Česko-britské vztahy v letech a společnost

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Česko-britské vztahy v letech 1918 – 1929 a společnost (Bakalářská diplomová práce)

Rostislav Viktorin

Vedoucí práce: prof. PhDr. Jiří Hanuš, Ph.D.

Brno 2011

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.

Datum: 30. června 2011

Rostislav Viktorin

2

Obsah Úvod ................................................................................................................................ 4 1. Země po první světové válce ...................................................................................... 6 1.1 Poválečná Británie ................................................................................................ 6 1.2 Poválečné české země ........................................................................................... 9 2. Zrod moderních česko-britských vztahů................................................................... 13 3. Benešovo působení na mezinárodním poli ............................................................... 17 4. Meziválečná společnost ............................................................................................ 25 4.1 Britské poválečné obyvatelstvo........................................................................... 25 4.2 Československé poválečné obyvatelstvo ............................................................ 30 Závěr ............................................................................................................................. 36 Prameny a literatura ...................................................................................................... 38 Prameny ........................................................................................................................ 38 Literatura ....................................................................................................................... 38 Seznam příloh ............................................................................................................... 39 Přílohy ........................................................................................................................... 40

3

Úvod Bez ohledu na to, jak dlouho a jak urputně se nás především prorusky, nebo ještě lépe řečeno prosovětsky zaměření politici a historici snaţili přesvědčit o opaku, západní státy jsou jiţ dlouhá léta jedním z nejspolehlivějších a hlavně nejdůleţitějších spojenců naší země. Ačkoliv velká část této „zodpovědnosti“ vţdy leţela a kdyţ se to tak vlastně vezme, stále leţí především na bedrech Francie, od konce první světové války dělali naši politici i diplomaté vše moţné i nemoţné pro to, aby se jednou z proměnných v této mezinárodní rovnici stala taktéţ britská administrativa. To se naneštěstí, přinejmenším z jejich pohledu, definitivně podařilo aţ po vypuknutí druhé světové války, a hlavně po jejím skončení, v ţádném případě to však neznamená, ţe by čeští státníci snahy o sblíţení s ostrovním národem v dřívější době odsunuli na druhou kolej. Ba právě naopak. Ačkoliv styky mezi našimi zeměmi lze v meziválečném období jen těţko, zvláště bez menší dávky přemáhání, definovat jako čilé, Dr. Edvard Beneš se měrou větší neţ malou - na rozdíl od T. G. Masaryka, angaţujícího se především ve Spojených státech, v nichţ nalezl politický azyl, který je ale i tak drtivou většinou lidí stále povaţován za tu absolutně nejdůleţitější persónu při vzniku samostatného československého státu - podílel na pomyslném vyšlapání cestičky, jeţ ve výsledku ve své podstatě vedla aţ k podepsání oficiálních smluv. Bez ohledu na to jak dlouho jsme si na ně museli počkat. Co se ovšem ne vţdy dařilo na kolbišti politickém, víceméně skvěle fungovalo na tom sociálním. Není totiţ ţádným tajemstvím, ţe byla prvorepubliková společnost jako celek silně ovlivňována zahraničními sousedy, ať uţ máme na mysli módu, literaturu, hudbu či třeba kinematografii, a to nejen Francií, ale samozřejmě i s Británií, s níţ ovšem v rámci poválečného vývoje sdílela celou řadu společných rysů. Prostřednictvím této práce bych se proto na poskytnuté ploše velice rád zaměřil jak na politickou angaţovanost tehdejší Československé republiky na britském ostrově, kde lze s klidem říci, ţe zářil především náš pozdější prezident Edvard Beneš, tak i na společnost jako takovou. A v neposlední řadě i na vliv těchto styků, můţeme-li to tak s trochou nadsázky nazývat, na tehdejší obyvatele ČSR, kteří rádi a hojně přebírali tamější zvyklosti, trendy a v podstatě vše, co bylo jak se říká „nasáklé“ západem, který v této době pro spoustu jedinců představoval to, o co dlouhá léta neúspěšně usilovali; tedy svobodu. Pokusím se nicméně korigovat své názory a nepouštět se na tenký led tvrzením, ţe by snad Velká Británie tehdy pro české obyvatele představovala zemi zaslíbenou, kde je všechno ideální a nezřídka

4

dokonalé, coţ byl ostatně v meziválečné době status, jenţ se podařilo získat právě nově vzniklé ČSR. Měla však bezpochyby své kouzlo, jeţ se dařilo ještě umocňovat britským autorům, ať uţ kniţním, hudebním, nebo filmovým, kteří se ve zdejších končinách těšili nemalému zájmu.

5

1. Země po první světové válce Avšak, neţ se budu moci plynule přesunout k politickým duelům a šarádám v mezinárodním měřítku, je třeba aby vůbec existoval stát, který by mohl s Velkou Británií jednat. Jsem proto přesvědčen, ţe je nutné podívat se v první řadě na poválečnou situaci na britských ostrovech, stejně jako u nás, v srdci Evropy. Vyjednávání, jeţ započala roku 1918 a skončila o rok později sepsáním Paříţské smlouvy jsou dalekosáhlého významu, jak uţ to tak koneckonců v případě mírových dohod většinou bývá.

1.2 Poválečná Británie Nejen, ţe si Velká Británie, coby jedna z vítězných mocností mohla diktovat podmínky, válka ji dokonce v mnoha ohledech zajistila vynikající postavení do budoucna. I přesto, ţe by mnozí nesouhlasili, s klidným svědomím lze dle mého názoru říct, ţe na tom země Jejího Veličenstva byla po prvním globálním konfliktu lépe, neţ před ním. Stejného názoru byl ostatně uţ Ramsay MacDonald, levicový oponent války a pozdější ministr zahraničí, jenţ se nechal slyšet, ţe poţadavky války v oblasti sociální reformy dosáhly více úspěchů, neţ všechny kampaně odborových organizací a pokrokových filantropů v předcházejícím půlstoletí.1 Tehdejší vládě se tak logicky otevřela celá řada nových moţností a do popředí se začali úspěšně drát sociální reformátoři. Pravděpodobně nejvýznamnější změnu, minimálně pro potřeby této práce, v rámci Británie představovala ta na politické scéně, se kterou první světová válka nepříjemně zacloumala. V podstatě celé její trvání bylo výrazně ovlivňováno neshodami liberální a konzervativní strany, jeţ v dolní sněmovně nezřídka způsobovaly rozsáhlé nepříjemnosti. Především pro liberály znamenal ozbrojený konflikt pohromu, neboť vyplavala na povrch nejednotnost strany, jeţ se nebyla schopná na ničem dohodnout ani uvnitř. Tou skutečnou katastrofou se nicméně stal aţ politik Lloyd George, jenţ tehdejšímu ministerskému předsedovi Asquithovi předloţil návrh, vypracovaný společně s unionisty Bonarem Lawem a Edwardem Carsonem, nového svrchovaného válečného výboru, který by řídil válku. V reakci na to však Asquith na svůj post rezignoval, doufajíc v sestavení zbrusu nové vlády, coţ se naneštěstí nestalo. Naopak, na jeho místo téměř ihned usednul právě George, coţ mělo za následek vesměs úplný rozklad liberální strany.2 Ta 1 2

Morgan, K. O.: Dějiny Británie. Praha 2008, s. 462. Wasson, E. A.: Dějiny moderní Británie: od roku 1714 po dnešek. Praha 2010, s. 280.

6

zůstala nejednotná, navíc se dál opírala o v té době jiţ vyčpělý neoliberalismus.3 George totiţ neusiloval o nic jiného, neţ o posílení svého postavení, úspěšně, a v neposlední řadě i bojeschopnosti Británie. To ale byl docela problém, protoţe země byla válkou vysílená a v jistém slova smyslu i zdevastovaná. Jak ve své knize, Dějiny moderní Británie, Wasson uvádí, ze všech muţů, kterým bylo roku 1914 mezi 20 a 24 lety jich nejen v bojích zemřela celá třetina, coţ byl bezpochyby obrovský zásah do provozuschopnosti státu jako takového. Stejně výrazně však trpěla i šlechta, jejíţ zástupci převáţně u niţších důstojníků umírali dokonce ještě rychleji neţ obyčejní řadoví vojáci. Zatímco některé země válečný stav ekonomicky nakopnul, coţ za druhé světové války názorně předvedl Hitler s nacistickým Německem, Velká Británie se musela vyrovnávat se skutečností, ţe přišla o pozici nejbohatšího světového státu, na níţ se nově vyhouply Spojené státy americké, které sice disponovaly menším počtem obyvatel, uváţíme-li země celého britského impéria, za to se ale mohly pochlubit stabilnějším hospodářstvím. Ten nejdůleţitější prvek nicméně představuje fakt, ţe Amerika ve své podstatě na první světové válce zbohatla. Do skutečných bojů se zapojila aţ na samotném konci konfliktu, kdy uţ nehrozily vesměs ţádné katastrofální ztráty, ať lidské, nebo majetkové povahy, avšak v jeho průběhu neustále zásobovala spojence zbraněmi, potravinami a dalším materiálem. K tomu je ještě nutné přičíst de facto totálně zničený zahraniční obchod, jenţ byl po velice dlouhou dobu doménou Británie. Továrny, které se většinou soustředily na výrobu exportního zboţí byly nuceny přeorientovat se na výrobu zbraní podle toho, jak se situace v kontinentální Evropě zrovna vyvíjela. Odříznutá odbytiště si pak mezi sebou bleskurychle rozdělily právě Spojené státy a Japonsko, jeţ byly kromě armádního vybavení schopny efektivně vyrábět i běţné věci. Mimo vše jiţ zmíněné došlo z logických důvodů k extrémnímu zvýšení daní, z 8,1 % před válkou aţ na 42,6 % po roce 1918.4 Jak uţ jsem ale zmiňoval na začátku kapitoly, Velká Británie se z této krajně nepříjemné situace dokázala aţ neuvěřitelně rychle vyhrabat a chvíli po válce se začít pomalu, ale jistě škrábat zpátky na vrchol, ze kterého před rokem 1914 klidně shlíţela na konkurenci. Pomohl jí k tomu velkou měrou stav zemí Evropy, jeţ byly válkou zničeny doslova, Británii opět pomohla její ostrovní izolace, a nebyly proto schopny 3

Neoliberalismus představuje jednu z větví klasického liberalismu, avšak s tím rozdílem, ţe tolik nelpí na osobní svobodě a morálce; naopak, je představitelé jsou přesvědčeni o absolutní nezbytnosti účasti státu v ekonomice, ať uţ v podobě regulačního organu, či pro ochranu práv. 4 Wasson, E. A.: Dějiny moderní Británie: od roku 1714 po dnešek. Praha 2010, s. 284.

