Federico Fellini: Lavička v parku. Federico Fellini: Lavička v parku. Rakousko-uherský

4/11 4/11 24. 12. Federico Fellini: Lavička v parku 24. 12. 31. 12. Federico Fellini: Rakousko-uherský Lavička v parku silvestr 11. –31. 12.12. 2. Rakousko-uherský Víkend s Rudolfem silvestr Firkušným 2012 Severský rok

ČTVRTLETNÍK POSLUCHAČŮ A PŘÍZNIVCŮ STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3—VLTAVA

OBSAH

STRANA

02

03

VZHŮRU NA SEVER

SEVER V HUDBĚ

06

05

TANEC ŽIVOTA A SMRTI

SOFI OKSANEN

10

08

VÁNOČNÍ HUDEBNÍ JÁSÁNÍ

JOSEF KEILBERTH

13

14

FELLINI A GIRAUDOUX

23

RUDOLF FIRKUŠNÝ

TŘINÁCT NOBELOVEK

PRŮVODCE SVĚTEM KULTURY

07 ROZHOVOR S PETEREM DUHANEM

VÁNOČNÍ EURORADIO

— LUKÁŠ HURNÍK —

17

18

MALÝ PRINC(IP)

JAK VONÍ RÁDIO

GOETHEHO ITALSKÁ CESTA

. . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

MV_zima2011_01-17.indd 1 Výtažková azurováVýtažková azurováVýtažková purpurováVýtažková purpurováVýtažková žlutáVýtažková žlutáVýtažková černáPANTONE černáPANTONE 2725 C

FILUMENA MARTURANO

rád bych vám jménem všech, kteří připravují program Vltavy, poděkoval za vaši přízeň v roce 2011. Těší nás, že jste tak mile reagovali na koncerty Bobbyho McFerrina a Plácida Dominga, na přenos ze zákulisí premiéry Jakobína v Národním divadle, na nové rozhlasové hry v cyklu Vinohradská dvanáctka, na přenos koncertu z ostravské věznice, i na speciální projekty s Milesem Davisem, Karlem Jaromírem Erbenem, Ferencem Lisztem a císařem Františkem Josefem I. V roce 2012 se nám otevřou nové, severské obzory, Mozaika začne o půl hodiny dříve, budeme slavit narozeniny Boženy Němcové, Dickense i Rousseaua. Občas si stěžujete, že příjem FM vysílání se kvůli houstnoucí síti stále zhoršuje. Nezapomeňte, že dnes už můžete Vltavu přijímat mnohem kvalitněji přes digitální systémy DVB-T a někde už i DAB. Přeji vám radostné Vánoce plné kulturních zážitků, na Vltavě i mimo ni.

16

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

PARTNEŘI KLUBU VLTAVA

12

11

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

PROGRAM STANICE ČRO 3–VLTAVA

MILÍ POSLUCHAČI A ČLENOVÉ KLUBU VLTAVA,

HENRIK IBSEN

BACHOVY VÁNOCE

20

KLUB VLTAVA

04

24 SVĚT CHARLESE DICKENSE

25 SEVERSKÉ MINUTY

28 strana strana strana strana

1

38 39 46 47

SILVESTR 2011

32 EUROJAZZ

26 ČESKÝ SKAUT KAREL TILLE

19 FILIÁLKA PEKLA

27 VÝROČÍ: BOŽENA NĚMCOVÁ

33

37

VIZITKA

FRANTIŠEK KUPKA

21.11.2011 17:15:06

SEVERSKÝ ROK

STRANA

H Z V RU Ů

P

Po rocích francouzské, italské, španělské, evropské, britské a německé kultury a jazyka vstoupíme do roku 2012 s podobným programovým projektem, a sice Severským rokem. Pod tímto titulem chceme po celý rok uvádět literární, dramatické, publicistické, dokumentární a hudební pořady věnované kultuře, umění a historii evropských severských zemí – Norsku, Švédsku, Dánsku, Finsku a Islandu, vztahům těchto zemí s českou společností a kulturou dnes i v minulosti. „Nic platno, jednou se člověk musí podívat aspoň na některá místa na světě, kde je doma; a potom se diví a kolísá mezi dvojím úžasem: že to už jednou viděl, nebo že si to vůbec nedovedl představit…,“ píše Karel Čapek v úvodu svého severského cestopisu a říká, že se štacemi a přístavy jako „Kierkegaard, Brandes, Duun…“ nebude hotov nikdy. I my v některých literárních přístavech zakotvíme. Sáhneme ke klasickým dílům i ke knihám současných spisovatelů. V rámci četeb na pokračování


uvedeme například romány: K. Hamsun: Po zarostlých stezkách, Kalevala, H. Ørstaviková: Ve skutečnosti, J. Kjaerstad: Znamení k lásce, S. Undsetová: Kristina Vavřincova, P. Lagerkvist: Barabáš, A. Strindberg: Inferno, S. Lagerlöfová: Císař z Portugalie, T. Lindgren: David a Batšeba, S. Oksanen: Očista, M. Waltari: Plavovláska, Egypťan Sinuhet, A. Paasilinna: Stará dáma vaří jed, J. K. Stefansson: Letní světlo a pak přijde noc, M. Hansen: Lhář, K. Blixenová: Ehrengarda atd. Ve schůzkách s literaturou představíme mimo jiné autory, kteří českému čtenáři zatím povědomi nejsou, popřípadě v češtině vyšla pouze část jejich tvorby. Jde například o norského badatele F. Nansena, dánského autora P. Hultberga či Fina A. Sahlberga. Nabídneme portrét švédského spisovatele S. Sem-Sandberga, A. Lindgrenové, S. Dagermana, K. Hotakainena, M. Peury, Sjóna, P. Høega, pokusíme se nahlédnout i do severské poezie, například do díla T. Tranströmera nebo J. E. Volda. V programové řadě moderní povídka uvedeme jak povídky renomovaných překladatelů, tak i překlady jejich žáků, studentů z kateder skandinavistiky našich vysokých škol. Severské budou

2

i několikeré osudy, jak čtené (P. O. Enquist: Jiný život, K. Hamsun: Po zarostlých stezkách, H. Ch. Andersen: Můj život), tak vyprávěné Čechy, kteří v severských zemích našli svůj domov, nebo naopak ze severu zamířili k nám (například M. Konůpek, Fr. Janouch, M. Slavíčková, J. P. Arnason). Od ledna můžete poslouchat půlroční cyklus pořadů na téma severská dramatika (dílo A. Strindberga, H. Ibsena), v časech určených dramatickému umění odvysíláme například hry I. Bergmana: Nevěra a H. Ibsena: Přízraky, jakož i hry současných autorů: P. Schreinera: Den brysomme mannen (Obtížný muž), J. Halla: Muž činu, P. O. Enquista: V hodině rysa, A. Saalbachové: Pieta. Plánujeme publicistické pořady s tematikou severské architektury a designu, dokumenty, pořady o severském životním stylu, pod názvem Vikingové, Sever u nás a my na Severu v proudu času připravujeme v rámci historického klubu debaty historiků na česko-severská témata.. Součástí roku budou samozřejmě i komponované desetiminutové pořady na nejrůznější témata, některé z těchto pořadů ve formě dvojjazyčné. Zde uvedeme například seriál na téma severská kinematografie, severská věda, severská detektivní literatura, čeští překladatelé ze severských jazyků, pohlednice města Alesund, pohlednice z Islandu, Obraz Skandinávie v cestopisech... Nesmírně bohatá je i severská jazzová scéna, což se projeví v pořadech kolegů z redakce jazzové a populární hudby. Severský rok v programu poznají i posluchači klasické hudby, například prostřednictvím pravidelných, seversky zaměřených hudebních galerií či koncertů v rámci EBU. V každém čtvrtletí se k Severu uchýlíme i v rámci pátečního večera, ať už se jedná o večer andersenovský, večer věnovaný královně Dagmar či Selmě Lagerlöfové atd. Pravidelně budeme též informovat o nových knihách a v rámci možností i o aktuálním kulturním dění v daných zemích. Na přípravě projektu se podílí početný redakční tým stanice Vltava s externisty (dokumentaristé, překladatelé, Češi žijící v těchto zemích apod.). Doufáme, že pro vás, naše posluchače, bude Severský rok potěšením. Vladimíra Bezdíčková

21.11.2011 17:15:08

SEVERSKÝ ROK

v hudbě Než se dostaneme k výčtu severských hudebních témat ve vltavském vysílání roku 2012, povězme si o jednom mimořádném severském hudebníkovi. Leif Ove Andsnes je jednačtyřicetiletý norský klavírista. Světoznámý. V sezoně 2011/12 bude hostovat v newyorské Carnegie Hall – sólově i jako doprovazeč Matthiase Goerna, v Londýně zase vystoupí s Jiřím Bělohlávkem a jeho Symfonickým orchestrem BBC, zažijí ho posluchači v Montrealu, Pittsburghu, Tokiu, Bostonu, Philadelphii, Berlíně, ale také v Praze. A uslyšíme ho samozřejmě i ve vysílání stanice Vltava. Andsnes se hlásí k pianistům jako jsou Dinu Lipatti, Arturo Benedetti Michelangeli nebo Svjatoslav Richter. Když v roce 2006 vydal u EMI album s názvem Horizonty, byla mezi nahranými skladbami také Smetanova koncertní etuda Na břehu mořském. „Objevil jsem ji v patnácti letech díky svému novému učiteli na Bergenské konzervatoři. Jako emigrant z Československa měl samozřejmě k české hudbě silný vztah a přivedl mě ke spoustě nových skladeb. Bylo to v té době, kdy jsem se zamiloval do Janáčka. Můj profesor také nesmírně ctil Smetanu a trval na tom, že Smetana byl – na rozdíl od Dvořáka – mistrem v psaní pro klavír.“ Tím profesorem, z jehož školy Andsnes vyšel a ke kterému se dodnes hlásí, je Jiří Hlinka. Renomovaný český klavírní pedagog, který od roku 1972 žije v Norsku a od roku 1982 je norským státním občanem. Absolvoval pražskou AMU jako student profesorů Raucha a Páleníčka, měl ovšem hodiny i u Gilelse či Richtera. Následkem onemocnění se musel vzdát dráhy koncertního pianisty a začal učit. Po Pražské konzervatoři,

kde nebyl spokojený, se rozhodl pro Norsko. „Když jsem tam v roce 1972 přijel,“ vzpomínal Jiří Hlinka před několika lety v rozhovoru s redaktorkou Milenou Štráfeldovou, „nikdo nevěděl, že vůbec existuje nějaké klavírní dílo Bedřicha Smetany. O Dvořákově klavírním díle už vůbec nikdo neměl tušení. Janáčka, Martinů nikdo neznal. Dnes žáci hrají Smetanu a Janáčka na stejné úrovni jako Griega. Moji žáci. A zrovna tak to tam dělal například kolega Veselka, houslista ve Stavangeru, který taky vychoval hodně lidí. Čili díky Čechům se tam česká hudba stala známou. Ale nebyla známá vůbec. Klavírní dílo vůbec.“ FOTO — VLADIMÍRA BEZDÍČKOVÁ

N


3

FOTO — VLADIMÍRA BEZDÍČKOVÁ

SEVER

STRANA

Budova nové státní opery v Oslo

Tak to je jen jeden z česko-severských příběhů, kterým budeme na stanici Vltava věnovat pozornost během roku 2012. Připomeneme samozřejmě ten nejznámější: pobyt Bedřicha Smetany ve švédském Göteborgu ve 2. polovině 50. let 19. století. Ale také třeba desetiletou spolupráci dirigenta Václava Talicha s orchestrem Stockholmského koncertního sdružení (1926–36). České a severské země propojují také dva pozoruhodní violoncellisté: Michaela Fukačová, která dlouhodobě žije v Dánsku, a Švéd Mikael Ericsson, který svůj domov našel v Praze, v Českém komorním orchestru a Vlachově kvartetu. Na sever míří i dnešní mladí čeští hudebníci, aby se školili na některém z vynikajících hudebních

Divadlo Cristiania Teater v centru Oslo

ústavů, třeba na Královské hudební akademii v Kodani. I o nich bude na Vltavě řeč. Ve větší míře bude znít také severská hudba. Nejen ta z pera Nora Edvarda Griega, od jehož úmrtí to v září 2012 bude 105 let, a Fina Jeana Sibelia, od jehož odchodu uplyne rovněž v září 55 roků. Seznámíme se třeba také s německým skladatelem Kasparem Försterem, kapelníkem na dvoře Frederika III. „Dánského“, nebo s hudbou pro královskou svatbu, jejímž autorem je švédský barokní skladatel Johann Helmuth Roman. Nahlédneme ale také do tvorby současných skladatelů ze severu. Tamní hudební scéna je totiž nesmírně bohatá. O přítomnosti dánské hudby řeknou víc díla Hanse Abrahamsena a Benta Sørensena, z norské hudby představíme Lasse Thoresena, který čerpá z norské lidové hudby. A Finsko? To poznáme víc díky tvorbě uznávaných autorů Kaiji Saariaho a Magnuse Lindberga. Od nového roku se můžete každé úterý těšit na Hudební galerii, která bude „vystavovat“ severské hudební kusy. Na konci února přineseme severský koncert – v přímém přenosu – z pražského Rudolfina. Světoznámý dirigent Colin Davis nastuduje s Českou filharmonií mimo jiné Sibeliovy Oceanidy a 7. symfonii. Už v lednu se přitom můžete těšit na severské hudební desetiminutovky Petra Vebera – z Kodaně, Stockholmu, Osla, Helsink a Reykjavíku. A to není zdaleka všechno... Petr Kadlec

21.11.2011 17:15:09

ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚ

STRANA

HENRIK IBSEN NA ROZHLASOVÉM JEVIŠTI Jistý švédský kritik prohlásil o Henriku Ibsenovi (1828–1906), že je „Římem moderního dramatu“ – všechny cesty vedou od něj a k němu. A skutečně – Ibsen, velikán nejen norské literatury, povýšil svou tvorbou drama na žánr, kterým lze intenzivně, ba nejsilněji, vypovídat o lidských povahách, vztazích i aktuálních sociálních otázkách. Mnohé popouzel nesmlouvavostí, se kterou ve svých vrcholných hrách zobrazoval soudobou společnost, poukazoval na její prohnilost a otevíral tabuizovaná témata. Přestože sám byl poněkud rozporuplnou osobností (úzkostný, a přitom vznětlivý, sebestředný i lakomý – ač zajištěn, nejbližší rodinné příslušníky nechával bez pomoci živořit), osou jeho díla se staly otázky týkající se mravní zásadovosti, předestřené na osudech obyčejných lidí postavených do mezní situace. Vltavské rozhlasové jeviště chce během nadcházejícího Severského roku představit postupně Ibsenova díla, která byla v Českém rozhlase nastudována. Cyklus prvních pěti titulů odstartuje již v sobotu 7. ledna 2012 inscenací rané Ibsenovy hry Peer Gynt (1867). Dílo zamýšlel autor původně

J

jako knižní drama a nebylo určené pro jevištní zpracování. Text se formou (je psán veršem) i vnitřní strukturou liší od pozdějších her. Peer Gynt – slaboch, urážlivě vyzývavý ve své samolibosti, mluvka a fantazírující snílek – putuje celým světem, aby došel poznání, že žena, kterou miluje na něj čeká v jeho rodné vsi. Básnické drama v překladu Josefa Vohryzka a Josefa Bruknera přiblíží posluchačům inscenace režisérky Hany Kofránkové z roku 2006, která do hlavní role „nehrdinského hrdiny“ obsadila Ivana Trojana. U nás méně známým titulem je Ibsenova veselohra Spolek mladých (1869). Autor si v ní bere na mušku pokrokové hnutí, v jehož čele stojí prospěchářský vůdce, hledící upokojit své vlastní potřeby a zájmy. Inspirací pro ústřední postavu advokáta Stensgaarda byl prý Ibsenovi norský spisovatel a literární rival Björnsterne Björnson, tehdy společensky i politicky mimořádně angažovaná osobnost. Rozhlasovu inscenaci Spolku mladých nastudoval v roce 1960 režisér Vladimír Vozák v překladu Boženy Köllnové-Ehrmannové s herci Milošem Hájkem,


Karlem Šebestou, Helenou Kružíkovou, Evou Kubešovou a dalšími v Českém rozhlase Brno. Stejný režisér je podepsán i pod rozhlasovým zpracováním dramatu Opory společnosti (1877). Konzul Bernick, hlavní postava hry, směřuje veškeré konání k tomu, aby naplnil svou sociální roli: být „oporou společnosti“, vzorem ctností, úspěchu a rodinného života. Ibsen však nechává nahlédnout pod slupku Bernickovy osobnosti a ukazuje nepoctivost a faleš, která se skrývá uvnitř. Ať už se jedná o podvodné podnikání či neúctu k ceně lidského života. Obrat u konzula nastává nejprve při setkání s americkým příbuzným, který zná jeho minulost, a posléze v situaci, kdy sám málem přijde o syna. Režisér Vladimír Vozák nastudoval Ibsenovu hru již v roce 1956. Rozhlasová úprava Vladimíra Müllera vychází z překladu Jaroslava Kvapila a v hlavních rolích účinkují Štěpán Zemánek, Jarmila Lázničková či Ota Dadák. Čtvrtým představeným titulem bude jedno z nejhranějších Ibsenových děl Domeček pro panenky (Nora) (1879). Hra otevírá ve své době šokující téma nesvobody ženy v manželství – proto také byla po prvním uvedení pobouřeným publikem odmítnuta, při německém uvedení si diváci dokonce vyžádali změnu závěru hry. Děj se odehrává během vánočních svátků v rodině Helmerových. Noru Helmerovou dramatické události, točící se také kolem prozrazení jejího

4

dávného podvodu, dovedou k poznání vlastní trpké reality. Uvědomí si, že je pro svého manžela pouhou panenkou a jejich svazek není skutečným vztahem, ale jen hrou, jež se jí jeví stále obludnější. Aby Nora našla sebe samu, rozhodne se opustit manžela i rodinu a odchází. Režisérka Hana Kofránková obsadila do hlavní role rozhlasové inscenace slavné Ibsenovy hry (2004) herečku Danu Černou, Nořina manžela Helmera si zahrál Ivan Trojan. Dílo bylo nastudováno v překladu Františka Fröhlicha. Pětici ibsenovských titulů na Vltavě uzavře pro své téma dodnes silně rezonující drama Nepřítel lidu (1882). Na příběhu lékaře Stockmanna, který se marně snaží poukázat na závadnost vody v místních lázních, předvádí Ibsen bez obalu všechny nepřístojnosti „demokratické“ společnosti – korupci, strach o post a majetek i stádní myšlení a jednání většiny. V inscenaci Českého rozhlasu (1996) se v titulní roli „nepřítele lidu“ představí Viktor Preiss, protihráčem je mu František Němec v úloze Stockmannova bratra a místního starosty Petra. Skvostné obsazení doplňují Dana Syslová, Lucie Trmíková, Ivan Trojan, Michal Pavlata a mnozí další. I tento titul přeložil František Fröhlich a nastudovala jej režisérka Hana Kofránková. Klára Novotná

Český rozhlas 3-Vltava: Rozhlasové jeviště – vždy v sobotu od 14 hod.: 7. ledna 2012: Peer Gynt, 14. ledna 2012: Spolek mladých, 21. ledna 2012: Opory společnosti, 28. ledna 2012: Domeček pro panenky (Nora), 4. února 2012: Nepřítel lidu

21.11.2011 17:15:10

STRANA

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ

SOFI OKSANEN: OČISTA


FOTO — TONY HÄRKÖNEN

S

Spisovatelka Sofi Oksanen debutovala roku 2003 prózou Stalinovy krávy, ve které se dotkla ožehavého tématu bulimie a anorexie v souvislosti s pohnutými osudy hrdinů. Ani v dalším románu Baby Jane (2005) nepolevila; na pozadí lesbického vztahu se tu řeší deprese a úzkostné stavy. Světového věhlasu pak dosáhla svým třetím románem Očista, za nějž získala několik literárních ocenění v čele s prestižní cenou Finlandia. Vzhledem k tomu, že autorka má po otci finské a po matce estonské kořeny, dovoluje jí to obsáhnout obě země a pozorovat dění jakoby z odstupu. Je štiplavá, nesmlouvavá, vehementní. Hlasitě poukazuje na nejrůznější společenské „neřády a zlo“, na dědictví, které zanechal komunismus v zemích východní Evropy, zejména pak v Estonsku, které autorka dobře zná zejména z dětství, z cest za babičkou – fronty na maso, finské muže, kteří už na trajektu vyhledávají estonské prostitutky, pašované finské džíny, mnohem slušivější než estonské kalhoty, a finské dózy na kávu, do nichž přesypaná estonská hned chutná o něco lépe… rozdělený svět už historicky vzato zmizel, ale jeho následky jsou patrné dosud. Očista nejprve vznikla jako velmi úspěšná divadelní hra (autorka vystudovala dramaturgii na Divadelní fakultě v Helsinkách), následně jako román. Nyní se pracuje na operní podobě díla, kterou Sofi Oksanen sama staví nejvýše, mluví o ní jako o „svém největším zážitku“. Čtenáři mají zážitek už z románové podoby, jakkoli může být četba tohoto díla považována za určité „sebetrýznění“, protože se vůbec nedá říct, že je to čtení milé, pěkné, potěšující. Naopak.

Sofi Oksanen

5

Do děje vstupujeme v západním Estonsku v létě roku 1992 krátce poté, co se rozpadl Sovětský svaz a země získala zpět svou nezávislost. Na pozadí historických událostí se rozvíjí tragický příběh jedné rodiny, a to po dvou ženských liniích. Hlavní postavy jsou ženy dvou různých generací – Zara a Aliide. Aliide Truová je stará venkovská žena, která se stará o své zavařeniny, sbírá houby a suší byliny. Její život „předtím“ ovšem zdaleka nebyl poklidný. Nemohl ani být vzhledem k dějinným zvratům, ale i vzhledem k sobecké, neopětované lásce k muži její sestry. „...Láska to byla natolik sžíravá a šílená (a jak známo, od lásky je vždy jen krůček k nenávisti), až ji v šílené době v poválečném Estonsku dohnala i k šíleným činům, které s sebou přinesly absolutní citovou vyprahlost, ale hlavně stud a doživotní strach z odhalení.“ A pak se zničehonic na dvoře Aliide objeví zubožená dívka Zara. Její estonština zní zastarale, dívka zmateně mluví o útěku před násilnickým manželem, ale proč utekla sem, není to léčka? „...Vše se začne postupně vyjasňovat až ve chvíli, kdy se na kuchyňském stole objeví jedna stará fotografie, na níž se usmívají dvě krásné, nevinné dívky s odznakem Vlastenecké mládeže na hrudi – dvě sestry Aliide a Ingel.“ Ingel je Zařina babička. „Jenže Aliide nemá sestru. Její obraz už dávno vymazala z paměti. Zařin příchod do Aliidiny domácnosti spustí proud potlačovaných vzpomínek a návrat do minulosti je velmi traumatizující – válka, tvrdý nástup sovětské moci, pronásledování ideologických odpůrců, deportace do sibiřských lágrů, kolektivizace, kolaborace… Také Zara na Aliidinu pobídku začne vzpomínat na své dětství ve Vladivostoku – na nemluvnou matku, na babičku pozorující nebe a na kamarádku Oksanku, která se jednoho dne objeví s nabídkou skvěle placené práce v Německu.“ Té se naivní Zara chopí, ovšem „realita obchodu s bílým masem je naprosto šokující a návrat domů se pro Zaru začíná přesouvat do kategorie nedostižných snů.“ Působivý příběh románu ještě umocňuje autorčin jazyk – „přesný, úsporný, přesto velmi poetický, jako by z něj zaznívaly ozvuky Kalevaly“. (S využitím doslovu Lenky Fárové) Vladimíra Bezdíčková

21.11.2011 17:15:10

ROZHOVOR

Tanec života a smrti –

DIVADLO AUGUSTA

STRANA

a František Fröhlich, který slíbil pojednat Ibsena. Od ledna tedy na Vltavě začínáme vysílat cyklus s názvem Tanec života a smrti aneb Divadlo Augusta Strindberga, k němuž nám jeho autor Zbyněk Černík poskytl rozhovor. Kdybyste měl věnovat každé Strindbergově hře jeden díl pořadu, kolik by jich bylo? Téměř šedesát, a kdybychom započítali i některé fragmenty, tak dokonce přes šedesát. Jak patrno, Strindberg byl dramatik velmi plodný a produktivní.

6

sonáta). Právě v této pozdní, formou i obsahem převratné tvorbě spočívá podle mého názoru hlavní Strindbergův přínos světovému divadlu. Celé Strindbergovo dílo je silně autobiografické, nakolik je pro chápání Strindbergových her důležitá znalost autorova života? A jak důležitá je taková znalost pro překladatele? Ano, Strindberg se ve své tvorbě, dramatické i prozaické, opravdu často nechával inspirovat vlastními zkušenostmi a zážitky, zastával názor, že spisovatel se má chovat jako upír a „sát krev svých přátel, svých nejbližších, svou vlastní“. Přesto nelze mezi jeho život a jeho dílo klást úplné rovnítko, poněvadž své zážitky zpracovával a přetavoval se sobě vlastní zarputilostí a posedlostí. Výsledkem jsou zcela svébytná umělecká díla, k jejichž pochopení divák nebo posluchač nutně nepotřebuje znát autorův background. Překladateli ovšem taková znalost rozhodně neškodí, může mu pomoct správně analyzovat a interpretovat překládaný text.

STRINDBERGA Severský rok na Vltavě je dobrou příležitostí podrobně projít dramatický odkaz obou severských mistrů a zastavit se i u her z různých důvodů opomíjených.

Henrik Ibsen a August Strindberg vytyčili svým dílem nepominutelné milníky na cestě k modernímu evropskému dramatu 20. století. Ibsenovy hry, které se přímočařeji vztahovaly ke společenským otázkám své doby, došly značného uznání ještě za autorova života, Strindberg, jemuž povaha nedovolila podřídit svůj autorský přetlak předem postulovaným nárokům „dobře udělané hry“, se často plného docenění svých her nedožil. Severský rok na Vltavě je dobrou příležitostí podrobně projít dramatický odkaz obou severských mistrů a zastavit se i u her z různých důvodů opomíjených. Zasvěcenými průvodci nám budou překladatelé Zbyněk Černík, který se bude věnovat Strindbergovi,

H


Jak dlouho Strindbergovi trvalo, než jako dramatický autor našel svůj rukopis? Jak vypadaly jeho první pokusy, od které divadelní hry by měl vlastně začínat pomyslný seznam autorovy dramatiky? Za to, že se Strindberg stal dramatikem, paradoxně vděčíme mj. skutečnosti, že se neúspěšně pokusil o hereckou kariéru. Brzy se ukázalo, že pro toto povolání nemá žádné vlohy, a tak se rozhodl, že divadlo nebude hrát, ale psát. Začal dramatem ze současnosti Volnomyšlenkář, hrou na antické téma Hermione, jednoaktovkou V Římě a staroislandským příběhem o střetnutí pohanství s křesťanstvím nazvaným Psanec. Dva z těchto kusů byly sice uvedeny na nejpřednější švédské scéně, ve stockholmském Královském divadle, ale dnes už jsou to spíš jen kuriozity. Prvním Strindbergovým zralým dílem je Mistr Olof, zasazený do doby švédské reformace (16. století), kterým také začíná náš rozhlasový cyklus.

Jaké žánry Strindberg ve svém dramatickém díle obsáhl a ve kterém byl podle vašeho názoru nejsilnější? Žánrově je jeho dramatické dílo velmi pestré, najdete v něm tragédie, komedie, historické hry, pohádkové hry i díla, která se těžko dají zařadit do nějaké přihrádky. Největší význam je přikládán jednak jeho naturalistickým dramatům z 80. let devatenáctého století (Otec, Slečna Julie), jednak pozdním hrám, které vznikly po jeho hluboké duševní krizi v letech devadesátých a v nichž naturalismus nahradil expresionismus a symbolismus (např. Do Damašku, Hra snů a Strašidelná

Divadelní ústav vydal v letech 2000 a 2004 dvousvazkový výbor ze Strindbergových her v nových nebo revidovaných překladech. Řekl byste, že máme ze Strindberga v moderních překladech k dispozici vše podstatné, nebo něco zbývá přeložit? Tenhle výbor přišel na svět s velkými porodními bolestmi. Původně ho mělo v osmdesátých letech vydat nakladatelství Odeon, ale pak přišel převrat a ekonomické myšlení, takže hotová sazba prvního dílu byla rozmetána a celý projekt na dobrých deset let uložen k ledu. Až se ho nakonec chvályhodně ujal Divadelní ústav. Ale to jen tak na okraj. Myslím, že v oněch dvou dílech je opravdu to nejdůležitější, při sestavování každého výboru se však samozřejmě vždycky uplatňuje subjektivní hledisko, takže nevylučuji, že se v budoucnu ještě něco zajímavého ze Strindberga najde. Renata Venclová

Český rozhlas 3 - Vltava: sobota 7. 1. 2011 v 16:00 Tanec života a smrti, část 1. - Mistr Olof; sobota 21. 1. 2011 v 16:00 Tanec života a smrti, část 2. - Otec

21.11.2011 17:15:10

ČESKÝ ROZHLAS PŘIPRAVUJE ZÁSADNÍ ZMĚNY V červenci 2011 se stal novým generálním ředitelem Českého rozhlasu Peter Duhan, který ho prozatímně vedl od února 2010. Rozhodl se jej radikálně transformovat, zvýšit efektivitu provozu a vysílání a v některých částech obrovité instituce i kvalitu. Dotkne se reforma i Vltavy? A jaký má vlastně nový rozhlasový šéf názor na vysílání jediného masového média, které se zabývá tzv. menšinovými oblastmi kultury, jako je klasická hudba, jazz, literatura, dramatizace her a speciální dokumenty? Setkání s panem Duhanem bylo nakonec nečekaně příjemné a informačně zajímavé.

R

Jak se pod vaším vedením, pane řediteli, změní fungování Českého rozhlasu? Vnitřní organizační a metodické změny jsou už nastartovány a je to nevratný proces. Posluchače však jistě zajímá hlavně vysílání. Především zdůrazňuji, že nebudeme spěchat. Nejdříve musí být dobře postavena organizační struktura, být jasné, jaké chceme vysílací okruhy a koho chceme oslovit. Přišel jsem s vizí čtyř stanic.


