SETRVAT V KRISTOVĚ PRAVDĚ O SVÁTOSTNÉM MANŽELSTVÍ Přednáška kardinála Burkea pro organizaci Voice of the Family v Chesteru

Res Claritatis MONITOR

CÍRKEV A SPOLEČNOST

10. květen 2015

SETRVAT V KRISTOVĚ PRAVDĚ O SVÁTOSTNÉM MANŽELSTVÍ Přednáška kardinála Burkea pro organizaci Voice of the Family v Chesteru

V současnosti snad neexistuje v Církvi spornější otázka než otázka pravdy o manželství, říká kardinál Burke ve své přednášce pronesené letos v březnu v Chesteru, v níž shrnuje, co Církev o manželství a rodině učí a jak je má podporovat a chránit. Úvod Je mi velkou ctí a potěšením hovořit s vámi o svátostném manželství. Zvláště jsem poctěn přítomností biskupa Marka Daviese z diecéze Shrewsbury, který mě do diecéze vřele přijal a jehož velmi obdivuji. Jsem hluboce vděčný panu Johnu Smeatonovi ze Společnosti na ochranu nenarozených dětí a Hlasu rodiny, který mě pozval, abych se vyjádřil k naléhavým otázkám týkajícím se manželství a současné rodiny, zvláště ve světle právě probíhající biskupské synody. Již dlouhou dobu obdivuji apoštolát Společnosti na ochranu nenarozených dětí a v posledních letech jsem se mohl osobně seznámit s ředitelem této společnosti panem Johnem Smeatonem. Nedávno, právě během říjnového zasedání biskupské synody, jsem se seznámil s prací Hlasu rodiny, což je svazek 23 organizací z Hnutí pro život a Pro rodinu pod vedením Společnosti pro ochranu nenarozených dětí. Velice si vážím pana Johna Smeatona a jeho spolupracovníků, kteří neúnavně pracovali, aby pravdivě informovali o práci na zasedání v roce 2014. Jasně se přitom projevily jejich schopnosti a také hluboká láska ke Kristu a jeho mystickému tělu, Církvi. Děkuji Společnosti na ochranu nenarozených dětí a Hlasu rodiny za jejich tak důležitou službu Církvi a společnosti v této tak náročné době. Slibuji, že se budu nadále denně modlit za Boží požehnání pro vaši kritickou práci pro dobro všech věřících a zvláště těch nejpotřebnějších a bezbranných. V kultuře, která je tak hluboce zmatená v základní pravdě o manželství a rodině, chválím

8

vaše úsilí vyzdvihovat pravdu o manželství v celé jeho kráse a dobrotě. Upřímně doufám, že má přítomnost a má slova budou inspirací a posilou pro vaše poslání chránit a podporovat integritu manželství a rodiny jako kolébky lidského života a první školy jeho růstu a vývoje. Ve své přednášce se budu nejprve věnovat současné diskuzi o základní pravdě o manželství v Církvi a poukážu na důležitost studia knihy Remaining in the Truth of Christ: Marriage and Communion in the Catholic Church (Setrvat v Kristově pravdě: Manželství a svaté přijímání v katolické církvi), kterou měli k dispozici biskupové na synodě. Potom se budu věnovat stavu sekulární kultury, v níž je Církev povolána, aby konala své poslání ve prospěch rodiny. Za třetí budu hovořit o základní podobě poslání CírkLavinia Fontana: Svatá rodina se světci (1578) Foto: Wikimedia Commons

res.claritatis.cz – svět katolickýma očima

ve, nové evangelizaci a důležité roli rodiny v tomto poslání. Za čtvrté se zaměřím na základní část encykliky Evangelium Vitae v nové evangelizaci, zejména co se týče integrity manželského aktu. Na závěr poukážu na vztah mezi přirozeným morálním zákonem a učením Církve o lidském životě a lidské sexualitě.

Současná diskuze o základní pravdě o manželství V současnosti snad neexistuje v Církvi spornější otázka než otázka pravdy o manželství. Ve světě, kde je integrita manželství po desetiletí napadána, hlásá Církev věrně Boží plán pro muže a ženu ve věrném, nerozlučitelném a prokreativním svazku manželství. V současné době, určitě pod tlakem zcela sekularizované kultury, pronikly do Církve ve vzrůstající míře zmatenost, a dokonce omyl, jež by mohly oslabit, ne-li vážně ohrozit svědectví Církve, a to ke škodě celé společnosti. Svět začal jasně vnímat tuto zmatenost a pomýlení během nedávného zasedání třetí mimořádné synody biskupů. Shromáždění, které se mělo věnovat diskuzi na téma „Pastorační výzvy rodiny v kontextu evangelizace“, místo toho řešilo – zmateně a někdy mylně – praktiky, které jsou v rozporu s neměnným učením a praxí Církve ohledně svátosti manželství. Mám na mysli praktiky, jež by umožnily přijímání svátostí těm, kdo žijí v cizoložství, a jež by – jistým způsobem – tolerovaly manželské spolužití mimo svátost manželství a sexuální vztahy mezi osobami stejného pohlaví. Zpráva, jež byla vydána během jednání,



zcela jasně ukázala závažnost situace. Zpráva sama, v níž nebyla prakticky žádná zmínka o magisteriu Církve, byla prohlášením, jakýmsi podnětem pro nový přístup k základním otázkám o lidské sexualitě v Církvi. Toto zmatení a omyl se poprvé objevilo v přednášce kardinála Waltera Kaspera během mimořádné konzistoře 20. a 21. února 2014. Ústředním bodem této mimořádné konzistoře byla dlouhá přednáška o manželství a rodině od kardinála Kaspera a po ní následovala vášnivá diskuze všech přítomných kardinálů. Tato přednáška vyšla záhy v mnoha jazycích a stala se středem rozsáhlé diskuze, zejména v sekulárních médiích.1 Přednáška kardinála Kaspera vyvolala spoustu závažných otázek o tom, co Církev vždy praktikovala a učila o nerozlučitelnosti manželství, a zakládala se na výkladu církevních otců a na praxi východních ortodoxních církví. Podnítila diskuzi, která už začala během mimořádné konzistoře. Po mimořádné konzistoři se mnozí kardinálové včetně mne rozhodli adekvátně a erudovaně reagovat na stanoviska, která kardinál Kasper zaujal. K této studii přispělo pět kardinálů. Požádali jsme také o pomoc arcibiskupa Cyrila Vasila SJ, jenž je odborníkem na praxi východních ortodoxních církví, otce P. Mankowského SJ, odborníka na Písmo svaté, a profesora J. M. Rista, odborníka na učení církevních otců. S prosbou o redakci knihy jsme se obrátili na otce R. Dodara OSA, prezidenta patristického institutu Augustinianum v Římě. Vedle své neúnavné a vysoce kvalifikované práce na vydání tohoto tak důležitého svazku v různých jazycích doplnil otec Dodaro knihu dvěma cennými přílohami – shrnutím polemiky celé knihy a dodatkem „Excerpts from select documents of the Magisterium“ (Výňatky z vybraných dokumentů Magisteria). Výsledek našeho úsilí lze nalézt v knize Remaining in the Truth of Christ: Marriage and Communion in the Catholic Church, která vyšla v angličtině, francouzštině, němčině, italštině a španělštině v takovém termínu, aby ji otcové na synodě mohli prostudovat.2 Jak jsem už řekl, otec Dodaro shrnuje na začátku knihy obsah každého z devíti esejů toho-

