Stát Obsah kapitoly
1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.
Úvod - pojem stát Vznik státu Přístupy ke studiu Charakteristika státu Teorie státu Funkce státu Formy státu Shrnutí
Studijní cíle
Seznámit se s různými přístupy ke studiu Pochopit základní atributy státu Funkce a formy státu Doba potřebná ke studiu
Cca 2 hodiny, je potřeba věnovat se studiu doporučené odborné literatury. Literatura: Heywood, A.: Politologie, Aleš Čeněk, Praha - příslušná kapitola Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Barrister a Principal, Brno - 2000 nebo jiné, pozdější vydání Waissová Šárka, Atlas mezinárodních vztahů, Aleš Čeněk, Plzeň 2007 Velmi zajímavou - nikoliv však povinnou publikací je: Baar, V.: Národy na prahu 21. Století - emancipace nebo nacionalismus?, Ostravská univerzita, Ostrava 2002
Pojmy k zapamatování
Suverenita (vnější, vnitřní) Nejstarší státy Pluralismus Stát jako monopol na násilí Právní subjektivita státu na mezinárodním poli
Unitární stát, federace, konfederace Regionální stát Devoluce Leviathan Přirozený stav - dvě pojetí Pojetí státu - Locke, Hobbes Úvod
Stát je dnes chápán jako dominantní organizační jednotka. V posledních dvou staletích se stal dominantní formou politické organizace. Dnes na tento fenomén existuje řada teorií a pohledů. Stát jako pojem, ale také jako organizační jednotka, je dnes pod drobnohledem mnoha věd, například, sociologie, geografie, filosofie, etiky, státovědy, ale také historie. Výkladová část
Vznik států
Staří Řekové nazývali svůj stát jako „polis“, což však znamenalo spíše městský stát. Nejznámější z nich byly Athény a Sparta. Nálezy archeologů naznačují, že první státy se objevovaly v období kolem roku 6 000 před naším letopočtem. Jejich kořeny bychom našli nejdříve u migrujících „klanů“ a rodových společenství“ například v jižní Africe. Vyšší formou klanů byly posléze kmeny, které si již vytyčily své teritoriální hranice, rovněž síla kmenového vůdce byla daleko silnější než-li síla vůdce klanu, Z kmenu již byl také začleněn koncept centra - čili docházelo k i n s t i t u c i o n a l i z a c i. Právě prvek institucionalizace je klíčový pro vznik státu, ostatní organizační jednotky se od státu liší zejména tím, že nejsou institucionalizovány. Nejstarší státy vznikají v oblasti Středního východu v pátém tisíciletí před naším letopočtem. Za nejstarší stát je obecně mezi politickými geografy považován Egypt, který byl ve své době centrem Afriky. Ve své formě se institucionalizoval postupně od teokratického státu ve stát militaristický až do současné podoby. V dále v prostředí S moderním pojetím státu se setkáváme teprve v 15. století v Itálii, kde se podobně jako v antice stal výraz „stato“ synonymem pro status, ústavu. Jako první použil termín stát Niccollo Machiavelli. Moderní státy, které disponovaly již moderní veřejnou mocí a kontrolovaly dané území vznikají v Evropě až v 16. -17. století. V té době totiž dochází k postupnému oddělování veřejné moci od panovnické - vzniká oblast politiky a ekonomiky. Projevem těchto jevů je institucionální zakotvení státu: vznik byrokracie, armády, diplomatických vztahů. Moderní koncepce suverénní státnosti byla formálně vyjádřena v mírové smlouvě z roku 1648 uzavření ve Vestfálsku.
