JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra klávesových nástrojů Studijní obor: Hra na klavír
Klavírní koncert fis moll, op. 1 Sergeje Rachmaninova Bakalářská práce
Autor práce: Petr Feldmann, DiS. Vedoucí práce: doc. Mgr. Daniela Velebová Oponent práce: doc. Mgr. Vladimíra Sláviková
Brno 2013
Bibliografický záznam FELDMANN, Petr. Klavírní koncert fis moll, op. 1 Sergeje Rachmaninova [Piano Concerto F-sharp Minor op. 1 by Sergej Rachmaninov].Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra klávesových nástrojů, rok. 2013, s. 25. Vedoucí bakalářské práce doc. Mgr. Daniela Velebová.
Anotace Bakalářská práce „Klavírní koncert fis moll, op. 1 Sergeje Rachmaninova“ se zabývá rozborem a historií tohoto díla. Podrobněji pojednává o životě autora, detailněji analyzuje jednotlivé části díla a srovnává dvě dobově vzdálené interpretace.
Annotation Bachelor thesis „ Piano Concerto F-sharp Minor op. 1 by Sergej Rachmaninov” deals with analysis and history of this piece. It deals in detail with the life of the composer, it analysis particular parts of the piece and it compares two time-different interpretations.
Klíčová slova klavír, S. V. Rachmaninov, koncert, interpretace, rozbor
Keywords piano, S. V. Rachmaninov, concerto, interpretation, analysis
Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. V Brně, dne 3. května 2013
Petr Feldmann
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval paní doc. Mgr. Daniele Velebové za poskytnuté materiály a rady při psaní práce. Dále bych chtěl poděkovat paní Mgr. Inně Aslamas za pomoc při překladu z ruského jazyka, kolegům Mgr. Pavlu Voráčkovi a Bc. Heleně Chlebcové za psychickou podporu a přítelkyni za trpělivost.
OBSAH ÚVOD ...................................................................................................................................... 7 1. ŽIVOTOPIS ......................................................................................................................... 8 2. ROZBOR DÍLA ................................................................................................................. 12 2.1 První věta.............................................................................................................................. 12 2.2 Druhá věta ............................................................................................................................ 16 2.3 Třetí vět ................................................................................................................................ 17
3. VÝVOJ DÍLA .................................................................................................................... 22 3.1 Srovnání verzí ...................................................................................................................... 22 3.2 Dobový vývoj interpretace díla ........................................................................................... 22
ZÁVĚR .................................................................................................................................. 24 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE ..................................................................................... 25
PŘEDMLUVA Rozbor klavírního koncertu fis moll byl vybrán především z důvodu silné osobní vazby na hudbu a umění Sergeje Rachmaninova. Snad právě proto, že je toto díloskladatelovou koncertantní prvotinou, rád se k němu vracel. Později se rozhodl ho i přepracovat a to k prospěchu díla..Koncert se stále udržuje v repertoáru pianistů, získává obdiv mladé generace, protože je z něj cítit velká pianistická a kompoziční zkušenost. Hudební, harmonický a formální rozbor, který je v této práci proveden má za úkol hlouběji nahlédnout do mnoha zákoutí a barev této jedinečné skladby.
6
ÚVOD Práce je rozčleněna do tří větších, logicky propojených kapitol, které na sebe volně navazují. První čtyři strany práce zaujímá kapitola s názvem Životopis, který charakterizuje osobnost známého ruského skladatele, klavíristy a dirigenta Sergejeva Vasiljeviče Rachmaninova a přibližuje vývoj jeho nejdůležitějších životních událostí. Tato kapitola se dotýká taktéž období, ve kterých autor žil a působil a politických souvislostí, která měla významný vliv na jeho tvorbu a celkový životní příběh. Druhá kapitola se jmenuje Rozbor díla a detailně analyzuje Klavírní koncert č. 1 op. 1 fis moll, který obsahuje tři věty. Všechny tři věty jsou logicky rozděleny do tří samostatných podkapitol, které se zabývají jejich obsahem z hlediska hudebního, harmonického a formálního. Nejrozsáhlejší část této kapitoly tvoří podkapitola První věta, která vytváří úvod do dané problematiky. První věta ale má dominantní úlohu také v celém koncertu. Další podkapitolou je Druhá věta, která je po formální stránce standardní střední částí ryze romantických, potažmo pozdně romantických klavírních koncertů. Podkapitola Třetí věta završuje koncertní schéma a ukončuje kapitolu Rozbor díla. Následující kapitola je nazvána Vývoj díla a obsahuje dvě samostatné podkapitoly. Podkapitola Srovnání verzí se zabývá první verzí koncertu z roku 1891 a po letech samotným autorem revidovanou verzí z roku 1917 a snaží se je zhodnotit. Druhou podkapitolou je Dobový vývoj interpretace díla, jenž pojednává o Rachmaninovově interpretaci a interpretaci současného žijícího slavného pianisty Michaila Pletňeva. Mou snahou je také se alespoň částečně podílet na rehabilitaci skladatelské pověsti Sergeje Vasiljeviče Rachmaninova, který je kritiky často kompozičně neuznáván.