STRANA

Obecně řečeno: jednička by měla být plnoformátovým národním okruhem, spojením regionálních stanic do společné sítě se společným programem, ze kterého by se regiony v pravidelných časech odpojovaly. Dvojka bude stanicí zpravodajského typu nynějšího Radiožurnálu, která však bude radikálně omlazena, kdy forma i obsah včetně hudby budou oslovovat hlavně mladší populaci. Trojka bude stanicí arte, tedy Vltava zhruba v dnešní podobě, přičemž bych byl rád, kdyby z oblastí vážné hudby, jazzu a slova měla větší podíl klasika. Diskutujeme o profilu čtvrtého okruhu, jenž by měl být stanicí mluveného slova. Na počátku by asi bylo určité spojení Českého rozhlasu 6 a Rádia Česko, ale neměla by být pouze zpravodajsko-publicistickou, tudíž i analytickou, stanicí, ale produkovala by všechny formáty spojené se slovem, tedy například i autorská čtení, radiodramata a dokumenty, ale jiného typu, než by se vysílaly na stanici arte. Stanice tohoto typu v Evropě úspěšně existují, příkladem může být Deutschlandfunk. Nebude obtížné nalézt hranici mezi trojkou a čtyřkou? Myslím, že ne. Bude záležet na koordinaci programových schémat a řízení stanic. Jeden malý příklad: Vltava bude mít projekty z klasické literatury a stanice mluveného slova se spíš bude zabývat literaturou faktu. Jak vidíte současný profil Vltavy? V daném kontextu stanic Českého rozhlasu je velmi dobře vyprofilovaná. Nechci ji kritizovat, neboť jsem mimořádně spokojen. Nicméně kdyby vznikla stanice mluveného slova, zákonitě by to mělo vliv na Vltavu, a proto si myslím, že by mohla být posílena její hudební složka. Zdůrazňuji však, že je v tuto chvíli předčasné hovořit o detailech. Je to proces, který by měl být ukončen v roce 2014. Takže máme dost času na to, abychom portfolio stanic Českého rozhlasu důkladně vyprofilovali. Významnou součátí vysílání Vltavy je jazz. Před rokem byl spuštěn nový digitální formát s názvem

7

FOTO — ČRO

ROZHOVOR

Euro jazz. Jedná se sice o detail, o kterých zatím mluvit nechcete, nicméně zachoval byste v novém schématu Českého rozhlasu tento formát? Zcela určitě! Je to velmi dobrý projekt a líbí se mi práce šéfredaktora trojky Lukáše Hurníka, který velmi dovedně a racionálně pracuje s aktuálními digitálními, internetovými „klony“ Vltavy. To je standardní cesta, která odpovídá vývoji na západ od našich hranic. Správně totiž pochopil, jakým směrem se má v jeho segmentu vysílání arte digitalizace vyvíjet. Jaký máte názor na současné fungování Vltavy? Narazil jste na člověka, který je s vysíláním Vltavy skutečně spokojen. Opakuji, že momentálně tam nevidím nic, co by mi výrazně chybělo. Samozřejmě občas se stanou nějaké chyby, ale ty vyplývají z běžného provozu a jsou to záležitosti konkrétních lidí. Současné schéma Vltavy, v českém mediálním kontextu unikátní, je širokým mixem vážné hudby, jazzu, mluveného slova v nejrůznějších podobách, zpravodajství, dokumentu a experimentu. Bude tento model zachován, nebo by měla stanice projít nějakou radikální změnou?

21.11.2011 17:15:11

ROZHOVOR

Ne, to v žádném případě říci nechci. Jestli budeme měnit a nově profilovat stávající stanice, jak jsem už zmínil, tak jsem přesvědčen, že se budeme muset zabývat i trojkou a možná hledat ještě další prvky, které teď ve vysílacím schématu nejsou a měly by tam být. Prostě udělat vše pro to, aby Vltava v portfoliu stanic Českého rozhlasu zůstala platformou pro spíše náročnější posluchače. Takže určitým programovým změnám se jistě nevyhneme. Jsem ale přesvědčen, že i kdyby nebylo naší reformy, tak by v následujícím čase logicky kolegové z Vltavy přišli s nápady, jak vysílací schéma pozměnit či vylepšit. Mimochodem jednou ze zásadních změn v roce 2012 bude vytvoření center výroby. Mezi nimi bude i Centrum experimentální tvorby, přímo předurčené k tomu, aby ve spolupráci s Vltavou vytvářelo experimentální formáty. Důrazně však musím dodat, že současný rovnoměrný mix zůstane zachován. Kolegům a tvůrcům z Vltavy se to povedlo a vysílání je v daném kontextu optimální a vyvážené.

Jako u všech špičkových manažerů je zde tedy riziko podlehnutí faktoru moci. Jak toto nebezpečí zvládáte, jaký máte korektiv? Zaskočil jste mě. Nikdy jsem si vlastně neuvědomil, že mohu potenciálně ovlivňovat životy přibližně 1500 lidí. Nicméně odpovědnost, kterou mám, je ve mně každý den. Čeká nás totiž velmi složité období restrukturalizace, pro řadu mých kolegů bude velmi obtížné a lidsky složité. Jako generální ředitel, na kterého byly delegovány určitě pravomoci, bych mohl postupovat direktivně a nezabývat se názory jiných, ale to není moje cesta. Chci vést dialog a dospět ke společnému řešení, které se samozřejmě některých lidí může dotknout a být pro ně nepříjemné. Jasně jsem řekl, že dojde i k určité redukci počtu zaměstnanců. Co se týká pojmu moc, tak to není moje ambice. Řídit tuto starobylou instituci totiž vyžaduje určitou pokoru. Pak totiž mohu přijmout a vyrovnat se s jiným, někdy i nepříjemným názorem a citlivě revidovat některé svoje plány.

Z merita poslání Vltavy vyplývá, že vysílání je finančně náročné. Neměli by se její posluchači bát projektové redukce? Pokud budu v křesle generálního ředitele, což by mělo být šest let, tak je to naprosto vyloučené!

Lze takovouto pozici vnímat i jako poslání? V tom dobrém slova smyslu, nepateticky, ano. Myslím, že v čele institucí, jako je třeba Národní divadlo, Národní galerie, Česká televize i Český rozhlas, by měli být lidé, kteří kromě přirozených ambicí mají vizi či poslání, jak říkáte, které je však limitováno délkou funkčního období.

Mám pocit, že Vltava je - co se týká například honorářů autorům - podfinancovaná. To je bolavý problém, o kterém ve vedení Českého rozhlasu víme a netýká se to jen Vltavy (v regionech je to ještě horší). K financování musíme přistoupit systémově. Nejdříve bude vypracován šestiletý finančně strategický plán celého rozhlasu a potom podle potřeb jednotlivých stanic na konkrétní rok budeme uvolňovat cílovým, důležitým projektům peníze. I kolegové z Vltavy se budou muset naučit svoji tvorbu s několikaletým výhledem plánovat se stanovením priorit! Český rozhlas má hodně zaměstnanců, je vlastně velkou firmou. Vaše odpovědnost je tedy velká a vliv na životy stovek lidí nemalý.


Jakou máte rád klasickou hudbu? Rád poslouchám ruskou hudbu - Čajkovského a Musorgského. Obecně se mi líbí hlavně hudba se silným příběhem a emocionalitou. Velký příběh cítím třeba i v Beethovenovi, z modernějších v Orffovi nebo v Sibeliovi, ke kterému mě přivedla moje manželka. Z našich komponistů je to na prvním místě Dvořák. Když se potřebuji soustředit, tak s dýmkou vychutnávám nezřídka i krásu Novosvětské symfonie. Luboš Stehlík

„

STRANA

8

STÁL JSEM U MOZARTOVA PULTU!

“

JOSEF KEILBERTH a Německý filharmonický orchestr v Praze

M

Mnichovskou dohodou a obsazením pohraničních oblastí Československa skončila po padesáti letech činnost pražského Nového německého divadla, otevřeného roku 1888 Wagnerovou operou Mistři pěvci norimberští. Divadlo, které poskytlo po roce 1933 útočiště mnoha uprchlíkům z Německa a které bylo (podle hlediska norimberských zákonů) „ovládáno Židy“, nemohla Říše potřebovat. Divadelní orchestr byl na hodinu propuštěn. Jak se lze dočíst roku 1940: „Pouze rychlému zásahu říšského ministra osvěty a propagandy lze vděčit za to, že se toto staré, na tradice bohaté hudební těleso nerozpadlo, nýbrž pod jménem Sudetoněmecký filharmonický orchestr nalezlo útočiště v Liberci.“ Liberec, nyní hlavní město Sudetoněmecké župy, nezůstal sídlem orchestru dlouho. „Už několik měsíců po zřízení Protektorátu Čechy a Morava, v srpnu 1939, se vrátil orchestr opět do staré vlasti,

21.11.2011 17:15:12

AKADEMIE

Mnoho času na rozhodování o nabídce na převzetí orchestru v Praze neměl a pravděpodobně se ani příliš nerozmýšlel. Po létech přiznal – podobně jako mnozí jiní –, že emigraci si neuměl představit, a Praha jej lákala. Přece jen to nebyla říše a měl za to, že zde bude moci bez ohledu na politiku vybudovat těleso podle vlastních představ. V Německé filharmonii, „nejsilnějším útočišti němectví“, jak byl orchestr propagandisticky charakterizován, nebyli pouze Němci. Mnozí z hudebníků prošli za svůj život nejrůznějšími kapelami po celém území bývalé monarchie. V orchestru také často vypomáhali hráči orchestru Národního divadla či České filharmonie. FOTO — ARCHIV

do nyní německé Prahy,“ čteme dále. Historicky se jeho vznik odvolával až k historii Nosticova divadla a mozartovské tradici. „Bylo jen potřeba pro slavný, avšak krizí poznamenaný orchestr najít dirigenta, jenž by byl hoden a schopen toho, pokračovat ve velké hudební tradici města.“ Oním vhodným a schopným se stal třicetiletý Josef Keilberth. Od jeho nástupu nesl orchestr jméno Německý filharmonický orchestr. Vznik orchestru byl dílem Josepha Goebbelse. Cílem bylo vytvořit v okupované zemi protiváhu České filharmonii. Josef Keilberth (nar. 1908) pocházel z rodiny hudebníků čtyř generací. Nacistický režim po-

STRANA

třeboval mladé, schopné umělce, toužící po kariéře. Ne náhodou se stal Keilberth roku 1935 generálním hudebním ředitelem v Karlsruhe a jeho konkurent v konkurzu – Herbert von Karajan – získal téhož roku tutéž funkci v Cáchách. Karajanova další kariéra stoupala rychleji, pojistil si ji vstupem do nacionálně socialistické strany už roku 1933. Keilberth uváděl v Karlsruhe Beethovena, Mozarta a Wagnera, kteří se stali dominantou jeho repertoáru, ale také Dvořáka a Smetanu – a Stravinského ještě v době, kdy už byl tento skladatel nacisty zařazen mezi „zvrhlé umělce“.

Josef Keilberth

V prvním prohlášení pro tisk Keilberth svěřil, že chce vybudovat program, zahrnující všechny styly a soustředit se na velikány Beethovena, Mozarta, Brahmse, Schumanna a Brucknera. A opatrně dodal, že soudobá díla přijdou teprve tehdy, až se s orchestrem více sžije. Orchestr neměl zpočátku stálé působiště; Rudolfinum sloužilo od roku 1918 nyní rozpuštěnému československému parlamentu a ve Smetanově síni hrála Česká filharmonie.


Německá filharmonie hrála v Německém domě (dnešní Slovanský dům), bývalém Novém německém divadle, v sále Radiopaláce, Lucerny či – při mimořádných příležitostech – ve Španělském sále na Hradě. Uskutečnila řadu koncertů mimo Prahu, především v tzv. župě Sudety a na Moravě, zajížděla také do Saska a několikrát hostovala ve Vídni. Během pěti pražských let dirigoval Keilberth asi čtyři stovky koncertů (i u jiných orchestrů). V Praze se mu líbilo a vydržel tu bez konfliktů po celou válku, aniž by se musel před svými pány příliš hrbit. 16. října 1941, několik dní po příchodu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a první vlně zatýkání, bylo slavnostně otevřeno pražské Rudolfinum, jehož sálu byla vrácena funkce koncertní síně. Závěr roku 1941 byl vyvrcholením celoříšských oslav 150. výročí Mozartova úmrtí. Josef Keilberth řídil 29. října na autentickém místě, ve Stavovském divadle, Mozartova Dona Giovanniho. Do deníku si poznamenal s vykřičníkem: „Stál jsem u Mozartova pultu!“ Se svým orchestrem pořídil četné rozhlasové nahrávky, mezi nimi například také Brucknerovu Čtvrtou symfonii, Dvořákovu Sedmou symfonii, Smetanovu symfonickou báseň Z českých luhů a hájů či Janáčkovu Sinfoniettu. Dochovaly se pouze tři záznamy, s Haydnovou Symfonií „Hodiny“, Mozartovou Pražskou symfonií a Italskou serenádou Hugo Wolfa. Poslední koncert Německé filharmonie se uskutečnil 1. května 1945. Na programu dalšího, již neuskutečněného, měl být Smetanův Blaník, skladba, která se stala tři měsíce předtím osudovou pro člena České filharmonie a hudebního kritika Zdeňka Němce, když ve své recenzi

9

na provedení Mé vlasti Českou filharmonií napsal: „Smetanova Má vlast je z děl, odolávajících všem přívalům času a náporu okolností. Ve své jednoznačnosti nepřipouští jiný výklad, než ten, který je dán idejí Blaníka. Dílo k nám promlouvá a strhuje s prvními akordy Vyšehradu až k vítěznému pochodu blanických rytířů, přicházejících v nejtěžší chvíli národa a přinášejících mu spásu a vyprostění z pout poroby a temna.“ Zdeňka Němce stály tyto věty život. Jak si vysvětlit, že Joseph Keilberth těsně po Hitlerově smrti a před zcela zřetelně se blížícím koncem války začal studovat Smetanův Blaník? Sedmého května byl Joseph Keilberth zatčen a uvaleno na něj domácí vězení. 9. května odvedla revoluční garda celou rodinu na shromaždiště osob, určených k odsunu. 3. června přistáli parníkem v Pirně u Drážďan. Čtyři roky pak Keilberth vedl Saskou státní kapelu a současně Státní kapelu Berlín, než se jeho cesta znovu proťala s bývalým orchestrem, jehož členové byli rovněž zařazeni do odsunu a ocitli se v převážné většině v Bamberku. Od roku 1958 až do své předčasné smrti roku 1968 stál Josef Keilberth v čele Bamberských symfoniků, kteří se dnes jmenují Bavorská státní filharmonie. Současně byl v letech 1951 až 1959 generálním hudebním ředitelem v Hamburku, a poté v Bavorské státní opeře v Mnichově. Josef Keilberth zemřel 20. července 1968 během představení Wagnerovy opery Tristan a Isolda v mnichovském Národním divadle. „Když Tristan zpíval slova ‚Nech mě zemřít...‘, dirigent se zhroutil,“ začínaly nekrology. Josef Keilberth je pochován na lesním hřbitově v Grünwaldu u Mnichova. Vlasta Reittererová

21.11.2011 17:15:12

VÁNOCE

STRANA

10

VÁNOČNÍ HUDEBNÍ JÁSÁNÍ… … S BACHEM, DVOŘÁKEM, RYBOU, JAZZULÁTKEM A TŘEMI TENORY

Sváteční vysílání Vltavy bude mít hned několik hudebních vrcholů. Vánoční oratorium Johanna Sebastiana Bacha zazní na Štědrý den a Hod Boží. Šestice kantát, které Bach použil pro vánoční svátky roku 1734 (a které podruhé zazněly až v prosinci 1857), nás čeká v provedení, které slibuje velký zážitek: drážďanský chlapecký sbor Kreuzchor a Drážďanská filharmonie. Půjde o záznam prosincových koncertů z Kreuzkirche. 24. prosince bude Bachově hudbě předcházet ještě rozhovor s Helenou Medkovou, překladatelkou bachovské monografie z pera Christopha Wolffa. Tato monumentální kniha, vydaná v roce 2000 v USA, shrnuje vědění o geniálním barokním skladateli, varhaníkovi,


cembalistovi, pedagogovi a hudebním teoretikovi. Její autor působí od roku 1976 jako řádný profesor hudebních věd na Harvardově univerzitě, od roku 2001 je ředitelem Bachova archivu v Lipsku. Štědrý vltavský večer samozřejmě nemůže být bez České mše vánoční Jakuba Jana Ryby. A také nebude. Před půlnocí zazní nová nahrávka u nás nejpopulárnější vánoční skladby. Je pod ní podepsán dirigent Marek Štryncl, který ve svém nastudování (s Komorní filharmonií Pardubice, Českým chlapeckým sborem Boni Pueri a se sólisty A. Hlavenkovou, S. Čmugrovou, J. Ondrejkou a R. Janálem) vyšel z neobvyklých pramenů. „Rybova Mše prodělala dlouhý vývoj. Skladatel ji psal v roce 1796, dochovaly se nám dobové party, ale ne partitura. Ryba psal Mši pro své podmínky, místo, kde působil, tedy Rožmitál, a víme, že je tam velmi maličký kůr. A tak mše byla původně hrána ve velice komorním duchu. Protože však postupně získala velkou oblibu u lidí, bylo samozřejmě v některých místech možné i záhodné toto obsazení rozšířit. My vycházíme z partitury z roku 1827, jedná se o první dochovanou partituru díla vůbec. Zajímavé je, že na rozdíl od původní verze má už rozšířené orchestrální obsazení. Dokonce je zde přidán fagotový part. Vybrali jsme si k tomuto provedení chlapecký sbor, protože právě takový přímo asistoval skladateli. Sóla jsme ovšem svěřili zpěvákům dospělým...,“ říká Marek Štryncl.

K radostným ódám na narození Jezulátka se na Štědrý den připojí také jazzoví zpěváci a muzikanti. Jak jsi krásné, Jazzulátko – to je podvečerní pořad, do kterého Aleš Benda vybere vánoční písně a koledy z celého světa. A jak slibuje, budou „v synkopovaném balení“. Během vánočních svátků zavítají do našich příbytků – prostřednictvím rozhlasových vln – tři velká T operního světa. Vždy v 15 hodin. Na Štěpána to bude Plácido Domingo v záznamu koncertu z letošního srpna, kdy vystoupil na závěrečném koncertu Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov. Doprovázel Symfonický orchestr Českého rozhlasu. O den dřív se potěšíme pěveckým uměním Josého Carrerase. A nezapomenutelný hlas Luciana Pavarottiho bude znít na Štědrý den. K pěveckým legendám se připojí také basista Richard Novák – na Boží hod bude Vltava v rozhlasové premiéře vysílat jeho novou nahrávku Biblických písní Antonína Dvořáka. Vznikla začátkem listopadu 2011 v kostele sv. Jakuba v Praze – za doprovodu varhanice Ireny Chřibkové a mimochodem: měsíc po 80. narozeninách Richarda Nováka. Zmiňme ještě jeden hudební svátek letošních Vánoc. 26. prosince večer zazní opera Rusalka Antonína Dvořáka. Završíme tak letošní oslavu 170. výročí skladatelova narození a zároveň uzavřeme cyklus jeho oper, který se na Vltavě od konce srpna vysílal (s výjimkou opery Alfred, která dodnes není nahraná). Zároveň se v tento den propojí vltavské literární a hudební vysílání. Odpoledne totiž zazní hra Ondina – i ona vypráví o vodní víle, která se zamiluje do člověka a za jeho lásku vymění svoji nesmrtelnost. Dvořákovu vodní vílu Rusalku bude – v nahrávce, která vznikla právě před 50 lety – zpívat Milada Šubrtová. V dalších rolích účinkují Eduard Haken, Ivo Žídek, Ivana Mixová nebo Václav Bednář. Orchestr a sbor Národního divadla řídí Zdeněk Chalabala. Petr Kadlec

21.11.2011 17:15:14

VÁNOCE

STRANA

POSLEDNÍ ADVENTNÍ NEDĚLE

NA VLNÁCH EURORADIA

I

Intenzivnější vnímání lidské i internacionální sounáležitosti v období Vánoc a přelomu roku bezpochyby přispívá k tomu, že si Vánoční dny Euroradia konané každoročně v poslední adventní neděli získaly za dvě desítky let své existence mimořádnou oblibu a trvale patří k předvánočnímu vysílání řady evropských i zámořských rozhlasových stanic. Celodenní rozhlasová štafeta, která putuje mezi evropskými regiony, dává poznat poetiku jednotlivých hudebních kultur, blížící se sváteční atmosféru a symboliku tradic reflektující tajuplný biblický příběh v umělecké i folklorní tvorbě. Letošní Vánoční den Euroradia zahájí program z Prahy a během dne zazní vysílání z Chorvatska, Portugalska, Dánska, Finska, Holandska, Lotyšska, Islandu, Estonska, Bavorska, jihozápadního Německa a Irska. Z celkem 12 programů nabízí Český rozhlas 3 – Vltava výběr pěti vysílaných v rámci kolektivního přímého přenosu nebo uvedených s několikahodinovým zpožděním ještě týž den. Program, který bude reprezentovat Český rozhlas, je částí záznamu veřejného koncertu ze 7. prosince, kdy v kostele sv. Šimona a Judy v Praze zazní v provedení souboru Musica Florea pod vedením Marka Štryncla a sólistů Barbory Sojkové, Sylvy


Čmugrové, Jana Ondrejky a Tomáše Krále díla Jana Dismase Zelenky – Magnificat C dur a Missa Nativitatis Domini. Zelenka byl jedním z velkých evropských skladatelů první poloviny 18. století, byl respektovanou tvůrčí autoritou i pro Johanna Sebastiana Bacha. Navzdory tomu se Zelenkova tvorba dostala v Evropě na dlouhé období do stínu jiných velkých osobností baroka. Nicméně kvalita a osobitost Zelenkova kompozičního rukopisu podnítily v posledních desetiletích zájem muzikologů i souborů specializovaných na autentickou interpretaci staré hudby. Dokladem tohoto zájmu je i skutečnost, že během Vánočního dne Euroradia zazní Zelenkovo dílo ještě jednou, a to ve večerním programu vysílaném z jihozápadního Německa. Přesně v poledne bude stanice Vltava pokračovat příspěvkem Portugalského rozhlasu. Ten zahájí krátká skladba britského soudobého skladatele sira Johna Tavenera, který se systematicky věnuje duchovní tvorbě a vokálním žánrům, pak bude nabídka pokračovat výběrem hudby od středověku až po romantismus, zastoupena budou samozřejmě díla domácích skladatelů. Interprety budou sopranistky Rita Venda a Joana Guimarães, soubor Capella Duriensis s dirigentem Jonathanem Ayerstem.

11

Bezprostředně pak naváže koncert, který v předstihu několika dní natočil Dánský rozhlas v kodaňském křesťanském kostele. Pestrý program bude zahrnovat nové aranže skladeb Georga Friedricha Händela a Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, také Gruberovu populární vánoční píseň Tichá noc, která by ale měla zaznít v arabštině, a tradiční chanukovou hudbu. Interprety budou Vokální soubor Dánského rozhlasu a Blízkovýchodní mírový orchestr z Kodaně se svým uměleckým vedoucím Henrikem Goldschmidem. Odpolední blok, ve kterém bude Český rozhlas 3 – Vltava sdílet vysílání Vánočního dne Euroradia, uzavře příspěvek Finského rozhlasu, který nazval svůj program Mare Nostrum - hudba Pobaltí a Středozemí a sestavil jej převážně z hudby italských a dánských barokních skladatelů, zastoupena jsou jména C. Malvezzi, D. Buxtehude, D. Friderici, L. Dijkman, A. Kirchhoff, M. Cazzati, S. Rossi a C. Monteverdi. Sólistkou bude sopranistka Maria Kristina Kiehr a Helsinský barokní orchestr bude dirigovat Aapo Häkkinen. Vysílání Vánočního dne Euroradia bude stanice Vltava věnovat ještě podstatnou část večera. S dvouhodinovým zpožděním bude uveden program Islandského rozhlasu s podtitulem Islandské renesanční Vánoce. Zpěvy z rukopisů z 15. – 17. století a tradicionály v současných aranžích Hildigunnury Rúnarsdóttir a Hugiho Gudmundssona zazpívá Komorní sbor Carmina, doprovázený loutnistou Karlem Nyhlinem, program nastudoval a řídit bude umělecký vedoucí souboru Árni Heimir Ingólfsson. Z příspěvku Chorvatského rozhlasu zazní Koncert g moll pro varhany, smyčce a tympány Francise Poulenca v provedení Pavaoa Masice a Symfonického orchestru Chorvatského rozhlasu s dirigentem Tonci Bilicem. Na závěr vysílání Vánočního dne Euroradia se Český rozhlas opět připojí ke kolektivnímu přímému přenosu z jihozápadního Německa. Collegium Vocale Gent a Freiburský barokní orchestr, který bude dirigovat Marcus Creed, provedou Orchestrální suitu č. 1 C dur a Kantátu „Nun komm, der Heiden Heiland“ Johanna Sebastiana Bacha a nakonce zazní Missa dei filii Jana Dismase Zelenky. Dagmar Henžlíková

21.11.2011 17:15:14

VÁNOCE

STRANA

12

FOTO — ARCHIV ČRO

EDUARDO DE FILIPPO: FILUMENA MARTURANO

Italskou kinematografii dovedli její tvůrci v padesátých a šedesátých letech na samý vrchol. Nejlepší italští režiséři přišli s nezaměnitelným stylem, scenáristé psali děje a postavy, s nimiž se mohli ztotožnit i diváci za hranicemi Itálie, a tváře italských hereček a herců se nadlouho staly ikonami filmového průmyslu i estetickým ideálem. Italové excelovali nejen ve vážných tématech, které přinášel zejména poválečný neorealismus, ale i v komediích. Točili je s typickým italským temperamentem, zalidňovali je pestrou škálou postav od krasavic a krasavců až po bizarní typy jako by zrovna přišlé z ulice nějakého rušného italského náměstí, nebo naopak z ospalého venkova. Na celé řadě těchto komedií se jako scenárista podílel v Itálii již tehdy velmi oblíbený dramatik Eduardo de Filippo. Dialogy jeho divadelních komedií psané

I

JEAN GIRAUDOUX: ONDINA Ondina je stvoření z rodu rusalek a víl, bytost zrozená z vody – má její průzračnost i živelnou sílu, životadárnost i hrozbu záhuby. Rytíř Hans je prvním mužem, příslušníkem lidského rodu, kterého Ondina spatří. Od toho okamžiku je k němu

Tvůrčí tým Filumeny Marturano

často v neapolském nářečí znali jeho diváci nazpaměť a de Filippovi neřekli jinak než Eduardo. De Filippo skvěle ovládal techniku stavby komediálního děje i dialogu. Nasával ji už jako dítě, v prostředí divadla jako syn herce a kostymérky doslova vyrostl. Od pěti let, kdy se jako herec sám

připoutána hlubokou, nekonečnou láskou – láskou absolutní, kterou duše člověka nemůže obsáhnout. Okouzlený Hans opouští kvůli Ondině všechny ostatní ženy, i krásnou snoubenku Bertildu, ale střet s lidským světem, s jeho malostí, lhostejností a přetvářkou, znamená pro čistou Ondinu jen zklamání a bolest. Svou upřímností a bezprostředností nastavuje zrcadlo pokřivené společnosti, její veliký cit však nemůže skončit jinak než zkázou. Takto zpracoval francouzský prozaik a dramatik Jean Giraudoux v literatuře nejednou použitý motiv nepozemské bytosti, rusalky, opuštějící pro lásku k člověku bezpečí


objevil na jevišti, získával cit pro vytváření komického efektu, poznával, na co divák takzvaně zabírá. Komedie Filumena Marturano svázaná opět s neapolským prostředím byla jednou z jeho nejpopulárnějších, přes veškerou komiku se dotýkala i jevů soukromého života Italů svázaného

vodní říše a mířící do světa lidí. Vytvořil hru, kterou nazval právě podle hlavní hrdinky Ondina. Nádherným, básnivým jazykem v ní přetavuje archetypální příběh do podobenství společnosti, v níž je vroucí cit vědomě umlčen netečností a opravdovost pokrytectvím. Jak připomíná Ondině královský komoří: „Dvůr je místo posvátné a člověk zde musí velice bedlivě střežit dva zrádce – svou řeč a svou tvář. Máte-li strach, musíte předstírat odvahu. Jestliže lžete – upřímnost. A kdybyste někdy náhodou chtěla říct pravdu, je lépe se tvářit, že lžete. Pravda tak dostane jistý nádech dvojsmyslnosti a vy máte možnost

kdykoliv vycouvat.“ Rozhlasovou adaptaci Ondiny připravuje pro Český rozhlas režisér Petr Mančal. Do hlavní role Ondiny obsadil členku pražského Divadla na Vinohradech Lucii Štěpánkovou, rytíře Hanse svěřil Davidu Novotnému a princeznu Bertildu Nině Horákové. V dalších úlohách se představí celá plejáda vynikajících herců – Ladislav Frej, Svatopluk Skopal, Lucie Trmíková, Otakar Brousek ml., Ladislav Mrkvička a mnozí další. Hynek Pekárek Premiéra: Druhý svátek vánoční 26. prosince 2011 od 13.30 hodin.

21.11.2011 17:15:15

VÁNOCE

STRANA

Hynek Pekárek Premiéra: neděle 25. 12. 2011, 15.30 hodin


FEDERICO FELLINI: LAVIČKA V PARKU Své rodné město Rimini, jemuž složil největší hold ve svém nezapomenutelném filmu Amarcord, opustil Federico Fellini sotva odmaturoval. Jak sám vzpomínal, neměl v té době ještě ponětí, čemu se v životě bude věnovat: „připadalo mi, že nikdy nebudu dospělý a v podstatě jsem se nemýlil“. V Římě, kam v roce 1937 odešel, se zpočátku protloukal jako karikaturista a reklamní kreslič, než zakotvil u novin. Později se začal prosazovat jako scenárista u filmu, na dráhu režiséra, jehož bytostnou vlastností, jak se mu tehdy jevilo, musí být záliba v tyranském ovládaní druhých, však tehdy ještě ani nepomyslel. Málo se ví, že ve válečných letech se sblížil s rozhlasem. Pro rozhlasovou společnost EIAR psal scénáře skečů, komedií a seriálů. V rozhlasové budově také došlo jednoho dne roku 1942 k osudovému setkání. V kanceláři šéfa programu potkal mladý a úspěšný rozhlasový autor začínající herečku, která se právě začala prosazovat v rozhlasovém dramatickém programu. Ta herečka se jmenovala Giulietta Massina a stala se nejen jeho celoživotní partnerkou, ale i stálou protagonistkou jeho filmů. Přestože rozhlasová scenáristika byla pro Felliniho vítaným zdrojem obživy, nebral ji nikdy na lehkou váhu, o čemž svědčí i skutečnost, že rozhlasové scénáře podepisoval vždy celým jménem, zatímco pod novinové články připojoval pouhé

FOTO — WIKIPEDIA

tradiční katolickou morálkou v oblasti erotiky a manželství. Na první pohled se proto Filumena Marturano může jevit jako poněkud lokální komedie. Přesto její příběh, kde se nevázaná komika často ředí slzami, oslovil milióny diváků po celém světě. Zásluhu na tom má pochopitelně film, ve kterém protagonisty příběhu o nekonvenčním vztahu bývalé prostitutky Filumeny a bohatého neapolského obchodníka Domenica sehrál „filmový pár snů“: Sophia Lorenová a Marcello Mastroianni. Oba skvělí herci propůjčili hlavním postavám svou půvabnou tvář a zahráli jejich role s věrohodností i citem pro jejich charakter. Zápletka komedie přitom není nijak složitá. Filumena, která s Domenicem po léta žije v neposvěceném vztahu, předstírá vážnou nemoc, aby liknavého Domenica konečně donutila k sňatku. Domenico podlehne, ale když Filumena zázračně vstane ze smrtelné postele, urazí se a dělá vše proto, aby sňatek zrušil. Filumena, aby sňatek zachránila, přizná Domenicovi, že se ke lsti uchýlila jenom proto, aby zajistila řádnou rodinu pro své tři děti, jejichž narození dosud tajila a z nichž jedno je Domenicovo. Domenica tím poněkud nalomí, ale aby si ho pojistila, nikdy mu neprozradí, který ze tří chlapců je skutečně jeho. „Děti jsou přece děti, všechny jsou stejné“, říká Filumena Domenicovi a ten její pravdu nakonec přijme. Příběh končí happy endem – skutečnou, dobrovolnou, nekamuflovanou svatbou. Jako vždy u de Filippa jsou komické efekty vyvažovány nezbytnou dávkou sentimentality, na niž slyší a jistě bude i nadále slyšet to nejširší publikum. De Filippovi se podařilo to, co se v divadle podaří málokomu, byl respektován kritikou a milován širokou obcí diváků. Filumenu Marturano režírovala Lída Engelová, která ji kdysi na počátku své kariéry inscenovala v olomouckém divadle. Do hlavních rolí obsadila Simonu Stašovou a Viktora Preisse. Nejen oni, ale i další angažovaní herci si v nestárnoucí komedii zahráli s velkou chutí a nasazením, atmosféru v karlínském studiu po celý čas natáčení jakoby prohřívalo slunce z autorovy rodné Neapole.

