Sociální politika v rámci EU a sociální modely

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Sociální politika v rámci EU a sociální modely

Bakalářská práce

Autor:

Pavla Svobodová Veřejná správa a Evropská unie

Vedoucí práce:

Praha

Ing. Miluše Balková

duben, 2011

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené odborné literatury a informačních zdrojů.

V Praze dne 25. dubna 2011

Pavla Svobodová

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí bakalářské práce Ing. Miluši Balkové za cenné rady, připomínky

a metodickou pomoc při zpracování této bakalářské práce.

ABSTRAKT Bakalářská práce se zabývá evropskou sociální politikou a sociálními modely v rámci Evropské unie. Cílem práce je zjistit, jak se sociální politika České republiky přibliţuje evropskému sociálnímu modelu. V první části uvádím definice a různá pojetí samotného termínu sociální politika. Další část popisuje fungování evropské sociální politiky, je zaměřena zejména na její vývoj a aktuální výzvy. Třetí část se věnuje evropským sociálním modelům. Nejprve vysvětlím pojem evropský sociální model, nastíním jeho budoucí vývoj a různé názory na sjednocování sociální politiky v rámci EU. Dále uvádím základní rysy evropských sociálních modelů a porovnávám je pomocí statistických ukazatelů. Následně charakterizuji sociální systémy postkomunistických zemí. Poslední část se zabývá sociálním modelem ČR a jeho porovnáním s evropským sociálním modelem.

ABSTRACT This bachelor’s thesis deals with European social policy and socials models in the European Union. The aim is to determine how the Czech social policy approximates to the European social model. In the first part, I mention definitions and various approaches in the concept of social policy. The next part describes European social policy functioning, it is focused especially on its development and current challenges. The third part attends to European social models. First I explain the notion of the European social model, outline its development and various opinion of European Union’s policy integration. Next, I indicate basic features of European social models and compare them in terms of statistical indicators. Consequently, social systems of post-communist countries are characterised. The last part focused on social model of the Czech Republic and its comparison with the European social model.

OBSAH 1. Úvod .................................................................................................................................. 7 2. Teorie sociální politiky .................................................................................................... 9 2.1 Definice sociální politiky ............................................................................................ 9 2.2 Pojetí sociální politiky ............................................................................................... 10 3. Evropská sociální politika ............................................................................................. 12 3.1 Vývoj evropské sociální politiky ............................................................................... 13 3.1.1 Počátky evropské integrace, vznik Evropských společenství ........................... 13 3.1.2 80. léta, počátky harmonizace evropské sociální politiky ................................. 15 3.1.3 90. léta, období rozvoje sbliţování evropské sociální politiky.......................... 17 3.1.4 Evropská sociální politika 21. století................................................................. 21 3.1.5 Evropská sociální charta .................................................................................... 25 3.2 Současná sociální politika EU ................................................................................... 27 3.2.1 Výzvy evropské sociální politiky ....................................................................... 27 3.2.2 Strategie Evropa 2020 ........................................................................................ 28 4. Sociální modely v rámci EU.......................................................................................... 32 4.1 Evropský sociální model ........................................................................................... 32 4.1.1 Evropský sociální model budoucnosti ................................................................ 35 4.1.2 Kritika evropského sociálního modelu ............................................................... 37 4.2 Evropské sociální modely.......................................................................................... 38 4.2.1 Skandinávský model ........................................................................................... 40 4.2.2 Anglosaský model .............................................................................................. 41 4.2.3 Kontinentální model ........................................................................................... 42 4.2.4 Středomořský model ........................................................................................... 43 4.2.5 Srovnání sociálních modelů ............................................................................... 43 4.2.6 Sociální model postkomunistických zemí .......................................................... 47 5. Sociální politika ČR ....................................................................................................... 49 5.1 Sociální model ČR ..................................................................................................... 49 5.2 Sociální doktrína ČR ................................................................................................. 50 5.3 Vliv EU na formování sociální politiky ČR .............................................................. 51 5.3.1 Otevřená metoda koordinace .............................................................................. 53 5.4 Národní cíle ČR a cíle EU v rámci strategie Evropa 2020 ........................................ 54 5.4.1 Zaměstnanost ...................................................................................................... 54

5

5.4.2 Vzdělání .............................................................................................................. 56 5.4.3 Sociální začleňování a sniţování chudoby ......................................................... 57 5.5 Sociální model ČR ve srovnání s evropskými sociálními modely ........................... 58 6. Závěr ............................................................................................................................... 61 7. Seznam literatury a zdrojů ........................................................................................... 64 8. Přílohy ............................................................................................................................ 67

6

1. Úvod Téma sociální politiky je často předmětem diskuzí. Více či méně se dotýká ţivota kaţdého jedince. Sociální politika bývá také nástrojem předvolebních bojů. Snahou kaţdé vlády je poskytnout občanům základní sociální jistoty. Názory politiků i občanů na míru intervence státu do sociálního systému se však různí. V důsledku omezeného mnoţství veřejných prostředků často slýcháme o nutnosti reformy sociálních systémů. Téma „Sociální politika v rámci EU a sociální modely“ jsem si vybrala, protoţe bych se ráda dozvěděla více o evropské sociální politice. Oblast sociální politiky obecně mě zajímá jak z pozice matky na rodičovské dovolené, tak z hlediska zaměstnance veřejné správy. Cílem práce je „popis evropského sociálního modelu a přibliţování vybraného státu EU“. V roce 2004 se Česká republika stala členským státem Evropské unie. Tato práce by měla dát odpověď na otázku, do jaké míry se česká sociální politika přizpůsobila sociální politice evropské. Stěţejním bodem bude evropský sociální model, od kterého se bude tento výzkum odvíjet. Neţ začnu psát o evropské sociální politice, vysvětlím v kapitole nazvané „Teorie sociální politiky“ samotný pojem sociální politika a uvedu moţné způsoby chápání tohoto termínu. Kapitola s názvem „Evropská sociální politika“ se skládá ze dvou částí. První část bude popisovat vývoj evropské sociální politiky od vzniku Evropských společenství aţ po Lisabonskou smlouvu. Vymezím zde podstatné okamţiky, stručně budu charakterizovat významné smlouvy a strategie. V druhé části se zaměřím na současnou sociální politiku Evropské unie. Uvedu výčet hlavních výzev, kterým musí současná evropská sociální politika čelit. Větší pozornost budu věnovat nové dlouhodobé hospodářské strategii. Velmi důleţitá bude následující kapitola „Evropské sociální modely“ rozdělená do dvou základních částí. V první části se soustředím na evropský sociální model. Nejprve vysvětlím tento dnes frekventovaný pojem, nastíním jeho budoucí vývoj a různé názory na sjednocování sociální politiky v rámci EU. Druhá část bude zaměřena na sociální modely

7

v rámci Evropské unie. Uvedu zde základní rysy modelu anglosaského, kontinentálního, skandinávského a středomořského. Následně tyto základní skupiny sociálních systémů porovnám prostřednictvím hlavních sociálně-ekonomických indikátorů. Poslední část této kapitoly bude charakterizovat sociální systémy postkomunistických zemí. V poslední kapitole se budu věnovat sociální politice České republiky. Aby bylo dosaţeno cíle této práce, budu nahlíţet na sociální model ČR z různých hledisek. Nejprve budu charakterizovat samotný model sociální politiky ČR. Dále se budu zabývat sociální doktrínou ČR a vlivu Evropské unie na utváření sociální politiky v ČR. Další část kapitoly bude zaloţena na statistických údajích. Zaměřím se na jednu z priorit současné hospodářské strategie a provedu komparaci cílů a současných hodnot klíčových ukazatelů mezi ČR a EU. V poslední části vyuţiji statistických údajů k porovnání sociálního modelu ČR s ostatními skupinami sociálních systémů a s průměrem EU.

8

2. Teorie sociální politiky 2.1 Definice sociální politiky Sociální politika má ve společenském systému významné místo. Je součástí společenského celku a ovlivňuje jednu z nejvýznamnějších sfér ţivota společnosti. Cíle, funkce a nástroje sociální politiky se utváří v souladu s ostatními sférami ţivota společnosti a také v souvislosti s řadou ekonomických, politických a jiných norem. Termín „sociální politika“ je pouţíván zcela běţně, ačkoli není jednoznačně definován. V literatuře se můţeme setkat s různými vymezeními sociální politiky. Někteří autoři se omezují na výčet sloţek sociální politiky, jiní popisují, co naopak sociální politika není. V dílech zabývajících se sociální politikou se často setkáváme s rekapitulací různých interpretací sociální politiky podaných jinými autory. Mnozí se pokouší o vlastní definice sociální politiky. Pro ilustraci uvedu několik příkladů. I. Tomeš např. ve svém díle sestavil tuto definici: „Sociální politika je soustavné a cílevědomé úsilí jednotlivých sociálních subjektů ve svém zájmu udrţet nebo dosáhnout změny ve fungování nebo podpořit rozvoj svého či jiného sociálního systému nebo soustavy nástrojů k realizaci své či jiné sociální politiky. Výsledkem tohoto soustavného a cíleného úsilí je činnost

(fungování), rozvoj (zdokonalení) či změna (transformace)

systému vlastního nebo jiného nebo soustavy nástrojů. Projevuje se rozhodováním (nebo nerozhodováním) a činností (či nečinností) sociálních subjektů.“1 Dle V. Krebse lze velmi obecně říci, ţe „sociální politika je politikou, která se primárně orientuje k člověku, k rozvoji a kultivaci jeho ţivotních podmínek, dispozic, k rozvoji jeho osobnosti a kvality ţivota.“2 Jednou z moţností, jak vymezit sociální politiku, je vyjít z významu obou slov, ze kterých se tento pojem skládá. Adjektivum „sociální“ je latinského původu a jeho význam se postupně vyvíjel. V současné době Akademický slovník cizích slov (1995) uvádí tyto významy: týkající se lidské společnosti a vztahů mezi lidmi; týkající se snahy a úsilí o zlepšení společenských poměrů; týkající se ţivotních podmínek jednotlivce ve vztahu ke 1 2

TOMEŠ, I. Úvod do teorie a metodologie sociální politiky, str. 29 KREBS, V.: Sociální politika, str. 17

9

společnosti a státu, jeho hmotného zabezpečení. Slovo politika má řecký původ a jeho pojetí se různí. Akademický slovník cizích slov (1995) vysvětluje toto slovo takto: oblast obecných státních záleţitostí; aktivní účast občanů ve státním ţivotě; opatření vlády měnící makroekonomické proměnné (inflace, nezaměstnanost apod.); péči o záleţitosti určitého oboru.3 V. Krebs uvádí, ţe politiku „lze obecně chápat jako specifickou činnost (projevující se zejména souborem různých opatření), jako konkrétní jednání různých subjektů na různých úrovních (tedy nejen státu), kterými je ovlivňována společenská realita v nejširším slova smyslu.“4 Tuto obecnou definici politiky lze pouţít i při vymezení sociální politiky v uţším pojetí s tím, ţe sociální politika ovlivňuje realitu nikoli společenskou, nýbrţ sociální. Určit vymezení sociální reality jako sociální sféry je značně obtíţné a to je důvodem, proč sociální politika bývá různě interpretována.

2.2 Pojetí sociální politiky Pojetí sociální politiky souvisí s vnímáním samotného pojmu „sociální“, který lze chápat ve třech významových rovinách: v nejširším slova smyslu, tj. jako společenský; v uţším slova smyslu jako snaha směřující k vyrovnání ekonomických nerovností; v nejuţším slova smyslu jako způsob řešení nepříznivých sociálních situací.5 Podle tohoto kritéria je moţné rozlišit tři přístupy k vymezení obsahu sociální politiky: -

první přístup bývá někdy nazýván „sociální politika v širším slova smyslu“ a je významný především pro dlouhodobé koncepční úvahy v této oblasti a tvorbu určitých sociálních programů. Z tohoto hlediska je sociální politika chápána „jako konkrétní jednání zejména státu, ale i ostatních subjektů, kterým je ovlivňována sociální sféra společnosti“6. Sociální politikou se rozumí aktivity, které se bezprostředně váţí k ţivotním podmínkám lidí. druhý přístup znamená vymezení sociální politiky v „uţším slova smyslu“. Cílem této

-

politiky je především reagovat na moţné negativní důsledky sociálních rizik a

3

TOMEŠ, I.: Úvod do teorie a metodologie sociální politiky, str. 27-28 KREBS, V.: Sociální politika, str. 22 5 DUBEN, R.: Teorie a praxe sociální politiky, str. 85 6 KREBS, V: Sociální politika, str. 25 4

10

eliminovat sociální tvrdosti související s fungováním trhu. Jde v podstatě o přístup dílčí, který redukuje sociální politiku na systém opatření zejména v oblasti zaměstnanosti a sociálního zabezpečení. -

třetí přístup představuje nejuţší pojetí sociální politiky, kdy je sociální politika zúţena na oblast sociálního zabezpečení a omezena na soubor opatření v oblasti důchodového zabezpečení, nemoci, sociální péče a pomoci rodinám s dětmi.7 V širším pojetí chápal sociální politiku např. národohospodář první republiky J.

Macek, který zdůrazňoval, ţe „sociální politika by měla pronikat veškerou politikou, která by zaručila, aby zájmy lidí ve společnosti byly uspokojovány způsobem trvale prospěšným celku.“8 První československý prezident T. G. Masaryk naopak vnímal sociální politiku spíše v uţším pojetí. Sociální otázku chápal jako problematiku spojenou s nerovností, kterou je jako nespravedlnost zapotřebí řešit. Sociální politika je dle Krebse často vymezována „jako soubor aktivit, které promyšleně (cílevědomě) směřují ke zlepšení základních ţivotních podmínek obyvatelstva jako celku, resp. určitých skupin obyvatelstva, k zabezpečování ‚sociálního bezpečí‘ a ‚sociální suverenity¨‘ v rámci daných hospodářských a politických moţností země.“9 M. Potůček ve svém díle rozlišuje sociální politiku jako praktickou činnost a sociální politiku jako vědní obor. „Sociální politika jako praktická aktivita formuje vztah jedinců a sociálních podmínek jejich ţivota.“10 Kaţdý se nějak účastní sociální politiky a nějakým způsobem ji spoluutváří, zároveň je však také vystaven sociálním podmínkám, které nemůţe ovlivnit. Sociální politika jako vědní obor se zabývá analýzou procesu tvorby a realizace sociální politiky jako praktické aktivity. Spíše neţ o sociální politice jako takové se častěji hovoří o určitých sloţkách či oborech sociální politiky. Sociální politika zahrnuje zpravidla politiku sociálního zabezpečení, politiku zaměstnanosti, zdravotní politiku, rodinnou politiku, bytovou politiku a vzdělávací politiku. Všechny tyto dílčí sociální politiky usilují o blaho kaţdého jedince a směřují k sociálně spravedlivé společnosti. 7

DUBEN, R.: Teorie a praxe sociální politiky, str. 86 FRANCOVÁ, H., NOVOTNÝ, A.: Sociální politika v základech, str. 14 9 KREBS, V.: Sociální politika, str. 24 10 POTŮČEK, M.: Sociální politika, str. 30 8

11

3. Evropská sociální politika Pokud hovoříme o evropské sociální politice, je třeba zdůraznit, ţe nejde o politiku jednotnou pro všechny členské státy Evropské Unie. Evropská sociální politika „existuje především v rovině společně sdílených hodnot, společných idejí a principů, základních programových dokumentů a smluv podepsaných členskými státy Evropské unie a jen z menší části je zakotvena přímo v právu Evropských společenství.“11 Sociální politika patří do oblasti sdílené pravomoci Evropské unie. To znamená, ţe členské státy mohou vydávat vlastní právní předpisy za předpokladu, ţe jiţ tak neučinila Evropská unie. Politika zaměstnanosti spadá do oblasti doplňujících pravomocí Evropské unie, aktivita EU je v těchto případech omezena jen na podporu členských států. Právní předpisy Evropské unie upravují základní sociální práva a minimální sociální standardy v následujících oblastech: rovnost muţů a ţen, zákaz diskriminace, volný pohyb pracovních sil, bezpečnost a ochrana zdraví při práci, pracovní právo a pracovní podmínky. Podstatná část sociální politiky tedy zůstává v kompetenci národních vlád. Pro členské státy je závazná pouze existence systému sociálního zabezpečení, který musí vyhovovat volnému pohybu pracovních sil v rámci Unie. Způsob organizace těchto systémů je na jednotlivých zemích. Některé systémy upřednostňují sociální pojištění, v jiných převaţuje sociální pomoc. Je na místě poloţit si otázku, proč v rámci Evropské unie dosud neexistuje sociální politika v podobě politiky společné pro všechny členské země. Jedním z důvodů je skutečnost, ţe sociální systémy v jednotlivých zemích jsou dány především historií a tradicemi konkrétních zemí. „V severských státech se historicky vytvořil model sociálního státu zaloţeného na vyjednávání mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, ve Francii vznikl systém promyšlené rodinné politiky, Velká Británie zaloţila svou sociální politiku na pomoci těm, kdo se dostali do tíţivé hmotné situace, švédská sociální politika vychází z předpokladu, ţe vzniku tíţivé hmotné situace je třeba předcházet, Německo do sociální politiky vneslo prvek povinného důchodového pojištění.“12

11 12

Klvačová E., Jírová H.: Evropská sociální politika, str. 2 tamtéţ

12

Členské státy EU se rovněţ liší v úrovni ekonomické vyspělosti a sjednocení sociální politiky by mohlo tedy vést k řadě problémů. Pokud by společná sociální politika byla přizpůsobena úrovni nejrozvinutějších zemí, znamenalo by to vysoké náklady pro chudší země a tím i moţnost ohroţení jejich ekonomického rozvoje. Sjednocení sociální politiky na úroveň méně rozvinutých zemí by naopak mohlo vyvolat pocit ohroţení u občanů zemí bohatších, kteří dosud vyuţívali výhod štědré sociální politiky. Evropská sociální politika se postupně vyvíjí a reaguje na aktuální problémy související s nezaměstnaností, diskriminací, bezdomovectvím, sociální marginalizací či sociálním vyloučením. Tím dochází k rozšiřování jejího záběru, součástí sociální politiky se stává vše, co souvisí s ţivotními podmínkami lidí. Můţeme hovořit o evropské sociální politice v širokém pojetí, která je zaměřena na rozsáhlou oblast sociálních práv. Evropská sociální politika v úzkém pojetí je víceméně synonymem sociálního zabezpečení. Takto byla sociální politika chápána zejména v jejích počátcích, kdy byla orientována na situace vzniklé ztrátou nebo hlubokým poklesem finančního příjmu. Sociální politika můţe být také pojata jako určitý doplněk hospodářské politiky a v tomto případě se zaměřuje na oblast sociálního zabezpečení a oblast zaměstnanosti. Současná evropská sociální politika vychází z poznání, ţe kvalita lidského ţivota není ovlivněna pouze finančními a materiálními podmínkami, nýbrţ pro zachování lidské důstojnosti jsou rozhodující i další skutečnosti. Např. ztrátou zaměstnání se dotyčný nejen zpravidla dostává do tíţivé finanční situace, ale můţe trpět také pocity frustrace. Podobně nerovné postavení ţen sniţuje nejen jejich ohodnocení v pracovním procesu, ale také jejich důstojnost. Toto poznání se odráţí ve vývoji a koncepci evropské sociální politiky.13

