkovou situaci týkající se zbraní hromadného ničení. Krátce po americkém ultimátu Iráku volal premiér de Villepin po jednotě Rady bezpečnosti a varoval před vojenským zásahem: „Je to také rozhodnutí, které bere v pochybnost budoucnost úsilí ukončit proliferaci zbraní hromadného ničení. Ať je budoucnost těchto věcí jakákoli, toto [Bushovo] ultimátum [Iráku] se převádí do otázky, jakou představu máme o mezinárodních vztazích..“245 Nenaplnění hlavního důvodu války, tedy hrozby zbraní hromadného ničení, vyvolávalo v evropských zemích pochybnosti o motivech Bushovy administrativy k zahájení válečného konfliktu.246 Po skončení války vypukly v Iráku nepokoje, které se rychle proměnily v ozbrojený boj protiokupačních 243
Iraq Survey Group Final Report, http://www.globalsecurity.org/wmd/library/report/2004/isgfinal-report/isg-final-report_vol1_rsi-06.htm. 244 Curl J.: Bush „disappointed“ data on prewar Iraq were wrong, The Washington Times, April 7, 2006, http://www.washingtontimes.com/national/20060406-112119-5897r.htm. 245 Paris: We may help in chemical war, March 18, 2003, http://edition.cnn.com/2003/WORLD/meast/03/18/sprj.irq.france.chemicals/index.html. 246 Srov. Wolfowitz comments revive doubts over Iraq´s WMD, 5/30/2003, http://www.usatoday.com/news/world/iraq/2003-05-30-wolfowitz-iraq_x.htm. 89
militantních Iráčanů, jež se nechtěli smířit s přítomností především amerických jednotek v zemi. Situace v Iráku se tak postupně měnila v gerilovou válku. Ačkoli prezident Bush uznal, že nebyly nalezeny zbraně hromadného ničení, trval na tom, že válka v Iráku nebyla obdobou války ve Vietnamu247, poněvadž zde podle vyjádřeních americké administrativy šlo o šíření demokratických hodnot. Občané Spojených států zatím nejsou v rozpoložení, které by připomínalo pocity veřejnosti v 60. a 70. letech 20. století ohledně války ve Vietnamu.
247
Srov. Mueller J.: The Iraq Syndrom, Foreign Affairs November/December 2005, Vol. 84, No. 6, s. 44-54; Biddle S.: Seeing Bagdad, Thinking Saigon, Foreign Affairs March/April 2006, Vol. 85, No.2, s. 2-14. 90
7 Závěr Válka v Iráku v roce 2003 odhalila odlišnosti mezi transatlantickými spojenci, které se krystalizovaly v období od konce studené války. Různé náhledy na bezpečnostní otázky tohoto partnerství se nepromítly do vztahů jen mezi Spojenými státy a Evropou jako celkem, ale doznaly protichůdných stanovisek i mezi samotnými evropskými zeměmi. Zatímco jedny státy Evropy se ukázaly jako horlivý stoupenci přístupu americké administrativy, ostatní se se stejným odhodláním postavily proti tomuto rozhodnutí a snažily se o prosazení svého náhledu, který ohrožoval jasné a pevné spojenectví mezi oběma stranami Atlantiku. Válka v Iráku nastolila otázku budoucnosti transatlantické spolupráce, především pak jejího vojenského uskupení Severoatlantické aliance, a otázku, zda se vztahy mezi Evropou a Spojenými státy nějak výrazně změnily, zda byla ohrožena vzájemná důvěra. Irácký problém byl schopen rozdělit či stmelit transatlantické partnery. Spojené státy se na rozdíl od svých evropských spojenců po 11. září 2001 rozhodly prosazovat ve světě zahraniční politiku, která se velmi blížila unilateralismu. Ačkoli prvky unilateralismu se objevovaly v americké zahraniční politice již dávno před započetím boje proti terorismu, postup Bushovy administrativy se nezdráhal řešit problémy, které se významně dotýkaly jeho země, a to i za cenu neochoty některých evropských spojenců podpořit její úsilí. Spojené státy prokázaly během irácké krize, že cíle své zahraniční politiky myslí vážně, a ačkoli se snažily o společný postup se všemi spojenci Evropy, byly připraveny převzít břemeno válečného konfliktu na vlastní bedra i v případě tvrdého nesouhlasu zaznívajícího z druhé strany Atlantiku. Během války v Iráku jednoznačně prokázaly vojenskou nadřazenost vůči Evropě a demonstrovaly tak svou připravenost zasáhnout proti jakémukoli nebezpečí kdykoli a kdekoli. Byl toto projev unilateralismu nebo dohnala Spojené státy k prakticky jednostranné akci neochota evropských zemí, na které se chtěla Bushova administrativa spolehnout? Proč se tak vehementně postavily některé evropské země proti plánu USA zasáhnout v zemi, která jednoznačně porušovala lidská
91
práva, ohrožovala své sousedy a byla podezřelá z výroby zbraní hromadného ničení? Jedním z důvodů je zcela jistě i zaostalost Evropy za Spojenými státy v oblasti vojenské technologie. Robert Kagan označuje Evropu za postmoderní svět, ve kterém se řeší globální problémy prostřednictvím multilaterálních institucí a na základě mezinárodního práva a vojenská síla je nahlížena jako nejzazší mez, kterou mohou překročit až všechny předchozí kroky selžou. Jak jsem podrobně v této práci rozebral přístup evropských zemí k irácké krizi, je nasnadě konstatování, že ne všechny země v této oblasti postupují právě tímto způsobem. Oba tábory – proválečný a protiválečný – hrozily rozmělněním nejen transatlantické spolupráce, ale i rozkolem na Starém kontinentě. Ovšem bez silné opory Spojených států by země proválečného tábora nebyly schopny nahlas vystoupit proti odmítavému stanovisku zemí, které jeden z členů Bushovy administrativy nazval „starou“ Evropou. Spojené státy vnímala nejen jako zemi, která nedbá vzájemných pout mezi oběma kontinenty, ale neblaze zasahuje i mezi ně samotné. Země „nové“ Evropy však vnímají zahraniční politiku Spojených států zcela odlišně. Je jim zárukou bezpečnosti jejich suverenity, a zmíněnou oporou v nátlaku ze strany silnějších a větších evropských zemí. Proamerický postup Velké Británie v této krizi se nejevil ničím zvlášť překvapujícím a tato země prokázala svou spolehlivost a posilnila odhodlanost některých dalších zemí Evropy k zaujetí vlastního stanoviska. I problém, jenž vyvstal kolem Turecka jako člena Severoatlantické aliance, a v tomto případě i jako nástroje projevu Francie, Německa a Belgie vůči americkému postupu, nakonec nijak vážně neohrozil existenci této organizace. Je nutné ovšem připomenout, že ačkoli se některé evropské země postavily za Spojené státy, veřejné mínění v celé Evropě představovalo opačný pól přístupu k Iráku a nebylo vyjádřením domácích politických elit. Jejich přístup byl vyjádřením odporu proti dominanci americké moci ve světě, která se podle nich v plné míře projevila právě během irácké krize. Ačkoli se tedy Spojené státy i Evropa snažily o multilateralismus během předválečné kampaně, výsledkem se stal spíše unilateralistický postup Bushovy administrativy a multilateralismus Evropy nelze chápat jako zcela jednolitý.
