Krajní nouze jako okolnost vylučující protiprávnost

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Krajní nouze jako okolnost vylučující protiprávnost Bakalářská práce

Autor:

Pavel Mužík Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Břeclav

Mgr. Soňa Koníčková

Duben, 2013

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Břeclavi dne 12. dubna 2013 Pavel Mužík

Poděkování Rád bych tímto poděkoval vedoucí své bakalářské práce Mgr. Soně Koníčkové za _

konzultace, odborné rady a věcné připomínky, které mi v průběhu realizace této práce poskytla. Rovněž děkuji JUDr. Jaroslavu Pálkovi za praktické rady a připomínky, které jsem ke _

zpracovanému tématu od něj získal. Touto cestou bych také rád poděkoval i Mgr. Andree Baumannové za jazykovou korekturu a PhDr. Veronice Benešové za překlad anotace do anglického jazyka.

Anotace práce: Institut krajní nouze, který je tématem této práce, je zahrnut do oblasti trestního práva a pojmově vymezen v platném trestním zákoníku. Účelem jeho využití je v podstatě vyloučení protiprávnosti, tedy odpovědnosti za skutek, který by jinak byl trestným činem, případně ve správním právu přestupkem. Práce proto vymezuje samozřejmě nejen pojem krajní nouze, ale i podmínky, za kterých může být aplikována všemi orgány činnými v trestním řízení. Právě těmto přísluší posouzení toho, zda situace, která je řešena, odpovídá definici krajní nouze dle zákona. Část práce je věnována i konkrétním případům, které byly rozhodovány soudy a zejména judikovány nejvyššími soudy. V jejím závěru jsou rovněž uvedeny kapitoly týkající se vyloučení odpovědnosti nejenom ve správním právu, ale i v právu občanském a pracovním, kde vyloučení protiprávnosti jednání má za následek vyloučení odpovědnosti za vzniklou škodu. Klíčová slova: institut krajní nouze, vyloučení protiprávnosti, vyloučení odpovědnosti

Thesis annotation: The institute of necessity which is the topic of this thesis belongs to the field of criminal law and is conceptually determined in the valid Criminal Code. The purpose of its use is basically the exclusion of illegality, i.e. the liability for an act that would otherwise be a criminal act or in administrative law an infraction. Hence the thesis determines not only the concept of necessity but also the conditions under which it can be applied by all investigative, prosecuting and adjudicating bodies. These are the ones that have the right to consider if a situation that is being solved corresponds with the definition of necessity according to the law. A part of the thesis deals also with particular cases that have been decided by courts and especially judicially decided by supreme courts. In the end there are also chapters related to the exclusion of liability not only in administrative law but also in civil and employment law where the exclusion of act illegality results in the exclusion of liability for damage. Key words: institute of necessity, exclusion of illegality, exclusion of liability

Obsah 1) Úvod …………………………………………………………..……………….. 7 2) Pojem krajní nouze …………………………………………...…….…...……... 9 3) Podmínky pro její uplatnění …………………………………………….……. 11 4) Jednání v krajní nouzi …………………………………………………….….. 15 5) Překročení krajní nouze ………………………………………………….…… 19 6) Srovnání krajní nouze s nutnou obranou ……………………………….…….. 21 7) Krajní nouze a zákon o přestupcích …………………………………….……. 23 8) „Krajní nouze“ v občanském zákoníku …………………………………….... 26 9) „Krajní nouze“ v zákoníku práce ……………………………………….……. 30 10) Krajní nouze v judikatuře soudů ……………………………..………...…….. 32 11) Závěr …………………………………………………….….…….…..……… 40 12) Seznam použité literatury ………………………………..……….…..……… 42 13) Seznam použité judikatury ……………………………………….…...……… 44 14) Používané zkratky ……………………………………………….…...………. 45

1) Úvod Člověk se může každý den dostat do situace, kdy je ohrožen jeho život, zdraví nebo majetek, nebo takové nebezpečí hrozí jiné osobě. Jak má v takových chvílích reagovat? Kde jsou hranice, které může, nebo nesmí překročit, aby se nedostal do konfliktu se zákonem. Právě pro odpověď na tyto otázky obsahuje jak minulá, tak současná právní úprava řešení, na základě kterého umožňuje člověku jednat s tím, že je vyloučena protiprávnost jeho chování a tím i vyloučena jeho odpovědnost za škodu, kterou by v této souvislosti způsobil. Mám na mysli ustanovení (v hlavě III. trestního zákoníku) o nutné obraně, svolení poškozeného, oprávněné užití zbraně, přípustné riziko1 a zejména krajní nouzi, která je tématem této bakalářské práce. Krajní nouzi považuji za významný institut pro posouzení chování člověka v určitých mezních a krizových situacích. Práce se proto zabývá nejenom vlastním pojmem „krajní nouze“ ale i tím, jak je tento pojem vymezen v trestním zákoníku, jaké jsou podmínky pro aplikaci a neposlední řadě uvádí zajímavé judikáty, které se krajní nouze dotýkají. Právě judikatura soudů, především Nejvyššího soudu České republiky a Nejvyššího správního soudu České republiky je vyústěním a vodítkem pro soudy nižších stupňů, jak mají přistupovat k výkladu krajní nouze. Jak z některých citovaných judikátů vyplývá, bývá snaha zneužít tohoto institutu zejména tam, kde se občan dopustil jednání v rozporu s trestním zákoníkem, nebo při spáchání přestupku. Z použitých rozhodnutí často vyplývá, že jde buď o vědomé výmluvy, nebo nedostatečné právní vědomí osob, které na své jednání v krajní nouzi poukazují. Je potom především na jednotlivých soudech, aby vyložily, kdy se skutečně jednalo o situaci umožňující ustanovení o krajní nouzi využít a kdy nikoliv. Z těchto důvodů považuji institut krajní nouze za velmi zajímavý a vybral jsem si jej pro svou bakalářskou práci. V ní jsem se snažil rovněž uplatnit řadu příkladů, které mě napadly pro osvětlení této problematiky, i když se nejedná o soudní judikaturu. Mám za to, že možné příklady ze života, byť hypotetické, jsou rovněž dobrým vodítkem pro výklad pojmu krajní nouze.

1

§ 29, § 30, § 31, § 32 trestní zákoník č.40/2009 Sb.

7

Jistě nelze zastírat, že problematika krajní nouze byla a je zpracovávána nejenom v komentářích k trestnímu zákoníku, různých publikacích a odborných článcích, ale i v pracích studentů bakalářského či magisterského studia. Přesto však myslím, že jsem do této oblasti touto prací přispěl i svým samostatným pohledem a koncepcí, která ji odlišuje od prací jiných. Zároveň jsem využil podobnosti pojmu krajní nouze s řešením v oblasti občansko právní a pracovně právní z pohledu odpovědnosti či spíše jejího vyloučení při jednání podle těchto ustanovení zákona, z nichž rovněž vyplývá vyloučení odpovědnosti za vzniklou škodu. Jsem přesvědčen, že pro komplexní pohled na tuto problematiku, která je daná tématem, do ní i tyto kapitoly náleží. Věřím proto, že má práce bude, byť jen určitým malým, kamínkem zapadajícím do mozaiky textů, které byly o krajní nouzi napsány. Tím bych považoval cíl, který jsem si vytýčil, za naplněný.

8

2) Pojem krajní nouze Krajní nouze je jeden z institutů trestního práva, který vylučuje protiprávnost jednání, jehož se určitá osoba dopouští. Především je nutno vyjít ze znění trestního zákoníku a paragrafu, který krajní nouzi definuje. Krajní nouze je uvedena ve dvou odstavcích § 28 platného trestního zákoníku:2 1) „Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem, není trestným činem.“ 2) „Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet“. Z předložené definice vyplývá, že skutek, který by byl jinak trestným činem a splňuje všechny jeho znaky po formální stránce, tak posouzen není, neboť zde absentuje společenská škodlivost. Posuzujeme-li proto chování určité osoby z hlediska toho, že jednala v krajní nouzi, nedovodíme zde nebezpečnost pro společnost a tím vlastně vylučujeme protiprávnost určitého skutku jednání, kterého se osoba měla dopustit. I když se pohybujeme v oblasti trestního práva, je třeba si uvědomit, že obdobné posuzování a podřazení pod režim krajní nouze můžeme učinit i u přestupku, jak o tom bude pojednáno dále. Problematika jednání v krajní nouzi stejně tak jako u jiných skutečností vylučujících protiprávnost, kterým je například nutná obrana, která však není tématem této bakalářské práce a proto se jí blíže nyní nezabývám, je v současné době velmi aktuální z pohledu společenského posuzování takovéhoto jednání. Je samozřejmé, že jediný, kdo může posoudit, zda určitý skutek lze posuzovat jako krajní nouzi, jsou orgány činné v trestním řízení, přičemž však nelze podceňovat právě veřejné mínění a atmosféru ve společnosti, pokud je nějaké takové jednání medializováno a stává se předmětem celospolečenské diskuze. O to víc potom pro správné posouzení je kladen důraz na soudy, aby se poté s tímto případným tlakem laického posuzování veřejností dokázaly správně vyrovnat a rozhodnout. Je přitom však jasné, 2

Zákon č. 40/2009, Sb.