10. květen 2015

Giotto di Bondone: Svatba Panny, detail (1304–1306). Foto: Wikimedia Commons

to svazku. Eseje předkládají vyčerpávajícím způsobem Kristovu pravdu o svátosti manželství tak, jak je obsažena v Písmu svatém podle učení a praxe prvotní Církve. Potom se věnují zvláštní praxi východních ortodoxních církví a její spojitosti s naukou a historickým výzvám Kristova učení, jak je zapsáno v evange-

těší oblibě u širokého okruhu čtenářů v různých jazycích, v nichž už byla vydána. Právě se připravují překlady do srbštiny, maďarštiny, polštiny, portugalštiny a slovenštiny. Kniha je opravdu referenčním bodem pro nejzávažnější otázky diskuze během současných zasedání biskupské synody.

Všichni věřící jsou povoláni chránit a podporovat manželství a rodinu jako kolébku lidského života a první školu jeho růstu a vývoje.

Sekulární kultura a poslání Církve v naší době

liích. Krása Kristovy pravdy o posvátném manželství je pak doložena teologickou doktrínou Církve a jejím morálním učením. Poslední dva eseje se zabývají tím, jak chránit a podporovat pravdu o svátostném manželství v kanonickém právu. Čas mi nedovoluje, abych vám ve stručnosti představil bohatství obsahu těchto devíti esejů. Doporučuji vám, abyste si tuto knihu přečetli. Je vědecky spolehlivá a vynaložili jsme veškeré úsilí, aby příspěvky byly srozumitelné všem katolíkům a lidem dobré vůle. Kniha se

Dnes se nacházíme v naprosto sekularizované společnosti. Svatý otec Jan Pavel II. nám ve svém učení o poslání laiků ve světě připomínal, že mnozí, dokonce i v zemích, které byly kdysi křesťanské, žijí tak, jako by neměli žádný vztah k Bohu a jeho plánu pro nás a pro náš svět. Současnou situaci Církve ve světě popsal těmito slovy: „Celé země a národy, v nichž dříve vzkvétalo náboženství a křesťanský život a jež dokázaly vytvořit živá společenství víry, procházejí dnes těžkými zkouškami a často se od základu mění vlivem stále se šířícího indiferentismu, sekularismu a ateismu. Týká se to především národů tzv. ‚prvního světa‘, v nichž ekonomická prosperita a touha po konzumu – i když současně doprovázené otřesnou chudobou a nouzí – podněcují a hlasitě vyzývají k životu ‚jako by nebylo Boha‘. Ná-

9



boženská lhostejnost a téměř neexistující náboženská praxe i tváří v tvář těžkým problémům lidské existence – nebudí méně starostí a nejsou méně rozkladné než vyložený ateismus.“ 3 Dále Svatý otec poznamenal, že pro nápravu situace „je jistě nezbytně nutné obnovovat všude křesťanskou podstatu lidské společnosti.“ 4 Vzápětí dodal, že má-li se této nápravy docílit, musí se Církev sama znovu evangelizovat. Pochopit radikální sekularizaci naší kultury znamená také pochopit, do jaké míry tato sekularizace pronikla do života Církve. Řečeno slovy Svatého otce Jana Pavla II. „to však bude možné jen tehdy, jestli se obnoví křesťanská podstata církevních obcí, které v těchto zemích a národech žijí.“ 5 V podobném duchu papež Benedikt XVI. ve svém vánočním projevu k římské kurii v roce 2010, v němž uvažoval o vážném zlu, jež ničí nás jako jedince i jako společnost a jež vytvořilo kulturu poznamenanou především násilím a smrtí, popsal relativismus v současné morální teologii, nazývaný proporcionalismus nebo konsekvencionalismus, jenž vyvolal hluboké zmatení a naprosté pomýlení v nejzákladnějších pravdách mravního zákona. 6 To vedlo k situaci, ve které – slovy Benedikta XVI. – „morálka byla nahrazena kalkulem konsekvencí, a tím samým přestává existovat“.7 Má-li být obnoven nezastupitelný morální řád, jenž je cestou naší svobody a štěstí, musíme jasně a vytrvale ukazovat na omyly morálního relativismu, proporcionalismu a konsekvencionalismu, které pronikají do naší kultury a také, jak upozornil papež Benedikt XVI., do Církve. Abychom mohli čelit této ideologii, nabádá papež Benedikt XVI. nově studovat učení papeže Jana Pavla II. v jeho encyklice Veritas Splendor, „O základech morálního učení Církve“. V této encyklice papež Jan Pavel II., slovy papeže Benedikta XVI., „poukazuje na velkou tradici křesťanského étosu, a proto by měla i nadále sloužit jako základ při výchově svědomí.“8 Když připomíná katolíkům nutnost formovat své svědomí v souladu s morálním učením Církve, připomíná také „naši odpovědnost za to, aby tato kritéria [základní a trvalý základ morálního

10

jednání] mohli lidé dnes opět slyšet a pochopit jako cestu pravé humanity, v kontextu naší prvořadé starosti o lidstvo.“9

Nová evangelizace jako forma poslání Církve Křesťanský život, je-li prožíván čestně, se nutně dostává do rozporu s kulturou. Jak nám papež Jan Pavel II. často připomínal, křesťané jsou dnes povoláni kulturu nově evangelizovat. Tuto situaci je možno popsat takto: Evangelium bylo hlásáno a hluboce zakořenilo v křesťanských zemích, ale pak bylo zapomenuto. Toto zapomnění vede k nepřátelské reakci, když se pravda evangelia znovu hlásá. Víra už

Pochopit radikální sekularizaci naší kultury znamená také pochopit, do jaké míry tato sekularizace pronikla do života Církve. nemá hluboké kořeny v životě dalších generací. Je tedy potřeba nově evangelizovat společnost a kulturu, kterou už vskutku není možno považovat za křesťanskou. Křesťanská víra a její praktikování musí být předáváno nově, jakoby poprvé, tak jak tomu bylo v prvních stoletích křesťanství a v době evangelizace našich národů. Křesťanský charakter kultury už není daností, i když to tak po staletí mohlo být. Musíme dnes s větším nadšením a energií odpovědět na příkaz našeho Pána při jeho nanebevstoupení: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy“ (Mt 28,19). Předtím než papež Jan Pavel II. vyzval k prožívání víry v naší době, připomněl nám naléhavost Kristo1

