Majetková práva manželů a rozvod

MICHAELA ZUKLÍNOVÁ-HENDRYCHOVÁ, K A T E D R A O B Č A N S K É H O P R Á V A , P R Á V N I C K Á F A K U L T A UK V P R A Z E TE X T JE P Ř E P I S E M P Ř Í S P Ě V K U Z K O N G R E S U P R Á V N Í P R O S T O R 2015

Vše, co má majetkový aspekt a souvisí s rozvodem - téma příspěvku Michaely Zuklínové-Hendrychové z letošního ročníku kongresu Právní prostor.

Majetková práva manželů a rozvod

♦

jetkovém. Nicméně v obou oblas­ tech lze vidět cesty dál. U osobního rodinného práva je dán jasný úběžník spočívající v kýženém blahu dítěte, popř. v jeho nejlepším zájmu. Když se zamýšlím nad „možnými Omezujícím m omentem je vstup role citu, ale i jednotlivých osobních a ne-možnými podobami práva“ vlastností a schopností lidí, s nimiž s ohledem na majetkové aspekty právo musí počítat a které ale rozvodu, mám před očima jednak naše platné právo, jednak jeho další zároveň nemůže ani „programovat“, ani závazně stanovovat - přikazo­ možnosti, možnosti jeho dalšího vývoje, neboli - jak říkáme - uvažuji vat a zakazovat. Právo zde má pro fu tu ro jasný cíl: čím dál tím lépe de lege ferenda čili „o právu, které má býti vytvořeno“ - ale „vytvořeno“ zajišťovat pro každé jednotlivé dítě dobro, pohodu, m ožnost vývoje v co jen v uvozovkách. Jde totiž m no­ možná nejlepšího dospělého člena hem spíš o to, jaké by právo u nás společnosti. mohlo být. Rodinné a zejména manželské Kdybych se zabývala rodinným právem osobním, to znamená i prá­ právo majetkové, podobně ale také statusové právo rodinné, by vem „dětským“, bylo by uvažování se - podle mého názoru - mělo v současné době nutně zaměřeno spíš obohacovat, to jest reflektovat jinak a také jinak limitováno, než jak je tom u v rodinném právu ma­ reálné společenské poměry, dívat se 78

PRÁVO

A SPOLEČNOST

nepřivřenýma očima, vidět očima bez růžových brýlí skutečný život dnešních lidí, především lidí mlad­ ších, kteří se stále víc proměňují v počítačovou, nebo snad dokonce síťovou“ skupinu, sociálně výraz­ nou. Žijí jinak, myslí jinak, mají jiné potřeby a jiné představy o svém zdejším životě než všichni starší. A právo?

Proto je třeba vyjít z poznatků o způsobu života dnešní mladší generace a o jejích představách o životě. Člověk nepřestal být tvorem společenským, ale v mnoha ohledech realizuje svou potřebu sdílení s jinými jinak než diskusí lidí

spolu hovořících a nacházejících se přitom na jediném místě. Zdá se, že člověk přestává potřebovat fyzic­ kou přítom nost mluvícího druhého člověka. To se samozřejmě odráží v tom, že běžný manželský život a běžný život rodiny, totiž to, co my označujeme za běžné a „normálníí“, se naopak stává jevem stále méně a méně akceptovaným. Především, dnešní mladí si kladou dříve nemys­ litelnou otázku: Proč? Proč bych se měl ženit, proč bych se měla vdát, nebo dokonce proč bych měl/měla m ít dítě nebo děti? Vždyť by to stálo tolik a tolik, nemohl bych to a ono, měl bych obrovskou odpo­ vědnost tolik let atd. Jinak řečeno, i když je manželská rodina u nás jediným uznaným typem statusového života dvou osob a jejich dětí, přesto ve skutečnosti bez jakékoli právní podpory a ochrany spolu lidé žijí i v mnoha jiných formách životního společenství. Právní řády většiny států Evropy, ale i USA, ka­ nadských provincií, Austrálie tuto skutečnost dříve či později již vzaly na vědomí. My jsme v tom to směru bohužel svým způsobem nedospělí. Dokonce se často chováme - totiž právě my starší - značně konzerva­ tivně, rovnostářsky, ale také - ku­ podivu - jako národ přesvědčených věřících křesťanů. Mluvím přede­ vším o tzv. elitě, která rozhoduje 0 tom, co budou zákony upravovat a jak to budou upravovat. A to 1v těch velmi soukromých věcech člověka. Ale pokaždé, kdykoli jsem někde hovořila na tém a manželství, rodina, majetkové právo manželské, setkala jsem se se značnou kritikou: že ustanovení občanského zákoníku nereflektují potřeby, které dnes lidé mají, že si zákonodárce nevšiml, že se lidé obejdou bez manželství i bez nedostatečného registrovaného partnerství, které zakazuje osvojení každé registrované osobě, že potře­ bují větší ochranu svých majetko­ vých potřeb atd.1 Ponechme stranou otázku akcep­ tace sňatků homosexuálů a osvo­

