Quellenband_Usti_Korr_cz_Layout :51 Seite 1

Quellenband_Usti_Korr_cz_Layout 1 09.12.13 15:51 Seite 1


Česko-saské vztahy v proměnách času 3 vols. Kristina Kaiserová a Walter Schmitz (eds.)


Česko-saské vztahy v proměnách času – Sächsisch-Böhmische Beziehungen im Wandel der Zeit Odborné prameny

Kristina Kaiserová a Walter Schmitz (eds.)

Thelem 2013


Vznik této knihy, stejně tak jako její tisk , byl podpořen Evropským fondem pro regionální rozvoj. Bibliografické informace: Deutsche Nationalbibliothek (Německá národní knihovna) Deutsche Nationalbibliothek uvede tuto publikaci v Deutsche Nationalbibliografie (Německé národní bibliografii); detailní bibliografii lze nalézt v internetu pod http://dnb.d-nb.de. Bibliographic information published by the Deutsche Nationalbibliothek The Deutsche Nationalbibliothek lists this publication in the Deutsche Nationalbibliografie; detailed bibliographic data are available in the Internet at http://dnb. d-nb.de. ISBN 978-3-942411-91-2

© Dresden 2013 w.e.b., Universitätsverlag- und Buchhandel Eckard Richter & Co. OHG Bergstr. 70 | 01069 Dresden Tel.: 0351/4721463 | Fax: 0351/4721465 www.thelem.de Všechna práva vyhrazena. All rights reserved. Thelem ist ein Imprint von w.e.b. © Krajský úřad Ústeckého kraje © Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem

Recenzenti: Prof. Dr. Zdeněk Beneš, CSc., Prof. Dr. Steffen Höhne Překlad do češtiny: © Kristina Kaiserová Redakce: Marco Iwanzeck Sazba: c-macs, Dresden Tisk: Tiskárna Horák a.s., Ústí nad Labem Obrázek na obalu: Mapa Čech, Slezska, Moravy a Lužice, mědirytina, 1745 [výřez]; Foto: SLUB/Dresdner Digitalisierungszentrum


Úvod

Úvod Druhým svazkem třídílné pomocné výukové publikace projektu Česko-saské vztahy v proměnách času je souhrn dokumentů doprovázející odborné texty dle vymezených šesti tematických celků – Spojenci a nepřátelé, Vlast a víra, Hraniční přesahy: zločin, dobrodružství, humor, Krajina: přirozený prostor bez hranic, Konzum a průmysl, Sousedé v dobrém a zlém. Dokumenty byly vybírány z institucí a dalších zdrojů na obou stranách česko-saské hranice tak, aby byly co nejilustrativnější. Vznikla tu i jistá jazyková asymetrie – mnoho dokumentů do roku 1945 bylo na české straně jazykově německých, i proto je většina materiálů obrazových. Nebylo totiž v silách vydavatelů zajistit další prostředky na rozsáhlé překlady dokumentů, jež by patrně ani nehrály ve výuce adekvátní roli. Některé klíčové texty ovšem svazek obsahuje, popřípadě jsou některé dokumenty opatřeny širším výkladem. Učitelům se rovněž nabízí řada možností stáhnout si prameny z internetu, zdrojové adresy jsou u pramenů uvedeny. V tematickém celku Spojenci a nepřátelé, který se zabývá především klíčovými válkami pro česko-saské vztahy v 19. století (napoleonskou a prusko-rakouskou 1866) jsou dominantní portréty osobností, popřípadě bitevní scény. Kromě ilustrací bitev, uniforem, či role osobností lze ve výuce využít například litografie z doby kolem 1830 „Rakouský a Pruský pomník na válku 1813 u Staré pošty ve Varvažově“. Ten dobře poslouží k popisu vývoje vzpomínkové kultury na bitvu i odkazem na roli pomníků, popřípadě role krajiny při bitvě. V kapitole Vlast a víra jsou inspirativní zejména dokumenty vztahující se k pobělohorské době. Ty mimo jiné vypovídají o tom, jak je nejen v moderní době mocná agitace a propaganda. Zastoupen je zde také kartografický materiál, který lze v případě potřeby snadno doplňovat podobnými prameny z jiných zdrojů. Téma Hraniční přesahy: zločin, dobrodružství, humor umožňuje vysvětlit česko-saské vztahy odlehčeným způsobem, i když po setkání s loupežníky v čele s proslulým Karáskem ve své době asi leckomu do smíchu nebylo. Nicméně právě u tohoto tématu jsou dokumenty podnětné pro diskusi o širším sociálním zázemí loupežnického fenoménu. Plný paradoxů je i v tomto celku zpracovaný osud známého spisovatel dobrodružných románů Karla Maye. Ten v česko-saském pohraničí vystupoval jako ne zcela socializovaný jedinec, ale jak dokazují ukázky z děl významných spisovatelů – jeho čtenářů, nakonec rozhoduje příběh, ne biografie. Kapitola Krajina: přirozený prostor bez hranic – zde lze nalézt v obrazové příloze inspiraci k budoucímu úspěchu této krajiny jako významné turistické destinace. 5


