Okolnosti vylučující protiprávnost Nutná obrana

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Okolnosti vylučující protiprávnost – Nutná obrana

Bakalářská práce

Autor:

Lukáš Kříž Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

MUDr. Zdeněk Sovák

4. 2011

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářkou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Pisku dne 20. 4. 2011

Lukáš Kříž

Poděkování: Rád bych vyjádřil svou vděčnost a poděkování vedoucímu mé bakalářské práce, panu JUDr. Zdeňku Sovákovi., za čas a úsilí, které mi věnoval v průběhu sestavování této práce a zejména za jeho velmi cenné rady a připomínky, týkající se jejího obsahu. Mé velké díky patří také Mgr. Pavlu Jakimovi, který mi byl bezednou studnicí informaci a pevným opěrným bodem při sestavován

Děkuji.

bakalářské

práce.

Anotace Téma, které jsem zvolil je velmi rozsáhle a prostor pro jeho rozebrání je v této práci omezený. Co se týče okolností vylučujících protiprávnost, rozhodl jsem se probrat pojem trestní odpovědnosti jako celku a v další části mojí práce se probrat velmi ošemetnou podstatou okolností, jež vylučují protiprávnost a alespoň z části tak osvětlit situace a druhy, které spadají do dané problematiky. Stěžejním bodem, kterým je nutná obrana, se budu zabývat nejrozsáhleji, protože si myslím, že se od ostatních okolností odlišuje a je třeba na tento rozdíl zejména mezi nutnou obranou a krajní nouzi poukázat. Závěrem se chci věnovat užití okolností vylučujících protiprávnost v běžném životě.

Annotation The topic I chose is very large and the space for its dismantling in this work is limited. As regards the circumstances of justification I have decided to discuss the concept of criminal responsibility as a whole and in other parts of my job is very tricky to discuss the essence of the circumstances which excludes illegal and at least in part explain the situation and the species that fall into this issue. The main point, which is needed defense, I will deal most extensively, because I think that it differs from other circumstances and needs of this particular difference between self defense and point out the extreme distress. Finally, I want to discuss the circumstances of justification used in everyday life.

Obsah I.

Pojem trestí odpovědnosti v českém trestním právu 1.1

Pojem trestní odpovědnosti……………………………………………………. 5

1.2

Podmínky trestní odpovědnosti………………………………………………... 5

1.3

Zánik trestní odpovědnosti……………………………………………………...6

1.4

Důvody zániku trestníodpovědnosti…………………………………………… 8

1.5

Promlčecí doby pro zánik trestné činnosti…………………………………….. 12

II.

Podstata okolností vylučujících protiprávnost

2.1

Okolnosti vylučující protiprávnost…………………………………………….. 17

2.2

Krajní nouze…………………………………………………………………… 21

2.3

Podmínky vzniku krajní nouze………………………………………………… 22

2.4

Srovnání nutné obrany a krajní nouze…………………………………………. 25

2.5

Svolení poškozeného…………………………………………………………... 27

2.6

Přípustné riziko………………………………………………………………… 29

2.7

Oprávněné použití zbraně……………………………………………………… 30

2.8

Další okolnosti vylučující protiprávnost………………………………………. 31

III. Rozbor a srovnání nutné obrany 3.1

Podmínky užití nutné obrany…………………………………………………...34 1

3.2

Útok……………………………………………………………………………. 38

3.3

Vybočení z meze nutné obrany………………………………………………... 40

3.4

Prání úprava nutné obrany v Slovenské Republice…………………………… 41

3.5

Srovnání české a slovenské právní úpravy…………………………………….. 44

3.6

Případ nutné obrany v české judikatůře………………………………………...44

IV. Závěr a přehled literatury 4.1

Závěr…………………………………………………………………………… 46

4.2

Přehled literatury………………………………………………………………. 48

2

Úvod Trestní odpovědností rozumíme odpovědnost za trestné činy. Jejich spáchání je právní skutečností zakládající se na trestně právním vztahu mezi pachatelem a státem. Podstatou trestní odpovědnosti je povinnost pachatele podrobit se trestu. Tak takto zní oficiální fráze, podle které se všichni z nás musejí řídit, avšak málokdo je s ní plně obeznámen. Ačkoliv si to neuvědomujeme, je trestní odpovědnost jedna z nejdůležitějších povinností, které máme a situace ve které nás ospravedlňují k jejímu porušení, jinak známé jako okolnosti vylučující protiprávnost, bychom měli když ne kompletně, tak alespoň částečně znát. Rozhodl jsem se jako téma pro svoji bakalářskou práci zvolit právě okolnosti vylučující protiprávnost, protože jsem přesvědčen, že v dnešním nebezpečném světě se s těmito situacemi můžeme běžně setkat a umět se v nich zachovat je víc než užitečné. O okolnosti vylučující protiprávnost se jedná v případě, kdy se pachatel činu, který by jinak byl činem trestným, ničeho nedopouští. Tato situace nastane, když čin není protiprávní a nebezpečný pro společnost. Trestní zákoník tento pojem výslovně neuvádí, avšak v trestním zákoně jsou výslovně uvedeny tři tyto okolnosti. Jimiž jsou, nutná obrana § 13, jíž se budu dále podrobněji zaobírat, dále pak krajní nouze § 14 a oprávněné použití zbraně §15. Kromě těchto případů jsou z praxe známy i další případy jako je svolení poškozeného a případy, souhrnně charakterizované jako výkon dovolené či dokonce přikázané činnosti. Pro všechny tyto činy je společná jedna věc a tou je , že nenaplňují skutkovou podstatu trestného činu chybí z zde totiž protiprávnost. Je třeba také odlišovat okolnosti vylučující protiprávnost od důvodu zániku trestné činnosti. Ty to dva důvody zmiňuji zejména proto, abychom určili jejich užití v reálném životě, které je hlavním cílem mé bakalářské práce. Nemůžeme si myslet, že kdykoliv se nám něco nelíbí nebo nám přijde,že nám někdo upírá právo na podle nás nám určenou věc či situaci, můžeme zcela beztrestně a bez ohledu na zákony této republiky se domoci svých práv. Užití okolností vylučujících protiprávnost má svá specifika, která jsou a již mnohokrát byla předmětem řady soudních sporů a všeobecných polemik.

3

Podle zákona vše zní jednoduše, máme předem určené mantinely trestním právem a případné postihy za jejich překročení. Ovšem život není nějaké striktní dogma a nabízí nepřebernou škálu možností a situací, kdy je spíše než strohé kopírování zákona zapotřebí pečlivé posouzení situace orgány činných v trestním řízení. Úkolem této práce není určit, kdy se jedná o ten či onen paragraf, ale pokusit se alespoň trochu osvětlit, kdy se ještě jedná či už nejedná o okolnosti vylučující protiprávnost a kdy se má poškozený právo domáhat svých práv aniž by se provinil proti zákonům.

4

I. Trestní odpovědnost v českém trestním právu 1.1 Pojem trestní odpovědnosti Pojmem trestní odpovědnost rozumíme odpovědnost za trestné činy. Spáchání trestných činů je právní skutečností, která zakládá trestněprávní vztah mezi pachatelem a státem. Podstatou trestní odpovědnosti je povinnost pachatele podrobit se trestu. Subjektem trestně právního vztahu je vždy výlučně pachatel. Základem trestní odpovědnosti je spáchání trestného činu, který je definován v trestním zákoníku č. 40/2009 Sb. takto: ,,§ 13 Trestný čin (1) Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. (2) K trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.“1

1.2 Podmínky trestní odpovědnosti Podmínky trestní odpovědnosti Při posuzování, zda se jedná o trestný čin, zkoumáme tyto podmínky trestní odpovědnosti: a) naplnění skutkové podstaty b) vina c) eventuální důvody vylučující trestnost 1

Trestní zákoník [cit. 2011-04-13]. Dostupný z WWW: <

http://business.center.cz/business/pravo/zakony/trestni-zakonik/cast1h2d1.aspx> .

5

Skutková podstata trestného činu je jeho definice, která je uvedená ve zvláštní části trestního zákona. Např. skutková podstata krádeže je zlodějovo úmyslné přisvojení si cizí věci tím, že se jí zmocní. Jestliže výsledky šetření odpovídají znakům skutkové podstaty a shodují se s ní, je naplněna skutková podstata trestného činu. Dále bych se zmínil k tématu viny, která je psychologickým pojmem. Zde jde o pachatelův psychický vztah ke skutečnostem, které naplňují skutkovou podstatu. Vina zde má dvě základní formy, kterými jsou úmysl a nedbalost. Za úmysl vždy považujeme jednání pachatele, který chtěl porušit zákon. Nedbalý pachatel buď věděl, že může porušit nebo ohrozit zájem, který chráněný trestním právem, ale také spoléhal na to, že k tomu nedojde. V tomto případě se pak jedná o nedbalost vědomou. Ale v případě, že by to nevěděl, ačkoliv to vědět měl a mohl, tak zde se jedná o nedbalost nevědomá. Vědomá nedbalost je projevem pachatelovy lehkomyslnosti a hazardérství, zatímco v nevědomé nedbalosti se projevuje pachatelova lhostejnost, duševní lenost, nepečlivost, nesvědomitost. I když v daném případě došlo k naplnění skutkové podstaty a byla zjištěna také vina, osoba, která jednala je beztrestná, jestliže jednala v nutné obraně nebo v krajní nouzi nebo neměla dostatečný věk, který je dán hranicí 15 let a nebo byla nepříčetná či oprávněně použila zbraň. Těchto pět okolností nám trestnost vylučuje.

1.3 Zánik trestní odpovědnosti V trestním právu hmotném používáme dva pojmy, kterými je zánik trestní odpovědnosti a okolnosti vylučující protiprávnost. Je velice důležité, abychom je od sebe důsledně odlišovali, a proto se právě na okolnosti vylučující protiprávnost zaměřím v druhé kapitole mé práce. Důvody zániku trestní odpovědnosti můžeme rovněž označovat jako tzv. negativní podmínky trestnosti, naproti tomu důvody vylučující protiprávnost činu vylučují naplnění samotné skutkové podstaty trestného činu. 6

Zánik trestní odpovědnosti, ale můžeme také definovat jako okolnosti, které nastaly až po spáchání trestného činu, ovšem dříve, než o něm bylo pravomocně rozhodnuto, a které tak způsobilo zánik práva státu na potrestání pachatele. Stíhat pachatele poté, co nastaly důvody zániku trestní odpovědnosti, není reálné ani opodstatněné a to z toho důvodu, že již zanikl trestněprávní vztah. Proti pachateli nemohou být vyvozeny žádné trestněprávní důsledky a to z důvodu zániku trestní odpovědnosti, které se jinak mohou uplatnit v případě spáchání trestného činu. Důsledkem existence důvodů pro zánik trestní odpovědnosti je zánik protiprávnosti činu. Vlastní skutek, tedy čin však nezanikl, i když zanikla trestnost činu. To má velký význam pro uplatnění nároků, které může poškozený požadovat na náhradu škody, ovšem v civilním tedy občanskoprávním řízení, pokud ale i právo na náhradu škody není promlčené a to v důsledku uplynutí lhůty, ve které měl poškozený možnost tento nárok uplatnit. Zánik trestní odpovědnosti upravuje IV. hlava obecné části trestního zákoníku (Zákon č. 40/2009 Sb. Trestní zákoník). Předcházející úprava byla provedená v zákoně č. 140/1961 Sb., trestní zákon, avšak naše současná právní úprava upustila od označení ,,zánik trestnosti“, kvůli důvodu přesnějšího vymezení ,,zánik trestní odpovědnosti“. Trestní zákoník dnes upravuje jako obecné důvody zániku trestní odpovědnosti účinnou lítost, které jsou v díle 1 uvedeny pod § 33 jako účinná lítost a promlčení trestní odpovědnosti za trestný čin je v díle 2 pod § 34 jako promlčecí doba. Z důvodu upuštění od materiálního pojetí trestného činu nový trestní zákoník nezná důvody zániku nebezpečnosti činu pro společnost. Mimo tyto obecné se uplatňují i zvláštní případy zániku trestní odpovědnosti, které se vztahují ke konkrétním protiprávním jednáním, jako jsou důvody pro zánik přípravy a pokusu, účastenství, milost prezidenta republiky, smrt pachatele a dále případy zániku trestní odpovědnosti, která je uvedená ve zvláštní části trestního zákoníku u taxativně vymezených trestných činů neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby dle § 241 s přihlédnutím ke zvláštnímu ustanovení o účinné lítosti podle § 242. Rozdílná úprava od obecného ustanovení o účinné lítosti (§ 33) je však dána odlišnou povahou postihovaného jednání, u kterého postačuje k dosažení účinné lítosti pouhé dodatečné splnění povinnosti.

