ANTONÍN DVOŘÁK: VIOLONCELLOVÝ KONCERT H MOLL 10 informací a zajímavostí 1. D vořákův Violoncellový koncert je nejhranější a nejnahrávanější koncert pro violoncello na naší planetě. 2. Je to sedmá a poslední skladba, kterou Dvořák složil během svého tříletého pobytu v USA (1892–1895), kde působil jako ředitel Národní konzervatoře v New Yorku. 3. Samotného Dvořáka překvapilo, že píše koncert pro violoncello – měl totiž pochyby o tom, jestli se hodí jako sólový nástroj. Každopádně z New Yorku svému příteli Aloisi Göblovi do českého Sychrova v prosinci 1894 napsal: „Právě jsem dodělal první větu koncertu pro Violoncello! Nedivte se tomu, já sám se divil a divím dost, že jsem se k takové práci odhodlal.“ Dvořáka prý také inspiroval Violoncellový koncert jeho kolegy z Newyorské konzervatoře Victora Herberta, který slyšel na jaře 1894. 4. Antonín Dvořák napsal skladbu velmi rychle. Zatímco svoji slavnou Novosvětskou symfonii tvořil 4 měsíce (od ledna do května 1893), Cellový koncert vznikl – od prvních náčrtů až po dokončení celé partitury – během 3 měsíců: od 8. listopadu 1894 do 9. února 1895. 5. V červnu 1895 Dvořák upravil závěr 3. části koncertu pod dojmem smrti svojí švagrové Josefiny Kounicové. 6. Koncert h moll je v pořadí druhý Dvořákův koncert pro violoncello. První – v tónině A dur – napsal o 30 let dříve v roce 1865; ten ovšem zcela zapadl už za Dvořákova života a i dnes se hraje jen zřídkakdy. 7. Dvořák věnoval Violoncellový koncert svému příteli, violoncellistovi Hanuši Wihanovi, ale světovou premiéru nakonec odehrál britský violoncellista Leo Stern. 8. Dvořákův Koncert pro violoncello a orchestr h moll op. 104 poprvé slyšelo londýnské publikum během skladatelovy deváté, poslední koncertní cesty do Anglie, provedení 19. března 1896 dirigoval sám autor. 9. Dvořákův přítel a slavný německý/rakouský skladatel Johannes Brahms prý prohlásil: „Proč jsem u všech všudy nevěděl, že člověk může napsat TAKOVÝ koncert pro violoncello? Kdybych to byl býval jen tušil, už dávno bych takový napsal!“ 10. Koncert má tři části čili věty: Allegro (= rychle), Adagio ma non troppo (= pomalu, ale ne příliš) a Allegro moderato (= mírně rychle). Provedení trvá cca 38 minut.
Antonín Dvořák (1841–1904)
Victor Herbert (1859–1924), jehož Violoncellový koncert Dvořák v New Yorku slyšel
Hanuš Wihan (1855–1920), jemuž Dvořák svůj Violoncellový koncert věnoval
Dvořákův život aneb „Ano, přátelé drazí, jsme hrdi na něho!“ (slova z uvítací řeči po Dvořákově příjezdu do Ameriky)
1861 – píše svůj první opus: Smyčcový kvintet a moll 1862 – po několika letech, kdy se živil hraním v Komzákově kapele, se stává violistou orchestru Prozatímního divadla, kde působí do roku 1871
1877 – rodinná tragédie, v srpnu a září umírají Dvořákovým dcera Josefa a syn Otakar 1878 – Dvořák píše Slovanské rapsodie a Slovanské tance
1890 – začíná psát Requiem, podniká umělecký zájezd do Ruska
1841 – 8. září se narodil v jednopatrovém stavení čp. 12 ve středočeské Nelahozevsi jako první z osmi dětí hostinského a řezníka Františka Dvořáka
1857– „Bylo mi šestnáct let a já šel s tatínkem z velvarského trhu, vedl jsem trochu divokou jalovičku. Byl jsem jako vyžle. A co čert nechtěl! Jalovice se něčeho lekla a šmejkla se mnou důkladně o zem. Několik sáhů mne táhla. A to jsem si umínil, že řezníkem nebudu.“ (Dvořákův otec nakonec ustoupil a Antonín začal v témže roce studovat v Praze na varhanické škole.)
