Československo-polské vztahy v letech

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií

Československo-polské vztahy v letech 1926-1935 Bakalářská práce

Ester Neuwirthová UČO: 366289 Obor: Mezinárodní vztahy Imatrikulační ročník: 2010 Vedoucí práce: PhDr. Vladimír Černý, Ph.D. Třebíč 2012

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci „Československo-polské vztahy v letech 19261935“ vypracovala samostatně s pouţitím zdrojů uvedených v části SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY. V Třebíči dne …………………………

Ester Neuwirthová …………………………………

2

Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat PhDr. Vladimíru Černému, Ph.D. za podnětné a cenné rady a trpělivé vedení mé bakalářské práce. Dále bych chtěla poděkovat pracovníkům archivu Ministerstva zahraničních věcí v Praze a pracovníkům Moravského zemského archivu v Brně taktéţ za pomoc a vzácné rady při vyhledávání dokumentů.

3

OBSAH ANOTACE ................................................................................................................................ 5 ABSTRACT .............................................................................................................................. 5 1. ÚVOD .................................................................................................................................... 6 2. ANALÝZA VZTAHŮ ORGANIZACE MALÉ DOHODY A POLSKA ........................ 8 2.1. Organizace států střední Evropy ................................................................................. 8 2.1.1. Vznik Malé dohody .................................................................................................. 8 2.2. Proměny ve vztazích MD a Polska............................................................................. 10 2.2.1. Koexistence před tzv. květnovým převratem ......................................................... 10 2.2.2. Změny s nástupem Piłsudského ............................................................................. 11 3. POLSKO A ČSR PO PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLCE ......................................................... 15 3.1. Vztahy ČSR a Polska před nástupem Piłsudského .................................................. 15 3.1.1. Otázka hranic.......................................................................................................... 15 3.1.2. Neutralita ČSR během polské války s Ruskem ...................................................... 17 3.1.3. Další vývoj do května 1926 .................................................................................... 18 3.2. Vnitropolitická situace Polska.................................................................................... 20 3.2.1. Osobnost Józefa Klemense Piłsudského ................................................................ 21 3.2.2. Důvody vedoucí k nastolení tzv. sanačního reţimu ............................................... 22 3.2.3. Charakteristika autoritativního reţimu v Polsku .................................................... 22 4. ANALÝZA VZTAHŮ ČSR A POLSKA PO TZV. KVĚTNOVÉM PŘEVRATU ...... 26 4.1. Politické poměry .......................................................................................................... 26 4.1.1. Korektní vztahy po květnu 1926 ............................................................................ 26 4.1.2. Józef Beck ve funkci polského ministra zahraničí ................................................. 34 4.1.3. Krizový rok 1934 a podpis polsko-německého paktu o neútočení ........................ 36 4.1.4. Nejistá situace v roce 1935..................................................................................... 38 4.1.5. Vliv úmrtí maršála Piłsudského na čsl.-polské vztahy ........................................... 40 4.1.6. Těšínské Slezsko v letech 1926 – 35 ...................................................................... 42 4.2. Hospodářské poměry .................................................................................................. 45 5. ZÁVĚR ................................................................................................................................ 51 6. SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY ........................................................................ 53

4

ANOTACE Tato bakalářská práce se zaměřuje na vztahy Československé a Polské republiky v letech 1926-1935. Důraz je kladen na roli Malé dohody a politické a hospodářské aspekty vzájemných vztahů. Sledované období začíná tzv. květnovým převratem maršála Józefa Piłsudského v Polsku a končí jeho smrtí v roce 1935 a výměnou polských autorit. Práce si klade otázku, zda došlo s nastolením autoritativního reţimu ke zhoršení vztahů, nebo měl jejich vývoj přirozený průběh a byl určován vnějšími skutečnostmi. ABSTRACT This bachelor thesis is focused on the Czechoslovak-Polish relations in the years 1926-1935. A special focus is devoted to the role of Little Entente and the political and economic aspects of mutual relations. The discussed period starts with the May Coup performed by marshal Józef Piłsudski and ends with his death in 1935 and exchange of the authorities. This thesis also poses a question whether the relations worsened after establishment of authoritative regime or whether the relations went through a natural development determined by outer circumstances.

5

1. ÚVOD Československá republika se od svého vzniku nacházela v obtíţné geopolitické situaci. Byla ohraničena novými a často zpochybňovanými hranicemi a zároveň se nacházela v oblasti častých etnických svárů a politických, ekonomických a ideových konfliktů. Nemohla proto být neutrální zemí a byla závislá na navazování spojenectví zejména kvůli zajištění bezpečnosti státu. T. G. Masaryk a Edvard Beneš zdůrazňovali mezi cíli zahraniční politiky budování korektních vztahů (vedle západních velmocí) se sousedními státy. Důleţitou roli hrál také vznik tzv. Malé dohody, která v meziválečném období ovlivňovala vztahy se sousedními státy členských zemí.1 ČSR se v meziválečném období primárně snaţila udrţet poválečný status quo, který v podstatě zaštiťoval hranice státu. Hlavní slovo ve jmenování funkcí na ministerstvu zahraničí si v meziválečném období udrţovali T. G. Masaryk a především pak Edvard Beneš. Do svých představ o zahraniční politice Beneš promítl stanovisko, ţe se ČSR opírá o dohodové mocnosti a demokratické proudy, které napomohly jejímu vzniku, vytvořily versailleský systém a prosazují jeho udrţení. Tato bakalářská práce se soustředí na vztahy Československé republiky s Polskem od nastolení tzv. sanačního reţimu v roce 1926 do smrti maršála J. Piłsudského v roce 1935. Jedná se o historické téma, díky kterému se chci pokusit dokázat, ţe nadstandardní přátelské vztahy, jaké má dnešní Česká republika se severovýchodním sousedem, se vyvíjely velice obtíţně. Polsko spolu s Československou republikou tvořilo tzv. následnické státy, které vznikly vítězstvím Dohody v roce 1918. Proto se předpokládalo, ţe budou do budoucna koordinovat politiku alespoň v podstatných problémech v rámci středoevropského prostoru. Klíčová byla ve vzájemných vztazích především otázka úpravy hranic, která v Polsku zakořenila antipatie k Československé republice a revizionistické tendence. Hypotézou, kterou se pokusím v závěru práce doloţit, je, ţe během tzv. sanačního reţimu zesílila antipatie k Československé republice, která vznikla po první světové válce. Klíčovým důvodem těchto antipatií by mělo být rozdělení a samotný způsob dělení bývalého Těšínského vévodství, se kterým se polská diplomacie nebyla schopna smířit, a dále neutralita ČSR během války Polska s Ruskem. Tyto antipatie pak podle hypotézy logicky musely zintenzivnit po nástupu nacionalisty maršála J. Piłsudského.

1

Klimek, A. Kubů, E. 1995. Československá zahraniční politika 1918-1938 :kapitoly z dějin mezinárodních vztahů. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, s. 9-10.

6

Výzkumnou otázkou je: Došlo s nastolením tzv. sanačního reţimu ke zhoršení vztahů, nebo měl jejich vývoj přirozený průběh a byl určován vnějšími skutečnostmi? Metodologická část V práci bude vzhledem k časově a místně vymezené tematice „Československopolské vztahy v letech 1926-1935“ uţita historická metoda, zaloţená na studiu vymezeného okruhu primární a sekundární literatury. Základním přístupem práce bude deskriptivní analýza. Vedle shrnutí zjištěných poznatků se pokusím o analýzu vzájemných politických a ekonomických vztahů ČSR a Polska ve vymezeném období.2 V práci budou pouţity materiály z Archivu Ministerstva zahraničních věcí České republiky v Praze a k analýze ekonomických vztahů statistické přehledy Zahraniční obchod Republiky

československé.

Dále

vedle

sekundární

akademické

literatury

pouţiji

ročníky časopisu Zahraniční politika uloţené v Moravském zemském archivu v Brně a další relevantní zdroje.

2

Hroch, M. 1985. Úvod do studia dějepisu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

7

2. ANALÝZA VZTAHŮ ORGANIZACE MALÉ DOHODY A POLSKA V této kapitole se pokusím nastínit, jaký vliv měl vznik organizace Malá dohoda a její činnost na vztahy Československé a Polské republiky. Bude zde zdůvodněno, proč do organizace Polská republika nemohla a nechtěla vstoupit a o jakých spojeneckých alternativách se uvaţovalo. 2.1. Organizace států střední Evropy Západní mocnosti po válce usilovaly o vytvoření systému v centrální Evropě, který by zajistil bezpečnost, bránil expanzi Německa na východ a zároveň zabezpečil, aby v zemích nastaly „normální“ politické, ekonomické a finanční poměry. Velká Británie navrhovala obnovu rakousko-uherského státu na principu konfederace. Francie usilovala o vznik jednotného celku svých dosavadních východních partnerů, který by tvořil nárazníkový pás proti Německu a Rusku. Československá republika však oba plány zamítla a rozhodla se hledat alternativy.3 2.1.1. Vznik Malé dohody Základy budoucí organizace vytvořila smlouva mezi ČSR a Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců (později Jugoslávie) z 14. srpna 1920. Maďarský tisk smlouvu 26. února 1920 označil termínem „Malá dohoda“ a tento termín se nakonec stal oficiálním názvem organizace. Smlouvou se státy zaručily, ţe v případě nevyprovokovaného maďarského útoku poskytnou napadenému spojenci pomoc. Součástí byla tajná úmluva, která zaručovala neutralitu státu, pokud se spojenec rozhodne zaútočit na Maďarsko.4 Ve vzniku Malé dohody viděl centro-pravicový tábor částečně splnění polských snah o zabezpečení území mezi černomořským a baltickým pobřeţím. I radikální kruhy v Polsku usilovaly o smluvní úpravu vztahu mezi středoevropskými zeměmi, avšak vadila jim účast Československa. Všechny polské strany se však shodly, ţe je potřeba vztahy s Malou dohodou postupem času „zjemnit“. V otázce vstupu Polska do Malé dohody se názory politiků různily. Některým z nich vadilo její zaměření proti Maďarsku, jiným výsadní pozice ČSR, dalším vřelé vztahy ČSR se Sovětským svazem. Naopak autor knihy „Doświadczenia i Bledy naszej polityki zagranizcnej“ W. Wakar se domníval, ţe by těsné spojení

3 4

Klimek, A. Kubů, E. 1995. Československá zahraniční politika 1918-1938, s. 31-32. Tamtéţ.

8

s Československem (třebaţe v rámci Malé dohody) bylo pro Polsko výhodné, jelikoţ by se společně státy mohly bránit před případným německým útokem v hornoslezské oblasti.5 2.1.2. Poměr Polska k členským státům Malé dohody Vztah Polska k Malé dohodě od počátku determinovaly vztahy k jejím jednotlivým členům. Nejchladnější vztahy zpočátku panovaly mezi Polskem a ČSR, které byly poznamenány sporem o Těšínsko a postojem ČSR během polsko-ruské války. Naopak nejblíţe mělo Polsko k Rumunsku díky obranné spojenecké smlouvě. Rumunsko (a ostatně i Francie) zpočátku usilovalo o začlenění Polska do vznikající organizace.6

S tím ČSR

nesouhlasila, přestoţe usilovala o normalizaci vztahů a spolupráci s Polskem. Vstupem většího Polska by byla zmařena šance ČSR hrát v rámci nového bloku vůdčí roli. Problémem byl dále vstřícný postoj Polska k poţadavkům Maďarska na revizi smlouvy z Trianonu, který byl zásadním způsobem v rozporu s politikou MD.7 Beneš argumentoval proti účasti Polska také jeho územními spory zejména na východě s Ruskem, které z něj činily nebezpečného spojence. Rumunsko o zapojení Polska usilovalo především kvůli svým územním sporům právě s Ruskem, a sice o Besarábii. Království SHS díky početné protibolševické emigraci pohlíţelo na expanzi Polska na východ podobně jako ČSR se skepsí.8 Beneš se k spojenectví jakéhokoli člena Malé dohody s Polskem stavěl odmítavě. Ke změně názoru ho přiměla aţ příprava Rýnského paktu. Spolupráci MD s Polskem chápal jako prostředek k rozšíření kooperace střední Evropy s Francií.9 Spojenecká smlouva mezi Československem a Rumunskem byla podepsána 23. dubna 1921. Vznik Malé dohody byl dovršen smlouvou Rumunska s Jugoslávií 17. června 1921. Jejím primárním cílem se stalo prosazování mírových smluv z Versailles ve středovýchodní Evropě a důvodem vzniku neochota Maďarska přijmout mírovou smlouvu z Trianonu. Z československého úhlu pohledu byla Malá dohoda garantem statutu quo a zároveň měla zvýšit prestiţ československé diplomacie.10 5

Wakar, W. 1926. Doświadczenia i błędy naszej polityki zagranicznej wobec zadań chwili. Biura Społecznego Literackiego. 6 Některé politické kruhy v Rumunsku dokonce prosazovaly spojenectví s Polskem a Maďarskem, coţ by byla ideální varianta i pro Polsko. Idea vytvoření protiváhy proti sovětskému Rusku spolu s Rumunskem a Maďarskem bez účasti Československa byla hybnou silou polské zahraniční politiky mezi válkami. 7 Stojar, R. 2006. Malá dohoda a střední Evropa 1933-1938. Cesta od velmocenských ambicí regionální bezpečnostní organizace k jejímu zániku. Brno: Masarykova univerzita, s. 41-43. 8 Jelínek, P. 2009. Zahraničně-politické vztahy Československa a Polska 1918-1924. Opava: Matice Slezská, s. 132-133. 9 Sládek, Z. 2000. Malá dohoda 1919-1938. Její hospodářské, politické a vojenské komponenty. Praha: Karolinum, s. 69-71. 10 Klimek, A. Kubů, E. 1995. Československá zahraniční politika 1918-1938, s. 31-33.

9

2.2. Proměny ve vztazích MD a Polska 2.2.1. Koexistence před tzv. květnovým převratem Polsko se brzy dostalo do mezinárodní izolace. Rozpory se Sovětským svazem byly díky Riţskému míru nepřekonatelné. Územní spory měla Varšava také s Německem.11 Přesto jen část polské diplomacie12 usilovala o vstup do Malé dohody v její tehdejší podobě, přičemţ v takovém případě se mělo jednat o koordinovaný postup Polska a Rumunska s vůdčí rolí Polska v rámci organizace. Většina polských osobností však byla proti jakékoli alianci s Československem, a to především ze dvou důvodů: za prvé proto, ţe ČSR zadrţelo Polsku při válce se sovětským Ruskem dodávky munice, a ţe československá strana pozdrţela v Bohumíně vagóny bankovek, čímţ znesnadnila Polákům situaci v kritickém období. Rumunský ministr zahraničí na své návštěvě Varšavy v listopadu 1920 Polsku odmítl uţší spolupráci Varšava – Bukurešť – Budapešť bez účasti Prahy a do ČSR vzkázal, ţe bez ní, nebo dokonce proti ní nepodnikne Rumunsko ţádné kroky.13 Roku 1922 se stal novým polským prezidentem Stanisław Wojciechowski, novým předsedou vlády Władysław Sikorski a ministrem zahraničí Aleksander Skrzyński. Nový ministr měl zájem na spolupráci s ČSR v rámci tzv. Paktu čtyř, který měl zahrnovat Polsko, Československo, SHS a Rumunsko. Dal tedy najevo, ţe nestojí o vstup Polska do Malé dohody, ale o vznik zcela nové organizační struktury.14 Na jaře 1925 probíhalo jednání o smlouvě o přátelství mezi Polskem a SHS. Mimo to se ve dnech 1. – 7. dubna 1925 konaly porady delegátů jugoslávské, rumunské a polské armády o úpravě vojenského tranzitu do Polska. Ve dnech 9. – 12. května 1925 se konala schůze Malé dohody v Bukurešti, na které bylo oceněno sblíţení ČSR a Polska a byla ohlášena další spolupráce těchto čtyř států na mezinárodní scéně. Na druhou stranu Beneš Ninčiće varoval před uzavřením smlouvy o přátelství s Polskem, přičemţ poukázal na zhoršující se polské postavení v rámci mezinárodních vztahů. K polsko-jugoslávskému sblíţení tedy nedošlo. Koncem května se sice v Bělehradě konala porada vojenských expertů Rumunska, Jugoslávie, ČSR a polského pozorovatele, nicméně díky Benešově iniciativě nevznikla čtyřstranná vojenská konvence, jelikoţ prosazoval pouze formuli „Malá dohoda a

11

Německo se nebylo schopné smířit s polským koridorem k Baltskému moři. Problematické bylo také Horní Slezsko, Poznaňsko a Gdaňsk. 12 E. Piltz, J. Grabski, E. Sapieha aj. 13 Jelínek, P. 2009: Zahraničně-politické vztahy Československa a Polska 1918-1924, s. 147. 14 Tamtéţ, s 183-191.

10

Polsko“. Polské pokusy o sblíţení s Malou dohodou před konferencí v Locarnu tak nakonec nebyly úspěšné.15 2.2.2. Změny s nástupem Piłsudského Po Locarnu se polská diplomacie uchýlila k bilaterálnímu jednání s jednotlivými malodohodovými státy. Malá dohoda nadále podporovala Polsko v získání stálého místa v radě Společnosti národů, na kterém se členské státy shodly na konferenci MD v červnu 1926 v Bledu. Po nástupu Piłsudského se polská diplomacie věnovala především vztahům k velmocím a Malá dohoda tak v očích Varšavy ustupovala do pozadí. Tendence Polska směřující k oslabení malodohodového svazku však pokračovaly.16 Vztahy SHS a Rumunska k Polsku se s nástupem Piłsudského znatelně zhoršovaly. To ovlivnilo i vztahy Malé dohody s Varšavou. Paradoxně nejlepší (nebo spíše jediný „normální“) poměr si Piłsudského Polsko zachovávalo k ČSR. Celkově však v 2. polovině roku 1927 nastalo ochlazení ve spolupráci Polsko – Malá dohoda.17 Jednota spojenectví v rámci Malé dohody byla posílena uzavřením smlouvy o přátelství Francie téţ s Jugoslávií (11. listopadu 1927) a s Rumunskem (13. června 1926). Tvůrci československé diplomacie věřili, ţe spojenectví v rámci Malé dohody je počátkem nového politického a hospodářského systému střední Evropy.18 Dne 20. června 1928 se v Bukurešti konal summit aliance, na kterém se ministři zahraničí členských zemí shodli, ţe je nezbytně nutná obrana statutu quo na základě mírových smluv. Dále bylo dohodnuto prohloubení ekonomických a politických vazeb a spolupráce vedoucích generálních štábů.19 Dne 19. května 1929 byla zahájena konference Malé dohody v Bělehradě, výsledek představovalo prodlouţení smlouvy mezi ČSR a Rumunskem o pět let s dodatkem o dalším automatickém prodlouţení smluvních vztahů. Dále obě země dohodly společný postup členů v evropských diskuzích ohledně aktuálních menšinových a jiných otázek. Navíc byl mj. konstatován přátelský vztah ke všem evropským velmocím, dále k Rakousku a Polsku.20

15

Sládek, Z. 2000. Malá dohoda 1919-1938. Její hospodářské, politické a vojenské komponenty. Praha: Karolinum, s. 69-71. 16 Tamtéţ, s. 69-71. 17 AMZV, Praha, ZÚ Varšava, Politické zprávy 1927/2. Mimořádná politická zpráva č. 52. Varšava. 18 Klimek, A. Kubů, E. 1995. Československá zahraniční politika 1918-1938, s. 58-59. 19 Dejmek, J. 2006:.Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část první, revolucionář a diplomat (1884-1935). Praha: Karolinum, s. 453-454. 20 Tamtéţ, s. 465-466.