7

vrátit se tak rychle do podoby předválečných let. Minimální konkurence pak měla za následek masivní nárůst vlivu země, která se rychle vracela na výsluní. Z veřejných prostředků se začaly stavět bytové domy pro dělníky, odstraňovaly se chudinské čtvrti, zákon o obilninách5 ze srpna roku 1917 zase dokázal nakopnout zemědělství6. Ke konci roku 1918 navíc došlo k zřízení nového ministerstva zdravotnictví, které mělo ve své podstatě jediný úkol, koordinovat zdravotní péči se státním zdravotním pojištěním, coţ znamenalo především rychlý rozvoj lékařství. Díky hospodářským úspěchům státu se postupně začaly zvedat platy i ţivotní podmínky, naneštěstí ale pouze dočasně. Ohromný boom, který britská ekonomika po válce zaţila totiţ vedl pouze k rychlému nasycení cílových trhů, následně nadprodukci a propouštění zaměstnanců. Politici se tak museli začít potýkat se signifikantním nárůstem nezaměstnanosti, jeţ však stále dosahovala niţších čísel, neţ v ostatních evropských státech. Svým způsobem pomáhala i skutečnost, ţe drtivá většina práce schopných muţů byla nezaměstnaná vţdy jen relativně krátkou dobu, i kdyţ nezřídka opakovaně. I přesto došlo k prohloubení chudoby, jeţ byla uţ tak docela rozsáhlá. Udává se, ţe aţ pětina obyvatel ţila v bídných podmínkách.7 Alespoň malého vítězství se nicméně dočkaly ţeny, které roku 1918 získaly volební právo (za předpokladu, ţe jim bylo víc jak 30 let a disponovaly vlastním bytem); to všeobecné pak bylo uzákoněno o nějakých deset let později. Totální válka a nedostatek pracovní síly navíc měly za následek, ţe se začaly dostávat na místa, dříve vyhrazená pouze muţům, nehledě na fakt, ţe se mnohým z nich zapsaly do mysli svou prací přímo na frontě, kde většinou ošetřovaly zraněné. Bylo by nicméně mylné domnívat se, ţe by došlo k nějakému výraznějšímu zrovnoprávnění pohlaví. Na to si ţeny musely ještě počkat a po skončení Velké války se smířit s tím, ţe budou za stejnou práci pobírat povětšinou niţší plat neţ muţi. Mohly ovšem nově kandidovat do parlamentu, nebo se stát advokátkami, soudkyněmi, či se dokonce podílet na městské samosprávě. Co se nakousnutých změn na politické scéně týče, ačkoliv liberálové na válce prodělali co mohli, ne všechny strany spektra na tom byla stejně. Labouristi kupříkladu velmi posílili, neboť se ve svých krocích opírali především o odbory, jeţ po skončení konfliktu ohromně 5

Vláda farmářům garantovala cenu za jejich úrodu, především pšenice a oves; ti tak nebyli nuceni přecházet na pěstování jiných, výnosnějších plodin a země ve výsledku nemusela spoléhat na import, který často a úspěšně narušovala německá plavidla. 6 Morgan, K. O.: Dějiny Británie. Praha 2008, s. 462. 7 Wasson, E. A.: Dějiny moderní Británie: od roku 1714 po dnešek. Praha 2010, s. 284.

8

posílily a podle některých údajů se jejich členská základna aţ zdvojnásobila. Vznikla tím nicméně paradoxní situace, neboť představitelé takzvané Labour Party byli součástí Georgovy koalice a současně působili i jako opozice. Ještě lepšího postavení se nicméně podařilo dosáhnout konzervativcům, kteří se v průběhu celé války prosazovali jako patrioti. Díky přesunu lidí se však přeorientovali z venkovanů na obyvatele města, díky čemuţ se pochlubili novými osobnostmi politického ţivota – Stanley Baldwinem, potaţmo Nevillem Chamberlainem, nechvalně proslulým britským ministerským předsedou, zastávajícím před začátkem druhé světové války, a vlastně i po něm, politiku appeasementu.8 Velkým plusem ovšem bylo, ţe se čtvrtým reformním zákonem z roku 1918 vládě podařilo ztrojnásobit počet voličů, jejichţ drtivou část představovaly ţeny, jak uţ jsem zmiňoval o několik odstavců výše. Zatímco na domácí scéně se britské vládě v rámci moţností dařilo, minimálně to jí je třeba přiznat, v případě kolonií se uţ moc čím chlubit neměla. Po rozpadu Osmanské říše sice sféru svého vlivu rozšířila, mimo jiné obsazením bývalých německých kolonií ve východní a jiţní Africe, avšak mnoho z nich se začínalo bouřit proti britské nadvládě a usilovat o samostatnost.9 Nejvýznamněji se tento nově nalezený nacionalismus podepsal na sousedním Irsku, jeţ začalo zcela otevřeně revoltovat. Navíc, po odstranění tamějšího politického činitele Johna Dillona, který doplatil na to, ţe byl příliš mírný10, a dosazení radikálů jako Michael Collins, nebo Eamon de Valera, se tak objevily první snahy o vytvoření plnohodnotné republiky.

1.3 Poválečné české země V rámci českých zemí byla situace po první světové válce z logických důvodů o něco náročnější. Nebyla totiţ moţnost jednoduše se vrátit ke stavu před válkou, nebo o to alespoň usilovat, jako tomu bylo v případě Velké Británie. Naopak bylo třeba vše vybudovat od píky a samotný převrat se proto nesměl drţet pouze v mezích politiky, nýbrţ musel zasáhnout i do hospodářské a sociální sféry. Bylo by proto naivní domnívat se, ţe ihned po ukončení mírových jednání začala nově vzniklá Československá republika prosperovat, drát se na čelo ekonomického ţebříčku Evropy a lákat tisíce cizinců touţících po lepším, vyrovnanějším

8

Morgan, K. O.: Dějiny Británie. Praha 2008, s. 465. Wasson, E. A.: Dějiny moderní Británie: od roku 1714 po dnešek. Praha 2010, s. 285. 10 Na rozdíl od svých radikálnějších kolegů neusiloval o odtrţení od Británie, neboť si byl vědom nemalých úskalí s tím spojených, a usiloval tak pouze o politickou samosprávu. 9

9

ţivotě. Bohuţel, konec války byl spojen třebas s pandemií španělské chřipky, jeţ zasáhla i naše země a celkově se postarala o úmrtí většího počtu lidí, neţ kolik jich poloţilo ţivot na všech bojištích dohromady11. To se dle očekávání nepříjemně projevilo na hospodářské situaci země, kdy byli lidé příliš zesláblí, aby se mohli plnohodnotně věnovat práci, coţ vyústilo v neúrodu následovanou roku 1919 generální stávkou, jeţ zabránila jakémukoliv vývozu potravin i surovin. Společně s tím ohromným tempem rostla nezaměstnanost a k propouštění se, po zbrojovkách a textilních podnicích, byl nakonec nucen uchýlit i „lidumil“ Baťa. Důvod je přitom prostý. Válečné objednávky, jeţ jsou vţdy příčinou ekonomického boomu (Baťa jim kupříkladu můţe vděčit za raketový vzestup své firmy) skončily a neexistoval nikdo a nic, co by je mohlo nahradit. Podpora v nezaměstnanosti sice fungovala uţ i u nás, šlo ale o v podstatě o almuţnu, z níţ jednoduše nešlo uţivit celou rodinu. Díky niţším prodejům a nedostatku surovin však zároveň s tím rostly ceny, a to podstatně rychleji neţ mzdy. Po celém území se proto rozmáhala lichva, která byla v pozdějších letech velice tvrdě trestána. Vše vyjmenované mělo za následek jediné, nadšení ze znovunabyté samostatnosti se rozplynulo společně s mnohdy nereálnými sny o lepším ţivotě a nastoupilo kruté vystřízlivění, kdy si lidé uvědomili, ţe jsou na tom ve své podstatě stejně jako za války a dost moţná i hůř neţ za monarchie. Lze se tak jen těţko divit, ţe se po celé republice začaly objevovat sociální nepokoje, které se v letech 1918 – 1919 ještě zradikalizovaly. Brzy tak začalo docházet k rabování a nezřídka i lynčování, přičemţ po malých krůčcích se začalo celé hnutí zaměřovat proti ţidům. Lidé ve většině případů (ojediněle dost moţná i oprávněně) začali podléhat zaţitým předsudkům a stereotypům a v ţidech jednoduše viděli lakomé zbohatlíky, kteří se pouze chtějí přiţivit na jejich neštěstí a utrpení. Snad aţ na skutečné výjimky ale naštěstí nedocházelo k ţádným násilnostem vůči tomuto etniku. V případě podnikové hierarchie uţ to ovšem s klidným svědomím tvrdit nelze. Všechny firmy a závody, které za války tvrdě trestaly jakékoliv pokusy o vzpouru, nebo jen vystoupení z řady, byly dělníky obsazeny, zatímco jejich bývalí nadřízení byli „po zásluze potrestáni“. Ani v tomto případě však nedocházelo ke smrtelným potyčkám, nebo o tom alespoň není mnoho důkazů. Jiţ roku 1918 proto Národní výbor československý začal připravovat půdu pro chystané, nezbytně nutné reformy. Toho docílil tak, ţe byly vydána nařízení zajišťující změny

11

Kárník, Z.: České země v éře první republiky (1918 – 1938). Praha 2003, s. 50.

10

v podnicích, osmihodinovou pracovní dobu, nebo obstavení velkostatků, v nichţ nicméně zemědělci viděli budoucnost (v případě průmyslu dávali dělníci přednost socializaci). Problém ovšem představovala celá politická scéna, jeţ se, tak trochu po vzoru Británie, nebyla schopná na ničem pořádně dohodnout a pospolu drţely, alespoň rámcově, vesměs jen obě socialistické strany. Kaţdá politická partaj přitom usilovala o změnu jiného reformního bodu – Alois Rašín, ministr financí za Národní demokracii, kupříkladu usiloval o revizi zavedené osmihodinové pracovní doby, protoţe byl přesvědčen, ţe válka pochroumala pracovní morálku obyčejných lidí a tímto „zmírněním“ nebude moţné dosáhnout poţadovaného ekonomického úspěchu; na druhé straně Agrární strana zase poţadovala změnu nemocenského pojištění zemědělců a odmítala ustoupit byť jen o píď – a nalezení kompromisu, jenţ by uspokojil všechny zúčastněné se zdálo zhola nemoţné12. Těţko tak někoho překvapí, ţe celé toto martýrium vedlo na začátku roku 1919 k dalším hladovým bouřím, které byly spojeny s neustále se mnoţícím počtem stávek na území celého nově vzniklého státu. Díky tomu následovala krize vlády a vlastně i sociální demokracie, coţ mohlo mít dalekosáhlejší důsledky, neţ se můţe na první pohled zdát. O dva roky dříve totiţ v Rusku proběhla bolševická revoluce a nebylo ţádným tajemstvím, ţe Lenin usiluje o její rozšíření i za hranice země. K tomu účelu koneckonců nechal sestavit revoluční buňky, jeţ byly školeny přímo v Rusku, a které měly za úkol rozdmýchat ojedinělé plamínky v poţár socialistické revoluce. Jakkoliv banálně to můţe znít, před tímto osudem nás, dá se říct, zachránila pouze uvědomělost zdejších lidí. Ačkoliv se revolucionářům ve zdejších zemích dařilo získávat přívrţence, šlo víceméně o ojedinělé případy. Drtivá většina lidí sice myšlenky socialistického převratu nezavrhovala, avšak usilovala o podrobnější vysvětlení a pídila se po detailech. Zdejší „revolucionář“, Alois Muna, ačkoliv se za něj dělnictvo postavilo, tak byl nucen brzy od svého snaţení upustit a ve finále dokonce úplně kapitulovat a vstoupit do sociální demokracie. Ještě roku 1919 proto vystoupil Karel Kramář, tehdejší předseda československé vlády, jenţ coby jakýsi předstupeň parlamentarizace slibíl skutečně demokratické volby do obcí. Společně s tím přislíbil zestátnění těţby uhlí, vyvlastnění velkostatků a tvrdé stíhání lichvářů, kteří se, pokud byli chyceni, mohli těšit na vysoké tresty (jak uţ jsme zmiňoval dříve). Vláda tímto prohlášením nabrala relativně ostrý sociální kurs, coţ paradoxně ani původně neměla v plánu. Naneštěstí o chvíli později Kramář odcestoval na mírovou

12

Kárník, Z.: České země v éře první republiky (1918 – 1938). Praha 2003, s. 57.

