Slovo šéfredaktora Doba Vánoc, už je za námi a ohňostroje Silvestrovské noci také uhasly. Spolu s tím nastalo pro nás všechny jedno z nejdůležitějších období v celém roce. Nejen, že se přiblížilo pololetí a sním spojené psaní pololetních písemných prací, dopisování posledních testů, zkoušení u tabule, ale také se historicky poprvé v naší zemi odehrává přímá volba prezidenta republiky, která se v době vydání nového Presíku dostane již do druhého kola. A tak mi dovolte, abych Vám do Nového roku popřál hodně zdraví, štěstí pohody, co nejlepší známky na vysvědčení a celé České republice přeji, aby byla zvolena správná bílá tvář a ne nějaký rudoch. Za celou redakci šéfredaktor Marek Bělohoubek.
Toto číslo připravili:
Marek Bělohoubek 2.A šéfredaktor
2
Daniel Vrána 2.A zástupce šéfredaktora
Dobrý den v novém roce! Mgr. Zbyšek Nechanický Vánoce a vánoční prázdniny jsou za námi! Je tady nový rok 2013! Vysvědčení se blíží! Výsledek pololetního snažení se rýsuje. Věřím, že bude spokojenost u žáků, učitelů i u rodičů. Ještě se dají výsledky ovlivnit, ale moc času není! V lednu nás čekají dva DOD (9. a 21. ledna) a potom uvidíme, jak jsme byli úspěšní. To nám potvrdí nebo nepotvrdí až počet zápisových lístků (nikoliv přihlášek) odevzdaných uchazeči do naší školy. První část prvního ročníku odjede na lyžařský kurz do Špindlerova Mlýna a jistě si užije radovánky na sněhu. Maturitní ples v Lucerně se uskuteční ve čtvrtek 31. ledna a jistě tam nemůžeme chybět. Bezprostředně budou následovat jednodenní pololetní prázdniny v pátek 1. února. Letos budou jarní prázdniny od 11. do 17. února. Je se na co těšit, ale současně je nutná příprava do školy.
Program na leden a únor 2013: (změna vyhrazena)
LEDEN 2013 9. 1. (středa) 18. 1. (pátek) 21. 1. (pondělí) 23. 1. (středa) 20. 1. – 27. 1. 31. 1. (čtvrtek) 31. 1. (čtvrtek)
3. den otevřených dveří SSPŠ uzavření klasifikace za 1. pololetí 4. den otevřených dveří SSPŠ pedagogická porada – hodnocení 1. pololetí lyžařský výcvikový kurz (chata Lesana, Špindlerův Mlýn) ukončení 1. pololetí maturitní ples v Lucerně
ÚNOR 2013 1. 2. (pátek) 11. – 17. 2.
3
pololetní prázdniny jarní prázdniny
PŘÁNÍ DO ROKU 2013 PROČ ZŮSTÁVÁM UMÍRNĚNÝM OPTIMISTOU Ing. Radko Sáblík, ředitel školy Předně musím říci, že zůstat v České republice byť umírněným optimistou, je velmi těžké. Odevšud, ze všech médií, se na nás hrnou samé negativní informace. Nezlobím se na ta média, jejich vydavatelé a redaktoři si pouze analyzovali, co chceme slyšet, vidět či číst, a tím nás zásobují. Je pak opravdu těžké zachovat si chladnou hlavu, střízlivý úsudek a vlastní názor. A tak se ocitáme v poněkud virtuálním světě, kde neexistují žádné úspěchy, ale zato je v něm mnoho zločinů, tragédií, zlodějen, bídy a utrpení. Jako by opravdu nastávala apokalypsa. Politici kradou, hašteří se, dělají na sebe podrazy. Zlí lidé ve zprávách masakrují děti pod koly svých aut či ze svých vilných choutek. Jsme obklopeni roztodivnými individui, které nás chtějí na každém kroku obrat, uvrhnout do nejhlubší chudoby, když už ne přímo připravit o život. Pravda je dle mého poněkud jinde. Existuje i druhá stránka mince, která není tak mediálně zajímavá a do které jsou vepsány úspěchy. O těch se však mluví pouze v jediné oblasti a tou je sport. Další jsou buď zmíněny v médiích někde pod čarou, droboučkým písmem nebo vůbec. Často se v médiích skloňuje tíživá ekonomická situace a chudoba zdejších obyvatel, která naší zemi dle reálných statistik ve skutečnosti hrozí ze všech zemích Evropské unie nejméně. Což nejlépe dokládají velká obchodní centra. Pokud tam nakupují chudobou zasažení lidé, pak tedy nevím, jak se ta chudoba projevuje, či co se za chudobu počítá. Často lidé říkají, že dříve, myslí tím za komunistů, měli všichni svoje sociální jistoty, zatímco teď žijí v nejistotách. Před pár dny se v televizních zprávách rozčilovala nějaká dívenka, že nakupovala dva dny před Vánocemi a byly tam takové hrozné fronty, že musela čekat plných patnáct minut! Já si dobře vzpomínám, jak se za komoušů čekalo na banány či pomeranče v hodinových frontách, jak se dobré maso prodávalo pouze pod pultem, jak zely krámy prázdnotou. Když pominu svobodu, na které dle všeho značné části našeho národa moc nezáleží, tak jen po obyčejné materiální stránce se lidem žije mnohokráte lépe, než když zde vládla úzká skupina mafiánů sdružených v politbyru KSČ. Konec světa dle očekávání nás mnohých 21. prosince 2012 nenastal, možná by však bylo pro nás všechny dobré, kdybychom přijali druhý výklad mayského kalendáře. Totiž, že toto datum neznamená konec světa, ale naopak začátek nové éry. A podle toho se pokusili žít. Začali sami u sebe a snažili se udělat svět o trochu lepším. Také si třeba vzali tužku a papír a na levou část začali psát neúspěchy či nepravosti a na pravou část úspěchy a výdobytky demokracie, kterou zde už třiadvacet let máme. Jsem přesvědčený, pokud budeme postupovat systematicky a bez emocí, že pravá strana bude zřetelně plnější. Před koncem minulého kalendářního roku jsem podpořil protesty studentů z jižních Čech a vymezil se proti nástupu komunistů do vedení země. Následně jsem obdržel dost docela drsných i vulgárních e-mailů, prosycených nenávistí, ze kterých sálala hrozná zloba i beznaděj pisatelů. Takovým lidem se musí žít opravdu těžko, když se neumějí radovat, když jejich duši opanovaly ty
4
nejhorší lidské vlastnosti, mezi které počítám závist a nenávist. Je mi jich docela líto a litoval bych jich ještě víc, kdybych se neobával, že tito lidé zamořují svým negativismem myšlení nás všech. Proč jsem já osobně tedy stále umírněným optimistou? Těch příčin je víc, já se však s dovolením zmíním jen o dvou důvodech. Prvním je naše země a druhou je škola, ve které jsem ředitelem. Co se týká České republiky, tak přes všechny hrůzy sdělované všemi médii, na tom rozhodně nejsme vůbec špatně. Po stránce ekonomické, ale i po stránce lidských zdrojů. Stále je tady dost šikovných lidí, kteří něco dokáží a kteří se nenechají udusit blbou náladou, kterou kolem sebe šíří různě „zamindrákovaní“ lidé, kterým je bohužel v médiích dáván velký prostor. Co se týká školy, které již deset let šéfuji, a kde snad budu ještě nějaký ten rok ředitelem, pak mám oprávněné důvody k dobré náladě. I když pominu výborné výsledky studentů u maturit, i když pominu její dobré jméno a dobré vybavení, což je obojí jistě významné, je zde ještě jeden faktor, který mi vlévá optimismus i novou energii do žil. Tím je mnoho výborných učitelů a studentů, kteří jsou velmi aktivní a kteří tuto školu táhnou. Kteří budují její prestiž a kteří stále přicházejí s novými nápady. Největší hodnotou naší školy není její dobré vybavení, její dobrá poloha, její tradice, ale jsou jí lidské zdroje. Ředitel respektive vedení školy (už vidím, jak budu haněn za projevené sebevědomí), od mé osoby se dostává významné podpory všem aktivitám a s dalšími přicházím osobně. Učitelé a studenti, pochopitelně ne všichni, ale významná část ano. Učitelé jsou schopní tvůrčí práce, mají zájem dobře vzdělávat a studenti zájem se dobře vzdělat. Pedagogové s mojí plnou podporou vytvářejí ohromné množství různých aktivit, které nacházejí pozitivní odezvu u studentů. Výsledkem jsou nejen naplněné semináře, mnoho odborných akademií, Studentské společnosti, školní časopis Presík, internetové zpravodajství SSPS TV, spolupráce s dalšími sociálními partnery, ale i velmi zajímavé výstupy v podobě maturitních projektů. Kolikrát zůstávám jen nevěřícně stát, co vše naši studenti dovedou. Jen potřebují vhodně popostrčit a dostat prostor, aby mohli své dovednosti projevit. Když vidím naše studenty v oblecích při různých příležitostech, jak kulturně vystupují, jak na úrovni komunikují, jak se chovají, vždy mé srdce zaplesá. Vidím tady šikovnou a nezkaženou mladou generaci, kterou naštěstí ta starší generace ještě nedokázala zcela přetvořit k obrazu svému. Vidím tady naději pro tuto zemi, pokud těmto mladým lidem vydrží elán a nesplynou zcela s negativistickou společností. Ano, vždy jsem byl, jsem a doufám že i budu umírněným optimistou. Byť se mi také mnohé nelíbí, tak přesto si zachovávám střízlivý úsudek a určitě nenechám svou mysl zamořovat takovými emocemi, jako je závist a nenávist. Časté srážky s blbci jsou sice úmorné a odčerpávají mi energii, ale nedokáží mě znechutit natolik, aby ve mně nezůstal pozitivní náboj. Jako ředitel školy se těším na rok 2013, ačkoli se budu muset potýkat s nedostatkem financí, záplavou nepříjemných zpráv, úmornou byrokracií a určitě i čelit dalším výlevům nenávisti a závisti. Mám však i další významný důvod k optimismu. Před vánočními svátky jsme totiž připravovali projekt pro výzvu z programu EU Praha-Adaptabilita a sami pedagogové přišli s velkou škálou nápadů, jak vylepšit výuku, jak zavést metody projektového vyučování, jak více využívat informační technologie ve výuce. Když projekt vyjde, bude to paráda a budeme moci tyto nápady realizovat v brzké době a v plné intenzitě. Ale i když projekt nevyjde, určitě tyto výborné nápady nenechám zapadnout, byť jejich realizace bude postupnější a méně intenzivní.
5
Na závěr mého příspěvku na úvod roku 2013 bych chtěl popřát všem pedagogům a studentům, stejně jako čtenářům Presíku, aby si dokázali uchovat dobrou náladu, aby si dokázali uchovat pozitivní myšlení a aby se nenechali nikým a ničím dlouhodobě otrávit. Což bude dobré i pro zdraví a úspěch v osobním a pracovním životě, což též všem z celého srdce přeji. PS: Níže ještě pár čísel, které by nám všem mohly trochu zvednout náladu: Jak si na tom stojí Česká republika v porovnání se světem: Čerpáno z Reflexu z článku Cyrila Höschla, psychiatra a publicisty -
-
-
-
podle amerického úřadu pro ekonomickou analýzu BEA z roku 2002 je Česká republika na 20. místě, toto hodnocení vychází z celkového ročního příjmu na jednoho obyvatele přepočteného podle kupní síly podle mnoha kritérií, kterými se měří kvalita života, např. střední délka života, hmotné zajištění, bezpečnost, klima apod., byla dle mezinárodního výzkumu z roku 2005 Česká republika na 34. místě podle téže analýzy pro rok 2013, sledující předchozí období, postoupila Česká republika dokonce na 28. místo na světě, hned za Velkou Británii podle žebříčku sestaveného podle ukazatelů lidského rozvoje, délky dožití, gramotnosti, vzdělání, životní úrovně, bydlení, péče o děti apod., je Česká republika na 27. místě ze 185 sledovaných zemí světa
PSÍ FITNES ZA PENÍZE EU aneb na co všechno jde také získat evropské dotace Ing. Radko Sáblík, ředitel školy Čerpáno z Reflex 51, 52/2012 Níže je uvedeno několik příkladů, na co všechno lze také získat peníze z Evropských fondů. Pokud tomu nevěříte, pak se nedivím, mně to také přijde neuvěřitelné. Bohužel je to pravda. Jde jen o zářný příklad, kdy peníze „všech“ rozdělované jejich „moudrými“ správci končí v … Postupovat takto soukromník, dávno by zkrachoval. Jen to potvrzuje dávnou pravdu, že různé státní či nadnárodní instituce jsou nejhoršími hospodáři ze všech, ať mají jakkoli bohulibé úmysly. Dotace pro soukromé subjekty pak pokřivují klasickou soutěž v rámci konkurence, ta se mění v konkurenční soutěž o získání evropských dotací.