92
Situace transatlantických vztahů po skončení války proti Iráku se pomalu, ale jistě, počala uklidňovat a jen ukázala, že Evropa a Spojené státy mají zkrátka odlišný náhled na některé dílčí problémy. I když tyto vztahy nejsou plně urovnány, krize kolem Iráku se nestala smrtelným problémem transatlantického spojenectví, a i přes ostré výpady na obou stranách zůstala vzájemná vazba zachována i ve své institucionální podobě – Severoatlantické alianci. Mezi oběma stranami Atlantiku nebyly vzájemné vztahy vždy ideální. V jakékoli době trvání transatlantických vazeb můžeme narazit na nějakou krizi. Pokud zmíníme jen ty největší: suezská krize v roce 1956, osamocený zásah Spojených států ve Vietnamu v 60. a 70. letech, neshody ohledně rozmisťování raket Pershing v Evropě na přelomu 70. a 80. let, velice vyhrocené vztahy v souvislosti s naprosto rozdílným vnímáním přístupu k SSSR v 80. letech. Zakončíme-li tento letmý přehled iráckou krizí v letech 2002 až 2003, je zjevné, že toto atlantické partnerství je silné, poněvadž všechny dosavadní krize přežilo. Irák se stal největším problémem transatlantické kooperace po skončení studené války, ale ani změněné mezinárodní prostředí a ani v něm figurující nebezpečný irácký režim, tuto kooperaci nezničily či trvale nepoškodily. Na základě této práce mohu konstatovat, že se potvrdila hypotéza, že válka v Iráku v roce 2003 byla pouze jednou z konfliktních situací mezi Spojenými státy a některými evropskými zeměmi, a nenarušila vzájemnou pokračující spolupráci nejen na poli bezpečnostně-politických hrozeb.
93
Literatura Internetové zdroje • 10 Downing Street (14.11. 2001): Prime Minister´s statement to Parliament on the war on terror, (http://www.number-10.gov.uk/output/Page1668.asp). • 1st Bush administration, (http://www.eurolegal.org/useur/uspubpol.htm). • 8 European states back US over Iraq: Setback to France, Germany (31.1. 2003), (http://www.dawn.com/2003/01/31/int11.htm).
• Abbasi, N.M.: Divisions of the „old“ and „new“ Europe on Iraq crisis, (http://www.issi.org.pk/journal/2003_files/no_2/article/5a.htm#top).
• American Jewish Committee (http://www.ajc.org/site/c.ijITI2PHKoG/b.685761/k.CB97/Home.htm).
• American-Arab Anti-Discrimination Committee, (http://www.adc.org/). • Amnesty International (12.9. 2002): USA/Iraq: Not in the name of human rights, (http://web.amnesty.org/library/Index/ENGMDE140092002?open&of=ENG-IRQ).
• Angeblicher Hitler-vergleich. Schröder schreibt an Bush / Ministerin spricht von Verleumdung (20.9. 2002), (http://www.faz.net/s/RubA24ECD630CAE40E483841DB7D16F4211/Doc~E1CB5C263 3A124C8EBCFDE62B66B8674A~ATpl~Ecommon~Scontent.html).
• Arab American Institute, (http://www.aaiusa.org/). • Assinder, N. (7.4. 2002): Blair – „We are ready to act on Iraq“, (http://news.bbc.co.uk/1/hi/uk_politics/1915996.stm).
• Barry, J. (1.2. 2003): Action by 8 countries reveals deep breach: Iraq letter splits Europe, (http://www.iht.com/articles/2003/02/01/allies_ed3_.php). • Black, I., Hooper, J., Burkeman, O. (5.2. 2002): Bush warned over „axis of evil“, (http://www.guardian.co.uk/Archive/Article/0,4273,4349796,00.html). • Blair brands Saddam outlaw“ (10.9. 2002), (http://edition.cnn.com/2002/WORLD/europe/09/10/blair.iraq/index.html).
• Blair in stark warning to Saddam (13.1. 2003), (http://edition.cnn.com/2003/WORLD/europe/01/13/blair.iraq/index.html).
• Blair suffers huge revolt on Iraq (27.2. 2003), (http://edition.cnn.com/2003/WORLD/meast/02/26/sprj.irq.blair.vote/).
