pøíloha
2/2004
Pro libris / Ason-klub / Støedisko západoèeských spisovatelù / Knihovna mìsta Plznì / Kruh pøátel kniní kultury / Roèník III
Jak tvoøí netvoøi
2
Dana Raunerová
Jak tvoøí netvoøi
3
Dana Raunerová
Písmeno a Zaèátek, abeceda, ananas, Afrika, asi, asi, asi
ale! Asi uletím do vìènosti, asi se vrátím vzápìtí, asi si setøu rosu z oèí, asi se zbavím napìtí. Èekáním napjatá do prùsvitna naslouchám zpìvu lopuchù. Vysokou trávou jdu beze veho, polykám vzduch jak podmáslí, podmáslíèko, do oèí mi stéká modø domova. Ruce odchází , nohy mají køídla baboèek a luáskù a bìláskù a modráskù a jetìrèích ocáskù z dávného pøedtím, kde jsme si poletovali jako pyl, jako prach, jako pírka z praptáka - a sem, a dodnes, a donekoneèna
A do ostruin na bøehu bezbøehosti. Je ve mnì velké tiché místo, mírnì vìtrné, se svìtlem v oèích tygøíkù, luèních koníkù, malých vepøíkù. Èekám si
První, druhá i tøetí vlna vplouvá do mého vìdomí i snìní. Propluje, vypluje, odpluje. Co je jen sen? Co vlastnì jsem? Co bude a co je, jé, jéééé
Ochutnávám, dotýkám se, jsem dotknutá, dýchaná, jezena, snìzena, spletena, odváta, pøisáta, proseta, sesypána a velice dávná dávám a odevzdávám
se letu a bìhu a lesku oèí a vodì s chmýøím osik ve vìtru pozdního dne léta letícího vìtrem plným moøských øas usmìvavých velryb. A, zase a. A potom v letu létáníèko a trièko a vánek na lýtkách, vánek na bøíku, v pelíku, v suché trávì horké po okru. Pryskyøice. Smolíèek v laskavém paroí na chundelatém krku táty jelena. Je mìkce vlaho, je zlatavo a v misce mlíèko - papáníèko, dobrùtka, borùvka a malinový polibek teplé pusinky voòavì oøíkové, køupavé, veselé, pøítulnì sváteèní, plné jak kukuøièné pole hlazené lièím ocáskem, myím ocáskem, tlapkami zajícù a toulavými paprsky veèera. Nad hlaïounkou hladinou ivé vody se láskyplnì laská a mudlí s èervánkovou krajkou volavka edá a fialová a støíbrná a posypaná vanilkou. Voòavá jak bábovka od maminky, od babièky, od prababièky na parapetu okna - haló, haló! Jetì jsi nìco zapomnìl, nevzpomnìl, otoè svou hlavu nahoru, a k nebíèku! A dole stojí galoe a plný plný pytel z Tábora - zrní, zrníèka. A neci v konvalinkách a beruky v bezu a gladioly a sedmikrásky. A sedm pískù má otisknuto na chodidle. Je plné zpráv ze støedu zemì, z oblohy, z nekoneèna. A sedm skøíteèkù tì lochtá paleèkama, prstíèkama a studenýma nosíèkama. Plnýma vùnì peèených jablek. A to nekoneèno jako pejsek stoèený do klubíèka je u dávno v tobì! Jsi jím ty - naplnìný jako kalíek svlaèce rosou, jsi jím ty sám se vím vudy, dudy, kudy, dy, dy, dyndy, jindy, poøááád
Jak tvoøí netvoøi
4
Písmeno b B, babièka, baboèka, boláèek na bøíku, dvì blechy v koíku, dé padá na støíku, bobr má v pelíku bezpoèet oøíkù od veverky. Od veverky z lázní. Z lázní na kùrce koláèe z mouky praotce Èecha. Teèka. Od nevidím do vidím, vdycky mì pohltí lila opar, opárek. Ó, párek! Ten je teplou vzpomínkou obalenou do hoøèice a papírového tácku, do vìtru z poblinkaného kolotoèe se sedátky na øetízku a do spirálové opilosti v náruèí trávníku. Sem tam vajgl. Pepa vajgl tlustýma dvanáctiletýma rukama a rukama Jirky Pivoòky tvoøí modrou svatozáø kolem pupíku Dany Michálkové. Bigbelky, jó, bigbelky! Ty tajná hro schùzek pionýrù! Jen dál støemhlavì do hlubin nebe v pìstièce pulsujícího srdce. Kopyta rozdychtìných koní - samá touha, samý let k cíli, k nìmu se modlíme a touíme, aby byl co nejdál. Cesta je krásná, tvrdá a mìkká. Poèasí je skvìlé, horké a studené. Vánek, vichr, mráz a jehlièky jinovatky na zobáèku zmrzlé vlatovky. Vlatovky plné nìhy oprotìné od touhy po tuèných mouchách. Je milosrdnì konejivé to nekoneèno nacpané spoustou malých koncù, jako panáèek stébly slámy. Koncù s veselým ocáskem starostlivé myky v jeho bøíku klenutém jako písmeno b.
