Krajní nouze a nutná obrana jako okolnosti vylučující protiprávnost

MASARYKOVA UNIVERZITA Právnická fakulta Katedra trestního práva Teorie a praxe přípravného řízení trestního

Bakalářská práce

Krajní nouze a nutná obrana jako okolnosti vylučující protiprávnost

Irena Dolejší, DiS. učo. 325853 2010/2011

„Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma: Krajní nouze a nutná obrana jako okolnosti vylučující protiprávnost. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury.“

V Praze dne

Irena Dolejší, DiS.

2

OBSAH: 1. Úvod

5

2. Stručné pojednání o okolnostech vylučujících protiprávnost

7

2. 1. Upravené trestním zákoníkem

9

2. 1. 1. Krajní nouze

9

2. 1. 2. Nutná obrana

10

2. 1. 3. Svolení poškozeného

10

2. 1. 4. Přípustné riziko

11

2. 1. 5. Oprávněné pouţití zbraně

12

2. 2. Upravené mimo trestní zákoník

13

2. 2. 1. Plnění zákonné povinnosti nebo rozkazu

13

2. 2. 2. Výkon práva a povolání

13

2. 2. 3. Riziko ve výrobě a výzkumu

13

3. Rozbor stávající právní úpravy krajní nouze a nutné obrany

14

3. 1. Krajní nouze 3. 1. 1. Podmínky krajní nouze

15 15

3. 1. 1. 1. Odvrácení přímo hrozícího nebezpečí

16

3. 1. 1. 2. Subsidiarita (podpůrnost) prostředků

18

3. 1. 1. 3. Proporcionalita (úměrnost) následku

18

3. 1. 2. Vyloučení (exces) z mezí krajní nouze 3. 2. Nutná obrana 3. 2. 1. Podmínky vzniku nutné obrany

20 21 24

3. 2. 1. 1. Útok

25

3. 2. 1. 2. Protiprávnost útoku

27

3. 2. 1. 3. Útok přímo hrozící a trvající

28

3. 2. 1. 4. Reálnost útoku

29

3. 2. 1. 5. Přiměřenost obrany

30

3. 2. 2. Vyloučení (exces) z mezí nutné obrany 4. Srovnání právní úpravy krajní nouze a nutné obrany 4. 1. Právní kvalifikace - pří překročení mezí krajní nouze a nutné obrany

34 37 40

5. Srovnání nové a staré právní úpravy

42

6. Krajní nouze a nutná obrana ve vybraných zemích

46

6. 1. Slovensko

46

3

6. 2. Spolková republika Německo

49

6. 2. 1. Sebeobrana

51

6. 2. 2. Vyšší neţ sebeobrana

51

6. 2. 3. Ospravedlňující stav nouze

51

6. 2. 4. Omluvitelný stav nouze

52

6. 3. Porovnání (srovnání) české a německé právní úpravy

53

7. Závěr

54

Resumé

57

Literatura

59

Judikatura

61

4

1. ÚVOD

„Rychlá reakce je dobrá, ale být o krok napřed je ještě lepší.“ Gabe Suarez Trestní právo je součástí právního řádu kaţdého moderního právního státu. K ochraně vyuţívá prostředky charakteru represívního a preventivního. Je třeba k objasňování trestných činů a k ukládání trestních sankcí za zjištěné a organy činnými v trestním řízení a posléze soudem řešené trestné činy. Trestání pachatelů působí jako prostředek represívní, jednou z jeho funkcí

je také výchova společnosti a pachatele. Jedná se o cíle preventivní.

Ne ve všech situacích pak orgány činné v trestním řízení mohou včas a účinně zakročit a zde nastupuje právo jedince zasáhnout, jsou-li ohroţeny jeho právem chráněné zájmy a hrozí nebezpečí nevratného následku. Prioritou kaţdého moderního právního státu je co nejlepší a nejpropracovanější ochrana oprávněných chráněných zájmů kaţdého jedince. Existuje několik postulátů. Jedním z postulátů je jistě ochrana státních příslušníků, dalším ochrana demokracie atd. Na těchto postulátech staví kaţdý moderní právní stát. Stát má povinnost reagovat nejen na vzniklé bezpráví, ale i na pouhou moţnost bezpráví. Bezpráví hrozícímu, nespravedlivému útoku, činností preventivní povahy. Na plnění těchto úkolů, je zaloţena existence státu. Slouţí k uspořádání právních norem státu a k aplikaci za pomoci k tomu zřízených a pověřených orgánů. Stát se také musí pokoušet zamezit páchání trestných činů, působit proti kriminalitě. Ne ve všech situacích však mohou orgány činné v trestním řízení včas a účinně zakročit, jelikoţ není prakticky moţné, aby byly vţdy tam kde se nějaké bezpráví děje. V tomto případě zde nastupuje právo jedince zasáhnout, jsou-li ohroţeny jeho, ale i cizí právem chráněné zájmy a hrozí-li nebezpečí nevratného následku. Aby nevedlo právo na obranu ke stavu anarchie a zvůle, musí být v právním řádu státu stanovena přesná pravidla pro jednání v takových případech. Proto jsou součástí trestního práva téměř všech právních států jsou podmínky pro okolnosti vylučující protiprávnost, zejména jednání v nutné obraně a jednání v krajní nouzi. Čím precizněji jsou podmínky jednotlivých okolností vylučujících protiprávnost stanoveny, tím větší právní jistotu poskytují

5

občanům a roste jejich význam pro společnost. Stanovením podmínek pro jednání v nutné obraně a jednání v krajní nouzi stát garantuje, vylučuje tedy sankcionování za takové jednání.1 Jako právo nevyplývá ze společnosti, nýbrţ přísluší kaţdému člověku, aby mohl bránit svou integritu. Člověk můţe toto právo vyuţít, pokud stát nemůţe ochranu jeho chráněných zájmů zajistit. Výkon práva okolností vylučujících protiprávnost, zejména krajní nouze a nutné obrany souvisí bezprostředně s úkolem státu potírat bezpráví. Kaţdý má právo sebeobrany. Přenést toto právo na stát má jen za podmínky, ţe stát můţe takovou ochranu zajistit. Pokud není tato podmínka naplněna, oţívá znovu původní originální přirozené právo sebeobrany. V této práci se chci zabývat okolnostmi vylučujícími protiprávnost a to zejména krajní nouzí a nutnou obranou - de lege lata. Mým cílem je obecné vymezení okolností vylučujících protiprávnost a pojmů důleţitých k jejich vyuţití. Chci se zaměřit zejména na krajní nouzi a nutnou obranu. Specifikaci kaţdého institutu samostatně, vybočení a překročení zákonem stanovených pravidel, porovnání shodných a rozdílných aspektů. Také porovnat starou a novou právní úpravu a dále úpravu těchto institutů v právním řádu Slovenské republiky a v právním řádu Německé spolkové republice. Na závěr se pokusím zauvaţovat o moţnostech případné právní úpravy de lege ferenda. Nejúţeji se praktické vyuţití sebeobrany týká pěti paragrafů zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku a zákona číslo 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Určité souvislosti mezi sebeobranou a jejími následky lze také v některých případech najít v zákoně číslo 200/1990 Sb., o přestupcích. V této práci budu vycházet z trestní úpravy dle zákona č. 141/1961 Sb., trestní zákon (dále jen TZ) a ze zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen TrZ.).

1

Mgr. Linda Rauová, Nutná obrana - vždy aktuální, laikům však stále zamlžená, název rubriky - Trestní pr. vybraná témata, publikováno 24.11.2003,

6

2. Stručné pojednání o okolnostech vylučujících protiprávnost V civilizovaných zemích je běţné, ţe lidé mohou legálně bránit vlastní ţivot a majetek před útočníky dostupnými prostředky. U nás je toto moţné aţ v poslední době. V trestním zákoníku jsou však zakotveny výjimky, kdy si člověk můţe ţivot i majetek bránit bez toho, aby se vystavil nebezpečí právního postihu. Jedná se o tzv. krajní nouzi a nutnou obranu. Problematika okolností vylučující protiprávnost, zejména instituty nutné obrany a krajní nouze, patří mezi obvyklé stálé otázky, kterými se právní věda i právní praxe zabývá. Jde o jednu ze základních právních otázek spjatou s právní odpovědností, zejména se základy trestní odpovědnosti. Na základě okolností vylučujících protiprávnost chrání nejen jednotlivce a jejich majetek, ale chrání i zájmy skupinové, celospolečenské a státní, ovšem za předpokladu, ţe útokem je dotčen téţ jednotlivec. U některých zájmů však nepřichází ochrana ve formě fyzické obrany v úvahu, jindy zase můţe člověk v daném okamţiku těţko posoudit protiprávní povahu útoku. Zájmy které právní řád nechrání, nemohou být chráněny nutnou obranou, ani krajní nouzí ve smyslu beztrestnosti této obrany. Není ovšem vyloučena obrana v mezích jiného právního předpisu, např. zákon o přestupcích, dovoluje obranu na ochranu zájmů chráněných jakýmkoliv zákonem. Občansko právní nauka vymezuje jako předmět ochrany osobu fyzickou, ale i majetek osoby právnické nebo státu. Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., listina základních práv a svobod (dále jen LZPS) ve svém článku 23 zakotvuje právo občanů postavit se na odpor proti kaţdému, kdo by odstraňovat demokratický řád lidských práv a základních svobod, jestliţe by činnost ústavních orgánů a účinné pouţití zákonných prostředků byly znemoţněny, tato obrana je chápána jako subsidiární, přičemţ ochranu tohoto druhu nelze

analogicky rozšiřovat

na další politické zájmy. Otázkám zabývajícím se krajní nouzí a nutnou obranou věnovali svou pozornost politici i filozofové. Tyto instituty jsou nejen instituty práva, ale i souvisí také s morálními, politickými, náboţenskými názory a principy společnosti. Jejich právní úprava umoţňuje v širokém rozsahu všem občanům účinně vystoupit na ochranu napadených a ohroţených 7

zájmů nejen svých vlastních, ale i zájmů celé společnosti. V tomto smyslu plní uvedené instituty téţ preventivní roli. Jedná se i o nástroj výchovy občanů. Tyto instituty nejprve nahrazovaly nedostatek ochrany ze strany státní moci která byla teprve ve vývoji. S jejím rozvojem pak dochází k omezování prostředků ochrany vlastních zájmů ve prospěch ochrany a upevňující se státní mocí. Otázkám obrany a nouze věnovali svou pozornost filosofové a politici, ale v prvních společnostech se daly uplatňovat pouze ve vztazích nejvyšších společenských vrstev. Jedná se nejen o instituty práva, ale souvisejí i s morálními, politickými, náboţenskými názory a principy společnosti.2 Okolnosti vylučující protiprávnost nestojí na právu pozitivním, ale měly by jej zajistit, aby obránce nemusel hradit útočníkovi škodu. Základem je právo sebeobrany před nezákonným jednáním od kohokoliv. A škoda způsobená obráncem je vlastně uskutečněním práva, je vynucena útočníkem a obránce ji však nezpůsobil dobrovolně a nemůţe mu tedy být kladena za vinu.3 Chceme-li se zabývat okolnostmi vylučujícími protiprávnost a zejména statutem nutné obrany a krajní nouze je třeba zmínit i jejich vývoj. Jako první vyjádřil nutnou obranu Cicero a označil ji jako nepsaný přírodní zákon, není moţné ho zdědit, ani se ho naučit. Jde o právo přirozené, jehoţ základem je pud sebezáchovy, velící konkrétní osobě dát přednost obraně svých zájmů před jejich poškozením. Instituty jako nouze, svépomoc, sebeobrana existovaly i ve středověku. Byla povolena pouze ta obrana, která nebyla v rozporu s láskou k bliţnímu. Předmětem útoku byl většinou bůh nebo tehdejší uspořádání společnosti a to pod záminkou náboţenské povinnosti boje proti hříchu. Přirozenoprávní škola v 17. a 18. stol. pod vlivem osvícenství opouští myšlenku povinné nutné obrany a povaţuje pro zdůvodnění za dostačující podstatu člověka a společnosti. Vývoj nutné obrany a krajní nouze na konci 18. stol. ovlivnila filosofie německého filosofa Emmanuela Kanta. Dle jeho koncepce je ústředním bodem pojem svobody a právní volnosti, jejich dosaţení a zároveň jejich ochrana - tedy představa dobrovolného spojení lidí s tím, ţe se vzdávají práva na sebeobranu. Chránit je bude stát, který je povinen blaho jednotlivce zajistit. A aţ po nesplnění této povinnosti státem 2 3

Vokoun, R.: Vybrané aktuální otázky nutné obrany a krajní nouze, Praha, Univerzita Karlova, 1989, s. 11 - 12 Kuchta, J.: Nutná obrana, 1. vydání, Brno, MU Brno, 1999, s. 14. ISBN 80-210-2198-5 8

má člověk právo bránit se sám. Přirozenoprávní pojetí je individualistické a nezohledňuje společenský vývoj. Postupně jiţ bylo neúnosné prosazování takových neomezených práv, a v polovině 19. stol. se začínají objevovat první zákonná omezení. Jiţ zde je patrný základ současné právní úpravy okolností vylučujících protiprávnost.4 Poukazuje se také na různé pojetí koncepce nutné obrany a krajní nouze od císařského patentu č. 117/1852, který byl vydán pro tehdejší rakouskou říši a platil aţ do roku 1950. Po řadě novelizací a po změnách které nastaly v souvislosti se změnami politických poměrů po roce 1948 - celé trestní právo se stává poplatné sovětským vzorům. Trestní zákon č. 86/1950 Sb. zavedl jednotný pojem trestného činu. Pojetí bylo podobné tomu dnešnímu, rozdíl byl jen v proporcionalitě. Tato právní úprava byla na rozdíl od předešlé více konkrétní. Toto ustanovení se v téměř nezměněné podobě nachází v zákoně č. 140/1961 Sb., který po provedení mnoha novelizací platil aţ do konce roku 2009. V praxi pak byla doplňována řadou rozhodnutí nejvyšších soudů k jednotlivým dílčím problémům. Od 1.1.2010 platí Tr. zák., tento zakotvuje v § 28 aţ § 32 pět okolností vylučujících protiprávnost, a to: krajní nouzi v § 28; nutnou obranu v § 29; svolení poškozeného v § 30; přípustné riziko v § 31 a oprávněné pouţití zbraně v § 32. Jsou ovšem i okolnosti vylučující protiprávnost upravené mimo Tr. zák., a to plnění zákonné povinnosti nebo rozkazu; výkon práva a povolání; riziko ve výrobě a výzkumu 2. 1. Upravené trestním zákoníkem 2. 1. 1. Krajní nouze § 28 TrZ. uvádí, ţe jednání v krajní nouzi je čin jinak trestný, kterým je odvraceno přímo hrozící nebezpeč. O krajní nouzi nejde v případě, ţe nebezpečí bylo moţno odvrátit jinak nebo následek je zřejmě stejně závaţný nebo závaţnější neţ ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen takové nebezpečí snášet.