10. květen 2015

va příkazu adresovaného prvním učedníkům a stejně i misionářům po staletí křesťanství a dnes nám. Prohlásil: „Ježíšův příkaz: ‚Jděte... a kažte evangelium‘ si zachovává svůj význam a neodkladnou naléhavost. Současná situace nejen ve světě, ale i v mnohých částech Církve výslovně vyžaduje, aby se Kristovu slovu naslouchalo ochotně a s otevřenějším srdcem. Každý účastník je vyzýván osobně, takže se nikdo nemůže vyhnout osobní odpovědi: ‚Běda mně, kdybych nekázal evangelium!‘ (1 Kor 9,16).“10 Poslušnost, která je základem a podstatou nové evangelizace, je ctnost, již lze jen obtížně získat v kultuře, která vyvyšuje individualismus a zpochybňuje veškerou autoritu kromě sebe. Přesto je pro hlásání a žití evangelia v naší době nepostradatelná. Bereme si příklad z prvních učedníků, z prvních misionářů v našich rodných zemích a ze zástupu svatých spolubratrů, kteří se zcela odevzdávali Kristu po mnoha staletích křesťanství a přitom se spoléhali na pomoc a vedení Ducha Svatého, aby se zřekli vzpoury proti Boží vůli a posílili se v jejím konání. Majíce na paměti tuto velkou výzvu žít křesťanství dnes, čerpáme spolu s nimi odvahu ze slibu, jímž náš Pán ukončil svůj misionářský příkaz: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,20) Raymond Leo kardinál Burke http://voiceofthefamily.info Přeložila Krista Blažková Pokračování příště Raymond Leo kardinál Burke (* 1948), americký katolický duchovní a církevní právník, patron Maltézského řádu

Srov. Kasper, Walter: Evangelium o rodině: úvodní projev k připravované synodě o rodině. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2014. 2 Český překlad vyjde v červnu 2015 v Kartuziánském nakladatelství pod názvem Setrvat v Kristově pravdě. 3 Christifideles laici 34. O povolání a poslání laiků v církvi a ve světě: posynodní apoštolský list Jana Pavla II. z 30. prosince 1988. Praha: Zvon, 1996. 4 Tamtéž. / 5 Tamtéž. 6 Srov. Veritatis splendor, encyklika Jana Pavla II. o základech morálního učení církve z 6. srpna 1993. Praha: Zvon, 1994. 7 Předvánoční promluva Benedikta XVI. k členům Římské kurie, 22. prosince 2010: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=13852. 8 Tamtéž. / 9 Tamtéž. / 10 Christifideles laici 33.




24. květen 2015

SETRVAT V KRISTOVĚ PRAVDĚ O SVÁTOSTNÉM MANŽELSTVÍ Přednáška kardinála Burkea pro organizaci Voice of the Family v Chesteru

V druhé části své přednášky pojednává kardinál Burke o tom, jakou roli má dosvědčování pravdy o rodině a manželství a hlásání evangelia života v nové evangelizaci. Rozhodující úloha rodiny v nové evangelizaci Velká výzva, jíž čelí celá Církev, se týká zejména Církve v první buňce jejího života – v rodině. Je to výzva, kterou papež Jan Pavel II. popsal ve svém apoštolském listu „Na závěr jubilejního roku 2000“, jako „vysokou míru běžného křesťanského života“.1 Papež Jan Pavel II. nás učil výjimečné povaze našeho běžného života, protože ten se žije v Kristu, a proto v nás vytváří neporovnatelnou krásu svatosti. Prohlásil: „Cesty svatosti jsou různé a uzpůsobené povolání každého člověka. Děkuji Pánu, že mi v posledních letech dopřál blahořečit a kanonizovat mnoho křesťanů, mezi nimi mnoho laiků, kteří se posvěcovali v těch nejobyčejnějších okolnostech všedního života. Nastal čas, kdy je třeba všem pokřtěným přesvědčivě předložit tuto ‚vysokou míru‘ běžného křesťanského života: tímto směrem musí

8

vést život celého křesťanského společenství a křesťanských rodin.“2 Když dnešní kultura uvidí v křesťanských rodinách ovoce každodenní proměny života, skrze niž členové rodiny usilují o „vysokou míru běžného křesťanského života“, objeví velké tajemství běžného života, který Bůh denně zahrnuje svou nekonečnou a nezměrnou láskou. „Obnovovat všude křesťanskou podstatu lidské společnosti“ je možné pouze obnovením „křesťanské podstaty církevních obcí“, které začíná pro každého v jeho rodině, doma.3 Papež Jan Pavel II. nás učil, že cesta k naplnění výzvy „vysoké míry běžného křesťanského života“ je „odvozena z evangelia a živé tradice“.4 Připomínal nám, že je to tentýž program křesťanského života, jaký byl v Církvi vždy, program svatosti života.5 Ve své posynodální apoštolské exhortaci Familiaris consortio z roku 1981


prohlásil, že „křesťanská rodina je první společenství, které má za úkol hlásat evangelium dospívající lidské osobnosti a dovést ji postupnou výchovou a katechezí k plné lidské a křesťanské zralosti“.6 Všímá si, jak často jsou manželství a rodina v naší době napadány, a zdůrazňuje, jak je důležité dosvědčovat pravdu o manželství a rodině, tak aby rodina mohla evangelizovat celou společnost. Upozorňuje: „V přítomném dějinném okamžiku, kdy je rodina cílem útoku četných sil, které se snaží ji rozbít nebo alespoň zdeformovat, je si Církev dobře vědoma, že blaho společnosti i její vlastní je úzce spjato s příznivou rodinnou situací. Tím silněji a naléhavěji pociťuje své poslání hlásat všem, jaký má Bůh plán s manželstvím a s rodinou, aby jim zajistila plnou životnost a lidský i křesťanský rozvoj, a tak prospěla k obnově společnosti a Božího lidu.“7



Církev uznává nezastupitelnou evangelizační sílu rodiny v celé společnosti, a je proto tím více pobízena, aby střežila a podporovala pravdu o manželském a rodinném životě. V mé vlasti, a možná i zde, převažuje fenomén sekularizace. Existují však stále ještě katolické rodiny s hlubokou náboženskou vírou, jež jsou si nablízku a tvoří určité společenské a duchovní bratrství. Všichni z nás, bez ohledu na naše postavení, bychom měli podporovat solidaritu mezi rodinami, které se snaží neporušeně předávat živou víru. V našem křesťanském svědectví a apoštolátu musíme věnovat zvláštní pozornost posvěcování manželství, věrnosti, nerozlučitelnosti a plodnosti manželského života. Katolický rodinný život je v dnešní společnosti jistě znamením protikladu. Musíme povzbuzovat katolické manželské páry, aby podávaly svědectví o pravdě o manželství a rodině, které naše kultura tak velice potřebuje. Musíme pomáhat křesťanským rodinám, aby byly rodinnou církví, podle starobylého popisu prvním místem, kde se katolická víra učí, slaví a žije. Celá Církev musí pomáhat rodičům žít šlechetně a věrně jejich povolání k manželství. Musíme být obzvláště pozorní k rodinám, které se ocitly v nesnázi, aby i ve svém trápení mohly zakoušet milost jednoty a pokoje Svaté Rodiny nazaretské. Papež Jan Pavel II. ve své apoštolské exhortaci Familiaris consortio zdůraznil nezastupitelnou službu rodiny v nové evangelizaci. Když citoval učení svého předchůdce papeže Pavla VI. o evangelizaci,8 prohlásil: „V té míře, v jaké křesťanská rodina přijímá evangelium a zraje ve víře, stává se společenstvím evangelium hlásající. Pavel VI. o tom řekl: ‚Rodina stejně jako Církev se má stát prostředím, v němž se evangelium předává a z něhož evangelium vyzařuje. Proto také v rodině, která si je vědoma svého poslání, všechny její složky a rysy evangelizují a zároveň jsou i evangelizovány. Rodiče nejen učí své děti evangelium, ale i sami zakoušejí vliv evangelia, dětmi nitěrně prožitého. Taková rodina se stává hlasatelkou evangelia i jiným rodinám a celému prostředí, ve kterém žije.‘ “ 9 Je zřejmé, že pokud se nová evangelizace neuskutečňuje v manželství, v ro-