11

Ve 30. letech ovlivnila vztahy Polska k Malé dohodě především animozita dr. Edvarda Beneše a plk. Józefa Becka.21 Polská diplomacie se tak dostala do bodu, kdy zastávala negativní stanovisko k politice Malé dohody a v existenci organizace spatřovala překáţku rozvoje hlubší spolupráce s Rumunskem. V té do budoucna Varšava spatřovala moţnost vytvoření bloku států v Podunají s dominantním postavením Polska. Spřátelení Rumunska s Maďarskem pak Polsko chtělo dosáhnout díky rozpadu MD a anexí Slovenska.22 Na jaře 1932 se změnila vnitropolitická situace členů Malé dohody. Rumunská diplomacie nebyla schopna dosáhnout formálního vyřešení sporu se SSSR o Besarábii. Poté, co Varšava uzavřela pakt o neútočení se Sovětským svazem, změnil se poměr i k Polsku. Kdyţ E. Beneš apeloval na sblíţení Malé dohody s Polskem, byla tentokrát rumunská diplomacie rezolutně proti.23 V říjnu 1932 Mussolini ve svém projevu v Turíně poprvé zmínil plán vytvoření tzv. Paktu čtyř (Velké Británie, Francie, Itálie a Německa), jehoţ podstatou bylo řešit sporné otázky bez ohledu na ostatní evropské státy a Společnost národů. Plán také předpokládal vymezení hospodářských sfér vlivu.24 Podle Mussoliniho plánu měla být například Besarábie navrácena sovětskému svazu a Gdaňsk Německu. Fakt, ţe Francie byla ochotna s Itálií jednat, vedl k výraznému poklesu důvěryhodnosti západního spojence jak u členů Malé dohody, tak v Polsku.25 Dne 25. března 1933 se Stálá rada Malé dohody proti Mussoliniho projektu oficiálně ohradila. Vydala memorandum, ve kterém zdůraznila, ţe nikdo nesmí rozhodovat o území jiných států. Projekt Itálie způsobil solidární sbliţování Polska a Malé dohody. Beneš očekával návštěvu J. Becka v Praze a v této souvislosti pracoval na smlouvě, která měla sblíţit Polsko s Malou dohodou a vytvořit tím blok o 50 milionech obyvatel, s nímţ by ve svých plánech byly nuceny počítat i velmoci.26 Jednání o Paktu čtyř vytvořilo jak v rámci Malé dohody, tak v Polsku tendence hledat nové bezpečnostní záruky a novou zahraničněpolitickou linii. Polsko nadále usilovalo o sepětí 21

Oba státníci si byli v mnoha ohledech velice podobní – dosáhli vrcholu diplomacie v mladém věku a oba byli přesvědčeni o své pravdě. 22 Stojar, R. 2006. Malá dohoda a střední Evropa 1933-1938. Cesta od velmocenských ambicí regionální bezpečnostní organizace k jejímu zániku. Brno: Masarykova univerzita, s. 41-43. 23 Dejmek, J. 2006. Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část první, revolucionář a diplomat (1884-1935), s. 545-546. 24 ČSR a Polsko by podle italského návrhu spadalo pod německou sféru vlivu a jihovýchodní Evropa do italské sféry. 25 Stojar, R. 2006. Malá dohoda a střední Evropa 1933-1938. Cesta od velmocenských ambicí regionální bezpečnostní organizace k jejímu zániku. Brno: Masarykova univerzita, s. 51-55. 26 Dejmek, J. 2006. Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část první, revolucionář a diplomat (1884-1935)., s. 557-558.

12

s Francií, ale začalo uvaţovat i o spolupráci s Německem. Od května 1933 vznikaly jasné kontury polsko-německého sblíţení. Malá dohoda se vydala opačným směrem. Dne 4. července 1933 její členské státy podepsaly spolu s Tureckem a SSSR pakt o definici agrese.27 Dne 16. února 1933 byl podepsán Organizační pakt Malé dohody. Československá diplomacie usilovala o vybudování vrcholných orgánů podle vzoru Společnosti národů. Pakt zakládal Stálou radu Malé dohody a zakotvil, ţe k uzavírání dvoustranných smluv členských států byl potřeba souhlas celé rady. Umoţnil, aby při některých jednáních člen Stálé rady zastupoval celou alianci. Vznikl sekretariát politické rady a byl navrţen vznik Hospodářské rady. Hospodářská rada měla slouţit ke koordinaci ekonomických zájmů členských států a měla poloţit základy pevnější regionální spolupráce, a to v době, kdy selhaly pokusy o dosaţení téhoţ ve středoevropském měřítku.28 Organizační pakt měl z Malé dohody vytvořit jednotnou velmoc díky koordinaci zahraniční politiky29 skrz Stálou radu. Dosavadní smlouvy mezi členy byly prodlouţeny na neurčito. Beneš na základě Organizačního paktu vytvořil vizi, která měla z Malodohodového bloku vytvořit středoevropské mocenské centrum. To mělo podle jeho názoru zajistit, ţe by se bez vědomí členských států nemohlo v centrální Evropě nic radikálně měnit. Blok měl být tedy zárukou proti revizionismu se samostatnou hospodářskou základnou. Beneš důrazně připomenul, ţe vytvoření takového bloku nebude namířeno proti ostatním státům a ţe bude naopak usilovat o spolupráci s Polskem, Rakouskem i Maďarskem.30 Přesto byla reakce většiny států Evropy (kromě Francie a Velké Británie) na jeho uzavření negativní.31 Od 30. května do 1. června 1933 v Praze na zasedání MD byl oficiálně akceptován francouzský protinávrh Paktu čtyř. Tento postup nebyl koordinován s Polskem, coţ následně opět rozladilo vzájemné vztahy. Na druhou stranu si organizace obhájila postavení entity schopné hájit své zájmy i bez polské podpory.32 Výsledné komuniké zahrnovalo i snahu o další sblíţení s polským sousedem. Ústředním motivem byla myšlenka hospodářského společenství. Bylo přijato rozhodnutí o vytvoření zvláštního orgánu MD pro tyto účely – Hospodářské rady. Ta se následně měla zabývat otázkou systému obchodních a celních

27

Dejmek, J. 2006. Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část první, revolucionář a diplomat (1884-1935), s. 124-125. 28 Stojar, R. 2006. Malá dohoda a střední Evropa 1933-1938. Cesta od velmocenských ambicí regionální bezpečnostní organizace k jejímu zániku. Brno: Masarykova univerzita, s. 105-109. 29 Klimek, A. Kubů, E. 1995. Československá zahraniční politika 1918-1938, s. 68-69. 30 Goněc, V. (ed.) 1997. Edvard Beneš a středoevropská politika. Brno: Masarykova univerzita, str. 30-31. 31 Dejmek, J. 2006. Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část první, revolucionář a diplomat (1884-1935), s. 551-554. 32 Stojar, R. 2006. Malá dohoda a střední Evropa 1933-1938. Cesta od velmocenských ambicí regionální bezpečnostní organizace k jejímu zániku. Brno: Masarykova univerzita, s. 51-56.

13

preferencí. Československý vyslanec v Polsku V. Girsa následně hlásil do Prahy, ţe Polsko Malé dohodě zazlívá především fakt, ţe nekoordinovala svůj postup v otázce Paktu čtyř33 s Polskem a zanechala jej v izolaci. Polská vláda v tom dokonce spatřovala nedostatek loajality československého ministra zahraničí k Polsku a celkovou nestabilitu československé politiky vůči Varšavě. Podobný postoj zaujala i polská opozice, která do té doby obvykle podporovala československo-polskou spolupráci.34 V tomto okamţiku se poprvé projevilo, ţe obavy Polska z Organizačního paktu Malé dohody nebyly liché. Československá republika, přestoţe oficiálně usilovala o bliţší spolupráci se svým severovýchodním sousedem, reálně koordinovala svou politiku pouze se státy Malé dohody a skutečně zanechala stát, o jehoţ náklonnost usilovala, v jisté izolaci. Československá zahraniční politika odmítala sblíţení s Polskem a jeho přijetím do Malé dohody, přestoţe měly oba státy společného nepřítele - Německo, jehoţ hrozbu si však ani jedna z republik ve sledovaném období neuvědomovala. Malá dohoda byla zaměřena především proti Maďarsku a proti revizi versailleského mírového systému. Otázkou zůstává, do jaké míry byla hrozba ze strany Maďarska relevantní a do jaké míry smlouvy z Versailles skutečně zaručovaly bezpečnost střední Evropy.

Maďarsko se v září 1938 neodváţilo

zasáhnout proti ČSR, ačkoliv jej k tomu Německo vyzývalo. Je tedy moţné tvrdit, ţe československá a (malodohodová diplomacie) byla namířena proti neexistujícímu nebezpečí. Otázkou také je, jestli by zapojení Polska do Malé dohody zmařilo vznik Mnichovské dohody a důsledky vypuknutí 2. světové války pro střední Evropu. Moţné je, ţe by se charakter organizace Malé dohody vyvíjel jinak. Nicméně je nutné si uvědomit, ţe ani Varšava ani Praha o vznik společného bloku nestály kvůli nepřekonatelným rozdílům a zásadním problémům, a proto jsou podobné hypotézy irelevantní.

33

Konečný text tzv. Paktu čtyř byl podepsán v červenci 1933 a ratifikován pouze Itálií a v praxi se tedy nikdy neuplatnil. 34 Dejmek, J. 2006. Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část první, revolucionář a diplomat (1884-1935), s. 560-562.

14

3. POLSKO A ČSR PO PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLCE V této části zmíním události ve vztazích Československé a Polské republiky, které se odehrály sice před nástupem maršála Piłsudského, nicméně výrazně ovlivnily vývoj budoucích interakcí. Především tyto události totiţ podle mého názoru zapříčinily, ţe se z původně předpokládaného poválečného spojence stalo Polsko uţ po válce jedním z největších odpůrců československé meziválečné zahraniční politiky, a ţe tedy antipatie Piłsudského, Becka a dalších vrcholných představitelů tzv. sanačního reţimu k ČSR byly zapříčiněny právě těmito událostmi a nezpůsobila je podstata autoritativního reţimu. 3.1. Vztahy ČSR a Polska před nástupem Piłsudského Diplomatické vztahy státy formálně navázaly 21. června 1919. Podle sčítání lidu z února 1921 dosahovala polská menšina v tehdy 13,6 milionovém Československu 76 tisíc.35 Diplomatická mise zřízená v Polsku byla poměrně rozsáhlá, čímţ se potvrzuje, ţe Polsko spadalo do oblasti prioritního zájmu Československa.36 Polsko bylo pro ČSR důleţité i z hospodářského hlediska, coţ dokazuje, ţe od roku 1922 probíhalo rozšiřování národohospodářské sekce ministerstva zahraničí. Ze sedmi oddělení se čtyři věnovaly obchodně-politickým otázkám ve významných regionech. Jednou z těchto oblastí byla i oblast Polska, SSSR a severovýchodní Evropy.37 3.1.1. Otázka hranic Překáţkou dobrých vztahů byli od počátku polští nacionalisté a polské územní poţadavky vůči sousedním státům. Polsko se bezprostředně po vzniku Československa nesmířilo s novými hranicemi. Spory se vedly ohledně území Oravy, Spiše a především strategicky a hospodářsky významné kamenouhelné základny českých zemí, Těšínska38, které sice od XIV. století patřilo k českému státu, ale Polsko argumentovalo tím, ţe v centrální a východní části převaţuje polská populace. Spor měl být zpočátku řešen mírovou cestou. Dne 5. listopadu 1918 byla koncipována dohoda Zemského národního výboru pro Slezsko a Rady

35

Klimek, A. Kubů, E. 1995. Československá zahraniční politika 1918-193, s. 26. Ve Varšavě bylo zřízeno vyslanectví, které plnilo svou funkci od roku 1919 do roku 1939. Od roku 1919 do roku 1920 zastával funkce šéfa úřadu vládního delegáta a chargé d‘ affaires a.i. Vladimír Radimský. V letech 1920-1921 převzal funkci chargé ď affaires Jaroslav Novák. Funkci vyslance v Polsku převzal roku 1921 Prokop Maxa, kterého v roce 1924 vystřídal dr. Robert Flieder. Dr. Fliedera vystřídal r. 1927 dr. Václav Girsa. Ten byl vystřídán r 1936 dr. Jurajem Slávikem. Konzuláty byly zřízeny v Katovicích (1929-37), v Gdyni (1938-39), Krakově (1922-39), Lvově (1921-1939) a Poznani (1921-39). 37 Dejmek, J. 2002. Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918-1992). Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku, s. 339. 38 Klimek, A. Kubů, E. 1995. Československá zahraniční politika 1918-1938, s. 9-23. 36

15

narodowe v Těšíně, která byla pro československou stranu značně nevýhodná. Později téhoţ roku polská vláda vypsala na sporných územích volby do ústavodárného sejmu, čímţ demonstrovala, ţe nově nabyté území povaţuje definitivně za své. Dne 23. ledna 1919 ČSR zahájila vojenské obsazování jednotkami pod velením podplukovníka Josefa Šnejdárka. Tento krok ovlivnil do budoucna vývoj vztahů obou států. Dne 3. února 1919 Edvard Beneš akceptoval prozatímní dohody o rozdělení Těšínska. Při jednáních polská strana poţadovala celou část území s polskou většinou. To bylo pro československou diplomacii nepřijatelné kvůli velkému hospodářskému významu sporného území a také s ohledem na strategické dráţní spojení se Slovenskem skrz ţeleznici Košice-Bohumín.39 Problém nevyřešila ani diplomacie dohodových mocností, ani bilaterální jednání Praha – Varšava.40 Polsko v roce 1920 pod vedením J. Piłsudského válčilo se sovětským Ruskem. Polská ofenzíva začala 25. dubna 1920 a 7. května byl obsazen Kyjev. Avšak jednotky Rudé armády posléze vytlačily Poláky zpět. Polsko se tedy v létě 1920 nacházelo v nelehké situaci. Spolu s akcemi ozbrojených skupin na území Těšínského Slezska bylo nutné rychlé řešení situace. Francie Polsku a ČSR nabídla 4. června 1920 řešení formou arbitráţe.41 Edvard Beneš vyuţil momentální slabosti Polska k vyřešení těšínského sporu. Dne 10. července 1920 obě strany souhlasily s tím, ţe spor o hranici bude podřízen Dohodě a proběhne formou arbitráţe. Rozhodnutí bylo oficiálně oznámeno 28. července téhoţ roku. ČSR (E. Beneš) smlouvu podepsala ve stejný den, Polská strana (I. Paderewski) 30. července.42 Rada přiřkla klíčové oblasti ČSR, coţ pobouřilo nejen polské nacionalisty, ale i polskou veřejnost, která nesouhlasila s československým „zneuţitím“ dočasné polské slabosti. Tento krok nebyl Československu nikdy zapomenut a výrazně ovlivnil vztahy po celé meziválečné období.43 Polská strana se s rozdělením původně jednotného historického území nesmířila a nejen v tisku převládalo mínění, ţe se jedná o stav dočasný. Přes veškeré neshody se vztahy ČSR s Polskem postupně normalizovaly. „Čeští Poláci“ začali zejména z ekonomických důvodů spolupracovat s československými orgány. Jednalo se však spíš o přizpůsobení se vzniklé realitě a pragmatismus. Většina z nich totiţ nadále ţila v přesvědčení, ţe dělení bylo nespravedlivé a nebude mít trvalý charakter.44 39

Tzv. bohumínská dráha představující v té době významné dopravní spojení se Slovenskem. Dejmek, J. 2002. Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918-1992), s. 136-138. 41 Jelínek, P. 2009. Zahraničně-politické vztahy Československa a Polska 1918-1924, s. 114-119. 42 Tamtéţ, s. 122-127. 43 Klimek, A. Kubů, E. 1995. Československá zahraniční politika 1918-1938, s. 38-40. 44 Bílek, J. 2011. Kyselá těšínská jablíčka. Československo-polské konflikty o Těšínsko 1919, 1938, 1945. Praha: Epocha, s. 115-119. 40

16

Podle československé ústavy přijaté Národním shromáţděním 29. února 1920 se v oblastech s většinou obyvatelstva polského původu následně rozvíjel kulturní, politický a hospodářský ţivot. V ČSR působily tři polské politické strany: Zwiazek Ślaskich Katolików (Svaz slezských katolíků), Polskie Stronictwo Ludowe (Polská strana lidová) a Polska Socjalistyczna Partia Robotnicza (Polská socialistická dělnická strana), která byla v průmyslovém kraji nejsilnější.45 Z hospodářského hlediska byl významný tzv. Rolnický spolek (Towarzystwo Rolnicze).

