Dítě a rozvod rodičů

Masarykova univerzita Právnická fakulta

Katedra právní teorie

Diplomová práce

Dítě a rozvod rodičů

Markéta Košutová 2009/2010

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Dítě a rozvod rodičů zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu

použitých

pramenů

2

a

literatury“.

Děkuji vedoucí práce JUDr. Drahomíře Houbové, CSc., za trpělivost a čas, který mi věnovala, a za přínosné rady, bez nichž by tato práce nevznikla. Děkuji také své rodině a přátelům za jejich podporu.

3

Obsah práce

1. Úvod ...................................................................................................... 6 2. Význam rodiny..................................................................................... 8 2.1 Rozpad rodiny....................................................................................................... 10 2.2 Rozvod.................................................................................................................... 11

3. psychologické dopady rozvodu..................................................... 14 3.1 psychologické dopady na rodiče ................................................................... 14 3.2 psychologické dopady na dítě ........................................................................ 15 3.2.1 psychologické dopady v závislosti na věku dítěte................................ 17 3.2.2 psychologické dopady na dítě ve vyhrocených porozvodových situacích.................................................................................................................... 19 3.3 psycho-sociální rozvod ....................................................................................... 21

4. Rozvod v českém právním prostředí .............................................. 24 4.1 rodičovská zodpovědnost ................................................................................. 25 4.2 úprava poměrů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu ........................ 27 4.2.2 názor dítěte a jeho vyslechnutí, právo dítěte na informace .............. 29 4.3 svěření dítěte do výchovy.................................................................................. 33 4.3.1 společná výchova........................................................................................ 36 4.3.2 střídavá výchova .......................................................................................... 39 4.3.3 výhradní péče a úprava styku dítěte s druhým rodičem .................... 44 4.4 výživné .................................................................................................................... 47 4.4.1 možná úprava výživného rodičů vůči dětem de lege ferenda......... 50

5. vybrané problémy: syndrom zavrženého rodiče ......................... 54 5.1 programování ....................................................................................................... 56 5.2 projevy a důsledky............................................................................................... 57 4

5.3 řešení a právní diskuze nad syndromem zavrženého rodiče..................... 60 5.3.1 obecná úprava práv dětí a rodičů na péči a vzájemný styk............. 60 5.3.2 možná řešení .................................................................................................. 62 5.3.3 omezení a zákaz styku ................................................................................. 63 5.3.4 maření styku dítěte s druhým rodičem..................................................... 67

6. vybrané problémy: mezinárodní únosy dětí jedním z rodičů ..... 69 6.1 psychologické dopady na dítě ........................................................................ 71 6.2 právní zakotvení ................................................................................................... 75 6.2.1 řízení dle Haagské úmluvy........................................................................... 76 6.2.2 nařízení Brusel II. bis ....................................................................................... 79 6.2.3 řízení dle Evropské úmluvy o uznávání a výkonu rozhodnutí o výchově dětí a obnovení výchovy dětí......................................................... 81 6.2.4 řízení dle Úmluvy o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí......................................................................................................... 82 6.2.5 česká úprava ................................................................................................. 83 6.3 shrnutí...................................................................................................................... 85

7. závěr ................................................................................................... 87 8. resumé ................................................................................................ 90 použitá literatura ................................................................................... 92

5

1. Úvod „Jako při rozvodu, nikdy nebývá vina jen na jedné straně, zato není nouze o vzájemná napadání, osočování, trestní oznámení, únosy dětí a jejich ovlivňování“1. Tato citace stručně, avšak výstižně nastiňuje situaci vzniklou v případě rozvodu, kdy se vztah nastávajících exmanželů obrátí z původní lásky a přátelství ve výše popsaný negativní vztah, jež často osciluje od pouhé dočasné zloby na druhého manžela projevující se více či méně nepřátelským chováním až po naprostou nenávist vůči druhému manželovi, která může vyústit až ve zmíněnou manipulaci dětí proti tomuto manželovi za účelem jeho potrestání či únosem dítěte či dětí do ciziny. Je však třeba zmínit, že výše uvedené situace nastávají naštěstí jen v některých situacích a mnoho rozvodů probíhá naprosto poklidně a rozumně s domluvou o všech záležitostech včetně záležitostí péče o děti. Tato práce si klade za cíl jednak nastínit obecnou problematiku psychologických dopadů rozvodu rodičů na dítě a také českou právní úpravu spojenou s úpravou poměrů nezletilých dětí po rozvodu, jež v sobě zahrnuje svěřování dětí do porozvodové výchovy, vymezení styku s rodičem po rozvodu a také stanovení výživného nezletilého dítěte. Dále se pak zaměří na dva specifické problémy, jež po rozvodu vznikají právě v situacích uvedených v předchozím odstavci, tedy v případě, kdy dojde k vážnému rozkolu mezi rodiči, jež pak bohužel neřeší pouze mezi sebou, ale vtahují do něj i své děti. Těmito problémy jsou syndrom zavrženého rodiče, jenž byl jako specifický porozvodový „úkaz“ poprvé popsán na konci minulého století a jenž je dle výzkumů ve větší či menší míře přítomen ve velké části rozvodových a porozvodových situací, a dále pak také problematika spojená s únosy dětí jedním z rodičů do ciziny, která v poslední době také patří mezi poměrně dosti diskutovaná témata.

1

KOVÁŘOVÁ, D. Nevinní otcové, nevinné matky? Právo a rodina. 2005. roč. 7, č. 7, s. 1.

6

Při takto vymezeném cíli práce je bohužel třeba také připustit fakt, že některá témata nemusejí být rozebrána stejně podrobně jako jiná, a proto se práce v rámci svých jednotlivých částí bude na konkrétní problematiku zaměřovat vždy z různých hledisek, jež však nemusejí být vždy totožná.

7

2. Význam rodiny „Rodina je nejvýznamnější sociální skupinou, která zásadním způsobem ovlivňuje psychický vývoj dítěte. Všichni členové rodiny jsou ve vzájemné interakci, vzájemně se ovlivňují a přizpůsobují“2. Rodina3 je pro psychický vývoj dítěte důležitá, neboť mu poskytuje základní zkušenosti a je pro něj zdrojem informací, modifikuje jeho základní postoj ke světu. Vztahy mezi rodiči slouží jako model, který dítě napodobuje nebo se s ním přímo identifikuje. Rodina je také zdrojem jistoty a bezpečí – slouží jako citové zázemí, pozitivní akceptace ze strany rodiny je důležitá pro rozvoj pocitů sebejistoty a sebedůvěry4. Z hlediska sociální psychologie a socializace jedince je rodina primárním nositelem kultury, která „poskytuje základ norem a hodnot dané společnosti. Vede dítě ke společenskému životu v prostředí, ve kterém vyrůstá, učí ho orientovat se ve světě symbolů“5. Rodina je tedy důležitým činitelem, a je, jak ukazují

výzkumy,

alespoň

v prvních

letech

života

dítěte,

naprosto

nezastupitelná – rodina totiž „předává dítěti významné modely chování. Dává mu nejen možnost je od počátku života vnímat a pozorovat, ale také si je prakticky zkoušet v přátelském prostředí domova…Rodina poskytuje dítěti identifikační vzory obou pohlaví, dodává mu sebedůvěru, dává mu jasný vztahový rámec vůči ostatním lidem, světu obecně i vůči sobě samému. Je to 2

VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie I., Dětství a dospívání. Praha: Karolinum, 2005, s. 18.

3

Definice rodiny nabývají nejrůznějších podob - z psychologického hlediska je rodina „společenská skupina spojená manželstvím nebo pokrevními vztahy a odpovědností a vzájemnou pomocí“ (HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000, s. 512). Z hlediska sociologického je rodina „forma dlouhodobého solidárního soužití osob spojených příbuzenstvím a zahrnující přinejmenším rodiče a děti“ (JANDOUREK, J. Sociologický slovník, Praha: Portál, 2007, s. 206), jež je sociokulturně podmíněna např. společným bydlením, příslušností ke společné příbuzenské linii, společnou produkcí a konzumováním statků atd. Co se týče specifika současné české rodiny, je její charakter mimo jiné formován těmito zásadami: politické, sociální a ekonomické zrovnoprávnění ženy ve srovnání s mužem; důsledná sekularizace a zdůraznění práva obou partnerů na rozvod manželství; institucionalizace péče o děti a nuklearizace rodiny – vymanění ze sítě širších příbuzenských pout (HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo. 3. vyd. Brno: Doplněk, 2006, s. 910). Další text práce bude pojednávat s takto vymezeným pojmem rodiny. 4

VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie I., Dětství a dospívání. Praha: Karolinum, 2005, s. 18.

5

VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. (eds). Sociální psychologie. Praha: Grada, 2008, s. 50.

8

právě rodina, která formuje identitu dítěte, jeho pohled na sebe, jeho koncepci vývoje vlastního života“6. Jak již tedy bylo řečeno, vlastnosti rodiny jakožto sociální skupiny (např. stabilita rodiny, její soudržnost) jsou z hlediska působení na jedince velice podstatné – dítě se učí rozlišovat citový aspekt rodinných vztahů a chápat způsob jejich fungování. „Pokud je některá z uvedených charakteristik extrémně vyhraněna, rodina nemůže působit přijatelně a rozvíjet žádoucí vlastnosti u dětí, které v ní vyrůstají. Např. nestabilní, nesoudržná rodina se nemůže stát zdrojem jistoty a bezpečí“7. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že je v naší společnosti rodina8 základním stavebním kamenem pro formování členů této společnosti a je tedy žádoucí, aby byla funkční jednotkou, která poskytne dostatečně stabilní a kvalitní zázemí pro toto formování. Stav, kdy je rodina nefunkční9 či neúplná10, je tedy stavem (nejen) společensky nežádoucím a je v zájmu společnosti, aby takovýmto stavům předcházela, a případně, pokud již

6

ŠULOVÁ, L. Rodina funkční a dysfunkční. Právo a rodina. 2006, roč. 8, č. 1, s. 9-10.

7

VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie: I., Dětství a dospívání. Praha: Karolinum, 2005, s. 19.

Charakteristiky současné české rodiny jsou: odklon od tzv. dítěcentrismu (upřednostňování zájmu dítěte); výrazná pracovní angažovanost obou rodičů; snižování prestiže mateřství a rodičovství obecně; snižování počtu dětí a nárůst tzv. alternativních rodinných soužití; malá víra ve stabilitu rodiny (ŠULOVÁ, L. Rodina funkční a dysfunkční. Právo a rodina. 2006, roč. 8, č. 1, s. 9) 8

Nefunkční rodina je opakem rodiny funkční, jež je definována jako „rodina, v níž dochází k úspěšnému řešení problémů, existuje příznivé emocionální klima a dochází ke stálému vyrovnávání vztahů uvnitř rodiny v souladu s životním cyklem jejích členů“ (HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000, s. 512). Dysfunkční rodina je jistou odchylkou od normy, neboť „schopnost rodičovské péče je jedním z podstatných znaků lidské přirozenosti a nedochází-li k ní spontánně, jedná se o civilizační vlivy či drobné odchylky od normy“ (J. Bowlby in ŠULOVÁ, L. Rodina funkční a dysfunkční. Právo a rodina. 2006, roč. 8, č. 1, s. 10). 9

Neúplná rodina může vzniknout z těhotenství svobodné ženy, úmrtím jednoho z partnerů nebo (nejčastěji) rozvodem (LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. Praha: Grada, 2006, s. 185). Následující text práce se bude zabývat posledně jmenovaným, tedy rozvodem (rozpadem) rodiny. 10

9

nastanou, je byla schopna efektivně a úspěšně řešit11. Toto řešení a prevence je pak třeba realizovat především na úrovni psychologické a často pak také právní. Potřeba řešení na psychologické úrovni vyplývá z výše uvedeného významu rodiny ve společnosti, kdy je rodina chápána jako jednotka společenského systému primárně ovlivňující osobnost a životy jeho členů. Postihnout problematiku rodiny12 z hlediska právního systému13 je pak nezbyté z důvodu kontroly a případného dosažení uvedených funkcí rodiny14.

2.1 Rozpad rodiny Přesto, že manželství a rodina nejsou synonymy, je tento institut pro fungování rodiny velice podstatný - manželství je nejčastěji základem, z něhož rodina vzniká15. Jak bylo uvedeno v předchozí kapitole, rodina jako primární sociální skupina jedince plní určité funkce nezbytné pro jeho život, potažmo pro život celé společnosti, a je tedy žádoucí, aby zůstala zachována. Z toho plyne, že je pro společnost také žádoucí, aby zůstalo zachováno manželství. V praxi však tento stav bohužel často zachován není, v současnosti se stále více rodin

Jak však dokázal např. empirický výzkum provedený u nás, některé neúplné rodiny své funkce (zejména emocionální a socializační) mohou plnit dobře, ba dokonce lépe než rodiny úplné – k selhání však přesto obecně dochází častěji než u rodin úplných (LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. Praha: Grada, 2006, s. 185). 11

12

Legální definice rodiny se v právních normách zpravidla nevyskytuje, což je způsobeno nejednotností společenskovědního vymezení (viz výše) a také faktem, že rodina sama o sobě není subjektem právních vztahů – subjekty jsou pouze její jednotliví členové. Za členy rodiny jsou z hlediska práva považovány ty osoby, které spolu žijí ve společné domácnosti a jsou tzv. osobami blízkými (HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo. 3. vyd. Brno: Doplněk, 2006, s. 12). Následující text se bude zabývat rozpadem rodiny a jeho vybranými aspekty právě po stránce právní a psychologické. 13

14

Jednou z typizací základních funkcí rodiny je vymezení těchto čtyř funkcí: reprodukční; materiální; výchovná a emocionální (Výrost in ČERNÁ, P. Rozvod, otcové a děti. Praha: Eurolex bohemia, 2001, s. 20). Rodina však nemusí vzniknout pouze na základě manželství – rodiče dítěte spolu mohou žít nesezdáni, rodina může být tvořena i soužitím pouze jednoho rodiče a dítěte (HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo. 3. vyd. Brno: Doplněk, 2006, s. 13). 15

10

rozpadá díky rozvodu manželství16. Důvody nárůstu rozvodovosti17 i rozvodu samotného jsou pak nejrůznější – např. nejčastěji uváděným důvodem rozvodu v ČR je v současnosti rozdílnost povah a zájmů18. Rozvodová tematika jako součást rodinného práva je jednou z oblastí, jež je nerozlučně spjata a musí být posuzována z hlediska psychologického, neboť rozvod (a vůbec rozpad rodiny jako takový) je, i na základě výše uvedeného, velkým zásahem do života zúčastněných osob – je zásahem do primární sociální skupiny těchto osob, který s sebou nese podstatné (ve většině případů negativní) následky. Zároveň pak rozvodová tematika jako součást psychologických disciplin musí být zkoumána a především upravena z pohledu práva, neboť jen právo může ve společnosti nastavit mantinely přípustného chování tak, aby bylo podněcováno chování žádoucí a eliminováno chování nežádoucí. Z toho důvodu bude následující text pojednávat o problematice rozvodu jak z hlediska psychologického, tak z pohledu právního.

2.2 Rozvod Samotný rozvod je vyvrcholením určitého dlouhodobějšího procesu ztráty funkčnosti manželství19. Tento proces lze rozdělit do tří stádií – prvním je

V roce 2008 došlo v ČR k 31 000 rozvodům, přičemž úhrnná rozvodovost činila 49,6 %. (Rozvodovost. Český statistický úřad. [online]. Změněno 15.1.2010 [cit. 17.2.2010]. Dostupné z: ). 16

Mezi faktory způsobující toto zvyšování někteří autoři zahrnují např. fakt, že se podmínkou pro setrvání ve vztahu stala trvalost zamilovanosti, dále pak fakt, že se „od žen očekává mnohem větší časová a emocionální investice než od mužů, manželství a narození dětí zpomaluje jejich profesní dráhu a přináší jejich finanční závislost na jejich partnerech“ apod. (DUDOVÁ, R., HASTRMANOVÁ, Š. Otcové, matky a porozvodová péče. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2007. s. 15). 17

Tento důvod rozvodu spolu s položkou „ostatní“ tvořil dle výzkumu v roce 2008 87 % všech rozvodů. Dalšími důvody pak byla např. nevěra, alkoholismus muže či nezájem o rodinu ze strany ženy. (Rozvodovost. Český statistický úřad. [online]. Změněno 15.1.2010 [cit. 17.2.2010]. Dostupné z: ). 18

Mezi významné znaky rozvodového potenciálu patří např. dlouhodobější extramatrimoniální vztah obou manželů; lhostejnost, nezájem vůči druhému partnerovi; 19

11

stádium manželského (rodinného) nesouladu, druhým stádium manželského (rodinného) rozvratu a posledním pak rozvod jako takový. Manželský nesoulad „vzniká z více či méně podstatných rozporů, ve kterých se prokazuje snížená schopnost partnerů najít vhodné kompromisy a rozpory řešit“20 a může, v menší části případů, přejít v manželský rozvrat. Ten je pak již podstatným porušením základních rodinných funkcí (emoční, ekonomické, výchovné) a určité fázi může přejít v rozvod. Rozvod je následně formálně právním ukončením manželského svazku. Co se týče právní úpravy rozvodu, v evropských právních úpravách se typově setkáváme se třemi způsoby rozvodu – rozvod manželství na základě viny; rozvod manželství na základě rozvratu; rozvod manželství na základě dohody manželů. První ze jmenovaných je nejstarší formo úpravy, kdy má vyslovení viny na rozvodu pro manžele „viníka“ negativní hmotněprávní důsledky. Druhý způsob z uvedených je pak založen na objektivní skutečnosti, jež zapříčinila rozpad manželství a třetí jmenovaný způsob, nejmodernější forma rozvodu, je pak situací, kdy je manželům dána možnost a také existuje vůle se rozvést formou dohody21. V případě, kdy nastane situace, díky níž dochází k rozpadu rodiny formou rozvodu, nastupují určité následky v nejrůznějších oblastech – v oblasti psychologické, sociální, ekonomické, právní apod. Ty jsou způsobeny naprostou změnou dosavadního statusu quo pro všechny zúčastněné, tedy oba manžele a děti, neboť se podstatným způsobem mění většina aspektů jejich dosavadního života – od faktu, že rodina přestává být společně činná ekonomicky až po nutnost nové úpravy výchovy dětí. Psychologické aspekty oddělené bydlení; doteková averze vůči partnerovi atd. (PLAŇAVA, I. Manželství a rodiny: struktura, dynamika, komunikace. Praha: Doplněk, 2000, s. 164). Prediktory rozvodu pak jsou např. socioekonomický status, věk vstupu do manželství, doba trvání manželství, náboženství a fakt, zda je manželství bezdětné či nikoliv (MOŽNÝ, I. Sociologie rodiny. 2. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002, s. 186-194). 20

MATĚJČEK, Z., DYTRYCH, Z. Krizové situace v rodině očima dítěte. Praha: Grada, 2002. s. 41.

21

HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo. 3. vyd. Brno: Doplněk, 2006, s. 117.

12

rozpadu rodiny budou rozebrány v následujících kapitolách, dále se text bude věnovat rozvodu manželství v českém právním prostředí.

13

3. psychologické dopady rozvodu Změny, které se v životě členů rozpadlé rodiny projeví, mají psychologické důsledky pro každého z těchto členů. Je pravdou, že rozvod zpravidla nejvíce poznamená děti, avšak nelze opomenout i případné dopady na rodiče, kteří, přesto, že si tuto cestu většinou sami zvolí, nezůstanou nastalou životní změnou nepoznamenáni. Psychologické dopady rozvodu na rodiče pak také, jak bude dále uvedeno, mají často nemalý vliv na psychologické dopady celé situace na děti.

3.1 psychologické dopady na rodiče Pro oba partnery znamená rozvod, jak již bylo zmíněno, zásadní sociální, psychologickou, ale i ekonomickou a právní změnu. Tyto změny bývají málokdy změnami pozitivními, a proto dochází k určité frustraci z nově vzniklé situace a problémů z ní vzešlých. „Při rozpadu rodiny a rozvodu jsou oba partneři zaujati svými prožitky subjektivního neštěstí, pocity, že je potřeba bojovat a dokázat svou pravdu, obavami z budoucí samoty a celkovým vnitřním neklidem a psychickou nestabilitou“22. V mnoha případech dochází k ekonomickému snížení životní úrovně alespoň u jednoho z partnerů, dochází také k nutnosti vytvoření si nového bydlení (opět je tomu tak alespoň u jednoho z partnerů) apod. „Řada studií konstatuje, že ve srovnání se sezdanými jsou rozvedení rodiče méně spokojení, mají častěji psychické obtíže, jsou častěji nemocní, hůře bydlí, mají nižší životní standard a zakoušejí větší obtíže v rodičovské roli, ať jsou jim děti svěřeny do péče nebo ne“23, přičemž je pro ně celý tento konflikt v závažnějších případech spojen s řadou psychiatrických poruch jako např. deprese či zneužívání návykových látek24.

DUNOVSKÝ, J., DYTRYCH, Z., MATĚJČEK, Z. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha: Grada, 1995. s. 153. 22

PAVLÁT, J. Děti v rozvodových sporech: severoamerické studie (1980-2001). Československá psychologie. 2005, roč. 49, č. 5, s. 423. 23

PAVLÁT, J. Děti v rozvodových sporech: severoamerické studie (1980-2001). Československá psychologie. 2005, roč. 49, č. 5, s. 424. 24

14

Velice záleží také na důvodech rozvodu – v případě dohody je psychologický dopad zajisté menší než v případě rozvodu z intervence jen jednoho z manželů. Je velice důležité, jak se k uvedeným problému oba postaví, neboť v momentě, kdy je rozvod zasáhne natolik, že se s ním velice špatně (případně vůbec ne) vyrovnávají, se dá předpokládat, že tuto svoji negativitu přenesou i na děti. Jak bude uvedeno níže, je žádoucí a lze vysledovat, že určitá část expartnerů po rozvodu je schopna se s nastalou situací vyrovnat. Bohužel však existuje i podstatná část takových, kteří toto nedokážou ani po několika letech (případně nikdy), a právě u těch poté nejčastěji dochází k výrazným negativním dopadům na děti.

3.2 psychologické dopady na dítě Jak bylo zmíněno výše, skutečnost, že se rodina rozpadne, má velmi výrazné dopady především na psychickou stránku osobnosti dítěte. Reakce a vyrovnávání dítěte s touto situací závisí na mnoha faktorech (např. věk25). Dle některých autorů může být rozvod „frustrující až traumatizující událostí s ireversibilními důsledky“26 a děti pocházející z rozvedených manželství „jsou vždy a napořád poznamenány, včetně nefunkčnosti či zvýšené ohroženosti svých budoucích manželství“27. Samozřejmě, výše uvedené je spíše jedním z vyhrocenějších náhledů na dopady rozvodu na děti, avšak je třeba připustit, že je tuto situaci třeba chápat jako zátěžovou a frustrující a důsledky mohou být „jak reversibilní, tak ireversibilní, což zajisté záleží na průběhu, délce trvání rozvodových procesů a zejména na jednání a chování rozvádějících se Např. mladší děti častěji vykazují navenek obrácené, agresivní chováním, zatímco starší děti se naopak častěji stahují do sebe a trpí depresí (PAVLÁT, J. Děti v rozvodových sporech: severoamerické studie (1980-2001). Československá psychologie. 2005, roč. 49, č. 5, s. 423). Více viz následující text. 25

PLAŇAVA, I. Manželství a rodiny: struktura, dynamika, komunikace. Praha: Doplněk, 2000. s. 168. 26

Mnoho autorů také řadí rozvod mezi projevy tzv. sociální patologie (MATĚJČEK, Z., DYTRYCH, Z. Krizové situace v rodině očima dítěte. Praha: Grada, 2002, s. 39-46). 27

15

rodičů“28. Dle výzkumů obsahuje reakce dětí na rozvod nejčastěji hněv, prožitek ztráty, studu, oklamání, znechucení, prožitky viny a konfliktů loajality29. Při rozvodu by tedy měla být i zdůrazněna morální odpovědnost rodičů za rozchod. „Tam, kde rozvodu zabránit nelze, měly by být vztahy rodičů na úrovni pro dítě přijatelné a neměly by zabíhat do vzájemného očerňování a třeba jen naznačeného osočování ani do laciného kupování si dítěte všelijakými dárky či privilegii. Optimální může být pro dítě vysvětlení, že rodiče si sice nerozuměli, a proto se rozešli, ale že dítě tím o nikoho z rodičů nepřichází a že táta (máma) je má stejně rád a bude se s ním často vídat. Takovéto vysvětlení situace nebere dítěti vzor, podle něhož se dosud formovala jeho vyvíjející se osobnost“30. Uvedené však samozřejmě závisí na vztahu odcházejícího rodiče k dítěti před rozvodem. Jak uvádí text výše, psychologické dopady rozvodu na děti, tedy míra adaptace těchto dětí na rozvod rodičů, jsou ovlivněny nejrůznějšími faktory. Jeden z výzkumů provedený v Československu31 se touto problematikou zabýval a přinesl následující zjištění. Faktory, jež ovlivňují adaptovanost dětí z rozvedených manželství negativně, jsou, dle významnosti, tyto32: popouzení proti jednomu z rodičů33; absence osoby, na níž by byly citově vázány a měly

PLAŇAVA, I. Manželství a rodiny: struktura, dynamika, komunikace. Praha: Doplněk, 2000. s. 169. 28

PAVLÁT, J. Děti v rozvodových sporech: severoamerické studie (1980-2001). Československá psychologie. 2005, roč. 49, č. 5, s 423. 29

30

LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. Praha: Grada, 2006. s. 185

Jedná se o výzkum MUDr. Vojtěcha Trnky provedený počátkem šedesátých let dvacátého století u skupiny dětí z rozvedených manželství a dětí z rodin nerozvedených manželství a výzkum prováděný na dětech – pacientech Oddělení výchovné léčby I. dětské kliniky. Autorka si je vědoma značného časového odstupu od výzkumu a jím způsobeného oslabení relevance výzkumu vzhledem k dnešní době, avšak domnívá se, že výsledky výzkumu, jež byly použity pro tuto diplomovou práci, by tímto faktem měly být ovlivněny minimálně a lze je vztáhnout i na současnou společenskou situaci. 31

32

Trnka, V. Děti a rozvody. Praha: Avicenum, 1974, s. 210-211.