Federico Fellini

Federico. Ve čtyřicátých letech dvacátého století napsal desítky rozhlasových programů, od nejdrobnějších skečů až po rozhlasové hry, v archivu se jich však do dnešních dnů zachoval pouhý zlomek. Po válce už se Fellini věnoval výhradně filmu a ještě za svého života se stal legendou. Jeho rozhlasová éra pochopitelně skončila v zapomenutí. Zájem o Felliniho rozhlasovou tvorbu přišel až v následujícím století. V italském veřejnoprávním rozhlasu RAI režisér Idalberto Fei postupně natočil pět dochovaných Felliniho rozhlasových her. Jeho inscenace hry Mimořádný program číslo 7 získala v roce 2001 prestižní ocenění festivalu Prix Italia. Hru v následujícím roce režíroval v Českém rozhlase Ivan Chrz s excelujícím Miroslavem Donutilem v postavě cholerického

13

režiséra. S režisérem Idalbertem Feiem jsem se před několika lety sešel v porotě festivalu Prix Italia, slovo dalo slovo a nedlouho po mém návratu přišel do redakce balíček z Itálie. Obsahoval kopie všech rozhlasových her Federica Felliniho z archivu RAI. Z kolekce jsme se s překladatelkou Marinou Feltlovou nakonec rozhodli vybrat hru Lavička v parku, protože nejlépe dokládala, jak se již v rozhlase rodil typický felliniovský styl plný fantaskního vidění skutečnosti, bláznivého humoru a nostalgického vzpomínání na dobu dětství. Marina Feltlová, která již předtím přeložila drobnou Felliniho rozhlasovou hříčku Milostné dopisy, i tuto hru převedla s velkým citem pro felliniovské obrazné cítění dramatických situací. Přesto nastala malá potíž, ve scénáři se nedochovala část textu, a tak jsem byl nucen jeden z příběhů hry částečně „rekonstruovat“. Lavičku v parku režírovala Hana Kofránková, která ve spolupráci se zvukovým designérem Ladislavem Železným vybavila hru hudebními citacemi z filmů, jejichž dvorním skladatelem byl Nino Rota. A jako hudební žertík přidala motiv z jednoho dávného českého šlágru: jeho text se totiž do hry, v níž lavička vypráví novináři příběhy návštěvníků parku, náramně hodil. Pamětníci jistě již tuší, pro mladší posluchače uveďme alespoň začátek textu: „Kéž lavičko, kéž bys promluvila…“ Hynek Pekárek Felliniho lavička promluví, česky, hlasem Báry Hrzánové, v sobotu 24. prosince ve 14.00 hodin.

21.11.2011 17:15:15

ROZHOVOR

STRANA

VÁNOČNÍ SVÁTKY

V BACHOVĚ

HUDBĚ Rozhovor s Vladimírou Lukařovou nejen o liturgickém roku

V

Vladimíra Lukařová v Českém rozhlase pracovala od roku 1990 do roku 2008. Připravovala na stanici Vltava programy v cyklech Liturgický rok, Duchovní hudba a Musica antiqua.Duchovní hudbou se zabývala rovněž ve svátečních pořadech, jako byly Biblické postavy v Händelových oratoriích či Velkopáteční večer. S Českým rozhlasem spolupracuje i nadále jako autorka - připravuje například dlouhodobý cyklus „Synagogy Čech, Moravy a Slezska“, hudební vysílání stanice D-dur a další pořady. Jaká byla vaše cesta k duchovní hudbě? Dlouhá a důkladná. Roli spolehlivého „navigátora“ kdysi sehrál Johann Sebastian Bach. Duchovní hudbu se mi vyplatilo nejen studovat a poslouchat, ale i „vychodit.“ Osobně a na místě zažít liturgii katolickou, protestantskou v těch denominacích, které tu máme, pravoslavnou i husitskou (naše specifikum). V Londýně anglikánskou, v Německu luterskou. Poznávat judaismus ortodoxní i reformovaný, církevní dějiny, průběžně konzultovat s faráři, kazateli, judaisty. Činím tak dál a těší mě to. Roky se zabýváte duchovní hudbou, jaké místo v ní má Johann Sebastian Bach, jehož hudbu


14

jste zvolila pro významné křesťanské svátky na přelomu starého a nového roku? Výjimečné a nenahraditelné. Bach někdy bývá nazýván „pátým evangelistou.“ Právem. Jedna z komunistických lží označuje náboženství za údajné „opium lidstva.“ Takový nesmysl mohl pronést jen člověk, který nemá tušení, jak působí skutečné opium… Bach své posluchače vyvádí z pocitů beznaděje jinak. Nenabízí jim iluzi, chiméru, únik. Naopak. Velmi často klade „jen“ otázky, na které nechává každého, aby si odpověděl sám… Jakým duchovním životem Bach žil? Jakými se zabýval otázkami, co ho trápilo? Kdy mu víra pomáhala? V jakém životním období byla pro něj rozhodující? Bach byl pevně přesvědčen o Božím milosrdenství. Opřel o ně celý svůj život a to ho posilovalo za všech okolností, když mu zemřela žena i některé z jeho dětí. J. S. Bach v Lipsku - kromě jiných skladeb - týden co týden zkomponoval, rozepsal a nacvičil jednu kantátu a dělal to tak tři roky. Už se ví, jakými pracovními postupy dosáhl takové výkonnosti? Byl obdařen mimořádným talentem i mimořádnou vytížeností. Své pracovní povinnosti si uměl rozvrhnout, měl pomocníky, nepochybně i štěstí na muzikanty, kteří jeho skladby prováděli. Těžko by si jinak mohl dovolit komponovat tak náročné skladby, jako jsou např. dvousborová moteta. Má smysl žít v rytmu liturgického roku pro člověka, který není křesťan? Liturgický rok by neměl být považován za „konkurenci“ roku občanského. Vždyť každý člověk, každá rodina i obec mají svá důležitá období a svátky. Kdo však s porozuměním prochází každoročním duchovním cyklem, má šanci vnímat plynutí času v širších souvislostech, nežít jen od dovolené k dovolené nebo od víkendu k víkendu. Nezřídka pracujeme sedm dní v týdnu, čas na „nadechnutí“ nezbývá. Kolega Miloš Doležal z Literární redakce napsal kdysi článek „Buďte alespoň v neděli zticha“. Alespoň jeden den v týdnu si chtěl odpočinout od randálu

21.11.2011 17:15:16

ROZHOVOR

STRANA

FOTO — ARCHIV

cirkulárek a sekaček na trávu. Měl ovšem smůlu. V Rakousku nebo v Německu by ho něco podobného nepostihlo, neděli tam zachovávají i ti, kteří se nepočítají k žádné církvi. Kostely jsou však i u nás o „půlnoční“ zaplněné tak, jako nikdy jindy, Vánoce jsou průsečíkem obou kalendářů. Také Památka všech věrných zemřelých (Dušičky) a ponenáhlu i advent. Srdcem liturgického roku jsou však Velikonoce, zpřítomňující Kristovu oběť na kříži za hříchy lidstva, a jeho zmrtvýchvstání. To je smysl i všech dalších svátků a nedělí. Liturgický rok může napomáhat při cestě k tomuto neuchopitelnému tajemství Boží lásky.

Dalšími svátky jsou Nový rok, Zjevení Páně a Hromnice, můžete objasnit význam těchto svátků? Jak se projevil v muzice? Nový rok je spojen především se svátkem Obřezání Páně a někdy také se Slavností Panny Marie. I protestanté ctí Marii jako matku Ježíše Krista, jakkoli se jim neprávem přisuzuje opak. Svátek Zjevení Páně vychází z Bible, později přibylo označení „Tří králů“. Není to ale jejich svátek, nýbrž Ježíše – to on se zjevuje jim.


A zároveň každému, kdo o to stojí… V Bachově době a ještě i mnohem později trval vánoční čas až do 2. února. Staří liturgikové věděli, že stejně jako je třeba sváteční dny připravit, je dobré nechat je také patřičně doznít. Na 2. únor připadá svátek Uvedení Páně do chrámu, dříve (a někdy i dnes) také Očišťování Panny Marie. Světla, která bývala nesena v průvodu, připomínala slova proroka Simeona, že Ježíš je „Světlo, jež bude zjevením národům.“ Odtud také český název Hromnice, který ale málo vypovídá o skutečném obsahu tohoto svátku… Kde se vzala potřeba propojování křesťanské a židovské kultury, které sledujete ve své práci? Zpočátku díky hudbě, chtěla jsem, aby cykly, které jsem měla na starosti, nebyly „konfesní“ v rámci křesťanství a aby v nich měl své místo judaismus. Logicky jsem se tím ocitla rovnýma nohama v historii, protože mnohé zpěvy vznikaly jako reakce na pogromy. Pak už jsem se historií judaismu, antisemitismu a holocaustu začala zabývat i „nehudebně“. Křesťané se svým antijudaismem neblaze podepsali na formování předsudků proti Židům a holocaust (šoa) ukázal, k jak strašným „koncům“ tyto předsudky mohou vést. K tomu nemohu zůstat lhostejná.

Kteří nejvýznamnější autoři a jejich díla se vztahují k adventu? Čím je advent pro křestany? Čtyřtýdenní adventní doba má dvojí podobu – rozjímavou, zamyšlenou, a radostnou, plnou očekávání příchodu Spasitele. Byl by to telefonní seznam. Autoři z katolického prostředí skládali roráty, mše, antifony a další skladby pro toto období, protestantští skladatelé např. moteta, kantáty, chorály a chorálové předehry. A pravoslavní ortodoxní zpěvy s využitím známých hlubokých mužských hlasů – basů a oktávistů. Ty se staly legendou. Který z autorů se soustředil na Nový rok, na jeho oslavy? Právě Bach složil pro Nový rok několik kantát, tu s názvem Pane Bože, chválíme tě uslyšíme i v cyklu Da capo. V další kantátě zase použil slova žalmu Zpívejte Hospodinu píseň novou. Nový rok inspiroval i řadu dalších autorů, z protestantů například Telemanna.

15

Na soutěži Prix Bohemia Radio 1996 získala Vladimíra Lukařová Cenu Českého hudebního fondu za pořad Jak se natáčejí varhany a gregoriánský chorál. V roce 2008 jí Masarykova akademie umění udělila Evropskou cenu Rudolfa II. za soustavnou popularizaci. K nejvýznamnějším projektům patřily čtyřhodinový přímý přenos z Pinkasovy synagogy v Praze „Každý člověk má své jméno“, za který získala v mezinárodní rozhlasové soutěži REPORT 1999 hlavní cenu, a v roce 2008 Páteční večer „Norimberský proces". Za cyklus „Synagogy Čech, Moravy a Slezska" získala v roce 2009 první cenu v soutěži Média na pomoc památkám (rozhlasová kategorie). ČRo 3 – Vltava jej každoročně vysílá ke Dni památky obětí holocaustu.

V období prosince a ledna si posluchači mohou poslechnout pět pořadů o duchovní hudbě v cyklu Da capo, který vzniká s Lukášem Hurníkem. Za léta naší spolupráce se z nás, myslím, stal už docela sehraný tandem. Máme za sebou řadu pořadů v Lukášově cyklu, v posledních dvou letech jsme se věnovali anthemům a žalmům. Pět adventně-vánočních bachovských pořadů plánujeme jako první mini-sérii. V dalších letech bychom chtěli pokračovat právě podle chronologie liturgického roku. Jolana Matějková

Český rozhlas 3 - Vltava: Bachovy kantáty a jejich interpreti: 13. 12. 2011, 20. 12. 2011, 27. 12. 2011, 3. 1. 2012, 10. 1. 2012

21.11.2011 17:15:16

VÁNOČNÍ SPECIÁL

STRANA

VÁNOČNÍ VLTAVSKÁ ROADMOVIE MALÝ PRINC(IP) Každou poslední neděli v měsíci mívá vltavská Čajovna otevřeno pro cyklus Hry a dokumenty nové generace. Právě na hranici těchto dvou žánrů, mezi realitou a fikcí, kde se k nerozlišení prostupují autenticita a hravá mystifikace, se ráda pohybuje autorka prosincové Čajovny, herečka, hudebnice a performerka Johana Švarcová. Provokující žánrovou nezařaditelností se vyznačuje i rozhlasová roadmovie Malý princip, kterou připravila s herečkou Annou Polívkovou a zvukařem a spoluúčinkujícím Romanem Štětinou. Dvě autorky a zároveň herečky se za doprovodu zvukaře chystají natáčet vlastní rozhlasovou podobu Malého prince Antoina de Saint-Exupéryho. Oproti dosavadním rozhlasovým zpracováním chce naše trojice svou verzi ozvláštnit především výběrem interpretů - hledá je mezi známými osobnostmi veřejného života, které se mohou pochlubit specifickým mluvním projevem, nejlépe přímo řečovou vadou. Původní plány jsou samozřejmě smělé: pro postavu krále by byl ideální Václav Havel, planetu byznysmena by měl obývat Karel Schwarzenberg, květině by dala nenapodobitelný akcent Chantal Poulain, a lišku, která se po ochočení přestane podobat statisícům lišek, by mohl hrát herec Pavel Liška! Tak jako malý princ putoval v Exupéryho příběhu po různých planetách, navštěvují i naši rozhlasoví tvůrci své vysněné interprety, a za chvíli pochopíme, že to podstatné se stane jaksi cestou, mimochodem a neplánovaně… „Pocházím vyloženě z rozhlasové rodiny – oba rodiče pracovali a maminka dodnes pracuje v rozhlase. První reportáž jsem dělala, když mi byly čtyři


FOTO — ARCHIV

K

Zleva Johana Švarcová, Roman Štětina a Anna Polívková

roky, v sedmi mě táta naučil stříhat na páskovém střihačském pultu.Vnímavost na mluvené slovo mám asi nějakým způsobem zbystřenou, stejně jako mě baví poslouchat, co si lidi říkají mezi sebou na ulici, tak mě baví poslouchat rádio. Poslouchám většinou velmi nepravidelně, program nesleduju. Každé moje zapnutí rádia je spíš takový random – náhodný výběr. Zajímá mě pouze mluvené slovo, protože hudební dramaturgie českých rádií je dost hrozná. Malého prince nám četla máma, poprvé snad když mi byly 4 roky, pak mi ho namluvila na kazetu, když jsem šla asi v sedmi letech do nemocnice, poslouchala jsem to tam každý večer. V dnešní době můj vztah ke knize není nijak zvlášť nostalgický, ale mám to ráda“, řekla Johana Švarcová o svém vztahu k rozhlasu a Exupéryho slavné knížce.

16

JOHANA ŠVARCOVÁ (1983) – herečka, hudebnice, performerka – se narodila v roce 1983 v Liberci. Spoluzakladatelka divadel DNO (2000), Láhor soundsystem (2001), Rádio IVO (2002), atd... V roce 2007 založila audiovizuální projekt Kazety, se kterým na podzim 2009 vydali stejnojmenné album a přispěli svou cover-verzí na album For Semafor. S rozhlasovou hrou Pane, měl byste 20 minut? vyhrála s kolegy z Rádia IVO v kategorii rozhlasová hra Prix Bohemia Radio 2009. Hraje také ve filmu, naposledy byla k vidění ve snímcích Největší z Čechů (režie Robert Sedláček) a Nic proti ničemu (režie Petr Marek). Dlouhodobě se věnuje improvizacím se Simonou Babčákovou a Tominou Jeřábkem. V současné době studuje třetím rokem na Centru audiovizuálních studií na FAMU. ANNA POLÍVKOVÁ (1979) – vystudovala pražskou konzervatoř, poté navštěvovala katedru nonverbálního divadla HAMU. V roce 1999 byla přijata na Mezinárodní školu pohybového divadla Jacquesa Lecoqa v Paříži. Následně procestovala Evropu s klaunským pouličním představením Skok kachny a Kanadu se Sabooge Theater Company. Zahrála si ve filmech Návrat Idiota (1999), Bolero (2004), Restart (2005). Značnou popularitu jí přinesla postava Jolany ve snímku Jiřího Vejdělka Účastníci zájezdu (2006). Stále hraje ve vlastních autorských představeních, v poslední době i režíruje – Případy doktora Troueta v divadle Ponec a šílenou orchestrální revui Blázinec v Roxy, NoD. ROMAN ŠTĚTINA (1986) – studuje multimedia na Ústavu umění a designu při Západočeské univerzitě v Plzni v ateliéru Michala Pěchoučka. V letech 2005 – 2006 studoval rovněž estetiku. Ve svých projektech zpracovává kromě terénních nahrávek i mluvené slovo, ať už v kompozicích (Kdo to udělal, Všechno letí), nebo v prostorových instalacích (Lovec hlasů). Zkoumá, jak se při vyjmutí slova z kontextu a při užití v nové instalaci mění vnímání mluvené řeči. Renata Venclová

Český rozhlas 3 - Vltava: neděle 25. prosince, 19.00 hod.

21.11.2011 17:15:16

ROZHOVOR

STRANA

17

ROZHLASÁK DUŠÍ I TĚLEM

O

Od roku 1998 působí na stanici Vltava, zprvu jako vysílací technik, po absolvování konkurzu jako programový hlasatel, postupem doby jako autor pořadů. Původní profesí odborník na „stavební provoz“ vyměnil harmonogram zemních prací za provoz rozhlasový, kde se stavba skloňuje také, ale spíše ve smyslu kompozice programů. Učil se ji po léta souběžně na stanicích Praha i Vltava. Je o něm známo, že má rád voňavé rádio a neméně voňavé jídlo. „Voňavé rádio“ – co tím míníte a naplňuje Vltava tuto vizi? Voňavé rádio se děje – v mé představě – tehdy, když se využívá naplno schopností rozhlasu. Když kromě předané informace má posluchač také zážitek z poslechu – dojem, že někde byl, někoho a něco poznal. V rádiu musí být slyšet svět a život – a to nejen skrze ruchy a zvukové kulisy. Hlavně skrze lidi. Osobně si myslím, že rozhlas neohrožuje nedostatek posluchačů, ale vypravěčů. Voňavé rádio se dá dělat dnes především na Vltavě. Protože aby rádio zavonělo, musíte mu dopřát trochu času, aby se vůně rozvinula – je to jako s vínem. Za dvě minuty se to prostě nestane. Nedávno jste brilantně zvládl živé reportování zákulisí Jakobína, což je myslím bezprecedentní počin. Bylo to bezproblémové? Příznivá slova jsou příjemná, ale snažím se na ně být opatrný. Zatím mi za tu reportáž nikdo nevynadal, chválili přátelé. Bezprecedentní počin to skutečně byl, alespoň v kontextu Českého rozhlasu. Nebylo to bezproblémové – ani během přípravy,


FOTO — ARCHIV TOMÁŠE ČERNÉHO

Tomáš Černý pracuje v Českém rozhlase od roku 1994. Jeho začátky se pojí s někdejším dětským pořadem Domino.

Tomáš Černý

ani během vysílání. Při druhé přestávce mi například „vypadl“ poslech s pokyny z režie na Vinohradech a jen díky chladné hlavě vytrénované z živého vysílání jsme dokázali ten výpadek překlenout pomocí telefonu a posluchači nic nepoznali. Děláte též pořad Fonogramy. Máte slabost pro rozhlasové archivy? Velkou. Mám rád historii a příběhy lidí na starých snímcích. Rozhlasový archiv je stále plný zvukového materiálu, který není katalogizovaný. Tu a tam se najde něco, co desítky let nikdo neměl v ruce a dá se k tomu třeba natočit pokračování ze současnosti. V neposlední řadě moje slabost pro archiv plyne z přesvědčení, že ve zvuku je uchováno mnohem víc, než v obraze. Film často ukazuje jen vnější podobu – zvuk nabízí prožitek. Nejste hudebníkem, přesto jste zpravodajsky pokryl celé Pražské jaro, přípravu konzervatorní Mé vlasti z Poličky, uvádíte přenosy z Metropolitní opery. Jakou roli v tom hraje příprava a nadšení pro dané téma?

Zpravodajsky? Spíše bych mluvil o sérii malých dokumentů z dění kolem; dojmy a možnost vhledu. Příprava konzervatoristů na provedení Mé vlasti mě fascinovala především pro ten zázrak součinnosti tolika lidí pod vedením Jiřího Bělohlávka a pořad, který vznikl, vypovídal hlavně o dřině a ochotě ji podstoupit. To není jen hudební, to je obecně lidské téma. Příprava je samozřejmě důležitá, ale neméně důležité je pozorování, detaily, takové ty čapkovské obyčejnosti, ve kterých je půvab. Není nic zajímavého na tom, že „už jde“ dirigent. Pozoruhodné je spíše to, že po týdnu se on začal usmívat, zatímco děvčata v orchestru se naopak pohihňávat přestala a soustředí se. Hudebník nehudebník – všude žijí lidé. A při přenosech z MET je nejdůležitější neztratit ty správné poznámky, to je celé. Na Vltavě jste nově členem redakce dokumentu a speciálních projektů. Máte už své zájmové oblasti a témata? Historie, divadlo, architektura – a zase – tvořiví lidé... Napřesrok se po rekonstrukci otevře pro veřejnost vila Tugendhat, myslím, že to je téma přesně pro naše vysílání. V Národním divadle nás poznali jako spolehlivé partnery a v umělecké i provozní rovině jsme předběžně mluvili o možnostech další spolupráce. Rádi bychom vedle živé reportáže nabídli sevřenější dokumentární tvar, a to nejen o projektech divadelních. Rád bych zintenzivnil dokumentární a publicistické mapování mladých umělců – někdy mám dojem, že jejich prezentace formou rozhovoru ve studiu nezachytí skutečný naturel či rozměr dané osobnosti. Rád bych promlouval k posluchačům současnějším jazykem, přičemž nemám na mysli slevit z nároků na češtinu, nýbrž rozhlasový jazyk – zvukovější, autentičtější, zkrátka to voňavé rádio, chcete-li. Plánů a chutí by bylo... Přejte mi, prosím, dost času s mikrofonem. Luboš Stehlík

21.11.2011 17:15:16

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ

STRANA

ITALSKÁ JOHANN WOLFGANG CESTA GOETHE V osmdesátých letech 18. století byl už Johann Wolfgang Goethe (28. 8. 1749 – 22. 3. 1832) dvorním radou, důvěrným rádcem sasko-výmarského knížete. Goethe cítil, že úřední povinnosti hrozí zadusit jeho tvůrčí potenci, dvorská atmosféra mu začínala být nesnesitelná. V roce 1786, když se léčil v Karlových Varech, odjel odtud tajně (!) do Itálie a pobyl tam půldruhého roku. Důvěrné setkání se zcela novým světem a především s antikou znamenalo tvůrcovo znovuzrození. Všechny své tehdejší osudy a pocity vylíčil o něco později v obsáhlém autobiografickém díle Italská cesta, jež není jen dokumentem o jedné etapě jeho života, ale i svědectvím o středomořské zemi, o jejím duchovním ovzduší, přírodě, o umění, jež tato země dala v průběhu dlouhých staletí světu a jež bylo pro básníka ze „severu“ povzbuzující vzpruhou. Umělecká díla, která Goethe popisuje, většinou ještě existují, jakož i města a krajiny, byť většinou už v proměněné podobě. To či ono umělecké dílo se však dnes již často nachází jinde, některé obrazy jsou atribuovány jiným autorům, mnohé antické sochy se jinak vykládají. Proto můžeme dnes Goethovu Italskou cestu vnímat nejen jako hluboce ukotvený cestopis, který jako u všech velkých autorů přerůstá v dílo širšího než jen cestovatelského významu, ale i jako výzvu k poutavému seznamování s Itálií, k dobrodružství poznání, k propátrávání nových souvislostí. Goethova první italská cesta zpracovaná literárně v Italienische Reise (1816–1817) má značný

V


význam pro jeho další umělecký vývoj: místo bouřliváctví hnutí Sturm und Drang hledá autor nový esteticko-etický ideál – harmonického člověka, v němž je podle antického vzoru vyvážena duševní a fyzická stránka. Po návratu z Itálie roku 1788 se Goethe uvolňuje z veřejných funkcí (s výjimkou školství a kultury), aby se mohl cele věnovat literární práci. Návštěva Itálie splnila svůj obrodný, životadárný účel. Nebylo divu, že Goethe upnul svůj zrak právě k Itálii. Cesty na jih za vzděláním a uměním se v západní Evropě vžily již v 17. století, vznikaly podnětné knihy. Jeden ze zakladatelů oboru kunsthistorie J. J. Winckelmann v díle Dějiny umění ve starověku (1764) k objektivnímu zhodnocení dokonalosti antického umění přidal složku citovou, nadšení z hlubokého osobního zážitku a tím podstatně ovlivnil Goethovy představy a tužby. V roce 1822 pak Goethe vzpomínal: „Cílem mé nejhlubší touhy, jež naplňovala utrpením celé mé nitro, byla Itálie...“ A Itálie ho nezklamala: již při vstupu na italskou půdu zaznamenal Goethe „rostoucí pružnost ducha“. Naráz se zbavil tísnivých pocitů: „Je mi, jako bych se narodil a vyrostl zde... Konečně jsem dosáhl cíle svých přání a žiji zde v jasu a klidu...“ Přes Alpy a celou severní Itálii Goethe spěchal a uklidnil se, teprve až když stanul v Římě, vlastním cíli své touhy. Po čtyřměsíčním pobytu v Římě pak odjel do Neapole, projel Sicílii a vrátil se k druhému římskému pobytu, který trval jedenáct

18

měsíců... Před konvenčními povinnostmi byl chráněn inkognitem. Vydával se za poznáním a obohacováním vlastní osobnosti, za vyjasňováním představ a pojmů, „zbavoval se nemoci severu“. Vkročení do Říma nazval svým „druhým narozením, opravdovým znovuzrozením“. Nikdy později už Goethe nezažil takovou přemíru niterného štěstí a životního poklidu, jaká provázela jeho původní cíl sebevzdělávání a tvůrčího začleňování poznatků do širších souvislostí, do jeho obrazu světa. Na jaře roku 1788 nezbylo než se rozloučit. Goethe opouští Řím, místo svého vnitřního přerodu, se sevřeným srdcem a již nikdy se tam nevrátí. Zpáteční cestu nastupuje v dubnu 1788, zdrží se ještě ve Florencii a v Miláně a 18. června 1788 se ocitá zpět ve Výmaru. Byl to konec jeho nejšťastnější životní epochy. Ještě v osmdesáti letech říká Eckermannovi, že „životní plnost a štěstí pocítil jen v Římě, už nikdy později“. Goethova druhá italská cesta, podniknutá roku 1790 za zcela změněných podmínek do Benátek, byla pro něho jen zklamáním, jehož literárním odrazem jsou jeho Benátské epigramy. Třetí plán italské cesty na přelomu 18. a 19 stol. pak ztroskotal hned ve švýcarských Alpách pro válečné nepokoje. Literární záznam první italské cesty se stal pro Goetha možností, jak znovu Po letech prožívat úžasné okamžiky seznamování s italskou skutečností. Jeho Italská cesta je typickým příkladem naprosto subjektivního prožitku cizí krajiny, do níž se vtěluje nálada a city cestovatele, jeho očekávání a naděje. Je to prostý a bezprostřední obraz toho, jak Goethe v každodenní konkrétnosti a pravdivosti životních vztahů hledal a posléze i našel sebe sama, jak se pod blahodárným vlivem osvobozujícího nového prostředí vrátil do svého nitra a tím i k svému nejvlastnějšímu poslání - k básnictví. Krátký úryvek z listopadu 1787 přiblíží, jakým způsobem si kdysi zájemci mohli prohlížet sochařská díla: „Zvyk prohlížet velká římská muzea, například muzeum papežů Pia a Klimenta ve Vatikánu, muzeum na Kapitolu atd. za světla voskových pochodní byl asi v osmdesátých letech předchozího století ještě celkem vzácný; není mi však známo, kdy vlastně vznikl.

21.11.2011 17:20:23

PSÁNO KURZÍVOU

Přednosti osvětlení pochodněmi: každý kus se prohlíží jen sám o sobě, oddělen od všeho ostatního, a pozornost diváka se upíná jedině k němu. Všechny jemné odstíny vypracování se pak objeví v mocně působivé pochodňové záři; všechny odlesky zmizí, stíny jsou sytější, osvětlené části vystoupí jasněji. Hlavní předností však bezpochyby je, že nepříznivě umístěná díla získají tak práva jim příslušející. Tak bylo možno kupříkladu vidět sochu trojského kněze Laokoonta a jeho dvou synů v smrtelném objetí hadů ve výklenku pořádně jen za svitu pochodní; za dne totiž na ni nedopadalo žádné přímé světlo, jen odlesk z malého okrouhlého dvorku Belvedéru, obklopeného podloubím. Jako bývá mnohé zneužíváno, co se pěstuje jen proto, že je to v módě, tak tomu je i s tímto pochodňovým osvětlením. Může přinést užitek jen tehdy, chápeme-li, k čemu slouží. Je nezbytné k prohlížení památek, které mají jen sporé denní světlo, protože teprve potom lze správněji rozeznat výstupky i prohlubně i vzájemný přechod mezi jednotlivými jejich částmi. Především však prospívá takové osvětlení dílům z vrcholné doby umění, když totiž ten, kdo nese pochodeň, i divák ví, na čem záleží; plamen lépe ukáže celou hmotu a vyzdvihne i nejjemnější odstíny jejího propracování. Naopak díla starého uměleckého slohu, ani ta mohutná, ba ani ta vznešená nemohou příliš získat, stojí-li jinak v příznivém světle. Neboť tehdy umělci ještě neznali světlo a stín, jak by tedy mohli ve svých sochách se světlem a stínem počítat? Tak je tomu také se sochami později vypracovanými, kdy umělci již byli nedbalejší, kdy se vkus natolik zkazil, že se nedbalo na světlo a stín u plastických děl, kdy nauka o hmotě upadla v zapomenutí.“ Z překladu Věry Macháčkové-Riegerové (nakl. Odeon, Praha 1982) připravil Miroslav Stuchl

Český rozhlas 3 - Vltava: Rok německého jazyka, Četba na pokračování, od 20. 12. 2011, vždy v 18.30 hod.


