Rigorózní práce. Vnější okolnosti a smluvní vztahy

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra obchodního práva

Rigorózní práce Vnější okolnosti a smluvní vztahy Mgr. Jan Handlíř 2012

1

„Prohlašuji, ţe diplomovou práci na téma Vnější okolnosti a smluvní vztahy jsem zpracoval sám a uvedl jsem všechny pouţité prameny“. …….............................. Mgr. Jan Handlíř

2

Obsah Obsah....................................................................................................................................................... 3 1. Úvod .................................................................................................................................................... 6 2. Proč se zabývat vnějšími okolnostmi, respektive kdy se jimi zabývat ................................................. 9 3. Vnější okolnosti ................................................................................................................................. 14 3.1. Kritéria vymezení vnějších okolností .......................................................................................... 14 3.1.1. Okolnost, nemající původ v jednání smluvní strany ............................................................ 16 3.1.2. Dopad vnější okolnosti do smluvní povinnosti .................................................................... 20 3.1.3. Vyšší moc zapříčiní objektivní nemožnost plnění závazku .................................................. 24 3.1.4. Existence vyšší moci až po vzniku smluvního závazku ........................................................ 27 3.1.5. Ne/předvídatelnost případně míra předvídatelnosti vnější okolnosti ................................ 28 3.1.6. Možnosti eliminace dopadů vnější okolnosti případně výše nákladů na eliminaci dopadů vnější okolnosti .............................................................................................................................. 33 3.1.7. Následky dopadu vnějších okolností ................................................................................... 36 3.1.8. Oznamovací povinnost, aj. .................................................................................................. 38 3.2. Dělení vnějších okolností ............................................................................................................ 39 3.2.1. Dělení podle původce okolností .......................................................................................... 39 3.2.2. Dělení podle dopadů na smluvní povinnost ........................................................................ 43 3.2.3. Dělení podle právní úpravy ................................................................................................. 47 4. Legislativní úprava dopadů vnějších okolností a smluvního vztahu .................................................. 50 4.1. Právní úprava vyšší moci ............................................................................................................ 50 4.1.1. Pojem vyšší moci ................................................................................................................. 50 4.1.2. Podmínky aplikace institutu vyšší moci ............................................................................... 52 4.1.3. Oznamovací povinnost ........................................................................................................ 56 4.1.4. Kogentnost právní úpravy ................................................................................................... 59 4.1.5. Vztah vyšší moci a jiných právních institutů ........................................................................ 62

3

4.1.6. Právní úprava vyšší moci de lege ferenda ........................................................................... 64 4.2. Právní úprava následné nemožnosti plnění ............................................................................... 66 4.2.1. Pojem................................................................................................................................... 66 4.2.2. Podmínky aplikace ............................................................................................................... 68 4.2.3. Vztah k jiným právním institutům ....................................................................................... 69 4.2.4. Následná nemožnost plnění lex ferenda ............................................................................. 71 4.3. Právní úprava zmaření účelu smlouvy ........................................................................................ 72 4.3.1. Právní úprava ....................................................................................................................... 72 4.3.2. Vztah k jiným institutům ..................................................................................................... 74 4.3.3. Zmaření účelu smlouvy lex ferenda .................................................................................... 75 4.4. Právní úprava hospodářské nemožnosti poměrů, těžkosti po uzavření smlouvy ...................... 76 4.4.1. Pojem hospodářské nemožnosti plnění .............................................................................. 76 4.4.2. Právní úprava ....................................................................................................................... 79 4.5. Změna poměrů ........................................................................................................................... 80 4.5.1. Právní úprava ....................................................................................................................... 80 4.5.2. Právní úprava de lege ferenda ............................................................................................ 80 4.6. Srovnání právních institutů ........................................................................................................ 86 5. Smluvní úprava vnějších okolností a jejich dopadů do smluvního vztahu ........................................ 88 5.1. Doložky vyšší moci ...................................................................................................................... 88 5.2. Hardship doložky ........................................................................................................................ 96 5.3. Jiné možnosti smluvní regulace dopadů vnějších okolností do smluvního vztahu ................. 102 5.3.1. Zvolení si právní úpravy ..................................................................................................... 104 5.3.2. Smluvní úprava dalších podstatných náležitostí smlouvy ................................................. 106 5.3.3. Uzavření pojistné smlouvy ................................................................................................ 108 5.3.4. Ochrana poskytnutá mezinárodními smlouvami .............................................................. 110 6. Právní úprava určení ceny a její změny ........................................................................................... 113

4

6.1. Dopady vnějších okolností do ceny za plnění smlouvy ............................................................ 113 6.2. Právní úprava ............................................................................................................................ 115 6.3. Smluvní ujednání ...................................................................................................................... 120 6.3.1. Znění cenových doložek .................................................................................................... 121 6.3.2. Znění měnových doložek ................................................................................................... 126 7. Závěr ................................................................................................................................................ 130 Summary ............................................................................................................................................. 133 Prameny .............................................................................................................................................. 135 Knižní prameny ................................................................................................................................ 135 Časopisecké prameny ...................................................................................................................... 136 Soudní rozhodnutí ........................................................................................................................... 137 Autoritativní rozhodnutí cizozemských orgánů aplikujících právo ................................................. 138 Jiné prameny ................................................................................................................................... 139

5

1. Úvod Tato má práce se zabývá smluvní oblastí práva, tedy závazky. Nezabývá se však aţ tolik právy a povinnostmi jednotlivých stran, které se obvykle ve smlouvě upravují, jakými jsou například předmět smlouvy, určení ceny, dodací či platební podmínky, následky případných vad předmětu smlouvy, aj. Úprava těchto otázek je typicky v dispozici jednotlivých smluvních účastníků, a je tak čistě na nich, jak exaktně si popíší jednotlivé práva a povinnosti, a případně jak si zajistí plnění těchto povinností, respektive zda si vůbec plnění těchto povinností zajistí. I ta nejlépe zpracovaná smlouva, u níţ budou jednotlivá práva a povinnosti stran zajištěna zajišťovacími právními instituty ještě nezakládá jistotu, ţe smlouva bude skutečně splněna. Jakékoliv plnění smlouvy, avšak nejen smlouvy, ale jakékoliv jednání, je ovlivňování nespočtem vnějších vlivů a okolností, které mohou mít i podstatný vliv na toto jednání. Můţe se jednat o okolnosti, které zcela znemoţní (fakticky nebo právně) plnění smlouvy, můţe se jednat o okolnosti v důsledku, kterých zanikne, respektive ani nevznikne odpovědnost smluvní strany za porušení smluvní povinnosti, ale můţe se taktéţ jednat pouze o okolnosti, které někdy méně a někdy podstatně ztěţují realizaci smlouvy. V neposlední řadě vnější okolnosti, stranami neovlivnitelné, mohou způsobit takovou změnu poměrů smlouvy, ţe jiţ obě smluvní strany nemusí mít zájem na splnění smlouvy, např. v důsledku podstatného navýšení vstupních surovin, či uvalení jiných administrativních opatřeních dopadajících na předmět smlouvy. Veškeré tyto okolnosti je moţné podle mého názoru označit za okolnosti vyšší moci, avšak tento výraz se v dnešní době pouţívá pro ty okolnosti, v důsledku kterých není provinivší se strana odpovědna za své porušení smlouvy, respektive není povinna nahradit škodu vzniknuvší v důsledku jejího porušení. Toto chápání pojmu vyšší moci v právní oblasti však nevystihuje jeho obecnou rovinu, neboť za vyšší moc by bylo moţné označit veškeré případy, kdy v důsledku skutečnosti neovlivnitelné přímými účastníky smlouvy se podstatně mění podmínky pro plnění této smlouvy.

6

S ohledem na současnou právní úpravu českého soukromého práva, kdy jiţ je vypracován návrh nového občanského zákoníku1, se v této práci zabývám nejen současnou právní úpravou, respektive připravovanou právní úpravou, kdy upozorňuji na podstatné odlišnosti od současné legislativní úpravy, ale zejména se zaměřuji na obecné otázky vztahující se k vnějším okolnostem. Tj. zabývám se vlastnostmi vnějších okolností respektive otázkami, jaké podmínky musí vnější okolnosti splňovat, abychom o nich, jako o vnějších okolnostech vůbec uvaţovali, ale zejména jaké podmínky musí splňovat, aby zakládaly právní účinky, respektive následky právem upravené, nebo stranami poţadované. Těmito otázkami se zabývám v části třetí této mé práce, kdyţ této části předchází část druhá, kde se snaţím odpovědět na otázku, proč vůbec ve smlouvě upravovat vnější okolnosti. Za účelem teoretického rozebrání vnějších okolností vycházím zejména z tzv. Vídeňské úmluvy 2 , neboť se jedná o mezinárodní pramen práva, takţe není jej moţné překotně měnit, a vzhledem k svému mezinárodnímu původu bývá vykládán nejrůznějšími orgány autoritativně aplikující právo, coţ má pokud moţno zajistit co nejobecnější výklad vlastností vnějších okolností. Tuto obecnost se snaţím taktéţ dovodit na případech z praxe a rozhodnutích, které se těchto případů dotýkají. V části třetí se v neposlední řadě zabývám i určitým rozdělením vnějších okolností, a to zejména podle původu těchto vnějších okolností, podle jejich dopadů, aj. Část čtvrtou věnuji zejména rozebrání současné právní úpravě institutů, které se vztahují k vnějším okolnostem. Jedná se zejména o právní úpravu vyšší moci, následné nemoţnosti plnění, případně zmaření účelu smlouvy, ale i obecné právní instituty, které mohou být aplikovatelné v rámci změny poměrů, hospodářské nemoţnosti plnění, popřípadě jiných těţkostí po uzavření smlouvy. Jak jsem výše uvedl, tak v této části práce se zabývám účinnou právní úpravou. Ke kaţdému institutu ovšem v závěru poukazuji na nejdůleţitější odlišnosti od právní úpravy připravované. V závěru této části přináším praktické zjednodušené srovnání dotčených právních institutů, které má umoţnit snazší orientaci

1

Když jsem započal psát tuto svou práci, tak existoval již x-tý vládní návrh občanského zákoníku, který následně procházel procesem legislativního schvalování, který však ještě nebyl zcela ukončen, proto v této své práci hovořím vždy jen o návrhu nového občanského zákoníku. Dále je nezbytné uvést, že vzhledem k jeho obsáhlosti, i délky legis vagační doby je možné předpokládat, že do doby vstupu tohoto zákona v účinnost může projít ještě mnoha změnami, respektive není možné vyloučit, že v krátké době po vstupu této normy v účinnost bude nezbytné ji podrobit nějaké větší či menší novele. 2 Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 160/1991 Sb.

7

v právní úpravě, a jednoduše nalézt potřebný právní instrument, který by měl nejlépe dopadat na poţadovanou situaci. V následující části se zabývám smluvní úpravou vnějších okolností ve smlouvě, a to typicky ve formě doloţek vyšší moci případně tzv. hard ship doloţek. Jsem si vědom, ţe kaţdá smlouva je svým způsobem originální a není tak moţné přinést jedno znění doloţky, které by bylo obecně pouţitelné. Proto v této části přináším, jakoţto příklady znění nejrůznějších doloţek, a to i s případnými doporučeními na jejich další smluvní úpravu. V rámci výkladu k tzv. hard ship doloţkám, a to zejména ve vztahu k tzv. adaptaci smlouvy se mimo jiné zabývám i jinými institucemi neţ pouze institucemi autoritativně aplikujícími práv3, které podle mého názoru mohou mít široké vyuţití právě ve vztahu k adaptaci smlouvy na nové okolnosti. Krátce se zde zabývám i jinými způsoby vypořádání se s vnějšími okolnostmi, respektive moţnostmi jejich předejití, jakoţ v neposlední řadě i moţnostmi přenesení negativních ekonomických důsledků spojených s vnějšími okolnostmi na třetí osobu, kterou můţe být buď pojišťovna, a to na základě pojistné smlouvy, popřípadě stát, a to na základě mezinárodních smluv o ochraně investic. V poslední části této mé práce se zabývám dopadem vnějších okolností na cenu předmětu smlouvy. Zabývám se zde cenovými, měnovými nebo inflačními doloţkami a jejími nejrůznějšími variantami. Zařazení této části do této mé práce je motivováno zejména tím, ţe v mnoha případech je moţné se setkat i v rámci dlouhodobých smluv s tím, ţe strany neuvaţují v rámci plnění smlouvy s tokem času a případnými dalšími vlivy dopadající do smluvního vztahu, respektive jeho ceny. Cílem této mé práce je zejména poukázat na nejrůznější rizika, která mohou nastat v případě plnění smluvních povinností, a na moţnosti, jak smluvně upravit vztah těchto rizik a dané smluvní povinnosti. Dále si kladu za cíl rozebrat právní instituty, které tento dopad vnější okolnosti do smlouvy řeší, pokud se strany nedohodnout jinak, a poukázat zejména na jejich vzájemné odlišnosti, ale i jejich vzájemné překrývání se, a umoţnit tak snazší orientaci v právní úpravě, která upravuje vztah vnějších okolností a smluvní povinnosti.

3

Jedná se o tzv. obecné soudy, či rozhodčí soudy nebo rozhodčí řízení ad hoc (u posledních dvou institucí musí být dána písemná dohoda stran nad udělením pravomoci rozhodnutí sporu).

8

2. Proč se zabývat vnějšími okolnostmi, respektive kdy se jimi zabývat Na otázku proč se zabývat v rámci uzavírání smlouvy vnějšími okolnostmi je relativně jednoduchá odpověď. Vyjdeme-li z návodů či pomůcek pro uzavírání smluv, potom smlouva by měla obsahovat konkrétní povinnosti, které budou smluvní strany způsobilé splnit 4 , tj. smluvní strana by se měla zavázat k tomu, co je schopná splnit. Pokud bychom dále vyšli z pouček5 obsaţených v publikacích zabývajících se rozborem uzavírání smluv aj., potom by jednotlivé smluvní povinnosti měly být nějak zajištěny, a to například smluvní pokutou, ručením, bankovní zárukou, zástavou, nebo tím, ţe k dotčenému závazku přistoupí třetí osoba6. Není však reálné uvaţovat o tom, ţe se smluvním stranám podaří dohodnout nad tím, ţe budou zajištěny všechny smluvní povinnosti, a to přestoţe by výslovné vyuţívání dotčených publikací navádělo7, a to hned z několika důvodů. Prvním důvodem je skutečnost, ţe by to velice zdraţilo uzavření a realizaci dotčeného kontraktu. Třetí osoba nepřistoupí k závazku splnit nějakou povinnost bez poskytnutí jakéhokoliv protiplnění, bankovní záruka je typicky zpoplatněný institut, zřízení zástavy je zpoplatněno, a to minimálně poplatkem v katastru nemovitostí, apod. Dalším argumentem, proč není moţné zajistit všechny smluvní povinnosti je ten, ţe ve smlouvě nejsou mnohdy ani všechny smluvní povinnosti vypočteny, a to zejména u dílčích synalagmatických závazků. Snahy o paušální postiţení smluvních povinností, respektive jejich zajištění nějakým zajišťovacím institutem nebyly českými soudy akceptovány, a to pro značnou obecnost takovýchto ustanovení8. 4

Vyjdeme-li ze smyslu smlouvy, tj. že jednat strana žádá plnění po druhé straně, která za to na oplátku poskytne plnění první straně, potom jednotlivá práva a povinnosti musejí vycházet z reálných požadavků, tj. ve smlouvě uložená povinnost musí být splnitelná, ale nejen po právní stránce (tj. že se jedná o dovolenou povinnost, a je myslitelné její splnění), ale fakticky, tj. že dotčená smluvní strana bude schopná dotčené povinnosti dostát. 5 Například Kapitán, Z. při svých přednáškách uvádí tzv. základní pravidla kontraktéra: 1. Exaktně stanovit smluvní povinnost, kterou je smluvní strana schopná splnit; 2. Zajistit splnění smluvní povinnosti; 3. Stanovit náhradní pravidlo pro případ nesplnění smluvní povinnosti; 6 Přistoupení k závazku bývá typicky v kodexech upravujících závazkové právo řazeno mezi změny smlouvy, avšak v případě, kdy je toto přistoupení činěno, ještě před tím, než má být závazek splněn, potom je možné o tomto uvažovat jako o zajišťovacím institutu, neboť nám poskytuje vyšší pravděpodobnost, že závazek bude splněn. 7 HAJN, P., BEJČEK, J. Jak uzavírat obchodní smlouvy. 2. vydání. Praha: LINDE PRAHA, 2003, s. 37; zde uvádí: „Nejdřív považuj každého za „podrazáka“ a postupně, podle získaných zkušeností, z toho můžeš slevovat.“ Nepřímo tak účastníky smluvních vztahů navádí k značnému využívání zajišťovacích institutů. 8 K tomu blíže např. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.1998, sp.zn. 2 Odon 90/97

9

Proto se smluvní strany spokojí s tím, ţe si zajistí splnění základních povinností, přičemţ ani tato skutečnost není v mnoha smlouvách dodrţena. Jedná se typicky o klíčové povinnosti, které vymezují smluvní vztah (například u kupní smlouvy to je předání věci a převedení vlastnického práva k věci jakoţto základní povinnosti prodávajícího, a převzetí věci a zaplacení kupní ceny, jakoţto základní povinnosti ze strany kupujícího). Kaţdopádně ač jsou zajištěny byť všechny smluvní povinnosti, jen některé, nebo ţádné, tak toto samo o sobě nemá vliv na to, zda povinnosti vyplývající ze smlouvy budou jednotlivými smluvními stranami splněny skutečně tak, jak zamýšlely při uzavírání kontraktu. Důvodem pro toto nesplnění smluvních povinností nemusí nezbytně spočívat pouze v tom, ţe smluvní strana nemá zájem na splnění své povinnosti, ale v tom, ţe jí plnění bude znemoţněno, či podstatně ztíţeno, a to vlivem vnějších okolností. V případě uzavírání smlouvy je tak nezbytné na smlouvu nahlíţet v čase, a vyjít ze skutečnosti, ţe se vše v rámci toku času mění. Je nezbytné odlišit čas, ve kterém se smlouva dojednává, od okamţiku, kdy je uzavřena, a následně je nezbytné rozlišit jednotlivé fáze smluvního vztahu. Předně je nezbytné vyrobit nebo zajistit předmět smlouvy, ten následně předat, v závislosti na smlouvě zaplatit cenu za předmět smlouvy, a mohou následovat další fáze, například zaškolení obsluhy, provozování předmětu smlouvy, aj. Tyto fáze málokdy spadají v jeden okamţik, a jak se tyto fáze smlouvy od sebe časově vzdalují, a čím je tato časová vzdálenost delší, tím více vnějších faktorů, do smlouvy můţe zasáhnout. Je tak nezbytné, aby smluvní strany uvaţovali jiţ v době jednání o uzavření smlouvy náleţitým časovým předstihem, a zvaţovaly, co všem můţe do jejich smluvních povinností zasáhnout. Právní úprava na tyto dopady pamatuje, a to úpravou dopadů těchto okolností do povinnosti plnit smlouvy, do odpovědnosti strany za porušení smlouvy, respektive k povinnosti náhrady škody, tak také do moţností jednotlivých smluvních stran smluvní spolupráci ukončit. Tato právní úprava je však nedokonalá 9 , respektive nemusí nezbytně odráţet představu smluvních stran, a proto by smluvní strany si měly upravit to, jak se změní jejich práva a povinnosti v situaci, kdy do jejich smluvního vztahu zasáhne vnější okolnost. V této své práci se zaměřuji na vnější okolnosti, které ovlivňují tu více či méně práva a povinnosti smluvních stran jinak upravené ve smlouvě, a zejména moţnosti, jak se s dopady 9

Tato „nedokonalost“ je způsobena univerzalitou právní úpravy, která vychází z obecné představy smluvních závazků a obecné představy řešení situací, které právo předvídá. Žádné smluvní ujednání však neodráží dotčenou obecnou představu, takže v takovémto případě nezbývá smluvním stranám nic jiného než svou představu vtělit do smluvního ujednání.

10

těchto okolností vypořádat. Ačkoliv se jedná o nejširší spektrum okolností, které mohou mít i podstatné dopady na moţnost plnění smluvního závazku, tak tyto vnější okolnosti se neprojeví u všech smluvních závazků obdobně. Z tohoto je následně potřeba vycházet i v případě smluvní úpravy následků těchto vnějších okolností. Za typické situace, kdy vnější okolnosti nebudou mít buď vůbec ţádný, nebo zcela marginální dopad, je moţné povaţovat jednorázové nebo krátkodobé smluvní vztahy, např. dodávky předem kontrahované věci v krátkém časovém horizontu od uzavření smlouvy, například k jejímu předání dojde v okamţiku uzavření smlouvy, či v době ne příliš vzdálené. V mnoha těchto případech si smluvní strany zcela vystačí se zákonnou úpravou následků těchto vnějších okolností. Taktéţ jednou z typických situací, kdy dopad vnějších okolností do smluvního vztahu nebo příliš značný je moţné povaţovat situace, kdy strany se zavazují k „jednoduchému plnění, avšak po delší časový úsek, například dlouhodobý pronájem věci, aj. V těchto případech si smluvní strany taktéţ dostatečně vystačí se zákonnou úpravou dopadů vnějších okolností na smluvní vztah. Za nejčastější výjimku z tohoto výše uvedeného povaţuji tzv. inflační doloţku, která se zejména objevuje u smluv s dlouhým časovým horizontem, který v případě navázání ceny na obecnou inflaci přesahuje horizont kalendářního roku. Inflační doloţka je typická pro nájemní smlouvy, a to nejen u smluv uzavíraných mezi podnikateli, ale i mezi spotřebiteli. Je taktéţ nezbytné poukázat na skutečnost, ţe smluvním stranám vznikají s realizací kaţdé smlouvy náklady, a to ještě před samotným uzavřením smlouvy, jedná se o náklady na analýzu splnitelnosti smluvních závazků, ekonomické výhodnosti, aj. Tyto náklady mohou spočívat v čase potřebném pro vypracování smlouvy, případně v nákladech na právníka, který má dotčenou smlouvu nachystat aj. Účastníci smluvních vztahů se snaţí samozřejmě i tyto své náklady co nejvíce sníţit, a proto v případě, kdy se jedná o „jednoduchý“ 10 smluvní závazek, tak se na smluvní úpravu neklade takový důraz, a smlouva potom neřeší případné situace ztěţující či znemoţňující plnění smlouvy. V těchto případech je poté nezbytné klást velký důraz na zákonnou úpravu institutů, které mohou mít dopad na dotčenou situaci. Za typické případy, kdy se smluvní strany uchylují k smluvní regulaci situací znemoţňující či

10

Jsem si vědom minimálně sporného či diskutabilního použití slova jednoduchý závazek, neboť i v případě plnění zcela triviálního nebo notorického závazku se můžeme setkat s tím, že do plnění takovéto povinnosti zasáhne vyšší okolnost nebo jinak bude ztíženo plnění této povinnosti. Dovolím si tak velice volně parafrázovat slavný výrok a říci: „Není jednoduchých závazků“.

11

jenom znesnadňující plnění smlouvy se typicky povaţují smlouvy na dodávky investičních celků, smlouvy ve výstavbě11, smlouvy o obchodní spolupráci aj. Jedním z klíčových faktorů, proč se samostatné úpravy následků vnějších okolností ve smlouvách tak často neupravují, jsou podle mého názoru následující. V mnoha případech se jedná o smlouvy, na jejichţ tvorbě se nepodíleli právníci ani jedné ze smluvních stran. Strany si potom upraví základní otázky smluvního vztahu, s tím, ţe jejich smluvní vztah je velice pruţný a dochází k vzniku práv a povinností stran tzv. za pochodu. Jedná se velmi často o ty smluvní vztahy, kdy obchodní partneři se velice dobře znají, dlouhodobě spolu obchodují, a jejich obchodní vztah je tak do značné míře zaloţen na vzájemné důvěře. Je pak vůbec otázkou, zda by tato důvěra nebyla následně otřesena v případě, kdyby jedna smluvní strana trvala na podrobné písemné smluvní úpravě. Můţe se však také jednat o případy, kdy se smluvní strany nechají inspirovat nějakým obecným návodem pro tvorbu obchodních smluv, a tento obecný návod, nebo případně vzor doplní pouze o určení smluvních stran, předmět smlouvu a cenu. Tyto obecné vzory, byť například s komentářem jsou různé ve své podrobnosti a okruhu otázek, které upravují. Ve vzoru, který sám se nazývá metodickou pomůckou pro podnikatele 12 se například uvádí, ţe smlouva samotná zaniká v důsledku působení vnější moci, zmařením účelu smlouvy, aj. (jiţ zcela obvyklými způsoby). Tento mnou výše uvedený vzor přímo uvádí, ţe smlouva působením okolností vyšší moci zaniká. V takovémto případě se přímo strany dohodly na následcích, které budou vnější okolnosti mít. Toto ustanovení však jiţ bliţší vymezení okolností vyšší moci. Obdobný následek však nemají jen okolnosti vyšší moci, ale i zmaření účelu smlouvy, kterýţto institut typicky dává moţnost od smlouvy odstoupit. Druhým častým případem je skutečnost, kdy strany z jakéhokoliv důvodu trvají na jednoduché smlouvě, která nebude rozsáhlá a tím pádem pro strany komplikovaná. Takovéto smlouvy se kromě případů, kdy se strany dlouhodobě znají, často objevují také u nových obchodních partnerů, kdy se vzájemná obchodní důvěra teprve rodí. Tzv. jednoduchá smlouva totiţ budí důvěru obou účastníků, ţe v takovéto smlouvě nebude někde tzv. zakopán pes, ţe nebude obsahovat nějaké ustanovení, které můţe teoreticky zapříčinit případně nějaké 11

V případě, že se uzavírá písemná smlouva, což není však tak obvyklé, jak by vzhledem k významu předmětu smlouvy být mělo, pak je možné velice často se zde setkat s ujednáním činící dobu plnění závislou na počasí, kteréžto je obvykle okolností vyšší moci, aj. 12 Švarc, Z., Sciskalová, M. Vzor pro vyhotovení mezinárodní kupní smlouvy s komentářem. Metodická pomůcka pro podnikatele. 1. vydání. Karviná: Slezská univerzita v Opavě, Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné, 2002, s. 7.

12

nepříznivé následky pro druhou stranu (např. skryté ujednání o smluvní pokutě či jiné ujednání, které bude podstatně převaţovat smluvní práva či povinnosti na jednu smluvní stranu). Je potom ironií, ţe v samém důsledku mohou tyto jednoduché smlouvy daleko více komplikovat řešení případného sporu, protoţe právní řád sám nezná ţádné vhodné pravidlo pro řešení nastalé situace, nebo právním řádem nabízené řešení není z jakéhokoliv důvodu vhodné. Dalším moţným případem je situace, kdy prostě strany na moţné vnější okolnosti nemyslí, případně zapomenou si jejich vliv na smluvní práva a povinnosti upravit ve smlouvě odlišně od zákonné úpravy. Jak však dále poukáţu, tak smluvní úprava řeší pouze některé vnější okolnosti respektive pouze některé dopady těchto vnějších okolností. V případě však, ţe je dotčená smlouva připravovaná odborníky, poté by měli strany poučit o moţných rizicích a u těch okolností, u nichţ je to moţné, navrhnout smluvní úpravu přímo do smlouvy mezi obchodními partnery, a v případech, kdy toto přímo není moţné, poté se nabízí ještě vyuţití jiných smluvních prostředků, které je moţné pouţít při řešení dopadu vnějších okolností do smluvního vztahu. Obdobně i smluvní strany samy, by k fázi jednání o uzavření smlouvy měly přistoupit tak, ţe nestačí pouze dohoda stran o předmětu smlouvy a jeho ceně, ale i o mnoha dalších skutečnostech. Tyto další skutečnosti ve svém důsledku mohou být obdobně důleţité, jako samotná dohoda nad předmětem smlouvy a jeho cenou. Například okamţik předání zboţí a přechodu nebezpečí jeho zničení můţe být klíčový například v případě, kdy dojde vlivem vnější okolnosti během přepravy k zničení předmětu smlouvy. Smluvní strany v případě uzavírání smlouvy, by se na jednotlivá práva a povinnosti měly podívat optikou dynamicky se vyvíjejícího okolí, a pokusit se ve smlouvě na tyto dynamické změny okolí referovat, a to například doloţkami vyšší moci, hard ship doloţkami, popřípadě měnovými nebo jinými cenovými doloţkami. Je taktéţ nezbytné poukázat, ţe tyto doloţky nejsou samy o sobě tzv. všeřešící, ale jejich vhodným prokombinováním s dalšími smluvnímu ujednání mohou podstatně eliminovat dopad vnějších okolností do smluvní povinnosti jednotlivé smluvní strany popřípadě vhodně upravit dopady této vnější okolnosti do smlouvy.

13

3. Vnější okolnosti Vnější okolnosti ovlivňující smluvní vztah je pro zjednodušení moţné nazývat okolnostmi vyšší moci. Tento pojem se ovšem musí odlišit od právního termínu vyšší moci, který vymezuje podmínky, kdy účastník smlouvy, který ji porušil, není za škodu tímto vzniknuvší odpovědný. Můţeme tak rozlišovat pojem vyšší moci v úzkém slova smyslu, a to ve smyslu shora uvedeného právního institutu, tak v širokém slova smyslu, jako veškeré vnější okolnosti ovlivňující smluvní vztah, a nemají původ v jednání smluvních stran. Vyšší moc je právní institut typicky právem upraveným, avšak v této části této své práce se zabývám vnějšími okolnostmi obecně, tj. jaké kritéria musí, respektive má splňovat okolnost, abychom ji mohli nazývat vyšší moci, a to v širším slova smyslu. Právní úpravou vyšší moci, jak je zakotvena v českém právním řádu se zabývám dále13.

3.1. Kritéria vymezení vnějších okolností Je otázkou jaké rozlišující kritéria musí vnější okolnosti splnit, aby měly či případně mohly mít právní dopady do smluvního vztahu, a to ve smyslu vnějších okolností, a tím případně naplňující ustanovení civilních kodexů vztahující se k vyšší moci. Jiţ z vymezení názvu této práce, tj. vnějších okolnosti, vyplývají základní kritéria, která pro vnější okolnosti vyvstávají, a to: a) okolnost, nemající původ v jednání smluvní strany, b) dotčená okolnost musí mít přímý dopad do závazku či moţnosti splnění závazku dotčené smluvní strany, c) okolnost zapříčiní nemoţnost splnění závazku nejen konkrétnímu subjektu, ale obecně, Pouze první ze shora uvedených kritérií vymezuje vnější okolnosti, respektive jak je uvedeno výše, tak vyšší moc. Ostatní kritéria se vztahují k danému konkrétnímu smluvnímu vztahu, neboť vnější okolnosti jsou všudypřítomné a neustále obklopují člověka, respektive 13

Právní úpravou vyšší moci se zabývám v části 4.1.

14

jeho jednání, a je potřeba tak mezi těmito vnějšími okolnostmi rozlišovat. Tedy v případě širokého chápání vnějších okolností, jako jednání či okolností nemající původ v jednání dotčené osoby, v případě obligačního práva ve smluvní straně. Vnější okolnosti můţeme naproti tomu chápat i ve značně zúţeném okruhu případů, kdy tyto vnější okolnosti budeme chápat pouze jako tzv. hříčky přírody.14 Nás však nezajímají veškeré okolnosti vyšší moci, kdyţ my se zde zabýváme dopadem vnějších okolností do smluvního vztahu, takţe pro jejich vymezení jsou nezbytná i další kritéria, která vymezí dostatečně úzký vztah mezi nimi a smlouvou samotnou. A proto další výše uvedená kritéria, které tak vymezují dopad vyšších okolností na dotčený smluvní vztah, povaţuji za základní, i kdyţ jiţ přímo nevystihují samotnou podstatu pojmu vnějších okolností. Kromě shora uvedených podmínek, které jsou zcela esenciální, by bylo moţné na vnější okolnosti klást i další podmínky, aby měly či spíše mohly mít zvaţované právní důsledky. V případě vnějších okolností, které jsou právně upravené, se bude jednat právě o tyto zákonné podmínky, ale i pokud se bude jednat o smluvní úpravu, tak teoreticky nic nemůţe bránit stranám, aby si stanovily další podmínky pro pouţití ustanovení vztahující se k vyšší moci. Můţe se tak například jednat o d) existenci vnější okolnosti aţ po vzniku smluvního závazku. e) předvídatelnost případně míra předvídatelnosti vnější okolnosti f) moţnosti případně náklady na eliminaci dopadů vnější okolnosti Pokud se strany budou rozhodovat nad samostatnou smluvní úpravou vnějších okolností, poté by kromě samotného vymezení podmínek, které musí být naplněny, aby dotčená právní skutečnost měla právní dopady, pak je nanejvýše vhodné, aby si smluvní strany dále upravily i další okolnosti. Typicky by se mělo jednat o g) následky dopadu vnějších okolností h) oznamovací povinnost, aj.

14

Takovéto chápání vnějších okolností jako i případné vyšší moci neodpovídá současnému chápání, což mimo jiné dokládá i nynějších dělení vnějších okolností, a to mezi ty mající původ v přírodních procesech, v společenských hnutích či administrativních zásazích. K tomuto blíže následující pasáž této práce.

15

Domnívám se, ţe významným přínosem smluvního ujednání by mělo být ujednání uvedené pod písmenem g), tj. úprava následků vnějších okolností. Jak jsem jiţ výše opakovaně poznamenával, tak právní úprava sice pamatuje na dopad vnějších okolností na smluvní vztah, ale značně útrţkovitě, a relativně nekoncepčně, kdyţ pro naplnění podmínek dotčených zákonných ustanovení je nezbytné naplnit velice širokého spektra nejrozličnějších podmínek. Například zákonné ustanovení vyšší moci má sice dopad do povinnosti nahradit respektive nenahrazovat škodu, ale jiţ se nezabývá povinností splnit smluvní povinnost, zatímco například zmaření účelu smlouvy upravuje moţnost odstoupení od smlouvy a tím skončení smluvního vztahu, ale jiţ nepamatuje na náhradu škody. Obdobně i právní úprava oznamovací povinnosti je velice obecná, a je tak proto velice vhodné, aby si tuto otázku smluvní stranu upravily konkrétněji. A takto by bylo moţné dále pokračovat, kdyţ však rozborem zákonných ustanovení a jejich následným porovnáním se zabývá kapitola č. 4. Tato práce vychází ze zásady dispozitivnosti právní úpravy, kterou plně respektuje, takţe smluvní strany kromě výše uvedených podmínek, tak také následků naplnění těchto podmínek umoţňuje jakoukoliv jinou, případně i podrobnější právní úpravu.

3.1.1. Okolnost, nemající původ v jednání smluvní strany Jak vyplývá jiţ názvu této práce i označení dotčeného pojmu, tak aby se jednalo o vnější okolnost, pak tato nemůţe mít původ ve smluvním vztahu. V dále uvedených přírodních původcích či případně politickými zásahy státní moci by bylo moţné typicky povaţovat za takové okolnosti, které toto kritérium bude splňovat. V případě státní moci však předpokládám klasické soukromoprávní vlastnictví dotčených smluvních stran, protoţe v případě typicky státních podniků zejména v rozvojových státech je moţné spatřovat značnou provázanost v jednání smluvní strany a státu. V takovýchto případech by se totiţ mohlo stát, ţe jednotlivé státy by se snaţily svými administrativními opatřeními co moţná nejvíce zvýhodnit postavení smluvního partnera, který je právě státem vlastněný. V případě vnějších okolnosti vyvolaných společenským hnutím spočívající například v občanské válce či jiném válečném konfliktu15 je podle mého názoru situace taktéţ zřejmá, a tento esenciální poţadavek na vnější okolnost je moţné povaţovat za naplněný. Takto 15

Například v rozhodnutá otištěného ve sbírce Vážný, jako případ 2098 z roku 1922 se stanoví: „Vpád nepřátelského vojska je vyšší mocí.“

16

jednoznačná odpověď však nemusí být v případě stávek, kdy bude nezbytné rozlišit mezi generální stávkou, stávkou zaměstnanců v jednom odvětví, a stávkami postihující pouze dotčenou smluvní stranu. U generální stávky jsou její důvody typicky v okolnostech mající celospolečenský dopad a není tak moţné očekávat, ţe by měly původ v jednání té či oné smluvní strany. Střelec například stávky a různé formy okupace výrobních prostor zaměstnanci či jinými osobami, jenţ znemoţňují výrobní činnost, uvádí jako překáţky obecně povaţované za vyšší moc. 16 Já takto jednoznačné řešení, tj. paušální zahrnutí stávek, jako vyšší moci nesdílím. V případě ostatních stávek, je poté následně podle mého názoru potřeba rozlišit stávky, které se vztahují k jednání mezi odborovými centrálami a sdruţeními jednotlivých podniků, které taktéţ mohou obecně naplňovat poţadavek na to, aby neměla původ v jednání jedné smluvní strany, tak stávky podpůrné respektive solidární, kdy zaměstnanci dotčené smluvní strany stávkují na podporu jiných svých kolegů (například zaměstnanců jiné dceřiné společnosti holdingu, nebo na podporu zaměstnanců zcela ekonomicky neprovázaného zaměstnavatele), které by taktéţ měly naplňovat tento výše uvedený poţadavek. Jiná situace a ne tak jednoznačná je v situaci, kdy stávka probíhá pouze u dotčeného smluvního partnera s tím, ţe slouţí jako krajní prostředek v kolektivním vyjednávání. Zde jiţ podle mého názoru není moţné zcela bez dalšího konstatovat, ţe tato stávka není vyvolána jednáním respektive nejednáním dotčené smluvní strany. Zde bude podle mého nezbytné posoudit konkrétní okolnosti dotčeného případu, tj. jak se vyvíjelo kolektivní vyjednávání, zda docházelo k posunům ve vyjednávání, a případně i zda byly naplněny podmínky stanovené zákonem.17 V případě výluk, jako krajního prostředku v rámci kolektivního vyjednávání ze strany zaměstnavatele, je moţné uvést, ţe ty obecně nebudou splňovat tuto podmínku, tj. aby vnější okolnost neměla původ v jednání smluvní strany, neboť výluka je přerušení práce, které bylo nařízeno ze strany zaměstnavatele, tj. smluvního partnera. V tomto případě se domnívám, ţe by bylo nezbytné posoudit zejména celý vývoj kolektivního vyjednávání, neboť v určitých případech, kdy by jednání bylo zcela zablokované, a mohlo by mít značně nepříznivý dopad na provoz smluvního partnera, pak by bylo moţné na toto nahlíţet jako na okolnost způsobenou vnějším vlivem. Muselo by se však podle mého názoru jednat primárně o situaci, 16

STŘELEC, K. Nepředvídatelné události v mezinárodním obchodním styku. Obchodní právo, Praha: PROSPEKTRUM spol. s r.o., č. 2003, č. 7-8, s. 59 17 Jedná se o zákon č. 2/1991 Sb., ve znění novel.

17

kdy poţadavky odborů jsou zcela nad rámec rozumných poţadavků, a tyto poţadavky ekonomicky značně poškozují dotčenou smluvní stranu. Jednou naopak z typických okolností vnější okolnosti, tj. okolnosti, která nemá příčinu v jednání smluvní strany je i počasí 18 , coţ ostatně vyplývá i z následujícího rozhodnutí Rozhodčího soudu při Mezinárodní obchodní komoře 19 , kdy rozhodčí soud zjevný exces počasí povaţoval za vyšší moc. Zajímavější na tomto příkladě je, ţe smluvní strany si sjednaly, ţe v případě naplnění okolností vyšší moci bude toto naplnění dotčenou smluvní stranou prokazováno certifikátem, tj. potvrzení nezávislé autority. Rozhodčí soud v případě, kdy došlo k suchu a poklesu dodávek vstupních surovin, coţ prodávající prokázal certifikátem či spíše listinou vydanou místní obchodní komorou, tuto skutečnost potvrzující, uvedl, ţe byly naplněny podmínky nejen Vídeňské úmluvy, jenţ byla na tento případ aplikována, ale i ujednání smluvních stran, neboť ty si jak další podmínku sjednaly právě věrohodné prokázání existence takovéto okolnosti. K tomuto je nezbytné uvést, ţe se musí jednat o zjevný exces počasí, tj. nastalé počasí nemohlo být smluvními stranami rozumně předpokládané. Tj. argument vyšší moci neobstojí v případě například monzunové oblasti, které je typické obdobím dešťů, popřípadě některých afrických oblastí, kde se střídají období dešťů s obdobími sucha. V případě počasí jakoţto okolnosti vyšší moci, je tak nezbytné vţdy posuzovat, zda dotčený výkyv počasí nebylo moţno předvídat, a to na základě geografické polohy dotčeného místa. Zvláštním případem, kdy dojde k porušení smluvní povinnosti, avšak toto porušení není primárně způsobeno jednáním nebo případně opomenutím smluvně zavázené strany je případ, který řešil Tribunál mezinárodní obchodní arbitráţe Obchodní a průmyslové komory Ruské federace 20 , ve kterém šlo o to, ţe ruský prodávající nedodal chemické produkty německému kupujícímu v termínu uvedeném ve smlouvě, a to ani po sdělení kupujícího, ţe je ochoten akceptovat dodávku i o více jak kvartál později. Německý kupující následně si opatřil 18

Zcela zde odhlížím od pokusů, a možná i úspěšných pokusů některých států či případně korporací řídit počasí. K tomuto blíže např. TN CZ, Začneme ovládat přírodu? Čína manipuluje s počasím. Dostupné na: http://tn.nova.cz/magazin/hi-tech/veda/zacneme-ovladat-prirodu-cina-manipuluje-s-pocasim.html, citováno dne 2.9.2011 19 Rozhodčí soud při Mezinárodní obchodní komoře (Court of Arbitration of the International Chamber of Commerce), č. 8790, z roku 2000; publikován jako 166 (Clout nbr. 166) případ vycházejících z tzv. Vídeňské úmluvy o mezinárodní kupní smlouvě. 20 Tribunal if International Commercial Arbitration at the Russia Federation Chamber of Commerce, č. 155/1994, ze dne 16.5.1995; publikován jako 140 (Clout nbr. 140) případ vycházejících z tzv. Vídeňské úmluvy o mezinárodní kupní smlouvě.

18

dotčené chemikálie od třetí osoby a svého smluvního partnera zaţaloval o náhradu škody spočívající v rozdílu kupních cen (chemické produkty koupil dráţ). Ruský prodávající se hájil tím, ţe mělo ve výrobním závodu (třetí osoby) dojít k nepředvídatelné odstávce, a v důsledku toho nebyl schopen dostát smluvnímu závazku dodat zboţí včas. Soud k tomuto uvedl, ţe dodavatel neprokázal naplnění podmínek článků 79 Vídeňské úmluvy, tj. ţe se jednalo o překáţku, kterou nebylo moţno předvídat, popřípadě jinak eliminovat její dopady. Z tohoto tedy vyplývá, ţe k tomu, aby se jednalo o okolnost nezávislou na vůli třetí strany, nestačí pouze to, aby danou překáţku smluvní strana nevyvolala, ale aby se mohlo jednat o okolnost vyšší moci, tak musí být splněny veškeré podmínky, a to ve vztahu dotčené osobě, která daný smluvní závazek plní. Ve výše uvedeném případě by se jednalo o dotčeného výrobce. Tj. pokud by výrobce v důsledku okolnosti vyšší moci nedodal dotčené chemické výrobky kupujícímu, a jednalo by se o zcela nepředvídatelný výpadek, jehoţ následky by nešlo překonat jinak, poté by tento kupující mohl být vyviněn, tj. nebyl by za porušení smlouvy odpovědný, respektive by nebyl odpovědný za škodu, ke které by v důsledku porušení smlouvy došlo. Zcela závěrem k této podmínce je nezbytné poukázat ještě na skutečnost, ţe ačkoliv závazek není plněn danou smluvní stranou, ale třetí osobou, která však byla pověřena danou smluvní stranou k splnění daného závazku, přičemţ toto pověření nemusí být nezbytně výslovně, ale i zcela konkludentní, poté v případě, ţe tato třetí osoba závazek nesplní, poté se nejedná o okolnost vyšší moci. Na tuto skutečnost výslovně poukázal ve svém rozhodnutí z května 1995 Krajský soud v Asfeldu v Německu21, kde uvedl, ţe pokud kupující pověřil třetí osobu k předání kupní ceny prodávajícímu, pak kupující nese riziko předání této kupní ceny. To vyplývá i z toho, ţe prodávající danou třetí osobu, která ovšem zajišťovala doručení zboţí, nepověřila k převzetí kupní ceny (nejednalo se o prodejce vystupujícího jménem prodávajícího vůči kupujícímu). Soud uvedl, ţe pokud prodávající vystavil šek ve prospěch této třetí osoby jakoţto příjemce, poté kupující nese riziko, ţe tento šek bude vybrán a pouţit jinak, neţ k zaplacení kupní ceny. V případě tedy podmínky, ţe dotčená okolnost nemůţe mí původ v jednání smlouvy je nezbytné vycházet z toho, ţe smluvní strana se na vzniku této okolnosti nikterak nepodílela,

21

Landgericht Alsfeld, rozhodnutí ze dne 12.5.1995, sp.zn. 31 C 534/94, publikován jako 410 (Court nbr. 410) případ vycházející z tzv. Vídeňské úmluvě o mezinárodní kupní smlouvě

19

ale na jejím vzniku se nepodílela ani třetí osoba, která na místo smluvní strany plní závazek, respektive ani jiný subjekt, který by jednal v součinnosti se smluvní stranou.