33

Detailněji viz následující kapitoly.

16

v ní oporu; život s oběma rodiči v rozděleném bytě34; zvýšená intenzita rozporů mezi rodiči, kterým bylo dítě přítomno. Faktory, které naopak adaptabilitu ovlivňují pozitivně, jsou např. následující: citová fixace na někoho, kdo je dítěti citovou oporou (nejčastěji rodič nebo jiný příbuzný; tento fakt je schopen zmírnit i následky popouzení); neexistence popuzení; „ovládnutí se“ rodičů a minimalizace hádek a rozporů mezi nimi. Uvedené výsledky jsou v celku logické, neboť potvrzují souvislost mezi zátěží dítěte komplikacemi rozvodu a jeho špatným vyrovnáváním se s touto skutečností, čímž je teorie uvedená na začátku kapitoly ověřena i v praxi. Následující text bude pojednávat o psychologických dopadech na děti vzniklých v různých fázích dětství, což je také určitý faktor, jež adaptaci dětí po rozvodu ovlivňuje.

3.2.1 psychologické dopady v závislosti na věku dítěte U dětí do dvou let věku života se formuje specifický citový vztah k matce a více než polovina těchto dětí si vytváří vztah k přítomnému a přiměřeně angažovanému otci. „Kojenci rozvod nechápou, ale spolehlivě reagují na změny nálady a energetické hladiny rodičů. Batolata vnímají, že se jeden rodič odstěhoval, ale nevědí proč. Děti potřebují vidět druhého rodiče kratší dobu, ale často. Také potřebují stálost prostředí, důsledné opakování stejných rituálů, co nejvíce situací, na které byly zvyklé“35. Pro

předškolní

dítě

rozpad

rodiny

představuje

specifickou

psychosociální zátěž, neboť je zásahem do doposud bezpečného a jistého světa. Zpracování této zátěže je pak podmíněno úrovní uvažování dítěte a jeho emoční zralostí. Obecně však lze tvrdit, že rozvod rodičů vede ke ztrátě pocitu bezpečí předškolního dítěte a zvyšuje tendenci dosáhnout potvrzení

Tento faktor v dnešní míře pravděpodobně bude mírně oslaben, neboť problematika bydlení oproti době konání výzkumu značně lepší; avšak i přesto se jistě najdou případy, kdy jsou rodiče kvůli ekonomické situaci nuceni žít i po rozvodu v jednom bytě. 34

35

RYŠÁNKOVÁ, M. Děti, rodiče a rozvody. Psychologie dnes. 2002, roč. 6, č. 7-8, s. 20.

17

potřebné jistoty jakýmkoli způsobem – nastupuje vymáhání pozornosti rodičů a důkazů jejich lásky, tyto děti v rámci svých obranných mechanismů mohou regresivně „přejít“ na úroveň mladšího školního věku36. U dětí školního věku je tomu podobně – také dochází ke ztrátě existence rodinného zázemí, potažmo trvalosti celého jejich světa. Děti jsou dezorientovány a nevědí, komu mají věřit. K této nejistotě pak mohou rodiče přispět snižováním hodnoty druhého partnera37. Po rozpadu rodiny dochází ke změně vztahu jak s rodičem, který od rodiny odchází, tak s rodičem, který s dítětem

zůstal38.

nepřítomnosti

Rodič,

hodnocen

který

s dítětem

nepřesně

–

nežije,

může

být

bývá jak

z důvodu

své

idealizován,

tak

démonizován. Dítěti se vzdaluje, není již jednoznačnou součástí jeho identity. Rodič, který s dítětem žije, je pak zpravidla objektem žárlivosti dítěte – to si je vědomo vzájemné potřebnosti sebe a tohoto rodiče a snaží se omezovat vznik vztahů k novým potenciálním partnerům39. V období puberty (ve věku 12-15 let) „mohou děti obviňovat jednoho nebo oba rodiče za rozvod, ale neakceptují jej…Mohou též stranit jednomu z rodičů, více potřebují hledat a označit viníka, což neznamená nutně odmítnutí jednoho z rodičů, ale spíše věku odpovídající reakci. Prožívají ztrátu iluzí, hněv, cítí se, jako když rodič neopouští druhého, ale je samotné…Mívají pocit, že musí být co nejdříve dospělí, pocit, že nebudou schopni dlouhodobého vztahu“40.

VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie I., Dětství a dospívání. Praha: Karolinum, 2005, s. 209. 36

37

Tzv. syndrom zavrženého rodiče, viz následující text.

Toto se však, vztaženo na české rozvodové prostředí, nejspíše neuplatní při střídavé péči rodičů. 38

VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie I., Dětství a dospívání. Praha: Karolinum, 2005, s. 277-279. 39

40

RYŠÁNKOVÁ, M. Děti, rodiče a rozvody. Psychologie dnes. 2002, roč. 6, č. 7-8, s. 21.

18

Výše uvedené dopady ve větší či menší míře nastávají ve většině případů rozvodu, kdy nemusí docházet k „nenávisti“ mezi rodiči a kdy rodiče zkrátka jen přiměřeně reagují na tuto frustrující událost menší či větší změnou chování. Uvedeným dopadům lze jistě do velké míry zabránit, pokud, jak již bylo výše zmíněno, se rodiče budou maximálně snažit o kontrolu svého chování nejen vůči dětem, ale i vůči sobě navzájem, a díky tomu budou negativitu celé situace na dítě přenášet jen minimálně, respektive pokud se jim

podaří

dosáhnout

níže

uvedeného

psycho-sociálního

rozvodu.

V některých případech ovšem dochází k naprostému opaku, kdy se rodiče nejen nejsou schopni domluvit a „udržet se“ před dětmi, ale ne/vědomě filtrují své negativní pocity přes děti, což vede k podstatnému zhoršení negativních dopadů na tyto děti. Příklady takových situací jsou uvedeny níže.

3.2.2 psychologické dopady na dítě ve vyhrocených porozvodových situacích Obecně,

nevztaženo

k věku

dítěte,

mohou

v některých

případech

v předrozvodovém a rozvodovém stadiu nastat tři typy závažných situací, které ohrožují zdravý psychosociální vývoj dítěte: zanedbávání, týrání a manipulace41. Zanedbávání se při rozvodu může projevit situaci, kdy rodiče, sami prožívající pocity neštěstí a obavy ze samoty, věnují dítěti, jakožto rušiteli jejich utrpení, minimum pozornosti a díky tomu vůči němu velmi netolerantní a nechápající. Další jmenovaná situace, týrání, může nabýt podoby jak fyzického, tak psychického týrání dítěte. Fyzické týrání je často způsobeno (pod)vědomou touhou psychicky zranit partnera, který je na dítěti citově závislý. Psychické týrání je pak realizováno „především nepřijatelnou emoční atmosférou, která v rodině panuje. Dítě často pláče, cítí se bezradné a bezmocné, cítí se DUNOVSKÝ, J., DYTRYCH, Z., MATĚJČEK, Z. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha: Grada, 1995, s. 152-156. 41

19

ohroženo tím, co je bohužel v rozvádějících se rodinách nejčastější, tj. používáním hrubých výrazů a nadávek, jak rodiči vůči sobě navzájem, tak i nadávek týkajících se prarodičů nebo jiných osob, které má dítě rádo“42. Poslední uvedená situace je manipulace dítěte. „Na dítě je často vytvářen značný psychický nátlak. Je nuceno ke lhaní, k přetvařování, nuceno, aby opustilo lidi (např. prarodiče ze strany druhého partnera), které má rádo“ a také je „psychicky zneužíváno např. tím, že jeden z rodičů se mu neúměrně svěřuje, tlačí dítě do role zachránce rodiny“, případně je manipulováno tím, že si jeden r rodičů „začne dítě ‚kupovat‘, předstírá náhle velkou lásku a velký cit vůči němu, který před tím nijak moc neprojevoval“43, což vede, spolu se vzájemným osočováním rodičů, ke zmatenosti dítěte. U řady dětí, které procházejí výše popsanými situacemi, se pak často objevují neurotické reakce nebo nežádoucí změny chování – zhoršení výkonu ve škole, stažení se do sebe nebo naopak vznik rebelantského chování. Výše

uvedené

situace

se,

jak

bylo

zmíněno,

vztahují

k fázi

předrozvodové a k fázi samotného rozvodu. Po rozvodu mohou nastat dvě fáze – buď fáze uklidnění, jež následuje po závěrečné rozumné domluvě obou rodičů, nebo fáze dalšího vyhrocení situace. Pokud nastane fáze uklidnění, zmíněné typy chování rodičů mohou poměrně rychle vymizet a dítě se postupně stabilizuje. Pokud však dojde k dalšímu přiostřování situace, nastává pro dítě další, nejméně stejně problematické období – „oba rodiče se často znovu a znovu obracejí na soud, žádají změnu styku s dítětem a dokonce jeden pro druhého zbavení rodičovských práv44…Matky brání nejrůznějším způsobem styku dítěte s otcem, chtějí, aby dítě předstíralo nemoc nebo aby si po návratu od otce na nějakou nemoc stěžovalo. Poté argumentují tím, že DUNOVSKÝ, J., DYTRYCH, Z., MATĚJČEK, Z. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha: Grada, 1995, s. 154. 42

43

tamtéž

Stejní autoři uvádějí, že se takové konflikty a spory o dítě odehrávají až ve 20 % rozvedených manželství. 44

20

když je dítě s otcem, je zanedbáváno…vrací se nemocné, nešťastné a zneurotizované“45 a na základě toho žádají odborný lékařský posudek o nevhodnosti styku s otcem, který se pak naopak tohoto styku násilně domáhá a může dojít i k únosu dítěte46. Uvedené situace sice nenastávají ve všech případech, neboť mnoho rozvodů probíhá „hladce“ a má podstatně menší dopad na děti, avšak, jak praxe ukazuje, nejsou výše uvedené situace, bohužel, zdaleka ojedinělé. Nastávají v případech, kdy rodiče nezvládnou unést výše uvedenou morální odpovědnost za rozchod, která by měla obsahovat právě přesný opak zmíněného problematického chování; nastávají v případech, kdy rodiče nerespektují apel předních českých dětských psychologů a psychiatrů, který sice může znít až přehnaně, ale jeho podstata koresponduje s výše uvedeným: „V zájmu dítěte nepřipusťte nepřátelství! Zrušte nepřátelství! Udělejte

ze

své

strany

všechno,

aby

nepřátelství

nepokračovalo

a

neprotahovalo se!“47.

3.3 psycho-sociální rozvod Poselství uvedené na konci předchozí kapitoly, jež se snaží o zmírnění negativních psychologických dopadů rozvodu, je třeba také uplatnit v praxi. Způsobem, jak co nejvíce zmírnit tyto dopady, je snaha o splnění sledu intrapsychických a interakčních procesů, „kdy se všichni přímo zúčastění (manželé-rodiče, dítě či děti, prarodiče) vyrovnávají s rozpadem manželství tak, aby se mírnily či minimalizovaly ztráty i důsledky rozvodových frustrací a též vytvářely předpoklady k uspokojivému žití po rozvodu“48, jež se nazývá

DUNOVSKÝ, J., DYTRYCH, Z., MATĚJČEK, Z. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha: Grada, 1995. s. 156. 45

46

K dané situaci však může dojít i v opačných rolích, kdy otec brání styku dítěte s matkou.

47

MATĚJČEK, Z., DYTRYCH, Z. Krizové situace v rodině očima dítěte. Praha: Grada, 2002. s. 48.

PLAŇAVA, I. Manželství a rodiny: struktura, dynamika, komunikace. Praha: Doplněk, 2000, s. 166. 48

21

psycho-sociální rozvod. Tento dlouhý adaptační a adjustační proces zahrnuje následující úkoly, které je třeba splnit, aby byl zakončen úspěchem49. Prvním z nich je emoční odžití rozpadu manželství (stavy zoufalství, depresivní nálady, hostilní až agresivní tendence), kognitivní zpracování skutečnosti, že manželství končí, čímž dojde k odpoutání a distance od manželství. Dalším úkolem je oddělení manželství od rodičovství a následné utváření předpokladů k porozvodovému rodičovství, jež lze vyjádřit slovy „když už jsme společné žití nezvládli jako manželé, nemělo by to znamenat, že budeme selhávat i jako rodiče, byť rodičovské poslání musíme plnit jinak a za jiných podmínek“50, přičemž je třeba se striktně zdržet vyřizování účtů z manželství trestáním či vydíráním manžela prostřednictvím dětí. Následující úkol je „ochrana dětí, respektování jejich potřeb, zájmů i prožitků při současném přijetí postoje, že rozvodem rodičů děti vždy ztrácejí a strádají“51, jež zahrnuje mimo jiné zajištění dosavadní péče o děti; snahu o udržení kontaktů dítěte s prarodiči z obou stran; postupné, avšak zřetelné vytváření vlastních kontaktů a interakcí jednotlivých rodičů s dětmi, aby si děti zvykly na situaci, že jsou s rodičem samy bez budoucího expartnera; poskytování informací dětem o tom, co se děje v rodině a co se v ní v blízké budoucnosti bude dít; „utváření porozvodových perspektiv, porozvodové identity a nového životního stylu“52, jež spočívá v dokončení prostorové (bytové) separace, vyjednání a především akcentování materiálního a finančního vyrovnání, zformulování jednoznačné dohody o porozvodovém rodičovství a otevření se směrem k budoucím možným partnerským vztahům. 49

tamtéž

PLAŇAVA, I. Manželství a rodiny: struktura, dynamika, komunikace. Praha: Doplněk, 2000, s. 167. 50

51

tamtéž

PLAŇAVA, I. Manželství a rodiny: struktura, dynamika, komunikace. Praha: Doplněk, 2000, s. 168. 52

22

Pokud tedy oba partneři zvládnou splnit výše uvedené úkoly a tím dosáhnou psycho-sociálního rozvodu, je velká šance, že dopad na ně samotné, a především na děti, bude minimální. V praxi však tento model nefunguje zdaleka tak často, jak by bylo třeba, a proto v mnoha případech dochází k negativním situacím a dopadům uvedených v předchozích kapitolách.

23

4. Rozvod v českém právním prostředí Řízení o rozvodu manželství je v České republice upraveno zákonem č. 94/1963

Sb.,

o

rodině,

ve

znění

pozdějších

předpisů

(dále

ZOR)53,

konkrétně ustanoveními §24 až 29 uvedeného zákona. §24 odst. 1 ZOR uvádí, že „soud může manželství na návrh některého z manželů54 rozvést, jestliže je manželství tak hluboce a trvale rozvráceno, že nelze očekávat obnovení manželského soužití; bere přitom v úvahu příčiny rozvratu manželství“. Příčinami tohoto rozvratu je pak zpravidla porušování manželských povinností uvedených v §18 ZOR, podle nějž je povinností manželů „žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí“. V praxi pak tyto příčiny nabývají podoby manželské nevěry, finančních neshod, rozdílných povahových vlastností, rozdílných zájmů, odlišných výchovných metod dětí až po fyzické násilí55. Pro rozhodnutí soudu o rozvodu manželství pak není podstatné, zda se manželé na příčinách rozpadu manželství shodnou, neboť je věcí soudu, aby na základě provedených důkazů (listinné důkazy, výslech účastníků a svědků) tyto příčiny konstatoval a na základě toho určil trvalý a hluboký rozvrat manželství.

Na rozvodové řízení se obecně vztahují také ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen OSŘ) týkající se sporného řízení. „Rozvodové řízení však musí obecně respektovat skutečnost, že se jedná o řešení osobních vztahů, z čehož vyplývají některé výjimky odlišující rozvodové řízení od jiných sporných řízení“ (HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2005, s. 84). Proti rozsudku o rozvodu se tedy lze odvolat dle obecné úpravy obsažené v OSŘ, avšak je třeba uvést, že rozsudek o rozvodu je rozsudkem statusovým a z tohoto důvodu je, dle §230 odst. 1 písm. a) a §237 odst. 2 písm. b) OSŘ, vyloučeno podání mimořádných opravných prostředků. Samostatně je upravena také příslušnost soudu (§88 písm. a) OSŘ), výslech účastníků (§131 OSŘ). 53

Řízení o rozvod manželství lze zahájit pouze na návrh jednoho z manželů. Jedná se o řízení sporné, a to i v případě, kdy s návrhem souhlasí i druhý manžel. 54

FRANCOVÁ, M., ZÁVODSKÁ DVOŘÁKOVÁ J. Rozvody, rozchody a zánik partnerství. Praha: ASPI, 2008, s. 4. 55

24

Protože však úkolem této práce není obecná problematika rozvodu manželství, zaměří se následující text pouze na aspekt rozvodu spojený s právní úpravou poměrů dítěte po rozvodu rodičů.

4.1 rodičovská zodpovědnost V souvislosti s rozvodovou tematikou a jejím dopadem na dítě je třeba nejdříve

stručně

nastínit

problematiku

spojenou

s rodičovskou

zodpovědností56, jež s ní, převážně z pohledu porozvodové výchovy dětí, bezesporu úzce souvisí. Protože že je tato problematika obecně rozvedena v další části této práce57, bude se následující text věnovat pouze vybraným souvislostem. Rodičovská zodpovědnost, jakožto ochranný institut nezletilých dětí, je dle §31 odst. 1 ZOR souhrnem práv a povinností při péči o nezletilé dítě, jež zahrnuje zejména péči o jeho zdraví a tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, dále pak při zastupování nezletilého dítěte a konečně také při správě jeho jmění a náleží oběma rodičům. Při výkonu těchto práv a povinností jsou pak rodiče „povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Mají právo užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj“ (§31 odst. 2 ZOR). V předchozí kapitole byla nastíněna možná situace, kdy by jeden z manželů (ať již opustil společnou domácnost či nikoliv) podal návrh na rozvod manželství, avšak druhý manžel by s tímto nesouhlasil z důvodu snahy o zachování dosavadního rodinného zázemí dětem. Jak bylo uvedeno, v takovém případě je dle § 24 odst. 2 ZOR třeba, aby byl případný rozvod Přesto, že obsahově by námi zkoumané problematice vyhovoval spíše pojem rodičovská odpovědnost, bude následující text pracovat s pojmem rodičovská zodpovědnost, tak jak s ním pracuje i zákon. 56

57 kapitola Obecná úprava práv dětí a rodičů na péči a vzájemný styk

25

v rozporu se zájmy těchto nezletilých dětí, k čemuž dochází pouze v případě, kdy se rozvrat manželství nikterak neprojevuje v řádné péči rodičů o děti a také pokud hrozí konkrétní nebezpečí v podobě podstatného zhoršení dosavadního způsobu výchovy a výživy dětí po zániku manželství rodičů a pokud by nově vzniklé prostředí nezaručovalo jejich řádnou výchovu. Co se týče rodičovské zodpovědnosti, tak, jak byla vymezena v předchozích řádcích, zůstává tato samozřejmě zachována. Z hlediska povinnosti ji zachovávat58 je však zajímavé se zaměřit na situaci, kdy by se rodič, jenž podal návrh na rozvod, odmítal na výchově nezletilého dítěte jakkoliv podílet, čímž by porušil výše uvedené ustanovení §31 odst. 1 a 2 ZOR. V takovém případě je možné soudně upravit rozsah vyživovací povinnosti manžela či schválit dohodu o výši výživného dle §50 odst. 1 respektive §86 ZOR. Co se týče jeho dalších vztahů, jako je např. výchova a s ní související styk s dítětem, „zákon vychází z toho, že rodič má sice právo stýkat se se svým dítětem, není to však jeho povinnost“59 a tyto tedy vynutitelné nejsou – podobně jako u vzájemných povinností manželů si totiž lze jen stěží představit vynucování styku a výchovného působení na dítě vůči rodiči, jež o toto nejeví zájem. To by totiž za daných okolností jistě nebylo ku prospěchu zdravého vývoje dítěte. Ve „vyhrocených“ situacích je naopak možno rodičovskou zodpovědnost takového rodiče omezit či jej této zodpovědnosti zbavit (§44 odst. 2 a 3 ZOR), přičemž však jeho vyživovací povinnost vůči dítěti, dle §44 odst. 5 ZOR, nezaniká. „Nezletilé dítě, které je účastníkem občanského soudního řízení, zásadně nemůže jednat před soudem samostatně, neboť nedisponuje plnou způsobilostí k právním úkonům, na kterou je vázána rovněž procesní způsobilost. Z tohoto důvodu musí být dítě zastoupeno v soudním řízení 58 Problematika spojená s právem na rodičovskou zodpovědnost a možnosti jeho ochrany

jsou rozebrány v kapitole Obecná úprava práv dětí a rodičů na péči a vzájemný styk. HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2005, s. 98. 59

26

zástupcem“60. K obecné problematice rozvodu je tak ještě ve vztahu k §36 ZOR, dle nějž „rodiče zastupují dítě při právních úkonech, ke kterým není plně způsobilé“ nutné uvést §37 odst. 1 stejného zákona, který říká, že „žádný z rodičů nemůže zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem nebo ke střetu zájmů dětí týchž rodičů“. Je důležité zdůraznit, že zástupcem v tomto případě může být nejen ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, jako je tomu v §22 odst. 2 a §30 ObčZ, nýbrž i ten, jenž by s dítětem mohl ve střetu zájmů být jen potenciálně. Dítěti v takovém případě musí být dle §37 odst. 2 ZOR ustanoven opatrovník, „který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat. Tímto opatrovníkem zpravidla ustanoví orgán vykonávající sociálně-právní ochranu dětí“61. Uvedená situace v rámci problematiky rozvodu nastane vždy v případě svěřování dětí do porozvodové péče, ale také např. při vymáhání výživného nezletilého dítěte.

4.2 úprava poměrů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu Při rozvodu manželství s nezletilými dětmi je samozřejmě nezbytné upravit vztahy mezi dětmi a rodiči po rozvodu manželství. „Manželství nelze rozvést, dokud nenabude právní moci rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu, které vydá soud v řízení podle § 176 občanského soudního řádu62“ (dále jen OSŘ). Uvedené ustanovení §25 ZOR tak zamezuje dlouhodobým sporům o děti, jež by mohly nastat po pravomocném rozvodu HOVORKA, D. Opatrovnictví dítěte v občanském soudním řízení. Právo a rodina, 2007, roč. 9, č. 11, s. 21. 60

61

více viz následující kapitoly

§176 odst. 1 věta první OSŘ uvádí, že „ve věcech péče soudu o nezletilé se ve věci samé rozhoduje rozsudkem o výchově a výživě nezletilých dětí, o styku rodičů, prarodičů a sourozenců s nimi, o navrácení dítěte, o přiznání, omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti anebo o pozastavení jejího výkonu, o poručenství, o schválení důležitých úkonů nezletilého a o záležitostech, o nichž se rodiče nemohou dohodnout“ a §176 odst. 3 OSŘ říká, že „V rozsudku o styku rodičů, prarodičů a sourozenců s dítětem, výchově dítěte nebo navrácení dítěte soud účastníky poučí podle § 273 (OSŘ, pozn. autorky) o možnosti výkonu rozhodnutí ukládáním pokut nebo odnětím dítěte při neplnění povinností stanovených v rozsudku“. 62

27

manželství63. Návrh na úpravu poměrů nezletilých po dobu po rozvodu může být podán dříve, ve stejnou dobu, ale i po podání návrhu na rozvod manželství, neboť rozhodujícím je stav v době vydání rozhodnutí64 o úpravě poměrů nezletilých dětí po dobu po rozvodu. Zpravidla je však podáván souběžně s návrhem na rozvod manželství. Pokud rodiče uvedený návrh na úpravu poměrů dětí nepodají, ale zároveň podají návrh na rozvod manželství, může soud iniciovat řízení dle zmíněného §176 OSŘ z vlastního podnětu. „Pokud již byly poměry nezletilých dětí upraveny v minulosti podle §50 ZOR65, např. proto, že rodiče spolu nežili, je soud péče o nezletilé přesto povinen vydat nové rozhodnutí dle §25 ZOR pro dobu po rozvodu. Přitom je povinen zkoumat, zda od předchozího rozhodnutí nedošlo ke změně poměrů66“ (srov. §28 ZOR67 a §163 OSŘ). Pro úplnost je ještě třeba doplnit, že pro řízení dle §25 ZOR je v celku právně bezvýznamná podmínka společného soužití rodičů, tudíž soud toto řízení vede bez ohledu na to, jestli rodiče nezletilého dítěte spolu po rozvodu budou žít či nikoliv. Vzhledem k tomu, že uvedené řízení se týká péče o nezletilé děti, bude v případě, kdy dítě v průběhu řízení nabude zletilosti, zastaveno. Toto má logický význam, avšak pro můžeme uvést, že v některých zahraničních právních úpravách tomu bývá přesně naopak – „soud manželství rozvede a po zklidnění vzájemných vztahů mezi rozvedenými rodiči teprve rozhoduje o úpravě poměrů k jejich společným dětem“ (HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2005, s. 86), což je obhajováno názorem, že při úpravě odpovídající úpravě české soud při rozhodování o úpravě poměrů k nezletilým dětem „přihlíží k řadě věcí za situace, kdy vztahy mezi rodiči dítěte mohou být silně poznamenány negativními emocemi až nepřátelstvím; navíc po rozvodu může být mnoho věcí, včetně hmotné situace obou rodičů, zcela jinak“ (HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2005, s. 86). 63

64

dle §154 odst. 1 OSŘ

Dle §50 odst. 1 ZOR „nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu a nedohodnou-li se o úpravě výchovy a výživy dítěte, může soud i bez návrhu rozhodnout, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu“. 65

HOLUB, M., NOVÁ, J., SLADKÁ HYKLOVÁ J. Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 8. vydání, Praha: Linde, 2007, s. 61. 66

67

Znění §28 ZOR je následující: „Změní-li se poměry, může soud změnit i bez návrhu rozhodnutí nebo dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností“.

