Sergej Prokofjev Koncert pro housle a orchestr č. 2 g moll, op. 63

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra strunných n{strojů Hra na housle

Sergej Prokofjev – Koncert pro housle a orchestr č. 2 g moll, op. 63

Bakal{řsk{ pr{ce

Autor práce: Vojtěch Zajíc, DiS. Vedoucí práce: prof. MgA. František Novotný Oponent práce: prof. Peter Michalica, ArtD.

Brno 2011

Bibliografický záznam ZAJÍC, Vojtěch. Sergej Prokofjev – Koncert pro housle a orchestr č. 2 g moll, op. 63 [Sergei Prokofiev - Concerto for violin and orchestra No. 2 g minor, op. 63]. Brno: Jan{čkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra strunných n{strojů, rok. 2011 s. 38 Vedoucí diplomové práce prof. MgA. František Novotný

Anotace Diplomov{ pr{ce „Sergej Prokofjev – Koncert pro housle a orchestr č. 2 g moll, op. 63“ pojedn{v{ o životě a díle ruského hudebního skladatele Sergeje Prokofjeva, se zaměřením na jeho Druhý houslový koncert. Obsahuje životopis skladatele rozdělený do čtyř kapitol, pojednání o okolnostech vzniku obou houslových koncertů a jejich charakteru, analýzu Druhého houslového koncertu a jeho interpretační rozbor.

Annotation Diploma thesis „ Sergei Prokofiev - Concerto for violin and orchestra No. 2 g minor, op. 63” deals about a life and work of russian music composer Sergei Prokofiev, focusing on his Second violin concerto. Contents biography of composer devided in four chapters, treatise of circumstances of both violin concertos and their characters, analysis of Second violin concerto and its interpretative study.

Klíčov{ slova Prokofjev, Sergej, koncert, housle, g moll, op. 63, analýza

Keywords Prokofiev, Sergei, concerto, violin, g minor, op. 63, analysis

Prohl{šení Prohlašuji, že jsem předkl{danou pr{ci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. V Brně, dne 2. května 2011

Vojtěch Zajíc

Obsah PŘEDMLUVA ..................................................................................................................................... 1 ÚVOD ................................................................................................................................................... 2 1.

SERGEJ SERGEJEVIČ PROKOFJEV .................................................................................... 3 1.1 1.2 1.3 1.4

2.

DĚTSTVÍ A STUDIA NA PETROHRADSKÉ KONZERVATOŘI (1891 – 1914)............................ 3 MLADÝ PROKOFJEV V DOBĚ I. SVĚTOVÉ V[LKY (1914 – 1918) .......................................... 5 PROKOFJEV V ZAHRANIČÍ A JEHO CESTY DO SSSR (1918 – 1935) ..................................... 7 NÁVRAT DO VLASTI A POSLEDNÍ LÉTA PROKOFJEVOVA (1935 – 1953) ............................. 9

KONCERT PRO HOUSLE A ORCHESTR Č. 2 G MOLL, OP. 63.................................. 12 2.1 HOUSLOVÉ KONCERTY SERGEJE PROKOFJEVA ................................................................. 12 2.2 ANALÝZA KONCERTU PRO HOUSLE A ORCHESTR Č. 2 G MOLL, OP. 63 ........................... 15 2.2.1 Allegro moderato .......................................................................................................... 15 2.2.2 Andante assai ............................................................................................................... 18 2.2.3 Allegro, ben marcato .................................................................................................... 22 2.3 DÍLO Z POHLEDU INTERPRETA .............................................................................. 29

ZÁVĚR ............................................................................................................................................... 35 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE ............................................................................................. 36 SEZNAM ILUSTRACÍ .................................................................................................................... 37

Předmluva Vyprodaný a do posledního místečka i na schodech zaplněný s{l, byl svědkem mého, ne prvního, ale prvního uvědomělého setk{ní s hudbou geni{lního ruského skladatele Sergeje Prokofjeva. Bylo to ve čtvrtém ročníku na konzervatoři, kdy jsem si, jako člen studentského symfonického orchestru, mohl poprvé zahrát orchestrální suity z jeho nádherného baletu Romeo a Julie. Nahr{vku jeho houslových koncertů, s vynikajícím houslistou Maximem Vengerovem, dirigentem Mstislavem Rostropovičem a London symphony orchestra, se mi podařilo sehnat několik dní potom a byl jsem naprosto uchv{cen úžasnou origin{lní a osobitou hudbou, kterou skrze housle mluvil skladatel k posluchači. Při výběru programu na svůj absolventský koncert jsem neváhal a zvolil pr{vě jeho Koncert pro housle a orchestr č. 2 g moll, Op. 63. Chtěl jsem proniknout do tohoto díla hlouběji a poznat jeho strukturu, tak jsem se pustil do formálního rozboru koncertu. To byl rozhodující faktor pozdějšího výběru tématu na tuto mou písemnou bakal{řskou pr{ci.

-1-

Úvod V této pr{ci bych chtěl pomoci interpretovi Prokofjevova Koncertu pro housle a orchestr č. 2 g moll s proniknutím do hloubky tohoto geniálního díla. Když jsem si proch{zel seznam absolventských prací, které byly na JAMU v Brně o Prokofjevovi naps{ny, zjistil jsem, že jich je velké množství. O jeho houslových koncertech však psal jenom pan Josef Bělík v roce 1963. Od té doby uplynulo hodně času a tak douf{m, že svou prací přinesu nějaký nový pohled na Prokofjevovy houslové koncerty a zejména na Koncert pro housle a orchestr č. 2 g moll. Při zpracov{ní Prokofjevova životopisu jsem vych{zel z jeho osobní autobiografie, kter{ u n{s vyšla pod n{zvem Prokofjev: cesta k hudbě socialistického života, kterou přeložil, doplnil, pozn{mkami a doslovem opatřil Ivan Vojtěch. Kromě skladatelovy autobiografie zde můžeme najít mnoho čl{nků, korespondenci mezi Prokofjevem a N. S. Mjaskovským1, první ohlasy na některé skladby, mnoho vzpomínek na skladatele od významných osobností jak už jeho osobního života tak osobností hudebních a ucelený seznam všech Prokofjevových děl, včetně děl bez opusových čísel i děl nedokončených. Autobiografii však Prokofjev sepsal jen do roku 1936, další jeho osudy jsem proto čerpal z knihy o Prokofjevovi od Daniela Jaffé poprvé vydané v roce 1998. Při samotném rozboru jsem vych{zel z partitury vydané v Moskvě v roce 1963 a při interpretačním rozboru vych{zím v první řadě z vlastní zkušenosti obohacené o zkušenosti mého pedagoga hlavního oboru prof. Františka Novotného a v druhé řadě z nahr{vek světových interpretů a orchestrů.

1

Nikolaj Jakovlevič Mjaskovskij (1881 – 1950): ruský hud. skladatel, pedagog a kritik; profesor na Moskevské konzervatoři.

-2-

1. Sergej Sergejevič Prokofjev „Narodil jsem se ve vesnici Soncovka v Jekatěrinoslavské gubernii (dnes Dněpropetrovsk{ oblast). Bylo to v pět hodin r{no ve středu 11. dubna roku 1891 podle starého kalend{ře, podle nového 23. dubna“2. Tak začín{ Sergej Prokofjev svou autobiografii a myslím, že není výstižnějšího zač{tku, než je tento. Sergeje Prokofjeva můžeme bez sebemenšího zav{h{ní zařadit mezi nejgeni{lnější ruské skladatele, jakými byli například P. I. Čajkovskij, M. P. Musorgskij, N. A. Rimskij – Korsakov, I. Stravinskij nebo D. D. Šostakovič. Jeho život byl velmi pestrý. Hodně cestoval a jako klavírní virtuóz, interpret a dirigent vlastních skladeb absolvoval mnoho koncertů po celém světě.

