KARLOVA UNIVERZITA. Dítě a rozvod jeho rodičů vybrané otázky. Diplomová práce. Vojtěch Dlouhý

KARLOVA UNIVERZITA

Dítě a rozvod jeho rodičů – vybrané otázky

Diplomová práce

Vojtěch Dlouhý 27.7.2016

Vedoucí diplomové práce: doc. JUDr. Michaela Hendrychová, CSc.

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucí své práce doc. JUDr. Michaele Hendrychové, CSc. za její rady a pomoc při psaní diplomové práce.

Čestné prohlášení

„Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.“ V Praze dne 27. 7. 2016

Vojtěch Dlouhý

Obsah Obsah ............................................................................................................................................ 4 Seznam použitých zkratek právních předpisů a mezinárodních smluv......................................... 1 Úvod .............................................................................................................................................. 2 1.

2.

Historický vývoj právní úpravy ............................................................................................. 4 1.1.

Obecně .......................................................................................................................... 4

1.2.

Hmotněprávní základ .................................................................................................... 5

1.3.

Procesněprávní základ................................................................................................... 9

1.4.

Veřejnoprávní rámec ................................................................................................... 12

Vznik manželství a jeho rozvod – současný právní stav ..................................................... 17 2.1.

Ústavní základ ............................................................................................................. 17

2.2.

Mezinárodněprávní základ .......................................................................................... 17

2.3.

Hmotněprávní úprava .................................................................................................. 18

2.3.1.

Vznik manželství ................................................................................................. 19

2.3.2.

Zánik manželství, zejména rozvodem ................................................................. 22

2.3.3.

Zánik manželství rozvodem ve vztahu k nezletilému dítěti ................................ 27

2.4.

3.

4.

Procesní úprava ........................................................................................................... 30

2.4.1.

Obecná úprava..................................................................................................... 30

2.4.2.

Zvláštní úprava .................................................................................................... 31

2.4.2.1.

Mediace ........................................................................................................... 32

2.4.2.2.

Rodinná mediace ............................................................................................. 33

Sociálně-právní ochrana dětí ............................................................................................... 35 3.1.

Pojem sociálně-právní ochrany dětí ............................................................................ 35

3.2.

Subjekty sociálně-právní ochrany dětí ........................................................................ 35

3.3.

Základní cíl sociálně-právní ochrany .......................................................................... 36

3.3.1.

Blaho dítěte ......................................................................................................... 37

3.3.2.

Nejlepší zájem dítěte ........................................................................................... 38

3.3.3.

Další hlediska sociálně-právní ochrany............................................................... 40

3.3.4.

Kdo určuje blaho dítěte? ..................................................................................... 41

Řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí na dobu po rozvodu ............................................ 42 4.1.

Rozvodová mediace .................................................................................................... 43

4.2.

Role orgánu sociálně-právní ochrany dětí ................................................................... 45

4.2.1.

Zastoupení nezletilého dítěte............................................................................... 45

4.2.2.

Činnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí ...................................................... 48

4.3.

5.

Péče soudu o nezletilé ................................................................................................. 49

4.3.1.

Způsobilost nezletilého dítěte být účastníkem řízení a procesní způsobilost ...... 51

4.3.2.

Výslech nezletilého dítěte ................................................................................... 53

Judikatura Ústavního soudu České republiky ..................................................................... 59 5.1.

Nález I. ÚS 2482/13 .................................................................................................... 60

5.2.

Vlastní zhodnocení nálezu I. ÚS 2482/13 ................................................................... 63

5.3.

Některé další nálezy Ústavního soudu ........................................................................ 68

6.

Zamyšlení nad možným budoucím vývojem ...................................................................... 70

7.

Seznam použitých zdrojů .................................................................................................... 77

8.

Abstrakt ............................................................................................................................... 84

9.

Klíčová slova ....................................................................................................................... 86

Seznam použitých a mezinárodních smluv

zkratek

právních

předpisů

patent

Obecný občanský zákoník rakouský, císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s.

ZPR

zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném

ZR

zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění před 1. 1. 2014

OSŘ 1950

zákon č. 142/1950 Sb., občanský soudní řád

OSŘ 1963

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

ZŘS

zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů

Listina

ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základní práv a svobod

Úmluva

Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., s přihlédnutím ke sdělení MZV č. 41/2010 Sb. m s., kterým se vyhlásila oprava v textu Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.

OZ

zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

ZOM

zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů

ZOSPOD

zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů

Deklarace

Deklarace práv dítěte

EÚLP

Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících

SŘ

zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů

1

Úvod Rodina je institut známý již od prvopočátků lidstva. Lidé se vždy sdružovali do různých celků, protože si dobře uvědomovali, jaké výhody takové společenství přináší. Rodinu

můžeme

chápat

„jako

zprostředkující

článek

mezi

společenskými

a individuálními zájmy“1, kdy v této formě jde o „nezastupitelnou, i když proměnlivou instituci, plnící ve společnosti významné funkce“. 2 Obecně lze říci, že na rodinu můžeme pohlédnout ze tří různých úhlů. Základem je pohled na rodinu v rovině biologické, kdy rodinou rozumíme osoby, které jsou spolu pokrevně spojeny. Jedná se tedy především o vztah rodič – dítě. Rodinu můžeme také vnímat jako jednu ze sociálních skupin, do kterých se člověk během svého života v různém období začleňuje, a to se všemi důsledky, které tato skutečnost přináší. Vždyť rodina plní funkci, kterou nemůže nahradit žádná instituce ani nic jiného. Je to totiž právě rodina, která jako první formuje člověka od jeho zrození. Rodina jako první formuje jeho osobnost a charakter. Třetí rovinou rodiny je její právní postavení ve společnosti. V tomto pojetí nám právo jasně stanovuje, kdo jsou manželé a kdo rodiče dítěte. Je důležité zmínit fakt, že tyto tři vrstvy, podle kterých můžeme na rodinu pohlížet, se mohou projevovat v jedné entitě (rodině), ale také nemusí. Můžeme se totiž setkat s případy, kdy se například dítě nachází u osob, které pro něj nejsou biologickými rodiči (chybí biologická role rodiny), ale tyto osoby mohou být pro dítě jeho sociální rodinou (druhá rovina rodiny) a zároveň právní rodinou, a to díky osvojení (třetí možnost pojetí rodiny). Na tomto místě je podstatné zdůraznit, že angloamerická právní kultura rozlišuje ještě jeden úhel, pod kterým je možné na rodinu nahlížet, a tím je rovina psychologická. Naše právní kultura takto na rodinu nepohlíží, ale naopak subsumuje psychologické hledisko rodiny do roviny sociální, a proto je tato psychologická část zmíněna právě v rámci sociální roviny rodiny.

1

HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z.: České rodinné právo. 3., přeprac. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. s. 8. ISBN 80-7239-192-5 2 HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z.: České rodinné právo. 3., přeprac. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. s. 8. ISBN 80-7239-192-5.

2

V současné době dochází k uvolňování rodiny v tradičním smyslu – smyslu, který je nám historicky předurčen. Rodina, stejně jako její jednotliví členové, reaguje na dobu, ve které vzniká a ve které existuje. A tak v prehistorickém období můžeme vidět výraznou roli matky – matriarchát – jakožto strážkyni ohně a vychovatelku dětí. V dalším historickém vývoji dochází k oslabení role matky a naopak dochází ke zvýraznění role otce – patriarchát – jakožto lovce, živitele a ochránce rodiny a jako nositele rodinné tradice a rodinného jména. Na našem území, které je z historického hlediska ovlivněno židovsko-křesťanskou tradicí, byla rodina vždy chápána jako spojení muže a ženy, které je nerozlučitelné za jejich života, ze kterého vychází potomci – děti. Vývoj společnosti, zdá se, toto pojetí překonal, a proto stále častěji dochází ke štěpení rodiny a k označení soužití osob stejného pohlaví taktéž jako rodina (byť zákon takové spojení označuje jinak). Pro to, aby mohlo docházet ke štěpení rodiny, a k vyrovnání veškerých vztahů, které vzniknou jak před štěpením rodiny, tak po jejím rozštěpení, je důležitý právní rámec. Právní rámec, který umožňuje, aby vůbec ke štěpení rodiny mohlo dojít (ne vždy to bylo u některých osob povoleno) a který pomáhá vyřešit všechny vzniklé vztahy, protože ne vždy probíhá rozštěpení rodiny relativně pokojně a bez sporů, ať už se jedná o majetek, závazky, či vztahy k dětem, které z manželství vzešly. „Charakter současné české rodiny významně ovlivnila koncepce rodinné politiky, která se formovala od počátku 50. let a byla pevně spojena se základními cíli a ideály socialismu“.3 Českou rodinnou politiku určovalo několik zásad, které se ve velké míře podařilo naplnit. Jedná se především o osvobození ženy, které spočívá v jejím zrovnoprávnění, ať již se jedná o sféru ekonomickou, politickou či sociální, osvobození manželství, které znamená zdůraznění práva obou manželů na rozvod manželství a osvobození domácnosti znamenající snahu o to, aby žena byla zbavena povinností u „rodinného krbu“. Mezi další zásady patří institucionalizace péče o děti, jejímž cílem je zajistit péči o dítě od nejútlejšího věku, dále nuklearizace rodiny a v neposlední řadě plánované rodičovství projevující se právem ženy na svobodné rozhodnutí, zda bude mít děti a pokud ano, tak kdy a kolik. 3

HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z.: České rodinné právo. 3., přeprac. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. s. 9. ISBN 80-7239-192-5.

3

Ve své práci se nejdříve budu věnovat historickému základu uzavírání manželství a jeho rozvodu, ať již se bude jednat o stránku hmotněprávní, či procesněprávní. Historickému hledisku také podrobím veřejnoprávní úpravu, která se rodiny a především nezletilých dětí týká. Následně popíši současný právní stav a provedu analýzu významného nálezu Ústavního soudu České republiky, který se věnuje úpravě péče rodičů o nezletilé děti v době po rozvodu manželství. Cílem práce je podrobit detailnějšímu pohledu především procesní stránku věci a podívat se kritickým pohledem na výše uvedený nález Ústavního soudu.

1. Historický vývoj právní úpravy 1.1. Obecně Rozvod manželství je znám již od starověku. Státní útvary, které se z historického hlediska nacházely na území současné České republiky, byly již od dob Velké Moravy ovlivněny židovsko-křešťanskou tradicí. V návaznosti na tuto skutečnost bylo touto optikou nahlíženo na jednotlivé životní etapy, ať již se jednalo o sňatek, narození dítěte či například rozvod. Křesťané, jejichž učení vychází z Bible, se proto řídili Ježíšovým poučení, které zaznamenal evangelista Marek takto: „Tu k němu [k Ježíšovi] přišli farizeové a pokoušeli ho: „Je dovoleno propustit manželku z jakékoliv příčiny?“ Odpověděl jim: „Nečetli jste, že Stvořitel od počátku, muže a ženu učinil je‘? A řekl: „Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a ti dva budou jedno tělo“; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Namítnou mu: „Proč tedy Mojžíš ustanovil, že muž smí propustit svou manželku tím, že jí dá rozlukový lístek?“ Odpoví jim: „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo. Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží.“4 Zde je nutné poznamenat, že cizoložství je v křesťanské nauce bráno jako prohřešek proti Desateru božích přikázání, a tudíž jako závažný hřích.

4

Evangelium podle Matouše, Mt 19,5, Bible, Ekumenická rada církví v Československu, Praha, 1985

4

1.2. Hmotněprávní základ Právní ukotvení problematiky manželství a případného rozvodu je možné na našem území hledat v posledních dvou stoletích. V roce 1811 byl vydán Obecný občanský zákoník rakouský, jako císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., a to dne 1. června 1811 (dále jen jako „patent“). Účinnosti nabyl dne 1. ledna 1812. Tento Rakousko-Uherský kodex civilního práva vydaný císařem Františkem I. platil v Českých zemích až do r. 1950 a v části, která se zabývala pracovním právem až do roku 1966.

Z historického hlediska je přirozené, že právní úprava rodinného práva byla pod vlivem kanonického práva, neboť, kromě přirozené zbožnosti obyvatelstva, měla katolická církev v Rakousku-Uhersku velký vliv. Samo uzavření manželství bylo možno pouze manželskou smlouvou, a to vždy pouze církevní formou. V § 44 patentu se přímo uvádí, že: „Ve smlouvě manželské projevují dvě osoby rozdílného pohlaví podle zákona vůli svou, že chtějí v nerozlučném obcování žíti, děti ploditi, je vychovávati a sobě obapolně pomáhati“. Z tohoto ustanovení vyplývá, že rozvod tak, jak jej známe dnes, nebyl v té době možný. Nerozlučné byly ty manželské svazky, kde buď obě strany, či alespoň jedna byla katolického vyznání. Takovýto svazek mohl být rozvázán pouze smrtí jednoho z manželů (§ 111). Za života osoby katolického vyznání, která uzavřela manželskou smlouvu, mohlo dojít pouze k takzvané rozluce od stolu a lože (separatio thori, mensae ac habitationis). Tato rozluka ale neznamenala formální zánik manželství, pouze zánik jedné z manželských povinností, a to povinnosti žít spolu. Ve svém důsledku rozluka od stolu a lože znamenala, že manželé mohli žít odděleně, ale již neměli možnost uzavřít nový sňatek. Osobám, které nebyly katolického vyznání, a uzavřely mezi sebou smlouvu manželkou, zákon dovoloval, aby bylo jejich manželství rozloučeno. Zákon nicméně taxativním výčtem stanovoval, pro které důležité příčiny je možné požádat o rozloučení manželství.

V průběhu dvacátého století došlo k výrazné změně státních útvarů, kdy velký vliv na přepsání politické mapy Evropy měla zejména první světová válka. S rozpadem zejména Rakousko-Uherska na samostatné státní útvary došlo mimo jiné k různým 5

úpravám práva, které platilo na území bývalé monarchie. Tyto změny se dotkly i uzavření

manželství

a

případného

rozvodu.

V roce

1919

byl

přijat

zákon č. 320/1919 Sb., kterým se mění ustanovení občanského práva o obřadnostech smlouvy manželské, o rozluce a o překážkách manželství. Tento zákon se označoval také jako takzvaná manželská novela. Na základě tohoto zákona přestala být povinná církevní forma uzavření manželství a nadále tudíž záleželo pouze na vůli snoubenců, zda uzavřou církevní, či civilní formu sňatku. Zákon umožňoval, aby se strany, které již byly oddány civilní formou, mohly podrobit také církevním obřadům. Nové úpravy se dočkala také rozluka manželství, která se stala přístupnou pro všechna manželství, bez ohledu na to, ke kterému vyznání byli manželé příslušní. Žalovat o rozluku manželství mohl tedy každý z manželů, ale pouze na základě zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů. Nadále se však také užívala rozluka od stolu a lože a zákon na ni přímo odkazoval, a to například v jednom z oněch taxativně určených důvodů pro žalobu o rozluku manželství, kdy zákon v § 13 písm. l stanovuje, že: „O rozluku každého manželství žalovati lze pro nepřekonatelný odpor. Žalobě lze vyhověti jen tehdy, připojíli se k žádosti za rozluku třebas i dodatečně také druhý manžel. V tomto případě netřeba však rozluky ihned povolovati, nýbrž lze napřed uznati na rozvod od stolu a lože a to třebas i vícekráte“.5

K 1. lednu 1950 nabyl účinnosti zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném (dále jen jako „ZPR“), na jehož základě došlo k oddělení rodinného práva od práva občanského. V otázkách manželství přinesl ZPR řadu změn. Již uzavření manželství bylo dotčeno změnou. Podmínkou (nikoli tedy fakultativně) pro vznik manželství bylo jeho uzavření před místním národním výborem. Náboženské sňatkové obřady byly dovoleny, ale pouze ve chvíli, kdy manželství již vzniklo. To znamená, že nejdříve muselo být manželství uzavřeno před místním národním výborem a teprve poté mohl být uzavřen sňatek před církevní autoritou. Tento zákon upustil od využití institutu rozvodu od stolu a lože a zároveň změnil názvosloví – namísto rozluky zavedl termín rozvod. Podstatnou změnou, kterou zákon zavedl, bylo upuštění od taxativně stanovených rozvodových důvodů. Za právní důvod rozvodu byl uznán pouze takzvaný kvalifikovaný rozvrat 5

Zákon č. 320/1919 Sb., kterým se mění ustanovení občanského práva o obřadnostech smlouvy manželské, o rozluce a o překážkách manželství (tzv. manželská novela)

6

manželství. Kvalifikovaný rozvrat byl definován jako „hluboký a trvalý“, to znamená, že se jedná o takový rozvrat, který je možné pozorovat navenek. Zároveň došlo k úpravě viny na rozvodu. Rozvod manželství stál podle tohoto zákona na soudním výroku, který z manželů je vinen rozvodem. Pokud však oba manželé požádali, aby tento výrok soud neučinil, bylo od takového výroku upuštěno. Zajímavostí je, že návrh na rozvod manželství mohl podat ten manžel, který rozvrat výlučně zavinil pouze tehdy, pokud s tím souhlasil i druhý manžel. To znamená, že bez výslovného souhlasu manžela, který rozvod nezavinil, nemohlo dojít k vyslovení rozvodu soudem a takové manželství bylo tudíž nerozlučitelné. „Nevinný“ manžel měl tudíž právo „vetovat“ rozvod. Zároveň ZPR zavádí, že není možné vydat rozhodnutí o rozvodu manželů nezletilého dítěte, dokud nejsou upravena práva a povinnosti rodičů na dobu po rozvodu. Zde dochází k provázanosti se zákonem č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních, kdy tento zákona v § 240 stanovil, že: „jsou-li zde nezletilé děti, učiní soud ještě před vyslovením rozvodu manželství opatření, aby obecný soud nezletilých dětí podmíněně - pro případ, že rozvod bude vysloven - upravil práva a povinnosti rodičů k nezletilým dětem a jejich majetku“. Další vývoj ZPR byl ovlivněn úvahami o předpokladech rozvodu manželství. Na základě těchto úvah bylo přijato zákonné opatření č. 61/1955 Sb., které bylo účinné od 1. ledna 1956. Na jeho základu došlo k oslabení veta manžela, který nebyl vinný rozvodem. Toto zákonné opatření novelizovalo ZPR takovým způsobem, že i bez souhlasu nevinného manžela, mohlo dojít k rozvodu manželství, pokud spolu manželé po dlouhou dobu nežijí a pokud rozvod vyžaduje zájem společnosti. Takto však mělo být postupováno pouze ve výjimečných případech.

V roce 1963 byl přijat zákon č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen jako „ZR“), který byl účinný od 1. dubna 1964 a platil až do 31. prosince 2013. Tento zákon přebírá tezi, že rozvod manželství je pro společnost nepřijatelný, a proto je možné k rozvodu manželství přistoupit pouze ve společensky odůvodněných případech. V kontrastu s tímto prohlášením stojí fakt, že zákon „podstatně zjednodušil hmotněprávní

7

předpoklady rozvodu manželství“.6 Toto zjednodušení je možné vidět v tom, jakým způsobem byl objektivizován důvod rozvodu v § 24 ZR, kdy tento jako předpoklad pro rozvod stanovil „vážně rozvrácené vztahy mezi manžely“. Kromě toho přinesl zákon i další změny, mezi které patří např.: upuštění od institutu viny v souvislosti s rozpadem manželství, nebyl stanoven důvod pro zamítnutí návrhu na rozvod a především byla oslabena pozice nezletilého dítěte, protože zákon, na rozdíl od zákona předcházejícího, stanovil, že soud musí pouze přihlédnout k zájmům nezletilého dítěte (předchozí zákon stanovil nemožnost rozvodu, pokud by takový rozvod byl v rozporu se zájmem nezletilého dítěte).

Výraznou novelou, která ovlivnila ZR, byl zákon č. 91/1998 Sb. Základní koncepce rozvodu manželství byla nadále tvořena jediným rozvodovým důvodem, kterým byl kvalifikovaný rozvrat manželství. „Takovým rozvratem je míněn rozvrat hluboký a trvalý, a to do té míry, že nelze očekávat obnovení manželského soužit“.7 Změny, které novela přinesla, se dotkly především tří aspektů. Ke změně došlo v pojetí rozvodu jako takového, kdy do 1. července 1998 existovala pouze jedna jediná podoba rozvodu manželství, po novele bylo možné rozeznat tři varianty rozvodu. První variantou rozvodu je rozvod se zjišťováním příčin rozvratu manželství. V takovém případě soud rozhodoval na základě návrhu jednoho z manželů a takovému návrhu vyhověl, pokud došel k závěru, že v daném manželství došlo ke kvalifikovanému rozvratu a zároveň nebyly přítomny žádné překážky, které by rozvodu bránily (§ 24 odst. 2 ZR). Druhou možností byl rozvod manželství bez zjišťování příčin rozvratu. V takovém případě nedocházelo ke zjišťování příčin rozvratu, stačilo pouze, aby byl kvalifikovaný rozvrat manželství tvrzen oběma manželi. Zároveň ale musely být splněny následující podmínky: a) manželství trvalo alespoň jeden rok, b) manželé spolu alespoň šest měsíců nežili, c) k návrhu na rozvod se druhý manžel připojil a zároveň musely být soudu předloženy dokumenty, které zákon vyžadoval dle § 24a ZR. Třetím způsobem byl 6

RADVANOVÁ, S., ZUKLÍNOVÁ, M.: Kurs občanského práva: instituty rodinného práva. Praha: C.H. Beck, 1999. Právnické učebnice (C.H. Beck). s. 61. ISBN 80-7179-182-2. 7

KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J., (eds.).: Občanské právo hmotné. 3. aktualiz. a dopl. vyd. Praha: ASPI, 2002. s. 60-61. ISBN 80-86395-44-8.

8

rozvod zvaný ztížený, který byl upraven § 24b ZR. V tomto ustanovení byla zakotvena tzv. tvrdostní klauzule, kterou došlo ke zvýšení ochrany manžela, který se rozvodu bránil. Tato klauzule chránila manžela, který se převážně nepodílel na rozpadu manželství, a kterému by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma. V takovém případě soud návrhu na rozvod nevyhověl. Posouzení zvlášť závažné újmy bylo na soudu. Pokud však spolu manželé nežili déle než tři roky, soud mohl rozvést i takovéto manželství (§ 24b odst. 2 ZR).

Neméně významnou změnou byla změna týkající se rozvodu manželů ve vztahu k jejich nezletilým dětem. Nadále zůstala zachována nemožnost rozvodu manželství, pokud by takový rozvod byl v rozporu se zájmem nezletilých dětí, jak bylo stanoveno v § 24 odst. 2 ZR. K zájmu nezletilých dětí musel soud přihlédnout ve všech výše popsaných variantách rozvodu. Postup byl takový, že nežli došlo k případnému rozvodu manželství, musel soud, který o rozvodu rozhodoval, obdržet pravomocný rozsudek, kterým bylo rozhodnuto o úpravě poměrů k nezletilému dítěti na dobu po rozvodu. Zde je třeba zdůraznit, že o úpravě poměrů nezletilého na dobu po rozvodu se rozhoduje v samostatném řízení, a to dle § 176 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění zákona č. 91/1998 Sb. „Novela naopak uspokojivě nevyřešila některé otázky související s výkonem rodičovské zodpovědnosti k dítěti v období po rozvodu manželství jeho rodičů“.8

1.3. Procesněprávní základ Jak bylo popsáno výše, hmotněprávní úprava rozvodu byla v posledních dvou stoletích dotčena poměrně významnými změnami. Vzhledem k tomu, že hmotněprávní úprava nemůže stát sama o sobě, je nutné, aby zákonodárství upravilo také procesní otázky dané problematiky – v tomto případě rozvodu manželství.