7
1. ŽIVOTOPIS Sergej
Vasiljevič
Rachmaninov
(1873
–
1943)
patří
bezpochyby
mezi
nejvýznamnější pianisty 20. století. Vynikl v oboru interpretace, ale věnoval se také kompozici. Narodil se 20. března 1873 v Semjonově u Novgorodu jako již třetí potomek důstojnické rodiny. Jeho otec, dokonce i děd byli velmi zdatní pianisté, a jak se zdá, Sergej Vasiljevič po nich toto nadání zdědil. Avšak dětství neměl budoucí umělec jednoduché, jeho otec Vasilij Arkadievič Rachmaninov, původně vojensky důstojník, získal sňatkem s Ljubov Butakovou několik venkovských statků, opustil vojenskou službu a věnoval se správě majetku. Postupně však utratil veškeré peníze a o majetek přišel. Celá situace vyvrcholila rozchodem rodičů. Malý Sergej tak zůstal sám s matkou a dalšími pěti sourozenci. Rachmaninovo nadání se začalo projevovat velmi brzy. Ve čtyřech letech se již věnoval hře na klavír, která mu šla velmi obstojně, a dokonce byl v tak útlém věku schopen dobré hry z listu. Základy klavírní hry mu dala přítelkyně jeho matky, mladá absolventka klavíru na petrohradské konzervatoři Anna Ornatskaja. Velkou oporou v rozvoji jeho hudebního talentu byla také jeho babička a právě i díky ní se malý Sergej v devíti letech stal studentem hudební konzervatoře v Petrohradě. Jeho docházka ale nebyla zrovna excelentní. Možná byl jeho laxní přístup ke studiu zaviněn nedostatečnou pozorností rodičů. Jak již bylo řečeno, otec od rodiny odešel a matka měla spoustu práce s obživou rodiny a také s ostatními sourozenci. V této době také zemřela Rachmaninova sestra, tudíž vnější podmínky nebyly studiu zrovna nakloněny. Mladý Sergej byl tedy mnohokrát na pokraji vyloučení, avšak díky své technice a brilantní hře se mu vždy tento osud podařilo odvrátit. I přes to petrohradskou konzervatoř nakonec nedostudoval. Důležitým mezníkem v Rachmaninově dospívání a hudebním rozvoji bylo jeho setkání s bratrancem Alexandrem Iljčem. Silotim, který byl Lisztovým žákem a velmi zdatným pianistou. Ve své době byl už velmi uznávaný a měl různé známosti a kontakty. Díky němu se mladý Sergej Vasiljevič dostal do Moskvy k velmi uznávanému pedagogovi Nikolaji Sergejeviči Zverevovi. V Moskvě se Rachmaninov ocitl v poměrně odlišném kulturním i sociálním prostředí, než na jaké byl zvyklý v Petrohradě. Výuka u Zvereva probíhala bezplatně a navíc Sergej bydlel v jeho 8
domě. Tato privilegia měla však jisté podmínky. Zverev vyžadoval, aby Sergej Vasiljevič nejezdil na prázdniny domů, ale aby zůstával se svými spolužáky na Krymu a cvičil na klavír. Toto bylo samozřejmě pro dvanáctiletého chlapce velmi těžké. Kromě tohoto se také Rachmaninov velmi brzy dostal mezi moskevskou hudební smetánku. Nikolaj Zverev se u všech svých žáků snažil o co nejrychlejší „uvedení“ do společnosti a tak pořádal nedělní honosné obědy, na kterých se setkávala moskevská smetánka. Díky tomu se mladý pianista velmi brzy setkal s P. I. Čajkovskym, A. K. Glazunovem, A. G. Rubinštejnem, V. I Safonovem, A. N. Skrjabinem a dalšími. Ve svých patnácti letech, tedy v roce 1888, nastoupil Sergej Vasiljevič na mistrovské oddělení moskevské konzervatoře do klavírní třídy, kterou vedl jeho již zmíněný bratranec Alexander Iljič Siloti. Do tohoto období se také datují jeho první skladebné kompozice, jako například Scherzo d moll pro orchestr nebo Čtyři klavírní kusy op. 1. Zanedlouho potom začal studovat kompozici kontrapunktu a harmonii. Harmonii studoval u A. Arenského a kontrapunkt u A.I. Tanějeva. V této době žil stále dozrávající pianista a počínající skladatel u svého pedagoga Zvereva, nicméně mezi nimi docházelo k drobným neshodám, které nakonec vyvrcholily odstěhováním Rachmaninova ke své tetě Varvaře Arkadjevně Satinové, sestře jeho otce. Začal tedy bydlet u Satinových, kde se více seznámil s dcerou své tety Natalií, se kterou se později oženil. Toto období mezi rokem 1889 a 1891 bylo z hlediska kompozice velmi bohaté. Rachmaninov prošel během této doby velkým vývojem. Jedním z vrcholů tohoto období jsou první návrhy jeho klavírního koncertu fis-moll . Vzhledem k tomu, že jeho učitel A. Siloti se nepohodl s vedením konzervatoře a školu opustil, rozhodl se Rachmaninov ukončit studia klavírní hry o rok dříve. Nechtěl totiž přecházet k jinému učiteli. Ve studiu skladby ale nadále pokračoval a absolvoval roku 1892 s jednoaktovou operou Aleko podle předlohy A.S. Puškinovy básně Cikáni. Za tuto práci získal velkou zlatou medaili, která dopomohla k usmíření s Nikolajem Zverevem, kterého úspěch bývalého studenta velmi potěšil. Po ukončení studií nenastalo zrovna šťastné období jeho života. Po většinu času neměl dostatek finančních prostředků a ani příliš často nevystupoval. V této době ale například vzniklo jeho slavné Preludium pro klavír cis moll op. 3. Rachmaninov si 9