Úvod

Důležité téma nalezneme v kapitole nazvané Konzum a průmysl, kde se autoři článků zaměřili na proces industrializace, rozvoj nových forem dopravy a sociální otázky. Na základě námi vybraných dokumentů lze například dobře vyložit dopad revolučních změn dopravy (včetně proměny krajiny), každodenního života, ale i například reklamy (význam firemních hlavičkových papírů). Podstatná je ale i stránka sociální. Text o životě dělnic z českého příhraničí, vyrábějících umělé květiny v závodech severočeských podnikatelů v saském Sebnitz, je v podstatě mikrosondou do některých problémů dělnického života v 19. století. Poslední kapitola se jmenuje Sousedé v dobrém i zlém. Doprovázena je dokumenty z konce první Československé republiky a doby druhé světové války. I jimi lze dobře doplnit výklad dění v centrech. Zajímavé pak může být využití příběhů zachycených metodou orální historie. Ty například sledují i dnes již skoro zapomenutý každodenní život novodobých pašeráků. Za pozornost také stojí dokumenty z českého pohraničí vzniklé po roce 1945. Důležitý je i rok 1968 a dodnes diskutována role NDR při „vojenské bratrské pomoci“, která znamenala konec Pražského jara. Podnětné ale mohou být i dobové ideologické výpovědi úředních míst NDR a totalitní jazyk těchto materiálů. V tomto úvodu jsme se snažili přiblížit některé z dokumentů a zároveň naznačit možnost jejich využití. Věříme, že v námi připravených materiálech, které se nacházejí v této příručce, nalezne uživatel-čtenář inspiraci pro výuku historie nebo zajímavý detail vztahující se ke společným dějinám Čech a Saska. Ústí nad Labem / Dresden na podzim 2013 Kristina Kaiserová / Walter Schmitz

6




1.

Spojenci a nepřátelé


Sasko v době napoleonské

Josef Matzerath

Sasko v době napoleonské Reliéf krále Fridricha Augusta I. (1750–1827). Sádra ca. 33 cm od Josepha Herrmanna (1800–1869). Nápis: Fridericus Augustus Rex Saxoniae.

(1)

Friedrich Trocholdt: Napoleon s Friedrichem Augustem I. v Ostragehege u Drážďan 1813; olej na kartonu [nedatováno].

(2)

10


Sasko v době napoleonské

(3)

Friedrich August Schneider: Napoleon I. během bitvy u Drážďan na výšině u Strehlen 27. srpna 1813; malba [nedatováno].

Johann Gotthard Benjamin Voigt: Pohled na Míšeň kolem roku 1782 se starým mostem; Kolorovaná perokresba [16. únor 1782].

(4)

11


Sasko mezi Pruskem a Rakouskem v roce 1866

Josef Matzerath

Sasko mezi Pruskem a Rakouskem v roce 1866 (5)

(6)

Christian Carl Vogel von Vogelstein:1 Portrét saského státního ministra Friedricha Ferdinanda hraběte von Beusta [1809–1886]; olej [nedatováno].

August Kotzsch:2 Karl von Weber; Foto [nedatováno].

1

Carl Christian Vogel von Vogelstein, narozený 26. června 1788 ve Wildenfels, zemřel 4. března 1868 v Mnichově. Vogel (von Vogelstein) byl německý malíř, často pobýval na studijních cestách, dvorní malíř a profesor na drážďanské malířské akademii. Kromě náboženských motivů krajinných kreseb byl také znám svými portréty. Maloval směsí klasicistního a romantického stylu. Vogel byl roku 1831 za své zásluhy saského dvorního malíře nobilitován na „von Vogelstein“.

2

August Kotzsch, narozený 20. září 1836 v Loschwitz u Drážďan), zemřel 23. října 1910 rovněž v Loschwitz. Kotzsch byl německý fotograf, který získal skrze své krajinné a každodenní snímky mezinárodní uznání. Většina jeho ca 700 zprostředkovaných motivů se aktuálně nacházejí v majetku rodiny, Deutsche Fotothek, drážďanského městského muzea, Státních uměleckých sbírkách, v městském a státním archivu v Drážďanech.

12


Čechy a Sasko hájí vlast

Václav Houfek

Čechy a Sasko hájí vlast Neznámý autor: Rakouští myslivci útočí na hradby Drážďan; litografie [1813].

(7)

W. Mühlbauer: Zajetí francouzského generála D. R.Vandamma v bitvě u Chlumce (Kulm); olej na kartonu [1813].

(8)

13



(9)

Neznámý autor: Rakouský a Pruský pomník na válku 1813 u Staré pošty ve Varvažově (Arbesau), litografie [kolem 1830].

Neznámý autor: Saský princ Albert v bitvě u Hradce Králové (Königgrätz), [1866].

(10)

14



(11)

Neznámý autor: Bitva u Jičína (Gitschin), [1866].

15



2.

Vlast a víra


Saské a české povstání 1618–1622

Josef Matzerath

Saské a české povstání 1618–1622 (12)

(13)

Daniel Bretschneider: Jan Jiří I., saský kurfiřt [1585–1656]; Olej/plátno [nedatováno].

Heinrich Göding: Vyobrazení kurfiřta Kristiána I. [1586–1591]; Olej na dřevě [kolem 1590].

18


Saské a české povstání 1618–1622

Neznámý umělec: Vyobrazení kurfiřta Kristiána II. [1583–1611]; Olej na dřevě, [nedatováno].

(14)

Joan Blaeu: Saxonia superior & Hall episcopatus (mapa Horního Saska a biskupství Hall) [před 1656].