7

1.4 Důvody zániku trestní odpovědnosti Důvodem zániku trestní odpovědnosti je milost prezidenta republiky. Své počátky, kdy může právo udělovat milost jsou začleněny již od počátku vzniku právního řádu. ,,Institut milosti a amnestie prezidenta republiky byly zakotveny i po vzniku Československé republiky (1918) a zakotvila jej i první ústava Československé republiky z roku 1920.“2 Naše současná právní úprava zná právo milosti a amnestie prezidenta republiky ve třech formách jako agraciaci (touto formou prezident odpouští nebo případně zmírňuje tresty, které jsou uložené trestním soudem), dále je to jako abolici (kdy prezident může nařídit, aby se trestní stíhání nezahajovalo, a pokud by již bylo zahájeno, aby se v trestním stíhání nepokračovalo) a jako poslední forma je rehabilitace (touto formou prezident zahlazuje účinky trestů, které jsou uložené trestními soudy). Agraciace a rehabilitace bývají zařazovány obvykle do důvodů zániku práva na výkon trestu. Abolice je označována za procesněprávní nebo hmotněprávní v teoriích trestního práva. Při abolici však zaniká, jak stíhatelnost spáchaného trestného činu což představuje procesněprávní stránka a pak také trestnost činu kterou je hmotněprávní stránka. Okolnost procesněprávní je ovšem dána okolností hmotněprávní, proto se i nabízí závěr, že právě při abolici jde o překážku procesněprávní stíhat pachatele trestného činu, ovšem na hmotněprávním základě. Své procesní důsledky má však i institut zániku trestní odpovědnosti. Pokud jsou zjištěny důvody zániku trestní odpovědnosti, nezahajuje se trestní stíhání a trestní věc se odkládá dle § 159a odst. 2 Trestního řádu. Jestliže již trestní stíhání bylo zahájeno, je zde nutné jej zastavit v okamžiku, kdy najevo vyjde, že zaniklo trestní stíhání, tedy ve kterémkoli stadiu trestního řízení podle § 172 odst. 1 písm. d) a f), dále § 188 odst. 1 písm. c) a § 257 písm. c) Trestního řádu. Pokud jde o řízení před soudem, platí zde výjimka u zániku trestní odpovědnosti účinnou lítostí, zániku trestní odpovědnosti za přípravu a pokus zániku trestní odpovědnosti za jednání v účastenství a při případech zániku trestní odpovědnosti, která je uvedená ve zvláštní části trestního zákoníku, ve vztahu ke konkrétním trestným činům v hlavním líčení nebo v řízení o odvolání dochází ke zproštění obžaloby. U zániku trestní odpovědnosti, která je z důvodu abolice a promlčení trestního stíhání má obviněný právo trvat na projednání věci podle § 11 odst. 3 Trestního řádu. K důvodům, které vedou k zániku trestní odpovědnosti, orgán činný v trestním řízení musí z úřední povinnosti přihlížet. 2

CHMELÍK, J. A KOLEKTIV. Trestní právo hmotné obecná část. Praha, 2009, str. 196

8

Obecný důvod pro zánik trestní odpovědnosti je účinná lítost. Rekodifikovaný trestní zákoník však ponechal důvody pro zánik trestní odpovědnosti ve formě účinné lítosti, oproti předchozí právní úpravě prakticky beze změny. Byly jen doplněny některé další trestné činy. Výčet trestných činů, u kterých můžeme uplatnit důvod zániku trestní odpovědnosti účinnou lítost, je taxativní.

,,Trestní odpovědnost u těchto trestných činů zanikne, jestliže pachatel:

a) dobrovolně škodlivému následku zamezí nebo jej napraví b) učiní o trestném činu oznámení v době, kdy škodlivému následku trestného činu ještě mohlo být zabráněno. Oznámení musí být učiněno státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může navíc učinit oznámení i nadřízenému.

Při uplatnění účinné lítosti musí být splněny tyto podmínky:

1. uplatnit účinnou lítost je možné jenom u taxativně stanovených trestných činů; 2. účinná lítost se týká dokonaného trestného činu, protože zánik trestní odpovědnosti u přípravy a pokusu zaniká z důvodů uvedených v ustanoveních upravujících tato vývojová stadia trestného činu. Důvody zániku trestní odpovědnosti přípravy a pokusu trestného činu jsou speciální ve vztahu k obecné úpravě účinné lítosti;

9

3. pachatel musí uplatnit účinnou lítost dobrovolně, na základě vlastního rozhodnutí a z vlastní vůle při splnění dalších podmínek definovaných ustanovením § 33.“3

Právě účinná lítost zaručuje pachateli beztrestnost na jedné straně, ale chrání také zájmy chráněné zákonem před závažnými a škodlivými následky. Ochrana těchto zájmů je tak nadřazena nad potrestáním pachatele. Pokud se však trestného činu účastní více pachatelů, posuzují se zde také podmínky, které vedou k zániku trestní odpovědnosti u každého z nich individuálně. Jestliže jen některý z těchto zúčastněných pachatelů na trestném činu dobrovolně odstraní nebo napraví škodlivý následek, svědčí tato skutečnost pouze jemu samotnému, nikoli žádné další zúčastněné osobě. U mladistvých pachatelů upravuje zákon č. 218/2003 Sb. zvláštní podmínky určené pro účinnou lítost - § 7. Zde je účinná lítost možná pouze u těch provinění, za které trestní zákoník dovoluje uložit trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let. Rozhodující je ovšem sankce, která je uvedená ve zvláštní části trestního zániku, nikoli sankce snížená podle § 31 odst. 1 Zákona o soudnictví nad mládeží. U mladistvých se neuplatní taxativní výčet trestních činů, u kterých se můžou uplatnit obecné podmínky účinné lítosti podle § 33. Zvláštní případy účinné lítosti však i zde zůstávají stejné, jako je tomu u dospělých pachatelů. U podmínek účinné lítosti mladistvého je rozdíl patrný i v podmínce dobrovolného odstranění škodlivého následku. K zániku trestní odpovědnosti u mladistvého postačuje, když se o tuto podmínku alespoň pokusí, tj. pokusí se o dobrovolné odstranění nebo napravení škodlivého následku a nemusí se zde nutně jednat o následek škodlivý, při splnění dalších dvou podmínek, kterými jsou:

1. ,,pachatel svým chováním projevil účinnou snahu po nápravě,

3


10

2. čin neměl trvale nepříznivé následky pro poškozeného nebo pro společnost“4

Ostatní podmínky účinné lítosti jsou u mladistvých shodné s dospělými osobami.

Kdy se nejedná o účinnou lítost:

Jde o případy, kde trestný čin byl odhalen nebo se pachatel domníval, že je prozrazen. Podmínkou účinné lítosti je, aby pachatel jednal dobrovolně. Účinná lítost předpokládá spáchání dokonaného trestného činu. Musí zde však být ještě možnost napravit škodlivý následek, nebo zabránit škodlivému následku. Tomuto škodlivému následku musí pachatel zamezit nebo ho napravit.

Příklad: Trestný čin obecného ohrožení (§ 272 trestního zákoníku) ochraňuje život a zdraví individuálně neurčených osob a majetek před škodou velkého rozsahu. Má-li být pachatel, který způsobil obecné nebezpečí, beztrestný pro účinnou lítost, musí dobrovolně zamezit usmrcení, těžké újmě na zdraví nebo škodě velkého rozsahu na majetku.

Další forma, která představuje zánik trestní odpovědnosti je promlčení trestní odpovědnosti podle § 34. Trestnost činu při promlčení trestní odpovědnosti zaniká uplynutím doby, která je stanovená zákonem. Promlčení se týká všech trestních činů s výjimkou trestných činů, které jsou uvedeny v ustanovení § 35 – vyloučení z promlčení. Důvody

4


11

promlčení jsou především hmotněprávní s procesním dopadem. Zaniká zde totiž samotná trestnost činu a ne jen jeho stíhatelnost.

1.5 Promlčecí doby pro zánik trestní odpovědnosti

Na základě promlčení trestní odpovědnosti, trestnost činu zaniká přímo uplynutí doby, která je uvedená v zákoně, a která je zpravidla odstupňována podle závažnosti činu. V případě promlčení nejzávažnějších trestných činů, zejména když se jedná o válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, které jsou uvedené zásadou v souladu s mezinárodním právem veřejným, byla prolomena a promlčení těchto zločinů je vyloučeno.

,,Trestní odpovědnost za trestný čin zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí:

a) dvacet let, jde-li o trestný čin, za který trestní zákon dovoluje uložení výjimečného trestu, a trestný čin, spáchaný při vypracování nebo při schvalování privatizačního projektu podle jiného právního předpisu,

b) patnáct let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let,

c) deset let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně pět let,

d) pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta,

12

e) tři léta u ostatních trestných činů.“5

Promlčecí doba počíná běžet u trestných činů, u nichž je znakem účinek anebo u kterých je účinek znakem kvalifikované skutkové podstaty od okamžiku, kdy takový účinek nastal. U ostatních trestných činů pak promlčecí doba počíná běžet od ukončení jednání a účastníkovi tak počíná běžet promlčecí doba od ukončení činu hlavního pachatele. U pokusu, ale i u přípravy promlčecí doba počíná běžet od ukončení jednání. Pokud se pokračuje v trestném činu, promlčecí doba zde počíná běžet od posledního dílčího útoku. U hromadného trestného činu to představuje doba, která je spojená s ukončením posledního útoku. Ale při trvajících trestných činech počíná běžet promlčecí doba od okamžiku, kdy byl ukončen protiprávní stav. Dopustí-li se však pachatel hned několika trestných činů, promlčecí doba je zde počítána u každého trestného činu samostatně. Pro počítání počátku běhu promlčecí doby je jím následující den poté, co nastala nějaká rozhodná skutečnost pro běh promlčecí doby. Okolnosti nebo překážky, pro které promlčení neběží, mohou nastat při běhu promlčecí doby. Zde dochází k tzv. stavení promlčecí doby, které se do promlčecí doby nezapočítává. Promlčecí doba pokračuje po odpadnutí překážky. Od stavení promlčení je odlišováno přerušení promlčení, při kterém, na rozdíl od stavení promlčecí doby, počíná běžet nová promlčecí doba. Promlčecí doba může být přerušena např. zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde dále vydáním příkazu k zatčení, vydáním zatýkacího rozkazu, nebo pokud spáchá pachatel nový trest v promlčecí době, na který trestní zákoník stanoví trest stejný nebo přísnější.

