Okolnosti vylučující protiprávnost

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Okolnosti vylučující protiprávnost

Bakalářská práce

Autor:

Martin Holub Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Vyškov

Mgr. Mojmír Pokorný

duben, 2010

Prohlášení : Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatury. V Boskovicích dne 7. dubna 2010

Martin Holub

Poděkování : Dovolte mi, abych nejprve poděkoval vedoucímu práce Mgr. Mojmíru Pokornému, který mi poskytl potřebné konzultace, podporu a pomoc při vypracování této bakalářské práce.

Anotace V této práci jsem se zabýval tématem Okolnosti vylučující protiprávnost, pod kterými shrnuje teorie trestního práva některé okolnosti, které způsobují, ţe čin, který se svými rysy podobá trestnému činu, není nebezpečný pro společnost a není tedy ani trestným činem. Toto téma jsem si vybral v souvislosti s novým trestním zákoníkem od 1.1.2010, který byl stejnou účinností novelizován zákonem č. 306/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kde došlo u okolností jiţ upravených v minulém zákoně k drobným změnám, ale současně došlo k jejich rozšíření o svolení poškozeného a přípustné riziko. Samotná práce se skládá z několika částí. V první části jsem se zabýval historickým vývojem na území ČR od novodobých dějin konce 18. století aţ po trestní zákon č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků s platností do 31.12.2009. V druhé části jsem vymezil některé pojmy, které souvisejí s okolnostmi vylučujícími protiprávnost. Ve třetí aţ sedmé části jsem se věnoval jednotlivým okolnostem uvedených v platné právní úpravě, a to krajní nouzi, nutné obraně, svolení poškozeného, přípustného rizika a oprávněného pouţití zbraně, které jsem se snaţil v této práci popsat. Současně jsem provedl jejich porovnání navzájem, ale i ve vztahu k předchozí právní úpravě, a ve stručnosti jsem uvedl i případy z praxe. Vzhledem k obsáhlému rozsahu institutu okolností vylučujících protiprávnost jakým bezesporu jsou, nebylo mým úmyslem je rozebírat do hloubky, ale mým cílem byl jejich popis v ucelené formě, které by měl porozumět i běţný občan. Nová právní úprava tak umoţňuje občanům v širším rozsahu, účinněji vystupovat na ochranu zájmů svých vlastních, ale i ostatních občanů v naší společnosti, coţ napomáhá k upevnění práva a morálky. Annotation I have engaged in the topic Circumstances excluding the ilegality in my work. The theory of criminal law summarizes some circumstances which cause that the act whose features are similar to the criminal act is not dangerous for the society and that´s why it is not the criminal act. I have choosen this topic in context of new criminal code since 1.1.2010. This criminal code was amended with the same efficiency by the law number 306/2009 (Colection of Law) and that´s why the law number 40/2009 (Colection of law), criminal code is changed. There were little changes in circumstances which have been revised in last law. But at the same time these circumstances were extended of sufferer´s consent and admissible risk. There are several parts in my work. In the first part I have engaded in the historical evolution in the area of the Czech Republic from modern history of the end of 18th century till the criminal law number 140/1961 (Collection of Law) in a word of later changes and supplements with effect till 31.12.2009. In the second part I have specified some concepts related to circumstances excluding the ilegality. In the third part up to the seventh part I have dedicated to particular circumstances mentioned in the valid law enactment namely exigency, private defence, sufferer´s consent , admissible risk and competent using of weapon. I have tried to describe them and to make their mutual comparsion, but in relation to the previous law enactment. In brief I have mentioned the examples from experience. With regard to the wide range of institute of circumstances excluding the ilegality, which they concededly are, my intetion was not to analyze them deep, but my aim was to make their description in the coherent form that should be comprehensible for ordinary citizen. The new enactment enables citizens to conduct for protection of their own interests but also of the interest of other cicizens more effectivelly. This fact helps to the law and morality maintenance.

OBSAH ÚVOD …………………………………………………………………………………….. 7 1. HISTORICKÝ VÝVOJ OKOLNOSTÍ VYLUČUJÍCÍCH PROTIPRÁVNOST V ČR .. 9 1.1 Historický vývoj od konce 19. století ……………………………………………... 9 1.2 Historický vývoj od poloviny 20. století ………………………………………….. 9 1.3 Právní úprava platná do 31.12.2009 ……………………………………………… 10 2. VYMEZENÍ POJMŮ V OKOLNOSTECH VYLUČUJÍCÍCH PROTIPRÁVNOST ... 11 2.1 Znaky trestného činu ……………………………………………………………... 11 2.2 Okolnosti vylučující protiprávnost ………………………………………………. 12 3. KRAJNÍ NOUZE (§ 28 tr. zákoníku) ……………………………………………....... 14 3.1 Obecné podmínky krajní nouze ………………………………………………….. 14 3.2 Jednání v krajní nouzi (subsidiarita) ……………………………………………... 15 3.3 Zásada úměrnosti (proporcionalita) ……………………………………………… 16 3.4 Překročení mezí krajní nouze (exces) ……………………………………………. 17 4. NUTNÁ OBRANA (§ 29 tr. zákoníku) ……….……………………………………... 18 4.1 Obecné podmínky vzniku nutné obrany …………………………………………. 18 4.2 Čin jinak trestný ……………………………………………………………….…. 19 4.3 Útok ……………………………………………………………………………… 19 4.3.1 Posouzení útoku z hlediska objektivního a ex ante ………………………… 20 4.3.2 Útok na lidské jednání ……………………………………………………… 21 4.3.3 Útok provázený více útočníky ……………………………………………… 21 4.3.4 Útok zvířete ………………………………………………………………… 22 4.3.5 Nutná obrana proti veřejným činitelům ………………………………….…. 22 4.3.6 Pojetí protiprávnosti útoku …………………....……………………….……. 23 4.4 Obrana ……………………………………………………………………………. 23 4.5 Překročení mezí nutné obrany (exces) …………………………………………… 24 4.6 Pouţití automatických obranných systémů (exkurz) …………………………….. 25 4.6.1 Případová studie - pouţití nástraţného systému ……………………………. 26 4.6.2 Pouţití nástraţného systému ………………………………………………... 28

5

5. SVOLENÍ POŠKOZENÉHO (§ 30 tr. zákoníku) …………………………………….. 29 5.1 Svolení poškozeného a jeho podstata …………………………………………….. 29 5.2 Oprávněnost a způsobilost ke svolení ………………………………………..…... 30 5.3 Náleţitosti souhlasu ………………………………………………………………. 30 5.4 Souhlas k ublíţení na zdraví nebo usmrcení ……………………………………... 30 5.5 Přelomové doporučení ČLK …………………………………………………….... 31 6. PŘÍPUSTNÉ RIZIKO (§ 31 tr.zákoníku) ……..………..……………………………. 34 6.1 Přípustné riziko a jeho podstata ………………………………………………….. 34 6.2 Rozdíl mezi krajní nouzí a přípustným rizikem ………………………………….. 35 6.3 Ţivot a zdraví člověka ……………………………………………………………. 36 6.4 Činnost v souladu s právními předpisy …………………………………………... 37 7. OPRÁVNĚNÉ POUŢITÍ ZBRANĚ (§ 32 tr. zákoníku.) ………..……………..……. 38 7.1 Zákonná úprava pouţití zbraně …………………………………………………... 38 7.2 Pouţití zbraně podle zákona o policii ……………………………………………. 39 7.3 Taktika chování v nebezpečné situaci ……………………………………………. 41 7.4 Pouţití zbraně při sluţebním zákroku ……………………………………………. 41 7.5 Povinnosti policisty po pouţití zbraně …………………………………………… 46 7.6 Zbraň podle trestního zákoníku …………………………………………………... 47 7.6.1 Drţení střelné zbraně ………………………………………………………... 47 7.6.2 Bezpečnostní agentury a zbraně …………………………………………….. 48 ZÁVĚR ………………………………………………………………………………….. 50 LITERATURA …………………………………………………………………………... 52 PUBLIKACE, KOMENTÁŘE, SLOVNÍKY …………………………………………… 52 ČASOPISECNÉ A OSTATNÍ ZDROJE ………………………………………………... 52 ELEKTRONICKÉ ČLÁNKY ………………………………………………………….... 53 OSTATNÍ INTERNETOVÉ ZDROJE A ČLÁNKY ……………………………………. 53 PRÁVNÍ PŘEDPISY A DOKUMENTY ……………………………………………….. 53

6

ÚVOD Pro svoji bakalářskou práci jsem si vybral téma Okolnosti vylučující protiprávnost (dále jen OVP), coţ je v současné době téma stále více aktuální, a to s ohledem na narůstající kriminalitu a stále se zvyšující agresivnější a brutální napadání ze strany pachatelů. Vzhledem k tomu, ţe není moţné ze strany orgánů činných v trestním řízení, především pak policie, činit veškerá potřebná opatření, která by ochránila všechny občany, kteří by v době ohroţení potřebovali pomoc policie. Je důleţité, aby i běţný občan v naší republice věděl jaká jsou jeho práva v době, kdy čelí útoku pachatele, a jak se má v daném okamţiku zachovat tak, aby on sám nebyl vystaven trestnímu postihu. Z tohoto důvodu bych se chtěl ve své práci věnovat právě okolnostem vylučujícím protiprávnost činu z pohledu mého pracovního zařazení u sluţby kriminální policie a vyšetřování, které vykonávám 19 roků a jako policista jsem byl nucen v minulosti pouţít zbraň v rámci ochrany své, cizí osoby a majetku. Ale i z pohledu běţného občana, který při svých kaţdodenních starostech nemá mnoho času věnovat se tomuto tématu. Je prakticky odkázaný jen na často neúplné a zkreslené informace z tisku a televize. To má za následek mylnou představu lidí o tom, ţe by se člověk mohl dostat na opačnou stranu zákona v případě, ţe by se útočníkovi snaţil v jeho jednání zabránit. Z toho pak samozřejmě vyplývá, ţe v případě, kdy se do takové situace člověk dostane, raději útok pachatele při fyzickém napadení nebo loupeţi přetrpí a nebrání se. To podle mého názoru není správné a člověk by se při důkladnějším seznámení s okolnostmi vylučujícími protiprávnost mohl a měl zachovat jinak. „Pod označením „okolnosti vylučující protiprávnost“ za současné právní úpravy se nic nemění na tom, ţe materiálním důvodem existence většiny okolností vylučujících protiprávnost je společenská prospěšnost jednání a ţe takový čin není společensky škodlivý“.1 Okolnosti vylučující protiprávnost musíme odlišovat od zániku trestní odpovědnosti v hlavě IV., (§ 33-35). U zániku trestní odpovědnosti se jedná o případy, které byly v době spáchání trestným činem, za které byl pachatel v době spáchání trestně odpovědný a trestní odpovědnost za trestný čin zanikla dodatečně, ať uţ promlčením trestní odpovědnosti, nebo účinnou lítostí. Cílem této práce je vymezení jednotlivých pojmů, podmínek vzniku a porovnání jednotlivých institutů v okolnostech vylučujících protiprávnost. Samotná práce se skládá z několika částí. V první části se ve stručnosti ohlédnu za historickým vývojem na území ČR 1

Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 315

7

od novodobých dějin konce 18. století aţ po trestní zákon č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků s platností do 31.12.2009. V druhé části vymezím některé pojmy, které souvisejí s okolnostmi vylučujícími protiprávnost ve vztahu s končící platností zákona č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších novel a současně dnem 01.01.2010 nabytím účinnosti nového trestního zákoníku č. 40/2009 s cílem jejich vzájemného porovnání a současně seznámení s výkladem okolností vylučujících protiprávnost v zákoníku novém. Nový zákoník po téměř padesáti letech vnáší do naší právní úpravy přehledný, srozumitelný a apolitický kodex českého trestního práva. K zásadní změně dochází u definice trestného činu, a to z materiálního na formální pojetí ve spojitosti s výkladovým pravidlem společenské škodlivosti (materiálním korektivem). Současně jsou trestné činy rozděleny na přečiny s horní hranicí trestní sazby do pěti let a zločiny s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. V dnešní moderní době je i snaha maximálního vyuţití alternativních trestů včetně širšího uplatnění prostředků probace a mediace. V souvislosti s tímto nový trestní zákoník myslel i na nové tresty jako jsou domácí vězení, nebo zákaz vstupu na sportovní, společenské a další kulturní akce. Současně dochází i k rozšíření okolností polehčujících a přitěţujících.

V trestním

zákoníku jsou zapracovány i pojmy definice z trestněprávní teorie, to jsou třeba omyly skutkové a právní, nové okolnosti vylučující protiprávnost – svolení poškozeného a přípustné riziko. Ve třetí aţ sedmé části se budu věnovat jednotlivým okolnostem uvedených v platné právní úpravě, a to „krajní nouzi § 28, nutné obraně § 29, svolení poškozeného § 30, přípustného rizika § 31 a oprávněného pouţití zbraně § 32“,2 které se budu snaţit v této práci popsat. Současně provedu jejich porovnání navzájem, ale i ve vztahu k předchozí právní úpravě a ve stručnosti uvedu i případy z praxe. Vzhledem k obsáhlému rozsahu institutu okolností vylučujících protiprávnost, jakým bezesporu jsou, není mým úmyslem je rozebírat do hloubky, ale mým cílem je jejich popis v ucelené formě, které by měl porozumět i běţný občan. Nová právní úprava tak umoţňuje občanům v širším rozsahu a účinněji vystupovat na ochranu zájmů svých vlastních, ale i ostatních občanů v naší společnosti, coţ napomáhá k upevnění práva a morálky. V závěru zhodnotím vypracované téma jako celek včetně pouţité literatury, judikatury a vlastních poznatků získaných z praxe. 2

Zákon č. 306/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a některé další zákony, jímţ byl změněn i doprovodný zákon , zejména také trestní řád platný od 1.1.2010

8

1. HISTORICKÝ VÝVOJ OKOLNOSTÍ VYLUČUJÍCÍCH PROTIPRÁVNOST V ČR 1.1 Historický vývoj od konce 19. Století V našich novodobých dějinách byly okolnosti vylučující protiprávnost upraveny v císařském patentu, který platil aţ do roku 1950 na území dnešní ČR, pod § 2 Důvody vylučující zlý úmysl. „Proto nepřičítá se konání nebo opominutí za zločin: a) Kdyţ pachatel zcela zbaven jest uţívání rozumu, b) kdyţ skutek při střídavém pominutí smyslů vykonán byl v čase, pokud pominutí trvalo, anebo, c) v úplném opilství, ve kteréţ se pachatel připravil, zločinu v úmyslu nemaje (§ 236 a § 523), anebo v jiném pomatení smyslů, v němţ sobě činu svého vědom nebyl, d) zrušeno, e) kdyţ se při tom přihodil takový omyl, pro který nebylo lze v činu spatřovati zločin, f) kdyţ zlo povstalo náhodou, nedbalostí anebo z neznalosti následků činu, g) kdyţ skutek se stal z neodolatelného donucení nebo u výkonu spravedlivé nutné obrany. Ţe však tu byla spravedlivá nutná obrana, za to má se míti jen tehdy, kdyţ lze z povahy osob, času, místa, ze způsobu útoku nebo z jiných okolností důvodně souditi, ţe pachatel uţil toliko obrany potřebné, aby odvrátil od sebe neb od jiných protiprávný útok na ţivot, na svobodu nebo na jmění, nebo ţe toliko z poděšení, ze strachu nebo z leknutí vykročil z mezí takové obrany. Vykročení takové můţe se však podle povahy okolností trestati podle ustanovení dílu druhého tohoto zákona trestního (§ 335 a § 431) za čin trestný z nedbalosti“.3 Jiţ v této době byla vyţadována mezi obranou a útokem roporcionalita (úměrnost).

