9 K Velikonocům Léta Páně 2014 9
SETRVAT V BLÁZNIVÉ LÁSCE K ŽIVOTU Petr Hruška (1964), básník, literární historik, kritik mnohého, degustátor industriálních poetických souvislostí, milovník domova a duchovního klidu, tvůrce neklidný, hledající, přiznaně tápající, věrný těžkému, odvěkému poslání. Petře, Velikonoce, Církevní rok, jak k Tobě tyto dva pojmy mluví? Jsme lidé městští, a Otokar Březina říká, že ve městě člověk musí ztratit víru… Jak v Tvém životě probíhá „traktování“ roku? nebo i let? Má víra, milý Eriku, je značně „necírkevní“ a je tedy velmi málo skloňovaná podle Církevního roku a církevního kalendáře. A přece právě Velikonoce jsou doslova rok od roku svátky pro mne stále naléhavější, stále víc zjitřující – vlastně se dá upřímně napsat, že se na ně doslova těším! Jako malé dítě na Vánoce. Motám se v těch dnech v nějaké zvláštní křehkosti, chce se mi víc mluvit s dětmi, se ženou, chce se mi nějak víc „přiznat život“, to běsné prázdno a teninké úsilí po blízkosti… Vidím v těch dnech šerosvitně. A cítím, že mě za celý rok nebolí ani tak počítačová záda, ale že mě „bolí v kříži“, jak krásně říkají staří lidé. K výroku Otokara Březiny: Město je strach. Možná celé vzniklo ze strachu. Lidé se shlukli v obavě a obraně před čímsi, před nepřítelem vnějším i vnitřním – a trvalo chvíli, než zjistili, že městské hradby jsou obranou iluzorní. Ale zůstali už v tom třeskutém nahloučení, v němž se úzkostně vyjevuje tak mnoho z lidské povahy… Rozumím nadsázce, která v Březinově větě spočívá – člověk víru ztratit nesmí ani ve městě, ale
rozhodně je město tvrdou zkouškou víry. A důvěry. Ve městě je lidská opuštěnost, vzájemná „neviditelnost“, klopotnost sblížení zvlášť nápadná. Stejně jako dravčí nenasytnost, vychcanost, neschopnost správy věcí veřejných a tak dále. Ale je tu též podivuhodnost
a tajemná lákavost lidského hemžení, k němuž ostatně vyzval Hospodin hned v prvních kapitolách Genesis. Hemžit se je patrně – ať se nám to líbí či ne – někde hluboko v povaze člověka a město si musel vynaleznout i pro tento svůj rozměr.
Petr Hruška 2014 © foto Miroslav Fišmeister
— 1 —
Víš, čím jsem starší, jsem vlastně vnitřně zaťatější, ale stále méně se „bouřím“. Bouřil jsem se proti některým liturgickým proměnám po 2. vatikánském koncilu, nyní bych spíše podepsal slova Mikuláše Medka, který na podobné žehrání jednoho přítele kdysi s úsměvem řekl: „Církev má ve všem pravdu…“ Je to běh na staletí, na tisíciletí. Ale k městu… Nesmírně – ve všem – je důležitá výchova. Jsi otcem – co bys řekl k hledání (třeba právě víry) mladého člověka, který v kulisách města vyrůstá? jaké jsou zde záludnosti, klamy, ale i povzbuzení, provokace, oslovení? Sám ze své dětské zkušenosti vím, že větší město – a ještě tak divoké povahy, jako je Ostrava – neumí zatajit nic z lidské bědnosti, vrážíš do ní, nacházíš ji svalenou či opřenou na každém rohu. Přihlížíš vyčerpanosti a únavě, nevkusu a dryáčnictví všeho druhu, hlasatelé spásy a zvěstovatelé zkázy se o tebe derou po cestě ze školy i do houslí. Nemáš klid na to, abys zůstal stát, díval se na kvetoucí dřín a nerozuměl. Vždycky tě popadne někdo, kdo ti všechno vysvětlí, politik, mystik, léčitel, učitel, náborář, odborář, pojišťovací agent… To je jeden ze základních pocitů, který si moje děti přinášejí domů – jak se je město snaží použít, využít a zneužít na každém kroku. A jak se přitom paradoxně (nebo logicky?) pod tím vším skrývá netečnost a vnitřní nezájem, povrchnost a banalita. Lezavá neúčast a rafinovaná agresivita: lavice na gymnáziu, kam chodí můj syn, jsou polepeny reklamou České spořitelny… Jenomže ulice je taky místo, kde lze zahlédnout příběh toho druhého. Každou chvíli se ten příběh v nějakém detailu vyjeví, zazáří svojí jinakostí a svébytností, prozradí se dříve, než ho člověk donese domů, za svoje dveře. Ve městě se člověk naučí pohotovosti, vidění ve zkratce, pozornosti vůči nepatrnému gestu, zlomku věty, vůči tomu „kousku člověka“, než se zas zanoří do vřavy davu nebo doupěte domácnosti. Městští lidé jsou vlastně permanentně vystavováni možnosti ignorace i soucitu a tenhle nárok vůbec není marný. To bylo město… Co celé společenství, stát? Nadchlo mě Tvé vystoupení v Národním divadle, loni při předávání Státní ceny. Stát je veden bohužel z velké části morálními chudáky, kteří o kultuře nemají ponětí, kteří nemají vůbec ponětí o tom, zda a proč se vůbec člověk liší od zvířete, protože pro ně je to jen pytel střev, který je potřeba naplnit. Ale je to náš stát, a vždycky si tak nějak kopeme vlastní góly. Máš nějaký recept,
jak v tomto současném státě žít a nezadat si? žít charakterně, slušně, a přitom aby člověk žil právě svůj život, ne cizí? Jak žít právě svůj život, ne cizí… Zformuloval jsi jednu z nejtěžších a nejdůležitějších otázek, kterým je člověk vystaven, možná ten dnešní člověk zvlášť. Co teď řeknu, bude znít hodně obecně, ale ta Tvoje otázka je příliš těžká, než abych uměl jinak. Tedy: zdá se mi, že autentický život je možný jedině v lásce. „Musíš to mít rád,“ říkával často Honza Balabán, když jsme hovořili o různých těžkých věcech a nevěděli si s nimi rady. Ta zdánlivě banální věta s tím překvapivým „musíš“ mi zní stále podstatněji. Jsem přesvědčen, že tím řešil právě onen problém autentického chování v kterékoli situaci – setrvat v nějaké bláznivé a neurvalé lásce k životu je asi nezbytným předpokladem k rozhodnutí, jež bychom si později mohli dovolit označit za správné. Správa věcí veřejných je namnoze v rukou lidí, kteří dokáží vnímat svět teprve tehdy, mají-li ho ve své moci. Zredukoval se jim na mechanismus, zaklínají se funkčností a nezbytnou pragmatičností a přesvědčili sami sebe, že lidé takový svět očekávají. Vůbec je nenapadne, že by někdo chtěl svět prožívat jako něco, co mu úplně nepatří, co ve své moci nemá; ale přitom je to základní postoj, bez něhož nikdy nedokážeme spatřit ten rozkvetlý dřín. Myslím skutečně spatřit – tedy najít ho v kráse. Vrátím se obloukem k Březinovi, Bedřich Fučík, popisuje hlavní kritický zájem Miloše Dvořáka, o něm píše: „Březinův intelekt umělecký i myslitelský je mu (Dvořákovi) nejdokonalejším vtělením české duše v řádu lidské existence s její slávou i tragickými stíny, je mu vtělením a rozvinutím české myšlenky uprostřed světa, jak počala ve sv. Vojtěchu na počátku našich dějin, přes Komenského a jiné veliké duchy českého usilování o život lepší, dokonalejší, lidštější, – t. j. bližší Zázračnu, s nímž byl stvořen člověk.