,,Do promlčecí doby se nezapočítává:

5

trestní zákoník [cit. 2011-04-13]. Dostupný z WWW: < http://www.trestni-rizeni.com/NovyTZ/ob4.html >

13

a) doba, po kterou nebylo možno pachatele postavit před soud pro zákonnou překážku,

b) doba, po kterou bylo trestní stíhání přerušeno,

c) doba, po kterou oběť trestného činu obchodování s lidmi (§ 168) nebo některého trestného činu uvedeného v hlavě třetí zvláštní části tohoto zákona o trestných činech proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti byla mladší osmnácti let,

d) zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání.“6

Promlčecí doba u účastenství počíná běžet od jednání hlavního pachatele, protože teprve od tohoto okamžiku je možné účastenství. Promlčecí doba u přípravy a pokusu běží od okamžiku ukončení jednání. U trestných činů hromadných a při pokračování v trestném činu počíná promlčecí doba běžet od ukončení jednání, tedy od ukončení trestné činnosti, kterým je poslední dílčí útok takového trestného činu. Promlčecí doba při trvajících trestných činech počíná běžet od ukončení protiprávního stavu.

Další případ může nastat, že se promlčecí doba přerušuje a to je v následujících případech.

,,Promlčecí doba se přerušuje:

a) zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm 6


14

následujícím vzetím do vazby, vydáním příkazu k zatčení, zatýkacího rozkazu nebo evropského zatýkacího rozkazu, podáním obžaloby, návrhu na potrestání, vyhlášením odsuzujícího rozsudku pro tento trestný čin nebo doručením trestního příkazu pro takový trestný čin obviněnému, nebo

b) spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. “7

Přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová, avšak uplynutím promlčecí doby nezaniká trestní odpovědnost a to v následujících případech vyloučení z promlčení:

,,a) za trestné činy uvedené v hlavě třinácté zvláštní části tohoto zákona, s výjimkou trestných činů založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka (§ 403), projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka (§ 404), popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia (§ 405), a to i pokud byly v minulosti spáchány činy, které by nyní měly znaky těchto trestných činů, b) za trestné činy rozvracení republiky (§ 310), teroristického útoku (§ 311) a teroru (§ 312), pokud byly spáchány za takových okolností, že zakládají válečný zločin nebo zločin proti lidskosti podle předpisů mezinárodního práva,8 c) za jiné trestné činy spáchané v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a které byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob, z důvodů9 7


8


9


15

politických, rasových či náboženských.“10

10

[cit. 2011-04-13]. Dostupný z WWW:

< http://business.center.cz/business/pravo/zakony/trestni-zakonik/cast1h4d2.aspx >

16

II. Podstata okolností vylučujících protiprávnost

2.1 Okolnosti vylučující protiprávnost

Okolnosti, které protiprávnost činu vylučují, a které se také někdy označují jako negativní znaky skutkové podstaty, je třeba s ohledem na to, že protiprávnost je posuzována z hlediska právního řádu jako celku, rovněž hledat v celém právním řádu. Okolnosti vylučující protiprávnost je přitom, ale také nutné odlišovat od důvodů zániku trestnosti respektive trestní odpovědnosti jako, je např. účinná lítost nebo promlčení trestní odpovědnosti, které jsem podrobněji zmínil v předchozí kapitole. Zatímco je ale v případě dána některá z okolností vylučující protiprávnost, nejde již od počátku o trestný čin, protože tento čin není od počátku protiprávní. Zde nastává důvod zániku trestní odpovědnosti až po spáchání činu, který v době spáchání je trestním a protiprávním činem. Trestní odpovědnost z toho důvodu zaniká až následně. To, že zanikne trestnost, však neznamená, že zanikla též protiprávnost činu.

Trestní zákoník (č. 40/2009 Sb.) upravuje těchto pět následujících okolností vylučujících protiprávnost. Jsou jimi:

-

krajní nouze (§ 28),

17

-

nutná obrana (§ 29),

-

svolení poškozeného (§ 30),

-

přípustné riziko (§ 31),

-

oprávněné použití zbraně (§ 32).11

Vedle těchto výslovně upravených okolností, které protiprávnost činu vylučují, se jak v teorii, tak i v praxi trestního práva uznávají ještě další takové okolnosti, které není třeba s ohledem na jejich povahu výslovně upravovat trestním zákonem. Mezi ně patří výkon práva a plnění povinnosti s tím, že se sem řadí i výkon povolání. Některé případy vyloučení protiprávnosti činu můžeme také nalézt ve zvláštní části trestního zákoníku

např. § 363, který upravuje beztrestnost agenta, který se v souladu se zvláštním právním předpisem účastní činnosti organizované zločinecké skupiny za účelem odhalení jejích pachatelů

nebo

11

JELÍNEK J. A KOLEKTIV – Trestní právo hmotné 2006 str. 160-190

18

např. § 368 odst. 2, který nám upravuje beztrestnost osoby, která neoznámila trestný čin a to z důvodu, aby neuvedla sebe nebo osobu blízkou v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví nebo jiné závažné újmy nebo trestního stíhání

dále může být ještě např. § 368 odst. 3, který upravuje beztrestnost advokáta a duchovního ve vztahu k neoznámení trestného činu, o kterém se dozví v souvislosti s výkonem advokacie, resp. s výkonem zpovědního tajemství.

,,Vzhledem k tomu, že v trestním právu je přípustná analogie ve prospěch pachatele, kterou se nerozšiřují podmínky trestní odpovědnosti, ale naopak se zužují, je možno analogicky aplikovat jednotlivé okolnosti vylučující protiprávnost i na případy, které se blíží takové okolnosti, přestože ji zcela neodpovídají.“12

např: na jednání osoby, která se brání napadení ze strany evidentně nepříčetné osoby, můžeme analogicky aplikovat s určitými omezeními ustanovení o nutné obraně, ačkoli je zde možné spekulovat o tom, zda se v případě osoby nepříčetné jedná o útok ve smyslu § 29 odst. 1.

Základní rozlišení podstaty

Posláním trestního zákona a to nejen v České Republice je především chránit zájmy jednotlivců i společnosti proti trestným činům. Toto lze učinit především tím, že jsou vymezeny situace a činy, které jsou trestné. K tomuto rozlišení nám pomáhá především typové označení, které jinak nazýváme skutkovou podstatou. Skutková podstata nám popisuje

12


19

znaky jednotlivých situací a jejich následky, které lze jinak označit jako trestné činy. Ovšem nastanou i případy, kdy čin jinak trestný, je posuzován zcela odlišně.

Např: manžel si dá po večeři jedno pivo a jde se dívat na televizi. Jeho žena zatím připravuje svačinu na příští den a při její přípravě si způsobí řezné poranění těžšího rázu. Manžel ví, že po vypití piva by neměl usednout za volant alespoň dvě hodiny, že by měl zavolat rychlou lékařskou pomoc a vyčkat jejího příjezdu. Když ale uvidí, že jeho žena i přes ošetření upadne do kómatu z důvodu velké ztráty krve, rozhodne se jednat a dále nečekat uloží ženu do vozu a i přes to, že pil vyrazí do nemocnice. Bohužel cestou nezvládne řízení a zapadne se svým vozem do strouhy. Naštěstí krátce potom jede kolem místa nehody sanitka, která oba naloží a odveze do nemocnice.

Tento případ nám jasně ukazuje, že i čin jinak trestný (řízení motorového vozidla po požití alkoholu), může být posouzen i jinak a to z důvodu chybějící nebezpečnosti pro společnost. Tímto se dostáváme k samotné podstatě okolností vylučujících protiprávnost. Aby mohly činy spadat do okolností vylučujících protiprávnost, musí splňovat právě chybějící nebezpečnost pro společnost, ale musí obsahovat i právem určené požadavky na tyto činy, které jsou onačeny v trestním zákoně jako je protiprávnost. např: u nutné obrany nesmí její odvracení trvat déle než trvá vizuální kontakt. Čili, pokud druhý den po činu potkám osobu, o které se domnívám, že spáchala onen trestný čin, nemohu ji zpacifikovat a označit to za nutnou obranu. Vedle těchto případu ovšem trestní právo respektuje i případy, kdy určitý čin sice splňuje všechny formální znaky trestného činu, ale je učiněn za zvláštních okolností, v jejichž důsledku není pro společnost nebezpečný, ale je dokonce pro společnost prospěšný.

Např: lupič přepadne banku se zjevným záměrem jí přepadnout a přitom napadne, že nu postávající za přepážkou přistoupivší muž lupiče zpacifikuje a přitom mu způsobí zranění většího rázu s delší dobou léčení. 20

O trestný čin se pak nejedná nejen proto, že zde chybí nebezpečnost pro společnost, ale i proto, že takovému činu vůbec chybí protiprávnost jako taková. Protiprávnost znamená rozpor mezi právní normou v rámci právního řádu jako celku. Tato protiprávnost je tedy další podmínkou okolností vylučujících protiprávnost. Některé, činy ovšem nejsou označeny za trestný čin ze zcela jiného důvodu a tím je, že nebyly naplněny v požadovaném stupni nebezpečnosti pro společnost. To znamená, že je nebezpečnost velmi malá nebo dokonce zanedbatelná, a to z důvodu naplnění nízké míry hledisek ovlivňujících konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Dalším důvodem mohou být i případy nezpůsobilých či významem zanedbatelných jednání v rámci forem trestné činnosti nebo v případech velmi podstatných polehčujících okolností.

Např: Doktor který na svém diplomu pozmění diakritické znaménko , jedná samozřejmě protiprávně jelikož se dopouští svévolného pozměňování veřejné listiny. Ale jelikož stupeň nebezpečnosti pro společnost není vyšší než nepatrný a proto, že se jedná o drobný zásah není tento čin označen jako trestný.

2.2 Krajní nouze Jako první ze všech kodifikovaných okolností vylučujících protiprávnost je třeba rozebrat krajní nouzi, jelikož je analogicky jako první v českém trestním právu. Abychom mohli hovořit o krajní nouzi, musí být splněno několik objektivních podmínek: -

Odvrácení nebezpečí, které hrozí zájmu chráněnému trestním zákonem

-

Nebezpečí nebylo možné za daných podmínek odvrátit jinak

-

Nebezpečí hrozí přímo a bezprostředně

21

-

Způsobený následek nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten který hrozil.13

K činu v krajní nouzi je oprávněn každý, a to nejen ten, jehož zájmy jsou ohroženy, nýbrž i ten, jehož zájmy ohroženy nejsou, touto situací rozumíme pomoc v nouzi. V okolnostech vylučujících protiprávnost jde většinou o střet dvou zájmů, z nichž v jednomu hrozí vždy porucha. Krajní nouze není výjimka, v jejím případě navíc, je přípustný zásah do sféry třetí osoby. Např: na ženu venčící psa v městském parku, zaútočí německý vlčák. Žena ve snaze se ubránit popadne to co je v jejím dosahu a v tomto případě jde o deštník nezúčastněné třetí osoby. Útok psa je sice úspěšně odražen, avšak deštník je zcela zničen. Jedná se tedy o zřejmé poškozování cizí věci avšak, v daném případě se jedná o čin oprávněný, jelikož žena jednala ve stavu krajní nouze a odvracela tak nebezpečí ohrožení jejího zdraví a dost možná i života.

