Česko-polské vztahy v Orlové v letech

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA HISTORICKÝ ÚSTAV

Česko-polské vztahy v Orlové v letech 1918 - 1938 Bakalářská diplomová práce

Václav David

Vedoucí práce: doc. Mgr. Lukáš Fasora, Ph.D. Brno 2014

1

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a uvedl jsem veškerou použitou literaturu a prameny.

V Brně dne 25. 6. 2014

………...……..…………….. podpis

2

Poděkování Rád bych na tomto místě poděkoval doc. Mgr. Lukáši Fasorovi, Ph.D. za vedení této práce a za inspirativní připomínky, které během její tvorby vyslovil.

3

Obsah 1. Úvod..………………………………………………………………………………….5 2. Prameny a literatura…………………………………………………………………...5 3. Situace ve městě a školství…………………………………………………………….6 4. Spolky………………………………………………………………………………...12 5. Události……………………………………………………………………………….13 5.1 První období……………………………………………………………………...13 5.2 Druhé období……………………………………………………………………..22 5.3 Třetí období………………………………………………………………………13 6. Závěr………………………………………………………………………………….29 7. Seznam pramenů a literatury…………………………………………………………31

4

1. Úvod Orlová se začíná rozvíjet na počátku 19. století, kdy je zde objeveno bohaté ložisko černého uhlí. Dochází tak k velkému přílivu často negramotného polského obyvatelstva z Haliče. Díky tomu v Orlové jako v jiných částech těšínského Slezska dominují problémy sociální. Otázka nacionální není tak důležitá, což se projevuje na prudkých změnách v poměru české a polské národnosti v jednotlivých sčítáních obyvatelstva z konce 19. a začátku 20. století. Tato národnostní nevyhraněnost téměř vymizí ve 20. letech 20. století především díky česko-polskému sporu o Těšínsko. Tato práce si dává za cíl sledovat vztahy mezi Čechy a Poláky v Orlové a jejich vývoj během první republiky, tedy od vzniku Československa až po Mnichovskou dohodu. Zcela zásadním je samozřejmě spor o hranice obou nově vzniklých států jak před rozhodnutím velmocí o jejich podobě, tak i po něm. Obě strany nebyly s rozhodnutím zcela spokojeny, v případě orlovských obyvatel byli samozřejmě nespokojenější Poláci. Důležitou roli hrálo polské gymnázium v Orlové. Otevřeno bylo na začátku školního roku 1909/1910. Do roku 1938 se dokonce jednalo o jedinou polskou střední školu na území celé Československé republiky. Studovali zde žáci z celého Těšínska, někteří přicházeli až ze slovenské Oravy. Dvacet let první republiky se v kontextu vztahů Československa s Polskem dělí do tří období. První zahrnuje léta 1918 až 1921, kdy je situace velmi napjatá a dochází k mnoha konfliktům. Druhé období trvá přibližně do roku 1933, v daných letech převažuje aktivismus, tedy přesvědčení, že politickou spoluprací lze dosáhnout více než snahou o revizi poválečných hranic. V roce 1926 nastupuje v Polsku sanační režim a utváří se zde vojenská diktatura. Po příchodu hospodářské krize se snaží režim odvrátit pozornost od domácích problémů podporou polských nacionalistů za hranicemi, tedy i na Těšínsku. S nástupem radikalismu v Německu v roce 1933 a po podpisu německo-polské smlouvy začíná tak třetí období, které znamená opětovné vyostření vztahů s Poláky. Ve své práci se pokusím zjistit, zda toto dělení odpovídá situaci v Orlové, či zda měl vývoj česko-polských vztahů ve městě jiný průběh. Na problematiku zkoumání dějin Těšínska upozorňuje Jaroslav Valenta. „Dějiny Zaolzí jsou dodnes především vykládány a interpretovány nikoliv racionálně, ale emocionálně, namnoze dokonce martyrologicky, obojí se stává konečným argumentem, když jiné argumenty dojdou či selžou. Výlučně v této podobě jsou prezentovány v pracích popularizačních, tedy těch, jež se dostanou k nejširšímu okruhu čtenářů, týká se to však i většiny prací odborných a vědeckých. Největším problémem je, že o mnoha problémech Těšínska neprobíhá skutečný dialog, ale dva samostatné monology. Debata se tak pohybuje v kruhu.“1

2. Prameny a literatura Prameny k dané problematice se nacházejí jednak v Okresním archívu v Karviné, kde je k dispozici fond Archiv města Orlová 1732 – 1945, který nabízí informace ohledně průběhu a výsledků jednotlivých voleb v Orlové. Bohužel prezidiální spisy obecního úřadu se 1

Valenta, Jaroslav: Dějiny Zaolzí ve 20. století: skutečnosti versus legendy. Slovanský přehled. Č.1, 2001. s. 28.

5

nedochovaly. Za druhé je to Zemský archiv v Opavě, kde jsou uloženy prezidiální spisy Policejního ředitelství v Moravské Ostravě, jež přibližují některé násilnosti v Orlové. Mezi stěžejní práce, které se tématem zabývají a práce, o kterou jsem se také nejvíc opíral, patří kniha Dana Gawreckého Studie o Těšínsku. Národností poměry v Těšínském Slezsku 1918 - 1938. 2 Dan Gawrecki se regionem Těšínského Slezska zabývá dlouhodobě a jeho syntéza k národnostním poměrům této oblasti představuje pravděpodobně to nejlepší, co na dané téma vyšlo. V nedávné době vyšly o problematice Těšínska hned dvě knihy. Jednak je to sborník, na němž spolupracovali jak čeští tak polští autoři revidovaný Romanem Kaszperem a Bohdanem Małyszem Poláci na Těšínsku. 3 Příspěvky k období první republiky však mnoho nového nepřinášejí a jedná se o spíš shrnutí předchozího bádání. Za druhé je to práce Jiřího Bílka Kyselá těšínská jablíčka4, která je však spíše populárně naučného rázu. Z polských historiků se tématem zabýval Stanisław Zahradnika v knize Polacy na Zaolziu w historii, statystyce i dokumentach5, která je však plná dnes už vyvrácených legend a protičeského štvaní. Další prací je sborník „A jednak zostanie...“, jehož editorem byl Roman Baron a jenž se soustředí na historií polského gymnázia Juliusze Słowackého v Orlové a vztahy s českou většinou. Těšínském se zabývá ve svých pracích také Marie Gawrecká. Především je to kniha Československé Slezsko mezi světovými válkami 1918-19386. Vzhledem k orientaci na celé Slezsko, tématu není věnováno tolik pozornosti. Podobné je to se sborníkem Slezsko v československo-polských vztazích 1918-19477, jehož editorem byl Rudolf Žáček. Využít se také dají almanachy středních škol a některých organizací působících v Orlové.

3. Situace ve městě a školství Orlová patřila k největším sídlům na Těšínsku a počtem obyvatelstva dokonce převyšovala okresní město Fryštát. Kvůli tomu se uvažovalo o sloučení Orlové s okolními obcemi a následném vzniku nového sídla soudního a politického okresu. K tomu nakonec nedošlo, ale Orlová je v roce 1922 povýšena na město. 8 Obyvatelstvo města si v meziválečném období udržovalo vysoce průmyslový charakter. Kolem dvou a půl tisíce lidí pracovalo v průmyslu. Absolutní převahu mělo hornictví, z jiných průmyslových odvětví to bylo zejména stavebnictví, jehož rozvoj byl spojen hlavně s výstavbou města ve 20. letech. V Orlové a okolních obcích fungovaly však i další průmyslové závody a také rozsáhlá sít výrobních řemesel. Mezi významné podniky patřila Orlovská strojírna, slévárna železa a kovů, společnost s ručením omezeným v Porubě. Zde se vyrábělo drobné kovové zboží, konstrukce i mechanismy, nezřídka také pro potřeby dolů. Strojírna patřila místním majitelům a v období největšího rozkvětu měla několik desítek zaměstnanců. Ke strojírenským podnikům se řadila i firma Jozef Kristl v Porubě. Mezi výrobní, opravárenské a prodejní 2

Gawrecki, Dan: Studie o Těšínsku. Politické a národnostní poměry v Těšinském Slezsku 1918 - 1938, Český Těšín, 1999. 3 Ed. Kaszper, Roman - Małysz, Bohdan: Poláci na Těšínsku. Český Těšín, 2009. 4 Bílek, Jiří: Kyselá těšínská jablíčka. Československo-polské konflikty o Těšínsko 1919, 1939, 1945. Praha, 2009. 5 Zahradník, Stanisław: Polacy na Zaolziu w historii, statystyce i dokumentach. Český Těšín, 1995. 6 Gawrecká, Marie: Československé Slezsko mezi světovými válkami 1918-1938. Opava, 2004. 7 .Ed. Žáček, Rudolf: Slezsko v československo-polských vztazích 1918-1947. Opava, 1991. 8 Cichá, Irena: Orlová. V proměnách času. Bystřice 2010. s. 59.

6

podniky patřily kupř. firmy Glacner a spol., elektrotechnický a mechanický závod v Orlové, aj.9 Je tedy patrné, že Orlová byla z velké části dělnickým městem. Přestože Poláků byla na Těšínsku nadpoloviční většina (podle sčítání z let 1900 60,6%), existovalo v celém regionu pouze jedno polské gymnázium v Těšíně. V Těšíně existovalo ještě několik gymnázií s německým vyučovacím jazykem. Jediné polské gymnázium se však brzy stalo nedostatečným. Většina Poláků si navíc nemohla dovolit posílat děti ani do pro ně často vzdálených německých škol, u nichž navíc vyvstával neodvratný problém germanizace studentů. Prvním nakročením k druhému polskému gymnáziu byla valná hromada Macierzy Szkolnej Księstwa Cieszyńskiego, v té době nejvýznamnější polské kulturně-osvětové instituce, dne 25. října 1908, kde bylo vyhlášeno, že správa reálného gymnázia je jedním z nejdůležitějších úkolů instituce. Główny Zarząd Macierzy Szkolnej nejprve zažádal u centrální vlády ve Vídni o založení státního gymnázia. Když to vláda odmítla, začali Poláci usilovat o vznik soukromého ústavu. Významná přitom byla pomoc některých Poláků v Haliči, svůj politický vliv využil především Stanisław Głąbiński, tehdejší rektor Univerzity Lwowskiego ve Lvově a pozdější ministr školství v Polské republice.10 Główny Zarząd vydal 8. prosince rozhodnutí o založení soukromého ústavu. Jelikož náklady na takový ústav přesahovaly finanční možnosti Macierzy Szkolnej, obrátila se na podobnou organizaci Towarzystwo Szkoły Ludowej, jež sídlila ve Francii, s žádostí o finanční pomoc. Towarzystwo souhlasilo s pokrytím 50% nákladů. S financováním také značně pomohly společensko-kulturní organizace, vojvodská katovická vláda, těšínský okresní úřad, ministerstva v Polsku, sbírky mezi veřejností a některé soukromé osoby. Došlo také k dohodě o vytvoření Kuratoria, které se skládalo ze členů Towarzystwa, Macierzy Szkolnej a budoucího ředitele ústavu. Podle počtu obyvatel byla nejvážnějšími kandidáty na zřízení školy města Bílsko a Frýdek. Jenže obě se nacházela na periferii regionu, jejich hospodářský význam byl příliš lokální a národnostní struktura příliš heterogenní. Jak v Bílsku, tak ve Frýdku byla silná německá menšina a před nedávnem tam byla založena německá gymnázia. V Bílsku v roce 1874 a ve Frýdku v roce 1895. Orlová byla naopak díky poloze v černouhelném regionu jednou z dynamicky se rozvíjejících obcí. Fryštát byl sice okresním městem, ale v té době ležel na okraji důlních aktivit. Doly ve Stonavě a Darkově ještě neexistovaly. Navíc Fryštát neměl ideální dostupnost k bohumínsko – košické dráze, vybudované v letech 1865 – 1871, která se stala dopravní osou těšínského Slezska. Samotný Bohumín byl příliš malý, v roce 1900 měl pouze 1400 obyvatel, zatímco Orlová 6700 obyvatel. Orlová byla také velmi dobře dostupná.11 Železniční spojení s Bohumínem získala už v roce 1869 a rovněž s Těšínem existovalo. Navíc existovalo meziměstské tramvajové spojení s Bohumínem, Fryštátem i Moravskou Ostravou. Paradoxem je, že ani tramvajové ani železniční spojení už dnes Orlová nemá, respektive železniční má, ale je využíváno pouze pro dopravu uhlí. Dalším důvodem byl dostatečný počet základních škol s polským jazykem 9

Cichá, Irena: Orlová. V proměnách času. Bystřice 2010. s. 65.. Nowak, Krzystof: Polska wobec zaolziańskiego gimnnazjum po 1920 roku In: Ed. Baron, Roman: A jednak zostanie... V stulecie założenia Gimnazjum im. Juliusza Słowackiego w Orłowej na Śląsku Cieszyńskim (190910

2009). Orlová 2009. s. 161. 11 Mieszewski, Darius: Polskie gimnazjum w Orłowej (1909 – 1938) na tle stosunków polsko – czeskich In: Ed. Baron, Roman: A jednak zostanie... V stulecie założenia Gimnazjum im. Juliusza Słowackiego w Orłowej na Śląsku Cieszyńskim (1909-2009). Orlová 2009. s. 34.