3.1.2. Dopad vnější okolnosti do smluvní povinnosti V případě, kdy se podíváme kolem sebe, tak neustále vidíme jednotlivé vnější okolnosti, které ovlivňují svět kolem nás. To ovšem neznamená, ţe všechny tyto vnější okolnosti bez dalšího mají vliv na smlouvy, respektive jednotlivé smluvní povinnosti, které jsou v současné době realizované. Aby měla tato vnější okolnost vliv na nějaký smluvní vztah, potom ta jej musí nějak ovlivňovat. Můţe znemoţňovat splnění nějaké smluvní povinnosti, můţe plnění této smluvní povinnosti pouze podstatně ztěţovat, ale taktéţ můţe ovlivnit pouze náklady na jeho splnění. Kaţdopádně však musí dojít k tomu, ţe dotčená vnější okolnost do smluvního vztahu zasáhne. Tento zásah můţe být čistě geografický, například dojde k okolnosti vyšší moci, která se dotýká území, na němţ má být předmět smlouvy plněn, případně území, kde je vyráběn, nebo území, přes které má být přepravován, popřípadě území, které má spojitost s placením ceny za předmět plnění. Při této geografickém ovlivnění nevznikají pochybnosti v případě, kdy touto vnější okolností je dotčen stacionární objekt, například závod smluvního partnera, kde se vyrábí předmět smlouvy, nebo místo, kde má být nějaké dílo (například závod) postaven, popřípadě sídlo banky, jenţ má být vyuţito k zaplacení ceny. V těchto případech je totiţ bez diskuzí, ţe na určitém místě dotčený předmět závazku byl, a pokud tyto vnější okolnosti se tohoto místa dotkly, potom je jejich zásah do smluvního vztahu zřejmý. Pro toto ovlivnění zcela postačí lokální zasaţení dotčených objektů dotýkající se smluv, můţe se tak jednat například o bleskové povodně, o lokální krupobití aj., které zasahují objekty spojené buď s výrobou předmětu smlouvy, nebo v případě smluv o dílo, samotného díla. Na druhé straně je ale i moţné si představit, ţe ačkoliv se vnější okolnost přímo nedotkne nemovitostí vztahující se k smluvnímu vztahu (např. výrobnímu závodu dodavatele, místa realizace výstavby díla, aj.), potom přesto v důsledku těchto vnějších okolností bude přístup k těmto místům natolik omezen, či zakázán, ţe se na tuto situaci bude hledět přímo jako na zásah vnější okolnosti. Bude se jednat typicky o následky povodní, vichřic, ale třeba i válek a jiných okolností, které přímo do míst významných pro smlouvu nezasáhnou, přesto ale do moţnosti

20

realizace smlouvy citelně zasáhnou. I v těchto případech však bude zřejmé, ţe se vnější okolnost dotkla smluvní povinnosti. Jak jsem výše uvedl, tak v případě stacionárních míst je situace stran geografického zásahu vnějších okolností relativně jednoduší. Jinak je tomu ale zejména v případě, kdy vnější okolnost zasáhne ve fázi realizace smlouvy vztahující se k přepravovanému předmětu smlouvy, typicky do místa předání, nebo v případě, kdy je subdodávka nezbytná pro realizaci smlouvy přepravována k jejímu dalšímu začlenění do kompletního předmětu smlouvy. Při přepravě je kromě výše uvedeného, tj. zjištění, zda tato okolnost se přímo dotýká smlouvy, tj. například přepravovaného předmětu smlouvy určeného k předání, tak zejména okolnost, zda tuto vnější okolnost nebylo moţno předvídat (typicky u politického zákazu uvalujícího embargo na vývoz/dovoz specifického zboţí do/z jednoho státu, tzv. tranzitní stát), nebo se tomuto vyhnout (například v případě předpovídaného hurikánu či tornáda). V takovýchto případech ačkoliv bude naplněn poţadavek geologické provázanosti smlouvy, respektive plnění smluvní povinnosti, a vnější moci, tak nebudou naplněny další okolnosti, které by podmiňovaly uţití ustanovení vztahující se k okolnostem vyšší moci. Kromě geologické spojitosti je také podstatná spojitost časová. Je zřejmé, ţe vnější okolnost musí zasáhnout, kdy na místě realizace díla skutečně dochází k jeho realizaci, či kdy je skutečně předmět smlouvy v závodu dodavatele vyhotovován, nebo kdy dotčené zboţí se skutečně ve státě, na nějţ bylo uvaleno vývozní embargo, nachází. Pokud by tomu tak nebylo, poté by zde nebyl dopad do smluvního vztahu. Je ovšem nezbytné se podívat na situaci, kdy okolnost vyšší moci zasáhne například výrobní závod dodavatele ještě před tím, neţ má dojít z jeho strany k započetí plnění jeho závazků (například doposud probíhala jednání a smlouva nebyla uzavřena, nebo byla podepsána smlouva s odkládací podmínkou a k jejímu naplnění došlo aţ následně, nebo se jedná o smlouvu s plněním, které má následovat aţ za určitou dobu). Je tak zřejmé, ţe se můţeme dostat do situace, kdy okolnost vyšší moci přímo nezasáhne do plnění smluvní povinnosti, a to například z důvodu jejího odeznění, ale následky této okolnosti dále ještě přetrvávají. Předně se domnívám, ţe není moţné se na okolnosti vyšší moci dívat příliš úzce a vykládat dotčená ustanovení tak, ţe účinky vyšší moci trvají pouze po dobu trvání okolnosti vyšší moci, tj. například v případě povodní pouze do období, neţ voda opadne. V případě poţáru pouze do doby, neţ bude poţár uhašen. Tuto mezeru je nezbytné výkladově překlenout tak, ţe okolnost vyšší moci vyvolává překáţky plnění smluvní povinnosti, a dokud trvají tyto překáţky, tak trvají účinky s tímto spojené, tj.

21

například do dokončení odstraňovacích a úklidových prací, obnovy provozu aj. Na druhou stranu však povinná a zároveň postiţená smluvní strana je povinna činit kroky k tomu, aby překáţka byla odstraněna za co moţná nejkratší období. Pokud by se mělo jednat o situaci, ţe k uzavření smlouvy dojde aţ po okolnosti vyšší moci, poté se domnívám, ţe se z důvodu nenaplnění dalších podmínek institutu vyšší moci nebude jednat o okolnost vyšší moci, a to z důvodu, ţe zavazující smluvní strana o dotčené okolnosti věděla. Nic ovšem nebrání smluvním stranám, aby smlouvu uzavřeli s tím, ţe termín plnění budou vázat na nějakou lhůtu, která započne běţet aţ po odstranění následků okolnosti vyšší moci. V případě, ţe smlouva obsahuje odkládací podmínku, a smlouva nabývá platnosti dříve neţ účinnosti, a v mezidobí aţ smlouva nabývá účinnosti, tak podle mého názoru je na tuto situaci nahlíţet tak, ţe pokud okolnost vyšší moci nastane aţ po okamţiku platnosti smlouvy, poté bude vyvolávat obdobné účinky jako v případě, kdyby smlouva jiţ nabyla účinnosti. Okamţikem platnosti smlouvy se totiţ smluvní vztah stran posunuje do fáze, kdyţ bez jejich oboustranné dohody není moţné smlouvu bez dalšího měnit. Jenom pro úplnost uvádím, ţe kaţdopádně je vţdy nezbytné vycházet z účinků okolností vyšší moci a ne pouze z doby trvání vyšší moci, jak jsem uvedl výše. Značné pochybnosti ovšem můţe vyvolávat případ, kdy smluvní strany uzavřou smlouvu například dnes, s tím, ţe plnění, jehoţ výroba zabere například jeden měsíc, bude dodáno například za několik let, a smlouva nebude hovořit o tom, ţe se musí jednat o zboţí vyrobené v roce dodání22. Je potom otázkou, jak se bude nahlíţet na situaci, kdy dodavatele postihne okolnost vyšší moci například právě měsíc před termínem dodání zboţí, tj. v období, kdy měl v úmyslu vyrábět dotčený předmět smlouvy. Na jednu stranu je zde předpoklad toho, ţe při tak dlouhé době, do okamţiku předání zboţí nenechá dodavatel výrobu tzv. na poslední chvílí, a na druhou stranu není moţné po výrobci poţadovat, aby měl připravené plnění smlouvy připravené se značným časovým odstupem, neboť zde by se navyšovaly náklady dodavatele zejména o uskladnění. Zde podle mého názoru bude do značné míry záleţet na povaze okolnosti vyšší moci, respektive moţnosti jejího předvídání, kdy bude podstatně zvýšena podle mého názoru hranice toho, jaké okolnosti je moţné předvídat, jakoţ i profesionalitu chování dodavatele, kdy při zachování jisté úrovně profesionality je rozumné 22

Tato situace bude neobvyklá, neboť v případě delšího časové odstupu od uzavření smlouvy a termínu dodání smlouvy je možné očekávat požadavek odběratele, aby se jednalo o dodávku nově vyrobeného zboží.

22

očekávat, ţe dotčená dodávka nebude vyráběna na poslední chvíli, ale například s určitým, byť malým časovým předstihem. Zde tak podle mého názoru bude velice záleţet na povaze výrobku, na jednání smluvních stran a to i po dobu po uzavření smlouvy, na povaze okolnosti vyšší moci, ale i na obchodních zvyklostech vztahujících se k danému segmentu trhu. V případě, kdy je smluvní strana jiţ v prodlení se splněním svého závazku, a do toho pozdního plnění zasáhne vnější okolnost potom je tato situace upravena právním řádem tak ţe, okolnost vyšší moci nevyvolává ţádné následky. Jakákoliv jiná právní úprava by totiţ mohla zakládat příčinu spekulacím dluţníka k tomu, ţe následně můţe přijít okolnost vyšší moci, a zprostit tak dluţníka povinnosti k náhradě škody. Ovšem v případě, kdy během plnění smluvních povinností nastane okolnost vyšší moci a její účinky přesáhnou aţ za dobu plnění smlouvy, poté podle mého názoru musí dojít k prodlouţení termínu plnění smlouvy, a to alespoň o takový počet dní, který zbýval do termínu plnění smlouvy od okamţiku kdy nastala okolnost vyšší moci, přičemţ toto prodlení by mělo počít běţet od překonání následků okolností vyšší moci, kdyţ v případě, ţe by tomuto bylo jinak, a ihned po odpadnutí vyšší moci by bylo moţné domáhat se plnění, pokud k jeho zhacení došlo právě v důsledku vyšší moci, respektive náhrady škody za takovéto prodlení se splněním smlouvy, které by dle mého názoru bylo způsobilé k tomu, aby takovémuto jednání nebyla přiznána právní ochrana. Na druhou stranu tento můj názor se neopírá o explicitní právní úpravu, takţe je více neţ vhodné, aby si smluvní strany upravily následky dopadu vnějších okolností do smluvního vztahu tak, aby tato jejich smluvní úprava vyhovovala jejich konkrétním potřebám. Můţe ovšem naopak nastat i opačná situace, co kdyţ ze strany smluvního partnera dochází k předčasnému plnění jeho povinností, například, při výstavbě průmyslového objektu, ačkoliv jiţ převzal staveniště, tak podle smlouvy ještě neměl začít plnit předmět smlouvy, nebo dodavatel započal s přepravou předmětu smlouvy předčasně. O předčasnosti by ovšem bylo moţné hovořit pouze v případě, ţe by byl stanoven nějaký termín, před kterým dodavatel nesmí přepravu zahájit. Taktéţ je moţné zde zahrnout případy, ţe smlouva, na jejímţ základě má dojít k plnění je sice platná, ale doposud není účinná, například z důvodu nenaplnění odkládací podmínky. Potom sice dochází k vnější okolnosti, která se sice dotýká plnění smluvní povinnosti, jenţe ta je plněna v rozporu se smlouvou, a proto se na tuto situaci bude nahlíţet obdobně, jako na plnění povinnosti, s jejímţ splněním je smluvní partner v prodlení. Zásah vnější okolnosti do plnění smluvní povinnosti musí však kromě jiného být i podstatný. Tj. nemůţe se jednat o pouhou marginálii, např. v případě povodní došlo

23

k zaplavení závodu vodou do výše několika málo centimetrů, nebo ţe by větrná smršť či krupobití poškodilo jen neznatelně jen vnější obal míst (například výrobních či skladovacích hal aj.), pro plnění smlouvy podstatné, či případně by se jednalo o pouhou výstraţnou stávku, a přerušení práce by se dotklo jen na velice omezený časový úsek. Potom by se jednalo o natolik marginální dopad do smluvního vztahu, ţe by to nevyvolávalo ţádné právní následky. Další otázkou je, zda dopad vnější okolnosti můţe zasáhnout například pouze do kvality případně vadnosti plnění, a nemyslím nyní pouze skutečnost, ţe například vlivem sociální bouře, nebo i přírodní bouře dojde k poţáru, v důsledku něhoţ by došlo k vyhoření například části závodu, jenţ byl dodáván tzv. na klíč. Jde například o skutečnost, kdy se bude dodávat nějaký konkrétní produkt, jenţ má mít nějak vlastnosti, a on vlivem okolností nemající původ v jednání smluvní strany tyto vlastnosti mít nebude. Na tuto okolnost poukázal Vrchní zemský soud v Zweibrückenu23, který uvedl, ţe dodání vadného zboţí můţe být v důsledku překáţky vyšší moci. Musí však být naplněný podmínky, jenţ právní úprava (čl. 79 Vídeňské úmluvy v tomto případě) stanoví, přičemţ obdobně i neplnění můţe být v důsledku okolností vyšší moci. Vţdy však provinivší se strana (dodavatel) musí prokázat, ţe k tomuto došlo v důsledku okolností, které byly mimo kontrolu dodavatele24.

3.1.3. Vyšší moc zapříčiní objektivní nemožnost plnění závazku O vnější okolnost se typicky jedná v případě, kdy se jedná o takovou okolnost, která zapříčiní obecně nemoţnost dostání dotčené smluvní povinnosti jakýmkoliv subjektem, nikoliv pouze dotčenou smluvní stranou. Nebude se tak jednat například o vnější okolnost 23

Vrchní zemský soud v Zweibrückenu (Oberlandesgericht Zweibrücken), a to ve svém rozhodnutí ze dne 31.5.1998, sp.zn. 8 U 46/97; Clout nbr. 166publikován jako 166 případ vycházejících z tzv. Vídeňské úmluvy o mezinárodní kupní smlouvě. 24 V tomto případě šlo o to, že dodavatel, byl jenom prostředník, což je důležité ve vztahu k jeho obraně, a dodával chemický přípravek pro ošetření vinných hroznů. Po dodání odběratel tímto přípravkem ošetřil vinné hrozny, ty následně uhynuly. Odběratel se domáhal škody, neboť mělo dojít k tomu, že dodaný výrobek nebyl ve shodě s výrobkem ve smlouvě uvedeným. Dodavatel se bránil tím, že za škodu nemůže být odpovědný, neboť se mělo jednat o případ vyšší moci, kdy dodavatel jako prostředním nemohl být odpovědný za to, že jím zakoupené zboží od 3. osoby á dotčenou vadu. Soud uvedl, že si dodavatel měl ověřit kvalitu respektive vlastnosti zboží, které dále prodává, přičemž uvedl, že se jednalo o relativně novou látku, což jenom zvyšovalo potřebu dodavatelem řádně prováděné kontroly před dodáním. Výše uvedená námitka stran vyšší moci byla až tzv. druhou linií obrany dodavatele, který nejdříve poukázal na ujednání ve smlouvě, na základě něhož neměl být dodavatel odpovědný za případný nesoulad dodaného zboží se smlouvou. K tomuto soud uvedl, že Vídeňská úmluva nestanoví pravidlo pro platnost takovéto doložky, takže soud aplikoval německé právo a konstatoval, že taková doložka, která zajišťuje absolutní vynětí odpovědnosti dodavatele za výrobek bez ohledu na stupeň či závažnost vady je neplatná.

24

v případě, kdy bude uvalen například zákaz dovozu/vývozu určitého zboţí pouze zavázané smluvní straně, ale bude uvaleno obecně. Proto je například velice obtíţné uvaţovat o okolnostech vyšší moci v případě, postiţení nemocí smluvního účastníka, neboť v mnoha případech bude při plnění smluvní povinnosti moţné konkrétní osobu nahradit jinou. Poţadavek se však podle mého názoru pouţije zejména v administrativních opatřeních či v případě, kdy okolnost vnější moci se dotkne plnění povinnosti dodání předmětu smlouvy, popřípadě zaplacení jeho ceny. V těchto případech se bude zjišťovat, zda daný závazek nemůţe být splněn jinak. Například Tribunál mezinárodní obchodní arbitráţe v Ruské federaci při Obchodní a průmyslové komoře ve svém rozhodnutí25, ve kterém uvedl, ţe ani bankrot banky, přes kterou měl kupující provést platbu, a to ačkoliv tento bankrot byl okolností nezaviněnou prodávajícím se nikterak nedotýká povinnosti kupujícího zaplatit kupní cenu, a ani se nikterak nedotýkají jeho povinnosti k náhradě škody, kterou svým prodlením způsobil 26 . Na druhou stranu tento poţadavek, objektivní nemoţnosti splnění závazku, nemůţe být vykládán jako absolutní, neboť v takovémto případě, by se v zásadě nikdy nemohlo jednat o okolnost vyšší moci (vynecháme-li případy biblické potopy, nebo armagedonu), neboť v případě sebevětší přírodní či společenské události, ta s velkou mírou pravděpodobností nezapříčiní, ţe by se nikdy nenašla taková osoba, která by dotčenou povinnost dokázala splnit. Potom v případě povodní, kdy by došlo k zatopení jediného závodu smluvního partnera v důsledku toho k zničení jeho výrobních strojů, tak by se při striktní aplikaci tohoto rozlišujícího kritéria nejednalo o okolnost vyšší moci, neboť by bylo moţné nalézt jiný subjekt, který by mohl dotčenou dodávku realizovat. Takovýto výklad by však zase byl v rozporu se smyslem těchto ustanovení, proto je potřeba tento poţadavek vykládat spíše tak, ţe zásah této vnější okolnosti do závodu či do plnění smluvní povinnosti musí být takový, ţe i jiná třetí osoba by nebyla schopná při stejném či obdobném zásahu své smluvní povinnosti. Tento výklad však nesmí být natolik široký v případě obecného, respektive všude relativně snadno zajistitelného předmětu smlouvy. Kaţdopádně v důsledku dopadu vnější okolnosti do smluvního vztahu musí dojít k znemoţnění plnění, nemůţe pouze dojít k ztíţení plnění. Pokud by dotčená vnější okolnost 25

Tribunal if International Commercial Arbitration at the Russia Federation Chamber of Commerce, č. 269/1997, ze dne 6.10.1998; publikován jako 469 případ vycházejících z tzv. Vídeňské úmluvy o mezinárodní kupní smlouvě. 26 Nad rámec výše uvedeného je nezbytné ještě poukázat na skutečnost, že se původně mělo jednat o bártrový obchod, avšak kupující následně si zvolil místo dodání zboží zaplacení kupní ceny, což mu bylo na základě dodatku k bártrové smlouvě umožněno.

25

pouze učinila plnění smluvního závazku obtíţným, poté by bylo na místě hovořit o vyuţití případně tzv. hard ship doloţek, popřípadě by bylo moţné uvaţovat o vzájemné kombinaci doloţek, s tím ţe by se jen v závislosti na míře ztíţení plnění nebo znemoţnění plnění, došlo k odlišným dopadům (buď vliv na cenu nebo prodlouţení termínu plnění, aţ po zánik závazku, nebo zbavení odpovědnosti za případnou škodu včetně případného zániku závazku). Na tuto skutečnost, tj. zda dopad vnější okolnosti omezuje nebo přímo zamezuje splnění závazků je nezbytné si dát pozor zejména v případě administrativních opatření, neboť například Čínská mezinárodní ekonomická a obchodní arbitráţní komise ve svém rozhodnutí ze dne 23.6.2003 27 odmítla námitku čínského kupujícího, jenţ odmítl otevřít akreditiv, v důsledku čehoţ nedošlo k realizaci smlouvy. Kupující argumentoval ekonomickou tísní, kterou dle názoru rozhodčího soudu neprokázal, a dále vznášel námitku vyšší moci spočívající ve skutečnosti, ţe v důsledku nové čínské legislativy je znemoţněn dovoz hliníku do země. Toto rozhodčí soud odmítl, neboť uvedl, ţe v důsledku nové legislativy je sice dovoz surovin ztíţen, ovšem není zcela znemoţněn. Je ovšem otázkou, zda v případy, kdyby dotčená legislativa formálně sice pouze omezovala dovoz například hliníku, ovšem fakticky by v ní byly stanoveny takové podmínky, které by byly objektivně prakticky nesplnitelné, případně by byly splnitelné pouze pro úzkou skupinu společností, zda by v takovémto atypickém případě nebylo moţné toto vyloţit tak, ţe dotčená legislativa naplnění povinnosti znemoţňuje. Osobně si takovéto rozhodnutí, dovedu představit, ovšem podmínky by musely být splnitelné skutečně pouze pro velice úzký okruh společností, a to nejlépe společností ovládaných státem, jenţ tuto legislativu přijal, a nebylo by moţné splnit za rozumných podmínek smluvní závazek prostřednictvím společnosti, které by podmínky naplňovala. Za rozumné podmínky bych povaţoval podmínky, které by odpovídaly nedeformovanému trţnímu prostředí. Například americký oblastní soud pro severní část státu Illinois28, ve svém rozhodnutí podrobil vnější okolnost a její dopad na moţnost splnění závazku zkoumání naplnění tří podmínek: 1) zda skutečně nastala nepředvídatelná událost (vyšší moc), 2) zda tato nepředvídatelná událost způsobila nemoţnost plnění, a 3) zda existoval základní předpoklad 27

Čínský mezinárodní ekonomický a obchodní arbitrážní komise (China International Economic and Trade Arbitration Commission), rozhodnutí ze dne 23.6.2003, vedené jako případ 976 ve vztahu k tzv. Vídeňské úmluvě o mezinárodní kupní smlouvě,komise UNCITRAL 28 Americký Oblastní soud pro severní oblast státu Illinois ( U.S.*Federal+ Distrikt Court for the Northern Districz of Illinois) ze dne 7.7.2004, sp.zn. 03 C 1154; Clout nbr. 696

26

toho, ţe v případě, kdyby nedošlo k nepředvídatelné události, by byl závazek realizován. Domnívám se, ţe zejména třetí podmínka vznáší zajímavou podmínku, která vůbec zkoumá to, zda dotčená vnější okolnost jenom nezakrývá skutečnost, ţe ani kdyby tato skutečnost nenastala, tak by k splnění smluvního závazku nedošlo. Tuto podmínku je nezbytné zkoumat zejména v případě, kdy je značná pravděpodobnost, ţe dotčená okolnost byla, respektive mohla být předvídatelná (ve shora uvedeném případě šlo o to, ţe nemohlo být zboţí v souladu se smlouvou doručeno, neboť přístav, kde zboţí mělo být doručeno, v termínu plnění zamrzl, a byl proto uzavřen).

3.1.4. Existence vyšší moci až po vzniku smluvního závazku Vnější okolnost musí vzniknout respektive vyvstat aţ po tom, co došlo k uzavření smlouvy. Podle mého není nezbytně nutné, aby vnější okolnost vznikla aţ po vzniku smluvní povinnosti, neboť konkrétní povinnost můţe vzniknout aţ dodatečně, a to například v důsledku odkládací podmínky. Dostali bychom se tak do neřešitelné situace, ţe by byla uzavřena smlouva, ale jednotlivé smluvní povinnosti by byly vázány na splnění buď objektivních okolností, nebo na jiné okolnosti (typicky otevření akreditivu, uzavření pojistné smlouvy, vývozního úvěru aj.), přičemţ v mezidobí od uzavření smlouvy a naplnění podmínky by došlo k naplnění okolnosti vyšší moci, ovšem, tím, ţe by tomu tak bylo ještě před vznikem smluvní povinnosti (ta vzniká aţ naplněním odkládací podmínky), tak by tato vnější okolnost neměla poţadované smluvní následky na konkrétní smluvní povinnost. Proto bych vázal vnější okolnost na uzavření smlouvy, nebo ještě lépe na okamţik, kdy je smluvní povinnost platně ujednána, avšak ještě nemusí být nutně účinná, tj. smluvní strana není povinna ji plnit. V případě, ţe vnější okolnost předchází vzniku smluvní povinnosti, potom ta nemá právní následky pro daný konkrétní vztah. Sice tuto okolnost není moţné ignorovat, například nějaké administrativní opatření, avšak jiţ podle mého nemůţe mít tytéţ následky, jako v případě, kdy vnější okolnost vznikne po vzniku smluvní povinnosti. Sice se bude jednat o plnění nemoţné, ale v takovémto případě si dovedu představit, ţe druhý smluvní partner se bude přinejmenším domáhat škody, která mu byla způsobena tím, ţe předpokládal splnění smluvní povinnosti. Tato škoda se potom můţe skládat minimálně z nákladů, které vynaloţil

27

na uzavření smlouvy, tak také případně dalších nákladů, které mu vznikly s tím, ţe předpokládal splnění smlouvy ze strany druhého smluvního partnera. Pokud došlo k zásahu vnější okolnosti ještě před vznikem smluvní povinnosti, potom je zase taktéţ nezbytné posoudit časový rozdíl mezi těmito okamţiky. Můţe se totiţ stát, ţe zejména v případě velkých mezinárodních kontraktů se smlouva uzavírá na místech, které nikterak se smlouvou nemusí souviset, a účastníci, kteří uzavírají dotčenou smlouvu, potom nemusí mít a ani nemají nejnovější informace. Nemusí tak vědět o tom, ţe předmět smlouvy, který má být vyroben v závodu dodavatele vyrobit ve smluveném termínu nelze, neboť tento závod je nyní zatopen, případně v oblasti, kde se závod nachází, jsou nyní celospolečenské nepokoje. Proto ačkoliv je vnější okolnost typicky objektivní kategorií, tak pokud je časový rozestup mezi vnější okolností a vznikem povinnosti (respektive jejím platným ujednáním) malý, pak je nezbytné posoudit znalost dotčených stran o její existenci. Tento časový rozestup však nemůţe být nekonečně dlouhý, a jeho horní hranice je na druhé straně stanoven tím, jak se řádný hospodář stará o své podnikání, respektive jak je či má být informován, o svém provozu a okolnostech, které jej ovlivňují. Relevanci této podmínky spočívající v informovanosti o těchto vnějších okolnostech je však moţné připustit podle mého názoru jen u takových okolností, které mají podstatný dopad na plnění základních povinností vyplývající ze smlouvy, jako jsou typicky vyhotovení předmětu smlouvy, aj. Taktéţ tuto relevanci je moţné připustit pouze u zcela nepředvídaných vnějších okolností, kterými jsou typicky teroristické útoky, či ţivelné pohromy, které nebylo moţno předvídat (sesuv půdy, zemětřesení, aj.). Smluvní strany se však mohou dohodnout i zcela jinak, například s poukazem na to, ţe smlouva má být plněna aţ za několik měsíců, tak na smlouvu či konkrétní smluvní povinnosti mohou mát vliv jen ty vnější okolnosti, které vzniknou či budou trvat aţ po určitém v budoucnu posazeném konkrétním termínu.

3.1.5. Ne/předvídatelnost případně míra předvídatelnosti vnější okolnosti Právní úpravy okolností vnější moci stanoví poţadavek na vnější okolnost takový, ţe aby vyvolávaly právní důsledky, tak se musí jednat o takové vnější okolnosti, které zasaţená strana nemohla předvídat. Váţný 29 například k poţadavku na nepředvídatelnost vnějších okolností uvádí: „Neodvratitelnou událostí jsou jen jednání a jejich následky, jeţ ani při 29

Rozhodnutí č. 12 401 ze sbírky Vážný z roku 1933

28

největší pečlivosti nelze odvrátit opatřeními a prostředky, jeţ jsou k výsledku v rozumném poměru. Jsou-li však takové prostředky po ruce, je událost neodvratitelnou, jen kdyţ se nedala předvídat, a tím zabránila včasnému opatření k svému odvrácení.“ Z dotčeného rozhodnutí vyplývá, ţe okolnost vyšší moci je taková, jejíţ dopady do smluvního vztahu není moţné odstranit takovými prostředky, které jsou ve vztahu k dotčené smluvní povinnosti v rozumném poměru, nebo se musí jednat o takovou okolnost, které by bylo moţné výše uvedenými prostředky zabránit, avšak to v případě, ţe by se tato okolnost nedala předvídat, a tak ji těmito prostředky zabránit. Z výše uvedeného rozhodnutí tedy vyplývá uţití alternativní vyuţití shora uvedených podmínek, tj. buď moţnosti eliminaci dopadů okolností do smluvní povinnosti, nebo nepředvídatelnosti smluvní povinnosti. Tyto podmínky však v dnešní době vesměs musí být splněny kumulativně, tj. jak poţadavek nepřekonání dopadů vnější okolnosti, tak také její nepředvídatelnosti. Smluvní strany vzhledem k dispozitivnosti právní úpravy mohou tento poţadavek zcela vypustit, případně jej formulovat jinak, nebo naopak jej případně i rozšířit. Strany si přímo mohou vymezit v rámci povinnosti předvídatelnosti, ţe některé okolnosti se za nepředvídatelné nepovaţují. Není však potřeba tyto situace nezbytně včleňovat do ustanovení o vyšší moci, ale je moţné se tak přímo domluvit, jako povinnost plynoucí přímo ze smlouvy (např. v případě smlouvy na dodávky zboţí do Iránu je moţné se smluvně dohodnout, ţe zboţí nebude přepravováno přes Izrael, nebo doprava zboţí po moři bude zvolena tak, aby se co nejvíce vyhnula pobřeţí Somálska, aj.), potom tímto zcela vypustíme moţnost, ţe by do plnění povinnosti dopravení zboţí na místo předání mohlo dojít k vytipovaným okolnostem vyšší moci (např. v mnou výše uvedeném případě k administrativní opatření spočívající v zákazu vývozu zboţí z Izraele, směřuje-li do Íránu, nebo nebezpečí toho, ţe loď bude v okolí somálských břehů napadena piráty). V takovémto případě by se nejednalo o naplnění podmínek pro aplikaci vyšší moci, neboť povinná strana se ocitla v prodlení, respektive porušila smluvní ujednání. Pokud nebude přímo pro strany vhodné takovéto ujednání včlenit jako konkrétní povinnost, například, ţe by se tím značně prodraţily náklady na splnění závazku, a povinná strana chce riskovat nesplnění svého závazku v důsledku zásahu zvenčí, poté by se typicky mohlo jednat o situaci, kdy se smluvní strany mohou dohodnout na tom, ţe v případě vnějšího zásahu se nebude jednat o okolnost vyšší moci, respektive nenastoupí účinky spojené s tím, ţe by se okolnost vnější moci mělo jednat.

29

Na druhé straně není podle mého názoru moţné vykládat tuto předvídatelnost značně široce, neboť tím by do značné míry mohlo být zmařeno plnění vţdy určitých smluv v určitém regionu po určitý čas (v případě opakovaných přírodních katastrof – například pravidelné monzunové deště v jihovýchodní Asii nebo období hurikánů v Mexickém zálivu a Karibském moři), nebo na dobu časově neohraničenou (pravidelně se opakující teroristické útoky v Bagdádu, či Afghánistánu, ale i opakovaně vzrůstající napětí mezi Indií a Pákistánem). V případě výkladu předvídatelnosti je potřeba uváţit skutečnost, ţe kaţdá lidská činnost sebou přináší značná rizika a neznámé otázky, přičemţ s těmito riziky by bylo moţné počítat dopředu. Potom by se ovšem nikdy nemohlo jednat o okolnost vyšší moci, respektive nikdy by nenastoupily právní účinky s tímto spojené. Pokud například výrobní závod stojí u řeky, poté by bylo moţné, uvést, ţe je moţné očekávat, ţe čas od času bude postiţen povodněmi, přičemţ zejména v období jarních měsíců a potom letním období je riziko povodní vyšší, s čímţ by měl majitel závodu počítat a výrobu tak směřovat k obdobím, kdy je riziko povodní niţší30. Takovýto výklad by ovšem byl podle mého názoru zcela nepřiměřený a neodpovídal by ani smyslu tohoto ustanovení. V rámci interpretace naplnění této podmínky je nezbytné vyjít z jejího smyslu, kterým není to, aby de facto eliminoval veškerou lidskou činnost, ale aby nutil strany zjišťovat si potřebné relevantní informace a smluvní strany tak dokázal alespoň částečně předvídat moţná rizika a snaţily se jim pak předcházet. Naplnění této povinnosti bychom tak měli hlídat optikou takového hospodáře, který je schopen akceptovat dílčí porušení smlouvy (např. pozdní dodání zboţí), které však nebude mít obrovský dopad do sféry druhého účastníka smlouvy, avšak to pouze za cenu předejití případným obrovským škodám. Podle mého názoru se tak vţdy musí poměřovat mezi rizikem, které bezprostředně hrozí a následky, které by mohly vzniknout, kdyby došlo k dílčímu porušení smlouvy. V případě tedy, kdy se jedná o ţivotně důleţitou zakázku na dodání určitého technologického celku, a bez jeho dodání by hrozily značné škody, a to nejen dodavateli ale i odběrateli (ten by je však s velkou pravděpodobností přeúčtoval dodavateli), tak i v případě, kdy je dodavateli zřejmé, ţe se jedná o rizikovou oblast, přes kterou bude zboţí dopravováno, budeme nahlíţet na tuto situaci 30

Např. J. Sedláček ve své monografii přímo uvádí u vymezení vyšší moci: „ Jako neodvratitelná náhoda je např. zemětřesení, povodeň (nepředvídatelná), strž, laviny, požár, závěje, atp. ….“. U povodní tak přímo uvádí, že se musí jednat o nepředvídatelné povodně, čímž relativizuje obecné chápání povodní jako prvků vyšší moci. Sedláček, J. Obligační právo III. Mimo smluvní závazky jednatelství a versio in rem. Náhrada-škody.-Nekalá soutěž. 1. vydání. Brno: Československý akademický spolek „právník“, 1947, s. 32

30

tak, ţe vznik konkrétní vnější okolnosti, která měla dopad do dotčeného smluvního vztahu, nebylo moţné předvídat. Jiné měřítko zase bude uplatněno na situaci, kdy se s jistou mírou toleranci v případě přesného plnění smlouvy předpokládá, např. při dodávání investičního celku, kde se s jistou mírou tolerance pracuje. S jistou mírou subjektivizace a tudíţ posuzování moţnosti předvídatelnosti dotčené okolnosti připouští i Ondrejová31, která uvádí: „Pouţitý výraz ʹrozumně předpokládatʹ dává moţnost posoudit okolnosti daného případu. Nejde tedy o absolutní, striktní, pevně a obecně stanovenou nemoţnost plnit, ale bude záleţet na posouzení kaţdého jednotlivého případu.“ K předvídatelnosti je taktéţ nezbytné poukázat na širší okolnosti dané události. Bejček 32 například uvádí, ţe konkrétní situace jsou za určitých okolností předvídatelné (např. dlouho očekávaná stávka, válečný konflikt v dlouhodobě problematických oblastech), za jiných okolností mohou být povaţovány za nepředvídatelné (např. válečný konflikt v dnešní západní Evropě). Skutečnost, která by tak obecně bylo moţné povaţovat za nepředvídatelnou, tak vzhledem k okolnostem budeme povaţovat za předvídatelnou, a tudíţ se o okolnost vyšší moci nebude jednat. K poţadavku předvídatelnosti je moţné odkázat na případ, který byl rozhodován Čínskou mezinárodní ekonomickou a obchodní arbitráţní komisí 33 , která se mimo jiné zabývala i otázkou předvídatelnosti dopadu okolnosti vyšší moci. V tomto svém rozhodnutí arbitráţní komise vznesla mimo jiné poţadavek, aby osoba dotčená okolností vyšší moci posuzovala předvídatelnost tohoto dopadu vyšší moci ve vztahu ke své dřívější zkušenosti, respektive svým dřívějším chováním. 31

ONDREJOVÁ, D. K okolnostem vylučující odpovědnost za škodu podle obchodního zákoníku a Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Právní fórum. Rok. 2006, č. 9. s . 324 32 BEJČEK, J. Obchodní závazky. 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita, rok 1998, s. 225. 33 Čínský mezinárodní ekonomický a obchodní arbitrážní komise (China International Economic and Trade Arbitration Commission), rozhodnutí ze dne 29.9.1997, vedené jako případ 861 (CLOUT nbr.) ve vztahu k tzv. Vídeňské úmluvě o mezinárodní kupní smlouvě. V tomto sporu, který byl mezi čínským prodávajícím a švýcarským kupujícím, kdy se jednalo o uzavření kupní smlouvy na dodávku hliníku, která se stejně jako platba měla uskutečnit ve 3 dodávkách respektive splátkách. Následně došlo k tomu, že nebyl otevřen akreditiv (platební instrument), a proto prodávající neuskutečnil dodávku a první dodávku prodal třetí osobě. Obdobně proběhla i druhá dodávka. Následně prodávající odstoupil a požadoval náhradu škody, tj. rozdíl mezi sjednanou kupní cenou a cenou, za kterou zboží prodal. Kupující argumentoval tím, že za náhradu škody neodpovídá, neboť neotevření akreditivu bylo vyšší mocí. Arbitrážní komise tento argument nepřijala s tím, že „odmítnutí otevření akreditivu bylo způsobeno selháními předchozích obchodních transakcí kupujícího“, a tuto skutečnost mohl respektive měl kupující předvídat. Kupujícímu byla následně uložena povinnost k náhradě škody, ovšem pouze ve vztahu k první dodávce, a tato náhrada škody byla vypočtena jako rozdíl mezi cenou ve smlouvě uvedenou a mezinárodní burzovní cenou komisí zafixovanou k určitému období po selhání první dodávky. Náhradu škody za druhou dodávku komise odmítla s tím, že kupující včas informoval prodávajícího o tom, že on kontrakt nesplní, přesto se prodávajícím zásobil materiálem, jako kdyby k plnění mělo dojít.

31

Jiným příkladem, na němţ je mimo jiné moţné taktéţ demonstrovat poţadavek předvídatelnost je rozhodnutí francouzského kasačního soudu34, kde soud uvedl, ţe kupující (tj. ţalovaná strana) mohla do smlouvy dát mechanismus pro její přezkoumání a nové vymezení jejich podmínek, a to zejména v případě, kdy se jedná o zběhlého mezinárodního obchodníka. V případě, kdy ve smlouvě není stanoven tento mechanismus pro její úpravu, potom kupující mohl předpokládat rizika v případě neplnění smlouvy a nemůţe se dovolávat případného vyvinění s poukazem na vyšší moc (v důsledku rozhodnutí jeho odběratele kupující přestal odebírat výrobky prodávajícího, ačkoliv na základě dlouhodobé smlouvy tyto výrobky odebírat měl)35. V rozhodnutí prvostupňového soudu předcházející výše uvedenému rozhodnutí se mimo jiné uvádí, ţe obecně takovýto výše uvedený případ by mohl zakládat okolnost vyšší moci. Odvolací soud36 poté co prvostupňový soud zamítl ţalobu na náhradu škody, kdy uvedl, ţe dotčené smlouvy nevyplývá ţádný závazek odebírat zboţí, jen se jedná o nějakou rámcovou smlouvu o spolupráci nikoliv kupní smlouvu, uvedl, ţe ţaloba na náhradu škody je ve své podstatě opodstatněná. Co se týče náhrady škody, však soud uvedl, ţe není moţné uplatnit náhradu škody v důsledku předzásobení se vstupních surovin, neboť ty mohl prodat, coţ ţalobce i učinil. Co se týče náhrady škody z důvodu investic do provozu ţalobce, aby mohl dostát svým závazkům, tak k tomuto soud uvedl, ţe si tuto otázku měl ţalobce upravit jinak. Soud tak do značné míry náhradu škody s poukazem na povinnost poškozeného počínat si tak, aby byla výše škody co nejniţší, zkrátil poţadavky poškozeného na náhradu škody. Z těchto rozhodnutí tak vyplývá, ţe v rámci dlouhodobých smluvních vztahů, které jsou ve své podstatě pouze článkem delšího výrobního řetězce, není moţné, aby výpadek dalšího odběratele znamenal pro smluvního odběratele moţnost ukončit smlouvu, a to s poukazem na výpadek odběrů následných dodávek. Z těchto rozhodnutí soudu jednoznačně 34

Kasační soud Francie (Court of Cassation – First Civil Division), rozhodnutí ze dne 30.6.2004, sp. zn. Y 0115964; publikován jako 839 (Court nbr. 839) případ vycházejících z tzv. Vídeňské úmluvy o mezinárodní kupní smlouvě 35 Spor byl mezi švýcarským prodávajícím, francouzským kupujícím, který byl zároveň dodavatel náhradních dílů a komponentů pro francouzského výrobce. Mezi prodávajícím a kupujícím byla uzavřena smlouva, že během 8 let kupující odebere alespoň 20.000 kusů zboží během osmi let. Po pěti letech ovšem výrobce změnil své obchodní podmínky a v důsledku toho francouzský kupující přestal odebírat zboží od švýcarského prodávajícího. Ten kupujícího zažaloval o náhradu škody způsobenou předčasným ukončením smlouvy, přičemž výrobce s ohledem na uzavřenou smlouvu byl nucen provést rozsáhlé investice, aby byl schopen splnit své závazky. Francouzský kupující se mimo jiné bránil s poukazem na ustanovení o vyšší moci. 36 Odvolací soud v Colmaru (Court of Appel of Colmar) ze dne 12.6.2001; publikován jako 480 (Court nbr. 480) případ vycházejících z tzv. Vídeňské úmluvy o mezinárodní kupní smlouvě

32

vyplývá poţadavek na to, aby strany v případě, ţe takováto moţnost můţe nastat, jednoznačně upravili si sami následky této skutečnosti, a to například formou moţnosti ukončení smlouvy, popřípadě adaptaci smlouvy na nové podmínky aj. Jednoznačně je zde postaven v popředí poţadavek na předvídatelnost stran na ukončení případných následných odběrů dodávaného zboţí. Obdobně rozhodl i Tribunál Mezinárodní obchodní arbitráţe obchodní a průmyslové komory Ruské federace, a to ve svém rozhodnutí37, kde uvedl, ţe nedostatečná poptávka po objednaném zboţí nezakládá v souladu s článkem 79 (ustanovení o vyšší moci) Vídeňské úmluvy ze závazků uvedených v kupní smlouvě, tj. zaplatit kupní cenu, případně neodebrat zboţí, pokud smlouva samotná nestanoví jinak. Z výše uvedeného vyplývá, ţe moţnost předvídatelnosti případných vnějších okolností, jakoţ i povinnost případně touto okolností postiţené strany k předejití popřípadě eliminace dopadů této vnější okolnosti je vykládána značně extenzivně. Předpokládá se profesionální jednání smluvních stran, jejich náleţitá obezřetnost a vysoký stupeň důvtipu v otázce, jaké všechny okolnosti mohou do smluvního vztahu zasáhnout. Taktéţ je nezbytné uvést čím je okolnost vyšší moci více předvídatelné, tím se klade vyšší poţadavky na úkony směřující k eliminaci náhrady škody. V neposlední řadě se kladou značné poţadavky na smluvní úpravu vzájemných práv a povinností, kdy v případě, kdy strany mlčely, kdyţ mlčet neměly, tj. mohly si dohodnout takměř cokoliv, tak jejich nečinnost není moţné následně dodatečně sanovat extenzivním či spíše násilným výkladem respektive ohýbáním podmínek pro aplikaci deliberačních ustanovení respektive ustanovení vztahující se k zániku závazku.

3.1.6. Možnosti eliminace dopadů vnější okolnosti případně výše nákladů na eliminaci dopadů vnější okolnosti Právní předpisy kladou na institut vyšší moci (zde v uţším slova smyslu) poţadavek, aby se jednalo o překáţku, kterou dotčená smluvní strana (tj. strana touto překáţkou postiţená) nebyla schopná tuto překáţku odvrátit, překonat, případně odstranit, coţ vyplývá

37

Tribunal if International Commercial Arbitration at the Russia Federation Chamber of Commerce, č. 269/1997, ze dne 6.10.1998; publikován jako 464 (Court nbr. 464) případ vycházejících z tzv. Vídeňské úmluvy o mezinárodní kupní smlouvě.

33

například z následujícího rozhodnutí 38 , ve kterém se stanoví: „Hrozící nepřátelský vpád a důsledky s ním spojené (evakuace, nakupení dopravovaného zboţí ve stanicích, zastavení ţelezniční dopravy aj.) mohou zaloţit vyšší moc, zprošťující dráhu odpovědnosti, pakliţe vynaloţila péči řádného obchodníka, aby škodlivé následky této vyšší moci odvrátila.“ Jednoznačně tak z tohoto prvorepublikového rozhodnutí vyplývá poţadavek na to, ţe vyšší mocí postiţená smluvní strana musí učinit taková opatření, aby škodlivé následky této vyšší moci odvrátila, popřípadě eliminovala. V případě, ţe by se jednalo o dopad vnější okolnosti, jenţ postihla případně subdodavatele zavázané smluvní strany, poté je pro aplikaci dotčeného rozhodnutí nezbytné zváţit, zda by následky dopadu vnější okolnosti mohla předejít zavázaná strana, a to například nějakou pomocí svému subdodavateli, a to tak, aby mohlo dojít k řádnému plnění 39 . Jak jsem však jiţ uvedl k předchozímu poţadavku, tak se jedná o legislativní poţadavek, tj. dopadá na právní úpravu vyšší moci v úzkém slova smyslu, avšak i ten je v některých právních úpravách pouze dispozitivní. Jak dále vyplývá z dalších kapitol, tak tato právní úprava disponuje i značnou vágností svého ustanovení, kdyţ normy maximálně stanoví korektiv moţnosti překonání dotčeného zásahu v rozumnosti očekávání odstranění těchto následků. Je ovšem zřejmé, ţe pro kaţdou smluvní stranu budou hranice této rozumnosti stanoveny jinde, a v případě vyhrocení vztahů mezi účastníky smlouvy by mohlo dokonce dojít i k rozsáhlým sporům o to, zda druhá smluvní strana skutečně mohla či nemohla rozumně předpokládat překonání dotčené překáţky. S ohledem na shora uvedené je tak nanejvýš vhodné smluvním stranám doporučit, aby do svého případného ujednání o vyšší moci respektive okolnostech vyšší moci včlenili podmínku, která bude vycházet z dále uvedených legislativních úprav, avšak bude se vztahovat obecně na okolnosti vyšší moci, a bude tak mít dopad nejen do legislativních úprav tohoto institutu, ale zejména postaví stranám na jisto, v jakém případě se bude jednat o naplnění této podmínky, a v jakých případech jiţ nikoliv. Tohoto je moţné docílit například tím, ţe si strany přímo explicitně stanoví výši nákladů, které by bylo nezbytné vynaloţit na

38

Rozhodnutí č. 104 ze sbírky Vážný z roku 1919 K tomuto názoru dospěl například Rozhodčí soud obchodní komory v Hamburku (Schiedsgericht der Handleskammer Hamburg), a to ve svém rozhodnutí ze dne 21.5.1996, publikován v Německu v Neue Juristische Wochenschrift, v roce 1996, s. 3229; publikován jako 166 (Court nbr. 166) případ vycházejících z tzv. Vídeňské úmluvy o mezinárodní kupní smlouvě. V tomto rozhodnutí rozhodčí soud neuznal jako námitku pro liberaci náhrady škody za nedodané zboží námitku, že prodávající nemohl dodat zboží, neboť jeho dodavatel (výrobce) zboží byl v platební neschopnosti, neboť sanace tohoto problému byla ve sféře prodávajícího. 39

34

překonání dotčené překáţky, s tím, ţe v případě faktických nákladů do dané výše by se o okolnost vyšší moci nejednalo, zatímco v případě, ţe by náklady na její překonání měly tuto částku překonat, poté by se o okolnost vyšší moci naopak jednalo. Váţný 40 například k nákladům na překonání vnějších okolností, a v důsledku toho k moţnosti překonání důsledků vnější okolnosti uvádí: „Neodvratitelnou událostí jsou jen jednání a jejich následky, jeţ ani při největší pečlivosti nelze odvrátit opatřeními a prostředky, jeţ jsou k výsledku v rozumném poměru“. Vychází tedy z poměru mezi náklady na překonání překáţky způsobené vnější okolností a hodnotou dotčeného závazku. Zde by s podle mého názoru nemělo vycházet pouze z hodnoty plnění, ale zejména i z hodnoty škody způsobené nesplněním daného závazku, jakoţ i z výše případných sankcí. V případě ovšem, kdy zájem stran nebude směřovat pouze k otázce náhrady škody, ale i k jiným okolnostem, například odpovědnosti za porušení smlouvy, a jejímu případnému vlivu na moţnost uplatnění smluvních sankcí, poté se vymaníme z právních úprav, a tento korektiv, který stanoví, ţe ne kaţdá stranou nezaviněná překáţka mající dopad na plnění smluvních povinností má být povaţována za okolnost vyšší moci. Aby ujednání o výši nákladů k překonání následků vnější okolnosti, při kterých se jiţ jedná o okolnost vyšší moci, však zcela neztrácelo smysl, tak se musí vycházet z předpokládaných nákladů na překonání této překáţky, neboť by zcela kontraproduktivní, kdyby z tohoto ujednání vyplývala povinnost, ţe smluvní strana je v kaţdém případě povinna vynaloţit určitou částku na překonání dotčené překáţky, a po tom, co by tuto částku překonala, by jiţ nebyla dále povinna tuto překáţku odstraňovat a jednalo by se o okolnost vyšší moci. Strana by jistě nezastavila práce, na překonání následků vyšší moci, ale tyto práce by jistě jiţ nepostupovaly tak rychle, a to z důvodu vyšších nákladů na provádění takovýchto prací.Tato povinnost by totiţ neúměrně zatěţovala povinnost smluvní stranu, která by musela s tímto rizikem počítat, a to by se jistě odrazilo v ceně za plnění dotčené smlouvy. Na druhou stranu pokud by se mělo jednat pouze o odhad nákladů poskytnutý povinnou mluvní stranou, potom by oprávněná strana byla této straně vydána na milost, neboť de facto by to byla vţdy strana povinná k plnění smluvní povinnosti, která by určila, zda se jedná o okolnost vyšší moci, neboť náklady na překonání této okolnosti je moţné nepochybně vyčíslit ve značném intervalu. Řešením dané situace není ani druhá situace, tj. případ, kdy by náklady na

40

Vážný 12 401 z roku 1933

35

překonání překáţky vyšší moci určovala strana oprávněná respektive strana v čí prospěch má být smluvní povinnost plněna, neboť tato strana by měla zase zájem o to, aby většina případů vnější moci neměla smlouvou předpokládané následky, takţe by docházelo naopak k podhodnocování dotčených nákladů. Řešením by tak mohlo být ujednání, ţe vyjma zcela zjevné případy, například zatopení dotčeného závodu, nebo situací, které překonat nelze (například administrativní opatření, válečný stav aj.) bude cena nákladů na překonání dotčené vnější okolnosti určena třetí nestrannou osobou.