jování nezletilých registrovanými partnery, popř. manželi stejného po­ hlaví. Je tu - a to odsunout ze zřete­ le nelze - veliký počet párů, a to bez ohledu na pohlaví, jejichž soužití nemá statusový základ, ale kteří spolu nikoli jen přechodně žijí, žijí jako rodina či rodinné společenství, popř. i s jedním dítětem nebo i více dětmi. Pokud jde o děti, je možné říct, že právní úprava chrání jejich zájem v podstatě dostatečně, právní úprava zásadní nedostatky nemá, ba spíš - ve srovnání se Západem je, a to už dávno, na velmi vysoké úrovni. Mám na mysli kupříkladu fakt, že rodičovská práva u nás mají oba rodiče už od roku 1950, zatímco k tom uto řešení se západní demo­ kracie ještě stále s obtížemi jen přibližují.

♦

Mezera či nedostatečnost se zdá být v právní úpravě majetkových práv a povinností takto trvale souží jících párů, a to nejen v době trvání soužití, ale zejména v případě jejich separace, odloučení či ukončení takového soužití. Stejné ovšem platí o registrovaných partnerech. Je třeba připomenout, že už z 80. let minulého století je rozhod­ nutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Johnston,2 podle kterého soužití dvou heterosexuálních jedinců podobnému soužití manželskému náleží stejná ochrana rodinného soukromého života jako manželům, a to podle čl. 8 Úmluvy o lidských právech a svobodách. Nicméně výslovnou definici tako­ vého soužití najdeme jen v několika málo právních úpravách (např. ve Francii, některých regionech Španělska, v Portugalsku a v něko­ lika dalších státech). Důležité je, že vzhledem k obecně přijatému prin­ cipu autonomie vůle se ponechává na zúčastněných, aby si své poměry,

99

a to i na případ odloučení, upravili sami, aniž by byli nějak omezeni, pokud jde o volbu podoby m ajetko­ vého uspořádání. Podíváme-li se na Francii, Code Mezera či civil tady vedle kohabitace upravuje nedostateč­ ještě Pacte civil de solidaritě, občan­ nost se zdá skoprávní úmluvu o společenství. být v právní Pakt zavazuje ty, kdo jej uzavřeli, úpravě majet­ bez ohledu na pohlaví, ke vzájemné kových práv podpoře a pomoci. Umožňuje spo­ a povinností lečné zdanění a daňové zvýhodnění trvale soužijídědění. Především ale toto spole­ cích párů, a to čenství spočívá v tom, že spolužijící nejen v době kontrahenti paktu mají společnou trvání soužití, odpovědnost, pokud jde o vybave­ ale zejména ní rodinné domácnosti a jednání v případě je­ v rámci tohoto společenství. Jinak jich separace, řečeno, vybavení své rodinné do­ odloučení či ukončení tako­ mácnosti mají ve společenství (čili spoluvlastnictví bez určení podílů vého soužití. se solidárním ručením). Je to jev v právních úpravách relativně nový, nicméně již řada moderních civilních kodexů3 upra­ vuje zvláštní soubor majetkových hodnot manželům nebo partnerům společný, takových majetkových hodnot, které jsou potřebné (nutné) pro existenci rodinné domácnosti, ba, lze říct, v současné době jsou podmínkou řádného naplňování role rodiny. Takový zvláštní soubor je u nás v souvislosti s majetkem m an­ želů znám již od roku 1998, kdy byl zakotven v novele zákona o rodině a občanského zákoníku č. 91/1998 Sb. M inisterská komise, která novelu připravovala, teh­ dy považovala obvyklé vybavení společné domácnosti za minimální majetkový soubor, který při modi­ fikaci společného jmění manželů cestou zúžení musí zůstat zacho­ ván. Zvláštní osud, který připravo­ vaný návrh zasáhl, že totiž se z něj ze dne na den stala poslanecká iniciativa, měl neblahé následky v m noha ohledech, bohužel také v tom, že zatímco v případě, že SJM zužoval soud až k určité hranici, že tady zmíněný výslovný limit stanoven byl, pro případ smluvní ►

