JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra strunných nástrojů Hra na violoncello
Koncert pro violoncello a orchestr e moll Edwarda Elgara
Bakalářská práce
Autor práce: Alena Tokarová, DiS Vedoucí práce: prof. Jozef Podhoranský Oponent práce: MgA. Miroslav Zicha Brno 2011
Bibliografický záznam Tokarová, Alena. Koncert pro violoncello a orchestr e moll Edwarda Elgara [Concerto for Violoncello and Orchestra in E minor of Edward Elgar]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra strunných nástrojů, rok. 2011. 25 s. Vedoucí bakalářské práce prof. Jozef Podhoranský.
Anotace Bakalářská práce „Koncert pro violoncello a orchestr e moll Edwarda Elgara" pojednává o životě, kompozici a díle Edwarda Elgara, významného anglického skladatele období Romantismu. Je zaměřena především na jeho Violoncellový koncert e moll op. 85. Je zde provedena analýza koncertu a také porovnání dvou interpretací.
Annotation The Bachelor's dissertation „Concerto for Violoncello and Orchestra in E minor of Edward Elgar“ explores the life and work of the English Romantic composer Edward Elgar. The main focus of this dissertation is on Elgar's Cello Concerto in E minor, op. 85. The dissertation also provides a comparison between two different interpretations of the concerto.
Klíčová slova Edward Elgar, koncert, violoncello, díla, hudba
Keywords Edward Elgar, Concerto, Cello, Works, Music
Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a další zdroje informací, které jsem použila. V Brně, dne 6. května 2011
Jméno Příjmení
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala MgA. Rudolfu Mrazíkovi za cenné rady a připomínky. Také Zdeňkovi Valáškovi za vypůjčení odborné literatury z knihoven v Londýně a za pomoc při překladu v anglickém jazyce.
Obsah ÚVOD .................................................................................................................................................... 1 1.
EDWARD ELGAR - ŽIVOT ..................................................................................................... 2 1.1 1.2 1.3 1.4 1.5 1.6 1.7
2.
ELGARŮV KOMPOZIČNÍ STYL ........................................................................................... 9 2.1 2.2
3.
VIOLONCELLOVÝ KONCERT
............................................................................................... 12
ANALÝZA KONCERTU PRO VIOLONCELLO A ORCHESTR E MOLL .................... 15 5.1 5.2 5.3 5.4
6.
NEJVÝZNAMNĚJŠÍ DÍLA ...................................................................................................... 10 ORCHESTRÁLNÍ DÍLA .......................................................................................................... 10 DÍLA PRO SBOR A ORCHESTR (KANTÁTY A ORATORIA) ....................................................... 10 KOMORNÍ HUDBA ............................................................................................................... 11 KLAVÍRNÍ DÍLA ................................................................................................................... 11 VARHANÍ SKLADBY ............................................................................................................ 11
SKLADBY PRO VIOLONCELLO ........................................................................................ 12 4.1
5.
POČÁTKY SKLADBY ............................................................................................................. 9 VRCHOLNÉ OBDOBÍ.............................................................................................................. 9
ELGAROVA TVORBA ........................................................................................................... 10 3.1 3.2 3.3 3.4 3.5 3.6
4.
ELGARŮV PŮVOD ................................................................................................................. 2 ELGAROVO DĚTSTVÍ............................................................................................................. 2 ELGAROVO STUDIUM ........................................................................................................... 3 BUDOVÁNÍ POVĚSTI ............................................................................................................. 4 POZDĚJŠÍ ROKY .................................................................................................................... 6 POSMRTNÉ UZNÁNÍ............................................................................................................... 7 SOUHRN VYZNAMENÁNÍ, OCENĚNÍ A TITULŮ ........................................................................ 8
PRVNÍ VĚTA: ADAGIO - MODERATO .................................................................................. 15 DRUHÁ VĚTA: LENTO - ALLEGRO MOLTO .......................................................................... 17 TŘETÍ VĚTA: ADAGIO ......................................................................................................... 18 ČTVRTÁ VĚTA: ALLEGRO ................................................................................................... 19
POJETÍ ELGAROVA KONCERTU RŮZNÝMI INTERPRETY ...................................... 23
ZÁVĚR ................................................................................................................................................ 25 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE ............................................................................................... 26 SEZNAM ILUSTRACÍ ..................................................................................................................... 27
Úvod Jako téma své bakalářské práce jsem si vybrala Koncert pro violoncello a orchestr e moll Edwarda Elgara. Při vyslovení tohoto jména se velké části lidí a především violoncellistů, vybaví hned jeho Violoncellový koncert e moll. Je to velká romantická skladba, kterou i já osobně řadím mezi nejkrásnější Elgarova díla vůbec. Nejen, že jsem se rozhodla tuto skladbu hrát na absolventském koncertě, ale vybrala jsem si dílo a životopis tohoto skladatele jako téma pro svou bakalářskou práci. Myslím, že o samotném skladateli se v odborné litaratuře u nás příliš nemluví a v celkovém povědomí posluchačů se toho všeobecně moc neví. Možná i proto, že podstatná část literatury a článků vychází převážně v anglickém jazyce. V této práci se chci soustředit na skladatelův život, studium, tvorbu a dílo, ale především se chci zaměřit na jeho Violoncellový koncert a jeho jednotlivé věty. Interpretaci tohoto koncertu se věnovala většina světově známých violoncellových interpretů. Z tohoto důvodu bych chtěla značnou část práce soustředit i na porovnávání a pojetí interpretace koncertu různými sólisty, kteří tuto skladbu vydali na CD nebo natočili do rozhlasu. Na samotném koncertu jsem měla možnost pracovat na Janáčkově Akademii Múzických umění v Brně v hodinách Profesora Jozefa Podhoranského, který mně nastínil jednotlivé fráze a melodické linie v sólovém a orchestrálním partu. Také mě učil výrazové technice, kterou považuji za nezbytnost u tohoto romantického koncertu. Pro mě osobně tato práce bude velkým přínosem, který bude završen mou vlastní interpretací Elgarova koncertu na absolventském koncertě bakalářského studia.