9

že v případě toho, že neposoudí jednání pachatele (obviněného, obžalovaného) jako čin podléhající režimu krajní nouze, že se toto může negativně projevit na právním vědomí společnosti. Důsledkem bývá kritika rozhodování soudu, což vyplývá však především nikoliv z detailního poznání projednávané věci a všech souvisejících okolností, tak jak to může poznat při podrobném projednávání pouze soud. O to víc vystupuje potom v takových případech do popředí otázka osvěty, tedy objasnění a vysvětlení toho, co vedlo soud k jeho rozhodnutí. I když jistě řada odborníků teoretických prací rozebírá problematiku krajní nouze, realita konkrétního jednání pachatele a projednávání věci soudem je vždy z běžného a skutečného života, neboť jak praví jedno přísloví: „Šedá je teorie a zelený je strom života.“ Vrátíme-li se do trestního práva k pojmu krajní nouze, je nutno dovodit pro naplnění: 1. existenci zájmu, který je zákonem chráněný, 2. tento zájem musí být přímo ohrožen. Co spadá do první oblasti, vymezuje především trestní zákoník a zákon o přestupcích. Přímé ohrožení je posouzením konkrétní situace, která nastala a v návaznosti na to chování osoby, které by mohlo být posouzeno právě pod pojmem krajní nouze. Konkrétnější závěry mimo tuto teoretickou kapitolu budou uvedeny v kapitole týkající se aplikace, tedy v jednotlivých případech, které byly projednávány soudy a následně judikovány. Judikatura zná i situaci, kdy stav krajní nouze může být vyvolán vyhrůžkami a nátlakem ze strany třetí osoby na vůli obviněného, ze kterých vyplývá nebezpečí přímo hrozící zájmům chráněným trestním zákoníkem a které omezují svobodu rozhodování obviněného.3

3

R 20/1982 Trestní zákoník – komentář Šámal a kol.., obecná část, nakladatelství C. H. BECK, 2. vydání, strana 396

10

3) Podmínky pro uplatnění institutu krajní nouze Kdy uplatnit institut krajní nouze tak, jak to umožňuje výše citovaný § 28 zákona č. 40/2009 Sb., v platném znění, tedy trestného zákoníku, je jistě otázkou velmi citlivou, a to i vzhledem k tomu, jak je již uvedeno výše, že může být společností vnímáno různě, ať již v kladném či záporném smyslu slova, a významným způsobem ovlivňovat právní vědomí lidí. Ustanovení o krajní nouzi chrání společenské vztahy a zájmy, přičemž však je zřejmé, že se zde dostávají do kolize dvě různá chování a jedno pravidlo chování může být v případě krajní nouze vlastně bez následků porušeno, i když dojde k jinému negativnímu jednání. Právě v těchto případech se musí zvažovat pro uplatnění podmínek krajní nouze, jaký společenský zájem, tedy to co společnost chránit chce, má mít přednost, případně nikoliv a zda má být uplatněn vůči takto jednající osobě nějaký postih. Vyjděme z jednoduchého případu, kdy na odlehlé chatě v horách, kam odjela společnost několika lidí například oslavit narozeniny, dojde u jedné z osob k vážnému úrazu, přičemž všechny osoby již před tím požily alkohol a jsou v určitém stádiu podnapilosti. Co v takovém případě lze dělat? Zda volat záchrannou službu, jestliže jde někomu o život, hrozí třeba vykrvácení, nebo jiné poškození zdraví, případně přímé ohrození života? Zda a jak dlouho potrvá, než se vůz záchranné služby dostane na místo k postiženému, když například použití vrtulníku vzhledem k povětrnostním podmínkám je vyloučeno? Anebo se má „obětovat“ jeden ze skupiny těchto osob, ať již má řidičský průkaz či nikoliv, který umí řídit auto? Má spolu s ostatními naložit zraněného do auta a snažit se co nejdříve zajistit pomoc odvozem k nejbližšímu zdravotnickému zařízení? Jsou to těžké otázky. Právě zde se naskýtá otázka čemu dát přednost, zda dodržet zákon, tedy zákaz řízení pod vlivem alkoholu a bez řidičského oprávnění, nebo porušit zákon, riskovat a možná zachránit druhému život. Právě pro tyto případy, dal zákonodárce možnost posoudit situaci z pohledu krajní nouze, kdy by zřejmě převážila ochrana a záchrana lidského života nad zákazem řízení v opilosti. Pojmovým znakem krajní nouze je, že existuje: 1. nebezpečí, 2. nebezpečí, které hrozí přímo, které není povinna osoba ho snášet, 3. nebezpečí hrozí chráněnému zájmu. 11

Všechny tři podmínky musí být tedy splněny současně, aby mohla být vyloučena protiprávnost osoby, která zasahuje. K výkladu pojmu nebezpečí je možné nahlédnout do encyklopedie, kde je tento pojem obecně popsán4 jako možnost poškození osob nebo věcí, z právního hlediska však jako stav hrozící poruchou zájmu chráněného zákonem. Může být způsoben živelnou pohromou (povodeň), osobou (poškození druhé osoby) nebo například zvířetem. Zdroj tohoto nebezpečí samozřejmě musí být nebezpečný a může spočívat v jednání či nečinnosti osoby, v chování zvířete, působení přírodních sil. Sám zákon v definici vyžaduje, aby nebezpečí, které existuje, bylo přímé. Přímostí lze chápat bezprostřednost vzniku škodlivého následku a poškození chráněného zájmu. Absence podmínky přímosti existence nebezpečí by rovněž znamenala, že tento institut, tedy krajní nouze, nebude být moci pro posouzení jednání použit. Samotná bezprostřednost však může znamenat určité časové rozpětí, v němž lze ještě odvrácení hrozícího nebezpečí akceptovat, což však záleží na konkrétních okolnostech každého případu. O splnění podmínky přímosti nebezpečí půjde zejména tehdy, hrozí-li ztráta života, nebo vážného poškození zdraví. Zde bude jistě určující časové hledisko dosažení potřebné lékařské péče z pohledu osoby, která se rozhoduje pro jednání, které by se mohlo hodnotit jako krajní nouze. Stejně tak tomu může však být tehdy, hrozí-li vážná újma na majetku, tedy hmotná škoda, kdy například, pokud bude při povodni hrozit protržení hráze rybníka a zaplavení rodinných domků pod ním, povede tato skutečnost u jednající osoby k uvolnění stavidla, aby voda vytekla a rozlila se jiným směrem po polích. O třetí podmínce v rámci výkladu pojmu krajní nouze, tedy ochrana společenského zájmu bylo hovořeno již výše. Samozřejmě je nutno vyjít i z toho, co se rozumí „hodnotou“ tohoto chráněného zájmu. Zda se jedná o majetek, nebo osobu a její zdraví, protože kdybychom použili výše uvedený případ o skupině osob na odlehlé horské chatě, jistě například zlomený prst by nebyl „tou hodnotou“, která by měla být v rámci krajní nouze chráněna, i když

4

UNIVERSUM Všeobecná encyklopedie, nakladatelství ODEON, strana č. 348 nebezpečí, 6. díl / Mb-Op, S použitím podkladů německého

__originálu Das Bertelsmann Lexikon nakladatelství Verlagshaus Stuttgart, GmbH, vydala Euromedia Group k. s. – Odeon, Praha, 2001

12

v obecné rovině zdraví člověka takové ochrany požívá. Rovněž tak bychom mohli zvažovat ochranu „hodnoty“ v návaznosti na majetek. Každopádně je nutno mít na zřeteli, že všechny tři podmínky, které trestní zákon stanoví proto, aby se jednalo o krajní nouzi, musí být splněny současně. Nestačí tedy, aby byla splněna jen jedna z nich a zbytek nikoliv. S tím souvisí i další faktor, který je nutno neopomenout, a sice otázka zda: 1. nebezpečí nelze odvrátit jinak. 2. následek, který může být způsoben, není stejně závažný, nebo ještě závaznější než ten, který hrozil. K prvnímu bodu je zapotřebí uvést, že posuzovat tuto úlohu v mnohdy krizovém jednání a zejména s nedostatkem času je značně náročné, zda tedy osoba, která se má rozhodnout jakým způsobem bude jednat, je schopna zvažovat variantu, nebo varianty jiného řešení. Člověk má tendenci jednat intuitivně a hrozí-li bezprostřední nebezpečí, nemusí vždy k nějakému náhradnímu řešení dojít. Jiná cesta se může objevit až při následném projednávání věci, zda nebylo vhodnější postupovat jinak, tak aby se otázka krajní nouze nemusela řešit. Posuzování vzniklého následku a jeho závažnosti je opětovně podmíněno vzniklou situací a časovým prostorem, který má jednající k dispozici. Přesto však by měl i v těchto chvílích dokázat zvážit, zda následek, tedy škoda, která vznikne, není stejně velká, nebo dokonce závažnější, než kdyby k jednání v krajní nouzi nedošlo. Jistě tím nemám na mysli bezprostřední ohrožení života a možná se sem nevejde ani určité poškození zdraví (mimo běžného), ale má to spojitost zejména ve vztahu k následkům škody na majetku. Vždy je tedy nutné posuzovat při uplatňování podmínek pro situaci v krajní nouzi, jaký zájem se má upřednostnit a zda ten, kterému se dostane přednost, je skutečně tím, který má být takto chráněn.

13

Při seznamování se s podklady pro tuto bakalářskou práci jsem narazil na článek zabývající se problematikou euthanasie.5 Toto téma je velmi široké a zasahuje do oblasti nejenom práva, ale i morálky, medicíny a etického chování vůbec. Samo o sobě by vydalo jistě i na samostatnou práci. Z pohledu řešení krajní nouze zde vyslovují autoři zajímavou myšlenku, zda se „lékař, který se rozhodne zvyšovat dávky morfia u bolestmi trápeného pacienta a tím riskovat zkrácení jeho života, má obávat, že bude jeho jednání naplňovat znaky trestného činu“ a následně dovozuji, že „v těchto situacích jakoby se rýsovala paralela s institutem krajní nouze.“6 Dále autoři článku dovozují, že právě jednáním v krajní nouzi bývá toto usmrcení ze soucitu v některých zemích ospravedlňováno. Samozřejmě naše současná právní úprava problematiku euthanasie neboli usmrcení ze soucitu neřeší, je však otázkou, zda by v nějakém konkrétním určitém případě výjimečně tento institut nemohl být aplikován, tedy že by byla vyloučena protiprávnost takovéhoto jednání.

