Obrana neviditelné ruky trhu V poslední době jsem více než dříve svědkem odsuzování tržního hospodářství. Z mnoha stran můžeme slyšet, že spoléhání na „neviditelnou ruku trhu“ se ukázalo jako falešné, a za viníka současné hospodářské krize je označován nenasytný kapitalismus. Volá se po větší regulaci, která prý bude lékem na současné neduhy. Pokud regulace nezafunguje tak, jak má, ozve se ještě hlasitější volání po ještě vyšší regulaci. A nyní už vidíme, jak se ve jménu této prý spásné regulace buduje bez jakéhokoli demokratického mandátu evropský superstát. Odsuzovat kapitalismus a spoléhání na „neviditelnou ruku trhu“ je nyní módní. V prvních patnácti letech po sametové revoluci se tato kritika tak hlasitě neozývala (byť byla přítomná vždycky), protože obyvatelstvo mělo v živé paměti, jak jsme na tom byli, když byla neviditelná ruka trhu zcela vyřazena ze hry. Důsledkem tohoto vyřazení bylo nesmírné plýtvání, naprostý hospodářský Kocourkov, u mnohých lidí ztráta elementární soudnosti a nakonec beznadějná zaostalost za rozvinutějším Západem, kde mohla neviditelná ruka trhu tu více, tu méně působit. Je ovšem smutnou pravdou, že za současným rostoucím odporem vůči kapitalismu jako takovému je zásadní chyba našich „transformátorů“ z první poloviny devadesátých let. Ti totiž zvolili to, čemu se tehdy říkalo „útěk před právníky“. Tento útěk se jim – bohužel – podařil, a výsledkem bylo nepřehledné právní prostředí, zákony nahrávající mafiánům, absence účinného dohledu nad kapitálovými trhy, což vše dohromady umožnilo vytunelovat řadu podniků a především okrást lidi, kteří své prostředky, nabyté při kupónové privatizaci či v rámci různých restitucí, vložili do podílových fondů nebo akcií. Tímto způsobem se peníze u lidí moc neohřály a skončily na účtech schopných, ale bezskrupulózních lidí, často bývalých veksláků, kteří do značné míry určují podnikatelskou kulturu v naší zemi i dnes. Ostatně, jak také jinak. Důsledkem je nárůst hlasů pro levici. Dá se očekávat, že pravice bude v příštích parlamentních volbách naprosto marginalizována. Bohužel, může si za to sama. Mnozí lidé si dlouho pamatovali „kouzla“ socialismu a hlasovali pro pravici ještě v době, kdy její zásadní chyby byly již všem zjevné. Kdyby se na naší pravici našla silná osobnost, která by dokázala jasně pojmenovat základní chyby, které se při privatizaci udělaly, a navrhla jasná opatření, která by napáchané škody alespoň zmírnila a dala lidem novou naději, že vše jde dělat jinak a lépe, mohla mít pravice ještě šanci. Stí1
hání korupce za vlády Petra Nečase lze označit slovy too little, too late (příliš málo a příliš pozdě). Jinými slovy, pravici se podařilo kapitalismus a neviditelnou ruku zdiskreditovat. To vše v době, kdy socialismus zvítězil i v původně kapitalistické západní Evropě. Důsledkem tohoto vývoje je zaostávání celého kontinentu, vleklá hospodářská krize, která může kdykoli z krize chronické přerůst v krizi akutní. Přitom chyba, která se stala, je evidentní a byla evidentní již v době, kdy se privatizovalo. Architekti privatizace nevzali v potaz, že neviditelná ruka trhu může správně fungovat jen při jasně nastavených pravidlech, tedy ve funkčním právním prostředí. Nemůže fungovat tam, kde nepoctivci poctivcům neplatí faktury a poctivci se domohou u soudu spravedlnosti až několik let poté, co zkrachovali. Domnívám se, že je zbytečné, abych tady dokazoval, co je evidentní, totiž že náš „kapitalismus“ neměl nikdy šanci se správně rozvinout, protože nefungoval právní rámec a protože selhávala policie i justice. A dokonce považuji za zbytečné dokazovat i to, že to bylo jasné od samého počátku. Ostatně, bylo v naší zemi dost ekonomů, právníků i politiků, kteří na toto nebezpečí upozorňovali, leč byli oslyšeni. Tragédií ovšem je, že za marasmus, v němž jsme se ocitli, je vina kladena „neviditelné ruce trhu“ a nikoli oněm neprozíravým politikům a zákonodárcům. Trh a jeho očistné mechanismy se uplatňují stále méně a marasmus, do nějž zabředáme, je stále hlubší, a to ve všech částech Evropy. Domnívám se, že kromě absence právního rámce nám uškodila i nevhodná politika. Všechny vlády, a to jak pravicové, tak levicové, měly spoustu