Reflexe absolventského výkonu
KRVAVÁ SVATBA-TCHÝNĚ (Federico García Lorca)
1
Inscenace: Krvavá Svatba Překlad:
Vladimír Mikeš
Režie:
Juraj Augustin
Dramaturgie:
Sabina Macháčová
Scénografie, kostýmy:
Martin Ondruš
Hudba:
Jiří Najvar
Světla:
Tomáš Balga
Zvuk:
Tomáš Tušer
Produkce:
Anna Burianová
Obsazení Nevěsta:
Alžbeta Vaculčiaková
Leonardo:
Jakub Rek
Ženich:
Vojtěch Říha
Nevěstin otec:
Libor Stach
Matka:
Sarah Haváčová
Tchýně:
Táňa Malíková
Leonardova žena:
Ida Sovová
Služka:
Lucie Indrová
Luna:
Jan Řezníček
Smrt:
Zbyšek Humpolec
Premiéra v divadelním studiu Marta dne 31. 3. 2014
2
Úvod Rozhodování, ve které inscenaci mám v Divadelním studiu Marta absolvovat, bylo velmi obtížné. Za celou sezónu 2013/14 jsme se spolužáky z ateliéru prof. MgA. Iva Krobota a MgA. Lukáše Riegra, Ph.D nazkoušeli celkem pět inscenací. Jako první Kabaret Hrabal (režie prof. MgA. Ivo Krobot), poté následoval Hamlet s externí režisérkou Jolanou Kubíkovou a absolventské režie Juraje Augustína Peer Gynt a Lukáše Kopeckého Zpověď Hochštaplera Felixe Krulla. Poslední inscenaci sezóny Krvavá svatba měl na starosti opět Juraj Augustín. Svou největší roli jsem nazkoušela v představení Peer Gynt: role Ase, matka Peera Gynta. Ze strany diváků, či několika pedagogů jsem slýchala na Ase pozitivní ohlasy, a tak všichni předpokládali, že musím absolvovat právě v tomto. Já jsem ale tento názor nezastávala. Měla jsem za to, že bych měla absolvovat v roli, která se mi příjemně zkoušela, a cítím se v ní dobře. Abych řekla pravdu u Ase to, ačkoli to tak možná pro ostatní nepůsobilo, nebylo tak jednoznačné. Vzhledem k tomu, že v období, kdy jsem dostala největší možnost hrát tuto krásnou roli, se v mém životě udály další podstatné momenty. Jednalo se o nabídky natáčení a vystupování v televizních pořadech a to vše v nejdůležitějším měsíci těsně před premiérou. Noci jsem nespala, cestovala každý týden a nestíhala se připravovat ani na jednu věc. Cítila jsem, jak to nezvládám, avšak práci mimo školu jsem jako začínající herečka, která dostala tak velkou příležitost, odmítnout nemohla a ani nechtěla. Následkem toho, byla neznalost textu, častá nepřipravenost, nejistota a strach z pohrdavých pohledů režiséra, dramaturgyně a hlavně spolužáků. Což je naprosto pochopitelné a já se tímto nesnažím obhajovat. Nicméně fakt, že jsem postavě Ase, nemohla dát vše, co jsem chtěla, mělo za následek i mé nesebevědomé hraní premiéry i pozdějších repríz. Soustředila jsem se na velké množství textu a hlavně, abych něco nepokazila svým kolegům. Při zkoušení Tchýně v Krvavé svatbě, jsem měla konečně možnost věnovat se, i když malé, pro mě velmi významné roli. Role Tchýně mě zaujala už od první čtené. Byla komická a zároveň měla hloubku. Konečně jsem se v něčem cítila uvolněně, přirozeně a byla jsem si sebou jistá. Popravdě se v menších rolích cítím 3
mnohem lépe, jelikož nejsem svázaná velkým množstvím textu a více se mohu soustředit na herecké akce a hraní si se svou postavou. Proto mé rozhodnutí bylo právě pro ni. I když musím uznat, že díky častějšímu hraní se mi i v postavě Ase, v posledních dvou reprízách, začínala objevovat jistota, kterou jsem cítila především u Tchýně, avšak můj verdikt byl již vyřčen a já jej nelituji. Touto cestou se znovu omlouvám spolužákům i inscenačnímu týmu, za stresy, jež jsem během zkoušení Peera Gynta na jeviště vnášela.