Psí fitness centrum -
6
jde o rehabilitační centrum pro psy evropský fond regionálního rozvoje na toto poskytl 10,3 milionu korun, podobnou částku obdržela firma od maďarského státu budovy a kanceláře byly vystaveny, ale zůstaly prázdné, bez psů a zaměstnanců, EU nakonec dotace neposkytla, nikoli však z důvodů, že jde o nesmyslné plýtvání, ale protože se záměr nepodařilo realizovat
Sjezdovka na dánském kopečku -
jde o vybudování sjezdovky na kopečku v Dánsku, kde sněží výjimečně a převýšení je pouhých 38 metrů „Nikdy jsem nemyslel, že by podpořili něco tak bláznivého,“ říká příjemce dotace Ole Harild, který obdržel na vybodování sjezdovky od EU 2,5 milionu korun v roce 2010 byla sjezdovka otevřena jeden jediný den, v roce 2011 se otevřela koncem ledna, ovšem až po intenzivní činnosti sněhových děl po kritice se rozhodla EU přehodnotit projekt, uskutečněný v programu „podpory adaptace a rozvoje venkovských oblastí v širším smyslu, včetně diverzifikace příjmů farem ve venkovských oblastech“, výsledkem přehodnocení bylo, že dostal farmář od EU dalších 1,4 milionu korun na nový vlek
Motorkáři jako příjemci zemědělské dotace -
ve Velké Británii dostávají každoročně dva motorkářské kluby dva tisíce liber od EU jako přímou pomoc v rámci Společné zemědělské politiky EU
Vzdělávání zaměstnanců soukromých společností -
-
-
miliony Eur jdou do soukromých společností na vzdělávání jejich zaměstnanců, ty se mnohdy konají v zahraničí, v turisticky zajímavých destinacích a podobně například 7,7 milionu korun jde pro společnost Billa na „Vzdělávání zaměstnanců společnosti Billa, spol.s.r.o. ke zvýšení jejich kvalifikace, profesní mobility a adaptability“ krásné je zhodnocení využívání těchto dotací od psychologa Jaroslava Simona: „Sám jsem byl jako lektor v projektu, který měl smysl a byl užitečný. Bylo to pro 25 zaměstnanců, proběhlo několik víkendů, určených k jejich vzdělávání, zaměstnanci byli spokojeni. Já sám i s několika kolegy bychom to zvládli asi za 200 tisíc korun. Celý projekt ovšem stál EU 8 milionů korun, to znamená čtyřicetinásobek.“ například energetický gigant ČEZ na vzdělávání svých zaměstnanců obdržel od EU 80 milionů korun, pivovar Heineken za 10 milionů korun z eurofondů zvyšuje úroveň kompetencí zaměstnanců DRINKS UNION, aby se ti připravili na integraci do Královského pivovaru Krušovice na školení zaměstnanců dostává 26,2 milionů Asociace služeb cestovního ruchu, 27,8 milionů Klub personalistů Moravskoslezského kraje, 3,2 milionů BV BRUMOVICE VÝTAHY
Další zajímavé dotace -
160 milionů korun pro mladoboleslavskou Škodu na různé projekty, včetně rozšiřování vývojových kapacit 70 milionů pro pivovar Svitavy, což je 248násobek jeho zisku po zdanění za rok 2011 21 milionů pro plzeňský Prazdroj na nové chladící zařízení a školení pro zaměstnance 10 milionů pro hotel „Romance – Puškin Karlovy Vary“ na zvýšení nabídky a kapacity služeb 14 milionů pro hotel Praděd na rozšíření služeb hotelového komplexu 38,8 milionů pro hotel Horal na rozšíření ubytovacích a sportovně relaxačních služeb 7,1 milionu pro Ministerstvo pro místní rozvoj na „Publikace o fondech EU“ 372 milionů korun pro Ministerstvo školství na „Přípravu podmínek reformované maturitní zkoušky“ 34,2 miliard, která čerpala či čerpají celkově česká ministerstva v různých projektech v současném rozpočtovém období EU 2007 až 2013
A pak že nejsou peníze!!!
7
NÁVŠTĚVA Z FINSKA NA NAŠÍ ŠKOLE Jakub Moravec, 4.A Při listopadové stáži do Finska jsme se mimo jiné seznámili s místní mezinárodní koordinátorkou - paní Reija Kivelä. Ta nedávno strávila zhruba týden v České republice - pracovně - a při té příležitosti navštívila také naší školu, a to v pátek 7. prosince 2012. Reiju jsme vyzvedli asi ve dvě hodiny na stanici metra Anděl, já, Honza Plíva a paní profesorka Spurná. Reija prokázala své orientační schopnosti, takže jsme se sešli na čas a vydali jsme se do školy - podél nábřeží, aby také viděla něco z Prahy - nikdy zde nebyla. Řekli jsme jí něco málo o národním obrození a historii Národního divadla a poté už jsme začali se samotnou prohlídkou školy. Prošli jsme všechna patra, především specializované učebny a byli jsme mile potěšeni zájmem, který projevila. Po prohlídce jsme si šli na chvíli sednout do kavárny Káva, kde jsme se mimo jiné dozvěděli, že Reija byla na hokejovém zápase mezi Pardubicemi a Pražskou Slávií, líbil se jí maskot Pardubic, ale Slávisté hráli podle jejích slov lépe, což mě potěšilo. Poté už jsme pokračovali bez paní Spurné, šli jsme koupit nějaké vybrané čaje a kávu do obchodního centra - dárky z Česka pro rodinu. Musím říct, že nejmenovaný specializovaný obchod na tom docela hezky utržil. Pak už jsme se vypravili na Staroměstské náměstí, kde měla Reija sraz s lidmi, kteří jí provázeli celý týden, a kde jsme se také rozloučili. Bylo to příjemné odpoledne pro nás všechny.
Češi a IT – Porovnání se zeměmi Evropské unie Ing. Radko Sáblík, ředitel školy Není asi nezajímavé se podívat, jak si stojí občané České republiky ve využívání informačních technologií v porovnání dvaceti sedmi zemí Evropské unie. Zajímavé jistě je, že kromě vysokorychlostnímu připojení jsou na tom o něco lépe ve všech níže uvedených kategoriích naši sousedé ze Slovenska.
-
Vybavení domácností počítačem ČR se nachází až na 19. místě se 70 % průměr Evropské unie je 77 % domácností vybavených počítačem před 90 % vybavených domácností počítačem je v Nizozemsku a Lucembursku kolem 50 % domácností má počítač v Rumunsku a Bulharsku
-
Připojení domácností k vysokorychlostnímu internetu ČR se nachází na 16. místě se 63 % průměr Evropské unii je 67 % přes 80 % připojení ADSL mají švédské domácnosti pouhých 30 % mají vysokorychlostní připojení rumunské domácnosti
8
-
Nakupování přes internet v ČR pouze 30 % lidí nakupuje on-line průměr Evropské unie je 43 % nejčastěji nakupují Britové a Švédové, této služby využívá 70 % občanů nejméně této služby využívají Bulhaři a Rumuni, tam jde jen o 10 % obyvatel
-
Užívání internetu v ČR využívá internet 73 % lidí průměr Evropské unie je 73,5 % přes 90 % občanů využívá internet ve Švédsku, Nizozemsku a Dánsku nejméně pak využívají internet lidé v Řecku, Bulharsku a Rumunsku
Anna Karenina - divadelní přestavení – 1. část V minulém týdnu jsem se zúčastnil divadelního představení Anna Karenina. Přestože do divadla chodím opravdu jenom velice výjimečně, takže nemám moc velké srovnání, tak mohu konstatovat, že podle mého názoru bylo představení nadmíru zdařilé. Problém byl jenom na některých místech, kdy bylo špatně rozumět, protože jsem seděl až téměř vzadu, kde byl projektor, který trochu hlučel. Také tam bohužel bylo zrcadlo, které odráželo světlo z reflektoru přímo na nás. To samozřejmě trošku kazí celkový dojem, ale až na tyto nepříjemnosti vše probíhalo v pořádku. Co se hereckých výkonů týká, tam nemám žádné výtky. Kdybych si měl vybrat postavu, která se mi ve hře nejvíce líbila, tak by to byl bratr Anny Kareniny, protože byl po celou dobu, narozdíl od ostatních postav, jaksi nad věcí. Docela mě překvapil chlapec, který ztvárňoval syna Anny, Sergej, který přes svůj věk hrál velice dobře. Hra trvala asi tři hodiny a myslím si, že to bylo naprosto ideální. Ani moc krátké a ořezané a zároveň ani tak úmorně dlouhé, aby se člověk začal nudit. Líbilo se mi, že je tam více dějových linií, které se navzájem prolínají. Nejvíce mě oslovila závěrečná scéna, kdy se zoufalá Anna rozhodne spáchat sebevraždu a vrhne se pod vlak. Čemu jsem vůbec nerozuměl, byl samý úvod hry, kdy tam “poskakovala“ nějaká žena a cosi šeptala (to bylo právě jedno z míst, kdy sem nic neslyšel). Ale jinak už bylo všechno jasné a srozumitelné. Toto představení pro mě bylo rozhodně přínosem a určitě se mi bude hodit k porovnání s knihou, kterou budeme číst v nejbližší době a filmem, který, hodlám brzy zhlédnout. David Jelínek, 2.A Tato akce mě přiměla k přečtení knihy, abych ji mohla porovnat s divadelním zpracováním. Také bych chtěla zhlédnout i film, abych posoudila i jiný druh zpracování. Toto představení mě zaujalo. Jsem ráda, že jsem se mohla zúčastnit a těším se na další podobná představení, která se budou hodit do naší povinné četby. Nela Táborská, 2.A Divadlo, na kterém jsme byli ve čtvrtek 6. prosince 2012, jakožto součást kulturního vzdělávání se, se mi vcelku líbilo, ale moc mě nebavilo. Myslím, že kdybychom šli na stejné představení do kina, odnesli by si z toho všichni studenti více než z divadelního představení. Obdivuji výkony jednotlivých herců a respektuji je za to, že se dokáží naučit takovýto text a následně to slušně zahrát. Představení mě však i přesto dějově nijak moc nezaujalo. K tomu navíc přispělo i to, že naše třída seděla u projektoru, který nepříjemně hučel a znepříjemňoval tak celý pobyt v divadle a navíc opravdu velice snižoval možnost rozumět hercům i v posledních řadách. Navíc na jevišti bylo velmi nevhodně umístěno zrcadlo (bezdůvodně, co jsem postřehl), které většinu času odráželo světlo
9
reflektoru přímo do místa, kde jsem seděl. Představení samotné ve mně vzněcovalo rozporuplné pocity a dojmy. Příběh mě nijak moc nezaujal, ale i přesto bylo představení celkem „pozorovatelné“ díky výkonům herců, kteří se podle mého opravdu snažili, aby bylo představení podáno hezky a srozumitelně. Překvapilo mě i chování studentů, které bylo, podle mého, velmi nad obvyklou úrovní. Všichni, až na občasné výjimky, se chovali vzorně a nesnažili se narušovat představení a tím i práci herců, kterou naopak tímto usnadňovali a zřejmě i jistým způsobem oceňovali. Zřejmě to i všechny studenty bavilo a zajímalo, nebo se aspoň svůj nezájem nesnažili dávat najevo právě tímto neslušným chováním, což je chvalitebné. Závěrem bych řekl, že nápad jít do divadla byl dobrým úmyslem, vzhledem k tomu, že velká část studentů, podle mého, nečte knihy ani se jinak kulturně nevzdělává, ale toto představení mě osobně prostě nebavilo a nezaujalo příběhem (herecké výkony byly slušné). Na školní akci by se zřejmě víc hodil film, který je údajně velmi dobrý a má slušné recenze a herecké obsazení. Petr Pužman, 2.A … Představení mne fascinovalo a vzedmulo ve mně do té doby netušenou náklonnost k divadlu. Již několikrát zmiňované, vynikající výkony herců a skvěle napsaný scénář ve mně zanechal hluboký dojem. Jediné, co mi na celém představení, trochu kazilo celkový dojem, byl nešikovný osvětlovač, který nejednou přímo nasvítil zrcadlo postavené na jevišti, čímž část publika silně oslnil. Ale celkově, vzhledem k dlouhému aplausu, myslím, že mohu mluvit za všechny, hodnotím představení jako výborné, a když o něm teď zpětně přemýšlím, nemůžu šetřit slova chvály. I proto doufám v další školní akce podobné této, která dala leckterým studentům víc, než celý den strávený ve školních lavicích. Tomáš Solil, 3.C Moje dojmy z tohoto divadelního představení, které je i zfilmované, jsou velice pozitivní. Zpočátku jsem si myslel, že být v divadle bude trochu nudné, ale pro mne tomu tak nebylo. V divadle jsem byl ve svém životě pouze dvakrát, a musím uznat, že tato dvou či tříhodinová hra na mě velice zapůsobila. Snad dokonce více, než kdybych seděl v kině. Zpočátku jsem byl celkem zmatený a dalo mi trochu práci si zapamatovat, kdo je kdo, kde se zrovna ta daná událost odehrává, či o čem se vlastně hovoří, ale nakonec jsem tuto překážku zdolal a napjatě jsem sledoval, jak se všechno odehrávalo dál a čekal jsem, jak to všechno skončí. … V určitých částech hry jsem nechápal některá chování postav a jejich význam – občas se vyskytující babička mluvící rusky a osoby s maskou na hlavě. Nakonec jsem si domyslel, že jejich účel vystoupení byl symbolický a emocionální. Hlavní myšlenkou této hry bylo poukázat na milostné vztahy a jejich komplikovanost v tamější ruské společnosti a době, kdy tam panoval car. Mnoho herců jsem poznával, kupříkladu herečky ze seriálu Ulice a dabéra mnoha filmů např. Harry Potter a další. Excelentní výkon herců si u mne zasloužil obrovský potlesk a uznání. Nemám k tomu žádné výtky, takže bych tuto hru doporučil i ostatním zhlédnout při dalších příležitostech. Z toho jsem si vzal, že láska je velice spletitá a vážná záležitost a že chodit do divadla se určitě vyplatí z důvodu kulturního zážitku. Jan Havel, 3.B Dne 6.12 jsme se zúčastnili divadelního představení nesoucí název Anna Karenina.