“ Co pro Tebe – na pozadí všeho řečeného – znamená – Tvá osobní – tvorba? Když budu akcentovat to „české“ ve Fučíkových větách, je pro mne poezie bytím v jazyce – v mém případě v českém jazyce. A jazyk považuji za jeden z nejtajemnějších a nejzávratnějších lidských projevů, zvláštní nesamozřejmost, která je unikátním vzepětím lidského ducha a lidského společenství. Nepřestává mne uchvacovat jeho povaha i jeho původ, obému úplně nerozumím… Vím jen tolik, že jazyk a řeč není pouhým nástrojem, který používáme k dosažení svých utilitárních
— 2 —
zájmů, že si žije také po svém, má svoji křehkost, zranitelnost i hrdost, je naším výrazem i naším „hybatelem“. Působí na nás stejně jako my na něj, není jen entitou, ale též identitou. I kdybych sebeodhodlaněji chtěl nebýt Čechem, nerozumět češtví a neuznávat ho, nemám šanci, neboť jsem do jisté míry „určen“ českým jazykem, svrchovanou krásou svého druhu, která za mne myslí i cítí. Mám-li použít zásadní facebookové slovo, pak je český jazyk mým (a naším) SDÍLENÍM, tedy úchvatnou sociální sítí, kterou si téměř neuvědomujeme, ale na níž jsme denně přihlášeni. Poslední léta mám stále intenzivnější pocit, že motivací, proč ještě píšu, je jakási – obecně řečeno – blízkost, kterou přitom zakouším. Člověk neví proč ani kde se mu to stane, ale najednou cítí, že se ocitl v blízkosti – někomu nebo něčemu, v nějakém pohnutí významu (ve všech významech slova pohnutí!). To způsobí, že kromě fyzikálních rozměrů šířky a délky se náhle otevře ještě vnímání dálky a blízkosti, což je sice kategorie neexaktní, ale nesmírně intenzivní. Ta podivuhodná blízkost, kterou náhle pocítíme, nemusí být blízkostí k nějaké konkrétní druhé osobě nebo věci, může mít abstraktnější rozměr blízkosti nějakého středu – středu situace, příběhu, smyslu… Možná jsme vnímáním takové blízkosti nadáni neustále, ale většinou nás vlastní rozostřenost o takové prožívání připravuje. O to vzrušivější pak ovšem je, když se v té blízkosti náhle ocitneme. Třeba básní. Nebo rozhovorem. A závěrem – na čem teď pracuješ? a jak se Ti vlastně vůbec žije? přepadne Tě aspoň někdy ten známý, dávný pocit „těšení“ (třeba na Velikonoce…)? Mám rozepsané různé rukopisy, ve větách i ve verších… Nevím, jak dopadnou, jakou podobu nakonec přijmou, spíš teď jen tak „bezohledně“ píšu, jsa rozjitřován vším možným. V posledních dnech asi ponejvíce těmi stromy, které sem teď v dubnu vtrhly se svými nepokojnými těly z listí. Včera jsem viděl javor, který větví naléhal na zeď – bylo v tom tolik života jako v celém kolem projíždějícím autobusu. Jak žiju, milý Eriku? Namáhavě kvůli svým vlastním chybám, křehce kvůli svým odrůstajícím dětem, vděčně kvůli své ž eně a dalším blízkým lidem. A úplně ztřeštěně, protože každou chvíli něco vyhlížím a větřím… i to, co není. Otázky e-mailovou poštou kladl j. e. f.
OTCOVÉ NAŠI Svatý Petr Celestin Málo známý světec, jenž spojuje v sobě množství vlastností způsobilých, aby učinily člověka známým. Jeho život přirozený, jeho život nadpřirozený, jeho život společenský, všecko na něm je neobyčejné. A přece unikl obdivu, jako by snaha unikat slávě, jež byla jeho životní vášní, ho byla pronásledovala, co se týče lidské stránky slávy, i po jeho smrti. Je jediný v dějinách, prostý řeholník a samotář, jenž byl náhle posazen na stolici svatého Petra. Počet a velikost jeho zázraků činí z něho samotného zázrak mezi zázraky. Přece však historie, jež je tak marnotratná ve své pozornosti, zdá se být vůči němu lakomou. Svatý Petr Celestin pocházel z městečka Isernie v provincii Abruzské v Itálii. Rostl v mlčení, ve studiích, a nevěda o tom, stával se světcem. Přijímal častokrát ve svých modlitbách návštěvy svatých, andělů i návštěvu Panny, a nedivil se tomu ani v nejmenším. Byl dosti hlubokým, aby se mu to zdálo zcela prostým. Vypravoval svá vidění matce s touž upřímností, jak je vypravoval nám samým v rukopise svých zpovědí, který dokončil, než byl posazen na trůn papežský. Nejprve se uchýlil na poušť Morronskou. Hluk kolem jeho svatosti povstal jako šepot a vzrostl jako hrom. Samotář Morronský nepůsobil na ducha lidského jinak než způsobem nadpřirozeným. Utvořil se klášter, jenž nazval se klášterem Celestinů, a tak byl založen řád téhož jména. Vystavěli kostel. Posvěcení vykonáno bylo anděly. Kdyby byli oznámili tehdy Petrovi, že bude nástupcem jiného Petra, Petra rybáře, apoštola a papeže, byl by snad odpověděl: Jak se to stane? neboť jsem cizincem v tomto světě. Bylo to právě toto odloučení, jež volalo na tuto skrytou hlavu volbu Boží a volbu lidskou. Stolice apoštolská byla uprázdněna a kardinálové nemohli se sjednotit ve volbě nového papeže. Konečně se v nich událo cosi uvnitř, co určilo událost vnější. Proti všemu očekávání, proti všem obyčejům, proti vší zvyklosti nevolit než v okruhu předem vyznačeném k volbě, kardinálové nalezli najednou ve svém srdci a na svých rtech jméno prostého řeholníka, a Petr z Morronu byl jednohlasně zvolen. Nic ho neoznačovalo než Duch Svatý, a jeho slávou bylo, že neměl žádné slávy lidské. Když pro Petra přišli, aby ho vyvedli z jeho samoty a posadili na trůn apoštolský, neodepřel; ale žádal o čas k rozjímání a modlitbě. Vrátil se ještě do