1
1 Edward Elgar - život 1.1 Elgarův původ Edward Elgar, celým jménem Sir William Edward Elgar, se narodil 2. června 1857 ve Velké Británii v Broadheath - poblíž Worcesteru. Jeho otec William Henry Elgar byl hudebník, který nejdříve sloužil jako učeň v jedné hudební firmě v Londýně. Později si přivydělával jako ladič pian. Po svatbě se usadil ve Worcesteru, odkud pocházela jeho nastávající žena Anne (rozená Greenová). Ve Worcesteru začal podnikat s hudebninami a otevřel si svůj vlastní ochod. Jeho náboženský směr bylo protestantství. Přesto se však stal varhaníkem římskokatolického kostela (Sv. Jiří ve Worcesteru), kam ho chodila jeho žena neustále navštěvovat a poslouchat. Nejen že si kostel oblíbila, ale později i k této víře sama přešla. V této době se manželům Elgarovým narodil syn Edward Elgar a byl pokřtěn již jako katolík. Místo, ve kterém se narodil, patří k nejhudebnějším územím Velké Británie. Téměř v každé vesnici je pěvecký sbor a ve vedlejším území Walesu se každoročně pořádají pěvecké festivaly. Tímto vším byl už jako dítě inspirován a určitě to i značně ovlivnilo jeho hudební život. Když přibyli Edwardovi další tři sourozenci, začal je, otec William Henry Elgar, vyučovat ve hře na hudební nástroje. Edwarda učil na klavír na varhany, samozřejmě také rád zpíval a velmi si oblíbil i hru na housle. Později byl E. Elgar téměř samoukem. Edward byl čtvrtým dítětem ze sedmi dětí. Měl tři bratry a tři sestry. Jeho sourozenci byli: Henry John (Harry), Lucy Ann, Susannah Mary, Frederick Joseph, Francis Thomas (Frank) a Helen Agnes.
1.2 Elgarovo dětství Už jako malé dítě skládal různé motivy, které si vymýšlel při venkovních hrách se sourozenci. V rodině byl malý Edward brán jako snílek a idealista, jeho matka ho podporovala ve čtení literatury, miloval procházky a už od pěti let uměl jezdit na kole. Cyklistiku si velmi oblíbil a v letních dnech trávil spoustu času projížďkami v přírodě. Tvrdil, že příroda je plná hudby, a proto jí musí neustále chodit naslouchat. Často skládal krátké melodie a brnkal je na nástroj, který si sám vyrobil. Tento nástroj byl prý podobný dnešnímu violoncellu. Jeho první 2
zaznamenaná skladbička je Humoreska z roku 1867. Je úžasné, jak málo melodie se již projevuje na zvláštnosti pozdějších Elgarových děl. Další skladba byla v roce 1871- 1872 inspirovaná jednou z dětských her s názvem Skřítkové a obři (Fairies and Giants). Později tento námět z dětství použil ve Suitě Kouzelná hůlka mládí (Wand of Youth). Jako jediný ze všech sourozenců, trávil spoustu času s otcem v obchodě. Bavilo ho poznávat hudební nástroje a značný vliv na něho měla literatura, ke které měl přístup, tady začal poprvé poznávat hudební teorii a jiné hudební knihy.
1.3 Elgarovo studium Když bylo Edwardovi jedenáct let, rodiče ho poslali do hudební školy nedaleko Worcesteru. Ve zdejší škole se učil hrát na housle, violu, violoncello a fagot a byl zde velmi oblíben, ale přesto všechno se chtěl dát na studium hudby v Lipsku. V Lipsku byl mimo studia hudby a práv také hudebníkem na volné noze. Tam však dlouho nevydržel, protože Elgarovy rodiče neměli dostatek finančních prostředků, a proto se Edward vrátil zpět do Worcesteru za rodinou. Doma se Edward věnuje výhradně hudbě. V roce 1885 přebírá po otci místo varhaníka v kostele Sv. Jiří ve Worcesteru. Jako samouk se věnuje skladbě a chrámové hudbě, a ta mu byla i inspirací k vytvoření jeho prvního Moteta. Sám nastudoval knihy o skladbě a instrumentaci, např. knihu od Wolfganga Amadea Mozarta (Thorough Bass School) nebo dále Instrumentace od Berlioze. Stejně jako sourozenci, přijal místo houslisty ve festivalovém orchestru ve Worcesteru. Edward Elgar chtěl být světovým koncertním houslistou, a proto se rozhodl studovat v Londýně u výborného houslového pedagoga Adolpha Pollitzera. V Londýně ale také dlouho nevydržel, protože mu to finanční možnosti nedovolily. Musel se proto vrátit zpět do Worcesteru a za svým pedagogem pouze občas dojížděl na soukromé hodiny. Později si však uvědomil, že světovým houslistou asi nebude a začal se opět více zajímat o skladbu, dirigování. Ve volném čase studoval různé partitury a sám se učil harmonii a kontrapunkt.
3
1.4 Budování pověsti Od roku 1870 se stal členem orchestrů Worcester Musical Society a Worcester Philharmonic Society. V roce 1877 se stal koncertním mistrem orchestru Amateur Instrumental Society ve Worcesteru, který později vedl a dirigoval. Do tohoto amaterského orchestru patřila i skupina dechového kvintetu, kterou společně s bratrem Frankem založili. Kvintet měl toto obsazení: hoboj, klarinet, flétna, anglický roh a fagot, na který hrál Edward Elgar. V roce 1884 si zahrál pod taktovkou Antonína Dvořáka, který přijel do Worcesteru na festival, kde se hrály jeho díla; a to Stabat Mater a 6. Symfonie D dur. Edward byl jeho skladbami uchvácen, obdivoval jeho instrumentaci a zpěvnost. O dva roky později přijel Antonín Dvořák znovu, aby provedl svou Symfonii D dur na koncertě v Birminghamu, kde Elgar opět hrál v orchestru. Před příjezdem A. Dvořáka svému nejlepšímu příteli dr. C. W. Bruckovi, napsal dopis, ve kterém stálo: „Ve čtvrtek znovu přijede do Birminghamu Dvořák. Provede tu svou 6. Symfonii D dur a tak se musím snažit a vydat ze sebe co nejvíce.“ („Dvorak will perform with us again on Thursday. He is going to conduct his sixth symphony in D major, so I shall try my best.") 1 V této době napsal Elgar svou vlastní skladbu Liebesgruss – (Pozdrav lásky). Pro velký úspěch této skladby ji upravil pro klavír a violoncello a věnoval svému příteli C. M. Buckovi. Z korespondence, kterou psal svému příteli, víme, že na tom nebyl zdravotně úplně nejlíp, docela často býval nemocný. Byl unavený z cestování a dojíždění do zaměstnání. Záhy se jeho pověst dobrého hudebníka houslisty roznesla i do vyšších vrstev, lidé rádi poslouchali jeho koncerty, kde výborně hrál koncerty od Vieniawského, nebo Brahmse. Začal také soukromě učit a v brzké době se stal velice vyhledávaným učitelem hudby, učil i děti bohatých obchodníků a vyšší šlechty. Jednou z jeho žaček byla Caroline Alice Roberts. Jejím otcem byl hlavní Major- Generál Sir Henry Gee Roberts, který byl významný tím, že pobýval s britskou armádou v Indii. Caroline Alice se chtěla zdokonalit ve hře na klavír a ve zpěvu a chodila k Elgarovi na pravidelné vyučovací hodiny. Elgar se stal její velkou oporou v době, kdy jí v roce 1887 zemřela matka. Začali spolu trávit více času a o dva roky později se zasnoubili. Ze sňatku ji ale rodina zrazovala, brali