4

Kuchta, J.: Nutná obrana, 1. vydání, Brno, MU Brno, 1999, s. 14 - 15. ISBN 80-210-2198-5 9

Krajní nouze je situace přímo hrozícího nebezpečí, které je třeba odvrátit a které ten, kdo je odvrací, sám nevyvolá. Jde o jednání, které by za jiných okolností mohlo být trestným činem, ale pachatel se ho dopustil v situaci, kdy odvracel přímo hrozící nebezpečí.5 I v případě krajní nouze se musí jednat o jednání přiměřené. O krajní nouzi nejde v případě, kdy mohlo být přímo hrozící nebezpečí odvráceno jinak, neţ činem, který můţe být povaţován za trestný. 2. 1. 2. Nutná obrana § 29 TrZ. uvádí, ţe se jedná o čin jinak trestný, kterým se odvrací útok přímo hrozící nebo trvající a nejde o trestný čin. O nutnou obranu nejede v případě, ţe byla-li obrana zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Nutná obrana - právo odvracení přímo hrozícího nebezpečí trvajícího útoku na právem chráněné zájmy napadeného jednáním, které je namířeno proti útočníkovi. Aby nebyla trestným činem, nesmí být zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Jde o jednání, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájmy chráněné trestním zákonem. Útok musí přímo hrozit jde o jednání proti útoku, který jiţ začal, ale ještě není ukončen. 2. 1. 3. Svolení poškozeného § 30 TrZ. uvádí, ţe trestný čin nespáchal ten, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíţ zájmy jsou činem dotčeny a tato osoba o nich můţe bez omezení oprávnění rozhodovat. Svolení poškozeného musí být dáno předem nebo současně s jednáním osoby páchající čin jinak trestný, dobrovolně, určitě, váţně a srozumitelně. Je-li svolení poškozeného dáno aţ po spáchání činu, je pachatel beztrestný, mohl-li předpokládat, ţe dotčená osoba by tento souhlas jinak udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům. Výjimkou jsou svolení k lékařským zákrokům, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe, nelze za svolení povaţovat souhlas k ublíţení na zdraví nebo usmrcení. 5

Např. Za horkého dne vidíte na parkovišti v zamčeném autě samotné dítě, které trpí horkem, majitel se nevrací a hrozí zdravotní újma. Rozbití skla u auta za účelem poskytnutí pomoci bude posuzováno jako krajní nouze. 10

Trestní stíhání se souhlasem poškozeného je určitou výjimkou. Musí jít o souhlas daný předem. Nezbavuje ovšem pachatele trestní odpovědnosti v případech, kdy dojde k ublíţení na zdraví nebo ke smrti. Podmiňuje trestní stíhání u taxativně vymezených trestných činů6 proti tomu, kdo je v blízkém vztahu k poškozenému, souhlasem tohoto poškozeného. Nedá-li poškozený souhlas s trestním stíháním nebo jej vezme zpět, je trestní stíhání nepřípustné. Jedná se zejména o stíhání pro trestné činy a to proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níţ by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď. A to tehdy, jestliţe by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, příbuznému v přímém pokolení, sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manţelu či druhu anebo osobám v poměru rodinném či obdobném, jejichţ újmu by pociťoval jako vlastní. Je-li poškozených v dané věci několik, stačí souhlas i jediného z nich. Vyjádření je podáno písemně nebo ústně do protokolu. Poškozený má právo vzít souhlas kdykoliv zpět, aţ do doby, neţ se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Výslovně odepřený souhlas nelze opětovně udělit. Souhlasu poškozeného není třeba byla-li činem způsobena smrt, není-li poškozený schopen dát souhlas pro duševní chorobu či poruchu, pro kterou byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, nebo byla-li způsobilost omezena. Také je-li poškozeným osoba mladší 15 let, nebo byl-li souhlas dán nebo vzat zpět - v tísni vyvolané výhrůţkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností. 2. 1. 4. Přípustné riziko § 31 TrZ. uvádí, ţe trestný čin nespáchal ten, kdo v souladu s dosaţeným stavem poznání a informacemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákonem, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak.

6

Např. násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci § 197a, pomluvy § 206, neposkytnutí pomoci § 207 a 208, poškozování cizích práv § 209, ublíţení na zdraví § 221, 223 a 224, omezování osobní svobody § 231 odst. 1, 2, vydírání § 235 odst. 1, krádeţe § 247, zpronevěry § 248, porušování povinnosti při správě cizího majetku § 255, poškozování věřitele § 256 atd. 11

O přípustné riziko se nejedná v případě, ţe taková činnost ohrozí ţivot nebo zdraví člověka, aniţ by jím byl dán k ní v souladu s jiným právním předpisem souhlas, nebo výsledek, k němuţ směřuje, zcela zřejmě neodpovídá míře rizika, anebo provádění této činnosti zřejmě odporuje poţadavkům jiného právního předpisu, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo se příčí dobrým mravům. Přípustné riziko - je nově zařazenou okolností vylučující protiprávnost do nového TrZ. Zabývá se rizikem jako takovým. Týká se situací, kdy má pachatel odborné předpoklady, ale i přes všechna zabezpečení dojde k následku a tento by mohl být posouzen jako trestný čin. Tato úprava umoţňuje odlišit trestné činy od beztrestných neúspěchů iniciativy subjektů rizika. Jedná se o vodítko justičním orgánům k spravedlivému, zákonnému a jednotnému rozhodování činů spojených s vědecko technickým rozvojem, podnikatelskými aktivitami. Naplní i funkci výchovnou tak, aby přesvědčivě čelil tvrzení pachatelů, ţe jednali v přípustném riziku. Zejména v těch situací, kdy má ohroţovatel odborné předpoklady. 2. 1. 5. Oprávněné použití zbraně § 32 TrZ. uvádí, ţe trestný čin nespáchal ten, kdo pouţije zbraně v mezích stanovených jiným právním předpisem. Oprávněné pouţití zbraně - patří mezi nejvýznamnější oprávnění při výkonu pravomoci příslušníků Policie ČR a stráţníků obecní policie. Ve smyslu zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR se zbraní rozumí zbraň střelná, sečná, bodná - v technickém slova smyslu - nuţ, šavle, pistole, samopal, granát, trhavina.

Pro účely

trestního zákona se zbraní rozumí „cokoli, čím je moţno učinit útok proti tělu důraznějším.7 Za speciální zbraň je povaţována odstřelovací puška, broková zbraň, zbraň s tlumičem zvuku, zbraň se zařízením na osvětlení cíle, mechanická střelná zbraň, speciálně upravená střelná zbraň, výbušnina, speciální výbušný předmět a speciální náloţivo. Speciální zbraně jsou nebezpečnější pro ţivot a zdraví, jelikoţ zpravidla mají vyšší palebnou sílu a účinnost. K pouţívání je zapotřebí zvláštní výcvik.

7

Kuchta, J.: Nutná obrana, 1. vydání, Brno, MU Brno, 1999, s. 226. ISBN 80-210-2198-5 12

Trestný čin nespáchá ten, kdo pouţije zbraň v mezích příslušných zákonných předpisů - pro Policii ČR zákon č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů a pro obecní policii zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů. 2. 2. Upravené mimo trestní zákoník 2. 2. 1. Plnění zákonné povinnosti nebo rozkazu Situace kdy k plnění zákonné povinnosti opravňuje osobu povolání, je mu plnění nařízeno rozkazem nadřízeného orgánu zejména u sloţek obrany státu. Musí vţdy plynout ze zákona. Např. soudce vezme obviněného do vazby - nedopouští se ovšem omezování osobní svobody - povinnost přímo ze zákona; lékař amputuje nohu - vysvětlí pacientovi veškeré podmínky nastalé situace. 2. 2. 2. Výkon práva a povolání Týká se situací, kdy má pachatel odborné předpoklady, ale i přes to dojde k následku a následek můţe být posouzen jako trestný čin. Např. střelmistr likviduje vysoký komín a udělá vše dle znalostí a zkušeností a v souladu se stanovenými postupy, ale přesto komín spadne na dům - nepůjde o trestný čin. 2. 2. 3. Riziko ve výrobě a výzkumu Situací, kdy má pachatel odborné předpoklady, ale přes všechna zabezpečení dojde k následku a tento můţe být posouzen jako trestný čin. Platí zejména o výzkumu v oblasti léků, dochází-li k jejich testování na lidech.

13

3. Rozbor stávající právní úpravy krajní nouze a nutné obrany V trestním zákoně jsou zakotveny výjimky, kdy si člověk můţe ţivot i majetek bránit aniţ by se vystavil nebezpečí právního postihu. Jedná se o tzv. okolnosti vylučující protiprávnost. Jde o jednání, zdánlivě podobné trestnému činu. Tato jednání jsou trestním zákoníkem výslovně dovolená a nejsou pro společnost nebezpečná. TrZ. zakotvuje pět okolností vylučujících protiprávnost, a to krajní nouzi v § 28, nutnou obranu § 29, a oprávněné pouţití zbraně § 32. Právo zakotvuje i další okolnosti vylučující protiprávnost, řadí mezi ně přípustné riziko § 31 a také svolení poškozeného § 30, výkon dovolené nebo přikázané činnosti. Jedná se o činy nenaplňující skutkovou podstatu trestného činu, nesmí se jednat o čin škodlivý pro společnost. Jde o jednání, které nebylo a není trestným činem. Okolnosti vylučující protiprávnost je třeba odlišovat od důvodu zániku trestnosti - čin byl v době spáchání trestným činem a trestnost zanikla dodatečně např. promlčením, účinnou lítostí, milostí presidenta republiky apod. Vytvoření samostatné koncepce přípustného rizika je zřejmá, jelikoţ dosavadní úprava řešení rizikových situací se naznačuje pouze v obecné rovině. Stav, kdy jsou rizika posuzována v rámci nebezpečnosti pro společnost, případně dle stupně následku a formy zavinění, nevyhovuje zejména z hlediska jednotnosti soudního rozhodování a zajištění právní jistoty občanů. Současná úprava zajišťuje našemu občanovi moţnost chránit osobní integritu, včetně domovní svobody, majetku a cti pro případy, kdy je donucen nebezpečí, které těmto výsadám hrozí, účinně odvracet. Moţností napadení i obrany proti nim je velké mnoţství. Můţe však při nich dojít i ke stejnému mnoţství vybočení z mezí nutné obrany a mezi krajní nouze a tím k protiprávnímu jednání s následným postihem.8

8

Sebeobrana a právo, , citováno dne 9.2.2011 14

Pravděpodobně nejúţeji se praktické vyuţití obrany týká některých paragrafů TrZ. a TŘ. Souvislosti mezi sebeobranou a jejími následky lze najít i v zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích. V trestním zákoně jsou zakotveny výjimky, kdy si člověk můţe ţivot i majetek bránit aniţ by se vystavil nebezpečí právního postihu. Jedná se o tzv. krajní nouzi a nutnou obranu. 3. 1. Krajní nouze § 28 TrZ. uvádí, ţe se jedná o čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. O krajní nouzi se nejedná, bylo-li moţno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak, nebo je-li způsobený následek zřejmě stejně závaţný nebo ještě závaţnější neţ ten, který hrozil, anebo byl-li ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen toto nebezpečí snášet. S ustanovením § 28 TrZ. souvisí i další ustanovení Tr. zák., a to § 12, § 13, § 14, § 15, § 16, § 18, § 19, § 20, § 21, § 22 (včetně nepřímého pachatele), § 23, § 24, § 25, § 26, § 27, § 29, § 30, § 31, § 32, § 41 písm. g), § 58 odst. 6, § 109, § 110, § 111, § 113.9 Krajní nouze je jednou z nejvýznamnějších sloţek institutu nazývajícího se okolnosti vylučující protiprávnost, neboť od něj se odvíjí problematika základní právní otázky, a to otázky trestní odpovědnosti. Dodává se poţadavek subsidiarity a neexistence povinnosti nebezpečí snášet. Ten kdo probíhající nebezpečí odvrací, je sám nevyvolá. Jedná se o stav, který představuje přímé ohroţení zájmu chráněného zákonem. Odvrácení vzniklé situace není přestupkem ani trestným činem, i přestoţe takové jednání by jinak tyto zákonné znaky naplňovalo. Stavem krajní nouze se označuje takový stav, kdy je moţno chránit zájem, který chrání téţ právní řád jen tím, ţe obětujeme jiný takový zájem. 3. 1. 1. Podmínky krajní nouze Podmínky krajní nouze jsou tři, a to odvrácení přímo hrozícího nebezpečí; subsidiarita (podpůrnost) prostředků; proporcionalita (úměrnost) následku. 9

Šámala a kol. Trestní zákoník I, § 1 - § 139 – komentář, nakladatelství C. H. Beck, 1 vydání, 2009, s. 319, ISBN 978-80-7400-109-3 15

3. 1. 1. 1. Odvrácení přímo hrozícího nebezpečí Jedná se o hlavní podmínku krajní nouze. Je ovšem třeba chápat pojem nebezpečí siřeji neţ pojem útoku při nutné obraně. Nebezpečí je stav hrozící poruchou. Pod pojmem nebezpečí zahrnujeme přírodní síly, útoky zvířete - nesmí být poštváno, působení strojů a mechanismů, kolize povinností, fyziologické a biologické procesy a jiné. Dále i nebezpeční lidská jednání, která z různých důvodů nejsou útokem ve smyslu ustanovení o nutné obraně. Zejména případy, kdy nebezpečí vyvolal člověk, ale jednání nesměřuje proti nebezpečnému jednání, ale proti účinkům takového jednání. Můţe se jednat také o případy, kdy nebezpečí vyvolal konkrétní člověk, ale odvracení nebezpečí působí újmu jiným osobám. Můţe jít i o případy, kdy zdrojem nebezpečí je jednání osob nepříčetných, dětí nebo osob jednajících bez poţadovaného zavinění a to zejména ve skutkovém omylu. Můţe být ovšem objektivně deliktem, můţe být deliktem i skutečně. Nebezpečné jednání můţe být deliktem zcela nebo se deliktu vnějšími znaky podobat z hlediska vývojových stádií trestné činnosti. Jedná-li se tedy o lidské jednání, které je trestným činem, není pochybnosti o tom, ţe lze proti nim, za splnění daných podmínek, v krajní nouzi jednat. Vţdy se jedná alespoň o objektivně protiprávní jednání, společensky nebezpečné. Po osobě nebezpečí odvracející nelze poţadovat, aby věděla do které výše uvedené kategorie deliktů má jednání původce zařadit. Hranice mezi nimi nejsou dost dobře zřejmé a mohou se na základě změn právní úpravy měnit. I nebezpečí vyvolané přestupkem můţe nabýt značných rozměrů.10 O krajní nouzi jde i tehdy, jestliţe škoda byla způsobena jinému subjektu neţ útočníkovi. Např. ve věci Rt 9/1988 - okresní soud v Rožnavě uznal rozsudkem obviněného Z. za vinného z trestného činu výtržnictví na tom skutkovém základě, že večer v podnapilém stavu rozbil čtyři skleněné výplně vchodových dveří Základní školy. Vešel do budovy a v prvním poschodí rozbil tři ozdobné květináče a zničil sedm kusů květin. Způsobil škodu ve výši 664,Kč. Za to ho okresní soud odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců, uložil mu ochranný dohled na jeden rok a povinnost nahradit škodu ve výši 664,- Kč. Generální prokurátor proti rozsudku podal stížnost pro porušení zákona ve prospěch

10

Vokoun, R.: Vybrané aktuální otázky nutné obrany a krajní nouze, Praha, Univerzita Karlova, 1989, s. 27 - 28 16

obviněného. Nejvyšší soud přezkoumal na podkladě stížnosti správnost všech výroků napadnutého rozsudku a zjistil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného. Obviněný se obhajoval tím, že ho pronásledovali čtyři útočníci, kteří ho chtěli zbít. Skla rozbil až tehdy, když jeden z útočníků byl od něho vzdálený jen asi tři metry. Neměl v úmyslu rozbít květináče ani zničit květiny. Došlo k tomu tak, že utíkal na střechu školy a cestou zachytil o květináče. Pohnutku počínání útočníků viděl obviněný v nedorozumění, které se stalo v pivnici, kde si sednul na místo, na kterém měl sedět jeden z útočníků. Z výsledků dokazování vyplynulo, že útočníci chtěli obviněného chytit a zbít. Ačkoli okresní soud zkoumal, zda obviněný nejednal v krajní nouzi, dospěl k poněkud nepřesvědčivému závěru - obviněný měl možnost se vyhnout útočníkům, protože tam bylo široké prostranství. Při hodnocení bylo třeba brát do úvahy také to, že proti obviněnému šli čtyři útočníci. Nejvyšší soud rozsudek okresního soudu zrušil a přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.11 Krajní nouze je stavem, kdy je útočeno na nějaký zákonem chráněný zájem (ţivot, zdraví, majetek). Musí být splněno kritérium přiměřenosti a k tomu ještě něco navíc. Při odvracení nebezpečí nesmí vzniknout stejná nebo dokonce horší újma neţ kdyby se v dané situaci nedělalo nic. Aby byla osoba připravena na případnou konfrontaci s útočníkem, musí být náleţitě ozbrojena. Je pravdou, ţe policisté nevidí u občanů zbraně moc rádi, ale budete-li schopni vysvětlit, ţe zbraň máte jen jako obranný prostředek např. proti vzteklým, útočícím psům, a nemáte v úmyslu ji pouţít k jiným útokům, neměli byste mít s jejím drţením problém. Zbrojní pas je nutný k vlastnictví určitých střelných zbraní, na ostatní zbraně jej nepotřebujete. Můţete

u sebe mít třeba nůţ, vysoce účinnou zbraní je teleskopický

obušek, různé tyče, gumové obušky nebo tonfy. Je moţné uţit i některé chemické zbraně např. pepřový slzný plyn a také uţití zbraní elektrických zejména paralyzér. Dále i některé střelné zbraně - vzduchovky a plynovky. Dají se pouţít i k vystřelování pyrotechnických efektů. Zapomenuty by neměly být ani airsoftové zbraně. Bez zbrojního průkazu lze pořídit i repliky historických zbraní. Za zbraň se povaţuje i automobil, v případě najíţdění útočníka na oběť.

