Forma preludia v klavírní tvorbě Sergeje Vasiljeviče Rachmaninova

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra klávesových nástrojů Studijní obor: Hra na klavír

Forma preludia v klavírní tvorbě Sergeje Vasiljeviče Rachmaninova Diplomová práce

Autor práce: BcA. Petr Feldmann Vedoucí práce: MgA. Igor Ardašev Oponent práce: doc. MgA. Ivan Gajan Brno 2015

Bibliografický záznam FELDMANN, Petr. Forma preludia v klavírní tvorbě Sergeje Vasiljeviče Rachmaninova. [Sergej Vasiljevic Rachmaninoff and his piano work with focus on Preludes]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra klávesových nástrojů, rok. 2015. Počet stran 61. Vedoucí diplomové práce MgA. Igor Ardašev.

Anotace Diplomová

práce

Forma

preludia

v klavírní

tvorbě

Sergeje

Vasiljeviče

Rachmaninova, pojednává o jednom z nejvýznamnějších ruských skladatelů, který je významný svým počinem v hudbě a především v klavírní tvorbě. Práce se zaměřuje na okruh dvou opusů jeho preludií, které jsou rozebrány po stránce všeobecné a posléze po stránce interpretační. Cílem práce je nastínit úskalí a zajímavosti jeho tvorby – především pak klavírní, která se odráží i v jeho životním stylu. Praktická stránka rozboru preludií umožňuje čtenáři vyhodnotit teoretický rozbor v přiložených notových ukázkách.

Annotation Diploma thesis „Sergei Vasilievich Rachmaninoff and his piano work with focus on Preludes“ deals with the work and mostly with the piano work of S. V. Rachmaninoff – one of the most important Russian composers. The thesis focus on two pieces of Preludes, that are generally analyzed and also deal with interpretation. The aim of the work is presents points of interests in his work, mostly the piano work, that is reflected in his lifestyle. The thesis also include some musical demonstration, better for the whole analysis of Preludes.

Klíčová slova Rachmaninov, preludium, interpretace, klavírní hra,

Keywords Rachmaninoff, prelude, interpretation, play the piano

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. V Brně, 3. května 2015

BcA. Petr Feldmann

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval MgA. Igoru Ardaševovi za správné nasměrování při psaní práce a Mgr. Martě Dembické za výraznou psychickou podporu.

Obsah

Předmluva…………………………………………………………………………...6 Úvod………………………………………………………………………………....7 1.

Sergej Vasiljevič Rachmaninov – životopis………………………………..8

2.

Tvorba a styl………………………………………………………………14 2. 1. Chronologický přehled tvorby…………………………………………..15 2. 2. Klavírní tvorba…………………………………………………………...18 2. 3. Rachmaninov – interpret………………………………………………...19

3.

Preludium – forma, vývoj……………………………………………….21

4.

Preludia opus 23………………………………………………………....24

5.

Preludia opus 32……………………………………………………........39

Závěr………………………………………………………………………………..59 Použité informační zdroje…………………………………………………………60

Předmluva Diplomová práce se zabývá klavírní tvorbou Sergeje Vasiljeviče Rachmaninova, se specifickým zaměřením na Preludia. Téma práce bylo zvoleno na základě závěrečného magisterského koncertu, kde bude provedeno několik preludií z opusu 32. V této souvislosti bylo zapotřebí vzít v potaz i druhý opus preludií číslo 23. Oba dva tyto cykly jsou stěžejním tématem této práce. Práce má za úkol nastínit problematiku preludií nejen ve všeobecné rovině, kde se čtenář seznámí s vývojem preludia jako takového, ale především dojít k závěru, jaké jsou dva Rachmaninovovy opusy, které jsou rozebrány po stránce hudební a interpretační. Nahlédnutí do těchto kapitol, může být přínosem pro některé budoucí pianisty, aby měli představu o Rachmaninovově tvorbě.

6

Úvod Cílem této diplomové práce je přiblížit především klavírní tvorbu jednoho z nejvýznamnějších ruských skladatelů – Sergeje Vasiljeviče Rachmaninova (18731943), ukázat nejen jeho stylovost a klavírní techniku ale i melodičnost a harmonii. Jelikož jeho tvorba, především potom klavírní tvorba, je poměrně známá, nejen po teoretické stránce ale i poslechové, práce je zaměřena výhradně na formu preludií. Preludia zaujímají poměrně velkou část jeho tvorby, proto by například vedle velkých klavírních koncertů neměla být opomíjena. Téma Rachmaninovových preludií bylo vybráno zcela záměrně, jelikož výběr z Preludií op. 32 hodlám mimo jiné provést na svém magisterském absolventském koncertu. Diplomová práce je rozdělena přehledně na dvě části – část teoretickou a část praktickou. V první části se věnuje životu samotného skladatele, jeho dětství, studiem, začátky hraní a komponování ale i osobním životem. Jde o seznámení se s tak výjimečným autorem, jelikož Sergej Vasiljevič Rachmaninov byl jedním z nejvýznamnějších ruských skladatelů přelomu devatenáctého a dvacátého století. Následuje jeho tvorba, chronologický přehled všech (nejen klavírních) skladeb, doplněná o skladatelovu techniku a stylovost tvorby. Jak je již zmíněno a patrné z názvu práce, do popředí se dostávají preludia. Jde o formu, která se vyvíjela několik století, počátky nacházíme v patnáctém století. Proto je nezbytné si vyhranit etapy vývoje preludia přes baroko, klasicismus, romantismus až právě k dvacátému století. Druhá část diplomové práce, která se věnuje především cyklům Preludií op. 23 a 32, je zaměřena na strukturu těchto preludií. Tóniny, jejich význam, harmonický rozbor a interpretace. Tato kapitola bude obohacena o ukázky notového materiálu, které budou vždy přiloženy k jednotlivému rozboru preludia. Magisterská diplomová práce by měla předložit Rachmaninovovo dílo klavírní, které se ovšem úzce zaměří na preludia, které se vedle ostatních děl zdají být jednodušší, či snad méně hrané, ovšem tvoří velkou část tvorby, myšleno především obsahem a životní etapou tohoto výjimečného skladatele.

7

1) Sergej Vasiljevič Rachmaninov – životopis Sergej Vasiljevič Rachmaninov byl slavný ruský skladatel a pianista pozdně romantického období. Žil v letech 1873 – 1943. Za jeho tolik obdivované dílo vděčíme jeho otci a jeho dědovi, důstojníkům carské gardy, kteří byli zároveň nadanými klavíristy. Toto nadání citlivý Rachmaninov zdědil. A díky nejistému a neklidnému dětství, které mu otec připravil, rozhodl se nenastoupit na dráhu profesionálního vojáka, ale zasvětil svůj život hudbě. Sergej Rachmaninov se narodil v ruské aristokratické rodině. Jeho otec Vasil Rachmaninov, který byl vojenským důstojníkem, získal sňatkem s dcerou bohatého generála, Lubov Butakovou, věnem pět venkovských statků. Svým nezřízeným životním stylem, karbanictvím a sukničkářstvím však ničil rodinné štěstí, odešel z armády a rozhodl se vést život bohatého statkáře. To byl ale začátek konce. Postupně byla panství rozprodávána, aby otec mohl splácet své hráčské dluhy a aby mohl platit za drahé milenky. Když bylo Sergejovi devět let, zbylo rodině pouze jediné panství, o to však rodina také přišla a byla nucena se přestěhovat do bytu v Sankt Petěrburgu. Pod tíhou rodinných problémů se začalo rozpadat i manželství rodičů. Z politických i náboženských důvodů však rozvod nepřicházel v úvahu, a proto otec od rodiny odešel, přenechal manželce byt a matka tak zůstala se šesti dětmi sama. Po rozchodu rodičů byla malému chlapci nejbližší jeho babička z matčiny strany, která na něj měla také silný vliv. Při návštěvách v Sankt Petěrburgu mu věnovala mnoho času a povzbuzovala jeho hudební talent. Žádala ho, aby jí přehrával na klavír hudbu, kterou slyšel při nedělních mších v kostele. Za jeho výkon ho pak vždy odměňovala. Na venkově koupila statek na řece Volchov u Borivosa, kde Rachmaninov trávil letní prázdniny.1 Malý Sergej hrál na klavír od pěti let. Po velmi krátké době se projevilo jeho nadání a v roce 1882, ve svých devíti letech, nastoupil na petrohradskou konzervatoř. Nepatřil mezi vzorné žáky, často chodil za školu a jeho práce v hodinách byla také neuspokojující. To se odrazilo na jeho výsledcích, které matce tajil a falšoval je, aby ji mohl oklamat. Tyto záležitosti však byly odhaleny v roce 1885. I přes to, že učitelé 1

http://zivotopis.osobnosti.cz/sergej-rachmaninov.php

8

jeho teoretické nedostatky přehlíželi, díky jeho výjimečnému talentu a brilantní technice, hrozilo mu odebrání stipendia. Záchrana přišla ze strany matčina synovce Alexandra Silotiho, také výborného klavíristy. Ten doporučil poslat Rachmaninova do Moskvy k jeho bývalému učiteli, přísnému Nikolaji Zverevovi. Pro dvanáctiletého chlapce to bylo poprvé, co se měl vzdálit od rodiny a od domova. Obával se nového a přísného režimu, což se mu potvrdilo, ale nebylo to nesnesitelné. Vynikající učitel Zverev vyučoval velmi nadané žáky ve svém bytě, podroboval je přísné disciplíně a za pomoci jeho sestry jim zajišťoval celkové vzdělání. Žáci však také často navštěvovali divadla a koncerty, o víkendech se setkávali a hráli pro nejlepší hudební talenty z celé Moskvy, jako byli P. I. Čajkovskij, A. Rubinstein, A. K. Glazunov nebo A. N. Skrjabin. Výuka probíhala bezplatně, ale žáci nemohli jezdit na prázdniny domů. Na léto 1886 odjel Zverev se svými žáky na Krym. Pobývali u moskevského milionáře, jehož děti vyučoval. Pro Rachmaninova byl tento pobyt natolik vzrušující, že se pokusil o první vlastní kompozice. V následujícím roce získal souhlas P. I. Čajkovského k přepracování jeho symfonie pro dva klavíry, Manfred. Zverevovi věnoval soubor klavírních nokturn. Mezi učitelem a žákem se však začaly vyvíjet spory a neshody. Zverev kladl důraz spíše na hru, Rachmaninov byl fascinován tvorbou. Spory dosáhly vrcholu, když bylo Rachmaninovi šestnáct let. Požádal učitele o vlastní místnost, kde by mohl cvičit a komponovat nezávisle na ostatních žácích, se kterými doposud musel tuto mísnost sdílet. Jeho žádost však nebyla vyslyšena, její podání učiteli přišlo drzé a nevkusné. Po měsíci neřešitelného sporu, kdy Zverev odmítal s Rachmaninovem i mluvit, se Sergej odstěhoval nedaleko k příbuzným Satinovým. Byli to příjemní a laskaví lidé, dali Sergejovi znovu pocit bezpečí a domova, který tak postrádal. Přes tyto spory, Zverev učil Rachmaninova i nadále, takže pokračoval bez větších potíží ve studiu na konzervatoři. Tyto potíže přišly na jaře roku 1891. Siloti, Rachmaninův učitel hry na klavír, se neshodl s novým ředitelem a odešel. Rachmaninov se s tím nemohl smířit, jiného učitele nechtěl, a proto zažádal o předčasné složení závěrečné zkoušky. Jeho žádost byla vyslyšena. A mladý Rachmaninov, který skládal zkoušku o rok dříve a na jejíž přípravu měl pouhé tři týdny, zkoušku složil úspěšně. Odbornou komisi nadchl i o rok později při zkoušce z kompozice. Studenti měli složit jednoaktovou operu 9