8

RADVANOVÁ, S., ZUKLÍNOVÁ, M.: Kurs občanského práva: instituty rodinného práva. Praha: C.H. Beck, 1999. Právnické učebnice (C.H. Beck). s. 62. ISBN 80-7179-182-2.

9

Poválečný zákon č. 142/1950 Sb., občanský soudní řád (dále jen jako „OSŘ 1950“) se k rozvodu manželství vyjadřoval velmi stručně, a to v části nazvané „Zvláštní ustanovení pro řízení o rozvod manželství“. Zákon stanovil, že je možné upustit od výslechu účastníků řízení, pokud se jeden manžel připojí k návrhu manžela druhého a návrhy obou se budou shodovat co do viny na rozvodu. Dále zákon stanovil povinnost obecného soudu nezletilých dětí, aby pro případ, že by došlo k rozvodu rodičů nezletilých dětí, podmíněně upravil práva a povinnosti k těmto nezletilým dětem na dobu po rozvodu.

Úprava práv a povinností k nezletilým dětem doznala změn zákonem č. 46/1959 Sb., který změnil dosavadní znění § 240. Tato změna začala platit 1. září 1959 a přinesla kromě jiného možnost dohody rozvádějících se manželů o právech a povinnostech k nezletilým dětem a k jejich majetku, kterou soud schvaluje. Pokud by nedošlo ke schválení dohody rozvádějících se rodičů nezletilých dětí soudem, soud o úpravě práv a povinností rozvádějících se rodičů vůči dětem rozhodl sám, zároveň (v jediném rozhodnutí) vyslovil rozvod manželství. Podstatné je, že nebylo možné, aby jednotlivé části rozsudku nabyly právní moci samostatně. Za účinnosti tohoto zákona se tedy v jediném řízení rozhodovalo jak o úpravě práv a povinností rozvádějících se rodičů vůči dětem na dobu po rozvodu, tak o rozvodu manželství jako takového.

K 1. dubnu 1964 nabyl účinnosti zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen jako „OSŘ 1963“). Jeho původní úprava v podobě, v jaké vstoupila v platnost v dubnu 1964, navazuje na hmotněprávní úpravu rozvodu jakožto jevu, který byl společensky nevhodný. Velmi strohé hmotněprávní úpravě se nedostalo vhodné úpravy procesní, a i proto můžeme na tuto úpravu z dnešního úhlu pohledu nahlížet jako na velmi okleštěnou.

Zákon soudu přikázal před řízením o rozvod provést řízení o smíření manželů. Zajímavostí je, že zákon určil dvě základní povinnosti: a) smírčí řízení muselo vždy

10

předcházet řízení o rozvod, a b) smírčí řízení se zahajovalo na návrh manžela. Zákon tedy předpokládal, že se alespoň jeden z manželů bude chtít pokusit o smír. Cílem smírčího řízení byl smír manželů s tím, že soud měl využít vhodných prostředků k uzavření smíru a případně mohl vyzvat k součinnosti společenské organizace nebo projednat případ v kolektivu uvědomělých pracujících na pracovišti manželů. Zákon již samozřejmě reflektoval, že v účinnost vstoupil ZR, a tudíž jako jednu z překážek postupu řízení stanovil, že ustanovení ZR nedovolovala, aby bylo v řízení pokračováno (§ 107 odst. 2 OSŘ 1963). Zároveň zákon stanovil, že s řízením o rozvod je spojeno řízení o úpravě poměrů manželů k nezletilým dětem, které z manželství vzešly.

Novela OSŘ 1963 zákonem č. 49/1973 Sb., která se přímo dotkla rozvodu manželství, již dále neoperovala se smírčím řízením. Byla zde zakotvena moderační role soudu, který měl za úkol vést manžele k odstranění příčin rozvratu a směřovat k jejich smíření.

Novelou, na základě které doznal zákon dalších změn, byl zákon č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů. Touto novelou došlo k tomu, že řízení o rozvod a řízení o úpravě poměrů manželů k nezletilým dětem, které z manželství vzešly, na dobu po rozvodu, nebyly nadále spojeny v jedno řízení a tvořily dvě od sebe odlišná řízení, jak již bylo detailněji uvedeno v kapitole 1.2 na straně 9. Dá se říci, že po téměř padesáti letech došlo k obnovení původního stavu – tedy k tomu, že zde byla dvě samostatná řízení

Nejvýraznějších změn doznal tento zákon v roce 2014, kdy od 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen jako „ZŘS“). Tento zákon vyčlenil některá řízení do tohoto zvláštního zákona, ke kterému má OSŘ 1963 vztah subsidiarity, a proto se použije pouze v případech, kdy ZŘS některou otázku neupravuje.

11

1.4. Veřejnoprávní rámec S rozvodem rodičů nezletilých dětí souvisí také problematika vztahu rodičů k jejich dětem v porozvodové době. Bezpochyby není nutné zdůrazňovat, že rozvod rodičů dítěti ve většině případů žádným způsobem nepomůže a naopak může velmi výrazně narušit jak jeho psychický vývoj, tak jeho vztah k rodičům, potažmo k celé rodině. Je třeba mít také na paměti, že rozvodem je ekonomická síla bývalé rodiny oslabena. Tato skutečnost má vliv nejen na opuštěného (samostatně žijícího) manžela, ale zejména i na děti, které z manželství vzešly, a které náhle postrádají nejméně dva v úvodu zmíněné pilíře, na kterých rodina stojí. Celá problematika dále generuje další problematický bod, kterým je stanovení výše výživného, jeho úhrada a případné vymáhání.

Souběžně se zavedením institutu rozvodu se rozvíjí i sociálně-právní ochrana dětí, které jsou jím postiženy. Tato ochrana započala před zhruba sto padesáti lety a trvá dodnes. Ještě předtím, než byly přijaty první zákony, které upravovaly péči o osoby nezajištěné, probíhala tato péče v rámci dobrovolné činnosti jako odraz etických motivů, a to především prostřednictvím jak jednotlivců, tak různých soukromoprávních institucí, především pak církví a církevních řádů.

Mezi první opatření veřejné správy, které vymezovaly chudinskou péči, patří říšský zákon domovský č. 105 ř. z., na který později navázal zákon o chudinství č. 59 z. z., „podle něhož připadala domovským obcím péče o osiřelé děti jejich příslušníků“.9 Tato chudinská péče však byla pro obce zátěžová, protože obce musely uvolňovat peníze pro rodiny, které se o osiřelé děti staraly. Za chudého byl podle domovského zákona (§ 26) pokládán ten, kdo nebyl schopen si vlastními silami opatřit potřebnou výživu. „Příslušnosti k domovské obci se nabývalo buď udělením, nebo vydržením (desetiletým

9

RADVANOVÁ, S., ZUKLÍNOVÁ, M.: Kurs občanského práva: instituty rodinného práva. Praha: C.H. Beck, 1999. Právnické učebnice (C.H. Beck). s. 189. ISBN 80-7179-182-2.

12

nepřetržitým pobytem v obci), anebo ze zákona (nastoupením do veřejného úřadu).“10 Pokud příslušnost k domovské obci získal muž, nabývala tuto příslušnost též jeho manželka a manželské děti. „Z domovské příslušnosti pak vyplývalo právo na zaopatření chudinské.“11

Na počátku 20. století byl zřízen tzv. zemský sirotčí fond, který byl postaven na bázi dobrovolnosti, a to jak dobrovolnosti darů, tak dobrovolnosti péče o osiřelé. Je důležité zdůraznit, že takto pojatá péče o děti, v té době obrazně řečeno ještě v plenkách, se týkala dětí, které neměly rodiče – tj., sirotků a také dětí z nejslabších sociálních vrstev. Rozhodně nesměrovala ke všem dětem, nebyla pojímána jako ochrana všech dětí.12 Ochrana dětí se postupně vyvíjela a není bez zajímavosti, že v předválečném Československu byla na vysoké úrovni, a to především díky celé řadě vzdělaných lidí, kteří se podíleli na její modernizaci. Postupem času začaly i státní orgány uplatňovat svůj podíl na řízení péče o mládež a v roce 1921 byly vydány stanovy, na základě kterých se základní organizační jednotkou staly okresní komise.

V polovině 30. let byla snaha o veřejnoprávní úpravu péče o mládež. Úkolem bylo pověřeno ministerstvo sociální péče, které začalo připravovat zákon o péči o mládež v ČSR, jehož cílem bylo sjednocení dosavadního právního stavu a jasné rozdělení úkolů v péči o mládež mezi stát, zemi, okresy a obce na jedné straně a na straně druhé dobrovolnou péčí o mládež. Historické události však přijetí tohoto zákona zmařily. Po skončení druhé světové války byly spolky péče o mládež zrušeny a jejich úkoly byly svěřeny zemským a okresním národním výborům, které tyto úkoly plnily prostřednictvím Komise péče o mládež při oddělení práce a sociální péče krajských a okresních národních výborů.

10

NOVOTNÁ, V.: Zákon o sociálně-právní ochraně dětí s komentářem. Olomouc: ANAG, 2014. Právo (ANAG). s. 14. ISBN 978-80-7263-914-4. 11 NOVOTNÁ, V.: Zákon o sociálně-právní ochraně dětí s komentářem. Olomouc: ANAG, 2014. Právo (ANAG). s. 14. ISBN 978-80-7263-914-4. 12 RADVANOVÁ, S., ZUKLÍNOVÁ, M.: Kurs občanského práva: instituty rodinného práva. Praha: C.H. Beck, 1999. Právnické učebnice (C.H. Beck). s. 189. ISBN 80-7179-182-2.

13

Dva roky po válce, v roce 1947, byl vydán zákon č. 48/1947 Sb., o organisaci péče o mládež. Na základě tohoto zákona došlo k přechodu úkolů týkajících se péče o mládež na zemské a okresní národní výbory. Na úrovni okresních národních výborů byly vytvářeny komise okresní péče o mládež, které se skládaly z celé řady osob. Jednalo se o pracovníky okresních a zemských národních výborů, odborníků, dobrovolných pracovníků, ale také o zástupce odborů a Jednotného svazu českých zemědělců, okresního školního inspektora a okresního lékaře. Ústředním správním orgánem bylo Ministerstvo práce a sociální péče, které však bylo v roce 1951 zrušeno a problematika péče o mládež byla rozdělena mezi ministerstva školství, spravedlnosti, zdravotnictví, vnitra a Státní úřad sociálního zabezpečení.

Záhy se však ukázalo, že některé úkoly, které vycházely z práva rodinného, nebylo možné plnit bez speciální zákonné úpravy. Šlo o oblast, která byla nazvána (na rozdíl od dřívější péče o mládež) „sociálně právní ochranou mládeže“.13 Tyto úkoly byly upraveny zákonem č. 69/1952 Sb., o sociálně právní ochraně mládeže a též nařízením ministra spravedlnosti č. 70/1952 Sb., kterým se provádí zákon o sociálně právní ochraně mládeže. Na základě těchto právních norem došlo k vytvoření úřadoven ochrany mládeže (při lidových soudech), které se zabývaly sociální péčí. Personální obsazení úřadoven bylo tvořeno hromadnými poručníky, sociálními pracovníky, důvěrníky ochrany mládeže a dalšími osobami. Tento zákon však byl poplatný době, ve které byl přijat, a předpokládal, že „současně se změnou politických, sociálních a hospodářských poměrů v našich zemích odpadnou automaticky všechny příčiny, pro něž je třeba dětem poskytovat ochranu především proti ohrožením, k nimž dochází přímo v rodinách, a že všichni občané budou plnit své poslání jako odpovědní rodiče svých dětí“.14 Zákon č. 69/1952 Sb., navíc na sociálně-právní ochranu nahlížel pouze jako na výkon hromadného poručenství a opatrovnictví, jako na zvláštní ochranu dětí, které nejsou v péči svých rodičů a dále pak jako na činnost poradní a pomocnou. 13

RADVANOVÁ, S., ZUKLÍNOVÁ, M.: Kurs občanského práva: instituty rodinného práva. Praha: C.H. Beck, 1999. Právnické učebnice (C.H. Beck). s. 191. ISBN 80-7179-182-2. 14

NOVOTNÁ, V.: Zákon o sociálně-právní ochraně dětí s komentářem. Olomouc: ANAG, 2014. Právo (ANAG). s. 18. ISBN 978-80-7263-914-4.

14

Ve smyslu tohoto zákona hrál stát roli přispěvatele, který hradil osobní potřeby dětí, které to potřebovaly. Úřadovny ochrany mládeže tedy přišly o svoji výkonnou působnost v oblasti prevence a sociální výchovy a staly se spíše poradními orgány okresních (lidových) soudů. Tento právní stav však vydržel pouze krátkou dobu, protože již v roce 1956 bylo vydáno vládní nařízení č. 73/1956 Sb., kterým se přenáší působnost úřadoven ochrany mládeže na výkonné orgány národních výborů. Tímto vládním nařízením byly zrušeny úřadovny ochrany mládeže a jejich působnost byla přenesena do sféry školství a na výkonné orgány národních výborů. Pouze Ústředí pro mezinárodně právní ochranu mládeže zůstalo nedotčeno, a proto nadále zůstalo v působnosti ministerstva spravedlnosti.

Výrazným zásahem do sociálně-právní ochrany mládeže bylo vydání ZR (účinný od 1. ledna 1964), a to proto, že tento zákon zahrnul do předmětu své úpravy i tuto problematiku. Ale již v roce 1968 došlo k dalšímu přesunutí působnosti této problematiky, a to z ministerstva školství na ministerstvo práce a sociálních věcí, jako na ústřední orgán státní správy, do jehož gesce náležela oblast sociální politiky (na základě zákona č. 53/1968 Sb., o změnách v organizaci a působnosti některých ústředních orgánů). Ustanovením § 9 cit. zákona bylo také zřízeno ministerstvo práce a sociálních věcí. V oblasti sociálně-právní ochrany došlo k dalším změnám přijetím několika dalších zákonů, mezi které patří např.: zákon č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení a na něj navazující zákon ČNR č. 129/1975 Sb., o působnosti orgánů ČSR v sociálním zabezpečení. „Samotný zákon o sociálním zabezpečení tak vlastně znamenal, že zákon o rodině byl od roku 1975 vlastně prováděn prostřednictvím předpisů o sociálním zabezpečení.“15 Úkoly národních výborů, které se týkaly rodiny a dětí, byly zakotveny v § 80 a především v § 81 a § 82. Obecně se dá říci, že na úseku péče o děti poskytovaly národní výbory především výchovnou a poradenskou činnost, sociálně-právní ochranu a bezúročné půjčky. Dále zákon upravoval, komu je zvláštní pomoc poskytována. Nicméně sociálně-právní ochranu dětí v podobě, v jaké ji známe dnes, tento zákon neupravoval. V ustanovení § 82 sice byla uvedena formulace, která stanovila, že národní výbory ve spolupráci se socialistickými organizacemi připravují 15

VESELÁ, R.: Rodina a rodinné právo: historie, současnost a perspektivy. 2. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2005. s. 103. ISBN 80-86432-93-9.

15

mladé občany na manželství a vedou je k odpovědnému rodičovství a že zabezpečují sociálně-právní ochranu dětí. Celé toto ustanovení znělo velmi obecně. Možným důvodem je to, že přístup k rozvodu manželství byl jiný, než jaký je dnes. Tehdejší ZR totiž nebyl rozvodu nakloněn, bral ho jako nehodící se záležitost a obecně stanovil, že k rozvodu se má přistoupit pouze ve společensky odůvodněných případech.

16

2. Vznik manželství a jeho rozvod – současný právní stav 2.1. Ústavní základ V České republice dnes existuje hierarchie zákonů, podle které jsou zákony řazeny od největší právní síly. Ústavní pořádek České republiky tvoří, mimo jiné, ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základní práv a svobod (dále jen jako „Listina“). Autoři Listiny chápali, jak významná je rodina jako celek pro zdravou společnost a rovněž, jak je důležitá pro plnohodnotný vývoj jedince. Proto není překvapením, že Listina výslovně deklaruje ochranu rodiny a také zvláštní ochranu dětí a mladistvých, když v čl. 32 stanoví, že: „Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči“. Toto ustanovení je nutné vykládat tím způsobem, že rodiče mají právo na péči a výchovu dětí vůči ostatním tj., vůči jiným lidem, společnosti a státu. Rodiče ve vztahu k dětem mají pouze právo na to, aby děti dbaly svých rodičů (a contrario povinnosti dětí vůči rodičům) jak je zakotveno v § 857 odst. 1 OZ. Listina dále určuje, kdy může dojít k odloučení dětí od rodičů a kdy mohou být práva rodičů omezena.

2.2. Mezinárodněprávní základ Mezi prameny práva, které se k uvedenému tématu vztahují, jsou i vyhlášené mezinárodní smlouvy ratifikované parlamentem, kterými je ČR vázána. Uvedené umožňuje čl. 10 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

Asi nejvýznamnější mezinárodní smlouva, která se dotýká postavení nezletilých dětí a kterou je Česká republika vázána, je Úmluva o právech dítěte z roku 1989 (dále jen jako „Úmluva“), která byla publikována jako sdělení FMZV č. 104/1991 Sb. Tato Úmluva obsahuje čtyři základní principy, do kterých je možné její obsah shrnout. Těmito principy jsou: survival (přežití), development (rozvoj), protection (ochrana)

17

a participation (vyjádření účasti dítěte na dění kolem něj). Zajímavostí, kterou stojí za to zmínit, je skutečnost, že Úmluva o právech dítěte byla přijata všemi státy světa s výjimkou Spojených států amerických a Somálska. Důvodem této výjimky je fakt, že v Somálsku je jedním z trestů i trest smrti, který se vztahuji i na děti. Ve Spojených státech Amerických je trest smrti pro děti umožněn v pěti státech (např.: Texas). Úmluva v prvé řadě vymezuje, kdo je považován za dítě. Dle Úmluvy je za dítě považována „lidská bytost mladší osmnácti let“, pokud se však podle právního řádu, který se na dítě vztahuje, nedosahuje zletilosti dříve. A již zde může docházet k drobným problémům, neboť dle našeho právního řádu (konkrétně dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) se sice zletilosti dosahuje v osmnácti letech, ale svéprávnosti je možné dosáhnout dříve. Plné svéprávnosti je možné dosáhnout uzavřením manželství, či přiznáním svéprávnosti, o kterém rozhoduje soud. Otázkou tedy je, do jakého okamžiku je osoba považována za dítě, zda skutečně až do dosažení věku osmnácti let, tj., do zletilosti, či do nabytí plné svéprávnosti.

Mezi další mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika v této oblasti vázána, patří například Úmluva o uznání rozvodů a zrušení manželského soužití, vyhláška ministerstva zahraničních věcí č. 132/1976 Sb., o Úmluvě o uznávání a výkonu rozhodnutí o vyživovací povinnosti či Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodních osvojení, u nás publikována jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí ČR č. 43/2000 Sb., m. s., a mnoho dalších.

2.3. Hmotněprávní úprava V současné době je jediným a základním hmotněprávním základem pro rozvod manželství zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který je účinný od 1. ledna 2014 (dále jen jako „OZ“).

18

Stejně jako předchozí zákony, které se úpravě rodiny věnovaly, ani dnes platný zákoník nedefinuje, co pojem rodina znamená. Pojem rodina OZ právně nezakotvuje a je tedy nutné vycházet z jeho po staletí ustáleného chápání. I přes tuto skutečnost se OZ ve svých obecných zásadách výslovně hlásí k ochraně rodiny (§ 3 odst. 2 OZ). Tím dochází k provázání s Listinou, která taktéž deklaruje ochranu rodiny, jak je popsáno výše v kapitole 2.1.

V souvislosti s nabytím účinnosti OZ došlo, kromě jiného, také k terminologickým změnám. Současný platný a účinný OZ již nepracuje s pojmem výchova16, ale pracuje s pojmem péče o dítě. Tento pojem je mnohem širší a zahrnuje v sobě jak výchovu, tak otázky výživného a dalších práv a povinností rodičů.17

2.3.1. Vznik manželství

Vznik manželství je upraven v části druhé, hlavě I. OZ. Zákonodárce jako první pojem manželství právně vymezil. Zde se dá hovořit o návaznosti na ZR, a to konkrétně na § 1 ZR. Na tomto místě je nutné uvést, že tomu není tak dlouho, kdy poprvé došlo k právnímu zakotvení definice manželství, a to díky již zmiňované novele č. 91/1998 Sb. „Do té doby žádný zákon u nás „legální definici“ manželství neobsahoval a začínal svůj text o manželství ustanovením o tom, jak se manželství uzavírá“.18 Vznik manželství a znaky manželství jsou upraveny v § 655 OZ. Nadále také zůstává zakotvena praxe, na základě které mají snoubenci možnost projevit svoji vůli a vstoupit do manželského svazku jak před orgánem veřejné moci, tak před orgánem církve či náboženské společnosti, která je k tomu oprávněna. V prvním případě hovoříme o občanském sňatku v případě druhém o sňatku církevním. Oprávnění 16

V původním návrhu ZR byl pojem výchovy spojen s povinností rodičů vychovávat děti v duchu marxismu-leninismu. Až na nátlak byla tato formulace vypuštěna a místo ní byl v ustanovení § 31 ZR stanoven úkol výchovy, kterým bylo působit na citový, rozumový a mravní vývoj dětí v duchu zásad morálky socialistické společnosti. 17 Naše soudy však stále soudí „výchovu a výživu“, bez ohledu na zákonnou dikci 18 Občanský zákoník: komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, 2014. Komentáře (Wolters Kluwer). s. 3. ISBN 978-80-7478-457-6.

19

k uzavírání církevních sňatků, jak o něm hovoří § 657 odst. 2 OZ, vzniká na základě zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společnosti a o změně některých zákonů. V případě církevního sňatku musí snoubenci předložit osvědčení, které vydává matriční úřad. Toto osvědčení musí obsahovat potvrzení o tom, že snoubenci splňují všechny zákonem stanovené podmínky pro uzavření manželství. Toto osvědčení nesmí být starší než šest měsíců.

Přestože právní teorie dělí právo na oblast soukromoprávní a oblast veřejnoprávní, obě tyto oblasti se v některých otázkách překrývají, doplňují se, či si navzájem poskytují ochranu. Proto je na tomto místě vhodné alespoň ve stručnosti uvést, jak na vznik a trvání manželství reaguje právo veřejné v podobě práva matričního a práva trestního.

Z pohledu matričního práva jsou právní důsledky spojené s uzavřením manželství dány především osobním stavem, neboť „okamžikem uzavření manželství dochází ke změně osobního stavu.“19 V souvislosti se změnou osobního stavu dochází k oddělení vyznačené části občanského průkazu (§ 12 zákona č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, ve znění pozdějších předpisů a ustanovení § 4 vyhlášky č. 400/2011 Sb., kterou se provádí zákon o občanských průkazech a zákon o cestovních pasech, které stanoví, která část občanského průkazu se odděluje). K tomuto oddělení je povinen matriční úřad nebo orgán církve, před kterými došlo k uzavření manželství (ale u muže, jehož příjmení se stane společným příjmením manželů a který nemá ve svém občanském průkazu uveden osobní stav, k oddělení nedojde, protože nedochází ke změně údajů). Matriční úřad má také povinnost nahlásit uzavření manželství do Informačního systému pro evidenci obyvatel prostřednictvím formulářů, které jsou umístěny v rozhraní Czech POINT@office. Na splnění této povinnosti má matriční úřad tři pracovní dny ode dne, kdy došlo k uzavření manželství, respektive ode dne, kdy se o uzavření manželství dozvěděl (např.: v případě církevního sňatku).