7

vyučovacím a tedy zajištěný počet studentů. Vedením školy byl pověřen Jan Jarosz. Za zemským prezidentem se poté vydává delegace, která dojednává zahájení vyučování od školního roku 1909/1910. Do prvního ročníku nastupuje 92 studentů. Otevření školy se nestalo národní polskou manifestací, jelikož se Jarosz obával reakce místních úřadů, které považovaly otevření za provokaci. I tak se proti otevření školy zvedla bouře protestů. Především ze strany Němců, i když Češi proti otevření školy taktéž bojovali. Protestovala zemská vláda, starosta Těšína, celostátní rakouské noviny i němečtí duchovní jak katoličtí, tak evangeličtí. Čeští aktivisté se obávali polonizace Těšínska. 12 Tématem se zabývali např. František Sokol Tůma, Josef František Karas nebo Antonín Hořínek. O vybudování polského gymnázia např. Ostravský deník napsal: Poláci se zaměřili na Orlovou, protože vědí, že je hlavním klíčem k bráně těšínského Slezska i českého Ostravska. Je třeba vynaložit všechny síly, aby Orlová zůstala česká.13 Jarosz však na ředitelském postu nevydržel dlouho. V roce 1912 ho nahradil Kazimierz Piatkowski, který stál v čele školy do roku 1920. Nepříjemně ústav zasáhla první světová válka. Část učitelského sboru spolu s ředitelem byla nucena v listopadu 1914 narukovat a z budovy gymnázia se stal vojenský lazaret. Výuku se podařilo obnovit až v lednu 1915. Úkoly ředitele plnil místo Piatkowskieho Piotr Feliks, který ho později nahradil. Feliks stál v čele školy od roku 1920 až do roku 1938. Narodil se v Bierowci u Jasła v roce 1883 do rodiny zemědělského dělníka. Na jagelonské univerzitě v Krakowě vystudoval latinský, řecký a německý jazyk. V letech 1923 – 1930 byl rovněž viceprezidentem Macierzi Szkolnej a v letech 1930 – 1939 dokonce jejím prezidentem. Působil také v organizacích Towarzystwo Nauczy Polski, Zwiazek Chorow Polskich a v Harcerswie Polskim. Po vypuknutí druhé světové války se dostává do Krakowa, kde nějaký čas působí na místním gymnáziu. Poté je však zatčen za materiální pomoc uprchlíkům a poslán do Osvětimi. Zde je dne 3. srpna 1941 zastřelen.14 Do historie ústavu zasáhl spor o Těšínsko, který se rozhořel po vyhlášení samostatnosti Polska a Československa. V obou státech se vytvořily orgány, které měly bránit národní zájmy. V Polsku to byla Rada Narodowa (dále jen RN), v Československu Národní výbor pro Slezsko. Členem RN byl také ředitel školy Kazimierz Piatkowski a díky tomu se ústav dostal pod správu Komisje Szkolnej RD. Do chodu školy velmi zasáhl incident z 15. května 1920. Neznámí útočníci vyhodili do povětří dům ředitele městské spořitelny v Orlové, s úmyslem zabít plk. Šnajdárka, velitele vojenské akce z ledna 1919, který tam v té době přebýval, jelikož se s ředitelem spořitelny přátelil. 15Češi svůj hněv obrátili k nedaleké polské škole. Ředitel s částí učitelského sboru byl internován, budova internátu zabrána a studenti zde pobývající vyhnáni. Škola byla uzavřena až do konce prázdnin, jistou dobu v ní dokonce pobývalo československé vojsko. Vysvědčení se rozdávala v budově polské základní školy ve

12

Mieszewski, Darius: Polskie gimnazjum w Orłowej (1909 – 1938) na tle stosunków polsko – czeskich In: Ed. Baron, Roman: A jednak zostanie... V stulecie założenia Gimnazjum im. Juliusza Słowackiego w Orłowej na Śląsku Cieszyńskim (1909-2009). Orlová 2009., s. 36. 13 Tamtéž, s. 39 14 Drozd, Alojzy: Czterdziesci Lat Polskiego Gimnazjum w Orlowej, 1949. s. 3-9. 15

Gawrecki, Dan: Studie o Těšínsku. Politické a národnostní poměry v Těšínském Slezsku 1918 - 1938, Český Těšín, 1999. s. 57.

8

Fryštátě, maturity si studenti odbyli v Těšíně a předsedal jim ředitel místního gymnázia Franciszek Popiołek jako zástupce Komisje Szkolnej RD.16 Poté, co Konference velvyslanců 28. července 1920 rozhodla o rozdělení Těšínska, nastává nová kapitola historie školy. O její znovuotevření se zasloužil především ředitel Piotr Feliks. Jedná s ministrem školstvím Habrmanem i zemským prezidentem Šrámkem. Druhý jmenovaný posílá telegram, aby vojsko prostor školy opustilo. Pro odpor dočasného starosty Sekyry nebyla budova internátu ihned vrácena, a tak část učitelů a studenti ze vzdálenějších míst museli přebývat přímo v budově školy. Dne 17. září je gymnázium znovu otevřeno s osmi hlavními třídami a třemi paralelkami.17 Nadále však zůstával problém se zabraným internátem. Podle dohod československo-polské delegace v Opavě měla totiž Macierza Szkolna budovy jí vlastněné protokolárně převzít a vyklidit. Háček byl v tom, že Macierza neměla od koho internát převzít, jelikož jej vlastně nikdo předtím od školy nepřevzal. Kromě vojska se v ní usídlovali českoslovenští uprchlíci z Polska. Právě tyto uprchlíky však bylo z internátu velmi složité dostat. Jednalo se o např. o invalidy, kteří často neměli v Orlové ani domovské právo. Problém s internátem byl dlouhodobý. Ještě o dva roky později si Robotnik Śląski stěžuje, že správa města si je dobře vědoma zákonné ochrany nájemníků, tudíž je téměř nemožné je přimět k odchodu.18 Potíže rovněž nastávají, když část učitelského sboru začíná současně vyučovat na základní škole ve Slezské Ostravě – je jim nutno zkrátit úvazky a kvůli tomu také přijmout nové učitele. Vzrostou tak náklady na chod školy, která byla stále soukromá. Od roku 1923 proto Macierz Szkolna usiluje o zestátnění. Nejprve žádá, aby stát vyplácel mzdu pěti učitelům, kteří měli státní občanství i potřebnou kvalifikaci. Žádost je však odmítnuta a stejně dopadá žádost další z roku 1931, kdy už se týká dvanácti učitelů i ředitele ústavu. V srpnu 1931 však ministerstvo oznamuje Macierzy Szkolné, že má v úmyslu zestátnit celou školu a Macierza by měla podat příslušnou žádost. Ta je odeslána 31. června 1932. Celý proces se však vlekl ještě velmi dlouho. Ačkoliv 31. června 1938 dochází k souhlasu vlády, k zestátnění nakonec formálně přesto nedošlo, protože do událostí zasahuje Mnichovská dohoda. Dlouho se táhnoucí proces samozřejmě vyvolal celou řadu pobouření. Např. 3. února 1934 vyšel v pražském týdeníku Pestrý týden článek podepsaný J. B-ekem. Autorem byl s velkou pravděpodobností polský poslanec Národního shromáždění Jan Buzek. V článku se uvádí, že postátnění, ke kterému mělo v dané době dojít, splní tužby půl druhého sta tisíc Poláků na našem území, jehož obětavost umožnila existenci ústavu v těch nejhorších letech válečných i popřevratových. Úřadům se především nelíbila záměrná manipulace s čísly. Poláků bylo podle posledního sčítání 81 732 a ne bezmála 200 tisíc. Článek rovněž přechází fakt, že jen za rok 1933 obdržela škola státní subvenci ve výši 300 tisíc Kč. 19 Na druhou stranu je třeba říci, že státní subvence byly především ve 20. letech velmi malé. Macierza Szkolna žádala, aby subvence kryly třetinu nákladů jako za Rakouska, ale skutečnost byla taková, že jen cirka pouhá dvacetina nákladů byla kryta státní podporou. Většinu financí získávala Matierza Szkolna sbírkami mezi polskou komunitou a dary z Polska. Ústavu poté finančně pomáhaly také dvě organizace vzniknuvší na území Polska ve 30. letech. Jednalo se o Zaolzia Slaski Komitet Opieki Kulturaljnej nad Polakami v Czechoslowacji, který vznikl 16

Czterdziesci Lat Polskiego Gimnazjum w Orlowej, 1949. s. 23. Tamtéž, s. 35. 18 Robotnik Śląski, 19, 1922, č. 158, titulní strana. 19 Zemský archív v Opavě, Policejní ředitelství v Moravské Ostravě, prezidiální spisy, č. 16972. 17

9

v Katowicích v roce 1932, a Centralny Komitet Doraznej Pomocy Dla Macierzy Szkolnej w Czechoslowacji w Warszawie.20 Jedním z důvodů, proč se čsl. vláda zdráhala dotáhnout zestátnění do konce, byl fakt, že by poté do jisté míry zodpovídala i za zaměstnání budoucích absolventů. Naopak Poláci se obávali, že by čsl. vláda mohla zestátnění využít ve své propagandě a navíc utlumit národněosvětovou práci školy mezi polským lidem. Na to reaguje depeše polského vícekonzula z února 1937 Jana Bocianskeho v Moravské Ostravě do Varšavy, kde tvrdí, že osvětová činnost stejně probíhá v internátě a ne ve škole. Zároveň upozorňuje, že podle jeho mínění má gymnázium ohromnou nadprodukci absolventů. Ročně to bylo kolem 30 studentů, přičemž ideální stav by podle něj byl tak 5, a to nebral ohled na tendenci nezaměstnávat absolventy polské národnosti. Tento problém nedostatku pozic se snažil vyřešit již v roce 1924 dr. Jan Buzek prostřednictvím Harcerswa Polskeigo. Konzulovi Zygmuntowi Vetulaniemu navrhoval, aby se dali „nepotřební“ absolventi využít v oblasti Oravy a Spiše, kde v době rozpadu Rakouska – Uherska žilo kolem 100 tisíce polských goralů. Harceři z řad orlovských absolventů měli být využiti k národně osvětové činnosti, jelikož by jakožto občané ČSR nevzbudili tolik pozornosti. Ještě ve stejném roce se vypravila skupina harcerů do oblasti Čadce a navštívila obce se silnou polskou komunitou. V následujících letech pak několik studentů z Oravy a Spiše studovalo na orlovském gymnáziu.21 (Grono profesorow polskiego gimnazjum w Orlowej, czterdziesci Lat Polskiego Gimnazjum w Orlowej, 1949). Na nedostatek polských žáků si škola rozhodně stěžovat nemohla, v rozmezí školních let 1924/1925 až 1933/1934 bylo plných 100% studentů polské národnosti. Vzhledem ke složení žactva bylo nezbytností zřízení internátu. Ten byl zřízen již během druhého roku existence školy a zároveň byl založen spolek Towaryzystwo Bursy Polskiej, který měl shánět finance pro chudé studenty ústavu. V roce 1922 vybudovala v Porubě Macierz Szkolna budovu pro polskou obecnou a mateřskou školu.22 Další polskou školou, která vznikla v Orlové počátkem 20. století, byla jednoletá rodinná škola (Szkola Gospodarstwa Domowego). Ta byla založena v roce 1911 a byly do ní přijímány dívky, které absolvovaly čtyři třídy gymnázia nebo tři třídy měšťanské školy. Škola byla soukromá, žákyně proto platily školné a hradily si všechny náklady spojené s docházkou. 23 Polské školství se v průběhu trvání první republiky potýkalo s úbytkem žactva. V roce 1920 navštěvovalo polské školy 22 104 žáků, v roce 1938 už to bylo jen 9 045. Ve školním roce 1920/1921 bylo na Těšínsku 86 polských obecních škol s 19 144 žáky, ve školním roce 1938 to bylo 83 obecních škol a 10 779 žáků. Pokles tříd je nepatrný, ale pokles počtu žáků značný. Dobrou zprávou bylo otevření polských paralelek při českém státním učitelském semináři v Moravské Ostravě. Tím bylo zajištěno, že polské školství úplně neupadne kvůli 20

Mieszewski, Darius: Polskie gimnazjum w Orłowej (1909 – 1938) na tle stosunków polsko – czeskich In: Ed. Baron, Roman: A jednak zostanie... V stulecie założenia Gimnazjum im. Juliusza Słowackiego w Orłowej na Śląsku Cieszyńskim (1909-2009). Orlová 2009. s. 34. 21 Nowak, Krzystof: Polska wobec zaolziańskiego gimnnazjum po 1920 roku In: Ed. Baron, Roman: A jednak zostanie... V stulecie założenia Gimnazjum im. Juliusza Słowackiego w Orłowej na Śląsku Cieszyńskim (19092009). Orlová 2009 s. 162-164. 22 Steiner, Jan: Dějiny města Orlové v datech. K 90. výročí povýšení Orlové na město 1922-2012. Orlová. 2012. s. 17. 23 Cichá, Irena: Orlová. V proměnách času. Bystřice 2010. s. 89.