2.3 Podmínky vniku stavu krajní nouze Stav nebezpečí Nebezpečí je základní podmínkou vzniku krajní nouze. Stav nebezpečí může nastat z mnoha různorodých příčin, ať už je to přírodní síla (povodeň, vichřice) nebo útoky zvířat, fyziologické procesy v lidském těle (hlad, bolest), působení strojů bez lidského přičinění atd. Nebezpečí může v konečné fázi vyvolat také člověk. Nebezpečí musí hrozit zájmu chráněnému trestním zákonem. To znamená, že také tento zákon nám dovoluje odvracet nebezpečí hrozící jak zájmům společnosti, tak i jednotlivci, ať již jde o ohrožení života, zdraví, svobody, majetku, důstojnosti nebo cti jednotlivce. Další podmínkou je hrozba přímo nebo bezprostředně hrozící. Nelze hovořit o krajní nouzi v případě, že nebezpečí již dávno pominulo. Situace musí tudíž nutně spět k poruše a to buď na jedné, nebo druhé straně. Bezprostředně hrozící nebezpečí nemusí být také ihned patrné, mohou být také věcí náhody, ale s velkou pravděpodobností, že se mohou stát. Pod tímto si

13

VANDUCHOVÁ M, NOVOTNÝ O. – Trestní právo hmotné zvláštní část II 2010 str. 220

22

lze představit unikající plyn, jehož koncentrace dosahuje takového stupně, že hrozí exploze bytu.14

Subsidiarita v krajní nouzi Subsidiaritou rozumíme možnost odvrátit nebezpečí jinak. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak.“ Naopak tuto podmínku zákon ve svém ustanovení o nutné obraně výslovně nežádá. Jinými slovy, není-li tato zásada vyjádřena v ustanovení § 13 (trestního zákona č. 140/1961 Sb.), pak pro nutnou obranu neplatí, a proto je možnost použití nutné obrany širší než u krajní nouze. Komentář uvádí, že požadavek subsidiarity krajní nouze vychází z toho, že odvracení nebezpečí se často dotýká zájmů třetích osob, které na vzniku nebezpečí nemají žádné viny a o jehož způsobení se v žádném směru nepřičinily. Lze-li proto nebezpečí odvrátit jinak, bez ohrožení zájmů, je třeba tomuto řešení vyhovět a to i útěkem nebo vyčkáním.15 např. není nezbytně nutné usmrtit sousedova psa, který vnikl na náš pozemek, jelikož se zde nenachází žádná osoba nebo movitý majetek, který by mohl pes poškodit či zničit, je jednodušší psa uzamknout a vyčkat příchodu jeho majitele. Samostatnou kapitolou jsou v tomto případě osoby, které mají povinnost toto nebezpečí snášet, například lékaři, hasiči nebo policisté při výkonu povolání. Tuto povinnost samozřejmě nelze chápat absolutně. např. lékař, který má provádět zákrok na osobě, která je nakažena nebezpečnou chorobou a nemá ochranné pomůcky, není povinen toto nebezpečí trpět. Ať už lékařům či právě hasičům, je přidělena tato povinnost zvláštními interními předpisy. Z hlediska této zásady není rozhodující, zda je povinen toto nebezpečí snášet ten, kdo je odvrací, nýbrž zda je povinen toto nebezpečí snášet ten, komu hrozí. Má-li ohrožený povinnost nebezpečí snášet, není přípustná ani pomoc v nouzi.

14 15

NOVOTNÝ F. – Právo na sebeobranu 2008 Bulletin advokacie – 12 díl 2010 str. 30

23

Proporcionalita v krajní nouzi Jelikož žijeme v právním a demokratickém státě, kde lidem náleží určitá práva a povinnosti, je třeba stanovit určité mantinely pro užití krajní nouze. V opačném případě by toto mohlo sloužit jako prostředek k vyřizování účtů mezi lidmi. K tomuto nám právě slouží podmínka proporcionality při jednání v krajní nouzi, která nám v podstatě říká, do jaké míry lze ještě hovořit o smyslu užití krajní nouze. Uvedenou podmínku proporcionality nesplňuje jednání pachatele, který zachraňuje vlastní život tím, že usmrtí jiného. Tuto podmínku však může splňovat jednání, kterým pachatel obětováním jednoho lidského života, zachrání životy více lidí (č.20/1982 Sb.rozh.tr).16 Záchrana jednoho zájmu obětováním rovnocenného zájmu jiného, vybočuje z přísných podmínek krajní nouze a je protiprávní. O disproporcionalitu se tedy jedná, pokud je způsobený následek stejně závažný nebo ještě závažnější než hrozí nebezpečí. Aby v tomto mohli orgány činné v trestním řízení rozhodnout spravedlivě, je nutné, aby znali celou řadu souvisejících okolností a i po takto pečlivém prostudování k tomuto přistupovali s maximální precizností. Rozhodování je velmi ošemetné, jelikož samozřejmě neexistuje jakýsi seznam chráněných zájmů. Z logiky věci vyplývá, že samozřejmě na prvním místě je ochrana lidského života a také se dá například říci, že zdraví má přednost před majetkem, svoboda má vyšší význam než čest a podobně. Tato zásada může také nevyhovovat i v případě, že osoba jedná vůči osobě útočníka, která sama není zletilá nebo natolik rozumově vyspělá aby, pochopila následky svých činů. např: 8 leté dítě drží palnou zbraň, kterou předtím našlo ve skříni svých rodičů a míří na druhé dítě ze sousední rodiny s úmyslem jej usmrtit jelikož toto uvidělo ve filmu. Matka dítěte ze sousedství, když nastalou situaci uvidí, rozhodne se jednat. Jelikož ústní domluva nepomáhá, rozhodne se v nastalé situaci jednat, jelikož ta se chýlí ke svému konci a ve snaze co nejméně ublížit dítěti, které drží zbraň, hodí po něm koš s prádlem, který má zrovna po ruce. Dítěti vypadne zbraň z ruky, ale bohužel následkem pádu se zraní tak nešťastně, že bude mít trvalé následky. Problém může také nastat v případě, že osoba jedná v případě domnělého nebezpečí, které reálně nehrozí. Naše právo tuto situaci označuje jako jednání ve skutkovém omylu podle (§13, trestního zákona č. 140/1961 Sb.).

16

Bulletin advokacie – 8 díl 2010

24

Proti tomu, kdo sám jedná v krajní nouzi, není přípustná nutná obrana. Vybočení z mezí krajní nouze nazýváme exces, toto může nastat pouze v případě: -

jestliže způsobený následek byl zřejmě stejně závažný nebo závažnější než ten, který hrozil (intenzivní exces)

-

jednání nebylo provedeno v době, kdy nebezpečí přímo hrozilo (intenzitní exces)

-

nebezpečí bylo možno odvrátit jinak

-

byla tu povinnost nebezpečí snášet (hasiči, lékaři)17

2.4 Srovnání nutné obrany a krajní nouze

Dříve, než bych uvedl srovnání nutné obrany a krajní nouze rád, bych upozornil, že nutná obrana, která měla být jako následující okolnost vylučující protiprávnost, bude podrobně rozebrána v následující samostatné celé kapitole mé bakalářské práce. Proto se tedy dotknu pouze těch částí, které jsou sporné. Porovnáme-li nejprve trestně právní instituty nutnou obranu a krajní nouzi, pak zjistíme, že podstatný rozdíl mezi nimi je jednak v příčině odvracení útoku, když u nutné obrany je odvracen útok osoby, avšak u krajní nouze pouze nebezpečí, které nelze za daných okolností odvrátit jiným způsobem. Rád bych následně uvedl shodné znaky srovnání nutné obrany a krajní nouze, a také rozdíly, které jsou mezi oběma instituty.

Shodné znaky srovnání nutné obrany a krajní nouze:

17

FRYŠŤÁK M. – Trestní právo hmotné obecná část I 2009 str. 90-130

25

a) Nutná obrana i krajní nouze vylučují společenskou nebezpečnost činu a tím i jeho trestní protiprávnost (trestnost), tedy jsou společensky prospěšné a nemohou být trestnými činy. b) Shodné jsou i motivy jednání – v obou případech existuje snaha chránit státní, společenské a osobní zájmy své nebo jiných osob. c) Okruh zájmů, které jsou chráněny akty nutné obrany a krajní nouze, je stejný a je uveden v § 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. d) Aktem nutné obrany a krajní nouze se odvrací nebezpečí, jehož pramenem může být v obou případech společensky nebezpečný útok. e) Není přípustná nutná obrana proti krajní nouzi, ani není možná nutná obrana proti jednání v nutné obraně a jednání v krajní nouzi proti jednání v krajní nouzi.

Rozdíly mezi oběma instituty: 1. Nutná obrana se připouští proti společensky nebezpečnému útoku fyzické osoby, pramenem, při krajní nouzi mohou být vedle bezprávného jednání pramenem útoku přírodní síly, napadení zvířetem, fyziologické procesy (bolest, hlad), selhání technických zařízení. 2. V nutné obraně je obranné jednání zaměřeno vždy od počátku proti útočníkovi samému a tomuto útočníkovi je působena škoda, kdežto při krajní nouzi se jedná proti někomu jinému než proti útočníkovi, tedy proti třetí osobě, která se na vzniku nebezpečí nemusí podílet a nenese na něm žádnou vinu. Proto zákon klade najednání v krajní nouzi mnohem přísnější podmínky, než je tomu v nutné obraně.

3. U krajní nouze se vyžaduje subsidiarita, tzn. škodu třetí nezúčastněné osobě je možno způsobit jen tehdy, není-li možno nebezpečí odvrátit jinak bez způsobení škody. U nutné obrany není nutné brát na útočníka tolik ohledů a je možno se bránit ihned.

26

4. Je zde odlišná stavba požadavku určitého poměru mezi chráněným a porušeným zájmem. Při nutné obraně je možné způsobit útočníkovi škodu menší, než která hrozila, stejnou i vyšší až do hranice „zcela zřejmé nepřiměřenosti povaze a nebezpečnosti útoku. Při krajní nouzi je zásadně dovoleno pouze způsobení menší škody, než která hrozila.

5. Při nutné obraně obránce, pokud dodržel všechny podmínky, zásadně nikdy nenahrazuje způsobenou škodu. V krajní nouzi je možno také způsobit škodu, avšak v případech, kdy osoba jedná v krajní nouzi, aby odvrátila nebezpečí, které vzniklo jejím zaviněním, nebo když osoba způsobí škodu třetím osobám, aby zachránila svůj majetek, je možno uložit takovéto osobě povinnost nahradit škodu

2.5 Svolení poškozeného Svolení poškozeného je jako okolnost vylučující protiprávnost založeno na tom, že oprávněný nositel určitého práva se může svého práva vzdát a může dát svolení jiné osobě se zásahem do něj. Musí se však jednat o právo a nějaký zájem, o němž může rozhodovat sám a jehož porušení se nedotýká zájmů společnosti. Svolení poškozeného se bude zpravidla týkat zásahu do majetkových nebo osobnostních práv. V § 30 odst. 1 trestního zákoníku je stanoveno, že trestný čin nespáchá ten, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněna rozhodovat, jsou činem dotčeny. Zde tedy musí dávat svolení osoba, která je nositelem právě zmiňovaného zájmu. Musí být samozřejmě oprávněna o tomto svém zájmu rozhodovat ve svém zájmu. např: pokud by jeden ze spoluvlastníků bytové jednotky dal bez vědomí ostatních spoluvlastníků bytu souhlas jinému k tomu, aby v bytě pobýval, nejednalo by se zde o svolení poškozeného ve smyslu § 30, pokud by šlo o vyloučení protiprávnosti porušování domovní svobody (§ 178), případně zásahu do jiného práva k tomuto bytu.