1.1 Dětství a studia na Petrohradské konzervatoři (1891 – 1914) Prokofjevův otec Sergej Alexejevič byl spr{vce Soncovských statků a matka Maria, za svobodna Zitkova, byla vzdělan{ žena, kter{ měla cit pro umění a hr{la dobře na klavír. Malý Sergej tak už od útlého dětství mohl poslouchat hudbu klasiků, jakými byli Beethoven nebo Chopin. Prokofjev byl jejich posledním ze tří dětí (jeho dvě sestry zemřely v dětství). Už od mala tíhl Prokofjev ke klavíru a od šesti let začal zapisovat své první drobné skladbičky do not. V osmi letech Prokofjev poznal svět opery, když jej rodiče vzali do Moskvy na několik představení. V roce 1901 už napsal svou první operu o třech jedn{ní zvanou Velikán. O rok později se znovu dostal do Moskvy, kde se setkal s Tanějevem3, který projevil o mladého talentovaného Prokofjeva z{jem a doporučil jej tak R. M. Glierovi4. Ten přijel 2

VOJTĚCH, Ivan: Prokofjev: cesta k hudbě socialistického života., Praha, SHV, 1961. str. 11 Sergej Ivanovič Tanějev (1856 – 1915): ruský skladatel, klavírista a pedagog; žák Čajkovského a Rubinsteina na Moskevské konzevatoři, kde později s{m učil. 4 Reinhold Moritsevič Glier (1875 – 1956): ruský hudební skladatel, dirigent a pedagog. Studoval na Moskevské konzervatoři, kde později učil. Mezi jeho ž{ky patří např. Prokofjev, Chačaturjan, Rakov a Mjaskovskij. 3

-3-

do Socnovky na léto a Prokofjeva učil všem z{kladům hudby. Příští rok přijel Glier zase a Prokofjev pod jeho vedením napsal jednoaktovou operu na Puškinův text „Tance nad hrobem“. V roce 1904 se setkal Prokofjev s Glazunovem5, který mu pomohl v rozhodování, kam bude v budoucnosti směřovat Sergejevovo vzděl{ní. Rozhodnutí padlo na Petrohradskou konzervatoř, kam byl v roce 1904, po n{ročné přijímací zkoušce, přijat do třídy Ljadova6 ke studiu harmonie. Po vypuknutí revoluce v roce 1905 přešel do třídy klavíristy Vinklera7 a po návratu Rimského – Korsakova, Glazunova a Ljadova zpět na Petrohradskou konzervatoř v roce 1906, pokračoval ve studiu kontrapunktu u Ljadova a instrumentace u Rimského Korsakova. V témže roce se potk{v{ se svým budoucím dlouholetým přítelem Mjaskovským8. Prokofjev v roce 1909 přešel do klavírní třídy N. A. Jesipovové9 a dirigentské třídy N. N. Čerepnina10. Při dirigentské práci se školním orchestrem mladý Prokofjev, za laskavého Čerepninova vedení, nahlédl do nitra stylu skladeb hudebního klasicismu, jakými byly kompozice Mozarta a Haydna. S{m skladatel ve své autobiografii řík{, že odtud pak vyšla jeho Klasická symfonie. Postupem času se Prokofjev vypracoval a během studií provedl mnoho orchestr{lních skladeb při různých příležitostných koncertech. Začal také dirigovat některé své skladby a později se mu tato dirigentsk{ zkušenost hodila při prov{dění jeho skladeb Alexander Konstantinovič Glazunov (1865 – 1936): ruský skladatel, pedagog a dirigent. Působil na Petrohradské konzervatoři, kde byl později i ředitelem. Mezi jeho nejvýznamější ž{ky patří Dmitrij Šostakovič. 6 Anatolij Konstantinovič Ljadov (1855 – 1914): ruský skladatel, dirigent a pedagog. Mezi jeho nejzn{mější ž{ky na Petrohradské konzervatoři patřili např. Prokofjev a Asafjev. 7 Alexandr Alfonsovič Vinkler: klavírista, profesor Petrohradské konzervatoře pro sólový a obligátní klavír. 8 Nikolaj Jakovlevič Mjaskovskij (1881 – 1950): ruský hud. skladatel, pedagog a kritik; profesor na Moskevské konzervatoři. 9 Anna Nikolajevna Jesipovová (1851 – 1914): ruská klavíristka a profesorka na Petrohradské konzervatoři; zn{m{ sólistka a komorní hr{čka, např. s L. S. Auerem. 10 Nikolaj Nikolajevič Čerepnin (1873 – 1945): dirigent, skladatel a pedagog na Petrohradské konzervatoři; hudební osobnost s velkým hudebním rozhledem a takřka encyklopedickými vědomostmi. 5

-4-

s orchestry po celém světě. Při pr{ci na svém Prvním klavírním koncertu (1911) se Prokofjev snažil o praktickou inovaci psaní partitury. Což provedl tak, že začal ve všech partitur{ch (i pozdějších) ps{t všechny hlasy in C a všechny transpozice dechových n{strojů byly rozepisov{ny až n{sledně opisovačem do

jednotlivých

hlasů.

Kromě

toho

přestal

užívat

tenorový

klíč

ve violoncellech a fagotech. V roce 1911 skladateli vyšly jeho první čtyři opusy tiskem u nakladatele Jurgensona. Prokofjev si postupně vyšlapával cestičku

budoucího

profesion{lního

klavíristy

a

skladatele.

Hrál

na koncertech soudobé hudby, uv{děl díla sv{ i dalších soudobých skladatelů (byl prvním interpretem Schoenberga v Rusku) a navazoval kontakty s důležitými osobnostmi hudebního života, jakými byl například Děržanovskij11 a Saradžev12, který jako dirigent spolu s Prokofjevem jako klavíristou premiéroval Prokofjevův První klavírní koncert v létě 1912 v Sokolnickém parku. Mladý skladatel dokončil konzervatoř na jaře roku 1914 v oboru klavír, kompozice a dirigování.

1.2 Mladý Prokofjev v době I. světové v{lky (1914 – 1918) Sergej Prokofjev po absolvov{ní Petrohradské konzervatoře odjel v roce 1914 do Londýna, kde mohl získ{vat zkušenosti a inspiraci při n{vštěv{ch divadel a koncertů. V té době tam zrovna působila baletní scéna Sergeje Ďagileva13 a mladý skladatel slyšel nov{ díla, jako byly balety Vladimír Vladimírovič Děržanovskij (1881 – 1942): redaktor časopisu „Muzyka“ 1910 1916, hudební organiz{tor a člen Asociace pro soudobou hudbu (ASM) 12 Konstantin Solomonovič Saradžev (1877 – 1954): dirigent a ředitel konzervatoře v Jerevanu; Prokofjevův blízký přítel a spolu s Děržanovským organiz{tor Večerů soudobé hudby. 13 Sergej Pavlovič Ďagilev (1872 – 1929): ruská divadelní osobnost, výtvarník a divadelní teoretik. Organizoval tzv. Ruské sezóny v Paříži, kdy probíhaly výstavy ruského umění, divadelní představení a balety. Spolupracoval se Stravinským, Ravelem, Debussym, Satiem, Prokofjevem, Milhaudem, Poulencem a mnohými dalšími osobnostmi moderního umění. 11

-5-

Igora Stravinského14 Pták Ohnivák nebo Petruška. S Ďagilevem se sezn{mil a ten jej vybízel, aby zkomponoval nějaký balet na n{mět ruských poh{dek nebo z prehistorie. V Londýně slyšel Stravinského Svěcení jara a seznámil se se Stravinským. Po vypuknutí I. světové v{lky v roce 1914 se Prokofjev musel kvapně vr{tit do Ruska a odtud odjel za Ďagilevem do It{lie, aby mu představil svou pr{ci na baletu na skytský n{mět, který Ďagilev odmítl. N{sledně na to s Prokofjevem dali dohromady baletní syžet z ruských poh{dek o šesti obrazech a Ďagilevova objedn{vka na balet Šut byla hotova. Při pr{ci na předešlém baletu však Prokofjevovi zbylo hodně materi{lu, ze kterého později vznikla Skytská svita, kter{ m{ charakterem hodně blízko k drsnosti

Stravinského

Svěcení

Jara.

V roce

1915

v petrohradském

Mariinském divadle Prokofjev získal objedn{vku na zamýšlenou operu Hr{č podle Dostojevského a v roce 1916 skladatel dirigoval v Petrohradu svou Skytskou svitu. Mezi prací na velkých dílech se Prokofjev věnoval menším klavírním

skladbám,

tak

vznikají

Sarkasmy.

V této

době

Prokofjev

rozpracovává více skladeb, mezi kterými je i První houslový koncert a Klasická symfonie, avšak pr{ce na dílech scénických mu nedovolily, aby se na ně soustředil. V únoru roku 1917 vypukla revoluce a Prokofjev ji jako mladý člověk vítal. V létě toho roku měl dost času věnovat se pr{ci pr{vě na Klasické symfonii ve stylu Haydna a při proch{zk{ch po přírodě v hlavě instrumentoval První houslový koncert. Od podzimu 1917 do jara 1918 se Prokofjev zdržel v kavkazském Kislovodsku stranou od revolučních bojů v hlavních městech. Dlouhé ček{ní (a nedostatek pr{ce z důvodu přerušení koncertů) Prokofjeva utvrdilo v rozhodnutí podniknout cestu do Ameriky. Přes zast{vky v Moskvě a Petrohradu, kvůli zajištění dokumentů, Igor Fjodorovič Stravinskij (1882 – 1971): ruský hudební skladatel, zn{mý především svými balety např. Svěcení jara, Pt{k Ohniv{k, Petruška, Pulcinella atd. 14

-6-

se Prokofjev vydal na cestu vlakem do Vladivostoku. S sebou si vzal Skytskou svitu, Klasickou symfonii, První klavírní koncert a klavírní skladby. 1. června přijel do Tokia, odkud chtěl Prokofjev pokračovat do Jižní Ameriky. Parník do Valparaisa však nestihl, tak se rozhodl do srpna zůstat v Japonsku, kde uspoř{dal několik koncertů. Z Jokohamy se pak přes Honolulu vydal lodí do San Franciska a v z{ří roku 1918 konečně uviděl velký New York.