1.2 Historický vývoj od poloviny 20. století K prvnímu zásadnímu obratu došlo po roce 1948 kdy pod vlivem společenskopolitických změn nabývá účinnosti trestní zákon č. 86/1950 Sb. kdy se v OVP změnil jejich smysl, a to v § 8 nutná obrana, kde byla definována jako jednání jinak trestné, jímţ někdo odvrací útok na lidově demokratickou republiku, její socialistickou výstavbu, zájmy 3

Trestní zákon č. 117/1852 ř.z. o zločinech, přečinech a přestupcích, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících ke dni 1. 1. 1927

9

pracujícího lidu, nebo na jednotlivce, není trestným činem, jestliţe a) útok hrozil nebo trval, b) obrana byla útoku přiměřená. V § 9 krajní nouze tento zákon stanovil, ţe škoda způsobená při odvrácení nebezpečí musí být menší neţ ta, která hrozila. Tato doba se vyznačovala především tím, ţe stavěla kolektivní zájmy společnosti před zájmy jednotlivce. „Nová státní moc v zájmu svého upevnění stanovila podmínky nutné obrany úzce. K dodrţení podmínky proporcionality se poţadovalo, aby obrana byla útoku přiměřená. Byly činěny pokusy pro některé méně závaţné případy útoků stanovit podmínku subsidiarity jednání v nutné obraně (§ 8 nového trestního zákona správního č. 88/1550 Sb)“.4

1.3 Právní úprava platná do 31.12.2009 Tato právní úprava byla upravena trestním zákonem č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků s platností do 31.12.2009, jenţ pokračovala v koncepci svého předchůdce s poněkud zmírněnou podmínkou proporcionality. Stanovil tak, ţe způsobený následek nesmí být zřejmě stejně závaţný, nebo ještě závaţnější neţ ten, který hrozil. Smyslem krajní nouze § 14 podle této úpravy je neumoţnit stíhání osoby, která v okamţiku hrozícího nebezpečí dokáţe správně posoudit, který právní statek je důleţitější a který je moţno obětovat. „Ve srovnání s dříve platným předpisem podstatně uvolnil podmínky nutné obrany § 13 ve prospěch obránce v tom směru, ţe podmínky nutné obrany byly splněny, pokud nutná obrana nebyla zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku“.5 V této právní úpravě byly přímo definovány následující okolnosti vylučující protiprávnost : Nutná obrana dle § 13 tr. zák.: „čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.“ Krajní nouze dle § 14 tr. zák. : „čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem, není trestným činem.“ Oprávněné pouţití zbraně dle § 15 tr. zák. : „trestný čin nespáchá, kdo pouţije zbraně v mezích zmocnění příslušných zákonných předpisů“.6

4

Kuchta, J. Nutná obrana. MU Brno, 1999, str. 31 Kuchta, J. Nutná obrana. MU Brno, 1999, str. 31 6 Trestní zákon č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků 5

10

2. VYMEZENÍ POJMŮ V OKOLNOSTECH VYLUČUJÍCÍCH PROTIPRÁVNOST 2.1 Znaky trestného činu Dnem 31.12.2009 byla zrušena platnost zákona č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších novel, kde byl trestný čin v § 3 odst. 1 tr. zákona vyjádřen a postaven na materiálněformálním pojetí trestného činu. To znamenalo, ţe o trestný čin by se mohlo jednat jen v případě naplnění obou těchto znaků, a to materiálního (nebezpečnost činu pro společnost) a formálního (znaky trestného činu), které nemohly fungovat v případě neexistence jednoho z nich. Dnem 01.01.2010 nabyl účinnosti nový trestní zákoník, který byl stejnou účinností novelizován zákonem č. 306/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník a některé další zákony, jímţ byl změněn i doprovodný zákon, kde je trestný čin definován v § 13 odst. 1 tr. zákoníku „ trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně“. Tato nová právní úprava se tak odchýlila od materiálně-formálního pojetí, kdy byl zcela vypuštěn materiální znak nahrazený společenskou škodlivostí dle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Není tak součástí definice trestného činu a nová úprava je tak postavena na čistě formálním pojetí trestného činu, kde není správně vymezen ţádný stupeň nejmenší společenské škodlivosti, který by odpovídal byť nepatrně nebezpečnosti činu pro společnost. Komentář k trestnému činu dle ustanovení § 13 tr. zákoníku : „Nově provedená úprava (formální pojetí trestného činu) by mělo vést k přesnějšímu vymezení skutkových podstat jednotlivých trestných činů, coţ ve své podstatě neumoţňuje orgánům činným v trestním řízení překročit takto formálně vymezený rámec trestného činu daného zákonodárcem (dříve bylo moţné široké vymezení zákonných pojmů řešit judikaturou soudů), který jako jediný je oprávněn určit co je a co není trestným činem. Toto pojetí ve své podstatě přesněji stanoví hranice mezi mocí soudní a zákonodárnou, kdy oproti předchozí úpravě, kdy odkazem na nenaplnění materiálního znaku musel soud ( i státní zástupce, či policejní orgán) i při naplnění formálních znaků, dospět k závěru, ţe nejde o trestný čin. Tato nová úprava přesněji odráţí znění čl. 39 Listiny. Z předchozí úpravy zůstává zachováno dřívější znění § 3 odst. 3 trest. zák. s drobnou změnou v ustanovení § 13 odst. 2 tr. zákoníku“.7 7

Engelmann, J. Trestní zákoník s komentářem, Poradce s.r.o. Český Těšín, 2009/9, str. 13

11

Z pohledu formálního pojetí je tak oddělena moc zákonodárná, soudní a výkonná, kdy přesné vymezení trestných činů je ponecháno na Parlamentu České republiky. Soudy pak posuzují, zda jednáním pachatele byly naplněny znaky trestného činu. V tomto případě soud nemůţe dospět k závěru, ţe nejde o trestný čin s ohledem na nesplnění podmínky materiální. Na rozdíl od předchozí právní úpravy, která byla zaloţena na materiálním pojetí, a ve věci tak mohly činit i orgány činné v trestním řízení. V krátkosti bych jen dodal, ţe trestný čin je v novém trestním zákoníku rozšířen o přečiny a zločiny uvedené v § 14 tr. zákoníku, tyto v předchozí právní úpravě nebyly.

2.2 Okolnosti vylučující protiprávnost Problematika okolností vylučujících protiprávnost patří ke stěţejním otázkám základů trestní odpovědnosti. Takto se označují okolnosti, které v případě, ţe nastanou, způsobují, ţe čin jinak trestný není trestným činem, neboť mu chybí protiprávnost. Tato je jedním ze znaků trestného činu vyplývající z definice trestného činu uvedeného v § 13 odst. 1 tr. zákoníku. V předchozím zákoně právní úprava výslovně obsahovala tři okolnosti, a to nutnou obranu, krajní nouzi a pouţití zbraně. Ţádné další okolnosti nebyly součástí zákonné úpravy, ale byly zapracovány v teoretické a praktické části trestního práva. V souvislosti s vývojem trestního práva bylo třeba přesnějšího zákonného vymezení všech institutů, na coţ reagoval nový trestní zákoník, který byl stejnou účinností novelizován zákonem č. 306/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník a některé další zákony, jímţ byl změněn i doprovodný zákon, zejména také trestní řád platný od 1.1.2010. Od této doby jsou v obecné části v hlavě III upraveny následující okolnosti vylučující protiprávnost : krajní nouze (§ 28), nutná obrana (§ 29), svolení poškozeného (§ 30), přípustné riziko (§ 31) a oprávněné pouţití zbraně (§ 32). V souvislosti s tímto rozšířením však nedochází ke změnám v podmínkách nutné obrany, krajní nouze ani oprávněného pouţití zbraně. Co se týče přípustného rizika, které bylo v minulém zákoně zapracováno, jak jsem výše uvedl v právní teorii a praxi, tak ani toto není v rozporu se současnou úpravou. U svolení poškozeného, je upraveno v ustanovení § 30 nového tr. zákoníku, ţe „trestný čin nespáchá ten, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíţ zájmy, o nichţ tato osoba můţe bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny“.8 Poškozený ale nemůţe dát svolení k ublíţení na zdraví či usmrcení. 8

Zákon č. 306/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a některé další zákony, jímţ byl změněn i doprovodný zákon , zejména také trestní řád platný od 1.1.2010

12

S dalšími specifickými okolnostmi vylučujícími protiprávnost se můţeme setkat také ve zvláštní části trestního zákoníku, kde je definována „beztrestnost agenta (§ 363), neoznámení trestného činu (§ 368 odst. 3), a za daných podmínek i beztrestnost pachatele (§ 367 odst. 2 a § 368 odst. 2)“.9 Velké diskuze se v souvislosti s přípravou jiţ platného trestního zákoníku vedly k beztrestnosti agenta, o coţ měla zájem především policie, a to z důvodu rostoucí korupce ve společnosti a organizovanému zločinu. Beztrestnost agenta tak byla omezena na činy, při kterých je poškozován veřejný zájem. Nevztahuje se tak na osobní majetek občanů, jejich ţivot a zdraví, protoţe nikdy nelze stoprocentně vyloučit negativní zásah do práv občanů. I přesto je důleţité klást důraz na postup ověřování veřejně činných osob na specializovaných pracovištích, viz. zkouška spolehlivosti v ustanovení § 107 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. V porovnání s předchozí právní úpravou v ustanovení § 163c tr. zák., je beztrestnost agenta v § 363 tr. zákoníku u odst. 1 totoţná, kdy „policista plnící úkoly jako agent podle jiného právního předpisu (dále jen „agent“), který se účastní činnosti organizované zločinecké skupiny nebo organizovanou zločineckou skupinu podporuje, není pro trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1,2 trestný, jestliţe se takového činu dopustil s cílem odhalit pachatele trestné činnosti spáchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny,10 nové je znění v odst. 2 a beze změny zůstal odst. 3, ze kterého vyplývá, ţe „beztrestným se nestává agent, který organizovanou zločineckou skupinu nebo organizovanou skupinu zaloţil nebo zosnoval“.11 Současně zdůrazňuji, ţe okolnosti vylučující protiprávnost uvedené v novém trestním zákoníku upravují jen ty nejdůleţitější okolnosti a jejich výčet tak není a ani nemůţe být konečný. Okolnosti vylučující protiprávnost mohou být upraveny v dalších právních normách, které určité jednání dovolují či přikazují. Současně mohou být blíţe specifikovány v různých metodických pokynech, nařízeních a rozkazech, kdy nejde o protiprávní jednání. To znamená, ţe „ není v rozporu se zásadou „nullum crimen sine lege stricta“, jestliţe jsou okolnosti vylučující protiprávnost analogicky rozšiřovány, neboť se tím zuţují podmínky trestní odpovědnosti. Jedná se tak o dovolenou analogii „in bonam partem“ (ve prospěch pachatele)“.12

9

Zákon č. 306/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a některé další zákony, jímţ byl změněn i doprovodný zákon , zejména také trestní řád platný od 1.1.2010 10 Engelmann, J. Trestní zákoník s komentářem, Poradce s.r.o. Český Těšín, 2009/9, str. 241 11 Engelmann, J. Trestní zákoník s komentářem, Poradce s.r.o. Český Těšín, 2009/9, str. 242 12 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář.1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 315

13

3. KRAJNÍ NOUZE (§ 28 tr. zákoníku) 3.1 Obecné podmínky krajní nouze Krajní nouze je definována v § 28 nového trestního zákoníku č. 306/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb. takto : 1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. 2) Nejde o krajní nouzi, jestliţe bylo moţno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závaţný nebo ještě závaţnější neţ ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.13 Z takového ustanovení podle odstavce 1 vyplývá, ţe jednání v krajní nouzi vylučuje protiprávnost i společenskou nebezpečnost, coţ znamená, ţe v případě splnění všech podmínek pro krajní nouzi nejde o trestný čin a nelze takové jednání posuzovat ani jako přestupek. Účelem krajní nouze je především ochrana zájmů společnosti, která umoţňuje kaţdému z nás chránit zájmy vlastní i jiných osob a státu v případě jejich porušení. V případě střetu právem chráněných zájmů je upřednostňován zájem jednající v krajní nouzi. Stejně jako u nutné obrany je zapotřebí vyloučit nebezpečí, které je vyprovokováno a vyvoláno záměrně tak, aby nastala situace kdy se taková osoba pasuje do role obránce a vyhnula se trestní odpovědnosti způsobené vlastním jednáním. U krajní nouze není v porovnání s nutnou obranou rozhodující přiměřenost či nepřiměřenost ve způsobu odvracení hrozícího nebezpečí. Pro hodnocení o vybočení z mezí krajní nouze je důleţité, zda bylo moţné takové nebezpečí odvrátit jinak. „Jednou z podmínek krajní nouze je, aby způsobený následek nebyl zřejmě stejně závaţný nebo ještě závaţnější neţ ten, který hrozil. Uvedenou podmínku nesplňuje jednání pachatele, který zachraňuje vlastní ţivot tím, ţe usmrtí jiného. Tuto podmínku však můţe splňovat jednání, kterým pachatel obětováním jednoho lidského ţivota zachrání ţivot více lidí“.14 Příkladem pro takové jednání můţe být plně obsazený záchranný člun, jehoţ kapitán by v případě záchrany další tonoucí se osoby riskoval převrácení člunu a utonutí více osob do té doby zachráněných. Za těchto okolností můţe tuto osobu ponechat ve vodě.

13

Zákon č. 306/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a některé další zákony, jímţ byl změněn i doprovodný zákon , zejména také trestní řád platný od 1.1.2010 14 Jelínek J. a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges 2009, str. 49

14

V následujícím komentáři k § 28 tr. zákoníku, zejména pak k odstavci 2 je uvedeno, ţe : „Pojem krajní nouze byl v předchozím trestním zákoně upraven v § 14, nebyl však členěn na odstavce, avšak byl svým obsahem téměř totoţný se současným zněním. Podstatnější změna je tedy vyjádřena v odstavci druhém, který je převzat z druhé věty § 14 tr. zákoníku a doplněn o vyloučení z krajní nouze toho, komu nebezpečí hrozí a je povinen je snášet. Jedná se tedy o zpřesnění termínu krajní nouze. Při krajní nouzi, tedy stavu hrozící poruchy se odvrací a) nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, b) toto nebezpečí nelze odvrátit jinak, c) ten, komu hrozí nebezpečí, není povinen je snášet, pokud není stanoveno, ţe je takové nebezpečí povinen snášet např. z titulu svého postavení nebo zaměstnání“.15 V tomto směru bych zmínil, ţe je třeba vyloučení krajní nouze u těch osob, jeţ jsou z pohledu svého pracovního zařazení povinny takové nebezpečí snášet. Zde mohu zmínit např. policisty při výkonu jeho sluţební činnosti, nebo hasiče a záchranáře při zásahu, apod. Taková povinnost nebezpečí snášet je většinou upravena dalšími přepisy a nařízením pro danou skupinu či kategorii osob a není tudíţ moţné vyuţití odmítnutí z důvodu krajní nouze. Ze strany odborné veřejnosti nebyly k tomuto principu ţádné závaţné námitky čímţ byla potvrzena současná praxe.

3.2 Jednání v krajní nouzi (subsidiarita) Tato podmínka je výslovně uvedena v ustanovení § 28 odst. 2 tr. zákoníku, viz shora, kde je formulována takto: „Nejde o krajní nouzi, jestliţe bylo moţno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak (tzv. subsidiarita)“.16 subsidiarita). Ta vychází z toho, ţe se odvracení nebezpečí týká osob, které na vzniku nebezpečí nenesou ţádnou vinu, „a lzeli proto nebezpečí odvrátit bez ohroţení jejich zájmů, nemá být nebezpečí na ně přesunováno“.17 Osoba, které se takové ohroţení týká, musí, pokud jí to okolnosti dovolí, vyuţít moţnosti se takovému nebezpečí vyhnout, třeba i útěkem. Poţadavkem na osobu jednající v krajní nouzi je, aby vzala v úvahu všechna moţná pro i proti, a způsobem, kterým bude nebezpečí odvracet, způsobila škodu pokud moţno co nejmenší. Na osobu, která v takové situaci jedná, jsou tak kladeny zvýšené nároky. 15

Engelmann, J. Trestní zákoník s komentářem. Poradce s.r.o. Český Těšín, 2009/9, str. 24 Zákon č. 306/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a některé další zákony, jímţ byl změněn i doprovodný zákon , zejména také trestní řád platný od 1.1.2010 17 Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M. Trestní právo hmotné - 1 obecná část. 4. přepracované vydání, Praha: Aspi Publishing , 2003, str. 190 16

15

Je třeba brát v úvahu jen ty moţnosti obviněného, kterými bylo moţno nebezpečí odvrátit včas (roz.č. 26/72 Sb.18). V souvislosti s hodnocením podmínky subsidiarity musíme přihlédnout k dalším okolnostem, zejména k psychickému stavu osoby, která jednala v krajní nouzi, a jak moc mohla být při hrozícím nebezpečí ovlivněna.