také přivydělával jako pedagog klavírní hry a hudební teorie, což mu ovšem nepřinášelo pocit uspokojení. V této době navíc přišel o svého pedagoga Zvereva a také o svého staršího příznivce, Petra Iljiče Čajkovského. Také provedení jeho první Symfonie op13 d moll, které bylo původně naplánováno na rok 1896, se uskutečnilo až v roce 1897, konkrétně 15. března. Ani tento fakt nepřispěl ke zlepšení situace nadaného pianisty a skladatele. Provedení této symfonie bylo velkým fiaskem a pro Rachmaninova to byla nesmírná porážka, která se dále odrazila v jeho tvorbě. Následkem byla tak hluboká deprese, že se po další téměř tři roky věnoval spíše jen dirigování. Zlom přinesl až rok 1899. V tomto roce vystoupil jako pianista i jako dirigent svých vlastních děl v Londýně a také byla provedena jeho prvotina, opera Aleko v Petrohradě. Tato událost nastartovala pozvolný obrat v jeho myšlení a v roce 1900 zkomponoval druhou a třetí větu ke svému druhému klavírnímu koncertu c moll. Celý koncert věnoval doktoru Dahlovi, který mu velmi pomohl s jeho psychickými problémy. Tyto události vlily opět Rachmaninovi do žil chuť komponovat a během prvních pěti let 20. století napsal například druhou Suitu pro dva klavíry op. 17, Sonátu pro klavír a violoncello g moll op. 19, kantátu Jaro op. 20, Dvanáct písní op. 21, Variace na Chopinovo téma op. 22, Deset klavírních preludii op. 23 a následně dvě opery – Lakomého rytíře a Francescu da Rimini. Dařilo se mu také v osobním životě, v této době se nepotýkal s finančními obtížemi a navíc se oženil se svojí sestřenicí Natalií Satinovou, se kterou měl brzy dvě dcery. V těchto letech se také stal dirigentem v Moskevském velkém divadle a podnikl svoji první cestu do USA a Kanady, kde mimo jiné představil svůj již třetí klavírní koncert d moll. Následně vznikly skladby jako například Třináct klavírních preludií op. 32, Etudy – obrazy op. 33, Čtrnáct písni op. 34, Chorální symfonie Zvony op. 35 a Druhá klavírní sonáta op. 36. Roku 1917 dokončil i druhý sešit Etud – obrazů op. 39. Vzhledem ke zhoršující se politické situaci nakonec celá Rachmaninovova rodina roku 1917 opustila Rusko a dále střídavě pobývala v Americe a Evropě (Francie, Švýcarsko). První etapu jeho emigračního období tvořila převážně koncertní činnost ve Spojených Státech Amerických. Po několika letech se vrátil do Evropy, konkrétně do Francie, kde žily jeho dcery s rodinami. Zde založil společnost TAIR (zkratka 10
jmen jeho dcer Taťány a Iriny), ve které pracovaly obě jeho dcery a která vydávala díla ruských autorů žijících v exilu. Roku 1931 podepsal antisovětský manifest, který zapříčinil, že jeho díla nesměla být uváděna v Rusku. Tento zákaz platil ale pouhé dva roky. Dalším důležitým mezníkem byl rok 1938, kdy začala druhá světová válka. V této době se Rachmaninov opět rozhodl odcestovat do USA. Zde žil se svojí starší dcerou a vnučkou, jeho druhá dcera žila s rodinou nadále ve Francii. Neblahý vývoj válečných událostí a minimum informací o své rodině přispěly k tomu, že roku 1943 došlo k prudkému zhoršení Rachmaninovova zdravotního stavu. Byl tedy nucen přerušit své koncertní plány a odjet nazpět do Los Angeles v Kalifornii, kde 28. března téhož roku umírá na rakovinu. Jeho přáním, které vyjádřil ve své závěti bylo být pohřben v Moskvě na Novoděvičím hřbitově, kde je pochován např. A. N. Skrjabin a A. P Čechov, ale nakonec se jeho pohřeb konal v Beverly Hills a jeho ostatky byly převezeny na hřbitov Kensico , který se nachází v blízkosti New Yorku. Jak již bylo řečeno, Sergej Rachmaninov komponoval ve stylu hudby pozdního romantismu navzdory zcela odlišným estetickým tendencím té doby. Svému přesvědčení zůstal věrný po celou svoji tvůrčí a interpretační kariéru. V tomto duchu také vybíral skladby pro své recitály. Na tomto místě se musíme zmínit o Rachmaninovovi jako o klavíristovi. Patřil mezi elitu svého oboru Otázkou zůstává, zda byl či nebyl úplně nejlepším. Technické možnosti jeho doby nám ale zachovaly jeho nahrávky, takže si můžeme udělat představu o velikosti jeho umění. Specifický je jeho vztah k vývoji hudby. Rachmaninov nikdy nevkládal do programu svých koncertů skladby moderních autorů. Sám se jednou s nadsázkou zmínil, že k nim doposud asi nedorostl. Velmi často na svých recitálech hrál skladby Mozarta, Beethovena, Liszta, a samozřejmě do programu zařazoval i vlastní skladby. Velmi rád měl také Chopina, jehož kompozice interpretoval s neuvěřitelnou elegancí a šarmem. Často předváděl jeho Nocturna a Valčíky. Jen málo Rachmaninov zařazoval skladby větších forem, výjimkou snad může být, konkrétně u Chopina, jeho klavírní sonáta b-moll op. 35. Zvláštností je Rachmaninovovo nedodržování Chopinova zápisu v třetí větě této sonáty (march funébre), ovšem zcela geniální. Dynamické rozložení v celé větě odpovídá přicházejícímu smutečnímu procesí, samotnému 11
obřadu a následnému odchodu. Také v tomto případě je nejlepší cestou k poznání vlastní poslech Rachmaninovy nahrávky.
2. ROZBOR DÍLA Klavírní koncert č. 1 od S. V. Rachmaninova zaznamenal značné změny od doby svého vzniku. Z důvodu větší oblíbenosti a popularity je analyzována poslední konečná verze tohoto klavírního koncertu. Důkazem této přízně je skutečnost, že se zpravidla hraje tato poslední, v roce 1917 revidovaná verze.