Stát - přístupy ke studiu státu
Ve společenskovědních disciplínách existuje řada pojetí státu. Nejčastěji se mezi politology hovoří o následujících přístupech: Idealistické pojetí: Idealistický přístup ke státu se nejvíce projevuje v díle filosofa G. W. F. Hegela. Hegel pojmenoval tři „momenty“ sociální existence, jimiž jsou rodina, občanská společnost a stát. Samotný stát Hegel chápal jako etické společenství, jehož základem je vzájemná sympatie tzv. „univerzální altruismus“. Slabou stránkou tohoto pojetí je však skutečnost, že v lidech probouzí nekritickou úctu ke státu. Funkcionalistický přístup: Toto pojetí se zaměřuje na úlohu či účel státních institucí. Hlavní účel státu se spatřuje v udržování společenského pořádku, přičemž stát se definuje jako soubor institucí, které zajišťují pořádek a stabilitu společnosti. Tento přístup převzali například marxisté, kteří pohlíželi na stát jako na aktéra, který tlumí třídní boj, aby se zajistilo přežití kapitalistického systému. Organizační přístup: tento přístup charakterizuje stát jako aparát vládnutí v nejširším slova smyslu, tj. jako soubor institucí, které jsou jasně a zřetelně veřejné v tom smyslu, že odpovídají za kolektivní organizaci sociální existence a jsou financované z veřejných zdrojů. Tato definice jasně rozlišuje mezi státem a občanskou společností. Stát zahrnuje řadu institucí, prostřednictvím nichž se vládne: byrokracii, armádu, policii, soudy, systém sociálního zabezpečení.
Charakteristika státu dle politické geografie
Základními charakteristikami státu jsou: 1. Území - to znamená, že stát pokrývá definovanou část povrchu země, která je vymezena obecně stanovenými hranicemi. 2. Obyvatelstvo - zde je nutné připomenout, že území obývané migrujícím obyvatelstvem nelze považovat za stát 3. Vláda - administrativa - správa, je nutná pro zajištění základních funkcí státu - jde tedy o POLITICKOU ORGANIZACI STÁTU. Státní instituce jsou zřetelně „veřejné“, prostřednictvím vlády se aplikuje autorita státu. 4. Ekonomika - každý stát musí mít fungující ekonomický systém 5. Dynamika nebo také oběžný systém, stát není jednotkou statickou ale dynamickou, neustále podléhá vývoji z hlediska obyvatel, peněz, komunikací a dopravy 6. Suverenita - je nejdůležitějším politickým kritériem státu, obecně suverenitu vnímáme jako autoritu státu vůči ostatním. Suverenitu dělíme: i. vnitřní tj.,. vůči vlastním obyvatelům, pro které je stát nejvyšší autoritou. Stát je nástrojem ovládání Autorita státu je podporována donucovacími prostředky ii. vnější - stát je suverénem vůči ostatním států, které jej považují za svého partnera. Stát je tak uznán jako „mezinárodní jednotka“. Stát se tak stává subjektem mezinárodního práva. Ne každý stát je však schopen všechna výše uvedená kritéria. Proto existuje řada státních útvarů, neboli „kvazistátů“, které mají problémy se splněním různých kritérií. Můžeme mezi ně řadit například nejmenší státy jako je Vatikán, které by jistě mohly mít problém s kritériem území. Jiné státy mají problémy s vnější suverenitou například Kosovo, Izrael . Spornými oblastmi jsou také Hong - Kong, Grónsko, ostrov Tai-wan a další.
Rozšiřující text
otázka k zamyšlení
Irredentismus versus autonomismus - jsou pojmy, které označují sanhy určité oblasti státu - skupiny obyvatelstva o odtrhnutí od mateřského státu. V případě irrenedtismu tyto tendence směřují k připojení k jinému ze států (např. Sudety k Německu) v případě autonomismu se jedná o snahu vytvořit vlastní - autonomní stát. Kdy mělo Československo problémy s vnitřní popřípadě vnější suverenitou ? Zamyslete se nad konkrétními příklady.