10
Celé představení začínalo zvláštním povídáním starší paní, kterému se nedalo rozumět, což se mi zdálo jako poněkud zvláštní začátek představení, v jedné chvíli jsem si dokonce myslel, že sedím tak daleko, že z představení nebudu mít vůbec nic. Jediná velká nevýhoda z mého pohledu byla délka představení, které trvalo kolem tří hodin a některé zmatečné přecházení scén z jedné na druhou, některým pasážím se dokonce vůbec nerozuměl. Výkon herců byl z mého pohledu dobrý, spíše výborný. Na představení se mi líbilo velké množství poučení ze všedního života, které se mohou stát komukoli z nás nebo našim blízkým. Mohli jsme zde viděti mnoho situací, které z počátku vypadali šťastně a milostně ale nakonec se z toho stala jedna velká tragédie končící dokonce i smrtí matky mladého chlapce, ale naopak i mnoho situací, které začínaly velice špatně a nakonec zase končily velice šťastně. Na představení se mi líbilo i to, jak na tak malém jevišti dokázali zahrát dokonce i dvě scény odehrávajíc se mimo sebe, například jiná místnost. Také se mi velice líbilo, jak někteří herci zůstávali na pódiu, jen na ně nebylo svíceno, což působilo tak, že děj se pěkně prolíná. Nevýhodou divadla nebo spíše mého místa a okolí byl poněkud hlučný větráček u jednoho z reflektorů, který zapříčinil menšímu porozumění ději. Na pár malých nedostatků se mi divadlo celkově líbilo a byl bych potěšen zúčastnit se dalších podobných akcí v divadle. Michal Čípa, 2.B Představení Anna Karenina se mi v rámci možností líbilo. Když říkám v rámci možností, myslím tím, že po dějové stránce je tato hra určitě skvělá a rozhodně stojí za to, jít se na ni podívat. Bohužel z mého pohledu jsem si představení až tak neužil. Co se týká výkonů herců, s mými znalostmi herectví bych se asi neodvážil nějak hlouběji hodnotit jejich výkony. V rámci scénáře se mi zdálo vše, jak má být. Nikdo se nezasekával, všichni věděli s jistotou, co mají dělat, takže to na mně působilo jako velmi profesionální výkon. Možná se tam vyskytla nějaká chybička, ale já jsem ji nezaznamenal. V některých částech hry bych ale uvítal, kdyby herci mluvili více nahlas, protože vzadu opravdu nebylo dobře slyšet. Bohužel jsem si sedl na místo, kde mi nad hlavou vydával zvuky nějaký projektor, a v řadě za mnou se během celého představení vybavovali nějací studenti, což na té slyšitelnosti moc nepřidá. Ale tím rozhodně nechci říct, že by se mi představení nelíbilo. Občas tam byly vtipné scény a gesta, které dokázaly pobavit. Nejvíce sympatická osoba mi přišla postava Anny Kareniny a jejího bratra. Kdybych si vybral scénu, která se mi líbila nejvíce a nejméně, tak nejvíce se mi líbila poslední scéna, kdy jde Anna Karenina vstříc vlaku, který ji srazí. Líbil se mi kouř, který vycházel ze zadní části pódia a přibližující se světla a hlasitost vlaku. Bylo to pěkné dramatické vyvrcholení příběhu. Nejhorší scéna pro mě byla naopak ta první. Nějaká ruská žena, která dělala nějaké pohyby, které jsem vůbec nepochopil a vůbec jsem neslyšel, co říkala, “jestli vůbec něco říkala“. Na závěr bych chtěl říct, že samotná hra měla hodně pozitiv, ale vzhledem k rušení a špatné slyšitelnosti byl pro mě celkový dojem z představení spíše negativní. Ale i přes všechna negativa si myslím, že to pro mě určitý přínos mělo a určitě bych chodil rád častěji sledovat taková představení. Tentokrát ale někde blíže k pódiu. Radomír Zuzaňák, 2.B
11
Článek o divadelním představení. Dost ošemetné téma. Psát dle svých pocitů nebo se snažit být více objektivní. Ale jak může být člověk spravedlivě soudný, pokud nemá s čím srovnávat. Osobně patřím, bohužel, mezi sváteční návštěvníky divadel, ale i tak bych se rád podělil o své dojmy a postřehy. Atmosféra každodennosti se vytratila spolu s prvními kroky v divadle. Divadlo ABC má skutečně vkusně zařízené prostory, obzvlášť scéna a hlediště. To se však od kvalitního divadla očekává. Hra samotná – Anna Karenina od L. N. Tolstého patří mezi, pro mne, vcelku komplikované hry. Časté střídání míst v příběhu, kdy ale zůstávají na scéně stejné kulisy, se občas stalo matoucí. Obzvláště ze začátku, kdy jsme se teprve seznamovali s postavami v příběhu a přiřazovali je k jednotlivým hercům. Tomuto by se šlo vyvarovat hlubším rozborem díla před samotným představením, ale nemyslím si, že znalost hry, případně její literární předlohy, by měla být podmínkou k pochopení hry samotné. A je velmi nepříjemné pokud značnou část první poloviny představení musíte soustředit značnou energii na vstřebání jak aktuálního dění, tak celkového kontextu. Tolstého příběh krásně předvádí lidské prohry, které sice občas vystřídají světlé momenty, ale ty pak vedou ještě k tragičtějším koncům. Reflexe života člověka je zde tak patrná, že jsem se často přistihl, že se srovnávám s hlavními postavami. Snad jen smysl závěru mi uniká. Nastíněné pozitivní vyhlídky mi přijdou nemístné a rušící celkový dojem blížící se k velmi hluboké tragédii. Nerad bych zabíhal do hodnocení kvality předvedeného výkonu. Jak jsem již zmínil, nemám moc s čím srovnávat a představení ve mně budilo velmi dobrý dojem. Co však hodnotit mohu, a zároveň je asi největší výtkou, je kvalita publika. Chápu, že moje generace nepatří mezi nejohleduplnější, ale přijde mi strašně, pokud do představení někdo neustále hovoří, případně je hlediště prozářené světly mobilních telefonů. A to byl často ten lepší případ. Co říci na závěr. Tento zážitek mě jistě v něčem obohatil, ať už po kulturní či myšlenkové stránce. Přes některé neduhy stejně budu vítat příležitost shlédnout jiná představení jak Divadla ABC, tak i jiných pražských scén. Jan Bastl, 3.A Ve čtvrtek 6. prosince 2012 jsme se školou navštívili divadelní představení Anna Karenina v pražském Divadle ABC. Tato divadelní hra byla sepsána podle románové předlohy ruského autora Lva Nikolajeviče Tolstého. Kromě činoherního ztvárnění byl román nespočetněkrát interpretován do filmové podoby, nejnovější britská adaptace je právě k vidění v kinech. Samotné představení bych zhodnotil velmi kladně. Děj probíhal plynule a srozumitelně, a přesto působil dynamicky a živě. Zvláště dynamičnost bych označil jako zásadní kladnou vlastnost. Divák neměl čas na to být znuděn. Celkový dojem podtrhly individuální výkony herců, kteří podali solidní výkon. Především vkusná vtipnost a společná schopnost kooperace dodala nejedné chvíli ten správný ráz. Scéna na mne působila poměrně prázdným dojmem, mnoho rekvizit použito nebylo, ovšem o to více vynikl hercův um vypořádání se s danou situací a nastínění atmosféry prostředí ruské společnosti devatenáctého století. Místy bych vytkl určitou hluchost momentu a nelogičnost v souvislosti s předcházejícím vývojem děje, ale nejednalo se o nikterak výrazný nedostatek. V celkovém výsledku se mi akce líbila. Každé zhlédnuté představení člověka z kulturního hlediska obohatí o nejednu zkušenost. Myslím si, že takovéto zpestření výuky je hlavním klíčem k ucelenému pohledu na literaturu jako takovou. Karel Dvořák, 3.A
12
Dne 6. prosince jsem s mojí třídou zhlédl divadelní představení Anna Karenina v Divadle ABC. Nutno přiznat, že jsem moc nevěděl, o čem Anna Karenina vlastně je a autora jsem se dozvěděl až na místě, což lehce ukazuje na můj přístup k výuce českého jazyka. Nicméně autorem je Tolstoj, což je jedno z mála ruských jmen, které mi něco říká, Čili ať mi představení přineslo cokoliv, rozhodně to byla i vědomost o autorovi Anny Kareniny. Teď už ale k samotnému představení. Nutno říct, že jsem se bál, zda vůbec něco uslyším, protože mé zkušenosti se školními výlety mi jasně říkali, že představení bude sledovat zhruba tak každý desátý divák. Byl jsem překvapen, ačkoliv se totiž o pár řad přede mnou po levé mé pravé ruce, často hlasitě bavilo asi 5 kluků (bohudík ne z naší školy), ostatní se zájmem poslouchali. Bohužel jsme ale museli párkrát neposedné hochy okřiknout, protože v některých chvílích, většinou samozřejmě v těch nejnapínavějších okamžicích se hlasitě bavili o úplně něčem jiném. To bylo samozřejmě krajně nepříjemné, často se totiž stávalo, že jsme neslyšeli některé proslovy. Možná to ale bylo i tím, že jsme seděli úplně až vzadu. Nevím, zda to bylo akustikou, je ale možné, že to byla zčásti i chyba herců. To mě uvádí do části, ve které zhodnotím výkony herců. Podle mého názoru výkony herců velmi dobré obzvlášť výstup Stivy Oblinskije v podání herce Lukáše Jurka a také výstup knížete Levina v podání Hynka Čermáka byl obdivuhodný. Do svých rolí se dokázali vžít (to ostatní snad každý z herců) a všechny vtipné scény zahráli naprosto perfektně a mnohokrát dokázali rozesmát celý sál. Také Anna Karenina v podání Michaeli Badinkové bylo dost dobré, ačkoliv jsem měl občas pocit, že to nehraje úplně upřímně. Tím mám na mysli, že některé scény byly trochu přehnané, obzvlášť ty, které byly v druhé polovině dějství, kdy chování začínalo být lehce zcestné. Dále bych rád zhodnotil vystoupení kluka, který hrál dítě Anny a Karenina, Serjožka. Na to, že to byl pouhý kluk a svojí kariéru má jistojistě ještě před sebou, to byl zajisté obdivuhodný výkon, nicméně měl jsem z některých jeho výstupů stejný dojem, jako u Anny. Přehnané, neupřímné scény. Možná by bylo lepší, kdyby jeho případ vyřešili stejně, jako u dětí Oblonských, tedy že byli představování jenom jako hlasy v pozadí. Dále bych chtěl trochu vytknout, že nebylo vždy úplně všechno slyšet, což jak jsem už řekl, možná bylo místem, kde jsem seděl, ale myslím, že s tím by se mělo počítat. Například v případě tulačky, kterou mnozí nazvali takzvanou „diskobábou“, jsem často nerozuměl ani slovu a rozhodně to nebylo jenom tím, že mluvila rusky. V úvodní části totiž měla proslov, který se prostě k mým uším nedostal. Až později jsem se dozvěděl, že pronášela modlitby. Samozřejmě by mě i zajímalo, jak by vypadalo představení i v podání jiných herců, ale i přesto jsem byl spokojen. Představení totiž splnilo svůj účel, a to částečně představit tehdejší dobu a její společnost. Dále samozřejmě účel diváky pobavit a také zapůsobit na city. Byl bych rád, kdyby se taková to společenská událost opakovala častěji. Ondřej Výravský, 3.A Poutavost. Dramatičnost. Zábavnost. Tak by se dalo představení vystihnout. Herecké výkony mi připadaly velmi dobré, obzvláště s přihlédnutím k tomu, že se jednalo o dopolední vystoupení. Žádný z herců „špatným směrem“ nevybočoval, jediný, kdo se hereckým výkonem vzdaloval ostatním, byl dle mého názoru Hynek Čermák. Jeho ztvárnění postavy knížete Konstantina Dmitriče Levina mi přišlo téměř dokonalé a rozhodně na něho vzpomínám ze všech herců nejvíce. Motiv knihy se mi zdál dobře ztvárněn a myslím si, že nebyly vynechány důležité detaily. Herecké obsazení bylo vhodně vybrané a většině herců role "sedla". V některých pasážích byla scéna nedostatečně ozvučena, především v začátcích představení, po přestávce však bylo ozvučení dobré. Naopak osvětlení mi v začátcích připadalo výtečné, čím blíže konci se však představení končilo, tím méně mi osvětlení
13
připadalo výrazné. I když nerad, musím divadlu vytknout sedačky a posazení. Výhled byl dobrý, sedačky nebyly nejhorší, ale místa na nohy mi připadalo žalostně málo. Při představě, jak se museli cítit moji vyšší spolužáci se mi svírá žaludek. Tři hodiny sedět v jedné poloze prostě pohodlné být nemůže a musím říct, že více místa je i v autobuse. Možná, že jsem seděl pouze na špatném místě, nicméně při svých 165 centimetrech si nedokážu představit, že by tam bylo dostatek místa alespoň pro hobita. Celkový dojem však předčil zápory, kterých bylo po málu. Do divadla obvykle nechodím, protože jsem měl s různými představeními špatné zkušenosti, především co se týká poutavosti a zábavnosti. Představení Anna Karenina v divadle ABC mne však nalákalo na zhlédnutí dalšího vystoupení v divadle. Z představení jsem si odnesl mnoho dobrých zážitků. Nejvíce se mi líbily scény s větou "Měl by ses naučit kosit.". Celkový dojem z představení byl dobrý, jistě ho doporučím svým známým a možná mě naláká na další návštěvu divadla. Více takovýchto akcí bych ve škole uvítal. Marek Cáder, 3.L
ROZHOVOR S LOUDA Petr student třídy 2. L, obor Informační technologie nový předseda Studentské Rady Student Louda byl na schůzi Studentské rady zvolen novým předsedou Studentské rady, koncem ledna vystřídá ve funkci současného předsedu studenta Plívu. Než svůj úřad převezme, požádali jsme ho o pár odpovědí na naše zvídavé otázky. Nejprve přijmi naši gratulaci ke zvolení předsedou Studentské rady. S tím souvisí i první položená otázka. Proč ses rozhodl kandidovat na předsedu Studentské rady? „Rád se podílím na fungování celku, baví mě přicházet s novými nápady, takže kandidatura byla téměř jasná.“ Tvůj předchůdce se vypracoval určitě v silného předsedu, který přicházel s mnoha iniciativami, dobře zvládal jednání s vedením školy, komunikaci s Radou rodičů, má svoji úroveň vystupování. Máš už nějakou představu, jak na něj chceš navázat? „Myslím si, že bude těžké převzít po něm funkci, když si vypracoval takové renomé. Chci se mu vyrovnat a zároveň být osobitý. Doufám, že komunikace mezi mnou, vedením školy a Radou rodičů bude probíhat, co možná nejlépe a udělám pro to maximum. Mám již několik vlastních nápadů, se kterými bych vás rád seznámil.“ Cítíš v tuto chvíli trochu trému, když máš vystoupit před studenty na schůzi Studentské rady, při jednání s Radou rodičů či ředitelem školy? „Ani moc ne, nikdy mi nevadilo vystoupit před odstatními. A budu rád, že můžu prezentovat svůj názor před Radou rodičů a ředitelem školy.“
14
Pro některé příležitosti tvého působení ve funkci předsedy Studentské rady jistě patří i odpovídající ústroj. Už máš společenský oděv a nějakou vhodnou vázanku? Nebo do toho teprve zainventuješ? „Já si osobně myslím, že společenské oblečení by nemělo chybět nikomu v šatníku. Já již oblek vlastním dlouho, možná se ještě porozhlédnu po nějakých doplňcích.“ Kromě tvého zájmu o oblast IT jsi fanda i do motorek. Jakou máš motorku? „Mým miláčkem je teď Honda CBF, samozřejmě zatím ve slabé kubatuře, ale na konci jara hodlám postoupit o stupeň víš. Můj názor je, že motorky jsou jedna z věcí, u kterých vás to chytne až po prvním vyzkoušení. Ten pocit svobody a adrenalinu je nepopsatelný.“ Využíváš možnosti parkování motorek na dvoře a jezdíš na ní do školy. Jak náročná je cesta v pražském provozu a odkud dojíždíš? „Využívám tuto možnost hojně, kdykoli je pěkně nebo jen trošku prší, vyrážím do školy na motorce. Má to spoustu výhod, je to rychlejší a zábavnější než jet autobusem, metrem nebo tramvají. Pražský provoz je v tomto hodně specifický, pražští řidiči jsou dosti bezohlední. A navíc kvůli ranním zácpám se z cesty do školy stává kličkování mezi auty, kdy řidiči aut nechtějí, abyste se před ně dostal.“ Není jízda na motorce přeci jen trochu nebezpečná? Víš, co se říká o motorkářích? „Nebezpečnost většinou pramení z bezohledných řidičů aut. Protože nedávání přednosti a vytlačování, je trochu jiné, když sedíte v klidu na sedačce obklopen všemi možnými bezpečnostními prvky. Já se setkávám s tím, že nedostanu například přednost zprava alespoň jednou za půl hodiny jízdy. Takže motorkář musí počítat, že mu nebezpečí hrozí odkuďkoli. Ti, kteří jezdí, jak se jim zachce, a občas jim to nevyjde, jsou určitě známější, než ti slušní motorkáři.“ Na naši školu jsi přišel z osmiletého gymnázia, což není až takovou výjimkou, nicméně se naskýtá otázka, proč jsi původně šel na víceleté gymnázium? „Původně jsem chtěl něco více se naučit, tak jsem se začal poohlížet po osmiletém gymnáziu. Ze začátku mi výuka vyhovovala. Ale později mi začala chybět větší specializace na „technické předměty“, takže změna školy byla na místě.“ Co tě přivedlo k tomu, že jsi přišel na naši školu? „Kombinace základních předmětů a IT, která mi ve způsobu výuky lycea nejvíce vyhovuje. Na dni otevřených dveří se mi nejvíce líbil studentský klub a audiocentrum, možnost připojení na WiFi. Také mě zaujala možnost získání certifikátu a další nadstandardní výuka.“ Splnila naše škola tvoje očekávání? „Všechno je tak, jak jsem očekával, až na síť WiFi, ale ta příští rok již bude jiná. Překvapila mě virtuální škola. Když vím, jak funguje, tak si myslím, že by mohla být využívána ještě více.“
15
Jaké jsou tvoje oblíbené předměty? „Nejraději mám počítače a počítačové sítě a dějepis, tato kombinace zní dosti divně, ale zájem o historii jsem neztratil ani zde na technické škole. Dále grafické systémy nebo deskriptivní geometrii, i když nám v rozvrhu připadla na dvě poslední hodiny v pátek.“ Máš už alespoň nějakou představu, co bys chtěl dělat po střední škole? Máš tedy ještě dost času, ale zamýšlel ses už nad tím? „Rád bych pokračoval studiem na vysoké škole. Přemýšlím nad dvěma možnostmi architektura nebo IT management, ještě časem uvidím, co mě víc přitáhne.“ Děkujeme za rozhovor.