1.3 Prokofjev v zahraničí a jeho cesty do SSSR (1918 – 1935) Zač{tky v Americe byly slibné. Prokofjev poř{dal klavírní recit{ly se svými skladbami, musel však zařazovat do programu i klasický reperto{r, na který bylo americké obecenstvo zvyklé. V New Yorku se později Prokofjevovi přestalo dařit kvůli několika nepodařeným koncertům s Ruským symfonickým orchestrem. Tisk jej dal do jedné škatulky s tímto nepříliš dobrým orchestrem, a tak Prokofjev raději odjel do Chicaga. V tomto městě skladatel provedl s chicagským orchestrem dva úspěšné koncerty. Zazněla mimo jiné Skytská svita. V Chicagu začal Prokofjev pracovat na objedn{vce tamějšího operního domu, na opeře L{ska ke třem pomerančům. Bohužel v říjnu 1919, kdy měla být hotov{ opera provedena, zemřel ředitel divadla Campanini, z premiéry tak sešlo a byla odložena na příští sezónu. Po tomto díle se Prokofjev pustil do pr{ce na další opeře, kter{ však nebyla nikým objednána. Byla to opera Ohnivý Anděl, kter{ spatřila světlo světa až za sedm let. V dubnu roku 1920 Prokofjev odjel do Evropy, do Londýna a Paříže, kde s Ďagilevem pokračoval v práci na baletu Šut. Na podzim se však opět vr{til do amerického Chicaga, kde se měla odehr{t odložen{ premiéra opery Láska ke třem pomerančům. Prokofjev však vyžadoval odškodné za roční zpoždění, a tak když ředitel divadla nesouhlasil, z premiéry opět sešlo. 17. května roku 1921 se v Paříži konala premiéra baletu Šut, kterou dirigoval sám Prokofjev. V Londýně byl balet

-7-

hrán v červnu. Léto Prokofjev strávil v Bretani a na podzim odjel zpět do Ameriky, kde se 30. prosince 1921 v Chicagu konečně odehr{la premiéra opery L{ska ke třem pomerančům. Tuto operu a nově složený Třetí klavírní koncert američtí kritikové nepřijali s velkým nadšením, proto Prokofjev na jaře 1922 odjíždí z Ameriky do bavorské č{sti německých Alp, aby zde v klidném městečku Ettal mohl komponovat. Zde pobýval rok a půl, komponoval a přepisoval sv{ díla, pracoval na korektur{ch pro hudební vydavatelství a vyjížděl na své koncerty po Evropě. Do Paříže se odstěhoval roku 1923, kde 18. října zazněla premiéra Prvního houslového koncertu. V Paříži Prokofjev komponoval skladby, které s{m považoval za pokračov{ní linie jdoucí už od Sarkasmů, přes Skytskou suitu. Je to například Pátá klavírní sonáta, II. symfonie a Kvintet. Tato linie se vyznačuje ostrými chromatizmy. První houslový koncert zazněl v Praze v létě roku 1924 v pod{ní geni{lního maďarského houslisty Josepha Szigettiho. V n{sledujícím roce začal Prokofjev pracovat na baletu Ocelový skok,

který

měl

n{mětem

reflektovat

tehdejší

budovatelské

snahy

v Sovětském svazu. Odjel také zpět do Ameriky uskutečnit koncertní turné. Na několika koncertech spoluúčinkovala i Prokofjevova první žena Lina Llubera (uměleckým jeménem Carolina Codina), která byla sopranistka. Po návratu z Ameriky na jaře 1926 Prokofjev absolvoval turné po It{lii a také proběhly premiéry „Tří pomerančů“ v Leningradě a Berlíně. V lednu 1927 odjel po dlouhé době do Sovětského svazu, kde v Moskvě a později v Leningradě a jiných městech s úspěchem odehr{l několik koncertů. Po Prokofjevově n{vratu do Paříže se 7. června 1927 konala premiéra baletu Ocelový skok. Operu Ohnivý anděl Prokofjev dokončil v roce 1928. V dalším roce však počal pr{ci na Třetí symfonii, která z Ohnivého anděla tematicky vych{zí. Ta měla premiéru v Paříži 17. května 1929 a hned 21. května měl premiéru balet Ztracený syn v Ďagilevově produkci. N{sledující rok slavil

-8-

Bostonský

symfonický

orchestr

své

padesátileté

jubileum,

proto

si jeho představitelé u Prokofjeva objednali symfonii, tato VI. symfonie měla v Bostonu premiéru 14. z{ří 1930. Do Ameriky odcestoval Prokofjev z důvodu koncertního turné poč{tkem roku 1930 a po svém n{vratu začal pracovat na kompozici smyčcového kvartetu, který si u něj objednala Kongresová knihovna ve Washingtonu. Smyčcový kvartet op. 50 měl premiéru 25. dubna 1931 ve Washingtonu. Po Čtvrtém klavírním koncertu pro levou ruku z roku 1931 Prokofjev napsal Pátý klavírní koncert, který sám premiéroval v Berlíně 31. října 1932. I když se skladatel v dílech z tohoto období snažil o jednoduchost a prostotu, výsledkem byla složit{ hudba. V následujících letech Prokofjev žil střídavě v Moskvě a Paříži. Cestoval a koncertoval po Evropě, přispíval také svými čl{nky do moskevských hudebních časopisů.

1.4 Návrat do vlasti a poslední léta Prokofjevova (1935 – 1953) V roce 1935 se usadil v Moskvě a o rok později se za ním přestěhovala i jeho rodina. Prokofjev v roce 1935 dostal nabídku od obdivovatelů francouzského houslisty Roberta Soëtense na houslový koncert, na tento podnět vznikl Koncert pro housle a orchestr č. 2 g moll, op 63. Takřka z{roveň s tímto houslovým koncertem Prokofjev pracoval na baletu Romeo a Julie, se kterým je úzce spjat. Tento zn{mý balet měl premiéru v Brně v prosinci 1938. Prokofjev se snažil také o tvorbu pro děti, ze které je třeba zmínit symfonickou pohádku Péťa a vlk a také některé klavírní skladbičky jako je Dětsk{ hudba. Spolu se Šostakovičem byl však v Sovětském svazu označen jako „formalista“. Tímto termínem byli často označov{ni umělci, kteří se snažili o současné umění nezaost{vající za z{padem. Koncert pro housle a orchestr č. 2 g moll, op. 63 a balet Romeo a Julie, op. 64 znamenají dvě z{sadní díla z tohoto období snah zjednodušit svůj kompoziční styl syntézou lyriky

-9-

s neoklasicismem. Jeho potřeba účastnit se na rozvoji hudby v SSSR se projevila ve velkolepé Kant{tě k Dvac{tému výročí Října. Důležitým dílem v době jeho pobytu ve vlasti byla také hudba k Eisensteinovu filmu Alexander Něvský, ze které vznikla v roce 1939 velk{ kant{ta pro mezzosopr{n, smíšený sbor a orchestr. Vzniká také první skladatelova opera komponovaná v Sovětském svazu, opera Semjon Kotko. Po zač{tku II. světové v{lky v roce 1939 Prokofjev postupně komponoval tři své klavírní son{ty, které dostaly přízvisko „v{lečné“. Jsou to Šest{, Sedm{ a Osmá klavírní sonáta. V období vstupu německých vojsk do SSSR v roce 1941 Prokofjev komponoval operu Vojna a mír na román L. N. Tolstého, který se stal příhodným n{mětem pr{vě v době německého ataku. Vp{d německých vojsk donutil Prokofjeva k evakuaci z Moskvy, kde zanechal svou ženu Linu se dvěma syny Svjatoslavem a Olegem a odjel se svou novou mladou družkou Mirou Mendelsonovou, kterou v té době poznal. Ve v{lečném období vznikly skladby jako První houslová sonáta, Druhý smyčcový kvartet, symfonická suita Rok 1941 nebo Balada o chlapci, který zůstal nezvěstný. Další kompozice jako jsou například hudba k Eisensteinovu filmu Ivan Hrozný nebo balet Popelka se staly velice oceňovanými a známými. Při pobytu mimo Moskvu v roce 1944 komponoval Prokofjev také svou Pátou symfonii. Brzy poté se však začaly projevovat zdravotní problémy a to zejména vysoký tlak, který se už nikdy nezlepšil a komplikoval tak Prokofjevovu práci. V pov{lečném období Prokofjevova hudba, i přes úspěšné a velké skladby jakými byly například Devátá klavírní sonáta nebo Šest{ symfonie, trpí označením „formalista“, které mu dal tehdejší Ždanovský režim 15, a které znamenalo, že se od něj odvr{tilo mnoho lidí a jeho skladby se prov{děly Andrej Alexandrovič Ždanov (1896 – 1948): sovětský komunistický politik a ideolog. Od roku 1946 byl Stalinem pověřen řízením sovětské kulturní politiky. Měl za vinu pron{sledov{ní nez{vislých umělců jakými byli např. D. D. Šostakovič, S. S. Prokofjev a A. A. Achmatovová. 15