5 6

Mgr. MUDr. Radan Kuča – Olomouc, MUDr. Alice Jahnsová: Právní aspekty euthanasie, Právní rozhledy 7/1997 Viz. Mgr. MUDr. Radan Kuča – Olomouc, MUDr. Alice Jahnsová: Právní aspekty euthanasie, Právní rozhledy 7/1997

14

4) Jednání v krajní nouzi Na rozdíl od jiného institutu trestního práva, kdy je protiprávnost rovněž vyloučena, tedy nutné obrany, v situaci kdy se jedná o krajní nouzi tak může jednat kterákoliv osoba, nikoliv jen ten, kdo se přímo brání, aby zamezil vzniku škodlivého následku. Může to být tedy kterýkoliv člověk, který se v takové situaci vyskytne a třeba i nahodile, ale přitom může právě jednáním v krajní nouzi zabezpečit ochranu určitého chráněného zájmu a odvrácením škodlivého následku, který hrozí tím, že poruší jiný chráněný zájem. Samozřejmě musí jít o menší škodlivý následek než ten, který by v případě jeho nečinnosti mohl nastat. Zatímco tedy při nutné obraně, dojde li k útoku vůči člověku, který ohrožuje jeho život, je možné toto odvrátit třeba i usmrcením útočníka, při použití institutu krajní nouze tomu tak být nemůže, právě z hlediska posuzování škodlivého následku. Překročení této meze by znamenalo, že by jednání nemohlo být posuzováno jako skutek učiněný v krajní nouzi, a tedy by nebyla vyloučena protiprávnost a dána odpovědnost takto jednající osoby. Jednat v situaci krajní nouze není povinností, ale pouze oprávněním určité osoby, neboť například již ve výše uvedené situaci o dopravě na životě ohroženého člověka k lékaři jiným, který přitom požil alkohol a za normálních okolností podléhá zákazu řízení pod jeho vlivem, je na zvážení, zda usedne za volant. Je to tedy posouzení a projev jeho individuální vůle, zda poruší jeden předpis v zájmu ochrany zdraví jiného. Jestliže je vyloučena povinnost zasahovat v případě, kdyby byly splněny podmínky jednání v krajní nouzi, ale jedná se pouze z pohledu dikce zákona o právo k určitému chování, vyplývá z toho, že i při mezní situaci, kdy hrozí ztráta lidského života, je na rozhodnutí toho kdo zasahuje, zda a jak tak učiní. Jestliže člověk není dobrý plavec, je jistě na pováženou, zda se rozhodne riskovat svůj život a zachránit tonoucího a v případě, že neumí plavat vůbec, by takováto činnost byla prokazatelně hazardem s vlastním životem. Jednat v krajní nouzi lze jak k ochraně života, zdraví a majetku, tak v zájmu jednotlivé osoby, nebo celé společnosti a zájmů, které mají být celospolečensky chráněny. Jak vyplývá z textu trestního zákoníku, který upravuje jednání v krajní nouzi, osoba která takto jedná, tak může jednat na základě vlastního rozhodnutí. Nic ji neukládá, aby k určitému 15

jednání přikročila. Nejde tedy v jejím případě o její povinnost, ale o právo, které ji právo umožňuje s tím, že zároveň při splnění všech podmínek vylučuje protiprávnost takovéhoto chování. Toto chci odlišit od jiných obdobných situací, které ve své podstatě rovněž připomínají jednání lidí v situaci, která by se za jiných okolností posuzovala jako krajní nouze. Tím mám na mysli zásahy členů hasičského záchranného sboru, příslušníků policie a jiných obdobných složek. V situaci obdobné krajní nouzi je samozřejmé, že při snaze zachránit například život osoby v havarovaném autě je nutné při vyprošťování této osoby ze zdeformované karoserie použít například hydraulické nůžky a karoserii auta například i v části auta, která nebyla poškozena rozstřihnout, aby mohlo dojít k vyproštění zraněného člověka. Svým způsobem tak jednají hasiči v situaci krajní nouze, přesto je však něco odlišuje. Touto odlišností je skutečnost, že zákonná úprava jejich poslání jim přímo určité jednání nařizuje, resp. jde u nich o povinnost se tímto způsobem chovat a chránit tak především život, zdraví a případně i majetek. Jde zde tedy vlastně o stejné chování v situaci, do níž se může dostat běžný občan, i když jednání příslušníků těchto složek pod krajní nouzi nezahrnujeme. Jak je již výše uvedeno, nejde o případ krajní nouze, jestliže ten, komu nebezpečí hrozí, je povinen je snášet. Tyto osoby se tedy nemohou nebezpečí vyhýbat a dokonce je musí snášet, i když se samy dostávají do ohrožení a vystavují se nebezpečí, ať již újmě na zdraví, nebo majetku. Jistě bych mohl uvádět další případy mimo již výše uvedený zásah hasičů, kdy tyto osoby zasahují, neboť „nebezpečí je jejich povoláním“. Jedná se například o příslušníky policie, vojáky, záchranáře, potápěče, piloty, ale i plavčíky či lékaře. Jak bude uvedeno dále v kapitole týkající se soudní judikatury k této problematice, nemusí však být vždy tím chráněným zájmem pouze zdraví či dokonce život jiného člověka, ale může to být i v souvislosti s ochranou majetku a jiných materiálních hodnot. I za těchto okolností je možné využít institutu krajní nouze. Nelze přitom vyloučit, a to se opět dostáváme k rozsahu vzniku možného škodlivého následku, že bude způsobena určitá materiální újma i když, jak již jsem uvedl výše, musí být menší než v případě, při němž by vznikla nečinností jiná škoda. Jako příklad je možné uvést třeba to, že při požáru hřebčína, kde jsou chováni koně, musí být rozbita vstupní vrata, aby mohla zvířata vyběhnout ven, nebo například při požáru v galerii kde je vystaven vzácný obraz, je nutno rozbít ohranou skleněnou vitrínu a takto způsobená škoda je v nepoměru k rozsahu hodnoty zachráněného uměleckého díla.

16

Jednat v krajní nouzi je možné pouze tehdy, pokud tato situace stále trvá a v okamžiku kdy pomine, činnost takto jednající osoby by měla být ukončena. To však neznamená že, osoba, která jedná v krajní nouzi, respektive do určitého okamžiku jednala v krajní nouzi, by za určitých okolností ještě neměla své jednání dokončit. Vymezit však tuto hranici bude velmi náročné a bude vyžadovat od příslušných orgánů, aby vše zvážili do nejmenších podrobností. Pro úplnost považuji za potřebné vrátit se znovu k příkladu, kdy řidič, který požil alkohol, odváží zraněného člověka k lékaři a pokud splňuje podmínky zákona, je vyloučena protiprávnost jeho jednání. Následně předá zraněného do lékařské péče, která by měla být vyhledána v co nejkratší vzdálenosti. Je tedy nutno vyhledat nejbližšího lékaře a nikoliv minout zdravotní středisko a pokračovat v cestě do nemocnice vzdálené ještě několik kilometrů. Jednání, které tento řidič realizuje, lze podřadit pod krajní nouzi pouze do okamžiku předání zraněného, jakmile se však vrátí k autu, není možné akceptovat a tolerovat, aby pod vlivem alkoholu absolvoval celou zpáteční jízdu. Zde by se již jednalo zcela jednoznačně o překročení hranice, kterou zákon může připustit. Řidič by tedy musel vyčkat, než usedne za volant, až vystřízliví, nebo že si zajistí návrat zpět prostřednictvím jiné osoby. Z toho tedy jednoznačně vyplývá závěr, že jakmile pomine nebezpečí, které umožnilo posuzovat jednání, jako jednání v krajní nouzi, nelze nadále v této činnosti – v konkrétním případě řízení auta zpět – pokračovat. Při posouzení jednání osoby v krajní nouzi je důležité zvážit, zda nebezpečí, které přímo hrozí, a zvlášť možný následek tedy škoda, která může vzniknout, lze odvrátit jinak. Mohou nastat jistě kritické situace, kdy člověk může vidět jako schůdnou pouze jednu variantu vzhledem k tomu, že vše posuzuje pod určitým psychickým tlakem, rozčilením, časovou tísní a jinými faktory a neuvědomí si, že je zde třeba ještě jiné řešení, které nevyžaduje porušit jiný chráněný zájem v rámci institutu krajní nouze. Je jistě rozdílné uvažovat v klidové situaci, kdy je dostatek možnosti si vše dobře promyslet, než za jiné, kdy se jedná o ochranu zdraví, života či majetkové hodnoty. V případě, že existuje jiné řešení, které nejde proti zákonu, mělo by být jednající osobou využito. Častým jevem využívání institutu krajní nouze u lékařů, kteří byli kontrolováni policií, a bylo u nich zjištěno řízení auta pod vlivem alkoholu, je tvrzení i když mnohdy můžeme hovořit spíše o výmluvě, že jedou ke svému pacientovi, který jej například ve večerních hodinách volal, že je mu špatně, případně se domníval, že se jedná o příznaky nemoci, která může 17

ohrožovat jeho život. Většinou toto tvrzení však nemůže obstát, neboť při existenci rychlé záchranné služby, popřípadě dosažitelnosti pohotovostní služby si může tento pacient povolat lékaře z těchto institucí, pokud se nemůže dostavit na vyšetření sám. Jestliže tedy lékař sedne do vozidla, které řídí a riskuje tak pod vlivem alkoholu jízdu za pacientem, v návaznosti na posouzení této situace se dopouští minimálně přestupku v dopravě s příslušnými možnými následky. V takto popsané situaci nelze hovořit o využití institutu krajní nouze. Výše popsané podmínky, za kterých je jednáno v krizové situaci – faktor času, psychika apod., však nezbavují osobu stále zvažovat, zda jednání – zásah, aby byl posuzován jako krajní nouze byl přiměřený, což je ostatně jedna ze tří základních podmínek, jak je uvedeno ve druhé kapitole práce. Vždy je tedy nutno zvažovat, aby byl dosažen účel, kterým je nebezpečí odstraňováno, aby se jednalo o naplnění všech podmínek pro posouzení jednání, jako jednání v krajní nouzi a tím byla vyloučena jeho protiprávnost. Závěrem této části chci uvést ještě, že může existovat takzvaná domnělá krajní nouze, při níž není jednající osoba rovněž odpovědná. Je to tehdy, kdy se v určité situaci člověk domnívá, že hrozí nějaké nebezpečí vůči životu, zdraví, nebo majetku, tedy proti zájmu chráněného zákonem, přičemž však toto nebezpečí vlastně ve skutečnosti neexistuje. Jako příklad bych uvedl, že člověk veze autem poté, co sám požil alkohol, k lékaři člověka, kterého našel, přičemž však se zjistí, že se v žádném případě nejednalo u něj o nebezpečí poškození zdraví, nebo dokonce života, ale o člověka, který tvrdě spal pod vlivem alkoholu, ale v dané situaci se jevil tak, že by se u něj mohlo jednat o nějaký vážný zdravotní stav.