O inscenaci Krvavá svatba od Frederica García Lorcy se skládala z několika překladů a byla doplněna o několik Lorcových básní a básní, které napsala dramaturgyně Sabina Macháčová. Hlavním tématem Krvavé svatby je samota, se kterou jsme již od počátku zkoušení pracovali. Dostali jsme za úkol popsat vztah k samotě jako takové a přinést, ať už na papíře, fotografii nebo obraze myšlenku, která nás s tímto tématem pojí. Na tomto základě, jsme pak stavěli různé mizanscény, z nichž některé byly zbytečné, některé nám napomohly rozvíjet postavu a některé zůstaly v obměněné formě v samotném představení. Režisér Juraj Augustín se záměrně chtěl vyhnout klišé typického španělského temperamentu a důraz nebyl kladen ani na samotný příběh. Spousty věcí se v inscenaci oproti původnímu textu liší. Například Leonardova žena je v Lorcově textu dávno matkou, kdežto v inscenaci je bezdětná a hlavním tématem této postavy je obrovská touha právě po oněch dětech. Scénu tvořil dlouhý dřevěný stůl, zabírající téměř celou hrací plochu, z pevného materiálu, který nebyl pouze stolem, ale také hracím praktikáblem. Jedna strana byla flexibilní a dala se jednoduše přetvořit na šikmu, jež na konci sloužila jako „skluzavka“ pro mrtvá těla. Ve stole byly také dva otvory, kterými se dalo v průběhu představení různě prolézat. Okolo něj několik židlí, v popředí jedna samostatná pro „odstrčenou“ nevěstu a za stolem velká bílá plachta symbolizující zeď, která pro nás znamenala onu samotu. Ta se projevovala také v prologu a epilogu replikou: „Pořád, a pořád. Zeď, jen zeď.“ Představení se hrálo na arénu, takže někteří
4
diváci mohli být hereckým výkonům blíž, než byli obvykle zvyklí. Pod „zdí“ jsou dva malé stolečky, sloužící k odkládání hrnce, talířů a lžiček. Před „nevěstinou“ židlí je až úplně u diváků praktikábl, sloužící postavám Luně a Smrti. U nich se na stojanu nachází kytara, smyčec a další bizardní hudební nástroje, jež byly vytvořeny nikoli ke klasickému hraní, nýbrž k vydávání specifických pazvuků. Hudba je podstatnou složkou celého představení. Skladatel Jiří Najvar doplnil písně o různá slova, či patvary slov, jež se ozývaly v rytmické nepravidelnosti. Písně jsme si sami doprovázeli na kytaru, housle, ale také například přejížděním smyčce po okraji sklenice na víno, což způsobovalo nepříjemný vysoký tón. Kostýmy jsou založeny na jednoduchém principu. Velmi nevýrazné bez jakýchkoli ozdob a úplně černé. Každá postava má na různé části těla omotanou dlouhou šerpu, která je z jedné strany černá a z druhé má barvu vystihující charakter postavy. Tato barevná strana se nám odkrývá, až když dochází k finišování příběhu a každé postavy. Během představení měl divák možnost sledovat po celou dobu všechny postavy, které když zrovna nehrají hlavní dějovou linku, sedí na židlích a v druhém plánu, tak aby nerušily, hrají své vytvořené životní příběhy. Leonardova žena má v náručí imaginární dítě, o kterém sní a zpívá mu ukolébavku, matka ženicha pere košile svého zesnulého muže a Tchýně se upíjí lahví pálenky. Průvodci dějem jsou postavy Luna a Smrt, které jsou pro ostatní postavy neviditelné a vědomě hýbou s osudem hlavních postav. I přesto, že postavy do příběhu zasahují v komickém nádechu, jejich činy vedly spíše k neštěstí hlavních postav. Představení není rozděleno na dějství, nýbrž na několik za sebou jdoucích scén, které jsou doplněny častými pohybovými, hudebními nebo rytmickými prvky. Na začátku inscenace, když diváci vcházejí do sálu, všechny postavy stojí u stolu a drží otevřený deštník, což má být znak pohřbu, na kterém většinou pršívá, jako podpoření pochmurné atmosféry. Jen nevěsta sedí schoulená v přední části stolu na židli. Jakmile se diváci usadí, postavy složí své deštníky a usadí se také. V tento okamžik nastupují na scénu Luna se Smrtí a začínají se roztomile prát o to, která z nich získá více deštníků. Ženichova matka sedí v čele stolu, po její pravici Otec nevěsty, Služka rozdává lžíce a přináší na stůl hrnec s rozvařenou rýží. Každý z hostů karu si nandává tak, aby tím nastolil prvotní charakter své postavy. Matce i 5