Rukopis prvního ze Slovanských tanců
Antonín Dvořák, 1868
1873 – bere si za ženu Annu Čermákovou
1892 – 15. září odjíždí do New Yorku
1889 – v prosinci má Dvořák audienci u císaře Františka Josefa I. ve Vídni
Dvořákův otec se svojí sestrou, 80. léta 19. století
1847 – v říjnu začíná chodit do školy, učí se na housle, tatínek chce mít ovšem ze synka řezníka
1885 – v dubnu a květnu jede už potřetí do Anglie, diriguje tam premiéru své Sedmé symfonie psané na objednávku Londýnské filharmonické společnosti
1879 – Slovanské tance poprvé – a hned úspěchem – uvedeny v Londýně, v Berlíně zase zazní třetí Slovanská rapsodie
1891 – stává se profesorem skladby na Pražské konzervatoři, v červnu dostává nabídku, aby se stal ředitelem Newyorské konzervatoře, získává čestný doktorát univerzity v britském Cambridge
1884 – první Dvořákova cesta do Anglie, Londýn tleská jeho Husitské předehře a kantátě Stabat mater (ta je v červnu poprvé provedena také v USA)
1896 – 4. ledna diriguje v Rudolfinu historicky první koncert České filharmonie, zazní na něm i Novosvětská, v březnu poslední – devátý – zájezd do Anglie, píše symfonické básně podle Kytice K. J. Erbena 1897 – Newyorská konzervatoř mu opět nabízí ředitelské místo, Dvořák odmítá
Dvořák s rodinou v Americe
1893 – v květnu dopisuje Novosvětskou symfonii, léto tráví s rodinou v české osadě Spillville v americkém státě Iowa (cesta dlouhá 2112 km trvá 36 hodin jízdy vlakem), v srpnu diriguje v rámci Světové výstavy v Chicagu svoje skladby, v září navštěvuje Niagarské vodopády, a když slyší jejich šumění, údajně prohlašuje: „Kakra, to bude symfonie v h moll.“
Dvořák a holubi, cca 1900
1901 – v březnu premiéra Dvořákovy nejslavnější opery Rusalka v pražském Národním divadle, v červenci zvolen ředitelem Pražské konzervatoře 1904 – 1. května umírá
1894 – v březnu umírá Dvořákův otec, skladatel píše Biblické písně, léto tráví v Čechách
Dvořákův oddací list
1875 – získává státní stipendium, podporující nadané umělce, ve výši 400 zlatých Antonín Dvořák, Dr.h.c., Cambridge 1891
Dvořák v Anglii, 1885 2
3
1895 – v dubnu se definitivně vrací z Ameriky do Čech, jmenován čestným členem Společnosti přátel hudby ve Vídni
Dvořákův pohřeb
Dvořák a Nový svět První lákání
Do Nového světa (čili na severoamerický kontinent) vkročil Antonín Dvořák na konci září 1892, ale lákán do něj byl už pár let předtím. Když měl na jaře 1884 velké úspěchy ve Velké Británii, oslovil ho americký skladatel Dudley Buck, aby svoji hudbu přijel dirigovat i do Ameriky. Dvořákův přítel V. J. Novotný o tom tehdy napsal: „Zpočátku nejevil Dvořák mnoho chuti k dlouhé cestě do Ameriky, nyní však poznenáhlu spřátelil se s tou myšlenkou, a budou-li podmínky dosti skvělé, uvidí Amerika našeho skladatele.“ Uběhlo dalších sedm let… Druhé lákání
Na jaře 1891 byl Dvořák dotázán, zda-li by se nechtěl stát ředitelem Národní konzervatoře v New Yorku. Odpověděl jednoznačně: NE! Ředitelka konzervatoře, energická a rozhodná Jeanette Thurberová, se však nevzdala a nabídku zopakovala. Dvořák přece jen uvažuje: finanční podmínky jsou vskutku královské – v New Yorku by měl roční příjem 15 000 dolarů, což je v přepočtu 30 krát víc, než dostává v Praze. Amerika ho navíc láká i sama o sobě. Současně se však v Čechách cítí výborně a delší odloučení od „rodné hroudy“ si jen těžko umí představit. Nakonec ale nabídku – údajně po napínavém rodinném hlasování – koncem roku 1891 přijal. Cesta
15. září 1892 odjel Dvořák z Prahy, doprovázela ho manželka a dvě nejstarší děti. V Brémách se nalodili na parník Saale a po devíti dnech plavby – v pondělí
Dvořák píše Jeanette Thurberové, 30. 4. 1892
Jeanette Thurberová
26. září – dopluli do New Yorku. Dvořák v jednom dopise píše: „Bylo velmi bouřlivo a trvalo víc než 24 hodin, než se oceán utišil, zato ale pak jsme měli překrásné počasí až do New Yorku. (…) Všecko na lodi stonalo, jen já né!“ Několikrát se prý stalo, že Dvořák byl jediný cestující, který přišel do jídelního salonu, všechny ostatní sklátila mořská nemoc. Jak Dvořáka vítali krajané
Dvořákovy první dojmy
„Pohled od Sandy Hook (přístavní město) – k New Yorku s vyhlídkou na velkolepou sochu Liberty (jenom v její hlavě může být 60 osob a bývají tam hostiny aj.) – pohled ten je uchvacující! A což to množství lodí ze všech dílů světa?! Inu jak pravím, čarovné.“ – „Noviny v celé Americe spustily náramný rámus, vítají mne jako nějakého spasitele. Kdybych Vám všecko pověděl, co noviny první dva dny psaly, bylo by toho příliš mnoho, až k omrzení, a já sám jsem byl první den interviewován, že to bylo hrozné.“ – „New York je velmi krásný – líbí se nám zde – ale drahota ve všem.“ – „Město samo je velkolepé, krásné budovy a krásné ulice a pak všude veliká čistota.“ – „Je to obrovské město skoro jako Londýn,* život na ulicích od rána až skoro celou noc velmi pestrý a živý, a zdá se, že se nám zde bude dobře dařit. Dnes jsem byl uveden v konzervatoř, kde se sešli všichni páni profesoři a profesorkyně – měl jsem srdečné uvítání – já pak jsem měl řeč ovšemže anglickou – a všichni se divili, jak dobře mluvím anglicky…“
umění, zkrátka vytvořit muziku národní!! Když prý malý národ český má takové muzikanty, proč by oni to mít nemohli, když jejich zem a lid je tak obrovský.“ Dvořák na newyorské konzervatoři učil talentované mladé skladatele. Byli mezi nimi i černoši, což mezi některými profesory i mecenáši vyvolávalo odpor. Dvořák byl v tomto ohledu naštěstí nekompromisní. Stejně nekompromisně i vyučoval: nechtěl mladé komponisty učit skládat jako Beethoven, Brahms nebo Dvořák. Za nejdůležitější považoval, aby z hudby jeho žáků bylo poznat, kde jsou jejich kořeny; Dvořák dal jeden z prvních impulzů ke zpracování původních indiánských a černošských melodií.