3.1.7. Následky dopadu vnějších okolností Jedná se asi o to nejpodstatnější, na čem by se strany v případě ujednání o vyšší moci měly dohodnout, ale také se jedná vţdy i o tu nejpodstatnější část, v případě právní úpravy vnějších okolností. Tímto se od sebe odlišují institut vyšší moci, nemoţnosti plnění, ale i podstatné změny okolností. V těchto výše uvedených případech se samozřejmě liší i podmínky, či spíše intenzita dopadu vnější okolnosti do smluvního vztahu, ale jejich klíčovou odlišností je právě právní úprava následků, které dotčené vnější okolnosti způsobí. Jak jsem jiţ výše uvedl, tak smluvní právo je typické svou zásadou dispozitivnosti, tj. smluvní strany si mohou smluvit aţ na malé výjimky téměř cokoliv. Mohou se tak dohodnout o tom, ţe v případě, kdy nastane okolnost vyšší moci (zde myšleno v širokém slova smyslu), tak touto vnější okolností smluvní strana má právo od smlouvy odstoupit, a zároveň neodpovídá za případnou škodu, nebo automaticky vyvstane automaticky zánik smluvních práv a povinností41. Nezbytnost znalosti právní úpravy nebo lépe moţnost odlišné smluvní úpravy následků okolností vyšší moci je moţné dokreslit na rozhodnutí Italského soudu v Monze.42 V tomto sporu šlo o to, ţe Italský prodávající nedodal švédskému kupujícímu zboţí, a to z důvodu, ţe se navýšila zboţí surovin o skoro 30%, coţ podle názoru prodávajícího mělo vyvolat hospodářské obtíţe při plnění smlouvy, respektive téměř hospodářskou nemoţnost 41

Švarc, Z., Sciskalová, M. Vzor pro vyhotovení mezinárodní kupní smlouvy s komentářem. Metodická pomůcka pro podnikatele. 1. vydání. Karviná: Slezská univerzita v Opavě, Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné, 2002, s. 7. V této publikaci sloužící jako vzor pro vypracování mezinárodní kupní smlouvy s komentářem se výslovně uvádí v článku smlouvy upravující zánik okolností jako jeden z důvodů zániku smlouvy pod písmenem „i) následkem působení vyšší moci“, a pod písmenem „h) zmaření účelu smlouvy“. 42 Civilní soud Monza (Tribunále Civile di Monza), rozhodnutí ze dne 14.1.1993, publikován jako 54 případ vycházejících z tzv. Vídeňské úmluvy o mezinárodní kupní smlouvě.

36

plnění, a prodávající tvrdil, ţe v důsledku této skutečnosti byl jeho závazek dodat zboţí zrušen. K tomuto soud uvedl, ţe prodávající nemohl spoléhat na zrušení jeho závazku, neboť Vídeňská úmluva, neupravuje institut ztíţení splnění smlouvy v důsledku vnějších okolností, pouze umoţňuje suspendovat náhradu škody v důsledku vyšší moci. Jelikoţ však vnější okolnosti nemusejí mít dopad pouze do případné odpovědnosti za škodu respektive do moţnosti ukončení smlouvy, ale i do jiných okolností, kterým není primárně věnována taková pozornost (zejména dopadu do určení ceny za smluvní plnění), tak smluvní strany se mohou dohodnout, ţe v případu vnějších okolností se toto povaţuje za vyvolání jednání o ceně, za automatické zvýšení ceny o nějakou částku, nebo o pouhou moţnost jednostranného zvýšení ceny. Prostě moţnosti, jak si smluvní strany mohou upravit právní následky, respektive dopady vnějších okolností jsou nepřeberné. V neposlední řadě mohou být dopady vnějších okolností odstupňované, jak je v dnešní právní úpravě, následky respektive právní dopady vnějších okolností do smluvního vztahu. Na druhou stranu v případě, pokud ještě zůstane u otázky náhrady škody, tak je nezbytné poukázat na povinnost poškozené strany vţdy si dále počínat tak, aby vzniknuvší škodu eliminovala co nejvíce. Na toto mimo jiné poukázal Spolkový soud v Německu43, kde uvedl, ţe nedostatečná snaha poškozené strany k eliminaci náhrady škody můţe vést aţ k úplnému vyloučení odpovědnosti za škodu škůdce. Šlo o výše uvedený případ, kdy prodávající dodal vadný přípravek na ošetření bobulí hroznového vína. V tomto rozhodnutí soud dále potvrdil moţnost, ţe i vadné plnění můţe být zapříčiněno okolností vyšší moci, a tudíţ dodavatel nebude odpovídat za náhradu škody vzniknuvší v důsledku vadného dodaného zboţí. Za zajímavý příklad institutu aplikace vyšší moci, respektive následků okolností vyšší moci, je moţné označit rozhodnutí švýcarského soudu44, kde uvedl, ţe pokud 2. osoby o sobě prohlašují, ţe jsou zplnomocněny k přijetí platby kupní ceny za kupujícího z jiného státu, potom toto není překáţkou toho, aby prodávající zaplatil kupní cenu. Nejedná se o případ, který by byl podřaditelný pod smysl ustanovení čl. 79 Vídeňské úmluvy. Soud tak uvedl, ţe tato skutečnost nemohla v souladu s čl. 79 suspendovat povinnost zaplatit kupní cenu. Vzdor 43

Spolkový soud v Německu (Bundesgerichtshof), a to ve svém rozhodnutí ze dne 24.5.1999, publikován v Německu v Neue Juristische Wochenschrift, v roce 1999, s. 617; publikován jako 271 případ vycházejících z tzv. Vídeňské úmluvy o mezinárodní kupní smlouvě. 44 Místní soud Amtsgericht Willisau (District Court of Willisau), ze dne 12.5.2004 publikován jako 893 (CLOUT nbr.) případ vycházejících z tzv. Vídeňské úmluvy o mezinárodní kupní smlouvě.

37

tomuto ovšem prodávajícímu soud neuloţil povinnost nahradit škodu způsobenou opoţděnou platbou, a to právě na základě čl. 79 Vídeňské úmluvy. Podle čl. 74 ale zase soud potvrdil náklady právního zástupce ţalobce, kterým nebyl prodávající ale jedna z osob, která se domáhala přijetí platby, které byly vyvolány v souvislosti s potřebnou nahrazení ztrát v důsledku pozdní platby, kdyţ tyto náklady měl a mohl kupující předvídat.

3.1.8. Oznamovací povinnost, aj. Právní úprava v některých případech institutů vztaţených na vnější okolnosti tzv. oznamovací povinností, tj. sdělení strany postiţené vnější okolností druhé smluvní straně, o tom, co se stalo, tj. jaká vnější okolnost jej zasáhla, jaký má dopad na plnění smluvního závazku, tak také očekávanou dobu trvání dopadu této vnější okolnosti. Právní úprava můţe stanovit a také stanoví, ţe nedodrţení této oznamovací povinnosti můţe mít aţ takový dopad, ţe se na dotčenou situaci nahlíţí tak, jako by k ţádné vnější okolnosti vůbec nedošlo. Kaţdopádně pokud takovouto povinnost popřípadě následek nesplnění povinnosti neukládá právní úprava, poté nic nebrání smluvním stranám, aby se na tom dohodly. Smluvní strany si přitom v případě tvorby doloţek vyšší moci, nebo jiných obdobných ujednání45 stanovit, nejen dobu, do kdy musí postiţená strana splnit tuto svou oznamovací povinnost, ale i například celkový rozsah této oznamovací povinnosti, tj. stanovit spektrum informací, které musí být sděleny. Nemusí se primárně jednat pouze o dodrţení informační povinnosti spočívající v oznámení toho, ţe došlo ke konkrétní vnější okolnosti, ale smluvní strany si mohou stanovit, ţe postiţená strana bude pravidelně smluvního partnera informovat o postupu prací v odstranění následků, i o očekávané době, kdy dojde k překonání okolností vyšší moci. Smluvní strany, ale například i zákonodárce, však kromě shora uvedeného můţe stanovit další nejrůznější podmínky, okolnosti či dopady, které se bezprostředně k okolnosti vyšší moci budou vztahovat. Mohou mít podobu samostatných podmínek či samostatných povinností, které budou jedné či druhé straně v případě vnějších okolností stanoveny, nebo mohou být zakomponovány do plnění jiných dílčích povinností (např. znalecké ocenění škody způsobené vnější okolností, aj.).

45

Např. tzv. Hard ship doložky

38

3.2. Dělení vnějších okolností Vyšší moc v širokém slova smyslu, tj. vnější okolnosti obecně, můţeme dělit podle nejrůznějších kritérií, a to například podle původce jejího vzniku, podle jejich dopadu na smluvní vztah, tak také podle toho, zda se jedná o okolnost právem upravenou nebo právem neupravenou. Pro další dělení můţeme vycházet ze současné právní úpravy a můţeme vnější okolnosti rozdělit podle toho, zda jsou či nejsou v našem právním řádu jakkoliv upraveny.

3.2.1. Dělení podle původce okolností S ohledem na shora uvedené si jsem dobře vědom poněkud zavádějící pojmu „původce vyšší moci“, ale aby se jednalo o vnější okolnost, tak ta nemůţe mít původ v jednání smluvní strany. Tímto není bez dalšího vyloučeno, ţe k jejímu vzniku dojde v důsledku činnosti třetí osoby46, jak uvádím níţe. V případě dělení okolností vyšší moci podle jejich původce můţeme rozlišovat vnější okolnosti vyvolané: a) přírodními silami b) zdravotnická opatření, zdravotní stav c) společenskými hnutími d) politickými zásahy státní moci e) zásahy způsobené třetími osobami Za vnější okolnosti vyvolané vnějšími silami můţeme zcela jistě povaţovat přírodní katastrofy, např. povodně, zemětřesení, sopečné erupce, poţáry, ale podle mého názoru i zásahy krupobitím, tak také údery blesku. Samozřejmě, ţe pro tyto přírodní události platí nezbytnost jejich vazby na dotčený smluvní vztah, tj. musí například být zasaţen závod dodavatele, musí být postiţeno tímto zboţí při přepravě aj. Zcela záměrně zde nekladu vazbu na vznik škodní události, neboť tyto vnější okolnosti nemusí nezbytně způsobit „pouze“

46

Nemůže se ale jednat o takovou osobu, která jedná ve shodě se smluvní stranou, nebo v její prospěch.

39

neodpovědnost dotčené smluvní strany za škodu porušením smlouvy způsobené, ale v jejich důsledku můţe dojít k podstatně širším dopadům. Shora uvedené přírodní katastrofy jsou pravidelně zařazovány mezi okolnosti vyšší moci 47 , ale jak jsem výše uvedl, tak mezi tyto okolnosti je podle mého názoru nezbytné zařadit i tzv. lokální přírodní události, mezi které se právě můţe řadit úder bleskem, lokální krupobití, či tzv. blesková povodeň, a to z důvodu, ţe budou naplněny znaky vyšší moci (dojde k zásahu do plnění smlouvy v důsledku okolností, které nevyvolala smluvní strana), pokud je tedy zachována spojitost se smluvní povinnost. Mezi vnější okolnosti způsobené zdravotními okolnostmi je moţné typicky zařadit opatření uloţená z důvodu epidemiologických. Můţe se jednat o nejrůznější karantény, v důsledku kterých můţe dojít buď k znemoţnění vlastní výroby předmětu smlouvy, například zaměstnanci dodavatele nebo jeho závod bude vloţen do karantény, nebo můţe dojít k nemoţnosti předání předmětu smlouvy s tím, ţe místo předání díla bude zahrnuto do karantény. Do této kategorie patří podle mého názoru i stav, kdy ještě není vyhlášena karanténa, jako administrativní omezení, ale nad určitým územím dojde k vyhlášení epidemie, se kterou ještě nebudou spojená autoritativně uloţená opatření. De facto tak nic nebrání smluvní straně aby splnila závazek, který jí ze smlouvy vyplývá, na druhou stranu není moţné po někom poţadovat, aby bez dalšího ohrozil ţivot či zdraví svých zaměstnanců respektive sebe samotného. V tomto případě však bude o mnoho více záleţet na konkrétních okolnostech, spočívající zejména v tom, o epidemii jaké nemoci se má jednat, o snadnosti přenositelnosti této nemoci, jako i o moţnosti odstranění následků dopadů epidemie na závazky plynoucí ze smlouvy jinak (např. změnou termínu či místa předání předmětu smlouvy, zváţení osobní účasti stran, aj.). Je otázkou, zda za vnější okolnost je moţné povaţovat nemoc konkrétní osoby. Jako u všech krajních případů zde bude záleţet na konkrétních okolnostech dotčeného případu. Jiná bude situace u ţivnostníka, který nemá zaměstnance případně počet jeho zaměstnanců je značně omezen, a jiná situace bude v případě, kdy smluvní stranou je silná velká společnost 47

STŘELEC, K. Nepředvídatelné události v mezinárodním obchodním styku. Obchodní právo, Praha: PROSPEKTRUM spol. s r.o., č. 2003, č. 7-8, s. 59, kde uvádí: „Jako překážky obecně považované za vyšší moc uvádíme následující: války, občanské nepokoje a revoluce, pirátské útoky a sabotáže; přírodní katastrofy jakéhokoliv druhu (bouře, zemětřesení, záplavy, zásah bleskem, požár, apod.); stávky a různé formy okupace výrobních prostor zaměstnanci či jinými osobami, které znemožňují výrobní činnost; mocenské zásahy znemožňující plnění, např. embarga, bojkoty a jiné zákazy.“

40

disponující od desítek aţ po desetitisíce zaměstnanců. V případě, kdy se bude jednat o druhý z výše nastíněných případů, potom si lze jen velice těţce představit situaci, ţe onemocnění jednoho či i více jednotlivců by zakládalo okolnost vyšší moci u tohoto smluvního partnera. Muselo by se jednat o vysoce specializovaného zaměstnance, jehoţ role na realizaci projektu je nezastupitelná, a disponuje takovými znalostmi či vlastnostmi, ţe jej není moţné zastoupit. Musí se tedy jednat o zcela nepostradatelného jedince. Obdobné řešení potom bude i v případě malého či samostatného ţivnostníka. To, ţe on sice není schopen totiţ dostát svým závazkům ještě přímo neznamená, ţe tyto závazky není moţné splnit jinak. Starořímská zásada „pacta sunt servanda“ musí být totiţ upřednostněna i nad moţnými zvýšenými potíţemi, které mohou při realizaci smlouvy vyvstat. Nic totiţ nezakazuje dotčené smluvní straně, aby v případech kdy je toto moţné zajistil plnění svých závazků jinou osobou. Nebude tak naplněn zákonný poţadavek na vnější okolnosti, tj. nebude znemoţněno splnění smluvního závazku, jen jeho splnění se stane pro jednu konkrétní osobu obtíţné, případně nemoţné. V případě, kdy tedy původcem vyšší moci budou zdravotnické opatření, tak podle mého názoru bude velice nezbytné posoudit moţnost eliminace dopadů této situace do smluvního vztahu, kdy se domnívám, ţe pro smluvní strany by v neváţné většině případů nemělo být neřešitelné relativně snadno dopady této vnější události překlenout. Do kategorie vnějších okolností vyvolaných společenskými hnutími se typicky zařazují stávky, manifestace, protesty, ale i lidová povstání, občanské války a války. Zatímco typicky otázka válek, protestů, manifestací či lidových povstání, které ovlivňují realizaci obchodního případu, nemusí činit problém při jejich zařazení do okolností vyšší moci, tak v případě stávek tomu tak být nemusí. Generální stávky, případě stávky, které jsou vyhlašovány odborovými svazy na podporu kolektivního vyjednávání v určitém průmyslovém sektoru, či na podporu protestů proti vládní politice (ve vyspělých demokratických státech je totiţ právo na stávku pojímáno šířeji, neţ pouze jako nástroj kolektivního vyjednávání mezi zaměstnanci a zaměstnavateli), je moţné jako okolnosti vyšší moci zařadit. V případě stávky, jako nástroje kolektivního vyjednávání mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem, který je zároveň smluvně vázán k splnění nějaké své smluvní povinnosti vůči smluvnímu partnerovi, jiţ podle mého názoru nemusí nezbytně naplňovat poţadavky, které se kladou na vnější okolnosti

41

dopadající na smlouvu48. V případě, kdy je totiţ stávka vyhlášena z důvodu zablokovaného kolektivního vyjednávání, tak v tomto případě bude nezbytné posoudit, zda se na vyvolání této stávky do značné míry nepodílela právě dotčená smluvní strana. V takovémto případě bude tak nezbytné se zaměřit velice podrobně na jednotlivé okolnosti vedoucí k vzniku stávky. Dovedu si představit, ţe v případě, kdy poţadavky odborů byly legitimní, pak by se o vnější okolnost (vyšší moc v širším slova smyslu) nemělo jednat, neboť by k ní došlo z okolností spočívající na účastníkovi smlouvy. Z obdobného důvodu jsem do okolností vyšší moci nezařadil výluku jako krajní prostředek zaměstnavatele při kolektivním vyjednávání, protoţe nebude splněna ta podmínka, aby dotčená vnější okolnost, v tomto případě výluka, byla nezávislá na jednání smluvní strany, avšak jak uvádím v jiné části této mé práci, tak ve zcela atypickém případě by teoreticky za okolnost vyšší moci mohla být povaţována. Okolnostmi vyšší moci způsobené politickými zásahy státní moci budou typicky vyhlášení embarga na dovoz či vývoz určitých dodávek, typicky se bude jednat o změnu devizových předpisů, které například neumoţní smluvními stranami dohodnuté realizování dodávky profinancovávat, ale bude se taktéţ jednat o rozhodnutí o zestátnění buď celých společností či určitých průmyslových celků, aj. V těchto případech budou obvykle naplněny veškeré podmínky, které jsou typicky pro vyšší moc vyţadovány. V případě, kdy se však nebude jednat například o vyhlášení embarga, ale například o uvalení nového administrativního opatření, které klade pouze nějaké podmínky na to, aby bylo dotčené splnění povinnosti dotčeným státem umoţněno, poté bude velice nezbytné poměřovat dotčené podmínky a moţnost jejich splnitelnosti v poměru k dotčené smluvní povinnosti, respektive k objektivní moţnosti splnění daných podmínek. Za vyšší moc způsobenou těmito okolnostmi se však nemohou povaţovat neudělení licencí či povolení, která jsou k realizaci dodávky respektive obchodního případu potřebná, a to ani v případě, ţe tyto byly přiznány prvostupňovým orgánem, jehoţ rozhodnutí bylo zrušeno v rámci opravného řízení. Strana, která se zaváţe k plnění smluvní povinnosti, by jiţ v době uzavírání smlouvy měla mít postaveno najisto, ţe se jedná o plnění moţné, 48

Naproti tomu Střelec uvádí stávku jako jeden z typických příkladů vyšší moci; STŘELEC, K. Nepředvídatelné události v mezinárodním obchodním styku. Obchodní právo, Praha: PROSPEKTRUM spol. s r.o., č. 2003, č. 7-8, s. 59, kde uvádí: „Jako překážky obecně považované za vyšší moc uvádíme následující: války, občanské nepokoje a revoluce, pirátské útoky a sabotáže; přírodní katastrofy jakéhokoliv druhu (bouře, zemětřesení, záplavy, zásah bleskem, požár, apod.); stávky a různé formy okupace výrobních prostor zaměstnanci či jinými osobami, které znemožňují výrobní činnost; mocenské zásahy znemožňující plnění, např. embarga, bojkoty a jiné zákazy.“

42

nezakázané, jinak by se jednalo o smlouvu neplatnou. Z tohoto je tedy moţné vyvodit právě výše uvedenou povinnost, ţe v případě, kdy je k poskytnutí plnění, nebo k splnění nějaké povinnosti potřeba úřední povolení, poté by zavázaná smluvní strana měla toto povolení při uzavírání závazku mít, nebo by splnění dotčené povinnosti mělo být vázána na splnění odkládací podmínky. Jiná by jiţ byla situace v případě, ţe by toto povolení bylo pravomocně uděleno a následně odebráno. Poté by bylo moţné tuto skutečnost povaţovat za okolnost vyšší moci. Podmínkou tohoto zařazení by však bylo, aby k tomuto odebrání povolení či licence nedošlo v důsledku toho, ţe v předcházejícím řízení došlo k jeho vydání na základě neúplných informací či hrubě skreslených podkladů potřebných pro vydání tohoto rozhodnutí ze strany oprávněného (smluvní strany). Opětovně by v takovémto případě nebyla splněna podmínka toho, ţe vnější okolnost nesmí být původ v jednání smluvní strany. Za zásahy třetích osob způsobující okolnosti vyšší moci povaţuji takové události, které byly vyvolány třetí osobou, která však nejedná v součinnosti se smluvní stranou, a tyto události vedou k znemoţnění splnění smluvní povinnosti. Můţe se například jednat o nejrůznější sabotáţe.

3.2.2. Dělení podle dopadů na smluvní povinnost Podle dopadu vnějších okolností je moţné provést základní dělení podle toho, zda tyto okolnosti způsobují nemoţnost splnění závazku, případně jen obtíţe při jeho plnění. U takovýchto vnějších okolností, které způsobí zánik závazku, je moţné vyjít ze současné právní úpravy, která stanoví podmínky pro zánik závazku, kdyţ typicky se jedná o nemoţnost plnění. Bude se jednat typicky o natolik intenzivní zásahy do provozu smluvní strany, ţe dojde k zániku závazku plnění, a to vzdor starořímské zásadě „pacta sunt servanda“. Dále uvedené dělení vychází ze základních smluvních práv a povinností, tj. předat zboţí či věc a druhá strana za toto musí zaplatit kupní cenu. Závazkové smluvní vztahy však bývají podstatně bohatšími, co se týče nejrůznějších dalších práv a povinností, ty by však bylo při troše extenzivnějším vnímání níţe uvedeného bylo myslitelné podřadit pod jednu z níţe uvedených kategorií. Okolnosti způsobující obtíţe respektive ztěţující či měnící podmínky k splnění smluvního závazku je moţné rozlišit na okolnosti ovlivňující:

43

a) výrobu dodávky, případně zajištění předmětu smlouvy b) dodání předmětu smlouvy včetně jeho převzetí c) cenu předmětu smlouvy včetně jejího zaplacení Za okolnosti ovlivňující výrobu dotčeného předmětu smlouvy lze povaţovat nejrůznější vnější okolnosti, od sociálních nepokojů, přes přírodní katastrofy, v důsledku kterých bude nezbytné opustit provozovnu aj. Moţné spektrum těchto vnějších okolností je značně rozsáhlé. Tyto vnější okolnosti však musí mít nějakou konečnou dobu trvání, např. se můţe jednat o povodeň, u které je zřejmé, ţe opadne. Není tímto však vyloučeno, aby v důsledku dlouhé doby trvání této překáţky, případně v důsledku škod, které byly způsobeny, došlo k změně okolnosti znesnadňující splnění závazku na okolnost, která ji zcela znemoţňuje. Můţe se tak jednat o okolnosti, které přímo dopadají na závod, výrobnu dodavatele, ale i na závod subdodavatele. V takovýchto případech bude však vţdy nezbytné posoudit, zda v případě postiţení závodu dodavatele není moţné, respektive oprávněné po něm poţadovat, aby výrobu dotčeného předmětu smlouvu provedl ve svém jiném závodu. Situace se bude samozřejmě lišit v případě, kdy jiný provoz dodavatel nemá. Potom v tomto případě bude zřejmé, ţe není moţné výrobu dotčeného předmětu smlouvu zajistit přímo smluvní stranou jinde, je však otázka, zda dodavatel nemůţe svůj závazek splnit prostřednictvím třetí osoby. Obdobně se nabízí otázka v případě, kdy je předmět smlouvy dodáván ve značné míře subdodávkami, zda skutečně finální kompletace musí nezbytně probíhat v závodu dodavatele, a zda tak skutečně jsou naplněny podmínky zásahu vnějších okolností po celou dotčenou dobu. Jiná situace bude v případě, kdy smluvním partnerem je rozsáhlý nadnárodní koncern či průmyslová skupina, mající několik závodů po celém světě. I v takovémto případě bude však nezbytné posoudit, zda bylo skutečně moţné výrobu dotčeného předmětu smlouvy přestěhovat do jiného závodu či nikoliv. Dotčená smluvní strana totiţ můţe být nadnárodní holding mající sice desítky závodů po světě, ty však mohou být natolik specializované, ţe přenesení výroby respektive nahrazení jednoho závodu jiným, nebude moţné, například z důvodu nezbytnosti specializovaného výrobního zařízení, povolení k nakládání s určitými látkami aj. Za takovéto okolnosti je moţné povaţovat i to, kdyţ shora uvedené situace nastane v závodu subdodavatele, jehoţ plnění je pro řádné plnění dotčené smlouvy podstatné, a

44

jednalo by se subdodavatele nesubstituovatelného. Kromě vnější moci postihující výrobní závod je do této kategorie moţné zasáhnout i embarga či jiné následně udělené administrativní obtíţe na stát či ve státě, ve kterém má docházet k realizaci předmětu smlouvy. Za takováto administrativní opatření je moţné povaţovat zrušení jiţ dříve uděleného víza osobě, jejíţ účast je pro realizaci předmětu smlouvy podstatná, případně na stát, v němţ má docházet k realizaci smlouvy je uvaleno embargo dovozu určitého materiálu, bez nějţ nebude moţné předmět smlouvy realizovat. Vnější okolnosti mající vliv na dodání zboţí mohou být typicky taktéţ zásahy státní moci případně mezinárodního společenství, kdy v prvním případě stát například zakáţe vývoz určitých věcí obecně, případně zakáţe vývoz dotčených věcí přímo pouze do okruhu určité skupiny států, v druhém případě je dopad zcela stejný, jen „orgánem“ tento zákaz ukládajícím bude mezinárodní společenství, typicky ve formě rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Takováto rozhodnutí se však nemusí bezprostředně dotýkat pouze státu dovozu či vývozu, ale můţe se stát, ţe shora uvedené postihne stát, přes který předmět smlouvy či jeho část je dopravována k odběrateli. Uvalením sankcí na tento transportní stát se tak můţe dotknout i zboţí, které je jím pouze transportováno, případně tento stát rozhodne o zákazu jeho dalšího dovozu v krajním případem by mohlo dojít i k zestátnění takovéhoto předmětu smlouvy. Takováto rozhodnutí však musí být učiněna aţ následně, v případě transportu zboţí aţ v případě, kdy zboţí jiţ bylo odesláno, a není moţné jakkoliv změnit jeho trasu. Jinak by podle mého názoru mohl být splněn prvek zásahu ze strany ne smluvní strany, i nepředvídatelnosti tohoto zásahu, ale jeho následkům co do plnění smlouvy by bylo moţné zabránit. Taktéţ je podle mého názoru nezbytné přihlédnout v případě problematického zboţí, typicky se bude jednat o takzvané zboţí dvojího vyuţití, jeho dodávku do jednoho státu prostřednictvím státu, který s cílovým státem nebude mít přinejmenším dobré vtahy, například Indie a Pákistán, Izrael a Írán. V případě, kdy se jedná o převoz jakéhokoliv citlivého zboţí, pak si dovedu představit, ţe transportní stát takovouto dodávku zablokuje. Bude se sice jednat o zásah třetí strany, ale jiţ podle mého nebude moci bez dalšího na toto hledět tak, ţe dotčený zásah byl nepředvídatelný. Samozřejmě, ţe je moţné v rámci smluvní volnosti stran vynechat prvek předvídatelnosti, a pro naplnění podmínek vyšší moci bude postačovat zásah třetí osoby mající dopad na plnění smlouvy. Vyšší moc však můţe zasáhnout i do moţnosti převzetí zboţí, respektive předmětu smlouvy. Pokud má dojít k předání věci někde na území třetího státu, potom tento stát můţe

45

zamezit přístup osobám odběratele, a ten tak nemůţe převzít zboţí. Můţe dojít k tomu, ţe vlivem přírodních katastrof, válečného stavu, ale i jiných okolností nebudou moci osoby, které mají předmět smlouvy převzít dostavit, a tak k převzetí zboţí nedojde. Ve smlouvě můţe být ujednání, ţe podmínkou převzetí zboţí je provedení kontroly či činnost jiné třetí osoby, která zemřela, či která dotčenou činnost nemůţe případně ani nechce vykonat. Veškeré tyto okolnosti tak mohou mít vliv na to, ţe bude zmařeno předání předmětu smlouvy, a to ačkoliv k tomuto budou smluvní strany připraveny. Jak mezi okolnosti dopadající na výrobu předmětu smlouvu, tak na okolnosti ovlivňující předání respektive převzetí smlouvy mohou být zahrnuto finanční obtíţe té či oné smluvní strany. Je ovšem otázka, zda zrovna otázka druhotné platební neschopnosti má respektive můţe být posuzována jako okolnost vyšší moci. Uplatňuje-li se mezi obchodníky princip poctivých obchodních styků, potom by bylo moţné uvaţovat o včlenění finančních obtíţí mezi okolnosti vyšší moci. Nemůţe se však jednat o nějaký malý výpadek plateb, neboť obezřetný obchodník by měl mít náleţitou finanční rezervu. Současná realita je ovšem jiná, a i mnohé průzkumy prokazují, ţe prodlení s úhradou finančních závazků je bohuţel nejen v České republice značná. Bude se tak podle mého jednat o to, ţe druhotná platební neschopnost mohla být obezřetným obchodníkem předvídána. V mnoha smlouvách je vţdy jedním z klíčových smluvních bodů po předmětu smlouvy jeho cena. Ta je většinou na základě poţadavku odběratele vyčíslena jako finální, konečná, a nejsou připuštěny její změny, vyjma uzavření dodatků k této smlouvě. Tato skutečnost můţe být problematická zejména u dlouhodobějších smluv, přičemţ nemusí se nezbytně jednat o smlouvu, jejíţ časový rozsah je v řádu let. I při realizaci středně rozsáhlého předmětu smlouvy je moţné počítat s tím, ţe splnění smlouvy bude v řádu měsíců. Jak dokládají události respektive ceny komodit, aj. v letech 2008 aţ první poloviny 2011, tak tyto cenové hladiny jsou, respektive mohou být velice nestálé. V případě, ţe se však smluvní strany dohodly na konečné ceně, potom na pohybu hladiny ceny vstupů můţe vydělat či prodělat právě dodavatel. Je tak moţné se setkat s tím, ţe cena za předmět smlouvy je vázána na inflaci. Inflace však odráţí celkovou míru růstu spotřebitelských cen a nikoliv posuny cenových hladin specifických komodit. Je tak vhodné doporučit aby se strany při určování cen respektive jejích moţností snaţily tyto pohyby provázat s pohyby klíčových vstupů pro splnění závazku dodání předmětu smlouvy, v případě dodání například strojního zařízení bude podstatná cena oceli na světových trzích, jejíţ vývoj zcela nemusí odpovídat inflaci. Je taktéţ

46

myslitelné, ţe strany budou vázat pohyby ceny díla i na vývoj ceny práce, aj. Vyjdeme-li z teorie, ţe dobré smlouvy jsou postaveny na doktríně win-win, potom se domnívám, ţe takovéto smluvní ujednání, které nebude přenášet objektivní rizika pouze k tíţi jedné strany, je do smlouvy prosaditelné, neboť smluvní partner si uvědomí, ţe pro něj neţ jednorázový výdělek je podstatnější spolehlivý obchodní partner (i v případě jednorázové dodávky průmyslového celku je nezbytné pamatovat na následný případný pozáruční servis, dodání náhradních dílů, aj.). Cena však nemusí být navýšena pouze v důsledku pohybu cen na světových burzách, případně na výsledcích kolektivního vyjednávání, ale taktéţ například na administrativních opatřeních. Cenu jak díla jako takového, například při jeho dodání do státu odběratele, můţe navýšit zvýšené či nově uvalené clo, ale taktéţ i jiné administrativní omezení či nová administrativní opatření, např. povinnost doloţení dalších certifikátů, dodatečná schválení státních orgánů aj. V případě placení ceny za předmět smlouvy je moţné se opět setkat se stáními omezeními, které by byly obdobné těm, které by znemoţňovaly předání respektive převzetí předmětu smlouvy. Dalšími případnými komplikacemi můţe být faktická nesměnitelnost peněţ, avšak s ohledem na téma této práce vzniknuvší následně, kdy se tato okolnost můţe projevit ve faktické nemoţnosti zaplacení cena za předmět smlouvy. Čistě právně můţe být v takovémto případě splněno na účet soudu, jako v případě neznámého věřitele, ale pro dodavatele by tato skutečnost měla stejný následek, jako nezaplacení, neboť by s těmito finančními prostředky nemohl nakládat podle své libosti.

3.2.3. Dělení podle právní úpravy Jak jiţ z názvu vyplývá, tak vnější okolnosti je moţné dělit taktéţ podle toho, zda jsou některé tyto vnější okolnosti respektive jejich následky upraveny právním řádem či nikoliv. Můţeme se totiţ setkat s tím, jak jsme výše naznačil, ţe například česká právní úprava zakotvuje institut vyšší moci, který tak stanoví podmínky, při jejichţ naplnění není provinivší se strana odpovědná za porušení smlouvy. Na druhé straně explicitní úpravu tzv. hardship doloţky, například tak je zakotvena v Úpravě mezinárodní kupní smlouvě UNIDROIT, v českém právním řádu nenalezneme. Vnější okolnosti tak můţeme primárně rozdělit na:

47

a) vnější okolnosti právem upravené, b) vnější okolnosti právem neupravené.

Za okolnosti právem upravené se typicky povaţuje právní úprava vyšší moci, respektive úprava následků okolností vyšší moci, a jejich vztah k povinnosti nahrazení škody, která v důsledku těchto okolností vznikla. Tento institut je typickým příkladem právní úpravy okolností vyšší moci respektive právní úpravou stanovící a řešící následky vzniku těchto událostí. Právní úpravu následků nemoţnosti plnění smlouvy, tak také podstatné změny poměrů, je moţné taktéţ povaţovat za právní instituty, které částečně řeší dopady vnějších okolností, neboť z rozsahu jejich pouţití nejsou vnější okolnosti vyloučeny, ale naopak jejich uplatnění je širší, neboť například k nemoţnosti plnění smlouvy nemusí vţdy nezbytně dojít pouze v důsledku vyšší moci. Další moţností je vyuţití obecných korektivů právních, v důsledku jejichţ aplikace by bylo moţné se právě s následky vnějších okolností vypořádat. Za vnější okolnosti právem upravené je taktéţ moţné povaţovat nejrůznější administrativní respektive politické zákroky (například zestátnění, aj.), které bývají typicky upraveny v mnohostranných mezinárodních úpravách, tak také dvoustranných mezinárodních smlouvách, které uzavírá Česká republika s třetími státy. Tyto úpravy však ne vţdy respektive výjimečně mívají dopad přímo do smluvního závazku mezi smluvními stranami. Spíše v důsledku podřazení státního zásahu pod takovouto mezinárodní smlouvu je moţné se na dotčenou situaci následně dívat jako na okolnost vyšší moci či okolnost způsobující nemoţnost plnění, jsou-li tyto instituty v dotčeném právním řadě uţity, a na smluvní závazek bude

následně

aplikována

soukromoprávní

úprava,

a

aţ

jejím

prostřednictvím

zprostředkovaně dotčená smlouvě o ochraně investic. Za vnější okolnosti právem neupravené je typicky moţné povaţovat dopady faktorů ovlivňující ceny dodávky, kdyţ v právním řádu není zakotveno explicitní pravidlo, které by vázalo cenu dodávky na například vývoj inflace. Jedná se tak typicky o moţnost či pravidlo, které si musí strany do smlouvy zakomponovat samy. Typicky se takováto ustanovení nedávají do části smluv, které by se dotýkaly vyšší moci, ale takováto ustanovení se vkomponovávají přímo do těch částí smlouvy, kterých se takovéto ujednání vztahují (např. do úpravy kupní ceny).

48

Je však otázkou, zda za instituty nyní právem neupravené je moţné povaţovat právní úpravu změnu poměrů nebo hospodářskou nemoţnost plnění, kdyţ v jejich případě se nevyuţívá konkrétní právní úprava, ale všeobecné korektivy právní (například dobré mravy, nebo poctivý obchodní styk). Vzhledem k jejich vágnosti a skutečnosti, ţe se spíše jedná o soudcovkou právní úpravu, neboť vznikla typicky z předchozí rozhodovací praxe soudů, tak bych stranám doporučil s těmito instituty pracovat nyní tak, ţe nejsou právem upraveny, a v případě, ţe by s nimi chtěli ve svém smluvním vztahu pracovat, pak by si jej měly zcela zvláště upravit.

49

4. Legislativní úprava dopadů vnějších okolností a smluvního vztahu Zvolit nadpis této kapitoly bylo relativně obtíţné, neboť v této kapitole se budu zaobírat právní úpravou vyšší moci, a to v tzv. uţším slova smyslu, tak také nemoţností plnění a v neposlední řadě podstatné změny poměrů, kteréţto právní instituty postihují přímo dopady vnějších okolností na smluvní vztah, pokud se strany nedohodnou na jiném řešení, například při vyuţití hard ship doloţky, či doloţky vyšší moci. Zároveň se v této práci zaobírám i obecnými korektivy práva, které jsou, jak uvádím níţe, způsobilé ve zcela specifických případech nahradit „chybějící“ právní úpravu, případně i nedostatek smluvního ujednání stran, které by takovouto situaci mělo řešit. V této části práce se budu zaobírat ustanoveními obchodního zákoníku, a v případně občanského zákoníku, to v případě, ţe úprava není zachycena v zákoníku obchodním, které regulují dopad vnějších okolností do smluvního vztahu. V neposlední

řadě

s ohledem

na

současnou

snahu

o

provedení

nových

soukromoprávních kodifikací49, se pokusím srovnat nynější právní úpravu s nově zamýšlenou právní úpravou.

4.1. Právní úprava vyšší moci 4.1.1. Pojem vyšší moci Nynější právní úprava vyšší moci, tak jako velká část právních institutů má svůj předobraz v římském právu. Současnému obsahu pojmu vyšší moci odpovídalo v římském právu tzv. custodia. Custodia znamenala v klasickém právu ručení za náhodu. Šlo v podstatě o ručení za nezaviněné bezpráví, které postihovalo majitele ţivností, poskytujících ubytování anebo bylo důsledkem některých smluv (commodatum 50 , localito conduction operis 51 ). 49

V době, kdy jsem tvořil tuto práci, tak nejprve existoval vládní návrh občanského zákoníku, který následně procházel legislativním procesem schvalování, aby v okamžiku, kdy jsem tuto práci dopisoval bych schválen. Schválená úprava se podstatně neliší od vládou navržené varianty, takže co se této otázky týče je následující text stále aktuální. 50 V římském právu označovalo půjčku nebo výpůjčku. Komondatář (osoba, která byla věc poskytnuta, a to buď úplatně nebo bezúplatně) odpovídá vlastníkovi věci i za nižší náhodu, tj. například za to, že mu předmětnou věc

50

V justiniánském právu byla „custodia“ zařazena do stupnice zavinění a chápána jako porušení péče, kterou svým věcem věnuje „diligentissimus pater familias “ – přepečlivý otec rodiny.52 Je tak zřejmé, ţe custodia se v justiniánském právu trochu vzdálila významu vyšší moci, jak jej chápeme nyní, a zřejmě se podstatně přiblíţila péči, kterou je povinen poskytnout profesionál (např. při skladování věci). Obchodní zákoník v současné právní úpravě odpovědnosti za škodu vychází z konceptu tzv. objektivní odpovědnosti za škodu, a nikoliv ze subjektivní odpovědnosti, jako například ustanovení občanského zákoníku. K naplnění odpovědnosti za škodu tak stačí, ţe došlo k porušení smluvní povinnosti, a poškozená strana nemusí se zabývat zaviněním škůdce, respektive povinné smluvní strany. Tato objektivní odpovědnost je zmírněna tím, ţe v případě, kdy ke škodní události došlo v důsledku okolností, které nezávisely na vůli povinné strany, poté za tuto škodu neodpovídá. Dotčené ustanovení tak vůbec zakládá vztah povinnosti k náhradě škody, a okolnostem vyšší moci, které jsou vymezeny v následujícím ustanovení obchodního zákoníku. Sedláček i s ohledem na shora uvedené vymezuje ve své monografii53 vyšší moc jako „náhodu neodvratitelnou, tj. takovou, kterou by ani dobrý hospodář, kdyby dával sebe lepší pozor, v daném případě odvrátit nemohl. Jako neodvratitelná náhoda je např. zemětřesení, povodeň (nepředvídatelná), strž, laviny, požár, závěje, atp., ovšem jen tehdy, nedala-li se událost předvídati a nedá-li se odvrátiti.“

někdo ukradne (tato zvýšená odpovědnost se nazývala custodia, a vysvětlovala se skutečností, že komondatář měl ze smlouvy prospěch). Převzato z KINCL, J. in: Kincl, J. URFUS, V. Římské právo. 1. vydání. Praha, PANORAMA, 1990, s. 307 51 V římském právu označovalo smlouvu o dílo rovná, tj. smlouvu na jejímž předmětem je výsledek užití cizí pracovní smlouvy. Na základě této smlouvy přeneseno do naší terminologie objednatel vždy dodával potřebný materiál (pokud materiál dodával zhotovitel sám, poté se jednalo o jiný typ smlouvy, a to smlouvu trhovou). Zhotovitel, který věci přijme je následně povinen věci náležitě opatrovat, dokonce někteří živnostníci podle zvláštních předpisů odpovídali dokonce i za náhodný zánik přinesených věcí, a to např. valchář, krejčí a dopravce. Převzato z URFUS, V. in: Kincl, J. URFUS, V. Římské právo. 1. vydání. Praha, PANORAMA, 1990, s. 317 až 318 52 KINCL, J. in: Kincl, J. URFUS, V. Římské právo. 1. vydání. Praha, PANORAMA, 1990, s. 148 53 SEDLÁČEK, J. Obligační právo III. Mimo smluvní závazky jednatelství a versio in rem. Náhrada-škody.-Nekalá soutěž. 1. vydání. Brno: Československý akademický spolek „právník“, 1947, s. 32

51

4.1.2. Podmínky aplikace institutu vyšší moci Obchodní zákoník ve svém ustanovení § 374 vymezuje okolnosti, které vylučují odpovědnost škůdce 54 za škodu. V odstavci prvním se stanoví: „Za okolnosti vylučující odpovědnost se považuje překážka, jež nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání jí ve splnění její povinnosti, jestliže nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala, a dále, že by v době vzniku závazku tuto překážku předvídala.“ V tomto ustanovení jsou zachyceny základní podmínky, tj. jedná se o okolnost nezpůsobenou smluvní respektive povinnou stranou, dále nepředvídatelnost dotčené překáţky a nemoţnost jejího překonání. Chalupa 55 toto výstiţně popsal ve svém článku zabývající se náhradou škody z pozice povinné strany, kdyţ uvedl: „Jinak řečeno, okolnost vylučující odpovědnost musí být z hlediska škůdce na jeho vůli nezávislá, neodvratitelná a v době vzniku závazku nepředvídatelná okolnost znemožňující splnění jeho povinnosti.“ Dotčená překáţka musí bránit ve splnění povinnosti smluvní straně vyplývající z jejího smluvního závazku. Nemůţe se tedy jednat o překáţku, která plnění povinností činí jen obtíţným 56 . Dopad dotčené překáţky tak musí být značně tíţivý na plnění smluvní povinnosti, Chalupa 57 hovoří o tom, ţe vyšší moc musí trvale nebo přechodně splnění povinnosti znemoţňovat. Je nezbytné si uvědomit, ţe dotčené ustanovení upravuje povinnost povinné strany k náhradě škody, a z následujícího ustanovení vyplývá časové omezení povinnosti, takţe bez dalšího bude v případě přechodného znemoţnění plnění smluvní povinnosti pouze po tuto dobu aplikováno toto ustanovení. Je pochybné, zda v případě, ţe dotčená překáţka bude působit po velice krátkou dobu (například výstraţná generální stávka, jejíţ rozsah bude v řádu jednotek hodin) bude vyvolávat aplikaci dotčeného ustanovení.

54

Použití slova škůdce je trochu zavádějící, neboť jak je uvedeno v předchozí části, tak obchodní zákoník vychází z konceptu objektivní odpovědnosti, a i jak uvádím níže, tak se může stát, že povinná strana nezpůsobí porušení smluvní povinnosti, avšak bude povinna k náhradě škody. 55 CHALUPA, R. Náhrada škody. Obchodní právo. rok 1993, č. 3, s. 5, kde uvádí: „Okolnost vylučující odpovědnost musí být v příčinné souvislosti, musí trvale nebo přechodně splnění povinnosti znemožňovat.“ 56 K tomuto účelu slouží zejména institut tzv. hardship doložky, ke které se blíže vyjadřuji v části5.2. 57 CHALUPA, R. Náhrada škody. Obchodní právo. rok 1993, č. 3, s. 5, kde uvádí: „Okolnost vylučující odpovědnost musí být v příčinné souvislosti, musí trvale nebo přechodně splnění povinnosti znemožňovat.“

52

Bejček58 výslovně uvádí, ţe aby se jednalo o aplikaci dotčeného ustanovení, poté se můţe sice jednat o dočasnou překáţku, ale nemůţe se jednat o zanedbatelnou dobu. V případě, kdy bude povinnost k splnění smlouvy zmařena zcela a hlavně trvale, poté kromě aplikace ustanovení vyšší moci bude přicházet v úvahu i vyuţití jiných zákonných ustanovení 59 , popřípadě i smluvní úpravu tuto situaci řešící. Typicky se například bude jednat o situaci, kdy přírodní pohroma zasáhne závod dodavatele, popřípadě zasáhne staveniště v případě smlouvy o dílo nebo smlouvy na dodání investičního celku. Můţe se však také jednat o překáţku, která bude spojena s dopravou zboţí, kdy atypické zboţí bude přepravováno přes třetí státy, a ty např. s ohledem na povahu dotčeného zboţí zakáţou vývoz zboţí ze svého území, nebo znemoţní transport přes své území a bude se jednat o jedinou moţnost pro dopravení zboţí. Chalupa ve vztahu k okamţiku vzniku okolnosti vyšší moci rozlišuje dvě situace, a to případ kdy nastane aţ po vzniku povinnosti, nebo případ, kdy okolnost vyšší moci vznikne jiţ před vznikem povinnost, avšak tato okolnost vyšší moci je pro povinnou stranu nepředvídatelná.60 Toto členění povaţuji za zavádějící, neboť z dotčeného ustanovení vyplývá poţadavek na nepředvídatelnost dotčené okolnosti vyšší moci vţdy, a nejen v případě, kdy smluvní povinnost vznikla aţ po vzniku okolnosti smluvní povinnosti. Jiný závěr by vedl k absurdním závěrům, kdy například majitel závodu na dolním toku řeky vědom si skutečnosti, ţe na horním toku řeky a na dalších přítocích jsou povodně, kdyby uzavřel smlouvu, na jejímţ základě by jeho dotčený závod měl splnit smluvní povinnost, avšak k tomuto plnění by nedošlo z důvodu, ţe by dotčený závod byl vlivem postupující povodně zatopen, a nebylo by tak moţné dostát smluvnímu závazku61. Podmínka nepředvídatelnosti musí být splněna vţdy, a to i v případě, ţe by okolnost vyšší moci měla vzniknout aţ po vzniku smluvní povinnosti. Nejvyšší soud šel ještě dál, a stanoví, ţe míra předvídatelnosti je přímo úměrná profesionalitě popřípadě obecně předpokládané míry profesionality druhé

58

BEJČEK. J., Odpovědnost za škodu v obchodních vztazích. Právní praxe. rok. 1993, č. 9, s. 512; kde uvádí: „Překážka musí znemožňovat (tedy nikoliv jen ztěžovat) plnění alespoň přechodně (po určitou nikoliv zanedbatelnou dobu) nebo trvale.“ 59 Například využití institutu zmaření účelu smlouvy, nemožností plnění, aj. 60 CHALUPA, R. Náhrada škody. Obchodní právo. rok 1993, č. 3, s. 5, kde uvádí: „Okolnost vylučující odpovědnost musí buď nastat až po vzniku povinnosti, jejíž splnění znemožňuje, nebo, pokud by již v této době existovala, musela by možnost její existence být pro povinnou stranu při vynaložení odborné péče nepředvídatelná.“ 61 Sice se domnívám, že by proti tomuto jednání bylo možné aplikovat například ustanovení o poctivém obchodním styku, neboť mnou uvedené příkladné jednání by bylo velice obtížně hodnotitelé jako poctivé.