(15)

19


Litoměřický měšťan a pirenský exulant Václav Nosidlo z Geblic (1592–1649)

Jana Hubková

Litoměřický měšťan a pirenský exulant Václav Nosidlo z Geblic (1592–1649) (16)

Grindliche Weissagung [Důkladné proroctví]; mědirytina [leták, kolem 1625].

20



(17)

Dobývání Budyšína. Wahre Abbildung der Hauptstatt Budissin oder Bautzen, in Oberlaußnitz: Wie dieselbe von dem ... Herrn Johann Georgen Hertzogen zu Sachsen… 25. Septemb. erobert worden, mědirytina [1620].

21



(18)

Deß Pfaltzgraf Scharwerch bey den Staden [Falckraběcí robota v Nizozemí]; mědirytina [leták 1621].

22



(19)

Der widerkommende Pragische Koch [Pražský kuchař znovu přichází]; mědirytina [leták, 1632].

23


Příběhy z ‚druhého života’ reformace a rekatolizace v 19. století

Kristina Kaiserová

Příběhy z ‚druhého života’ reformace a rekatolizace v 19. století Eduard Pichl: Georg Schoenerer und die Entwicklung des Alldeutschtumes in der Ostmark. Band 4. Wien/Oldenburg/Berlin: Stalling-Verlag 1938, S. 386.

(20) Prohlášení Georga von Schönerera k hnutí Pryč od Říma: „Je stále jasnější, že ve staré německé Východní marce se spojila slovanská převaha a římská panovačnost s cílem zničit zde němectví. Kněžské pletichaření má větší vliv, než všechen státní život v Rakousku a projevuje své nebezpečné působení na aktivizaci národních sil v každém Němci. Tváří v tvář rostoucímu nebezpečí, které nám hrozí z Vídně a Prahy, tváří v tvář násilnější klerikální agitaci zaměřené k podrývání Bismarckovy „říšské budovy“, která k tomu potřebuje poslovanštělé Rakousko, musí pravý německý vlastenec myslet na včasné použití odpovídajících násilných prostředků. Boj proti nepřátelskému Římu může být veden jen pod heslem „Pryč od Říma“ v naději na konečné vítězství germánstva nad neněmeckou a vzpurnou římskou církví. Tím bylo řečeno vše o přestupu k protestantům či starokatolíkům a nyní je čas přejít od slov k činům. Pryč s pouty, která nás vážou k nepřátelské církvi! Ne jezuitský, nýbrž germánský duch nechť tvořivě vládne v německých zemích! S německým pozdravem G. S. Poslanec říšské rady.“

24


3.

Hraniční přesahy: Zločin, dobrodružství, humor


Chodci přes hranice. ‚Loupežník’ Karásek na česko-saském pomezí kolem roku 1800

Marco Iwanzeck

Chodci přes hranice. ‚Loupežník’ Karásek na česko-saském pomezí kolem roku 1800 Mandát proti zlodějským a loupežnickým bandám [1734].

(21) Ihrer Königl. Maj. in Pohlen, als Chur-Fürstens zu Sachsen, Anderweites MANDAT Wieder die Diebes- und Räuber-Rotten, Mord-Brennere, auch andere feindliche Streiffereyen, Und Was dargegen auff denen Graentzen und Pässen, und sonsten im Lande, für Anstalten zu machen, Ergangen De datô Dreßden, dem 29. April. Anno 1734. --Mit Königl. Pohln. und Churfl. Sächß. Allergnädigstem PRIVILEGIO. --Allda gedruckt bey der verw. Hof-Buchdr. Stößelin.

26



WIR, Friedrich August, von GOTTES Gnaden, König in Pohlen, Groß-Hertzog in Litthauen, Reussen, Preussen, Mazovien, Samogitien, Kyovien, Vollhinien, Podolien, Podlachien, Lieffland, Smolenscien, Severien und Zschernicovien, [etc.]. Hertzog zu Sachsen, Jülich, Cleve, Berg, Engern und Westphalen, des Heiligen Römischen Reichs Ertz-Marschall und Chur-Fürst, Landgraff in Thüringen,

Marggraff zu Meissen, auch Ober- und Nieder-Lausitz, Burggraff zu Magdeburg, Gefürsteter Graff zu Henneberg, Graff zu der Marck, Ravensberg und Barby, Herr zu Ravenstein, [etc.]. Entbiethen allen und jeden Unseren Praelaten, Grafen, Herren, denen von der Ritterschafft, Ober- Creyß- Haupt- und Ambt-Leuthen, Schößern und Verwaltern, Bürgermeistern und Räthen in Städten, Richtern und Schultheissen in Flecken und Dörffern, auch allen Unseren Unterthanen, und sonsten jedermänniglich, Unser Gruß, Gnade und geneigten Willen, Und ist denenselben aus dem, unterm 29. Decembris des abgewichenen Jahres, in das Land publicirten Mandate, annoch genugsam bekannt, was Wir, aus LandesVäterlicher Vorsorge, wegen derer, an denen Gräntzen, hier und dar verspührten Räuber und Mord-Brenner, für heilsame und sorgfältige Versehung gethan, und, was auff den Fall, wenn sich etwa, wieder Vermuthen, gar gantze Rotten zusammen schlagen, und durch