Teorie státu
Různé teorie státu: Mnohost teorií státu je důsledkem kontroverze různých odpovědí na otázku, jakou by stát měl plnit funkci, jakou má státní moc povahu a jaké zájmy stát reprezentuje? Neshody ohledně různých přístupů se ve většině případů týkají odlišného ideologického pojetí . Na tomto místě identifikuje pět různých pojetí státu : Pluralistický stát:
Pluralismus
Toto pojetí vyvěrá z liberalismu a tedy z přesvědčení, že stát působí ve společnosti jako neutrální soudce či rozhodčí. Na státní služby, armádu a další instituce se má dle tohoto pojetí pohlížet jako na neutrální aktéry, z nichž každý jedná posvém. Stát lze dle tohoto pojetí do jisté míry přehlížet, neboť je neutrálním prvkem. Důležitý prvek, na který je nutné se soustředit, je prvek vlády, jejíž pomocí se ovládají ostatní neutrální prvky státu. Filosofické předpoklady tohoto pojetí vycházejí z myšlení liberálních teoretiků Thomase Hobbese a Johna Locka. Snahou těchto myslitelů bylo prozkoumat, z čeho plyne politická závaznost, tedy otázka, proč je jednotlivec povinen poslouchat stát. Tvrdili, že stát povstal z dobrovolně uzavřené dohody - smlouvy , k níž přistoupili jedinci po té, co jim nevyhovoval život v „předstátním“ stavu v tzv. „přirozeném stavu“. Došli k závěru , že bez státu se jednotlivci vzájemně napadají, vykořisťují a zotročují. Stát těmto jedincům zajišťuje zakotvení a jistotu ochrany života, zdraví a majetku. Řečeno slovy J. Locka: „kde není zákon, není svoboda“. Podle Thomase Hobbese lze stabilitu a pořádek zajistit jedině ustanovením absolutního a ničím neomezeného státu, jehož moc nelze ani zpochybňovat ani se proti ní stavit. Lidé si dle Hobbese musí vybrat: buď absolutismus, nebo anarchie. Naopak John Locke předložil koncepci omezeného státu. Podle něj je účel státu zcela konkrétní: omezuje se totiž na obranu Bohem daných přirozených práv: „života, svobody a majetku“. Locke rovněž ve svém myšlení vycházel z možnosti uzurpace absolutní moci státem, proto ve svém myšlení také zohlednil právo lidu na
svržení moci. Tyto myšlenky posléze nalezly svou oporu ve 20. století v teorii pluralismu, která tvrdí, že v liberálním státu by měla být moc rovnoměrně rozptýlena . Jako teorie státu pak tvrdí, že stát by měl být otevřen vlivu různých skupin a zájmů, ale je při tom neutrální a chová se jako nestranný arbitr. Stát a priori dle tohoto pojetí nestraní žádným partikulárním zájmům, sám nemá žádný zájem, který by byl odlišní od zájmů společnosti. Neopluralismus
Přestavitelé, které označuje jako stoupence pozdějšího neopluralismu (Robert Dahl, Charles Lindblom , K. Galbraight) došli ke kritickému závěru, že moderní průmyslově vyspělé státy jsou složitější a méně přístupné tlakům společnosti. Neopluralisté například uznali, že podnikatelská sféra je vůči vládě v „privilegovaném postavení“. Tato skupina má totiž vliv jako hlavní investor a zaměstnavatel - na každou vládu, ať ideologicky nebo programově. Tuto tezi rozvinul Charles Lindblom ve své práci Politika a trhy (1977). Neopluralisté také upozornili na skutečnost, že stát má také své vlastní zájmy, než jsou zájmy společenské. Na státní elitu, kterou tvoří vrcholní úředníci, soudci nebo policejní prezidenti lze pohlížet jako na aktéry, kteří prosazují své vlastní zájmy nebo zájmy svého rezortu či dokonce klientelistických skupin. Kapitalistický stát
Kapitalismus
Toto pojetí státu je alternativou pluralistickému pojetí a je spojeno s marxismem. Marxisté tvrdili, že stát nelze chápat odděleně od ekonomické struktury společnosti. Zjednodušeně se dá říci, že stát byl chápan jako odraz třídní společnosti, neboť dle marxistů z třídní společnosti také vyrostl. Marx byl přesvědčen, že stát je součástí „nadstavby“, která je determinována ekonomickou „základnou“, v níž lze spatřovat reálný základ života společnosti. Stát je dle Marxe spojen s životem buržoasní třídy a rovněž závislý na vládnoucí ekonomické třídě, kterou je v kapitalismu buržoasie. Lenin proto vnímal stát jako nástroj sloužící k vykořisťování dělnické třídy. Organická teorie státu Organická teorie státu
Organické pojetí státu vychází z analogie biologického determinismu. Stát je zde chápán jako organismus, souhrn vzájemně propojených , závislých orgánů. Každý jednotlivec - součást organismu má nějakou funkci a nemá možnost jí měnit.