53

smluvní strany62. Je nanejvýš zřejmé, ţe smluvní strana povinná k plnění specifické smluvní povinnosti musí disponovat specifickým okruhem znalostí či dovedností, a jakoţto řádný hospodář je povinen tyto znalosti a dovednosti vyuţít tak, aby dotčená smluvní strana dostála své smluvní povinnosti. Střelec k této podmínce uvádí, ţe podmínka nepředvídatelnosti v sobě zahrnuje předpoklad jisté profesionální schopnosti předpokládat a do struktury plnění svých závazků zakomponovat určité menší výkyvy, které mohou nastat v jakémkoliv obchodním odvětví.63 I přes naplnění shora uvedených podmínek je zřejmé, ţe ne v případě všech skutečností respektive okolností naplňující výše uvedené podmínky se bude vţdy jednat o okolnosti vyšší moci mající právní dopady do smluvního vztahu, respektive povinnosti k náhradě škody. Musí se totiţ jednat o takové překáţky, o kterých je moţné rozumně předpokládat, ţe by jej povinná strana odvrátila nebo odstranila danou překáţku, nebo její následky. Při posouzení moţnosti překonání této překáţky se nevychází z momentálních poměrů povinné strany, ale tato moţnost překonání dotčené okolnosti se objektivizuje, kdy se vychází zda tuto překáţku bylo moţné překonat v důsledku péče, kterou je moţné od podnikatele očekávat64. Zároveň však Tomsa uvádí, ţe hranice péče, kterou lze na vynaloţení nastalé překáţky odstranit je ve výši odpovídající vyuţití všech moţností a vypětí sil, tedy aţ k horní hranici objektivně posouzených moţností, které by bylo objektivně moţné nalézt.65 Tedy musí se jednat o překáţku, která je velice obtíţně překonatelná, coţ podle mého názoru 62

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 8.1.2003, sp.zn. 29 Odo 690/2001 konstatoval: „Tento případ lze zobecnit pro všechny obdobné situace, kdy pro realizaci mezinárodní platební operace si tuzemská banka zvolí jako zprostředkující banku v tzv. rizikové oblasti, resp. v oblasti, v níž hrozí pro hospodářské i politické důvody platební obtíže, vyúsťující v odebrání bankovní licence. Předvídatelnost takové situace nelze přitom rozšiřovat i na klienta, předkládajícího příkaz k provedení bankovní operace, poněvadž ten nemůže mít k dispozici aktuální, relevantní informace, jež má a musí mít právě banka jako profesionální obchodník, operující na bankovním trhu.“ 63 STŘELEC, K. Nepředvídatelné události v mezinárodním obchodním styku. Obchodní právo, Praha: PROSPEKTRUM spol. s r.o., č. 2003, č. 7-8, s. 60, kde tento svůj názor dokresluje následujícím příkladem: „ Tak například lze po obchodníkovi rozumně požadovat, aby si bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy opatřil určité množství surovin nutných pro výrobu nasmlouvaného zboží, ovšem nelze očekávat, že si okamžitě zajistí veškeré suroviny veškeré suroviny nutné pro splnění zakázky rozložené v čase do pěti let.“ 64 TOMSA, M. in ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. Vydání. Praha: C.H.BECK, 2009, s. 972, kde uvádí: „Při posouzení, zda mohl překážku překonat, se nevychází z jeho okamžitých a zvláštních poměrů, není tu tedy hledisko subjektivní, ale vychází se z posouzení, zda to bylo možné při vynaložení péče, kterou lze od podnikatele očekávat.“ 65 TOMSA, M, opět. cit., kdy uvádí: „Z použití výrazu „rozumně předpokládat“ plyne, že se dává možnost posouzení okolností. Takto zvolený výraz ukazuje, že nejde o absolutní nemožnost překonat nastalou překážku, ale na druhé straně z objektivizace posouzení vyplývá, že takový případ nenastává, lze-li překážku odvrátit nebo překonat při využití všech možností a vypětí sil, které ještě lze na podnikateli žádat, tedy až k horní hranici objektivně posouzených možností, které lze podle obecného posuzování shledat.“

54

souvisí s tím, ţe jinak by se v podstatě jakákoliv překáţka mohla stát důvodem pro vyloučení odpovědnosti za škodu povinné strany. Střelec k moţnosti překonání překáţky poukazuje například na rozsah zatopení výrobního závodu, kdyţ uvádí „lze kupříkladu poţadovat po výrobci, kterému čtvrtinu jeho závodu zničila povodeň, aby výrobu dokončil, byť s vyššími náklady, v náhradních prostorách, nelze ale tento poţadavek uplatňovat vůči dluţníkovi, jehoţ závod byl povodní zcela zničen.“66 Toto pravidlo můţeme označit za síto, které rozlišuje mezi podstatnými či velkými zásahy vyšší moci (například rozsáhlé povodně, nebo občanská válka) od relativně marginálních okolností (například zatopení části podniku dodavatele v důsledku prasklého vodovodního potrubí, nebo lokální výtrţnictví), které sice mohly taktéţ vzniknout nezávisle na vůli povinné strany, respektive povinná strana je nemohla předpokládat, ovšem následky těchto okolností budou podstatně niţší a tak jejich dopad na smluvní závazkový vztah bude marginální. Kdyby toto síto neexistovalo, poté by bylo relativně obtíţné donutit povinnost stranu k odpovědnosti za škodu, neboť by se v mnoha případech dala najít nějaká okolnost, která brání splnění závazkové smluvního vztahu naplňují znak nepředvídatelnosti a nemající původ v jednání povinné strany, neboť by se mohlo jednat do značné míry o zcela irelevantní okolnosti. Toto síto s ohledem na zásadu dispozitivnosti si mohou smluvní strany libovolně upravit, a to tak ţe buď více, nebo naopak méně, případů právních skutečností se vleze do podmínek vyšší moci. Smluvní strany si mohou stanovit hranici rozumného očekávání nepřekonání dotčené vyšší okolnosti například nezbytnými náklady na odstranění jejich následků, nebo dobou trvání, nebo jinými objektivními ukazateli, či jejich vzájemnou kombinací. Odstavec druhý ustanovení § 374 stanoví případy, ve kterých i kdyţ jsou splněny veškeré výše uvedené podmínky pro aplikaci vyšší moci, tak o okolnosti vylučující odpovědnost se nejedná (Bejček 67 pouţívá pojem negativní vymezení podmínek okolností vylučující odpovědnost), kdyţ dotčené ustanovení stanoví: „Odpovědnost nevylučuje překážka, která vznikla teprve v době, kdy povinná strana byla v prodlení s plněním své povinnosti, nebo vznikla z jejich hospodářských poměrů.“ Touto podmínkou je okamţik 66

STŘELEC, K. Nepředvídatelné události v mezinárodním obchodním styku. Obchodní právo, Praha: PROSPEKTRUM spol. s r.o., č. 2003, č. 7-8, s. 60 67 BEJČEK, J. in: BEJČEK, J. BĚLOHLÁVEK, a., GODICKÝ, P., KERNBACHOVÁ, M. Základy obchodního práva pro ekonomy. 1. vydání. Ostrava: VŠB – Technická univerzita Ostrava, 2002, s.173

55

vzniku dotčené okolnosti vylučující odpovědnost, kdyţ k dotčené okolnosti musí dojít v době, kdy smluvní strana není v prodlení se splněním své povinnosti. Druhá podmínka v dotčeném ustanovení následně vychází ze skutečnosti, ţe dotčená skutečnost musí být skutečně nezávislá na povinné straně. Tato nezávislost je mimo jiné dána tím, ţe dotčená okolnost nemůţe mít původ v hospodářské situaci povinné strany. Obchodní zákoník upravuje ještě jednu negativní podmínku, respektive přímo stanoví, ţe jedna vnější okolnost se z vyšší moc nepovaţuje, a touto situací je nevydání úředního povolení, které je vyţadováno k splnění smlouvy. V odstavci třetím ustanovení § 374 obchodního zákoníku se následně stanoví horní hranice časové působnosti vyšší moci způsobující neodpovědnost za vzniklou škodu, kdyţ toto ustanovení stanoví: „Účinky vylučující odpovědnost jsou omezeny pouze na dobu, dokud trvá překážka, s níž jsou tyto účinky spojeny.“ Tato doba není stanovena po celou dobu trvání účinků překáţky, nýbrţ pouze na dobu trvání překáţky. V případě například přírodních katastrof se tak bude čistě formálním a jazykovým výkladem vztahovat vyloučení odpovědnosti pouze na dobu, po kterou trvala tato ţivelná katastrofa, např. povodně, a nikoliv po dobu, po kterou trvají její následky, např. do odklizení následků. Domnívám se, ţe tato skutečnost by se mělo překlenout funkčním výkladem, tj. takovým, který bude vycházet ze smyslu ustanovení. Je zřejmé, ţe v případě dopadu vyšší moci by měla touto okolností zasaţená strana mít přiměřený čas k překonání tohoto zásahu vyšší moci. V případě, kdy smluvní strany přistoupí na to, ţe si upravují dopad vnější okolnosti do smluvního vztahu, tak by neměly zapomínat na toto časové omezení působení vyšší moci. Shora uvedené se přímo nebude tak tíţivě dotýkat vyšších okolností vzniknuvší v důsledku administrativních opatření, neboť jejich dopad do moţnosti splnění smluvní povinnosti je omezen na dobu jejich trvání, avšak v případě přírodních katastrof nebo sociálních pnutí je nezbytné poukázat na to, ţe následky takovýchto událostí mohou ještě po značnou dobu od skončení přímého působení dané události znemoţňovat splnění smluvní povinnosti.

4.1.3. Oznamovací povinnost Z ustanovení § 377 obchodního zákoníku vyplývá povinnost oznámit existenci překáţky zabraňující splnění smluvní povinnosti, kdyţ toto ustanovení stanoví: „Strana, která porušuje svou povinnost nebo která s přihlédnutím ke všem okolnostem má vědět, že poruší

56

svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinna oznámit druhé straně povahu překážky, která jí brání nebo bude bránit v plnění povinnosti, a o jejích důsledcích. Zpráva musí být podána bez zbytečného odkladu poté, kdy se povinná strana o překážce dověděla nebo při náležité péči mohla dovědět.“ Z tohoto ustanovení vyplývá povinnost informovat druhou smluvní stranu o tom, ţe porušuje smluvní povinnost nebo dokonce, ţe poruší svou povinnost. Jedná se o zvláštní prevenční povinnost, která je uloţena povinné straně a slouţí k eliminaci výše jakoţto i případnému vzniku škody.68 Informační povinnost se tak nevztahuje pouze na situace, kdy jiţ dochází k porušení smluvní povinnosti, ale i na situace, kdy je značná pravděpodobnost, ţe k porušení můţe dojít. V tomto oznámení musí být identifikována povaha překáţky, přičemţ podle mého názoru by se mělo jednat o přímé oznámení důvodu, pro nesplnění respektive neplnění smluvní povinnosti, tak také o důsledcích dotčené překáţky na plnění smluvního závazku. Za oznámení těchto důsledků zejména povaţuji sdělení, o předpokládané době trvání dotčené překáţky, jako i moţných dopadech dotčené překáţky. Například v případě zatopení si dovedu představit, ţe v dotčeném oznámení bude uvedeno, ţe překáţkou k neplnění povinnosti, případně důvodem pro neplnění povinností v budoucnu bude například zatopení výrobního závodu, v důsledku čehoţ bude výroba přerušena minimálně na určitou dobu. Z opatrnosti bych v případě prvotní komunikace doporučil vţdy dát dovětek, ţe se jedná o velice hrubý odhad, a ţe můţe dojít k prodlouţení dotčené překáţky. Z druhé věty daného zákonného ustanovení vyplývá časový interval ke splnění této povinnosti. V zákoně se vyuţívá pojmu bez zbytečného odkladu, a to od okamţiku, kdy se povinná strana o překáţce dozvěděla, nebo mohla dozvědět. Oznamovací povinnost je tak navázána na dobu vzniku překáţky, a nikoliv dobu, kdy oznámení bude moţné, případně, kdy oznámení bude vhodné, respektive bude dostatečný časový prostor pro dotčené oznámení. Na druhou stranu podle mého názoru není moţné zase toto ustanovení vykládat příliš restriktivně, neboť to by mohlo na druhou stranu naráţet na poctivý obchodní styk, neboť předně je pochopitelné, kdyţ povinná ale i postiţená strana bude podnikat kroky k eliminaci vzniku škody, coţ ve svém důsledku bude mít pozitivní dopad i na stranu oprávněnou.

68

PELIKÁNOVÁ. I., Komentář k § 377 zák. š. 513/1991 Sb. *Porušení smluvních povinností a jeho následkyNáhrada škody+. ASPI – Původní nebo upravené texty pro ASPI, rok 1997; kde uvádí: „Ustanovení tohoto odstavce je možno také řadit do rámce úpravy tzv. prevenčních povinností. ………. Norma vyjádřená v § 377 ObchZ je zvláštním ustanovením ve vztahu k § 415 OZ ukládajícímu zcela obecnou povinnost chovat se tak, aby nedocházelo ke vzniku škod.“

57

V odstavci druhém se stanoví sankce za nesplnění této povinnosti, kdyţ toto ustanovení stanoví: „Jestliže povinná strana tuto povinnost nesplní nebo oprávněné straně není zpráva včas doručena, má poškozená strana nárok na náhradu škody, která jí tím vznikla.“ Touto sankcí je povinnost k náhradě škodě, avšak nikoliv ke škodě, která vznikla v důsledku porušení primární smluvní povinnosti, nýbrţ ke škodě, která vznikla v důsledku nesplnění informační povinnosti. K výši případné náhrady škody Pelikánová 69 uvádí: „To znamená, že v případě, kde by včasné oznámení nemohlo vést ke zmenšení nebo předejití škodě, nevznikne odpovědnost podle § 377 ObchZ a odpovědný se může liberovat podle § 373 a 374 ObchZ. Naopak - jestliže by splněním oznamovací povinnosti bylo možné předejít vzniku škody v plném rozsahu, ponese odpovědná osoba povinnost k náhradě bez omezení, přestože překážka splnění povinnosti by jinak odpovědnost (obecnou - podle § 373 ObchZ) vyloučila.“ Tato škoda můţe v určitých případech dosahovat aţ výše škody vzniknuvší z porušení primární smluvní povinnosti, a to v případě, ţe by včasným oznámením dotčené překáţky bylo moţné zcela předejít vzniku škody způsobené porušením primární povinnosti vyplývající ze smlouvy, a k jejímuţ porušení dochází v důsledku překáţky spočívající v okolnosti vyšší moci. Z legislativní úpravy tak vyplývá, ţe oznamovací povinnost je splněna aţ doručením dotčeného oznámení. K tomuto závěru se přiklání i J. Bejček70, který v tomto svém článku se zaobírá o dvěma zajímavými případy, kdy nebude oznamovací povinnost splněna. Prvním případem bude situace, kdy dojde k zabránění splnění této povinnosti jinou okolností vyšší moci. V tomto případě uvádí, ţe v tomto případě tato odpovědnost nevznikne. S tímto závěrem je moţné souhlasit, neboť v obráceném případě by došlo k tomu, ţe by se de facto jednalo stále o cyklický kruh, kdy povinná strana by musel oznámit existenci dotčené překáţky, avšak toto by se mu nemohlo podařit v důsledku okolností vyšší moci, ale tuto skutečnost by musel oznámit. Typicky se bude jednat o situaci nějakých celospolečenských pnutí, nebo válečných stavů, kdy v těchto případech by například spojení mezi dotčenými 69

PELIKÁNOVÁ. I., Komentář k § 377 zák. š. 513/1991 Sb. *Porušení smluvních povinností a jeho následkyNáhrada škody+. ASPI – Původní nebo upravené texty pro ASPI, rok 1997; 70 BEJČEK. J., Odpovědnost za škodu v obchodních vztazích. Právní praxe. rok. 1993, č. 9, s. 514; kde uvádí: „Notifikační povinnost je splněna až doručením zprávy o překážce. Pokud by povinná strana zprávu včas odeslala a zpráva by nebyla doručena porušením povinnosti třetí osoby (organizace spojů), byla by možnost domáhat se náhrady škody na této organizaci spíše jen teoretická, neboť spojové služby mají rozsah své odpovědnosti vesměs výrazně limitován.“ Dále uvádí: „Nelze vyloučit, že i splnění oznamovací povinnosti zabrání překážka, která má znaky okolnosti vylučující odpovědnost; pak nárok na náhradu škody z porušení oznamovací povinnosti přirozeně nevznikne.“

58

státy bylo blokováno či cenzurováno, nebo vlivem vnější okolnosti bude spojení mezi smluvními stranami zcela znemoţněno. Druhým případem je popsaná situace, kdy k doručení oznámení nedojde, ačkoliv mělo být prostřednictvím společnosti provozující poštovní sluţby řádně doručeno. V takovémto případě totiţ nedošlo k splnění dotčené povinnosti, a dotčená strana bude povinna k náhradě škody tímto druhé straně vzniknuvší. Bejček v tomto svém výše uvedeném článku sice upozorňuje na moţnost domáhat se náhrady škody po poště, avšak zároveň upozorňuje na značnou limitaci škody, ke které by pošta byla povinna. Pelikánová dokonce v případě odpovědnosti za škodu vyplývající z ustanovení § 377 odst. 2 hovoří o absolutní objektivní odpovědnosti. 71 Na druhou stranu je nezbytné konstatovat, ţe splnění oznamovací povinnosti v době co nekratší od vzniku této překáţky, nebo od okolnosti, kdy tušíme existenci překáţky a v důsledku této skutečnosti budoucí porušení smluvní povinnosti, je výhodné pro povinnou stranu, neboť oprávněná strana z dotčené povinnosti je od tohoto okamţiku povinna činit kroky k odvrácení vzniku škody.72

4.1.4. Kogentnost právní úpravy K výše uvedenému výkladu je podstatné říci, ţe výše uvedená ustanovení obchodního zákoníku jsou dispozitivní, takţe smluvní strany jejich aplikaci mohou vyloučit, a mohou si dohodnout zcela jiné doloţky vyšší moci, případně i jiné podmínky informační povinnosti.

71

PELIKÁNOVÁ. I., Komentář k § 377 zák. š. 513/1991 Sb. *Porušení smluvních povinností a jeho následkyNáhrada škody+. ASPI – Původní nebo upravené texty pro ASPI, rok 1997; kde uvádí: „Mohou nastat dva případy: zpráva nebyla vůbec odeslána a v důsledku toho nebyla ani doručena. V takovém případě vzniká vcelku bezpochyby odpovědnost za porušení oznamovací povinnosti. Druhá možná situace - zpráva byla sice odeslána, nebyla však doručena. Zdá se, že i v tomto případě vznikne odpovědnost a v tomto případě bez ohledu na to, zda nedoručení zprávy zavinila oznamující osoba nebo ne. Zdá se, že není dána ani žádná možnost zproštění se této odpovědnosti. V tomto rozsahu by bylo mluvit o absolutní objektivní odpovědnosti. Závěr však není zcela jednoznačný, protože zákonodárce nepoužil obvyklé formulace, jíž bývá absolutní odpovědnost vyjadřována: "odpovědnosti se nelze zprostit".“ 72 HORÁČEK. V.,Vyloučení odpovědnost za škodu v obchodním právu. Právo a podnikání. r. 1997, č. 10, s. 11; kde uvádí: „Jestliže strana oprávněná obdrží toto oznámení včas. její nárok na náhradu škody je omezen v tom rozsahu, že poté, co jí byla tato skutečnost oznámena, strana oprávněná mohla a měla učinit kroky k tomu, aby předešla vzniku škody nebo omezila její rozsah. Tato povinnost odvrácení škody, o jejíž hrozbě strana oprávněná věděla, může znamenat, že při prokazování nároku na náhradu škody může strana povinná používat důležité argumenty související s tím, že oznámila hrozící škodu, a tím svou odpovědnost výrazně omezit (srovnej § 384 ObchZ).“

59

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí73 dispozitivnost právní úpravy potvrdil, a výslovně stanovil moţnost účastníků sjednat si jiné nebo i další důvody, které budou smluvní stranu zbavovat odpovědnosti za škodu. Na druhou stranu v případě, kdyby liberační důvody zcela opomíjely základní poţadavky kladené právním řádem pro naplnění institutu vyšší moci, poté se domnívám, ţe by tento závěr mohl být zpochybňován. Na tuto skutečnost upozorňuje i Trávníčková74, kdyţ uvádí, ţe otázkou, která se v souvislosti s dispozitivností právní úpravy a její smluvní modifikací nabízí, je platnost a neplatnost jednotlivých smluvních ustanovení týkajících se smluvní úpravy vyšší moci, především doloţky vyšší moci, taxativního výčtu okolností vyšší moci nebo ujednání o celkovém vyloučení právní regulace vyšší moci75. K případnému shledání neplatnosti ujednání o vyšší moci, by mohlo například dojít v případech, kdy se za liberační důvod bude povaţovat i taková okolnost, kterou druhá smluvní strana mohla předvídat, nebo jí můţe překonat, respektive důvod, který vznikl přičiněním dotčené smluvní strany. Zjevně však by ustanovení vyšší moci, jenţ by bylo liberačním důvodem pro náhradu škody bylo neplatné, a to pro obcházení zákona, neboť zákon ve svém kogentní právní úpravě stanoví, ţe není moţné se zříci nároku na náhradu škody předem, jak vyplývá z ustanovení § 386 obchodního zákoníku, ze kterého se mimo jiné dovozuje i nemoţnost smluvní limitace náhrady škody76. Bylo by tak moţné, ţe například ujednání, které by se mělo tvářit jako ujednání o vyšší moci by fakticky znamenalo zřeknutí se náhrady škody, nebo její limitaci77, a z tohoto důvodu by soud, takovéto ujednání mohl 73

Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.9.2008, sp.zn. 32 Odo 739/2006, kde uvedl: „Ujednání o jiných liberačních důvodech, než které vyplývají z ustanovení § 374 odst. 1 a odst. 2 obch. zák. není v rozporu s ustanovením § 386 obch. zák., jak dovodil odvolací soud. Podle tohoto ustanovení se totiž nelze vzdát nároku na náhradu škody před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout. Za vzdání se nároku na náhradu škody však nelze považovat dohodu stran o jiném vymezení liberačních důvodů.“ 74 TRÁVNÍČKOVÁ, S. Vídeňská úmluva a vyšší moc. Právní fórum. R. 2008, č. 8, s. 362 75 Ve svém článku se sice primárně zabývá mezinárodním obchodem, avšak ten se vyznačuje vyšším prvkem dispozitivnosti právní úpravy. Takže je možné uvést, že pokud v případě mezinárodního obchodu by nějaké ujednání bylo shledáno neplatným, poté je relativně vysoká pravděpodobnost skutečnosti, že by takovéto ujednání bylo neplatné v případě aplikace českého právního řádu. 76 Zde odhlížím od možnosti limitace náhrady škody ujednáním o smluvní pokutě, která tak slouží jako paušalizovaná náhrada škody, když na tuto možnost poukázal i Šilhán in: ŠILHÁN, J. Formy smluvní limitace náhrady škody v obchodních vztazích. Bulletin advokacie. roč. 2006, č. 7-8, s. 43 (41-45), kde výslovně uvádí: Limitovat náhradu škody je možné „e) jinými instrumenty, než které jsou součástí komplexu úpravy náhrady škody. Zde máme na mysli především smluvní pokutu a její vztah k náhradě škody vzniklé porušením stejné povinnosti.“ 77 Takovouto možnost výslovně připouští Šilhán in: ŠILHÁN, J. Formy smluvní limitace náhrady škody v obchodních vztazích. Bulletin advokacie. roč. 2006, č. 7-8, s. 42 (41-45), kde výslovně uvádí: Limitovat náhradu škody je možné „d) nepřímým způsobem (jinak než přímou dispozicí se sumou určující výši náhrady škody) smluvně upravujícím zákonná ustanovení, která na rozsah náhrady škody nějakým způsobem dopadají a

60

shledat neplatným. Na druhou stranu například Marek, ovšem zastává názor, ţe výše uvedené ustanovení obchodního zákoníku limitaci náhrady škody zcela nezavrhuje, tj. Marek 78 připouští limitaci náhrady škody, a v takovém to případě, by takovéto ujednání, které by pod zástěrkou úpravy vyšší moci limitovalo náhradu škody, bylo moţné. Tyto úvahy byly poplatné zejména době do 1.1.2012, kdy tímto datem vstoupilo v účinnost nové ustanovení §386 obchodního zákoníku, které stanoví, ţe smluvní strany se mohou předem vzdát nároku na náhradu škodu, popřípadě omezit její výši, avšak to ne ve vztahu ke škodě způsobené úmyslně. Vzhledem tak k nynější právní úpravě se domnívám, ţe se podstatně zmenšil rozsah důvodů, pro které by soudy případně shledaly doloţku vyšší moci, která by byla zastřeným vzdáním se nároku na náhradu škody, neplatnou. Je však potřeba upozornit, ţe i nadále je zakázáno vzdát se náhrady škody v případě škody způsobené úmyslně, a v neposlední řadě v případě mezinárodního vztahu by takováto doloţka mohla být poměřována jiným právním řádem, který případné vzdání se nároku na náhradu škody zakazuje. Jako případnou radu ke kontraktaci bych stranám doporučil, a to s poukazem na současnou právní úpravu, aby doloţku vyšší moci formulovali korektně, a případnou náhradu škody limitovali jiţ zcela transparentně, coţ by stranám mělo zajistit, ţe jejich smluvní úprava vyšší moci nebude shledána neplatnou. V případě standardně formulovaných doloţek vyšší moci se ovšem nedomnívám, ţe by strany se vystavovaly nějakému enormnímu riziku následného shledání této doloţky za neplatnou. Jiţ výše jsem poukázal na tzv. základní pravidla úspěšného kontraktéra, jak na ně upozorňuje například Kapitán79, tak vţdy je nezbytné dále pamatovat na základní pravidlo, tj. snaţit se o tzv. vyváţenost povinností smluvních stran 80 . Nejen, ţe toto pravidlo usnadní proces kontraktace, ale na druhou stranu se vyhneme riziku, ţe nějaké smluvní ujednání bude shledáno neplatné, a to buď pro rozpor se zákonem, nebo pro rozpor s dobrými mravy. V mnoha případech, se smluvní vztahy řídí právními řády, které nejsou svázány ani s jednou ve svém důsledku znamenají limitaci či rozšíření náhrady škody. Může jít např. o okolnosti vylučující odpovědnost. Upravení jejich výčtu či jiná specifikace a definice jednotlivých liberačních důvodů může v důsledku vyvolat změnu v rozsahu hrazené škody.“ 78 MAREK, K. Smluvní obchodní právo kontrakty. 4. rozšířené a upravené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 208, s. 253 (s. 477), kde uvádí: „Po vyjádření věcné limitace náhrady škody bychom chtěli vyjádřit i přesvědčení, že naše dosavadní právní úprava limitaci umožňuje.“ 79 KAPITÁN., Z., Seminář Právo mezinárodního obchodu. Brno, podzim 2009. Jedná se o především o následující pravidla: jasně stanovená právní povinnost s konkrétním termínem jejího splnění; stanovení sankce pro případ nesplnění dané smluvní povinnosti; náhradní řešení místi dotčené smluvní povinnosti. 80 Můžeme jej také nazvat již zásadou z Bible: „Nečiň druhým sám to, co nechceš aby činili oni tobě“.

61

smluvní stranou, a ty potom neznají tak dobře jejich obsah, a v případě stanovování smluvních povinností „tápou“ stran obsahu právního řádu, které jsou ovšem do značné míry dispozitivní. Pokud jejich práva a povinnosti budou vyváţená, poté se bude téměř zcela eliminovat riziko shledání následného ujednání stran jako neplatné81.

4.1.5. Vztah vyšší moci a jiných právních institutů Předně v případě úpravy vyšší moci v obchodním zákoníku je nezbytné zmínit i ustanovení § 300 obchodního zákoníku 82 , které zakotvuje tzv. absolutní odpovědnost za porušení smluvní povinnosti zajištěné smluvní pokutou.83 V tomto případě pokud si smluvní strany zajistily splnění smluvní povinnosti smluvní pokutou a došlo k porušení takovéto smluvní pokuty, tak povinná smluvní strana je povinna k zaplacení smluvní pokuty, a to i v případě, kdy k porušení dotčené povinnosti došlo výhradně v důsledku okolností vyšší moci. Je však nezbytné uvést, ţe smluvní pokuta má primárně funkci paušalizované náhrady škody, tj. nahrazuje škodu, která oprávněné straně vznikne v důsledku porušení smluvní povinnosti. V dnešní době je však zcela obvyklé, ţe dotčené ustanovení plní zejména svoji sankční roli, a tudíţ oprávněná strana kromě smluvní pokuty má mnohdy nárok ještě na náhradu škody. V tomto případě však s ohledem na okolnost, ţe k porušení smluvní povinnosti došlo v důsledku okolností vyšší moci, tak nárok na náhradu škodu nevznikne. I toto ustanovení obchodního zákoníku je dispozitivní, takţe smluvní strany si jej mohou vyloučit, a poté by smluvní pokuta mohla sdílet osud povinnosti k náhradě škodě, takţe v případě porušení smluvní pokutou zajištěné povinnosti v důsledku vyšší moci by nevznikla povinnost k zaplacení smluvní pokuty. Na toto výše uvedené ustanovení se v

81

Výše uvedené je platné pro vztahy mezi podnikateli. V případě vztahu se spotřebitelem je značná míra pravděpodobnosti, že právní řád bude podstatně rigidnější a bude se snažit slabší straně smluvního vztahu větší míru ochrany. 82 Ustanovení § 300 obchodního zákoníku stanoví: „Okolnosti vylučující odpovědnost (§ 374) nemají vliv na povinnost platit smluvní pokutu.“ 83 O absolutní odpovědnosti hovoří např. J. Bejček, který uvádí: „Obchodní zákoník, který je ve vztahu k občanskému zákoníku lex specialis (má v obchodních vztazích přednost), stanovil v § 300 odchylně od občanského zákoníku, že ani okolnosti vylučující odpovědnost nemají vliv na povinnost platit smluvní pokutu. Znamená to, že i když bylo porušení povinnosti způsobeno na vůli nezávislými, nepředvídanými a nepřekonatelnými překážkami, povinnost zaplatit smluvní pokutu stejně vznikne. Obchodní zákoník tak vlastně stanovil absolutní odpovědnost za porušení smluvní pokutou zajištěné povinnosti.“ Převzato z: BEJČEK. J., Smluvní pokuta - hůl o dvou koncích. Ekonom, rok 1992, č. 19, s. 56

62

mnoha smlouvách, které i mají zvláštní úpravu vyšší moci, se obvykle zapomíná, a v důsledku tohoto mohou vznikat „nedorozumění“ mezi smluvními stranami.84 Dále je nezbytné pamatovat na skutečnost, ţe právní úprava institutu vyšší moci, a to nejen právní úprava obsaţená v obchodním zákoníku, ale například i ve Vídeňské úmluvě, aj. právních řádech, nikterak neupravuje vztah vyšší moci a plnění dotčené smluvní povinnosti. Z tohoto je tedy nezbytné dovodit, ţe naplnění okolností vyšší moci se nikterak nedotýká povinnosti dotčené smluvní strany dotčený závazek splnit. Střelec k tomuto uvádí, ţe pokud se smluvní strany nedohodnou jinak, tak smlouva zůstává v platnosti pouze by pro plnění byla vyhrazena dodatečná lhůta, kdy tento postoj zaujímá např. Vídeňská úmluva, český obchodní zákoník, stejně jako Zásady mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT.85 S poukazem na výše uvedené je tak nanejvýš vhodné, aby si smluvní strany dojednaly i vztah vyšší moci a dotčené smlouvy, neboť jinak můţe nastat paradoxní situace, ţe postiţená smluvní strana nebude odpovědná za škodu způsobenou nedodáním předmětu smlouvy, coţ bylo způsobeno okolností vyšší moci, avšak je zavázána k tomu, aby smlouvu splnila. V případě, ţe by strany opomněly upravit vztah smluvní pokuty a vyšší moci, tak povinná strana by sice nebyla povinna k náhradě škody, ale v případě ujednání o smluvní pokutě by se nevyhnula jejímu zaplacení. Ondrejová obdobně poukazuje na skutečnost, ţe problematiku tzv. vyšší moci nelze zaměňovat s nemoţností plnění. Základní rozdíl Ondrejová86 spatřuje v tom, ţe tzv. vyšší moc povaţujeme pouze za liberační důvod z povinnosti k náhradě škody, ale závazkový právní vztah nadále trvá, naopak nemoţnost plnění má vliv na existenci, resp. Neexistenci samotného závazkového právního vztahu, a nikoliv na odpovědnost za škodu. Střelec však uvádí, ţe i v případě, ţe si strany neupraví vztah vyšší moci a smluvní povinnosti, tak v případě, ţe nesplněním své povinnosti dluţník poruší smlouvu podstatným způsobem, vzniká věřiteli nárok na odstoupení od smlouvy, bez ohledu na to, zda nesplnění

84

Nedorozumění není nejvhodnější slovo, neboť právo v tomto případě hovoří jednoznačně. Dovedu si ovšem představit situaci, kdy takto postižená strana bude tímto ustanovením nepříjemně zaskočena a bude činit veškeré kroky, aby eliminovala jeho dopady. 85 STŘELEC, K. Nepředvídatelné události v mezinárodním obchodním styku. Obchodní právo, Praha: PROSPEKTRUM spol. s r.o., č. 2003, č. 7-8, s. 60 86 ONDREJOVÁ, D. K okolnostem vylučující odpovědnost za škodu podle obchodního zákoníku a Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Právní fórum. Rok. 2006, č. 9. s . 327

63

bylo zapříčiněno vyšší mocí či nikoliv.87 Toto právo ovšem bude náleţet věřiteli, a nikoliv dluţníkovi, tj. postiţené straně, takţe dluţník, tj. strana povinná k plnění, se nemůţe ze svého smluvního závazku vyvázat.

4.1.6. Právní úprava vyšší moci de lege ferenda Návrh nového občanského zákoníku nahrazuje co do právní úpravy závazkových vztahů mezi podnikateli nahradit současnou právní úpravu obsaţenou v části 3. obchodního zákoníku. Dojde takto opětovně ke sjednocení nynější dvoukolejnosti právní úpravy závazkových vztahů, která je nyní způsobena jejich právní úpravou jak v občanském tak i v obchodním zákoníku. Návrh nového občanského zákoníku je sice nyní na samém začátku legislativního procesu, kdy ještě nebyl ani předloţen parlamentu k hlasování, ale je s velkou mírou pravděpodobné, ţe základní teze obsaţené v dotčeném návrhu budou zahrnuty v novém kodexu upravující smluvní právo88. V tomto novém návrhu je zásadně rozdělena odpovědnost za náhradu škodu vzniknuvší porušením smluvní povinnosti a vzniknuvší porušením zákonné povinnosti, přičemţ zůstává zachována generální prevenční povinnost. Navrhovaná právní úprava89 ve svém ustanovení § 2883 stanoví v odstavci prvním: „Poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.“ V odstavci druhém se následně stanovují liberační důvody, které do značné míry odpovídají současnému znění obchodního zákoníku, kdy navrhované ustanovení stanoví: „Povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale bránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce se splněním své smluvní povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě nezprostí.“ Tato právní úprava, která se můţe

87

STŘELEC, K. Nepředvídatelné události v mezinárodním obchodním styku. Obchodní právo, Praha: PROSPEKTRUM spol. s r.o., č. 2003, č. 7-8, s. 60 88 V mezidobí do dokončení této práce byl schvalovací proces nového občanského zákoníku dokončen, avšak vzhledem k dlouhé legis vagační době je možné předpokládat ještě nějaké novely tohoto kodexu. Ty by však neměly již podstatněji zasáhnout do níže uvedených ustanovení připravovaného nového občanského zákoníku. 89 Vycházím ze znění navrhované občanského zákoníku, který byl schválen vládou, a jenž zapracovává změny přijaté Legislativní radou vlády, tedy znění z května 2011, jenž je dostupné na: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html citováno dne 27.7.2011

64

na první pohled jevit obdobná právní úpravě obsaţené v současném obchodním zákoníku má i některé odlišnosti, které spočívají zejména ve skutečnosti, ţe se vţdy kromě jiného musí jednat o mimořádnou překáţku. Je tak diskutabilní, zda by například pravidelně se opakující přírodní katastrofa měla ještě povahu mimořádné události (například období tornád v Mexickém zálivu, aj.). Vyuţití pojmu mimořádná překáţka můţe zavdávat příčinu spekulacím, ţe pravidelně se opakující přírodní ale i jiné překáţky nejsou jiţ mimořádné, a proto nejsou liberačním důvodem. Přívlastek mimořádné však nemusí mít význam pouze časový, ale i rozsahový. Některé lokální přírodní katastrofy nemusí mít značný dopad, ale například jenom lokální. Je poté otázka, zda i takové případy budou označeny jako mimořádné překáţky, a budou tak skutečně liberačním důvodem. Další významnou odlišností je skutečnost, ţe dotčená překáţka, aby byla skutečně liberačním důvodem, poté musí být nepřekonatelná. Vyuţití pojmu nepřekonatelnost dotčené překáţky je do značné míry zavádějící, neboť čistě gramaticky vzato nemohu odstranit překáţku, která je pouze dočasná, po odpadnutí překáţky totiţ mohu odstranit její následky, a splnit povinnost. Jelikoţ v podstatě velká většina překáţek je překonatelná, poté by tento výklad dotčeného ustavení zákoníku v podstatě vylučoval jeho aplikaci. Z důvodové zprávy90 přímo vyplývá, ţe škůdce se můţe liberovat tím, ţe prokáţe, ţe mu ve „splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila“ dotčená překáţka. Je poté otázka, zda tato skutečnost se projeví v tom, ţe tento liberační důvod se nebude aplikovat vůbec, protoţe se nejednalo o nepřekonatelnou překáţku, nebo se bude tento liberační důvod aplikovat pouze po dobu trvání překáţky, a pojem nepřekonatelná bude vykládán jinak. Přívlastek nepřekonatelná je moţné totiţ vyloţit tak, ţe na moţnost překlenutí překáţky bude nahlíţeno zcela objektivním přístupem, a bude poměřována skutečností, zda nebylo moţné překáţku jakkoliv překonat. Podle mého se ztrácí korektiv, který je současnou právní úpravou stanoven pouţitím souslovím „rozumně předpokládat“, ale bude postavena zeď rozlišující okolnosti, které je moţné nějak překonat, a na okolnosti které překonat nikterak nelze. Poslední velmi významnou odlišností od současné právní úpravy vyšší moci respektive liberačních důvodů odpovědnosti za škodu vzniknuvší porušením smluvních povinností je skutečnost, ţe pokud překáţka splňující výše uvedené podmínky má původ 90

Důvodová zpráva k návrhu nového občanského zákoníku. Dostupná http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/2011/Vladni_navrh_obcanskeho_zakoniku_2011_DZ.pdf, citováno dne 27.7.2011

65

na:

v osobních poměrech škůdce, respektive povinné strany ze smlouvy, pak se nemůţe jednat o naplnění tohoto liberačního důvodu. Současná právní úprava vychází pouze z toho, ţe překáţka mající původ v hospodářských poměrech nemůţe být vyšší mocí respektive oním liberačním důvodem, přičemţ navrhovaná právní úprava tuto „negativní podmínku“ rozšiřuje. Výslovně se tak vyloučí okolnosti mající původ v zdravotním stavu povinné strany aj. Domnívám se, ţe navrhovaná právní úprava podstatně zpřísňuje podmínky, jenţ musí být naplněny k tomu, aby se povinná strana zprostila povinnosti k náhradě škody. S ohledem na zásadu dispozitivnosti navrhované právní úpravy i na moţné výkladové nejasnosti, jako i zpřísnění podmínek pro vyuţití institutu vyšší moci, by tak bylo velice vhodné, aby si smluvní strany dohodly vlastní právní úpravu těchto vnějších okolností. Návrh nového občanského zákoníku ve svém ustanovení §2872 stanoví i tzv. oznamovací povinnost. Ta se ovšem nevztahuje pouze k případům vyšší moci, ale jedná se o obecnou notifikační povinnost, coţ mimo jiné vyplývá ze systematického zařazení tohoto ustanovení stanovící: „Kdo porušil právní povinnost, nebo kdo může a má vědět, že ji poruší, oznámí to bez zbytečného odkladu osobě, které z toho může újma vzniknout, a upozorní ji na možné následky. Splní-li oznamovací povinnost, nemá poškozený právo na náhradu té újmy, které mohl po oznámení zabránit.“ Vzhledem však k zařazení tohoto ustanovení i zařazení ustanovení o vyloučení odpovědnosti je však nanejvýš diskutabilní, jaké následky by mělo neoznámení okolnosti vyšší moci, kdyţ návrh občanského zákoníku přímo nestanoví povinnost oznámit existenci dotčené překáţky druhé smluvní straně, a ustanovení o vyloučení odpovědnosti za škodu je moţné povaţovat za ustanovení zvláštní i k ustanovení stanovící onu oznamovací povinnost.

4.2. Právní úprava následné nemožnosti plnění 4.2.1. Pojem Nemoţnost plnění je v případě smluvních vztahů upravena primárně v občanském zákoníku, ovšem s tím, ţe pro smluvní vztahy podléhající reţimu obchodního zákoníku se následně aplikují i ustanovení § 352 a násl. obchodního zákoníku. Tato ustanovení stanoví přísnější podmínky pro jejich aplikaci, avšak na rozdíl od právní úpravy obsaţené

66

v občanském zákoníku91 je právní úprava obsaţená v zákoníku obchodním dispozitivní, coţ dává smluvním stranám moţnost zvolit si odchylnou právní úpravu od textu zákona. Musí se však jednat o následnou nemoţnost plnění, neboť kdyby nemoţnost plnění byla stranám smlouvy známa jiţ při uzavírání smlouvy, popřípadě by plnění bylo nemoţné jiţ při uzavírání smlouvy, poté by k uzavření ţádné smlouvy nedošlo, respektive tato smlouva by byla neplatná 92 . S ohledem na zásadu ochrany vůle stran, by však nebyla neplatná celá smlouva nýbrţ pouze část smlouvy dotýkající se té části plnění, které bylo nemoţné, od samého počátku, tj. jiţ v době uzavření smlouvy, coţ mimo jiné vyplývá i z ustanovení § 352 odst. 3 obchodního zákoníku, jak upozorňuje Faldyna.93 V zásadě je moţné rozlišit několik následných nemoţností plnění: a) objektivní nemoţnost plnění – jedná se o případ, kdy splnění závazku není moţné jakýmkoliv subjektem, a to například pro rozpor s přírodními zákony, nebo pro zánik jedinečného individuálně určeného předmětu plnění94, b) subjektivní nemoţnost plnění – tj. předmět smlouvy je moţné splnit, ovšem jiným subjektem od osoby k plnění zavázané, c) právní nemoţnost plnění 95– o právní nemoţnost plnění jde v případě, kdy změnou právní úpravy se předmět plnění stane zakázaný, nebo právní úprava pro splnění 91

Eliáš ve svém článku zabývající se následnou nemožností plnění výslovně konstatuje kogentnost právní úpravy obsažené v občanském zákoníku. K tomuto blíže: ELIÁŠ, K., Clausula rebus sic stantibus. Význam změny okolností pro trvání obligace ex contractu). Obchodně právní revue. č. 6, rok 2009, s. 153 92 DĚDIČ, J. Obchodní zákoník Komentář, díl IV § 221 – 775. 1. vydání. Praha: Nakladatelství POLYGON, 2002, s. 3383, kde uvádí: „Pokud by plnění bylo nemožné v době uzavření smlouvy, jednalo by se o plnění nemožné, a tudíž by smlouva nebyla platná.“ Jelikož současná právní úprava nezná respektive neupravuje neexistenci smlouvy, ale nýbrž pouze neplatnost, avšak podle mého názoru tím, že právní úkon a potažmo smlouva by měla směřovat k něčemu nemožnému, poté není naplněn základní předpoklad právního úkonu, a smlouva by tak neměl vzniknout. 93 FALDNA, F. in: FALDYNA, F., HUŠEK, J., POHL, T. Zajištění a zánik obchodních závazků. 2. vyd. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 130, kde uvádí: „Modifikací § 575 odst. 3 obč. zák. o částečné nemožnosti plnění je zvláštní ů 352 odst. 3 obchod. Zák. Věřitel mlže odstoupit od smlouvy ohledně části plnění, které se nestalo nemožným, jestliže tato část ztrácí pro věřitele vzhledem ke své povaze nebo s přihlédnutím k účelu smlouvy, který vyplývá z jejího obsahu nebo byl druhé straně znám v době uzavření smlouvy, hospodářský význam bez poskytnutí plnění, jež se stalo nemožným. ………… Totéž pravidlo platí ohledně dílčího plnění.“ 94 Teorie práva rozděluje věci na druhé a věci individuálně určené, s tím, že věci druhově určené jsou zaměnitelné, zatímco věci individuálně určené jsou „jedinečné“. Nedomnívám se, že v dnešní době je toto dělení zcela přesné, neboť například i individuálně určená věc (osobní automobil, určité značky, výbavy) v případě, že je nový, tak je do značné míry nahraditelný, neboť se nezbytně nemusí jednat o jediný výrobek svého druhu. Proto v případě zániku předmětu smlouvy, i když by se jednalo o věc individuálně určenou je podle mého názoru nezbytné uvést, že neexistuje druhý totožný výrobek, případně že jej není možné vytvořit. 95 Eliáš nepovažuje právní nemožnost plnění za nemožnost plnění v pravém slova smyslu, neboť fakticky je plnění možné, v důsledku změny právní úpravy se ovšem stává pouze zakázaným. V důsledku této změny právní úpravy tak podle Eliáše odpadá právní důvod závazku, který se změnou právní úpravy stává neplatným. In:

67

plnění uloţí novou podmínku, kterou není zavázaná osoba schopná splnit96 (např. zboţí bude neklasifikováno, a na jeho vývoz bude nezbytná licence k obchodu s vojenským materiálem, přičemţ zavázaný subjekt nebude schopen splnit podmínky pro udělení licence).

4.2.2. Podmínky aplikace Podmínky vyuţití ustanovení o následné nemoţnosti plnění spočívají v naplnění znaků následné nemoţnosti plnění, respektive naplnění tohoto pojmu, ovšem s jednou značnou odlišností. Obchodní zákoník ve svém ustanovení § 352 odst. 1 výslovně vylučuje aplikaci těchto ustanovení na případy tzv. subjektivní nemoţnosti plnění, kdyţ obchodní zákoník výslovně stanoví: „Závazek se považuje za splnitelný též v případě, lze-li jej splnit pomocí jiné osoby.“ Dluţník, respektive osoba zavázaná k plnění smluvních povinností, je tak povinna uskutečnit plnění pomocí jiné osoby, pokud tímto obejde překáţku bránící mu v řádném splnění smluvních povinností. Eliáš upozorňuje na výjimku spočívající v případě, kdy nezastupitelnost osoby povinné k plnění bude vyplývat z povahy věci smluveného závazku 97 . Bude se jednat typicky například o provedení uměleckého díla či jiné vysoce specializované činnosti. Další velice důleţitou skutečností uvedenou jiţ dříve je skutečnost, ţe tato právní úprava je dispozitivní, takţe strany si mohou ujednat, ţe i tzv. subjektivní nemoţnost plnění bude vyvolávat stejné důsledky, jako v případě objektivní nebo právní nemoţnosti plnění. Obchodní zákoník ve shora uvedeném ustanovení odstavci 2) výslovně zahrnuje právní nemoţnost plnění pod ustanovení upravující nemoţnost plnění. Zjevně se tak nepřiklání k výše uvedenému názoru Eliáše aj., o tom, ţe právní nemoţnost plnění zakládá neplatné ujednání, a závazek tak zaniká. Tato debata je do značné míry ovšem pouze akademická, neboť pro účastníka smlouvy jsou faktické dopady do plnění smluvní povinnosti obdobné.