- 10 -

m{lo. Mezi nejvýznamnější díla z posledního období patří hlavně Sonáta pro housle sólo (1947), opera Příběh opravdového člověka, balet Kamenný kvítek, Sonáta pro violoncello a klavír C dur revidovan{ Mstislavem Rostropovičem a Symfonie-koncert pro violoncello a orchestr. Sergej Sergejevič Prokofjev zemřel 5. března 1953. Jeho smrt bohužel zastínilo oznámení smrti sovětského dikt{tora J. V. Stalina, které přišlo ve stejný den. Proto se úmrtí tohoto geniálního ruského skladatele moderní hudby nedostalo dostatečné pozornosti veřejnosti a jeho tělo muselo tři dny čekat, než bylo pohřbeno s n{ležitými poctami.

- 11 -

2. Koncert pro housle a orchestr č. 2 g moll, op. 63 2.1 Houslové koncerty Sergeje Prokofjeva Sergej Prokofjev věnoval houslím ve svém díle celkem sedm skladeb (mimo různé úpravy z baletů, oper a suit). Sonátu pro housle a klavír č. 1 f moll op. 80, Son{tu pro housle a klavír č. 2 D dur op. 94b, Sonátu pro housle sólo nebo housle unisono D dur op. 115, Pět melodií pro housle a klavír op. 35b, Sonátu pro dvoje housle C dur op. 56, a hlavně Koncert pro housle a orchestr č. 1 D dur op. 19 a Koncert pro housle a orchestr č. 2 g moll op. 63. Koncert pro housle a orchestr č. 1 D dur op. 19 vznikal v letech 1915 – 1917 a premiéru měl 18. října 1923 v Pařížské opeře. Sólového partu se chopil Marcel Darrieux (koncertní mistr orchestru Pařížské opery) a orchestr Pařížské opery dirigoval Sergej Kusevickij. Charakter prvního houslového koncertu můžeme označit jako hravý, svěží, groteskní, zvukově velmi barevný až impresionistický. Je to d{no lehkostí stylu skladatelova prvního tvůrčího období, ve kterém se mladý Prokofjev snaží vytvořit si vlastní osobitý kompoziční styl a vkl{d{ tak do něj především nový výraz. Ten vytv{ří použitím měkké melodiky se zajímavými zvukovými kontrasty, tanečním charakterem témat, osobitou instrumentací a rozšiřov{ním tonality a formy. Třívěté schéma koncertu s větami Andantino – scherzo Vivacissimo – Finále Moderato tvoří klasický profil pro formu koncertu. Prokofjev však mění pořadí vět a volí jejich schéma jako pomalu – rychle – pomalu. V první větě tak uvádí k životu hudbu, kter{ m{ zasněný a spíše měkký lyrický charakter, aby mohl ve větě druhé – scherzo – uk{zat svět úplně jiný. Svět plný rychle tepajícího života a zvukových efektů, jako jsou flažolety, bryskní pas{že a pizzicata pravou i levou rukou v sólových houslích, které podtrhují a zvýrazňují celkový lehký charakter této č{sti. Ve třetí větě se však skladatel vrací zpět do zamyšleného světa první věty.

- 12 -

Zcela z jiného základu a za jiných okolností vznikal Koncert pro housle a orchestr č. 2 g moll op. 63. Když na něm Sergej Prokofjev začal pracovat, bydlel ještě st{le v Paříži, ale v Moskvě už měl byt a v roce 1936 se do Sovětského svazu odstěhoval i s rodinou. Při skladbě tohoto díla se snažil o změnu svého kompozičního stylu - syntézu. Snažil se oprostit od zbytečné složitosti a do jisté míry přiblížit svou hudbu obyčejnému člověku, tak jak to vyžadoval tehdejší komunistický režim. Skladba vznikala takřka současně s baletem Romeo a Julie a je na něm poznat uvědomělost a vyzr{lost skladatele. Je vlastně takovým protipólem koncertu prvního. Prokofjev chtěl, aby nový houslový koncert byl jiný než Koncert pro housle a orchestr č. 1 D dur, op. 19. V prvním koncertu skladatel dává na odiv svou mladistvou vzletnost a nev{zanost, ve druhém koncertu naopak užív{ uměřenosti, klidnějšího charakteru a klasičtějšího form{lního řešení. Skladatel docílil maximální propojenosti sólových houslí se symfonickým orchestrem a symfoničnost skladby je nadřazena virtuozitě sólových houslí. Velké periodicity je dosaženo pravidelným stříd{ním hlavních a vedlejších témat ve všech vět{ch koncertu. Druhý houslový koncert a balet Romeo a Julie jsou příkladem pozvolné změny jeho stylu kompozice. Do těchto dvou děl vložil skladatel svůj velký melodický potenci{l spolu s neoklasicistními tendencemi. Vznikly tak zcela jedinečné a svébytné skladby, které patří mezi jeho nejzn{mější a od doby svého vzniku si vydobyly své pevné místo na koncertních pódiích a divadlech celého světa. Koncert pro housle a orchestr č. 2 g moll S. Prokofjeva byl napsán v roce 1935 a premiéru měl 1. prosince téhož roku v Madridu. Provedení se chopil francouzský houslista Robert Soëtens a Madridský symfonický orchestr dirigoval Enrique Fernández Arbós. Prokofjev tento druhý koncert pro housle psal, jak sám tvrdil, během turné houslisty Soëtense, se kterým jako sólista i korepetitor procestoval celou Evropu. Hlavní téma první věty napsal v Paříži, poč{teční téma věty druhé bylo naps{no ve Voroněži - 13 -

a orchestraci psal skladatel v Baku. Orchestrální obsazení je jednoduché: smyčcové n{stroje, dvě flétny, dva hoboje, dva klarinety, dva fagoty, dva trombóny, dvě horny a skupina bicích n{strojů – triangl, velký a malý buben, činely a kastaněty. Například velký buben spolu s pizzicaty ve smyčcích m{ velmi zajímavou funkci v rozs{hlé kodě třetí věty. V instrumentaci je skladatel odv{žnější a použív{ ostřejší a harmonicky barevnější kombinace n{strojů.

Obrázek č. 1: Prokofjevova skica zač{tku první věty Koncertu pro housle a orchestr č. 2 g moll, op. 63.16

Je zn{mo, že s{m skladatel své dílo rozdělil do několika směrů, které se vz{jemně prolínají a doplňují více či méně ve všech jeho skladb{ch. Je to linie klasická, novátorská, toccatová, lyrická a groteskní. V Koncertu 16

Zdroj: The New Grove Dictionary of Music and Musicians. Vol. 20, Pohlman to Recital / edited by Stanley Sadie ; executive editor John Tyrrell.. -- 2nd ed.. -- London : Macmillan, 2001.. -- xxxvii, 915 s. : fot., obr.

- 14 -

pro housle a orchestr č. 2 g moll použív{ skladatel nejvíce linii lyrickou a to skoro ve všech tématech, kter{ se vyznačují melodičností a dlouhou stavbou fr{zí, přesto zde však není opomenuta linie nov{torsk{, kter{ je vyj{dřena rozšiřov{ním tonality o nedoškalné akordy a tóny, tzv. pandiatonika. Linii klasickou zde můžeme pozorovat ve srozumitelném a přehledném form{lním pl{nu, který m{ svůj z{klad v klasické son{tové formě.

2.2 Analýza Koncertu pro housle a orchestr č. 2 g moll, Op. 63 2.2.1 Allegro moderato První věta je ve zcela přehledné son{tové formě, s jasnými předěly mezi č{stmi. Obsahuje hlavní a vedlejší téma, provedení a n{slednou reprízu i z{věrečnou kodu.

Obrázek č. 2: Hlavní téma první věty v sólových houslích a jeho převzetí ve viol{ch a kontrabasech.17

Expozice První věta s tempovým označením Allegro moderato začín{ uvedením hlavního tématu v sólových houslích. Téma je zakotveno v tónině g moll.

17

Zdroj: PROKOF'JEV, Sergej Sergejevič: Vtoroj koncert soĺ minor dlja skripki s orkestrom

Op.63 [hudebnina], Moskva : GMI, 1963. -- 1 partitura (97 s.)