1
Joung P. M. Letters of Edward Elgar, nakladatelství Geoffrey Bles, London 1956, str. 26
4
Elgara jako příživníka a učitele hudby bez vyhlídek. Alice přesto všechno viděla v Edwardovi velkého génia a on v ní tak našel velkou podporu. Dne 8. května 1989 se oddali v kapli Brompton Oratory a pak se usadili v Londýně, kde Elgar konečně přišel do styku s různými nakladateli. Některá díla mu byla vydána, ale i přesto na tom nebyli finančně nejlépe. C. Alice se mu ze všech sil snažila pomáhat, a když bylo nejhůř, začala prodávat i své cennosti a šperky, které vlastnila. Také mu psala notové linky na papír do jeho partitur. Dobře snášela jeho výlevy a rozmary, velmi se pro něho obětovala a pomáhala mu i jako manažerka. Před svými přáteli a rodinou se ho vždy zastávala a tvrdila, že o génia se musí pečovat. Byla jeho největší životní oporou. Když jí bylo 42 let, narodilo se jim jejich jediné dítě, dcera Carice Irene. Na počest narození své dcery napsal své ženě a dceři překrásnou Serenádu pro smyčce. Poté přijal nabídku festivalového výboru z Worcesteru, aby pro ně komponoval. Byl však zklamán z výše příjmů, které pro jejich rodinu nebyly dostačující, a proto byl donucen přestěhovat se z Londýna do Malvernu. Tady přijímá výpomocná místa v orchestrech a opět soukromě učí. Zlepšil se tu i jeho zdravotní stav a cítil se už mnohem lépe, protože byl poblíž své rodiny a přátel. V roce 1892 byl pozván od přátel na pobyt v Německu, kam se s radostí vydal i s celou rodinou. Zažil tam neobyčejné hudební zážitky, které ho znovu naplnily. Zúčastnil se nejrůznějších koncertů. V Bayreuthu a Mnichově si vyslechl řadu Wagnerových oper. Po návratu do Velké Británie se s chutí pustil do práce, vedl několik profesionálních orchestrů ve Worcesteru a opět komponuje ve velké míře. Práce a komponování ho opět naplňuje a jejich životní úroveň se o dost zvedla. Dokonce si konečně mohli dovolit přestěhovat se do nového domu. V roce 1899 vytvořil Variace pro orchestr (Enigma variations). Bylo to jeho první velké dílo, které obsahovalo třináct variací (každá variace byla věnovaná jednomu z jeho nejlepších přátel). Premiéra se uskutečnila v Londýně a orchestr dirigoval významný německý dirigent Hans Richter. Koncert měl velký úspěch. Edward se začal dostávat do povědomí lidí, jako výborný skladatel. V témže roce byly tyto symfonické variace zahrány ještě v Berlíně, které vzbudily veliký ohlas u diváků, a které Elgar vůbec nečekal. Toto dílo mu otevřelo životní cestu k jeho dalšímu komponování. Je to práce, která je mistrovským dílem formy a 5
instrumentace. Jako uznání Elgarova hudebního mistrovství, mu byl udělen čestný doktorát hudby na Univerzitě Cambridge. Králem Edwardem VII. byl požádán, aby zkomponoval Slavnostní ódu k jeho korunovaci. Elgar použil verše A. C. Bensona a složil tak Ódu pro zpěv, sbor a orchestr. V roce 1904 ho Král Edward VII. jmenoval rytířem a tím se stal Sirem Elgarem. O necelý rok později měl možnost stát se profesorem hudby na Univerzitě v Birminghamu. Přednášky neměl v oblibě a připadalo mu, že není skladatelská osobnost. Přesto místo přijal a připravil si celkem osm přednášek o díle J. Brahmse, W. A. Mozarta a o úrovni anglických pěvců, sborů a orchestrů v porovnání s Evropou. Odvážil se poukázat na nízkou úroveň těchto hudebních těles. V roce 1905 byl Edward pozván do Spojených států, kde mu byl na Univerzitě v Yale udělen čestný doktorát hudby. Nabídli mu spolupráci a měli zájem o provedení jeho skladeb. O dva roky později se tam vrátil a řídil tam své orchestrální skladby. USA navštívil celkem čtyřikrát a vysloužil si tam fenomenální úspěchy. Po návratu ukončil svůj pracovní poměr na univerzitě v Birminghamu, a současně dokončil svou 1. symfonii. V témže roce byla provedena v Londýně pod taktovkou Hanse Richtera. Ten považoval dílo za největší symfonii moderní doby. Symfonie byla provedena ještě v Petrohradě, Vídni, Budapešti, Berlíně a Římě. Následně složil 2. symfonii a před tím ještě Houslový koncert a moll, jehož premiéra se uskutečnila v Londýně v Královské hale. Sólistou byl Fritz Kreisler. Koncert je virtuózně obtížný, bohatě zorganizovaný a svým rozsahem je podobný houslovému koncertu J. Brahmse. 2. Symfonie Es Dur už nebyla tak úspěšná, jako předchozí 1. symfonie, každopádně v ní Elgar zanechal všechny pocity, které výrazně prožil v letech 1909 - 1911 . Zasvětil ji také vzpomínce na krále Edwarda VII. Za zesnulého krále napsal ještě pohřební žalozpěv – Larghetto.
1.5 Pozdější roky Edward Elgar měl spoustu přátel v Německu, a proto špatně nesl První světovou válku, neměl chuť skládat, ale i přesto napsal v této době další významné orchestrální skladby. Krátce před smrtí své ženy napsal Violoncellový koncert, který je brán jako jeho poslední velká skladba. Smrt jeho milované ženy v roce 1920, ho hluboce zasáhla. Její pohřeb se konal v Malvernu a byl doprovázen větou z Elgarova
6
Smyčcového kvartetu. Toto období pochopitelně těžce nesl, a přestože byl podporován přáteli, stáhl se do ústraní. Odstěhoval se do Worcesteru, kde o něho pečovala dcera. Po této smutné události měl pocit, že není schopen pracovat na svých dílech a tak přepracovával některá díla od Georga Friedricha Händela a Johanna Sebastiana Bacha. V letech 1923- 1927 bydlel ve vesnici Kempsey. „Od roku 1924 byl vedoucím královské hudby a v roce 1925 dostal zlatou medaili Královské filharmonické společnosti. Jako baronet získal od krále dědičné šlechtictví (1931)“.2 Na objednávku BBC začal psát 3. Symfonii a mimo to uskutečnil nahrávání některých děl pro gramofonovou společnost HMV, kde například tehdy šestnáctiletý chlapec Jehudi Menuhin nahrál jeho houslový koncert. Ke konci svého života začal pracovat na několika velkých projektech, včetně opery -Španělská dáma. Toto dílo už bohužel nedokončil. V říjnu 1933 mu bylo zjištěno, že trpí zhoubným nádorem. Sir Edward Elgar umírá pokojně ve svém domě ráno 23. února 1934.