3.1 Vývoj evropské sociální politiky 3.1.1 Počátky evropské integrace, vznik Evropských společenství Období po dvou světových válkách bylo v Evropě charakteristické snahou o vytváření podmínek trvalého míru a s tím spojeného systému bezpečí a jistot. To předpokládalo určitou harmonizaci národních a nadnárodních zájmů při řešení problémů

13

Klvačová E., Jírová H.: Evropská sociální politika

13

v politické, ekonomické a sociální oblasti. Cílem úzké ekonomické spolupráce, kterou zahájila skupina evropských států, bylo dosaţení silné ekonomiky, která vznikne spojením ekonomik jednotlivých členských států. Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) bylo prvním evropským uskupením. Vzniklo v roce 1951 na základě tzv. Schumanovy deklarace, která obsahovala návrh na vytvoření organizace, která by koordinovala uhelný a ocelářský průmysl a drţela nad ním dohled. Úkolem společenství bylo přispět k ekonomickému rozvoji, růstu zaměstnanosti a ţivotní úrovně, a to prostřednictvím racionalizace výroby a vytvořením společného trhu, ve kterém by pro členské státy byla zrušena jakákoli omezení14. Jiţ zde tedy můţeme zaznamenat sociální cíle, kterými jsou růst zaměstnanosti a ţivotní úrovně. V roce 1957 byla zaloţena další uskupení, a to Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství atomové energie (EURATOM). Smlouvy, kterými byly přijaty, jsou často označovány jako „Římské smlouvy“. Pro tato tři uskupení se začal uţívat společný název Evropská společenství. Jejich zakládajícími členy byly Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemí. Ačkoli důvody pro zaloţení Evropských společenství byly spíše ekonomické, musela být ekonomická integrace doplněna alespoň minimálně sociálními opatřeními, chtěla-li být úspěšná. Sociální politika byla chápána jako nástroj, který pomůţe upevnit vnitřní stabilitu a sjednotit Společenství. Ve Smlouvě o založení evropského hospodářského společenství (dále jen Smlouva EHS) byl poloţen základ pro spolupráci v sociální oblasti. Posilovat tuto spolupráci bylo úkolem Komise EHS, která však měla pouze omezené nástroje k prosazování společné sociální politiky. Její činnosti lze označit za odborně konzultační, poradenské a organizační. Smlouva EHS však zakotvila do primárního evropského práva dvě důleţité oblasti, které se staly základem pro budoucí vývoj evropské sociální politiky. Jednou z nich je zásada zaručení rovnosti v odměňování muţů a ţen za stejnou práci, další je zásada zaručení volného pohybu pracovních sil v rámci Společenství. Jiţ v roce 1957 byl zřízen Evropský sociální fond, jehoţ úkol tehdy spočíval v podpoře zvyšování mobility pracovníků a podpoře odborného vzdělávání.

14

TOMEŠ, I., Koldinská, K.: Sociální právo Evropské unie, str. 36

14

Principy sociální politiky obsaţené v zakládajících smlouvách byly východiskem pro tvorbu a přijetí důleţitých dokumentů práva sekundárního. Nejdříve se jednalo o nařízení Rady, která upravovala jednak rovné postavení migrujících pracovníků v pracovněprávních vztazích a jednak rovné příleţitosti pro migrující pracovníky při vyuţívání výhod sociálního zabezpečení. Dalším předmětem sekundárních právních předpisů bylo zajištění rovných pracovních i ţivotních podmínek pro muţe a ţeny, později se oblast sociálních práv rozšířila na zajištění ochrany zaměstnanců obecně. V 60. a 70 letech procházelo hospodářství členských zemí strukturálními změnami a podpora poskytovaná Evropským sociálním fondem se rozšířila i na oblast zaměstnanosti. Evropy se také dotkla ekonomická krize vyvolaná ropným šokem. V reakci na tyto důsledky přijalo Evropské společenství v roce 1974 Sociální akční program, který obsahoval tyto cíle: •

dosáhnout plné a lepší zaměstnanosti

• zlepšovat ţivotní a pracovní podmínky a umoţnit jejich harmonizaci • zvýšit účast zaměstnavatelů a odborů na sociálním a ekonomickém rozhodování Společenství a účast zaměstnanců na řízení podniků.

3.1.2 80. léta, počátky harmonizace evropské sociální politiky Jednotný evropský akt Dalším významným mezníkem ve vývoji evropské integrace byl rok 1987, kdy byl přijat Jednotný evropský akt. Byl první smlouvou novelizující smlouvy zakládající. Obsahoval rozhodnutí o vytvoření jednotného trhu zboţí a sluţeb a umoţnění volného pohybu osob, práce a kapitálu. Politici si uvědomili, ţe společná evropská ekonomická politika nemůţe existovat bez společné evropské sociální politiky. Bylo nutné harmonizovat sociální politiku zemí Společenství, hlavně v oblasti pracovního práva, sociálního zabezpečení a zdravotní péče. Pokud má být skutečně naplněna zásada volného pohybu osob, např. za prací, nesmí občané Společenství ztratit určitá sociální práva ve své zemi, např. starobní důchod či příspěvek v nezaměstnanosti. Smlouva EHS byla doplněna o další články sociálního charakteru, které se týkaly zejména: • zlepšování v oblasti pracovního prostředí, bezpečnosti a ochrany zdraví pracujících

15

• podpory sociálního dialogu mezi zaměstnavateli a zaměstnanci na evropské úrovni • ekonomické a sociální soudrţnosti a koordinace ekonomických politik členských států.

Charta základních sociálních práv pracujících Velký význam pro sbliţování evropské sociální politiky mělo přijetí Charty základních sociálních práv pracujících (dále jen „Charta“), která byla přijata v roce 1989 na zasedání Rady ve Štrasburku. Vznikla v rámci koncepce Evropského sociálního prostoru, s níţ vystoupil prezident komise Jacques Delors v roce 1988 na kongresu evropské odborové federace. Chartu však podepsalo pouze jedenáct z dvanácti členských zemí. Velká Británie ji odmítla s odůvodněním, ţe sociální práva v ní zakotvená poskytují pracujícím příliš velkou ochranu a mohou tak ohrozit zájmy a konkurenceschopnost podnikání. Charta zdůrazňuje význam postavení práce ve společnosti. Vychází z principů Evropské sociální charty a dokumentů OSN. Je deklaratorního charakteru, po právní stránce není závazná. Mezi sociální práva zde zakotvená patří:15 právo na spravedlivou odměnu za práci; právo na zdravotní a sociální zabezpečení a bezpečnou práci; právo na odborné vzdělávání a výcvik po celý pracovní ţivot; právo organizovat se a právo na ochranu práv pracovníků a kolektivní vyjednávání bez ohledu na příslušnost k odborům; integrace handicapovaných lidí do pracovního ţivota a vytváření vhodných pracovních podmínek pro ně; právo pracovníků na informace a právo podílet se na řízení firem, zejména těch, které operují ve více zemích Společenství; právo na svobodnou volbu povolání, usazování a pohyb pracovníků v rámci Společenství; právo na stejné daně a sociální zabezpečení; právo na dobré ţivotní a pracovní podmínky; rovnost pracovních podmínek i pro pracovníky s částečnými úvazky; kontrolu a odměny za noční a přesčasovou práci a za dovolenou; právo na sociální zabezpečení včetně výplaty podpory v nezaměstnanosti a dalších sociálních dávek; právo muţů a ţen na stejné zacházení; práva dětí a mladistvých na ochranu (minimální věk zaměstnávání v částečných úvazcích 15 let, v plných úvazcích 16 let, zákaz noční práce do 18 let); právo starších lidí na přiměřenou ţivotní úroveň garantovanou státem.

15

BRDEK, M.: Trendy v evropské sociální politice, str. 36-37

16

Důleţitým doplněním Charty se stal Sociální akční program, který lze označit za její prováděcí dokument. Obsahuje právní akty, jimiţ by se měla Charta stávat právně závaznou.

3.1.3 90. léta, období rozvoje sbližování evropské sociální politiky Následovalo období, kdy vzhledem k postupující integraci Evropy si Společenství stále více uvědomovalo, ţe je nutné začít ve větší míře přibliţovat také sociální politiku jednotlivých států, neboť sociální opatření mají velký vliv na ekonomiku. Posun také nastal v tvorbě legislativy. V průběhu 90. let můţeme zaznamenat tvorbu koncepčních dokumentů, které udávají směr dalšího vývoje evropské sociální politiky a jsou základem pro zakotvení sociální politiky do primárního práva. Jedním z těchto dokumentů je tzv. „strategie konvergence“, která vznikla na základě Doporučení Rady o konvergenci cílů a politik sociální ochrany (1992). Cílem bylo určit společné cíle včetně „stanovení minimálních standardů tak, aby bylo lépe zabezpečeno přibliţování sociálních systémů jednotlivých členských států, za současného respektování jejich národních specifik.“16 Systémy sociální ochrany členských států se měly přiblíţit v oblasti poskytování náhradních sociálních příjmů, ochrany zdraví, podpory sociální integrace včetně integrace do trhu práce. Přitom měla být respektována zásada rovného zacházení a zákazu diskriminace. Maastrichtská smlouva Důleţitým mezníkem v rámci integrace evropské sociální politiky se stala Smlouva o Evropské unii (dále jen Smlouva EU), která byla podepsána dne 7. února 1992 v Maastrichtu a v platnost vstoupila 1. listopadu 1993. Touto smlouvou byla zaloţena Evropská unie a zároveň novelizovány zakládající smlouvy Evropských společenství. Evropské hospodářské společenství bylo přejmenováno na Evropské společenství. Právní struktura Evropské unie je zaloţena na třech pilířích. První pilíř tvoří legislativa všech tří Společenství, patří sem tedy i sociální politika. Druhý pilíř obsahuje společnou zahraniční a bezpečností politiku, třetí pilíř upravuje spolupráci v oblasti justice a vnitra.

16

TOMEŠ, I., Koldinská, K.: Sociální právo Evropské unie, str. 52

17

V Maastrichtské smlouvě byl základní cíl Evropské unie definován takto: „podporovat ekonomický a sociální pokrok a vysokou úroveň zaměstnanosti a dosahovat vyváţený a trvale udrţitelný rozvoj, zejména vytvořením prostoru bez vnitřních hranic, posilováním ekonomické a sociální soudrţnosti a zavedením hospodářské a měnové unie“17. Ekonomickou a sociální soudrţností dokument rozumí snahu o sníţení rozdílů mezi úrovněmi rozvoje jednotlivých regionů tím, ţe budou podporovány nejméně rozvinuté oblasti. Sociální soudrţnosti má být dosaţeno pomocí vysoké úrovně zaměstnanosti, zdravotního a sociálního zabezpečení, zkvalitnění vzdělávání a vyloučení jakékoliv národnostní diskriminace. Úkolem Evropského sociálního fondu je pomáhat zaostalejším oblastem spolu s Evropským fondem regionálního rozvoje. Ve Smlouvě Evropského společenství nedošlo v oblasti sociální politiky k velkým změnám. Důvodem byl zejména fakt, ţe Velká Británie měla rozdílné názory na kapitolu o sociální politice. Východiskem bylo přijetí dvou dokumentů. Smlouva ES z roku 1992 rozšiřuje činnost Společenství do dalších sfér sociální politiky, kterými jsou vzdělávání, odborná příprava, ochrana spotřebitele na vnitřním trhu, zdravotnictví a kultura. Rozšířena byla také úloha Evropského sociálního fondu, a to zejména o podporu rekvalifikace. Zastupovat zájmy různých hospodářských a sociálních skupin má nově zřízený Hospodářský a sociální výbor, který se stal poradním orgánem Rady a Komise. S těmito změnami tzv. Římské smlouvy souhlasilo všech 12 členských států. Druhým dokumentem byla Dohoda o sociální politice, ke které nepřistoupila Velká Británie, a tudíţ se nemohla stát přímou součástí Smlouvy ES. Toto bylo vyřešeno protokolem ke smlouvě, podle kterého jedenáct členských států uzavřelo smlouvu o spolupráci v sociální oblasti. V této Dohodě se členské státy zavázaly uskutečňovat Chartu základních sociálních práv pracujících. Činnosti členských států, které jsou podporovány Společenstvím, by měly být zaměřeny především na tyto oblasti: zlepšování pracovního prostředí; ochrana zdraví a bezpečnost zaměstnanců; pracovní podmínky; informování a konzultace se zaměstnanci; rovnost mezi muţi a ţenami z hlediska pracovních příleţitostí a postavení v zaměstnání; integrace osob vyloučených z trhu práce.

17

TOMEŠ, I., Koldinská, K.: Sociální právo Evropské unie, str.54

18

Zelená kniha V roce 1993 byla publikována Zelená kniha – Evropská sociální politika, ve které byly uvedeny dosud dosaţené výsledky v oblasti legislativy sociální politiky Evropské Unie a zároveň představeny priority a výzvy, jimţ by Evropská unie měla čelit. Jako důleţitý dokument evropské sociální politiky zde byl vyzdviţen Sociální akční program Charty základních sociálních práv pracujících z roku 1989, za největší problém sociální situace v Evropě byla označena nezaměstnanost. Zelená kniha podnítila mezi členskými státy i sociálními partnery diskuzi, která byla zaměřena především na oblast trhu práce, sociální ochrany, rovných příleţitostí a vzdělávání. „Většina diskutujících vyjádřila přesvědčení, ţe hospodářský pokrok musí jít ruku v ruce s pokrokem sociálním a ţe při budování Evropy je třeba posilovat konkurenceschopnost i solidaritu.“18 Na základě této diskuze byla o rok později přijata Bílá kniha. Bílá kniha Jak jiţ bylo zmíněno výše, dalším koncepčním dokumentem byla Bílá kniha – Evropská sociální politika, která byla publikována v roce 1994 a vycházela z diskuzí, do kterých se po vydání Zelené knihy zapojily kromě členských států a institucí EU také odbory, zaměstnavatelé i další občanské instituce. V Bílé knize byly formulovány tyto hlavní zásady, jimiţ by se Evropská unie měla v nejbliţším období řídit:19 • Klíčem k sociální a ekonomické integraci je zaměstnanost. Aby mohly být sladěny vysoké pracovní standardy se schopností konkurovat na světových trzích, musí se především vytvářet nová pracovní místa, aby se kaţdý mohl začlenit do hospodářského rozvoje. • Soustavný

sociální

pokrok

lze

stavět

pouze

na

hospodářské

prosperitě.

Konkurenceschopnosti evropské ekonomiky lze dosáhnout pomocí efektivní, o kvalitu se opírající ekonomiky s vysokou mírou investic do nových technologií spolu se vzdělaným, vysoce motivovaným a adaptibilním pracovně činným obyvatelstvem. • Konvergence musí respektovat rozmanitost. Cílem EU není naprostá harmonizace sociálně politických opatření. Postupná konvergence cílů a opatření na podkladě společných záměrů je však velmi důleţitá, protoţe jen tak je moţno harmonicky postupovat k základním cílům a umoţnit souţití různých systémů jednotlivých států. 18 19

FRANCOVÁ H., NOVOTNÝ A.: Sociální politika v základech, str.146 Klvačová E., Jírová H.: Evropská sociální politika, str. 2

19

• Společné minimální standardy jsou nezbytné, jestliţe se má při respektování odlišných systémů zachovat soudrţnost Unie. Vytváření základních minimálních standardů je také ochranou před sniţováním sociálních standardů jako nástrojů nekalé soutěţe či jako nástrojů zvyšování konkurenceschopnosti. Amsterodamská smlouva Jak jiţ bylo uvedeno, Velká Británie se nepodílela na Dohodě o sociální politice, z toho důvodu existovaly dva různé právní základy a tím byl další pokrok ve vývoji evropské sociální politiky poněkud komplikován. Po volebním vítězství labouristické strany v květnu 1997 oznámila Velká Británie svůj úmysl připojit se k zásadám Charty. Tak bylo moţno v Amsterodamské smlouvě, která byla uzavřena dne 2. října 1997, začlenit Dohodu o sociální politice přímo do Smlouvy o zaloţení Evropského společenství. Jako základní cíle v oblasti sociální politiky EU uvedla20: podporu zaměstnanosti, zlepšování ţivotních a pracovních podmínek, sociální ochranu, sociální dialog, rozvoj potenciálu pracovních sil a boj proti vylučování z trhu práce. Amsterodamská smlouva rozšiřuje zákaz diskriminace z důvodu pohlaví o další důvody diskriminace: např. rasový nebo etnický původ, věk, invalidita či sexuální orientace. Mezi politikami Společenství se nově objevila oblast zdravotnictví. Cílem politiky hospodářské a sociální soudrţnosti je sniţovat rozdíly v úrovni rozvoje jednotlivých regionů. Zvláště je zdůrazněn význam zaměstnanosti, která v průběhu 90. let vstoupila do popředí zájmů Společenství. Zaměstnanosti je stejně jako sociální politice ve Smlouvě ES nově věnována samostatná hlava. Touto smlouvou byl zřízen Výbor pro zaměstnanost, jehoţ úkolem je mimo jiné podpora koordinace politiky zaměstnanosti členských států.

„Amsterdamským jednáním byl zahájen tzv. lucemburský proces, který otevřel cestu k Evropské strategii zaměstnanosti.“ 21 Strukturální reformy trhů práce měly vést k omezení stále vyšší nezaměstnanosti a zefektivnit politiku zaměstnanosti, pokud jde o zaměstnávání

problémových

skupin,

hlavně

mladých

v předpenzijním věku a zdravotně znevýhodněných.