19

DAUBNEROVÁ, A.: Matriční činnost po účinnosti nového občanského zákoníku. Praha: Linde Praha, 2013. Praktická právnická příručka. s. 25. ISBN 978-80-7201-930-4.

20

Při sňatečném obřadu snoubenci prohlašují, jaké příjmení budou užívat po uzavření manželství. Snoubenci mají v zásadě dvě možnosti – budou užívat společné příjmení, či si ponechají svá dosavadní příjmení. Pokud by užívali společné příjmení, má ten, kdo o své příjmení přišel, možnost své dosavadní příjmení za příjmení společné připojovat. Rozhodnou-li se snoubenci, že si svá dosavadní příjmení ponechají (nebudou tedy mít příjmení společné), musí prohlásit příjmení budoucích dětí. V případě, že by se snoubenci nedohodli na příjmení dětí, či by tuto skutečnost nebyla uvedena, bude o takovém příjmení rozhodovat soud. „V tom případě se namísto údaje o příjmení dětí do zápisu manželství v matriční knize uvede údaj „nezjištěno“, stejně tak ve vydaném oddacím listu.“20 Matriční úřad, v jehož matriční knize bude uveden údaj nezjištěno, má povinnost činit všechny úkony, které jsou nezbytné pro zapsání příjmení dětí. Jakmile bude o příjmení dětí pravomocně rozhodnuto, matriční úřad učiní do matriční knihy dodatečný záznam o příjmení dětí a také manželům vydá nový oddací list. V tomto nově vydaném oddacím listu již bude místo „nezjištěno“ uvedeno příjmení dětí určené soudem.

Snoubenci, kteří se rozhodli ponechat si svá dosavadní příjmení, mají možnost se domluvit na společném příjmení později a toto rozhodnutí prohlásit před kterýmikoli matričním úřadem (§ 70 odst. 4 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, dále jen „matriční zákon“). Společně s tímto prohlášením předkládají manželé oddací list a rodné listy narozených dětí. Matriční úřad následně vydá nový oddací list. „V případě již narozených společných dětí oznámí matriční úřad, u něhož je manželství zapsáno, tuto skutečnost matričnímu úřadu podle místa narození dětí k zápisu prohlášení rodičů, které má vliv na příjmení dítěte a k vydání nového rodného listu.“21

20

DAUBNEROVÁ, A.: Matriční činnost po účinnosti nového občanského zákoníku. Praha: Linde Praha, 2013. Praktická právnická příručka. s. 27. ISBN 978-80-7201-930-4. 21 DAUBNEROVÁ, A.: Matriční činnost po účinnosti nového občanského zákoníku. Praha: Linde Praha, 2013. Praktická právnická příručka. s. 28. ISBN 978-80-7201-930-4.

21

Trestní právo prostřednictvím zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník upravuje v ustanovení § 194 trestný čin dvojího manželství. Ochrana se prostřednictvím tohoto ustanovení poskytuje párovému soužití muže a ženy. „Ochrana je poskytována manželství, nikoli registrovanému partnerství, byť nový občanský zákoník (§ 674) zakazuje uzavřít manželství tomu, kdo již uzavřel registrované partnerství (zákon č. 115/2006 Sb.) zakazuje uzavřít registrované partnerství tomu, kdo již uzavřel jiné registrované partnerství či manželství, které doposud trvá.“22 Pro úplnost je nutné dodat, že při uzavření manželství osobou, která již je registrovaným partnerem, nedochází k naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu, ale jde pouze o neplatné manželství. V takovém případě se jedná o otázku osobního stavu, která je vždy řešena v občanskoprávním řízení a rozhodnutí z tohoto řízení je pro orgány činné v trestním řízení závazné na základě § 9 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním. Tento trestný čin je dokonán ve chvíli, kdy dojde k uzavření manželství. Kdy je uzavřeno manželství definuje OZ v § 656. Pachatelem činu je poté jak osoba, která již v manželství je (a vědomě tedy uzavírá druhé manželství), tak osoba, která manželem není, ale úmyslně uzavírá manželství s osobou, která již v manželství je. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu je nutné, aby uzavření takového manželství bylo úmyslné. „Úmysl musí zahrnovat i okolnost, že prvé manželství trvá.“23

2.3.2. Zánik manželství, zejména rozvodem

Základní ustanovení, které se týká zániku manželství, je obsaženo v § 754 OZ. Na základě tohoto ustanovení můžeme rozlišit zánik manželství z objektivních důvodů a zánik manželství rozhodnutím soudu. Co se týká objektivních důvodů zániku manželství, jedná se o takové důvody, které přímo uvádí zákon. Hovoříme tedy o zániku manželství ex lege. Mezi případy zániku manželství ex lege řadíme smrt manžela a zánik manželství změnou pohlaví, jak uvádí § 29 odst. 2 OZ. O zániku

22

JELÍNEK, J.: Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 4. vyd. Praha: Leges, 2014. Student (Leges). s. 626. ISBN 978-80-7502-044-4. 23 JELÍNEK, J.: Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 4. vyd. Praha: Leges, 2014. Student (Leges). s. 627. ISBN 978-80-7502-044-4.

22

manželství rozhoduje soud pouze v případě rozvodu. Pokud by bylo manželství prohlášeno za neplatné, považuje se za neuzavřené (§ 681 OZ).

Při zániku manželství rozvodem navazuje OZ v ustanovení § 755 na koncepci kvalifikovaného rozvratu manželství. Zde je na místě pojem kvalifikovaného rozvratu rozvést. Kvalifikovaným rozvratem se rozumí rozvrat, který je hluboký, trvalý a nenapravitelný. Hloubka rozvratu je pojímána tak, že rozvrat: „se dotýká samé podstaty manželství, vzájemného poměru manželů“.24 To znamená, že manželé spolu odmítají žít takovým způsobem, jakým se žití v manželství předpokládá. Například se jedná o to, že manželé na společnou domácnost již nepřispívají, jeden z manželů či oba již mají jiného partnera, se kterým i třeba žijí, nevykonávají vůči sobě práva a povinnosti manželů jak stanoví § 687 odst. 2 OZ, a jejich manželství není naplněno ani po stránce intimního soužití. Za trvalý rozvrat považujeme potom takový rozvrat, který trvá delší dobu. Komentář k zákonu přitom stanoví, co lze považovat za delší dobu, když říká že: „Manželé odmítají sdílet spolu manželství soustavě pod dobu alespoň šesti měsíců. Obvykle tato doba bývá delší, ba i mnohem delší, protože manželé jsou zdaleka ne vždy rozhodnuti ihned a jednou provždy, naopak, činí zpravidla pokusy o nápravu.“ 25 Nenapravitelným rozvratem se rozumí takový rozvrat, při kterém již není možná náprava manželství a není tak možné očekávat jeho obnovení.

Současná právní úprava v ochranných ustanoveních navazuje na předchozí úpravu v ZR, a to když stanoví nemožnost rozvodu manželství buď proto, že by takový rozvod nebyl v zájmu nezletilého dítěte (§ 755 odst. 2 písm. a) nebo proto, že by takový rozvod byl v rozporu se zájmem manžela, který se na rozvratu nepodílel (§ 755 odst. 2 písm. b). Vždy se jedná o zájem nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti. Zákon stanoví, že onen „zájem nezletilého dítěte“ musí být dán zvláštními důvody. Mezi takové důvody lze jistě řadit vážnou nemoc – ať již nemoc fyzickou, či psychickou. Pro

24

Občanský zákoník: komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, 2014. Komentáře (Wolters Kluwer). s. 225. ISBN 978-80-7478-457-6 25 Občanský zákoník: komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, 2014. Komentáře (Wolters Kluwer). s. 225. ISBN 978-80-7478-457-6

23

ochranu nezletilých dětí je klíčové ustanovení § 755 odst. 3 OZ. Zde je nutné si uvědomit, že i když dítě může být nezletilé, přičemž zletilosti se dosahuje dle § 30 OZ dovršením osmnáctého roku věku, tak může být plně svéprávné, a to na základě přiznání svéprávnosti dle § 37 OZ, nebo uzavřením manželství jak zmiňuje § 30 odst. 2 OZ.

Rozvod manželství má zákonem stanovené dvě varianty. První varianta, která může být označena jako rozvod bez domněnky rozvratu, je zakotvena § 756 OZ, kdy soud zkoumá příčiny rozvratu manželství a druhá varianta, která může být označena jako rozvod s domněnkou rozvratu, je zakotvena v § 757 OZ. Je zde tedy patrný návrat k dříve užívané a opuštěné praxi.

Vzhledem k tomu, že rozvod dle § 756 OZ je označován jako rozvod bez domněnky rozvratu, je nutné, aby žalobce v řízení o rozvod navrhl ke svým tvrzením důkazy, kterými se potom soud zabývá a zjišťuje, zda-li jde v daném případě skutečně o kvalifikovaný rozvrat manželství. V postupu dle § 756 OZ však nestačí pouhé zjištění kvalifikovaného rozvratu, je zde třeba také zjistit příčiny rozvratu. Právě z důvodu zjišťování příčin rozvratu, kdy dochází k výslechům nejen obou manželů, ale také jejich známých, či sousedů, může být tato část řízení velmi nepříjemná pro všechny zúčastněné. Z vlastní praxe u soudu si pamatuji na situaci, kdy jeden z manželů rozvod, zřejmě z důvodu majetkového prospěchu, nechtěl a tvrdil, že druhého neustále miluje. Druhý manžel byl nucen vypovědět, jakým způsobem se k němu partner choval, jaké nadávky si musel vyslechnout, případně byl nucen na otázku právního zástupce žaloby odpovídat, jakým způsobem řešil intimní stránku svého života za předpokladu, že s druhým manželem sexuálně nežil a neměl ani jinou známost. Při zjišťování příčin rozvratu mohou ale také nastat situace, ze kterých vyjde najevo, že manželé vlastně nevědí, proč se chtějí rozejít, kde se v jejich vztahu objevila nějaká chyba, kterou neumí vyřešit sami. A v tomto bodě by podle mého názoru měl soud sehrát podstatnou roli. V případech, kdy soud dojde k názoru, že rozvádějící se manželé vlastně ani sami nevědí, kde došlo k problému, který jejich manželství ohrožuje, by jim soud měl dát

24

prostor, aby své rozhodnutí ještě zvážili, případně by měl nařídit rodinnou mediaci. O rodinné mediaci více v kapitole 2.4.2.2

Druhou variantou je rozvod s domněnkou rozvratu. V tomto případě se kvalifikovaný rozvrat předpokládá a jedná se tudíž o takový rozvod, kdy jeden z manželů podá návrh na rozvod manželství a druhý manžel se k takovému návrhu připojí. Zároveň musí být splněny podmínky, které jsou stanoveny § 757 odst. 1 písm. a), b) a c) OZ. Pokud jsou všechny tyto podmínky splněny, pak soud takové manželství rozvede, aniž by zjišťoval příčiny rozvratu. Ne vždy je však možné rozvést manželství dle výše uvedeného ustanovení, protože ne vždy jde o rozvod z „rozumu“, kdy spolu rozvádějící se manželé již pouze nechtějí být a jsou schopni se na podstatných věcech rozvodu manželství dohodnout a tyto dohody, které musejí být dle § 757 odst. 2 OZ úředně ověřeny, soudu předložit. V takovémto případě soud neprojednává spor, pouze zkoumá, zda oba rozvádějící se manželé tvrdí totéž a zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro tuto variantu rozvodu.

Na zánik manželství reaguje prostřednictvím práva matričního i právo veřejné. Manželství přirozeně zaniká smrtí jednoho z manželů. Dle ustanovení § 26 OZ se smrt prokazuje veřejnou listinou. Touto veřejnou listinou je úmrtní list, který vydává matriční úřad podle místa úmrtí, a to na základě listu o prohlídce zemřelého. Pokud nastane případ, kdy není možné dohledat tělo, může soud za podmínek stanovených zákonem (§ 71 a násl. OZ) prohlásit manžela za mrtvého. V tomto případě určuje den smrti soud. Z ustanovení § 10 odst. 4 matričního zákona plyne, že: „Úmrtí zapisuje a úmrtní list vydává matriční úřad, v jehož správním obvodu fyzická osoba zemřela nebo v jehož správním obvodu bylo nalezeno tělo zemřelého, popř., v jehož správním obvodu došlo k vyložení těla, pokud k úmrtí došlo v dopravním prostředku, Úřad městské části Praha 1 v případě, že bylo rozhodnuto o prohlášení za mrtvého“ 26

26

DAUBNEROVÁ, A.: Matriční činnost po účinnosti nového občanského zákoníku. Praha: Linde Praha, 2013. Praktická právnická příručka. s. 37-38. ISBN 978-80-7201-930-4.

25

Jak již bylo uvedeno výše, manželství může zaniknout rovněž změnou pohlaví (§ 29 odst. 2 OZ). Na základě ustanovení § 21 odst. 2 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů je zakázáno provést chirurgický výkon směřující ke změně pohlaví pacienta za trvání manželství i registrovaného partnerství. Může však dojít k situaci, že snoubenci uzavřou manželství v České republice a následně budou mít, již jako manželé, trvalý pobyt v cizině, kde dojde ke změně pohlaví jednoho z manželů. Touto změnou, respektive dnem, který je uveden na potvrzení, které vydává poskytovatel zdravotnických služeb, manželství zanikne.

Při zániku manželství rozvodem může bývalý manžel, za předpokladu, že měl příjmení druhého manžela, oznámit matričnímu úřadu, že přijímá zpět své dřívější příjmení. Tato změna příjmení se však nevztahuje na společné děti bývalých manželů. Protože zákon o matrikách neurčuje, který matriční úřad by měl takovéto oznámení přijmout, bude se postupovat dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen jako „SŘ“). Na základě tohoto ustanovení bude příslušný matriční úřad v místě trvalého pobytu fyzické osoby. Toto oznámení může rozvedený manžel učinit do šesti měsíců po rozvodu manželství (§ 759 OZ). V případě rozvodu, ke kterému došlo v cizině, vyjma území Evropské unie, nastávají právní účinky rozvodu manželství až okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky o uznání cizího rozhodnutí. Teprve od této chvíle běží osobě, která se rozvedla v cizině, šestiměsíční lhůta pro prve uvedené oznámení. Dodržení této lhůty zkoumá matriční úřad a řídí se pravidly pro počítání času, která jsou uvedena v SŘ. K oznámení je třeba přiložit doklady, které jsou uvedeny v ustanovení § 31 vyhlášky č. 207/2001 Sb., kterou se provádí zákon č 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů. Těmito doklady jsou průkaz totožnosti, doklad o rozvodu s údajem o právní moci (ten pouze za předpokladu, že není rozvod manželství v matriční knize zapsán) a oddací list (v případě, že dochází k oznámení u matričního úřadu, u něhož není uzavření manželství zapsáno).

26

2.3.3. Zánik manželství rozvodem ve vztahu k nezletilému dítěti Jak stanoví § 655 OZ cílem uzavření manželství je mj. vytvoření rodiny a řádná výchova dětí. Pokud dojde k té nešťastné události, že se manželství rozpadne a následně dojde k rozvodu, je kromě majetkového vypořádání rozvádějících se manželů nutné také upravit poměr k nezletilému dítěti (dětem), které z manželství vzešly. K této problematice se vztahuje § 755 OZ. Toto ustanovení nejprve stanovuje důvody, pro které není možné manželství rozvést s tím, že jedním z těchto důvodů je zájem nezletilého dítěte na tom, aby manželství jeho rodičů nebylo rozvedeno (§ 755 odst. 2). O zvláštním zájmu dítěte na zachování manželství jeho rodičů lze hovořit v případě, že nezletilé dítě trpí vážnou nemocí a vyžaduje péči obou rodičů, kdy rozvod by takovou péči výrazně ztížil, až znemožnil. Pokud tu však takový zájem není, soud manžele rozvede až poté, co bude rozhodnuto o poměrech dítěte v době po rozvodu (§ 755 odst. 3 a contrario).

Konkrétní procesní postup upravuje § 906 a násl. OZ. Na základě tohoto ustanovení musí soud jako první, a to bez ohledu na to, o jaký typ rozvodu jde a jak rozvod probíhá, rozhodnout o tom, jak bude o dítě postaráno poté, co dojde k rozvodu jeho rodičů. „Takové rozhodnutí je nezbytným předpokladem rozvodu.“27 Soud má dvě možnosti, jak může o dítěti rozhodnout. Buď rozhoduje sám, dle svého uvážení, a to na základě vyjádření účastníků řízení a orgánu sociálně-právní ochrany dětí, nebo může schválit dohodu manželů. Pokud by ale soud takovou dohodu manželů neschválil, není nadále možné uvažovat o rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu. Soud se vždy musí řídit blahem dítěte respektive zájmem dítěte. Tuto povinnost soudu stanoví nejen OZ, ale také Úmluva, kterou je České republika a její orgány vázána. Soud by tedy při zvažování toho, komu bude dítě svěřeno do péče, měl vycházet nejen z dohody rodičů (pokud taková je), ale také z názoru dítěte, jeho přání a z názoru orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Soud musí také vzít v potaz vazby dítěte, a to nejen na jeho rodiče,

27

Občanský zákoník: komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, 2014. Komentáře (Wolters Kluwer). s. 543. ISBN 978-80-7478-457-6

27

prarodiče a sourozence, ale také na vazby, které má dítě ke svému okolí. Takové vazby jsou například vazby na školu, koníčky dítěte a jeho kamarády.

Soud má několik možností, jak o péči o dítě rozhodnout. Může dítě svěřit do péče jednoho rodiče, do společné péče obou rodičů, do střídavé péče, nebo do péče jiné osoby. Zde je podstatné zdůraznit, že takové rozhodnutí soudu není stiženo překážkou rei iudicatae, a proto je možné ve chvíli, kdy dojde k podstatné změně okolností, péči o dítě dalším rozhodnutím soudu změnit. Soud může rozhodnutí změnit i bez návrhu, jak o tom hovoří § 909 OZ.

Svěření dítě do péče jednoho rodiče znamená, že soud dítě svěří do péče matky, či otce dítěte, a právě s tímto rodičem má dítě žít v rodinné domácnosti. Rodič, kterému dítě nebylo svěřeno do péče, však nadále zůstává nositelem rodičovské odpovědnosti a z té vyplývajících práv a povinností. Při rozhodování soudu hraje roli nejen zájem dítěte, ale také právo druhého rodiče tj. toho, kterému dítě nebylo svěřeno do péče, aby mohl i nadále zůstat se svým dítětem v kontaktu a nedocházelo tak k uvolňování pouta mezi dítětem a jeho rodičem. O rozsahu styku dítěte s rodičem, kterému nebylo svěřeno do péče, rozhoduje soud pouze v případě, že se rodič, v jehož péči se dítě nachází, nedohodne s druhým rodičem na rozsahu styku. Druhým případem, kdy soud bude o rozsahu styku rozhodovat, je situace, kdy takovéto rozhodnutí vyžaduje zájem na výchově dítěte a poměry v rodině (§ 891 odst. 1 OZ). Soud může, pokud by to bylo v zájmu dítěte, omezit právo rodiče stýkat se s dítětem, případně může takový styk rodiče s dítětem zakázat (§ 891 odst. 2 OZ).

Společná péče se uplatňuje především v případě, pokud se na tom rodiče dítěte dohodnou (§ 907 odst. 1). Společná péče se tedy realizuje v případě, kdy je splněn zákonný předpoklad dohody rozvádějících se rodičů a kdy po rozvodu rodičů, dítě zůstává v jediném výchovném prostředí. Jedná se o situaci, kdy i po rozvodu spolu rodiče dítě bydlí v jednom bytě, případně v jednom domě, v němž jsou byty, popřípadě

28

domě, jehož užívání si manželé po rozvodu rozdělí dohodou. V praxi je ovšem tato situace výjimečná, a to s ohledem na fakt, že ve chvíli, kdy již dochází k rozvodu manželství, bývá takové manželství stiženo nepřekonatelnými problémy, a proto je téměř nepředstavitelné, že by se rodiče na takovém druhu společné péče dohodli. Stav, kdy dítě sice zůstává v jednom výchovném prostředí, ale rodiče se u něj v určeném časovém harmonogramu střídají, ale není společnou péčí v původním smyslu toho slova. Tato péče, během které se rodiče střídají, se označuje jako „hnízdo“. Výhodou tohoto typu péče je skutečnost, že dítě nemění své bydlení.

O střídavé péči hovoříme ve chvíli, kdy se matka a otec v péči o dítě střídají, a to ve stejných, či různě dlouhých časových intervalech. Tento typ péče je problematický především pro dítě, které je více či méně pravidelně vytrháváno ze svého sociálního prostředí a putuje do prostředí jiného.

Dále soud také rozhoduje o vyživovací povinnosti k dítěti. Rozhodnutí soudu o vyživovací povinnosti rodičů vůči nezletilému dítěti je součástí rozsudku, kterým soud upravuje péči o dítě na dobu po rozvodu. „Výživné je především (kromě toho, že je pojmenování právního institutu vyživování) označením majetkového souboru (věcí a jiných právních předmětů, o nichž platí, že jsou penězi ocenitelné), který poskytuje jedna osoba druhé proto, aby ji vyživovala, tj. aby uspokojovala její životní potřeby“.28 Zjednodušeně se tedy dá říci, že za výživné můžeme označit vše, co je na jedné straně dáváno a na druhé straně přijímáno za účelem zajištění životních potřeb vyživovaného. Výživné můžeme charakterizovat tím, že se jedná o plnění dlouhodobé, které se v pravidelných intervalech opakuje a zpravidla bývá poskytováno v penězích.

Základní rámec pro určení výživného je dán § 915 odst. 1 OZ. Je nutné si také uvědomit, že výživné ovlivňují některé klíčové faktory, které se časem mění. První faktorem bude bezesporu věk dítěte. Je pochopitelné, že rozdílné budou náklady na dítě, 28

KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. (eds.).: Občanské právo hmotné. 3. aktualiz. a dopl. vyd. Praha: ASPI, 2002. s. 152. ISBN 80-86395-44-8.

29

kterému je rok, rozdílné na dítě, které jde do první třídy a rozdílné pro dítě, které navštěvuje střední školu. Výživným nemá být zajištěna pouze výživa dítěte, ale také ostatní základní potřeby dítěte, jak je popsáno výše. Dalším faktorem pro výši výživného je místo bydliště dítěte. OZ v rámci ochranných opatření stanovuje velmi přísný „trest“ pro toho z rodičů, který soudu řádně nedoloží všechny své příjmy. Tato sankce je zakotvena v § 916 OZ jako „pětadvacetinásobek částky životního minima jednotlivce dle jiného právního předpisu“. Tímto jiným právním předpisem se rozumí zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Problematickou otázkou ale zůstává fakt, jak účinně vymoci takto určené výživné. Vzhledem k různým životním situacím, které mohou zasáhnout jak osobu, které je výživné přiznáno, tak osobu, která má povinnost výživné plnit, je rozhodnutí o výživném ovládáno zásadou rebus sic stantibus a soud může dohodu, či rozhodnutí o výživném změnit.