POČTY ŠKOL A STUDENTŮ DLE ČTK Ing. Radko Sáblík, ředitel školy Od rozpadu Československa začíná počet žáků na základních a středních školách klesat. Ve školním roce 1992/1993 bylo na základních školách 1. 166. 000 žáků, v roce 2011/2012 navštěvovalo základní školy pouze 794. 000 žáků. Něco jde jistě na vrub zřízení osmiletých a šestiletých gymnázií, další způsobuje klesající demografická křivka. V roce 1995 bylo v České republice 5. 039 základních škol, v roce 2011/2012 jich bylo již jen 4. 111. V roce 1995 bylo v ČR celkem 2. 011 středních škol, v roce 2011 jich bylo 1. 393. V minulém týdnu byly v Lidových novinách zveřejněny výsledky státních maturit za všechny střední školy, bylo jich celkem 1. 275, tolik středních škol tedy v roce 2011/2012 nabízelo vzdělání zakončené maturitní zkouškou. Co se týká vysokých škol, mezi roky 1995 až 2010 se počet vysokoškolsky vzdělaných osob téměř zdvojnásobil. V roce 2001 studovalo na vysokých školách 203. 500 studentů, v roce 2010 bylo na vysokých školách zapsáno již 389. 000 studentů. V roce 2001 bylo v ČR 24 veřejných a 17 soukromých vysokých škol, v roce 2010 nabízelo vysokoškolské studium již 26 veřejných a 45 soukromých vysokých škol. Počet studentů na soukromých vysokých školách vzrostl za posledních deset let třicetinásobně!
POVZBUDIVÉ VÝSLEDKY ŽÁKŮ 4. TŘÍD ZŠ Ing. Radko Sáblík, ředitel školy Čerpáno ze zdrojů ČTK Loňské průzkumy TIMSS a PIRLS žáků čtvrtých tříd základních škol dopadly pro Česku republiku povzbudivě. Blýská se skutečně na lepší časy? Nejlépe v testech opět dopadly jako tradičně asijské země. V anketě doprovázející průzkum se však také objevuje, že čeští kantoři jsou ve srovnání s ostatními zeměmi spíše nespokojeni a české děti chodí do škol ze všech 25 zkoumaných zemí Evropské unie nejméně rády.
16
V přírodovědě skončily české děti na pěkném osmém místě, do testů TIMSS matematické a přírodovědné gramotnosti se zapojilo 52 států. Za dobrý výsledek mohou především chlapci, kteří se zlepšili ve všech sledovaných kritériích, děvčata se naopak mírně zhoršila. V matematice skončili čeští školáci na 22. místě. V čtenářské gramotnosti, což znamená schopnost pochopit psaný text, skončili žáci čtvrtých tříd na 14. místě ze 45 zemí.
Výsledky 5. ročníku soutěže Bobřík informatiky Ing. Helena Brabcová, koordinátor školy
Pořadí 1. 2. 3.
Pořadí 1. 1. 3.
17
Třída 3.A 3.A 3.B
Třída 2.C 2.C 1.D
Body 228 228 200
Body 188 184 173
Příjmení a jméno Černý Vít Gerhát Michal Choukchine Vladislav
Příjmení a jméno Bastl Jan Kramata Lukáš Vavrochová Michaela
Pořadí v ČR 4. 4. 69.
Bobřík informatiky 2012 Jan Bastl, 3.A I letos se naše škola zúčastnila soutěže Bobřík informatiky. Stále nerozumím tomu proč. Tato soutěž se tváří jako test znalostí používání informatiky a jejích nástrojů (tabulkové procesory, textové editory apod.). Jedná se však pouze o standartní logický text a to navíc dost nevalné kvality. Jakožto účastník dvou ročníku mohu říct, že vždy byla v testu minimálně sporná, ne-li přímo špatně položená otázka. Což by se, vzhledem k tomu, že autoři mají vždy slušnou zpětnou vazbu, nemělo stát. Soutěž je navíc k smíchu nejen řešitelům testu, ale i širšímu okolí. Hlavně grafická stylizace soutěže na úrovni prvního stupně základní školy si vysloužila posměch u většiny mých spolužáků. Je tato soutěž skutečně na takové úrovni, aby vyplňování testu probíhalo a narušovalo standartní výuku (byť jen na jednu hodinu)? Dle mého názoru NE.
Co se dnes nosí? Pilná Kateřina 3.A Dříve než začneme, rozhlédněte se prosím kolem sebe, jistě mi dáte za pravdu, že co člověk to styl. V dnešní moderní době se již meze nekladou. Stylů je opravdu mnoho, rock, hip hop, sport nebo elegance, toto jsou všechno styly jeden od druhého naprosto odlišné, mixem dvou a více stylů získáme něco nového, něco neokoukaného a mnohdy je právě to kámen úrazu. Lidé si myslí, že čím extravagantnější mají oblečení, tím více pozornosti upoutají, ovšem zde se musíme sami sebe zeptat: "Opravdu to chci?" Nyní si postupně rozebereme různé módní styly. Dovolila bych si tvrdit, že jednotlivé styly rozpoznáme hned na první pohled, příznivci rocku mají dlouhé černě kabáty sahajíc po kolena, dlouhé vlasy a opravdový rocker se neobejde bez svých těžkých drsných bot značky STEAL. Hip hop je dnes jedním z nejoblíbenějších stylů mladistvých, podmínkou je, že kompletní šatník musí obsahovat minimálně o dvě velikosti větší oblečení, než, které ve skutečnosti nosíme, tímto docílíme tzv. hip hop stylu, kdy kalhoty začínají pod hýžděmi, celý svět vidí ??? Trenky, žádný hip hoper se neobejde bez svého "nehtu", což je pro méně chápavé rovný kšilt. Další v pořadí je styl sportovní, sportovci trpí denně několik hodin na tréninku nebo v posilovně a veškerá tato snaha musí být samozřejmě patrná, lehce upnutá trička objímají jinak malé svaly, vyrýsují vypracovaná záda a dodají sebevědomí již sebevědomím klukům, k tomuto stylu patří pohodlné boty a celkově oblečení, ve kterém mohou okamžitě zareagovat. Jak je zvykem nejlepší nakonec, můj nejoblíbenější módní styl je elegance, lakované boty, společenské kalhoty, košile, kravata a sako, je symbolem každého vyspělého muže, který dosáhl jistého společenského postavení, luxusu a životní úrovně.
18
Na závěr bych dodala styl naší nejstarší generace, do této kategorie spadají zejména babičky a dědečkové, ty poznáme z bezpečné vzdálenosti díky nevkusně barevnému oblečení, které mají z dob Československa, a boty značky Prestige, i obuv pro dospělé. Který styl je ten Váš?
Deset důvodů, proč se učit německy Zuzana Stuchlíková vyučující cizích jazyk Umět německy je obrovská výhoda. Německé firmy jsou nejdůležitějšími zahraničními investory, třetina našeho exportu putuje do Německa. Angličtina je v dnešním světě samozřejmostí, němčina nám dodává sebedůvěru. Proč? Německo je náš největší soused, podívejme se na délku hranic naší země s Německem a Rakouskem dohromady. Dalo by se říci, že němčinu potřebujeme v regionálním kontextu, angličtinu v globálním. Angličtina je v německých firmách oficiálním jazykem, a tudíž s přímým nadřízeným můžete komunikovat bez problémů v angličtině. Na nižší úrovni už ale potřebujete němčinu. Zkrátka kombinace těchto dvou jazyků je pro obyvatele České republiky obrovskou výhodou a významně zvyšuje možnosti pracovního uplatnění. Vím o zkušenosti několika našich absolventů, kteří by sehnali výborné místo, ale překážkou je to, že neumí německy. Angličtina je samozřejmost. Najít tedy motivaci studovat němčinu by mělo být snadné, ale není tomu tak. Moje zkušenost říká, že naši studenti hledají vnitřní motivaci velmi těžko. Pro studium každého cizího jazyka je potřeba píle, trpělivost a pokora. Těchto vlastností se našim studentům obecně nedostává, což je patrné i v angličtině, v němčině pak dvojnásob. Učit němčinu je pro učitele mnohem náročnější než učit angličtinu. Hlavní důvody bych shrnula takto: 1. Významným faktorem je to, že němčina je v porovnání s angličtinou gramatický jazyk. Už začátečník si musí zapamatovat mnoho pravidel, aby mohl dobře komunikovat. Musím konstatovat, že naši studenti mají poměrně špatnou paměť a málo o jazyce přemýšlí. Myslím, že v tomto směru velice škodí atmosféra ve společnosti, na které se značně podílí média. Slibují žákům už od základní školy, že se nemusí nic učit nazpaměť, přitom paměť pro jakékoliv studium potřebujeme a je třeba ji soustavně trénovat. Větné rozbory v českém jazyce jsou v médiích často označovány za nepotřebnou zátěž. Přitom větný rozbor rozvíjí schopnost vnímat stavbu mateřského jazyka, rozvíjí logické myšlení. Jak pochopí student pravidlo, že přídavné jméno v přísudku se v němčině neskloňuje a přídavné jméno v přívlastku ano, když neví, co je to přísudek a přívlastek? Mohla bych uvádět další a další příklady. Ještě závažnější je ale fakt, že ten, kdo se nenaučí přemýšlet o vlastním jazyce, nebude schopen přemýšlet ani o jazyce cizím. Výsledkem pak je, že studenti nevidí souvislosti, neodvozují logicky. Nevyužijí např. toho, že němčina je svým způsobem bližší češtině než angličtina. A nevyužijí ani toho, co je naopak společné angličtině a němčině a co už vlastně z angličtiny dobře znají.
19
2. Němčina je na naší škole druhý cizí jazyk. Je tedy v povědomí studentů tím jazykem, kterému věnují při domácí přípravě ještě méně času než tomu prvnímu. U většiny žáků je domácí příprava na hodiny němčiny nulová. Pracujeme často jen s tím, co zvládneme v hodině. A to je pro dobrou komunikaci málo. Na rozdíl od angličtiny, která je v začátcích poměrně snadná, je němčina od začátku jazyk pracný a velmi přesný. To naše studenty právě značně odrazuje a rádi se různými způsoby vymlouvají, proč jim němčina nejde. Nejsou pilní, trpěliví a sebekritičtí. Ze zkušenosti přitom vím, že pokud má student k cizímu jazyku respekt a najde k němu cestu, pak dělá úžasné pokroky. Tato vnitřní motivace je rozhodující faktor úspěchu. Sebelepší učitel či studijní materiály samy o sobě nic nezmohou. 3. Němčina není všude kolem nás tak jako angličtina, není to hlavní jazyk hudební scény, světa počítačů, filmového průmyslu apod. Studenti se s ní převážně setkávají jenom ve škole. Nemohou tedy profitovat ze sledování filmů v originále, poslouchání hudby apod. A teď se podívejme na to, proč je dobré umět německy. 1. Němčina je nejrozšířenějším mateřským jazykem v Evropě, mluví jí asi 100 miliónů lidí. 2. Němčina patří k deseti nejrozšířenějším jazykům na světě. 3. Německo a Rakousko jsou našimi sousedy, hranice s nimi tvoří podstatnou část hranic České republiky. 4. Asi 8 000 německých firem nabízí u nás přibližně 125 000 pracovních příležitostí. 5. Německo i Rakousko nabízí stovky stipendií na studijní pobyty. 6. Přístup na německé univerzity je snadný a bezplatný. 7. Ročně přijede do ČR 2 miliony německých turistů a naopak. 8. Česká a německá historie jsou po staletí úzce propojeny. 9. Německo jako největší stát hraje významnou roli v Evropské unii. 10. ČR a SRN se dnes významně ovlivňují v oblasti kultury, školství a sportu.