3.3 Zásada úměrnosti (proporcionalita) V tomto případě se jedná o následek způsobený při odvracení nebezpečí, který je obsaţen v § 28 odst. 2 tr. zák., kde je formulován, ţe „způsobený následek je zřejmě stejně závaţný nebo ještě závaţnější neţ ten, který hrozil“.19 Z tohoto výkladu vyplývá, ţe osobě, která jedná v krajní nouzi, nesmí být předem patrné, ţe svým jednáním takový následek způsobí. Klasickým příkladem nesplnění podmínky pro takovou situaci můţe být jednání pachatele, který při záchraně vlastního ţivota usmrtí jinou osobu. Proto nelze připustit záchranu jednoho ţivota za obětování ţivota druhého tzv. „rovnocenný zájem“. Takové jednání nezbavuje čin nebezpečnosti pro společnost. Naopak splněním takové podmínky můţe být jednání pachatele, který obětuje jeden lidský ţivot pro záchranu ţivota více lidí. Pro posouzení podmínek v krajní nouzi je zákonem formulován pojem „zřejmě stejně závaţný“, který prakticky rozšiřuje jejich výklad. Jde o to, ţe musíme hodnotit kromě skutečné situace i psychickou stránku, zejména v době kdy k činu došlo. Za problematický lze povaţovat stav krajní nouze, který vyvolala např. osoba duševně nemocná ohroţující ţivot jiných osob. V takovém případě se osoba obránce, která se s takovou situací dosud nesetkala, dostává do nevýhodné pozice, neboť musí neodkladně řešit vzniklou situaci a dostává se tak v krátkém časovém sledu do psychického tlaku, ve kterém se musí rozhodnout jakým způsobem a jakým prostředkem se vůči takové osobě bránit. V tomto směru jsou na obránce kladeny nepřiměřené poţadavky, neboť útok osoby duševně nemocné je většinou daleko intenzivnější a nebezpečnější neţ u pachatelů trestných činů. Takové případy útoků ze strany duševně nemocných se proto posuzují spíše

18

Při posuzování krajní nouze není na rozdíl od nutné obrany rozhodující přiměřenost či nepřiměřenost způsobu odvrácení hrozícího nebezpečí. Rozhodující pro hodnocení vybočení z mezí krajní nouze je, bylo-li toto nebezpečí moţno odvrátit jinak, nebo zda způsobený následek je zřejmě stejně závaţný nebo ještě závaţnější neţ ten, který hrozil. Při hodnocení, zda nebezpečí bylo moţno odvrátit jinak, je třeba brát v úvahu jen ty moţnosti obviněného, kterými bylo moţno odvrátit nebezpečí včas, tj. ještě před porušením zájmu chráněného trestním zákonem, kterému nebezpečí hrozilo. Engelmann, J. Trestní zákoník s komentářem. Poradce s.r.o. Český Těšín, 2009/9, str. 25 19 Jelínek J. a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges 2009, str. 48

16

jako nutná obrana dle § 29 tr. zákoníku a nikoli podle ustanovení o krajní nouzi podle § 28 tr. zákoníku. U krajní nouze není v porovnání s nutnou obranou rozhodující přiměřený či nepřiměřený způsob při odvrácení nebezpečí, které hrozí.

3.4 Překročení mezí krajní nouze (exces) Kaţdý občan má podle právního řádu moţnost jednat v krajní nouzi, ale i toto dovolené jednání má stanovené podmínky, při jejichţ dodrţení není jednání protiprávní a je tedy společensky prospěšné. V případě nesplnění nebo překročení podmínek krajní nouze můţe nastat opačná situace tedy jednání protiprávní pro společnost nebezpečné. O vybočení z mezí krajní nouze (exces) jde, jestliţe : a) způsobený následek byl zřejmě stejně závaţný nebo ještě závaţnější neţ, který hrozil (vybočení zmezí poţadavku proporcionality – exces intenzivní), b) jednání bylo provedeno v době, kdy nebezpečí přímo nehrozilo, tedy došlo k němu předtím, neţ hrozilo přímo, anebo bylo provedeno v době, kdy jiţ pominulo (vybočení ze skutkových mezí – tzv. exces extenzivní), c) nebezpečí bylo moţno odvrátit jinak, a to bez následků nebo alespoň s méně závaţnými následky (vybočení z poţadavku subsidiarity), d) byla tu povinnost nebezpečí snášet.20 Z pohledu zavinění můţe jít o vybočení z podmínek krajní nouze :  úmyslným jednáním – pachatel si je vědom, ţe jedná protiprávně a přesto v takovém jednání pokračuje, jde o exces jarý (stenický),  z nedbalosti – pachatel nejedná úmyslně, ale v době kdy nebezpečí hrozilo, zazmatkoval nebo se polekal, jde o exces chabý (astenický),  nezaviněně – jestliţe je pachatel mylně přesvědčen, ţe mu hrozí nebezpečí, které fakticky neexistuje, jde o exces (putativní), který vylučuje trestní odpovědnost dle ustanovení § 18 tr. zákoníku o skutkovém omylu, neboť nejde o úmyslný trestný čin. Spáchání trestného činu při odvracení útoku nebo jiného nebezpečí, aniţ byly zcela splněny podmínky krajní nouze, je polehčující okolností podle (§ 41 písm. g) tr. zákoníku21). 20

Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 325 Soud jako polehčující okolnosti přihlédne zejména k tomu, ţe pachatel spáchal trestný čin odvraceje útok nebo jiné nebezpečí, aniţ byly zcela splněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, anebo překročil meze přípustného rizika nebo meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost. 21

17

4. NUTNÁ OBRANA (§ 29 tr. zákoníku) 4.1 Obecné podmínky vzniku nutné obrany Nově provedená úprava nutné obrany definovaná v § 29 tr. zákoníku, koresponduje i s Ústavou České republiky a příslušnými mezinárodními úmluvami. Podle čl. 10 Ústavy ČR je totiţ třeba pokládat za pramen Českého práva i mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, které jsou v ČR závazné a mají tedy přednost před zákonem, respektive jsou postaveny na úroveň našich ústavních zákonů. Viz. čl. 23 Listiny základních práv a svobod pode něhoţ „občané mají právo postavit se na odpor proti kaţdému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod zaloţený Listinou, jestliţe činnost ústavních orgánů a účinné pouţití zákonných prostředků jsou znemoţněny“.22 V případě nutné obrany bylo diskutováno mnoho variant, a to od zmírňujících aţ po úpravy tvrdší známé ze zahraničí např. v USA, podle kterých má kaţdý občan „svaté právo“ povahy skoro absolutní, kdy si kaţdý občan můţe hájit svůj majetek proti pachateli i za pouţití zbraně. Tyto varianty měly přinést určitou volnost osobám jednajícím v omluvitelném omylu. Snaha formulovat nutnou obranu jinak neţ tomu bylo v předchozí úpravě byla nakonec zamítnuta, neboť předkládané varianty a názory vykazovaly více problémů neţ výhod. Nutná obrana se proto v porovnání s předchozí úpravou prakticky nezměnila, neboť se v praxi osvědčila a v zásadě vyhovuje i potřebám dnešní doby. Tímto definice nutné obrany dostatečně vysvětluje pozici obránce, včetně překvapivosti, brutality útoku, nebo zmatku, strachu, leknutí obránce, které se posuzují při reakci obránce, na způsob jakým byl útok ze strany útočníka veden, při kladném řešení problému skutkového omylu viz. § 18 tr. zákoníku. Nutná obrana je definována v § 29 nového trestního zákoníku č. 306/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb. takto : 1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na rájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.

Srov. § 41 písm. g), Jelínek J. a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges 2009, str. 63 22 Jelínek J. a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges 2009, str. 49

18

2) Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Takto definované znění lze svým obsahem srovnat s dřívějším zněním § 13 trest. zák. Podstata nutné obrany spočívá v odvrácení útoku na zájmy chráněné trestním zákonem, a to i činem, který by byl jinak trestným činem namířeným proti útočníkovi. Jiţ ze zákona je vyloučena společenská nebezpečnost a protiprávnost činu. Z toho plyne, ţe nejsou stíhány osoby, které vystoupí na ochranu svých oprávněných i společenských zájmů. Takový čin, kterým je odvracen útok, je v souladu se zákonem a je beztrestný. V případě střetu zájmů právo preferuje zájmy obránce, protoţe tento chrání stejné zájmy jako právo samotné. Je zapotřebí si také připomenout, ţe nutná obrana je právem nikoliv povinností občana, z čehoţ plyne, ţe občan není povinen bránit se za kaţdé situace a záleţí jen na jeho svobodném rozhodnutí zda práva obrany vyuţije či nikoliv. Jednotlivé podmínky jak vyplývají z § 29 odst 1,2 tr. zákoníku, se pokusím popsat v následující části za vyuţití vlastních zkušeností z praxe a dostupné literatury.

4.2 Čin jinak trestný Tento pojem je uveden v prvním odstavci nutné obrany, ale i krajní nouze a vyplývá z něho, ţe takové jednání by za normálních okolností bylo trestným činem. Zajímavé je z tohoto pohledu u činu jinak trestného, to ţe trestný čin není trestným činem a je to čin dovolený pro společnost prospěšný. Přitom vycházíme ze zásady, ţe samotný útok vyvolal útočník nikoliv obránce, který jednal v nutné obraně § 29. Takový čin nemůţe

být

postiţen trestem ani jinou sankcí. „Obecně lze tedy uvést, ţe nutná obrana je uplatněním práva proti bezpráví, kdy svépomoc nahrazuje nedostatek ochrany zájmů chráněných trestním zákonem ze strany veřejné moci (nahrazuje vlastně zásah veřejných orgánů)“.23

4.3 Útok V souvislosti s nutnou obranou hovoříme o útoku jako o úmyslném, protiprávním jednání, které je pro společnost nebezpečné, „jen takové jednání totiţ ospravedlňuje obranu proti útočníkovi“.24 I kdyţ má zpravidla útok znaky trestného činu neznamená to však, ţe musí jít vţdy o trestný čin. Proto není vyţadováno, aby byl útočník trestně odpovědný (můţe se tak jednat o osobu nepříčetnou, dítě, osobu jednající ve skutkovém 23

Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. Díl 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, str. 119 24 Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M. Trestní právo hmotné - 1 obecná část , 4. přepracované vydání, Praha: Aspi Publishing , 2003, str. 194

19

omylu). Útok má zpravidla formu konání, a můţe mít formu opomenutí (např. neopuštění cizího bytu a setrvání v něm). „Útok je tedy charakterizován poměrně abstraktně, je širším pojmem neţ pojem napadení. Napadení se projevuje v otevřených a často násilných aktivních jednáních, která bývají spojena s překonáváním odporu nebo s potlačením moţnosti odporu. Útok naproti tomu zahrnuje kromě násilných i jednání nenásilného charakteru, jako jsou např. některé trestné činy proti majetku. Z hlediska ohroţení chráněných zájmů přicházejí v úvahu čtyři moţnosti jednání : nově vzniklé ohroţení chráněných zájmů, zvýšení jiţ existujících ohroţení či rizik, udrţování jiţ existujících ohroţení či rizik, udrţování jiţ vzniklých porušení zájmů“.25 U prvních dvou definicí je charakteristické, ţe představují změnu jiţ existujícího stavu, zbylé dvě definice nikoliv. 4.3.1 Posouzení útoku z hlediska objektivního a ex ante Při posuzování útoku je důleţité, jak se obráncovi jevila situace v době, kdy se bránil útoku. Úsudkem ex ante je pak hodnocena budoucí událost v době, kdy k ní ještě nedošlo. Jedná se o hodnocení prováděné dodatečně, přičemţ osoba, která situaci hodnotí, se musí přenést časově do doby, kdy se obránce bránil útoku. Jen tak můţe být objektivně posouzeno, zda můţe nebo mohlo dojít k porušení chráněného zájmu. V souvislosti s hodnocením ex ante jsou spojeny další okolnosti, jako je objektivní pravda z pohledu běţného občana, nebo podmínky existence útoku z hlediska obránce (subjektivní hledisko). Z tohoto důvodu, jak jsem výše uvedl, je důleţité objektivní posouzení při zhodnocení všech okolností

daných v době, kdy obránce čelil útoku i přesto, ţe byly zjištěny

dodatečně. „Proti pouze abstraktně nebezpečnému jednání, které neohroţuje ve skutečnosti ţádný konkrétní zájem, nemá nutná obrana přípustná, neboť podle převládajícího názoru sice v takovém případě existuje společenský zájem na prosazení práva, chybí však objektivně potřeba ochrany. Pokud tedy je obránci známo, ţe pistole útočníka není nabitá, nesmí ho zastřelit“.26

25 26

Kuchta, J. Nutná obrana. MU Brno, 1999, str. 73 Kuchta, J. Nutná obrana. MU Brno, 1999, str. 75

20

4.3.2 Útok na lidské jednání Takovým útokem se rozumí konání nebo opomenutí fyzické osoby, která svým jednáním naplnila v souladu s právní úpravou všechny znaky a to útoku, společenské nebezpečnosti a protiprávnosti. Jednání v nutné obraně se zaměřuje vţdy proti „útočníkovi“, tento pojem je totoţný s pojmem „pachatel trestného činu“. „Všeobecná shoda panuje o tom, ţe útočníkem nemůţe být nikdy neţivá věc, co se týče věcí ţivých, tj. zvířat, nebyly názory jednotné, zejména dříve se vyskytovaly názory, ţe také proti útokům zvířat je moţno jednat za stejných podmínek jako vůči dětem a osobám nepříčetným při splnění některých dalších dodatečných podmínek“.27 Za útočníka nemůţe být povaţována ani právnická osoba (stát, obchodní společnosti, atd.), která nemá způsobilost k trestněprávním deliktům, ale na druhé straně lze nutnou obranu uţít proti fyzickým osobám, které jsou orgány nebo zaměstnanci právnické osoby a dopustí se protiprávního útoku (exekutor, policista, člen dozorčí rady). Útokem z pohledu nutné obrany je lidské jednání, kterým nemohou být jen tělesné reflexy či pohyby spáchané ve stavu bezvědomí ani tzv. vis absoluta, protoţe nejsou neseny lidskou vůlí. V takových případech chybí psychické jednání, které nelze hodnotit jako výsledek určité lidské činnosti a nemůţe se jednat o čin protiprávní. Základním faktorem pro posouzení, zda se skutečně jednalo o útok, je svobodná vůle člověka. 4.3.3 Útok provázený více útočníky Při takovém útoku se jedná o napadení osoby nebo osob několika útočníky, které se mohou bránit v mezích nutné obrany proti kterémukoliv z útočníků. V tomto případě se nejedná o rvačku, neboť „rozdíl mezi nutnou obranou a rvačkou spočívá v tom, ţe nutná obrana předpokládá rozdělení osob, které se střetly, na dvě strany, z nichţ jedna je v roli útočníka a druhá obránce“.28 Pro vymezení kdo je útočníkem a kdo obráncem je důleţité vědět, kdo s útokem začal, co ho k jeho jednání vedlo, popřípadě kdo probíhající konflikt stupňoval (např. důchodce okřikne na ulici fanoušky, kteří dělají výtrţnosti při cestě na fotbalové utkání a tito ho v zápětí fyzicky napadnou, důchodce tak bude v roli obránce). Kdeţto u rvačky se jedná o úmyslné ohroţení ţivota či zdraví jiného při účasti osob na zápasu mající charakter vzájemného napadání (např. fyzické napadení dvou skupin fanoušků mezi sebou z rozdílných fotbalových klubů). 27

Kuchta, J. Nutná obrana. MU Brno, 1999, str. 77 Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. Díl 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, str. 122 28

21

4.3.4 Útok zvířete Při útoku zvířete lze pouţít nutnou obranu a to v případě, ţe zvíře je poštváno člověkem, který je povaţován za útočníka a zvíře je povaţováno za nástroj respektive „ţivou zbraň“ v jeho rukou (§ 118 Spáchání trestného činu se zbraní29). O nutnou obranu se bude jednat i v případě, kdy volně pobíhající zvíře napadá člověka, přičemţ člověk za něho odpovědný je na blízku a zvíře nezastaví, nebo se o to alespoň nepokusí. Útočníkem ve smyslu § 29 tedy nemůţe být zvíře samotné, neboť se z našeho právního hlediska jedná o pouhou věc. Proto se v případě volně pobíhajícího zvířete (např. zaběhlého psa), který útočí na člověka bez přítomnosti majitele, nemůţe jednat o nutnou obranu podle § 29, ale bude uplatněno ustanovení o krajní nouzi ve smyslu § 28. 4.3.5 Nutná obrana proti veřejným činitelům Přestoţe nutná obrana je přípustná i proti úkonům veřejných činitelů, jde o velice citlivé téma a názory na něj jsou značně odlišné. Na jedné straně můţe z pohledu nutné obrany docházet při prováděných úkonech veřejných činitelů k maření nebo ztíţení jejich činnosti, a tím by se postup veřejných činitelů stal nefunkční, coţ je podle mého názoru tvrzení, které má své opodstatnění. Na druhou stranu má nutná obrana ze zákona dané podmínky, za kterých ji lze uplatnit a v případě vyloučení moţnosti se v takovém případě bránit, by byl napadený vystaven neţádoucímu jednání ze strany veřejných činitelů. Proto je důleţitý určitý kompromis, aby výkon práva nebyl zneuţíván jednou či druhou stranou. Ten je třeba hledat právě v nutné obraně. Pokud jsou úkony veřejných činitelů „perfektní, není proti nim nutná obrana připuštěna, poněvadţ jde o výkon práva nebo povinnosti“.30 V opačném případě lze nutnou obranu připustit „jestliţe policista překročí svou pravomoc a uskutečňuje zákrok, k němuţ není podle zákona oprávněn, nepoţívá ochrany veřejného činitele“

31

podle § 325 násilí

proti úřední osobě a § 326 vyhroţování s cílem působit na úřední osobu.

29

Trestný čin je spáchán se zbraní, jestliţe pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů uţije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliţe ji k tomu účelu má u sebe, zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je moţno učinit útok proti tělu důraznějším. Jelínek J. a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges 2009, str. 151 30 Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. Díl 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, str. 121 31 Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. Díl 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, str. 130

22

4.3.6 Pojetí protiprávnosti útoku Protiprávností útoku rozumíme jednání, které je pro společnost nebezpečné, coţ je základem oprávněnosti jednat v nutné obraně, ale není pravidlem, ţe případné porušení či ohroţení zájmu chráněného zákonem je protiprávní a pro společnost nebezpečné. Pokud chybí aspekt nebezpečnosti útoku pro společnost, nesmí být útočníkovi způsobena škoda. V opačném případě můţeme povaţovat útok sice za protiprávní, ale ne trestný, např. zánikem trestnosti činu nebo kvalifikování věci jako přestupku (proti občanskému souţití § 4932), kdy jednáním útočníka nebyla naplněna skutková postata trestného činu (ublíţení na zdraví § 146 trestního zákoníku).