5
Dana Raunerová
V hlínì Poøád je to odnìkud nìkam, poøád je to máslo na hlavì a knedlík v krku. Poøád jsou to malé odvody a velké utajené pravdy. Poøád jsem prostì zajíc. Poøád je to hopsání mezi hroudami beznadìje a pak najednou - vyhøátý asfalt a k horizontu! Voní po slunci a vyjetém oleji rychlých aut. Voní dálkou a banálnì velkorysou prostotou. li zajíci silnicí, silnicí, silnicí
Ty, jo, otèe, mrkej na drát! To je síla! Mì vomejou! Du do toho! Hoïka, dvì a mám to v pai! U je to tady! To nemá chybu, to nemá chybu! Odrolí hlínu z tlapièek a v sálání jeho oèièek asfalt mìkne. Teï nebo nikdy! Teï - a pak u nikdy?! Teï! Toníèku, jetì jsi nesnídal! Hlavnì se napij. A tu trávu si otøi. Boenko, vezmi si koilku a nenípej si tu bradu! Co mám dneska, proboha, vaøit?! Kde mám ty klíèe? Pøijdu ve ètyøi. Volat nebudu. Na asfalt zapomeò, Tondo! Veèer tì proklepnu z pøíroïáku. Zdary! No, a zase ta nae karpa. li zajíci týdýdý
Jak tvoøí netvoøi
6
Ó, vano! Ó, vano, s vodomìrkou proukù po kadé uspìchané lásce, s oèima plnýma mydlin. Jsou dívky a mládenci, starci a kojenci s odpovìdí na kadou otázku na svém tìle, na svých rukou, ve svých oèích - køiálových hlubinách s promìnlivým dnem, které se jen zdá být øeením vech neznámých. Pot a slzy a bublinky slin smíchu, náøkù a ruèièky hodin, co tleskají bìícímu èasu a zalamují se o tvrdé kopeèky mozolù a zapadají po lokty do vrásek na èele i kolem úst. Tváø - dýchající balon sycený hoøícími výdechy dvou listù z kapitoly ivota se rozpíná, prùsvitní a dává tím vanc svùj soukromý interiér - a pak zase pohlcuje sama sebe, má tvrdost oøechu a strukturu bluditì s mylenkami jako plachými ptáèky v kadém zákrutu. Zákrutu. Za krùtu! Za krùtu s bohatým boa z krùtího peøí! Za krùtí brko, co umí psát slova o srdcích rozbolených nìhou! Za pírko z té hrdé hroudy sedmerého masa! Za sedmé nebe v prachových duchnách v taláru z bílého damaku! Za vlast! A za krále z Damaku! A za císaøe pána! A za nic pro nic! Za svatební roucho s perlièkami slz, s jiskøièkami nadìje, s pavuèinou støíbrných vláskù luny! Za nì! A, pro mì za mì, i za mì! A vana má dalí prouek v øádce letokruhù na svém umáèeném a propadlém hrudníku. U aby byl Jeíek, mami! U aby byl - a pak vylezu z vany a na rozmáèených patièkách budu mít napsaná vechna pøání podle abecedy. Díky, Jeíku!