Významné

bylo

také

Sdruţení

polského

domu

v Moravské

Ostravě

(Stowarzyszenie Domu Polskiego w Morawskiej Ostrawie), jehoţ ředitelem byl Emanuel Chobot, poslanec za Polskou sociálně demokratickou stranu v ČSR, nebo Svaz výrobních a hospodářských spolků v československém Slezsku (Zwiazek Spólek Zarobkowych i Gospodarczych na Ślasku Czechoslowackim).46 Vzájemná nevraţivost mezi Čechoslováky a Poláky i přes zajištění menšinových práv nikdy nevymizela. Chování polské menšiny se vţdy odvíjelo od oficiální politiky Polska.47 3.1.2. Neutralita ČSR během polské války s Ruskem Zmiňovaná válka Polska s Ruskem se ukázala být dalším problémem ve vzájemných vztazích ČSR a Polska. Praha totiţ svého souseda nepodpořila a přes nátlak Francie vyhlásila 4. srpna 1920 neutralitu. ČSR tudíţ nebylo ochotné povolit průjezd muničních vlaků z Rakouska do Polska, coţ bylo ostře kritizováno západními spojenci.48 Polsko nabylo dojmu, ţe ČSR zaujala proruský postoj a ţe je nespolehlivým státem.49 Kdyţ se na podzim 1920 začala polsko-ruská válka přiklánět ve prospěch Polska, československá diplomacie se snaţila o normalizaci vztahů. Politická skupina v čele s maršálem J. Piłsudským chovala od této chvíle k československé demokracii nedůvěru, coţ se projevilo naplno po převratu roku 1926.50

45

Kárník, Z. 2002: České země v éře První republiky (1918-1938), II. díl, s. 223. Tamtéţ, s. 222. 47 Tamtéţ, s. 223. 48 Jelínek, P. 2009. Zahraničně-politické vztahy Československa a Polska 1918-1924, s.132-134. 49 Dejmek, J. 2002. Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918-1992). Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku, s. 136- 137. 50 Tamtéţ, s. 138-139. 46

17

3.1.3. Další vývoj do května 1926 Dne 19. dubna 1925 E. Beneš podnikl svou jedinou oficiální návštěvu Polska jako ministr zahraničí. Předcházela tomu bilaterální jednání, která byla završena 7. dubna téhoţ roku parafováním obchodně-politické dohody. Výsledkem polské návštěvy byl 23. dubna 1925 podpis smluv sjednaných odborníky před Benešovou cestou. Nejvýznamnější byly dohody rozhodčí a arbitráţní, které zavazovaly k řešení sporů do budoucna mírovou cestou. Dále byla podepsána dohoda obchodní obsahující klauzuli o tranzitu válečného materiálu a smlouva „likvidační“, která měla odstranit důsledky dělení Těšínska. Součástí se staly i smlouvy řešící otázku práv, finančních náleţitostí, kulturního rozvoje, školství atd.51 Z jednání nevzešly ţádné tajné smlouvy ani dodatky. Tyto smlouvy nastartovaly sbliţování republik.52 Smlouva likvidační představovala jistou konsolidaci vztahů ČSR s Polskem. Na tom nic nezměnilo ani nastolení tzv. sanačního reţimu. Nadále byly navazovány bliţší kontakty v oblasti politiky, hospodářství a vojenství.53 Dne 5. října 1925 byla zahájena konference v Locarnu. Rýnský garanční pakt, který byl vyjednán mezi Německem, Francií, Velkou Británií, Belgií a Itálií, zaručoval neměnnost západních hranic Německa. Východní hranice však garantovány nebyly. Ani jedna z republik neměla moţnost účastnit se oficiálních jednání o otázkách, které se jich týkaly přímo nebo nepřímo. Společným úsilím Francie, ČSR a Polska byly prosazeny alespoň arbitráţní dohody mezi Československem a Německem a Polskem a Německem. Arbitráţní dohody byly 16. října doplněny garančními smlouvami Francie s Československem (E. Beneš) a Polskem (A. Skrzyński). Státy se v nich zavazovaly k vzájemné pomoci v případě nevyprovokovaného útoku Německa.54 Rýnský pakt na rozdíl od arbitráţních smluv s Polskem a ČSR obsahoval závazek zachování hranic a zřeknutí se války. Všechny arbitráţní smlouvy z Locarna měly totoţný text. Československá a polská se lišily od belgické a francouzské především v tom, ţe neobsahovaly závazek respektovat status quo a neuchýlit se ke zbraním. Arbitráţní smlouvy Polska a ČSR s Německem garantovala Francie identickými garančními dohodami, které stanovily, ţe dojde-li k porušení smluv uzavřených s Německem, poskytnou si smluvní strany bezodkladnou pomoc. Co je však nejdůleţitější – konference v Locarnu zrovnoprávnila 51

Zbořil, F. 2010. Československá a česká zahraniční politika: minulost a současnost. Praha: Leges, s. 88. Dejmek, J. 2006. Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část první, revolucionář a diplomat (1884-1935), s. 392-394. 53 Bílek, J. 2011. Kyselá těšínská jablíčka. Československo-polské konflikty o Těšínsko 1919, 1938, 1945. Praha: Epocha, s. 126-131. 54 Klimek, A. Kubů, E. 1995. Československá zahraniční politika 1918-1938, s. 51-52. 52

18

postavení Německa a znamenala reálnou proměnu vztahů mezi mocnostmi a postupný mocenský úpadek Francie – hlavního spojence ČSR a Polska. Oba státy byly od této chvíle vystaveny sílícímu Německu, které mělo do budoucna znamenat ohroţení jejich bezpečnosti.55 Během konference v Locarnu bylo rovněţ rozhodnuto o vstupu Německa do Společnosti národů. Německo ovšem svůj vstup podmiňovalo rozšířením Rady o německého zástupce. Obdobný poţadavek mělo pro svůj stát Španělsko, Polsko i Brazílie. Německo ovšem širší rozšiřování Rady odmítalo. Celá Malá dohoda postavila na stranu Polska a apelovala na Němce, aby přestali rozšiřování blokovat. Dne 6. února 1926 vyslovil premiér Skrzyński Benešovi za podporu své poděkování. Beneš také 9. března 1926 v dopise do Prahy varoval před politickými důsledky, jaké by neúspěch rozšiřování Rady měl pro Společnost národů. Dále ţádal Francii, aby dočasně vyřešila polskou ţádost momentálním zvolením polského zástupce do ţenevské exekutivy.56 Z politických zpráv vychází najevo, ţe díky Locarnu došlo Polsko uvědomení, ţe jeho politika nemůţe jít vlastní cestou, ale musí spolupracovat se všemi státy za účelem politického a hospodářského sblíţení. Během konference se značně sblíţila stanoviska ČSR a Polska. Některé polské politické kruhy (agrárníci) dokonce prosazovaly heslo unie polskočeskoslovenské.57 Hlavní příčinou byly obavy z expandujícího Německa. Kritiky ohledně zřízení unie byly podloţeny argumentem, ţe silný československý průmysl na unii získá ještě více a polský průmysl bude oslaben. Dalším argumentem byla československá snaha o zemědělskou soběstačnost, díky které by nebyl umoţněn polský vývoz tohoto druhu do ČSR. Stanoviska oficiální zahraniční politiky obou vlád byla k otázce unie rezervovaná. Celkově však konference znamenala počátek sbliţování.58 Od února 1926 byla připravována polská návštěva v Praze. Uskutečnila se ve dnech 13. a 14. dubna téhoţ roku. Do jisté míry její průběh ovlivnily informace o přípravě nové německo-sovětské smlouvy. Edvard Beneš se obával, ţe je pakt namířený nejen proti Polsku, ale proti versailleskému mírovému uspořádání jako celku. Domníval se, ţe by časem mohlo dojít k vytvoření bloku Německo – Rusko - Turecko za podpory Rakouska a Maďarska, coţ by ve výsledku znamenalo ohroţení celé Evropy. Návštěva A. Skrzyńského se nesla v duchu vzájemné solidarity a byl dohodnut společný postup republik. Beneš 15. dubna 1926 proto 55

Břach, R. 1996. Československo a Evropa v polovině dvacátých let. Praha: Paseka, s. 302-323. Dejmek, J. 2006. Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část první, revolucionář a diplomat (1884-1935), s. 413-414. 57 AMZV, Praha. ZÚ Varšava Politické zprávy 1926/1. Řádná politická zpráva, 6. března 1926. Varšava 58 AMZV, Praha. ZÚ Varšava, Politické zprávy 1926/1. Mimořádná politická zpráva č. 7. 28. března 1926. Varšava 56

19

předal západním velmocím memorandum, ve kterém zmínil, ţe chystaný pakt změní podmínky vstupu Německa do Společnosti národů. Dne 24. dubna 1926 byl tzv. berlínský pakt podepsán a Beneš se na protest nezúčastnil zasedání Rady SN, kde se projednávalo rozšíření exekutivy o další země. Vzkázal přitom po delegátu F. Veverkovi, ţe podporuje rozšiřování Rady, nicméně ne pouze o Německo, ale i Polsko a další státy.59 3.2. Vnitropolitická situace Polska V rakouském záboru Polska se zformovaly dvě hlavní instituce. 28. října 1918 vznikla v Krakově Polská likvidační komise, v jejímţ čele stál hlavní Piłsudského protivník – Wincenty Witos. V Lublinu 7. listopadu 1918 vznikla Prozatímní vláda Polské republiky pod vedením Piłsudského spolupracovníka a socialisty Ignacy Daszyńského.60 V Paříţi navíc vznikla vláda vedená Romanem Dmowským. Piłsudski pověřil sestavením prozatímní vlády I. Daszyńského, který však neuspěl. Na řadě byl Jedrzej Moraczewský, který stanul 18. listopadu 1918 v čele první polské vlády. První volby do Ústavodárného Sejmu se konaly 26. ledna 1919. Funkční období prvního prezidenta (S. Wojciechovského) začalo 14. prosince 1922.61 Po zvolení prezidenta skončila platnost Piłsudského funkce „Naczelnika państwa“ a po zvolení vlády W. Witose odstoupil ze všech svých funkcí.62 Období do roku 1926 je proto moţné povaţovat za demokracii s parlamentním reţimem. Pro Poláky zpočátku nebyla akceptovatelná ţádná jiná alternativa vlády.63 V 1. polovině 20. let mezi sebou v Polsku soupeřily tábory pravice (především Národní demokracie) s táborem J. Piłsudského. Piłsudski se postupně od levicových názorů vzdaloval, nicméně stále zastával názor, ţe vůdčí role ve státě má patřit těm, kdo se o svobodu zaslouţili aktivním bojem. Docházelo k častému střídání nestabilních pravicových vlád z důvodů trvajících hospodářských problémů, hyperinflace a nátlaku levice. Mezi veřejností postupně rostla nedůvěra v demokratický systém a touha po hospodářské a politické stabilitě, která by byla zajištěna uznávanou autoritou.64 V době dlouhodobé politické krize a hospodářských potíţí státu zahájili stoupenci maršála Piłsudského program, kterým se snaţili posílit jeho kult a prováděli konspirační 59

Dejmek, J. 2006. Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část první, revolucionář a diplomat (1884-1935), s. 414-417. 60 Kubát, M. 2004. Politický systém Druhé polské republiky (1918-1939). Politologický časopis, č. 4., s. 331-353. 61 Piłsudski v prezidentských volbách odmítl kandidovat kvůli omezeným ústavním pravomocem. 62 Lainová, R., Hlavičková, Z., Straka, M. 2003. Diktatury v rukavičkách? Praha: Triton, s. 47-51. 63 Kubát, M. 2004. Politický systém Druhé polské republiky (1918-1939). Politologický časopis, č. 4, s. 331-353. 64 Řezník, M. 2002. Polsko. Stručná historie států. Praha: Libri, s. 174-175.

20

činnost. Sám maršál se stáhl do ústraní. Přetrvání problémů vyústilo v podání demise polského předsedy vlády Władysława Grabského, nicméně ani široká koaliční vláda sestavená Sejmem nebyla schopna dojít shody a problémy řešit. Za viníky politické krize byli označeni představitelé parlamentního systému.65 3.2.1. Osobnost Józefa Klemense Piłsudského Józef Klemens Piłsudski byl během 1. světové války vůdcem polských legií na straně centrálních mocností a polskou morální autoritou. 10. listopadu 1918 se vrátil do vlasti z vězení v německém Magdeburgu. 12. listopadu téhoţ roku se stal velitelem polských oddílů a 14. listopadu se nechal jmenovat Radou regentů provizorním náčelníkem států nezávislého Polska.66 Po vítězství mocností Dohody vzniklo Polsko pro Piłsudského v neuspokojivých hranicích. V případě Československa mu šlo především o ekonomicky významné území Těšínska, s jehoţ ztrátou se nikdy nesmířil a způsob, jakým o něj Polsko přišlo, povaţoval za zvlášť podlý.67 Bylo patrné, ţe dlouhodobé politické plány obou států budou nadále neslučitelné. Československá diplomacie vnímala Polsko jako partnera pro vytváření středoevropské politiky. Na druhé straně Piłsudski očekával, ţe jeho země získá statut regionální mocnosti, která, co se týká hranic, časem nabude podoby Polska v 18. století. Polsko také aspirovalo na politické řízení celé východní Evropy. Dne 9. února 1926 dorazila na Ministerstvo zahraničních věcí ČSR mimořádná zpráva od vyslance Fliedera, která upozornila na návrh sociálně demokratického ministra Moraczewskiho, aby byl maršál Piłsudski jmenován šéfem generálního štábu polské armády. Premiér Skrzyński tehdy přišel s kompromisem vytvoření generálního inspektorátu, který by byl prostředníkem mezi prezidentem a nejvyššími správními orgány armády, přičemţ jeho zřízení mělo být odloţeno na neurčito. Flieder v politické zprávě přesto varoval, ţe tímto není otázka Piłsudského vyřízena, ţe má v polské armádě mnoho sympatizantů a ţe v případě neúspěchu tehdejší polské vlády je pravděpodobně nastolení jeho diktatury nevyhnutelné.68

65

Řezník, M. 2002. Polsko. Stručná historie států. Praha: Libri, s. 176. Jelínek, P. 2009. Zahraničně-politické vztahy Československa a Polska 1918-1924, s. 10-28. 67 Kárník, Z. 2008. Malé dějiny československé (1867-1939). Praha: Dokořán, s. 58. 68 AMZV, Praha, ZÚ Varšava, Politické zprávy 1926/1. Mimořádná politická zpráva č. 2, 9. února 1926. Varšava. 66

21

3.2.2. Důvody vedoucí k nastolení tzv. sanačního reţimu Dne 12. května 1926 nástup zkompromitované středo-pravé vlády Wincenta Witose vyvolal vzpouru části armády. Ta vyuţila nespokojenosti polské veřejnosti69 a podpory ze strany levice. Heslem byl boj proti korupci, neschopnosti a politikaření. Ve dnech 12. – 15. května proběhl v Polsku tzv. květnový převrat. Levice vyjádřila podporu Piłsudskému a označila střet jako boj proti „fašistické diktatuře“. Vojenského velení se ujal generál Gustaw Orlicz-Dreszer, zastupovaný generálem Józefem Beckem. Rozhodující boj proběhl 14. května, kdy maršálovi přívrţenci zaútočili na Belweder, kam se ukryla vláda.70 Ta po třech dnech krvavých bojů ve Varšavě kapitulovala. Dosavadní prezident Wojciechovski abdikoval a své kompetence předal předsedovi Sejmu Macieji Ratajovi.71 Piłsudski uznal Ratajovo postavení a ten na oplátku souhlasil, ţe bude nová vláda sestavena po dohodě s maršálem. Tím bylo stvrzeno popřevratové status quo. Dne 31. května téhoţ roku parlament zvolil Piłsudského prezidentem, ale ten funkci z důvodu nedostatku pravomocí odmítl.72 Ve druhé volbě byl zvolen Ignacy Mościcki.73 Ministerským předsedou 15. polského kabinetu (zvaného také kabinetem Piłsudského) se stal prof. Karel Bartel a ministrem zahraničí August Zaleski. Oficiálně se zahraniční politika Polska neměla měnit. Ke vztahu k ČSR a Malé dohodě ministr Zaleski prohlásil, ţe bude spolupracovat v těsném kontaktu. Intenzita vztahů Polska s Československem bezprostředně po převratu poklesla. Odloţeny byly například předpokládané zájezdy českopolského klubu a Syndikátu čsl. tisku do Polska.74 3.2.3. Charakteristika autoritativního reţimu v Polsku Maršálovým cílem bylo zachovat zdání ústavnosti a parlamentní demokracie pro snazší přijetí nového reţimu veřejností. Nechtěl zavést zjevnou diktaturu a v nové vládě převzal „pouze“ post ministra obrany. Otevřená diktatura by nejspíš vyvolala nejen vnitropolitickou bouři, ale i protesty ze strany zásadních spojenců a poskytovatelů úvěru – Francie a USA. Jedinou platformou nového reţimu byl patriotismus a paternalismus. Stát byl upřednostňován před politickými stranami. Preferován byl ústavní model se silnou výkonnou 69

Nespokojenost veřejnosti byla způsobena zhoršující se hospodářskou situací země, prováděním nepopulárních reforem, chyběla schopnost politických stran vytvořit většinovou vládu atd. 70 Lainová, R., Hlavičková, Z., Straka, M. 2003. Diktatury v rukavičkách? Praha: Triton, s. 47-59. 71 Řezník, M. 2002. Polsko. Stručná historie států, s. 177. 72 Piłsudski ve volbách kandidoval a naznačil na schůzi politických stran, koho je třeba volit. Vítězstvím došlo k legalizování převratu sejmem, senátem a dalšími vládními institucemi. Tím, ţe post odmítl, si vytvořil alibi pro připravované změny ústavy s většími pravomocemi hlavy státu. 73 Kubát, M. 2004. Politický systém Druhé polské republiky (1918-1939).Politologický časopis, č. 4, s. 331-353. 74 Zahraniční Politika. 1926. Zahraniční přehledy – Polsko. Praha: Orbis. Roč. V., č. IV.