4.4 Obrana Další podmínkou jak odvrátit útok je obrana, která musí stejně jako útok splňovat daná kritéria tak, aby byla v souladu s ustanovením § 29 odst. 2 trestního zákoníku, ve kterém se uvádí, ţe „nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku“. Obrana by při odvracení útoku měla být v tomto směru adekvátní. Z pohledu zákonné úpravy jde o vymezení, které můţe obránce při rozhodování poškodit a postavit ho do role, kdy on sám bude jednat protiprávně. Tím naráţím na situaci, kdy se obránce brání útočníkovi a musí tak ve většině případů jednat razantněji a intenzivněji neţ útočník, aby překonal jeho útok, který by jinak neskončil. Ze zkušeností, které jsem získal z praxe vím, ţe kaţdý případ tohoto druhu je specifický a někdy stačí opravdu málo, aby případy vykazující obdobné znaky byly při vyšetřování kvalifikovány rozdílnou skutkovou podstatou. Na obránce by tak neměly být kladeny neadekvátní poţadavky a chtít po něm, aby se za kaţdou cenu snaţil šetřit útočníka, přičemţ by mohl ohrozit svůj vlastní ţivot, nebo ţivot člověka na jehoţ obranu vystupuje, by nebylo správné. O nutnou obranu se tak můţe jednat i v době, kdy se obránce brání fyzickému útoku střelnou bodnou nebo sečnou zbraní vůči neozbrojenému útočníkovi, kterého by jiným způsobem nepřemohl a způsobí mu smrt. „Poměr obrany a útoku je třeba posuzovat se zřetelem na všechny okolnosti případu, které mohl obránce posoudit, anebo se k němu a k situaci, ve které se octl, vztahují, zejména výjimečnost situace, v níţ jednal, nutnost okamţitého rozhodování, jeho rozrušení a napadení apod.“ 33 32 33

Zákon č. 200/1990 Sb. o přestupcích ve znění pozdějších zákonů Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 337

23

Obranu můţeme rozdělit na dvě části a to pasivní obranu, kdy se obránce snaţí vyhnout fyzické konfrontaci např. ustupováním od útočníka, vykrýváním úderů, útěkem z místa, kde k útoku došlo, pokud to situace umoţňuje, nebo aktivní obranou, ve které se obránce postaví útočníkovi, přičemţ je stále v roli obránce. „O tom, kdo je obráncem a kdo útočníkem, rozhoduje zásadně iniciativa na počátku střetnutí, nikoli jeho další průběh“.34 Jde o to, ţe nebezpečí nebo samotný útok byl vyvolán útočníkem a obrana byla nevyhnutnou reakcí na takové jednání. Jednání v nutné obraně funguje na principu, ţe právo by za ţádných okolností nemělo ustupovat bezpráví. Vţdy záleţí na rozhodnutí občana, zda se bude útočníkovi bránit pasivně nebo aktivně, coţ záleţí na konkrétní situaci. V této souvislosti bych zmínil, ţe v poslední době dochází v důsledku ekonomické krize k nárůstu násilné trestné činnosti, zejména loupeţím (§ 173 tr. zákoníku), kdy zájmem pachatelů jsou pobočky bankovních ústavů, pošty a čerpací stanice. Tito pachatelé jsou ve většině případů ozbrojeni a odhodláni zbraň pouţít, proto bych zejména v takových případech, kdy např. obsluha na čerpací stanici není na takové útoky speciálně školená, doporučoval neklást za kaţdou cenu aktivní odpor a vyhovět poţadavkům pachatele, jehoţ zájmem jsou především finanční prostředky. Nemělo by se zapomínat, ţe ţivot a zdraví osoby jsou v tomto směru privilegovány. Určitou absenci vidím v prevenci ať uţ ze strany orgánů činných v trestním řízení, nebo sdělovacích prostředcích, kde jsou případy loupeţných přepadení často odvysílány pro mediální sledovanost v hlavním zpravodajství, ale chybí tu jakékoliv doporučení popřípadě odkaz jak se nejlépe v takové situaci zachovat, nebo kde takové informace najít.

4.5 Překročení mezí nutné obrany (exces) Jedná se o situaci, která se do určitého stavu podobá nutné obraně, ale nejsou zde naplněny podmínky, které by znamenaly obráncovu beztrestnost. V naší teorii tak rozeznáváme dvě situace : a) exces intenzivní – „kdy jde o exces co do míry obranného zákroku, neboť obrana nebyla zcela zjevně přiměřená způsobu útoku, přičemţ tu můţe jít o nepoměr v intenzitě nebo ve způsobené škodě“,35 (například pachatel provede vloupání do rekreační chaty, kde chce odcizit masovou konzervu a při tomto je vyrušen přijíţdějícím majitelem „obráncem“,

34

Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 336 Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. Díl 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, str. 127 35

24

který po něm začne bezhlavě střílet z legálně drţené zbraně), přičemţ tu nejsou okolnosti svědčící o bezprostřední agresi b) exces extenzivní – „kdy jde o exces co do doby zákroku, neboť obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval, přičemţ můţe tu jít o provedení obrany v době, kdy útok skončil, anebo byla obrana předčasná“,36 (například pachatel se pohyboval v blízkosti rekreační chaty do které nevnikl, nebo vloupání do rekreační chaty provedl, ale tuto do příjezdu majitele „obránce― opustil a odcizenou masovou konzervu konzumoval mimo jeho pozemek, přesto po něm „obránce― začne bezhlavě střílet z legálně drţené zbraně), přičemţ útok skončil a ze strany obránce jde o mstu, nebo obrana byla předčasná. Na rozdíl od krajní nouze není v případě nutné obrany důleţitá subsidiarita, není tak po obránci vyţadována snaha vyhnout se hrozícímu nebo probíhajícímu nebezpečí ve formě útoku. Dokonce není vyţadována ani mírnější obrana k probíhajícímu útoku, která by se s jeho intenzitou stupňovala. Proto nelze takovou (intenzivní) obranu charakterizovat jako zcela zjevně nepřiměřenou. Nutnou obranu z pohledu (excesu extenzivního) lze srovnat se zaviněním o vybočení z podmínek krajní nouze v kapitole 3.4.

4.6 Pouţití automatických obranných systémů (exkurz) V případě pouţívání automatických obranných systémů jde především o preventivní činnost, neboť v době, kdy je takové zařízení či prostředky připravováno nehrozí obránci bezprostřední útok, který však můţe být uskutečněn v budoucnu. Klasickým příkladem můţe být pouţívání stráţního psa v objektech, zajištění fyzické ostrahy objektů hlídací agenturou, nebo opatření si legálně drţené zbraně. V takovém případě nejde o protiprávní jednání, ale samozřejmě nesmí naplnit skutkovou podstatu trestného činu. V současné době je v souvislosti s narůstající majetkovou trestnou činností vloupání do objektů firem, rekreačních chat a dalších objektů aktuální otázka na téma „přípustnosti instalace obranných prostředků, které působí teprve v okamţiku útoku, a to na základě jejich nastavení samočinně jako reakce vůči útočníkovi, aniţ by je v tomto okamţiku mohl obránce bezprostředně ovládat nebo je podstatně ovlivnit“.37 Z pohledu našeho právního řádu je třeba dodat, ţe tento neukládá obránci fyzickou přítomnost na místě v době útoku,

36

Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. Díl 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, str. 127 37 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář.1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 339

25

coţ je pro obránce výhodnější a bez zbytečného rizika nemusí s útočníkem sám fyzicky bojovat. „Proto je zásadně třeba rozlišit dvě časové fáze :  dobu, ve které bylo obranné zařízení instalováno a je v pohotovosti,  dobu vlastního fungování (automatického spuštění). První fáze představuje určité nekonkrétní ohroţení a můţe popř. i porušovat právní předpisy. Druh a míra vyvození odpovědnosti za činnost v této první fázi nemá však vliv na řešení otázky odpovědnosti za samotný zásah ve fázi druhé. Ve druhé fázi lze opět rozlišit dva případy : a) zařízení bylo uvedeno v chod útočníkem, pak za splnění podmínek nutné obrany nemůţe být obránce za takový zásah obranného zařízení a způsobený následek trestně odpovědný, b) nešlo o útok, popř. se jednalo o nepřiměřenou reakci na útok (tzv. exces intenzivní), pak se nejedná o nutnou obranu a strůjce zařízení podle povahy věci můţe odpovídat podle příslušných ustanovení trestního zákoníku za to, co zaviněně způsobil. Zpravidla půjde o trestný čin z nedbalosti, poněvadţ zřejmě nebude moţno k okamţiku instalace zařízení dovodit úmysl poškodit osoby, které nejsou útočníky“.38 I kdyţ jsou na tuto problematiku různé názory je třeba uvést, „ţe uţívání obranných automatických mechanismů nelze z dosahu nutné obrany a priori vylučovat“.39 V případech, ve kterých dojde zcela zjevně k nepřiměřené obraně pomocí automatického obranného zařízení, se bude s největší pravděpodobností jednat o nedbalostní trestný čin, neboť nebude moţné posuzovat takový případ jako překročení meze nutné obrany. 4.6.1 Případová studie - pouţití nástraţného systému Nejznámější a mediálně sledovaný případ, který vyvolal rozporuplnou diskuzi k pouţití nástraţných systémů, samostřílů, zapojení el. proudu do ochranných mříţí, oplocení a jiných obdobných pastí k ochraně majetku, byl případ důchodce Oldřicha Doskočila z roku 2004, který měl v několika případech provedeno vloupání do rekreační chaty. I přesto, ţe v předchozí době instaloval v chatě zabezpečovací zařízení (alarm), pevné okenice a mříţe, nezabránil dalším vloupáním do chaty. Proto se rozhodl do své chaty nainstalovat po opakovaných vloupáních nástraţný systém sloţený ze čtyř samostřílů. Dne 25.11.2004 se stala jeho rekreační chata opět zájmem pachatele, který při prováděném vloupání aktivoval samostříl a byl zasaţen projektilem do stehna. Zranění 38 39

Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 340 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 342

26

pachatele vloupání L.G. si vyţádalo operativní zákrok s dobou léčení 4 týdny. Z různých diskuzí na internetu, televizi a novinách bylo patrné, ţe větší část veřejnosti byla na straně důchodce, která pouţití nástraţného systému pro tento případ schvalovala. Na druhou stranu si někteří kladli otázku, co by se stalo kdyby nástraţný systém aktivovalo zvědavé dítě, hasič při poţáru nebo policista při fyzické kontrole rekreačních chat. V celkovém posouzení případu však převaţovaly sympatie k důchodci, neboť si kaţdý dovedl představit jeho zoufalou situaci. Při vyšetřování se obviněný O.D. k umístění nástraţného systému doznal, přičemţ motivem jeho jednání byla snaha odradit pachatele vloupání, nikoli ho váţně zranit, Z těchto důvodů byly všechny samostříly umístěny tak, aby neletěly výše neţ 70 cm. „Muţ s postřeleným stehnem nejprve tvrdil, ţe ho kdosi trefil, kdyţ se v lese procházel se psem. O den později se přiznal, ţe vlezl k chatce, kde údajně hledal staré ţelezo a při tom se zranil“.40 Na pozemek L.G. vnikl přes poškozené oplocení po domluvě se svým kamarádem (spolupachatelem), který mu o chatě řekl s tím, ţe je několik roků neobydlená. Po předání věci Státnímu zastupitelství

bylo státním zástupcem sděleno, ţe výsledky

provedeného šetření nasvědčují tomu, ţe ze strany obviněného důchodce O.D. došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu ublíţení na zdraví a trestného činu nedovoleného ozbrojování, neboť nástraţný systém je v takovém případě posuzován jako zbraň. Toto státní zástupce odůvodnil tím, ţe obviněný O.D. věděl, ţe v případě vniknutí do chaty neoprávněnou osobou můţe dojít k jejímu zranění. V obţalobě bylo dále uvedeno, ţe obviněný O.D. porušil zájem na ochranu lidského zdraví a ochranu bezpečnosti obyvatel neoprávněným drţením střelné zbraně, přestoţe se obviněný snaţil chránit svůj vlastní majetek, tedy zájem chráněný zákonem, ale i v tomto případě se jedná především o ochranu lidského zdraví. Pachatel vloupání do RCH L.G. byl na základě rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město uznán vinným ze spáchání trestného činu porušování domovní svobody, kdy mu byl uloţen trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Ve věci obţalovaného důchodce O.D. dospěl stejný soud k závěru, ţe je vinný z trestného činu nedovoleného ozbrojování, neboť bez povolení sestrojil nástraţný systém mající povahu zbraně, který současně na své chatě přechovával. V tomto případě bylo upuštěno od potrestání, ale nedošlo k jeho zproštění. Soud bral v potaz při svém rozhodování skutečnost, ţe obţalovaný vyuţil všech dostupných prostředků k zabezpečení svého majetku, ale ani tak se mu nepodařilo zabránit dalším vniknutím do chaty. 40

http://zpravy.idnes.cz/zacal-soud-s-chatarem-jehoz-samostril-zranil-zlodeje-pch-/krimi.asp?c=A051014 110828_krimi_lja, staţeno dne 30.01.2010 v 18:55 hodin

27

Co se týče trestného činu ublíţení na zdraví, které bylo O.D. rovněţ kladeno za vinu, tak v tomto případě byl sice naplněn formální znak trestného činu, ale soud dospěl k závěru, ţe se O.D. nedopustil protiprávního jednání a nebyl uznán vinným. Toto rozhodnutí zdůvodnil soud tím, ţe nástraţné zařízení umístěné v chatě připravené na moţný útok se aktivovalo aţ v době kdy došlo k útoku, který trval. Dalším odůvodněním soudu bylo konstatováno, ţe všechny střely byly umístěny tak, aby zasáhly dolní končetiny, tedy mimo ţivotně důleţité orgány, coţ je z rozhodnutí soudu obrana přiměřená. Z rozhodnutí soudu vyplývá, ţe v případě obrany vlastního majetku nástraţným systémem a jeho přiměřené reakci v případě napadení objektu nebude obránce vystaven postihu, (část informací v podkapitole 4.6.1 byla získána také ze spisového materiálu)41. 4.6.2 Pouţití nástraţného systému Pouţití nástraţných systémů, pastí nebo zbraně, kterou lze rovněţ beztrestně pouţít k vlastní ochraně bude policie vţdy prověřovat a posuzovat, zda šlo či nešlo o přiměřenou obranu. Nástraţný systém je moţno aktivovat například v době, kdy útočník vnikl neoprávněně do objektu, ale za splnění podmínek poţadovaných zákonem při jednání v nutné obraně. „Proto musí být zabezpečeno aby : a) se aktivovalo jen proti přímo hrozícímu či trvajícímu útoku na zájem chráněný trestním zákonem a b) jeho účinnost nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku“ 42 Z prvního bodu plyne, ţe při instalaci nástraţného systému je nutné si uvědomit, ţe tento systém můţe aktivovat i osoba, která není útočníkem např. zvědavé děti, hasič při poţáru nebo policista při fyzické kontrole rekreačních chat. Je proto důleţité, aby obránce instaloval obranné nástraţné zařízení a jeho funkčnost v rámci zabezpečení jen v nutných případech. V bodě druhém je pak uvedeno, co má být chráněno o jaké konkrétní hodnoty se bude jednat (zlato, staroţitnosti a jiné cennosti) a je současně daná účinnost nástraţného systému (rozsah poranění či usmrcení osoby). Podstatný vliv ve vztahu k útočníkovi za pouţití nástraţného systému má i zabezpečovací opatření v tom smyslu, ţe pokud pachatel vnikne do objektu i přesto, ţe spustí hlasitý alarm nebo jiný mechanismus, který nerespektuje, podstatně sniţuje riziko nepřiměřené obrany ze strany obránce. 41 42

Spisový materiál MŘ SKPV Plzeň pod ČTS: MRPM-2368/OOK-2004 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 343

28

5. SVOLENÍ POŠKOZENÉHO (§ 30 tr. zákoníku) 5.1 Svolení poškozeného a jeho podstata V novém trestním zákoníku se jedná o zcela novou okolnost vylučující protiprávnost co se týče samostatného paragrafového znění, jinak na ně bylo pamatováno i ve starém zákoně, kde však nebylo zmiňováno v ţádném ustanovení zákona, ale jen v teorii trestního práva. Jde především o ochranu společenských zájmů, ale i ochranu zájmů jednotlivce, neboť společnost má na ţivotě a zdraví jednotlivců zvláštní zájem, dochází tak k uplatnění staré římské zásady „volenti non fit iniuria (tomu, kdo souhlasí, se neděje křivda Ulpianus: Digesta, kniha 47, titul 10, fragment 1, paragraf 5 )“.43 Souhlasem poškozeného je vyloučeno naplnění objektivní stránky u vybraných trestných činů. V případě souhlasu, který byl dán poškozeným dobrovolně, a nebyl vysloven osobou nezpůsobilou či jiným omylem, nejedná se o donucení. Je důleţité také rozlišovat dvě skutečnosti svolení poškozeného podle § 30 a souhlas poškozeného s trestním stíháním podle § 163 tr.ř. Rozdíl je v tom, ţe svolení poškozeného vylučuje trestnost činu, kdeţto ve druhém případě byl sice spáchán trestný čin, ale nebyl dán souhlas poškozeného, např. u trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku, zákon umoţňuje odepřít souhlas s trestním stíháním pokud jde o manţele nebo druha a druţku v době spáchání tr. činu nebo v době trestního stíhání. V takovém případě nelze v trestním stíhání pokračovat. Svolení poškozeného je definováno v § 30 nového trestního zákoníku č. 306/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb. takto : 1) Trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíţ zájmy, o nichţ tato osoba můţe bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny. 2) Svolení podle odstavce 1 musí být dáno předem nebo současně s jednáním osoby páchající čin jinak trestný, dobrovolně, určitě, váţně a srozumitelně; je-li takové svolení dáno aţ po spáchání činu, je pachatel beztrestný, mohl-li důvodně předpokládat, ţe osoba uvedená v odstavci 1 by tento souhlas jinak udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům. 3) S výjimkou případů svolení k lékařským zákrokům, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe, nelze za svolení podle odstavce 1 povaţovat souhlas k ublíţení na zdraví nebo usmrcení. 43

Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 350

29

5.2 Oprávněnost a způsobilost ke svolení Tím kdo je oprávněn ke svolení mohou být jak fyzické tak i právnické osoby, „jejíţ práva nebo oprávněné zájmy mají být nebo jsou činem dotčeny“.44 U fyzické osoby rozhoduje schopnost posouzení následků, k nimţ dává souhlas v okamţiku udělení souhlasu, jde především o posouzení rozumové a volní způsobilosti. Projev vůle právnické osoby probíhá cestou fyzických osob. Fyzická osoba tak jedná oprávněně za právnickou osobu jejím jménem nebo v zastoupení. Vţdy záleţí na konkrétní situaci a případu, zastoupení hájí poškozeného především ve věcech majetkových.