Doprava v Praze Michal Čípa, 2.B Praha je centrem dálkové i regionální autobusové dopravy. Praha disponuje (podle evropských měřítek) lehce nadprůměrným systémem městské veřejné dopravy. To ovšem nestačí na to, aby se někteří žáci dostali do školy včas, například „Strakonická“ kde se 30 minutová cesta do školy autobusem může proměnit na hodinové stání v kolonách, nevím čím to je, jestli netrpělivými řidiči, kteří kolikrát ani nechtějí pustit autobus zpět na silnici, když vyjíždí z autobusové zastávky, blokováním bočního pruhu který je nejspíše učen pro autobusy, častými nehodami které dokáží udělat opravdovou kolonu nebo snad neschopností dopravních linek udělat si své místo nebo dokonce chybou řidiče autobusu. Na tom však nezáleží, když není jiného způsobu jak se dopravit do školy, pokud nemáte možnost odvozem rodičů přímo před školu. Doufám, že to stojí alespoň za zamyšlení se nad tímto problémem, který mně trápí již od nástupu na tuto školu.
20
Doprava po Praze má samozřejmě i své světlé stránky, jako například když netrčíte v koloně, která je plná nedočkavých řidičů můžete se dostat do centra Prahy za pouhých 25 minut ba dokonce i na druhý konec České republiky do několika hodin. Městskou nebo osobní dopravu asi v dnešní době využívá každý z nás a bez ní si již nedokážeme život představit, no povězte sami? Musíme se také poohlédnout na životní prostředí. Ano, právě dopravní prostředky, které se rozvíjejí neskutečným tempem, jsou největšími škůdci životního prostředí díky svým výparům CO2. Do dopravy patří dokonce i nošení nákladů pomocí chůze, však ve vyspělých zemích se lidé pohybují tímto způsobem už jen na krátké vzdálenosti. Máme zde i dopravu, která využívá zvířata jako nosiče nákladů nebo jezdce. Nesmíme zapomenout ani na dopravu po vodě, která se už dlouho nemění a pořád zůstává sice již u moderních, ale pořád lodí. Letadla a vesmírné lodě? Ano i to je způsob dopravy a dokonce vesmírné lodě jsou jednou z největších problému ohledně ozonové díry.
Motorkáři neboli „Dárci orgánů“? Určitě ne! Daniel Dvořák, 2.B Ze začátku bych rád napsal, že motorka je dopravní prostředek jako každý jiný takže autoškola je stejně povinná jako u aut. Přesto motorka je zcela o něčem jiném, nelze jí brát jen jako běžný dopravní prostředek, je to koníček, o který se musíte starat, a přiznejme si to, není to žádná levná záležitost. Je zde taky spoustu rozdělení jako choper, sport, cross, cestovní atd. ale přejděme už k bezpečnosti motorek na silnicích. Dnešní autoškoly chrlí tisíce a tisíce nezkušených řidičů, kteří ani pořádně neznají pravidla provozu a již brázdí silnice a to už vůbec nemluvě o zaplacených řidičských průkazech. Proto je dnes bezpečnost na silnicích doopravdy tristní, jak i ze statistik vyplývá a přibývá i stále více smrtelných autonehod. Ale určitě je zde faktorem i samotný motorkář a styl jeho jízdy, pokud jede opatrně a dodržuje pravidla tak má menší pravděpodobnost že ho někdo srazí, ale najdou se i tací, kteří si motorku koupí jen kvůli adrenalinu a požitku z rychlosti, předjíždějí na plných čarách a do zatáček a jdou té nehodě sami naproti. Tyto motorkáři taktéž kazí reputaci všem slušným motorkářům. Další důležité téma je výbava, která je dost často podceňována, helma je jako jediná povinná ze zákona ačkoli já osobně bych do toho zákonu přidal ještě minimálně motorkářskou bundu a rukavice. Přeci jen, když už si kupuji motorku, tak už mě další výdaj do 5000,- Kč za svojí vlastní bezpečnost
21
nevytrhne. Já sám naprosto nechápu ty, kteří jsou schopní jet jen v triku, kraťasech a helmě, někdy i bez té helmy a to už je doopravdy hazard se životem. Kvalitní výbava vám je kolikrát schopná zachránit život nebo alespoň snížit následky poranění. Ačkoli největší faktor jsou řidiči automobilů a stav samotné silnice. Nenávist řidičů automobilů k motorkářům je čím dále více znatelná a začíná pomalu převažovat, kdy auta schválně motorky blokují, přehlížejí je, znemožňují jim předjetí apod. Těžko říct, odkud tato nenávist plyne, jestli ze závisti nebo z něčeho jiného. A pak kvalita českých silnic, ačkoliv se silničáři snaží veškeré drobné díry zacelit tak zvanými „hady“, silnici to ale naopak ještě více zhorší, protože tito „hadi“ se stávají kluzkými a nebezpečné pro jednostopá vozidla. Pak jsou zde vyjeté koleje, které jsou pro motorkáře taky velmi nebezpečné a samozřejmě pak větší díry a výmoly které se ani nespravují, protože na to Česká republika prostě nemá. Mě samotného daleko víc, než stav silnic děsí chování našich řidičů, kdy i já mam osobní zkušenost s bezohlednými řidiči, kdy se mnou závodí od semaforů, záměrně najíždí ke středové čáře, najíždí na zadní kolo, znemožňují odbočování či včasné zařazení do odbočovacího pruhu a jiné nezbytné úkony. Jelikož pocházím z rodiny, kde mají motorku jak otec, tak starší bratr, v loni přibyla i moje matka. Jelikož má větší pud sebezáchovy, jezdí pomaleji, a tak jsem ji dostal na starosti v doprovodu já i proto, že mám pomalejší motorku. Bratr tak jezdí v závěsu za otcem, já doprovázím matku, a protože se ona bojí předjíždět, často se rozdělíme a v tu dobu je nejvíce patrná mentalita našich řidičů. Zatím co vůči otci s bratrem si vzhledem k silnější motorce a respektu z ní budící nic nedovolí, matku a občas mě naprosto nerespektují a s jistým požitkem záměrně škodí, ačkoli je nijak neomezuje. Nejednou se stalo, že když dlouho nejela, otec se vrátí a dojede pro ni. Ve chvíli, kdy ji doprovází silnější motorka, najednou auta uhýbají a nechají ji bez problému projet. Je to nepochopitelné chováni a čím dál větší agresivitou se setkávám ne jen já v rámci své rodiny, ale pravidelně se setkáváme s přáteli z motorkářského klubu a ti jsou z celé republiky. Je velmi zajímavé, a hlavně poučné, poslouchat příhody, které se jim stávají na cestách. Většina už měla přímý kontakt jak s auty, tak se silnicí a ani jejich zranění je neodradilo od nasednutí. Od počátku od všech slýchám, nikdy nejsi na hlavní, nikdy nemáš přednost a vždy měj oči i vzadu a stále předvídej, že ti tam vjede a předvídej i za druhý. Musím po zkušenostech říct, že se to vyplácí. Přes občasné drobné kolize, mě jezdění neodradilo a mám ježdění rád. Vytříbila se mi schopnost předvídat a vyhodnocovat rychle situace. Díky motorce jsem poznal mnoho nových míst a lidí a musím říci, že motorka není jen dopravní prostředek a ani záležitost frajeru. Je to životní styl a
22
láska na celý život, který ti ho bohužel dokáže i nemilosrdně vzít, ale s tím už na motorku nasedáme a většina si je dobře vědomá zodpovědnosti, která z toho vyplývá jak k životu vlastnímu, tak cizímu. Jen bych si přál, aby k tomu přistupovali stejně i automobiloví závodníci, se kterými se setkáváme na silnicích, že nejsme jejich nepřátelé, ale jen sdílíme stejnou část silnice jako oni a musíme respektovat stejná silniční pravidla.
Anna Karenina - divadelní přestavení – 2. část Šestého prosince roku 2012 jsem byl spolu s naší třídou, ale i s dalšími třídami na představení jménem Anna Karenina v divadle ABC. V tuto předvánoční dobu se takováto akce více než hodila. Do divadla jsme šli s tím, že je to ztracený čas, že v divadle usneme a podobně. Přeci jenom jsme již generace, která chodí do divadla opravdu jen výjimečně. Každý radši uteče do kina a divadlo shazuje ze stolu. Přitom vidět film můžeme kdekoli, ale vidět herce naživo a pozorovat dokonalou propracovanost děje, je daleko úžasnější. Nakonec se tedy musím přiznat, že toto představení nadchlo jak mne, tak moje kolegy. Po skončení představení jsme ještě dlouho probírali a říkali si, že to bylo skvělý a že bychom snad do divadla měli chodit pořád. Nicméně teď se vrátím zpět k představení. Nejsem si jist, zdali jsem již v divadle ABC byl, dříve jsem chodil do divadla častěji, ale to na tom nic nemění. Toto divadlo má své kouzlo a tím je útulnost. Člověk by tam vydržel sedět a koukat snad celé dny. Sál utichl a mohlo vše začít. Zkraje představení jsem byl zmaten a nevěděl, o co v představení vlastně jde. Postupem času se však většina věcí osvětlila a pochopil jsem, o čem vlastně vše bylo. A co nebylo jasné, to jsem se dozvěděl dodatečně z hodin českého jazyka a také naší generací milovaného internetu. Obsazení nemůžu nic vytknout. Nějaké postavy jsem znal z televizních pořadů, jiné mi zas byly úplně cizí. Hlavní postavy se ději prodaly na sto procent a podaly tak neuvěřitelný výkon. Obdivuji skoro každého herce, nejen z tohoto představení, ale obecně. Když si představím, jak bych měl hrát já nějakou z těchto postav a vystupovat před celým sálem lidí, tak opravdu nevím, co bych dělal. Pravdou je, že to vše se dá naučit, ale to odhodlání jít před lidi je cenné. Abych ale zase vše nevychválil, tak je tu jedna věc, která se mi úplně nelíbila. Děj pomalu spěl „k dospělosti“, dlouhou dobu jsme pozorovali, jak se děj vyvíjí, ale jakmile se dostal do zlomového bodu, tak nabral rychlých otáček a byl hned konec. Přidal bych pár scén, pár minut pro další rozšíření děje, ale to je jen můj názor. Nakonec byla z celého představení nejvtipnější scénka, při které zazněla věta: „Měl by ses naučit kosit“. To mě a myslím, že podle rozjařeného publika i jiným lidem zůstane asi hodně dlouho v mysli. Představení bych hodnotil jako velice povedené a rozhodně to nebyl ztracený čas, jak si spousty z nás myslelo. Těším se již na další představení. Jiří Kvaček, 3.L Ve čtvrtek 6. prosince 2012 jsme se školou zhlédli divadelní představení Anna Karenina v divadle ABC. Musím přiznat, že z počátku jsem byl poněkud skeptický, jestli tato činohra pro mne bude zajímavá a zábavná, jelikož většina představení, které jsem doposud se školou měl možnost absolvovat, nebyla můj šálek čaje. Jak se ale ukázalo, toto představení bylo výjimkou, protože jsem si ho opravdu užil. Mám moc rád divadlo ABC, které můj divadelní zážitek ještě více znásobilo. Představení nás dějem zavedlo do carského Ruska, respektive konce této ruské éry. Příběh Anny byl zajímavý v tom, jak se ze spokojené a úspěšné ženy, může stát troska, která přijde o rodinu,
23
a nakonec jí všechny potíže doženou k sebevraždě. Moc se mi líbilo, jak hra byla vážná a odehrávalo se v ní mnoho věcí ze života, se kterými se možná také někdy v budoucnu setkáme, a zároveň obsahovala některé vtipné a zábavné scény, které mi zabraňovaly, aby mě příběh začal nudit. Mojí neoblíbenější postavou byl jednoznačně kníže Levin, v podání Hynka Čermáka. Jeho mírně přihlouplá a nerozvážná povaha vnášela do hry humor a vždy, když se na jevišti objevil, jsem s napětím čekal, co vtipného z něj zase vypadne. Co mi ale přišlo zvláštní, byl fakt, že Kníže Levin v podstatě nikdy nebyl šťastný. Než si vzal Dolly Oblonskou, byl velmi zdrcen tím, že je sám a nikdo ho nemiluje. Poté, co proběhla svatba a narodilo se jim dítě, jsem očekával, že konečně našel to, co hledal a bude se svým životem spokojený. Bohužel se tak ale nestalo. Místo toho, aby si začal užívat, čeho dosáhl, byl stále nešťastný a vztah mu nevyhovoval. Až k samotnému závěru se zdálo, že se vše urovnalo a žil se svou ženou pokojně. Možná je to jen můj pohled, ale je dosti možné, že z důvodu rozsáhlosti románu byl režisér nucen radostné chvilky Levina a Dolly z příběhu vyjmout. Dalším zajímavým prvkem byla postava jakési tulačky, v podání Liliany Malkiny. Dle mého názoru mohla ztvárňovat osud nebo něco podobného, protože jakmile se některé z postav přihodila špatná věc, tulačka přiběhla spolu s dalšími herci, kteří měli na hlavách zvláštní masky, a společně začali u oběti tancovat a poskakovat, do toho tulačka cosi zaříkávala v ruském jazyce, což zajisté pozitivně dokreslovalo ruskou atmosféru. Popravdě nevím, co přesně tím chtěl režisér říci, ale jako rušivý element jsem to neshledal. Celkově hodnotím představení velmi kladně. Musím říct, že bylo profesory zvoleno nanejvýš vhodně. Opravdu jsem si ho užil a doufám, že se školou ještě někdy zajdeme na představení podobné kvality. Tomáš Jančárek, 3.L Představení Anna Karenina ve mně zanechalo smíšené pocity. Možná to bylo tím, že jsem se dopředu nepřipravil na to, co mě čeká, obzvláště absence ruského slovníku a naslouchátka byla problémem, avšak za ty peníze mne hra zaujala více než některé dnešní multimilionové hollywoodské trháky. Můj názor by se možná lišil, kdybych román četl, ale k tomu jsem dodnes neměl příležitost. Herecké obsazení bylo výborné, herci se ke svým postavám hodili, tomu nemám co vytknout, avšak samotné výkony herců měly trhliny. Michaele Badinkové, ztvárňující hlavní postavu, měli pořídit (lepší?) mikrofon, protože jsem často sotva slyšel, co říkala, a v některých pasážích bylo vidět, že napíná hlasivky do extrémů, aby zdůraznila vážnost situace. Více mi však vadila postava starší paní, která pobíhala sem tam a něco potichu rusky mumlala a vlastně mi i unikl smysl toho, o co se snaží. Naštěstí její celkový podíl na vystoupení nebyl tak velký, a tak pro mne byla pouze slabším rušivým elementem. Ostatním hercům bych rád poblahopřál k vynikajícím výkonům. Příběh, který popisuje problémy ruské šlechty, která každou situaci hrotí do nevídaných výšin, mi přišel snadný k pochopení (i když občasné vsuvky vnášely mírný zmatek), a tak mi dal šanci se pousmát nad tím, jak byli lidé té doby až dětinsky malicherní, třeba jen kvůli mírnému propadu ve společenském žebříčku či odmítnutí dámou, což mi trochu připomíná dnešní politickou situaci. Celkově tedy představení hodnotím jako výborné - i přes pár nedostatků, které s radostí přehlížím díky celkovému skvělému zpracování. Marek Fiferna 2.D 7. prosince se třídy druhých a třetích ročníků účastnily představení Anna Karenina v divadle ABC. Anna Karenina je román Lva Nikolajeviče Tolstého. Sleduje se v něm život vyšší ruské společnosti v devatenáctém století. Z představení jsem si udělal představu o myšlení této vrstvy Rusů. Dávají přednost ‚citům‘ před ‚rozumem‘. Ale to, co nazývají láskou, bych já nazval spíše sobectvím.