F. Ratzel 1844 - 1904
Tato teorie je ovlivněna tzv. „sociálním Darwinismem“. Například v roce 1896 vydal německý politický geograf Fridrich Ratzel knihu pod názvem „Politická geografie“, kde použil termíny, které jsou
spojeny s biologickým organismem. Ratzel definoval stát jako zemi, která je determinována státní ideou a přírodními zákony. Státy stejně jako lidé nebo rostliny nežijí dobře v pouštích ani v polárních oblastech. Stejně jako lidé potřebují státy potravu, v jejich případě je to životní prostor, který nazýval Lebensraum. Stejně jako lidé i státy se rodí, dospívají, vznikají a zanikají. Právě tyto myšlenky ve formě organického pojetí státu sloužily k ospravedlnění nedemokratických režimů například v nacistickém Německu či fašistické Itálii. Pojetí Maxe Webera
Max Weber - stát jako monopol na násilí
Max Weber ( 1864 - 1920)
Německý sociolog Max Weber předložil dnes velmi užívanou definici státu, kterou definoval prostřednictvím monopolu na násilí. Ve své definici zdůrazňuje tři aspekty státu: území, monopol užívání fyzického násilí, legitimitu. Dle Webera by se stát bez sociálních institucí změnil ve stav anarchie, Základním úkolem státu je proto ospravedlnit strukturu vlády. Je to pouze stát, který je oprávněn použít prostředky násilí proti svým občanům.
Funkce státu
Obecně lze funkce státu rozlišit na vnitřní a vnější. a. Vnitřní funkce - se vztahují směrem ke svým občanům a tak, že stát garantuje základní práva a svobody, chrání zemi před vnějším nepřítelem a zachovává vnitřní řád a spravedlnost. Dále by měl přebírat funkce, které společnost z nejrůznějších důvodů není schopna sama zastat. Stát se tak podílí na řešení problémů ekonomiky, školství, zdravotnictví, sociálního zabezpečení případně i kultury. Obecně platí, že čím více má stát funkcí, tím více roste počet státních zásahů a tím je více zasahováno do svobod člověka. Posílení státu či jeho minimalizace je jedno z ohnisek ideologického středu mezi politickými stranami. b. Vnější funkce - vnější funkcí rozumíme především požadavek , aby se stát angažoval při naplňování světového míru, mezinárodní bezpečnosti, vzájemné spolupráce. Funkcí vnitřní a zároveň i vnější je funkce obranná - tj. zabezpečení územní celistvosti před vnějším nepřítelem.
Formy státu
Formy států můžeme podle organizace státní moci a jejího uplatňování dělit do několika kategorií:
1. Podle počtu suverénů na monarchii (vládu jednoho), oligarchii (vládu několika) a demokracii (vládu všech) 2. Podle toho kdo vládne, rozeznával Platón monarchie (vláda krále), sofokracie (vláda filosofa), aristokracie (vláda několika urozených), teokracie (vláda nejsilnějších) a oligarchie (vláda nejbohatších). Špatnou vlády je dle něho demokracie, která končí vládou tyrana. Své pjetí klasifikace států zpracoval i Aristoteles - blíže viz předchozí kapitola o demokracii. 3. Podle povahy suveréna: a. Monarchie - jedná se o doživotní vládu jednoho panovníka (krále). Monarchie členíme na absolutní (neomezené - panovník ve svých rukách soustřeďuje veškerou moc) a konstituční ( v nichž je panovník omezen ústavou). Řadu konstitučních monarchií dnes nalezneme v západní Evropě. b. Republika - je taková státní forma, ve které neexistuje panovnický úřad . Její představitelé jsou voleni pouze na základě ústavy a státní moc se odvíjí od lidu. Existují tři druhy moci, které by měly být navzájem nezávislé tj. moc soudní, zákonodárná a výkonná. 4. Podle toho jak se stát chová vůdčí svým vlastním občanům hovoříme: a. O státech demokratických - tj. ty, ve kterých jsou realizována základní lidská práva a svobody b. O diktaturách, kde dochází k potlačování lidských práv a svobod a rovněž je proti občanům používán teror. Samy vládnoucí elity vládnou neomezeně a nedodržují své vlastní zákony. c. Podle vztahu mezi výkonnou a zákonodárnou mocí rozlišujeme systémy parlamentní, prezidentské a poloprezidentské - blíže viz kapitola vládní systémy v demokracii 5. Podle vertikálního členění (rozuměj dle organizačního členění - vztahem mezi centrem a členskými jednotkami) a. Konfederace - jedná se o volná sdružení států, ve