20 21

TOMEŠ, I., Koldinská, K.: Sociální právo Evropské unie, str. 58 TOMEŠ, I.: Úvod do teorie a metodologie sociální politiky, str. 285

20

pracovníků,

ţen,

osob

V listopadu 1997 se konalo mimořádné zasedání Evropské rady v Lucemburku, jehoţ jediným tématem bylo řešení problémů s nezaměstnaností v EU. Tímto summitem byla zahájena koordinovaná strategie zaměstnanosti, která měla vést ke splnění výše uvedených cílů. Součástí této strategie bylo vytváření směrnic pro zaměstnanost a povinnost členských států kaţdoročně hodnotit situaci v této oblasti na základě Národních akčních plánů pro zaměstnanost.

3.1.4 Evropská sociální politika 21. století Lisabonská strategie Strategie obnovy a rozvoje EU, známá jako Lisabonská strategie, představuje komplexní desetiletý plán na období 2000 aţ 2010. Vznikla na jaře 2000 po zasedání Evropské rady v Lisabonu, kde byl stanoven strategický cíl pro Evropskou Unii: „Stát se nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa, zaloţenou na znalostech, schopnou trvale udrţitelného růstu s více a lepšími místy a s vyšší sociální soudrţností.“22 Lisabonská strategie je zaloţena na třech pilířích: ekonomickém, sociálním a ekologickém. Sociálním záměrem je investovat do lidských zdrojů, bojovat proti vylučování ze společnosti s důrazem na rovnost příleţitostí s cílem dosáhnout plné zaměstnanosti. Zvláštní pozornost je věnována aktivní politice zaměstnanosti a modernizaci evropského sociálního modelu. V oblasti zaměstnanosti byl v Lisabonské strategii vytyčen cíl zvýšit míru zaměstnanosti z tehdejších 61 % na 70 % a zvýšit podíl pracujících ţen z 51 % na více neţ 60 %.23 Bylo doporučeno zvyšovat objem investic do lidských zdrojů, protoţe ty jsou největším potenciálem pro budoucí hospodářský růst. Je třeba přizpůsobit evropské vzdělávací systémy tak, aby odpovídaly potřebám trhu práce a vedly k růstu úrovně zaměstnanosti. Toho by mělo být dosaţeno především tvorbou místních vzdělávacích středisek a podporou nových kvalifikací. Aktivní politika zaměstnanosti se má podle Lisabonské strategie opírat o vysokou kvalifikaci, celoţivotní vzdělávání, větší zaměstnanost ve sluţbách a rovné příleţitosti pro všechny. Zvláště byla zdůrazněna zásada rovných příleţitostí pro muţe a ţeny. 22 23

KREBS, V.: Sociální politika, str. 144 FRANCOVÁ, H.; NOVOTNÝ, A.: Sociální politika v základech, str. 148

21

Jedním z hlavních cílů modernizace evropského sociálního modelu je boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení. „Evropský sociální model musí podpořit přechod na znalostní ekonomiku, musí zajistit dlouhodobou udrţitelnost systému sociální ochrany s ohledem na stárnutí populace, napomáhat začlenění sociálně znevýhodněných osob, dbát na zabezpečování rovnosti ţen a muţů a poskytování kvalitní zdravotní péče obyvatelstvu.“24 Nástrojem, který by měl vést ke splnění výše uvedených cílů, je tzv. otevřená metoda koordinace. Tato metoda spočívá v tom, ţe členskými státy je dohodnut společný cíl a zároveň stanoven časový horizont k dosaţení tohoto cíle. Způsob, jak cíle dosáhnout, je uţ v kompetenci jednotlivých členských států. V roce 2004 byla Lisabonská strategie na základě tzv. Kokovy zprávy přehodnocena. Ukázalo se, ţe problémy jako např. pomalý ekonomický růst či stárnutí populace znemoţňují dosáhnout cílů vytyčených v Lisabonu. V roce 2005 byla Lisabonská strategie revidována. „Nový směr byl vyhlášen v dokumentu Evropské komise – Společně k růstu a zaměstnanosti. Nový začátek Lisabonské strategie. Nová strategie klade důraz na dosaţení vyššího a trvalého růstu, na vytváření více a lepších pracovních míst.“25 Jednou ze zásad revize Lisabonské smlouvy bylo zefektivnit a zjednodušit Lisabonský proces a sníţit byrokratickou zátěţ členských zemí. Nástrojem revidované Lisabonské strategie se stávají tzv. Národní programy reforem, coţ jsou tříleté reformní programy slučující oblast hospodářské politiky a politiky zaměstnanosti. V jeden proces byly sladěny procesy koordinace v oblasti sociálního začleňování, důchodů a zdravotní a dlouhodobé péče. Od roku 2006 členské státy předkládaly pouze jednu zprávu, tzv. Národní zprávu o strategiích sociální ochrany a sociálního začleňování, která obsahuje společnou část a tři tematické plány týkající se všech tří oblastí. Zasedání Evropské rady v Nice Na zasedání Evropské rady v Nice v prosinci 2000 byla přijata změna Smlouvy o ES z roku 1997, která souvisela s blíţícím se rozšířením EU o další členy. Účinnosti nabyla dne 1. února 2003. Změny zaznamenala i oblast sociální politiky, kde došlo k rozšíření o 24 25

BRDEK, M.: Trendy v evropské sociální politice, str. 42 TOMEŠ, I.: Úvod do teorie a metodologie sociální politiky, str. 286

22

další oblasti, které jsou podporovány Společenstvím. Jako příklad lze uvést: 26 zlepšování pracovního prostředí včetně ochrany zdraví a bezpečnosti pracujících, sociální zabezpečení zaměstnanců, informování a konzultace zaměstnanců, integrace osob vyloučených z trhu práce, boj proti sociálnímu vyloučení či modernizaci systémů sociální ochrany. Smlouvou byl zaloţen Výbor pro sociální ochranu, jehoţ úlohou je podpora spolupráce v oblasti politik sociální ochrany mezi členskými státy, Komisí i dalšími sociálními partnery. Smlouva o ES zdůrazňuje zachování principu subsidiarity také v oblasti sociální politiky, kdyţ obsahuje ustanovení, ţe „opatření přijatá v uvedených oblastech nemají narušovat právo členských států definovat základní principy svých systémů sociálního zabezpečení a nesmí výrazně narušovat jejich finanční stabilitu. Zároveň přijatá opatření nebrání členským státům přijmout jiná opatření, která stanoví výhodnější sociální podmínky.“27 Zasedání Evropské rady v Nice bylo mimořádné rovněţ přijetím dosud nejrozsáhlejšího katalogu lidských práv EU, kterým je Charta základních práv EU28 (dále jen „Charta“). Tento dokument byl přijat jako politická deklarace společně Evropskou radou, Evropskou komisí a Evropským parlamentem. Shrnuje v jednom textu občanská, politická, ekonomická a sociální práva, která dosud byla obsaţena v různých dokumentech na mezinárodní, evropské či národní úrovni. Charta se původně měla stát součástí připravované ústavy EU, která však byla v referendech ve Francii a Nizozemí zamítnuta. Byla tedy připravena revize Smlouvy o ES, tzv. Lisabonská smlouva. Na jiţ zmíněném zasedání Evropské rady v Nice byla přijata Evropská sociální agenda, která definuje sociální priority pro příštích pět let prostřednictvím šesti strategických směrů ve všech oblastech sociální politiky. Tato agenda je důleţitá pro posílení a modernizaci Evropského sociálního modelu, který je zaloţen na vzájemné interakci mezi hospodářskou a sociální politikou.

26

TOMEŠ, I., Koldinská, K.: Sociální právo Evropské unie, str. 66 TOMEŠ, I., Koldinská, K.: Sociální právo Evropské unie, str. 66 28 o Chartě základních práv EU více viz následující kapitola 27

23

Obnovená sociální agenda Obnovená sociální agenda byla přijata Evropskou komisí v červenci 2008 s cílem modernizovat sociální politiku EU. Sociální politika se musí přizpůsobit trendům ve vývoji společnosti, kterými jsou především globalizace, technologické změny či stárnutí obyvatelstva. Obnovená sociální agenda představuje soubor iniciativ v sociální oblasti, jejichţ cílem je více příleţitostí pro občany EU, lepší přístup ke kvalitním sluţbám a solidarita s lidmi, kteří pociťují negativní důsledky změn typických pro jednadvacáté století. Bylo vytyčeno sedm prioritních oblastí: • Děti a mládeţ – budoucnost Evropy • Investice do lidí: vytváření více a lepších pracovních míst, rozvoj nových dovedností • Mobilita • Delší a zdravější ţivot • Boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení • Boj proti diskriminaci a podpora rovnosti ţen a muţů • Příleţitosti, přístup a solidarita v celosvětovém měřítku.

Lisabonská smlouva, Listina základních práv Evropské unie Významným dokumentem, který představuje vrchol v koordinaci evropské sociální politiky, je Lisabonská smlouva. Lisabonská smlouva vstoupila v platnost dne 1. prosince 2009 poté, co byla ratifikována všemi členskými zeměmi EU. Smlouva novelizuje zakládající smlouvy, tj. Smlouvu o EU a Smlouvu o založení Evropského společenství, které i nadále budou platné. Ve smlouvě je uvedeno, ţe Evropská unie je nástupkyní Evropského společenství. Tím Unie získala jednotnou právní suverenitu. Dle Lisabonské smlouvy patří mezi cíle sociální politiky nově plná zaměstnanost a společenský pokrok. Smlouva stanoví povinnost přihlíţet při provádění všech politik k cílům sociální politiky. Listina základních práv Evropské unie29 byla přijata jiţ 7. prosince 2000

na

summitu v Nice, kde byla jako nezávazná politická deklarace připojena ke Smlouvě z Nice. Prostřednictvím Lisabonské smlouvy se Listina ve znění upraveném dne 12. prosince 2007 stala právně závaznou a je součástí primárního práva Evropské unie. Základní práva jsou zde stanovena v šesti hlavách: důstojnost, svoboda, rovnost, solidarita, 29

v českých překladech se nyní pouţívá název „Listina“ častěji neţ „Charta“

24

občanská práva a soudnictví. Listina upravuje základní lidská práva, dále práva občanská, politická, ekonomická a sociální. Vychází z mezinárodních úmluv, např. Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950. Je zaloţena také na smlouvách Společenství, na deklaracích vydaných Evropským Parlamentem či na judikatuře soudního dvora. Výjimku z Listiny základních práv Evropské unie získaly Velká Británie, Irsko, Polsko a Česká republika.

3.1.5 Evropská sociální charta Dosud zmíněné strategie a dokumenty sociální politiky byly přijaty v rámci Společenství či Evropské unie. Evropská sociální politika při jejich tvorbě vycházela z mezinárodních úmluv. Mezi mezinárodní organizace, které značně ovlivnily sociální politiku EU, patří Rada Evropy. Z tohoto důvodu povaţuji za vhodné zařadit do kapitoly o vývoji evropské sociální politiky také tuto organizaci a její nejznámější dokumenty. Rada Evropy nepatří mezi instituce Evropské unie, je však velmi významnou evropskou mezinárodní organizací. Byla zaloţena v roce 1949. Její působnost je zaměřena na ochranu a kontrolu dodrţování lidských práv. Mezinárodní smlouvy, které Rada přijala, se stávají právně závaznými aţ poté, co jsou ratifikovány v národních parlamentech. Na její půdě vznikly některé zásadní úmluvy, které se staly základem pro tvorbu dokumentů v oblasti sociální politiky v rámci Evropských společenství a Evropské unie. Mezi základní mezinárodní úmluvy přijaté Radou Evropy v sociální oblasti patří:30 • Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950 • Prozatímní evropská dohoda o soustavách sociálního zabezpečení z roku 1953 • Evropská sociální charta z roku 1961 • Evropská úmluva o sociálním zabezpečení z roku 1972 • Evropský zákoník sociálního zabezpečení z roku 1990 • Revidovaná evropská sociální charta z roku 1996 Evropská sociální charta Pro rozvoj a sjednocování sociální politiky na evropské úrovni měla z výše uvedených dokumentů největší význam Evropská sociální charta (dále jen „Charta“), která byla podepsána v roce 1961 v Turínu a v letech 1988 a 1991 byla novelizována. Charta 30

TOMEŠ, I., Koldinská, K.: Sociální právo Evropské unie, str.27

25

stanovuje ochranu sociálních práv v širokém rozsahu. Je základním právním rámcem pro budoucí harmonizaci sociální politiky ve státech Evropského společenství. V původním znění Charty se signatářské státy zavázaly, ţe jejich cílem je vytvoření podmínek, ve kterých mohou být účinně uplatňována následující práva: 31právo na práci; právo na spravedlivé podmínky práce; právo na bezpečné a zdraví neškodící pracovní podmínky; právo na spravedlivou odměnu za práci; právo organizovat se; právo na kolektivní vyjednávání; právo dětí a mládeţe na ochranu; právo zaměstnaných ţen na ochranu; právo na poradenství v povolání; právo na odborný výcvik; právo na ochranu zdraví; právo na sociální zabezpečení; právo na sociální a zdravotní pomoc; právo na uţitek ze sociálních sluţeb; právo tělesně nebo duševně postiţených osob na odborný výcvik, rehabilitaci a nové začlenění do společnosti; právo rodiny na sociální, zákonnou a ekonomickou ochranu; právo matek a dětí na sociální a ekonomickou ochranu; právo na výdělečnou činnost na území jiné smluvní strany; právo migrujících pracovníků a jejich rodin na ochranu a pomoc. V roce 1988 byl k Evropské sociální chartě přičleněn tzv. Dodatkový protokol, který v několika oblastech rozšířil ochranu sociálních a hospodářských práv. Evropská sociální charta byla znovu novelizována v roce 1991 s cílem zdokonalit kontrolní mechanismy a zvýšit účinnost Charty.

Revidovaná evropská sociální charta V roce 1996 byla ve Štrasburku podepsána Revidovaná Evropská sociální charta. Obsahuje všechna práva zakotvená v Evropské sociální chartě, která dále konkretizuje. Navíc je doplněna o dalších 12 práv:32 právo na stejné příleţitosti a na rovné zacházení v záleţitostech zaměstnání a povolání bez diskriminace na základě pohlaví; právo na informace a konzultace (rozumí se právo pracovníků na informace o ekonomické a finanční situaci podniku, který je zaměstnává); právo na účast při stanovování a zlepšování pracovních podmínek a pracovního prostředí; právo starých osob na sociální ochranu; právo na ochranu v případech skončení zaměstnání; právo pracovníků na ochranu jejich nároků v případě platební neschopnosti zaměstnavatele; právo na důstojnost v práci; právo pracovníků s povinnostmi k rodině na stejné příleţitosti a rovné zacházení; právo zástupců 31 32

BRDEK, M.: Trendy v evropské sociální politice, str. 35 Klvačová, E., Jírová, H.: Evropská sociální politika, str. 13

26

pracovníků na ochranu v podniku a na úlevy a vybavení, které jim mají být poskytnuty; právo na informace a konzultace v procedurách kolektivního uvolňování z nadbytečnosti; právo na ochranu před chudobou a sociálním vyloučením; právo na bydlení.

3.2 Současná sociální politika EU 3.2.1 Výzvy evropské sociální politiky33 Na evropské společnosti mají dalekosáhlé dopady jevy moderní doby. Jedná se především o technologický pokrok, globalizaci a stárnutí obyvatelstva. Evropané mají lepší ţivotní podmínky a nové příleţitosti, k jejichţ vytváření přispívá Evropská Unie tím, ţe podněcuje zaměstnanost a mobilitu. Zároveň se však společnost potýká také s vysokou mírou nezaměstnanosti a sociální izolací jedinců, především dětí a starších lidí, v důsledku nezaměstnanosti či nedostatečného vzdělání. U stárnoucího obyvatelstva se vyskytují civilizační choroby související s blahobytem, jako je stres či obezita. V roce 2008 navíc došlo k celosvětové hospodářské krizi, která dosud přetrvává. Následkem toho došlo k hospodářskému zpomalení, růstu cen potravin a energií a otřesům na finančních trzích. Tento vývoj nejvíce zasáhl nízkopříjmové skupiny obyvatelstva. Sociální politiky musí být pruţné a na tyto změny reagovat. Globalizace je současnou hlavní formující silou a ovlivňuje zaměření evropské sociální politiky. V souvislosti s průmyslovou restrukturalizací, kterou zahrnovala Maastrichtská smlouva, se sociální politika soustředila na ochranu zaměstnanosti a na zajištění koncenzu mezi sociálními partnery. V důsledku globalizace je nutné, aby současná sociální agenda zahrnovala více oblastí. Je zapotřebí vyuţívat příleţitostí, které globalizace poskytuje, a zároveň pomáhat těm, kteří jsou globalizací negativně zasaţeni. Rychle se vyvíjecí technologie mají také značné dopady na společnost. V jejich důsledku dochází ke zvyšování poptávky po kvalifikaci. Narůstá rozdíl v míře nezaměstnanosti

mezi

kvalifikovanými

a

nekvalifikovanými.

„Průměrná

míra

nezaměstnanosti mezi pracovníky s nízkou kvalifikací je okolo 10 % ve srovnání se 7 % mezi těmi, kdo mají vyšší střední vzdělání, a 4 % mezi vysokoškolsky vzdělanými

33

zpracováno převáţně dle www.businessinfo.cz - Sociální politika

27

osobami.“34 Proto jednou z priorit EU je rozvoj kvalifikací a rozvoj udrţitelnějších trhů práce. Důraz je dále kladen na kombinaci flexibility s jistotami, podporu mobility ve vzdělávání, odborné přípravě a inovacích. Společnost se také potýká s demografickými změnami. Úspěchem je zvýšení střední délky ţivota občanů EU, porodnost však klesá. Tato kombinace má za následek stárnutí evropské populace, které vyţaduje změny v systémech sociálního zabezpečení. Podle předpokladů by se měla do roku 2050 populace ve věku 15-64 let sníţit o 48 milionů a míra závislosti zdvojnásobit35. Aby byla zajištěna finanční udrţitelnost, prosazuje EU reformu důchodového systému a zdravotnictví. Mezi

další

faktory

ovlivňující

současnou

evropskou

společnost

patří

přistěhovalectví, které má pozitivní vliv na zaměstnanost a hospodářský růst. Dá se předpokládat, ţe v důsledku nedostatku pracovních sil v určitých odvětvích stoupne poptávka po přistěhovalcích se specifickou kvalifikací. Členské státy EU budou společně postupovat v úsilí o usnadnění úspěšné integrace. Další výzvou je změna klimatu, o jehoţ řešení usiluje EU na mezinárodní úrovni. Nové modely vyuţití energie přinesou nové příleţitosti i sociální dopady. EU můţe podporovat hospodářský rozvoj a tvorbu „zelených pracovních míst“. Pozornost je třeba věnovat nebezpečí „energetické chudoby“.

