Rozvod a jeho okolnosti

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

Obor: Podnikání a právo

Rozvod a jeho okolnosti (bakalářská práce)

Autor: Kateřina Filipová Vedoucí práce: doc. JUDr. Michal Spirit, Ph.D.

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval/a samostatně a vyznačil/a všechny citace z pramenů. V Praze dne …………

………………… podpis studenta

Chtěla bych poděkovat panu doc. JUDr. Michalu Spiritovi, Ph.D. za odborné vedení práce a cenné rady při jejím zpracování.

Anotace Tato bakalářská práce se zabývá rozvodem a jeho okolnostmi. Je rozdělena na dvě části, teoretickou a praktickou. První část se věnuje rozvodu, popisuje jeho historii a zmiňuje nejčastější příčiny a důsledky s ním spojené. Druhá část zkoumá konkrétní rozvodové řízení, na základě kterého jsou teoretické základy doloženy praxí. Hlavním cílem této práce je zodpovědět otázku, jak rozvod ovlivňuje naší společnost, konkrétně pak děti.

Klíčová slova 

Manželství



Rozvod



Společné jmění manželů



Porozvodová péče



Výživné

Summary The main topic of this work is divorce and its circumstances. It is divided into two parts, theoretical and practical. The first part deals with divorce, describes its history, and identifies the most common causes and consequences associated with it. The second part examines specific divorce proceedings, which are based on the theoretical foundations of documented experience. The main objective of this work is to answer the question of how divorce affects our society, namely children.

Key words 

Marriage



Divorce



Maintenance



custody

Obsah Obsah ......................................................................................................................................5 Seznam použitých zkratek ......................................................................................................7 I. Úvod ..................................................................................................................................8 II. Teoretická část .................................................................................................................10 1. Vymezení základních pojmů ................................................................................10 1.1 Rodina ......................................................................................................10 1.1.1 Principy rodinného práva ...............................................................10 1.1.2 Funkce rodiny .................................................................................11 1.2 Manželství ................................................................................................12 1.2.1 Práva a povinnosti manželů ............................................................14 1.2.2 Společné jmění manželů .................................................................14 1.3 Dítě ...........................................................................................................15 1.3.1 Práva a povinnosti dětí vůči rodičům .............................................16 2. Rozvod ..................................................................................................................18 2.1 Zánik manželství ......................................................................................18 2.2 Historie .....................................................................................................19 2.3 Příčiny a rozvodovost ..............................................................................22 2.4 Způsoby rozvodu .....................................................................................25 2.4.1 Sporný rozvod ................................................................................25 2.4.2 Nesporný rozvod ............................................................................26 2.5 Následky zániku manželství rozvodem ...................................................26 2.5.1 Změna příjmení ..............................................................................26 2.5.2 Právo na výživné ............................................................................27 2.5.3 Vypořádání společného jmění manželů..........................................28 2.5.4 Společné bydlení ............................................................................29 3. Dítě a rozvod .........................................................................................................31 3.1 Porozvodová péče ....................................................................................32 3.1.1 Výhradní péče .................................................................................33 3.1.2 Střídavá péče ..................................................................................35 3.1.3 Společná péče .................................................................................36 3.1.4 Svěření dítěte do péče 3. Osoby .....................................................36 3.2 Výživné ....................................................................................................36 3.2.1 Vyživovací povinnost rodičů ..........................................................37 3.2.2 Rozsah výživného ...........................................................................37 3.2.3 Řízení o výživném ..........................................................................38 3.2.4 Vymáhání výživného ......................................................................39 3.3 Vliv rozvodu na psychiku dítěte ..............................................................39 3.3.1 Obeznámení dítěte s rozvodem ......................................................39 3.3.2 Manipulace s dětmi.........................................................................40 3.3.3 Psychické problémy spojené s rozvodem .......................................41 5

III. Praktická část ...................................................................................................................42 1. Manželství .............................................................................................................42 2. Volba advokáta .....................................................................................................44 3. Rozvod ..................................................................................................................46 4. Situace po rozvodu................................................................................................48 5. Vliv rozvodu na dítě .............................................................................................49 IV. Závěr ................................................................................................................................50 V. Seznam použité literatury ................................................................................................52 VI. Seznam příloh ..................................................................................................................53

6

Seznam použitých zkratek ČSÚ

Český statistický úřad

NOZ

zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

OSŘ

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

o. z. o.

císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský

SJM

společné jmění manželů

ZK

základní kapitál

7

I.

Úvod

Pro svou bakalářskou práci jsem se rozhodla zpracovat oblast rodinného práva, konkrétně pak rozvod a jeho okolnosti. Toto téma jsem si zvolila především proto, že rozvod je v dnešní době nedílnou součástí naší společnosti a silně ji ovlivňuje. Dále také proto, že i já mám jako dítě určité zkušenosti s rozvodem a toto téma mě tudíž zajímá. Úvodem bych chtěla vymezit, co vlastně rodinné právo je. Rodinné právo je součástí práva soukromého a představuje určitý „souhrn právních norem, které regulují manželské a rodinné vztahy.“1 Pramenem práva rodinného byl do 31. 12. 2013 zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, který pozbyl účinnosti v souvislosti s rekodifikací soukromého práva. To mělo za následek přesun rodinného práva do nového občanského zákoníku, který nabyl účinnosti k 1. 1. 2014. V NOZ nalezneme rodinné právo v části druhé, kde je rozděleno do tří hlavních úseků. První úsek se zabývá právní úpravou manželství, zde také nalezneme ustanovení týkající se hlavního tématu této práce, a to rozvodu. Dále následuje úsek označen jako příbuzenství a švagrovství, kde můžeme nalézt například rodičovskou odpovědnost či vyživovací povinnost. Úpravu rodinného práva zakončuje poslední úsek zabývající se poručenstvím a jinými formami péče o dítě. V mé práci budu studovat rozvod a jeho okolnosti především z hlediska právního, zmíním i hledisko psychologické či sociologické, a to především v souvislosti s vnímáním rozvodu dětmi. Dále se také zmíním o tom, jaký vliv můžou mít přílišné emoce na celkový průběh rozvodu. Svou práci si rozdělím na dvě části, teoretickou a praktickou. V teoretické části nejprve charakterizuji základní pojmy nezbytné pro tuto práci, dále vymezím, co je to rozvod z hlediska práva, popíši jeho historii, hlavní příčiny a okolnosti s ním spojené. V praktické části se poté zaměřím na konkrétní případ, na základě kterého bych chtěla poukázat, jak funguje teorie v praxi, a případně jak moc se může praxe od teorie lišit. Cílem této práce je posouzení, jaký vliv má rozvod na společnost. Dále pak poukázání na to, jak moc se může teorie lišit od praxe a s jakými úskalími se v souvislosti s rozvodem můžeme setkat.

1

HRUŠÁKOVÁ M., KRÁLÍČKOVÁ Z.: České rodinné právo. Brno: Doplněk, 1998. str. 12

8

V průběhu mé studie se pokusím odpovědět i několik dílčích otázek. Na konkrétním případu popíši, jak funguje rozvodové řízení a co všechno je s ním spjato. Také upozorním na to, jaké problémy během něho mohou vyvstat a co vše takový rozvod může způsobit pro své okolí. Dále zkusím zmapovat rozvodovost v České republice, a jaké důvody jsou nejčastěji uváděny jako příčiny rozvodu. V mé práci použiji především tyto metody: popis převážně v teoretické části, a analýzu s případovou studií v části praktické zabývající se konkrétním rozvodovým řízením.

9

II. Teoretická část 1. Vymezení základních pojmů 1.1 Rodina Vymezení pojmu rodina je trochu problematické, její jednoznačnou definici v právním systému nenajdeme. Důvodem je to, že rodina jako celek není subjektem právních vztahů, ale jsou to jen její jednotliví členové. Z hlediska práva jsou za členy rodiny považovány osoby, které spolu žijí ve společné domácnosti a jsou tzv. osobami blízkými.2 Právě tyto osoby pak mohou vstupovat do různých právních vztahů, nabývat majetek, uzavírat smlouvy či dědit. Existují různé přístupy, jak tento pojem definovat. Obecně však můžeme říci, že rodina je sociální skupinou, která formuje osobnost člověka a jeho sociální charakter, a zároveň skupinou, která hraje úlohu jako ochránce před tlaky společnosti.3 Rodina je tedy určitou základní složkou společnosti, jejíž funkce je nepostradatelná. V minulosti byla snaha státu některé funkce rodiny převzít, ale zjistilo se, že úlohu rodiny a především matky v nejranějším věku dítěte nelze nahradit, přesto stát hraje v rodinném právu významnou roli. Právní úprava rodinného práva je založena na principu, že nikdo není oprávněn zasahovat do rodinných vztahů. Stát však může zasáhnout, a to jen v případě, pokud je nezletilé dítě či jeho vývoj nějak ohrožen a rodina jako celek neplní řádně své funkce, v tom případě stát zasahuje v zájmu dítěte, který je rozhodující.

1.1.1 Principy rodinného práva Rodinné právo je založeno na třech základních principech, které ovlivňují všechny rodinněprávní vztahy bez ohledu na jejich subjekty. Jsou to: 1) princip blaha dítěte; 2) princip rovnosti subjektů; 3) princip vzájemné pomoci. 2 3

HRUŠÁKOVÁ M., KRÁLÍČKOVÁ Z.: České rodinné právo. Brno: Doplněk, 1998. str. 12 HRUŠÁKOVÁ M., KRÁLÍČKOVÁ Z.: České rodinné právo. Brno: Doplněk, 1998. str. 8

10

První princip, pomocí kterého je upraveno postavení dítěte, se nazývá princip blaha dítěte. Pojem blaho dítěte představuje vytváření určitého přátelského prostředí pro dítě. V souvislosti s tímto principem se však mnohem častěji setkáváme s pojmem zájem dítěte, který se používá především při aplikaci práva, a umožňuje tak soudu do určitých záležitostí zasahovat. Se zájmem dítěte v konkrétnějším pojetí se setkáváme například při rozhodování o výhradní péči po zániku manželství, kdy je zohledňován zájem nezletilého dítěte a především pak zájem na jeho zdraví. Dalším principem je princip rovnosti, který se od principu rovnosti v občanskoprávním pojetí mírně liší. Ve vztahu rodič-dítě je jistá nerovnost, která je doplněna a vyrovnána vůči slabší straně, tedy dítěti, možnou intervencí ze strany státu. Třetím principem je princip vzájemné pomoci, který odlišuje rodinněprávní vztahy od vztahů občanskoprávních. Odlišnost mezi těmito vztahy je dána tím, že vzájemná pomoc není založena na ekvivalenci plnění, jak je tomu u občanskoprávních vztahů, ale subjekty rodinného práva plní své povinnosti v rámci svých schopností a možností. Je jasné, že mezi rodičem a dítětem nemůže být rovnocenné protiplnění, přesto se očekává, že by dítě mělo pomáhat svým rodičům dle svých schopností a možností například úklidem či jiným způsobem.4

1.1.2 Funkce rodiny Jak už jsem zmínila, role rodiny je nepostradatelnou součástí naší společnosti. Rodina reaguje na změny a vlivy společnosti, vyvíjí se a ovlivňuje nejen své členy, ale i celou společnost. Má tedy jak funkci individuální, tak i sociální. Sociální funkce je významná pro společnost především reprodukcí obyvatelstva, zato individuální se vyznačuje psychickým, mravním a emocionálním růstem člověka jako jedince. Za hlavní funkce rodiny v dnešní době můžeme považovat funkci reprodukční, emocionální, výchovnou a ekonomickou. Reprodukční funkce je jakousi funkcí primární, která uspokojuje biologické potřeby členů rodiny. Není důležitá jen pro udržení rodu a zrod dalších generací, ale i pro stát, který se snaží o stabilní přírůstek obyvatelstva. Tato snaha je silně spojena s funkcí ekonomickou.

4

HRUŠÁKOVÁ M., KRÁLÍČKOVÁ Z.: České rodinné právo. Brno: Doplněk, 1998. str. 17-22

11

Rodina v rámci ekonomického systému je velice důležitá, je významným spotřebitelem a její členové se vyskytují ve výrobní i nevýrobní sféře. Je považována za samostatnou ekonomickou jednotku, což je často zpečetěno existencí rodinného závodu.5 Přesto svou ekonomickou funkci plní i uvnitř rodiny, a to v oblasti materiálního zabezpečení jejích členů například formou výživného. Výchovná funkce pomáhá jedinci začlenit se do společnosti, zaobírá se výchovou dětí, a to předáváním informací a zkušeností mezi generacemi. Emocionální funkce rodiny je funkcí nezastupitelnou. Rodina jako jediná dokáže vytvořit tak silné citové zázemí, pocit bezpečí a ochrany jako žádná jiná instituce.6

1.2 Manželství Na rozdíl od pojmu rodina pojem manželství je v našem právním systému přesně vymezen: „Manželství je trvalý svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví zákon.“ 7 I když je v definici pojmu manželství určitá trvalost svazku, neznamená to, že manželé spolu musí zůstat až do smrti, ale zákon počítá i s jeho možným zánikem, tedy rozvodem manželství. Tudíž zde trvalost znamená spíše dlouhodobost vzájemné náklonnosti, která zajistí určitou vážnost a stabilitu manželského svazku.8 Podle občanského zákoníku je hlavním účelem manželství založení rodiny, řádná výchova dětí, vzájemná podpora a pomoc mezi manžely. Právě rozšíření o vzájemnou podporu a pomoc, kterou zákon o rodině dříve neupravoval, bude mít vliv na výživné mezi manžely. Na manželství můžeme nahlížet hned z několika hledisek, na jedné straně je to citový a emocionální vztah mezi manžely, dále vztah sociální daný soužitím dvou osob, a nakonec je to vztah právní. I když se tento vztah hodně podobá smlouvě, tak se tak v našem právu nevymezuje, jelikož zde není jen projev vůle obou manželů, ale vystupuje zde i státní orgán, před kterým jsou tyto projevy vůle projeveny. Teorie práva řadí manželství mezi právní stavy a právě jako právní stav manželství vzniká svým uzavřením na základě dvou právních úkonů.