28

Úprava poměrů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu zahrnuje také rozhodování o svěření dítěte do výchovy a případnou úpravu styku dítěte s rodičem, jemuž nebylo svěřeno do výchovy. Těmto tématům se bude věnovat následující text.

4.2.2 názor dítěte a jeho vyslechnutí, právo dítěte na informace Pro téma úpravy poměrů rodičů k nezletilému dítěti po dobu po rozvodu je nezbytné alespoň stručně nastínit i právní úpravu postavení dítěte a jeho práva na vyjádření se k věcem zkoumaným v řízení. Toto právo je obsaženo v čl. 12 odst. 1 ÚPD68, jenž říká, že dítě, „které je schopno formulovat své vlastní názory“, má „právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni“. Odstavec druhý citovaného ustanovení pak říká, že se za tímto účelem dítěti „zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo anebo prostřednictvím zástupce nebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství“. Na tuto úpravu navazuje ustanovení vnitrostátního českého práva, §31 odst. 3 ZOR, dle něhož „dítě, které je schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, má právo obdržet potřebné informace a svobodně se vyjadřovat ke všem rozhodnutím rodičů týkajících se podstatných záležitostí jeho osoby a být slyšeno v každém řízení, v němž se o takových záležitostech rozhoduje“. Soud tedy musí brát názor dítěte v rámci svého rozhodování v úvahu, avšak činí Dalším mezinárodněprávním dokumentem zakotvujícím toto právo dítěte je např. Evropská úmluva o výkonu práv dětí (dále jen ÚVPD), jež ve svém čl. 3 stanovuje, že „dítě, které má podle vnitrostátních předpisů dostatečnou schopnost chápat situaci, bude mít v soudním řízení, které se jej týká, zaručena následující práva nebo bude mít možnost se těchto práv domáhat“, přičemž těmito právy jsou právo „dostávat příslušné informace“, právo „být konzultováno a moci vyjádřit svůj názor“ a právo „být informováno o možných důsledcích vyhovění jeho názoru a o možných důsledcích jakéhokoliv rozhodnutí“. 68

29

takto se zřetelem na věk dítěte a na jeho rozumovou vyspělost (§100 odst. 4 věta čtvrtá), neboť dítě si díky tomu, že není ukončen jeho duševní vývoj, nemůže být schopno uvědomovat veškeré důsledky svého jednání69. Názor dítěte je v rámci řízení o úpravě poměrů nezletilého dítěte je velice důležitou součástí tohoto řízení, neboť poskytne soudu cennou informaci o subjektivním přání dítěte o tom, jak, kde a s kým by chtělo žít po rozvodu rodičů. Jak již bylo naznačeno výše, relevance tohoto poznatku pro soud pak závisí převážně na věku a rozumové vyspělosti dítěte, jež mohou velice ovlivnit fakt, nakolik „vážně“ může být tento názor soudem brán a následně zpracováván. Je tedy velmi důležité provádět výslech dítěte s ohledem na tyto skutečnosti, respektive je důležité vždy přizpůsobit výslech věku a osobnosti dítěte70.

BĚLOHLÁVEK, A. J. Postavení dítěte v civilním řízení. Právo a rodina. 2005, roč. 7, č. 11, s. 1719. 69

Toto ve svém Usnesení ze dne 28. 5. 2008 spis. zn. III. ÚS 2150/07 konstatoval např. i Ústavní soud, jenž prohlásil, že „právo dítěte být slyšeno v každém řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech (čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, § 31 odst. 3 zákona o rodině), poskytuje dítěti možnost, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají, a to buď přímo, nebo prostřednictvím svého zástupce, případně prostřednictvím příslušného orgánu. I když jde o nepopiratelné právo svobodně vyjádřit svůj názor ve všech věcech, které se ho týkají, a umožňuje mu (byť jen do určité míry) vyrovnat nerovné postavení ve vztahu k rodičům, případně koliznímu opatrovníkovi, nelze přehlédnout, že konečné hodnocení (posouzení) zájmů nezletilého dítěte přísluší v projednávané věci obecnému soudu, v jehož dispozici je i oprávnění k případným korekturám představ a názorů dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné, případné, resp. obecně prospěšné, a co nikoli, a proto k názoru nezletilého soud přihlíží právě s ohledem na jeho věk, rozumovou a citovou vyspělost“. Většina expertů se shoduje, že do věku zhruba dvanácti let je při výslechu dítěte nutné brát v úvahu, že procesy vnímání, paměti a řečové kompetence jsou ještě výrazně modifikovány vývojovými zvláštnostmi. Děti mladší čtyř až pěti let neumí ještě současně zpracovávat vjemy komplexně a zaměřují se jen na pro ně podstatné detaily, jež se s největší pravděpodobností budou lišit od objektivně zkoumaných skutečností. Do věku šesti let věku dítěte pak dochází k prolínání skutečných vjemů a fantazijních představ, což logicky znamená velký problém pro věrohodnost výpovědi. Mladší děti jsou také specificky ovlivnitelné informacemi pocházejícími od dospělých a autorit – přebírají cizí informace, jež následně zakomponovávají do svých vlastních vzpomínek, takže na základě sugesce ze strany dospělých (např. jednoho rodiče) může docházet k nikoliv lživým, ale bezděčně falešným 70

30

V praxi se výslech dítěte za účelem zjištění jeho preferencí ohledně toho, komu by mělo být svěřeno do péče, řídí §100 odst. 4 OSŘ, dle nějž „v řízení, jehož účastníkem je nezletilé dítě, které je schopno formulovat své názory, soud postupuje tak, aby byl zjištěn jeho názor ve věci“, přičemž „názor nezletilého dítěte soud zjistí výslechem dítěte“. Názor dítěte však může soud ve výjimečných případech zjistit i jinými způsoby – např. prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku případně příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Velmi důležitá je i třetí věta zmíněného ustanovení – „výslech dítěte může soud provést i bez přítomnosti dalších osob, lze-li očekávat, že by jejich přítomnost mohla ovlivnit dítě tak, že by nevyjádřilo svůj skutečný názor“. Toto alespoň částečně reflektuje snahu o zamezení ovlivnění výpovědi dítěte jedním z rodičů (případně oběma). V praxi mohou v souvislosti s názorem dítěte a jeho získáváním vznikat problémy, jež souvisí se zmíněnou relevancí tohoto názoru. Může nastat situace, kdy se stanovisko nezletilého dostane do rozporu se závěrem znaleckého posudku i se stanoviskem orgánu péče o děti. Zde je, jak bylo výše uvedeno, na úvaze soudu, kdy přizná nezletilému dítěti schopnost formulovat vlastní názory a jakou důkazní váhu jim dá71. Obecně můžeme říci, že názory na relevanci názoru dítěte jsou nejrůznější. Jeden z nich např. proklamuje, že „vyslechnutí dítěte může být významným podkladem pro rozhodování soudu pouze tehdy, žije-li dítě stále pohromadě s oběma rodiči Jestliže naproti tomu soud svěří předběžným opatřením dítě do péče jednoho z rodičů, se kterým žije odděleně od druhého rodiče, potom informační význam jeho vyslechnutí pro soud je nepřímo úměrný času, který uplynul od vydání tohoto rozhodnutí“72. Další poznatky pak přinášejí některé znalecké výpovědím (ČÍRTKOVÁ, L. Výslech dítěte a jeho úskalí. Právo a rodina. 2010, roč. 12, č. 3, s. 912). BAKALÁŘ, E., NOVÁK, D. In KOŽENÁ, I. Dítě jako účastník řízení – relevance jeho názoru. Právo a rodina, 2005, roč. 7, č. 6. 71

BAKALÁŘ, E., NOVÁK, D. Výslech nezletilého dítěte před soudem. In Rozvodová tematika a moderní psychologie. Praha: Karolinum, 2006, s. 72. 72

31

expertizy, jež ukazují, že nejpříznivějším věkem z pohledu věrohodnosti je období mezi 9. a 11. rokem73. Další problematikou spojenou s výslechem dítěte je pak otázka, jak může samotný fakt, že se dítě „musí“ rozhodovat o tom, s kým chce žít, ovlivnit psychiku dítěte. Někteří autoři uvádějí, že tlak, jenž je na dítě vyvíjen (ať vědomě ze strany jednoho nebo obou rodičů nebo i podvědomě formou pocitu viny vůči rodiči, kterého si dítě „nevybralo“), může mít na další vývoj dítěte nezanedbatelné negativní dopady. Je také rozdíl, jestli je dítě dotazováno a ví, že po poskytnutí odpovědi bude v péči obou rodičů, nebo zda důvodně předpokládá, že zůstane v péči pouze jednoho z nich. „Preference jednoho z rodičů pak neznamená, že dítě nemá druhého rádo. Pro prepubertální či pubertální dítě v zatímní péči matky může být krutým trestem fakt, že je vystaveno vjemu matčina (otcova) smutku…Dítě pak učiní v daném okamžiku vše, aby se necítilo nadále viníkem dotyčného stavu. Může tedy úmyslně podat mylnou informaci, ‚aby nenarazilo‘, nebo odpovědět ‚nevím‘, třebaže ví“74. Při výslechu dítěte je tedy nutno vzít v úvahu, že dítě je nezralé jak citově, tak i rozumově a morálně. Dále pak je třeba si uvědomovat, že je dítě závislé ať již na jednom nebo obou rodičích a může tak být korumpováno (rozmazlováním, nadměrnou ochranou ze strany rodiče/ů), vydíráno a programováno75, což může mít velice zkreslující dopad na jeho výpověď ohledně přání o porozvodových poměrech. V neposlední řadě je pak třeba pamatovat na možné, již zmíněné, vyvolání celoživotního pocitu viny dítěte

Přičemž u chlapců toto období trvá až do 13 až 14 let a u dívek naopak končí mezi 10. až 12. rokem života. Nelze tedy spoléhat nevěrohodnost výpovědí dětí ani v předškolním věku, ani dospívajících (KOŽENÁ, I. Dítě jako účastník řízení – relevance jeho názoru. Právo a rodina, 2005, roč. 7, č. 6). 73

NOVÁK, T. Je dítě schopno pravdivě odpovědět na otázku, u kterého z rodičů by po rozvodu chtělo žít? Právo a rodina, 2004, roč. 6, č. 7, s. 16. 74

75

více o problematice programování viz text níže věnující se syndromu zavrženého rodiče

32

tím, že se bude vyjadřovat v neprospěch jednoho z rodičů76 a také na dostatečnou spolupráci soudních a správních orgánů s odborníky z oblasti psychologie, kteří mohou přispět k pravdivosti, potažmo relevanci názoru dítěte. Kromě výše popsaných aspektů je třeba ještě připomenout právo dítěte obdržet potřebné informace dle uvedeného §31 odst. 3 ZOR. Obecnou úpravu tohoto práva můžeme hledat v čl. 13 ÚPD, jež upravuje právo dítěte na svobodu projevu, do níž je zahrnuta i svoboda vyhledávat a přijímat informace a myšlenky všeho druhu, potažmo v čl. 17 LZPS (taktéž věnující se svobodě projevu a právu na informace). Specifičtější úpravu pak nalézáme v čl. 10 odst. 1 ÚVPD, jenž stanoví, že v případě, kdy dítě není natolik duševně vyspělé, aby bylo schopné formulovat své názory a vyjádřit je nebo úplně chápat smysl probíhajícího řízení, je dítěti ustanoven zástupce, který má povinnost poskytovat dítěti příslušné informace, pokud je schopno toto sdělení chápat a objasňovat důsledky možného vyhovění jeho názoru a možné důsledky jakéhokoliv jednání učiněného zástupcem.

4.3 svěření dítěte do výchovy Ustanovení §25 ZOR, jež bylo rozebráno výše, stanovuje nutnost upravit poměry nezletilých dětí pro dobu po rozvodu, což je nutnou podmínkou k tomu, aby mohlo být manželství rodičů rozvedeno. Na něj navazuje ustanovení §26 ZOR, jež uvedené konkretizuje. Uvádí, že „před rozhodnutím, kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, upraví soud jejich práva a povinnosti k dítěti pro dobu po rozvodu, zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu“ (odstavec první), přičemž toto rozhodnutí může být, dle odstavce třetího, nahrazeno dohodou rodičů, jež však ke své platnosti potřebuje schválení soudu.

BAKALÁŘ, E., NOVÁK, D. Výslech nezletilého dítěte před soudem. In Rozvodová tematika a moderní psychologie. Praha: Karolinum, 2006, s. 74. 76

33

Rozhodování o tom, komu bude po rozvodu svěřeno dítě do výchovy, logicky není rozhodnutím jednoduchým, a proto bylo třeba jej podrobně upravit zákonem, aby soud mohl své rozhodování opřít o objektivně daná kritéria. Těmi, podle §26 odst. 4 ZOR jsou „především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti, a se zřetelem na životní poměry rodičů“. Soud při svém rozhodování „dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti“. Dále pak „soud přihlédne rovněž

k citové orientaci a zázemí dítěte,

odpovědnosti

rodiče,

stabilitě

budoucího

výchovné

výchovného

schopnosti a prostředí,

ke

schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů“. Dle odstavce pátého stejného ustanovení pak také „soud vždy vezme v úvahu, kdo dosud kromě řádné péče o dítě dbal o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní“. Uvedené ustanovení tak nabízí rozsáhlý výčet podmínek, jenž by měl zajistit maximální zjištění co nejkomplexnější faktické situace na straně obou rodičů a samozřejmě i dítěte. Kritici uvedeného ustanovení však namítají, že ve výčtu v něm uvedených kritérií není žádný systém a nelze rozpoznat významnost jednotlivých položek. Proto nabízí k jeho doplnění i další seznam kritérií vytvořený příslušníky všech profesí zasahujících do rozvodového rozhodování o dětech. Těmi, dle závažnosti, jsou: osobnost rodiče (sem řazeny pojmy jako dobře fungující osobnost, citová zralost, psychosociální zralost, produktivní orientace); vztah rodiče k dítěti (schopnost vidět realisticky klady a zápory dítěte, účast rodiče na základních aktivitách péče o dítě, schopnost projevovat vůči dítěti emoční vřelost); charakter, morálka, struktura mravních norem rodičů (hodnocení případných přestupků a trestných činů rodiče, rozvodové chování, způsob řešení konfliktů); respekt k právu dítěte stýkat se 34

s druhým rodičem77; vztah dítěte k rodiči (kvalita a intenzita vztahu k rodiči, schopnost uspokojovat potřeby dítěte); vzor pro vytvoření sociální, zejména sexuální role (dle výzkumů děti žijící s jedním rodičem, jež je stejného pohlaví, se nově vzniklé situaci přizpůsobují lépe); úroveň vzdělání a inteligence rodiče78; šíře rodinného zázemí (širší zázemí je pro všestranný rozvoj dítěte vhodnější); kontinuita prostředí pro dítě (není vhodné zpřetrhávat svazky s důležitými osobami a prostředím, na něž ještě zvyklé – např. škola, kamarádi, sousedi,

učitelé);

socioekonomický

status

(více

finančních

prostředků

znamená možnost zajištění lepších podmínek pro život dítěte).79 Kritici uvedené teorie však mají proti jednotlivým bodům (kritériím) výhrady. Např. k prvnímu bodu – osobnosti rodiče – namítají, že „ve většině případů probíhá spor o dítě mezi normálními lidmi. V rámci normy lze jen velmi obtížně a rozhodně ne zcela přesně říci, kdo je třeba jen v uvedených kritériích lepší a kdo je horší“80. Dále pak deklarují neexistenci objektivních testů a standardizovaných škál pro „emoční vřelost“ rodiče vůči dítěti a také nemožnost jednoznačného soudu o tom, zda jeden nebo druhý rodič „ne/umí“ uspokojovat potřeby dítěte. Kritizují i přílišnou kategorizaci obecnosti tvrzení o přizpůsobování dětí dle pohlaví rodiče, s nímž žijí a také konstatování,

Tento bod spolu s bodem „osobnost rodiče“ a „charakter, morálka, struktura mravních norem rodičů“ je jistě zajímavé vztáhnout k problematice Syndromu zavrženého rodiče diskutovaného v následujících kapitolách této práce, neboť všechna tato kritéria by z větší či menší míry nebyla naplněna u „zavrhujícího“ rodiče a tento by pak na základě této teorie měl být v tomto ohledu posuzován negativně, což by, dle autorů teorie, mělo mít vliv na následné rozhodnutí soudu o svěření dítěte do výchovy. 77

Tuto skutečnost např. nepřímo potvrdilo několik severoamerických výzkumů, jež dokázaly, že míra přizpůsobení dětí rozvodu souvisí úzce s přizpůsobením se rodičů rozvodu, přičemž to je pozitivně ovlivněno vzděláním (ale také podporou širší rodiny a vrstevníků a novým partnerem) (PAVLÁT, J. Děti v rozvodových sporech: severoamerické studie (1980-2001). Československá psychologie. 2005, roč. 49, č. 5, s. 423). 78

BAKALÁŘ, E. Kritéria pro posuzování výchovných předpokladů rodičů. In Rozvodová tematika a moderní psychologie. Praha: Karolinum, 2006, s. 17-25 a NOVÁK, T. Existují kritéria pro posuzování kvality výchovných schopností rodičů? Právo a rodina, 2005, roč. 7, č. 9. 79

NOVÁK, T. Existují kritéria pro posuzování kvality výchovných schopností rodičů? Právo a rodina, 2005, roč. 7, č. 9, s. 1. 80

35

že lepší finanční podmínky automaticky znamenají i lepší životní podmínky. Kritici následně polemizují s argumentací autorů teorie související s negativním hodnocením rodiče, pokud se např. v minulosti dopustil přestupku nebo spáchal trestný čin81. Tvrdí, že spáchání ne každého trestného činu může být diskvalifikujícím faktorem pro následnou výchovu dítěte82. Pokud bychom tedy měli shrnout výše uvedené, lze konstatovat, že soud při svém rozhodování o svěření dítěte do výchovy po rozvodu rodičů rozhoduje dle předem nastavených vodítek vyplývajících ze zákona a případně se může inspirovat i zmíněnou kategorizací posuzování výchovných předpokladů rodičů. Tato jsou však poměrně obecná a široká, což mu dává možnost (ale je zároveň i ztížením pro rozhodování) rozhodovat každý případ relativně individuálně. Protože však praxi mnohdy není možné učinit opravdu spravedlivé rozhodnutí, zvláště pokud je dítě svěřováno do jednostranné péče, fungují tato kritéria alespoň pro maximální přiblížení se tomuto ideálnímu stavu, v tom rozsahu, v jakém to konkrétní situace dovoluje. Následující řádky budou věnovány jednotlivým typům svěření dítěte do výchovy, jež je možné uplatnit v českém právním prostředí, a to kromě zmíněného svěření dítěte do výchovy jednomu z rodičů také společné výchově a výchově střídavé.

4.3.1 společná výchova Institut společné výchovy je pravděpodobně nejideálnějším, avšak zároveň velice obtížně dosažitelným stavem, k jakému po rozvodu z hlediska stanovení poměrů dítěte může dojít. §26 odst. 2 ZOR tuto možnost, společně se střídavou péčí, v našem právním řádu zakotvuje následovně: „jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do NOVÁK, T. Existují kritéria pro posuzování kvality výchovných schopností rodičů? Právo a rodina, 2005, roč. 7, č. 9, s. 2. 81

Zde je ovšem na místě polemizovat s názorem kritiků, neboť spáchání jakéhokoliv trestného činu je jakýmsi negativním faktorem (menším či větším) pro výchovu dítěte. Rodič by totiž měl být dítěti obecným příkladem svým osobním životem a chováním (§32 odst. 2 ZOR). 82

36

společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby“. Toto poněkud strohé, nicméně velmi významné ustanovení v sobě skrývá výrazný posun od doby nedávno minulé83, jež umožňovala pouze svěření dítěte do výhradní péče jednoho z rodičů. „Společná výchova předpokládá, že dítě bude mít s oběma rodiči stejný kontakt. Toho lze dosáhnout v případě, že i po rozvodu žijí rodiče v jednom bytě anebo naopak v případě, kdy dítě už je blízké věku zletilosti a s rodiči už fakticky nežije“84. Samotné rozhodnutí soudu o společné výchově tak v tomto smyslu „obsahuje určitý logický rozpor, neboť soud rozhoduje o něčem, co v okamžiku rozhodování existuje, potvrzuje tedy dosavadní stav“85. Dosažení společné výchovy je, zvláště v prvním výše uvedeném případě, kdy rodiče žijí na dále v jednom bytě, velmi náročné, neboť předpokládá schopnost domluvy o všech záležitostech týkajících se dítěte, a to jak vztahových, tak i socioekonomických. V tomto směru se může jako problematická jevit především otázka financování běžných potřeb dítěte nebo nakupování vybavení domácnosti nezbytné pro její chod, neboť díky rozvodu dochází k zániku společného jmění manželů86. Někteří autoři však k této situaci poměrně trefně poznamenávají, že v případě společného porozvodového žití manželů v jednom bytě a jejich dohody na výchově dítěte „lze pochybovat o tom, že mezi manželi existoval tak hluboký a trvalý rozvrat manželství, že manželství muselo být rozvedeno“87.

83

Toto ustanovení bylo do českého právního řádu včleněno zákonem č. 91/1998 Sb.

DUDOVÁ, R., HASTRMANOVÁ, Š. Otcové, matky a porozvodová péče. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2007, s. 74. 84

HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H.B eck, 2005, s. 92. 85

86

tamtéž

HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2005, s. 92. 87

37

Jako velký klad institutu společné výchovy je vyzdvihován fakt, že „posiluje pocit společné odpovědnosti rodičů, jejich opravdový a seriózní zájem o dítě. Je jednou z cest, jak omezit negativní důsledky rozdělujících tendencí, které jsou téměř vždy s rozvodovou nebo porozvodovou situací spojeny“88. Pokud ale má opravdu tímto způsobem fungovat, je logickou úvahou, že by měl při svém rozhodování vycházet z dohody rodičů a neměla by nastat situace, kdy takto rozhodne proti názoru jednoho z rodičů. Takové rozhodnutí by pak bylo jen stěží v zájmu dítěte, neboť reálný stav, kdy je např. rodič přes svůj nesouhlas tímto způsobem donucen zůstat ve společném bytě s druhým rodičem, velice nepravděpodobně přinese očekávaný důsledek co nejharmoničtějšího prostředí pro dítě. Pokud pak půjde o situaci, kdy „každý z rodičů žádá svěřit dítě do své výchovy a jde o dítě nižšího věku, které se samo k této otázce nemůže vyjádřit,“ je rozhodnutí o společné péči dle některých autorů dokonce „v příkrém rozporu se zájmem dítěte“89. Co se týče výživného, nabízí se otázka, zda by měl soud v rámci rozhodování o svěření do společné výchovy také rozhodovat o výživném. Podle některých autorů je možno o výživném rozhodovat, neboť je s rozhodováním o výchově rozhodování o výživném vždy velmi úzce spjato a také proto, „že pokud by proti jednomu z rodičů byl veden výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, bylo by dítě zvýhodněno zajištěním druhé třetiny mzdy povinného“90. Dle opačného názoru ovšem se „s pojmem společné výchovy stanovení výživného vylučuje, neboť právě ve společné výchově je zahrnuta i společná úhrada materiálních potřeb dítěte“91.

HOLUB, M., NOVÁ, J., SLADKÁ HYKLOVÁ J. Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 8. vydání, Praha: Linde, 2007, s. 65. 88

HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2005, s. 92. 89

HOLUB, M., NOVÁ, J., SLADKÁ HYKLOVÁ J. Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 8. vydání, Praha: Linde, 2007, s. 65. 90

91

tamtéž

38

Shrnutím výše uvedeného tedy lze říci, že společná výchova může být velmi dobrou formou porozvodové úpravy poměrů nezletilého dítěte, avšak je podmíněna dohodou rodičů na tomto institutu. Tím s sebou nese mnohá úskalí, jež však, pokud jsou překonána, mohou přinést velmi pozitivní dopad nejen na dítě. Na druhé straně je ovšem, vzhledem k tomu, že pro rozhodnutí o společné výchově je třeba, aby spolu rodiče byli schopni spolupracovat a komunikovat a uznávali význam nejen sebe, ale především druhého rodiče pro život dítěte, je nutné zamyslet se nad tím, zda je v tomto případě rozvod rodičů opravdu nejvhodnějším řešením, respektive, zda je manželství natolik trvale a hluboce rozvráceno, aby k rozvodu bylo možno přistoupit.