Co se od Dvořáka očekávalo
„Věren národu svému a jeho písni získals Sobě nesmrtelnost. Vlasti k oslavě buď nadále vzorem všem géniům českým. Vlasti synové z Omahy“ – „Vítán budiž, hudby králi, v nové této vlasti!“ – „Vavříny Tvé, Dvořáku, vavříny Čechů jsou!“ – „Sláva Tvá slávou naší!“ – „Vítáme mistra Dvořáka na svobodné půdě země této, těšíce se, že jako hvězda zářící na obzoru umění ku slávě Slávů přispěje.“
Koncem 19. století měli Američané leccos, co jim mohla Evropa závidět – hlavně v oblasti průmyslu a techniky – ale cítili, že jim chybí národní umění. Právě proto pozvali Dvořáka. Věděli, že ve své hudbě dovede velice dobře tlumočit, co je charakteristické pro jeho vlast, a věřili, že jim přinese nějaký zázračný recept: „Amerikáni očekávají veliké věci ode mne a hlavní je, abych prý jim ukázal cestu do zaslíbené země a říše nového samostatného
New York v době Dvořákova pobytu
*Začátkem 90. let 19. století měl Londýn cca 4 miliony 200 tisíc obyvatel, zatímco New York „jen“ 1 a půl milionu. 4
5
VIOLONCELLOVÝ KONCERT Z ČASŮ KRIZE
se tomu však, neboť má-li člověk vždycky jenom oznamovat nemoc a nic nežli nemoc, pro kterou neví pak o celém světě ani zbla, pak je lépe toho nechat.“ I myšlenky na Josefinu tedy Dvořáka provázely při psaní hudby Cellového koncertu.
„A všem se nesmírně líbí a předpovídají mu skvělou budouc-
(…) je nemožné skladbu tak příštipkovati. Finale končí znenáhle diminuendo jako dech – s reminiscencemi na první a poslední větu, sólo vyzní až do pp – pak náběh a posledních pár taktů se uchopí orchestr a bouřlivě ukončí. To byla má myšlenka a od té nemohu upustit.“
nost. A tak jsem navzdory všem trampotám a starostem, jakých jsme zde zažili – s pomocí Boží napsal dílo, z kterého mám radost a tu útěchu, že i v takové náladě dovedl jsem sám sebe přemoci.“ (Antonín Dvořák)
Poslední takt Dvořákova Cellového koncertu a skladatelův obvyklý přípis
Stříbrná panika „Investory strašila hrozba znehodnocení dolaru a burza se začala otřásat. Nastal prudký pád akciového trhu; v okamžiku se kurzy zhroutily a za dalších pár sekund se z akcií staly bezcenné cáry papíru. (…) Krach a následný konkurz postihl přes 15 000 podniků a 642 bank. Dvacet procent všech zaměstnanců ztratilo svou práci.“ – Tyhle věty by se mohly psát v roce 2008 či 2009, ale vztahují se k ekonomické krizi ve Spojených státech amerických, která začala v roce 1893 a trvala tři roky. Krize vypukla náhle a všechny překvapila; netýkala se tehdy trhu s hypotékami, ale inflace americké měny (a problémů spojených s jejím krytím stříbrem a zlatem). Jak se to celé váže k Antonínu Dvořákovi? Jeho místo ředitele Národní konzervatoře platila zakladatelka ústavu Jeanette Thurberová z finančních prostředků svého manžela, který byl finanční krizí postižen. Dvořákovy výplaty tedy nepřicházely, jak měly. Pro Dvořáka to bylo jistě nepříjemné, současně měl však po ruce argument, kvůli kterému by mohl vypovědět svoji americkou smlouvu dřív. V Americe měl být až do roku 1896, ale od léta 1894 toužil vrátit se zpátky do Čech. V té době vznikal jeho Violoncellový koncert…
Bylo to bez Vás velmi smutné… Na Dvořákovo rozpoložení měl mnohem víc než finanční krize vliv fakt, že se v říjnu 1894 vrátil z Čech (kde byl na prázdninách) jen se svou ženou Annou a synem Otakarem; ostatní děti zůstaly v Praze. Například newyorské Vánoce byly toho roku obzvlášť teskné: „Ale co jsme od Štědrého večera přes svátky zkusili! (…) Byly to vskutku smutné svátky pro nás. (…) Maminka pořád říkala, že snad někdo stůně… A nyní o Ježíšku. Bylo to bez Vás velmi smutné a raději o tom nebudu mluvit!