založenou na básni A. S. Puškina, Aleko. Za osmnáct dnů složil Rachmaninov celé orchestrální dílo o třech dějstvích a byl za svůj výkon odměněn Velkou zlatou medailí, teprve podruhé v historii konzervatoře. Tento úspěch vedl i k usmíření se svým bývalým učitelem Zverevem, který byl jeho úspěchem natolik nadšen, že mu věnoval zlaté hodinky. V roce 1893 byla jeho opera úspěšně uvedena ve Velkém divadle v Moskvě. Kromě klavírního koncertu a dalších skladeb během posledních dvou let studia předvedl Rachmaninov svůj první veřejný recitál. Na konci studia byl představen hudebnímu vydavateli Gutheilovi. Ten mu za operu Aleko a další soubor skladeb nabídl celých pět set rublů. Na konci roku 1892 složil Rachmaninov Preludium cis moll pro klavír, které mu proslavilo jméno a které pak musel hrát alespoň jako přídavek na všech svých pozdějších koncertech. Rachmaninov nevěřil, že by se skládáním a hrou uživil, proto se na několik let stal učitelem, i když tuto profesi nenáviděl.2 Pro Rachmaninova nastalo vzrušující, ale neklidné období. U rodiny Satinových zůstal jen pár let, pak se odstěhoval. Zprvu bydlel se spolužákem a poté krátce i s otcem, který do Moskvy přijel pracovně. Nakrátko bydlel i v pronajatém bytě, ale ke konci roku 1894 se vrátil k Satinovým do jejich nového a většího domu, kde měl k dispozici ložnici a vlastní pracovnu. Ránou pro Rachmaninova byla smrt učitele Zvereva a obzvláště P. I. Čajkovského, jeho skutečného přítele od dob dospívání. Tato doba byla pro Rachmaninova vzrušující i z jiných důvodů. Bláznivě se zamiloval do vdané Anny Lodžinské. Věnoval jí první symfonii, ve které jí vyjádřil své vášnivé city. Další rána však na sebe nedala dlouho čekat. První symfonie byla nedostatečně nastudována a při své premiéře pod vedením A. K. Glazunova v březnu 1897 byla tak špatně provedena, že zděšený Rachmaninov nemohl své dílo ani poslouchat a odešel z koncertní síně. Druhý den bylo jeho dílo ztrháno i petrohradskou kritikou a Rachmaninov se nervově zhroutil. Následující tři roky byly v jeho tvorbě naprosto neplodné, tak byl Rachmaninov otřesen z prvního neúspěchu. Štěstěna mu však nabídla jinou možnost. Byl představen řediteli moskevské soukromé operní společnosti, milionáři Mamontovovi, a ten mu nabídl místo druhého dirigenta pro sezónu 1897-1898. Tady také začalo jeho celoživotní přátelství se slavným zpěvákem F. I. Šaljapinem. V létě 1898 byl přítomen i na jeho svatbě s 2


10

italskou baletkou Tornaghiovou. V roce 1899 navštívil pracovně Anglii, řídil provedení symfonické básně Útes v Queen´s Hall, a Londýnské filharmonické společnosti přislíbil nový klavírní koncert. Jeho nervový stav byl však stále ochromen a Rachmaninovi dělalo problém v klavírním koncertu pokročit. Vyhledal tedy odbornou pomoc moskevského lékaře Nikolaje Dahla, odborníka na léčbu hypnózou. Dahl byl rovněž talentovaným amatérským hudebníkem a jeho trpělivou péčí se mu podařilo¨vrátit Rachmaninovi chuť komponovat. Následovalo velké tvůrčí období, během několika měsíců dokončil dvě věty nového koncertu a v prosinci je předvedl za nadšeného aplaudování publika v Moskvě. V roce 1901 dokončil druhý klavírní koncert s věnováním doktoru Dahlovi. Bratranec Siloti nabídl Sergejovi po následující tři roky stálý plat jako důvěru v jeho schopnosti. Nadšený a zabezpečený Rachmaninov požádal o ruku Natatalii Satinovou. Pravoslavná církev však tento sňatek neschvalovala, protože Natalia byla Sergejova sestřenice. Snoubenci získali zvláštní povolení od cara a 29. dubna 1902 se vzali. Následovalo snad nejlepší období Rachmaninova života a to ve všech oblastech. Brzy se manželům narodily dvě dcery. Jako dirigent strávil dvě sezóny v Moskevské státní opeře (1904-1906), po politických nepokojích v Rusku v roce 1907 se přestěhoval do Drážďan, kde dokončil druhou symfonii a kde strávil několik sezón a v roce 1909 podnikl svou první cestu do Ameriky, tady byl poprvé uveden jeho třetí klavírní koncert. Po těchto dílech následovala symfonická báseň Ostrov mrtvých, inspirovaná obrazem umělce Böcklina, a chorální symfonie Zvony, v tomto případě inspirovaná básní E. A. Poea. Stal se také viceprezidentem Říšské ruské hudební společnosti v letech 1910-1912. Pracovní nasazení a nedostatek času na komponování vyvolávaly Rachmaninovi bolesti hlavy a zad. Se svými problémy se svěřoval přátelů v dopisech, ve kterých byly také jasné pochybnosti nad sebou samým. Utěchou mu bylo ruské pravoslavné náboženství. Byl silně ovlivňován bohoslužbami již od dětství, ale obzvláště pak církevní hudbou. Složil dvě náboženská díla, Liturgii Jana Chrysostoma a Večerní mši.3 Politická situace v Rusku se na začátku dvacátého století stále zhoršovala a lidé se začali obávat revoluce. Rachmaninov se svými nevyhraněnými politickými názory podepsal prohlášení o nutnosti zavedení nových reforem. Ale jako aristokrat vlastníci 3

Vyslouži, J.: Hudební slovník pro každého II, str. 430.

11

statek Ivanovku se později sám předvědčil o nepřátelství rolníků. V průběhu roku 1917 se situace natolik zhoršila, že Sergej hledal útočiště pro sebe a svou rodinu kdekoliv to bude možné. Příležitost se mu vyskytla při nabídce koncertního turné po Švédsku, kterou ihned přijal, obstaral potřebné formality a 23. prosince 1917 odcestovala celá rodina z Ruska, kam se již nikdy nevrátili. Rachmaninov byl ve svých středních letech a dobře si uvědomoval, že rodinu uživí nejlépe jako dirigent a klavírní virtuos. V této době bylo známo 39 z jeho konečných 45 děl. Po krátké době strávené v Kodani a Stockholmu se v roce 1918 usadili v Americe. Ze začátku trávil veškerý čas nahráváním a koncertováním. Rachmaninov se stále snažil udržet kontakty s Evropou a o osm let později se manželé Rachmaninovi setkali ve Francii se svými dcerami. Šťastné shledání však bylo narušeno smrtí manžela jedné z dcer, Iriny, knížete Volkonského. Sergej se jako otec snažil své dceři pomoci a založil vydavatelství TAIR, které vydávalo díla ruských skladatelů, kteří také emigrovali a vedení společnosti přenechal svým dvěma dcerám. Od této chvíle trávil v Evropě mnohem více času, o čemž svědčí i pronájen vily v Clairfontaine nedaleko Paříže, kde se scházel se svými ruskými přáteli, mezi emigranty byly i rodiny Silotiových a Satinových. O čtyři roky později, v roce 1930, si nechal Rachmaninov postavit vilu u Lucernského jezera, kterou pojmenoval Senar. Zde nacházel potřebný klid po rušných pracovních cestách, koncertování, dirigování a nahrávání pro Victor Record Company. Poté, co v roce 1931 podepsal antisovětský manifest, bylo v Rusku zakázáno hraní jeho děl. Také tisk ho označil pouze za imitátora, jeho hudba prý ztratila svůj avantgardní styl. Rachmaninov však nepřestal skládat a na sklonku svého života složil třetí symfonii, Rapsodii na Paganiniho téma a Symfonické tance. V roce 1938 jím hluboce otřásla smrt přítele Šaljapina, kterého několikrát navštívil v pařížské nemocnici. A protože situace v Evropě jasně vedla k začátku války, vrátil se Rachmaninov s manželkou a starší dcerou zpět do USA. I přes tíživou situaci se stále snažil skládat, ale obavy o svou druhou dceru, která zůstala v Evropě, byly silnější. Tížila ho i situace v Rusku, kam vpadla německá vojska. I přes původní nepřízeň vlády přispíval do Fondu válečné podpory a sovětská vláda ho opět přijala mezi své.

12

Smrt klavírního génia Zemřel 28. března 1943 v Beverly Hills v Kalifornii po náhlém zhoršení zdravotního stavu na rakovinu. Jeho pozůstatky byly uloženy na ruském pravoslavném hřbitově ve státě New York v Kensicu.4 Rachmaninov se ve světě proslavil nejen jako skladatel a dirigent, ale i jako vynikající klavírista. Vedle klasického repertoáru hrával samozřejmě i své skladby, ovšem mezi posluchači měl dva tábory. Na jednu stranu si jeho skladby ihned zamilovali, ale na straně druhé jím opovrhovali kvůli tomu, že nebyly dostatečně novátorské a své hudební ideje často vyjadřuje opakovaně. Je zajímavé, že například co se týče francouzské hudby, za stěžejní skladatele považoval spíše C. Fancka a C. Saint-Saënsa než M. Ravela a C. Debussyho. Například oproti Stravinskému a Prokofjevovi používal spíše konzervativní skladebné techniky (prakticky nikdy neopouští tonalitu).

4


13

2) Tvorba a styl Sergej Rachmaninov patřil k posledním ruským romantickým skladatelům, a protože žil na přelomu století, byl ovlivněn jak starými, tak i novými tvůrčími styly, s čímž nebylo snadné se vyrovnat. Miloval hudbu Rimského - Korsakova a cítil se jí náležitě zavázán. Po neúspěchu na petrohradské konzervatoři odcestoval do Moskvy, kde byl silně ovlivněn P. I. Čajkovským. Oba sdíleli stejný názor o důležitosti výrazné melodie, která je schopna přetrvat navěky. I když neúspěch první symfonie (1893) jím silně otřásl, jeho hudební nadání se nedalo skrýt, což dokázal prvním klavírním koncertem (1891). Jeho jméno se však stalo slavným po uvedení Preludia cis-moll (1892), kterým bylo publikum naprosto uchváceno a Rachmaninov jej poté musel hrát alespoň jako přídavek při svých koncertních vystoupeních. I přes to skladatele sužovaly obavy nás sebou samým a nedostatečné sebevědomí. Možná, že to byla právě jeho citlivá povaha, která dala vzniknout mistrovskému a posluchačsky oblíbenému druhému klavírnímu koncertu (1901). Je to dílo plné tajemné harmonie, Rachmaninov zde potvrdil svou ideu nadčasového, velikého a nádherně melodického díla plného lyrických momentů v čele s virtuosním klavírním podáním. Jeho sláva a jedinečnost jeho díla se z Ruska šířila do celého světa. Měl velké ruce, o čemž svědčí i náročnost některých jeho akordů. Faktura jeho skladeb je spjata s fyziognomií jeho velkých rukou. V době svých vrcholných tvůrčích sil zkomponoval skladby jako druhá symfonie, třetí klavírní koncert, čtvrtý klavírní koncert. Mnohé z těchto skladeb nahrával na válečky jako historické nahrávky. Přednost ale vždy dával živému koncertnímu vystoupení, odmítal totiž rozhlasová vysílání pro jejich špatnou zvukovou kvalitu. Díky těm málo zvukovým nahrávkám však i dnes můžeme obdivovat jeho osobitý styl, v jeho době označovaný za naprosto originální a také avantgardní. Celé jeho dílo svědčí o Rachmaninově virtuosním nadání a ohromné síle a velikosti jeho osobnosti. Rachmaninov si vytvořil svůj osobitý styl velmi brzy. Svou nejproslulejší skladbu, Preludium cis moll, napsal už v devatenácti letech, ještě za studií na moskevské konzervatoři. Po celý život toto preludium přidával na závěr svých klavírních recitálů, skladba mu sloužila přímo za jakousi znělku jeho tvorby. Preludium náleží 14

k třetímu opusu, cyklu Pěti skladeb, v Německu vydaných pod názvem ,,Fantasiestücke“. Tam také najdeme neméně typickou skladbu, Elegii. To už je celý Rachmaninovův bolestně chmurný a přitom tak výrazný umělecký profil, to už je ono zapadající slunce, onen osamělý hlas, jak to vše známe a milujeme z celého skladatelova díla. A i technika: širokohmatý doprovod, volba málo užívaných stupnic, sytá a originální akordika, schopnost vytvářet velikou gradaci a schopnost plastického odlišení témat. V čele Rachmaninovova díla stojí pět koncertů. Jsou to mohutné opusy, které udivují širokodechou melodikou, tématy rozměrnými a rozklenutými do neobvyklých dimenzí, jež se rozvíjejí takřka po wagnerovském způsobu ,,věčné“ melodie. Upoutají

grandiózní

symfoničností

a

sugestivní

náladovostí.