5

„Rodinným závodem se rozumí závod, ve kterém společně pracují manželé nebo alespoň s jedním z manželů i jejich příbuzní a který je ve vlastnictví některé z těchto osob.“ (Zákon č. 89/2012 Sb.) 6 ČERNÁ PETRA: Rozvod, otcové a děti. Praha: EUROLEX BOHEMIA, s. r. o., 2001. str. 18-20 7 Zákon č. 89/2012 Sb., Nový občanský zákoník, § 655 8 CHODĚRA O.: Partnerství, manželství a paragrafy. Praha: GRADA, 2002. str.10

12

Pro oblast manželství platí také určité principy. Je to především princip monogamie, tedy soužití pouze jednoho muže s jednou ženou. Dále platí princip rovnocennosti, kdy tato rovnocennost mezi mužem a ženou je dána čl. 3 Listiny základních práv a svobod a upřesněna v občanském zákoníku: „Manželé mají rovné povinnosti a rovná práva.“9 V plném rozsahu se však zde nepoužije princip autonomie vůle, jelikož manželství vzniká jen způsobem výslovně vymezeným v zákoně. Vznik manželství je upraven v občanském zákoníku, dle kterého je manželství uzavíráno svobodně a dobrovolně, avšak existují určité zákonné překážky, které tuto svobodu omezují: 

nesvéprávnost;



omezená svéprávnost;



existence jiného manželství či jiného obdobného svazku (registrované partnerství);



prohlášení neplatnosti soudem;



příbuzenství;



projev vůle učiněný pod nátlakem;



prohlášení neplatnosti soudem i bez návrhu.

Dobrovolnost je dána autonomií vůle, kdy nikdo nemůže být k manželství nucen a není nutný souhlas třetích osob. Manželství vzniká, pokud jsou dodrženy všechny zákonné podmínky a předpoklady, musí zde být tedy souhlasné prohlášení obou snoubenců a tento projev vůle vyjádřen před státním orgánem či orgánem církve. Zákon také stanovuje povinnost učinit před sňatečným projevem vůle určitá prohlášení o tom: 1) že jim nejsou známy žádné překážky, které by jim bránily uzavřít manželství, 2) že navzájem znají svůj zdravotní stav a 3) že zvážili uspořádání budoucích majetkových poměrů, svého bydlení a hmotné zajištění po uzavření manželství. Dále je nutné, aby se manželé dohodli, jaké příjmení po uzavření manželství ponesou a jaké příjmení budou mít jejich děti. Zda manžel či manželka převezmou příjmení druhého manžela, nebo ke svému současnému připojí společné, či si ponechají svá příjmení i nadále.

9

Zákon č. 89/2012 Sb., Nový občanský zákoník, § 687

13

Jak říká § 656 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.: „Sňatečný obřad je veřejný a slavnostní; činí se v přítomnosti dvou svědků.“ Je tedy žádoucí, aby nejen snoubenci, ale i svatebčané pro tuto významnou událost zvolili vhodné oblečení. Upřesnění, kdo může být svědkem, zákon nestanovuje, je ale nutné, aby byl zletilý. Dle toho, zda se obřad koná před reprezentantem církve, či státu, dělíme sňatky na církevní a civilní. Od pojmu manželství je nutné odlišovat registrované partnerství, které má podobné znaky, ale je upraveno ve zvláštním zákoně. Dále musíme odlišit i vztah mezi mužem a ženou, kteří nejsou sezdáni, ale žijí spolu a dělí se o své náklady. Pro tento vztah se používá pojem nesezdané soužití, neboli vztah druha a družky, někdy označován jako kunkubinát. Tento vztah však žádný zvláštní zákon neupravuje.

1.2.1 Práva a povinnosti manželů Jak už jsem výše zmínila, manželé mají rovná práva a povinnosti, ty vznikají uzavřením manželství a zanikají s jeho zánikem. Mezi jejich povinnosti patří úcta, žít spolu, být si věrní, vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se, udržovat rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti.10 Tato práva a povinnosti můžeme dělit z hlediska majetkového či osobního charakteru. Mezi nejdůležitější práva a povinnosti patří rozhodování o záležitostech rodiny, obstarávání záležitostí rodiny a uspokojování potřeb rodiny, kdy na potřeby rodiny a domácnosti přispívají oba manželé dle svých schopností a možností. Manželé mají dále právo se navzájem zastupovat v běžných věcech a mají mezi sebou i vzájemnou vyživovací povinnost.

1.2.2 Společné jmění manželů „Společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství.“11 Jedná se tak o všechny příjmy či věci nabyté během manželství, nehledě na míru přičinění obou manželů k získání tohoto majetku. Do společného jmění manželů, dále jen SJM, nepatří dary, dědictví či věci sloužící osobní potřebě. V případě daru není možné, aby jeden z manželů obdaroval druhého něčím, co patří do SJM, šlo by tak o neplatné darování. Je ale možné, aby jeden z manželů obdaroval druhého majetkem, který zdědil či získal darem před uzavřením manželství. Součástí SJM dále nemůže být ani

10 11

Zákon č. 89/2012 Sb., Nový občanský zákoník, § 687 CHODĚRA O.: Partnerství, manželství a paragrafy. Praha: GRADA, 2002, str. 64

14

výlučné vlastnictví jednoho z manželů a majetek získaný jeho směnou, avšak výnosy z tohoto výlučného vlastnictví už do něj patří. NOZ tyto vyjímky rozšíříl o plnění, které obdržel jeden z manželů v rámci odškodnění nemajetkové újmy či jako náhradu za poškození svého výlučného majetku. 12 Jak už říká název, do SJM nepatří pouze majetek, ale i závazky nabyté za trvání manželství, ledaže se tyto dluhy vztahují k výlučnému vlastnictví jednoho z manželů. Nově do SJM nepatří ani dluh, který převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého.13 Mimo zákonný režim SJM existuje i režim smluvní, kde si manželé dohodnou odlišné podmínky, než jsou podmínky zákonné, jako je například společné a nerozdílné rozhodování o SJM. Smluvní režim může spočívat i v odděleném jmění, kdy se jedná v zásadě o vlastnictví výlučné, tedy není zde zapotřebí souhlas druhého manžela.

1.3 Dítě Na pojem dítě můžeme nahlížet z několika odlišných oblastí. Z psychologického hlediska se dítě definuje na základě svých potřeb, avšak z právního hlediska je jeho postavení v právních vztazích definováno určitými právy a povinnostmi. I když můžeme říci, že v případě malého dítěte převažují především práva, tedy určité nároky, než povinnosti. S pojmem dítě se setkáváme i v mezinárodním kontextu, a to v Úmluvě o právech dítěte, která byla ratifikovaná v roce 1989. Pro účely této úmluvy se dítětem rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve.14 Tato Úmluva stejně jako náš právní systém vyzdvihuje princip ochrany blaha a zájmu dítěte. Zaručuje také základní lidská práva, jako jsou práva občanská, politická, ekonomická, sociální a kulturní. Dále je zde upraven i zásah státu pro zajištění ochrany dítěte v případě, že bylo zbaveno rodinného prostředí. Jak říká definice, je možné, aby si jednotlivé státy stanovily podmínky pro nabytí zletilosti dříve než dosažením osmnáctého roku věku. V našem případě je tato podmínka spojena s uzavřením manželství ne však dříve než dosažením šestnácti let věku. Další záležitostí, kterou tato Úmluva neřeší a nechává ji čistě na vůli vnitrostátního práva, je právní úprava dítěte v prenatálním stadiu. 12

ŠEVČÍK L. a kol.: Vyznejte se v novém občanském zákoníku. Nejběžnější životní situace z pohledu občanského práva. Brno: Bizbooks, 2013. str. 35 13 ŠEVČÍK L. a kol.: Vyznejte se v novém občanském zákoníku. Nejběžnější životní situace z pohledu občanského práva. Brno: Bizbooks, 2013. str. 35 14 Úmluva o právech dítěte, článek 1

15

Právní úpravu dítěte najdeme i v Listině základních práv a svobod, kde je již zmíněna i právní ochrana tzv. nauscitura, tedy dítěte v prenatálním stadiu. „Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.15 V souvislosti s tímto odstavcem vyvstala otázka, zda má být dítě chráněno už při početí či nikoliv, což způsobilo určitý rozpor s právní úpravou interrupcí. Proto byla v občanském zákoníku doplněna podmínka, že na dítě počaté se hledí jako na již narozené, pokud se narodí živé.16 Co se týče úpravy v občanském zákoníku, tak ten samotný pojem dítě neupravuje, za to se zde můžeme setkat s pojmem zletilost, která tento pojem vymezuje. Dle občanského zákoníku se zletilosti nabývá dovršením osmnáctého roku věku. Je zde však výše zmíněná výjimka, že se člověk může stát zletilý po přiznání plné svéprávnosti či uzavřením manželství, ne dříve než dosažením šestnácti let věku. Pojem dítě se objevuje i v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže, kde dítě je osoba mladší patnácti let. Dále se zde objevuje i pojem mládež a mladiství. Mladistvým je osoba, která překročila patnáct let věku, ale nedosáhla hranice osmnácti let. Mládeží se rozumí mladiství a děti mladší patnácti let. V rámci trestního práva je tedy dítě bráno dle jeho věku bez ohledu na to, zda je dle občanského práva zletilý, či nikoliv.

1.3.1 Práva a povinnosti dětí vůči rodičům Jak už jsem řekla, děti mají určitá práva, ale i povinnosti. Hlavním právem, které je vymezeno v Úmluvě o právech dítěte, je právo na život. S tímto právem je však spojen určitý rozpor mezi zastánci a odsuzovateli interrupcí, proto se zde setkáme s již už zmíněnou kompromisní formulací: „Lidský život je hoden ochrany již před narozením.“17 Ve vztahu k rodinným vztahům má dítě právo na společný život nejen se svými rodiči, ale i sourozenci, pokud to není v rozporu s jeho zájmy. Dále má také právo na harmonické výchovné prostředí a v případě odděleného žití rodičů i právo být s druhým rodičem v kontaktu. Tento styk tak nemůže být dítěti druhým rodičem záměrně odpírán, ikdyž je to bohužel velice časté. Úmluva také zmiňuje právo znát své rodiče, ale v našem právním systému je toto právo v případě osvojení omezeno, jelikož zde platí princip anonymity.

15

Listina základních práv a svobod, Hlava druhá, článek 6, odst. 1 Zákon č. 89/2012 Sb., Nový občanský zákoník, § 25 17 Listina základních práv a svobod, Hlava druhá, článek 6, odst. 1 16

16

Zákon také upravuje právo dítěte se samostatně rozhodovat, dle § 867 odst. 2 občanského zákoníku je dítě starší dvanácti let schopno informaci přijmout a vytvořit si vlastní názor, tedy samo se rozhodnout, v tomto případě se k názoru dítěte přihlíží. Obecně však můžeme říci, že mimo právní záležitosti, se dítě může rozhodovat samo vždy, mám na mysli otázky běžného rozhodování: co si bude číst, co si oblékne atd. Vzhledem k tomu, že práva a povinnosti mezi rodiči a dětmi jsou provázána, můžeme říci, že co je povinností rodiče vůči dítěti, je právem dítěte. Tedy dítě má právo na správu svého jmění, být vychován a zastupován svými rodiči, ale také být jimi vyživován. Právo na výživné nemá stanoveno určitou věkovou hranici, ale tato povinnost je rodičům dána, dokud dítě není schopné samo se živit, je tedy nezaopatřené. Jako fyzická osoba dle občanského zákoníku má dítě právo na soukromí, ochranu korespondence, cti a pověsti. Můžeme zde zmínit i možnost práva na náhradu škody, i když je to velice problematické, jelikož v těchto věcech za děti jednají jejich zákonní zástupci. Mimo výše zmíněných práv mají děti i určité povinnosti. Zákon o rodině ustanovoval, že: Dítě, které žije ve společné domácnosti s rodiči, je povinno podle svých schopností jim pomáhat. Je dále i povinno přispívat i na úhradu společných potřeb rodiny, pokud má vlastní příjem popřípadě majetek, kterého lze použít pro společné potřeby rodiny.“18 Dále dle § 856 občanského zákoníku: „Dítě je povinno dbát svých rodičů.“ Tedy mít k nim respekt a umožňovat tak výkon jejich výchovy. Obecně tedy můžeme říci, že existují práva a povinnosti osobního charakteru, majetkového charakteru, a práva a povinnosti tvořící obsah rodičovské odpovědnosti.