hlubší pouště, aby se připravoval na Řím a na trůn. Bylo mu souzeno třásti se po celý život před věcmi božskými a přemáhati své chvění silou lásky a poslušnosti. Korunování papeže dálo se v den svatého Jana Křtitele; a svatý Jan Křtitel byl vždycky jeho zamilovaným světcem. Bylo třeba se starat o mnohé záležitosti. Petr neodpíral. Našel všecku odvahu v lásce. Konal porady konsistoří, rozděloval beneficia, vládl a podrobil se poctám vlády. Přijal trůn jako zkoušku, ale zanedlouho již tázal se sám sebe, zdali Bůh vložil na něho provždy tuto zkoušku, jejíž nutnosti ani lahody necítil. Necítil se doma mezi povykem poct. Ale měl právo dáti přednost svému klidu před klidem světa? Odbýval poslední konsistoř, odstranil přepych, potvrdil svůj řád, a ustanovil sám, že papež, jenž cítí, že se nehodí k nejvyššímu pontifikátu, má právo se ho zříci. Lid opuštěný počal se modlit. Arcibiskup Neapolský v čele průvodu žádal papeže o požehnání, a když se Petr zjevil u svého okna, prosili ho snažně, aby zůstal otcem pokolení lidského a neopouštěl svou ro-
— 3 —
dinu. „Zůstanu,“ odpověděl světec, „nezaváže-li mě mé svědomí, abych vás opustil.“ 17. prosince 1294 se zřekl. Žádný papež nedal mu příkladu, a jeho příklad nebyl následován. A hle, jakými slovy zřekl se papežství: „Já Celestin V., papež, pohnut několika zákonnými důvody, z touhy po stavu pokornějším a životu dokonalejším, z bázně, abych nezavedl své svědomí, se zřetelem ku své slabosti a své neschopnosti, uvažuje také zlobu lidí a svou neduživost, žádaje si odpočinku a útěchy duševní, jíž jsem se těšil před svým povýšením, zříkám se svobodně a dobrovolně nejvyššího pontifikátu, opouštím důstojnost a tíhu, jež jsou s ním spojeny; dávám ode dneška plnou moc sboru kardinálů, aby vyvolili cestou kanonickou, ale sami o sobě, pastýře celé Církvi.“ Když se byl zřekl papežské hodnosti, poklekl před Otci a prosil je o svolení, aby mohl odejít do ústraní. Dali mu je plačíce. Stav se opět Petrem Morronským, odešel, konaje zázraky. Děti vyzrazovaly nevinně slavnou přítomnost zázračného uprchlíka a volaly na jeho cestě: Hle Petr Morronský! Podle Ernesta Hella
POD OCHRANOU PANNY MARIE SNĚŽNÉ Květen – měsíc přislíbení Proč jest vyvolen měsíc květen, abychom se v něm cvičili ve zvláštní pobožnosti k Blahoslavené Panně? Za prvé, že je to doba, kdy země vyráží v čerstvé listoví a puká v zelenou trávu po krutých mrazech a zimním sněhu, po syrovém počasí a bouřlivých větrech a po dešti studeného předjaří. Za druhé, že květy jsou na stromech a květiny v zahradách. Za třetí, že dni se dlouží a slunce vychází časněji a zapadá později. Proto, že takové štěstí a rozradostnění zevnější přírody jest vhodnou družkou naší pobožnosti k Té, která jest Růží mystickou a Domem zlatým. Někdo však řekne: „Ano, v našem kraji však máme často černý, drsný máj.“ Ovšem, nezapírám to, avšak přece aspoň potud mám pravdu, že přinejmenším je to měsíc přislíbení a naděje. I když někdy je počasí špatné, přece je to měsíc, který začíná a ohlašuje léto. Víme, přes všechno, co je v něm nevlídné, že pěkné počasí přijde, ať už spíše nebo později. „Jeť ještě daleko to vidění,“ podle slov prorokových, „splní se na konci a nezklame. Bude-li prodlévati, čekej, neboť jistě přijde, dostaví se.“ Květen pak jest měsícem, ne-li naplnění, aspoň přislíbení; a zdaž právě to není pravý způsob, jak se díváme nejvhodněji na Blahoslavenou Pannu, svatou Marii, které jest tento měsíc zasvěcen? Prorok volá: „Vyjde prut z kořene Jesse a květ z kořene jeho vystoupí.“ Kdo jiný jest tím květem než naše Blahoslavená Panna? kdo jiný jest tím prutem či překrásným stonkem, na němž rozkvete květ, leč Maria, Matka našeho Pána, Maria, Máti Boží? Bylo prorokováno, že Bůh přijde na zemi. Když se naplnily časy, jak to bylo zvěstováno andělem, přicházejícím k Marii? „Zdrávas milostiplná,“ řekl Gabriel, „Pán s tebou; požehnaná jsi mezi ženami.“ Ona tedy byla jistým přislíbením přicházejícího Spasitele, a proto též máj svým zvláštním názvem jest její měsíc. John Henry Newman, Maria v litaniích, přeložil Jan Dokulil. Edice Akord v Brně, 1939
Poutnická Modlitba před obrazem Panny Marye Křtinské O nejmocnější Královno Andělů, já s velikou radostí pozdravuju tebe a nejmocnějšího Boha, který tebe od věčnosti vy-
voliti ráčil, všem hříšníkům pro spasení lidské na tento svět seslati ráčil; ty jsi ta nejmocnější orodovnice, ó Matičko Krysta Ježíše před božskou velebností; neboť srdce božské jest v rukouch tvých, a kamkoliv jej můžeš nakloniti. Nakloň k nám tvého nejmilejšího Synáčka Krysta Ježíše, kterého v svých rukouch máš, abychom ho mohli vždy i srdcem políbiti, a za jeho dobrodiní poděkovati, které nám prokázati ráčil. O Matičko Krysta Ježíše, že skrze svůj svatý kříž, který nám všem nebeskou bránu otevříti ráčil. Rozjímám sobě velikou žalost v srdci svém, kterou jsi měla, když těch sedum mečů srdce tvé prohnalo, já zarmoucený hříšník s mnohými hříchy obtížený, k tobě, o nejmilejší matičko Pána Ježíše, smutným a žalostným srdcem k tvým svatým mateřským nohám padám a slzavýma očima tebe prosím a žádám, abys mne v mých zármutkách a protivenství neopouštěla, nýbrž milostivě vyslyšeti ráčila. O můj jediný a nejdražší poklade sirotků a vdov opuštěných; již dávný čas po tobě toužilo srdce mé v tomto radostném oudolí tebe spatřiti, kde přebýváš se svým nejmilejším Synáčkem Krystem Ježíšem; jaká radost a potěšení zde před tvým radostným trůnem. O Marya plná milosti, která nikdy žádného neopouštíš; vzhlédni okem z tvého milostivého trůnu na mne bídnýho hříšníka a hříšnici; rozpomeň se, ó Marya, že nikde žádného potěšení