11

konferenci do Paříţe, kde uţ tou dobou aktivně operoval Edvard Beneš (oba pánové si nepadli dvakrát do oka, neboť se jejich názory ve většině případů diametrálně odlišovaly), jen aby zjistil, ţe Československá republika není, a v dohledné době ani nebude, vítěznými mocnostmi braná jako rovnocenný partner.13 Český národ přitom uţ za války na své poměry docela ostře vystoupil proti mocnostem14, aby spojeneckým státům dokázal, ţe o dlouho plánované odtrţení od Rakousko-uherské monarchie skutečně stojí. Cílem logicky bylo získat pro tuto věc podporu spojeneckých vlád, hlavně Británie, která se na zničení Habsburské monarchie dlouho dívala s nelibostí. Edvard Beneš celou dobu věřil, ţe je tento postoj naprosto klíčový pro úspěch snah o osamostatnění. Na rozdíl od Maďarů, Jugoslávců a dalších, kteří usilovali o to samé, jsme byli v nevýhodě díky geografické poloze. Zatímco ostatní státy se ve většině případů nacházely na okraji říše, my jsme byli přímo uprostřed a uznání naší samostatnosti by mělo na její celistvost a další fungování klíčový dopad15. Benešovy snahy na půdě Jejího Veličenstva nakonec doznaly kýţené odezvy, kdyţ Británie jako první uznala moţnost existence Československé republiky vydáním deklarace 8. srpna 1918, v níţ se vzal v potaz jednak boj českých vojáků na světových frontách za první světové války, druhak byl náš národ uznán za spojence, coţ je asi jeden z nejdůleţitějších bodů, neboť se díky němu naší politické špičce podařilo zajistit, ţe se na nás během mírových jednání nebude pohlíţet jako na poraţený stát. No, a za třetí Britové uznali Národní výbor za obránce československých zájmů16. Tato deklarace nám navíc zajistila přímou účast na vyjednávání, kde, coby jeden z vítězných států, měl být brán zřetel i na naše poţadavky. Ačkoliv samozřejmě v mnohem menšíc míře, neţ tomu bylo třeba u Francie či Itálie. Otázkou ovšem zůstává za jak velké vítězství bylo tento krok moţné povaţovat. I kdyţ vymazání z listiny poraţených celků bylo bez pochyby důleţité (bez ohledu na to, ţe jsme stejně byli nuceni zaplatit část reparací, které jsme převzali po odtrţení od Rakousko-Uherska), faktem zůstalo, ţe Velká Británie neuznala naši samostatnost, coby státu, pouze ji garantovala. Naopak, prvním evropským státem, který naši existenci vzal na vědomí a „podvolil“ se jí bylo trochu paradoxně Německo.17

13

Kárník, Z.: České země v éře první republiky (1918 – 1938). Praha 2003, s. 59. Věhlas si získaly především československé legie, které působily v Rusku, Francii a Itálii a ke konci války se mohly pochlubit víc jak 100 tisíci dobrovolníky, kteří navíc uznali Národní výbor jako velící orgán, aby tak posílili jeho vyjednávací pozici a zároveň dokázali, ţe stojí o samostatnost. 15 Beneš, E.: My war memories. London 1928, s. 398. 16 Tamtéţ, s. 407. 17 Dejmek, J.: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata: Část první, revolucionář a diplomat (1884 – 1935). Praha 2008, s. 222. 14

12

2. Zrod česko-britských vztahů I kdyţ je to tak často prezentováno, komunikace mezi českými a britskými politiky se nerodila snadno. Ostrovní království se nikdy netajilo tím, ţe jeho zájem o Evropu končí u Rýna a co je, nebo není dál na východ, není jeho problém. Na Čechy navíc bylo pohlíţeno jako na rozvratitele monarchie, coţ nám bez pochyby nedávalo ideální startovní pozici pro jednání o naší samostatnosti. Kdyţ navíc roku 1914 začal odboj proti Rakousku-Uhersku, ve Velké Británii ţilo jen pár stovek Čechů a Slováků a o malé zemičce vně habsburské monarchie se mluvilo maximálně ve spojitosti s dovolenou či neformálním jednáním v příjemném lázeňském prostředí. Proti Benešovi stál i fakt, ţe britská vláda s rakouskouherskými velvyslanci udrţovala čilé a nutno říci, ţe i srdečné vztahy a rozpad říše byl to poslední, o co by stála. Bylo proto třeba nic neuspěchat a postupovat obezřetně. První styky proto navázal ještě v témţe roce Tomáš Garrigue Masaryk, jenţ k tomuto účelu vyuţil R. W. Seaton-Watsona, s nímţ se sešel v Rotterdamu, a jehoţ prostřednictvím se na důleţitá místa snaţil protlačit spis nezávislé Čechy, kde ještě o definitivním odtrţení od monarchie nepadlo ani slovo18. Pro své myšlenky se Masarykovi brzy podařilo Watsona získat a ve finále se s ním dokonce dohodnul na společném cíli. Totiţ vytvoření samostatné české monarchie, avšak pod rakouským vlivem, odkud byl uţ jen malý krůček k samostatnosti úplné. Jak T. G. Masaryk, tak i J. Císař a V. Nosek si však byli moc dobře vědomi toho, ţe rozbití monarchie nebude nic snadného a ve chvílích optimismu tak uvaţovali spíš nad přetvořením říše ve federaci, neţ nad vznikem jednotlivých států. Tomu ostatně odpovídal i postoj Británie, jeţ byla v rámci evropských mocností s Francií tím nejdůleţitějším státem, bez jehoţ posvěcení by něco takového dost moţná nebylo nikdy moţné. Skutečnost, ţe aţ do roku 1917 britští zástupci váhali a v podstatě nevěděli jak se sílícími snahami středo a východoevropských států o samostatnost vlastně naloţit. Ačkoliv nechci jakkoliv sniţovat Benešovy zásluhy, jenţ v Londýně dělal pro vznik ČSR první poslední, zlomový okamţik pravděpodobně představuje teprve aţ vítězství českých legií na Sibiři, kde se našim jednotkám podařilo v Povolţí porazit bolševiky a rozpoutat v celosvětovém měřítku moţná malou, přesto nesmírně důleţitou senzaci.19 Českým vojákům se totiţ tímto úspěchem podařilo odříznout jak Sověty tak Němce nejen od zásob potravin a surovin, a současně i od německých zajatců, jenţ byli na Sibiři internováni. V otázce pokračování války mělo toto 18 19

Polišenský, J.: Dějiny Británie. Praha 1982, s. 274. Pekař, J.: Dějiny československé. Praha 1991, s. 226.

13

vítězství klíčový význam a moc dobře si toho byla vědoma i Británie, jejíţ tehdejší ministerský předseda Lloyd George byl situací v Rusku natolik potěšen, ţe hned 11. září telegraficky gratuloval Masarykovi: „Váš národ prokázal neocenitelnou sluţbu Rusku a spojencům v jejich boji za osvobození světa od despotismu. My toho nikdy nezapomeneme!“20 A neocenitelnou sluţbu české legie skutečně vykonaly, avšak především vlastnímu národu. Nejen, ţe po tomto obratu pookřála srdce britských politiků, druhá evropská velmoc, Francie, se na českou stranu přiklonila definitivně a přislíbila pomoci všemi dostupnými prostředky nabýt naší zemi vytouţené samostatnosti, coţ bylo potvrzeno na konferenci v Paříţi, kde byla Národní rada spojenci uznána představitelkou budoucí české vlády. A v podobném duchu se vyjádřily i Spojené státy. Potěšen postupem byl i Beneš, jenţ po podepsání smlouvy s Británií na konci první světové války poslal domů dopis, v němţ stálo: „Práce to byla těţká, Anglie byla vţdy zdrţenlivá, ale nakonec se rozhodli a dnes máme v Anglii přítele pevnějšího a jistějšího neţ kdekoli jinde. Anglická vláda je si vědoma, ţe to znamená rozbití Rakouska-Uherska, a ţe ten program naprosto přijala. Balfour to potvrdil také italskému velvyslanci.“21 Radost to moţná byla předčasná, avšak tehdy převládal názor, ţe slovu Británie lze bezmezně věřit a nemalý vliv na to jistě měl i Benešův postoj k této zemi, o níţ se upřímně zajímal, a jejíţ politiky uznával a nesmírně si jich váţil. Smlouva samotná však bezesporu představovala ohromný krok kupředu, který sestával z několika bodů: 1. Anglie se zavázala, ţe bude jednat o všech našich věcech výlučně s Národní radou, jakoţto zástupcem státu a vlády československé aţ do definitivního ustanovení pravidelné vlády české. 2. Anglie nám slíbila poskytnout politickou i vojenskou půjčku, kterou měl zaplatit příští stát. 3. Československá Národní rada dostala moţnost jmenovat svého oficiálního zástupce u anglické vlády a zřídit si legaci v Londýně. Anglie pak uznala naše práva legační, konsulární, právo šifrových telegramů, kurýrů, naše pasy atd. 4. Všichni Čechoslováci v Anglii měli být povaţování za československé občany a spojence. 5. Národní rada byla pokládána za suverénní orgán Čechoslováků a naší armády. 6. Získali jsme právo zastoupení na konferencích spojenců, tím i konferenci mírové. 7. Alianční smlouva byla podepsána 3. září za Anglii Robertem Cecilem22, zástupcem Balfourovým, za Národní radu Benešem.23 20

Pekař, J.: Dějiny československé. Praha 1991, s. 226. Mackenzie, C.: Dr. Beneš. Praha 1947, s. 147-8. 22 Robert Cecil byl britským diplomatem, jenţ se společně s Balfourem a Millerem účastnil téměř všech setkání s Edvardem Benešem, lobujícím za samostatný československý stát. Rovněţ byl jedním ze zakladatelů Společnosti národů. 21

14

Podle Gustava Wintera tak i v důsledku těchto událostí začal roku 1918 „plodný kontakt mezi ČSR a Británií“, zdaleka to ovšem neznamenalo, ţe bychom snad měli vyhráno.24 Styky s ostrovním královstvím sice byly navázány, v Británii se začali prosazovat jak čeští spisovatelé, tak i hudebníci, a obráceně, samozřejmě, dá se ale v podstatě s klidem říci, ţe tím „plodnost“ tohoto svazku tak nějak skončila. Winter sice uvádí, ţe docházelo k čilé hospodářské interakci, coţ ovšem Polišenský ve svých Dějinách Británie mírní s tím, ţe jsme pro velmoc, jakou Británie ve srovnání s námi stále zůstávala, představovaly malý a vlastně ničím nezajímavý stát. Britský dovoz byl sice ke konci 30. let nezanedbatelnou poloţkou, avšak v celkovém ţebříčku zaujímal aţ čtvrté místo, přičemţ vývoz byl pouze o jednu příčku výše.25 Britský velkokapitál navíc o zdejší prostředí nejevil nikterak zásadní zájem a to i přesto, ţe se u nás přelom 20. a 30. let nesl ve znamená ekonomické expanze. Problém představovalo především naše stáří; jak britské politické špičky, tak obyčejní lidé neměli k novým státům příliš velkou důvěru. Konzervativci proto raději obchodovali s válečnými reparacemi těţce zadluţeným Německem, zatímco labouristi Československou republiku rovnou označovali za hrozbu pro mír, neboť vládu podezřívali z nacionalistické politiky. A příliš vyskakovat jsme si dlouho nemohli ani my. Po skončení války jsme totiţ byli v obklíčení německy mluvících států, kdy především Rakousko usilovalo o získání našeho pohraničí a ačkoliv bylo třeba vydobýt si v nově vznikajícím srdci Evropy silnější postavení, těţko jsme se v této otázce mohli soustředit právě na sousedy. Rakouský ministr zahraničí, Otto Bauer, byl dokonce přesvědčen, ţe je jejich nárok na německy mluvící části našeho čerstvě vzniklého státu zakotven v právním řádu: „Podle zákona o rakouském státním území, přijatého 22. listopadu 1918, byla takzvaná německá území v českých zemích (k nimţ Němci počítali i Brno, Olomouc a Jihlavu) o rozloze více, neţ 26 tisíc kilometrů čtverečních jurisdikčně podřízena Vídni.“26 Bylo proto třeba hledat spojence dál za hranicemi a kromě Belgie se naší diplomacii podařilo navázat vztahy s Řeckem a rovněţ Čínou, které všechny uznaly Československý stát.