18

Zákon č. 94/1963 Sb. o rodině, § 31 odst. 4

17

2. Rozvod 2.1 Zánik manželství Náš právní systém zná tři způsoby možného zániku manželství. Manželství může zaniknout smrtí jednoho či obou manželů, prohlášením některého manžela za mrtvého, a konečně rozvodem manželství, kterým se budu zabývat hlouběji. Zánikem manželství zanikají i práva a povinnosti, které měli manželé vůči sobě za trvání manželství. Zaniká tak povinnost: být si věrni, vzájemně si pomáhat, žít spolu a vytvářet zdravé rodinné prostředí. Nezanikají tak jen osobní povinnosti, ale především povinnosti majetkové, jako je vyživovací povinnost mezi manžely, společné jmění manželů či společné užívání bytu a pozemku.19 V souvislosti se zánikem manželství však nová práva a povinnosti i vznikají, jsou to především práva týkající se vypořádání společného jmění manželů, ale i povinnosti platit výživné na rozvedeného manžela či společné dítě. Zánik manželství smrtí či prohlášením manžela za mrtvého byl dříve upraven v zákoně o rodině. Ten ustanovoval, že v případě prohlášení manžela za mrtvého manželství zaniká dnem, kdy rozhodnutí nabylo právní moci. Bylo-li však prohlášení zrušeno a pozůstalý manžel neuzavřel manželství nové, tak manželství i nadále trvalo, obnovovala se tedy veškerá práva a povinnosti mezi manžely. Zajímavostí je, že ovdovělý manžel měl povinnost ponechat si společné příjmení, neměl právo si ho změnit, jak je k tomu oprávněn manžel, který se rozvedl. Nový občanský zákoník už tyto dva způsoby zániku manželství výslovně nestanovuje, jelikož je smrt považována jako přirozený způsob zániku manželství. Můžeme zde však nalézt úpravu domněnky smrti, tedy prohlášení manžela za mrtvého.20 Třetím a nejčastějším způsobem, jak může manželství zaniknout, je rozvod. Rozvod je právním prostředkem, kterým se ruší manželství za života manželů.21 Úprava rozvodů v mezinárodním pojetí sice rozvody umožňuje, ale v jednotlivých státech se liší. Můžeme se setkat jak s velmi konzervativní úpravou, kdy jsou podmínky pro rozvázání manželství velmi přísné, tak i s úpravou velice liberální. I když jsou mezi úpravami jednotlivých států určité odlišnosti, obecně můžeme zmínit, že existují tři základní způsoby rozvodu:

19

SPIRIT M.: Soukromé právo (Vybrané otázky). Praha: Oeconomica, 2008. str. 109 Zákon č. 89/2012 Sb., Nový občanský zákoník, § 71 odst. 2 21 SPIRIT M.: Soukromé právo (Vybrané otázky), Praha: Oeconomica, 2008. str. 110 20

18

1) rozvod na základě zavinění, 2) rozvod na základě rozvratu a 3) rozvod na základě dohody mezi manžely.22

2.2 Historie Historie rodinného práva sahá až do středověku, kdy bylo výlučně pod kontrolou církve. Bylo nemožné, aby světská moc do této oblasti nějak vstupovala či ji regulovala. To se změnilo za vlády Marie Terezie, kdy byla vydána dvě nařízení v souvislosti s manželským právem. Následoval manželský patent, který zavedl státní manželské právo a odňal tak tuto výsadu církvi. Právě manželský patent byl základem úpravy rodinného práva v obecném zákoníku občanském z roku 1811. V tomto zákoníku bylo manželské právo odděleno odrodinného a představovalo určitý souhrn právních pravidel, která upravovala podmínky i překážky pro uzavírání manželství, práva a povinnosti manželů, ale také ukončení manželství a jeho následky. Pro oblast manželského práva se používal konfesní princip, tedy že manželské právo bylo upraveno pro všechny, ale rozdílně dle vyznání jednotlivce. V souvislosti s tímto principem bylo rozvázání manželství možné, ale jen pro nekatolické církve, katolická církev to striktně zakazovala. Se zánikem manželství byly spojeny dva pojmy, které se významem od dnešní úpravy lišily. Byly to rozvod a rozluka, kde rozvod znamenal odloučení a rozluka rozvod v dnešním slova smyslu. Jak už jsem zmínila, byla rozluka dle o. z. o. pro manžele katolického vyznání zakázána, to platilo, i když byl jen jeden z nich katolík. V jejich případě byla povolena pouze separace. Ostatní však možnost rozluky využít mohli, byly pro ní však stanoveny zákonné důvody, jako například cizoložství či rozluka pro nepřekonatelný odpor. Přesto tyto důvody nezaručovaly, že soud toto manželství hned rozváže, ale požadovalo se, aby manželé pro řešení problému nejdříve využili možnost separace a až poté se uchýlili k rozluce. Obecný zákoník občanský znal pouze jeden způsob rozvodu, a to rozvod na základě rozhodnutí soudu, rozvod dohodou mezi manžely nebyl možný. Dalším mezníkem v oblasti manželského práva byl zákon č. 320/1919 Sb., tzv. manželská novela, která výrazně novelizovala ustanovení o manželství především v oblasti uzavírání manželství, jeho překážek a rozluky. Důležitou změnou oproti předešlé úpravě bylo umožnění rozluky všem, nehledě na náboženské vyznání. Úprava rozluky však stále neumožňovala 22

SPIRIT M.: Soukromé právo (Vybrané otázky), Praha: Oeconomica, 2008, str. 111

19

dobrovolné ukončení manželství na základě dohody mezi manžely. I nadále platilo hledisko viny, rozdíl byl v případě nepřekonatelného odporu, který byl považován za druh hlubokého rozvratu u kterého se vina nevyžadovala. Tento druh rozvratu však musel být odsouhlasen oběma manžely a tento souhlas byl nadále neodvolatelný. I tak se nejdříve vyžadoval rozvod, tedy separace, a až poté uchýlení se k rozluce. Platila zde tzv. presumpce nepřekonatelného odporu, tedy pokud soudní rozvod trval po dobu delší než tři roky, byl tento odpor prokázán a soud mohl manželství rozloučit. Dále tento zákon nově ustanovoval možnost civilního sňatku, tedy lidé si mohli vybrat, zda manželství uzavřou před orgány církve či státními orgány. V souvislosti s rokem 1948 a určitou novou představou o právním řádu byl přijat zákon č. 266/1949 Sb., o právu rodinném. Tento zákon byl vystavěn na zásadě rovnoprávného postavení muže a ženy, a striktně upravoval uzavření manželství, tím že byl možný pouze civilní svazek. Dle socialistické teorie bylo smazáno dělení na soukromé a veřejné právo, a rodinné právo bylo upraveno ve zvláštním zákoně. Byla zde i změna v pojmech, kdy pojem rozvod dostal podobu, jak ho známe nyní, tedy trvalé ukončení manželského soužití s možností uzavření nového sňatku. Na rozdíl od obecného zákoníku občanského a manželské novely bylo možné manželství ukončit jen na základě jednoho zákonného důvodu, a to pro hluboký a trvalý rozvrat. Stále platilo, že manželství nemohlo být rozvedeno na základě dohody mezi manžely, přesto souhlas druhého manžela měl velký význam a soud k němu přihlížel. Mělo se za to, že bez souhlasu druhého manžela bylo takřka nemožné manželství rozvést. To se změnilo až novelou z roku 1955, která doplnila ustanovení o možnost ukončení manželství na návrh jednoho z manželů, a to i bez souhlasu toho druhého, pokud to bylo v souladu se zájmem společnosti. Manželství bylo i nadále dle zákona č. 266/1949 Sb. považováno za řízení sporné, oproti tomu řízení pro neplatnost bylo řízením nesporným. Další změnou prošlo rodinné právo přijetím nového zákona o rodině v roce 1963, tento zákon navázal na předchozí úpravu jen s určitými změnami, mohli bychom tedy říci, že šlo spíše o novelizaci úpravy stávající. Upustilo se od principu zavinění, přesto hlavním a jediným důvodem pro ukončení manželství zůstal i nadále kvalifikovaný rozvrat. Nově však bylo zkoumáno i objektivní hledisko a to, zda manželství nemůže nadále plnit svůj společenský účel. Mohlo se stát, že plnilo-li manželství nadále svůj společenský účel, soud ho nerozvedl. Výjimkou bylo, že už zde nebyl nutný souhlas druhého manžela – nebylo to zákonnou

20

podmínkou. Co však bylo povinné, bylo smírčí řízení mezi manžely, které předcházelo řízení o rozvodu dle OSŘ ve znění novely č. 49/1973 Sb. Novelizace z roku 1998 měnila a doplňovala zákon z roku 1963. I nadále se vyžadoval kvalifikovaný rozvrat jako důvod pro rozvod, ale bylo upuštěno od zkoumání, zda manželství plní

nadále

svůj

společenský účel,

stalo

se

tedy čistě

soukromou

záležitostí.

Určitý společenský účel tam ale i nadále částečně zůstal, a to v oblasti zájmu nezletilých dětí v souvislosti s rozvodem. Zásadní změnou této velké novely se stalo ustanovení v § 24, které umožňovalo tzv. nesporný rozvod, tedy rozvod dohodou, a ustanovilo pro něj zvláštní postup, kdy manželé museli předložit dohodu o vypořádání zvláštních majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení, dohodu o úpravě nezletilých dětí po dobu rozvodu a případně i úpravu výživného. Další podmínkou bylo trvání manželství alespoň jeden rok a oddělené žití po dobu šesti měsíců. Soud v tomto případě nezjišťoval příčiny rozvratu manželství, tedy kvalifikovaný rozvrat, jak tomu bylo u řízení sporného, ale pokud manželé splnili náležité podmínky, tak manželství rozvedl. NOZ se od staré úpravy zásadně neliší, stále platí kvalifikovaný rozvrat jako hlavní důvod pro rozvod, tedy manželství lze rozvázat pokud je: „soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení.“23 Existují však výjimky, kdy soud neumožní rozvést manželství, a to v případě ohrožení zájmu nezletilého dítěte či zájmu manžela, který se na rozvratu manželství zásadně nepodílel. To, zda soužití manželů plní nadále své funkce, či je hluboce rozvráceno, posuzuje soud. V případě sporného rozvodu soud rovněž zjišťuje příčiny tohoto rozvrácení. Dle občanského soudního řádu lze manželství rozvést jen na návrh alespoň jednoho z manželů. Je zde tedy určitá libovůle obou manželů, zda se rozhodnou v manželství setrvat a řešit případné problémy, či své manželství ukončit. Jak už jsem zmínila, soud může rozvod zakázat, pokud to není v zájmu dítěte, tedy převáží tak důležitost plnění výchovné funkce, která je stěžejní, před rozvratem. Úprava pro nesporný rozvod zůstává stejná, odlišností však je, že se vyžaduje osobní účast na slyšení, aby mohlo být prokázáno, že projev vůle manželů je pravdivý. Není možné, jak tomu bylo dříve, že se jen podepíší dohody a povinnost účasti na samotném slyšení pak odpadá.

23

Zákon č. 89/2012, Nový občanský zákoník, § 755 odst. 1

21

Podíváme-li se na historický exkurz rodinného resp. manželského práva, zjistíme, že se postupem času česká právní úprava zjednodušovala a nyní patří mezi nejjednodušší v Evropě. Přesto úplného zjednodušení ve formě tzv. administrativního rozvodu nebylo dosaženo, jelikož se přítomnost soudu v těchto okolností považuje za nepostradatelnou, a protože by tak byla vážnost manželství jako instituce značně oslabena.24

2.3 Příčiny a rozvodovost Jak už jsem několikrát zmínila, naše právní úprava zná jen jeden rozvodový důvod a tím je kvalifikovaný rozvrat. Je to důvod objektivní a tato objektivnost je posuzována nestranným soudem. Od důvodu je nutné rozlišovat příčiny, které mohou být jak objektivní, tak subjektivní povahy. Subjektivními příčinami jsou například: alkoholismus, nevěra či zlé nakládání, jako objektivní příčiny můžeme uvést neplodnost či rozdílnost povah. Podle statistických údajů ČSÚ jsou původem rozvodu především příčiny obecné, například nejčastěji zmiňovaná příčina rozdílnosti povah, názorů a zájmů, či příčina označována jako „ostatní“. Právě rozdílnost povah představovala v roce 2012 příčinu skoro třetiny všech rozvrácených manželství. Z přesně formulovaných příčin je nejčastější nevěra, kdy ze strany mužů je o něco vyšší než u žen, a představuje něco mezi 3–4 % rozvrácených manželství. Následuje alkoholismus a nezájem o rodinu. Zajimavostí je, že teméř 2/3 žalob podaly ženy, zato soud nalezl zavinění rozvratu častěji u mužů. Co se týče počtu opakovatelnosti rozvodu, tak se toto číslo příliš nezměnilo. Nyní je to 19 % rozvádějících se opakovaně oproti 81 % rozvádějících se poprvé, kdy z celkového počtu rozvodů 72 % připadlo na první rozvod obou manželů, 11 % procent na opakovaný rozvod obou manželů a zbylých 19 % na kombinaci dvou předchozích. Zato počet rozvodů s nezletilými dětmi oproti minulosti poklesl. To je dáno tím, že se zvýšilo zastoupení rozvodů dlouhotrvajících manželství, kdy už děti jsou zletilé, ale i faktem, že se za posledních několik let snížila porodnost dětí.

24

ŠMÍD O., ŠÍNOVÁ R. a kol.: Rozvod manželství, Praha: Leges s. r. o., 2013. str. 19-39

22

Obrázek 1: Roční počet rozvodů za roky 1950–2012 Výše znázorněný obrázek nám ukazuje, že od 50. let 20. století se počet rozvodů příliš neměnil a držel se pod úrovní 15 tisíc, to se změnilo v roce 1969, kdy počet rozvodů poprvé přesáhl 20tisícovou hranici. Stoupající fenomén pak trval do druhé poloviny 80. let, kdy počet rozvodů dosáhl 30 tisíc. Rozvodovost se této hranice, s jistými výkyvy, držela až do roku 2010. Markantní propad byl zaznamenán v roce 1999, kdy se rozvodovost dostala výrazně pod hranici 30 tisíc, a to vlivem velké novely zákona o rodině přijaté v roce 1998. Poslední dobou můžeme zaznamenat určitý pokles, kdy v roce 2012 bylo dosaženo nejnižšího počtu rozvodů po roce 1999. A i přesto, že rozvodovost v 1. čtvrtletí roku 2013 o 0,4 tisíce stoupla, očekáváme, že se tento fenomén udrží. Na rozdíl od rozvodovosti, která se posledních 25 let drží kolem hranice 30 tisíc, počet sňatků výrazně klesá. V první polovině 70. let 20. století bylo uzavřeno až 100 tisíc manželství, což je o polovinu více, než tomu tak je v poslední době. Právě tato skutečnost silně ovlivňuje úhrnnou rozvodovost, která neustále stoupá. Úhrnná rozvodovost představuje, kolik původně uzavřených sňatků se rozvedlo.