27



Unerlaubte Streiffereyen Gewalt auszuüben, sich unterfangen sollten, vormöglichste Gegenwehr zu machen. Allermaßen Wir nun nicht zweiffeln, es werden Unsere getreue Vasallen und Unterthanen, die genaue Besfolgung und Veranstaltung desjenigen, so darinn anbefohlen, sich bestens angelegen seyn lassen, Wie ihnen denn solche noch auff das nachdrücklichste hiermit eingeschärffet wird; Also will die Notwendigkeit bey gegenwärtigen gefährlichen und weitaussehenden Läuffen, da das Heilige Römische Reich von der Cron Franckreich, und Dero Helffers-Helffern, mit gewaffneter Hand angeggriffen worden, erfordern, in Zeiten auff die etwan intendirende Streiffereyen ein wachsames Auge zu haben, und zu deren Abhaltung, sich in möglichsten Defensions-Stand zu setzen, Zu welchem Ende Wir zwar nicht ermangeln werden, Unsere Miliz, in so weit es sich will thun lassen, an die Gräntzen und Pässe, zu deren Verwahrung, zu verlegen, Wie Wir denn nichtweniger, wegen des Auffgeboths Unserer Jägerey, auff benöthigten Fall, die vorläuffige VerAnstaltung getroffen, auch noch ferner, zu Sicherheit des Landes, alle mögliche und nützliche Dispositiones zu machen, im Begriff sind. Nachdem aber hierbey unumgänglich nöthig ist, daß Unsere getreue Unterthanen, auch ihres Orths, mit allem Eyfer dasjenige vorkehren, wodurch einem jählingen feindlichen, und auff nichts, als Erpressung schwehrer Contributionen, Raub, Brand und Mord, abzielenden Uberfall, mit zusammengesetzten Kräfften, nachdrücklicher Wiederstand und Einhalt geschehen kan; So ist Unser gnädigstes Begehren, und zugleich ernster Befehl, daß die Räthe in denen haltbaren Städten die Mauern, Graben und Thore, wo selbige etwa eingegangen, ohne dem geringsten Zeit-Verlust, repariren, die letztere mit tüchtiger wehrhaffter Mannschafft besetzen, die frembde einkommende genau examiniren, und, da sich etwas verdächtiges ereignet, selbige arrêtiren, nichtweniger bey nächtlicher Zeit, die mit Wache versehenen Thore wohl zuhalten, hiernechst sämbtliche Räthe die Bürgerschafften in die Waffen bringen, nicht weniger die Verfügung treffen, daß sie sich mit gutem Gewehr und darzu gehöriger Munition in Zeiten versehen,

28



vornehmlich die iedes Orths auffgerichtete Schützen-Gesellschafften, welche auch in dieser Absicht mit besonderen Befreyungen versehen, in gute Ordnung setzen, damit dieselben, benöthigten Falls, so wohl die Städte selbst defendiren, als auch an diejenige Orthe, wo sie hin commandiret werden dürfften, so fort marchiren können. Ferner ist unser allergnädigstes, und zum Besten derer auf dem Lande wohnenden, abzielendes Ansinnen, dahin gerichtet, daß sie ihr in der Wirthschafft entbehrliches Getreyde und sonst habende Vorräthe, bey Zeiten in die nächst anliegende haltbare Orthe bringen, bey mehr annahender Gefahr aber, und besorglichen Streiffereyen, diejenige Veranstaltungen, welche in dem Eingangs-erwehnten Mandate, ihnen allbereit angezeiget, befolgen, sich auch, nach Befinden und Situation derer Orthe, in die nechste Wälder salviren, darinn verhauen, und dem räuberischen Feinde, durch Vorkehrungen aller möglichen und standhafften Gegenwehr, welcher Wir von Unseren getreuen Vasallen und Unterthanen umb so vielmehr gewärtig seyn, als die Uns geleistete theuere Unterthanen-Pflicht und Schuldigkeit, sie ohne dis darzu verbindet, und dero Vorfahren ihnen hierunter, und besonders in vorigen Kriegs-Läufften, mit gutem Exempel vorgegangen, Abbruch zu thun, von selbst bereit seyn werden. Sie vollbringen hieran allenthalben Unsern zuverläßigen, auch ernsten Willen und Meynung, und Wir verbleiben ihnen allerseits mit Landes-Väterlicher Liebe, auch Hulden und Gnaden wohl beygethan. Geschehen und gegeben unter Unserm Könil. Chur-Secret zu Dreßden, den 29sten Aprilis, 1734. AUGUSTUS REX. L. S. Alexander von Miltitz.

Frantz Adolph von Rechenberg.