23

Tamtéţ, s. 148. Polišenský, J.: Dějiny Británie. Praha 1982, s. 275. 25 Tamtéţ, s. 276. 26 Dejmek, J.: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata: Část první, revolucionář a diplomat (1884 – 1935). Praha 2008, s. 223. 24

15

Tohle všechno lez přičíst na vrub právě doktoru Benešovi, jenţ se zaslouţil o velice rychlé vybudování efektivně fungujícího ministerstva zahraničí se vším všudy. Tedy i s veškerými konzuly a velvyslanci. Ostatně, v Londýně jsme měli svého zástupce, Vojtěcha Mastného, jiţ roku 1920, kde velvyslanectví v podstatě jen navázalo na tamější pobočku Národní rady. Mastný27 byl bezesporu vynikajícím politikem, kterému, ač působil v Británii pouze pět let, se podařilo dosáhnout nezanedbatelného úspěchu, kdyţ upevnil vztahy s imperiální mocností. Stále však nelze hovořit o nějakém významnějším pookřání na britské straně, ačkoliv se o to naši politici nepřestávali snaţit. Situace v kontinentální Evropě, zvláště na jihovýchodě zůstávala neklidná i po oficiálním ukončení první světové války, přičemţ jedním z nejdůleţitějších států, které se snaţily vznikající krizi efektivně řešit byla právě ČSR. Tehdejší vládě se společně s Rumunskem, za nějţ jednal tamější ministr zahraničních věcí Titulescu, a Jugoslávií podařilo vytvořit Malou dohodu, která fungovala od roku 1921 aţ do roku 1939. Jejím hlavním a v podstatě jediným cílem bylo zabránit obnově RakouskaUherska v předválečné podobě, bez ohledu na to jak nereálné se to některým politikům mohlo zdát, a hlavně omezení maďarských expanzivních snah. V obou vytyčených bodech se alianci relativně dařilo, za coţ jsme si vyslouţili uznání tehdejšího britského ministra zahraničí, George Curzona, jenţ následně potvrdil, ţe má dohoda podporu Jejího Veličenstva. I kdyţ se k dalším projevům srdečnosti uţ Curzon neodhodlal, šlo bezpochyby o další otupení politických hran mezi oběma státy, na němţ bylo moţné do budoucna stavět. Jak uţ je pomalu patrné, styky s Británií nebyly nikterak rozsáhlé, aţ se chce člověku říct, ţe v podstatě neexistovaly, je však třeba mít na paměti, ţe jsme v evropském mocenském soukolí představovali pouze malou, zbrusu novou část, jeţ si své místo musela teprve najít. Takovýto proces logicky nelze dokončit přes noc, zvláště pak s natolik opatrným státem, jakým Anglie po první světové válce byla.

27

Mastný následně působil jako velvyslanec v Římě a v letech 1932 – 1939 v hitlerovském Německu; za naši zemi se rovněţ „účastnil“ mnichovských jednání, kde mu bylo předána dohoda mocností, jíţ měl přetlumočit zdejší vládě; po odeslání depeše zničen odchází do politického důchodu.

16

3. Benešovo působení na mezinárodním poli Edvard Beneš byl velice obratným diplomatem, coţ se potvrdilo nejen na jednáních o vzniku samostatné Československé republiky, ale i po nich, neboť aţ do roku 1935 tento vystudovaný právník stál v čele československého ministerstva zahraničních věcí a úspěšně navazoval, případně prohluboval styky s okolními státy. Svou orientaci na západní mocnosti nikterak neskrýval a znovu to potvrdil během svého vystoupení před Národním shromáţděním, kde zdůraznil, ţe je třeba semknout se se západními demokraciemi, především Francií a Anglií, které, jak věřil, se měly postarat o tu nejdůleţitější část restrukturalizace poválečné Evropy.28 Zároveň s tím upozorňoval na sousední Rakousko, které bylo po Německu válkou zasaţeno asi nejvíc, minimálně v otázce hospodářství a ekonomiky, neboť Beneš věřil, ţe je navzdory všemu této zemi potřeba pomoct postavit se opět na nohy. Do své milované Anglie uţ sice Beneš nejezdil tak často jako v průběhu první světové války, přesto byly veškeré jeho návštěvy pro česko-britské vztahy významné. Pravidelně se totiţ setkával s tamějšími ministry zahraničí, ať uţ šlo o Curzona, MacDonalda, nebo Chamberlaina, s nimiţ však jen sporadicky dokázal zavést hovor na čistě česko-britskou notu. V období po válce naopak bylo nutné vyřešit především celou řadu majetkových rozporů: „Vztahy ČSR s Británií komplikovalo několik majetkových kauz, plynoucích ze záborového zákona československé pozemkové reformy, a nadto jen pomalu pokračovala jednání obchodně-politická.“29 A aby si toho Beneš na svá bedra nenaloţil málo, rovněţ se u britských politiků snaţil prosadit účast Československé republiky na reparační konferenci, coţ se mu ve finále podařilo. Bez ohledu na to, ţe byla ČSR přiznána pouze malá část stanovených prostředků, šlo o další Benešovo vítězství pro československé země, a to hned na několika frontách. Jednak uklidnil vládu ve vlasti tím, ţe dokázal podpořit zdejší hospodářství, druhak opět výrazně ovlivnil vztahy s Anglií, jeţ pomalu, ale jistě začínala v nově vzniklém státečku kdesi uprostřed Evropy vidět schopného a především loajálního spojence. Vzápětí se však naneštěstí potvrdilo pravidlo opakování historie, kdyţ se zástupci Francie a Anglie začali názorově rozcházet, coţ hrozilo ovlivnit celý evropský restrukturalizační proces. 28

Dejmek, J.: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata: Část první, revolucionář a diplomat (1884 – 1935). Praha 2008, s. 291. 29 Tamtéţ, s. 294.

17

Jablkem sváru byla oblast Horního Slezska, o jehoţ získání usiloval obnovený polský stát. Představitelé Francie a Velké Británie se však nebyli schopni dohodnout na tom, jak by měl v tomto případě vypadat adekvátní postup a tak se rozhodlo pro řešení vyhovující vţdy pouze jejich zemi. Zatímco Francie usilovala o to, aby se k řešení problému přistoupilo později, přičemţ nebylo ţádným tajemstvím, ţe se s největší pravděpodobností vyjádří propolsky, Anglie chtěla celou záleţitost smést ze stolu co nejdříve a hlavně definitivně30. Bez ohledu na to, zda-li by byly uspokojeny polské poţadavky či nikoliv. Beneš byl v této situaci chycen tak trochu v pasti, obávající se přiklonit na tu či onu stranu. Nenápadně bylo sice naznačeno, ţe Československá republika sdílí spíše názory Francie, avšak na oficiálním jednání u britského ministra Curzona udělal Beneš to jediné, co mohl. Zopakoval, ţe ČSR zůstává v této otázce striktně neutrální a nechá rozhodnutí na mocnostech. To však bylo pouze částí neshod mezi oběma velmocemi. Francie rovněţ usilovala o podrobnější řešení reparačních záleţitostí, zatímco britská vláda dala přednost těm bezpečnostním, které si ve finále i prosadila. Francouzská diplomacie se tak musela otřepat z poráţky a hlavně skousnout neuznání nově vznesených nároků v otázce plateb válečných sankcí. I kdyţ se to tak na první pohled nemusí jevit, šlo i o poráţku diplomacie československé. Ta totiţ usilovala o účast na londýnských jednáních, ani ne tak kvůli znovu projednávaným reparacím, jako spíš kvůli otázkám bezpečnosti, avšak neuspěla a to dokonce ani navzdory francouzské podpoře. Britové z jednání striktně vyloučili všechny malé státy a odmítali ze svých stanov slevit. Beneš byl tímto krokem pobouřen, avšak na konec mu nezbylo, neţ rozhodnutí akceptovat. Ústy Mastného ovšem nechal alespoň vzkázat, ţe je ČSR s tímto krokem smířeno, leč pouze za předpokladu, ţe se nebude projednávat nic co by se týkalo práv a povinností Československa. Nikdo z československého vládního kabinetu tak nebyl přítomen, kdyţ byla Francie díky celé řadě ústupků de facto zbavena svého velmocenského statutu a v jistém smyslu se stala podřízenou Británii. Ono, celá dvacátá léta Beneš působil ve střední Evropě tak trochu jako mírotvůrce. Nejen, ţe se mu dařilo posilovat postavení naší republiky na mezinárodním poli, kde nás tehdejší mocnosti začínaly brát za důvěryhodný stát, rovněţ řešil sváry okolních zemí. Přímo se mimo jiné účastnil na vyjednáváních o Smlouvě o vzájemné pomoci, která v zásadě 30

Dejmek, J.: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata: Část první, revolucionář a diplomat (1884 – 1935). Praha 2008, s. 302.

18

znamenala další ochlazení vztahů mezi Francií a Anglií. Zatímco britský zástupce, MacDonald, prosazoval celkem razantní politiku rozsáhlého odzbrojování, tehdejší francouzský premiér Herriot oprávněně vyjadřoval obavy, jeţ byly s tímto krokem neodmyslitelně spojeny. Stejný názor, jako uţ tolikrát předtím, zastával i Beneš, podle nějţ snahy o odzbrojení převáţně pro malé země nepředstavují v podstatě ţádné záruky bezpečnosti. Na příslušné konferenci rovněţ vyjádřil názor, ţe by bylo vhodné kombinovat více metod bezpečnostní politiky, kupříkladu spojit odzbrojování s arbitráţí mezinárodních sporů a přesným definováním případných sankcí. „Myšlenka smlouvy o vzájemné pomoci je ideou, které se nelze vzdáti, nemá-li se vzbuditi zvláště mezi malými národy dojem, ţe nemohou nikdy dojíti bezpečnosti třebas relativní, a ţe vţdy konec konců síla mocnějších států bude rozhodovati o jejich právech a osudu.“31 Beneš tak v této kauze opět působil tak trochu jako smírčí soudce, kdy po vzoru Herriota upozorňoval na do očí bijící nedostatky MacDonaldem prosazovaného plánu. Kupříkladu fakt, ţe pokud by došlo k odzbrojení, průmyslově vyspělé státy by měly oproti těm ostatním obrovskou výhodu v případě, ţe by došlo k ozbrojenému konfliktu. Byly by schopnější rychle vybavit své vojsko a bleskově rozdrtit odpor. Obdobný problém vyvstával i v případě arbitráţe. Beneš se proto ptal co se bude po odzbrojení dít, pokud se nějaký stát stejně rozhodne obsadit některého ze svých sousedů. Především díky intervenci našeho ministra zahraničí však brzy došlo k nalezení oběma stranám vyhovujícího kompromisu a chvíli na to i podepsání samotné smlouvy, která ovšem fungovala spíš jako rezoluce, stanovující tři základní pilíře, na nichţ bude evropská bezpečnostní politika do budoucna stavět. Následně byl sice Beneš ještě nucen donutit MacDonalda k tomu, aby Británie přislíbila účast na sankcích, avšak poté uţ podpisu Ţenevského protokolu, jak byla smlouva posléze pojmenována, nic nestálo v cestě. „Anglie konečně se zavázala úplně, ţe podle rozhodnutí Rady svazu národu dá k dispozici proti tomu, kdo bude útočníkem, všechny své síly.“32 Roku 1925 se mu dále podařilo podepsat smlouvu s Polskem o ochraně menšin, zatímco Německo donutil k uzavření Locarnského paktu, jeţ tuto zemi zavazovalo 31

Na Benešovu odpověď uloţenou v Archivu ministerstva zahraničních věcí ČR odkazuje Dejmek: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata: Část první, revolucionář a diplomat (1884 – 1935). Praha 2008, s. 381. 32 Čechurovi, J. a J.: Edvard Beneš (diplomat na cestách): depeše z padesáti zahraničních cest ministra Beneše1919 – 1928. Praha 2000, s. 99 – 100.