10

nedostatku učitelských sil. Poláci tvrdili, že za úbytek může národnostně nepřátelská politika Československa a čechizační tendence. Přes tento zřejmý úbytek Poláci tvrdili, že jsou nuceni své děti posílat do německé školy v Orlové, kvůli nedostatku míst ve školách polských. 24 Ve stejném roce jako polské gymnázium v Orlové vznikla zde také škola česká. Dne 18. července 1909 se v Orlové konala národní slavnost ve prospěch zřízení českého gymnázia, jíž se zúčastnilo 10 000 lidí. Zisk byl věnován Slezské matici osvěty lidové. V září 1909 povolila zemská školní rada založení českého gymnázia a ve školním roce 1909/1910 zřídil Ústřední výbor Slezské matice osvěty lidové české reálné gymnázium. Vyučování bylo zahájeno 1. října 1909. Prvním ředitelem vzdělávacího ústavu byl po dobu deseti let Antonín Landsfeld, který předtím působil jako profesor na německém gymnáziu v Těšíně. Zprvu se vyučovalo v přízemním domku stavitele Miroslava Martince v Kopaninách. Jako tělocvičnu využívala škola za mírný poplatek nedalekou sokolovnu TJ Sokol Orlová. Za rok se ústav stěhoval do budovy chlapecké Měšťanské školy. Dne 14. srpna 1910 se konala slavnost u příležitosti položení základního kamene pro vlastní budovu gymnázia. Stavební práce postupovaly rychle, a tak 17. 9. 1911 bylo západní křídlo budovy vysvěceno orlovským farářem G. Pospíšilem a po slavnosti bylo odevzdáno řediteli školy. O rok později přibyla ještě tělocvična. Druhé křídlo bylo dostavěno až po první světové válce.25 Podobně jako sousední polský ústav nepříjemně vývoj školy zasáhlo vypuknutí světové války. Část učitelů musela narukovat, někteří byli zatčeni a internováni. Na krátkou dobu byla kvůli zřízení vojenské nemocnice dokonce přerušena výuka. Obnovena byla v prosinci 1914. Několik studentů VI. třídy bylo zatčeno a obviněno z rozšiřování vlastizrádných letáků a protiválečných řečí. Byli předáni c. k. polnímu soudu v Moravské Ostravě a třída byla dne 25. 6. 1915 uzavřena. Podle nařízení ministerstva se pak žáci 1. – 4. tříd podrobili zkouškám z probírané látky. Jen dobré výsledky u těchto zkoušek a loajální prohlášení ředitele Lansfelda vůči Rakousku zachránily školu před uzavřením. Dne 1. 9. 1919 byl ústav převzat státem a ředitel Lasfeld byl nucen opustit svou funkci, jelikož vadil jeho prorakouský postoj. Postupně jsou zaváděny rozsáhle změny v učebních plánech tak, aby odpovídaly idejím nového státu. Od roku 1918 je v den narození J. A. Komenského 28. března pravidelně připomínán a zdůrazňován význam této osobnosti a při zakončení školního roku byla uctívána památka mistra Jana Husa. V neděli 21. května 1922 je uspořádán první studentský Majáles spojený s veřejným cvičením studentů ústavu. Ředitel Jařabáč si pochvaluje morální i finanční výsledek této akce. Majálesy jsou pak s úspěchem pořádaný každoročně. Počátkem školního roku 1924/ 1925 vzniká za finančního přispění Spolku pro podporu chudých žáků Studentská klinika, která poskytovala bezplatné lékařské ošetření všem žákům školy. Dne 1. února 1932 byla zpřístupněna čítárna. Na její údržbu a chod přispívali sami studenti měsíčními příspěvky. Roku 1928 město koupilo pozemek před školou, zbouralo na něm starý domek a před gymnáziem byl zřízen reprezentativní parčík. Nejvýznamnější postavou z období první republiky byl ředitel Jan Jařabáč, starosta města. Gymnázium začalo fungovat jako chlapecké a dívky se mohly zapsat jen jako privatistky, zapsány byly na půl roku. Dvě první privatistky začaly studovat ve školním roce 1910/1911 a měly svůj vlastní řád. Postupně privatistek přibývalo. Školu dne 28. 4. 1923 navštívil ministr školství a národní osvěty Rudolf Bechyně 24 25

Robotnik Śląski, 20, 1923, č. 124, s. 3. Tedová, Eva – Tobolová, Pavlína: Almanach Gymnázia Orlová 1909 – 2009. s. 13.

11

a 29. 1. 1928 ministerský rada Neuhöfer. Následujícího roku 14. 3. byl dokonce ředitel Jařabáč pozván na recepci k prezidentu Masarykovi na Hrad. Z toho je patrné, že česká škola měla pro orgány státní moci zvláštní význam. Zvláště si uvědomovali její národně-osvětovou roli v lokalitě s polskou menšinou. Při škole existoval také Spolek pro podporu chudých žáků Čs. reálného gymnázia v Orlové. Předsedou byl majitel drogerie Jan Marek. Spolek poskytoval hmotnou podporu nadaným dětem chudých rodičů a zakoupil pro knihovnu 8 917 učebnic, které si žáci mohli zapůjčit. Poplatek za knihu činil 2 Kč, jinak by za učebnice žák zaplatil ročně kolem 600 Kč. Spolek organizoval i tzv. stravovací akce – příspěvky pro chudé přespolní žáky na obědy a mléko chudým žákům zdarma.26 Ke známým pedagogům patřili také Jaroslav Kubát, který řadu let vedl českou městskou knihovnu v Orlové, JUDr. Antonín Biolek nebo Emil Mydlarčík. Orlovské gymnázium bylo první českou střední školou na Těšínsku a ve velmi krátké době se díky rozsáhlé osvětové činnosti svých pedagogů stalo jedním z center českého kulturního dění v regionu. Podle statistik 73% studentů do školy denně dojíždělo, 20% bydlelo na internátu a pouze 7% studentů bylo obyvateli Orlové. Během školních let 1920/21 až 1937/1938 prošlo školou 8 194 studentů, naprostá většina z nich byli chlapci ( 84,83% - 6952). (O gimnazjum w Orlowej.. 167) Za stejnou dobu působilo ve škole 43 učitelů, většina z nich byla ze Slezska. V roce 1937 byla zahájena výstavba samostatného objektu obchodní školy i obchodní akademie i s polskou pobočkou. V nové budově se začalo vyučovat ve školním roce 1938/1939, bohužel jen na velmi krátkou dobu.

4. Spolky Organizací polské inteligence bylo Ognisko Polskie v Orlowej, které vzniklo v roce 1911. Jeho členy byli především polští profesoři, učitelé, lékaři a inženýři., kteří se scházeli v Závodním hotelu. Již krátce po založení měla tato organizace přes sto členů. Inscenovala divadelní představení, vlastnila knihovnu, pořádala večírky i národní oslavy a podílela se také na rozvoji sportovního života. Mezi významné polské subjekty patřila tiskárna a knihkupectví Jozefa Nowaka v Orlové, s pobočkami v Karviné a Bohumíně. Spolek Rodzina Opiekuncza vznikl v Orlové v prvních poválečných letech a později sem umístil také sídlo svého okresního a pak i zemského výboru. Vedle spolku Macierz Szkolna patřila Rodzina Opiekuncza se svými více než 60 pobočkami a přibližně 3700 členy k nejrozšířenějším polským organizacím na Těšínsku. V roce 1934 postavila dům Polskiej Opieski Socjalnej, ve kterém byl kromě poradny pro matky s dětmi, lékařských ordinací a kanceláří umístěn také polský sirotčinec pro 30 dětí. Náklady na tyto aktivity se pohybovaly v řádu statisíců korun ročně, potřebné prostředky však byly zajištovány převážně sbírkami mezi polským obyvatelstvem a jen malou část tvořily státní příspěvky. 27V Orlové v roce 1919 vzniká odbor Siły, organizace mládeže Polske Partie Socjalno-Demokratyczne. Na počátku existence se potýká s omezováním ze strany českých úřadů v Orlové. Informuje o tom např. almanach Siły Orlovskiej. Nebylo možné organizovat setkání, večírky, představení, gymnastická cvičení

26 27

Tedová, Eva – Tobolová, Pavlína: Almanach Gymnázia Orlová 1909 – 2009, s. 17. Cichá, Irena: Orlová. V proměnách času. Bystřice 2010. s. 99.

12

atd.28 Siła také založila v Orlové polskou knihovnu. Tento záměr má organizace od začátku svého působení v Orlové, ale až po dvou letech, tedy v roce 1921, se jí podaří vybrat potřebné finance. Je zakoupeno přes 400 knih jak z beletrie, tak naučných - za částku přesahující 5000 Kčs. Zájem čtenářů byl poměrně značný, v prvním roce knihovnu navštívilo 214 lidí. Počet čtenářů po prvním roce zčásti opadl. Přispěl k tomu kromě opadnutí prvotního nadšení také fakt, že ve stejné budově byla zřízena polská obecní menšinová knihovna. 29Organizace se věnovala také amatérskému divadlu, za prvních deset let své existence sehrála jen v Orlové 66 představení, dalších 14 v jiných městech. 30 Dalšími aktivitami Siły v Orlové byl sbor, který nějaký čas vedl i Jan Kisza z polského gymnázia, gymnastická cvičení, turistické aktivity a fotbalové družstvo. Mezi významné polské organizace v Orlové patřila místní skupina spolku Polskie Stowarzyszenie Robotnicze Oswiatowo Gimnastyczne Sila Czechoslowacji. Sportovní a tělocvičné aktivity v Orlové rozvíjelo i Towarzystwo Gimnastyczne Sokol, působící v letech 1906-1920. Orlová byla rovněž sídlem hlavního výboru spolku Polskie TowarzystwoSportowe Beskyd Slaski v Czechoslowacji. Tento spolek vznikl v roce 1909 v Těšíně a po rozdělení Těšínska si roku 1921 členové zdejších poboček založili vlastní svaz se sídlem v Orlové. Zakladatel harcerského hnutí v Orlové byl kolem roku 1912 profesor orlovského gymnázia Roman Pollak. 31V Orlové i Lazích vznikaly již od roku 1898 také dělnické a tělovýchovné organizace a začaly zde fungovat i sportovní kluby. V roce 1908 byl založen SK Orlová, v roce 1910 SK Bezkyd Orlová a od roku 1923 fungovaly paralelně vedle sebe SK Bezkyd a Sk Orlová. Převážnou část osvětové činnosti v Lazích vytvářela a rozvíjela tělocvičná jednota Sokol, která tu byla založena roku 1904. V Porubě byla TJ Sokol založena v roce 1909. Roku 1912 pak vznikla mezinárodní dělnická tělocvičná jednota Lassalle. Dalšími sportovními organizacemi byl SK Meteor Orlová, SK Slavia Orlová, jednoty čs. Orla i jiné kluby.32 Sociální demokrat Jan Jařabáč byl starostou v letech 1923 – 1938.