2.1 První věta První
věta
Rachmaninovova
prvního
klavírního
koncertu
je
nádherným
pokračováním vývoje klavírních koncertů v období romantismu. Zcela nový formální styl kompozice, kde hlavnímu tématu věty nesené orchestrem předchází virtuózní kadencující úvod pianisty, můžeme najít již u Ludwiga van Beethovena v klavírním koncertu Es dur op. 73. Beethoven svým úvodním kadencováním v první větě o desítky let dopředu předurčil hudební vývoj. Použil tak jeden z výrazotvorných prostředků, kterým se přeměnila hudba klasicistní na hudbu silně výrazovou, romantickou. Vycházíme li z předpokladu, že Sergej Rachmaninov byl ve své době jedním z nejvýznamnějších žijících klavíristů, je téměř neslučitelné, aby neznal a osobně neprostudoval právě koncerty Beethovena, Schumanna, Griega nebo Liszta. Tato inspirace je zde velmi citelná . Sergej Rachmaninov ale nikdy nebyl eklektikem. V jeho hudbě se vyskytují harmonické postupy, které dokonce ovlivňují například populární hudbu ve dvacátém století. Také jeho rozmanitá klavírní sazba přináší nesmírnou barvitost ve zvuku a mnoho polyfonních prvků. Je originální a proto jsme jeho hudbu schopni rozpoznat po několika taktech. To všechno jsou nesporně projevy silné hudební a intelektuální osobnosti První věta tedy začíná po krátké fanfáře sólovým virtuozním kadencujícím vstupem. Také v začátku třetí věty můžeme rozpoznat jakousi reminiscenci na úvod věty první. Setkáváme se tu s typickou rachmaninovskou klavírní fakturou. V triolových osminách kombinuje autor sazbu oktávovou společně se sazbou akordickou. Výraz této vstupní plochy vnímám jako dramatický, závažný a vyúsťující do hlavního 12
tématu, které je v tomto případě předneseno orchestrem. Tempové označení „Vivace“ tu můžeme chápat jen jako výraz hudebního pohybu této plochy a to hlavně v souvislosti s vyústěním do tempa hlavního tématu „Moderato Osmitaktová melodie objevující se v základní tónině koncertu
fis moll je
nádherným příkladem stavby hlavního tématu V prvních čtyřech taktech, které jsou předvětím tématu, melodie a harmonie společně s dynamikou vyrůstá směrem vzhůru. Interval zmenšené kvarty his - e ve druhém taktu tématu v nás vyvolává elegický, melancholický pocit, typický pro ruskou hudbu Závětí pak naopak naznačuje sestupnou tónovou tendenci. Vrcholem hlavního tématu je však plocha označená forte v sedmém taktu, kterému předcházejí dva takty postupně se dynamicky vytrácejících hudebně zapsaných vzlyků. Hlavní téma pak přebírá sólový klavír. Ten téma předvádí ve stejné harmonické i formální struktuře. Exponovaná je tu však klavírní sazba. Již od začátku nás může fascinovat plnost Rachmaninovovy harmonie v rozložených akordech. Nádherným doplňkem dialogu s orchestrem se pak stává drobný kontrapunkt a kánon v orchestrálním partu ve třináctém a čtrnáctém taktu od začátku „Moderata“. Hlavní téma předvedené klavírem ústí do části označené Rachmaninovem jako „Vivace leggiere“. Tato část je klasickou rachmaninovskou virtuozní vsuvkou, která slouží jako dvaceti – čtyř taktová modulační plocha. Je působivě rozdělena na dvě odlišné výrazové části dvěma solovými výstupy klavíru. První z nich nejprve rozděluje virtuózní část modulační plochy od její cantabilní části. Po této cantabilní a harmonicky mnohem působivější chromatické části se objevuje druhá, závěrečná a krátká kadence pianisty,která přesouvá oblast děje první věty do vedlejšího tématu. Ačkoliv jde o klavírní koncert, již podruhé je tu téma exponováno orchestrem. Klavír zde sice plní funkci virtuózního, leč doprovodného prvku nádherně široké ruské melodiky. Přesto na sebe pianista přitahuje pozornost posluchače, protože klavírní part je nositelem stále tekoucího hudebního pohybu. Zvuková barva, kterou zde klavír vytváří je pro Rachmaninova charakteristická.. Lehké virtuózní dvaatřicetiny v pravé ruce, proti nimž se v levé ruce objevuje náznak melodie v delších hodnotách, evokují ruské pohádkové přízraky. V této části pociťujeme ještě pozitivní prvek, 13
který je posléze v provedení první věty rozveden fantaskním způsobem. Celá plocha vedlejšího tématu, nesoucí tempové označení „Poco meno mosso“, se rozprostírá na ploše osmnácti taktů. V posledních čtyřech taktech této plochy dochází k prudké gradaci naznačené dynamickým nadpisem „poco a poco crescendo“ a jejímu rozevření se do široké plochy provedení. V provedení symbolizovaném tempovým předpisem „Vivace. Doppio movimento“ je nutné opět připomenout, že hlavní motivickou a harmonicko – modulační práci opět přebírá orchestr. Dramatické trioly ze samotné úvodní kadence nesené klavírem se najednou objevují v plné orchestrální sazbě. Provedení tak orchestrací prvního kadenčního vstupu klavíru dostává zcela nový rozměr. Fantastické instrumentační možnosti orchestru, daleko přesahující možnosti klavíru, umožňují úvod provedení rozehrát do širokého spektra barev a zvuků. I polyfonní sazba se zde stává daleko širší a prokomponovanější záležitostí. Po této dlouhé orchestrální mezihře, která čítá padesát taktů, následuje část s tempovým označením „Moderato“. Jak bylo již naznačeno, zde se původně doprovodné prvky vedlejšího tématu svou barevností a mihotavým pohybem stávají jistými prchavými vidinami. Jedná se zde o dvě čtyřtaktové harmonicko – melodické sekvence, po nichž následuje pětitaktová plocha ústící do reminiscence hlavního tématu opět převzatého orchestrem. Hlavní téma je zde po každých dvou taktech střídáno harmonickou, a z kompozičně – pianistického pohledu až jazzovou improvizací. Rachmaninov také obnovuje určitým způsobem mozartovský styl kompozice klavírních koncertů ve smyslu rozhovoru orchestru se sólistou. Časté improvizační prvky tu opět mohou připomínat kompoziční způsoby Franze Liszta. Také volnost a svoboda v rozmachu rubata a tok hudebních myšlenek na malé ploše, které vytvářejí nádherný rozhovor orchestru se sólovým nástrojem mohou připomínat vliv tohoto velkého mistra
Plnost harmonie, jakoby lehce
jazzové, je však zcela Rachmaninovovým přínosem. Fantaskní, rubatovou myšlenku však záhy střídá plocha s tempovým označením „Moderato“. Zde už Rachmaninov zapisuje obří gradaci, vystavěnou od pianissima a z hlavy hlavního tématu. Tentokrát je gradace netypicky vedena klavírem přes všechny rytmicko – motivické prvky a výhružnou chromatickou sestupnou unisonovou pasáž ústící do reprízy a hlavního tématu, tentokrát exponovaného v sólovém nástroji. 14