Řadu

Rachmaninovových koncertantních skladeb uzavírá Rapsodie na Paganiniho téma op. 43. Za formu této rapsodie si skladatel zvolil variace. Je pozoruhodné, jaká témata si k nim vybral: Paganiniho Caprice, zpracovaný už Schumannem, Lisztem a Brahmsem, a středověkou sekvenci Dies irae, použitou už Berliozem ve Fantastické symfonii a Lisztem v Tanci mrtvých. Zdá se, že volba Paganiniho živelného tématu symbolizovala zdravý prazáklad hudby, obraz přírodních sil v hudbě, k nimž je potřebné se stále vracet, i obraz samého života. A Dies irae je pak symbolem ohrožení života v moderním světě, v tom světě, který prošel první světovou válkou a ke druhé se zase chystal. Dílo vzniklo totiž roku 1934. Tak hudební básní o osudovém sváru života a smrti vyvrcholil Rachmaninov svou celou klavírní tvorbu. Rapsodie vznikla v cizině, za doby skladatelovy emigrace, ale její spojení s myšlenkovým základem ruské hudby, s jejím smyslem a duchovními kořeny je nepopiratelné.5

2. 1. CHRONOLOGICKÝ PŘEHLED TVORBY

1886-1887 - rané skladby a první pokusy o komponování - upravil Čajkovského symfonii Manfred pro dva klavíry - soubor klavírních nokturn věnovaných svému učiteli Zverevovi 5

V. J. Sýkora: Dějiny klavírního umění, Praha, 1973.

15

1890-1891 - První klavírní koncert fis moll (op.1)

1892 - Opera Aleko o třech dějstvích - založená na básni A.S.Puškina - Preludium cis-moll pro klavír

1893 - Fantazie – Tableaux op. 5, suita č. 1 pro dva klavíry (op.5) - První symfonie d moll (op. 13) - Romance G dur pro čtyřruční klavír 1894 - Morceaux de salon (op. 10) - Šest kusů (op. 11) pro klavír na čtyři ruce 1896 - Moments musical (op. 16), (druhá část Allegretto později revidována) 1899 - Morceau de fantaisie a Fughetta – drobnější kousky

1901 - Suita č.2 pro dva klavíry (op.17) - Sonáta pro violoncello g moll - Druhý klavírní koncert c moll (op.18) – věnován doktorovi N. Dahlovi, který mu pomohl se dostat z psychických potíží 1903 - Variace na Chopinovo téma (op. 22) - Deset preludií (op. 23)

1904 - opera Lakomý rytíř (op.24)

16

1905 - opera Francesca da Rimini (op.25) 1907 - První klavírní sonáta d moll (op. 28) 1908 - Druhá symfonie e moll (op.27)

1909 - Ostrov mrtvých, symfonická báseň (op.29) - Třetí klavírní koncert d moll (op.30) – věnován klavíristovi Josefu Hofmannovi

1910 - Třináct preludií (op. 32) - Liturgie svatého Jana Chrysostoma (op.31) 1911 - Polka V. R. – vtipná olka zkomponovaná na téma jeho otce V. Rachmaninova - Etudy-Tableaux (Obrazy) (op. 33)

1913 - Zvony, chorálová symfonie (op.35) - na motivy básně E.A.Poea - Druhá klavírní sonáta b moll (op. 36) – věnována spolužákovi M. Pressmanovi – žák N. Zvereva - Nešpory, chorálová symfonie

1915 - Celonoční bdění, večerní mše (op. 37) 1917 - Druhý sešit Etud-Tableaux (Obrazy) (op. 39)

1926 - Čtvrtý klavírní koncert g moll (op.40) 17

1931 - Variace na Corelliho téma d moll pro klavír (op.42) 1934 - Variace na Paganiniho téma a moll pro klavír a orchestr (Op.43, někde uvedeno i Op.42) 1936 - Třetí symfonie a moll (op.44) 1941 - Tři symfonické tance pro orchestr (op.45)

2. 2. KLAVÍRNÍ TVORBA Komponování pro klavír provázelo Rachmaninova v podstatě celý skladatelský život. Jeho celkové dílo tvoří čtyřicetpět opusů, z toho devatenáct jich patří přímo klavíru ovšem nejen sólovému – tomu věnoval opusů jedenáct. Zbylých osm opusů rozdělil mezi skladby pro dva klavíry, pro čtyřruční klavír a nakonec pět opusů pro klavírní koncerty. Avšak ne všechny jeho díla měla opusová čísla, nesmíme zapomenout ani na transkripce. Jedná se o sólové nebo komorní úpravy děl skladatelů jakou jsou například: Johann Sebastian Bach, George Bizet, Petr Iljič Čajkovskij, Franz Liszt, Franz Schubert a mnoho dalších. Tyto skladby ale v porovnání s jeho originální tvorbou nejsou tak známé a ani nejsou často hrané. Ve své tvorbě vycházel především z ruské hudby, zejména velký obdiv měl ke skladateli Petru Iljiči Čajkovskému. To podstatné co měli společné je práce s výraznými melodiemi, které se líbí, lidstvo ji nezapomene a je schopna přetrvat věky. V jeho tvorbě se objevují nejen virtuózní prvky, rytmická místa, ale i polyfonní zpracování a skryté hlasy, které obohacují a ozvlaštňují melodii a celkovou fakturu skladby.

18

2. 3. RACHMANINOV - INTERPRET Jako úžasný virtuóz a muzikant si ho oblíbilo publikum v několika zemích světa. Jeho klavírní hru si můžeme poslechnout i v dnešní době a to díky nahrávkám, které byly pořízeny pro společnost Victor Talking Machine Copany (VTMC). Bylo známo, že jako interpret dával přednost hlavně živým koncertům před publikem, ale i přesto nahrál několik skladeb a to nejen vlastních ale i od ostatních autorů. Nahrávání mu nevyhovovalo pro tehdejší zvukovou nedokonalost. Díky těmto nahrávkám můžeme zjistit a udělat si představu o tom jaký byl sám Rachaninov klavíristou a které další skladatele si pro své sólové hraní vybíral a řadil je tak mezi svoji tvorbu. Mimochodem je zajímavé, že se nedochoval jediný audiovizuální záznam Rachmaninovovy hry. Z jeho vlastní tvorby (pro sólový klavír) jsou nahrané například: Moment musical č. 2 es moll, Morceaux de fanataisie op. 3 (Preludium cis moll, Melodie, Polichinelle a Sereneda. Z dalších skladeb to jsou některá z Preludií op. 23 (č. 5 g moll a č. 10 Ges dur) a op. 32 (č. 3 E dur, č. 5 G dur, č. 6 f moll, č. 7 F dur a č. 12 gis moll) a Etud – Tableaux op. 33 (č. 2 C dur, č. 6 Es dur, č. 7 g moll) a op. 39 (č. 6 a moll). Asi jedny z nejslavnějších jsou nahrávky jeho čtyř koncertů a Rapsodie na Paganiniho téma op. 43 za doprovodu Philadelphské filharmonie s dirigenty Eugenem Ormandym a Leopoldem Stokowskim. Dále byly zaznamenány i některé z Rachmaninovových transkripcí, jako například Scherzo z Mendelssohnova Snu noci svatojánské. V neposlední řadě sem také patří nahrávky skladatelů, které Rachmaninov řadil do svého repertoáru. Mezi ně patří například: Johann Sebastian Bach, Ludwig van Beethoven, Petr Iljič Čajkovskij, Louis-Claude Daquin, Claude Debussy, Christoph Willibald Gluck, Edvard Grieg, Georg Friedrich Handel, Fryderik Chopin, Franz Liszt, Moritz Moszkowski, Wolfgang Amadeus Mozart, Domenico Scarlatti, Franz Schubert, Robert Schumann, Alexandr Skrjabin, Richard Strauss a Carl Maria von Weber. Díky těmto nahrávkám můžeme sledovat Rachmaninovův klavírní projev, jeho dynamickou i úhozovou škálu i lehkost s jakou zvládal i ty nejobtížnější pasáže. Jako interpret se zaměřoval také na stavbu skladby a dokonce i celého koncertního programu. Interpret by měl vždy přesně vědět, kde je jak vrchol skladby, tak i vrchol 19

koncertu. Mít dobře rozplánované, jak jej co nejlépe vystavět. Stěžejní bod skladby podle Rachmaninova není, nebo spíše nemusí být v závěr skladby, ani nemusí být ve fortissimo ale třeba v pianu. Každopádně si hudebník musí sám tento vrchol vyhledat, naplánovat jak se k němu vypracuje a jak jej provede. Pokud se mu to nepovede, skladba ztrácí napětí a ve skutečnosti nebude na posluchače tak působivá jak ve skutečnosti je. Jako umělec byl na sebe Rachmaninov velmi přísný, kladl na sebe velké nároky. Dodržoval svou přísnou pracovní morálku a odpovědnost. Tyto nároky však nekladl jen na sebe ale i na ostatní hudebníky, s kterými spolupracoval. V podstatě vyžadoval naprostou dokonalost. Důkazem, že byl na sebe opravdu přísný je příhoda, kterou vyprávěl americký klavírista Abram Chasins: ,,Rachmaninov byl naprostý puntičkář. Pracoval neustále, s nekonečnou trpělivostí. Jednou jsem se s ním domluvil, že s ním strávím odpoledne v Hollywoodu. Přijel jsem ve dvanáct hodin, jak bylo domluveno, a slyšel jsem sporadicky zvuky klavíru, jak jsem se blížil k domu. Stál jsem za dveřmi a nemohl jsem uvěřit svým uším. Rachmaninov cvičil Chopinovu etudu gis moll terciovou, avšak takovým hlemýždím tempem, že mi to chvíli trvalo, než jsem skladbu poznal, poněvadž mezi prvním a druhým úhozem uplynulo mnoho času. V údivu jsem stopl toto podivuhodné vystoupení; téměř hodinu hrál rychlostí dvacet sekund na jeden takt, zatímco já jsem stál jako přikován na místě, zcela neschopen zazvonit.“ 6 I přes velký celosvětový Rachmaninův úspěch se však jeho výkony téměř nikdy nevyrovnaly jeho vnitřním představám a přáním, měl proto časté stavy úzkosti a nedostatek sebevědomí.7Navenek nepůsobil příliš přátelsky, spíš striktně a dokonce až mrzoutsky, ale ve skutečnosti oplýval vřelostí a měl velký smysl pro humor. Obdivoval vše, co bylo nové, a obklopoval se lidmi, které měl nejradši – rodinou, přáteli a také hudbou.8