22

mocí, kterého chtěl maršál docílit postupně. Celé období autoritativního reţimu prostupovalo heslo nápravy (sanace) morálních poměrů ve státě. V prvních letech sanačního reţimu byla jeho politika velice umírněná. Kabinet Kazimira Bartela byl sloţen tak, aby v něm nezasedl nikdo z maršálova nejbliţšího okolí. Politika se stávala netransparentní. Květnový převrat však nebyl revolucí s okamţitou změnou hospodářského či politického řádu.75 Ve státním aparátu bezprostředně po květnovém převratu proběhla čistka. Důstojníci, kteří při něm vystupovali proti maršálovi, byli odstaveni z vlivných postů. Bylo vytvořeno volební hnutí (BBWR) sjednocující proudy maršálových stoupenců. Cílem tohoto bloku mělo být systematické vyvolávání rozporů uvnitř sejmu, který měl být následně uzavřen, a vláda měla fungovat skrz prezidentské dekrety.76 Nový reţim dostal označení „sanace“ a jeho programem bylo především zlepšení politického a hospodářského stavu země. Vláda vykazovala prvky autoritativního reţimu, nicméně na rozdíl od ostatních autoritativních reţimů své doby v Evropě nevykazovala prvky fašismu ani nacismu. Naopak se musela bránit těmto tendencím ze strany národní demokracie, která se hlásila ke xenofobii a antisemitismu, v čemţ byla podporována katolickou církví. Nový reţim získal v krátké době podporu veřejnosti, došlo k hospodářskému oţivení země a jejímu upevnění v rámci mezinárodních vztahů.77 Praktickou politiku prováděli plukovníci. Důleţitou roli hrál především Józef Beck, který zastával funkci ministra zahraničí od konce roku 1932. Po dohodě s Piłsudským uplatňoval nový kurz zahraniční politiky, který byl zaměřený mj. proti Sovětskému svazu a Československé republice. Polská zahraniční politika se změnila i ve vztahu k Německu. Dne 26. ledna 1934 byla podepsána smlouva o neútočení s Hitlerovým Německem a nastalo období spolupráce. Tato spolupráce ovšem neznačila polské sympatie k nacismu. Polsko si chytře vybíralo situace, kdy mohlo z polsko-německé spolupráce těţit.78 Dne 2. srpna 1926 byla vydána srpnová novela polské ústavy z března 1921. Posílila výkonnou moc na úkor zákonodárné.79 Ve skutečnosti však zemi řídil maršál Piłsudski. Shromáţdil kolem své osoby politické uskupení s názvem Nestranický blok pro spolupráci s vládou (BBWR). Proti sanačnímu reţimu se začala utvářet opozice mezi levicovými i pravicovými kruhy. R. Dmowski vyhlásil program spolupráce pravicových stran a v roce 1926 byl zaloţen Tábor velkého Polska. Ten byl však v polovině 20. let rozpuštěn vládou a 75

Lainová, R., Hlavičková, Z., Straka, M. 2003. Diktatury v rukavičkách? Praha: Triton, s. 47-66. Tamtéţ, s. 69-73. 77 Řezník, M. 2002. Polsko. Stručná historie států, s. 177. 78 Kárník, Z. 2002. České země v éře První republiky (1918-1938), II. díl. Praha: Libri, s. 387. 79 Prezident mohl rozpustit sejm a vydávat dekrety se silou zákona. Sejm byl dále omezen v otázce vyslovování důvěry vládě a ve schvalování rozpočtu. 76

23

nahrazen ilegálním a ještě více pravicově orientovaným Národně-radikálním táborem. V roce 1929 se zformovala opoziční koalice pravice a centra označovaná jako Centrolew. Koncem června 1930 byl do Krakova svolán Kongres obrany práv a svobod lidu, který se rozhodl bojovat za konec diktatury.80 Dne 29. března 1930 byl jmenován nový kabinet Waleryho Slawka. Téhoţ roku prezident v reakci na kongres Centrolewu vyhlásil předčasné volby. Předcházelo zatýkání opozice a jejich uvěznění v Brestu nad Bugem. Volby samotné proběhly v atmosféře zastrašování. Protestní akce potlačila policie a vojsko. BBWR proto ve volbách zvítězil a Centrolew se zakrátko rozpadl. Zesílení represí zapříčinilo i pokles Piłsudského popularity a autority. K tomu se přidala hospodářská krize v 30. letech a nepříznivá mezinárodní situace. Postavení Polska na mezinárodním politickém poli se snaţil stabilizovat ministr zahraničí Józef Beck, který uzavřel smlouvy o neútočení se Sovětským svazem (1932) a Německem (1934).81 Nová vláda dostala od maršála tři hlavní úkoly: v zahraniční politice pokračovat ve vyvaţování Sovětského svazu a Německa (komunismus přitom povaţoval za větší nebezpečí), v hospodářské oblasti zavést restriktivní politiku a omezit rozpočet a politickou situaci ignorovat.82 Parlament však ztrácel na významu a do popředí se dostával prezident, který vládl pomocí dekretů. Od roku 1930 je reţim v Polsku moţné povaţovat za protiústavní.83 Od podzimu roku 1931 začal v Polsku proces proti vůdcům opozice. Díky tomu se na veřejnost dostaly informace o rozsáhlé sítí státních agentů, zasahování policie do politiky a dalších nečistých praktikách vlády, coţ vedlo k deziluzi obyvatelstva o skutečné podstatě sanačního reţimu, který postupně ztrácel podporu veřejnosti.84 Dne 23. dubna 1935 byla v Polsku prezidentem Mościckim podepsána nová ústava. Prezident díky ní nyní soustředil v rukou takřka neomezenou moc.85 Poté 12. května téhoţ roku zemřel maršál Piłsudski, čímţ se naplno projevila bezkoncepčnost reţimu. Vypukly nástupnické spory a dosud potlačované názorové neshody. Rostoucí pocit ohroţení ze sousedního Německa a aktivní domácí i zahraniční opozice vedla k vytvoření kompromisní vlády pod vedením generála Slawoje-Sladkowského.86 Funkci generálního inspektora armády

80

Řezník, M. 2002. Polsko. Stručná historie států, s. 178. Tamtéţ, s. 178-179. 82 Lainová, R., Hlavičková, Z., Straka, M. 2003. Diktatury v rukavičkách? Praha: Triton, s. 78-79. 83 Kubát, M. 2004. Politický systém Druhé polské republiky (1918-1939). Politologický časopis, č. 4, s. 331-353. 84 Lainová, R., Hlavičková, Z., Straka, M. 2003. Diktatury v rukavičkách? Praha: Triton, s. 78-79. 85 Byl volen přímo na sedmileté funkční období a většina jeho dekretů nepodléhala schválení vlády. Mohl jmenovat svého nástupce, vyhlásit volbu prezidenta, rozpustit sněm a jmenovat nebo odvolat premiéra. 86 Řezník, M. 2002. Polsko. Stručná historie států, s. 179-180. 81

24

po Piłsudském převzal maršál Edward Rydz-Śmigly, který však postrádal maršálovo charisma.87 Reţim v Polsku v letech 1926-1939 je moţné označit termínem byrokratickomilitaristický autoritativní reţim. Dominantní roli měl armádní a byrokratický aparát. Po celou dobu zároveň existovaly civilní orgány výkonné a zákonodárné moci a jistou úlohu hrála také civilní státní byrokracie. Reţim nevytvořil specifickou státní ideologii, nezničil a nezakázal politické strany a umoţnil existenci omezeného pluralismu.88

87 88

Kubát, M. 2004. Politický systém Druhé polské republiky (1918-1939). Politologický časopis, č. 4, s. 331-353. Tamtéţ.

25

4. ANALÝZA VZTAHŮ ČSR A POLSKA PO TZV. KVĚTNOVÉM PŘEVRATU V této části se zaměřím na to, jak se Piłsudského převrat a nastolení autoritativního sanačního reţimu projevilo ve vztazích s Československou republikou. Součástí této kapitoly bude chronologický přehled událostí v letech 1926-1935 vypracovaný na základě studia sekundární akademické literatury a dokumentů z Archivu MZV. 4.1. Politické poměry 4.1.1. Korektní vztahy po květnu 1926 Nejdůleţitější otázkou vnitropolitických změn v Polsku byl postoj Piłsudského k Československé republice. Podle politické zprávy ze dne 8. července 1926 bylo zřejmé, ţe „nebyl (Piłsudski) naším přítelem“. Jako důvody tato politická zpráva uvádí vliv Haliče, československé rusofilství a především ţe byly na území ČSR v době války Polska s Ruskem zastaveny transporty zbraní a střeliva pro polskou armádu. Oficiálně představitelé nového polského reţimu však ujišťovali Prahu, ţe v nastartovaném kurzu sbliţování bude Polsko pokračovat. Jak vyslanec Jugoslávie Simič, tak rumunský vyslanec Jacovsky se snaţili Piłsudského přesvědčit o absurdnosti uţší spolupráce s Maďarskem a o nutnosti dobrých poměrů s Československem, se kterým Polsko sdílí tisíci kilometrovou hranici. Jacovsky však poznamenal, ţe Piłsudski zůstává při rozhovorech o Československu rezervovaný. V počátečním období sanačního reţimu byl tedy Piłsudski k otázce Československa umírněnější neţ v poválečných letech. To bylo pravděpodobně způsobeno tím, ţe se v počátcích sanačního reţimu soustředil primárně na vnitropolitické a vojenské otázky. Nejprve měla být zajištěna konsolidace země a teprve poté řešeny další otázky – otázka národnostních menšin, hranic, hospodářského rozvoje atd.89 Převrat vykonaný Piłsudským v květnu 1926 ČSR (i další státy) překvapil svou brutálností. Praha totiţ nepředpokládala, ţe by se k němu maršál odhodlal. Předem se očekávalo, ţe jeho politika k ČSR a slovanským státům nebude příliš srdečná. Zejména ve vztahu k Praze se choval značně povýšeně a nechápal, co by ze spolupráce s ní mohl získat.90 Praha novou polskou vládu formálně uznala okamţitě po skončení bojů v květnu 1926. Československý ministr zahraničí však pochopil, ţe je celá záleţitost pro vzájemně dobře nastartované vztahy nebezpečná. Nový polský ministr zahraničí A. Zaleski ujistil československého vyslance ve Varšavě, ţe Polsko hodlá pokračovat v politice sbliţování. 89 90

AMZV, Praha, ZÚ Varšava Politické zprávy 1926/1. Mimořádná zpráva politická, 8. července 1926. Varšava AMZV, Praha, ZÚ Varšava, Politické zprávy 1927/1. Mimořádná zpráva č. 34. Varšava

26

Postoj Polska k ČSR se tedy měnil pozvolna. Zpočátku byl doporučován přátelský vztah s ČSR a SHS a spojenecký vztah s Rumunskem – tedy co nejlepší styky s Malou dohodou, aniţ by do ní Polsko bylo nuceno vstoupit.91 Zaleski a Knoll se proto vyslovili, ţe se vztahy s Malou dohodou (ani jejími členskými státy) s nástupem nového reţimu měnit nebudou. Ve druhé polovině roku 1926 se dokonce rýsovala jakási snaha Piłsudského reţimu o ještě těsnější vztah s ČSR a Malou dohodou. To měla dokázat ratifikace arbitráţní a obchodní smlouvy, která se měla stát představou o budoucích hospodářských poměrech a které měly být pouze základem pro další sbliţování na poli politickém, hospodářském, kulturním i vojenském. Spolupráce s ČSR měla po nástupu sanačního reţimu probíhat i na poli mezinárodní politiky.92 Vztahy s Polskem se po převratu vyvíjely příznivě i v praktické rovině. Polští delegáti zemědělského výzkumnictví navštívili ČSR, aby studovali československé technologie. Spolupráce probíhala i v oblasti léčebných a sociálních institucí. Početná polská delegace se účastnila také sjezdu knihovníků v Praze. Československé důstojnictvo se účastnilo sjezdu záloţních důstojníků ve Varšavě. Dne 10. června roku 1926 vešla v platnost turistická konvence. Tím lze doloţit, ţe květnový převrat skutečně neměl na rozvoj vzájemných vztahů bezprostřední vliv. Obchodní a hospodářské vztahy se vyvíjely taktéţ „normálně“ a převrat je neovlivnil. Obchodní bilance byla pro Polsko v roce 1926 s ČSR aktivní, z čehoţ polská vláda usoudila, ţe by měla na oplátku za čsl. ţelezniční a celní koncese vyjít vstříc koncesemi analogickými.93 Celkově Polsko v roce 1926 zaznamenalo v zahraniční politice úspěch. Diplomacie setrvala na cestě míru a spolupráce. Dne 16. září téhoţ roku bylo 45 hlasy zvoleno na tři roky do Rady Společnosti národů s moţností opětovné volitelnosti. Usilovalo o dobré vztahy se sovětským Ruskem a přátelského rázu nabyl i poměr s Československem. Velmi pozitivně byl ve Varšavě hodnocen fakt, ţe ČSR horlivě podporovala při kaţdé příleţitosti polský poţadavek na stálé zastoupení v Radě SN. Časté byly i styky hospodářské, politické a kulturní.94 Kladný vývoj československo-polských vztahů pokračoval podle časopisu Zahraniční politika i v roce 1927. Vzájemnost se projevovala těsnějším kontaktem jak vládních, tak i

91

AMZV, Praha, ZÚ Varšava, Politické zprávy 1926/2. Mimořádná politická zpráva č. 92. Varšava. Tamtéţ. Řádná politická zpráva červenec 1926. Varšava 93 Zahraniční Politika. Polsko. 1926. Praha: Orbis. Roč. V., č. IV. 94 Tamtéţ. 92

27

soukromých kruhů. Kontakty probíhaly mezi politiky, národohospodáři, učenci, umělci, literáty, ţurnalisty a dalšími představiteli veřejného ţivota.95 Podle politické zprávy ze dne 4. ledna 1927 se v polském tisku („Przeglad Wieczorny“ a „Gazeta Warszawska“) objevují informace o „brzkém uzavření přátelské a arbitráţní smlouvy mezi ČSR a Polskem“. Tyto zprávy byly akcí polského ministerstva zahraničí, jejichţ účelem bylo mj. utlumit agresivní německou politiku vůči Polsku a zjistit názor ČSR na uzavření podobného paktu.96 Polsko v 1. polovině roku 1927 ve snaze bránit se proti Německu, usilovalo o sblíţení se Sovětským svazem a Malou dohodou. Jmenování nového československého vyslance v Polsku dr. Václava Girsy bylo polskou stranou vysvětlováno jako snaha ČSR o sblíţení. Polsko samotné v této době dokonce koketovalo s myšlenkou vytvoření federace středoevropských

států.97

To

bylo

způsobeno

obavou

z izolace

nového

reţimu

v mezinárodních vztazích a především strachem z Německa. Nejednalo se tudíţ o skutečnou touhu Polska sblíţit se s Československem, kterému Piłsudski nemohl zapomenout spáchané „křivdy“. Polská diplomacie se navíc v tomto období obávala, ţe se Praha přiklání k Německu, coţ ve Varšavě způsobilo silné znepokojení. Ve skutečnosti se Polsko nechtělo vůči ČSR příliš angaţovat. Jednalo se o nejsilnějšího člena Malé dohody, jehoţ pozici Varšava chtěla nahradit. Zvolilo proto vyčkávací politiku, dokud se nevyjasní evropská politika.98 Na podzim roku 1927 byla v Německu za podpory prezidenta Hindeburga rozvíjena nová revizionistická propaganda, v té době stále zaměřená hlavně proti Polsku. Přesto v ČSR zaznívaly obavy ohledně moţné snahy Německa ovládnout střední Evropu. E. Beneš si jako obranu proti tomuto scénáři představoval sjednocení střední Evropy pomocí preferenčního celního systému, coţ byl plán téměř neuskutečnitelný.99 ČSR našlo s Polskem společnou řeč, kdyţ během IX. shromáţdění Společnosti národů v Ţenevě (1928) Nizozemí za podpory Německa, Rakouska a Švýcarska navrhlo vytvoření stálé menšinové komise při SN. ČSR spolu s Polskem a Francií takovou moţnost razantně odmítlo.100

95

Zahraniční Politika. Zahraniční přehledy – Polsko1927. Praha: Orbis. Roč. VI., č. IV. AMZV, Praha. ZÚ Varšava, Politické zprávy 1927/1. Mimořádná politická zpráva č. 4. Varšava. 97 Tamtéţ. Mimořádná politická zpráva č. 3. Varšava 98 AMVZ, Praha, ZÚ Varšava, Politické zprávy 1927/2. Řádná politická zpráva za leden – červen 1927. Varšava. 99 Dejmek, J. 2006. Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část první, revolucionář a diplomat (1884-1935), s. 443-451. 100 Tamtéţ, s. 457-458. 96

28

Shodné stanovisko zaujaly sousední státy 27. srpna 1928. ČSR (E. Beneš) spolu s Polskem (A. Zaleski) jako jediní zástupci menších států podepsali tzv. Briand-Kelloggův pakt, kterým se signatáři zřekli uţití války jako nástroje politiky.101 Polsko přitom samo, jak informuje politická zpráva z 24. listopadu 1927, přišlo s návrhem vytvoření všeobecné úmluvy o neútočení. Polský návrh se nakonec změnil v pouhou deklaraci proti válce a pro vyřizování mezinárodních sporů mírovými prostředky.102 Dne 19. září 1928 byla v Zakopaném podepsána úmluva o československo-polském hraničním statutu, která zahrnovala celý pohraniční systém s výjimkou otázek plavby a hospodářských potřeb obcí, které měly být předmětem dalšího zkoumání.103 Dne 31. října 1928 byl v Praze zaznamenán pokus o atentát na polského vyslance Lubaczewského. Ze zprávy dr. Girsy vyplývá, ţe tento čin významným způsobem nezměnil vzájemné vztahy a nezanechal nepříznivé dojmy. V polském tisku byla událost rozebírána pouhé tři dny. Z toho plyne, ţe pokus výrazněji vzájemné vztahy neovlivnil.104 Polsko, Řecko a státy Malé dohody se sjednotily proti memorandu G. Stresemanna ze začátku února 1929, které mělo za cíl rozšíření mezinárodních záruk ochrany menšin. Otázka se projednávala na 54. zasedání Rady SN v Ţenevě. Hlavní příčinou německé iniciativy byly stíţnosti německé menšiny v polském Slezsku. Beneš dal najevo, ţe jakákoli změna v menšinové politice musí být odsouhlasena vládami ČSR, Polska a dalších států, jichţ se daný minoritní problém týká. Československá diplomacie podpořila polský návrh zevšeobecnění menšinových závazků na všechny členy, s čímţ Německo nepočítalo. Při zasedání Rady SN začátkem března 1929 nepodpořili Stresemannovy návrhy vedle A. Zaleského a N. Titulesca (zastupoval Malou dohodu místo Beneše) ani N. Chamberlain a A. Briand. Malá dohoda spolu s Polskem a Řeckem sestavila memorandum, ve kterém ţádala, aby byla nejprve realizována dříve přijatá usnesení ohledně menšin. V memorandu byla zásadně odmítnuta moţnost, ţe by práva menšin měl moţnost hájit stát jim příbuzný. Na zasedání Rady SN v Madridu v polovině června 1929 byl zamítnut jak Stresemannův návrh, tak návrh „protirevizních“ států.105 Dne 1. května 1929 přišla z Varšavy zpráva, která varovala Prahu před moţným zvolením vlády premiéra Kazimierze Światlského, coţ mělo způsobit zhoršení vztahu Polska 101

Dejmek, J. 2006. Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část první, revolucionář a diplomat (1884-1935), s. 456. 102 AMZV, Praha, ZÚ Varšava, Politické zprávy 1927/2. Řádná politická zpráva č. 9. Varšava. 103 AMVZ, Praha, ZÚ Varšava, Politické zprávy 1928. Periodická politická zpráva č. III. Varšava. 104 Tamtéţ. Periodická politická zpráva č. IV. Varšava. 105 Dejmek, J. 2006. Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část první, revolucionář a diplomat (1884-1935), s. 463-464.