1) Pokud jde o heterosexuální dvojice, existuje dnes již v mnoha státech institut původně angloamerického práva: common law marriage. Jedná se o manželství vzniklé fakticky, tj. aniž byly splněny požadavky zákonem pro vznik manželství jinak stanovené. Manželství vzniká de facto per usu, soužitím páru manželským způsobem života po jistou dobu, kdy se má obecně za to, že dotyčné osoby skutečně manželi jsou. Takové páry mají ochranu především veřejnoprávní (daně, dávky, důchody apod.) a předpokládá se, že si své soukromé poměry eventuálně podle své vůle (libosti) sami upraví. První verze návrhu občanského zákoníku podobnou úpravu obsahovala, ale brzy byla odstraněna většinovým stanoviskem s odůvodněním, že je třeba trvat na kogentních pravidlech statusového práva. Nutno konstatovat, že právě tato mezera je mnohými hodnocena negativně. 2) Johnston a.O. versus Ireland, December 18 1968 (1986) ECHR 17, 9697/82, (1986) 9 EHRR 203. 3) Srov. např. Code civil Québecku nebo Burgerlijk Wetboek Holandska.

PRÁVNÍ

RÁDCE

7/0-2015

PRÁVO

A SPOLEČNOST

79

►modifikace SJM notářským zápisem se na na něj jaksi zapomnělo“. To nutně způsobilo, že nebylo výjimeč­ né smluvní zúžení SJM až na jeden předmět, s nadsázkou např. vařeč­ ku. Není divu, že institut obvyklého vybavení domácnosti ani nebyl brán příliš vážně. Při uvažování nad úpravou manželského majetkového práva se soubor obvyklého vybavení nejprve společné“, pak „rodinné“ domác­ nosti stal klíčovým institutem , jehož vynětí z rámce společného jmění manželů umožní všemožnou variantnost právní úpravy. Napříš­ tě - na rozdíl od práva tehdy platné­ ho - nemělo obvyklé vybavení představovat jinak nutnou limitující překážku úplného zrušení SJM. Protože role majetkového souboru zvaného obvyklé vybavení domác­ nosti je především v západním světě (srov. výše) dobře známá. Již ve věcném záměru civilního kodexu bylo v bodu 2A.3.2.2. uve­ deno: „Obvyklé vybavení společ­ né domácnosti bude pojato jako zvláštní majetkový soubor hmotných předmětů sloužících účelu vyplývají­ címu ze samotného pojmu. Vlastnic­ tví jednotlivých předmětů nebude rozhodné: mohou být součástí společného jmění, pokud bude exis­ tovat, anebo ve vlastnictví manžela či obou manželů, pokud společné jmění existovat nebude nebo pokud jsou tyto předměty z něj z toho či onoho důvodu vyloučeny. Vzhledem ke svému účelovému určení bude obvyklé vybavení podrobeno zvlášt­ nímu ochrannému režimu (omezení dispozic).“ V průběhu dalších prací na návr­ hu zákoníku bylo přijato tradiční označení „rodinná domácnost“, pojem společná domácnost“ byl z rodinného práva zcela vyloučen. Občanský zákoník jej jinak uží­ vá výjimečně pro určité situace.4 Vzhledem k tomu, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník přijal tzv. široký pojem věci v právním smyslu, zahrnuje obvyklé vybavení kromě hm otných věcí i majetková práva, popř. povinnosti. Na rozdíl od obsahu věcného záměru také

U nás je velký problém v tom, že stále setrváváme na oddělení jednotlivých řízení. Výživné se řeší oddě­ leně od majet­ kových věcí, bydlení se řeší také odděleně.