5.3 Náleţitosti souhlasu Svolení vyţaduje dobrovolnost – svobodné rozhodnutí bez fyzického donucení (vis absolutna) a psychického (vis compulsiva), vylučuje také tíseň, váţnost – okolnosti za kterých byl souhlas udělen (např. nebyl myšlen váţně, ale z recese), určitost – musí jít o srozumitelný obsah, který lze adekvátně posoudit a určit co má osoba na mysli a na kterou část vlastně odpovídá, srozumitelnost -

jde o projev, který má vyjádřit jeho obsah.

„Svolení lze dát jakýmkoli způsobem – výslovně (ústně, písemně) popř. i konkludentně, svolení musí zahrnovat nejen výsledek jednání, ale i způsob jednání“.45 „Jako okolnost vylučující protiprávnost je do trestního zákona začleněno i svolení poškozeného, kde se zatím vycházelo z teorie trestního práva. V souvislosti s úpravou tohoto institutu byl upraven i případ beztrestnosti pachatele (trestný čin byl spáchán, ale v důsledku dodatečného udělení souhlasu není trestný) v případě udělení dodatečného souhlasu poškozeným, ovšem jen za podmínky, ţe pachatel mohl předpokládat, ţe osoba uvedená v odstavci 1 , která nebyla při činu přítomna, by tento souhlas udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům (viz důvodová zpráva). Toto ustanovení neřeší problematiku eutanazie“.46

5.4 Souhlas k ublíţení na zdraví nebo usmrcení Další důleţitou definicí je v § 30 odstavec 3, který zakazuje eutanázii (vylučuje svolení k ublíţení na zdraví a ke smrti), neboť v tomto případě nejde o zájmy, o nichţ je osoba bez omezení oprávněna rozhodovat. Z pohledu naší společnosti lze eutanázii rozdělit na 44 45 46

Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 350 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 353 Engelmann, J. Trestní zákoník s komentářem. Poradce s.r.o. Český Těšín, 2009/9, str. 27

30

eutanázii (aktivní), tedy v našich podmínkách zakázanou a eutanázii (pasivní), kterou jiţ máme, tím myslím např. odpojení pacienta od přístrojů za situace, kterou lékař vyhodnotí jako beznadějnou, nebo při velkých bolestech pacienta zvyšuje dávkování léků na tlumení bolesti, přičemţ účelem takového jednání lékaře není smrt pacienta, ale zmírnění bolesti, (viz. Stavovský dokument 47). To je upravováno postupem lege artis nebo non lege artis, coţ je otázkou další diskuze, ale aktivní eutanazie, ţe by lékař cíleně podal léky za účelem ukončení ţivota osoby, se do nové úpravy nevešla s výjimkou lékařských zákroků, které jsou v době činu v souladu s trestním právem a poznatky lékařské vědy a praxe, čímţ je myšlen postup lege artis, nelze povaţovat za svolení souhlas s ublíţením na zdraví nebo usmrcení. Na druhou stranu i pacient, který není zbaven způsobilosti k právním úkonům, můţe odmítnout jakoukoliv další léčbu či odborný zákrok i přestoţe takové rozhodnutí směřuje k jeho smrti. Jde o svobodnou vůli pacienta, která musí být akceptována. V původním návrhu bylo sice myšleno i na eutanázii tzn. usmrcení na ţádost osoby, ale to pro odpor lidovců neprošlo, i kdyţ by podle mého názoru v některých odůvodněných situacích měla svůj význam.

5.5 Přelomové doporučení ČLK O tom, ţe se jednotlivé instituty okolností vylučujících protiprávnost neustále vyvíjí jsem se měl moţnost přesvědčit i při zpracování této práce na dané téma, kdy bylo představenstvem České lékařské komory, dále jen (ČLK) schváleno „přelomové doporučení č. 1/2010“,48 ze dne 20.2.2010 s nabytím účinnosti dne 4.3.2010. Doporučení bylo ČLK schváleno v tichosti a nebylo nikde medializováno. První článek, který se o existenci tohoto doporučení zmínil byl v tisku zveřejněn dne 26.2.2010. To se týká postupu při rozhodování u nevyléčitelných pacientů, kdy a za jakých okolností by u nich mělo dojít k ukončení intenzivní péče. V této souvislosti jde o průlomový krok v našem zdravotnictví, který ovlivní další péči o nevyléčitelné pacienty. Vychází ze dvou zásad: marná a neúčelná 47

Etický kodex České lékařské komory v § 2 odst. 7 Lékař a výkon povolání uvádí, ţe: „Lékař u nevyléčitelně nemocných a umírajících účinně tiší bolest, šetří lidskou důstojnost a mírní utrpení. Vůči neodvratitelné a bezprostředně očekávané smrti však nemá být cílem lékařova jednání prodluţovat ţivot za kaţdou cenu. Eutanazie a asistované suicidium nejsou přípustné.― 48 Doporučení představenstva ČLK formuluje principy a rámcová doporučení pro poskytování paliativní péče u dospělých pacientů neschopných o sobě rozhodovat v konečné fázi jejich léčebně neovlivnitelného onemocnění . Mezi nejčastější klinické případy patří pacienti s multiorgánovým selháním, při němţ i přes maximální moţnou podporu či náhradu orgánových funkcí dochází k trvalému zhoršování zdravotního stavu a kde vyvolávající příčina či její důsledky (následný patofyziologický děj) nejsou léčebně ovlivnitelné, nebo pacienti v hlubokém bezvědomí bez odůvodněného předpokladu obnovení integrity mozkových funkcí z důvodu přítomnosti známek ireverzibilního poškození centrálního nervového systému.

31

intenzivní péče můţe pacienta poškodit, nebo ţe ţivot člověka je vţdy konečný. Doporučení ČLK se týká především těch pacientů, u kterých dochází k selhání více orgánů a pravděpodobnost jejich uzdravení je nulová. Jejich zdravotní stav se neustále zhoršuje a případná intenzivní péče jen prodlouţí utrpení, které tak jako tak skončí smrtí pacienta. Zde je nutno zdůraznit, ţe doporučení ČLK jednoznačně odmítá eutanázii, které by za předpokladu odborné péče o nevyléčitelné pacienty nebylo třeba. O nevyléčitelné pacienty u nás pečuje paliativní medicína, která si zejména v dnešní době upevňuje svoji pozici. Zdravotnický personál musí také vycházet z rozhodnutí pacienta, zejména v době kdy je při vědomí a je schopen komunikovat. V případě, ţe pacient upadne do bezvědomí, můţe ošetřující lékař jednat podle pacientova dříve vysloveného rozhodnutí, které musí v tomto případě splňovat určité náleţitosti, především písemnou podobu, pokud moţno ověřenou u notáře. V souvislosti s tímto doporučením proběhla v zápětí internetová anketa, které se mohla zúčastnit široká veřejnost. Na otázku : „Souhlasíte, aby lékaři neprodluţovali léčbu nevyléčitelně nemocných pacientů? Celkem hlasovalo 24690 čtenářů, kteří se procentuelně vyjádřili takto :  Ano, nemocným to jiţ stejně nepomůţe 38,5%.  Ne, všichni mají nárok na léčbu 57,9%.  Nevím 3,7%“.49 Musím říci, ţe hlasování v anketě mě do jisté míry překvapilo, a mám z něho smíšené pocity. Můj osobní názor je, ţe by v případě nevyléčitelně nemocných osob neměli lékaři léčbu prodluţovat. Názor v anketě čtenářů byl ale opačný, čímţ to na mě budí dojem, ţe čtenáři do značné míry nepochopili smysl paliativní léčby, nebo ho z neznalosti zaměňují s eutanázií. Protoţe v případě pacienta nikdo nezpochybňuje jeho právo na odbornou zdravotní péči, která musí být v souladu s právními předpisy a etickými principy. Proto si myslím, ţe čtenáři, kteří hlasovali proti tomuto doporučení si neuvědomili, ţe paliativní léčba je vlastně léčbou následnou, která nahrazuje intenzivní léčbu v případě, kdy není pacientovi jiţ pomoci a jejím hlavním cílem je „udrţovat ţivot, ale nikoliv prodluţovat umírání“.50 Jde především o to zmírnit takovou péčí pacientovu bolest, strádání a snaţit se

49

http://www.novinky.cz/domaci/193351-lecit-za-kazdou-cenu-nevylecitelne-nemocne-neni-vzdy-tonejlepsi-uvedl-snajdr.html#, staţeno dne 1.3.2010 ve 22:56 hodin 50 Doporučení představenstva ČLK č. 1/2010, čl. 4 písm. c), k postupu při rozhodování o změně léčby intenzivní na léčbu paliativní u pacientů v terminálním stavu, kteří nejsou schopni vyjádřit svou vůli, ze dne 20.2.2010 s nabytím účinnosti dne 4.3.2010

32

zachovat jeho lidskou důstojnost. Pro lepší přehlednost a pochopení dané problematiky bych chtěl citovat z následující : „Terminologie : a) Pacient v terminálním stádiu onemocnění – pacient v konečném stádiu onemocnění, které není slučitelné se ţivotem a není dále léčebně ovlivnitelné. b) Pacient neschopný o sobě rozhodovat – nemocný s poruchou vědomí, který je vzhledem ke svému aktuálnímu zdravotnímu stavu neschopný posouzení situace a rozhodování o své osobě, není schopen vyjádřit informovaný souhlas. c) Paliativní léčba – léčba, jejímţ cílem je zabránění bolesti, strádání či dyskomfortu nevyléčitelně nemocného nebo umírajícího pacienta. d) Marná a neúčelná léčba – léčba, která nevede k záchraně ţivota, uchování zdraví či udrţení kvality ţivota. Marná a neúčelná léčba není v zájmu pacienta, nemůţe mu pomoci a zatěţuje jej zbytečným strádáním či rizikem komplikací. e) Nezahajování léčby – léčebný postup, který nemůţe zastavit postup choroby, navrátit zdraví nebo odvrátit smrt pacienta, není indikován a není proto zahajován. Takový postup by byl léčbou marnou či neúčelnou. Nepřijetí pacienta v konečné fázi jeho onemocnění na pracoviště intenzivní medicíny, kdy jiţ nelze zastavit postup choroby, navrátit zdraví či odvrátit smrt, patří mezi opatření nezahajování léčby. f) Nepokračování léčby – při nemoţnosti zastavit postup choroby, navrátit zdraví nebo odvrátit smrt, není ve stávající marné a neúčelné léčbě pokračováno a tato léčba je ukončena ( např. vysazení farmakologické podpory oběhu, ukončení hemodialýzy, ukončení ventilační podpory ). g) Eutanázie – usmrcení člověka ze soucitu jinou osobou neţ pacientem samým, a to na jeho vlastní ţádost. Právní systém České republiky pojem eutanazie nezná. Uvedené jednání by bylo hodnoceno jako trestný čin a je nepřípustné. Nepřípustná a trestná je také pomoc k sebevraţdě“.51

51

Doporučení představenstva ČLK č. 1/2010, čl. 4 písm. c), k postupu při rozhodování o změně léčby intenzivní na léčbu paliativní u pacientů v terminálním stavu, kteří nejsou schopni vyjádřit svou vůli, ze dne 20.2.2010 s nabytím účinnosti dne 4.3.2010

33

6. PŘÍPUSTNÉ RIZIKO (§ 31 tr. zákoníku) 6.1 Přípustné riziko a jeho podstata Z pohledu okolností vylučujících protiprávnost se jedná o institut, který je ze všech předchozích uvedených okolností asi nesloţitější, neboť jde o pojem, pod kterým si lze těţko něco představit, ale týká se především následků katastrof. Ve stručnosti lze říci, ţe nelze podnikat jednání přinášející pro společnost důleţité kladné výsledky na jedné straně a katastrofální následky na straně druhé. Jako příklad by se dala uvést atomová energie, kdy výstavba jaderné elektrárny přináší pro společnost důleţitý zdroj čerpání energií, ale na druhou stranu můţe mít v případě havárie nedozírné následky. Přestoţe je v dnešní době kladen důraz především na bezpečnost a riziko havárie je minimální, vţdy i kdyţ je malé se s tímto musí počítat, (viz. havárie jaderné elektrárny v Černobylu

52

). Přípustné riziko

pamatuje i na další rizikové aktivity jako je výroba a výzkum, coţ souvisí s narůstající moderní technologií a výrobky, zdravotnictví, nebo riziko spojené s různými sportovními aktivitami a výkonem povolání. Jde o institut, který není schopen pokrýt veškeré případy vylučující protiprávnost a podmínky některých okolností se mohou výrazně lišit. Přípustné riziko je definováno v § 30 nového trestního zákoníku č. 306/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb. takto : 1) Trestný čin nespáchá, kdo v souladu s dosaţeným stavem poznání a informacemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákonem, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak. 52

Černobylská havárie se stala 26. dubna 1986, v černobylské jaderné elektrárně na Ukrajině (tehdy část Sovětského svazu). Jde o nejhorší jadernou havárii v historii jaderné energetiky a jedinou havárii stupně 7, tj. nejvyššího stupně podle mezinárodní stupnice jaderných událostí IDNES. Během riskantního pokusu tehdy došlo k přehřátí a následné explozi reaktoru a do vzduchu se uvolnil radioaktivní mrak, který postupoval západní částí Sovětského svazu, Východní Evropou a Skandinávií. Byly kontaminovány rozsáhlé oblasti Ukrajiny, Běloruska a Ruska, coţ si vyţádalo evakuaci a přesídlení asi 200 000 lidí. Přibliţně 60 % radioaktivního spadu skončilo v Bělorusku. Nehoda zvýšila obavy o bezpečnost sovětského jaderného průmyslu, zpomalila na mnoho let jeho expanzi a zároveň nutila sovětskou vládu přehodnotit míru utajování. Nástupnické státy po rozpadu Sovětského svazu – Rusko, Ukrajina a Bělorusko dodnes nesou břímě pokračujících nákladů na dekontaminaci a léčení nemocí způsobených černobylskou havárií. Je obtíţné přesně zaznamenat počet úmrtí způsobených událostmi v Černobylu — odhady se pohybují od sto aţ stopadesáti osob (WHO) po stovky tisíc (ekologické organizace). Problém je stále široce diskutován a jeho dlouhodobým dopadům stále nebylo zcela porozuměno. http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cernobylsk%C3%A1_hav%C3%A1rie, staţeno dne 7.2.2010 ve 21:15 hodin

34

2) Nejde o přípustné riziko, jestliţe taková činnost ohrozí ţivot nebo zdraví člověka, aniţ by jím byl dán k ní v souladu s jiným právním předpisem souhlas, nebo výsledek, k němuţ směřuje, zcela zřejmě neodpovídá míře rizika, anebo provádění této činnosti zřejmě odporuje poţadavkům jiného právního předpisu, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo se příčí dobrým mravům. V odst. 1 můţeme hovořit o tzv. pozitivním vymezení, ţe se děje něco, co není uvedeno v souladu a mohlo by být trestné. Z tohoto odstavce dále vyplývá, ţe riskovat můţe jen subjekt, tedy osoba, která je z pohledu svého pracovního zařazení a činnosti profesionálem, protoţe jen taková osoba má odborné znalosti, které jsou zapotřebí k posouzení míry rizika v souvislosti s výsledkem. Znaky přípustného rizika vymezuje trestní zákoník jako činnost, která je : 

v souladu s poznáním a informacemi



v době rozhodování o dalším postupu



v rámci zaměstnání, povolání, postavení nebo funkci společensky prospěšnou při níţ dochází k ohroţení nebo porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem, jestliţe společensky prospěšného výsledku nelze dosáhnout jinak.