- 15 -

Otevírá se prázdnou strunou g a m{ spíše smutný zastřený charakter, jakoby housle vypr{věly smutný příběh. Rozsahem je skoro na dvě okt{vy. D{le téma pokračuje v plynulé melodické fr{zi až do doby, než jej po osmi taktech přebírají smyčcové n{stroje v orchestru. Téma v orchestru už však nezazní celé, ale jen jeho čtyřtaktov{ hlava a d{le pokračuje mezivětou do dalšího uvedení, tentokr{t v orchestru i sólových houslích. Zde také zaznív{ jen čtyřtaktov{ hlava tématu, kter{ poté vybočuje do tóniny cis moll, aby se n{sledně dostala do další č{sti v C dur. N{sledující č{st je mezivěta, kontrastující k pomalému hlavnímu tématu

rychlým

figuračním

pohybem

v šestn{ctinových

hodnot{ch

v sólových houslích, kter{ přech{zí do další mezivěty připravující vedlejší téma. Vedlejší

téma

zaznív{

v sólových

houslích

v tónině

B

dur

s osminovým doprovodem v orchestru a je pod tempovým označením Meno mosso – tranquillo. Zde se naplno ukazuje Prokofjevova lyričnost a velk{ podobnost s tématy z baletu Romeo a Julie. Vedlejší téma se rozprostír{ na ploše čtyř taktů a m{ rozsah přes dvě okt{vy. V dalším vývoji se hlava tématu objevuje v horn{ch, aby se n{sledně zase objevilo v sólovém hlase a dokončilo v hoboji. Poté hudba pokračuje v mezivětě, ve které se sólové housle můžou pochlubit vzletnou pas{žovou technikou. Tato mezivěta končí korunou na dvojč{ře a přech{zí do provedení.

Obrázek. č. 3: Vedlejší téma první věty.18

18


Op.63 [hudebnina], Moskva : GMI, 1963. -- 1 partitura (97 s.)

- 16 -

Provedení Č{st provedení začín{ mezivětou, kter{ pokračuje v motivické práci předešlé mezivěty a z{roveň připravuje evoluci hlavního tématu. To zde ve zkráceném tvaru zaznívá v pizzicatech violoncell, kontrabasů a staccatech fagotů, doplňované přizn{vkami vyšších smyčců – tolik charakteristický jev pro Prokofjeva. Sólové housle jej zahušťují figurací v šestn{ctin{ch. Toto téma se zde několikr{t obměňuje jak v orchestru, tak v houslích a vše v dynamické i tempové gradaci směřuje k uvedení vedlejšího tématu v šestém taktu před uklidněním v č{sti Piú tranquillo, kde zaznív{ vedlejší téma a sólové housle jej doplňují doprovodem v osminách, ve kterém je zakódované vedlejší téma. N{sledné opětovné zaznění hlavního tématu, jeho stříd{ní s vedlejším tématem a vz{jemné doplňov{ní spolu s ozdobným vyplňov{ním sólových houslí jen dokl{d{ mistrovství, s jakým zde skladatel použív{ evoluční a přímo učebnicovou motivickou práci. Sólové housle zde mají velmi důležitou úlohu rytmizov{ní a akcentace tónů témat ve složitém předivu hlasů. Ke konci provedení se hudba ještě jednou vzedme do forte, ale po zaznění tohoto čtyřtaktí, ve kterém doch{zí ke stříd{ní a vzájemnému přebír{ní akordů ve čtvrťových hodnot{ch, kde jsou sólové housle v trojzvucích posíleny o fagot, lesní roh a pizzicata basů a střídají se proti smyčcům a fagotu, směřuje vše do uklidnění, posmutnění a uvedení hlavního tématu v repríze. Repríza Opětovné shled{ní s tématy, jak také jinak můžeme reprízu nazvat, začín{ znovuuvedením celého hlavního tématu. To zaznív{ pochmurně a hluboko v kontrabasech a violoncellech unisono, tato nálada poukazuje na Prokofjevovu mistrovskou práci s instrumentací. Poté zaznívá kontrastní mezivěta, kter{ vyúsťuje v uvedení tématu vedlejšího v sólových houslích. Veškeré hudební dění je, až na p{r změn, téměř stejné jako v expozici.

- 17 -

N{sledn{ mezivěta spojuje oblast vedlejšího tématu se z{věrečnou č{stí, kterou bychom mohli nazvat kodou. V této kodě ještě naposled několikr{t zaznív{ čtyřtaktov{ hlava hlavního tématu v orchestru a sólové housle jej k{nonicky

opakují

a

později

doplňují

zvuk

akordy

v pizzicatu.

Do vzdorovitého forte se orchestr a sólové housle dostanou ještě p{r taktů před koncem v pizzicatu. Na to jim však vzdechem odpoví lesní roh s fagotem a hudba směřuje k z{věrečným dvěma akordům, kde cel{ věta končí tak, jak začala, v tichém pianu.

2.2.2 Andante assai Pomalá

druh{

věta

houslového

koncertu

přesně

vyjadřuje

Prokofjevův lyrismus ve všech jeho podob{ch v kombinaci s neoklasicismem vycházejícím z vídeňských klasiků. Po bližším pohledu zjistíme, že skladatel v této větě použív{ velkou třídílnou formu. Slyšíme zde intro, první č{st „A“ (s vnitřním dělením na hlavní téma „a“, téma „b“), druhou č{st „B“ (téma „c“, téma „d“) a třetí č{st „A1“. Skladatel ale formu porušuje, rozvolňuje a rozšiřuje. Form{lní schéma druhé věty se d{ zn{zornit takto: A Intro

a

B

b

a

c

A1

d

mezivěta – intro

Tabulka č. 1: Form{lní schéma druhé věty

- 18 -

a c

mezivěta

a

Obr{zek č. 4: Dvoutaktové intro a zač{tek hlavního tématu v sólových houslích.19

Č{st A Tato věta začín{ ostin{tním triolovým rytmem v pizzicatech smyčců a staccatech klarinetů a vytv{ří tak dvoutaktovou introdukci. Ve třetím taktu slyšíme zač{tek osmitaktového melodického a jednoduše kr{sného hlavního tématu

v sólových

introdukce.

houslích

„Instrumentace

doprov{zeného vych{zí

z vtipného

rytmem

výše

napodobení

zmíněné loutnového

doprovodu<“20. Cel{ tato věta je ukotvena v Es dur, avšak s mnohými odbočeními do tónin jiných. Později téma přebír{ orchestr po dobu čtyř taktů v H dur a další čtyřtaktí opět v Es dur přebírají sólové housle. Plynulým přechodem pokračuje hudba do prvního vedlejšího tématu „b“ (Piú animato), 19


Op.63 [hudebnina], Moskva : GMI, 1963. -- 1 partitura (97 s.) 20

BĚLÍK, Josef: Houslové koncerty Sergeje Prokofjeva [rukopis]. Absolventská práce, Brno, 1963, str. 19.

- 19 -

které zaznív{ na ploše čtyř taktů v tónině F dur a vz{pětí jej skladatel rozvíjí ve variaci v triolovém rytmu s přechodem do As dur, kdy trioly přech{zí do flétny a dále zase do sólových houslí. Vybočení do As dur ještě více umocní znovuuvedení hlavního tématu v sólovém nástroji v tónině C dur, tentokr{t už v plné síle dynamiky forte. Č{st B Tato

č{st

m{ zvl{štní, tajemný, jakoby

zamlžený

charakter.

V poč{tečních taktech slyšíme oblast dalšího vedlejšího, už méně důležitého motivu („c“), ve kterém zaznívají dvě čtyřtaktí v pianissimu v H dur.

Obr{zek č. 5: Vedlejší téma „c“ druhé věty.21

Je zajímavé pozorovat v partituře jejich rytmické řešení, kdy trombóny s lesními rohy a violami postupují ve čtvrťových hodnot{ch, violoncella a dělené kontrabasy na druhou osminu v taktu, housle v triolovém rytmu a sólové housle vše ve vysoké poloze zahušťují dvaatřicetinami. Výsledný dojem spolu se zajímavou instrumentací (mj. con sordino) je n{dherně barevný a hlavně kontrastní k předešlé hudbě. Plynulý přechod do další č{sti zajišťuje dvoutaktov{ spojka. Oblast vedlejšího tématu „d“ (Allegretto) začín{ jeho šestitaktovým uvedením v klarinetu a flétně v D dur.

Zdroj: PROKOF'JEV, Sergej Sergejevič: Vtoroj koncert soĺ minor dlja skripki s orkestrom Op.63 [hudebnina], Moskva : GMI, 1963. -- 1 partitura (97 s.) 21

- 20 -

Toto téma se pro č{st „B“ stává tématem vedoucím – jednotícím. Později téma přebírají sólové housle, zde však už nezní téma celé, ale jen jeho dvoutaktová hlava. Tato hlava tématu se v n{sledném vývoji několikr{t zopakuje a později je zdvojen{ v sólových houslích a flétně.