3.2.2 Strategie Evropa 2020 Rokem 2010 vypršel časový horizont tzv. Lisabonské strategie. Nahradila ji nová dlouhodobá hospodářská strategie, tzv. Strategie Evropa 2020, která byla schválena na zasedání Evropské rady dne 17. června 2010.

Strategie Evropa 2020 je zaloţena na třech vzájemně se posilujících prioritách:36 • Inteligentní růst – rozvíjení ekonomiky zaloţené na znalostech a inovacích. • Udrţitelný růst – podpora konkurenceschopnější a ekologičtější ekonomiky, která je méně náročná na zdroje. 34

www.businessinfo.cz - Sociální politika, str. 7 tamtéţ 36 EVROPSKÁ KOMISE: Sdělení Evropa 2020, str. 5 35

28

• Růst podporující začlenění – podpora ekonomiky s vysokou nezaměstnaností, která se bude vyznačovat sociální a územní soudrţností. V souladu s těmito prioritami bylo přijato pět základních cílů, které jsou měřitelné a určují úroveň, které by mělo být dosaţeno do roku 2020:37 • úsilí o dosaţení 75% zaměstnanosti ţen a muţů ve věku od 20 do 64 let, mimo jiné i prostřednictvím vyšší účasti mladých lidí, starších pracovníků a pracovníků s nízkou kvalifikací, a lepší integrace legálních migrantů; • zlepšení podmínek pro výzkum a vývoj, zejména s cílem zajistit, aby veřejné a soukromé investice v tomto odvětví dosáhly v úhrnu 3 % HDP; Komise vytvoří ukazatel, který bude vyjadřovat intenzitu výzkumu a vývoje a inovací; • sníţení emisí skleníkových plynů o 20 % oproti úrovním roku 1990 (nebo dokonce o 30 %, pokud k tomu budou vytvořeny podmínky); zvýšení podílu energie z obnovitelných zdrojů v konečné spotřebě energie na 20 %; posun ke zvýšení energetické účinnosti o 20 %; • zlepšení úrovně vzdělání, zejména snahou sníţit míru předčasného ukončování školní docházky pod 10 % a zvýšit podíl osob ve věku 30-34 let s dokončeným terciárním nebo srovnatelným vzděláním na nejméně 40 %; • podpora sociálního začlenění, zejména prostřednictvím sniţování chudoby, a to snahou sníţit počet lidí ohroţených chudobou nebo vyloučením nejméně o 20 milionů. Výše definované cíle představují celoevropské průměry. Jsou proměňovány v národní cíle, které si stanoví kaţdý členský stát individuálně. To umoţní přizpůsobit strategii Evropa 2020 konkrétním podmínkám jednotlivých zemí. Komise navrhla sedm stěţejních iniciativ, které by měly vést k pokroku v kaţdé z prioritních oblastí:38 • „Inovace v Unii“ – zlepšení rámcových podmínek a přístupu k financování výzkumu a inovací, čímţ by se zajistilo, aby se z inovativních nápadů staly výrobky a sluţby vytvářející růst a pracovní místa.

37 38

Závěry ze zasedání Evropské rady z 17.6. 2010, příloha č. 1 EVROPSKÁ KOMISE: Sdělení Evropa 2020, str. 5-6

29

• „Mládeţ v pohybu“ – posílení výkonu systémů vzdělávání a usnadnění vstupu mladých lidí na pracovní trh. • „Digitální program pro Evropu“ – urychlení rozvoje vysokorychlostního internetu a vyuţití jednotného digitálního trhu domácnostmi a podniky. • „Evropa méně náročná na zdroje“ – podpora oddělení hospodářského růstu od vyuţívání zdrojů, podpora přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku, větší vyuţití obnovitelných zdrojů energie, modernizace odvětví dopravy a podpora energetické účinnosti. • „Průmyslová politika pro éru globalizace“ – zlepšení podnikatelského prostředí, zejména pro malé a střední podniky, podpora rozvoje silné a udrţitelné průmyslové základny, která by byla konkurenceschopná v celosvětovém měřítku. • „Program pro nové dovednosti a pracovní místa“ – modernizace pracovních trhů a posílení postavení občanů rozvojem jejich dovedností v průběhu celého ţivota za účelem zvýšení účasti na trhu práce a lepšího vyrovnání nabídky a poptávky na trhu práce, mimo jiné prostřednictvím mobility pracovních sil. • „Evropská platforma pro boj proti chudobě“ – zajištění sociální a územní soudrţnosti tak, aby výhody vyplývající z růstu a zaměstnanosti byly ve velkém měřítku sdíleny a lidem postiţeným chudobou a sociálním vyloučením bylo umoţněno ţít důstojně a aktivně se zapojovat do společnosti. Evropa 2020 je zaloţena na dvou pilířích. Prvním je kombinace vytyčených priorit a hlavních cílů. Druhým jsou zprávy o jednotlivých zemích, které mají přispět k rozvíjení strategie členských států s cílem dosáhnout návratu do stavu udrţitelných veřejných financí. Strategie Evropa 2020 zavádí rozhodnější styl řízení. Zodpovědnost za novou strategii nese Evropská rada. Na jarním zasedání provede vyhodnocení celkové makroekonomické situace a pokroku v plnění hlavních cílů strategie na úrovni EU a jednotlivých členských států. Evropská komise sleduje pokrok v přibliţování se jednotlivým cílům na základě souboru ukazatelů, v lednu předkládá roční analýzu růstu, hodnotí zprávy a programy předkládané členskými státy. Komise členským státům vydává na základě analýzy zpráv o plnění cílů politická doporučení, případně politická upozornění. Předkládání zpráv v rámci strategie Evropa 2020 a hodnocení Paktu o stabilitě a růstu bude probíhat současně, uvedené nástroje však zůstanou odděleny a integrita Paktu

30

bude zachována. Povinností členských států bude vţdy v dubnu předloţit dvě zprávy: programy stability či konvergenční programy a zároveň Národní programy reforem. Národní programy reforem jsou programovými dokumenty pro naplňování strategie Evropa 2020 a musí obsahovat důleţité informace o situaci a pokroku v plnění cílů strategie. Tyto zprávy jsou součástí nově zavedeného tzv. evropského semestru, jehoţ účelem je zlepšení koordinace hospodářských politik v rámci EU.

31

4. Sociální modely v rámci EU 4.1 Evropský sociální model Myšlenka společné evropské sociální politiky se zrodila po druhé světové válce ve snaze vyhnout se sociálním konfliktům mezi evropskými zeměmi. Od té doby můţeme tedy hovořit o evropském modelu sociální politiky, jehoţ vývoj koresponduje s vývojem evropské sociální politiky tak, jak jsem jej popsala v kapitole 3.2.

Samotný pojem

evropský sociální model (dále jen ESM) se však začal pouţívat aţ na začátku 90. let po podpisu Maastrichtské smlouvy. Tento termín byl poprvé pouţit v Zelené knize o sociální politice z roku 1993 a o rok později v Bílé knize o sociální politice. Byl zde nastíněn normativní soubor společných hodnot, kterými jsou: osobní svoboda, sociální dialog, rovné příleţitosti a solidarita mezi všemi vrstvami společnosti.39 ESM je pojem v současnosti běţně pouţívaný v evropských institucích, ačkoliv většina odborníků se shoduje, ţe dosud nebyla zformulována jeho přesná definice. To je také důvodem, proč je tento výraz předmětem kontroverze a nabízí otázku, zda vůbec jednotný evropský sociální model existuje. Pro ukázku uvedu několik různých charakteristik tohoto výrazu. Tomeš označuje ESM za „filozofický referenční rámec pro sociální politiku EU“40 a za jeho základ povaţuje článek 136 Amsterodamské smlouvy z roku 1997, který vymezuje sociální cíle EU: „… podporu zaměstnanosti, zlepšování životních a pracovních podmínek tak, aby došlo k jejich harmonizaci při zachování tendence k jejich zlepšování, náležitou sociální ochranu, sociální dialog, rozvoj potenciálu pracovních sil s ohledem na trvale vysokou úroveň zaměstnanosti a boj proti vylučování z trhu práce. Za tímto účelem Společenství a členské státy provádějí opatření, která berou v úvahu rozmanitou vnitrostátní

praxi,

zejména

ve

smluvních

vztazích,

jakož

i

nutnost

udržet

konkurenceschopnost hospodářství Společenství.“41 Dle poslance Evropského parlamentu za ODS H. Fajmona má tento termín dva významy. Lze ho chápat jednak jako stávající souhrnnou realitu v jednotlivých členských 39

MEJSTŘÍK, M.; CHYTILOVÁ, J.: European Social model and Growth: where are the Eastern European countries heading for ?, str. 44 40 Tomeš, I., Koldinská, K.: Sociální právo Evropské unie, str. 102-103 41 tamtéţ

32

zemích Evropské unie a jednak jako program, který směřuje k určité vizi o evropské společnosti. Ve smyslu evropského modelu jako politického programu lze dle H. Fajmona s určitou dávkou zjednodušení přirovnat evropský sociální model k evropskému státu blahobytu, neboť ESM vychází z principů welfare state42. Rozdíl je v tom, ţe evropský sociální model má nadnárodní charakter a garantem státu blahobytu má být EU, nikoliv národní stát.43 Strana Evropských socialistů ve své zprávě Nová sociální Evropa charakterizuje evropský sociální model jako sociální realitu a jako soubor sdílených hodnot. Evropský sociální model není jediným systémem blahobytu, ale vyjadřuje sdílené charakteristiky evropských sociálních států. Důraz na sociální stát, zejména veřejný sektor, je jedním ze základních rysů evropského sociálního modelu. Ačkoli jsou v rámci evropského sociálního modelu jednotlivé dějiny a struktury odlišné, mají evropské sociální státy mnoho společného, co je odlišuje od ostatních regionů světa.44 O evropském sociálním modelu se často hovoří ve snaze odlišit ho od modelu „amerického“. Zatímco nedílnou součástí všech sociálních systémů v Evropě tvoří právo na vzdělání, sociální zabezpečení a zdravotní péči, americký model prosazuje individuální odpovědnost. Důraz je kladen na ekonomický růst doprovázený rozvojem v sociální sféře.45 Ve Zprávě Evropského parlamentu o evropském sociálním modelu budoucnosti se uvádí, ţe: „Evropský sociální model odráţí společný soubor hodnot, zaloţený na zachování míru, sociální spravedlnosti, rovnosti, solidaritě, podpoře svobody a demokracie a dodrţování lidských práv.“46 Golinowska a Żukowski47 ve své práci prezentují ESM v širším smyslu a vnímají ho jako proces tvorby a sdílení základních hodnot, ale také jako podobné systémy, způsob zajišťování zdrojů a reakcí na nové problémy a výzvy budoucnosti. Jde podle nich o otevřený koncept, který čerpá ze zkušeností, srovnávání a dobré praxe. Je připraven čelit 42

více o „welfare state“ např. MUSIL, L.: Vývoj sociálního státu v Evropě FAJMON, H.: Slovníček evropských levicových pojmů, str. 2 44 PES: Nová sociální Evropa, str. 34 45 MEJSTŘÍK, M.; CHYTILOVÁ, J.: European Social model and Growth: where are the Eastern European countries heading for?, str. 48 46 Zpráva Evropského parlamentu o evropském sociálním modelu budoucnosti z roku 2006 47 GOLINOWSKA, S.; ŻUKOWSKI, M: The European social model. Its meaning and scope. , str. 13-20 43

33

změnám vyvolaným dynamickým vývojem společnosti. Základní hodnoty, které lidem dovolují cítit se bezpečně, však budou zachovány. V této rovině je ESM koncept, který slouţí k provádění evropské sociální politiky, a to jak na národní, tak nadnárodní úrovni. Golinowska a Żukowski charakterizují ESM takto48: • současně probíhající a přiměřený ekonomický a sociální vývoj – ESM ovlivňuje také zaměstnanost a produktivitu a tím také hospodářský růst a konkurenceschopnost • důraz na inovace a ekonomiku zaloţenou na znalostech – součástí konceptu ESM je důraz na rozvoj výzkumu a vývoje, lidského kapitálu a nových technologií šetřících ţivotní prostředí • aktivní politika zaměstnanosti – koncept ESM podporuje hodnotu práce jako způsob realizace jedinců, jejich sociálního začlenění a vytváření příznivých ţivotních podmínek. • slušné a vyrovnané ţivotní standardy – ESM je spojován s relativně vysokým ţivotním standardem. K jeho dosaţení napomáhá např. vývoj sociální infrastruktury, univerzální přístup k sociálním sluţbám veřejného zájmu, vzdělávání a zdravotní péči, vysoké krytí sociálního zabezpečení, institut minimální mzdy, příznivé pracovní podmínky apod. • společné hodnoty: rovnost, solidarita, subsidiarita – Evropa je charakteristická niţší příjmovou nerovností ve srovnání s ostatními částmi světa. Je to výsledek uplatňování principu solidarity, který je klíčový hlavně ve vnitrostátní sociální politice evropských zemí. Solidarity a rovného rozdělení příjmů je dosahováno přes povinný systém sociálního zabezpečení a redistribucí. Financovány jsou vysokými daněmi a příspěvky sociálního pojištění. Další důleţitý princip, subsidiarita, je zaloţena na samostatnosti a důstojnosti kaţdého jedince. Lidé mají v rámci různých společenství vzájemnou závislost a odpovědnost. Tato hodnota se uplatňuje i ve vyšších sloţkách společnosti. Subsidiarita je zakotvena v Maastrichtské smlouvě jako základ práva EU a v roce 2000 byla deklarována jako jeden z hlavních principů v Listině základních práv a svobod Evropské unie. Idea rovnosti a solidarity jsou součástí principu sociální soudrţnosti a pomáhají budovat strukturální politiku EU. • sociální dialog a sociální participace – ESM vychází z demokracie, která podporuje sociální participaci a účast občanů ve společenském ţivotě i v tvorbě sociální politiky. Sociální dialog je zásadní hodnotou ESM a klíčovou metodou dosaţení ekonomických a sociálních cílů. Je důleţitou součástí tvorby sociální politiky jak na národní úrovni, 48

GOLINOWSKA, S.; ŻUKOWSKI, M.: The European social model. Its meaning and scope, str. 13-20

34

tak na úrovni EU. Sociální dialog je jako nezbytný prvek ESM definován ve Smlouvě Společenství. Odkazuje na diskuse, konzultace a vyjednávání sociálních partnerů. • sociální začlenění – důraz je kladen na aktivity pro boj s chudobou a sociálním vyloučením. Filozofií ESM je také rozvoj integrace společnosti, ve které je rovné místo pro kaţdého, navzdory jejich odlišnostem. Politika sociálního začlenění zahrnuje rovněţ osoby obtíţně zaměstnavatelné na trhu práce. • podstatná role státní sociální politiky – Evropa je známá vysokými výdaji státu v sociální oblasti. Někteří pozorovatelé roli státu povaţují za nejvýznamnější prvek ESM. Rozsáhlé sociální výdaje a redistribuce příjmů jsou často kritizovány z důvodu, ţe brání konkurenceschopnosti evropských ekonomik. Proto je stále zdůrazňována potřeba modernizace národních sociálních států s cílem zajistit větší efektivitu při realizaci základních prvků ESM. Evropské státy sdílejí řadu společných hodnot, které je odlišují od jiných rozvinutých částí světa. Názory na vymezení sociálního modelu se různí. Nicméně mezi odborníky panuje shoda, ţe pokud jde o řešení sociální politiky, neexistuje jednotný evropský sociální model. V rámci EU bylo identifikováno několik typologií sociálních modelů, kterými se budu více zabývat v následující kapitole. Rozdílnost v provádění sociální politiky během 50 let evropské integrace postupně vzrůstala. Rozdíly sociálních systémů mezi zakládajícími členskými státy Společenství byly relativně malé. Kaţdé další rozšíření však přineslo do Společenství nové sociální reţimy. Poslední rozšíření EU v letech 2004 a 2007 různorodost sociálních politik ještě zvýšilo. Těchto dvanáct nových států se do značné míry liší od staré EU-15. I přesto se Evropa jako celek odlišuje v sociální dimenzi od USA a ostatních částí světa. V Evropě se vyskytují v niţší míře socioekonomické nerovnosti a naopak sociální práva a podpora státu k provádění sociální ochrany mají větší význam. V tomto smyslu je pojem Evropský sociální model často chápán.49

4.1.1 Evropský sociální model budoucnosti50 V září 2006 byla v institucích EU projednávána zpráva Evropského sociálního modelu budoucnosti. Tato zpráva konstatuje, ţe evropský sociální model je postaven na 49 50

GOLINOWSKA, S., ŻUKOWSKI, M.: The European social model. Its meaning and scope, str. 13-14 zpracováno převáţně dle EVROPSKÝ PARLAMENT: Zpráva o evropském sociálním modelu budoucnosti

35

základních hodnotách, kterými jsou rovnost, solidarita, nediskriminace, jasná práva a povinnosti jednotlivce, přerozdělování, všeobecný bezplatný nebo levný přístup ke vzdělávání a zdravotní péči a dalším veřejným sluţbám. To je předpokladem pro vznik spravedlivé společnosti a úspěšného hospodářství. Pro evropský sociální model je typické, ţe zajišťuje vysokou kvalitu ţivota, a tím se liší např. od modelu USA. Jelikoţ Evropa čelí problémům typickým pro 21. století, stala se reforma evropského sociálního modelu jedním z hlavních témat k diskuzi. Demografické změny, globalizace a technologický vývoj způsobují tlaky na veřejné finance. Proto je nutná bezodkladná rozsáhlá reforma sociálních systémů, která zajistí udrţitelnost evropského sociálního modelu s jeho základními hodnotami. Na tom závisí dle zprávy budoucnost celého projektu Evropské unie, protoţe záruka sociálních jistot je základem pro předpoklad, ţe občané budou podporovat pokračující evropskou integraci. Zpráva zdůrazňuje, ţe reforma by společně uznávané hodnoty měla zachovat, avšak musí být zajištěna jejich udrţitelnost. Jedním z návrhů řešení je další integrace vnitřního trhu, který občanům EU poskytuje více příleţitostí a vytváří další pracovní místa, podporuje hospodářský růst a sociální soudrţnost. Ve zprávě se uvádí, ţe „základem reformy a udrţitelnosti je dynamické prostředí orientované na inovace a podporující podnikatelskou sféru, které respektuje rovnováhu mezi pracovním a osobním ţivotem a uznává potřebu jistoty, kterou lidé v rychle se měnící společnosti pociťují.“51 Program modernizace by měl vycházet z toho, ţe evropský sociální model a konkurenceschopnost nejsou protiklady, ale naopak vzájemně provázané koncepty. Plánem reformy je označena Lisabonská strategie a členské státy EU jsou vyzývány k jejímu komplexnímu provádění. Významná je koncepce takzvané flexicurity, to znamená principu spojení flexibility a sociální bezpečnosti. Flexibilitou je míněna především schopnost pracovníků reagovat na změny v trhu práce a poptávce po pracovních silách. Důleţitou oblastí je proto vzdělávání včetně vzdělávání celoţivotního a větší investice do lidských zdrojů. Rozvoj lidských schopností a dovedností je zásadní jednak pro hospodářský růst a jednak přispívá k sociálnímu začlenění. 51

EVROPSKÝ PARLAMENT: Zpráva o evropském sociálním modelu budoucnosti, str. 13-14

36

Ve zprávě se uvádí, ţe „Sociální model EU pro budoucnost by se měl odrazit v systému, který by byl syntézou toho, co je v jednotlivých národních systémech nejlepší, přičemţ by měl nechat prostor pro národní preference a podmínky.“52 Odpovědnost za provádění sociální politiky a politiky zaměstnanosti nesou primárně jednotlivé členské státy. Evropská unie hraje důleţitou roli zejména v oblasti finanční podpory a koordinace národních politik. M. Cabrnoch ve svém vyjádření k Evropskému sociálnímu modelu budoucnosti píše, ţe sociální modely musí při svém rozvoji nacházet rovnováhu mezi sociálním zabezpečením, které poskytuje společnost, a individuální odpovědností jedinců. Stejně tak je důleţitá rovnováha mezi právy a povinnostmi zaměstnanců a zaměstnavatelů. Rovnováha se musí udrţovat i mezi hospodářským růstem a sociální solidaritou.53

4.1.2 Kritika evropského sociálního modelu Politici a odborníci se v názorech na ESM dělí v podstatě na dva tábory. Jak vysvětluje H. Fajmon,54 eurofederalisté povaţují harmonizaci sociálních, zdravotních, daňových

a

jiných

systémů

za

správnou

cestu

vedoucí

k větší

prosperitě.