11

Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Komentář k trestnímu zákonu, 6. vydání, Praha, C.H.Beck, 2004, s. 136., ISBN 80-7179896-7 17

V případě je-li vyvoláno nebezpečí útokem dítěte nebo osobou chorobomyslnou, jsou tyto případy posuzovány jako případy na „poloviční cestě" mezi nutnou obranou a krajní nouzí. Uplatní se jednání podle krajní nouze, je ovšem přípustná škoda větší neţ která v daném případě hrozila. 3. 1. 1. 2. Subsidiarita (podpůrnost) prostředků Je další a také důleţitou podmínkou krajní nouze. Nebezpečí nebylo moţné odvrátit za daných okolností jinak. Existuje-li nějaká moţnost se nebezpečí vyhnout útěkem, nejedná se v daném případě o stav krajní nouze. Jednající osobě se zpravidla nabízí více variant jednání, které jsou spojený s různou výší škod. O jednání v krajní nouzi jde v tom případě, ţe nebezpečí nelze odvrátit jinak neţ způsobením škody, a to i v případě, ţe ohroţovaná osoba disponuje prostředky, které mohou způsobit ještě menší škodu, pokud v konečném důsledku je způsobená škoda menší neţ škoda, která hrozila z nebezpečí. Je-li moţné se nebezpečí vyhnout útěkem, nejedná se o stav krajní nouze. Poţadavek subsidiarity má kořeny ve skutečnosti, ţe odvracení nebezpečí se nejčastěji dotýká zájmů třetích osob, které na vzniku nebezpečí nemají ţádný podíl, a proto lze-li nebezpečí odvrátit bez ohroţení jejich zájmů, je třeba tomuto způsobu dát přednost a nepřesunovat tak nebezpečí ze sebe na jiné.12 Např. člověk, který i přestože měl v krvi 1,54 g/kg alkoholu se rozhodl odvézt svou dceru do nemocnice na lékařské ošetření vzhledem k silným bolestem, přičemž mohl zavolat a měl podmínky k zavolání záchranné služby. Rozhodl pro první variantu a dceru odvezl. Nešlo tak o jednání v krajní nouzi, ale jednalo se o okolnosti blížící se podmínkám krajní nouze, což může být § 28 trestního zákoníku důvodem k neuložení trestu zákazu činnosti. 3. 1. 1. 3. Proporcionalita (úměrnost) následku Institut krajní nouze je vyloučen hlavně tam, kde je zřejmé, ţe podle individuálního i průměrného úsudku je obětovaný zájem rovnocenný nebo dokonce závaţnější 12

Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Komentář k trestnímu zákonu, 6. vydání, Praha, C. H. Beck, 2004, s. 134., ISBN 80-7179896-7 18

neţ je samotný chráněný zájem. Ohroţovaná osoba např. nesmí zachraňovat vlastní ţivot obětováním ţivota cizího nebo vlastní majetek obětováním majetku cizího, je ovšem přípustné obětovat jediný ţivot k záchraně mnoha lidí. Platí, ţe existuje-li jakákoliv moţnost odvrátit nebezpečí bez způsobení škody, musí být tato moţnost primárně zvolena. Ovšem neexistuje-li taková moţnost není povinností ohroţeného vybrat moţnost, která způsobí nejmenší škodu. TrZ. v § 28 stanovuje podmínku, ţe škoda způsobená při odvracení nebezpečí musí být menší neţ ta škoda, která bezprostředné hrozila. Zákonnými podmínkami je také nemoţnost odvrátit nebezpečí jinak a přiměřenost pouţitých prostředků. Způsobený následek v krajní nouzi nesmí být zřejmě stejně závaţný nebo závaţnější neţ ten, který hrozil. Porovnáváme chráněný a obětovaný zájem. Je moţné zastřelit volně pobíhajícího psa, který jeví známky vztekliny a mohl by nakazit i další zvířata či osoby, nikoli ale sousedova psa, uvázaného u boudy a vyjícího na měsíc. Význam následků je třeba posuzovat v kaţdém konkrétním případě zvlášť. Slovem zřejmě je vyjádřeno, ţe posuzování hrozícího následku je subjektivní záleţitostí osoby jednající v krajní nouzi podle okolností, jak se ji stav jevil v době jednání.13 Lze však obětovat jeden lidský ţivot za ţivot více lidí. Nelze však obětovat ţivot jiného člověka na záchranu ţivota svého. Např. jak dokumentuje případ Rt 20/1982. Obviněný R. H. zamkl dveře od pokoje a hrozil mladistvé A. H. a jejím sourozencům s nožem v ruce usmrcením, jestliže neuškrtí svou babičku, poškozenou H. K. Již předtím je R. H. často bil gumovou hadicí, když byl pod vlivem alkoholu. Rovněž jejich matka tvrdila, že její manžel obviněný R. H. se k ní a k dětem choval hrubě, bil je, když byl opilý a i tehdy, když opilý nebyl. Často museli utíkat z domu a spát u příbuzných nebo sousedů. Pokud se tedy mladistvá odůvodněně obávala nejen o svůj život ale i o život svých sourozenců a pod jen pod tímto vlivem jednala, pak se tedy jedná o stav krajní nouze a vylučuje to její odpovědnost za trestný čin. Z toho vyplývá, že stav krajní nouze může být vyvolán i výhružkami a nátlakem třetí osoby na vůli

13

Hejda, J. a kol.: Vybraná témata kriminalistiky a trestního práva, Vysoká škola ekonomická v Praze: Oeconomica, 2007, s. 180. ISBN 978-80-245-1163-4 19

obviněného, ze kterých vyplývá nebezpečí přímo hrozící zájmům chráněným trestním zákonem a které omezují svobodu rozhodování obviněného.14 Z pojmu krajní nouze plyne, ţe beztrestný není ten, kdo má povinnost nebezpečí snášet např. voják, policista, lékař. Na krajní nouzi se tedy nemůţe odkazovat např. lékař, který odmítne léčit nemocného s infekční chorobou nebo hasič, který odmítne zasáhnout při poţáru nebo ţivelné pohromě. 3. 1. 2. Vyloučení (exces) z mezí krajní nouze Obránce můţe vybočit ze zákonných mezí krajní nouze a můţe se tak dopustit trestného činu, jestliţe nebyly splněny podmínky nebo nebyly splněny ve všech směrech. Bylo-li nebezpečí moţno odvrátit jinak, méně závaţnými následky nebo byla-li tu povinnost nastalé nebezpečí snášet. Spáchání trestného činu při odvracení útoku nebo jiného nebezpečí, aniţ byly plně splněny veškeré podmínky krajní nouze, lze uplatnit některé polehčující okolnost podle § 41 TrZ. Jednání je posuzováno ve smyslu zavinění nedbalostního. Je tedy trestné pouze tehdy, pokud zákon trestní odpovědnost u toho kterého trestného činu předpokládá. Vybočení (exces) z krajní nouze muţe být intenzivní; extensivní; putativní: Exces intenzivní - způsobený následek byl zřejmě stejně závaţný nebo ještě závaţnější neţ ten, který hrozil. Exces extensivní - jednání nebylo provedeno v době, kdy nebezpečí bezprostředně hrozilo. Stalo se předtím nebo potom. Exces putativní (zdánliví) - obviněný se omylem domnívá, ţe se jedná o nebezpečí, ale není tomu tak. Např. rozhodnutí č. 10/1980 Sb. rozh. tr. pachatel v daném případě se omylem domníval, že hrozí nebezpečí přímo hrozící chráněnému zájmu, ale ve skutečnosti takové 14

Rt 20/1982, 3 To 72/80, Sb.s.r., 1982, č. 4, s. 279; Draštík A.,Hasch K.,Kučera P.,Rizman S., Přehled judikatury - Trestné činy proti životu a nutná obrana, Nakladatel: ASPI Publishing, 2007, s. 87, ISBN 9788073572532 20

nebezpečí neexistuje. Takový případ se posoudí podle zásad o skutkovém omylu, který vylučuje odpovědnost za úmyslný trestný čin. Krajní nouze je vyloučena tam, kde dle průměrného a individuálního úsudku je zájem rovnocenný nebo závaţnější neţ zájem chráněný. 3. 2. Nutná obrana § 29 TrZ. uvádí, ţe čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. O nutnou obranu se nejedná, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Jedná se o ohroţení zájmu chráněného trestním zákonem. Je vyvoláno protiprávním jednáním nebo opomenutím fyzické osoby. Nejčastěji se takové jednání projevuje otevřeným a násilným jednáním. Obrana vţdy směřuje proti útočníkovi, je-li jich více, proti kterémukoli z nich. S ustanovením § 29 TrZ. souvisí i další ustanovení TrZ., a to § 12, § 13, § 14, § 15, § 16, § 18, § 19, § 20, § 21, § 22, § 23, § 24, § 25, § 26, § 27, § 28, § 30, § 31, § 32, § 41 písm. g), § 58 odst. 6, § 109, § 110, § 111, § 113.15 Nutná obrana je nejdiskutovanější z okolností vylučujících protiprávnost. K nutné obraně je oprávněn kdokoliv, i kdyţ útok nesměřuje proti němu samotnému - pomoc v nutné obraně. Vyplývá to nejen ze samotného ustanovení o nutné obraně, ale také z poţadavku mravní solidarity mezi lidmi.16 Např. ve věci Rt 9/198017 kdy P. V. vnikl neoprávněně do dvora obviněných a tam napadl M. H, kterého bil pěstmi, přičemž mu způsobil tržní rány na obličeji, krevní podlitinu na hlavě a odřeniny na hrudníku a dolních končetinách. Při přepadnutí a bití volal o pomoc. Přišel ho bránit jeho syn P. H. Když nemohl stáhnout P. V., který ležel na jeho otci vzal 15

Šámala a kol., Trestní zákoník I, § 1 - § 139 - komentář, nakladatelství C. H. Beck, 1 vydání, 2009, ISBN 978-80-7400-109-3 16 Šámal, P.,Púry, F., Rizman, S., Komentář k trestnímu zákonu, 6. Vydání, Praha, C. H. Beck, 2004, s.120 17 Draštík A.,Hasch K.,Kučera P.,Rizman S., Přehled judikatury - Trestné činy proti životu a nutná obrana, Nakladatel: ASPI Publishing, 2007, s. 87, ISBN 9788073572532 21

dřevěnou hůl a uhodil ho po hlavě. Nato poškozený P. V. upustil od útoku na otci P. H. a napadl jeho. Když po několika výzvách, aby poškozený opustil jejich dvůr nereagoval a pokračoval v útoku, P. H. vzal dřevěnou hůl a udeřil poškozeného na rukou a těle. Až poté upustil od útoku a odešel domů. V daném případě obvinění odvraceli od začátku až do konce útok poškozeného, který směřoval vůči tělesné integritě obviněných a zároveň i vůči jejich domovní svobodě. Obviněný M. H. byl navíc fyzicky slabší a věkově podstatně starší než poškozený. Syn P. H. tedy konal v nutné obraně, k níž je oprávněný ten, kdo útok odvrací a jež směřuje nejen vůči němu ale také proti jiné osobě. Proti nutné obraně, není nutná obrana přípustná. Takovou obranu je třeba brát jako pokračování v útoku bez ohledu na to, zda útok byl od počátku namířený proti osobě, která jedná v nutné obrně, anebo proti jiné osobě. P. H. byl tedy oprávněn bránit se proti útoku vůči vlastní osobě, ke kterému poškozený sáhl proto, že P. H. bránil svého otce. Kromě toho, pokračoval i útok poškozeného P. V. proti domovní svobodě. Obvinění byli proto oprávněni se přiměřenými prostředky bránit a poškozeného ze svého dvora vyhnat.18 Důleţitou okolností nutné obrany je to, ţe obránce nemá povinnost zkoumat, v době kdy fyzický útok bezprostředně hrozí nebo trvá, zda ho lze odvrátit jinak neţ fyzickým zákrokem. Rizika vyplývající z jednání v nutné obraně nese podle práva útočník, a to jako osoba právo porušující. Nutnou obranou můţe dojít nejen k újmě na ţivotě nebo zdraví útočníka, ale také k újmě na jeho majetku. Při nutné obraně nemusí být dodrţena zásada proporcionality. Např. rozhodnutí č. 12/1983 Sb. rozh. tr. podmínky dle § 29 jsou splněné i v případě, že napadený zamýšlel použít proti útoku jiný, mírnější způsob obrany, než který ve skutečnosti použil a pokud použitá obrana není zjevně nepřiměřená způsobu útoku.19 K odvrácení nebo ukončení útoku je nutno použít intenzivnějšího jednání, útočnější zbraně. Záleží na psychosomatickém stavu jak útočníka, tak i obránce. Např. žena subtilní postavy může použít zbraň proti fyzicky mnohem zdatnějšímu muži, který se jí snaží přinutit k pohlavnímu styku bez použití zbraně. 18

Rt 9/1980, 4 Tz 40/78, Sb. s.r. 1980, č. 4 Draštík A.,Hasch K.,Kučera P.,Rizman S., Přehled judikatury - Trestné činy proti životu a nutná obrana, Nakladatel: ASPI Publishing, 2007, s. 88. ISBN 9788073572532 19

22

Obránce není povinen vyřešit nebezpečnou situaci útěkem, ale je oprávněn hrozbě čelit a útočníkovi se v mezích nutné obrany postavit na odpor. Podmínky nutné obrany trvají aţ do skončení stavu ohroţení zákonem chráněných zájmů. Např. nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 3176/01 ze dne 1. 10. 2002 - odvracení útoku na majetek a na nedotknutelnost obydlí. Nelze apriorně usoudit na vybočení z mezí nutné obrany, jen z toho, že stěžovatel odvracel útok na majetek a na nedotknutelnost obydlí a svým jednáním ublíží jinému na zdraví. Podle soudní judikatury je přípustná proti přímo ohrožujícímu útoku. Musí být poskytnuta ochrana majetku, pokud k útoku na chráněný majetek dochází. Soud měl pro tento čin přesvědčivé vysvětlení, proč nepovažoval tuto obranu (bránění v demontáži, vystrčení poškozeného ze dveří) za nutnou obranu.20 Aby se jednalo o nutnou obranu, musí útok hrozit přímo - hrozba musí tedy být opravdová a bezprostřední, nestačí, ţe taková hrozba existuje ve vzdálenější budoucnosti. Nutnou obranou je jednání proti útoku, který jiţ začal, ale ještě není ukončen neustále trvá např. pokud pouţijete nůţ na útočníka, který s noţem útočí na vás, ovšem není nutnou obranou, jestliţe takový útočník ve svém jednání ustal, ale i přesto na něj zaútočíte. Jinak se postupuje v případě, ţe osobu dotyčný zločinec s noţem okradl, začal utíkat a vy byste ho střelili legálně drţenou zbraní do týla. V tomto případě by se o nutnou obranu nejednalo, protoţe uţ by jste nebyli vystaveni přímo hrozícímu; trvajícímu útoku. Za takoví čin byste pravděpodobně byli trestně stíháni a posláni do vězení. Nutná obrana musí být přiměřená, to znamená, ţe pokud na vás zločinec zaútočí noţem a vy ho postřelíte, půjdete téţ s největší pravděpodobností do vězení. V praxi to pro ohroţeného znamená, aby během velmi krátkého času vyhodnotil nastalou situaci, rozpoznal jakou zbraní je na něj útočeno a pouţil pokud moţno stejnou zbraň jakou má útočník. Např. rozhodnutí č. 14/1999 Sb. rozh. tr. - použití střelné zbraně proti neozbrojenému útočníkovi. Není vyloučeno posoudit jako stav nutné obrany jednání osoby, která reaguje na fyzický útok neozbrojeného pachatele opakovaným použitím zbraně a dojde k usmrcení útočníka.21 20

Draštík A.,Hasch K.,Kučera P.,Rizman S., Přehled judikatury - Trestné činy proti životu a nutná obrana, Nakladatel: ASPI Publishing, 2007, s. 97 - 98, ISBN 9788073572532 21 Draštík A.,Hasch K.,Kučera P.,Rizman S., Přehled judikatury - Trestné činy proti životu a nutná obrana, Nakladatel: ASPI Publishing, 2007, s. 89, ISBN 9788073572532 23

Jestliţe právní řád dává občanům právo nutné obrany, musí stanovit i podmínky, při jejichţ splnění lze takto jednat. Poţadavek přesného vymezení těchto podmínek je v souladu se zásadou zákonnosti. Stanovení těchto podmínek zaručuje občanům, kteří tyto podmínky dodrţí, ţe nebudou voláni k trestní odpovědnosti ani jiné odpovědnosti, na druhé straně je pak zárukou, ţe pod rouškou těchto institutů nebudou páchány trestné činy.22 Obrana musí být způsobilá k odvrácení útoku bez rizika pro napadeného, musí být silnější neţ útok. Tato však nesmí být zjevně přehnaná. Přiměřenost je třeba hodnotit i se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, dle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel.23 Aby mohlo být právo nutné obrany uplatněno, musí být splněny stanovené podmínky. V případě, ţe nebyla splněna některá z podmínek, nejedná se o nutnou obranu a jednání osoby bude podléhat ustanovení trestního zákona, za případného pouţití polehčujících okolností. O nutnou obranu se jedná i v případě, ţe obránce útok vyvolal nevhodným chováním v rozporu s pravidly společenského chování. Ne případy úmyslně vyprovokovaného útoku. Za jednání v nutné obraně podle § 29 trestního zákoníku povaţujeme i pomoc někomu v nouzi. Jsou to případy, kdy nebezpečí trvá nebo přímo hrozí ostatním osobám, např. člen rodiny, kamarádka a jiné. I tehdy je moţno v rámci tohoto institutu trestního práva útoky odvracet.24 Výjimkou ze zásady obrany výhradně proti osobě útočníka je případ, kdy útočník vyuţije „ţivého nástroje“, jako zbraně. Např. poštvání psa nebo návod osobě s duševní poruchou nebo chorobou. 3. 2. 1. Podmínky vzniku nutné obrany Podmínky vzniku nutné obrany jsou útok; protiprávnost útoku; útok přímo hrozící či trvající; reálnost útoku; přiměřenost obrany.