7
Dana Raunerová
Jak tvoøí netvoøi
8
Pomíjivé je ve, co tu vzniká. Usilujte s horlivostí! Buddha Lidi o lidi naráí. Ó, lidi! Kamení o kamení v sýpce po okraj nacpané valouny dní dobrých a dobrých. Ó, kameny! Kadý den nám daný neznámým dárcem je dar a darovanému koni na zuby nehleï! Nehledì na to, e a hledí, èi a klopí hledí, hledíky tvých udivených oèí ví, e vzít ten dar musí, jinak bys musel vzít do rukou nùky èasu. A ví snad, jak se bere míra na rubá?! A tak rubá a rubá - ber kde ber, síly má natøikrát pøeít sám sebe. Pøeít, jak sekáè pøeije parný den s krajkou kapièek potu kolem tváøe rozpálené touhou pøenout celý lán a k obzoru, aèkoliv netuí, kam se podìl. Je sekáè, ten sekáè, v tílku ze sekáèe. Seká a hledá rozechvìlou bránici mezi jedním a druhým bytím. Mlsný havý jazyk ho pøevaluje v páøe z potu tváøe hvìzdy. V ní se topí i cílová páska, aèkoliv cíl je promìnlivý bod. A mnoina bodù dává v rozesmáté tlaèenici prouek na okraji talíøe houbové polívky. Tu a tam koleèko karotky s rozkoným rumìncem nevinnosti, tu a tam lodièka petrelové natì, tu a tam luté ostrovy bramborové nudy s nudapláemi nablýskaných penízkù másla vypocených rozvernì bodrou jíkou pøímo do støedu pozornosti. Jendo, u v tom nelov a poøádnì kousej! Au, to nebylo místo, kde tì chci mít napoøád zahryzlého. Kousek po kousku tì sevýkám. Já to budu, kdo objeví tajemství jezera Lochness. Celé ho zbrázdím licí od okraje k okraji, od modré strunky bøehu, pøes obtisk trpaslíka na dnì a po bøeh druhý, kterému spolklo blankytnou kùrku nenasytné slunce. Jetì e pøesnì nevím, co mì èeká! Kdo tu polívku vaøil. Stejnì u by to nebylo to pravé tìení. Za mnou pìna po haení vzpomínek - trochu jako po ránì koulí modelíny do hlavy. K èemu to bylo? Slaný dort, sladké uzené, nulová radost, bílá bez jiskøení krystalkù snìhu. A pøede mnou? Hubeòouèký namodralý prouek jen tuený v tetelivém tetelení árem rozteteleného vzduchu. To tude to. To bude o tom a tom. Ó, té a té. O tu a tu. Tù, tù...! Pozor! Nedotýkat se! Je to pod proudem! Je to pod vodou! Je nutno skákat po hlavì! Pomíjivé je ve, co tu vzniká. Usilujte s horlivostí. Buddha
9
Dana Raunerová
Je nutno Je nutno milovat nìkoho a nìco. Je nutno milovat nìkoho. A co? Je nutno milovat? Je nutno! Je!
Kabròák datel Jako kdy se pøetrhnou òùrky sklenìných perel Amálce od potoka a prostøílí v dychtivosti po svobodì kmen padlé ole v tak tøeskutém tempu, kdy srdce by odbilo celý ivot za jediný den, anebo ilo by obden jen dny kouzelné tøi. Tøi blankytné dny s blikotavým cinkáním zbrusu nových sklenìnek noèní rosy, kdy padají do plechového sudu u dílny na bruselské krajky. A tam v rohu ubrusu choulí se do vlny tìdré ovce Bruce Willis. A vyl-lis èi nevyl-lis, nikdy nebude jak on kráèet po plátnì støíbrném bohatou vláhou nocí letních kin s kolty proklatì nízko u pasu. ( A jarní vìnce vily se jenom pro Bruce Willise!)
éfík éfík kohout zakokrhal tak mocnì smìrem na východ, e mu zpod hrdého peøí ocasu v barvì petroleje vypadla smìrem na západ malá vápenatá hrudka. Hodnì pak kokrhal ten stateèný kohout na vechny strany svìta. Kokrhal èistì a lehce. Kokrhal odlehèenì, a pøesto mu nikdo nezatleskal.
Jak tvoøí netvoøi
10
Velikonoèní Jarní vítr roztrhal na kousky mou lutou zimní bundu - a ty s køídly luáskù provází veselou oháòku psa kaèeny, co zrovna vede páníèka po trsech ovíkù, paitky a kopøiv na velikonoèní banket. Je nutno pøekonat stohlasý veletok slz øeky Tøemoenky vyplakaný skrz oèi lidí i zvíøátek, dìtí i koátek tahaných za ui, za ocásky, za tlapky i za vlásky po celá dvì milénia. A aby bylo víc hlaholu, pøièùrává rozmazlený kokr Anèa své luté slzièky. Tak! A je to! Teï je to to pravé! ivot chce své koøení - koøení se velebnosti kolobìhu, bìhu kola, Kola Loka, Koka Kola, ola, la!
