3. LIDSKÉ VZTAHY V LITERATUŘE

3. LIDSKÉ VZTAHY V LITERATUŘE Druhá kapitola naší učebnice je věnována lidským vztahům v literatuře. Z vlastních zkušeností víte, že vztahy mezi lidmi jsou rozmanité: tvoří celou škálu od pozitivních až po ty negativní, včetně vztahů ambivalentních (neutrálních). V učebnici se budeme věnovat především vyhraněným - krajním polohám. Kapitolu 2.1. věnujeme vztahům pozitivním. Na prvním místě zde stojí láska (mile­ necká, mateřská, rodinná,...), přátelství a kamarádství. Kapitola 2.2. bude zaměřena především na vztahy negativní, konfliktní, či na hledání náhražek sociálních vztahů.

2 .1 . LIDSKÁ PŘÁTELSTVÍ A KAMARÁDSTVÍ V kapitole 2.1. vás provedeme pozitivními vztahy ve světové i české literatuře od nejstarších dob až po současnost. Za nejkrásnější lidský vztah se odedávna označuje láska, a to láska milenecká. Ta je také námětem již nejstarších ukázek, jejichž vznik sahá daleko před počátek našeho letopočtu. Stejně silný cit však mívají často děti ke svým rodičům (především к matce), rodiče к dětem, někdy se jako cit silnější než láska jeví přátelství: „ P řátelstv í - to je n ěkdy víc než láska..."

Ve vašem věku je velmi častým silným pozitivně zabarveným vztahem i kamarádství. Především těmto vztahům jsou tedy věnovány následující ukázky. Věříme, že si sami ve třídě ujasníte obsah výše jmenovaných vztahů a že potom snadno rozlišíte celková témata jednotlivých ukázek. Avšak pozor! Stále mějte na paměti, že literatura se nerovná reálnému životu. I když si z něho bere podněty, i když si z něho bere inspiraci, i když chce být pomocí pro život stále je i něčím jiným - je uměleckým ztvárněním skutečnosti, v němž se odrážejí nejen skutečné postavy, příběhy či prostředí, ale také subjektivní zkušenosti i vlastnosti autora, jeho představy o světě, jeho umělecké ambice, jeho úsilí o dosažení uměleckého cíle i dalších možných cílů (etického, společenskokritického, historizujícího atp.). Proto vedle tematiky hrají v uměleckém díle svou významnou roli i kompozice a jazykové prostředky

173

(včetně prostředků uměleckých), v básnickém díle pak přibývají ještě specifické prostřed­ ky básnické (verš, rým, rytmus atp.). Pokud se jedná o literární druhy a žánry, často se v této tematické oblasti setkáváme s poezií, obzvláště (milostnou) lyrikou. Tato témata však mohou být zastoupena i v próze a dramatu, jak vám také ukážeme v této kapitole.

2 .1 .1 . STAROVĚKÁ LITERATURA (Od r. cca 3 ОООpř. п. I. do r. 476 п. I.) Nejprve navštívíme starověký Egypt. Slovesná díla starověkých Egypťanů se zachova­ la na papyrech a stěnách chrámů. V E gyptě vzniká jako p rv n í na světě i milostná poezie. Je plná něhy, okouzlení a symboliky.

POTĚŠUJÍCÍ PÍSNĚ TVÉ MILÉ, KDYŽ SE VRACÍ Z LUČINY _________________________________________ •______ (asi 1 300 př. n. 1.) Letěla husa divoká, к zemi se snesla, past ji polapila, Přiletí ptáci, ptáci odlétají, jen moje hlava tížit nepřestává,

pro moji lásku, že já jsem tak sama. Má mysl a tvé srdce jedno jsou, já bez přestání myslím na tvou krásu. P řeložit Z. Žába, p řeb á sn ila V. Kubíčková

Naše další zastávka bude ve starověké Indii. M ezi nejslavnější památky staré indické literatury patří i rozsáhlý epos

Mahábhárata. jeho součástí je

i příběh o

Sávitrí.

EPOS (z řec. epos = slovo, řeč) je žánrem veršované epiky, rozsáhlá epická báseň se zvolna probíhajícím dějem. Podle tematiky rozlišujeme epos hrdinský, rytířský, duchovní, historický, idylický, zvířecí aj. SÁVITRÍ____________________________________

(4. stol, př. n. 1.)

Příběh o Sávitrí, dceři královské, vypráví o vítězství její veliké a ctnostné lásky, která s úspěchem bojuje i proti bohům. Opěvá dále, jak se stala Sávitrí oslavou rodinného štěstí, symbolem lásky manželské a milující ženy, která jest ochotna obětovat vše pro m uže milovaného. Tato píseň je zároveň oslavou bráhmanské moudrosti.

Yama: Nuže tedy, ženo, já ti chotě vracím, (pěje Vrchlický ve své Sávitrí) tys překonala smrt, psů smečka černá již pod tvou nohou úpí, ženo věrná, tys zvítězila svojí oddaností a milou něhou, silnou přítulností, tvá duše v sobě drahokamy hostí!

174

Nuž spolu žijte blažení a Šťastní, vám celý život velikou buď básní a jejf sloky přehojná žeň dětí. ó jděte, sladký šer je v stínu snětí a r0sa sladká manou z nich se prýští! ó žijte, šťastní, velký život příští, tak věrností a láskou posvěcený,

tou, kterou bůh stal otrokem se ženy! jsou v jednom těle, jak v obalu spjatém dva květy na lotosu spolu dýší! Ó Sávitrí, ó ženo, holubice, ó zázraku, jímž není smrti více Ó buďte šťastni, vracím se v svou říši! pro věrné duše, v manželství jež svátém Něžnost, pokoru, dobrotu a pevnost, sílu mravní, že všeho dosáhnout se musí, co pevně si kdo předsevezme, ovšem jen cestou ctnosti, v S á v itrí sloučil brahman Márkandéya. J . R oubal

Milostná lyrika nechybí ani ve staré čínské poezii, ledním z nejslavnějších děl období nejstaršího čínského písemnictví je K n ih a písní.

K N IH A P ÍS N Í

(12. - 7. stol, př. n. 1.)

Obsahuje celkem 3 0 5 básní rozdělených do tří oddílů. Postihuje dobovou atmosféru v široké tematické rozrůzněnosti - od písní milostných až po básně s výrazným sociálněkritickým nábojem. Vyniká hloubkou citu a silou básnického obrazu. Nejpočetnější a umělecky nejhodnotnější složku tam představují lidové písně.

Prosím tě

D opis děvčete

Nelez už, Čung-c', prosím tě, přes hradby do vsi к nám a větve vrb nám nelámej! Ne, pro ně nežehrám, však z našich strach mám veliký! Na tebe myslím sic, co ale řeknou rodiče, toho se bojím víc!

Miláčku, nechoď do naší vesnice, naši to neradi vidí. Tebe mám ráda ze všech nejvíce, nesmí to být - znáš lidi! Maminka pláče, otec se mračí, bratři mne hubují - to už jsou naši. Je mi dost těžko - věř mi, Čong Ce!

Nelez už, Čung-c', prosím tě, přes zídku к oknům mým a nenič naše moruše! Ne, já jich neželím, však z bratrů strach jde velice! Na tebe myslím sic, co ale řeknou bratři mí, toho se bojím víc! Nelez už, Čung-c', prosím tě, zahradou za mnou dál a nelam větve santálu! Ne, pro ně nemám žal, však z řečí strach mám náramný! Na tebe myslím sic, že lidé budou povídat, toho se bojím víc! Š ’-I‘ing P řelo žil a p řeb á sn il J. Vochala

Miláčku, nelez к nám za noci přes tu zeď, mohl bys moruši zlomit, tebe mám ráda buď rozumný, hleď, naši se budou zas zlobit. Maminka pláče, otec se mračí, bratři mne hubují - to už jsou naši. Je mi dost těžko - věř mi, Čong Ce! Miláčku, nešlap na záhon lilií, lehounce moh bys je zlámat. Ze srdce krev mi to pomalu upíjí o tobě chce se mi zdávat. Maminka pláče, otec se mračí, bratři mne hubují - to už jsou naši. Je mi dost těžko - věř mi, Čong Ce! Š '-ťing P řeložil a p řeb á sn il B. M athesius

175

Na m ne-li m yslíš Na mne-li myslíš ještě jen trošinku, vykasám sukýnku, přebrodím řeku Cen. Když na mne nemyslíš už ani trošinku inu, jsou na světě jiní přec, blázínku!

Na mne-li myslíš ještě jen trošinku, vykasám sukýnku, přebrodím řeku Vo. Když na mne nemyslíš už ani trošinku inu, jsou na světě jiní přec, blázínku. Š '-ťing P řeložil a p řeb á sn il B. M alhesius

Jedním z nejvýznanmejsich děl světové literatury všech dob je bible. Její prvn í část — hebrejská bible, v křesťanství tzv. Starý zákon - vzniká přibližně v letech 1 200 - 200 př. n . l . l toto slavné dílo světové literatury obsahuje tvorbu, v níž vztah lásky a přátelství je tím hlavním tématem. (Pro další informace se můžete vrátit do í . kapitoly.)

PR V N Í PÍSEŇ

___________(asi 12. stol, př. n. 1.)

Mé milé se žádná nevyrovná, nad všechno na světě je krásnější. Září jak novoroční hvězda před krásným rokem.

Krásu jejích boků a úzkého pasu umocňují stehna. Když vznešeně kráčí, loupí mé srdce.

Vyniká jemnou pletí, dívá se rozjasněnými očima, a když mluví, mluví sladce bez zbytečných slov.

Muži se za ní otáčejí, aby ji obdivovali. Koho obšťastní úsměvem, cítí se první mezi všemi.

Nad štíhlou šíjí, nad plnými ňadry vlní se tmavá modř vlasů. Paže má nad zlato a dlaně jako kalichy lotosu.

Když vychází z domu, jako by bylo vidět jenom ji a žádnou jinou. P řeložil Břetislav Vachala, p řeb á sn il M ichal Č erník

176

Po .procházce nejstaršími světovými kulturami se následující ukázkou dostáváme na evropský kontinent - do antického Řecka, které bývá označováno za kolébku evropské kultury ( 8 . - 1 . stol. př. n. L). Uvedené verše sice můžeme označit jako „milostné", avšak rozhodně mají jiný charakter než předchozí ukázky.

A N A K R E Ó N : A N A K R EO N T EIA ______________(6. stol, př. n. 1.) Na to, co m ám rád Toužím po Bakchově oku, které tanec miluje. Mám rád při révovém moku chlapce, jenž se raduje. Nejvíc rád mám ale chvíle, kdy lze z hyacintů plést vínek dívce roztomilé, vábit ji a kouti lest. A je cizí docela mi

závist, ó tu nemám rád. Jazyků, jež pomluvami žijí, jest se varovat. Nenávidím hloupé bitky Při víně a Pusté Р * кУPoP4et však Přl barbltu s pannami a milovat jejich krásu do úsvitu, t0 íe život' to mám rácL Přeložil Vojtěch Jestřá b

Na antickou řeckou literaturu v mnohém navazuje antická římská literatura, která se rozvíjí především od 3. stol. př. п. I. do 5. stol. п. I. Proto nemůžeme opomenout ani ukázku z této literatury.

G A IU S V A LER IU S C A TU LLU S: PÍSN Ě PRO LESBII __________________________________________________(87 - 54 př. n. 1.) Poezie tohoto básníka patří к vrcholům světové milostné a přírodní lyriky.

M otto: N eb oť v lásce jsou lidé většinou slepí a přim ýšlejí si přednosti tam, kde jich není. P roto je leckdy i šeredná, nepěkně rostlá předm ětem lásky a najde zbožňovatele. L u cretiu s

Quintie prý je přepůvabná. - No, já nevím. Prosím: je bělostná, štíhlá a rovná... co by ne? Že by však v celku byl půvab, když v tomhle statném těle nenajdeš vzlet a šarmu za nehet? Lesbie, ta je půvabná: nádhera sama a má v malíčku vše - každičké kouzlo má z Venuše! Přeložila Dana Svobodová

C atullus byl však i sžíravý ironik a drzý posměváček s jazykem břitkým jako meč. D řívější tradovaná sladkobolná podoba Catulla - autora písní pro Lesbii - by nám neměla překrýt ani tuto tvář básníka, který „neměl chuť se nikomu zalíbit".

177

IV A N S T E IG E R : B IB L E V K R E S B Á C H

t f

f

Píseň p ísn í 2, 3

♦ f

Jako jabloň mezi lesními stromy, tak můj milý mezi syny.

t

* *

* *

f

гл.Z. STŘEDOVĚKÁ LITERATURA (Konec 5. stol.

t * 4

f

*

%

* f

* f

f f ♦ % f f %

* t

* *

f f f t T f

f

f

?

Ť T t

f +

v *

% *

L á sk a v id í vše p ěkn ější

f

+

* f

^

*

* f

Uf

Ť Î

f

1

f

i

t

^

* 3f> f í í f t f * Фф*грŤ «Р * ф -, *

- konec 15. stol.: od r. 476 do r. 1494)

Období středověku bývá obvykle vymezováno na začátku pádem říše západořítnské r. 476 a na konci objevením Ameriky Kryštofem Kolumbem r. 1494. Do středověku vstoupíme dramatickou ukázkou ze středověké indické literatury.

K Á L ID Á S A : ŠA K U N TA LÁ (Z T R A C EN Ý PR ST EN ) ______________________________________________________ (asi 5. stol.) Drama Ztracený prsten (Šakuntalá) je považováno za vrchol staroindického drama­ tu. V líbezném milostném příběhu krále Dušjanty a jeho dívky Šakuntaly sledujeme sílu lásky, která překonává i odloučení.

III. dějství ŠAKUNTALÁ: Mé milé sestry, od té první chvíle, kdy viděla jsem posla králova, mé chvíle jako včely zabloudilé hledají jeho ústa nachová a jeho oči, jeho jasné čelo, a toužím po něm, jenom po něm... OBĚ: Ach! ŠAKUNTALÁ: Bez něho žiji jako v temnotách. KRÁL: (p o těšen )

178

Prve mne láska trápila, a teď mne osvěžuje, jako oblačný den osvěžuje zemdlenou zemi. ŠAKUNTALÁ: Sestřičky, máte-li mne trochu rády, jděte mu říci, ať se smiluje, nebo vám umru. PRIJAMVADÁ: (k A n a sú je)

Nevím si s ní rady. ANASÚJA: Bojím se, že se nevzpamatuje.

Ale jak máme splnit její přání? Vždyť její život visí na vlásku. PRIJAMVADÁ: Tys neviděla, že se pro lásku on také trápí, že myslí jen na ni? KRÁL: Ach, jak se stýská mně po jejích lehkých krocích. Trápím se opravdu. Kolikrát si vzpomenu, tolikrát, věřte mi, pro lásku v dlouhých nocích, zapláču do dlaní. Třpyt mého prstenu

temně se zatáhl jak nočním deštěm luna, déšť, slza, slza, déšť, ta píseň jednostrunná. Mé ruce zhubly tak, že sotva drží mi na prstě královském ten prsten v slzách zašlý. Bohové, spojte už mé ruce s jejími, bohové, spojte je, když oči se už našly! PRIJAMVADÁ: (po chvíli přemýšlení) Napiš mu o své lásce. Já tvůj list ukryji do velkého květu, který mu podám jako oběť.

Milenci se shledávají a hra končí díkuvzdáním, typickým pro většinu staroimiických dramat. P řeložil František H rubin

Naše další návštěva bude patřit A m erice-ještě lépe řečeno poezii starých Aztéků (z 9. - 1 5 . stol.). Aztékové, v povědomí Evropanů snad nejznámější Indiáni Latinské Ameriky, patří vedle Mayů a Inků к tvůrcům jedné z vrcholných kultur předkolumbovské epochy v historickém vývoji amerického kontinentu. Asi i vy sami víte - třeba z četby slavných románů Karla M aye o Vinnetouovi, indián­ ském náčelníkovi, jak významnou roli přisuzovali Indiáni vztahu přátelství. Proto jsme vybrali i ukázku s tímto tématem.

T EC A Y EH U A T Z IN : PŘ Á T ELST V Í Přátelství chvěje se vzácná květina voňavá bílá s prapory z pírek vzácné volavky se splétá na jeho krásných větvích rudým květem se opíjejí vladaři a pánové

Zlatý pták-rolnička je váš krásný zpěv který tu pozdvihujete: ve věnci květin v kvetoucích větvích spouštíte trylky Ach ty možná jsi rudý pták boha možná král od něho dosazený Vy první jste spatřili jitro a nyní prozpěvujete

V následující ukázce se opět vrátíme na evropský kontinent. Pro středověk zde byla typická zejména tzv. dvorská milostná poezie, která je reprezentována především lyrikou 11. - 13. stol. Tvůrci a šiřiteli milostné dvorské lyriky, která se zrodila koncem 11. stol. v šlechtických sídlech jižní Francie, byli tzv. trubadúň (též minesengři, truvéři apod.). Jejích sklad­ by kultivovaly básnický jazyk a vedly ke zjemnění životního stylu.

179

G IR A U T Z D E B O R N IE L : A C H , U M ÍR Á M ! ___________ _______________________________ (přelom 12. a 13. stol.) - Ach, umírám! - Co je ti jen? -Jse m podveden! - Čí bídnou lstí? - Ach, paní vzácné sličnosti, jež na mne vlídně.pohlédla. - Tak v tom je tedy kořen zla? - Ba tak! - Vzal ti snad srdce její zrak? - Ó, mnohem víc! - A proto chceš jít smrti vstříc? - Život mi není po chuti. - A co tě žene ke smrti? - Přílišná upřímnost a stud. - Byls odmítnut? - Ne, ještě ne. - Pak nejednej tak sklíčeně, vždyť nevíš, co ti odpoví. - Už předem se mi srdce chví. - A proč? - Vždyť pro ni hořím jako louč! - A myslíš snad, že ti má sama lásku dát? -N e , ale netroufám si к ní. - Pak nečekej než trápení. - J e , pane, rada na můj stesk? - Nu ano, jest. - A jakpak zní? - Jak zní? Že rychle půjdeš к ní a požádáš ji o lásku. - Neuvidí v tom urážku? - To nic! - Co když se rozhněvá tím víc? - To musíš snést, trpělivý se dotkne hvězd. - Co když mě spatří závistník?