2.4. Procesní úprava Procesní úprava byla dlouhou dobu ovládána jedním zákonem – č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. V roce 2013 byla část právní úpravy vyčleněna z OSŘ 1963 do ZŘS, čímž došlo k vytvoření obecného postupu v občanskoprávním procesu (OSŘ 1963) a zvláštního postupu v občanskoprávním procesu (ZŘS). Detailněji je vývoj právní úpravy v občanském procesu popsán v kapitole 1.3

2.4.1. Obecná úprava Jak již bylo popsáno výše, obecná úprava civilního procesu je tvořena OSŘ 1963. Tento zákon v obecné rovině stanovuje postup okresního soudu, který rozhoduje o záležitostech manželství a dětí v prvním stupni. To, že o otázkách manželství a dětí rozhoduje v prvním stupni okresní soud, je možné vyvozovat z ustanovení § 9 odst. 1 OSŘ 1963 a především a contrario z ustanovení § 9 odst. 2 OSŘ 1963. Takto je tedy určena tzv. věcná příslušnost soudu.

30

Funkční příslušnost soudu je upravena v § 10 a 10a OSŘ 1963. Funkční příslušnost určuje, který soud bude rozhodovat o odvolání. Proti rozhodnutí, které v prvním stupni vydal okresní soud, rozhoduje soud krajský a o odvolání proti rozhodnutí krajského soudu poté rozhoduje soud vrchní.

Místní příslušnost soudu je obecně upravena v § 84 OSŘ 1963, ale pro otázky rozvodu a dětí platí zvláštní ustavení o místní příslušnosti, které je obsaženo v § 383 ZŘS.

Za návrh na zahájení řízení o rozvod se platí poplatek ve výši 2.000,-. Tento poplatek je zakotven v položce 4 bod 1 psím. c) sazebníku soudních poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

2.4.2. Zvláštní úprava Pravomoc soudů dle ZŘS je dána § 2 tohoto zákona. Upravena je i věcná příslušnost soudů, kdy § 3 odst. 1 ZŘS stanoví, že v prvním stupni rozhodují soud okresní, pokud není stanoveno jinak.

Řízení o rozvod manželství je upraveno v § 383 - § 398 ZŘS. Zde je dáno speciální ustanovení o příslušnosti soudu, kdy místní příslušnost je určována pomocí tří kritérií. Prvním kritériem místní příslušnosti soudu je poslední společné bydliště manželů v obvodu soudu, pokud alespoň jeden z manželů v tomto obvodu soudu stále bydlí. Pokud by nebylo možné takto určit místní příslušnost soudu, je zde druhé kritérium, které stanoví, že místně příslušný je obecný soud manžela, který nepodal návrh na zahájení řízení a pokud by ani takto nebylo možné určit místní příslušnost, pak se jedná o obecný soud manžela, který podal návrh na zahájení řízení.

31

Řízení o rozvod manželství je možné zahájit pouze na návrh, a to buď na návrh jednoho z manželů, nebo společným návrhem obou manželů za předpokladu, že se manželé dohodli na rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu.

Soud nařídí jednání, které se snaží vést tak, aby došlo k odstranění příčin rozvratu a došlo ke zpětvzetí návrhu. Soud pro tento účel může využít mediaci, která je detailněji popsána v následujících kapitolách.

Pakliže rodinná mediace nebude úspěšná a rozvádějící rodiče nezletilých dětí budou nadále trvat na rozvodu, soud řízení dle § 109 odst. 1 písm. b) OSŘ 1963 přeruší. Onou otázkou, kterou není soud oprávněn v daném řízení řešit, bude otázka úpravy poměrů nezletilých dětí na dobu po rozvodu. Tuto otázku bude soud řešit v samostatném řízení.

2.4.2.1. Mediace Možnost soudu využít mediaci je zakotvena v § 100 odst. 2 OSŘ 1963. Předseda senátu má možnost nařídit účastníkům řízení setkání se zapsaným mediátorem (dále jen jako „mediátor“), a to v rozsahu tří hodin a přerušit řízení na dobu až tři měsíce. Účastníci řízení si sami vybírají mediátora, a to ze seznamu mediátorů, který je veden Ministerstvem spravedlnosti České republiky. Pouze za předpokladu, že se účastníci řízení nedohodnout na osobě mediátora, vybere takového mediátora sám předseda senátu, a to ze seznamu mediátorů.

Mediace jako taková je upravena zákonem č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů (dále jen jako „ZoM“) a je jedním z druhů alternativního řešení

32

sporů. Mediaci můžeme označit jako „metodu urovnání sporu, kde k řešení sporu mezi dvěma stranami slouží zásah třetí nestranné osoby, jenž může mít různou povahu.“29

V rámci širší i užší rodiny mohou vznikat různé konflikty, které je možné řešit právě mediací. Na základě těchto konfliktů můžeme rozlišit mediaci rodinnou a mediaci rozvodovou (někteří rozvodovou mediaci berou jako součást mediace rodinné). Rodinná mediace se uplatní především ve sporech, které vznikají v rámci soužití lidí, ale které zároveň nevedou k jejich rozvodu či rozchodu. Naopak mediace rozvodová se zaměřuje na problémy, které souvisejí s rozvodem manželů. „Půjde především o otázky související s úpravou výchovy nezletilých dětí, styku rodiče s nezletilým dítětem v době po rozvodu, stranou nemusí zůstat ani otázky majetkové.“30

2.4.2.2. Rodinná mediace

Rodinná mediace je řešením konfliktů, které vznikají v rámci rodiny při vzájemném soužití jejích členů. „Rodinná mediace je postup řešení konfliktů v rodinných vztazích za pomoci kvalifikovaného prostředníka, mediátora.“31 Mediační proces jako takový se nijak neliší od obyčejného rozhovoru dvou osob, výjimkou je pouze zapojení třetí nestranné osoby – mediátora. Nicméně role mediátora je klíčová, protože právě jeho neutralita, emocionálně oproštěný pohled na věc a zkušenosti mohou vést až k záchraně manželství a tím i celé rodiny včetně dětí, kterých se rozvod jejich rodičů vždy nějakým způsobem dotkne.

Každé mediační řízení má několik částí, a to i přes to, že se jedná o řízení ve své podstatě neformální. Vzhledem k tomu, že mediátor je osobou, která je účastníkům

29

WINTEROVÁ, A.: Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 6., aktualiz. vyd. Praha: Linde Praha, 2011. s. 645. ISBN 978-80-7201-842-0. 30 FRINTA, O.: Povinná rodinná mediace? Právní fórum 9/2009. s. 379-383. ISSN 1214-7966. 31 HOLÁ, L.: Rodinná mediace v České republice. Praha: Leges, 2014. Teoretik. s. 107-108. ISBN 97880-7502-015-4.

33

řízení neznámá, je nutné si v první fázi vybudovat důvěru účastníků řízení a zároveň určit strukturu mediace (strany sporu mohou mít povinnost do určité lhůty sdělit své stanovisko k dané věci). V následující fázi mediátor shromažďuje a vyhodnocuje podklady, které mu strany předložily a snaží se jasně stanovit skutečnou podstatu sporu a tuto oddělit od všeho ostatního. Po této fázi již dochází k jednání stran, kdy úkolem mediátora je nalézt řešení, které všem vyhovuje nejvíce.

Pokud dojde k nalezení smírného řešení je uzavřena mezi stranami sporu mediační dohoda dle § 7 ZoM, kdy tato dohoda upravuje práva a povinnosti mezi stranami konfliktu (§ 2 písm. f ZoM). „Mediační dohoda má ryze soukromoprávní charakter, tj. není přímo vykonatelná. Dosáhnout její vykonatelnosti lze však samozřejmě prostřednictvím jejího schválení soudem, a to buď v rámci smírčího řízení v podobě prétorského smíru, anebo v již zahájeném občanském soudním řízení ve formě soudního smíru.“32 Schválení takového smíru však podléhá poplatkové povinnosti dle položky 9 bod 1 písm. c), nebo dle položky 9 bod 2 sazebníku soudních poplatků zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

32

http://www.bulletin-advokacie.cz/mediace-v-kontextu-obcanskeho-soudniho-rizeni?browser=mobi

34

3. Sociálně-právní ochrana dětí

Český zákonodárce si dobře uvědomuje, jak citlivé dítě je a jak je pro jeho vývoj důležité, aby bylo co nejvíce chráněno před negativními vlivy svého okolí. Z tohoto důvodu se celým českým právním řádem vinou nejrůznější ustanovení, která mají za úkol dítě chránit. Tato ustanovení můžeme najít nejen v právu soukromém, ale i v právu veřejném, např.: zvláštní ustanovení o výslechu nezletilého o okolnostech, které by vzhledem k jejich oživení mohly nepříznivě ovlivnit jejich duševní či mravní vývoj dle ustanovení § 102 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním.

3.1. Pojem sociálně-právní ochrany dětí Co je sociálně-právní ochranou dětí definuje zákon č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí (dále jen jako „ZOSPOD“) v § 1. Důvodová zpráva k ZOSPOD rozšiřuje a vykládá paragrafové znění ZOSPODu a určuje sociálně-právní ochranu dětí jako „zajištění práva dítěte na život, jeho příznivý vývoj, rodičovskou péči a život v rodině, na identitu dítěte, svobodu myšlení, svědomí a náboženství, na vzdělání, zaměstnání, zahrnuje také ochranu dítěte před jakýmkoli tělesným či duševním násilím, zanedbáváním, zneužíváním nebo vykořisťováním.“33 Na ochraně dítěte se však podílí celá řada dalších orgánů i jednotlivců, ať již se jedná o školská či zdravotnická zařízení, nebo i jednotlivé fyzické osob od vedoucích různých dětských kroužků po sousedy.

3.2. Subjekty sociálně-právní ochrany dětí

ZOSPOD odkazem na Úmluvu stanoví, že dítětem se rozumí nezletilá osoba. Nezletilou osobu definuje jako „lidskou bytost mladší osmnácti let“ pokud se podle právního řádu státu, který se na dítě vztahuje, nedosahuje zletilosti dříve. Český právní řád v OZ stanovuje, že zletilosti se dosahuje dovršením 18. roku věku. 33

Zákon o sociálně-právní ochraně dětí: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). s. 2. ISBN 978-80-7478-727-0.

35

Subjektem sociálně-právní ochrany dětí jsou nejen osoby, které mají trvalý pobyt na území České republiky, ale také další osoby, které ZOSPOD uvádí v § 2 odst. 2 a 3.

Kromě dětí jsou subjekty sociálně-právní ochrany také orgány sociálně-právní ochrany dětí. ZOSPOD je vymezuje v ustanovení § 4. Hlavní roli v této oblasti hrají obecní úřady obce s rozšířenou působností a obecní úřady, a to z toho důvodu, že tyto veřejné orgány stojí fakticky nejblíže k rodinám a dětem a mají možnost bezprostředně sledovat rozvoj rodiny, vztah rodiny k dítěti, a to vše s ohledem na znalosti místních podmínek. Dalšími orgány sociálně-právní ochrany dětí jsou krajské úřady (především kontrolní a metodická činnosti), Ministerstvo práce a sociálních věcí a také Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Sociálně-právní ochrana dětí je zajišťována i v rámci samostatné působnosti. Na úrovni obcí zřizuje starosta obce s rozšířenou působnosti komisi pro sociálně-právní ochranu dětí, a to na základě zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Dle ustanovení § 38 ZOSPOD je určena k výkonu přenesené působnosti v oblasti sociálně-právní ochrany dětí. V rámci kraje zřizuje hejtman poradní sbor jako zvláštní orgán kraje a ministr práce a sociálních věcí zřizuje poradní orgán. Působnost poradního sboru je zakotvena ustanovením § 38a ZOSPOD a působnost poradního orgánu ustanovením § 38b ZOSPOD. I když nejsou zákonem přímo uvedeny, velkou roli při plnění úkolů sociálně-právní ochrany dětí hrají i další instituce a osoby, které by měly na případný závadný stav upozornit.

3.3. Základní cíl sociálně-právní ochrany

Základní cíl ZOSPOD definuje v ustanovení § 5. Pojem „blaho dítěte“ je pojmem velmi širokým, ale pro český právní řád pojmem nikoli novým. Z historického hlediska byl pojem blaho dítěte spjat s novelizací patentu z roku 1914, na základě které byl změněn § 142 patentu, který se dotýkal svěření dítěte do péče při rozluce či odděleném žití manželů. V mezinárodních dokumentech se objevují výrazy jako welfare či wellbeing, které český zákonodárce překládá právě jako blaho.

36

3.3.1. Blaho dítěte Na mezinárodní úrovni se princip nejlepšího blaha dítěte objevil již v roce 1959 v souvislosti s Deklarací práv dítěte (dále jen jako „Deklarace“). V zásadě č. 2 Deklarace je však tento pojem spojen se zákonodárnou činností, která by tudíž měla být taková, aby se dítě mohlo všestranně rozvíjet. Zájem dítěte má být nejvyšším měřítkem při zákonodárné činnosti. Zásada č. 7 Deklarace stanoví, že nejlepší blaho dítěte má být vůdčí zásadou pro osoby odpovědné za výchovu dítěte.

Úmluva obsahuje dva poměrně široké pojmy, a to v čl. 3 odst. 1 nejlepší zájem dítěte a v čl. 3 odst. 2 blaho dítěte. Blahem dítěte je rozuměn objektivní stav každého dítěte, kdy tento objektivní stav je garantován státem. Zároveň se však zohledňují též práva osob, které jsou odpovědné za výchovu dítěte. Můžeme tedy říci, že blaho dítěte je „cílový stav, k němuž by měl jakýkoli proces, a to pod zorným úhlem zásady nejlepšího zájmu dítěte, směřovat.“34 Orgán sociálně-právní ochrany má tedy povinnost podrobit každé chování vůči dítěti (i chování dítěte samého) zkoumání, zda je v jeho nejlepším zájmu a zda směřuje k celkovému blahu dítěte (jako k finálnímu výstupu chování). Obdobně se se k tomuto problému staví i Zuklínová ve svém článku Cui Bono? Bezvýjimečně ve prospěch tohoto dítěte! Zamyšlení nad péčí o dítě. V tomto článku uvádí: „Výraz well-being je považován za kýžený cíl, k němuž má směřovat všechno, co se dítěte právně týká. Má-li být tohoto cíle dosaženo, je třeba pečlivě (neustále i opětovně) sledovat, co je pro dítě nejlepší, neboť the best interest of the child shall be a primary consideration (čl. 3 odst. první Úmluvy)“35 Aby tedy mohl nastat stav, který označíme jako blaho (well-being), je nutné, aby veškeré záležitosti dítěte byly uspořádány v jeho nejlepším zájmu. Pokud je tedy blaho dítěte cílovým stavem, je snahou dosáhnout tohoto stavu tím, že se dítě bude subjektivně cítit jako šťastné, spokojené, v životní pohodě apod. Není však možné brát blaho dítěte tak, že dítěti bude splněno každé jeho přání. Právě naopak. Osoby odpovědné za výchovu dítě (ve většině 34

Zákon o sociálně-právní ochraně dětí: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). s. 48. ISBN 978-80-7478-727-0. 35 ZUKLÍNOVÁ, M.: Cui Bono? Bezpodmínečně ve prospěch tohoto dítěte! Zamyšlení nad péčí o dítě, Právník 2/2015. s. 97-124. ISSN 0231-6625

37

případů tedy jeho rodiče) musí dítě ve výchově usměrňovat, například i za pomoci výchovných opatření, jak je stanoví § 857 odst. 2 OZ, což nemusí být dítětem bráno jako plné naplnění jeho blaha, ale jak již bylo uvedeno výše, cílem veškerého snažení je výchova jedince, který je schopen kvalitního sociálního jednání.

3.3.2. Nejlepší zájem dítěte

Výklad zásady nejlepšího zájmu dítěte podal Výbor pro práva dítěte (dále jen jako „Výbor“) v Obecném komentáři č. 14, který byl publikován dne 29. května 2013. Výbor pojal tuto zásadu jako zásadu třísložkovou.

První složka – hmotněprávní zásada. V každé sporné otázce má být posuzován právě nejlepší zájem dítěte jako hlavní kritérium při rozhodování. Nejlepší zájem dítěte se má brát v úvahu ať už jde o konkrétního jedince či o skupinu dětí. Výbor stanovil, že čl. 3 odst. 1 Úmluvy je přímo aplikovatelný, proto „představuje zřetel, který je třeba vzít přednostně v úvahu při každém jednání, faktickém i právním, v řízení soudním i správním, v jakémkoli opatření, které se týká dítěte, a to bez ohledu na to, kdo je činí, respektive o něm rozhoduje, ať rodiče, nebo někdo jiný.“36

Druhá složka – základní interpretační zásada. Pokud dochází k interpretaci právních norem, které jsou svým významem dvojznačné, je nutné je vždy interpretovat tak, aby byl nejlepší zájem dítěte maximálně respektován.

Třetí složka – procesní zásada. Do rozhodování musí být vždy zahrnuto vyhodnocení možného dopadu rozhodnutí na dítě (děti) – ať již dopadu negativního, či dopadu pozitivního. V odůvodnění daného rozhodnutí musí být jasně stanoveno, co 36

ZUKLÍNOVÁ, M.: Cui Bono? Bezpodmínečně ve prospěch tohoto dítěte! Zamyšlení nad péčí o dítě, Právník 2/2015. s. 97-124. ISSN 0231-6625

38

bylo v daném případě posuzováno jako nejlepší zájem dítěte, na jakých kritériích bylo rozhodnutí založeno a s jakými jinými faktory byl nejlepší zájem dítěte porovnán.

Ve výše uvedeném komentáři Výbor uvedl, že zásada nejlepšího zájmu dítěte je zásadou flexibilní a přizpůsobitelnou. Z tohoto důvodu není možné stanovit jednotný rámec pro její využití, ale je vždy nutné tuto zásadu definovat ve světle individuální situace dítěte a s ohledem na potřeby a okolnosti každého jednotlivého případu.

Pro stanovení nejlepšího zájmu dítěte Výbor rozlišuje dva kroky – posouzení zájmu dítěte a určení zájmu dítěte. Posouzení zájmu dítěte se děje nejen prostřednictvím zřejmých skutečností (věk, zdravotní stav, kulturní prostředí apod.), ale také posouzením ostatních skutečností, které mají, či mohou mít na dítě vliv (např.: alternativní péče v rámci rodiny). Pro určení zájmů dítěte stanovil Výbor seznam skutečností, které je třeba posoudit – názory dítěte, identita dítěte, péče, ochrana a bezpečí dítěte, zranitelnost, právo dítěte na zdraví a právo dítěte na vzdělání. „Kvalitně provedené vyhodnocení a zpracování záznamu o vyhodnocení situace dítěte a jeho rodiny orgánem sociálně-právní ochrany dětí tak současně naplňuje požadavky postulované Výborem pro práva dítěte v souvislosti s uplatňováním čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.“37

V Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen jako „EÚLP“) není ochrana nejlepších zájmů dítěte, na rozdíl od Deklarace, či Úmluvy, výslovně zakotvena. Proto bych na tomto místě pomocí citace uvedl, jakým způsobem si Evropský soud pro lidská práva s tímto nedostatkem poradil. „Evropský soud pro lidská práva (dále jak jako "ESLP") však dospěl k závěru, že závazky signatářských států vyplývajících z článku 8 EÚLP (právo na soukromý a rodinný život), je třeba vykládat ve světle skutečnosti, že nejlepší zájmy dítěte jsou v rámci koherentního rodinného práva stavěny do popředí. Podle ESLP existuje široký konsensus, i v rámci 37

Zákon o sociálně-právní ochraně dětí: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). s. 54. ISBN 978-80-7478-727-0.

39

mezinárodního práva, že ve všech rozhodnutí týkajících se dětí musí být jejich zájmy předním hlediskem.“38

3.3.3. Další hlediska sociálně-právní ochrany

I když nejlepší zájem dítěte a jeho blaho jsou klíčovými pojmy sociálně-právní ochrany dětí, je nutné se na tomto místě zmínit také o dalších institutech, o které se sociálně-právní ochrana dětí rozšířila po novele zákonem č. 420/2011 Sb. Mezi tyto instituty patří ochrana rodičovství a rodiny, vzájemné právo rodičů a dětí na rodičovskou výchovu a péči a také přihlédnutí k širšímu sociálnímu prostředí dítěte. Jde vlastně o zákonné zakotvení základních práv, která jsou obsažena jak v Listině (čl. 32) tak v EÚLP (čl. 8). Při kolizi výše uvedených zájmů je však nutné postupovat způsobem, který naznačil Výbor – „v případě, že sladění není možné, budou muset orgány a osoby s rozhodovací pravomocí analyzovat a zvažovat práva všech zainteresovaných stran, přičemž musí mít na paměti, že právo dítěte na to, aby jeho nejlepší zájem byl uplatněn jako přední hledisko, znamená, že nejlepší zájem dítěte má vysokou prioritu a není tedy jen jedním z mnoha hledisek. Větší důležitost proto musí být přikládána řešení, které bude nejlepší pro dítě.“39 V neposlední řadě musí být pozornost věnována i širšímu sociálnímu prostředí dítěte. Pod tímto pojmem si lze přestavit prostředí, do kterého dítě patří a ve kterém se cítí dobře. Toto hledisko nabývá na významu především ve chvíli, kdy je nutné zajistit dítěti náhradní rodinnou péči, protože snahou je dítě nevytrhávat z jeho běžného prostředí.

38

https://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2011/files/prispevky/05%20Rodina/05%20MARTIN%2 0KORNEL.pdf 39

Zákon o sociálně-právní ochraně dětí: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). s. 51. ISBN 978-80-7478-727-0.

40

3.3.4. Kdo určuje blaho dítěte?

Logickým uvažováním se dá dospět k závěru, že nejpovolanější osobou, která by měla určovat, co přesně je blaho dítě, jaké jsou nejlepší zájmy dítěte a jak těchto cílů dosáhnout, by měl být rodič (oba rodiče společně). Právě to ale může být pro dítě svým způsobem nebezpečné, a proto je nutné, zvlášť v případech, kdy je dítě předmětem boje mezi rodiči, aby dítě bylo zastupováno třetí osobou, která bude zcela nezávislá.

Důvodem, proč hovořím o nebezpečí, může být to, že ve chvíli, kdy rodiče určují, jaký je zájem dítěte, mohou se snažit si prostřednictvím svého dítěte plnit své dávné sny a cíle. Pojem blaha dítěte tak, jak ho vůči svým potomkům chápou rodiče, může být diametrálně odlišný od toho, jak toto blaho chápe samo dítě. Je tudíž nezbytné, aby byl zájem dítěte zjištěn a soudu prezentován. Zajistit vyjádření zájmu dítěte je možné dvěma způsoby – výslechem dítěte (pokud je dostatečně rozumově vyspělé) a jmenováním opatrovníka dítěti. Tímto opatrovníkem bývá orgán sociálně-právní ochrany dětí. O jeho roli pojednává kapitola 4.2.