• Blair unbowed in weapons row (10.7. 2003), (http://news.bbc.co.uk/2/hi/uk_news/politics/3055801.stm).
94
• Buncombe, A. (11.2. 2003): Rumsfeld condemned for insulting Germans, (http://www.dailytimes.com.pk/default.asp?page=story_11-2-2003_pg7_54).
• Cracknell, D. (5.10. 2003): Blair „Knew Iraq Had No WMD“, (http://www.commondreams.org/headlines03/1005-01.htm).
• Curl, J. (7.4. 2006): Bush „disappointed“ data on prewar Iraq were, (http://www.washingtontimes.com/national/20060406-112119-5897r.htm).
• David, C.P., Ramel, F.: The Bush administration´s image of Europe: from ambivalence to rigidity, (http://www.gmu.edu/academic/ijps/vol8_1/David%20and%20Ramel.htm).
• Department of State (18.5. 2006), Smith I.J.: Patterns of Muslim Imigration, (http://usinfo.state.gov/products/pubs/muslimlife/immigrat.htm).
• Department of State (20.1. 2001): The Dayton Peace Accords, (http://www.state.gov/www/regions/eur/bosnia/bosagree.html).
• Department of State (2002): Muslim Life in America, (http://usinfo.state.gov/products/pubs/muslimlife/).
• Department of State (24.3. 2003): Iraq War: Background and Issues Overview, (http://fpc.state.gov/documents/organization/19202.pdf).
• Department of State. Copson, R.W.(2003): Iraq war: Background and Issues Overview, (http://fpc.state.gov/documents/organization/19202.pdf). • Donors meet in Tokyo to commit major recovery plan for conflict-ravaged for Afghanistan (21.1. 2002), (http://www.unis.unvienna.org/unis/pressrels/2002/afg181.html).
• Embassy of France In the United States (18.5. 2006): French German Relations, (http://www.ambafrance-us.org/news/statmnts/2002/frengerm073002.asp).
• Emerson, M., Tocci, N. (2004): Turkey as a Bridgehead and Spearhead Integrating EU and Turkish Foreign Policy, (http://jmp.iku.edu.tr/EU%20and%20Turkish%20Foreign%20Policy-CEPS%20PaperAug.2004.pdf).
• Europe and America must stand united (30.1. 2003), (http://www.timesonline.co.uk/tol/comment/article858456.ece).
• European Muslims (30.1. 2006), (http://www.islamonline.net/English/EuropeanMuslims/basicinfo/index.shtml).
• Fitchett, J. (10.2. 2003): U.S. derides French-German plan to add inspectors in Iraq: Allies face a fresh crisis, (http://www.iht.com/articles/2003/02/10/allies_ed3__1.php).
95
• Foster, A., Wallace, W.: What is NATO for? Survival 2001-02, Red. Upraveno, (http://www.army.cz/avis/vojenske_rozhledy/2002_2/34.htm).
• France Opposed to Automatic Use of Force Against Iraq (17.10. 2002), (http://english.people.com.cn/200210/17/eng20021017_105195.shtml).
• Fraser, C. (2000): Europe, Yugoslavia and The Blame Game, (http://www.afsa.org/fsj/feb00/cameron.cfm).
• Full Text: Tony Blair´s Speech (part one), (2.10. 2001), (http://politics.guardian.co.uk/speeches/story/0,,590775,00.html).
• Fuller, T. (20.2. 2003): Chirac-Blair struggle for influence over new Union members is seen, (http://www.iht.com/articles/2003/02/20/blair_ed3__0.php). • Gardiner, N, Dalle, H. (30.10. 2002): What Berlin Must Do to Repair the U.S.-German Alliance, (http://www.heritage.org/Research/Europe/BG1609.cfm). • Gerecht, R.M. (24.2. 2003): Europe Would Have Only Itself to Blame for Islamic Terrorism, (http://www.aei.org/publications/pubID.16033,filter.all/pub_detail.asp). • Goldberg, S. (9.9. 2002): Iraq nuclear dilamma exposed, (http://edition.cnn.com/2002/WORLD/europe/09/09/iraq.iiss/index.html).
• Goldberg, S. (9.9. 2002): Iraq nuclear dilemma exposed, (http://edition.cnn.com/2002/WORLD/europe/09/09/iraq.iiss/index.html).
• Goldwater-Nichols Act of 1986, (http://www.au.af.mil/au/awc/awcgate/congress/title_10.htm).
• Gordon, P.H. (1.1. 2002): France, the United States and the „War on Terrorism“, (http://www.brookings.edu/fp/cusf/analysis/terrorism.htm). • Graham-Brown, S., Toensing, C. (2002): Why Another War? A Backgrounder on the Iraq Crisis, (http://www.merip.org/iraq_backgrounder_102202/iraq_background2_merip.pdf).
• Hammer, J. (29.12. 2005): Muslims In France, (http://www.islamonline.net/English/EuropeanMuslims/Politics/2005/12/21.SHTML).
• Henning, D. (23.3. 2001): Germany: Green party moves further to the right, (http://www.wsws.org/articles/2001/mar2001/germ-m23.shtml). • House of Commons, Foreign Affairs Committee (3.7. 2003): The Decision to go
to War in Iraq, Ninth Report of Session 2002-03, Volume I, publikováno 7.7. 2003, (http://image.guardian.co.uk/sys-files/Politics/documents/2003/07/07/WMD_report.pdf).
• Howorth, J. (2003): Saint-Malo Plus Five: An Interim Assessment, (http://www.notre-europe.asso.fr/IMG/pdf/Policypaper7.pdf). 96
• Human Rights Watch (2003): Iraqi refugees, asylum speekers, and displaced persons, (http://www.hrw.org/backgrounder/mena/iraq021203/iraq-bck021203.pdf). • Chagnollaud, J.-P. (28.10. 2002): Letter from France, (http://www.merip.org/mero/mero102802.html).