STRANA

JOSEPH ROTH FILIÁLKA PEKLA NA ZEMI Filiálkou pekla na zeFi mi m nazval rakouský spisovatel a berlínský s žurnalista Joseph Roth ž (1894–1939) nacis( tickou třetí říši. Jako t odpůrce nacismu se Po roce 1933 nevrátil do Německa, žil převážně v Paříži a své knihy vydával v amsterdamských nakladatelstvích pro německy mluvící exulanty. Český výbor z tehdejších Rothových esejistických textů – dopisů Stefanu Zweigovi, některých nezveřejněných rukopisů a zejména z článků, které vycházely v pařížských i třeba pražských novinách v letech 1933–1939 spojuje autorovo skeptické přesvědčení: „Musíme si přiznat, že naší jedinou zbraní je slovo.“ Joseph Roth psal své „spisy z emigrace“ vášnivě, nesmlouvavě a s pronikavou jasnozřivostí. Autor již na počátku prohlédl obludnou nacistickou propagandu, vysmíval se jejímu nabubřelému jazyku a předvídal její ničivé následky. Psal elegie za staré Rakousko, za mizející středoevropský svět, ale také prorocké dopisy přátelům, plné sympatií, povzbuzení i kritičnosti vůči jejich sebeklamům. Proti antisemitské, protikřesťanské a nekulturní politice nacistů postavil dlouhý a široký výčet jmen svých předchůdců i současníků - německy píšících spisovatelů od Petera Altenberga přes Thomase Manna až Po Stefana Zweiga. Soubor jeho úvah z třicátých let 20. století je tedy i zprávou o bohaté slovesné kultuře tehdejší doby a jejích tvůrcích v těžkých chvílích, kdy jsou soustavně umlčováni. V Rothových textech si povšimneme především

19

politické nekompromisnosti, formulačních schopností a nesporného talentu, kupodivu jen málo zasaženého postupující fyzickou zchátralostí autorovou. Když koncem května 1939 Joseph Roth umíral v Paříži, samozřejmě nemohl tušit, že je tak ušetřen zážitku spjatého s rychlým pádem Francie na počátku druhé světové války. Představme si stručně všech pět částí pořadu: Text s názvem Místo článku, v němž Roth reaguje na výzvu, aby napsal nějaké články, vyšel 17. října 1936 v pařížském časopisu Das Neue Tage-Buch. Spisovatel v něm uvádí k horšící se soudobé politické situaci: „Je to hodina před koncem světa, nebo latinsky pax germanica, jejímž otcem je furor teutonicus. Tam, kde se rozprostře, barví se tráva krví.“ V textu s názvem Z deníku spisovatele, publikovaném 4. září 1937 s podtitulem „Pondělí, čtvrtého roku německé apokalypsy“ v pařížském časopisu Das Neue Tage-Buch, spisovatel v reakci na dění v Německu se zoufalstvím píše: „Už nejsem s to přemýšlet o ,tématu’ nějakého ,článku’. Vytrhávám pár stránek ze svého deníku a odesílám je jako lahvovou poštu...“ V textu s názvem Mýtus o německé duši, zveřejněném 12. 3. 1938 opět v pařížském Das Neue Tage-Buch, autor rozkrývá lživé a konejšivé argumenty západních intelektuálů o existenci „německé duše“, jimiž bezradní intelektuálové omlouvají dění v nacistickém Německu. Čtvrtá část pořadu obsahuje dva kratší texty: Zádušní mše vyšla 19. 3. 1938 v pařížském Das Neue Tage-Buch a autor v ní reaguje na březnové události roku 1938, kdy nacistické Německo anektovalo Rakousko a spisovateli se definitivně rozpadl jeho kdysi důvěryhodný svět. Rukověť pro čtenáře novin anno 1939 je psána 2. 1. 1939 v Paříži a spisovatel v ní líčí ponuré vyhlídky na začínající rok 1939. V závěrečném textu s názvem Na konci je slovo, publikovaném o vánočních svátcích temného roku 1938 v pařížském časopisu Pariser Tageszeitung, autor vyjadřuje naději v sílu slova v čase barbarství a násilnictví. Uvádí: „Naše víra je silná, protože se nebojí skepse.“ Texty rakouského spisovatele z emigrace z překladu Ondřeje Sekala připravil Petr Turek

Český rozhlas 3 - Vltava: Rok německého jazyka, Pětkrát Psáno kurzívou, od 12. 12. 2011, vždy v 10.00 hod.

21.11.2011 17:20:24

VÝROČÍ

STRANA

20

FOTO — ZDENĚK CHRAPEK

NA PAMĚŤ Rudolfa Firkušného Dne 11. února 2012 uplyne sto let od narození českého klavírního virtuosa Rudolfa Firkušného. Polovinu života prožil mimo svou vlast ve Spojených státech amerických. I zde ale šířil pověst české hudby, protože své recitály sestavoval ze skladeb českých autorů – Janáčka, Martinů, Smetany a dalších. Jeho vystoupení se konala v Severní i Jižní Americe, Austrálii i v asijských kulturních centrech. Na jeho koncerty chodili nejen obdivovatelé hudebního umění, ale také jeho kolegové klavíristé, kteří toužili poznat českou hudbu v jeho interpretaci. Této osobnosti české hudby 20. století byla také věnována mezinárodní soutěž Pražského jara v kategorii klavír v roce 2011. Slavnostního vyhlášení výsledků se zúčastnili i syn a dcera Rudolfa Firkušného Igor a Veronique. Na jejich tvářích bylo znát dojetí, vždyť jejich otec byl mnohokrát zván v době komunistické nadvlády na vystoupení na koncertních pódiích tehdejšího Československa i na vystoupení v průběhu mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, ale tyto nabídky odmítal, protože nechtěl hrát v zemi, která pošlapává základní

P

lidská práva, především právo na svobodu. Bylo to pro něj ohromné sebezapření, protože mu kontakt s rodnou zemí velice chyběl. Na malou chvíli se sem mohl vrátit v šedesátých letech. V červnu roku 1966 se oženil s Tatianou Nevolovou v Přerově. Ačkoli pocházel z Napajedel na Zlínsku, jeho zamilovaným městem byla Praha. Často na ni během emigrace v USA vzpomínal a hned Po ní na Paříž. Jako tatínek byl podle slov paní Veronique Firkušný Callegari „každodenním sluníčkem“. Byl to laskavý člověk, nesmírně se radoval ze života, rád sdílel svou radost se svou rodinou a svými přáteli. Své děti bral na koncertní turné, aby s nimi mohl trávit co nejvíce času. Obě děti se učily na housle a klavír, ale Rudolf Firkušný je do cvičení nijak nenutil, protože, jak říkal, „cvičení je něco, co člověk dělá, protože to má rád“. Od sedmi let studoval u Leoše Janáčka, velice si ho vážil, byl to jeho hudební vzor a miloval ho téměř jako otce, protože tatínek Rudolfa Firkušného zemřel, když byl ještě velmi malý. Janáček s ním, i přes jeho nízký věk, jednal jako s dospělým člověkem. Zážitek ze setkání s tímto pedagogem


Rafael Kubelík a Rudolf Firkušný na Pražském jaru

prostoupil Firkušného život. Když mu byl 7. října 1993 udělován čestný doktorát Janáčkovou akademií múzických umění (byl to vůbec první čestný doktorát, který tato vysoká škola udělila), ve své přednášce mimo jiné řekl: „Dnes si uvědomuji, jakého se mi dostalo privilegia učit se u tohoto vynikajícího skladatele a na výsost citlivého člověka. Je nás málo, kdo si pamatují jeho tvář, pohyby, melodii řeči. Spontánně a rád se řadím mezi ty, kteří se pokoušejí obdiv ke skladateli Janáčkovi vrátit interpretací jeho díla.“ Rudolf Firkušný se přátelil také s Bohuslavem Martinů. Oba hudebníci se seznámili v Paříži, kam v květnu roku 1939 odcestoval krátce Po okupaci Československa nacistickými vojsky. Poté, co se jejich životní cesty rozdělily, si spolu často dopisovali.

K otázkám hudebním se v době jejich pobytu v exilu přidružily i otázky politické. Do Československa se mohl vrátit až roku 1990, kdy se rovněž zúčastnil festivalu Pražské jaro, kde uvedl s Jiřím Bělohlávkem a Českou filharmonií 2. klavírní koncert svého přítele Bohuslava Martinů. Od roku 1992 předsedal výboru Pražského jara až do své smrti, která ho zastihla 19. července roku 1994 ve Staatsbourgu ve státu New York ve Spojených státech. Jeho děti Igor a Veronique poté usilovaly o uložení jeho ostatků v Brně, kde strávil své dětství a ke kterému měl rovněž silný vztah. To se podařilo až v roce 2007, kdy byl jeho popel a popel jeho manželky Tatiany uložen na čestném pohřebišti brněnského Ústředního hřbitova. Alena Michálková

21.11.2011 17:20:25

VÝROČÍ

STRANA

FOTO — ZDENĚK CHRAPEK

GÉNIUS z Napajedel Jméno Rudolf Firkušný bylo od třicátých let minulého století v hudebním světě symbolem velkého interpretačního umění, v klavíristově vlasti však na mnoho desetiletí téměř prázdným, v lepším případě učebnicovým pojmem. Umělec se ze svobody v Československu a z návratů domů dlouho neradoval: zemřel v Americe roku 1994. Připomeňme si osobnost tohoto velkého a hrdého Čecha malým portrétem. Rodina notářského koncipienta, do které se 11. února 1912 v moravských Napajedlech narodil, neměla kromě toho, že Rudolfův tatínek byl Mahlerovým spolužákem na jihlavském gymnáziu, s hudbou nic společného. Maminka však naštěstí dala na radu kohosi, kdo rozpoznal v Rudolfkově živelném brnkání na klavír mimořádný talent, a předvedla šikovného pětiletého klučíka na jeho výslovné a umíněné přání rovnou samotnému profesoru Janáčkovi. Vyhlášeného brněnského podivína a „nepřítele zázračných dětí“ však chlapec okouzlil a stal se roku 1917 jedním z jeho posledních

R


Jiří Bělohlávek a Rudolf Firkušný na Pražském jaru (1992)

žáků; velký skladatel tak převzal i mnohou povinnost za žáčkova předčasně (1915) zemřelého otce. Již tehdy byl počat základ Firkušného celoživotní dramaturgické náklonnosti a zároveň povolaného vztahu k Janáčkově tvorbě. O tzv. autenticitě svých janáčkovských výkonů ovšem později klavírista moc rád nemluvil, byv si vědom toho, že skladatelovy pokyny a podněty vstřebával v míře sice hojné, v důsledcích však nutně omezené dětským věkem. Nutným protipólem inspirativní, ale nesystematické výuky u Janáčka (Janáček mu vykal!) bylo řádné studium brněnské a později pražské konzervatoře v oboru skladatelském (Rudolf Karel), a zejména klavírním (Vilém Kurz), ukončené v roce 1929. Janáčkovi Firkušný vděčil i za zprostředkování kontaktu s prezidentem T. G. Masarykem, jenž rovněž podlehl kouzlu mladého hudebníka. Často ho zvával do svých rezidencí a pod

21

podmínkou, že Firkušný dokončí reálné gymnázium, mu počínaje rokem 1926 zajistil dlouhodobé stipendium pro studium doma i v zahraničí (Paříž, mistrovské kurzy Artura Schnabela v Berlíně). Šťastné spojení talentu a píle (jak vzdělaný umělec rád říkával: Doctrina est fructus dulcis radicis amarae – vzdělání je sladký plod hořkého kořene) způsobilo raketový start Firkušného muzikantské kariéry. V osmi letech měl v Praze první samostatný recitál, v deseti hrál s Českou filharmonií Mozartův koncert, o rok později již slavil úspěch ve Vídni. Třicátá léta již byla ve znamení Firkušného rozvinuté koncertní aktivity v mnoha evropských hudebních centrech, v roce 1938 vystoupil poprvé v New Yorku. Toto časné koncertní vytížení umělci znemožnilo dokončit studium skladby u Josefa Suka na mistrovské škole i poslech Helfertových přednášek na brněnské univerzitě. Skladebné a hudebněvědné studium ovšem Firkušného zapálilo pro českou soudobou hudbu a nebylo takřka recitálu, jehož část by nebyla věnována některému z děl jeho současníků – Bořkovce, Kvapila, Kaprála, Chlubny, Hlobila, Janečka, Moyzese, Vomáčky, Háby či Ježka. Na prvním místě ovšem vždy stál Martinů. Osobně ho Firkušný poznal v Paříži roku 1931 a od té doby trvalo jejich hluboké přátelství, utužené společně prožitými strastmi v okupované Francii a později sousedstvím ve stejné newyorské ulici. Martinů Firkušnému mnoho skladeb věnoval a klavírista z nich na oplátku učinil vedle Janáčkova díla další pilíř svého repertoáru. Zde již lze o autenticitě hovořit zcela bez ostychu: debaty obou umělců nad partiturami byly nekonečné a přečasté. Před okupací Firkušný pobýval střídavě doma a v Paříži, jež se mu Po březnu 1939 stala výchozím bodem jeho exulantské budoucnosti. Vydržel tam v české umělecké komunitě s Martinů, Vítězslavou Kaprálovou, Josefem Páleníčkem a malířem Kunderou až do pádu Francie. Koncem roku 1940 vyslala československá exilová vláda Firkušného jako kulturního pracovníka do Spojených států. Odjel tam složitě přes Španělsko a Portugalsko a se štěstím pro něj příznačným zakrátko v Americe prorazil krunýř tamní konkurence: jeho úspěšný newyorský koncert v prosinci 1941 (sledovaný z publika kolegy Serkinem, Rubinsteinem a Horowitzem) znamenal

21.11.2011 17:20:25

VÝROČÍ

počátek skvělé dráhy cestujícího virtuosa. Amerika se Firkušnému stala druhým domovem. V květnu 1946 sice na prvním ročníku Pražského jara účinkoval hned na třech koncertech (mimo jiné ve Dvořákově koncertu) a hodlal v Praze zakotvit, ale zranění ruky na jihoamerickém turné roku 1947 způsobilo odklad cesty do Evropy a Po ztrátě demokracie v únoru 1948 klavírista zcela přerušil oficiální styky s Československem, kam nadále jezdil již jen soukromě. Na svém češství Firkušný celý život lpěl, ba i Igor a Veronika, obě děti z jeho pozdního sňatku (1965) s dcerou matčiny přítelkyně Taťánou Nevolovou, byly vychovány česky. Na své přináležitosti k české hudební tradici založil – jak také jinak – i svůj umělecký profil. Byl respektován jako interpret světového repertoáru, ale veleben a vyhledáván jako tlumočník české klavírní literatury. Užitek z toho měla pochopitelně dobrá česká, do té doby v cizině téměř neznámá hudba (zejména Dvořákův koncert v originální verzi, Smetanovy České tance, díla Janáčkova, Martinů, ale i Novákova a Sukova, ze starších Dusík, Mysliveček, Jiří Benda, Tomášek, Voříšek) a interpret sám, jenž sepětím s takovým repertoárem získal punc originality. O skutečné světovosti Firkušného uměleckého významu není pochyb. Jména renomovaných gramofonových firem, pro něž pořídil desítky nahrávek (DG, RCA, Vox, Decca, Columbia, CBS), či dirigentů, s nimiž spolupracoval (Erich Kleiber, Georg Széll, Charles Munch, Leonard Bernstein, Riccardo Muti, Claudio Abbado), jeho pedagogická činnost na prestižní Juilliard School (z jeho žáků jmenujme alespoň Jefima Bronfmana) hovoří dostatečně

STRANA

jasnou řečí. Z poslední klavíristovy životní etapy stojí za zmínku nominace na americkou Grammy (1992) za nahrávku Janáčkových klavírních děl pro RCA. Kritika na Firkušného výkonech vyzdvihovala kromě prvotřídní techniky zejména schopnost tvůrčího čtení hudebního textu na pozadí vybroušené a stylově diferencované úhozové kultury. Opatrné politické tání v Československu druhé poloviny osmdesátých let přinášelo Firkušnému opakovaná pozvání ke koncertování ve staré vlasti. Umělec rezolutně odmítal a připouštěl nejvýše spoluúčinkování s českými orchestry při jejich zahraničních zájezdech. Pozvání na první polistopadové Pražské jaro v roce 1990 však s radostí přijal. Nad partiturou Martinů Druhého koncertu se zde setkal s Jiřím Bělohlávkem a následovala další festivalová vystoupení včetně koncertu s Rafaelem Kubelíkem a recitálu s Josefem Sukem. V roce 1993 předsedal mezinárodní porotě festivalové klavírní soutěže a téhož roku byl ministrem kultury jmenován prezidentem MHF Pražské jaro. Konečně se téměř Po padesáti letech Firkušný mohl znovu osobně podílet na české kulturní scéně ve své vlasti a činil tak horečně a obětavě. Posluchači dychtivě naslouchali a prostřednictvím oficiálních institucí umělci vyjádřili obdiv a vděk udělením četných poct (mj. řád T. G. M., čestné doktoráty UK a JAMU). „Jsem nesmírně šťasten, že jsem se dočkal návratu domů. Byl jsem dojat tím, jak mne přijalo zdejší obecenstvo, které mne vlastně ani neznalo,“ vyjádřil Firkušný radost ze splněného snu.


Vít Roubíček

22

HLAS Z OGARSKÉ DOLINY V cyklu Páteční večer uvádíme setkání s osobností předčasně zesnulého spisovatele a publicisty Pavla Boška, neúnavného přítele a rádce několika generací amatérských divadelníků a nejvýraznějšího partnera Ivana Vyskočila v jeho Nedivadle. Pavel Bošek (narozen 1. ledna 1932) vystudoval na přání otce práva (1950-1954), Po krátké „úřednické“ kariéře na ministerstvu kultury působil jako dramaturg v Armádním uměleckém souboru (1956–1963). Přitom absolvoval nástavbové studium estetiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1960–1962). 1963 se stal redaktorem časopisů Ochotnické divadlo, v roce 1970 přejmenovaném na Amatérskou scénu a Repertoáru malé scény, který založil (1971 byl časopis zrušen). Od roku 1977 byl rovněž lektorem Lidové konzervatoře (Středočeský kraj) a vedoucím kurzu malých jevištních forem i spoluzakladatelem a pravidelným lektorem řady festivalů netradičního amatérského divadla (Šrámkův Písek, Amfórum Karlovy Vary, Femad Poděbrady). Na jeviště ho přivedl Jiří Robert Pick. Od roku 1964 spolupracoval jako autor a herec s Nedivadlem Ivana Vyskočila (v Redutě, Metru, Radiopaláci a v dalších pražských i mimopražských scénách či klubech). Sólově hostoval rovněž v divadle Semafor (1969–1980) a v Ateliéru, vystupoval též v autorských pořadech ve vinohradském klubu Dvojka (1978–1980). Vytvořil také několik drobnějších filmových rolí. Zásluhu o to, co se na jevišti naučil, přiznává Pavel Bošek svému dlouholetému partnerovi Ivanu Vysko-

čilovi. Po jeho boku Pavel Bošek vyzrál ve zcela samostatnou tvůrčí osobnost se svým vlastním originálním jazykem, výběrem životních situací, o nichž psal a hrál, i se svým vlastním způsobem humoru, který komplementárně souzněl s humorem Vyskočilovým. Debutoval v měsíčníku Plamen (1961) povídkou Ogarská dolina. Kromě časopisů, v nichž působil , publikoval v Hostu do domu, Kulturní tvorbě, Tváři, v Literárních novinách, Práci, Československém loutkáři a dalších. Pavlu Boškovi nejprve už jako známému interpretovi vlastních textů na pódiích Paravanu a Reduty vyšly dětské knížky Čekání na Josefa a Kormidelník Vlnovský. V roce 1970 byla vydána sbírka povídek Redutání a o rok později soubor Erotikhon. V pozůstalosti zůstaly fragmenty novely Borokosy aneb Řeči na mezi, v níž se inspiroval venkovským prostředím své milované Vysočiny, i zápisky z jeho černých sešitů, které doplňují portrét osobnosti laskavého a moudrého člověka Pavla Boška o poněkud vážnější tóny, ukazují jeho schopnosti hlubší reflexe každodenního lidského hemžení a poodhalují odvrácenou tvář klauna, jehož také někdy bolí úsměv a do humoru se mu zoufale nechce. Pavel Bošek zemřel náhle 17. listopadu 1980. Páteční večer vytvořený z komentářů, vzpomínek Boškových spolupracovníků a pamětníků, z jeho textů a unikátních zvukových záznamů vysíláme 27. 1. 2012 ve 20.00 k nedožitým osmdesátinám této mimořádné osobnosti. Jiří Vondráček

21.11.2011 17:20:26

STRANA

ROK NĚMECKÉHO JAZYKA

„ZA

23

VYNIKAJÍCÍ TVORBU IDEALISTICKÉHO ZAMĚŘENÍ

“

V patnácti částech pořadu z cyklu Rok německého jazyka si v krátkých medailonech doplněných stručnými ukázkami z jejich děl představíme třináct nositelů patrně nejvýznamnějšího literárního ocenění na světě, třináct německy píšících autorů a autorek. Úvodní část cyklu vysvětlí okolnosti vzniku Nobelovy ceny a pojmenuje jednotlivé autory, poslední, patnáctá část pak představí „tajný a soukromý“ tip autora pořadu, germanisty a překladatele Radovana Charváta, na hypotetického držitele Nobelovy ceny za literaturu z doby dávno před tím, než se tato cena začala udělovat. Nobelovu cenu za literaturu získali z německy píšících autorů lidé nejrůznějšího literárního výrazu: byli mezi nimi historikové, filozofové, dramatici, básníci i básnířky (prvním držitelem ocenění byl roku 1902 právník, politik a historik Theodor Mommsen, u nás smutně proslulý tím, jak v roce 1897 ostře vystoupil proti českým národním snahám). Na okraj zajímavost z českého jazykového prostředí: Ve 30. letech 20. stol. vydávalo pražské Nakladatelské družstvo Máj v Edici světová knihovna řadu Laureáti Nobelovy ceny, vydávání pak ukončila druhá světová válka. Z německy píšících laureátů vyšlo pět autorů: Mommsen, Eucken, Heyse, Hauptmann a Spitteler.


Přehled životů a děl třinácti německy píšících autorů se tak stává dobrodružným putováním celým dvacátým stoletím a počátkem století jedenadvacátého, poutavým sledem příběhů odehrávajících se na pozadí dramatických událostí moderní historie. Někteří z těchto autorů jsou dnes pozapomenutí, některé doslova zavál čas, jiní jsou již dlouhá léta hvězdami první velikosti... nechť náš cyklus slouží na základě v podstatě úzkého výseku skutečnosti k připomenutí toho, jak pestrá a složitá je kulturní historie posledního století. Stručně o jednotlivých částech: v úvodní části si připomeneme osobnost Alfreda Bernharda Nobela a cenu, která se jeho jménem každoročně vyhlašuje. V druhé části pořadu si představíme již zmíněného německého historika, právníka a politika Theodora Mommsena, který získal Nobelovu cenu za literaturu za rok 1902. Třetí část připomene život a dílo německého filozofa Rudolfa Euckena (1908). Část čtvrtá představí německého básníka, prozaika, dramatika a překladatele Paula Heyseho (1910). Pátá část: život a dílo německého prozaika a dramatika Gerharta Hauptmanna (1912). V šesté části objevíme švýcarského básníka, prozaika, dramatika a esejistu Carla Spittelera (1919). Část sedmá představí německého prozaika a esejistu Thomase Manna

(1929). Osmá část: život a dílo švýcarského prozaika, básníka a esejisty Hermanna Hesseho (1946). Část devátá uvede německou prozaičku, básnířku a překladatelku Nelly Sachsovou (1966). V desáté části si představíme německého spisovatele a esejistu Heinricha Bölla (1972). V jedenácté části si připomeneme britsko-rakouského spisovatele, teoretika společenských věd a humanistu Eliase Canettiho (1981). Dvanáctá část: německý spisovatel Günter Grass (1999). V části třinácté se dozvíme něco o rakouské spisovatelce Elfriede Jelinekové (2004). Čtrnáctá, předposlední část pořadu představí německou spisovatelku rumunského původu Hertu Müllerovou (2009). A část poslední, patnáctá, se vztahuje k letům 1744– 1803, kdy žil německý spisovatel, filozof a průkopník preromantické estetiky Johann Gottfried Herder. Jde o „tajný tip“ na čtrnáctou „Nobelovku“ od autora pořadu. Medailony německy píšících držitelů Nobelovy ceny za literaturu připravil Radovan Charvát. Režie Petr Adler. Petr Turek

Český rozhlas 3 - Vltava: Rok německého jazyka, od 12. 12. 2011, vždy ve 12.50 hod.

21.11.2011 17:20:26

VÝROČÍ

STRANA

VÝPRAVA DO SVĚTA

CHARLESE DICKENSE Charles Dickens se narodil 7. února 1812 v řadovém domku se zahrádkou v Portsmouthu, přístavním městě, které leží skoro uprostřed jihoanglického pobřeží. Byl společenským kritikem, filantropem, novinářem, řečníkem, nadaným hercem, vášnivě rád cestoval, rád chodil na dlouhé procházky – ve dne s veselou společností, ale s přibývajícím věkem i v noci a sám. Zabýval se kriminologií, ale také duchařením a hypnotizérstvím, byl odpůrcem veřejných poprav a trestu smrti vůbec. Pořádal domácí večírky pro děti své a svých přátel, zejména o Vánocích a na Tři krále. K tomu napsal řadu vánočních povídek, z nichž nejznámější, Vánoční koleda, se dočkala bezpočtu zpracování, poslední můžeme vidět v podobě amerického dokonale animovaného filmu z roku 2009 nebo nového českého muzikálu v divadle Hibernia. Obraz Dickense jako dobráckého rodinného člověka je poněkud porušen faktem, že se Po dvacetiletém manželství rozvedl a dal se dohromady s osmnáctiletou herečkou Ellen Ternanovou. Spolu s ní zažil roku 1865 železniční neštěstí při návratu z Francie, při němž byl zraněn. Z místa havárie utekl ve strachu, aby nebyl skandalizován. Dickens byl milujícím, ale také velmi kritickým otcem svých dětí a byl také zbožným a praktikujícím křesťanem.

C


Anglický spisovatel Angus Wilson o Dickensovi píše, že se „do svého veřejného i soukromého života vkládal s tak nesmírnou energií, že předčasně zestárl, v důsledku svého temperamentu měl sklon jak k bujarému veselí, tak k dlouhým a někdy i zoufalým depresím. Pracoval a bavil se víc, než jeho tělo mohlo snést.“ Dickens tiskl své romány na pokračování v novinách i v různých „zvláštních edicích“. Traduje se, že tento způsob ediční politiky byl jeho vynález a že v pozadí byl i fakt, že takovéto vydávání velmi dlouhých románů přinášelo mohutné zisky. V New Yorku roku 1841 se shromáždilo v přístavu šest tisíc lidí, kteří čekali na příjezd lodi s poslední kapitolou Dickensova románu Starožitníkův krám. „Zemře malá Nell?“ volali na námořníky v nepotlačitelné touze dozvědět se, jak to dopadlo. Román Oliver Twist napsal Dickens v letech 183738. Jeho tématem je nelidské zacházení s dětmi, nové chudobince, vedené s krutostí nových zásad britské takzvané politické ekonomie, která prosazovala neomezený volný trh a naprostou svobodu průmyslníků v každém ohledu jejich podnikání. Nový průmyslník byl považován za národního hrdinu, jakousi moderní obdobu alžbětinského piráta. (Čtenáře, kterému by se zdálo, že nemístně aktualizuji, musím odkázat na knihu Dickensův

24

svět současného anglického spisovatele Anguse Wilsona.) Společenskou debatu a náboženskou krizi rozvířilo také vydání Darwinova díla O původu druhů. I to bylo dobrým důvodem k teorii, že s dětmi chudých a sirotky se má zacházet s nejmenší možnou investicí, aby se co možná nejméně ohrozila „přirozená rovnováha“ ekonomických zákonů, které měly ve své době téměř platnost evangelia. Faginova banda, do níž se malý Oliver dostane Po útěku ze sirotčince, se stala legendárním divadlem postav a typů. Jejich malebnost a energie, s jakou jsou napsáni, nakonec způsobila, že v četných zpracováních zastřela zlo a naprostou mravní zpustlost, jimž je v této společnosti Oliver Twist vystaven a jejichž má být obětí. Argus Wilson píše: „ … ač nás Dickens silou své výmluvnosti a spádností děje nutí též zúčastnit se honu na Fagina a Sikese poté, co vražda vyjde najevo, přesto druhou část románu prožíváme převážně s tlupou, jakkoli se děsíme jejich surovostí, podlostí a špinavostí. Jen oni totiž sdílejí autorovu schopnost se smát, i když je ten jejich smích ďábelský. A musíme podezírat Dickense, že i on, ač se lidí toho druhu bál a odsuzoval je, přece jen v druhé části románu stál na straně padouchů, Fagina, Lišáka a spol., proti padouchům první části románu, všem těm gentlemanům, kteří vládnou společností pouze ke svému vlastnímu prospěchu.“ Dickens se posledních pět let svého života potýkal s následky úrazu při vlakovém neštěstí. Zemřel 9. června 1870 ve svém domě v Rochesteru (městě, kde se odehrává část děje románu Nadějné vyhlídky). Nad jeho smrtí truchlil celý viktoriánský svět. Odkázal budoucím čtenářům svěžest svých románů, množství postav, z nichž mnohé se staly symboly, jména, která žijí dál už svým vlastním životem, a inspiraci pro další generace spisovatelů. K jeho uměleckému odkazu patří i přesně odposlechnutá řeč, smysl pro podtext, díky němuž dickensovský rozhovor prozrazuje mnohem víc, než je slovy vyjádřeno. Charles Dickens ve světové literatuře nemá v zásadě žádného přímého pokračovatele. Není možné být druhým Dickensem, jako není možné být druhým Shakespearem. Jeho současníci mu právem říkali Nenapodobitelný.

21.11.2011 17:20:26

STRANA

FOTO — WIKIPEDIA

SEVERSKÉ MINUTY

25

POZVÁNKA NA SEVER! Nový rozhlasový pořad s Janem Burianem o jeho putování za básníky, muzikanty a vypravěči do zemí Skandinávie Dramaturgie stanice Vltava mi nabídla krásnou spolupráci: Každý pracovní den budeme spolu, milí posluchači rozhlasu, od nového roku na pár minut vyrážet na sever Evropy za kulturou, poezií či hudbou zvláštních národů, kterým zjednodušeně říkáme Skandinávci. Za Dány, Nory, Švédy, Finy, Islanďany, Faeřany, Ålanďany a jinými ostrovany. Budu se vás, vážení, snažit nakazit svou láskou k těmto krajům a jejich lidem, neboť sám jsem tímto citem potrefen už řadu roků a od té doby, co se stal ten zázrak a otevřely se hranice, za nimi i často jezdím, létám či pluji.