23

Obrázek č. 2: Úhrnná rozvodovost za roky 1950–2012 Co se týče rozvodů podle délky trvání manželství, tak se jejich struktura výrazně změnila. V poslední době se častěji setkáváme s rozvody dlouhotrvajících manželství, tedy trvájících déle než 20 let. V roce 1992 jejich počet představoval 13 % ze všech rozvodů, zato v roce 2012 už to bylo 29 %. Oproti tomu počet rozvodů manželství trvajících méně než pět let poklesl z 32 % v roce 1992 na 19 % v roce 2012. To mělo za následek, že se nám průměrná délka manželství prodloužila na 12,8 let. 25 V souvislosti se vzrůstajícím trendem rozvodovosti nejen u nás, ale i v celé Evropě, můžeme pocítit určitou obavu, že se jednou počet rozvodů bude rovnat počtu sňatků. Nicméně zpřísňování právních podmínek rozvodu není řešením této situace. Je nutné zmínit, že manželství je stále soukromou záležitostí, a tak nezbývá než doufat, že se určitá vážnost manželského svazku udrží a rozvodovost nebude i nadále radikálně stoupat.

25

http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/rozvodovost

24

2.4 Způsoby rozvodu Jak už jsem výše zmínila, rozvodové řízení je řízením sporným, kdy jeden dává žalobu o rozvod, je tedy navrhovatelem, a záleží na tom, zda se k ní druhý připojí a vznikne určitá dohoda, či nikoliv. Známe tedy dvojí způsob, jak lze manželství rozvést, je to buď rozvod sporný, či rozvod nesporný neboli smluvený. V obou případech se podává žaloba a rozvod se řeší před soudem, v jehož obvodu měli manželé společné bydliště.

2.4.1 Sporný rozvod Tento způsob rozvodu se použije v případě, kdy mají manželé na rozvod odlišný názor. Neshodují se nejen na příčinách rozvodového řízení, ale hlavně na majetkovém vypořádání, které je často střetem zájmů. Poněvadž tento způsob rozvodu obvykle doprovází negativní emoce, jako jsou křivda, nenávist a snaha toho druhého „obrat“, může být tento typ velmi zdlouhavý. V návrhu na rozvod musí žalobce uvést, jaký byl vývoj manželství, jaké příčiny stojí za rozvratem manželství, a má zde i určitou důkazní povinnost, kterou prokazuje existenci kvalifikovaného rozvratu. Příčiny se dokazují různými způsoby, nejen výpovědmi svědků, ale i různými důkazními materiály, např. fotografiemi, lékařskými posudky atd. Na délku rozvratu se bere určitý zřetel, jelikož poukazuje na trvalost tohoto rozvratu, a tedy na neschopnost obnovení manželského soužití. Aby mohlo být manželství rozvedeno, je nedílnou součástí právě tuto skutečnost prokázat. Zvláštní situace může nastat v případě, kdy druhý manžel, který se na příčině rozvodu převážně nepodílel, s rozvodem nesouhlasí, nebo byla-li by mu rozvodem způsobena zvlášť závažná

újma,

nebo

svědčí-li

mimořádné

okolnosti

pro

zachování

manželství.

To platí i v případě, že by byl rozvod v rozporu se zájmem nezletilého dítěte. Jsou-li tyto podmínky splněny, tak soud manželství nerozvede a návrh na rozvod zamítne. To však neplatí trvale, ale jestliže spolu manželé nežijí po dobu delší než tři roky, tak soud manželství rozvede i přes zmíněné důvody. Tento případ, kdy rozvodu odporují výše zmíněné situace, se někdy nazývá ztížený rozvod.

25

2.4.2 Nesporný rozvod Smluvený rozvod se od sporného liší tím, že se manželé mezi sebou na všech náležitostech dohodnou. Nelze však říci, že je tato shoda absolutní, je to především souhrn vzájemných kompromisů, které jsou dány ochotou jednat a určitou snahou o „klidný“ průběh rozvodového řízení. Právě tento klidný průběh je velice příznivý pro děti manželů, které často těžce snášejí napjatou situaci během rozvodu. Stejně jako u sporného rozvodu se i u toho smluveného musí podat žaloba o rozvod, jeden z manželů tedy figuruje jako žalobce a druhý se k návrhu připojuje. Tudíž i tento rozvod se uskutečňuje před soudem, není to jen určitá dohoda mezi manžely, bez zásahu soudu. Odlišností od rozvodu sporného je nutnost splnění pěti zákonných podmínek, tedy že: 1) manželství trvalo alespoň jeden rok; 2) manželé spolu nejméně šest měsíců nežijí; 3) k návrhu se druhý manžel připojil; 4) soudu jsou předloženy písemné dohody s úředně ověřenými podpisy obou manželů upravující majetkové poměry, práva a povinnosti společného bydlení, případně i vyživovací povinnost pro dobu po rozvodu; 5) soudu je předložen pravomocný rozsudek opatrovnického soudu o schválení dohody o úpravě poměru nezletilých dětí na dobu po rozvodu.26 Pro to, aby mohlo být manželství rozvedeno na základě dohody, je nutné, aby byly všechny tyto podmínky splněny současně. Výhodou tohoto způsobu je tedy především určitá poklidnost, ale také délka celého rozvodového řízení.

2.5 Následky zániku manželství rozvodem 2.5.1 Změna příjmení Po rozvodu má manžel, který přijal příjmení druhého manžela, možnost si nynější příjmení změnit na své dřívější. Toto právo může využít do šesti měsíců od uplynutí právní moci rozhodnutí o rozvodu. Skutečnost, že si manžel bere zpět své dřívější příjmení, či že od složeného příjmení upouští příjmení bývalého manžela, ohlašuje u matričního úřadu.

26

PRŮCHOVÁ B.: Slušný rozvod. Brno: ERA group spol s r. o., 2002. str. 24-34

26

Oproti dřívější právní úpravě se lhůta pro návrat k původnímu příjmení značně prodloužila. Dříve byla zákonem o rodině stanovena v délce jednoho měsíce, což byla lhůta velice krátká. „Tato krátkost se pak projevovala zejména proto, že soudy v mnoha případech nebyly schopny vyznačit takzvanou doložku právní moci na rozsudek ani ve lhůtě jednoho měsíce, čímž fakticky byla změna příjmení vyloučena, jelikož matrika vyžadovala originál rozvodového rozsudku.“ 27

2.5.2 Právo na výživné Dalším následkem zániku manželství je právo na výživné. Na toto právo má nárok manžel, který se v souvislosti se zánikem manželství není schopen sám živit. V tom případě má jeho bývalý manžel vyživovací povinnost, pokud to lze na něm spravedlivě požadovat, tedy pokud to jeho věk a především jeho zdravotní stav umožňuje. Pro určování výše výživného bere soud v potaz, jak dlouho manželství trvalo, jak dlouho je rozvedeno a zda: 

rozvedený manžel si nenašel práci, přestože mu v tom nebránila žádná překážka;



rozvedený manžel si mohl výživu zajistit hospodařením s vlastním majetkem;



rozvedený manžel se za trvání manželství staral o rodinnou domácnost;



rozvedený manžel se nedopustil vůči druhému manželu či osobě blízké trestného činu;



nebo zda byl dán obdobně závažný důvod.

Manželé se mohou na výživném dohodnout, což je typické pro smluvní rozvod, nebo požádat soud, aby o výživném rozhodl. Výše výživného má být přiměřená, tedy nemůžeme říct, že zajišťuje stejnou životní úroveň obou manželů. Existují však i výjimečné případy, kdy výše výživného stejnou životní úroveň rozvedených manželů zajišťuje. Toto výživné je možné jen v případě, kdy manžel, který se na rozvratu manželství převážně nepodílel nebo s rozvodem nesouhlasil a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, požádá soud o určení této povinnosti. Toto výživné zajišťující stejnou životní úroveň je oproti normálnímu výživnému časově omezeno a poskytováno nejdéle do tří let od rozvodu. Je samozřejmostí, že právo na výživné zaniká v případě, že manžel, který toto právo požívá, uzavře manželství nové. Výživné je upraveno jednou z rozvodových smluv, které manželé sepisují v případě smluvního rozvodu.

27

ŠEVČÍK L. a kol.: Vyznejte se v novém občanském zákoníku. Nejběžnější životní situace z pohledu občanského práva. Brno: Bizbooks, 2013. str. 40

27

2.5.3 Vypořádání společného jmění manželů Další velice důležitou rozvodovou smlouvou je vypořádání společného jmění manželů. Zákon umožňuje úplné vypořádání SJM za trvání manželství jen v případě dohody o vypořádání SJM. Soud však neprokazuje, zda je celé jmění rozděleno, nezkoumá obsah dané dohody, ale pouze její pravost a zda obsahuje zákonem požadované ověřené podpisy obou manželů. To, že jsou manželé majetkově vypořádáni, prokazuje jejich společné souhlasné tvrzení. Tato smlouva je spjata s odkládací podmínkou, tedy nabývá účinnosti až po právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství. Smlouva o vypořádání vzájemných majetkových vztahů by měla kromě běžných náležitostí, jako je označení smluvních stran, projev vůle účastníků a podpis obou stran, obsahovat také: 

označení majetku (věcí, závazků, pohledávek atd.), který oba manželé považují za součást SJM;



konkrétní způsob vypořádání všech položek výše zmíněného seznamu SJM;



v případě nerovnosti v majetkových hodnotách možný finanční závazek jednoho z manželů, pokud se na tom dohodli;



ale také rozhodnutí, co bude s majetkem, který ještě nabydou během rozvodového řízení do právní moci rozsudku o ukončení manželství.28

Zákon také upravuje situaci, kdy k vypořádání SJM nedojde ani do tří let po rozvodu manželství, v tom případě platí, že hmotné věci movité jsou ve vlastnictví toho z manželů, který je výlučně užívá nejen pro svou potřebu, ale také pro potřebu své rodiny. U ostatních hmotných věcí movitých, ale i věcí nemovitých platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví obou, tedy jejich podíly jsou stejné. To platí i pro společné dluhy, závazky a pohledávky.29 Pokud se na vypořádání manželé nedohodnou, použijí se tato pravidla:

28 29

PRŮCHOVÁ B.: Slušný rozvod. Brno: ERA group spol s r. o., 2002. str. 39-45 Zákon č. 89/2012 Sb., Nový občanský zákoník. § 741

28



podíly obou manželé jsou na vypořádaném jmění stejné;



každý z manželů nahradí to, co ze SJM bylo použito na jeho vlastní majetek;



každý z manželů má nárok požadovat, aby mu bylo nahrazeno to, co výlučně ze svého vlastnictví vložil do SJM;



přihlíží se k potřebám nezaopatřeného dítěte;



přihlíží se také k tomu, jak se každý z manželů staral o domácnost a pečoval o děti;



konečně se přihlíží i k tomu, jak se jednotliví manželé zasloužili o nabytí společného jmění a o udržení jeho majetkové hodnoty.30

2.5.4 Společné bydlení Další oblastí, na které se manželé musí dohodnout, či o ní rozhodne soud, je úprava práv a povinností společného bydlení. Tato dohoda řeší: kdo, kde a jak bude bydlet po rozvodu manželství. V souvislosti s touto otázkou se řeší, jaká práva mají jednotliví manželé k bytu či domu, a kdy jejich užívací právo vzniklo. Mohou tedy nastat tyto jednotlivé situace: 

před uzavřením manželství byl jeden z manželů nájemníkem bytové jednotky;



v době trvání manželství uzavřeli oba manželé nájemní smlouvu s vlastníkem bytu;



před uzavřením manželství získal jeden z manželů právo obývat družstevní byt;



za trvání manželství získal jeden či oba manželé právo obývat družstevní byt;



manželé spolu užívají rodinný dům, který je ve vlastnictví jednoho z nich;



manželé spolu užívají rodinný dům, který se za trvání manželství stal součástí jejich společného jmění.