6

Chasins, A.: Hovory o pianistech, s. 37 Chasins, A.: Hovory o pianistech, s. 34 8 Chasins, A.: Hovory o pianistech, s. 34, 35 7

20

3) Preludium – forma, vývoj Preldium je jedno z klíčových slov této diplomové práce, proto začínám kapitolou o vývoji preludia. Snahou je dostat se k počátkům samotného preludia, stručně charakterizovat jeho vývoj v jednotlivých obdobích (stoletích), jeho interpretaci různými nástroji a dostat se až k vrcholu preludia, především pak preludiím Rachmaninovským, což je cílem mojí práce. Preludium původně znamenalo předehru, vychází totiž z latinského slova Praeludere – neboli hrát předem, před něčím. Jako předehra sloužilo preludium především k vokálním skladbám – písním, motetům, nebo madrigalům. Využívají se i jako úvod k chorálům, kde preludia udávají tóninu (proto bývají často uspořádána dle tónin) Již v této době bylo preludium svěřováno většinou cembalu, loutně nebo varhanám. Později se stala předehrou i u instrumentálních skladeb, nejčastěji u fugy, v 19. století se z preludia stala samostatná charakteristická skladba (charakteristický kus). Tyto různé typy nyní rozebírám jednotlivě v následujících podkapitolách. Rané formy 15. a 16. Století) Preludium patřilo k prvním skladbám samostatné instrumentální hudby (varhany, nebo jiný klávesový nástroj, 15. století), vznikala především volnou improvizací hudebníka a měl jediný účel – uvést následující hudební dílo. Jako předehra bylo sice funkčně vázáno, nemělo však žádné formální vzory v hudbě vokální, a rozvíjelo proto vlastní typicky instrumentální styl: běhy, dvojhmaty, figurace, akordy. Jinak byly tyto předehry vesměs improvizovány. Jejich instrumentální styl a především formová volnost vycházející z improvizace zůstaly v průběhu vývoje tohoto druhu zachovány. Mezi první zaznamenaná preludia patří například Ileborghova varhanní tabulatura z roku 1448 a jiné sbírky instrumentálních skladeb varhanní a loutnové tabulatury 15. století. Názvy skladeb v pramenech jsou velice rozmanité a ještě v 17. století byly víceméně používány. Byly to například: preambulum, capriccio, intonatio, toccata, fantasia, intrada, ricercar, tiento a další. Především u ricercaru a fantasie se se uplatňuje imitace a fugovaná vazba. Výjimku tvoří toccata, která prodělala zvláštní vývoj. Původně byla jednodílná ve volném preludiovém stylu, na konci 16. Století přibrala fugované části, 21

což vedlo přes vícedílné toccaty Buxtehudovy9(až tři fugované úseky) k párovému spojení toccaty a fugy u Bacha. I u Bacha však ještě najdeme toccatu, která zároveň obsahuje fugu (Partita e moll). Dokonce i Schumannova Toccata op. 7 má ještě krátký fugovaný střední díl.10 Období baroka Vrcholnou formou v období baroka byla samozřejmě fuga. Přísné polyfonii této fugy předchází volné utváření preludia – toccaty a fantazie. Obě věty spolu vzájemně hudebně souvisejí. Můžeme rozlišit určité strukturní typy: 1) Arpeggiový typ - řada akordů, která se rozvine do stejnoměrného pohybu akordických arpeggio - klid těchto akordů se zde pojí s volně pulzujícím rytmem 2) Figurativní typ - je příbuzný arpeggiovému typu - sled akordů se rovnoměrně realizuje nad basovou kostrou 3) Toccatový typ - sled akordů se rozkládá do virtuózních arpeggií, figur a běhů - pohyb znovu ústí do plných akordů, často v tečkovaném rytmu 4) Áriový typ - nad generálbasovým doprovodem je kantabilní melodie připomínající zpěvní hlas v áriích a písních nebo sólový nástroj v pomalých koncertních větách 5) Typ invence - jde o polyfonní sazbu, v níž hlasy postupují imitačně jako v dvojhlasých a tříhlasých invencích 6) Typ triové sonáty - dva imitační vrchní hlasy nad volným basem11 Preludium se může opírat o všechny formové typy s výjimkou fugy, takže by bylo možné vytyčit i další typy – typ concerta grossa, ouverturový typ a podobně. V Dobře temperovaném klavíru I (1722, stejně i v II, 1744) seřadil Johann Sebastian Bach preludia a fugy z hlediska tónin podle starého intonačního vzoru: do všech 24 9

Dietrich Buxtehude – německo-dánský varhaník a hudební skladatel v období baroka. U. Michels: Encyklopedický atlas hudby, s. 141.

10

22

durových a mollových tónin temperované oktávy v chromatickém sledu. Každé preludium (s fugou) v sobě zároveň zahrnuje charakteristiku své tóniny.

Preludium v klasicismu V klasicismu nehrálo preludium žádnou roli. Znovu ho objevil teprve romantismus. Vše spočívá především v melodii, zaniká barokní basso continuo, komplikovaná harmonie a polyfonie. Nejčastější oblibě se těší především menuet, a do centra dění se dostává sonátová forma, která ztvárňuje protikladné charaktery. Preludium 19. a 20. Století Jak už bylo zmíněno, preludium se v období klasicismu příliš neobjevovala, nebo spíš vůbec. Objevuje se až v romantismu. Například Preludium, chorál a fuga Ceasara Francka. Také Mendelssohn, Schumann a jiní psali preludia a fugy a imitovali tím tak baroko. Na druhou stranu se v devatenáctém století preludium opět odděluje od fugy a vystupuje tak jak samostatný charakteristický kus.(115). Váže se většinou na jednotný klavírně koncipovaný motiv. V tomto smyslu napsal Frederyk Chopin svých 24 preludií (Préludes) op. 28 z roku 1836. Seřadil je podle vzoru Johann Sebastiana Bacha do tonálního cyklu, ne však chromaticky ale v kvintovém kruhu, kde se střídá durová tónina a její paralelní mollová tónina. Po Chopinovi psali významná preludia například Claude Debussy (dvakrát dvanáct preludií, 1910-1913), Alexander Skrjabin (90 preludií), Sergej Rachmaninov (opus 23 a 32) Olivier Messiaen (8 preludií, 1929), Frenk Martin (8 preludií).

11

U. Michels: Encyklopedický atlas hudby, s. 141.

23

4) Preludia opus 23 Sergej Vasiljevič Rachmaninov napsal celou řadu preludií pro sólový klavír. První Rachmaninovův pokus o preludium bylo Preludium e-moll, jedno z jeho 4 kusů pro klavír v roce 1887. Jeho nejvýznamnějším počinem v tomto směru je 24 preludií, které se skládají ze všech durových a mollových tónin. Tato preludia byla psána a publikována v různou dobu a ani ne jako jednotlivé sady či opusy. Rachmaninov jako asi jediný z těch skladatelů, kteří napsali všech 24 preludií ve všech tóninách, tento cíl na mysli neměl. Napsal totiž také další tři samostatná preludia. Deset preludií, op. 23 Deset preludií, které zkomponoval Rachmaninov v letech 1901 a 1903, věnoval svému učiteli, bratranci a podporovateli Alexandru Zilotimu, žákovi Ferenze Liszta. (Pzn. V příspěvku o Druhém klavírním koncertu jsem se ve shodě s němemckou Wikipedií držel transkripce jména Siloti, přesnější přepis z ruštiny bude nicméně Ziloti, i když se s prvním uvedeným přepisem rovněž setkáme.) Cyklem pokračoval v žánru preludií, který zaujímá významné místo v dějinách hudby, počínaje Johannem Sebastianem Bachem a nekonče Chopinovými Preludii op. 28, která naopak dala stylový rámec jejich dalšímu vývoji. Rachmaninov ve svých Deseti preludiích, op. 23, dále profiloval svůj vyhraněný osobní styl, stejně jako např. v předchozích Morceaux de fantaisie, obohatil jej například o polyfonní elementy a vytvářel tak komplexnější hudbu. Vedle druhého cyklu preludií, op. 32, je tato skladba považována za jeden z vrcholů pozdně romantické klavírní hudby. Především páté, rytmicky markantní Preludium g moll op. 23 č. 5 patří ke standardnímu repertoáru řady klavíristů, rovněž se často hraje jako přídavek. Vzhledem k vysokým technickým nárokům se většina těchto preludií vymyká možnostem amatérského hraní. Po úspěchu Preludia cis moll, zkomponovaného v roce 1892, které musel Rachmaninov, zanedlouho už ne právě s nejpříjemnějšími pocity, neustále opakovat, se k tomuto žánru po deseti letech znovu vrátil, a znovu pak po další sedmileté přestávce. V posledních skladbách tohoto druhu pak předložil ještě komplexnější hudbu. Celek 24 preludií vznikal poměrně dlouhou dobu, v rozmezí let 1892 až 1910. 24

1. Preludium fis moll – Largo Do úvodu celého cyklu zařadil Rachmaninov poměrně klidně plynoucí preludium. Je to kontrast k dalšímu opusu 32, kde první preludium C dur je naopak jakýmsi slavnostním zahájením celého opusu. Tento klid celého preludia navozuje i tónina mollová, která sama o sobě vytváří ponurejší atmosféru. Preludium se v podstatě nezastaví, doprovod v šestnáctinových hodnotách levé ruky stále plyne až do taktu třicetšest (příklad č. 1)12, kde se role prohodí a pravá ruka na dva takty přebírá šestnáctinové skupinky a levá přebírá klidnou melodii (příklad č. 2)13. Příklad č. 1

Příklad č. 2

Celou dobu se melodie přelévá přes dlouhé tóny v pravé ruce a postupně graduje zhušťováním faktury a přidáváním dynamiky až k fortissimu. Ovšem nejde o známé vyvrcholení v podobě bouřlivých basů a virtuozity, ovšem o nenápadný vrchol skladby v paralelní tónině A dur, který opět ustupuje ubýváním hlasů a spojením obou rukou v klidné šestnáctinové obloučky, které hrají unisono v posledních taktech. Potvrzením vybrané tóniny fis moll, jsou končící tři takty, kdy z pianissima 12 13

Rachmaninov, S., V.: Préludes op. 23 , s. 2 Tamtéž, s. 5

25

dojde k jakémusi nečekanému vzruchu. Fis moll akordy v široké harmonii se zde naposledy rozezní jako zvony na kostele, které postupně utichnou (příklad č. 3)14. Příklad č. 3

. Jak už bylo dříve zmíněno, levá ruka tvoří doprovod, ovšem do šestnáctinových not se vmísí noty osminové, které mají funkci rovněž melodickou. Proplétají se tedy s melodií v ruce pravé. Tento celý úsek osminových not je i Rachmaninovem označen menším důrazem, aby bylo jasné, že se nejedná o pouhý akordický doprovod. 2. Preludium B dur – Maestoso Po tomto nesmírně klidném melancholickém začátku se v tomto preludiu strhne klavírní bouře. Jde o jednu z nejbrilantnějších skladeb v dějinách klavírní literatury. Proto si vyžaduje i opravdu kvalitního a schopného interpreta. Předpokládejme, že toto preludium jistě nepatří do repertoáru všech klavíristů. Vyžaduje totiž i jistou fyziologickou stránku interpreta, potažmo i fyzickou. Jak již bylo zmíněno, hned od prvních taktů se strhne bouře. Začíná se hned ve vysoké dynamice forte a to v levé ruce dvoutaktovou předehrou sextol, které mají svůj první tón jak jinak než v base (příklad č. 4)15 Příklad č. 4