Intergovernmentalisté jsou naopak názoru, ţe výhodnější je zachovat jednotlivé národní modely, které si budou konkurovat a budou odpovídat národním tradicím a politickým volbám. Pravicoví politici obecně odmítají Evropský sociální model a sjednocování sociální politiky na evropské úrovni. Jedním z důvodů jsou různé historické tradice a podmínky, ze kterých jednotlivé členské země vycházejí. Mezi jednotlivými sociálními systémy existují velké rozdíly jak z hlediska organizačního uspořádání, tak finančních moţností. Dalším argumentem je pozitivní vliv rozdílnosti systémů na jejich konkurenci, která vede k rozvoji a zvyšování kvality jednotlivých modelů. Odlišnosti sociálních systémů umoţňují jejich vzájemné porovnávání, vyvarování se omylů, a úspěšné modely mohou být zdrojem inspirací.55 Kritici ESM poukazují také na skutečnost, ţe ţivotní úroveň v členských

52

EVROPSKÝ PARLAMENT: Zpráva o evropském sociálním modelu budoucnosti, str.15 CABRNOCH, M.: Evropský sociální model budoucnosti 54 FAJMON, H.: Slovníček evropských levicových pojmů – Evropský sociální model, str.3 55 CABRNOCH, M.: Sociální politika v souvislostech české a evropské politické scény , str.3 53

37

zemích EU je sice na velmi vysoké úrovni v celosvětovém měřítku, zároveň však EU kvůli nízké porodnosti rychle vymírá. Americký model, se kterým je evropský sociální model tak často srovnáván, je ekonomicky výkonnější neţ hospodářství EU.56 Fajmon shrnuje, ţe Evropská unie nemůţe mít jednotný evropský sociální model, protoţe nemá homogenní hospodářství. Zdůrazňuje potřebu maximální volnosti členských států při hledání vlastního optimálního sociálního modelu.57 Stejného názoru je i Cabrnoch, který povaţuje ESM ve své podstatě za příslib sociálních jistot, které politici nabízejí občanům v očekávání jejich podpory pro projekt EU.58 V jiné zprávě Cabrnoch uvádí, ţe evropský sociální model není nic jiného, neţ „snaha o prosazení jednotné sociální politiky Evropské unie“59. Bývalý eurokomisař V. Špidla je naopak zastáncem evropského sociálního modelu. Ve svém projevu se o něm vyjadřuje takto: „Evropský sociální model je výsledkem naší historie a přispěl k překonání mnoha evropských krizí. Je odpovědí rozumu na pošetilost moci. Vychází z principů rovných příleţitostí a solidarity. I kdyţ se vyskytuje v různých národních variantách, jeho zásadou zůstává, ţe zahrnuje všechny obyvatele a ţe nikdo není opuštěn.“60 Cílem ESM je odstranit zásadně nespravedlivé formy rozdílů mezi lidmi a poskytnout lidem podporu v existenciálně obtíţných sociálních situacích. Zásady evropského sociálního modelu povaţuje za součást konkurenceschopnosti EU.

4.2 Evropské sociální modely Jak uţ bylo napsáno, neexistuje jednotný evropský model. Je však moţno nalézt v sociálně-ekonomických modelech členských států určité společné rysy. Země EU se vyznačují relativně silnou úlohou státu v sociální oblasti. „Všechny členské státy poskytují svým občanům finanční podpory během stáří, nemoci, invalidity, mateřství, doby péče o dítě, v nezaměstnanosti a provádí opatření k poskytování dostupné zdravotní péče.“61 K tomu, aby státy byly schopny poskytovat štědré sociální dávky, musí vybírat vysoké

56

FAJMON, H.: Slovníček evropských levicových pojmů – Evropský sociální model, str. 5 FAJMON, H.: Slovníček evropských levicových pojmů – Evropský sociální model, str. 4 58 CABRNOCH, M.: Evropský sociální model budoucnosti 59 CABRNOCH, M.: Sociální politika v souvislostech české a evropské politické scény, str.11 60 ŠPIDLA, V.: Modernizace evropského sociálního modelu 61 BRDEK, M.: Trendy v evropské sociální politice, str. 53 57

38

daně. Velkou roli v zemích EU hrají odbory a pracovní trhy jsou silně regulovány. Zejména ve strategických průmyslových sektorech je podporováno státní vlastnictví. Tyto společné rysy se projevují v některých zemích EU méně, v některých více. Brdek uvádí následující okruhy, ve kterých se nejvíce projevuje rozdílnost sociálních systémů jednotlivých zemí62: rozsah testovaných a netestovaných dávek; převládání testování k mnoţství vyplacených prostředků; velikost příjmu umoţňující minimální dávky; rozsah dostupnosti zdravotní péče - místní a časové; způsob financování systému státem; úloha představitelů zaměstnanců a zaměstnavatelů v řízení systému ve vztahu k roli státu; úloha soukromého sektoru poskytujícího péči ve vztahu k veřejnému. Ze sociálně-ekonomického hlediska můţeme rozlišit dva základní typy modelů: ekonomiky liberální a ekonomiky sociálně-trţní.63 Sociálně-trţní ekonomiky se vyznačují rozsáhlou spoluprací firem, odborů a státu. Stát přebírá za obyvatele odpovědnost a prostřednictvím sociálního systému jim garantuje štědré sociální dávky. Cenou za tyto jistoty jsou však vysoké daně, odvody z mezd a další poplatky. Tuto skupinu je moţno dále rozdělit na ekonomiky kontinentální, severské a jihoevropské. Za určitý protipól sociálně-trţních ekonomik lze označit ekonomiky liberální. Ty prosazují názor, ţe stát má do ekonomiky co nejméně zasahovat a trh by se měl regulovat sám. Úkolem vlády je zajistit volnou konkurenci na trhu, chránit soukromé vlastnictví a zajišťovat veřejné sluţby. Pro sociální oblast je charakteristická relativně nízká angaţovanost státu. Ve studiích o evropské sociální politice bylo zformulováno několik typologií sociálních modelů, které pouţívají různá rozlišovací kritéria. V literatuře bývá často uváděna typologie G. Esping-Andersena, která rozlišuje tři modely sociálního státu: sociálně-demokratický, liberální a konzervativně-korporativistický. Později byla doplněna o typ rudimentární. V rámci diskuzí o evropském sociálním modelu se na půdě EU nejčastěji hovoří o čtyřech evropských sociálních modelech: skandinávském, anglosaském, kontinentálním a středomořském. Je však třeba zdůraznit, ţe ţádný model neexistuje v „čisté“ podobě a ţe rozdíly ve fungování sociálních systémů jednotlivých zemí se postupně 62 63

BRDEK, M.: Trendy v evropské sociální politice, str. 53 Jsme v EU, buďme v obraze 2: Bariéry konkurenceschopnosti, str.26

39

zmenšují. Jak píše Fajmon, lze oprávněně tvrdit, ţe „ve skutečnosti máme v Evropské unii vedle sebe 27 různých národních sociálních modelů.“64

4.2.1 Skandinávský model65 Skandinávský (severský) model se prosadil se ve Švédsku, Norsku, Finsku a také v Nizozemí. Ve smyslu Andersenovy typologie bývá nazýván jako sociálně demokratický. Jeho vznik a vývoj je spojován s obdobím dlouhodobého působení sociálně demokratických vlád. Cílem tohoto modelu je odstranění chudoby a příliš vysoké příjmové diferenciace. „Podstatou je rozsáhlé přerozdělování vytvořeného hrubého domácího produktu prostřednictvím nejrůznějších státních institucí.“66 Bývá proto také označován modelem institucionálně redistributivním. Skandinávský model prosazuje sociálně-trţní principy. Typická je vysoká míra angaţovanosti státu v sociální oblasti, v regulaci trhu práce i v politice na ochranu ţivotního prostředí. V ostatních oblastech hospodářství je podporována volná konkurence na trhu zboţí a sluţeb. Charakteristickým znakem tohoto modelu je velká míra odpovědnosti státu za eliminaci sociálních problémů, vysoká míra solidarity mezi bohatými a chudými. Klienty tohoto systému jsou téměř všichni občané dané země, kteří musí být zároveň i plátci příspěvků do systému. Důraz je kladen na prevenci vzniku sociálních problémů. Systém je velmi nákladný, podmínkou jeho účinnosti je vysoká míra zaměstnanosti a udrţitelný systém vyššího zdanění obyvatel. Státy uplatňující skandinávský model se vyznačují propracovanou a štědrou sociální politikou s vysokými výdaji na zajištění sociální ochrany a vysokou úrovní sociálního zabezpečení obyvatel. Prosazují rovnoměrné rozdělení příjmů ve společnosti a univerzální garanci příjmů. Sociální politika klade důraz na aktivní a rozsáhlé sluţby pro děti a mládeţ, tělesně postiţené a staré občany, kteří se nacházejí v nepříznivé ţivotní situaci. Díky široké sociální síti vykazují tyto státy nízkou míru ohroţení chudobou. Niţší úroveň dlouhodobé nezaměstnanosti je důsledkem aktivní politiky trhu práce. Rozvinutá je také rodinná politika a tím je ovlivněna vyšší míra porodnosti a úroveň míry zaměstnanosti

64

FAJMON, H.: Slovníček evropských levicových pojmů – Evropský sociální model, str. 1 zpracováno převáţně dle ZEMAN, K.: Reflexe obnovené sociální agendy EU v evropském sociálním modelu; KLVAČOVÁ, E., JÍROVÁ, H.: Evropská sociální politika 66 KLVAČOVÁ, E., JÍROVÁ, H.: Evropská sociální politika, str.4 65

40

ţen. Dalším charakteristickým znakem tohoto modelu je vysoká odborová organizovanost zaměstnanců a silná účast odborových organizací v systému kolektivního vyjednávání.

4.2.2 Anglosaský model67 Anglosaský model je zastáncem liberálního pojetí sociální politiky, evropskými zeměmi uplatňujícími tento model jsou Velká Británie a Irsko. G. Esping-Andersen ho nazývá modelem liberálním. Model vychází z toho, ţe kaţdému jednotlivci nelze upřít jeho svobodu a práva, ale zároveň má kaţdý i své povinnosti. Především se kaţdý musí postarat o svou vlastní existenci a o budoucnost svých dětí. Pokud toho není ne vlastní vinou schopen, přebírá tuto povinnost rodina a bliţní. Stát nastupuje s pomocí aţ tehdy, kdyţ není nikdo, kdo by se postaral. Stát tedy plní reziduální, neboli zbytkovou povinnost, z toho tedy vyplývá moţné pojmenování modelu názvem reziduální. Někdy se tento model také označuje jako beveridgeovský či atlantský. Pro tento systém je typické, ţe sociální dávky jsou poskytovány pouze v minimální výši, která je potřebná pro důstojné přeţití. Výše těchto dávek není odvozena z předchozích příjmů, všem přísluší stejná výše. Pokud se někdo obává situací spojených se ztrátou příjmu, musí se sám pojistit proti takovému riziku jinými prostředky, např. úsporami, ţivotním či důchodovým pojištěním, vlastním bydlením atd. Klienty tohoto systému jsou nejchudší lidé ţijící většinou na okraji společnosti, kteří musí splňovat podmínky potřebnosti. Tento systém řeší aţ následky vzniku nepříznivé sociální situace, neřeší otázku jak této situaci předejít. Snaţí se poskytovat dávky pouze těm, kteří si je zaslouţí. Pro anglosaský model je charakteristická niţší úroveň výdajů na sociální ochranu. Sociální politika se prostřednictvím redistribuce finančních prostředků zaměřuje primárně na aktivní politiku zaměstnanosti, tedy na občany v produktivním věku. Systém sociální ochrany je méně orientován na domácnosti s niţším příjmem, osamělé matky a rodiny s dětmi. Nízká odborová organizovanost se projevuje na trhu práce velkým rozptylem úrovně mezd a relativně vysokým počtem pracovních míst s nízkou úrovní mezd. Proto tento model vykazuje vyšší podíl obyvatel ohroţených pracovních chudobou.

67

zpracováno převáţně dle ZEMAN, K.: Reflexe obnovené sociální agendy EU v evropském sociálním modelu; KLVAČOVÁ, E., JÍROVÁ, H.: Evropská sociální politika

41

4.2.3 Kontinentální model68 Kontinentální model vznikl koncem 19. století v Německu, odkud se rozšířil do mnoha evropských zemí. Typickými představiteli tohoto modelu jsou kromě Německa také Belgie, Lucembursko, Francie a Rakousko. Někdy bývá podle německého kancléře Bismarcka pojmenován modelem bismarckovským. V typologii G. Esping-Andersena je tento model nazván konzervativně-korporativistickým. Základní znaky tohoto modelu se značně liší od modelu anglosaského. Kontinentální model vychází z myšlenky, ţe výše sociálních dávek by měla odpovídat předchozí výši příjmů. „Základem modelu je pojištění proti sociálním rizikům.“69 Klienty tohoto systému nejsou jen chudí, ale všichni, kdo přispívají do systému. Výše sociálních dávek odpovídá těmto příspěvkům a umoţňuje zabránit značnému zhoršení ţivotní úrovně. Kontinentální model nerozlišuje mezi chudobou zaviněnou a nezaviněnou, potřebnost dávek se netestuje. Model povaţuje za společensky i ekonomicky účinnější prevenci vzniku sociálních problémů neţ jejich následné řešení. V porovnání s anglosaským modelem je systém sociálního zabezpečení tohoto modelu více nákladný. Sociálně-trţní ekonomiky kontinentálního typu jsou zaloţené na systému sociální ochrany vázaném na zaměstnanost. Důraz je kladen na silnou ochranu zaměstnanců na trhu práce. Charakteristické jsou zásahy státu do ekonomiky a rozvoj sociálního partnerství. Cílem je udrţení stabilního ekonomického růstu a vysoké zaměstnanosti. Sociální síť je určena především občanům se stabilním zaměstnáním. Ţeny a pracovníci s nepravidelnými pracovními úvazky jsou znevýhodněni. V důsledku vysokého zdanění práce je omezena moţnost vstupu na trh práce pro občany s tzv. nízkou produktivitou. Riziko sociálního vyloučení sniţuje podpora rodiny. Odborové organizace hrají stále důleţitou roli v systému kolektivního vyjednávání, ačkoliv odborová organizovanost ve většině států uplatňujících tento model klesá.

68

zpracováno převáţně dle ZEMAN, K.: Reflexe obnovené sociální agendy EU v evropském sociálním modelu; KLVAČOVÁ, E., JÍROVÁ, H.: Evropská sociální politika 69 KLVAČOVÁ, E., JÍROVÁ, H.: Evropská sociální politika, str.4

42

4.2.4 Středomořský model70 Středomořský model zahrnuje Itálii, Portugalsko, Španělsko a Řecko. Můţeme se také setkat s názvem model jihoevropský, jiţní či model zemí „Latinského pobřeţí“. Původní Esping-Andersenova typologie o třech typech sociálních států byla o rudimentární typ rozšířena později. Systémy těchto států jsou spojením některých rysů konzervativněkorporativistického modelu (některé dávky jsou odvozovány dle výše příspěvků do pojišťovacího systému) a sociálně demokratického modelu (zdravotní péče a vzdělání jsou hrazeny z daní). S liberálním modelem se tyto systémy shodují v minimálním sociálním zajištění osobám příjmově podprůměrným. Jihoevropské země nejvýrazněji odlišuje silná role rozvětvené rodiny, která v řadě funkcí zastává sociální stát.71 Systémy záchranných sociálních sítí jsou v těchto státech méně propracované. Sociální výdaje jsou zaměřeny především na starobní penze, na podporu předčasného ochodu do důchodu a na ochranu zaměstnanosti. Průměrná míra výdajů na sociální ochranu tohoto modelu se blíţí výdajům anglosaského modelu, v porovnání se severským a kontinentálním modelem je niţší. Úroveň odborové organizovanosti klesá i v těchto zemích, přesto je vliv odborových organizací v rámci kolektivního vyjednávání značný.