nenalézám krom tebe; děkujem tobě za tu velikou lásku, kterou jsi mně prokázati ráčila, že jsme tebe v radostný rezydenci spatřili, a s tebou se potěšili i s tvým nejmilejším synáčkem Krystem Ježíšem. Nyní nám nastala ta smutná a žalostná chvíle, že z toho svatého místa odejíti musíme; měj se dobře, ó Marya, všech sirotků Matičko, vyprovoď nás z toho svatého místa do příbytku našeho, pro pláč bolesti srdce nemůžeme slova promluviti. Ach moji rozmilí poutníčkové, vy pláčete a naříkáte, vy myslíte, že jsem vás, vaše upřímná Matička, opustila, nermuťte se moji rozmilí ctitelové, já vás slyším žalostně plakati, vaše oči slzama se zalívají; to radostné pozdravení, který jste k mé cti obětovali, by to vaší duši k spasení sloužiti mohlo; a když budete na smrtedlném loži ležeti, a smrtedlný pot se bude na vás vyrážeti, řekněte: Ježíš, Marya, Jozef, a já duši vaši do rukouch svých vezmu, a neodstoupím od vás, až ortel šťastný od Krysta Ježíše vyprosím
— 4 —
vám; děkujem tobě, ó nejdobrotivější Rodičko a Panno! že jsi nám tak hluboce do srdce našeho vtisknouti ráčila, že jsi nás hříšníky k pravému pokání přivedla. Amen. Dle poutního letáčku z poloviny 19. století (přepsáno ze švabachu, mírně upraveno)
Vzdech svatohorský Když listí žloutlo, černaly se líchy, já, poutník znavený, kdys odhodlaně do chrámu spěl před obraz Matky Páně na Svatou Horu oplakat své hříchy. A také kouzlo, taký půvab tichý mou duši jal, že sepjaly se dlaně, že cítil jsem, jak slzy kanou na ně – – já mnil, že navždy zkrocen osten pýchy. Leč dnes – ó žel! – kam prchla moje síla? Zřím sebe sám se starou cestou bráti, – jen stesk a žal a vzpomínka mi zbyla! Zrak opět zvedám k Tobě, moje Máti, jak tonoucí, jejž nesou vlny dravé – ó slyš mé lkání: Ave! Ave! Ave! Antonín Bulant, in: Písně a legendy
Píseň pocestných (Obecní notou) Ve jméno Boží kráčejme, jeho milosti žádejme, ať ta s námi ráčí býti, nás tam, kde jdem, provoditi. Jakožto Anděl Tobiáše, Raffael tak také naše dejž, Bože, ať kroky spraví a nás dovede ve zdraví. Bychom na cestě bez pádu, od nepřátel z předu z zadu jsouc bezpečni, tě chválili, zdraví se zas navrátili. Abychom na to pomněli, což nám Písmo myslit velí, že nejsme zde než poutníci, Tvoji, Pane, služebníci. Stálého nemáme Města, ani věčného zde místa, ale, že nám odtud jíti, na to vždy musí přijíti. Kancionál Rozenplutův, in: Praporec I-III, Březen 1941
DÍLA A LIDÉ Z florenckých příběhů Michel Angelo přečkal vládu šesti papežů – Julia II., Lva X., Klimenta VII., Pavla III., Julia III. a Pavla IV. Všichni jeho vrstevníci a soudruzi zemřeli. Byl obklopen novými, cizími generacemi. Z jara roku 1549 těžce onemocněl. Lékaři ho uklidňovali, ale nepomáhali mu. Celé noci nespal, sténaje bolestí. Bylo mu 75 let. Každým dnem jeho duše se stávala chmurnější: Všichni myslili, že je to konec, ale uzdravil se. Přemýšlel pouze o smrti. „Jsem starý,“ pravil svému žákovi Condivovi, – „smrt mi vzala všechny jinošské myšlenky, a kdo neví, co je stáří, musí míti trpělivost dožíti se ho. Dříve ho nelze poznati.“ Vzpomínal na svou lásku k Vittorii, ale neutěšovala ho naděje, že se s ní setká v jiném světě. A psal ve svém denníku: „Na vratké lodi přes bouřné moře života dostihl jsem té meze, kde musíme klásti účty ze všeho. A nyní poznávám, jakým klamem byla má vášeň k umění, neboť každé přání člověka na zemi – jest klam. I milostné snění kdysi tak živé a veselé, kam se podělo nyní, když se blížím dvojí smrti, jedné – tělesné, nevyhnutelné, druhé – duchovní, hrozící? Malířství ani sochařství již neukojuje mého srdce, obráceného k té lásce, která na kříži rozpíná ruce, aby nás přijala.“ Modlil se, ale v jeho duši nebylo světla Kristova a jemu se zdálo, že jest Bohem odsouzen k věčné záhubě. „Běda mně, běda! Vzpomínaje na tolik minulých let, já nenalézám mezi nimi ani jediného dne, který bych mohl na-
zvati svým. Jsou mi známy veškeré lidské vášně, plakal jsem, miloval, hořel, toužil, aniž jsem udělal ve svém životě něco dobrého. A nyní pomalu odcházím. Stíny se prodlužují, slunce zapadá, a já jsem hotov klesnouti, unavený, umdlévající.“ Pracoval dále bez cíle, bez radosti, ze zvyku. Jednou, koncem srpna roku 1561, při práci klesl na podlahu a pozbyl vědomí, umělec vysvětlil mdlobu tím, že vstal časně ráno a aniž se obul a vzal si punčochy, tři hodiny prostál za pracovním stolem, bosé nohy na holé podlaze. Po dvou dnech se zotavil, mohl již jezditi na koni a opět se pustil do práce, do architektonických kreseb a plánů pro chrám sv. Petra. Bylo mu 86 let. Zdálo se, že nikdy nezemře. Než časně z jara roku 1564 projevily se příznaky blízkého konce. Síly ho zvolna opouštěly. Celé dny a noci cítil mrazení, – žádný oděv nemohl zapuditi vnitřní chlad, který ho mořil. Ovládla ho smrtelná teknota. Přestal pracovati. Mladý florencký lékař Federigo Donati ho ošetřoval. … Teprve před samým koncem ulehl do postele; přijal Nejsvětější Svátost, a když byl otázán na poslední vůli, pravil: „Duši moji – Bohu, tělo – zemi, jmění – mým příbuzným.“ Potom prosil, aby byl pochován v rodné zemi, ve Florencii. Zemřel osmnáctého února, když zvonili Ave Maria. Smrt měl klidnou. Prosba Michel Angelova nebyla splněna, byl pohřben v Římě, v kostele sv. Apoštolů. Ale florencký vévoda Cosimo Medici si přál, aby prach Buonarottiho nalezl věčného odpočinku ve Florencii. Poslové vykopali za noci tajně tělo Michel
Angelovo, zašili je do pytle, jako se zašívá zboží, a odebrali se do Florencie. … D. S. Merežkovskij, Michel Angelo, přeložil Josef Pelíšek, Kvasnička & Hampl, Praha 1927