Ke dvoustému výročí narození Charlese Dickense jsme připravili patnáctidílnou četbu na pokračování románu Oliver Twist, v níž vracíme „do hry“ Dickensovo temperamentní rozhořčení nad viktoriánskými poměry, které bylo v mnoha zpracováních pop kultury zastřeno sentimentem a dráždivou bizarností. V Pátečním večeru 2. února navštívíme místa v Anglii, která jsou spjatá s Dickensovým životem a jeho dílem. Jsou na nich památníky a muzea, která svým stylem odpovídají obecnému přijetí, využívání i zneužívání Dickensova díla i příběhu jeho života: od „Dickenslandu“ Po seriózní kulturní instituce. Alena Zemančíková


Co je na těch končinách tak zajímavého? Těžko se to říká souhrnně, ale zdá se mi, že jednou opravdu společnou vlastností Seveřanů je skutečnost, že v jejich zemích má lidský život, život každého jednotlivého individua, nadprůměrně vysokou hodnotu a váhu. Ne, že by se jinde na světě nedalo důstojně žít, ale ve Skandinávii to jde nějak lépe. V různých výzkumech, kterými se sociologové a jiní specialisté snaží změřit kvalitu života, se obvykle Skandinávci umisťují na čelných místech, naopak například korupce tam nebývá naměřena v takových hodnotách jako jinde a tak podobně. Vždycky mě lákalo poznávat, jak to ti lidé dokázali a značně jsem jim záviděl. To víte, my Češi, prý hodně závidíme, zvláště pak tehdy, když máme co... Ve Skandinávii se moc nekřičí, většinou, když se někdo ve společnosti rozkřikne, bývá považován za duševně chorého a ostatní se mu snaží nějak pomoci. A když náš člověk například v Dánsku vyjde na ulici, bývá zaskočen úsměvy kolemjdoucích domorodců. Neusmívají se ovšem proto, že by se na našince

chtěli vytahovat nebo mu dát najevo, že s ním něco není v pořádku, jsou vychováni k usmívání a k tomu, aby tímto jednoduchým způsobem dali najevo, že jsou rádi, že potkali zrovna vás. To je ale pokrytectví! Řeknete si možná. Nemohu s vámi než souhlasit a zároveň se radovat, jak se ti dánští pokrytci na člověka pěkně usmívají, zatímco ti naši pokrytci vykouzlí přívětivý obličej leda tak o Vánocích a to ještě, když vás spatří, jak vrávoráte Po ledě. Na Islandu jste zase například mnohokrát překvapeni tím, jak tamní obyvatelé vnímají přírodu. Tisíc let žijí uprostřed katastrof, vulkanických erupcí, zemětřesení či povodní, a tak se přirozeně naučili soužití s přírodou lépe než my, kteří si Po každých povodních ve vesničce Mokropsy stejně znovu postavíme vilku u řeky... Islanďané větru dešti neporoučejí, a když pak vybuchne sopka, nezmatkují a nepropadají panice. Zatímco našinec by od sopky prchal co nejdále, oni naopak – vyrážejí se na tu „krásu“ podívat a předbíhají se v tom, kdo se dostane blíž a kdo udělá hezčí fotografie... Ale nepředbíhejme. I dánskými úsměvy či islandským vztahem k přírodě, jakož i různými jinými méně radostnými vlastnostmi Seveřanů se budeme, díky nabídce stanice Vltava, zabývat v následujících měsících dosti podrobně. Sever má co nabídnout. Nejen světové umělecké hvězdy jako jsou třeba filmový režisér Ingmar Bergman, zpěvačka Björk či pohádkář Hans Christian Andersen, ale i desítky tvůrců a osobností, jejichž jména nejsou tak známá, ale nepoznat je by byla velká škoda. Přeju vám příjemný poslech.

Jan Burian

21.11.2011 17:20:26

VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA

V

Vzpomínky Karla Tilleho, který od roku 1950 žije v Austrálii, mohou v mnohém připomínat osudy tisíců českých emigrantů, kteří kvůli komunistickému bezpráví navždy opustili svou rodnou zem. Jejich vypravěč není ani člověk slavný, ani nijak výjimečný. Přesto je na jeho příběhu cosi fascinujícího. Je to především obrovská vůle a vytrvalost, díky níž tento věčný skaut, milovník přírody a dobrodruh i ve svých dvaaosmdesáti letech, připoután na kolečkové křeslo, zůstává stále duchem mladým optimistou. Karel Tille se narodil v Praze roku 1929. Když mu bylo teprve osm měsíců, zemřela mu maminka, a proto ho zpočátku vychovávali prarodiče. „Když mi byly čtyři roky, oznámil mi otec, že budu mít novou maminku. Myslel jsem si, že se to tak normálně dělá. Moje nová matka byla hodná, uměla se mnou zacházet, nevěděl jsem, že je nějaký rozdíl mezi matkami a byl jsem úplně spokojený,“ vzpomíná na své rané dětství Karel Tille. Bohužel ani náhradní maminku si dlouho neužil. Ještě stačila přivést na svět jeho mladšího bratra Jana a poté byla jako židovka odvlečena do koncentračního tábora, ze kterého už se nikdy nevrátila. Karel byl od mládí vášnivým sportovcem a skautem, rád lyžoval, chodil do hor, lezl Po


skalách, sjížděl řeky. Ve svých šestnácti letech, v květnu 1945, se dokonce zúčastnil Pražského povstání a o několik let později, když k moci přišli komunisté, se začal angažovat v protikomunistickém odboji. Ale jak sám říká, byli mladí a nezkušení, proto byla činnost jejich skupiny brzy vyzrazena a někteří členové zatčeni. Karel Tille se dlouho nerozmýšlel a opustil Československo. Psal se rok 1949 a jemu bylo dvacet let. Dostal se do německého uprchlického tábora, brzy si sehnal práci a čekal na možnost vycestovat do nějaké země, která by ho přijala. Rozhodně nepředpokládal, že v jeho stopách půjde i jeho nevlastní patnáctiletý bratr Jan, který ho měsíc Po jeho útěku následoval. Každý z bratrů se ale ocitl jinde – Jan v táboře pro nezletilé děti, jehož osazenstvo tvořili převážně sirotci z koncentračních táborů, kdežto Karel byl umístěn do tábora pro dospělé uprchlíky. Veškeré snahy dostat se k sobě byly neúspěšné. Až když Karel dosáhl jedenadvaceti let, mohl požádat o poručnictví, a díky tomu se oba bratři konečně setkali a v další cestě mohli pokračovat společně. Jako cíl si vybrali Austrálii. „Líbil se mi ten anglický systém soudů s porotami, také mě lákalo, že je tu málo lidí, protože kromě Antarktidy to byl nejméně zalidněný kontinent, a za třetí se mi líbilo, FOTO — ARCHIV

KAREL TILLE ČESKÝ SKAUT MEZI PROTINOŽCI

STRANA

Karel Tille se syny

26

že je v Austrálii víc krav než lidí, tak jsem si říkal, že tu už nikdy nebudu mít hlad,“ vysvětluje důvody svého rozhodnutí Karel Tille. V počátečním období svého pobytu u protinožců Karel i Jan vystřídali řadu zaměstnání a oběma se Po čase podařilo překonat podezíravost a chladný přístup místních obyvatel, kteří na přistěhovalce – zejména pokud se jednalo o muže bez rodiny – pohlíželi s velkou nedůvěrou. Nové přátele si našli hlavně díky členství v Bushwalking clubu, tedy jakési obdobě Klubu turistů, a všechny volné chvíle trávili na výpravách do hor a pralesů. Karel si kromě přátel našel mezi „bushwalkery“ i budoucí manželku Normu, s níž žije už sedmapadesát let. I když se každý z bratrů ocitl v jiné části Austrálie a jejich životy se ubíraly různými směry, zůstala jim společná láska k přírodě a skautingu. Byli si opravdu velice blízcí, proto se Janova tragická smrt v roce 1965 stala pro Karla jednou z největších životních tragédií: „Vzal jsem flašku slivovice a hrozně jsem se opil. Naštěstí moje žena rozuměla a měla se mnou soucit, tak mě dala do postele. Už je to léta, ale pořád mi Honza chybí. Dost dobrého i zlého jsme spolu prožili. Bylo skvělé mít někoho, na koho jsem se mohl spoléhat tak jako na sebe.“ Do Československa, ani později do samostatné České republiky, se Karel Tille už nikdy nevrátil. Nejspíš proto, aby nemusel konfrontovat svoje vzpomínky na dětství a dospívání s nynější, tolik odlišnou realitou. Z jeho příbuzných a přátel už skoro nikdo nežije a v domě, který byl Po smrti otce v 50. letech zkonfiskován, dosud bydlí potomci prezidenta Novotného. I přes vážnou nehodu, která ho postihla v 78 letech, kdy ho srazilo auto a on zůstal ochrnutý, se Karel Tille považuje za šťastného člověka: „Skoro všechno špatné se mi stalo, dokud jsem byl mladý a dovedl jsem to překonat, a pak se můj život zlepšoval, někdy pomalu a někdy rychleji, rok za rokem. Každý mi říká, jak dobře jsem se vyrovnal se svým úrazem. Je to částečně tím, že tam, kam jsem chtěl jet, už jsem byl, a tam, kde dříve byla divoká příroda, teď je čím dál víc lidí, vozidel a stánků. Proto si myslím, že jsem žil ve šťastné době, a nezávidím těm, kdo přicházejí Po mně.“ Marina Feltlová

21.11.2011 17:20:26

VÝROČÍ

STRANA

FOTO — WIKIPEDIA

Mnohé světlo mi zablesklo Páteční večer ke 150. výročí úmrtí Boženy Němcové

„Mnohé světlo mi zablesklo na cestě života, já myslila, že je to svit hvězdy, ale byla to jen bludička, která by mne do kalu byla uvedla…” – napsala zklamaná Božena Němcová v tzv. dopisu neznámému adresátovi. Ve své knize Naši mužové z roku 1862, tedy v roce jejího úmrtí, z něj citoval redaktor Jan Erazim Sojka. Probíráme-li se korespondencí Boženy Němcové a jejími zápisky, bylo takových světel, která se proměnila v bludičku, opravdu hodně. Patřilo k nim její manželství se zapáleným vlastencem, ale také „věčným potížistou” Josefem Němcem, který si na svou ženu nakonec stěžoval úřadům, že ho nedokáže svou „duševní prací“ uživit, a který ji nemocnou vyhazoval z bytu. Patřily k nim její milostné vztahy se stále mladšími muži, které popouzely pokryteckou pražskou společnost. „Že se lásce kořím, nazývají hříchem; že svobodu miluju, křižujou mne

M


– pravdu když mluvím, zle je, a lhu-li, lajou mi! – Jak to nést?” postěžovala si Němcová. V těžkých letech bachovského absolutismu zůstala nakonec osamocená. Dávní přátelé se jí raději vyhýbali a špatné svědomí vykupovali pár zlatkami nebo také jen obnošenými střevíci. Sama si poznamenala, že na Vánoce r. 1856 neměla doma ani krejcar. Známí jí poslali trochu ořechů, pár pentlí pro dceru, vánočku a chleba. Ferdinand Fingerhut, bratr Vojty Náprstka, se sice blýsknul punčem, současně jí ale jindy dělal poněkud nechutné návrhy, že by si přeci mohli spolu „užít”. Za pouhých dvacet let se z mladé Betty, která svou krásou v r. 1842 při svém příchodu do Prahy oslnila české vlastence, stala zbědovaná, vychrtlá a těžce nemocná žena, která „v staré zelené sukni a v jupce přešité z mužova starého kabátu…” chodila Po pražských zastavárnách.

27

To všechno jsou jistě známé obrazy ze života Němcové. Těžko k nim něco dalšího přidat. Literární historici, publicisté i generace spisovatelů, básníků a dramatiků z nich „vytěžili“ každé slovo. Obrátili naruby každé písmenko jejích dopisů i vzpomínek. Mnohokrát porovnali, jak se její trudné životní okolnosti promítly do jejího díla. Žasli, jak právě v nejtěžším období života, kdy jí umírá syn Hynek, mohla napsat tu idylickou Babičku?! Co ale stále provokuje k zamyšlení, je otázka, kdo je samotná Božena Němcová a co jsou jen nánosy legend a mýtů, interpretací a dezinterpretací? Značnou měrou k nim ostatně přispěla i sama, svou vlastní stylizací… A také – jakým způsobem si ji přivlastňuje každá další generace a jak se musí vyrovnat s jejím osudem i dílem? Co všechno do osobnosti Němcové promítá z vlastních problémů? Jak si do ní projektuje vlastní ambice, úzkosti a zklamání? Proč se Němcová stává symbolem pokaždé, když se cítíme v ohrožení? A proč je tu současně tendence se tomuto idolu i tak trochu vysmát, jak to dokazuje celá řada různých persifláží? – Němcová napsala: „Já kdybych měla volit – tedy bych si přála narodit se znovu, as za dvě stě let - anebo ještě později – neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší…” Jak by se jí Po takové době žilo dnes, mezi námi? Chovali bychom se k ženě, která si nedala vzít svou svobodu, stejně ničivě jako její současníci? Tyto a podobné otázky si klade páteční večer, který pod názvem Mnohé světlo mi zablesklo uvede Český rozhlas 3 - Vltava 20. 11. 2011 ve 20.00. u příležitosti 150. výročí úmrtí Boženy Němcové. Pokusíme se na ně odpovědět s autorkou řady studií o jejím životě a díle a editorkou její korespondence prof. Jaroslavou Janáčkovou. Autorka pořadu Milena Štráfeldová pozvala ale k mikrofonu i Helenu Bakovou, která pro Ústav pro českou literaturu zpracovala psychologický profil Boženy Němcové, nebo režisérku Olgu Sommerovou, která o ní natočila filmový dokument. Nový pohled na život Němcové nedávno přinesla i studie historičky Magdaleny Pokorné Josef Němec, s podtitulem Neobyčejný muž neobyčejné ženy, která ukazuje manžela Němcové v poněkud jiném světle, než byl dosud interpretován. Milena Štráfeldová

21.11.2011 17:20:26

SILVESTR

STRANA

28

RAKOUSKO„Nelze však zamlčeti, že dřívější heslo Vídeňanů ‚Leben und leben lassen’ moderní dobou valně pokleslo, zvláště vůči nám Čechům, ku kterým Vídeň čím dále tím více se chová nikoliv mateřsky jako hlavní město říše, jejíž království České je součástí, ale macešsky. Čech bývá Vídeňanům pro posměch a je na jevištích Tingl-tanglů a různých zábavních místnostech stálou figurkou posměšnou. Stejně v mnohých listech humoristických. Pro kulturní snahy české nemá Vídeňan porozumění, neřku-li pro národní rovnoprávnost.“ (citace z českých turistických průvodců z časů monarchie).

„Život ve Vídni dosud vyniká různými zvláštnostmi od života jiných velkých měst odchylnými. Starousedlý Vídeňan dosud vyniká jistou bodrostí a dobromyslností, pak veselou letorou, a má humor, miluje hudbu, tanec a zpěv. Rád chodí do přírody a tuto jeho lásku podporuje krásné vídeňské okolí. Divadla a zábavné místnosti všech druhů hrají vynikající roli v jeho životě.“ „Vídeňanka je, ať jako děvče, ať jako žena, snůškou půvabu, lehkomyslnosti, jisté drsnosti, humoru, měkkosti i dobromyslnosti. Rázovité ženy z ovocného trhu (Naschmarkt) zasluhují povšimnutí.“


21.11.2011 17:20:26

SILVESTR

STRANA

29

UHERSKÝ Monografická silvestrovská celodenní vysílání se ve vltavském programu stala tradicí. Začali jsme s brouky. Sami jsme byli překvapeni, jak silně je ten hmyz zastoupen nejen v dějinách umění, ale i v kreacích současných umělců. Pokračovali jsme vodním silvestrem, následoval zločin a trest, umělé bytosti, železnice, oheň, vzduch, Anglie a letos jsme se rozhodli pro nostalgickou výpravu do časů dunajské monarchie, kterou míníme jako jeden ze závěrečných příspěvků k letošnímu vltavskému Roku německého jazyka. Nejvíce času strávíme ve Vídni, což se jeví jako logické vyústění dramaturgie takového podniku, neboť metropole představovala centrum mocnářství. Vrcholem našeho zájmu o Vídeň bude večerní přímý přenos Straussova Netopýra z Vídeňské státní opery. Vídeň bude takříkajíc přítomna ve všech žánrech a formách, které z vysílání naší stanice znáte. Z vídeňských pořadů vybírám cyklus Praktických rádců a průvodců vídeňským světem a kuchyní pro Čechy Václava Malovického, úvahy o vídeňském humoru jako „destilátu“ středoevropských vlivů, typicky vídeňskou frašku Johanna von Nestroye: Náčelník Večerní vánek aneb Hody divých mužů o demoralizaci politiky a primitivního nacionalismu. S Nestroyem tematicky koresponduje Austriaca Hermanna Bahra (satiricky

M

kritické glosy k tehdejší realitě, autor na základě detailů, jako je nenavazování železničních spojů či nedostatku židlí pro úředníky, jemně zesměšňuje monarchii). O strastech a slastech české politiky ve Vídni budou na místech, kde ve Vídni žila česká politika 19. století i každodenní realita hospody a ložnice, rozmlouvat s Alenou Zemančíkovou historik Luboš Velek a muzikolog Viktor Velek. Spisovatele Richarda von Schaukala a jeho knihu Jak to vidí Dandy aneb Život a názory pana Andrease z Baltheserů představíme českému publiku poprvé, a to nejen tomu rozhlasovému. Do dunajské metropole se vypravíme i v pořadu Jarmily Konrádové Na vandru aneb Alois musí do Vídně! Ze zápisků soustružníka, malíře a písmáka Aloise Beera s přihlédnutím k rozjímání pro učeníka, tovaryše i mistra Řemeslník český od Antonína Majera. V jiném pořadu budeme zase sledovat vídeňskou kariéru básníka J. S. Machara a jeho přátelství s malířem Františkem Kupkou. O fascinaci Vídně smrtí existuje obsáhlá literatura. Píšou o ní spisovatelé Joseph Roth nebo Arthur Schnitzler. Egon Bahr se domnívá, že Vídeňáka poznáš podle jeho pohřbu. Vídeňská smrt je okázalá a nostalgická. Podle knihy Život na Ústředním hřbitově chodí rodiny s dětmi na celodenní výlety


právě na vídeňský Ústřední hřbitov. Ve Vídni existuje Muzeum pohřbívání, které nedávno „oslavilo“ sté výročí svého trvání. Už samotné exponáty z Muzea pohřbívání, jako například telefon, kterým z hrobu voláte v případě, že vás předčasně pohřbili, působí tak trochu kabaretně, stejně tak uniformy pohřebních zřízenců, šaty a šperky do hrobu, folklórně pomalované lebky, dýka k probodnutí nebožtíkova srdce, aby se příbuzní neobávali náhlého zmrtvýchvstání, fotografie pohřební tramvaje pro převoz mrtvol na Centrální hřbitov, který je od středu města dost daleko. Na Vídeň funerální se můžete i teoreticky připravit, a to četbou vídeňského románu Ladislava Fukse Vévodkyně a kuchařka. Fuks se inspiroval v Muzeu pohřbívání, některé muzejní exponáty v jeho románu takříkajíc literárně ožívají. Ale jiné smuteční „doplňky“ z jeho knihy, jako pohřební likér z hořkých bylin, ve vídeňském Muzeu pohřbívání nenajdete, vyfabuloval je spisovatel. Právě Ladislav Fuks inspiroval Tamaru Salcmanovou a Miroslava Buriánka k natočení pořadu Sbohem monarchie! Aneb C. K. funerál. S podtitulem Putování hrobkami a hřbitovy v západních Čechách. Zjištění autorů, které mohu prozradit i před premiérou jejich pořadu: funerální symboly tvořily součást životního stylu monarchie.

Český živel velmi dobře zastoupí dva nezdolní vypravěči proti monarchii Strýc Pepin a Josef Švejk. V pořadu Miloše Doležala se budete moci vydat po stopách Josefa Hrabala a Josefa Švejka s Tomášem Mazalem a Richardem Haškem v Nymburce i v ruzyňských kasárnách. V celodenním programu inspirovaném dunajskou monarchií nemohou chybět Haškovy povídky, za všechny jmenujme Povídku o obrazu císaře Františka Josefa I. O hudební doprovod loučení se s posledním dnem letošního roku a vítáním prvních hodin roku příštího se vedle už zmíněného Netopýra bude starat vídeňský šraml, Straussovy polky a pochody, Mozart, Mahler, jazzové pořady Aleše Bendy a také výpravy Petra Dorůžky napříč časem, prostorem a hudebními žánry (v poněkud nostalgické náladě pod křídly zaniklé monarchie). A v čase mezi Netopýrem a půlnocí nastoupí písničky Červené sedmy, koláž kabaretních textů v provedení Moravského divadla v Olomouci. Jiří Kamen, dramaturg

Český rozhlas 3 – Vltava: Rakousko-uherský silvestr, od 7.00 hod. 31. 12. 2011 do 6.00 hod. Nového roku

21.11.2011 17:20:27

SILVESTR

STRANA

PODIVUHODNÉ SETKÁNÍ PEPINA HRABALA S JOSEFEM ŠVEJKEM V rámci letošního tematicky komponovaného rozhlasového Silvestra na Vltavě nás pořad Miloše Doležala (ve spolupráci s autorem těchto řádků a Richardem Haškem, vnukem spisovatele Jaroslava Haška) zavede do nádražní nymburské restaurace. Mnozí se jistě pozastaví, proč zrovna do tohoto restaurantu, kde čas je pomíjející více než kdekoliv jinde. Důvodem je zdánlivě náhodná, imaginární schůzka dvou postav – Josefa Švejka a Josefa Hrabala, známého spíše jako „strýc Pepin“.

V

V NÁDRAŽNÍM RESTAURANTU V románu Jaroslava Haška totiž Josef Švejk, jedoucí v rychlíku Praha - České Budějovice s nadporučíkem Lukášem a jeho pěším plukem na frontu, omylem či úmyslně zatáhl za rukojeť páky ruční brzdy vlaku, který prudce zastavil. Událost byla šetřena přímo na peróně přednostou železniční stanice Tábor. Náhodný občan přihlížející šetření a věřící v Švejkovu nevinnost, uhradil za něj pokutu a navíc jej odvedl do nádražní restaurace. Zde jej tento dobrý muž

pohostil pivem a zjistiv, že všechny průkazy i vojenský lístek na dráhu zůstaly ve vlaku, který mezitím odjel, velkomyslně dal Švejkovi pětku na lístek i na další útratu. Po chvíli Švejk osaměl u stolu a tiše propíjel dar od šlechetného dobrodince. Před příjezdem osobního vlaku naplnila se nádražní restaurace vojáky i civilisty. Jeden z vojáků, propuštěný Po operaci z táborského lazaretu, přisedl ke Švejkovi. Vytáhl na stůl rozbitou tobolku a přepočítával si peníze. „Nechceš se napít, kamaráde?“ optal se jej dobromyslně Švejk, přistavujíc svou sklenici před smutného vojáka: „Jen se pořádně napij“. Zde, v tomto místě, však tok událostí Haškova Švejka zastavíme a poněkud pozměníme. Josefa Švejka sice necháme vystoupit z vlaku a usednout


v nádražní restauraci, avšak namísto Tábora v Nymburce. A místo vojáka propuštěného z lazaretu necháme k němu přisednout Josefa Hrabala, bývalého dragouna c.k. armády. Podivuhodné setkání dvou neuvěřitelných vypravěčů nad pivem v malé nádražní restauraci v Čechách na pozadí světové válečné vřavy může začít.

BÁSNÍK, BOHÉM, MŮZA, VYPRAVĚČ Švejk přichází na svět již v krátkém povídkovém cyklu v květnu 1911. Dále existuje druhý švejkovský cyklus, válečný, který byl Jaroslavem Haškem psán v Rusku v letech 1916–1917. Román, jak jej známe dnes, pochází z let 1921–1923. Stojí za to připomenout, že Haškův román je nedokončený a že zmínění tři Švejkové jsou navzájem poněkud odlišní. Kromě těchto verzí Švejka existují i pokračování románu od Karla Vaňka i rozličné filmové a divadelní adaptace. Strýc Pepin se poprvé vyskytuje již v Hrabalových raných povídkách z roku 1949 a 1952, aby znovu zazářil v novele Taneční hodiny pro

30

starší a pokročilé, komplikoval život rodině i spolupracovníkům v Postřižinách, prošel Městečkem, kde se zastavil čas, a nakonec zemřel v novele Harlekýnovy miliony. Sám Hrabal o jeho „vstupu“ do svých textů napsal: „Vytvořil jsem mýtus strýce Pepina a díky Pepinovi jsem vytvořil mýtus pábitelů, lidí, kteří dík své jurodivosti jdou experimentem a spontánnosti sami nad sebe a svojí směšností dosahují vznešenosti . /.../ Byl to pábitel č.1, prosťáček boží, básník a bohém, moje můza, vypravěč..“ Také Švejk neustále mluví, dokonce mluví až přespříliš, tok jeho řeči nelze ovládat natož zastavit. Jde o jakousi nekontrolovatelnou přírodní sílu. Švejkova výpověď může být pravdou, opakem pravdy, fantazií nebo zcela nelogickým výmyslem (viz zeměkoule, v níž je ještě jedna, větší než tato). Rovněž Pepinovo „nehorázné vyprávění“ je valící se průtrž zážitků a příběhů, kterou nelze ovládat, natož zastavit. I v Pepinově případě jde o jakousi nekontrolovatelnou přírodní sílu. Švejkův monolog je stručný literární žánr, par excellence Haškova románu; zrovna tak jako Pepinův monolog jedné věty (Taneční hodiny) je skvělý styl Hrabalův. A tak v nádražní restauraci v Nymburce, kam to měl Josef Hrabal od bratra z pivovaru jen kousek, se slova obou velkých vyprávěčů nad sklenicí piva prolnou, doplní a propojí navzájem. Ještě je ale čas, ještě nebude Švejk odveden na vojenské nádražní velitelství a strýc Pepin neodejde do lokálu za krásnými slečnami. Ještě je čas, ještě za okny šklebí se běsi světové války a rakousko-uherská monarchie teprve spěje ke svému zániku. Tomáš Mazal

21.11.2011 17:20:27

SILVESTR

STRANA

JAK PŘILETĚL NETOPÝR DO VÍDNĚ ANEB ŘÁDĚNÍ SILVESTROVSKÉ NOCI

N

Netopýr se řekne francouzsky La Chauve-Souris, což značí v doslovném překladu do češtiny plešatá myš. Toto rčení v souvislosti se silvestrovským přenosem z Vídeňské státní opery není ani tak moc od věci, protože Straussův Netopýr, tolik spojený v našich představách s rakousko-uherským mocnářstvím, přiletěl skutečně do tehdejšího sídelního města z Francie. Původně se totiž jmenoval „Půlnoční hostina“ a byl to vaudeville z Meilhacovy a Halévyho tvůrčí dílny. Francouzsky se tento dýchánek označuje slovem La Reveillon a pod tímto výrazem si musíme představit družné oslavy silvestrovské noci, ale někdy i bujarou společnost o Štědrém večeru. Do německého jazyka pro vídeňské uvedení přeložil toto půvabné veseloherní dílko Carl Haffner, ovšem ještě jako čistou činohru. Pak byl Haffnerův překlad předán Richardu Genéeovi, který si nakonec zcela autorství přivlastnil.

I CHYTRÁK SE OBČAS SPÁLÍ! K zhudebnění a světové premiéře, která se konala 5. dubna 1874 v Divadle na Vídeňce, se vážou dvě neuvěřitelné příhody. První je skutečnost, že Netopýra zkomponoval Johann Strauss během 42 nocí. Druhá mluví o tom, že opereta neměla při prvním uvedení úspěch a inscenace byla stažena Po 16 představeních. Práce byla skutečně naskicována v šesti týdnech, ale minulo dlouhých šest měsíců


od zahájení kompozice do inscenování díla. Navíc Rosalindin slavný čardáš z druhého dějství zpívala už předtím Marie Geistingerová na dobročinném koncertu a její tehdejší převlek za maďarskou šlechtičnu byl převzat také do operety při scénách na večírku u knížete Orlofského. Netopýr byl sice Po dvoutýdenním uvádění stažen, ale pouze proto, že dlouho předtím byla už naplánována operní sezóna jisté hostující společnosti. Po ní se znovu vrátil, nebo úspěšně přiletěl znovu na vídeňské jeviště. Nastiňme si ve stručnosti, oč tu běží. O karnevalové noci nechal rentiér Eisenstein ležet svého přítele, notáře Falkeho, v kostýmu netopýra na ulici pro posměch kolemjdoucím. Zesměšněný se nyní mstí. Nechtěně mu k tomu na slavnosti u prince Orlofského přihrávají Eisensteinova manželka Rosalinda, o niž usiluje tenorista Alfred, její komorná Adéla, ředitel věznice, v níž si má Eisenstein odsedět pár dní za drobný přestupek a další hosté. Vše je o tom, že i chytrák se občas spálí!

OBSAZENÍ SVĚTOVÉ PREMIÉRY V ROCE 1874 Kromě Geistingerové v roli Rosalindy čteme v původním obsazení jména Jani Szika v roli Eisensteina, Ferdinanda Lebrechta v postavě Falkeho a Caroliny Charles-Hirschové jako Adély a Irmy Nittingerové v kalhotkové roli ruského knížete

31

Orlofského. Zachoval se její obrázek ve slušivé rubašce, kozáckých holínkách a husarské čapce s chocholem. Ferdinand Lebretcht, který zemřel na infarkt na jevišti Divadla na Vídeňce, byl vystřídán v roli Falkeho Alexandrem Girardim a to již půl roku Po světové premiéře. Ale ještě se tu na cestě k evropské slávě Netopýra objeví jedna malá komplikace. Souvisela s uvedním této operety ve Francii, kde si původní hru žárlivě střežili Ludovic Halévy a Henri Meilhac. Vídeňští tvůrci proto napsali poněkud pozměněné libreto a opereta nesla tři roky Po vídeňské premiéře název Cikánka. Svůj skutečný titul – tedy ve francouzštině ona pověstná plešatá myš (La Chauve-Souris) - nesla opereta až při pařížském uvedení v roce 1904.