Ve druhém odstavci jde naopak o negativní vymezení, kdy nejde o přípustné riziko v případě, ţe je ohroţen ţivot nebo zdraví člověka a v souladu s jiným právním předpisem k němu nebyl dán souhlas, stejně tak výsledek neodpovídá riziku, nebo je v rozporu s jiným právním předpisem (viz. komentář k § 3153).

6.2 Rozdíl mezi krajní nouzí a přípustným rizikem Základním rozdílem mezi těmito instituty je, ţe u krajní nouze § 28 musí hrozit přímé nebezpečí, coţ v případě přípustného rizika není nutné.

Při jednání v krajní nouzi

vycházíme z toho, ţe nelze odvrátit nebezpečí za daných okolností jinak, přičemţ přípustné riziko je zaměřeno na výsledek prospěšný pro společnost, který nelze dosáhnout jiným způsobem. U krajní nouze § 28 dále vzájemně porovnáváme podle odst. 1,2 nebezpečí přímo hrozící a způsobený následek, kdeţto přípustné riziko porovnává riziko samotné a

53

O přípustné riziko nejde, jestliţe taková činnost ohrozí ţivot nebo zdraví člověka, aniţ by jím byl dán k ní v souladu se zvláštními právními předpisy souhlas, nebo výsledek, k němuţ směřuje, zcela zřejmě neodpovídá míře rizika, anebo provádění této činnosti zřejmě odporuje poţadavkům právních předpisů, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo se příčí dobrým mravům. Při zvaţování míry rizika je třeba v rámci přiměřenosti posuzovat optimální relaci mezi rozhodujícími faktory, mezi něţ patří zejména velikost moţného nechtěného negativního následku, i stupně pravděpodobnosti, ţe tyto nastanou. Engelmann, J. Trestní zákoník s komentářem. Poradce s.r.o. Český Těšín, 2009/9, str. 27

35

výsledek, který byl takovým rizikem dosaţen. Dalším rozdílem je subjekt, neboť v krajní nouzi je oprávněn nebezpečí odvracet i běţný občan. U přípustného rizika se naopak bude vţdy jednat o profesionála, který podstupuje riziko z pohledu zaměstnání a pracovního zařazení a postupuje lege artis, tedy s informacemi dostupnými v čase, ve kterém o něm rozhoduje.

6.3 Ţivot a zdraví člověka Přípustné riziko je zaměřeno mimo jiné i na pracovníky ve zdravotnictví a lékaře, kteří by měli svoji práci vykonávat „lege artis“, kterou lze formálně chápat, ţe je v souladu s rozsahem a úrovní poskytované zdravotní péče. Proto mezi povinnosti kaţdého zdravotníka patří postupovat při výkonu tohoto povolání v tomto duchu. Kaţdý lékař by měl v souvislosti s péčí o zdraví pacientovi náleţitě vysvětlit, jakým způsobem bude jeho léčba vedena a zda s tímto postupem pacient sám souhlasí. Takový souhlas je pak projevem vůle pacienta podílejícího se na průběhu a celkovém výsledku samotné léčby. Lékař je v takovém případě odpovědný za správný postup léčby, ale neručí za kladný výsledek. V případě nesouhlasu pacienta (tzv. negativní revers), není lékař povinen provádět další léčbu, a tudíţ není za své jednání trestně odpovědný. Tento postup se netýká pacientů zbavených způsobilosti k právním úkonům nebo dětí, kteří nejsou schopni z hlediska vyspělosti způsob léčby posoudit. Přípustné riziko souvisí s informovaným souhlasem a je v tomto směru průvodním jevem léčení. Do přípustného rizika je zahrnuto i dárcovství při odběru tkání a orgánů, kdy lékař posuzuje zdravotní stav ţivého dárce. Tomuto musí vysvětlit případná rizika spojená s prováděným zákrokem, ale i rizika, která můţou následovat později, tím jsou myšleny trvalé následky, které mohou vzniknout ne bezprostředně po provedeném zákroku, ale jak jsem uvedl aţ po určité době. Po vysvětlení všech moţných rizik a úplném poučení lékař sepíše záznam s datem poučení osoby, v případě nezletilého nebo osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům podepisuje poučení zákonný zástupce, který se můţe v případě nějakých nejasností lékaře dotazovat a současně můţe trvat na přítomnosti třetí osoby. Vyhotovený záznam podepisují všichni zúčastnění, „souhlas musí být svobodný, informovaný a konkrétní“.54 V případě, ţe se dárce nebo zákonný zástupce rozhodne před provedeným zákrokem jinak, můţe tento souhlas bez problémů odvolat, s tím, ţe lékař má za povinnost odmítnutí vyhovět. 54

Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 358

36

Z pohledu lékařského prostředí a pracovní činnosti lékaře bych chtěl zdůraznit, ţe bude nutné takovou činnost posuzovat nejen z pohledu přípustného rizika, ale i ze svolení poškozeného podle § 30 odst. 3, neboť tyto dva instituty spolu v této oblasti úzce souvisí. Pokud by lékař postupoval „non lege artis“ tedy v rozporu s péčí o zdraví pacienta můţe být lékař za takový postup trestně odpovědný např. „pro trestné činy usmrcení z nedbalosti podle § 143 tr. zákoníku, ublíţení na zdraví z nedbalosti podle §§ 147, 148 tr. zákoníku a neposkytnutí pomoci podle § 150 tr. zákoníku“.55

6.4 Činnost v souladu s právními předpisy Jiţ z názvu vyplývá, ţe přípustné riziko nesmí být uplatňováno tam, kde by bylo v rozporu s jiným právním předpisem a nelze je ignorovat s odkazem na institut přípustného rizika. Jak jsem se v úvodu této kapitoly zmínil, přípustné riziko je sloţité a těţko definovatelné z pohledu obecného. Proto zde hraje důleţitou roli soud a jeho praxe. První z pojmů přípustného rizika vylučujícího protiprávnost je ve vědecké, výzkumné, výrobní, ale i jiné činnosti veřejný zájem. Druhým pojmem z pohledu výzkumu nemocí, vědy, výroby jaderných a chemických zbraní slouţících k hromadnému ničení je zásada lidskosti. U třetího pojmu jde o respektování mravních zásad ve společnosti zaloţené na morálce, slušnosti, čestnosti, poctivosti, vzájemné toleranci a důvěře, tím jsou míněny dobré mravy (contra bonos mores). Jak uvedl profesor Pavel Šámal a kol.56

55

Zákon č. 306/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a některé další zákony, jímţ byl změněn i doprovodný zákon , zejména také trestní řád platný od 1.1.2010 56 Srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 359-360

37

7. OPRÁVNĚNÉ POUŢITÍ ZBRANĚ (§ 32 tr. zákoníku) 7.1 Zákonná úprava pouţití zbraně V novém platném trestním zákoníku je oprávněné pouţití zbraně upraveno v § 32 následovně: „Trestný čin nespáchá, kdo pouţije zbraně v mezích stanovených jiným právním předpisem“,57 jde o ustanovení, které je v souladu s listinou základních práv a svobod podle čl. 6 odst. 4, kde je uvedeno, ţe „Porušením práv podle tohoto článku není, jestliţe byl někdo zbaven ţivota v souvislosti s jednáním , které podle zákona není trestné.“ V porovnání s předchozí právní úpravou zůstal institut oprávněného pouţití zbraně jako okolnosti vylučující protiprávnost prakticky nezměněn a dá se říci, ţe po obsahové stránce je shodný. Trestní odpovědnost je stejně jako v předchozích okolnostech vyloučena, neboť zde chybí protiprávnost a nebezpečnost činu pro společnost. Oprávněné pouţití zbraně je upraveno nejen trestním zákoníkem, ale i dalšími právními předpisy, jako je činnost ozbrojených sil a sborů, ve kterých je pouţití zbraně přesněji specifikováno (viz. související předpisy58). Vzhledem k neustálým změnám a moderním trendům ve společnosti, především v oblasti bezpečnosti, nemusí jít o konečný počet v odkaze uvedených zákonů a tyto bude moţno v budoucnu rozšířit o novou právní úpravu související s bezpečnostními sbory. Stejně tak můţe dojít v opačném případě k jejich omezení či zrušení. Klasickým případem rozšíření byl například zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů jej měnících a doplňujících, kde je v § 20 upraveno za jakých podmínek můţe stráţník pouţít sluţební zbraň. Naopak tomu bylo u lesní stráţe, která byla podle zákona č. 96/1977 Sb., o hospodaření v lesích a státní správě lesního hospodářství, ve znění pozdějších předpisů ve smyslu § 24 odst. 4 oprávněna při své činnosti pouţít zbraň. Toto oprávnění bylo zrušeno zákonem č. 289/1995 Sb., o lesích, kde byla v §§ 38,39 nově upravena činnost lesní stráţe, ze které vyplývá, ţe lesní stráţ není oprávněna nosit a 57

Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 360 Zákon č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky; zákon č. 124/1992 Sb., o Vojenské policii; zákon č. 289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství; zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky; zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii; zákon č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační sluţbě; zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské sluţbě a justiční stráţi České republiky; zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon; zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu a o změně zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů a o změně zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění zákona č. 13/1998 Sb., a zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 360 58

38

pouţívat zbraň, ale je oprávněna předvést bezodkladně policejnímu orgánu osobu, kterou přistihne při přestupku. V ţádném případě však nesmějí být v rozporu s § 32 trestního zákoníku, ale v případě oprávněného pouţití zbraně upřesňují a vymezují podmínky, za kterých lze zbraň podle jednotlivých předpisů pouţít.

7.2 Pouţití zbraně podle zákona o policii Vzhledem k tomu, ţe od roku 1991 do současné doby pracuji jako policista, budu se věnovat v této práci pouţití zbraně podle zákona o policii. Úvodem bych zmínil, ţe kaţdý policista má při výkonu svojí pravomoci podle zákona č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky v ust. § 56 právo pouţít zbraň, coţ patří mezi nejvýznamnější oprávnění policisty. Při pouţití zbraně musí být policista plně schopen a nesmí být ovlivněn negativními vlivy jako jsou psychické, zdravotní problémy nebo alkohol a drogy. S ohledem na problematiku pouţití zbraně se pokusím objasnit terminologii ustanovení § 56 (viz. zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících59). Jde o ustanovení, které vychází z okolností vylučujících protiprávnost, a to 59

Pouţití zbraně (1) Policista je oprávněn pouţít zbraň a) v nutné obraně nebo v krajní nouzi, b) jestliţe se nebezpečný pachatel, proti němuţ zakročuje, na jeho výzvu nevzdá nebo se zdráhá opustit svůj úkryt, c) aby zamezil útěku nebezpečného pachatele, jehoţ nemůţe jiným způsobem zadrţet, d) nelze-li jinak překonat aktivní odpor směřující ke zmaření jeho závaţného zákroku, e) aby odvrátil násilný útok, který ohroţuje střeţený nebo chráněný objekt anebo prostor, f) nelze-li jinak zadrţet dopravní prostředek, jehoţ řidič bezohlednou jízdou váţně ohroţuje ţivot nebo zdraví osob a na opětovnou výzvu nebo znamení dané podle jiného právního předpisu 10) nezastaví, g) jestliţe osoba, proti níţ byl pouţit donucovací prostředek hrozba namířenou střelnou zbraní nebo varovný výstřel, neuposlechne příkazu policisty směřujícího k zajištění bezpečnosti jeho vlastní nebo jiné osoby, h) ke zneškodnění zvířete ohroţujícího ţivot nebo zdraví osoby. (2) Pouţití zbraně v případech uvedených v odstavci 1 písm. a) aţ f) je přípustné pouze za podmínky, ţe uţití donucovacího prostředku by bylo zřejmě neúčinné. (3) Před pouţitím zbraně v případech uvedených v odstavci 1 písm. a) aţ e) je policista povinen vyzvat osobu, proti které zakročuje, aby upustila od protiprávního jednání, s výstrahou, ţe bude pouţito zbraně. Od výzvy s výstrahou lze upustit v případě, ţe je ohroţen ţivot nebo zdraví policisty nebo jiné osoby a zákrok nesnese odkladu. (4) Při pouţití zbraně je policista povinen dbát nutné opatrnosti, zejména neohrozit ţivot jiných osob a co nejvíce šetřit ţivot osoby, proti níţ zákrok směřuje. (5) Zbraní podle této hlavy se rozumí zbraň střelná včetně střeliva a doplňků zbraně, vyjma vrhacího prostředku majícího povahu střelné zbraně podle jiného právního předpisu s dočasně zneschopňujícími účinky, dále zbraň bodná a sečná, výbušnina, speciální výbušný předmět, průlomový pyrotechnický prostředek a speciální náloţivo.

39

krajní nouzi § 28 a nutnou obranu § 29 tr. zákoníku. V případě nutné obrany jde o speciální ustanovení opravňující pouţití zbraně jen v případě odvrácení útoku bezprostředně hrozícího či vedeného proti policistovi, nebo k odvrácení útoku na ţivot jiné osoby. V souvislosti s pouţitím zbraně při prováděném zákroku je třeba definovat některé důleţité pojmy a to : Aktivní odpor – opravňuje policisty k pouţití zbraně, neboť je mu fyzicky bráněno k provedení závaţného zákroku. Jde o případy, kdy pachatel fyzicky napadá policisty nebo další osoby takovou intenzitou, „ţe uţití donucovacího prostředku by bylo zřejmě neúčinné“,60 v takovém případě je zbraň pouţita z hlediska přímo trvajícího útoku. Pasivní odpor – jde o činnost pachatele, který se na policistovi nedopouští násilí, pouze nespolupracuje a neplní policistovi poţadavky. Proto není moţné v ţádném případě pouţít zbraň. Dalším zákonným poţadavkem je před pouţitím zbraně vyzvat osobu, coţ policistu z taktického hlediska staví do nevýhodné pozice. Pachatelé především násilných trestných činů jsou tak oproti policistovi ve výhodě protoţe nejsou ovlivněni dalšími faktory, jako je etické chování nebo morální zábrany, jednají bez rozmyslu, sobecky a je jim jedno proti komu zbraň pouţijí. Z opačného pohledu musí policista zhodnotit danou situaci a zváţit, aby jeho zákrok, při kterém pouţije zbraň, byl oprávněný, přičemţ musí dbát nutné opatrnosti. Policista je na rozdíl od pachatele ovlivněn morálními a psychologickými aspekty. Přiměřenost - v trestním zákoníku je taxativně vyjmenována kategorie osob, proti nimţ není moţno pouţít zbraň ani donucovací prostředek, jde především o (těhotné ţeny, osoby vysokého věku, osoby se zjevnou tělesnou vadou nebo chorobou a osoby mladší 15 let), ale ani v tomto případě nejde o absolutní zákaz, protoţe i zde existuje výjimka ve prospěch nebezpečí z prodlení. Jde především o útok osoby, která bezprostředně ohroţuje ţivot a zdraví policisty anebo jiných osob, nebo hrozí větší škoda na majetku a nebezpečí nelze odvrátit jinak. Nepřiměřenost – jestliţe policista pouţije zbraň v době, kdy útok pachatele fakticky skončil, jde o vybočení (exces) z mezí nutné obrany, které je ve smyslu zákona postiţitelné. Nepřiměřenou obranu je nutno posuzovat případ od případu, přičemţ se musí vycházet za jakých okolností a moţností obrany policisty, ale i útočníka došlo k pouţití zbraně. 60

Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících, § 56 odst. 1

40

7.3 Taktika chování v nebezpečné situaci K tomu aby policista mohl provést sluţební zákrok kvalifikovaně, musí být vyrovnaný po stránce psychické, fyzické, odborné. Jen ve spojení těchto faktorů společně se střeleckou dovedností lze při sluţebním zákroku pouţití zbraně s kladným výsledkem realizovat. Taktiku chování v nebezpečné situaci můţeme členit na dvě části: V první části jde o taktiku, při které lze nebezpečné situaci předejít jiţ v začátku, tzn. snaha o komunikaci a navázání kontaktu s pachatelem, coţ klade vysoké poţadavky na jednání samotného policisty, neboť špatně určená taktika či nevhodné chování ze strany policisty můţe vést ke konfliktní situaci a následné agresi pachatele. Při této taktice by se měl policista snaţit, aby nedošlo ke zbytečným slovním výměnám, čímţ můţe předejít dalším agresivním výpadům ze strany pachatele. Při jednání s pachatelem je třeba hledat určitý kompromis, který by situaci uklidnil. V ţádném případě by se policista neměl pachateli podřizovat a přistupovat na způsob jeho jednání a na straně druhé by nebylo zrovna taktické arogantní a agresivní chování policisty. Jednající policista by měl komunikovat v klidu bez patrné nervozity a emocí. Při jednání by si měl policista udrţovat od pachatele bezpečnou vzdálenost a snaţit se vyvarovat prudkým pohybům. V případě, ţe se podaří pachatele zadrţet, je důleţité jednat rychle a razantně. U pachatele musí být bezprostředně po zadrţení provedena osobní prohlídka z hlediska bezpečnosti policisty a nezúčastněných osob. Pachatel by měl být nepřetrţitě pod dohledem policisty z důvodu nečekaného útoku, ale i moţným sebevraţedným tendencím. V ţádném případě nesmí policista pachatele podcenit, a to ani v době kdy jiţ neklade ţádný odpor. Ve druhé části jde o taktiku navazující na část první, kdy se nepodařilo nebezpečí odvrátit jinak a došlo k pouţití zbraně ze strany pachatele. V této situaci policista musí jednat zvlášť opatrně s cílem útok pachatele přeţít.