29



(22)

Rozsudek nad Karáskem [1801]

Fol. 362r […] So sind Johann Karraseck, Johann Gottlieb Kühnel, Jacob Köhler, Johann George Kessel, Anton Klinger, Gottlieb Neumann, Jacob Engelmann, Carl August Wessel, Christian Friedrich Wessel, Johann Gottlob Keller und Ignaz Hegenbarth, daferne, was die Zehen leztern betrifft, dieselben bey ihrem gethanen Erkenntniße vor öffentlich gehegten peinlichen Halsgerichte, nochmals freywillig verharren, oder deßen sonst, wie Recht, überwiesen würden, der begangenen Verbrechen halber, und zwar die Zehen ersteren mit dem Rade, der lezte aber mit dem Schwerde vom Leben zum Tode zu richten und zu strafen, nicht weniger gedachter Karraseck, Kühnel, Köhler, Kessel, Klinger, Neumann und Engelmann zur Feimstädte zu schleifen, sowohl nach vollbrachter Execution eines fol. 362v ieden Körper, Andern zum Abscheu, auf ein besonderes Rad zu flechten, iedoch sämmtliche vorbenannte Personen vor Vorllstreckung dieses Urthels, annoch mit einer defension zu hören, hiernächst Magdalena Karraseckin, Theresa Pietschin und Gottfried Neumann, iedes, fünf Jahre lang in einem Zucht- und Arbeitshause zur Zucht zu verwahren, selbige iedoch, wenn sie immittelst ihre Unschuld auszuführen vermöchten, als wozu ihnen, in dafern sie etwas nicht in Vermögen haben und neue wahrscheinliche Gründe zu Beybringung ihrer Unschuld anführen sollten, die unentbehrliche Kosten von derjenigen Obrigkeit, von welcher die Untersuchung geführet worden, vorzuschießen, noch vor Verlauf der bestimmten fünf Jahr der Haft hinwiederum zu entlaßen, im entgegengesezten Falle aber, vor ihrer Entlaßung, zuförderst behörigen Orts Bericht zu erstatten, damit, ob sich der wider dieselben vorhandene Verdacht vermehret, oder deren wirkliche Entlassung sonst bedenklich sey, Erkundigung eingezogen, auch den Gerichten des Orts, in deren Bezirke die Entlaßenen sich aufhalten wollen, auf deren ferneres Verhalten eine besondere Obsichtführung aufgegeben werden könne, dahingegen wider Ignaz Lehnerten und Julianen Lehnertin noch zur Zeit und in Mangel mehrern Verdacht, wider Annen Elisabethen Kellerin, Julianen Eleonoren Wesselin, Adolph [...]

30


Fantastický věk Karla Maye: spisovatel jako malý zločinec v chudém kraji na sasko-české hranici

Walter Schmitz

Fantastický věk Karla Maye: spisovatel jako malý zločinec v chudém kraji na sasko-české hranici Erich Loest3: Swallow, mein wackerer Mustang; München: dtv 1992, S. 5–9. Kapitel I Waldheim I »Zum wievieltenmal sind Sie inhaftiert?« »Zum drittenmal, Herr Direktor.« »Waren’s nicht fünf?« »Eigentlich…« Der Direktor winkt ab, er mag diese Halbintellektuellen nicht, diese vor Ehrgeiz Zitternden, Kränklichen, zu kurz Gekommenen. Ein Wunder, daß den Züchtling 402 noch nicht die Schwindsucht weggeleckt hat. Dieser Direktor kann mit den stupidesten Burschen fertig werden, mit Straßenräubern noch am besten, die heilfroh sind, daß das Beil sie verschont hat, die ein halbes Jahr lang wie die Hündchen kuschen, wenn sie mal wieder die Kugel am Bein gespürt haben. Aber der? »Sie sind zweimal ordnungsgemäß entlassen worden?« »Ordnungsgemäß, Herr Direktor.« »Und wievielmal sind Sie ausgebrochen?« »Nie, Herr Direktor.« May hat die Fingerspitzen an die Drillichhose gepresst, er starrt auf die Hände des Direktors, die Papier auffalten; ein Zucken vom Mundwinkel in die Oberlippe signalisiert ihm seine Furcht. Ausgebrochen, da hat ihn also einer verpfiffen, wer, wenn nicht Prott. Der hat nie genug hören können; ohne Protts Bohren hätte er sich diese Geschichte nicht ausgedacht vom Ausbruch aus Prags sicherstem Verlies, als sie einen Wärter als Geisel mitschleppten, gefesselt und geknebelt, abgeseilt eine Mauer hinunter und durch einen Graben und einen Wall hinauf, und der Doppelposten auf einem Turm 3

Erich Loest, narozen 24. února 1926 in Mittweidě, zemřel 12. září 2013 v Lipsku. Loest byl německý autor románů a povídek. K jeho tématům patřily detektivky, legendární osobnosti Saska a německo-německé rozdělení. Také v důsledku své opoziční politiky v době svého života v NDR a svých aktivit při kritickém zpracování zdejšího komunistického režimu se dostal do nadregionálního povědomí. K jeho nejznámějším románům patří román Swallow, mein wackerer Mustang (1980) o spisovateli Karlu Mayovi. Psal také pod pseudonymy „Hans Walldorf“ a „Waldemar Naß“.