4.2.5 Srovnání sociálních modelů Srovnáním výše uvedených sociálních modelů se zabývá řada studií, které porovnávají jednotlivé sociální systémy dle různých hledisek. Jedním z nich je sniţování nerovnosti příjmů. Redistribuční systém prostřednictvím daní a transferů je nejvíce uplatňován v severských členských státech, kde sniţuje aţ 42 % nerovnosti příjmů. V anglosaských a kontinentálních státech je nerovnost příjmů sníţena aţ o 39 %. Nejméně významný je redistribuční systém ve středomořských státech, kde toto sníţení dosahuje 35 %.72 Uvedené čtyři skupiny členských států přistupují také různě k ochraně proti nepojistitelným rizikům. Tato ochrana můţe mít buď charakter ochranných legislativních opatření, které chrání zaměstnance před propuštěním, nebo je prováděna prostřednictvím 70

zpracováno převáţně dle ZEMAN, K.: Reflexe obnovené sociální agendy EU v evropském sociálním modelu; KLVAČOVÁ, E., JÍROVÁ, H.: Evropská sociální politika 71 FRANCOVÁ, H.; NOVOTNÝ, A.: Sociální politika v základech, str. 101 72 ZEMAN, K.: Reflexe obnovené sociální agendy EU v evropském sociálním modelu, str. 121 - 122

43

podpor v nezaměstnanosti. Oba systémy mají stejný cíl, ochranná legislativních opatření však nezatěţují daňový systém, zatímco systém podpor v nezaměstnanosti je financován z daní pracujících. Středomořský model má velmi striktní systém ochranných legislativních opatření a méně vyuţívá pojištění v nezaměstnanosti. Pro skandinávský model je naproti tomu typický velkorysý systém podpor v nezaměstnanosti a niţší striktnost regulace ochrany zaměstnanců.

V kontinentálním modelu je podpora

v nezaměstnanosti poměrně velkorysá a ochrana zaměstnanců pomocí legislativních opatření

je

striktní.

Anglosaský

systém

poskytuje

obdobnou

míru

podpory

v nezaměstnanosti jako severský a kontinentální systém, striktnost ochranných legislativních opatření je však nízká.73 Sapir ke srovnání modelů sociální politiky pouţívá dvě základní kritéria, kterými jsou míra efektivnosti a míra rovnosti. Za efektivní lze přitom povaţovat takový model, který dostatečně stimuluje obyvatele k zapojení se do trhu práce a vytváří tedy relativně vysokou míru zaměstnanosti. Spravedlivým se rozumí takový model, který udrţuje míru ohroţení chudobou relativně nízko. Analýzu sociálních modelů na základě těchto kritérií shrnuje Sapir takto:74 • Středomořský model, jeţ je charakterizován nízkou mírou zaměstnanosti a vysokou mírou ohroţení chudobou, není efektivní ani spravedlivý. • Anglosaský a kontinentální model prokazuje známky určité „výměny“ mezi efektivností a spravedlností. • Pouze skandinávský model lze povaţovat jak za spravedlivý, tak efektivní, jelikoţ vykazuje vysokou úroveň zaměstnanosti i nízkou míru ohroţení chudobou. Obrázek č. 1: Sociální systémy v rámci EU EFEKTIVNOST

nízká

vysoká

vysoká

KONTINENTÁLNÍ

SKANDINÁVSKÝ

STŘEDOMOŘSKÝ

ANGLOSASKÝ

ROVNOST

nízká

Zdroj: Sapir (2005)

73 74

ZEMAN, K.: Reflexe obnovené sociální agendy EU v evropském sociálním modelu, str. 123 SAPIR, A.: Globalisation and the Reform of European Social Models, str. 5

44

V následující tabulce jsou uvedeny základní sociálně-ekonomické ukazatele vybraných zemí EU, které poslouţí k současnému porovnání výše charakterizovaných sociálních modelů na základě aktuálních hodnot. Státy jsem přiřadila ke čtyřem modelovým skupinám shodně se studií K. Zemana.75 Tabulka 1: Základní sociálně-ekonomické ukazatele vybraných zemí EU (údaje za rok 2009; v procentech) HDP na obyvatele v PPS1

Míra zaměstnanosti (ve věku 15 – 74 let) 64,6 65,9 65,4 73,4 75,7 68,7 72,2 77,0 65,9 61,8 69,9

Míra rizika chudoby po Nerovnost v sociálních rozdělení transferech2 příjmů3 16,3 4,9 16,1 4,9 8,6 3,5 12,8 4,0 13,1 4,6 13,8 3,7 13,3 3,7 11,1 4,0 16,2 4,7 15,0 4,2 17,3 5,2

Celkové výdaje na sociální ochranu

100,0 26,4 EU – 27 110,0 27,1 EU – 15 Česká republika 82,0 18,7 Severský model 120,8 28,5 Dánsko 121,0 29,7 Finsko 113,0 26,3 Švédsko 118,0 29,4 Nizozemsko 131,0 28,4 Anglosaský model 119,5 22,9 Irsko 127,0 22,1 Velká Británie 112,0 23,7 Kontinentální model 147,0 66,7 14,0 4,2 27,0 Belgie 116,0 61,6 14,6 3,9 28,3 Lucembursko 271,0 65,2 14,9 4,3 20,1 Rakousko 124,0 71,6 12,0 3,7 28,2 Francie 108,0 64,1 12,9 4,4 30,8 Německo 116,0 70,9 15,5 4,5 27,8 Středomořský model 95,0 61,2 18,9 5,8 25,2 Itálie 104,0 57,5 18,4 5,2 27,8 Portugalsko 80,0 66,3 17,9 6,0 24,3 Španělsko 103,0 59,8 19,5 6,0 22,7 Řecko 93,0 61,2 19,7 5,8 26,0 1 EU 27 = 100%; údaje uvedeny ve standardu kupní síly – společné měně, která stírá rozdíly v cenových hladinách mezi zeměmi 2 Podíl osob s ekvivalizovaným disponibilním příjmem pod hranicí chudoby, která se stanoví jako 60 % mediánu národního ekvivalizovaného disponibilního příjmu (po sociálních transferech). 3 Podíl celkových příjmů 20 % obyvatel s nejvyššími disponibilními příjmy (nejvyšší kvantil) na celkových příjmech 20 % obyvatel s nejniţšími disponibilními příjmy (nejniţší kvantil)

Zdroj: Eurostat, vlastní výpočty

75

ZEMAN, K.: Reflexe obnovené sociální agendy EU v evropském sociálním modelu. (Zeman došel ve své studii na základě hodnot míry zaměstnanosti a míry ohroţení chudobou z roku 2006 ke stejnému závěru jako Sapir).

45

Jak vyplývá z údajů v tabulce, nejefektivnějším modelem je model severský, který dosahuje nadprůměrné úrovně zaměstnanosti (73,4 % oproti EU-15 65,9 %). Naopak nejméně efektivním je model středomořský (61,2 %), kde pouze Portugalsko dosahuje úrovně vyšší, neţ je průměr EU-15. Severský model je nejúspěšnější i z hlediska rovnosti, kdyţ míra ohroţení chudobou činí 12,8 %. Zdaleka největší podíl osob ohroţených chudobou vykazuje středomořský model (18,9 %).

Zajímavým zjištěním je, ţe u

anglosaského a kontinentálního modelu jiţ nedochází k „výměně“ mezi efektivností a rovností. Anglosaský model vykazuje niţší míru zaměstnanosti (65,9 %) a zároveň vyšší míru ohroţení chudobou (16,2 %) neţ model kontinentální (míra zaměstnanosti 66,7 % a podíl osob ohroţených chudobou 14 %). Pátráním po příčině tohoto jevu zjistíme, ţe u Irska došlo v posledních letech k velkému poklesu zaměstnanosti (67,6 % v roce 2008 oproti 61,8 % v roce 2009). To způsobilo sníţení úrovně zaměstnanosti v anglosaském modelu. Na základě těchto výsledků můţeme konstatovat, ţe: • Skandinávský model je jak efektivní, tak rovný, neboť dosahuje vysoké úrovně zaměstnanosti a je úspěšný i v boji s chudobou. • Kontinentální model vykazuje v míře zaměstnanosti a míře ohroţení chudobou také uspokojivé výsledky, kdyţ hodnoty těchto ukazatelů jsou příznivější s porovnáním EU15. • Anglosaský model dosahuje obdobné úrovně jako průměr EU-15 v ukazatelích zaměstnanosti i úrovně ohroţení chudobou. • Středomořský model vykazuje nejniţší míru zaměstnanosti a zároveň nejvyšší míru ohroţení chudobou z uvedených modelů. Není tudíţ ani efektivní, ani rovný. Další údaje v tabulce ukazují, ţe také z hlediska nerovnosti v rozdělení příjmů je nejúspěšnější skandinávský model (4 %), následuje kontinentální model s 4,2 % a anglosaský model s 4,7 %. Pouze středomořský model má vyšší míru nerovnosti v rozdělení příjmů (5,8 %), neţ činí průměr EU-15 (4,9 %). Na sociální ochranu vydává nejvíce finančních prostředků skandinávský model (28,5 %). Kontinentální model vykazuje obdobné výdaje na sociální ochranu (27 %) jako

46

průměr EU-15 (27,1 %). Niţší jsou výdaje na sociální ochranu u středomořského modelu (25,2 %) a nejméně prostředků vydává v tomto sektoru model anglosaský (22,9 %). Pokud výkonnost jednotlivých modelů měříme pomocí ukazatele HDP na 1 obyvatele, vykazuje nejlepší průměr model kontinentální (147 %). Zde je však nutno povšimnout si, ţe tento průměr navýšilo zásadním způsobem Lucembursko, které dosahuje zdaleka nejvyšší hodnoty ze všech zemí (271 %). Podobné výsledky můţeme zaznamenat u severského modelu (119,5 %) a anglosaského modelu (120,8 %). Nejméně výkonný je model středomořský, kde HDP na obyvatele činí pouze 95,3 %.

4.2.6 Sociální model postkomunistických zemí Výše uvedené sociální systémy zahrnují pouze země tzv. EU-15. Nové členské státy, o které se EU rozšířila v letech 2004 a 2007, nejsou zařazeny do ţádného „ideálního“ typu sociální politiky. V době Esping-Andersenovi práce na rozlišení společných rysů sociálních států patřily ještě země střední a východní Evropy do tzv. „Sovětského bloku“, je proto pochopitelné, ţe se v jeho typologii neobjevily. Żukowski76 je názoru, ţe určité vyloučení těchto zemí ze sociálních typologií však trvá dodnes. Země střední a východní Evropy podle něj tvoří ojedinělý model. Spojuje je podobná minulost a podobné výzvy, kterým musí čelit s ohledem na jejich transformaci k trţní ekonomice. Nové členské státy se odlišují těmito charakteristickými rysy:77 • návrat k Bismarckovskému sociálnímu pojišťovacímu systému jako základnímu prvku sociálního státu v trţní ekonomice; • obhajování socialistického sociálního státu, pokud jde o přístup ke starobním a invalidním důchodům a ochraně zdraví; • provedení odváţné sociální reformy, která vedla ke zvýšení individuální iniciativy, odpovědnosti a aktivace; • větší

problémy s trhem

v podmínkách

globalizace

práce a

vyplývající větší

z ekonomické restrukturalizace

obavy

v záleţitostech

s nezaměstnaností; • pracovní migrace za účelem nalezení práce a vyšších příjmů;

76 77

ŻUKOWSKI M.: Social policy regimes in the European countries, str. 28 ŻUKOWSKI M.: Social policy regimes in the European countries, str. 29

47

spojených

• větší úsilí mladé generace o vysokoškolské vzdělání; • vysoká dynamika v demografických změnách; • slabá stránka nevládních organizací a niţší sociální kontrola podniknutých aktivit; objevení se korupčních praktik; • dynamická redukce materiální chudoby a rostoucí problémy spojené se sociálním vyloučením. Potůček uvádí různé názory autorů zabývajícími se klasifikací sociálního systému středoevropských a východoevropských zemí. Souhlasí s tvrzením většiny z nich, ţe nelze definovat sociální model těchto zemí jako jednotnou variantu. Systém sociální politiky se v postkomunistických státech stále utváří a i přes určité podobnosti má kaţdá země vlastní přístup k rozvoji sociální politiky, který závisí na národních podmínkách té které země.78

78

POTŮČEK, M.: Transformace sociálního státu ve střední a východní Evropě, str. 35

48

5. Sociální politika ČR 5.1 Sociální model ČR79 Sociální politika České republiky vykazuje znaky převáţeně Bismarckova konzervativního modelu sociálního státu, kterým byla ovlivněna jiţ před první světovou válkou. Sociálně demokratické hnutí má v českých zemích dlouhou tradici. Jiţ v roce 1878 byla zaloţena Česká strana sociálně demokratická. Meziválečné období československé demokracie se vyznačovalo vyspělou sociální legislativou. Po druhé světové válce byl nastolen komunistický reţim, který své autoritářské chování občanům částečně kompenzoval plnou zaměstnaností a základními sociálními sluţbami pro všechny. Po roce 1989 došlo k oţivení středoevropského bismarckovského korporativistického modelu, který je odvozován od postavení na trhu práce. V systému sociálního zabezpečení České republiky však můţeme nalézt také reziduální prvky, které jsou následkem neoliberální koncepce tvorby sociální politiky. Na utváření modelu sociální politiky ČR měla vliv jednak socialistická minulost a jednak změny společenského systému po roce 1989. Typickým rysem totalitních politických systémů bylo centrální ekonomické plánování. V. Krebs tento model popisuje jako „model rovnostářský a nivelizační, náročný na ekonomické zdroje, opírající se o rozsáhlou redistribuci a stimulující spíše pasivní chování a postoje obyvatel.“80 V sociální politice měl stát téměř monopolní postavení a její opatření představovala důleţitý zdroj legitimity těchto reţimů. Důvodem pro konečné zhroucení komunistických reţimů nebyla ani tak průměrná, technicky zastaralá kvalita a někdy omezená dostupnost sociálních sluţeb, jako špatný stav ekonomiky a rozšiřující se civilizační rozdíly mezi komunistickými zeměmi a zámoţnými zeměmi západní Evropy.81 Po politickém zlomu v roce 1989 začala transformace celé společnosti, která měla za následek růst příjmových a majetkových nerovností. Začaly se vyskytovat nové sociální problémy, kterými byly např. nezaměstnanost, chudoba či sociální vyloučení. Začal se utvářet odlišný model sociální politiky, který se dosud postupně vyvíjí. Typickým znakem této změny je zeslabování prvků redistributivního typu. Dochází k omezení úlohy a 79

zpracováno převáţně dle KREBS, V: Sociální politika; POTŮČEK, M.: Transformace sociálního státu ve střední a východní Evropě 80 KREBS,V.: Sociální politika, str. 53 81 POTŮČEK, M.: The Czech national model of the welfare state : tradition and changes, str. 34

49

velkorysosti státu v sociální politice, zároveň se posilují prvky výkonové a reziduální. Důvodem je jednak nedostatečný stav veřejných financí a také snaha docílit individuální odpovědnosti občanů za vlastní ţivotní podmínky. To vede ke zvýšení výkonnosti a motivaci k práci, čímţ se vytváří příznivé podmínky pro prosperitu společnosti.

5.2 Sociální doktrína ČR82 Sociální doktrína České republiky byla vypracována s cílem vytvořit vodítko dlouhodobé koncepční práce v oblasti sociální politiky, které bude odpovídat měnícím se nárokům doby. Příprava tohoto programového dokumentu trvala bezmála tři roky a podílela se na ní řada odborníků z neziskového Socioklubu, Ministerstva práce a sociálních věcí a Senátu Parlamentu ČR. Přijetí dokumentu předcházelo v letech 1998 – 2000 pět přípravných konferencí. Cílem bylo dosáhnout široké národní shody v otázkách budoucího směřování české sociální politiky, jejích priorit a vhodných nástrojů. V tzv. Koaliční smlouvě z roku 2002 byla Sociální doktrína označena za východisko další tvorby a realizace sociální politiky a byl přijat závazek jejího projednání. Tehdejší vláda však nedokázala učinit další kroky a práce na tomto dokumentu byly přerušeny. Česká republika tak stále dlouhodobou směrnici pro tvorbu sociální politiky postrádá. Navzdory neexistenci legitimity české sociální doktríny se tomuto dokumentu budu nadále věnovat. Odráţí totiţ principy, v jejichţ souladu se vyvíjí sociální politika ČR. Česká sociální doktrína se opírá o hodnoty zakotvené v evropském kulturním a myšlenkovém prostoru a je v plném souladu s nároky, které jsou na Českou republiku kladeny v procesu jejího příjímání do Evropské Unie. Vychází z nezadatelných lidských práv deklarovaných v Listině základních práv a svobod občanů, kterými jsou: právo na ţivot, na lidskou důstojnost, na rovné zacházení bez jakékoliv diskriminace a právo na svobodu. Vymezení nezadatelných sociálních práv se odvíjí od mezinárodních úmluv ratifikovaných Českou republikou: Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Všeobecné deklaraci lidských práv, Evropské sociální charty a klíčových úmluv Mezinárodní organizace práce. Jedná se o tato práva: právo na práci, právo na uspokojivé pracovní podmínky, právo na důstojné ţivotní minimum, právo na zdraví, právo na rodinu, právo na sociální zabezpečení, právo na svobodu sdruţování, právo na vzdělání. Za priority České sociální doktríny jsou označeny: práce a rozvoj lidského potenciálu; rodina 82

zpracováno převáţně dle www.socioklub – Sociální doktrína České republiky

50

a trh práce; vzdělávání a trh práce; odstraňování diskriminace; podpora rozvoje občanské společnosti a neziskového sektoru; podpora důvěry a reciprocity; odpovědnosti a jistoty v uspořádání systému sociální ochrany. „Základním cílem sociální politiky jsou rovné příleţitosti a vytvoření lidsky důstojných podmínek ţivota.“83 Prosazení rovných příleţitostí předpokládá rovný přístup ke vzdělání, ke zdravotní péči na dostatečně kvalitní úrovni, k pracovním příleţitostem, k moţnostem zajištění bydlení a také obecnou garanci dostatečného minimálního příjmu v případě definovaných sociálních situací. Sociální doktrínou se ve svém díle zabývá také Tomeš. Podle tohoto autora jde o pojem, který dosud nebyl jednoznačně definován. Tomeš sociální doktrínu chápe jako „orientaci na základní nezadatelná lidská a občanská práva při tvorbě a realizaci sociální politiky.“

84

Také on povaţuje za hlavní zdroj sociální doktríny České republiky Listinu

základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR. Sociální doktrína je dle něho také ovlivněna historickou zkušeností, politickým konzervatismem, společenským rozvojem a sociální konsenzem.