Otci nabírá na talíř Služka a posléze posílá hrnec dál do prostoru stolu. Postava Tchýně bere z rukou talíř naproti sedící Leonardovy ženy, své dcery, aby jí nabrala pořádně sama, a pak co nejvíc nabere i sobě. Tím nám postava naznačí, že ji smutek zrovna nezarmoutil a jedná se jí pouze o jídlo a o to, kdy se bude rozlévat pálenka. Ženich i Leonardo si nenaberou ani zrnko rýže. Poté Leonardo zabodnul nuž do stolu a v mžiku se postavy se svým talířem přesouvají od stolu na „svá“ místa, čímž se z pohřbu přesouvají domů a začínají jíst rýži v soukromí domova. Tím nám ukazují další charakteristický znak postavy. Tyto postavy jsou však v druhém plánu a u stolu probíhá dialog Matky s ženichem. V průběhu děje sledujeme vztahový spletenec několika rodin. Leonardo kdysi chodil s Nevěstou, ale nakonec si vzal svou ženu. V tomto vztahu je nešťastný stejně jako ona, která to cítí a touží po dítěti a jeho lásce. Její matka, Leonardova Tchýně nemá nikoho po svém boku a tak zapíjí svůj žal a tajně touží po návratu muže, jenž ji opustil. Ženich je zamilován do Nevěsty, která však lásku zcela neopětuje a má v sobě obrovský vnitřní rozpor, který je nám často ukazován v pohybových
stylizacích
a
partnerských
fyzických
soubojích
milostného
trojúhelníku. Otec nevěsty je také osamocen a v druhém jednání nám často ukazuje vztah se svou imaginární ženou, se kterou si povídá nebo ji krmí. Matka ženicha se se samotou potýká nejvíce ze všech postav. Leonardovi sourozenci jí totiž zabili manžela i staršího syna v roztržce, která mezi nimi byla. Její nenávist k Leonardovi je o to větší. Děj vrcholí, když Leonardo uteče s Nevěstou z její svatby s Ženichem a na základě této situace se udá souboj mezi oběma muži, který nepřežije ani jeden. Díky režijnímu zpracování, které nebylo typicky zaměřené na tok děje, nýbrž na přesné střihové jednání herců, zvuku nebo světel, se divák mohl v tomto vztahovém chaosu často ztrácet.
Zkoušení s Jurajem Augustínem Pro začátek bych chtěla zmínit specifickou práci s Jurajem Augustínem, se kterým jsem měla tu možnost spolupracovat nejen v Peeru Gyntovi a Krvavé Svatbě, ale již ve třetím ročníku v představení Pokojem, aneb tři ve čtverci. Augustína považuji za režiséra, který od herce nevyžaduje realistické hraní, nýbrž hraní celým 6
tělem. Je inspirován Grotowským, má za sebou stáž v Polsku a také několik workshopů s významnými pohybovými osobnostmi. Je to režisér s přirozeným respektem i přesto, že je věkově stejně starý jako my v hereckém ateliéru. Když jsem s Augustínem pracovala, jeho sebevědomí a jistota v zadávání cvičení a úkolů byla tak přesvědčivá, že jsem mu věřila a nebála se nic vyzkoušet a ponořit se i do těžkých fyzických úkolů. Sám je hyperaktivní a jakoby neznal slovo únava. Když někdo z herců namítl, že něco „nejde“, předvedl nám, co přesně požaduje bez jakýchkoli zádrhelů. S Augustínem prostě jde všechno. Nutno říci, že ne každému práce s režisérem „dříčem“ vyhovuje. Sama se přiznávám, že některé dny jsem jej proklínala a úkoly, které zadával, nenáviděla. Otočila jsem oči v sloup, lehce si zanadávala u spolužáků, nicméně jsem zatla zuby a cvičení soustředěně splnila. Pracovali jsme s několika cvičeními. Například na zpevnění svalů a celého těla byla „korytnačka“, (dodnes, když si vybavím, jak toto slovo vychází z jeho úst, neudělá se mi zrovna dobře), která spočívá v tom, abychom vydrželi na několika opěrných bodech svého těla, takto se pohybovali a body obměňovali, čímž se zvyšovala náročnost cvičení. Dalším nezapomenutelným momentem z Augustínových zkoušek je, když se ozve jakákoli číslovka vyřknutá v slovenském jazyce od 1-10. Jednalo se o cvičení na uvědomování si tempa jak vnitřního, tak vnějšího. Vnímání partnerů v prostoru i při vysoké rychlosti běhu a také dovednost odhadnout změnu tempa. Jedna- znamenala pomalou chůzi, až desetnejrychlejší běh.