dině, pak se neuskuteční ani v Církvi ani v celé společnosti. Stejně tak manželství proměněná evangeliem jsou prvním a nejmocnějším nástrojem transformace společnosti působením evangelia. Svědectví rodiny je proto středem nové evangelizace. Když se Katechismus katolické církve odvolává na učení Druhého vatikánského koncilu o rodině „jako rodinné církvi“, nebo malé církvi (ecclesiola),10 prohlašuje: „V současné době ve světě, který je často odcizený,

Vitráž v kostele Panny Marie Vítězné v Londýně Foto: Flickr, Lawrence OP (CC BY-NC-ND 2.0)

Obnovovat křesťanskou podstatu lidské společnosti je možné pouze obnovením křesťanské podstaty církevních obcí, které začíná ve vlastní rodině, doma. ba nepřátelský vůči víře, mají věřící rodiny základní důležitost jako ohniska živé a vyzařující víry. Proto Druhý vatikánský koncil použil starobylého výrazu a nazval rodinu ‚rodinná církev‘ (ecclesia domestica). A v lůně rodiny ‚mají být rodiče slovem i příkladem prvními hlasateli víry pro své děti a v každém z nich mají podporovat jeho vlastní povolání, zvláště pozorně však duchovní povolání‘.“11 Evangelizační síla manželství a rodiny spočívá v prvořadé povinnosti rodičů pomáhat svým dětem poznat jejich životní povolání a přijmout je nerozděleným

24. květen 2015

srdcem. Základní evangelizující síla rodičů ve vztahu k povolání k manželství je evidentní. Jádrem manželství a rodinného života jsou bohoslužba a modlitba, které formují každý aspekt života. Bohoslužba, nejvyšší a nejdokonalejší vyjádření našeho života v Kristu, je středem rodinného života. V bohoslužbě a v modlitbě dostává rodina sílu evangelizovat a zároveň evangelizuje svět nejpůsobivěji. Katechismus katolické církve opět odkazuje na učení Druhého vatikánského koncilu a prohlašuje: „Otec rodiny, matka, děti, všichni členové rodiny vykonávají přednostním způsobem křestní kněžství ‚přijímáním svátostí, modlitbou a děkováním, svědectvím svatého života, odříkáním a činorodou láskou‘. Rodina je tak první školou křesťanského života a ‚školou bohatěji rozvinutého lidství‘. Zde se učí vytrvalosti v práci i radosti z ní, učí se bratrské lásce, velkodušně odpouštět a především uctívat Boha prostřednictvím modlitby a oběti vlastního života.“12 Rodina prožívá svou nejhlubší podstatu, když se modlí, zvláště při bohoslužbě. Z modlitby a bohoslužby pramení každý aspekt osobního života všech členů rodiny. Modlitbou a bohoslužbou představuje rodina živého Krista v Církvi nejpůsobivěji, a tak přitahuje mnoho dalších rodin ke Kristu a jeho Církvi.

Podstatná role evangelia života v nové evangelizaci Jedním z důležitých plodů modlitby a bohoslužby v rodině je svědectví o evangeliu života. Papež Jan Pavel II. nás učil, jak důležité pro novou evangelizaci je hlásání evangelia života a jak je rodina prvním místem, kde se evangelium hlásá. Problém sekularizace je tak vážný, že mnozí už nechápou život jako dar od Boha, a proto už nerespektují nedotknutelnou posvátnost lidského života, stvořeného k obrazu a podobě Boha13 a vykoupeného Nejdražší krví Boha, vtěleného Syna.14 Ústřední a nezastupitelná služba rodiny v nové evangelizaci je nejzřetelnější ve vztahu k lidskému životu. Základním místem hlásání evangelia života je rodina, v níž se dětem dostává svědectví o evangeliu života ve vztahu jejich rodičů k sobě navzájem a ve vztahu

9



rodičů k nim. Takové svědectví se týká nejen počátku lidského života ve správném pochopení a žití lidské sexuality, ale také konce života v přijetí lidského utrpení jako způsobu nepodmíněné lásky k ostatním, podle učení našeho Pána tak, jak to svatý Pavel vyjádřil v první kapitole listu Kolosanům.15 Evangelium života je nedílnou součástí duchovní bohoslužby uprostřed rodiny. Když rodiče a děti pozvedají svá srdce k Božímu srdci, jsou očišťováni a posilováni, aby své vzájemné vztahy prožívali v čisté a nesobecké lásce. Papež Jan Pavel II. to jasně vyjádřil ve své encyklice Evangelium vitae: „Jakožto duchovní bohoslužba, která je Bohu milá (srov. Řím 12,1), má se slavení evangelia života uskutečňovat především v každodenním životě, kde se projevuje láskou k druhým a darováním sebe sama. V tomto duchu se naše existence stane opravdovým a uvědomělým přijetím daru života a upřímnou a vděčnou chválou Boha, který nám takový dar udělil. To se již uskutečňuje v mnoha náznacích darování, často nepozorovaného a skrytého, jehož účastníky jsou muži a ženy, děti i dospělí, mládež i starci, zdraví i nemocní.16 V článku 92 encykliky papež Jan Pavel II. rozsáhle pojednává o tom, co nazývá „rozhodující zodpovědnost“ rodiny hlásat evangelium života. 17 Naznačuje závažnou úlohu rodiny nejen učit přijímat nový lidský život, ale také učit o významu utrpení a smrti. Uvádí, že „rodina je povolána k tomu, aby plnila svou speciální úlohu v celém rozmezí života, od narození až do smrti“.18

akt si zachovává svou integritu, je stále sjednocující a láskyplný, ačkoli jeho prokreativní charakter byl radikálně narušen. Ve skutečnosti není sjednocující, protože jeden nebo oba partneři se sobě navzájem neodevzdávají, což je podstatou manželského spojení. Takzvaná „ antikoncepční mentalita“ je v podstatě proti životu. Mnohé formy tzv. antikoncepce