7.4 Pouţití zbraně při sluţebním zákroku 61 V této části bych chtěl uvést skutečný případ, kdy jsem byl jako policista zařazený na oddělení obecné kriminality nucen pouţít sluţební zbraň. Ještě neţ začnu psát o tomto případu, tak bych chtěl zmínit, ţe kaţdý policista se při výkonu své profese dostane do neobvyklých situací, s čímţ souvisí velká psychická zátěţ, které musí v dané situaci čelit. Pouţití zbraně při výkonu sluţby je tak posledním moţným prostředkem jak zabránit 61

V této části popisuji vlastními slovy případ, ve kterém jsem byl jako policista nucen pouţít sluţební zbraň při prováděném zákroku.

41

pachateli v páchání trestné činnosti, zejména v situacích, kdy je ohroţen ţivot policisty nebo jiné osoby. Důleţitým faktorem při zákroku je zvýšený adrenalin, který startuje lidský organismus k odvrácení nebezpečí. Samotné tělo ve spojitosti s psychikou jsou schopny mimořádného výkonu, který by nebyl člověk schopen za normálních okolností podat. Jde o situaci, ve které člověk bojuje o vlastní přeţití. To souvisí především s taktikou a rozhodováním v době prováděného sluţebního zákroku, kdy je policista vzniklou situací nucen řešit neodkladně, přičemţ čas, který má na rozhodování lze počítat ve zlomkách vteřin. Základním rozdílem mezi rozhodnutím policisty na místě a rozhodováním jeho nadřízených nebo inspekce po provedeném zákroku je právě časové hledisko. Další ne vţdy objektivní jsou média, která mají značný zájem na zveřejňování právě takových případů, které přitahují zájem veřejnosti. Z hlediska vyšší sledovanosti veřejnosti jsou tak případy, kdy policista zakročuje, více zkreslené a často i zveličené. Oprávněné pouţití zbraně, jak jsem výše zmínil, popíšu ve stručnosti na konkrétním případu, kdy jsem byl v pozici zakročujícího policisty. Popis případu: „V přesně nezjištěné době od 15.00 hodin dne 5. 2. 2002 do 06.30 hodin dne 6. 2. 2002 odcizil neznámý pachatel traktor tov. zn. ZETOR 7245 spz BK 39-20 červené barvy, který byl zaparkován ve dvoře areálu zahradnictví v obci Vanovice, okr. Blansko, čímţ odcizením traktoru způsobil NP majiteli firmě Agrospol, agrární druţstvo Knínice, škodu ve výši cca 160.000,- Kč“.62 Koncem roku 2001 docházelo na okr. Blansko ke zvýšenému nápadu na problematice majetkové trestné činnosti, kdy předmětem zájmu pachatelů byly především objekty zemědělských druţstev, kde mimo jiné docházelo ke krádeţím traktorů zn. ZETOR. V průběhu vyšetřování byly postupně získány poznatky k osobám pachatelů z okr. Svitavy, kteří odcizené traktory parkovali v osamocených stodolách právě na Svitavsku. Celé prověřování této sériové majetkové trestné činnosti vyvrcholilo poslední krádeţí traktoru ZETOR v Agrospolu Knínice, ke které došlo začátkem měsíce února 2002. Dne 7.2.2002 se na policii ozvala jistá osoba s tím, ţe jí byl nabízen traktor ZETOR nejistého původu za nápadně nízkou prodejní cenu. Následně se podařilo v odpoledních hodinách dne 7.2.2002 ve spolupráci s touto osobou ustanovit starou opuštěnou stodolu u 62

Spisový materiál SKPV Blansko pod ČTS: ORBK-155/OOK-TČ-2002

42

obce Gajer, okr. Svitavy, ve které měl být traktor uschovaný. Vzhledem k tomu, ţe pachatelé měli objekt hlídat z nedalekého lesa, nebylo moţno se dostat přímo k objektu stodoly v denní době. Z taktických důvodů jsme čekali do večerních hodin a přes pole jsme se ve skupince pěti policistů vydali asi kolem 17.00 hodin k opuštěné stodole, odkud byl objekt stodoly ze vzdálenosti asi 100 m monitorován, „neboť tato se nachází vedle RD osamocena v poli a nebylo moţno se k této dostat blíţe, protoţe nebylo vyloučeno, ţe je objekt hlídán pachateli. Asi kolem 19.30 hodin, kdy jiţ byla tma, byl u stodoly slyšet rámus jako kdyţ někdo otvírá vrata, proto bylo přistoupeno k zákroku zadrţet podezřelé osoby u stodoly. Při přesunu k objektu stodoly bylo slyšet, jak někdo startuje traktor a vyjíţdí ze stodoly ven. V této době před traktor předstoupil ppor. M. K., který byl označen reflexními nápisy policie a červenou baterkou dával znamení k zastavení traktoru. Muţ, který řídil traktor, však na výzvu nereagoval a začal na ppor. M.K. najíţdět. V této chvíli ppor. M. K. uskočil a při projíţdění traktoru na tento z pravé strany naskočil na stupačku u kabiny a zavěsil se za rám zpětného zrcátka. Následně pak ppor. M. K. začal bouchat na okno traktoru a křičel na muţe „Policie! Zastavte traktor!“. Na toto muţ reagoval tak, ţe pravou stranou najel na mez, začal s traktorem kličkovat, přidal plyn a snaţil se ppor. M. K. shodit. V této chvíli ppor. M. K. odhodil pistoli, kterou drţel v ruce, aby se mohl lépe drţet na traktoru, aby z něho nespadl. Během tohoto prap. M. H. běţel za uvedeným traktorem, rovněţ křičel „Policie!“ a následně pouţil donucovacího prostředku varovný výstřel v počtu 3 ran pro velkou hlučnost traktoru. Kdyţ ani po tomto nedošlo k ţádné reakci muţe, který řídil traktor, došlo k pouţití zbraně za účelem zastavení traktoru, a to 5-ti výstřely směřujícími na levé zadní kolo traktoru, ze vzdálenosti 4-5 metrů. Po těchto výstřelech muţ řídící traktor otevřel za jízdy dveře na levé straně, vyskočil z traktoru a utíkal do pole, kde byl pronásledován prap. M. H. a asi po 30 metrech byl zadrţen v poli. Traktor, který v té době nikdo neřídil, zahnul z cesty doprava do pole. V této chvíli ppor. M. K. z traktoru seskočil. Traktor po chvíli přejel přes cestu na druhou stranu, kde se v poli stočil a vrátil se zpět přes cestu na pravou stranu pole. Zde se rovněţ stočil, opět přejel přes cestu na levé pole, kde se opět stočil a směřoval k cestě, kde se přední částí zaklínil do příkopu a zhasl mu motor a zůstal stát. Během jízdy traktoru, tento neměl zapnutá světla“.63 63

Úřední záznam k pouţití donucovacích prostředků a zbraně, který jsem sepsal po provedeném zákroku vedený na SKPV Blansko pod č.j.: ORBK-96-1/OOK-2002, ze dne 8.2.2002

43

Z výše uvedené citace úředního záznamu je patrné, ţe nebyl ţádný časový prostor pro zvolení jiné taktiky neţ přistoupení k provedení neodkladného sluţebního zákroku. Výhodou bylo, ţe pachatelé byli zákrokem překvapeni a traktor neměl v době zákroku velkou rychlost, přičemţ se jednomu z kolegů podařilo zachytit o rám zrcátka a naskočit na stupačku z pravé strany traktoru. Pachatel, který traktor řídil, si kolegy všiml, v kabině se uzamknul a snaţil se ho prudkým manévrováním volantu shodit. Za traktorem jsem v té chvíli běţel já. Protoţe traktor nabíral větší rychlost, pouţil jsem při tomto svoji sluţební zbraň, kdy jsem nejprve vystřelil tři varovné výstřely do vzduchu a následně jsem pětkrát vystřelil na levé zadní kolo traktoru, abych neohrozil kolegu stojícího na traktoru vpravo. Po celou tu dobu jsem za traktorem běţel, asi po 100 m jsem si všiml, jak z levé strany traktoru vyskočil pachatel a utíkal směrem do polí, následně jsem se vydal za ním, kde jsem ho po dalších asi 30 m zadrţel a spoutal. Tím ale celá věc neskončila, neboť pachatel při opuštění traktoru přidal na plno ruční plyn a nechal ho bez osvětlení odjet. Kolega, který byl v té době na traktoru z pravé strany se do tohoto nemohl dostat, protoţe pachatel kabinu na pravé straně uzamkl, a tak byl nucen z důvodu své bezpečnosti při cestě odhodit pistoli, kterou drţel v ruce a následně z traktoru seskočit. Traktor pak zmizel ve tmě a byl jen slyšet běţící motor. Kdyţ jsem stál u zadrţeného pachatele v poli, slyšel jsem podle zvuku motoru, ţe traktor jede k nám, proto jsem pachatele postavil a ve chvíli, kdy jel traktor na nás, jsme oba uskočili. V krátké době se traktoru vyprázdnila prostřelená pneumatika a po vjetí do nedalekého příkopu, kde se zaklínil, mu zhasl motor. V době kdy jsem traktor pronásledoval, zadrţeli moji kolegové ve stodole dalšího spolupachatele. Po zadrţení těchto pachatelů byli následně zadrţeni i zbývající členové této organizované skupiny a byla jim prokázána trestná činnost „v počtu 45-ti případů vloupání do objektů, a 5-ti případů krádeţ traktorů“.64 Po ukončení akce se na místo dostavila výjezdová skupina SKPV OŘ Svitavy, kde bylo vše zadokumentováno a v následující době byl zákrok, při kterém jsem pouţil zbraň, vyhodnocen nadřízenými jako oprávněný podle „v té době platného zákona“.65 Dne 7.2.2002 ve 23.15 hodin byl proveden výslech pachatele (řidiče traktoru), který mimo jiné uvedl, ţe na místě čekali od 02.30 hod. do 18.00 hod., kde v té době hlídali objekt stodoly, kde byl traktor uschován. Na místo se vrátili aţ dne 7.2.2002 kolem 19.45 64

Návrh na zahájení trestního stíhání podezřelých osob vedený na SKPV OŘ Blansko pod ČTS: ORBK-150/OOK-TČ-2002. 65 Zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů

44

hodin vozidlem Z. Č. „kdy jsme šli společně ke stodole. Já jsem vlezl do traktoru, nastartoval jsem a Z. Č. mě podrţel vrata, já jsem vycouval ze stodoly a rozjel jsem se směrem na cestu, v této chvíli při příjezdu na cestu jsem uslyšel bouchání na pravé okno traktoru a viděl jsem zavěšeného muţe jak bouchá do okna a křičí na mě, já jsem v té době přidal plný plyn a snaţil jsem se muţe setřást, proto jsem udělal kličku a dostal jsem se pravou stranou do příkopu, následně jsem opět vyjel na cestu a v té chvíli jsem slyšel nějaký výstřel a proto jsem z traktoru za jízdy vyskočil a začal utíkat do pole, kde jsem byl zadrţen policisty. Traktor asi tak minutu krouţil kolem nás a pak mu pravděpodobně došla nafta, protoţe zastavil v příkopu. S traktorem jsem měl odjet k mostu, kde mělo dojít k předání.“.66 Jen v krátkosti bych uvedl, ţe jsem byl nucen pouţít zbraň ještě v jednom případě, kdy jsem se snaţil zastavit řidiče s odcizeným dodávkovým vozidlem FORD TRANSIT, který na mě najíţděl, i v tomto případě jsem pouţil varovný výstřel a následně jsem u vozidla prostřelil palivovou nádrţ. Pachatel byl nucen vozidlo zastavit a bezprostředně poté se mi ho podařilo zadrţet. Popis případu: „V přesně nezjištěné době od 19.35 hodin do 21.00 hod. dne 26.2.2003 v Blansku na ul. Údolní z prostoru mezi bytovou jednotkou a hernou ČKD Blansko , odcizili S.V. a Z.S., zde zaparkovaný OA Š FELICIA LXi vínově červené barvy a to tak, ţe nezjištěným způsobem vnikli do vozidla, kde poškodili spínací skříňku vozidla poté vozidlo z místa odtáhli za pomoci vlečného lana a svého vlastního vozidla FORD Tranzit ve směru na obec Těchov, kde v místech mezi obcemi Těchov-Obůrka byli zadrţeni příslušníky policie. Majitelce odcizením vozidla Z. Ř., způsobili odcizením škodu ve výši 130.000,-Kč“.67 V obou v krátkosti zmíněných případech se podařilo pachatele zadrţet, přičemţ v ţádném z uvedených případů nedošlo ke zranění pachatele ani další osoby, ale jen ke škodě na poškozené (prostřelené) pneumatice a palivové nádrţi. Výstřely v obou případech směřovaly mimo obydlenou část a bylo mířeno na spodní část vozidel s cílem je zastavit a nezranit pachatele. Při zákroku bylo pouţito donucovacího prostředku podle tehdy platného právního předpisu dle ustanovení § 38 odst.1 písm. m), odst. 2 zák. č. 283/91 Sb.

66

Úřední záznam o podání vysvětlení podle § 158 odst. 5 tr. řádu ze dne 7.2.2002 ve 23.15 hodin vedený na SKPV-OOK Blansko pod č.j.: ORBK-155/OOK-2002, str. 30 67 Spisový materiál OO PČR Blansko pod č.j.: ORBK-598/BK-TČ-2003

45

ve znění pozdějších předpisů a dále pouţití zbraně podle § 39 odst. 1písm. c), f) zák. č. 283/91 Sb. ve znění pozdějších předpisů. O pouţití donucovacích prostředků a zbraně byl vţdy telefonicky informován z místa zákroku operační důstojník OŘ PČR Blansko a velitel SKPV OŘ Blansko, který oba zmiňované případy pouţití zbraně vyhodnotil jako oprávněné. Po předání věci inspekčnímu důstojníkovi, který případy taktéţ prověřoval, dospěl ke stejnému závěru. Před začátkem kaţdého zákroku, na kterém jsem se podílel, tím nemyslím jen případy pouţití zbraně, ale i akce další, vţdy probíhala taktická příprava, ve které byly určeny jednotlivé pokyny, pro konkrétního policisty, včetně verzí, které mohly během zákroku nastat, ale jen v malém procentu probíhaly zákroky podle předem určené taktiky. To bylo způsobeno především nevyspitatelností pachatelů, na jejichţ chování muselo být reagováno v danou chvíli bezprostředně bez dalšího taktizování. V ţádném případě si nemyslím, ţe bych já nebo někdo z mých kolegů při určení taktiky na něco zapomněl, ale jak se říká, co člověk to originál, a většina pachatelů se ve stejné situaci zachová jiným mnohdy nepředvídaným způsobem. Závěrem bych uvedl, ţe já osobně jsem při samotných zákrocích jednal automaticky a jednání pachatelů jsem se vţdy podle okolností přizpůsobil tak, ţe všechny doposud provedené zákroky byly provedeny úspěšně a kromě malých škod na majetku nikdy nedošlo ke zranění policisty, nezúčastněných osob ani pachatele, vůči němuţ zákrok směřoval. Jak jsem jiţ v této práci zmiňoval, kdo se takového zákroku sám nezúčastní a na vlastní kůţi nezkusí jakému tlaku je zakročující policista vystaven, pak můţe jen stěţí hodnotit, jak se měl či neměl v dané situaci, kde jde kolikrát o vteřiny, zachovat.

7.5 Povinnosti policisty po pouţití zbraně V případě, ţe dojde pouţitím zbraně ke zranění osoby, má policista povinnost poskytnout zraněné osobě první pomoc, za předpokladu, ţe není ohroţena bezpečnost jeho vlastní. Situaci na místě posuzuje zakročující policista, který by měl být schopen posoudit okolnosti případu a rozhodnout se jestli bude pronásledovat další spolupachatele nebo se věnovat zraněné osobě. Pokud dojde při zákroku k usmrcení osoby, musí zakročující policista zajistit místo činu a zabránit vstupu dalším osobám do tohoto prostoru za účelem řádného objasnění věci a zajištění stop, které by mohly být pohybem dalších osob na místě činu znehodnoceny. Pouţití zbraně policista ohlásí svému nejbliţšímu nadřízenému a sepíše úřední záznam, 46

kde uvede všechny okolnosti týkající se pouţití zbraně zejména důvod, průběh a výsledek, ale i přesný počet vystřelených nábojů, coţ je upraveno v § 57 (viz. zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících68).