5. Události 5. 1 První období Zprávy o vyhlášení republiky se do Orlové dostávají díky návštěvníkům Moravského ostravského divadla v pozdních hodinách 28. října 1818. Většina lidí se o vyhlášení dozvídá z novin dalšího dne. Nastává nadšení, lidé vyvěšují prapory a připínají si trikoloru. Také všechny závody vyvěšují prapory, až na doly Bettina a Eleonora, kde to údajně nedovoluje inženýr Józef Kiedroń. V českých školách jsou žáci poučeni o významu dne a je jim uděleno jednodenní volno, naopak ve školách polských se vyučuje.33 Ihned po vzniku Československa začínají třenice o území těšínského Slezska a Orlová není výjimkou. Den po vyhlášení nového státu vzniká v Opavě prozatímní Národní výbor pro Slezsko a v Orlové, Polské Ostravě a Frýdku vznikají okresní národní výbory. Poláci založili podobný orgán (Rada Narodowa) již 19. 10. a tvořilo ji původně 22 osob, včetně poslanců a vůdců politických stran. Ještě před 28

Wigłasz J.: Dziesięć lat Siły Orłowskiej 1919-1929. Pismo jubileuszowe. Fryštát, 1929. s. 4. Tamtéž, s. 16. 30 Wigłasz J.: Dziesięć lat Siły Orłowskiej 1919-1929. Pismo jubileuszowe. Fryštát, 1929.s. 21-22. 31 Cichá, Irena: Orlová. V proměnách času. Bystřice 2010. s. 101. 32 Tamtéž, s. 103. 33 Obrana Slezska, 9, 2. Listopadu 1918, s. 4. 29

13

vznikem Československa se v Orlové 13. října koná manifestace polského lidu za připojení Těšínska k Polsku34. Již 29. října oznamuje v Orlové Rada Narodowa proklamaci Ludu Śląski v níž se pravilo, že „slavnostně vyhlašuje státní příslušnost knížectví Těšínského ke svobodnému, nepokořenému, sjednocenému Polsku a přebírá nad ním státní moc.“35 Tato a další polské akce vedle k vyhlášení Zemského národního výboru pro Slezsko, jež se uskutečnilo 30. října v Polské Ostravě. Dalšího dne vydává zprávu o svém zřízení a informuje o převzetí moci nad celým těšínským Slezskem. Současně instruuje k zakládání okresních a místních národních výborů. Zajímavé je, že výbor nebyl nikdy oficiálně uznán Národním výborem v Praze ani pozdější vládou, přestože od obou dostával instrukce. Rada Narodowa však byla varšavskou vládou uznána. Situaci v Orlové výstižně charakterizoval jeden z vůdců Zemského národního výboru F. Pelc slovy: „Zrovna jako jsme vojensky nepořídili my v Bohumíně, poněvadž vůle lidu, pokud se veřejně projevila, byla proti nám, zrovna tak by nebyli ani Poláci pořídili ničeho, např. v takové Orlové, i kdyby tam sebevíce vojska poslali.“36 Ve snaze předejít vyostření sociálních a národnostních nesvárů dospěli představitelé RD a ZNV téměř současně k přesvědčení o potřebě výměny názorů a nějakého provizorního uspořádání. Nejprve byla podepsána 2. listopadu úmluva na radnici v Orlové. Podle ní měl ZNV spravovat okres frýdecký a obce s českou správou v okrese Fryštát (tedy i Orlovou). RD připadly okresy těšínský a bílský a obce s polskou správou v okrese Fyštát. Policejní komisařství v Moravské Ostravě mělo mít působnost v celém regionu, RD k němu mohla vyslat svého důvěrníka. Dozor nad bohumínsko-košickou dráhou byl svěřen RD, ale ZNS mohl své důvěrníky vyslat do dozorčí rady.37 Upřesnění z 5. listopadu zrušilo ustanovení o nutnosti schválení vládami obou států. Zakotveno v ní pak bylo důležité prohlášení: Dohoda nynější má povahu prozatímní a v ničem neprejudikuje konečnému rozhraničení teritoriálnímu, které ponechává se v celku k rozhodnutí povolaným činitelům, tj. vládě polské ve Varšavě a vládě české v Praze. Dohoda na krátkou dobu situaci v regionu částečně uklidnila, ale rozpory se brzy znovu objevily. Již v polovině listopadu žádá ZNV pražskou vládu, aby vyslala vojsko k obsazení sporných území, a dokonce žádala, jestli by ozbrojenou akci nemohla provést na vlastní pěst. 38 V Orlové mezitím docházelo k násilným incidentům. Např. 20. listopadu neznámí útočník vystřelil po učiteli polského gymnázia profesora Kronberga. Poláci obvinovali Čechy, kteří podle jejich tvrzení byli jediní, kteří měli ve městě k dispozici zbraně.39 V celém regionu se na počátku roku 1919 značně stupňovala nervozita. Šeptalo se o vojenském záboru Těšínska československým vojskem. Čeští činitelé v oblasti žádali velitele ostravské posádky mjr. Běhala, aby po obsazení Opavy, kde Němci vyhlásili jednu ze svých provincií, vojsko obsadilo také Těšínsko. Ten takové návrhy odmítal uskutečnit bez souhlasu čsl. vlády. Poláci v první polovině ledna bezúspěšně žádali polovinu členů v zastupitelstvu Orlové (a také Lazích a Dolní Suché). V polovině ledna se vypravila delegace českých 34

Gąsior, Grzegorz: Rozdělení Těšínského Slezska v letech 1918-1920. S. 22 - 29 In: ed. Kaszper, Roman a Małysz, Bohdan:Poláci na Těšínsku. Český Těšín, 2009. s. 22. 35 Gawrecki, Dan: Studie o Těšínsku. Politické a národnostní poměry v Těšínském Slezsku 1918 - 1938, Český Těšín, 1999. s. 26. 36 Tamtéž. S. 28. 37 Tamtéž, s. 28 – 29. 38 Tamtéž, s. 31. 39 Robotnik Śląski, 15, 1918, č. 95.

14

činitelů za prezidentem Masarykem do Prahy a i jej žádali o vojenskou akci. Ten je vyzval, aby uvedli protipolské stížnosti ve zvláštním memorandu, což také udělali. O zásah žádal i zemský prezident Šrámek, zástupci české i německé samosprávy i představitelé ředitelské konference. Praha nejdřív doufala, že se jí podaří přesvědčit Dohodu, aby zásah provedla sama, později by se spokojili alespoň s tím, aby akci řídili dohodoví důstojníci. Některé jednotlivce z Dohody (gen. Piccione) se jim opravdu podařilo pro zásah získat, ale souhlas z Paříže nepřicházel. Těšínští Poláci informovali polskou vládu i armádní činitele o pravděpodobnosti zásahu, ale ti tomu nevěřili. Ignac Paderewski po svém návratu z Paříže řekl, že dohodovými státníky byl ujištěn, že hranice budou stanoveny podle etnografického hlediska a že případný vojenský zásah by Československu jen uškodil. Ani zprávám Rady Narodowej o koncentraci čsl. vojska na Těšínsku a blížících se útocích ve Varšavě nevěřili. Velením akce byl nakonec pověřen pplk. francouzské cizinecké legie J. Šnejdárek.40 Termín útoku byl vzhledem k blížícím se volbám do polského sejmu (Češi nechtěli, aby se sporné obce do voleb zapojily) stanoven na 23. ledna. Československá vláda 1. ledna připravila memorandum se zdůvodněním útoku pro polskou vládu, které měl konzul K. Locher předat ve Varšavě polskému předsedovi vlády Paderewskemu. Jenže konzul se zdržel v Krakově, po zahájení vojenské akce byl internován, a tak se memorandum k Paderewskemu dostalo až 26. ledna.41 Těsně před zahájením útoku byla řada polských vůdců na území spravovaném Československem internována. Ppl. Šnajdárek pak v čele samozvané komise dohodových důstojníku lstivě předstíral, že Dohoda přikázala polskému vojsku vyklidit těšínské území s tím, že ho sama obsadí svým vojskem. Trik byl poměrně rychle prozrazen. Jednotky československého vojska překročily demarkační linii v dopoledních hodinách 23. ledna u Bohumína. Během několika dní byla většina těšínského území pod polskou správou obsazena. Těšín byl obsazen bez boje dne 27. ledna. Frontová linie se ustálila na horní Visle, poslední boje proběhly u města Skočova ve dnech 28. až 30. ledna. Mezi vojsky bylo uzavřeno dočasné příměří, ke konečně dohodě o sedmidenním příměří, které mělo být automaticky prodlužováno, pokud by se ho jedna ze stran nerozhodla vypovědět, došlo 3. února. Přesnější počet mrtvých a zraněných na obou stranách je nemožné zjistit. Pravděpodobně to bylo kolem stovky mrtvých na obou stranách a počet zraněných dohromady přesáhl tisícovku. Obě strany se obviňovaly z krutostí. Poláci např. tvrdili, že zabitému synovi polského generála Hallera Češi vyloupali oči. Noviny Duch času zase ospravedlňovaly československý postup akcemi polského obyvatelstva, které mělo střílet čsl. vojáky do zad a dopouštět se zvěrstev. Psaly o Polácích, kteří měli "padlému českému legionáři uřezat uši, nos a přirození". Češi zásah hájili polskou agitací ještě před vypuknutím první světové války a zejména agitací polské inteligence po převratu mezi horníky - patřili mezi ně profesor polského gymnázia Szura a učitel z Orlové Siwy. Ti byli také internováni. Dále se jim nelíbila agitace polských kněží namířená vůči "protináboženské vládě a neznabohovi Masarykovi, kterou měl vést páter Brzuska z Orlové a karvinští jezuité. Čsl. vojenský zásah byl příčinou ošemetného problému týkajícího se uprchlíků a vyhoštěnců, kteří začali ve velkém proudit oběma směry. Nejednalo se ovšem jen o obyvatele 40

Gawrecki, Dan: Studie o Těšínsku. Politické a národnostní poměry v Těšínském Slezsku 1918 - 1938, Český Těšín, 1999. 41 Tamtéž, s. 34.

15

Těšínska, ale celého Polska a Československa. Jen od 23. února do 21. března projelo bohumínským nádražím 717 uprchlíků z polského Těšínska a na 140 rodin z Haliče. Počet československých občanů vyhoštěných z Polska byl zřejmě ještě vyšší. Jen v transportu, jenž projel Bohumínem 23. února, to bylo 450 internovaných Čechoslováků z Těšínska, v transportu z 1. března na 434 vypovězených zřízenců, československých státních příslušníků. Příliv uprchlíků a vyhoštěnců působil řadu problémů. Příchozí přišli o přístřeší, zpravidla i o majetek, informovali o tom, jak s nimi bylo v Polsku zacházeno, což ještě více přispívalo k národnostním třenicím. Bylo jen třeba ubytovat, volné byty však scházely. Poláci si význam Šlonzáků (místní označení Slezanů) uvědomovali a snažili se je přetáhnout na svou stranu již v době plebiscitní. S tímto záměrem začal dne 2. března v Bílsku vycházet časopis Republika. Ten se snažil A. Sikoru a další koždoňovce (viz. dále) na území pod polskou správou získat programem územních nároků nejen po Ostravici, ale i včetně Ostravy, Vítkovic a Opavského Slezska. Časopis byl také hojně šířen na západ od demarkační čáry a to především na Orlovsku a Karvinsku. PKMO 30. června šíření Republiky pro "nepřípustný způsob psaní proti Československé republice" zastavilo. Avšak i poté četnické stanice zjišťovaly, že je časopis na území pod správou ČSR šířen dál. Především školními dětmi, které každý den do ČSR přijížděly, a pak také horníky. Takto byly šířeny i další polské tiskoviny, např. provolání Rady Narodowej Do ludnosci! zaměřené proti čsl. správě na Těšínsku. Dohodová komise nakonec vymohla vytvoření nové demarkační linie, za niž se obě vojska musela stáhnout. Nová linie byla však pro ČSR příznivější než ta dohodnutá 5. listopadu 1918. Rada Narodowa proto vydala 26. února provolání, že bez ohledu na novou demarkační linii převezmou polské orgány správu na území podle linie z 5. listopadu. S tím nakonec dohodoví zástupci nesouhlasili, od nové demarkační linie bylo vytvořeno pásmo široké 5 km na obě strany. Polákům se tedy úplné obnovení jejich správy nepodařilo. V polovině dubna se Poláci oficiálně přiklonili k řešení plebiscitem. Před tím je však varoval G. Szura, který byl členem polské delegace v Paříži. Domníval se, že otázky plebiscitu by se dalo využít jako taktického prostředku, ale ve výsledku by v mnoha obcích mohl plebiscit dopadnout pro Poláky nepříznivě, mimo jiné v Orlové. Nakonec opět převládl názor, že by se hranice měla stanovit na základě čsl. - polského vyjednávání, námět na plebiscit nebyl brán v úvahu. Na dny 21. - 27. července byla svolána konference do Krakowa. Zástupci Československa oficiálně opět předložili historickoprávní nárok na celé Těšínsko, v instrukcích měli připraveno přinejhorším obětovat Těšín kromě nádraží. Poláci žádali respektování etnografické hranice podle rakouského sčítání z roku 1910. Jednání k žádnému pokroku nevedla a sympatie dohodové komise se pomalu ale jistě začaly přiklánět na stranu Poláků. Při jednáních 22. srpna se Američané vyslovují pro koncepci, která by Polákům zajistila půlku uhelného revíru, celou košicko-bohumínskou dráhu i s celým Bohumínem a Třinec. Beneš na tyto velmi nepříznivé zprávy reagoval požadavkem plebiscitu. Došlo k dohodě, že plebiscitu se budou moci zúčastnit všichni občané starší 20 let, kteří měli na Těšínsku domovské právo nebo tam bydleli k 1. srpnu 1914. Poláci to vnímali jako své velké vítězství, ale pro Čechoslováky to tak nepříznivé, jak se na první pohled zdálo, nebylo. 42 42

Gawrecki, Dan: Studie o Těšínsku. Politické a národnostní poměry v Těšínském Slezsku 1918 - 1938, Český Těšín, 1999. S. 43 – 45.