Hlavní téma je v repríze exponováno klavírem. V orchestru se tentokrát hlavní téma vůbec neobjevuje. Dochází tak k urychlení předvedení hlavní myšlenky a autor se rovnou dostává k části označenou „Vivace“, tedy k virtuozní mezihře.Ačkoliv tato část obsahuje menší počet tónů, je ve svém úvodu doslovně citována. Expozice označená tempově a charakterově jako „Vivace. Leggiere_ se liší od reprízy s označením„Vivace. Scherzando“. Nacházíme tu zajímavý posun v maličkostech. Tato plocha je sice o něco zkrácena, ale zároveň přioděna do nových pasážových prvků opět navazujících po krátké sólové kadenci do „tempo Meno mosso. Agitato“, neboli ke triolové gradaci k ploše vedlejšího tématu. Vedlejší téma v repríze, s tempovým označením „Allegro“ se liší od expozice nejen tóninou, ale i klavírní sazbou, která je v repríze, na rozdíl od dvaatřicetin v expozici, zapsána v šestnáctinových triolách. Modulačně – harmonický proces, který vede skrze vedlejší téma a orchestrální kadenci až k hlavní kadenci sólového klavíru bude popsán v následující kapitole. Zajímavostí je, že se v kadenci orchestru, označené tempovým nadpisem „Vivace. Doppio movimento“, a před samotnou rozsáhlou kadencí klavíru, poprvé výrazněji za celou skladbu objevuje rytmický prvek osmin s tečkou a šestnáctin. Tímto prvkem Rachmaninov dává interpretovi možnost velkého zrychlení, tedy i hudební dramatizace a citového napětí před samotnou sólovou kadencí. Nejen kadence, ale celá první věta koncertu na nás působí jako dílo velké improvizace. Je obdivuhodné, že v sobě nese jasné prvky struktury, které ji formují jako velkolepou kompozici. Kadence v závěru první věty koncertu fis moll je kompoziční ukázkou mladého, nesmírně inteligentního, vitálního, vášnivého a díky této kompozici skrze silně introvertní slupku proniknuvšího citlivého pianistického génia. I když v ní můžeme vycítit určité kompoziční prvky převzaté z kadence první věty Schumannova klavírního koncertu a moll op. 54, sama kadence je zapsána vytříbeným pianistickým stylem. Po dramatickém vyvrcholení orchestru následuje impozantní vstup klavíru tvořený akordickými a oktávovými sekvencemi. Po celkovém zklidnění úvodu se objevuje melodie, ve které se melodická linie prolíná mezi pravou i levou rukou. Široká akordická sazba, chromaticky pojatá harmonie a silně polyfonní 15
kombinatorika hlasů svědčí o velkém duchu a kompoziční zralosti autora. Je možné říct, že kadence v klavírním koncertu fis moll je bravurně promyšlenou oslavou harmonie a oslnivého pianistického umění. Coda, navazující attacca na klavírní kadenci, je virtuózním a velmi krátkým závěrem k celé větě. Opět obsahuje jeden z rachmaninovsko – ruských typických pianisticko – kompozičních prvků. Tím je hutná, ale virtuózní a rychle sestupující akordická sekvence.
2.2 Druhá věta Druhá věta klavírního koncertu fis moll začíná, stejně jako věta první, krátkou, ale působivou osmitaktovou předehrou orchestru. Jako v ostatních větách nás i zde zaujme harmonické zpracování této předehry. Akordy se v orchestru vynořují přes tóniny h moll, dis moll a skrze akordy typu Fis9 a A9 a hlavně přes sólovou kadenci klavíru, kde se Rachmaninov dostává až do hlavní tóniny D dur. V místě od autora označeného jako „espressivo“ začíná faktická motivická práce celé věty. Ani jedno ze tří témat, která na sebe volně navazují, nemůžeme považovat za hlavní motiv celé věty. Jediné z těchto tří zcela odlišných motivických prvků, které působí dojmem rozsáhlejší a závažnější plochy, je až téma třetí. První z témat druhé věty, které najdeme v místě již zmíněného „espressiva“, je nádhernou melodickou linkou, opět lehce evokující jazzovou improvizaci. Je složité zde přímo určit předvětí a závětí tématu, neboť se stále harmonicky rozvíjí a moduluje, až nakonec po velkém množství různých variací přechází do plochy druhého tématu. Plochu druhého tématu, o mnoho jednoduššího ve své stavbě oproti prvnímu, ale ne ve svém výrazu, můžeme chápat od místa, kde se k doposud sólovému partu přidává orchestr. Druhé téma je ve výrazu silně naléhavé. Tento pocit je zde vyjádřen zjevně jednoduchými prvky. Prvním je stoupající melodie v sólovém klavíru, vždy končící o jeden tón výš. Druhým, velmi důležitým prvkem je kontrapunkt v orchestru, který, ačkoliv stejně jako klavír končí vždy o tón výš, naopak od sólového nástroje svou melodií sestupuje a tak dává oběma hudebním konkurentům obrovskou zvukovou šíři. 16
Klavír na této modulační ploše zazáří virtuózními technickými prvky. Široké rozklady, chromatické pasáže a hluboké basy dávají místu skutečně velkolepý charakter. Po krátkém „ritardandu“ nastoluje Rachmaninov opět „a tempo“, skrze něž a krátký náznak klavírní kadence v triolovém rytmu se dostává k poslednímu, třetímu tématu celé věty. Závěrečné téma je nejrozsáhlejší monotematickou plochou v celé druhé větě koncertu. Triolová sazba, stále komponovaná v základním, tedy celém taktu skladby, je znamenitým předchůdcem Rachmaninova třetího koncertu d moll op. 30, konkrétně jeho druhé věty. Třídobost rytmu, tedy jakýsi náznak valčíkovosti, odkazující nás k ruské šlechtické společnosti osmnáctého, devatenáctého a počátku dvacátého století, musí být chápán v celé své elegantnosti, virtuozitě a lehkosti. Již sama dynamika „pianissimo“ v úvodu této plochy napovídá o charakteru, který je třeba vyjádřit. Bylo by nesprávné chápat tuto hudbu jen jako prostý valčík Hudební myšlenka je zde daleko závažnější a provedení komplikovanější. Proti skvostnému, virtuóznímu klavírnímu partu v leggiero staccatech je totiž postaven protipól v orchestru, který nese legatovou melodickou linku. Takto vzniklý kontrast nás dlouho nechává ve velkém napětí, protože tu jde současně o narůstání zvukovosti z již zmíněného pianissima nejzazší dynamiku této plochy tvoří ale mezzoforte. Ačkoliv vyznívá celá plocha třetího tématu jako lehký a bravurní valčík, skýtá pro interpreta jeden z největších pianistických oříšků celého koncertu. Tento valčík ovšem není ve srovnání s jeho ostatními klavírními koncerty v tak ztrhujícím „ďábelském“ tempu. Závěr věty, začínající na třetí době taktu před označením „poco a poco ritardando“, je nakonec sledem tří kratších kadencí sólového nástroje. Silně citelná je v nich inspirace kvintami lesních rohů. Celá věta je uzavřena dvěma akordy D dur.