Křesťanské manželství je prvořadým místem nové evangelizace. Zdravý rodinný život promění naši společnost. Bez něho se proměna nemůže uskutečnit. Vitráž v kostele svaté Kateřiny Sienské v New Yorku. Foto: Flickr, Lawrence OP (CC BY-NC-ND 2.0)

Nová evangelizace o lidském životě a integritě manželského aktu Je nutné objasnit vztah mezi novou evangelizací týkající se lidského života a praktikování čistoty, neposkvrněnosti a skromnosti. Úcta k lidskému životu souvisí podstatně s úctou k integritě manželství a rodiny. Napadání nevinného a bezbranného života nenarozených má svůj původ v mylném pohledu na lidskou sexualitu, který se pokouší mechanickými nebo chemickými prostředky vyloučit ve své podstatě prokreativní charakter manželského aktu. Tento mylný názor tvrdí, že uměle pozměněný

10

jsou ve skutečnosti abortivní, neboť ničí život, který už byl počat a začal se vyvíjet. Papež Pavel VI. odvážně poznamenal, že manipulace manželským aktem vedla k mnoha formám násilí proti manželství a rodinnému životu.19 Šířením antikoncepční mentality, zvláště mezi mládeží, se na lidskou sexualitu už nepohlíží jako na dar od Boha, který spojuje muže a ženu poutem celoživotní a věrné lásky, ale spíše jako na nástroj osobního uspokojení.20 Když se sexuální spojení ve své


24. květen 2015

podstatě už nechápe jako prokreativní, je lidská sexualita zneužita způsoby, jež jsou hluboce škodlivé a vskutku zhoubné pro jednotlivce i pro společnost samu. Stačí jen pomyslet na devastaci, kterou v našem světě denně způsobuje multibiliondolarový průmysl pornografie nebo neuvěřitelně agresivní homosexuální agenda, jež může mít za následek jen hluboké neštěstí, a dokonce zoufalství postižených, a zkázu společnosti, jak se to už v historii stalo. Základem pro transformaci západní kultury je hlásání plné pravdy o manželském spojení a náprava antikoncepčního myšlení, jež se bojí života a plození. Zmatení významu lidské sexuality v dnešní společnosti působí hluboké osobní neštěstí, které často vede až k rozpadu rodiny, zkaženosti dětí a mládeže a nakonec k zničení sebe sama. Nezřízený sexuální život a sexuální život mimo manželství, nepřetržité a přesvědčivé médii šířené falešné informace o tom, kdo jako žena a muž jsme, jsou znaky naléhavé potřeby nové evangelizace. Musíme svědčit o rozdílných darech pro muže a ženu, kteří mají sloužit Bohu a jeho svatému lidu prostřednictvím neposkvrněného života. Křesťanské manželství je prvořadým místem tohoto důležitého svědectví. Zdravý rodinný život promění naši společnost. Bez něho se proměna nemůže uskutečnit. Papež Benedikt XVI. se ve své encyklice Caritas in veritate odvolává na encykliku papeže Pavla VI. Humanae vitae a podtrhuje její význam „pro vytyčení plně lidského smyslu rozvoje, jak jej pojímá Církev.“21 Papež Benedikt XVI. jasně říká, že nauka encykliky Humanae vitae není jen záležitostí „individuální morálky“: „Encyklika Humanae vitae ukazuje na silné propojení existující mezi etikou života a sociální etikou, čímž učitelský úřad Církve otevřel téma, které bylo postupně formulováno v řadě dalších dokumentů, naposledy v encyklice Evangelium vitae Jana Pavla II.“22 Papež Benedikt XVI. objasnil, jaký zásadní podíl na vývoji člověka má správné pochopení lidské sexuality. Když pojednával o otázce plození, zdůraznil důležitost správného pochopení lidské sexuality, manželství a rodiny. Napsal: „Církev, jíž leží na srdci opravdový rozvoj člověka, naléhavě doporučuje



plnou úctu k lidským hodnotám, což platí i pro oblast sexuality. Sexualitu nelze redukovat na prostý hédonismus a zábavu: obdobně není možno sexuální výchovu redukovat na technický návod, jehož jediným účelem je ochrana dotyčných osob před případnou nákazou či „rizikem“ početí. Znamenalo by to ochuzovat a opomíjet hluboký význam sexuality, význam, který naopak musí uznat a odpovědně přijímat jak jednotlivci, tak komunita.“23 Obnovení úcty k integritě manželského aktu je zásadní pro budoucnost západní kultury, pro pokrok v kultuře života. Podle slov papeže Benedikta XVI. je nutné „předkládat budoucím generacím krásu rodiny a manželství, i skutečnost, že tyto instituce jsou v souladu s nejhlubšími požadavky srdce i s důstojností lidské osoby“.24 V souvislosti s tím papež poznamenává, že „státy jsou povolány zavádět politiku prosazující centrální postavení a integritu rodiny, jež je založena na manželství mezi mužem a ženou, první a životodárné buňce společnosti, a starat se o její ekonomické a finanční problémy s ohledem na její vztahovou podstatu“.25 V zájmu naší mládeže musíme věnovat zvláštní pozornost výchově, jež je zásadním vyjádřením naší kultury. Dobří rodiče i spoluobčané musí pozorně sledovat školní osnovy, jimiž se školy řídí, i život ve školách, aby zajistili, že jejich děti, naše děti budou vychovávány podle lidských a křesťanských hodnot a nebyly deformovány zmatenými a mylnými indoktrinacemi ohledně nejzákladnějších pravd o lidském životě a rodině, jež by vedly k otroctví hříchu, a tedy hlubokému neštěstí, a k zničení kultury. Dnes si například s lítostí uvědomujeme potřebu mluvit o „tradičním manželství“, jako by existovala ještě nějaká jiná forma manželství. Existuje jen jedna forma manželství, kterou nám dal Bůh od stvoření a kterou Kristus vykoupil svým utrpením a smrtí. Učme také naše děti a mládež, co to znamená setrvávat v pravdě o věrné a trvalé smlouvě lásky v manželském životě, tak jak to Bůh předurčil od počátku. V životě svatých manželských párů vidíme, jak se v nich odráží nádhera pravdy o spojení jednoho muže a jedné ženy ve věrné, trvalé a plodné lásce. Učme zvláště slovům našeho Pána, která odpověděl farizeům,

když ho zkoušeli otázkou o možnosti rozvodu. Náš Pán jim odpověděl poučením o dodržování věčného zákona, podle kterého Bůh stvořil muže a ženu: „Nečetli jste v Písmu, že Stvořitel na začátku učinil lidi jako muže a ženu a prohlásil: ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své ženě a ti dva budou budou jeden člověk?‘ Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“26 Když se jeho učedníci ptali na požadavek Božího zákona pro ženaté, náš Pán odpověděl, že při povolání k manželskému životu uděluje Bůh milost žít ve věrné, trvalé a plodné lásce: „Všichni to nechápou, jenom ti, kterým je to dáno.“27