řečí o podpoře drobného a středního podnikání. Domnívám se, že nějaké speciální podpory nebylo třeba (víte, já stále věřím na neviditelnou ruku trhu); bylo potřeba neškodit. Malému a střednímu podnikání škodilo především dvojí: Podpora velkých nadnárodních společností (a bylo až s podivem, jak si s nimi naše levicové vlády rozuměly), které na rozdíl od drobných a středních podnikatelů dostaly daňové prázdniny a kterým stát nabídl zdarma infrastrukturu apod. A druhá věc, která škodila, byla nesmírná administrativní zátěž, umocňovaná ještě neustále se měnícími předpisy, daněmi apod. Velký podnik si může najmout dobrého právníka, aby výsledky různých našich „legislativních smrští“ prozkoumal, ale co drobný podnikatel? Pár let bylo výjimkou, ale dnes už jsou příjmy státních zaměstnanců opět vyšší než příjmy v soukromé sféře. Musím uznat, že chování našich úředníků se od dob komunistické hrůzovlády změnilo k lepšímu. Přesto ale má mnohdy podnikatel pocit, že je parazitem, který všechno kazí a na nějž je 2
třeba přísnosti. Ale pozor – živí podnikatel státního úředníka, nebo státní úředník podnikatele? Uvědomují si státní úředníci, že když podnikatelům kladou do cesty nové a nové překážky, řežou si pod sebou větev, na které sedí? A pak jsou zde dvě velké oblasti, které naši situaci vydatně komplikují. Pracují proti trhu a proti skutečné efektivitě a vedou k zaostávání celého kontinentu. První je oblast dotací Evropské unie. V ekonomii jsem laik, ale mám určité pochybnosti o smysluplnosti celého tohoto projektu. Státu či krajům se naskýtá možnost utratit určité peníze, něco za ně vybudovat. Nicméně s „cizími“ penězi se zpravidla nehospodaří tak dobře jako s vlastními. Lidé mají tendenci pouštět se do projektů, které by si dobře rozmysleli, kdyby je museli financovat sami. V našem korupčním prostředí byly zřejmě dotace pro některé lidi další příležitostí, jak si nakrást. Přitom ty peníze nám nedala „hodná“ Evropská unie. Ty peníze musel někdo vydělat a pak je odevzdat na daních. Mám určité podezření, že kdyby mohl zaplatit nižší daně a peníze si nechat, možná by s jejich pomocí vytvořil více hodnot, než vytvoří dotace, jež musí někdo zadministrovat – a lidí, kteří se na tom podílejí, jistě není málo. Na tyto dotace se dívám s určitou nedůvěrou, ale přiznávám, že se mohu mýlit a že tomu moc nerozumím. Co mi ale připadá zrůdné, jsou dotace zemědělcům. Zemědělci tvoří jen několik málo procent obyvatel Evropské unie, ale připadne jim téměř polovina unijního rozpočtu. Považuji za nesmírně demoralizující, když se zemědělcům platí za to, že něco nepěstují. Jestli byla někde „neviditelná ruka trhu“ naprosto vyřazena ze hry, pak je to v zemědělství. Na světě je to ale nějak divně zařízeno: Ten, kdo nejvíc dostává, zpravidla nejvíc křičí, že chce ještě více, a dotace mu dávají obrovskou moc. Ano, uvědomuji si, že nebýt zemědělské politiky, ceny potravin by asi mnohem výrazněji fluktuovaly, než je tomu nyní. Domnívám se ale, že by nakonec v souhrnu vyšší nebyly – a některé komodity, zejména ty, které by k nám mohli vyvážet z chudších zemí mimo Evropskou unii (jistě banány, ale patrně i citrusové plody) by byly výrazně levnější. Evropská unie ale na tyto komodity uvalila cla, aby ochránila vlastní producenty, a do „třetího světa“ pak cpe peníze, které by si tyto země mohly vydělat, kdyby nenarážely na celní bariéry. Nu, Kocourkov po evropsku. Tou druhou oblastí, které naši situaci vydatně komplikují, je „zelená“ politika. Podotýkám, že jsem pro ochranu přírody. Souhlasím s opatřeními, které mají bránit průmyslovým podnikům vypouštět nebezpečné látky do přírody. Souhlasím s rozumnými opatřeními ve prospěch přírody, například 3