• Chirac plan could lead to UN backing for Iraq strike (10.9. 2002), (http://archives.tcm.ie/irishexaminer/2002/09/10/story395976016.asp).
• Chu, H., Rottela, S. (17.2. 2003): NATO Agrees to Assist Turkey, (http://www.globalpolicy.org/security/issues/iraq/attack/2003/0217natoagr.htm).
• Interim Agreement for Peace and Self-Government In Kosovo (1999), (http://jurist.law.pitt.edu/ramb.htm#Frame).
• International Reaction to the September 11, 2001 Attacks in New York City and the Pentagon in Washington, (http://www.september11news.com/InternationalReaction.htm).
• Iraq Survey Group Final Report (2004), (http://www.globalsecurity.org/wmd/library/report/2004/isg-final-report/isg-finalreport_vol1_rsi-06.htm).
• Iraq War Resolution (10.10. 2002), (http://www.yourcongress.com/ViewArticle.asp?article_id=2686).
• Iraq´s weapons of mass destruction. The assessment of the British government, (http://www.mideastweb.org/wmd.pdf). • Iraq profile. Nuclear. Nuclear Chronology 1956–1979 (2003), (http://www.nti.org/e_research/profiles/Iraq/Nuclear/2121.html).
• Islam, S. (14.2. 2003): Franco-German Shot at US Punctures Dream of European Power, (http://yaleglobal.yale.edu/display.article?id=994&page=1). • Kent, R.K. (7.3. 2007): Contextualizing Hate: The Hague Tribunal, the Clinton Administration and the Serbs, Dialogue (Paris), v. 5, no. 20, Dec. 1996, (http://www.balkanpeace.org/index.php?index=./content/background_studies/bac/bac14.i ncl).
• Kerry: Bush told „stories“ about Iraqi prewar threat (8.2. 2004), (http://www.cnnworldclass.com/2004/ALLPOLITICS/02/08/elec04.prez.kerry.iraq/index. html).
• Kosovo&Yugoslavia: Law in Crisis, Interim Agreement for Peace nad Self-Government In Kosovo, Rambouillet, France (23.2. 1999), (http://jurist.law.pitt.edu/ramb.htm).
97
• Kox, N. (23.1. 2003): Europeans see little threat in Iraq, (http://www.usatoday.com/news/world/2003-01-23-europeans-usat_x.htm).
• Kurata, P. (6.10. 2005): Former U.S. Envoy to Afghanistan Reviews Bonn Agreement, (http://usinfo.state.gov/sa/Archive/2005/Oct/06-990076.html). • La Guardia, A., Harnden, T., Jones, G., Broughton, P.D.: (10.9. 2002): Now France gets tough on Saddam, (http://www.telegraph.co.uk/news/main.jhtml?xml=/news/2002/09/10/wirq10.xml&sShee t=/news/2002/09/10/ixnewstop.html).
• Layne, C., Carpenter, T.G. (14.12. 1990): Time for Congress to Vote on the Issue of War in Gulf, (http://www.cato.org/pubs/fpbriefs/fpb-005.html). • Leiken, R.S. (2005): Europe´s Angry Muslims, (http://www.foreignaffairs.org/20050701faessay84409-p0/robert-s-leiken/europe-s-angrymuslims.html).
• Lord Hutton (28.1. 2004): Report of the Inquiry into the Circumstances Surrounding the Death of Dr David Kelly C.M.G., (http://www.the-hutton-inquiry.org.uk/content/report/).
• Lorimer, D. (23.4. 2003): Iraq: Oil and the Bush Plan for Global Domination, (http://www.greenleft.org.au/back/2003/535/535p14.htm).
• MacAskill, E., Henley, J., Carroll, R. (11.3. 2003): Scramble for Africa as Britain and France go head to head for key notes, (http://politics.guardian.co.uk/foreignaffairs/story/0,,911739,00.html).
• Mareš, M. (2002): Spolkové volby v Německu v roce 2002, (http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=26).
• Marschall, Ch.von (9.8. 2002): Krieg nach Wahl. Beim Thema Irak lavieren Politiker aller Parteien, doch keiner so wie der Kanzler, (http://www.tagesspiegel.de/meinung/archiv/09.08.2002/160536.asp).
• Mastny, V.: The New History of Cold War Alliances, (http://www.isn.ethz.ch/php/research/NewLiterature/JCWS4_2_02_Mastny.pdf).
• Menon, A. (2004): From crisis to catharsis: ESDP after Iraq, (http://www.blackwell-synergy.com/doi/abs/10.1111/j.1468-2346.2004.00408.x). • Ministry of Foreign Affairs of the Republic of Latvia (5.2. 2003): Statement of
the Vilnius Group Countries, (http://www.mfa.gov.lv/en/news/press-releases/2003/feb/2868/).
• Mraz, J.L. (1997): Dual containment: US policy in the Persian Gulf and a
98
recommendation for the future, (http://www.au.af.mil/au/awc/awcgate/acsc/970306.pdf).
• Munich Conference on Security Policy (2.2. 2002), (http://www.securityconference.de/konferenzen/rede.php?menu_2006=&menu_2002=& menu_konferenzen=&sprache=en&id=69&).
• Muslim Public Affairs Committee (18.5. 2006), (http://www.mpac.org/). • Muslims in Europe, (http://news.bbc.co.uk/2/hi/in_depth/europe/2005/muslims_in_europe/default.stm).
• NATO (12.2. 2003): Press statement by NATO Secretary General, Lord Robertson, (http://www.nato.int/docu/speech/2003/s030210a.htm). • NATO (14.5. 2002): Meeting of the Council in Ministerial Session, (http://www.mkogy.hu/nato/2002/02an06.htm).