Rodiny na sebe musí vzít odpovědnost za přeměnu společnosti. Jinak se stanou první obětí zla, jež se dnes ve společnosti šíří. Při prosazování úcty k nedotknutelné důstojnosti nevinného lidského života a k integritě manželství a rodiny se také musí věnovat náležitá pozornost zákonům, jež určují život naší společnosti. Protože transformace srdcí je nejzákladnější prostředek nové evangelizace, musí katolíci a všichni lidé dobré vůle věnovat více pozornosti prosazování zákonů, které střeží důstojnost lidského života a respektují integritu manželství a rodiny. Stejně tak není možné ignorovat nezastupitelnou roli zákona v kultuře. Papež Jan Pavel II. poznamenal: „I když zákony nejsou jediným nástrojem, kterým lze bránit lidský život, přece mají největší

24. květen 2015

a často také nejzávažnější význam, protože formují myšlení a chování člověka. Znovu opakujeme: norma, která porušuje přirozený zákon, týkající se života jakéhokoli nevinného člověka, je nespravedlivá, a proto nemůže mít platnost zákona. Proto znovu zdůrazňujeme naši výzvu ke všem politikům, aby nevyhlašovaly zákony, které nedbají na důstojnost lidské osoby a tím ohrožují základy samotného občanského soužití.“28 V tomto ohledu je účast na politickém životě pro prosazování života podstatná. Papež Jan Pavel II. již ve své apoštolské exhortaci Familiaris consortio prohlásil: „Společenský úkol rodiny se má projevovat také v jednání politickém. To znamená, že rodiny se musí jako první zasazovat o to, aby státní zákony a nařízení nejen nezkracovaly práva a povinnosti rodiny, nýbrž aby je pozitivně podporovaly a obhajovaly. V tomto smyslu si mají být rodiny stále víc vědomy toho, že v první řadě se musí ony samy chopit iniciativy v oboru takzvané ‚rodinné politiky‘. Mají vzít na sebe odpovědnost za přeměnu společnosti. Jinak budou rodiny první obětí onoho zla, které jim předtím bylo lhostejné.29 Tuto výzvu rodinám zopakoval Svatý otec také v encyklice Evangelium vitae.30 Raymond Leo kardinál Burke http://voiceofthefamily.info Přeložila Krista Blažková Pokračování příště Raymond Leo kardinál Burke (* 1948), americký katolický duchovní a církevní právník, patron Maltézského řádu

1

Novo millennio ineunte [NMI] 31. Apoštolský list papeže Jana Pavla II. na závěr jubilejního roku 2000 z 6. ledna 2001. Praha: Sekretariát České biskupské konference, 2001. 2 Tamtéž. // 3 Christifideles laici 34. // 4 NMI 29. // 5 Srov. NMI 29–31. 6 Familiaris consortio [FC] 2. Apoštolská adhortace Jana Pavla II. O úkolech křesťanské rodiny v současném světě z 22. listopadu 1981. Praha: Zvon, 1992. // 7 FC 3. 8 Evangelii nuntiandi [EN] 71. Hlásání evangelia: apoštolská exhortace Pavla VI. z 8. prosince 1975. Praha: Zvon, 1990. // 9 FC 52. // 10 LG 11. // 11 KKC 1656. // 12 KKC 1657. 13 Srov. Gn 1,26–27. // 14 Srov. Řím 5,9. // 15 Srov. Kol 1,24. 16 Evangelium vitae [EV] 86. O životě, který je nedotknutelné dobro: encyklika Jana Pavla II. z 25. března 1995. Praha: Zvon, 1995. // 17 EV 92. // 18 Tamtéž. 19 Srov. Humanae vitae 17. Encyklika papeže Pavla VI.: O správném předávání lidského života. Brno: Cesta, 2014. // 20 EV 97. // 21 Caritas in veritate [CV] 15. Láska v pravdě: encyklika o integrálním lidském rozvoji v lásce a v pravdě. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009. 22 Tamtéž. // 23 CV 44. // 24 Tamtéž. // 25 Tamtéž. // 26 Mt 19,4–5. // 27 Mt 19,11. 28 EV 90. // 29 FC 44. // 30 Srov. EV 93.

11



7. červen 2015

SETRVAT V KRISTOVĚ PRAVDĚ O SVÁTOSTNÉM MANŽELSTVÍ Přednáška kardinála Burkea pro organizaci Voice of the Family v Chesteru V poslední části své přednášky se kardinál Burke zabývá otázkou přirozeného zákona, obecného dobra a formace svědomí, z nichž musí obnova kultury života vycházet. Přirozený zákon a formace svědomí v rodině Mnozí křesťané dnes tolerují způsoby myšlení a jednání, jež jsou v rozporu s morálkou. Dnešní všeobecně rozšířený pojem tolerance není pevně zakotven v morální tradici, a přesto ovládá náš postoj do té míry, že nakonec tvrdíme, že jsme křesťané a přitom tolerujeme způsoby myšlení a jednání, které diametrálně odporují mravnímu zákonu, jak nám ho zjevuje Písmo svaté. Někdy je náš postoj tak relativistický a subjektivní, že přehlížíme základní logický princip sporu, tzn., že věc nemůže zároveň být a nebýt. Jinými slovy určitá jednání nemohou být zároveň morálně správná a špatná. Láska musí být vskutku určujícím klíčem k našemu myšlení a jednání. V souvislosti s láskou znamená tolerance nepodmíněnou lásku k člověku, který zhřešil, ale naprostou ošklivost k hříchu, do kterého člověk upadl. Základem poctivého katolického života je porozumět lidské přirozenosti a svědomí. Ztráta smyslu pro lidskou přirozenost a svědomí je pro současnou politováníhodnou kulturní situaci kritická. Papež Benedikt XVI. se věnoval této otázce ve svém proslovu ke Spolkovému sněmu během své pastorační návštěvy Německa v září 2011. Na závěr příběhu o nástupu krále Šalomouna na trůn připomenul politickým vůdcům, co Starý zákon učí o práci politiků. Než začal Šalomoun kralovat nad Božím lidem, zeptal se ho Bůh na jeho přání. Svatý otec komentoval: „O co bude mladý vládce v tomto důležitém okamžiku žádat? O úspěch, bohatství, dlouhý život, záhubu nepřátel? Šalomoun nežádá o nic takového. Prosí: ‚Dej proto svému služebníku chá-

10

pavé srdce, jak vládnout nad tvým lidem a rozlišovat dobro a zlo, neboť kdo by jinak mohl vládnout nad tímto tak početným lidem‘ (1 Král 3,9).“1 Příběh o Šalomounovi, jak si Benedikt XVI. povšiml, učí, co musí být cílem politické aktivity, a tudíž vlády. Prohlásil: „Politika musí být snahou o spravedlnost a tak vytvářet základní předpoklad poko-

Foto: Flickr, beketchai (CC BY-ND 2.0)