41

4. Řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí na dobu po rozvodu

Dříve, než dojde k rozvodu manželů, kteří jsou rodiči nezletilého dítě, musí být vyřešeny všechny otázky týkající se práv a povinností rodičů vůči dítěti v době po jejich rozvodu. K řešení těchto otázek mohou dát podnět sami rodiče dítěte, a to tak, že společně s návrhem na rozvod manželství podají návrh na svěření dítěte do péče, v rámci kterého dochází i k řešení otázek výživného a styku s rodiči. O obou těchto návrzích vede soud samostatné řízení. Druhou možností, která již byla naznačena výše, bude přerušení řízení o rozvodu dle § 109 odst. 1 písm. b) OSŘ 1963. V takto přerušeném řízení se bude pokračovat až poté, co rozvádějící se manželé soudu doloží, že pravomocným rozsudkem soudu bylo rozhodnuto o právech a povinnostech rozvádějících se rodičů vůči nezletilému dítěti na dobu po rozvodu.

Místní příslušnost soudu je dána § 467 ZŘS, který jako místně příslušný stanovuje obecný soud nezletilého dítěte.

ZŘS upravuje také problematiku zastoupení nezletilého dítěte, protože v situaci, kdy se rodiče takového dítěte rozvádějí, není logicky možné, aby dítě bylo zastoupeno svými zákonnými zástupci, tj., rodiči. Dítě je v takovémto řízení zastoupeno opatrovníkem, kterého jmenuje soud, tímto opatrovníkem je zpravidla orgán sociálněprávní ochrany dětí (§ 469 ZŘS).

Pro celou dobu procesu by měl mít soud na paměti především dva základní procesní principy, které se ve světle této problematiky jeví ještě důležitějšími, než jsou obvykle, a to hlavně z toho důvodu, že výsledek procesu můžu jedince ovlivnit na celý život. Jde především o povinnost soudů zjistit pravý stav věci a také o rychlost, s jakou řízení proběhne. Ačkoli účastníci řízení předkládají soudu důkazy, je pochopitelné, že „důkazní aktivita zde totiž z podstaty věci nemůže dopadat jen na samotné účastníky,

42

jelikož je třeba rozhodnout v nejlepším zájmu dítěte.“40 Vzhledem k tomu, o jak citlivé téma se jedná, je rychlost řízení velmi důležitým aspektem, protože s čekáním na rozhodnutí soudu se pojí nejistota nejen rodičů, ale i dítěte. Pakliže je dítě již starší, tak si uvědomuje, co se děje stejně jako skutečnost, že se rozhoduje o jeho budoucnosti na následujících několik let.

4.1. Rozvodová mediace Již výše jsem zmínil rozdělení mediace na mediaci rodinnou (kterou jsem rovněž stručně popsal) a medici rozvodovou. Níže bych rád nastínil problematiku mediace rozvodové.

Soud má možnost nařídit rodičům dítěte účast na mimosoudním smírčím, či mediačním řízení, a to v trvání až tří měsíců. Jak vyplývá z ustanovení § 474 odst. 1 ZŘS, soud má možnost řízení přerušit i na kratší dobu, protože doba tří měsíců je nejvýše přípustná délka přerušení. Kratší doba přerušení řízení je účelná právě ve sporech rodinného práva, kdy je možné poměrně rychle zjistit, zda bude mediace úspěšná. Aby prostřednictvím mimosoudních jednání nedošlo k porušení zásady procesní ekonomie, může soud účastníkům mediace uložit povinnost, jejímž obsahem je informování soudu o průběhu této mediace. Pokud by totiž bylo zřejmé, že mediace nepovede ke svému cíli, tedy ke smírnému řešení sporů mezi rodiči dítěte, je zbytečné tímto mimosoudním jednání celé řízení uměle prodlužovat a navyšovat tak celkové náklady řízení.

Povinnost podpory alternativního řešení sporů, které se dotýkají nezletilých dětí, je zakotvena v Evropské úmluvě o výkonu práv dětí, která je publikováno jako Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 54/2001 Sb. m s., a to konkrétně v jejím čl. 13. Soud by nicméně měl přistupovat k nařizování mediace uvážlivě, protože úspěšná mediace 40

PAPOUŠKOVÁ, T.: Cui liberi – otázka svěřování dětí do péče v judikatuře ÚS a ESLP. Jurisprudence 4/2014. s. 31-38, ISSN 1802-3843

43

může být pouze taková mediace, která je dobrovolná. Dobrovolnost je základním rozdílem mezi mediací a soudním řízením, ve kterém soud může vynutit účast osob na řízení různými nástroji (např.: pořádkovou pokutou dle § 53 OSŘ 1963). To, že obě strany dobrovolně přistoupí na nabídku mediace, znamená, že obě strany mají zájem na řešení sporu, jen se jim zatím nedařilo najít vhodný způsob řešení. Pokud by však mediace

měla

být

nařízena,

a

tudíž

stanovena

jako

povinnost,

s největší

pravděpodobností by se minula účinkem, neboť strany nebudou mít zájem spor řešit.

Rozvodovou mediaci můžeme definovat jako „metodu řešení konfliktů v rámci či před rozvodovým řízením manželů.“41 Můžeme ji též označit jako „formu řešení rodinných konfliktů v užším smyslu.“42 Nejčastějším sporem bude spor o nezletilé dítě a spory o záležitostech, které se nezletilých dětí dotýkají (forma styku s dítětem, otázka výživného atd.). Cílem rozvodové mediace je dosáhnout co nejrychleji shody mezi rodiči nezletilého dítěte, protože prodlužování nejistoty může vztahy mezi rodiči a dítětem navždy poškodit.

Stejně jako v rodinné mediaci, i zde vystupuje osoba mediátora. Kromě toho, že i zde má být mediátor neutrální osobou, má respektovat názory stran a má vést mediaci takovým způsobem, aby bylo zaručeno soukromí jednotlivých stran. Proto má mediátor především vystupovat jako osoba, která v první řadě bude chránit zájmy dětí. Má se snažit o takový přístup, kterým v rodičích dítěte posílí zájem o dítě, který převýší jejich osobní antipatie, „a měl by jim připomenout jejich odpovědnost za spokojený život jejich dětí a za jejich výchovu.“43 Tento typ mediace je možné využít i v případě, že styk dítěte s rodiči je již upraven, ale nadále dochází k problémům.

41

https://theses.cz/id/ab2hhu/downloadPraceContent_adipIdno_15968 HOLÁ, L.: Rodinná mediace v České republice. Praha: Leges, 2014. Teoretik. s. 108. ISBN 978-807502-015-4. 43 FRINTA O., 2009, Právní fórum 9/2009, Povinná rodinná mediace?, s. 379-383. ISSN 1214-7966 42

44

4.2. Role orgánu sociálně-právní ochrany dětí

V situaci, kdy dochází k rozvodu rodičů nezletilého dítěte, hraje důležitou roli orgán sociálně-právní ochrany dětí, neboť plní funkci opatrovníka nezletilého dítěte dle ustanovení § 17 písm. a) ZOSPOD. „Výkon opatrovnictví, zejména kolizního, je vedle poradenství a sociální práce jedním z těžišť práce orgánů sociálně-právní ochrany dětí.“44

4.2.1. Zastoupení nezletilého dítěte

Důvodem, proč nezletilé dítě nemůže být zastoupeno svým rodičem (zákonným zástupcem), a proč musí být takovému dítěti jmenován soudem opatrovník, je střet zájmů, ke kterému dochází ve chvíli, kdy soud rozhoduje, jakou formu péče o nezletilé dítě rodičům určí. Střet zájmů „je dán, jestliže z celkové povahy záležitosti, jakož i z dalších okolností případu a vztahů mezi zástupcem a zastoupeným (nebo mezi osobami zastoupenými týmž zástupcem) je třeba dovodit, že zástupce má právní zájem na tom, aby záležitost, v níž má jménem zastoupeného jednat, nebyla zcela nebo zčásti vyřešena v nejlepším zájmu zastoupeného.“45 OZ v ustanovení § 892 odst. 3 navíc stanovuje, že opatrovník musí být dítěti jmenován již ve chvíli, kdy „by mohlo dojít ke střetu zájmů.“ To, že je v takovém řízení dán střet zájmů, je podpořeno také ustanovením § 469 odst. 1 ZŘS, které stanovuje soudu povinnost opatrovníka jmenovat s tím, že zpravidla opatrovníkem jmenuje orgán sociálně-právní ochrany dětí. Ten tedy bude u soudu vystupovat za dítě, ale jeho opatrovnictví bude omezeno pouze na opatrovnictví procesní. Procesním opatrovnictvím se rozumí „zastoupení procesně nezpůsobilého účastníka pro určité správní nebo soudní řízení, v němž bude v zastoupení dítěte a namísto osob, které by k tomu byly jinak oprávněny, opatrovník

44

NOVOTNÁ, V.: Zákon o sociálně-právní ochraně dětí: komentář. 3., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Linde, 2007. s. 62. ISBN 978-80-86131-72-6. 45 Občanský zákoník: komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). s. 1105. ISBN 978-80-7478-370-8

45

činit procesní úkony vůči orgánu, který řízení vede, popř. vůči dalším účastníkům tohoto řízení“.46 Z jiného hlediska se dá hovořit o opatrovnictví krátkodobém, tj. takovém, které končí právní mocí rozhodnutí v řízení. Protože zvláštní zákon (ZŘS) nestanoví nic jiného, a protože se jedná o opatrovníka procesního, bude se postupovat dle ustanovení § 29 OSŘ 1963 a o opatrovníkovi rozhodne soud usnesením. Orgán sociálně-právní ochrany bude tento typ opatrovnictví vykonávat bezplatně. Pro opatrovnictví je typické, že: „je-li je někdo ustanoven opatrovníkem, tak musí být vždy pozitivně vymezeno, proč je ustanoven, za jakým účelem je ustanoven, jaká má práva a povinnosti vůči tomu dítěti a příp. tam může být i omezení časové, do kdy to opatrovnictví trvá“. 47

Jak bylo uvedeno výše, procesním opatrovníkem je zpravidla ustanoven orgán sociálně-právní ochrany dětí, a to ten, který je příslušný podle místa trvalého pobytu nezletilého. Případ, kdy by byl jako procesní opatrovník jmenován jiný orgán sociálněprávní ochrany dětí by mohl nastat např. ve chvíli, kdy by mělo dojít k zastupování dítěte pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Kolegové takové pracovnice by velmi pravděpodobně byli ve střetu zájmů a hrozilo by podezření, že by takové zastupování nemuselo být ve prospěch dítěte.

Poněkud problematická může být rozdílná úprava místní příslušnosti soudu a místní příslušnosti orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Místní příslušnost soudu je dána na základě § 467 ZŘS ve spojení s § 4 odst. 2 ZŘS (obvyklým) bydlištěm dítěte, a to bez ohledu na to, kde má dítě svůj trvalý pobyt, přestože právě kritérium trvalého pobytu je rozhodné pro místní příslušnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Trvalý pobyt je přitom definován § 10 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech jako „adresa pobytu občana v České republice, …, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání.“ Tuto situaci řeší institut dožádání, který je upraven v § 62 odst. 1 ZOSPOD. Tento institut řeší situaci, kdy je orgán sociálně-právní ochrany dětí jmenován opatrovníkem v řízení, které se koná 46

Zákon o sociálně-právní ochraně dětí: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). s. 222. ISBN 978-80-7478-727-0. 47 http://www.pravniprostor.cz/clanky/rekodifikace/zmeny-v-ospod-a-dalsi-novinky-cast-ii

46

nikoli v místě trvalého pobytu dítěte, ale právě v místě jeho bydliště. Bydlištěm (§ 80 OZ) se rozumí „místo, které fyzická osoba považuje za svůj skutečný, pevný a stálý domov, do kterého se hodlá vracet a kde se nachází i centrum jejích zájmů.“48 V takové situaci může orgán, který je ustanoven opatrovníkem, požádat orgán, v jehož obvodu se řízení koná, aby dítě zastoupil. V takovém případě dožadující orgán zašle veškerou dokumentaci včetně svých stanovisek k danému nezletilému dítěti orgánu dožádanému. Výhodu, v takto jasně vymezené místní příslušnosti orgánu sociálně-právní ochrany dětí, je možné spatřovat v tom, že nedochází ke sporům o místní příslušnost, jako se tomu často děje v soudním řízení. „Na stranu druhou odlišnost místa trvalého bydliště od trvalého pobytu může někdy bránit efektivnímu výkonu opatrovnictví.“49

Základním

předpokladem

pro

výkon

zastoupení

je

osobní

jednání

zástupce (OZ § 438). Z toho vyplývá, že základním předpokladem pro zastoupení je osobní jednání zástupce – člověka. Zastoupení právnickou osobou je možné „zejména tehdy, pokud to zvláštní předpis alespoň implicitně předvídá.“50 V případě ZOSPOD právě k takovému předvídání dochází, neboť zákon výslovně stanovuje, že „obecní úřad obce s rozšířenou působností vykonává funkci opatrovníka….“ ZŘS v ustanovení § 469 konstatuje, že opatrovníka jmenuje soud, a že je jím zpravidla orgán sociálněprávní ochrany dětí. To, který individuálně určený zaměstnanec bude nezletilé dítě jako jeho procesní opatrovník zastupovat, se stanoví v rámci každého úřadu zvlášť, s největší pravděpodobností na základě rozvrhu práce. Rodič nezletilého má možnost se proti takovému jmenování bránit, a to prostřednictvím odvolání do usnesení o jmenování opatrovníka. Jiná situace by nastala, pokud by se rodič nezletilého chtěl bránit proti postupu pracovníka sociálně-právní ochrany dětí. Taková situace by se řešila prostřednictvím SŘ.

48

Občanský zákoník: komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). s. 304. ISBN 978-80-7478-370-8 49 Zákon o sociálně-právní ochraně dětí: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). s. 227. ISBN 978-80-7478-727-0. 50 Zákon o sociálně-právní ochraně dětí: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). s. 228. ISBN 978-80-7478-727-0.

47

4.2.2. Činnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí Jak již bylo uvedeno výše, zákon rozeznává několik úrovní orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Zákon v ustanovení § 51 ZOSPOD upravuje zvlášť povinnosti pro každý jednotlivý orgán s tím, že v § 51 odst. 5 jsou zakotveny povinnosti, které jsou společné všem orgánům sociálně-právní ochrany dětí. Jednou z povinností, která je společná všem orgánům sociálně-právní ochrany dětí, je povinnost součinnosti na žádost soudu a správního úřadu (§ 51 odst. 5 písm. a) bod 1).

Aby mohly orgány sociálně-právní

ochrany dětí

prostřednictvím

svých

zaměstnanců splnit výše uvedenou povinnost součinnosti, musí k tomu být vybaveny potřebnými právy, která jsou stanovena v § 52 ZOSPOD. Při jejich realizaci však musí zaměstnanci orgánu dodržovat obecně platné zásady nejen slušného chování, ale také obecné zásady činnosti správních orgánů, které jsou vyjádřeny v úvodních ustanoveních SŘ. ZOSPOD stanoví demonstrativním výčtem, která sociální prostředí může orgán sociálně-právní ochrany dětí navštívit, aby zjistil skutečný stav péče o dítě. Jedná se například o školu, kterou dítě navštěvuje, či o poskytovatele zdravotních služeb.

Jedním ze základních oprávnění, bez kterých si činnost pracovníků orgánů sociálně-právní ochrany dětí nelze představit, je možnost navštěvovat obydlí, ve kterém dítě žije. Zde dochází k prolnutí SŘ a ZOSPOD, neboť SŘ stanoví povinnost správního orgánu informovat s dostatečným předstihem o úkonu, který tento správní orgán provede. Tuto povinnost správní orgán nemá, pokud by to ohrozilo účel daného úkonu. Tomuto oprávnění odpovídá povinnost rodičů takovou návštěvu umožnit. Tato povinnost vyplývá z ustanovení 53 odst. 2 ZOSPOD. Pokud návštěva nebude pracovníkovi orgánu sociálně-právní ochrany dětí umožněna, je možné uložit pořádkovou pokutu, a to až do výše 20 000,- Kč s tím, že je možné uložit pokutu opakovaně. Šetření na daném místě musí být vždy provedeno pouze v souvislosti s plněním úkolů dle ZOSPOD.

48

Vzhledem k tomu, že pracovníci orgánu sociálně-právní ochrany dětí u soudu vystupují jako osoby oprávněné jednat za opatrovníka, tj. za orgán sociálně-právní ochrany dětí, a předkládají tak soudu pohled opatrovníka na danou věc, je nutné, aby provedené šetření např. v místě trvalého pobytu nezletilého dítěte, bylo zaznamenáno a zdokumentováno. V tomto případě nejde o porušení práva na soukromí dle ustanovení § 86 OZ, protože ustanovení § 52 odst. 2 ZOSPOD je oním zákonným důvodem, o kterém se v OZ mluví. Takto získané záznamy, ať již obrazové, či audiovizuální, se stanou součástí spisu a mohou být též využity v soudním řízení.

4.3. Péče soudu o nezletilé

Jak již bylo uvedeno výše, manželství, ze kterého pochází nezletilé děti, není možné rozvést, pokud není rozsudkem upravena péče o nezletilé děti na dobu po rozvodu. OZ v ustanovení § 908 upravuje, kdy se řízení o úpravě péče o děti na dobu po rozvodu zahajuje i bez návrhu. Podle mého názoru je zde patrná snaha zákonodárce, aby zásahy státu do rodiny byly co nejmenší, a je-li to možné, aby se rodiče nezletilých dětí sami dohodli na způsobu, jakým o své děti budou po rozvodu pečovat. Nicméně důvodová zpráva k OZ stanovuje, že rozhodnutí soudu o úpravě péče není třeba vázat na skutečnost, zda se rodiče dohodli. Z toho tedy vyplývá, že soud zahájí řízení bez návrhu i v případě, že zde bude dohoda obou rodičů. Znění důvodové zprávy je logickým krokem, který má vést k tomu, aby situace okolo nezletilých dětí rodičů, kteří se chtějí rozvést, byla co nejrychleji řešena a nezletilé dítě bylo co nejméně vystaveno vlivu rozvodu. „Fakticky pak není žádný rozdíl, nežijí-li rodiče takového dítěte spolu anebo mají-li v úmyslu dosáhnout rozvodu, kterážto statusová změna má pravidelně za následek separované žití rodičů od dítěte.“51 Pro zásah soudu tedy není podstatné, zda se rodiče nezletilých dětí chtějí rozvést, či nikoli, podstatný je faktický stav, kdy rodiče nezletilého dítěte spolu nežijí. Ať již se bude jednat o stav, kdy se rodiče rozvádějí, či o stav kdy spolu pouze nežijí, soud bude vždy postupovat stejně, a to tak, jako by došlo k podání návrhu na rozvod. 51

Občanský zákoník: komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). s. 556. ISBN 978-80-7478-457-6

49

Pokud v kterémkoli z výše uvedených příkladů existuje dohoda rodičů nezletilých dětí, kterou svým názorem stvrdí orgán sociálně-právní ochrany dětí, tj. taková dohoda, která vyhovuje zájmu dítěte i dle názoru třetí, nezaujaté strany, soud by měl takovou dohodu schválit, jak je zakotveno v ustanovení § 906 odst. 2 OZ.

Po procesní stránce je řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí na dobu po rozvodu ovládáno ZŘS, jako zákonem zvláštním a OSŘ 1963 jako zákonem obecným. Pravomoc soudů ve věcech péče o nezletilé je dána ustanovení § 2 písm. t) a u) ZŘS ve spojení s § 1 odst. 1 ZŘS. Všechna řízení, která se týkají nezletilých dětí, jsou spojena jedním společným jmenovatelem, kterým je snaha o ochranu zájmů nezletilých dětí. Jak již bylo uvedeno výše, tato snaha je upravena v celé řadě právních předpisů a mezinárodních smluv.

Je podstatné uvést, že v současné době české civilní právo nezná jednotné řízení, ale od 1. 1. 2014, tedy od nabytí účinnosti ZŘS, teorie rozlišuje mezi řízeními spornými (dle OSŘ 1963) a řízeními nespornými a zvláštními (oboje dle ZŘS).

„Ústředním bodem a hlavní postavou všech řízení péče soudu o nezletilého je dítě, které nelze brát jako předmět řízení, ale jako osobu, o jejíchž právech a povinnostech, zájmech a osudu se v řízení rozhoduje a která má právo na řízení v mezích zákona participovat.“52 Takové postavení nezletilému dítěti přiznává ZŘS v ustanovení § 20 odst. 4. Výčet řízení, která soud vede ve věci péče o nezletilé, je sice poměrně dlouhý, ale přesto se jedná pouze o výčet demonstrativní, z čehož vyplývá, že soud se může zabývat i jinou problematikou nezletilých dětí, která není přímo uvedena v zákoně.

Jedním z vyjmenovaných řízení je péče o nezletilé dítě (§ 466 písm. b) ZŘS). Touto problematikou se soud nejčastěji zabývá při rozvodu rodičů, nebo v případě že spolu 52

WIPPLINGEROVÁ, M., ZAHRADNÍKOVÁ, R., SPURNÁ, K.: Zvláštní soudní řízení. Praha: Wolters Kluwer, 2014. Právní monografie (Wolters Kluwer ČR). s. 184. ISBN 978-80-7478-683-9.

50

rodiče nezletilého dítěte nežijí a nedohodnou se na úpravě poměrů ke svému dítěti. V širším slova smyslu je péče o dítě součástí rodičovské odpovědnosti, jak ji upravuje ustanovení § 855 OZ. V tomto širším slova smyslu náleží péče o dítě oběma rodičům, a soud tudíž o takové záležitosti nerozhoduje. Péči o dítě v užším smyslu můžeme chápat jako rozhodování o tom, s kterým rodičem bude dítě žít, který z rodičů bude rozhodovat o jeho každodenních záležitostech. A právě o péči o děti v užším smyslu soud dle ZŘS rozhoduje. Jaké možnosti rozhodnutí má soud je uvedeno v kapitole 2.3.3.

Účastníky řízení jsou oba rodiče a dítě, které ale musí být zastoupeno opatrovníkem. Pokud by došlo k situaci, že nezletilý nabude plné svéprávnosti v průběhu řízení, dojde k zastavení takového řízení, protože dosažením svéprávnosti zaniká rodičovská odpovědnost. O péči tudíž nemůže být soudem rozhodnuto. V takovém případě se ale nadále bude vést řízení o plnění vyživovací povinnosti vůči dítěti.

4.3.1. Způsobilost nezletilého dítěte být účastníkem řízení a procesní způsobilost

Z hlediska procesní způsobilosti nezletilého dítěte je nutné si uvědomit, že dítě není objektem řízení o svěření do péče, ale jeho subjektem. To znamená, že by se v mezích své způsobilosti mělo na takovém řízení podílet a mělo by mít možnost uplatňovat svá práva, což povede k naplnění zásady participace dítěte.

Pro procesní způsobilost je základním pojmem svéprávnost osoby. Svéprávnost je upravena v ustanovení § 15 odst. 1 OZ a znamená, že osoba se vlastním právním jednáním zavazuje k povinnostem a získává pro sebe práva, tj. taková osoba právně jedná. Svéprávnost se dle OZ nabývá buď dovršením osmnáctého roku věku (zletilostí)

51

a před dosažením zletilosti je možné plné svéprávnosti nabýt jednak uzavřením manželství, jednak přiznáním svéprávnosti.