2.3 Třetí věta Závěrečná věta klavírního koncertu fis moll je mistrovským uzavřením celé skladby. Čerpá určitým způsobem z každé z předchozích vět. Ne snad tematicky, ale určitými pianistickými virtuozními obraty a prvky. Ačkoliv je rozebíraná partitura druhou verzí koncertu, jsme si vědomi toho, že důležitým podkladem k této verzi byla Rachmaninovova koncertní prvotina. Stejně jako ve skladbách mnoha jiných pianistických géniů tu jsou již od začátku patrné prvky pro autora typické Pro první i 17
třetí větu je např. charakteristický znatelný prvek vrcholné virtuozity. Ne nadarmo byl Rachmaninov považován za jednoho z největších pianistů své doby. Dalším prvkem, podle kterého bylo vždy možné rozeznat nejen Rachmaninovovu hru, ale i jeho skladby, je neskutečná plasticita polyfonní hry a v ní překrásné vynášení hlavní melodické linky. Díky tak bohaté hudební představivosti autora se i ze silně chromatické, pozdně romantické harmonie stává přehledná a strhující hudba plná překrásných melodií. Souhrnně můžeme všechny tyto prvky pozorovat právě u třetí věty fis moll koncertu. Když si představíme, že koncepce a 1. verze tohoto koncertu vznikla, když bylo Sergeji Rachmaninovovi pouhých sedmnáct let, udiví nás rychlost zrání skladatele. Jako formu třetí věty koncertu si Rachmaninov zvolil sonátové rondo. Po velmi krátkém úvodu se objevuje první téma v tónině fis moll, tedy díl A (Allegro vivace), po sólově – orchestrální mezihře nacházíme díl B (Allegro, leggiere) v kontrastní tónině, tedy v A dur. Střední díl, možný označit jako C (Andante ma non troppo), je ve zcela kontrastní tónině, Es dur a hlavně přináší zcela nový charakter. Nositelem nového tématu je nejprve orchestr a klavír zde hraje doprovodnou roli. Ve druhé polovině tohoto dílu se role střídají a klavír přebírá až symfonickou úlohu v předvedení melodie. Bez další modulace končí díl C fermatou na akordu Es dur a velmi náhle se vrací díl A (Tempo I, Allegro vivace) kde se hlavní téma opět objevuje ve fis moll. Díl B (tentokrát Allegro man non tanto) se v této části věty objevuje překvapivě v tónině D dur. Přes sled tónin Ges dur, b moll, As dur, f moll, Des 7, B dur, E 7, Cis dur a další sekvence septakordů se Rachmaninov dostává k samotné Codě (Allegro vivace) ve Fis dur. Kromě rozmanitosti harmonie, která je však pro pozdní romantismus velmi typická, je nutné se zaměřit i na tempová a hlavně taktová označení jednotlivých dílů skladeb. Rachmaninov pravděpodobně zamýšlel v samém úvodu věty naznačit jistou výrazovou nervozitu, téměř pravidelně střídá devíti-osminový a dvanácti-osminový takt. Hlavní téma (díl A) je pak komponováno již výlučně v devíti-osminovém taktu. Vedlejší téma (díl B), které přichází po několika taktech, ve kterých se naopak střídá šesti-osminový takt s taktem dvanácti-osminovým, je komponováno v celém taktu, neboli čtyř-čtvrťovém. Na této ploše pak již nedochází k žádné změně. Té se interpret dočká až v okamžiku nástupu středního dílu (díl C), ten je ve tří-čtvrťovém 18
taktu. Repríza dílu A je téměř totožná, repríze dílu B pak nepředchází střídání šesti a dvanácti-osminového taktu a dokonce ani samotný díl B nakonec není znovu označen jako celý takt. Ten se objevuje až po dramatické gradaci a napínavém střídání všech variant taktů zmíněných v tomto odstavci a to těsně před Codou věty. Rachmaninov tak do velké míry předpovídá tvorbu hudby dvacátého století, ve které je střídání taktů používáno jako jeden z výrazových prostředků. Úvod ke třetí větě je stejně jako v začátcích třetích vět z druhého a třetího Rachmaninovova koncertu velmi krátký. Nepřináší hlavní téma, a je spíše fanfárou ohlašující nástup velmi virtuózního klavírního partu. Samotné tempové označení věty Allegro vivace dává tušit nevšední pianistický zážitek. Role, ve kterých se v prvních čtyřech taktech sólový klavír s orchestrem střídá, naznačují jistý druh rozhovoru, konkrétněji má vždy jeden takt orchestr a na něj několika akordy a jejich rozklady navazuje klavír. Hned v zápětí však přichází jiskřivé a virtuosní pianistické sólo, kde se už orchestr staví pouze do role doprovodu. I ten má však u Rachmaninova zvláštní funkci a tou je vytváření barevných zvukových ploch. Hlavní téma třetí věty se dá snadno rozpoznat.. Po osmi taktech již zmíněného krátkého úvodu můžeme za toto téma považovat plochu deseti taktů začínajících triolou v pomyslném předtaktí na konci devátého taktu. Celá plocha je Rachmaninovem označena capriccioso. Typické pro toto hlavní téma je vedení melodie v unisonu v obou rukách. Rytmické členění v následujících dvou taktech. naznačuje scherzovou podobu skladby. To se v této větě objevuje v různých variantách, spíše však jako připomenutí scherzového charakteru. Po uvedení hlavního tématu se objevuje plocha, ve které dává Rachmaninov vyniknout barvitosti klavírního zvuku. Harmonickou modulací na této ploše dlouhé osmnáct taktů se od původní tóniny hlavního tématu, tedy fis moll, dostává přes Cis dur, gis moll, h moll, dis moll, H dur a E dur nepříliš daleko od hlavní tóniny, do vzdálené terciově příbuzné A dur, ve které nechá zaznít vedlejší téma. Vedlejší téma je ve svém charakteru o poznání hravější a konečně přináší scherzový charakter skladby. Formálně začíná v části označené jako Allegro. Rachmaninov navrhl i konkrétní charakter této plochy a to jednoduchým nadpisem „leggiere“. Pro téma této plochy jsou typické čtyři sestupné noty doplněné harmonií. Z této nepatrné 19