s pravidlem, zakazujícím vysazování monokultur. Nicméně domnívám se, že vyřazením „neviditelné ruky trhu“ z této oblasti jsme v posledu přírodě moc nepomohli, spíše naopak. Různá opatření zvyšují cenu energií či komodit, aby se po čase ukázalo, že přírodě vůbec nepomáhají. Hrozný průšvih byla biopaliva. Ukázalo se, že na vyprodukování litru biopaliva je třeba 1,2 litru klasického fosilního paliva. To ale není vše. Vysazování řepky (a jiných plodin, z nichž lze vyrábět biopaliva) na úkor jiných plodin zvýšilo ceny potravin zejména pro ty nejchudší části světa. Nezlobte se na mě, ale kdyby neviditelná ruka trhu nebyla vyřazována ze hry různými „ušlechtilými“ úmysly, bylo by na světě lépe. O fotovoltaice snad ani psát nemusím. Jen bych chtěl vzít v ochranu Stranu zelených, které se tato šílenost často klade za vinu. Příslušný zákon byl prosazen ještě v době, než se na krátkou dobu dostali do vlády, a vzpomínám si, jak jsem na vlastní uši slyšel Martina Bursíka varovat, že zákon je napsaný velmi špatně a udělá víc škody než užitku. Domnívám se, že se „zelené“ tématiky po svém zmocnili různí žraloci, kteří si teď mastí kapsu. Někdo třeba přijde s nápadem zakázat dovoz starých aut, protože jsou neekologická. Nu, chudý člověk si tedy auto nekoupí vůbec, bohatší si tedy koupí nové. A výroba nového auta žádným ekologickým zatížením není? Co uškodí více – to, že staré, „neekologické“ auto bude jezdit ještě tři čtyři roky, nebo to, že budeme muset vyrobit auto nové? Stejné rozpaky mám nad úspornými žárovkami. Obsahují rtuť – ano, tu rtuť, kvůli které Evropská unie zakázala klasické teploměry. V žárovkách rtuť nevadí? A jakou ekologickou zátěží je výroba „ekologické“ žárovky ve srovnání s výrobou žárovky klasické? Spočetl to někdo? Kolik energie se spotřebuje při výrobě ekologické žárovky a kolik při výrobě klasické? To jsou všetečné otázky, které mě napadají. Když se tak ohlížím nazpět na ty různé ekologické avantýry, znovu si říkám, zda by nebylo bývalo lépe vše ponechat na „neviditelné ruce trhu“. První auta byla drahá, ale nakonec stejně vytlačila kočáry tažené koňmi. A to i bez dotací do automobilového průmyslu. Totéž platí o mobilních telefonech, které nahradily pevné linky. Domnívám se, že jednou skutečně mohlo dojít k náhradě klasických žárovek ekologickými, ale bylo by zdravější, kdyby k tomu došlo na základě jejich evidentní výhodnosti, a to především ekonomické. Samostatnou kapitolou je boj s emisemi. Evropská unie to vyřešila šalomounsky: Naordinovala si snížení emisí, a průmyslová výroba na to zareagovala tím, že se přesunula do Číny, kde se nějakými emisemi nezdržují. Evropané si gratulují, jak se vypořádali s emisemi – jenže zboží, jehož výroba 4
emise způsobila – si dovezli z Číny. Zjednodušeně řečeno: Evropa vyvezla své emise do Číny. Co za to získala? Ztrátu konkurenceschopnosti. Kdyby se Evropané chtěli skutečně zbavit emisí, museli by změnit životní styl a zboží, dříve vyráběné doma a nyní v Číně, vůbec nekupovat. Odpor vůči „neviditelné ruce trhu“ vede k tomu, že je podnikatelské prostředí v celé Evropě beznadějně atrofované. Nadnárodní společnosti nějaká neviditelná ruka trhu moc nezajímá – naučily se tak či onak uplatit zákonodárce, aby jim šli na ruku. Banky už nevydělávají na podnikání – vydělávají na poplatcích. Příliš velké společnosti jsou schopny uzavírat kartelové dohody, byť možná nepsané. Příkladem budiž nulová konkurence našich mobilních operátorů a jejich nehorázně vysoké ceny. Existuje řešení? Domnívám se, že řešení bude muset obsahovat rehabilitaci neviditelné ruky trhu. Samozřejmě v jasném a pevně daném právním rámci, který nebude podléhat neustálým změnám. Stále větší regulace Evropu dusí. Zákony musí být srozumitelné. Daně musí být předvídatelné. Pravidla musí zase začít platit, a ne že Řecku se všechno odpustí, zatímco Litvě bude euro upřeno, protože jedno kritérium nesplnila o nějaké dvě desetiny procenta. Měřit se musí všem stejně – a ne že malé banky necháme potopit a velké podržíme, arci za peníze daňových poplatníků, kteří se nemohou bránit. Žádné daňové prázdniny pro nadnárodní korporace. Inovace se konec konců přece rodí především u těch malých a středních podniků. Firma Apple má svůj počátek v jedné garáži. I u nás máme řadu schopných a poctivých lidí. Stát by jim neměl překážet. Uzavřu jednou předpovědí: Můj článek se bude líbit malým a středním podnikatelům – lidem, kteří něco reálného vyrábějí. Méně se bude líbit státním zaměstnancům a vůbec lidem, placeným z veřejných prostředků. Domnívám se ale, že sami sobě nerozumějí. Respektive zapomínají, že opravdu potřebují ty, kdo vytvářejí skutečné hodnoty. Dan Drápal, 30. prosince 2012
5