31

(23)



hatte nicht zu schießen gewagt. Drüben standen Pferde bereit, tolle Pferde, sag ich euch! Die Ausbrecher warfen den Wärter über einen Pferderücken und sprengten durch nachtdunkle Straßen, Fackeln wurden ihnen in den Weg geschleudert, unversehens waren die Felder weit und die Sterne hoch, kalt blies der Nachtwind. In einem Dickicht Machten sie halt, Freunde hatten auf sie gewartet, einer wollte den Wärter erdolchen, aber er, May, warf sich dem Kumpan in den Arm. »Waren Sie in Prag im Gefängnis?« Also wirklich Prott, der immer wieder gefragt hat: und? Dieses Und hat die Geschichte weiterfließen lassen durch Nächte und Tage und Wälder und Schenken nach Bayern hinüber, bis zu einer Bauerntochter in einer Scheune, aber da hat Prott umsonst gefragt: »Und? Haben Sie nicht verstanden?« »Ich saß nie in Prag im Gefängnis.« »Wir werden nachforschen.« Ein Narr, davon geht der Direktor aus, ein Schulmeisterlein, hirnkrank schon in jungen Jahren. »Wo haben Sie gelernt, mit Pferden umzugehen?« »Als Junge beim Nachbarn.« »Ackergäule?« May drückt die Fingerspitzen an die Hose, er möchte um Himmels willen nichts verderben, er kennt den Karzer mit seinen nassen Mauern. »Ja, Ackergäule.« Er zwingt sich, dem Direktor in die Augen zu sehen, da wird er eher die Wahrheit herauspressen, da kann er vielleicht auflachend sagen: Dem Prott hab ich einen Bären aufgebunden, der schluckt doch alles, und was soll einer reden die ganze Zeit? Die Augen des Direktors bleiben starr hinter den Zwickergläsern, wenigstens wirken sie nicht gierig auf neue unerhörte Begebenheiten. »Ich hab nie reiten gelernt.« Die Hände lösen sich vom Hosenstoff, er hüstelt, die Lippe zuckt, endlich öffnet sich der Mund zu einem gnadesuchenden Lächeln. »Bin nie ausgebrochen, Herr Direktor, auch in Prag nicht.« »Natürlich bist du nie ausgebrochen.« Der Direktor blätterte in einer Mappe. Ein Betrüger, ein Dieb ist 402, kein Gewaltverbrecher. Einmal hat er Verfolger mit einem ungeladenen Terzerol bedroht, einmal hat er sich von einem Wächter losgerissen und ist über Felder davongerannt. Das paßt nicht ins übrige Bild. Der Direktor hat erfahren, daß es in der buntscheckigen Schar seiner Häftlinge sogar solche gibt, die anderen das schwerere Delikt und die härtere Strafe aus Ganovenehre heraus mißgönnen. Nicht so 402, der schneidet nur auf. »Wie war das, als du geflüchtet bist, damals bei Werdau?« Jetzt stößt May die Hände vor, begegnet dem mißbilligenden Blick des Direktors, lässt sie sinken, birgt sie auf dem Rücken und presst eine Hand mit der anderen fest. »Eine Rast, wir waren zu einem Lokaltermin unterwegs.« »Zu einem Ort, an dem du die Leute betrogen hast, May. Wie hattest du dich dort genannt?« 32



»Polizeileutnant von Wolframsdorf.« »Nicht etwa Doktor der Medizin Heilig?« »Das war ein andermal.« Er muß die Hände ineinanderkrampfen, damit sie nicht wieder vorrucken. »Eine Rast am Mittag zwischen zwei Dörfern. Wir saßen am Straßenrand, der Wachtmeister schnitt Brot ab und gab auch mir ein Stück, ich konnte es schwer halten wegen der Brezel, in der meine Hände steckten.« »Eine eiserne Brezel, und du hast sie zerbrochen.« »Es war schlechtes Eisen.« Die Stimme des Direktors wird höhnisch. »Aber wir in Waldheim haben prachtvolles Eisen vor den Fenstern, daß du’s weißt! Und weiter?« »Ich hab Felder gesehen und eine Lerche gehört, ich dachte an das Zuchthaus Osterstein in Zwickau und die Jahre darin. Plötzlich hatte ich Angst, ich würde sterben, müßte ich noch einmal hinein. So bin ich losgerannt.« »Und dem Wärter hast du einen Stoß versetzt.« »Unabsichtlich, nur so beim Aufspringen.« »Und bist bis nach Böhmen gekommen. Aber sie haben dich geschnappt und rausgefunden, wer du bist. Wie hast du dich doch genannt?« »Albin Wadenbach.« »Und hast behauptet, du besäßest auf der Insel Martinique eine Plantage und reistest durch Europa, um Verwandte zu besuchen. Ein Plantagenbesitzer nächtigt in einem Heuschober!« Der Direktor sieht, daß May sich verfärbt hat: bleich, schweißig ist seine Haut. »Das hörst du nicht gern?« Schwäche überkommt May, die diese furchtbaren Namen wegdrängt, Doktor Heilig, Notenstecher Hermin, Polizeileutnant von Wolframsdorf, Geheimrat – wie doch gleich in Ponitz, als er fliehen mußte und das Terzerol zog? Böse Geister waren über ihm, aber er machte ihre Kraft zunichte, wenn er diese Namen auslöscht. Der Direktor hat die Geister zu neuem Leben erweckt, indem er ihre Namen nannte, Namen aus der schrecklichen Zeit, in der die Dämonen ihn trieben, peitschten. Er selbst war es nicht, der sich als Dr. Heilig in einem Kleidermagazin in Penig ausstaffieren ließ und den Händler prellte, der als Notenstecher Hermin am Thomaskirchhof 12 in Leipzig einen Pelz zur Ansicht übernahm, mit ihm verschwand und der im Rosental überwältigt wurde. Geister hatten ihn in der Gewalt. Er will sagen: Das war ein anderes, mein schlechtes Ich, aber jetzt, hier in Waldheim, verblassen die Geister der Vergangenheit, ich vertreibe sie, ich will anständig, gütig sein. Die Felder und die Lerche, sie standen aus der Lichtseite, ich bin auf sie zugelaufen. Herr Direktor, ich war, ich will – aber seine Lippen öffnen sich nicht. »May, wann werden Sie endlich vernünftig?« Der Direktor klappt die Mappe zu, ihn widern diese Betrügereien an. May wird nie eine Gewalttat begehen, wird sich nicht wehren, wenn er geschlagen wird, wird nie ausbrechen, nie einem Wärter widersprechen. Ein armseliger Narr. »Aber ich will nicht, daß in meiner Anstalt von 33