7.6 Zbraň podle trestního zákoníku Jak jsem výše uvedl, kaţdá ozbrojená sloţka se řídí zákonem pro ní schváleným, ten vykládá podle jednotlivých ustanovení co znamená pojem zbraň, na tyto jednotlivé předpisy odkazuje trestní zákoník v § 32, s komentářem „toto ustanovení je obsahově shodné s dřívější úpravou provedenou v § 15 trest. zák., kdy nově bylo pouţito termínu v mezích stanovených

jiným právním předpisem“.69 Vymezení v těchto jednotlivých

předpisech je uţší ve srovnání s § 118, kde je uvedeno, ţe „zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je moţno učinit útok proti tělu důraznějším“.70 7.6.1 Drţení střelné zbraně Přestoţe většina násilných trestných činů je spáchána nelegálně drţenou zbraní, kterou lze zakoupit na černém trhu za několikanásobně vyšší cenu je třeba zdůraznit, ţe zbraň je moţné si v naší zemi koupit i legálně za splnění určitých podmínek, které jsou upraveny v zákoně č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, (viz ustanovení § 1 odst. 1, kde je obecně uvedeno, za jakých podmínek lze zbraň vlastnit71). Tento zákon je určen jen pro střelné zbraně a nevztahuje se na tzv. zbraně chladné (bodné, sečné či úderné). Na takové 68

Povinnosti policisty po pouţití donucovacího prostředku nebo zbraně (1) Po pouţití donucovacího prostředku nebo zbraně, při kterém došlo ke zranění osoby, je policista povinen ihned, jakmile to okolnosti dovolí, poskytnout zraněné osobě první pomoc a zajistit lékařské ošetření. Dále je povinen učinit neodkladné úkony nebo jiná opatření, aby mohla být řádně objasněna oprávněnost pouţití zbraně. (2) Zákrok, při kterém bylo pouţito donucovacího prostředku nebo zbraně, je policista povinen bezodkladně ohlásit svému nadřízenému a sepsat o něm úřední záznam s uvedením důvodu, průběhu a výsledku jejich pouţití. Úřední záznam nesepisuje při pouţití pout podle § 54. (3) Vedoucí policejního útvaru je povinen vyrozumět bez zbytečného odkladu příslušného státního zástupce o zranění nebo usmrcení osoby anebo o škodě nikoli nepatrné 9), způsobených pouţitím donucovacího prostředku nebo zbraně. 69

Engelmann, J. Trestní zákoník s komentářem, Poradce s.r.o. Český Těšín, 2009/9, str. 28 Zákon č. 306/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a některé další zákony, jímţ byl změněn i doprovodný zákon , zejména také trestní řád platný od 1.1.2010. 71 Tento zákon upravuje kategorie střelných zbraní (dále jen „zbraně―) a střeliva, podmínky pro nabývání vlastnictví, drţení, nošení a pouţívání zbraně nebo střeliva, práva a povinnosti drţitelů zbraní nebo střeliva, podmínky pro vývoz, dovoz nebo tranzit zbraní nebo střeliva a pro provozování střelnic, provozování informačních systémů v oblasti zbraní a střeliva, sankce a výkon státní správy v oblasti zbraní a střeliva. Komenda, Jan, Zbraně a střelivo mezi paragrafy, vydání druhé. Brno: 2003, str. 15 70

47

zbraně naše legislativa nemyslí, a proto je moţné je drţet legálně bez dalšího povolení. Kromě jiţ zmiňovaného obecného vymezení podmínek pro drţení zbraně je v ustanovení § 18 odst. 1 zák. č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu uvedeno, ţe, „příslušný útvar policie vydá zbrojní průkaz fyzické osobě, která splňuje tyto podmínky : a) má místo pobytu na území České republiky, b) dosáhla předepsaného věku (§ 19), c) je způsobilá k právním úkonům, d) je zdravotně způsobilá (§ 20), e) je odborně způsobilá (§ 21), f) je bezúhonná (§ 22), g) je spolehlivá (§ 23) a h) je drţitelem platného loveckého lístku, jde-li o zbrojní průkaz skupiny C“.72 K této problematice chci podotknout, ţe zákon se také nevztahuje na zbraně a střelivo pouţívané ve výzbroji ozbrojených sil a sborů státní moci, které jsou upraveny v zák. č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky. Za určitých podmínek, zejména vyřazením zbraní a střeliva těmito sloţkami, je moţné tyto vyuţít i v civilním sektoru, coţ je upraveno v § 4 zák. č. 119/2002 Sb.

7.6.2 Bezpečnostní agentury a zbraně Co se týče nového trestního zákoníku, tak v něm postrádám zákonnou úpravu, která by se vztahovala na bezpečnostní agentury v civilním sektoru, neboť i tyto sloţky slouţí k ochraně ţivota a majetku osob. V řadě zemí evropské unie jiţ zákonné normy činnost bezpečnostních agentur upravují, zatím co v České republice pracovník bezpečnostní agentury vystupuje jako běţný občan a jeho případná obrana vychází z krajní nouze a nutné obrany. Přitom většina pracovníků v bezpečnostních agenturách nosí při výkonu svého povolání zbraň, na kterou musí mít zbrojní průkaz dané kategorie a kterou bude nucen pracovník v případě hrozícího nebezpečí pouţít. Jedním z problémů v této oblasti je, ţe kdyţ se občas setkám při výkonu svého povolání s pracovníky bezpečnostní agentury a hovořím s nimi na toto téma, tak po chvíli zjistím, ţe jsou neznalí právních norem a většina z nich ani neví, za jakých okolností mohou střelnou zbraň z pohledu své činnosti pouţít. Toto je způsobeno právě absencí zákona, který by jejich činnost a pravomoci přesněji vymezoval, ale i nedostatečným výcvikem či školením 72

Komenda, Jan, Bezpečná manipulace se zbraní při zkoušce odborné způsobilosti pro ţadatele o zbrojní průkaz, 3. vydání. Brno: 2009, str. 87

48

ze strany nadřízených pracovníků a majitelů bezpečnostních agentur, viz. případ usmrcení zaměstnance ochranky v Třebíči ze dne 19.2.2010, kde podnapilý muţ obtěţoval v prostorách pokladny zákazníky, přičemţ byl zaměstnancem ochranky vyzván, aby opustil obchod. „Doprovázen černým šerifem zamířil beze slova k východu. Podle svědků se, ale náhle zcela nečekaně otočil v ruce měl nůţ s dvoustranou čepelí dlouhou 7 cm a třiašedesátiletého člena ochranky bodl“.73 Problém pak můţe nastat v situaci kdy je pracovník bezpečnostní agentury vystaven při své činnosti stresu a jeho reakce na tuto situaci můţe být neadekvátní v tom směru, ţe zbraň pouţije neoprávněně, přičemţ můţe dojít ke zranění či smrti druhé osoby a bude za takové jednání trestně odpovědný. Nebo se bude z těchto důvodů obávat zbraň pouţít a tím ohrozí ţivot vlastní. Proto by nebylo od věci začlenit do jiného právního předpisu i zákon, který by upravoval činnost a pravomoci bezpečnostních agentur. Určitou inspiraci lze hledat v zákoně č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů jej měnících a doplňujících, neboť bezpečnostní agentury jsou často najímány obcemi, které nemají obecní policii např. v rekreační sezóně na dohled v chatových oblastech, ale i jejich kaţdodenní činnost v obchodních centrech nebo na sportovních akcích. V tomto směru se jedná o problematiku, která by si zaslouţila samostatnou práci na toto téma, a proto se touto problematikou ve své práci nebudu hlouběji zabývat.

73

http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-krimi/132094/tento-muz-zabijel-v-supermarketu.html, staţeno dne 2.3.2010 v 17:51 hodin

49

ZÁVĚR Ve své práci jsem se snaţil popsat jednotlivé instituty okolností vylučujících protiprávnost v rámci jednoho tématického celku. Tyto instituty jednotlivě popsat a částečně rozebrat, slovem částečně chci zdůraznit, ţe kaţdý z institutů, který v bakalářské práci popisuji, by mohl být pro svoji obsáhlost zpracován na samostatné téma. Práci jsem tak zpracoval do sedmi kapitol. V první kapitole jsem se pokusil nahlédnout do historie s cílem popsat postupný vývoj okolností vylučujících protiprávnost, zejména v souvislosti se změnou trestního zákona č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků na novou právní úpravu zák. č. 306/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a některé další zákony, jímţ byl změněn i doprovodný zákon. Ve druhé kapitole jsem vymezil dva základní pojmy, a to samotné okolnosti vylučující protiprávnost a znaky trestného činu, kde jsem se snaţil popsat změnu z materiálně formálních znaků na znak formální. V kapitole třetí jsem se zmínil o jednom z institutů, a to krajní nouzi, u které v souvislosti se změnou nastaly minimální změny, kdy předcházející úprava nebyla členěna na odstavce, jinak zůstala obsahově totoţná. Stejně jako ve třetí kapitole i kapitola čtvrtá Nutná obrana zůstala obsahově totoţná. V kapitole páté jsem se zmínil o sice ne zcela novém institutu a to Svolení poškozeného. V předchozí úpravě vycházelo čistě z teorie práva a v nové právní úpravě je uvedeno v ustanovení § 30. Tomuto institutu bylo v poslední době věnováno hodně prostoru. Především v souvislosti s eutanázií, která je v ČR výslovně zakázána a paliativní léčbě, načeţ bylo lékařskou komorou vydáno doporučení představenstva ČLK č. 1/2010, čl. 4 písm. c), k postupu při rozhodování o změně léčby intenzivní na léčbu paliativní u pacientů v terminálním stavu, kteří nejsou schopni vyjádřit svou vůli. Toto bylo projednáno dne 20.2.2010 s nabytím účinnosti dne 4.3.2010. V kapitole šesté jsem se zaměřil na přípustné riziko § 31, které je ze všech předchozích uvedených okolností pravděpodobně nejsloţitější. Jak jsem se v této kapitole zmínil, jde o pojem, pod kterým si lze těţko něco představit, ale týká se především následků katastrof. Ve stručnosti lze říci, ţe nelze podnikat jednání přinášející pro společnost důleţité kladné výsledky na jedné straně a katastrofální následky na straně druhé. V poslední sedmé kapitole jsem popsal oprávněné pouţití zbraně se zaměřením na zákon o policii, kde pracuji jako kriminalista na úseku majetkové trestné činnosti, a kdy 50

jsem byl jako policista nucen pouţít ve dvou případech zbraň. Tyto případy jsem se snaţil za pomoci případové studie, respektive vylíčení skutečného případu, v krátkosti přiblíţit. Současně jsem nastínil i problematiku bezpečnostních agentur, kterou jsem se v jedné z podkapitol zaobíral. K tomuto jen v krátkosti uvedu, ţe i tyto agentury by si zaslouţily svůj vlastní zákon, který by jejich pravomoci konkretizoval. Jedním z problémů je proškolení pracovníků svými nadřízenými, neboť jak jsem uvedl, ze svých zkušeností většina z nich vůbec neví jak se v určitých situacích zachovat. Tato problematika by si určitě zaslouţila samostatné téma. Závěrem bych chtěl zdůraznit, ţe jsem svoji práci psal takovým způsobem, aby ji byl schopen pochopit i běţný občan, který by se na základě této práce mohl v dané problematice lépe orientovat a byl zasvěcen do jednotlivých institutů okolností vylučujících protiprávnost z pohledu nového trestního zákoníku. V době, kdy jsem toto téma zpracovával, bylo k těmto institutům vydáno jen málo literatury, která byla a je postupně doplňována o informace, ze kterých jsem čerpal průběţně. Můj vlastní názor je, ţe v novém trestním zákoníku jsou tyto instituty jako celek upraveny dostačujícím způsobem a není třeba je zásadně měnit. Nebylo by však na škodu je více rozebrat v komentářích a judikátech tak, aby jim porozuměl jiţ zmiňovaný „běţný občan“. Protoţe zákony jsou v naší republice formulovány takovým způsobem, ţe i osoba s právnickým vzděláním si paragrafové znění musí přečíst vícekrát, aby byla schopna mu porozumět. Ze svých zkušeností vím, ţe jednotlivá znění v ustanovení zákona si vykládá, odlišným způsobem policie, státní zástupce, soudce a právník, který zastupuje poškozeného či pachatele. V tomto smyslu bych jen upozornil, ţe Česká republika se ve srovnání s dalšími členskými zeměmi Evropské unie řadí mezi země, které mají největší počet zákonů všeobecně a jejich výklad je často velice obecný. Z tohoto důvodu není neobvyklé, ţe naše soudy v jedné totoţné věci rozhodnou na jedné straně ve prospěch pachatele a na druhé straně ve prospěch poškozeného.

51

LITERATURA PUBLIKACE, KOMENTÁŘE, SLOVNÍKY CÍSAŘOVÁ, D., FENYK, J., a kol. Trestní právo procesní. 4. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde, 2006, ISBN 80-7201-594-X ENGELMANN, J. Trestní zákoník s komentářem, Poradce s.r.o. Český Těšín, 2009/9, ISSN 1211-2437 JELÍNEK, J. a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges 2009, ISBN 978-80-87212-22-6 KOMENDA, Jan, Zbraně a střelivo mezi paragrafy. Vydání druhé. Brno: 2003, ISBN 80-239-0515-5 KOMENDA, Jan, Bezpečná manipulace se zbraní při zkoušce odborné způsobilosti pro ţadatele o zbrojní průkaz. 3. vydání. Brno: 2009, ISBN 978-80-254-4326-2 KUCHTA, J. Nutná obrana. MU Brno, 1999, ISBN 80-210-2198-5 NÁCHODSKÝ, Z. Teorie sebeobrany. Praha: Armex Publishing, 2006, ISBN 8086795-38-1 NOVOTNÝ, O., DOLENSKÝ, A., JELÍNEK, J., VANDUCHOVÁ, M. Trestní právo hmotné - 1 obecná část. 4. přepracované vydání. Praha: Aspi Publishing, 2003, ISBN 80-86395-73-1 ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon. Komentář. I. Díl 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, ISBN 80-7179-896-7 ŠÁMAL, P., a kol. Trestní zákoník I. Komentář.1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, ISBN 978-80-7400-109-3

ČASOPISECKÉ A OSTATNÍ ZDROJE Doporučení představenstva ČLK č. 1/2010, čl. 4 písm. c), k postupu při rozhodování o změně léčby intenzivní na léčbu paliativní u pacientů v terminálním stavu, kteří nejsou schopni vyjádřit svou vůli, ze dne 20.2.2010 s nabytím účinnosti dne 4.3.2010 Etický kodex České lékařské komory Etický kodex Policie České republiky VANČO, E. Kriminalistický sborník 5/2008. Praha : Kriminalistický ústav 2008 52

ELEKTRONICKÉ ČLÁNKY Blesk cz. Tento muţ zabíjel v supermarketu. [online]. Dostupné z : http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-krimi/132094/tento-muz-zabijel-vsupermarketu.html, staţeno dne 2.3.2010 v 17:51 hodin iDNES. cz. Začal soud s chatařem. [online]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/zacal-soud-s-chatarem-jehoz-samostril-zranil-zlodeje-pch/krimi.asp?c=A051014110828_krimi_lja, staţeno dne 30.01.2010 v 18:55 hodin Novinky cz. Léčit za kaţdou cenu nevyléčitelně nemocné není vţdy to nejlepší, uvedl Šnajdr. [online]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/domaci/193351-lecit-za-kazdou-cenu-nevylecitelnenemocne-neni-vzdy-to-nejlepsi-uvedl-snajdr.html#, staţeno dne 1.3.2010 ve 22:56 hodin Wikipedia. Černobylská havárie. [online]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cernobylsk%C3%A1_hav%C3%A1rie, staţeno dne 7.2.2010 ve 21:15 hodin

OSTATNÍ INTERNETOVÉ ZDROJE www.aspi.cz www.beck-online.cz www.cs.wikipedia.org www.mvcr.cz

PRÁVNÍ PŘEDPISY A DOKUMENTY zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 117/1852 ř.z. o zločinech, přečinech a přestupcích, ve znění předpisů jej měnících a doplňujících ke dni 1. 1. 1927 zákon č. 306/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a některé další zákony, jímţ byl změněn i doprovodný zákon , zejména také trestní řád platný od 1.1.2010 53

zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů jej měnících a doplňujících zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění pozdějších zákonů spisový materiál MŘ SKPV Plzeň pod ČTS: MRPM-2368/OOK-2004 spisový materiál OO PČR Blansko pod č.j.: ORBK-598/BK-TČ-2003 spisový materiál SKPV Blansko pod ČTS: ORBK-155/OOK-2002 spisový materiál SKPV Blansko pod č.j.: ORBK-96-1/OOK-2002

54

55

56