Obr{zek č. 6: Vedlejší téma „d“ druhé věty znějící v klarinetu a flétně a n{sledné uvedení tématu v houslích.22

Následný proud hudby v této č{sti funguje na z{kladě motivické práce s vedlejším tématem „d“ doplňované hustým rytmem šestn{ctin v sólových houslích, který kontrastuje s klidným a vyrovnaným tématem v D dur. P{r úvodních a z{věrečných taktů před č{stí Meno mosso ve staccatech dřevěných dechových n{strojů může připomínat skladebný styl Igora Stravinského, například ze zač{tku první věty jeho houslového koncertu „in D“. Spojku mezi touto a n{sledující č{stí zast{v{ pětitaktov{ mezivěta. Č{st A1 Andante assai, come prima. Po zaznění jednoho taktu introdukčního ostinátního doprovodu v osminách v orchestru můžeme slyšet opětovné znění celého osmitaktového hlavního tématu v prvních houslích orchestru v hlavní tónině Es dur. 22

Zdroj: PROKOF'JEV, Sergej Sergejevič: Vtoroj koncert soĺ minor dlja skripki s orkestrom Op.63 [hudebnina], Moskva : GMI, 1963. -- 1 partitura (97 s.)

- 21 -

Sólové housle zdobí tuto nádhernou melodii samostatným hlasem ne tak důležitým, ale nezbytným pro výsledný efekt jednoduchosti a kr{sy. Poté zaznív{ ve zkr{cení šestitaktové vedlejší téma „c“, které se již objevilo v expozici, zde již nevybočuje z Es dur, pouze sólové housle hrají první takt v enharmonické z{měně. Je celkově v nižší dynamice než poprvé, protože sólista zde na svůj n{stroj už také nasazuje dusítko. D{le pokračuje vložen{ mezivěta spojka, kter{ m{ přirozený smysl vše vygradovat do fortissima před

z{věrečným

připomenutím

hlavního

tématu

(Meno

mosso).

V posledních čtyřech taktech můžeme slyšet poslední zaznění hlavního tématu v orchestru v tiché dynamice a pomalejším tempu směřující do z{věrečného tónického uklidnění.

2.2.3 Allegro, ben marcato Třetí věta m{ charakter rychlého brilantního valčíku a objevují se zde velice často změny metra, jako 7/4, 5/4, 3/4, 3/2, 2/2. „Ohniv{, až drsn{ tanečnost hlavního tématu určuje bojovný a tvrdý charakter věty“ 23. Z formálního hlediska můžeme mluvit o rondu, které skladatel naplňuje zcela netypickým a novátorským obsahem. Vyskytují se zde čast{ vybočení do nedoškalných tónin. Schéma hudebního obsahu by se dalo vyj{dřit n{sledovně: A

B

A1

C

D

A2

B1

D1

A3

D2

Coda

B dur

E dur

B dur

g

H

B

G

D

G

G

B dur

moll

dur

dur

dur

dur

dur

dur

G dur

Tabulka č. 2: Schéma ton{lního a form{lního průběhu třetí věty.

Díl A Začín{ desetitaktovým hlavním tématem s předtaktím v sólových houslích s doprovodem orchestru v B dur. Téma je velice energické 23

BĚLÍK, Josef: Houslové koncerty Sergeje Prokofjeva [rukopis]. Absolventská práce, Brno, 1963, str. 22

- 22 -

a temperamentní v třídobém metru, takže připomín{ jakýsi „barbarský“ valčík. Po odeznění tématu pokračuje mezivěta v orchestru a skladatel použív{ motiv z tématu k motivické práci. Na konci tohoto dílu stojí za zmínku charakteristický rytmus stříd{ní 2/2 s 3/4, což vzd{leně vyvol{v{ dojem českého „mateníku“.

Obr{zek. č. 7: Hlavní téma třetí věty znějící v houslích.24

Díl B Objevuje se zde vedlejší téma v sólových houslích v tónině E dur. Toto devítitaktové téma je kontrastní oproti hlavnímu tématu svou menší dynamikou a celkovým charakterem melodické linie. Velice důležité jsou zde dynamické návaly v sólových houslích, které dodávají melodické linii hloubku. Téma poté přebírají violy a kontrabasy hrající s dusítkem.

Obr{zek č. 8: Vedlejší téma třetí věty v dílu B.25

D{le n{sleduje čtyřtaktov{ spojka s charakterem výše zmíněného „mateníku“, kter{ již zazněla před vedlejším tématem a kter{ uv{dí a připravuje samostatnější mezivětu v 7/4 metru.

24

Zdroj: PROKOF'JEV, Sergej Sergejevič: Vtoroj koncert soĺ minor dlja skripki s orkestrom Op.63 [hudebnina], Moskva : GMI, 1963. -- 1 partitura (97 s.) 25 Zdroj: PROKOF'JEV, Sergej Sergejevič: Vtoroj koncert soĺ minor dlja skripki s orkestrom Op.63 [hudebnina], Moskva : GMI, 1963. -- 1 partitura (97 s.)

- 23 -

V této mezivětě je třeba zdůraznit obtížnost, s jakou se interpret potýk{ při „vyzdvihov{ní“ jednotlivých tónů motivu mezivěty v osminových pas{žích v lichém 7/4 metru. Díl A1 Opětovné zaznění hlavního tématu v houslích v B dur je připravov{no sedmitaktovým úvodem v 3/4 metru v orchestru. Znějící téma n{dherně doplňují kastaněty, což považuji za vzor mistrovské orchestrace, protože tento origin{lní n{stroj dod{v{ hlavnímu tématu nezaměnitelnou ostrost a umocňuje jeho rytmičnost. Mimo jiné je zajímavé, že premiéra Koncertu pro housle a orchestr č. 2 g moll se konala pr{vě v Madridu, hlavním městě Španělska, pro které jsou kastaněty tak charakteristickým lidovým n{strojem. Mezivěta, kter{ přich{zí později, zpracov{v{ motiv z téže mezivěty, kter{ v poč{tečním dílu A následuje po hlavním tématu. Motiv prochází orchestrem a housle jej vyplňují rytmem v osmin{ch střídaným triolami. Díl C Tento díl je odlišný od předch{zejícího hudebního materi{lu. Sólové housle zde představují nové šestitaktové téma v g moll hrané na G struně. Předch{zejí mu pas{žové běhy v klarinetech a dokonale jej tak připravují. Téma přech{zí v mezivětu a opětovné zaznění tématu. Kr{tk{ mezivěta spojka ukončuje díl C a připravuje díl D.

Obr{zek č. 9: Třetí téma třetí věty v dílu C.26

26


- 24 -

Díl D Po čtyřtaktové introdukční hudbě v orchestru zaznív{ čtyřtaktový motiv sólových houslí v H dur. Jednou se zopakuje a přech{zí v motiv z dílu C, zde dochází k motivické práci s motivy dílů C a D. Vše vyúsťuje do návratu dílu A v tónice.

Obr{zek č. 10: Čtvrté téma (motiv) třetí věty v dílu D.27

Tento motiv se později d{le rozvíjí, moduluje a opakuje, a Prokofjev jej použív{ na konci třetí věty koncertu jako z{kladní „stavební k{men“ rozsáhlé kody. Díl A2 Hlavní téma v houslích opět doprov{zí orchestr a doplňují kastaněty. Dochází zde také k posunu tématu o dvě doby v houslích oproti orchestru, zní tak zajímavý souzvuk posunutého motivu. N{sleduje mezivěta, ve které se objevuje nový hudební materiál zajímavý svou orchestrací. Skladatel použív{ sordiny v sólových houslích a glissando ve violách podobně jako to píše v baletu Romeo a Julie. Vznik{ tak n{dhern{ zamlžen{ barva, kter{ je osvěžující pro ucho posluchače. 27


- 25 -

Obr{zek č. 11: Motiv mezivěty v č{sti A2, charakteristický triolami v sóle a glissando ve violách.28

Díl B1 V sólových houslích opět zaznív{ vedlejší téma, tentokr{t v G dur. Po malé spojce následuje zopakování tématu v houslích s doprovodem flétny a přechod do mezivěty v 7/4 metru. Role orchestru a sólisty se tentokrát vymění. Díl D1 Tento díl nastupuje nepřipraven a s tempovým skokem. Zaznívá motiv dílu D v D dur. Oblast hudby, kde se tento díl nach{zí, je úmyslně zhuštěn{, takže zde doch{zí k prudkým změn{m charakteru, tempa a stříd{ní jednotlivých motivů. Díl A3 Hlavní téma zde jako předchozí č{st nastupuje nepřipraveno. O to větší kontrast vznik{. Změna tóniny do G dur výsledek jen umocňuje.