návrh o. z. v posléze schválené podobě zahrnuje všechno, co patří k vybavení rodinné domácnosti, a netoliko v nezbytném rozsahu, ale právě v běžném, obvyklém rozsa­ hu, přičemž jeho součásti mohou náležet jak do SJM, tak do podílo­ vého spoluvlastnictví manželů, tak do výhradního jmění jednoho nebo druhého manžela. Naprosto nezbyt­ nou inherentní součástí ustanove­ ní o obvyklém vybavení rodinné domácnosti a společném jmění, které obsahuje část druhá kodexu, je ustanovení § 3038 v části páté, totiž jedno z ustanovení přechod­ ných a závěrečných. Podle tohoto pravidla „věci náležející k obvyklé­ mu vybavení rodinné domácnosti přestávají být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona součástí společného jmění“. Bez tohoto - klíčového ustanovení by nová právní úprava majetkového práva manželského nemohla vůbec začít fungovat.5

♦

Po malé odbočce se vrátím zpět k právní úpravě majetkových poměrů soužijících osob jiných než manželů. Je tady mezera v zákoně, nebo není? Občanský zákoník dnes obsahuje obecnou právní úpravu společen­ ství, totiž spoluvlastnictví bez vy­ jádření podílů. Tomu se někdy v zá­ padní právní teorii říká jednoduchá společnost („einfache Gesellschaft“), protože tato společnost není právnickou osobou.6 Snad srozumi­ telněji řečeno: stejně jako manželé, pro které platí zákon, mohou i jiné osoby, v tom to případě nejspíš smlouvu, upravit své majetkové poměry tak, že budou m ít své jmě­ ní ve společenství a budou společ­ níky, že tedy každá z těchto osob bude m ít právo k celé věci. Pokud si své pom ěry samy neupraví, bude po dobu trvání soužití existovat společenství ke všemu, co spo­ lečně nabyly (tedy obdobně jako kdyby žily v manželství a zákonný

režim smlouvou nevyloučily), ale zanikne-li jejich spolužití, zanikne i společenství jmění a vypořádá se podle ustanovení o spoluvlastnictví ($ 1239). To ovšem znamená, že se nem ohou zohlednit význam­ né okolnosti ať stále trvající, ať existující v době trvání soužití, tak jako v případě vypořádání SJM. Právě v tom je spatřován význam­ ný problém a podstatný nedosta­ tek právní úpravy. Zákon tyto lidi, kteří manželsky žijí, byť dlouhou dobu v majetkovém společenství, při jeho zániku chrání zcela nedo­ statečně. Ale dříve, než vyjádříme jedno­ značný odsudek, vezměme v úvahu také jednu ze základních zásad na­ šeho civilního kodexu: „práva patří (jen) těm, kdo pečují, kdo se starají, kdo jsou bdělí“ (vigilantibus iura). Lze s vědomím této zásady vyložit obsah $ 1237 tak, že si spolužijící osoby mohou ujednat pro případ zániku společenství a majetkové vypořádání režim, podle kterého se vypořádává SJM, nebo ne? Jedná se v podstatě o to, jak vyložíme slova lrse řídí ustanoveními, podle kterých bylo společenství zřízeno“. A dále také slova „.. není-li stanoveno něco jiného“. Jinak řečeno, lze smluvní ujednání považovat za „ustanovení“, která jsou způsobilá „něco jiného stanovit“?

♦

P ostoupím dál, totiž k manželství a jeho zániku. V Evropě i dalších státech světa, všude, kde katolic­ ká církev hrála nebo dosud hraje podstatnou úlohu právě ve věcech manželství, je - a to v souladu s cír­ kevní naukou - zánik manželského společenství nebo manželského soužití, jak chcete, standardně dvojí. Rozlišuje se na jedné straně sepa­ race, odloučení, dříve u nás „rozvod od stolu a lože“, na druhé straně rozvod jako úplný zánik manželství za života obou manželů, dříve u nás „rozluka“.

4) Srov. např. úpravu stavení promlčení. 5) Z důvodů mně neznámých začal se v praxi šířit názor, že cit. ust. § 3038 je legislativní chybou, která má být odstraněna technickou novelou. Autoři tohoto názoru nejspíš neznají koncepci naší nové právní úpravy ani se neseznámili se zahraničními relevantními prameny. 6) Srov. $ 1236 n. o. z.