1.6 Posmrtné uznání V domě v Broadheath, kde se Edward Elgar narodil, je nyní muzeum věnované jeho životu a práci. Místo před katedrálou - na hlavní třídě na konci Worcesteru, kde měl jeho otec svůj obchod s hudebninami, nyní zdobí socha Edwarda Elgara. Další socha skladatele stojí ve vrchní části kostela v Malvernu. Portrét Edwarda Elgara můžeme najít na dvaceti librové bankovce platící v letech 1999 – 2007. V tomto roce bylo 150. výročí od Elgarova narození. Také mnoho ulic ve Velké Británii je pojmenováno podle jeho jména – Elgarstreet. Celkem je jich kolem jedenácti, například v městech jako je Worcester, Malvern, Hereford a jiných. Jeho hudba je dodnes používána i při některých slavnostních akcích – promocích. Ve Spojených státech je úryvek z variací Enigma používán jako maturitní znělka na univerzitách.
2
Ivan Měrka, Violoncello, vydavatelství Montanex, Ostrava 1995, str. 177
7
1.7 Souhrn vyznamenání, ocenění a titulů 1904 - Elgar jmenován rytířem, to mu umožnilo používat titul „Sir Edward Elgar“. 1911 - Elgar je odměněn řádem za zásluhy, titul zní tedy „Sir Edward Elgar OM“. 1924 - se stává Mistrem královské hudby („Master of the King’s Music“). 1925 - obdržel Zlatou medaili Královské filharmonické společnosti. 1928 - se stává rytířem Královského viktoriánského řádu, získává titul „Sir Edward Elgar OM KCVO“. 1931- E. Elgar se stává baronetem, a tudíž nosí i titul „Sir Edward Elgar Bt OM KCVO“.
8
2 Elgarův kompoziční styl 2.1 Počátky skladby Jak už bylo v předešlých kapitolách zmíněno, Elgar neměl možnost vzdělání v oboru kompozice. Jeho první skladby nebyly inspirovány žádnými kompozičními metodami. V těchto dílech (přibližně do opusu 18) je ale vidět jeho nadání a cit pro hudbu. Protože se pohyboval v oblasti věřících lidí, navštěvoval často mše a Bohoslužby s tímto spojené, měla na něho v dětství největší vliv církevní hudba.
2.2 Vrcholné období Jeho největší skladatelské období bylo mezi lety 1899 - 1919. Na počátku těchto let vznikly jeho variace Enigma, se kterými dosáhl velkého úspěchu. Když se připravoval na kompozici tohoto díla, nejprve vystavil vrcholy skladby a její formu. Potom vzal tyto části a rozdělil je ze svého bloku do mozaiky. Nejčastěji se držel formy sonátové a v oblibě měl volnou sonátovou formu. V některých skladbách chtěl části uspořádat bez jakékoliv logičnosti. Jeho práce byla založena na sestavování děl z určitých motivů nebo témat. Ty vzal a v různých obměnách uspořádával do skladby. Miloval šifry, a proto si užíval, když mohl skladby komponovat se složitostí a
směsí
navzájem
zkřížených
vztahů.
Používal
aiolský
modus
s jeho
charakteristickým intervalem zmenšené septimy. V jeho dílech můžeme vidět mollové melodické sestupy a plagální kadence. Dalším znakem jsou sekvenční struktury, které se opakují. Častými intervalovými spoji jsou intervaly septimy a sexty. Tímto nekonvečním způsobem kompozice byl Elgar ovlivněn Purcellem, jako jediným ze skladatelů z Anglie. Základy hudby jsou proloženy Bachem, jako u většiny skladatelů. I když používal zvláštního postupu ve skladbě, k symfonické formě ho přivedl Beethoven. V určitém období se hodně inspiroval Dvořákem, byl nadšen z jejich pracovního setkání a jistou dobu studoval jeho díla. Ve svém Koncertu pro violoncello, byl pro něj Dvořákův koncert velkým přínosem, všímal si instrumentace koncertu a inspiroval se správným vyrovnáním sólového a orchestrálního partu. Další skladatelé, kteří Elgara ho ovlivnili, byli Wagner a Strauss. 9
3 Elgarova tvorba 3.1 Nejvýznamnější díla Elgarova tvorba je velmi rozsáhlá, zanechal po sobě necelých 100 opusů. Na jeho tvorbu snad nejsilnější vliv měla církevní hudba, se kterou se setkával už od útlého dětství. Z Elgarova díla jsou důležité dvě symfonie: 1. Symfonie As Dur op. 55 z roku 1908, 2. Symfonie Es dur op. 63 z roku 1911. Jeho 3. Symfonie zůstala jen ve skicách. Z koncertů je významný Houslový koncert h moll op. 61 (1910) a Violoncellový koncert e moll op. 85 (1919). Dále Oratorium Sen Gerotiův op. 38 (1918). Velmi úspěšné jsou Variace pro velký orchestr Enigma op. 36 (1899) a také předehra Cockaigne op. 40 (1901). Z komorních děl je to Introdukce a Allegro op. 47 z roku 1905 pro smyčcové kvarteto a smyčcový orchestr. Smyčcový kvartet e moll op. 83 (1918). Z téhož roku Klavírní kvintet a moll op. 84. Úpravy orchestrálních děl: Sursum corda op. 11 (1894), Chanson du matin a Chanzon de nuit op. 15 (1901), Sospiri op. 70 (1914), Romance pro fagot s doprovodem orchestru op. 62 (1910) aj.