motivické práce je schopen Rachmaninov vystavět plochu čítající dvacet devět taktů. Ty jsou opět plné chromatických melodicko – harmonických sestupných sekvencí, které nakonec ústí v grandiózní finále tvořené pro Rachmaninova typickými hutnými, rychle se opakujícími akordickými sekvencemi. Fascinující je i krátká mezihra orchestru mezi díly B a C, ve které z jiskřivého charakteru a tóniny A dur přechází Rachmaninov mistrnou modulací do charakteru téměř osudového v tónině c moll. Ta se pak záhy terciovou příbuzností přelévá do blahodárné tóniny Es dur, ve které je zkomponován díl C. Zcela nový charakter středního dílu je příjemnou změnou po neustálém chromatickém zápolení orchestru se sólovým nástrojem. Melodie, jak již bylo naznačeno, je zde nesena nejprve orchestrem. Klavír pak unisonovými girlandami pouze doplňuje melodickou linku. Celá plocha v Andante ma non troppo tak i přes cantabilní sílu Rachmaninovovy melodie zůstává klidnou. Zajímavé je, že i přes celkem jednoduchou stavbu klavírního partu, je cítit v nejprve jednoduchých, poté zdvojených a nakonec i vícečetně repetovaných vysokých tónech G jistou naléhavost. Rozpoznáváme tu romantické nutkání vyjádřit city. Kromě těchto prvků má na této ploše i klavír svá velká místa, kterými jsou krásné, ryze rachmaninovské kadence. Ve druhé polovině středního dílu věty pak klavír zcela přebírá vůdčí roli a city, které byly na předchozí ploše pouze naznačeny již zmíněnými vysokými G, se naplno projevují v plné harmonii a pravé ruské melodické šíři. Střední díl, opět zakončený skvostnou kadencí v Es dur a fermatou, ostře navazuje do reprízy a dílu A. Repríza dílu A je téměř totožným opakováním expozice věty. Drobné odchylky se nacházejí až v jejím samotném přechodu do dílu B. V detailnějším popisu jde o hutnější klavírní sazbu, a modulaci směřující do tóniny, kterou je pro reprízový díl B tónina D dur. Allegro man non tanto, neboli díl B, zde opět získává scherzovější charakter. Skladba tak ve své stavbě zůstává neměnnou. Rozdíl je pouze opět v klavírní sazbě a v již výše zmíněném taktu. Melodie se opět vyznačuje sestupnými čtyřmi melodickými tóny Sazba klavíru je pro tentokrát zapsána rozdílně v osminových a ne šestnáctinových notách. Tentokrát z daného tématu Rachmaninov vytváří plochu o 38 taktech, v jejichž průběhu se z tempa Allegro man non troppo 20
dostáváme díky tempovému nadpisu „poco a poco accelerando al tempo vivace“ až do původního tempa celé věty Allegro vivace. V původním tempu skladby se odehrává mistrovská virtuozní Coda. Ta je zkomponována typickým Rachmaninovským stylem. To co již v náznaku předvedl autor na konci expozice v dílu B, tedy hutnou akordickou sazbu v sestupné sekvenci, to zde provádí v plné síle. Sekvence jsou však nejen sestupné, ale i vzestupné. Buď oslavují danou tóninu, či modulaci. Každopádně je to prvek, který se výrazně objevuje
převážně
v ruských
klavírních
Čajkovského a Prokofieva.
21
koncertech
autorů
Rachmaninova,
3. VÝVOJ DÍLA 3.1 Srovnání verzí Od první verze, která vznikla v roce 1891 až po poslední verzi z roku 1917, je možné sledovat dozrávání autora. Jedná se tu o zcela logický jev, protože Rachmaninovovi bylo v době vzniku první verze pouze 17 let. Změny jsou patrné již od prvních taktů. Obecně se dá říci o první větě, že je v první verzi více durová. Dokonce v některých tématech jsou použity jiné harmonie. Koncert byl natolik přepracován, že můžeme hovořit takřka o vzniku dalšího hudebního díla. Zachována zůstala kostra témat všech vět, s tématy je ale jinak pracováno. Hudební proud první věty je nejméně poznamenaný změnami. Konečná verze je oproti verzi původní instrumentačně daleko prokomponovanější a barevnější a z hlediska sólového partu složitější. Přitom je ale harmonicky a pianisticky vděčnější a zajímavější. Proto se také ujala v koncertní praxi. První verze koncertu je zajímavým dokumentem svědčícím o vývoji hudebního jazyka skladatele. Také, protože jde o pianisticky snadnější verzi, může sloužit jako umělecky hodnotný materiál ke studiu mladých pianistů.