22

Kuchta, J., Nutná obrana, Masarykova univerzita, Brno: 1999, s. 164. ISBN 80-210-2198-5 Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 6 Tdo 339/2008, ze dne 26.3.2008, Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 6 Tdo 1347/2008, ze dne 26.2.2009 24 Sebeobrana a právo; , citováno dne 9.2.2011 23

24

3. 2. 1. 1. Útok Ohroţuje vztahy a zájmy jednotlivce chráněné trestním zákoníkem - ţivot, zdraví, majetek, ale i zájmy celospolečenské nebo státní (státní tajemství). Nutnou obranou lze chránit i majetek a domovní svobodu, přičemţ v takovém případě trvá útok do té doby, dokud se nepodaří útočníka, jeţ neoprávněně do domu vniknul, vyhnat.25 Tuto situaci upravuje např. judikát Rt 9/1980, který jsem jiţ výše rozebrala. Zájmy nechráněné trestním zákonem, nemohou být chráněny trestním zákonem ani

ve smyslu beztrestnosti.26 Např. bránit se proti drobné krádeži těžkým poškozením zdraví útočníka. Podobně

se již vyjádřil i někdejší Nejvyšší soud SSR ve svém judikátu č. 9/80 Sb. rozh. tr., konstatovalli, že nutná obrana je přípustná i proti útoku na domovní svobodu, a to nutná obrana ve smyslu porušení fyzické integrity útočníka. Pojem „způsob útoku“ zahrnuje - způsob provedení útoku, osobu útočníka a obránce, úmysly, které se během obrany a útoku projevily, zbraně, počet obránců a útočníků, jejich fyzická kondice, dovednosti a další okolnosti spáchán - negativní zkušenosti napadeného z minulosti. Přiměřenost obrany a útoku zahrnuje řadu komponentů. Uţil-li obránce střelné zbraně proti neozbrojenému, je třeba brát v úvahu také případný větší počet útočníků, jejich zvláštní dovednosti (karate), slabou fyzickou kondici obránce apod.27 Např. usnesení Nejvyššího soudu 4 Tz 204/2001 jímž bylo potvrzeno usnesení okresního státního zastupitelství - o zastavení trestního stíhání na obviněného L. Š. pro skutek, že L. Š. opakovaně střílel z legálně držené pistole na poškozeného T. Š a zasáhl ho do pravého kolena a lokte, a tím mu způsobil zranění, pro které byl citelně omezen v obvyklém způsobu života až na 3 měsíce. Proti tomuto podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného. Odůvodňoval ji tím, že celý incident vyvolal obviněný tím, že se vmísil do sporu mezi T. Š. a V. M. a barmankou, poté vyzval poškozené, aby s ním šli před budovu. Obviněný viděl, že poškozený T. Š. si sebou bere kulečníkové tágo, 25

Šámal, P.,Púry, F., Rizman, S., Komentář k trestnímu zákonu, 6. vydání, Praha, C. H. Beck, 2004, s. 123 Solnař, V. a kol.: Základy trestní odpovědnosti, 2. vydání, Praha, Orac, 2003, s. 147. ISBN 80-86199-74-6 27 Kuchta, J.: Trestní zákon - komentář § 13, ASPI 26

25

z vyšetřování však vyplynulo, že mezi poškozeným a obviněným po celou dobu incidentu byla několikametrová vzdálenost, rovněž i nůž v rukou L. Š. nebyl užit ani jeho použití neměl poškozený v úmyslu. Svědkové potvrdili, že obviněný měl možnost útěku před poškozenými. Okresní státní zastupitelství dospělo k závěru, že se jednalo o nutnou obranu, jelikož obviněný nepochybně odvracel přímo hrozící útok na jeho osobu. Podle skutkových zjištění poškození obviněného pronásledovali, on před nimi ustupoval s pistolí a s varováním a ať ho nechají, že na ně vystřelí. Poškození nereagovali a pronásledoval ho s tágem a nožem. Obviněný upadl a poškození postupovali směrem k němu. Obviněný se oprávněně obával o svůj život a proto střílel po spodní polovině těla poškozených. Navíc námitka, že obviněný mohl utéci, je irelevantní, protože jednání v nutné obraně je právem občana a je zcela se rozhodne pro obranu nebo pro jiné východisko).

na něm, zda

28

V případě nutné obrany můţe být bezprostředně hrozící útok odvráceno jednáním, které má stejné, nebo i horší následky. Zde se vychází ze zásady, ţe účinný protiútok musí být silnější, neţ útok sám. Intenzita útoku můţe být i zásadně silnější neţ intenzita útoku, nesmí však být přehnaně silnější např. US 49/2004 – n.8 Útočí-li a

více osob najednou předpokládá se aktivní činnost kaţdého z útočníků

nutná obrana je dovolena proti kaţdé z útočících osob, které jednali proti obránci,

ne jen proti hlavnímu útočníkovi. 29 Např. rozhodnutí č. 24/1956 Sb. rozh. tr. - obrana proti více útočníkům. Útočí-li vzájemně dvě osoby na svou integritu, tak ţe se útok střídá s obranou, nejedná se o nutnou obranu. Tyto osoby budou odsouzeny za ublíţení na zdraví. Budou-li alespoň tři, budou postiţeny za trestný čin rvačky, a to i kdyţ nedojde k ublíţení na zdraví. Jedná-li se o jednu nebo více osob napadené útočníky a brání se, nejde o rvačku ani na jedné straně.

28

Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 28/01, ze dne 4.12.2001 Šámala a kol., Trestní zákoník I, § 1 - § 139 - komentář, nakladatelství C. H. Beck, 1 vydání, 2009, s. 348, ISBN 978-80-7400-109-3 29 Draštík A.,Hasch K.,Kučera P.,Rizman S., Přehled judikatury - Trestné činy proti životu a nutná obrana, Nakladatel: ASPI Publishing, 2007, s. 96. ISBN 9788073572532 8

26

O nutnou obranu nejde tehdy, napadají-li se osoby vzájemně. Nutná obrana není přípustná proti záměrně vyprovokovanému útoku. Např. TRNS 22/2006 – T 863 reálná výzva poškozeného, aby budoucí útočník šel ven.30 Vţdy se musí jednat o útok reálný nikoli domnělý, nesmí jít o ţert, hru. 2. 2. 1. 2. Protiprávnost útoku Společensky škodlivý čin nemusí vţdy být trestným činem. Obranné jednání spojené se způsobením škody lze ospravedlnit jen tehdy, byl-li útok sám pro společnost nebezpečný. Útok

musí

směřovat

proti

zájmům,

které

jsou

právním

řádem

chráněny

např. zdraví, ţivot a jiné. Nutná obrana není moţná proti takovým jednáním, které nejsou společensky nebezpečná, nýbrţ prospěšná tedy jednání dovolená. Nutnou obranu nelze uţít proti jednání v nutné obraně nebo krajní nouzi např. zloděj nesmí poranit osobu, která proti němu hájí svůj majetek. Nutnou obranu nelze uplatnit proti osobám vykonávajícím zákonné právo nebo povinnost - útok proti jednání policejní hlídky, exekutora a tak podobně. Nepřípustná je nutná obrana proti jednání veřejného činitele, ledaţe by jejich úkony vůbec nenáleţely do jejich pravomoci nebo kdyţ jednání takové osoby nepochybně naplňuje skutkovou podstatu trestného činu. Např. rozhodnutí č. 47/1980 Sb., pokud příslušník policie překročí pravomoc a uskutečňuje zákrok, ke kterému není ze zákona oprávněný. Nepožívá tedy ochranu poskytovanou úřední osobě podle § 325 a § 326 trestního zákoníku. Útok na jeho zdraví při takovém zákroku, pokud jsou překročeny hranice nutné obrany, je případně možné posoudit pouze jako trestný čin proti zdraví (§ 145 a násl. trestního zákoníku).31 Obrana před divokým zvířetem nemá právní význam. Vztahy člověka k přírodě nejsou vztahy právními. Bylo-li zvíře poštváno jinou osobou, je povaţováno za zbraň v ruce útočníka a je moţno se proti němu bránit. 30

Šámala a kol., Trestní zákoník I, § 1 - § 139 - komentář, nakladatelství C. H. Beck, 1 vydání, 2009, s. 347, ISBN 978-80-7400-109-3 31 Draštík A.,Hasch K.,Kučera P.,Rizman S., Přehled judikatury - Trestné činy proti životu a nutná obrana, Nakladatel: ASPI Publishing, 2007, s. 98. ISBN 9788073572532 27

3. 2. 1. 3. Útok přímo hrozící a trvající Za přímý útok se pokládá útok, který trvá v okamţiku obranného jednání, ale který i bezprostředně hrozí. Hrozící útok zde znamená bezprostředně předcházející jednání, které tvoří nebezpečí pro chráněné zájmy a které nevyhnutelně musí v nejbliţší době začít. Obránce nemusí vyčkávat aţ do skutečného zahájení útoku. Očekávání útoku by mohlo obránce přivést do velmi nevýhodné situace. Nutná obrana se připouští do faktického ukončení útoku, např. u krádeţe aţ do okamţiku, kdy zloděj odnese věc do bezpečí. Útok trvající Jedná se o útok jiţ uskutečňovaný, ale ještě neukončený např. útočník se zmocnil násilím věci a s kořistí odchází - odnášení je ještě útokem. Znamená to, ţe útok na chráněný zájem byl jiţ reálně zahájen a to jak fyzicky, tak i hrozbou namířenou palnou zbraní apod. Zcela evidentně jde tedy o napadení, které vyvolává nutnost faktické obranné reakce a napadený tedy útok fyzicky odvrací. Útok přímo hrozící Nastává bezprostředně, ale není nutné, aby tato situace jiţ začala, není třeba čekat. Je moţné za něj povaţovat i pokus o trestný čin. Znaky mohou být odpozorovány - potencionální útočník svými vnějšími projevy dává najevo, ţe nás chce napadnout např. verbálně nás napadá, vezme do ruky zbraň, příleţitostný předmět, který můţe jako zbraň pouţít, vyhroţuje apod. Za prioritu přímo hrozícího útoku je povaţována vzdálenost mezi dvěma nebo více osobami. Vzdálenost, ze které útok hrozí přímo, je zhruba 120 cm. Na tuto vzdálenost nelze vést úder rukou, avšak je moţno zasáhnout protivníka i kopem. Nemá-li obránce útočníka ve vlastním zorném poli, je podmínka přímo hrozícího útoku v podstatě nesplnitelná. V praxi pro vedení střetu to tedy znamená, ţe přiblíţí-li se útočník na tuto vzdálenost, lze jiţ takový jeho postup doprovodně chápat jako přímo hrozící útok. Za přímý útok se pokládá útok, který nejen, ţe trvá v okamţiku obrany, ale bezprostředně hrozí.

28

Pod pojmem hrozící se zde rozumí bezprostředně předcházející jednání, které tvoří nebezpečí pro chráněné zájmy a které nevyhnutelně musí v nejbliţší době začít. Za této podmínky nemusí obránce vyčkávat aţ do skutečného zahájení útoku, protoţe pasivní očekávání útoku by ho mohlo přivést do velmi nevýhodné situace. Nutná obrana se připouští do faktického ukončení útoku. Nutná obrana není přípustná proti připravovanému útoku, který bezprostředně nehrozí. Proti ukončenému útoku není nutná obrana přípustná. 3. 2. 1. 4. Reálnost útoku Existence útoku je nejzákladnějším faktem, který podmiňuje moţnost v nutné obraně vůbec jednat. Útok musí existovat v realitě, nikoli jen ve fantazii obránce. Jestliţe reálný útok chybí a existuje pouze v představě obránce, jde o putativní resp. domnělou nutnou obranu. Putativní obrana se ohodnotí jako skutkový pozitivní omyl, obránce by mohl být postiţen za nedbalostní trestní čin. Fakt bezprávného útoku neznamená, ţe je moţno útočníkovi způsobit jakoukoliv škodu. Také útočník sám neztrácí veškerá práva. I útočník musí být do určité míry chráněn. Útočník sám neztrácí veškerá práva musí být také do určité míry chráněn. O nutnou obranu nejde, je-li obrana zcela zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. Útočník Má-li být problematika institutu nutné obrany ucelená je třeba se zaměřit i na osobu útočníka, a co ho po uskutečnění útoku čeká, ale i jaké má práva. Útočníkem je osoba, která jednáním, konáním nebo opomenutím, ohroţuje zákonem chráněné zájmy. Útok na chráněný zájem přímo hrozí nebo útok trvá. Současný právní řád zastává stanovisko - útočníkem můţe být jen fyzická osoba. Tak tomu ovšem nebylo vţdycky. Do skupiny útočníků lze zahrnovat i útok zvířete. Současnou naukou je útok zvířete chápán jako okolnost jednání v krajní nouzi. Za útočníka můţe byt povaţován i sám obránce, který po skončení samotného útoku přejde do útoku s úmyslem vyrovnat si účty s útočníkem, i kdyţ od útočníka jiţ nebezpečí

29

nehrozí. Za následek, takového jednání, je obránce trestně odpovědný a nemůţe se odvolávat na to, ţe jednal v nutné obraně Řešení souvisí s praktickým posuzováním útoků osob jednajících ve skutkovém omylu, dětí či osob nepříčetných. Je tedy na snadě, zda útoky těchto osob posuzovat jako jednání navozující "stav nutné obrany" či "stav krajní nouze". Jelikoţ podmínky krajní nouze jsou přísnější na základě subsidiarity, proporcionality apod. neţ podmínky nutné obrany. Nutnou obranu nepřipouštěl proti "útokům choromyslných osob a dětí, leč by obránce o chorobném stavu útočníka nevěděl".32 Prof. Dolenský nepřipouští posuzování těchto případů jako okolnosti navozující stav nutné obrany, ale jako případu krajní nouze, přičemţ však analogicky podle úpravy nutné obrany připouští i způsobení větší škody, neţ jaká hrozila. V souladu s principem krajní nouze by zde platila i podmínka subsidiarity - napadený by se měl útoku vyhnout. Teprve nebylo-li by jiného východiska, mohl by útočníkovi způsobit větší škodu, neţ která z podniknutého útoku hrozila. Dále uvádí: "Útok duševně chorého se posuzuje jako situace krajní nouze pokud jde o poměr škody hrozící a při odvrácení takového nebezpečí způsobené vede k tomu, ţe škoda můţe být i větší.33 Další skupina názorů vytýká kladení nepřiměřených poţadavků na osobu obránce, neboť tento, ač můţe jednat v krajní nouzi s modifikovanou podmínkou proporcionality je i nadále vázán podmínkou subsidiarity - měl by se tedy pokusil nejdříve útoku vyhnout. Pro odstranění nejasností by zde de lege ferenda byla zřejmě ţádoucí ještě konkrétnější právní úprava této problematiky.34 3. 2. 1. 4. Přiměřenost obrany V neposlední řadě je důleţitá i samotná přiměřenost obrany - při které nesmí vzniknout nepoměr „zjevně“ hrubý ke způsobu útoku - obrana odvracející útok nebyla v takové intenzitě potřebná. Obrana nesmí být silnější neţ útok. Útočníkovi nesmí být způsobena větší škoda, neţ hrozila. Obránce je omezen způsobem útoku. Preferuje se pasivní odráţení útoků a ustupování, při pouţití aktivní obrany, by se z obránce mohl stát útočník. 32

Solnař, V., Trestní právo hmotné, Část obecná, Nakl. Knihovny Sborníku věd právních a státních, Praha, 1947 Dolenský A., Novotný F., Nutná obrana a automatická obranná zařízení, Trestní právo, ročník III., č. 1, 1998 34 Mgr. Mlčák M., - justiční čekatel, Nutná obrana II. - útočník, http://trestni.juristic.cz/45621/clanek/trest3, citováno dne 13.1.2011 33

30

Např. na základě rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. 16/94 Sb. rozh. tr. je soud při zkoumání překročení mezí nutné obrany povinen přihlížet k rozrušení obránce vyvolanému útokem.. Nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR č. 6 Nt 301/58, ze kterého vyplývá, že se nevyžaduje úplná úměrnost významů právem chráněných zájmů, ale vyžaduje, aby „nevznikl velký nepoměr mezi škodou způsobenou obráncem a škodou hrozící z útoku“.35 Dále také rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR č. II/65 Sb. rozh. tr., stanovující povinnost soudů zodpovědně objasňovat a hodnotit rozhodné okolnosti pro posouzení nutné obrany a vyžaduje přísně individuální posuzování případů. Za zcela zjevnou nepřiměřenost povaţujeme vše, co lze ve vedení střetného boje ze strany napadeného povaţovat za oplácení. Půjde o situaci, kdy napadený útok natolik zvládl, ţe ho vlastní obranou jednoznačně ukončil, ale v boji pokračuje dál a tak obrana vlastně přerostla v útok. Obrana by měla končit v souladu s ukončením útoku. Napadená osoba se dostává do psychicky zátěţové situace, která vyvolává pocity jako strach, panika, hrůza nebo vztek, zuřivost, ty způsobují ústup racionálního myšlení do pozadí a mnohdy zapříčiní jednání v afektu. Nelze na napadeném přísně vyţadovat, aby v této extrémní situaci reagoval v souladu s danou právní normou a tento limit splnil. Podmínkou nutné obrany není tzv. subsidiarita. Např. srovnání s rozhodnutím č. 1633/1923 Sb. rozh. tr., lze se tedy bránit i tam, kde bylo možno se útoku vyhnout útěkem nebo rozhodnutí č. 8/1988 Sb. rozh. tr., dovoláním se pomoci jiných osob nebo veřejných orgánů apod. Jednání v nutné obraně je právem občana a je čistě na něm zda se rozhodne pro obranu nebo zvolí jiné východisko např. rozhodnutí č. 25/1976 Sb. rozh. tr.. Použije-li svého práva obrany, musí ovšem zachovat jeho zákonné podmínky. Obrana Obrana je v praxi odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem člověka resp. útočníka na zájmy chráněné trestním zákoníkem. Obranné jednání je namířené proti chráněným společenským vztahům. Obranné jednání má znaky činu, který by byl jinak trestný.