ELIÁŠ, K., Clausula rebus sic stantibus. Význam změny okolností pro trvání obligace ex contractu). Obchodně právní revue. č. 6, rok 2009, s. 153 96 Tento případ bych ovšem co do právních důsledků posuzování následné nemožnosti plnění podřadil pod subjektivní nemožnost plnění, neboť splnění dotčené povinnosti se nestalo objektivně nemožným. 97 ELIÁŠ, K., Clausula rebus sic stantibus. Význam změny okolností pro trvání obligace ex contractu). Obchodně právní revue. č. 6, rok 2009, s. 153

68

Z ustanovení § 354 obchodního zákoníku jednoznačně vyplývá, ţe vznikem následné nemoţnosti plnění dochází k zániku závazku. Takţe dotčená povinnost k plnění závazku zaniká. V případě, ţe se jedná o synalagmatický závazek, poté bez dalšího je zřejmé, ţe zaniká i onen synalagmatický závazek druhé smluvní strany. Jakýkoliv jiný závěr by byl zcela v rozporu jak s dobrými mravy, případně s poctivým obchodním stykem. Pokud jiţ došlo k plnění onoho synalagmatického závazku před vznikem dotčené následné nemoţnosti plnění, poté je tato situace řešena ustanovením § 351 odstavce 2) obchodního zákoníku, který se vyuţije obdobně. V případě mezinárodního vztahu je nezbytné upozornit dále na ustanovení § 731 odst. 4) obchodního zákoníku ze kterého vyplývá, ţe v případě, kdy není vydáno nezbytné úřední povolení, poté dochází k zániku závazku, s tím ovšem, ţe strana, která o povolení neúspěšně ţádala je povinna nahradit druhé smluvní straně škodu způsobenou zánikem závazku. Toto pravidlo se ovšem nepouţije v případě, kdy smlouva byla uzavřena s odkládací podmínkou. V případě jakéhokoliv sporu o nemoţnost konkrétního plnění leţí důkazní98břemeno na straně, která byla povinna k plnění smluvní povinnosti, jak stanoví § 352 odstavec 4) obchodního zákoníku. V případě sporu, který by byl následně řešen orgánem autoritativně aplikujícím právo, by se však jiţ jednalo pouze o deklaratorní rozsudek, neboť ze samotné povahy věci je zřejmé, ţe k zániku závazku dochází okamţikem vyvstání nemoţnosti plnění.

4.2.3. Vztah k jiným právním institutům Obchodní zákoník ve svém ustanovení § 352 odstavce 3 výslovně upravuje vztah následné nemoţnosti plnění a odstoupení od smlouvy respektive moţnosti odstoupení od části smlouvy, kdyţ stanoví: „Věřitel může dostoupit od smlouvy ohledně části plnění, které se nestalo nemožným, jestliže tato část ztrácí pro věřitele vzhledem ke své povaze nebo s přihlédnutím k účelu smlouvy, který vyplývá z jejího obsahu nebo byl druhé straně znám v době uzavření smlouvy, hospodářský význam bez poskytnutí plnění, jež se stalo nemožným. Totéž platí ohledně dílčího plnění.“ V případě, ţe smlouva obsahuje více plnění, nebo 98

Této důkazní povinnosti ovšem předchází povinnost tvrzení. Strana tak musí nejdříve skutečně tvrdit, že vlivem následné nemožnosti plnění jsou naplněny zákonné podmínky pro to, aby mohla od smlouvy odstoupit. V případě, kdyby tyto skutečnosti netvrdila, poté by druhá strana nemusela toto odstoupení akceptovat, protože by pro něj nebyly naplněny podmínky, a mohla by se následně domáhat po svém smluvním partnerovi například náhrady škody.

69

případně jedno plnění je moţné rozdělit na více plnění, a jen jedna část plnění se stane nemoţnou, potom má věřitel právo odstoupit od zbytku smlouvy, avšak to pouze v případě, ţe zbytek plnění, které není nemoţné bez dotčené části nemá hospodářský význam. Tato skutečnost však musí vyplývat buď z povahy plnění, nebo z účelu plnění, který buď vyplývá ze smlouvy, nebo je druhé straně znám. Je tak velice vhodné mimo jiné i poukazem na tuto skutečnost do smlouvy zakomponovat ujednání o účelu smlouvy respektive jednotlivých plnění, jak to například doporučuje Marek ve svých článcích zabývajících se radami ke kontraktaci. 99 Vzhledem k opakovaně zmiňované dispozitivnosti právní úpravy se strany mohou domluvit na odchylné úpravě, která bude koncipována například tak, ţe moţnost odstoupit od zbytku smlouvy bude věřiteli dána automaticky, pokud dojde k nemoţnosti plnění byť části plnění, nebo naopak mu bude dána pouze v případě, ţe se více jak 50% plnění dluţníka stane dodatečně nemoţným. Obchodní zákoník ve svém ustanovení § 353 upravuje i vztah následné nemoţnosti plnění a náhrady škody, kdyţ toto ustanovení stanoví: „Dlužník, jehož závazek zanikl pro nemožnost plnění, je povinen uhradit škodu tím způsobenou věřiteli, ledaže nemožnost plnění byla způsobena okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Pro náhradu škody se použije obdobně ustanovení § 373 a násl. (pozn. Aut. Obchodního zákoníku).“ Z tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, ţe v případě dodatečné nemoţnosti plnění sice zaniká závazek ze smlouvy k plnění dotčené povinnosti, zároveň je ovšem dluţník povinen věřiteli nahradit škodu, která mu vznikne v důsledku této skutečnosti. Je ovšem otázkou, o jakou škodu se má jednat, respektive co všechno bude moţné pod tuto škodu vzniknuvší v důsledku dodatečné nemoţnosti plnění vzniklé podřaditelné. Bylo by v rozporu se smyslem tohoto ustanovení, kdyby se mělo jednat o takovou náhradu škody, která by de facto nahrazovala uskutečnění dodávky. Spíše se bude jednat o škodu vzniknuvší věřiteli s ohledem na náklady, které vynaloţil na převzetí zboţí. V případě, ţe mělo být následně dále prodáno, tak například náklady na zrušení následných obchodů, aj. Tato škoda však podle mého nemusí beze zbytku nahradit i případnou ztrátu marţe věřitele respektive jeho zisk z obchodu, který v důsledku

99

MAREK, K. K uzavírání obchodněprávních smluv. Právní fórum, rok 2006, č. 11, s. 405, kde uvádí: „Obecně platí, že v obchodněprávních smlouvách je vhodné uvést ustanovení o významu a účelu smlouvy. Může totiž pomoci např. při určování vlastnosti zboží podle druhu, není-li vymezeno ve smlouvě; je možné i příp. využití ustanovení o zmaření účelu smlouvy; využití o předvídatelnosti kontraktních škod při porušení smlouvy) může napomoci při uplatňování moderačního práva u smluvní pokuty atd.“

70

dodatečné nemoţnosti plnění byl zmařen. Tady je nezbytné poukázat na ustanovení § 379, které omezuje výši náhrady škody na tzv. předvídatelnou výši škody. Z výše uvedeného ustanovení § 353 mimo jiné vyplývá, ţe škoda se nahrazuje v případě, kdy dodatečná respektive následná nemoţnost plnění nevznikla v důsledku okolností vylučující odpovědnost, o nichţ pojímá předchozí část. 100 Tato provázanost je logická a plně odpovídá spravedlivému chápání práva, respektive je v souladu s poctivým obchodním stykem. V případě tedy kdy dojde k následné nemoţnosti plnění je velice podstatný důvod, v důsledku kterého k tomuto došlo. Pokud by se jednalo případ tzv. vyšší moci, poté je náhrada škody vyloučena. V tomto konkrétním případě je tak moţné uvaţovat o tom, ţe právní následek vyšší moci bude mít kromě skutečnosti, ţe vylučuje náhradu škody101, také ten následek, ţe způsobí zánik závazku.

4.2.4. Následná nemožnost plnění lex ferenda V navrhované

právní

úpravě

bude

následná

nemoţnost

plnění

upravena

v ustanoveních § 1982 aţ § 1984. V důvodové zprávě k novému k novému občanskému zákoníku se stanoví, ţe se touto právní úpravou přejímá dosavadní platná právní úprava.102 S tímto je moţné v zásadě souhlasit, kdy se navrhovanou právní úpravou parafrázují nynější ustanovení občanského zákoníku ve spojení s ustanoveními obchodního zákoníku. Z navrhované právní úpravy bylo vypuštěno sice ustanovení obdobně ustanovení § 354, ale tuto „mezeru“ je moţné překlenout ustanoveními upravující bezdůvodné obohacení. Takţe co se týče připravované právní úpravy je moţné odkázat na výše uvedené, s tím, ţe bude moţné se nadále dovolávat ustálené rozhodovací praxe soudů, neboť fakticky co se týče právní úpravy následné nemoţnosti plnění dochází k přečíslování ustanovení současných.

100

Část 4.1. se zabývá vyšší moci v užším slova smyslu. Což vyplývá z ustanovení §§ 373 a 374 obchodního zákoníku. 102 Důvodová zpráva k návrhu nového občanského zákoníku. Dostupná http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/2011/Vladni_navrh_obcanskeho_zakoniku_2011_DZ.pdf, citováno dne 27.7.2011, s. 1042 101

71

na:

4.3. Právní úprava zmaření účelu smlouvy 4.3.1. Právní úprava Zmaření účelu smlouvy je upraveno v ustanovení § 356 obchodního zákoníku, v jehoţ prvním odstavci jsou stanoveny podmínky, jenţ musí být naplněny, aby se jednalo o zmaření účelu smlouvy. V případě naplnění těchto podmínek, poté můţe strana dotčená zmaření účelu od smlouvy odstoupit. Obchodní zákoník sice hovoří o odstoupení od smlouvy, ale v případě, kdy by se jednalo o dělitelné plnění, poté by měla dotčená strana odstoupit pouze od té části plnění, jejíţ účel je zmařen. To ovšem samozřejmě pouze v případě, kdy by bylo moţné oddělit jednotlivá plnění a případně jednotlivé účely smlouvy od sebe, a v případě zmaření jednoho účelu smlouvy by naplnění ostatních mělo ještě pro dotčenou stranu hospodářský význam. K tomuto závěru mne vede jak ustanovení § 41 občanského zákoníku, které sice primárně se aplikuje v případě neplatnosti právního úkonu, avšak vyplývá z něj důleţitá zásada co nejvíce šetřit vůli smluvních stran a starořímskou zásadu pacta sunt servanda, tak taktéţ ustanovení § 347 obchodního zákoníku, které stanoví, ţe týká-li se důvod odstoupení od smlouvy pouze části závazku, poté se primárně odstupuje pouze do dotčené smluvní povinnosti. K tomu, aby se mohlo uvaţovat o zamření účelu smlouvy, tak podle dotčeného ustanovení musí dojít k zmaření základního účelu smlouvy. Tuto skutečnost bych vykládal tak, ţe musí jít o skutečně podstatný účel, nemusí se však podle mého názoru jednat přímo o základní v tom smyslu, ţe by se mělo jednat o ten jediný účel smlouvy, ale vyjdu-li z předpokladu, ţe smlouva můţe mít více účelů, přičemţ některé mohou mít vyšší důleţitost neţ ty ostatní, tak poté by se mělo jednat o zmaření jednoho z podstatných účelů smlouvy. Hušek například jako základní účel smlouvy označuje takový účel, bez něhoţ by nemělo pro dotčenou stranu smysl smlouvu uzavírat. 103 V tomto případě si dovolím dát rovnítko mezi slovo účel a důvod. Důvodem uzavření smlouvy je primárně dosaţení zisku, nemusí se však 103

HUŠEK, J. in: FALDYNA, F., HUŠEK, J., POHL, T. Zajištění a zánik obchodních závazků. 2. vyd. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 148. Hušek přímo dále uvádí: „Základním účelem smlouvy tedy nebude ve smyslu výše uvedeného ustanovení získání předmětu plnění (např. dodání zboží), ale obvykle tímto účelem bude např. získání zboží pro určitého dalšího obchodníka, popř. zhotovení díla pro určitou třetí osobu, apod. tj. tímto účelem bude obecně vyjádřeno, určitý ekonomický (hospodářský) zájem, jehož realizace je odvislá od toho, že předpoklady pro jeho uspokojení dané v době uzavření smlouvy budou trvat až do jejího splnění. Příslušná smlouva je potom uzavírána s ohledem na tento důvod (pohnutku).“

72

jednat nezbytně pouze o dosaţení zisku, ale například o proniknutí na nový trh, zisk nových dlouhodobých obchodních partnerů. Tyto důvody respektive účely smlouvy mohou mít stejnou váhu respektive důleţitost, a v tomto případě bude podle mého názoru postačovat zmaření jednoho z nich, avšak v celém rozsahu.104 Obchodní zákoník však výslovně uvádí, ţe dotčený základní účel smlouvy musí být v této smlouvě výslovně zakotven, coţ vyplývá ze samotného zákonného ustanovení, tak nepostačuje skutečnost, ţe byl tento základní účel druhé straně znám, a to i v případě, kdyby dotčená strana toto při případném sporu nepopírala. Opět se tak vracím k výše uvedenému K. Markovi, který ve svém článku105 doporučoval zahrnovat ustanovení o účelu smlouvy rovnou do smlouvy. Zde jenom uvádím, ţe obchodní zákoník je značně liberální a nestanoví nezbytnost písemné smlouvy u mnoha typů smluv. V takovémto případě bude ovšem v případě sporu velice obtíţné prokazovat, ţe v smluvních ujednáních byl účel smlouvy zachycen. Obchodní zákoník stanoví, ţe k zmaření účelu smlouvy musí dojít vlivem podstatné změny okolnosti. Není zde ovšem zachycen poţadavek na skutečnost, ţe k této podstatné změně okolností musí dojít vlivem okolností vyšší moci. K změně okolností, jenţ mají vliv na plnění smlouvy tak můţe dojít v podstatě v důsledku jakékoliv okolnosti, a to případně i okolnosti vyvolané smluvní stranou. Pro takovéto případy si ovšem dovedu představit situaci, ţe tato skutečnost bude zajištěna popřípadě smluvní pokutou, popřípadě jinou sankcí. Obchodní zákoník však v ustanovení § 356 odstavce 2) výslovně uvádí, ţe za změnu okolností (a nenaplnění tedy podmínky pro zamření účelu smlouvy) se nepovaţuje změna majetkových poměrů některé smluvní strany, nebo změna hospodářské či trţní situace jakékoliv smluvní strany. Tomsa106 tak přímo hovoří o tom, ţe k zmaření účelu smlouvy musí dojít z vnějších příčin, mimo poměr smluvní strany a trhu. Výslovně uvádí: „Riziko změny na trhu nebo vlastní situace musí podnikatel nést a nemůţe se ho zásadně zprostit.“ Tuto situaci bychom mohli podřadit pod hospodářskou nemoţnost plnění popřípadě pod těţkosti po uzavření smlouvy, kteréţto situacím se věnuje následující pasáţ této práce.

104

HUŠEK, J. in: FALDYNA, F., HUŠEK, J., POHL, T. Zajištění a zánik obchodních závazků. 2. vyd. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 149 105 MAREK, K. K uzavírání obchodněprávních smluv. Právní fórum, rok 2006, č. 11, s. 405 106 TOMSA, M. in ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. Vydání. Praha: C.H.BECK, 2009, s. 952

73

Taktéţ s ohledem na skutečnost, ţe se jedná o výjimku z jinak obecně platné zásady pacta sunt servanta, tak podmínky, jenţ musí být naplněny pro moţnost odstoupení od smlouvy, musí být vykládány restriktivně. Následkem zmaření účelu smlouvy je totiţ oprávnění dotčené strany od smlouvy odstoupit, přičemţ Hušek k tomuto dodává, ţe druhá smluvní strana od smlouvy z tohoto důvodu odstoupit nemůţe 107 . Za dotčenou smluvní stranu se povaţuje ta, které svědčil dotčený zmařený základní účel smlouvy.

4.3.2. Vztah k jiným institutům Ustanovení § 357 upravuje vztah zmaření účelu smlouvy k náhradě škody, kdyţ stanoví : „Strana, která odstoupila od smlouvy podle § 356, je povinna nahradit druhé straně škodu, která jí vznikne odstoupením od smlouvy. Pro účinky odstoupení od smlouvy platí přiměřeně § 351.“ V tomto ustanovení na rozdíl od ustanovení §353 upravující vztah následné nemoţnosti plnění a náhrady škody nehovoří o vyloučení odpovědnosti k náhradě škody v případě, kdy dojde k zmaření účelu smlouvy v důsledku okolností vyšší moci, ovšem podle mého názoru toto neznamená, ţe by se mělo jednat o případ tzv. absolutní odpovědnosti za škodu, jak o ní hovoří například Gerloch108. Sice chybí výslovná právní úprava v dotčeném ustanovení obchodního zákoníku, avšak to pouze znamená, ţe se náhrada škody bude řídit obecnou úpravou náhrady škody obsaţenou v obchodním zákoníku, (tj. v ustanoveních § 373 a násl.), přičemţ v této obecné právní úpravě je vyloučena odpovědnost za škodu v případě, kdy vznikla v důsledku okolností vyšší moci. Je však nezbytné uvést, ţe je trochu matoucí, kdyţ v případě jednoho právního institut je v tomto zvláštním ustanovení výslovně vyloučen případ okolnosti vyšší moci a v jiném ustanovení nikoliv. S ohledem na nově připravovanou právní úpravu by bylo vhodné jiţ jednotný přístup k této otázce. Pokud došlo ještě před samotným odstoupením od smlouvy, k němuţ došlo v důsledku zmaření účelu smlouvy k porušení smluvní povinnosti, která byla zajištěna smluvní pokutou, poté se toto odstoupení nikterak nedotýká samotné povinnosti smluvní pokutu zaplatit, coţ

107

HUŠEK, J. in: FALDYNA, F., HUŠEK, J., POHL, T. Zajištění a zánik obchodních závazků. 2. vyd. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 151 108 GERLOCH, A. Teorie práva. 5 vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 179, kde uvádí: „Existuje však i absolutní objektivní odpovědnost – bez možnosti liberace. Subjekt pak nese odpovědnost i za vis maior.“

74

vyplývá ze skutečnosti, ţe se na smluvní pokutu nahlíţí po jejím vzniku jako na samostatný závazek, coţ potvrzuje i Hušek109.

4.3.3. Zmaření účelu smlouvy lex ferenda Navrhovaná právní úprava neobsahuje specifickou právní úpravu zmaření účelu smlouvy, tj. neobsahuje ustanovení, která by odpovídala § 356 a následujícím obchodního zákoníku. Tato skutečnost ovšem podle mého názoru neznamená, ţe by nemohlo dojít k tomu, ţe v případě zmaření účelu smlouvy bude moci jedna či druhá strana od smlouvy odstoupit. Nový občanský zákoník obsahuje § 1977, který stanoví primární pravidlo pro odstoupení od smlouvy, ze kterého vyplývá, ţe od smlouvy je moţné odstoupit v případě, ţe tak stanoví smlouva, tj. strany smlouvy se na tomto musí domluvit, popřípadě zákon. Takţe ačkoliv právní úprava nebude zakotvovat přímo pravidlo pro moţnost odstoupení od smlouvy v případě zmaření účelu smlouvy, tak strany se na tomto budou moci domluvit přímo ve smlouvě. Uváţíme-li, ţe aby došlo nyní k moţnosti odstoupení od smlouvy v případě zmaření jejího účelu, tak muselo být splněno nemálo podmínek pro jejich aplikaci, tj. jednotlivých ustanovení poţadovaných zákonem, které musely být ve smlouvě, tak nový stav nebude pro strany o moc komplikovanější. Jenom si budou muset dát pozor na to, aby jejich ustanovení nebylo shledáno neplatným, a to například z důvodu jeho přílišné obecnosti. Doporučil bych tedy, aby strany si do smlouvy explicitně vepsali účel smlouvy, a v případě smluvní úpravy důvodů pro odstoupení od smlouvy uvedly, ţe důvodem je zmaření účelu vyjádřeného ve smlouvě. Tímto by se mělo předejít tomu, ţe by takovéto smluvní ujednání stran bylo nesrozumitelné a tedy neplatné.

109

HUŠEK, J. in: FALDYNA, F., HUŠEK, J., POHL, T. Zajištění a zánik obchodních závazků. 2. vyd. Praha: ASPI, a.s., 2007, s. 156 kde uvádí: „Pokud byla porušena smluvní povinnost, která byla zajištěna smluvní pokutou, v době před zánikem smlouvy na základě odstoupení z důvodu zmaření jejího účelu, vznikl porušením této povinnosti nárok na její zaplacení. Proto pozdější zánik smlouvy nemá již vliv na povinnost k jejímu zaplacení.“

75

4.4. Právní úprava hospodářské nemožnosti poměrů, těžkosti po uzavření smlouvy 4.4.1. Pojem hospodářské nemožnosti plnění Eliáš vymezuje hospodářskou nemoţnost plnění tak, ţe se jedná o situace, kdy vlivem neočekávaného vývoje hospodářských poměrů se změní situace smluvních stran natolik, ţe pokud by mělo dojít k plnění smluvní povinnosti při těchto změněných podmínkách, poté by to vedlo k hospodářské zkáze dotčené smluvní strany.110 V těchto případech se nehovoří o nemoţnosti plnění, neboť splnit smluvní povinnost jak teoreticky tak i fakticky lze, avšak popřípadě s mnohonásobnými náklady, coţ nezapříčiňuje nemoţnost plnění.111 Na druhou stranu je ovšem moţné nalézt případy, kdy tento poněkud rigidní výklad dotčeného ustanovení, popřípadě slepé lpění na dostání smluvní povinnosti by mohlo narazit na korektivy práva spočívající v dobrých mravech respektive poctivém obchodním styku, jak například naznačuje Rozhodnutí nejvyššího soudu ČR ze dne 2.4.1947, sp.zn. Rv I 390/44112, kde soud vyloţil pojem nemoţnosti plnění tak, ţe „Bylo-li by možno závazek splniti, avšak pouze s obětmi, jež nelze dlužníkovi rozumně přičítati, není splnění závazku nemožným. Jde tu správně o tak zvanou nedostižnost, kdy plnění není sice nemožné, vyžaduje však takovou námahu a takové oběti, že je nelze dlužníkovi rozumně přičítati. Zákon neuvádí výslovně, jak řešiti právní případ, kdy plnění stalo se nedostižným. Ježto i analogie selhává, jest použíti § 7, druhé věty obč. zák..“. Dotčené ustanovení § 7 druhé věty tehdejšího občanského zákoníku odkazovalo na rozhodnutí „podle přirozených zásad právních, se zřetelem k okolnostem pečlivě shrnutým a zrale uváženým“, za coţ by bylo nyní moţné povaţovat právě institut například poctivého obchodního styku. Vyuţitím těchto korektivů se však značně zasahuje do smluvního vztahu, a do zásady pacta sunt servanda. V důsledku této skutečnosti se tak musí jednat o zcela extrémní výkyvy v hospodářské či trţní situace, které nebudou ani předvídatelné, coţ ostatně vyplývá mimo jiné i z okolností výše uvedeného soudního 110

ELIÁŠ, K., Clausula rebus sic stantibus. Význam změny okolností pro trvání obligace ex contractu). Obchodně právní revue. č. 6, rok 2009, s. 153, kde uvádí: „Čas od času se praxe setkává s případy, kdy v důsledku neočekávaného vývoje hospodářských poměrů změní situace smluvních stran do té míry, že ač smlouvy strany zavazovala za standardních podmínek, následně se okolnosti změní natolik, že by dlužníkovo plnění vedlo k jeho hospodářské zkáze. …………….. Tehdy se mluví o hospodářské nemožnosti plnění.“ 111 Viz. ustanovení § 575 odst. 2 občanského zákoníku, respektive § 356 odst. 2 obchodního zákoníku 112 Sbírka soudních rozhodnutích a stanovisek, r. 1947, svazek 4. s. 113

76

rozhodnutí. Je nezbytné si uvědomit, ţe v případě uzavírání obchodních smluv strany samy podstupují tzv. podnikatelské riziko, a není úkolem práva, aby toto riziko eliminovalo. Nebude tak účelné vyuţití dotčených výše uvedených institutů v případě, kdy změny v hospodářské či trţní situaci nejsou extrémní (např. inflační či deflační skoky v řádu minimálně desítek procent, změna hospodářského mechanismu, aj.). Dalším poţadavkem je následně taktéţ předvídatelnost těchto změn, respektive předvídatelnost rozsahu a dopadu těchto změn.113 Například rozhodnutí prvorepublikového Nejvyššího soudu ze dne 25.5.1929, sp.zn. Rv I 1079/28114, kde soud zcela explicitně vznáší poţadavek na nahodilost respektive nepředvídatelnost takovéto okolnosti v budoucnu, kdyţ uvádí: „Sproštění závazku pro hospodářskou nemožnost (nedostižnost) plnění, kterou po případě lze klásti na roveň nemožnosti, jakou má na mysli § 1447 obč. zák., předpokládá, že se plnění stalo pro zavázaného hospodářsky nemožným náhodou, ježto nastaly neočekávané a nepředvídané poměry tou měrou, že by splnění smlouvy ukládalo povinnému takovou oběť, kterou na něm nelze rozumně požadovati.“ Tímto rozhodnutím bylo mimo jiné potvrzeno rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5.9.1922, sp.zn. Rv I 455/22 115 , kde byl vznesen poţadavek na nepředvídatelnost takové změny poměrů, které budou zakládat hospodářskou nemoţnost plnění. V tomto svém rozhodnutí soud výslovně uvedl: „Uzavřena-li smlouva před válkou a doba splnění nastala teprve za války, kdy poměry podstatně se změnily a splnění hospodářsky nemožným činily, přihlížela k tomu praxe jako k nemožnosti nezaviněné, protože takovou radikální změnu poměrů nebylo možno předvídati. Pakliže však smlouva uzavřena byla teprve za války, kdy poměry už byly takové, že strana musila s případnou budoucí hospodářskou nemožností plnění počítati, zavinila si nemožnost tu sama, a nemůže se náhody a tudíž dobrodiní § 1447 obč. zák. dovolávati. Zavinění její spočívá v tom, že přes to, že při náležité rozvaze s nemožností splnění počítati musila, smlouvu přece uzavřela, aniž by se buď hospodářsky proti nemožnosti samé nebo smluvně proti právním jejím následkům opatřila, a že takto tedy risiko budoucích nepříznivých poměrů převzala.“ Z tohoto rozhodnutí by bylo moţné dovodit podmínky, které musely být naplněny, aby dotčená smluvní strana mohla 113

S ohledem na globální světové dění nemohou smluvní strany předpokládat, že ceny komodit, zboží či služeb, zůstanou po celou dobu kontraktu stejné. Smluvní strany jsou tak povinny předpokládat určité změny v hospodářské či tržní situaci. S ohledem na situaci respektive dobu, ve které je smlouva uzavírána je podle mého názoru nejen možné, ale i potřebné, aby byla posuzována i možnost předvídatelnosti těchto hospodářských změn, jako i případných hospodářských krizí. 114 Rozhodnutí ze sbírky Vážný, ročník 1929, svazek XI., s. 720 115 Rozhodnutí ze sbírky Vážný, ročník 1922, svazek IVb., s. 700

77

vyuţít dobrodiní spočívající v naplnění ustanovení o hospodářské nemoţnosti plnění. Musí se jednat o podstatnou změnu poměrů, která zakládá hospodářskou nemoţnost plnění. Tato hospodářská nemoţnost plnění se bude vykládat tak, ţe v případy, kdyby mělo dojít k dotčené smluvní povinnosti, poté by došlo k hospodářskému zániku povinné smluvní strany. Tato změna poměrů musí být nepředvídatelná, a nesmí být zaviněná dotčenou smluvní stranou. Z dotčeného rozhodnutí vyplývá i kritérium předvídatelnosti, kdyţ pro účely dotčeného ustanovení se rozlišuje, zda smlouva byla uzavřena před válkou či za války, kdy pokud smlouva byla uzavřena za války, tak se uvádí, ţe se o hospodářskou nemoţnost plnění nemůţe jednat, neboť změnu okolností mohla povinná strana předpokládat, a mohla se proti nim zajistit. Vzhledem k situaci, ţe se jednalo o první světovou válku, tak si ještě dovedu představit ono striktní dělení na dobu uzavření smlouvy za války a před válkou. V jiných případech by si ovšem rozdělit dobu před válkou na období, kdy dotčený konflikt nebylo moţné předvídat a na období, kdy by jiţ profesionální obchodník vyhrocení situace mohl, respektive měl předvídat. V neposlední řadě se domnívám, ţe dotčené korektivy právní úpravy nemají nahrazovat neznalost, neochotu či pouhé opomenutí smluvních stran, aby si ve smlouvě samy upravily řešení těchto situací, a to například ve formě cenových či kurzových doloţek. Toto ovšem vyplývá i z výše uvedeného rozhodnutí prvorepublikového soudu uvedeného ve sbírce Váţného z roku 1922. V případě, ţe bychom byli na poli mezinárodního obchodu, poté bychom takovou to smluvní úpravu, která by upravovala výše uvedené situace, označovali za tzv. hard ship doloţky. K těmto doloţkám např. Střelec uvádí, ţe ačkoliv jsou českému právu poněkud vzdáleny, tak jejich uţívání není v dosahu českého práva nijak vyloučeno. Dále k doloţkám hard ship uvádí, ţe k aplikaci hard ship doloţky můţe dojít v případě takového vychýlení smluvní rovnováhy, ţe plnění je při objektivním posouzení nepřijatelné. Střelec výslovně tak dochází k závěru, ţe inflace či devalvace rozhodné měny nezakládá podmínky pro aplikaci hard ship doloţky. 116

116

STŘELEC, K. Nepředvídatelné události v mezinárodním obchodním styku. Obchodní právo, Praha: PROSPEKTRUM spol. s r.o., č. 2003, č. 7-8, s. 58 až 64

78

4.4.2. Právní úprava Jak uvádím jiţ výše, tak současná právní úprava neupravuje specifický institut hospodářské nemoţnosti plnění nebo tzv. nesnáze při uzavírání smlouvy, nýbrţ v případě, kdyby nastal nějaký takovýto případ, který by mimo jiné naplňoval body výše uvedené, tak by se musely aplikovat obecné korektivy soukromého práva spočívající ve vyuţití institutu dobrých mravů či poctivého obchodního styku. Nedostatek specifické právní úpravy tzv. hospodářské nemoţnosti plnění ovšem neznamená nemoţnost stran si ve smlouvě dohodnout nejen podmínky, které musí být naplněny, aby se o hospodářskou nemoţnost plnění jednalo, ale také následky naplnění těchto okolností. Pokud ještě chvíli zůstanu při právní úpravě, tak ta teoreticky umoţňuje buď neposkytnout právní ochranu tomu úkonu, který je v rozporu s poctivým obchodním stykem, coţ by znamenalo, ţe případná ţaloba směřující k tomu, aby dluţník plnil svou smluvní povinnost, by byla neúspěšná, respektive soud by mohl konstatovat takovéto jednání věřitele za jednání odporující poctivému obchodnímu styku. Soudce však v ţádném případě nemá moţnost jakkoliv modifikovat smluvní ujednání. I v případě, kdyby se smluvní strany například ve smlouvě dohodly, na tom, ţe v případě, kdy vyvstane tzv. hospodářská nemoţnost plnění, ţe jsou povinny jednat o úpravě textu smlouvy, poté se nedomnívám, ţe by toto ujednání zakládalo soudci právo autoritativně rozhodnout, a to z důvodu, ţe soudce jako státní orgán je oprávněn činit pouze to, co mu právní řád výslovně umoţňuje, přitom současná právní úprava nedává soudci moţnost, aby jakkoliv modifikoval obsah smlouvy. Jiná by byla situace, kdyby se mělo jednat pouze o smír, neboť v tomto případě se „nejedná“ o zásah státní moci do smluvního vztahu, nýbrţ se svým způsobem pouze osvědčuje smluvní dohoda stran. V případě rozhodčího řízení si dovedu představit situaci, ţe rozhodci bude dána pravomoc rozhodnout o tom, jak bude smluvní vztah modifikován, neboť pravidla pro rozhodčí řízení jsou, respektive mohou být, podstatně volnější117 neţ pro klasické soudní řízení. Domnívám se, kdy tedy právo umoţňuje stranám si do značné míry přizpůsobit pravidla pro vydání autoritativního rozhodnutí, a to do takové míry, ţe státem vynucované právo nemusí být

117

Pokud se strany na tomto výslovně dohodnou, potom rozhodce není povinen své rozhodnutí odůvodňovat (viz.ustanovení § 25 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění novel), popřípadě rozhodce nemá povinnost rozhodovat podle platného práva, ale může rozhodovat podle zásad spravedlnosti, popřípadě ekvity (viz. ustanovení § 25 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění novel.

79

respektováno, pak pokud by se strany na tomto dohodly, poté by mohl rozhodce autoritativně stanovit i obsah smlouvy.

4.5. Změna poměrů 4.5.1. Právní úprava Současný právní řád neupravuje případ, kdy v důsledku změny poměrů smlouvy je straně smlouvy touto změnou okolností postiţenou k tomu, aby odstoupila od smlouvy. Tato skutečnost ovšem neznamená však, ţe si smluvní strany nemohou sjednat něco jiného, coţ je moţné dovodit zejména z ustanovení § 48 odst. 1 občanského zákoníku, případně z ustanovení § 344 zákoníku obchodního. Je ovšem moţné odkázat na část zabývající se hospodářskou nemoţností plnění 118 , ze které vyplývá moţnost řešení takovýto případů obecnými právními korektivy, tj. poctivým obchodním stykem případně dobrými mravy. Smluvní strany si tak mohou dohodnout i jiné situace, ve kterých smluvní strana, a případně nejen dotčená smluvní strana bude moci od smlouvy odstoupit. V těchto případech bude ovšem podstatné pamatovat zejména na korektiv poctivého obchodního styku119. Také je nezbytné pamatovat na skutečnost, ţe druhé smluvní straně bude v určitých případech odstoupivší strana povinna nahradit škodu, která tímto dotčené smluvní straně vzniká, pokud se nebude jednat o důvod vzniknuvší v důsledku okolnosti vyšší moci.

4.5.2. Právní úprava de lege ferenda Návrh nového občanského zákoníku120 bude nově obecně upravovat změnu okolností a jejich dopad do smluvního vztahu. V nynějším návrhu se jedná o ustanovení § 1753 aţ ustanovení § 1755. Touto právní úpravou bude v českém právním řádu zakotvena úprava 118

Část 4.4.1, kde vymezuji tuto hospodářskou množnost plnění, přičemž z vymezení tohoto pojmu mimo jiné vyplývají i podmínky pro aplikaci řešení uvedených v části 4.4.2. 119 Upraveno v ustanovení § 265 obchodního zákoníku, které stanoví, že výkon práva v rozporu s poctivým obchodním stykem nepožívá právní ochrany. Z tohoto tedy vyplývá, že pokud si smluvní strany stanoví značně nevyváženě případně nestandardně možnost odstoupení od smlouvy pro změnu poměrů, poté orgány autoritativně aplikující právo na tuto okolnost nebudou brát zřetel. 120 Vycházím ze znění navrhované občanského zákoníku, který byl schválen vládou, a jenž zapracovává změny přijaté Legislativní radou vlády, tedy znění z května 2011, jenž je dostupné na: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html citováno dne 27.7.2011

80

situací, kdy vlivem nepředvídatelných okolností se diametrálně změní okolnosti, za kterých byla smlouva uzavírána. Navrhovaný občanský zákoník se tak zařadí například po bok Zásad mezinárodních obchodních smluv, které byly vydány Mezinárodním ústavem pro sjednocení soukromého práva (Unidroit)v Římě, kteráţto úprava je uvedeno v čl. 6.2. těchto zásad. Právní úprava podstatné změny poměrů obsaţená v těchto zásadách a v návrhu českého občanského zákoníku je relativně obdobná 121 . Primárně je zakotveno pravidlo pacta sunt servanda, tj. zásada povinnosti dostát smluvní povinnosti, a to i v případě, kdy se plnění stane obtíţnější. Obdobně navrhované ustanovení § 1753 stanoví: „Změní-li se po uzavření smlouvy okolnosti do té míry, že se splnění podle smlouvy stane pro některou ze stran obtížnější, nezmění to nic na její povinnosti splnit dluh. To neplatí v případech stanovených v § 1754 a 1755).“ Touto navrhovanou právní úpravou je tak zachována současná právní úprava, kdy změna poměrů nemá obecně vliv na povinnost splnit smlouvu122. Jedná se tak o zachování zásady pacta sunt servanda, kdy strana, která se zaváţe k plnění, na sebe přebírá určité riziko, například pohyby cen, kurzů měn, nebo sníţení hodnoty převáděné věci aj. Obecně, i kdyţ se plnění smluvní povinnosti stane obtíţnější, poté toto nic nemění na povinnosti závazek splnit. Na rozdíl od současné právní úpravy však bude nově zakomponované ustanovení § 1754, které stanoví výjimku z jinak obecně zakotvené povinnosti dostát smluvním závazkům. Dotčené ustanovení stanoví: „Dojde-li ke změně okolností tak podstatné, že změna okolností založí v právech a povinnostech zvlášť hrubý nepoměr znevýhodněním jedné z nich buď neúměrným zvýšením nákladů plnění, anebo neúměrným snížením hodnoty předmětu plnění, má dotčená strana právo domáhat se vůči druhé straně obnovení jednání o smlouvě, prokáželi, že změnu nemohla rozumně předpokládat ani ovlivnit a že skutečnost nastala až po uzavření smlouvy, anebo se dotčené straně stala až po uzavření smlouvy známou. Uplatnění tohoto práva neopravňuje dotčenou stranu, aby odložila plnění.“ Z tohoto ustanovení vyplývají poţadavky, které musí být splněny, aby bylo moţné uvaţovat o vyuţití práva domáhat se jednání o obsahu smlouvy, respektive o smlouvě samotné. První a klíčovou podmínkou je vznik zvlášť hrubého nepoměru mezi plnění smluvních stran. Tento nepoměr můţe být způsoben enormním nárůstem vstupních nákladů, 121

Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku ze dne 18.5.2011, dostupná na http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html, citována dne 27.7.2011, na straně 437 výslovně uvádí: „Osnova se v tomto směru inspiruje čl. 6.2.1 až 6.2.3 zásad UNIDROIT, jejichž ustanovení se zde navrhuje převzít.“ 122 Odprostíme se pro tento okamžik od akademických úvah o využití ustanovení o poctivém obchodním styku, neboť jeho aplikace je podle mého názoru značně teoretická.

81

případně extrémním sníţením hodnoty předmětu plnění. Podle mého názoru tato podmínka musí být vykládána značně přísně, kdy musí se jednat o nepoměr, který by mohl například znamenat neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, kdy jednotlivá synalagmatická plnění si nejsou vůbec ekvivalentní. Dále je nezbytné, aby tento nepoměr teprve následně vznikl. Pokud by byl patrný jiţ při vzniku smlouvy, poté se nemůţe jednat o naplnění tohoto ustanovení, neboť nedošlo ke změně okolností, které by tento nepoměr vyvolaly, ale tento nepoměr existoval jiţ od počátku tohoto právního úkonu. V takovémto případě by bylo moţné uvaţovat leda o neplatnosti tohoto úkonu z důvodu jiných právních korektivů (např. dobrých mravů). Druhou podmínkou je, ţe podstatnou změnu okolností způsobující právě tento výše uvedený nepoměr nebylo moţné předpokládat. Tímto by měly být pokryty situace, kdy se bude jednat o inflační či kurzové posuny, které nebudou zcela extrémní, přičemţ za extrémní pro účely moţné předvídatelnosti nepovaţuji kurzové výkyvy v jednotkách procent například během jednoho dne, kteréţto jsou navíc v současné době (léto 2011) zcela na denním pořádku. Kromě skutečnosti, ţe dotčenou změnu okolností nebylo moţné předpokládat, tak toto navrhované ustanovení výslovně uvádí, ţe dotčená strana nemohla tuto okolnost ani ovlivnit. Moţnost ovlivnění okolností bude velice podstatná u velkých nadnárodních korporací, které v mnoha případech disponují finančními prostředky mnohých států. 123 K změně okolností tak nesmí dojít v důsledku jednání či naopak opomenutí dotčené smluvní strany. K změně okolností musí dojít aţ po uzavření smlouvy. Jedná se o obdobnou podmínku, jako v případě okolností vyšší moci ovšem s tím rozdílem, ţe z tohoto striktního pravidla existuje výjimka, tj. k okolnosti mohlo dojít před uzavřením smlouvy, avšak povinná strana se o tomto dozví, aţ po uzavření smlouvy. Tato výjimka můţe zakládat mnoho otázek spočívající v odpovědi na otázku, kdo se o dotčené změně okolností má dozvědět. V případě právnických osob není totiţ neobvyklé, ţe kontrakty neuzavírají členové statutního orgánu, ale například členové širšího vedení, nebo naopak, členové širšího vedení jednají o uzavření smlouvy, avšak finální kontrakt uzavírají členové statutárního orgánu. V těchto případech se 123

Není to dokonce ani tak dávno (konec července 2011), kdy největší společnost světa (Apple) disponovala na svých účtech vyšší finanční hotovostí, než největší ekonomika světa (USA). K tomu blíže: ČTK. Apple má víc peněž než americká vláda. Je to důsledek dluhů USA. Citováno dne 3.9.2011, dostupné na: http://byznys.ihned.cz/zpravodajstvi-cesko/c1-52425050-apple-ma-vic-penez-nez-americka-vlada-je-todusledek-dluhu-usa

82

tak můţe stát, ţe strana postiţení podstatnou změnou okolností se o této okolnosti dozví, avšak jiţ nestihne tuto informaci přenést konkrétní osobě uzavírající kontrakt. V tomto případě je tak otázka, zda byla naplněna tato podmínka či nikoliv. Vzhledem ke skutečnosti, ţe se jedná o výjimku z jinak obecného pravidla, která by de facto měla směřovat k tíţi oprávněné strany, poté by se výkladem mělo dojít k tomu, ţe se v takovémto případě nebude jednat o naplnění této podmínky, a toto ustanovení se aplikovat nebude. Na druhou stranu z tohoto ustanovení „pouze“vyplývá povinnost o smlouvě dále jednat, takţe se automaticky nepředikuje jak smlouva bude měněna. Vyjdeme-li z obecné teorie uzavírání smluv, respektive strategie win-win, poté by nebylo nutné ani toto ustanovení do právního řádu dávat, neboť smluvní strany by samy měly mít zájem na tom, aby smluvní podmínky umoţňovaly splnění smlouvy. Jak vyplývá z předchozího odstavce, tak následkem naplnění výše uvedených podmínek je moţnost dotčené strany vyvolat znovu „jednání o smlouvě“. Nejedná se tak pouze o obsahu smlouvy, ale o smlouvě samotné, z čehoţ je moţné dovodit, ţe obsahem tohoto jednání mají být, respektive mohou být otázky vázanosti smluvních stran současnou smlouvou. Výsledkem jednání smluvních stran tak nemusí být ujednání o adaptaci smlouvy na nové podmínky, ale například dohoda stran o jejím ukončení. Ustanovení stanoví moţnost dotčené strany domáhat se obnovení jednání, z čehoţ vyplývá povinnost druhé strany tomuto jednání se podvolit, tj. druhá smluvní strana je povinna o adaptaci smlouvy jednat. Dané ustanovení však nepředjímá, k jakému závěru mají tato jednání směřovat, zda například dojde k dohodě stran o ukončení smlouvy, nebo se konstatuje jiná hodnota nabízeného protiplnění za splnění dotčené smluvní povinnosti, aj. Tyto podmínky odpovídají výše uvedeným zásadám mezinárodních obchodních smluv Unidroit v Římě. Tyto zásady, jak jiţ napovídá jejich název, se primárně pouţívají pro mezinárodní obchodní vztahy, ale na jejich základě je moţné nalézt rozsáhlou databázi arbitráţních rozhodnutí, které mohou nejen smluvní strany čerpat jako vodítka výkladu dotčených ustanovení. Z poslední věty výše uvedeného ustanovení vyplývá, ţe naplnění podstatné změny okolností smlouvy bez dalšího nesuspenduje povinnost smluvní strany dostát své povinnosti. Jedná s podle mého názoru o ustanovení, které má zabránit zneuţívání tohoto ustanovení, neboť si velice dobře dovedu představit situaci, kdy povinná strana, jenţ bude předpokládat, ţe se ocitne v prodlení na místo toho, aby činila opatření směřující k eliminaci prodlení této

83

smluvní strany, tak by se pokoušela s poukazem na toto ustanovení vyvolat jednání o smlouvě, s tím, ţe došlo k změně okolností smlouvy. Na druhou stranu ovšem v důsledku tohoto ustanovení nebude dost dobře chráněna skutečně postiţená strana, neboť ta bude de facto povinná plnit, a to za aktuálně platné smluvní úpravy. Pokud tak smlouva bude předpokládat nějaké zálohy na plnění, potom tyto zálohy bez dalšího budou v původní výši, pokud se strany nedohodou jinak. V takovémto případě však zálohy nebudou hrát tu roli, kterou dotčené strany jim přikládaly, neboť v případě například hyperinflace bude záloha ve výši 10% z ceny předmětu plnění mít faktickou hodnotu sotva setinovou. Druhý odstavec připravované právní úpravy následně stanoví: „Právo podle odstavce 1 dotčené straně nevznikne, převzala-li na sebe nebezpečí změny okolností.“ Z tohoto ustanovení tedy explicitně vyplývá, ţe se smluvní strany mohou domluvit na tom, ţe se dotčené ustanovení neuplatní, a strana povinná k plnění bude k němu povinná vţdy, i kdyby došlo k změně okolností natolik podstatné, ţe by to mohlo zakládat dokonce její hospodářskou zkázu. Toto je výslovně připuštěno i v důvodové zprávě 124 k občanskému zákoníku, kde se výslovně uvádí: „Navrţená úprava nebrání stranám ujednat si něco jiného a výslovně zdůrazňuje, ţe převzetí rizika změny okolností některou ze stran vylučuje její právo domáhat se změny závazku.“ Je otázkou teprve budoucí diskuze, zda i v tomto případě se uplatní korektiv dobrých mravů, a ten zasáhne ve zcela extrémních případech do smluvní volnosti stran, ţe by například takovéto ustanovení smlouvy prohlásil za neplatné. Tato situace je obtíţně představitelná, neboť smluvní strany si svobodně ujednají, ţe se změna poměrů na jejich smluvní vztah nepouţije. Domnívám se ovšem, ţe ve zcela extrémních a výjimečných případech takováto varianta bude připuštěna. Tj. v zájmu co největší snahy o zachování vůle stran by se jen ujednání o nemoţnosti aplikace ustanovení o podstatné změně okolností prohlásilo za neplatné, aby byla zachována moţnost adaptace smlouvy, a ta nemusela být prohlašována pouze za neplatnou. Na druhou stranu si příliš takovouto situaci neumím představit, neboť její následky by musely být zcela extrémní, aby byly schopné suspendovat vůli stran vyjádřenou takto explicitně ve smlouvě.