“ Nebo v jiném dopise z ledna 1895: „Tentokrát se nám zde dosti stýská a budu děkovat Bohu, až opět budu mezi svými a sedět třebas někde na Vysoké v lese. Neříkám to snad proto, že by se mi zde nelíbilo, ale nemáme zde tentokrát všecky děti, byli jsme na ně od loňska zvyklí, a všude nám scházejí, a pak ta starost o ně u nás v Praze – to vše postačí, aby nám to náš pobyt zde znepokojovalo…“ Už v listopadu 1894 však Dvořák začal pracovat na nové skladbě: Violoncellovém koncertu. Milý Antone… K rodičovským obavám a pocitům samoty v americkém velkoměstě se přidaly neblahé zprávy o stále se horšícím stavu Josefiny Kounicové. To byla sestra Dvořákovy manželky Anny a současně Dvořákova láska z doby, kdy jako violista hrál v orchestru Prozatímního divadla. Josefina (za svobodna Čermáková) byla tehdy okouzlující mladou herečkou a Dvořák se do ní zamiloval; to bylo v roce 1865. Josefina však jeho cit neopětovala a Dvořák se nakonec oženil s Annou Čermákovou… Ale zpět k Violoncellovému koncertu. Jeden z typických dopisů, které Dvořákovi dostávali od Josefiny z Prahy, zněl takto: „Milý Antone! Dlouhé jsou ty intervaly mezi našimi dopisy, nedivte 6
Program koncertu s premiérou Violoncellového koncertu v Londýně
Josefina Kounicová (1849–1895)
Kéž duch můj sám Dvořák dokončil Violoncellový koncert 9. února 1895. 16. dubna odjel z New Yorku zpátky do Evropy a 27. dubna přijel do Prahy – rozhodnutý, že do Ameriky už se nevrátí. 27. května zemřela v důsledku srdeční choroby Josefina Kounicová, bylo jí 46 let. Dvořák se pod dojmem její smrti rozhodl do díla ještě zasáhnout. A tak se před jeho závěrem – před koncem třetí věty – objevil citát oblíbené Josefininy písně Kéž duch můj sám. Violoncellista Hanuš Wihan, kterému Dvořák dílo věnoval, chtěl ovšem právě závěr Violoncellového koncertu změnit a navrhl Dvořákovi vlastní virtuózní kadenci, která se v instrumentálních koncertech obvykle uplatňují. Dvořák to komentuje v dopise svému berlínskému vydavateli Fritzi Simrockovi: „Musím trvati na tom, aby mé dílo bylo tištěno tak, jak jsem je napsal. Dílo to Vám dám také jen tehdy, když se mi zaručíte, že nikdo, ani vážený můj přítel Wihan, neučiní žádných změn bez mého vědomí a svolení – tedy také žádné kadence, kterou Wihan provedl v poslední větě. Zkrátka musí to býti v té podobě, jak jsem to cítil a myslil. 7
Premiéra v Londýně Cellový koncert je sice věnován Hanuši Wihanovi, ale poprvé ho v premiéře hrál anglický cellista Leo Stern. Ten přijel kvůli nácviku speciálně do Čech za Dvořákem. Studium bylo obtížné, jak dokládá výrok samotného violoncellisty: „Přehrávám koncert s tím velkým mužem téměř každé dopoledne. (…) je zcela nepodobný jakémukoli cellovému koncertu, který jsem dosud hrál, a je velice obtížný po stránce intonace. Musel jsem pracovat téměř sedm hodin denně, abych to zvládl, a jsem pěkně zvadlý.“ A co na to Antonín Dvořák? „Natrápil jsem se ho dost a dost, ale co naplat, vše udělal rád a ochotně a s nadšením se dal do práce. Študovali jsme a hráli každý den a pořád se mi to nechtělo líbit, on byl celý zoufalý, ale já pořád stál na svém, že je to dobré, ale že to musí být ještě lepší. A také skutečně bylo. Když jsem viděl, že už to půjde, řekl jsem: pojedem do Londýna a budeme hrát! On nehoráznou radost a jeli jsme…“ A ohlasy u prvních posluchačů? „U Dvořáka violoncello nedominovalo, a proto byl koncert daleko zajímavější než skladby tohoto typu v minulosti… ani jeden virtuózní takt není určen pro cello. Každý opravdový hudebník musí okamžitě pocítit hluboký obdiv ke kráse a lahodnosti této skladby… a to jsme ještě nemluvili o skvělé a vynalézavé instrumentaci… Dvořák napsal téměř ideální cellový koncert…“
Petr Nouzovský DVOŘÁKŮV CELLOVÝ KONCERT? ABSOLUTNÍ VRCHOL!