27

Ustanovení, které je v § 30 odst. 3 trestního zákoníku vylučuje výslovně, aby se okolnost vylučující protiprávnost, která spočívá ve svolení poškozeného, vztahovala i na souhlas k ublížení na zdraví nebo k usmrcení a to pouze s výjimkou svolení k lékařských zákrokům, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe. Důležité je toto ustanovení i pro případy např. eutanazie, která je za stávajícího právního stavu protiprávní a trestná, ale zákon ji nicméně nechává v tom smyslu otevřená vrátka, pokud jde však o eutanazii prováděnou jako lékařský zákrok, kdy případná budoucí právní úprava může toto připustit.

Podmínky pro svolení poškozeného ,,V literatuře bývá shoda v těchto požadavcích na právně relevantní souhlas poškozeného: a) svolení se týká zásahu do takových práv jednotlivce, o kterých může sám rozhodovat a jejichž porušení se nedotkne zájmů společnosti b) svolení musí být dáno způsobilou a oprávněnou osobou (sporné je, zda v otázce způsobilosti lze užít zásad občanského práva či zásad o příčetnosti; rovněž je sporné, zda svolení lze udělit i v zastoupení), c) svolení musí zahrnovat nejen souhlas s jednáním, ale i s jeho výsledkem (např. věřitelův souhlas k tomu, aby dlužník zcizil svůj majetek, musí zahrnovat i důsledek takového jednání, tj. že věřitelům nárok nebude uspokojen), d) svolení musí být vážné, dobrovolné, určité, srozumitelné a nebylo odvoláno e) svolení musí předcházet jednání nebo s ním být alespoň současné (někdy se připouští i svolení dodatečné, pokud pachatel důvodně souhlas poškozeného předpokládal).“18 Nejsou-li však zcela splněny podmínky pro účinné svolení poškozeného, může jít například o svolení k ublížení na zdraví nebo např. ke svolení zásahu do majetkového práva, které dal jen jeden ze spoluvlastníků. Tento čin pachatele zůstává trestný a jeho závažnost tím

18

NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ M. A KOLEKTIV. Trestní právo hmotné obecná část 1. Praha, 2007,

str. 289 - 290

28

ale může klesnout. Také je možné přihlédnout k tomu jako k okolnosti polehčující, byť výslovně neupravené trestním zákoníkem. Pokud však ze strany pachatele došlo k omylu ohledně svolení poškozeného. např. pachatel měl za to, že poškozená se souloží souhlasí, zde se posuzuje jeho jednání podle zásad o skutkovém omylu.

2.6 Přípustné riziko Existence této okolnosti vylučující protiprávnost je dána tím, že je třeba akceptovat určitá rizika příslušně spojená s činností, která je prospěšná ze společenského hlediska. Výzkum, vývoj a výroba mohou být touto činností a to v rámci různých oblastí průmyslu, ale také v rámci zdravotnictví apod. Často také může jít o činnosti experimentální, kdy je potřeba zkoušet nové postupy nebo technologie, nebo výrobky či nové látky, jako jsou např. nové léky. To, co je dosud nevyzkoušené s sebou může nést také určitá rizika. Pokud jde však o rizika, která jsou přiměřená společenskému významu činnosti, s níž jsou spojena. Jsou to rizika přijatelná právním řádem, a to i tehdy, pokud riziko přeroste v poruchu. V takovém případě by šlo o okolnost vylučující protiprávnost. Jednotlivé podmínky přípustného rizika jsou uvedeny v § 31 trestního zákoníku. ,,Podle odstavce prvního tohoto ustanovení trestný čin nespáchá, kdo v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykovává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákonem, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak.“19 Tyto podmínky doplňuje odstavec druhý. ,,Je-li uvedenou činností ohrožen život nebo zdraví člověka, je nutný souhlas k této činnosti podle zvláštního právního předpisu (typicky tzv. informovaný souhlas s lékařským zákrokem, resp. lékařským postupem podle zákona o péči o zdraví lidu). Výsledek, k němuž taková činnost směřuje, pak musí odpovídat míře rizika a provádění činnosti musí odpovídat (nesmí zřejmě odporovat) požadavkům jiného právního předpisu, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti a dobrým mravům.“20

19


20


29

Nejdůležitější znaky přípustného rizika lze shrnout následovně: a) vykonávání činnosti společensky prospěšné, b) vykonávání této činnosti v souladu s dosaženým stavem poznání a známými informacemi, s právními předpisy, veřejným zájmem, zásadami lidskosti a dobrými mravy, c) ohrožení nebo porušení zájmu chráněného trestním zákonem, d) výsledek činnosti odpovídající míře rizika, e) společensky prospěšné výsledku nelze dosáhnout jinak (princip subsidiarity). f) v případě, že taková činnost ohrozí život nebo zdraví člověka, je třeba, aby k ní byl dán souhlas v souladu s jiným právním předpisem.

2.7 Oprávněné použití zbraně Podle § 32 trestního zákoníku trestný čin nespáchá ten, kdo použije zbraně v mezích, které jsou stanovené jiným právním předpisem. Tato okolnost vyjadřující protiprávnost se vztahuje na jednání těch osob, které jsou ze zákona oprávněny nosit a použít zbraně. Jedná se příslušníky ozbrojených sil dle následujících zákonů: -

zákon č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky,

-

zákon č. 124/1992 Sb., o Vojenské policii

-

zákon č. 289/2005 Sb., o vojenském obranném zpravodajství,

dále jsou to: -

příslušníci Policie ČR podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky

-

strážníci obecní policie podle zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii

-

pracovníci celních orgánů podle zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon

-

příslušníci Vězeňské služby a justiční stráže podle zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži

-

a příslušníci Bezpečnostní a informační služby které se řídí zákonem č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní a informační službě

30

Zbraní se pro účely, které jsou oprávněné k jejímu použití rozumí především zbraň střelná, ale samozřejmě se může jednat také o zbraň bodnou, sečnou či zbraň speciální, a to podle toho, jak jsou podmínky pro použití dané zbraně vymezeny v konkrétním zvláštním zákoně. Každopádně v tomto směru nemůžeme použít ustanovení § 118, který obsahuje legální definici spáchání činu se zbraní. Pokud se však zvláštní zákon při vymezení podmínek použití zbraně odvolá na podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, je třeba je splnit. Dodržet zvláštní podmínky v ostatních případech, které jsou stanovené daným právním předpisem je nutné. Ve srovnání s nutnou obranou nebo krajní nouzí jsou tyto podmínky v řadě ohledů širší např. použít střelnou zbraň k zadržení prchajícího pachatele nebo střežené osoby. Na druhou stranu však obsahují i určitá omezení, které je nutné respektovat. Zde se jedná o případ použití předchozí výzvy a varovného výstřelu. Podle této speciální úpravy pro oprávněné použití zbraně, která je definována podmínkami, uvedených v zákoně mohou oprávněné osoby jednat v krajní nouze nebo v nutné obraně podle § 28 a § 29 trestního zákoníku.

2.8 Další okolnosti vylučující protiprávnost Výkon práv a povinností Vykonává-li osoba své právo nebo plní-li svou právní povinnost, nemůže jednat protiprávně a tím se tedy nemůže dopustit trestného činu.21 Práva, stejně jako povinnosti mohou být založeny zákonem či na základě zákona rozhodnutím soudu dále jiného státního orgánu nebo jiného oprávněného subjektu. Dále sem také patří plnění pracovních povinností, pokud se tak děje v souladu se zákonem. Např: voják může od svého nadřízeného dostat povolení k opuštění útvaru Plnění rozkazu je výkonem povinnosti – jde-li o splnění rozkazu závazného, jehož splnění nelze odepřít, a tím nemůže být spáchán trestný čin. Pokud by ale šlo o rozkaz zjevně

21

VANDUCHOVÁ M., NOVOTNÝ O. – Trestní právo hmotné 2010 obecná část II str. 190

31

zločinný (kterým by byl zřejmě trestný čin spáchán), takový rozkaz by nebyl závazný, a pokud by si ten, kdo vykonával rozkaz, byl jeho zločinné povahy vědom, tato okolnost vylučující protiprávnost by se na něj nevztahovala. Výkon povolání a jiné dovolené činnosti Pokud právní řád výslovně povoluje nebo připouští alespoň určité povolání nebo jinou činnost, připouští zároveň určitou míru rizika, které je s touto činností spojeno. Tím se okolnost vylučující protiprávnost blíží přípustnému riziku podle § 31, které je ovšem ve vztahu k výkonu povolání nebo jiné činnosti, která je dovolená speciálním institutem. Pod výkon povolání i pod výkon jiné dovolené činnosti lze podřadit např. různou podnikatelskou činnost, jako je např. provozování kadeřnictví, ale také třeba provozování pouťových atrakcí, a rovněž jsou to další aktivity, které nejsou vázány zpravidla na zvláštní povolení, kterými jsou např. sportovní aktivity. Aby výkon povolání nebo jiné činnosti, která je dovolená byl okolností vylučující protiprávnost, je třeba dodržet při něm podmínky, které jsou stanovené zákonem nebo na základě zákona, jedná se zejména o bezpečnostní předpisy. Pokud jde ale o provozování sportovních aktivit, zohledňuje se zde ještě skutečnost, že sportovec, tím že se do takové aktivity zapojuje aktivně, přijímá riziko pravidelně spojené s takovým druhem sportu, s kterým často počítají též jeho pravidla např. pravidla ledního hokeje vzhledem k tomu, že upravují jednotlivé nedovolené zákroky, počítají s tím, že k takovým zákrokům během hry zpravidla dochází. Trestní odpovědnost je právě v takovýchto případech omezena na případy, v kterých pachatel překročí meze takového rizika, zejména pokud úmyslně, resp. záměrně zraní protihráče nebo dokonce spoluhráče. ,,Specifickým případem výkonu povolání je lékařský zákrok. Ten je okolností vylučující protiprávnost činu za splnění následujících podmínek: a) provedení zákroku oprávněnou osobou lege artis, tj. v souladu s poznatky a pravidly lékařské vědy a v souladu s léčebným záměrem (indikací), b) provedení zákroku na základě informovaného souhlasu pacienta nebo i bez něj nebo proti vůli pacienta v zákonem předvídaných případech (zákrok je nezbytný k záchraně zdraví nebo života a pacient je např. v bezvědomí, zákrok nesnese odkladu a nebylo možné si souhlas předem opatřit, nebo jde o dítě a jeho zákonný zástupce zákrok 32