• NATO (14.6. 2002): Meeting of the NATO council in ministeria session Reykjavik, (http://www.mkogy.hu/nato/2002/02an06.htm). • NATO (20.11. 2002): Press Conference by US President George W. Bush and Vaclav Havel, President of the Czech Republic, (http://www.nato.int/docu/speech/2002/s021120b.htm).
• NATO (21.11. 2002): Prague Summit Statement on Iraq, (http://www.nato.int/docu/pr/2002/p02-133e.htm).
• NATO (27.10. 2000): London Declaration On A Transformed North Atlantic Aliance, Issued by the Hrade of State and Government participating in the meeting of the North Atlantic Council, (http://www.nato.int/docu/comm/4995/c900706a.htm).
• NATO (27.10. 2000): Message From Turnberry, Ministerial Meeting of the North Atlantic, (http://www.nato.int/docu/comm/49-95/c900608b.htm). • NATO (27.10. 2000): Rome Declaration on Peace and Cooperation, (http://www.nato.int/docu/comm/49-95/c911108a.htm).
• NATO (29.3. 2005): NATO defensive asistence to Turkey, (http://www.nato.int/issues/turkey/index.html).
• NATO (7.2. 2005): The Alliance´s New Strategic Concept, (http://www.nato.int/docu/comm/49-95/c911107a.htm).
• NATO, Operation Joint Endeavour (IFOR) (9.10. 1992): Resolution 781 (1992), (http://www.nato.int/ifor/un/u921009a.htm).
• NATO. Asmus, R.D. (2005): Obnovit NATO (ještě jednou) politicky, NATO a budování míru, (http://www.nato.int/docu/review/2005/issue2/czech/analysis.html). 99
• NATOa (10.4. 2000): Treaty of Economic, Social and Culture Collaboration and Collective Self-Defence, („The Brussels Tretay“), (http://www.nato.int/docu/basictxt/b480317a.htm).
• NATOb : The North Atlantic Treaty, (http://www.nato.int/docu/basictxt/treaty.htm). • Newsmaker: Joschka Fischer (31.10. 2002), With Jim Lehrer Transcript, (http://www.pbs.org/newshour/bb/europe/july-dec02/germany_10-31.html).
• Norton-Taylor, R. (3.2. 2006): Blair-Bush deal before Iraq war revealed in secret memo, (http://politics.guardian.co.uk/iraq/story/0,,1700881,00.html). • O´Keefe, M. (5.4. 2003): American Muslims Prepare for Backlash, (http://www.newhousenews.com/archive/okeefe031903.html).
• Palmer, R.A.D. (2005): Afghánistán a transformace Aliance, (http://www.nato.int/docu/review/2005/issue2/czech/art2.html).
• Paris: We may help in chemical war (18.3. 2003), (http://edition.cnn.com/2003/WORLD/meast/03/18/sprj.irq.france.chemicals/index.html).
• Parthapratim, P. (24.9. 2002): USA-Iraq Conflict, (http://www.networkideas.org/news/sep2002/news24_USA_Iraq_Oil_Conflict.htm).
• Pasicolan, P., Satterlee, C. (19.3. 2003): „Coalition of the Willing“ Already Larger than the 1991 Gulf War coalition, (http://www.heritage.org/Research/MiddleEast/wm225.cfm). • Patten lays into Bush´s America – Fury at President´s „axis of evil“ speech (9.2.
2002), (http://www.guardian.co.uk/bush/story/0,7369,647554,00.html#article_continue). • Paul, J.A. (2002): Oil in Iraq: the Heart of the Crisis, (http://www.globalpolicy.org/security/oil/2002/12heart.htm).
• Pehe, J. (11.9. 2003): Co se od 11. září 2001 nezměnilo, (http://www.pehe.cz/clanky/2003/2003-09-11-lidovky.htm).
• Permanent Mission of the Republic of Iraq to the United Nations (7.12. 2002), (http://www.iraqwatch.org/government/Iraq/For-Ministry/Iraqi-declaration-1202-TOC.html).
• Persian Gulf War 1990-1991 (16.12. 2000), (http://www.onwar.com/aced/chrono/c1900s/yr90/fpersiangulf1990.htm).
• Rode, M.: „Old“ and „New Europe:“ German and American Journalists Frame Donald Rumsfeld´s Label, (http://www.jour.unt.edu/dr_land/ResearchII/Student Conference Papers/old_new_europe.doc).
• Saddam Hussein: crimes and humans rights abuses (2002), (http://www.c-span.org/resources/pdf/hrdossier.pdf).
100
• Satterlee, C. (28.2. 2003): Facts on Who Benefits From Keeping Saddam Hussein In Power, (http://www.heritage.org/Research/MiddleEast/wm217.cfm#_ftn4). • Schröder´s Iraq rhetoric alarms Western allies (15.9. 2002), (http://www.telegraph.co.uk/news/main.jhtml?xml=/news/2002/09/15/wschr15.xml).
• Schwarz, P. (18.10. 2001): War in Afghanistan gives rise to tensions in France, (http://www.wsws.org/articles/2001/oct2001/fra-o18.shtml).
• Sizeable Minorities Still Believe Saddam Hussein Had Strong Links to Al Qaeda, Helped Plan 9/11 and Weapons of Mass Destruction, (http://sev.prnewswire.com/computer-electronics/20051229/NYTH02529122005-1.html).
• Speech by M. Jean-Pierre Raffarin (8.10. 2002), (http://www.iraqwatch.org/government/France/Prime%20Minister/france-pm-raffarin100802.htm).
• Speeches of President Saddam Hussein: Open letter of Saddam Hussein to the American peoples and the western peoples and thein governments, (http://www.infoimagination.org/ps/iraq/spch091301.html).