19

k přátelskému vyrovnání sporů se svými sousedy.33 Pod tuto smlouvu se po potopení Ţenevského protokolu konečně podepsala i Velká Británie, jejíţ ministr zahraniční, Austen Chamberlain, byl přesvědčen, ţe jako hráz proti Německu i Sovětskému svazu je dostačující a s oblibou tak prohlašoval, ţe „je válečná sekera v Evropě bezpečně zakopána.“34 To nicméně vedlo k dalšímu prohloubení vztahů především s Francií, jejíţ zástupci, stejně jako ti angličtí, chovali českého ministra zahraničí v nemalé úctě. Britský ministerský předseda Baldwin Benešovi dokonce vysekl poklonu, kdyţ prohlásil: „Benešova zahraniční politika je nám všem příkladem.“35 Je proto trochu zvláštní, ţe i po Locarnu zůstával postoj Britského impéria k zemím za Rýnem velice chladný, ještě zvláštnější nicméně je skutečnost, ţe se státy, kterých se to týkalo, tedy i nás, k této situaci stavěly odevzdaně, podrobeně. Samozřejmě je třeba brát v potaz, ţe nově vzniklé země nutně potřebovaly silné, loajální spojence a nic jiného, neţ dál a trpělivě vyjednávat jim tak nezbývalo, v případě Československé republiky je ovšem situace trochu překvapivější, neboť v této době uţ jsme měli podepsanou plnohodnotnou spojeneckou smlouvu s Francií. Británie se sice něčemu podobnému úspěšně vzpírala a to i přesto, ţe ve své podstatě byla naším „nevlastním“ spojencem. Obdobnou smlouvu jako jsme měli my s Francií, totiţ měla i Anglie a pokud by byla země galského kohouta jako náš spojenec zataţena do nějakého rozsáhlejšího konfliktu, Velké Británii by stejně s největší pravděpodobností nezbylo nic jiného, neţ se do boje zapojit také. Vzhledem ke všemu výše zmíněnému působí neustálé pochvalné výroky nejen britských politiků na adresu Edvarda Beneše tak trochu jako výsměch. Ty totiţ v našem ministru zahraničí viděli nesmírně významnou osobnost nejen naší politiky, ale vlastně i té evropské, nebo alespoň středoevropské, přičemţ za hlavní přednost byla označována jeho neutuchající touha o posilovaní pozice státu ve světě. Britský vyslanec to ostatně shrnul do jedné prosté věty: „Beneš se stal důleţitým faktorem v mezinárodních vztazích Evropy, jenţ dokázal nejen pro sebe, ale také pro svůj stát prosadit pozici dalece přesahující jeho původní důleţitost.“36 V cestě za lepšími vztahy s Británií to tak vypadá, ţe si překáţel hlavně Beneš sám. Pomineme-li na okamţik, ţe se na Anglii, kromě jejího významu, orientoval z velké části kvůli své „posedlosti“ touto zemí, je jisté, ţe s francouzskými politickými špičkami si

33

Dorazil, O.: Vládcové nového věku (1648 – 1937). Klatovy 1993, s. 194. Mackenzie, C.: Dr. Beneš. Praha 1947, s. 222. 35 Dorazil, O.: Vládcové nového věku (1648 – 1937). Klatovy 1993, s. 194 36 Dejmek, J.: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata: Část první, revolucionář a diplomat (1884 – 1935). Praha 2008, s. 377. 34

20

rozuměl podstatně lépe, coţ v podstatě dokazují celá poválečná léta, kdy s nimi snad aţ na pár výjimek sdílel všechny názory v otázce mezinárodní politiky. Od podpisu Locarnského paktu roku 1925 se proto Beneš soustředil hlavně na východ, konkrétně na Polsko a Sovětský svaz, neboť vztahy s Velkou Británií pomalu klesaly na bod mrazu. Obměna tamější vlády se navzdory předpokladům ukázala býti spíše problémovou a ačkoliv veškerá jednání probíhala v přátelském duchu, navázání bliţších styků bylo téměř nemoţné. Ministerský předseda Baldwin totiţ svou vládu z velké části opřel o relativně opomíjená dominia, která usilovala vesměs o jediné. Omezení vlivu Británie na kontinentální Evropu a posílení politiky isolacionismu. To mělo za následek, kromě jiţ zmíněného pádu Ţenevského protokolu, i výrazné narušení Benešovy a Masarykovy plánované zahraniční politiky, která stavěla na bliţší spolupráci s evropskými demokratickými velmocemi. Místo toho se britská vláda od Evropy de facto odstřihla a šokovanou Franci, stejně jako Československou republiku nechala stát o samotě proti sílícímu Německu (jehoţ nařízená demilitarizace Porýní stála na počátku celého tohoto konfliktu zájmů) a fašistické Itálii. Chamberlain sice následně v Ţenevě přednesl důvody britské vlády, vedoucí k těmto krokům, ty však Beneš otevřeně označil za pochybné, ačkoliv mu muselo být jasné, ţe takovýto krok povede pouze k dalšímu ochlazení česko-britských vztahů. Po soukromých rozhovorech s jednotlivými státníky, včetně britského ministra zahraničí uţ bylo Benešovy definitivně jasné, ţe „Anglie nepřijme protokolu a v blízké budoucnosti nic protokolu podobného.“37 Jediné nad čím byl Chamberlain ochotný uvaţovat bylo zdokonalení Paktu Společnosti národů, coţ ovšem bylo podle ostatních evropských zástupců, včetně Beneše, nedostatečné. Naneštěstí Edvardu Benešovi nezbylo nic jiného, neţ vzniklou situaci překousnout, i kdyţ do sestavení a prosazení Ţenevského protokolu investoval neuvěřitelné mnoţství času a práce, a pokusit se angaţovat v ostatních spojeneckých projektech, neboť váţně hrozilo, ţe Československá republika zůstane od demokratického západu odstřiţena, coţ by mohlo skončit katastrofou. V zápětí tak byly rozjety nové snahy o sestavení takzvaného Západního garančního paktu, představujícího dost moţná poslední šanci na podepsání alespoň nějaké spojenecké smlouvy s „rebelující“ Velkou Británií. Beneš navíc v tomto bodě bojoval i za Francii, jeţ 37

Dejmek, J.: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata: Část první, revolucionář a diplomat (1884 – 1935). Praha 2008, s. 389.

21

sdílela jeho názory, a která by hlavně zůstala v Evropě kompletně izolována, pokud by jednání selhala, čehoţ se náš ministr zahraničí bál i kvůli ČSR. Nacházíme se uţ navíc v době, kdy začíná Německo sílit, stejně jako tlaky v něm, usilující o revizi poválečných smluv a vyjednání lepšího postavení pro stát, s čímţ Británie paradoxně neměla problém. Česká vláda v této době nicméně zůstávala relativně klidná, domnívajíc se, ţe územně jí snad nic nehrozí a jediný problém představuje rostoucí vliv na české Němce v pohraničních oblastech. Pakt měl proto zaručovat, ţe Německo nebude podnikat ţádné snahy na východ ani do středu Evropy a dojde tak k zformování celistvého obranného bloku, coţ ale díky neochotě Anglie podepsat něco takového rychle vzalo za své. Britská vláda v této době usilovala spíš o spolupráci s Německem, a to se logicky promítlo i do jejích politických snah a názorů. Následovala proto zdlouhavá jednání, během nichţ se Beneš snaţil o začlenění i ostatních východních zemí do západních smluv, coţ se ovšem ukázalo jako nadmíru sloţitý úkol. Návrhy byly sice předkládány s francouzským poţehnáním a jejím prostřednictvím, jenţe Británie je všechny neúnavně odmítala. Francie však byla v tomto bodě neústupná a trvala na tom, ţe je třeba nejen udrţet všeobecný mír, ale taktéţ bezpodmínečně zajistit bezpečnost všech evropských národů, čehoţ mělo být, krom jiného, docíleno začleněním Německa do Společnosti národů. Beneš proto mohl být relativně spokojený. „V zásadě je v jednání vzat zřetel na naše potřeby a zájmy ve smyslu memoranda, které jsem předloţil Chamberlainovi, Brinadovi a Herriotovi v březnu. Nový pakt nemůţe bránit Francii konat své povinnosti k nám.“38 Po návratu do Prahy byl navzdory nepříznivé situaci Beneš vcelku optimistický, a to i přesto, ţe pakt povaţoval, hlavně ve srovnání s Ţenevským protokolem, za krok zpět. Otázkou je jakou roli v tomto názoru hrálo jeho bez nejmenších pochyb ukřivděné ego. Česko-britské vztahy zároveň v této době dosáhly téměř aţ na bod mrazu. Ačkoliv totiţ veškerá jednání probíhala v relativně srdečné atmosféře, bylo nad slunce jasné, ţe se Anglie hodlá v následujících letech soustředit především na prohlubování vztahů se sílícím Německem a v otázce zahraniční politiky se opět odmítá dívat dál jak za Rýn. To německým státníkům dle očekávání vlilo novou krev do ţil a kdysi poraţený stát si začal pomalu budovat cestu na vrchol, která, mimo celou řadu dalších faktorů, znamenala faktickou eliminaci hlubších česko-britských vztahů, a to aţ do druhé světové války. Výmarská republika se pod vedením kancléře Stresemanna opět snaţila redefinovat podmínky 38

Čechurovi, J. a J.: Edvard Beneš (diplomat na cestách): depeše z padesáti zahraničních cest ministra Beneše1919 – 1928. Praha 2000, s. 113 - 114.

22

stanovené Paříţskou smlouvou, avšak ţádná z výhrad nebyla přijata. Na druhou stranu, Německu se podařilo upevnit svou pozici a dokonce se protlačilo aţ k jednacímu stolu, kde od konce první světové války poprvé zasedlo po boku představitelů vítězných mocností. Pro jednání to ovšem znamenalo další ránu, která se dlouho nedařila zacelit ani Benešovi. Přijetí Německa do Společnosti národů, o něţ spojenci dlouho usilovali, totiţ vyţadovala uznání arbitráţních smluv se zeměmi na východ od Německa, čemuţ se však Stresemann bránil. V tomto bodě se ostatně nedařilo ani našemu ministrovi zahraničí, který se nebyl se zástupci Výmarské republiky schopný dohodnout na arbitráţní smlouvě Československé republiky s Německem, neboť Gustav Stresemann argumentoval stíţnostmi německých občanů ţijících v ČSR, jeţ prý něco takového znemoţňují. Beneš však neochvějně věřil, ţe se na konec podaří nalézt kompromis a uzavřít všechny potřebné smlouvy, zajišťující Evropě alespoň na pár let klid. Jak se později ukázalo, šlo o představu krajně nereálnou, snad i naivní, coţ bylo jasně dokázáno, kdyţ na veřejnost neoficiálními kanály unikly informace o tom, ţe Německo cíleně obchází demilitarizační nařízení v Porýní, na coţ Británie k velkému překvapení Francie reagovala pouze upřením zraku jiným směrem. O to nečekanějším krokem bylo pro Beneše a francouzské státníky rozhodnutí Anglie o ukončení vojenského dohledu nad Německem, čímţ Britové v podstatě odstartovali budování cesty ke druhé světové válce, jemuţ uţ v podstatě nešlo zabránit. Československá snaha o pokračování jednání s Británií sice v této fázi neskončila, Beneš si neúspěch nepřipouštěl, ale vlastně nikam nevedla a ničeho významného uţ dosaţeno nebylo, navzdory faktu, ţe se českému ministru zahraničí podařilo dosáhnout audience nejen u bývalého premiéra MacDonalda, ale rovněţ u Chamberlaina a následně Jiřího V. Beneš byl přitom tou dobou přesvědčen, ţe „jeho pobyt v Británii bude politicky velmi dobře působit.“39 Za definitivní konec mírových snah pak lze s trochou odvahy a představivosti označit krach na newyorské burze roku 1929, který zamotal s celosvětovou ekonomikou. Zatímco velmoci jako Spojené státy, Británie či Francie se z toho byly schopné dostat, samozřejmě ne bez ztrát a určitě ne hned, pro drtivou většinu „poraţených“ zemí v čele s Německem, stále ještě zatíţeným ohromnými válečnými reparacemi, to znamenalo naprostou katastrofu. Americké půjčky, zajišťující obnovu země byly stopnuty a slibně se rozvíjející hospodářství 39

Dejmek, J.: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata: Část první, revolucionář a diplomat (1884 – 1935). Praha 2008, s. 450.

23

přestalo v podstatě ze dne na den fungovat. To v celkovém důsledku navzdory Benešovým intenzivním snahám znamenalo pouze jediné, a totiţ definitivní vydláţdění cesty k druhému celosvětovému konfliktu, kterému se nepodařilo zabránit ani přes diplomatické kotrmelce v první polovině třicátých let dvacátého století, kdy se Beneš mimo jiné zaslouţil o významné sníţení německého dluhu. Velká Británie se navíc do značné míry izolovala a na čas víceméně téměř úplně zpřetrhala vazby nejen s Československou republikou.