18

5) Překročení krajní nouze Jestliže jsem v předcházejících kapitolách vymezil a popsal pojem krajní nouze pozitivně, je možné naproti tomu nyní vymezit tento pojem i negativně. Tedy stanovit, kdy jednání překračuje rámec dovolenosti a proto nelze takové jednání pod krajní nouzi zařadit a tím vyloučit jeho protiprávnost. Vyjdeme-li z textu § 28 trestního zákoníku o vybočení, tedy o exces půjde tehdy, jestliže: a) způsobený následek byl stejně závažný, nebo i horší než ten, který hrozil. b) nebyla splněna podmínka přímo hrozícího nebezpečí, byť toto mohlo existovat před tím, nebo potom. c) jednající osoba mohla odvrátit hrozící nebezpečí jiným způsobem ať již úplně bez následků, nebo s následky mírnějšími. Dojde-li k překročení zákonem vymezených podmínek pro krajní nouzi, respektive tyto, jak jsem je uvedl výše, nejsou splněny, stává se jednání osoby společensky škodlivým, jde tedy o jednání nejen trestné, ale i protiprávní. Může to být ve formě trestného činu, nebo přestupku. Takto jednající osoba je potom v rámci trestního řízení stíhána. Samozřejmě konečné rozhodnutí o tom, zda se jednalo o exces, tedy že nebyly splněny podmínky jednání v krajní nouzi, přísluší soudu a dalším orgánům činným v trestním řízení. Při tomto hodnocení bude mít význam ta skutečnost, zda jednání může být posouzeno jako úmyslné a tedy i vzniklý následek byl způsoben úmyslně, nebo zda se jednalo pouze o nedbalost, tedy jednání, kdy se jednající osoba nechtěla dopustit překročení, ale přesto se jedná o vědomou, nebo nevědomou nedbalost. Zavinění zde proto hraje důležitou roli. Jako příklad překročení podmínek zákonem vymezených pro jednání v krajní nouzi chci uvést porovnání situace, která může vzniknout při požáru rodinného domu. V prvním případě majitel rodinného domu strhne sousedovu starší střechu s minimální hodnotou, aby zabránil rozšíření požáru na střechy nově postavených řadových domků. V tomto případě je zachována proporcionalita následků a jednání lze posoudit jako krajní nouzi.

19

Ve druhém případě v podstatě velmi podobném majitel rodinného domu nemůže při požáru strhnout sousedovu novou střechu jen proto, aby zabránil rozšíření požáru na střechu svého domku zakoupeného téhož dne (ani před určitou dobou). Nebyla by zachována proporcionalita následků.7

7

Viz. internet http://pravniradce.ihned.cz 21.10.2009 Doc. JUDr. Pavel Vantuch, CSc. – Nový trestní zákoník č.40/2009 Sb.

20

6) Srovnání krajní nouze s nutnou obranou Pro bližší objasnění problematiky související s krajní nouzí považuji za vhodné neopomenout institut nutné obrany. Jedná se o instituty poměrně blízké, které lze při výkladu zaměňovat. Trestní zákoník definuje nutnou obranu v § 298, který stanoví že: „Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.“ „Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.“ Mám za to, že z hlediska přehlednosti je nejvhodnějším řešením tohoto porovnání zpracování do následující tabulky:

8

NUTNÁ OBRANA

KRAJNÍ NOUZE

Útok (začal a trvá).

Nebezpečí (hrozící).

Újma musí být způsobena jen samotnému útočníkovi.

Újma může být způsobena kterékoliv osobě.

Útočníkovi může být způsobena větší újma.

Újma musí být menší.

Lze zvolit různý způsob vyhnutí se útoku.

Je třeba posoudit možný jiný způsob vyhnutí se nebezpečí.

Nutná obrana nesmí být zjevně nepřiměřená.

Nepřiměřenost je posuzována stejným, nebo ještě závažnějším následkem.

Trestní zákoník – Zákon č.40/2009 Sb.

21

Z definice nutné obrany, jak jí zná trestní zákoník i jak vyplývá z porovnání s krajní nouzí, je zřejmé, že při nutné obraně se v ní jednající osoba brání svému napadení v ohrožení života, nebo zdraví při bezprostředním útoku, případně proti majetku. Ovšem i zde platí byť v určité omezené víře princip přiměřenosti, tak jak jej zná institut krajní obrany při respektování proporcionality. Základním kritériem při hodnocení nutné obrany je posouzení intenzity útoku a následné obrany. Je zřejmé, že obrana by měla být dostatečně intenzivní a v podstatě intenzivnější než samotný útok, aby tento byl odvrácen. Nesmí však být zjevně nepřiměřená útoku. Lze beztrestně hájit zájem i nižší kategorie, nebo i méně důležitý zájem, a to i obětováním vyššího či významnějšího zájmu.9 Pokud útok skončí, není možné v nutné obraně pokračovat. Podstatou nutné obrany je tedy skutečnost, že je zaměřena proti útoku, který nějaká osoba vede, který se nutnou obranou odvrací. Naproti tomu na jiné chráněné zájmy, které jsou ohroženy, je reagováno krajní nouzí, přičemž však vzniklá újma může postihnout i jinou osobu než tu, která chráněný zájem napadá. Zatímco u nutné obrany způsobená újma se obrací proti vlastnímu útočníkovi, u krajní nouze se určitý chráněný zájem chrání poškozením jiného právního zájmu.10

9 10

http://cs.wikipedia.org/wiki/Krajni_nouze Srovnej: Robert Kabát, Vývoj vztahu mezi trestněprávní a civilně právní nutnou obranou a krajní nouzí, ASPI KP635

22

7) Krajní nouze a zákon o přestupcích Jak jsem již naznačil výše, jednání v krajní nouzi zná i správní právo v zákoně o přestupcích. Že se jedná o tento pojem, vyplývá i z jeho znění a výkladu i když samotné označení pro toto jednání zde chybí. V ustanovení § 2 v odstavci 1 zákona11, který obsahuje definici přestupků je stanoveno, že: „Přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje, nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin.“ Následující druhý odstavec ve svém textu stanoví, co přestupkem není, jestliže uvádí, že „Přestupkem není jednání, jímž někdo odvrací: a) přiměřeným způsobem přímo hrozící, nebo trvající útok na zájem chráněným zákonem, nebo.“ b) nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, jestliže tímto jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil, a toto nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak.“ Krajní nouze tedy nenáleží pouze do oblasti trestního práva, ale pracuje s ním i správní řízení. Jak vyplývá z praxe, účastníci jak trestního řízení, tak i správního řízení se často dovolávají institutu krajní nouze, který by vylučoval protiprávnost jejich jednání. Vyjdeme-li z výše citovaného ustanovení § 2 odst. 2 k tomu aby jednání nebylo posuzováno jako přestupek, musí být splněny následující podmínky, a to: - nebezpečí hrozí přímo, nebo trvá útok, - jde o zájem chráněný zákonem, - následek nesmí být stejně závažný než ten, který hrozil, - nebezpečí nebylo možné odvrátit jinak.

11

Zákon č.200/1990 Sb. o přestupcích

23

Jak je vidět, jedná se o podobnost s tím, co pro posouzení jednání jako krajní nouzi řeší trestní zákoník. Ovšem i zde je kladen důraz na proporcionalitu a subsidiaritu jednání a požaduje se, aby obě podmínky byly splněny kumulativně, a nelze je zaměňovat. U proporcionality je totiž porovnáván následek způsobeným odvracením nebezpečí s tím, který hrozil, kdežto v případě subsidiarity je vyžadováno, aby nebezpečí nebylo možno za daných okolností odvrátit jinak.12 Proto nejsou připuštěna ve správním řízení již na první pohled pouze účelová tvrzení, kdy se řidič obával ponechat vozidlo na silnici, nebo na jiném místě, kde je nepovoleno parkování a tím hrozí nebezpečí jeho odcizení. V daném případě jde pouze o hypotetickou hrozbu, nikoli o hrozbu přímou, jak vyžaduje zákon, aby se jednalo o krajní nouzi.13 Tentýž autor uvedený v předchozím odstavci rovněž připouští ochranu vlastního majetku jako jednání v krajní nouzi, kterou zákon o přestupcích nevylučuje. Stejně tak lze připustit jednání v krajní nouzi, pokud je reagováno na přírodní událost, respektive na vyšší moc. Osoby, které se dopustili jednání, které má charakter přestupku se stejně tak jako v trestním řízení dovolávají ochrany, kterou jim má poskytnout institut krajní nouze s argumentací, že jednali v dobré víře. Dobrá víra však sama o sobě není důvodem, který by měl vyloučit ve správním řízení protiprávnost jednání, i když k ní správní orgán může přihlédnout v rámci rozhodovací činnosti a ukládání postihu za spáchaný přestupek. Obdobně se nemůže dovolávat institutu krajní nouze a vyloučení protiprávnosti podnikatel v rámci své činnosti. Samotný odkaz na podnikatelské riziko jej nemůže zbavit odpovědnosti za následek jeho jednání. V souvislosti s jednáním v krajní nouzi, pokud jde o zákon o přestupcích, považuji za zajímavý judikát, kdy se řešil případ řidiče osobního motorového vozidla, který v Praze překročil nejvyšší povolenou rychlost, a byla mu uložena pokuta.14

12

Viz. Doc. JUDr. Pavel Mates, CSc., Plzeň, Praha – Okolnosti vylučující protiprávnost ve správním trestání, Trestně právní revue 6/2012 Srovnej Doc. JUDr. Pavel Mates, CSc., Plzeň, Praha – Okolnosti vylučující protiprávnost ve správním trestání, Trestně právní revue ____6/2012 14 Nejvyšší správní soud, 5 As 72/2009 – 50, [Výběr NSS 510/2010]