35

Fenyk, J., Illková, P., Rozhodnutí a stanoviska k tr. zákonu 1918 - 1995, C.H.Beck, Praha, 1995, s. 98 31

Obrana, resp. odraţení útoku, má většinou formu konání, ale můţe mít také formu opomenutí, např. je-li útok veden proti osobě, které přijde na pomoc její cvičený pes, kterého tato osoba nezadrţí ani neodvolá. Útok je moţno odvracet vlastnoručně, s pouţitím nějakého předmětu, zvířete, pomocí jiné osoby nebo "ţivého nástroje", ale téţ např. pomocí automatického obranného zařízení. Obrana můţe směřovat přímo, ale i nepřímo, např. zničením nástroje, jehoţ útočník pouţil. Obrana musí směřovat proti útočníkovi, jen proti útočníkovi je přípustná nutná obrana. Je-li však útočníků více, můţe obrana směřovat proti kterémukoliv z nich, nikoliv jen proti hlavnímu útočníkovi např. rozhodnutí č. 24/1956 Sb. rozh. tr. Obrana je časově omezená nejdříve od okamţiku, kdy útok přímo hrozí a nejpozději do okamţiku, kdy jiţ definitivně skončil. Obrana můţe být: pasivní - odráţení ran, ustupování apod.; aktivní - obránce např. v průběhu střetnutí postoupit dopředu - tím se z něj však nestává útočník. O roli obránce a útočníka, rozhoduje iniciativa na začátku střetnutí, nikoli jeho průběh nebo výsledek (č. 12/1983 Sb. rozh. tr.), a to i tehdy, je-li na jedné nebo na obou stranách více osob a trvá-li půtka po nějakou dobu. V praxi bývá problém rozlišit nutnou obranu od vzájemného napadení, a to jednak z faktu, ţe se obránce můţe bránit aktivně a jednak z faktu právem připuštěné preventivní obrany proti jiţ hrozícímu útoku. Hlavní rozlišovací zásadu je hledisko času, "kdo dříve začal". V současnosti nelze paušálně pokládat obě strany za útočníky, ale je nutné se v těchto případech zaměřit zejména na širší posouzení situace a zjištění osobních vlastností, postojů a motivů kaţdé ze stran zvlášť v daném konkrétním případě.36 Např. ve věci 4 T 214/1981 se obviněný bránil útokům poškozeného, o kterém věděl, že je recidivistou a že byl již několikrát trestán za výtržnictví a ublížení na zdraví. Poškozený v podnapilém stavu přišel po skončení zábavy za obviněným a jeho dvěma společníky, kteří právě odcházeli. Poškozený nejprve uhodil pěstí do břicha opilého společníka A tak prudce, že upadl na zem. Hned na to kopl do přirození společníka B, takže i ten upadl, načež začal políčkovat i bít pěstmi obviněného do obličeje, ten držel v ruce láhev vína. Jelikož

32

obviněný nevěděl, jak se poškozeného a jeho útoku zbavit, uhodil poškozeného v době jeho útočení láhví po hlavě. Způsobil mu tím zlomeninu čelní kosti a otřes mozku. U obviněného šlo o obranu, která nebyla zřejmě nepřiměřená za dané situace, kdy podnapilý poškozený útočil hrubě fyzicky nejprve na společníky obviněného, a pak i na obviněného. Obviněný přitom věděl, že poškozený je nebezpečným rváčem.37 Intenzita musí být natolik silná a účinná, aby byla způsobilá útok odvrátit, jinak bude neúspěšná. Pouţitím slabší obrany by mohlo dojít i k vyprovokování vyšší agresivity útočníka. Intenzitou se zde nerozumí jen fyzická síla, ale všechny sloţky obrany. Nemá však být v nepoměru nebo dokonce přehnaně silnější neţ útok sám. Často je ovšem velice těţké v dané situaci rozhodnout co ještě přiměřené k odvrácení útoku je a co jiţ přiměřené není.38 Je tedy dovolena jakákoliv obrana v uvedených mezích, která útok spolehlivě odvrátí. Trestní zákon toleruje i intenzivnější obranu, meze jsou dány aţ tím, ţe nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Jednání obránce se váţe na určité zákonné podmínky. Fakt protiprávního útoku ještě neznamená, ţe lze útočníkovi způsobit jakoukoliv škodu. Útočníkova práva by v dané situaci měly být také respektována a měla by mu být poskytnuta alespoň určitá míra ochrany. Chtěla bych se také zmínit o problematice instalace automatických obranných zařízení pro účely nutné obrany. Automatická obranná zařízení fungují různým způsobem. V případě nezákonného násilného vniknutí, či vniknutí v době, kdy jsou aktivovány, zapnou sirénu, elektrické osvětlení, aby upozornily stráţce objektu, či majitele na nebezpečí. Existují také zařízení, jeţ mají za úkol zamezit vetřelci v útěku, poranit ho, či dokonce dotyčného zabijí. V těchto případech nastávají problémy s případnou trestní odpovědnosti majitelů objektů, v nichţ jsou takováto zařízení instalována. V našem právním řádu nejsou pravidla pouţití automatických obranných zařízeních uvedena. Dle zásady in dubio pro reo, je analogie

36

Dolenský A., Novotný F., Nutná obrana a automatická obranná zařízení, Trestní právo, ročník III.,č. 1, 1998 Tpj 59/1983, 4T 214/1981, Bulletin advokacie, 1984, č. 2, s. 49 38 P. Šámal uvádí: „Poţadavky na obránce však nesmí být v tomto směru přehnané, nelze tedy po něm ţádat, aby dal přednost slabšímu, ale nejistému prostředku obrany". Toto je srovnatelné s rozhodnutím č. 41/1980 Sb. rozh. tr. 37

33

ve prospěch dovolená. "Automatická obranná zařízení však musí působit v mezích nutné obrany podle tr. zákona, coţ je mnohdy technicky obtíţné, neboť taková zařízení nelze zpravidla regulovat tak, aby nezpůsobila škodu neodpovídající charakteru a intenzitě útoku."39 Např. rozhodnutí Nejvyšší soud ČR č. Tpjn 303/2008 - Instalace a použití automatického obranného zařízení, jehož účelem je odvrátit možný nebo předpokládaný budoucí útok na zájem chráněný trestním zákonem na určitém místě bez součinnosti obránce (např. nástražné systémy, samostříly, zapojení elektrického proudu do mříží či kovového oplocení nemovitosti), samo o sobě nevylučuje naplnění podmínek nutné obrany podle § 13 tr. zák. K tomu, aby byly splněny podmínky nutné obrany v případě použití automatického obranného zařízení zejména v podobě nástražného systému, který se automaticky uvede v činnost po vniknutí útočníka do chráněného objektu, musí být zabezpečeno, aby se aktivovalo jen proti přímo hrozícímu či trvajícímu útoku na zájem chráněný trestním zákonem a aby jeho účinnost nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Při zaviněném nedodržení podmínek nutné obrany tím, kdo jej instaloval a odpovídá za jeho provoz, přichází v úvahu jeho odpovědnost za trestný čin spáchaný zpravidla z nedbalosti.40 Dle mého názoru je nutné vycházet z účelu instalace těchto zařízení, která reagují jen na osoby vnikající do objektu. Nereagují-li nepřiměřenou tvrdostí, splňují dle mého názoru hlediska nutné obrany. Stejné hledisko je patrně třeba uplatňovat i na střeţení objektů cvičenými psy. Téţ se jedná o obranné zařízení, chránící majetek, tedy zájem chráněný zákonem. Nutná obrana je právem - není povinností - obránce nemusí vyuţít nutné obrany 3. 2. 2. Vybočení (exces) z podmínek nutné obrany Obránce můţe vybočit ze zákonných mezí nutné obrany a můţe se tak dopustit trestného činu ve smyslu povinných znaků. V případě, kdy bude způsob obrany zjevně

39

A. Dolenský, F. Novotný, Nutná obrana a automatická obranná zařízení, Trestní právo, ročník III., č. 1, 1998, s. 9 40 http://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/judikatura_prevedena2.nsf/WebSearch/3B6A3C66F554DA4EC12578 330045333E?openDocument, rozhodnutí Nejvyšší soud ČR č. Tpjn 303/2008 34

nepřiměřený způsobu útoku. Vţdy tak při posuzování jeho jednání dojde k uplatnění některých polehčujících okolností podle § 41 trestního zákona. Můţe z mezí nutné obrany vybočit také ve skutkovém omylu - útok subjektivně povaţoval za reálný, ačkoliv byl pouze zdánlivý. Jednání je posuzováno ve smyslu zavinění nedbalostního. Je tedy trestné pouze tehdy, pokud zákon trestní odpovědnost u toho kterého trestného činu předpokládá. Vybočení (exces ) z nutné obrany můţe být: intenzivní; extenzivní; putativní. Exces intenzivní - obrana byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku např. střelba na děti v cizí zahradě, střelba po vetřelci, který vnikl na zahradu, aniţ tu byly okolnosti svědčící o bezprostředně hrozící zjevné agresi. Např. Nejvyšší soud 5 TDO 162/2007 - Nutná obrana je vyloučena z důvodu tzv. intenzivního excesu tehdy, když čin obránce jasně, očividně neodpovídá všem okolnostem charakterizujícím způsob útoku. Podle ust. § 13 tr. zák. nesmí být nutná obrana ve vztahu ke způsobu útoku zcela zjevně nepřiměřená. Může být nepřiměřená nebo zjevně nepřiměřená. Pro jednání v nutné obraně není podstatná tzv. subsidiarita. Intenzivní exces z mezí nutné obrany nelze spatřovat jen v tom, že napadená osoba se útoku nevyhnula útěkem, i když byl útěk možný, anebo že nezvolila mírnější možnou obranu, pokud použitou intenzivnější obranu ještě nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku. V případě excesu z mezí nutné obrany je podmínkou trestní odpovědnosti obránce nejen zaviněné překročení mezí nutné obrany, ale jeho zavinění se musí vztahovat též ke znakům příslušné skutkové podstaty, kterou tím naplnil, přičemž nemusí jít o stejnou formu zavinění.41 Exces extenzivní - obrana nebyla s přímo hrozícím nebo trvajícím útokem současná. Útok ještě nehrozil nebo byl jiţ ukončen. Obrana byla předčasná. V obraně bylo pokračováno ještě v době, kdy uţ útok skončil např. obránce si neuvědomil, ţe útok jiţ skončil, anebo pokračuje ve fyzickém ubliţování útočníkovi ze msty i v době, kdy skončil.

41

http://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/judikatura_prevedena2.nsf/WebSearch/D0F9E9396B88EE5DC12576 000026A018?openDocument, Nejvyšší soud 5 TDO 162/2007 35

Např. rozhodnutí č. 16/1994 - I Sb., rozh. tr. - zavinění ve vztahu k překročení mezí. Podmínkou trestností je překročení mezí nutné obrany. V takových případech je třeba důsledně zjistit, zda šlo o úmyslné nebo nedbalostní překročení a přihlížet přitom i k rozrušení obránce vyvolanému útokem.42 Putativní (domnělý) útok - byl odvracen útok neexistující. Domnívá-li se pachatel mylně, ţe zde útok je, nepřičítá se mu trestný čin úmyslný. Zjišťuje se nedbalost. Je nutné ho posuzovat podle zásad o skutkovém omylu. Vybočení z meze nutné obrany je protiprávní, pro společnost škodlivé, a proto je trestné podle toho, jaká skutková podstata trestného činu byla takovým jednáním naplněna. Můţe jít jak o čin dolózní tak i o čin kulpózní.43 Za jednání v nutné obraně se nepovaţuje, pokud obránce ve svém jednání pokračuje v době po definitivním skončení stavu ohroţení zákonem chráněných zájmů, například z důvodu odplaty za předchozí útok. V takovém případě je jeho jednání posouzeno jako úmyslný trestný čin. V případech excesu z nutné obrany je obránce, stejně jako u putativní obrany trestně odpovědný za případný nedbalostní trestný čin a jeho vybočení z nutné obrany můţe být obecně polehčující okolnosti podle § 41 TrZ.44

42

Draštík A.,Hasch K.,Kučera P.,Rizman S., Přehled judikatury - Trestné činy proti životu a nutná obrana, Nakladatel: ASPI Publishing, 2007, s. 98. ISBN 9788073572532 43 Jelínek, J. a kol.,: Trestní právo hmotné (obec. část), 1. vydání, Linde, 2004, s. 247, ISBN 80-7201-501-X 44 Hejda, J.a kol.,: Vybraná témata kriminalistiky a trestního práva, Vysoká škola ekonomická v Praze: Oeconomica, 2007, s. 179. ISBN 978-80-245-1163-4 36

4. Srovnání právní úpravy krajní nouze a nutné obrany Podmínky vyuţití jsou zcela přesně a konkrétně stanoveny jak u nutné obrany tak u krajní nouze. Podstata těchto institutů je shodná, coţ je patrné i z jejich sousedícího postavení v zákoně. Nutná obrana i krajní nouze se shodují v tom, ţe:45 Vylučují společenskou škodlivost činu a tím jeho trestnost - jsou společensky prospěšné a nemohou být trestnými činy a nemohou být podle práva trestány. Shodné jsou i motivy jednání - chrání státní, společenské a osobní zájmy své, ale i druhých osob. Shoduje se i okruh zájmů, které jsou těmito instituty chráněny. Shodné je i to, ţe oba instituty odvrací nebezpečí, jehoţ pramenem můţe být společensky nebezpečný útok. Je třeba také uvést, ţe není přípustná - nutná obrana proti krajní nouzi; není moţná ani nutná obrana proti nutné obraně; jednání v krajní nouzi proti jednání v krajní nouzi. Je nutné si uvědomit, ţe nutná obrana a krajní nouze jsou právem, ovšem ne povinností občana. Nejsou omezeny subjekty nutné obrany a krajní nouze, existují skupina obyvatel, které nají povinnost v nutné obraně a v krajní nouzi jednat bez ohledu na nebezpečí hrozící jejich osobě. Rozdíly mezi nutnou obranou a krajní nouzí:46 Nutná obrana se připouští proti společensky nebezpečnému útoku fyzické osoby. V případě krajní nouze mohou být vedle bezprávného jednání pramenem i přírodní síly, napadení zvířetem, fyziologické procesy, selhání technických zařízení.