24
Zejména na Anně Karenině. Ta nejdříve podvádí svého muže. Následně opouští své dítě, které, jak sama tvrdí, miluje. To bude díky jejím postelovým dobrodružstvím s Vronským pravděpodobně nuceno vyrůstat mimo vyšší společnost. Po nějaké době strávené v Itálii se vrací. Spílá Alexandru Kareninovi, že odmítá, aby se sešla se svým synem, aby neutrpěl další ránu, až ho zase opustí. Karenina obviňuje Alexandra Karenina, že neví, co je mateřská láska, a že když se neuvidí se svým synem, bude trpět. Nemyslí ovšem na to, jaké to bude pro jejího syna. Její následný život pod vlivem drog a sebevraždu už myslím netřeba rozebírat. Čistě z tohoto dramatu nevyšla téměř žádná postava. Autor tedy dle mého názoru prezentoval pokrytecké a ve větší či menší míře nemorální chování společnosti. Přesuňme se zpět do naší doby. K výkonům herců nemám žádné připomínky. Výborně zahrané postavy bez jakýchkoli viditelných chyb v replikách. Děj byl plynulý, a přestože zabral celé tři hodiny, rychle ubíhal a nepustil pozornost diváků až do konce. Výhrady bych měl k divákům. Hlučení a na místech, jakým je divadlo, společensky nepřijatelné chování některých žáků je opovrženíhodné. Osobně považuji častější návštěvy divadla za dobrý nápad, neboť mnoho žáků by si na něj jinak nenašlo čas. A také to přinese změnu mezi jinak často jednotvárné vyučování (netýká se každého učitele / učitelky). Chování žáků se ale musí zlepšit, neboť tyto kulturní akce by měly být výsadou a ne prodlouženým víkendem. Navrhoval bych, aby byly tyto akce také výchovného rázu. Například, že by žáci měli povinnost přijít vhodně oblečeni a na hodinách občanské nauky by učitelé / učitelky mohli věnovat trochu času poučení o vhodném chování. Přeji si, aby se podobné kulturní akce konaly pravidelně a častěji. Dovolí-li to situace a nebudou-li žádné výhrady. Zdeněk Šimůnek, 2.L Dne 6. 12. 2012 naše třída, jako jedna z mnoha dalších tříd, nejen z naší, ale také z cizích škol, zhlédla divadelní představení Anna Karenina. Sraz jsme měli v 9:40 před divadlem ABC, kam většina třídy dorazila včas. Každý z nás jsme měli od hry jiná očekávání. Někdo se na hru těšil více, někdo zase méně. Já osobně se na představení poměrně těšil, jelikož jsem již delší dobu na žádné divadelní hře nebyl, a zároveň jsem byl rád za mírnou změnu od stereotypu sezení v lavici. Většinu z nás ovšem děsila délka představení – 3 hodiny. Báli jsme se, že nás představení přestane bavit a my se budeme zbylý čas nudit. Myslím, že i náš dozor se obával toho, abychom nezačali dělat nepořádek a neznepříjemňovali hru ostatním. Když pak představení začalo, všichni jsme utichli a sledovali jeviště. Představení začala starší paní, která pravděpodobně měla za úkol nás uvést do děje, ale také zároveň svým tichým hlasem zvládla uspat několik jedinců. Poté již nastoupili další herci a hra začala. Herci předváděli skvělý výkon. Dokázali se perfektně vžít do svých rolí, předvedli nám spoustu zábavných rozhovorů a situací a zároveň nám dokázali, že tři hodiny můžou utéct vcelku rychle. Dokázali udržet naši pozornost (té nespící většiny) a vhodným způsobem nás seznámit s postavami, jejich vlastnostmi a příběhy, které se mezi nimi odehrály. Hra nakonec skončila smrtí Anny Kareniny a následným dlouhým loučením s herci, které k divadelním hrám prostě patří. Po celkové délce představení, 2 hodiny a 45 minut, jsme se rozešli domů. Mně osobně se představení velmi líbilo, jak jsem již zmínil dříve, výkony herců byly skvělé a také tato hra měla poměrně zajímavý a do jisté míry i poučný děj. Určitě si myslím, že pro nás návštěva divadla ABC byla prospěšná. Kdo potřeboval, tak se prospal, kdo chtěl vidět představení, tak jej zhlédl. Doufám, že i v budoucnosti navštívíme nějaké další, v tomto směru užitečné, a také zábavná divadelní představení, jako bylo toto. Jan Červený, 2.L
25
Dne 6. 12. 2012 naše škola navštívila divadelní představení Anna Karenina. Samotné představení začínalo v deset hodin, proto jsme se s profesory sešli u divadla ABC již čtvrt hodiny předem. Poté jsme zamířili přímo do divadla. V šatnách jsme odložili své oděvy a usadili jsme se do předních řad. Začátek představení byl trochu rozporuplný, než jsem pochopil souvislosti a návaznosti postav. Chvíli trvalo, než jsem si zvykl na divadelní atmosféru a projev herců na scéně, ale nakonec jsem hltal každé slovo účinkujících. Myslím, že špatně řešeno bylo pouze osvětlení scény, které občas přes zrcadlo na scéně nepříjemně oslňovalo některé diváky. To jediné vidím jako záporný faktor. Naopak se mi velmi líbily kostýmy, rekvizity a efekty, které byly opravdu dobové a věrohodné. První část představení trvala hodinu a půl a poté následovala patnáctiminutová přestávka, kterou všichni po sice příjemném, ale dlouhém sezení v divadelních sedadlech moc přivítali. Po přestávce, kdy jsme znovu usedli do hlediště, nás představení opravdu bavilo a nakonec ohromilo. Sebevražedná scéna Anny byla opravdu famózní. Hudba, kouřový efekt a světla v dálce velmi věrohodně vykreslily její pád pod rozjetý vlak. Konec představení byl trochu tragický a deprimující, ale udělal na mě hluboký dojem. Nemohu ještě zapomenout na hudební doprovod, který byl opravdu zdařilý a promyšlený. Na závěr bych chtěl dodat, že mě divadelní představení opravdu nadchlo a bavilo. Z divadla jsem měl mnohem větší zážitek než při sledování filmu. V divadle se lze lépe vžít do postavy a prožívat děj a emoce s ní spojené. Z divadla jsem odešel s mnoha dojmy a přemýšlel jsem nad představením ještě dlouhou dobu. Doufám, že se naše škola zapojí do podobných kulturních akcí, které jsou zajímavé podáním a přitom jsou naučné. Jan Belšán, 3.D Divadelní představení Anna Karenina je adaptací světoznámého románu Lva Nikolajeviče Tolstého v režii Petra Gábora. Představení se odehrávalo v jednom z Městských divadel pražských, konkrétně v divadle ABC na Václavském náměstí. Toto divadlo jsem již předtím několikrát navštívil, takže pro mě prostředí nebylo žádnou novinkou. Divadlo ABC je velice příjemné jak svým prostředím, tak i atmosférou, kterou ještě umocnilo skvělé představení Anny Kareniny. Na celém představení hodnotím kladně hlavně výkony herců, až na pár výjimek. Nejvíce se mi líbilo ztvárnění Anny Kareniny, které na sebe vzala Michaela Badinková. V alternaci je poté Lenka Vlasáková, která je podle některých recenzentů v roli Anny Kareniny lepší. Martin Mňahončák jako kníže Vronskij si sice odvedl svou práci výborně, ale něco tomu chybělo. Něco, co dokázal dát do postavy knížete Levina Hynek Čermák. Jeho pojetí knížete Levina se u mne dostalo na pomyslný druhý stupínek hned za Michaelu Badinkovou a její Annu Kareninu. Ze začátku nevýřečný, až trochu stydlivý, ale nakonec jakožto kníže Levin stud odhodil a jeho postava získala náramnou dávku humoru a průbojnosti. Největší záhadou pro mě byla postava tulačky v podání Lilian Malkiny. Do této role mi náramně pasovala jak svým zevnějškem, tak i hereckým podáním, ale po celé představení jsem musel přemýšlet, co má tato postava představovat. Přesto se mi na to za celé představení nepodařilo přijít. Rozhodně musím pochválit kulisy, jejich náramnou jednoduchost a nápaditost. Celou scénu tvořilo pouze pár židlí a stolů, přes které byla bílá prostěradla. Ta se pouze odkrývala tam, kde to bylo
26
pro danou scénu nutné, a zbytek zůstal zahalen. Na své si přišel i dataprojektor, který jsem v divadle viděl snad poprvé v životě, a je jenom dobře, že se k tomuto kroku odhodlali. Jeho použití vždy umocnilo nebo pomohlo se zorientovat ve scéně a jejím místu dění. Celkový dojem, který byl už tak velice dobrý, ještě umocnil povedený závěrečný efekt skoku Anny Kareniny pod vlak. Podle mého názoru se jednalo o velmi povedenou mimoškolní akci, která se svou náplní zajisté bude hodit u závěrečné maturitní zkoušky. Škoda že takovýchto akcí není více. Jiří Macek, 3.D
O2 Think big school Pavel Vondrák, 3.B V úterý 20. listopadu jsme se společně s dalšími třemi studenty a paní profesorkou Spurnou zúčastnili akce O2 Think big school, která má za cíl rozvinout podnikatelské myšlení u středoškolských studentů. Tuto akci O2 pořádalo poprvé, takže jsme byli „pokusnými králíky“. S námi se Think big school zúčastnili i studenti středních škol ze všech koutů republiky. Začínalo se v 8:30 zápisem. Po zapsání jsme se přesunuli do jídelny, kde na nás čekala snídaně. Jakmile jsme byli nasnídaní, začali jsme se představovat a zároveň říct, co bychom chtěli v našem okolí změnit. Poté mezi nás přišla slečna, která dokázala díky podpoře O2 Think big zrealizovat se svými spolužáky projekt, jenž měl pomoci mladým lidem, kterým zemřel někdo blízký, a řekla nám svůj „příběh“. Záhy přišel ředitel ICT v O2 a mluvil o tom, že je dobré dělat projekty co nejjednodušší. Než jsme se rozkoukali, byla zde přestávka, samozřejmě s občerstvením. Po přestávce jsme byli rozděleni do 6 skupin, dostali svého poradce a každá skupina se přesunula do své malé zasedačky, kde jsme následující hodinu a půl vymýšleli projekt, který pak na konci budeme prezentovat před hodnotící komisí. Po obědě jsme se pustili do tvorby prezentací a vytvoření stránky o projektu ve webové aplikaci Thimble, na což jsme měli hodinu, která se na konci ukázala jako velký optimismus pořadatele, neboť všechny skupiny nestíhali. Po hodině urputného zápasení s Thimblem a klávesnicí notebooku, který jsme měli zapůjčený, bylo hotovo. Bohužel jsme si nestihli nacvičit naší prezentaci, takže jsme šli před porotu značně nejistí. Po 3 minutové prezentaci (což byla max. délka) nám porota kladla nejrůznější otázky ohledně našeho projektu. Když měly všechny skupiny po prezentaci, přišla na řadu zpětná vazba od komise, kdy nám říkali, kde jsme dělali chyby a co bychom měli zlepšit. Na konci proběhlo vyhlášení tří nejlepších projektů, kde jsme obdrželi 3. místo s naším projektem „Programátorský slabikář“, který měl pomoci začínajícím vývojářům různými návody, články apod. se zaměřením i na školy, kterým bychom nabídli naše výukové materiály, aby nemuseli vynakládat nemalé finanční prostředky na tvorbu jejich vlastních.
27
VYLEPŠENÍ AUDIO STUDIA ROZHOVOR S BUCHER Dominik student třídy 2. A, obor Informační technologie zástupce správce Audio studia Student Dominik Bucher na schůzi Rady rodičů v úterý 11. prosince 2012 předložil a obhájil požadavek na nákup zařízení do Audio studia, respektive pro nahrávací studio. Při této příležitosti jsme mu položili několik otázek. Co jste pro Audio studio požadovali a k čemu bude tento nákup sloužit? „Pro studio jsme požadovali novou zvukovou kartu, protože je to jedna z mála zásadních věcí, co v Audio studiu chybí. S panem Pikartem jsme o ní požádali hlavně kvůli nahrávání. Nová zvuková karta umožní nahrávání více stop, o dost lepší kvalitu zvuku než z mixážního pultu a hlavně půjde každou nahranou stopu rozdělit a pracovat s ní samostatně. S mixážním pultem bylo možné nahrávat všechny stopy pouze do mixdownu(dvou stop). Dál s tím prakticky nic dělat nešlo(upravovat výšky, středy, basy... dolazovat finální zvuk). Zkrátka nyní lze, když to člověk umí, pořídit profesionální nahrávku z našeho studia.“ V jaké kvalitě a rozsahu bude nyní dle tvého názoru možno pořizovat nahrávky? „Jak jsem popisoval v minulé odpovědi, když člověk umí, může si pořídit nahrávky se zvukem, za který by normálně zaplatil i několik desítek tisíc. Karta má vynikající 24-bitové převodníky, které dokážou pracovat na vzorkovací frekvenci až 96kHz, což je profesionální studiový zvukový standard. Krom tohoto faktu zvuková karta má svůj vlastní softwarový mixážní pult, který má téměř nulovou latency. Krom toho software, který přichází s kartou obsahuje gigabytový balíček samplů a efektových procesorů.“ Jak dobře je dle tebe vybaveno nyní Audio studio a co všechno tam tedy lze dělat? „Studio je podle mě vybaveno hodně slušně. Když bych to porovnal se zkušebnou, kam chodím nahrávat s kapelou písničky a platím za to, tak bych řekl, že školní Audio studio je lépe vybavené a lze z něj pořídit kvalitnější nahrávky (obzvlášť teď, když jsme zařídili zvukovou kartu, bude nahrávání ještě lepší).