Poesie a Slovo … Všiml jsem si, že dost často se otiskují zrovna jeho (Bohuslava Reynka) slabší básně z mládí – z Žízní a ze Smutku země – které jsou přístupné, a hlavně věřícími vyhledávané. Zdaleka se už tolik netisknou prudké verše ze Rtů a zubů, tam to končí. Souvisí to s tím, že se mezi věřícími – a nejen katolíky – zahnízdila neschopnost strávit lepší poesii; mají už návyk na plytké veršíky. Neznám moc bez problémů věřících lidí, kteří by zrovna tak bez problémů brali tatínkovu nejlepší poesii; většinou volí tu slabší… Je to stavění věcí na hlavu, velký neduh, všeobecně rozšířená blednička: kde by měly být emoce nejživější, jsou strašlivě mělké. I tatínek to vnímal, bylo to nepřehlédnutelné. Sám byl konfrontován s nejubožejším habsburským nevkusem, a já pozoruju, že to zdaleka není vyléčené. Jde o neporozumění síle slova – věc u kléru všeobecně rozšířenou –, o názor, že mluvením se nahradí slovo… Tatínek se mnohým lidem líbí jako stvrzení jejich víry, aby jim zapadl do ikonografie, do obrázku dobrého pastýře. Pokud ale jdou do detailů, brzy zbloudí… Nakonec Dobrý pastýř není nic k smíchu. Hned se ale vybaví kýč toho napomádovaného Krista Pána s vymydlenýma ovečkama. Jiří Reynek, in: Kdo chodí tmami (J. R., Daniel Reynek a Aleš Palán, rozhovor), Torst, Praha 2004
ZE SKLADŮ NOVÝCH A STARÝCH K Církvi dnes I když „se zdá, že svět jde vlastní cestou, vládne neproměnlivými zákony nebo je uchvácen těmi, kdo pohrdají zákonem“, přece vypovídá o Bohu. První příchod Krista se uskutečnil ve světě a od té doby „je Bůh ve světě a mluví pomocí něho, i když tichým hlasem“. … Jasným znamením účasti Boha v dějinách světa je pro Newmana církev a její boj, který musí uvnitř světa vést. V boji dvou říší je to jedna z ďáblových lstí, že vrhá na náboženství světlo, ve kterém církev vypadá jen jako věc individuál-
ního svědomí. Kdyby se náboženství stalo jen osobní věcí, pak by se „ze světa vytratila pravda“. … Dnes stále rozšířenější a citovanější názor, že stát nemá s náboženstvím nic společného, že je to věc svědomí každého jednotlivého člověka, snaha připravit Kristovu církev o jakoukoliv moc, to vše je pro Newmana znamením odpadnutí od Boha. Církev svědčí jako dějinné vtělení Slova Božího o blízkosti Boha, stejně jako o jeho skrytosti. Boj církve o vlastní existenci je bojem posledních dnů, které jsou vylíčeny v Apokalypse. …
— 5 —
Člověk je tu proto, aby ze zkušeností svého života „vytvořil“ svět. … … Je „spásné žít tak, jako by v našich dnech skutečně nastávalo, co může přijít každý den.“ „… Je lepší mýlit se ve způsobu, jakým bdíme, než nebýt bdělí vůbec.“ … … Svět postaví (Newman) na Kristu, který přežívá jako konkrétní církev. Tady se ukazuje opravdová cesta k „uskutečňování“: veškerý světový a životní názor musí nabýt svého charakteru díky faktu, že Bůh je osobně žijící. Z Předmluvy eodora Haeckera, in: John Henry Newman, Čas Antikrista, přel. J. Machová. Nakladatelství Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011
CESTOU POUTNÍKA ABSOLUTNA Poslání Léona Bloya Je pravda, že Léon Bloy přes to, že nechtěl vidět v umění cíl, pokládal je za sdělovací prostředek. Vyvolil si tedy specifický stav umělce s mocným kouzlem, ale i s nevýhodami, které tento stav přináší. Chtěl, aby se jeho myšlenka zjevovala lidem v neustálém lesku, rytmu, ve své smyslové formě, se svým jemným vlivem. Ostatně zjevovala se mu jen takto a pochybuji, že by byl schopen vyjádřit ji jinak. Jeho myšlenky, jako u básníků, u umělců, tryskaly z bezprostředního styku s látkou. Nedržel vždy pevně otěže své myšlenky a tak na četných stránkách nalézáme literární přestupky, carnis superbia. Nevěřil však vůbec, že umění je žádoucí, a on první s takovou jasnozřivostí postřehl jeho pohanský původ. Slyšme: Hello se v bláznivé horlivosti přesvědčil, že může existovat křesťanské umění, aniž na chvíli tušil skutečnou protichůdnost tohoto výrazu a aniž slyšel současný křik těchto dvou slovíček, jež se nesnášejí. Jestliže tedy umění, které bylo vymyšleno neposlušnými anděly proto, aby stvořilo modly, jest květ nehynoucího pohanství, jak si křesťané mohou přáti, aby bylo připuštěno k oltářům? Jak to, že umění, naleznuvši Církev, uchýlilo se do jejího lůna? V Chudé ženě, mluvě o Wagnerovi, kterého hájí vášnivě Bohémond de l’Isle-de-France (Villiers de l’Isle-Adam), znovu napadá ústy Marchenoirovými myšlenku křesťanského umění. „Kdyby existovalo křesťanské umění, mohlo by se říci, že je otevřena brána k Ztracené-
mu Ráji,“ rozhodně prohlašuje. Tak, že Lazare Druide (Henry de Groux), kterého Bloy klade mezi Villierse a sebe, se neubrání, aby neprojevil velký úžas, když Marchenoir zvolá: „Jsem umělcem?“ „Nejste-li umělcem, čím tedy jste?“ Odpověď Marchenoirova je nezapomenutelná: „Jsem Poutník k Svatému Hrobu!“ praví. „To jsem a nic víc.“ Zapamatujeme si rovněž takovéto přiznání, přinejmenším strhující: „Co tedy chcete, abych vám řekl? Jestliže tedy umění je mou nezbytnou součástí, tím hůře pro mne! Zbývá mně jako prostředek k službě Pravdě to, co mně bylo dáno Lží. Prostředek nejistý a nebezpečný, neboť vlastním smyslem umění je vytvářet bohy.“ Ale nic nepředčí velikostí konec tohoto výkladu: „Měli bychom býti hrozně smutni,“ připojil podivný prorok, jako by mluvil k sobě. „Den se nachyluje a přichází noc, kdy nikdo nepracuje. Jsme velmi staří a ti, kdož přicházejí po nás, jsou ještě starší. Naše zchátralost jest tak hluboká, že ani nevíme, že jsme modloslužebníci.“ „Až přijde Ježíš, ti z nás, kteří budou ještě ‚bdíti‘, nebudou míti více síly, aby se obrátili k jeho Tváři, tak pozorně se budou dotazovat Znamení, která jim nemohou dát Života. Bude třeba, aby je Světlo udeřilo do zad a aby byli souzeni zezadu!…“ Léon Bloy – a to je opravdu případ všech geniů, které vydalo poslední století – byl si vědom toho, že každé umění, i nejvyšší, i nejbohatší a nejpronikavější musí nezbytně kapitulovat před Životem v osobě našeho Pána Ježíše Krista. Ego sum Vita; jiného není.