4.3.2 střídavá výchova Střídavá výchova, jako institut vycházející z výše uvedeného ustanovení §26 odst. 2 ZOR, je stejně jako společná výchova založena na čtyřech kumulativních podmínkách: oba rodiče jsou způsobilí dítě vychovávat, oba rodiče mají o výchovu zájem, svěření dítěte to střídavé výchovy je v zájmu dítěte a potřeby dítěte budou svěřením do střídavé výchovy lépe zajištěny. „Z hlediska významu jednotlivých podmínek je třeba na prvním místě zdůraznit zájem dítěte92 na svěření do společné nebo střídavé výchovy, nikoli zájem rodičů, resp. jednoho z rodičů“93. Na rozdíl od společné výchovy ovšem znamená, „že dítě bude svěřeno v určitém přesně vymezeném časovém období do výchovy jednoho rodiče a v dalším časovém období do výchovy druhého rodiče“94, přičemž soud

Ústavní soud v tomto smyslu v jednom ze svých nálezů vykládá zájem dítěte následovně. „Zájmem dítěte nepochybně je, aby bylo především v péči obou rodičů, a není-li to možné, pak toho z rodičů, který k tomu má lepší předpoklady, mimo jiné uznává roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte a je přesvědčen, že i ten druhý je dobrým rodičem“ (Nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09). 92

HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2005, s. 91. 93

HOLUB, M., NOVÁ, J., SLADKÁ HYKLOVÁ J. Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 8. vydání, Praha: Linde, 2007, s. 64. 94

39

zároveň vymezí práva a povinnosti obou rodičů ve vymezených časových úsecích. Je také nutné zvážit, v jakých intervalech by střídání mělo probíhat, tak, aby co nejvíce vyhovovalo dítěti i ostatním členům rodiny95. Podstatným předpokladem pro úspěšnou realizaci střídavé výchovy je pak u dítěte školního věku zachování docházky do jedné školy a také zachování mimoškolních aktivit. Rodiče se také musejí dohodnout na „mnoha podrobnostech týkajících se denního života dítěte, zejména na tom, zda bude mít dítě u každého rodiče své věci, nebo zda se bude každý měsíc kompletně stěhovat, kdo bude dítěti prát, nakupovat s ním nákladnější vybavení apod. Zároveň musí být již od počátku zřejmé, kdo bude jednotlivé potřeby dítěte hradit“96. Nezbytná je také dohoda o trvalém bydlišti dítěte. Jak bylo výše uvedeno, pro rozhodnutí o střídavé péči je třeba, aby tato byla v zájmu dítěte a oboustranný zájem rodičů na takové úpravě. Co se týče zájmu dítěte, je třeba, aby byl posuzován samozřejmě primárně z hlediska přání dítěte. To ovšem opět závisí na rozumové a volní vyspělosti dítěte diskutované v předchozích kapitolách. „Jestliže dítě staršího věku se společnou či střídavou výchovou výslovně nesouhlasí (nechce se mu např. stěhovat, má k jednomu z rodičů horší vztah), pak by soud toto stanovisko dítěte měl akceptovat“97. Složitější situace však nastává v případě, kdy se střídavou výchovou nesouhlasí jeden (případně oba) z manželů. Z dikce zákona totiž sice na první pohled vyplývá, že, stejně jako tomu bylo u společné výchovy, by rozhodnutí soudu mělo být podmíněno dohodou Často bývá soudní praxí užíván interval jednoho měsíce – „měsíční časová období se jeví jako optimální pro stanovení výživného a zejména vzhledem k dávkám státní sociální podpory, má-li na jejich poskytnutí rodina nárok. Poznatky praxe však naznačují, že řada dětí vítá spíše kratší období střídání pobytu u každého z rodičů a není důvodu, proč jejich přání a postoje nezohlednit“ (HOLUB, M., NOVÁ, J., SLADKÁ HYKLOVÁ J. Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 8. vydání, Praha: Linde, 2007, s. 64). Trvání intervalů střídavé výchovy je pak také závislé na věku dítěte, jeho osobnosti, vztahu ke každému z rodičů apod. (HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2005, s. 93). 95

DUDOVÁ, R., HASTRMANOVÁ, Š. Otcové, matky a porozvodová péče. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2007, s. 75. 96

97

tamtéž

40

rodičů,

avšak

praxe

soudů

ukazuje

často

naprosto

jiné

pochopení

problematiky. Totožný

postoj

k uvedenému

názoru

vyjadřuje

následující

nález

Ústavního soudu: 

„Svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti; to předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastěných. Rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte by mělo vycházet

z

jejich

komunikovat

a

společné

vůle

spolupracovat

a

a

dohody,

schopnosti

nezapojovat

dítě

do

spolu svých

vzájemných problémů…Podle názoru Ústavního soudu není v tomto případě

podstatná

otázka,

proč

rodiče

nejsou

ochotni

spolu

spolupracovat a komunikovat, nýbrž to, že jim v daném případě chybí ochota a vyspělost v zájmu nezletilé dcery spolu kooperovat. Za tohoto stavu nelze obecným soudům, pokud svěřily dítě do výchovy matce, ani z hlediska ústavněprávního nic vytknout“ (Nález Ústavního soudu ze dne 27. ledna 2005 sp. zn. I. ÚS 48/04). Dle něj je střídavá výchova podmíněna již zmíněnou spoluprací a komunikací mezi rodiči, podobně, jako tomu bylo u společné péče. Níže je ovšem uveden poměrně nedávný nález Ústavního soudu, který zmíněný postoj naprosto obrací: 

„Jakkoli střídavá výchova předpokládá ze strany rodičů především toleranci,

společnou

vůli

a

schopnost

spolu

komunikovat

a

spolupracovat (a zejména nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů), nesmí soud na způsob této výchovy rezignovat už tehdy, kdy

jeden

z

rodičů

s

tímto

způsobem

výchovy

pro

forma

nesouhlasí…Jestliže soudy opřely svá rozhodnutí o tvrzení resp. nesouhlas matky a tento nesouhlas byl ve skutečnosti jedinou překážkou pro výrok o střídavé výchově nezletilé (jako znalcem 41

deklarované optimální variantě, zcela vyhovující zájmu dítěte), pak jej musí i bez návrhu podrobit zkoumání a učinit předmětem dokazování. Nesouhlas matky se střídavou péčí může být relevantní pouze tehdy, jeli vybudován na důvodech, jež jsou způsobilé intenzivním způsobem negativně zasahovat do zájmu dítěte98“ (Nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09). Z uvedeného tedy vyplývá, že se názor Ústavního soudu v uplynulých letech posunul k chápání ustanovení §26 odst. 2 ZOR jakožto institutu, jenž bezpodmínečně

nezávisí

na

dohodě

obou

rodičů.

Před

posledně

jmenovaným nálezem Ústavního soudu se však tento názor v praxi vyskytoval i v rámci rozhodování soudů nižších stupňů99:

Pro doplnění uvádíme pokračování uvedené citace Nálezu Ústavního soudu: „Soud nemusí takové dokazování provádět, je-li nesouhlas rodiče založen jen na zjevně iracionálním nebo nepřezkoumatelném důvodu. Jestliže půjde o tento iracionální či nepřezkoumatelný důvod, anebo bude v řízení prokázáno, že jde o nesouhlas spočívající na důvodu prokazatelně nemajícím negativní vliv na zájem dítěte, nemohou soudy na tomto nesouhlasu vystavět rozhodnutí, kterým návrhu na svěření dítěte do střídavé (společné) péče nevyhoví. Opačný postup je totiž v rozporu se základním právem druhého rodiče na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a současně zásahem nejen do jeho základního práva vychovávat a pečovat o své dítě dle čl. 32 odst. 4 Listiny, ale i do základního práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle téhož článku Listiny“. 98

Za zmínku stojí i zajímavé Usnesení Okresního soudu Brno-venkov č.j. 9 P 131/2001-73, jenž rozhodl o vydání předběžného opatření o svěření nezletilého do střídavé výchovy, přesto, že se oba rodiče domáhali předběžného svěření do výchovy matce respektive otci, takto: „Ve věci úpravy práv a povinností k nezletilému J. B. probíhá u zdejšího soudu řízení, které bylo prozatím odročeno na neurčito za účelem vypracování znaleckého posudku z odvětví dětské psychologie. Soud doposud vedl řízení tím způsobem, aby chránil práva všech účastníků, a aby žádný z rodičů nebyl zvýhodněn např. tím, že by nezletilý byl svěřen do výchovy pouze jednomu z rodičů. Podobné opatření by totiž mohlo mít nežádoucí vliv například na závěry znaleckého posudku…Pokud soud dosud předběžným opatřením vzájemná práva a povinnosti rodičů k nezletilému neupravil, bylo to především proto, že vyčkával, zda rodiče budou ochotni a schopni se s nastalou situací vypořádat prozatím mimosoudně…Pokud v poslední době k určitým změnám v chování nezletilého přece jenom došlo, je soud toho názoru, že tyto byly způsobeny především napjatou atmosférou mezi rodiči a slovními konflikty, kterým byl nezletilý přítomen…Proto je v zájmu nezletilého, aby soud mezi rodiči stanovil přesná prozatímní pravidla a omezil na minimum případné třecí plochy, které mohou mezi nimi v budoucnu nastat.“, čímž následně docílil stanovením střídavé výchovy. 99

42



„Odvolací soud zejména však po pohovoru s nezletilým dospěl k závěru, že současná situace, kdy nezletilý žije v bytě s otcem a s matkou se sporadicky stýká, nezletilého traumatizuje. On sám není schopen, resp. nechce projevit, u kterého z rodičů by chtěl žít…Na základě výše uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že byly naplněny podmínky ustanovení §26 odst. 2 zákona o rodině…V daném případě jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a o výchovu mají zájem…oba rodiče si musí uvědomit, že je jejich povinností učinit vše pro řádné fungování střídavé výchovy (event. i za odborné pomoci) tak, aby zajistili další řádný vývoj svého dítěte, který by neměl být poznamenán jejich neschopností se dohodnout“ (Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 602/2003-94). Jak je tedy vidět, uvedená problematika související s nutností dohody

rodičů o střídavé výchově je velice aktuální a má mnoho argumentů pro i proti. Jisté rozuzlení však přináší návrh nového občanského zákoníku100. Dle jeho ustanovení §848 odst. 1 „Soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo obou rodičů společně, anebo obou rodičů střídavě; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Má-li být dítě svěřeno do péče obou rodičů společně, je třeba, aby s tím rodiče souhlasili“101, z něhož jasně vyplývá, že oboustranný souhlas je vyžadován pouze u péče společné, nikoliv střídavé. Po případném schválení tohoto návrhu občanského zákoníku a jeho platnosti a účinnosti by tedy mohla být situace definitivně vyřešena. Do té doby se soudy budou nejspíše řídit (alespoň do vydání nového postoje) výše vedeným nedávným rozhodnutím Ústavního soudu. Nový občanský zákoník totiž mimo jiné předpokládá zrušení dosavadního zákona o rodině a začleněním jeho obsahu právě mezi ostatní ustanovení občanského práva v občanském zákoníku. Nový občanský zákoník je momentálně ve fázi schválení vládou. 100

Vládní návrh občanského zákoníku [online]. [cit. 25.2.2010]. Dostupné z Nový občanský zákoník 101

43

4.3.3 výhradní péče a úprava styku dítěte s druhým rodičem Pokud nedojde ke svěření do střídavé či společné výchovy rodičů, je dítě svěřeno do výchovy jednomu z rodičů a dojde k úpravě styku s druhým rodičem102. Tento typ úpravy porozvodových poměrů dítěte z hlediska výchovy je v praxi nejčastějším případem. Soud při rozhodování vychází z kritérií uvedených v ustanovení §26 odst. 4 a 5, jež byly rozebrány výše. Ve většině případů jsou v praxi děti svěřovány matkám103. Rodič, jemuž dítě

nebylo

svěřeno do péče, obecně neztrácí

rodičovskou zodpovědnost, ta je jen upravena a po praktické stránce pak „pouze“ nemá možnost podílet se na některých aspektech každodenního života dítěte. Právo rozhodovat přinejmenším o podstatných záležitostech v životě dítěte (např. výběr školy apod.) je mu samozřejmě ponecháno. Je pak již jen na něm, jak se bude ve výchově nadále chtít angažovat104. Právně je úprava rodičovské zodpovědnosti zakotvena v již zmíněném §26 odst. 1 ZOR, dle nějž soud určí, „komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na výživu“, a dále pak v třetím odstavci stejného stanovení, jež stanovuje, že „rozhodnutí o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti může být nahrazeno dohodou rodičů, která ke své platnosti potřebuje schválení soudu“. Zákon tedy umožňuje, a v praxi je to jistě žádoucí, aby se rodiče výchově (a výživě) dítěte raději dohodli, neboť dohoda má logicky

Obecná úprava práva na vzájemný styk dítěte a rodiče je upravena v následujícím textu věnujícímu se problematice syndromu zavrženého rodiče. S institutem výhradní výchovy, stejně jako výchovy střídavé, pak také nezbytně souvisí téma stanovování výživného, jež bude taktéž rozvedeno v následujících kapitolách práce. 102

Zhruba v 90 % případů, např. v roce 2004 byly svěřeny v 90,1 % matkám, v 7,7 % otcům a v 2.2 % do střídavé výchovy oběma rodičům (TYL, J. Soudní praxe úpravy porozvodové péče o děti. Právo a rodina. 2006, roč. 8, č. 4, s. 21). 103

Zde je nutno podotknout, že v praxi to nebývá vždy tak „zcela na něm“, neboť rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do výchovy, může výkonu tohoto práva nejrůznějšími způsoby bránit. Pokud zde nepomůže prostá domluva, je na místě, stejně jako to bude níže rozebráno u maření práva na styk rodiče s dítětem, aby se postižený rodič obrátil na soud. 104

44

větší potenciál k tomu být řádně a bezkonfliktně plněna než úprava, jež by byla vytvořena soudem. V souvislosti s tímto typem porozvodové úpravy poměrů dítěte je nutno zdůraznit již uvedené právo rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno do péče, na pravidelnou informaci o dítěti, což vyplývá z ustanovení §26 odst. 4 ZOR. Tato právní úprava reflektuje praktické problémy mezi rodiči vyplývající z institutu svěření do výhradní výchovy jednomu z rodičů, a to situace, kdy jeden z rodičů „neumožňuje druhému rodiči podílet se na výchově dítěte, jejich vzájemný styk nepřiměřeně omezuje nebo jej zcela maří. Druhého rodiče neinformuje ani o podstatných skutečnostech, jako jsou záležitosti školní, zdravotní a jiné…Tím dochází jednak k nežádoucímu ochuzení citových vztahů mezi dětmi a tímto rodičem, jednak i k omezení zájmu ‚postiženého‘ rodiče o dítě“105. Jako poslední, podstatnou, část institutu výhradního svěření do výchovy je nezbytné nastínit také úpravu styku dítěte s rodiči. Tu obsahuje především ustanovení §27 ZOR106, jež je tak speciální úpravou výše uvedených §25 a §26 ZOR. Dle jeho prvního odstavce „dohoda o styku rodičů s dítětem nepotřebuje schválení soudu“, na rozdíl od dohody o svěření dítěte do výchovy a dohody o výživné (srov. §26 odst. 3 a § 86 odst. 1). V případě úpravy styku rodiče, jemuž nebylo dítě svěřeno do výchovy, totiž zákon vychází „z toho, že se může jednat o situace značně proměnlivé a že se rodiče zpravidla na této záležitosti dohodnou“107. Přesto se lze v praxi se schválením takové dohody často setkat, „zvláště v souvislosti s návrhem na

HOLUB, M., NOVÁ, J., SLADKÁ HYKLOVÁ J. Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 8. vydání, Praha: Linde, 2007, s. 67. 105

Protože je podstatná část tohoto ustanovení podrobně rozebrána v následujících kapitolách v souvislosti s problematikou syndromu zavrženého rodiče (problémy v případě bránění styku, jeho omezení a zákaz), bude tato kapitola pojednávat pouze o prvním a čtvrtém odstavci a odstavci druhém větě první tohoto ustanovení. 106

HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2005, s. 98. 107

45

schválení dohody o úpravě poměrů k dítěti pro dobu po rozvodu, jestliže již v to fázi jsou rodiče dohodnuti na rozvodu podle §24a ZOR“108. Dle §27 odst. 2 věty druhé ZOR pak, pokud to vyžaduje zájem dítěte na jeho výchově a poměry v rodině, soud styk rodičů s dítětem upraví. To nastává v případě, kdy se rodiče na styku nejsou schopni dohodnout sami. Rozsah styku109 určený soudem závisí na mnoha faktorech – jednak je jím věk dítěte (starší dítě má také možnost se k němu vyjádřit), vztah dítěte k druhému rodiči (intenzita a kvalita dosavadního styku), schopnost rodiče postarat se o dítě po dobu, kdy je bude mít u sebe, vzdálenost bydliště obou rodičů, prostředí, v němž se bude dítě po dobu kontaktu s rodičem pohybovat apod110. V neposlední řadě je pak ustanovením §27 odst. 4 ZOR právně zakotveno i právo dítěte stýkat se s prarodiči a sourozenci - tento styk může soud upravit, vyžaduje-li to zájem dítěte. „Toto právo je vyjádřením zásady, že je ku prospěchu dítěte stýkat se se všemi členy rodiny, kteří k němu mají blízký citový vztah, a naopak, k nimž i dítě má vybudovány pevné citové vazby“111. Jak již bylo výše uvedeno, pro zmírnění negativních dopadů na dítě je z hlediska co největšího zachování dosavadní funkce rodiny vhodnější spíše společná nebo střídavá péče, avšak vzhledem k tomu, že mnoho rodičů má mezi sebou po rozvodu velké rozpory a není schopno kvalitní komunikace, není často možné (a ze strany rodičů také na tomto řešení není zájem) tuto formu výchovy aplikovat. Proto je stále výrazná většina dětí svěřována do HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C.H.Beck, 2005, s. 99. 108

Faktický průběh styku pak může probíhat mimo jiné i za účasti druhého rodiče nebo třetí osoby - u dětí útlého věku může probíhat za účasti rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do výchovy formou několikahodinové společného pobytu např. během procházky, ve větších městech např. v prostorách krizových center či obdobných institucí za účasti psychologa nebo sociálního pracovníka (HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2005, s. 99). 109

110

tamtéž

HOLUB, M., NOVÁ, J., SLADKÁ HYKLOVÁ J. Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 8. vydání, Praha: Linde, 2007, s. 82. 111

46

výhradní výchovy jednoho z rodičů. Tento způsob výchovy ovšem s sebou nese i klady, a to např. v případech, kdy po rozvodu rodičů jeden z nich není kvůli bytové otázce či pracovnímu vytížení dítěti schopen zajistit dostatečně kvalitní výchovné zázemí, nebo v případech, kdy oběma rodičům tento stav jednoduše „vyhovuje“, neboť i dosavadní výchova spočívala převážně v péči jednoho z nich. Zájem dítěte na stejný podíl ze strany výchovy obou rodičů v těchto případech totiž těžko převýší nad uvedenými skutečnostmi.

4.4 výživné Jak již bylo uvedeno výše, pro to, aby bylo možno rozvést manželství, je třeba, aby bylo rozhodnuto o poměrech dítěte po rozvodu manželství. Je tedy nezbytné, aby byla stanovena také výše výživného, jež bude rodič, jemuž dítě nebude svěřeno do péče (případně oba dva rodiče při střídavé péči), na dítě přispívat. Pro případ rozvodu výši výživného buď stanoví sám soud v rámci zmíněného řízení o úpravě poměrů nezletilého (srov. §25 a §26 ZOR a §176 OSŘ) anebo schválí jejich dohodu o výživném (srov. §86112 respektive §50 ZOR). Výše stanovení výživného rodičů vůči dětem vychází z obecné úpravy obsažené v ustanovení §85 ZOR, jež v odstavci prvním stanoví, že „vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá113 do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit“ a v odstavci druhém pak uvádí, že „oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů“114. První část Dle odst. 1 tohoto ustanovení upraví soud rozsah vyživovací povinnosti anebo schválí dohodu o výši u nezletilého, jehož rodiče spolu. Dle odst. 2 pak „soud postupuje stejným způsobem, žijí-li rodiče spolu, avšak jeden z nich neplní dobrovolně své povinnosti k nezletilému dítěti“. Je důležité uvést, že tuto povinnost má soud jen u nezletilých dětí, neboť u zletilých na základě odst. 3 soud výživné upraví jen na návrh. 112

Vznik této povinnosti je dán založením rodinněprávního vztahu rodič-dítě (u matky narozením, u otce uplatněním jedné ze tří domněnek otcovství) (HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2005, s. 358). 113

Při rozsahu této vyživovací povinnosti se přihlíží k poskytované péči rodiči dítěti a také k péči o společnou domácnost (§85 odst. 3 ZOR). 114

47

ustanovení je rozhodující např. pro děti, které dosáhly zletilosti, avšak nadále pokračují ve studiu na vysoké škole, což jim znemožňuje, aby se samy živily – „schopnost samostatně se živit bývá tradičně interpretována extenzivně jako schopnost samostatně uspokojovat všechny potřeby (hmotné, kulturní, podle judikatury včetně bytové)“115. Vyživovací povinnost následně v souladu s tímto výkladem nemusí zaniknout ani dovršením 26 let věku dítěte. Uzavře-li však dítě manželství, vzniká vyživovací povinnost mezi manželi dle §91 ZOR. Zánik vyživovací povinnosti mezi rodiči a dítětem by v tomto případě měl k návrhu vyslovit soud, a to buď v celém rozsahu, nebo v části, v níž je poskytována manželem116. Druhá část uvedeného rozhodnutí se zabývá obecným vymezením výše výživného, v rámci něhož výslovně formuluje právo dítěte podílet se stejnou měrou na životní úrovni obou svých rodičů, přičemž to je definováno jak pozitivně, tak i negativně (v případě podprůměrného příjmu rodiče nelze stanovit

vyšší

výživné

např.

kvůli

studiu

či

nákladným

mimoškolním

aktivitám117). Výše vyživovací povinnosti tedy závisí na schopnostech, možnostech a majetkových poměrech rodičů, což je v rámci rozhodování soudu nerozlučně spjato s ustanovením §96 odst. 1 ZOR, jež stanoví, že soud při rozhodování o výživném „přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného118“, přičemž „při hodnocení schopností, možností a majetkových

HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2005, s. 358. 115

HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2005, s. 359. 116

HOLUB, M., NOVÁ, J., SLADKÁ HYKLOVÁ J. Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 8. vydání, Praha: Linde, 2007, s. 278. 117

V praxi rodič své příjmy prokazuje v případě závislé činnosti dokladem o příjmech vydaným zaměstnavatelem a v případě jiné než závislé činnosti podléhající dani z příjmů je dle §85a odst. 1 ZOR „povinen soudu prokázat své příjmy, předložit podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů a umožnit soudu zjistit i další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle zvláštních předpisů“. Pokud rodič uvedenou 118

48

poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika“. Velice důležitým je pak i ustanovení odstavce druhého stejného ustanovení, dle nějž nelze výživné přiznat, pokud by toto přiznání bylo v rozporu s dobrými mravy, jejichž „obsah spočívá v obecně platných normách morálky, u kterých je dán obecný zájem jejich respektování“119. Vzhledem ke stanovování výživného dětem v rámci rozvodu se však právní teorie klaní k názoru, že může být zkoumané ustanovení aplikováno jen zcela výjimečně – např. zletilé, avšak nezaopatřené dítě by se muselo dopustit trestné činnosti vůči rodičům120. Na základě zavrženíhodného jednání dítěte tak vyživovací povinnost zásadně nezaniká, neboť „rodiče měli dítě vychovávat, měli pečovat o jeho mravní vývoj“121 a dle §32 odst. 2 by měli být rodiče „svým osobním životem a chováním příkladem svým dětem“. Co se týče zániku vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem obecně, tato logicky zaniká smrtí jednoho ze subjektů anebo pokud dojde k osvojení dítěte, avšak např. v případě omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti dle §44 ZOR nikoliv. Pro úplnost je třeba zmínit i úpravu společnou pro všechny typy výživného, dle níž je výživné třeba platit v pravidelných opětujících dávkách (§97 odst. 1 ZOR) a fakt, že se právo na výživné nepromlčuje a v případě dětí

povinnost nesplní, „má se za to, že jeho průměrný měsíční příjem činí 12,7násobek životního minima jednotlivce podle zvláštního právního předpisu“. Fiala in HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2005, s. 421. 119

120

HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo. 3. vyd. Brno: Doplněk, 2006, s. 254.

HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2005, s. 422. 121

49

může být přiznáno dokonce zpětně o tři roky od doby podání návrhu na úpravu (§98 odst. 1 ZOR)122.