Ausbruch geschwafelt wird, hörst du? Ich will nicht einmal, daß jemand an Ausbruch denkt! Hier herrscht Zucht, hier kommt überhaupt niemand auf den Gedanken, man könnte einen Wärter fesseln! Schon dafür blüht euch Karzer!« Vor einer Minute hat der Direktor noch nicht einmal erwogen, den Schwätzer 402 abzustrafen, plötzlich weiß er, daß er es tun wird. Auch Narren sind gefährlich. Wie leicht macht Mays Phantasterei die Runde durch die Zellen, vielleicht träumen heute nacht Züchtlinge, wie sie einen Wärter, wie sie den Direktor knebeln und auf ein Pferd binden und durch die schäumende Zschopau sprengen und sich nach dem Gebirge hinauf durchschlagen, nach Böhmen hinüber. »Ich verstehe Sie nicht, May!« Der Direktor neigt sich vor, seine Stimme wird beschwörend. »Eine große Zeit! Unser Volk im Aufbruch, alle Hände und Köpfe werden gebraucht! Sie hätten Soldat sein sollen! Manneszucht, Härte, Mars-la-Tour! Schauen Sie sich um im Deutschen Reich! Springt Ihnen das Herz nicht auf?« May sieht das Glitzern in den Zwickergläsern, die Schnurrbartspitzen zittern. Hinter dem Direktor hängt das Bild Seiner Majestät des Königs von Sachsen, Licht fällt auf Orden, bricht sich. Licht – und May fürchtet sich vor der Nacht des Karzers, jeden Augenblick kann die Stimme des Direktors Karzer verkünden, sieben Tage, einundzwanzig. Sedan – zu der Zeit saß May im Gefängnis, da brüllten sich die Wärter die Siegesnachricht zu, von einer Stunde zur anderen brandete das Gerücht von einem gewaltigen Pardon auf, von einer Generalamnestie, denn ungeheurem Sieg mußte unermeßliche Gnade folgen. Sogar Mörder schrien, in vier Wochen wären sie frei. »May, denken Sie an die Eisenbahnen! Stählerne Stränge von Nord nach Süd, von Ost nach West durchs Vaterland. Eine gewaltige Zeit!« Die Stimme des Direktors gerät ins Ungenaue, derlei verkündet er jeden Tag; was folgt, ist nicht speziell auf 402 gemünzt. »Dumm sind Sie doch nicht. Kann noch was werden aus Ihnen! In dieser beispiellosen Zeit! Alles im Umbruch, Platz für jeden im Reich.« Der Direktor vermutet Angst in Mays Augen. Wo Angst ist, ist schlechtes Gewissen, Angst fordert Strafe heraus. »Eine Woche Karzer!« Eine Stunde später kauert May im Dunkeln, die Kälte der Beinschelle schlägt durch den Drillich, es ist zwecklos zu versuchen, sie einmal an der einen, einmal an der anderen Seite anliegen zu lassen. Er kann den Finger nicht dazwischenschieben. Vielleicht stirbt der Fuß ab, gerät Brand hinein, sie werden im Spital den Fuß abtrennen, an Krücken wird er das Zuchthaus verlassen. Aber ein Mann kann auch reiten mit einem Fuß. Ein Einbeiniger kann auf einem Wall den Abschuß einer Kanone befehligen, wenn die Sonne brennt, wenn die Tuaregs anreiten in schneeweißen Burnussen und ihre Gewehre schwingen, wenn sie bis an den Fuß der Schanze heransprengen, daß der Schweißgeruch der Pferde herauffliegt. Dann kann ein Mann, der sich auf einen Stock stützt, das Feuersignal schreien, und über die Köpfe der Tuaregs hinweg fegt der Kartätschenhagel in die Wüste hinaus, die Ansprengenden reißen ihre Pferde herum und verschwinden im quellenden Staub wie eine Fata Morgana. 34



Jan Skácel: Kdo byl Karel May (Jedenáctý bílý kůň, Brno 1966), s. 136–143. [...]