24

4. Meziválečná společnost Bez ohledu na to, zda-li stojí na vítězné straně či nikoliv, kaţdý stát účastnící se rozsáhlejšího vojenského konfliktu se musí po podepsání mírové smlouvy potýkat s ekonomickými důsledky, povětšinou nemalých rozměrů. To přitom platí i v případě zdánlivě neotřesitelných velmocí, pro něţ můţe být, z velké části díky rozloze a rozsáhlým sférám vlivu, něco takového ještě o něco horší. Nejinak tomu samozřejmě bylo i po první světové válce, která v podstatě zničila evropskou ekonomiku a to nejen poraţených zemí. I kdyţ se drtivá většina publikací při studiu této problematiky téměř výhradně zaobírá vládními řešeními vzniklé situace a politickými dopady, je dle mého názoru nezbytně nutné uvědomit si, ţe tím rozhodujícím článkem v kaţdém státním soukolí, jenţ na to doplácí, je obyčejné obyvatelstvo, jemuţ nezbývá, neţ se po mnohdy dlouhých ozbrojených konfliktech obrnit dávkou trpělivosti a dál snášet muka nezpochybnitelně plynoucí z válčení. V případě období mezi dvěma světovými válkami to však v rámci Velké Británie i Československé republiky bylo, dá se říct, trochu jinak. Oběma zemím se totiţ podařilo z nepříjemného konfliktu rychle otřepat a bez ohledu na vzájemné vztahy briskně nastartovat hospodářskou mašinérii, která je vytáhla z nejhoršího a jejím obyvatelům dokonce zajistila necelých dvacet let relativně (na toto slovo je obzvláště v tomto případě nutné klást velký důraz) poklidného ţivota. Situace v obou zmíněných státech je navíc o to zajímavější, ţe navzdory minimálnímu kontaktu skrze oficiální kanály docházelo k hodně obdobnému vývoji a dokonce i ovlivňování společnosti, na coţ bych se v následujících dvou kapitolách rád zaměřil.

4.1 Britské poválečné obyvatelstvo Velká Británie, před první světovou válkou nezpochybnitelná a částečně i neohrozitelná imperiální velmoc, jeţ dominovala zahraničnímu obchodu toho po skončení konfliktu na první pohled zase tolik neztratila. Při pohledu na poválečné období se situace dokonce jeví jako ţe se toho mnoho nezměnilo, avšak pravdou je, ţe byla země Jejího Veličenstva válkou zasaţena dost moţná víc, neţ si byla její vláda ochotná připustit, coţ logicky vyústilo v rozsáhlé sociální reformy, které měly konstituční monarchii zachránit před totální katastrofou. Političtí představitelé během svých funkčních období sice dělali vše pro

25

to, aby bylo o obyvatele dobře postaráno, zpočátku formou dávek, avšak velice rychle bylo nad slunce jasné, ţe ničivá válka zanechala na tváři Velké Británie víc neţ jeden šrám, které navíc nebude tak jednoduché vyléčit. A nejvíc biti na tom měli být právě obyčejní obyvatelé. Británii se sice zpočátku dařilo situaci nějakým způsobem stabilizovat, coţ jsem zmiňoval uţ na počátku této práce, jenţe s neuvěřitelně rychle rostoucí nezaměstnaností si politici poradit nedokázali a ve výsledku se proto museli potýkat s rozsáhlými hladovými nepokoji, jeţ v rámci Evropy probíhaly na celém britském území, čehoţ se Anglie nedokázala zbavit aţ do třicátých let dvacátého století. Zatímco zpočátku to vypadalo, ţe se zodpovědným lidem podařilo znovu nastartovat britskou ekonomiku, šlo svým způsobem pouze o iluzi vedoucí roku 1926 k vypuknutí generální stávky, která pro impérium znamenala devět dní bez absolutně jakékoliv produkce.40 Jejími hlavními představiteli se tehdy stali horníci z uhelných dolů, kteří protestovali proti neustále se sniţujícím mzdám, navzdory nimţ bylo stejně propouštěno. I kdyţ to pro ostrovní ekonomiku znamenalo další velkou ránu, přeci jen měla Británie i pořádnou dávku štěstí. Celé povstání totiţ proběhlo v absolutním klidu a nikde nedošlo k ţádným násilnostem ani lynčování. Řešení to ovšem nepřineslo, neboť horníci v podstatě ničeho nedosáhli a po ukončení stávky na tom byli téměř na chlup stejně. Znamenalo to následně další nárůst rozdílů mezi jednotlivými sociálními třídami, kdy velká část obyvatelstva usilovala o dosaţení statutu té střední, jejíţ příslušníci si s trochou snahy a štěstí byli schopni pořídit vlastní dům a ţít v relativním klidu. Znovu se prohloubila i deprese na venkově, který procházel rozsáhlou mechanizací, a z nějţ většina lidí odcházela do měst, kde byly nejen lepší pracovní podmínky, ale rovněţ větší moţnost „vyţití“.41 Celá dvacátá i třicátá léta tak dochází k zakládání nejrůznějších spolků, mezi nimiţ se výjimečně objevovali i ty nacionalisticky zaměřené, jeţ byly posíleny snahou Irska o odtrţení a otevřeně se začaly vyjadřovat proti monarchistické vládě. Šlo ale opravdu pouze o menší skupinky, jeţ v podstatě nebyly samostatně schopné dosáhnout ţádných větších úspěchů. S koncem války nastoupilo i významné uvolnění mravů, které však nebylo ničím překvapivým, a mnohdy bylo prezentováno jako pouhá radost z konce konfliktu. Pravdou ovšem zůstává, ţe se promítnulo mimo jiné i do sexuální sféry a nezanedbatelnou měrou pomohlo ţenskému emancipačnímu hnutí.

40 41

Morgan, K. O.: Dějiny Británie. Praha 2008, s. 471. Wasson, E. A.: Dějiny moderní Británie: od roku 1714 po dnešek. Praha 2010, s. 302.

26

Společně s celou řadou nově nabitých svobod a práv se totiţ ţeny projevily i v rámci společenského ţivota, kde odhodily stranou dlouho a pečlivě budovanou fazónu dokonalých dam a matek, začaly nosit barevnější, vyzývavější šaty a doslova si uţívat ţivota plnými doušky. To se posléze projevilo i v umění, které trochu bezradné z poválečné situace, avšak nadále tíhnoucí k revoltě, se nechalo dívkami inspirovat. Umění celkově to ale mělo v Británii po první světové válce těţké. Ne snad, ţe by o něj nebyl zájem, ale především v malířských a sochařských sférách chyběl směr, jímţ by se umělci mohli vydat, a kterým by bylo moţné se charakterizovat. Do popředí se sice dostávala avantgardní vlna, jeţ zpočátku neměla za cíl nic jiného neţ šokovat prostého, nevědomého diváka, ale ani zdaleka se jí nepodařilo dosáhnout takového významu jako v jiných zemích, mezi nimi i Československé republice.42 V případě literatury uţ byla situace naštěstí o poznání přívětivější, coţ je moţné dávat „za vinu“ britské rezervovanosti. Na vrcholu se tak nadále drţeli velikáni předválečné doby, kupříkladu Rudyard Kipling, kteří ale museli dělat stále více prostoru do popředí se deroucím autorům takzvané nové generace. Dříve moţná rebelští autoři byli náhle povaţování za vyčpělé a lidé volali po nové krvi, mezi níţ se objevila třeba Virginia Wolfová.43 Ona literatura obecně zůstávala předmětem zájmu konzervativních Britů, kteří sice raději vynechávali rozsáhlá a náročná díla, stále nicméně trávili spoustu času s levnými „paperbacky“, mezi nimiţ se stala asi nejpopulárnější řada Penguin. Stejně významný posun lze zaznamenat i v oblasti hudby, kde jsou britští autoři ovlivňování především Spojenými státy americkými a rozmáhajícím se jazzem. Ten se velice rychle stal celosvětově populárním a volný čas byl proto nezřídka tráven ve vznikajících kavárnách s ţivou muzikou. V otázce vlastní tvorby uţ ale byla Anglie mnohem zdrţenlivější, proud populární muziky sice nezavrhovala, přesto zůstávala dál věrna hlavně té „serióznější“. Kdyţ ale nové kapely začínaly získávat čím dál více posluchačů, dočkaly se alespoň opatrného respektu. Ne však ze strany rozhlasové stanice BBC, která vznikla roku 1922 a dlouhou dobu vzdorovala snahám o zařazení populární hudby do repertoáru.44 Jelikoţ ţila pouze z příspěvků, bylo jejímu vedení jasné, ţe v konkurenci komerčních rádií nemá příliš velkou šanci na úspěch a rozhodla se proto vydat cestou opačnou. Postupně si vybudovala pozici

42

Morgan, K. O.: Dějiny Británie. Praha 2008, s. 468. Taylor, A.: English history: 1914 – 1945. Harmondsworth 1965, s. 233. 44 Wasson, E. A.: Dějiny moderní Británie: od roku 1714 po dnešek. Praha 2010, s. 302. 43

27

neotřesitelného zpravodajského média, které se Britové naučili poslouchat, a jehoţ prostřednictvím tak k nim bylo často promlouváno, například v otázce oznámení abdikace Eduarda VIII., či vyhlášení druhé světové války Nevillem Chamberlainem. Jak se ale říká, obraz vydá za tisíc slov a je proto vcelku pochopitelné, ţe největšímu zájmu se dlouhodobě těšil filmový průmysl, a to i přesto, ţe ten britský přestal díky válce téměř úplně existovat. Na ostrovy ovšem pronikaly snímky z amerického Hollywoodu, jeţ si brzy získaly srdce diváků po celé Evropě. Do zámoří rovněţ mířila spoustu umělců z Británie, ať uţ šlo o reţiséry, nebo herce, mezi nimiţ je v této době za nejslavnějšího povaţován pravděpodobně Charlie Chaplin, jenţ v němém filmu bavil miliony lidí. Důvodem raketového vzestupu oblíbenosti kinematografii přitom byl pouhý fakt, ţe jejím prostřednictvím byli lidé schopni na několik krátkých okamţiků uniknout veškerým svým trablům a zapomenout na válečné i poválečné útrapy. Tuzemské snímky, jeţ se však objevovaly pouze sporadicky, pak navštěvovali čistě ze solidarity. Nešlo v té době přitom o ţádná úsměvná díla, spíše naopak, britští filmaři točili komorní záleţitosti, které ale přesto vzbuzovaly velký zájem nejen v kalifornském Los Angeles, ale taktéţ v Evropě, včetně naší republiky. Je aţ s podivem s jak náročnou situací se Británie musela po válce potýkat. Přestoţe šlo o velmoc, které se navíc pomalu dařilo hospodářsky vzmáhat, pronásledovala ji jedna potíţ za druhou. Celou první polovinu dvacátého století se obyvatelé impéria kupříkladu museli vypořádávat s národnostními problémy, které byly způsobeny rozlehlostí říše. Veškerá dominia se v podstatě vyvíjela samostatně, izolovaně a bylo třeba naučit se vnímat sebe sama nejen jako Angličany, Iry, či Indy, ale rovněţ právě jako Brity, coţ nezřídka způsobovalo celou řadu problémů.45 Problémy se ovšem rozpoutaly i mezi katolíky a protestanty a táhly se v podstatě celou první polovinou dvacátého století. To ve výsledku vedlo k určité rozdrobenosti obyvatelstva, neboť jednotlivá vyznání nedisponovala pouze vlastními kostely, ale rovněţ školami, novinami a v menších městech dokonce i vlastními obchody s potravinami. Náboţenství celkově v Británii, i jinde, po první světové válce zaznamenalo obrovský odliv věřících. Ačkoliv svátost neděle byla zachována, modlitebny nezřídka končívaly prázdné a kněţím se nedařilo své ovečky nalákat zpět.

45

Elton, G. R.: Angličané. Praha 2000, s. 219.