124

Důvodová zpráva k návrhu nového občanského zákoníku. Dostupná http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/2011/Vladni_navrh_obcanskeho_zakoniku_2011_DZ.pdf, citováno dne 27.7.2011

84

na:

Ustanovení § 1755 v odstavci prvním navrhovaného občanského zákoníku stanoví: „Nedohodnou-li se strany v přiměřené lhůtě, může soud k návrhu kterékoli z nich rozhodnout, že závazek ze smlouvy změní obnovením rovnováhy práv a povinností stran, anebo že jej zruší ke dni a za podmínek určených v rozhodnutí. Návrhem stran soud není vázán.“ Navrhované ustanovení občanského zákoníku předpokládá, ţe pokud se smluvní strany nedohodnou na změně smlouvy, pak k návrhu jedné či obou smluvních stran rozhodne soud. Soud bude moci na základě výslovného ustanovení smlouvy změnit smluvní podmínky tak, aby došlo k obnovení rovnováhy (opět se hovoří o obnovení rovnováhy, takţe by změněné podmínky neměly být výhodnější neţ podmínky původní). Dovedu si ovšem představit, ţe soudy nebudou nezbytně nutně směřovat k tomu, aby byla zcela nalezena rovnováha, ale mělo by být zohledněno i riziko, které při uzavírání kaţdé smlouvy existuje. Z dotčeného ustanovení vyplývá moţnost soudu změnit smlouvu případně ji zrušit. Taktéţ ovšem z procesních předpisů vyplývá moţnost návrh na změnu smlouvy zamítnout, a to například z důvodu, ţe nedošlo k naplnění podmínek, tj. změna nebyla natolik podstatná. Z poslední věty výše uvedeného ustanovení vyplývá, ţe soud není vázán návrhy smluvních stran. De facto tak bude moci rozhodnout zcela „libovolně“. Bude moci tak zasáhnout případně do ceny protiplnění, do termínu či jiných podmínek dodání zboţí, aj. V odstavci druhém dotčeného ustanovení se stanoví: „Soud návrh na změnu závazku zamítne, pokud dotčená strana neuplatnila právo na obnovení jednání o smlouvě v přiměřené lhůtě, co změnu okolností musel zjistit; má se za to, že tato lhůta činí dva měsíce.“ V tomto ustanovení sice není uvedeno, u koho toto jednání mělo být uplatněno, respektive, zda musí návrh k soudu být podán ve lhůtě 2 měsíců, nebo naopak, zda postačí vznést poţadavek na jednání o smlouvě s druhou stranou v této lhůtě. Domnívám se, ţe tato lhůta je myšlena tak, ţe se jedná o lhůtu k oznámení druhé smluvní straně o naplnění podmínek ustanovení o podstatné změně okolností, coţ právě vyvolává povinnost smluvních stran jednat o obsahu smlouvy. Můţe se sice jednat zdát, ţe dvouměsíční lhůta je dlouhá, avšak dva měsíce jsou lhůta nejzazší, kdyţ jinak platí lhůta přiměřená. Počátek této lhůty se počítá od okamţiku, kdy došlo k podstatné změně poměrů, a nikoliv od okamţiku, kdy se tato změna poměrů projeví. Výklad jiný, ţe do dvou měsíců musí být podána ţaloba k soudu, by podle mého názoru nezakládal dostatek času smluvním stranám pro to, aby mohly seriózně o obsahu smlouvy jednat. Návrh dotčeného ustanovení neklade specifické poţadavky na uplatnění práva na obnovení jednání o smlouvě, avšak z hlediska moţného budoucího sporu lze jen doporučit,

85

aby toto právo bylo uplatněno písemně, a jednoznačně z něj vyplývalo, ţe se jedná o výzvu k obnovení jednání o smlouvě, podle dotčeného zákonného ustanovení, takţe by z této výzvy mělo i vyplývat o jakou změnu okolností se mělo jednat i to, jak má být smlouva změněna.

4.6. Srovnání právních institutů Porovnání výše uvedených institutů přináší níţe uvedená tabulka, jejichţ smyslem je pouze poskytnutí základní prvotní orientace pro nalezení vhodného právního pravidla, které má řešit případně vzniklou situaci. Pro účely zpracování této tabulky byly výše uvedené závěry zjednodušeny a značně schématizovány, ale pro poskytnutí základní orientace mezi právními nástroji je podle mého názoru tato tabulka podle mého názoru dostatečná. Právní institut

Právní úprava

Vyšší moc

Podmínky aplikace

Právní pravidlo

Působení

Jednání

Vztah

Vztah

Vztah k jiným

vnější

smluvní

k náhradě

k smluvní

právním institutů

okolnosti

strany

škodě

povinnosti

§ 374

ANO

NE

(vyšší

(a dále musí

(výslovně

moc) a

být

uvedeno,

§ 377

nepředvídate

okolnost musí

(oznamova

lné,

nastat

cí

moţné

nezávisle

povinnost)

rozumně

vůli

předpokládat

strany)

není

Vylučuje

Nedotýká se,

Nikterak

je

povinnost

smluvní

nedotýká smluvní

ţe

k náhradě

povinnost

škody

na

povinné

je

se

pokuty,

takţe

smluvní

k jejímu

uhrazení

strana

je smluvní strana,

povinná splnit

kterou

postihla

vyšší moc povinna vţdy.

její

Neumožňuje, aby

odvrácení;

postižená

nesmí

vyšší

mít

strana

mocí

od

původ

smlouvy

v hospodářs

odstoupila, můţe

ké

však

situaci

povinné strany,

oprávněná strana a

neuplatní se v případě prodlení povinné strany

odstoupit

se

86

splněním smluvní povinnosti) Nemožnost

§352 aţ

plnění

§354

ANO

ANO

Povinná

Smluvní

V

smluvní

povinnost

zbytek povinností,

zaniká

po tom co jedna

strana

je

případě,

povinna

z povinností

nahradit

následně

škodu

nemá

svému

oprávněnou

smluvnímu

stranu

partnerovi

pak těchto

kdy

zanikla jiţ

pro

význam, může

od

smluvních

povinností odstoupit Zmaření účelu

§

356

smlouvy

§357

a

ANO

ANO

Je

Nesmí se ale jednat

Explicitně se

Je

povinnost

nedotýká,

oprávněné strany

k náhradě

zde možnost

od

změnu

škody

od

odstoupit.

majetkových

strany, která

odstoupit.

poměrů, a ani

od smlouvy

ne

odstoupila

o

změnou

hospodářské

druhé

nebo

smluvní

trţní

situace

zde

je

smlouvy

zde

právo smlouvy

straně.

Z výše uvedené tabulky jsem vyloučil právní instrumenty řešící hospodářskou nemoţnost plnění a změnu poměrů, neboť jak jsem při jejich výkladu uvedl, tak ty v současné době nejsou právním řádem upraveny, a pokud se uvaţuje o jejich aplikaci, tak vţdy pomocí vyuţití obecných právních regulativů. Jejich vyuţití je moţné vţdy ve zcela extrémních případech, a podmínky jejich aplikace jsou velice striktní. K změně situace dojde vstupem nového občanského zákoníku v účinnost, kdy se bude jiţ jednat o právní instrumenty právem upravený s jasně definovanými podmínkami pro jejich aplikaci. V dnešní době bych smluvním stranám doporučil na tyto situace pamatovat v rámci smluvní úpravy, a to ve formě tzv. hard ship doloţek, a takovouto doloţku zahrnout do smlouvy.

87

5. Smluvní úprava vnějších okolností a jejich dopadů do smluvního vztahu V této části své práce chci poukázat na moţnosti smluvní úpravy okolností vyšší moci, tj. například vydefinování jejich podmínek, jakoţ i jejich dopadů do smluvního vztahu, například smluvení si moţnosti odstoupení od dotčené smlouvy, eliminace povinnosti platit smluvní pokutu aj. V této části své práce uvedu nejenom příklady doloţek vyšší moci, které bývají obvykle uţívány, nebo naopak doporučovány, ale poukáţu i na jiné moţnosti úpravy institutu vyšší moci v rámci smluvního vztahu, jakoţ i na jeho provázanost s jinými podstatnými náleţitostmi smlouvy 125 . Dále poukáţu na některé doloţky hard ship, ale následně se zamyslím i nad jinými aspekty dopadu vnějších okolností do smluvního vztahu, a to zejména aspekty finančními.

5.1. Doložky vyšší moci Trávníčková

126

obecně za účelem posílení předvídatelnosti osudu smlouvy

doporučuje, aby se v případě doloţek vyšší moci vyuţívala kombinace generální klausule, která bude obecným způsobem definovat okolnosti vyšší moci, a jejich demonstrativní výčet. S tímto řešením je moţné zcela beze zbytku souhlasit, coţ vyplývá i z mých níţe uvedených komentářů. Kdyby se mělo jednat o taxativní výčet moţných událostí, poté s poukazem na pestrost našeho světa by nebylo moţné obsáhnout všechny moţné okolnosti. Na druhou stranu vypsání pouze podmínek, které okolnost má splňovat, aby se jednalo o vyšší moc, nemusí být dostatečné. Můţe nastat hraniční nebo neurčitá situace, a v takovémto případě, pokud bude zahrnuta v demonstrativním výčtu, pak se postaví více na jisto, zda se o okolnost vyšší moci jedná či nikoliv. Ondrejová 127 v případě, kdy nejsou zpracovávány přímo doloţky vyšší moci, tak doporučuje alespoň modifikaci právní regulace okolností vylučující odpovědnost za škodu, 125

Pro účely této části mé práce nepovažuji za podstatné náležitosti smlouvy pouze ty, bez nichž by nedošlo k uzavření smluvního vztahu, ale spíše ty náležitosti, které jsou pro stany smlouvy podstatné. 126 TRÁVNÍČKOVÁ, S. Vídeňská úmluva a vyšší moc. Právní fórum. R. 2008, č. 8, s. 362 127 ONDREJOVÁ, D. K okolnostem vylučující odpovědnost za škodu podle obchodního zákoníku a Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží. Právní fórum. Rok. 2006, č. 9. s . 326

88

které podle ní mohou znít: „v případě okolností vyšší moci je kterákoliv ze stran smlouvy oprávněna písemně oznámit do určité doby ukončení smlouvy“, kteréţto ujednání řeší vztah okolnosti vyšší moci a jejího dopadu do smluvní povinnosti, nebo doloţku znění: „Opomeneli smluvní partner druhou smluvní stranu o vzniku případu vyšší moci vyrozumět, ztrácí prodávající právo odvolávat se na případ vyšší moci“, kdy se zase přímo striktně upravuje následek nesplnění tzv. oznamovací povinnosti, nebo v neposlední řadě ujednání znění „případy vyšší moci prodluţují analogicky dodací lhůty. Pokud okolnosti vyšší moci trvají déle neţ 6 měsíc, pak ten smluvní partner, proti kterému působí vyšší moc, je oprávněn odstoupit od smlouvy“, kdy tato doloţka reguluje zase jinak vztah smluvní povinnosti a dopadu vyšší moci, a dále stanoví jedné ze smluvní strany právo smlouvu ukončit. Nyní se pokusím nastínit některé z moţných znění doloţek vyšší moci, a to zejména za účelem inspirace smluvních stran nad moţností a variacemi smluvních ujednání. Za jednu z méně podařených doloţek vyšší moci, i kdyţ je diskutabilní, zda za takovouto doloţku je moţné toto ujednání povaţovat je čl. XIV mající název Platnost a účinnost smlouvy, změna a zánik smlouvy, kde pod podmínkami Zániku smlouvy je uvedeno písmeno „h) zmaření účelu smlouvy“, nebo „i) následkem působení vyšší moci“, kteréţto ustanovení je obsaţeno v metodickém pokynu pro podnikatele, jako návod na text znění tzv. mezinárodní kupní smlouvy128. V různých metodických pokynech nebo vzorových smlouvách můţeme nalézt mnoho různých znění doloţek vyšší moci, které se od sebe liší zejména svou propracovaností, která se odráţí jak ve vymezení jednotlivých podmínek, které musí být splněny pro to, aby se jednalo o okolnost vyšší moci, tak také i následků, které okolnosti vyšší moci vyvolávají. Za jednu z jednodušších doloţek vyšší moci je moţné označit například následující.129 „1. Strana není odpovědná za porušení smluvních povinností, jestliže prokáže, že toto porušení bylo způsobeno překážkou, kterou nemohla ovlivnit a ohledně které nelze rozumně předpokládat, že s ní mohla strana počítat v době uzavření smlouvy, nebo že tuto překážku nebo její důsledky mohla odvrátit nebo překonat. 128

Švarc, Z., Sciskalová, M. Vzor pro vyhotovení mezinárodní kupní smlouvy s komentářem. Metodická pomůcka pro podnikatele. 1. vydání. Karviná: Slezská univerzita v Opavě, Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné, 2002, s. 7. 129 MAREK, K., ŽVAČKOVÁ, L. Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla. 1. vyd.. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 209

89

2. Strana, která poruší smlouvu, musí okamžitě oznámit druhé straně překážku a její účinky na způsobilost poskytnout plnění.“ Z výše uvedené vyplývá, ţe se jedná v podstatě o parafrázovaný text zákona, kdy tato doloţka nikterak blíţe neurčuje ani jednotlivé podmínky pro naplnění dotčeného institutu, ani nestanoví případné jiné následky, neţ ty, které zákon stanoví, tj. povinnost oznamovací povinnosti provinivší se strany, a její deliberaci. Jiná doloţka vyšší moci, která jiţ precizuje následky dopadu okolností vyšší moci do smluvního vztahu, a z tohoto důvodu, podstatně vhodnější doloţka je například doloţka následujícího znění.130 „1. V případě, že nastanou okolnosti vyšší moci, není strana, jejíž plnění je těmito okolnostmi znemožněno, nebo ztíženo, povinna plnit své povinnosti dle této smlouvy, aniž tím dojde ke vzniku jakékoliv odpovědnosti. Článek 79 Vídeňské úmluvy se nepoužije. 2. Za vyšší moc se považují okolnosti, která strana nezavinila, zejména povodně, válka, změna politické situace či změna právních předpisů. 3. Vznik vyšší moci je povinna strana, jejíž plnění je jejím působením ovlivněno, oznámit druhé straně doporučeným dopisem do 3 pracovních dní ode dne, kdy se o vzniku vyšší moci dozvěděla. 4. Lhůta podle odstavce 3 začíná plynout nejpozději pátý den od vzniku vyšší moci. 5. Oznámení podle odstavce 3 se považuje za doručené pátým dnem ode dne jeho prokazatelného odeslání. 6. Trvá-li vyšší moc déle než 5 dnů od doručení oznámení podle odstavce 3, má prodávající právo odstoupit od smlouvy. Toto právo zaniká uplynutím 12. dne po doručení oznámení podle odstavce 3.“ Tato doloţka předně stanoví pouze jedinou podmínku pro to, aby se jednalo okolnost vyšší moci, a to skutečnost, ţe takovouto okolnost strana nezavinila. Je logické, ţe tuto okolnost neměla zavinit strana, která byla povinna k plnění. Tato doloţka nikterak nestanoví nezbytnost, aby k této okolnosti došlo aţ po uzavření smlouvy, případně skutečnost, aby tato 130

MAREK, K., ŽVAČKOVÁ, L. Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla. 1. vyd.. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 209

90

okolnost nebylo moţno předvídat, čímţ na jednu stranu značně rozšiřuje okruh situací, které mohou být povaţována za okolnost vyšší moci, na druhou stranu se jedná o relativně jednoduchou a jasnou podmínku, takţe by nemusely vznikat spory o to, zda se jednalo o okolnost vyšší moci nebo nejednalo. Dotčení ustanovení stanoví i příkladný výčet těch případů, které mají být povaţována za okolnost vyšší moci. Pokud se za okolnost vyšší moci má povaţovat taková okolnost, která je například rozhodným právem vyloučena, nebo je minimálně sporné, zda je moţné tuto okolnost povaţovat za vyšší moc, poté je vhodné ji výslovně jako příklad vyšší moci uvést. Výše uvedený příklad výslovně a zcela konkrétně upravuje tzv. oznamovací povinnost, kdy stanoví lhůty, do kdy má tato povinnost být splněna. Pokud se jedná jiţ o natolik podrobné ustanovení tak je trochu škoda, ţe neupravuje přímo minimální obsahové náleţitosti tohoto oznámení, ale na druhou stranu moţná by se jednalo o zbytečný přepjatý formalismus, neboť je zřejmé, ţe není příliš vhodné, aby smlouva obsahovala a upravovala vše. Tato skutečnost by taktéţ byla značně nepraktická. V posledním ustanovení dotčené doloţky je upravena moţnost, zde bohuţel pouze jedné smluvní strany, od smlouvy odstoupit, a to v případě, kdy okolnost vyšší moci trvá po delší dobu. S ohledem na skutečnost, ţe lhůty uvedené v šestém odstavci jsou navázány buď na odeslání nebo zejména na doručení oznámení o vyšší moci, tak je vhodné, předchází se tím případným sporům, ţe smlouva obsahuje přímo pravidlo pro určení dne, kdy bude oznámení povaţováno za doručené. Za jednu z nejpreciznějších doloţek vyšší moci je moţné označit následující doloţku, která byla vytvořena Mezinárodní obchodní komorou v Paříţi, která formulovala tzv. Force Majeure Clause 2003131. Tato doloţka zní následovně: „1. Není-li ve smlouvě uzavřené mezi smluvními stranami výslovně sjednáno nebo vyjádřeno jinak, pokud smluvní strana nesplní jednu nebo více svých smluvních povinností, uplatní se následky uvedené v odstavcích 4 až 9 této doložky, jestliže tato strana prokáže: a) že nesplnění její povinností bylo způsobeno překážkou mimo její kontrolu b) b) že nebylo možné rozumně předpokládat vznik takové překážky v době uzavření smlouvy a 131

Luyulei.net. ICC Force Majeure and Hardship Clauses. Dostupné na: http://www.luyulei.net/drafting/M003ICC_ForceMajeure_hardship_clauses.html, citováno dne 1.12.2011

91

c) že nebylo možné se rozumně vyhnout nebo překonat účinky překážky. 2. Jestliže smluvní strana nesplní jednu nebo více svých smluvních povinností v důsledku nesplnění závazku třetí stranou, která zcela nebo zčásti k tomuto plnění zavázala, vztahují se následky uvedené v odstavcích 4 až 9 této doložky pouze na smluvní stranu: a) která vyhoví požadavků uvedeným v odstavci 1 této doložky a b) pokud smluvní strana prokáže, že tytéž požadavky se vztahují i na třetí osobu. 3. Není-li prokázán opak a není-li mezi stranami ve smlouvě výslovně ujednáno nebo vyjádřeno jinak, má se za to, že smluvní strana dovolávající se této doložky splnila podmínky uvedené v odstavci 1 této doložky v případě, pokud nastane jedna nebo více následujících překážek: a) válka (vyhlášená nebo nevyhlášená), ozbrojený konflikt nebo obdobné vážné ohrožení (např. útok, blokáda, vojenské embargo), nepřátelské akce, invaze, akce cizího nepřítele, rozsáhlá vojenská mobilizace, b) občanská válka, povstání, vzbouření a revoluce, vojenské nebo uchvatitelské akce, vzpoury, občanské nepokoje nebo výtržnosti, davové násilí, akce občanské neposlušnosti, c) teroristické akce, sabotáže nebo pirátství, d) úřední zásahy zákonné nebo nezákonné, splnění jakýchkoliv zákonů nebo vládních příkazů, řádů, pravidel nebo pokynů, stanné právo, vyvlastnění, násilné zabavení, uchvácení výrobních podniků/továren, rekvizice, znárodnění, e) vyšší moc, mor, epidemie, přírodní pohromy, např. prudké bouře, smršti, tajfuny, hurikány, tornáda, vánice, zemětřesení, vulkanické činnosti, sesuvy půdy, přílivové vlny, tsunami, záplavy, poškození nebo zničení zavinění bleskem, suchem, f) výbuch, oheň, zničení strojů, zařízení, továren a veškeré instalace, dlouhodobé poruchy v dopravě, telekomunikaci nebo elektrickém příkonu, g) všeobecné pracovní výtržnosti jako například bojkot, stávky, výluky, zpomalení práce a obsazení továren a objektů. 4. Strana, která se úspěšně dovolává této doložky, je s výhradou odstavce 6 této doložky prostřena povinnosti splnit své závazky ze smlouvy od okamžiku, kdy nastala překážka způsobující nemožnost plnění, jestliže je o tom neprodleně uvědomena druhá strana nebo jestliže není uvědomena neprodleně, od okamžiku, kdy vyrozumění o tom dojde druhé straně.

92

5. Strana, která se úspěšně dovolává této doložky, je s výhradou odstavce 6 zproštěna veškeré odpovědnosti za škodu nebo jakékoliv smluvně ujednané povinnosti pro případ porušení smlouvy, a to od okamžiku uvedeného v odstavci 4. 6. Pokud účinek překážky nebo události, jíž se strana dovolává, je přechodný, uplatní s následky uvedené v odstavci 4 a 5 této doložky pouze v rozsahu a po dobu trvání této překážky nebo po dobu, po kterou uvedená překážka nebo událost brání plnění smluvních povinností stranou, která se dovolává této doložky. Při uplatnění tohoto odstavce je strana dovolávající se této doložky povinna vyrozumět druhou stranu, jakmile překážka nebo událost přestane bránit plnění smluvních povinností. 7. Strana dovolávající se této doložky je povinna učinit veškerá rozumná opatření k omezení účinku překážky nebo události, již se dovolává při jejich smluvních povinností. 8. Pokud trvání překážky, již se strana dovolává podle odstavce 1 této doložky, nebo pokud události vyjmenované v odstavci 3 této doložky způsobují, že jedna či obě strany jsou připraveny o to, co mohly rozumně očekávat s ohledem na uzavřenou smlouvu, je kterákoliv ze stran oprávněna ukončit smlouvu, přičemž tuto okolnost musí oznámit druhé straně v rozumné lhůtě. 9. Pokud se uplatní odstavec 8 a pokud některá ze smluvních stran získala před ukončením smlouvy nějaký prospěch, je tato strana povinna zaplatit druhé straně peněžitou náhradu rovnající se hodnotě takovéhoto prospěchu.“ Odstavec první této doloţky stanoví primární podmínky, které musí být naplněny, aby se mohla daná událost nebo okolnost povaţovat za vyšší moc a vyvolávat účinky, touto výše uvedenou doloţkou předpokládané. Jedná se o podmínku neovlivnitelnosti dané okolnosti, tj. smluvní strana nemůţe ovlivnit dotčenou okolnost, dále nepředvídatelnosti dané překáţky, respektive nemoţnost reálného předpokladu výskytu této překáţky, a v neposlední řadě nemoţnost vyhnutí se této překáţky nebo překonání této překáţky, ovšem s ohledem na korektiv rozumného se vyhnutí, tj. za rozumných okolností, jakoţ i rozumných nákladů se strana nemohla dopadu dotčené okolnosti vyvarovat popřípadě jej překonat. Odstavec druhý poté upravuje okolnosti, kdy se smluvní strana ocitla v prodlení se splněním smluvní povinnosti, a to v důsledku prodlení třetí osoby, např. subdodavatele. Odstavec druhý stanoví podmínky, které musí být naplněny, aby v tomto případě smluvní strana, například dodavatel, neodpovídal (je ovšem myslitelné, aby se jednalo i o odběratele, který je například povinen

93

zajistit v případě mnoha doloţek INCOTERMS přepravce na určité místo, a pokud se přepravce ocitne v prodlení, tak v prodlení s převzetím zboţí je i odběratel sám). Aby došlo o naplnění odstavce druhého, tak na třetí osobu musí dopadnout okolnost, která bude naplňovat podmínky odstavce prvního a navíc, tyto podmínky musí dopadnout i na samotnou smluvní stranu. Odstavec třetí potom vyjmenovává případy, na které stanoví tzv. vyvratitelnou domněnku toho, ţe tato situace zakládá naplnění podmínek stanovených prvním odstavcem, tudíţ, ţe se jedná o plnou moc. Události uvedené v dotčeném třetím odstavci jsou velice obšírné, a zahrnují podle mého názoru i situace, kdy je přinejmenším více neţ sporné, zda skutečně naplňují podmínky stanovení odstavcem prvním (například bojkot, stávka, výluka, zpomalení práce aj.). V těchto případech můţe být velice sporné, zda tyto případy nebyly alespoň z části zaviněny smluvní stranou. Na druhou stranu, tím, ţe jsou uvedeny v tomto ustanovení, tak se zakládá moţnost, aby tyto případy byly nahlíţeny i korektivem naplnění moţných podmínek pro aplikaci ustanovení vyšší moci. Je zvláštní, ale toto vychází ze skutečnosti, ţe tato doloţka byla formulována zejména pro mezinárodní obchod, ţe výslovně, respektive jako vyvratitelná domněnka, se stanoví, ţe úřední opatření, splnění zákonů i vládních nařízení se povaţuje za okolnost vyšší moci. Stranám však s ohledem na opakovaně zmíněnou zásadu dispozitivnosti je ponechána moţnost, aby výslovně nějaké události za okolnost vyšší moci nepovaţovaly, tj. z daného ujednání vypustily. Důsledek odstavce třetího podle mého názoru je způsobilý prohlásit za okolnost vyšší moci i takové události, které podmínky odstavce prvního nesplňují, protoţe vyjmenovává případy, které by bylo moţné povaţovat za okolnost vyšší moci, respektive terminologií dotčeného ustanovení, vyjmenovává okolnosti u kterých se předpokládá naplnění podmínek odstavce prvního. Toto striktní pravidlo je trochu změkčeno dovětkem, ţe tyto události naplňují podmínky odstavce prvního, pokud není stanoveno jinak. De facto tak podle mého názoru znamená, ţe se reálně převrací důkazní břemeno na poškozenou stranu, neboť provinivší se strana poukáţe na konkrétní událost uvedenou v odstavci třetím, a tím, ţe se předpokládá splnění podmínek uvedených v odstavci prvním, a tudíţ dojde k vyvolání níţe uvedených účinků, a pokud by poškozená strana s tímto nesouhlasila, poté by musela nejen namítnout, ale i prokázat, ţe nejsou naplněny všechny podmínky odstavce prvního. Tato doloţka nevyvolává jen deliberaci provinivší se strany za porušení smlouvy (odstavec pátý doloţky), ale i výslovně stanoví, ţe se neuplatní jakákoliv smluvní povinnost

94

stanovená pro případ nesplnění konkrétní smluvní povinnosti. Typicky se bude jednat o smluvní pokutu, která v obchodním zákoníku je stanovena na základě absolutní odpovědnosti, tj. k jejímu zaplacení je smluvní strana povinna i v případě, ţe k porušení smluvní povinnosti došlo v důsledku okolnosti vyšší moci. Dotčená doloţka kromě výše uvedeného i výslovně stanoví, ţe dotčený závazek zaniká (odstavec čtvrtý). Nedostáváme se tak jako v případě českého právního řádu do situace, ţe smluvní strana je stále povinna k plnění, ale toto je jako kdyby suspendováno po dobu trvání okolnosti vyšší moci, a k zániku dané smluvní povinnosti musí dojít v důsledku jiné skutečnosti (buď dohody stran, odstoupení od smlouvy, aj.). Z odstavce pátého vyplývá obdobně jako v případě české právní úprava informační povinnost, tj. aby nastaly výše uvedené následky, tak o dotčené události, ale i následcích, která tato událost vyvolává, musí být informována druhá smluvní strana. Výše uvedené nastává pouze v případě stálosti dotčené okolnosti, neboť jak vyplývá z odstavce šestého, tak následky uvedené výše trvají pouze po dobu trvání události naplňující podmínky uvedené v odstavci prvním. Z daného ustanovení taktéţ explicitně vyplývá, ţe následky uvedené výše trvají pouze po dobu trvání události, ale zejména vztahují se pouze k té části smluvní povinnosti, která je danou událostí dotčena. Tj. není moţné v případě události mající lokální charakter nebo pouze úzký dopad do plnění smluvních povinností, aby povinná strana, která se dovolává účinků vyvolaných touto událostí, ve vztahu k celé smluvní povinnosti. V dotčeném ustanovení se vyuţívá spojení „účinek překáţky je přechodný“. Bohuţel nikde není vymezeno, co je ještě moţné povaţovat za přechodný účinek, respektive o jak dlouhé časové období se má jednat. V případě precizace této doloţky by bylo velice vhodné doplnit například, ţe o přechodný účinek se nejedná, pokud znemoţňuje plnění smluvní povinnosti například o více jak určitý počet dní. Sedmý odstavec dotčeného ustanovení opakuje a stanoví obecnou povinnost smluvní strany postiţené vyšší moci, počínat si tak, aby dopad vyšší moci na plnění své smluvní povinnosti eliminovala. Můţe se sice zdát, ţe se jedná o proklamativní ustanovení, na druhou stranu je moţné si představit situace, kdy smluvní strana nebude plnit svou smluvní povinnost, a to v důsledku vyšší moci. Bude se jednat například o událost s velice úzkým dopadem do smluvních povinností, popřípadě by měla trvat velice krátkou dobu, avšak povinná smluvní strana místo kroků k odvrácení či eliminaci dopadů vyšší moci si bud počínat opačně, potom by mohlo dojít k tomu, ţe bud povinna k náhradě škody, ale ne za

95

porušení konkrétní smluvní povinnosti (např. doručit zboţí), ale právě za to, ţe nepostupovala tak, aby rozsah vyšší moci co nejvíce eliminovala. Předposlední odstavec výše uvedené doloţky stanoví podmínky, za kterých smluvní strany mohou odstoupit od celé smlouvy. Jedinou podmínkou je skutečnost, ţe v důsledku okolnosti vyšší moci a v důsledku toho neplnění smluvní povinnosti je jedna nebo více smluvních stran připravena o to, co mohla rozumně očekávat při uzavření smlouvy (můţe se jednat o případné ztráty z nemoţnosti dalšího prodeje, prodlení s předání investičního celku, v důsledku něhoţ bude výhodnější si zajistit dodávku celého investičního celku od třetí osoby, aj.). K tomuto ukončení smlouvy musí dojít v rozumné době, přičemţ toto období opětovně není konkrétně vymezeno. Je moţné, aby si smluvní strany dohodly, ţe toto právo je moţné uplatnit pouze v nějaké době od vzniku této překáţky, jinak ţe zaniká, a například se období aţ v případě, kdy vyšší moc brání v plnění smluvní povinnosti aţ po nějaké konkrétní době, aj. Poslední odstavec této doloţky následně upravuje případy, kdy dojde k ukončení smlouvy, kdyţ stanoví, ţe takovémto případě je smluvní strana která získala před ukončením smlouvy nějaký prospěch je povinna druhé smluvní straně jej vrátit, a to ve formě peněţité náhrady. Opětovně je moţné, aby se jednalo o vydání plnění, a aţ v případě, ţe by toto nebylo moţné, aby se jednalo o peněţní kompenzaci. Ačkoliv je moţné v této doloţce najít ne zcela vhodně upravená ustanovení, tak se domnívám, ţe můţe velice dobře poslouţit jako vzorová doloţka, a to zejména v důsledku své obsáhlosti, přičemţ smluvní strany by si případně lhůty nebo jiné okolnosti mohly jiţ upravit podle svého. Kaţdopádně jelikoţ je tato doloţka takto obsáhlá, tak by smluvní úprava mohla do značné míry eliminovat mezery zákonné úpravy.

5.2. Hardship doložky I v případě tzv. hard ship doloţky se můţeme setkat s doloţkami nejrůznějšího znění, které se mohou podstatně lišit, jak svou sloţitostí, tak také následky, které naplnění jejich podmínek má znamenat. Můţe se jednat o doloţku například následujícího znění132:

132

MAUX. M. Hardship under German and International Law. http://law.wustl.edu/Library/cdroms/IBL/Conarb/W23Laux.htm, citováno dne 1.11.2011

96

Dostupné

na:

„Pokud v průběhu plnění této smlouvy se objeví ekonomické, politické nebo technické okolnosti, které byly stranami nepředvídatelné, a jsou mimo kontrolu smluvních stran, a činí plnění smlouvy velice obtížné, avšak ne nemožné, je zatížená smluvní strana, potom co tyto překážky překročí všechna předběžná opatření, která strana v době uzavření smlouvy přijala, oprávněna požádat o přiměřené zmírnění smlouvy a může požádat o změnu smlouvy. Smluvní strany jsou o tomto povinny jednat, a pokud nedojde k smírnému vyřešení, může postižená strana požádat rozhodčí soud o rozhodnutí, a to v souladu s rozhodčí doložkou obsaženou v této smlouvě.“ Jedná se o relativně stručnou hardship doloţku, která stanoví poněkud vágně podmínky pro její aplikaci. V rámci předejití případným spekulacím je vhodné výslovné uvedení, ţe například technické problémy mohou způsobit okolnost činící plnění smlouvy značně obtíţným. Je ovšem na druhou stranu otázkou zda v případě náleţité profesionality smluvního partnera je moţné, aby mohl nějaký takovýto technický problém vyvstat, tj. takový problém, který dotčená smluvní strana nemohla předpokládat. Pokud se však má jednat například o subdodávku nějakého celku do kompletního investičního celu, poté se takováto okolnost můţe teoretickynastat, a to například v důsledku změny technologie nebo vyuţitím jiného neţ původně navrţeného řešení. Tato doloţka sice neupravuje, zda se pozastavuje povinnost plnění smlouvy, po vyvstání dotčených okolností, nebo dotčená strana je dále povinna k plnění. Dále však tato doloţka explicitně stanoví, ţe v případě naplnění jejich podmínek je dotčená smluvní strana oprávněna ţádat o zmírnění podmínek smlouvy případně o změnu smlouvy. Za značnou výhodu, která však je způsobená tím, ţe ona vzorová smlouva podléhá rozhodčímu řízení, je fakt, ţe o případné adaptaci smlouvy by se rozhodovalo v rámci rozhodčího řízení. Na druhou stranu si dovedu představit, ţe tato otázka, tj. adaptace smlouvy, by nemusel být řešena ani v rámci rozhodčího řízení, ale jiným například alternativním řešením 133 . Takovýmto řešením můţe být buď mediace, která je českému právnímu řádu známa, ale například i tzv. „Mini-trial“, který spočívá v tom, ţe zástupci obou stran za účasti nestranné osoby se dohodnou na smírném vyřešení sporu, v tomto případě na adaptaci

133

Český právní řád umožňuje, ba některé náležitosti smlouvy byly stranami dohodnuty dodatečně, či případně, aby některé náležitosti smlouvy stanovila třetí osoba.

97

smlouvy134. Jelikoţ se nejedná o formalizované jednání, je potom moţné, aby jeho jednání nebyl přítomen právník135, nýbrţ představitel vrcholného managementu dotčené strany, a spor tak byl řešen komplexně, nejen z pohledu právního, ale i ekonomického, aj. Dalšími moţnostmi řešení případných rozdílných pohledů na věc je moţné spatřovat v ustanovení tzv. Contract Review Board, kteráţto komise by měla v průběhu celé doby realizace smlouvy řešit případné spory stran, které však více neţ povahu právní mají povahu expertní či ekonomickou. Smluvní strany se mohou případně dohodnout i na tom, ţe závěry této komise budou sloţit jako důkazní prostředek pro soudní či rozhodčí řízení. Domnívám se, ţe není ani přímo vyloučeno, aby se smluvní strany dohodly na tom, ţe tato komise bude dokonce nadána autoritativně spor rozhodnout, tj.aby měla pravomoci rozhodčího soudu. Obdobným řešením by mohlo být i ustanovení nezávislého experta, který by po celou dobu realizace smlouvy dohlíţel na vzájemné plnění smlouvy smluvními stranami, a byl by nadán pravomocí k průběţnému řešení sporů. Rozehnalová 136 k tomuto uvádí, ţe experti představují metodu rychlého určení toho, zda problémy technické či ekonomické povahy existují a jaká je jejich příčina, s tím, ţe bývají obvykle vyuţívání před zahájením samotného dokazování, přičemţ mohou získat i pravomoc k rozhodování sporu jako rozhodci, i kdyţ se nejedná o častý případ. Domnívám se, ţe v případě, kdy strany ještě před uzavřením kontraktu se dohodnut na nějakém vhodném rychlém a na stranách nezávislém posouzení případných problémů, a nemusí se jednat pouze o postup pro získání autoritativního rozhodnutí, nýbrţ pouze případně stanovisko nezávislé 3 osoby nebo vzájemné vyjasnění si stanovisek, poté to můţe stranám pomoci k dosaţení společného cílem, kterým bude realizace smlouvy. Za další příklad tzv. hard ship doloţky by bylo moţné označit například doloţku tohoto znění137: 134

ROZEHNALOVÁ. N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. Vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 32 135 Nepřítomnost právníka při sestavování prvotní dohody může být výhodou, neboť právníci mají dle mínění velké části populace ve zvyku věci komplikovat. Pokud by neutrální osoba byla právníkem, poté tato osoba by byla schopna zajistit, aby obsah dohody stran nebyl v rozporu s právním řádem. Taktéž se domnívám, že v mnoha případech bude adaptace smlouvy spočívat v změně ceny, termínu plnění, nebo se strany dohodnou, že smlouvu ukončí, takže účast právníka by zde nemusel být nezbytná. 136 ROZEHNALOVÁ. N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. Vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 35 137 MAREK, K., ŽVAČKOVÁ, L. Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla. 1. vyd.. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 212. Tato doložka vychází z Hardship doložky vytvořené Mezinárodní obchodní komorou v Paříži v roce 2003

98

„1. Smluvní strana je vázána plnit své smluvní povinnosti i v případě, že události učinily plnění obtížnějším, než se dalo rozumně předpokládat v době uzavření smlouvy. 2. Bez ohledu na ustanovení odstavce 1 této doložky, pokud smluvní strana prokáže, že a) pokračující plnění smluvních povinností se stalo mimořádně obtížným vzhledem k události, kterou by mohla rozumně zvládnout a která je mimo rozumnou kontrolu, ale která nemohla být rozumně očekávána, aby byla vzata v úvahu v době uzavření smlouvy, a že b) jí nebylo možno se této události nebo jejím následkům rozumně vyhnout nebo je překonat, jsou smluvní strany vázány, v rozumné době o uplatnění této doložky, projednat alternativní smluvní podmínky, které následky této události rozumně vyřeší. 3. Pokud se uplatní odstavec 2 této doložky, alternativní smluvní podmínky nejsou odsouhlaseny druhou smluvní stranou, je strana dovolávající se této doložky oprávněna smlouvu ukončit.“ Tato doloţka stanoví ve svém prvním bodě obecné pravidlo povinnosti plnit smluvní povinnosti, a to i v případě, ţe dojde ke změně okolností, jenţ vyvolají obtíţe při plnění této smlouvy, a to dokonce i obtíţe vetší, něţ bylo moţné rozuměn předpokládat při uzavření smlouvy, Jednoznačně z tohoto obecného pravidla vyplývá tzv. riziko podnikání, kdyţ kaţdá smluvní strana uzavřením smlouvy na sebe přenáší určité riziko. Z tohoto obecného pravidla však dává odstavec druhý výjimku. Pro aplikaci odstavce druhého ovšem musí dojít ke kumulativnímu naplnění několika bodů. Splnění smluvní povinnosti se muselo stát mimořádně obtíţným, nebude se sice jednat o takové obtíţe, které by musely být takové intenzity ţe jejich naplnění by způsobilo hospodářskou zkázu zavázané smluvní strany, které je například vyuţívána pokud má být plnění závazku prohlášeno za rozporné s poctivým obchodním stykem, avšak zcela jistě se nebude jednat o případ, kdy v případě smluvního závazku by strana poskytující plnění měla mít garantován nějaký zisk či jiný profit. Musí k obtíţím při plnění smluvní povinnosti dojít v důsledku situace, jenţ je mimo kontrolu smluvní strany a jenţ nebyla touto stranou předvídatelná v době uzavření smlouvy, a není tuto situaci moţné rozumné zvládnout. V tomto případě jsou smluvní strany pokud se nejde dotčené situaci vyhnout nebo ji rozuměn nekonat povinny jednat o takové změně smluvních podmínek, které by umoţnily dostát smluvní povinnosti, ale za nových smluvních podmínek. Odstavec třetí dotčené doloţky následně řeší situaci, kdy se smluvní strany nedomluví na změně smlouvy, a to tak, ţe strana, která se aplikace této doloţky dovolává, má právo tuto smlouvou ukončit. Jde o nátlakové ustanovení, které nutí smluvní strany se dohodnout na

99

nových podmínkách smlouvy, avšak podle mého názoru moţná aţ příliš zvýhodňuje tu stranu smlouvy, do jejíhoţ plnění tato okolnost zasáhne, neboť pokud k dohodě stran na plnění nedojde, tak tato strana nebude povinna plnit, ale smlouvu ukončí. Výhodnější by podle mého bylo, aby se spor přednesl třetí nezávislé straně, která by mohla rozhodnout o tom, jak má být smlouva modifikována. Smluvní strany se mohou taktéţ dohodnout na doloţce následujícího znění, a to případně tím, ţe si tuto doloţku zahrnou do smluvního ujednání přímo, anebo svou smlouvu podřídí Zásadám mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT138, které obsahují ve svém článku 6.2. doloţku následujícího znění139: „1. Strany jsou povinny plnit své závazky, i když se plnění stane obtížnější, s výhradou následujících ustanovení týkajících se podstatné změny poměrů. 2. O podstatnou změnu poměrů jde tehdy, jestliže nastanou okolnosti, které podstatnou měrou ruší rovnováhu plnění, ať už zvýšením nákladů na plnění závazků, či snížením hodnoty přijímaného plnění a a) tyto skutečnosti nastaly nebo byly dány na vědomí poškozené straně po uzavření smlouvy, b) poškozená strana nemohla v době uzavírání smlouvy vzít takové skutečnosti rozumně v úvahu, c) tyto skutečnosti se vymykají kontrole poškozené strany a d) poškozená strana na sebe nevzala riziko těchto skutečností. 3. V případě podstatné změny poměrů může poškozená strana požadovat nové projednání podmínek smlouvy. Žádost musí být podána bez zbytečného odkladu a musí uvádět důvody, na nichž spočívá. 4. Žádost o nové projednání sama o sobě nedává poškozené straně právo pozastavit plnění svých závazků. 5. Pokud nedojde mezi stranami k dohodě v přiměřené lhůtě, může se jedna či druhá strana obrátit na soud.

138

K tomuto je podstatné říci, že převládající právní názor alespoň v Evropě neuznává volbu stran Zásadám mezinárodních obchodních smluv na roveň volbě práva, takže strany jsou tak nuceny k tomu, aby si zvolily rozhodné právo s tím, že tyto zásady UNIDROIT se uplatní v mezích kogentních norem práva jinak rozhodného. 139 Zásady Mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT. překlad: Larlšová. M., Tomaščínová. J. 1 vydání. Praha: CODEX Bohenia s.r.o., rok 1997, s. 135-139

100

6. Dojde-li soud k závěru, že se jedná o případ podstatné změny poměrů, může, uzná-li za vhodné: a) ukončit platnost smlouvy k datu a za podmínek, které sám stanoví nebo b) upravit smlouvu tak, aby byla znovu nastolena rovnováha plnění.“ K této doloţce by bylo moţné připojit obdobné poznámky, jako jsem uváděl k ICC doloţce vyšší moci, či případně k hard ship doloţce výše. V případě zobecnění, tak v případě hard ship doloţky je nezbytné, aby tato primárně stanovovala povinnost zavázané strany splnit smluvní závazek s tím, ţe výjimkou z této povinnosti je pouze situace podstatné změny poměrů nebo nenadálou situaci nepřiměřeně ztěţující plnění smlouvy. Následující ustanovení smlouvy stanoví podmínky, které takováto okolnost musí splňovat, aby se mohly uplatnit dopady do smluvního vztahu. Tyto podmínky je moţné koncipovat relativně přísně, neboť se jedná ve své podstatě o výjimku z podnikatelského rizika, které na sebe vţdy zavazující se strany přebírají. Součástí těchto doloţek je i dopad dotčených okolností do smluvního vztahu, kdy typicky se jedná o povinnost dále jednat o smluvních podmínkách, přičemţ výsledkem takovéhoto jednání by měla být taková změna smlouvy, která vrátí smlouvě takovou rovnováhu, jakou měla před danou okolností podstatně ztěţující plnění smlouvy. Doloţky v rámci předejití sporům by měla upravovat i mezidobí, tj. co se děje s dotčenou smluvní povinností v mezidobí od dopadu dané okolnosti do doby neţ se strany dohodnou na případné adaptaci smlouvy. Jak jsme zde uváděl jiţ mnohokrát, tak vţdy je vhodné mít ještě nějaké náhradní řešení, zde typicky pro případ, kdyţ se strany nedohodou na nových podmínkách smlouvy. Výše uvedená doloţka přijala řešení spočívající v předloţení sporu soudu k rozhodnutí, kdy v podstatě soud buď nazná, ţe nastala okolnost splňující výše uvedené podmínky, a poté buď by soud mohl ukončit smlouvu, respektive závazky stran ze smlouvy vyplývající, nebo podmínky smlouvy by adaptoval na novou situaci, nebo soud stanoví, ţe takováto okolnost nenastala, a ponechá smlouvu beze změny. Jinou moţností by bylo stanovení například moţnosti odstoupení od smlouvy, aj. Domnívám se, ţe v případě předloţení sporu obecným soudům je problematické, aby ty mohly jakkoliv adaptovat smlouvu, neboť soud není účastníkem smluvního vztahu, a tuto doloţku není podle mého názoru moţné označit, za nějaký zárodek budoucí smlouvy, kdy by

101

soud „pouze“ nahradil vůli jedné strany svým rozhodnutím. Na druhou stranu se domnívám, ţe by pravomoc soudu bylo moţné zaloţit ustanovením § 7 odstavce 1) občanským soudním řádem, neboť ten stanoví: „V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.“, kdy dotčenou otázku by podle mého názoru bylo moţné označit za jinou právní věc. Kaţdopádně z opatrnosti, ale zejména z důvodu značné délky soudních řízení, bych doporučil, aby smluvní strany místo předkládání sporu z hard ship doloţky věc předkládaly soudu, aby ten smlouvu případně adaptoval, aby předkládali věc třetí nezávislé osobě, popřípadě rozhodčímu soudu. Kdyţ takovéto řešení můţe být podstatně rychlejší neţ soudní jednání, kdy výrok soudu jiţ nemusí být aktuální, a to například z důvodu, ţe mezi vyvstáním problému a vynesením rozhodnutí soudu uplynulo období v lepším případě mnoha měsíců, spíše však mnoha roků. Závěrem k jakýmkoliv vzorovým doloţkám je nezbytné uvést, ţe se vţdy jedná pouze o vzory, které pracují s určitou typickou či jinak modelovou situací, a podmínky konkrétních smluvních stran nemusí těmto vzorovým či příkladným doloţkám odpovídat. Je tak nezbytné s nimi pracovat obezřetně a vţdy je buď zcela „ušít na míru“ konkrétním poţadavkům zcela konkrétních smluvních stran, nebo převzít například nějakou z výše uvedených doloţek, avšak tu si pro jednotlivé smluvní strany přizpůsobit.

5.3. Jiné možnosti smluvní regulace dopadů vnějších okolností do smluvního vztahu Výše jsem uvedl příklady přímé úpravy vnějších okolností ve smlouvě, a to ve formě jejich přímé smluvní úpravy. Některým vnějším okolnostem je moţné předejít popřípadě značně eliminovat jejich dopad, nebo přenést ekonomické riziko následky vnějších okolností na třetí osobu, a to buď uzavřením vhodné pojistné smlouvy (pro přenesení ekonomických dopadů na třetí osobu), nebo vhodným nastavení ostatních ustanovení smlouvy, popřípadě si zvolením vhodné právní úpravy, kterou se má smluvní vztah řídit. Následky případných

102

některých vnějších okolností respektive jejich dopad taktéţ mohou řešit i některé mezinárodní smlouvy, které jsou uzavírány jak na širokém mezinárodním poli, tak mezi jednotlivými státy. Tyto smlouvy však neposkytují ochranu před dopady všech vnějších okolností, ale pouze některých, a tato ochrana není poskytována všem obchodním případům, ale pouze vybrané skupině konkrétních smluv. I při vyuţití výše uvedeného, jakoţto vhodných prevenčních nástrojů, je však nezbytné se svým způsobem zaměřit na generální prevenci. Janatka140 hovoří o průzkumu trhu a výběru partnera. V případě dobře a vhodně provedeného průzkumu trhu je moţné odhalit mnohá rizika, která se mohou v rámci realizace obchodního případu vyskytnout. V rámci této předkontraktační fáze je vhodné vytipovat pravděpodobná rizika, a s těmito pracovat tak, aby smlouva na ně pamatovala a dokázala pruţně na ně reagovat. Nemusí se nezbytně jednat pouze o přírodní katastrofy, které například znemoţní provést dopravu smluvními stranami zamýšleným způsobem, ale můţe se jednat o případná administrativní opatření, sociální pnutí aj. Janatka v případě, kdy vymezuje důvody, proč získávat informace o smluvním partnerovi primárně cílí na oblast zaplacení kupní ceny a další otázky platební morálky141. Ačkoliv se jedná o hlavní důvod, proč smluvní strany do závazkových vztahů vstupují (buď chtějí zboţí, nebo sluţbu, kterou si nemohou obstarat sami, nebo naopak chtějí zboţí či sluţbu zpeněţit), tak jak jsme v této své práci jiţ poukázal, ne vţdy musí dojít k neplnění smluvního závazku z důvodu spočívajícího na smluvním partnerovi. Je tak vhodné, a to zejména v období, kdy nad finančními institucemi visí riziko tzv. dluhové krize a v důsledku toho tak odepsání značné části případných aktiv bank, se zaměřit i na případné 3. subjekty, které budou částečně participovat na plnění smluvních povinností (například bankovní instituce, ale i případně pojišťovny, či dokonce státy poskytující nějaké garance). Je tak nezbytné si uvědomit, ţe mnohým rizikům, případně mnohým problémům je moţné předejít ještě před uzavřením případného obchodního případu.