29

k ČSR. Zpráva také naznačila, ţe se jedná o osobu, která pravděpodobně neocení dosavadní dobré poměry. Postoj premiéra je ve zprávě označen jako ustrnutí v době, kdy maršál Piłsudski zastával k Československé republice negativní stanovisko.106 Dne 7. prosince 1929 byla v ČSR jmenována nová vláda pod vedením Františka Udrţala, ve které si E. Beneš udrţel post ministra zahraničí. Vláda poté 13. prosince v programovém prohlášení mj. zdůraznila, ţe je nutné udrţovat přátelské vztahy k sousedním státům.107 V Polsku byla 30. prosince 1929 zvolena nová vláda K. Bartela, přičemţ na veřejnost pronikla zpráva, ţe prezident Mościcki povaţoval sestavení vlády Światlským za vyloučené. K významným změnám ve vztazích Polsko - ČSR proto během roku 1929 nedošlo.108 Po krachu na newyorské burze 29. října 1929 propukla dosud největší hospodářská krize, která evropské státy postihla se zpoţděním, ale přesto zásadně.109 Středoevropské státy s převáţně agrárně orientovanou ekonomikou, mezi něţ patřilo i Polsko, byly zasaţeny těţkou agrární krizí. Naopak v Československé republice, která patřila mezi industrializované výjimky středoevropského regionu, se krize projevila průmyslovým otřesem a vysokou nezaměstnaností, která mj. postihla i polskou menšinu.110 Dne 28. srpna 1930 byla ve Varšavě zahájena Mezinárodní zemědělská konference ve Varšavě, která si kladla za cíl zaţehnat zemědělskou krizi. Byly pozvány státy jiţní, střední Evropy a baltických států. Všichni pozvaní kromě Litvy se konference zúčastnili. Konference trvala tři dny a nejdůleţitější rezoluce se týkala společné úpravy vývozu za účelem vyvarování se konkurence mezi zúčastněnými státy. Měl být předloţen návrh vypracování mezinárodní smlouvy Společnosti národů za účelem zrušení vývozních prémií zemědělských produktů a předán návrh jednotlivým vládám na svolávání periodických konferencí ministrů zemědělství.111 V první polovině roku 1930 se tedy aktivita mezi středoevropskými státy soustředila především na hospodářské a obchodní vztahy. Během XI. shromáţdění Společnosti národů se Německo opětovně doţadovalo vytvoření stálé menšinové komise při SN. ČSR opět našlo společnou řeč s Polskem a dalšími

106

AMZV, Praha, ZÚ Varšava, Politické zprávy 1929. Běžná politická zpráva č. 51. Varšava. Dejmek, J. 2006. Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část první, revolucionář a diplomat (1884-1935), s. 479-483. 108 AMZV, Praha, ZÚ Varšava, Politické zprávy 1929. Běžná politická zpráva č. 1. Varšava. 109 Klimek, A. Kubů, E. 1995. Československá zahraniční politika 1918-1938, s. 61-63. 110 Cuhra, J., Ellinger, J., Gjuričová, A., Smetana, V. 2006. České země v evropských dějinách. IV. díl. Praha: Paseka, str. 65-66. 111 AMZV, Praha, ZÚ Varšava, Politické zprávy 1930. Periodická zpráva č. III. Varšava. 107

30

státy, kdyţ Beneš odmítl variantu, ţe by právní ochrana menšin mohla být posílena proti vůli účastnících se států.112 Pokud jde o rok 1930, časopis Zahraniční politika zmiňuje, ţe ve vztazích ČSR a Polska nedošlo k ţádným výrazným změnám. V periodiku je zdůrazněna pouze jediná informace o tom, ţe oslavy osmdesátých narozenin prezidenta T. G. Masaryka zaznamenaly v Polsku tak vřelý ohlas, jako nikde jinde. Hold vzdal československému prezidentovi i antičeskoslovenský polský tisk.113 Počátkem roku 1931 vztahy Polska a ČSR ovlivnil hokejový turnaj konaný v polské Krynici. Polské obecenstvo, které se skládalo z nejvlivnějších polských vrstev (státní úředníci a důstojníci), se chovalo k československým hráčům značně nevybíravým způsobem. Hráči byli při vstupu na hřiště „přivítáni“ systematickým hvízdáním a nadávkami, coţ pokračovalo i během přednesu československé hymny. Rovněţ nepřátelsky se choval i celý sportovní výbor. Tato událost pouze potvrdila, ţe je ČSR ze všech států v Polsku nejvíce nenáviděna.114 Počátkem roku 1931 byla také československá diplomacie zaujata projektem německo-rakouské celní unie. Hrozilo, ţe se v sousedství republiky vytvoří blok, na který by bylo vázáno 40% zahraničního obchodu republiky. ČSR spolu s dalšími členy Malé dohody zaujala k unii jednoznačně negativní stanovisko. Polsko zaujalo nejednoznačný postoj. Józef Beck oznámil vyslanci ČSR, ţe polská vláda bude postupovat ve věci v souladu s Francií a Velkou Británií. Československo tedy zůstalo odkázáno na své schopnosti přijít s vlastní alternativou. Benešův plán byl oficiálně přednesen 23. dubna 1931. Základ představovaly vývozní preference do agrárních nebo agrárně-průmyslových zemí střední Evropy. Jeho projekt měl zmírnit soupeření mezi jednotlivými státy, dále zmírnit hospodářský růst Německa, posílit solidaritu a vytvořit hospodářsky sjednocený kontinent. Nicméně v době vrcholící celosvětové hospodářské krize se ambiciózní Benešův plán nerealizoval. Nepřijatelnost německo-rakouské celní unie ovšem uznali i zbylí členové Malé dohody na summitu v Bukurešti ve dnech 3. - 5. května a slíbili Benešovi společný postup. Poté byl 20. července 1931 případ německo-rakouské celní unie projednáván před Stálým dvorem mezinárodní spravedlnosti, kde prozatím neuspěl.115 Polská diplomacie zvolila ve věci německo-rakouské celní unie vyčkávací taktiku. Na jedné straně se Varšava nedomnívala, ţe by anšlus Rakouska mohl ohrozit polské ekonomické 112

Dejmek, J. 2006. Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část první, revolucionář a diplomat (1884-1935), s. 497-498. 113 Zahraniční Politika. Polsko v roce 1930. Praha: Orbis. Roč. IX., díl II. 114 AMZV, Praha, ZÚ Varšava, Politické zprávy 1931. Řádná periodická zpráva č. II. Varšava 115 Dejmek, J. 2006. Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část první, revolucionář a diplomat (1884-1935), s. 507-518.

31

zájmy. Z politického hlediska byl však anšlus vnímán jako nebezpečný krok, jelikoţ proti takové politice bojovala většina evropských států, které usilovaly o otevřené jednání v rámci SN. Proti unii se postavil pouze tisk národně-demokratický, který volal po společném postupu s ČSR. Tisk „Gazeta Warszawska“ 24. března 1931 vyslovil obavu, ţe po spojení Německa s Rakouskem můţe vyvstat poţadavek revize polsko-německé hranice a ţe unie bude mít bezprostřední vliv na polské hospodářské zájmy. 26. března týţ list dokonce vyzýval polský lid k válce s německými plány.116 Československé periodikum agrární strany „Venkov“ se zabývalo otázkou celní unie polsko-československé. Vládní tisk zdůraznil, ţe je této otázce nutno věnovat pozornost především ze stanoviska polských hospodářských zájmů. Obecně byl přijat názor, ţe je nutné myšlenku společné celní unie dále rozvinout.117 Dne 25. září 1931 byla v Gdyni podepsána série dohod mezi ČSR a Polskem. Jednalo se o smlouvy mající význam pro úpravu pohraničních otázek – úmluva o hraničním statutu, úmluva o Pieninské cestě, úmluva o úlevách pro lázeňské město Ţegiestov a úmluva o plavení dříví na Popradě a Dunajci.118 Ve dnech 2. - 5. prosince 1931 zasedala v Praze v pořadí čtvrtá konference československo-polské tiskové dohody. Usnesla se ve dvou bodech. První rezoluce se vyslovila proti revizionistické kampani, která se rozšířila v různých zemích a zdůraznila, ţe československý i polský tisk trvají na zachování poválečného pořádku. Druhá rezoluce se zmínila o některých nepříznivých jevech ve vzájemných tiskových stycích a zdůraznila škodlivost útočení polského tisku proti ČSR a naopak. 119 Dne 25. ledna 1932 byl v Moskvě parafován text paktu o neútočení mezi Polskem a SSSR, ve kterém se státy zřekly uţití války jako nástroje národní politiky a k neposkytnutí pomoci třetímu státu, jenţ by smluvní stranu napadl. Polský viceministr Beck přitom zdůraznil, ţe je pakt s SSSR pro Polsko sice důleţitý, nicméně ţe větší váhu přikládá spojenecké smlouvě s Rumunskem. Dne 25. července téhoţ roku byl pakt se sovětským Ruskem podepsán, přestoţe se tak oproti původnímu prohlášení stalo bez vyčkání na pakt polsko-rumunský, coţ způsobilo rozladění vztahů s Rumunskem120 V březnu 1932 v Polsku se zájmem sledovali plán ekonomického bloku podunajských států. Dne 10. března téhoţ roku pak ministr Beck sdělil československému velvyslanci, ţe 116

AMZV, Praha, ZÚ Varšava, Politické zprávy 1931. Běžná politická zpráva č. 12. Varšava. Tamtéţ. Běžná zpráva politická č. 13. Varšava. 118 Tamtéţ. Periodická zpráva č. III. Varšava. 119 Tamtéţ. Periodická zpráva č. IV. Varšava. 120 AMZV, Praha, ZÚ Varšava, Politické zprávy 1932. Běžná politická zpráva č. 12. Varšava. 117

32

k plánu francouzského premiéra Andrého Tardieua zaujímá polská strana jednoznačně pozitivní stanovisko a slibuje si od něj blokování Německa v jeho hospodářské expanzi.121 Polsko mělo na výběr dvě moţné cesty. Domáhat se místa v projektovaném bloku, nebo se spokojit s úlohou dozoru po vzoru velmocí. Varšava volila druhou moţnost. Polsko, přestoţe se diskuzí s Prahou, Vídní, Budapeští, Bukureští a Bělehradem účastnilo, nehrálo v jejich rámci aktivní roli. Polské diplomacii šlo především o to, aby zdůraznila velmocenské postavení svého státu a zachovala si odbytiště pro svůj vývoz, který v této oblasti představoval 25% z celkového polského exportu. V hospodářském smyslu mělo ČSR a Rumunsko pro Polsko velkou váhu. Jednalo se o jedinou bezpečně otevřenou cestu pro transport polských výrobků do západní a jiţní Evropy. Existoval totiţ předpoklad, ţe vývoz přes německou hranici bude v kritických okamţicích znesnadněn. Nelibě Polsko neslo skutečnost, ţe v souvislosti s Tardieuovým plánem a vytvářením středoevropského bloku Francie poskytla Československu půjčku, která byla Polsku zamítnuta.122 Průběh londýnské konference o vytvoření dunajské federace skončil neúspěchem. Dospělo se k názoru, ţe plánovaná federace by neřešila problém velkých nadbytků zemědělských produktů. Jako alternativa se objevila varianta celní unie nebo alespoň hospodářského sblíţení Polska s Československem, která ovšem vyvolala jen malý ohlas. Byť návrh nevzbudil ani odpor ani nadšení, objevoval se v Polsku údiv nad tím, ţe si ČSR na Polsko vzpomněla aţ v situaci, kdy zůstala osamocena.123 V první polovině roku 1932 se v konzervativních a monarchistických kruzích v Polsku mnoţily následující výtky vůči Československu: ČSR je demokratický stát, který je překáţkou habsburských restitučních snah, ČSR je rusofilský národ, který toleruje bolševictví. V zájmu Polska pak podle těchto kruhů bylo oddělit Podkarpatskou Rus a Slovensko od českých zemí a Prahu tak co nejvíce oslabit. Nutno dodat, ţe se nejednalo o oficiální stanovisko vládních kruhů a neovlivňovalo oficiální československo-polské vztahy.124 Dne 26. září 1932 se uskutečnilo XIII. shromáţdění Společnosti národů, na němţ německá delegace opět ţádala zdokonalení ochrany menšin. To vyvolalo negativní reakce Malé dohody (zastupoval K. Fotić) i u polské delegace (zastupoval ministr zahraničí A. Zaleski).125

121

AMZV, Praha, ZÚ Varšava, Politické zprávy 1932. Běžná politická zpráva č. 20. Varšava. Tamtéţ. Poměr Polska k Československu. Brno. 123 Tamtéţ. Zpráva čsl. konzulátu v Krakově za duben 1932 Varšava. 124 AMZV, Praha, ZÚ Varšava, Politické zprávy 1932. Propaganda proti Československu v Polsku. Poznaň. 125 Dejmek, J. 2006. Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část první, revolucionář a diplomat (1884-1935), s. 538. 122

33

V politické zprávě z října 1932 vyslanec Girsa naznačuje změnu vztahu Polska k ČSR, které začíná (včetně vládní strany) projevovat své sympatie. Piłsudski pak dokonce podle této zprávy změnil své původní nepřátelství na zájem o ČSR. Důvodem mělo být zhoršení polské mezinárodní pozice a těţká ekonomická a politická situace. Spojenectví s ČSR pak Polsko mělo vyhledávat, jelikoţ je „nejpřirozenější a nejúčinnější“. Podle zprávy československá diplomacie mohla očekávat co nejbliţší uzavření spojenectví obdobné tomu mezi Polskem a Rumunskem. Girsa ve zprávě zdůrazňuje, ţe takové spojenectví by přineslo výhody pouze Polsku. Pro ČSR by znamenalo znesnadnění pozice v mezinárodních vztazích a uţitek by nepřineslo ţádný.126 4.1.2. Józef Beck ve funkci polského ministra zahraničí Situace se vyostřila roku 1933. V polském kabinetu Janusze Jędrzejewicze se stal koncem roku 1932 ministrem zahraničí plukovník Józef Beck, který si svou funkci udrţel do roku 1939. V zahraniční politice bylo pro Becka charakteristické, ţe se stavěl proti kolektivní bezpečnosti a podporoval polské velmocenské ambice. Také se netajil svým silným protičeskoslovenským zaměřením. E. Beneš se s novým polským ministrem zahraničí J. Beckem127 poprvé setkal v Ţenevě 26. listopadu 1932. Klíčový rozhovor mezi státníky proběhl v únoru 1933.128 Polsko přes Beckovy výhrady k ČSR tehdy nabídlo Československu uzavření vojenského paktu obsahujícího závazek vzájemné pomoci při napadení, který byl československou stranou odmítnut. Navrţen byl alternativní Pakt o všeobecném přátelství, díky němuţ by státy při vzájemné hranici nemusely udrţovat armádu. Ten byl ale nepřijatelný pro Polsko. Problematické bylo také výše zmiňované schválení upraveného návrhu tzv. Paktu čtyř Malou dohodou bez konzultace s Polskem. Je tedy vidět, ţe samotné antipatie plk. Becka k ČSR nebyly jedinou příčinou zhoršování vztahů. Roli hrály i nadále vnější skutečnosti a postavení ČSR k některým zahraničněpolitickým otázkám. Znamenal postoj Prahy promarnění jedinečné šance pro budoucí spolupráci? Praha v tomto období ještě zcela nedoceňovala nebezpečí plynoucí z nástupu Hitlera v Německu. Za hlavní nebezpečí stále povaţovala Maďarsko a domnívala se, ţe cílem potenciální německé agrese bude Polsko, a proto nabídku odmítla s tím, ţe „není 126

AMZV, Praha, ZÚ Varšava, Politické zprávy 1932. Běžná zpráva č. 60. Varšava. Jmenován polským ministrem zahraničí po demisi ministra Zaleského. Jeho hlavní zásadou bylo uplatňovat za všech okolností velmocenské postavení Polska a úplnou nezávislost na jiných státech 128 Dejmek, J. 2006. Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část první, revolucionář a diplomat (1884-1935), s. 551. 127

34

možno žádat po československém občanu, aby šel bojovat za udržení Gdaňska nebo polského Pomoří“. Nedůvěra k ČSR, zesílená díky československému postoji k nabídce Polska, znamenala definitivní rozchod obou diplomacií.129 Dne 10. února 1933 byla sjednána mezi ČSR a Polskem nová obchodní a plavební úmluva, která vešla v platnost 7. března téhoţ roku. Smlouva obsahuje celní sazby pro mnohé výrobky a také veterinární úmluvu. Zároveň s touto smlouvou vešla v platnost dohoda o úpravě dovozního reţimu. Celý tento proces upravil obchodně-politický poměr mezi oběma státy.130 Kdyţ v únoru 1933 Sovětský svaz v Ţenevě navrhl, aby byla zhotovena deklarace definující agresora, československý ministr zahraničí projevil zájem se k rozhovorům připojit. SSSR proto navrhl, aby byl dokument podepsán všemi zainteresovanými státy najednou. Polský zástupce E. Raczyński však návrh zamítl. Dne 3. července byl proto dokument podepsán se sousedy Sovětského Ruska v čele s Polskem a následujícího dne se státy Malé dohody a Tureckem.131 Nový trend polské politiky ovlivnil i situaci v Těšínském Slezsku. V tisku se stále častěji projevovalo, ţe polská vláda nastartovala protičeskoslovenský kurz, ve kterém bude hrát významnou úlohu těšínská otázka. Cílem vlády bylo získat zpět celé území bývalého Těšínského vévodství. Ambice plk. Becka dokonce sahaly aţ k rozbití Československa132 s tím, ţe se Slovensko mělo stát autonomním pod vlivem Polska a Maďarska, coţ by těmto státům umoţnilo vznik společné hranice a vytvoření osy Varšava – Budapešť – Bělehrad Řím. Pro tuto koncepci se v odborné literatuře uţívá termín „Mezimoří“ (území od Baltského po Černé moře). Překáţkou v polských plánech ale byly slibně se rozvíjející vztahy Prahy se Sovětským svazem, který Varšava vnímala jako svého úhlavního nepřítele.133 Ke dni 11. října 1933 polská vláda vypověděla obchodní úmluvu, uzavřenou s Československem 23. dubna 1925 s IV. dodatkovým protokolem z 26. června 1928. Ve smluvním obchodně – politickém poměru Polska a ČSR byla smlouva nahrazena Dohodou o úpravě obchodních styků z 6. října 1933.

129

Bílek, J. 2011. Kyselá těšínská jablíčka. Československo-polské konflikty o Těšínsko 1919, 1938, 1945. Praha: Epocha, s. 126-131. 130 Zahraniční Politika. Přehled obchodně-politické situace v RČS v r. 1934. 1934. Praha: Orbis. Roč. XIII., díl. I. 131 Dejmek, J. 2006. Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část první, revolucionář a diplomat (1884-1935), s. 564-565. 132 Maršál Piłsudski povaţoval Československo za umělý stát. 133 Bílek, J. 2011. Kyselá těšínská jablíčka. Československo-polské konflikty o Těšínsko 1919, 1938, 1945. Praha: Epocha, s. 126-131.