Díl D2 Motiv dílu D zaznívá v tónině G dur. Skladatel zde použív{ motivické pr{ce stříd{ním, doplňov{ním a obměňov{ním motivu z dílu D a motivu 28


- 26 -

z mezivěty dílu A. Na konci této č{sti zazní modulační spojka do tóniny B dur, ve které je koda.

Obr{zek č. 12: Zač{tek rozs{hlé kody třetí věty.29

Koda Z{věrečn{ koda začín{ v tónině B dur a zní pouze sólové housle s velkým bubnem, který kodě dod{v{ divoký „barbarský“ rytmus. Zaznív{ zde motiv z dílu D, ovšem jinak koncipovaný. Skladatel motiv vměstnal do 5/4 taktu a stříd{ jej s nepravidelným počtem osminových hodnot, který tak zd{nlivě narušuje pravidelnou stabilitu. Tato koda je opravdovým završením celého koncertu

a

svým

divokým

rytmem,

tak

nezastavitelně

směřuje

do z{věrečných akordů. Před koncem ještě skladatel píše doporučení „tumultuoso“(hlučně, hřmotně), kdy pizzicata v houslích orchestru hrané non divisi (neděleně) zvukem připomínají mocný zvuk ruského balalajkového orchestru.

29


- 27 -

Vrchol z{věrečných tří taktů ještě podporuje blyštivý zvuk trianglu a poslední „r{na“ velkého bubnu spolu s pizzicatem spodních smyčců, klarinetem, fagotem, trombónem a samozřejmě pr{zdnou strunou G sólových houslí, celou divokou třetí větu Koncertu pro housle a orchestr č. 2 g moll Sergeje Prokofjeva uzavírá.

Obr{zek č. 13: Z{věrečné tumultuoso na konci třetí věty.30

30


- 28 -

2.3 Dílo z pohledu interpreta Koncertu pro housle a orchestr č. 2 g moll Sergeje Prokofjeva se dostalo od svého vzniku v průběhu 20. století až do dneška té největší úcty a bez zav{h{ní jej můžeme zařadit mezi největší světové houslové koncerty, jakými jsou například houslové koncerty Brahmse, Čajkovského, Dvoř{ka, Mendelssohna–Bartholdyho, van Beethovena, Bartóka, nebo Šostakoviče. Můžeme jej často slyšet na koncertních pódiích celého světa a najdeme jej v reperto{ru každého interpreta světového form{tu. Tento koncert je symfonickým typem koncertu, u kterého jsou zcela rovnopr{vné složky sólisty a orchestru. To dokládá i Prokofjevův původní z{měr d{t skladbě jiný n{zev než koncert: „Podobně jako při pr{ci na předchozích koncertech jsem zpoč{tku hledal jiný n{zev, jako Koncertní son{ta pro housle a orchestr“31. Skladatel se však, i přes velmi široké spektrum technické problematiky v díle, obloukem vyhýbá jakémukoli strohému technickému „exhibicionismu“ a do popředí staví čistý symfonismus a absolutní hudbu své skladby. Jak již bylo zmíněno, Prokofjevův koncert je symfonický typ koncertu, proto je třeba kl{st největší důraz na přesné dodržov{ní stavby fr{zí a povinnost sólisty udržet se na stejné rovině s orchestrem a ned{vat až příliš na odiv svůj part. Když vezmeme v úvahu některé aspekty díla, jako je například technick{ problematika nebo dodržení stylovosti a formy, je Prokofjevův Koncert pro housle a orchestr č. 2 g moll interpretačně velmi n{ročný a měl by se jeho provedení chopit jen vynikající sólista a orchestr. Sergej Prokofjev ve svém koncertu rozvíjí nejen svůj osobitý kompoziční styl tvořený kombinací neoklasicismu s ruskou lyrikou a lidovostí a snahou po „nové jednoduchosti“32, ale také smysl pro úžasně 31

32

VOJTĚCH, Ivan: Prokofjev: cesta k hudbě socialistického života., Praha, SHV, 1961. str. 62 JAFFÉ, Daniel: Sergey Prokofiev., London ; New York : Phaidon, 1998. str. 138

- 29 -

barevnou instrumentaci, kter{ vybízí sólové housle, aby vytv{řely spolu se symfonickým orchestrem úplně nové barevné souzvuky. Tuto skutečnost můžeme slyšet například hned v zač{tku první věty Allegro moderato, kdy sólové housle začínají do ticha zpívat své smutné hlavní téma v pianu na G struně a smyčce hrající s dusítky se později postupně přid{vají. Zde je důležité, aby sólista dok{zal zachovat klidnou, smutnou a hlavně vyrovnanou linii tématu. Je také zajímavé, jaký nepravidelný průběh toto hlavní téma m{, kdy první čtyři takty fr{zově dělíme na tři skupinky čítající vždy pět čtvrťových dob. D{le už artikulace přech{zí do 4/4 metra, avšak mimo taktové č{ry. K tomuto frázování dopom{hají mal{ pomysln{ crescenda jdoucí vždy k půltónům okolo dominanty. V č{sti Poco piú mosso se sólista musí vyrovnat s šestn{ctinami v rychlém spiccatu až sautillé, kde je důležité zachovat pravidelný přechod pravé ruky přes struny. Ve vedlejším tématu první věty (Meno mosso) má sólista možnost uk{zat své tónové kvality, kterých dos{hne klidným tahem smyčce ve spolupr{ci s hřejivým vibratem levé ruky. Po několikerém zopakov{ní vedlejšího tématu je třeba dobr{ souhra sólisty s orchestrem v nadcházejícím accelerandu a schopnost sólisty prosadit se oproti orchestru v č{sti Piú mosso. Další č{st po n{stupu provedení považuji za jednu nejobtížnějších dlouhých pas{ží v koncertu.

Obr{zek č. 14: Úryvek pas{že ze sólového partu v první větě.33 33


- 30 -

Je n{ročn{ hlavně pamětně, protože se zde vyskytuje mnoho sekundových, terciových, kvartových i kvintových postupů a pokaždé je interval jiný, navíc je tato plocha v rychlém tempu a není zrovna krátká. Jedno

z dalších

interpretačních

úskalí

provedení

tkví

ve zdůrazňov{ní, vyzdvihov{ní a důsledné artikulaci tónů hlavního a později i vedlejšího tématu v předivu postupů a pas{ží v osminách a šestn{ctin{ch, kdy je třeba, aby tóny témat byly vždy dobře a ve spr{vné dynamice slyšet. V repríze se interpretovi naskytuje možnost zahr{t témata trochu jinak než v expozici. Ať už v jiné dynamice, jinou artikulací nebo jiným výrazem (např. doprovodné hlasy k orchestru hrou non vibrato). Vedlejší téma v repríze klade na interpreta velké n{roky na přesnost a průzračnost intonace, protože je položeno do vysoké polohy n{stroje a jeho rozsah je téměř přes tři okt{vy.

Obr{zek č. 15: Znění vedlejšího tématu v repríze.34

V z{věru věty je důležité docílit přesného zvukového a intonačního zaznění všech trojzvuků a čtyřzvuků v pizzicatu hraných ve forte a fortissimu a z{roveň hlídat souhru s orchestrem. Druh{ věta Andante assai začín{ po úvodních dvou taktech předehry lyrickým zpěvem sólových houslí, kde se interpretovi naskýt{ možnost uk{zat kr{sný zpěvný rejstřík houslí v celé své kr{se. Melodie samozřejmě klade n{roky na přesnou intonaci a dlouhodechou stavbu fr{zí, kdy je třeba každou fr{zi dozpívat až do jejího konce. Po č{sti, kde se stříd{ sólový hlas 34


- 31 -

s orchestrem v triolách, nastupuje znovu hlavní téma, které je tentokrát v dynamice forte. Interpret se zde musí vyrovnat s faktem, že jeho sólový hlas musí být slyšet přes orchestr. Je nutné, aby našel optim{lní poměr mezi tlakem smyčce na struny a rychlostí jeho tahu po strun{ch. Musí jít až na okraj svých dynamických možností, kde ještě housle zní kvalitním zvukem, ale přitom v maxim{lní dynamice. To vše je třeba podpořit espressivním vibratem. Samozřejmě vše z{visí na tempu, které si interpret zvolí. Mělo by být stejné jako na zač{tku (Tempo I), ale může být o něco m{lo rychlejší v z{jmu hladkého a pěkného tónu. N{sledující č{st v tónině H dur je opět velice n{ročn{ na intonaci.