140

JANATKA, F. A ŠUBERT, M. in JANATKA, F. a kol. Realizace vývozního obchodního případu. 2. přepracované vydání. Praha: IMODS ve spolupráci s nakl. VELRYBA, 2000, s. 8 až 25. V této části jsou rozebrány základní a klíčové otázky, na které by si měl odpovědět každý vývozce, pokud chce začít s exportem svých výrobků. Primárně se sice jedná o informace, které slouží pro vývozce, a tudíž se zaobírají zejména mezinárodního obchodu, avšak mnohé z daných otázek se řeší i v rámci klasického vnitrostátního obchodu. 141 JANATKA, F. A ŠUBERT, M. in JANATKA, F. a kol. Realizace vývozního obchodního případu. 2. přepracované vydání. Praha: IMODS ve spolupráci s nakl. VELRYBA, 2000, s.14

103

5.3.1. Zvolení si právní úpravy Volba práva prvořadý význam při určení práva rozhodného pro závazkový vztah zaloţený projevy vůle účastníků (příp. i jen jednostranným projevem vůle, a tak odsouvá ostatní hraniční určovatele aţ na druhé místo.142 Volba práva tak podle Bělohlávka143 v praxi zajišťuje předvídatelnost důsledků konkrétního právního vztahu pro strany, a tedy i dostatečnou míru právní jistoty účastníků vztahu, a dále zejména moţnost určit právní úpravu nejlépe odpovídající představám stran. Tyto výhody volby práva se zejména projeví v mezinárodním smluvním vztahu, ale svůj význam, podle mého názoru mají i v klasickém vnitrostátním smluvním vztahu, kdy zafixováním, byť jen dispozitivní právní úpravy pomůţe stranám lépe předvídat následky svých úkonů, ale taktéţ umoţní upravit si smluvní vztah, aby stranám pokud moţno co nejvíce vyhovoval, a to bez zdlouhavé a obsáhlé úpravy jednotlivých práv a povinností účastníků smlouvy ve smlouvě samotné. Předně je nezbytné uvést, ţe primárně je tato moţnost dána v případě mezinárodních smluv, kdy moţnost volby právní úpravy je značně široká144. Tato skutečnost však podle mého názoru neznamená, ţe by nebylo moţnost zvolit si právní úpravu v rámci vnitrostátního obchodu. Samozřejmě, v takovémto případě nebude moţno zvolit jiný právní řád, neţ právní řád České republiky, to ovšem neznamená, ţe by se smluvní strany musely řídit striktně řídit právní úpravou obsaţených v české právní úpravě. V rámci smluvního práva je dána smluvním stranám široká moţnost nahrazení právní úpravy. Toto mohou učinit tak, ţe buď si vzájemná práva upraví rozdílně ve smlouvě, případně v obchodních podmínkách, které by byly součástí smlouvy. Nic ovšem podle mého nebrání smluvním stranám, aby konstatovaly, ţe jejich smluvní vztah se sice řídí českým obchodním zákoníkem, avšak jeho dispozitivní ustanovení nahrazují například rakouskou, francouzskou či jinou úpravou. Jednalo by se tak o tzv. materializovanou volbu práva, která není způsobilá vyloučit kogentní normy českého práva, ale nahrazuje pouze jeho dispozitivní ustanovení. Smluvní strany by se tak mohly 142

KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. 6. opravené a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 2004, s. 295 BĚLOHLÁVEK, A. J. Volba práva v závazkových vztazích s mezinárodním prvkem. Právní fórum. Rok 2006, č. 3, s. 83 144 V českém právním řádu respektive v právu Evropské unie, které nyní v otázce kolizní úpravy smluvních vztahů má přednost, je možnost volby rozhodného práva neomezená. Tato neomezenost se ovšem projeví ve vztahu mezi podnikateli v rámci uzavírání mezinárodních obchodních smluv. V případě, kdy smlouva bude uzavřena se spotřebitelem, nebo se bude jednat o pracovní smlouvu, poté volba práva není neomezená. Taktéž omezenost volby práva vyplývá z ekonomického postavení stran, a jejich síly prosadit si ve smlouvě co možná pro sebe nejvýhodnější ustanovení. 143

104

vyhnout případné změně právní úpravy, ovšem pouze v případě, ţe by tato změna byla dispozitivní. Bělohlávek 145 na jednu stranu uvádí, ţe tuzemské právní předpisy mezinárodního práva soukromého připouštějí volbu práva výlučně na vztahy s mezinárodním prvkem, na druhou stranu poukazuje na skutečnost, ţe účinek materializované volby práva je shodný, jako v případě, ţe by účastníci „vnitrostátního“ právního vztahu převzali v rámci dispozitivních ustanovení tohoto právního řádu úpravu obsaţenou v předpisech jiného státu („takový předpis opsali“), coţ není v rozporu s tuzemskou právní úpravou. Tento jeho názor plně koresponduje s výše uvedeným, a je tak moţné uvést, ţe v důsledku takovéhoto jednání by mohlo dojít k větší míře právní jistoty, neboť změna českého právního řádu respektive jeho dispozitivních ustanovení by se nedotkla změny práv a povinností smluvní stran. Osobně se ale domnívám, ţe by bylo velice obtíţné soudy přesvědčit, aby se zabývaly takovouto smlouvou, neboť by se soudům obtíţně zjišťovala jednotlivá smluvní ustanovení, a proto minimálně soudy by ocenily doslovné přepsání právního řádu, kterým strany chtějí, aby s jejich povinnosti řídily do smlouvy. V případě jiţ „klasické volby práva“ tj. v rámci mezinárodního závazkového vztahu, poté jak jsem uvedl je moţnost volby práva v zásadě neomezená.

Ono slovo v zásadě

uvedené v poslední větě je velice podstatné, neboť pravidla pro přípustnost či omezení volby práva je nezbytné hledat vţdy v tom právním řádu, kde bude probíhat soud (tj. v lex fori), neboť přípustnost volby práva se bude zejména posuzovat tímto právním řádem. V neposlední řadě je z opatrnosti vhodné si zjistit, zda dotčená volba práva nenaráţí ani na právní řád místa, kde očekáváte případný výkon soudního rozhodnutí. Jak jsem uvedl výše, tak moţnost volby právního řádu je velice široká, z opatrnosti ovšem doporučuji, aby volba směřovala k platnému pozitivnímu právnímu řádu 146 , neboť v případě, ţe by spor byl rozhodován obecnými soudy, poté by se mohlo stát, ţe by takovýto soud neakceptoval vůli smluvních stran, aby se práva a povinnosti řešili právem mezinárodních obchodníků, popřípadě jinými 145

BĚLOHLÁVEK, A. J. Volba práva v závazkových vztazích s mezinárodním prvkem. Právní fórum. Rok 2006, č. 3, s. 83 146 Výslovně nedoporučuji používat volbu práva odkazem na zásady platné v mezinárodním obchodě, popřípadě zásady UNIDROIT. V případě, že by se strany chtěl i takovýmito nestátními pravidly řídit, poté bych doporučil nejdříve zvolit právní řád, a dále i tyto nestátní prostředky právní úpravy s tím, že ty se použijí v mezích kogentních norem práva jinak rozhodného. Pokud by strany zcela chtěla vyloučit použití nějakého právního řádu, poté bych doporučil, aby smlouva obsahovala rozhodčí doložku, kdy rozhodci budou více nakloněni tomu, aby se neaplikoval konkrétní práv řád určitého státu.

105

nestátními prostředky ochrany. V případě, ţe by spor byl řešen rozhodci, poté v takovémto případě bude podstatně vyšší míra pravděpodobnosti, ţe ti se při rozhodování sporu nestátními předpisy budou řídit. Domnívám se však, ţe volba práva je natolik široká, ţe smluvním stranám by nemusely činit problémy zvolit si nějaký právní řád. Právní úprava volby práva, a to nejen v České republice a potaţmo v zemích Evropského hospodářského prostoru, umoţňuje, aby se jednotlivé části smlouvy řídily odlišnými právními řády (například jiným právním řádem se bude řídit otázka placení, jiným dodáním předmětu smlouvy, a odlišným například sankční ustanovení). Co se týče otázky zafixování zvoleného právního řádu k určitému časovému okamţiku, tak k tomuto Bělohlávek 147 uvádí: „zásadně ovšem platí, ţe zvolené právo se aplikuje vţdy v aktuálním stavu v době, kdy ho má být pouţito pro řešení konkrétní otázky. Strany ovšem mohou takovouto aplikaci v rámci volby tohoto práva omezit pouze například na stav v době uzavření smlouvy, ovšem pouze ve vztahu k otázkám podléhajícím dispozitivní právní úpravě takto zvoleného právního řádu.“ Zcela závěrem si pouze dovolím poukázat na skutečnost, ţe ač s výhradou výše uvedeného je moţnost volby smluvního práva téměř bezbřehá, tak to neznamená, ţe by smluvní strany mohly vyloučit určitá ustanovení dotčených148 právních řádů. Ačkoliv je tedy stranám dána široká moţnost smluvní volnosti, tak tato volnost není zcela bezbřehá, a je tak nezbytné vţdy zkoumat některé předpisy rozhodných států v rámci daného obchodního případu.

5.3.2. Smluvní úprava dalších podstatných náležitostí smlouvy Kromě samotné úpravy vnějších okolností ve smlouvě je taktéţ podstatné, jak smlouva samotná upravuje své další povinnosti, respektive jaké smluvní povinnosti ze smluvního vztahu vyplývají. Vnější okolnost totiţ můţe zasáhnout do všech částí smluvního vztahu, tj. můţe se projevit v rámci výroby předmětu smlouvy, můţe zamezit jeho dopravení, nebo 147

BĚLOHLÁVEK, A. J. Volba práva v závazkových vztazích s mezinárodním prvkem. Právní fórum. Rok 2006, č. 3, s. 86 148 Používám pojem dotčených právních řádů, neboť není možné předem s absolutní jistotou uzavřít takovýto okruh právních řádů. Minimálně se však bude respektive může jednat o právní řád místa konání soudu, ale taktéž o jakýkoliv jiný právní řád, ke kterému má smluvní vztah nějaký vztah. Míra aplikace těchto norem bude jednak vyplývat ze vztahu daného smluvního vztahu a konkrétního státu, ale taktéž z právního řádu místa konání soudního jednání.

106

například zasáhne aţ do jeho samotného předání, jeho zaplacení, nebo do následného provozu. Na druhou stranu nikde není nezbytně dáno, ţe například aţ do fyzického předání předmětu smlouvy nese odpovědnost za škodu na něm pouze dodavatel, popřípadě, ţe dodavatel nemůţe nést odpovědnost za předmět smlouvu i po nějakou dobu po jeho předání odběrateli, a to například v rámci jeho testovacího, homologačního nebo jiného provozu. Taktéţ nic stranám nebrání, aby si sjednaly, ţe odběratel za jistých okolností si ponese sám odpovědnost jiţ za předmět smlouvy ve výrobě, a z této odpovědnosti budou jenom některé výluky, či si tuto odpovědnost ponese absolutně aj. Ţe okamţik vzniku okolnosti vyšší moci je podstatný nejen k tomu, zda tato vyšší moc vyvolává nějaké právní účinky, ale i ve vztahu k splnění povinností je moţné dokreslit na následujícím případě, který vyvrcholil sporem mezi prodávajícím z Jiţní Korey a kupujícím Čínskou společností, který byl řešen Čínskou mezinárodní ekonomickou a obchodní arbitráţní komisí 149 . V tomto sporu šlo o to, ţe korejský prodávající měl dodat zboţí čínskému kupujícímu, přičemţ kupní cena měla být placena akreditivem. Po nalodění zboţí na loď došlo k potopení dotčené lodi, a jelikoţ předmětem smlouvy bylo dodání papíru, tak došlo k zničení celého předmětu smlouvy. Následně nedošlo k zaplacení kupní ceny, kdy dokumenty předloţené prodávajícím nebyly v souladu s podmínkami dokumentárního akreditivu. Kupující kupní cenu nezaplatil ani jinak a prodávající proto podat ţalobu. Arbitráţní komise dospěla k názoru, ţe došlo k řádnému splnění smlouvy ze strany prodávajícího, neboť zboţí bylo dodáno v okamţiku jeho nalodění na loď (přesněji překročením lodního zábradlí), v důsledku čehoţ přešlo nebezpečí škody na věci na kupujícího. Komise uvedla, ţe dokumentární akreditiv byl pouze prostředkem či instrumentem zaplacení kupní ceny, a i kdyţ nedošlo k jeho proplacení, pak tím není dotčena povinnost kupujícího zaplatit kupní cenu. K proplacení akreditivu ovšem došlo v důsledku skutečnosti, ţe prodávajícím předloţené dokumenty nebyly v souladu s podmínkami akreditivu, a to v důsledku chyby prodávajícího. Proto komise nepřiznala prodávajícímu nárok na náhradu škody tímto prodávajícímu způsobené. Komise se zcela nezabývala dále dotčeným potopením lodě, protoţe to nebylo pro případ podstatné. Jednalo se však o motivaci kupujícího k tomu, ţe následně nechtěl 149

Čínský mezinárodní ekonomický a obchodní arbitrážní komise (China International Economic and Trade Arbitration Commission), rozhodnutí ze dne 25.6.1997, vedené jako případ 864 (CLOUT nbr.) ve vztahu k tzv. Vídeňské úmluvě o mezinárodní kupní smlouvě

107

poskytnout součinnost k tomu, aby kupní cena za zboţí byla zaplacena mimo akreditiv. Tento případ tak názorně ukazuje, ţe kromě vzniku okolnosti vyšší moci jsou podstatné i ostatní ujednání smluvních stran, například způsobem předání plnění respektive úprava přechodu nebezpečí škody na věci, které je teoreticky moţné si sjednat tak, ţe bude nést po celou dobu odběratel. Výše uvedený příklad se vztahoval pouze k předání předmětu smlouvu, ale obdobně mohou vyvstat problémy se zaplacením ceny za předmět smlouvy, a to například vlivem zákazu vývozu kapitálu ze země, popřípadě krachem banky aj. Přitom například i takovýmto rizikům by bylo moţné předejít například tím, ţe dodavatel bude ještě před realizací smlouvy povinen otevřít si vázaný účet v nějaké třetí zemi u tzv. prvotřídní banky, s povinností před samotnou realizací této smlouvy na tento účet deponovat dotčené finanční prostředky, aj. Smluvní strany si musí uvědomit, ţe do smluvního vztahu mohou zasáhnout nejrůznější okolnosti a v nejrůznější okamţiky, přičemţ nejen samotnou úpravy těchto vnějších okolností ve smlouvě, ale například jiţ vhodným nastavením smluvních podmínek je moţné předejít mnoha dopadům takových vnějších okolností.

5.3.3. Uzavření pojistné smlouvy Pojistná smlouva není sama o sobě způsobilá jakkoliv ovlivnit okolnost vyšší moci, ani neupravuje vztah vyšší moci k smluvnímu závazku, jehoţ se dotýká. Pojistná smlouva je pouze způsobilá k tomu, aby případná ekonomická rizika z dopadu vyšší moci do smluvního vztahu nenesla smluvní strana, ale pojišťovna. Cílem této práce není v ţádném případě rozebírat ustanovení pojistných smluv, popřípadě právní úpravu pojistné smlouvy. Je potřeba si však uvědomit, ţe i v případě, kdy pojistná smlouva bude zahrnovat takové působení vnějších okolností, které je smlouvou předpokládané, tak to ještě neznamená samo o osobě, ţe dojde k přenosu ekonomického dopadu této vnější okolnosti ze smluvní strany na pojišťovnu, neboť pojistné smlouvy obsahují celou řadu nejrůznějších výluk, tj. případů, kdy pojišťovna není povinna vyplácet ţádné pojistné plnění. V rámci pojistné smlouvy je nezbytné upozornit, ţe je potřeba rozlišit tzv. komerční rizika, která vyplývají z ekonomické a finanční situace smluvní strany, a na teritoriální rizika vyplývající z politické, finanční a makroekonomické situace země smluvní strany, respektive

108

třetí země, která mají z hlediska obchodních partnerů povahu vyšší moci.150 K rozlišení těchto rizik je nezbytné uvést, ţe zatímco zejména proti komerčním rizikům, případně rizikům ve vztahu k ţivelním pohromám je moţné zajistit i u běţných komerčních pojišťoven, tak pojištění proti teritoriálním rizikům, a to zejména ve vztahu k některým státům, je moţné typicky zajistit pouze u státních pojišťoven, v České republice zejména u EGAP151. EGAP v rámci své činnosti zabývající se pojišťováním teritoriálních rizik, případně kombinaci teritoriálních rizik spojených s komerčními riziky působí s podporou státu, a to podle zákona o pojišťování a financování vývozu se státní podporou. Na začátku působení EGAP v České republice poskytovala tato pojišťovna pojištění pouze proti teritoriálním rizikům, takţe pokud smluvní strana chtěla být řádně pojištěna, poté musela toto pojištění kombinovat s klasickým komerčním pojištěním. V současné době EGAP nabízí kompletní sluţby pojištění. Obdobně i některé komerční pojišťovny v současné době nabízejí, respektive mohou nabídnout i pojištění některých teritoriálních rizik. O pojistné smlouvě se ve vztahu k vnějším okolnostem vyjadřuji zejména z toho důvodu, ţe dobře postavená smlouva sice můţe znamenat, ţe strana povinna nahrazovat škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti, popřípadě bude moci od smlouvy odstoupit, ale v zásadě smlouva do značné míry neřeší ekonomické dopady způsobené například nerealizací dodávky, popřípadě nenahradí škodu výrobci, kterému bylo zničené zboţí v důsledku vyšší moci, které měl například nazítří expedovat. Sice nebude odpovědný za nesplnění své povinnosti, ale nikdo mu jeho škodu neuhradí. Otázka pojištění je klíčová ještě v jedné důleţité otázce, a tou je oblast financování. V dnešní době probíhá mnohdy nejen úvěrové financování dovozu, například pořízení investičního celku, ale jiţ jeho výroba bývá mnohdy financována úvěry, a banky, které

150

JANATKA, F. A ŠUBERT, M. in JANATKA, F. a kol. Realizace vývozního obchodního případu. 2. přepracované vydání. Praha: IMODS ve spolupráci s nakl. VELRYBA, 2000, s. 37 - 39 Janatka jakožto příklady teritoriálních rizik ve vztahu k splatnosti pohledávek exportérů uvádí zejména: platební potíže vyvolané politickými událostmi v zemi sídla zahraničního kupujícího, jako je válka, občanská válka, revoluce, povstání, občanské nepokoje, stávka, atd.; nemožnost transferu úhrad do České republiky v důsledku vážných ekonomických potíží země sídla zahraničního kupujícího, vyhlášení její platební neschopnosti, zavedení moratoria na platby a devizový režim omezující transfer úhrad do zahraničí; administrativního rozhodnutí orgánů státu zahraničního kupujícího, které bez zavinění zahraničního kupujícího znemožňuje realizaci kontaktu nebo jeho zaplacení (např. odebrání dovozní nebo vývozní licence, zrušení nebo odebrání jiných již vydaných povolení nezbytných k realizaci kontraktu, zmrazení vkladů, apod.); administrativní a politická opatření ve třetích zemích, jejichž prostřednictvím se realizuje kontrakt, resp. Platby, které znemožňují realizaci kontraktu nebo transfer plateb do České republiky (např. embargo nebo omezení pohybu zboží nebo transferu úhrad atd.) 151 Bližší informace o produktech této pojišťovny i bližší informace jsou dostupné na: http://www.egap.cz/

109

poskytují tyto exportní úvěry, v mnoha případech poţadují existenci i výše uvedené pojistné smlouvy. V této části své práce se nesnaţím poukazovat na právní úpravu pojistných smluv, jejich jednotlivých výluk, či nejrůznějších institutů. Tato krátká část mé práce má zejména poukázat na skutečnost, ţe ačkoliv například kupní smlouva je vztahem dvoustranným, tak v konečném důsledku do realizace této smlouvy mohou být zahrnuty i další subjekty, a to například právě pojišťovny.

5.3.4. Ochrana poskytnutá mezinárodními smlouvami Předně je nezbytné uvést, ţe obdobně jako pojistná smlouva, tak tyto prostředky neposkytují prevenční ochranu před dopady vnějších okolností, nýbrţ pouze pomáhají následně odstranit negativní ekonomickou zátěţ z vnější okolností postiţené smluvní strany na třetí osobu, kterou bude stát. Dalším důleţitým bodem je skutečnost, ţe tato ochrana vyplývající z mezinárodních smluv se nedotýká všech případných vnějších okolností, nýbrţ pouze těch, které jsou vyvolány zásahem státu. Typicky se tak bude jednat o určitá administrativní omezení, či jiné zásahy státní moci. Tato ochrana, která je poskytována mezinárodními smlouvami, není poskytována všem typům obchodů, nýbrţ je poskytována tzv. zahraničním investicím. Ty jsou typicky vymezovány tak, ţe aby ekonomická operace mohla být povaţována za investici, je třeba naplnění tří kumulativních znaků, a to přínos zahraničního investora k ekonomickému rozvoji hostitelského státu, určitá doba trvání operace a v neposlední řadě riziko vyplývající z této operace nesené investorem.152 Z těchto definic vyplývá skutečnost, ţe výnos z investice je odloţen na pozdější dobu, čímţ se typicky liší od jiných obchodních smluv, například od kupní smlouvy nebo smlouvy na dodávku investičního celku oproti hladké platbě, aj.153 Ze skutečnosti, ţe tato ochrana mezinárodním investicím je poskytována na základě mezinárodních smluv, tak vyplývá celá řada podmínek, které musí být naplněny, aby bylo moţné se případně této ochrany dovolávat. Předně musí existovat právní norma, která ukládá státu povinnost k náhradě škody, pokud stát se sám dobrovolně nerozhodne škodu, kterou 152

Takto například definuje investici Šturma, a to v ŠTURMA, P. Mezinárodní dohody o ochraně investic a řešení sporů. Praha: Linde, rok 2001, s. 16-17 153 KALIŠ, R. Mezinárodní investice jako předmět ochrany poskytované mezinárodním právem investičním. Právní fórum, rok 2008, č. 11, s. 467- 468

110

způsobil sám nahradit. Takovouto právní normou bude typicky mezinárodní smlouva, která můţe být buď mnohostranná nebo dvoustranná. Taktéţ by podle mého názoru bylo moţné, aby stát vydal svou vlastní právní normu, na základě které bude veřejně garantovat případnou náhradu škod způsobených svými zásahy. V současné době neexistuje ţádná, respektive Česká republika není jejím členským státem, mnohostranná mezinárodní smlouva o ochraně investic. Existuje však Washingtonská úmluva o řešení sporů z investic mezi státy a občany druhých států z roku 1965154, která však nestanoví pravidla ochrany investic, nýbrţ stanoví pravomoci pro řešení sporů z ochrany investic. Na druhou stranu existuje více neţ 2000 dvoustranných dohod o mezinárodní ochraně investic, přičemţ Česká republika má v současné době uzavřeny tyto dohody s více jak 70 státy155. Druhým poţadavkem je následně naplnění poţadavků stanovených ve smlouvě. Klíčovým poţadavkem bude skutečnost, ţe stát svým zásahem musel zasáhnout do tzv. mezinárodní investice. Vymezení mezinárodní investice je v těchto dohodách značně široké, a přesahuje rámec této více méně poznámky, jenţ má pouze upozornit i na moţnost domoci se právní ochrany před zásahem vyšší moci prostřednictvím prostředků veřejného práva. Kališ156 v této souvislosti konstatuje, ţe přestoţe se definice v jednotlivých smlouvách o ochraně investic v detailech liší, je jim společná inklinace k co nejširšímu vymezení tohoto pojmu a soustředění se na co nejpřesnější výčet všech druhů majetkového vkladu, který má být chráněna, dovolává se tak Štrumy157, který k širokému výčtu zahraničních investic uvádí, ţe uvádění těchto výčtů se dohody nesoustřeďují na specifickou ochranu investic, ale veškerého uvedeného majetku investorů z jednoho státu ba území druhé smluvní strany. Je tak potřeba uvést, ţe některé smlouvy poskytující ochranu mezinárodním investicím se jiţ značně odklonili od obecného vymezení pojmu investice, a to aţ k takovému vymezení pojmu investice, které zahrnují téměř jakýkoliv majetek na území cizího státu. S ohledem na shora uvedené je tak v případě, ţe do smluvního závazku zasáhne okolnost vyšší moci, která bude vyvolána státním zásahem doporučit postiţené straně, aby se

154

Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 420/1992 sb. Businessinfo. Platné dohody o podpoře a ochraně investic. Dostupné na: http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/pravni-prostredi-celni-problematika/platne-dohody-o-podpore-aochrane/1000487/6850/ citováno dne 3.1.2012 156 KALIŠ, R. Mezinárodní investice jako předmět ochrany poskytované mezinárodním právem investičním. Právní fórum, rok 2008, č. 11, s. 473 157 ŠTURMA, P. Mezinárodní dohody o ochraně investic a řešení sporů. Praha:Linde, rok 2001, s. 16-17 155

111

mimo jiné podívala, zda ji právě nějaká smlouvy o mezinárodní ochraně investic neposkytuje ochrany.

112

6. Právní úprava určení ceny a její změny 6.1. Dopady vnějších okolností do ceny za plnění smlouvy Kaţdým kalendářním čtvrtletím, a v poslední době i pomalu kaţdým kalendářním měsícem se k veřejnosti dostává informace o vývoji spotřebitelských cen, tj. zpráva o vývoji inflace. Pohyb těchto cen při běţném vývoji nepřesahuje 2% ročně, kterouţto hranici pro výši inflace si stanovila i Česká národní banka, a přičemţ tato hranice plně odpovídá i tzv. cílené inflaci ostatními centrálními bankami. Jedná se však pouze o výši inflace, která jak jsme výše uvedl, odpovídá standardnímu případně očekávané a tedy předvídatelnému vývoji trhu. V případě citelného zásahu vyšší moci, jenţ můţe mít podobu občanské války, společenským nepokojům, nebo stávky 158 , jako i případně přírodním katastrofám, tak se tyto okolnosti projevují nejen ve výše uvedené ceně pro spotřebitele, ale zejména tzv. velkoobchodní ceně, jenţ je pro účastníky smluvních vztahů podstatná. K těmto změnám je nezbytné uvést, ţe většinou se projevují postupně, a to s časovým zpoţděním, takţe v případě krátkodobých obchodů je teoreticky moţné na tyto případné změny vstup nebrát náleţitý zřetel. Opačná situace ovšem je v případech tzv. dlouhodobějších kontraktů, případně smluv s velkým objemem, kde se předpokládá postupné plnění povinností v delším časovém horizontu. V těchto případech se můţe změna ceny vstupů, se kterou povinná strana při uzavření smlouvy nepočítala, velice negativně odrazit na výsledné ekonomické výhodnosti dotčené smlouvy pro povinnou smluvní stranu. Pokud se smlouva najednou stane ekonomicky nevýhodnou, poté nebude mít zavázaná strana ani dostatečnou motivace k řádnému a včasnému splnění své povinnosti, coţ v konečném důsledku můţe i velice zasáhnout stranu oprávněnou z dotčeného plnění. Například vývoj ceny ropy za období od 1.1.2004, do září 2011, názorně dokresluje níţe uvedený graf 159 . Z tohoto grafu jednoznačně vyplývá pád ceny ropy po nástupu tzv.

158

Například občanská válka, ale již samotné občanské nepokoje v Libyi měly vliv na vývoj ceny ropy (k tomu blíže: ČTK: Za dramatickým nárůstem ceny ropy stály většinou konflikty, největší propad ale způsobila finanční krize. Citováno dne 9.9.2011, dostupné na: http://byznys.ihned.cz/c1-50589650-za-dramatickym-narustemceny-ropy-staly-vetsinou-konflikty-nejvetsi-propad-ale-zpusobila-financni-krize). 159 Citováno dne 9.9.2011, dostupné na: http://www.kurzy.cz/komodity/index.asp?A=5&idk=38&od=9.9.2000&do=8.9.2011&curr=USD

113

světové finanční krize z roku 2008, kdy 15.9.2008 zkrachovala americká investiční banka Lehman Brothers, v důsledku čehoţ se ekonomiky mnoha států světa ocitly v recesi. Z dotčeného grafu můţeme vyčíst i zrychlení růstu ceny ropy na začátku roku 2011, kdy došlo k vyhrocení situace a arabských státech, které jsou významnými producenty ropy, a zejména v Libyi. Obdobně se vnější okolnosti odráţejí i v ceně jiných komodit, jako například oceli, uhlí, ale i obilovin, či drahých kovů. Je potom obvyklé, ţe se od vývoje cen vstupních surovin odvíjí i cena jiných výrobků, které mohou být pro řádnou realizaci smlouvy nezbytné. Taktéţ je nezbytné v případě dlouhodobých kontraktů pamatovat na

skutečnost, ţe typicky kaţdým rokem se vedou

jednání o růstu platů zaměstnanců většiny výrobních společností. Na dlouhodobé závazky je tak nezbytné nahlíţet z dynamického pohledu, kdy cena fixních i variabilních nákladů se značně mění, přičemţ s ohledem na silně konkurenční prostředí není moţné pro zavázanou stranu si ponechávat velice široký finanční polštář, který by jí umoţnil se se změnami těchto vstupních nákladů snadno vypořádat. V případě, kdy je dotčený cenový polštář menší, potom je nezbytné ujednání o ceně učinit pokud moţno natolik flexibilní, ţe by umoţnilo cenové výkyvy zahrnout do ceny za plnění. V neposlední řadě v případě, kdy se jedná o mezinárodní obchodní transakci, je nezbytné pamatovat i na jiné moţnosti ovlivnění konečné ceny dotčeného plnění. Pokud se dotčená transakce neuskutečňuje v rámci zóny volného obchodu či celní unie, tak je k ceně plnění nezbytné vzít v úvahu i další administrativní poplatky, kterými mohou být různé poplatky za vývozní či naopak dovozní licence, nezbytnost doloţení dodatečných atestů, a v neposlední řadě i zaplacení cla, které můţe být jak dovozní, tak také vývozní. Pokud dotčené smluvní strany s těmito poplatky kalkulují, a zahrnuli-li je do ceny plnění, pak je jejich vyměření nemůţe překvapit. Problém můţe nastat však v případě, kdy tyto poplatky či cla jsou zaváděny nově, a to případně i dodatečně, nebo je jejich výše následně změněna. Některým z těchto poplatků se je moţné vyhnout vhodně zvolením místem předání plnění. Druhým z nabízených elegantních řešení je ujednání, ţe smluvená cena za dotčené plnění

114

nezahrnuje tyto poplatky, a ty budou druhé smluvní straně přefakturovány dodatečně. V tomto případě neponese jejich případnou změnu strana povinná, nýbrţ příjemce dotčeného plnění. U mezinárodních transakcí je ještě jedno nezanedbatelné riziko spočívající v odlišnosti měn smluvních stran. Strany se tak v mnoha případech nevyhnou situaci, kdy budou nuceni řešit kurzová rizika, či peněţní operace v několika měnách. Pokud se smluvní strany hned nedohodnou, ţe obchod bude probíhat v nějaké tzv. světové měně (americký dolar, euro, britská libra, či japonský jen), poté musí strany posoudit moţnou směnitelnost peněţních prostředků, a jejich omezení vyplývající z devizových předpisů rozhodných zemí160. Případná kurzová rizika nemusí být nezbytně řešena pouze ve smlouvě mezi smluvními stranami, a to tzv. měnovou doloţkou, ale je moţné je řešit i v rámci vztahu dotčené strany a bankovní instituce, a to ve formě například nákupu valut předem, a tudíţ za smluvní straně známý kurz, ale taktéţ popřípadě ve formě budoucích obchodů, kdy dotčená smluvní strana si nyní můţe určit, samozřejmě po dohodě s dotčenou bankovní institucí, za jaký kurz buď nakoupí, nebo prodá, devizi/valuty.

6.2. Právní úprava Předně je nezbytné uvést, ţe stran určení ceny za plnění poskytovaná dle smlouvy nestanoví právní předpisy ţádné omezení. Strany se tak mohou domluvit na libovolné ceně 161, ale taktéţ na libovolném způsobu určení ceny, kdy cena můţe být navázána na jednu klíčovou komoditu, nebo i na rozhodnutí třetí osoby. Dokonce se strany mohou domluvit na tom, ţe cena za plnění není pro ně natolik klíčová, aby se na ni dohodli, a potom platí, ţe cena za plnění je cena obvyklá162, popřípadě přiměřená. Ve smlouvě taktéţ nemusí být určena přesně cena za splnění povinnosti zavázané smluvní strany, ale tato cena můţe být stanovena odkazem na rozpočet163, přičemţ toto zákon

160

Záměrně využívám pojem rozhodných či případně dotčených nebo relevantních zemí, protože nemusí se vždy nezbytně jednat o státy, v nichž jsou smluvní strany usídlené, ale mohou do případných vztahů zasáhnout i státy, v nichž mají sídla finanční instituce, jejichž prostřednictvím mají být finanční transakce prováděné, ale i jiné státy. 161 Například ustanovení § 448 odst. 1 obchodního zákoníku (pro kupní smlouvu), nebo § 546 (smlouva o dílo). 162 Vyplývá např. z ustanovení § 448 odst. 3 obchodního zákoníku (pro kupní smlouvu), nebo § 546 (smlouva o dílo) 163 Typicky je toto v případě smlouvy o dílo, ale není vyloučeno, aby byla určena cena odkazem na rozpočet v případě kupní smlouvy, nebo i v rámci inominátní smlouvy. Je taktéž nezbytné pamatovat na skutečnost, že

115

explicitně připouští v rámci smlouvy o dílo, ale toto neznamená, ţe by takovouto dohodu stran nebylo moţné aplikovat i pro jiné smluvní typy, popřípadě pro smlouvy inominátní. Existují obecně dvě moţné formy rozpočtu, a to buď rozpočet příkladný respektive neúplný, tj. bude obsahovat pouze nejpodstatnější poloţky včetně jejich nacenění, nebo naopak bude obsahovat úplný výpis jednotlivých poloţek, ale jejich poloţková hodnota nebude fixní, v tomto případě se hovoří o tzv. nezávazném rozpočtu, popřípadě je moţná kombinace výše uvedených kritérií (tj. například rozpočet nezávazný a neúplný, aj.). Nezávazný rozpočet je do jisté míry schopen pokrýt zvýšené náklady spojené s realizací smluvní povinnosti, avšak to pouze do výše 10 %, neboť v případě navýšení přesahující 10% je objednatel oprávněn od smlouvy odstoupit (§ 547 odst. 4 obchodního zákoníku). Tato úprava je ovšem dispozitivní, takţe se domnívám, ţe je moţné, aby si strany tuto hranici posunuly výše, popřípadě ji zcela odstranily. Pak takovéto cenové ujednání bude schopno plně pokrýt případné cenové výkyvy. Je ovšem na druhou stranu potřeba si uvědomit, ţe oprávněná smluvní strana z tzv. charakteristického plnění, ale na druhou stranu povinná strana ve smyslu existujícího závazku zaplatit smluvnímu partnerovi za dodání předmětu smlouvu, s velkou mírou pravděpodobnosti by neakceptovala takovou smlouvu, ve které by cena za plnění jí poskytnuté, a tudíţ částka, kterou bude muset uhradit druhé smluvní straně, nebyla přesně dána, popřípadě by nebyl přesně dán vzorec pro její výpočet. Z tohoto důvodu se nedomnívám, ţe bude příliš rozšířené určení ceny odkazem na rozpočet, který bude nezávazný a ještě k tomu neúplný, nebo například jen pro nezávazný rozpočet, jenţ by umoţňoval navýšení o více neţ oněch zákonných 10%. Právní úprava obsaţená v obchodním zákoníku ve svém ustanovení § 473 aţ 475 stanoví právní úpravu tzv. cenových doloţek. Jedná se o dispozitivní právní úpravu, takţe strany se mohou dohodnut i odlišně od dotčené právní úpravy. Dispozitivnost tohoto ujednání nicméně vyplývá i ze skutečnosti, ţe tato právní úprava bude pouţita pouze v případě, ţe se strany dohodnout na skutečnosti, ţe výsledná kupní cena (jedná se o právní úpravu ujednání v souvislosti s kupní smlouvou) má být dodatečně upravena s přihlédnutím k výrobním nákladům. Dotčená právní úprava následně stanoví, pokud se strany konkrétně nedohodnout na tom, jaké suroviny či lépe řečeno vstupy jsou rozhodné pro dodatečnou úpravu kupní ceny.

v případě dodání investičních celků nebo například celých továren, tak v těchto případech jsou mnohdy ceny určovány pomocí rozpočtů.

116

Jak uvádí Tomsa164, tak z dotčeného ustanovení primárně nevyplývá, ţe by v rámci cenové doloţky mělo dojít pouze ke zvýšení konečné ceny, nýbrţ v případě poklesu ceny dotčených vstupů můţe dojít i k sníţení ceny. Není tak moţné jednoznačně uvést, ţe cenová doloţka je výhodná pro dodavatele, ale můţe být naopak výhodná i pro odběratele. Jedná se sice o právní úpravu primárně se vztahující ke kupní smlouvě, ale pokud se strany dohodnout na cenové doloţce i v rámci jiné smlouvy, pak podle mého názoru nebrání ţádná okolnost aplikaci dotčených ustanovení i v případě, ţe se jedná o jiný smluvní typ, a to v souladu se zásadou analogie legis. V rámci jiných smluvních typů je však moţné vyuţít jiného vhodnějšího určení ceny za plnění, a to například výše uvedené různé druhy rozpočtů ve smlouvách o dílo. Z ustanovení § 473 vyplývá, ţe těmito rozhodnými vstupy je cena hlavních surovin potřebných k výrobě předmětu smlouvy. Je otázkou co je moţné vykládat za hlavní suroviny, zda se musí jednat o surovinu, jejichţ procentní podíl na předmětu dodání přesahuje nějaké procento, přičemţ tato procentní hodnota bude nejspíše niţší neţ 50%, kdyţ dotčené ustanovení hovoří o surovinách v mnoţném čísle. V případě, kdy bude klíčovými suroviny dvě či tři komodity, jejich podíl na dotčeném předmětu bude značný a za nimi budou dále jiné suroviny, jejichţ mnoţství bude minimální, poté problém nenastane, ale je otázkou, jak by byla situace řešena, kdyby nebylo moţné hlavní surovinu určit. Z tohoto důvodu je nanejvýš vhodné, aby si smluvní strany do dotčené doloţky vypsaly ony hlavní poloţky, a zabránilo se tak případným sporům, k čemuţ se klaní i Tomsa165. Taktéţ je nezbytné uvést, ţe v případě, kdy předmět dodání nespočívá ani tak na ceně surovin, ale na ceně lidské práce, poté s ohledem na text dotčeného ustanovení není moţné změnu ceny lidské práce promítnout do ceny. Lidskou práci není moţné podřadit pod pojem surovina, uvedený v dotčeném ustanovení zákoníku práce, takţe v těchto případech stranám nezbývá nic jiného, neţ tuto vazbu si případně upravit smluvně. Dotčené ustanovení také nestanoví, jak má být cena upravena ve vztahu k zastoupení oněch hlavních surovin, pak z povahy tohoto ustanovení vyplývá, ţe se bude vycházet z rozdílu cen surovin, které budou „váţeny“ svým zastoupením

164

TOMSA, M. Cenová doložka v kupní smlouvě v obchodních vztazích. Obchodní právo, rok 1996, č. 2., s. 2, kde uvádí: „Podle ustanovení § 473 a 475 ObchZ nejde o automatickou změnu smlouvou stanovené kupní ceny, ale o právo jedné ze smluvních stran, prodávajícího nebo kupujícího, požadovat příslušnou kupní cenu. Toto právo musí ta strana, která úpravu ceny požaduje, uplatnit u druhé strany, tedy prodávající u kupujícího nebo kupující u prodávajícího, včas. Jestliže tak neučiní, právo požadovat úpravu ceny zaniká.“ 165 TOMSA, M. in: ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. Vydání. Praha: C.H.BECK, 2009, s. 972, kde uvádí: „Pokud by mohlo být mezi stranami sporné, které suroviny lze považovat za hlavní suroviny potřebné k výrobě daného zboží, měla by tyto suroviny jasně stanovit dohoda o cenové doložce.“

117

v celkovém produktu. Dotčené ustanovení nestanoví, o jaké ceny hlavních surovin se má jednat. Zda se má vycházet z cen na komoditních burzách, případně z jiných. Podle mého názoru i s ohledem na obecnost právní úpravy se bude vycházet z obecných cen hlavních surovin, a to takových cen, za které by dotčený subjekt tyto suroviny mohl nakoupit, k čemuţ mne vede zejména ustanovení upravující ujednání o ceně, pokud došlo k uzavření smlouvy bez stanovení ceny popřípadě způsobu stanovení ceny. Pelikánová uvádí, ţe na základě ujednání stran i ustanovení § 473 obchodního zákoníku dojde ke změně ceny bez dalšího, tj. automaticky vlivem změny cenové hladiny vstupů, bez jakéhokoliv zásahu smluvních stran. 166 Naproti tomu Tomsa z ustanovení § 473 ve spojení s ustanovením § 475 dovozuje, ţe se nejedná o automatickou úpravu výše kupní ceny, ale o právo na změnu výše kupní ceny. 167 Z ustanovení § 475 obchodního zákoníku vyplývá, ţe: „práva a povinnosti stran z doložky zanikají, jestliže oprávněná strana svá práva neuplatní u druhé strany bez zbytečného odkladu po dodání zboží.“ K změně ceny tak sice můţe docházet bez vlivu smluvních stran, ale je obtíţně si představitelné, ţe odběratel bude sám od sebe, bez jakékoliv výzvy či upozornění dodavatele, platit vyšší cenu. Z výše uvedeného ustanovení navíc vyplývá aktivní povinnost dodavatele vypočítat tuto vyšší kupní cenu a uplatnit ji u smluvního partnera. Domnívám se tak, ţe z ustanovení § 473 vyplývá, ţe k změně cenové hladiny dochází automaticky, neboť strany se na to ve smlouvě dohodly. Aby bylo dotčené ustanovení totiţ aplikováno, poté ve smlouvě musí být obsaţeno, ţe výše kupní ceny bude dodatečně upravena s přihlédnutím k výrobním nákladům, popřípadě doloţka obdobná. Pokud by však sloveso „upravena“ bylo nahrazeno jiným, například slovesem „určena“, poté by byl narušen automatismus, a bylo by právem smluvní strany, aby dodatečně upravila kupní cenu, ovšem tak, aby tato nová kupní cena odráţela v sobě posun cenové hladiny hlavních surovin. Obecně je tak podle mého názoru zachován právě automatizmus změny ceny za předmět dodávky, ovšem s tím rozdílem, nová cena za předmět smlouvy musí být uplatněna,

166

PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k § 473 zák. č. 513/1991 Sb.; dostupné v ASPI verze 12+, kde uvádí: „Ustanovení § 473 ObchZ je interpretačním ustanovením. Ke změně ceny nebude zapotřebí dalšího volního projevu stran, rozhodující je skutečný vývoj cen surovin.“ 167 TOMSA, M. Cenová doložka v kupní smlouvě v obchodních vztazích. Obchodní právo, rok 1996, č. 2., s. 2, kde uvádí: „Podle ustanovení § 473 a 475 ObchZ nejde o automatickou změnu smlouvou stanovené kupní ceny, ale o právo jedné ze smluvních stran, prodávajícího nebo kupujícího, požadovat příslušnou kupní cenu. Toto právo musí ta strana, která úpravu ceny požaduje, uplatnit u druhé strany, tedy prodávající u kupujícího nebo kupující u prodávajícího, včas. Jestliže tak neučiní, právo požadovat úpravu ceny zaniká.“

118

coţ podle mého názoru obnáší prokazatelné sdělení této nové ceny včetně jejího odůvodnění, u druhé smluvní strany. Pokud došlo k oznámení této nové ceny, pak tato se bude promlčovat standardně, tj. ve čtyřleté promlčecí lhůtě. Není moţné toto ustanovení vykládat tak, ţe ve lhůtě bez zbytečného odkladu po dodání zboţí kromě sdělení nově určené cenové hladiny dojde také k podání ţaloby na úhradu kupní ceny, a to hned z několika důvodů. Předně musí být zachována smluvní ujednání stran splatnosti kupní ceny, a taktéţ strany nemohou být nuceny k tomu, aby bez předchozího jednání hned podávaly ţaloby k soudu. Takováto interpretace by byla v rozporu se základními zásadami soukromého respektive smluvního práva i zásad právního státu. Taktéţ je nezbytné upozornit na skutečnost, ţe ustanovení § 475 je dispozitivní, takţe smluvní strany si mohou dohodnout, ţe dotčené právo na zaplacení nově určené ceny nezaniká. Je ještě otázka stran stanovení přiměřenosti doby pro uplatnění této nově stanovení ceny za zboţí. Zde je potřeba vycházet z obecných zvyklostí i ze skutečnosti, ţe pro stanovení dotčené ceny se má vycházet z doby platné v době předání, popřípadě v době, kdy mělo k předání dojít. I tato skutečnost se tak bude odráţet ve skutečnosti, ţe rozdíl dotčených cen bude nezbytné zjistit. Osobně se domnívám, ţe termínem, kdy bude nová cena uplatněna bez zbytečného odkladu, by mělo být období cca 30 dní, kdy došlo k termínu zboţí, kdyţ se domnívám, ţe by se mělo jednat o obdobnou dobu, například pro oznámení vad po prohlídce zboţí. Tato lhůta ovšem bude do značné míry záleţet na konkrétních okolnostech daného případu, kdy v případě velkého mnoţství tzv. hlavních surovin, nebo specifičnosti těchto surovin, coţ by se mohlo projevit nesnázemi pro zjišťování rozhodných cen, by tato lhůta mohla být delší, neţ v případech jednodušších (například při dodání výrobků z ropy, pokud by si strany sjednaly závislost ceny za předmět smlouvy na severomořskou ropu Brend obchodovanou na amsterdamské komoditní burze). Z ustanovení § 474 vyplývá rozhodné období, ke kterým mají být jednotlivé ceny hlavních surovin porovnávané. Toto ustanovení stanoví, ţe rozhodná doba pro určení tzv. základních cen hlavních surovin ve vztahu k ve smlouvě uvedené ceně za předmět smlouvy, je doba uzavření smlouvy, přičemţ za cenu hlavních surovin, vzhledem ke které můţe dojít k změně ceny za plnění je cena v době, kdy mělo dojít k dodání zboţí. Pokud dojde k pozdnímu dodání zboţí a v tomto mezidobí došlo k navýšení cen hlavních surovin, poté toto navýšení půjde k tíţi dodavatele. Pokud by v mezidobí ovšem došlo k sníţení ceny vstupů, poté by se vycházelo z této niţší ceny hlavních vstupů. Mohlo by se tak stát, ţe v důsledku prodlení s dodáním zboţí bude dodavatel povinen k náhradě škody popřípadě k zaplacení

119

smluvní pokuty za pozdní prodlení, a navíc bude mu zaplacena v důsledku poklesu cen hlavních surovin případně niţší kupní cena, neţ byla sjednána ve smlouvě. Pokud je termín plnění stanoven ve lhůtě, a bylo plněno v této lhůtě, poté se vychází z termínu skutečného plnění, a pokud by bylo plněno po této lhůtě, tak v poslední den dotčené lhůty, coţ vyplývá z ustanovení § 474 odst. 1 poslední věty. Dědič168 k tomuto uvádí „prodlení s plněním nemůţe mít v případě cenové doloţky nikdy negativní důsledky pro kupujícího, ať jiţ v době prodlení ke zvýšení cen, nebo k jejich sníţení. Jenom pro úplnost je nezbytné uvést, ţe se vychází z termínu dodání plnění, a ne z termínu, kdy dodavatel dotčené hlavní suroviny nakoupil. Takţe se můţe stát, ţe hlavní suroviny nakoupil za nějakou cenu x, ale v mezidobí do doby dodání předmětu smlouvy došlo k poklesu ceny, coţ by se projevilo niţší cenou, neţ by byla cena například uvedené ve smlouvě. V tomto případě by na základě cenové doloţky byl dodavatel ztrátový. Strany si však mohou ujednat, ţe pro určení rozhodné doby je klíčový termín respektive ceny, za které dodavatel hlavní suroviny nakoupil.