- Z ísk á te ča se m lep ší cvik. - M y ? - Vy! - A n e o d m ítn e m n e? - N e , věř, že ne. - C h ci na v á s d át. - D v a k rá t se b u d eš ra d o v a t, p ro m lu v íš-li к ní o d v ah o u . - P a n e , s to u trý zn í n eb lah o u , již m á m , n e m o h u d ále z ů sta t sám . - Jen sm ělo stí a v tip e m d ojd eš m ilosti. - A h la v n ě p e v n o u naději. - Jen m lu v co nejpůvabněji! - N e s v e d u m lu v it p ů v ab n ě. - A p ro čp a k ne? - V ž d y ť b u d u s ní! - To b u d e š, jen m i objasni, p ro č z trá cíš v lá d u n ad h lasem . - Já p řed ní trn u ú ža se m . - J a k bloud. - A n o , a n ev ím , k am se h n o u t. - Tak to je tím , že u ž tě to u h a m ěn í v stín. - P ře m o h u srd ce , p ů jd u к ní! - Běž h n ed a b ez o d k lád án í! - Teď u ž to vím , u ž d ík y L á sce ro z u m ím , že to u ž e n í je so u žen í, které jen láska o d m ěn í. - B ěž za štěstím , a nečekej a těš se s ním , jen ry ch le , n ež ti p ro d len í b o h a tstv í v b íd u p ro m ěn í! P řelo žil E. FryiUa

Také v českém prostředí nacházíme lyrické milostné básně obdobného charakteru. M ilostné lyrické básně (písně), které zpíval milenec své milé za svítání, tzv. bývají v české literatuře označovány také jako

180

svítáníčka.

alba,

(2. pol. 14. stol.)

JM Ě J SĚ D O B Ř E , SR D EČ K O Lyrická píseň lidového původu.

Stratilať jsem milého, v tom srdci jediného. Jměj sě dobřě, srdečko!

Ach muoj milý, mocný pane Bože, jinak to býti nemuože. Jměj sě dobřě, srdečko!

Stratila-lis milého, pohledajž sobě jiného. Jměj sě dobřě, srdečko!

Když mi o tobě co propovie, srdečko mé velmi mútí. Jměj sě dobřě, srdečko!

Když tomu nelze jinak zdieti, musíme sě dobřě jmieti. Jměj sě dobřě, srdečko!

Ach muoj milý převelmi zúfalý, ne taks mi sliboval před mú milú matkú! Jměj sě dobřě, srdečko!

Jáť se, milý, dobře jmám, na tě srdečkem zpomínám. Jměj sě dobřě, srdečko!

Ktož mezi námi to manželstvo zruší, nesmiluj sě, pane Bože, nad tú duší! Jměj sě dobřě, srdečko!

Bielá ruože prokvítá, mně náděje nesvítá. Jměj sě dobřě, srdečko!

Bóh tě žehnaj, má panno milá! V mém srdci si sama jediná. Jměj sě dobřě, srdečko!

Natrhajme z ruože květ, milejší milý než vešken svět! Jměj sě dobřě, srdečko! zdieti - učinit; prokvétá - rozkvétá; propovie - poví; m á tí - zarmoutí; zúfalý - nešlechetný

V

trochu jiné „milostné" poloze je česko-latinská (tzv. makarónská) báseň

Detrimen-

tum pacior. D E T R IM E N T U M PA C IO R Detrimentum p acio r nynie i v každém času. Usque ad mortem quacior, vše pro její krásu. Regitur nunc racio vše podlé jejie vuole. Obnixa turbacio jakžto meč srdce kuole. Nam eius absencia mě smutného pálí. O felix essencia, každý tvú krásu chválí.

(14. stol.) Trpím b olestí Trápím se až к smrti, Rozum se nyní řídí Stálý zmatek promítá Neboť její nepřítomnost Ó šťastná bytosti,

181

Velud solis radius zrakem srdce projímá, eminens ut gladius túha mě podjímá. Celi seub cacuminae nelzěj' kraššie tváři, zodyaco fulminae rovna slunečné záři. Electa cordis unica, nedaj mi zahynúti! Tua ut sunt punica, túhúť chci vzplanúti. Careo hoc famine, bych mohl vše vypraviti. Vale in Dei nomine, ten tě rač uzdraviti.

Jako sluneční paprsek jako tasený meč Pod nebeskou klenbou (nemůže být krásnější tvář,) hvězdným třpytem Jediná vyvolená (mého) srdce Jako tvá červená jablka Postrádám slov, Buď zdráva ve jménu božím, P řeklad latinských veršů J o s e f Tříska

2 .1 .3 . NOVOVĚKÁ LITERATURA (Od r. 1492 do sou časnosti) Úvodem se vrátíme ještě do Itálie 14. stol., kde v této době již tvořili tzv. předchůdci renesančního m yšlení (a zároveň novověké literární tvorby). Tak vzniká literatura obsa­ hem a myšlením předjímající novověkou renesanci, časově však ještě zakotvená ve středo­ věku.

Z tvorby předchůdců renesanční literatury jsme vybrali alespoň slavné verše Petrark o v y a prózu B occa ccio v u .

F R A N C E S C O P ET R A R C A : Z PĚV N ÍK

(14. stol.)

Petrarcu provází životem láska к Lauře. Je to skutečný prožitek lásky, štěstí a trápení, který ho inspiruje к zachycení svých pocitů v sonetech (znělkách).

Sonety Lauře P ráv ě mlčení, a ne vým luvnost j e znamením horou cí lásky. Č astokrát ve m ně krásn á tvář ta drahá s nadějí věrnou odhodlání vznítí, na nepřítelku svoji útočiti pokorou, něhou, slovem, které zmáhá.

182

Před jejím zrakem však má mysl váhá. Neb úděl můj, mé sudby všechny niti, mé dobro, zlo, mou smrt i moje žití jí v ruce dal pán veškerého blaha. Pak slova stísněná i bázlivá, jimž rozumím jen já, se na rtech tvoří; tak hluboce mnou láska zachvívá. Tu poznávám, že v lásce jako v hoři oněmí jazyk, duch se zatmívá. Kdo vypoví, jak hoří, málo hoří. P řeložil V R enč

S O N E T (Z N Ě L K A ) je dramatický a dialektický útvar lyrické poezie, stavěný podle obsahového schématu: První kvartet - teze, druhý - antiteze, dva tercety - synteze. Má celkem čtrnáct veršů, které jsou zpravidla rozčleněny do dvou slok čtyřveršových a do dvou trojveršových (časté rýmové schéma - a b b a ).

G IO V A N N I B O C C A C C IO : D EK A M ER O N

(1348 - 1353)

Rámcová sbírka sta novel. Ty si na venkovském sídle nedaleko Florencie, kam utekli před morovou nákazou roku 7348, vypráví deset mladých a urozených lidí deset dní. Novely mají rozmanité náměty, převážně milostné.

Příběh druhý Podkoníležís manželkou krále Agilulfa, což Agilulf mlčky pozoruje; nalezne čeledína a ostříhá ho, ostříhaný však ostříhá všechny ostatní, a tak se vyhne pohromě.

Vzal tedy lucerničku s malinkým světýlkem a odebral se do veliké místnosti nad konírnami svého paláce, kde na různých ložích spalo sko­ ro veškeré služebnictvo; měl totiž za to, že se po přestálé námaze nemohl ještě uklidnit tep a bušení srdce tomu člověku, jenž spáchal čin, o němž právě slyšel od své paní - a jal se tiše od jednoho konce obcházet jednoho po druhém a všem sahat na hruď, aby zjistil, jak komu tluče srdce. Všichni tvrdě spali, jenom ten, jenž byl u královny, dosud neusnul, a když viděl, že přichází král, uhodl, co asi přišel hledat, a dostal takový strach, že bušení po přestálé námaze zesílilo strachem ještě víc, neboť podkoní byl přesvědčen, že ho král, všimne-li si toho, pošle bez okolků na smrt. Hlavou mu sice táhly všelijaké nápady, co by měl udělat, ale když viděl, že král nemá zbraň, rozhodl se posléze, že bude dělat, jako by spal, a že počká, až co král učiní.

183

Král se tedy dotkl mnoha služebníků, ale nenašel ani jednoho, o němž by mohl usoudit, že je to ten pravý, a dospěl už i к tomuto podkonímu, jemuž srdce bušilo. Iřekl si: „Tenhle to byl!" Ale protože nechtěl, aby vešlo ve známost, co chce udělat, neudělal mu nic než to, že mu nůžkami, které si přinesl, ustřihl na jedné straně vlasy, které lidé v té době nosili velmi dlouhé, aby ho nazítří podle toho znamení poznal. To učiniv, ode­ šel a vrátil se do své komnaty. Podkoní tohle všecko sledoval, a že to byl lstivý člověk, bylo mu hned zřejmé, nač si ho král poznamenal; i vstal bez meškání, došel si pro nůžky, jichž bylo naštěstí ve stáji pro obsluhu koní několik, šel tiše od jednoho к druhému, kteří spali v oné místnosti, a všem ustřihl vlasy stej­ ným způsobem, jakým byly ustřiženy jemu. Když s tím byl hotov, šel si, aniž ho někdo zpozoroval, zase lehnout. Král ráno vstal a přikázal, aby se všechna čeleď, ještě než se otevřou brány paláce, shromáždila před ním. Tak se také stalo. A když všichni stáli před ním s nepokrytou hlavou, jal se pátrat po onom, jejž v noci ostříhal; vida však, že týmž způsobem má ustřižené vlasy většina čeledi, podivil se tomu a řekl si sám pro sebe: „Ten, jejž hledám, je sice nízkého původu, ale přesto je vidět, že je vysoce důvtipný." A když takto seznal, že nedopadne bez rámusu toho, jejž hledal, a ježto se mu také nechtělo utržit si pro malou pomstu velkou hanbu, rozhodl se, že ho napomene pouhým slovem a že mu takto dá najevo, že o všem ví. I obrátil se tedy ke všem a řekl: „Ten, jenž to učinil, ať tak již nikdy nečiní - a jděte sbohem." Jiný by je byl dal napnout na provaz, mučit, trýznit a vyslýchat, při­ čemž by byl odhalil právě to, co se má každý snažit zakrýt. A kdyby ho byl odhalil, nebyl by svou hanbu nijak zmenšil, i kdyby se mu byl pořád­ ně pomstil, ba naopak jeho hanba by byla bývala vyrostla a čest panina by byla pokažena. Ti, kdo slyšeli tato slova, velmi se podivili, co jimi chtěl král říci; nikdo jiný však nerozuměl, jenom ten, jehož se to týkalo. Jelikož to však byl chytrý muž, nikdy to za života králova nedal najevo a nikdy už pak podobným kouskem nepokoušel Štěstěnu. Přeložit R. Krátký

Nejslavnějším renesančním dramatikem, již plně novověkým, a snad také nejslavnějším světovým dramatikem všech dob je Angličan William Shakespeare. Nelze tedy vynechat ani jeho dodnes živé a hrané drama Romeo a Julie. Vedle ukázky, kterou uvádíme, by bylo prospěšné, abyste si přečetli celé drama v jeho knižní podobě, popř. navštívili toto drama jako divadelní nebo filmové představení (filmových přepisů existuje hned několik). Domníváme se, že je nezbytné, abychom vás na tomto místě seznámili alespoň se stručným životopisem W.

184

Shakespeara

i s jeho tvorbou.

WILLIAM SHAKESPEARE (1564 - 1616), nesporně největší dramatik světové lite­ ratury, se narodil téhož roku, kdy umírá Michelangelo. Jeho život je dosud plný nejasností. Sám Shakespeare nepovažoval za nutné vyjasňovat podrobnosti svého života. Jisté je, že sám výtečně hrál v různých hereckých společnostech, že se sám stal spolumajitelem divadla, že byl v Londýně uznávaným dramatikem a že se usadil v rodném Stratfordu, kde také zemřel. Připisuje se mu minimálně 36 her. Za jeho života jich tiskem vyšlo jen 18. V prvním období (do r. 1600) psal především kome­ die: K om edie p ln á om ylů, Z krocen í zlé ženy, vrchol raných komedií Sen noci svato­ ján sk é, dále M noh o povyku pro nic, Veselé paničky w indsorské, Jak se vám líbí, Večer tříkrálový a další. Ve většině z nich vítězí spravedlnost a láska. Výraznou roli hrají ženské postavy coby nositelky renesančních ideálů svobodného člověka. Histo­ rické hry tohoto období obracejí svou pozornost na anglické dějiny - např. Jindřich VI., R ichard III. a další, či dějiny antické - např. Julius Caesar. Z této doby je i Shakespearova první tragédie R om eo a Julie, o milencích dvou znesvářených veronských rodů. Ve druhém období (do r. 1608) proniká do jeho tvorby pesimismus a životní zklamání. Vznikají jeho nejslavnější tragédie M acbeth, H am let, K rál Lear, O thello a další, ve kterých vylíčil nejhlubší lidské vášně a city. V posledním období se vyjasňuje au torův pesimismus a přechází ke smířlivému vyrovnání - např. Z im n í pohádka, B ouře a další. Náměty ke svým hrám čerpal z různých zdrojů: ze životopisů slavných osob­ ností, z povídek italských a francouzských renesančních autorů i ze starých kro­ nik. Ovšem všechny proměnil v životadárné typy, které inspirují a provokují do dnešní doby. Stal se umělcem s úžasným darem jevištního smyslu - slovem a dramatickou akcí vyjádřil vznešenost citu i hloubku vášně, bezohlednost, ne­ návist a další vlastnosti lidí své doby, kteří jsou tak životní a věrohodní, v plném smyslu renesanční, že skutečně přerůstají rámec své doby. Shakespeare se stal také autorem skvělých Sonetů.

W IL L IA M S H A K E S P E A R E : RO M EO A JU L IE

(1596-97)

Renesanční milostná tragédie, jejíž děj se odehrává ve Veroně, kde zu ří nepřátelství mezi rodem Monteků a Kapuletů. R o m eo :

Kdo nemá šrámy, vysmívá se jim. (Julie se objeví nahoře v okně)

Co to však zasvítilo tam v tom okně? Slunce tam vychází - má Julie. Vstaň, jasné slunce, uhas bledý měsíc, beztak už zmírající závistí, že záříš víc než on - ty, v jeho službách! Nesluž mu, závidí. Ten jeho svit se hodí do komůrek nešťastníc, jež zmeškaly svůj den. Ty se ho zbav! Je, ano, je to ona - moje láska! Kéž by už sama věděla, že je. Třebaže mlčí, mluví. Proč se bát -

očima mluví, odpovím jí tedy. Příliš si troufám, nepatří to mně. Dvě nejjasnější hvězdy, které musí odejít jinam, prosí její oči, ať na čas v nebi září místo nich. Co až se její oči octnou v nebi a hvězdy v její tváři? Krásou tváře zahanbí hvězdy jako úsvit lampu a v záři jejích očí na nebi budou si ptáci myslet, že je den, a začnou zpívat. - Podpírá si tvář! Být na těch jejích prstech rukavicí, abych se jí směl dotknout!

185

Julie: Bože! Romeo (stranou):

Mi. W I L L I A M

SHAKESPEARES

Mluví! Mluv dál! Jsi anděl. Záříš do noci nad mojí hlavou jako posel nebes, kterého zrakem obráceným v sloup s užaslou bázní lidé sledují, jak osedlává líná oblaka a zvolna plyne širým ovzduším.

CO M E D I KS, H I S T O R I E S , Sc T R A G É D I LiS. ' PuHííhoi

сД(dii'ï; tu ibt* I

Julie: Ach Romeo! Proč, proč jsi Romeo! Zřekni se otce, zavrhni své jméno, nebo když nechceš, stačí tvůj slib lásky, a já se zřeknu jména Kapuletů.

Romeo (stranou): Mám ještě naslouchat, či mluvit hned?

Julie: Jen tvoje jméno je můj nepřítel. Ty bys byl ty, i kdybys nebyl Montek. Proč nemáš jiné jméno? Co je Montek? Není to ruka, noha, paže, tvář, není to nic, co z muže dělá muže. Co sejde na jméně? I kdyby růži nazvali jinak, bude vonět stejně. A Romeo, i když mu Romeo přestanou říkat, bude stejně vzácný. Tvé jméno, Romeo, to nejsi ty odhoď je, vezmi za své jméno mne.

/.

PnmfJhy* lf.u
o

vo^

KJ. Bloum, 1Í1;

Titulní list prvního autorizovaného vydáni Shakespearových divadelních h er

Romeo: Beru tě za slovo. Jen co mi řekneš, Julie: Jak se to stalo, že jsi tady? Proč? že jsem tvá láska, budu nově pokřtěn. A nechci být už nikdy Romeo.

Julie: Kdo jsi, že ukryt nocí nasloucháš, co si tu říkám?

Romeo: Nevím, jakým jménem se před tebou mám nazvat, světice. Mé vlastní jméno še mi protiví, když je tvůj nepřítel. Mít napsáno to svoje jméno, roztrhal bych je.

Není tak snadné přelézt tamtu zeď, a jsi-li ten, kdo jsi, smrt ti tu hrozí, kdyby tě zastih někdo z mého rodu.

Romeo: Přehoupl jsem se přes zeď, nesen láskou, která i hradby snadno přemůže a odváží se vykonat, co umí. Tvých příbuzných se tedy nelekám.

Julie: Vyslechla jsem jen několik tvých slov, Julie: Jestli tě tady najdou, zabijí tě. a přece poznávám, čí je to hlas. Romeo: Tvé oči hrozí větším nebezpečím Nejsi ty Romeo a nejsi Montek?

Rowieo.-Ten ani ten, když oba nemáš ráda.

186

než dvacet jejich dýk. Mně postačí tvůj vlídný pohled - ten mě ochrání.

Ju lie: Nesmějí tě tu spatřit, nechci to! R om eo:

Skryl bych se jejich očím v plášti noci a nemáš-li mě ráda, ať mě najdou. Lépe je skončit jejich nenávistí, než abych bez tvé lásky dlouho žil. Ju lie: A kdo ti řekl, kudy sem máš jít? R om eo:

Láska mě napřed vybídla, ať hledám; dala mi radu, a já jí svůj zrak. Lodivod nejsem, ale kdybys byla na pustém ostrově nejzazšího moře, jistě bych pro takové zboží vyplul. Ju lie:

Víš sám, že mi tvář skrývá maska noci, jinak bych zrudla studem za všechno, co jsi v té noci vyslechl z mých úst. Chci, jak se sluší, popřít svoje slova chtěla bych! Ale sbohem, způsobnosti! Miluješ mne? Vím, jistě řekneš ano, a já ti uvěřím. Kdo přísahá, může však zklamat; sliby milenců jsou nebi к smíchu. Jestli mě máš rád, Romeo, řekni pravdu. Nebo myslíš, že jsem se dala získat příliš rychle? Budu se mračit, tvrdohlavě vzpírat, abys mě chtěl tím víc - jen a jen proto! Příliš jsem zahořela, Monteku, a ty v tom možná vidíš nestálost.