28

Samozřejmě, bylo by moţné vinit klesající porodnost (propadla se podle některých zdrojů asi o polovinu) a s tím spojený stagnující demografický růst, jenţ se po Velké válce téměř úplně zastavil – došlo na druhou stranu k prodlouţení délky ţivota; zatímco v roce 1900 se ţeny v průměru doţívaly 66 let, v roce 1923 uţ to bylo rovných osmdesát – avšak odpověď je mnohem prostší46. Obyvatelstvo navyklé „zhýralejšímu“ ţivotu dělalo vše proto, aby nezapadlo zpátky do starých kolejí a jedním ze způsobů jak toho dosáhnout bylo právě omezení náboţenství. Lidé se místo kostela raději scházeli na sportovních utkání, která se stala významným sociálním prostředkem, jeţ se velice rychle začala těšit ohromné popularitě, kdy na rugby, fotbal, nebo třeba kriket chodili desetitisíce fanoušků. Tím asi posledním společenským faktorem, jenţ celá dvacátá léta ovlivňoval britské obyvatelstvo byla ne tak úplně překvapivě rostoucí kriminalita. Díky hladomorům a sociálním bouřím se ostatně ani nebylo čemu divit, mnohem překvapivější je naopak skutečnost, ţe navzdory většímu počtu krádeţí a rabování končívalo ve vězení stále méně lidí. To tak začínalo být vyhrazeno pouze těţkým zločincům, v drtivé případě vrahům, kterých se ale ve státě údajně vyskytovalo naprosté minimum. Především kvůli první světové válce, jeţ i násilníkům zprostředkovala dostatek smrti na dlouho dopředu. Dalším moţným důvodem, proč vězeňské cely „zely prázdnotou“ je ale dost moţná i lepšící se zdravotní péče. Zatímco celé 19. století byli za mříţe posíláni provinilci bez ohledu na svůj stav, zlepšující se medicína umoţnila úspěšně rozpoznávat psychické poruchy a velkou část obviněných místo do vězení poslat do ústavů.

46

Wasson, E. A.: Dějiny moderní Británie: od roku 1714 po dnešek. Praha 2010, s. 302.

29

4.2 Československé poválečné obyvatelstvo Ačkoliv je vliv jak Francie, tak hlavně Británie na československou společnost nezpochybnitelný, je třeba konstatovat, ţe po první světové válce jsme na tom byly v rámci moţností výrazně lépe, neţ náš garant. Ano, stejně jako v celé Evropě i ČSR se ihned po válce musela potýkat s drasticky sníţenými platy, jeţ začaly padat uţ v průběhu konfliktu, a s tím spojeným růstem cen potravin, který se snaţila regulovat celou řadou dávek, doplatků a příplatků, na něţ měli právo všichni obyvatelé bez rozdílu. Hned roku 1917 tak bylo při této příleţitosti zřízeno Ministerstvo sociální péče (první svého druhu na našem území) a o rok později i přidruţené Ministerstvo pro zdraví lidu.47 Nic to ovšem neměnilo na faktu, ţe lidé si museli na poválečné uspořádání zvyknout a tím nyní nemyslím to politické. Válka je vytrhla z běţných, dobře známých prostředí a donutila je adaptovat se na nové, ne vţdy zrovna příznivé podmínky, coţ často otupovalo jejich psychiku a drţelo se jich to i dlouho po skončení samotného konfliktu. Jak uţ jsem ovšem jednou zmiňoval, stejně jako ve Velké Británii i v Československé republice toto výrazně uspíšilo ţenská emancipační hnutí, jejichţ členky se mnohdy chtě nechtě musely chopit muţské práce jednoduše proto, ţe neexistoval nikdo, a toto platilo převáţně na vesnicích, kdo by ji vykonal. O tom ale více později. Zároveň se vracela do normálu školní docházka, jeţ byla ozbrojeným střetem de facto přerušena. Děti jednak musely rodičům často pomáhat na poli, pro to dokonce existoval zvláštní druh omluvenek, druhak samotní učitelé ne vţdy učili. Nezřídka byli nuceni připravovat soupisy zásob a další listiny a na nic jiného jim nezbýval buď čas, nebo energie.48 Celý školský systém navíc prošel rozsáhlými reformami, po nichţ byla vytvořena celorepubliková síť převáţně niţších škol, která byla ještě doplněna o vznik dvou univerzit – brněnské a bratislavské. Do školství ostatně začaly pronikat i jiţ zmiňované ţeny, jeţ se s koncem války dočkaly po vzoru ostatních evropských zemích jak volebního práva, tak celé řady dalších „výjimek“. Pomalu se začaly začleňovat do všech sfér běţného ţivota a bylo čím dál tím patrnější, ţe se jim nově nabytá svoboda zamlouvá a rády by ji ještě prohloubily. To jim koneckonců bylo umoţněno prostřednictvím celé řady aktivistek, mezi nejvýznamnější podle

47 48

Šedivý, I.: Češi, české země a velká válka (1914 – 1918). Praha 2001, s. 246. Tamtéţ, s. 260.

30

všeho patřila Fráňa Zemanová a Františka Plamínková.49 Obě velice schopné senátorky, jeţ se dokázaly prosadit do vyšší politické ligy, kde bez ustání lobovaly za práva ţen v celém našem soustátí. Rozmáhající se emancipace však představovala nezanedbatelný problém demografický. Uvědomělé ţeny totiţ touţily po stále větší svobodě a odmítaly se podřizovat zaţitým zvyklostem, coţ mělo za následek pouze jediné – výraznou regulaci porodnosti. Spousta jich totiţ usilovala o vlastní ţivot, kariéru, úspěch a nechtěla skončit připoutaná v domě muţe pouze jako matka v domácnosti, jako tomu bylo doposud. Ve finále to vedlo k obrovskému propadu demografické linie, kdy se nárůst obyvatel v podstatě znenadání zastavil. Zatímco ještě v roce 1913 se u nás narodilo 275 063 dětí (na Slovensku pak přibliţně 102 864), o nějakých šestnáct let později byla zaznamenána téměř padesátiprocentní ztráta s 203 064 narozenými dětmi (na Slovensku cca 95 387)50. Svým způsobem štěstím bylo, ţe současně docházelo k ohromnému pokroku v lékařství a medicíně, díky němuţ se dařilo nejen úspěšně předcházet epidemickým onemocněním, ale především se výrazně sníţila úmrtnost kojenců, a to i přesto, ţe ţeny stále rodily hlavně doma. Nemluvě o napravení škod napáchaných válkou, z nichţ tou nejpalčivější byla podvýţiva. Československá společnost však měla hned po válce potíţí víc, i kdyţ to tak nemuselo na první pohled vypadat. Neustále probíhající urbanizací se vylidňoval venkov, který však byl nucen města ţivit a jednoduše to ne vţdy zvládal.51 Odliv obyvatel to však ani v nejmenším nezastavilo. Pro ně města představoval vidinu lepších zítřků a hlavně moţnost skutečného vyţití. Díky zkrácení pracovního dne na v práci jiţ dříve zmiňovaných osm hodin se totiţ československým obyvatelům vytvořil volný čas, jenţ bylo moţné dle mnohých názorů nejkvalitněji strávit právě ve městě, které na rozdíl od vesnic poskytovalo, nebo se tomu alespoň věřilo, nepřeberné mnoţství zábavy. Lidé svou pozornost jako mávnutím kouzelného proutku zaměřili z velké části na sport a turistiku, čehoţ se drţeli v podstatě celou dobu trvání První republiky. Stále běţnějšími se rovněţ stávaly zimní pobyty na horách, nebo naopak letní na koupalištích, u jezer a rybníků. S rozvojem turistiky byl navíc spojen i vznik trampingu a trampských osad, a především jedné z nejslavnějších organizací – skautu – jehoţ zakladatelem byl Svojsík, a který se stal velice rychle útočištěm pro nekonečné zástupy mládeţe.

49

Bělina, P.: České země v evropských dějinách (1756 – 1918). Praha 2006, s. 57. Kárník, Z.: Malé dějiny Československa (1867 - 1939). Praha 2008, s. 117. 51 Šedivý, I.: Češi, české země a velká válka (1914 – 1918). Praha 2001, s. 261. 50

31

Stejně jako v případě jiných organizací (dále v práci se o nich ještě zmíním) ani skautu se naneštěstí nevyhnulo brzké rozkouskování, za něţ byly zodpovědné jednotlivé politické strany. Ty si takto vytvářely organizace dle vlastních potřeb a zájmů a nezřídka je vyuţívaly k vlastní propagandě. Ještě významnějšího postavení neţ skautu se ovšem za První republiky podařilo dosáhnout takzvané tělovýchovné jednotě, Sokolu, který se jiţ roku 1923 mohl pochlubit 603 903 členy, coţ bylo číslo vskutku dech beroucí.52 Zajímavějším se však stává teprve aţ po zmínění skutečnosti, ţe členy nebyli pouze muţi, ale rovněţ ţeny a dokonce i dorostenky. To se moţná můţe zdát jako pouhá banalita, avšak takováto organizace sjednocující zájemce bez ohledu na pohlaví byla do jisté míry významnou, dvojnásob pokud svým způsobem suplovala branný výcvik. Proti Sokolu však stála celá řada jiných uskupení, z nichţ ale stojí za zmínku v podstatě jen tři nejvýznamější. Prvním byly takzvané Dělnické tělovýchovné jednoty, jeţ sice spadaly pod sociální demokracii, ale nešel jim upřít výrazný politický přesah. Vztahy s představiteli Sokola byly nicméně zachovávány mírné, vesměs přátelské, coţ uţ ale nešlo vţdy tvrdit o druhém konkurentovi. Orel byl organizací, jeţ zastupovala katolická uskupení, a která zastávala mnohem konzervativnější názory a dávala to jasně najevo. Odmítala tak kupříkladu sjednocovat muţe a ţeny v jednom spolku, coţ však jejím představitelům vydrţelo pouze do dvacátých let dvacátého století. Tlaky ve společnosti je donutili k celé řadě ústupků a postupnému přijetí systému rovnoprávnosti. Poslední tělovýchovnou jednotkou pak byl Deutscher Turnverband, jehoţ vedení sdílelo krajně radikální myšlenky, v nichţ byly často zakotveny názory s rasovým podtextem. Organizace sice postupem času od podobného smýšlení upouštěla, avšak pouze do doby, neţ se do jejího čela dostal Konrád Henlein. Pod jeho vedením s v podstatě otevřeně zaměřila na výcvik mladíků, kteří měly, pokud by k tomu došlo, pomoci s odtrţením pohraničních části Československé republiky, jeţ v podstatě nikdy nepřestaly leţet Rakousku a v třicátých letech hlavně Německu v ţaludku. Lidé byli zkrátka po válce přesvědčeni, ţe je třeba oprostit se od starého světa, vykročit novou cestou a k tomu jim kromě sportu mělo slouţit samozřejmě i umění, coţ vedlo k vzniku a uchycení se zbrusu nových uměleckých směrů. Dá se sem s klidným svědomím zařadit dadaismus, nebo surrealismus, přičemţ oba slohy měly v tehdejších očích umělců za

52

Kárník, Z.: Malé dějiny Československa (1867 - 1939). Praha 2008, s. 198.