13

24

Jednalo se o vozidlo bezpečností agentury, které byl hlášen případ napadení majetku či osob. Při cestě tohoto vozidla k zásahu byla překročena dovolená rychlost. Ministerstvo dopravy ve svém vyjádření soudu uvádělo, že nelze akceptovat, aby bezpečnostní agentura při výkonu své běžné činnosti porušovala povinnosti vyplývající z obecně platné úpravy a zaštiťovala se ochranou zájmů svých smluvních partnerů, které by takto bez ohledu na to, o jakou míru ohrožení se jedná, kladla před zájmy společnosti. Nejvyšší správní soud ČR dovodil, že účelem krajní nouze je poskytnout lidem možnost k ochraně nejen zájmů vlastních, ale i jiných osob, či zájmů státu, a že k činu v krajní nouzi je oprávněn i ten, jehož zájmy nejsou v konkrétním případě ohroženy, tedy v daném případě bezpečnostní agentury. Otázka aplikace v § 2 odstavce 2 zákona o přestupcích, tedy, zda jde o krajní nouzi podle Nejvyššího správního soudu ČR, nemůže být zodpovězena obecně, ale posuzovat je nutno každý jednotlivý případ zvlášť, aby se mohlo rozhodnout, zda se jednalo o přiměřený způsob odvracení přímo hrozícího nebo trvajícího útoku na zájem chráněný zákonem.15

15

Srovnej: Nejvyšší správní soud, 5 As 72/2009 – 50, [Výběr NSS 510/2010]

25

8) „Krajní nouze“ v občanském zákoníku I když je krajní nouze jako specifický pojem institutem trestního práva, nelze se v souvislosti s ním nezmínit o úpravě v občanském zákoníku, která je vlastně obdobou tohoto. Tím mám na mysli ustanovení § 6 občanského zákoníku16, který zní: „Jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten, kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit“. Občanský zákoník zde tedy svěřuje za určitých podmínek možnost osobě, aby jednala a zasáhla. Těmito podmínkami jsou: a) hrozí neoprávněný zásah do práva, b) nebezpečí musí hrozit bezprostředně, c) zasahovat může jen ohrožená osoba, d) zásah musí být přiměřený. Ad a) Může se jednat o případ, kdy soused vyvíjí nějakou činnost sice na svém pozemku, ale v bezprostřední blízkosti štítové zdi domu jiného, kdy při obnažení může hrozit popraskání či dokonce sesun zdi. V případě bezprostředního ohrožení vlivem například přírodních podmínek je proto možné určitým zásahem toto nebezpečí buď snížit, nebo zcela eliminovat. Ad b) V návaznosti na to, co je uvedeno v bodě a, je nutno posoudit bezprostřednost hrozícího nebezpečí. Nelze tedy zásah realizovat s odkazem, že by k něčemu mohlo dojít v budoucnu, ale musí se jednat o situaci, kdy jednání nesnese časový odklad. Výklad k tomuto ustanovení uvádí další případ17 možnosti zásahu při neoprávněně odňaté věci, kdy může držitel svépomocí rušiteli tuto odejmout již při samotném zásahu, nebo útěku rušitele. Musí zde tedy existovat příčinná souvislost mezi svépomocí a určitým neoprávněným zásahem. Ad c) Občanský zákoník nepřiznává možnost zásahu svépomocí jiné osobě, než té, která je neoprávněným zásahem takto ohrožena. Je to zřejmě proto, aby nebyl rozšířen okruh osob, které by určitým způsobem do vzniklé problematiky mohly zasahovat. Jde-li, o výše uvedený 16 17

Zákon č.40/1964 Sb. v platném znění Občanský zákoník - Komentář Jehlička, Švestka a kol., 3. vydání BECK 1996 Praha strana 32

26

případ, odebrání věci rušiteli, je nerozhodné, zda svépomocí zasahuje vlastník, oprávněný držitel nebo oprávněný detentor. Ad d) Zasahující osoba při využití svépomoci musí jednat přiměřeným způsobem s ohledem na okolnosti, za kterých zasahuje, na intenzitu i prostředky, které v rámci svépomoci využije. Zásah tedy musí být vždy přiměřený, respektive v určitém poměru a nemůže být realizován v takovém rozsahu, že by se jednalo o nepřiměřenost. Z pohledu občanského zákoníku a jeho úpravy řešení svépomocí, je tato svépomoc obranou – jedná se o činnost defenzivní. Tato obrana tedy je dovolená, i když jak vyplývá z výše uvedených podmínek (a – d), jsou tyto přísně vymezeny pro použití. V opačném případě by se jednalo o vybočení tedy exces s odpovědností (občanskoprávní) zasahující osoby. Vedle této obecné úpravy řeší občanský zákoník v § 418 odst.1 v části, která se zabývá předcházení hrozícím škodám, odpovědnost zasahující osoby. Zákon zde stanoví že:„ Kdo způsobil škodu, když přímo odvracel nebezpečí, které sám nevyvolal, není za ni zodpovědný, ledažeby bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo jestliže je způsobený následek zřejmě stejně závažný, nebo závažnější než ten, který hrozil.“ Zákonodárce zde tedy nečiní za vzniklou škodu (újmu) odpovědnou osobu, která hrozící nebezpečí odvracela, přičemž však toto nebezpečí nesměla sama vyvolat. V podstatě i zde, aniž by tento termín byl využit, popisuje tento termín občanský zákoník jako jednání v krajní nouzi. Protože o tomto institutu pojednává celá bakalářská práce, v této kapitole se jí zabývat nebudu. Jedná se vlastně o obdobu situací, tak jak krajní nouzi charakterizuje trestní zákoník. Podstatné z pohledu znění § 418 odst. 1 občanského zákoníku je to, že osoba, která způsobila škodu, protože za ni není odpovědná, není povinna ji jiné osobě nahradit. O použití věci, která patří určitému vlastníkovi, aby ve stavu nouze, nebo v naléhavém veřejném zájmu byla na nezbytnou dobu v nezbytné míře a za náhradu použita, hovoří ustanovení § 128 odst.1 občanského zákoníku. I zde jde v podstatě o krajní nouzi, neboť při splnění podmínek nejedná ten, kdo věc použije protiprávně, ovšem vlastníkovi zákon přiznává náhradu.

27

Jestliže název této kapitoly uvádí, že se bude zabývat „krajní nouzí“ v občanském zákoníku, nemohu opomenout ani úpravu provedenou novým občanským zákoníkem. Než se tak však stane, udělám alespoň malý historický exkurz o vývoji tohoto institutu v občanském právu. Prvorepubliková úprava vycházela z rakouských kodexů, a to především trestního zákona z roku 1852, který krajní nouzi zařazoval mezi důvod vylučující zlý úmysl. Krajní nouze byla nazývána neodolatelným donucením. V roce 1916 bylo do všeobecného zákoníku občanského z roku 1811 dáno ustanovení o vypořádání škody způsobené v krajní nouzi. I další vývoj v občanském právu směřoval, pokud jde o krajní nouzi, k povinnosti nahradit škodu.18 Stávající právní úpravou jsem se zabýval již výše. Tím se tedy dostávám k novému občanskému zákoníku19, který je v současné době sice právní normou platnou, ale neúčinnou. Účinnost stanovil zákonodárce od prvního ledna 2014. Ustanovení § 2905 hovoří o nutné obraně a hned následující § 2906 až 2908 se zabývají krajní nouzí a to z hlediska povinnosti resp. kdy tato není k náhradě způsobené ujmy dána. Vlastní znění ustanovení (§ 2906) o krajní nouzi v novém občanském zákoníku je následující: „Kdo odvrací od sebe nebo od jiného přímo hrozící nebezpečí újmy, není povinen k náhradě ujmy tím způsobené, nebylo-li za daných okolností možné odvrátit nebezpečí jinak nebo nezpůsobí-li následek zjevně stejně závažný nebo ještě závažnější než újma, která hrozila, ledaže by majetek i bez jednání v nouzi podlehl zkáze. To neplatí, vyvolal-li nebezpečí vlastní vinou sám jednající.“ Porovnáme-li proto znění stávající právní úpravy v § 418 odst. 1 občanského zákoníku s výše uvedeným § 2906 nového občanského zákoníku vidíme, že zde žádná zásadní odlišnost co do podstaty není až na dodatek týkající se majetku, který by i bez jednání v nouzi podlehl zkáze. Navíc další ustanovení, tedy § 2097 nového občanského zákoníku uvádí, že při posuzování toho, zda osoba jednala v krajní nouzi, se má přihlédnout i k „omluvitelnému vzrušení mysli toho, kdo odvracel útok nebo jiné nebezpečí.“ Z toho vyplývá, že zde důležitou roli může sehrát psychická stránka osoby v krajní nouzi jednající. Nový občanský zákoník v § 2908 pamatuje u osoby, která hrozící újmu odvracela na to, aby jí byla poskytnuta náhrada účelně vynaložených nákladů a náhrada újmy, kterou při tom utrpěla. Je zajímavé, že tato náhrada 18 19

Srovnej: Robert Kabát, Vývoj vztahu mezi trestněprávní a civilně právní nutnou obranou a krajní nouzí, ASPI KP635 Zákon č.89/2012 Sb.

28

podle znění zákona, může směřovat i proti tomu, v jehož zájmu jednala, i když zákon limituje tuto náhradu co do rozsahu přiměřeností toho, co odvrátil. Co to je „rozsah přiměřený“ však bude

muset

vymezit

teprve

soudní

praxe,

konkrétní_okolnosti_každého_jednotlivého_případu.