Jez Zatímco tekutá sjezdovka jezu pøikládá jednu láhev z plastu ke druhé, ani by to komukoliv vadilo, letí si Kamil a Vaek møíe na svých chalupách z velkých cihel, letí si své koule na rustikálních dveøích z velkých prken, letí si kùi na své hlavì velké z velkých starostí. Aè malí, velcí jsou svou nesmrtelnou nicotou, jsou tak maliècí, e noièkama nepøekroèí stín plastového trpaslíka na skalce u jezu, kde hromadí se láhev za lahví do pomníku dobré vody. Jsou oba velmi pohnuti velikostí své nepatrnosti, jsou uchváceni dùleitostí svých møíí, koulí, hlav. A voda na jezu stoupá. Zdary, Vaku! Zdary, Kamile! A se vám dobøe plave!
11
Dana Raunerová
Divný den Zase jeden den pøede mnou z dovolené, která nemá repetici. Tøi setkání na ulici a za dveømi. První, kdy vycházím z poty a potkám paní Soukupovou. Dluím jí u rok hruku, jablko, vestku. U je nechce, zmìnila ivotní postoj a její dcera nemùe mít dítì, ije v nervozitì gynekolog, astrolog, prolog k prvnímu dìjství. Pøíbìh druhý - krámek po strop plný lilií rùových a sladkých, kopretin a závojíèkù, mandlí a hroznì velkých hrozinek, a hrozí, e jim puknou tváøe. Tápu v tom elé ze zhmotnìlých vùní jako slepec v peøinách. Pluji v tom zpomaleném vláèném proudu mimo èas. Pak sklepne se moje hlava ve stavu beztíe s hlavou prodavaèky. Vznáí se o trochu míò - bolí jí paleèky, malíèky a celé ruèièky i ty od hodinek - moc kytic u svázala, mravenitì mandlièek se prokutálelo pøes její dlanì. Co teï? Co teï na nì? Vylouhuj høebíèek v mátì a poruè nezdárné hnátì! Buï zdráva! Zdráva buï! Mandlièky, oøíky, lilie - vehochu. Pøíbìh tøetí o Jiøince. Jiøièka, Jiøinka, Jiøina. Jiøí, na! Vem kopí, vem vidle, vezmi vidlièku. Udolej neklid v mém srdíèku! Dvojitý pøíbìh na závìr - kdy je nutno otevøít dveøe poprvé, kdy zvoní zvonek. Za nimi malý a tak dojemný s pohledem plachých myièek, malý a tak prùzraèný pod èernou látkou atièek, malý a tak líbezný, jak písnièka v podkroví, malý a tak nesmìlý, kdo nevìdìl to, teï to ví. Malý a tak voòavý po dýmu z plynových kamen, malý a tak køehouèký. Krteèek? Králíèek? Kominík! Ámen. Mùete mi, prosím, zapsat do notýsku? Mùete? Pan domácí uletìl do Afriky. Èiryk, èiryk, èiryky. Vechny komíny jsem vyèistil. Vechny. Zmìnil jsem je s dovolením v komùrky, kde ít by mohly jen neposkvrnìné panenky. Pøítì je zas moc rád zmìním. Kulatá oèièka myièek, lesklá a dokoøán a kolozubý pùlmìsíèek úsmìvu. Vechno jsem vymetl, vechno, s dovolením a dìkuji bosky. Zas úsmìv s vùní rozmarýnu a na ruce mi zbyla vùnì dýmu. Hodnì tìstí, s dovolením, hodnì tìstí! Pak znovu zvoní zvonek - je nutno otevøít dveøe podruhé. Za nimi úsmìvy po celé líci pøes èelo, krk a pod èepici. My nejsme kominíèci, paní, nás posílá Bùh! Papá, papá, pozdravujte pána Bùha ode mne. Mám s ním veèer schùzku, aby nezapomnìl. Vyøídím si to osobnì. Spí spoèítejte zvony, jestli ádný neschází. Mají dost rozlítáno a Velikonoce u jsou dávno za námi. Pápá!
Jak tvoøí netvoøi
12
13
Dana Raunerová
Andìl Vezu si telefon na støee, nevìda. A plavá mlèenlivá hlava bìce, døív chodce - èi letce? A jeho ruka v okýnku ukáe mi, co chce. Dát mi mùj telefon. Díky! Jste hodný, jste moc hodný! Ticho po pìinì. Andìl odletìl mlèky.
Jak tvoøí netvoøi Netvoøí!