Všichni, ať se jmenovali Wagner, Dostojevský, Kierkegaard, Baudelaire, Arthur Rimbaud, Verlaine nebo Léon Bloy, všichni byli nuceni vzdáti se Tomu, který jim dal někdy přízvuk nadlidský. Bylo jim nemožno nepronésti konečné Amen, Amen, které bylo posledním slovem, kdežto umění na konci svého vzniknutí se vzdává a přestává. A když to není kladné Amen, tak jest to Racha Nietzscheho, Amen převrácené, Amen rouhavé a zoufalé, smích na vyprahlé poušti, smích plný slz, který zabíjí rozum ubožáka, jenž se směje. Jestliže Nietzsche nepřijal Ježíše, našeho Pána a Mistra, jestliže blouznil o Dionysiovi, nešetrném a hrubém předobrazu své slávy, věčné Slovo Boží přece zabránilo mu učiniti gesto bez Něho, dostati se do jeho velkého Poledne bez Něho, existovati volně bez Něho. Vrhá své tělo na cestu Zarathustrovu. Máme rádi Zarathustru jen proto, že zvětšil naši lítost ze ztráty Syna Mariina. Umění Léona Bloy je nesmírné. A přece literárně se redukuje téměř jen na otázku stylu. Bloy neměl vůbec smyslu pro komposici a nezabýval se jí. Všechny jeho knihy jsou špatně dělány; málo je jich souvislých od začátku do konce. Spokojoval se s pozvolným psaním nových a nových stránek; kniha je tedy úplně závislá na inspiraci. To není umění hnutí, situací, kladení obrazů vedle sebe; je to především umění period. Obraz nebo idea se organicky připíná k rozvíjející se větě, která se stále obohacuje a zatěžuje krásou, sledujíc klasický rytmus, pýchu to francouzské literatury. Stanislas Fumet, Poslání Léona Bloy, přel. Leopold Vrla, in: Akord, 1935
HLÍDKA – GLOSY – POZNÁMKY Nad obrazem Munchovým slyšel jsem úzkostlivou námitku o malířově příslušnosti do protestantských matrik. „Co je vám po tom, je to přece řádný umělec,“ zasahuje Josef Florian. Ponechte umělce se svými námitkami na pokoji. Pokud je umělcem, má náboženství nepochybně pravé. Wer hat die Kunst, hat auch Religion. Pokud tvoří, řádně vyvažuje misky své nerovnováhy. Dílo osvobozuje především jeho samotna. Neukazujte na jeho rozumy, jeho pošetilé nápady i neřesti, nechcete-li hledět prismatem jeho díla. Mauroisův Shelley je úcty nehodný ztřeštěnec, nad jehož
záhubou si toliko oddychneme. Básník není hlasatelem pravd; je svého druhu a nadobro se nehodí za pravidlo komukoliv. Proto nezasedejte v něm na slova, jež nejsou názvoslovím vědců nebo filosofů, kteří budují systémy; na slova, jež básníkům jsou látkou k metaforám. Papež Julius II., který podle všeho dobře rozuměl těmto věcem, vyhradil umělcům zvláštní vchod do Vatikánu. (Albert Vyskočil) t 11. 11. 1947 prohlásil Winston Churchill v Dolní sněmovně: „V tomto světě hříchu a utrpení byly vyzkoušeny mnohé formy a další ještě budou… Nikdo nepředstírá, že demokracie je
— 6 —
dokonalá nebo vševědoucí. Ostatně se říká, že demokracie je tou nejhorší formou vlády s výjimkou všech ostatních, jež se čas od času zkoušejí.“ … „Vládnout by neměl parlament, vládnout by měl lid prostřednictvím parlamentu.“ t Proč v kmetských letech stále ještě přísahám na poezii a čistotu vidění skrze jakýkoli hnůj reality, který „humanita“ nezachrání? ne, nelze ustoupit, a trvat na slovech Šaldových: „Básník zpívá tak, jako muž bojuje, jako žena tančí, jako se člověk modlí nebo rouhá: celý; rozzvučený od nejhlubšího nitra po svůj povrch…“, dnes, v době obecné plakátovitosti, jev vzácný. (J. E. F.)
POLNÍ KNIHOVNA Radost z umění Bratře Lve, ovečko Boží, i kdyby menší bratr mluvil jazykem andělů a vzkřísil člověka ležícího čtyři dny v hrobě, hle, zapiš si to dobře, v tom by nenalezl dokonalé radosti. Kdyby umělec zajal ve svém díle všechno světlo nebeské a veškeren půvab rajský, nenašel by dokonalé radosti, protože jest pouze na stopě moudrosti a teprve hledá vzdech vůně, leč nemá jej posud. Kdyby filosof znal všechny poznatelnosti a možnosti bytí, ještě by neměl dokonalé radosti, protože jeho moudrost jest moudrostí lidskou. A kdyby theolog znal všechny obdoby vycházení božských Osob a znal důvody všech činů Ježíše Krista, stále by neměl dokonalé radosti, protože jeho moudrost jest sice božského původu, ale jest oděna lidským způsobem a lidským hlasem vyjádřena. Ach, hlasy, zemřete již, když jste smrtelné! Jen chudí a tiší mají dokonalou radost, protože mají moudrost a nazírání výsostné, v tichu tvorů a v hlasu lásky. Jsou bezprostředně spojeni s Pravdou podstatnou, poznávají sladkost, kterou dává Bůh, a blaživou rozkoš Ducha sv. To přimělo sv. Tomáše zvolati krátce před smrtí o své nedokončené Summě: Připadá mi to jen jako plevy. Mihi videtur ut palea. Jen lidskou plevou je Parthenon i Notre-Dame de Chartres, Sixtinská kaple právě tak jako Mše Palestrinova, neboť vše to bude sžehnuto v den poslední! „Tvorové nemají líbeznosti.“ Středověk znal tento řád. Renesance jej porušila. A po třech stoletích chtělo umění bloudící jak marnotratný syn státi se posledním cílem lidským, jeho Chlebem i Vínem, soupodstatným zrcadlem oblažující Krásy. Ve skutečnosti však je pouze rozmetalo. A básník hladový, jenž žádal od umění mystickou náplň, kterou jen Bůh může dáti, nemohl jinde vyústiti než nad propastí. Mlčení Rimbaudovo značí snad konec staletého odpadu. Rozhodně však ukazuje, že jest šílené hledati v umění slova věčného života a spočinutí lidského srdce, to znamená, že umělec, nechce-li zničiti své umění a svou duši, musí býti i jako umělec to, čím jej chce umění míti, to jest, dobrým dělníkem. Ale, tu hle, dnešní svět, jenž všechno slíbil umělci, pomalu mu nenechá ani, z čeho by mohl být živ. Moderní svět staví na dvou nepřirozených zásadách o plodnosti peněz a užitečného, rozmnožuje do nekonečna potřeby a služby, ničí pokoj a mír duše, hmotné konání odloučil od