První čtyři případy představují právo společného nájmu mezi manžely. Toto právo nezaniká rozvodem manželství, ale musí se na tomto zrušení dohodnout oba manželé, či na žádost jednoho z nich rozhodne soud. Stejně jako smlouva o vypořádání SJM i smlouva o zrušení společného nájmu bytu má podmínku odkládací a její účinnost nastává až po právní moci rozsudku o rozvodu. Výjimkou je výše zmíněný případ, kdy jeden z manželů měl již před uzavřením manželství právo užívat družstevní byt, v tom případě není nutná dohoda o zrušení společného nájmu, ale společný nájem zaniká rozvodem a právo užívat družstevní byt zůstává nadále pouze manželovi, který toto právo měl již před uzavřením manželství. Pokud však mají vůči bytové jednotce oba manželé stejné nebo společné právo a nedohodnou-li se, kdo bude 30

Zákon č. 89/2012 Sb., Nový občanský zákoník. § 742

29

po rozvodu v daném bytě bydlet, zruší soud na návrh jednoho z nich toto právo tomu manželovi, na kterém to lze vzhledem k okolnostem spravedlivě požadovat. Tento manžel má právo ve společném bytě bydlet do té doby, dokud mu druhý manžel nenajde náhradní bydlení, nejdéle však do jednoho roku po právní moci rozsudku o rozvodu. Vlastní-li manželé spolu nemovitost, která je součástí SJM, tak nemovitost buď mohou prodat, nebo zůstane ve vlastnictví jednoho z manželů a druhý manžel bude z něho vyplacen, a to polovinou celkové hodnoty nemovitosti. Zákon tento případ neupravuje, nedohodnou-li se tedy manželé na užívání této nemovitosti na dobu po rozvodu, tak soud na základě žádosti jednoho z manželů postupuje jako v případě vypořádání společného jmění manželů. Obecně můžeme říci, že pokud má jeden z manželů k bytové jednotce slabší právo než druhý manžel, například právo bydlet či odvozené právo, tak soud rozhoduje ve prospěch toho druhého z manželů se silnějším právem.31

31

PRŮCHOVÁ B.: Slušný rozvod. Brno: ERA group spol s r. o., 2002. str. 45-49

30

3. Dítě a rozvod Naše právní úprava dává na ochranu nezletilého dítěte zvlášť silný důraz. Jeho zájem je chráněn i v případě rozvodu, kdy zákon nedovoluje manželství rozvést, pokud by byl tento zájem ohrožen. Za zájem dítěte se považuje především jeho výchova a přirozený vývoj. Právě povinnost rodičů dítě řádně vychovávat je stavěna nad jejich osobní problémy. Neohrožuje-li tedy manželský rozvrat řádnou výchovu, tak manželství není rozvedeno, aby mohla být tato povinnost splněna. Dále se setkáváme s pojmem zájmy dané zvláštními důvody, což jsou různá psychická či fyzická onemocnění, např. invalidita. V těchto případech jsou děti silně vázány na oba rodiče a tak by rozvod mohl mít na jejich zdraví zvlášť negativní vliv. Bohužel skutečnost, že soud v tomto případě manželství nerozvede, nezabrání tomu, aby druhý manžel od rodiny odešel. Přesto fakt, že manželství stále plní svou formální roli, způsobí, že vyživovací povinnost je ve výši stejné životní úrovně, tedy není snížena vlivem rozvodu. V souvislosti s ochranou nezletilých dětí se potýkáme s určitým problémem, jelikož soudní řízení o rozvod není spjato s podmínkou vyšetřovací, je to řízení sporné, které vychází z důkazů, které předložili manželé jakožto účastníci tohoto řízení. Jak tedy lze zjistit, že je vše správně a neodporuje to zájmům dítěte? Určité východisko nám poskytl občanský soudní řád, který pro rozvodové řízení umožnil použít i jiné důkazy. Soud tedy může vycházet například z obsahu opatrovnického spisu, který se touto oblastí zabývá hlouběji, a zjistit tak, zda jsou zájmy dítěte zachovány, či nikoliv. Od rozvodového řízení, které je sporné, musíme oddělit řízení opatrovnického soudu, které je řízením nesporným. Přesto zde jistá provázanost je, jelikož soud nerozvede manželství, pokud není rozhodnuto o budoucích poměrech nezletilého dítěte. Budoucími poměry se rozumí především, komu bude dítě svěřeno k výchově, a kdo a jak bude na dítě přispívat.32 Další oblastí, kterou je pro dobu po rozvodu nutné upravit, je otázka zastupování dítěte a správa jeho majetku. Toto rodičovské právo je upraveno zvláštní dohodou, kterou schvaluje soud. Rodiče se také musí dohodnout na styku s dítětem, tedy kdy a jakým způsobem se bude druhý rodič s dítětem stýkat. Toto právo nemůže být dítěti odepřeno, pokud to neohrožuje jeho zájem.

32

ŠMÍD O., ŠÍNOVÁ R. a kol.: Rozvod manželství. Praha: Leges s. r. o., 2013. str. 52-56

31

Pokud se manželé na úpravě budoucích práv a povinností nedohodnou, musí rozhodnout soud, který veškeré potřebné informace a souvislosti zjišťuje již před rozhodnutím o rozvodu. Nejdůležitější otázkou, kterou je nutné upravit, tedy je porozvodová péče o dítě a výživné.

3.1 Porozvodová péče Co se týče porozvodové péče, tak soud může dítě svěřit do: 1. výhradní péče matky, 2. výhradní péče otce, 3. střídavé péče, 4. společné péče, 5. či do péče jiné osoby než rodiče. Pro možnost společné péče je však nutný souhlas obou rodičů. Soud rozhoduje o budoucí péči dítěte na základě toho, kde bude mít dítě určité zázemí a jeho vývoj tak bude probíhat co nejpřirozeněji. Důležitá je především stabilita tohoto zázemí a jeho pozitivní vliv na dítě. Bere se v úvahu nejen citová náklonnost dítěte vůči jednomu z rodičů, ale i jeho názor, pokud je ho s ohledem na svůj věk schopný. Dále se přihlíží i ke vztahu k sourozencům, prarodičům a jiným členům rodiny.33 Platí zde obecné pravidlo, že je-li v manželství větší počet nezletilých dětí, je vhodné, aby tyto děti zůstaly pospolu. Existují však i případy, kdy soud s ohledem na jejich zájem přiřkl každé dítě jinému rodiči, protože se každé dítě cítilo lépe u jiného z rodičů. Nepřihlíží se však k majetkové situaci rodičů, a to z toho důvodu, že manželé mají povinnost platit na dítě výživné dle svých finančních možností, tedy bylo by značně nespravedlivé dát dítě rodiči, který si ho tzv. zaplatí, ale nebude se mu náležitě věnovat. Přihlíží se i k tomu, jak se rodič o dítě za trvání manželství staral. Je zřejmé, že soud nepřiřkne dítě rodiči, který o něj většinu času neprojevil zájem, či dokonce od rodiny odešel. V rámci opatrovnického řízení zvolí soud opatrovníka, který zastupuje nezletilé dítě a hájí jeho zájmy. Je jím zpravidla úředník orgánu sociálně-právní ochrany dítěte, v jehož místní působnosti má dítě trvalé bydliště. Účastníky opatrovnického řízení tedy jsou oba rodiče, jejich advokáti, pokud rodiče využili jejich pomoci, a právě opatrovník. Opatrovnický soud získává informace nejen o zájmech a potřebách dítěte, ale i o zaměstnání a jeho časové 33

Zákon č. 89/2012 Sb., Nový občanský zákoník. § 907

32

náročnosti obou rodičů a obecně prošetřuje rodinné poměry.34 Při šetření, komu má být dítě svěřeno, má soud možnost vyslechnout i třetí osoby, které mohou podat informace, jak je o dítě pečováno, či jaké poměry v rodině panují. Dotazovanými osobami jsou většinou ostatní členové rodiny, sousedi, učitel nezletilého dítěte či jeho osobní lékař. Co se týče délky tohoto řízení, tak dle statistik Ministerstva spravedlnosti ČR trvá opatrovnické řízení před okresními soudy déle než 6 měsíců ve více než 30 % všech případů, avšak u odvolacích řízení to je už téměř 60 %.35

3.1.1 Výhradní péče Co se týče výhradní péče, tak dítě velmi často připadne do péče matky, zvlášť jedná-li se o hodně malé děti, které jsou silně citově vázány na matku, není to však samozřejmostí. Každý případ je jiný a každé dítě má jiné potřeby, proto je velice důležité, aby soud pro každý případ zvolil individuální přístup a zkoumal všechny potřebné souvislosti.36 Přesto poměr případů, kdy dostane dítě do péče matka a kdy otec, je téměř 9:1. To však neznamená, že by otec ve většině případů soud prohrál, ale spíše sám uzná, že dítě matku potřebuje a že je tedy vhodné, aby ho dostala do péče.37 Za trvání manželství otec obvykle figuruje jako živitel rodiny a má náročnou práci, ze které se vrací pozdě domů, oproti tomu matka se stará o rodinu a tráví více času s dětmi. To je také důvodem, proč otec obyčejně souhlasí s výhradní péčí matky, tedy nechá dítě v prostředí, na které je zvyklé. Přesto existují i případy, kdy se otec svou rolí v rodině matce vyrovná, či ji dokonce zastoupí, je-li tedy na tento druh péče připravený, tak soudu nic nebrání, aby nerozhodl v jeho prospěch. Přesto je zde stále zažité, že matka je matka, a tak je vysoká pravděpodobnost, že soud rozhodne v její prospěch. Dalšími důvody, proč otcové, byť by měli šanci dítě dostat do péče, raději od této možnosti ustoupí, je především nátlak okolí, že není šance opatrovnický soud vyhrát, nátlak matky, soudu, ale i negativní zkušenosti jiných otců s opatrovnickým soudem. V souvislosti s výhradní péčí, je nutné také zmínit styk s druhým rodičem. Po rozvodu ztrácí dítě jednoho s rodičů, už s ním není nepřetržitě, jak k tomu bylo dříve, a tak je vhodné, aby byl zachován jistý pravidelný kontakt s druhým rodičem, aby neměl pocit, že ho ztratil úplně. Dítě má na tento kontakt právo a druhý rodič mu ho nemůže odepřít, opak je však 34

DUDOVÁ R., HASTRMANOVÁ Š.: Otcové, matky a porozvodová péče o děti. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2007. str. 72 35 http://www.viaiuris.cz/ 36 SPIRIT M.: Soukromé právo (Vybrané otázky). Praha: Oeconomica, 2005. str. 115 37 NOVÁK T., PRŮCHOVÁ B.: Předrozvodové a rozvodové poradenství. Praha: GRADA, 2005. str. 61

33

bohužel často pravdou, a to především v souvislosti s ne zrovna poklidným rozvodem, kdy si rodiče mezi sebou dělají různé naschvály, mezi které patří i zabraňování styku s dítětem. Často se stane, že dítě neztrácí jen jednoho rodiče, ale téměř polovinu rodiny, jelikož se nemůže scházet ani s příbuznými druhého rodiče. Kontaktem s druhým rodičem se nerozumí pouze osobní setkání či pobyt u druhého rodiče, ale i možnost mu kdykoli zavolat. Právě vědomí, že se dítě může na druhého rodiče kdykoli obrátit, je velice důležité. Upravení styku s druhým rodičem, jeho způsobu a frekvence, je na dohodě rodičů, soud zasahuje jen v případě, když je tomuto styku bráněno jedním z rodičů. V takovém případě může soud stanovit přesný harmonogram, kdo kdy bude dítě mít, kdy a kde si ho bude vyzvedávat a kdy ho bude vracet. Většinou platí, že si druhý rodič vyzvedává dítě v místě bydliště toho z rodičů, který má dítě ve své výhradní péči, je však možné to sjednat i jinak. Je určitě vhodnější, když se na styku s dítětem rodiče dohodnou, než když ho stanoví soud, v takovém případě se z práva stane povinnost, a rodič tak musí ctít přesně dohodnutý čas předání a odevzdání dítěte.38 V případě, že je tento styk soudem stanoven, a přesto je dítěti odepírán, tak soud rodiče, který ve styku brání, nejprve upozorní, a po několikátém upozornění může uložit i pokutu. To, že je dítěti opakovaně bráněno ve styku s druhým rodičem, je bráno jako změna poměrů. Tato změna poměrů může způsobit, že soud rozhodnutí o svěření dítěte jednomu z rodičů zruší a rozhodne ve prospěch toho druhého. Obrácenou situaci, kdy jeden z rodičů na své dítě zanevře, a přestože mu je styk s ním umožněn, ho nenavštěvuje, zákon neupravuje.39 Jak říká NOZ, rodič, který má dítě ve výchově, má povinnost dítě na styk s druhým rodičem připravit. Určité poštvávání či manipulovaní s dítětem, aby samo projevilo zájem se s druhým rodičem nestýkat, je tedy porušením povinnosti dané zákonem, přesto se s tím setkáváme velice často. Tuto manipulaci blíže specifikuji v následující kapitole.

38

DUDOVÁ R., HASTRMANOVÁ Š.: Otcové, matky a porozvodová péče o děti. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2007. str. 76 39 RADVANOVÁ S., ZUKLÍNOVÁ M.: Kurs občanského práva. Praha: C. H. Beck, 1999. str. 65-57

34

3.1.2 Střídavá péče Střídavá péče je často považována za nejvhodnější způsob péče o dítě. Dítě se díky střídavé péči s rozvodem rodičů vyrovnává mnohem snadněji, než je tomu v případě péče výhradní. Neztrácí tak ani jednoho z rodičů, oba vidí stejně často, v nejlepším případě je vše téměř totožné, jen má dítě dva pokoje, jeden u jednoho a druhý u druhého rodiče. Přestože je tento typ výchovy v nynější době brán jako nejvhodnější, má i své nedostatky. Většinou platí princip týden u jednoho rodiče a týden u druhého, kdy se dítě neustále stěhuje „s baťůžkem na zádech“ od jednoho rodiče k druhému. Je tedy nutné, aby dítě mělo u každého rodiče zázemí, určitý domov a nemuselo se tak pokaždé stěhovat se všemi svými věcmi. Přestože je tento typ výchovy značně idealizovaný, tak není vhodný pro všechny, a to hlavně proto, že je velice náročný na kontakt a komunikaci mezi rodiči. Není to jako u výhradní péče, kdy rodič, ke kterému dítě jezdí pouze na víkend, je s druhým rodičem v kontaktu pouze při předávání a odevzdávání dítěte zpět. V tom případě stačí například pouhá zpráva s informací, kdy a v kolik hodin si dítě může vyzvednout, a kdy ho zase vrátí. V případě střídavé péče je to jiné, rodiče mají stejné povinnosti a musí se dohodnout na zásadnějších věcech, jako kdo bude dítě zastupovat, kam bude dítě chodit k lékaři, kde bude mít zapsané trvalé bydliště, kdo z rodičů bude pobírat přídavky na děti, či kdo si dítě odepíše z daní. Právě komunikace a častý kontakt s bývalým manželem může být pro rodiče po rozvodu určitý problém, je však důležité, aby své problémy a bývalé neshody hodili za hlavu a věnovali se především svému společnému dítěti. Je podstatné, aby se před dítětem o druhém rodiči nevyjadřovali negativně, z ničeho se neobviňovali, aby se tak dítě nestalo určitým nástrojem vnitřní války mezi manžely. Důležitou podmínkou pro fungování střídavé péče je zajištění co nejstabilnějšího prostředí, tedy, že dítě chodí do stejné školy, ke stejnému lékaři, může navštěvovat pravidelné mimoškolní aktivity atd. Je tedy žádoucí, aby rodiče bydleli od sebe v přiměřené vzdálenosti, která by toto umožňovala.