28
Má hodně kvalitní akustiku a skvělý PA systém. Jedinou připomínku bych měl na rychlost počítače, který má problém pomalu i s internetovým prohlížečem.“ Ty sám studio využíváš, můžeš nám k tomu říci něco bližšího? „Ano. Já se svou post-hardcorovou kapelou Last Words Before The Dawn, kde zpívám, využíváme studio hlavně k živým zkouškám. Nahrávku jsme pořídili pouze jednu, ve studiu jsme nahrávali pouze kytary, bicí jsme museli udělat jinde, kvůli absenci výše zmíněné zvukové karty. Dále využívám studio, když třeba odpadne zkouška nebo před ní pro cvičení na bicí. Je skvělé, že je studio tak vybavené.“ Co tě přivedlo k tomu, že sis vybral pro studium naši školu? „No když jsem se rozhodoval, jakou školu si vybrat, dal jsem přihlášku na 3 školy. 2 byly zaměřené na obor IT a ta třetí byla obchodní akademie jako taková záchrana, ale nebyla vůbec potřeba, protože jsem věděl, že se sem dostanu. O této škole jsem se doslechl od kamaráda z vyššího ročníku základní školy. Na dni otevřených dveří jsem se přesvědčil, že škola nemá tak skvělou reputaci jen tak. Líbí se mi, že mají studenti možnost získat tolik certifikátů, licencí a zúčastnit se tolika kurzů.“ Splňuje naše škola tvoje očekávání? „Určitě ano, je tu hodně zábavných předmětů, stejně jako předmětů, kterým moc zájem nevěnuji. Škola mé očekávání dokonce překonává a jsem rád, že tu můžu studovat a doufám, že to nějak vydržím a dočkám se maturity. Jediná věc, která je na střední škole snad jasná a trochu mě štve je ta, že si student musí některé informace vyhledávat sám, na což někdy nemám moc času nebo mě předmět nebaví, ale to je asi součástí života.“ Co si myslíš, splňuješ ty očekávání školy na prospěchově dobrého, aktivního a sebevědomého studenta, s velmi dobrým společenským vystupováním a velmi dobrými komunikačními schopnostmi? „Myslím si, že vždycky je co zlepšovat. Sebe bych jako aktivního studenta moc nehodnotil, protože mi většinou v hodinách přijde vše jasné, a když ne, tak se stejně nepřihlásím a najdu si něco k tématu doma (pokud o předmět jevím zájem). Mé společenské vystupování bych hodnotil kladně. To mi připomíná, že před chvilkou jsem dokončil domácí úkol na programování, pral jsem se s tím asi 4 hodiny.“ Jaké jsou tvoje oblíbené předměty? „Mezi mé oblíbené předměty patří Angličtina, Hardware (i když z něj mám momentálně 4:) ) a Webové aplikace.“ Máš už alespoň nějakou představu, co bys chtěl dělat po střední škole? „Představu jsem donedávna neměl. Nyní se pohybuji díky mému bratrovi v hudební scéně. Většinou nahráváme kapelám písničky nebo celá alba, upravujeme konečný zvuk a doděláváme detaily, aby jim nahrávky zněly co nejprofesionálněji (Specializujeme se spíše na kytary). Viz. Odkazy na mé kapely.“
29
Máš ještě něco, co bys byl ochotný sdělit čtenářům Presíku? „No určitě bych poděkoval radě rodičů za příspěvek na tento obrovský přínos do Audio studia. Moc si toho vážíme a jsme rádi, že můžeme nahrávat kvalitněji. Dále bych chtěl všechny pozvat na některé koncerty mých kapel. Takže určitě přijďte nebo si aspoň poslechněte nějáké skladby. Jsem si zcela jist, že fanoušci tvrdší hudby naši práci ocení:) Odkazy na mé kapely:
http://bandzone.cz/Forgetyourenemies http://bandzone.cz/Breaktherules“.“
Děkujeme za rozhovor.
Já a audio studio Jiří Sojka, 3.A Jednou jsem takhle sledoval Anguse Younga z AC/DC jak hraje skvostné sólo a řekl jsem si, že to co umí, chci umět taky a tak jsem si pořídil svoji první kytaru. Časem jsem poznal krásu hudby a po nějakém tom uplynulém roce jsem usoudil, že je čas založit skupinu. Jenže kapela potřebuje zkušebnu. Naštěstí tu bylo audio v naší škole. Audio studio naší školy navštěvuji každou středu. Navštěvuji ho, jelikož shánět dnes v Praze zkušebnu není úplně jednoduché a když už se něco sežene, většinou to není zrovna levné. Jelikož teprve začínáme, zkušebna naší školy nám bohatě stačí. Zprvu bych rád zmínil něco o naší kapele. Já hraji na kytaru. Kapela má čtyři nástrojová obsazení: basa, rytmická kytara + zpěv, vedoucí kytara, bubny. Zatím je naše kapela v začátcích, takže pracujeme na tom, abychom se společně sehráli atd. Naše oblíbené žánry jsou Blues rock a indie rock. Mě osobně nejvíce ovlivnilo Blues – BB King, Eric Clapton, Angus Young. Jak už jsem psal, navštěvuji audio každou středu odpoledne. Někdo by mohl namítnout, že to přece nemůže stačit. Ano je to málo, ale ve škole máme spoustu hudebníku, takže audio bylo během pár dnů plně zarezervováno. Vybavení audia je více než dostačující. Mikrofony, zesilovače, mixážní pult, reprobedny, počítač, bubny, kabely a další. Používáme zde vše. Samozřejmě nesmím zapomenout na odzvučení místností, které si myslím funguje na jedničku. Když jsem byl v audiu před dvěma roky, ozvučení nebylo, takže mikrofony neustále vazbily a ničili nám ušní bubínky odporným pískáním. Dále je zde software, díky kterému můžeme nahrát nějaké to demo. To se mi líbí, protože nikde jinde moc příležitostí není, pokud tedy doma nemáte nadupané PC s nadupanou zvukovou kartou. S ničím jsem doposud neměl problém. Jediné co bych mohl vytknout je občas nepořádek, který tam po sobě někdy někdo zanechá a zesilovače. Na zkoušení stačí, ale skvělý hudební zážitek to zrovna není. Chápu ale, že na to nemusí být při dnešní situaci peníze. Závěrem bych snad jen dodal, že jsem rád za naší školní zkušebnu. Je to skvělá součást našeho školního zázemí. Navíc ne mnoho škol po Praze má zkušebnu nebo studentský klub a tak jsme v něčem zase napřed.
30
VÝZVA VĚRY ČÁSLAVSKÉ PREZIDENTSKÝM KANDIDÁTŮM S KOMUNISTICKOU MINULOSTÍ. Věra Čáslavská Celý život se zajímám o veřejné dění, byť jsem v politice nikdy nepůsobila. Mé poslední dva veřejně viditelně činy byl jednak podpis 2000 slov, který jsem nikdy neodvolala a tichý protest proti okupaci mé vlasti. A to na olympiádě v Mexiku 1968. Tehdy jsem jako olympijská vítězka odvrátila hlavu při sovětské hymně od vlajky okupantů. Oboje jsem si pěkně odskákala – do slova a do písmene. Přesto, anebo právě proto nechci, aby prezidentem mé milované vlasti byl bývalý člen zločinné strany. Vím, že mnoho slušných lidí pod tlakem okolností do strany vstoupilo a dnes toho i litují. Ti však nekandidují na prezidenta. Tvrdím, že bývalí komunisté nemají morální právo kandidovat na hlavu našeho státu! Prosím, nevolte je! Po svých dost složitých životních peripetiích jsem se zařekla, že už politiku nebudu nikdy komentovat - je pro mne jednou provždy tabu a tečka! Mnoho let jsem svému předsevzetí dostála, nikdo mne nezlomil k jakýmkoliv proklamacím, i přesto, že tlaky z různých stran byly převeliké. Až dnes! Dnes, kdy se jedná o volbu prezidenta naší země, nemohu mlčet a souhlasit s navrhovanými kandidáty. A to přesto, že jsem si vědoma, že se z pozice čestné předsedkyně ČOV dopouštím jistého přestupku. Olympijská charta káže, že prostřednictvím olympijských kruhů nelze proklamovat jakékoliv postoje rázu politického, náboženského, rasového, apod. Ano, vždy jsem respektovala tento statut (Olympijskou chartu), byl pro mne téměř písmem svatým, až na jednu, jedinou výjimku a tou bylo, že jsem se v roli sportovkyně vystavila riziku, že bych mohla být za vyslané gesto ze stupňů vítězů diskvalifikována a MOV mi odebere olympijské medaile. To bylo na olympiádě v Mexiku 68 po okupaci Československa, kdy jsem na stupních vítězů nerespektovala sovětskou okupantskou vlajku a odvrátila od ní hlavu. Tehdy celý svět pochopil, že naše země žije, že má hrdé lidi a ani brutální síla nás nepoloží na lopatky. Budoucnost naší země mi lhostejná není, už proto, že jsem vždy byla na své předky neobyčejně hrdá. Máme nesmírně bohatou minulost, obdivuhodné osobnosti. Myslím, že volba prezidenta je aktem, ve kterém hraje důležitější úlohu otázka morální, než politická. To, že bychom měli volit kandidáta, který neměl nikdy nic společného s KSČ, je věc mravního postoje spíš než politického. Je to věc samozřejmá. Lidí, kteří uvěřili iluzím, lžím a pokryteckým svodům i těch, kdo podlehli hrozbám a nátlaku, povolily jim nervy a chtěli ochránit budoucnost svých dětí a vstoupili do KSČ, bylo hodně. Jejich rozhodnutí rozumím, ale nemohu akceptovat, aby se někdo takový stal hlavou našeho svobodného, demokratického státu. Bylo by to plivnutí do tváře té obrovské většiny lidí, kteří tehdy prostě nemohli morálně připustit spojení s KSČ a také do KSČ nevstoupili. Bylo jim jasné, že to byla strana, která neměla vůbec žádné mravní zásady, jen zásady mocenské. Není možné akceptovat, že to ti, kteří tam vstoupili, nevěděli, nebo to tak dalece nedomysleli. Stalo-li se něco takového, není možné připustit, aby se stali hlavou státu! Neboť o to tu jde. Nikoho neodsuzuji, chci jen, abychom nevpouštěli do života kompromisy, vedoucí k totálnímu morálnímu rozkladu společnosti. S výjimkou prezidentů komunistických nebyl žádný náš prezident za svobodných časů členem KSČ. A tak by to mělo být i nadále. Za všechny uvedu dva příklady těch, kteří by tehdy získali hrozně moc pro sebe a své rodiny i pro svou práci a mohli jezdit po celém světě, žít si vesele a
31
pohodlně, ale neudělali to především z mravních důvodů: Jaroslav Seifert a Václav Havel. Myslím, že tu mohu s klidem užít veledůležitou větičku, která proklouzla cenzorům v dobách nejhorších - z filmu Pyšná princezna, slova moudré babičky: "Kdo zlu neodporuje, sám se proviňuje." Doporučuji kandidátům, jejichž život je poznamenaný spoluprací s KSČ, aby se hlouběji a důsledněji zamysleli nad důsledky rozhodnutí, kterým si usnadnili život. Nejsou slučitelné s kandidaturou na prezidenta demokratické a svobodné České republiky.
SOUTÉŽ KNIHOVNY VÁCLAVA HAVLA Jakub Moravec, 4.A V pátek, dne 14. 12. 2012 se uskutečnilo vyhlašování soutěže o nejlepší studentskou esej na téma: "Jaký/á by měl být Český prezident/ka", vypsané Knihovnou Václava Havla, čtvrtý ročník. Pravda, věděl jsem o události dostatečně brzy, ale snad tím, že jsem přecenil své orientační schopnosti, dorazil jsem "za minutu dvanáct", nebo abych byl přesný, za minutu osmnáct. Nebylo toho ale potřeba příliš litovat, i poté, co se dotrousily poslední kusy (pět minut po mě) nás v krásné historické místnosti s úžasným kazetovým stropem bylo cca. 30 (odesláno a hodnoceno bylo 96 prací). Soutěžících nás tam sedělo asi deset. Nadešel čas, padlo úvodní slovo vedoucích osobností z Knihovny Václava Havla a proběhlo také představení poroty - mimo jiné v ní zasedal redaktor časopisu Reflex a bylo poměrně zajímavé si s ním na konci o některých věcech promluvit. Poté již došlo na vyhlášení pěti čestně uznaných a tří nejlepších prací, tři nejlepší byly i přečtené, musím říct, že práce byly naprosto precizní a propracované, a mě se jen potvrdil můj původní pocit, a totiž, že do té společnosti vůbec nepatřím. Výherci dostali knihu esejí Václava Havla a finanční ohodnocení, my ostatní vyznamenání za účast. "Domů" jsem odcházel obohacen o mnoho nových názorů a jednu zajímavou zkušenost.