A jak to šlo?
Sólista závěrečného koncertu letošních ČTYŘ KROKŮ je povoláním koncertní umělec–violoncellista a vedle toho taky ředitel (šéfuje Jihočeskému komornímu festivalu; více viz www.jkfestival.cz). Přitom ještě studuje na pražské Akademii múzických umění u prof. Miroslava Petráše a na podzim se chystá na Královskou konzervatoř do Madridu. V současnosti jezdí ovšem taky do Drážďan; jak se mu líbí na tamní Vysoké hudební škole?
Studium v Drážďanech je nesmírně zajímavé hned z několika důvodů. Zaprvé mám příležitost studovat v jiném jazyce, než je český, což je pro mě výhoda do budoucnosti. Zadruhé můžu být u skvělého violoncellisty a výborného kantora prof. Wolfganga Emanuela Schmidta, který studoval u jiných vynikajících cellistů, třeba u slavného Mstislava Rostropoviče. A do třetice: potkávám také hodně kolegů z jiných zemí; v Drážďanech studují lidé skoro z celého světa.
Jsou dvě roviny. Když jdu po městě a vidím lidi, kterým je 15, 16 nebo 17 let, tak si říkám: čemu se to pořád smějou? A na druhou stranu si říkám, jak to v tom věku bylo fajn: vůbec o nic nešlo, měli jsme ideály, že jsou na nás všichni zvědaví, o nic jsme se nemuseli starat – jídlem počínaje a ubytováním konče… Ale mě vlastně hrozně baví se o sebe starat. Co si vybuduji, to mám, Když si něco vybuduji, tak na to mohu být víc pyšný, než když to za mě zařídili rodiče. Musím říct, že mě baví být koncertním umělcem. Není to totiž jenom hraní, ale i kontakt s lidmi, umění komunikovat. Je to zajímavá psychologie a vlastně i politika.
Jak často tam jezdíš?
Proč?
Měl bych jezdit pravidelně, tedy jednou týdně na konzultaci. Ale vzhledem k tomu, že já i můj kantor jsme koncertně dost vytížení, jezdím tam méně, než bych chtěl.
Je to koncert, který má všechno, co si jen interpret může od skladby přát. Nemá hluché místo, možná ani „hluchou notu“. Ať se zahraje jakkoliv, vždycky vzbudí skandování, protože ten závěr je napsán tak neskutečně, že to jinak nejde. Mám k němu blízký vztah, protože to byl první koncert, který jsem nastudoval.
Víc než studentsky žiješ dnes prostě jako profesionální koncertní umělec. Jak se Ti takový život líbí?
Kam bys řadil Dvořákův Violoncellový koncert mezi ostatními koncerty pro violoncello?
Na absolutní vrchol.
Kolik Ti bylo?
Patnáct. 8
To byl strašně zvláštní příběh. Na konzervatoř jsem začal chodit k prof. Františku Pišingerovi. Před prázdninami mi řekl, že se budeme další rok připravovat na violoncellovou soutěž Pražského jara. V září jsem měl přinést skladby do prvního kola: etudy, Bacha a myslím, že ještě Martinů. V září jsem přinesl Dvořákův Cellový koncert a on mi řekl, že to je perfektní. Když jsem tohle slyšel, cvičil jsem devět hodin denně. Tři měsíce jsem nedělal nic jiného, než že jsem žil Dvořákem. Nemám nahrávku z provedení, které potom následovalo, ale myslím, že při dalších provedeních jsem vždycky udělal víc chyb, než při tom tehdejším prvním. A to hraji Dvořákův Violoncellový koncert už 11 let. Dá se o Dvořákově Cellovém koncertu říct, že je virtuózní?
Máš nějakou oblíbenou nahrávku Dvořákova Cellového koncertu?
Spoustu, ale musím se přiznat, že období poslouchání nahrávek mám už za sebou. Spíš poslouchám nové věci, které studuji. Ale Dvořákův Cellový koncert je výborně nahraný třeba Mischou Maiskym, Jacquelinou du Pré nebo Mstislavem Rostropovičem… Co si myslíš, že by se studentům mohlo na Dvořákovi líbit?
Když budu trochu drzý, myslím si, že tak půlka z nich přijde do Rudolfina otrávená. Ale vím, že nakonec odejdou všichni spokojeni. Chápu, že člověk ve studentském věku nechce říkat, že se mu něco líbí. Ale pokud posluchači odhodí tento ostych anebo i nějaké předsudky, bude to fajn a z toho koncertu půjdou „osloveni“.