16

Na jednu stranu se sice museli vzdát své koncepce historickoprávní a tedy naděje, že Těšínsko získají celé. Na druhou stranu bylo ustanoveno, že plebiscit bude pouze informativní a budou rozhodovat i hospodářské aspekty. Oficiálně předal oznámení o plebiscitu čsl. a polské vládě sekretář mírové konference 1. října 1919. Původní představy o jeho uskutečnění do tří měsíců od toho data se ukázaly jako nesplnitelné. Problémy nastaly především díky komplikacím při vytváření dohodové plebiscitní komise. Poláci se mezitím snažili obnovit svou správu podle linie z 5. listopadu 1918. V polovině září 1919 vzniká československá plebiscitní komise v čele s Janem Šrámkem a je vytvořena v drtivé většině z členů Národního zemského výboru pro Slezsko. Komise měla několik útvarů. Tiskový odbor vydával pro německé obyvatelstvo Teschner Volksbote, přispíval na vydávání Koždonova Slązaka a vydával tiskové zprávy. Statistický odbor sestavoval seznamy spolehlivých a nespolehlivých osob. Přednášková sekce využívala několik desítek řečníků, kočovný biograf a pořádala zdarma zájezdy do Prahy. Zvláštní sekce tajné police udržovala styk s Němci i koždoňovci a své lidi měla i na území spravované Polskem. Nejvýznamnější byla hospodářská sekce, která obstarávala příděly potravin, textilu, tabáku a dalších komodit, které pak byly v českém pásmu prodávány za intervenční ceny a různými pokoutnými způsoby byly distribuovány i do polského pásma, např. do šlonzáckých konzumů, tak aby bylo jasné, že zboží pochází od Čechoslováků. Přidělovaly se i dětské výbavičky, pečovalo se o válečné poškozence a invalidy, aby byla vytvořena atmosféra příznivá pro hlasování ve prospěch ČSR.43 Také Rada Narodowa vytvořila podobný plebiscitní orgán. Dne 17. září vznikl Glowny Komitet Plebiscytowy, jehož sídlem se stal Hotel Centralny. Úkolem zorganizovat jeho činnost byl pověřen socialistický předák Ryszard Kunicki. Varšavská vláda jevila o plebiscitní přípravy mnohem menší zájem, jelikož byla zaměstnána boji se sovětským Ruskem na východě. 44 Vše tak přenechávala Radě Narodowej, jenž měla přirozeně mnohem méně možností jak ovlivňovat hospodářské a sociální poměry v dané oblasti než strana česká. Navíc klesala kupní cena neokolkovaných rakouských korun používaných v Polsku, sociální situace se vyhrocovala především v bílském a blízkém haličském okrese, kde hrozily hladové bouře a demonstrace. Mezitím se v Orlové 10. září 1919 na náměstí sešlo 12 - 15 tisíc lidí na táboře lidu. Shromáždění předsedal člen správní komise v Orlové Broš. Hlavním důvodem svolání byl fakt, že 31. srpna orlovské hornictvo žádalo, aby o Těšínsku bylo rozhodnuto do 12 dnů. Zaznívaly věty o tom, že obyvatelstvo se nechce dostat pod knutu polské šlechty a nechce být kolonií dohodových mocností. Vystupuje hornický delegát Sekyra a důlní delegát Jedlička a oba vyzývají lid, aby se řídil pokyny Národního výboru, i kdyby rozhodnutí o Těšínsku dopadlo nepříznivě. Proti této výzvě se ozývá spousta nespokojených hlasů. Během Sekyrovy řeči projížděl náměstím generál Filip, kterému se dostalo bouřlivého uvítání. Shromáždění končilo zpěvem národní hymny.45 Dohodová komise nakonec přijíždí na Těšínsko až 23. ledna 1920 a činnost zahajuje 30. ledna. V Orlové (a také Bohumíně) se 8. února konala polská lidová shromáždění, při nichž se protestovalo proti správním opatřením, které dohodová plebiscitní komise zavedla. 43

Gawrecki, Dan: Studie o Těšínsku. Politické a národnostní poměry v Těšínském Slezsku 1918 - 1938, Český Těšín, 1999. S. 46. 44 Tamtéž s. 46-47. 45 Tamtéž s. 44.

17

Došlo při nich ke střetům mezi polským a českým obyvatelstvem. Demonstranti žádali rychle provedení plebiscitu, odchod českých úředníků a četnictva, obvinovali komisi ze zaujatosti, vyjadřovali názor, že celé Těšínsko musí být připojeno k Polsku.46 Situace se značně vyostřovala, především na demarkační čáře docházelo k přestřelkám, v nichž se angažovaly polovojenské organizace. Na polské straně to byla Polska Organizacja Wojskova a na straně české Občanská obrana. Svého vrcholu dosáhla vlna násilností v březnu. České i polské demonstrace, jichž se účastnily desetitisíce osob, se střídaly, docházelo k braní rukojmích, k vypovídání, k propouštění z práce, polský tisk dokonce vybízel k válce. Všechna opatření byla bezzubá. Kvůli této špatné bezpečnostní situaci se pomalu začínala objevovat možnost arbitráže, která měla nahradit řešení plebiscitem. Obě strany s ní nakonec souhlasily 10. července, Polsko však prováhalo vhodnou dobu, když se pro ně boje na východě vyvíjely příznivě. Rada velvyslanců nakonec vydala rozhodnutí o podobě hranic 28. července 1920. E. Beneš dokument podepsal ještě týž den, I. Paderewski po jistém váhání o dva dny později 30. července. V následně uzavřených pařížských smlouvách se nacházela i další ustanovení s významem pro Poláky žijící v Orlové. Stěžejní byl III. článek o státním občanství, podle něhož československé občanství získával automaticky každý, kdo měl před 1. lednem1914 domovské právo na území nyní patřící ČSR. Pokud toto právo neměl, ale na území žil před rokem 1908, občanství také získal. Osobám, kterých se ani jedna z podmínek netýkala, nebylo občanství udělováno paušálně. Politické či národnostní důvody mohly vést k odepření žádosti. Kriminální činnost také mohla vést k neudělení občanství. Hlavní motivací k zisku občanství byl strach ze ztráty zaměstnání. Poláci se báli, že Češi dostanou přednost, k čemuž opravdu někdy docházelo, často jako reakce na stejnou praktiku na polské straně hranice. Významný byl také IV. článek, který vylučoval stíhání osob pro jejich činnost v akcích za připojení sporných území k jednomu či druhému státu.47 Do doby plebiscitních sporů se vracelo také rozhodnutí o kompenzaci za utrpěné škody během těchto bojů, které bylo vydáno neprodleně po rozdělení Těšínska. Proces odškodňování však provázela celá řada problémů. Osobám, které se vrátily do Polska, nebylo vypláceno, jelikož bylo velmi obtížné prokázat škodu. Na odškodnění také nebylo dostatek finančních prostředků. Původně se počítalo s tím, že odškodnění budou vyplacena do konce roku 1922, ale tento předpoklad se ukázal být velmi optimistickým. Většina případů se dočkala uzavření až v polovině 20. let či ve druhé polovině 20. let a některé se táhly až do let třicátých. O odškodnění mimo jiné žádal také redaktor socialistického listu Robotnik Śląski Gustav Koneczný, plebiscitní činovník v Orlové. Podle jeho tvrzení měl být 20. března zbit českou bojůvkou a měl mu být vykraden byt. Zbit měl být ještě jednou a to 15. května 1920 (při již zmíněném incidentu po explozi v domě ředitele městské spořitelny) a spolu s profesorem Feliksem a ing. Kiedroněm uvězněn na obecním úřadě. Pak byl odvezen do Moravské Ostravy, kde byl držen do 29. května, až byl nakonec v Bohumíně vyměněn za Čechy držené v Polsku. Za tato strádání požadoval 10 000 Kčs. Vyšetřování ukázalo, že Koneczný byl skutečně 15. května přítomen v orlovské šatlavě, do které se vřítil rozvášněný český dav. Napaden měl být ing. Józef Kiedroń, Józef Nowak a bratři Gustav a Karel Merwaldovi. Koneczný však měl vyváznout bez zranění, utržil prý snad 46

Gawrecki, Dan: Studie o Těšínsku. Politické a národnostní poměry v Těšínském Slezsku 1918 - 1938, Český Těšín, 1999, s. 55. 47 Tamtéž s. 77.

18

nanejvýš „nějaký políček, případně nějakou ránu holemi přes záda“. „Četníci také odmítli, že by jeho byt měl být 10. března vykraden a on sám napaden, ačkoliv připustili, že mu zabavili vojenské bodlo, kožený pás, revolver s blůzou, vojenský plášť, kožené kalhoty a nějakou korespondenci.“48 Drtivá většina Poláků na Těšínsku považovala toto území za odjakživa polské a Čechy a Němce vnímala jako „żywioł napływowy“. Rozhodnutí Rady velvyslanců považovali Poláci za velkou křivdu a hranici vnímali jako umělou, provizorní a neudržitelnou. Veřejně se takto polští poslanci neprojevovali, ale v soukromí tyto názory zaznívaly často. Polákům vadila celá řada věcí. Nesouhlasili s výsledky ani metodou sčítání lidu. a) Kritizovali praxi udělování občanství a vyhošťování z ČSR. b) Kritizovali poměry ve školství (nátlak na zápis do českých škol, zřizování českých škol v oblastech s většinou polského obyvatelstva, dlouhá léta táhnoucí se problém postátnění orlovského polského gymnázia, problém se zaměstnáváním učitelů s polskou státní příslušností). c) Poukazovali na preferování občanů české národnosti při zaměstnávání a přednostní propouštění. d) Kritizovali znevýhodnění při provádění pozemkové reformy. e) Vnímali diskriminaci při jmenování správních komisí a vládních komisařů – opakovaly se výhrady k jejich práci i k administrativním zásahům do jiných komunálních záležitostí. f) Poukazovali na slabé zastoupení ve stáních i ostatních úřadech. g) Poukazovali na diskriminaci v církevním životě – především římsko-katolické církve. h) Vznášeli i jiné stížnosti – neudělování koncesí k provozu kin, problémy s pohraničními propustkami atd.49 Stížnosti Poláků na čechizaci nebyly bezpředmětné. Vypovídá o tom memorandum, které pro ministerstvo vnitra vypracoval v polovině srpna 1920 zemský prezident Jan Šrámek. Hlavním úkolem československé správy Těšínska podle něj bylo zařídit, aby toto území splynulo se zbytkem republiky. Šrámek však neplánoval nějakou násilnou čechizaci. Mělo jí být dosaženo pomocí obratné administrativy ve všech bodech veřejné správy. Využít hodlal právě koždoňovce. Z rozhovoru s Koždoňem dospěl k závěru, že ten je ochoten pracovat pro stát a celou stranu pročesky přeorientovat. Díky tomu měl být jmenován zemským školním inspektorem pro polské školy a realizovat tak dohled nad příliš národně zapálenými polskými učiteli, kteří měli být buď úplně nahrazeni, nebo alespoň přeloženi.50 V Orlové však situace na počátku 20. let zřejmě nebyla natolik špatná, jelikož Robotnik Śląski, který se velmi pohoršoval nad výzvou nejmenovaných českých novin k zavírání polských škol, dával za příklad dobrých česko-polských vztahů Orlovou.51 48

Gawrecki, Dan: Studie o Těšínsku. Politické a národnostní poměry v Těšínském Slezsku 1918 - 1938, Český Těšín, 1999. 49 Tamtéž, 87 – 90. 50 Tamtéž, 87 - 90. 51 Robotnik Śląski, 18, 1921, č. 174, titulní strana.