3.2 Orchestrální skladby - Hůlka mládí, pro malý orchestr, op. 1 a/b (1867-71) - Foissart - koncertní předehra, op. 19 (1890) - Serenáda pro smyčcový orchestr, op. 20 (1888-92) - Císařský pochod, op. 32 (1897) - Okázalost a okolnost: č. 1 D dur (1901), č. 2 a moll (1901), č. 3 c moll (1904), č. 4 G dur (1907), č. 5 C dur (1930) - Děti snů, dva kusy pro komorní orchestr, op. 43 (1902) - Elegie, pro smyčcový orchestr, op. 58 (1909) - Severní suita, pro orchestr, op. 87 (1932) - Mina, pro komorní orchestr (1933)
3.3 Díla pro sbor a orchestr (kantáty a oratoria) - Černý rytíř, symfonie / kantáta pro sbor a orchestr, op. 25 (1889-92) 10
- Světlo života, oratorium pro sólisty, sbor a orchestr, op. 29 (1896) - Te Deum a Benedictus, pro sbor a orchestr, op (1897) - Caractacus, kantáta pro sólisty, sbor a orchestr, op. 35 (1897-98) - Óda korunovace, pro sólisty sbor a orchestr, op. 44 (1901) - Apoštolové, oratorium pro sólisty sbor a orchestr, op. 49 (1902-03) - Království, oratorium pro sólisty, sbor a orchestr, op. 51 (1901-06) - Duch Anglie, pro soprán/tenor, sbor a orchestr, op. 80 (1915-17)
3.4 Komorní hudba - Sonáta pro housle a klavír, op. 82 (1918) - Klavírní kvintet, op. 84 (1918-19)
3.5 Klavírní díla - Allegro ( Concerto Solo), op. 46 (1901) - Menuet pro klavír, op. 21 (1897) - Fuga c moll (1923) - Serenáda pro klavír (1932)
3.6 Varhaní skladby: - Vesper Voluntaries, op. 14 (1889) - Sonáta G dur, op. 28 (1895)
11
4 Skladby pro violoncello Pro violoncello napsal Edward Elgar také řadu děl. Za zmínku stojí určitě tyto díla. Salut d‘ amour (Pozdrav lásky) pro violoncello a klavír, op. 12 (1899). Toto dílo bylo vydáno v roce 1961 v sešitě: Berühmte Stücke für Violoncello und Klavier (Významné kusy pro violoncello a klavír). Původně to byla skladba pro orchestr, prováděná právě v mnoha úpravách. Další skladbou je technicky náročné Canto polare pro violoncello a klavír vydané nakladatelstvím Novelo v Londýně. Také úprava orchestrálního díla Sursum corda pro violoncello a klavír op. 11, vydané nakladatelstvím Schott, stejně jako jeho první skladba pro violoncello. Chanson du matin (Ranní píseň), op. 15a a Chanson de nuit (Noční píseň), op. 15b. Sospiri (Vzdechy) pro violoncello a klavír, op. 70. Pro tento nástroj s doprovodem orchestru je ještě významná Romance, op. 62. Poslední nejvýznamnější skladbou je Koncert pro violoncello a orchestr. „Nejslavnější violoncellista všech dob Pablo Casals si vážil nejen meditativního, s širokým rozmachem vystavěného koncertu e moll op. 85 (1919) – hrával ho jako svůj repertoárový koncert vedle Schumanna, Haydna a Dvořáka“.3
4.1 Violoncellový koncert První melodii tohoto koncertu zaznamenal Elgar v roce 1918, po návratu z krátkého pobytu v nemocnici, kde byl podroben operací mandlí. Tato doba byla pro Elgara velmi těžká, jeho manželce bylo 70 let a už na tom nebyla zdravotně nejlépe, on sám se cítil unavený a ztrápený dobou. Do hlavního tématu (z dnešní první věty), které vznikalo, dal své pocity, které se v něm odehrávaly. V březnu 1919 začal na koncertu nepřetržitě pracovat. Mimo to, připravoval ještě premiéru jeho smyčcového kvarteta. Felix Salmond byl již v té době celkem významným violoncellistou v Londýně, pocházel z hudební rodiny a své hudební vzdělání získal i na pobytech ve Spojených státech. Jeho otec byl zpěvák a matka pianistka. Po několika jeho úspěšných koncertech, si ho Edwad Elgar přizval do smyčcového kvarteta, aby hrál premiéru jeho Kvartetu e moll. Premiéra tohoto díla se konala 21. května v roce 1919 v městské hale (Wigmore Hall). Po koncertě Elgar 3
Ivan Měrka, Violoncello, vydavatelství Montanex, Ostrava 1995, str. 177
12
poprosil Salmonda, jestli by s jeho pomocí nemohl dotvořit jeho Violoncellový koncert. Do června ho Salmond pravidelně navštěvoval a Elgar si mohl objasnit některá technická místa v koncertu. Poté mu také Elgar nabídl, že může koncert zahrát na prvním představení – čili na světové premiéře. V srpnu 1919 byl koncert e moll op. 85 dokončen. Premiéra se konala 27. října (1919) v Londýně v Královské hale a sólistu doprovázel London Symphony Orchestra. Elgar dirigoval na koncertě ještě některá svá jiná díla, ale violoncellový koncert vedl a řídil Albert Coates (1882-1953), v té době významný anglický dirigent a hudební skladatel. Narodil se v Petrohradě, kde byl jeho otec úspěšným podnikatelem. Nejprve studoval v Rusku, pak v Anglii a Německu. Kariéru si vybudoval jako dirigent řady německých operních domů. Ve Velké Britanii byl úspěšný v operním domě Royal Opera House. V roce 1919 Albert Coates se právě vrátil z osmiletého pobytu v Rusku a měl tímto začít novou sezónu právě s orchestrem London Symphony Orchestra. Elgarovi ani jeho ženě se nelíbil způsob vedení zkoušek, orchestr působil jako jeden velký zmatek, vypadalo to, jako by hráčům orchestru byl výkon lhostejný. Premiéra se nakonec opravdu ukázala katastrofou, na tento koncert padly drtivé recenze a Elgar tvrdil, že kdyby si s Salmondem nedali na koncertu tolik práce, toto číslo by úplně odstranil z koncertu. Podle Groveho slovníku koncert skončil fiaskem i proto, že skladba byla neobvykle čtyřvětá. Elgar se ale nenechal odradit a na tomto koncertu začal pracovat také s violoncellistkou Beatrici Harrison. Ve Velké Británii byla již známa jako významná violoncellistka, původem z Indie. Studovala na umělecké hudební škole v Londýně a v Berlíně, kde jí učil Hugo Becker. Svůj velký úspěch měla už s Koncertem h moll od Antonína Dvořáka v Londýně v roce 1918. Měla také nabídky, aby hrála pro BBC. S Elgarem pracovali důkladně na tom, aby byl koncert co nejlépe nahrán. V roce 1925 nahráli koncert pod jeho taktovkou. Elgar trval na tom, aby se sólistkou nahrály i nějaké detaily práce na koncertu. Nejprve tedy vznikla zkrácená nahrávka tohoto koncertu. Za toto dostala Beatrice Zlatou medaili jménem společnosti Henryho Wooda. O rok později, když se zlepšil technický potenciál gramofonu, byla B. Harrison vybrána sólistkou pro tento oficiální HMV záznam celého rozsáhlého koncertu, který si Elgar opět dirigoval sám. 13
Mezi další pozoruhodné interprety patří Pablo Casals, Anthony Pini, Paul Tortelier, Pierre Fourier, Jacqueline du Pré a z mladších je to Yo Yo Ma, Misha Maisky, Maria Kliegel, Michaela Fukačová a spoustu dalších. Tento koncert patří mezi základní kámen každého světového interpreta.