GUSTAV MAHLER NETOPÝRA ZBOŽŇOVAL Straussova perlivě oslnivého díla si velice vážil Gustav Mahler a uvedl ho při svém působení v Hamburku v roce 1894. Další Strauss, tentokrát Richard, dirigoval Netopýra v roce 1920 s Marií Jeritzou (rozenou Jedličkovou, která pocházela z Brna) v roli Rosalindy. Z dalších slavných nastudování zmiňme ještě Bruno Waltera za dirigentským pultem londýnské královské opery Covent Garden v roce 1930 a Karajanovo podání o třicet let později při silvestrovské noci ve Vídeňské státní opeře. Tentokrát zavítáme do tohoto operního domu, o jehož zbudování se zasloužil český stavitel Josef Hlávka, v sobotu 31. prosince v 19 hodin a s vysíláním končíme hodinu a půl před půlnocí. Roli Gabriela von Eisensteina zpívá americký jedenapadesátiletý tenorista Kurt Streit, který se na operním jevišti specializuje na Mozarta, jeho manželku Rosalindu ztvární rodilá Hamburčanka Michaela Kaune. Rozpustilou služku Adélu zpívá rakouská sopranistka Daniela Fally a doktora Falkeho německý barytonista Markus Eiche. Ivan Ruml

21.11.2011 17:20:27

EUROJAZZ

STRANA

EURO JE

A

Ano, 17. ledna to bude rok od spuštění webového rádia Euro Jazz a souvisejícího jazzového portálu Českého rozhlasu (jazz.rozhlas.cz). Jak si dnes stojí a co chystá? Když Český rozhlas Euro Jazz spouštěl, měli jsme celkem jasný cíl: vytvořit kvalitní jazzový web a (bezpochyby minoritní) internetové rádio, které by uspokojilo náročného jazzového posluchače. Pozice rozhlasu v tomto ohledu nemůže být jednoduchá, protože internet nabízí jazzovému nadšenci přehršel jiných lákadel (typu Youtube či sociálních sítí), kterým tradiční kontinuální vysílání může jen těžko konkurovat. Vsadili jsme na odlišnost a playlist internetového vysílání sestavili z valné části ze současného evropského jazzu (60 % vysílacího času tvoří jazz z Evropy a Česka). „Americký be-bop a swing vysílají na internetu tisíce rádií z celého světa, a navíc je hrajeme i na Vltavě. V Česku vyrůstá nová generace jazzových hudebníků, která má respekt k tradici, ale zároveň pokukuje po tom, co se děje v Polsku, Francii, či Norsku, což jsou dnes jazzové velmoci. Evropský jazz představuje fenomén, který není možné opomíjet a právě veřejnoprávní


rozhlas by mu měl dát prostor,“ řekl jsem tehdy v jednom z rozhovorů. Zdá se, že sázka na Evropu se vyplatila: posluchači v ohlasech oceňují akcent na současnou jazzovou tvorbu a celkově „nekomerční“ profil. Nejvíc mě v poslední době potěšil email jednoho z nich, který Euro Jazz považuje za „nejlepší stanici na světě“. „Prozkoumal jsem už velkou řádku internetových radií z celého světa a musím konstatovat, že Euro Jazz u mě nad všemi vítězí! Přemýšlím, co bych dramaturgii vytknul, ale nic mě nenapadá. Tak skvělou směs si nenamíchám ani na Last.fm, ani na Aupeu. Tohle je prostě stanice, kterou jsem si vždycky přál, a teď jen doufám, že nezanikne,“ napsal pan Miloslav Nepil. Tato slova potěší každého dramaturga, tedy i mě, zároveň ale dost zavazují, a tak se snažíme hlavně „neusnout“, jak se to stalo vícero českým jazzovým webům. Jazzový web ČRo Jazz jsme tak postupně doplňovali o některé nové rubriky a tematické bloky (jako například Jazz Fokus, unikátní řadu jazzových videodokumentů, dvojité výročí Milese Davise) a věnovali se otázkám, které jazzovou

32

komunitou rezonovaly (např. jazzové školství). V samotném vysílání Euro Jazzu jsme rozšířili playlist (na úctyhodných 3500 skladeb) a za rok zde odvysílali několik unikátních jazzových koncertů z EBU i vlastní produkce (což byl hlavně vynikající pražský koncert Esperanzy Spalding). V říjnu jsme spustili cyklus Rozhovor měsíce, tedy profilová interview s výraznými českými jazzmany, a v listopadu začali s video přenosy z Jazzu na Hradě. Takto nový projekt musí být především vidět. Ne vždy se nám to daří (za což mohou hlavně peníze), ale přesto jsme byli během roku partnery výrazných jazzových akcí, na které nelze jen tak zapomenout: festival United Islands pojmenoval jednu ze svých scén dokonce „Euro Jazz Stage“ a umožnil nám nahrát tak výjimečné seskupení jako je belgický Octurn. V pražské kavárně Potrvá vznikla série experimentálních večerů Improvising (Ob)sessions, jejíž první díl jsme už odvysílali. A koncem listopadu měl vynikající ohlas první ročník „Euro Jazz Festu“, na který jsme díky klubu Jazz Dock mohli pozvat Billa Frisella a špičku estonského jazzu Kristjana Randalu. V těchto akcích hodláme pokračovat i nadále. Co nás čeká v nejbližší době? Doufejme, že rozšíření okruhu spolupracovníků, aby se web ČRo Jazz stal skutečně živoucí platformou a místem, kde se soustředí ty nejzajímavější texty. Doplnění vysílání Euro Jazzu o větší počet záznamů, na které v archivu sedá prach. Naším specifikem se staly tematické speciály zaměřené na různé národní jazzové scény. V roce 2012 v tom budeme jistě pokračovat. Již teď se můžete těšit na Týden slovinského jazzu v týdnu od 16. do 22. ledna, ve kterém představíme to nejzajímavější z této malé, ale jazzově pestré země. Nemine nás ani „Severský rok“, na kterém spolupracujeme s partnerskou stanicí Vltava a v jehož rámci se budeme důkladněji zabývat severskou jazzovou scénou. No a dlouhodobě? Mým osobním cílem či přáním je nepochybně DAB – podaří-li se Euro Jazz dostat do digitálních sítí podobně jako třeba D-Dur, budeme vědět možná už za rok! Petr Vidomus

21.11.2011 17:20:27

VIZITKA

STRANA

33

REDAKCE JAZZOVÉ A POPULÁRNÍ HUDBY SE PŘEDSTAVUJE

H Kateřina Rathouská

Jaroslava Haladová


Hudbou v Československém rozhlase se nejprve zabývalo hudební oddělení neboli hudební odbor. Rozhlasoví pracovníci samozřejmě od počátku rozlišovali hudbu vážnou a zábavnou. Pod pojmem populární hudba se ale spíš nejprve schovávaly známější a posluchačsky přístupnější skladby z oblasti hudby vážné (ouvertury, suity). Jazz, taneční hudba i dechovka byly označovány jako hudba lehká a obojí dohromady spadalo do balíku hudby zábavné. Když pak v 50. letech 20. století narůstal objem vysílání a postupně i stanic, začaly vznikat redakce. Ta zaměřená na populární hudbu se od roku 1952 jmenovala Redakce hudby zábavné a operetní a od roku 1959 Redakce malých hudebních žánrů neboli ReMaHuŽa. Prvními vedoucími byli Harry Macourek a od roku 1961 Dalibor Basler. V roce 1964 vznikl 3. program Československého rozhlasu, „pro náročné posluchače“, dnešní ČRo 3 – Vltava.

Zde i na dalších stanicích se populární muzice stále říkalo malé hudební žánry, ať šlo o jazz nebo dechovku. Mě to vždycky připadalo trochu nepatřičné. Vždyť jazzový big band, vojenská dechovka, muzikál nebo koncepční rockové dvoualbum vůbec nejsou malé. Stejně jako naopak nejsou velkými smyčcové kvarteto nebo skladbička pro sólový klavír. Když jsem byl v roce 1999 vybrán na místo vedoucího Redakce malých hudebních žánrů stanice Český rozhlas 3 – Vltava, požádal jsem o přejmenování oddělení na Redakci jazzové a populární hudby. Jazzové proto, že jazzu hrajeme z té ostatní, nevážné hudby nejvíc. A populární proto, že je to nejobecnější. Anglické „popular“ může znamenat i „lidový“, a tak sem patří i etno, folk a world music, stejně jako alternativa všech stylů a žánrů. Nemusím jistě připomínat, že naše stanice nevysílá hlavní proud spotřební komerční populární hudby.

21.11.2011 17:20:28

VIZITKA

Ivana Radechovská

V roce 1999 měla redakce 3 členy. Funkci vedoucího jsem převzal Po panu Vladimíru Trucovi, dlouholetém a velmi zasloužilém rozhlasovém veteránovi. Zároveň jsem sám zajišťoval vysílání jazzových pořadů. Redakci doplňovali Ivana Radechovská, specializovaná na folklor a etnickou hudbu, a produkční Zdeňek Doležal. V průběhu času se podařilo z tohoto komorního tria vybudovat slušný a (věřím) dobře sehraný oktet. V rámci čistě hudební redakce totiž vznikla v roce 2002 multižánrově zaměřená programová řada Čajovna, která potřebovala i slovesné a obecněji zaměřené pracovníky. Zároveň narůstala naše tzv. prvovýroba, to

STRANA

znamená naše nahrávání koncertů a festivalů v terénu i ve studiích. Letos jsme navíc začali vysílat 24 hodin jazzu na internetu. To všechno potřebovalo další personální zajištění. Redakce jazzové a populární hudby připravuje několik hodin vysílání denně. Dopolední řadu Jazzofon, hudbu v odpolední Mozaice, Jazzový podvečer, Čajovnu, Noční vlnu jazzu a další noční řadu Mezi drakem a hadem. Vedle toho pak v sobotu a neděli před půlnocí Hudební fórum s pořady Svět jiné hudby, Etnohrátky a Oáza, noční Jazzový klub, ranní Jazzovou snídani, Euroradio Jazz Season a další příležitostné pořady, jako jsou Páteční večery, Půlnoce nebo Výročí týdne. Redaktoři si musí umět nahrát v terénu nebo ve studiu rozhovor, reportáž, a na počítači si ho pak pěkně sestříhat, připravit. Pět interních redaktorů, jedna externí redaktorka a dva produkční by samozřejmě takový časový objem nemohli sami kvalitně zajistit a naplnit. Proto ještě máme řadu externích spoluautorů – specialistů na různá období, styly, žánry, regiony. Někdo vytváří pořady pravidelně, třeba každý týden, někdo jednou měsíčně, někdo jen příležitostně. Redaktoři však musí vše řídit, plánovat, zabezpečovat a vyhodnocovat. Redakce má dnes dva jazzové specialisty. Václav Vraný rediguje staniční pořady a terénní nahrávky, Petr Vidomus zajišťuje internetové vysílání Euro Jazz, Čajovna má slovesné redaktorky Kateřinu Rathouskou a Jaroslavu Haladovou a hudebního redaktora Aleše Opekara. Naše dlouholetá redaktorka Ivana Radechovská s námi v současné době spolupracuje externě. Produkční odbavení zajišťují Iveta Tomášková a Zdeněk Doležal.


34

Václav Vraný

Petr Vidomus

Kateřina Rathouská vystudovala Filozofickou fakultu UK a Vyšší odbornou školu publicistiky. Se stanicemi Českého rozhlasu externě spolupracuje od podzimu 1995. Poslední desetiletí je zaměstnána na Vltavě. Na počátku roku 2002 se rozhodující měrou podílela na vytvoření programové řady Čajovna, za kterou dostala Cenu programového ředitele. V současnosti moderuje čtvrteční vydání pořadu, do studia si obvykle zve hosty z oblasti kultury. Občas píše divadelní recenze do novin, rozhovory do Týdeníku rozhlas a fejetony pro Rádio Česko, v předchozích letech rovněž spolupracovala jako redaktorka na několika

hudebních magazínech České televize. Na půdě ČRo dále připravuje nový projekt minutových her, které by měly v budoucnu obohatit nejen vltavské vysílání. Jaroslava Haladová zamířila poprvé do ulic s mikrofonem roku 2000, tenkrát jako členka oddělení elévů Českého rozhlasu. Během studií na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy natáčela ankety a drobné příspěvky pro pořady různých stanic, aby od roku 2002 soustředila síly zejména na nově se rodící řadu pro mladé posluchače Českého rozhlasu 3 – Vltava, na Čajovnu. Té zůstala věrná dodnes. Připravuje pravidelně úterní vysílání Čajovny, k rozhovorům si zve

21.11.2011 17:20:29

VIZITKA

STRANA

mladé literáty, architekty, ale i poutníky či organizátory kulturních akcí mimo velká centra. Stará se i o část vltavského magazínu o architektuře a designu Řeč věcí, kde představuje české nadějné tvůrce z oboru. Věnuje se rozhlasovým reportážím a dokumentům. Za pořad Supermarket na kolečkách o jedné z posledních pojízdných prodejen v Česku získala v roce 2008 hlavní cenu v kategorii Publicistika na rozhlasové soutěžní přehlídce Report. Bývalou dlouholetou kolegyni Ivanu Radechovskou, nyní externí spolupracovnici, slýcháváme v pořadech zaměřených na hudební žánry jí nejbližší, etnickou hudbu a world

music. V rámci Hudebního fóra vysílá Etnohrátky, v nichž seznamuje s pozoruhodnými projekty a jejich tvůrci, zprostředkovává záznamy koncertů a festivalů z domácí i zahraniční scény. S týmem externích spolupracovníků také připravuje hudební část odpolední Mozaiky a noční cyklus Mezi drakem a hadem. Václav Vraný s rozhlasem spolupracuje od roku 2007, kdy začal připravovat pořad Electric Jazz. Později se ujal, jako stálý člen redakce, mimořádných projektů zaměřených na nejrůznější stylové oblasti jazzu. Rediguje jazzové pořady stanice Vltava a má na starosti dramaturgii natáčení jazzových koncertů. Účastnil

se přípravy spuštění internetového vysílání Euro Jazz, v roce 2010 byl realizačním supervizorem Víkendu improvizace na Vltavě a je například autorem video-projektu Jazz Fokus. S Národní knihovnou spolupracuje při vývoji on-line digitálních hudebních edic projektu Manuscriptorium. Na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci vystudoval obor Muzikologie se zaměřením na hudební management. Aktuálně se neformálně vzdělává v oblasti hudební režie a rád objevuje nové hudební trendy. Volné chvíle tráví užíváním si všeho dobrého, co mu svět nabídne. Petr Vidomus vyrostl na rodinné sbírce jazzových vinylů. Vystudoval

Iveta Tomášková

Zdeněk Doležal

Aleš Opekar


35

sociologii a žurnalistiku na FF UP v Olomouci a těmto oblastem se dosud rád věnuje. Od roku 2004 působil jako editor jazzové rubriky měsíčníku Harmonie, přechodně jako reklamní textař a v roce 2010 zakotvil na Vltavě. Zde se podílí na přípravě Jazzových podvečerů, jeho hlavní práce však spočívá v aktualizaci nových webových stránek ČRo Jazz a dramaturgii vysílání taktéž nového webového rádia Euro Jazz (jazz.rozhlas.cz). Často žasne nad rozmanitostí evropského jazzu, a tak od samého počátku prosazoval zaměření Euro Jazzu na tuto geografickou oblast. Rád cestuje, fotografuje, má slabost pro Milese Davise 70. let a doufá, že to na Euro Jazzu není moc znát. S tím, aby byly všechny pořady včas připraveny do vysílání, pomáhá redaktorům a autorům produkční – ať už jde o vystavení smluv, objednání studií pro natáčení či pomoc při živém vysílání. Ale ani Po natočení nebo odvysílání pořadu práce nekončí – každý pořad musí být kompletně popsán jak pro vysílací provoz, tak i podrobně vybaven pro evidenci práv, zaplacen a zapsán v rozhlasové databázi tak, aby mohl být případně reprizován. To, ale i řada dalších činností souvisejících s každodenním fungováním redakce, je starost produkčního. Iveta Tomášková se takto stará především o pořady Čajovna, Mezi drakem a hadem, některé z řady Půlnoc či Rok německého jazyka. Kromě toho odbavuje do vysílání pořady programové řady Radioateliér a produkčně zajišťuje vysílání Radiodokumentů na Vltavě. Zdeněk Doležal zahájil svou pravidelnou spolupráci s Československým rozhlasem v lednu 1992, kdy

21.11.2011 17:20:30

VIZITKA

STRANA

36

se s Tomášem Slámou podílel na prvních dílech pořadu Tobogan. Dramaturgicky a režijně připravil dlouhodobější cyklus hudebních pořadů se Zdeňkem Mahlerem, 35 let divadla Semafor a mnoho významných koncertů k jubileím umělců, například Ljuby Hermanové, Rudolfa Rokla, Vladimíra Menšíka a dalších. V roce 1997 nastoupil do redakce zábavy Českého rozhlasu jako produkční, kde zajišťoval mimo jiné projekty jako Vinárna u Zlatého Ježka, pravidelné nahrávky Big Bandu Ferdinanda Havlíka, Nostalgická myš s Ondřejem Suchým v Šemánovicích a další. V lednu 1999 nastoupil na stanici Český rozhlas 3 - Vltava, kde působí dodnes jako produkční a vykonává režijní dohled nad jazzovými a dalšími pořady. Aktivní a nápadité práci svých kolegů rád fandím a s obdivem přihlížím já, jejich vedoucí Aleš Opekar. Absolvoval jsem obory čeština a hudební výchova na Filozofické fakultě UK v Praze. Pracoval jsem v Ústavu pro hudební vědu Akademie věd České republiky se specializací na historii a teorii populární hudby. Hudební publicistikou se aktivně zabývám od roku 1984, nejprve časopisecky, od druhé poloviny 80. let i externě a příležitostně i v rozhlase, kde jsem zaměstnán od srpna 1999. Vedle redakční práce mám autorsky na starosti sobotní Čajovny, kde se věnuji novinkám z oblasti rocku, alternativní hudby a world music. Čas od času také připravuji další pořady jako Výročí týdne, Páteční večery nebo Půlnoce. V roce 1998 jsem s přáteli v Praze založil Muzeum a archiv populární hudby (Popmuseum), které formou výstav a dalších aktivit zpřístupňuje veřejnosti exponáty a dokumenty z oblasti historie československé populární hudby. Spolupracoval jsem také na dokumentárním cyklu České televize Bigbít a přednáším o populární hudbě na vysokých školách. Aleš Opekar Foto: Tomáš Vodňanský


21.11.2011 17:20:32

PROFIL

STRANA

O Medailon malíře Františka Kupky

Pohlížíme-li na hvězdy rozseté po nočním nebi, opakujeme si velmi často, že vše, co existuje, je snad jenom souborem bodů. Ohromný prostor, jenž – jak líčí astronomie – je zabydlen slunci a družicemi, prstenci, mlhovinami a kometami, to jsou pro naše oči jenom zářivé body. - A zase pozorujeme-li mikroskopem jisté malé body, proměňují se našemu zraku v těla a v článkové organismy, jež, jak předpokládáme, jsou složeny z nekonečného množství molekul a atomů. – Nepociťoval-li člověk od nepamětných dob potřebu spojovati čarami hvězdy rozseté v kosmickém prostoru? Kolik bodů, tolik očí, jimiž prostor na nás číhá. František Kupka: Tvoření v umění výtvarném


O malíři Františku Kupkovi se dnes píše jako o démonu aukčních síní, jeho obraz Pohyb se před časem ve slavné Sotheby‘s prodal za 35 a půl milionu korun. Další jeho díla obsazují první místa žebříčku českých aukčních rekordů. A je skoro zbytečné dodávat, že tento jeden z prvních „objevitelů“ abstraktního malířství za svého života často neměl ani na nájem a byl žádán, aby vysvětlil své obrazy. František Kupka byl stejně podivuhodný člověk jako umělec. Jeho bezmála románový životní příběh je bohatý na překvapivé obraty osudu, a totéž platí o vývoji jeho díla. V Praze prý byl Kupka vlastencem, změnil si křestní jméno na Dobroš – aby to znělo alespoň trochu jako Aleš – a snad nějak pojil to, co se učil ve škole, s Mánesem a slovanstvím; dlouho jej také zajímal folklór. Mánes byl Kupkovým idolem, jeho portrét visel v ateliéru až do smrti, napsal Miroslav Lamač. „V roce 1886 až 1887 ocitl jsem se v Praze na malířské akademii. Bylo tam všecko tak oficielně fádní, že to nestojí za řeč. Po čtyři leta dostával jsem rok co rok školní ceny, a chudák Mařák byl mi velice přízniv a jako rektor akademie vystavoval mě jiným za vzor pilnosti. Mělť zálibu v mých docela mánesovských komposicích. V té době zaměstnávalo mě až náruživě vyvolávání duchů. jednou jsem viděl Manesa, opravdu viděl zcela materielně před sebou, rozmlouval jsem s ním a on mi kýváním hlavy odpovídal. Ostatně jsem podnes přesvědčen, že Manesovo ego existuje při úplném sebevědomí. V tom čase jsem málo jedl, pil mnoho kávy a čaje, čímž se mozek můj musil ocitnout v jakémsi nepořádku. Chtěl jsem se např. stůj co stůj setkati se zbožňovaným Maňasem kdesi na staroslovanských mohylách… Stal jsem se mediem okultistického kroužku v Praze. Únava nervů, znetvoření morality, ztráta času… (J. S. Machar jako autor Kupkovy autobiografie). Obvykle bývá zdůrazňován Kupkův život v Paříži, ale jeho život a umění ovlivnily i vídeňské pobyty. Ve Vídni se zrodil František Kupka intelektuál a knihomol, chtěl se vyrovnat vídeňské duchovní elitě: četl Bergsona, Platóna, Paracelsa, Nietzscheho. Ve Vídni se seznamuje s německým malířem a theosofem Karlem Diefenbachem a na čas vstupuje do jeho umělecké a duchovní komunity v Hüttelsdorfu. Stává se přísným vegetariánem a každý den pravidelně cvičí, což dodržuje celý život.

37

„Po ranní sprše cvičím v zimě v létě zcela nahý v zahradě. Vykonávám to jako modlitbu, jíž se obracím k vycházejícímu slunci, tomuto velikému ohňostrůjci, v krásné roční době za zpěvu ptáků a proniknut jsa v celém těle vůněmi a světelnými paprsky; žiji tak nádherné okamžiky, vyzdobené nuancemi, řinoucími se z titanské klaviatury barev.“ (František Kupka) V habsburské metropoli se živí hlavně portrétními zakázkami. Přivydělává si i jako spiritistické médium. O spiritismus se jako rodák z východních Čech malíř vždycky zajímal. A tady také maluje obraz Poslední sen umírajícího Heinricha Heina, který má obrovský úspěch. Ve Vídni se potkával se svým velkým přítelem, básníkem Macharem, který tam v časech dunajské monarchie pracoval jako bankovní úředník. Kupka navrhoval obálky Macharových knih, básník zase napsal Kupkův životopis v první osobě! Jako Kandinskij analyzoval Kupka uspořádání, funkci a význam bodu, linie, roviny a barvy. Jako výrazový prostředek univerzálních hodnot musí každý výtvarný prvek být použit způsobem odpovídajícím jeho funkci. V korespondenci se podepisoval jako symfonik barev. Názvy Kupkových obrazů připomínají básnické obrazy: Amfora - Dvoubarevná fuga, Kosmické jaro, Teplá chromatika, Sólo hnědé čáry, Příběh o pestících a tyčinkách, Tvar oranžové, Promenáda bílé čáry, Bílé rytmy na černé, Ocel pije, Ocel kvete, Synkopovaná sklenice piva... „Prostor obrazů zaplňuje barokním bujením drobných forem, v nichž ožívají bizarní útvary skal z pobřeží Bretaně, stejně jako překvapivý svět tvarů a barev viděných pod mikroskopem. To vše je spojeno v univerzální, zvláštním způsobem oživené pulsující hmotě proměnlivého charakteru. Kupkova ‚pralátka světa‘ tu krystalizuje, teče, tryská, chladne, tuhne, a opět bobtná, nadouvá se, vzpíná, vznáší, plyne prostorem.“ (Miroslav Lamač) Onu pralátku, která se projevuje barokním bujením drobných forem, nalézal František Kupka i ve vídeňské architektuře. Jiří Kamen

Český rozhlas 3 – Vltava: J. S. Machar Tristium Vindobonna, Češi a zvláště básníci a malíři v metropoli monarchie, 31. 12. 2011

21.11.2011 17:20:32

PRŮVODCE

PRŮ– VODCE SVĚTEM KULTURY Sledujte také aktuální nabídku na vltava.rozhlas.cz (Mozaika – kulturní zpravodajství).

STRANA

METROPOLITAN OPERA: LIVE IN HD Sezóna 2011/2012 pokračuje! V sezóně 2011/12 jsou přímé přenosy Live in HD z Metropolitní opery v New Yorku k vidění již v téměř 30 českých a moravských městech. V prosinci se můžete těšit třeba na faustovskou legendu v klasickém zpracování Charlese Gounoda, která zaručuje výjimečný operní zážitek. Režisér Des McAnuff, držitel ceny Tony Award, příběh zasadil do první poloviny dvacátého století a v loňské sezóně touto inscenací okouzlil londýnské publikum. Po mimořádném úspěchu v Carmen a Donu Carlosovi se taktovky opět chopí Yannick Nézet-Séguin. V titulní roli Jonas Kaufmann, René Pape coby ďábel a Marina Poplavskaja jako Markétka (Charles Gounod: FAUST, 10. prosince 2011 od 18:45). V programu přenosů najdete také lákavou kuriozitu – pasticcio Kouzelný ostrov, jež je inspirováno praxí obvyklou v baroku, kdy se hudba různých autorů podložila novými slovy. Hudbu Händela, Vivaldiho, Rameaua a dalších doplňuje nové libreto Jeremyho Samse, které kombinuje postavy a motivy ze Shakespearových her Bouře a Sen noci svatojánské. Pod hudebním vedením experta na barokní hudbu Williama Christieho v inscenaci vystoupí nejlepší barokní pěvci. V roli Neptuna, vládce moří, se objeví i legendární Plácido Domingo. Projekt vytvořil stejný tým jako Glassovu operu Satyagraha, režisér Phelim McDermott a scénograf Julian Crouch (George Frideric Handel, Antonio Vivaldi, Jean-Philippe Rameau a další : Kouzelný ostrov, 21. ledna 2012 od 18:45).

Seznam kin a kompletní program www.metinhd.cz

NUBERG – HLASOVACÍ SOUTĚŽ O NEJLEPŠÍ NOVINKU MLADÝCH ČESKÝCH SKLADATELŮ 01. 01. – 12. 02. 2012 NUBERG je nekomerčním projektem orchestru Berg, který vtahuje širokou veřejnost do světa nové hudby zajímavou a interaktivní formou hlasovací soutěže. Orchestr Berg svou činností již řadu let ukazuje, že nová hudba rozhodně stojí za pozornost. NUBERG je další z aktivit, jak ji přiblížit veřejnosti. Letos se koná již pátý ročník. Každý se může zapojit do hlasování o nejlepší novinku mladých českých skladatelů. Šest soutěžních skladeb, které Berg objednal a premiéroval v rámci sezóny 2011, je možné najít na internetu (www.nuberg.cz) a také na speciálním CD, které vyjde jako příloha prvního lednového čísla kulturního čtrnáctideníku A2. Poslouchat a hlasovat tak může opravdu kdokoliv a odkudkoliv. Soutěž probíhá v termínu od 01. 01. 2012 do 12. 2. 2012. Součástí projektu je také akce NUBERG do škol, kdy se prostřednictvím soutěže mnohdy vůbec poprvé otevírá dětem a studentům svět soudobé hudby. NUBERG bude letos nově rozšířen o poslechovou výstavu a setkání se skladateli v Městské knihovně v Praze. Zapojte se i Vy a pošlete svůj hlas hudbě mladých skladatelů!

www.nuberg.cz

BENEFIČNÍ NOVOROČNÍ KONCERT 01. 01. 2012, Brno V reprezentativních prostorách Besedního domu v Brně je 01. 01. 2012 v 17 hodin pro všechny milovníky operního a operetního


38

žánru připraven 13. ročník slavnostního benefičního novoročního koncertu Moravského klavírního tria (Jana Ryšánková – klavír, Jiří Jahoda – housle, Miroslav Zicha – violoncello). Letos bude mimořádným hostem japonská mezzosopranistka a sólistka tokijské Nikikai opery Miki Isochi, v jejímž podání zazní temperamentní Carmen, lstivá Isabella z Italky v Alžíru či líbezná Rosina z Lazebníka a spousta dalšího. Spolu s hostující sólistkou Státní opery Praha sopranistkou Ivetou Jiříkovou a basbarytonistou Jiřím M. Procházkou nabídnou pestrý program, čerpající ze známých operních a operetních děl světového repertoáru. Zazní díla W. A. Mozarta, G. Pucciniho, G. Bizeta, G. Rossiniho, G. Donizettiho a dalších autorů.

www.globart.cz

ART’S BIRTHDAY 17. 01. 2012 Globální oslava narozenin umění, Art’s Birthday, oživuje opět po roce koncept, který vzešel v roce 1963 ústy Roberta Fillioua z prostředí hnutí Fluxus. Vize globálního propojení umělců, kteří přinášejí svojí tvorbou dárky umění, se napříč posledními dekádami proměňuje paralelně s tím, jak se proměňují komunikační technologie ovlivňující náš život, způsoby komunikace i vnímání každodenní reality. Art’s Birthday každoročně přikládají pomyslný prst na tepny rozmístěné v místech, kde umění žije a kam rozvádí impulzy k přemýšlení, reflexi, zábavě i budování vztahů mezi lidmi. Jednou z takových tepen bude 17. ledna 2012 prostor brněnského Domu umění, odkud povedou signály nejen do éteru Českého rozhlasu 3 – Vltava či do satelitní sítě Evropské vysílací unie, ale i do globální sítě internetové.

www.rozhlas.cz/artsbirthday

21.11.2011 17:05:13

PROGRAM

PRO– GRAM

STRANA

VÁŽNÁ HUDBA Vedoucí Redakce vážné hudby Petr Veber [email protected]

POŘADY SYMFONICKÉ, OPERNÍ, KOMORNÍ A DUCHOVNÍ HUDBY 85. KONCERTNÍ SEZONA SYMFONICKÉHO ORCHESTRU ČESKÉHO ROZHLASU vysílání záznamů vystoupení v abonentním cyklu z Dvořákovy síně Rudolfina

06. 12. 20.00 (záznam z 28. 11.) Dutilleux: Metaboles. Milhaud: Koncert pro violoncello. Fauré: Elegie pro violoncello. Berlioz: Fantastická symfonie, Sólista Petr Nouzovský, dirigent Ronald Zollman. 13. 12. 20.00 (záznam z 06. 12.) Šostakovič: Introdukce k baletu Zlatý věk; Koncert pro klavír a orchestr č. 2; Symfonie č. 8. Sólista: Hyejin Kim - klavír, dirigent Maxim Šostakovič. 19. 12. 20.00 (přímý přenos) J. V. Stamic: Symfonie č. 2 D dur „Pastorální“. K. Stamic: Koncertantní symfonie C dur pro dvoje housle a orchestr. Blodek: Koncert pro flétnu a orchestr D dur. Bach: Vánoční oratorium, Kantáta č.1. Sólisté: Vlastimil Kobrle, David Pokorný - housle, Žofie Vokálková - flétna, Ivana Bilej Brouková - soprán, Markéta Cukrová - alt, Jaroslav Březina - tenor, Tomáš Král - bas. Pražský filharmonický sbor. Dirigent Marko Ivanović. 24. 01. 20.00 (záznam z 16. 01.) Havelka, Fišer, Sternwald, Liška: Koncertní suity z filmových hudeb. Pražský filharmonický sbor, sbormistr Lukáš Vasilek. Dirigent Stanislav Vavřínek. 14. 02. 20.00 ( záznam z 06. 02.) Tomasi: Divertimento Corsica pro hoboj, klarinet, fagot, smyčcový orchestr a harfu. Saint-Saëns: Introdukce a Rondo capriccioso pro housle a orchestr Axman: Carmen, fantasie. Čajkovskij: Manfred. Symfonie. Sólisté: Zdeněk Rys hoboj, Tomáš Knapp - klarinet,


Lukáš Kořínek - fagot, Lydie Härtelová harfa, Jan Mráček - housle. Dirigent Tomáš Brauner. 28. 02. 20.00 (záznam z 20. 02.) Beethoven: Koncert pro klavír a orchestr č. 2. Mahler: Píseň o zemi pro tenor, alt a orchestr. Sólisté: Jiří Kollert – klavír, Terézia Kružliaková - mezzosoprán, Tomáš Juhás - tenor. Dirigent Ondrej Lenárd.