„Způsobilost být účastníkem řízení se odvíjí od hmotněprávní právní osobnosti, je ve srovnání s ní ale širší, protože zákon ji může přiznati tomu, kdo právní osobnost nemá.“53 Způsobilost být účastníkem řízení je možné shrnout jako způsobilost být subjektem soudního procesu. Způsobilost být účastníkem řízení je základní podmínka řízení a její nedostatek není možné odstranit. To, že nezletilé dítě účastníkem řízení je, byť po většinu doby zastoupeno opatrovníkem (většinou orgán sociálně-právní ochrany dětí) vyplývá i z ustanovení § 469 odst. 1 ZŘS.

Otázku procesní způsobilost řeší OSŘ 1963 v ustanovení § 20. Ten stanovuje omezující podmínku pro právní jednání před soudem. Procesní způsobilost se váže na rozsah svéprávnosti. Plné procesní způsobilosti je dosaženo nabytím zletilosti, případně uzavřením manželství, či přiznáním svéprávnosti. Vzhledem k tomu, že jde o plnou procesní způsobilost, je zřejmé, že částečnou mají i osoby, které ještě nedosáhly zletilosti. OZ v § 31 stanovuje, jakým způsobem jsou nezletilí způsobilí právně jednat. „K hodnocení svéprávnosti nelze přistupovat individuálně, tedy podle vyspělosti konkrétního jedince, ale podle obecných kritérií, odpovídajících příslušné věkové skupině.“54

I procesní způsobilost je jednou z podmínek řízení, jejíž nedostatek je ale možné odstranit. Soud má povinnost učinit vhodná opatření k tomu, aby byl takový nedostatek odstraněn. Takovýmto vhodným opatřením bude jmenování kolizního opatrovníka (§ 460 OZ). Kolizní opatrovník musí být jmenován z důvodu výše popsaného střetu zájmů zákonných zástupců dítěte. Jmenování takového opatrovníka předpokládá ustanovení § 892 odst. 3 OZ. 53

Občanský soudní řád: komentář. V Praze: C.H. Beck, 2013. Beckova edice komentované zákony. s. 55. ISBN 978-80-7400-506-0. 54 HAVLÍČEK, K. (ed.).: Občanské soudní řízení: soudcovský komentář : podle stavu k 1.4.2014. Kniha I. Praha: Havlíček Brain Team, 2014. s. 124. ISBN 978-80-87109-39-7

52

4.3.2. Výslech nezletilého dítěte

Během soudního řízení dochází jak k výslechu rodičů, kteří prezentují soudu svoje představy o dalším průběhu péče o nezletilé dítě, tak pracovníka orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který soudu sděluje své poznatky ze šetření, která provedl v sociálním prostředí nezletilého dítěte, tak také výslech nezletilého dítěte. Dle mého názoru je výslech nezletilého dítěte klíčovým bodem. Tento svůj názor opírám o již delší dobu trvající názory, dle kterých se dají současné nezletilé děti hodnotit, alespoň v určitých oblastech, jako vyspělejší (což je třeba důvod zvažovaného snížení trestní odpovědnosti na třináct let věku). Své znalosti získávají děti zejména z prakticky neomezeného přísunu informací, ke kterým mají snadný přístup pomocí internetu. Podstatnou skutečností je i to, že přístup do internetového prostředí je dnes již možný pomocí mobilních telefonů, věc ještě před patnácti lety prakticky nemožná. Další skutečností je i daleko lepší jazykové vybavení, díky němuž se přísun informací ještě zvyšuje. Je také statisticky dokázaným faktem, že v současné době je téměř každé druhé manželství rozváděno. Rovněž děti ve velmi útlém věku si dobře uvědomují, co chování jejich rodičů znamená, včetně například toho, že jeden z rodičů společně s tím druhým a s nezletilým nebydlí pod jednou střechou.

Právní předpis, konkrétně OZ, zakotvuje povinnost zjistit názor dítěte u rozhodnutí, které se dotýkají jeho zájmu (§ 867). OZ tuto problematiku upravuje v souladu s Úmluvou, kterou je Česká republika vázána, neboť v čl. 12 Úmluvy je zakotveno právo nezletilého dítěte na vytváření svých vlastních názorů a právo na vyjadřování svých vlastních názorů (pokud je toho vzhledem k věku a rozumové vyspělosti schopno), a to ve všech záležitostech, které se ho týkají. Na tato uvedená práva dítěte navazuje i důvodová zpráva k současnému OZ. Z důvodové zprávy vyplývá, že cílem tohoto ustanovení (§ 867 OZ) je poskytnout nezletilému dítěti nejširší možnou ochranu státem k tomu, aby mohlo dostat relevantní informace o skutečnostech, které se ho bezprostředně dotýkají, a aby si takové dítě mohlo samo vytvořit svůj vlastní názor na

53

projednávanou problematiku. Pravidlo informovanosti dítěte platí nejen pro soud, byť soud je v ustanovení výslovně jmenován, ale také pro všechny ostatní osoby, pakliže budou rozhodovat o záležitostech dotýkajících se zájmu dítěte (rodiče, jiné osoby, orgán sociálně-právní ochrany dětí, atd.). Informace má být dítěti poskytnuta „řádně, tj. způsobem pro dítě uchopitelným, srozumitelným, odpovídajícím jeho rozumové volní vyspělosti.“55

OZ zároveň zakládá vyvratitelnou domněnku, že dítě starší dvanácti let je schopno informaci přijmout a sdělit svůj vlastní názor. Pokud tomu tak skutečně je, měl by soud provést výslech takového osobně přítomného nezletilého dítěte. V opačném případě, tj. v případě, že dítě není samo schopné komunikace se soudem, se zajistí osoba, která názor dítěte soudu zprostředkuje. V takovém případě se ale nejedná o ustanovení opatrovníka, nýbrž o nalezení osoby, která je dítěti nejbližší a skutečně mu rozumí, a jejíž zájmy zároveň nejsou v konfliktu se zájmy dítěte. Zde se naskýtá otázka, zda tato osoba může být zároveň důvěrníkem dítěte (jeho funkce je popsána níže), či naopak osoba hájící zájmy nezletilého dítěte nemůže splynout s osobou důvěrníka. Jak již bylo uvedeno, jedná se však pouze o vyvratitelnou domněnku. Proto je na soudci, aby sám zjistil, zda je dítě schopné informaci přijmout, zpracovat a projevit svůj vlastní názor. „Toto posouzení nelze ponechat ani na psychologovi, popř. psychiatrovi, ani na orgánu SPOD.“56 Podle mého názoru je zakotvení hranice dvanácti let věku nezletilého dítěte svým způsobem nebezpečné. Je zde sice zakotvena vyvratitelná právní domněnka, což má vést k tomu, aby mohl být proveden výslech i dítěte mladšího dvanácti let. Myslím si ale, že by měla být zákonem stanovena nižší věková hranice, a to zhruba deset let. Tento můj názor se opírá o důvody, které jsem již uvedl zkraje této kapitoly a také moji domněnku, že stejně jako v každém jiném oboru, tak i v soudnictví mohou existovat soudci, kteří si raději nechají zjistit názor dítěte prostřednictvím pracovníka sociálněprávní ochrany dětí právě proto, že je dítě mladší dvanácti let, než aby takový výslech

55

Občanský zákoník: komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). s. 463. ISBN 978-80-7478-457-6 56 Občanský zákoník: komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). s. 464. ISBN 978-80-7478-457-6

54

provedli sami, případně sami nedisponují potřebnou mírou empatie k tomu, aby výslech vedli citlivě a srozumitelně, a tudíž se rádi tak obtížného břemene zbaví.

Výslech dítěte, pokud se dá hovořit o výslechu, však vždy musí reflektovat určitá specifika, která tento „výslech“ ovládají. Pro soudce, který bude s dítětem hovořit (toto spojení se mi zdá jako vhodnější) to tedy znamená, že si vždy musí uvědomit, jak staré dítě proti němu sedí a zvolit vhodný způsob předání informace. Tato skutečnost nicméně nic nemění na tom, že informace musí být dítěti předána celá, a to bez ohledu na její obsah. Soudce, který bude s nezletilým dítětem hovořit, by také měl vzít v potaz, v jakém prostředí se nachází. Pro soudce je soudní budova a soudní síň rutinní záležitostí. Je třeba si ale uvědomit, že nezletilé dítě, zvlášť mladšího věku, může vážnost situace zaskočit, což může vést k tomu, že se soudce nedozví potřebné informace. Možností, jak tuto skutečnost řešit, je několik. Vzhledem k věku dítěte by soudce měl odložit talár, aby tak u dítěte nevzbuzoval obavy, že „hovoří s černokněžníkem.“57 Určitě není problém, aby soudce vzal nezletilé dítě do své kanceláře, kde může pohovor v klidu probíhat. Problém této varianty je ten, že ne vždy sedí soudci v kanceláři sami a mohou své další kolegy při práci rušit. Ostatně přítomnost dalších osob při tomto pohovoru je podle mého názoru krajně nežádoucí. Tuto skutečnost by mohla vyřešit speciálně zařízená místnost, kde by probíhaly pouze pohovory s dětmi. Takováto místnost by měla být vhodně vybavena. Jde o vybavení nábytkem, jakým je například pohodlný typ pohovky, stůl, vhodný koberec v teplých barvách, vhodná, ničím nerozptylující výmalba apod. Cílem by mělo být vytvořit prostředí, ve kterém by se dítě cítilo komfortně a dostalo by maximální prostor pro vyjádření. Zde ovšem jako problém vidím skutečnost, že některé soudy nemusejí mít takové prostory k dispozici a také to, že vybavit takto všechny soudy, byť postupně a pouze základním vybavením, by bylo velmi drahé. Navíc by se soudy dostaly na tenký led veřejných zakázek, což by mohlo situaci ještě dále zkomplikovat. V neposlední řadě je nutné vymezit pro pohovor s nezletilým dítětem dostatečný časový prostor, neboť ve většině případů si nezletilé dítě bude po určitou krátkou dobu k osobě soudce budovat důvěru a teprve poté se rozhovoří. Časově asi nejnáročnějším typem rozhovoru 57

HAVLÍČEK, K. (ed.).: Občanské soudní řízení: soudcovský komentář : podle stavu k 1.2.2016. Vydání druhé, doplněné a upravené. Kniha II. Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 124. ISBN 978-80-7552-080-7

55

s nezletilým dítětem je potom vedení rozhovoru ve škole, či v jiném prostředí, které je pro dítě známé. Zde je výhoda toho, že soudce provádějící rozhovor může získat informace i od učitelů, sousedů či jiných osob, které jsou s nezletilým dítětem v pravidelném kontaktu. Na základě takto získaných informací si následně soudce může doplnit svůj sestavený obraz o pravém stavu věci. Dle Výboru by se právo dítěte být slyšeno mělo realizovat přátelskou formou („child friendly“). Tuto tezi Výbor zakotvil v Obecném komentáři č. 12. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že přítomnost soudce, či pracovníka orgánu sociálně-právní ochrany dětí ve škole, či obdobném zařízení není pro dítě dobrou vizitkou (může docházet k posměchu od spolužáků). Proto by takovéto „návštěvy“ měly probíhat velmi diskrétně.

Jakmile soud zjistí, jaký je názor dítěte, musí takto vyjádřenému názoru věnovat pozornost. Je třeba ale také brát ohled na to, zda je přání vyslovené dítětem reálné a zhodnotit, zda skutečně dítě porozumělo informaci, která mu byla soudem předána. Pokud dítěti nemůže být vyhověno, soud by měl v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě popsat důvody, pro které se tak nestalo.

Právo nezletilého dítěte formulovat své názory není zakotveno pouze v Úmluvě či OZ, ale také v ZOSPOD konkrétně v ustanovení § 8 odst. 2 a 3. Z toho vyplývá, že právo dítěte být slyšeno se uplatní nejen před soudem, ale také před orgány sociálněprávní ochrany dětí. „Při své činnosti si orgán sociálně-právní ochrany dítěte počíná takovým způsobem, aby vzal v úvahu přání a pocity dítěte, a to s přihlédnutím k jeho věku a vývoji tak, aby nedošlo k ohrožení nebo narušení jeho citového a psychického vývoje.“58

Pokud by soud názor dítěte vůbec nezjišťoval, jednalo by se nejen o porušení čl. 12 Úmluvy a OZ, ale také o porušení práva na spravedlivý proces a zástupce nezletilého

58

MELICHAROVÁ, D.: Specifika výslechu nezletilého v civilním řízení. Soudce 7-8/2008, s. 63-67. ISSN 1211-5347

56

dítěte tj., pracovník orgánu sociálně-právní ochrany dětí, by měl zvážit podání opravných prostředků.

Z hlediska procesního práva je výslech nezletilého dítěte zakotven v § 100 odst. 3 OSŘ 1963. „Ustanovení § 100 odst. 3 je transkripcí čl. 12 Úmluvy o právech dítěte do českých procesních předpisů. Toto ustanovení bylo v OSŘ ponecháno i poté, co řízení ve věcech péče o nezletilé bylo začleněno do zvláštního zákona (ZŘS).“59 Z toho tedy vyplývá, že zvláštní postavení nezletilého dítěte je uznáváno nejen ve zvláštních řízeních dle ZŘS, ale také v „obecném“ civilním procesu. Dítě si musí být schopno utvořit svůj vlastní názor. Jak již bylo uvedeno výše, posouzení této schopnosti musí provést sám soudce. Soud názor dítěte nepřejímá, ale přihlíží k němu, a to s ohledem na jeho rozumovou vyspělost a věk. OSŘ 1963 je sice zákonem subsidiárním vůči ZŘS, ale protože ZŘS vlastní úpravu nemá, bude toto ustanovení použitelné. ZŘS jako zvláštní právní předpis upravuje v ustanovení § 20 odst. 4 zásadu informování a projednání. Tyto zásady jsou popsány výše. Od 1. ledna 2013 došlo k novelizaci § 100 odst. 3 OSŘ 1963, který byl doplněn o institut důvěrníka dítěte. Jako důvěrník zde vystupuje v podstatě jakákoli osoba, která ale není zákonným zástupcem dítěte. Takovým důvěrníkem by mohla být např. učitelka z mateřské školy, případně školní psycholog. Otázkou by bylo, zda by takovým důvěrníkem mohl být i prarodič nezletilého dítěte, protože jde o rodiče rodiče dítěte a zde je jistá možnost podjatosti a dítě by mohlo být ve svých názorech ovlivňováno. Tento důvěrník by měl být rozhovoru se soudcem přítomen tehdy, pakliže o to nezletilé dítě požádá, a pakliže jeho přítomnost pomůže s vyjádřením názoru dítěte. Důvěrník by za dítě v průběhu rozhovoru neměl mluvit, neměl by ani odpovídat na otázky vyřčené soudcem směrem k dítěti ani žádným jiným způsobem vyjadřovat své názory. Pokud by důvěrník takovýmto nebo obdobným způsobem narušoval rozhovor mezi soudcem a nezletilým dítětem, nebo jej jinak ovlivňoval, může být důvěrník vyloučen. Komentář k zákonu o sociálně-právní ochraně dětí také uvádí, že zde je také možnost využít pořádková opatření dle § 53 OSŘ 1963. „O právu zvolit si důvěrníka musí soud nezletilého poučit, pokud během řízení potřeba ustavení důvěrníka vyjde najevo (§ 5). K ustanovení důvěrníka postačí i ústní sdělení 59

Občanský soudní řád: komentář. V Praze: C.H. Beck, 2013. Beckova edice komentované zákony. s. 343. ISBN 978-80-7400-506-0.

57

nezletilého vůči soudu (§ 41 odst. 1)“.60 Podle mého názoru je institut důvěrníka vhodným nástrojem k tomu, jak zbavit dítě stresu, který se s výslechem u soudu pojí. Nicméně se domnívám, že důvěrník by neměl být přítomný výslechu od počátku, i když o to nezletilé dítě požádá. Měl by mu být nablízku, například za dveřmi na chodbě soudu, tak, aby nebyl problém důvěrníka pozvat dovnitř, ale primárně by se mělo jednat o rozhovor pouze mezi soudcem a dítětem. Je nutné zdůraznit, že vyjádření dítěte může proběhnout i bez asistence jiných osob, zejména rodičů a dalších osob odpovědných za jeho výchovu. Na rozdíl od autorů komentáře k občanskému soudnímu řádu si nemyslím, že je vhodné, aby nezletilé dítě bylo upozorněno na možnost přítomnosti důvěrníka až ve chvíli, kdy dojde ke zjištění, že bez podpory důvěrníka nebude nezletilé dítě schopné vypovídat tak, aby byl zjištěn pravý stav věci a že bude nařízeno další jednání. Jsem toho názoru, že tento postup odporuje zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení, neboť pokud nezletilé dítě nebude o této možnosti vědět před řízením, tak s největší pravděpodobností se svým důvěrníkem nepřijde. Porušení zásady rychlosti je o to horší, že jde o řízení, ve kterém je rychlost velmi důležitá. Problémem je, jak se dítě o možnosti vzít si s sebou důvěrníka dozví. Ztotožňuji se s názorem autorů soudcovského komentáře, kteří tvrdí, že je nevhodné zaslat tuto informaci nezletilému dítěti dopisem, neboť si ho může přečíst jeden z rodičů, který jako důvěrníka ustanoví svého rodiče, který má negativní vztah k druhému z rodičů. Tento problém jsem již naznačil výše. Řešením by podle mého názoru mohlo být předání této informace prostřednictvím pracovníka orgánu sociálně-právní ochrany dětí, případně předání této informace prostřednictvím školního psychologa, či pověřené soudní osoby (asistenta soudce) přímo ve škole.

60

Občanský soudní řád: komentář. V Praze: C.H. Beck, 2013. Beckova edice komentované zákony. s. 344. ISBN 978-80-7400-506-0.

58

5. Judikatura Ústavního soudu České republiky

Jak již bylo uvedeno výše, je rozvod velmi citlivou záležitostí, ze které se může stát až nechutné představení plné obviňování a praní rodinného špinavého práva v soudní síni. Jestliže rozvod sám o sobě je záležitostí citlivou a nepříjemnou, o to citlivější a nepříjemnější je rozhodování o právech a povinnostech nezletilého dítěte k jeho rodičům na dobu po rozvodu. V případě, že rodiče naleznou dohodu, kterou svým souhlasem posvětí také orgán sociálně-právní ochrany dětí, se dá hovořit téměř o malém zázraku. I když rodičů, kteří se nedohodnou a chtějí o své dítě mezi sebou bojovat za každou cenu je spíše menší počet (odhady tvrdí, že s dohodou k soudu přichází 70-90% rodičů), právě v případě této menšiny rodičů se velmi často spor o určení poměru dítěte na dobu po rozvodu protáhne a dostane se až před Ústavní soud České republiky (dále jen „ÚS“). Je ale nutné upozornit na to, že „jak již Ústavní soud několikráte judikoval, je zásadně věcí obecného soudu zvážit podmínky svěření dítěte do výchovy jednoho či druhého rodiče. Proto je při posuzování předložené ústavní stížnosti třeba zabývat se v prvé řadě otázkou, zda obecné soudy při rozhodování o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti a úpravě styku s dítětem obsah a smysl příslušných zákonných ustanovení respektovaly.“61 Jinými slovy, ÚS nehodnotí, komu by dítě správně mělo být svěřeno do péče, ani žádným způsobem nehodnotí důkazy. ÚS pouze sleduje, zda nižší soudy dodržely zákonná ustanovení, která se na danou problematiku vztahují.

Důvod, proč rozhoduje ÚS, a nikoli Nejvyšší soud České republiky, se nachází v ustanovení § 30 ZŘS, které stanovuje nepřípustnost dovolání proti rozhodnutí podle hlavy páté ZŘS (o dovolání obecně rozhoduje Nejvyšší soud České republiky, jak vyplývá z ustanovení § 10a OSŘ 1963). A právě do páté hlavy ZŘS („řízení ve věcech rodinněprávních“) patří otázky péče o děti. V tomto ohledu se jedná o konstantní právní úpravu, která se v českém právu vyskytuje již o roku 1991. Důvodem, proč zákonodárce zakotvil nepřípustnost dovolání v rodinněprávních otázkách, možná tkví v charakteru dovolání samého. „Úprava daná novelou č. 404/2012 Sb. je založena na principu

61

III. ÚS 1206/09 bod 20

59

zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jím je skončeno odvolací řízení (sem nepatří dílčí procesní rozhodnutí vydaná v průběhu odvolacího řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v § 238a o. s. ř.). Není tedy významná povaha rozhodnutí, nýbrž je klíčové, zda jím skutečně odvolací řízení končí a zda po jeho vydání již dále nepokračuje.“62 Důvodem, proč není v těchto otázkách přípustné dovolání, je tedy formální právní moc rozhodnutí v odvolacím řízení. Tato úprava je poněkud nešťastná, neboť má za následek nemožnost sjednocování judikatury soudů nižších stupňů. Odpověď na otázku, jak tento problém vyřešit se může nacházet ve „zřízení specializovaných senátů, jejichž předsedové by se pravidelně setkávali na poradách, a přijetím adekvátní závazné právní úpravy.“63

ÚS má ve sporech poslední slovo, neboť dle ustanovení § 54 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, není možné podat proti rozhodnutí ÚS odvolání.

Obecně se dá říci, že ÚS v otázkách svěření dítěte do péče rozhoduje o tom, zda nižší soud nepochybil a neporušil základní práva účastníků řízení, která jsou jim dána Listinou a mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána. Jde především o právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), princip rovnosti a zákaz diskriminace (čl. 1 a čl. 3 Listiny) a právo na výchovu (čl. 32) a také práva na rodinný život (čl. 10 odst. 2 Listiny).

5.1. Nález I. ÚS 2482/13

Jedním z průlomových rozhodnutí, které se přímo dotýká svěřování dítěte do péče je nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. května 2014 (dále jen jako „nález č. 2482“). 62 HAVLÍČEK, K. (ed.).: Občanské soudní řízení: soudcovský komentář : podle stavu k 1.2.2016. Vydání druhé, doplněné a upravené. Kniha III. Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 106. ISBN 978-80-7552080-7. 63 ŠÍNOVÁ, R.: Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. Praha: Leges, 2010, Teoretik. s. 179. ISBN 978-80-87212-50-9.

60

Rád bych na následujících řádcích tento nález uvedl, následně stručně zrekapituloval obsah odůvodnění, podíval se na jeho závěr a také bych se pokusil vyslovit svůj vlastní názor na danou problematiku.

Institut střídavé výchovy byl do našeho právního řádu zakotven zákonem č. 91/1998 Sb., který novelizoval tehdy platný a účinný ZR. Na základě této novelizace došlo k tomu, že legislativní stav se dostal na úroveň stavu faktického, neboť soudy v té době střídavou výchovu nevylučovaly a také ji využívaly. Jak je uvedeno výše, tak střídavou péči zakotvuje i současný platný a účinný OZ. Faktem nicméně je, že možnost takto určit péči o dítě není často využívána. „Na vině jsou mnohdy zejména velmi špatné vztahy mezi rodiči nezletilých dětí, kdy v souladu s judikaturou Ústavního soudu by rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů.“64 Kromě výše uvedené nevraživosti rodičů stojí za menším počtem dětí svěřených do střídavé péče fakt, že soud svěřuje děti do péče jednoho rodiče, a to nejčastěji matky. ÚS v níže popsaném nálezu 2482 došel k závěru, že „je třeba vycházet z premisy, že zájem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů.“65 Na následujících řádcích bych tedy stručně shrnul obsah nálezu č. 2482.