29

jistě

s přihlédnutím

vždy

na

9) „Krajní nouze“ v zákoníku práce Tak jako je v předcházející kapitole popsán institut „krajní nouze“ pro jednání podle občanského zákoníku, tak můžeme obdobně najít podobnost pro tento pojem i v zákoníku práce.20 Ustanovení § 251 v odstavci druhém stanoví, že: „Zaměstnanec neodpovídá za škodu, kterou způsobil při odvracení škody hrozící zaměstnavateli, nebo nebezpečí přímo hrozícího životu nebo zdraví, jestliže tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal si přitom způsobem přiměřeným okolnostem“. Zákoník práce tedy za těchto podmínek vylučuje odpovědnost zaměstnance, aby hradil vzniklou škodu. I v podmínkách pro vyloučení této odpovědnosti vidíme podobnost s tím, co řeší krajní nouze. Jedná se především o následující podmínky: 1. Odvrácení škody, která hrozí zaměstnavateli, tedy vznik majetkové újmy, nebo stav nebezpečí, které přímo ohrožuje lidský život, nebo zdraví člověka. Vyhodnocení, zda tento stav nastal, je samozřejmě pouze na zaměstnanci, i když i zde není vyloučeno, že se může pouze domnívat, že tato situace nastala. 2. Druhou podmínkou je, že škoda na majetku, nebo újma na životě a zdraví hrozí přímo. Opětovně se tedy jedná o bezprostřednost, kde svou roli hraje faktor času, neboť pokud by zde nebezpečí neexistovalo přímo, jistě by se našly jiné možnosti zásahu odstranění nebezpečí. 3. Poslední skutečností, kterou zákoník práce podmiňuje vyloučení odpovědnosti za škodu, kterou při odvrácení nebezpečí zaměstnanec způsobil, je jeho počínání si přiměřeným způsobem. Jistě bude akceptovatelné, jestliže zaměstnanec zjistí, že v objektu, který je zamčen a kde zůstal jeho spolupracovník, který nemůže ven a vypukl požár, který tohoto ohrožuje na životě, a proto zaměstnanec za použití například sekyrky, pokud není k dispozici klíč, touto rozbije vstupní dveře, aby pomohl ven z hořícího prostoru spoluzaměstnanci, nebo jej dokonce sám vynesl při jeho nemohoucnosti. Takto vzniklá škoda zničením dveří a v rámci popsané situace by 20

Zákon č.262/2006 Sb. v platném znění

30

jistě byla přiměřeným zásahem a po zaměstnanci by zaměstnavatel nemohl vyžadovat úhradu škody na dveřích, případně úhradu úplně nových dveří. Obdobně jako v občanském zákoníku, který v takových situací chrání občana, má proto zákoník práce zachycenu ochranu zaměstnance, aby věděl, že pokud v krizové situaci zasáhne, neponese důsledky odpovědnosti za škodu, kterou tímto svým jednáním způsobil. Pokud by toto ustanovení zákona nebylo, lze předpokládat, že v mnohých případech, kdy by hrozila materiální újma, by nebyli zaměstnanci aktivně činní při odvracení škody, pokud by se měli na její úhradě podílet, kdyby při zásahu poškodili majetek zaměstnavatele. I proto je toto ustanovení z pracovně právního hlediska nezbytné.

31

10) Krajní nouze v judikatuře soudů Zatímco v předcházejících kapitolách, které se zabývají v podstatě teoreticky otázkou výkladu pojmu krajní nouze, jsem jenom téměř výlučně uváděl příklady vykonstruované, které mají čtenáři vysvětlit a pochopit tuto problematiku, v této části práce chci uvádět příklady soudních judikátů. Jistě teprve aplikace zákona v praxi soudy může dotvořit celkový obraz tohoto ustanovení trestního zákoníku případně zákona o přestupcích. Sjednocování výkladu má na starosti Nejvyšší soud ČR případně Nejvyšší správní soud ČR a tak je zcela samozřejmé, že se jedná o judikáty, které byly publikovány, nebo určitým způsobem zveřejněny právě u těchto soudů. Následující řádky vypovídají proto o jednotlivých případech, přičemž se jedná o judikáty ve značném časovém rozmezí, i když v mezidobí samotné trestní právo respektive trestní zákoník prodělali i podstatné změny. Pro úplnost uvádím, že dnes již není účinný trestní zákon č.141/1961 Sb., který měl rovněž ustanovení o institutu krajní nouze uvedené v ustanovení § 14 oproti dnešnímu právnímu stavu, kdy se jedná o ustanovení § 28 trestního zákoníku. Porovnáme-li dřívější právní úpravu se současným zněním, je na první pohled zřejmé, že se jedná ze strany zákonodárce o totožné vymezení pojmu krajní nouze rozšířené pouze v závěru o to, že osoba, které nebezpečí hrozilo, není povinna je snášet. Jeden z nejstarších judikátů21 uvádí, že: „Při posuzování krajní nouze není na rozdíl od nutné obrany rozhodující přiměřenost či nepřiměřenost způsobu odvrácení hrozícího nebezpečí. Rozhodující pro hodnocení vybočení z mezí krajní nouze je, bylo-li toto nebezpečí možno odvrátit jinak, nebo zda způsobený následek je zřejmě stejně závažný, nebo ještě závaznější, než ten který hrozil.“ „Při hodnocení, zda nebezpečí bylo možno odvrátit jinak, je třeba brát v úvahu jen ty možnosti obviněného, kterými bylo možno odvrátit nebezpečí včas, tj. ještě před porušením zájmu chráněného trestním zákonem, kterému nebezpečí hrozilo.“

21

Rozhodnutí NS ČR ze dne 16.08.1971 publikované pod č. 26/1972, Sb. NS ČR, částka 6/1972

32

Tento judikát vychází ze situace, kdy obviněný uslyšel v bytě křik od své čtyřleté dcery z venku. Vyběhl ven a viděl ji ležet na zemi mezi hejnem husí. Ve snaze, aby odehnal husy od dcery, vzal kámen a hodil jim po husách, o nichž nevěděl, komu patří. Náhodou zasáhl jednu z husí do krku a tuto usmrtil. Jak obviněný uvedl, husu usmrtit nechtěl a do hejna hodil kámen jen proto, aby je odehnal od čtyřleté dcery, která ležela na zemi, a husy na ní dotíraly. Nejvyšší soud obviněného zprostil obvinění. Zatímco nutná obrana dle nejvyššího soudu směřuje proti útočníkovi, tedy jednání člověka, útok zvířete do ní nepatří, nejde-li o útok zvířete člověkem poštvaného. U krajní nouze původ nebezpečí nerozhoduje. To znamená, že nebezpečí může být způsobeno i zvířetem a musí hrozit zájmu chráněnému zákonem. V daném případě nebezpečí hrozilo malému dítěti, které se ještě neumělo bránit a jemuž mohla být způsobena újma na zdraví až již poštípáním, nebo psychickým otřesem. Obviněný se proto mohl domnívat, že zdraví dcerky je ohroženo. Za daných okolností dovodil soud, že nebezpečí jinak odvrátit nešlo a obviněný proto jednal v krajní nouzi. V jiném rozhodnutí Nejvyššího soudu22 je řešena otázka zdánlivé krajní nouze. „O zdánlivou (tzv. putativní) krajní nouzi jde tehdy, pokud se pachatel omylem domnívá, že existuje nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, ve skutečnosti však takové nebezpečenství neexistuje. Takovýto případ se posoudí podle zásad o skutkovém omylu, který vylučuje odpovědnost za úmyslný trestný čin.“ „Podmínkou, aby šlo o jednání v krajní nouzi je, že nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem nebylo možné za daných okolností odvrátit jinak (subsidiárnost jednání v krajní nouzi).“ „Krajní nouze vylučuje protiprávnost činu. Proto jednání v krajní nouzi není možné posoudit ani jako přestupek s odůvodněním, že krajní nouze jen snižuje nebezpečnost činu pro společnost.“ V tomto případě řídil obviněný osobní vozidlo pod vlivem alkoholu (1,11˚ alkoholu v krvi). Obviněný řídil motorové vozidlo s odůvodněním, že vezl svého bratra na ošetření k lékaři, neboť tento si začal stěžovat na prudké bolesti v břichu. Jak uvedl Nejvyšší soud, pokud nebude vyvrácená domněnka obviněného, že bratr trpěl akutními zdravotními těžkostmi, kvůli kterým potřeboval neodkladnou lékařskou pomoc, i když ve skutečnosti šlo jen o přechodné těžkosti, které neohrožovaly jeho zdraví, šlo by u obviněného o omyl, který by vylučoval jeho

22

Publikováno pod č.10/1980, Sb. NS ČR sv.4-5/1980

33

odpovědnost za úmyslný trestný čin. Avšak ani zdánlivá existence takovéhoto nebezpečí by sama osobně nezbavovala obviněného odpovědnosti za stíhaný trestný čin. Podmínkou by zde muselo být, že nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak. Pokud by proto měl být učiněn závěr, že obviněný jednal v krajní nouzi, nemohla by věc být postoupena jako přestupek k projednání k správnímu orgánu. Z toho dovozuje Nejvyšší soud závěr, že jednání v krajní nouzi není protiprávní a nemůže zakládat ani odpovědnost za přestupek. Jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu23 uvádí, že: „Řidič motorového vozidla zodpovídá za škodlivý následek dopravní nehody, který předvídal nebo alespoň měl a mohl předvídat, i v případě, že vozidlo sám neřídil, ale svěřil řízení osobě, o níž věděl, že řízení vozidla neovládá, je-li mezi tímto jednáním řidiče a následkem dopravní nehody příčinný vztah.“ „Jede-li řidič motorového vozidla v podnapilém stavu vozidlem jenom proto, aby po dopravní nehodě zajistil lékařskou pomoc pro zraněného účastníka nehody, přichází v úvahu posuzování tohoto jednání z hlediska ustanovení § 14 trestního zákona o krajní nouzi.“ Jednalo se o případ řidiče motocyklu, který pod vlivem alkoholu, jak uvedl ve své první výpovědi, havaroval a spolujezdkyně utrpěla smrtelné zranění. Obviněný dále změnil výpověď tak, že motocykl řídila právě spolujezdkyně a on sám jel jako spolujezdec, přičemž tato havarovala. Z místa nehody, protože motocykl byl provozuschopný, odjel obviněný pro lékařskou pomoc. Vzhledem k tématu této práce nás zajímá především druhá část judikátu, která posuzuje tuto činnost obviněného jako jednání v krajní nouzi. První část se týká i jeho odpovědnosti za škodu vzhledem k tomu, že měl svěřit řízení osobě bez řidičského oprávnění a zkušeností. Jako zajímavý lze hodnotit další rozhodnutí Nejvyššího soudu24 České republiky, které uvádí: „Důvodem neuložení trestu zákazu činnosti u trestného činu opilství podle § 201 trestního zákona, může být skutečnost, že obviněný jednal za okolností blížících se podmínkám krajní nouze ve smyslu §14 trestního zákona.“