14 15

Rachmaninov, S., V.: Préludes op. 23, s. 5 Tamtéž, s. 6

26

Tento příznačný doprovod pro druhé preludium pokračuje a s nástupem melodie v pravé ruce společně vytváří fortissimo a začíná tak první díl, rytmicky velmi náročný a s virtuózním charakterem. Pravá ruka ovšem nezůstává pozadu, její úloha není stejná jako v prvním preludiu, působí nejen jako melodická složka ale i rytmická, s levou rukou dotváří sextoly, tečkovaný rytmus, trioly šestnáctinové i osminové a to vždy, minimálně v oktávách, akordech, terciích. Jako rytmicky zvýrazněný úsek nacházíme v taktech devět a deset, kdy ruce hrají unisono (příklad č. 5)16, na chvíli jako by se preludium zklidnilo, ovšem hned v taktu jedenáct se pokračuje opět jako na začátku. Příklad č. 5

Změna přichází v taktu šestnáct a sedmnáct, kdy první díl graduje opět hrou unisono zahuštěné faktury a rytmického koncertu, takt sedmnáct se nachvíli promění v 2/4 takt, jakoby chtěl uklidnit atmosféru a pokračuje druhý díl preludia (příklad č. 6)17, kde se sextoly přesouvají do vrchního hlasu – tady je hraje ruka pravá a levá vytváří poměrně líbeznou melodii ovšem za doprovodu několika rozložených triol a arpeggií. Příklad č. 6

16 17

Rachmaninov, S., V.: Préludes op. 23, s 6 Tamtéž, s. 7

27

V jednom místě se na chvíli ocitneme i v dynamice pianissimo. Tato část se na poslech jeví jako jednoduchá, ale skutečnost je jiná. Již při pohledu do not, zjistíme jak náročné je pro interpreta tuto část zvládnout. Tento druhý díl samozřejmě opět graduje do fortissima a přes 2/4 takt, jak již tomu bylo i při předchozím přechodu se dostáváme opět k dílu prvnímu. Dalo by se říct, že jde o písňovou formu a-b-a, ovšem s pozměněným koncem. Na konci preludia nás čeká jakási coda, která brilantně vrcholí virtuozitou v pravé ruce, a v předposledním taktu rozleženým B dur akordem s přidanou sextou v oktávách a ž k vrcholným nebo chcete-li ,,vítězným“ akordům F dur a B dur (příklad č. 7)18. Příklad č. 7

. 3. Preludium d moll – Tempo di minuetto Toto preludium již z názvu připomíná menuet. V jako jediném preludiu se objevuje repetice. První část s přesnou rytmikou, osminovými staccaty a tečkovaným rytmem má taneční charakter. V levé ruce se objevuje figura šestnáctinových not ve staccatu (příklad č. 8)19, které jakoby znázorňovaly občasnou mrzoutskou a bručounskou povahu Rachmaninova. Preludium probíhá převážně bez významnějších agogických změn, ovšem objevuje se v něm také rovina rozvolněnější, kde probíhá prolínání melodie v jednotlivých hlasech, jež je pro Rachmaninova tak typické. Skladatel stylizoval menuet, významný především pro baroko, ale neobjevuje se menuet dvě. Čili můžeme říct, že prvky menuetu jsou zde spíše symbolické.

18 19


28

Příklad č. 8

4. Preludium D dur – Andante cantabile Nálada čtvrtého preludia by se dala přirovnat k Písním beze slov. Triolová figura v levé ruce barevně podmalovává niterně toužebnou melodii (příklad č. 9)20. Příklad č. 9

Romanticky naladěná skladba v sobě nenese tolik virtuozity, kterou najdeme ve většině preludií, ale naopak je zde důležitá práce se zvukem, barevností tónů, vedení melodie, která je podkreslena harmonickými rozklady levé ruky. Význam nesení melodie je podtrženo již v úvodu poznámkou sempre cantabile (rovněž příklad č. 9). Dynamicky je preludium vystavěno pozvolna, k dynamickému vrcholu v podstatě dochází až ke konci, během hry se spíš vlní z nižší dynamiky do vyšší a zase zpátky, tak jak si žádá melodická linka a pohyb harmonie. Melodie se postupně přesouvá přes vrchní hlas do středního hlasu (příklad č. 10)21, kde je povinností interpreta tento hlas vynést a po dynamickém vrcholu se opakuje zpěv obohacený akordy a vrchním hlasem (příklad č. 11)22. V tomto preludiu se také pracuje s agogikou, která dotváří charakter, jak již bylo řečeno, křehkého romantického půvabu.

20

Rachmaninov, S., V.: Préludes op. 23, s. 16 Tamtéž, s. 17 22 Tamtéž, s. 19 21

29

Příklad č. 10

Příklad č. 11

5. Preludium g moll – Alla marcia Preludium g moll je nejznámější z celého opusu. Hned od prvního taktu nám připomíná důstojný pochod (ovšem to už poznáme z předepsaného označení alla marcia), (příklad č. 12)23. Poměrně prosté rytmické téma je doprovázeno markantním třítónovým motivem. Příklad č. 12

Toto téma se od začátku opakuje a variuje v hustší harmonii a vyústí do taktu sedmnáct, kde následuje majestátní epizoda v plném znění nástroje v Es dur (příklad 23

Rachmninov, S., V: Préludes op. 23, s. 20

30

č. 13)24. Tato slavnostní část má pouhých osm taktů, ale o to je velmi náročná a zvukově orchestrální. Příklad č. 13

Po této části se opět vrací hlava tématu v g moll, zopakuje nám opět práci s motivem, postupně se krystalizuje hutná faktura a i dynamická mohutnost se ztrácí do piana, zdá se jako by pochod byl v dáli. Ale z nenadání nás připraví na nečekanou část, poněkud pomalejší (Un poco meno mosso) a lyrickou (příklad č. 14)25. Nacházíme se v tónině D dur, tedy část druhá je na dominantě. Pod velkými akordickými rozklady v levé ruce se nese melodie, ale nejen jako jednoduchá melodická linka. Příklad č. 14

Celá tato část plyne v nízké dynamice a působí jako odpočinek po tak energickém začátku. Po několika taktech se opět začínáme vracet k tematice pochodu, zatím nenápadně na čtyřech taktech v D dur a nízké dynamice vplujeme do původní g moll 24 25


31

tóniny a začíná bouřlivý pochod v tempu. Ale tato část není stejná jako začátek, Rachmaninov si s tématem pohrává a přes různé tóniny se dostává do epizody v Es dur, přes kterou se překlene do závěru skladby. Stejně jako v první části pochod odchází a k našemu údivu toto preludium nekončí bouřlivými akordy, ale jemným staccatem v osminových hodnotách g moll v pianissimu (příklad č. 15)26. Původ rytmického jádra lze hledat v dlouhé a originální části Chopinovy Polonézy fis moll. Příklad č. 15

6. Preludium Es dur – Andante Po strhujícím a virtouzním pátém preludiu, přichází uklidňující, plynulé a romantické preludium s příznačnou tóninou Es dur. Do průběhu skladby nás přivede úvod v levé ruce v šestnáctinových hodnotách v legatu, která má po celou dobu trvání tu stejnou funkci a jakoby nás provázela dějem (příklad č. 16)27. Nemá však jen doprovodnou funkci, i když se to na první pohled jeví, ale svým legatem se přesouvá do popředí, které drží až do konce. Příklad č. 16

Hlavní melodie se line nad touto bublající říčkou v pravé ruce. V průběhu preludia se melodie dostává i do nižšího hlasu, zdá se jako by si hlasy spolu povídaly, je to 26 27


32

zpestření jak pro hráče, tak i pro posluchače (příklad č. 17)28. Na konci preludia se hlasy spojí a společně se vydají k cíli – tedy ke spokojenému a líbeznému rozloženému akordu Es dur (příklad č. 18)29. Příklad č. 17

Příklad č. 18

7. Preludiu c moll – Allegro Sedmé preludium v nás může vyvolat stejný pocit jako u Chopinovy takzvané Revoluční etudy op. 10, č. 12. Můžeme v této etudě najít jakýsi předobraz tohoto preludia. Rachmaninov zde demonstruje svůj um, jak se může doprovázet kantiléna i velmi rychlými figurami (příklad č. 19)30. Preludium obohacuje opakovaný dlouhý tón v ostatních proměnlivých hlasech harmonie, který je navíc ztížený oktávovými přesahy levé ruky.

28


33

Příklad č. 19

Preludium patří opět k těm virtuoznějším, její skladba je náročná, nemá ani žádný druhý díl, kde by si mohl interpret, eventuelně posluchač odpočinout. Strhující tempo, které si preludium vyžaduje, se zastaví až na posledním řádku na dlouhých akordech, tentokrát ve fortissimu. Můžeme si všimnout, že v úplném závěru skladby, skladatel použil stejnojmennou tóninu a preludium tak završí C dur akordem (příklad č. 20)31. Příklad č. 20

. 8. Preludium As dur – Allegro vivace Preludium má charakter etudy. Po krátké, třídobé předehře, která navodí charakter celého preludia má skladba plynulý spád tekoucích šestnáctinových not v pravé ruce, které uklidňuje hned v úvodu klidná legatová linka v levé ruce (příklad č. 21)32. Tento úsek se v preludiu opakuje několikrát, postupně ale zrychluje a čtvrťové noty vystřídají osminové noty (příklad č. 22)33. V podstatě celé preludium je charakterově stejné, není rozděleno na různé díly jako v jiných preludiích. Ani se nejedná o kontrapunktické dílo.

31


34

Příklad č. 21

Příklad č. 22

Pouze od taktu třicetdva následujících osm taktů je jakási prodleva v pianissimu. Pravá stále pokračuje v preludování, ale levá se zastaví na několika arpegiích (příklad č. 23)34. Po této krátké pauze se opět vrací stejné schéma jako je v úvodu a dopluje až k závěru, kde na posledním řádku důstojně dokráčí ve čtvrťových notách na konec. Příklad č. 23

34

Rachmaninov, S., V.: Préludes op. 23, s. 39

35

9. Preludium es moll – Presto Charakterem se opět toto preludium přibližuje etudě. Svými obtížnými tercsextovými hmaty pravé ruky je technicky nejobtížnější (příklad č. 24)35. Možná díky tempovému označení Presto je z tohoto opusu nejkratší, netrvá ani dvě minuty, ovšem neubírá to na náročnosti provedení. Příklad č. 24

V již zmíněných terc-sextových bězích se ve vrchních tónech často objevuje chromatika, která se v průběhu skladby několikrát promítne i do melodie, především pak ve střední části, kde se na prvních dobách objevují půlové, nebo čtvrťové noty. Jde sice pouze o čtyři takty (příklad č. 25)36, ale na chvíli se rychlé běhy jakoby zastaví a zase se vrátí k podstatě preludia. Příklad č. 25

35 36

Rachmaninov, S., V.: Préludes, s. 44 Tamtéž, s. 46

36

Na konci nás čeká překvapení. Veškerý shon se najednou zastaví na tónu es, následuje třídobá pauza a změna tempového označení – Adagio (příklad č. 26)37. Ve dvou taktech se preludium rozloučí na dlouhých akordech v pianu. Předpokládejme, že jde o jakousi předzvěst posledního preludia, které nekončí nijak virtuózně, jak bychom mohli předpokládat. Příklad č. 26

Pokud bychom shrnuli předchozí tři preludia, došli bychom k závěru, že patří k velmi náročným, nejen technicky ale i zvukově. V podstatě musí vše vypadat, že je to hravé zurčení

rychlých,

nejčastěji

šestnáctinových

běhů

v různých

obtížnostech.