Základním úkolem výchovy je utvářet „chápavé srdce“, jež poznává Boží zákon a respektuje ho rozvíjením ctnostného života. je. … Služba právu a obrana před nadvládou bezpráví je a zůstává zásadní úlohou každého politika.“2 Papež Benedikt se pak tázal, jak poznáme dobro a právo, které má politický řád a zejména zákon chránit a podporovat. Svatý otec přiznal, že ve „většině právně regulovatelných systémů může být postačujícím kritériem většinová převaha“,3


avšak „v základních právních otázkách, v nichž se jedná o důstojnost člověka a lidstva většinový princip nepostačuje.“4 Co se týče samotných základů života společnosti, musí občanský zákon respektovat „přirozenost a rozum jako na skutečné právní zdroje“.5 Jinými slovy, je nutno obracet se na přirozený mravní zákon, který Bůh vepsal do každého lidského srdce. To, co papež Benedikt XVI. poznamenal o zakotvení práva v konceptu přirozenosti a svědomí, poukazuje na základní úkol výchovy, totiž rozvíjet u studentů „chápavé srdce“, které usiluje o to, poznávat Boží zákon a respektovat ho rozvíjením ctnostného života. Jako křesťané musíme pomáhat společnosti uznávat jistý řád, který umožňuje každému konat dobro a přitom respektovat dobro druhých, kteří s ním tvoří společenství. Dobro je určováno řádem založeným v přirozenosti osob a věcí a ve shodě s tímto řádem osoby a věci směřují k objektivním cílům. Jednotlivec musí pochopit, že nemůže obdržet vlastní dobro, zatímco dobro ostatních a řád stvoření jsou porušovány. Člověk nemůže dosáhnout vlastního cíle – a tedy štěstí –, pokud nerespektuje cíl a konečné štěstí svého bližního a cíl věcí, s nimiž je ve vztahu. Jinak je život redukován na tyranii tou skupinou, jíž se podaří získat podporu většiny. Bez uznání obecného blaha, s nímž je dobro jednotlivce podstatně spojeno a jemuž slouží, se společnost rozpadá a záhy je sužována násilím a destrukcí, což jsou nevyhnutelné plody nespoutaného individualismu a sebeuplatňování. Druhý vatikánský koncil popsal obecné blaho v souvislosti s utvářením politického společenství: „Lidé, rodiny i různé



skupiny tvořící občanskou pospolitost si uvědomují svou neschopnost zařídit si sami plně lidský život. Pociťují proto potřebu širšího společenství, v jehož rámci by se všichni spojenými silami snažili den co den stále lépe uskutečňovat obecné blaho. Zakládají proto politická společenství různého druhu. Politické společenství tedy existuje kvůli obecnému blahu, v něm nachází své poslední opodstatnění i smysl a z něho čerpá své původní a vlastní právo. Obecné blaho je totiž souhrn podmínek společenského života, v nichž mohou jednotlivci, rodiny i sdružení plněji a snadněji dosáhnout dokonalosti.“6 Latinské slovo perfectio neznamená nějakou sebedefinující podmínku, ale spíše dokonalost jednotlivce nebo společenství podle jeho povahy a cíle.7 Druhý vatikánský koncil vysvětlil také důležitý vztah právního řádu společnosti k obecnému blahu, a tedy mravnímu řádu: „Z toho také plyne, že se výkon politické moci ve společenství jako takovém i ve státních institucích musí vždy provádět v mezích mravního řádu, k dosažení obecného blaha – chápaného dynamicky – a podle právního řádu, který je nebo bude řádně ustanoven. Tehdy jsou občané vázáni ve svědomí k poslušnosti. Z toho vysvítá odpovědnost, důstojnost a význam těch, kteří vládnou.“8 Objektivnost obecného blaha, kterou poznává rozum v přirozeném řádu, určuje blaho národa.9 Děti a mládež musí být vychovávány k tomu, aby střežily obecné blaho, jež spočívá v přirozenosti a cílech osob a věcí, k nimž se vztahují. Je nutné, aby občané byli vychováváni k ctnostem, které jim pomáhají pochopit obecné blaho a vedou je k poslušnosti zákonu, který toto blaho střeží. Biskupové a kněží, jejich hlavní spolupracovníci, jsou povoláni, aby byli prvními učiteli této základní pravdy v Církvi a v celé společnosti. Papež Benedikt XVI. se v encyklice Caritas in veritate zabývá otázkou obecného blaha, jež „není vyhledáváno pro ně samotné, nýbrž kvůli osobám, které patří do sociální komunity, a které pouze v ní mohou skutečně a nejúčinněji dosáhnout svého blaha“.10 V závěru Svatý otec vysvětluje, že práce pro společné blaho je povinností,

7. červen 2015

Letnice. Vitráž v edinburghské katedrále. Foto: Flickr, Lawrence OP (CC BY-NC-ND 2.0)

kterou nám přikazuje spravedlnost i láska: „Bližního lze milovat tím účinněji, čím více se usiluje o obecné dobro, jež odpovídá i jeho skutečným potřebám.“11 Agenda kultury smrti a protirodinné politiky v naší době sílí z velké části pro nedostatek pozornosti a informovanosti široké veřejnosti. Sdělovací prostředky, jež jsou hlavním podporovatelem této

Vykupitelské dílo Božího Syna a jeho přítomnost v Církvi skrze vylití Ducha Svatého dává člověku milost žít plně v souladu s pravdou, kterou poznává rozumem. agendy, matou a podlamují mysl a srdce a otupují svědomí vůči zákonu vepsanému do lidského srdce. Papež Jan Pavel II. ve své encyklice Evangelium vitae prohlásil: „To, co je nejdříve zapotřebí, je všeobecné probuzení svědomí a společné morální úsilí, které by byly schopny uvést ve skutek mocnou kampaň na ochranu života. Novou kulturu života musíme vytvářet my všichni společnými silami: natolik novou, aby mohla zodpovědět a řešit současné, dříve nepoznané otázky

o lidském životě; tak novou, aby důsledně a zásadně pohnula svědomím všech křesťanů; a natolik novou, aby byla uzpůsobena k zásadnímu a odvážnému dialogu při této všeobecné kulturní konfrontaci. Nezbytnost této kulturní přeměny je svázána s historickými podmínkami naší doby a zvláště je zakotvena v onom evangelizačním poslání, které je vlastním úkolem Církve. Evangelium totiž má za úkol lidi ‚zevnitř přetvářet‘ a ‚vytvářet z nich nové lidstvo‘; je tím kvasem, který prokvasí celé těsto (srov. Mt 13,33), a jako takové musí najít cestu ke všem kulturám a hluboce je prostoupit zevnitř, aby hlásaly neporušenou pravdu o člověku a jeho životě.“12 To, co papež Jan Pavel II. prohlásil o probuzení svědomí ve vztahu k neporušitelnosti nevinného lidského života, se pochopitelně vztahuje také na probuzení svědomí ve vztahu k integritě manželství a rodinného života. Papež Jan Pavel II. také poznamenal, že toto úsilí musí začít „obnovou kultury života uvnitř samotných křesťanských společenství“.13 „Často totiž věřící, kteří sice horlivě pracují v životě Církve, vnášejí jakýsi rozdíl mezi křesťanskou víru a její morální požadavky týkající se života, a tím dospívají k určitému morálnímu subjektivismu a ke způsobům života, které nelze schvalovat.“14