4.4.1 možná úprava výživného rodičů vůči dětem de lege ferenda Nový pohled na téma výživného v poslední době přináší návrh zákona o vyživovací povinnosti k nezaopatřeným dětem a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o výživném)

123

z dílny České strany sociálně

demokratické, který zatím prošel prvním čtením v Poslanecké sněmovně, a čerstvě také návrh na sjednocení výživného představený Ministerstvem spravedlnosti124. První ze jmenovaných by měl být lex specialis k ZOR, který si ve věcech výše výživného i rozhodování o něm ponechává subsidiární působnost. Návrh operuje s pojmem „minimálního výživného“, které je dle §1 odst. 1 minimální výší výživného, na něž má nezaopatřené dítě právo od rodiče, se kterým dítě nežije ve společné domácnosti. Odstavec druhý pak stanovuje, že „výši základní sazby minimálního výživného a dalších sazeb minimálního výživného odstupňovaných zejména podle věku dítěte a výše příjmů rodiče, který s dítětem nežije ve společné domácnosti, stanoví vláda nařízením“125, přičemž dle odstavce třetího věty druhé stejného ustanovení „základní sazba Ovšem dle odstavce druhého tohoto ustanovení se promlčují práva ne jednotlivá opětující se plnění výživného. 122

Parlament České republiky, poslanecká sněmovna: Sněmovní tisk č. 849 - Novela z. o výživném. [cit. 3.3.2010]. Dostupné z: 123

Prezentace projektu sjednocení výživného byla uveřejněna na serveru Ministerstva spravedlnosti (Určování výše výživného bude mít od května 2010 nová pravidla. Ministerstvo spravedlnost ČR [online]. [cit. 17.3.2010]. Dostupné z: ). 124

Pro lepší představu uvádíme výňatek z tohoto návrhu nařízení vlády. §3 odst. 1 návrhu nařízení vlády o minimálním výživném: „další sazby minimálního výživného za jeden měsíc jsou odstupňovány podle věku dítěte a podle výše příjmů rodiče, který s dítětem nežije ve společné domácnosti, podle zákona o životním a existenčním minimu“, přičemž dle odstavce třetího jsou jednotlivé výše např. pro příjem 10 000-20 000 Kč rovny 2000 Kč pro dítě do věku šesti let a 3000 Kč pro dítě od věku šesti let, 3000 respektive 3600 Kč pro příjem 20 000-30 000 Kč a maximální hranice pro příjem nad 100 000 Kč je 11000 respektive 13200 Kč. 125

50

minimálního výživného činí za jeden měsíc nejméně 1400 Kč pro dítě do dovršení šesti let a nejméně 1680 Kč pro dítě od šesti let“126. Další velkou změnou, kterou by schválení návrhu přineslo, je tzv. nárok na náhradní výživné, na niž má dle §4 odst. 1 nárok nezaopatřené dítě, „pokud rodič oprávněné osoby nebo jiná fyzická osoba, které byla právoplatným rozhodnutím soudu nebo soudem schválenou dohodou uložena povinnost platit výživné oprávněné osobě, neplní vyživovací povinnost v plné výši, ve lhůtě a způsobem určeným pravomocným rozhodnutím soudu nebo soudem schválenou dohodou nejméně tři po sobě následující měsíce od splatnosti poslední splátky výživného a pokud exekuční řízení trvá nejméně tři měsíce od doručení návrhu na nařízení exekuce exekutorovi a povinná osoba nezačala platit výživné“. Výše náhradního výživného je pak rovna výši poloviny sazby minimálního výživného (§5 odst. 1). Tato zamýšlená změna je však velice diskutabilní, neboť s sebou nese riziko, že by rodiče dětí mohli tohoto institutu využívat za účelem získání více finančních prostředků od státu. Kritici návrhu např. deklarují, že „náhradní výživné je chápáno jako sociální dávka, kterou dlužník běžného výživného nemusí vracet. Jednoduše řečeno, nevadí, že povinná osoba neplní svou povinnost zcela nebo z části, státní rozpočet to doplní a nic se neděje“, dále pak, že „za orgán, který má spravovat tuto agendu, vybrali autoři úřady práce, tedy instituce, které byly založeny za zcela jiným účelem a jsou svými úkoly využívány víc, než je zdrávo“127. Jeden autorů návrhu, poslanec Antonín Seďa, naopak návrh obhajuje slovy „Souhlasím s tím, že nárok na výživné je pohledávkou soukromoprávního charakteru, ale dodávám, že je věcí státu vymahatelnost práva. A tím právem dítěte je i placení výživného. Proto řada

126

Ta by se měla zvyšovat vždy současně se zvýšením částky životního minima.

Oba výroky pronesl poslanec David Kafka (Parlament České republiky, poslanecká sněmovna: Stenografický zápis 67. schůze PS PČR, volební období 2006-2010, o projednávání sněmovního tisku 849 [cit. 3.3.2010]. Dostupné z: 127

51

zemí náhradní výživné zavedla, proto Rada Evropy či Výbor pro práva dětí OSN nabádá garantovat dávky výživného pro nezaopatřené děti, pokud povinná osoba tuto povinnost neplní“128. Uvedený návrh, jenž je komplexním řešením z hlediska, že se nezabývá jen výší výživného, má tedy jistě svá pro i proti, a určitě s sebou v budoucnu přinese rozsáhlou debatu. Oproti tomu koncepce Ministerstva spravedlnosti129 si dává za cíl „pouze“ sjednotit aplikační praxi v oblasti výživného dětí a zaměřuje se oproti předchozímu návrhu jen na prvoinstanční a odvolací soudy a adresáty rozhodnutí o výživném. Návrh pracuje s vymezením dílu platu rodiče připadajícího na výživné dle věku dítěte130 a měl by se stát vodítkem pro rozhodování soudů o výši výživného při zachování další stávající právní úpravy o výživném dětí. Dle Ministerstva spravedlnosti by mělo být pilotní testování koncepce započato již v květnu 2010. Závěrem lze konstatovat, že koncept Ministerstva spravedlnosti je z pohledu vymezení částky výživného poněkud flexibilnější než uvedený sociálnědemokratický návrh, neboť dává soudu možnost na výši výživného lépe aplikovat např. zjištěné oprávněné potřeby dítěte tím, že udává rozpětí této výše. Koncept také více reflektuje odlišné požadavky např. sedmiletého školáka od dvacetiletého vysokoškolského studenta oproti návrhu operujícímu pouze s rozdělením na děti mladší či starší šesti let. Nestanovením pevné maximální možné částky je pak také lépe pokryt nárok dítěte na podílení se na životní úrovni rodičů dle §85 odst. 2 věty druhé ZOR. Je však pouze otázkou

Parlament České republiky, poslanecká sněmovna: Stenografický zápis 67. schůze PS PČR, volební období 2006-2010, o projednávání sněmovního tisku 849 [cit. 3.3.2010]. Dostupné z: 128

Veškerá následující fakta o konceptu, pokud není uvedeno jinak, jsou převzata z prezentace uveřejněné ministerstvem spravedlnosti (Určování výše výživného bude mít od května 2010 nová pravidla. Ministerstvo spravedlnost ČR [online]. [cit. 17.3.2010]. Dostupné z: 129

). Pro věkovou hranici 0-5 let je to 9-13 %, pro 6-9 let 11-15 %, pro 10-14 let 14-18 %, pro 15-17 let 17-21 %, pro dítě starší 18 let pak 20-24 %. 130

52

případné praxe, zda bude ten či onen návrh skutečně fungovat a bude pro problematiku spojenou s výživným opravdovým přínosem.

53

5. vybrané problémy: syndrom zavrženého rodiče Jak bylo uvedeno v předchozích kapitolách, může při a po rozvodu docházet k popouzení dítěte jedním rodičem proti druhému. Jedná se o rodičovskou indoktrinaci, o programování dítěte k negativnímu chování a postoji vůči druhému rodiči. Toto chování není ojedinělé a setkáváme se s ním především v případech, kdy se rodič nevyrovná s rozpadem svého manželství131 a jedná se tak např. o pomstu partnerovi. Samotné popouzení pak velice úzce souvisí s tzv. syndromem132 zavrženého rodiče133 (v angličtině Parental alienation syndrome – PAS), který byl popsán v osmdesátých letech minulého století americkým profesorem psychiatrie A. R. Gardnerem. Syndrom zavrženého rodiče je „proces, kdy je dítěti vůči rodiči vštěpován

odpor

a

kritika,

které

jsou

neoprávněné

anebo

přehnané…Programující rodič přispívá k odcizení dítěte nejenom vědomě, Tito rodiče mají poměrně často osobní historii opuštěného či fyzicky nebo sexuálně zneužívaného dítěte nebo byl sám podobně manipulován, případně trpí poruchami vlastní identity (PAVLÁT, J. Děti v rozvodových sporech: severoamerické studie (1980-2001). Československá psychologie. 2005, roč. 49, č. 5, s. 427). 131

Pojmenování tohoto jevu jako syndromu však někteří odborníci vidí jako poněkud problematické, „protože dítě je tak označeno za nositele patologie a mělo by být nutné jej léčit…Tento syndrom totiž není obsažen v přijaté klasifikaci nemocí a není tedy etické označovat dítě za nositele takových příznaků“ (VARGOVÁ, B. „Syndrom zavrženého rodiče“ jako problematický termín. Právo a rodina. 8. roč., č. 3, 2006. s. 12). 132

Jiní autoři však uvádějí, že je SZR možné klasifikovat pomocí existující mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10 např. jako jiné specifikované poruchy chování a/nebo emocí v dětství (F928, F938), porucha chování vázaná na vztahy k rodině (F910), rozpad rodiny a odcizení (Z635), ztráta láskyplného vztahu v dětství (Z61), jiné problémy spojené s výchovou (Z62) nebo syndrom špatného zacházení rodičem (Y071) (ŠVARC, J., BAKALÁŘ, E. Syndrom zavržení rodiče: příčiny, diagnostika, terapie. In Rozvodová tematika a moderní psychologie. Praha: Karolinum, 2006, s. 48). Mnoho autorů však poukazuje na nepřesný a nevýstižný český překlad původního anglického označení „alienation“. Vhodnějším pojmenováním by dle nich mohl být syndrom odcizeného rodiče - „zavržení v sobě totiž v sobě obsahuje vědomé a jednostranné zapuzení nějakého člověka, většinou spojené s morálním odsouzením. Je to výraz expresivní, emocionálně zabarvený, často moralizující, s výrazně negativní konotací…Odcizení je proti tomu proces probíhající většinou obousměrně. Lidé, kteří nemají možnost kontaktu, se odcizují, a to jak dítě vůči rodiči, tak rodič vůči dítěti“ (VARGOVÁ, B. „Syndrom zavrženého rodiče“ jako problematický termín. Právo a rodina. 8. roč., č. 3, 2006. s. 12). 133

54

ale i podvědomě. Navíc, a to je velmi důležité, se na rozvoji syndromu podílí i samo dítě, nezávisle na rodiči. Významnou úlohu tu hraje i prostředí a rodina, v níž dítě žije.“134. Tento termín se však užije jen v případě, kdy „zavržený rodič“ objektivně nedal důvod k tomu, co by u dítěte mohlo vyvolat oprávněnou nenávist – „většina pozorovatelů by o takovém rodiči soudila, že dítěti poskytoval normální láskyplnou péči. Právě přehánění drobných nedostatků a slabostí je totiž hlavním znakem syndromu zavrženého rodiče. Pokud prokazatelně existuje zneužívání, potom je nepřátelství dítěte oprávněné a koncept

syndromu zavrženého

rodiče

není135 oprávněný“136. V České

republice je rozvinutí syndromu zavrženého rodiče u dětí svěřených do výchovy jednomu z rodičů odhadováno přibližně u 25 % těchto dětí137. Koncept syndromu zavrženého rodiče pracuje s pojmy „zavrhující rodič“ (alienating parent), „zavržený“ či „zavrhovaný rodič“138 (alienated parent) a „odcizené dítě“ (alienated child)139. Dále pak rozpracovává

134

Gardner, R. A. Syndrom zavrženého rodiče. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2006, s. 12. V praxi je však velmi těžké rozlišit, zda je zavržení důsledkem objektivní negativní zkušenosti dítěte, nebo zda jde o přenesené vnímání druhého rodiče. Někteří autoři také tvrdí, že záleží na věku dětí – „dítě, které již je rozumově vyspělé, si na své rodiče může vytvořit vlastní názor, a přestože je ovlivňováno jedním z rodičů, dokáže samo posoudit chování rodičů, zvlášť pokud je vybočující z normálu“ (ŽÁČKOVÁ, M. Syndrom zavrženého rodiče – nejistá teorie. Právo a rodina. 10. roč., č. 6, 2008s. 22). 135

Gardner, R. A. Syndrom zavrženého rodiče. Praha, ministerstvo práce a sociálních věcí, 2006. s. 13. 136

Zcela bezproblémové vztahy s druhým rodičem po rozvodu jsou pak odhadovány na zhruba 15 % (NOVÁK, D., BAKALÁŘ, E. Styk dítěte s druhým rodičem: nový pohled na starý problém. Právo a rodina. roč. 5, č. 11, 2003, s. 8). 137

Přesto, že se jedná o poněkud vyhraněné názvy, bude následující část práce pro zjednodušení textu s takto vymezenými pojmy pracovat. 138

ŠVARC, J., BAKALÁŘ, E. Syndrom zavržení rodiče: příčiny, diagnostika, terapie. In Rozvodová tematika a moderní psychologie. Praha: Karolinum, 2006, s. 41. 139

55

koncept programování (brainwashing), který označuje taktiky, jež rodič 140 vědomě používá, aby dítěti odcizil druhého rodiče. V praxi jsou pak rozeznávány celkem tři typy (stupně) syndromu zavrženého rodiče141 dle intenzity programování, jejichž rozlišení je, dle Gardnera, důležité pro zvolení správného terapeutického i právnického přístupu. Rozlišují se těžké případy SZR (extrémně narušená osobnost zavrhujícího rodiče; fanatismus, jenž přenáší na děti – ty pak nejsou schopny se zavrženým rodičem vůbec trávit čas; paranoidní vztah k dítěti; zavrhující rodiče nejsou schopni rozlišit zcela nesmyslná obvinění od těch, která by mohla být reálná), středně těžké případy (zavrhující rodiče nejsou tolik fanatičtí; jsou schopni do určité míry rozlišit zcela nesmyslná obvinění od těch, která by mohla být reálná; děti mohou být svěřeny do jejich péče, avšak třeba dohled nad návštěvami zavrženého rodiče) a mírné stupně SRZ (zavrhující si rodiče jsou si vědomi negativních důsledků odcizení se s druhým rodičem; vyskytuje se pouze zlost a touha po pomstě, nikoliv paranoia; ochotní ke kompromisu).

5.1 programování Jednotlivými technikami programování, jež byly obecně naznačeny již výše, jsou např. opakování nepravd o zavrhovaném rodiči – zveličování jeho negativních vlastností, povzbuzování ke zneužívání zavrhovaného rodiče (např. finančnímu); bránění v návštěvách zavrhovaného rodiče (fingování nemocí apod.); omezování telefonního kontaktu; omezování možnosti dohledu nad školním prospěchem dítěte; opakované návštěvy dětských lékařů a poukazování na

potíže dítěte

údajně vzniklé po

soudem

stanovených návštěvách zavrženého rodiče (pomočování, křik ze spaní,

V praxi je ve většině případů (90 %) programujícím rodičem matka (Gardner, R. A. Syndrom zavrženého rodiče. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2006, s. 48). 140

Gardner, R. A. Syndrom zavrženého rodiče. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2006, s. 83-87. 141

56

agresivita, smutek apod.); celkové posilování závislosti dítěte oproti vedení k samostatnosti; často se lze setkat s falešným obviněním zavrženého rodiče z týrání či sexuálního obtěžování dítěte142. Všechny tyto taktiky mají za účel pošpinit zavrženého rodiče nejen v očích dítěte, ale i v očích širokého okolí, tak, aby bylo zřejmé, že zavrhovaný rodič je pro dítě opravdu „škodlivý“ a není žádoucí, aby se dítětem stýkal. Co se týče motivů, jež vedou programujícího rodiče k výše uvedenému chování, je jimi často motiv pomsty zavrženému rodiči za rozpad rodiny, dále pak motiv „ochrany“ dítěte (z důvodu svého přesvědčení o negativních vlastnostech partnera), motiv bezpečnosti (bývalý partner by se mohl prostřednictvím dítěte dozvědět nežádoucí informace o programujícím rodiči), mocenský motiv a potřeba vnějšího nepřítele (bez nepřítele musí člověk za své chyby obviňovat jen sám sebe), motiv preventivně praktický (při získávání nového partnera, jako projev naprostého ukončení předchozího vztahu), obava z pozdější ztráty dítěte a motiv transcendence (přirozené úsilí pokračovat svým životem ve svých dětech)143.

5.2 projevy a důsledky Gardner uvádí následující projevy syndromu zavrženého rodiče144: kampaň shazování (projevy nenávisti vůči rodiči, které jsou nejvíce patrné, pokud je dítě současně v přítomnosti „milovaného“ i zavrženého rodiče, pokud je však dítě se zavrženým rodičem samo, může se jeho chování projevovat i v neutrálních až utlumených polohách); slabé, neopodstatněné nebo absurdní odůvodnění nenávisti (v tomto případě si děti často samy vytvářejí zavrhující scénáře, které doplňují to, co jim bylo vštípeno programujícím rodičem); nedostatek ambivalence (černobílý pohled na oba 142

tamtéž

ŠVARC, J., BAKALÁŘ, E. Syndrom zavržení rodiče: příčiny, diagnostika, terapie. In Rozvodová tematika a moderní psychologie. Praha: Karolinum, 2006, s. 45-47. 143

Gardner, R. A. Syndrom zavrženého rodiče. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2006, s. 15-30. 144

57

rodiče – „nenáviděný“ rodič je zcela špatný, „milovaný“ naopak zcela dobrý); fenomén „nezávislého myslitele“ (mnoho dětí tvrdí, že zavržení jednoho rodiče je jejich vlastní rozhodnutí bez přispění druhého rodiče); reflexivní podpora „milovaného“ rodiče při rodičovských sporech; absence pocitu viny (spíše vytěsnění pocitu viny, dítě může projevovat naprostý nezájem o pocity zavrženého rodiče); přítomnost vypůjčených scénářů (přejímání frází a obratů od „milovaného“ rodiče); rozšíření nepřátelství na celou rodinu „nenáviděného“ rodiče. Tyto projevy korespondují s technikami programování uvedenými výše – jsou důsledkem manipulace programujícího rodiče. Jedním z negativních důsledků, které s sebou přináší rozvinutí syndromu zavrženého rodiče, je fakt, že, jak vyplývá z výše uvedeného, dítě může ztratit kontakt s druhým rodičem145, což je v podstatě naplnění cíle jednání zavrhujícího rodiče, avšak tento důsledek s sebou nese sekundární důsledek, jež si zavrhující rodič nepřipouští - dítě „ztrácí prospěch ze všeho, co by mu zavržený rodič mohl poskytnout. Tj. z jeho výchovného a vzdělávacího působení,

podpory i praktické pomoci v různých životních fázích či

situacích“146. Na základě toho pak nastává nejzávažnější důsledek – dochází k zabrzdění a deformování emocionálního vývoje dítěte, neboť “dítě je programováno k potlačení původně pozitivních emocí k nyní zavrhovanému rodiči a dává volný průběh neopodstatněné nenávisti za úplné absence pocitů viny. Rozvíjí se tak značná psychopatologie…Vštípí se mu totiž přesvědčení, že jeho druhý rodič je špatný a závadný, ale ve škole se naučí, že polovina jeho genů je právě od tohoto rodiče…vytvoří si falešné ego,

Někteří autoři však tvrdí, že tento Gardnerův předpoklad je omezen věkem dítěte – „starší dítě nelze ostatně tak snadno manipulovat, jak to popisuje Gardner. Dobře známe případy, kdy je postoj dítěte vůči otci odmítavý, aniž by to byla matčina objednávka. Známe moralizující postoje adolescentů“ (GJURIČOVÁ, S. Syndrom zavrženého rodiče? Právo a rodina. roč. 7, č. 10, s. 7). 145

146

ČERNÁ, P. Rozvod, otcové a děti. Praha: Eurolex bohemia, 2001. s. 47.

58

zdeformované jádro vlastní osobnosti, což je celoživotně poznamenává“147. Ztráta kontaktu s jedním z rodičů pak s sebou nese i další negativní dopad na dítě z hlediska vývoje jeho sexuální identity – „dítěti je totiž odebrán vhodný, tolik potřebný model k převzetí sexuální identity a role. Programuje-li matka, pak chlapci jsou - mnohdy nevratně - poškozováni v identifikaci s přirozeným mužským vzorem, tedy otcem, a dívkám je ztěžována volba erotického partnera v budoucnosti, který je rovněž vybírán podle otcovské předlohy. Programuje-li otec, pak se popsaný obraz pouze zrcadlově mění“148. Syndrom zavrženého rodiče je tedy závažným problémem, který je třeba v rozvodových situacích a v následném svěřování dětí do výchovy mít na zřeteli a zkoumat, zda k němu v konkrétním případě nedošlo. Přesto, že jev praxi těžké tento stav často vysledovat, je pro osoby spadající do procesu svěřování dítěte do výchovy velice důležité se tímto jevem seznámit. Současná česká situace a legislativní odraz syndromu zavrženého rodiče bude rozvedena níže. Před tím je však třeba ještě uvést, že má tato teorie i své odpůrce, kteří tvrdí, že se jedná spíše o uměle vykonstruovaný koncept, jehož rozšíření v praxi je navíc velmi přeceňováno. Někteří autoři, jež zejména označení syndromu a jeho zaměření se na určení podílu obou rodičů na odmítání jednoho z nich považují za problematické, přinášejí do diskuze jiný pohled na vysvětlení důvodů odmítání jednoho z rodičů dítětem. Tento pohled se zabývá zkoumáním samotných prožitků dítěte, jež však nespojuje s programováním, nýbrž je zkoumá jako přirozené obranné mechanismy dítěte. Dítě tedy jednoho z rodičů může odmítat pouze jako důsledek klasických obranných mechanismů ega, kterými jsou např. racionalizace, projekce, represe či

ŠVARC, J., BAKALÁŘ, E. Syndrom zavržení rodiče: příčiny, diagnostika, terapie. In Rozvodová tematika a moderní psychologie. Praha: Karolinum, 2006. s. 49. 147

148

BAKALÁŘ, E., NOVÁK, D. Syndrom zavrženého rodiče v České republice.

59

identifikace 149. Tato kritika najde jistě uplatnění i v praxi, neboť při posuzování, zda opravdu došlo k rozvinutí SZR, je třeba pamatovat i na tuto možnost, proč dítě rodiče odmítá.

5.3 řešení a právní diskuze nad syndromem zavrženého rodiče Legislativní úprava situací, které vznikají na základě projevu syndromu zavrženého rodiče tak, jak byl popsán výše, je v České republice upravena v několika normách a také publikovaných judikátech, jejichž obsah se nyní pokusíme shrnout. Zaměříme se na obecnou úpravu práv dětí a rodičů, dále na situaci, kdy zavrhující rodič brání ve styku s dítětem, ačkoliv tento styk není soudem omezen, na kritéria, za jakých lze styk omezit, na to, zda a případně za jakých okolností lze chování zavrhujícího rodiče posuzovat jako trestný čin a problematiku případného dočasného umístění dítěte do ústavního zařízení.

5.3.1 obecná úprava práv dětí a rodičů na péči a vzájemný styk Jako základ právní úpravy může posloužit čl. 9 odst. 3 ÚPD, který tvrdí, že dítě oddělené od jednoho nebo obou rodičů má právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu s jeho zájmy, a čl. 32 odst. 4 LZPS věta první, dle které „péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči“. Tato dvě ustanovení říkají, že zde existuje vzájemné právo dětí i rodičů na vzájemný styk, které je třeba chránit, přičemž je vždy třeba dbát primárně na zájmy dítěte150, přičemž ty „je třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů“ (usnesení ÚS ze dne 30. 10. 2008, spis. zn. III. ÚS 961/08).

NOVÁK, T. Některé příčiny zdánlivě nepochopitelného odmítání jednoho z rodičů po rozvodu. Právo a rodina. 2010, roč. 12, č. 3, s. 16-18. 149

Což potvrzuje např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008 spis. zn. IV.ÚS 3163/07 „Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány“. 150

60

K této problematice se pak obdobně vyjadřuje Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 6. 2008, spis. zn. II. ÚS 278/08 - „výchova dítěte oběma jeho rodiči je nejen právem a povinností rodičů, ale především právem dítěte, protože obapolná výchova je především v jeho zájmu. Pro omezení či vyloučení takové výchovy musí být zákonné a pádné důvody“. Právo na rodinný život je pak obsaženo také v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, který říká, že „Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence“, přičemž pojem „rodinného života“ vykládá Ústavní soud ČR ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2008 spis. zn. III. ÚS 2150/07 takto: „pojem rodiny ve smyslu označeného článku se neomezuje pouze na vztahy založené na manželství a může zahrnovat další faktická "rodinná" pouta, když spolu strany společně žijí mimo manželství; dítě vzešlé z takového vztahu náleží do této "rodinné" buňky" od svého narození a díky samotné skutečnosti tohoto narození; mezi dítětem a jeho rodiči tak existuje pouto zakládající rodinný život a "být společně" je pro rodiče a jeho dítě základním prvkem rodinného života“. V případě syndromu zavrženého rodiče bývá, jak bylo výše uvedeno, toto právo porušováno, neboť se jeden z rodičů snaží o omezení či dokonce úplného zrušení styku s druhým rodičem. Právo rodičů na péči o dítě, která s sebou nese i samotný styk s dítětem, je pak obsaženo i ve vymezení rodičovské odpovědnosti v §31 odst. 1 ZOR, která je souhrnem práv a povinností při péči o nezletilé dítě a zahrnuje zejména péči o jeho zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v návaznosti na §32 odst. 1 stejného zákona, dle kterého „rozhodující úlohu ve výchově dětí mají rodiče“. Je podstatné, že zákon v těchto případech vždy mluví o rodičích, respektive uvedená práva a povinnosti náležejí bez rozdílu oběma rodičům, což vyjadřuje i §34 odst. 1 – „rodičovská zodpovědnost náleží oběma rodičům“. Také je třeba připomenout povinnost dítěte, kterou mu ukládá §35 ZOR – „dítě je povinno své rodiče ctít a respektovat“. Kromě uvedené ochrany je však státu dána možnost rodičovskou zodpovědnost omezit či pozastavit její výkon. To upravuje § 44 ZOR, odst. 1 – 61

„brání-li rodiči ve výkonu jeho rodičovské zodpovědnosti závažná překážka a vyžaduje-li to zájem dítěte, může soud pozastavit výkon rodičovské zodpovědnosti“ a dále pak odst. 2 téhož ustanovení – „nevykonává-li rodič řádně povinnosti vyplývající z rodičovské zodpovědnosti a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou zodpovědnost omezí; přitom vždy konkrétně vymezí rozsah práv a povinností, na které se omezení vztahuje“, přičemž dle §42 ZOR „opatření, kterými se omezuje rodičovská zodpovědnost, může učinit jen soud“. Na tuto možnost pak pamatuje i LZPS, která ve svém čl. 32 odst. 4 větě druhé připouští, že „práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona“. Obdobné ustanovení pak najdeme v čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte. Omezit či pozastavit styk rodiče s dítětem tedy lze, ale opět pouze v zájmu dítěte a jen na základě rozhodnutí soudu. V námi zkoumaných situacích pak může užít i ustanovení §27 odst. 4 ZOR (respektive §176 odst. 1 OSŘ) – „vyžaduje-li to zájem dítěte a poměry v rodině, může soud upravit styk dítěte s prarodiči a sourozenci“.