Těžký samozřejmě je. Ale když u toho typu koncertu, jako je Dvořákův Violoncellový, někdo řekne, že to bylo „virtuózní“, tak sólista udělal něco špatně. Technika by tam vůbec neměla být dávána na odiv, měla by být součástí muziky, což je hlavní „nosná traverza“ toho koncertu. Samozřejmě jsou tam náročná místa, ale recipient by to neměl poznat. Jak ty přistupuješ k hudbě toho koncertu? Vidíš v ní třeba nějaký příběh?
Aby se člověk dostal do roviny sledování nějakého příběhu, k tomu je potřeba dlouhé studium. Nejdřív se musí prokousat všemi technickými úskalími, musí hrát správné noty a čistě. Když jsem na pódiu, tak se mi občas takové momenty vybavují. Když jsem se ten koncert před lety učil, ke každé části jsem si psal určité popisky – jakoby co jsem si myslel, že tím Dvořák myslel. A taky co si o tom mysleli violoncellisté. Tento koncert je totiž tak slavný, že ho hráli všichni velcí violoncellisté a všichni se k němu vyjadřovali. Mám tím pádem hodně barevné a popsané noty. Jaký je v tom koncertu vztah sólisty a orchestru?
To je komplikovaná záležitost. Dvořákova hudba je tak krásná a dává příležitost tolika lidem v orchestru, že mnohdy zapomínají na to, že jsou v roli doprovodného segmentu. Pokud se třebas hráč na lesní roh rozhodne, že si natáhne svoje sólo, tak dirigent i sólista mají smůlu. 9
Rozhovor s Petrem Nouzovským čtěte také na stránkách www.cfjunior.cz anebo se podívejte na jeho webové stránky www.nouzovsky.cz
MISTŘE, NAUČTE MĚ HRÁT DVOŘÁKA!
Václav Talich a Mstislav Rostropovič, červen 1952
Součástí brožurky k tomuto koncertu ČTYŘ KROKŮ je – jako obvykle – cédéčko. Jeho obsah si tentokrát zaslouží několik poznámek. Na snímku z roku 1952 hraje Dvořákův koncert h moll jeden z nejslavnějších světových violoncellistů Mstislav Rostropovič (1927–2007). Doprovází ho Česká filharmonie pod taktovkou velkého českého a světového dirigenta Václava Talicha (1883–1961). Jejich spolupráce na této nahrávce byla pozoruhodná a nevšední.
Červen 1952
Když se setkali kvůli nahrávání Dvořákova Cellového koncertu, bylo Mstislavu Rostropovičovi 25 a Václavu Talichovi 69 let; Rostropovič byl na začátku svojí světové slávy, Talich byl skoro u konce své dirigentské dráhy – od února 1948 měl navíc od komunistů zakázáno veřejně vystupovat v Čechách (do ciziny ho totalitní režim pochopitelně také nepustil). Rostropovič na setkání s Talichem později vzpomínal: „Když jsme se s Václavem Talichem seznámili, požádal mě mistr, abych mu Dvořákův koncert zahrál s klavírem, aby poznal moji interpretaci. V jedné třídě v Rudolfinu jsme s klavíristou dílo zahráli. Po vyslechnutí mně
Václav Talich velice jemně, skoro stydlivě řekl, že se mu zdá, že by to Dvořák v jedné části možná hrál pomaleji a postupně by tempo zrychloval. Mně se to velice líbilo, přestal jsem hrát a řekl jsem: ‚Mistře, moc vás prosím, naučte mě, jak mám Dvořákův koncert hrát!’ Usmál se a skutečně mi začal velmi podrobně vysvětlovat svůj pohled na toto dílo.“ Oba umělci spolu strávili mnoho hodin, během kterých Talich Rostropoviče seznamoval s Dvořákovým duchovním světem, zasvěcoval ho do tajemství skladatelových melodií a přibližoval autorovy prožitky, které ovlivnily hudbu violoncellového koncertu…
Práci to zpomaluje, neboť často zcela dobrý záběr je nečekaně zničen zásahem zvenčí. Ale Rostropovič nepolevuje. Přímo zakousnut do svého nástroje opakuje dvakrát, pětkrát celé dlouhé úseky. Filharmonici po čtyřech hodinách intenzivní práce umdlévají. Teď všechno záleží na Talichovi. Zpocený vrátí se Václav Talich z kabiny k dirigentskému pultu a s úsměvem povídá: ‚Ten chlapec chce ještě opakovat a my se jím dáme zahanbit?’ V orchestru to lehce zašumí. Hrají ještě jednou a hrají výtečně.“ Radost všech zúčastněných po dokončení nahrávky je ohromná a upřímná, mluví se o snímku historického významu. „Vstává Rostropovič a s okouzlující chlapeckostí dojatě vyznává svůj obdiv k Talichovi. Nazývá ho největším slovanským dirigentem a chvějící se rukou mu podává svou velkou kytici růží. Dlouze se líbají jako otec se synem. (…) Když se pak v šeru vracím unavený domů, Talich sedí už v letadle na cestě do Bratislavy, aby mohl být druhý den ráno na několikahodinové zkoušce Slovenské filharmonie!“
Absolutně geniální!