odmítá, případně jde o tzv. povinné léčení např. pacienta, který je nosičem závažného infekčního onemocnění).“22 Beztrestnost agenta ,,Beztrestnost policejního agenta není vyjádřena jako obecná, ale jako specifická okolnost vylučující protiprávnost, ve zvláštní části trestního zákona. Policejní agent je pouze beztrestný pro trestný čin účasti na zločinném spolčení (§ 163c tr. zák.), jsou-li splněny dané podmínky.“23 Zcela nově je beztrestnost agenta upravena v § 363 trestního zákoníku, který se v souvislosti s plněním úkolů dle jiného právního předpisu účastní činnosti, která je organizovaná zločineckou skupinou nebo tuto zločineckou skupinu jakkoli podporuje. Tím se samozřejmě dopouští trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině, který se řídí § 361 odst. 1 a 2 trestního zákona. Agent se však tohoto protiprávního jednání dopouští ve veřejném zájmu odhalit trestnou činnost, která je páchaná ve prospěch organizované zločinecké skupiny, proto tedy není trestně odpovědný za uváděný trestný čin. Tato okolnost vylučující protiprávnost však není absolutní, její rámec se dále upravuje taxativním výčtem dalších trestných činů, které agent může naplnit v rámci plnění úkolů. Beztrestnost agenta není řešena obecným ustanoveným, které je v rámci okolností vylučujících protiprávnost, ale je omezena na jednotlivé specifické případy, které zde přicházejí v úvahu. Mohu uvést případy obchodu s narkotiky nebo například úplatkářství. Toto řešení také lépe odpovídá principu zákonnosti a také pro něj hovoří též srovnávací právo. Proto ustanovení, které obsahuje § 363 o beztrestnosti agenta, stanoví beztrestnost agenta a to nejen pro trestný čin účasti na organizované skupině uvedené v odstavci 1, ale také pro vyjmenované trestné činy, které jsou uvedeny v odstavci 2. S touto souvislostí je řešena i otázka provokace, a to takovým způsobem, že ohledně trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině. V odstavci 1 ohledně vyjmenovaných trestných činů v odstavci 2 se agent beztrestným nestává, pokud tedy organizovanou zločineckou skupinu nebo organizovanou skupinu zosnoval nebo založil, a to dle odstavce 3. Jiný právní předpis řeší otázku, kdo může být policejním agentem. V tomto případě se jedná o trestní řád o ustanovení podle § 158e, definuje agenta jako příslušníka Policie České republiky, který úkoly, které jsou uložené svým nadřízeným plní a vystupuje zpravidla se zastíráním skutečného účelu činnosti. Z důvodů, které jsem výše uvedl, jsou k činnosti agenta 22

CHMELÍK, J. A KOLEKTIV. Trestní právo hmotné obecná část. Praha, 2009, str. 153 - 154

23

JELÍNEK, J. A KOLEKTIV. Trestní právo hmotné obecná část, zvláštní část. Praha, 2008, str. 245

33

využívány prostředky, které slouží ke změně jeho identity, zaměstnání nebo povolání, a které jsou dále specifikovány ve zvláštních právních předpisech. Na návrh státního zástupce vrchního státního zastupitelství povoluje soudce vrchního soudu použití agenta.

III. Nutná obrana V zájmu každého státu je, aby se v něm jeho občané cítili bezpečně. K tomuto nám dopomáhají státní orgány v čele s policií České Republiky. Čas od času však nastane situace, kdy stát prostřednictvím svých orgánů zasáhnout nemůže a hrozí tak nebezpečí zásahu do práva jednotlivce i skupiny. I v takovém případě se lze bránit a to v mezích zákona, aniž bychom se dopustili protiprávního jednání a k tomuto úkolu nám slouží jako jedna z okolností vylučujících protiprávnost nutná obrana. Aby nedocházelo k chaosu a všeobecnému bezpráví, má samozřejmě užití nutné obrany svá pravidla a podmínky, za kterých lze označit naše jednání za jednání v nutné obraně. Podmínky pro její užití musí být stanoveny velmi přísně, aby nedocházelo k násilí a trestné činnosti pod záštitou tohoto právního aktu. Každý případ užití nutné obrany je zcela specifický, ale jednu věc mají všechny tyto případy společnou a totiž, že je třeba se vždy a za jakýchkoliv okolností řídit právním řádem České Republiky a nikoliv subjektivními pocity. Tato podmínka je velmi důležitá, jelikož náš právní řád nám toto jinak protiprávní jednání legalizuje. Nutná obrana vychází z našeho práva bránit sebe nebo své okolí a proto je musíme chápat jako akt obrany našich práv, či práv druhých a nikoliv jako zranění či likvidaci útočníka, jelikož existují i případy, kdy je nejlepší variantou obrany útěk či jiná možnost vyhnutí se útoku. Každý jednotlivý případ nutné obrany,je třeba pečlivě posoudit a přistupovat k němu s největší důkladností, protože jedině tak nebude tento akt zneužíván a nabude mezi lidmi své váhy.

3.1 Podmínky užití Nutné obrany

34

Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem24 Takto zní oficiální definice nutné obrany. Ona definice však v sobě pro nás skrývá řadu podmínek, z kterých lze nutnou obranu užít. Tyto podmínky existují zejména proto, aby náš stát zamezil zneužívání tohoto institutu. K 1.1 2010 byla v trestním zákoníku tato definice lehce pozměněna slovo ,,tímto´“ výrazem ,,trestním“. Toto však nic nemění na tom, že v tomto paragrafu není blíže specifikováno, o které zájmy chráněné zákonem se jedná, a tudíž kdy je nutná obrana uskutečnitelná. A to i přesto, že zájmy chráněné zákonem jako takové jsou analogicky uvedeny v § 1 trestního zákona (č.140/61 sb.) Institut nutné obrany Institut nutné obrany je velmi důležitá konkretizace základního lidského práva, které je stanovené Listinou v čl. 23, kde je stanoveno, že občané mají právo se postavit na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, které jsou založené Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny. Jedním z přirozených práv člověka a občana je toto právo, které plyne z přirozené obrany každého, svá práva bránit a chránit nejen svou tělesnou integritu, ale také všechny další zájmy a to nejen ty vlastní, protože většinou každý člověk instinktivně má potřebu ochraňovat jak svou existenci, tak má také potřebu pomoci lidem, kteří jsou v ohrožení. Nutná obrana jako trestněprávní institut umožňuje realizovat tato přirozená práva a je to převážně v případech, kdy stát a jeho orgány v daném okamžiku nemohou efektivně zasáhnout a odvrátit právě hrozící nebezpečí a jeho následky. Tak je umožněn boj s trestnou činností a ochranou práv a také chráněných zájmů osob i v takových případech, kdy orgány k tomu určené nemohou tuto ochranu zajistit. Jednání osob v nutné obraně, které směřuje proto pachatelům trestných činů je činností žádoucí, společensky prospěšnou, je jednáním, které je v souladu s právem a při dodržení všech zákonných podmínek beztrestné. Proto je také umožněn výkon tohoto práva. Sami občané tak mohou velmi účinně bojovat s kriminalitou. Pachatel, který je vystaven odporu člověka nebo společnosti a může být od

24

JELÍNEK J. A KOLEKTIV – trestní právo hmotné obecná část I 2006

35

páchané trestné činnosti účinně odrazen. Přímá konfrontace s odvracením útoku tak může posloužit většinou efektivněji než trest, co se týče jeho výchovné stránky, neboť taková sankce je většinou ukládána pachateli až s větším časovým odstupem od okamžiku, kdy byl trestný čin spáchán, což pachatel může cítit jako křivdu. Nutné je ovšem si uvědomit, že boj veřejnosti s kriminalitou živelných rozměrů nemůže dosáhnout a musí být korigován v určitých směrech. Stejně tak jako obránce tak i útočník je osoba, která má určitá práva, a není tedy zcela možné odhlédnout od jejich šetření. Proto také zákon stanovuje přesně podmínky výkonu práva nutné obrany. Avšak jedním z největších problémů využívání práva na nutnou obranu je velmi špatná informovanost o jejích podmínkách, která je v laické veřejnosti a obavě panující ve společnosti, že namísto pachatele bude potrestán primárně poškozený, kterým je obránce. Bohužel je ale také nutné konstatovat, že k převládajícímu vědomí také leckdy přispívá nesprávná praxe soudů, kdy se v některých případech začíná otázkou, zda se v dané situaci nejednalo o nutnou obranu, zabývají až soudy vyšší instance. Základními objektivními podmínkami užití nutné obrany jsou: 1. Útok na zájem chráněný zákonem 2. Útok přímo hrozí nebo trvá 3. Přiměřenost obrany Útok na zájem chráněný státem Útokem rozumíme jednání člověka popřípadě zvířete jím poštvané, které se tímto stává jeho nástrojem.25 Velmi důležité však je, aby útok byl namířen proti zájmům chráněným zákonem, mezi které patří život, zdraví, majetek a jiné. Při nutné obraně je nezbytné, aby v sobě útok nesl dvě složky a to současně. Za prvé zde hovoříme o společenské nebezpečnosti a to vyšší než nepatrné, kterýž to stav může nastat v případě protiprávního jednání nezletilého. Za druhé pak hovoříme o protiprávnosti jednání, která spočívá hlavně v již uvedené nebezpečnosti pro společnost.

25

JELÍNEK J. A KOLEKTIV – Trestní právo hmotné 2006 str. 220

36

Abychom mohli užít, nutné obrany nemusí být společenská nebezpečnost v takové výši, abychom jej mohli označit za trestný čin, ale je důležité, aby podnět vycházel z gesta či úkonu útočníka. Nelze označit za nutnou obranu, takovou obranu, jež nastala po vyprovokovaném útoku. Na druhou stranu není nutné vyčkávat na první impuls, úder či výstřel útočníka např.: lupič v bance drží zavazadlo, přičemž jej najednou upustí a sahá si do kapsy pro nějaký předmět a sleduje přitom může v obleku bankovní ostrahy. Ten však neváhá a bez předchozího výstřelu lupiče zastřelí. Mohlo by se zdát, že se o nutnou obranu nejedná, ale v tomto případě stačilo pouze jednání lupiče, z něhož bylo zcela zřejmé jeho chování, a z něhož ostraha nabyla dojmu, že následují chování může bude usilovat o její zdraví či život. Útok přímo hrozí nebo trvá Z judikatury České Republiky zneužití či neuznání nutné obrany díky zřejmému nedostatku této objektivní podmínky. Oficiální definice nám říká, že útok přímo hrozí nebo trvá pouze po dobu vizuálního kontaktu. Toto je podle mého názoru dosti nejednoznačné vymezení, zejména pokud jde o tak závažný akt, jakým nutná obrana bezesporu je a může se vyskytnout spoust přinejmenším sporných situací např.: lupič napadne muže a uloupí mu peněženku. Muž se rozhodne lupiče pronásledovat s úmyslem jej pronásledovat a s úmyslem jej zpacifikovat a peněženku si vzít zpět, avšak muž mu uprchne. Druhého dne se muž vydá metrem do práce a uvidí v něm osobu, v níž pozná lupiče, který jej napadl předchozího dne. Rozhodne se jej zadržet v domnění, že jedná stále ve smyslu nutné obrany, avšak dopouští se omezování osobní svobody, jelikož z výše uvedených důvodů nesplňuje podmínky nutné obrany. Přiměřenost obrany Přiměřenost je pro každého z nás velmi relativní pojem, a aby se užití nutné obrany v demokratickém státě jakým Česká Republika bezesporu dalo tolerovat a užívat, je nutné mít 37

přesně určená pravidla. Nutná obrana nesmí být zjevně nepřiměřená útoku . Nelze zranit či dokonce usmrtit člověka z důvodu způsobení škody na našem majetku, ačkoliv takto způsobí zjevný zásah do našich práv. Tuto zásadu však nesmíme chápat doslovně a brát jí jako striktní dogma. Např. žena ozbrojená nožem není nucena při pokusu o znásilnění neznámým útočníkem jej nejdříve zasáhnout do nohy, ve snaze mu způsobit co nejmenší zranění při pokusu jej zastavit. Důvodem je předpoklad,že útočník ženě usiluje o život a k druhé ráně nožem, která by útočníka stoprocentně zastavila, již žena nemusí mít příležitost. Onen výše uvedený předpoklad je velmi důležitý, jelikož může působit jako spouštěcí mechanizmus jednání v nutné obraně. Když například drží útočník zbraň, nejsme nucení čekat na první výstřel, jelikož stačí jeho zřejmé jednání, z kterého je patrný jeho úmysl. Z tohoto nám jasně vyplývá, že je třeba u takových to případů postupovat opatrně a zejména pečlivě posoudit jednotlivý souběh okolností vedoucí k užití nutné obrany.