5.3.2 možná řešení Na úvod je nutno připomenout, že pro řešení celé situace je jistě základním předpokladem,

aby

byl

SZR

rozpoznán,

což

vyžaduje

znalost

této

problematiky nejen soudu, ale především pracovníků OSPOD a také např. i učitelů či vychovatelů ve školských zařízeních. „Nejmírnějším“ řešením připadajícím v úvahu je možnost mediace, smírčího řízení či rodinné terapie, jež může na dobu až tří měsíců uložit i soud v případě, že zavrhující rodič neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o výchově nezletilých dětí (§273 odst. 2 písm. a) OSŘ), případně může dle §273 odst. 2 písm. b) stanovit navykací plán tak, „aby byl umožněn postupný kontakt dítěte s osobou oprávněnou ke styku s ním. Soud zpravidla před stanovením plánu opatří odborné vyjádření o vhodnosti, obsahu, rozsahu a době trvání. Výkonem kontroly plnění plánu 62

soud pověří vhodnou osobu nebo zařízení, neprovádí-li soud výkon kontroly přímo“. Shledá-li soud porušování plánu některým z účastníků řízení, které má vliv na účel navykacího režimu, nebo dospěje-li k závěru, že navykací režim neplní svůj účel, plán zruší a přistoupí k výkonu rozhodnutí odebráním dítěte, jež bude diskutováno níže. K uvedenému řešení je nezbytné zmínit, že „manipulující rodiče jsou obvykle špatnými kandidáty mediace a eventuálně psychoterapie a obvykle odmítají uznat svou odpovědnost za svůj ničivý vliv na dítě“151. Z toho důvodu pak může být problematické také samotné uskutečňování navykacího plánu. Proto v praxi může dojít i k radikálnějším řešením, jako je umístění dítěte do reintegračního zařízení či provedení výkonu rozhodnutí odnětím dítěte. Těmi se, společně s dalšími tématy, bude zabývat následující text.

5.3.3 omezení a zákaz styku Problém, který se v souvislosti s problematikou SZR často objevuje, je omezení či zákaz styku se zavrženým rodičem, kterého zavrhující rodiče chtějí často dosáhnout. Dle výše uvedeného mají oba rodiče právo na péči a výchovu dětí a děti mají právo na péči a výchovu poskytnutou oběma rodiči, přičemž tato může být omezena či pozastavena v zájmu dítěte. To znamená, vztaženo na syndrom zavrženého rodiče, že v případech, kdy by rodič opravdu ohrožoval zájem dítěte - choval se tak, jak zavrhující rodič popisuje (např. sexuální obtěžování, psychické týrání), bylo by omezení styku v souladu se zákonem. Zároveň však v případě, kdy by zavrhující rodič a dítě uváděli nepravdivá tvrzení očerňující zavrženého rodiče, styk by v tomto smyslu být omezen nemohl. Naopak, na uvedenou situaci lze použít §27 odst. 2 větu druhou ZOR, dle níž „bránění oprávněnému rodiči ve styku s dítětem, pokud je opakovaně bezdůvodné, je považováno za změnu poměrů, vyžadující nové

PAVLÁT, J. Děti v rozvodových sporech: severoamerické Československá psychologie. 2005, roč. 49, č. 5, s. 427. 151

63

studie

(1980-2001).

rozhodnutí o výchovném prostředí“. Zde je třeba se zamyslet nad tím, co bránění ve styku v souvislosti SZR vlastně znamená. Omezování či zákaz styku se může uskutečnit formou podání návrhu zavrhujícího rodiče na omezení či zákaz styku s dítětem k soudu152 dle § 27 odst. 3 ZOR („Jestliže je to nutné v zájmu dítěte, soud styk dítěte s rodičem omezí nebo jej i zakáže“). Pokud se tento požadavek opírá o argument, že styk je technicky obtížně proveditelný (jedna z velmi častých námitek zavrhujících rodičů) – např. kvůli velké vzdálenosti od bydliště dítěte nebo kvůli špatnému dopravnímu spojení, je třeba najít řešení takové situace a nikoliv styk znemožnit. Tento názor zastává i Ústavní soud ČR, který ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2008 spis. zn. III. ÚS 2150/07 říká, že „i v případě, kdy je úprava styku s

nezletilým dítětem organizačně

komplikovanější

(zde

s

ohledem na skutečnost, že rodiče nezletilé žijí odděleně každý v jiné zemi153), je úkolem obecných soudů nalézt takové řešení, které styk rodiče, s nímž dítě nežije, umožní“. Dalším častým argumentem pro omezení styku se zavrženým rodičem je tvrzení, že se s ním dítě nechce stýkat. Jak bylo již uvedeno v předchozím textu, tento stav v situaci, kdy dojde k SZR, nastává často a dítě může být o Další způsob, jak omezit či přímo ukončit styk je faktické zabraňování umožnění styku dítěte se zavrženým rodičem, jež bude popsáno níže. 152

Zmíněné usnesení se zabývalo tvrzením matky, která namítala porušení ustanovení Ústavy a Listiny, k němuž mělo dojít zamítnutím zákazu styku nezletilé dcery s otcem, jehož se matka domáhala. V daném případě znalci z oboru dětské psychologie potvrdili, že situace odpovídá syndromu zavrženého rodiče a proto doporučili styk s otcem zachovat. Zajímavá je i další argumentace Ústavního soudu, pokračování uvedené citace: „za situace, kdy stěžovatelka odmítá sdělit otci nezletilé místo jejich pobytu (uvádí, že žije s dcerou ve Vídni na utajeném místě) a odmítá tak učinit i vůči soudům, je obtížně možné, aby se doporučený styk otce s nezletilou realizoval na jiném místě, než jak byl určen soudním rozhodnutím (v Brně), zejména je-li napoután na speciální prostředí, jež představuje odborná asistence, kde předpoklad "tuzemského" původu příslušné instituce je pro soudy samozřejmostí. Ostatně stěžovatelka, kromě v odvolání (v obecné rovině) učiněného návrhu, že "může takový kontakt probíhat ve Vídni", ani jinou konkrétní možnost v řízení nenavrhla, přičemž - jak se z jejích vyjádření učiněných v průběhu řízení - podává, jediným pro ni subjektivně přijatelným řešením i nadále zůstal pouze zákaz styku nezletilé s otcem, pro což však opodstatněné důvody soudy neshledaly“. 153

64

nechuti vídat se s druhým rodičem opravdu bytostně přesvědčeno (zvláště u těžkého stupně SZR, výsledkem programování prvním rodičem154). Mohlo by se zdát, že zájmem dítěte je v tomto případě řešení nestýkat se se zavrženým rodičem, neboť mu toto může činit velké (nejen) psychické obtíže a pro jeho zdravý vývoj by bylo lépe se podobnému stresu vyhnout a tedy styk opravdu omezit či pozastavit. Na druhé straně, ovšem, je třeba vzít v úvahu výše uvedenou tezi o potřebě styku s oběma rodiči pro zdravý vývoj dítěte, jež je v tomto

případě

v protikladu

s přáním

dítěte

(ovšem

v rámci

SZR

deformovaným programujícím rodičem). České soudy se k tomuto problému vyjadřují následovně:  "Nerealizaci styku nezletilého dítěte nelze zásadně omlouvat tvrzenou nechutí dítěte k takovému styku. Je třeba uvést, že matka, jako osoba, které je nezletilý svěřen do výchovy, je povinna nezletilého ke styku řádně připravit. Taková příprava je dána nejen materiální přípravou ke styku (tedy fyzickou přítomností dítěte na stanoveném místě a náležitým materiálním vybavením), ale rovněž přípravou psychickou, tedy pozitivním naladěním dítěte na nastávající styk. Jestliže rodič není takové řádné přípravy schopen, bylo by lze v tomto spatřovat jeho výchovné selhání, které však nemůže v žádném případě zapříčinit nerealizaci styku." (usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2002 č.j. 25 Co 187/2002-293).  "Matka, které byl nezletilý svěřen předběžným opatřením do výchovy, je povinna vytvářet příznivé podmínky ke styku nezletilého s otcem, Nelze samozřejmě pominout fakt, že již samotné programování dítěte proti rodiči není zcela v souladu se zákonem – např. dle ustanovení §31 odst. 1 ZOR, jak již bylo zmíněno, je součástí rodičovské zodpovědnosti i povinnost péče o citový vývoj dítěte, již lze dát do souvislosti s faktem, že „dítě má být především vychováváno k lásce vůči všem členům rodiny, a to ve vztahu k oběma rodičovským stranám. Jenom takové dítě, které je vedeno dobrým příkladem z vlastního rodinného zázemí, má předpoklady vyrůst v citlivého a empatického člověka“ (NOVÁ, H. Rodičovská zodpovědnost v českém právu (2.). Právo a rodina, roč. 10, č. 8, s. 18). Toto je zakotveno i v §32 odst. 2 ZOR, dle něhož „rodiče mají být osobním životem a chováním příkladem svým dětem“. 154

65

především musí vést dítě ke správnému vztahu k druhému rodiči, a to bez ohledu na vztahy, které existují mezi ní a otcem. Její povinností je i připravit nezletilého na styk s otcem tak, aby nezletilý byl ochoten s otcem odejít, a nemůže nechat na vůli nezletilého (14 let věku, pozn. M. B.), aby se rozhodl sám. Na plnění těchto povinností a podrobení se vykonatelnému soudnímu rozhodnutí nemůže nic změnit skutečnost, že dítě má, pokud je schopno s ohledem na stupeň svého vývoje, právo svobodně vyjádřit svůj názor na úpravu styku s rodičem, kterému nebylo svěřeno do výchovy“ (usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2003 č. j. 11 Co 703/2003-230).  "vývody (…), pokud odkazují právo otce na styk s jeho nezletilými dětmi na okolnosti, zda se nezletilí s otcem stýkat chtějí, jsou založeny na očividně mylném předpokladu. Pokud nejsou zjištěny takové skutečnosti, které by vedly k pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti, není ani při plném respektu k právům samotných nezletilých zákonného, tím méně pak ústavněprávního důvodu k tomu, aby rodiči, v jehož přímé péči nezletilé dítě není, byl styk s ním zakázán, resp. nepřiměřeně omezen" (nález ÚS ze dne 24. 9. 1998, spis. zn. III. ÚS 125/98). Z citací uvedených rozhodnutí tedy jednoznačně vyplývá, že zavrhující rodič by měl upustit od programování dítěte proti zavrhovanému rodiči a naopak by je měl vést k pozitivnímu přístupu k tomuto rodiči. V případě, kdy toto nečiní, čímž dochází k projevům SZR formou odmítání druhého rodiče dítětem, není toto důvod k omezení styku s tímto rodičem. V podobných případech je tedy žádoucí, aby styk se zavrženým rodičem zůstal zachován, avšak, jak bylo uvedeno v předchozích kapitolách, je jistě nezbytné další řešení, např. formou terapie dítěte nebo monitoringu návštěv zavrženého rodiče. V ojedinělých případech pak může dojít k hospitalizaci dítěte v reintegračním zařízení155, což může být podloženo §46 odst. 1 ZOR, který ve Např. případ desetileté Terezy Smutné, jenž byl právě z důvodu tohoto (doposud) neobvyklého řešení situace (s podezřením na SZR vůči otci) formou umístění na dětské 155

66

své první větě: „jestliže je výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo jestliže z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit, může soud nařídit ústavní výchovu nebo dítě svěřit do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Jestliže je to zájmu nezletilého nutné, může soud nařídit ústavní výchovu nebo dítě svěřit do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc i v případě, že jiná výchovná opatření nepředcházela“. Toto řešení je však v praxi velice diskutabilní a je třeba, aby byl v tomto případě opět velmi pečlivě zvážen zájem dítěte na takovém řešení.

5.3.4 maření styku dítěte s druhým rodičem Dalším případem, který při SZR nastává, je situace, kdy je soudem nařízen styk se zavrženým rodičem, avšak zavrhující rodič styk dítěte s ním znemožňuje – např. je odmítá vodit na návštěvy. V takovém případě soud obvykle zavrhujícího rodiče předvolá a poučí ho o jeho povinnosti156, případně takový rodič může být napomenut pro porušování řádné výchovy dítěte příslušným orgánem sociálně právní ochrany dětí dle § 43 odst. 1 písm. a) ZOR. Pokud nedojde k vyřešení situace, vyzve soud zavrhujícího rodiče dle §272 odst. 2 OSŘ, „aby soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu plnil, a poučí jej o možnosti výkonu rozhodnutí ukládáním pokut nebo odnětím dítěte“. Pokud rodič nereflektuje ani tuto výzvu, nařídí soud ve smyslu §273 odst. 1 OSŘ výkon rozhodnutí ukládáním pokut až do výše 50 000 Kč. Soud dále může psychiatrické oddělení velmi medializován a širokou laickou (ale i politickou) veřejností kritizován. Dívka byla přes letní prázdniny 2007 na základě předběžného opatření - usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 7. 2007 čj. P 163/2005 - 1602 umístěna v Olivově dětské léčebně, kde byl vyšetřován její postoj k rodičům. Matka později podala ústavní stížnost, v níž tvrdila, že byla omezena osobní svoboda její nezletilé dcery a také její právo na svobodu pobytu a pohybu, protože byla odňata z péče matky výlučně za účelem změny svého postoje k otci, a domáhala se zrušení usnesení obvodního soudu o předběžném opatření a následného usnesení městského soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání proti prve jmenovanému. Ústavní soud však usnesením ze dne 7. 5. 2008 spis. zn. I. ÚS 3250/07 tuto žádost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost a pro neoprávněnost navrhovatelky. 156

Novák, T., Pokorná, A. In DUDOVÁ, R., HASTRMANOVÁ, Š. Otcové, matky a porozvodová péče. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2007, s. 78.

67

nařídit výkon rozhodnutí odnětím dítěte a jeho předání zavrženému rodiči dle §273 odst. 3 respektive §273a odst. 2 OSŘ. Vzhledem k tomu, že jsou však takové situace pro děti velice stresující, přikračují k uvedenému radikálnímu řešení soudy jen zcela výjimečně (je třeba vždy pečlivě zvážit, jaký je nejlepší zájem dítěte) a v praxi situaci řeší spíše opakovaným ukládáním pokut157. Bránění styku s dítětem je také, dle ustanovení §27 odst. 2 ZOR považováno za změnu poměrů a jako takové vyžaduje nové rozhodnutí o výchovném prostředí, při jehož rozhodování by v případě prokázaného SZR bylo jistě na místě uvažovat o reálném zájmu dítěte na svěření do výchovy zavrženému rodiči. I zde se však užije zásada rozhodování v nejlepším zájmu dítěte, jež vyžaduje pečlivé prozkoumání všech aspektů konkrétního případu, především pak psychického dopadu možné změny prostředí na dítě. Jako poslední doplnění této problematiky je nezbytné zmínit i možnost, že je bráněním styku páchán trestný čin dle §337 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen TZ), jež deklaruje: „ Kdo poté, co proti němu byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, včetně úpravy styku s dítětem, maří výkon takového rozhodnutí nebo dohody, nebo kdo se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon rozhodnutí jiného orgánu veřejné moci týkajícího se výchovy nezletilých dětí, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok“.

DUDOVÁ, R., HASTRMANOVÁ, Š. Otcové, matky a porozvodová péče. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2007. s. 78. 157

68

6. vybrané problémy: mezinárodní únosy dětí jedním z rodičů Mezinárodní únosy dětí jedním z rodičů jsou jednou ze situací, která nastává v souvislosti s rozvodem, často v případě, kdy rodiče nepochází ze stejného státu anebo jeden z nich má úzké vazby k jinému státu a po rozvodu se sem rozhodne přestěhovat a vzít dítě či děti vzešlé z manželství s sebou bez svolení rodiče druhého. K tomuto rodiče motivují nejrůznější faktory – může jít o snahu utéci z prostředí, jež začne díky „nesouladu s životním partnerem považovat za nepřátelské, nemajíc v něm oporu a neorientujíc se ve svých právech, jež mu dává místní jurisdikce“158, nebo se tímto činem rodič snaží přimět partnera „k respektování jím vyznávaných životních zásad a dosáhnout kompromisu při řešení konfliktů pramenících z etnických odlišností obou rodičů a rozdílného životního stylu“159, případně se může jednat snahu o získání výhody domácího prostředí za účelem úpravy práv k dítěti ve prospěch únosce. V neposlední řadě pak bývá únos útěkem ze zdánlivě bezvýchodné situace vzniklé obvykle důsledkem domácího násilí160.

VONDRÁČKOVÁ, P., KLOUB, J.: Mezinárodní únosy dětí, I. díl [online]. Změněno: 19. 4. 2006 [cit. 10. 11. 2009]. Dostupné z Viaiuris 158

159

tamtéž

V naprosté většině se v těchto případech jedná o týrané matky přivdané do rodné země otce dítěte (VONDRÁČKOVÁ, P., KLOUB, J.: Mezinárodní únosy dětí, I. díl [online]. Změněno: 19. 4. 2006 [cit. 10. 11. 2009]. Dostupné z Viaiuris ). Dalšími důvody pak může být např. přesvědčení, že je dítě druhým rodičem zanedbáváno, touha starat se o dítě jen sám bez druhého partnera nebo potrestání partnera za rozchod, vše s uvedeným předpokladem rozdílných státních příslušností rodičů před rozvodem (AGOPIAN, M. W.: The Impact on Children of Abduction by Parents [online]. [cit. 15. 3. 2010]. Dostupné z Ebscohost: ). 160

Jiná typizace rodičů – potenciálních únosců pak uvádí, že kromě výše uvedeného jimi mohou být i ti, jimž bylo v minulosti vyhrožováno únosem nebo přímo byli uneseni, dále pak rodiče podezřívající druhého rodiče ze zneužívání, také paranoidní osoby trpící bludy a sociopati (FAULKNER, N.: Parental Child Abduction is Child Abuse. [online]. [cit. 15. 3. 2010]. Dostupné z: )

69

V České republice bylo v roce 2008 podáno161 23162 žádostí o návrat dětí z ciziny, kam byly protiprávně přemístěny či drženy163 druhým rodičem. Za rok 2008 pak bylo celkově osm případů vyřešeno dohodou rodičů, dobrovolným návratem či smířením se s přemístěním nebo zadržením dítěte, ve dvou případech došlo k návratu dítěte na základě nuceného výkonu soudního rozhodnutí, v šesti případech byl návrh vzat zpět nebo byl žadatel nečinný a jedna žádost byla zamítnuta pravomocným rozhodnutím164. Naopak v 15 případech byla obdržena žádost o návrat dítěte z ČR do ciziny, přičemž v osmi případech došlo k dohodě či smíření se se stávajícím stavem a ve čtyřech případech byla žádost vzata zpět165. Z těchto čísel můžeme vyčíst, že daná problematika sice není v praxi nikterak rozsáhlá, avšak přesto nelze konstatovat, že se jedná o zanedbatelné číslo166. Co se týče praxe vyřešení situací spojených s mezinárodním únosem dítěte v Evropě, je tomu následovně. V 50 % únosů se únosce s dítětem vrací do země svého státního občanství a ve 23 % případů se únosce i s dítětem

Dle informací uveřejněných Úřadem pro mezinárodní ochranu dětí, jenž tyto počty uvádí ve výroční zprávě své činnosti (Zpráva o činnosti Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí v roce 2008 [online]. Brno: Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, vydáno v červnu 2009 [cit. 1. 3. 2010]. Dostupné z: ). 161

z toho 4 mimo působnost Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí 162

Únos jako protiprávní přemístění nebo zadržení dítěte viz následující text zabývající se právní definicí mezinárodních únosů dětí. 163

164

Celkem deset žádostí dle informací Úřadu pro mezinárodní ochranu dětí stále probíhá.

165

Celkem devět žádostí dle informací Úřadu pro mezinárodní ochranu dětí stále probíhá.

Pro doplnění uvádíme, že v např. v roce 2008 bylo v České republice uzavřeno 4234 sňatků s osobami cizí státní příslušnosti a celkový podíl těchto manželství tvořil 8,1 % z celkového počtu sňatků (Sňatečnost. Český statistický úřad [online]. Změněno 15.1.2010 [cit. 17.2.2010]. Dostupné z: ). Ve stejném roce bylo v České republice rozvedeno 2099 manželství, v nichž byl jeden z manželů cizí státní příslušnosti. (Rozvodovost. Český statistický úřad. [online]. Změněno 15.1.2010 [cit. 17.2.2010]. Dostupné z: ).). Tato čísla však sama osobě neurčují všechny možné případy, z nichž může vzejít únos dítěte z nebo do České republiky, neboť by bylo třeba zahrnout i manželství uzavřená či rozvedená v cizině, jejichž statistiky autorům práce nejsou známy. 166

70

nakonec dobrovolně vrátí do země původního pobytu dítěte. Pokud únos dospěje až k soudnímu rozhodování, v 70 % situací soudy nařídí vrácení uneseného dítěte zpět a v 9 % se dokonce dítě vrací na základě souhlasu rodičů. Ve zbývajících případech soud odmítne nařídit návrat pro nebezpečí újmy dítěte167. Průměrná délka řízení o navrácení dítěte je čtyři měsíce. V rámci EU se nejvíce rozporů spojených s únosy objevuje ve Španělsku, Francii a Irsku a mimo země Haagské úmluvy pak v Egyptě, Pákistánu a Indii. Největší problémy mimo EU obecně vznikají ve spojení se zeměmi islámskými (se zeměmi s odlišnou historií a tradicemi rodinné výchovy) a také zeměmi postiženými válečnými konflikty168. Tolik tedy na úvod k problematice mezinárodních únosů dětí jedním z rodičů, následující text se bude věnovat nejprve možným psychologickým dopadům únosů na děti a posléze bude na toto téma nahlédnuto z pohledu právní úpravy a možného řešení.

6.1 psychologické dopady na dítě Jak již bylo uvedeno v úvodních kapitolách práce, rozvody obecně mají na děti negativní psychický vliv, zvláště pokud se jedná o vyhrocené rozvodové situace. Únos dítěte rodičem do ciziny bezpochyby mezi takové vyhrocené situace patří, a proto s sebou také nese velké nebezpečí negativních dopadů na psychiku dítěte. Některé prameny uvádějí, že z důvodu těchto závažných negativních dopadů na děti se může dokonce jednat o formu týrání dětí169. Únos dítěte rodičem může být větším traumatem než únos cizí osobou, neboť

Dle čl. 13 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, viz text věnující se této úmluvě. 167

KOLÁŘOVÁ, D.: Když rodič unese vlastní dítě [online]. Změněno: 24. 1. 2008 [cit. 11. 11. 2009]. Dostupné z epravo.cz 168

FAULKNER, N.: Parental Child Abduction is Child Abuse. [online]. [cit. 15. 3. 2010]. Dostupné z: 169

71

v tomto případě je pachatel pro dítě před aktem důvěryhodným a milujícím rodičem. Obecně lze říci, že míra negativních dopadů na dítě závisí na délce odloučení. Americké výzkumy ukázaly, že v případě dětí, které jsou uneseny na dobu např. několika měsíců, zvláště pak mladších dětí, může v případě návratu zapříčinit pozdější špatnou adaptaci na staré prostředí, neboť si odloučeného rodiče, ale i bývalý domov, nemusí téměř pamatovat. Delší doba trvání únosu bývá také často spojena s větším počtem změn prostředí, jež jsou zapříčiněny snahou rodiče o skrývání se, což dítěti neumožňuje kvalitní adaptaci na okolní prostředí jako je škola (pokud ji navštěvuje) či vytvoření kamarádů. Delší doba pak také znamená delší působení rodiče – únosce, jenž může dítě manipulovat170. Naopak u dětí, jež byly uneseny na dobu maximálně několika týdnů, se tyto problémy objevily minimálně, dokonce se u některých dětí dalo tvrdit o vnímání únosu jako určitého dobrodružství. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že je velice důležité, aby příslušné instituce při řešení nastalé situace postupovaly co nejrychleji.171 Na základě předchozího textu je patrné, že únos, zvláště ten dlouhodobý, má na dítě dopady, které se nyní pokusíme sumarizovat a typizovat172. Unesené děti často vykazují známky deprese, ztráty stability a nadměrnou bázlivost, cítí se osaměle, bezmocně a případně rozzlobeně, bývá narušeno formování jejich identity a mají velký strach z opuštění173. Tyto 170 171

Více o manipulaci a jejích dopadech viz text zabývající se syndromem zavrženého rodiče. Issues in Resolving Cases of International Child Abduction by Parents [online]. Washington:

U.S. Department of Justice, vydáno v prosinci 2001 [cit. 15. 3. 2010]. Dostupné z: Následující text se zaměří na možné negativní psychické důsledky, jež se u dětí na základě výzkumů často objevují, avšak nelze říci, že je tomu tak vždy (např. u kratších dob trvání únosu), proto je text spíše naznačením následků situací, jež nastávají spíše v závažnějších případech. 172

FAULKNER, N.: Parental Child Abduction is Child Abuse. [online]. [cit. 15. 3. 2010]. Dostupné z: 173

72

dopady lze podřadit pod několik psychologických diagnóz, jimiž jsou reaktivní porucha příchylnosti dětí174, generalizovaná úzkostná porucha175, akutní stresová reakce176, posttraumatická stresová porucha177 a separační úzkost. Dále se pak objevuje naprosto neopodstatněný pocit viny dětí za únos178 z důvodu přesvědčení, že mu mohly nějakým způsobem zabránit a mnoho starších dětí také cítí vinu za to, že se nepokusily kontaktovat opuštěného rodiče. Děti se pak dostávají do neslučitelného postoje mít rád oba dva rodiče, což nakonec spolu s dobou odloučení může vyústit v odcizení179 od opuštěného rodiče.