19

Je také nutné si ovšem uvědomit, že tehdejší sčítání lidu je dodnes zdrojem neshod mezi polskými a českými historiky. Obecně lze říci, že v polské literatuře převládá názor, že sčítání bylo vůči polskému obyvatelstvu provedeno tendenčně nebo bylo přímo zfalšováno. Naopak čeští historici razí názor, že vše proběhlo víceméně v pořádku. Podstatou problému je však velmi odlišný stav národního uvědomění u osob hovořících polským dialektem. Ivo Baran se ve svém článku snaží přiblížit tuto situaci pomyslným kruhem, v jehož středu se nachází jakési „tvrdé jádro“ – tedy skupina těch nejuvědomělejších a s přibývající vzdáleností od středu pak stupeň uvědomění klesá, až přechází do odporu vůči polské národní identitě. To je případ tzv. šlonzáků – tedy skupiny obyvatelstva, která sice hovořila polsky, ale považovala se za Slezany, nikoliv Poláky. Inklinovali především k Němcům a s Čechoslováky spolupracovali především skrz logiku, že nepřítel mého nepřítele je mým přítelem. Měli svou Slezskou lidovou stranu a vedl je Josef Koždoň. Jejich tragédií však bylo, že po rozdělení Těšínska jich většina zůstala na polské straně. Baran podle výsledků parlamentních voleb v letech 1925 - 1935 odhaduje, že ono tvrdé jádro tvořilo zhruba 27 – 29 tisíc Poláků. Změnou oproti sčítání v době Rakouska - Uherska bylo zjišťování národnosti místo obcovací řeči. Háček byl však v nepřehlédnutelném kolísání mezi konceptem národnosti jako objektivně dané kategorie a mezi pojetím subjektivního rozhodnutí každého jednotlivce. Z toho samozřejmě těžily československé úřady, protože to byly právě ony, kdo rozhodoval, kdy je třeba chápat národnost objektivně a kdy subjektivně. Cílem bylo dosažení co největšího počtu lidí, kteří by se přihlásili k národnosti československé. Na Těšínsku tak byla při sčítání vytvořena šlonzácká národnost, aby se snížil počet Němců a Poláků. Nejlépe je možné pochopit postup československých úřadů při srovnání sčítání na Těšínsku a na Hlučínsku, kde většinu obyvatelstva tvořili Němci hovořící však moravským dialektem. Úřady tedy vytvořily kategorii „Moravec“ a trvaly na tom, že Moravec je to samé, co Čech. Podle tohoto sčítání tak na Hlučínsku tvořili 83% obyvatelstva Češi. O vytvoření šlonzácké kategorie se vědělo ještě před začátkem sčítání a kromě protestů ze strany Poláků se rozjela také vášnivá kampaň obou stran, tak aby Šlonzáky přivábily do svého tábora. Poláci správně argumentovali, že i Koždoň vyzval své spolustraníky, aby se zapisovali jako Šlonzáci – Poláci (existovala ještě varianta Šlonzák – Čechoslovák a Šlonzák – Němec). Čeští agitátoři rozšiřovali letáky, jež varovaly, že výsledek sčítání s velkým počtem Poláků by mohl znamenat připojení částí Těšínska k Polsku, ve kterém údajně panovala bída. Přihlášení k československé národnosti mělo vyjádřit jejich loajalitu ke státu a ochránit jejich národní svébytnost. Sčítání na Těšínsku mělo ještě jedno specifikum. Použity byly tzv. popisné archy, které vyplňovali sčítací komisaři, na rozdíl od sčítacích archů, které jinde vyplňovali přímo majitelé bytů. Sčítací komisař měl také právo poučit člověka ohledně národnosti a dokonce za něj rozhodnout v případě, že dotazovaný váhá. Robotník Sląski pak uveřejňoval řadu případů, kdy údajně došlo při sčítání k pochybení. Např. některým polským dětem navštěvujícím českou školu měli učitelé říkat, aby se přihlásili k národnosti československé. Ty pak řekly komisařům, že se nedají zapsat jako Poláci, protože jim to zakázal pan učitel. A přestože zákon nařizoval, že o národnosti dětí pod 14 let věku rozhodují rodiče, komisaři zapisovali děti i přes protesty rodičů jako Čechoslováky. Objevily se i případy, kdy se dotyčný zapsal jako Polák, ale komisař jeho odpověď upravil na Šlonzák – Polák. Když si někteří Poláci na tento postup stěžovali, okresní hejtman Haering jim na to odpověděl, že praxe bylo využito, jen aby bylo zjištěno, kolik Moravců bylo popolštěno. To byla oblíbená rétorika především 20

Obrany Slezska, která tvrdila, že Šlonzáci nejsou nic jiného než popolštění Moravci, což byl samozřejmě nesmysl. Šrámek výhrady k průběhu sčítání odmítl a argumentoval tím, že počet stížností byl velmi malý (12 ve Fryštátském okrese). Nicméně je velmi pravděpodobné, že ti Poláci, kteří se cítili poškozeni, se obraceli na polské činitele, nikoliv k československým úřadům. Výsledky sčítání na Těšínsku pak byly následující: Češi - 177 626, Němci – 23 005, Poláci – 69 360, Šlonzáci – Čechoslováci - 24 299, Šlonzáci – Poláci – 21 607, Šlonzáci – Němci – 1408. Pokles počtu Poláků oproti poslednímu rakouskému sčítání o cca 50% zapříčinil také fakt, že mnoho Poláků žijících v ČSR dosud nezískalo československé občanství kvůli někdejšímu domovskému právu. (Slovanský přehled 2008/1 – 28)52 Existoval také problém překládání polských, pro „ českou věc“ potencionálně nebezpečných železničních zřízenců do vnitrozemí. Tímto se zabývala především Slezská matice a Národní jednota. Tyto organizace jednaly na dané téma při důvěrné schůzce se zástupci Ředitelství státních drah v Olomouci (pod které spadala košicko-bohumínská dráha) dne 2. října 1926. Ředitelství poté vyzvalo v memorandu jednotlivé obvody těchto organizací, aby nejdéle do tří týdnů předložily konkrétní požadavky na přeložení nespolehlivých zaměstnanců. Jednalo se o polské agitátory, lidi, jež ostentativně posílají své děti do polských škol či pro tyto školy agitují. Stačilo také, aby se pochybné činnosti dopouštěla manželka nebo jiný rodinný příslušník zaměstnance. Měla být označena přesná adresa, hodnost a důvod pro jejich přeložení. Memorandum dále vyzývá k opatrnosti a nestrannosti. Z pramenů vyplývá, že za nepohodlného mohl být označen také Čech, pokud měl nějaký vliv na větší množství Poláků a nejevil se dostatečně horlivě. Nejednalo se o jednorázovou akci, ale zainteresovaní se situací na dráze zabývali dlouhodobě. Např. v únoru 1935 odbočka ústřední kanceláře SMOL v Českém Těšíně rozeslala svým odborům k vyplnění formuláře týkající se národnostní skladby tam zaměstnaných pracovníků dráhy. Orlová, kterou zpracovával profesor Jan Soukup, dopadla takto: Češi - 19, Poláci – 4, Němci – 3, Slezané -1, české školy navštěvovalo 15 dětí. Orlová je mimo jiné jednou z mála obcí, kde počet zaměstnaných Poláků byl procentuálně podobný počtu polských obyvatel v obci. Polští představitelé se samozřejmě k dané praxi stavěli s odporem a často protestovali. Vzhledem ke zlomkovitosti a choulostivosti dokumentů je velmi obtížné či dokonce nemožné zjistit, jak většina žádostí o přeložení dopadla. Co je však jasné, je fakt, že počet polských železničářů na českých drahách se v průběhu trvání první republiky snižoval a to víc, než byl poměr úbytku polského obyvatelstva v ČSR. 53 5. 2Druhé období Období od roku 1925 do roku 1933 je možno považovat z hlediska česko-polských vztahů za nejlepší. Obecně lze konstatovat, že v daném období byly vztahy Československa s jeho sousedy nejideálnější. I polský domácí tisk si pochvaloval hospodářskou spolupráci s Československem. Útočným zůstával jen tisk socialistický, a to především v polské části 52

Baran, Ivo: Otázka národnosti při československém sčítání lidu na Těšínsku v meziválečném období. Slovanský přehled. Č. 1, 2008, s. 15-32. 53 Gąsior, Grzegorz. Vztah Slezské Matice osvěty lidové k otázce železničních zaměstnanců na Těšínsku v období první republiky. Slovanský přehled. Č.3. 2009. S. 381- 401.

21

Těšínska. Vývoj nezvrátil ani převrat v Polsku a následný sanační režim, a překvapivě ani příchod velké hospodářské krize. Toto období končí v polovině roku 1933, kdy v Německu už je u moci Hitler a Polsko otáčí kormidlo své zahraniční politiky. Socialista Wł. Wojcík, jenž byl školním inspektorem, hodnotil činnost orlovského obecního zastupitelstva velmi pozitivně: „Jest tam polský občan postaven na roveň českému občanu, že na polské školství se věnovaly téměř tak velké položky jako na školy české, že každý, kdo z polských příslušníků žádal o přislíbení domovského práva v Orlové, jej obdržel.“54 V době 20. 6. – 8. 8. 1926 se v Orlové konala Průmyslová, živnostenská, kulturní a hospodářská výstava Těšínska a Ostravska. Organizátoři žádali Ministerstvo vnitra o zapůjčení materiálů dokumentujících plebiscitní období, ale jejich žádost byla odmítnuta s následujícím zdůvodněním: „Zdejší úřad jest toho názoru, že zapůjčení plebiscitního archívu výstavnímu výboru v Orlové nebylo oportunním. Orlovská výstava sleduje mimo jiné cíl vznítiti lásku k československému státu. Kýženého cíle nebylo by zajisté dosaženo, kdyby vyložením plebiscitního archívu na výstavě byly oživeny vzpomínky na plebiscitní boj na Těšínsku a kdyby polskému lidu byly uvedeny ve známost přehmaty, kterých se dopouštěli za doby plebiscitní také příslušníci plebiscitní národnosti. Za doby plebiscitní byly se souhlasem presidia plebiscitní komise podnikány akce, které v zájmu státním musí zůstati širší veřejnosti utajeny.“55 Z komunikace úřadů je patrná obezřetnost a snaha jakkoliv polskou menšinu neprovokovat. Na jednu stranu za tím může být částečně i touha neprozradit některé své přečiny, ale hlavně nedávat podněty k narušení poměrně fungujícího soužití v daných letech. K některým konfliktům však docházelo. Zlou krev například vyvolala neochota českých katolických kněží povolit v Orlové bohoslužby v polštině.56 Ke klidnému soužití také nepřispívaly některé zprávy v polském tisku, který uveřejnoval křivdy na Polácích z doby plebiscitní. Mezi ně patřily zážitky polských obyvatel Orlové, kteří byli podle svého tvrzení bezdůvodně internování v Moravské Ostravě.57 Volby do obecního zastupitelstva v Orlové proběhly 20. února 1928. Odevzdáno bylo celkem 5087 hlasů. Jediná vyloženě polská strana, která kandiduje, získává 646 hlasů (tedy 13,3%), což se pozoruhodně shoduje s počtem Poláků ve městě podle sčítání z roku 1930 (také 13,3%, 1341 z 10 040). Poláci tedy získali 5 mandátů (z 36). Je nutné také brát v potaz internacionální zaměření komunistické strany, kterou část Poláků také volila. Kolik procent hlasů to bylo, bohužel zjistit nejde. Pokud to však nebylo zcela zanedbatelné číslo, znamená to, že Poláci byly disciplinovanější voliči než Češi. Na druhou stranu počet lidí, kteří nevolili a přitom byli k volbě oprávněni, bylo značně malé. Z 5317 oprávněných voličů přišlo k urnám 4975 (41 z nich odevzdalo prázdnou obálku, obálku s neplatným hlasovacím lístkem či obálku s více než jedním lístkem).

54

Gawrecki, Dan: Studie o Těšínsku. Politické a národnostní poměry v Těšínském Slezsku 1918 - 1938, Český Těšín, 1999. S. 178 55 Tamtéž, s. 151 56 Nasz Kraj, r. 1, 1927, č. 5, s. 8. 57 Nasz Kraj, r. 2, 1928, č. 37, s. 4.