A dalších mnoho cvičení na rovnováhu, vytvoření postavy či
partnerskou spolupráci. Jako první jsme v Divadelním studiu Marta s Augustínem nazkoušeli inscenaci Peer Gynt a první měsíc jsme doslova jen potili krev. Důkazem toho bylo i několik úrazů spolužáků, které vrcholily, když Idu Sovovou odvezla sanitka s trombózou a vychýlenou klíční kostí, jelikož měla pohybově náročné prvky na tyči a zkoušela téměř bez přestávek. Premiéru Peera Gynta za ní musela zahrát Alžběta Vaculčiaková a Ida nastoupila do své role až v repríze. Úrazy se při zkoušení stávají a já netvrdím, že za tyto konkrétní mohl Juraj Augustín! Jen tím chci říct, že toho občas bylo více a tím na nás padala únava a ztrácela se koncentrace. Což mu nemám za zlé, zcela jistě není jediným režisérem, který má náročnější požadavky na herce, a tak jsem tento způsob práce naprosto akceptovala. S Augustínem je zkoušení zkrátka dřina, která na JAMU jednoznačně patří, a kdo neměl pořádně sedřená kolena a 7
modřiny po těle, tak „makal“ málo. Měla jsem pocit, že na sobě opravdu pracuji a že výsledek je viditelný. S touto „dřinou“ jsme pracovali hlavně v představení Pokojem, aneb tři ve čtverci a nejvíce v Peeru Gyntovi. V Krvavé svatbě už nás režisér zas tak moc „netrápil“. Jednak jsme pohybová cvičení už znali a hlavně to byla poslední inscenace v sezóně a upřímně řečeno, sil ubývalo. Fyzické improvizace jsme sice zkoušeli, avšak ne tak dlouhou dobu jako u předchozích inscenací. Velkou práci odvedly především hlavní dvě postavy Nevěsta a Leonardo. Avšak my ostatní jsme také nezůstávali v pozadí. Zatím co ti dva nepřetržitě zkoušeli srdceryvné dialogy, my pilně pracovali na hudbě a rytmických pasážích s Jiřím Najvarem, což nebyla „dřina“ o moc menší. „I režijní vedení tíhne k nápaditým, leč prostým obrazům. Augustín dokáže plně využít několik metrů dlouhý stůl, který tvoří scénografické gró inscenace, i jeho blízké okolí. Celá vesnice se zde schází při nepříjemných hostinách, Leonardo (Jakub Rek) s Nevěstou (Alžběta Vaculčiaková) se kolem nahánějí, pohrává se i s bílým ubrusem, otvorem uprostřed desky nebo s jejím sklonem. Chytře konstruované mizanscény nenechávají diváky na pochybách, že se hraje především o tom, co je za krásnými poetickými slovy, o tom, co se jimi maskuje spíše, než vyjevuje, o nejhlubším nitru člověka.“1
Tchýně A právě hudební pasáže byly pro mou postavu Tchýně dost zásadní. Tchýně neměla příliš možností ukázat se v dialozích, avšak stejně jako ostatní postavy, byla na jevišti neustále. Postavu Tchýně jsem v této inscenaci vytvořila jednoduše na základě tří vztahů. Vztah k dceři (Leonardově ženě) Vztah s Leonardovou ženou byl předveden už na úplném začátku, kdy jí sama nabírám porci rýže, čímž divákovi nastoluji jasnou představu o tom, jak to u nás doma chodí a svou ráznost.