3.2 Útok Většina z nás, si představuje útok jako protiprávní jednání a není to tak úplně nepravda, já ale hodlám rozebrat útok jako jednu ze stěžejních podmínek užití nutné obrany. Abychom mohli chápat útok jako relevantní podmínku, musí tento obsahovat určité znaky: -

Reálná existence

-

Protiprávnost a nebezpečnost pro společnost

-

Bezprostřední hrozba nebo trvání

-

Zaměření na zájem chráněný trestním zákonem26

Praxe ukazuje i další možnosti, jako způsob provedení a hledisko negativního vymezení útoku, ale tyto jsou pro užití útoku ve smyslu nutné obrany stěžejní. Útok můžeme povětšinou chápat jako jisté protiprávní jednání, které ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. Toto musí být vyvoláno aktivitou fyzické osoby a to reálnou formou. Pokud chybí reálný útok a 26

KRUPKA Vladimír – Trestní právo hmotné str. 150

38

vše se odehrává pouze v mysli obránce, můžeme v takovém případě tuto situaci směle označit za putativní obranu. Právní povaha útoku Útok z pravidla musí být protiprávní, jelikož z tohoto titulu pouze takové jednání umožňuje obranu proti němu v rámci zákona.

Naopak jednání, jež není protiprávní,

neohrožuje zájmy chráněné společností a nutná obrana proti němu není přípustná. Útok bývá většinou trestným činem, ovšem vždy tomu tak nemusí být a naopak, každý trestný čin nemusí být útokem a to ve smyslu § 13 trestního zákona (trestný čin dvojího manželství apod). Tímto dojdeme také k závěru, některé tipy útoku vůbec znaky trestných činů nemají, jako například slabší útoky vůči fyzické integritě člověka. Nutná obrana je přípustná i proti přestupkům, ale takto je již nemůžeme označit z hlediska trestního práva hmotné, ale z hlediska zákonů o přestupcích. Forma útoku Forma útoku bývá většinou prostřednictvím konání, ale existuje i možnost opomenutí, která ovšem není tak častá. Zde jde například o úmyslné vypuštění psa z pootevřeného kotce apod. v těchto případech je proto možná i obrana v případech kdy útočník naplňuje znaky omisivního deliktu. Útok lze samozřejmě rozdělit, a to jak z hlediska zavinění útočníka, kde praxe vyžaduje úmysl k útoku, avšak možná je i obrana vůči kulpóznímu jednání. Stejná kategorie je i obrana vůči útoku nezaviněnému. Dalším hlediskem je zavinění obráncem, které více méně kopíruje podmínky užití nutné obrany, a o kterém jsem se již výše vyjádřil, proto jej zde již rozvádět nebudu. Negativní vymezení útoku Jako útok nelze označit tzv. bagatelní jednání jako například nevhodné chování, nepřístojnost apod. Útokem nelze nazvat ani útok zvířete, ledaže by se jednalo o zvíře člověkem poštvané za účelem útoku. V takovém případě vše posuzujeme jako útok člověka samotného, kde je zvíře živým nástrojem v jeho rukou. Za útok ani nelze považovat určitá lidská jednání ve smyslu §13 trestního zákona, proti kterým není nutná obrana přípustná.

39

3.3 Vybočení z meze nutné obrany Při posuzování vyloučení z mezí nutné obrany je třeba nejprve posoudit, zda se jedná o vybočení úmyslné nebo nedbalostní. Takováto vybočení shodně nazýváme excesy.

Z praxe jsou známy dva tipy: 1. Exces intenzivní 2. Exces extenzivní

Exces intenzivní – Nutná obrana je zcela nepřiměřená způsobu útoku Exces extenzivní – Nebyly dodrženy časové podmínky mezí nutné obrany. Obrana předcházela přímé hrozbě útoku nebo pokračovala v době, kdy již útok skončil a to zcela zřejmě. Vyvarování excesu intenzivního z hlediska nutné obrany je velmi důležité, jelikož jinak by mohla sloužit jako akt pomsty či páchání trestné činnosti, či vyřizování si účtů mezi lidmi a to vše pod záštitou nutné obrany. V případě excesu extenzivního situace není tak jednoznačná jako v předchozím případě. Za toto může z větší části formulace o pokračování v nutné obraně po skončení útoku. Důvodem je ta skutečnost, že obránce nemusí vědět nebo mu nemusí být tato situace zcela zřejmá. Můžeme dát jako příklad výstřel po již uvedeném lupiči, který již s lupem odchází z banky, tedy nikoho neohrožuje a přesto je střelen ostrahou banky do zad. Jakkoliv je tato situace jednoznačná, ostraha banky v nastalé situaci a při stresovém jednání jí může opomenout.

40

Vybočení může také nastat na základě domnělého, jinak nereálného nebezpečí. Takovéto situace shodně označujeme jako situace, při níž shodně jednáme ve skutkovém omylu. Samostatnou kapitolou je užívání určitých nástražných systémů, jež reagují bez impulzu majitele, zde bych jednal zejména na základě precedentního rozhodnutí soudů, případně posouzení míry narušitelova zranění. Ať už je to jakkoliv, osobně se domnívám, že riziko plynoucí z nutné obrany by měl především nést útočník, protože útok přece vychází z jeho popudu a zásadně pošlapává naše práva a občan používající nutné obrany by neměl řešit, zdali jedná tak či onak. Samozřejmě jen do určité míry určené příslušnými předpisy.

O nutnou obranu nejde, je-li obrana zcela zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. Tím se rozumí: 1. Hrubý nepoměr mezi škodou způsobenou obranou a škodou, která hrozila vzniknout z útoku. 2. Zjevná nepřiměřenost prostředků obrany a útoku 3. Zjevný nepoměr mezi intenzitou obrany a útoku Avšak škoda, která byla obráncem způsobena útočníkovi, může být větší, než jaká mu hrozila, ale nesmí být ve zřejmém nepoměru. Od obránce není tedy možné žádat, aby vyčkával a spoléhal na jakoukoli náhodu, že škoda, která objektivně i podle jeho představ, nenastane, a aby nepoužil všechny přiměřené a dostupné prostředky, aby hrozící útok znemožnil a útočníka zneškodnil. Zde tedy musí být zkoumán poměr mezi škodami. Dále se také posuzuje síla a úpornost útoku, charakter použitých prostředků a zbraně, situace za nichž se skutek odehrál, tělesné síly, stáří napadeného i útočníka, agresivita, pověst,opakovanost útoku apod.

3.4 Právní úprava nutné obrany v Slovenské republice V roce 2005 byla na Slovensku po dlouhých průtazích provedena rekodifikace trestního zákona. Starý zákon č. 140/1961, který platil téměř 45 let, byl takto nahrazen novým pod 41

číslem 300/2005 Z.z. Byl přijat nový přepracovanější a velmi precizní trestní zákon, který odpovídá novým společenským podmínkám a samozřejmě přináší i nové ustanovení o nutné obraně, systematicky zařazené do čtvrtého oddílu s názvem:27 Okolnosti vylučující protiprávnost trestného činu Nutná obrana (1) Čin jinak označen jako trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok chráněný tímto zákonem, není trestným činem. (2) Nejedná se o nutnou obranu, pokud byla zjevně nepřiměřena způsobu útoku, dále pak místu, času a těmito okolnostmi navzájem vztahujícím se k osobě útočníka či obránce. (3) Ten, kdo odvrací útok způsobem uvedeným at(2) , nebude trestně odpovědný, v případě, že konal v silném rozrušení způsobeným útokem a to v důsledku zmatku strachu nebo zaleknutí. (4) Když se někdo vzhledem k okolnostem případu mylně domnívá, že útok hrozí, nevylučuje to trestní odpovědnost za čin spáchaný z nedbalosti, v případě, že omyl spočívá v nedbalosti.28 Zákon č. 300/2005 Z.z., trestný zákon Podle nové rekodifikované úpravy znění nutné obrany se jedná o jaké si přiblížení české právní úpravě. V prvopočátku se nic nezměnilo, tedy pokud takto chápeme první odstavec ustanovení. V dalších částech ovšem nastaly podstatné změny, které většinu slovenských odborníků na právo i širokou veřejnost nenechaly chladnými. Jedná se především o vymezení útoku a daleko podrobnější výčet okolností, které by měly orgány činné v trestním řízení vzít na vědomí. Čili přeloženo do hovorového jazyka, bude třeba splnit daleko více podmínek, abychom takto mohli hovořit o nutné obraně. Toto vše má za úkol zprůhlednit a jaksi zjednodušit tyto případy před judikaturou Slovenské republiky. 27

Fico, R. - Nutná obrana, 1. vydaní. Trenčín : Ludoprint, a.str. 2001, s. 93.

28

Fico, R. - Nutná obrana, 1. vydaní. Trenčín : Ludoprint, a.s., 2001, str. 100

42

Mnozí lidé si myslí, že toto velmi ztíží, až místy znemožní užití nutné obrany v praxi. Osobně si myslím, že toto je velký krok kupředu, protože podle průzkumů u slovenských soudů v předchozí právní úpravě docházelo až příliš často k problémům. Podle nové úpravy, ačkoliv se to dělo i před tím, mají orgány činné trestním řízení přímo povinnost, při jakékoliv pochybnosti o užití nutné obrany zkoumat okolnosti jejího užití. Aby slovenská právní úprava nutné obrany pouze neomezovala a neztěžovala lidem přístup k nutné obraně, byl posílen i statut obránce. Tento statut byl posílen jelikož, po novu bude posuzován i subjektivní stav obránce, což určitě přispěje ke spravedlivějšímu posuzování nutné obrany zvláště v případech, kdy je kvůli stresové situaci racionální chování poškozeného téměř vyloučeno. Vrcholem tohoto pak je i stav, kdy se obránce zjevně dopustí excesu a to jak intenzivního tak extenzivního a je zbaven trestní odpovědnosti. Toto však nastane pouze za předpokladu, že obránce takto jednal tak, jak mu ukládá slovenský právní systém, tedy v silném rozrušení. Toto označení má také svá přísná pravidla. Musí tak plynout ze sumáře uvedeného v zákoně, do kterého spadají například panika, strach atd. Samozřejmě toto, když ne ve státem stanovené formě a ne pokaždé, soudy již činily v minulosti v rámci zkvalitnění přístupu justice. O nutné obraně takto hovoří i starší úprava, kde se toto posuzování osoby obránce bralo více méně za samozřejmost, že při posuzování podmínek nutné obrany byl vzat do úvahy i subjektivní stav obránce, a že jeho psychické a fyzické vnímání situace mohlo být do značné míry zkreslené. A proto zakotvení tohoto do trestního zákona tudíž již nedává pražádnou možnost o jakýchkoliv spekulacích, byl-li zohledněn psychický stav obránce. Nové ustanovení nemá problém ani s případným zneužitím nutné obrany díky tomuto, jelikož podle odborného znaleckého posudku se dá zjistit, zda-li inkriminovaná osoba tento stav pouze předstírá či zda jednala skutečně v silném rozrušení. V poslední části nebo odstavci nutné obrany v trestním právu hovoříme o ustanovení týkající se putativní obrany. Zde změna není nikterak zásadní a podstatná ,ale je uvedena co se týče zákonné úpravy. Ačkoliv se jedná o nové znění z teorie, je to pojem notoricky známý. Nová úprava vytváří právní rámec pro posouzení takovýchto okolností, do kterých spadá posouzení omylu v případech zdánlivé obrany. Takovýto případ, kdy člověk jedná v omylu, však nastane pouze v případě, že okolnosti budou mít takový charakter, z kterých se dá tento omyl odvodit. Podle slovenské právní úpravy mohou nastat dva případy zdánlivé obrany. V prvním případě, trestní odpovědnost nevzniká vůbec, jestliže půjde o odůvodněný omyl, který ale nevznikl v nedbalosti. Tato situace nastane, pokud osoba jednající v nutné obraně 43

nevěděla, že nejde o omyl, ani se bez přiměřených důvodů nespoléhala na to, že o omyl nejde nebo pokud o tom neměla nebo nemusela vědět. Druhý případ nastane, pokud odpovědnost vznikne z nedbalostního trestného činu, pakliže půjde o odůvodněný omyl, ale ten bude spočívat v nedbalosti.29 Toto nastane v případě, že se obránce bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že nejde o omyl, nebo když nevěděl, že jde o omyl, ale to, že jde o omyl vzhledem ke všem okolnostem a poměrům vědět mohl a měl.