35

V listopadu roku 1933 se Praha dozvěděla o přijetí německého vyslance ve Varšavě. Dne 18. prosince 1933 vzkázal ministr zahraničí plk. Beck Edvardu Benešovi úmysly polské diplomacie v zahraniční politice. Naznačil, ţe za poslední léta byly vztahy Polska nejsloţitější s Německou říší. Situace se pro Polsko ulehčila s nástupem Hitlera, jehoţ reţim je pro Polsko mnohem příznivější. Všechny předešlé vlády ţádaly revizi německých hranic s Polskem. Hitler, který byl ochoten uzavřít s Polskem pakt o neútočení, byl proto Beckem vnímán jako člověk k Polsku loajální. Beck v rozhovoru s Girsou zdůraznil, ţe jednání s Hitlerovým Německem neznamená oslabení poměru Polska k Francii. Ohledně SN Beck konstatoval, ţe k této organizaci Piłsudského vláda vţdy zastávala kritické stanovisko zejména kvůli porušování principu rovnoprávnosti členských států.134 4.1.3. Krizový rok 1934 a podpis polsko-německého paktu o neútočení V roce 1934 Beckova vláda zahájila ostrý antičeskoslovenský kurz. Polsko počítalo s tím, ţe se Československo díky autonomnímu hnutí na Slovensku a činnosti německé menšiny brzy rozpadne. Cílem Beckovy politiky bylo získání celého Těšínska, neutralizace Slovenska v ČSR ideálně formou autonomie pod polským a maďarským vlivem, začlenění Podkarpatské Rusi do Uher a vytvoření tak společné polsko-maďarské hranice a paralyzování československo-sovětských vztahů.135 To ovlivnilo i situaci v těšínském Slezsku, kde od ledna téhoţ roku rostla netolerance k ČSR. Na konci ledna byl odvolán polský konzul v Moravské Ostravě Karol Ripa, který se Varšavě, přestoţe usiloval o zvýšení „protičeského smýšlení“ mezi polskou menšinou, zdál příliš mírný a byl nahrazen Leonem Malhommem.136 Na počátku roku 1934 Praha zachytila signály o tajných jednáních mezi Polskem a Německem. ČSR sice ještě nabízela polské straně moţnost koordinace postupu vůči Hitlerově Třetí říši, nicméně Piłsudského vláda měla zcela jiný plán. Snaţila se dosáhnout sblíţení s Německem a 26. ledna 1934 s ním podepsala pakt o neútočení. Díky dočasnému zlepšení vztahů s SSSR mohlo Polsko zahájit politiku rovnováhy mezi Německem a SSSR. Tento krok a sblíţení Varšavy s Berlínem nicméně markantně zhoršil vztahy Polska s ČSR a Francií. Snahy o oţivení vztahu mezi Prahou a Varšavou definitivně ztroskotaly.137 Francie byla paktem značně znepokojena. Německo jím podle francouzské diplomacie dalo najevo, ţe jeho další expanze nebude namířena na východ proti Polsku, ale na jih proti 134

AMZV, Praha, ZÚ Varšava, Politické zprávy 1934. Běžná politická zpráva č. 1. Varšava. Gawrecki, D. 1999. Studie o Těšínsku. Politické a národnostní poměry v Těšínském Slezsku 1918-1938. Český Těšín: Muzeum Těšínska, s. 245-247. 136 Bílek, J. 2011. Kyselá těšínská jablíčka. Československo-polské konflikty o Těšínsko 1919, 1938, 1945. Praha: Epocha, s. 126-131. 137 Klimek, A. Kubů, E. 1995. Československá zahraniční politika 1918-1938, s. 65-67. 135

36

Československu za účelem odtrţení sudetských zemí. Polsko Francii ústně přislíbilo, ţe pokud dojde k německé akci za cílem zisku Sudet, zůstane pasivní.138 ČSR odsoudila uzavření paktu jako nepřátelský akt. Československá diplomacie chápala bilaterální smlouvu jako snahu o prolomení systému kooperativní bezpečnosti ze strany Německa. Polský tisk navíc zesílil protičeskoslovenský nacionalismus. Byl obnoven poţadavek opětovného připojení Těšínska k Polsku. Na to reagovaly polské menšiny v ČSR, které zahájily agitaci.139 Německo-polský pakt představoval definitivní rozkol ve vztazích s ČSR ve dvou aspektech. Za prvé znamenal diametrálně odlišný postoj k nacistickému Německu. ČSR si na rozdíl od Polska uvědomovala ohroţení středoevropského prostoru, který stál v cestě nacistickému „Drang nach Osten“. Za druhé se oba státy rozcházely i v postoji ke kooperativní bezpečnosti, za níţ po celé meziválečné období ČSR bojovala. Bilaterální smlouvy, jeţ Polsko začalo uzavírat v podobě paktů o neútočení, značně narušovaly její koncept.140 Polsko podpis smlouvy s Německem nekonzultovalo se spojenci a jednalo zcela samostatně. Pro ČSR bylo podepsání paktu nebezpečné, protoţe Polsko získalo sebevědomí pokračovat ve své velmocenské politice.141 V polské diplomacii i tisku stále častěji zaznívaly názory, ţe Polsku musí být navráceno území, které je obýváno Poláky a bylo Československu „neprávem“ přiděleno. Objevovaly se dokonce i radikální názory, ţe ani Slovenko ani Podkarpatská Rus podle historického práva ČSR nenáleţí a ţe má být vytvořena společná hranice Polska s Maďarskem.142 Vládní tisk stále častěji útočil na ČSR a psal o Německu jako o záruce míru pro Polsko.143 Sovětský komisař zahraničních věcí Litvinov vytnul Beckovi, ţe podporuje německé plány na vytvoření Mitteleuropy, místo aby podpořil Benešovu verzi uklidnění středoevropské situace.144 Moţné také je, ţe fakt, ţe se československý ministr zahraniční Beneš těšil na mezinárodním fóru dlouhodobě silné autoritě, vzbuzoval závist u ctiţádostivých osob plných velmocenských ambic, jako byl ministr Beck či maršál Piłsudski, coţ jitřilo jejich animositu k ČSR. Urovnání polských vztahů se SSSR a Německem pak dodalo Polsku sebedůvěru, aby vystupovalo v zahraniční politice agresivněji neţ doposud. Taková politika se neprojevovala 138

AMZV, Praha, ZÚ Varšava, Politické zprávy 1933. Běžná politická zpráva č. 100. Varšava. Kárník, Z. 2002. České země v éře První republiky (1918-1938), II. díl, s. 223. 140 Veselý, Z. a kol. 2005. Edvard Beneš. Československo a Evropa. Praha: Professional Publishing, s. 67 141 AMZV, Praha, ZÚ Varšava, Politické zprávy 1934. Běžná politická zpráva č. 10. Varšava. 142 Tamtéţ. Běžná politická zpráva č. 27. Varšava 143 Tamtéţ. Běžná politická zpráva č. 28. Varšava 144 Tamtéţ. Běžná politická zpráva č. 21. Varšava. 139

37

pouze ve vztahu k ČSR, ale např. i Litvě, Francii aj. Ambice polské politiky ve vztahu k ČSR byly tedy v roce 1934 následující: poţadavky pro polskou menšinu v Československu, sníţení mezinárodního významu Československa, úsilí o navrácení území obývaných polskou menšinou, rozdělení Slovenska mezi Polsko a Maďarsko a přidělení Podkarpatské Rusi Maďarsku. Druhotným cílem pak bylo celkové oslabení Malé dohody.145 V dubnu 1934 byl Francií vytvořen návrh paktu, který měl zahrnovat SSSR, Německo, Polsko, Československo a státy Pobaltí. Návrh Východního Locarna byl se zohledněním nároků Polska a Velké Británie Sovětskému svazu předán 28. dubna 1934. Měl být vytvořen multilaterální pakt mezi SSSR, Německem, ČSR, Polskem a baltickými státy. Signatáři se měli zavázat k neútočení a poskytnutí pomoci v případě porušení smlouvy některou ze zmíněných zemí. Pakt měla doplňovat francouzsko-sovětská smlouva zavazující státy k pomoci při napadení státem participujícím na Západním či Východním Locarnu. Edvard Beneš francouzskou alternativu přijal a 9. června 1934 Československo a Rumunsko navázaly diplomatické styky se SSSR. Proti projektu se postavilo do opozice Německo, Itálie i Polsko. J. Beck se dokonce rozhodl ovlivnit i názor Rigy a Tallinu. Německo oficiálně projekt odmítlo 10. září a Polsko 27. září. Následovalo odmítnutí Rigy a Tallinu. Dne 5. prosince Francie podepsala se SSSR dohodu, ve které se zavazovaly, ţe nebudou uzavírat smlouvy se státy, které odmítly participaci na projektu Východního Locarnu. K obdobnému se zavázala československá diplomacie 10. prosince téhoţ roku.146 Polská zahraniční politika se během roku 1934 dostala do velice svízelné situace, a to hlavně díky politice ministra zahraničí plk. Becka, jehoţ politika znechutila vlády mnohých evropských států. 4.1.4. Nejistá situace v roce 1935 V roce 1935 kampaň polského tisku zeslábla. Občasné protičeskoslovenské manifestace především na společných hranicích však pokračovaly. V rámci těchto manifestací se dokonce objevovaly zmínky o nastávajícím válečném konfliktu mezi Polskem a ČSR, o okupaci Těšínska, Oravy a Spiše, ţe ČSR jako celek je překáţkou udrţení klidných ekonomických a politických poměrů v Evropě apod. Skutečné záměry polské vlády bylo moţné v roce 1935 odhadnout jen stěţí, nicméně bylo zřejmé, ţe vztahy nejsou přátelské.147 Umírnění projevů polského vládního tisku mohlo nastat díky tomu, ţe díky aktivitám 145

AMZV, Praha, ZÚ Varšava, Politické zprávy 1934. Běžná politická zpráva č. 31. Varšava. Dejmek, J. 2006. Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část první, revolucionář a diplomat (1884-1935), s. 584-598. 147 AMZV, Praha, ZÚ Varšava, Politické zprávy 1935. Běžná politická zpráva č. 11. Varšava. 146

38

opozičního tisku začaly na veřejnost pronikat informace o zacházení s polskou menšinou v Německu, se kterým Polsko udrţovalo přátelské vztahy. Dalším důvodem mohl být zvýšený zájem západoevropských politiků o polský tisk v době projednávání významných mezinárodních otázek.148 Kdyţ se v březnu 1935 evropské státy dozvěděly o zavedení všeobecné branné povinnosti v Německu, většina z nich protestovala. Ne tak Polsko. Piłsudski s jistým zpoţděním přes plk. Becka vzkázal, ţe se „nic zvláštního v Německu nestalo“ a ţe „se Němci jen otevřeně přiznali k tomu, co doposud dělali“. Dále nechal tlumočit stanovisko, ţe Polsko bude pokračovat ve své dosavadní politice k Německu.149 Díky kritice plánovaného Východního Locarna ze strany Německa, Itálie a Polska došlo nakonec 2. května 1935 k podpisu alternativní smlouvy o vzájemné pomoci mezi SSSR a Francií a 16. května mezi ČSR a SSSR. Smlouva československo-sovětská zaručovala, ţe SSSR poskytne pomoc Československu, pouze pokud pomoc přijde i ze strany Francie.150 Současně došlo k ujištění Varšavy, ţe aliance není a nebude obrácena proti Polsku. Přesto smlouva znamenala další problém vzájemných vztahů. Polsko se přidalo na stranu nacistického Německa a obviňovalo ČSR, ţe napomáhá komunistické expanzi do Evropy. Napětí ještě zesílilo po zvolení Beneše prezidentem v prosinci 1935, přestoţe si Praha snaţila Varšavu naklonit jmenováním nového vyslance, konzervativně orientovaného Juraje Slávika.151 Na 19. května 1935 byly v Československé republice naplánovány volby do Národního shromáţdění. Předcházela polská propaganda plná nevybíravých výpadů proti. V dubnu bylo vytvořeno seskupení většiny polských stran působících v republice pod názvem Polskie Stronnictwo v Czechoslowaji, které zahájilo mohutnou předvolební kampaň za podpory konzula L. Malhommeho. Samotné volby proběhly na území Těšínska relativně v klidu. Výsledky však byly pro Poláky zklamáním – do parlamentu se dostal jediný zástupce těšínských Poláků – dr. Leon Wolf. V září téhoţ roku proběhly volby do polského Sejmu, kterých se zúčastnilo na protest proti nové ústavě pouze 37% voličů. Demokratický reţim tedy ve srovnání s autoritativním sanačním reţimem dopadl úspěšně.152

148

AMZV, Praha, ZÚ Varšava, Politické zprávy 1935. Běžná politická zpráva č. 42. Varšava. Tamtéţ. Běžná politická zpráva č. 31. Varšava. 150 Klimek, A. Kubů, E. 1995. Československá zahraniční politika 1918-1938, s. 70-71. 151 Dejmek, J. 2002. Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918-1992), s. 144-145. 152 Bílek, J. 2011. Kyselá těšínská jablíčka. Československo-polské konflikty o Těšínsko 1919, 1938, 1945. Praha: Epocha, s. 135-137. 149

39

Při příleţitosti odchodu z funkce československého velvyslance ve Varšavě Václav Girsa153 shrnul své poznatky. Polská politika po květnovém převratu v roce 1926 získala díky osobě Piłsudského specifický ráz. Maršál si dle jeho názoru dal za cíl morálně „ozdravit“ polský národ, změnit mentalitu polského člověka a vymýtit korupci, coţ se mu prý nepodařilo. Zahraniční politiku pak podle bývalého vyslance řídil nenávistí a zlobou. Girsa dále píše, ţe maršál zemřel předčasně, pokud jde o praktické naplnění svých idejí o státním zřízení. Proto se prý jeho přívrţenci po jeho smrti ocitli v těţké situaci a v rámci vnitřní politiky a snahy o udrţení diktatury proto předpověděl ostré boje. K tomu přičetl těţkou ekonomickou situaci Polska a širokou radikalizující se opozici, která vnitropolitickou situaci Polska stíţí. Přesto Girsa správně předpověděl, ţe se nesjednocená opozice pravděpodobně podrobí diktatuře a revoluční změna reţimu v Polsku v nejbliţších letech po maršálově smrti nenastane.154 4.1.5. Vliv úmrtí maršála Piłsudského na čsl.-polské vztahy Zahraniční orientace Polska měla po smrti Piłsudského zůstat zachována. Girsa předpokládal, ţe si Varšava bude chtít i nadále udrţet volnou ruku v mezinárodních vztazích, nikde se přímo neangaţovat a budovat si velmocenské postavení, coţ byl program jak plukovnické, tak i generálské frakce vládního bloku. Generálové však usilovali o její taktní provádění, kdeţto plukovníci reprezentovaní Beckem (který povaţoval Československo za stát méněcenný a málo významný) volili brutální metody. Girsa ve zprávě zmiňuje, ţe pokud by převahu získala skupina generálů, vztah k ČSR by se zlepšil, v opačném případě by politická situace zůstala stejná. Girsa také zdůraznil, ţe záleţí na celkovém vývoji mezinárodní situace.155 „Nebožtík maršál Piłsudski byl strašný člověk. Je těžko si představit v osobě jednoho člověka tolik zloby a nenávisti jako bylo v něm. Řídil stát nenávistí a zlobou“ Papeţský nuncius Francesco Marmaggi Odchod dr. Girsy z funkce vyslance ve Varšavě na československo-polské vztahy v pozitivním slova smyslu neměl ţádný vliv. Velice ostře byla Varšavou vnímána cesta E. Beneše do Moskvy, podepsání sovětsko-československé dohody 16. května 1935 a pobyt sovětských vojsk na území ČSR během vojenských manévrů. Všechny tyto kroky byly 153

V. Girsa byl z Varšavy odvolán 25. 5. 1935 a 29. 11. 1935 nahrazen Jurajem Slávikem. AMZV, Praha, ZÚ Varšava, Politické zprávy 1935. Běžná politická zpráva č. 55. Varšava. 155 Tamtéţ. Běžná politická zpráva č. 55. Varšava. 154

40

vnímány jako zaměřené proti Polsku. Na straně druhé Varšava získala důvod ke snaze o oslabení československé pozice ve střední Evropě, jelikoţ se podle ní ČSR stala nástrojem Sovětů, coţ ohroţovalo bezpečnost Evropy. Vztahy doplňovaly revizionistické manifestace v Těšínsku 28. července 1935 a revizionistická kampaň tisku při výročí dělení Těšínska. Podle politické zprávy zaslané z Varšavy 22. srpna 1935 nenávist k ČSR po Piłsudském „zdědil“ především plk. J. Beck, který pokud zůstane u moci, nelze počítat s korektní úpravou poměru Polska k ČSR.156 Polský tisk opět zaplavily zprávy o údajném utlačování polské menšiny v Československu. Tato kampaň byla vedena polskou tiskovou kanceláří (PAT), která vyhledávala vše, co by proti ČSR mohla pouţít. Na straně druhé opoziční tisk kritizoval brutální politiku ministra Becka k Československu i SSSR. Rozdmýchání bojů na Těšínsku politické zprávy z té doby připisují vnitropolitickým bojům o moc. Československá strana na polské výboje reagovala s klidem, aby Polsko nezískalo dojem, ţe můţe v jisté chvíli vyuţít československé slabosti.157 V říjnu 1935 byl po nepokojích v polské části Těšína odvolán polský vyslanec v Praze Grzybowski a jeho funkce byla obsazena aţ v lednu 1937 Kazimierzem Papéem. V roce 1936 také československého vyslance Václava Girsu ve Varšavě vystřídal Juraj Slávik. Personální výměna na obou stranách měla napjaté vztahy zlepšit, nicméně problém polské menšiny v Těšínsku158 to neumoţňoval.159 Dne 30. října 1935 československá diplomacie předala nótu polskému velvyslanectví, ve které ţádala urovnání sporných otázek a navázání korektních vztahů. Polský ministr Beck v následujících rozhovorech s francouzským vyslancem naznačil, ţe dohoda s ČSR by byla moţná, pokud by československá strana nepokračovala v ostrém kurzu vůči polské menšině na Těšínsku. Otázkou je, do jaké míry byl Beckův postoj upřímný. Polsku by se bývalo v roce 1935 jistě hodilo, aby spor s Československem alespoň načas utichl a přestal zaměstnávat evropskou politickou veřejnost a polské veřejné mínění. Polsko navíc potřebovalo volné pole působnosti pro urovnávání vztahů s Francií, jejíţ náklonnost byla pro Varšavu i v době spojenectví s Německem stále cenné. Navíc i vnitropolitické poměry Polska, kdy opozice stále častěji volala po urovnání československo-polského sporu, nutila vládní kruhy zavést 156

AMZV, Praha, ZÚ Varšava, Politické zprávy 1935. Běžná politická zpráva č. 76. Varšava. Tamtéţ. Běžná politická zpráva č. 77. Varšava. 158 Spory o Těšínsko se naplno rozhořely na konci září 1938, kdy přinutila polská vláda Mnichovem šokovanou českoslovanskou diplomacii k vydání Zaolţí a v červnu 1945, kdy českoslovenští vojáci obsadili část Ratibořska. Roku 1947 Polsko a ČSR uzavřely na zásah Stalina spojeneckou smlouvu. 159 Bílek, J. 2011. Kyselá těšínská jablíčka. Československo-polské konflikty o Těšínsko 1919, 1938, 1945. Praha: Epocha, s. 138-141. 157