45 46

Kuchta, J., Nutná obrana, 1. vydání, MU Brno, 1999, s. 178, ISBN 80-210-2198-5 Kuchta, J., Nutná obrana, 1. vydání, MU Brno, 1999, s. 179 – 180, ISBN 80-210-2198-5 37

Při nutné obraně je obranné jednání zaměřeno od počátku proti útočníkovi samému a útočníkovi je působena škoda, ale při krajní nouzi se jedná proti jiné osobě neţ je útočník - proti třetí osobě - ta se na vzniku nemusí podílet a nenese ţádnou vinu. Najednání v krajní nouzi klade právní řád mnohem přísnější podmínky, neţ v případě nutné obrany. Krajní nouze vyţaduje subsidiaritu - škodu třetí nezúčastněné osoby, tu je moţno způsobit jen tehdy, není-li moţné nebezpečí odvrátit bez způsobení škody. Naproti tomu u nutné obrany není nutné brát tolik ohledů na útočníka a je tedy moţné se bránit okamţitě. Krajní nouze i nutná obrana mají odlišnou stavbu poţadavku mezi chráněným a porušeným zájmem. U nutné obrany je moţné způsobit útočníkovi škodu menší neţ hrozila, stejnou, ale i vyšší. Krajní nouze dovoluje způsobení menší škody neţ, která hrozila. Z pohledu obránce se při nutné obraně nikdy nenahrazuje způsobená škoda jsou-li dodrţeny všechny stanovené podmínky. Při krajní nouzi je téţ moţné způsobit škodu v případech, kdy osoba jedná v krajní nouzi, aby odvrátila nebezpečí, které vzniklo jejím zaviněním nebo způsobí škodu třetím osobám, aby zachránila vlastní majetek v tomto případě je moţné uloţit povinnost nahradit škodu. Z praxe se jako základní podmínka trvajícího útoku vyznačuje útokem jiţ nastalým. Útok na chráněný zájem byl jiţ zahájen jak fyzicky, tak i hrozbou apod. Jde tedy o napadení, vyvolávající nutnost faktické obranné reakce a napadený útok fyzicky odvrací. Splněním podmínky přímo hrozícího útoku však nebývá tak jednoznačné při posuzování střetů. Znaky útoku mohou být odpozorovány - útočník svými vnějšími projevy dává najevo, ţe nás chce napadnout. Např. verbálně napadá, vezme do ruky zbraň či příleţitostný předmět, který jako zbraň můţe pouţít, vyhroţuje, apod. Pokud útočníka nemáme v zorném poli, je podmínka přímo hrozícího útoku v podstatě nesplnitelná. Jednáním v nutné obraně nelze útoku předcházet, i kdyţ podmínka krácení vzájemného postavení přímo hrozícího útoku je splněna. Obrana nesmí útoku předcházet - napadený útočník by se mohl hájit, ţe sice vyhroţoval a jinak se projevoval, ale nemyslel to váţně a ublíţit nikomu nechtěl.

38

Základní zásada pro vedení střetného boje je, ţe kaţdá akce je rychlejší neţ reakce. Útočná akce bude vţdy rychlejší, neţ obranná reakce napadeného. Kdybychom čekali aţ na zahájení útoku, nemuseli bychom tento útok účinným způsobem zablokovat. Pokud útoku předejdeme, budeme nuceni absolvovat důkazní řízení, to bude objektivizovat za účelem zjištění, zda byla obrana oprávněná či nikoliv. Posouzení je zcela v rukou orgánů činných v trestním řízení. Kaţdý případ má své specifické znaky z nichţ je třeba při posuzování vycházet. Podmínku přiměřenosti je třeba chápat jako vztah přiměřenosti, nebo zcela zjevné nepřiměřenost obrany k útoku. Bude-li obranná aktivita napadeného nepřiměřená ve smyslu niţší intenzity neţli je vedení útoku, pak by obrana postrádala logiku, ta by nevedla k vítězství. Kdyby byla aktivita napadeného stejné intenzity jako je vedený útok, nastala by situace, bez vítězství. Nepřiměřenost obrany oproti vedenému útoku je tedy nutná, nesmí jít však o zcela zjevnou nepřiměřenost a v tomto chápání nutné obrany je zásadní rozdíl. Při vybočení z mezí nutné obrany nebo krajní nouze, kdy se napadenému se neprokáţe vědomý úmysl jeho nadbytečné bojové iniciativy po odraţení útoku, při posuzování situace orgány činné v trestním řízení k němu přihlédnou jako k polehčující okolnosti dle § 41 TrZ. S přihlédnutím k tomu, ţe pachatel, tedy napadená osoba spáchala trestný čin podle § 41 písm. b) TrZ., kde se uvádí, ţe polehčující okolností je spáchal-li pachatel trestný čin v silném rozrušení, ze soucitu nebo z nedostatku ţivotních zkušeností a § 41 písm. g) TrZ. ve kterém se uvádí, ţe polehčující okolností je také, spáchal-li pachatel trestný čin odvraceje útok nebo jiné nebezpečí, aniţ byly zcela splněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, anebo překročil meze přípustného rizika nebo meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost. Prioritou v posuzování musí být skutečná situace v momentě střetu - zahájení útoku a obrany - a poměru mezi způsobem útoku a způsobem obrany pohledem na moţnou zcela zjevnou nepřiměřenost obrany. Způsobený následek je sekundární záleţitostí. Je třeba zohlednit skutečnost, ţe jenom útočník je odpovědný za čin a nese plné riziko nezdaru své útočné akce, a to i utrpěnou újmu na zdraví či smrt.47 V jistém smyslu je nutná obrana zvláštním případem krajní nouze (pojem nebezpečí v krajní nouzi v sobě zahrnuje i nebezpečí způsobené protiprávním lidským jednáním), 47

Sebeobrana a právo 9.2.2011

http://www.sebeobrana.estranky.cz/clanky/sebeobrana-a-pravo.html, citováno dne

39

naopak při konstrukci podmínek subsidiarity a proporcionality je krajní nouze zvláštním případem nutné obrany, poněvadţ obsahuje více omezujících podmínek. Krajní nouze a nutná obrana jsou tedy vzájemně nezaměnitelné.48 4. 1. Právní kvalifikace - při překročení mezí krajní nouze a nutné obrany Jede o jednání obsahující znaky trestnosti. Takové jednání je hodnoceno jako trestný čin. Pachatel bude stíhán podle skutkové podstaty trestného činu, která byla daným jednáním naplněna. Nesplňuje-li však dané jednání znaky trestnosti lze ho kvalifikovat jako přestupek. Ovšem daleko sloţitější je právní kvalifikaci jednání obránce, jeţ mez krajní nouze překročil, podle zvláštní části trestního zákoníku, a to konkrétně zjištění, o jaký druh zavinění půjde. Konečné rozhodnutí je velice důleţité, neboť některé trestné činy, se odlišují toliko druhem zavinění. V takovém případě je trestný pouze úmysl, nikoliv nedbalost.49 Jak vyřešit otázku, jaký druh zavinění bude určující pro právní posouzení. Zavinění je třeba vztahovat nejen ke znakům skutkové podstaty, ale také k excesu samotnému. Zda bude rozhodující zavinění k excesu, k následku nebo k obojímu. Pro stanovení správné skutkové podstaty takového činu je moţné několik řešení:50 Zaviněný následek Základem je tvrzení, ţe je rozhodující zavinění ke způsobenému následku, ale zavinění k excesu rozhodující není. Význam překročení mezí - úmyslné nebo nedbalostní - by se hodnotil v posouzení činu, jako činu pro společnost nebezpečného, a tedy trestného. V praxi by pravděpodobně docházelo k tomu, ţe by za stejný trestný čin byl potrestán jak ten, který by překročil meze krajní nouze úmyslně (např. pomsta), tak i ten, jeţ překročil tyto meze z nedbalosti (např. v omylu). Právní posouzení by bylo stejné, a následek neudrţitelný.

48 49

Kuchta, J., Nutná obrana. 1. vydání, Brno: MU Brno, 1999, s. 180, ISBN 80-210-2198-5 Kuchta, J., Nutná obrana. 1. vydání, Brno: MU Brno, 1999, s. 166, ISBN 80-210-2198-5 40

Zaviněný překročení mezí krajní nouze Základem je, ţe je rozhodující forma zavinění. Z čehoţ plyne, ţe překročí-li osoba meze krajní nouze úmyslně, bude odpovídat za úmyslný trestný čin. Překročí-li meze krajní nouze z nedbalosti, bude odpovědná za trestný čin nedbalostní. Rozhodující je úmysl nebo nedbalost překročení mezí krajní nouze, k vlastnímu následku postačí zavinění jakéhokoliv druhu. Toto řešení je stejně nedostačující jako řešení první. S tím, ţe nepovaţuje za rozhodující zavinění k následku, ale pouze zavinění k excesu, proto nedokáţe uspokojivě řešit ty případy, kdy při shodném zavinění k excesu je rozdílné zavinění k následku. Zavinění jak následku tak excesu Zde se spojuje zavinění vlastního překročení mezí krajní nouze, tak i zavinění způsobeného následku. Jestliţe jednající úmyslně překročí meze krajní nouze a úmyslně způsobí následek, bude odpovídat za úmyslný trestný čin, za nedbalostní trestný čin ponese odpovědnost v případě nedbalostního zavinění k excesu i k následku. Jed tedy moţné kvalifikovat ty případy, kdy zavinění k excesu i následku budou stejného druhu.

50

Kuchta, J., Nutná obrana, 1. vydání, Brno, MU Brno, 1999, s. 166 - 169, ISBN 80-210-2198-5 41

5. Srovnání nové a staré právní úpravy - vhodnější a proč Postupně jiţ bylo neúnosné prosazování takových neomezených práv, a v polovině 19. stol. se začínají objevovat první zákonná omezení. Jiţ zde je patrný základ současné právní úpravy okolností vylučujících protiprávnost.51 Poukazuje se také na různé pojetí koncepce nutné obrany a krajní nouze od císařského patentu č. 117/1852, který byl vydán pro tehdejší rakouskou říši a platil aţ do roku 1950. Byl v něm formulován úmysl přímý i nepřímý. V § 2 jsou zakotveny - Důvody vylučující zlý úmysl. § 2 uvádí, ţe se konání nebo opominutí nemá za zločin, je-li pachatel zbaven rozumu; je-li skutek při střídavém pominutí smyslů vykonán v čase trvání pominutí, anebo; opilství, anebo v jiném pomatení smyslů, v němţ si spáchaného činu nebyl vědom.52 Tento byl zrušen a nahrazen §§ 1 a 2 zák. o trestním soudnictví nad mládeţí č. 48/1931 Sb.; který uvádí, ţe skutek není zločinem, kdyţ se při tom přihodí takový omyl, pro který nelze v činu spatřovati zločin; kdyţ zlo povstalo náhodou, nedbalostí anebo z neznalosti následků činu; anebo, kdyţ skutek se stal z neodolatelného donucení nebo u výkonu spravedlivé nutné obrany. Ţe se jednalo o spravedlivou nutnou obranu, se má míti jen tehdy, kdyţ lze z povahy osob, času, místa, ze způsobu útoku nebo z jiných okolností důvodně souditi, ţe pachatel uţil obrany potřebné, aby odvrátil od sebe nebo od jiných protiprávný útok na ţivot, na svobodu nebo na jmění; nebo ţe ze strachu nebo z leknutí vykročil z mezí takové obrany. Takové vykročení však můţe podle povahy okolností trestat ustanovením dílu druhého zákona trestního (§§ 335 a 431) za čin trestný z nedbalosti. Po řadě novelizací a po změnách které nastaly v souvislosti se změnami politických poměrů po roce 1948 - celé trestní právo se stává poplatné sovětským vzorům. Nový trestní zákon č. 86/1950 Sb. zavedl jednotný pojem trestného činu. V ustanovení § 8 byla popsána nutná obrana, jako jednání jinak trestné, jímţ někdo odvrací útok na lidově demokratickou republiku, její socialistickou výstavbu, zájmy pracujícího lidu

51 52

Kuchta, J.: Nutná obrana, 1. vydání, Brno, MU Brno, 1999, s. 14 - 15. ISBN 80-210-2198-5 Císařský patent č. 117/1852 ř.z. § 2. 42

nebo jednotlivce, není trestným činem, pokud útok přímo hrozil nebo trval a pokud obrana byla útoku přiměřená. Ustanovení § 9 uvádí, ţe krajní nouze je jednání jinak trestné, jímţ někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící lidově demokratické republice, její socialistické výstavbě, zájmů pracujícího lidu nebo jednotlivci, není trestným činem, pokud způsobená škoda je menší neţ ta, která hrozila, a pokud nebezpečí nebylo moţné odvrátit jinak. O krajní nouzi nejde, pokud ten, komu nebezpečí hrozilo, byl povinen takové nebezpečí snášet.53 Pojetí bylo podobné tomu dnešnímu, převládaly zde však názory, ţe jednání v krajní nouzi není trestné, ale současně ani zákonné. Rozdíl od dnešní úpravy je, ţe škoda, která vznikla mohla být stejná jako ta, která hrozila. Rozdíl je tedy v proporcionalitě. Tato právní úprava byla konkrétnější. Jiţ uvádí, ţe způsobená škoda nesmí být větší neţ ta, která hrozila. Jak je tedy zřejmé, dochází v tomto zákoně ke zpřísnění proporcionality. Toto ustanovení se v téměř nezměněné podobě nachází v TZ, který po provedení mnoha novelizací byl v platnosti od roku 1962 aţ do konce roku 2009. Ve srovnání s dříve platným předpisem podstatně uvolnil podmínky nutné obrany byly splněny, pokud nutná obrana nebyla zjevně nepřiměřena povaze a nebezpečnosti útoku. V praxi pak byla doplňována řadou rozhodnutí nejvyšších soudů k jednotlivým dílčím problémům. V důsledku podstatných změn v 90. letech 20. stol. se socialistické zdůvodnění v zákoně i principy, na kterých byla postavena část dosavadní judikatury, našly odraz i v částečné novelizaci v roce 1993.54 TZ byl za čtyřicet dva let své účinnosti více neţ třicetkrát změněn a doplněn. Postupně se začalo ukazovat, ţe dílčí změny do budoucna nestačí. Přistoupilo se tedy k přípravě velké reformy trestního práva hmotného. V červenci 2004 předloţila vláda Parlamentu ČR návrh nového trestního zákona, vycházející z trestněprávních zásad charakteristických pro demokratický stát, např. ţádný trest bez zákona, pomocná úloha trestní represe, zákaz retroaktivity k tíţi pachatele, individuální odpovědnost fyzických osob, trestní odpovědnost právnických osob apod. Zásady uznávané teorií a praxí, nejsou v novém trestním

53 54

Vokoun, R.: Vybrané aktuální otázky nutné obrany a krajní nouze, Praha, Univerzita Karlova, 1989, s. 17 Kuchta, J.: Nutná obrana, 1. vydání, Brno, MU Brno, 1999, s. 29 - 31 43

zákoně výslovně uvedeny, jsou vyjádřeny v celkové koncepci trestně právní ochrany, kterou má trestní zákoník poskytovat.55 Zatím co v TZ byly okolnosti vylučující protiprávnost součástí hlavy druhé - Základy trestní odpovědnosti - výslovně pojmenovával tři okolnosti vylučující protiprávnost, a to v § 13 ustanovení o nutné obraně, v § 14 ustanovení o krajní nouzi a v § 15 ustanovení o oprávněném pouţití zbraně. V TrZ. jsou upraveny v samostatné hlavě třetí - Okolnosti vylučující protiprávnost, v § 28 - § 32, a to v § 28 ustanovení o krajní nouzí, v § 29 ustanovení o nutné obraně, v § 32 ustanovení o oprávněném pouţití zbraně a také jiţ výslovně pojmenovává další okolnosti a to v § 30 ustanovení o svolení poškozeného a v § 31 ustanovení o přípustném riziku. Ustanovení o krajní nouzi, předchází nutné obraně, jelikoţ situace, za níţ lze nutnou uţít, je speciálním případem situace - jednání v krajní nouzi. U krajní nouze, došlo k upřesnění podmínek, za kterých lze tento institutu vyuţívat. Vyloučilo se výslovně jeho pouţití u osob, které jsou povinny nebezpečí snášet.56 Původně navrhovanou úpravu, ţe „nejde o nutnou obranu byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, místu a času útoku anebo k okolnostem vztahujícím se k osobě útočníka nebo osobě obránce“ a řešení překročení nutné obrany, uvedeno v odst. 3. „ten, kdo odvrací útok, aniţ byly zcela splněny podmínky nutné obrany není trestný, jednal-li v silném rozrušení, strachu, úleku nebo zmatku způsobeném útokem“ senát zamítl. Nové znění je tedy uvedeno ve dvou odstavcích, konkrétně tedy ţe „čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem“ a ţe „nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.“ Upraveno zůstává i oprávněné pouţití zbraně „v mezích stanovených příslušnými zákony“. Nový TrZ. ovšem počítá i s dalšími okolnostmi vylučujícími protiprávnost, jeţ dosud v zákoně nebyly. Jak jiţ jsem výše uvedla jedná se o svolení poškozeného § 29 a přípustné riziko ve výrobě a výzkumu § 31.