Talichova a Rostropovičova nahrávka Dvořákova koncertu měla obdivuhodný úspěch. O jednom z ohlasů se rád zmiňoval sám Rostropovič: „Po nějaké době od vydání desky mi zavolal můj přítel Svjatoslav Richter (pozn. – další světoznámý interpret, fenomenální klavírista), že si právě poslechl tuto nahrávku s Václavem Talichem a podle jeho mínění je absolutně geniální! Byl nadšený. Tuto nahrávku Dvořákova Violoncellového koncertu považuji za svou vůbec nejlepší. A i když jsem později tento koncert nahrál ještě sedmkrát, znamená pro mě nejvíc. Celý život jsem zůstal věrný tomu, co mě naučil Václav Talich.“
Mstislav Rostropovič
POZOR! POZOR! Více o dirigentovi Václavu Talichovi se můžete dovědět na stránkách www.cfjunior.cz v sekci O ČESKÉ FILHARMONII – VELCÍ ŠÉFDIRIGENTI MINULOSTI. Najdete tam jeho texty i zvukové ukázky, na kterých zkouší s Českou filharmonií nebo hovoří.
Bouřlivé natáčení
Mimořádnou atmosféru mělo i samotné natáčení. Na jeden jeho dramatičtější moment, který se odehrál při dokončování 3. věty při poslední nahrávací frekvenci, vzpomíná tehdejší umělecký ředitel firmy Supraphon Jaroslav Šeda. Rostropovič nebyl pořád spokojený s výsledkem, přičemž nahrávku bylo nutné za každou cenu dokončit, protože nazítří se už sólista i dirigent museli věnovat jiným úkolům. „Nervy všech jsou napjaty k prasknutí, práci pomalu začíná obestírat pavučina nervozity… Pojednou se venku strhne prudká bouře a údery blesku i hřmění se elektrickými výboji začnou dostávat do magnetofonového záznamu.
Na CD najdete také dvě další Dvořákovy skladby pro violoncello: Rondo g moll a Klid lesa; hrají je čeští interpreti – violoncellista Jiří Bárta a klavírista Jan Čech. Kromě toho si můžete poslechnout výběr z cyklu skladeb Cypřiše. Původně šlo o písně, které Dvořák napsal v roce 1865 – v době, kdy byl zamilovaný do Josefiny Čermákové (později Kounicové), svojí budoucí švagrové. Právě tato žena měla vliv také na podobu Violoncellového koncertu h moll: pod dojmem její smrti Dvořák v červnu 1895 změnil závěr třetí části skladby. Cypřiše upomínající na Dvořákovu první lásku si můžete poslechnout v autorské úpravě pro smyčcové kvarteto. A aby těch všemožných propojek nebylo málo: členem Dvořákova kvarteta, které Cypřiše hraje, je také violoncellista František Pišinger, pedagog našeho „čtyřkrokového“ sólisty Petra Nouzovského na Pražské konzervatoři.
Václav Talich 10
11
!!!FOTOSTORY – 24. a 27. 4. 2009!!!
!!!FOTOSTORY – 24. a 27. 4. 2009!!!
SERGEJ RACHMANINOV: KLAVÍRNÍ KONCERT Č. 2 C MOLL
SERGEJ RACHMANINOV: KLAVÍRNÍ KONCERT Č. 2 C MOLL
3
Publikum je rádo vidělo! 5
2
... dirigent Ladislav Cigler a sólista Jakub Uhlík.
9
… kontrabasy nevyjímaje! 11
4
Sergej Rachmaninov by měl ze studentů radost: zbožňoval jablka…
Ale hlavní „slovo“ měl klavírista Jakub Uhlík!
6
10
Krásné klarinetové sólo hrál Pavel Dosoudil. 12
A tady končíme děkovačkou pana sólisty a pana dirigenta.
ANKETNÍ OHLASY NA RACHMANINOVOVSKÝ KONCERT: O hudbě Sergeje Rachmaninova
… i karetní hry. Někteří nedočkavci si dokonce… 7
Konečně se dočkali!