Od vody Lupena, lopuchy, loue, ropuchy. abky, abièky, vlhké tlapièky. Rosa na víèku, nek slintá cestièku. Háèek v tìstíèku - tak si ho snìz! Xylofon z bambusu, dva kapøi z ubrusu, asi jsou bez vkusu, utekli dnes. Dneska u mi kapøi òák nejdou pøes pysky rybníka ani na ruku. Mám vlhký vodivý èelo i záda a pøes hromosvod páteøe souvisím s hrází i s vodou, která je svírána v hlinìných dlaních rybníka. Jsem nìjak pøíbuzný i s tím upinatým ulièníkem, co má u dost mých fórù s háèkem v tìstíèku a jiných sprosáren. Mám si je prej povìsit na háèek a chvíli zpytovat svìdomí. Hele, kdy boj, tak zápas. Mu proti mui. Na pìsti, na ploutve! Pojï se nalokat abince, bez polystyrenu pod zadkem. Bez klobouku, bos. Holý! Bez oceli a silonu v rukou. My máme holé ploutve!
Jak tvoøí netvoøi
14
Kachlíky Kachlíky mají zpocené èelo i spáry. Zpocené z páry, která tì uchopí do spárù a spáøí se s tebou døív, ne spoèítá kapky na zrcadle, s takovou párou, e nestaèí popadat dech. I zrcadlo popadá dech, a pláèe jak malý Jarda v hnìdých punèocháèích a kraasech na kandu. Pláèe a pláèe a plá, èemu se nemùe nikdo divit, kdy je tak sám v zahradì plné naducaných nekù a vysokých borovic, co døív byly taky malé borovièky. A bude Jarýnek velký, bude kadá borovièka - ta malá i ta velká - malá. (DODATEK PØI VERNISÁI: I já mám dost zpocené èelo - tu ozvuènou skøíò nekontrolovatelných vzpomínek. Je èas dát anci ozvuèným skøíním hudebních nástrojù.)
Báseò o nekoneèném bytí U se uklidni, smiø se s osudem! Zmìní jen podobu, furt tu nebudem. Furt - to myslím, e ne poøád v tomhle tílku. Furt - to myslím, e ne poøád s touhle pamìtí. Furt - to myslím poøád, a ne chvilku! Furt! Jen tvoje jméno nìkam odletí. Jen kdy tì houpou slané vlny v klínu zemì. Jen kdy tì sem tam pohání teplý vítr z jihu. Nic tì netlaèí, nic tì nebolí. Má køídla orlù, koíek sobolí. Dýchání je sladce hlaïounké a nìné jak vùnì meèíkù. Kadé to hebké sousto nadechnutí mùe zapít doukem vody - co kapka, to nektar. Vlasy si ijí svým ivotem. Oèi jsou plné zelenkavého modra. Poztrácel jsi vechny kosti. A s elegancí medúzy píe svým vláèným tìlem bez hranic báseò o nekoneèném bytí.
15
Dana Raunerová
Jak tvoøí netvoøi
16
Zlodìj Kdybych tak mohla ten týden vygumovat, zbyla by po nìm díra v èase, který plyne a neptá se, jak to snáím právì já. Chtìli mì nejmíò tøikrát spolknout i s chlupama, vyplivnout a nechat. A nechat si esenci boského, co mi byla pøidìlena pøi nástupu do sluby v podniku svìt. Pavouèí praktika. A co já s tím? Jen zdrhám pøed makáèem a, pak b, pak c, a mi dojde abeceda, trpìlivost, navztekané slzy. Zatím nedochází nápady, a tak musím lapat dál, i kdy tøeba jen poslední, po schodech olapaných hvìzdami popu, sportu, Thalie, modelingu, marketingu a vím já, èeho jetì si lid ádá. lapu v komparsu ve filmu existence. ádná hlavní role v seriálu pro univerzální konzumenty. Nakonec! Svou hlavní roli mám u pøiklepnutou a hraju dennì. Bez potlesku. A tak tleskám, a se tøese Praná brána. Má dneska dobrý den. Dneska opravdu nìkomu patøí. Nìkdo ji høeje. Nìkdo ji poádal o ochranu jako starího bráchu. Dneska si ji vzala za svou staøenka omelá, ale klenuté hrudi, irokého hlasu a hlaïouèkého srdce. Jen pro ten jeden den je to její národní na plný úvazek. Jen pro mì rozsypává èerenièky, èerenì po cestì. Je páteèní øíjnová pùlnoc. Praná brána se zalyká nìhou, jak pøebrala vibrace lásky. Vysílá je dál a neptá se. Pánové a, b, c
vy sterilní zlodìji boského, kde jste?