80

PRÁVO

A SPOLEČNOST

Je potřeba uvážit, že u nás existují takové páry, které žijí odděleně, aniž by podstoupily rozvodové řízení. Tady si vzpo­ meňme na ustanovení o obvyklém vybavení rodinné domácnosti. Je ale namístě připomenout také ustanovení další, počínaje $ 691. Jak je třeba se chovat, resp. jaké jsou právní následky opuštění rodinné domácnosti? Opuštění rodinné do­ mácnosti už není důvodem zániku nájemního práva. Pravidla upravu­ jící vzájemná práva a povinnosti manželů pro případ, kdy některý z nich opustí rodinnou domácnost, jsou dána jak v těch ustanoveních, která regulují povinnosti a práva manželů po dobu trvání manželství, tak v těch, která jsou rozhodná pro případ opuštění rodinné domácnos­ ti jedním z nich. Je zde upravena povinnost při­ spívat na rodinnou domácnost, ze­ jména tehdy, když v ní žije potřebné dítě. Dále se upravuje vzájemné zástupci oprávnění manželů, a ko­ nečně, upravuje se jednání spočíva­ jící v obstarávání společných potřeb pro rodinnou domácnost. Upravují se také důsledky opuštění rodinné domácnosti vzhledem k obvyklému vybavení rodinné domácnosti. Jde o zcela speciální ustanove­ ní, která mají smysl právě jenom za této situace, protože ve všech jiných případech, kdy se vypořádá­ vá společně jmění, se vypořádává včetně toho, co patří do obvyklé­ ho vybavení rodinné domácnosti a o čem platí podmínky, které jsou relevantní pro vstup majetkové hodnoty do SJM.

Přibližme si následky rozvodu. V souvislosti s ním se řeší otázky osobních práv, práva na příjmení, otázky osobně majetkové, totiž vyživovací povinnost rozvedeného manžela, a otázky ryze majetko­ vé. To jsou jednak otázky týkající se, řekněme, společného jmění manželů a další typicky majetkové otázky (vypořádávají se souvisle se společným jměním manželů). Dále jsou zde majetkové otázky, které se týkají bydlení manželů. U nás je podle mého názoru velký problém v tom, že stále setrPRÁVNÍ

RÁDCE

7/8-2015

MODIFIKACE MANŽELSKÉHO MAJETKOVÉM REŽIMU ♦ rozšířit rozsah společného jmění Manželský majetkový režim existuje v zákonném režimu (z výlučného nejen jako zákonný, ale také jako režim smluvený nebo režim založený majetku jednoho z manželů se stane majetek společný - například jeden rozhodnutím soudu. Modifikovaný­ z manželů zdědí majetek a následně mi režimy se majetková práva a po­ ho učiní majetkem společným) vinnosti manželů budou řídit pouze ♦ zúžit rozsah společného jmění v případě, že dojde k úkonu, který (z již nabytého majetku ve společ­ je zakládá, a to smlouvou o manžel­ ném jmění se stane výlučný majetek ském majetkovém režimu. Smlouva jednoho z manželů nebo podílové nabízí následující možnosti: spoluvlastnictví obou manželů nebo ♦ sjednat režim oddělených jmění se vymezí pravidla, na jejichž základě (cokoli jeden z manželů nabude, získává do svého výlučného vlastnic­ bude v budoucnu každý z manže­ lů nabývat určené součásti jmění tví, přičemž s majetkem může volně do svého výlučného vlastnictví či nakládat bez souhlasu druhého do podílového spoluvlastnictví) manžela) ♦sjednat správu toho, co je součástí ♦ vyhradit vznik společného společného jmění, odchylně od zá­ jmění ke dni zániku manželství (při kona uzavření manželství společné jmění ♦ uspořádat majetkové poměry pro nevznikne a vznikne až v okamžiku případ zániku manželství rozvodem zániku manželství, přičemž jeho nebo smrtí. obsahem bude majetek nabytý oběma manželi za trvání manželství, Manželé pak mohou smluvený režim ovšem pouze za předpokladu, že nebo režim založený rozhodnutím v den zániku manželství je tento soudu opět smluvně změnit. majetek stále ve vlastnictví jednoho Zdroj: NKČR z manželů)