(Foto: Zdeněk Chrapek)
Dobře naladěni: Filharmonie mladých Praha…
(Foto: Zdeněk Chrapek)
1
• Mně se líbí melodie i provedení, ale někdy mi v hudbě vadí časté změny. Když se pak právě melodie během 5 minut 3x změní, mám dojem, že skladatel tam chtěl vecpat všechno možné a pak krása jednotlivých částí pro mě absolutně pozbývá význam. • Je velmi živá, divoká a méně kýčovitá než jiné klasické skladby. • Rachmaninovův koncert se mi moc nelíbil, zdál se mi takový mdlý. Až 3. věta mě vůbec začala zajímat. • Velmi mne zaujala dynamičností
… o přestávce naposlouchávali jeho Klavírní koncert!!! 8
Filharmonie mladých Praha hrála s nasazením… 12
13
a zároveň jemností a právě citem. Chvílemi mi melodie připomínaly loučení, nesplněná očekávání, jindy něhu, naději a shledání. • Celkem se mi to líbilo, i když některé pasáže byly velice nudné. • Naprosto úžasný zážitek. Hudba plná emocí, kde se znenadání měnily lehké jemné tóny plné něhy v těžké tóny plné vášně. Velice se mi líbilo prolínání orchestru s klavírním sólem. • Rachmaninovův klavírní koncert c moll se mi líbil, ale podle mě to nebylo na až tak profesionální úrovni jako např. Mozart, Bach atd. Líbily se mi některé jednotlivé ukáz-
ky, ale jako celek to na mě až tak moc nezapůsobilo. • II. věta byla podle mě námět písně, kterou jsem slyšela v „Deníku Bridget Jonesové“. • No, hudba to byla moc pěkná. Byla plná citů a napětí. Byla fantasticky podána hudebníkama. Zkrátka nelze vyčíst ani takt…
Co jste říkali na Jakuba Uhlíka? • VYNIKAJÍCÍ, je vidět, že si celkem věří, což je ale u umělce (mladého) správné, přesto se chce zlepšovat, ale stojí nohama celkem pevně na zemi. • Je úžasné, že se to dokázal doučit tak rychle. Nicméně si nemyslím, že by mu nějak mohlo prospět prostředí, ve kterém se o záskoku dozvěděl. • Je skvělej, no prostě Budějčák… • Určitě trénoval, působil milým, přátelským výstupem. Snažil se nenudit a krásně naučil hrát malíček. Pozdravujte ho prosím. • Tak Kuba byl výtečný a jeho hra byla výtečná též. Abych se přiznal, chvílemi jsem ho i obdivoval natolik, že jsem se chtěl stát klavíristou.
A co na Filharmonii mladých Praha a dirigenta Ladislava Ciglera? • Jsou dokonale sehraní, jak nám na koncertě předvedli, za což mé neskrývané uznání náleží také panu dirigentovi, neboť tito hudebníci jsou jakýmisi jeho dětmi – jako by ze semínek svěřených mu do péče náhle vzrostly v bujné rostlinky plné nadějných poupat – takto je alespoň vidím já. • Jedním slovem super.
• Filharmonie mladých Praha Uhlíkovu hru krásně doprovázela a L. Cigler dirigoval vesele, se šarmem a energií. • Velice šikovní a sehraní, bylo vidět, že i bez dirigenta jsou schopní to zvládnout. • FMP mi přišla krásně secvičená a zdálo se mi, že všichni hrající hráli opravdu s nadšením. Dirigent Ladislav Cigler byl naprosto úžasný a moc sympatický. • Bylo vidět, že spolu už nějaký ten čas pracují, protože to, co předváděli, bylo ohromující.
SU 3951-2
SU 3945-2
SU 3928-2
SU 3947-2
SU 3949-2
SU 3942-2
SU 3922-2
SU 5924-2
A celkový průběh koncertu? Co vás bavilo a co ne? • Nebýt těch několika kulturních barbarů a ignorantů, kteří měli svá místa na doslech, byl by koncert (jako vždy) skvělý. Zalíbilo se mi poznávání pocitu nebo čehokoli jiného v hudbě. • Nebavila mne celá první část. Rozebírání po malých kouscích je nudné a zdlouhavé, ničí celistvost skladby. Druhá část byla výtečná. • Velmi jsem ocenila rozebírání každé věty zvlášť. • Koncert mě bavil, hlavně jeho druhá část. Jen mi přišly trapné výstupy moderátora. • Průběh se mi moc líbil, opravdu moc. Pan uvaděč měl moc příjemný hlas a dobře komunikoval s diváky. Nenechal se ničím vyhodit z rovnováhy. K hudbě se vyjadřovat nebudu, protože nemůžu jen chválit a kritizovat se zkrátka nedá… • Líbilo se mi spoustu věcí, ale mohu uvést i jednu, která se mi nelíbila – poslední řada hodně vyrušovala, i předposlední – pusy se jim nezastavily. 14
Staň se členem klubu CLASSIC GANG na: www.supraphon.cz 15
CD si můžete objednat na:
[email protected]
Cyklus Čtyři kroky do nového světa se koná za podpory Magistrátu hlavního města Prahy
a Nadace Františka Augustina Urbánka
a ve spolupráci s Českou filharmonií.
VELKÉ PODĚKOVÁNÍ: PETROVI NOUZOVSKÉMU, MARKU IVANOVIĆOVI A HRÁČŮM SYMFONICKÉHO ORCHESTRU GYMNÁZIA JANA NERUDY
zvláštní PODĚKOVÁNÍ: Kláře Boudalové, Vladanu Drvotovi, Magdě Friedrichové, Dagmar Henžlíkové, Janu Hronovi, Janě „Hillary“ Klimtové, Martinu Petrasovi, Václavu Riedlbauchovi, Stanislavě Střelcové, Lence Šmídtové, Janě Tomáškové, Jakubu Waldmannovi a Tomáši Zikmundovi.
Příprava textů Petr Kadlec, grafický návrh Signature s.r.o. a tisk Realtisk