V MKN-10 označena F941, jedná se o extrémní příchylnost ke všem dospělým nebo dětem bez rozdílu anebo naopak extrémní odmítání péče, lásky a podpory blízkých dospělých. Tato porucha je často doprovázena záchvaty vzteku, negativismu a impulzivitou, nevyvinutým morálním svědomím a nevyvinutou empatií, neschopností projevovat a přijímat lásku, vyhýbavostí vůči navazování citových vztahů, manipulativním chováním, hostilitou, povrchností a nestálostí vztahů s dospělými i vrstevníky a nedůvěrou a neposlušností vůči autoritám (PALKOVÁ, M. Potenciálně nebezpečné terapie. Psychoterapie : praxe – inspirace – konfrontace. 3. roč, č. 3–4, 2009, str. 208). 174

V MKN-10 označena F411, jedná se o úzkostnou poruchu charakteristickou nadměrnými nekontrolovatelnými obavami a úzkostí týkající se zvládání běžných denních záležitostí. Intenzita a frekvence těchto obav je nepřiměřená jejich závažnosti a je tak velmi omezující pro každodenní život. Porucha vzniká v souvislosti se stresujícími událostmi, zvláště takovými, které člověk vnímá jako ohrožující. Mezi ně lze zařadit právě únos dítěte (PAVLOVSKÝ, Pavel. Soudní psychiatrie a psychologie. 3. vyd., Praha: Grada, 2009, s. 79). 175

V MKN-10 označena F430, je to přechodná bezprostřední reakce na traumatickou událost nebo vážné ohrožení, její příznaky však z velké části odeznívají již po několika dnech po události (maximálně po třech měsících). V rámci únosů se může jednat např. o reakci na samotné nečekané přemístění a odloučení od jednoho z rodičů (PAVLOVSKÝ, Pavel. Soudní psychiatrie a psychologie. 3. vyd., Praha: Grada, 2009, s. 80). 176

V MKN-10 označena F431, stejně jako akutní stresová reakce je i tato reakcí na traumatickou událost, avšak má dlouhodobý charakter, neboť postižená osoba prožívá traumatickou událost neustále znovu v myšlenkách a snech dlouho po skutečném prožití události – není schopna traumatický zážitek zpracovat a vstřebat jej mezi ostatní každodenní události. Mezi její projevy patří poruchy spánku a soustředění a nepřiměřené úlekové reakce, dále pak deprese, výše zmíněná generalizovaná úzkostná porucha, rozvoj nejrůznějších závislostí apod. (PAVLOVSKÝ, Pavel. Soudní psychiatrie a psychologie. 3. vyd., Praha: Grada, 2009, s. 80). 177

178

Může navázat na pocit viny za rozchod rodičů zmíněný v úvodních kapitolách práce.

Odcizení také může významně souviset s procesem programování popsaným v kapitolách této práce zabývajících se syndromem zavrženého rodiče. 179

73

Dalším důsledkem může být vypěstování tzv. naučené bezmocnosti, jež se projevuje jako přizpůsobení se a pasivní přijetí skutečností, které v minulosti vyústily v určité následky bez možnosti ovlivnění postižené osoby, a které nyní, přesto, že by je již bylo možno ovlivnit, nemá na základě této předchozí zkušenosti postižená osoba vůli nijak měnit. Tuto vůli pak postižený nemá ani přesto, že na něj mají negativní dopad a mohl by je změnit180. V případě únosu, kdy dítě neví, proč bylo přemístěno a není to schopno nijak ovlivnit, pak důsledkem naučené bezmocnosti může později dojít k naprostému smíření se se situací, avšak ne důsledkem přijetí této skutečnosti, nýbrž pocitu, že s tím zkrátka nejde nic dělat. V neposlední řadě pak může situace únosu, kdy je dítě odtrženo bez dostatečné psychické přípravy od všeho, co dosud znalo (kamarádi, příbuzní, domov, škola, hračky, známá místa a především rodič), čímž je ohrožena jeho emocionální i fyzická bezpečnost, vést ke vzniku zmíněných depresí, chronické úzkosti a strachu, ale také ke vzniku paranoie či nejrůznějších fóbií181. Rodiče – únosci se také např. často snaží dítě přesvědčit o tom, že druhý rodič zemřel, což dělají z důvodu, že věří, že na základě takového přesvědčení dítě snáze ztratí kořeny a spojení s původním domovem, bude lépe manipulovatelné a lépe se také adaptuje na „nový domov“182. V takovém případě pak za situace, kdy je dítě vráceno zpět, logicky nastává velký šok, jehož důsledky mohou být alespoň zmírněny opatrnou, postupnou adaptací na nové prostředí, jež by měla být nařízena spolu s péčí odborníků z řad psychologů a psychiatrů. Péče a postupná adaptace je však samozřejmě nezbytná i v situacích, kdy dítě není přesvědčováno o smrti druhého rodiče a kdy je „pouze“ odloučeno. 180

HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000, s. 73.

FAULKNER, N.: Parental Child Abduction is Child Abuse. [online]. [cit. 15. 3. 2010]. Dostupné z: 181

182

tamtéž

74

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že, zvláště v některých případech, může

mít

únos

na

dítě

negativní

následky

s dlouhodobými,

někdy

celoživotními dopady. Proto je nesmírně důležité, aby tento poznatek reflektovala i právní nauka a snažila se v rámci ochrany dítěte o vytvoření co nejrychlejšího a nejúčinnějšího systému řešení takových případů.

6.2 právní zakotvení Právní definici pojmu mezinárodní únos dítěte přináší Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (dále jen Haagská úmluva), dle níž se jedná o protiprávní přemístění či zadržení dítěte v zemi mimo stát jeho obvyklého bydliště. Toto přemístění či zadržení je protiprávní, pokud by jím bylo porušeno právo péče o dítě, které je přiznáno určitému subjektu podle právního řádu státu obvyklého pobytu dítěte před jeho přemístěním. Nezbytný je pak předpoklad výkonu práva péče o dítě před protiprávním přemístěním anebo předpoklad tohoto výkonu, pokud by nedošlo k přemístění či zadržování dítěte183. Právní úprava týkající se přemístění dětí z a do České republiky je upravena několika předpisy. Primárně je to ÚPD, jež ve svém čl. 11 odst. 1 deklaruje povinnost států činit „opatření k potírání nezákonného přemísťování dětí do zahraničí a jejich nenavracení zpět“. Při únosu se rodič – únosce dopouští kromě zásahu do uvedeného práva dítěte nebýt svévolně přemístěno z místa obvyklého bydliště a práva druhého rodiče na péči o dítě také zásahu do práva dítěte být vychováváno oběma rodiči dle čl. 7 a 18 ÚPD, dále pak zásahu do práva na nezasahování rodinného života v rozporu s právem dle čl. 16 ÚPD a do práva dítěte nebýt zbaveno svého rodinného prostředí chráněného čl. 20 ÚPD. Dalšími dokumenty upravujícími problematiku mezinárodních únosů dětí jsou Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (dále

183

srov. preambuli a čl. 3 Haagské úmluvy

75

jen Haagská úmluva), která svým obsahem navazuje na úpravu obsaženou v ÚPD, neboť si ve své preambuli klade za cíl „chránit děti mezinárodní úpravou před škodlivými účinky jejich protiprávního přemístění nebo zadržování a stanovit postupy k zajištění jejich bezodkladného návratu do státu jejich obvyklého bydliště, jakož i zajistit ochranu práva styku s nimi“. Haagská úmluva se vztahuje na všechny děti, které měly v době bezprostředně před protiprávním přemístěním či porušením práva styku s nimi své obvyklé bydliště ve smluvním státě a, na rozdíl od ÚPD, se vztahuje pouze na děti, které nedosáhly věku šestnácti let (čl. 4). Haagská úmluva upravuje zvláštní řízení, v němž se lze domáhat vrácení neoprávněně přemístěného dítěte. Kromě tohoto řízení je však možno využít i možností, jež nabízí dokumenty jiné -

např. Evropská úmluva o uznávání a výkonu rozhodnutí

o výchově dětí a obnovení výchovy dětí, Úmluva o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí či nařízení Rady ES č. 2201/2003 ze dne 27.11. 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení Rady ES č. 1347/2000 (dále jen Brusel II. bis).

6.2.1 řízení dle Haagské úmluvy V případě, že dojde k protiprávnímu184 přemístění nebo zadržení dítěte, může se dle čl. 8 Haagské Úmluvy185 rodič, jehož právo na péči o dítě bylo přemístěním porušeno, obrátit na ústřední orgán186 obvyklého bydliště dítěte Pojem protiprávní přemístění Haagská úmluva ve svém čl. 3 vymezuje jako porušení práva „péče o dítě, které má osoba, instituce nebo kterýkoliv jiný orgán buď společně, nebo samostatně, podle právního řádu státu, v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením“ a „v době přemístění nebo zadržení bylo toto právo skutečně vykonáváno, společně nebo samostatně, nebo by bylo takto vykonáváno, kdyby bylo nedošlo k přemístění či zadržení“. 184

185

v této kapitole dále jen „Úmluva“

Tím byl na základě čl. 6 Haagské úmluvy určen Úřad pro mezinárodní ochranu dětí (dále jen UMPOD) se sídlem v Brně. Ústřední orgány všech smluvních států jsou spolu povinny spolupracovat a také mají za úkol podporovat spolupráci mezi příslušnými orgány ve svých státech tak, aby mohl být zajištěn bezodkladný návrat dítěte. 186

76

nebo ústřední orgán kteréhokoliv jiného smluvního státu187 o pomoc při zajištění návratu dítěte. Dle čl. 10 se tento ústřední orgán musí pokusit o dobrovolné navrácení dítěte, tedy vyřešení sporu smírnou cestou. Pokud není dítě vydáno touto cestou, musí být podán návrh na zahájení řízení o navrácení dítěte k soudnímu nebo správnímu orgánu státu, v němž se dítě nachází. Dle čl. 11 Úmluvy toto řízení musí proběhnout urychleně – nerozhodne-li orgán do šesti týdnů od zahájení řízení, musí navrhovateli nebo ústřednímu orgánu dožádaného státu zdůvodnit, proč dochází k průtahům. Co se týče tohoto požadavku na rychlost řízení, ne vždy je jej snadné dodržet, „neboť soud se musí zabývat veškerými aspekty případu a provádět poměrně složité dokazování. Může tak ze zcela objektivních příčin dojít k situaci, že než soud rozhodne o případném návratu dítěte do státu jeho obvyklého bydliště, dítě se v novém prostředí zcela asimiluje a pokud jde o dítě malé, může během doby v domovském státě rodiče – únosce zcela ztratit schopnost dorozumět se jazykem svého druhého, poškozeného rodiče“188. Poté může být rodičem - únoscem namítáno, že dítě se již sžilo s novým prostředím, v němž má kamarády, či začalo navštěvovat školní docházku, a návrat tak byl pro dítě návratem do naprosto cizího prostředí a mohl by mu tak způsobit újmu dle čl. 13 písm. b) Úmluvy. V tomto případě by za určitých podmínek tento stav mohl být opravdu objektivně prokázán a další traumatizování dítěte do dalšího (pro něj nového, i když původního) prostředí jistě není žádoucí. Požadavek rychlosti se také promítá v nebezpečí negativního ovlivňování dítěte vůči nepřítomnému rodiči a následné možnosti

Států, pro něž je Haagská úmluva v současnosti účinná, je včetně ČR v současnosti celkem 81 (Hague Conference on Private International Law: Status Table of Convention of 25 October 1980 on the Civil Aspects of International Child Abduction [online]. Změněno 15.2.2010 [cit. 15. 3. 2010]. Dostupné z: ). 188 VONDRÁČKOVÁ, P., KLOUB, J.: Mezinárodní únosy dětí, I. díl [online]. Změněno: 19. 4. 2006 [cit. 10. 11. 2009]. Dostupné z Viaiuris 187

77

vyvinutí v předchozích kapitolách diskutovaného syndromu zavrženého rodiče. Velice důležitým ustanovením Úmluvy je čl. 12, dle něhož „Jestliže dítě bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo podle článku 3 a v den zahájení řízení před soudním nebo správním orgánem smluvního státu, v němž dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení, nařídí příslušný orgán bezodkladné navrácení dítěte“, což znamená, že pro navrácení dítěte musejí být splněny podmínky protiprávnosti uvedené v čl. 3 a řízení nesmí začít později než jeden rok od přemístění. Co se týče lhůty, je tato vcelku logickou podmínkou, neboť po uplynutí jednoho roku existuje reálná možnost, že se dítě již s novým prostředím natolik sžilo, že větší újmou by pro něj byl návrat do původního bydliště. Z tohoto ustanovení však existují výjimky, a to hned druhá věta tohoto ustanovení, která uvádí, že navrácení dítěte může být nařízeno i v případě, kdy řízení začalo po uplynutí jednoho roku, avšak s požadavkem, že se neprokáže, že se dítě sžilo s novým prostředím. Další výjimkou je ustanovení čl. 13 Úmluvy, dle něhož není orgán dožádaného státu povinen nařídit navrácení dítěte, pokud osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáže, že „osoba, instituce nebo jiný orgán, který měl pečovat o osobu dítěte, ve skutečnosti nevykonával právo péče o dítě v době přemístění nebo zadržení nebo souhlasil či později se smířil s přemístěním nebo zadržením“ nebo „je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace“. Soudní nebo správní orgán pak také může odmítnout navrácení dítěte, pokud dítě dosáhlo dostatečného věku a stupně dospělosti a vyjádřilo nesouhlas s návratem. Poslední výjimkou je pak čl. 20 Úmluvy, jenž zakotvuje možnost odmítnutí návratu z důvodu rozporu se základními zásadami dožádaného státu o ochraně lidských práv a základních svobod.

78

Pro úplnost je pak třeba také zmínit ustanovení čl. 16 Úmluvy, jež znemožňuje věcné rozhodování o právu o péči o dítě poté, co orgány smluvního státu, do něhož bylo dítě přemístěno nebo v němž bylo zadrženo, obdržely oznámení o protiprávní přemístění nebo zadržení dítěte dle čl. 3 Úmluvy, dokud nebude rozhodnuto, že dítě má být dle Úmluvy vráceno, nebo nebude-li podán návrh na zahájení řízení o navrácení v přiměřené lhůtě po obdržení oznámení. Toto ustanovení tak zamezuje situaci, kdy by rodič únosce ihned po příjezdu do domovského státu podal návrh na rozvod a svěření dítěte do své péče, což by, v případě úspěchu, fakticky znamenalo potvrzení protiprávního stavu. Závěrem je k aplikaci Úmluvy také nutno zmínit fakt, že výše uvedené řízení není řízením ve věci samé o péči o dítě, nýbrž řeší pouze situaci přemístění dítěte. Řízení tedy nezjišťuje rodičovské předpoklady k péči o dítě, neboť dle čl. 19 Úmluvy se rozhodnutí o návratu dítěte nedotýká věcné úpravy práva péče o dítě. O péči o dítě je tedy možné rozhodnout až po právní moci rozhodnutí ve věci ne/navrácení dítěte, čímž se řízení o navrácení dítěte dle Úmluvy stává jakýmsi „předběžným opatřením“.

6.2.2 nařízení Brusel II. bis V případě, kdy dojde k únosu dítěte mezi členskými státy EU189, je třeba uvažovat kromě Haagské úmluvy také nařízení Brusel II. bis190, které má dle svého čl. 60 aplikační přednost ve věcech upravených v nařízení a ve věcech ostatních, dle odstavce 17 preambule nařízení, Haagskou úmluvu respektuje a podporuje ji v dalším užívání s doplněním úpravy dle čl. 11 nařízení. Jeho význam pro aplikační praxi můžeme shrnout do několika bodů. První změna se týká čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, dle něhož při nebezpečí vzniku závažné ujmy není orgán povinen nařídit navrácení dítěte. Toto ustanovení je doplněno čl. 11 odst. 4 nařízení, dle něhož soud žádost o 189

Mimo Dánska, jež na aplikaci neparticipuje.

190

V textu této kapitoly dále pouze „nařízení“

79

navrácení dle čl. 13 písm. b) nemůže odmítnout, „pokud se prokáže, že byla přijata vhodná opatření k zajištění ochrany dítěte po jeho navrácení“, přičemž v praxi budou tato opatření zaručovat nejspíše orgány státu, kam má být dítě vráceno. Tato úprava je výrazem snahy zajistit respektování práv o péči o dítě založených právním řádem jednoho smluvního státu ostatními smluvními státy. Další výraznou změnou, kterou nařízení přináší, je ustanovení čl. 11 odst. 2 nařízení, jež stanovuje, že je vykonatelné každé rozhodnutí soudu, který vykonává jurisdikci dle nařízení, ukládající navrácení dítěte, i pokud soud příslušný dle Haagské úmluvy již rozhodl o nenavrácení dítěte. „To znamená, že i v případě, kdy se nepodaří dosáhnout vydání dítěte neoprávněně přemístěného např. z ČR do jiného členského státu EU prostřednictvím Haagské úmluvy, je možné domoci se jeho navrácení na základě výkonu rozhodnutí českého soudu vydaného v opatrovnickém řízení poté, co byl návrat dítěte dle Haagské úmluvy zamítnut, a to v souladu s ustanoveními čl. 41 a čl. 42 nařízení“191. Co se týče vztahu řízení o navrácení a řízení o péči o dítě diskutovanému v předchozí kapitole, je v souvislosti s nařízením nutné zmínit odst. 17 preambule nařízení, dle něhož musí po rozhodnutí o nenavrácení dítěte (jež může být vydáno jen ve zvláštních, řádně odůvodněných případech) následovat rozhodnutí soudu země obvyklého bydliště dítěte, které výše uvedené „předběžné“ opatření nahradí. Fakticky tak poté může být nařízeno navrácení dítěte, a to „pouze“ o něco později a z jiného titulu.

VONDRÁČKOVÁ, P., KLOUB, J.: Mezinárodní únosy dětí, II. díl [online]. Změněno: 19. 4. 2006 [cit. 10. 11. 2009]. Dostupné z Viaiuris 191

80

6.2.3 řízení dle Evropské úmluvy o uznávání a výkonu rozhodnutí o výchově dětí a obnovení výchovy dětí Jak bylo zmíněno výše, v případě protiprávního přemístění dítěte přes hranice na území cizího státu je možný při řešení výběr z více dokumentů. Jedním z nich je tato Úmluva192, jež se však od Haagské úmluvy v několika ohledech liší. Největším rozdílem je fakt, že se dle Úmluvy lze domáhat navrácení dítěte jen v případě, kdy je vydáno rozhodnutí o výchově, s nímž je toto přemístění v rozporu. Cestou domáhání je pak snaha o uznání a výkon takového rozhodnutí ve státě193, do nějž bylo dítě uneseno194. Rozhodnutí o výchově je pak definováno v čl. 1 písm. c) Úmluvy jako „rozhodnutí orgánu, pokud se týče péče o osobu dítěte, včetně práva rozhodovat o místě jeho bydliště, nebo právu styku s ním“. Pokud bylo dítě přemístěno protiprávně195 přes hranice státu, může oprávněná osoba požádat prostřednictvím ústředního orgánu kteréhokoliv smluvního státu196 o uznání a výkon rozhodnutí na území toho státu, do kterého bylo dítě přemístěno. Pro uznání a výkon rozhodnutí pak musejí být splněny podmínky stanovené čl. 8, 9 a 10 Úmluvy.

Myšleno Evropská úmluva o uznávání a výkonu rozhodnutí o výchově dětí a obnovení výchovy dětí, v této kapitole dále jen „Úmluva“. 192

V současné době je však Úmluva účinná pouze pro země EU kromě Slovinska, dále pak pro Island, Lichtenštejnsko, Moldavsko, Černou Horu, Norsko, Srbsko, Švýcarsko, Makedonii, Turecko a Ukrajinu (Council of Europe: European Convention on Recognition and Enforcement of Decisions concerning Custody of Children and on Restoration of Custody of Children [online]. [cit. 15. 3. 2010]. Změněno 15.3.2010. Dostupné z: ) . Tento omezený počet zemí ji tudíž podstatně limituje v jejím využití. 193

Nelze ji tedy použít v těch případech, kdy přemístění dítěte je porušením práv plynoucích ze zákona (VONDRÁČKOVÁ, P., KLOUB, J.: Mezinárodní únosy dětí, II. díl [online]. Změněno: 23. 8. 2006 [cit. 10. 11. 2009]. Dostupné z Viaiuris: ). 194

Protiprávnost přemístění je definována jako „přemístění dítěte přes mezinárodní hranice v rozporu s rozhodnutím týkajícím se jeho výchovy, které bylo vydáno v některém smluvním státě a které je vykonatelné v tomto státě“ (čl. 1 písm. d) Úmluvy). 195

196

V ČR je jím opět UMPOD.

81

„S ohledem na výše uvedené lze tedy konstatovat, že Evropská úmluva o uznávání a výkonu rozhodnutí o výchově a obnovení výchovy dětí poskytuje ve srovnání s Haagskou úmluvou účinnější prostředky k dosažení navrácení dítěte přemístěného v rozporu s rozhodnutím o výchově do cizího státu, a to především díky omezené možnosti použití důvodů pro odmítnutí nařízení návratu dítěte“197. Zároveň je však třeba pamatovat na omezení jejího použití z hlediska malého počtu smluvních států a možnosti využití pouze v případě, že je vydáno rozhodnutí o výchově.

6.2.4 řízení dle Úmluvy o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí Tato Úmluva198 sice obsahuje především kolizní normy k určení použitelného práva a soudní pravomoci, avšak upravuje také postup k navrácení dětí přemístěných přes státní hranice v rozporu s vydaným opatřením k ochraně osoby a majetku dítěte. To znamená, že pro její aplikaci je opět třeba, na rozdíl od Haagské úmluvy, aby existovalo rozhodnutí soudu upravující výchovu dítěte nebo rozhodnutí o styku s ním. Rodič, jehož práva založená soudem (viz výše) byla neoprávněným199 přemístěním dítěte přes hranice porušena, může požádat o uznání a následný

VONDRÁČKOVÁ, P., KLOUB, J.: Mezinárodní únosy dětí, II. díl [online]. Změněno: 23. 8. 2006 [cit. 10. 11. 2009]. Dostupné z Viaiuris: 197

Myšleno Evropská úmluva o uznávání a výkonu rozhodnutí o výchově dětí a obnovení výchovy dětí, v této kapitole dále jen „Úmluva“. 198

Protiprávnost přemístění nebo zadržování dítěte je obdobně jako v předešlých dvou případech stanovena takto (čl. 7 odst. 2 Úmluvy): „Přemístění nebo zadržování dítěte se pokládá za protiprávní, jestliže a) porušuje práva péče náležící osobě, instituci nebo jinému orgánu, ať společně nebo samostatně, podle práva státu, ve kterém dítě mělo obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením; a b) v době přemístění nebo zadržení byla tato práva skutečně vykonávána, buď společně či samostatně, anebo by byla vykonávána, kdyby nedošlo k přemístění nebo zadržení“ 199

82

výkon rozhodnutí na území smluvního státu200, kde se dítě nachází. Orgán, jenž rozhoduje o uznání a výkonu rozhodnutí, může uznání odmítnout jen na základě důvodů vymezených čl. 23 odst. 2 Úmluvy201, jichž ve srovnání s předchozími dvěma úpravami podstatně méně. Proto „v případě, kdy je dítě přemístěno na území jiného státu v rozporu s vydaným rozhodnutím o jeho výchově, lze tedy doporučit, aby osoba, jejíž právo k dítěti bylo přemístěním porušeno, zvolila k domáhání se navrácení dítěte…právě Úmluvu o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí“202.