5.3 Vliv EU na formování sociální politiky ČR85 Významnou změnou po politickém převratu ve všech postkomunistických zemích byla integrace do světového hospodářství a otevření hranic. To mělo dle Potůčka pozitivní dopad na celý region. Počátek 90. let byl však také dobou neoliberální ideologie Washingtonského konsenzu, kterou praktikovaly např. Světová banka a Mezinárodní měnový fond. Tyto mezinárodní organizace se staly významnými aktéry formování celého postkomunistického světa. Vyuţily svého vlivu vůči některým zadluţeným národním vládám a prosazovaly vlastní plány sociální politiky. Mezi ně patřily např. privatizace národních veřejných systémů starobních důchodů, reziduální řešení poskytování sociálních sluţeb a trţně kompatibilní změny ve zdravotnictví a školství. Odborníci uznávají význam kandidatury a pozdějšího členství v EU pro transformaci sociální politiky. Nicméně většina autorů se shoduje, ţe vliv Evropské unie na formování sociální politiky nebyl velký. Příčinou byla slabá sociální dimenze procesu

83

SOCIOKLUB: Sociální doktrína České republiky TOMEŠ, I.: Úvod do teorie a metodologie sociální politiky, str. 163 85 zpracováno převáţně dle POTŮČEK, M.: The Czech national model of the welfare state : tradition and changes; POTŮČEK, M.: Transformace sociálního státu ve střední a východní Evropě 84

51

přistupování k EU. Kodaňská přístupová kritéria, kterými v roce 1993 byla započata systematická příprava kandidátských zemí na přistoupení k EU, pokrývala jen malou část agendy sociální politiky. Byla navrţena spíše jako technický nástroj uplatňovaný shora, který řešil právní, ekonomické a politické otázky. Úkolem kandidátských zemí bylo reformovat své národní hospodářství tak, aby bylo konkurenceschopné a kompatibilní s ekonomikami stávajících členských států. Dalším poţadavkem bylo budovat spolehlivé a kapacitní instituce politické demokracie a přizpůsobit své právní systémy komunitárnímu právu. Prioritními cíly v sociální oblasti bylo respektování lidských práv jednotlivce a budování volně definovaného rámce tvorby politiky. K jednání o Lisabonské strategii přijaté v roce 2000 byly členské země přizvány aţ v roce 2002. V té době uţ byla příprava kandidátských zemí téměř dokončena dle metody Kodaňských kritérií. Plnohodnotně a administrativně se nové členské státy začaly podílet na Lisabonské strategii aţ po jejich přístupu k EU v květnu 2004. „Sociální politika tudíţ zaujala čelné místo v politické agendě EU aţ deset let po stanovení Kodaňských přístupových kritérií.“86 Tak stály nové členské země před velmi náročným úkolem: dosáhnout vysoké zaměstnanosti, budovat systémy zdravotních a sociálních sluţeb, sniţovat chudobu a posilovat sociální soudrţnost. Sociální, ekonomické a administrativní podmínky byly přitom nedostatečné. Česká republika při vstupu do Evropské unie nedosahovala stejně jako ostatní přístupové státy v oblasti zdravotní, sociální politiky a politiky zaměstnanosti úrovně poţadované v Lisabonské strategii. K postupnému zlepšování situace přispěla Evropská unie svou podporou při budování institucí. Velkým přínosem je převod zkušeností a finančních prostředků ze starých členských států. Finanční podpora ze strany EU je poskytována především prostřednictvím strukturálních fondů, jejichţ úkolem je posilovat konkurenceschopnost a sociální soudrţnost. Bezpochyby nejvýznamnějším z nich je Evropský sociální fond, který existuje více neţ 50 let a je klíčovým finančním nástrojem v oblasti zaměstnanosti. Jeho hlavním posláním je sniţování nezaměstnanosti, rozvoj lidských zdrojů, podpora rovných příleţitostí a sociálního začleňování se zaměřením na trh práce. Česká republika úspěšně vyuţívá prostředků z tohoto fondu od svého vstupu do EU. Ve zkráceném programovém období 2004-2006 činil objem prostředků určených pro ČR 456,98 milionu EUR.

86

POTŮČEK, M.: Transformace sociálního státu ve střední a východní Evropě, str. 9

52

V současném programovém období 2007-2013 je pro Českou republiku z tohoto fondu přiděleno 3,8 miliard EUR.87

5.3.1 Otevřená metoda koordinace88 Jak uvádí M. Potůček, stala se hlavním nástrojem „poevropšťování“ české sociální politiky otevřená metoda koordinace (dále jen OMC). Začala být aplikována v souvislosti s Evropskou strategií zaměstnanosti koncem 90. let při tvorbě Národních akčních programů zaměstnanosti. Stala se důleţitým prostředkem k dosaţení cílů vytyčených v rámci tzv. Lisabonského procesu zahájeném v roce 2000 a nástrojem Evropského sociálního programu přijatém v prosinci téhoţ roku, který stanovil první společné cíle v boji proti chudobě a sociálnímu vyloučení. ČR se k Evropské strategii zaměstnanosti přihlásila schválením prvního Národního plánu zaměstnanosti pro rok 1999. Agenda sociálního začleňování byla v ČR formálně stanovena při přípravě a schvalování společného memoranda o sociálním začleňování, k jehoţ vydání byly kandidátské země vyzvány v roce 2002. Další dokumenty předkládala ČR v souladu s Lisabonským procesem, který rokem 2010 skončil. Následující koncepce budou jiţ vycházet ze Strategie EU 2020. Potůček je názoru, ţe ČR neměla problémy s aplikací OMC z formálního hlediska. Nedostatky vidí v absenci příslušných organizačních struktur, schopných řešit strategické otázky. Dalším problémem je nedostatečná kvalifikace úředníků pro řešení strategických otázek a skutečnost, ţe čeští politici obecně nepokládají strategické myšlení a rozhodování za důleţité. Slabinou programových dokumentů ČR jsou nedostatečně definované cíle a odpovědnost, slabá součinnost mezi resorty a chybějící propojení s rozpočtovým procesem. „Výsledkem je to, ţe skutečný dopad OMC na vládnutí na národní úrovni silně zaostává za svými moţnostmi….. Zároveň lze ale pozorovat pozitivní efekty v podobě rostoucí úrovně povědomí úředníků a dalších aktérů o problematice EU a její sociální politiky.“89

87

www.esfcr.cz zpracováno převáţně dle POTŮČEK, M.: The Czech national model of the welfare state : tradition and changes; POTŮČEK, M.: Transformace sociálního státu ve střední a východní Evropě 89 POTŮČEK, M.: Transformace sociálního státu ve střední a východní Evropě, str. 22 88

53

5.4 Národní cíle ČR a cíle EU v rámci strategie Evropa 202090 Jak jiţ bylo uvedeno v souvislosti s vývojem evropské sociální politiky, současnou hlavní hospodářskou reformní agendou EU je Strategie Evropa 2020. Cílem je dosaţení takového hospodářského růstu, který bude zaloţen na principech znalostní ekonomiky, bude udrţitelný a bude podporovat začleňování, a to jak sociální tak územní. Jednou z priorit strategie je „růst podporující začlenění“, který zahrnuje: vytváření většího počtu kvalitních pracovních míst; investice do vzdělání a odborné kvalifikace; modernizaci pracovních trhů a systémů sociálního zabezpečení. Členské státy byly vyzvány v souladu se závěry Evropské rady z června 2010 ke stanovení národních cílů s přihlédnutím ke svým hospodářským a sociálním specifikům. V této části práce se zaměřím na cíle EU a národní cíle ČR definované v rámci priority „růst podporující začlenění“. Na základě konkrétních hodnot provedu komparaci současného stavu indikátorů zaměstnanosti, vzdělávání a boje proti chudobě mezi EU-27 a ČR.

5.4.1 Zaměstnanost Zaměstnanost je jednou z klíčových oblastí nové strategie. Je jí třeba věnovat pozornost z několika důvodů. Nepříznivý demografický vývoj zapříčiňuje, ţe klesá počet ekonomicky aktivních lidí, kteří musí podporovat stále větší počet lidí ekonomicky neaktivních. Důleţité je zvýšit v rámci EU jak míru celkové zaměstnanosti, tak zejména nízkou míru zaměstnanosti ţen a starších lidí. Hospodářská krize způsobila úbytek nabídek pracovního uplatnění, coţ se projevilo vysokou nezaměstnaností mladé generace. Strategie Evropa 2020 stanoví cíl v oblasti zaměstnanosti pro EU jako celek, ţe 75 % obyvatelstva ve věku od 20 do 64 by mělo být zaměstnáno. Česká Republika si určila národní cíl celkové míry zaměstnanosti 75 %. Opatření ke splnění cílů v oblasti zaměstnanosti navrhovaná v Akčním plánu pro naplňování národních cílů jsou rozdělena do dvou pilířů. První pilíř obsahuje opatření ve vlastní politice zaměstnanosti. Zde si ČR vytyčila tyto národní dílčí cíle: míra zaměstnanosti starších pracovníků 55 %; sníţení míry nezaměstnanosti mladých osob (15-24 let) o třetinu oproti roku 2010; sníţení míry nezaměstnanosti osob s nízkou kvalifikací o čtvrtinu ve srovnání s rokem 2010. Druhý pilíř je tvořen opatřeními, která jsou zaměřena na posílení konkurenceschopnosti a která mohou 90

zpracováno dle Akčního plánu pro naplňování národních cílů ČR Strategie Evropa 2020; hodnoty pro grafy získány z Eurostatu

54

přispět k růstu zaměstnanosti. Národní dílčí cíle jsou zde definovány takto: sníţení administrativní zátěţe podnikatelů oproti roku 2005 o 30 %; zvýšení produktivity práce oproti roku 2010 o 20 %. Česká republika dosahovala úspěchu ve zvyšování míry zaměstnanosti od svého vstupu do EU aţ do roku 2007. Přispěl k tomu silný hospodářský růst a také realizace reforem v oblastech sociální politiky a politiky zaměstnanosti, mezi které patří např. prodlouţení věkové hranice odchodu do důchodu, omezení předčasných důchodů či motivace osob pobírajících sociální dávky k přijetí zaměstnání. Hospodářská krize však tento příznivý vývoj přerušila. Došlo k výraznému zvýšení nezaměstnanosti i přes některá protikrizová opatření, která dopady krize na trh práce zmírnila. Nejvíce byly krizí postiţeny agenturní, zahraniční a starší pracovníci a zhoršila se také situace pro mladé osoby vstupující na trh práce. Graf č. 1: Zaměstnanost - stav hlavních indikátorů v rámci strategie Evropa 2020 v ČR a EU (v %; rok 2009)

Zaměstnanost ČR

80 70

EU-27

70,9 69,1 61,4 62,5

60 46,8 46,0

50 40 30

16,6 19,7

20

21,8 12,8

10 0 Celková míra Míra zaměstnanosti Míra zaměstnanosti Míra zaměstnanosti Míra nezaměstnanosti zaměstnanosti ve žen ve věkové skupině starších pracovníků 55 mladých osob věkové osob s nízkou věkové skupině 20-64 20 – 64 let – 64 let skupiny 15 – 24 let kvalifikací let

Zdroj: Eurostat

Graf č. 1 porovnává hodnotu klíčových ukazatelů v oblasti zaměstnanosti mezi ČR a EU-27 v roce 2009. Česká republika vykazuje v indikátorech celkové míry zaměstnanosti, míry zaměstnanosti ţen a míry zaměstnanosti starších pracovníků podobné výsledky jako průměr EU. Úroveň zaměstnanosti mladé generace je v ČR niţší neţ v EU27. Největší rozdíl však vidíme v indikátoru míra nezaměstnanosti osob s nízkou

55

kvalifikací, kdyţ v ČR je hodnota ukazatele 21 %, zatímco průměr EU je pouze 12,8 %. Z těchto výsledků vyplývá pro ČR nutnost zaměřit se na zvyšování kvalifikace.

5.4.2 Vzdělání V EU aţ 80 miliónů lidí má nízkou kvalifikaci nebo je zcela nekvalifikovaných. Nově vytvořená pracovní místa budou poţadovat vysoký stupeň kvalifikace, naopak se sníţí poptávka po nekvalifikované pracovní síle. Získávání nových dovedností a celoţivotní učení bude tedy nabývat na významu. V oblasti vzdělávání si EU vytyčila cíl zvýšit počet osob ve věku 30-34 let s terciálním vzděláváním na 40 % do roku 2020. ČR se zavázala přispět ke splnění tohoto cíle tím, ţe do roku 2020 bude v ČR 32 % absolventů vysokých škol v této věkové kategorii. Dalším cílem definovaným ve strategii Evropa 2020 pro EU jako celek je sníţit míru předčasného ukončení školní docházky pod 10 %. ČR si klade za cíl nejvýše 5,5 % osob předčasně odcházejících ze vzdělávání. V roce 2009 bylo v ČR 17,5 % osob s terciálním vzděláním, pro rok 2010 se předpokládá 18-20 %. vysokoškolských

Východiskem pro stanovení národního cíle byl aktuální stav

studentů,

zohledněna

byla

také

průměrná

míra

dokončování

vysokoškolského vzdělávání v ČR. Graf č.2: Vzdělávání - stav hlavních indikátorů v rámci strategie Evropa 2020 v ČR a EU (v %; rok 2009)

Vzdělávání 32,3

35

ČR

30 25

EU-27

17,5

20

14,4

15 10

5,4

5 0 Osoby ve věku 30-34 let s terciálním vzděláním

Osoby předčasně odcházející ze vzdělávání

Zdroj: Eurostat

56

Z grafu č. 2 je patrné, ţe ČR v úrovni vzdělávání značně zaostává za průměrem EU, kdyţ pouze 17,5 % osob ve věku 30-34 let je vysokoškolsky vzdělaných, zatímco v EU-27 má terciální vzdělání průměrně 32,3 % osob. Mnohem lepší výsledky vykazuje ČR v indikátoru osob předčasně odcházejících ze vzdělávání (5,4 %) naproti 14,4 % osob předčasně ukončujících školní docházku v EU.

5.4.3 Sociální začleňování a snižování chudoby Boj proti chudobě je tématem stále aktuálnějším. Je třeba nepodceňovat, ţe jiţ před hospodářskou krizí bylo na pokraji chudoby 80 miliónů lidí, z toho 19 milionů dětí. Zároveň 8 % pracujících zůstává se svými příjmy pod hranicí chudoby. Chudobou jsou ohroţeni hlavně nezaměstnaní. Ve strategii Evropa 2020 je v této oblasti pro EU jako celek definován následující cíl: podpora sociálního začlenění, zejména prostřednictvím sniţování chudoby, a to snahou sníţit počet lidí ohroţených chudobou nebo vyloučením nejméně o 20 milionů. Národním cílem ČR je udrţet hranici počtu osob ohroţených chudobou, materiální deprivací nebo ţijících v domácnostech bez zaměstnané osoby do roku 2020 oproti roku 2008. Česká republika současně vyvine úsilí vedoucí ke sníţení počtu osob ohroţených chudobou, materiální deprivací nebo ţijících v domácnostech bez zaměstnané osoby o 30 000 osob. Česká republika patří mezi členské státy s nejniţší mírou relativní chudoby. To má souvislost s nízkou mírou diferenciace příjmů a poměrně velkou efektivitou sociálních transferů. Zároveň se však hodně lidí ocitá těsně nad hranicí chudoby. V České republice bylo v roce 2008 ohroţeno chudobou 927 000 osob, silně materiálně deprimovaných osob bylo 696 000, v domácnostech bez zaměstnané osoby nebo s velmi nízkou intenzitou práce ţilo 581 000 osob. Na základě tří výše uvedených indikátorů byl vytvořen souhrnný indikátor, podle něhoţ bylo v ČR v roce 2008 ohroţeno chudobou nebo sociálním vyloučením 1 567 600 osob, neboli 15,3 % z celkové populace. Z tohoto indikátoru vychází národní cíl sniţování chudoby. Další vývoj bude kromě jiného záviset na připravované důchodové reformě a reformě sociálních dávek, stejně tak na opatřeních působících na zvýšení zaměstnanosti.