22

Sociální demokracie

1309

Lidovci

546

Polská Socjalistyczna Partia Robotnicza

676

Komunisté

949

Komunisté (neodvislí)

83

Živnostníci

184

Židovské strany

210

Národní strana práce

130

Národní socialisté

58

Národní demokracie

94258

(OS 7. dubna 33) Výsledky sčítání lidu z roku 1930. V Orlové žije 10 040 obyvatel, české národnosti je 7909 (78,7%), polské pak 1341 (13,3%). Pro srovnání další obce fryštátského okresu. Albrechtice

1641 493

1051

Darkov

2718 1255 1216

Dětmarovice

4117 3831 199

Doubrava

4934 4177 497

Fryštát

7125 2745 2355

Karviná

22319 9501 9196

Lazy

7817 4742 1754

Louky

2237 939

1103

Dolní Marklovice

1662 870

651

Staré Město

1763 1169 447

Petrovice

1594 850

Poruba

4247 3726 319

554

58

Statní okresní archív Karviná, ARCHIV MĚSTA ORLOVÁ 1732 – 1945, Volby do zemského a okresního zastupitelstva 1928

23

Prstná

530

210

284

Ráj

1486 628

734

Stonava

4819 1420 3138

Dolní Suchá

2703 2118 496

Horní Suchá

3805 1341 2141

Prostřední Suchá

4783 3274 1279

Závada

664

452

179

V březnu 1933 informuje Obrana Slezska o přívalu polských Židů do města. „Do Orlové zvláště pak na Kopaniny se ve velkém začínají stěhovat polští židé. Hornické obce jsou na tom špatně i bez toho. Stejné zarostlé tváře v dlouhém ošuntělém kaftanu s příručními kufříky.“ Ze všeho nejvíc zpráva vypovídá o českém antisemitismu. Nutné je brát v potaz, že Obrana Slezska byl ostře nacionální týdeník.59 O dobrých česko-polských vztazích naopak vypovídají některé akce MS, jež svou povahou vyjadřovaly náklonnost k ČSR. U příležitosti 82. narozenin prezidenta Masaryka pořádala MS v sále v Zimním dole večírek. Během večera vystoupil sbor Hasla a přítomní zhlédli dvě jednoaktovky. O odkazu Masarykově hovořil profesor Zuczek. Pozoruhodné je také, že i text informující o konání akce v deníku Prawo ludu je psán ve velmi loajálním duchu vůči Československu. O Masarykovi se píše jako o našem prezidentovi. 60 Dne 29. září na setkání česko-polského klubu v Moravské Ostravě vystoupil známý regionální historik Alois Adamus a uvedl, že při svém studiu pramenů k práci o Petru Bezručovi narazil na důkazy o čechizaci Orlové již v době 18. století. Navíc zpochybnil Bezručovu znalost regionu, o kterém psal ve svých básních. Za to byl terčem osobních útoků. 61 Velkou kauzou na počátku 30. let byl spor orlovských evangelíků s polskými presbyterstvy o zavedení kázání v češtině. Snaha českým evangelíků se však táhla mnohem déle. Již v roce 1924 se na polském presbyterstvu snažili české mše vymoci.62 Nejlépe je celý spor pochopitelný z rezoluce, na které se evangelíci usnesli a která byla mimo jiné uveřejněna v orlovské Obraně Slezska. Text tohoto usnesení je následující. „Shromáždění členové odboru Evangelické Matice Třanovského v Karviné prorokovali na schůzi dne 23. dubna 1933 o svém postavení ve sboru orlovském a o svých požadavcích a stížnostech a usnesli se pozvednout svůj hlas a odvolati se na veřejnost a rozhodující činitele v přesvědčení, že tímto rozhodnutím přispějí k dosažení svých spravedlivých práv. Odbor Evangelické Matice Třanovského v Karviné podal dne 1. března 1933 evangelickému farnímu úřadu v Orlové žádost s 530 podpisy právoplatných a dospělých členů sboru o zavedení pravidelných bohoslužeb v jazyku českém, a to v jednu neděli v měsíci, dále o večeři Páně čtyřikrát ročně a 59

Obrana Slezska, r. 24, 1933, 28. dubna, s. 2 Prawo Ludu, 4, 1932, č. 14, s. 5 61 Prawo Ludu – 4, 1932, č. 46, s. titulní strana. 62 Ewangelik, 1, 1924, č. 13, s. 5. 60

24

vykonání příprav ke konfirmaci pro děti českých škol v jazyku českém. Konstatujeme, že vyučování konfirmační bylo zahájeno dne 25. března tohoto roku a bez ohledu na naši žádost. Konfirmanti české národnosti jsou opět vyučováni zároveň s polskými v polské řeči, ačkoliv počet konfirmantů českých je vyšší než konfirmantů národnosti polské, zatím co pro 25 konfirmantů, navštěvujících německé školy, koná se vyučování ve zvláštním oddělení. Úhrnný počet v oddělení polsko-českém je 171 konfirmantů. Na schůzi presbyterstva dne 9. dubna t. r. bylo podle přípisu čj. 297 ze dne 11. dubna 1933 usneseno, aby podepsaní žadatelé o zavedení českých bohoslužeb aj. byli předvoláni – počínaje dnem 23. dubna t. r. – každou neděli od 8 do 10 hodin v počtu 30 - 50 na farní úřad v Orlové, kde má býti zjišťována správnost jejich podpisů a příslušnost do sboru orlovského. Každý jednotlivec má pak projeviti souhlas s předloženými mu podmínkami. Dále bylo usneseno, aby Evangelická Matice. Třanovského sama podepsané o výslechu uvědomila. Výše uvedené usnesení presbyterstva je pro nás ve všech bodech nepřijatelné, a sice z těchto důvodů: Do vyšetřovací komise byli (podle našich informací) zvolení nejkrajnější polští radikálové z řad presbyterstva. Nezasedá tam nejen zástupce E M. Tř., ale ani žáden z podepsaných, a proto není pochyby, že předvolané osob byly při nejmenším přemlouvány, aby své podpisy odvolaly a byly získány pro záměry vyšetřující komise. a) Způsob vyšetřování je rozložen nejméně na 5 měsíců, čímž se záležitost odkládá na dlouhou dobu. b) Podpisy v uvedené žádosti jsou správné. Podepisovali se po řádném vysvětlení dobrovolně jen řádní členové evangelického sboru a. v. v Orlové. Považujeme proto za zbytečné předvolávati nás k zjišťování správnosti podpisů a výslechu před komisí. c) Překvapuje nás zejména usnesení presbyterstva, že komise předloží předvolaným určité, nám neznámé, podmínky, kteréžto jednání považujeme za nespravedlivé, neboť netvoříme v našem sboru žádnou zvláštní skupinu, nýbrž jsme právoplatnými údy sboru a nutno s námi jednati tak, jak s ostatními členy sboru jiné národnosti. d) Požadavek, aby naše organisace sama předvolala podepsané před komisi na farní úřad, nesrovnává se naprosto s naším přesvědčením a názorem. Z výše uvedených důvodů považujeme naši žádost o zavedení českých bohoslužeb a jiných církevních úkonů v jazyku českém za nevyřízenou. Prohlašujeme dále, že jelikož vedoucí činitelé naší církve popírají naše tvrzení o národnostně smíšené církvi a stále tvrdí, že zdejší lid je jen polský a že žádný Čech není příslušníkem sboru, odmítáme toto tvrzení a protestujeme proti snahám našich vedoucích ve sboru, aby oni rozhodovali o národnosti příslušníka sboru a tímto netolerantním, nedemokratickým a nekřesťanským jednáním odcizovali nás církvi a svou neústupností ohrožovali klidný vývoj a postup evangelické věci v tomto pohraničním území republiky. Neuznáváme nadvládu a suverenitu vedoucích polských živlů ve sboru, odvoláváme se při tom na § 2. Zákona 165/23 SB. Zák. nař. – v přechodných ustanoveních pro augsb. církev a v. ve vých. Slezsku – a žalujeme všem povolaným činitelům a celé české veřejnosti na velký útisk a bezpráví, které je na nás pácháno. Žádáme, aby nás chránili před násilím a nespravedlností presbyterstva a dopomohli nám k dosažení našich výše uvedených požadavků, tj. lidských práv a spravedlnosti ve vlastním státě, aby útisk a bezpráví, které v ohledu nábožensko-národnostním je pácháno na 25

nás, věřících evangelících a.v., kteří se hlásíme k české národnosti, byly odstraněny a nám zaručena náboženská, jazyková a hospodářská rovnoprávnost. Jsme si úplně vědomi slovanské příbuznosti s našimi polskými souvěrci, ale pokud nenacházíme u nich vědomí slovanské solidarity, nezbývá nám nic jiného, než hledati ochrany a porozumění u našich úřadů, povolaných činitelů a širší veřejnosti. Karviná 23. dubna 1933.“63 V důsledku této stížnosti byli zástupci presbyterstva v čele s pastorem Fierlou předvoláni na okresní úřad do Fryštátu, kde po výměně názorů slíbili, že i čeští konfirmanti budou připravovaní samostatně tak jako němečtí. To se ovšem nestalo. Presbyterové dále žádali, aby dostali čas na rozhodnutí do konce roku 1933. Nakonec se nechali přemluvit k dřívějšímu datu a oznámili, že věc projednají a rozhodnou do 25. září 1933. Poprvé se presbyterstvo schází i s hlavou evangelické církve na Těšínsku seniorem Oskarem Michejdou. Nakonec po druhé schůzi 1. října presbyterstvo rozhoduje, že pro děti českých škol budou počátkem a na konci školního roku české bohoslužby, konfirmace budou také v češtině. Taktéž i jiné církevní úkony jako pohřeb či svatba mohou být na vyžádání provedeny v češtině. Pravidelné bohoslužby v češtině však povoleny nebyly. Z kauzy vyplývá až překvapivý rozsah polonizačních snah evangelického presbyterstva. Je to o to překvapující, že ke kauze došlo na území Československa a ještě v převážně české Orlové, jelikož podle popisu se téměř zdá, jakoby se jednalo o diskriminaci menšiny Čechů na území Polska. 5. 3Třetí období Polsko podepisuje v roce 1934 s Německem dohodu o neútočení. Nastupuje Beckova zahraniční politika, jejímž cílem bylo získání celého Těšínska, neutralizace Slovenska ideálně nějakou formou autonomie pod polským a maďarským vlivem, začlenění Podkarpatské Rusi do Uher a neutralizace československo-sovětských vztahů. Nepopíratelným faktem je, že v roce 1934 atmosféra v regionu houstne. Přibývá projevů nenávisti a nepřátelství. Společných česko-polských akcí bylo v regionu velmi poskrovnu. Výjimkou jsou oslavy 25 let obou orlovských gymnázií právě v Orlové v době 22. - 24. září 1934. Ředitelé obou škol (Jařabáč a Feliks) navštívili akce druhé školy.64 V tisku se objevilo obvinění, že československý prapor zmizel z budovy polského gymnázia po hlavním slavnostním aktu, který se konal od 10 do 12 hodin 23. září. Aférou se zabývalo Policejní ředitelství v Moravské Ostravě. Podle tvrzení uvědomělého českého horníka Antonína Durčáka bydlícího naproti budovy polského gymnázia visel jak český, tak polský prapor do pozdních večerních hodin. Následujícího dne kolem 8.30 ráno zjistil školník, že československý prapor nevisí na žerdi. Po marném pátrání oznamuje ztrátu řediteli Feliksovi, který nařizuje opatření a vyvěšení nového praporu. Kolem 9.30 je tedy vyvěšen prapor nový a spolu s polským praporem visí až do skončení oslav v odpoledních hodinách. Podle vyšetřování se pravděpodobně následkem silného větru uvolnila skoba držící prapor a ten náhodný kolemjdoucí ukradl/ odnesl. Následkem větru spadl také polský prapor kolem 16 hodiny předchozího dne. Vyšetřování vyloučilo, že by jej ukradl někdo z návštěvníků oslavy, jelikož to bylo praktické nemožné a

63

Obrana Slezska, r. 24, 1933, 28. dubna, s. 2. Gawrecki, Dan: Studie o Těšínsku. Politické a národnostní poměry v Těšínském Slezsku 1918 - 1938, Český Těšín, 1999. S. 262. 64