35

3.1.3 Společná péče Společná výchova znamená, že rodiče o dítě pečují společně v jedné bytové jednotce. Tento typ výchovy je velice ojedinělý, jelikož možnost, že jsou rodiče schopni spolu žít v jednom bytě i po rozvodu, je mizivá. Je hezké, že v tomto případě zájem o dítě převážil nad osobními problémy rodičů a oni i navzdory nim zůstali spolu, přesto je to ve většině případu nemožné. I když si rodiče původně myslí, že to zvládnou, tak časem zjistí, že být spolu i nadále je pro ně nepřípustné. Myslím si, že by tento způsob byl možný, kdyby rodina měla velký dům, kde by manželé měli možnost mít určitý prostor sami pro sebe. Dá se říci, že poměry nezletilého dítěte i jeho právní postavení k rodičům zůstávají po rozvodu stejné a dítě má tak s oběma rodiči stejný kontakt.40 Problémem se může stát finanční zabezpečení dítěte, jelikož už netrvá režim SJM, a rodiče se tak musí dohodnout, kdo co dítěti koupí, nejde ale jen o věci, které používá jen samotné dítě, ale i výbava domácnosti, která zajistí řádnou péči o něj. Jak už jsem výše zmínila je pro tento způsob výchovy nutný souhlas obou manželů, je tedy nemožné aby soud společnou výchovu nařídil.

3.1.4 Svěření dítěte do péče 3. osoby Tento typ péče se používá v krajních případech, kdy ani jeden z rodičů nemůže řádně pečovat o své dítě, nebo v případě, kdy kontakt s rodiči způsoboval dítěti vážnou újmu. V tom případě je dítě svěřeno do péče 3. osoby, kterou soud určí pečující osobou o dítě. Nejčastěji je touto 3. osobou někdo z rodiny, aby dítě zůstalo v určitém přirozeném prostředí, které zná. Důležité je zmínit, že oba rodiče této osobě platí výživné na nezletilé dítě a tato povinnost je v případě neplacení vymáhána soudem.41

3.2 Výživné Pro výživné platí, že se uplatňuje mezi osobami, které mají mezi sebou příbuzenský či rodinný vztah, neexistuje tak pouze výživné mezi manžely či rodičem a dítětem, ale i mezi ostatními příbuznými. Známe tedy šest druhů výživného, prvním a nejdůležitějším z nich, kterým je výživné mezi rodičem a dítětem, se budu zaobírat podrobněji. Dále je to výživné mezi manžely, výživné mezi ostatními příbuznými a výživné mezi dítětem a rodičem. 40

DUDOVÁ R. HASTRMANOVÁ Š.: Otcové, matky a porozvodová péče o děti. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2007. str. 74 41 Zákon č. 89/2012 Sb., Nový občanský zákoník, § 956

36

Patří sem i příspěvek na výživu rozvedeného manžela, který jsem zmiňovala výše, a příspěvek na výživu neprovdané matky. Byť jsou tyto dva druhy označeny jako příspěvky, tak se pod výživné řadí, jelikož obsahují základní znaky výživného. Výživné můžeme chápat v širším smyslu jako institut, zato v užším smyslu jsou to pak jednotlivá plnění této povinnosti.

3.2.1 Vyživovací povinnost rodičů Potom, co se určí, komu bude dítě svěřeno do péče, je nutné stanovit i vyživovací povinnost. Za trvání manželství platí, že na výživu dítěte přispívají oba rodiče, a to dle svých možností. Tento princip by měl platit i po rozvodu manželství, kdy se nestanoví výše výživného pouze pro toho rodiče, který dítě nemá ve své péči, ale pro oba. Výživné tedy i nadále platí oba rodiče s tím, že se bere v úvahu určitá hodnota péče o dítě, kterou si rodič, který má dítě ve své výhradní péči, od výše výživného odečte. Výživné rodiče neplatí jen po dobu, co je dítě nezletilé, ale do té doby, dokud nebude schopné se samo živit. Dítě, které se ještě neživí samo, nemá tedy vlastní příjem, označuje právní systém jako dítě nezaopatřené. 42 Nebere se tedy ohled na to, zda je dítě zletilé či nikoliv, ale zda je zaopatřené. Povinnost rodiče platit výživné tedy nejčastěji zaniká právě skutečností, že je dítě schopné se samo živit, existují však i jiné případy. Výživné zaniká, i když dítě uzavře manželství, byť je stále dítětem nezaopatřeným, dále pak osvojením či smrtí dítěte nebo rodičů.43

3.2.2 Rozsah výživného Výše výživného a obecně výživné má zajistit pokrytí odůvodněných potřeb dítěte. Odůvodněnými potřebami není pouze výživa, i když to může naznačovat zavádějící pojem výživné, ale za odůvodněné potřeby se považují potřeby nutné pro život prostého člověka, jako jsou ošacení, zdravotní potřeby, školní pomůcky a další potřeby, které napomáhají určitému vývoji a rozvoji dětské osobnosti. Proto sem můžeme zahrnout i náklady na různé kroužky či jiné zájmy dítěte. Jak už jsem mnohokrát zmínila, tak rodiče plní vyživovací povinnost dle svých možností a schopností. Proto umožní-li to majetkové poměry rodičů, slouží tato vyživovací povinnost i ke tvorbě úspor dítěte. Za žádoucí se považuje tvorba úspor ve formě stavebního spoření či jiného spoření, které umožní dítěti v budoucnu určité finanční zajištění.

42 43

Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. § 20 odst. 4 HRUŠÁKOVÁ M., KRÁLÍČKOVÁ Z.: České rodinné právo. Brno: Doplněk, 1998. str. 207

37

3.2.3 Řízení o výživném Řízení o výživném se příliš neliší od opatrovnického řízení, také se ho účastní oba rodiče a opatrovník nezletilého dítěte. Soud pak na základě šetření zjišťuje nejen příjmy rodičů, ale i náklady, které vynakládají. Krom nákladů na nezletilé dítě se berou v úvahu i ostatní náklady, jako je splácení hypotéky, či jiných úvěrů a další náklady vynaložené na chod domácnosti. Důkazy zjištěné na základě tohoto šetření se poté prokazují jednotlivými výslechy účastníků řízení. Co se týče dohody mezi manžely o výši výživného, tak soud může tuto dohodu buď schválit, či odmítnout. Změny či úpravy této dohody soudem nejsou možné.44 V případě že se rodiče na výživném nedohodnou, rozhodne soud, a to nejen o výši výživného, ale také jeho splatnosti. Dle zákona je výživné placeno v měsíčních splátkách splatných dopředu.45 Rozhodnutí o výživném je možné změnit, a to v případě, že dojde k významné změně poměrů. Za změnu poměrů se považuje změna rozhodnutí soudu o svěření dítěte do péče, či vyšší odůvodněné potřeby osoby oprávněné, spojené například s nemocí dítěte, jeho nástupem do školy atd. V případě dosažení zletilosti dítěte se oprávněnou osobou stává samotné dítě a může tak návrh na stanovení výživného samo, přesto platí, že jestliže byla tato povinnost stanovena již za jeho nezletilosti, plní se tak i nadále stejným způsobem. V případě, kdy o výživném rozhoduje soud, tak může pro výpočet výživného vycházet z následující tabulky, která je pouze orientační. Není to tak jeho povinnost, ale může se dle ní řídit. Soud pro rozhodnutí o výši výživného zvažuje majetkové poměry rodičů, především tak jejich měsíční příjem. Věk dítěte

Výživné z čisté mzdy

0 – 5 let

11 – 15 %

6 – 9 let

13 – 17 %

10 – 14 let

15 – 19 %

15 – 17 let

16 – 22 %

18 a více let

19 – 25 %

44

DUDOVÁ R, HASTRMANOVÁ Š.: Otcové, matky a porozvodová péče o děti. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2007. str. 79-83 45 Zákon č. 89/2012 Sb. Nový občanský zákoník. § 921

38

Tabulka 1: Orientační tabulka pro výpočet výživného46 Jelikož je výživné majetkové povahy, vztahují se na něj ustanovení týkající se závazkových vztahů. Co se týče promlčení, tak samotné právo na výživné promlčet nelze, zato jednotlivá plnění ano. Délka promlčecí lhůty dle NOZ zůstává i nadále tříletá.47

3.2.4 Vymáhání výživného V případě, že výživné není plněno dobrovolně, přistoupí soud k nucenému soudnímu rozhodnutí. Výkon rozhodnutí však soud může nařídit jen na základě návrhu oprávněného, kterému povinný řádně neplatí. Přestože lze výkon rozhodnutí vykonat jedním ze stanovených způsobů v § 258 občanského soudního řádu, tak se nejčastěji využívá srážek ze mzdy. Přesto je nutné počítat i s jinými způsoby, a to především pro podnikatele, kteří nemají mzdu.48 Důležité je také zmínit, že neplnění povinnosti platit výživné je dle trestního zákoníku trestným činem proti rodině a dětem, kdy při neplnění této povinnosti po dobu delší než čtyři měsíce, byť jen z nedbalosti, hrozí povinnému odnětí svobody až na jeden rok.49

3.3 Vliv rozvodu na psychiku dítěte 3.3.1 Obeznámení dítěte s rozvodem Po tom, co je jisté, že se manželé budou rozvádět, je nutné nějak tuto informaci sdělit společnému dítěti. Často rodič, který rozvrat nezpůsobil, požaduje na druhém rodiči, aby jejich dítě s touto situací obeznámil on. Avšak nositelem této informaci by měl být ten, který ji dokáže dítěti co nejlépe sdělit a vysvětlit, v nejlepším případě by to měli být oba rodiče, i když to je spíše ideální stav. Důležité také je, aby se dítě tuto informaci dozvědělo od svých rodičů co nejdříve, a ne postupně od různých lidí projevujících přehnanou péči o dítě, které tak vůbec nechápe, co se děje. Dobré je, aby informace byla sdělena co nejobjektivněji bez zbytečného nadhodnocování, že rozvod je vlastně dobrý, ale také bez přílišných negativních aspektů. Je důležité dítě ujistit, že za to nenese žádnou vinu a že ho i nadále mají oba moc rádi.50

46

http://socialni-davky-2014.eu/alimenty-2014/ Zákon č. 89/2012 Sb., Nový občanský zákoník. § 629 48 NOVÁ H., TĚŽKÁ O.: Vyživovací povinnost. Praha: Linde Praha a. s., 1995. str. 46-48 49 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. § 196 50 NOVÁK T.: Péče o dítě po rozvodu a její úskalí. Praha: GRADA, 2012. str. 117-120 47

39

3.3.2 Manipulace s dětmi S rozvodem jsou spojené negativní emoce rodičů, které bohužel často způsobí, že do své vnitřní války zatáhnou i dítě a využijí ho jako určitou zbraň proti sobě. Setkáváme se tak s jistou manipulací dítěte oproti druhému rodiči, která může mít velký dopad na chování dítěte, ale především na jeho smýšlení o druhém rodiči. V případě, kdy je dítě schopné vyjádřit svůj názor, může opatrovnický soud využít možnosti slyšení nezletilého. Toto slyšení probíhá bez účasti rodičů, aby mohlo být dítě nezaujaté, a vyjádřit tak své pravé pocity. Problémem je, že určitá manipulace s dítětem začíná už počátkem rozvratu manželství, dítě tak může být již v době slyšení korumpováno, citově vydíráno, či dokonce programováno jedním rodičem, v nejhorším případě i oběma. Vyjádření jeho názoru tak není vůbec objektivní, jelikož se na něm podepsala právě manipulace rodičů. Proto je důležité, aby se případné slyšení konalo bezprostředně po rozvratu a jeho výsledek byl tak co nejobjektivnější. Negativní vliv na nezletilé dítě může mít i proces dotazování, strach z neznámých prostor či to, že se musí pro jednoho rodiče rozhodnout. Dítě si potom dává vinu, že ho druhý rodič ztratí, a je z toho nešťastné, proto je nutné se otázky: „U koho bys raději žil?“ vyvarovat.51 Co se týče výše zmíněné manipulace, tak dle soudní znalkyně paní Drábkové existuje šest stupňů této manipulace. Prvním a nejjednodušeji rozpoznatelným stupněm je primitivní vyhrožování a navozování strachu, že druhý rodič dítěti fyzicky ublíží. Dalšími stupni jsou vnucování nepravdivých prožitků, přesvědčování dítěte, nenápadné působení, formální slušnost, a nakonec působení na dítě. U posledních tří stupňů druhý rodič využívá neverbální manipulace, kdy například umožní dítěti jít k druhému rodiči, ale už jen z jeho výrazu či postoje je cítit, jak mu to ubližuje, dítě pak chce rodiče rozveselit a raději k druhému z rodičů nejde.52