23 24

Publikováno pod č.19/1968, Sb. NS ČR sv.5/1968 Publikováno pod č.17/1991, Sb. NS ČR sv.1/1991

34

Rozhodnutí řeší případ, kdy obviněný řídil osobní automobil značky Škoda pod vlivem alkoholu (1,54˚ alkoholu v krvi). I když mu byl uložen trest za opilství, nedošlo u něj k uložení trestu zákazu činnosti. Pokud jde o skutek pod vlivem alkoholu, vezl svou nemocnou dceru k lékařskému ošetření, i když jak se ukázalo, její onemocnění nebylo natolik akutní, aby hrozilo nebezpečí z prodlení a z dokazování vyplynulo, že obviněný měl možnost přivolat lékařskou pohotovostní službu. Obviněný se dovolával ustanovení o krajní nouzi. Tyto však nebyly splněny. K uložení trestu zákazu činnosti, jak uvedl Nejvyšší soud, je třeba zkoumat, zda k řízení motorového vozidla nedošlo za mimořádných okolností a řidičem, který se po dostatečně dlouhou dobu, nedostal do rozporu se zákonem. I zde se mohl domnívat obviněný, pokud jde o dceru, která měla velké bolesti břicha, že její stav je vážný a protože se nedovolal na lékařskou pomoc z veřejného telefonního automatu, následně požádal dva sousedy o zajištění převozu dcery do nemocnice, přičemž byl však odmítnut, neboť i ti požili alkohol a tak se za této situace rozhodl dceru odvést sám. Jednalo se tedy o mimořádný případ, kdy subjektivně byl obviněný přesvědčen o možném vážném zdravotním ohrožení své dcery, vyčerpal všechny možnosti pomoci trestně nezávadným způsobem, vše se odehrálo v pozdních nočních hodinách a v jízdě mu bylo zabráněno příslušnými orgány cca po ujetí 50 metrů. Obviněný dosud nebyl trestán a požíval dobré pověsti. V kartě řidiče neměl rovněž žádný záznam. Jednalo se tedy o mimořádné vybočení, kdy Nejvyšší soud konstatoval, že není nezbytné uložit trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel, neboť v popsané situaci obviněný jednal za okolností blížících se podmínkám krajní nouze. Další rozhodnutí25 Nejvyššího soudu České republiky uvádí, že: „Skutečnosti, že pachatel, kterému byla předchozím rozhodnutí uložena sankce spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, ujel v době výkonu této sankce se svým vozidlem pouze několik metru za účelem přeparkování, nevylučuje jeho trestní odpovědnosti za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákona (ve znění účinném od 1. 1. 2010). Popsané jednání přitom není možné posoudit jako krajní nouzi podle § 28 trestního zákona (ve znění účinném od 1. 1. 2010).“ Na tomto rozhodnutí je zajímavé to, že jako jednání v krajní nouzi není možné akceptovat jako jednání v krajní nouzi činnost obviněného, který byl pod vlivem alkoholu, přičemž byl

25

ASPI - Rozhodnutí NS ČR 3 Tdo 956/2011-21

35

požádán jinou osobou, vlastníkem automobilu, kolem kterého se nacházely neznámé osoby a počínaly si způsobem, který vzbuzoval pocit, že vozidlo chtějí odcizit, aby tento automobil odvezl na bezpečné místo. Obviněný uváděl, že svým jednáním chránil velkou majetkovou hodnotu a k přeparkování vozidla mělo dojít na vzdálenost cca. 300 metrů. Jak soud konstatoval, měl obviněný možnost volat policii a nic mu nebránilo ani zůstat na místě a situaci kontrolovat zejména, když se neznámé osoby z místa vzdálily. O velmi podobné situaci vypovídá rozhodnutí26 Nejvyššího soudu České republiky, když uvádí že: „Pokud pachatel, jemuž byl předchozím rozsudkem uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, znovu řídí vozidlo, dopouští se za splnění i dalších zákonných podmínek přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Okolnost, že se pachatel řízením vozidla snažil zabránit jeho odcizení, vylučuje úvahy o krajní nouzi podle § 28 trestního zákona v případě, že nebyla splněna podmínka bezprostředně hrozícího nebezpečí nebo podmínka, že nebezpečí nebylo možnost za daných okolností odvrátit jinak. Ze skutkových okolností musí být totiž zejména patrné, že vozidlo pachatele citovaného přečinu mělo být skutečně odcizováno, a že toto nebezpečí neměl možnost odvrátit jiných způsobem než porušením uvedeného zákazu činnosti (např. přivoláním policie).“ Obviněná řidička rovněž v tomto případě vysvětlovala své jednání jako krajní nouzi, kdy chránila svůj majetek. Neznámou ženou jí mělo být oznámeno, že její vozidlo je „kradeno“ a proto se rozhodla je přeparkovat a při tomto byla zadržena policií a to za situace, kdy předchozím rozsudkem měla uložena trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Obviněná však nijak nedoložila, že její parkované vozidlo mělo být, jak konstatoval soud, „odcizováno“. Navíc měla možnost odvrátit nebezpečí jiným způsobem například zavoláním policie, než porušením uloženého zákazu řízení. Za těchto okolností tedy nejednala ani v krajní nouzi, ani v domnělé krajní nouzi. Nepochybně zajímavé je i rozhodnutí27 Nejvyššího soudu České republiky, které se týká dalšího případu a to zda považovat útěk z věznice z rodinných důvodů za jednání v krajní nouzi: 26 27

ASPI - Rozhodnutí NS ČR 3 Tdo 862/2011 ASPI – Rozhodnutí NS ČR 3 Tdo 758/2011

36

„Podmínky krajní nouze podle § 28 trestního zákona nemohou být splněny v případě, že odsouzený uprchne z výkonu trestu odnětí svobody z důvodu rizikového těhotenství své manželky, pokud ostatní skutkové okolnosti zároveň nesvědčí o bezprostřední hrozbě v tom smyslu, že když se nepokusí o útek z věznice, tedy nespáchá přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. b) trestního zákona, bude to mít fatální a neodčinitelné či těžko odčinitelné následky pro život nebo zdraví nenarozeného dítěte.“ V posuzované věci obviněný svévolně opustil prostory za vnějším oplocením věznice, kde byl pracovně zařazen v rámci výkonu trestu odnětí svobody. Jako důvod uvedl, že k opuštění prostor věznice se uchýlil v situaci, kdy mu jeho těhotná manželka v dopise vylíčila obavy o zdraví dítěte a bylo třeba, aby on sám podstoupil genetické a neurologické vyšetření ke zjištění případných genetických chorob dítěte. Dovolával se institutu krajní nouze, neboť uprchl proto, aby mohl podstoupit lékařská vyšetření kvůli možnému onemocnění jeho tehdy ještě nenarozeného dítěte. Dovolával se ochrany lidského života a zdraví, tedy zájmu chráněného trestním zákoníkem a rovněž potřeby realizace vyšetření do určitého měsíce těhotenství jeho manželky. Provedení příslušných testů by byla naplněna i podmínka odvrácení nebezpečí přímo hrozící životu či zdraví dítěte. I zde, jak uvádí Nejvyšší soud, se jedná o tzv. putativní krajní nouzi, kdy osoba se v projednávané situaci mýlí v tom, že jsou splněny všechny podmínky krajní nouze. V tomto případě Nejvyšší soud úvahy o krajní nouzi u obviněného vyloučil, neboť nebyla splněna podmínka bezprostředně hrozícího nebezpečí, stejně jako podmínka, že nebezpečí nebylo možno za daných okolností odvrátit jinak. Již odvolací soud v odůvodnění uvedl, že obviněný po útěku ihned neabsolvoval požadovaná vyšetření, nýbrž se řadu dní skrýval v bytě. Ani rizikové těhotenství manželky, nemohlo být důvodem k útěku z věznice. Obviněný mohl jít cestou podání oficiální žádosti o lékařské vyšetření věznici. Útěk proto nelze považovat za jednání v krajní nouzi ani v domnělé krajní nouzi. V jiném případě rozhodnutí28 Nejvyššího soudu konstatuje: „Okolnost, že obviněný porušil uložený zákaz pobytu proto, aby si našel práci a opatřil si prostředky k obživě, nenaplňuje skutkovou podstatu krajní nouze podle § 14 trestního zákona (ve znění účinném do 31.12.2009, od 1.1.2010 podle § 28 trestního zákona). O

28

ASPI – Rozhodnutí NS ČR 3 Tdo 414/2010

37

krajní nouzi by se ovšem mohlo jednat například v případě, že obviněný uložený zákaz pobytu porušil proto, aby navštívil lékaře při akutním ohrožení svého života nebo zdraví, přičemž tato lékařská péče by nebyla jinde dostupná.“ V tomto případě, jak bylo zjištěno policií, se obviněný zdržoval v místě, kde mu byl uložen zákaz pobytu na dobu 3 let (v hlavním městě Praze). Obviněný se dovolal ustanovení krajní nouze s tím, že na území Prahy se nacházel z důvodu hledání práce k zajištění prostředků na stravu a ubytování, tedy fakticky za účelem svého života a zdraví. Důvody, které obviněný uváděl, neshledal nejvyšší soud opodstatněnými. Obviněný se v Praze nezdržoval krátkodobě, ale v podstatě pravidelně, přespával zde na ubytovnách, pracoval zde na brigádách. O situaci, kdy by obviněný mohl porušit zákaz pobytu, by se mohlo jednat například při návštěvě lékaře při akutním ohrožení jeho života, nebo zdraví, pokud by lékařská péče nebyla jinde dostupná. Ohrožení života však u něj zjevně nehrozilo. Mohl postupovat předepsaným způsobem a nechat se na příslušném úřadu práce zapsat do seznamu uchazečů o práci, případně žádat o sociální podporu. Zajímavý judikát obsahuje judikatura k trestnímu zákoníku,29 který řeší trestnou činnost nezaměstnaných osob: „Krajní nouze není dána, jestliže nezaměstnaní se dopustili trestného činu proti majetku proto, že jim byly zastaveny podpory v nezaměstnanosti.“ Z toho plyne, že nelze nechat beztrestné chování osob, které přišli o podporu v nezaměstnanosti a uváděly, že páchali trestnou činnost proto, aby si obstaraly prostředky k zajištění obživy. Nejednalo se tedy o takový stav bezprostředního vzniku nebezpečí, případně újmy ani na jejich životě a zdraví, aby toto jednání bylo považováno za protiprávní. Rozlišení, kdy jde o nutnou obranu a kdy se jedná o jednání v krajní nouzi, učinil nejvyšší soud svým dalším judikátem,30 kde uvádí, že: „Nebezpečí, které občan odvrací v krajní nouzi, může spočívat i v útoku člověka. V takovém případě jde o krajní nouzi a nikoli o nutnou obranu tehdy, jestliže jednáním jinak trestným je způsobena škoda někomu jinému než útočníkovi.“