Dynamicky tyto skladby nejsou nijak výrazné, v podstatě vychází z průběhu hry a označených vrcholů. Jediné co nás vždy překvapí, je poklidný pianový závěr v osmém a devátém preludiu. 10. Preludium Ges dur – Largo V závěru nás překvapí svou klidnou melodií levé ruky, přes níž jako vějíř pravá ruka pokládá vznášející se akordy (příklad č. 28)38. Můžeme říct, že poslední preludium je odpočinek, potom všem co jsme si prožili a co interpret zvládl zahrát. Poklidně nás usadí a je-li to jen trochu možné, napíná nás až do konce, jestli dojde k nějakému vzruchu. Ale není tomu tak. Krásně zřetelná je i polyfonní struktura, jelikož téma v horním hlase není jediná výrazná melodie (příklad č. 29)39. I v levé ruce se souběžně prolíná velmi podobné téma, které by nám měl interpret naservírovat takovým způsobem, že posluchač přesně rozpozná dialog melodií, které se prolínají mezi akordy.

37


37

Příklad č. 28

Příklad č. 29

SHRNUTÍ Z hlediska výkonu deset preludií op. 23 vykazují velké rozdíly v obtížnosti. První, čtvrté, páté a desáté preludium vyžaduje zkušeného pianistu, můžeme říct středně pokročilého. Zatímco vytrvalost a obratnost vyžadují druhé, třetí, šesté, sedmé, osmé a především deváté preludium. Nicméně, i ,,lehčí“ preludia s sebou nesou i drobné interpretační problémy například v kontrapunktu, dynamice, zvukovosti a načasování vrcholu skladby. Sada těchto preludií odráží zkušenosti Rachmaninova jako virtuózního pianisty a skladatele, testujícího technické, tónové, harmonické, lyrické a perkusní schopnosti klavíru.

38

5) Preludia opus 32 V předchozí kapitole jsme rozebrali Preludia op. 23, který patří do stěžejní Rachmaninovovy klavírní tvorby. Tyto dva opusy od sebe dělí sedm let (op. 23 – 1903, op. 32 – 1910), což se projevuje na složitější a barevnější skladatelově kompozici a na náročnosti interpretace těchto preludií. Z dalšího srovnání můžeme uvézt například fakt, že první opus č. 23 má blíže k prvnímu Rachmaninovovu koncertu a druhý opus č. 32 k třetímu koncertu a to nejen obtížností ale i technickou zdatností. 1. Preludium C dur – Allegro vivace Úvodní preludium lze chápat jako skutečné zahájení celého opusu. Jistou podobnost můžeme nalézt v Transcendentálních etudách Franze Liszta, kde první etuda se nazývá Preludio, a jak se dále budu zmiňovat, nese obdobný charakter jako výše uvedené Preludium C dur. Celé preludium začíná rozloženým C dur akordem ve forte v široké harmonii, který má funkci předtaktí. Celé předtaktí vyústí do prodlevy na tónu as podpořené oktávou, nad níž se v pravé ruce v triolách pravidelně střídá a chromaticky stoupá melodie ve staccatu a pod obloučkem. V levé ruce naopak vede legatova linka, ale rovněž v triolách (příklad č. 1)40. Toto dvoutaktí opět ústí ve zdvih k další velmi podobné motivické práci. Příklad č. 1

Dílčí kontrastní díl nastupuje od taktu pět, kde se táhne gradující dlouhá melodická linka, která se vrátí opět do tóniny C dur. Dále se skladba vyvíjí podobným způsobem jako začátek, ovšem pocitově je již o stupeň výš. Takt sedmnáct se zdvihem lze chápat jako díl B (příklad č. 2)41. Je kontrastní jak dynamicky tak i po 40 41


39

stránce rytmické. V tomto místě vůdčí roli přebírá levá ruka, která nad triolovými obloučky v pravé ruce nese melodii v duolách a ve staccatu. Příklad č. 2

Od druhé poloviny devatenáctého taktu se do popředí dostává tenorový hlas, který chromaticky klesá a je součástí složitější harmonie. Toto klesání po malém vzepětí opět spočine v tónině C dur. Po této kontrastní části nastupuje opět díl A, ovšem pozměněný

a

prokomponovanější.

Modulační

vzrůst

je

rozsáhlejší

a

koncentrovanější a ústí ve vrchol skladby v taktu 32. Poté již podobnou motivickou prací skladba stoupá opět skrz chromatiku až k čtyřčárkovanému c. Následuje čtyřtaktová coda, která přes velké akordy a prodlevy končí na závěrečném akordu C dur. Celé preludium působí široce a skvělým způsobem, jak již bylo řečeno, zahajuje a vtáhne posluchače do atmosféry Rachmaninovovy hudby. Interpretace Úvodní preludium vyžaduje od interpreta velikou nezávislost rukou a prstů, samostatnost prstů, například při vedení melodie malíčkem v pravé ruce a o dynamiku níže umístěný doprovod v ostatních prstech pod touto melodií. To stejné platí pro levou ruku. 2. Preludium b moll – Allegretto Druhé preludium b moll je charakteristické souvislým tečkovaným rytmem (příklad č. 3)42, který může v posluchači evokovat nářek. Toto preludium je v 9/8 taktu, ale hned ve druhém taktu je změna na takt 12/8. Osminové noty přebývající v tomto 42


40

taktu jsou pouhým dovětkem hlavního tématu, jak na začátku skladby, tak i v jejím průběhu. Příklad č. 3

Počínaje sedmým taktem, nacházíme určitý typ imitace chromaticky postupující ve středním hlase vycházející z tóniny C dur a ústící do téže tóniny. Následující klesající chromatismy nás přivedou do dominantní tóniny F dur, po které pokračuje návrat k hlavnímu tématu. Ovšem, je potřeba si všimnout prokomponovanějšího partu levé ruky, jež lze pro posluchače zvýraznit. Podobným způsobem si skladatel počínal až do taktu sedmnáct, kde je s tématem pracováno v levé ruce, bas sekvenčně klesá, ale celé tři takty se bez jediné výjimky neodchýlí z tóniny b moll. Nad takto zkomponovanou levou rukou probíhá rovněž sekvenčně klesající part pravé ruky v podobně zvonivých běhů. Dále skladba stále graduje, až se interpret dostane do dominantní tóniny F dur v taku dvacetpět (příklad č. 4)43. Zde se nachází vrchol skladby, důkazem je dynamika fortissimo, s motivem je pracováno jako v části předešlé. Příklad č. 4

43


41

Tento vrchol je harmonicky nejbohatší a kulminuje až v taktu třicettři, kde je celý pohyb uklidněn prodlevou na dominantě v pravé ruce, a v podobě šestnáctinových běhů v ruce levé se dostáváme do části skladby, která nese označení Meno mosso, ovšem pouze na dva takty. Po tomto přechodu následuje poměrně mystická část s označením Allegro moderato. Po pomyslné předehře v pianissimu trvající jeden takt následuje opět úvodní téma, ovšem za ostřejšího doprovodu v levé ruce, který uvedla již zmíněná předehra. Počínaje taktem čtyřicetčtyři se dostáváme ještě do mysterioznější, lehce žertovné části s tempovým označením Allegro scherzando s ještě ostřejším tečkovaným rytmem v obou rukách. Postupným řídnutím faktury a prodlevami v pravé ruce dojdeme k závěru. Interpretace V tomto preludiu je zapotřebí mít velkou hudební představivost. Na první pohled se preludium zdá být nezajímavé, ale při hlubším proniknutí nalézáme obrovské vnitřní napětí. Důležité je rozdělení úvodního tématu a tématu, které je napsáno v ostřejším rytmu. 3. Preludium E dur – Allegro vivace Pro třetí preludium skladatel zvolil tóninu E dur. Po předchozím subtilnějším preludiu, působí třetí preludium jako velký rozmach, jak naznačuje tempové označení a volba této tóniny, která působí velmi radostně a šťastně. Po bouřlivém úvodu, který obsahuje pouze tóny tonického kvintakordu (příklad č. 5)44, Rachmaninov nastoluje radostnou náladu zdánlivě připomínající jízdu na koni. Po tomto

krátkém

úvodu,

jež

obsahuje

hlavu

hlavního

tématu

skladatel

prokomponovává téma v pravé ruce až se ocitne v krajní dynamice – v pianissimu. Příklad č. 5

44


42

Od šestého taktu stoupá dynamika k plným akordům ve čtvrťových notách, po nichž následuje téma v paralelní tónině. Preludium obdobně pokračuje dál, ovšem prokomponovaněji až k dílčímu vrcholu, označeným jako Meno mosso, kde Rachmaninov využívá celou šíři klaviatury ve fortissimu. Zde se nacházíme v rámci paralelní tóniny na dominantě a harmonickým rozšiřováním se opět vracíme k návratu tématu v subdominantní tónině. Tento návrat svým charakterem může působit jako jistý mateník a přes tóninu fis moll, D dur, se skladatel dostává až k dominantní tónině H dur, kde začíná vzestup k vrcholu skladby v taktu třicetdevět (příklad č. 6)45. Téma se vrací do původní tóniny. Tento vrchol vyústí do augmentace tématu a jejím dalším rytmickým rozšiřováním do taktu padesátčtyři (příklad č. 7)46, kde je v altu stupnicový střední hlas, nad nímž se v kratších hodnotách objevuje hlava tématu v sopránu. To vše se děje za doprovodu sekvenčně sestupující levé ruky až l závěru, kde je preludium zakončeno dvěma dlouhými akordy, které rozděluje krátký návrat v podobě hlavy tématu. Příklad č. 6

Příklad č. 7

45 46


43

Interpretace V tomto preludiu číhají na interpreta nástrahy, v podobě uvědomování si těžkých a lehkých dob a jasnost v podobě dob prvních. Interpret též musí briskně přecházet mezi hrou akordickou a hrou drobných hodnot. 4. Preludium e moll – Allegro con brio Preludium e moll se může zdát být na svém začátku poněkud schizofrení. Celým jeho úvodem nás jako dlouhý scelovací prvek provází jednoduchý tečkovaný motiv (příklad č. 8)47, který postupně tón po tónu stoupá. Začíná na tónu h a postupným průchodem na něm též končí. Mezi těmito jednotlivými motivy se objevují vždy v dvojhmatech či akordech triolové marcatové postupy, které nás uvedou do různých tónin. Příklad č. 8

Takto se s preludiem pracuje až do taktu dvacetsedm, kde změnou tempa a metra nastupuje jistý typ fugata (příklad č. 9)48. Převážně v jednohlasech či terciích oscilujeme mezi tóninami a moll a e moll. Příklad č. 9

44

Velmi rychlými změnami použitých typů techniky, umístění průběhů melodie v hlasech a častým střídáním metra i tónin se ocitáme opět v tónině e moll, kde přes klesající akordy se skladba dostává k původní motivické práci. Poté skladba dynamicky odchází do klidnější – rozevlátější části s tempovým a charakterovým označením Lento. V této části se bohatě pracuje s harmonií a převážně chromatikou, kterými je protkána celá tato střední část. Jako nejhezčí vrchol střední části působí z dominanty se vyvíjející nový motiv, vždy podpořen a zakončen trylkem ve středním hlase. Plynulým přechodem z této střední poezie dojdeme opět ve vnitřně napjatém triolovém rytmu, nad nimiž se v sopránu objevuje dlouhá nota, která postupně stoupá. Postupnými modulacemi, pro Rachmaninova tak typickými, přechází preludium do tóniny Es dur. Triolové běsnění je podpořeno v sextách. Obdobná hudební práce nás dostane do tóniny c moll, z menších intervalů – sext se stanou oktávy, z nichž vždy první oktáva z trioly obsahuje ještě střední hlas. Dále se postupuje modulačně, až skladba dorazí k vrcholu e moll, kde se plné akordy střídají v maximální síle a rychlosti (příklad č. 10)49. Triolový rytmus jako hlavní prvek je postupně rozbouráván a neustálými sekvencemi skladba klesá dynamicky po návrat triolového rytmu uvedeného na samém začátku skladby. Po tomto krátkém návratu již nastupuje pouze čtyřtaktová coda v podobě běhů v obou rukách končící v pianissimu. Příklad č. 10