Stěžovatel je otcem dvou nezletilých dětí, matka nezletilých dětí stěžovatele společně s dětmi opustila a následně byla asi rok vykonávána střídavá péče. Z nálezu č. 2482 nevyplývá, proč přestala být střídavá péče realizována. Stěžovatel následně podal návrh na úpravu poměrů nezletilých dětí pro dobu do a po rozvodu s tím, že žádal, aby byl zachován současný stav tj., střídavá péče obou rodičů. S tím však nesouhlasila matka obou dětí, která je žádala do své péče. K tomuto návrhu se připojil i opatrovník. Matčinu návrhu bylo vyhověno, což bylo následně potvrzeno i odvolacím soudem. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla jako neopodstatněná usnesením odmítnuta, a tak byly obě nezletilé děti svěřeny do péče 64

http://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/stridava-pece-novym-standardem-v-peci-onezletile 65 I ÚS 2482/13 bod 26

61

matky a byl upraven styk s jejich otcem. O dva roky později podal otec návrh na změnu výchovy, kdy argumentoval zlepšenými vztahy s matkou nezletilých dětí, větším počtem hodin volného času, neboť se stal osobou samostatně výdělečně činnou. Argumentoval také tím, že obě nezletilé již započaly s povinnou školní docházkou a je pro jejich zdravý vývoj nutný i mužský prvek. S návrhem otce matka nesouhlasila a opatrovník doporučoval pouze rozšíření styku s otcem.

ÚS v nálezu č. 2482 obecně popsal kritéria pro svěřování dětí do péče. Hlavním bodem je již výše popsaný nejlepší zájem dítěte, kdy s nejlepším zájem ÚS, v návaznosti na Evropský soud pro lidská práva, pojí především upřímný zájem všech osob, které o svěření dítěte do péče žádají. ÚS požaduje posouzení veškerých kritérií samostatně. „Jsou-li u všech těchto osob naplněna stejnou měrou, je žádoucí dítě svěřit do společné či střídavé výchovy těchto osob či přijmout opatření, která taková postup v budoucnu umožní.“66 ÚS také stanovil kritéria, která musí brát obecný soud v potaz, pakliže má rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte. Jedná se o (a) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a osobou, která usiluje o jeho svěření do péče, (b) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče, (c) schopnost osoby, která usiluje o svěření dítěte do péče, zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby a (d) přání dítěte. V nálezu č. 2482 ÚS opakuje, že pokud se má nezletilé dítě svěřit do střídavé péče obou rodičů, je tedy nutné vycházet z toho, že zájmem dítěte je být v péči obou rodičů. Pakliže obecný soud postaví svá rozhodnutí o úpravě péče o nezletilé dítě na okolnostech, které se mohou v čase změnit a jsou předvídatelné, je žádoucí, aby obecný soud vymezil podmínky, za kterých může dojít ke změně jednou přijatého řešení. Obecný soud postavil svoji argumentaci na faktu, že střídavá péče je vhodná až ve vyšším věku (kterého obě nezletilé děti v době rozhodování nedosáhly), nicméně po dosažení školního věku a při návrhu stěžovatele na změnu, obecný soud rozhodl, že obě děti jsou již zakotveny ve stabilním výchovném prostředí, a proto není střídavá péče možná. Z pohledu ÚS je nejpodstatnější spojení nejlepšího zájmu dítěte s péčí obou rodičů, kdy ÚS říká: „Postoj zákonodárce i judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva je však přesně 66

I ÚS 2482/13 bod 18

62

opačný – nejlepším zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů, a pokud jsou splněny veškeré zákonné podmínky (tj. oba rodiče jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a kdy tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, tak je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoli výjimkou.“67

5.2. Vlastní zhodnocení nálezu I. ÚS 2482/13

Jako první bych se rád věnoval pojmu „upřímný zájem osoby usilující o svěření dítěte do své péče“. V tomto případě není možné žádným způsobem právně zakotvit, co je a co není upřímný zájem o dítě, byť by takové zakotvení velmi zjednodušilo práci všem soudcům, kteří musí tak citlivé spory, kterými spory o svěření nezletilých dětí do péče jsou, řešit. Je tedy úkolem soudu, aby provedeným výslechem účastníků zjistil pokud možno nejvíce pravděpodobný upřímný zájem. Je však také možné, že i přes nejpečlivěji vedený výslech dojde soud k závěru, že upřímný zájem o svěření dítěte do péče projevují oba rodiče, neboť oba své děti milují a jejich případná nevraživost se jich vlastně netýká. Soud má ale i nástroje jak zjistit, zda zájem o svěření dítěte je hraný, či skutečný. Kromě toho, že soudu podává zprávu pracovník orgánu sociálně-právní ochrany dětí, tak by dle mého názoru měl soudu podávat zprávu také mediátor. Samozřejmě za předpokladu, že oba rodiče na mediaci přistoupili, protože jak bylo uvedeno výše, vnucená mediace není dobrým krokem pro zajištění co nejhladšího průběhu jakéhokoli řízení. Podle mého názoru má totiž při práci s oběma rodiči mediátor šanci rozpoznat, zda je zájem skutečný, či nikoli, a to z toho důvodu, že mediační práce zabere více času a je zde více přímé konverzace mezi oběma rodiči, než je tomu při soudním jednání.

Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že zpráva podaná mediátorem, respektive už pouze to, že o jednání bude mediátor informovat soud, by mohlo vést k tomu, že zájem 67

I ÚS 2482/13 bod 42

63

o mediace opadne a strany nebudou chtít řešit své problémy před dalším člověkem, který o nich bude podávat zprávu dál.

Jako další mě zaujala kritéria nejlepšího zájmu dítěte, na která má být dle ÚS brán největší zřetel. Jejich výčet jsem uvedl v kapitole 5.1. K existenci biologického pouta se ÚS vyjádřil tak, že „rodina představuje primárně biologickou vazbu, pak sociální institut, který je teprve následně anticipován právní úpravou.“68 ÚS však v bodu 20 nálezu č. 2482 zároveň uvádí, že není možné opomenout sociální vazbu a že pouhé biologické pouto nestačí k tomu, aby byl naplňován rodinný život ve smyslu čl. 8 EÚLP. Zde je nutné mít na paměti, že „společenský vývoj však způsobil určité rozšíření pojetí rodinného života, které bylo v době přijetí čl. 8 Úmluvy téměř nemyslitelné.“69 Došlo tedy k určité modernizaci výkladů tak, aby odpovídaly soudobé problematice v oblasti rodiny. Základem pro výklad čl. 8 EÚLP se stal pojem „de facto rodina“, který Evropský soud pro lidská práva (dále jen jako „ESLP“) začal využívat. Jedním z nejdůležitějších kritérií rodiny je dle ESLP biologické pouto. Na základě této teze ESLP se dále vyvíjela jeho rozhodovací praxe, kterou je možné dobře popsat na stížnostech, které byly proti smluvním stranám Úmluvy podány (např.: Keegan v. Irsko, Kroon v. Nizozemí, atd.). Otázkou je, zda takto široce pojatý výklad rodinného života je zcela správný, zda by, i vzhledem k současné mezinárodní situaci, nebylo vhodnější usilovat spíše o tradičnější pojem rodinného života a nesnažit se našroubovat na pojem rodinný život každé dlouhodobější soužití dvou osob. K tomuto účelu slouží označení druh a družka (nikoli tedy rodina, kterou tvoří sezdaní). Otázkou tedy je, zda nechránit rodinu v tradičním pojetí a pro soužití dvou osob, pokud už musí být chráněno jako „de facto rodinný život“, nenajít jinou vhodnou ochranu. Případně, zda nerozlišovat mezi rodinou v širším slova smyslu (tj. ne pouze nukleární, ale zahrnout do ní i prarodiče dětí) a mezi rodinným životem, který by mohl chránit odlišné formy soužití. Biologické pouto mezi dítětem a jeho rodičem je samozřejmě velmi důležité, ale podle mého názoru může být snadno převáženo poutem sociálním, a proto by se biologickému poutu neměl, dle mého názoru, přikládat takový význam. Koho bude dítě brát jako 68

II. ÚS 568/06 bod 3 WINTEROVÁ, A., DVOŘÁK. J. (eds.).: Pocta Sentě Radvanové k 80. narozeninám. SCHEU, H. Ch. Praha: ASPI, 2009. s. 471 ISBN 978-80-7357-432-1. 69

64

svého rodiče, jako svého mentora a autoritu, kterou uznává a u které se cítí v bezpečí, pakliže se jeho biologický rodič o něj nebude starat? Za předpokladu, že dítě svého biologického rodiče vůbec nepozná (ať z důvodu osvojení, či například z důvodu záměny novorozeného dítěte v porodnici), tak biologické pouto bude spočívat pouze v tom, že určitá osoba dítěte porodila, ale jeho blaho bude naplňovat někdo úplně jiný. Není však možné generalizovat, a proto je nutné v každém jednotlivém případě postupovat velmi opatrně a citlivě, neboť jedno rozhodnutí může změnit celý život jedince.

Jedním z dalších kritérií, které ÚS v nálezu č. 2482 jmenuje jako významné, patří také míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb. V tomto případě si myslím, že díky technologickému pokroku mají rozvedení rodiče lehčí spojení se svými dětmi. Je pochopitelné, že komunikace prostřednictvím různých technologií, ať už jde o e-mail či Skype nemůže vynahradit bezprostřední, osobní kontakt rodiče s jeho dítětem, ale může zajistit, že nedojde k úplnému odcizení, a že soudem určený čas styku jednoho rodiče s nezletilým dítětem se tak nestane sprintem mezi všemi akcemi a hrami, které chtějí společně podniknout. Je to podle mého názoru další důvod, proč spíše než střídavou péči preferovat péči jednoho rodiče s tím, že styk s druhým bude nastaven velmi široce. Toto platí především v případech, kdy by vzdálenost bydlišti rodičů byla větší a z dítěte se tak stal pravidelný cestovatel a „baťůžkář“. Se zachováním míry identity dítěte a jeho rodinných vazeb souvisí i otázka vzdálenosti bydliště obou rodičů. Této problematice se podrobně věnuje nález I. ÚS 1506/13, kdy šlo o vzdálenost mezi Českou Lípou a Olomoucí (zhruba 270 km a 3,5 hodiny jízdy autem). Soud v České Lípě nejprve rozhodl, že střídavá péče není v zájmu nezletilého dítěte, a to právě z důvodu velké vzdálenosti mezi bydlišti obou rodičů, která neumožňuje, aby nezletilé bylo zachováno jedno školní a sociální prostředí a navíc by byla pravidelně zatěžována dlouhými převozy mezi Českou Lípou a Olomoucí. Odvolací soud však byl jiného názoru, když dospěl k závěru, že je vhodnější svěřit nezletilé dítě do střídavé péče obou rodičů, protože má k oběma silný citový vztah, čemuž není na překážku ani velká vzdálenost mezi bydlišti (také bylo zjištěno, že nezletilé dítě je povahově flexibilní, navazuje dobře vztahy s ostatními dětmi apod.). Spor dospěl k ÚS, který dospěl

65

k názoru, že „z ústavněprávního hlediska pak neobstojí ani poukaz stěžovatelky na velkou vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů, neboť toto hledisko samo o sobě není dle názoru Ústavního soudu důvodem, který by a priori vylučoval vhodnost střídavé výchovy nezletilého dítěte.“70 Podle ÚS je nutné hodnotit fakt, zda nezletilé dítě není převozem a pobytem příliš fyzicky a psychicky zatěžováno. Ke stabilitě jednoho školního vzdělávání ÚS uvedl, že není vyloučeno, že by model střídavé výchovy nemohl přetrvat i po nástupu do první třídy například za využití individuálního vzdělávání, které upravuje zákon č. 564/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů. Ani s tímto závěrem ÚS nemohu souhlasit. ÚS totiž v tomto případě vůbec nebral v úvahu rozdíl mezi docházkou do mateřské školy a povinnou školní docházkou, kdy nezletilé dítě mělo nastoupit do první třídy. Pokud je dítě dostatečně flexibilní ve vztahu se svými vrstevníky, pak pro něj nebude patrně příliš zatěžující návštěva dvou mateřských školek souběžně. Rozhodně však nemohu souhlasit s názorem, že takto je možno postupovat i během školní docházky. Důvodem mohou být zejména rozdílná tempa výuky a také použité studijní programy jednotlivých škol. Odkaz na využití individuálního vzdělávání předpokládá, že alespoň jeden z rodičů je vybaven dostatečnými znalostmi o tomto druhu vzdělávání a má k němu dostatečný prostor a kapacity (například časové). Výše uvedený zákon také v ustanovení § 41 odst. 1 stanoví, že individuální vzdělávání je možné povolit pouze žáku prvního stupně základní školy. Dále je nutné vzít v úvahu, že během školní docházky dochází k vytváření prvních hlubších vztahů v kolektivu, děti se učí spolupráci a vzájemné toleranci, stejně tak každá škola může mít jiné postupy ve vzdělávání, apod. Proto podle mého názoru není přípustné, aby bylo nezletilé dítě každých čtrnáct dní, či měsíc vyrváno ze stabilního prostředí a bylo převezeno do prostředí jiného. Zcela jistě by to mělo za následek nejen špatné školní výsledky, ale především špatné vztahy mezi vrstevníky. Závěrem bych k tomuto bodu dodal to, že ve výše jmenovaném nálezu ÚS měl odlišné stanovisko soudce Ludvík David, který vyjádřil nesouhlas se stanoviskem senátu, kdy poukázal právě na fakt, že nezletilá měla v daném případě nastoupit do první třídy základní školy.

70

I ÚS 1506/13, bod 34

66

Třetím kritériem je dle názoru ÚS schopnost rodiče zajistit vývoj nezletilého dítěte a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jeho jiné potřeby. S tímto kritériem se dá v zásadě souhlasit, nicméně je opět nutné mít na paměti nejlepší zájem dítěte, který nespočívá pouze v hmotném zajištění, ale také v jeho emočním ukotvení a žití v prostředí, ve kterém pociťuje lásku a bezpečí. Je možné tvrdit, že byť by se dítěti mohlo dostat menšího blahobytu (ve smyslu materiálního zabezpečení), tak po citové stránce může u jednoho z rodičů dosahovat daleko většího uspokojení svých citových potřeb - dosahovat požadovaného blaha.

K tomu je třeba poznamenat, že OZ, stejně jako předchozí zákony, zakotvuje institut výživného (§ 915 a násl.), kdy navíc platí, že životní úroveň nezletilého dítěte by měla být shodná s životní úrovní rodičů. Vyživovací povinnost je navíc posuzována u každého rodiče samostatně, na základě možností, schopností a majetkových poměrů každého z rodičů. Proto si myslím, že i za předpokladu, že by jeden z rodičů měl být po rozvodu výrazně finančně zajištěnější než druhý, tak na toto hledisko by měl být brán zřetel až jako na poslední, právě z toho důvodu, že majetková nevyrovnanost se dá přiznaným výživným zlepšit.

Posledním zmíněným kritériem je přání dítěte. Jakým způsobem by měl soud zjišťovat názor nezletilého dítěte je popsáno v kapitole 4.3.2. „Pochopit, co střídavá péče znamená, je obvykle schopno dítě kolem čtyř či pěti let věku.“ 71 Tato věková hranice však není pravidlem a může se stát, že dítě přesně pochopí, co střídavá péče znamená až v pozdějším věku, případně ve chvíli její realizace. Vždy je nutné nejprve dítěti tento pojem vysvětlit, a to tak, aby vysvětlení korespondovalo s jeho věkem. Dle mého názoru by pojem střídavé péče měl dítěti vysvětlovat pracovník orgánu sociálněprávní ochrany dětí nebo soudce, protože pakliže mu ji bude vysvětlovat rodič, ať již bude mít jakýkoli názor na střídavou péči, nezletilé dítě bude s největší pravděpodobností přebírat názory rodiče, který mu takové vysvětlení podá. Pro rodiče, který má nějakým způsobem vyhraněný názor na střídavou péči, tak může být velmi 71

http://www.bulletin-advokacie.cz/stridava-pece-velebena-i-proklinana

67

snadné dítě ovlivnit. Osobně si myslím, že sám soud by měl provádět výslech nezletilých dětí v takové míře, v jaké to jen bude možné. Jsem toho názoru, že pro kvalitní zjištění přání dítěte by tento výslech měli soudci provést sami a výsledek porovnat s tím, co bude sděleno pracovníky sociálně-právní ochrany dětí.

Pokud bych měl brát názor ÚS, podle kterého je pro dítě nejlepší péče obou rodičů, za tezi, podle které by měl obecný soud postupovat, naskýtá se zde otázka, zda by měl soud takto postupovat i ve chvíli, kdy jeden z rodičů nemá zájem o péči o své dítě. Byla by střídavá péče nařízena i v tomto případě, protože je to pro dítě to nejlepší?

5.3. Některé další nálezy Ústavního soudu

Jak již bylo uvedeno výše, ÚS se ve svém nálezu č. 2482 vyjádřil v tom smyslu, že svěření dítěte do střídavé péče obou rodičů by mělo být za určitých předpokladů pravidlem a ostatní řešení pouze výjimkou. Tento závěr ÚS vzbudil značný rozruch nejen v odborné veřejnosti, ale i díky medializaci celé problematiky také u laické veřejnosti. V několika svých dalších usneseních ÚS poukázal „na nepochopení závěrů jeho judikatury vyplývající z nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, ze dne 26. 5. 2014 a na snahy je nepřípustně paušalizovat a zobecňovat na úkor jedinečnosti každého individuálního případu a v nich zkoumaného zájmu a potřeb nezletilého dítěte, o jehož péči je rozhodováno.“72

V nálezu I. ÚS 1554/14 ze dne 30. prosince 2014 ÚS potvrdil pravidlo čtyř základních kritérií, ke kterým by mělo být přihlíženo s tím, že dítě má být svěřeno do péče tomu z rodičů, který tato kritéria naplňuje. Jestliže jsou kritéria naplněna oběma rodiči zhruba stejně, pak je nutné vycházet z předpokladu, že zájmem dítěte je především být v péči obou rodičů. K tomu je také nutný skutečný a upřímný zájem obou 72

http://www.epravo.cz/top/clanky/stridava-pece-zaradil-ustavni-soud-zpatecku-99058.html

68

rodičů o střídavou péči. Pakliže by zájem projeven nebyl, není možné střídavou péči nařídit. Podle ÚS „článek 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Evropské úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří toliko presumpci ve prospěch střídavé péče, pokud o ni mají oba rodiče zájem a zároveň oba naplňují kritéria uvedená shora v tomto nálezu (případně další specifická kritéria uvedená v tomto nálezu, pokud je to v projednávané věci relevantní) ve zhruba stejné míře.“73 K tomu ÚS dodává, že tuto presumpci je při poskytnutí pádných důvodů možné vyvrátit.

Zajímavé je odůvodnění usnesení ÚS IV. ÚS 3584/14 ze dne 26. května 2015, ve kterém ÚS uvádí: „Ústavní soud se ani neztotožňuje se závěrem stěžovatele, který by dle něj měl vyplývat z judikatury Ústavního soudu a podle kterého by střídavá výchova měla být normou. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že posuzuje každý případ individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomuto pravidlu koresponduje i jeho judikatura. Z některých předchozích nálezů Ústavního soudu sice vyplývá, že střídavá péče by měla být pravidlem, ovšem jen za předpokladu, že jsou splněny veškeré zákonné podmínky, tj. že jsou oba rodiče stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a, jestliže tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, je tedy takové řešení v nejlepším zájmu dítěte.“74 Dá se říci, že se ÚS dostal ve svých zdůvodněních do jistých obtíží.

Z těchto uvedených nálezů, stejně jako z některých jiných, vyplývá pro mě skutečnost, že se ÚS až možná zalekl rozruchu, který jeho nálezy, a především nález č. 2482/13, vyvolaly a snaží se proto vytyčit alespoň základní mantinely pro rozhodování soudů obecných.

73 74

I. ÚS 1554/14, bod 28 usnesení IV. ÚS 3583/14 ze dne 26. května 2015

69

6. Zamyšlení nad možným budoucím vývojem

Domnívám se, že je nutné přizpůsobit možnosti výkonu péče o nezletilé děti v době po rozvodu současnému světu takovým způsobem, aby nebylo nutné společnou péči nařizovat, ale aby naopak o společnou péči jevili zájem sami rodiče. Předpokladem je, že bude pamatováno na základní cíl, kterým je dosáhnout blaha dítěte a zajistit mu péči oběma jeho rodiči tak, aby bylo naplněno jak právo dítěte na výchovu rodičem, tak právo rodiče na výchovu svého dítěte.

Moje základní myšlenka ve vztahu ke střídavé péči je taková, že střídavá péče by měla být realizována pouze za předpokladu, že si takový typ péče přejí jak oba rodiče, tak nezletilé dítě, ale hlavně, že nedojde k pravidelným zásahům do stabilního života dítěte. Jinými slovy, střídavá péče, ano, pouze však za předpokladu, že nezletilé dítě bude mít možnost docházet do jedné školy, bude mít možnost navštěvovat stále ty samé kroužky, scházet se se stejnými kamarády. Podle mého názoru by vzdálenost bydlišť obou rodičů měla hrát významnou roli právě s ohledem na výše zmíněné a za předpokladu, že by došlo ke změně, bylo by na místě rozhodnout i o změně péče o nezletilé dítě.

Za ideální řešení péče o dítě v době po rozvodu vidím jednu domácnost, ve které pravidelně žije nezletilé dítě, ke kterému docházejí jeho rodiče a starají se o něj. Myslím si, že by se neměly brát ohledy na to, že manželé, kteří se rozvedli, by to měli těžké, že by se nemohli věnovat svým současným rodinám, atd. Nejen z právního hlediska, ale i z lidského hlediska, je přece podstatné blaho a nejlepší zájem dítěte. Samozřejmě chápu, že řešit situaci péče takovýmto řešením je možné pouze v omezeném množství případů, protože není dost dobře možné požadovat po všech, kteří se chtějí rozvést, aby společnou domácnost prodali, každý žil ve svém a k tomu koupili společně další byt (případně aby své dítě umístili do podnájmu), ve kterém by žilo nezletilé dítě a kde by se tito manželé střídali v péči o dítě. Důvody, proč toto není možné požadovat po všech, jsou velmi prosté. Jde především o peníze. Mohlo by se stát, že takovouto koupí by se

70

jeden, případně oba rodiče dostali do finančních potíží, které by mohli vést až třeba k exekuci či nutnosti vyhlásit osobní bankrot. A to rozhodně není v nejlepším zájmu dítěte. V případech mohovitějších manželů, kteří se rozvádějí, si nicméně myslím, že tato možnost řešení by měla smysl. Je důležité, aby se cestovatelem nestalo dítě, ale aby se cestovateli stali sami rodiče. Vždyť to jsou nakonec oni, kteří nedovedli vyřešit své spory, a kteří se rozvádějí. Dítě za jejich neschopnost nemůže. Hovorově řečeno - dítě problém nemá, problém mají rodiče.