29 30

Zm III 249/1925, Trestní zákoník, Šámal a kol., nakladatelství C.H.BECK, 2. vydání, str. 396 R 9/1988, Trestní zákoník, Šámal a kol., obecná část, nakladatelství C.H.BECK, 2.vydání, str. 396

38

Z uvedeného je zřejmé, že musí jít o útok, který je veden nikoliv proti zasahujícímu, ale proti jiné osobě a u toho, kdo tento útok odvrací za splnění podmínek krajní nouze, je vyloučena protiprávnost. Nejvyšší soud České republiky se zabýval i otázkou trestnosti svévolného zastavení dodávky vody do pronajatého bytu nájemce, zda se může či nikoliv jednat o jednání v krajní nouzi, které by vylučovalo trestnost neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru. „Jestliže pronajímatel svévolně zastaví (přeruší) dodávku vody do pronajatého bytu, nelze to považovat za jednání v krajní nouzi ve smyslu § 14, které by vylučovalo trestnost tohoto skutku jako trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst.2 TrZ, ani tehdy, když je pronajímatel přesvědčen, že nájemce používá nevyhovující automatickou pračku nebo že jejím užíváním nadměrně zatěžuje elektrickou síť. V takovém případě je oprávněn učinit příslušná opatření, včetně případného přerušení dodávky elektrické energie, jen dodavatel (distributor) elektrické energie.“31 Takovýto postup pronajímatele tedy není jednáním v krajní nouzi, neboť příslušná opatření tedy i přerušení dodávky elektrické energie může učinit pouze dodavatel elektrické energie a dle závěru soudu se nejedná o situaci, kdy by byly splněny podmínky pro aplikovatelnost krajní nouze.

31

Usnesení ze dne 11.6.2008, sp.zn. 7 Tdo 686/2008

39

11) Závěr Uzavřel jsem téma práce. Na každém konci by mělo být napsáno posouzení aktuálního právního stavu – de lege lata. Jaké je nyní úprava krajní nouze? Vyhovuje současným potřebám? Využívá toto ustanovení soudní praxe v dostatečné míře? Sám bych se přikláněl k tomu, že vyjdeme-li ze stávající dikce trestního zákona, lze vymezení tohoto institutu považovat za dostačující. Vede mě k tomu především fakt, že ani nový trestní zákoník se vlastně od předcházejícího, dnes již neplatného textu, neodchýlil, jen částečně pojem rozšířil. Jistě letitá praxe v rozhodování soudů dává dostatečný základ pro to, aby v případě krajní nouze nedocházelo k jejímu zneužívání, ale správným výkladem bylo toto ustanovení trestního zákoníku skutečně využíváno jen tam, kde by postih osoby přestupující zákon byl neadekvátní okolnostem a situacím. Ostatně mnou uváděné, ať již vykonstruované příklady nebo ty judikované, vymezují směr úvah, kdy jde nebo nikoliv nejde o jednání v krajní nouzi. Právě dlouhodobé zakotvení pojmu krajní nouze a jeho aplikace je dostatečným garantem pro jeho hodnověrnost, pokud je na něj poukazováno. Jako autor, který zpracoval tuto problematiku, považuji za potřebné se k tématu vyjádřit i z druhého úhlu pohledu, a to úvah de lege ferenda. Jistě je možné formulovat pojem využití krajní nouze různě, což je práce pro právní teoretiky. Podstatné však je to, že je nutno krajní nouzi jako obranu v našem právním řádu zachovat i do budoucna. A to nejen v oblasti trestního práva, ale i dalších právních odvětvích, která jsem ve své práci uvedl, a mají význam pro občana a pro posuzování jeho odpovědnosti či nikoliv, pokud jde o způsobenou újmu.

Těžko lze uvažovat o vypuštění institutu krajní nouze z právního řádu. Lze si jen vůbec těžko domyslet, co by to znamenalo. Dnes, kdy rozhoduje v trestním právu pouze formální pojetí, nikoliv materiální stránka skutku, by to nutně vedlo v podstatě k samozřejmému postihu a vyvozování odpovědnosti, tedy odsouzení osoby, která v dané situaci jedná. Právě ochrana této osoby, kdy je vyloučena protiprávnost, je smyslem krajní nouze. Obdobně lze uvažovat – de lege ferenda – s tím, kdyby zákon nevyloučil odpovědnost za vzniklou škodu, tedy újmu, která vzniká při jednání, které lze podle současné právní úpravy

40

hodnotit jako „krajní nouzi“ podle ostatních základních právních norem, tedy občanského zákoníku a zákoníku práce. Kdyby z těchto zde došlo k vypuštění ustanovení o neodpovědnosti, tak by to nutně vedlo k vymáhání škody na osobách, které chtěli v podstatě svým jednání určitým způsobem pomoci. Důsledek takovéto právní úpravy a postupu si jistě domyslí již každý sám, a proto ochrana i v této souvislosti, pokud jde o použití analogie pro klasickou úpravu pojmu krajní nouze, je na místě. Jsem proto toho názoru, že i zde je aplikace krajní nouze byť v civilním právu, které toto řeší, přes vyloučení odpovědnosti za škodu, zapotřebí i do budoucnosti zachovat.

41

12) Seznam použité literatury Právní předpisy a komentáře: Zákon č. 140/1960 Sb., trestní zákon Zákon č. 40/2009, Sb., trestní zákoník Zákon č.200/1990 Sb. o přestupcích Zákon č.40/1964 Sb. v platném znění Zákon č.89/2012 Sb. občanský zákoník Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění. Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, v platném znění. Zákon č.262/2006 Sb. v platném znění – zákoník práce Občanský zákoník - Komentář Jehlička, Švestka a kol., 3. vydání BECK 1996 Praha Šámal, P, Purý, F., Rizman, S., Trestní zákon: komentář. I. a II. díl, 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. ISBN 80-7179896-7. Šámal, Král, Baxa, Purý, Trestní řád: komentář, I. a II. Díl. 4. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2002 Šámal a kol. - trestní zákoník, obecná část, nakladatelství C.H.BECK, 2. vydání

České učebnice a učební pomůcky: UNIVERSUM Všeobecná encyklopedie, nakladatelství ODEON, strana č. 348 nebezpečí, 6. díl / Mb-Op, S použitím podkladů německého originálu Das Bertelsmann Lexikon nakladatelství Verlagshaus Stuttgart, GmbH, vydala Euromedia Group k. s. – Odeon, v Praze roku 2001 Jelínek, J. a kol., Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 1. vydání, Praha: Linde, 2005. ISBN 80-7201-533-8. Vokoun, R, Vybrané aktuální otázky nutné obrany a krajní nouze. 1. vydání. Praha: AUCI, 1989. Krajní nouze [online]. [cit. 13.3.2013]. Dostupný na WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Krajn%C3%AD_nouze

42

Odborné články: Viz. Doc. JUDr. Pavel Mates, CSc., Plzeň, Praha – Okolnosti vylučující protiprávnost ve správní trestání Mgr. MUDr. Radan Kuča – Olomouc, MUDr. Alice Jahnsová: Právní aspekty euthanasie, Právní rozhledy 7/1997 Doc. JUDr. Pavel Vantuch, CSc. – Nový trestní zákoník č.40/2009 Sb., internet http://pravniradce.ihned.cz 21.10.2009 Robert Kabát, Vývoj vztahu mezi trestněprávní a civilně právní nutnou obranou a krajní nouzí, ASPI KP635

43

13) Seznam použité judikatury R 9/1988, Trestní zákoník, Šámal a kol., obecná část, nakladatelství C.H.BECK, 2.vydání R 20/1982, Trestní zákoník, Šámal a kol., obecná část, nakladatelství C.H.BECK, 2.vydání Nejvyšší správní soud, 5 As 72/2009 – 50, [Výběr NSS 510/2010] Srovnej: Nejvyšší správní soud, 5 As 72/2009 – 50, [Výběr NSS 510/2010] rozhodnutí NS ČR ze dne 16.08.1971 publikované pod č. 26/1972, Sb. NS ČR, částka 6/1972 Publikováno pod č.10/1980, Sb. NS ČR sv.4-5/1980 Publikováno pod č.19/1968, Sb. NS ČR sv.5/1968 Publikováno pod č.17/1991, Sb. NS ČR sv.1/1991 ASPI - Rozhodnutí NS ČR 3 Tdo 956/2011-21 ASPI - Rozhodnutí NS ČR 3 Tdo 862/2011 ASPI – Rozhodnutí NS ČR 3 Tdo 758/2011 ASPI – Rozhodnutí NS ČR 3 Tdo 414/2010 Zm III 249/1925, Trestní zákoník, Šámal a kol., nakladatelství C.H.BECK, 2. vydání Usnesení ze dne 11.6.2008, sp.zn. 7 Tdo 686/2008

44

14) Používané zkratky § - paragraf, paragrafu tj. – tj. č. – číslo ČR – Česká republika mj. – mimo jiné např. – například tzv. – takzvaný, takzvaně sp.zn. – spisová značka násl. – následující resp. – respektive Čl. – článek odst. – odstavec apod. – a podobně tzn. – to znamená obč. zák. – Občanský zákoník Sb. – sbírka, sbírky

45