14
5 Analýza koncertu pro violoncello a orchestr e moll 5.1 První věta: Adagio – Moderato Struktura první věty je ve formě jednoduché sonátové formy prosté: A, B1, B2, B1, A. Úvod první věty patří sólovému violoncellu, které zazní v plném forte v prvních pěti taktech ve čtyřčtvrťovém taktu. Tuto část nenápadně doprovázejí smyčce v tónině e moll.
Obr. 1 První věta Adagio- Moderato: violoncello sólo, takt 1-5 Tuto frázi violoncella, v nepatrně pozměněné harmonii a pouze první dva takty, zopakují klarinety, fagoty, a lesní roh. Dále hraje pouze violoncello - sólo stoupající figurou na dominantě, tempově ad libitum a skončí na dlouhém tónu fis. Na tomto ukončeném tónu začíná číslo 1. (Číslovaní je dané v partituře Concerto for Voloncello and Orchestra in E minor Op. 85, nakladatelství Eulenburg, London 2007.) Tady přechází melodie do viol v devítiosminovém taktu, téma je smutné, charakterově v aiolském módu. Hlavní téma začíná na II. stupni, trvá dva takty a dále se sekvenčně opakuje na IV. a VI. stupni.
Obr. 2 První věta Adagio- Moderato: violy, číslo 1, takt 1-4 V pátém taktu přebírají melodii violoncella. V čísle 2 nastupuje sólista a zopakuje hlavní téma, v pátém taktu nastane modulační změna z c na cis. V čísle 3 drží sólista tón h a téma mají housle. Sólista začíná hrát novou frázi v cresscendu a vrací se v čísle 4 k obměněnému hlavnímu tématu v plačtivém fortissimu. Místo 15
klesajících zmenšených tercií nastupují stoupající sexty, které na těžkých doprovází dřeva, celá tato část vrcholí stoupající pasáží a končí tónem e3. V čísle 5 má sólista pauzy a nastupuje celý orchestr ve své plné síle, první tři takty opakuje hlavní téma ve forte. Klamný závěr připraví nový nástup violoncella v čísle 6, kde se vrací k úvodní melodii na II. stupni, kterou v čísle 1 hrály violy. Doprovod mají opět dřeva v pianissimu. Konec této fráze doprovázejí violoncella a kontrabasy v úplném ppp. Celá část A je zakončena pizzicatem na G, F a poslední nota je arco na tichém dlouho drženém E. V čísle 7 začíná téma B1 v dvanáctiosminovém taktu, oproti prvnímu tématu rytmicky živěji, ale pořád v pp, nastupují klarinety a fagoty v modální harmonizaci.
Obr. 3 První věta Adagio- Moderato: klarinety a fagoty, číslo 7, takt 1-4 V druhém taktu pokračují v tématu housle a violoncello má pouze doprovodnou funkci v e moll, doprovod ve čtvrtém taktu je pak h moll. V této tónině přebírá téma violoncello ve vyšší poloze za doprovodu smyčců, ale klesá zpět. V čísle 8 nastupuje téma B2, které uvádí sólista v paralelní tónině E dur. Téma zůstává ve stejném taktu jako v B1, ale má veselejší ráz.
Obr. 4 První věta Adagio- Moderato: violoncello sólo, číslo 8, takt 1-3
16
V čísle 8 a 9 se téma violoncella střídá s houslemi a následně s dechy. V čísle 10 se napětí zvyšuje pomocí stringenda. Sólista pomocí stoupajících pasáží dojde až k g2, kde vrchol a následné ritardando a diminuendo. Dynamický náboj prudce klesá a číslo 11 hraje hlavní violoncello – dolce a dřeva připomenou melodii z B1. V čísle 12 začíná gradace opět pomocí stringendo, opakuje se vrchol na g2 a zpomalení, podobně jako v čísle 10. Číslo 13 je variací tématu B1 ve zkrácené podobě čtyř taktů místo osmi. V čísle 14 nastupuje repríza části A. Melodie se line stejným teskným způsobem jako v expozici. Celý tento úsek končí v čísle 17, kdy sólista zopakuje první téma v původní podobě. Tympány rytmicky doplňují tuto část, která míří ke svému konci, doprovázena violoncelly a kontrabasy a ukončující tuto větu v unisonu.
5.2 Druhá věta: Lento – Allegro molto Druhá věta přechází z první plynule do druhé a připomene nám začátekúvod první věty. Začína čtyřmi akordy v pizzicatu. Po dlouhé koruně následuje Allegro molto. Hned v prvním taktu violoncello přináší hlavní téma druhé věty, které ukončuje dvěma akordy v pizzicatu.
Obr. 5 Druhá věta Lento- Allegro molto: violoncello sólo, číslo 18, takt 1-4 V tomto duchu se nese téma několikrát po sobě i v jiné tónině. V čísle 19 ve třetím taktu nastupuje krátká kadence – ad libitum. Po ní je zopakováno hlavní téma ještě dvakrát. Celá tato část působí jako příprava rychlé části. Schéma druhé věty je A, B, A, B, A. Zlom nastává v čísle 20, který orchestr uvádí prvním taktem v e moll. Po něm ve scherzovém charakteru začíná sólista v tónině G dur a ve výrazně rychlém tempu. 17
Obr. 6 Druhá věta Lento- Allegro molto: violoncello sólo, číslo 20, takt 1-3 Téma je vedené harmonickými vzestupy. V šestém taktu se melodie vyšplhá až na e3. Podobným způsobem je linie vedená přes nějaké modulace (h moll) a postupně se uklidňuje před číslem 22, kde je nástup tématu B.
Obr. 7 Druhá věta Lento- Allegro molto: violoncello sólo, číslo 22, takt 1-2 Tato klidnější část - cantabile začíná v Es dur, délka hlavního tématu jsou dva takty, které následně opakují housle. Poté přejde zpět do sólového partu v g moll a opět zopakováno smyčci. V čísle 23 se nenápadně vrací díl A, kde opakované šestnáctinové noty na tónu hes vedou k navrácení hlavního tématu. Stejně jako prve je prochází melodie mnoha tóninami až do tématu B v čísle 27. Tady je téma opakováním čísla 22 s výjimkou tónin, která je nejprve v D dur a potom fis moll. V čísle 28 se navrací díl A, který je pozměněn a ukončen flažolety (poco sostenuto) v posledních dvou taktech před číslem 30. Tady se mění takt z čtyřčtvrťového na třípůlový. Tématem je figura druhého tématu znějící v orchestru mezitím co violoncello hraje šestnáctinové noty a po třech taktech se vrací zpět takt čtyřčtvrťový. Celá věta končí zpětným uvedením hlavního tématu a končí akordem v pizzicatu.