6.2.5 česká úprava Důležité je také zmínit českou úpravu „řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí“ zakotvenou v §193a - §193e OSŘ. Tato úprava reflektuje řízení o návrhu na navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů podle Haagské úmluvy nebo podle nařízení a v §193a odst. 1 OSŘ vymezuje účastníky řízení, jimiž jsou „ten, jehož právo na péči o dítě, vykonávané podle právního řádu státu, v němž dítě mělo svůj

V současné době je však Úmluva účinná pouze pro Albánii, Austrálii, Bulharsko, Chorvatsko, ČR, Ekvádor, Estonsko, Maďarsko, Lotyšsko, Litvu, Maroko, Monako, Slovensko, Slovinsko, Švýcarsko, Ukrajinu, Uruguay, Arménii a Dominikánskou republiku (Hague Conference on Private International Law: Status Table of Convention of 19 October 1996 on Jurisdiction, Applicable Law, Recognition, Enforcement and Co-operation in Respect of Parental Responsibility and Measures for the Protection of Children [online]. Změněno: 7.9.2009 [cit. 15. 3. 2010]. Dostupné z: ). Tento poměrně nízký počet zemí Úmluvu tudíž podstatně limituje v jejím využití. 200

Těmi jsou: nedostatek soudní pravomoci orgánu, který rozhodnutí vydal; procesní pochybení v řízení, jež předcházelo vydání rozhodnutí, o jehož uznání je žádáno, spočívající v tom, že dítěti či osobě, která namítá, že toto rozhodnutí narušuje její rodičovskou zodpovědnost, nebyla dána příležitost ke slyšení, výhrada veřejného pořádku; neslučitelnost rozhodnutí, o jehož uznání je žádáno, s pozdějším rozhodnutím vydaným v nesmluvním státě této úmluvy, jestliže toto pozdější rozhodnutí splňuje podmínky pro uznání (VONDRÁČKOVÁ, P., KLOUB, J.: Mezinárodní únosy dětí, II. díl [online]. Změněno: 23. 8. 2006 [cit. 10. 11. 2009]. Dostupné z Viaiuris: ). 201

VONDRÁČKOVÁ, P., KLOUB, J.: Mezinárodní únosy dětí, II. díl [online]. Změněno: 23. 8. 2006 [cit. 10. 11. 2009]. Dostupné z Viaiuris: 202

83

obvyklý pobyt bezprostředně před přemístěním nebo zadržením, bylo porušeno“ (žalobce), „ten, kdo právo na péči o dítě, vykonávané podle právního řádu státu, v němž dítě mělo svůj obvyklý pobyt bezprostředně před přemístěním nebo zadržením, porušuje“ (žalovaný) a dítě. Z důvodu zrychlení řešení únosů §193b odst. 3 stanovuje, že v řízení nelze prominout zmeškání lhůty, ani nelze řízení přerušit (s výjimkou situace, kdy soud požádá Evropský soudní dvůr o rozhodnutí v předběžné otázce) a nelze podat žalobu na obnovu řízení a žalobu pro zmatečnost. Aby se předešlo protahování řízení a znemožnění výkonu rozhodnutí, činí soud i bez návrhu dle §193c odst. 1 OSŘ vhodná opatření k zajištění podmínek pro navrácení dítěte (např. soudní dohled nad pohybem dítěte na území státu, zabránění dítěti opustit území státu bez souhlasu soudu apod). Z důvodu úspory času je pak soudu dána možnost nenařizovat jednání (§193e OSŘ), jež je podmíněna souhlasem žalovaného nebo ji lze uskutečnit, pokud lze „ve věci rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí nebo má-li se za to, že se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, nebo že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí“. Nejsou-li pak dány důvody zvláštního zřetele hodné, vydá soud rozhodnutí ve věci samé zpravidla do šesti týdnů od zahájení řízení - pokud lhůtu překročí, musí být toto náležitě odůvodněno (§193e odst. 2). Dle §193e odst. 3 pak „soud může v rozhodnutí podmínit nebo podmíněně odložit navrácení dítěte, a to splněním přiměřených záruk žalobcem nebo vydáním rozhodnutí anebo učiněním jiných opatření orgány státu, do něhož má být dítě navráceno“ a na základě odstavce čtvrtého soud musí účastníky poučit o možnosti výkonu rozhodnutí odejmutím dítěte. Jak je vidět, vychází česká úprava z úpravy mezinárodní. Poněkud zavádějící je pouze její zařazení mezi řízení nesporná, neboť, dle důvodové 84

zprávy k zákonu, se jedná o specifický druh řízení, v němž se prolínají prvky jak sporného, tak i nesporného řízení203. Jako poslední skutečnost v souvislosti se shora uvedeným řízením je pak nutné opět připomenout, že se jedná „pouze“ o řízení o navrácení dítěte, nikoli o péči o dítě. V případě únosů také vyvstává otázka, zda je jednání rodiče – únosce postižitelné. Pro doplnění je tedy třeba zodpovědět i ji – ano, je, dle §200 TZ je únos dítěte trestným činem, za nějž lze uložit trest odnětí svobody až na tři roky, případně trest peněžitý.

6.3 shrnutí V případě mezinárodních únosů dětí existuje, jak bylo uvedeno v předchozích kapitolách, více

možností, jež lze

pro řešení

situace použít. Kromě

nejpoužívanější úpravy obsažené v Haagské úmluvě (pro země EU ve spojení s Nařízením Rady ES č.

2201/2003204

ze dne 27. 11. 2003, o příslušnosti a

uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení Rady ES č. 1347/2000) můžeme, pokud se bude jednat o signatářské země a bude vydáno rozhodnutí o výchově či styku, využít úprav Evropské úmluvy o uznávání a výkonu rozhodnutí o výchově dětí a obnovení výchovy dětí a také Úmluvy o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí. Co se týče rozhodování o navrácení dle uvedených úmluv, je důležité si uvědomit, že rozhodování musí být vždy v zájmu dítěte, což znamená, že mohou nastat situace, kdy setrvání v zemi, kam bylo dítě uneseno, na něm zanechá méně negativní následky než navrácení do původního státu. Přesto,

HRUBÁ, M. Mezinárodní únosy dětí – několik poznámek k související novele občanského soudního řádu. Právo a rodina. 2009, roč. 11, č. 4, s. 19-20. 203

204

v této kapitole dále jen „nařízení“

85

že se totiž zdaří jedna adaptace, není jisté, že by se stejně zdařila i adaptace další. Jak již bylo také uvedeno výše, každá taková změna má na dítě často negativní účinky, někdy v malé, někdy ve velké míře. Avšak tyto skutečnosti je vždy nutné posuzovat v jednotlivých případech, neboť je přítomno vždy mnoho rozhodujících faktorů – těmi jsou věk dítěte, osobnost rodiče – únosce, kvalita nově vzniklého prostředí atd. Vzhledem k tomu, že však ani Haagská úmluva nepokrývá zdaleka všechny státy světa, je třeba pro úplnost zmínit i možnost, kdy mezi ČR a jinou zemí není účinná žádná mezinárodní smlouva, na jejímž základě by bylo možné s úspěchem žádat o navrácení unesených dětí do jejich původního bydliště. Mezi takové země často patří např. islámské země. V takové situaci je např. prakticky jedno, že děti byly svěřeny soudem v ČR do péče matky. V případě únosu dítěte otcem pak mají matky „většinou pouze možnost žít v zemi, kam byly děti uneseny a doufat, že místní soud svěří děti do jejich péče (v některých ojedinělých případech se tak skutečně děje), anebo se pokusit dohodnout s exmanželem o možnosti pravidelných návštěv dětí v dotyčné zemi (vše závisí na ochotě otce dětí a jeho rodině, navíc finančně velmi náročné), případně se pokusit o jejich navrácení (prakticky nemožné)“205.

Velvyslanectví České republiky v Tripolisu: Informace pro rodiny unesených dětí [online]. Změněno: 23. 8. 2006 [cit. 10. 11. 2009]. Dostupné z: 205

86

7. závěr Nejen z toho, co bylo uvedeno v této práci, plyne, že rozvod a jeho dopady na dítě jsou tématem rozsáhlým a zajímavým, avšak v praxi bohužel často velice neveselým. Proto je třeba mu věnovat nyní i v budoucnosti dostatečnou odbornou diskuzi, a to jak na poli psychologickém, tak na poli právním. Tato práce se na problematiku dopadů rozvodu rodičů na dítě snažila nahlédnout z obou hledisek, a tak se vedle právního zakotvení pokusila přiblížit i poznatky z psychologie. Jak bylo uvedeno, negativní psychologické dopady rozvodu na dítě jsou neoddiskutovatelné a to, jak jimi bude konkrétní dítě ovlivněno, z velké části závisí na rozvodovém a porozvodovém chování rodičů a jejich ochotě na domluvě o další výchově dítěte. Přesto, že existuje velké množství případů, kdy se rodiče na uspořádání těchto vztahů jsou schopni víceméně rozumně domluvit, existuje bohužel také velké množství takových, kdy tato domluva poněkud vázne, což zapříčiňuje prohloubení výše diskutovaných negativních dopadů rozvodu na dítě. Je tedy v zájmu dítěte a potažmo celé společnosti, aby

právní

systém,

jako

regulátor

společenských

vztahů,

zajistil

co

nejefektivnější řešení takových sporů ve prospěch dítěte. Český právní systém se tomuto tématu logicky věnuje v rámci právní úpravy rozvodu, jež je obsažena v zákoně o rodině. Stěžejním tématem této úpravy, jemuž je v práci vymezen rozsáhlý prostor, je problematika svěřování dítěte do porozvodové výchovy. Ta může být společná, střídavá či výhradní jednoho z rodičů. V návaznosti na vymezení psychologických dopadů na dítě lze říci, že ve většině případů by pro dítě nejlepším řešením teoreticky byla společná, případně střídavá výchova, avšak prakticky jich lze ve velké části případů jen těžko dosáhnout. Z důvodu správné funkce těchto institutů je logickým předpokladem domluva a spolupráce rodičů, avšak u střídavé výchovy soudy často činí výjimku a děti do ní svěřují i přes nesouhlas jednoho z rodičů. Otázka, zda je toto pro děti přínosné, může být nejspíše vyřešena jedině v závislosti na každém konkrétním případě, neboť si lze stejně tak 87

představit situaci, kdy počáteční nesouhlas rodiče může být překonán a následně tato výchova může fungovat natolik kvalitně, aby naplnila původní úmysl zákonodárce co nejvíce zmírnit dopady rozvodu rodičů na dítě, avšak stejně tak si lze představit situaci, kdy tento nesouhlas bude závažně zasahovat do následného výkonu výchovy a tím i splnění jejího účelu. Postoj judikatury má totiž sice logické opodstatnění v tom ohledu, že nesouhlas podmiňuje „pádnými“ argumenty, avšak je otázkou, zda i nesouhlas „pro forma“ ze strany rodičů nesmířeného s rozvodem a snažícího se rozvod druhému rodiči ztížit, nemůže mít v budoucnu negativní dopad na fungování střídavé péče. Jak však práce uvádí, rozuzlení ve prospěch nevyžadování souhlasu obou rodičů by de lege ferenda mohl přinést nový občanský zákoník. Dalším v práci nastíněným tématem byla problematika výživného a jeho možné úpravy de lege ferenda. Jak bylo řečeno, lze v této možné budoucí úpravě najít jak klady, tak i zápory, avšak samotná myšlenka paušalizace výše výživného je, z hlediska

sjednocení a zjednodušení

rozhodovací činnosti soudů a tím i posílení právní jistoty účastníků sporů o výživné, jistě zajímavým návrhem. Následující část práce se věnovala extrémním porozvodovým situacím, konkrétně možnosti vzniku tzv. syndromu zavrženého rodiče a únosům dětí jedním z rodičů do ciziny. Přesto, že se pojem syndromu zavrženého rodiče objevil až v poměrně nedávné době a problematika s ním spojená tak nebyla ještě podrobena dostatečnému zkoumání, tato práce ukázala, že v českém právním prostředí nejde o pojem neznámý a např. judikatura s ním již pracuje. Je tedy pozitivní, že se tato problematika dostala nejen do teoretického podvědomí, avšak je také nutno připustit, že by toto povědomí mělo být ještě nadále rozšiřováno. Na druhé straně ovšem je nezbytné spolu s touto osvětou přemýšlet i o důsledcích případného nesprávného označení situace za syndrom zavrženého rodiče tak, jak upozorňují kritici této teorie. V každém případě tedy bude v budoucnu na toto téma vedena diskuze a bude nejspíše třeba dalšího zkoumání a praxe na to, aby se tento pojem stal 88

dostatečně zmapovanou a využívanou, avšak zároveň nepřeceňovanou rozhodovací praxí soudů. Co se týče naposledy jmenovaného tématu, únosů dětí jedním z rodičů do ciziny, bylo v práci ukázáno, že tyto jsou řešeny nejčastěji řízením o navrácení dítěte dle Haagské úmluvy a v rámci států Evropské unie také nařízením Brusel II bis. Navrácení dítěte však může být provedeno také na základě dalších mezinárodních smluv formou výkonu rozhodnutí o výchově či styku s dítětem. Poměrně nedávná je pak také úprava speciálního řízení v rámci OSŘ, jež v podstatě shrnuje dva prve jmenované dokumenty a včleňuje je tak přímo do českého právního řádu. Závěrem tedy lze shrnout, že se celá práce snaží na problematiku spojenou s rozvodem rodičů a jeho negativními dopady na dítě nahlédnout dostatečně jak z psychologického, tak i z právního pohledu a tyto pohledy sobě přiblížit. Z důvodu její omezené délky jsou pak některé aspekty rozebrány méně a některé více od hloubky. V některých částech se také teoretický podklad snaží spojit s aplikační praxí soudů, v některých případech je nastíněna i možná právní situace v budoucnosti. Z důvodu velmi širokého záběru jsou tedy některá témata pouze nastíněna a práce se tak stává možným

námětem

hlubších

analýz

jednotlivých

problémů,

neboť

problematika rozvodů, jejich možných dopadů na děti a jednotlivých závažných situací, které v důsledku rozvodu mohou pro děti nastat, je natolik široká, že bude jistě v budoucnu potřebovat mnoho dalších diskuzí, prací a analýz na toto téma.

89

8. resumé Thesis covers the psychological and legal aspects of consequences and the effect of divorce on children. The topic is analyzed within free perspectives – general problems of child care arrangements, parentel alienation syndrome and parental abduction of children. The first part of the thesis focuses on the importance of family and its disruption leading to a divorce. Next part deals with psychological effect the divorce has on children. This effect is discussed in relation to the age of a child with particular emphasis on escalated adverse state following the divorce that can lead to serious and long-term psychological damage. Other part of the thesis deals with the problems of child care arrangements. All arrangement referenced in Czech legal system are thoroughly analyzed: Joint custody, shared/alternating custody and sole custody. Those are discussed in the view of the benefit for the child and the practical application of Czech courts of law. The possibility of shared custody despite the objection of one of the parents is discussed in detail. Part of the thesis is also an outline of current alimony regulation as well as future prospects of this regulation regarding the formal alimony range. Next part of the thesis analyzes the parental alienation syndrome, a much discussed topic in the last years. The common practice of driving the children by the parents against each other using psychological manipulation techniques is described at first, along with possible consequences for the child. Following is the legal analysis and possible solutions of those parental alienation syndrome cases where one of the parents is systematically trying to limit or deny the contact with the child to the other parent. Last part deals with the topic of international child abductions committed by a parent, which is a common aftermath of the divorce. First are discussed adverse psychological effects the abduction has on children, 90

following a analysis of legal procedures of returning the child referenced in these documents: Convention of 25 October 1980 on the Civil Aspects of International Child Abduction ; EU regulativ known as Brusel II bis; European Convention on Recognition and Enforcement of Decisions concerning Custody of Children and on estoration of Custody of Children; Convention of 19 October 1996 on Jurisdiction, Applicable Law, Recognition, Enforcement and Co-operation in Respect of Parental Responsibility and Measures for the Protection of Children. The legal proceedings referenced in Czech legal system as well as possible criminal charges are than discussed. The purpose of the thesis is a comprehensive analysis of a divorce and its adverse effect on involved children, examined from both psychological and legal points of view. In respect to the thesis length limits are some aspects discussed more or less thoroughly while systematically trying to combine the theoretical background with application of Czech courts of law as well as possible future prospects of the appropriate regulation. Some problems regrettably remain only outlined so the thesis can also be used as a source of topics for future deeper analyses. The divorce and its adverse effects is such a broad topic itself a whole spectrum of future discussions, works and analyses remain.

91

použitá literatura knižní zdroje a články: 

BAKALÁŘ, E. Kritéria pro posuzování výchovných předpokladů rodičů. In Rozvodová tematika a moderní psychologie. Praha: Karolinum, 2006, s. 15-27.



BAKALÁŘ, E., NOVÁK, D. Výslech nezletilého dítěte před soudem. In Rozvodová tematika a moderní psychologie. Praha: Karolinum, 2006. s. 68-75.



BĚLOHLÁVEK, A. J. Postavení dítěte v civilním řízení. Právo a rodina. 2005, roč. 7, č. 11, s. 17-20.



ČERNÁ, P. Rozvod, otcové a děti. Praha: Eurolex Bohemia, 2001.



ČÍRTKOVÁ, L. Výslech dítěte a jeho úskalí. Právo a rodina. 2010, roč. 12, č. 3, s. 9-12.



DUDOVÁ, R., HASTRMANOVÁ, Š. Otcové, matky a porozvodová péče. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2007.



DUNOVSKÝ, J., DYTRYCH, Z., MATĚJČEK, Z. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha: Grada, 1995.



FRANCOVÁ, M., ZÁVODSKÁ DVOŘÁKOVÁ J. Rozvody, rozchody a zánik partnerství. Praha: ASPI, 2008.



GARDNER, R. A. Syndrom zavrženého rodiče. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2006.



GJURIČOVÁ, S. Syndrom zavrženého rodiče? Právo a rodina. 2005, roč. 7, č. 10, s. 5-8.



HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000.



HOLUB, M., NOVÁ, H., HYKLOVÁ, J.: Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 7. aktualizované vydání podle stavu k 1. 3. 2005. Praha: Linde, 2005.



HOVORKA, D. Opatrovnictví dítěte v občanském soudním řízení. Právo a rodina, 2007, roč. 9, č. 11, s. 21-24. 92



HRUBÁ, M. Mezinárodní únosy dětí – několik poznámek k související novele občanského soudního řádu. Právo a rodina. 2009, roč. 11, č. 4, s. 17-20.



HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2005.



HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo. 3. vyd. Brno: Doplněk, 2006.



JANDOUREK, J. Sociologický slovník.2. vyd. Praha: Portál, 2007.



KOVÁŘOVÁ, D. Nevinní otcové, nevinné matky? Právo a rodina. 2005, roč. 7, č. 7., s. 1-2.



KOŽENÁ, I. Dítě jako účastník řízení – relevace jeho názoru. Právo a rodina, 2005, roč. 7, č. 6, s. 9-14.



LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. 2. vyd. Praha: Grada, 2006.



MATĚJČEK, Z., DYTRYCH, Z. Krizové situace v rodině očima dítěte. Praha: Grada, 2002.



NOVÁ, H. Rodičovská zodpovědnost v českém právu (2.). Právo a rodina. 2008, roč. 10, č. 8., s. 17-21.



NOVÁK, D., BAKALÁŘ, E. Styk dítěte s druhým rodičem: nový pohled na starý problém. Právo a rodina. roč. 5, č. 11, s. 7-10.



NOVÁK, T. Existují kritéria pro posuzování kvality výchovných schopností rodičů? Právo a rodina, 2005, roč. 7, č. 9, s. 1-6.



NOVÁK, T. Je dítě schopno pravdivě odpovědět na otázku, u kterého z rodičů by po rozvodu chtělo žít? Právo a rodina, 2004, roč. 6, č. 7, s. 15-16.



NOVÁK, T. Některé příčiny zdánlivě nepochopitelného odmítání jednoho z rodičů po rozvodu. Právo a rodina. 2010, roč. 12, č. 3, s. 1618. 93



PALKOVÁ, M. Potenciálně nebezpečné terapie. Psychoterapie: praxe – inspirace – konfrontace, 2009, roč. 3, č. 3–4, s. 208-214.



PAVLÁT, J. Děti v rozvodových sporech: severoamerické studie (19802001). Československá psychologie. 2005, roč. 49, č. 5, s. 422-431.



PAVLOVSKÝ, Pavel. Soudní psychiatrie a psychologie. 3. vyd., Praha: Grada, 2009.



PLAŇAVA, I. Manželství a rodiny: struktura, dynamika, komunikace. Praha: Doplněk, 2000.



ŠULOVÁ, L. Rodina funkční a dysfunkční. Právo a rodina. 2006, roč. 8, č. 1, s. 8-12.



ŠVARC, J., BAKALÁŘ, E. Syndrom zavržení rodiče: příčiny, diagnostika, terapie. In Rozvodová tematika a moderní psychologie. Praha: Karolinum, 2006. s. 40-58.



TRNKA, V. Děti a rozvody. Praha: Avicenum, 1974.



TYL, J. Soudní praxe úpravy porozvodové péče o děti. Právo a rodina. 2006, roč. 8, č. 4, s. 20-24.



VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie I., Dětství a dospívání. Praha, Karolinum, 2005.



VARGOVÁ, B. „Syndrom zavrženého rodiče“ jako problematický termín. Právo a rodina. 2006, roč. 8, č. 3,s. 11-15.



VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. (eds.). Sociální psychologie. 2. vyd. Praha: Grada, 2008.



ŽÁČKOVÁ, M. Syndrom zavrženého rodiče – nejistá teorie. Právo a rodina, 2005, roč. 10, č. 6, s. 21-22.

online zdroje: 

AGOPIAN, M. W.: The Impact on Children of Abduction by Parents [online]. [cit. 15. 3. 2010]. Dostupné z Ebscohost: 94



Council of Europe: European Convention on Recognition and Enforcement of Decisions concerning Custody of Children and on Restoration of Custody of Children [online]. [cit. 15. 3. 2010]. Změněno 15.3.2010. Dostupné z:



FAULKNER, N.: Parental Child Abduction is Child Abuse. [online]. [cit. 15. 3.

2010].

Dostupné

z:


now.com/unreport.htm> 

Hague Conference on Private International Law: Status Table of Convention of 19 October 1996 on Jurisdiction, Applicable Law, Recognition, Enforcement and Co-operation in Respect of Parental Responsibility and Measures for the Protection of Children [online]. Změněno: 7.9.2009 [cit. 15. 3. 2010]. Dostupné z:



Hague Conference on Private International Law: Status Table of Convention of 25 October 1980 on the Civil Aspects of International Child Abduction [online]. Změněno 15.2.2010 [cit. 15. 3. 2010]. Dostupné z:



KOLÁŘOVÁ, D.: Když rodič unese vlastní dítě [online]. Změněno: 24. 1. 2008

[cit.

11.

11.

2009].

Dostupné

z

epravo.cz



Ministryně spravedlnosti představuje návrh sjednocení výše výživného. Ministerstvo spravedlnosti ČR [online]. změněno 16. 3. 2010 [cit. 17.3.2010]. Dostupné z: 95



Určování výše výživného bude mít od května 2010 nová pravidla. Ministerstvo spravedlnost ČR [online]. [cit. 17.3.2010]. Dostupné z:



Parlament České republiky, poslanecká sněmovna: Sněmovní tisk č. 849 - Novela z. o výživném. [cit. 3.3.2010]. Dostupné z:



Parlament České republiky, poslanecká sněmovna: Stenografický zápis 67. schůze PS PČR, volební období 2006-2010, o projednávání sněmovního

tisku

849

[cit.

3.3.2010].

Dostupné

z:



Issues in Resolving Cases of International Child Abduction by Parents [online]. Washington: U.S. Department of Justice, vydáno v prosinci 2001 [cit. 15. 3. 2010]. Dostupné z:



Zpráva o činnosti Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí v roce 2008 [online]. Brno: Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, vydáno v červnu

2009

[cit.

1.

3.

2010].

Dostupné

z:



Velvyslanectví

České

republiky

v Tripolisu:

unesených dětí [online]. Změněno:

Informace

pro

rodiny

23. 8. 2006 [cit. 10. 11. 2009].

Dostupné z:
pro_rodiny_unesenych_deti/index.html> 

VONDRÁČKOVÁ, P., KLOUB, J.: Mezinárodní únosy dětí, I. díl [online]. Změněno: 19. 4. 2006 [cit. 10. 11. 2009]. Dostupné z Viaiuris



VONDRÁČKOVÁ, P., KLOUB, J.: Mezinárodní únosy dětí, II. díl [online]. Změněno: 23. 8. 2006 [cit. 10. 11. 2009]. Dostupné z Viaiuris 96



VONDRÁČKOVÁ, P., KLOUB, J.: Mezinárodní únosy dětí, III. díl [online]. Změněno: 24. 1. 2007 [cit. 10. 11. 2010]. Dostupné z Viaiuris



VONDRÁČKOVÁ, P., KLOUB, J.: Mezinárodní únosy dětí, IV. díl [online]. Změněno: 31. 1. 2007 [cit. 10. 11. 2009]. Dostupné z Viaiuris



Rozvodovost. Český statistický úřad. [online]. Změněno 15.1.2010 [cit. 17.2.2010].

Dostupné

z:



Sňatečnost. Český statistický úřad [online]. Změněno 15.1.2010 [cit. 17.2.2010].

Dostupné

z:



Vládní návrh občanského zákoníku [online]. [cit. 25.2.2010]. Dostupné z Nový občanský zákoník


zakona.html>

právní předpisy: 

Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů



Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů



Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů



Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů 97



Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů



Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte



Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR



Sdělení MZV č. 38/1998 Sb., o sjednání Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů



Sdělení MZV č. 66/2000 Sb. m. s. o přijetí Evropské úmluvy o uznávání a výkonu rozhodnutí o výchově dětí a obnovení výchovy dětí



Sdělení MZV č. 54/2001 Sb. m. s., o Evropské úmluvě o výkonu práv dětí



Sdělení MZV č. 141/2001 Sb.m. s. o přijetí Úmluvy o pravomoci orgánů, použitelném

právu, uznávání,

výkonu a spolupráci ve

věcech

rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí 

Nařízení Rady ES č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení Rady ES č. 1347/2000



Návrh občanského zákoníku



Návrh zákona o výživném

judikatura: 

Nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 125/98



Nález Ústavního soudu ze dne 27. ledna 2005 sp. zn. I.ÚS 48/04



Usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3163/07



Usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 3250/07



Usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. III. ÚS 2150/07



Nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 278/08



Usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10.2008, sp. zn. III. ÚS 961/08



Nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 98



Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2002 č. j. 25 Co 187/2002-293



Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2003 č. j. 11 Co 703/2003-230



Usnesení Okresního soudu Brno-venkov č. j. 9 P 131/2001-73



Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 602/2003-94



Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. 7. 2007 č. j. P 163/2005 – 1602

99