• Statement by David Kay on the interim progress report on the activities of the Iraq survey group (ISG) before the House permanent select committee on inteligence, the House committee on appropriations, subcommittee on defense, and the Senate select committee on inteligence (2.10. 2003), (http://www.fas.org/irp/cia/product/dkay100203.html).
• Straw accused of „mocking“ Bush (2.2. 2002), (http://archives.cnn.com/2002/WORLD/europe/02/02/uk.straw/index.html?related).
• Suarez, R. (31.10. 2002): The rift between the two countries, (http://www.pbs.org/newshour/bb/europe/july-dec02/germany_10-31.html).
• Taspinar, O. (2003): Europe´s Muslim Street, (http://www.brookings.edu/views/oped/fellows/taspinar20030301.htm).
• Taylor H.(29.12. 2005): Sizeable Minorities Still Believe Saddam Hussein Had Strong Links to Al Qaeda, Helped Plan 9/11 and Had Weapons of Mass Destruction, (http://sev.prnewswire.com/computerelectronics/20051229/NYTH02529122005-1.html).
• Text of British amendment (7.3. 2003), (http://edition.cnn.com/2003/US/03/07/sprj.irq.amendment/index.html).
• Text of Bush Speech to U.N., Sept. 12, 2002, Is the U.N. Irrelevant? (2002), (http://www.papillonsartpalace.com/texCtof.htm).
101
• Text of the Jack Straw Memo - March 25, 2002 memo from Jack Straw (UK Foreign Secretary) to Tony Blair in preparation for Blair’s visit to Bush’s Crawford ranch, covering Iraq-al Qaida linkage, legality of invasion, weapons inspectors and post-war considerations, (http://www.downingstreetmemo.com/strawtext.html).
• The Institute for Policy Studies: Speeches of President Saddam Hussein. Open letter of Saddam Hussein to the American peoples and the western peoples and their governments (http://www.infoimagination.org/ps/iraq/spch091301.html). • The Nuclear Threat Initiative (2003): Iraq profile. Nuclear. Nuclear Chronology
1956–1979, (http://www.nti.org/e_research/profiles/Iraq/Nuclear/2121.html). • The Public Whip (2003): Iraq – declaration of War – Amendment – 18 Mar 2003 at 21:15 – Commons Division – No. 117, (http://www.publicwhip.org.uk/division.php?date=2003-0318&number=117&display=allvotes).
• The rapes in Bosnia and the Vance-Owen peace plan, January-February 1993 (2002), The Yugoslavian problem and the role of the West 1991-1994, (http://213.222.3.5/srebrenica/toc/p1_c09_s006_b01.html).
• Top Bush officials push case against Saddam (8.9. 2002), (http://archives.cnn.com/2002/ALLPOLITICS/09/08/iraq.debate/).
• Transcript of ElBaradei´s U.N. (7.3. 2003), (http://edition.cnn.com/2003/US/03/07/sprj.irq.un.transcript.elbaradei/index.html).
• Transcript of Saddam´s Speech on Arab Unity (10.9. 1997), (http://www.totse.com/en/politics/the_world_beyond_the_usa/saddspch.html).
• Turkey ups stakes on US troops (19.2. 2003), (http://news.bbc.co.uk/2/hi/europe/2773877.stm).
• U.S. Presidential Elections 2000, (http://www.betterworldlinks.org/book109i.htm). • U.S. sees Moscow shift on Iraq (9.10. 2002), (http://archives.cnn.com/2002/WORLD/europe/10/08/iraq.bush.europe/index.ht ml).
• U.S., U.K. propose new U.N. resolution, warn of possible war (24.2. 2003), (http://www.pbs.org/newshour/updates/resolution_02-24-03.html).
• U.S.-Europe Split Could Spell Crisis for NATO (10.2. 2003), (http://www.foxnews.com/story/0,2933,78163,00.html).
• UK report reveals Iraq abuses (2.12. 2002), (http://edition.cnn.com/2002/WORLD/europe/12/01/uk.iraq/index.html).
102
• UK troops prepare for war (20.12. 2002), (http://edition.cnn.com/2002/WORLD/europe/12/20/sproject.irq.blair/index.html).
• UN Security Council Resolution 1441 (8.11. 2002), (http://www.mideastweb.org/1441.htm).
• United Nations (14.2. 2003): Press Release SC/7664, (http://www.un.org/News/Press/docs/2003/sc7664.p2.doc.htm).
• United Nations (14.4. 1995): Resolution 986 (1995), (http://www.worldpress.org/specials/iraq/unscr986.htm).
• United Nations (2003): Unresolved disarmament issues. Iraq´s proscribed weapons programmes, (http://www.nti.org/db/profiles/iraq/fulltext/unmovic_jan6.pdf). • United Nations (22.5. 2003): Security Council Lifts Sanctions On Iraq, Approves UN Role, Calls for Appointment of Secretary-General´s Special Representative. Resolution 1483 (2003) Adopted by Vote of 14 In Favour to None Against, with Syria Not
Participating,
(http://www.un.org/News/Press/docs/2003/sc7765.doc.htm). • US embassy (10.10. 2002): House Joint Resolution Authorizing Use of Force Against Iraq, (http://www.usembassy.it/file2002_10/alia/a2101002.htm). • United Nations (19.3. 2003): Importance of humanitarian aid for Iraq stressed, as security council members voice different views on disarmament process. Council Hears Report of Chief UN Weapons Inspector, (http://www.un.org/News/Press/docs/2003/sc7696.doc.htm).
• United Nations (29.11. 1990): Resolution 678 (1990), (http://www.fas.org/news/un/iraq/sres/sres0678.htm).
• United Nations (6.9. 1990): Resolution 661, (http://www.fas.org/news/un/iraq/sres/sres0661.htm).