5.3 Třetí věta: Adagio Oproti zběsile rychlé druhé větě přináší Adagio naprostý klid a uvolnění. Navozuje nekonečně plynoucí smuteční náladu. Tempo je v pomalém tříosminovém 18
taktu. Věta je dlouhá šedesát taktů, je psána pro smyčce, klarinety, fagoty a horny. Věta je strukturovaná takto: úvod, A, B, A, B, A, závěr (stejný jako úvod). Úvod začíná v tónině B dur. Violoncello hraje v pianu - molto espressivo a ostatní smyčce mají doprovod v pp, ale bez použití sordiny.
Obr. 8 Třetí věta Adagio: violoncello sólo, číslo 34, takt 1-8 Téma začíná v čísle 35 hlavní téma, melodie je široká a připomíná začátek celého díla. Výrazně se zde střídají dynamické rozdíly. V čísle 36 se linie rozšiřuje do esspressiva a připomene nám druhou větu koncertu, přes modulace se ustálí do Adur, ve kterém v čísle 37 zopakuje hlavní téma orchestr. Po dvou taktech se napojí sólista v mezzoforte a běhěm krátké doby postupuje do fortissima. Fráze je obohacena o molto stringendo a appassionato. V čísle 39 ve čtvrtém taktu se téma objeví od tónu hes ve slabší dynamice a tranquillu. Stejně jako na začátku je v tónině B dur. V závěru se opakuje fráze, která zněla v úvodu a tímto věta končí na tónu f.
5.4 Čtvrtá věta: Allegro Tato věta je nejrozsáhlejší a ve volné sonátové formě. Téměř celá věta je ve dvoučtvrťovém taktu. Věta je rozmanitá jak formálně tak dynamicky. Prvních osm taktů uvede orchestr. V čísle 42 je recitativ sólového nástroje ve forte. Je tu také změna taktu na čtyřčtvrťový.
Obr. 9 Čtvrtá věta Allegro: violoncello sólo, číslo 42, takt 1-4 Toto téma nám opět připomene hlavní úvod první věty. V čísle 43 ve druhém taktu začíná kadence, s předtaktím je dlouhá dva takty. V čísle 44 nastupuje 19
sólista a uvede obohacené téma nejprve na tónice. Poté se téma dvakrát sekvenčně opakuje na dominantě. Fráze končí stoupající figurou a zvolněním na tónu h1. V čísle 45 hraje téma orchestr v plné síle, po čtvrtém taktu se přidává sólista a přebírá téma a ukončí ho rozsáhlejší pasáži, než v prvním případě. V čísle 46 opět nastoupí celý orchestr hrající figuru prvního tématu, která postupně moduluje k nástupu druhého tématu. Druhé téma začíná v čísle 47 v G dur, je dlouhé šest taktů. Začátek je hrán dolce a v posledním taktu se změní charakter v sestupné pasáži (začátek v arpeggio a dále v legátu) končící sforzatem na tónu G. V témže taktu se téma opakuje ještě jednou v e moll. V čísle 48 vzniká opakování prvního tématu v sekvencovitých postupech do vyšších poloh. Mezi číslem 50–53 je v sólovém partu po celou dobu pohyb šestnáctinových not, tady je slyšet rozvinuté druhé téma v podobě doprovázející kadence. V čísle mezi 53 a 54 má violoncello půlové noty (f, c) sestupující od f2 až k prázdné struně C. Mezi tím je uváděno téma formou kánonu ve dřevech, nejdřív hrají klarinety, potom hoboj a nakonec první a druhá flétna. V čísle 54 zazní ve violoncellu e moll akord ve sforzatu a pizzicatu. Tím uvede nástup orchestru (hlavně smyčců a dřev) hrající téma, sólista má doprovodnou funkci do doby, než opět téma převezme a sestupně ho vede k číslu 55, kde má opět doprovodnou funkci v plných akordech. Sólista hraje legátované arpeggio a nad ním flétna s hobojem hrají téma. Arpeggio končí akordem v C dur.
Obr. 10 Čtvrtá věta Allegro: violoncello sólo, číslo 55, takt 9-14 Dva takty před číslem 57 patří opět sólovému violoncellu, následně v jiné tónině opakuje akordy v arpeggiu a poslední akord je e moll, téma nad ním mají tentokrát klarinety a housle. Témata mezi violoncellem a orchestrem se střídají až do čísla 59. Tady se téma opět vrátí do e moll v tempu 1 - nobilmente a je hráno všemi violoncellisty včetně sólisty v čísle 60 se přidávají i kontrabasy a fagoty. Mezi čísly 20
60 a 61 má violoncellista volno a orchestr zazní v plné síle, na posledních třech taktech i s tympány. V čísle 62 je repríza tématu B v allargandu a obsahuje další rozšíření. Poprvé je téma hrané v C dur a pak v modifikované formě a moll. Potom následuje pasáž sekvencovitě sestavena z prvního figury druhého tématu. V čísle 64 se téma A opakuje ve smyčcích a dřevech. Tady má sólista jiný druh doprovodné funkce. Na příznačných lehkých dobách dvoučtvrťového taktu hraje akordy v pizzicatu. Velká změna nastane v čísle 66, kde je Poco piu lento a změní se tu úplně charakter věty. Probíhá tu také změna taktu na čtyřčtvrťový. Má zcela zvláštní význam, plyne pomalým pohybem. Linie během dlouhého vývoje několikrát graduje. Jde o myšlenku velkého symfonického dechu, tematicky spřízněnou se všemi motivy vstupních kadencí.
Obr. 11 Čtvrtá věta Allegro: violoncello sólo, číslo 66, takt 1-4
V průběhu se vystřídá s novým tematickým tvarem, který se odehrává v tříčtvrťovém taktu. Smutné, výrazově silné téma začínající malou septimou (oblíbeným a u Elgara hodně používaným intervalem).
Obr. 12 Čtvrtá věta Allegro: violoncello sólo, číslo 69, takt 1-2
21
Tento motiv se několikrát vystřídá s orchestrem, až přejde chromatickým sestupem k citaci hlavního tématu 3. věty – Adagia, které končí v úplném pp. Krátkým odmlčením sólista zahraje úvodní kadenci z první věty koncertu a na ní v allegru naváže vlastní závěr z hlavního tématu finálního. Nejprve hraje protimelodii k orchestru a v posledních deseti taktech převezme téma a dohraje ho až do konce posledního akordu v e moll.