Ale věř, dokáži být věrnější než chytračky, co předstírají chlad. Zdráhala bych se taky, přiznám se jenže tys výslech, jak tě miluji, dříve než jsem mohla tušit. Odpusť mi! Nehledej nestálost v tom vyznání, které ti odhalila temná noc. R o m eo: Přísahám při měsíci, co tu kropí

z nebeské výše koruny všech stromů Ju lie:N e , při něm nepřísahej! Noc co noc,

jak krouží nebem, mívá jinou tvář i ty by ses tak měnil. R om eo: Při čem tedy? Ju lie: Nepřísahej mi vůbec, nebo chceš-li,

přísahej při sobě - ty jsi ten bůh, к němuž se modlím. Potom uvěřím. R o m eo: Ta, kterou miluji Ju lie: Ne, nepřísahej.

Jsi moje radost, ale z úmluvy, к níž došlo, rad ost nemám. Je tak náhlá, nerozvážná a prudká - jako blesk, jenž zhasne dřív, než řekneš: blýsklo se. Dobrou noc! Než se příště setkáme, možná že letní vzduch to poupě lásky promění v krásný květ. Už dobrou noc. Běž stejně pokojně a šťastně spát, jako i já teď budu uléhat. P řelo žil Z. U rbánek

TRAGÉDII ibyla pociťována jako vrcholný literární žánr. Je to dramatic­ ký žánr vážného obsahu. Jeho hrdinové se ocitají v dramatickém konflik­ tu se silami, které jsou mocnější, a zpravidla jim podléhají. Může se jednat jak o nadpřirozené bytosti, tak o bytosti lidské, ale také např. o síly rozvracející lidské nitro: chorobné vášně, touhu po moci, po penězích, po osobní slávě a titulech apod. Součástí tragédie byla i „duševní očista" katarze, kterou přinášel hrdina: přestože zpravidla fyzicky podléhá, morálně vítězí a zanechává poselství lidem. Příběh rytíře des Grieux a M anon Lescaut francouzského spisovatele a b b é P révo sta v přebásnění V ítězsla va N ezv a la vypráví tragický milostný příběh o „hříšné světici".

187

V ÍT Ě Z SLA V N EZV A L: M A N O N LESC A U T

(1939)

„Česká" Manon Lescaut Vítězslava Nezvala sice tematicky vychází z francouzské předlohy, avšak svým básnickým zpracováním se stává samostatným uměleckým dílem. V době nejtemnější vyrostla Nezvalova básnická apotheosa milostného zaslíbení nad smrt silnějšího v strhující oslavu české řeči, jejího výrazového bohatství, kouzelné hudebnosli a zpěv- : uosti. A právě tato čaromoc mateřštiny ji povýšila na skvoucí symbol všeho, co bylo nám všem nevýslovně drahé, na jímavé lyrické podobenství, vrývajícíse nesmazatelně do srdce každého, kdo je zhlédl na jevišti nebo jen četl. Ba právě z knižních stránek možno obzvlášť intenzivně vycítit milostný půvab Nezvalovy Manon, jedné z nejkrásnějších a nejvíce milování hodných 1 postav, jež se objevily na českém jevišti, nad knihou lze se v niterném zahloubání oddat přeludnému kouzlu dvojí rozdílné lásky, tvořící dramatický konflikt hry, a vychutnat zářivou jiskřivost mateřského jazyka. Z p řeb a lu 14. vydání knihy. P rahu 1947

M anon (znovu na balkoně): Čím to že já Manon Tak šťastna jsem? Čím to že já Manon Se líbím všem Co na mně lidé mají Mě nezajímají Jen jeden jen jeden jen jeden. Čím to že já Manon Si přesto všímám jich Čím to že já Manon

Si tropím z nich ráda smích Každý mi něco slíbí Mně se však mně se líbí Jen jeden jen jeden jen jeden Čím to že já Manon Ač je mi šestnáct let Čím to že já Manon Mám opustiti svět Vždyť život trvá chvíli Ach vždyť ten život milý Je jeden jen jeden jen jeden...

Des Grieux: Ach, Manon, kdyby mně Bůh dopřál nositi královskou korunu, byla bys zanedlouho manželkou krále! Neodkládejme náš záměr, nemusíme se již obávati žádných překážek. Promluvím o tom s velitelem výpravy a požádám ho, aby nám poslal kněze, neboť si dobře vzpomínám, že jsem již dnes viděl dobře mihnouti se nedaleko odtud sutanu... Jen láska jež má zadní vrátka Bojí se vlastních okovů Má láska chce stát ve slovu Buď žena milenka a matka...

188

Jen láska jež má zadní vrátka Bojí se vlastních závazků Pro věčné štěstí pro lásku Buď žena milenka a matka...

M anon: Už jsem se rozloučila s rozmarýnou A ona se mi vrací

j ak tažní ptáci Nad krajinou...

Des Grieux: Slyšíš,,Manon, nikdy nás nikdo nerozdvojí! M anon: Což nejsme svoji? (jako by trochu procitla): Čím to že já Manon Ač je mi šestnáct let Čím to že já Manon

Mám opustiti svět Vždyť život trvá chvíli Ach vždyť ten život milý Je jeden jen jeden jen jeden...

Des Grieux: Jen jeden, Manon... Ach, musím vás zabalit, ach, jak jste horká i ledová zároveň. Ale poněvadž je jen jeden život, slyšíte, slyšíte, poněvadž je jen jeden život, raději jej vezmu Syneletovi, než on by mi měl vzít vás... Manon (prudce se vzchopí, z posledních sil vášnivě obejme des Grieuxe, jako by mu chtěla říci něco navždy): Pojď ke mně já to věděla (už jako by stála v ráji) Že dodnes mohou se dít divy A že ten anděl bude živý... Že jednou potkám anděla (Manon se skácí a zemře.) Des Grieux (andělsky): Ztratil jsem ji a dostal jsem od ní důkaz lásky i v okamžiku smrti... (Poklekne) VÍTĚZSLAV NEZVAL (1900 - 1958) byl nejvýraznějším přestavitelem české meziválečné básnické avantgardy. Narodil se v moravských Biskoupkách, pocházel z učitelské rodiny. Dětství prožil v blízkých Šamíkovicích. Studoval na gymnáziu, potom práva v Brně. Tam na něho silně zapůsobilo především přátelství s básníkem Jiřím Mahenem. Přešel do Prahy, ale ani tam nedostudoval. Stal se nezávislým spisovatelem. Ve 20. letech byl jedním z organizačních duchů Devětsilu. Svou tvorbou reprezentu­ je vlastně nejplněji vývoj české poezie mezi dvěma válkami, zejména jako přední představitel poetismu a surrealismu. Účastnil se aktivně kulturního a politické­ ho dění. Tento svůj přístup к životu si podržel i po 2. světové válce. Vítězslav N ezval je mnohostranná básnická osobnost, básník renesančního typu. Chtěl postihnout složitý svět prožitků moderního člověka v co největší šíři.

189

Stal se osobností, která poznamenávala a určovala vývoj české poezie po tři desetiletí. První období Nezvalovy básnické tvorby spadá do etapy poetismu (např. rozsáhlá skladba Podivuhodný kouzelník, 1922, sbírka Pantomima, 1924, ozna­ čovaná za tvůrčí manifest poetismu, Abeceda, 1926 ad.). Vrcholem Nezvalovy poetistické tvorby jsou zejména sbírky Akrobat (1927) a Edison (1928). Společně s Teigem vytvořil ještě Manifesty poetismu (1928). Počátkem 30. let se Nezvalova tvorba rozbíhá několika směry. Prvním je surrea­ lismus (např. Žena v množném čísle, 1936, Praha s prsty deště, 1936, Absolutní hrobař, 1937 ad.). Společně s Teigem založil Nezval r. 1934 surrealistickou skupi­ nu a vydal manifestační leták Surrealismus v ČSR. Souběžně vznikají i sbírky sociálního tónu (např. 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida, 1936). Koncem 30. let, v době ohrožení našeho národa, zesiluje i v Nezvalově poezii vědomí národa, národní tradice a kolektivismu (např. Matka Naděje, 1938, Pět minut za městem, 1940 ad.). Krásou verše a slova působí hra Manon

Lescaut (1939). Poválečné období strhává i Vítězslava Nezvala svým budovatelským a revo­ lučním elánem (např. Zpěv míru, 1950). Tvůrčí síla však vzrůstá teprve v těch sbírkách, ve kterých autor nachází důvěrný vztah к rodné zemi a subjektivní sebevyjádření (např. Z domoviny, 1951, Chrpy a města, 1955). Preromantismus 18. a romantismus 19. století v evropských literaturách si často volí téma nenaplněné lásky, je proto přirozené, že i z období romantismu jsme vybrali násle­ dující ukázky: Evžena Oněgina ruského autora A. S. Puškina a Marínu slovenského básníka

A. Sládkoviče.

A L E X A N D R S E R G E JE V IČ P U Š K IN : E V Ž E N O N Ě G IN (1833) Román ve verších líčící příběh titulního hrdiny v sepětí se životem ruské společnosti prvn í třetiny 19. stol. Evžen O něgin, mladý petrohradský švihák, odjíždí na venkov, kde mu umírá strýc. Po jeho smrti se seznamuje s básníkem Lenským a statkářkou Larinovou a jejími dcerami. Starší z nich Taťána se do něj zamiluje a vyznává mu v dopise lásku. O něgin ji však odmítá. V souboji zabije Lenského a vydá se na cesty. Po návratu nachází Tatanu vdanou. Tentokrát se do n í zamiluje on, avšak ona ho odmítá, i když na něho stále ještě nezapomněla.

Taťánin dopis O něginovi: „Já píši vám - co mohu více? Co ještě mohu dodati? Teď vím, že máte právo sice mne pohrdáním trestati, leč ještě věřím, nešťastnice, že mne váš milosrdný soud nemůže přece zavrhnout.

190

Já nejdřív mlčeti jsem chtěla; a věřte: nebyl byste znal nikdy můj ostýchavý žal, kdybych jen stín naděje měla, že třeba jednou za týden vás u nás na vsi uzřím jen, abych vám slůvko mohla říci,

a v duchu vaši tvář a hlas, než znovu navštívíte nás, dnem nocí abych mohla stříd... Však řekli, že jste samotář. Že na vsi nudíte se, víme. A my... z nás věru nejde zář, třebaže ze srdce vás ctíme. Proč jenom, proč jste přišel к nám? Já v žalu opuštěné vsi té bych neznala vás, jak vás znám, ba ani žal, jejž pochopíte. Mé zármutky, v tmách duše skryté, by smířil čas, pak (kdož to ví?) bych zadala se mužovi a byla mu i věrnou ženou i ctnostnou matkou usmířenou. Jiného...? Ne již. V světě ráda nikoho nemohu mít já. Tak si to Prozřetelnost žádá... Tak chtějí nebesa: jsem tvá. Můj celý život mi tě slíbil, tys musel, musel přijíti. Tys ten, jenž Bohem seslán mi byl až do hrobu mě chrániti... Byls vidinou mých nočních snění, už drahý mi, když nezřený, tvůj zrak mě mučil plameny, tvůj hlas zněl v touhy rozeznění - a nebyl to jen sen - jak zvon! Jen vstoupil jsi, už jsem tě znala, a strnula jsem, tvář mi vzplála, hlas nitra řekl mi: Toť on! Och ano... Já tě slýchávala, tys tiše se mnou rozmlouval, když chudákům jsem pomáhala i když jsem v prosbách klekávala za zmatené své duše žal. Zda tys to, přízraku můj milý, se do světnice v oné chvíli průzračnou nocí nesnesl,

nepostál tiše nad pelestí? A slova naděje a štěstí zdas v útěchu mi nehlesl? Kdo jsi? Můj anděl ochranitel? Či úskočný můj pokušitel? Viď, zbavíš mě mých zmatků těch? Snad je to klam, jenž svými stíny v mou nezkušenou duši leh! A mně je souzen osud jiný... Děj se co děj. Já osud svůj dnes do rukou tvých svěřuji ti. Modlím se к tobě. Při mně stůj, mé slzy v dlaně tvé se řítí... A uvaž: já zde sama jsem, a nikdo mi tu rady nedá. A musím zahynouti, běda, i se svým němým úžasem. I čekám tě. Přijď, vytoužený! Buď lásku najevo mi dej, či těžké sny mé zpřetrhej, ať stihne mě trest zasloužený! I končím! Hrůzno mi číst psaní... Já studem, strachy umírám... Však vím, že vaše čest mě chrání a směle svěřuji se vám..." Taťána vzdychá z teskné duše. List v prstech se jí zachvívá. Růžová obálka jí suše na zprahlých ústech utkvívá. Hlavička už jí padá zase. Košilka lehce spustila se jí ze sličného ramene. Měsíční světlo zmámené už pohasíná. Nad dolinou už jasní mlha. Teď sedláka roh pastýřův ven vyláká. Stříbrné vlnky strouhou plynou. Je ráno. Všichni vstali již. Však s Ta tanou je dneska kříž. P řelo žil J . H ora

191

BÁSNICKÁ PO V ÍD K A , též POEMA (z franc, poème [poém] = báseň; z řec. poiéma) je novodobý básnický útvar; zpravidla to je lyrickoepická báseň. Zachycuje událost ze života jednotlivce (nikoli společnosti). Je kratší a sevřenější než epos, mívá tzv. druhý významový plán. Básník v ní vypravuje příběh zpravidla výjimečné osobnosti a do své­ ho vyprávění vkládá časté lyrické pasáže (např. líčení přírody, zachycení myšlenek, citů...). Hrdina básnické povídky často tlumočí myšlenky a city samého básníka. ROMÁN VE VERŠÍCH je veršovaný lyrickoepický žánr, spojující orga­ nicky románově větvené vyprávění s principem lyrickým jako tmelící a pořádající složkou. Na rozdíl od prozaického románu je silněji vázán konvencemi básnické formy. Prostá fabule se rozpadá v řadu epizod a situací navzájem volně spolu spjatých a do popředí vystupuje postava vypravěče zaujímající odstup vůči hrdinovi i ději, který je přerušován, a dává podnět к autorským komentářům. A N D R EJ S L Á D K Q V IČ : M A R ÍN A _______________________ (1846) Lyrickoepická skladba к oslavě krásy, kterou zosobňuje jeho milá M arína. Rodiče ji však přinutili, aln/ se vdala za bohatého nápadníka. Když se básníkovi v životě stává nedosaži­ telnou, zříká se lásky к n ia své síly věnuje vlasti.

česky:

slovenský:

Objat vás, rodné hory, lučiny! Malá je náruč, velký cit... Jak je to sladké v pažích Maríny objetí vaše pocítit, po ničem srdce touhou nemučit, jen z náručí zas klesnout v náručí, trojí slast rajskou přijímat: Vlast drahou rád mít v krásné Maríně, Marínu drahou v krásné otčině a obě v jedné objímat.

Chcel bych vás objať, kraje rodiny! Náručie úzké, šíry cit: jak mi je sladko v ňadrách Maríny objatie vaše pocítit'! Jak mi je blaho nič, nič nežiadať, z objemu v objem navěky padat', troch nebies slasti přijímat'! Vlast' drahú lůbiť v peknej Maríně, Marínu drahú v peknej otčine, a obe v jednom objímat'!

Slovensko mladé, v lůně i v hrobě tak v tobě navždy spočívám. Obrazy překrásné dva v tobě, dvě velké lásky v tobě mám. Tak jak tu krásnou miluji pannu,

tak také láskou ke kráse planu země, jež má otčina. Tak jak je vlast mi drahá v své kráse a milá mládím, tak krásná zase, tak drahá je mi Marína!

Vrátíme se n y ní ze světa opět na českou půdu 19. stol. Vybrali jsme několik ukázek rozličných žánrů.

192

První je úryvek ze Smetanovy opery Prodaná nevěsta, к níž napsal libreto Karel Čerpá z lidového prostředí a s humorem zachycuje úskalí lásky dvou mladých venkovských lidí - Mařenky a leníka. Příběh končí šťastně - mladí lidé se po překonání celé řady překážek konečně mohou vzít.

Sabina.

Pokud budete mít možnost, navštivte také operní představení na prknech některé přední české scény, nebo se podívejte na televizní inscenaci.

K A R EL S A B IN A : P R O D A N Á N EV ĚSTA (libreto к opeře B ed řich a Sm etany)

(1863)

Výstup 7. Jeník a Mařenka Jen ík (přikvapí): Mařenko má, Mařenko má, ty hvězdo mého žití! Ó mluv, jak stojí věc a čeho se nadíti? M ařenka: Jdiž pak! Ty jsi mne oklamal, tys hanebně se choval! Kterak jsi snížil sebe sám, že jsi mé srdce prodal! Mluv! Je to pravda, čili nic? Ano neb ne - ni slova víc! Jen ík: Jen dovol, bych ti vyložil! M ařenka: Já nechci žádných výkladů. Rci, pravdivě-li psáno - ? Jen ík: Nuž tedy - ano, ano, ano! M ařenka: Nuž tedy jdi a neobjev se mi před tváří více! (Pláče.) Jen ík: Jen dovol mi, bych zulíbal tvé krásné drahé líce!

M ařenka: Naší už lásky konec je a já - já si vezmu Vaška! Jen ík: Ha, toť by byla rozkošná, veselá věru fraška! M ařenka: Tak? Ty se ještě vysměješ? Jen ík: Mámť věru proč se smáti Jen dovol, bych ti vyložil! M ařenka: Já nechci poslouchati! O ba: Jen ík: Tak tvrdošíjná, dívko, jsi, že nechceš pravdu zvědět? Což mohl bych do tváří tvých tak směle, přímo hledět? Tak tvrdošíjná, dívko, jsi, že nechceš pravdu zvědět! M ařenka: Tak ošemetný muž jsi ty, nechci o tobě vědět, ni do falešných tváří tvých co živa více hledět! Tak ošemetný muž jsi ty, nechci o tobě vědět!

Výstup 8 . -----------------------------------------------------------------------------------Kecal, Mařenka, Jeník K ecal: Hle, hle! Chasníku, čekáš už na peníze? No, měj jen malé strpení. Jak bude smlouva podepsána, budeš vyplacen na krejcar. M ařenka: Ha, té hanebnosti! K ecal: No a ty, Mařenko? Vezmeš si syna Míchova?

193

Z PŘED EH R Y К PR O D A N É N EV ĚSTĚ (klavírní výtah pro d vě ruce)

C on v iv a c ita . Sb or venkovanů.

pan lo

bůh zdra.ví dá, tuk u.hli.dá,

zdra-ví dá, u.hli.dá,

když nám pán ve . se . le

bůh zdra.ví dá, tak u.hii.dá,

zdra.ví dá. u . hlí.dá.