3.2 Dobový vývoj interpretace díla V dnešní době bývá zvykem přehánět veškeré agogické prvky. To samozřejmě u Rachmaninova nenalézáme. Autor sám zapisoval do not velmi poctivě veškeré dynamické i agogické prvky. A to jak v sólovém partu, tak i v partituře. Interpret má proto o něco ulehčenou práci. Do hudby samozřejmě musí také vložit svoji duši i nápady, ale přílišným bohatstvím agogiky nesmí utrpět výstavba celku. Díky mnoha dochovaným Rachmaninovým nahrávkám vlastních i cizích kompozic máme také možnost srovnat jeho nahrávku koncertu fis-moll s ostatními.Určujícím faktorem je samozřejmě nahrávka samotného autora z roku 1939 za doprovodu filadelfského symfonického orchestru za řízení Eugena Ormandyho. S tímto dirigentem a orchestrem spolupracoval a natočil všechny své klavírní koncerty. Ke srovnání byla z doby končícího tzv. „zlatého věku pianismu“ vybrána nahrávka z živého koncertu zralého umělce Michaila Pletňeva z osmdesátých let dvacátého století. Pletňeva doprovází ruský státní orchestr pod taktovkou Vasilje Sinajského.
22
Autor sám se velmi striktně drží zápisu. Jeho nahrávka je velmi virtuózní a svěží. Rachmaninov má neuvěřitelný „tah na bránu“ k vrcholům frází a k vrcholům vět obecně. Již první akordová kadencová část je zahrána s pevností a ve vysokém tempu bez zbytečných „rubát“, jako jedna velká předehra. Naprosto nedosažitelně působí jeho vedení melodické linie. Navzdory nekvalitní a nepročištěné nahrávce je slyšet velmi dobré propojování legatových tónů nejen v jednoduchých melodiích, ale také v melodiích zdvojených do oktáv nebo jiných dvojhmatů. Dále je třeba vyzvednout sílu harmonických vazeb této nahrávky. Jde tu o sílu harmonických změn a s tím spjaté významové propojování harmonických funkcí. O představu orchestrálního zvuku nepřichází posluchač ani v kadencích. Nutno podotknout, že Rachmaninov nebyl již v době natáčení žádný „mladík“, spíše naopak. Vždyť v roce 1939 mu bylo už 66 let. Ale jeho životní síla je v jeho nahrávkách cítit. Samozřejmostí nahrávky je naprostá profesionalita ze strany dirigenta i orchestru. Z žijících autorů jsem zaměřil pozornost na Michaila Pletňeva z prostého důvodu. Podle mého názoru se z hlediska Rachmaninovových klavírních koncertů Pletňev řadí mezi pět nejlepších žijících světových klavíristů. Také jeho interpretace bývá posluchačům blízká, a to nejen obecenstvu hudebně fundovanému, ale i hudebně nevzdělanému. I když se může zdát, že se jeho interpretace od Rachmaninovovy příliš neliší, opak je pravdou. Doba samozřejmě od natočení autorem pokročila a my se s Pletňevem nacházíme v době, kdy jsou rubáta v „módě“. Technická dokonalost a vytříbenost se Pletňevovi nedá upřít. Snad jen určitá sterilita některých pasáží by mohla být podpořena bohatším zvukem. Také již několikrát zmíněná obrovská kadence v první větě je proti Rachmaninovovu záměru až přespříliš agogicky ztvárněná. V druhé větě si zase můžeme uvědomit určitou nesoudržnost mezi jednotlivými tématy.
23
ZÁVĚR První verze klavírního koncertu fis moll je Rachmaninovovou koncertní prvotinou. Je z ní cítit neúplná vyzrálost skladatele. Z přepracované verzi je vše už jinak. Orchestrální faktura je plnější a taktéž i klavírní. Také z analýz jednotlivých vět již zmíněné druhé verze vyplynulo, že Rachmaninov byl zralým skladatelem a nejen geniálním pianistou. Závěrečnou myšlenkou se ještě vrátím k tempovým označením. Z pohledu interpreta, kterým i sám Rachmaninov byl, je skladba nejen skvěle zkomponována, ale i interpretačně domyšlena. Jsem přesvědčen, že v případě, kdy pianista i orchestr společně dodrží tempový předpis, finální část, ačkoliv je psána ve stejném tempu jako začátek skladby, vyzní vrcholně virtuosním dojmem. Základem celého úspěchu je bezchybně zvládnuta celá problematika klavírní hry. A z velké části díky ní mohlo vzniknout toto báječné dílo.
24
POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE CHASINS, Abram. Hovory o pianistech. Karlovy Vary: EGO - PRESS Karlovy Vary, 1996. BAŽANOV, Nikolaj D. a Andrzej SZYMANSKI. Rachmaninow. 1. vyd. Bratislava: Obzor, 1981. RACHMANINOV, Sergej Vasiljevič [zvukový záznam na CD]. Philadelphia: Naxos Historical, 1999. Obsahuje Piano Concertos nos. 1 and 4, Rhapsody on a Theme of Paganini YouTube: Rachmaninov: Piano Concerto 1, op. 1 [online]. [cit. 2013-05-03]. Dostupné z: http://www.youtube.com/watch?v=ZXc9y4jTB30 YouTube: Part I Rachmaninoff Piano Concerto No. 1 Original Version [online]. [cit. 2013-05-03]. Dostupné z: http://www.youtube.com/watch?v=ZXc9y4jTB30 IMSLP: PIANO CONCERTO No. 1. [online]. [cit. 2013-05-03]. Dostupné z: http://conquest.imslp.info/files/imglnks/usimg/f/fe/IMSLP24804-PMLP08809Rachmaninoff_-_Piano_Concerto_No._1__Op._1__orch._score_.pdf IMSLP: PIANO CONCERTO No. 1. [online]. [cit. 2013-05-03]. Dostupné z: http://javanese.imslp.info/files/imglnks/usimg/1/15/IMSLP61772-PMLP08809Rachmaninoff_-_Piano_Concerto_No._1__Op._1__orch._score_-_Muzyka_.pdf
25