22
6 Pojetí Elgarova koncertu různými interprety Koncert tohoto druhu se svým obsahem řadí k velkým romantickým skladbám typu Dvořákova koncertu, Schumannova koncertu, Čajkovského variacím, nebo také k Brahmsovu dvojkoncertu. Těmto velkým dílům se věnovalo mnoho světových interpretů. Já jsem si pro tuto kapitolu vybrala dvě interpretky tohoto koncertu. První je Jacqueline du Pré (1945-1987) – anglická violoncellistka úzce spojovaná s tímto koncertem, na kterém dlouhou dobu intenzivně pracovala. Studovala u nejlepších pedagogů, je považována za nejlepší violoncellistku své doby. Její nahrávka je dostupná na internetovém zdroji YouTube, kde orchestr diriguje Daniel Barenboim.4 Z mladších jsem zvolila českou violoncellistku Michaelu Fukačovou (*1959). Také výborná violoncellistka a laureátka významných mezinárodních soutěží, žijící trvale v Dánsku. Své studium započala na Konzervatoři v Brně, poté na pražské AMU, soukromě studovala u Mstislava Rostropoviče. Nahrávka violoncellového koncertu je také dostupná na YouTube, za doprovodu Brněnské filharmonie, dirigentem je Libor Pešek.5 Obě nahrávky jsou brilantně provedené. Obě interpretky koncert uvedou zvukově výrazně. Kadence je u obou téměř stejně provedená. V podání Jacqueliny nás v celém koncertu zaujme barvitější dynamika a zvuk nástroje, romantické provedení koncertu. Některá agogická místa přežene do přílišného zpomalení, takto připravuje nástup vrcholných míst, která tím výrazově velmi vyniknou. V kantilénách si vybírá pomalejší tempa, oproti Michaele Fukačové. V nahrávce Brněnské filharmonie v čísle 1, uvedou violy téma hned o něco rychleji, ve kterém pak interpretka pokračuje. U Michaely si také můžeme všimnout, že nepřehání rubátová místa, což je znát hlavně ve stoupajících pasážích v celém díle B2. Celkově ve všech částech první věty inklinuje k rychlejším tempům. Druhá část je otázkou především smyčcové techniky, interpret se musí rozhodnout pro některý ze smyků mezi spiccatem a sautillé. Jacquelina si v části Allegro molto zvolila nepatrně rychlejší tempo, šestnáctinové noty má bravurně
4 5
http://www.youtube.com/watch?v=L5C99JyP2ns http://www.youtube.com/watch?v=_Gw3TaCFJAs&feature=related
23
vyhrané, jak technicky, tak i výrazově. U Michaely jsou šestnáctinové pasáže méně znělé, věta je ale výborně vystavená, stejně jako u Jacqueline. Třetí větu hraje M. Fukačová ještě klidněji než Jacqueline. V této větě je potřeba udržet výrazového napětí, které se při tak pomalém tempu ztrácí a v některých místech už pak působí příliš rozvláčněným dojmem. Jacqueline využívá větších kontrastů v dynamice, ale větu drží také ve velmi pomalém tempu. Ve čtvrté větě si hned v kadenčním úvodu Jacqueline pohrává s agogickými místy. Stejně jako první větu, hraje Michaela v rychlejším tempu, zaměřuje se na udržení stavebné fráze i za cenu toho, že některá rubátovaná místa tolik nevyniknou. V pomalé části před koncem věty obě sólistky dobře odliší charakter nového tématu, v podání Jacqueliny zní pomalá část plačtivěji. Obě interpretky perfektně zvládly technicky náročná místa celé věty.
24
Závěr Touto diplomovou prací jsem se chtěla hlouběji zaměřit na anglického skladatele Edwarda Elgara. V české literatuře není dostatek informaci o jeho životě a už vůbec ne o problematice skladeb pro jednotlivé nástroje či komorní soubory. Snažila jsem se z dostupných zdrojů dozvědět, jaký byl Elgarův cíl a co ho nadchlo a inspirovalo k jeho výjimečnému komponování. Proto jsem také většinu údajů překládala z německých a anglických knížek, popř. článků z internetu. Zaměřila jsem se na skladby pro violoncello, především na Koncert pro violoncello a orchestr e moll, u něhož jsem chtěla hlouběji proniknout do skladebné struktury díla. Zajímala jsem se i o interprety, kteří tento koncert nahráli. Nebylo lehké vybrat si mezi takovým množstvím výborných violoncellistů a jejich téměř dokonalý projev nějak hodnotit. Pro mě osobně byla práce velkým přínosem. O Elgarovi mohu potvrdit, že je to výjimečná osobnost hudebního světa, a že je právem řazen mezi vůdčí osobnosti anglické hudby dvacátého století.
25
Použité informační zdroje JOUNG. P.M. Letters of Edward Elgar. London, Geoffrey Bles, 1956 Mc VEAGH, Diana. His Life and Music. London, Dent, 1955 MĚRKA, Ivan. Violoncello-dějiny, literatura, osobnosti. Ostrava, Montanex, 1995, ISBN 80-85780-05-4
Die Musik Geschichte und Gegenwart, Personenteil 6 (E-Fra), Kassel, Basel, London, New York, Prag, Bärenreiter, 2008, ISBN 987-3-7618-1100-9
Elgar, Edward. Concerto for Violoncello and Orchestra in E minor, Op. 85. London, Eulenburg, 2007, ISBN 978-3-7957-6521-7
http://cs.wikipedia.org/wiki/Edward_Elgar http://edward-elgar.navajo.cz/ http://www.elgar.cz/index.htm http://www.elgar.org/2english.htm http://cs.wikipedia.org/wiki/Michaela_Fuka%C4%8Dov%C3%A1 http://cs.wikipedia.org/wiki/Jacqueline_du_Pr%C3%A9 http://www.youtube.com/watch?v=L5C99JyP2ns http://www.youtube.com/watch?v=_Gw3TaCFJAs http://en.wikipedia.org/wiki/Beatrice_Harrison http://en.wikipedia.org/wiki/Felix_Salmond http://en.wikipedia.org/wiki/Albert_Coates_%28musician%29
26
Seznam ilustrací Obr. 1 První věta Adagio- Moderato: violoncello sólo, číslo 1, takt 1-5 Obr. 2 První věta Adagio- Moderato: viola, číslo 1, takt 1-4 Obr. 3 První věta Adagio- Moderato: klarinety a fagoty, číslo 7, takt 1-4 Obr. 4 První věta Adagio- Moderato: violoncello sólo, číslo 8, takt 1-3 Obr. 5 Druhá věta Lento- Allegro molto: violoncello sólo, číslo 18, takt 1-4 Obr. 6 Druhá věta Lento- Allegro molto: violoncello sólo, číslo 20, takt 1-3 Obr. 7 Druhá věta Lento- Allegro molto: violoncello sólo, číslo 22, takt 1-2 Obr. 8 Třetí věta Adagio: violoncello sólo, číslo 34, takt 1-8 Obr. 9 Čtvrtá věta Allegro: violoncello sólo, číslo 42, takt 1-4 Obr. 10 Čtvrtá věta Allegro: violoncello sólo, číslo 55, takt 9- 14 Obr. 11 Čtvrtá věta Allegro: violoncello sólo, číslo 66, takt 1-4 Obr. 12 Čtvrtá věta Allegro: violoncello sólo, číslo 69, takt 1-2
27
28