kterých je centrum slabší než li jednotlivé členské jednotky (státy v rámci konfederace) příkladem konfederace je dnes například Evropská unie, v minulosti to bylo Švýcarsko nebo Rakousko- Uhersko. b. Federace - název federace je odvozen od latinského slova „foederis“ což v překladu znamená spolek. Federativní uspořádání státu je vhodné pro země, které jsou vnitřně odlišné, heterogenní. Vztah centra a členských jednotek je partnerský , neboť centrum zde zajišťuje nezbytnou funkci k zajištění k fungování celé federace (obrana, měna, zahraniční politika) ostatní oblasti jsou ponechány členským jednotkám. Ústava ve federacích musí být vždy psaná, neboť má ve federacích povahu smlouvy mezi jednotlivými členskými jednotkami. Další nezbytnou podmínkou pro fungování federace je rovněž dvoukomorový parlament, kdy dolní komora je reprezentuje lid naopak horní komora reprezentuje jednotlivé členské jednotky ( například Spolková rada v SRN je obsazována jednotlivými zemskými vládami a členové rady mají tzv. imperativní mandát, tzn., že musí hlasovat dle pokynů zemské vlády, která jej do rady delegovala) . Za federace můžeme označit: SRN. USA, Ruskou federaci, současné Švýcarsko, Kanadu, Rakousko nebo také malý stát - Belgii, která se díky sporům Vlámů a Valonů zařadila mezi federace v roce 1993. c. Unitární stát - je opakem federace. Termín unitární je odvozen od latinského slova „unitas“ jednota, Název tedy napovídá, že unitarismus je vhodný pro země, které jsou kulturně a jazykově homogenní. Unitarismus předpokládá, že je centrum nadřazeno jednotlivým částem země. Unitární státy tedy bývají centralizované, což může být problémem například ve velkých státech, kde tato forma vertikálního členění může způsobovat řadu problém
otázka k zamyšlení
V rámci unitárních státu se rovněž hovoří o takzvané decentralizaci popřípadě devoluci. Během studia se zaměřte na tyto dva pojmy a zkuste je objasnit. Zkuste také najít odpověď na otázku, co je to tzv. „ regionální stát“.
shrnutí
pokyn
otázky k zamyšlení
Je nepochybné, že státní uspořádání je dnes nejvyšší formou poltické organizace. Aby stát mohl být státem, je nutné splnit řadu kritérií, mezi nejdůležitější však patří kritérium suverenity a to jak směrem k vlastním občanům tak směrem k jiným státům v mezinárodním měřítku. S pojmem stát se nutně pojí proces, který nazýváme institucionalizace. Kritérií pro klasifikaci států je řada, existuje rovněž řada teorií, které fenomén státu definují zpoza svého ideologického zázemí. V průběhu studia nevynechejte kapitolu „Úloha státu“ a „Vyprázdněný stát“ v knize A. Heywooda: Politologie, nakl. Aleš Čeněk,. str. 114 - 121. 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.
Kdy vznikly první státy? Co je to institucionalizace? Jaké znáte „kvazi státy“ ? Jak chápe stát Max Weber ? Z čeho vychází teorie „organického pojetí státu“ ? Proč je nutné, aby ve federacích byla psaná ústava ? Jakou úlohu hrají obvykle druhé komory parlamentu ve federacích ? 8. Jak chápe neopluralismus vliv nátlakových skupin? 9. Co je to imperativní mandát ?