55

Vantuch, P.: Poznámky k rekodifikaci trestního práva hmotného po prvním čtení v Poslanecké sněmovně, Trestní právo, Orac, 2005, č. 11, s. 2 44

Nejvizuálnějším rozdílem mezi starou a novou úpravou trestního práva je, ţe se změnilo paragrafové označení a rozdělení ustanovení paragrafu místo jednoho odstavce na dva odstavce. Nový trestní zákoník uvádí ustanovení o krajní nouzi před ustanovením o nutné obraně ve starém trestním zákoně tomu bylo naopak. Rozdíl je i v tom, ţe nový trestní zákoník v ustanovení o nutné obraně nahrazuje slůvko „tímto“ výrazem „trestním“. V tomto paragrafu nejsou specifikovány konkrétní zájmy, k jejichţ ochraně je nutná obrana přípustná. V TZ byly zákonem chráněné zájmy souhrnně uvedeny v § 1. Oproti tomu TrZ. se zákonem chráněné zájmy dovozují z textu celého zákona. Krajní nouzi je nutné odlišit od nutné obrany. Jednání v nutné obraně směřuje proti útočníkovi - tedy proti osobě, která v daném nebezpečí přímo figuruje. Na rozdíl od toho jednání v krajní nouzi směřuje proti třetí osobě. Rozdíl je zřejmý na příkladu: „Útočník míří zbraní na pracovnici banky a požaduje po ní veškeré dostupné peníze. Vydá-li pracovnice banky peníze útočníkovi, způsobí bance škodu, ale jelikož jednala v úmyslu odvrátit bezprostřední nebezpečí spočívající v ohrožení života jedná v krajní nouzi. V tomto případě nesmí být následek jejího jednání stejně závažný, nebo závažnější, než ten co hrozil. Pokud by ovšem ve stejné chvíli vlastní zbraní útočníka usmrtila, jednalo by se o nutnou obranu, neboť by její jednání směřovalo proti útočníkovi, nikoliv proti bance, jak tomu bylo v prvním případě.“

56

Kučera, P., Věcný záměr trestního zákona, Trestní právo, Orac, 2001, č. 1., s. 11 - 12 45

6. Krajní nouze a nutná obrana ve vybraných zemích Veškeré evropské státy vytváří systémy, jeţ zaručují ochranu práv občanů. I přes tyto systémy mohou státní orgány při ochraně práv občanů efektivně zasahovat. Z tohoto důvodu jsou prakticky v zákonech všech moderních států zakotveny okolnosti a podmínky, za jejichţ existence se jednání občanů - podobající se trestnému činu, nepovaţuje za nebezpečné pro společnost, naopak se toto jednání pokládá za společensky prospěšné a přijatelné. Jde zejména o nutnou obranu, krajní nouzi, svolení poškozeného, oprávněné pouţití zbraně a přípustné riziko. Pro srovnání jsem si vybrala slovensko a německo a to proto, ţe se jedná o země, jeţ jsou nám dosti blízké a to nejen vzdáleností, ale zejména z pohledu historického vývoje práva. Právní řády německy mluvících zemí byly průkopníky při konkretizaci zákonných ustanovení okolností vylučujících protiprávnost. Během minulého století byla toto ustanovení zakotvena téměř ve všech zemích Evropy.57 Slovenská i německá úprava pojetí okolností vylučujících protiprávnost vychází z historické úpravy rakouského trestního práva, stejně jako naše úprava. Je to úprava značně propracovaná a proto se stala vzorem pro mnoho dalších států. 6. 1. Slovensko 58 Slovensko a Česko bylo do 31. 12. 1992 jeden stát - ČSFR, takţe trestní zákon platil na celém území ČSFR. Po rozdělení ČSFR 1. 1. 1993 dochází novelou č. 290/1993 Sb. v ČR k úpravě nutné obrany. Slovensko ovšem nezůstává pozadu a přijímá novelu č. 248/1994 Z. z., ta je však identická s novelou českou. Markantnějším rozdílem je úprava - „povahy a nebezpečnosti útoku“ - nahrazením slovního spojení „způsob útoku“, zakotveného v nové právní úpravě v ČR. Právní úprava SR po výše uvedené novele „povahu a nebezpečnosti útoku“ vypustila a zakotvuje jen nutnou obranu „nepřiměřeného útoku“.

57

Kuchta, J., Nutná obrana,. 1. vydání, Brno, MU Brno, 1999, s. 24. ISBN 80-210-2198-5. Matúš A., Nutná obrana z hlediska juristického, Diplomová práce, Právnická fakulta Masarykovi University Brno, Katedra trestního práva, 2009 58

46

Hranice nutné obrany se rozšiřují. Její význam tak dále spočívá v eliminaci interpretačních problémů a nedostatků. Důsledkem bývá negativní dopad na osoby konající v nutné obraně. Nový trestní zákon SR, kterým se od 1. 1. 2006 stal rekodifikovaný trestní zákon č. 300/2005 Z. z., ve znění pozdějších předpisů (dále jen TZS). Výpočet okolností vylučujících protiprávnost trestného činu je ve výše uvedeném trestním zákoníku taxativní a nepřipouští analogii. Právě část definice trestného činu „ak tento zákon nestanovuje inak“ nechává značně široký prostor pouţít okolnosti vylučující protiprávnost činu tak, ţe čin jinak trestný je při splnění vymezených podmínek uvedených v trestním zákoně, není činem trestným. Vznikají-li však na základě analogie nejsou povaţovány za instituty upravené trestním zákonem. Okolnosti vylučující protiprávnost jsou v TZS zakotveny ve IV. oddíle, od § 24 aţ do § 30 - § 24 Krajní nouze, § 25 Nutná obrana, § 26 Oprávněné pouţití zbraně, § 27 Dovolené riziko, § 28 Výkon práva a povinnosti, § 29 Souhlas poškozeného a § 30 Plnění funkce agenta Po této rekodifikaci je krajní nouze upravena v § 24 a nutná obrana upravena v § 25, IV. oddíl TZS. Čin, proti kterému je přípustná nutná obrana, nemusí být zaviněný. Z toho vyplývá, ţe by měla být přípustná i proti útokům osob konajícím ve skutkovém omylu a osob se sníţenou nebo nulovou právní způsobilostí. Hranice krajní nouze jsou mnohem uţší coţ značně znevýhodňuje postavení obránce. Výrazně souvisejícím ustanovením s nutnou obranou je pouţití zbraně v souladu se zákonem a to i při pouţití proti útočníkovy ve svém obydlí na ochranu ţivota, zdraví a majetku - vnikne-li taková osoba do domu nebo v něm neoprávněně zůstává nejedná se o nutnou obranu. To ovšem neplatí, byla-li druhá osoba usmrcena. Na základě toho je moţné pouţít zbraň ve svém domě i v případě, ţe se nejedná o nutnou obranu. Ochrana ţivota a zdraví jiţ ohroţena bude, ale ještě se nemusí nebo trvající útok.

47

Při propojení nutné obrany a pouţití zbraně lze ovšem narazit na značné problémy v praxi. Nejasnosti jsou patrné jiţ při vymezení pojmu zbraň a samotného propojení s nutnou obranou. Dle § 25 odst. 1 TZS je zbraní zbraň v technickém smyslu slova. Kaţdý zákon definuje zbraň dle vlastních potřeb. TZS vymezuje, ţe za zbraň lze povaţovat i věc nebo předmět, schopný způsobit důraznější útok proti osobě např. kus dřeva, tyč atd. Z čehoţ plyne, ţe je moţné pouţít jakoukoliv zbraň, resp. předmět kterým je moţné se důrazněji bránit. Proti útoku zvířete v nutné obraně konat jen v krajní nouzi. Výjimkou je, kdyţ je zvíře nástrojem útoku člověka, to útočícímu zvířeti před člověkem zabezpečuje vyšší ochranu. Bylo by záhodno ustanovení § nutné obrany rozšířit o vetu: „Za útok sa povaţuje aj útok zvieraťa“. Útok veřejných činitelů, tam by se měla zákonná úprava doplnit o vetu, „akty a útoky verejných činiteľov môţu byť povaţované za útok len vtedy, ak sú vykonávané mimo ich právomoc, alebo sú z iného dôvodu celkom zjavne neoprávnené“. JUDr. Robert Fico, CSc. Ve své práci o nutné obraně uvádí i podněty ke zlepšení aplikační praxe a zároveň i náměty de lege ferenda, jimiţ by se měla zabývat legislativa. Měla by zohlednit zejména následující podněty: Nutnou obranu je třeba chápat jako uţitečný a potřebný institut. Právní úprava a výklad by měly zvýhodňovat obránce na úkor útočníka. Při výkladu jejích podmínek je třeba vzít v úvahu, ţe riziko útoku musí útočník snášet. Má ve srovnání s obráncem celou řadu výhod - moment překvapení, výběr prostředků k útoku, předem zohlední osobu obránce apod. Subjektivní stav napadeného při nutné obraně byl v řízení zjišťován znalecky. Moţné by téţ mohlo být vyloučit trestní odpovědnost anebo upustit od potrestání při nedbalostním překročení hranic nutné obrany, čímţ by se zdůraznila společenská prospěšnost takového jednání. Dle mého názoru je tento návrh dosti odváţný a těţce proveditelný. Všechny náměty sledují zlepšení postavení osoby obránce na úkor útočníka.

48

S odvoláním na legislativní úpravu jiných Evropských států doporučuje, aby neúmyslné překročení meze nutné obrany anebo překročení ze strachu, pod vlivem silného rozrušení, úzkosti, momentu překvapení bylo povaţováno za okolnost, při které by soud upustit od potrestání obţalovaného - obránce. Dosud jsou tyto okolnosti povaţovány jen za polehčující okolnost pro obránce.59 6. 2. Spolková republika Německo V Německém právu byly zakotveny okolnosti vylučující trestnost zejména nutná obrana v roce 1871. Tato úprava se po dlouhou dobu téměř neměnila. Podrobněji propracovaly tyto systémy aţ soudní judikáty, na prvním místě rozhodnutí německého říšského soudu. Právní úprava německy mluvících států je nejpropracovanější a stala se vzorem pro ustanovení jiných států.60 V německém trestním právu je základní podmínkou trestnosti spáchání konkrétního trestného činu. V našem pojetí trestný čin zahrnuje subjekt, objekt, subjektivní a objektivní stránku. V německé úpravě zahrnuje souhrn objektivních a subjektivních podmínek trestnosti. Na základě toho je třeba jednak samotné protiprávní jednání, soulad takového jednání a dalších objektivních okolností se skutkovou podstatou, přičitatelnost jednání konkrétnímu pachateli, coţ je subjektivní podmínkou trestnosti. V německém právu existuje celá řada okolností vylučujících protiprávnost. Tyto mohou být aplikovány současně na jeden případ. Výjimku tvoří specialita tam, kde je okolnost formulována tak úzce, ţe tvoří výseč z abstraktně formulované okolnosti. Např. tam, kde se určitá okolnost vztahuje jen na určitý okruh trestných činů, nebo kde určitá okolnost má za následek vyloučení právního následku nebo formuluje další následek nad tento rámec. Jedná se o výjimečné případy, i vzhledem k tomu, ţe vyloučení protiprávnosti stačí aplikace i pouze jediné okolnosti.61

59

Fico, R.: Nutná obrana, 2001, ISBN 80 - 968329 - 3 - X Kuchta, J.: Nutná obrana, 1. vydání, Brno, MU Brno, 1999, s. 24, ISBN 80-210-2198-5 61 Kuchta, J.: Nutná obrana, 1. vydání, Brno, MU Brno, 1999, s. 36, ISBN 80-210-2198-5 60

49

Vyţaduje se neexistence okolností vylučujících protiprávnost. Tyto okolnosti je obtíţné systematizovat, jelikoţ jsou upraveny také v mimotrestních právních normách a setkáváme se i s řadou teorií a přístupů, vycházejících z různých principů. Ospravedlňující důvody - okolnosti vylučující protiprávnost, jsou upraveny ve čtvrtém dílu, v § 32 - § 35 v německém trestním zákoníku (dále jen StGB). Jsou jakousi výjimkou z protiprávnosti jednání naplňujících skutkovou podstatu. Je-li vyloučena protiprávnost, je takové jednání dovoleno a můţe být realizováno, aniţ by bylo kvalifikováno jako trestný čin. Trestný čin je dle německé právní nauky strukturován do tří základních komponentů, a to soulad objektivních znaků činu se skutkovou podstatou (Tatbestandmäsigkeit); protiprávnost (Rechtswidrigkeit); příčetnost pachatele (Schuld). Trestnost vyţaduje naplnění všech těchto komponentů, ovšem kterýkoliv z nich je moţné vyloučit s důsledkem beztrestnosti.62 Je tomu tak proto, ţe se mohou porovnávat jednak objektivní hodnoty statků podle jednotné hierarchie zájmů např. krajní nouze, zároveň ale není vyloučeno také hodnocení statků ve vztahu k jejich nositelům - nutná obrana. Nutná obrana a krajní nouze Německá právní úprava klade pro pouţití nutné obrany objektivní, normativní a subjektivní podmínky a do značné míry se podobá české právní úpravě. Základem je „potřebnost“, která je ve vztahu k „přiměřenosti“ pojmem rozhodným. Kritérium potřebnosti, klade značné poţadavky na osobu, která útok odvrací a celý institut značně objektivizuje.63 V Německu jsou trestním zákoně upraveny následující formou ve dvou po sobě jdoucích paragrafech: v § 32 StGB sebeobrana; v § 33 StGB vyšší neţ sebeobrana; v § 34 StGB ospravedlňující stav nouze; v § 35 StGB omluvitelný stav nouze.64

62

Kuchta, J.: Nutná obrana, 1. vydání, Brno, MU Brno, 1999, s. 32 – 36, ISBN 80-210-2198-5 Solnař, V. a kol., Základy trestní odpovědnosti, 2. vydání, Praha, Orac, 2003, s. 146 64 Trestní zákon Spolkové republiky Německo (Strafgesetzbuch – StGB), C.H.Beck: München 1993, přeloţil: Oldřich Suchý, Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1996, s. 15 - 16 63

50

6. 2. 1. Sebeobrana § 32 StGB uvádí, ţe ten kdo se bránil proti činu, kde při obraně byla nutná sebeobrana, není takováto sebeobrana nelegální. Sebeobrana je obrana, která je nezbytná k odvrácení protiprávního útoku proti vlastní osobě nebo osobě někoho jiného, a to i tehdy nejedná-li se o osobu blízkou.65 6. 2. 2. Vyšší než sebeobrana § 33 StGB uvádí, ţe přesahuje-li mez sebeobrany pachatele strach nebo hrůzu, tak není potrestán. 66 6. 2. 3. Ospravedlňující stav nouze § 34 StGB uvádí, ţe ten kdo se za přítomného, jinak neodvratitelného nebezpečí pro ţivot, tělo, svobodu, čest, majetek nebo jiný právní statek dopustí činu, aby odvrátil nebezpečí od sebe nebo od jiného, nejedná protiprávně, jestliţe při zváţení protichůdných zájmů, zejména dotčených právních statků a stupně jim hrozícího nebezpečí, převaţuje chráněný zájem podstatně nad zájem, jemuţ byla způsobena újma. To platí potud, pokud je čin přiměřeným prostředkem k odvrácení nebezpečí. Od úpravy krajní nouze v našem trestním právu se liší tím, ţe součástí ustanovení jsou specifikovány zájmy, které jsou ustanovením chráněny. V naší úpravě tyto zájmy výslovně upraveny nejsou. Stejným pro obě úpravy zůstává, ţe vznik krajní nouze je vázán na existenci nebezpečí. Podmínka subsidiarity je vyjádřena, stejně jako v českém trestním zákoníku - „jinak neodvratitelného nebezpečí“. Jednající osoba, neměla moţnost pouţít jiného prostředku k tomu, aby skutková podstata nebyla naplněna. Podmínka proporcionality je vyjádřením střetu proti sobě stojících chráněných zájmů – pakliţe při zváţení protichůdných zájmů, dotčených právních statků a stupně hrozícího 65 66

http://www.gesetze-im-internet.de/stgb/, § 32 StGB., sebeobrana, citováno dne 22.3.2011 http://www.gesetze-im-internet.de/stgb/, § 33 StGB., vyšší neţ sebeobrana, citováno dne 22.3.2011 51

nebezpečí, převaţuje takovíto zájem nad zájem, jemuţ byla způsobena újma. Je-li třeba posoudit hodnotu jednotlivých zájmů, hledí na ně dle platné úpravy v pořadí v jakém jsou uvedeny v § 34 StGB. 6. 2. 4. Omluvitelný stav nouze § 35 StGB uvádí, ţe ten kdo se za přítomného, jinak neodvratitelného nebezpečí pro ţivot, tělo nebo svobodu dopustí protiprávního činu, aby odvrátil nebezpečí od sebe, příbuzného nebo blízké osoby, jedná bez zavinění. To platí, pokud se od pachatele podle okolnosti, zejména protoţe nebezpečí sám způsobil, anebo protoţe byl ve zvláštním právním poměru, mohlo očekávat, ţe bude nebezpečí snášet; trest však můţe být zmírněn podle § 49 odst. 1 jestliţe pachatel nebyl povinen s ohledem na zvláštní právní poměr nebezpečí snášet. Předpokládá-li pachatel při spáchání činu mylně okolnosti, které by ho podle odst. 1 omlouvaly je trestán jen tehdy, jestliţe se mohl omylu vyhnout. Trest se zmírní podle § 49 odst. 1. Rozdíl od ospravedlňujícího stavu nouze je ten, ţe v tomto ustanovení nejsou uvedeny všechny statky, ale jen ţivot, tělo a svoboda. Ohroţení jiných statků, které v ustanovení uvedeny nejsou, jednání odvracející jim hrozící nebezpečí, by nebylo posuzováno dle tohoto ustanovení. Rozdílem je i v osobě, které dané nebezpečí hrozí. Na rozdíl od § 34 se § 35 StGB týká jen odvracení nebezpečí, hrozící osobě jednajícího, osobě příbuzné či jiné jemu blízké osoby. Pro jednajícího je tato situace značně zátěţová a jednající se ocitá v těţkém psychickém rozpoloţení, vzniklým jeho vztahem k blízkým osobám. Za jiné situace by takovýto čin byl protiprávní, ale osoba jedná bez zavinění. Pokud by ovšem sám pachatel zavinil nebezpečí svým jednáním a dalo by se předpokládat, ţe k takovému nebezpečí povede, pak by tento případ tvořil výjimku. Výjimkou jsou i osoby ve zvláštním právním poměru např. policisté, záchranáři atd. § 35 StGB počítá také s jednáním v omylu, důleţitá je skutečnost, zda-li pachatel mylně okolnosti předpokládal, zda-li by bylo moţné se takovým okolnostem vyhnout nebo pachatel předpokládal mylně okolnosti, které by ho omlouvaly a omylu by se vyhnout nemohl.