Jen ík: Toť se rozumí, že si ho vezme, a nikdo jiný ji dostati nesmí. Na to přísahám! K ecal: Tys hodný hoch a máš z toho rozum. M ařenka: Tys hanebník a lhář! Ne, teď zrovna ne! Nevezmu si ho - a kdy­ bych měla umříti! Jeník (k dohazovači): Co mi dáte, když ji přemluvím, aby si vzala syna Míchova? M ařenka: Jakže? Ty mne ještě chceš к tomu přemlouvati? Ne, takového něco svět ještě neviděl a neslyšel! (Dá se do pláče.) Jeník: Utiš se, dívko, utiš se Výstup 9. a důvěřuj v slova má! Ludmila, Háta, Krušina, Mícha, Kecal, Vždyť nevíš, jaké za tím vším předešlí, sbor lidu se štěstí pro tě chová! Sbor: Jak jsi se, Mařenko, rozmyslila? Syn Míchův tebe miluje Mluv, by se věc dobře ukončila. jak nikdo na tom světě. M ařenka (stranou pro sehe): I věř, že z toho sňatku ti Ha, pomstím se a učiním, plno blaha vykvete. v co on snad sám nevěřil. Utiš se, dívko, utiš se Ó křivě, křivě, Jeníku, a důvěřuj v slova má! jsi střely své zaměřil. M ařenka: Ó bože, bože, slova ta (K ostatním) mne věru usmrcují! Já učiním, jak žádáte! K ecal: já neslyšel jsem moudřejších Všichni: Buď zdráva, Mařenko! a všemu přisvědčuji. Tak konec všemu rozbroji Všichni tři: a svatba hned se vystrojí. K ecal: Teď přivedu sem rodiče Jeník (předstoupí): a svědky zavoláme Ba, svatba se vystrojí hned a všemu tomu zdráhání a veselit se bude svět! už konec uděláme. M ícha a H áta (v lížasu): M ařenka: Já přivolám sem rodiče Hle, Jeník! Kde se tady vzal? a všecky svoje známé Jeník: Nuž, otče, dosti dlouho jsem a okamžení trapnému se v cizině už potloukal. už konec uděláme. Jeť, tuším, svrchovaný čas, Jeník: Teď přiveďte sem rodiče bych domů se podíval zas. a svědky zavoláme K ecal: Aj, pravda-li či pouhý sen, a celé komedii té že prostý, chudý chasník ten už konec uděláme. jest Jeník, starší Míchův syn? (Kecal odejde.) Vždyť praveno, že jest vojín! Jen ík: Což ještě nepochopuješ? leník: Vskutku, jsem otce Míchy syn, M ařenka: Jdi! - Co tu ještě chceš? jak vidíte. Ač ne vojín, (Jeník poodstoupí stranou.) přec mnoho bojů s osudem

196

na cestách svých Již poražen jsem všady. podstoupil jsem. O reputaci mou a čest H áta: A měl jsi ještě času dost mne připravila jeho lest, к svému potulování. nevím si věru rady! Jeník: Aj, vímť já bez hádání, M ícha (k dohazovači): že vítaný vám nejsem host! Ta vaše moudrost vás Však neškodí, toť maličkost! na chvíli opustila! Jen když к své milé právo mám, H áta: Ba rceme přímo: hloupá věc jsa synem otce Míchy sám. se vám tu přihodila. H áta: To neplatí, to podvod jest! Všichni se smějí. Jeník: Ne podvod, pouhá jenom lest. Mařenka, Jeník, Háta, Ludmila, Co psáno je, to psáno! Krušina, M ícha: Hle, jsme tu dva - kterému z nás Ta vaše moudrost vás dá sama Mařenka svůj hlas, na chvíli opustila! tomu buď štěstí přáno. Ba rceme přímo: hloupá věc M ařenka (radostné): se vám tu přihodila. Ach, teď jsem tě pochopila, Kecal: A], prolínaný to člověk jest... atd. Jeníčku můj! Jsem tvá, jsem tvá! Sbor: Ha ha ha ha ha! Hloupá věc K ecal: Aj, prohnaný to člověk jest. se vám přihodila. OPERA (z ital. opera, od lat. opus, množ. č. opera - dílo, díla) je hudebnědramatický žánr, který spojuje hudbu a text. Text opery se zpívá. Textu opery se říká LIBRETO (z ital. libretto - malá knížka, knížečka). Často vzniká na základě literární předlohy - románu nebo povídky (např. libreto Sm etanovy opery H ubička napsala E liška K rásn ohorská podle stejnojmenné povídky K arolíny Světlé apod.). Opera mívá zpravidla několik složek: předehru (při níž se nezpívá), árie (které jsou stěžejními složkami opery; dají se přirovnat к písni v hudebním slova smyslu), recitativy (tedy mluvené, hudbou podbarvené části, kterými se zrychluje děj), balet (ten může existovat i jako samo­ statné hudebně-dramatické dílo) apod. Výstavba opery je dramatická - je tedy obdobná jako výstavba klasického dramatu: člení se na jednání (dějství), výstupy, obrazy apod. Jedním z nejvýznamnějších českých básníků 19. stol. je Jan N eruda - přední autor generace májovCů. Z jeho tvorby jsm e vybrali básně Otci a Matičce - v nich vyjadřuje svou lásku к rodičům, i když to byly vlastně dva zcela rozdílné vztahy.

JAN NERUDA (1834 - 1891): Jana Nerudu můžeme bez rozpaků označit za nejvýznamnější osobnost generace májovců. Narodil se v Praze na Malé Straně v rodině vojenského vysloužilce. Matka si přivydělávala posluhou. Prožil dětství chudého dítěte a jako dítě také byl účas­ ten revolučního roku 1848. Studoval na akademickém gymnasiu v Praze, studia

197

práv a filozofie nedokončil. V 50. letech se aktivně účastnil formulování progra­ mu mladé literární generace a práce na almanachu M á j (který se svým názvem přihlásil к odkazu K. H. Máchy). Od roku 1860 pracoval jako novinář. Vedl poměrně samotářský život, i když z historie víme, že byl vyhlášeným společníkem a tanečníkem. Vedle své celoživotní lásky к matce prožil tři lásky milostné: první к Anně Holinové, dívce z bohaté vlastenecké a kulturně vzděla­ né rodiny, druhou к předčasně zemřelé Terezii Macháčkové a třetí к mladičké Aničce Tiché, kterou poznal již jako starý muž. Žil převážně v Praze, jen několi­ krát podnikl cesty do ciziny. Poslední desetiletí života mu ztrpčovaly choroby. Jana Nerudu označujeme především za básníka, i když jeho tvorba obsahovalai díla prozaická a dramatická a součástí jeho literární činnosti byla i bohatá práce publicistická. Ve své tvorbě spojuje Neruda světovost s českostí, obrací pozor­ nost čtenářů na všední svět, na jeho radosti, starosti i bolesti. Těžiště Nerudovy tvorby, jak jsme se již zmínili, spočívá v poezii. Nerudovy verše jsou „neučesané", skeptické i ironické, autor si kriticky všímá světa kolem sebe. Prvotinou byla sbírka H řb ito v n í k v ítí (1858), vyjadřující zklamání ze sou­ časného života. Kritikou byla přijata nepříznivě, a tak se Neruda na plných deset let odmlčel. R. 1868 vyšly K n ihy veršů , jejichž cykly otci, maticce a A n n ě jsou určitou intimní zpovědí autora. Po dalších deseti letech vychází básnická sbírka P ís n ě k o sm ick é (1878). Úspěch této sbírky a dvě rychle rozebraná vydání učinily z Nerudy rázem uznávaného básníka. Tajemství úspěchu spočívalo v tom, že tyto verše odpovídaly dobové náladě a soudobému přesvědčení o nezadržitelné síle pokroku. V roce 1883 vycházejí hned dvě Nerudovy sbírky: B a la d y a rom an­ ce a P ro sté m otivy . Poslední Nerudova básnická sbírka - Z p ěv y p á te č n í - vyšla až po autorově smrti. R. 1896 ji připravil к tisku Jaroslav Vrchlický. Ústředním tém atem zde byla láska к národu, hluboký a opravdový vlastenecký cit. Z Nerudovy prózy si připomeneme alespoň P o v íd k y m a lo stra n sk é, z nichž některé byly převedeny i do filmového zpracování.

JA N N E R U D A : K N IH Y V ER ŠŮ

(18 68 )

Otci

M atičce

Milovali jsme se, otče, jak se milovat jen může, ctili jsme se, drahý otče, muž jak může ctíti muže.

Proto mně draha tak milá má matička, že je tak malička, že je tak chudička

A přec stála jakás síla příkré pýchy mezi námi, že jsme žili, jako žijou dobří, ale chladní známí.

A kdyby byla snad chudší než oblázek, přec bych ji v srdci svém choval co obrázek.

Často o samotě náruč toužebně jsme rozepjali, a když jsme se sešli - chladn ě p roti so b ě zas jsm e stáli.

A kdyby byla snad svázána v uzlíčku, přec bych ji miloval, tu drahou matičku.

198

E N JA M B E M E N T je p ře sa h ; n esh o d a ry tm ick é h o a v ě tn é h o člen ěn í, při níž sy n tak tick ý celek „ p ře sa h u je " z jed n o h o v e rše d o d ru h é h o (viz s. 1 9 8 ).

Z N E R U D O V Y K O R ESPO N D EN C E___________________________ Tato láska učinila ze mne to, čím jsi Ty, jsme si teď rovni. Já Ti ji více nabízeti nebudu, ale já šiji také zakázati nedám. Když jsi ji nepřijala, tedy zůstane ležet v srdci mém jako perla v lastuře a v tichých blahých hodinách se к ní potopím a potěším se s ní. Ona je mým pokladem jediným a jedinou pýchou mou. Kdybys nebyla pro mne nic jiného udělala, než že jsi ji ve mně vzbudila, zasluhovala bys za to, bych se Ti věčně klaněl. Byl jsem j í na muže pasován a já Tě naučím mne za muže považovali a mne za muže ctíti. Kdyby ses byla chtěla mně darovati, byl bych myslel, že se nebe ke mně sklonilo, ale když chci Tebe mnou dařiti, pak je to také štěstí pro Tebe, s kterým se každá žena nesetká. Ve mně žije duch, já mám srdce, jsem ť člověkem; koliks jich viděla, co kráčíš životem? Ach, jen nedělej, jako bys kdovíjak pevně na nohou stála a nikdy podpory nepotřebovala, jen nedělej, jako by se Ti nebylo nikdy po duši spřízněné nezastesklo, jako bys Ty jediná necítila jako my všichni! Vyzpytoval jsem v Tvých očích leccos, o čem Ty ani nevíš, a četl jsem v nich vzdor veselosti Tvé tajné utrpení, tesknotu „l'ennui du monde", však by se Ti také ulevilo, mluv si co mluv, kdyby ses byla mohla na mých prsou vyplakati, o mé srdce opříti, kdybys mně byla mohla pošeptati, co Tě kdy hnětlo. Ale Tys nechtěla, nu - buď si jak chceš, stará panno! Ano, starou pannou jsi v každém ohledu, neumíš se ani tělesně, ani duševně vzdát. Bože, ženo, co by mohlo z Tebe býti, kdybys neměla tuto falešnou urputnou stydlivost, co by se nezrodilo v duchu Tvém, kdybys jinému dopřála, by jej zúrodnil! Věř, v tomto okamžiku nemám vedlejší myšlén­ ky a pravím Ti zcela vážně, že zůstaneš při všem svém velkém talentu přec jen jednostrannou proto, že jsi výhradně ženskou a mužským živlem na sebe působiti nedáš - Tvé mužské povahy nerozhřejí nikoho. Ty máš jen panáky nebo blouznivce, protože jsi žádného muže nikdá do své bytosti nepojala a mu nedo­ přála, by Tě pronikl. - Mdmť snad tu samou chybu jako Ty, nikdy na mne nepůsobila ženština, proto jsem zůstal příkrý, nezáživný, neharmonický a znu­ děně neb s citem nepříjemným mne každý odložil. Snad se mi podaří lépe, až si teď duši a život upravím a podruhé na tom poli še objevím, z něhož jsem nikoli poražen, ale z pýchy ustoupil, snad vyzískám svým náhledům a zásadám teď lepší platnost, kde mou duši prochvěl Tvůj sladký dech - snad bude má láska к Tobě lepší tlumočnicí mezi mnou a obecenstvem. Přítelkyně, sto chyb máš v očích mých, že mi nechceš nic více býti - ale vzpomenu-li si na Tebe, jak tak horlivě něco vykládáš, jak zajiskříš při tom svýma bystrýma očima, jak je dokořán otevřeš, pronesu-li nějaký paradox, jak se jima usměješ a se mnou se řádně vyvadíš, tu bych Tě, po sprostu řečeno, snědl. Nemysli si, že vidím vždy v Tobě bohyni, Ty se mně někdy zdáš patnáctiletou

199

holčinou a já si přicházím tak starý a zkušený proti Tobě - Tys přece jen, jak se říká, „unendlich liebenswürdig!" K arolíně Světlé 1862

Nerudovým současníkem i souputníkem, opět členem generace májové, byl Vítězslav Ten byl dokonce za svého života považován za vůdčího ducha celé této generace, я

Hálek.

V ÍT Ě Z SLA V H Á L E K : V EČ ER N Í P ÍS N Ě

(1858)

X X II Ten není rekem nej větším, kdo udeřen zas udeří: ten velký, kdo byl oklamán, a přec se nezpronevěří.

Kdo není schopen oběti, ten lásky hoden není, a špatný kněz, kdo sebe víc než svoji oběť cení.

Kdo lásce doveď zlořečit, ten nepoznal ji ani, neb láska umí odpustit a nezná proklínání.

A kdyby láska žádala mé žití i mé nebe, já šel bych jak ten beránek, že miloval jsem Tebe.

A n y ní již vstoupíme do 20. století, do století, v němž jste prožili iiejvětší část svého života. Nejprve opět uvedeme ukázky ze světové literatury.

R O M A IN R O L L A N P : PET R A LU C IE__________________ (1920) „Chtěla bych (zaváhala), chtěla bych aspoň trošinku štěstí..." (Seděli teď docela blízko u sebe.) Mluvila dál: „Není to přání příliš smělé? Často jsem slyšela, že je to sobecké; a já sama mnohdy přemýšlím, na co vlastně má člověk právo. Když tak kolem sebe vidím tolik bídy a tolik utrpení, opravdu se bojím dožadovat se něčeho... Ale mé srdce přece žádá a volá: Ano, mám právo, mám svaté právo na trochu, trošinku štěstí. Řekněte mi upřímně: Je to sobecké? Myslíte, že je to špatné?" Vzrušil ho nesmírný soucit. Ten výkřik srdce, to prostinké, nesmělé přání jím hluboce otřáslo. Vyhrkly mu slzy. Jak tak seděli bok po boku na lavici a opírali se o sebe, cítili teplo svých nohou. Zatoužil obrátit se к ní a sevřít ji v náručí. Neodvážil se pohnout, protože se bál, že by již neovládl své vzrušení. Seděli nehybně a dívali se rovně před sebe, к nohám. A tu Petr chvatně, hlasem vroucím a tichým řekl, téměř ani nepohyhuje rty: „Ó mé drahé, milé tělo! Ó mé srdce! Chtěl bych vaše nožky držet v dlaních, na rtech, chtěl bych vás láskou celou sníst..." Nepohnula se a velmi rychle a stejně jako on docela tiše vzrušeně řekla: „Vy blázne! Blázínku...! Mlčte...! Snažně vás prosím..."

200

Nějaký starší pán pomalu kráčel kolem. Cítili, jak se jim těla rozplývají láskou... V aleji nebyl již nikdo. Rozčepýřený vrabec dováděl v písku. Vodo­ trysk sypal kapičky vody. Nesměle к sobě obrátili tváře; a jakmile se jejich pohledy setkaly, jejich ústa se ptačím letem spojila, bázlivě a chvat­ ně se na sebe přitiskla a pak se zase rozlétla. Lucie vstala a odcházela. Také Petr vstal. Řekla mu: „Zůstaňte zde." Teď se již neodvážili pohlédnout na sebe. A Petr šeptal: „Lucie... Tu trochu... Tu trošku štěstí... řekněte... teď ji máme, že?" P řelo žil Ja ro sla v Zaorálek

Básníkův génius spájí články řetězu, který spojuje mezi sebou všechny bytosti. A nic se nezachvívá v jednom z nich, co by se nešířilo všemi: neboť všechno je nám společné a na každé stránce tragikomedie vesmíru nalézáme sami sebe. Romain Rolland

(1986)

JA C Q U E S PR ÉV ER T : JA K O Z Á Z R A K EM

Pravdu má literární historik M aurice Nadeau: ,,]acque s Prévert je dělníkem slova a má rád dobrou práci. Nedivíme se, když se dozvídáme, že jeho básně ho stojí hodně námahy. N en í to na nich vidět, stejně jako strom se ztrácí v nábytku, podobně jako lepidlo, hřebíky, pot. Ale jeho básně jsou solidní předměty a odolávají času." Je tedy na celém světě milován mluvčí pařížských lidí, dělníků, kteří pracují pod hrozbou vyhazovu, dětí, které se nudí pod hrozbou pravítka, milenců, kteří se milují pod hrozbou války. Básník, zrozený se stoletím, bránící něhou i steskem, hněvem, slzami i smíchem, po svém a na vlastní pěst všechno, co náleží životu. Životu zázračnějšímu než všechny biblické zázraky, podivuhodnému životu, který kráčí den ze dne kupředu těžkým, ale nezadržitelným, jistým krokem. Miliony lidí nalézají „jako zázrakem" v Prévertovědíle, vzácně smyslovém, bytostně materialistickém, hluboce lidovém a revolučním, svůj svět, své myšlenky, svou řeč. A d o lf K roupa

Pro tebe má lásko Šel jsem na trh na ptáky A koupil ptáky Pro tebe má lásko Šel jsem na trh na květiny A koupil květiny Pro tebe má lásko

Šel jsem na trh na železo A koupil řetězy Těžké řetězy Pro tebe má lásko A pak jsem šel na trh na otroky A hledal jsem tě Ale nenašel má lásko

201

Jak dělat podobiznu ptáka Nejdříve namalovat klec s otevřenými dvířky pak namalovat něco hezkého něco prostého něco krásného něco vhodného... pro ptáka podepřít potom plátno o strom v zahradě v háji nebo v lese schovat se za strom beze slova bez pohnutí... Někdy přijde pták brzo ale může si dát na čas po dlouhá léta než se rozhodne Nedat se odradit a čekat čekat je-li třeba léta přičemž rychlost nebo pomalost příchodu ptáka není v žádném poměru ke kvalitě obrazu Když přijde pták přijde-li zachovat nejhlubší ticho

čekat až pták vstoupí do klece a když tam vstoupí pomalu zavřít štětcem dvířka pak smazat všechny příčky jednu po druhé a dávat pozor abychom se nedotkli žádného ptačího péra Udělat potom obraz stromu a vybrat tam nejhezčí větev pro ptáka namalovat i zeleň listů a svěžest větru sluneční pyl bzučení hmyzu v trávě za letního parna a čekat pak.až se pták rozhodne zpívat Když pták nezpívá je to špatné znamení znamení že je obraz špatný ale zpívá-li je to dobré znamení znamení že můžete obraz podepsat Tehdy vytrhnete zlehýnka ptákovi jedno péro a napíšete své jméno do rohu obrazu

Třetí světová ukázka je z knihy Williama Saroyana Tati, tobě přeskočilo. Sice se v uvedené povídce nepíše přímo o lásce, čtenář však otcovskou a synovskou lásku cítí z každé řádky.