3.5 Srovnání České a Slovenské právní úpravy Pokud jde o srovnání České a Slovenské právní úpravy nutné obrany osobně si myslím, aniž bych byl nějak zaujat pro jednu či druhou stranu, že po současných právních úpravách a to jak na jedné či druhé straně, že jde o téměř stejně posuzovaný právní akt. Vše vychází z toho, že dříve byly tyto dvě krajiny spojeny, a proto tedy i zákonné prostředky pro posuzování nutné obrany byly stejné. Změna nastala až v roce 1994 kdy v České republice se vše přiblížilo poškozenému, protože z úpravy zřejmé nepřiměřenosti se stala zjevná nepřiměřenost. Naproti tomu na Slovensku až do roku 2005 nenastaly žádné významné změny tohoto aktu.

3.6 Případ nutné obrany z judikatury České republiky

Nejvyšší soud již podruhé vrátil k novému projednání případ Jaroslava M, jenž po hádce a strkanici zabil v prodejně potravin v Havířově nového přítele své družky. Podle rozhodnutí nejvyššího soudu se stále nepodařilo dostatečně objasnit, zda nešlo o nutnou obranu. Tímto případem se proto bude opět zabývat krajský soud v Ostravě. Nejvyšší soud rozhodl nedávno bez veřejného jednání a verdikt zpřístupnil v elektronické databázi, kde jsem do ní nahlédl i já. Hádku a rvačku podle zjištění soudů vyvolala oběť činu. Jaroslav M, jenž je podle rozhodnutí znalce označen jako neurotik a nevyzrálá osobnost, se nejspíš cítil ohrožen na životě. Sáhl po noži, který v prodejně ležel, a bodl útočníka do břicha. Krajský soud i Vrchní 29

Fico, R. - Nutná obrana, 1. vydaní. Trenčín : Ludoprint, a.s., 2001, str. 85

44

soud v Olomouci dvakrát dospěly k názoru, že Jaroslav M zjevně vybočil z mezí nutné obrany a patrně se tak dopustil excesu intenzivního. Nejvyšší soud stále nepovažuje dokazování za dostatečné. Primárním agresorem i podle zjištění obou soudů byl poškozený, který zjevně přišel do prodejny za účelem napadení obviněného Jaroslava M. Podle nejvyššího soudu je nutné hodnotit při posuzování nutné obrany kromě objektivních kritérií i subjektivní pocity napadeného, k čemuž nám dopomáhá nově uvedená úprava nutné obrany, což je dle mého názoru v pořádku. Nutná obrana je vždy z velké části otázkou subjektivního vnímání a osobnostní charakteristiky toho, kdo se brání, což by měla být stěžejní záležitost pro posouzení ze strany soudů. Podle NS přitom ze znaleckých posudků i svědeckých výpovědí vyplývá, že Jaroslav M není agresivní povahy a naopak trpí přímo panickou hrůzou z prožitého násilí. Naopak zabitý muž byl podle některých výpovědí spolupracovníků byl fyzicky velmi zdatný a agresivní. Prostřednictvím výslechů u soudů se zjistilo, že zabitý měl již několik takovýchto konfliktů. Samozřejmě otázkou je jakým způsobem vyhodnotí nejvyšší soud obrany obžalovaného prostřednictvím nože a nikoliv klacků a podobně. Je ovšem třeba také přihlédnout k tomu,že napadený nedosahoval ani z daleka stejné muskulatury jako zabitý. O tomto ovšem musí rozhodnout kompetentní soudní znalec. Nyní je případ opět u nejvyššího soudu v Ostravě, kde bude znovu posouzen. Dle mého názoru by se měl soud dále více zabývat splněním podmínek nutné obrany. V žádném případě nechci polemizovat nebo nějakým způsobem napadat rozhodnutí nejvyššího soudu, jen se domnívám, že výše jmenovaný soud jaksi pozapomněl, že i přesto, že došlo k úmrtí člověka, Jaroslav M splnil náležitosti nutné obrany a že tento institut byl prvotně sestaven za účelem ochrany práva na život.

45

IV. Závěr

Ve své práci, kterou jsem věnoval okolnostem vylučujícím protiprávnost, tj. jedná se o okolnosti vylučující trestní odpovědnost pachatele za spáchaný trestný čin. Samostatnou hlavní kapitolu jsem poté věnoval tématu nutné obrany. V úvodu své práce jsem uvedl pojem trestní odpovědnost. Vysvětlil jsem, co trestní odpovědnost je a za jakých podmínek vzniká a také zaniká. Zde jsem samozřejmě zmínil, že je velice důležité, abychom od sebe odlišovaly zánik trestní odpovědnosti a okolnosti vylučující protiprávnost. Z tohoto důvodu již následující kapitola byla věnována již zmíněným okolnostem. Ty jsem od krajní nouze přes nutnou obranu až po oprávnění použití zbraně uvedl a podrobněji rozebral. Můj názor k danému tématu po zjištění mnoha a mnoha skutečností je však takový, že si myslím, že naše právní úprava je dobrá, snaží se svým občanům zajistit co největší pocit bezpečí, avšak ani tato úprava nám to bezpečí na 100 % nezaručí. Ale do situací jako jsou např. různá přepadení, krádeže, loupeže nebo ať jde o případy násilí, není možnost vždy zasáhnout a naše úsilí může být jakkoli veliké. Proto si také myslím, že je špatná informovanost o podmínkách využívání práva na nutnou obranu. Myslím, že by měl být občanům blíže přiblížen Institut nutné obrany, aby v určitých situacích každý občan věděl jak realizovat přirozená práva, pokud příslušné orgány nebo stát nemohou v danou chvíli zasáhnout. Veškeré činnosti, které jsou páchány proti pachatelům trestné činnosti, jsou samozřejmě činností společensky prospěšnou a při dodržení veškerých podmínek, dle zákona jsou také beztrestné. Bohužel, v dnešní době přibývá stále více takovýchto případů, a co se týče např. zbraní, je stále více případů, kdy jsou právě zbraně (hovořím o těch střelných) pořízeny ilegálně a těmito zbraněmi je poté pácháno spousta trestných činů. Dnešní doba samozřejmě občanům poskytuje možnost pořízení zbrojního průkazu a následné zakoupení střelné zbraně. Ale bohužel, většina lidí použití zbraně v krajní nouzi nebo např. v nutné obraně odmítá. Jedná se totiž o morální přesvědčení občana, že manipulace se zbraní není správná, a při použití zbraně a například usmrcení, si lidé mohou nést celoživotní psychické problémy a vinu, že někoho zabili. Ale samozřejmě se zde jedná také o případy, kdy lidé drží doma zbraň legálně, mají velké obavy zbraň použít např. proti zlodějům. V případě usmrcení by totiž sám nesl trestní odpovědnost a to jen v případě, že chránil pouze svůj majetek. Podle mě by měla být celá veřejnost více obeznámena s touto problematikou, aby věděli, jak se chovat a jak v daných 46

situacích zacházet např. se střelnou zbraní a aby neměli strach ji použít, samozřejmě vše v rámcích zákona. Protože lidé si snaží některé případy řešit po svém, pak dochází k případům, kdy je právě použit nepřiměřený způsob útoku. Kdyby občané byli více obeznámeni s danou problematikou, mohlo by to vést i k takovému přístupu občanů, kdy by nezůstávali v těchto situacích pasivní a to už kdybychom hovořili o případech jejich vlastního majetku popř. života nebo někoho jiného. Samozřejmě i postoj pachatele by se díky takovému přístupu změnil a to už proto, že by si nemohl být jistý, jakým způsobem napadená osoba bude reagovat a jak se bude bránit, popř. jestli proti němu vytáhne zbraň, použije ji a za tento čin neponese trestní odpovědnost. Ve své práci jsem využil své poznatky jak z trestního zákona č. 140/1961 Sb., ale také z trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., který nabyl účinnosti k 1. 1. 2010 a nahradil tak dosavadní trestní zákon. Následně jsem také prostudoval spoustu literatury, která mi napomohla pochopit a lépe mě seznámit s touto problematikou. A díky veškerým těchto poznatkům jsem mohl vypracovat svou bakalářkou práci.

47

Seznam použité literatury 1. CIBULKA Pavel – Trestní právo2005, ISBN 80-86572-21-8 2. DRAŠTÍK Antonín, HASCH Karel, KUČERA Pavel, RIZMAN Stanislav – Přehled judikatury – trestné činy proti životu a zdraví / nutná obrana 2007, ISBN 978-80-7357- 253-2 3. FICO Robert – Nutná obrana 2001, ISBN 80-968329-3 4. FRANCEK Jindřich – Zločin a trest v českých dějinách 2003, ISBN: 80-86182-915. FRYŠŤÁK Marek – Trestní právo hmotné 2009, ISBN 978-80-7418-041-5 6. CHMELÍK Jan a kolektiv – Trestní právo hmotné 2009, ISBN: 978-80-7201-785-0 7. JELÍNEK Jiří a kolektiv – Trestní právo hmotné 2006, 80-7201-630-X 8. JELÍNEK Jiří a kolektiv – Trestní zákoník a Trestní řád 2005, ISBN: 80-7201-5609. KRUPKA Vladimír – Trestní právo hmotné 2005, ISBN: 80-86795-22-5 10. NOVOTNÝ František – Právo na sebeobranu 2008, ISBN: 80-86920-10-0 11. SPIRIT Michal – Úvod do studia práva 2010, 978-80-247-3290-9 12. VANDUCHOVÁ Marie, NOVOTNÝ Oto – Trestní právo hmotné 2010, ISBN: 978-80-7357-509-01

Internetové zdroje 1. www.epravo.cz 2. www.nsoud.cz 3. www.cak.cz 4. www.bulletinadvokacie.cz 5. www.elaw.cz 6. www.bussinescenter.cz 7. www.trestnirizeni.com

48

Okolnosti vylučující protiprávnost Nutná obrana

Recommend Documents