řízení, jež se přizpůsobovalo úměrně cílům lidského bytí, uložil člověku spěch strojů a zrychlený pohyb hmoty, a tím vtiskl lidské činnosti způsob vlastně nelidský a směr vpravdě ďábelský. Neboť co jiného je cílem konečným tohoto veškerého šílení, než zabrániti člověku, aby si mohl vzpomenouti na Boha. Dum nil perenne cogitat seseque culpis illigat. Proto musí důsledně považovati za naprosto zbytečné, a proto za zavržené vše, co nese jakýmkoliv způsobem známku ducha. Patricijství v řádu činu, ale barbarství naprosto demokratické v myšlení, hle, toť úděl příštích časů! Snílek, myslitel bude moci příště žíti jen za cenu své bezpečnosti a svého blahobytu. Místo, úspěch neb sláva odmění jen ohebnost komediantovu. Více než kdy jindy odpyká si světec neb hrdina svou hrdost chudobou a osamocením. A tak snad umělec pronásledovaný jako mudrc nebo třeba jako světec, pozná nakonec své bratry a najde zase své pravé poslání. Neb jistým způsobem též není ze světa, neb onou chvílí, kdy pracuje pro krásu, jest na cestě, jež vede k Bohu duše přímé a jež věcmi viditelnými jim ukazuje věci neviditelné. A proto nechť jest sebeméně těch, kteří nechtějí se líbiti šelmě a obraceti se po větru, tím, že pracují nezištně, bude v nich dále žíti lidské pokolení. Jacques Maritain, Na hlubinu 6/1928
Význam slova svoboda Všichni máme strach, že jsme si zkazili život. Jistý zdánlivý filosof, ošklivý v tváři, odpudivý jakožto osobnost, který ničím neobohatil filosofii, leda že se prostě pokusil smířit existencialismus a marxismus, a který, protože mu bylo dopřáno žít v zemi, jež připouští opozici, což mu umožnilo stavět se bez nejmenšího nebezpečí, zcela svobodně do opozice, která vlastně ani opozicí není, neboť se jen přizpůsobuje běžným tendencím, vyjadřujícím žárlivost maloměšťáků na velkoburžoazii, záští, kterým představitelé velkoburžoazie dopřávají hlasu, neboť vcelku jim to lichotí, nuže tedy ten slavný filosof, kterému projevy jeho záští vynesly světovou slávu, bohatství, úctu, zatímco si zaslouží spíše pohrdání, mluví v jedné ze svých knih smutně o svém nevydařeném životě.
— 7 —
Ale jiný člověk, který strávil dvacet let svého života ve vězení z politických důvodů a který z těch dvaceti let prožil sedm let na samotce, tedy v naprosté samotě, a který právě vyšel z vězení, si nenaříká, že promarnil svůj život. Je mu dvaašedesát, nemá žádnou nemoc, omládl. Má dojem, že jeho život byl plný, že dokonce znovu začíná. Neměl povolení číst ani psát a to umožnilo jeho paměti, že se značně rozvinula. Je matematik, a tak se zabýval matematikou a učinil v tom oboru objevy. Když vyšel z vězení, zatelefonoval své rodině, svým přátelům a dověděl se, že jeho matka, sestra a švagr zatím zemřeli. Většina jeho přátel, z nichž někteří se mezitím stali ministry nebo věhlasnými spisovateli, privilegovanými vládou jeho země, rovněž pomřela. Mnozí z nich dospěli před smrtí k závěru, že promarnili svůj život. Ale nic nemohlo narušit radost propuštěného vězně, který se hned pustil do četby časopisů a děl moderních matematiků, aby zvěděl, zda se jeho vlastní objevy shodují se soudobým výzkumem v matematice. Jiný zase, muzikolog, patnáct let vězení a rovněž několik let samotky, vyšel z vězení pln důvěry: píše právě hudební kompozice, které si ve vězení vymyslel. Žije v malé vesnici na planině. Nechová k nikomu nenávist ani záští, nenaříká, že si zkazil život. Říkají o něm, že je jako světec. Odloučení od světa má něco do sebe. Vědělo se už dávno, že askeze očišťuje, to jest činí moudrým, a uklidňuje. Pak je tu ještě třetí, zatčený a odsouzený na několik měsíců vězení, protože ho v totalitní zemi dopadli, jak čte francouzský deník Le Monde. Odpykává si trest. Události způsobí, že se země v několika měsících liberalizuje, a dovoluje si dokonce dosti svobodný postoj vůči utlačovatelům. Co spatří ten člověk několik minut po tom, co vyšel z vězení? Stánek s časopisy a mezi nimi Le Monde, který si kdokoliv může volně koupit. „Měl jsem počkat,“ řekne si ten muž, „takhle to dopadne, když člověk chce mít čerstvé zprávy!“ Úvaha bez zatrpklosti ze strany člověka, který nikomu nic nezazlívá, ani sobě. Byl to jeho osud. Ale ti lidé žijící na svobodě a kteří se pokládají za svobodné, protože jsou na svobodě, jsou zahořklí a zatrpklí, nenávidí nebo žárlí, jsou neuspokojení nebo pesimističtí. Bezpochyby protože si neodpykali svůj trest ve všech smyslech toho slova. Eugène Ionesco, Drobty z deníku, Světová literatura 2/1968
DNY V KALENDÁŘI Neděle 20. dubna 2014
Pátek 2. května 2014
Hod Boží Velikonoční t 1586 * sv. Růžena Limská, první světice jihoamerického kontinentu † 24. 8. 1617 t 1913 * Jan Anastáz Opasek, katolický kněz, básník, teolog † 24. 8. 1999, v emigraci (od r. 1968) spoluorganizátor sdružení Opus bonum, papež Jan Pavel II. ho v r. 1993 jmenoval prvním břevnovským arciopatem t 1960 † Paul Fort, franc. básník * 1. 2. 1872 t 1998 † Octavio Paz, mexický básník a esejista * 31. 3. 1914 t Mezinárodní den svobody tisku.
Sv. Atanáše, biskupa a učitele Církve * kol. 295 v Alexandrii, „ani několikrát opakované vyhnanství nezlomilo jeho odhodlání. Využíval nuceného pobytu mimo diecézi (asi 20 let) k písemnému vysvětlování a šíření pravé víry (proti ariánům). Podporoval rozvoj mnišství a sepsal Život sv. opata Antonína“ † 2. 5. 373 t „ Neboť ani smrtelný rozklad už nemá žádnou moc nad lidmi, a to kvůli Slovu, které mezi nimi prostřednictvím jednoho těla bydlí.“ t 1519 † Leonardo da Vinci, ital. malíř a vynálezce * 15. 4. 1452) t „Mála dosahuje umělec, jenž nepochybuje. Blaze ti, je-li tvůj výkon vyšší, zle, je-li stejný, ale nejhůře, stojí-li níže, než ho ty sám oceňuješ. Což bývá u těch, kteří se podivují, jak jim to Bůh pomohl tak krásně namalovat.“ t Světový den ptačího zpěvu.