W IL L IA M SA R O Y A N : TA TI, T O B Ě P Ř ESK O Č ILO ___________ H račka Poslouchali jsme piano, až jehla dojela do konce. Jehla se točila pořád dokola, jako se vždycky točí, když dojede do konce, a tichounce škrábala, tím zvukem, co pořád opakuje: konec, ale táta zůstal stát u okna a díval se na moře. Asi na něco myslel.

202

Šel jsem ke gramofonu a zvedl jehlu z desky. „A co učení," povídá táta. „Učím se ve škole." „Na zítřek máš všechno hotovo?" „To se ví, že mám." „Takže si dáme ještě hudbu? Nebo si něco zahrajeme?" „Nešlo by obojí?" „Dobře. Jakou hudbu bys rád slyšel?" „Chytrou hlavu." Hledal tu desku a zpíval si při tom: „Generál je chytrá hlava, každý ví, jak chytrá! Generál je chytrá hlava, chytrý jsem i já!

Kopou zákop, křičí na ne: Hloub! Pozor, hoši, kopete si hrob. "

Nasadil desku a teď zpíval zpěvák: „Šerif, to je chytrá hlava, každý ví, jak chytrá! Šerif, to je chytrá hlava, chytrý jsem i já!

A ť si nikdo na něj nestýská! Pozor, hoši, dá vám želízka."

„A teď," povídá táta, „teď si zahrajeme. Na slova. Řeknu slovo a ty odpovíš slovem, které se s tím mým bude rýmovat. Potom zase ty řekneš slovo a já musím odpovědět rýmem, abych ti zase mohl říct svoje další slovo. Chceš začít?" „Dobře, chytrá hlava." „Polní tráva," odpověděl táta. „Lhář." „Slabikář," povídám já, a hned: „Moře." „Hoře. Budižkničemu." „Přeskočilo mu. Molo." „Kolo. Čas." „Mráz. Škola." „Věta holá. Dřímota." „Dobrota. Sen." „Tomu říkám dobrý nápad," povídá táta. „Jdeme do postele, ať může­ me ráno vstát před svítáním." Šli jsme si tedy lehnout, ale já poznám, když je někdo potmě vzhůru, a věděl jsem, že táta je. „Tati." „Co je?" „Pamatuješ, jak jsem tenkrát přišel к tobě do pokoje v San Francisku, když jsi zrovna něco psal?"

203

„To jsi mi udělal hodně často." „Myslím tenkrát, jak ses tvářil, že mě neznáš, a já se pořád snažil ti vysvětlit, kdo jsem. Měl jsem z toho velikou legraci, protože já věděl, že mě znáš, i když jsi pořád říkal, že mě neznáš. Ale že pracuješ, to jsem nevěděl." „Vím, žes to nevěděl." „Nikdy mi nešlo na rozum, co to tam pořád máš za hračku - ten psací stroj. Vždycky jsem chtěl přijít na to, jak si s tím vlastně hraješ, ale když jsi mi dovolil к tomu psacímu stroji sednout a zkusit, co jsem viděl dělat tebe, nikdy z toho nic nebylo. Čekal jsem, že se stane něco lepšího, než že se ozve jen klepnutí, vyletí páčka a nechá na papíře znamínko." „Už spi." „Dobře, tati. Že ale mám spoustu vzpomínek?" „To tedy máš." Naslouchal jsem přílivu a pak jsem usnul. Ze světa se opět vrátíme do oblasti české literatury 20. století. Vzhledem к tomu, že se jedná o literaturu vám nejbližší, vybrali jsme tentokrát větší počet ukázek. Budou jim i zastoupeny různé básnické či spisovatelské generace i různé literární směry. M ezi prvn í sm ěry 20. století patřila v české literatuře proletářská poezie. I když název směru navozuje představu jednoznačného obsahu, mýlili bychom se. Přesvědčí nás o tom i verše Jiřího Wolkra, které např. v následujících ukázkách zachycují pozitivní vztah člověka ke světu prostřednictvím jem u blízkých věcí.

JIŘ Í W O L K E R ___________________________________________________ JIŘ Í W O LKER (1900 - 1924) je typickým představitelem proletářské poezie. Je tomu tak jistě i proto, že v době, kdy ostatní generační druhové tento proud opouštějí, on umírá a celá jeho tvorba se uzavírá. Pocházel z prostějovské měšťanské rodiny. Vystudoval gymnázium a odešel studovat práva do Prahy. Na jaře r. 1923, když se připravoval za zkoušky, u něho propukla tuberkulóza. Léčil se v Tatranské Pohance, avšak léčba nebyla úspěšná. Koncem roku 1923 si ho rodina odvezla domů a tam zemřel 3. ledna 1924. Z celé generace se Wolkrovi nejlépe podařilo přiblížit čtenáři proletářský typ a revoluční perspektivu (skladba Svatý Kopeček, 1921, sbírky Host do domu, 1921, a Těžká hodina, 1922). Byl také autorem program ové stati Proletářské umění (1922).

Jiří Šotola: P oezie Jiřího Wolkra Nevím, jestli to bylo v tercii nebo v kvartě, nevím už, jestli to byla Štafeta nebo Bílý kůň, ale určitě to tenkrát byla báseň Wolkrova. Nejprve to překvapovalo, byl to zážitek úplně nový, doposud nepoznaný, bylo to nesnadno pochopitelné, zvláštní, neznámé, náročné a skoro tajemné... ale pak čím dál jasnější, sugestivnější, bližší a přátelštější, jako když z baterky vyprýští do šera světelný kužel, jako když najdeš klíč к šifrovanému

204

dopisu, jako když li náhle někdo vede oči a prsty pod kůži země, v ěd , života. Bylo to prvn í vážné setkánís poezií. A určitě to byla báseň Jiřího Wolkra. Několik generací se už nad jeho verši učilo milovat poezii. Chápat, co je to poezie a к čemu je člověku poezie. Celé houfy mladistvých básnických začátečníků už v jeho verších hledaly základní lekci z poetiky, naučení o tom, jak seděla báseň, která chce lidem něco kloudného říct, o tom, jak se v básni dělá obyčejná, prostá věta. M nozí, když se jim jejich doposud tenká básnická nit časem к nerozpletenízašmodrchala, hledali nakonec ve své knihovně lehce zaprášený svazek Wolkra a pokorně pak sledovali, jak se dělá báseň průhledná a přehledná, jasná jak plátno na slunci, bezelstná a jednoduchá - a jak to vůbec nem usí být v rozporu s komplikovaným a bouřlivým vývojem modernúio světa.

P oštov n í schránka Poštovní schránka na rohu ulice, to není nějaká lecjaká věc. Kvete modře, lidé si jí váží velice, svěřují se jí docela, psaníčka do ní házejí ze dvou stran, z iedné smutná a z druhé veselá. > Psaníčka jsou bílá jako pel a čekají na vlaky, lodě a člověka,

aby jak čmelák a vítr je do dálek rozesel, - tam, kde jsou srdce, blizny červené, schované v růžovém okvětí. v v , , , ., Když na ne psaní doletí, narostou na nich plody sladké nebo trpké. Host do domu. 1921

E p ita f Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít. Dřív než moh srdce к boji vytasit, zemřel, mlád dvacet čtyři let. Ale verše Wolkrovy se budou číst dál a dál. A nejvíc je budou dál číst a milovat ti, kdo mají mladé srdce a všecko nejkrásnější před sebou, mnoho víry v dobrý lidský život, v dobrý smysl a perspektivy světa a lidského života, kde hledají v básníkovi přítele, který to všechno řekne za ně, otevře oči, ukáže pravdu věcí nejprostších a ideálů nejčistších. Znovu si je budou číst, znovu si budou opakovat: Zahřej, chraplavý aristone, ptáku mi nad jiné milý, svět jsou jen ti, kteří jej živí, by z něho živi byli - a nic nedají na pokyvování morousů a ironii posledních estétů v této zemi. J iř í Sotola

Téměř celé 20. století obsáhl život a tvorba

Jaroslava Seiferta,

jediného českého

nositele Nobelovy ceny za literaturu.

JA R O SL A V SEIFER T ___________________________________________ JAROSLAV SEIFERT (1901 - 1986) byl básníkem zpěvného verše a prozaikem, který prošel vývojem všemi proudy meziválečné poezie a osobitým vývojem po 2. světové válce.

205

Seifertova tvorba představuje několik program ových vln meziválečné avant­ gardy. Básnická tvorba mladého Seiferta je spojena s proudem proletářské poe­ zie (např. Město v slzách, 1921, Samá láska, 1923). Potom následuje období poetistické (Na vlnách T.S.F., 1925, ad.). Ve 30. letech Seifert píše především intimní poezii, v níž vzpomíná na dobu svého dětství i mládí a poetizuje nej­ prostší věci a všední skutečnosti (např. Jaro, sbohem, 1937). Verše těchto sbírek jsou melodické a zpěvné. Na tento proud poezie navazují i sbírky, které reagují na mnichovské události a na ohrožení naší země (Zhasněte světla, 1938, Vějíř Boženy Němcové, 1940, ad.) i na osvobození (Přílba hlíny, 1945). Hlubokým vztahem к dom ovu, к národnímu osudu, ke kulturní tradici, rodné Praze i к rodinného životu byly inspirovány i sbírky poválečné (např. Maminka, 1954). Za novou etapu Seifertovy tvorby můžeme označit jeho tvorbu let 60. - 80. Vzniká reflexivní poezie vysoké umělecké hodnoty, která hledá odpovědi na otázky po smyslu života i poezie (např. sbírky Koncert na ostrově, 1965, Deštník z Piccadilly, 1979, Morový sloup, 1981, Býti básníkem, 1983). Prozaickou parale­ lou je vzpomínková kniha Všecky krásy světa.

Píseň Bílým šátkem mává, kdo se loučí, každého dne se něco končí, něco překrásného se končí. Poštovní holub křídly o vzduch bije, vraceje se domů; s nadějí i bez naděje věčně se vracíme domů. Setři si slzy a usměj se uplakanýma očima, každého dne se něco počíná, něco překrásného se počíná.

Maminka byla veselá a žádné vrásky neměla, a když, tak určitě málo. A zpívává si nad mlýnkem valčíky, které s tatínkem tančila šťastná snad trochu. Když vzpomíná si na mládí, letmo jen okem zavadí o jeho třpytivou plochu.

M am inčino zrcátko

Odvíjejíc pak s hřebene truchlivou kořist plamene v chomáček vlasy stočí. Když pak jej hodí do dvířek, vidím na skráních vějířek a drobné vrásky kol očí.

Zrcátko v zlatém oválu ztrácelo stříbro pomalu, až bylo nakonec slepé. Půl života snad bezmála maminka se v něm česala. Kdys ukazovalo lépe.

Pak rám se skroutil; jeho sklo nejdřív jen lehce naprasklo, plíseň v něm cizopasí. Posléze prasklo vejpůlky a maminka své drdůlky pak v rozbitém česala si.

U okna visí na skobě, dívá se po mně, po tobě, proč by se neusmívalo?

Čas utíká, je šedivá, už na sebe se nedívá a zvyká na samotu.

Poštovní holub, 1 9 2 9

206

Když někdo klepe na dveře, přijde v klotové zástěře, v té černé zástěře z klotu. Vcházím. Dnes nemám odvahu, nikdo nestojí na prahu,

nikdo mi nestiskne dlaně. A rozhlížím se zmateně, zrcadlo visí na stěně. Pro slzy nevidím na ně. Na vinách T. S. F., 1925

К nejoblíbenějším českým básníkům patřili bezesporu dva brněnští autoři - Jan Ská­ cel a O ldřich M ik u lá šek .

JA N S K Á C E L: B Á SN Ě________________ JA N SKÁCEL (1922 - 1989) je básník brněnské skupiny Host a vedle Jaroslava Seiferta je nejvýznamnějším českým básníkem druhé poloviny 20. stol. Jan Skácel byl po maturitě (za 2. světové války) poslán na práci do Rakouska.V letech 1945-8 studoval na brněnské filozofické fakultě. Potom působil jako redaktor, v mezidobí 1952-3 jako dělník. V 70. letech byl „zakázaným " básní­ kem. Do literatury vstoupil r. 1957 již jako vyzrálý básník sbírkou K o lik p řílež ito s tí m á m ž e. Od své první sbírky píše osobitou poezii, která se vrací к hodnotám domova i člověka, i к nejlepším tradicím české literatury. Z jeho tvorby vybere­ me alespoň několik stěžejních sbírek: Co zbylo z an děla (1960), S m u tén k a (1965), M etličk y (1968), O říšky p ro černého p a p o u šk a (1976, tiskem v Hamburgu 1980), O d lév á n í do ztra cen éh o vo sk u (1984) ad. Psal i poezii pro děti a prózu (soubor lyricko-epických „kurzívek" Jed en á ctý bílý k ů ň, 1964, posmrtně vyšel Třináctý čern ý kůň).

Jan Skácel byl básník ryzího charakteru a lidové moudrosti, zastánce tradič­ ních lidských hodnot a vysoké básnické kultivovanosti.

Dům Až se můj život schýlí, nakloní, takový přál bych si mít dům:

s radostí žal i vážná, tichá chvíle. Nikdo by třikrát klepat nemusel, nikdy by zámek nezaskřípěl.

Dubový by měl práh, podrovnávku z opuky, do sadu okno, sadu starého s babičkou bílou, vetchou jabloní.

Okolo mého domu takovou vybral bych si krajinu:

Můj dům by měl dveře bez petlice a okna nezasklená, aby každý mohl vejít dovnitř, slepice s kuřaty, déšť, vítr, mlha, moje milá,

Les, co by děcko dohodilo kamenem, pod lesem rybník, hladký jako dlaň, kterou jen práce větru občas zvlní, lán pšenice, šeptající lán, nad pšenkou nebe se stříží obláčků, s chomáči nečesané vlny. Blizoučko mého domu taková by stála hospoda:

207

Proboha, jen ne malovaná, zato však se stoly, na kterých spočinuly ruce tolika unavených lidí, že vyhladily desku, jak by to žádný hoblík nedokázal.

Odvraťte hlavu a pečlivě, pomalu rukou upravte si vlasy.

Co radí princezna Čau

dejte mu květinu a popřejte mu nahlas mnoho štěstí.

A možná prohlásí, že miluje vás víc než bůžka v chrámu. V té hospodě by nikdo nesměl kázat (Řekne zlatého.) o tom, co hledal a co nenalezl, Uhlaďte volný záhyb šatu podkůvce ztracené, a se smíchem promlčeném stesku, kárejte jeho bezbožnost. o tom, jak těžko slavíka je lapit, Kdyby snad na bílém koni jak život utíká a kolik ještě dní... přijel pod okno, aby se s vámi rozloučil, V mé hospodě mlčeli by chlapi, protože dává smrti přednost kteří se nahlas mluvit nebáli. před zoufalstvím, Tohle je moudrá rada čínské princezny Čau, křehká jak lomikámen v dešti a chytřejší než mladší bratr s první vráskou na čele. A princeznino jméno dodnes připomíná italský film a sbohem na ulici, když auta rozžíhají světla a na nebi je čistě zametené místo pro druhou hvězdu: Možná vám řekne, že vás miluje nad všecko na světě.

Avšak sedí-li před vámi mlčky jako ústřice před guvernérem (a tak nemotorně, že po ubruse leje čaj), usmějte se neskonale něžně. Jako na někoho, koho chcete učinit svým druhem na celý život. A to je moudrá rada princezny Čau. Byla určena dívkám a čtenářům veršů.

O L D Ř IC H M IK U L Á Š E K : SÓ LO PR O DVA D E C H Y

(1981)

OLDŘICH M IKULÁŠEK (1910 - 1985) také náležel к brněnské skupině Host. Pracoval nejprve jako dělník, litograf, později jako úředník, redaktor a publicista. Do literatury vstoupil již v období meziválečném, vlastní cestu však nachází až' ve své poezii poválečné. Vrcholem Mikuláškovy tvorby jsou sbírky 60. let, v nichž se projevuje (existenciální) úzkost, i sondy do nitra člověka - a zejména otázky lidské i básnické odpovědnosti (např. sb. S v lék á n í hadů , 1963, Š o ko va ná m ž e , 1969 ad.). Ani Mikuláškovi nesměla v 70. letech vycházet jeho poezie, a tak se autorových dalších sbírek dočkali čeští čtenáři až v 80. letech (např. A g o g h -

208

sbírka ze 70. let, která u nás vyšla až r. 1989, Sólo pro dva d echy, 1981, poslední sbírka Č ejčí p lá č, 1984). Mikulášek vidí svět jako místo, kde se střetává život a smrt, láska a nenávist, lhostejnost a angažovanost - a kde je povinností každého člověka zaujmout vlastní postoj.

Tráva Jak je marná každá sláva, když zrak v nebi tone právě. A jak vysoká je tráva, když naznak ležíme v té trávě. A jak každé stéblo zná mě, když vedle tvojí moje hlava trávou tvých vlasů obrůstává. Tichá fez Jsi stvol; stvolu hadí sen; stébélko v kolínkách něžné. A přece mne ohýbá tvůj dech. A můj? Ani na chmýří tvém nežne. Ilustrace K arel D em el

Však na ústech posekaný jsem.

Zařadíme na toto místo i několik dalších básní (písní), které se právě zachycením pozitivních hodnot lidského života staly trvalou součástí české poezie.

JA N N O H A : JE D E N D R U H ÉM U Člověk člověku světlem by měl být, snem, který zdá se, rukou, která vede. Člověk v člověku věrně by měl žít a učit srdce zpívat živou píseň, mlčí-li snad či zpívat nedovede.

kam přijít můžeš po daleké cestě, stisknout si ruce, snít a spočinout.