Interpretace Toto preludium je po stránce technické z celého opusu 32 nejtěžší. Skladba má rychlý spád a je v ní použita snad veškerá klavírní technika – převážně rychlé 47

Rachmnaninov, S., V.: Préludes op. 32, s. 14 Tamtéž, s. 15 49 Rachmaninov, S., V.: Préludes op. 32, s. 19 48

45

střídání akordů, akordové skoky, oktávové běhy, sextové běhy, melodické průchody jednotlivými hlasy. Interpret musí také dodržet kontinuitu mezi na sebe navazujícími tóny, které je mnohdy slyšet přes dva takty, vycítit charaktery a barvy tónin. 5. Preludium G dur – Moderato V preludiu G dur se Rachmaninov pomyslně vrací k vlastnímu dřívějšímu stylu komponování. Text je relativně jednoduchý a čistý. Skladba má zasněný, briliantově čistý charakter. Začíná předehrou v partu levé ruky v kvintolovém rytmu kde se střídají tóny d a e jakožto první tóny z jednotlivých kvintol. Po taktu a půl se rozzáří překrásná melodie za stále stejného jednoduchého doprovodu (příklad č. 11)50. Tento nástup má charakter dolce. Příklad č. 11

Od konce šestého taktu následuje lehce kontrastní hudební materiál, kde průchozí melodie je ozdobena dvaatřicetinovými hodnotami. To vše se děje za kvartolového doprovodu. Takto celá hudba klesá až k návratu do tóniny G dur. Zde je uvedena opět hlavní melodie, která je dále rozšířena a je zde i naznačena paralelní tónina e moll. Opět následuje melodie s ozdobnými dvaatřicetinami. Po ní převezme melodickou linku levá ruka. Nacházíme se v tónině D dur. Stálým zhušťováním rytmických hodnot a napětím se hudba dostává ke quasi kadenci, zakončenou trylkem d – e, aby následně přešla v trylek d – es (příklad č. 12)51. Je zde cítit jisté napětí podpořené stejnojmennou ovšem mollovou tóninou g moll, objevuje se začátek tématu právě v této mollové tónině.

50 51

Rachmaninov, S., V.: Préldes op. 32, s. 22 Tamtéž, s. 24

46

Příklad č. 12

Poté skladba postupně odchází, aby mohla být znovuzrozena návratem krásného hlavního tématu. Toto téma je rozšiřováno a variováno. Po sestupných sekvencích se ocitáme ve zvonivé ale přitom legatové části v charakteru leggiero. Celá část je doprovázena stále kvintolovým plynulým rytmem a je zakončena trylkem na tónech g – a. Následuje pouze krátké usazení v podobě tří dvojhmatů v tónině G dur. Interpretace Zde je potřeba použít velkou vytříbenost tónu a nezávislost kvintolového rytmu v doprovodu vůči vedení melodie. Preludium vyžaduje lehkost v dvaatřicetinových hodnotách, aby nedocházelo k hutnému zvuku a narušení křehkosti celé skladby. 6. Preludium f moll – Allegro appassionato Toto preludium je vůči pátému charakterově diametrálně rozdílné. Ze zasněné, ovšem konkrétní hudby se najednou dostáváme k záležitosti takřka ďábelské. Na začátku preludia můžeme slyšet motiv, kterým je protknuto celé preludium. Objevuje se v hlubokém rejstříku klavíru. (příklad č. 13)52 Skladbou se prolíná ,,bublavý“ doprovod v sextolovém rytmu, nad nímž se jako zlověstná myšlenka line ze začátku ,,volání z hlubin“, která se vždy po určité periodě objeví jako jasná fanfára. Příklad č. 13

52


47

Touto motivickou prací je také protkáno celé preludium. Od taktu šestnáct můžeme cítit postupné rozšiřování a jisté napínání, které sekvenčními vzestupy, které se na chvíli zastaví v taktu dvacetšest v tónině E dur, kde vidíme také rozdílné použití technických prostředků, jež se dostávají do vrcholu a náhlým zazněním sextakordu tóniny B dur, ve které skladatel chvíli setrvá v klesající dynamice i faktuře. Po krátkém vzrušení v tónině Des dur, nastává zlověstná doprovodná výplň, která je pravidelně přerušována hlavním motivem v basové lince. Posléze slyšíme jako hlavní prvek sekvenčně klesající dvoutaktové nářky v podobě chromatismů (příklad č. 14)53, které dále vzestoupí ještě o zmenšenou kvintu výše. Příklad č. 14

Poté má již skladba rychlý spád, objeví se jedno velké vzedmutí, na jehož vrcholu se držíme celé tři řádky až do konce skladby v dynamice fortissimo. Celý závěr je opět protkán hlavním motivem. Interpretace Pro interpreta je velmi důležité odlišení melodické linie vůči doprovodu, a to především pro posluchače. Ze začátku, hlavně proto, že se nacházíme převážně v malé a velké oktávě. Opět nacházíme technickou problematiku v podobě melodie vedené v rámci jedné ruky společně se sextolovým doprovodem. V celé skladbě je potřeba udržet významné hudební napětí. 53

Rachmaninov S., V.: Préludes op. 32, s. 28

48

7. Preludium F dur – Moderato Toto preludium je odlehčením celého cyklu. Doprovod, který je rozebrán mezi obě dvě ruce, se skládá z jedné osminové, dvou šestnáctinových a dvou osminových not. Tímto ,,leit“ motivem je propletena celá skladba (příklad č. 15)54. Proti tomuto doprovodu stojí na třetí dobu nastupující začátek tématu (preludium je ve 4/4 taktu), jehož citaci můžeme najít v první větě Rachmaninova čtvrtého koncertu g moll, op. 40. Příklad č. 15

Dále si skladatel počíná se svojí klasikou technikou. Víceméně se stále drží v tónině F dur až do taktu třináct, kde se objeví subdominantní tónina B dur a poté přes dominantu přechází zpět k hlavnímu již zmiňovanému tématu. Po tomto návratu začne skladba nabírat charakter takřka bimelodický. Vše se poté mění v taktu třicetčtyři, kdy hlavní melodii začnou doprovázet kvintolou běhy, které se uklidní až v hlavní tónině F dur a až v samotném závěru opětovným návratem tématu a jeho protimelodií. Dynamicky se v tomto preludiu drží Rachmaninov spíš zpátky, jen na chvíli vybočí skladba z pianového charakteru. Interpretace Toto preludium je složité zejména po stránce fyziologické – vyžaduje práci s velkým rozpětím ruky. Nemělo by zde docházet k narušení toku hudby rozkládání jednotlivých hmatů do arpegií. Je třeba také držet basové prodlevy, nad nimiž proplouvá melodie či doprovod, ale nejdou vždy přidržet pedálem ale je třeba je fyzicky držet rukou. Rozsáhlost melodické linky je taky značná. Udržet její tah a kontinuitu je pro interpreta nejdůležitějším v celém preludiu. 54


49

8. Preludium a moll – Vivo Po dvojím uvedení motivu ve fortissimo a následné prodlevě na tónu A, se rozvíjí rytmicky dokonalé preludium. V průběhu celé skladby slyšíme takřka jednoduchý motivek (příklad č. 16)55, který nás provází ve všech hlasech, ale jak již můžeme předpokládat, je obklopen, v tomto případě šestnáctinovými notami, jimiž je motiv také součástí. Příklad č. 16

Dostáváme se i do polohy přenášení levé ruky přes pravou, což v je rychlému tempu velmi obtížné a musí se dbát na zřetelnost. Během hry se motivek dostává i do basové polohy, kde výrazně a dynamicky přispějí oktávy. Celé preludium, působící jako poletující jiskřička, se velmi důležitě a napínavě zastaví na poslední řádku (příklad č. 17)56, kde v jednom taktu pochodují pouze čtvrťové tercie ve staccatu, poté se dostanou na dominantu – tedy tónina E dur, kde se přidávají krátké rytmické šestnáctinové obloučky a to vše v pianu až pianissimu. Připraví nás na závěrečný takt ve forte kdy nad znějícím basovým tónem A, podobně jako v úvodu, skladatel připomene a zdůrazní tak naposledy motiv celého preludia. Příklad č. 17

55 56


50

Interpretace Toto preludium si žádá interpretovu značnou technickou vyspělost, hlavně ve zřetelnosti drobných hodnot. Můžeme říci, že tyto hodnoty by měly být interpretovány takřka Bachovsky. Drobné hodnoty, které zaujímají funkci převážně doprovodnou, nesmí překrývat melodickou linii. Opět zde nacházíme problematiku v podobě nezávislosti prstů, kde mnohdy téma společně s doprovodem je psáno v jedné ruce v rámci dvojhmatů. 9. Preludium A dur – Allegro moderato Oproti předchozímu preludiu se nacházíme v tónině stejnojmenné a zároveň kontrastní. Tomu je přizpůsobena také sazba. Skladba má víceakordický a témbrový charakter (příklad č. 18)57. Doprovod se objevuje mezi melodickou a basovou linkou v podobě akordů. Bas zde zaujímá funkci protimelodie a nad tímto vším stojí převážně v sopránu hlavní melodie. Příklad č. 18

Na začátku je téma uvedeno v hlavní tónině A dur a od taktu pět v tónině D dur, kde se s tématem pracuje až k dílčímu vrcholu do paralelní tóniny fis moll. Následuje uklidnění opět do subdominantní tóniny D dur. Od taktu patnáct nastává lehká změna faktur, vždy na začátku taktu se objevuje basový tón s následnými rozloženými akordy v kvintolových hodnotách a s hlavní melodií, jež obsahuje velké plné akordy. Takto hudba plyne až k vrcholu, který ovšem není skutečným vrcholem, kde cítíme, že by mohl dynamicky vyústit ještě výše, ale Rachmaninov se vrátí do tóniny nižší. To vše se odehrává od taktu patnáct do taktu dvacetsedm. Od následujícího taktu je 57


51

uváděno hlavní téma, avšak ve stejnojmenné tónině a moll. Brzy se však vrací opět do durových tónin. Celá tato část vrcholí změnou tempa na piú vivo, a to v dynamice fortissimo s šestnáctinovými hodnotami v pravé ruce a melodickou linií v ruce levé, která později přechází do vrchních hlasů. Hudba se poté zklidní a harmonicky osciluje okolo tóniny A dur, aby mohla sestupnou basovou linkou za doprovodu pravé ruky dojít až k subkontra a kontra A v oktávě a následným rozloženým akordem klesající dynamiky. Preludium ukončí krátká dohra, v podobě dlouhých barevných akordů. Interpretace Zde je vyžadována velká barevná zvuková představivost a práce s polyfonií. Před interpretem stojí vždy nelehký úkol, zvolit, který hlas posluchači vynese jako ten hlavní. Další výraznou problematikou je hra akordů, v nichž ne všechny hlasy plní stejnou funkci. Ne vždy nese hlavní melodii vrchní hlas. 10. Preludium h moll – Lento Skladba má velmi teskný a toužebný charakter a má takřka programní charakter. Po jednom z koncertu pianisty Bennna Moiseiwitsche vyšlo najevo, že Rachmmaninov si tuto skladbu představuje jako vzpomínku, či návrat do vlasti, jelikož byl emigrant. Úvod skladby je protkán tématem v tečkovaném rytmu a doprovodným akordem, který téma vždy následuje (příklad č. 19)58. Příklad č. 19