41

umírněnější kurz. Na druhé straně mohla polská diplomacie sporu s ČSR vyuţít jako diplomatické zbraně k dosaţení svých poţadavků na jiných frontách. Z Beckovy ochoty jednat s ČSR lze vyvodit, ţe se jednalo spíše o taktickou obratnost diktovanou vnějšími okolnostmi neţ o skutečný obrat jeho politického smýšlení a ochotu jednat o odstranění dávných křivd.160 Ministr Beck předal své stanovisko k československé nótě z 25. října 19. listopadu téhoţ roku československému vyslanci. Zdůraznil přitom, ţe si nepřeje, aby byl spor přenesen na půdu Společnosti národů a ţe má polská strana zájem na uvolnění poměrů, pokud proběhne věcné rozřešení společných neshod. Několikrát při rozhovoru s vyslancem Girsou zdůraznil, ţe neusiluje o to, aby polská strana vyšla z československo-polského konfliktu jako vítězný stát.161 Ke zmírnění napětí a spolupráci však nedošlo, a to ani po německém obsazení Porýní 7. března 1936, které mělo být varovným signálem pro oba státy. Varšava nadále pokračovala v útočné politice proti ČSR. V Rumunsku se pokoušela konkurovat československým aktivitám, na Slovensku podporovala opoziční strany stejně jako protivládní skupiny v Podkarpatské Rusi. Vyslanec v Polsku Slávik proto Praze oznámil, ţe Polsko nechce udrţovat dobré vztahy s ČSR, neboť se snaţí zalíbit Německu. Podle představitelů Piłsudského sanačního reţimu mělo Československo dočasný charakter a bylo tak či tak odsouzeno k zániku. Ještě v září 1938 se E. Beneš obrátil na Polsko s ţádostí o spolupráci i za cenu odstoupení sporné částí těšínského území. Polsko si však vynutilo bezodkladné odstoupení celého sporného teritoria. Dne 25. října polská vláda ţádala na autonomní vládě v Bratislavě oblast Čadce, Oravy, část Tater a území obce Javoriny. Nepodloţené poţadavky byly Prahou v listopadu přijaty.162 4.1.6. Těšínské Slezsko v letech 1926 – 35 Polská literatura vnímá rozmezí let 1925-1933 jako vrcholnou etapu česko-polské spolupráce. Poláci v čs. Těšínsku v tomto období hodnotili pozitivně čs. zákonodárství, prezidenta i vládní politiku. Na situaci v regionu však nahlíţeli stále kriticky. Úsilí československých

úřadů

vyjít

vstříc

polským

poţadavkům

Poláci

vnímali

jako

samozřejmost.163 Etapu je moţné chápat jako období vrcholného aktivismu z hlediska vývoje 160

AMZV, Praha, ZÚ Varšava, Politické zprávy 1935. Běžná politická zpráva č. 92. Varšava. Tamtéţ. Běžná politická zpráva č. 95. Varšava. 162 Dejmek, J. 2002. Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918-1992), s. 146-147. 163 Gawrecki, D. 1999. Studie o Těšínsku. Politické a národnostní poměry v Těšínském Slezsku 1918-1938. Český Těšín: Muzeum Těšínska, s. 146-7. 161

42

menšin. Samozřejmě nešlo o harmonický vztah bez nevraţivostí a stíţností. Příslušníci polské menšiny byli i nadále přesvědčeni o „nespravedlnosti“ hranic, avšak byli si vědomi, ţe její změna není aktuální.164 Vývoj uvaţování menšin se vyvíjel v souladu s vývojem českopolských vztahů v regionu. Po urovnání mezistátních vztahů se začaly organizovat výlety příslušníků polské menšiny do Polska k posilování národního cítění mládeţe. Do Československa začali jezdit polští novináři a politici, kteří zde pořádali přednášky. Zlepšení situace se projevilo i v dalších situacích. Ve Skočově byl postaven v roce 1926 pomník padlých v boji o Těšínsko.165 Nutné je zmínit, ţe krátce po převratu na Těšínsku neexistoval kult Piłsudského a polská menšina vnímala Polsko především z hlediska československo-polských smluv a jejich zaměření na menšiny.166 Od 14. – 18. 7. 1929 se ve Varšavě pod patronací prezidenta Moścického, kardinála Hlonda a maršála Piłsudského konal I. sjezd zahraničních Poláků. Za nejlépe organizované menšiny byla označena společenství v ČSR a Lotyšsku. Za menšinu v ČSR bylo řečeno, ţe udělá vše proto, aby se neodnárodnila. Jednání byla dále věnována hospodářským otázkám.167 V roce 1931 poslanci polské národnosti dr. Buzek a E. Chobot v poslanecké sněmovně interpelovali proti výsledkům sčítání lidu, které proběhlo 1. prosince 1930.168 Na 31. 5. 1931 byla svolána protestní akce lidu, ve které Poláci ţádali především zrušení „slezské národnosti“. Přestoţe neexistují doklady, ţe by byla akce podpořena polskou vládou, vzrušená atmosféra panovala i v Polsku, kde byly na několika univerzitách svolány protestní akce.169 Velká hospodářská krize v první polovině 30. let znamenala pokles výroby ţeleza a těţby uhlí o několik desítek procent. Postiţeno bylo v rámci ČSR především Ostravsko a Těšínsko, coţ přispělo k radikalizaci obyvatel těchto oblastí. Krize měla i důsledky národnostní. Objevovaly se spekulace, ţe postihla ve větší míře Poláky neţ Čechy. Faktem je, ţe v roce 1933 všichni bez rozdílu národnosti svorně tvrdili, ţe jsou oba regiony v katastrofální situaci a centrální vláda je přehlíţí.170

164

Gawrecki, D. 1999. Studie o Těšínsku. Politické a národnostní poměry v Těšínském Slezsku 1918-1938. Český Těšín: Muzeum Těšínska, s. 147-200. 165 Na pomníku se objevila protičeskoslovenská alegorie Poláka, který obuškem bije svíjejícího se českého lva, která musela být odstraněna. 166 Gawrecki, D. 1999. Studie o Těšínsku. Politické a národnostní poměry v Těšínském Slezsku 1918-1938. Český Těšín: Muzeum Těšínska, s. 166-169. 167 Tamtéţ s. 166-169. 168 Poláci se cítili poškozeni tím, ţe byla v rámci sčítání registrovaná „slezská národnost“. 169 Gawrecki, D. 1999. Studie o Těšínsku. Politické a národnostní poměry v Těšínském Slezsku 1918-1938. Český Těšín: Muzeum Těšínska, s. 219-221. 170 Tamtéţ, s. 166-186.

43

Vnitřní opatření provozovaná k vyřešení hospodářské krize byla polskou menšinou mnohdy vyloţena jako politická perzekuce. V prosinci 1931 bylo přemístěno 24 ţelezničářů z Českého Těšína do Bohumína. Dopravní úřad věc zdůvodnil tím, ţe pro ně nebyla v Českém Těšíně práce. Skutečností bylo, ţe z osmi přemístěných Poláků dva z nich byli zvolení v obecních volbách v Německé Lutyni za polské strany a spolupracovali s KSČ.171 Úřední politika ČSR tedy skutečně prováděla i opatření, kterým je moţno přisoudit diskriminační charakter. Od roku 1932 např. bylo polským občanům ţidovského původu znemoţněno studium na čs. vysokých školách. Z kruhů, které naopak nejvíce usilovaly o česko-polské sblíţení, je třeba zmínit česko-polský klub v Moravské Ostravě, který pravidelně pořádal osvětové akce. Předseda klubu prof. F. Král nahlíţel na postavení polské menšiny v ČSR realisticky, za coţ byl mnohdy ze strany ČSR kritizován.172 Od ledna 1934 rostla v regionu atmosféra netolerance, nepřátelství a nevraţivosti. Dne 23. ledna 1934 byla v Třinci k příleţitosti 15. výročí vojenského zásahu na Těšínsku uspořádána vzpomínková slavnost, doprovázená řadou manifestací ve Skočově, Bílsku a dalších obcích. Periodikum „Zahraniční politika“ akci označilo za uměle vyvolanou. Československá strana podle tohoto listu neměla zájem na odnárodňování polské menšiny a naopak jí poskytovala příleţitost k svobodnému kulturnímu vývoji.173 Československá strana odpověděla v některých případech odnětím úředních dokumentů polským konzulům na území republiky a také zatýkáním.174 Na to polská strana reagovala demonstracemi a vybitím oken československého

vyslanectví.175

Důsledkem

konfliktu

bylo

také

vypovězení

21

československých příslušníků a jejich rodin z Polska.176 Celá akce vedená proti Československu byla schválena maršálem Piłsudským a podle názorů některých československých politiků v ní bylo moţné spatřovat i jeho osobní mstu. Během ní se projevila neakceschopnost Společnosti národů a slabost Francie, která danou situaci nebyla schopna řešit.177 Od jara 1934 se v polském tisku začalo psát o českém záboru Těšínska jako o součásti polské země, která byla Polsku ukradena. V „Gazetě Polské“ a regionálním sanačním tisku se

171

Gawrecki, D. 1999. Studie o Těšínsku. Politické a národnostní poměry v Těšínském Slezsku 1918-1938. Český Těšín: Muzeum Těšínska, s. 202-210. 172 Tamtéţ, s. 210-211. 173 Zahraniční Politika. Polská kampaň na Těšínsku a československo-polské rozladění. 1934. Praha: Orbis. Roč. XIII., díl. I. 174 Dejmek, J. 2002. Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918-1992), s. 144. 175 Pro srovnání je třeba dodat, ţe česko-polský klub v Moravské Ostravě v dubnu 1934 akcentoval sblíţení, slovanství apod., takţe nálady v rámci polské menšiny nebyly jednotné a zcela negativní. 176 AMZV, Praha, ZÚ Varšava, Politické zprávy 1934. Běžná politická zpráva č. 28. Varšava 177 Tamtéţ. Běžná politická zpráva č. 35. Varšava.

44

stále častěji objevovaly informace o útisku Poláků v ČSR. Situace polské menšiny byla označena za „řetězec utrpení, křivd a pronásledování“ a jevilo se tedy nutným, aby Varšava zasáhla. Byly aktivizovány různé spolky, vedeny slovní útoky proti ČSR a poprvé také proti osobě T. G. Masaryka. Na denním pořádku byly výpady polského tisku proti ČSR, docházelo k poškozování českých památníků, probíhaly projevy plné výhrůţek apod.178 Polská kampaň proti ČSR se promítla i do politické literatury. Marjan Zdziechowski například jiţ v roce 1933 vydal knihu s názvem „Wegry i dokola Wegier“, ve které poukazuje na výhodnost vytvoření spolku s Maďarskem a za tímto účelem by měla podle něj být Podkarpatská Rus přidělena Maďarsku.179 Podobně hrabě Jan Bobrzynsky ve svých úvahách poţadoval vytvoření polsko-maďarského spolku, rozbití Malé dohody a vytvoření společné polsko-maďarské hranice. Władysław Studnicki180 pak propagoval myšlenku co nejuţší spolupráce s Německem, přičemţ počítal s vytvořením středoevropského bloku, který by kromě Polska a Německa zahrnoval i Maďarsko, Rakousko, ČSR, Bulharsko, Řecko a další státy. Německo a Polsko by přitom hrály rozhodující úlohu. Československo samo o sobě prý ohroţovalo Polsko a nebylo moţno s ním spolupracovat, dokud neztratí Slovensko, Podkarpatskou Rus, Těšínsko a německé kraje (tedy polovinu svého obyvatelstva).181 Polskou menšinu s Polskem spojovalo také uctívání maršála Piłsudského, jehoţ kult vyvrcholil v roce 1935. Bylo např. ceněno, ţe maršál upřednostňuje národnostní přesvědčení před politikou a ţe je jeho zásluhou, ţe Polsko dosáhlo „velmocenského postavení“. Proto tryzny v květnu po jeho smrti zaznamenaly obrovskou účast polské menšiny ţijící v ČSR.182 4.2. Hospodářské poměry Území Československé republiky (zejména české země) patřilo k nejvyspělejším částem Rakouska – Uherska a po osamostatnění zdědila republika silný ekonomický potenciál. Relativně omezený vnitřní trh nově vzniklé republiky způsobil, ţe se postupně stala závislou na zahraničním obchodu. Nutný byl zejména dovoz surovin, textilního průmyslu a hutní výroby. Naopak v exportu dominoval cukr, dřevo, uhlí, textilní suroviny, sklo, ţelezo a především zbrojní průmysl.183 178

Bílek, J. 2011. Kyselá těšínská jablíčka. Československo-polské konflikty o Těšínsko 1919, 1938, 1945. Praha: Epocha, s. 132-134. 179 Zdziechowski, M. 1933. Węgry i dookoła węgier: szkice polityczno-literackie. T-wo Wydawnicze "Pogoń". 180 Ideologický vůdce konzervativní členské skupiny a znalec středoevropské politiky. 181 Zahraniční Politika. Polská kampaň proti Československu. 1935. Praha: Orbis. Roč. XIV., díl. I. 182 Gawrecki, D. 1999. Studie o Těšínsku. Politické a národnostní poměry v Těšínském Slezsku 1918-1938. Český Těšín: Muzeum Těšínska, s. 300-302. 183 Acta oeconomica Pragensia. 2007. K charakteru, rozsahu a zaměření československého vývozu. Roč. 15, č. 7.

45

K nejdůleţitějším nástrojům regulace zahraničního obchodu ČSR patřila cla a povolovací řízení přidělovaná Československou vývozní a dovozní komisí. V praktické politice se Československo přiklánělo k protekcionismu. Na dovoz nejpotřebnějších komodit, surovin a potravin, se vztahovala buď nízká, nebo ţádná cla. Kromě let 1932 a 1933 (důsledky hospodářské krize) si ČSR během celého meziválečného období udrţovala celkově aktivní obchodní bilanci, byť se sledovaným Polskem byla bilance pasivní. Tato skutečnost byla jedním z ústupků ČSR poskytovaných Polsku pro zlepšení vztahů.184 Nejvýznamnější obchodně-hospodářské styky udrţovala Československá republika s dvanácti státy: Německem, Rakouskem, USA, Maďarskem, Velkou Británií, Itálií, Francií, Polskem, SHS, Nizozemskem, Rumunskem a Švýcarskem. Během šestiletí 1920-1925 Polsko zastoupilo 3,4% celkového dovozu do Československa a octlo se tak na osmém místě z 12 výše jmenovaných prioritních zemí. Polsko mělo podíl na vývozu z ČSR ve sledovaném období 4,2% z celkového mnoţství.185 V oblasti vývozu obilí (pšenice, ţita, ječmene a mouky) v letech 1925-1929 figurovalo Polsko na seznamu ČSR podle statistických přehledů jako významné odbytiště. V roce 1925 se z Polska do ČSR vyvezlo 148 595 q pšenice, 491 152 q ţita, 279 971 q ječmene. Ve srovnání s ostatními významnými polskými odběrateli se jedná o významná čísla. Například do Velké Británie Polsko vyvezlo v témţ roce 322 523 q pšenice, do Německa 425 953 q ţita a 221 597 q ječmene. V roce 1926 vývoz obilí z Polska do ČSR výrazně poklesl. ČSR přijala pouze 22 806 q pšenice a ţádné další obiloviny. V následujícím roce dokonce pouze 233 q pšenice. V roce 1928 pouze ječmen v mnoţství 29 825 q. V statistikách z roku 1929 uţ ČSR vůbec nefiguruje. Nutno dodat, ţe pokles nastal i u dalších polských odběratelů. Jediným stabilním příjemcem tak zůstalo Německo, nicméně i u něj objem příjmu obilí klesal.186 V roce 1927 na Československo připadalo 5,6% veškerého polského dovozu a 9,2% polského vývozu. Podle úředních statistik bylo za prvních 9 měsíců roku 1927 z ČSR do Polska dovezeno zboţí v hodnotě 68,3 milionů zlatých franků (v roce 1926 to bylo 28,6 mil. zlatých franků). Z Polska do ČSR bylo v téţe době dovezeno zboţí v hodnotě 98,2 (v předešlém roce 86,2) mil. zlatých franků.187

184

Acta oeconomica Pragensia. 2007. K charakteru, rozsahu a zaměření československého vývozu. Roč. 15, č.

7.

185

Zahraniční Politika. Základní data vývoje hodnoty československého zahraničního obchodu. 1926. Praha: Orbis. Roč. V., díl II. 186 AMZV, Praha, ZÚ Varšava, IV. sekce národohospodářská. Zpráva o vývozu obilí z 18. srpna 1930. Varšava. 187

Zahraniční Politika. Zahraniční politika – Polsko. 1927. Praha: Orbis. Roč. VI., č. IV.

46

Dne 15. prosince 1927 z vyslanectví Československé republiky ve Varšavě přišla zpráva seznamující Prahu s polskými poţadavky ohledně úprav československo-polské obchodní úmluvy. Měly proběhnout novelizace předpisů upravujících dovoz. Pro účely této práce je podstatný zejména poţadavek na “zrušení výsad, které poskytnuty byly některým státům a jsou v rozporu se svrchovaností polského státu“. Na některé zboţí bylo Polskem schváleno navýšení o 10% - např. rýţe, čaj, surová káva, koks, výrobky z mědi a slitin, ţelezné, ocelové atd.188 V rámci hospodářských vztahů ČSR a Polska je nutné zmínit uhelný spor. Příčinou sporu bylo stanovisko Československa, které chtělo monopolizovat dovoz uhlí do republiky. K pokusům o monopolizaci Polsko zaujalo kritické stanovisko a snaţilo se situaci řešit. Situaci vyostřil fakt, ţe se od počátku bojkotu zvýšil dovoz uhlí do ČSR z německého Slezska. Polské uhelné doly po jednání zahájily bojkot československého trhu. Do situace na straně Polska intervenovali také zástupci československého průmyslu, kteří usilovali o zrušení bojkotu na dovoz polského uhlí. Poukazovali přitom na fakt, ţe některé oblasti československého průmyslu byly závislé na práci s polským uhlím. Díky tomu se podařilo dosáhnout slibu o obnovení importu. Provizorní dohody bylo docíleno, nicméně situace nebyla zcela urovnána. O odstranění nesrovnalostí se jednalo i v roce 1928.189 Dne 12. února 1928 přišla do Prahy od V. Girsy zpráva, která Prahu seznamovala se schválením valorizace cel o 72%.190 Zvyšování cel bylo podle Girsy však způsobeno hospodářskými problémy Polské republiky, tedy nemělo politické pozadí. Varoval přitom Prahu před vypovězením obchodní smlouvy, která by mohla mít fatální důsledky. Naopak nabádal k jednání a řešení situace.191 Valorizace vyvolala v ČSR bouřlivé reakce zájmových kruhů a tisku. Navíc se ukázalo, ţe Piłsudského Polsko nehodlá ustoupit v otázce cel ani Československu, protoţe by tím oslabilo svoji pozici vůči Německu. Opět bylo chování polské vlády vyloţeno optimisticky jako „taktika pro jednání s Německem bez politického pozadí“. V politických vztazích byla nadále sledována spíše sbliţovací tendence.192 V období leden – červen 1928 ČSR dovezlo z Polska zboţí v celkové hodnotě 730 664 000 mil. Kčs. ČSR vyvezlo ve sledovaném období do Polska zboţí v hodnotě 188

AMZV, Praha, ZÚ Varšava, IV. sekce národohospodářská. Obchodní úmluva čsl.-polská – provádění úprav dovozu. Varšava. 189 Tamtéţ, IV. sekce národohospodářská. Uhelný spor s Československem. Praha 190 Dekret o valorizaci celních sazeb byl vydán 13. února s účinností od 14. března. Vztahoval se mj. na průmyslové výrobky, kde stav domácího průmyslu podle vlády vyţadoval zvýšenou celní ochranu. Jednalo se také o poloţky, které byly zahrnuty v československo-polské obchodní smlouvě z roku 1925. Problém valorizace cel byl vyřešen 26. června 1928 IV. dodatkovým protokolem. 191 AMVZ, Praha, ZÚ Varšava. Politické zprávy 1928. Telegram odeslaný 11. února 1928. Varšava 192 Tamtéţ. Mimořádná politická zpráva č. 8. Varšava.