Člověk člověku časem by měl být, v kterém se dočká všeho, co si přál. Člověk člověku sluncem je i stínem. Člověk v člověku srdce by měl mít, v němž toho najde, Každý má v sobě koho miloval. tichý, teplý kout,

209

Člověk člověku v životě je vším. Nejvíce láskou, kterou nechce zpět.

Žijeme dny své s jejím tajemstvím, které je chvíli domov, chvíli svět.

PAV EL К О РТ А : LÁ SK O PR O K LET Á Lásko prokletá Za pár slov a vět Vezmu kletbu zpět Pamatuj že ta Kletba byla jen Marná obrana Píseň ohraná Vykotlaný kmen Roztočí se zas Naše ruleta Počkej do léta To je její čas Lásko prokletá Lásko prokletá Lásko prokletá Lásko prokletá Teď když napad sníh Když je venku mráz My jsme v závějích Závěje jsou v nás Dřív než začne tát Slib že zůstaneš Že zůstaneš rád I když je to lež U mě najdeš skrýš Nemusíš se bát A než začne tát Všechno pochopíš Lásko prokletá Lásko prokletá Lásko prokletá Lásko prokletá Lásko prokletá jenom klidně lež Ptej se na co chceš

210

Je to odveta Za minulý čas Jen se rozpomeň Dobře na oheň Který náhle zhas Je tu řídký vzduch Naše planeta Právě oblétá Svůj kritický kruh Lásko prokletá Lásko prokletá Lásko prokletá Lásko prokletá

A přesto mám strach Z čeho to ty víš Že rok přeletí Přijde sníh a mráz A mně zbyde zas Jen to prokletí Lásko prokletá Lásko prokletá Lásko prokletá Lásko prokletá

Jen to zkus a vstaň Klesneš na polštář. A dáš si mou dlaň Na svou horkou tvář Jen to zkus a běž Já tě nepustím Proto klidně lež A spokoj se tím Že v mém objetí Zase budeš spát Už začíná tát Řekni jak je ti Lásko prokletá Lásko prokletá Lásko prokletá Lásko prokletá Lásko prokletá Beru kletbu zpět Roztál celý svět Jíva rozkvétá Všechno je teď blíž Skoro na dosah

J i ř í Š litr: H ana H egerov á

H Y N E K M A R T IN EK : SLO V ÍČ K O

(1998)

Jak říct dívce - rozpustilá? Kapko deště, vílo bílá? Princezna se probudila Miláčku, či obrázku? Mysli jenom na lásku Hledám stále slovo pravé Pusa, či snad srdíčko? Stačí již jen maličko Najít pouhé slovíčko Z,a pravdu mi jistě dáte Není tohle vůbec snadné Vystihnout, co v srdci mám Vtisknout jí to na líčko A tak hledám stále dál, jak svou touhu nazvat mám

K resba Věra M artinková

Také česká próza z velké části zachycuje mezilidské vztahy - a časté je zachycení i těch vztahů pozitivních, jakými jsou laska vé všech svých podobách a odstínech, přátelství či kamarádství.

POVÍDKA je žánrově velmi široké označení pro kratší prozaické útvary s jednoduchou fabulí. S NOVELOU má společné zaměření na jedinou základní situaci a ustálenost hrdiny, liší se však tím, že její kompozice není zaměřena к překvapivému konci. Věříme, že do naší kapitoly o pozitivních hodnotách patří i následující ukázka z povíd­ kové knížky

Oty Pavla Pohár od Pánaboha -

přestože to zpočátku tak nevypadá.

OTA PAVEL: JA K TO ČLOVĚK PROHRÁL A POTOM VYHRÁL (1971) OTA PAVEL (1930 - 1973) byl autorem próz autobiografických, přírodních a spor­ tovních. Do konce 60. let pracoval jako novinář a sportovní reportér. Na olympiádě v Innsbrucku u něho propukla těžká duševní choroba. Až do konce života se střídaly chvíle depresí s chvílemi klidnějšími. První Pavlovy knihy měly sportovní téma (např. kniha reportáží Dukla mezi mrakodrapy, 1964, kniha sportovních povídek Plná bedna šampaňského, 1967, Pohár od Pánaboha, 1971). Vrcholem Pavlovy tvorby jsou dvě povídkové knihy, které autor napsal až v období své těžké nemoci: Smrt krásných srnců (1971) a Jak jsem potkal ryby (posmrtně, 1974); obě vyšly též společně pod názvem Fialový poustevník v roce 1977. Obsahují autobiografické povídky, jejichž čas-.

211

tým „hrdinou" je autorův tatínek, dalšími ostatní členové rodiny a přátelé. Vý­ znamnou roli v nich hraje i příroda - řeka, ryby, lesy. Ota Pavel je vynikajícím lyrickým vypravěčem, znalcem řeky, přírody i člověka, mistrem působivé zkratky i laskavého pohledu do nitra člověka.

A teď ja k to vyhrál Začíná to jako pohádka. Tehdy jel peloton dlouhý jako Lovosice a bylo horko a asfalt se roztěkal pod galuskami a voda vysýchala v lahvích. Cyklisté naříkali a nohy se jim skoro netočily, ale jeli dál, protože jeli za sebe a za svou vlast. A pak přijeli к takové skoro modré řece, kde stáli lidé v plavkách a chlapeček tam držel velký modrý balon. Vtom ten první cyklista zastavil a za ním zabrzdil celý peloton. Čekal, co se bude dít. Ten cyklista, nevím, kdo to byl, opřel kolo o jabloň, zamával tím balónkem, vlezl na mělčinu řeky i v cyklistických tretrách a začal se omývat. A pak tam vlezli i ostatní cyklisté a začali na sebe cákat. Dán na Poláka, Čech na Němce. Přestali mezi sebou soutěžit, závodit, prát se, stáli tam jako děti a čachtali se jako kachny. Život tehdy zvítězil nad urputností. Pak jsem ještě jednou viděl, jak všichni cyklisté přestali točit pedály a šli na třeště. Kdo neví, jaká je silniční cyklistika těžká dřina, nepochopí to. A jindy ujel hned na začátku etapy Belgičan Hufkens. Odborníci říkali, že je šílenec, že to nemůže vydržet. A on zvětšoval svůj náskok. Vedl už o tři kilometry. Byl to fantastický únik, jaký se vidí jednou za pár let. Stáli jsme v autech a čekali, kdy ten chlapec v belgickém dresu spadne z kola vyčerpáním a vypustí svou duši. Rozhodčí mačkali stopky, dělali pro­ počty, vysílačky pracovaly naplno. A pak se stalo něco, na co nikdy v životě nezapomenu. Vjeli jsme do městečka s větším náměstím. Ten Hufkens najednou vybočil ze silnice a sjel přes takové hrbolaté dláždění na druhou stranu náměstí. Jako by se zbláznil. Mířil к dívce, která na něho mávala kyticí květin. Zastavil, vzal si od té dívky květiny, políbil ji, kytici si připevnil dozadu na bleděmod­ rý dres a jel dál. Stáli jsme tak zkoprnělí, utírali si krůpěje potu z čela a byli jsme naměk­ ko. Vždyť za tím chlapcem jelo sto cyklistů, kteří ho chtěli dohonit a předhonit, a on si zajede pro květiny a dívčí polibek. Bylo to snad gesto, ale bylo to také jakési vybočení z řady, kdy člověk vítězí. Možná že tím chtěl udělat té dívce radost. Možná, že se mu líbila. A možná že tím chtěl také něco říci. Nepamatuji se, zdali tu etapu vyhrál, musel bych to hledat v archivech, ale to, co udělal, si budu dlouho pamatovat. A teď vím, že člověk v tom spěchu a shonu dne má klidně vystoupit z nabité tramvaje, do které se těžko dostal, a vylézt třeba u květinářství.

212

Ze má zamávat modrým balónkem na znamení, že dosud žije. Ze má alespoň občas podat spolujezdci v životě pomeranč anebo vodu z láhve. Ukázka z knihy Druhý dech Václava Duška zachycuje - kromě jiného - budování křehkých vztahů v nové rodině - poté, co původní, staré vztahy byly rozbity, jistě také proto nese filmová verze této knihy název

Křehké vztahy.

V Á CLA V D U Š E K : D R U H Ý D EC H _______________________ (1975) VÁCLAV D U ŠEK (*1944) je prozaikem, scenáristou a dramatikem, autorem próz z prostředí lidí na okraji společnosti, vynikajícím vypravěčem. Narodil se v Praze v Karlině (odtud také čerpá většinu látek pro svou tvorbu). Prošel celou řadou povolání (pracoval v dolech, na jatkách, byl lesním dělníkem, závozníkem, řidičem aj.). Roku 1974 dokončil FAMU v Praze. Potom pracoval (jako scenárista a dramaturg) v oblasti filmu, divadla, rozhlasu a televize. Těžištěm jeho prozaické tvorby je volná tetralogie Panna nebo orel (1974), Druhý dech (1975), Tuláci (1978) a Dny pro kočku (1979) s hlavní - částečně autobiografickou - postavou Tadeáše Falka.

„Mami," zašeptala. „Mami, musím čurat." Takhle šeptala pořád. Byl jsem pro ni cizí pán, který vlastní její mamin­ ku. Nemohla mě mít ráda a já bych tolik chtěl. „Tadeáši, slyšel jsi? Kouřím. Jdi s ní." To mi udělala prvně. Radostí bych málem rozbil sklenku. Sblížím se s Berunkou na klozetu. Nevadí. Potřebuji se s ní sblížit. „Už jdu," řekl jsem. „Jenom... jenom skleničku, tady... tu skleničku, ukliď ji." Stála na prahu, bosá, voňavá. Děti voní. Nikdy jsem to nevěděl, až v noci, když Berunka usnula a já jí čichl к vlasům... Voněla po mléce. Ale jakýpak já jsem otec? Na všechno se ptá Báry, nikam nejde bez dovolení, šlape naším bytem potichu a šeptá, protože jí tenhle byt, za který by dal někdo nevím co, nepřipadá jako domov. Snad by jí tak připadal, kdybych tu nebyl. Možná že si zvykne, jak říkala Bára. Jenže je v tom moc a moc háčků a málo času na rozplétání. Sedí a tahá za řetízek a já tu pro ni nejsem. Život je hrozně krátký. Venku lilo. Kapky deště stříkaly otevřenými dveřmi z balkonu na par­ kety, nebe zatažené, bác bác bác. Černou oblohou sjížděly horké nitky blesků. Zvonek vytrvale crčel. „Báro," povídám. „Někdo zvoní." „Kde je Berunka?" „Nevím, spal jsem." Vyskočila a běžela ke dveřím. Berunka stála za dveřmi, šaty promočené, vlasy zplihlé deštěm, bílé plátěnky zašpiněné červeným pískem.

213

Kouřil jsem. Bára koupala Berunku v horké vodě, šaty a plátěnky leže­ ly v předsíňce na plyšovém hadru. Smály se, Berunka stříkala na Báru. Přitáhl jsem si polštář kolem hlavy. Neslyšel jsem je, ale viděl jsem před sebou velké a zářivé Bářiny oči. Ta malá, Berunka, naše dcera, měla tak velké oči po Báře. Ležel jsem dobrých dvacet minut a nemyslel na nic. „Dobrou noc." „Tadeáši." „Copak je?" „Beruška jde spát." „Hezky se vyspi." Noční košilku měla krátkou. Byla růžová, vykoupaná, dlouhé vlasy rozčesané. Očima se dívala někam za mne, žádný úsměv. Odešly do dětského pokoje. Bára jí před spaním předčítala pohádky. Někdy jsem stál za dveřmi a poslouchal. Dal bych krk za to, že bych je dokázal přečíst o mnoho lépe. Ale kdo mi o to stál? Někdy jsem měl chuť vzít knížku s obrázky, sednout si к Berunce na postýlku nebo na koberec a číst tak dlouho, až by usnula. Jenže nikdo mi o to nestál. Šla zvolna přede mnou ve vysoké trávě. Malé mušky poletovaly přes potok к maliní а к nízkým břízkám, dotýkaly se hladiny, brnkly o ni a jemná kola se rozběhla к napitým břehům. Byl podvečer. Za půl hodi­ ny přeletí vysoko nad lesem těžké dopravní letadlo. Má pravidelnou linku v 17,00. Někdy se zpozdí a někdy není v oparech vidět, ale slyšet je vždycky. Šli jsme lovit pstruhy. Ne na jídlo, pro zábavu. Šli jsme si vy­ zkoušet, jak rychlé máme ruce. Za mlýnem zastavilo u státní silnice auto. Podle zvuku motoru to vypadalo na škodovku. Jezdili sem houbaři nebo milenci. Od silnice vedla hustým smrkovým lesem cesta až к hrázce, přes kterou se valila voda. Šla zvolna přede mnou. Na nic se neptala. Šla. Větve stromů šramotily do podvečerního ticha. Nikde nepípl pták. Šla zvolna přede mnou, když jsem ho uviděl. Seděl u hráze, proutkem šlehal do hladiny, přikrčený jako kočka. Zastavil jsem se. Ten muž к nám byl obrácený zády. Nemohl nás vidět. Staral se o proutek. Byl to ten chlapík, který přijel škodovkou, co chrčela na státovce. Obrátila se a užasle na mne pohlédla. Okolo nosu měla několik pih, silných a výrazných, v koutku se jí modrala genciálka. „Co je ti, tati?" řekla. „Co je ti?" Slyšel jsem, ale odpovědět jsem nemohl. Díval jsem se na toho muže a stále víc mi připomínal Sakla. Seděl к nám zády. Teprve teď jsem si všiml, že kouří. Šedý proužek kouře stoupal mezi zelené větve smrků. Vzala mě za ruku. Teď se pohnul. Otočí se... Zahodil cigaretu do tůňky před sebou.

214

Cítil jsem její horkou dlaň v boku. „Vrátíme se," řekl jsem. „Proč se budeme vracet?" „Nesmíš se na všechno ptát, Beruš. Někdy se člověk prostě nesmí na všechno ptát. Rozumíš mi?" „Tobě je zle, tati." „Je mi fajn, Beruš, fakt. Jenom se mi nechce dál." „Ty nechceš chytat ryby?" Sklonil jsem se к ní, když se ten chlap narovnal, zastrčil si za pás kalhot košili, plivl do potoka a zmizel v lese. „Máš mě rád, tati?" „To jsou mi otázky," povídám. „Od kdy nemají rodiče rádi svý děcka? Někdo ti něco říkal?" „A co měl kdo říkat?" „Říkal nebo ne?" „Ne. Tati." „Proto." „Ty se zlobíš?" „Proč bych se zlobil?" „Nechceš jít chytat ryby." „Ryby odpočívaj," řekl jsem. „Nebudeme je rušit." „Nasbíráme si maliny?" „Jo. To můžeme." U hrázky byly v měkké půdě stopy, na břehu leželo pár vyškrtaných sirek. Podíval jsem se к lesní cestě. V tu chvíli zaburácel na státovce motor škodovky. Chlápek odjel. „Co tam děláš, tati?" „Jdi napřed, Beruš." „A co tam děláš?" „Nemusíš všechno vědět." Pokaždé, když jsem šel později na to místo u hrázky viděl jsem chlapí­ ka v bílé košili a béžových kalhotech. Seděl zády ke mně a kouřil. Večer, když Bára, má žena, usnula, vstal jsem a přistoupil к lehátku, kde spala Beruška. Ležela stočená do klubka, košilku shrnutou přes kolena. Bylo to mé děcko. Ano. Mé děcko. Skoro se mi podobala. Třeba čelo, když se mračila, a brada a... Kolikrát půjde ještě zvolna přede mnou? Vzal jsem si volno z práce. Beruška vstala časně. Pro ni začínal nový život. I pro mne začínal nový život. Šel jsem vedle ní po polní cestě a uvědomil jsem si, kolik času ztratí, než vykročí správným směrem. Jak dlouho to trvalo mně.

215

Před chalupou u pumpy stála Bára. Dívala se za námi až ke kampelič­ ce, dokud jsme nepřešli pěšinu к hájku bříz. Ale i potom zůstala s námi, patřili jsme к sobě. Cítil jsem to. I ona to cítila, Beruška. Dveře třídy se zavřely. Prvně jí zvonilo. Téma milenecké lásky je námětem naší poslední, čtenářsky náročnější ukázky.