99

Vypořádává se nejen společ­ né jmění, ale všechno, co je manželům, resp. rozvede­ ným manželům společné. To je úkolem soudu, pokud vypořá­ dává.

váváme na oddělení jednotlivých řízení. Výživné se řeší odděleně od majetkových věcí, bydlení se řeší také odděleně. Naopak do spo­ lečného jmění se vůbec nezapočítá­ vají důchodové nároky. To všechno jsou otázky, které se na západ od našich hranic řeší v jednom jediném řízení. Rozhodné je to, že právo či povinnost má majetkový aspekt a vzniklo tak, že by o něm mohlo platit, resp. platí, že patří do SJM. Takže v souvislosti s tím, jak se vypořádává společné jmění, se samozřejmě musí řešit i výživné a bydlení, popř. další majetková práva a povinnosti manželů a není žádný důvod pro jiný postup. U nás je to však dáno historicky, řekně­ me že z důvodů z dob totalitních. Buďme ale rádi, že alespoň v rozvo­ dech, kde se nezjišťuje příčina roz­ vratu, se přece jen žádá, aby byly předem uzavřeny dohody o těchto otázkách. Jinak řešení v podobě

jediného řízeni je, soudím, ta pravá cesta, jak co možná spravedlivě manžele podělit. Pokud jde o zmíněné důchodové nároky, je to další moment, který u nás zatím - bohužel - není vůbec nijak reflektován. A přitom může jít o veliké peníze. Jde o částky, které leží Jaksi“ mimo, a přitom není pravda, že je to pouze osobní záležitost dotyčného manžela. Při smluvním důchodovém pojištění může jít o vyvádění i větších částek ze společného jmění manželů do m ajetku jednoho z nich. Nejde o to, že by to nikoho nenapadlo, ale tento celkem dobře srozumitelný návrh byl při přípravných pracích odm ítnut. Projevily se v tom zřejmě určité společenské meze, které česká společnost ještě akceptuje a za které rozhodně jít nehodlá. Nebo zatím nechce jít. Pokud jde o výživné rozvedeného manžela, jde o osobně vázané ma► PRÁVO

A SPOLEČNOST

81

►jetkové právo. Jak víte, došlo v této oblasti k obrovské proměně. Dříve byla právní úprava velmi kusá. Je pravda, že byla často zneužívána i ze strany úřadu poskytujícího dávky sociálního zabezpečení a že nebylo výjimečné tvrzení: jednou jsi žil v manželství, tak k tobě má primární vyživovací povinnost tvoje bývala manželka, manžel. Judika­ tura naštěstí tento názor odmítla, ale potenciálně tady nebezpečí uplatňování zmíněného názoru stá­ le existovalo. Protože se tato otázka stala předm ětem velkého sporu o konkrétní podobu právní úpravy výživného rozvedeného manžela. Polemizovalo se o tom, zda to má být jen příspěvek na výživu (jako kdysi dříve), nebo výživné se vším všudy, kolik má údajně potřebný rozvedený manžel dostat, tj. jaká mají být rozhodná hlediska, jestli má, nebo nemá být omezena doba, po kterou je možné to to výživné dostávat. Výsledným řešením je oněch jedenáct podmínek, které je třeba splnit, aby někdo získal výživ­ né rozvedeného manžela.7 Naplnit tyto podmínky je poměrně náročné. A já si dokonce skoro myslím, že není m noho těch, kteří jsou reálně schopni je splnit. Na druhé straně ale doufám, že rozumný soudce vyjde ze základu, který tu byl dříve, tedy bude se ptát, je-li tu potřeb­ nost vzniklá v souvislosti s manžel­ stvím a zda by přiznání výživného nebylo v rozporu s dobrými mravy. Čili že manžel či manželka se vy­ čerpali během trvání manželství, ať už kvůli péči o manžela, péči o děti, anebo dom ácnost apod. V každém případě ztratili své já, především ve smyslu pracovní způsobilosti. Vzhledem k tom u, jak vypadá ne­ souvislost, resp. oddělenost v uplat­ ňování těch jednotlivých práv, jak jsem o tom prve mluvila, může se samozřejmě stát, že potřebný rozve­ dený manžel nedostal při vypořádá­ ní společného jmění a bydlení tolik, kolik by potřeboval, a tudíž je třeba jej nějak podporovat. Je otázka, jak k tom u budou soudy přistupovat, ale zatím, pokud je mi známo, je tendence celkem rozumná, bez většího ohledu na kogentní pravidla občanského zákoníku.