Po tomto plačtivém a zoufalém úvodu následuje část plná naděje, ale v podtextu cítíme jistou hořkost a touhu. Tato část je komponována v akordech v triolovém rytmu mezi nimiž stoupá převážně v oktávách melodie, která vrcholí, ale zároveň 58


52

velmi rychle padá v tónině C dur. Následuje část, která odráží Rachmaninovovu nejistotu, nikoliv kompoziční ale existencionální. Postupným zhušťováním a řídnutím textu dojde skladba k návratu prvotního tématu. Interpretace Preludium vyžaduje oba dva krajní zvukové rejstříky. Jak tem nejsubtilnější, tak nejmohutnější. Vzhledem k jisté programovosti, běžný interpret ne vždy snadno pronikne do podstaty a pochopení tajů tohoto preludia. Technicky se nejedná o jedno z nejtěžších preludií celého cyklu. 11. Preludium H dur – Allegretto Preludium má takřka taneční charakter. Tomu naznačuje také 3/8 metrum. Hlavní téma vždy začíná předtaktím (příklad č. 20)59, kde první doba by měla být agogicky lehce prodloužená. Příklad č. 20

Hlavním tématem je rytmicky i melodicky s malými obměnami protkáno celé preludium. Melodická linka se takřka v celé skladbě odehrává ve vrchním hlase pravé ruky. V prvních šestnácti taktech skladatel uvádí téměř celou motivickou práci, která bude ve zbytku skladby prokomponovávána. Změna nastává v taktu padesát, kde nad hlavní melodií se objeví ještě výše položený dvojhmat (příklad č. 21)60. Hudba má tendenci se na chvíli zastavit. Tento soprán zaznívá nepravidelně, nejprve po dvou taktech, potom po taktu a následně po třech taktech.

59 60


53

Příklad č. 21

Dále hudba plyne podobně jako ze začátku, ovšem s výraznějším harmonickým postupem. V závěru preludia se objeví už jen jeden dvojhmat s prodlevou, jak je tomu uprostřed skladby, po němž už následuje krátká poklidná dohra. Interpretace Interpret má za úkol udržet poklidnou a spokojenou náladu preludia. Avšak musí také vycítit harmonické změny a jim přizpůsobit barvu hraní. Dalším nelehkým úkolem je vynášet vrchní hlasy akordů. 12. Preludium gis moll – Allegro Toto preludium je asi nejznámější z celého opusu 32. Začíná prouděním zvuku v podobě šestnáctinových not v rámci jednoho akordu. Tento zvuk má stoupající a klesající tendenci (příklad č. 22)61. Po návratu do piana se rozezní hlavní melodie pod tímto doprovodem v levé ruce, která začíná na citlivém tónu akordu gis moll – na tónu E, jež následně sestupuje k tónu Dis. Toto téma je dlouhé osm taktů. Příklad č. 22

61


54

Od devátého taktu je návrat, ovšem již v prokomponovanější formě. Charakterová změna je započata v taktu šestnáct (příklad č. 23)62. Zde se objevují vlny, kde na chvíli přebírá melodickou funkci pravá ruky. Harmonická změna přichází nejprve po dvoutaktí v tónině Dis dur, a poté už po jednotlivých taktech směřuje do tóniny Gis dur, dis moll, a uklidní se až na dominantním akordu Dis dur. Příklad č. 23

Poté následuje kontrastní část, kde nad doprovodem svítí melodická linka, která klesá v sekvencích. Tato část má sice jen čtyři takty, ale je významným prvkem skladby (příklad č. 24)63. Příklad č. 24

Posléze si ruce vymění role a z pianissima, za opětovného doprovodu prvé ruky, zahájí svou melodickou funkci ruka levá. Zde se velmi rychle mění harmonie a stoupá dynamika. Po vyvrcholení této části nabere skladby kontrastní charakter. Pravá ruky má sice stálý šestnáctinový doprovod, ale melodie levé ruky chromaticky a ve střídavých terciích s důrazy na těžkou dobu klesá. Takto se hudba vyvíjí až 62 63


55

k návratu hlavního tématu, které je ale vedeno v oktávách a v hlubším rejstříku. Zde je téma více prokomponováno. V závěru skladby cítíme tep z prvních taktů a skladba končí výstupem melodické linky do ztracena až téměř k nejvyšším tónům na klavíru. Interpretace Doprovodné šestnáctinové noty, nejprve v pravé a potom v levé ruce, musí působit velmi lehce. Oproti tomu levá ruka, která nese melodii, ve střední poloze klavíru, nesmí nad tímto doprovodem zanikat, nýbrž musí být hrána velmi výrazně. 13. Preludium Des dur – Grave Tak jako je zmíněno na začátku rozboru prvního preludia, které plní výbornou funkci úvodního preludia, tak u preludia Des dur můžeme hovořit o dokonalém uzavření celého cyklu. Symbolikou a důkazem nám může být i harmonický postup z C dur o diatonický půltón výš na Des dur. Začátek preludia je velmi majestátní. Pomalý tečkovaný rytmus vzletného charakteru v akordech nás vždy dovede k notě půlové, jež je přerušena oktávou, kterou si můžeme představit jako zvon (příklad č. 25)64. Příklad č. 25

V tomto charakteru se skladatel drží až do taktu jedenáct, kde cítíme barevnou i významovou změnu. Zde Rachmaninov použije hlavy tématu (příklad č. 26)65, ovšem v rychlejším sledu a užší harmonii. Tak hudba plyne a harmonicky klesá až k návratu hlavního tématu.

64 65


56

Příklad č. 26

Od taktu dvacet hovoříme v rámci skladby o úplně novém světě. Dynamicky a charakterově je tato část označena Meno mosso. Skladatel mění tóninu z Des dur na A dur, kde nastupují tři melodické linie. První, která je obsažena v levé ruce, osciluje mezi tóny E – F- Dis. Tato melodie se zvýrazní jen na některých místech. Druhá linie, kterou můžeme nazvat jako alt nás vzestupně posouvá v rámci kvint a kvart výše a nad tímto vším stojí soprán, který je zpracováván chromaticky, ale má taktéž vzestupnou tendenci. Na vrcholu těchto melodických průchodů, skladatel píše opět zlom a vrací nás do tóniny Des dur, kde probíhá boj mezi jednotlivými hlasy. Další zlom nastává v taktu třicet, kde změnou faktury a dynamiky k pianu probíhá střídání hlasů v pravé a levé ruce. Tyto hlasy stoupají či klesají chromaticky a jsou součástí šestnáctinových běhů. Radikální zlom přichází v taktu třicetdevět (příklad č. 27)66, kde v dvojhmatech a později v akordech se v silné dynamice dostáváme zpět k hlavnímu tématu, které je ovšem podstatně hustěji zpracováno. Zde se objevují velké akordy a chromatické postupy. Příklad č. 27

66

Rachmaninov S., V.: Préludes op. 32, s. 55

57

Téma vrcholí až v taktu padesát, kde cítíme vrchol, z něhož se postupně dostaneme dolů. Vůdčí funkci má střední hlas, zastoupen levou rukou, ale po této části nastává prudké crescendo až do akordického fortissima z šestnáctinovými sestupnými akordy v pravé a vzestupnými akordy v levé ruce. Tento vzruch se opakuje ještě třikrát v různých harmoniích a vrcholí akordem Des dur a následným oktávovo – akordickým sestupem až do basové polohy, kde nás Rachmaninov utvrdí návrat hlavního tématu v široké harmonii a silné dynamice v tónině Des dur. Závěr skladby je vzletný rozložený akord Des dur a dva dvojhmaty des-as v tříčárkované oktávě jako zvony. Interpretace V tomto preludiu musí interpret dobře odlišit jednotlivé hlasy, které se vzájemně proplétají a správně zvolit ten, který má být nejzřetelnější. Vzhledem k rozsáhlosti akordů, je třeba, aby měl interpret značné fyziologické proporce – velikost ruky. Důležité je také barevné oddělení jednotlivých částí.

58

Závěr Diplomová práce pojednává o jednom z nejvýznamnějších ruských skladatelů – Sergeji Vasiljevičovi Rachmaninovi. Tento skladatel oplývá významnými a stěžejními díly, které jsou na jedné straně milovány a obdivovány, na straně druhé opovrhovány. Práce se věnuje Rachmaninovi nejen jako skladateli, ale i interpretovi – příkladem je uvedeno několik skladeb, které skladatel osobně nahrál a předává tak inspiraci a částečný návod ke hře jeho klavírního díla. Nejpodstatnější část práce byla věnována preludiím. Je v nich významnou měrou obsažen Rachmaninovův kompoziční vývoj. Zjistili jsme, že se opus 23 významnou měrou liší od opusu 32. Liší se od sebe jak po stránce harmonické tak prokomponovaností obou opusů. Můžeme také říci, že z interpretačního hlediska je opus 32 náročnější jak po stránce technické, tak z hlediska pochopení obsahu díla. Přínosem této diplomové práce je odhalení Rachmaninovových formálně takřka nejjednodušších ale o to více hudebně koncentrovaných skladeb. V každém z jednotlivých preludií, se na relativně krátké ploše odehrávají jedny z nejkrásnějších hudebních momentů.

59

Použité informační zdroje BAŽANOV, Nikolaj: Rachmaninov. Bratislava, 1981. ČERNUŠÁK, Gracian: Dějiny evropské hudby. Praha – Bratislava: Panton, 1964. DOUBRAVA, Zdeněk: INTERPRETACE KLAVÍRNÍCH SKLADEB: Bakalářská práce, MASARYKOVA UNIVERZITA, PEDAGOGICKÁ FAKULTA, Katedra hudební výchovy, Vedoucí diplomové práce: doc. Mgr. Petr Hala, Ph.D., Brno 2009 HELÁN, Richard: Virtuozita v Etudes - tableaux Sergeje Rachmaninova ve srovnání s etudami Franze Liszta a Fryderyka Chopina: bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra pedagogiky, 2013. 73 l., 33 l. příl. Vedoucí diplomové práce doc. Mgr. Ivo Bartoš. CHASINS, Abram: Hovory o pianistech. Ego-press, Karlovy Vary, 1996. JANEČEK, Karel: Hudební formy. 1. vyd. Praha. KUNDERA, Ludvík: Teorie a literatura klavíru. Praha: Melantrich, 1940. LAPŠIN, I: Ruská hudba: profily skladatelů. 1. vyd. Praha: Za svobodu, 1947. METELSKÁ, Zdenka: Úvod do dějin klavíru a klavírní literatury. Praha. MICHELS, Ulrich: Encyklopedický atlas hudby. Munich/Germany, 1977. SÝKORA, Václav Jan: Dějiny klavírního umění. Netolice: JC-Audio, 2006. VYSLOUŽIL, Jiří: Hudební slovník pro každého II, Vizovice 2001.

Prameny RACHMANINOV, Sergej Vasiljevič: 13 Préludes pour piano, op. 23. Edition A. Gutheil. RACHMANINOV, Sergej Vasiljevič: 13 Préludes pour piano, op. 32. Edition A. Gutheil. 60

Internetové zdroje http://www.casopisharmonie.cz/recenze/sergej-rachmaninov-kompletni-preludia-proklavir. http://jan-k-celis.webnode.cz/news/sergej-rachmaninov-deset-preludii-op-23/ http://zivotopis.osobnosti.cz/sergej-rachmaninov.php www.wikipedia.org

61

Forma preludia v klavírní tvorbě Sergeje Vasiljeviče Rachmaninova

Recommend Documents