11



První podstatnou složkou mravního zákona je pravda o nedotknutelnosti nevinného lidského života a integritě manželského spojení muže a ženy, která je vepsána do každého lidského srdce. První příkaz přirozeného mravního zákona je ochrana a podpora lidského života a druhý příkaz je úcta k integritě manželského svazku.15 Na začátku encykliky Evangelium vitae vysvětlil papež Jan Pavel II. vztah učení Církve o lidském životě k mravnímu zákonu, který je možno poznat rozumem. Prohlásil: „Církev ví, že tato radostná zvěst o životě, která jí byla svěřena od Pána, nachází ohlas v nitru jednoho každého člověka, ať už věří nebo ne, protože mu podivuhodným způsobem odpovídá tím, že jeho očekávání nekonečným způsobem převyšuje. Naprosto každý člověk je totiž schopen, i přes všechny nesnáze a pochybnosti, má-li srdce otevřené pro pravdu a dobro, ve světle vlastního rozumu a s tajemnou pomocí milosti dojít k poznání pravdy a rozeznat dobro, které je vepsáno jako přirozený zákon v jeho srdci (srov. Řím 2,14–15), že totiž život člověka je posvátný a dobrý od samého počátku až do naprostého konce a každá lidská bytost má právo, aby toto své základní dobro chápala jako něco, co musí být s nejvyšším úsilím ochraňováno. Na uznání tohoto práva lidí je založena společnost a politické soužití.“16 Jaký je tedy vztah mezi přirozeným mravním zákonem a učením Církve? Zatímco Bůh odhalil pravdu o lidském životě každému lidskému srdci nejprve v tajemství stvoření, dokonale ji pak odhalil v celé její kráse v tajemství vykupitelského vtělení svého jednorozeného Syna. A co víc, příchod Božího Syna na svět jako člověka, jeho spásné utrpení, smrt, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení a jeho přítomnost v Církvi skrze vylití Ducha Svatého dává člověku milost žít plně v souladu s pravdou, kterou nejprve poznává rozumem. Papež Jan Pavel II. vysvětlil tento vztah následovně: „Člověku je tedy dána možnost, aby ze slov, skutků i samotné osoby Ježíše mohl poznat veškerou pravdu o hodnotě lidského života. Z tohoto zdroje zvláštním způsobem vyvěrá schopnost tuto pravdu uskutečňovat (srov. Jan 3,21), to jest, přijímat a zásadně plnit úkol milovat lidský život, sloužit mu, chránit

12

ho a rozvíjet. V Kristu je totiž dokonale zvěstována a plně předávána ona radostná zvěst o životě, která byla obsažena již ve zjevení Starého zákona a která je svým způsobem vepsána v hloubi srdce každého člověka, zaznívá ‚od počátku‘, tzn. od samotného stvoření, v morálním svědomí každého jedince, takže lidská mysl, není-li spoutána hříchem, může tuto zvěst v jejích základních rysech také pochopit.“17 Není-li svědomí člověka pomýlené, přirozeně uznává posvátnou důstojnost každého lidského života a přikazuje, aby byl chráněn a podporován, a také uznává integritu manželského spojení muže a ženy a přikazuje, aby byla respektována.

V dnešní době musí být naše svědectví o nádheře pravdy o manželství jasné a heroické. Musíme ctít a podporovat svátostné manželství a být připraveni trpět pro ně. Nová evangelizace rodiny, Církve a společnosti by se měla vyznačovat hlubokou důvěrou v lidské srdce, do kterého byl mravní zákon vepsán. Zároveň by měla rozhodně vyvracet falešné tvrzení, že bezpodmínečná úcta k posvátné důstojnosti nevinného lidského života a k integritě manželského života je pouze záležitostí zpovědi, a ukazovat, že je skutečnou podstatou obecného blaha.

Závěr Žijeme v době, kdy je základní pravda o manželství vystavena zuřivým útokům, které se snaží zatemnit a pošpinit výsostnou krásu manželského stavu, jak ho Bůh od stvoření zamýšlel. Rozvod je ve společnosti běžný, jakož i záměr odstranit z manželského svazku mechanic1

7. červen 2015

kými nebo chemickými prostředky jeho prokreativní podstatu. A v urážce Boha a jeho zákona postoupila nyní společnost ještě dále prohlašováním, že poměr mezi osobami stejného pohlaví je možno nazývat manželstvím. Dokonce i v Církvi se nacházejí tací, kteří ve jménu milosrdenství zatemňují pravdu o nerozlučitelnosti manželství, kteří schvalují narušení manželského spojení antikoncepčními prostředky ve jménu citlivého pastoračního přístupu a kteří ve jménu tolerance mlčí, když je napadána samotná integrita manželství jako spojení jednoho muže a jedné ženy. Někteří dokonce popírají, že manželé obdrží zvláštní milost, aby žili heroicky ve věrné, trvalé a životodárné lásce. Náš Pán nás sám ujistil, že Bůh uděluje manželům milost žít denně ve shodě s pravdou o jejich životním postavení. V dnešní době musí být naše svědectví o nádheře pravdy o manželství jasné a heroické. Musíme ctít a podporovat svátostné manželství a být připraveni trpět pro ně, tak jako křesťané v průběhu staletí. Vezměme si za příklad svatého Jana Křtitele, svatého Jana Fishera a svatého Tomáše Mora, kteří se stali mučedníky, protože obhajovali věrnost a nerozlučitelnost manželství. Tváří v tvář zmatenosti a omylům o posvátném manželství, které satan tak mocně zasévá v naší dnešní společnosti, následujme příklad těchto mučedníků a prosme o jejich přímluvu, aby velký dar manželského života a lásky byl stále více v úctě v Církvi i ve společnosti. Děkuji vám za vaši laskavou pozornost. Kéž vám Bůh žehná. Raymond Leo kardinál Burke http://voiceofthefamily.info Přeložila Krista Blažková Raymond Leo kardinál Burke (* 1948), americký katolický duchovní a církevní právník, patron Maltézského řádu

Promluva Benedikta XVI. v Bundestagu 22. 9. 2011: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=15204 Tamtéž. // 3 Tamtéž. // 4 Tamtéž. // 5 Tamtéž. 6 Gaudium et spes 74. // 7 Tamtéž. // 8 Tamtéž. // 9 Srov. tamtéž. 10 Caritas in veritate 7. // 11 Tamtéž. 12 Evangelium vitae [EV] 95. // 13 Tamtéž. // 14 Tamtéž. 15 Srov. Sv. Tomáš Akvinský: Summa Theologiae, I-II, q. 94, art. 2. // 16 EV 2. // 17 EV 29. 2


SETRVAT V KRISTOVĚ PRAVDĚ O SVÁTOSTNÉM MANŽELSTVÍ Přednáška kardinála Burkea pro organizaci Voice of the Family v Chesteru

Recommend Documents