51 52

BAKALÁŘ E. A kol.: Slyšení nezletilého před opatrovnickým soudem. Praha: TRITON, 2008. str. 7-12 NOVÁK T.: Péče o dítě po rozvodu a její úskalí. Praha: GRADA, 2012. str. 19-21

40

3.3.3 Psychické problémy spojené s rozvodem Počátek manželského rozvratu a určitý nepokoj v rodině, ve které se schyluje k rozvodu, dítě silně ovlivňuje. Byť se rodiče někdy snaží, aby se před dítětem nehádali a chovali se jako „šťastná rodinka“, dítě určitý tlak vycítí. To se může odrazit na jejich psychice i chování. U malých dětí se často objevuje noční strach, děti špatně spí a mnohokrát se budí a vyžadují přítomnost druhého rodiče, jsou také často velice úzkostlivé a přecitlivělé. U starších dětí se projevuje především nekázeň a vztek na rodiče, kdy se u nich střídá fáze obviňování jednoho či druhého rodiče, a celkově se tak od obou mírně odcizují. Obecně můžeme říci, že velice špatně snášejí situaci před rozvodem a během rozvodu dívky, zato chlapci se špatně ztotožňují se situací po rozvodu, a to o to déle. Zvlášť když zůstanou v péči matky a postrádají tak svůj mužský vzor, je pro ně velice těžké se s danou situací ztotožnit. Většinou tyto negativní reakce jsou jen krátkodobé a dítě se po určité době se situací vyrovná, přesto existuje určitý počet dětí, které mají problémy i v dospělosti, a to právě z důsledku špatně zvládnutého rozvodu ze strany rodičů. Nemůžeme říci, že to způsobil samotný rozvod, ale spíše nezvládnutí situace rodiči. Hlavními důvody problému jsou především: 

intenzita a přetrvávání nepřátelství mezi rodiči;



neschopnost udržet kázeň;



ztráta kontaktu s druhým rodičem;



pocit dítěte, že se musí postavit na stranu jednoho z rodičů nebo se pro jednoho z nich rozhodnout;



postavení dítěte do role dospělého a očekávání, že bude naplňovat citové potřeby rodičů.53

53

TEYBER E.: Děti a rozvod. Praha: Návrat domů, 2007. str. 17

41

III. Praktická část 1. Manželství Manželství GB a ZB trvalo od roku 2003, kdy sňatkem zpečetili výročí své desetileté známosti. GB se seznámila s ZB, když jí bylo 19 let, a jejich vztah byl pevný a plný plánů do budoucna. Do manželství vstupovali již s určitým jměním, které nabyli za trvání společné známosti, šlo především o podnik, ve kterém figuroval pan ZB od roku 1994 jako společník a ve kterém paní GB pracovala jako ekonomická ředitelka. Po sňatku v roce 2003 si spolu pořídili družstevní byt v Praze, kdy družstevní podíl byl napsán na pana ZB a hypotéku na něj platili oba poměrně. Jejich harmonický vztah upevnilo v listopadu roku 2005 narození dcery. A tak manželství plnilo řádně své funkce a vše vypadalo harmonicky. V souvislosti s narozením dcery byla paní GB od roku 2005 do roku 2009 doma na mateřské dovolené, a řádně tak pečovala o společnou dceru a starala se o domácnost. Před nástupem do školky v lednu 2009 manželé umístili svou dceru na půl roku do soukromé školky, a tak paní GB mohla nastoupit zpět do práce alespoň na částečný úvazek. Dcera pak v září 2009 řádně nastoupila do veřejné školky v blízkosti svého bydliště a paní GB se vrátila do společného podniku na plný úvazek, tím se role obou rodičů trochu vyvážily. Po sedmi letech šťastného manželství nastal v červnu roku 2010 zvrat, kdy paní GB měla pocit, že se pan ZB chová zvláštně, a pojala podezření, že má pan ZB milostný poměr. Když se ho však zeptala, zda je to pravda, tak manžel zapíral. Přestože měla paní GB určité podezření, manželovo ujištění jí ho zbavilo. V rodině tak nadále pokračovala poklidná atmosféra, bez žádných větších střetů, či jiného napětí. To se však jednoho dne náhle změnilo oznámením pana ZB, že si našel novou rodinu a že od manželky odchází. Bez žádného dalšího vysvětlování si sbalil veškeré své věci a odešel ani ne po tříměsíční známosti za novou přítelkyní. Nijak se nesnažil danou situaci řešit, neprojevil ani určitou snahu, aby zůstala rodina pohromadě a zachovalo se tak klidné a pokojné prostředí pro výchovu jejich společné dcery. Vše si plánoval už delší dobu a využil víkendu, kdy nebyla paní GB s dcerou doma, aby si zařídil nové bydlení a všechny své věci do něj odvezl. Milostný poměr později odůvodňoval tím, že nechtěl dělat páté kolo u vozu, že o něj žena neprojevovala hlubší zájem, a tak si našel někoho, kdo ten „hlubší“ zájem měl. Tím paní GB zůstaly jen prázdné naděje a sedmnáct let vzpomínek. 42

Dle NOZ je věrnost jednou z manželských povinností a pan ZB tuto povinnost svým milostným poměrem porušil. Způsobil tak rozvrácení manželství, které se stalo důvodem pro rozvod. Z teoretického hlediska šlo tedy o rozvod na základě zavinění, jehož hlavní příčinou byla příčina přesně formulovaná jako nevěra. Byla zde však nastíněna i druhotná příčina, kterou pan ZB odůvodňoval své chování, a to příčina rozdílnosti povah, názorů a zájmů.

43

2. Volba advokáta Schyluje-li se k rozvodu, je volba advokáta velmi důležitá, právě zkušený advokát může situaci po rozvodu silně ovlivnit. Je dobré, abychom si vybrali někoho, komu důvěřujeme a kdo má stejné cíle jako my. Někteří lidé volí advokáta z řad svých blízkých, kteří sice chápou situaci rozvádějícího se, ale nemají objektivní nadhled. Právě tento nadhled způsobí, že požadavky zastupujícího nejsou přehnané a mohou tak být i splněny, zato když advokát až moc soucítí se zastupovaným a snaží se druhého z manželů „potopit“, tak může silně narazit, a to když soud jeho návrhy zamítne. Jak tedy zvolit toho správného advokáta? Klíčová je komunikace, vhodný je tedy ten advokát, který nás průběžně informuje a projevuje určitý zájem, který u nás budí důvěru, že opravdu hájí naše zájmy. Oproti tomu advokát, který nás neinformuje a je neustále k nezastižení, u nás pocit důvěry určitě nevzbudí. Dále je zde otázka, zda využít pomoci advokátní kanceláře, či samostatného advokáta. Každá z možností má své výhody i nevýhody. V případě samostatně pracujícího advokáta se

setkáme

s jistým

individuálním

přístupem,

avšak

zde

může

nastat

problém

s nezastupitelností, která je spojena s rizikem onemocnění daného advokáta. Oproti tomu výhodou advokátní kanceláře je zázemí pro studium a přípravu dokumentů, ale také možnost zastupitelnosti v případě nějakého problému, nevýhodou však je určitá neosobnost a také vyšší cena, než je tomu u samostatně pracujícího advokáta. Velké procento lidí volí svého advokáta na základě doporučení svých známých, kteří jsou stávajícími či předešlými klienty daného advokáta či advokátní kanceláře. 54 V našem případě i paní GB dala na doporučení kamarádky a využila pomoci jedné pražské renomované advokátní kanceláře. Právě výhoda zastupitelnosti zde hrála významnou roli, jelikož její advokátka byla těhotná a v průběhu řízení o rozvod odešla na mateřskou. Protože šlo o advokátní kancelář, tak změna advokáta nedělala žádné problémy a následný advokát měl při zastupování paní GB veškeré potřebné informace.

54

ČESKÁ ADVOKÁTNÍ KOMORA: Rady pro správný výběr advokáta [on-line]. 2012 [vid. 2014-05-01]. Dostupné z: http://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=3251

44

Pan ZB využil pomoci dvou firemních advokátů, které dobře znal a důvěřoval jim. Paradoxní bylo, že oba dva advokáty už paní GB znala, a to z dob svého působení ve společném podniku. Této skutečnosti by se však manželé měli vyvarovat, aby se zabránilo určité podjatosti vůči druhému z manželů, a byla tak zachována objektivní nestrannost advokáta.

45

3. Rozvod Návrh na rozvod podal pan ZB v říjnu roku 2010, a jelikož šlo o rozvod dohodou, tak se k němu paní GB přidala. Samotné rozvodové řízení probíhalo rychle a vcelku bezproblémově, protože šlo o rozvod nesporný, kdy se na všech potřebných náležitostech oba manželé dohodli. Rozsudek o rozvodu vydal soud v dubnu roku 2011, kdy délka celého řízení čítala necelých sedm měsíců. Problém nedělala dohoda o svěření dítěte do péče ani dohoda o vypořádání společného jmění. Společná pětiletá dcera byla se souhlasem otce svěřena do výhradní péče matky, s tím, že je ještě malá a v péči matky se tak bude cítit lépe, mimo to, jak už jsem výše zmínila, pan ZB si našel novou rodinu, tedy jeho nová přítelkyně už měla syna z minulého manželství, proto by až tak znatelné změny prostředí nebyly pro dceru vhodné. Ani se stanovením výše výživného na nezletilou dceru nebyl žádný závažný problém. Manželé se dohodli na výši výživného v hodnotě 20.000 Kč, s tím že 5.000 Kč připadne na spoření dcery do budoucna. Pro tento účel byl už v říjnu zřízen speciální účet, ke kterému mají oba manželé dispozitivní právo. Dohoda o výživném na nezletilé dítě byla schválena soudem v listopadu 2010. Co se týče SJM, tak družstevní podíl si manželé mezi sebou převedli ještě před podání návrhu na rozvod, proto nebyl součástí jeho vypořádání. Družstevní byt zůstal paní GB, ale byl zatížen nesplacenou anuitou v hodnotě 1.500.000 Kč. Tuto záležitost však paní GB záhy vyřešila, a to výměnou bytů s rodinou bydlící ve stejném bytovém komplexu. Zbavila se tak nákladů na placení anuity a výdaje se jí snížily na 4.000 Kč za nájem místo původních 17.500 Kč. Tato výměna bytů proběhla v říjnu 2010 a pan ZB tuto skutečnost uvedl jako důvod pro neplacení výživného na svou bývalou manželku. Součástí SJM byly i společné dva účty, jeden spořicí a jeden osobní, ke spořicímu účtu měl dispozitivní právo pan ZB, zato majitelem osobního účtu byla paní GB. Na základě dohody o vypořádání SJM připadl spořicí účet, který nečítal vysokou částku, panu ZB a osobní účet zůstal paní GB. Na tento účet byl však napsán úvěr, který byl splácen paní GB 10.000 Kč měsíčně.

46

Další položkou vypořádání SJM byl společný podnik, který připadl panu ZB, jakožto

společníkovi

firmy.

Z důvodu

že

paní

GB

byla

pouze

zaměstnancem,

musela po rozvodu z podniku odejít, přišla tak o zdroj obživy, z důsledku čehož se zapsala na Úřad práce. Stala se tak osobou trvale pečující o dítě ve věku do sedmi let a pojistné za ni platil stát. Po nástupu dcery do školy si jako žena v domácnosti začala zdravotní pojistné platit sama. I to byl důvod pro to, aby dostávala příspěvek na rozvedeného manžela, který zmíním později. Co je ovšem zajímavé, tak ve smlouvě o vypořádání SJM byl zmíněn i druhý podnik, o kterém však paní GB nevěděla, a to přestože byl ZK této firmy placen ze společných peněz. Pro tento účel využití společných peněz je však nutný podpis obou manželů, z toho důvodu byl nejspíše vyžadovaný podpis paní GB podepsán manželem. K založení této firmy došlo krátkou dobu před rozvodem a podnik nakonec i po rozvodu připadl panu ZB. Trochu více napjatá situace byla v souvislosti s příspěvkem na výživu rozvedené manželky. Hned po rozvratu manželství, kdy zřejmě pan ZB cítil ještě vinu, slíbil, že kromě výživného na nezletilou dceru bude platit i příspěvek na výživu rozvedené manželky. V souvislosti s placením anuity družstevního bytu a splátek úvěru, které v souvislosti s vypořádáním SJM připadly na manželku, pan ZB slíbil, že bude manželce platit částku 30.000 Kč. Tato částka zahrnovala 10.000 Kč jako výživné na dceru a 20.000 Kč příspěvek na výživu manželky, který v zásadě pokryl poměrnou část těchto výdajů, kdy výdaje na anuitu bytu a splátky úvěru dělaly v souhrnu 27.500 Kč. Tuto ústně slíbenou částku 30.000 Kč pan ZB platil po dobu dvou měsíců, a to v červenci a srpnu. S tím, že částka na dceru byla menší než poté uvedená v dohodě o výživném, a to z toho důvodu, že se otec o dceru staral po určitou část letních prázdnin. Jak už jsem zmínila, tak řízení o výživném, které se uskutečnilo v listopadu 2010, schválilo dohodu obou rodičů o výživném na dítě, a to v částce 20.000 Kč. Tuto částku však pan ZB platil už i za měsíce září a říjen. Co se ale týče příspěvku na rozvedenou manželku, tak se pan ZB v listopadu rozhodl, že jeho bývalá žena už příspěvek na svou výživu nepotřebuje, a přestal ho platit, a platil tak nadále pouze výživné na dceru. Vznikl tak dluh 40.000 Kč, v souvislosti s kterým paní GB podala žalobu. Tento dluh byl poté vyrovnán částkou 20.000 Kč v dohodě o narovnání z března roku 2011. Z důvodu že pan ZB platí na dceru výživné řádně a není s ním žádný problém, tak paní GB od návrhu na příspěvek na rozvedeného manžela raději upustila a žalobu v květnu stáhla. Řízení o výživném na rozvedeného manžela tak trvalo od ledna do května 2011.