47

459 128 000 Kčs. Republika se dostala do pasivní obchodní bilance. Pokud zahraniční obchod chceme srovnat s obdobím leden - červen 1929 zjistíme, ţe ČSR dovezlo z Polska zboţí v celkové hodnotě 680 667 000 Kčs a vyvezlo 511 147 000 Kčs. O rok později byla tedy obchodní bilance ČSR pasivní ve prospěch Polska.193 Pokud jde o statistická data polského zahraničního obchodu v letech 1931-1932, pak Polsko v roce 1931 dovezlo ze zahraničí zboţí v hodnotě 109 102 000 zlotých a v roce 1932 pak v hodnotě 67 460 000 zlotých. V roce 1931 Polsko vyvezlo zboţí v celkové hodnotě 150 093 000 zlotých a v roce 1932 v hodnotě 82 326 000 zlotých. Přitom dovoz z Československa v roce 1931 představoval 15 592 000 zlotých a vývoz 995 000 zlotých. V roce 1932 dovoz z Československa poklesl na 1 606 000 a vývoz ve statistikách nefiguruje vůbec. V dovozu z Československa v roce 1931 hrála ČSR primární roli. Nepředčila ji ani Francie, která do Polska v témţ roce vyvezla zboţí v celkové hodnotě 1 341 000 zlotých.194 Z dalších zpráv IV. Národohospodářské sekce dále vychází najevo, ţe Polsko od počátku roku 1932 násilně sniţovalo dovoz, jelikoţ se mnoţily hlasy volající po polské soběstačnosti. To pochopitelně znamenalo odvetná opatření států, které doposud byly odbytišti pro polské zboţí. Polská politika mohla vyvolat nebezpečí obchodního vakua. Opět tedy změny, které nastaly na počátku 30. let v hospodářských vztazích ČSR a Polska nesouvisely problémy ve vzájemných vztazích v politické rovině.195 V roce 1931 se dokonce v polském tisku (národně-demokratickém, vládním a polovládním) ţivě diskutovalo o moţnost vzniku polsko-československé celní unie. Ta měla vzniknout jako reakce na německý projekt regionální Panevropy. Spojením hospodářství Polska a ČSR měl podle odborníků vzniknout hospodářský blok velké politické i hospodářské síly, se kterým by jistě spolupracovaly partnerské státy. Lze proto vyvodit, ţe přes veškeré antipatie Piłsudského reţimu k Československu, si stále jeho představitelé uvědomovali důleţitost ČSR jako obchodního partnera a její hospodářskou sílu. Úvahy o celní unii lze přisoudit polskému pragmatismu. Moţné také je, ţe se Polsko obávalo „obklíčení“ Německem a Sovětským svazem, a proto usilovalo o co nejlepší styky s Československem.196 Během roku 1932 se zhoršovaly hospodářské vztahy mezi republikami úměrně s celkovou hospodářskou situací v Evropě. Polsko se snaţilo chránit svou obchodní bilanci omezovacími dovozními opatřeními, která těţce postihla export ČSR. ČSR bylo nuceno 193

Zahraniční Politika. Československá obchodní bilance. 1929. Praha: Orbis. Roč. VIII., díl II. AMVZ, Praha, ZÚ Varšava. IV. sekce národohospodářská. Statistika polského zahraničního obchodu v červnu 1932. Varšava 195 Tamtéţ, IV. sekce národohospodářská. Zahraniční obchod Polska v únoru 1932. Varšava 196 AMVZ, Praha, ZÚ Varšava. Politické zprávy 1931. Běžná politická zpráva č. 13. Varšava. 194

48

zmenšit kontingent polského uhlí, coţ vyvolalo silnou polskou odezvu a další represe, které sníţily československý dovoz do Polska na dosud nejniţší míru.197 V první polovině roku 1932 (II. čtvrtletí) představoval dovoz z Polska do ČSR 6,7% z celkového objemu dovezeného zboţí. Vývoz dosáhl 6,5% z celkového mnoţství. ČSR se přitom nacházela mezi pěti nejdůleţitějšími obchodními partnery Polska. Proti předchozím létům zaznamenal polský zahraniční obchod v roce 1931 značný pokles.198 Dovezlo zboţí v celkové hodnotě 675 500 zlotých a vyvezlo zboţí v hodnotě 788 500 zlotých.199 Od čtvrtého čtvrtletí roku 1932 jevil československý export do Polska sestupnou tendenci. Na vině byla nejistota ohledně udělení dovozních povolení. Tento trend se týkal téměř všech exportních oblastí, především pak textilu. Stejně pak procházely hospodářskou krizí československé podniky v Polsku.200 V roce 1933 dovoz zboţí z Československé republiky do Polska nabýval hodnoty 30 923 000 zlotých, tedy hodnot srovnatelných s Rakouskem (30 810 000 zlotých). Vývoz Polska do ČSR v témţ roce představoval 38 977 000 zlotých. V roce 1934 vývoz z ČSR do Polska opět poklesl. Československo vyvezlo do Varšavy zboţí v celkové hodnotě 26 715 000 zlotých. Polsko vyvezlo do ČSR zboţí v hodnotě 41 707 000 zlotých. Polsko však nebylo v aktivní bilanci pouze v rámci zahraničního obchodu s Československou republikou. Během zmiňovaných dvou let Polsko vyváţelo do svých odbytišť více, neţ dováţelo, coţ zřejmě souvisí se zmiňovaným opatřením přijatým během prvních měsíců roku 1932. Polsko proto v roce 1933 disponovalo aktivní částkou platební bilance 75 155 000 zlotých a v následujícím roce tuto částku téměř zdvojnásobilo na 142 021 zlotých.201 ČSR v dovozu do Polska představovala v lednu roku 1934202 hodnotu 3,7% z celkového mnoţství. Pokud srovnáme procenta například s Německem (10,2%), které bylo v dané době na prvním místě statistického ţebříčku hlavním obchodním partnerem Polska, ČSR byla stále mezi prioritními obchodními partnery. Pokud jde o vývoz, pak do ČSR směřovalo 4,3% celkového polského exportu. Z hlediska posuzování vlivu politických a hospodářských vztahů je zajímavé se zaměřit na další fakt. SSSR, se kterým Polsko odmítlo v budoucích měsících téhoţ roku uzavřít pakt, který by znamenal vytvoření tzv. Východního

197

AMZV, Praha, ZÚ Varšava, Politické zprávy 1932. Periodická zpráva č. III. Varšava V roce 1929 Polsko dovezlo zboţí v hodnotě 1 385 300 zlotých a vyvezlo v hodnotě 966 000 zlotých; v roce 1930 dovezlo zboţí v celkové hodnotě 969 400 zlotých a vyvezlo v hodnotě 1 065 900. 199 AMZV, Praha, ZÚ Varšava, Politické zprávy 1931. Zpráva periodická č. II. Varšava. 200 AMVZ, Praha, ZÚ Krakov, Politické zprávy 1933. Řádná periodická zpráva za IV. čtvrtletí 1932. Krakov. 201 Tamtéţ, IV. sekce národohospodářská. Zahraniční obchod Polska v roce 1934. Varšava. 202 Statistika polského zahraničního obchodu za leden 1934. 198

49

Locarna, udrţovala uspokojivé obchodní styky i s tímto státem. K lednu 1934 bylo ze SSSR do Polska dovoţeno 3,4% z celkové sumy dovezeného zboţí a do SSSR vyvezeno 5,5% z celkového vývozu.203 Opět se potvrzuje hypotéza, ţe politické vztahy Polska s jednotlivými státy s nimi obecně neovlivňovaly zahraniční obchod. Polský vývoz značně převyšoval dovoz, a sice se všemi státy a z ekonomických nikoli politických příčin. Státní úřad statistický Republiky československé k československo-polskému obchodu v období leden – srpen 1935 vyčísluje dovoz z Polska do ČSR v celkové sumě 154 854 000 Kč. Vývoz podle Úřadu v daném období představoval 126 037 000 Kč. Nadále tedy dovoz do ČSR z Polské republiky převaţoval vývoz.204 Dne 10. února a 8. září 1935 byly s Polskem sjednány dohody o prodlouţení platnosti celních sazeb na některé druhy zboţí aţ do 30. června 1936. V roce 1935 také došlo ke sníţení pasiva obchodní bilance ČSR vůči Polsku a tedy zvýšení vývozu ČSR do Polska. Tento fakt byl však vyvolán příleţitostným vývojem některých československých artiklů.205

203

AMZV, Praha, ZÚ Varšava, IV. sekce národohospodářská. Statistika polského zahraničního obchodu leden 1934. Varšava 204 Tamtéţ, IV. sekce národohospodářská. Statistika polského zahraničního obchodu listopad 1935. Varšava 205 Zahraniční Politika. Obchodní politika ČSR v roce 1935. 1935. Praha: Orbis. Roč. XIV., díl. II.

50

5. ZÁVĚR Práce obsahuje tři části. První část práce představuje analýzu přístupu Polska k Malé dohodě. Důraz jsem kladla na vliv vzniku organizace a její činnosti na vztahy Československé a Polské republiky. Z analýzy vyšlo najevo, ţe vztahy Polska k Malé dohodě byly od počátku determinovány vztahy s jejími jednotlivými členy. Spolupráce a vztahy s členy Malé dohody se během sledovaného období měnily. Snaha o spolupráci skončila rokem 1933, kdy se polským ministrem zahraničí stal plk. Józef Beck, jehoţ cílem byla likvidace Malé dohody. ČSR i Polsko během celého sledovaného období odmítaly začlenění Polska do organizace. Z první části práce vyplynulo nedocenění německé hrozby oběma státy. Malá dohoda byla zaměřena proti Maďarsku a moţné revizi versailleského mírového systému, který ani pro Polsko, ani pro ČSR nakonec nebyl zárukou bezpečnosti. Otázka, zda mohla být existence obou států zachována, kdyby Polsko bylo součástí malodohodového bloku, se ukázala být irelevantní. Ani Polsko, ani ČSR o takovou variantu v sledovaném období neměly zájem. V druhé části jsem se zaměřila na vztahy Polska a ČSR po První světové válce. Přestoţe se nejedná o primární objekt práce, proběhly v této době důleţité události, které ovlivnily vztahy po celé meziválečné období a zakořenily antipatie Piłsudského, Becka a dalších vrcholných představitelů tzv. sanačního reţimu k ČSR. Mezi ně patří problematické řešení otázky společné hranice a neutralita ČSR během polské války s SSSR. Na druhou stranu díky konferenci v Locarnu Polsko zjistilo, ţe se dostalo do mezinárodní izolace a následně došlo k sblíţení s ČSR a uvolnění vztahů, které pokračovalo i v prvních letech po tzv. květnovém převratu. V této části je také nastíněna vnitropolitická situace Polska a charakteristika tzv. sanačního reţimu. Třetí, klíčová část práce se zaměřuje na vývoj vztahů po převratu v květnu 1926 a to jak politických, tak hospodářských. Zde je také potvrzena hypotéza a klíčová otázka naznačená v Úvodu - během tzv. sanačního reţimu pouze zesílila antipatie Polska k Československé republice, která vznikla díky událostem po První světové válce. Ke zhoršení vztahů navíc nedošlo okamţitě. Nejprve měla být zajištěna konsolidace země a teprve poté řešeny další otázky – otázka národnostních menšin, hranic, hospodářského rozvoje atd. Změna nastala s nástupem plk. J. Becka do funkce ministra zahraničí, kdy byl po dohodě s Piłsudským nastolen nový kurz zahraniční politiky zaměřený mj. proti ČSR. Nicméně i nadále byla politika určovaná také vnějšími okolnostmi – hospodářskou krizí, poklesem Piłsudského popularity v důsledku zesílení represí, odmítnutím vojenského paktu s Polskem obsahujícího závazek vzájemné pomoci při napadení ze strany ČSR, schválení upraveného návrhu tzv. Paktu čtyř Malou dohodou bez konzultace s Polskem atd. Polsko se opět dostalo 51

do svízelného mezinárodního postavení. Tentokrát však místo snahy o sblíţení se sousedními státy přistoupilo k normalizaci vztahů s Německem a SSSR, přičemţ se zpočátku pokusilo o vyvaţování jejich vlivu. Definitivně se pak československá a polská diplomacie rozešly po podpisu polsko-německého paktu o neútočení 26. ledna 1934, díky němuţ Polsko nabylo sebedůvěru k prosazování velmocenské politiky a ambiciózních poţadavků vůči ČSR. Tento kurz zůstal zachován i po smrti Piłsudského v roce 1935. Formální zhoršování vztahů mělo vliv také na postoj polské menšiny. Z analýzy dokumentů vychází najevo, ţe hospodářské vztahy se vyvíjely v závislosti na hospodářské situaci obou států bez ohledu na vzájemnou nevraţivost a politické problémy. Druhá a třetí část na sebe chronologicky navazují a zkoumají vývoj vztahů od některých událostí do roku 1926 po podrobný popis událostí v letech 1926 – 1935. První část stojí samostatně a zkoumá vývoj postoje Polska k organizaci Malá dohoda. Výzkumná otázka je zodpovězena především díky třetí části, která potvrdila, ţe politické vztahy Československa a Polska nebyly ovlivněny samotným charakterem tzv. sanačního autoritativního reţimu, ale událostmi před rokem 1926 a následně regulovány vnějšími skutečnostmi. V práci jsem pouţila materiály různé povahy a to jak primární, tak sekundární literaturu, materiály z Archivu ministerstva zahraničních věcí, které obsahovaly různé veřejné i důvěrné zprávy, ale i novinové články především časopisu Zahraniční politika. Snaţila jsem se docílit objektivního posouzení situace a poskytnutí nezávislého pohledu na události a vztahy ČSR a Polska a dokázat, ţe se dnešní nadstandardní vztahy vyvíjely velice obtíţně.

52

6. SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY Archivní prameny Archiv Ministerstva zahraničních věcí České republiky v Praze Fondy: Politické zprávy 1926 – 1935 Zastupitelský úřad Varšava 1926-1935

(ZÚ)

Zastupitelský úřad Krakov 1926-1935

(ZÚ)

IV. sekce národohospodářská Sekundární literatura Bílek, J. 2011. Kyselá těšínská jablíčka. Československo-polské konflikty o Těšínsko 1919, 1938, 1945. Praha: Epocha. Břach, R. 1996. Československo a Evropa v polovině dvacátých let. Praha: Paseka. Cuhra, J., Ellinger, J., Gjuričová, A., Smetana, V. 2006. České země v evropských dějinách IV. díl. Praha: Paseka. Dejmek, J. 2006. Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část první, revolucionář a diplomat (1884-1935). Praha: Karolinum. Dejmek, J. 2002. Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918-1992). Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku. Gawrecki, D. 1999. Studie o Těšínsku. Politické a národnostní poměry v Těšínském Slezsku 1918-1938. Český Těšín: Muzeum Těšínska. Goněc, V. (ed.) 1997. Edvard Beneš a středoevropská politika. Brno: Masarykova univerzita. Hroch, M. 1985. Úvod do studia dějepisu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství

53

Jelínek, P. 2009. Zahraničně-politické vztahy Československa a Polska 1918-1924. Opava: Matice Slezská. Kárník, Z. 2002. České země v éře První republiky (1918-1938), II. díl. Praha: Libri. Kárník, Z. 2008. Malé dějiny československé (1867-1939). Praha: Dokořán. Klimek, A., Kubů, E. 1995. Československá zahraniční politika 1918-1938: kapitoly z dějin mezinárodních vztahů. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku. Kubát, M. 2004. Politický systém Druhé Polské republiky (1918-1939). In: Politologický časopis, 2004, č. 4, s. 331-353. Lainová, R., Hlavičková, Z., Straka, M. 2003. Diktatury v rukavičkách? Praha: Triton. Řezník, M. 2002. Polsko. Stručná historie států. Praha: Libri. Sládek, Z. 2000. Malá dohoda 1919-1938. Její hospodářské, politické a vojenské komponenty. Praha: Karolinum. Veselý, Z. a kol. 2005. Edvard Beneš. Československo a Evropa. Praha: Professional Publishing. Wakar, W. 1926. Doświadczenia i błędy naszej polityki zagranicznej wobec zadań chwili. Biura Społecznego Literackiego. Zbořil, F. 2010. Československá a česká zahraniční politika: minulost a současnost. Praha: Leges. Zdziechowski, M. 1933. Węgry i dookoła węgier: szkice polityczno-literackie. T-wo Wydawnicze "Pogoń".

54

Nepublikované práce Stojar, R. 2006. Malá dohoda a střední Evropa 1933-1938. Cesta od velmocenských ambicí regionální bezpečnostní organizace k jejímu zániku. Brno: Masarykova univerzita, disertační práce z oboru historie. Periodika a články Acta oeconomica Pragensia. 2007. K charakteru, rozsahu a zaměření československého vývozu. Roč. 15, č. 7. Zahraniční Politika. 1926. Praha: Orbis. Roč. V., díl I. a II. Zahraniční Politika. 1927. Praha: Orbis. Roč. VI., díl I. a II. Zahraniční Politika. 1929. Praha: Orbis. Roč. VIII., díl II. Zahraniční Politika. 1930. Praha: Orbis. Roč. IX., díl II. Zahraniční Politika. 1931. Praha: Orbis. Roč. X., díl I. Zahraniční Politika. 1932. Praha: Orbis. Roč. XI., díl II. Zahraniční Politika. 1934. Praha: Orbis. Roč. XIII., díl. I. Zahraniční Politika. 1935. Praha: Orbis. Roč. XIV., díl. I. a II.

55