SPECIÁLNÍ PROJEKTY VÁNOČNÍ DEN EURORADIA 18. 12. 10.05 Zelenka: Magnificat in C. Missa Nativitatis Domini. Zpívají Barbora Sojková, Sylva Čmugrová, Jan Ondrejka a Tomáš Král, hraje Musica florea, řídí Marek Štryncl. Program Českého rozhlasu. 12.00 Tavener: Icon of the Nativity. Cardoso: Missa Puer qui natus est. Machaut: Ballades. Perotinus: Alleluia. R. L. Pearsall: In dulci jubilo. Zpívají Rita Venda, Joana Guimarães a Capella Duriensis. Program Portugalského rozhlasu. 13.00 Tradicionály, úpravy vánočních, chanukových a arabských melodií a hudba G. F: Händela a F. MendelssohnaBartholdyho. Pěvecký sbor Dánského rozhlasu, Blízkovýchodní mírový orchestr (Middle East Peace Orchestra), dirigent Henrik Goldschmidt. Program Dánského rozhlasu. 14.05 Duchovní hudba 16.–18. století z Pobaltí a Středozemí. Zpívá Maria Kristina Kiehr (soprán), hraje Helsinský barokní orchestr, řídí Aapo Häkkinen. Program Finského rozhlasu. 19.00 Islandské renesanční Vánoce. Zpěvy z rukopisů z 15.–17. století a tradicionály v současných aranžmá Hugiho Gudmundssona a Hildigunnury Rúnarsdóttir. Zpívá Komorní sbor Carmina, hraje Karl Nyhlin (loutna), řídí Árni Heimir Ingólfsson. Program Islandského rozhlasu. 21.00 Poulenc: Koncert g moll pro varhany, smyčce a tympány. Hrají Pavao Masic a Symfonický orchestr Chorvatského rozhlasu, řídí Tonci Bilic. Program Chorvatského rozhlasu.

39

21.30 J.S. Bach: Suita č. 1 C dur. Kantáta „Nun komm, der Heiden Heiland“. J. D. Zelenka: Missa dei filii. Zpívá Collegium Vocale Gent. Hraje Freiburský barokní orchestr, řídí Marcus Creed. Program Jihozápadoněmeckého rozhlasu SILVESTR A NOVÝ ROK VE VÍDNI 31. 12. 19.00 Strauss: Netopýr. Přímý přenos operetního představení. 01. 01. 11.00 Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků. Přímý přenos MOZARTŮV DEN 27. 01. Narozeniny jednoho z nejznámějších a nejhranějších skladatelů VÍKEND S RUDOLFEM FIRKUŠNÝM 11. – 12. 02. Ke 100. výročí narození pianisty

KONCERTNÍ SEZONA Nabídka z výměnné sítě Eurorádia, z abonmá českých orchestrů a z tuzemských festivalů 05. 12. 20.00 New Talent. Soutěžní finále. Přímý přenos z Bratislavy. 08. 12. 21.20 (záznam z 10. 11.) Vivaldi, Mysliveček, Mozart. Záznam koncertu festivalu Struny podzimu. Zpívá Vivica Genaux. Hraje Collegium 1704, řídí Václav Luks. 10. 12. 16.30 (záznam z 22. 10.) Liszt: Kristus (výběr z oratoria v úpravě Z. Pololáníka). Zpívá Kühnův smíšený sbor. Koncert v katedrále sv. Víta. 11. 12. 14.15 (záznam z 10. 09.) Dvořák: Tercet. Sextet. Koncert v Památníku A. Dvořáka ve Vysoké u Příbrami. Hraje Heroldovo kvarteto. 12. 12. 20.00 (záznam z 01. 11.) Loewe: Písně op. 1. Brahms: Čtyři vážné zpěvy. Mahler: Písně potulného tovaryše. Jar. Křička: Severní noci. Vít. Novák: Melancholické písně o lásce. Zpívá Richard Novák, Karel Košárek (klavír). Koncert v Besedním domě v Brně k 80. narozeninám pěvce.

21.11.2011 17:05:14

PROGRAM

24. 12. 20.00 (záznam z 09. 12) Bach: Vánoční oratorium (1-3). Koncert ve Frauenkirche v Drážďanech. Staatskapelle Dresden, Kammerchor der Frauenkirche, Chr. Thielemann. 25. 12. 21.00 (záznam ze 16. 12) Bach: Vánoční oratorium (4-6). Koncert ve Frauenkirche v Drážďanech. Staatskapelle Dresden, Kammerchor der Frauenkirche, Chr. Thielemann. 02. 01. 20.00 (záznam z 5. 11.) R. Strauss, S. Prokofjev. Koncert k 75. výročí Symf. orchestru Švédského rozhlasu. 05. 01. 21.20 (záznam z 15. 10.) Telemann: Pařížské kvartety. Koncert v kostele sv. Ducha v Ostravě-Zábřehu. 09. 01. 20.00 (záznam ze 13. 10.) Suk: Fantastické scherzo. Pololáník: Suita z baletu Sněhová královna. Dvořák: Koncert pro violoncello a orchestr h moll. Hrají Petr Špaček, Filharmonie Zlín, dirigent St. Vavřínek. Koncert ve Zlíně. 12. 01. 19.30 Fišer: Patnáct listů podle Dürerovy Apokalypsy. Šostakovič: Šest písní na texty Mariny. Cvetajevové. Brahms: Symfonie č. 1. Přímý přenos koncertu České filharmonie, dirigent Tomáš Netopil 15. 01. 14.15 (záznam ze 13. 10.) Dvořák: Smyčcový kvartet op. 96 „Americký“. P. I. Čajkovskij: Smyčcový kvartet č.1 D dur. Haasovo kvarteto. Záznam koncertu. 22. 02. 19.30 Milhaud: Vůl na střeše. Saint-Saëns: Koncert pro violoncello a orchestr č. 1. Hořínka: Agapas me pro violoncello a smyčce. Gershwin: Rhapsody in blue. Komorní filharmonie Pardubice, Tomáš Jamník — violoncello, Ivo Kahánek - klavír, Dirigent Marko Ivanović. Přímý přenos koncertu z pardubické Sukovy síně. 27. 02. 20.00 (záznam z 13. 01.) Poulenc: Les Biches. Mozart: Klavírní koncert č. 23 A dur. Debussy: Nuages and Fêtes. Debussy: Iberia. Koncert ze Stockholmu. Hraje Symfonický orchestr Švédského rozhlasu, Paul Lewis – klavír, řídí Stéphane Denève.

STRANA

OPERNÍ VEČER

HUDEBNÍ FÓRUM S…

sobota

pondělí až pátek, 23.15 – 24.00

03. 12. 20.00 L. v. Beethoven: Fidelio 10. 12. 19.30 G. Verdi: Síla osudu 17. 12. 19.00 G. Puccini: Madama Butterfly

Sondy do tvorby 20. a 21. století připravuje redaktor a skladatel Josef Třeštík, skladatel Jiří Teml, publicistky Wanda Dobrovská a Renáta Spisarová a další autoři orientovaní v současné a moderní hudbě. Zvou si k mikrofonu tvůrce a interprety a uvádějí novinky.

PŘÍMÝ PŘENOS Z METROPOLITNÍ OPERY 26. 12. 19.30 A. Dvořák: Rusalka 31. 12. 20.05 J. Strauss: Netopýr

05. 12. – 09. 12. 12. 12. – 16. 12. 19. 12. – 23. 12. 27. 12. – 30. 12. 02. 01. – 06. 01. 09. 01. – 13. 01. 16. 01. – 20. 01. 23. 01. – 27. 01. 30. 01. – 03. 02. 13. 02. – 17. 02. 20. 02. – 24. 02.

40

S Josefem Prokopem S Vojtěchem Babkou Matiné z Brna S Wandou Dobrovskou S Petrem Veberem Matiné z Brna S Jiřím Hlaváčem Matiné z Ostravy S Wandou Dobrovskou Matiné z Brna S Vojtěchem Babkou

RONDO PŘÍMÝ PŘENOS Z VÍDEŇSKÉ STÁTNÍ OPERY 07. 01. 20.00 Sullivan: Mikado 14. 01. 19.00 V. Bellini: Norma PŘÍMÝ PŘENOS Z METROPOLITNÍ OPERY 21. 01. 19.00 L. Janáček: Věc Makropulos PŘÍMÝ PŘENOS Z OSTRAVY 28. 01. 20.00 G. Verdi: Ernani 04. 02. 20.00 R. Zandonai: Francesca da Rimini 11. 02. 19.30 L. T. Gouvy: Le Cid 18. 02. 19.00 G. Rosini: Lazebník sevillský PŘÍMÝ PŘENOS Z METROPOLITNÍ OPERY 25. 02. 20.00 H. Berlioz: Faustovo prokletí


Kritické sondy do světa kompaktních disků. Pořad pro zájemce o stříbrné nosiče a nahrávky klasické hudby. 06. 12. Valerij Gergijev v operách Nikolaje Rimského-Korsakova 13. 12. Händelovy Concerti grossi autenticky či novodobě? 20. 12. Zemlinsky: Vokální a komorní tvorba s českými interprety 27. 12. Dvořák: Symfonické básně (Altrichter) 03. 01. Ludmila Peterková a Benewitzovo kvarteto 10. 01. Anglická hudba se Simonem Rattlem 17. 01. Rané nahrávky Josefa Suka 24. 01. Riccardo Muti diriguje Respighiho a Prokofjeva 31. 01. Nejlepší Parsifal z Bayreuthu

AKADEMIE & STUDIO LIVE středa, 20.00 – 21.45

07. 12. Ilja Hurník: Ponorná řeka o genezi Ódy na radost 21. 12. Yuriko Kuronoma - o Mexiku, Japonsku, hudbě a Ševčíkově metodě 28. 12. Neznámý Alexander Dreyschock 04. 01. Německá filharmonie v Praze 11. 01. Dobrodružství interpretace (připravilo Brno) 18. 01. Talich ve Slovinsku 01. 02. Pavel Ryjáček s Ivanem Moravcem o klavírní interpretaci 08. 02. Franz Schubert 22. 02. Karel Ančerl v osidlech Státní bezpečnosti


Další programy a eventuální změny dle aktuálního výběru!

MATINÉ

CD LASER neděle, 21.00 – 23.00

04. 12. Berlínští filharmonikové Dvořák: Othello (řídí Claudio Abbado). Bartók: Hudba pro strunné a bicí nástroje a celestu (řídí Seiji Ozawa). Berlioz: Fantastická symfonie (řídí Sir Simon Rattle). Mozart: Symfonie Jupiter (řídí Otmar Suitner). Bruckner: Symfonie č. 4 Es dur Romantická (řídí Giuseppe Sinopoli). 11. 12. André Navara (Brahms, Prokofjev, Schumann) 08. 01.–05. 02. Vynikající evropské sbory. Připravuje Lukáš Vasílek 12. a 19. 02. Pianista Rudolf Firkušný Připravuje Jindřich Bálek SEVERSKÝ BARD SIBELIUS 1/4 26. 02. Čtyři legendy z Kalevaly op. 22 (Lemminkäinen Suite); Lemminkajnen a dívky z ostrova; Labuť z Tunely; Lemminkajnen v Tuonele; Lemminkajnenův návrat; Symfonie č. 1 e moll op. 39 Hrají Göteborští symfonikové, řídí Neeme Järvi, a Sinfonia Lahti, řídí Osmo Vänskä

úterý až pátek, 10.15 – 11.30

DUCHOVNÍ HUDBA Dopolední hudební pořad naplněný známými a posluchačsky přístupnými skladbami, který se snaží být především příjemným společníkem při práci i relaxaci. Průvodci týdenními bloky pořadů budou hudební redaktoři Českého rozhlasu 3 Vltava i některé známé hudební osobnosti. Výběr z chystaných pořadů:

neděle, 08.00 – 09.00

04. 12. Známí a neznámí II (2/2) – varhany katedrály v Kolíně nad Rýnem. (Schmidt, Prokofjev, Liszt, Langlais) 11. 12. Šabat – musaf, sabat – mincha, šabat – maariv (pokračování ranních modliteb šabatu, modlitby odpolední a večerní). Svátek CHANUKA (Svátek světel) 18. 12. Známí a neznámí III (1/2) (Reger)

21.11.2011 17:05:14

PROGRAM

24. 12. Známí a neznámí III (2/2) (F. F. Finke) 25. a 26. 12. Pražská varhanická škola – málo známá kapitola českých hudebních dějin 01. 01. Hudební kultura mariánského poutního místa v Žarošicích 08. 01. Lisztovo oratorium Kristus 15. 01. Duchovní hudba skladatelů z okruhu císaře Rudolfa II. 22. 01. – 05. 02. Hudba při Strahovském klášteře 12. 02. – 04. 03. Duchovní svět Ludwiga van Beethovena

LITURGICKÝ ROK neděle, 07.00 – 07.35 repríza sobota, 01.05 – 01.40

STRANA

Lukařová se svými pořady věnovanými hudbě adventu a Vánoc.


HUDEBNÍ GALERIE

SLOVO O HUDBĚ

pondělí až sobota, 12.10 – 12.50

PASTICCIO středa 17.00 – 17.30

PAUZA

Hudebně-publicistická půlhodinka, věnovaná aktuálním otázkám našeho i zahraničního hudebního života, přiblíží například hudební festivaly ve švýcarském Zermattu a Montreux, představí novou knihu o J. S. Bachovi od Christopha Wolffa, kterou přeložila Helena Medková, nebo připomene soutěž nových skladeb Nuberg.


SOUDOBÁ HUDBA pondělí až pátek, 01.05 – 02.00

PARTITURY pondělí až neděle, 06.05 – 06.50. Repríza druhý den 04.00 – 04.45

DEPOZITÁŘ HUDEBNÍ GALERIE pondělí, 22.00 – 22.45 pátek , 17.00 – 17.30

JAZZOFON

KOMORNÍ HUDBA

všední dny 09.30 – 10.00

pátek, 22.00 – 22.45

Magazín mladých muzikantů

HLASY A HLÁSKY

PONDĚLÍ Projížďka v rytmu s Antonínem Matznerem. ÚTERÝ střídavě Big Band Panorama Jana Hály a Napříč jazzovými žánry s Otakarem Svobodou. STŘEDA střídavě Swing Session s Kamilem Hálou, Swing z Brna a Swing z Ostravy. ČTVRTEK střídavě Ochutnávka z jazzových kompaktů s Lubomírem Dorůžkou a Jazzisimo s Petrem Zvoníčkem. PÁTEK klasický jazz uvádí Luboš Zajíček.

sobota, 06.55 – 07.15

SÓLO PRO

sobota, 13.00 – 14.00

sobota, 07.15 – 08.00

čtvrtek, 21.20 – 22.45

V této programové řadě se vrátíme k výběru ze vzpomínek prof. Zuzany Růžičkové, která v lednu oslaví životní jubileum. Do nového roku, který je na stanici Český rozhlas 3-Vltava věnován severské kultuře, vkročíme s Ladislavem Ščerbaničem v novém cyklu, jakémsi hudebním cestopisu, v němž nás autor provede po hudebních lokalitách od severního Dánska až po jižní Norsko.

03. 12. Lothara Kocha (hoboj) 10. 12. Massima Quartu (housle) 17. 12. Jana Pěrušku (viola) 27. 12. Sabine Meyerovou (klarinet) 07. 01. Arve Tellefsena (housle) 14. 01. Micaela Ericssona (violoncello) 21. 01. Ole Edvarda Antonsena (trubka) 08. 01. Evu Knardahlovou (klavír) 04. 02. Michaelu Fukačovou (violoncello) 11. 02. Christiana Lindberga(trombon) 18. 02. Bohumíru Jedličkovou (klavír) 25. 02. Ladu Fedorovou (housle) PROMENÁDNÍ KONCERT


TELEFONOTÉKA POSLUCHÁRNA + DA CAPO

neděle, 16.30 – 17.45

úterý, 17.00 – 17.30 repríza ve středu, 00.35 – 01.05

Živě vysílaný hudebně- publicistický pořad se soutěží o kompaktní desky a s možností telefonických dotazů posluchačů na hosty ve studiu – osobnosti z hudební, literární, výtvarné, divadelní či filmové oblasti. Pozvání přijali např. klavíristka Jitka Čechová, herečka Hana Maciuchová, popularizátor vědy Václav Cílek, členové dechového kvinteta Afflatus, basista Richard Novák, Zuzana Růžičková, houslař Přemysl Špidlen aj.

V tomto vysílacím čase bude od Nového roku Český rozhlas 3 - Vltava ve Slovu o hudbě dávat prostor našim mladým hudebníkům. V cyklech se budou střídat pořady věnované skladbám, k nimž mají ti, kteří je budou uvádět, sami blízko: ať už je to muzikolog Pavel Petráněk, cembalista a dirigent Václav Luks nebo dirigent a sbormistr Lukáš Vasilek. Zároveň se zde bude nadále pravidelně objevovat oblíbený pořad Lukáše Hurníka Da Capo, kde pro nás autor rekapituluje to, co jsme všichni věděli o hudbě a třeba dávno zapomněli. V prosinci do této řady vstoupí Vladimíra

JAZZOVÁ HUDBA

čtvrtek 17.00 – 17.30 repríza v sobotu, 00.35 – 01.05

MUSICA ANTIQUA

SLOVO O HUDBĚ

Vedoucí Redakce jazzové a populární hudby Aleš Opekar ([email protected])

STUDIO M

EUPHONIA

HUDEBNÍ PUBLICISTIKA

JAZZ, ALTERNATIVA, ETNO, WORLD MUSIC, FOLK, ROCK

CONCERTINO PRAGA

Liturgický rok v hudbě protestantismu

Komentované záznamy koncertů z EBU a z českých a moravských festivalů. Komponované pořady z hudby středověku, renesance, baroka a klasicismu.

41

sobota, 11.00 – 11.30

ODPOLEDNÍ KONCERT sobota, 16.30 – 17.45

ZVONY – NEDĚLE, 12.00 – 12.05. Repríza v pondělí 00.00 – 00.05

KONCERT SYMFONICKÉHO ORCHESTRU ČESKÉHO ROZHLASU neděle, 12.10 – 12.50

KRÁSNÉ HLASY neděle, 13.05 – 14.00

VÝROČÍ TÝDNE neděle 15.15 – 15.30/15.45 – 16.00

DALŠÍ HUDEBNÍ POŘADY

VARHANY neděle 10.00 – 10.30

TRYLEK

KOMORNÍ KONCERT


neděle, 14.15 – 15.45


JAZZOVÝ PODVEČER 17.45 – 18.30

PONDĚLÍ střídavě Blues z hospody i ze studia s Ondřejem Konrádem a Jazz Update s Davidem Bradou. ÚTERÝ střídavě Jazzové mezníky s Antonínem Matznerem, Jazzová myš s Pavlem Dostálem, Hudba bez hranic s Petrem Zvoníčkem a Mezi proudy s Jiřím Hlaváčem. STŘEDA střídavě Electric Jazz Václava Vraného, Na slunečné straně ulice s DJ Mobleym a soutěžní pořad Tour de Jazz s Alešem Bendou. ČTVRTEK Jazz notes - týdeník aktualit a zajímavostí ze světa jazzu střídavě uvádějí Jiří Starý, Martin Starý, Otakar Svoboda a Rudolf Kulka. PÁTEK střídavě Jazz live z Prahy, z Brna, z Ostravy a cyklus Mezinárodní festival jazzového piana, který připravuje Vladimír Truc.

21.11.2011 17:05:15

PROGRAM

SOBOTA Sladké je žít (jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz). NEDĚLE Jazzové lelkování s Alešem Bendou.

EURORADIO JAZZ SEASON

STRANA

MEZI DRAKEM A HADEM

OSUDY

POVÍDKA

03.00 – 04.00

všední dny 11.30 – 12.00 / repríza následující všední den 00.05 – 00.35

neděle 11.30 – 12.00

Magickou předjitřní hodinku s relaxační hudbou k meditaci připravují externí autoři: Ivana Radechovská, Elena Kubičková, Jiří Mazánek, Petr Dorůžka a Kateřina Andršová.

pátek 22.30 – 24.00

satelitní přenosy jazzových koncertů: 16. 12. Záznam jazzového koncertu z Estonska. 27. 01. Přímý přenos jazzového koncertu z Bulharska. 24. 02. Přímý přenos jazzového koncertu z Francie.

ODPOLEDNÍ MOZAIKA pondělí – pátek 15.00 – 16.00

Kulturní servis doplňuje jazzová a etnická hudba i world music, kterou vybírá kolektiv externích spolupracovníků: Ivana Radechovská, Vladimír Kouřil, Petr Dorůžka, Kateřina Andršová, Eliška Svobodová a Adam Radechovský.

JAZZOVÁ SNÍDANĚ víkend 04.45 – 05.55

střídavě z Brna, Ostravy a Prahy

JAZZOVÝ KLUB noc ze soboty na neděli 00.05 – 01.30

K půlnočnímu setkání s jazzem a blues zvou střídavě Jana Koubková, Jan Hála, Ondřej Konrád a Otakar Svoboda.

NOČNÍ VLNA JAZZU

LITERATURA A ROZHLASOVÁ HRA

každou noc 02.00 – 03.00

Vedoucí Literárně-dramatické redakce Hynek Pekárek ([email protected])

OSTATNÍ HUDEBNÍ ŽÁNRY

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ denně 18.30 – 19.00

ČAJOVNA 19.00 – 20.00

Hudba a styl nové generace.

HUDEBNÍ FÓRUM víkend 23.15 – 24.00,

SOBOTA Svět jiné hudby. Alternativní hudební směry a mezižánrové fúze uvádí Petr Slabý. Etnohrátky. Tematické pořady a záběry z koncertů world music, etnické a folkové hudby domácí i zahraniční scény uvádí Ivana Radechovská. NEDĚLE Oáza. Hudbu pro relaxaci a meditaci, povzbuzení i uklidnění, střídavě uvádějí Vlastimil Marek a Jiří Mazánek.

07. 12. – 14. 12. Ilse Tielschová: Rozbité obrazy (8 částí) 15. 12. – 19. 12. Alois Brandstetter: O sněhu dávných let (5 částí) 20. 12. – 03. 01. Johann Wolfgang Goethe: Italská cesta (14 částí) 04. 01. – 15. 01. Sofi Oksanenová: Očista (12 částí) 16. 01. – 21. 01. Mate Dolenc: Moře v čase. Zatmění slunce (6 částí) 22. 01. – 25. 01. Božena Němcová: Baruška (4 části) 26. 01. – 09. 02. Charles Dickens: Oliver Twist (15 částí) 10. 02. – 18. 02. Karel Čapek: Cesta na sever (9 částí) 19. 02. – 01. 03. André Maurois: Dvě lásky Filipa Marcenata (12 částí)


Rozhlasové memoáry. 05. 12. – 09. 12. Zdeněk Sternberg (5 částí) 12. 12. – 16. 12. Jan Císař (5 částí) 19. 12.– 23. 12. Hana Vláčilová (5 částí) 27. 12. – 30. 12. Anna Wimschneiderová: Podzimní mléko (4 části) 02. 01. – 06. 01. Johann Pál Arnason (5 částí) 09. 01. – 13. 01. Hanna Arie Gaifmann (5 částí) 16. 01. – 20. 01. Jan Spálený (5 částí) 23. 01. – 27. 01. Marie Těšitelová (5 částí) 30. 01. – 03. 02. Pavel Blatný (5 částí) 06. 02. – 10. 02. Sylvie Richterová (5 částí) 13. 02. – 17. 02. Knut Hamsun: Po zarostlých stezkách (5 částí) 20. 02. – 24. 02. Yuriko Kuronuma (5 částí) 27. 02. – 09. 03. Michael Konůpek

MODERNÍ POVÍDKA čtvrtek 16.00 – 16.30

01. 12. Milena Štráfeldová: Přepisovačka 08. 12. Blaise Cendrars: Vánoce v Rotterdamu 15. 12. Ladislav Dvořák: Jak hromady pobitých ptáků 22. 12. Golí Taraqqí: Domov v oblacích 29. 12. Tankred Dorst: Naháč 05. 01. Petr Pazdera Payne: Hotel Terminál 12. 01. Anita Goldman: Rita Rubinsteinová jede... 19. 01. Andrej Blatnik: Billie Holiday 26. 01. Naja Marie Aidtová: Torben a Marie 02. 02. Merete Lindstrømová: Ruce už má staré 09. 02. Vladimir Nabokov: Věž admirality 16. 02. Jan Paul: O štěstí a umírání 23. 02. Nicolas Ancion: Skvrna od omáčky

42

04. 12. W. M. Thackeray: Cartouche 11. 12. Leopold Lahola: Ptačí zpěv 18. 12. Jean Paul: Advokát Sirový 25. 12. Alois Mrštík: Vánoční dárek 08. 01. Petr Seeberg: V poledním tichu 15. 01. František Kropáč: Slepý hudebník 22. 01. Flannery OĆonnorová: Jak Ruby natrefila na štěstí 29. 01. Bjørnstjerne Bjørnson: Ošklivá vzpomínka z dětství 05. 02. František Gel: Opilý kocour 12. 02. H. E. Kinck: Na dně řeky zapomnění 19. 02. Egon Hostovský: Modré světlo 26. 02. Guibert de Nogent: Křížová výprava lidová

NOČNÍ BIBLIOTÉKA neděle 01.30 – 02.00

04. 12. Igino Ugo Tarchetti: Legendy o černém hradu 11. 12. Jan Kameník: Dítě a Kristus 18. 12. Anton Pavlovič Čechov: Anna na krku 25. 12. Edgar Dutka: Vánoční balíček 08. 01. Helena Hodačová: Nejstarší 15. 01. Guy de Maupassant: Zbabělec 22. 01. František Kubka: Slavičí stezka 29. 01. Janko Jesenský: Aktíku, Aktíku... 05. 02. Jaroslav Putík: Zelený lučištník 12. 02. Florbela Espanca: Bílá kočička 19. 02. Milana Součková: Historická povídka 26. 02. Rjúnosuke Akutagawa: V houštině

SCHŮZKY S LITERATUROU neděle 20.00 – 21.00

04. 12. Moje vlast je býti cizinkou (Irena Brežná) 11. 12. A teď už klidně zapni záznam (M. Ryšavý: Vrač) 18. 12. Průlom kruhových hradeb: Jürg Amann na cestě k Franzi Kafkovi 25. 12. Adresát František Hrubín 01. 01. Světy kodaňského poustevníka 08. 01. Křížek na čelo (Josef Palivec) 15. 01. Georg Heym – básník

21.11.2011 17:05:15

PROGRAM

22. 01. Franz Wurm: Koštoval kořání 29. 01. Astrid Lindgrenová: Přijetí v různých zemích 05. 02. Fejetonistická tvorba Jaroslava Seiferta 12. 02. Knut Hamsun 19. 02. František Halas: Dát život němým věcem světa 26. 02. Georges Bernanos: spisovatel, či nespisovatel?

SOUZVUK neděle 09.00 – 10.00

04. 12. Juan Ramón Jiménez: Stříbrák a já 11. 12. sv. Jan od Kříže: Já o studnici vím... 18. 12. Suzanne Renaudová: Lehounké stíny 25. 12. Jakub Deml: Cestó do betlémskyho chlíva 01. 01. Milan Vokroj: O dobré naději našeho praděda Matyáše 08. 01. Edvard Munch: Násilník snu 15. 01. Johannes Bobrowski: Vlast malíře Chagalla 22. 01. Chrochty z kňouřích brlohů 29. 01. Kjongho Songu: Měsíc mysli kulatý 05. 02. Poutník Josef Bohuslav Foerster 12. 02. Adalbert Stifter: Co země trvá 19. 02. Odilon Redon: Samomluvy 26. 02. Bravo Mahler aneb Palicí do kovadliny

SVĚT POEZIE sobota 22.45 – 23.00

03. 12. Erik Groch: Spinozovo odpoledne 10. 12. Marie Šťastná: Interiéry 17. 12. Peter Hille: „Vyrobená“ báseň je smrtelný hřích 07. 01. Henrik Nordbrandt: Město houslařů 14. 01. Jiří Dynka: Naučná stezka Olšanské hřbitovy 21. 01. Kamenná věrnost Krasu 28. 01. Jorgos Seferis: Báje 04. 02. Petr Král: Den 11. 02. Ryszard Krynicki: Jazyk, to divoké maso

STRANA

18. 02. 25. 02.

Karel Šiktanc: Nesmír Tomas Tranströmer: Preludium

NEDĚLNÍ VERŠE 12.05 – 12.10

04. 12. Jaroslav Durych: Do zkřehlých pískali jsme hrstí 11. 12. Francis Jammes: Abych přišel do ráje s osly 18. 12. Viktor Dyk: Sníh 25. 12. Jan Zahradníček: Vánoční 01. 01. Karel Hlaváček: Modlitba 08. 01. Antonín Sova: Zimní odpoledne 15. 01. Fráňa Šrámek: Písecká 22. 01. Gerard Manley Hopkins: Moře a skřivan 29. 01. Jan Neruda: Z Prostých motivů 05. 02. Jan Skácel: Dětství 12. 02. A. S. Puškin: Bryčka života 19. 02. Oldřich Mikulášek: Co člověk má 26. 02. Zbigniew Herbert: Ruce mých předků

21. 1 Xenofón: O výchově k manželství 28. 01. Platón: O výchově v rodině 04. 02. Epikúros: O štěstí a mravnosti 11. 02. Theofrastos: O lidských povahách 18. 02. Porfyrios: O řádné životosprávě 25. 02. Stobaios: O spravedlnosti

43

20. 02. Anthony Burgess: Setkání ve Valladolidu

HRA PRO TENTO VEČER čtvrtek 20.00

SNY

FONOGRAMY

neděle 00.00 – 00.05

pátek 16.00 – 16.30

Slova ze sna a do snů. 04. 12. Robert Kareš 11. 12. Robert Desnos 18. 12. Vlasta Skalická 25. 12. Günther Eich 08. 01. Publius Ovidius Naso 15. 01. Ivan Franko 22. 01. Francois Rabelais 29. 01. Alena Kordíková 05. 02. Victor Hugo 12. 02. Lukianos 19. 02. Georg Trakl 26. 02. Snář

Návraty po stopách zvuku.

01. 12. Jozef Drabiščák: Duran v Bratislave 08. 12. Peter Turrini: Josef a Marie 15. 12. Bernhard Schlink, Walter Popp: Spravedlnost podle Selba – 1. část 22. 12. Bernhard Schlink, Walter Popp: Spravedlnost podle Selba – 2. část 29. 12. Georges Simenon: Maigret a přízrak 05. 01. David Eldridge: Fotograf 12. 01. Mariannick Bellot: Akvárium 19. 01. Daniela Fischerová: Nevděčné děti 26. 01. Jean Dell, Gerald Sibleyras: Ať žije Bouchon! 02. 02. Tom Robert Smith: Dítě č. 44 – 1. část 09. 02. Tom Robert Smith: Dítě č. 44 – 2. část 16. 02. Věra Eliášková: Úspěšný prorok 23. 02. Karel Čapek: První parta

KLUB ROZHLASOVÉ HRY

ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚ

úterý 21.30

sobota 14.00

06. 12. Jiří Stránský: Bílé apartmá 13. 12. Harold Pinter: Rodinné hlasy 20. 12. Antonín Přidal: Sáňky se zvonci 27. 12. Paul Barz: Mohla to být hvězdná chvíle 03. 01. David Ives: Variace na smrt Lva Trockého 10. 01. Martin Kolář: Jako v pytli 17. 01. Svetlana Makarovičová: Mrtvý přichází pro svou milou 24. 01. Gabriela Albrechtová, Hana Malaníková, Eva Čechová: Kurníkář 31. 01. Petra Kovářová: Brno pod Brnem 06. 02. Charles Dickens: Hlídač + Strašidelný dům 13. 02. Alexandr Kliment: Vyznání lovce zvuku

03. 12. Pavol Országh Hviezdoslav: Herodes a Herodias 10. 12. Christine Brückner: O čem ženy nikdy nepromluvily 17. 12. William Shakespeare: Zimní pohádka 07. 01. Henrik Ibsen: Peer Gynt 14. 01. Henrik Ibsen: Spolek mladých 21. 01. Henrik Ibsen: Opory společnosti 28. 01. Henrik Ibsen: Nora (Domeček pro panenky) 04. 02. Henrik Ibsen: Nepřítel lidu 11. 02. Alexander Sergejevič Puškin: Oněgin 18. 02. Emil Arthur Longen: Zlodějové 25. 02. Carlo Goldoni: Kavárnička

ETICKÁ KNIHOVNA sobota 01.40 – 02.00

03. 12. Ralph Waldo Emerson: O radosti a cti 10. 12. Albert Schweitzer: O podstatě mravnosti 17. 12. Josef Čapek: Moudrost poutníka 24. 12. Zdeněk Mařatka: Životní krédo 07. 01. Dopisy na egyptských papyrech 14. 01. Myšlenky antických filozofů o lásce


PSÁNO KURZÍVOU všední dny 10.00 – 10.15

Úvahy a fejetony.