Obr{zek č. 16: Vedlejší téma v H dur ve druhé větě.35

Interpret

kopíruje

tóny

triol,

které

hrají housle

v orchestru,

ale zahušťuje je rozloženými durovými kvintakordy ve dvaatřicetin{ch ve vysoké poloze. Ve střední č{sti druhé věty jsou obtížné velké intervalové skoky ve spiccatu sólových houslí, které tvoří doprovod k motivické práci s vedlejším tématem v orchestru. Po této oblasti opět nastupuje obtížná artikulace vedlejšího tématu v sólových houslích, které jej musí vyzdvihovat z přediva šestn{ctinových postupů. 35


- 32 -

Ke konci druhé věty je třeba, aby interpret v pizzicatu odhadl správné tempo (Meno mosso), kdy orchestr dohrává hlavní téma. Jak jsem již zmiňoval v analýze, třetí věta Allegro, ben marcato je ve

znamení

divokého

a

barbarsky

rytmického

tance

s mnoha

nepravidelnostmi a harmonickými nezvyklostmi. Zde má interpret velkou příležitost uk{zat všechny své technické a tónové možnosti. Vyskytuje se zde mnoho silných motivů, nepravidelných akcentů, dvojhmatů, rychlých pas{ží atd. Sólové housle začínají předtaktím hlavního tématu ve dvojhmatech a pokračují ve trojzvucích v úsečném rytmickém charakteru. V této první č{sti jsou intonačně obtížné pr{vě dvojhmaty jako tercie, kvarty, kvinty, sexty a hlavně septimy a decimy. V n{sledující hudbě je důležité spr{vně artikulovat doby v 7/4 taktu a přesné stříd{ní pizzicata ve čtyřzvucích a triol hraných arco. Vedlejší téma č{sti „C“ je n{ročné, protože je celé hrané vysoko na G struně. Prokofjevův z{měr charakteristického barevného odstínění G struny je úžasný, avšak pro interpreta velice obtížný, opět z důvodů hled{ní optim{lního tlaku smyčce na strunu a jeho tahu. Je důležité, aby struna neselhávala a stále zněla kvalitním tónem. Intonační čistota je taky obtížn{. Proud další hudby uv{dí motiv, ze kterého později vyrůst{ koda, ale z interpretačního hlediska je důležitější jedno zd{nlivě lehké čtyřtaktí. Objevují se zde velké přehmaty jdoucí v jednom případě do decim, spolu obtížnými přechody přes struny. Toto místo je velice obtížné a m{lokdy stoprocentně zazní i na těch nejlepších nahr{vk{ch.

Obr{zek č. 17: Obtížné čtyřtaktí ze třetí věty.36 36


- 33 -

Velice kr{sné místo pro interpreta se rozkl{d{ na ploše dvan{cti taktů, kde sólista (s dusítkem) hraje triolové pas{že a violy, později vystřídané druhými houslemi, hrají glissando. Interpretovi se naskýt{ možnost přidržov{ním poč{tečních tónů a malými crescendy v triolových pas{žích docílit podobnosti s glissandem a vytvořit tak neobyčejně barevnou hudbu. V dalším průběhu se z interpretačního hlediska víceméně opakují motivy předešlé. Velký prostor však skladatel d{v{ rozs{hlé kodě, kter{ je ukotvena v 5/4 taktu s občasným vložením taktu 2/4, 3/4, 2/2 nebo 3/2. Pro interpreta je nejvíce obtížn{ artikulace stříd{ní osmin v legatu a detaché. Přesnost pravé ruky napomáhá ruce levé v orientaci v 5/4 taktu. Velice n{ročn{ je tato koda hlavně na paměť. Nepravidelné stříd{ní dob to ještě více komplikuje. Interpret musí počítat s tím, že tak rozs{hl{ a n{ročn{ koda, kter{ se nach{zí na konci třetí věty, si ž{d{ systematické rozvrhnutí sil během celého koncertu. Na konci kody je ještě dobrým zvykem zrychlovat (tumultuoso – hlučně, hřmotně), takže poč{teční tempo kody je třeba pečlivě zv{žit. V úplném z{věru je velice těžké v rychlém tempu zahr{t přesně pizzicata ve čtyřzvucích. A z{věrečnou „r{nu“ do pr{zdné struny G je možno podpořit hmatem okt{vy na D struně.

- 34 -

Z{věr Když jsem na svém bakal{řském absolventském koncertě hr{l Prokofjevův Koncert pro housle a orchestr č. 2 g moll, op. 63, moc mi pomohlo, že jsem si jej před tím do hloubky prošel a rozebral jeho strukturu. Poznal každé téma, motiv a tóninový průběh celé skladby. To byl také důvod, proč jsem si jej zvolil jako téma této z{věrečné bakal{řské pr{ce, neboť jsem doufal, že tím alespoň trochu ulehčím pr{ci budoucích studentů - houslistů na JAMU v Brně, kteří se rozhodnou k interpretaci tohoto nádherného díla. Snažil jsem se též postihnout drobné interpretační nuance a obtíže, se kterými se interpret může během studia koncertu setkat. Prokofjevova hudba si totiž ž{d{, aby ji každý interpret podal posluchačům nejen jako svůj osobitý projev citů a n{lad, ale také aby postihl skladatelův hlavní z{měr, který vložil do této skladby. Douf{m, že se tohoto koncertu chopí v budoucnu ještě mnoho houslistů, kteří budou s radostí, zanícením a s obdivem do posledního z{hybu pilovat a leštit každé lyrické téma a každou brilantní pas{ž tohoto Prokofjevova koncertu.

- 35 -

Použité informační zdroje Literatura: BĚLÍK, Josef: Houslové koncerty Sergeje Prokofjeva [rukopis]. Absolventská práce, Brno, 1963 HRČKOV[, Naďa: Dějiny Hudby VI., 20. století, 1. díl; (vyd. ze slovenského orig.) JAFFÉ, Daniel: Sergey Prokofiev., London; New York: Phaidon, 1998 NEST'JEV, Izrail' Vladimirovič: Prokofjew : der Künstler und sein Werk., Berlin, Henschelverlag, 1962 PROKOF'JEV, Sergej Sergejevič: Vtoroj koncert soĺ minor dlja skripki s orkestrom Op.63 [hudebnina], Moskva : GMI, 1963. -- 1 partitura (97 s.) SCHNIERER, Miloš: Proměny hudebního neoklasicismu., Praha, Academia, 2005 VAJDA, Igor: Sergej Prokofiev., Bratislava: Št{tne hudobné vydavateĺstvo, 1964 VOJTĚCH, Ivan: Prokofjev: cesta k hudbě socialistického života., Praha, SHV, 1961 ZENKL, Luděk: ABC hudebních forem; Praha: Editio Bärenreiter Praha, 2006 Lexikon: The New Grove Dictionary of Music and Musicians. Vol. 20, Pohlman to Recital / edited by Stanley Sadie ; executive editor John Tyrrell.. -- 2nd ed.. -- London : Macmillan, 2001.. -- xxxvii, 915 s. : fot., obr. Čl{nky v hudebním periodiku: B[LEK, Jindřich: Sergej Prokofjev, In: Harmonie. -- ISSN 1210-8081. -- č. 5 (2003), s.22 DICHTL, Karel: Několik pozn{mek k pochopení neoklasických modifikací v tvorbě Sergeje Prokofjeva, In: Opus musicum. -- ISSN 0862-8505. -- Roč. 41, č. 5 (2009), s. 29-32 Elektronické zdroje z www: http://en.wikipedia.org/wiki/Prokofiev http://en.wikipedia.org/wiki/Violin_Concerto_No._2_%28Prokofiev%29 - 36 -

Seznam ilustrací Obrázek č. 1: Prokofjevova skica zač{tku první věty Druhého koncertu pro housle a orchestr g moll, Op. 63. Obr{zek č. 2: Hlavní téma první věty v sólových houslích a jeho převzetí ve violách a kontrabasech. Obrázek č. 3: Vedlejší téma první věty. Obrázek č. 4: Dvoutaktové intro a zač{tek hlavního tématu v sólových houslích. Obr{zek č. 5: Vedlejší téma „c“ druhé věty. Obr{zek č. 6: Vedlejší téma „d“ druhé věty znějící v klarinetu a flétně a následné uvedení tématu v houslích. Obr{zek č. 7: Hlavní téma třetí věty znějící v houslích. Obr{zek č. 8: Vedlejší téma třetí věty v dílu B. Obr{zek č. 9: Třetí téma třetí věty v dílu C. Obr{zek č. 10: Čtvrté téma (motiv) třetí věty v dílu D. Obrázek č. 11: Motiv mezivěty v č{sti A2, charakteristický triolami v sóle a glissando ve violách. Obr{zek č. 12: Zač{tek rozs{hlé kody třetí věty. Obrázek č. 13: Z{věrečné tumultuoso na konci třetí věty. Obr{zek č. 14: Úryvek pas{že ze sólového partu v první větě. Obr{zek č. 15: Znění vedlejšího tématu v repríze. Obr{zek č. 16: Vedlejší téma v H dur ve druhé větě. Obrázek č. 17: Obtížné čtyřtaktí ze třetí věty.

- 37 -

Sergej Prokofjev Koncert pro housle a orchestr č. 2 g moll, op. 63

Recommend Documents