Jak si představujete českou prezidentku nebo prezidenta? Jakub Moravec, 4.A Tož tedy. Máme si jako národ (národ si představme jako stádo ovcí, které nahání jeden nemohoucí bača s pokulhávajícími psy, jen v lidské podobě) přát prezidenta nebo prezidentku? Abychom si na tuto otázku odpověděli, pojďme si nejdříve říci, co od jedince zastávajícího tuto funkci vlastně očekáváme. Mluvil jsem o bačovi, který má spoustu oveček v poli působnosti pastevecké hole, měli bychom si ale také uvědomit, že i on by měl čas od času pocítit pot na zádech (a ne jen občasné švihnutí ocáskem kde jaké ovečky), přestože však náš politický systém zásadní působnost bači příliš neumožňuje. Hlava státu by musila tohoto vlivu dosáhnout nějakým nepřímým způsobem, např. skrze většinovou veřejnou podporu všech oveček. Kdo má ale „za sebou“ dav, má i moc, která nemusí být úplně vždy používána pro větší dobro, i když téměř vždycky to tak vypadá. Potřebujeme tedy osobu vysoce charakterní a to jak na oko, tak i na všechno ostatní. Samotný charakter (i když v trošku jiném významu, než v jakém jsem ho již použil) stal se však v minulosti již přímým věrozvěstem diktatury, z toho důvodu hledáme člověka sice s vizí, ale neegoistického a bez velkých osobních ambicí (který kandidát na prezidenta by měl také osobní ambice, že?). Krom toho musí vědět kdy zatahat ovce za levé ucho, kdy za pravé, na kterou tlapu a v jakých místech dupat psům a především, také která tráva je pro ovce nejlepší a jestli jí vůbec mají dost, i když to ta nejlepší zrovna není. Jako neposlední je nutné si uvědomit, že jednotlivá stáda spolu čas od času komunikují, a to buďto právě skrze prezidenty, nebo speciální diplomatické psy. Prezident by měl být tedy
32
reprezentativní a silný, jak visuálně, tak prakticky. Měl by být schopen občas uhodit i nějakého cizího psa, být dostatečně průbojný – neznamená to ale, že by měl loupit trávu někde v Chile. Sečteno a podtrženo: vyžadujeme schopnost zasáhnout do vývoje republiky a schopnost vést ji, pokud bude třeba, vyžadujeme obětavost a touhu po blahu všech a ne jen svém vlastním, vyžadujeme mnoho znalostí a zkušeností a s tím spojené praktické schopnosti zahrnující především dělání světa lepším a to pro všechny bez výjimky. A tím se konečně dostávám k odpovědi na úvodní otázku, hledáme zřejmě bytost bezpohlavní, bezmezně dokonalou a nasnadě je inzerát do nebe: „Hledáme boha v penzi, dobré finanční ohodnocení!“
Prezidentské volby 2013 Jan Kučera 2D Výběr hlavy státu je důležitý k funkci každého státu, protože zvolená hlava státu pak reprezentuje stát navenek. Účastní se mezinárodních konferencí, nebo například podepisuje důležité mezinárodní smlouvy. Hlavou státu v České republice je prezident. Vybírá se jednou za 5 let v prezidentských volbách, zvolen může být maximálně dvakrát za sebou. Doposud volba prezidenta probíhala nepřímo, ale po novelizaci Ústavy budeme Českého prezidenta volit přímo, jako například na Slovensku. Volby by měly proběhnout začátkem příštího roku, nicméně to nemusí být jisté, protože Tomio Okamura podal stížnost k Ústavnímu soudu. Tím by se mohly volby výrazně oddálit, čeká se na rozhodnutí. Ústavní soud se ale jistě bude problém pana Okamury snažit vyřídit rychle, aby volby mohly řádně proběhnout. Kandidovat mohou občané České republiky starší čtyřiceti let, kteří získali nad 50 tisíc podpisů, nebo byli zvoleni svými stranami. Ke konci roku 2012 se vybralo 9 kandidátů, kteří splnili zákonem stanovené podmínky, a ze kterých budou občané 11. - 12. ledna vybírat svého prezidenta. V případě, že žádný z kandidátů nezíská v prvním kole volby nad 50% hlasů, dva kandidáti s největším počtem hlasů se utkají v druhém kole, které se bude konat 25. a 26. ledna. Pravděpodobnost, že bude prezident vybrán už v prvním kole volby, je malá, podle průzkumů žádný kandidát nezíská více jak 30% hlasů a podle aktuálního stavu se předpokládá, že do druhého kola postoupí Zeman a Fischer. Průzkumy ale nemusí vypovídat o opravdovém stavu věci, takže výsledky nemůžeme s jistotou předpovídat. Ideálním kandidátem by byl podle mého názoru kvalifikovaný, vzdělaný a slušný člověk. Kdyby mi bylo 18 let, a Tomio Okamura by nebyl vyřazen ze hry, volil bych asi právě jeho, protože mi připadá jako člověk vhodný na pozici prezidenta. Někteří lidé by s mým názorem jistě nesouhlasili, protože by nechtěli mít za prezidenta Asiata, který, i přesto, že mluví dobře česky, svůj původ
33
nepopře. Mně by to ale nevadilo, protože si myslím, že na vzhledu, ani na původu nezáleží, záleží podle mě spíš na názorech a inteligenci. Avšak každý má vlastní názor, například ani já a moje sestra se neshodneme. Mojí sestře jako nejvhodnější kandidát přijde Karel Schwarzenberg. Říká, že ho bude volit kvůli zkušenostem, vzdělanosti, a také proto, že nemá komunistickou minulost. Já bych ho nevolil, protože mu podle mě není moc rozumět a prezidentem by měl být někdo mladší. Uvidíme, jak vše nakonec dopadne…
Je tohle opravdu prezident? Miroslav Mašek, 4.C Pro začátek se zamyslím nad osobou současného českého prezidenta, pana Václava Klause. Je to muž, který má svůj charakter, je univerzitně vzdělaný, racionálně myslící, odvážný a i ve svém věku sportovně činný. V mládí neváhal a využil příležitostí studovat nejen v Československé republice, ale i v zahraničí. Tak získal vzdělání, ale i určitý všeobecný přehled. Toho využívá nejen v tuzemské či zahraniční politice, ale např. i při přednášení pro studenty ekonomiky. Podílel se na vytvoření a rozvoji samostatné České republiky. Využívá své asertivity k (ne)prosazení (ne)vhodných zákonů českých i evropských. Samozřejmě je stále člověkem, který má právo, jako každý jiný, udělat chybu (viz. odcizené chilské pero). Přesto napíná své síly, aby se situace v republice když už ne zlepšila, tak alespoň nezhoršila. Ideální prezident je člověk, který má všeobecný přehled a potřebné vzdělání. Je si vědom, pro koho je volen. Vidí problémy ve státní situaci, vyslechne názory svých rádců a zvolí to nejlepší východisko. Umí se držet na cestě, která vede stát k lepší situaci, než je ta současná. V případě potřeby ví, kdy stádo politiků držet na uzdě a kdy mu povolit otěže, a samozřejmě tak koná. Není politickou loutkou, ani diktátorem, ale aktivně využívá své moci ve prospěch všech. Nejsem si jistý, jestli ideální prezident má kdekoli ve světě svůj dokonalý reálný obraz. Pokud ano, tak se to ke mně zatím nedoneslo. Vyskytne se někdy v budoucnu? Těžko říct (pomineme možnost robota s programem Prezident 3012). Pan Václav Klaus má k titulu ideální prezident velice blízko. Vytkl bych mu jednu věc: nepovedlo se mu zrušit horentní platy českých politiků. Velká škoda.
Krutá pomsta Lukáš Maxa, 1.D Často přemýšlím, jestli by se to stalo, i kdyby nedošlo k atentátu na Reinharda Heydricha (27. května 1942). Je zde vzdálená možnost že by tehdejší říšský protektor později nakázal vypálení nějakých jiných vesnic, možná i nějakého města. Aby zastrašil český národ, ale to se již nedozvíme, protože v době kdy došlo k incidentu vypálení a vyvraždění vesnice Lidice a Ležáky byl již 14. dní po smrti. Spolu s tímto bylo povražděno několik tisíc lidí v koncentračních táborech a věznicích. Je možné, že kdyby nedošlo ke spáchání atentátu na již zmíněného, mohli obyvatelé vesnic Lidice a Ležáky ve strachu z napomáhání atentátníků žít dále až do konce okupace a poté poklidně žít své životy s vědomím že udělaly správnou věc. Mohlo to být dokonce tak, že by byly vybrány jiné vesnice a obviněny z napomáhání atentátníků? O tom můžeme pouze spekulovat, protože zamyšlení
34
nad touto věcí život obyvatelům vesnic nevrátí. Ale těm co přežili, to dává vědět, že se na tento hrozivý okamžik v jejich životech nezapomnělo. Měli bychom ovšem brát na vědomí, že nemůžeme současnému Německu dávat za vinu tyto otřesné incidenty. Ba naopak, měli bychom brát na vědomí snahu Němců o vyjádření lítosti za ztráty těchto životů. V době třetí říše vedené Adolfem Hitlerem, v pozici říšského kancléře. V tomto období lidských dějin bylo ovšem spácháno mnohem více hrozivých činů. A to jak na straně Osy (Berlín, Řím, Tokio), tak i na straně Spojenců (USA, Anglie, SSSR). Ať už to byl masový běh vojáků Rudé armády proti německým pozicím za účelem snížení zásob munice, nebo jaderné bomby shozené na Japonce a nakonec letecké útoky Angličanů na Evropská města. Ovšem nás nejvíce zasáhl incident, o kterém zde pojednávám. Byl podrobně zmapován, byl natočen film,…. Dále ukazuje krutost německých jednotek ať už tím že ve dvoře jednoho statku v Lidicích u zdi povraždily všechny muže starší 15 let a nevyhovující děti pro převýchovu udusily výfukovými plyny v nákladních autech, jejich matky a sestry odvezly do koncentračních táborů. Ale teď už dost nechutného. Koukněme se do dnešní doby. V Lidicích stojí památník, ve městech pochodují neonacisté a v patách jim jdou anarchisté, radikální skupiny v Německu chtějí zpět Sudety a v restitucích zabraný majetek. Tak ať mi nikdo netvrdí, že v dnešní době panuje v Evropě klid a radikální skupiny nepřilévají olej do ohně, který byl zažehnut tak dávno, že již hořel velmi slabým, ale trvalým plamínkem. Nesmíme zapomenout na to, co se v minulosti stalo, a nesmíme dopustit, aby se to opakovalo.
Vánoční nákupní horečka, konečně je to za námi! Martin Obadal, 1.B A že to trvalo, připadá mi, že se čas na vánoční nákupy stále posunuje a obchodníci využívají stále důmyslnější a propracovanější metody, jak z lidí dostat peníze. Koncem září jsem si všiml, že obchodníci nenápadně začínají lidi „připravovat“ na Vánoce v podobě mírných vánočních dekorací a nabídek například v reklamních letácích. V říjnu již odstartovalo vánoční šílenství naplno. Reklamy v televizi, rádiu, výzdoba všude, kde se podíváte, ozdoby v regálech, davy lidí v nákupních centrech shánějící dárky s předstihem, akce na zboží atd. Dříve tohle všechno začínalo začátkem prosince a dárky se kupovaly proto, že ten kdo je koupil, chtěl udělat někomu radost a ne, jako dnes, kdy se dárky kupují skoro jen z povinnosti, aby se neřeklo, že jste na někoho zapomněli nebo se na něj vykašlali. Když se vydáte do obchodů těsně před Štědrým dnem, uvidíte všude, nervózní, poblázněné, spěchající lidi, jak v chvatu nakupují dárky a to díky tomu, že to nechali na poslední chvíli. Kupují i věci, co původně vůbec nechtěli, ale stejně si říkají, že tomu dotyčnému chtějí koupit alespoň něco. Hodně lidí se řídí svým vkusem „co se líbí mně, to se bude líbit i tobě, tak to koupím“. Pro obdarovaného může být takto vybraný dárek nemilé překvapení a problém, co s tím, „mně se to nehodí, ale vyhodit to nemůžu, protože to byl dárek“. Pak je tu také „trend“ nákupy dárků na splátky, půjčky na dárky atd. Někdo si myslí, že když si půjčí na drahý dárek, udělá obdarovanému velikou radost. To je sice pravda, ale horší je, že sobě udělá ještě větší starost. Možná je to „vánoční horečkou“, spousta lidí má pocit, že čím koupí dražší
35
dárek, tím obdarovanému udělají větší radost, tak na ulici potkáváme lidi nesoucí obrovské televize a krabice se vším možným, od hraček až po domácí, spotřebiče. Dá se říci, že reklama na nás útočí přes všechna média, například nabízením dárků po telefonu, jako se stalo mně, když mi zavolala slečna, která se představila, jako zástupkyně Švýcarské firmy obchodující se zlatem a nabízela mi produkty své firmy vhodné, jako Vánoční dárky. I přes mé odmítnutí se mi pokoušela vnutit internetovou prezentaci a přestala naléhat, až když jsem se jí zeptal, jestli mají něco za patnáct korun. Dalším způsobem, jak nalákat potencionální kupující je emailová reklama, se kterou se před vánocemi doslova „roztrhnul pytel“. Nabízí neosobně věci, které se pro dotyčného vůbec nehodí, ale z velkého počtu obeslaných potencionálních zákazníků se jich pár najde a vůbec nevadí, že tím obtěžují spoustu dalších, kteří o tyto nabízené věci zájem nemají. A jen díky lidem, kteří chtějí zbohatnout, se pomalu vytrácí krásný duch Vánoc, který tu kdysi panoval mezi lidmi a začíná vše být jen o penězích a výdělku. Pokud odoláme těmto nástrahám, můžeme si udělat krásné Vánoce podle svých představ.
ZAJÍMAVÉ VÝROKY Tomáš Berdych, tenista: „Za rok rozmlátím tak šedesát, sedmdesát raket. Cítil jsem se mizerně, když jsem přijel do továrny na rakety a viděl všechnu tu ruční práci. Dělají vše pro tenisty, snaží se jim splnit první poslední. A pak přijde idiot jako já a raketu rozštípe.“ Papert Seymour, duchovní otec programovacího jazyka a vývojového prostředí Logo, před mnoha a mnoha roky: „Počítač, jak se dnes užívá ve škole, je něco jako reaktivní motor zabudovaný do rozskřípaného dvoukolového vozíku. Moderní a revoluční nástroj přizpůsobený starému konzervativnímu systému. Ještě jsme nepochopili, že je třeba nejen změnit motor, ale rovněž i sám pojem dopravy.“ Leoš Novotný, 27letý podnikatel, majitel společnosti Leo Express, mluvící sedmi jazyky, vystudoval vysokou školu na universitě ve Warwicku: „Řekněme si to upřímně. Čechům a vůbec Evropanům se nikdy nežilo líp, ať už jde o sociální zázemí, zdraví, služby a tak dále. Musíme si pokorně říci, že to nikdy nebylo lepší než dnes, tak buďme v klidu.“ Zdeněk Pohlreich, 55letý uznávaný kuchař: „Žiju milionkrát lepší život, než jsem žil za minulého režimu. Ale štve mě, že by to mohlo být ještě lepší.“ Zdeněk Pohlreich, 55letý uznávaný kuchař: „Neumíme ocenit úspěch. Neobdivujeme lidi, kteří jsou v něčem nejlepší. V Americe nikomu nevadí napsat do novin, kolik bere hokejista. Tady všichni říkají: „My bychom to zveřejnili, ale lidi na to nejsou připravený.“ Jak to myslí, že „nejsou připravený?“ Tak jim to řekněme bez přípravy. Ať se třeba poserou. To je ten typickém českej zanďour, to naše přizdisráčství.“ Zdeněk Pohlreich, 55letý uznávaný kuchař: „Největší nebezpečí pro Českou republiku jsme my, Češi.“
36