57

Následující graf umoţňuje porovnání úrovně klíčových indikátorů v oblasti sociálního začleňování a sniţování chudoby mezi ČR a EU-27. Největší rozdíly můţeme zaznamenat v ukazatelích osoby ohroţené chudobou nebo sociálním vyloučením (14 % v ČR oproti 23,1 % v EU) a osoby ohroţené chudobou po sociálních transferech (8,6 % v ČR, v EU-27 16,3 %). Také v dalších dvou indikátorech boje s chudobou a sociálním vyloučením si vede ČR lépe neţ členské státy EU v průměru. Graf č. 3: Sociální začleňování a sniţování chudoby - stav hlavních indikátorů v rámci strategie Evropa 2020 v ČR a EU (v %; rok 2009)

Chudoba a sociální vyloučení 23,1

25 20 15

16,3 14,0

ČR

8,6

10

9,0

8,1 6,1

EU-27

6,0

5 0 Osoby ohrožené chudobou nebo sociálním vyloučením

Osoby ohrožené chudobou po sociálncíh transferech

Silně materiálně deprimované osoby

Osoby žijící v domácnostech s velmi nízkou intenzitou práce

Zdroj: Eurostat

5.5 Sociální model ČR ve srovnání s evropskými sociálními modely V této podkapitole provedu komparaci úrovně základních sociálně-ekonomických ukazatelů ČR se čtyřmi evropskými modely a průměru EU-27. Tabulka č. 2 obsahuje údaje z tabulky č. 1 potřebné k tomuto účelu. Český sociální model se mírou efektivnosti (míra zaměstnanosti 65,4 %) přibliţuje k anglosaskému modelu (míra zaměstnanosti 65,9 %). Mírou rovnosti, tj. podílem osob ohroţených chudobou (8,6 %), má nejblíţe k modelu severskému (12,8 %). Také míra nerovnosti příjmů je v České republice (3,5 %) obdobná jako ve skupině států severského modelu (4 %). Česká republika vydává ve srovnání se zeměmi EU-15 nejméně prostředků na sociální ochranu (18,7 % HDP), čímţ se přibliţuje nejvíce modelu anglosaskému (22,9

58

%). Ve výkonu ekonomiky měřeném pomocí HDP na obyvatele v PPS zaostává ČR za všemi uvedenými skupinami členských států (82 %), nejvíce se v tomto ohledu podobá málo výkonnému středomořskému modelu (95 %). Tabulka č. 2: Základní charakteristiky sociálních systémů EU, skupin členských států a ČR (údaje za rok 2009; v procentech) HDP na obyvatele v paritě kupní síly EU – 27 EU – 15 Česká republika Severský modela) Anglosaský modelb) Kontinentální modelc) Středomořský modeld)

100,0 110,0 82,0 120,8 119,5 147,0 95,0

Míra zaměstnanosti (ve věku 15 – 74 let) 64,6 65,9 65,4 73,4 65,9 66,7 61,2

Míra rizika chudoby po Nerovnost v sociálních rozdělení transferech příjmů 16,3 4,9 16,1 4,9 8,6 3,5 12,8 4,0 16,2 4,7 14,0 4,2 18,9 5,8

Celkové výdaje na sociální ochranu 26,4 27,1 18,7 28,5 22,9 27,0 25,2

Dánsko, Finsko, Švédsko, Nizozemsko Irsko, Velká Británie Belgie, Lucembursko, Rakousko, Francie, Německo d) Itálie, Portugalsko, Španělsko, Řecko Zdroj: Eurostat, vlastní výpočy a)

b) c)

Z tabulky je dále patrné, ţe Česká republika dosahuje pouze 82 % průměru EU-27 ve výkonnosti ekonomiky (měřeno ukazatelem HDP na obyvatele). Mírou zaměstnanosti (65,4 %) Česká republika mírně převyšuje průměr EU-27 (64,6 %). Zdaleka nejlepší výsledky vykazuje ČR v ukazateli míra rizika chudoby (8,6 % oproti průměru EU-27 16,3 %). Také z hlediska nerovnosti v rozdělení příjmů je ČR úspěšnější neţ EU-27 (ČR 3,5 % naproti EU-27 4,9 %). Na sociální ochranu však Česká republika vydává mnohem méně finančních prostředků (18,7 %), neţ je v EU-27 průměrně vydáváno (26,4 %). Tabulka č. 3 podává přehled o výdajích státu v sociálně-zdravotním systému ČR v letech 2000 – 2009. Nejvíce finančních prostředků je určeno na systém důchodového zabezpečení, jehoţ fungování je v důsledku nepříznivého demografického vývoje stále nákladnější. Rovněţ financování systému zdravotní péče vyţaduje stále více nákladů. Také u ostatních poloţek sociálně-zdravotního systému převaţuje stoupající tendence, zde však jiţ není nárůst nákladů tak markantní. U některých poloţek došlo někdy dokonce k dočasnému poklesu, coţ bylo patrně způsobeno změnou příslušného zákona. Konkrétním příkladem můţe být pokles výdajů na nemocenské dávky mezi roky 2008 a 2009 jako následek změny zákona o nemocenském pojištění.

59

Tabulka č. 3: Výdaje na základní sloţky sociálně-zdravotního systému 2000-2009 ROK Poloţka Sociálně-zdravotní systém celkem A. Systém sociálního zabezpečení Důchodové zabezpečení peněţité dávky v nemoci a mateřství

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

2009

mil. Kč 425 852

461 840

499 654

529 238

545 174

574 489

614 031

664 846

702 892

757 039

279 017

300 540

320 731

334 083

335 904

355 715

387 221

422 911

438 372

468 450

181 920

196 114

208 275

220 323

225 185

241 161

266 226

282 599

304 871

331 595

27 206

29 585

32 606

34 306

29 563

31 660

32 773

34 671

31 882

26 033

politika zaměstnanosti

9 102

9 277

9 875

10 858

10 968

11 219

12 609

12 666

13 192

20 029

státní sociální podpora systém dávek sociální péče a sociál. sluţeb

31 855

31 943

33 670

32 275

32 786

33 046

34 123

48 617

41 970

41 168

23 080

26 015

28 487

28 478

28 472

28 901

30 340

31 330

33 404

35 116

136

606

718

743

885

889

1 598

2 387

2 437

3 105

5 718

7 000

7 100

7 100

8 045

8 839

9 552

10 641

10 616

11 404

146 835

161 300

178 923

195 155

209 270

218 774

226 810

241 935

264 520

288 589

Jiné náklady na správu systému B. Systém zdravotní péče

Zdroj: Český statistický úřad (2010)

60

6. Závěr Myšlenka společné evropské sociální politiky vznikla jako reakce na válkami zdevastovanou Evropu. Předpokládalo se, ţe spolu s ekonomickou integrací, která byla hlavním impulsem vzniku Společenství, se bude automaticky vyvíjet také integrace sociální. V průběhu let docházely členské státy k názoru, ţe pokud má být úspěšně vytvářen jednotný vnitřní trh Společenství, je nezbytné v určité míře harmonizovat také sociální oblast. Do popředí politického zájmu vstoupila sociální politika počátkem 90. let, kdy vznikala řada koncepčních dokumentů ukazujících další směřování evropské sociální politiky. V této době se začíná hovořit o evropském sociálním modelu. První desetiletí nového tisíciletí se neslo ve znamení Lisabonské strategie, která měla dosáhnout vysoké konkurenceschopnosti EU a plné zaměstnanosti. Aktuální dlouhodobou hospodářskou strategií EU je tzv. Evropa 2020, jejímţ primárním cílem je vyvést hospodářství EU z krize. Evropská sociální politika se postupně vyvíjela spolu s vývojem evropské společnosti a došlo k rozšiřování jejího záběru. Nyní je pozornost zaměřena zejména na zvyšování zaměstnanosti a boj s chudobou a sociálním vyloučením. Klíčem k růstu zaměstnanosti je rozvoj lidských zdrojů a zvyšování kvalifikace pracovních sil. Současná evropská sociální politika se musí vyrovnávat s výzvami, které přináší zejména globalizace, technologický pokrok a stárnutí evropské populace. Sociální politika patří do oblasti sdílené pravomoci Evropské unie, ve velké míře je tedy v kompetenci národních vlád. Otázka, zda je vhodná další konvergence této oblasti, vzbuzuje řadu diskuzí. Souhlasím s názorem, ţe harmonizovat sociální politiku na úrovni EU je nemoţné. Kaţdá země má jiné ekonomické moţnosti. Také kultura a tradice se v jednotlivých státech vyvíjely odlišně a s tím souvisí různé postoje lidí ve vztahu intervence státu do sociální oblasti. Stěţejním bodem této práce je pojem „evropský sociální model“, jehoţ přesná definice neexistuje. Nicméně převládá názor, ţe evropský sociální model je zaloţen především na společných hodnotách. V jiné rovině lze tento termín chápat jako způsob realizace sociální politiky jak na úrovni EU, tak na úrovni členských států. Proto se také hovoří o tom, ţe evropský sociální model existuje v podobě jednotlivých národních

61

modelů. Sociální systémy členských států se obvykle dělí do čtyř skupin, které spojují podobné charakteristické rysy v provádění sociální politiky. Rozlišujeme tedy model skandinávský, anglosaský, kontinentální a středomořský. Po statistickém porovnání těchto systémů můţeme skandinávský model označit jako nejvíce efektivní a rovný, nejhorší výsledky v sociálně-ekonomických ukazatelích vykazuje model středomořský. Cílem práce byl stanoven „popis evropského sociálního modelu a přibliţování vybraného státu EU“. Pro hodnocení tohoto problému jsem si vybrala Českou republiku. Jedním z důvodů byla snazší dostupnost materiálů k tomuto tématu a také fakt, ţe sociální politika našeho státu mě nejvíce zajímá. Nebylo pro mě úplně jednoduché zvolit způsob, jak výše uvedeného cíle dosáhnout. Tato otázka se odvíjela od samého diskutabilního chápání pojmu evropský sociální model. Nakonec jsem se rozhodla pohlíţet na sociální model ČR z několika hledisek, aby ho bylo moţno porovnat s evropským sociálním modelem jak v otázce základních hodnot, tak dosahovaných výsledků v prováděné sociální politice. Česká republika se řadí do skupiny tzv. postkomunistických států střední a východní Evropy, které přistoupily k EU v roce 2004. Evropská unie neměla na formování české sociální politiky takový vliv, jak by se na první pohled mohlo zdát. Přístupová kritéria byla orientována především ekonomicky. Sociální politiky nových členských zemí se tak musely přizpůsobovat evropské sociální politice z velké části aţ po přistoupení k EU. Z tohoto důvodu měly členské státy zpočátku problémy s plněním stanovených cílů. Přistoupením k EU přijala ČR všechny závazky vyplývající z dohod, které členské státy společně uzavřely. Sociální politika ČR je uskutečňována v souladu se základními evropskými hodnotami a mezinárodními úmluvami ratifikovanými Českou republikou. Vychází ze základních lidských a sociálních práv, která jsou legislativně zakotvena v Listině základních práv a svobod. Pohlíţíme-li na sociální politiku ČR a evropský sociální model ve vztahu praktického provádění sociální politiky a dosahovaných výsledků, můţeme konstatovat, ţe Česká republika se ve většině oblastí přibliţuje výsledkům evropské sociální politiky. Nejlépe si Česká republika vede v oblasti boje s chudobou a sociálním vyčleňováním. Výrazně naopak zaostává za vyspělými zeměmi ve výkonu ekonomiky a také ve výši 62

výdajů na sociální ochranu. Další oblastí, kde má ČR velké nedostatky, je oblast vzdělávání. Ve srovnání s EU je v naší zemi mnohem méně lidí s terciálním vzděláním. Z analýzy sociálního modelu České republiky lze vyvodit závěr, ţe Česká republika realizuje sociální politiku v souladu s evropským sociálním modelem jak z hlediska dodrţování základních hodnot, tak z hlediska aplikace sociální politiky EU a naplňování společných cílů. Ve shodě s evropskými poţadavky plánuje současná vláda reformu veřejných financí a důchodového systému. Téma práce „Sociální politika v rámci EU a sociální modely“ se po studiu dostupné literatury ukázalo jako velmi rozsáhlé. Z toho důvodu nemůţe být v této práci některým oblastem věnována větší pozornost. Snahou bylo pojmout toto téma v celé jeho šíři a zaměřit se na sociální politiku ČR v porovnání s evropským sociálním modelem.

63

7. Seznam literatury a zdrojů 1. Akční plán pro naplňování národních cílů ČR stanovených v rámci Strategie Evropa 2020 [online]. 2010 [cit. 2011-04-10]. Dostupné z http://www.ictu.cz/fileadmin/docs/Akce_Spis/Pracovni_skupiny/Fondy_EU/Akcni_pla n_Strategie_Evropa_2020.doc. 2. BRDEK, Miroslav; JÍROVÁ, Hana; KREBS, Vojtěch. Trendy v evropské sociální politice. Praha : ASPI Publishing s.r.o., 2002. 252 s. ISBN 80-86395-25-1. 3. BusinessInfo.cz [online]. 2009 [cit. 2011-03-08]. Sociální politika v Evropské unii. Dostupné z WWW: . 4. CABRNOCH, Milan . Milan Cabrnoch [online]. 2006 [cit. 2011-04-02]. Evropský sociální model budoucnosti. Dostupné z WWW: . 5. CABRNOCH, Milan . Sociální politika v souvislostech české a evropské politické scény. In CABRNOCH, Milan; PÁRALOVÁ, Alena. Sociální politika [online]. Praha : CEVRO - Liberálně-konzervativní akademie, 2005 [cit. 2011-04-02]. Dostupné z WWW: . 6. Cvvm.cas.cz [online]. 2010 [cit. 2011-04-24]. Hodnocení výdajů státu ve vybraných oblastech sociální politiky. Dostupné z WWW: . 7.

Czso.cz [online]. 2010 [cit. 2011-04-24]. Ţivotní podmínky (EU-SILC). Dostupné z WWW: .

8. DUBEN, Rostislav. Teorie a praxe sociální politiky. 1. vyd. Praha : Ediční oddělení VŠE, 1999. 203 s. ISBN 80-7079-479-8. 9. Evropská komise. Sdělení komise Evropa 2020 – Strategie pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění [online]. 2010 [cit. 2011-04-10]. Dostupné z WWW: . 10. Evropský parlament. Zpráva o evropském sociálním modelu budoucnosti[online]. 2006 [cit. 2011-03-26] . Dostupné z WWW:http://www.cabrnoch.cz/media/02382006-socialni-model-budoucnosti.pdf 11. EY2010.cz [online]. 2010 [cit. 2011-04-24]. Chudoba v České republice. Dostupné z WWW: <www.EY2010.cz>.

64

12. FAJMON, Hynek. Hynek Fajmon [online]. 2007 [cit. 2011-04-02]. Slovníček evropských levicových pojmů - Evropský sociální model. Dostupné z WWW: . 13. FRANCOVÁ, Hana; NOVOTNÝ, Aleš. Sociální politika v základech. Praha : TRITON, 2008. 190 s. ISBN 978-80-7387-125-3. 14. GOLINOWSKA, Stanislawa; ŻUKOWSKI, Maciej. Introduction: The European social model. Its meaning and scope. In Diversity and commonality in European social policies : the forging of a European social model. 1. vyd. Warszawa : Wydawnictwo Naukowe Scholar , 2009. s. 13-21. Dostupné z WWW: . ISBN 978-83-7383347-0. 15. Jsme v EU, buďme v obraze 2: Bariéry konkurenceschopnosti. Praha : Vysoká škola ekonomická, 2006. 55 s. ISBN 978-80-245-1443-7. 16. KLVAČOVÁ, Eva ; JÍROVÁ, Hana. Evropská sociální politika [online]. 2005 [cit. 2011-02-15]. Dostupné z WWW: . 17. KREBS, Vojtěch, et al. Sociální politika. 4. vyd. Praha : ASPI, a.s., 2007. 504 s. ISBN 978-80-7357-276-1. 18. MEJSTŘÍK, Michal; CHYTILOVÁ, Julie. European Social model and Growth:where are Eastern European heading for ? . In GASPAR , P.; JAKSA, R.A. Knowledge Economy, innovation and growth in Europe [online]. Budapest : ICEG European center, 2006 [cit. 2011-03-25]. Dostupné z WWW: . 19. MUNKOVÁ, Gabriela, et al. Sociální politika v evropských zemích. 1. vydání. Praha : Karolinum, 2005. 190 s. ISBN 80-246-0780-8. 20. PES: Nová sociální Evropa [online]. 2006 [cit. 2011-04-03]. Dostupné z WWW: . 21. POTŮČEK, Martin. Sociální politika. Vydání první. Praha : Sociologické nakladatelství, 1995. 144 s. ISBN 80-85850-01-X. 22. POTŮČEK, Martin. The Czech national model of the welfare state : tradition and changes. In Diversity and commonality in European social policies : the forging of a European social model. 1. vyd. Warzsawa : Wydawnictwo Naukowe Scholar, 2009. s. 33-69. Dostupné z WWW: . ISBN 978-83-7383-347-0. 23. POTŮČEK, Martin. Transformace sociálního státu ve střední a východní Evropě. Praha : FSV UK, 2007. 40 s. Praţské sociálně vědní studie. Veřejná politika a prognostika, PPF-025. Dostupné z WWW: . ISSN 1801-5999.

65

24. SAPIR, André. Globalisation and the Reform of European Social Models . Bruegel Policy Brief [online]. 2005, ISSUE 2005/01, [cit. 2011-03-25]. Dostupný z WWW: . 25. Scitani-lidu.cz [online]. 2010 [cit. 2011-04-24]. Ţivotní podmínky (EU-SILC). Dostupné z WWW: < http://www.scitanilidu.cz/csu/2010edicniplan.nsf/t/D70045C1AE/$File/311110a02.DOC>. 26. ŠPIDLA, Vladimír. Modernizace evropského sociálního modelu [online]. 2005 [cit. 2011-04-03]. Proslov na Lisabonské radě. Dostupné z http://ec.europa.eu/employment_social/emplweb/spidla_archive/speeches/2005/spee ch_spidla_200605_cs.pdf 27. TOMEŠ, Igor; KOLDINSKÁ, Kristina. Sociální právo Evropské unie. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003. 267 s. ISBN 80-7179-831-2. 28. TOMEŠ, Igor. SOCIÁLNÍ POLITIKA : teorie a mezinárodní zkušenost. Druhé, přepracované vydání. Praha : SOCIOPRESS, spol. s r.o., 2001. 264 s. ISBN 8086484-00-9. 29. TOMEŠ, Igor. Úvod do teorie a metodologie sociální politiky. Vyd. 1. Praha :

Portál, 2010. 440 s. ISBN 978-80-7367-680-3. 30. Vývoj sociálního státu v Evropě : Čítanka z historie moderní evropské sociální politiky. Musil Libor. Vydání 1. Brno : DOPLNĚK, 1996. 258 s. Studijní texty, ISBN 80-85765-62-4. 31. ZEMAN, Karel. Reflexe obnovené sociální agendy EU v evropském sociálním modelu. Scientia et Societas. 2009, roč. V, číslo 2, s. 112-135. ISSN 1801-7118. 32. Żukowski, Maciej. Social policy regimes in the European countries. In Diversity and commonality in European social policies : the forging of a European social model. 1. vyd. Warszawa : Wydawnictwo Naukowe Scholar , 2009. s. 13-21. Dostupné z WWW: . ISBN 978-837383-347-0. www.czso.cz www.ec.europa.eu www.epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/eurostat/home www.esfcr.cz www.euractiv.cz www.europa.eu www.eu2009.cz www.mpsv.cz www.socioklub.cz

66

8. Přílohy Příloha č. 1 Názory občanů na výdaje státu v oblastech sociální politiky - časové srovnání (v %)

Zdroj: www.cvvm.cas.cz

Názory občanů na priority z hlediska financování státem u oblastí sociální politiky

Zdroj: www.cvvm.cas.cz

67

Příloha č. 2 Míra ohroţení příjmovou chudobou vybraných skupin osob v roce 2009

Zdroj: www.scitani-lidu.cz

Práh chudoby a míra ohroţení chudobou (%), 2008

Zdroj: www.EY2010.cz 68

Příloha č. 3 Vývoj počtu osob s jediným nebo hlavním zaměstnáním v letech 2002-2009

Zdroj: www.czso.cz

Podíl vysokoškoláků na celkové zaměstnanosti v zemích EU ve 4. čtvrtletí 2009

Zdroj: www.czso.cz

69

Míra zaměstnanosti muţů a ţen podle věkových skupin v roce 2009

Zdroj: www.czso.cz

Průměrný věk odchodu do pracovní neaktivity v EU 27 a ČR do roku 2008

Zdroj: www.czso.cz

70