1
http://www.divadelni-noviny.cz/i-zavreli-cerne-destniky-a-zacala-dstit-krev
8
Poté, co svou dceru ostře chytím za tváře a prudce si jí shodím do klína, čímž ukazuji svůj velmi ostrý přístup k ní, začínám zpívat tuto ukolébavku, při které se poprvé ukazuje Tchýnina láska k ní a cit. „Zavři oči, hodiny už, dcero, jedenáctou bijí. Stroužek hynoucího stříbra v nebi, luna couvající, bílé vlasy rozprostírá po studených věžích spících.“
Vztah ke svému muži Při zkoušení jsem si namyslela, že mi muž nezemřel, ale opustil mě. Nijak se o tom nemluví, vytvořila jsem si to jako vnitřní motor postavy a to hlavně u písně, jež jako Tchýně zpívám na svatbě Nevěsty a Ženicha. V podnapilém stavu vystoupím na židli a zpívám lidovou píseň. „Ej, uměla mi žena, už som vdovec, dali ju zakopat pod jalovec. Ej, vykopali jamu po kolena, tam mi odpočívá moja žena.“ Tato píseň je určena pro muže a původně ji měla zpívat postava Smrti, avšak nakonec se režisér rozhodl, že ji bude zpívat Tchýně, za což jsem ráda, jelikož se touto písní mohl prohloubit vztah právě k onomu „utečenému“ muži. Začátek písně vypadal jako fraškovní výstup opilé Tchýně, typický pro každou svatbu, diváci se pousmívají, ale s navazující druhou slokou, kterou navyšuji o tercii, se mi do zpěvu dostává vnitřní pocit oné samoty a nostalgie po muži. Hlas se začne stávat plnějším, chraptivějším až se láme lehce do breku, což na diváka může působit smutně a z komické polohy mojí postavy se rázem stává zoufalá žena, jež se na svatbě ztrapňuje. Poté, co Leonardo opustí Tchýninu dceru, přichází pro mou postavu podstatný konečný monolog. „Ty, ty budeš doma. Plač a trp, než přijde stáří, ani slovo. Přiraz dveře. Nikam, ani na zápraží. Ani mrtvá, ani živá. Okna zatluč. Čas to spraví. Všecko spláchne déšť a noci přikryjou tmou hořké trávy. Tvář si černým šátkem zastři! A tam, kde jste spolu spali, namoč prsty do popele, udělej kříž na polštáři.“
9
Dcera téměř po každé druhé větě po mě totéž šeptá ve španělštině. Já jako Tchýně vím přesně, co má dcera zažívá, jelikož mě můj muž také opustil a tímto jí dávám „rady“ jak se s tím vypořádat i přesto, že ona sama s tím vypořádaná není.
Vztah k láhvi pálenky Ani jeden ze vztahů, jež jsem zde popisovala, není pro Tchýni ten nejpodstatnější. Díky oné samotě, způsobené odchodem jejího muže se stává láska k pálence tou nejmocnější a bohužel ani vlastní dcera nemá v Tchýnině životě podstatné místo. Pokud tam nějaké má, pak jen povrchní. Jak už jsem zmiňovala, všechny postavy jsou neustále na jevišti a hrají si své životy v druhém plánu. Pro Tchýni to bylo několik za sebou jdoucích etud s lahvemi. Jednou se na láhev zpomaleně snažím dosáhnout, podruhé si je skládám do řad. Mou pozornost má každá láhev zvlášť, některé jsou oblíbenější než ty druhé, s tou nejoblíbenější si povídám. Všechny tyto etudy vznikly při improvizacích, a jelikož měl režisér spousty práce s hlavními postavami, mohla jsem si tvořit, co jsem chtěla, a vznikl mi Tchýnin „lahvový svět“, okolo kterého se točilo veškeré její jednání. Konečný moment a pointa celého mého „lahvového světa“ byla etuda vedlejšího plánu, kdy se Tchýně snaží upít k smrti a nalézt tak vysvobození ze samoty a vypije celou láhev pálenky na „ex“. Kašle, je celá mokrá, dusí se, avšak ani to ji nestačí a musí se svým „lahvovým světem“ a samotou žít dál. Vzhledem k tomu, že já sama jsem se setkala s alkoholově závislým člověkem ve své rodině, musím přiznat, že díky tomuto faktu, jsem postavu vytvořila jednodušeji a nalezla nejen její stinné, ale i pozitivní stránky a pochopení. I díky tomu, že naše postavy ani na okamžik neodběhly do zákulisí, se mi poprvé podařilo být po celou dobu v postavě a i když moje role byla malá, byla jsem po představení obrovsky vyčerpaná. Veškeré mé herecké jednání jsem měla odůvodněné a v ničem jsem neupustila od napětí. To samozřejmě neznamená, že jsem v postavě Tchýně mohla diváky nějak zvlášť zaujmout, ale jsem přesvědčena o tom, že jsem této roli odevzdala vše, co jsem mohla. Bylo mi umožněno si s postavou hrát a cítila jsem, že tvořím a přináším nosné nápady. Proto jsem si tuto postavu vybrala, jako 10
absolventskou roli a to i přesto, že mi mnozí říkali, že by Ase byla na absolvování lepší, jelikož je to role větší, za svým názorem si stojím, jelikož mám pocit, že by nemělo jít o výsledek, nýbrž o proces. A proces byl pro mě zásadní právě u Tchýně.
„Krvavá svatba v letošní produkci studia Marta figuruje na nejvyšších příčkách. Po poněkud neuceleném Peerovi se obdobně razantní řez klasickou hrou daří podstatně lépe. Znatelný posun v režijní práci ke kompaktnějšímu, a tak i působivějšímu vyjádření, vzbuzuje očekávání dalších Augustínových prací. A tak diváky alespoň neopouští naděje“2
2
Tamtéž.
11