52

6. 2. 3. Porovnání (srovnání) české a německé právní úpravy Na kolik si jsou ustanovení § 34 a § 35 StGB a § 29 TrZ. podobné? Podobnost výše uvedených ustanovení je značná, ale jsou zde specifické rozdíly. Podmínka subsidiarity je dána jak německou tak českou úpravou. V německé úpravě jsou však chráněné zájmy uvedeny přímo v příslušném ustanovení § 34 StGB. Nebezpečí je shodně zaměřeno na jeho existenci a bezprostřednost. Značný a podstatný rozdíl je v proporcionalitě. Německá úprava porovnává dotčené právní statky a jim hrozícího nebezpečí a věnuje pozornost zejména přiměřenosti prostředku k odvrácení nebezpečí pouţitého. Institut „omluvitelný stav nouze“ česká právní úprava nezná. Jeho naplnění nelze spatřovat ani kdybychom o něm uvaţovali jako o okolnostech vylučujících protiprávnost. Objektivní situací je dán exces a putativně se vztahuje na nutnou obranu. Jde o spojení nutné obrany a krajní nouze dle § 34 StGB.67 Tato úprava však nakonec přijata nebyla. Je třeba rozlišovat činy ospravedlňující, uvedeny v německém trestním zákoně v § 34 jako ospravedlňující stav nouze (např. přerušení těhotenství z lékařských důvodů) a činy omluvitelné v § 35 (např. jednání směřující k záchraně ţivota). První případ právní řád schvaluje, druhý případ právní řád promíjí. Je tak moţné říci, ţe jde o pomoc práva při řešení praktických problémů.

67

Císařová, D.: K nové koncepci okolností vylučujících protiprávnost, Trestní právo, Orac, 2000, č. 10 53

7. ZÁVĚR Úvaha de lege ferenda bude spíše o poskytování informací společnosti a o prevenci. V ČR má laická veřejnost mizivou znalost ohledně ustanoveních institutu okolností vylučujících protiprávnost, a to i přes to, ţe se jedná o okolnosti, které mohou být pro kaţdého z nich velmi aktuální. Tito mají sice povědomost, ţe náš právní řád tyto instituty upravuje a tedy, ţe je lze vyuţít jak na ochranu sama sebe nebo tak na ochranu třetí osoby i majetku. Největší probléme však vyvstává z toho, ţe veřejnost je pod vlivem zpráv z médií, která ve většině případech popularizují ne zrovna šťastná rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Popularizují i rozhodnutí správná, ty však z nedostatku objektivnosti a neúplnosti vyvolávají u veřejnosti mylné představy o moţnostech jednání v nutné obraně. Na základě těchto informací dochází k netečnosti svědků útoků a trestných činů. Ti mají ponejvíc obavu, ţe by sice dotyčnému pomohli nebo ochránili jeho zájem, ale sami by mohli být stíháni pro překročení hranic nutné obrany, nejčastěji pro zásah do fyzické integrity útočníka. Kdyţ uţ někdo nemá strach konat, lze sledovat většinové přesvědčení, konstatované i autory práce Sebeobrana a zákon, ţe "existují takové eticky a společensky závaţné hodnoty, jejichţ hájení nebo dosahování obránce opravňuje pouţít účinným způsobem krajních forem fyzického nebo psychického násilí." A ačkoli se občané nepostaví na pomoc osobě, které hrozí útok nebo je jiţ obětí útoku, lze předpokládat, ţe se budou bránit přinejmenším útoku, hrozícímu jim samým, jejich majetku, či jiným právem chráněným hodnotám, ke kterým mají vztah. Sebeobranou laik často rozumí situaci, kde se obránce brání jakémukoliv násilí útočníka za podmínek, neregulovaných ţádnými pravidly. Sebeobranu lze ovšem chápat také jako stav, kdy je dotyčná osoba vystavena ataku cizí osoby, ale můţe se jednat i o jejich majetek, či jiné právem chráněné hodnoty. Zvolená obrana závisí na okolnostech a typu samotného útoku a útočného aktu. V současnosti je ve společnosti moţno pozorovat rozšiřování preventivních opatření, která občané podnikají pro případ, ţe se stanou obětí kriminality. Prevence těchto osob je např. navštěvování kurzů sebeobrany, pořízení si střelné zbraně, či instalování automatického obranného zařízení. V praxi však sebeobranné snahy naráţejí na mnohá úskalí. 54

Z výše uvedeného vyplývá, ţe do budoucna je i nadále zapotřebí zabývat se okolnostmi vylučujícími protiprávnost a to i z důvodu, ţe se brutalita spáchaných trestných činů neustále zvyšuje a orgány policie nemohou ochránit veškeré zájmy společnosti, skupin, jednotlivců, fyzických, ale i právnických osob. Co se týká úpravy samotné právní normy, mám za to, ţe by nebyla na škodu přibliţné stanovení pravidel způsobu útoku pro případ vzniku nesrovnalostí v otázkách útoku. Stanovení takových pravidel by bylo dosti sloţité, ale na základě judikatury by dle mého názoru byla fakticky moţná a přínosná jak pro laickou společnost v rámci snazšího pochopení zejména krajní nouze a nutné obrany, ale i pro odbornou společnost by znamenala usnadnění a urychlení rozhodování atd. Pokud jde o překročení mezí nutné obrany, rovněţ zde vidím moţnost rozšíření, kde je třeba akcentovat situaci obránce, jako např. překvapivost nebo brutalitu útoku, zmatek, strach, leknutí s obránce ve vztahu k jednání útočníka. Je třeba se zaměřit na to, aby veřejnost byla informovaná správně a uceleně. Dle mého názoru by bylo nasnadě za pomoci příslušných orgánů vytvořit instruktáţní materiál, třeba i filmový, který by laiky poučil o moţnostech obrany. Tento by nejen popisoval zejména obranu v krajní nouzi a nutnou obranu slovně, ale i v aranţovaných situacích, aby měla veřejnost představu o moţnostech obrany a o situacích kdy je moţné je pouţít a v jaké intenzitě. Jeho rozšíření by podle mého nebylo sloţité, jelikoţ ţijeme v době nejen televize, ale hlavně internetu. Měli by tam být přehledně specifikována vybočení (excesy) hlavně z nutné obrany a krajní nouze. A samozřejmě i právní důsledky takového vybočení. Nejen trestní norma, ale její rozšiřování a osvětlování občanům je přípravou a hlavně prevencí proti vzniku nebo dokonce vyvolání sporné situace. Na úplný závěr bych chtěla uvést pár doporučení osobám, které vyuţily právo na nutnou obranu nebo krajní nouzi. Ihned po incidentu nebo v době co nejkratší na místo přivolejte policii, prostřednictvím tísňové linky policie a řiďte se pokyny operačního důstojníka. Snaţte se, o zachování stop na místě činu a přítomnost nebo zjištění totoţnosti svědků. V případě potřeby poţádejte o asistenci lékařské pomoci, případně poţádejte o kontakt na další sluţby pomáhajících profesí.

55

Nosíte-li u sebe pro případ napadení zbraň (střelnou zbraň, slzotvorný prostředek, elektrický paralyzér a podobně), je nutno dodrţet zásady: -

zbraň nosit skrytě, ale aby byla v potřebnou dobu okamţitě k dispozici;

-

zbraní nehrozit, ale ihned ji pouţít (jinak se zbraně můţe zmocnit útočník);

-

z hlediska psychologie sebeobrany být odhodlán zbraň opravdu pouţít;

-

dobře znát vlastnosti drţené zbraně a umět ji bezpečně pouţívat;

-

dbát na to, aby nedošlo k újmě na ţivotě a zdraví třetích nezúčastněných osob;

-

ovládat způsoby poskytování první pomoci. Prošetřováním nebo vyšetřováním toho, zda jednání obránce splnilo zákonné

podmínky nutné obrany by měl z důvodu objektivity provádět jiný policista neţ ten, který prošetřuje nebo vyšetřuje jednání útočníka.68 „Předpokladem kladného výsledku nutné obrany i řešení krajní nouze, je rozvaha a zachování klidné mysli v souvislosti s teoretickou i praktickou přípravou, vymezenou právní normou co je nutná obrana a krajní nouze.“69

68 69

Nutná obrana, http://hl.ospea.info/modules.php?name=News&file=article&sid=33, citováno dne 13.1.2011 Citace JUDr. Irena Straková, advokátka Praha 56

Resumé The title of this work is: Extreme duress and necessary self-defense and/or defense of others as extenuating circumstances justifying full legal acquital. The circumstances of justification are included among the traditional items which are legal science and practice involved. Circumstances precluding unlawfulness is part of the law of every modern law. The fact that the punishment of offenders as a means of repressive acts and its basic function is to educate society, but also perpetrators. It is the objective of prevention. The priority of the rule of law is to protect the legitimate interests of the protected person. Not in all situations, the authorities are enforcement agencies quickly and effectively intervene, and here enters the individual's right to intervene if they are undermined, but also protected the interests of foreign law and there is a danger. Especially for this case are part of almost all the legal national requirements for the circumstances precluding unlawfulness, especially extreme distress and self-defense. Circumstances excluding the unlawfulness of the acts, the act that seems to be a criminal offense and would normally be affected by such a crime can not be classified as a crime under certain conditions. The conditions are precisely defined, thus providing greater legal certainty for citizens and increasing their importance to society. Conditions are not derived directly from the company, but belongs to every one man. Exercise of the circumstances of justification, especially extreme distress and self-defense is linked directly with the task of the state to fight injustice. The aim of this work is a general definition of de lege lata circumstances of justification, and concepts relevant to their use, primarily to hold in extreme distress and selfdefense. Further specification of extreme emergency and necessary self-defense and deflection from exceeding the statutory rules. Destitution, and the defense needed to have common features, and characteristics in common. The common feature is that there is no danger to society, protect their interests and their main goal is to avert danger. The main different feature is that the exigency is the ongoing danger. If, however, another possibility to avoid the risk (escape) is not a state of destitution. Acting person usually has several options negotiations associated with different amounts of damage. Excluded are cases where it is obvious that the interest sacrificed equivalent or even more serious than it is itself protected interest. In self-defense, however, constitutes an attack. In this case, the defender has a duty to

57

examine, at a time when the physical attack is imminent, or last, whether it can be averted otherwise. It does not respect the principle of proportionality Furthermore, comparing old and new legislation. Specification and comparison of Slovak and German regulation Institute of destitution and self-defense. In conclusion, I will try zauvaţovat the possibilities of any law de lege ferenda, particularly the provision of information and prevention. At the very end, I present a few suggestions on how to act when the right to selfdefense or extreme poverty used.

58

Literatura Draštík A., Hasch K., Kučera P., Rizman S., Přehled judikatury - Trestné činy proti ţivotu a nutná obrana, Nakladatel: ASPI Publishing, 2007, s. 87. ISBN 9788073572532 Fenyk, J., Illková, P., Rozhodnutí a stanoviska k tr. zákonu 1918 - 1995, C.H.Beck, Praha, 1995, ISBN Fico, R.: Nutná obrana. Vydavatel neuveden, 2001, ISBN 80-968329-3-X Jelínek, J. a kol.,: Trestní právo hmotné (obecná část), 1. vydání, Linde, Praha 2004, ISBN 80-7201-501-X Hejda, J. a kol.: Vybraná témata kriminalistiky a trestního práva, Vysoká škola ekonomická v Praze: Oeconomica, 2007, ISBN 978-80-245-1163-4 Kuchta, J.: Nutná obrana, 1. vydání, Brno, MU Brno, 1999, ISBN 80-210-2198-5 Kuchta, J.: Trestní zákon - komentář § 13, ASP Solnař, V., Trestní právo hmotné, Část obecná, Nakl. Knihovny Sborníku věd právních a státních, Praha, 1947, ISBN Solnař, V., Fenyk. J., Císařová, D..: Základy trestní odpovědnosti, 2. vydání, Praha, Orac, 2003, ISBN 80-86199-74-6 Šámala a kol., Trestní zákoník I, § 1 - § 139 - komentář, nakladatelství C. H. Beck, 1 vydání, 2009, ISBN 978-80-7400-109-3 Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Komentář k trestnímu zákonu, 6. vydání, Praha, C.H.Beck, 2004, ISBN 80-7179896-7 Vokoun, R.: Vybrané aktuální otázky nutné obrany a krajní nouze, Praha, Univerzita Karlova, 1989, ISBN Císařský patent č. 117/1852 ř.z. Zákon č. 141/1961 Sb. Trestní zákon Zákon č. 40/2009 Sb. Trestní zákoník Trestní zákoník č. 300/2005 Z. z. Trestní zákon Spolkové republiky Německo (Strafgesetzbuch - StGB), C. H. Beck: München 1993, přeloţil: Oldřich Suchý, Praha: Institut pro kriminologii a

sociální

prevenci, 1996 Mgr. Linda Rauová, Nutná obrana - vţdy aktuální, laikům však stále zamlţená

59

Dolenský, F. Novotný, Nutná obrana a automatická obranná zařízení, Trestní právo, ročník III.,č. 1, 1998 Císařová, D.: K nové koncepci okolností vylučujících protiprávnost, Trestní právo, Orac, 2000, č. 10 http://www.sebeobrana.estranky.cz/clanky/sebeobrana-a-pravo.html http://liquidator.blog.cz/0802/krajni-nouze-nutna-obrana-a-zbrane-na-ktere-nepotrebujetezbrojni-pas http://trestni.juristic.cz/45621/clanek/trest3 http://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/judikatura_prevedena2.nsf/WebSearch/ http://www.gesetze-im-internet.de/stgb/ http://hl.ospea.info/modules.php?name=News&file=article&sid=33

60

Judikatura rozhodnutí Rt 20/1982, 3 To 72/80, Sb.s.r., 1982, č. 4, s. 279 rozhodnutí Rt 9/1980, 4 Tz 40/78, Sb. s.r. 1980, č. 4 rozhodnutí Tpj 59/1983, 4T 214/1981, Bulletin advokacie, 1984, č. 2, s. 49 rozhodnutí R II/1965 rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. 1619/94 Sb. rozh. tr rozhodnutí Nejvyšší soud ČR č. Tpjn 303/2008 rozhodnutí Nejvyšší soud 5 TDO 162/2007 rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR č. 6 Nt 301/58 rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR č. II/65 Usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 6 Tdo 339/2008, ze dne 26.3.2008 Usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 6 Tdo 1347/2008, ze dne 26.2.2009 Usnesení nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 28/01, ze dne 4.12.2001 TRNS 22/2006 – T 863 US 49/2004 – n

61