M ILA N K U N D ER A : N ESN ESITELN Á L EH K O ST B Y T Í

(1984)

M ILAN KUNDERA (*1929) náleží dnes jak české, tak francouzské literatuře. V jeho tvorbě nalezneme prózu, i dramata a básně. Od 60. let je M. Kundera považován za jednoho z nejzajímavějších evropských romanopisců. Získal mno­ há mezinárodní ocenění a zařadil se svou tvorbou do kontextu světové literatury. Studoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, avšak nedokončil ji. V druhé poloviny 50. let vystudoval Filmovou fakultu na AMU; tam také později působil jako univerzitní učitel. V r. 1970 byl propuštěn. Od r. 1975 žije ve Francii. Do literatury vstoupil v 50. letech. Neobyčejnou popularitu získal Kundera povídkovou knihou S m ě š n é lásky (1963), která měla ještě pokračování: D ruh ý s eš it sm ěšn ý ch lásek (1965) a Třetí sešit sm ěšn ý ch lásek (1968). Velký ohlas vyvolal román Ž e rt (1967), jehož námětem byl život vysokoškoláků v době stali­ nismu, i s jejich fanatickými komunisty a udavači. Kniha byla také úspěšně zfil­ mována. Žert bylo poslední Kunderovo dílo, které mohlo vyjít v Československu. Román Ž iv o t j e jin d e se šířil od r. 1978 v opisech (tiskem 1979, Toronto). Život inteligence za komunismu je stálým tématem jeho děl, např. i v románu Valčík na ro zlo u čen o u (tiskem 1979, Toronto) nebo v románu K niha sm íchu a zap om n ě­ n í (tiskem 1981, Toronto). Po Kunderově odchodu z Čech přibývá v jeho prózách motiv české inteligence v emigraci (román N esn esiteln á leh k o st bytí, 1985, To­ ronto, z něhož je i naše ukázka, N esm rteln o st, 1990, Toronto). Od r. 1990 vycháze­ jí Kunderovy prózy již znovu také u nás (Atlantis Brno). Všechny velké romány jsou vyprávěním o lásce. A protože formy vztahu m uže a ženy se v průběhu času mění, jsou velké romány současně zrcadlem své doby, tázáním po podstatě lidské existence určité epochy. Poslední román Milana Kundery tuto pravdu svrchovaně naplňuje od prvn í do poslední řádky, klade otázku možnosti lásky ve světě v krizi, v epoše konce 20. století, jeho tázání může někomu připadat příliš bezohledné, cynické nebo skeptické, ale připomeňme si, že vino není zrcadlo, nýbrž epocha, které román nastavuje svou tvář. Láska na konci století, na rozhraní dvou světu, láska na planetě nezkušenosti; na níž jsou lidé odsouzeni dělat stále tytéž osudové chyby, protože neexistuje možnost návratu, možnost žít svůj život znovu a lépe. V lásce stejně jako v politice děláme své nejcennější zkušenosti teprve v okamžiku, kdy už je pozdě, kdy už nám к ničemu nejsou. Nejdůležitější rozhodnutí, která určila náš život, jsme dělali v mládí, ve chvíli, kdy jsm e naprosto nebyli schopni dohlédnout jejich důsledky. Tomáš, hlavní hrdina Kunderova nového románu, je kombinací Don juana a Tristana, lásky libertinské a lásky romantické. Přesněji řečeno, je libertinem, zaskočeným láskou, kterou dosud nepoznal, v níž rozhodující roli nehraje sex, nýbrž něha, soucit, pocit odpovědnosti za život druhého, touha po věčné blízkosti milované. Terezu trýzní jeho

216

libertinství,jeho stálé nevěry, neboť ona je slabší v tom vztahu; miluje bez výhrad, miluje jediného člověka. Když pozná, že ani v cizině se Tomáš nedokáže zříct svého libertinství (protože náhodné sexuální vztahy pro něho znamenají tak málo), že i ve Švýcarsku se stále stýká se Sabinou, další postavou románu, pro niž je sex formou úniku, formou zrady, jak říká Kundera, rozhodne se Tereza к návratu do Prahy. A Tomáš ji následuje, i když je si vědom, že tím riskuje svou občanskou existenci. Pod tlakem „normalizace" se postupně vzdává svého místa chirurga, pak lékaře a nakonec opouští Prahu, veden věr­ nostísobě a své lásce. Avšak romantickou lásku nelze nikdy naplnit. I na venkově, v JZ D , je Tereza klidnější a bezpečnější ve společnosti věrného psa, neboť U toho jí nehrozí nevěra, po něm nepožaduje žádné oběti. Až příliš pozdě poznává, že její láska zvítězila: dopisy, na které i na venkově žárlila, nebyly od žen, ale od Tomášova syna z prvního manželství. V tom okamžiku se dostaví výčitky: Připravila Tomáše o jeho sílu i o jeho poslání: musel se zříci toho, na čem jako muž nejvíce lpěl, svého povolání lékaře. „Volala ho za sebou, jako by chtěla zkoušet znovu a znovu, zda ji miluje, volala ho tak dlouho, až se teď octl zde: šedivý a unavený, s polozmrzačenýma rukama, které už nebudou moci nikdy uchopit skalpel... M ůj bože, bylo třeba opravdu dojít až sem, aby uvěřila, že ji má rád?" Květoslav Chvatik: K underova planeta nezkušenosti Z doslovu exilového vydáni, 1984

Jestli Tomáš odmítal Švýcarovu nabídku skoro bez uvažování, bylo to kvůli Tereze. Předpokládal, že by tam nechtěla odjet. Ostatně strávila všech sedm prvních dnů okupace v jakési extázi, která se podobala té­ měř štěstí. Byla na ulici s fotografickým aparátem a rozdávala snímky zahraničním žurnalistům, kteří se o ně prali. Jednou, když si počínala příliš drze a fotografovala zblízka důstojníka, který mířil revolverem na lidi, zatkli ji a nechali přes noc na ruském velitelství. Vyhrožovali jí, že ji zastřelí, ale sotva ji pustili, odešla znovu do ulic a znovu fotografovala. Proto byl Tomáš překvapen, když mu desátého dne okupace řekla: „A proč ty vlastně nechceš odjet do Švýcarska?" „A proč bych tam měl odjet?" „Mají tady s tebou svoje účty." „S kým nemají svoje účty?" Mávl rukou Tomáš. „Řekni mi spíš: ty bys uměla žít v cizině?" „A proč ne?" „Když jsem tě viděl, jak jsi byla s to riskovat život kvůli této zemi, jak je to možné, že bys ji teď mohla opustit?" „Od té doby, co se Dubček vrátil, všechno se změnilo," řekla Tereza. Byla to pravda: ta všeobecná euforie trvala jen prvních sedm dnů oku­ pace. Představitelé země byli odvlečeni ruskou armádou jako zločinci, nikdo nevěděl, kde jsou, všichni se třásli o jejich život a nenávist proti Rusům omamovala lidi jako alkohol. Byla to opilá slavnost nenávisti. Česká města byla vyzdobena tisíci ručně malovaných plakátů s posměš­ nými nápisy, epigramy, básněmi, karikaturami Brežněva a jeho armády,

217

které se všichni smáli jako cirkusu analfabetů. Žádná slavnost však ne­ může trvat věčně. Rusové zatím donutili zatčené státníky, aby v Moskvě podepsali jakýsi kompromis. Dubček se s ním vrátil do Prahy a četl pak do rádia svůj projev. Po šestidenním vězení byl tak zničen, že nemohl mluvit, zajíkal se, lapal po dechu, takže uprostřed jednotlivých vět byly nekonečné pauzy, které trvaly skoro půl minuty. Kompromis zachránil zemi od nejhoršího: od poprav a masových de­ portací na Sibiř, z nichž měli všichni hrůzu. Ale jedno bylo už jasné: Čechy se budou muset sklonit před dobyvatelem: budou se už navždy zajíkat, koktat, lapat po dechu jako Alexandr Dubček. Bylo po slavnosti. Přišel všední den ponížení. To všechno říkala Tereza Tomášovi a on věděl, že je to pravda, ale že pod tou pravdou je ještě jiná, podstatnější příčina, proč chce Tereza odejít z Prahy: je ve svém dosavadním životě nešťastná. Nejhezčí dny svého života prožila, když fotografovala na pražských ulicích ruské vojáky a vystavovala se nebezpečí. To byly jediné dny, kdy televizní seriál jejích snů byl přerušen a její noci byly šťastné. Rusové jí na svých tancích přinesli vyrovnanost. Nyní když je po slavnosti, bojí se už zase svých nocí a chtěla by před nimi utéci. Poznala, že existují okolnosti, v nichž se může cítit silná a spokojená, a toužila proto odejít do světa v naději, že tam podobné okolnosti snad znovu najde. „A nevadí ti," ptal se Tomáš, „že Sabina emigrovala také do Švýcar­ ska?" „Ženeva není Curych," řekla Tereza. „Určitě mi tam bude překážet méně, než mi překážela v Praze." Člověk, který touží opustit místo, kde žije, není šťastný. Tomáš proto přijal Terezinu touhu po emigraci jako viník přijímá rozsudek. Podrobil se mu a jednoho dne se ocitl s Terezou a s Kareninem v největším městě Švýcarska. To zvláštní melancholické okouzlení trvalo až do neděle večera. V pondělí se všechno změnilo. Tereza vtrhla do jeho mysli: cítil, jak jí bylo, když mu psala dopis na rozloučenou; cítil, jak se jí třásly ruce; viděl ji, jak vleče těžký kufr v jedné ruce, vodítko s Kareninem v druhé; před­ stavoval si, jak odmyká jejich pražský byt a cítil ve vlastním srdci sirobu samoty, která jí ovanula tvář, když otevřela dveře. Během těch krásných dvou dnů melancholie jeho soucit jen odpočíval. Soucit spal jako spí horník v neděli po týdnu těžké šichty, aby v pondělí zase mohl sfárat dolů. Vyšetřoval pacienta a viděl místo něj Terezu. Napomínal se v duchu: nemysli na ni! nemysli na ni! Říkal si: právě proto, že jsem nemocný soucitem, je správné, že odjela a že už ji neuvidím. Musím se osvobodit

218

ne od ní, ale od svého soucitu, té nemoci, kterou jsem před tím neznal a jejímž bacilem mne nakazila! V sobotu a v neděli cítil sladkou lehkost bytí, jak se к němu blíží z hloubi budoucnosti. V pondělí na něho dopadla tíže, jakou dosud nepoznal. Všechny tuny železa ruských tanků nebyly nic proti té tíži. Nic není těžšího než soucit. Ani vlastní bolest není tak těžká jako bolest soucítěná s někým, pro někoho, za někoho, zmonohonásobená představivostí, pro­ dloužená ve sta ozvěnách. Napomínal se, aby nepodléhal soucitu, a soucit ho poslouchal se sklo­ penou hlavou, jako by se cítil vinen. Soucit věděl, že zneužívá svých práv, a přesto trval tiše na svém, takže pátého dne po jejím odjezdu Tomáš oznámil řediteli nemocnice (témuž, který mu po ruské invazi denně telefonoval do Prahy), že se musí okamžitě vrátit. Styděl se. Věděl, že jeho jednání se bude řediteli jevit jako neodpovědné a neodpustitelné. Měl sto chutí se mu svěřit a vyprávět mu o Tereze a o dopise, který pro něho nechala na stole. Ale neudělal to. V zorném úhlu švýcarského lékaře by se jednání Terezy musilo jevit jako hysterické a nesympatické. A Tomáš nechtěl připustit, aby si o ní někdo myslil něco špatného. Ředitel byl opravdu dotčen. Tomáš pokrčil rameny a řekl: „Es muss sein. Es muss sein." Byla to narážka. Poslední věta posledního Beethovenova kvartetu je napsána na tyto dva motivy: t y lA + C .

Muss es sein? (Musí to být?)

t

—

Es muss sein!

r ~ +r = = £

3

Es muss sein! (Musí to být!)

Aby byl smysl těchto slov zcela jasný, Beethoven nadepsal celou po­ slední větu slovy: „der schwer gefasste Entschluss": těžce nabyté rozhod­ nutí. „Es muss sein," opakoval si v duchu Tomáš, ale pak o tom začal pochy­ bovat: musilo to opravdu být? Ano, bylo nesnesitelné zůstat v Curychu a představovat si, jak Tereza žije sama v Praze. Ale jak dlouho by ho soucit mučil? Celý život? Nebo celý rok? Anebo měsíc? Anebo jen týden?

219

Jak to mohl vědět? Jak to mohl vyzkoušet? Každý školák může v hodinách fyziky dělat pokusy, aby se přesvědčil o tom, je-li určitá vědecká hypotéza pravdivá. Ale člověk, protože žije jen jeden život, nemá žádnou možnost ověřit hypotézu pokusem a nikdy se proto nedoví, zda měl či neměl poslechnout svůj cit. S těmito myšlenkami otevřel dveře bytu. Karenin mu vyskakoval к tváři, takže mu ulehčil chvíli shledání. Chuť padnout Tereze do náručí (chuť, kterou cítil ještě ve chvíli, kdy v Curychu nastupoval do auta) docela zmizela. Zdálo se mu, že stojí proti ní uprostřed sněhové pláně a že se oba třesou zimou. Režim, který chtěl Milnna Kunderu umlčet, daroval paradoxně evropské literatuře jednoho z největších romanopisců druhé půle 20. století. K větoslav Chvatík: Kunderova planeta nezkušenosti Z doslovu exilového vydání

ROMÁN (z fr. roman = literární dílo psané národním jazykem, od lat. romanus = románský, lidový, na rozdíl od latinský) je velká epická sklad­ ba psaná prózou. Je to dnes také - vedle povídky - „nejpopulárnější" epický útvar. Od eposu se liší tím, že je psaný prózou, avšak mají i mnoho společného - hlavně to, že obvykle mívá (zvláště ve své klasické podobě) hlavní dějovou linii a celou řadu odboček a paralelních příběhů. Zachy­ cuje zpravidla delší úsek života svého hrdiny (hrdinů), někdy je to celý život, někdy dokonce život několika generací, složité vztahy mezi lidmi, vývoj postav, složité situace i jejich prožívání. Převažují dějové prvky, i když se opět bohatě uplatňuje popis a další postupy. Celkově můžeme říci, že se vyznačuje mnohotvárností a pestrostí kompozice, stylu, jazy­ ka i témat, rozdílností rozsahu (od několika desítek po několik tisíc stran). Součástí románu se mohou stát i všechny literární a neliterární žánry (např. báseň či píseň, kterou prezentuje jedna z románových po­ stav, dopis, deníkový záznam, reportáž, novinové články různého dru­ hu, úřední záznamy atd. atd.). MODERNÍ ROMÁN nemá ustálené prvky výstavby - autor může použít vlastně čehokoli. V románu je důležitá role vypravěče. Ten sjednocuje děj, postavy i prostředí. Může vystupovat buď jako nezúčastněný pozorovatel, nebo jako přímý účastník, jako komentátor dějů, jako jedna z postav (popř. hlavní postava) apod.

E. 1.4 . NA OKRAJI LITERATURY Vedle hodnotné literatury můžeme na pultech českých knihkupectví a v knihovnách nalézt i literaturu m éně hodnotnou, zjednodušující život kolem nás i mezilidské vztahy. Nezřídka můžeme tento typ literatury označit za lite rá rn í brak, kýč. V české literatuře

220

je např. typickým příkladem tohoto typu „červená" či „růžová knihovna" a další edice obdobného typu („ Večery pod lampou", „Harlequin" ad.). Byli bychom rádi, abyste se naučili tento typ pokleslé literatury sami rozpoznávat. Proto na tomto místě uvedeme alespoň jednu ukázku. Co je p ro tento druh litera tu ry ty p ic k é ? Příběh zpravidla končí šťastné, dobro vítězí a zlo je po zásluze potrestáno, popř. je zloduch napraven. M ilostné příběhy končí happy endem, tedy zpravidla svatbou. Tyto všechny prvky však může mít i hodnotná beletrie. H rdinům zde však často více než vlastní úsilí pomáhá к vítězství šťastná náho­ da. Příběhy jsou plné tajemna, složitých zápletek, záměn, kterými se autor podbízí nepří­ liš náročnému vkusu některých čtenářů (či častěji čtenářek).

CA R O L G R A C EO V Á : SN ÍT SE V Y PLÁ C Í Z edice H arlequin Milá čtenářko, léto je v plném proudu a doufám, že si užíváte sluníčka, pohody a klidu. A kdyby náhodou slunce některý den svými hřejivými paprsky šetřilo, připravil jsem pro Vás šest dalších něžných příběhů, v nichž láska a pohoda v žádném případě nechybí. Před časem m ě potěšila moje známá, která mi vyprávěla, jak nedávno prožívala své „černé d n y " - v práci, na co sáhla, to se j í nepovedlo, a v osobním životě se jí láska vyhýbala obloukem. Ale téměř ze dne na den se všechno jakoby mávnutím kouzelného proutku obrátilo. „Připadalo mi to, jako bych prožívala harlequinský příběh," svěřila se mi. „Kdyby mi to vykládal někdo jiný, nevěřila bych m u." A já měl radost, že nejen moje knížky jsou plné romantických hrdinů a hrdinek, ale že i život přináší příjemná romantic­ ká překvapení. A co Vy, jste na tom podobně? S láskou vzpomíná V áš H a r le q u in

Na cestě pro Andyho se Nate zastavil v sirotčinci, aby si promluvil se sestrou Evangelinou, která ho o to poprosila. Přál si, aby mohl Andyho vyzvednout v domově, pak by se nemusel setkal s Claire. Tušil, co si o něm myslí - že je bezcitný, když vrátil Andyho zpět do sirotčince a trval na tom, že pěstounská rodina bude pro Andyho lepší, přestože si ho chtěla nechat ona. Kruci, i on by si ho klidně nechal, ale není to v chlapcově nejlepším zájmu. Právě ona by to měla vědět. Poznala přece, jaké to je vyrůstat jen s jedním rodičem. „Už je vám lip?" zeptal se, když vstoupil do její kanceláře. „Mnohem lip, díky," řekla. „Včera jsem konečně poznala tu tvoji kni­ hovnici." Potlačil úsměv nad její volbou slov a odolal nutkání popřít, že Claire je jeho knihovnice. Na první pohled mu bylo jasné, že má jeptiška něco za

221

:'[/')

í " -,

*~s lubem. Nemělo však cenu snažit

se^ih^

cí kancelář?^' škádlil ji, přestože^ měl pocit, že se mu hlavou právě prohnala bouře. Najít Claire manžela? Jak to chce udělat? Sestra Evangelina však nevypadala pobaveně. Vypadala smrtelně váž­ ně. A stejně tak odhodlaně. „Vždycky si najdu čas, abych se postarala o své stádo. Musím se starat o hodně dětí, ale v tuto chvíli je pro mě Andy prioritou. Vím, co jsi pro toho chlapce udělal. Vím, že jsi mu obětoval spoustu času a energie, ale žádám tě, abys udělal další krok. Žádám tě, aby ses oženil s Claire Cooperovou." Měl pocit, že se ocitl na kolotoči. Jeho první myšlenkou bylo, že teď už ví, jak se Claire cítila toho dne, kdy před ním omdlela. V ústech měl sucho a připadalo mu, že se vznáší nad svým tělem. Skutečně řekla to, co si myslel, že řekla? „Netvrď mi, že tě to nenapadalo," zeptala se ho sestra Evangelina. „Je to půvabná a milá žena. Koho hledáš, Nathanieli?" pokračovala přísně. „Koho hledám? Já nikoho nehledám, sestro. To, že jsem sám, mi vyho­ vuje. Nepotřebuju к životu nikoho jiného. Zvlášť ne manželku." Měl to tušit. Vždycky poznala, když lhal. Její modré oči pronikly skrz jeho ochran­ nou slupku, pod kterou ještě nikdy nikdo nenahlédl, a dívala se mu přímo do duše. Naklonil se dopředu, dlaně položil na její psací stůl a zhluboka vy­ dechl. „Dobrá, napadlo mě to. Během těch dnů, které jsem strávil v Claiřině domě, mi přirostla к srdci. Je přitažlivá a inteligentní, a jak jste řekla, byla by pro Andyho skvělou matkou." A pro jiné děti taky. Pro celou kupu šťastných neposedných dětí s velkýma hnědýma očima a dlouhými řasa­ mi a sklonem к červenání. Díval se na sestru Evangelinu, ale místo ní měl před očima tyhle neskutečné děti, které seděly na koberci před krbem a