• United Nations (8.4. 1991): Resolution 687, (http://www.fas.org/news/un/iraq/sres/sres0687.htm).
• United Nations (9.10. 1992): Resolution 781, (http://www.nato.int/ifor/un/u921009a.htm).
• UNMOVIC and IAEA Iraq inspection reports (27.1. 2003), (http://www.mideastweb.org/inspectionreports.htm).
Unresolved disarmament issues. Iraq´s proscribed weapons programmes (6.3. 2003), (http://www.nti.org/db/profiles/iraq/fulltext/unmovic_jan6.pdf).
103
• US tried to discredit our work, says Blix (22.4. 2003), (http://www.telegraph.co.uk/news/main.jhtml?xml=/news/2003/04/22/ublix.xml&sSheet =/portal/2003/04/22/ixportaltop.html).
• Válka a humanitární akce: Irák a Balkán, (http://www.unhcr.cz/dokumenty/state2000_09.pdf).
• Vinocur, J. (21.9. 2002): Ties to U.S. dominate campaign in final days, (http://www.iht.com/articles/2002/09/21/germ_ed3__6.php).
• West Europe´s Muslims and the Iraq war – No war in thein name – but no jihad against the West either (3.4. 2003), (http://www.economist.com/world/europe/displayStory.cfm?story_id=1683148).
• White House (1.5. 2003): President Bush Announces Major Combat Operations in Iraq Have Ended, (http://www.whitehouse.gov/news/releases/2003/05/20030501-15.html).
• White House (1.6. 2002): President Bush Delivers Graduation Speech at West Point, (http://www.whitehouse.gov/news/releases/2002/06/20020601-3.html). • White House (12.9. 2002): President´s Remarks at the United Nations General Assembly, (http://www.whitehouse.gov/news/releases/2002/09/20020912-1.html). • White House (17.3. 2003): President Says Saddam Hussein Must Leave Iraq Within 48 Hours, (http://www.whitehouse.gov/news/releases/2003/03/20030317-7.html).
• White House (20.9. 2001): Address to a Join Session of Congress and the American People, (http://www.whitehouse.gov/news/releases/2001/09/200109208.html).
• White House (20.9. 2002): The National Security Strategy of the United States of America, (http://www.whitehouse.gov/nsc/nss.pdf). • White House (28.1. 2003): President Delivers „State of the Union“, (http://www.whitehouse.gov/news/releases/2003/01/20030128-19.html).
• White House (29.1. 2002): President Delivers State of the Union Address, (http://www.whitehouse.gov/news/releases/2002/01/print/20020129-11.html).
• White House (31.1. 2003): President Bush Meets with prime ministr Blair, (http://www.whitehouse.gov/news/releases/2003/01/20030131-23.html).
• White House (7.10. 2002): President Bush Outlines Iraqi Threat, (http://www.whitehouse.gov/news/releases/2002/10/20021007-8.html).
• White House (7.12. 2001): National Pearl Harbor Remembrance Day Proclamation, (http://www.whitehouse.gov/news/releases/2001/12/20011207-2.html). 104
• White House (9.10. 2001): German Leader Reiterates Solidarity with U.S., (http://www.whitehouse.gov/news/releases/2001/10/20011009-13.html).
• Wolfowitz comments revive doubts over Iraq´s WMD (30.5. 2003), (http://www.usatoday.com/news/world/iraq/2003-05-30-wolfowitz-iraq_x.htm).
• Würst, A.M. (19.9. 2005): German Election – Naturalized Citizen and Muslims as Voters, z němčiny přeložil Cole, I., (http://www.qantara.de/webcom/show_article.php/_c-476/_nr-438/_p1/i.html?PHPSESSID=586932399788bbaf8).
• Yavuz, H., Gunter, M. (eds.), (2004): The Kurds in Iraq, (http://old.krg.org/docs/reportspapers/Kurds%20in%20Iraq%20Middle%20East%20Policy%202004%20No%201.pdf).
• Zylka, R.(9.10. 2001): Grüne. Nur eine Militäraktion, kein Krieg, (http://www.berlinonline.de/berlinerzeitung/archiv/.bin/dump.fcgi/2001/1009/politik/0096/index.html?group=berlinerzeitung;sgroup=;day=today;suchen=1;keywords=Polizeiaktion%20%20Afghanistan;search_in=archive;match=sloppy;author=;ressort=Politik;von=11.9.200 1;bis=15.12.2001;start=80).
Knihy • Barša, P. (2003): Hodina impéria. Zdroje současné zahraniční politiky USA, Brno, Masarykova univerzita. • Clark, R.A. (2005): Strategie války proti terorismu, Praha, Alfa Publishing • Coughlin, C. (2003): Tajný život Saddáma Husajna, Praha, BB art. • Dančák, B., Suchý, P. (eds.), (2004): Summit NATO v Praze. Výsledky, dokumenty, projevy, Brno, Masarykova univerzita. • Farouk-Sluglett, M., Sluglett, P. (2003): Irák od roku 1958, Od revoluce k diktatuře, Praha, Volvox Globator. • Fidler, M. – Mareš, P. (1997): Dějiny NATO, Praha Litomyšl : Paseka. • Ignatieff, M. (2001): Virtuální válka, Praha, Themis. • Joch, R. (2003): Proč právě Irák?, Praha, Mladá fronta. • Kagan, R. (2003): Labyrint síly a ráj slabosti, Praha, Lidové noviny. • Kissinger, H. (1996): Umění diplomacie, Od Richelieua k pádu Berlínské zdi, Praha, Prostor. • Laurent, E. (2004): Tajný svět George W. Bushe. V síti víry, obchodu a moci, Praha, Intu. 105
• Müller, Z. (2005): Svaté války a civilizační tolerance, Praha, Academia. • Onyszkiewicz, J. (2003): Iraq crisis in the context of US-Polish relations. In: Šťastný, M. (ed.): Iraq crisis and politics in USA, Europe, and V 4 countries, Bratislava, Institute for Public Affairs. • Peterson, J., Pollack, M.A. (eds.), (2003): Europe, America, Bush: transatlantic relations in the twenty-first century, London, Routledge. • Rojčík, O. (2001): Administrativa George Bushe. In: Suchý, P.(ed.): Zahraniční politika USA v devadesátých letech dvacátého století, Brno, Masarykova univerzita. • Rathmell, A.(2001): Irák a financování terorismu. In: Encyklopedie Světový terorismus (2001), Praha, Svojtka&Co. • Skidelski, L.R., Mortimer, E. (2000): Economic sanctions as a means to international health. In: Cahill, M.K.: Preventive diplomaty: stopping wars before they start, New York, Routledge. • Sobel, R. (1996): U.S. and European Attitudes toward Intervention in the Former Yugoslavia: Mourir pour la Bosnie? In: Ullman, R.H: The World and the Yugoslavia´s Wars, Foreign Relations Press, New York. • Woodward, B. (2003): Bushova válka, Praha, BB art.