32

úkol jediné. Překvapit, šokovat, provokovat. Vyvolat nějakou reakci. Rovněţ jimi byl do značné míry maskován odpor proti tradičnímu vkusu, jenţ dlouhou dobu převládal, a kterého se bylo podle četných názorů nutné definitivně zbavit53. Úplně se to samozřejmě nepovedlo, coţ se ostatně ani nikdy stát nemohlo, avšak docílili tím autoři minimálně toho, ţe se umělecké dveře našeho státu doširoka rozevřeli světu, z něhoţ často a v míře větší neţ hojné čerpali inspiraci a nápady. Samozřejmě, stejně jako v Británii, i u nás je jasně patrný úpadek morálky, jeţ měl sice na jedné straně za následek zvýšenou kriminalitu54, ale rovněţ byl nezbytným předpokladem pro rozvoj umění jako takového a přijetí dadaismu či surrealismu. Výsledkem totiţ bylo především minimalizování tabu kolem sexuality, na kterou přestalo být pohlíţeno takzvaně skrze prsty, jako na něco přehnaně intimního, o čemţ je, kdyţ uţ, moţné hovořit pouze v domácím prostředí. Velký vliv na to měla bezpochyby i práce doktora Sigmunda Freuda, jehoţ vysvětlování v podstatě všeho jako potlačeného sexuálního libida mohlo těmto názorům víc neţ dobře poslouţit. Jako všechno, i tento krok měl ale své důsledky, jejichţ negativa či pozitiva je vskutku těţké zdůvodňovat. Díky unylým morálním hodnotám se v celé republice začaly kupříkladu rozmáhat vykřičené domy, přičemţ jejich návštěva, ač se jí člověk samozřejmě nechlubil, postupem času nebyla, kdyţ na to ve finále přišlo, výrazněji pohoršující. Jak uţ jsem ale říkal, postoj konkrétně k tomuto problému je nesmírně náročné nějak uchopit, neboť i v dnešní době má kaţdý svůj morální kompas zkalibrovaný trochu jinak. Ještě populárnější neţ návštěva nevěstinců se ovšem velice rychle stala nejrůznější sportovní utkání (na fotbalové zápasy pravidelně chodívaly desetitisíce lidí) a hlavně biograf. Kinematografie se s příchodem zvukové stopy, a samozřejmě i před ní, stala nedílnou součástí společnosti, která ji vnímala jako moţnost sblíţení. Rovněţ se mezi lidi začínaly dostávat ţeny, které sportovní klání nikterak nelákala a v případě kina tak konečně měly kam své manţely doprovázet. Za centrum a zlaté město filmu bylo i v Československé republice povaţováno americké Los Angeles, přesněji Hollywood, avšak v ţádném případě zdejší diváci neopomíjeli ani evropské tvůrce. Velkých úspěchů u nás pravidelně dosahovaly 53

Bělina, P.: České země v evropských dějinách (1756 – 1918). Praha 2006, s. 51. Zatímco podle dostupných materiálů bylo roku 1913 spácháno přibliţně 8054 zločinů, o osm let později toto číslo narostlo na ohromujících 39 628. Šlo samozřejmě v drtivé většině případů o přestupky, krádeţe, jeţ byly v dané hospodářské situaci pochopitelné. Hrdelní zločiny řešilo prvorepubliková policie vlastně jen výjimečně, nebo se to alespoň tvrdí, přičemţ stejně jako v případě Británie je podle většinového názoru důvodem odpor ke smrti, jíţ bylo za války dost. 54

33

výtvory britských i francouzských filmařů, přičemţ jiţ tehdy došlo k filmovému rozčlenění, na němţ se de facto lpí dodnes. Totiţ, Hollywoodská produkce je brána za tu komerční, jednoduchou zábavu, bez valné hodnoty, zatímco filmové projekty ze starého kontinentu mají punc umění. Jde ve své podstatě o komorní záleţitosti, jeţ nejsou určeny pro široké publikum, coţ jim ale v ţádném případě nic neubírá na kvalitě. Právě toto bylo, mimo jiné, jedním z hlavních důvodů proč na venkově sílily tendence o přestěhování se do města. Nejen, ţe tamější obyvatele lákalo to pozlátko, rovněţ věřili, ţe se vznikem nového státu, získání samostatnosti konečně dostanou příleţitost k realizování svých dlouholetých snů, které, jak doufali, povedou k úspěchu a bohatství55. Tomuto názoru ostatně koncem dvacátých let začal nahrávat i hospodářský vzestup republiky, jeţ byl nezřídka zodpovědný za nadstandardní ţivotní podmínky jednotlivců, kterým se podařilo prorazit. Samostatnou kapitolou je v tomto ohledu Baťův Zlín, či Hradec Králové, kam se výjimečně lidé z vesnic nestěhovali pouze za zábavou, nýbrţ hlavně za prací. Bez ohledu na to kde bydleli, lidé si dokázaly hojně uţívat všech nově nabitých svobod, ať uţ šlo o svobodu slova či shromaţďování, díky čemuţ se naše společnost při pohledu zvenčí jevila velice aktivně a řekněme i úspěšně. Tím je přitom myšlena třeba skutečnost, ţe se ohromného boomu dočkala psaná periodika, kterých jen v Praze v roce 1929 vycházelo těţko uvěřitelných 180056. Mnoho z nich ovšem vycházelo čistě proto, ţe to bylo moţná a bylo tak třeba pečlivě filtrovat skutečně kvalitní noviny a časopisy od těch podřadných, jeţ v drtivě většině případů stavěly na nadšení z konce války a byly v podstatě plné patosu. Výhodou nicméně bylo, ţe takovýto prostor dával vyniknout řadě spisovatelů – Čapek, Poláček – kteří se tak snáze dostávali do povědomí lidí. Za asi nejkvalitnější vydávané dílo jsou pak podle mnohých označovány Lidové noviny, které se soustředily na skutečnou, poctivou novinařinu. Škoda jen, ţe stejně obsáhlé a kompaktní nebylo v ČSR i umění jako takové. Divadla byla nepříjemně roztříštěna, kdy kupříkladu ta ochotnická bylo moţné najít doslova v kaţdé druhé vesnici. Umění navíc bylo velice izolované a vyvíjelo se v podstatě pro kaţdou národnost – českou, německou, slovenskou a dokonce i polskou – zvlášť a nejednotně. Jiţ tehdy však bylo plné politických náznaků a satiry a to i přesto, ţe se dlouhá léta nebylo 55 56

Bělina, P.: České země v evropských dějinách (1756 – 1918). Praha 2006, s. 56. Tamtéţ, s. 59.

34

schopné zbavit nacionálního vlivu. Řada dnešních klasiků, které najdeme v osnovách téměř kaţdé školy, jako třeba Čapek, byli navíc často vnímáni místy aţ negativně a stávali se do jisté míry nepochopenými umělci. I kdyţ ve většině případů šlo pouze o jednotlivá díla. Velkého rozmachu se naproti tomu dočkala česká poezie – Wolker, Seifert, Nezval a další – jeţ však byla celou dobu orientována velmi prosovětsky. Její autoři povaţovali Sovětský svaz, nebo jen moţná to, co představuje, za ideál a na jejich díle to bylo často poznat. Ke cti jim ovšem slouţí, ţe drtivá většina z nich po roce 1929 vystoupila z KSČ, ačkoliv socialistické a komunistické myšlenky a názory v nich dál přetrvávaly.

35

Závěr Ať na to budeme nahlíţet z kterékoliv strany, faktem zůstává, ţe období první republiky bylo vţdy vděčným a fascinujícím tématem, nutno podotknout, ţe po právu, nejen pro historiky, ale rovněţ pro laické nadšence, zvláště v jejichţ představách je první samostatný Československý stát nezřídka spojen s ohromným hospodářským rozmachem a velice solidním mezinárodním renomé. Přesto, nebo moţná právě proto, je však k tomuto tématu nezbytně nutné přistupovat obezřetně a s rozvahou, neboť především prvních přibliţně deset let po vzniku nezávislé republiky nebyla situace pro náš národ nikterak jednoduchá a politické špičky, kterými se Tomáši Garrigue Masarykovi podařilo obklopit, měli co dělat, aby zemi dostaly do stavu, na nějţ se v dnešní době s oblibou vzpomíná. Často s růţovými brýlemi na nose. Jedním z hlavních důvodů je přitom aţ neuvěřitelně komplikovaná mezinárodní politika, jejíţ úspěšné pokoření měl na starost náš dost moţná do dnešních dnů nejvýznamnější - přinejmenším alespoň jeden z nejvýznamnějších - ministr zahraničních věcí, Edvard Beneš, který se tohoto úkolu zhostil zodpovědně, a i kdyţ nebyl bezchybný, podařilo se mu dosáhnout celé řady důleţitých diplomatických vítězství, na coţ se mi, jak doufám, podařilo touto prací upozornit. V mnoha ohledech tak svým významem překonal i Masaryka, jehoţ konání je, na úkor ostatních československých státníků, v řadě případů přikládána moţná aţ moc velká důleţitost. Ačkoliv knih a dokumentů, věnujících se prvorepublikovému období, je v knihovnách i knihkupectvích nepřeberné mnoţství, trochu zamrzí, ţe navzdory jejich zdánlivé neexistence, najdeme jen naprosté minimum děl, zabývajících se striktně česko-britskými vztahy v této době. A to i přesto, ţe Velká Británie tehdy představovala jednoho z klíčových spojenců ČSR, i kdyţ třeba ne formálně, na něhoţ se, zčásti díky Benešovu upřímnému obdivu k této zemi, významnou měrou soustředilo naše zahraniční snaţení. Upřímně proto věřím, ţe by si tato problematika zaslouţila detailnější rozbor na ploše delší, neţ jakou nabízí bakalářská diplomová práce. Na druhou stranu, publikací o společenských poměrech v obou státech je relativně hojné mnoţství, coţ je bez jakýchkoliv pochybností pozitivum. Nebylo by však moţná od věci, kdyby se někdo důkladněji zaměřil i na něco jiného neţ na hospodářské dopady na obyvatelstvo, čímţ ovšem nechci sniţovat jejich význam, jimiţ je v kaţdé knize věnována

36

naprosto drtivá většina prostoru. A to i přesto, ţe problematika obyčejného ţivota obyčejných lidí v meziválečném období je zajímavým tématem, jeţ však zůstává trestuhodně opomíjeno.

37

PRAMENY A LITERATURA Prameny The Times.co.uk [online]. 2011. Times Archive. Dostupné z WWW: http://archive.timesonline.co.uk/tol/archive/.

Literatura WASSON, E. A.: Dějiny moderní Británie: od roku 1714 po dnešek. Praha 2010. MORGAN, Kenneth O.: Dějiny Británie. Praha 2008. KÁRNÍK, Z.: České země v éře první republiky (1918 – 1938). Praha 2003. BENEŠ, E.: My war memories. London 1928. DEJMEK, J.: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata: Část první, revolucionář a diplomat (1884 – 1935). Praha 2008. POLIŠENSKÝ, J.: Dějiny Británie. Praha 1982. PEKAŘ, J.: Dějiny československé. Praha 1991. MACKENZIE, C.: Dr. Beneš. Praha 1947. ČECHUROVI, J. a J.: Edvard Beneš (diplomat na cestách): depeše z padesáti zahraničních cest ministra Beneše1919 – 1928. Praha 2000. DORAZIL, O.: Vládcové nového věku (1648 – 1937). Klatovy 1993. ŠEDIVÝ, I.: Češi, české země a velká válka (1914 – 1918). Praha 2001. LLOYD, T. O.: Empire, Welfare state, Europe. New York 1993. DEJMEK, J., KOLÁŘ, F.: Československá zahraniční politika a vznik Malé dohody 1920 1921. Praha 2004. HANZAL, J.: Deníky Josefa Pekaře (1916 – 1933). Praha 2000. Edd.: ŠEDIVÝ, I., Gebhart, J.: Česká společnost za velkých válek 20. století. Praha 2003.

38

Seznam příloh Příloha č. 1: Fotografie prvního československého ministra zahraničí, Edvarda Beneše (Csolmb.net [online]. 2011. Československá obec legionářská (Jednota Mladá Boleslav). Dostupné z WWW: http://csol-mb.net/images/fotoclanky/benes_1.jpg.). Příloha č. 2: Fotografie první československého prezidenta, Tomáše Garrigue Masaryka (Lidovky.cz [online]. 2010. Lidovky. Dostupné z WWW: http://i.lidovky.cz/06/011/lngal/JEL10192f_T.G.jpg). Příloha č. 3: Mapa První republiky (Praha.eu [online]. 2008. Praha.eu: Portál hl. m. Prahy. Dostupné z WWW: http://www.praha.eu/public/58/89/bb/108258_4_prvni_republika_mapa.jpg). Příloha č. 4: Logo tělovýchovné jednoty Sokol (Sokol-cos.cz [online]. 2011. Česká obec sokolská. Dostupné z WWW: http://www.sokolcos.cz/COS/sokol.nsf/0/19ae80389a79e995c125759900287560/$FILE/logo%20Sokol%20112007.jpg). Příloha č. 5: Logo křesťanské sportovní organizace Orel (Orel.cz [online]. 2008. Orel. Dostupné z WWW: http://www.orel.cz/dokumenty/loga/logo_cerne.jpg).

39