SLADKÉ JE ŽÍT sobota 17.45 – 18.30

Jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz.

POEZIE všední dny 13.30 – 13.40

STRÁNKY NA DOBROU NOC denně 23.00 – 23.15

Krátké prózy a výňatky z próz.

21.11.2011 17:05:15

PROGRAM

STRANA

ROZHLASOVÉ SERIÁLY

MOZAIKA

VLTAVSKÝ POLEDNÍK

RADIOATELIÉR

neděle 10.30

pondělí až pátek 07.00 – 09.00, 15.00 – 16.00, od ledna 2012 začíná ranní vydání Mozaiky již v 6.30

sobota, 11.30 – 12.00 Magazín o životním stylu. Připravuje Eliška Závodná.

sobota 00.05

04. 12. – 11. 12. Norman Mailer: Duch Děvky (09.–10. část) 18. 12. – 08. 01. Leo Perutz: Noc pod Kamenným mostem (1.–8. část) 15. 01. – 26. 02. Umberto Eco: Jméno růže (1.–7. část)

STOLETÍ ROZUMU každá druhá sobota v měsíci, 16.00 (prosinec) repríza pátek, 00.35

Cyklus v rámci Roku německého jazyka.

TANEC ŽIVOTA A SMRTI Divadlo Augusta Strindberga (od ledna) Sobota 16.00 /repríza pátek 00.35

Cyklus v rámci Severského roku.

ČAJOVNA poslední neděle v měsíci

Živě moderovaný pořad kulturního zpravodajství a publicistiky. Informace, rozhovory, reportáže, recenze a glosy, přehledy domácího i zahraničního tisku, hosté ve studiu, soutěže. Originální výběr hudby, s jakou se na jiných stanicích nesetkáte.

sobota, 08.00 – 11.00

Kulturně-publicistický týdeník. 180 minut reportáží, rozhovorů, glos, fejetonů, dokumentů, literárních ukázek a hudby jazzové i vážné připravují a uvádějí Blanka Stárková a Jiří Kamen.

KRITICKÝ KLUB pondělí, 16.00 – 16.30, repríza čtvrtek 00.35 – 01.05

Vedoucí Redakce zpravodajství a kulturní publicistiky Antonín Pfeifer ([email protected]) Vedoucí Redakce dokumentu a speciálních projektů Jiří Kamen ([email protected])

ŘEČ VĚCÍ každá druhá sobota v měsíci, 16.00 – 16.30

VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA STANICE VLTAVA

Hry a dokumenty nové generace.

ZPRAVODAJSTVÍ A PUBLICISTIKA, DOKUMENTY

PROSTOR – ARCHITEKTURA – DESIGN

Diskuse odborníků o současné literatuře, filmu, architektuře a výtvarném umění, které připravují moderátoři: Pavel Janáček, Vladimír Hendrich, Bibiana Beňová, Tomáš Dimter, Václav Jamek, Eva Beránková a další.

FILMOVÝ TÝDENÍK úterý, 16.00 – 16. 30, repríza pondělí 00.35 – 01.05

Aktuality ze světa filmu připravují Tomáš Pilát a Josef Vomáčka.

ZPRAVODAJSTVÍ VLTAVY všední dny v 06.00, 07.00, 08.00, 12.00, 15.00 a 17.30

HISTORICKÝ KLUB

od ledna 6.30, 7.00, 7.30, 8.00, 12.00, 15.00 a 17.30 přehled hlavních událostí také v 10:15, 13:30, 16:30 a v 19 hodin.

Reflexe historických událostí, výročí, osobností, novinek historické literatury apod. Připravuje Eliška Závodná.

středa, 16.00 – 16.30


Zajímavosti ze světa architektury a designu. Připravuje Jan Tůma a Jaroslava Haladová.

RADIODOKUMENT středa 21.45

07. 12. Dora Kaprálová: Bublina přibližnosti 14. 12. Alena Zemančíková: Osobní obraz evropského ducha 21. 12. Eliška Závodná: Vídeň ve tříčtvrtečním taktu 28. 12. Milan Hanuš: Pražské stopy Johana Keplera 04. 01. Eva Nachmilnerová: Mnichov, Arcistrasse 12 11. 01. Tereza Janečková: Lékařem na Haiti 18. 01. Marie Poláková: Aina jménem Lujza 25. 01. „The best of Čajovna“ 01. 02. Michal Lázňovský, Gabriela Albrechtová: Dokumentarista – Lovci zvuku 08. 02. Miroslav Buriánek: Sirkárna Solo Sušice 15. 02. Milan Hanuš: Norské kontrasty 22. 02. Miriam Škudlová: Čimelice, léta šedesátá 29. 02. Miroslav Buriánek: DK Inwest aneb Dům hrůzy u Radbuzy

44

03. 12. PhonArt RALTIME 10. 12. Filip – Neumann – Nakamura – Palacký 17. 12. Maja Ratkje 24. 12. Petra Gavlasová: Symfonie jazyků 31. 12. PremEdice – Pavel Novotný: TRAMVAJ 07. 01. Auvid: Noci i dny 14. 01. Tílko: Country Auction 21. 01. Jiří Durman – Miroslav Posejpal: IQ + 1 – Tváří v tvář 28. 01. PremEdice – Michael J. Schumacher – nová kompozice 04. 02. Meandry a sedimenty 11. 02. Dariusz Mazurowski – české inspirace polského skladatele #1 18. 02. Dariusz Mazurowski – české inspirace polského skladatele #2 25. 02. PremEdice – Jorge Boehringer – nová kompozice

21.11.2011 17:05:15

SEKCE

EURO JAZZ DENNÍ PROGRAM jazz.rozhlas.cz

STRANA

PONDĚLÍ

ČTVRTEK

0.00–01.00 Modern Mainstream 01.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental 3.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–15.00 Modern Mainstream 15.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Hodina evropského jazzu 19.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23.00–24.00 Modern Mainstream

0.00–01.00 Modern Mainstream 01.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental 3.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–15.00 Modern Mainstream 15.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Future Shock 19.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23:00 – 24:00 Modern Mainstream

ÚTERÝ

PÁTEK

0.00–01.00 Modern Mainstream 01.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental 3.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–15.00 Modern Mainstream 15.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Hodina českého jazzu 19.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23.00–24.00 Modern Mainstream

0.00–01.00 Modern Mainstream 01.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental 3.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–15.00 Modern Mainstream 15.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 ‚Round Bop 19.00–24.00 Modern Mainstream

STŘEDA 0.00–01.00 Modern Mainstream 01.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental 3.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–15.00 Modern Mainstream 15.00–16.00 Modern and Experimental 16.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Hodina free jazzu a experimentální hudby 19.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23.00–24.00 Modern Mainstream


SOBOTA 0.00–01.00 Modern Mainstream 01.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental 3.00–9.00 Modern Mainstream 9.00–10.00 Mostly Bop 10.00–14.00 Modern Mainstream 14.00–15.00 Round Bop 15.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Hodina jazzrocku a funku 19.00–20.00 Modern Mainstream 20.00–201.00 Jazz Club 201.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23.00–24.00 Modern Mainstream

NEDĚLE 0.00–01.00 Modern Mainstream 01.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental

45

3.00–9.00 Modern Mainstream 9.00–10.00 Mostly Bop 10.00–14.00 Modern Mainstream 14.00–15.00 Odpolední swing 15.00–16.00 Modern Mainstream 16.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Experimental 18.00–19.00 Popjazz hour 19.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23.00–24.00 Modern Mainstream

POPIS BLOKŮ MODERN MAINSTREAM Napříč jazzovou současností i minulostí. Občasné výlety k jazzrocku, world music i aktuálním fúzím. MODERN AND EXPERIMENTAL Většinou současný jazz okořeněný špetkou free jazzu a experimentální hudby. EXPERIMENTAL Třetí proud, free jazz a avantgardní výboje. Pro náročné a ještě náročnější posluchače. MOSTLY BOP Nejen bopovou klasikou je člověk živ. V tomto bloku ji doplňuje pop jazz, cool jazz, latina či straight ahead. HODINA EVROPSKÉHO JAZZU Žasněte nad rozmanitostí evropského jazzu. Každé pondělí z jiné země jen na Euro Jazzu. HODINA ČESKÉHO JAZZU Minulost i současnost v nahrávkách českých jazzmanů. HODINA FREE JAZZU A EXPERIMENTÁLNÍ HUDBY Pouze free jazz a související

žánry každou středu od šesti. FUTURE SHOCK Nu-jazz, e-jazz, acidjazz, či electro-swing? Říkejte tomu, jak chcete, ale s tímto blokem nahlédnete do budoucnosti. ROUND BOP Pouze bop a hard-bop. Pro ty, kteří stále nemají dost. HODINA JAZZROCKU A FUNKU

Jazzrocková fúze, groove a funk. Tuhle výbušnou směs si nenechte ujít. JAZZ CLUB Jazzové koncerty z klubů i prestižních festivalů. ODPOLEDNÍ SWING Just swing! Ta pravá hudba pro nedělní odpoledne. POPJAZZ HOUR Nedělní podvečer (nejen) s jazzovými vokalisty.

21.11.2011 17:05:15

KLUB

STRANA

VÁŽENÍ A MILÍ POSLUCHAČI, ČLENOVÉ KLUBU VLTAVA, VELMI DĚKUJEME ZA VAŠI CELOROČNÍ PŘÍZEŇ. VĚŘÍME, ŽE VYSÍLÁNÍ NAŠÍ STANICE PŘISPĚJE K DOBRÉ POHODĚ VAŠICH VŠEDNÍCH I SVÁTEČNÍCH DNÍ. Vaše Vltava

VZHŮRU NA SEVER! I v prvních měsících nového roku se v karlínském studiu A (Hybešova 10, Praha 8) sejdeme jako vždy první čtvrtek v měsíci v 19 hodin. Společně s hosty zamíříme na sever – a podobně jako Karel Čapek můžeme putovat trojím způsobem. Skandinávii budeme poznávat jako námořníci i dobrodruhové: „Kde jsou ty časy, kdy jsme vyplouvali z Göteborgu na palubě Vegy nebo z Vardö na palubě Framu! Před námi bylo klidné a otevřené moře. Avšak život je nevypočitatelný a dobrodružný; je to jen hra náhody, že se z našince nestal polární badatel.“ A právě za polárníky zamíříme v našem lednovém setkání, abychom si připomněli dva dobyvatele jižního pólu – R. Amundsena a R. F. Scotta – i výročí jejich cest (odehrály se na přelomu let 1911 a 1912). A doprovázet budeme nejenom námořníky, dobyvatele a dobrodruhy, ale také Vikingy na jejich vý-

KLUB VLTAVA

Klub Vltava je pro všechny, kteří poslouchají stanici Česky rozhlas 3 – Vltava a k jejichž životním potřebám patří kontakt s hudebním a slovesným uměním a kulturou v tom nejširším slova smyslu. Je určen těm, kteří chtějí víc než jen kvalitní rozhlasový program.

Klub Vltava nabízí možnost bližšího kontaktu mezi posluchači a tvůrci pořadů, účast na natáčení přímých přenosů, organizuje

pravách do neznáma. Bude to samozřejmě vždycky pohled zprostředkovaný historiky – českými i „severskými“ – z pořadů Historického klubu. Ta druhá „cesta“ nás zavede do světa severské literatury – v lednu například za švédskou autorkou Astrid Lindgrenovou, jejími životními osudy i literárními postavami. Ale pak je ještě jedna cesta nebo pouť na Sever, podotýká Karel Čapek: „a ta nemíří k ničemu jinému než právě k severu, protože tam jsou břízky a lesy, protože tam roste tráva a třpytí se hojnost vody; protože i my už jsme sever a nosíme v hloubi duše kus svého chladného a sladkého severu, který neroztaje ani žňovým úpalem – to je pouť k bílému severu, k zelenému severu, k severu strašnému i líbeznému…“ Třetí podoba našich putování po Skandinávii a do Skandinávie bude „cestovatelská“: bude patřit příběhům z cest, současným i dávno minulým, cestovatelům známým i neznámým. Takže, poslouchejte s námi. Vždyť přece příběh je to, co si pamatujeme.

Eliška Závodná

klubová setkání, besedy, předpremiéry rozhlasových pořadů, návštěvy kulturních akcí.

Klub Vltava vydává čtyřikrát ročně čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas 3 – Vltava, který přináší inspiraci ze světa kultury a umění, exkluzivní rozhovory, podrobné informace o programu stanice, přehled partnerů klubu, členských výhod a slev, aktuální nabídky, soutěže a další zajímavosti.

Klub Vltava nabízí možnost využívat výhod sjednaných s partnerskými institucemi, které vybírá tak, aby umožnil svým členům


46

ZMĚNY VYSÍLACÍCH FREKVENCÍ ČESKÉHO ROZHLASU Z důvodu optimalizace vysílacích sítí Českého rozhlasu dojde od 2. ledna 2012 ke změně ve složení sítí vysílačů stanice Český rozhlas 3 – Vltava a Český rozhlas 2 – Dvojka. Změna se týká vysílačů Brno-Kojál (102.0 MHz) a Valašské Meziříčí – Radhošť (96.8 MHz). Tyto vysílače budou nadále šířit program Dvojky. Stanici Vltava si místo toho budete moci naladit na nových frekvencích z vysílačů Valašské Meziříčí – Strážka (89.9 MHz), Olomouc-Pohořany (107.2 MHz), Břeclav (96.3 MHz) a Slavíč (107.9 MHz). Pokud by kvalita příjmu z těchto vysílačů u vás nebyla dostatečná, můžete využít alternativních možností pro příjem programu vaší stanice: internetové vysílaní, satelitní příjem nebo DVB-T (veřejnoprávní multiplex). Omlouváme se za případné komplikace a děkujeme za pochopení. NOVĚ TAKÉ NA FACEBOOKU PŘIPOJTE SE K NÁM!

www.facebook.com/vltava3 www.facebook.com/vltava.mozaika www.facebook.com/cajovnarozhlas

NALAĎTE SI…platí do konce roku 2011 ČESKÝ ROZHLAS 3–VLTAVA V CELÉ REPUBLICE NA VKV (FM) BRNO — 102 | BRNO-MĚSTO — 90,4 | Č. BUDĚJOVICE — 96,1 | HODONÍN — 100,4 | CHEB — 106,2 | CHOMUTOV — 96,3 | JESENÍK — 98,2 | JIHLAVA — 95,4 | KAPLICE — 105,9 | KARLOVY VARY — 105,7 | KAŠPERSKÉ HORY — 107,2 | KLATOVY — 88,6 | LIBEREC — 103,9 | OSTRAVA — 104,8 | PARDUBICE — 102,7 | PÍSEK — 105,2 | PLZEŇ — 95,6 | PLZEŇ-RADEČ — 93,3 | PRAHA — 105 | PŘÍBRAM — 107 | TRUTNOV — 101,9 | ÚSTÍ N. LABEM — 104,5 | VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ — 96,8 | VARNSDORF — 88,4 | VSETÍN — 98,3 | ZLÍN — 94,8 | ZNOJMO — 99,2 | NEBO NA — VLTAVA.ROZHLAS.CZ VYSÍLAČE V SYSTÉMU DVB-T (DIGITÁLNÍ SÍŤ 1 PO DOKONČENÍ DIGITALIZACE V ROCE 2010) PRAHA-MAHLEROVY SADY — KANÁL 53 | PRAHA-CUKRÁK — KANÁL 53 | VOTICE-MEZIVRATA — KANÁL 53 | ČESKÉ BUDĚJOVICE-KLEŤ — KANÁL 49 | SUŠICE-SVATOBOR — KANÁL 49 | VIMPERK-MAŘSKÝ VRCH — KANÁL 49 | PLZEŇ-KRAŠOV — KANÁL 34 | DOMAŽLICE-VRANÍ VRCH — KANÁL 34 | CHEB-ZELENÁ HORA — KANÁL 36 | JÁCHYMOV- KLÍNOVEC — KANÁL 36 | ÚSTÍ N. LABEM-BUKOVÁ HORA — KANÁL 33 | CHOMUTOV-JEDLOVÁ HORA — KANÁL 33 | LIBEREC-JEŠTĚD — KANÁL 43 | TRUTNOV-ČERNÁ HORA — KANÁL 40 | PARDUBICE-KRÁSNÉ — KANÁL 32 | JIHLAVA-JAVOŘICE — KANÁL 33 | OSTRAVA-HOŠŤÁLKOVICE — KANÁL 54 | OSTRAVA-SLEZSKÁ OSTRAVA — KANÁL 54 | BRNO-KOJÁL — KANÁL 29 | BRNO-MĚSTO — KANÁL 29 | BRNO-HÁDY — KANÁL 29 | MIKULOV-DĚVÍN — KANÁL 29 | FRÝDEK-LYSÁ HORA — KANÁL 54 | ZLÍN-TLUSTÁ HORA — KANÁL 33 | VALAŠSKÉ KLOBOUKY-PLOŠTINY — KANÁL 33 | JESENÍK-PRADĚD — KANÁL 36

ještě intenzivnějši kontakt s aktuálním děním ve světě kultury. Členské výhody poskytují přední kulturní organizace po celé České republice – hudební festivaly a symfonické orchestry, divadla a divadelní festivaly, galerie, muzea, nakladatelství a další. Jejich počet se stále rozšiřuje.

Aktuální nabídky, setkání, soutěže a akce, stejně jako statut klubu naleznete na www strankách klubu.

Osobní členství: roční členský příspěvek činí 150Kč. Rodinné členství: roční členský příspěvek činí 290Kč (obdržíte průkazy

člena Klubu Vltava i pro další dva rodinné příslušníky).

Pro zaslání členského příspěvku si vyžádejte individuální variabilní symbol.

Klub Vltava, Český rozhlas 3 – Vltava Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 informační linka Klubu Vltava tel.: +420 221 552 686 nebo +420 221 552 677 e-mail: [email protected] vltava.rozhlas.cz/klubvltava

21.11.2011 17:05:16

PARTNEŘI

PART– NEŘI KLUBU VLTAVA Na uvedené otázky odpovídejte výhradně na lince Klubu Vltava. Aktuální nabídku sledujte také na vltava.rozhlas.cz v sekci Klub Vltava.

STRANA

HUDBA ČESKÁ FILHARMONIE 15% sleva na abonentní koncerty České filharmonie. Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1, tel.: 227 059 227, [email protected], www.ceskafilharmonie.cz PRAŽSKÝ KOMORNÍ ORCHESTR, AGENTURA s. r. o. 20% sleva na nákup vstupenek na abonentní koncerty. Černokostelecká 6, 100 00 Praha 10, tel.: 274 772 697, [email protected], www.pko.cz SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU 30 % sleva na dopolední veřejné generální zkoušky. Cena vstupenky po slevě 50 Kč. Vinohradská 12, 120 99 Praha 2, tel.: 221 551 412, fax: 221 551 413, [email protected], socr.rozhlas.cz ČESKÁ KULTURA, O.S. Pořadatel a spolupořadatel festivalů konaných v rámci Českých kulturních slavností. Nad Stráněmi 343, 251 66 Senohraby, MgA. Jan Páleníček, předseda sdružení. Tel.: 777 838 016 [email protected], www.ceskakultura-os.cz COLLEGIUM MARIANUM Pořadatel cyklu koncertů Barokní podvečery. 10% sleva z ceny vstupného. Melantrichova 971/19, 110 00 Praha 1, tel.: 224 229 462, 731 448 346, [email protected], www.collegiummarianum.cz ORCHESTR BERG se svým projektem NUBERG – hlasovací soutěží o nejlepší novinku mladých českých skladatelů. Bílinská 494/3, 190 00 Praha 9, [email protected], www.berg.cz,


Kteří mladí čeští skladatelé jsou letos zastoupeni na soutěži NUBERG? (Nápověda: Orchestr Berg premiéroval jejich soutěžní skladby na koncertech v dubnu, červnu, září, říjnu, listopadu a prosinci 2011 v rámci své abonentní řady). Autor první správné odpovědi získá 2 vstupenky na koncert 5. prosince v 19.30 v kostele U Salvátora v Praze 1.

DIVADLA NÁRODNÍ DIVADLO OPERA NÁRODNÍHO DIVADLA Denní pokladny jsou otevřeny každý den od 10.00 do 18.00 v Provozní budově Národního divadla (Ostrovní 1) a v Kolowratském paláci (Ovocný trh 6). ČINOHRA NÁRODNÍHO DIVADLA Nabízí členům Klubu Vltava vstupenky s 20% slevou na následující tituly: J. Zeyer: RADÚZ A MAHULENA, 23. 1. a 25. 2. 2012 v 19 hod., Národní divadlo J. Hanzlík: DEVÁTÉ SRDCE, 8. 12. 2011 a 18. 1. 2012 v 19 hod.; 26. 12. 2011 ve 14 a v 19 hod., Stavovské divadlo P. Zelenka: OHROŽENÉ DRUHY, 13. 12. 2011, 18. 1., 8. a 23. 2. 2012 v 19 hod., Nová scéna D. Harrower: BLACKBIRD, 16. 1., 7. a 14. 2. 2012 v 19 hod., Divadlo Kolowrat Na jeden členský průkaz lze se slevou zakoupit maximálně dvě vstupenky na jeden titul. Počet vstupenek je omezený. Ovocný trh 6, 112 30 Praha 1, tel.: 224 901 419, [email protected], www.narodni-divadlo.cz NÁRODNÍ DIVADLO BRNO 10% sleva z ceny vstupného na vybraná představení pořádaná divadlem. Dvořákova 11, 657 70 Brno, tel.: 542 158 111, [email protected]., www.ndbrno.cz.

47

DIVADLO KOMEDIE 20% sleva z ceny vstupného na představení pořádaná divadlem. Jungmannova 1, 110 00 Praha 1, tel.: 224 222 734, [email protected], www.prakomdiv.cz DIVADLO VIOLA až 50% sleva z ceny vstupného na vybraná představení pořádaná divadlem vč. dramaturgické řady Rozhlasová hra na jevišti. Národní třída 7, 110 00 Praha 1, tel./fax: 224 220 844, www.divadloviola.cz DIVADLO NABLÍZKO 20% sleva z ceny vstupného. V sezoně 2010/11 pravidelně v divadle Komedie. Tel.: rezervace: 777 929 099, [email protected] www.nablizko.cz DIVADLO PONEC 30% sleva z ceny vstupného. Husitská 24A/899, 130 00 Praha 3, tel.: 224 817 886 (9–17h), 222 721 531 (17–20h), office @tanecpraha.cz, www.divadloponec.cz MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC 50% sleva z ceny vstupného. Třída Svobody 33, 771 11 Olomouc, tel.: 585 223 533 (předprodej vstupenek), [email protected], www.moravskedivadlo.cz

VÝTVARNÉ UMĚNÍ GALERIE RUDOLFINUM Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 tel.: 227 059 309 (pokladna), www.galerierudolfinum.cz, galerie@rudolfinum.org. Aktuální výstava Tak pravil LaChapelle (7. 12. 2011 až 26. 2. 2012). Soutěže o čestné vstupenky zařadíme do vysílání Českého rozhlasu 3 – Vltava.

21.11.2011 17:05:16

PARTNEŘI

GASK / GALERIE STŘEDOČESKÉHO KRAJE 50% sleva z ceny vstupného na aktuální výstavy. Barborská 51–53, 284 01 Kutná Hora, tel.: 725 607 388 (sekretariát), 725 377 433 (pokladna), www.gask.cz, [email protected] GALERIE HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY 20% sleva ze vstupného na aktuální výstavy. Výstavní místa: Městská knihovna, Dům U Kamenného zvonu, Staroměstská radnice, Dům U Zlatého prstenu, Trojský zámek, Bílkova vila, Bílkův dům v Chýnově. Mariánské nám. 1, Praha 1, tel.: 222 310 489, 222 313 357, www.citygalleryprague.cz TOPIČŮV SALON 50% sleva z ceny vstupného. Národní 9, 110 00 Praha 1, tel.: 224 232 500 [email protected] ARS VIVA CESTY ZA UMĚNÍM Specializovaná cestovní kancelář. Muchova 9, č. p. 223 (1. patro) 160 00 Praha 6, tel.: 233 324 099, fax: 224 311 585, [email protected], www.arsviva.cz

KNIHY, ČASOPISY, CD SPOLEČNOST FRANZE KAFKY 30 % sleva na veškerou knižní produkci z nakladatelství. Široká 14, 110 00 Praha 1, tel.: 224 227 452, [email protected], www.franzkafka-soc.cz

STRANA

RADIOSERVIS, A. S. Hudební a knižní vydavatelství Českého rozhlasu, vydavatel Týdeníku Rozhlas. 25 % sleva v zásilkovém obchodě na vlastní zboží, zájemcům zašleme zdarma katalog. Objednávky: Olšanská 5, 130 00 Praha 3, tel.: 272 096 310, [email protected] 10 % sleva na celý sortiment ve firemní prodejně. Vinohradská 12, Praha 2, tel.: 221 551 349, 221 551 350 Na základě autobiografického vyprávění v rozhlasovém cyklu Osudy na stanici Vltava vyšla další kniha, tentokrát s názvem Jak jsem se měl na světě. Který z významných českých filozofů se v ní ohlíží za svým životem? Autoři prvních třech správných odpovědí získají zmíněnou knihu. A2 KULTURNÍ TÝDENÍK Americká 2, 120 00, Praha 2, tel.: 222 510 227, www.tydenikA2.cz SANQUIS ON-LINE Časopis o všech podobách umění a o zdravém životním stylu – od 3. 10. 2011 pravidelně každý měsíc pouze v elektronické verzi. [email protected], www.sanquis.cz OPERA PLUS Internet magazine. [email protected], www.operaplus.cz NAKLADATELSTVÍ ROMEO 30 % sleva z ceny knih. Pod Bání 21, 180 00 Praha 8, tel.: 283 840 193, 605 960 211, [email protected], www.jirijosek.com

NAKLADATELSTVÍ LIKA KLUB Až 25% sleva na všechny publikace. Počernická 76, 108 00 Praha 10, tel.: 222 541 166, [email protected] NAKLADATELSTVÍ CARPE DIEM Edice klubové poezie, Edice knih doplněných o DVD. 20 % sleva na veškeré tituly. 691 11 Brumovice 175, tel.: 519 423 378, [email protected], www.carpe.cz LIBRI, spol. s. r. o. 15 % sleva z ceny knih. Na Hutmance 7, 158 00 Praha 5, tel.: 251 613 113, fax: 251 611 013, [email protected], www.libri.cz Pod titulem Španělský rok jsme na Vltavě uváděli literární, dramatické, publicistické, dokumentární a hudební pořady, věnované kultuře, umění a historii Španělska. Vzpomenete si, ve kterém roce to bylo? Autoři prvních třech správných odpovědí získají knihu Dějiny Španělska v datech. ŽAKET – KARTOGRAFICKÉ VYDAVATELSTVÍ 30% sleva z ceny všech map při přímém odběru. Slánská 381/10, 163 00 Praha 6 tel.: 210 083 570, [email protected], www.zaket.cz NAKLADATELSTVÍ ATLANTIS, spol. s r. o. 20% sleva na produkci nakladatelství, při objednávce dvou a více knih neplatíte poštovné. PS 374, Česká 15, 602 00 Brno tel./fax: 542 213 221, www.atlantis-brno.cz, [email protected]

48

NAKLADATELSTVÍ BASET až 15% procent sleva na vybrané publikace. Redakce: Sokolská 66, 120 00 Praha 2, tel.:244 402 705. Expedice – prodejní sklad: Plovdivská 3400, 143 00 Praha 4, tel./fax: 244 402 706, [email protected], www.baset.cz MLADÁ FRONTA A.S. 20% sleva z ceny knih. Při objednávce nad 600 Kč balné a poštovné zdarma. Mezi Vodami 1952/9, 143 00 Praha 4. Objednávky: [email protected], tel:: 225 347 313, www.kniha.cz, www.mf.cz NAKLADATELSTVÍ LABYRINT 20% sleva z ceny knih. Dittrichova ulice č. 5, 120 00 Praha 2, tel./fax: 224 922 422, [email protected], labyrint.net NAKLADATELSTVÍ TITANIC 20% sleva na všechny knihy. Plzeňská 222, 150 00 Praha 5, tel.: 257 211 257, [email protected], www.titanic.n.cz

ČLENSKÉ VÝHODY Veškeré soutěžní plnění je možné čerpat prostřednictvím informační linky Klubu Vltava. Odpovědi volejte na klubovou linku 221 552 686. Chcete-li využít členských výhod u našich partnerů, uvádějte při písemných objednávkách členské číslo. Při osobním odběru se prokažte průkazkou Klubu Vltava. Změna výhod partnerů a konkrétních forem spolupráce vyhrazena.

MAGAZÍN KLUBU VLTAVA Čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas 3 – Vltava – XVI. ročník, číslo 4, prosinec 2011–únor 2012 Vychází 4× ročně. Evidenční číslo MK ČR E 14038. – Šéfredaktor: Luboš Stehlík – Redakce: Marcela Hájková Grafická úprava a sazba: Colmo, www.colmo.cz – Tisk: Tiskárna Macík, s. r. o. – Distribuce: SEND, předplatné s. r. o. – Český rozhlas 3 – Vltava, šéfredaktor stanice Lukáš Hurník – Vinohradská 12, 120 99 Praha 2, tel.: 221 552 677 – vltava.rozhlas.cz – e-mail: [email protected]


21.11.2011 17:05:16

Staňte se členy Klubu Vltava! Získáte řadu členských výhod a podpoříte vydávání tohoto výjimečného čtvrtletníku posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas 3–Vltava. Chcete-li v příštím roce využívat výhod Klubu Vltava, je třeba uhradit roční členský poplatek ve výši 150,- Kč pro individuální členství, 290,- Kč pro členství rodinné. Členský poplatek můžete uhradit složenkou, kterou najdete vloženou v tomto magazínu. Pro snazší identifikaci plateb nám prosím zašlete kopii ústřižku. Pokud k platbě použijete jinou než námi připravenou složenku, popř. se rozhodnete pro platbu bankovním převodem, čitelně vyplňte variabilní symbol – Vaše identifikační číslo.

150 Kč ročně, ukázkové číslo zdarma. Pro všechny nové předplatitele je připraven dárek. [email protected] | www.vltava.rozhlas.cz

Federico Fellini: Lavička v parku. Federico Fellini: Lavička v parku. Rakousko-uherský

Recommend Documents