47

4. Situace po rozvodu Po rozvodu nastalo chvíli klidné období, kdy si paní GB zvykala na novou situaci a začala si budovat nový život. A pan ZB se půl roku po rozvodu se svou přítelkyní oženil a rok po svatbě se jim narodila dcera. Problém nastal až v souvislosti s blížícím se nástupem společné dcery AB do školy. Kdy pan ZB začal intenzivně prosazovat soukromou školu v Petrovicích, kam chodí i jeho přiženěný syn. Paní GB nabídl, že školné ve výši 180.000 za rok a veškeré náklady spojené se školou dceři zaplatí, avšak výživné bude nadále platit pouze ve výši 5.000 Kč. Situace se přiostřila, když paní GB s tímto návrhem nesouhlasila, především proto, že dcera už byla zapsaná do první třídy základní školy v blízkosti svého bydliště, a také proto, že by byla zbytečně odtržena od kamarádů a určitého zázemí, které si vybudovala. Byť je daná soukromá škola vzdálena od bydliště dcery jen 8 kilometrů, tak je stálé dojíždění do ní a z ní obtížné. Zvlášť je to zbytečné, když kvalitní školu má dcera pouhých 100 m od domu. Tento rozpor se natolik vyostřil, že musel být řešen před soudem. Pan ZB trval na docházce dcery do soukromé školy i potom, co úspěšně nastoupila do první třídy v místě bydliště. Když však viděl, že to nikam nespěje, tak chtěl, aby se na stejném jednání řešilo i snížení výživného. Nicméně dopis o změně předmětu soudního jednání manželka obdržela až den před soudním stáním, a tak zde tento záměr byt projednán nemohl. Manžel od záměru zapsat dceru do soukromé školy nakonec ustoupil až v prosinci 2012. Měsíc na to podal návrh na snížení výživného na dceru, a to z důvodu změny poměrů. Za změnu poměrů uvedl nutné finanční zajištění své roční dcery, které způsobilo, že už nemá dostatek peněz, aby mohl platit tak vysoké výživné. Požadoval tedy, aby se výživné snížilo z předchozích 20.000 Kč na pouhých 5.000 Kč. Celá situace byla velice paradoxní, protože ani ne před měsícem stále prosazoval soukromou školu, na kterou se muselo platit roční školné ve výši 180.000 Kč. Když se ho však paní soudkyně zeptala, proč tedy usiloval o soukromou školu, kde se platí tak vysoké školné, tak paradoxně tvrdil, že na školu si ty peníze najde vždy. Na základě tohoto sporného argumentu a šetření soudu o finančních poměrech pana ZB soud nakonec rozhodl o snížení výživného o částku 5.000 Kč dříve určenou na úspory dcery.

48

5. Vliv rozvodu na dítě V souvislosti s náhlým odchodem pana ZB od rodiny požádala paní GB svého manžela, aby danou situaci své dceři vysvětlil. Ten však použil bohužel velice nešťastnou větu: „Já teď s vámi chvíli nebudu bydlet.“ a tím dal teprve pětileté dceři plané naděje, že se určitě vrátí. O to hůře pak snášela, že už tatínek s nimi nebude nikdy bydlet, i když jí to slíbil. Vysvětlování tedy připadlo na paní GB, která bohužel na některé otázky těžko hledala odpovědi. Hned po tom, co pan ZB odešel, si každou neděli vyhradil na dceru a trávil s ní čas. Během jedné z nedělí ji seznámil s novou přítelkyní a jejím synem. Právě přítomnost o rok staršího syna ulehčila dceři se se situací vyrovnat, jelikož se obě děti skamarádily, a tak trávení času s tátovou novou rodinou AB příliš nevadilo. Po určitém čase k nim začala jezdit na celé víkendy, což upevnila i dohoda o budoucích poměrech nezletilé, která stanovila, že je pan ZB oprávněn si brát dceru každý lichý víkend od pátku do neděle večer. Jelikož se pan ZB často stěhoval, během dvou let čtyřikrát, tak u něj dcera postrádala určité zázemí. To se mělo změnit po posledním stěhování, kdy si pan ZB se svou novou ženou pořídili půldomek, kde měla mít AB svůj vlastní pokoj, z toho ale nakonec sešlo z důvodu narození dcery, kdy pokoj původně zamýšlený pro AB připadl právě jí. Co se týče vlivu rozvodu na psychiku dítěte, tak se rozvod na dceři podepsal až po určitém čase, a to jak jsem zmínila v teoretické části, problémy se spaním. Tyto problémy se objevily asi půl roku po rozvodu a přetrvávají dodnes. Dříve AB nebyla schopná usnout bez přítomnosti jednoho z rodičů a často se v noci probouzela ze strachu, že o rodiče přišla, právě problémy s usínáním přetrvávají dodnes. Přehlédneme-li problémy se spaním, tak se AB s rozvodem vyrovnala velice dobře, k rodině otce se těší a ráda tam tráví svůj čas, a i doma nepociťuje žádnou křivdu či negativní emoce. Ve škole je také všechno v pořádku, pracuje jako ostatní děti a paní učitelky nepozorují žádné problémy.

49

IV. Závěr Rozvod je určitou nedílnou součástí naší společnosti, setkáváme se s ním na každém kroku, zvlášť viditelné jsou však rozvody sporné. Právě rozvody sporné jsou ukázkou, jak málo stačí a rozpoutá se vnitřní válka mezi manžely. Manželé se pak hádají o triviální věci a nevěnují pozornost tomu hlavnímu, a to, jak se cítí jejich dítě. V tomto případě musíme mít na paměti, že byť je hlavním účelem manželství vznik rodiny, tak nemůžeme říci, že rozvodem toto rodičovství končí. Rozvodem se však tyto složky se pouze oddělí a rodičovství jako takové funguje i nadále stejným způsobem. Byť teorie říká, že je možné dosáhnout rozvodu bez sporů, a to na základě rozvodu dohodou, tak praxe ukazuje, že určitý spor se dříve či později stejně objeví. Což prokazuje i mnou zvolená případová studie, pro kterou jsem si vybrala rozvod dohodou, který však neměl za následek poklidný průběh, ale vyvstalo s ním několik problémů, které se nakonec stejně musely zdlouhavě řešit před soudem. Dle mého názoru by mohl rozvod dohodou proběhnout bez problému jen v případě, kdy by bylo manželství bezdětné, samozřejmě by zde muselo být i dohodnuté vypořádání SJM. Právě dítě je častou příčinou všech sporů, oba rodiče ho nechtějí ztratit a neexistuje odůvodněný postup, proč by dítě měl dostat ten či onen rodič. Byť dříve platil institut mateřství, tak jsou v současné době role otce či matky téměř rovnocenné. Samozřejmě že existuje procento případů, kdy jeden z rodičů neprojeví o dítě zájem, je však opravdu mizivé a souvisí především s případy spojenými se závislostmi či duševními poruchami. Dalším kamenem úrazu jsou majetkové poměry, zvlášť pokud je patrný majetkový nepoměr mezi manžely. Nyní tento problém je sice částečně řešen předmanželskou smlouvou, přesto stále existuje velké množství lidí, kteří předmanželskou smlouvu neuzavřou. Je to přece jenom pochopitelné, jelikož jsou manželé na počátku manželství zaslepeni láskou a ani nepomyslí na případný neúspěch manželství. Cílem mé práce bylo zjistit, jaký vliv má rozvod na naši společnost. Odpovědí na tuto výzkumnou otázku je, že rozvod jakožto proces má na své účastníky především negativní vliv, tento vliv se projevuje nejen na účastnících rozvodového řízení, ale hlavně na dětech. Přesto musíme zmínit, že je zde i pozitivní vliv, a to určitá možnost svobodného rozhodování. Může se stát, že se během dlouhotrvajícího manželství poměry mezi manžely výrazně změní, 50

a bylo by tak značně nespravedlivé nutit někoho, aby tak ve zvlášť nepříjemné situaci setrval. Přesto musíme mít na paměti, že dítě je na prvním místě, a tak by rozvod neměl být za každou cenu zlehčován, ale mělo by se k němu přistoupit opravdu v nejnutnějších případech. Svou prací jsem dále chtěla poukázat na to, jak moc rozvod děti ovlivňuje a jaké následky na nich může mít. Upozorněním na některé druhy manipulace s dítětem jsem chtěla rodiče vyzvat, aby se jí snažili vyvarovat a řešili tak svůj rozpor co nejdůstojněji. Je mi jasné, že je to často nemožné, ale uvědomme si, že dítě za naše problémy nesmí nést vinu, jestliže nemůže svým chováním danou okolnost ovlivnit, nemůžeme po něm ani chtít, aby za to neslo stejné následky jako my. Proto doufám, že má práce přiblíží tuto oblast dalším lidem a poslouží jim jako určitý zdroj informací.

51

V. Seznam použité literatury Literární zdroje: BAKALÁŘ E., a kol.: Slyšení nezletilého dítěte před opatrovnickým soudem. 1. vydání. Praha: TRITON, 2008. ISBN 978-80-7387-119-2 ČERNÁ P.: Rozvod, otcové a děti. 1. vydání. Praha: EUROLEX, 2001. ISBN 80-86432-11-4 DUDOVÁ R., HASTRMANOVÁ Š.: Otcové, matky a porozvodová péče o děti. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2007. ISBN 978-80-7330-124-8 HRUŠÁKOVÁ M., KRÁLÍČKOVÁ Z.: České rodinné právo. 1. vydání. Brno: Doplněk, 1998. ISBN 80-7239-003-1 CHODĚRA O.: Partnerství, manželství a paragrafy. 1. vydání. Praha: GRADA, 2002. ISBN 80-247-0217-7 NOVÁ H., TĚŽKÁ O.: Vyživovací povinnost. 1. vydání. Praha: Linde Praha a. s., 1995. ISBN 80-85647-84-2 NOVÁK T.: Péče o dítě po rozvodu a její úskalí. 1. vydání. Praha: GRADA, 2012. ISBN 978-80-247-4110-9 NOVÁK T., PRŮCHOVÁ B.: Předrozvodové a rozvodové poradenství. 1. vydání. Praha: GRADA, 2007. ISBN 978-80-247-1449-3 PRŮCHOVÁ B.: Slušný rozvod. 1. vydání. Brno: ERA, 2002. ISBN 80-86517-25-X RADVANOVÁ S., ZUKLÍNOVÁ M.: Kurs občanského práva. Instituty rodinného práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1999. ISBN 80-7179-182-2 SPIRIT M.: Soukromé ISBN 978-80-245-1327-0 ŠMÍD O., ŠÍNOVÁ R. ISBN 978-80-87576-66-3

právo. a

(Vybrané kol.:

otázky).

Rozvod

Praha:

manželství.

Oeconomica,

Praha:

Leges,

2008.

2013.

TEYBER E.: Děti a rozvod. Jak pomoci dětem vyrovnat se s rozvodem rodičů. Praha: Návrat domů, 2007. ISBN 978-80-7255-163-7 ŠEVČÍK L. a kol.: Vyznejte se v novém občanském zákoníku. Nejběžnější životní situace z pohledu občanského práva. Brno: Bizbooks, 2013. ISBN 978-80-265-0071-1

52

Internetové zdroje: ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD: Rozvodovost [online]. [vid. 2014-04-01]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/rozvodovost KRISTKOVÁ V.: Děti pod ochranou soudů. [online]. In: via iuris, 17. 8. 2005. [vid. 2014-04-25]. Dostupné z: http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=94 Výživné a alimenty na dítě 2014. [online]. [vid. 2014-04-28]. Dostupné z: http://socialnidavky-2014.eu/alimenty-2014/

Právní předpisy: ČESKÁ REPUBLIKA: Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod. In: Sbírka zákonů. 1992. částka 1 Dostupný také z: http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html ČESKÁ REPUBLIKA: Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o sjednání Úmluvy o právech dítěte. In: Sbírka zákonů. 8. 4. 1991. částka 22. Dostupné také z: www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/umluva-o-pravech-ditete.pdf ČESKÁ REPUBLIKA: Zákon č. 89/2012 Sb., Nový občanský zákoník. In: Sborník úplných znění zákonů občanského, správního a trestního práva a souvisejících předpisů k 1. 1. 2014. Český Těšín: PORADCE, 2014. ISSN 1802-8276 ČESKÁ REPUBLIKA: Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. In: Sborník úplných znění zákonů občanského, správního a trestního práva a souvisejících předpisů k 1. 1. 2014. Český Těšín: PORADCE, 2014. ISSN 1802-8276 ČESKÁ REPUBLIKA: Zákon č. 155/1995 Sb., zákon o důchodovém pojištění. In: Sborník úplných znění zákonů a souvisejících předpisů k 1. 1. 2014 z oblasti pracovního práva. Český Těšín: PORADCE, 2014. ISSN 1802-8284 ČESKÁ REPUBLIKA: Zákon č. 94/1963 Sb. o rodině. In: ÚZ č. 937. Ostrava: Sagit, 2013. ISBN 978-80-7208-962-8 ČESKÁ REPUBLIKA: Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. In: Sborník úplných znění zákonů občanského, správního a trestního práva a souvisejících předpisů k 1. 1. 2014. Český Těšín: PORADCE, 2014. ISSN 1802-8276

VI. Seznam Příloh Příloha 1 – Vypořádání SJM Příloha 2 – Rozsudek o snížení výživného na dceru 53