Středa 23. dubna 2014 Sv. Vojtěcha, biskupa a mučedníka * kol. 956, „sedm Prusů ho 23. 4. 997 probodlo svými oštěpy“, r. 1039 jeho ostatky převezeny do Prahy t 1945 valašská obec Prlov vyhlazena německými nacisty t 1992 † Josef Šafařík, filosof, esejista * 11. 2. 1907 t „Psal jsem (text ‚Cestou k poslednímu‘) jako křesťan, který tímto chtěl ostatním křesťanům osvětlit úskalí jejich životní praxe, vyšlapaných cest. Psal jsem jen to, co jsem musel napsat za sebe, ve své životní situaci, se svými životními zkušenostmi a svými teoretickými a jinými pochybnostmi. Všude zdůrazňuji povinnost myslet, stejně tak křesťana, jako každého člověka, bez lži, bez sebeklamů, bez zafixovaných vzorců.“ t 2010 † Jan Balabán, spisovatel * 29. 1. 1961 t „Ze všeho nejprázdnější jsou kostely, ze kterých jsme museli odejít.“ t „Na svatého Vojtěcha v polích samá potěcha.“
Sv. Bernardina Sienského, kněze * 1380, „nemluvil o pohromách zvěstujících konec světa, jak bylo tehdy zvykem, nýbrž o Ježíši Kristu a jeho božské lásce. Několikrát nařčen z bludařství, ale pokaždé uznána jeho nevina“ † 1444 t 1506 † Kryštof Kolumbus, ital. mořeplavec, objevitel Ameriky (1492) * 1451 t C. G. Verner von Heidenstam, švédský prozaik a básník, autor Pouti sv. Brigity * 6. 7. 1859 t „Proměňujeme se v to, co milujeme.“ t „Naděje předpokládá touhu velikých a těžkých věcí, neboť malým spíše pohrdáme.“ (Sv. Tomáš Akvinský)
Pátek 25. dubna 2014
Neděle 25. května 2014
Sv. Marka, evangelisty, „měl dvě jména: hebrejské Jan a římské Marek. Jeho matce Marii patřil v Jeruzalémě dům, v němž se scházeli Ježíšovi učedníci; má se za to, že se tam konala i poslední večeře a příprava na seslání Ducha svatého. Spolu se svým příbuzným Barnabášem doprovázel sv. Pavla na jeho první apoštolské cestě. Později byl s Pavlem v Římě. Byl žákem apoštola Petra a podle jeho kázání napsal evangelium.“ Snad byl oním chlapcem při Ježíšově zatčení, který „šel za ním oděn jsa lněným rouchem na holém těle. I popadli ho. Ale on zanechav roucho lněné, utekl od nich nahý.“ (Mk 14, 51-52) t 1919 založen Bauhaus, škola pro výtvarné umění, architekturu a umělecké řemeslo t 2010 † Alan Sillitoe, britský spisovatel * 4. 3. 1928, příslušník generace „rozhněvaných mužů“, autor novely Osamělost přespolního běžce, ostře vystoupil proti okupaci Československa 21. 8. 1968 t „Svatého Marka deštivo, sedm týdnů blátivo.“
Sv. Bedy Ctihodného, kněze a učitele Církve * kol. 673, „s profesionální svědomitostí napsal dějiny Církve v Anglii“ † 735 t sv. Řehoře VII. (benediktinský mnich Hildebrand), papežem r. 1073 † 25. 5. 1085 t 1550 * Sv. Kamil de Lellis, patron nemocných a umírajících † 14. 7. 1614 t 1818 * Jacob Burckhardt, švýcar. historik † 8. 8.1897 t „Krásno by mělo být povzneseno nad dobu a její proměny představující svět pro sebe. Homér a Feidiás jsou dosud krásní, zatímco pravda a dobro oněch dob již nejsou zcela pravdou a dobrem naší doby.“
Čtvrtek 1. května 2014 Sv. Josefa Dělníka, „už od Lva XIII. se papežové snaží obrátit pozornost křesťanského světa k chápání hlubšího smyslu práce. 1. máj, slavený v dnešním světě jako den práce, je proto od roku 1955 postaven pod ochranu sv. Josefa“ t 1572 † Sv. Pia V., papeže * 17. 1. 1504, „důsledně prováděl reformy tridentského sněmu, vydal katechismus (1566), breviář (1568) a misál (1570), přesně stanovil pravidla pro modlitbu růžence a zavedl svátek Panny Marie Růžencové (7. 10.) na poděkování za vítězství křesťanů nad Turky u Lepanta (1571)“ t 1881 * Pierre Teilhard de Chardin, francouzský teolog a vědec † 10. 4 1955 t 2004 Česká republika vstoupila do EU t 2011 ve Vatikánu byl blahořečen papež Jan Pavel II. t „Na Filipa a Jakuba koníček trávy naškubá.“
Úterý 20. května 2014
Sobota 31. května 2014 Navštívení Panny Marie t „Tento svátek v Čechách zavedl arcibiskup Jan z Jenštejna (1386) a složil pro něj vlastní latinské texty. Na jeho naléhání rozšířil papež Urban VI. slavení tohoto svátku pro celou Církev (1389) a stanovil pro něj den 2. července. Při úpravě kalendáře (1969) bylo přihlédnuto k přání Jana z Jenštejna, aby se tento svátek slavil mezi Zvěstováním Páně a Narozením sv. Jana Křtitele. Zároveň jím vrcholí měsíc květen, věnovaný v lidové zbožnosti úctě Panny Marie.“ t 1868 † František Sušil, národní buditel, básník a kněz, sběratel lidových písní * 18. 6. 1804 t „Dvé krásek spanilých duše mé ovládnulo stánek: Zemská jedna, druhá s výšiny pošla nebes. Církev a vlast – ty v mojích milují sestersky se ňádrech; Každá půl, každá má moje srdce celé.“ t „Co do neomylnosti papežovy, která dle výkladův Fesslerových proti Schuteovi jen v mezích velmi úzkých se pohybuje, klonil se Sušil ke straně těch, kteří ji hájili, říkaje ku pisateli těchto řádků: ‚Confirma fratres tuos‘ jest veliké a závažné slovo, jakož i to: ‚Tu es petra‘ aneb ‚Pasce agnos meos, pasce oves meas‘.“ (Matěj Procházka) t 1892 * Bohuslav Reynek, básník, grafik, překladatel † 28. 9. 1971.
Tiráž Provodov • poutní noviny • k Božímu Hodu Velikonočnímu léta Páně 2014 • vydává Christiania, o. p. s., s pomocí Boží a přátel • adresa redakce: Christiania, Poštovská 4h, 602 00 Brno, tel. 723 025 974 • za redakci odpovídá Jaroslav Erik Frič • záhlaví do lina vyryl Jan Slovák, který je také autorem kresby „Na Bílou Sobotu“ • v evidenci periodického tisku pod č. MK ČR E 16123 z 20. 7. 2005 • cena 14,- Kč •
— 8 —