Pokud jde o majetkové povinnosti a práva při zániku manželství, my­ slím si, že v podstatě není mnoho co říct. Nebyl důvod právní úpravu zásadně měnit. To, co se snad již změnilo nebo má změnit a změnu si docela určitě zaslouží, je to, co mnohé bolí. Jde o ochranu manžela, respektive ochranu věřitele za trvá­ ní společného jmění manželů. Ale to není, jak známo, otázka jenom občanského zákoníku, jde zejména o otázku procesních a exekučních předpisů. Pokud jde o vypořádání, vypořá­ dává se nejen společné jmění, ale všechno, co je manželům, resp. roz­ vedeným manželům společné. To je úkolem soudu, pokud vypořádává. Na druhé straně občanský zákoník umožňuje dohodu částečnou i před rozvodem, před zánikem manžel­ ství, to znamená sub conditione zániku, a myslím si, že to odpovídá tendencím, které tady dávno existu­ jí. Manželé jsou schopni se do­ hodnout o něčem, uzavřít dohodu o něčem, a přece jenom tady něco zůstane, třeba právě v podílovém spoluvlastnictví. Proč to neřešit tím to způsobem? Složitou úpravu má bydlení po zá­ niku manželství. Tam se předně rozlišuje důvod zániku manželství, to znamená jednak smrt, jednak rozvod. Pokud jde o rozvod, rozlišují se jednotlivé právní důvody bydlení. Je potřeba reflektovat skutečnost, zda manželé měli společné právo, nebo stejné právo, stejně silný právní důvod, anebo rozdílný právní důvod. Upravuje se problematika práva bydlení, naproti tom u právo bydlet; je třeba dobře rozlišovat. Jde tedy jenom o to, se s tím rozumně vypořádat. Bohužel jsou ustanovení, která tu to problematiku upravují, komplikována faktem, že v řešení konkrétní situace hraje významnou roli dítě. Potřebné dítě je zde velmi podrobně popisováno. To je potíž. Namnožení slov totiž znepřehledňuje právní úpravu, pro běžného čte­ náře ji činí nepřístupnou, porozu­ m ět jí stojí velkou námahu. Když se tím probíráte, musíte si nejprve ro­ zebrat, jaké to dítě vlastně je. Podle mého názoru by se to zkrátit dalo, totiž mělo být využito legislativní

7) Srov. $ 760 o. z. 8) Ať právní jednání spíš platí, než neplatí, spíš je, než není

82

PRÁVO

A SPOLEČNOST

99

Negativní hod­ nocení právní úpravy obsa­ žené v občan­ ském zákoníku není na místě.

zkratky, zejména když se objevila další komplikace v podobě „nezleti­ lého■,který není plně svéprávný“. V této souvislosti není nezajíma­ vým ten fakt, že manželé mají právo bydlení po dobu jednoho roku. Jedná se v podstatě o legální služeb­ nost. To má samozřejmě svůj veliký význam. Aniž bychom měli institut náhradního bydlení, mluvíme zde o „náhradě“, kterou má jeden rozve­ dený manžel poskytnout druhému.

♦

A tím jsem se dostala na závěr. Ráda bych konstatovala, že nega­ tivní hodnocení právní úpravy ob­ sažené v občanském zákoníku není na místě. Zákoník - podle mého ná­ zoru - vedle technických pochybení vykazuje některé nedostatečnosti, či snad dokonce mezery. V nějaké přiměřené době může dojít k jeho doplnění či opravě (např. i v otáz­ kách právní ochrany dítěte). Dnes ale není pro zásah do textu kodexu, natož do jeho koncepce, žádný důvod. Prostě proto, že není vůbec snadné nejdříve začít myslet trochu jinak, než jsme po léta byli zvyklí, a kodex se vším všudy nahlédnout. Mám ostatně za to, že i vzhledem k občanskému zákoníku by měla být ctěna zásada „potius valeat actus quam perea ťl8♦