17
Dana Raunerová
Øeka ivota v tvorbì Dany Raunerové vih kresebné linie a barevný rozmach tìtce jsou východiskem souèasné podoby výtvarné tvorby Dany Raunerové. Je vìnována mnoha tváøím ivota tak, jak se objevuje v jeho prudkém proudu. Narozena 5. 4. 1955 v Chebu, vystudovala výtvarné discipliny na Pedagogické fakultì v Plzni (1978). Dnes se zabývá výtvarnou tvorbou a výukou výtvarné výchovy. Od r. 1990 je èlenkou Unie výtvarných umìlcù plzeòské oblasti a pozdìji se stává i èlenkou tvùrèích skupin P89 a Týn. Od r. 1984 vystavuje samostatnì v Plzni, Praze, Táboøe, Klatovech a Plané u Mariánských Lázní, v SRN a v Rakousku. Úèastnila se výstav v èeských mìstech i v zahranièí - ve panìlsku, Dánsku, Bangladéi i v Japonsku. Kresební zdroj tvorby Dany Raunerové je jasnì vázán ke svìtu, v nìm ijeme. Výsledný tvar spojuje zkuenost a fantazijnì vystupòovanou pøedstavu. K dotvoøení èasté figurální zkratky s charakteristickou ostrostí lineárních zlomù pouívá malíøka akcentovaný detail. S jistou deformací tvarové podstaty. Centrálním motivem bývá ena a její svìt, ironizovaná nejen zkreslením, ale i zástupností, èerpanou z plné íøe ivoèiných i fantazijních tvorù. Kromì této, v enském výtvarném projevu zøídka vídané palby do vlastních øad, neetøí autorka ani muskou èást lidstva. Pøedevím jsou ovem tepány obecnì lidské prohøeky a pokøiveniny charakteru (stádnost, samolibost, tupost, podlézavost atd.) Podobnì si Raunerová poèínala i v keramické a kaírované figurální plastice. V ploe obrazu se jí prostøedím zprostøedkujícím dìj stává krajina, v ní z hlubiny zlomù a ohybù zemských vrstev vylehují plameny barevných skvrn do základního ploného tónu. Vytváøí tak neklidnou a sratou zmì pokrývající povrch organickým porostem, rozrývaným proudy vodních tokù a pøílivy hladin. Zøejmì tu souznívá podnìt krajiny, èasto i exotické, s psychickými vzruchy nitra tvùrce v expresivním malíøském gestu. Obraz tak dostává kouzlo bezprostøednosti, ani ztrácí pevnost uspoøádání. Figurální scény v krajinì postihují situaci v psychice lidských vztahù naplnìné soucitem i humorem. Prostor mezi figurami je vlastnì krajinou ve smyslu zvlátní pøírody vytvoøené paradoxy existence èlovìka mezi lidmi. Podobnì v souladu i s dìtským pohledem vyznívá øada jejích pohádkových námìtù. Nìkde v blízkosti takto uvolnìné fantazie se rodí i poetická obraznost básnické tvorby Dany Raunerové, z ní nemizí dynamický spád a razantní charakter (poetiènost prozrazují ji názvy obrazù). Zdá se, e ve výtvarném vyjádøení i v literární tvorbì nalezla autorka osobitý zpùsob expresivního projevu, prozrazující spolu s prudkostí výrazu i symbolickou výpovìï. Je to s gustem pøedávané poselství o sobì, o nás, o svìtì. Bronislav Losenický
éfredaktor: Vladimír Novotný Redakce: Jana Horáková, Helena lesingerová Redakèní rada: Josef Hrubý, Bohumil Jirásek, Dagmar Svatková, Milan edivý, Viktor Viktora Adresa redakce: 305 94 Plzeò, ul. Bedøicha Smetany 13 tel.: 377 201 427, 377 201 426 e-mail:
[email protected] [email protected] Vydávají obèanská sdruení Pro libris, Ason-klub, Knihovna mìsta Plznì, Støedisko západoèeských spisovatelù a Kruh pøátel kniní kultury Obálka, zlom sazby, grafická úprava: Vojtìch Jurík Vydávání je povoleno Ministerstvem kultury ÈR. Evidenèní èíslo periodického tisku: MK ÈR E 13766 © Pl - Plzeòský literární ivot, roèník III, pøíloha 2/2004 www.kmp.plzen-city.cz Náklad 600 ks ISSN 1213-9890 Tisk: KC Solid s.r.o. Rokycany