222

hrály si nebo se projížděly na kolech po polní cestě. Jeptiščiny rty se pohybovaly. Mluvila na něj, ale on neslyšel jediné slovo z toho, co říkala. Když jeho představy pomalu zmizely, zvedl se, poděkoval staré jeptiš­ ce a vyšel z budovy sirotčince. Sestra Evangelina stála ve dveřích, cítil v zádech její pohled. Neměl ani tušení, na čem se dohodli nebo jak ukon­ čili téma o něm, Claire a Andym. Věděl jen, že je najednou jiný muž. Jak a kdy se změnil, nevěděl jistě. Ale začalo to tady v sirotčinci před několi­ ka týdny a měl takový pocit, že to tu i skončí. Nasedl do auta, stočil okýnko a zamával sestře Evangelině. Také mu zamávala na rozloučenou. A sebejistě se usmála. Epilog V kapli sirotčince Sacred Heart se nekonalo mnoho svateb, ale tohle byla zvláštní příležitost. Ženich tady vyrostl a chlapec, který dal mladý pár dohromady, také považoval toto místo donedávna za svůj domov. Jeptišky se oblékly do bílých hábitů. Zatímco se hosté usazovali do lavic, hrála sestra Evangelina na varhany. Malá kaple byla plná dětí ze sirotčince a dětí, které pravidelně docháze­ ly na pohádkovou hodinku do knihovny - přišly se podívat, jak si slečna Cooperová bere skutečného živého soukromého detektiva. IJplně jako z knížky Andy měl na sobě svůj první oblek, kravatu a vestičku. Tvářil se vážně a se snubními prstýnky v kapse čekal před oltářem na ženicha a nevěstu. Claire na sobě měla dlouhé šaty z bílého hedvábného saténu s dlouhými rukávy a těsným živůtkem, ve kterých vypadala jako bohyně. To si ales­ poň myslel ženich, který na ni čekal u oltáře. Nespouštěl z ní oči, ve tváři měl slavnostní výraz. Čekal na tuto ženu celý život a nemohl se dočkat, až uslyší ta slova, která ho к ní připoutají navždy. „A nyní vás prohlašuji za muže a ženu." Nate se během celého obřadu neusmál, až nyní. S Claire, která pevně svírala jeho předloktí, kráčel uličkou mezi lavicemi a byl šťastný. Svatba byla u konce, a jejich život teprve začínal. Jeho, Claiřin a Andyho život. Jejich společný život. Jeho sen o šťastné rodině usazené kolem jídelního stolu se konečně stal skutečností. S Claire se rozhodli, že dají Andymu tolik bratříčků a sestři­ ček, kolik se jich ke stolu vejde. Jediným člověkem, který byl v tuto chvíli šťastnější než Claire a Nate a Andy, byla sestra Evangelina. Byla příliš skromná na to, aby si dělala zásluhy na tom, že novomanžele svedla dohromady, ale v duchu odříka­ la malou modlitbu za to, aby se každému splnilo jeho tajné přání - stejně

223

jako se splnilo jí - a aby všechny její děti našly ve světě lásku, jakou našli Nate a Claire. P řeložila M artina Chalupská

Nejčerstvější novinkou je počínající křížení (v očích kritiků spíš páření) dvou notně odlišných, dosud si tvrdě konkurujících živočichů - televize a knižního průmyslu. Proč se prát o přízeň veřejnosti, když ji lze účinněji zalasovat spojenými silami? Podle zprávy The New York Times (19. února 2001) touto novátorskou cestou se pustila mohutná televizní'společnost N BC (vlastněná gigantem General Electric, výrobcem všelijakého zboží jak pro mírové, tak válečné účely). Uzavřela smlouvu s předním nakladatelstvím H arper Collins s touto strategií: do mýdlového seriálu s názvem Passions (Vášně) zakomponovat zmínku o knize, kterou údajně píše či již napsal představitel té které role. Kniha dosud vždy předcházela filmovému, televiznímu či jevištnímu zpracování. Teď to máme naopak. Televize pověří postavu na obrazovce autorskou rolí a vznikne skutečná kniha, v níž se dál rozvíjí průběh seriálu, který se teprve natočí. Takže tyto dva zdroje tvořivosti se vlastně mohou předhánět. V tomto případě fiktivním tvůrcem opusu s názvem Hidden Passions (Utajené vášně) se stala herečka Juliet Mills v roli tři sta roků staré čarodějnice. Sama ovšem nenapsala ani řádků, jméno skutečné autorky je miniaturním písmem pohřbeno v tiráži. Pseudoau-, torka julieta se nicm éně účastní oněch promotion tours, propagace knihy, jejíž náklad dosáhl 120 000 výtisků. Vzdor značně vysoké ceně 25 dolarů za kus dostala se na seznam bestsellerů, diváci se stávají čtenáři a naopak. Zisk značný a imitátoři se brzo vyrojí. Zisk bude zmnožovat velijaká spinoff (slovo, jehož český ekvivalent ve slovnících nenalézám) - produkce gramofonových desek, cédéček, bižuterie, potištěného textilu. Producenti těchto Passions na webové stránce dokonce nabízejí na prodej údajně autentický nára­ mek, jím ž se na obrazovce zdobila jedna z postav. Česká republika dosud vesměs přejímá pramálo atraktivní americké zvyklosti. Třeba teď dojde к tvorbě dalších dílů seriálu s majorem Zemanem, sametově přizpůsobeným, a к tomu se i mohou uspořádat aukce s nabídkou jeho služební pistole či dokonce katovy oprátky z dřívějších dob v oddělení těchto služeb. NOVAtorští tvůrci Peříčka by jistě též vymysleli nabídku relevantního zboží ke zmnožování zisku. Ota V lč : Novinky am erického, nejen knižního počínáni, 2001

Ш3OTÁZKY, ÚKOLY, CVIČENÍ, NÁMĚTY A HRY KE KAPITOLE 8 .1 . lËlP 1. Ukázky, uvedené v kapitole 2.1. učebnice roztřiďte podle témat na ty, které zachycují a) b) c) d) e)

224

mileneckou lásku, rodinnou lásku, přátelství, kamarádství, jiné téma.

Na základě tematických odlišností charakterizujte jejich působivost na čtenáře. (Eg3 2. Rozhodněte, jaké žánry jsou vhodné pro zachycení témat ze c v ič e n í č. 1.

ESP 3. Napište na tabuli (popř. do sešitu) vždy jeden příklad takového uměleckého díla ze světové literatury a jeden příklad z české literatu­ ry, který zachycuje a) b) c) d)

mileneckou lásku, rodinnou lásku, přátelství, kamarádství.

Pokud ukázky nenajdete v učebnici, sáhněte do své nebo školní knihovny. 4. Vyhledejte v učebnici několik ukázek z milostné lyriky a zdů­ vodněte, že se skutečně jedná o lyriku. 5. Na následující ose vyznačte alespoň osm významných děl světové milostné lyriky.

I i i i H i ^..i—i—Ii- i i i I i i i i I i i l i I i i i i I i i i i I i i i i I -2000

-1500

-1000

-500

0

500

1000

1500

2000

6. Vyberte z čítanky českou milostnou lyriku. Která ukázka je nejstarší? Která (pravděpodobně) nejsoučasnější? fëÜ3 7. Projděte ukázky kapitoly 2 .1 . z hlediska národních literatur. Které národní literatury jsou v učebnici zastoupeny? Kterému národu náleží nejstarší ukázka? 8. Četli jste pozorně? Kdo a kdy byl hlavním tvůrcem a šiřitelem dvorské lyriky? Kdo je autorem básně Marína? Jaké je národnosti? Kdo je autorem libreta к Prodané nevěstě? Z kterého období je skladba Potěšující písně tvé milé, když se vrací z lučiny? e) Jak se jmenoval básník, jehož láskou byl Lesbie? f) Ve kterém díle kterého autora vystupuje milenecká dvojice Tereza a Tomáš? g) Ze kterého díla je Taťánin dopis? O jaký žánr se jedná?

a) b) c) d)

(Щ3 9. Vyberte si z učebnicových ukázek jednu báseň (ukázku) a) milostnou, b) rodinnou,

225

c) zachycující přátelství, d) zachycující kamarádství, která je vám nejbližší, popř. v níž byste se dokázali ztotožnit s jednou z postav. Svoji volbu zdůvodněte. 10. Mezi uvedenými ukázkami rozlišujte literární druhy a žánry. Vyberte jednu ukázku lyrickou, jednu lyricko-epickou, jednu epickou a jednu dramatickou. Potom blíže určete žánr vybrané ukázky (např. píseň, poema, román, komedie atp.). Káp 11. Z milostných básní kapitoly 2.1. vyberte jednu, kterou byste napsali své „lásce" do památníku. Svůj výběr zdůvodněte. [S iř 12. Vysvětlete, čím se od sebe liší postup lyrický, epický a drama­ tický. 1Й1Р 13. Objasněte pojmy: lyrika, epika, drama, poezie, próza. Uvádějte příklady z učebnice. K g 3 14. Vyberte si jednu ukázku z kapitoly 2.1.1. a interpretujte ji (zařaďte ji к odpovídajícímu žánru, charakterizujte její téma a pokus­ te se zachytit i její kompozici, jazykové prostředky a literární (básnic­ ké) prostředky, pohovořte o její působivosti). KŠsT“ 15. Na s. 175 naleznete dva překlady téže čínské básně. Uvažte, zdali je působivější překlad Vochalův, nebo Mathesiův. Své rozhodnu­ tí doložte pádnými důvody. U básní si povšimněte především zpracování tématu, stavby básně, využití zajímavých a uměleckých jazykových prostředků, rýmu, popř. i rytmu a metra. E l f 16. Vystihněte co nejadekvátněji téma Anakreontovy básně na s. 177. KU3 17. Catullovou věčnou láskou byla Lesbie - a jí také věnoval velkou část své milostné poezie. Doložte. IßsT5 18. Co víte o Písni písní? Povídejte! 19. Prohlédněte si Steigerovy ilustrace к bibli na s. 49, 52 a 178. Potom si i vy vyberte krátký úryvek z bible a vyjádřete ho - podle svého - výtvarně. (Najlepší práce vystavte na nástěnce, popř. z nich vytvořte sborníček.) 1Ш3 20. Na s. 178 je ukázka z indického středověkého díla Šakuntalá. N ejprve si ho přečtěte každý pro sebe, potichu, a zařaďte ho к literárnímu druhu i žánru. Charakterizujte také jeho téma a obsah. Potom si rozdělte role a ukázku přečtěte nahlas ve třídě.

226

Posledním úkolem bude písemně zachytit obsah ukázky Vybraní žáci převyprávějí obsah ukázky svým spolužákům. E g 3 21. Pokuste se při společné práci ve třídě odhalit metaforičnost jazyka starých Aztéků (v básni Přátelství na s. 179). Doporučujeme, abyste se nejdříve vrátili к literárněteoretickým výkla­ dům a obraznému pojmenování v úvodu knihy (na s. lOn), popř. nahlédli i do slovníčku (na s. 313n). ESP 22. Objasněte, jak viděl lásku středověk. Dokládejte ukázkami ze středověké dvorské milostné poezie. Cg3 23. Porovnejte, zdali se česká středověká literatura stavěla к tématu lásky stejně nebo obdobně jako středověká západoevropská literatura. Dokládejte ukázkami z učebnice. Kg3 24. Vyberte si jednu ukázku ze středověké poezie (české nebo evropské) a pokuste se ji co nejkvalitněji interpretovat. Jednu sloku se naučte zpaměti a na ní demonstrujte některé důležité prvky středověké milostné poezie. Ißg3 25. Co jsou svítáníčka? Uveďte příklad. Kg3 26. Co je tzv. makarónská poezie? Uveďte příklad. (Eg5 27. V české středověké literatuře rozpoznejte básně a) ryze milostné, b) ironické, humorné, satirické. Svou volbu zdůvodněte. Ißg3 28. Která událost dělí starověk od středověku? Která středověk od novověku? 29. Které autory byste označili za předchůdce renesance? Náleže­ jí středověku, nebo novověku? Vysvětlete! USeT1 30. Objasněte, co je sonet. Jakým jiným literárněteoretickým po­ jmem ho můžeme označit? Uveďte příklad sonetu z učebnice a na uvedené básni demonstrujte podstatné rysy sonetu. i S f 31. Kdo je autorem knihy Dekameron? Popište, co je to za knihu. Zařaďte ji také do historických souvislostí. K g3 32. Reprodukujte stručný životopis Williama Shakespeara. Zfor­ mulujte několika větami význam tohoto autora. Kg3 33. Na s. 185 je uvedena ukázka ze slavného dramatu Williama Shakespeara Romeo a Julie. Rozdělte si role a ukázku přečtěte nahlas ve třídě.

227

Výběrový úkol Naučte se role zpaměti a ukázku přehřejte před třídou. E g 3 34. Vyhledejte v učebnici tzv. poemy (básnické povídky). Co je základním rysem poemy? (Doložte, že ukázky poem v učebnici tyto rysy mají.) K g ”35. Přečtěte nahlas slovenský text z básně Marína (na s. 192). Dělá vám slovenština potíže? (Proč?/Proč ne?) Kg3 36. Formulujte a interpretuje hlavní myšlenky básní J. Préverta (na s. 201n). E g 3 37. Na s. 188 si přečtěte Nezvalovu ukázku z Manon Lescaut. Pohovořte o působivosti ukázky. Doložte, že Nezvalova Manon Lescaut je zároveň prezentací krásy mateřského jazyka. K g 3 38. Pohovořte o českém autorovi Vítězslavu Nezvalovi. Kdy vznik­ la „česká" Manon Lescaut? Čím byl její vznik ovlivněn? (Ovlivnily stejné historické události i vznik některých dalších ukázek, které jsou uvedeny v učebnici?) E g 3 39. Na s. 202 je v učebnici uvedena ukázka z povídkové knihy W. Saroyana Tati, tobě přeskočilo. Doložte, že i ona oprávněně patří do naší kapitoly - tedy do kapitoly zabývající se pozitivními vztahy mezi lidmi. (Co o tom svědčí?) Eg"3 40. Přečtěte si ukázku Hračka na s. 202. Autor v ní zachycuje jednu hru. Vyvoďte z ukázky její pravidla a potom si ji zahřejte ve třídě. E g 3 41. Co je opera? Co je libreto? Vyhledejte v učebnici odpovídající ukázku. E g 3 42. Výběrový úkol Navštivte představení Smetanovy opery Prodaná nevěsta, popř. si pro­ mítněte záznam z divadelního představení nebo televizní inscenace. Po­ kud nemáte tyto možnosti, poslechněte si alespoň vybrané árie. O díle si potom pohovořte. E g 3 43. Porovnejte Nerudovy verše Otci a Matičce (s. 198). V čem spočívá podstata jejich odlišnosti? V čem se shodují? Jaký byl Neru­ dův vztah к matce? Jaký к otci? E g 3 44. Charakterizujte Nerudovy básně na s. 198 po stránce tematic­ ké, kompoziční i jazykové. Zamyslete se také nad působivostí básní.

228

E S 3 45. Povězte (zpaměti) svým spolužákům ve třídě o životě a díle Jana Nerudy. Zařaďte ho také do historických a literárních souvislos­ tí. Formulujte autorův význam. K g3 46. Charakterizujte ukázku z Nerudovy korespondence, uvede­ nou na s. 199 - 200. E g 3 47. Charakterizujte poezii Vítězslava Hálka (s. 200). E g 3 48. Které pozitivní vztahy odráží mladistvá poezie Jiřího Wolk­ ra? (Viz s. 205) E S 3 49. Co víte o životě a díle Jiřího Wolkra? E S 3 50. Jaroslav Seifert je jediným českým nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Co víte o jeho životě a díle? ESI3 51. Vyberte si jednu ukázku ze Seifertovy tvorby (na s. 206-7) a interpretujte ji. ESt5 52. Naučte se zpaměti jednu Seifertovu báseň. Můžete si ji vybrat jak v učebnici, tak v knihovně - podle vlastní volby. ЕЭ3 53. Ke kterému českému lyrikovi 20. stol. máte nejblíže? Zdůvod­ něte. E S 3 54. Na s. 210 jsou uvedeny verše J. Kopty, které byly vytvořeny jako text známé písně pro Hanu Hegerovou. Přehrajte si alespoň jed­ nu z jeho písní ze záznamu. Znáte některé další písně, které zpívá Hana Hegerová? ES? 55. Charakterizujte pozitivní mezilidské vztahy v dílech českých autorů 20. století. E S 3 56. Co víte o životě a díle Jana Skácela? 1Ш3 57. Charakterizujte život a dílo Milana Kundery. Vysvětlete, proč ho dnes můžeme označit jak za českého, tak i za francouzského auto­ ra. ESP 58. Nacházejte shody a odlišnosti v ukázkách O. Pavla, V. Duška a M. Kundery. E S ř 59. Jaké poučení pro svůj život si můžeme vzít z povídky O. Pavla Jak to člověk prohrál a potom vyhrál (s. 211)? E®3 60. Na s. 220 uvádíme dílčí podkapitolu s názvem Na okraji lite­ ratury. Co se v učebnici rozumí tímto označením? I ® 3 61. Jaké jsou základní rysy brakové literatury? Dokládejte - po­ kud lze - ukázkami z textu na s. 222n.

229

K g 3 62. Jistě jste se již sami mnohokrát dostali do styku s brakovou literaturou či s obdobnými pořady v televizi. Uspořádejte ve třídě besedu к této problematice. Předem se na ni připravte. Trochu vám s tím pomůžeme: Přineste do školy ukázky této literatury popř. si na videu promítněte zástupce odpo­ vídajícího typu televizního pořadu (objevuje se jich dnes na obrazovkách více než dost). U každé ukázky zdůvodňujte, proč ji zařadíte na okraj skutečné literatury, proč ji považujete za brak. Přečtěte si i článek Oty Ulče na s. 224. EÜ3 63. Výběrový úkol Vyberte si z kapitoly 2.1. jednu milostnou báseň a ilustrujte ji. Heg3 64. V ukázce Manon Lescaut Vítězslava Nezvala vyhledávejte obrazná pojmenování a figury a označujte je jejich správnými literárněteoretickými pojmy. ESI3 65. V kapitole 2.1. jste se setkali také s tzv. regionální literaturou a to jak s regionem nahlíženým zvenku (např. v pověstech J. Kopty), tak i zevnitř. C harakterizujte vztah obojího typu literárních děl к regionu. a) Seznamte se blíže s pověstmi svého regionu. Ptejte se rodičů, pra­ rodičů, navštivte knihovnu. Vybrané pověsti přečtěte nebo pře­ vyprávějte ve třídě. Můžete sestavit i třídní sborník regionálních pověstí ze svého okolí. b) Vyhledejte v knihovně taková díla, jejichž námět čerpá autor z vašeho regionu. Povšimněte si především tematické a jazykové stránky. Ukázky z vybraných děl si přečtěte ve třídě. c) Uspořádejte ve třídě besedu, jejímž námětem bude regionální li­ teratura. [Щ3 66. Zamyslete se nad textem Oty Ulče o novinkách amerického, nejen knižního počínání (viz s. 224). Ve třídě o tomto tématu diskutuj­ te a poukažte na jeho společenskou škodlivost. Děje se něco podobného i v Čechách? Uvažujte, diskutujte, dokládejte příklady z vlastní zkušenosti.