6.3. Smluvní ujednání V metodickém pokynu pro podnikatele jak uzavírat mezinárodní kupní smlouvu se můţeme setkat s doporučením pro podnikatele k uzavírání cenových doloţek, tj. podmínek pro dodatečnou úpravu ceny, jakoţto i pro sjednávání měnové doloţky169. Bohuţel v tomto rádci není naznačen text těchto doloţek. Tato skutečnost podle mého názoru jiţ není natolik podstatná, neboť v dnešní době je moţné si nějaké vzorové cenové či měnové doloţky najít na internetu a těmi se nechat inspirovat. Jako velice pozitivní tak spatřuji zejména to, ţe dotčená vzorová smlouva o této moţnosti vůbec zmiňuje, coţ strany uzavírající smlouvu můţe vést k zamyšlení se nad případným smluvním ujednáním, které by tuto otázku upravovalo. Je podstatné poukázat, ţe například níţe uvedené doloţky nemusí pamatovat na veškeré situace, které mohou ovlivnit výslednou cenu zboţí, například zavedení respektive 168

DĚDIČ, J. Obchodní zákoník Komentář, díl IV § 221 – 775. 1. vydání. Praha: Nakladatelství POLYGON, 2002, s. 3474 169 ŠVARC, Z., SCISKALOVÁ, M. Vzor pro vyhotovení mezinárodní kupní smlouvy s komentářem. Metodická pomůcka pro podnikatele. 1. vydání. Karviná: Slezská univerzita v Opavě, Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné, 2002, s. 5.

120

zvýšení cla, nebo uvalení jiného administrativního opatření (např. povinnost certifikace zboţí samostatným certifikátem ve státě dovozu, aj.). Na druhou stranu v případě vhodně zvolené dodací parity je moţné, aby se dodavatel zcela vyhnul případným výše uvedeným rizikům (v rámci dodací parity mu můţe být uloţena například pouze povinnost vybavit zboţí pro vývoz a nikoliv jiţ pro dovoz, aj.). Takţe je nezbytné uvést, ţe níţe uvedené cenové doloţky nejsou tzv. samospásné, ale je velice vhodná jejich kombinace s dalšími ustanoveními smlouvy, například právě s výše uvedenou dodací paritou.

6.3.1. Znění cenových doložek Jak je uvedeno výše, tak cenová doloţka je upravena právním řádem, přičemţ o této úpravě hovořím výše, takţe by bylo teoreticky moţné pouze ve smlouvě uvést: „Cena uvedené v bodě …. tohoto článku bude následně upravena dle změny cen hlavních surovin,“ neboť zákonná úprava upraví vše ostatní. Na negativa či případně výkladové obtíţe. Je proto nanejvýš vhodné, aby si smluvní strany upravily případnou cenovou doloţku podrobněji, a to jiţ vzhledem ke skutečnosti, ţe cena tvoří vţdy podstatnou otázku pro obě smluvní strany. Je moţné nalézt mnoho příkladů, jak by mohla cenová doloţka vypadat. Například170 je moţné poukázat na doloţku tohoto znění: „Dojde-li ke změně ropy alespoň o 5% (10%, 15%), kupující se zavazuje uhradit prodávajícímu za každé 1% změny 0,5 konkrétně dohodnuté měnové jednotky, a to maximálně do výše 20%.“ Této doloţce bych vytkl zejména skutečnost, ţe není určena lokalita, burza nebo jiné vhodné měřítko na němţ bude zjišťován pohyb cen, např. Londýnská burza, burza v Rotterdamu, ale taktéţ nebyl zachycen rozhodný okamţik k němuţ by se zjišťovala cena ropy. Na druhou stranu je velice vhodné, aby byla zachována nějaké hranice, kdy buď drobný pohyb ceny stanovena hranice v doloţce 5%, neznamená ještě změnu ceny, a naopak kdy prudký výrazný výkyv není přenesen zcela na odběratele (v případě změny například o 30%, tak 2/3 by nesl odběratel, a jednu třetinu dodavatel). Je však otázkou, zda by nebylo vhodné, aby byla v případě podstatného výkyvu zachována moţnost stranám jednostranně smlouvu ukončit, a to například odstoupením od smlouvy. 170

MAREK, K., ŽVAČKOVÁ, L. Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla. 1. vyd.. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 213

121

Bylo by tak moţné dotčenou cenovou doloţku navrhnout například následovně: „1. Cena uvedená v čl. …. bodě … této smlouvy je stanovena dohodou smluvních stran a vychází z cen vstupů platných ke dni …………… na komoditní burze v Rotterdamu. 2. V případě, kdy dojde k změně cen vstupů na výše uvedené komoditní burze o více jak ….%, pak se tato skutečnost odrazí v ceně za předmět této smlouvy. Za druhý rozhodný den pro stanovení rozdílů cen vstupu je stanoven den prokazatelného nákupu surovin dodavatelem. 3. V případě změny ceny podle této cenové doložky dojde k změně ceny dle skutečného rozdílu cen vstupů a to v poměru k jejich zastoupení na předmětu smlouvy a) železo je zastoupeno ….. % b) ropa je zastoupena …….% c) zinek je zastoupen ……..% 4. Smluvní strany se výslovně dohodly na tom, že pokud by mělo dojít k navýšení ceny v důsledku využité této cenové doložky o více jak ….%, poté je odběratel oprávněn od této smlouvy po projednání s dodavatelem odstoupit.“ Tato doloţka stanoví přesně rozhodné dny, kdy nevycházím ze dne, kdy je smlouva uzavřena, neboť kalkulace ceny je prováděna obvykle s několikadenním předstihem, před samotným uzavřením smlouvy. Za druhý rozhodný den jsem stanovil den, kdy dochází k nákupu vlastních surovin, coţ odráţí skutečný záměr smluvních stran, aby bylo eliminováno riziko pohybu cen surovin pro dodavatele. Tato cenová doloţka přímo a explicitně stanoví, jaká cena je poměřována s ledována, kdyţ pro příklad jsme uvedl komoditní burzu v Rotterdamu, ale můţe se jednat v podstatě o jakýkoliv jiný mechanismus určování cen. Vycházím pro utváření této cenové doloţky z toho, ţe minimální pohyby cen nejsou pro smluvní strany natolik podstatné, a proto jsem stanovil minimální hranici, od které by došlo k úpravě ceny na základě této doloţky. Tato doloţka, sice primárně obdobně jako veškeré cenové doloţky míří na moţnost zvýšení ceny, avšak na základě této doloţky není ani vyloučena situace, kdy naopak dojde k sníţení ceny, pokud došlo k poklesu cen vstupů. Z posledního bodu výše uvedené doloţky vyplývá moţnost odstoupení od smlouvy, kdyby mělo dojít k značnému navýšení ceny. Nemá podle mého názoru tvořit obdobné ustanovení pro případy, kdyby mělo dojít k poklesu ceny, neboť odběratel by s poklesem ceny určitě souhlasil, a dodavatel by ztrátový na tom nebyl, neboť by na vyhotovení předmětu smlouvy vynaloţil niţší prostředky, neţ původně přepokládal.

122

Ve výše uvedené cenové doloţce vycházím z případu, ţe není moţné určit jedinou hlavní surovinu, ale pro dotčený předmět smlouvy je pár klíčových surovin. Tato skutečnost se mi však odráţí v tom, ţe jsem stanovil mechanismus, jak se má toto zastoupení v nové ceně projevit. Mezi cenové doloţky je moţné mimo jiné zařadit i doloţky, jenţ váţí cenu plnění na výši inflace. Takovéto doloţky se následně nazývají inflační doloţky. V případě vyuţité těchto doloţek je nezbytné si uvědomit, ţe míra inflace, a můţe se jednat o roční či měsíční, vychází z cen celého tzv. spotřebního koše zboţí a sluţeb, a nemusí tak věrně odráţet cenové hladiny určitých vstupů (například ceny ropy, ţeleza, aj.). Na druhou stranu průměrný růst mezd většinou vychází z očekávané míry inflace, kdy v případě standardní hospodářské situace se platy zaměstnanců odvíjejí do značné míry od očekávané míry inflace, kterou případně několika procentními body překonávají. V případě, kdy předmět smlouvy respektive jeho podstatná část spočívá v lidské práci, poté je moţná změnu ceny vázat právě na míru inflace, popřípadě na určitý násobek dosaţené míry inflace. Tímto by bylo zakotveno, ţe dodavatel neponese zvýšené například mzdové náklady. Strany si mohou v rámci klasické cenové doloţky sjednat vazbu ceny za plnění ve vztahu k průměrnému platu u dodavatele, zde si ovšem dovedu představit argument odběratele, ţe v důsledku tohoto ujednání by nebyl dodavatel náleţitě motivován k zvyšování produktivity práce popřípadě jejího nesniţování ve vztahu ke mzdovým nákladům. Inflační doloţky jsou taktéţ velice vhodné pro případy nájemních smluv, kde se typicky pouţívají, ale taktéţ pro případy, kdy hlavní hodnotou vkládanou dodavatele je kapitál popřípadě jiná hodnota, u které dochází právě vlivem inflace k jejímu sniţování. Zde by ovšem taktéţ bylo moţné tuto situaci vyřešit, zejména v případě, kdy dotčená hodnota je tvořena kapitálem, vyuţití klasické cenové doloţky, kdy případný posun cen bude vázán případně na čas a na roční úrokovou míru centrální banky konkrétního státu. Inflační doloţky mohou mít nejrůznější znění, které je moţné nalézt jak v různých návodech či vzorech pro uzavírání obchodních smluv, tak také na internetových diskuzích. Můţeme se setkat s doloţkou tohoto znění171: „Dále se dohodly na tom, pokud inflace dosáhne 10 % od podpisu této smlouvy, nebo doplňku smlouvy, kterým se měnilo nájemné, 171

VÍZNER, J., Vzor nájemní smlouvy na pronájem pozemků s komentářem. Citováno dne 14.9.2011, dostupné na: http://www.svazvlastnikupudy.cz/cs/regiony-a-svazy/svaz-vlastniku-pudy-cr/dokumenty-stanovy/vzornajemni-smlouvy.html

123

zvyšuje se nájemné o 10 %. O úpravě nájemného se sepisuje číslovaný doplněk podepsaný oběma stranami. Údaje o inflaci se přebírají z ČSÚ. Úprava nájemného běží od data doplňku měnící nájem (nikoliv zpětně). Pokud inflace překročila 10% a nájemné se zvyšuje pouze o 10%, pak se rozdíl připočítává do dalšího období pro úpravu nájemného.“ K této doloţce, jenţ má slouţit jako vzorová samotný autor uvádí „V odst. 5) je uvedena inflační doloţka, která kopíruje inflaci. Toto ustanovení je důleţité, aby se udrţovalo reálné nájemné v době uzavření smlouvy a v době následné, s ohledem na inflaci. Nájemné lze dohodnout i jinak, změní-li se podmínky pronájmu (poptávka, nabídka).“ 172 Souhlasím s poslední autorovou větou, ovšem domnívám se, ţe vázat automatické zvýšení ceny nájmu aţ od dosaţení určité míry inflace, a ještě od takové výše inflace, se mi jeví jako značně problematické, respektive ekonomicky nevýhodné. Dotčená doloţka taktéţ explicitně nestanoví, zda této inflace musí být dosaţeno během jednoho roku, nebo zda se inflace bude postupně načítat, a aţ se navýší o 10%, tak se následně zvedne cena nájmu taktéţ o deset procent. Není zřejmé, zda se bude vycházet z nominální výše inflace, tj. z čísla inflace za předchozí rok, nebo zda se bude vycházet z hodnoty za rok, kdy se naposledy nájemné zvýšilo, a následně aţ se ceny vlivem inflace navýší o 10 procent, tak dojde k navýšení nájemního (př. byla-li inflace za první rok 3%, a i za druhý rok 3%, tak v případě prvního případu dojde k sečtení nominálních hodnot, tj. došlo k navýšení o 6%, ale v druhém případu bude součet jiţ 6,03%). Taktéţ tato doloţka není vhodná, ţe v případě, kdy inflace by rostla například 4 roky po sobě dvěma procenty, tak ještě by nedošlo k navýšení ceny nájmu, a to ačkoliv by byla ekonomicky sníţena jeho hodnota minimálně o osm procent. Z tohoto důvodu bych spíše doporučil následující inflační doloţku, která vychází z kaţdoročního zvyšování, řeší přesně dopad, odkdy je zvýšení účinné. Tato doloţka stanoví automatické zvýšení ceny nájemného, ale je moţné ji upravit i tak, aby byla pouze dána moţnost zde pronajímateli k moţnému zvýšení ceny nájmu. Inflace jakoţto ekonomický pojem zjednodušeně znamená zvýšení cenové hladiny. Inflace ovšem můţe být i záporná, coţ je v ekonomii označováno pojmem deflace, tato skutečnost ovšem podle mého názoru nemůţe znamenat to, ţe by nemohlo naopak i dojít k sníţení dotčené ceny, pokud by mělo dojít

172

VÍZNER, J., Vzor nájemní smlouvy na pronájem pozemků s komentářem. Citováno dne 14.9.2011, dostupné na: http://www.svazvlastnikupudy.cz/cs/regiony-a-svazy/svaz-vlastniku-pudy-cr/dokumenty-stanovy/vzornajemni-smlouvy.html

124

k inflaci. Tato doloţka je tak vyváţená pro obě smluvní strany, vynecháme-li pravidlo o zaokrouhlování. „Stranami je dohodnuto, že nájemné bude, v případě trvání nájmu, počínaje rokem …….. (tedy od 1.1………..) každoročně valorizováno o obecnou roční míru inflace vyhlášenou Českým statistickým úřadem, a to vždy s účinností od 1.1. následujícího roku. Pokud k vyhlášení obecné míry inflace za předcházející rok dojde až po 1.1. následujícího roku, je nájemce povinen takto upravené nájemné doplatit i za předchozí měsíce od 1.1. kalendářního roku spolu s nájemným za nebližší následující měsíc po vyhlášení příslušné míry roční inflace. Nově vypočtené nájemné se zaokrouhlí na celé stokoruny směrem nahoru.“ Domnívám se, ţe by bylo moţné tuto doloţku zobecnit tak, aby byla vhodná nejen pro nájemní smlouvy, ale například i pro případ, kdy je poskytována paušálně nějaká sluţba, a to na základě smlouvy na dobu neurčitou, přitom strana tuto sluţbu poskytující si chce ponechat reálnou cenu za toto plnění neustále stejnou. Tentokráte dotčená doloţka ale nebude obsahovat automatismus, ale bude zachována moţnost zvýšení ceny plnění, nebo naopak sníţení plnění v případě negativní inflace, nebo-li deflace. „Stranami je dohodnuto, že cena uvedená v čl. ….. bodě ….. této smlouvy může být, v případě trvání závazků stran z této smlouvy vyplývající, počínaje rokem …….. (tedy od 1.1………..) každoročně jednostranně měněna, avšak to nejvýše o obecnou roční míru inflace vyhlášenou Českým statistickým úřadem, a to vždy s účinností od měsíce následujícího po měsíci, v němž bude druhé smluvní straně doručeno oznámení změny ceny v souladu s tímto ustanovením smlouvy.. Nově vypočtená cena se zaokrouhlí na celé koruny směrem nahoru. K změně ceny dle tohoto ustanovení smlouvy je oprávněna kterákoliv ze smluvních stran, přičemž není vyloučeno, že na základě tohoto ustanovení dojde i k snížené ceny plnění.“ Není nezbytný závěrečný dovětek o tom, ţe na základě tohoto ustanovení můţe být cena za plnění i sníţena, a to v případě deflace, ale aby se případně předešlo zbytečným výkladovým obtíţím, není od věci tento dovětek ponechat. Je totiţ nezbytné pamatovat na skutečnost, ţe ustanovení, případně jejich výklad, jenţ se zdál při uzavírání smlouvy zcela zřejmý (zájem smluvních stran byl souladný), můţe v případě konfliktu být značně sporný, či problémový, neboť by teoreticky připouštěl i jiný výklad.

125

6.3.2. Znění měnových doložek V nejrůznějších vzorových smlouvách, nebo případně na internetu je moţné nalézt mnoho variant měnových doloţek. Pro inspiraci nabízím následující 173, ke kterým uvádím případná rizika či obtíţe při jejich vyuţití. „1. Ceny jsou stanoveny podle devizového kurzu měny ve smlouvě určené, a to ke dni potvrzení objednávky. Změna tohoto kurzu opravňuje prodávajícího k odpovídající změně kupní ceny. 2.

Platí cena v místě výrobního závodu nebo skladu bez nákladu na dopravu, balení, pojištění, clo a jiné poplatky či dávky, nestanoví-li smluvní strany jinak. V ceně nejsou v žádném případě obsaženy dovozní poplatky a cla vybraná mimo stát prodávajícího.“ Jedná se sice o vzor měnové doloţky, ovšem ustanovení druhé a třetí věty, tj. 2. bodu,

navozuje dojem, jako kdyby se z části jednalo o cenovou doloţku, kdyţ eliminuje některé povinnou stranou neovlivnitelné náklady, jako například dovozní poplatky a cla vybíraná mimo stát povinné osoby (pojem prodávající evokuje moţnost vyuţití pouze v případě kupní smlouvy). Z prvního bodu dotčené měnové doloţky jednoznačně vyplývá moţnost dodavatele (tj. strany povinné k tzv. charakteristického plnění) k úpravě ceny, a to v případě, kdy dojde ke změně kurzu. Z dotčeného ujednání ovšem přímo nevyplývá, o jaký kurz, respektive o kurz mezi jakými měnami se má jednat. Výkladem je však moţné dovodit, ţe by se mělo jednat o kurz mezi měnou platnou ve státě dodavatele a měnou určenou ve smlouvě, jakoţto měnou v níţ je uvedena cena za dodání plnění. Z dotčené doloţky nevyplývá přesně, jak má změna kurzu mezi dotčenými měnami vliv na cenu plnění, kdyţ je dána pouze moţnost dodavatele cenu upravit, a je dán taktéţ interval ve kterém můţe být cena upravena, kdy horní hranicí je rozdíl v aktuálním kurzu měn a kurzu při uzavření smlouvy, coţ vyplývá z toho, ţe změna ceny má být odpovídající změně kurzu. Rozdíl v nové ceně a ceně uvedené ve smlouvě ovšem nemusí odpovídat aţ dotčenému rozdílu, ale můţe být niţší, coţ vyplývá zejména z dotčeného oprávnění dodavatele.

173

Businessinfo. Měnové doložky. Citováno dne 11.9.2011, dostupné na: www.businessinfo.cz/files/file2430.doc Tyto měnové doložky jsem pouze přeformátoval, text je plně převzat z výše uvedených internetových stránek.

126

„S poukazem na to, že v této smlouvě je peněžitý závazek určen v měně jiného státu než v měně státu, v němž má sídlo (bydliště) prodávající, zavazuje se kupující, že pro případ změny vzájemného poměru měny státu, v němž má sídlo (bydliště) prodávající a měny, v níž je peněžitý závazek vyjádřen, o více než …… %, změní se ve stejném poměru i peněžitý závazek. Smluvní strany sjednávají jako rozhodný střední devizový kurz platný ve státě, kde má dlužník sídlo (popř. místo podnikání, popř. bydliště) v době uzavření smlouvy a v době placení peněžitého závazku.“ Jedná se o klasickou měnovou doloţku, která staví na jisto, mezi jakými měnami se stanoví kurz, jehoţ změna se projeví ve změně ceny za plnění. Tato doloţka je na jednu stranu benevolentní ve vztahu k odběrateli, tj. straně, jenţ má být poskytnuto charakteristické plnění, ale jenţ je na druhé straně povinna za něj zaplatit ujednanou částku, kdyţ k změně ceny nedojde v případě jakékoliv změny, ale jenom změny přesahující v doloţce stanovenou procentní hranici. Na druhou stranu však tato doloţka stanoví jednoznačnou povinnost vyrovnat kurzový rozdíl, a to mezi kurzem v době uzavření smlouvy a kurzem v době placení. V tomto případě je nezbytné vhodně stanovit ono procentní číslo, neboť pokud by bylo velice vysoké, tak by se tím de facto stanovila tenká hranice mezi podstatně zúţeným ziskem, případně ztrátou z dotčeného obchodu, a ziskem, neboť pokud by kurzový rozdíl byl těsně pod oním procentem, poté by neexistovala povinnost tomuto přizpůsobit cenu, coţ by se právě mohlo projevit případnou ekonomickou ztrátou dodavatele z dotčeného obchodu. Tato doloţka explicitně stanoví rozhodný okamţik, kdyţ z ní jednoznačně vyplývá, které okamţiky pro stanovení kurzového rozdílu jsou podstatné. Jak jsem uvedl výše, tak v případě vysoko uvedené procentního čísla se můţe stát, ţe pro stranu povinnou k placení bude výhodné pozdrţet placení, a to za účelem očekávání, ţe kurzový rozdíl se dostane pod onen procentní rozdíl. V takovémto případě bude dodavatel „bit“ hned dvakrát. Za prvé bude mu opoţděno placení, a navíc jeho očekávaný výnos z realizovaného obchodu můţe být niţší. Tomuto by bylo moţné předejít například dovětkem, ţe pokud bylo placeno po termínu placení stanoveném ve smlouvě, a v mezidobí od termínu skutečného placení došlo k sníţení rozdílu kurzů, potom se toto sníţení kurzového rozdílu neprojeví na povinnost strany povinné k placení k dorovnání ceny dle této měnové doloţky. Druhou moţností by bylo ujednání stanovící citelné sankce za prodlení splacením ceny. V tomto případě je ovšem nezbytné posoudit přiměřenost takovéhoto ujednání, aby v případě sporu nebylo posouzeno jako ujednání neplatné.

127

Tato měnová doloţka nepamatuje a neřeší jiné otázky kromě měnových rizik. Není tak upraven zvláštní vztah ke clům, či jiným administrativním poplatkům, a to jak ve státě vývozu, tak ani ve státě dovozu. „Dohodnutá kupní cena (popř. jinak určený peněžitý závazek) se rozumí v kurzu měny vyjádřené ve smlouvě ve vztahu k měně státu (uvést příslušný stát a jeho měnu – např. USA, měna USD) a to v kurzu platném ke dni uzavření smlouvy. Dojde-li po uzavření smlouvy ke změně kurzovního poměru obou měn, musí být určený peněžní závazek zaplacen tak, aby částka v zajišťující měně (USD) zůstala nezměněná. Při tom jsou rozhodné střední devizové kurzy platné ve státě, kde má dlužník sídlo (popř. místo podnikání nebo bydliště) v době uzavření smlouvy a v době plnění peněžitého závazku. Dlužník je přitom povinen na své nebezpečí a náklady plnit svůj peněžitý závazek v sídle (bydlišti) věřitele nebo jeho závodu, z jehož provozu závazek vznikl. Jestliže se po vzniku závazku toto místo změní, nese věřitel tím vzniklé zvýšení nebezpečí a nákladů.“ Jedná se o doloţku, která je do značné míry obdobná doloţce uvedené jako vzor II. Jedná se však o případ, kdy je přímo stanovena z nějakého důvodu měna třetího státu, typicky se bude jednat o jednu z tzv. světových měn, jenţ slouţí jako měna zajišťovací. Smluvní strany z nějakého důvodu nechtějí pro účely měnové doloţky vázat měnu, ve které je vyjádřená kupní cena na měnu místa placení, a za tímto účelem se právě vyuţívá měna třetího státu. V této doloţce není stanovena nějaká procentní míra, kdy jde kurzové riziko k dodavateli, tj. straně oprávněné k přijmutí placení, kdyţ strana povinná k placení je povinna zaplatit takovou částku, aby odpovídala výši kupní ceně vypočtené v době uzavření dotčené smlouvy vyjádřené v zajišťovací měně. Tato doloţka přímo explicitně zakotvuje tzv. donosnost peněţitého plnění, tj. stanoví, ţe náklady spojené s dotčenou platbou hradí odběratele, tj. strana povinná k placení. Jedná se o veškeré náklady spojené s dotčenou finanční transakcí. Odběratel však nese tyto náklady pouze do státu, jenţ byl sídlem, popřípadě platebním místem v době uzavření smlouvy. Pokud v mezidobí se dodavatel přesídlil jinam, a s tímto by byly spojeny vyšší náklady pro splnění peněţitého závazku, pak tyto vyšší náklady nese dodavatel. Ze shora uvedených příkladů vyplývá, ţe tři i podobné měnové doloţky se mohou lišit v detailech, které ovšem mohou mít případně dalekosáhlý dopad. Jsme si plně vědom toho, ţe není moţné navrhnout zcela univerzální doloţku, která by byla pro smluvní strany vyuţitelná

128

ve všech případech, přesto se pokusím kombinací výše uvedených doloţek navrhnout takové znění měnové doloţky, které by mohlo být nejvíce univerzální. „1. Dohodnutá kupní cena (popř. jinak určený peněžitý závazek) se rozumí v kurzu měny vyjádřené ve smlouvě ve vztahu k měně státu (uvést příslušný stát a jeho měnu – např. USA, měna USD) a to v kurzu platném ke dni uzavření smlouvy. Dojde-li po uzavření smlouvy ke změně kurzovního poměru obou měn, je kterákoliv smluvní strana oprávněna požadovat, aby došlo k zaplacení určeného peněžního závazek tak, aby částka v zajišťující měně (USD) zůstala nezměněná. Při tom jsou rozhodné střední devizové kurzy platné ve státě, kde má dlužník sídlo (popř. místo podnikání nebo bydliště) v době uzavření smlouvy a v době plnění peněžitého závazku. 2.

Dlužník je přitom povinen na své nebezpečí a náklady plnit svůj peněžitý závazek v sídle (bydlišti) věřitele nebo jeho závodu, z jehož provozu závazek vznikl. Jestliže se po vzniku závazku toto místo změní, nese věřitel tím vzniklé zvýšení nebezpečí a nákladů.“ Pro navrţení této měnové doloţky vycházím z nestanovení ţádné procentní hranice,

kdy by nebylo moţné vyuţit dotčeného ustanovení o změně dotčené ceny, neboť v případě nějaké konkrétní hranice by mohlo docházet ke snaze načasovat platbu tak, aby tato hranice nebyla splněna. Na druhou stranu pokud by došlo pouze k malým výkyvům, a byl zachován automatizmus, poté by mohlo dojít k sloţitosti případného vzájemného obchodování, proto doloţka směřuje k moţnosti domoci se úpravy smluvní ceny, a to tak, aby tato moţnost byla dána jak dodavateli, tak i odběrateli, a to v závislosti, zda dojde k posílení či oslabení dotčené měny. Součástí této doloţky, i kdyţ by se mělo jednat správně o součást platební podmínky, dávám i ustanovení o nákladech na provedení dotčené bankovní transakce, které mohou dosahovat i výše jednotek procent z jistiny platby.

129

7. Závěr V této své práci jsem se zabýval vztahem vnějších okolností, tj. takových okolností či situací, které strany nemohou primárně ovlivnit, ale sekundárně je nemohou předvídat, nebo nějak rozumně překonat, a smluvních vztahů, zejména tedy jednotlivých smluvních povinností, které strany na sebe uzavřením smlouvy převzaly. Snaţím se zde zamyslet nad skutečností, jak se strany mohou samy vypořádat s okolnostmi, které nemohou ovlivnit, předvídat ani jim rozumně čelit, a jaké prostředky jim k tomuto klade právní úprava. Jelikoţ se mi nepodařilo nalézt nějakou publikaci nebo text, který by se obsáhleji věnoval právní úpravě, respektive by rozebíral jednotlivé právní instrumenty, které v případě takovéto situace by bylo moţné vyuţít, tak se snaţím v této své práci poukázat tyto právní instrumenty, a tyto vzájemně i porovnat, neboť ty mají pro svou aplikaci odlišné podmínky, ale stanoví i odlišné právní pravidlo. Není tak moţné zaměňovat právní úpravu vyšší moci a nemoţnosti plnění. Snaţím se tak v závěru jedné ze své části této práce o schématickou úpravu, která by měla zjednodušeně poskytnout návod pro aplikaci jednotlivých ustanovení, které připadají v úvahu, pokud vnější okolnost zasáhne do smluvního vztahu. V dnešní době prochází česká právní úprava podstatnou změnou, která je vyvolána přijímáním nového občanského zákoníku, který má nově upravit české soukromé právo. Z tohoto důvodu se tak snaţím poukázat na nejvýznamnější rozdíly mezi novou a současnou právní úpravou. Ačkoliv nový občanský zákoník se snaţí zcela odprostit od stávající právní úpravy, coţ dokládá zejména nové pojmosloví, tak to podle mého názoru neznamená, ţe ve velké části materie bude vykládán skrze zaţité praktiky, nebudou-li tyto v přímém rozporu s novou právní úpravou. Není tak vhodné se dnes jiţ zcela odprostit od nynější právní úpravy, a to nejenom z důvodu dlouhé legisvakační době nového občanského zákoníku, ale i ve vztahu k snadnější interpretaci a aplikaci nových ustanovení. Taktéţ je nezbytné poukázat na skutečnost, ţe současná právní úprava není diametrálně odlišná od nové, coţ vyplývá i ze skutečnosti, ţe například současná právní úprava vyšší moci parafrázuje úpravu obsaţenou v mezinárodní úpravě kupní smlouvy, tzv. Vídeňské úmluvy. Z tohoto důvodu se v jedné z částí své práce zabývám i právní úpravou vyšší moci ve Vídeňské úmluvě, avšak to nikoliv napřímo, ale v části, kde se obecně zamýšlím nad jednotlivými prvky právní úpravy vnějších okolností. Domnívám se totiţ, ţe pochopení

130

obecných výchozích prvků právní úpravy umoţní následně lepší aplikaci právní úpravy, ale taktéţ vhodnější úpravu těchto instrumentů smluvními stranami ve smlouvě, neboť ty obdobně jako značná část smluvního práva podléhá moţnosti odlišné úpravy smluvními stranami. Jelikoţ právní úprava je z velké míry dispozitivní, tak nabízím v této své práci i různá znění doloţek upravující vztah vnějších okolností a smluvních povinností, s další nabídkou jejich modifikace, která umoţní stranám daleko lépe si obecnou právní úpravu přizpůsobit konkrétním poţadavkům smluvních stran. Vnější okolnosti nejsou však způsobilé pouze znemoţnit, nebo ztíţit plnění smluvních povinností, ale mohou zasáhnout do otázky, která je pro mnohé smluvní strany klíčová. Touto otázkou je samozřejmě cena plnění. Nyní odhlíţím od skutečnosti, kdy se strany domluví nad zúţení nebo nad rozšířením předmětu plnění, ale zabývám se případy, kdy v důsledku nějaké okolnosti dojde buď k přímému ovlivnění ceny za plnění (např. dojde k ceně vstupů, aj.), nebo k nepřímému ovlivnění (např. kurzové posuny). Pro tyto případy právní úprava počítá s cenovými či měnovými doloţkami, ty ovšem nenastupují automaticky, neboť strany se na jejich aplikaci musí dohodnout. Z důvodu, ţe strany si nemusí tato rizika uvědomit, jsem tak zahrnul i tuto otázku do této mé práce, kde opětovně poukazuji pro příklad na některé typové doloţky, u nichţ opětovně nabízím další moţnosti jejich smluvní úpravy. Kromě výše uvedeného se snaţím poukázat na důleţitost vhodné úpravy dalších okolností smluvního vztahu (např. místo plnění, okamţik předání věci, rozdělení přechodu vlastnictví a přechodu nebezpečí škody na zboţí, měna pro předmět plnění, místo placení, aj.) na jednotlivé dopady vnějších okolností do smluvního vztahu. Poukazuji na skutečnost, ţe vhodným řešením výše uvedeného je moţné se vyvarovat některým z dopadů vnějších okolností do konkrétní smluvní povinnosti. Respektive tato okolnost do smluvního vztahu zasáhne, ale stane se tak k tíţi druhé smluvní strany. V této práci jsme si kladl za cíl rozebrat vnější okolnosti a to jejich jednotlivé elementy či spíše vlastnosti, které jsou potřebné pro to, aby takovéto vnější okolnosti byly relevantní buď pro aplikaci právní úpravy, nebo aplikaci jednotlivých smluvních ustanovení stran, kdy se domnívám, ţe toto se mi podařilo, a to zejména rozborem cizozemských rozhodnutí, které jsou zaloţeny na mezinárodní právní úpravě kupní smlouvy, v důsledku čehoţ jsou nadány právě danou mírou obecnosti (nejsou spraţeny s ţádným konkrétním právním řádem, který můţe mít svá specifika). Dále jsem si předsevzal zabývat se

131

jednotlivými právními instrumenty, jejich aplikace a jejich současné i nové právní úpravy. Jsem si vědom, ţe srovnání současné i nové právní úpravy můţe být vnímáno jako neúplné, ale interpretovat novou právní úpravu v současné době je značně obtíţné, neboť není zaţita její aplikace. Podle mého pro potřeby mnohých, zcela postačí poukázat na podstatné odlišnosti či úskalí připravované právní úpravy, neboť ta podle mého názoru bude do značné míry vycházet i z nynější právní úpravy. Snaţím se provést zjednodušené a schématizované srovnání současných právních instrumentů, kdy vnímám moţné námitky stran přílišného zjednodušení i nutné nepřesnosti, kterou vţdy zjednodušení přináší, avšak domnívám se, ţe pozitiva moţného rychlého srovnání nad výše zmíněnými negativy převaţují. Taktéţ jsem si kladl za cíl ukázat v této své práci nejrůznější znění doloţek, které jsou způsobilé nahradit právě právní úpravu vztahu vyšší moci a smluvní povinnosti, nebo přinejmenším ji podstatně přizpůsobit poţadavkům smluvní strany. Tyto doloţky je podle mého názoru velice vhodné kombinovat i s úpravou dalších smluvních povinností v rámci smluvního vztahu, kterými můţe být právě přechod nebezpečí škody, aj., kdy jsem se snaţil i na zcela konkrétních případech z minulosti poukázat právě na tuto vzájemnou provázanost. Nejsem však nyní schopen s určitostí konstatovat, zda se mi podařilo docílit mého nejdůleţitějšího cíle mé práce, tj. přinutit se strany zamyslet i nad jinými riziky smlouvy, neţ čistě nad přemýšlením, jak Vás chce druhá smluvní strana podvést, co nebude chtít splnit, atd. O tom, zda se mi podařilo naplnit tento můj cíl, mohu jen snít, nebo doufat v to.

132

Summary

External circumstances has been my main topic of this my text. I deal there with relationship between external circumstances, which can not be presumed, or overcome by contractual party, and contractual obligation. I try to change the mind of the party of contract, from thinking only about breach of contract by their partner in the contract, to thinking about events, which can reduce efforts to fulfill of obligation, and which can not he contractual party change. In this text, I deal with Czech legal regulation of external circumstances and contract. This current regulation is changing now, when we are waiting to new civil code, which will be now regulation of contractual law. It is reason, why I compare current legal regulation whit new civil law. The second point of view, why I compare current and future legal regulation, and why I do not write only abut future regulation, is I think, when we will apply a new civil law, then we will have experience with previous regulation, and we will compare their subconsciously. And this text will be direction for it. I think, and I wanted to show it in my text, more than legal regulation is the contractual regulation, because it is this, what the parties want, or think, that they want. From this reason I write about specific clause in the contract, for example force Majeure clause, hard ship clause, or price clause. I show, in this text, to such of typical clauses, and I try to explain, how the parties can modify the clauses. It is very important to say, we can not find two absolutely the same contract, it is reason, why is not good apply some typical clause, but it is better to only inspired by then, and write new clauses for the new contract. Clauses or legal regulation is only one way, how the parties can modify a relationship between external circumstances and contract. The second way are formed by other clauses of contract (for example the risk of damage, transfer of ownership, time or place of handover, and other). I think, it is more important, than regulation of external circumstances in contract, because when the obligation will be conveniently set, than the external circumstances will not be influence to obligation of the party (for example of supplier). We can divide by this procedure the risk of circumstances to both parties. From all these reasons I deal with elements of external circumstances extensive part oh this text. I try to explain all condition, which must be met, to apply l legal regulation of

133

external circumstances (force Majeure of Hard ship clause). In this part, I found inspiration in Wien convention, which adjust with International Sale of Goods. This convention was inspiration for present and for new law regulation of force Majeure. The best advantage of this convention is their international factor. We can find a many decision, which are not influences by legal system or legal opinion of the states, where was created the decision. And these decisions can help us to find general principles of external circumstances and their relationship with contract. The principles are very important to correct interpretation of legal regulation, or to clauses of contract and these principles can help us to apply a present or future legal regulation. One part of the may text I deal with price of subject of contract, because the price can be also as the contract, influences by external circumstances, and this is very important to know, when you deal a contract. Many people think, when they deal a contract in the time of signing of contract, they thinking still in present time, but many of contract are fulfill during the long time, and it is reason, why is good thinking about circumstances, which can improve the costs to subject of contract. Question is, if the higher costs supplier can transfer to buyer, and which part of the costs, or not. It is reason, why I write in this text about price clauses. I compare in this text present and future legal regulation of external circumstances and contract, and in this comparison I deal to with international legal regulation of Sale of Goods. Intention of this text is inspired the contractual party about thinking of contract during the time, and thinking about circumstances, which are without of control by the party, and thinking about the solution, how to minimize the negative consequences of the external circumstances.

134

Prameny Knižní prameny 1.

BEJČEK, J. Obchodní závazky. 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita, rok 1998

2.

BEJČEK, J. BĚLOHLÁVEK, a., GODICKÝ, P., KERNBACHOVÁ, M. Základy obchodního práva pro ekonomy. 1. vydání. Ostrava: VŠB – Technická univerzita Ostrava, 2002

3.

DĚDIČ, J. Obchodní zákoník Komentář, díl IV § 221 – 775. 1. vydání. Praha: Nakladatelství POLYGON, 2002

4.

FALDYNA, F., HUŠEK, J., POHL, T. Zajištění a zánik obchodních závazků. 2. vyd. Praha: ASPI, a.s., 2007

5.

GERLOCH, A. Teorie práva. 5 vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009

6.

HAJN, P., BEJČEK, J. Jak uzavírat obchodní smlouvy. 2. vydání. Praha: LINDE PRAHA, 2003

7.

JANATKA, F. A ŠUBERT, M. in JANATKA, F. a kol. Realizace vývozního obchodního případu. 2. přepracované vydání. Praha: IMODS ve spolupráci s nakl. VELRYBA, 2000

8.

Kincl, J. URFUS, V. Římské právo. 1. vydání. Praha, PANORAMA, 1990

9.

KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. 6. opravené a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 2004

10. MAREK, K. Smluvní obchodní právo kontrakty. 4. rozšířené a upravené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 208 11. MAREK, K., ŢVAČKOVÁ, L. Obchodní podmínky, obchodní zvyklosti a vykládací pravidla. 1. vyd.. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008

135

12. ROZEHNALOVÁ. N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. Vydání. Praha: ASPI, Wolters Kluwer, 2008 13. SEDLÁČEK, J. Obligační právo III. Mimo smluvní závazky jednatelství a versio in rem. Náhrada-škody.-Nekalá soutěž. 1. vydání. Brno: Československý akademický spolek „právník“, 1947 14. ŠTURMA, P. Mezinárodní dohody o ochraně investic a řešení sporů. Praha: Linde, rok 2001, 15. ŠVARC, Z., Sciskalová, M. Vzor pro vyhotovení mezinárodní kupní smlouvy s komentářem. Metodická pomůcka pro podnikatele. 1. vydání. Karviná: Slezská univerzita v Opavě, Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné, 2002 16. TOMSA, M. in ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. Vydání. Praha: C.H.BECK, 2009 17. Zásady Mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT. překlad: Larlšová. M., Tomaščínová. J. 1 vydání. Praha: CODEX Bohenia s.r.o., rok 1997

Časopisecké prameny 1.

BEJČEK. J., Smluvní pokuta - hůl o dvou koncích. Ekonom, rok 1992, č. 19, s. 56 - 57

2.

BEJČEK. J., Odpovědnost za škodu v obchodních vztazích. Právní praxe. rok. 1993, č. 9, s. 508 524

3.

BĚLOHLÁVEK, A. J. Volba práva v závazkových vztazích s mezinárodním prvkem. Právní fórum. Rok 2006, č. 3, s. 82 - 90

4.

ELIÁŠ, K., Clausula rebus sic stantibus. Význam změny okolností pro trvání obligace ex contractu). Obchodně právní revue. č. 6, rok 2009, s. 151 - 155

136

5.

HORÁČEK. V.,Vyloučení odpovědnost za škodu v obchodním právu. Právo a podnikání. r. 1997, č. 10, s.11

6.

CHALUPA, R. Náhrada škody. Obchodní právo. rok 1993, č. 3, s. 2 - 7

7.

KALIŠ, R. Mezinárodní investice jako předmět ochrany poskytované mezinárodním právem investičním. Právní fórum, rok 2008, č. 11, s. 467- 468

8.

MAREK, K. K uzavírání obchodněprávních smluv. Právní fórum, rok 2006, č. 11, s. 405

9.

ONDREJOVÁ, D. K okolnostem vylučující odpovědnost za škodu podle obchodního zákoníku a Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboţí. Právní fórum. Rok. 2006, č. 9, s. 323 327

10. STŘELEC, K. Nepředvídatelné události v mezinárodním obchodním styku. Obchodní právo, Praha: PROSPEKTRUM spol. s r.o., č. 2003, č. 7-8, s. 57 - 68

11. ŠILHÁN, J. Formy smluvní limitace náhrady škody v obchodních vztazích. Bulletin advokacie. roč. 2006, č. 7-8, s. 41- 45

12. TOMSA, M. Cenová doloţka v kupní smlouvě v obchodních vztazích. Obchodní právo, rok 1996, č. 2, s. 2 - 7

13. TRÁVNÍČKOVÁ, S. Vídeňská úmluva a vyšší moc. Právní fórum. R. 2008, č. 8, s. 356 - 366

Soudní rozhodnutí 1.

Rozhodnutí Nejvyšší soudu ČR ze dne 5.9.1922, sp.zn. Rv I 455/22

2.

Rozhodnutí Nejvyšší soudu ČR ze dne 25.5.1929, sp.zn. Rv I 1079/28

3.

Rozhodnutí Nejvyšší soudu ČR ze dne 2.4.1947, sp.zn. Rv I 390/44

137

4.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.1998, sp.zn. 2 Odon 90/97

5.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.1.2003, sp.zn. 29 Odo 690/2001

6.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.2008, sp.zn. 32 Odo 739/2006

7.

Váţný č. 104 z roku 1919

8.

Váţný č. 12 401 z roku 1933

Autoritativní rozhodnutí cizozemských orgánů aplikujících právo 1.

Bundesgerichtshof, rozhodnutí ze dne 24.5.1999, Cloout nbr. 271

2.

China International Economic and Trade Arbitration Commission, rozhodnutí ze dne 29.9.1997, Clout nbr. 861

3.

China International Economic and Trade Arbitration Commission, rozhodnutí ze dne 25.6.1997, Clout nbr. 864

4.

China International Economic and Trade Arbitration Commission, rozhodnutí ze dne 23.6.2003, Clout nbr. 976

5.

Court of Arbitration of the International Chamber of Commerce, č. 8790, z roku 2000, Clout nbr. 166

6.

Court of Appel of Colmar, rozhodnutí ze dne 12.6.2001, Clout nbr. 480

7.

Court of Cassation – First Civil Division, rozhodnutí ze dne 30.6.2004, sp. zn. Y 01-15964, Clout nbr. 839

8.

District Court of Willisau, ze dne 12.5.2004, Clout nbr. 893

138

9.

Landgericht Alsfeld, rozhodnutí ze dne 12.5.1995, sp.zn. 31 C 534/94, Clout nbr. 410

10. Oberlandesgericht Zweibrücken, a rozhodnutí ze dne 31.5.1998, sp.zn. 8 U 46/97; Clout nbr. 166 11. Schiedsgericht der Handleskammer Hamburg, rozhodnutí ze dne 21.5.1996, Clout nbr. 166 12. Tribunal if International Commercial Arbitration at the Russia Federation Chamber of Commerce, č. 155/1994, ze dne 16.5.1995, Clout nbr. 140

13. Tribunal if International Commercial Arbitration at the Russia Federation Chamber of Commerce, č. 269/1997, ze dne 6.10.1998, Clout nbr. 464

14. Tribunal if International Commercial Arbitration at the Russia Federation Chamber of Commerce, č. 269/1997, ze dne 6.10.1998; Clout nbr. 469

15. Tribunále Civile di Monza, rozhodnutí ze dne 14.1.1993, Clout nbr. 54 16. U.S.[Federal] Distrikt Court for the Northern Districz of Illinois, rozhodnutí ze dne 7.7.2004, sp.zn. 03 C 1154, Clout nbr. 696

Jiné prameny 1.

Businessinfo.

Měnové

doloţky.

Citováno

dne

11.9.2011,

dostupné

na:

www.businessinfo.cz/files/file2430.doc

2.

Businessinfo. Platné dohody o podpoře a ochraně investic. Citováno dne 3.1.2012, dostupné: http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/pravni-prostredi-celni-problematika/platne-dohody-opodpore-a-ochrane/1000487/6850/

3.

ČTK. Apple má víc peněţ neţ americká vláda. Je to důsledek dluhů USA. Citováno dne 3.9.2011, dostupné na: http://byznys.ihned.cz/zpravodajstvi-cesko/c1-52425050-apple-ma-vic-penez-nezamericka-vlada-je-to-dusledek-dluhu-usa

139

4.

ČTK: Za dramatickým nárůstem ceny ropy stály většinou konflikty, největší propad ale způsobila finanční krize. Citováno dne 9.9.2011, dostupné na: http://byznys.ihned.cz/c1-50589650-zadramatickym-narustem-ceny-ropy-staly-vetsinou-konflikty-nejvetsi-propad-ale-zpusobilafinancni-krize.

5.

Kapitán, Z. Přednáška z Práva mezinárodního obchodu. Brno: MU PrF, podzim 2007

6.

Luyulei.net. ICC Force Majeure and Hardship Clauses. Citováno dne 1.12.2011, dostupné na: http://www.luyulei.net/drafting/M003-ICC_ForceMajeure_hardship_clauses.html,

7.

MAUX. M. Hardship under German and International Law. Citováno dne 1.11.2011, dostupné na: http://law.wustl.edu/Library/cdroms/IBL/Conarb/W23Laux.htm

8.

PELIKÁNOVÁ. I., Komentář k § 377 zák. š. 513/1991 Sb. [Porušení smluvních povinností a jeho následky-Náhrada škody]. ASPI – Původní nebo upravené texty pro ASPI, rok 1997

9.

PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k § 473 zák. č. 513/1991 Sb.; dostupné v ASPI verze 12+

10. TN CZ. Začneme ovládat přírodu? Čína manipuluje s počasím. Citováno dne 2.9.2011, dostupné na:

http://tn.nova.cz/magazin/hi-tech/veda/zacneme-ovladat-prirodu-cina-manipuluje-s-

pocasim.html, citováno dne 2.9.2011

11. VÍZNER, J., Vzor nájemní smlouvy na pronájem pozemků s komentářem. Citováno dne 14.9.2011, dostupné na: http://www.svazvlastnikupudy.cz/cs/regiony-a-svazy/svaz-vlastnikupudy-cr/dokumenty-stanovy/vzor-najemni-smlouvy.html

140