26

jelikož si podle jeho mínění byly Poláci dobře vědomi, že se dlouhodobě jedná o zestátnění školy. Ředitel Feliks měl dlouhotrvající spory s jedním ze svých učitelů, Józefem Badurou. Ten byl ve Výkonném výboru Polské socialistické dělnické strany v Československu i členem Česko-polského klubu v Moravské Ostravě a často byl napadán za své údajné čechofilství. Badura údajně na česko-polské socialistické manifestaci v Třinci v roce 1934 řekl, že Polákům se na Těšínsku neděje žádná křivda. Generální konzul kvůli tomu vybízel Felikse, aby s Badurou ukončil pracovní poměr. Roli hrál i fakt, že Badura měl značnou naději stát se ředitelem školy po jejím případném zestátnění, což si Feliks uvědomoval. 65 Tlak na jeho odvolání se vystupňoval v roce 1935, kdy se na schůzi hlavního výboru Macierzy szkolné hlasovalo o jeho odvolání. Pro jeho odvolání hlasovalo 11 členů, 2 byli proti a 5 se zdrželo hlasování. Oficiálním důvody spočívaly v tom, že Badura údajně přednášel studentům o socialismu a urážel maršála Pilsudského. Badura se se svým odvoláním nechtěl smířit. PSPR byla také pohoršena a protestovala na veřejných schůzích. Feliks podmiňoval jeho návrat podpisem prohlášení, že se v budoucnosti vyvaruje jakékoliv politické činnosti. Badura nakonec podepsal prohlášení, ve kterém stálo: „Prohlašuji, že jsem pracoval vždy s nejlepším vědomím a svědomím pro dobro polského lidu na Těšínsku a že tak budu pracovati dále.“ Pod tlakem veřejného mínění byl nakonec Badura přijat zpátky.66 O Felikse se zajímaly dlouhodobě české úřady. Mluví o něm jako o Polákovi radikálně smýšlejícím. Ačkoliv nebyl členem žádné politické strany, měl v polském společenství významné postavení a politické špičky si ho zvaly k poradě při všech významnějších záležitostech. Často urovnával spory mezi jednotlivými stranami a orodoval za společný postup stran ve prospěch společné polské věci na Těšínsku. V polském společenství se těšil velké důvěře. Byl členem smírčího soudu spolku Swiatowy zwiazek Polakow z zagraniczy. Také byl předsedou ústředního výboru Macierzy Szkolnej. O vyostřování situace v Orlové vypovídá také tábor lidu Národní demokracie v roce 1934, jejíž pozice na celém Těšínsku v tomto období sílila, kterého se účastnilo 5600 osob. Strana se prezentovala radikálním nacionalismem a na jejích schůzích padaly věty jako: „Chceme, aby se u nás vládlo československy a ne internacionálně. Každému protistátnímu živlu ne 14 dní podmíněně, ale špagát.“67 Dne 1 .9. 1935 došlo k potyčce českých a polských fanoušků při fotbalovém zápasu Pogon Fryštát – S. K. Orlová ve Fryštátě. Ze zprávy je těžko patrné, zda měl spor národnostní podtext nebo šlo čistě o potyčku znepřátelených klubů. Vzhledem k tomu, že trend těchto fanouškovských střetů přichází až mnohem později, je pravděpodobnější, že šlo o projev vzrůstajícího nepřátelství mezi Čechy a Poláky. Dalším takovým projevem je patrně incident z listopadu 1935 - 24. 11. 1935 neznámý pachatel prohodil oknem Sokolovny v Orlové cihlu. Událost pravděpodobně souvisí se sérií incidentů jak z české, tak z polské strany. Konkrétně 2. 11. 1935 byla vhozena cihla do oken polské obecní školy ve Vítkovicích a 4. 11. se stejná situace opakovala s polskou

65

Gawrecki, Dan: Studie o Těšínsku. Politické a národnostní poměry v Těšínském Slezsku 1918 - 1938, Český Těšín, 1999, s. 263 66 Tamtéž, s. 304. 67 Tamtéž, s. 286.

27

obecnou školou v Porubě u Orlové. (Dnes je to část Orlové). Pachatele se stejně jako u předešlých incidentů nepodařilo vypátrat. 68 Volby do okresního zastupitelstva ve Fryštátě v roce 1935. Celkem se v Orlové dostavilo k volbám 4934 osob. Agrárníci

23

Sociální demokracie

1185

Národní socialisté

351

Komunisté

973

Lidovci

476

Německá sociální demokracie

12

Živnostníci

311

Národní sjednocení

839

Polští katolíci

74

Deutsche Wahlgemeinschaft

125

Polská ludová robotniczná partya

403

Polská Socjalistyczna Partia Robotnicza

162

Tentokrát kandidovaly rovnou tři polské strany a dostaly dohromady 639 hlasů, tedy bezmála 13%. To opět velmi přesně odpovídá počtu Poláků v Orlové, jež měli podle sčítání lidu z roku 1930 tvořit 13,3% obyvatelstva. 69 Zajímavé je, že přes existenci polského gymnázia ve městě na tom českém studovali i Poláci. Např. ve školním roce 1936/1937 jsou uvedeni dva. 70 Příkladem ojedinělé spolupráce bylo promítání československo-polského filmu s Vlastou Burianem Dvanáct křesel, které organizovala Macierz Szkolna na dny 16. a 17. března. 71 Polský tisk si opakovaně stěžuje, že navzdory rozhodnutí vlády o zestátnění se místní úřady k činu nemají. Vypočítávají náklady, které musí Macirez Szkolná vynakládat (státní subvence opět nejsou zmíněny) a tvrdí, že na školství jiných menšin v Československu padají mnohem větší částky. 72 Dne 8. listopadu 1934 v Orlové byl zatčen polský iluzionista Ferry Bosso (Ferdinand Balla) a obviněn ze špionáže. Autor článku v deníku Prawo ludu upozorňuje, že čas od času se objeví zprávy o zatčení nějakého Poláka podezřelého ze špionáže, čehož se vždy s chutí chytí ostravský bulvár a snaží se z toho udělat velkou kauzu, aby se později ukázalo, že obvinění

68

Zemský archív v Opavě, Policejní ředitelství v Moravské Ostravě, prezidiální spisy k. 374 A, s 1/893 . Státní okresní archív Karviná, ARCHIV MĚSTA ORLOVÁ 1732 – 1945, 1935. 70 Výroční zpráva státního československého reálného gymnázia v Orlové. Školník rok 1936-1937. 71 Prawo Ludu, 6, 1934, č. 9, s. 4. 72 Prawo ludu, 6, 1934, č. 19, s. 4. 69

28

byla smyšlená. 73 Polákům je v roce 1935 zakázány uspořádat v Orlové oslavy k výročí vyhlášení Ústavy 3. Května, což vzbuzuje velké rozhořčení.74 30. Května 1937 se v Orlové konají národopisné slavnosti u příležitosti 25. výročí vzniku Slezské muzejní společnosti. Přestože akce nemá proti-polského rázu, např. Dziennik Polski na ni velmi ostře útočí.75 Vyhrocenost situace v Orlové v roce 1938 dobře ilustruje článek v Těšínských novinách, ve kterém se píše, že Poláci využívají každé příležitosti, aby v Orlové demonstrovali svou sílu a tak se na každé svatbě či pohřbu sejdou zástupy lidí, což autor ironicky komentuje, „jakoby šlo o svatbu mladého Laryše“. Autor si rovněž stěžuje, že nově začali Poláci využívat i tlampače, což přirovnává k německým metodám.76 I do historie Orlové neblaze zasahuje Mnichovská dohoda. V září (11. v Lazích a 18. v Orlové) ještě dochází k masovým projevům českých pravicových i levicových stran na obranu demokracie - svolány jsou orlovskou městskou radou spolu s obecními zastupitelstvy okolních měst.77 „1. října však Československá vláda přistoupila na polské ultimátum doručené před půlnocí 30. září a vyslovila souhlas s odstoupením části Těšínska Polsku. Odstoupeno bylo území o rozsahu 869 km², jehož hranice se přibližně shodovala s hranicí z 5. listopadu 1918.“ 78

6. Závěr Vývoj česko-polského soužití v Orlové zdá se do značné míry kopíroval tendence v mezinárodních česko-polských vztazích. Nejvypjatějším obdobím byla doba před rozhodnutím dohodové konference velvyslanců. Od počátku je Orlová jedním z center dění, když zde dochází k první dohodě mezi RK a ZNW, což lze označit za pozitivum. Konaly se mohutné tábory lidu a docházelo k násilným incidentům, jako byl pumový útok na plukovníka Šnájdárka, jehož následkem bylo zavření polské školy a internace několika učitelů a ředitele Felikse. Po definitivním přiřknutí Orlové Československu nastává relativní zklidnění situace v obci. Největší vášně vzbuzují především výsledky sčítání lidu, jehož průběh a metody považovali Poláci za diskriminační. Do jisté míry měli pravdu. Problematické bylo také vyřizování udělování občanství a odškodnění za křivdy v době plebiscitních bojů. Na obranu českých úřadů je potřeba říci, že je patrná snaha vyřizovat tyto žádosti pečlivě a nestranně, nicméně bylo nemožné nevzbudit u některých Poláků pocit křivdy. Kladně by se dal hodnotit rozvoj spolkové činnosti. Vznikají dvě polské knihovny. Nejideálnější období nastává zhruba od roku 1925. Polští představitelé chválí orlovský obecní úřad a prameny svědčí o snaze úřadů nenarušovat dobře se vyvíjející vztahy. Přesto dochází k rozsáhlému konfliktu českých evangelíků s polským presbyterstvem, otázkou však zůstává, do jaké míry tento spor ovlivnil Čechy a Poláky mimo kongregaci. V posledním 73

Prawo Ludu, 6, 1934, č. 45, s. 3. Nowiny Śląskie, 6, 1935, č. 18, s. 2. 75 Těšínské noviny, 1, 1937, č. 1, s. 2. 76 Těšínské noviny, 2, 1938, č. 26, s. 2. 77 Steiner, Jan: Dějiny města Orlové v datech. K 90. výročí povýšení Orlové na město 1922-2012. Orlová. 2012. 74

s. 27. 78

Žaček Rudolf, Dějiny Slezska v datech. Praha 2004, s. 333.

29

období i v Orlové stejně jako na úrovni států dochází k opětovnému vyostřování českopolských vztahů. Je to např. patrné na nenávistné reakci některých polských činitelů k profesorovi polského gymnázia Badurovi a zároveň činiteli Polské socialistické dělnické strany v Československu po jeho údajném výroku o dobré pozici Poláků na Těšínsku. Opět také dochází k táborům lidu a několika násilným incidentům, jejichž přesnější průběh (a motivaci účastníků) nelze již dnes přesně objasnit. Za rozladěním Poláků mohlo být také neustálé odkládání zestátnění polského gymnázia. Především díky náhlému zhoršení vtahů v roce 1934, jež neprovázela na Těšínsku viditelná změna politiky československých úřadů, se zdá, že pocit národního ohrožení je do jisté míry značně subjektivní a národní stát díky tomu může s národně menšinovou komunitou do jisté míry manipulovat.

30

7. Seznam pramenů a literatury Archivní prameny Zemský archív v Opavě, Policejní ředitelství v Moravské Ostravě, prezidiální spisy k. 374 A, s 1/893 Statní okresní archív Karviná, ARCHIV MĚSTA ORLOVÁ 1732 – 1945, Volby do zemského a okresního zastupitelstva 1928 Zemský archív v Opavě, Policejní ředitelství v Moravské Ostravě, prezidiální spisy, č. 16972 Literatura Baran, Ivo: Otázka národnosti při československém sčítání lidu na Těšínsku v meziválečném období. Slovanský přehled. Č. 1, 2008, s. 15-32. Cichá, Irena: Orlová. V proměnách času. Bystřice 2010. Gąsior, Grzegorz. Vztah Slezské Matice osvěty lidové k otázce železničních zaměstnanců na Těšínsku v období první republiky. Slovanský přehled. Č.3. 2009. S. 381- 401. Bílek, Jiří: Kyselá těšínská jablíčka. Československo-polské konflikty o Těšínsko 1919, 1939, 1945. Praha, 2009. Ed. Kaszper, Roman - Małysz, Bohdan: Poláci na Těšínsku. Český Těšín, 2009. Drozd, Alojzy: Czterdziesci Lat Polskiego Gimnazjum w Orlowej, 1949. Ed. Žáček, Rudolf: Slezsko v československo-polských vztazích 1918-1947. Opava, 1991. Gawrecki, Dan: Studie o Těšínsku. Politické a národnostní poměry v Těšinském Slezsku 1918 - 1938, Český Těšín, 1999. Zahradník, Stanisław: Polacy na Zaolziu w historii, statystyce i dokumentach. Český Těšín, 1995. Nowak, Krzystof: Polska wobec zaolziańskiego gimnnazjum po 1920 roku In: Ed. Baron, Roman: A jednak zostanie... V stulecie założenia Gimnazjum im. Juliusza Słowackiego w Orłowej na Śląsku Cieszyńskim (1909-2009). Orlová 2009. s. 161. Valenta, Jaroslav: Dějiny Zaolzí ve 20. století: skutečnosti versus legendy. Slovanský přehled. Č.1, 2001. s. 27 – 42. Polskie gimnazjum w Orłowej (1909 – 1938) na tle stosunków polsko – czeskich In: Ed. Baron, Roman: A jednak zostanie... V stulecie założenia Gimnazjum im. Juliusza Słowackiego w Orłowej na Śląsku Cieszyńskim (1909-2009). Orlová 2009. s. 34 Steiner, Jan: Dějiny města Orlové v datech. K 90. výročí povýšení Orlové na město 19222012. Orlová. 2012 Tedová, Eva – Tobolová, Pavlína: Almanach Gymnázia Orlová 1909 – 2009. 31

Wigłasz J.: Dziesięć lat Siły Orłowskiej 1919-1929. Pismo jubileuszowe. Fryštát, 1929 Dobový tisk Obrana Slezska Prawo ludu Nowiny Śląskie Robotnik Śląski Ewangelik Těšínské noviny Nasz Kraj

32