Periodika • Biddle S.(2006): Seeing Bagdad, Thinking Saigon. Foreign Affairs Vol. 85, No.2, s. 2-14. • Bureš, J. (2003): Hodnocení sankčního režimu proti Iráku. Mezinárodní politika 6/2003, r. XXVII, pp. 7-11. • Černý, A.(2000): Balkán v dekádě změn. Mezinárodní politika 4/2000, r. XXIV, pp. 4-5. • Dalgaard-Nielsen, A. (2003): Gulf War: The German Resistence. Survival, Vol. 45, No. 1, pp. 99-103. • Dolník, A. (2002): Jak postupovat proti státům podporujícím terorismus? Mezinárodní politika 10/2002, r. XXVI, pp. 33-34. • Eichler, J. (2002): Francie po 11. září 2001. Mezinárodní politika 3/2002, r. XXVI, pp. 15-16.
106
• Eichler, J. (2002): Současné rozdíly mezi USA a jejich evropskými spojenci. Mezinárodní politika 10/2002, r. XXVI, pp. 14-16. • Eichler, J. (2003): Francie po válce v Iráku. Mezinárodní politika 7/2003, r. XXVII, pp. 14-16. • Eichler, J. (2003): Jacques I. a jeho zahraniční a bezpečnostní politika. Mezinárodní politika 2/2003, r.XXVII, pp. 27-29. • Gordon, P.H. (2003): Bush´s Middle East Vision. Survival 2003, Vol. 45, No. 1, pp. 155-165. • Gordon, P.H. (2003): Bridging the Atlantic Divide. Foreign Affairs Vol. 82, No. 1, pp. 70-83. • Howorth, J. (2004): France, Britain and the Euro-Atlantic Crisis. Survival Vol. 45, No. 4, pp. 173-191. • Khol, R. (2004): Národní bezpečnostní strategie 2002: Institucionální kontext. Mezinárodní politika 4/2004, r. XXVIII, pp. 5-7. • Kramer, P.S. (2003): Blair´s Britain after Iraq. Foreign Affairs Vol. 82, No. 4, pp. 90-104. • Lebeda, P. (2002): „Ground zero“ (III) – Globální pluralita, integrace a rozvoj jako prevence. Mezinárodní politika 2/2002, r. XXVI, pp. 15-18. • Longhurst, K., Zaborowski, M. (2004): Polsko a transatlantická bezpečnost. Mezinárodní politika 6/2004, r. XXVIII, pp. 9-10. • Mueller, J. (2005): The Iraq Syndrom. Foreign Affairs Vol. 84, No. 6, pp. 44-54. • Pollack, K.M. (2002): Next Stop Baghdad? Foreign Vol. 21, No. 2, pp. 37-45. • Raus, D. (2003): Spojené státy a ropa made in Irák. Mezinárodní politika 9/2003, r. XXVII, pp. 7-8. • Ross, S.R. (2001): Bushova zahraniční politika: multilateralismus na jídelníčku. Mezinárodní politika 9/2001, r. XXV, pp. 9-10. • Rubin, J.P. (2003): Stumbling Into War. Foreign Affairs Vol. 82, No. 5, pp. 46-66. • Shapiro, J., Suzan, B. (2003): The French Experience of Counter-terrorism. Survival Vol. 45, No. 1, pp. 67-98. • Schuster, R. (2002): Volby v Německu: Schröderova druhá šance. Mezinárodní politika 11/2002, pp. 7-9. • Souleimanov, E. (2002): Spojené státy, Turecko a osud Iráku. Mezinárodní politika 4/2002, r. XXVI, pp. 14-15. 107
• Štěpánek, P. (2002): Vztahy SRN-USA: Jak dál po volbách? Mezinárodní politika 11/2002, pp. 18-20. • Šulc, F. (2001): Budování ozbrojených sil pro asymetrická ohrožení. Mezinárodní politika 12/2001, r. XXV, pp. 9-11. • Tureček, B. (2003): USA a irácká opozice – nesnadné partnerství z nouze. Mezinárodní politika 2/2003, r. XXVII, pp. 10-11. • Vondra, A. (2002): Pražský summit 2002: směřování Aliance do 21. století. Mezinárodní politika 10/2002, r. XXVI, pp. 4-5 • Závěšický, J. (2003): Irák a zbraně hromadného ničení. Mezinárodní politika 2/2003, r. XXVII, pp. 5-6. • Zbořil, Z. (2003): Národní bezpečnostní strategie. Mezinárodní politika 1/2003, r. XXVII, pp. 11-13.
108