Rozvod dvou lidí je vždy velmi citlivá záležitost, která se však stává ještě citlivější, jestliže je nutné nejprve vyřešit jejich právní postavení vůči nezletilému dítěti v porozvodové době. Je nutné si uvědomit, že zákonodárce může stanovit určité vzorce chování, které mají být dodržovány, ale rozvod a především rozhodování o svěření dítěte do péče na dobu po rozvodu bude vždy ovládáno nikoli v první řadě zákony, ale především lidskými vztahy. I ve chvílích, kdy se rozvádějící se manželé hluboce nemají rádi, neměli by zapomínat na fakt, že dítě je plodem jejich lásky a jde především o jeho budoucnost. Bohužel nastávají případy, kdy toho rozvádějící se manželé (a hlavně rodiče dítěte) nejsou schopni a jsou ochotni jít obrazně řečeno přes mrtvoly, aby dosáhli svého cíle, přičemž si neuvědomují, že díky svému chování, se onou pomyslnou mrtvolou může stát i jejich dítě.

Ve všech otázkách, které se týkají nezletilého dítěte, se naším právním řádem nese heslo blaha dítěte. Co však blaho dítěte znamená pro rozvod manželství? Blaho (wellbeing) pro rozvod znamená, že pokud rodiče nezletilého dítěte již netvoří harmonický pár, je potřeba uspořádat poměry k dítěti takovým způsobem, aby dítě nepociťovalo nesoulad mezi rodiči jako přílišnou újmu, a aby se vnitřně cítilo šťastné a spokojené

Obecně můžeme chápat, že jak výraz blaho (well-being), tak výraz nejlepší zájem dítěte mají jak obecnou, tak velmi konkrétní rovinu. Obecná rovina těchto výrazů se týká především zákonodárců, kdežto konkrétní rovina se zcela jistě týká soudců, sociálních pracovníků a dalších osob, které přicházejí do kontaktu s individuálně 71

určeným nezletilým dítětem. Zákonodárce tak může v obecné rovině předestřít, jakým způsobem může být péče o dítě provedena, zároveň by však měl položit alespoň základní vodítka ve formě různých ukazatelů, ke kterým by mělo být přihlédnuto, pakliže se bude rozhodovat o péči o dítě, která nebude vykonávána oběma rodiči zároveň a společně, s cílem dosáhnout stavu spokojeného a šťastného dítěte. Proto ani není možné, aby byl zákonem primárně stanoven (doporučen) jeden druh péče o dítě. Stejně tak ale není možné, aby soudy, jejichž cílem je podávat výklad k zákonům a sjednocovat soudní praxi, svými rozsudky stanovily předpoklady pro téměř slepé využívání jednoho druhu péče o dítě. Je třeba si uvědomit, a je to velmi smutné a vypovídá to o stavu naší společnosti, že jsou situace, kdy snaha o svěření dítěte do péče, třeba i jen střídavé, není vedena zájmem o dítě, ale touhou ublížit a zranit bývalého manžela prostřednictvím dítěte. Takto uvažující jedinec je schopen předložit veškeré potřebné důkazy a projevit takové chování, které ukazuje minimálně stejný zájem o dítě, jako má druhý z (bývalých) manželů.

Usnesení ÚS hodnotím jako krok, který byl, ač třeba veden dobrými úmysly, špatně interpretován. Myslím si, že podstatné je zde hodnocení orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Po soudcích není možné požadovat, aby prováděli šetření na místě, neboť náplň jejich činnosti tkví v něčem jiném a provádění takového šetření by mohlo mít za následek průtahy v jiných řízeních. Nicméně práce orgánu sociálně-právní ochrany dětí by se dle mého měla změnit. Za problematické považuji především to, že orgán sociálně-právní ochrany dětí dopředu hlásí své návštěvy v místě bydliště. V žádném případě nezpochybňuji erudici pracovníků, kteří navíc pohovorem s nezletilým dítětem mohou pravý stav věcí zjistit, ale mám za to, že přepadová kontrola je vždy úspěšnější, než kontrola nahlášená. Úspěšnější kontrolou myslím takovou kontrolu, která zcela jasně odhalí prostředí, ve kterém dané nezletilé dítě žije a dokáže odhalit vztahy v rodině. Pokud uvedu opravdu extrémní příklad, tak rodič alkoholik si jistojistě dá pozor na to, aby ve chvíli, kdy ví, že mu má přijít kontrola, nebyl v nevyhovujícím stavu. Stejně tak stav bytu, ve kterém nezletilé dítě žije, bude ve většině případů vypadat jinak ve chvíli, kdy bude kontrola nahlášená a jinak ve chvíli, kdy bude nenahlášená. Je zjevné, že stanovit nové postupy je dlouhodobější problém, který stojí

72

přinejmenším na tom, že je nutné, aby bylo více pracovníků orgánu sociálně-právní ochrany dětí, aby se jim dostávalo pravidelného prohlubování jejich kvalifikace a aby tito pracovníci byli i lépe placeni, protože v případě neohlášených kontrol by se mohlo stát, že rodič bude s dítětem venku, budou u kamarádů, kde si bude dítě hrát atd.

Dalším předpokladem pro rozhodnutí v nejlepším zájmu dítěte je již výše popsaná mediace, která by se měla stát téměř povinností právě v případech, kdy se jedná o otázku dětí. Je nutné, aby oběma rodičům, pakliže si sami neuvědomují vážnost situace, byly otevřeny oči pomocí třetí nestranné osoby a tato nestranná osoba jim jasně vyložila, že zde již nejde o jejich ego, o to že se jeden chce pomstít druhému, ale že jde o dítě, které spolu (pravděpodobně) zplodili ve chvíli hluboké lásky, a proto je nutné tento plod lásky ochraňovat i za cenu zraněného ega. Dle mého názoru by ÚS neměl takto určit, která péče je přednější. Naopak by měl určovat, na co se přesně zaměřit, dle čeho přesně stanovovat zájem dítěte a především by neměl zapomínat, stejně jako všechny ostatní soudy, že není možné vždy hovořit obecně, ale naopak je nutné být velmi konkrétní a veškeré důkazy a podklady hodnotit právě k jednoznačně určenému jedinci.

To, že ÚS stanovil premisu, že zájem dítěte je především péče, na které se podílejí oba rodiče, se sice na první pohled jeví jako skutečné naplňování významu „v nejlepším zájmu dítěte“. Je však třeba mít na paměti, že ve většině případů dochází k rozvodu nikoli z toho důvodu, že manželé si přestanou vyhovovat a v poklidu se dohodnout na uspořádání svých záležitostí, ale proto, že manželé se nejsou schopni dohodnout na jednotlivostech, případně mezi manžele vstoupí jiná osoba. U takovýchto rozvodů lze těžko předpokládat, že i když budou děti svěřeny do střídavé péče obou rodičů, čímž se předpokládá komunikace mezi oběma rodiči (v otázkách zdraví, školy, kroužků, zájmů, problémů apod.), tak že tito rodiče budou schopni své problémy odstranit takovým způsobem, aby nijak nezasahovaly do pomyslného trojúhelníku bývalý manžel-dítěbývalá manželka. Naopak jsem přesvědčen o tom, že nedojde k zastavení nevraživosti mezi rodiči a tuto nevraživost si mezi sebou budou rodiče vyměňovat přes nezletilé dítě.

73

Pokud tomu tak skutečně bude, je pravděpodobné, co předvídá ve svém článku Chalupská a totiž to, že vzroste práce nejen mediátorům, ale také pracovníkům orgánu sociálně-právní ochrany dětí, kteří budou muset vynaložit mnoho sil na to, aby dokázali usměrnit nejen předrozvodovou situaci v rodině, ale také porozvodovou situaci. Otázkou zůstává, zda jsou na to mediátoři a pracovníci orgánu sociálně-právní ochrany dětí připraveni a zda nedojde k tomu, že jejich předrozvodová asistence bude chybět u nových případů, respektive, že se z hlediska časové vytíženosti nebudou moci věnovat naplno novým případům a budou se neustále muset vracet k těm starým.

Smutnou skutečností je, že ačkoli je rozvod svobodným rozhodnutím alespoň jednoho z manželů, největší následky dopadají na úplně jiné osoby a těmi jsou nezletilé děti, které z manželství vzešly. Ve většině případů chtějí oba rodiče, aby po rozvodu mohli nějakým způsobem realizovat své právo na výchovu dítěte, které je jim dáno Listinou. ÚS dovodil, že nejlepším zájmem dítěte je výchova obou rodičů, a to i v době po rozvodu. Otázkou zůstává, zda dodržení základního práva rodiče na výchovu svého dítěte a dítěte na výchovu od svého rodiče skutečně převažuje to, že dítě pravidelně střídá výchovná prostředí, sociální prostředí a svým způsobem může dojít k tomu, že jednou za čtrnáct dní žije úplně jiný život.

Střídavá péče, by tak podle mého názoru, měla být určena pouze tehdy, kdy, jak již jsem uvedl výše, nedojde k výraznému narušení sociálního prostředí dítěte. To podle mého názoru znamená to, že nezletilé dítě bude stále navštěvovat stejnou školu a učit se stále stejně, bude mít stejný okruh kamarádů, které nebude muset každých čtrnáct dní měnit za nový okruh kamarádů apod. V opačném případě by spíše měla být nařizována výlučná péče jednoho z rodičů s co možná nejširším stanovením styku dítěte s druhým rodičem i za přispění moderních technologií, aby nedošlo k úplnému odcizení dítěte od rodiče. Vždy je ale třeba rozlišovat případ od případu, klást na pomyslnou misku vah všechna pro a proti, protože jistě mohou nastat případy, kdy i střídavá péče nesoucí se ve znamení „baťůžkáře“ bude znamenat řešení, které je v nejlepším zájmu nezletilého dítěte, a které cílí na dosažení blaha nezletilého dítěte.

74

Závěr

Ve své práci jsem se zaměřil na problematiku svěřování nezletilého dítěte do péče za situace, kdy se jeho rodiče rozvádějí a o dítěti tak musí být soudem relativně závazně rozhodnuto (relativně proto, že rozhodnutí o výživném, či styku rodiče s dítětem je ovládáno zásadou clasula rebus sic stantibus).

Svěřování dítěte do péče je z hlediska práva institut relativně nový, který se významně rozvíjí především v posledním století, a to v návaznosti na rozvody a způsob, jakým jsou vnímána práva rodičů a dětí. S vývojem práva také souvisí (a právní věda by měla vést v patrnosti a zohledňovat) nové postupy a poznatky lékařské vědy v oboru psychiatrie a také psychologie.

Pro budoucnost dítěte rozvádějících se rodičů je nejdůležitější fází soudní řízení, ve kterém se rozhoduje o péči o dítě. Tuto problematiku jsem pojal především ve světle práva dítěte na účast na soudním řízení, kdy je dle mého názoru větší prostor pro lepší využití institutu mediace. Zabýval jsem se také rozhovorem s dítětem a stanovením věkové hranice pro tento rozhovor, kde zákon dává soudům možnost uvážení, zda je dítě dostatečně schopné hovořit o dané problematice v návaznosti na svůj věk. Přesto jsem došel k závěru, že by byla na místě novelizace příslušných ustanovení, neboť dle mého názoru je dítě schopno vyjádřit relevantně svůj názor již v mladším věku, než je věk dvanácti let.

V rámci soudního řízení je poté nutno postupovat s ohledem na nejlepší zájem dítěte a jeho blaha, kdy jsem se pokusil podat výklad těchto pojmů v kapitolách 3.3.1 a 3.3.2. V návaznosti na to jsem se zabýval nálezem I. ÚS 2482/13, který je svým způsobem zlomový, neboť ÚS v něm doporučil obecným soudům svěřovat nezletilé děti převážně do střídavé péče obou rodičů. S tímto názorem ÚS nemohu souhlasit, a to i přes to, že v Listině je uvedeno, že „péče o děti a jejich výchova je právem

75

rodičů“ (čl. 32). Dle téhož ustanovení Listiny mají i děti právo na výchovu a péči svých rodičů. V porovnání těchto dvou ústavních norem je ale dle mého názoru nutné dát přednost především ustanovení Úmluvy, která má z hlediska systému práva stejnou právní relevanci jako ústavní zákony. Proto je nutné vykládat ustanovení čl. 32 Listiny tak, aby výsledek výkladu byl v nejlepším zájmu dítěte a docílilo se tak blaha dítěte. Tímto blahem je dle mého názoru především stálost výchovného prostředí a stálost celého sociálního zázemí dítěte, školou počínaje, přes volnočasové aktivity a konče určitým okruhem kamarádů. Je právě na soudech, aby našly optimální variantu, která se vždy bude lišit případ od případu, a nastavily pravidla péče o dítě takovým způsobem, aby neutrpěl jeho vývoj a zároveň, aby bylo do ústavně zaručených práv rodičů zasaženo co nejméně.

76

7. Seznam použitých zdrojů

Monografie: 1) BOBEK, M., MOLEK, P., ŠIMÍČEK, V.: Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009. ISBN 978-80-210-4844-7.

2) DAUBNEROVÁ, A.: Matriční činnost po účinnosti nového občanského zákoníku. Praha: Linde Praha, 2013. Praktická právnická příručka. ISBN 97880-7201-930-4.

3) FRANCOVÁ, M., DVOŘÁKOVÁ ZÁVODSKÁ., J.: Rozvody, rozchody a zánik partnerství. 3. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014. Právní rukověť. ISBN 978-80-7478-500-9.

4) HAVLÍČEK, K. (ed.).: Občanské soudní řízení: soudcovský komentář : podle stavu k 1.4.2014. Kniha I. Praha: Havlíček Brain Team, 2014. ISBN 978-8087109-39-7.

5) HAVLÍČEK, K. (ed.).: Občanské soudní řízení: soudcovský komentář : podle stavu k 1.1.2015. Kniha III. Praha: Havlíček Brain Team, 2015. ISBN 978-8087109-51-9.

6) HAVLÍČEK, K. (ed.).: Občanské soudní řízení: soudcovský komentář : podle stavu k 1.2.2016. Vydání druhé, doplněné a upravené. Kniha II. Praha: Wolters Kluwer, 2016. ISBN 978-80-7552-080-7.

7) HAVLÍČEK, K. (ed.).: Občanské soudní řízení: soudcovský komentář : podle stavu k 1.2.2016. Vydání druhé, doplněné a upravené. Kniha III. Praha: Wolters Kluwer, 2016. ISBN 978-80-7552-080-7.

77

8) HOLÁ, L.: Rodinná mediace v České republice. Praha: Leges, 2014. Teoretik. ISBN 978-80-7502-015-4.

9) HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z.: České rodinné právo. 3., přeprac. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. ISBN 80-7239-192-5.

10) HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z., WESTPHALOVÁ, L.: Rodinné právo. V Praze: C.H. Beck, 2015. Academia iuris (C.H. Beck). ISBN 978-807400-552-7.

11) JELÍNEK, J.: Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 4. vyd. Praha: Leges, 2014. Student (Leges). ISBN 978-80-7502-044-4.

12) KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA J., (eds.).: Občanské právo hmotné. 3. aktualiz. a dopl. vyd. Praha: ASPI, 2002. ISBN 80-86395-44-8.

13) MACKOVÁ, A.: Zákon o zvláštních řízeních soudních: komentář s důvodovou zprávou a judikaturou. Praha: Leges, 2016. Komentátor. ISBN 978-80-7502122-9.

14) MATOUŠEK, O.: Děti a rodiče v rozvodu: manuál pro zúčastněné profesionály a rodiny. Praha: Portál, 2015. ISBN 978-80-262-0968-3.

15) NOVOTNÁ, V.: Zákon o sociálně-právní ochraně dětí: komentář. 3., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Linde, 2007. ISBN 978-80-86131-72-6.

16) NOVOTNÁ, V.: Zákon o sociálně-právní ochraně dětí s komentářem. Olomouc: ANAG, 2014. Právo (ANAG). ISBN 978-80-7263-914-4.

78

17) NOVOTNÝ, P.: Nový občanský zákoník. Praha: Grada, 2014. Právo pro každého (Grada). ISBN 978-80-247-5167-2.

18) Občanský soudní řád: komentář. V Praze: C.H. Beck, 2013. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7400-506-0.

19) Občanský zákoník: komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7478-370-8.

20) Občanský zákoník: komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, 2014. Komentáře (Wolters Kluwer). ISBN 978-80-7478-457-6.

21) RADVANOVÁ, S.: Rodina a dítě v novém občanském zákoníku. V Praze: C.H. Beck, 2015. Beckova edice právní instituty. ISBN 978-80-7400-578-7.

22) RADVANOVÁ, S., ZUKLÍNOVÁ, M.: Kurs občanského práva: instituty rodinného práva. Praha: C.H. Beck, 1999. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 80-7179-182-2.

23) ŠEVČÍK, L.: Vyznejte se v rodinném právu: vybrané kapitoly z nového občanského zákoníku. Brno: BizBooks, 2014. ISBN 978-80-265-0221-0.

24) ŠÍNOVÁ, R.: Řízení ve věcech rodinněprávních v České republice, Slovenské republice a Německu a jejich aktuální problémy. Praha: Leges, 2010. Teoretik. ISBN 978-80-87212-50-9.

25) TRÁVNÍČEK, Milan. Střídavá péče. Vydání první. V Praze: C.H. Beck, 2015. ISBN 978-80-7400-596-1.

79

26) VESELÁ, R.: Rodina a rodinné právo: historie, současnost a perspektivy. 2. vyd. Praha: Eurolex Bohemia, 2005. ISBN 80-86432-93-9.

27) WINTEROVÁ, A.: Civilní právo procesní: vysokoškolská učebnice. 6., aktualiz. vyd. Praha: Linde Praha, 2011. ISBN 978-80-7201-842-0.

28) WINTEROVÁ, A., DVOŘÁK, J.: (eds.). Pocta Sentě Radvanové k 80. narozeninám. SCHEU, H. Ch. Praha: ASPI, 2009. ISBN 978-80-7357-432-1.

29) WIPPLINGEROVÁ, Miloslava, Radka ZAHRADNÍKOVÁ a Kristýna SPURNÁ. Zvláštní soudní řízení. Praha: Wolters Kluwer, 2014. Právní monografie (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7478-683-9.

30) Zákon o sociálně-právní ochraně dětí: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7478-727-0.

31) Zákon o zvláštních řízeních soudních: komentář. V Praze: C.H. Beck, 2015. Beckova edice komentované zákony. ISBN 978-80-7400-297-7. 32) ZUKLÍNOVÁ, M., DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J.: Občanské právo hmotné. 2. díl, Rodinné právo. Praha: Wolters Kluwer, 2016. ISBN 978-80-7478-937-3.

80

Odborné statě: 1) FRINTA, O.: Povinná rodinná mediace? Právní fórum 9/2009. ISSN 1214-7966 2) HUFOVÁ, A.: Střídavé péče v judikatuře Ústavního soudu. Právní rozhledy, 21/2012. ISSN 1210-6410 3) MELICHAROVÁ, D.: Specifika výslechu nezletilého v civilním řízení, Soudce 7-8/2008. ISSN 1211-5347 4) PAPOUŠKOVÁ, T.: Cui liberi – otázka svěřování dětí do péče v judikatuře ÚS a ESLP, Jurisprudence 4/2014. ISSN 1802-3843 5) ZUKLÍNOVÁ, M.: Cui bono? Bezpodmínečně ve prospěch tohoto dítěte! Zamyšlení nad péči o dítě, Právník 2/2015. ISSN 0231-6625

Internetové odkazy: 1) http://www.bulletin-advokacie.cz/mediace-v-kontextu-obcanskeho-soudnihorizeni?browser=mobi 2) http://www.nsz.cz/index.php/cs/ohroene-osoby-a-pokozeni/ochrana-deti 3) https://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2011/files/prispevky/05%20Rodi na/05%20MARTIN%20KORNEL.pdf 4) http://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/stridava-pece-novymstandardem-v-peci-o-nezletile 5) http://www.bulletin-advokacie.cz/stridava-pece-velebena-i-proklinana 6) http://www.pravniprostor.cz/clanky/rekodifikace/zmeny-v-ospod-a-dalsinovinky-cast-ii 7) http://www.epravo.cz/top/clanky/stridava-pece-zaradil-ustavni-soud-zpatecku99058.html

81

8) http://www.pravniprostor.cz/clanky/obcanske-pravo/jak-to-myslel-ustavni-soudse-stridavou-peci-a-jak-o-ni-budou-premyslet-soudci-obecnych-soudu

Nálezy ÚS: 1) Nález ÚS ze dne 30. 5. 2014, I. ÚS 1506/13 2) Nález ÚS ze dne 2. 11. 2010, I. ÚS 2661/10 3) Nález ÚS ze dne 27. 1. 2005, I. ÚS 48/04 4) Nález ÚS ze dne 26. 5. 2014, I. ÚS 2482/13 5) Nález ÚS ze dne 30. 12. 2014, I. ÚS 1554/14 6) Nález ÚS ze dne 23. 2. 2010, III. ÚS 1206/09 7) Nález ÚS ze dne 20. 2. 2007, II. ÚS 568/06 8) Usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, IV. ÚS 3583/14

Zákony: 1) Císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., všeobecný zákoník občanský rakouský 2) zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném 3) zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění do 1. 1. 2014 4) zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník 5) zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů 6) zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

82

7) zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních 8) Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., Listina základních práv a svobod 9) zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci 10) zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů 11) Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., s přihlédnutím ke sdělení MZV č. 41/2010 Sb. m s., kterým se vyhlásila oprava v textu Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb. 12) zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů 13) zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů 14) Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících 15) zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů

83

8. Abstrakt

Dítě a rozvod jeho rodičů – vybrané otázky

Tato diplomová práce se zabývá vývojem právní úpravy svěřování dítěte do péče na dobu po rozvodu jeho rodičů. V první části práce je popsán historický vývoj této úpravy, a to jak po stránce hmotněprávní a procesní tak také po stránce veřejného práva. V další části se práce zaměřuje na současný právní stav a to včetně vzniku manželství, jeho rozvodem včetně otázek mediace V této části práce je rovněž popsána sociálněprávní ochrana dětí. V návaznosti na to je v další části popsáno řízení o úpravě poměrů nezletilého dítěte a to včetně postavení dítěte před soudem v rámci tohoto řízení.

Diplomová práce ve svém závěru poukazuje na vývoj judikatury Ústavního soudu ČR se zaměřením na nález I. ÚS 2482/13, jeho zhodnocení a kontext s některými dalšími nálezy Ústavního soudu ČR.

Cílem této práce je popsat proces, ke kterému dochází při soudním rozhodnutí o svěření dítěte do péče na dobu po rozvodu jeho rodičů. Práce popisuje jak hmotněprávní, tak procesněprávní vývoj v této oblasti a kriticky se staví k výše jmenovanému nálezu.

Child and divorce of its parents – selected issues

This diploma thesis deals with development of legal form of child custody after divorce of its parents. In the first part of this work is described historical development this legislation in substantive law, procedural law as well as in public law. In the next part the work focuses on current legislation included an emergence of marriage, its

84

divorce with issues of mediation. In this part is also described child protection. Following this topic is in the next part described problematics by adjusting the ratio of the minor child including a status of a child before a court.

At the end the diploma thesis points on development of judicature of the Constitutional Court of the Czech republic especially on decision I. ÚS 2482/13, its evaluation and context of some others decision of the Constitutional Court of the Czech republic.

The aim of this work is to describe the process of court’s decision of child custody after divorce of its parents. The work deals with substantive and procedural development in this area and crucially comments above decision.

85

9. Klíčová slova

* rozvod * svěření dítěte do péče * postavení dítěte před soudem

Key words * divorce * child custody * stutus of the child before the court

86