Kdo byl Karel May? Každý, kdo v mládí spolykal všech 65 svazků tohoto pilného spisovatele, odpoví bez rozpaků: Karel Máj byl trojjediný. Skládal se ze spisovatele Karla Maye, v některých vydáních dra Karla Maye, a ze dvou vlastnoručně napsaných a vymyšlených hrdinů. Old Shatterhanda a Kara ben Nemsiho. Old Shatterhand měl zastoupení pro Ameriku, Kara ben Nemsi byl odborníkem pro blízký Orient. May se sice pokoušel vtělit ještě do několika postav, ale to byly pokusy nepodařené a žalostné. Neuznali jsme mu to... Karel May je tedy Old Shatterhand plus Kara ben Nemsi a tento Kara ben Nemsi je Old Shaterhand v poušti, u ctitelů ďábla, v divokém Kurdistanu, mezi Bagdadem a Stambulem, v roklinách balkánských, v zemi Škipetarů, v horách Šar Daghu, prostě "Ve stínu padišáha", jak nazval spisovatel celý cyklus dobrodružných románů, které jsme se tu pokusili oklikou vyjmenovat. Old Shatterhand neztratil v novém prostředí kouzlo, důvtip ani sílu. Ba zdá se dokonce, že Kara ben Nemsi v Africe je o něco větším silákem než jeho kolega z Divokého západu. Neboť kromě dvou revolverů, nože, lasa, dvou ručnic, pásu patron a dalekohledu vláčí s sebou ještě šavli, obyčejně damascenku. Jeho druhem už není rudý gentleman Vinetou, ale arabský sluha, přítel a ochránce Halef. Kdo byl Karel May? Karel May, stejně jako jeho sluha Hadži Halef Omar, byl poutník, který do Mekky nedošel, autor cestopisů o zemích, které nespatřil, hrdiny dobrodružství, která nezažil. Jako existuje na světě sen a skutečnost, je Karel May Old Shatterhandem plus Kara ben Nemsim, ale je také Old Shatterhandem minus Kara ben Nemsi. Old Shatterhand minus Kara Ben Nemsi narodil se 25. února v saském městečku Bernsthal, prožil stísněné, chudobné mládí, jako dítě přišel téměř o zrak, o světě věděl jen to, co mu vyprávěla stařenka, která uměla hezky vyprávět pohádky. Později se uzdravil, otec ho poslal předčasně do školy, postupoval bez ohledu na věk, takže se nakonec ocitl jako devítiletý v prostředí dvanáctiletých. Byl vlastně mezi staršími dětmi sám. Našel si proto svůj vlastní svět a věřil mu. Otec dostal podivný nápad, že chlapci uvíznou vědomosti lépe v hlavě, když bude učebnice opisovat. Tak se stalo, že žák obecné školy opsal zeměpis pět set stránek tlustý, ačkoliv to byla učebnice bezcenná a zastaralá. Snad odtud pochází úžasná trpělivost, která pomohla později spisovateli Karlu Mayovi napsat průměrně dva až tři dobrodružné cestopisné romány ročně. May byl ve svém mládí horlivý čtenář. Přečetl, co mu přišlo pod ruku. Bylo mezi tím mnoho krváků a bezcenné literatury. Pod vlivem této četby vydal se na cestu za dobrodružstvím. Chtěl utéci do Španělska, do země 35

(24)



šlechetných banditů a pomocníků v nouzi. Daleko se nedostal a skončil v učitelském semináři. Vystudoval, stal se učitelem, krátkou dobu i učil, pak přišla nešťastná léta. Dopustil se několika podvodů, byl zatčen a vězněn, propuštěn a znovu zatčen, prožil téměř osm let v káznici. Zločiny, kterých se dopustil, byly ubohoučké a vzbuzující lítost. Trest byl nadměrný. V káznici se choval vzorně, o žádné útěky se nepokoušel, on, jenž jako Old Shatterhand tolikrát unikl ze zajetí Siouxů, Šošonů a Kiowů, jako Kara ben Nemsi nesčíslněkrát přelstil své nepřátele. Pro dobré chování bylo mu dovoleno hrát na varhany ve vězeňské kapli. Stal se časem knihovníkem káznice. Nikdo neví, co všechno za ta léta zase přečetl. Jisté však je, že své romány začal vymýšlet už ve vězení. Bylo to jakési pokřivené tuláctví po hvězdách, jak říká London, bolestné snění nešťastného člověka. Za mřížemi, hodný a pokorný, snil o síle, obratnosti, odvaze, o nekonečné volnosti. Sahary a prérie, převtěloval se v hrdiny, stával se trojjediným. Když byl propuštěn na svobodu, začal psát. Pětadvacet let rostla jeho sláva. Potom nepřátelé vynesli na světlo jeho minulost. Až do své smrti bojoval May s útoky na svou osobu a knihy, s pomluvami i s částečnou pravdou. Jedním z nich byl Egon Ervín Kisch, který autoru svého dětství nabídl dokonce publicistickou pomoc. O pěti hlavních hříších Karla Maye napsal: Předně: May prý nikdy nespatřil popisované země, veškerá dobrodružství si vymyslil! Již když jsme byli čtrnáctiletí fanatikové Karla Maye, nevěřili jsme ani minutu, že by se snad Old Shatterhand skutečně toulal celá desetiletí v Arkansasu, v roklinám balkánských, na březích Rio de la Plata, v říši stříbrného lva a v přilehlých končinách, že by snad byl lovil medvědy, tygry, lvy, slony a buvoly, objevil nové země, zajal indiánské kmeny, úderem drtivé ruky omráčil lidi, naučil nejdivočejší hřebce poslušnosti, vítězně skoncoval tisíce nadlidských dobrodružství a pak že by měl ještě dosti času, aby napsal přes šedesát tlustých svazků. Za druhé: Mayův doktorát prý byl podvodně získán. – I to bylo nám chlapcům vždy srozumitelné: asi si tento titul právě tak propůjčil, jako jméno Kara ben Nemsi nebo Old Shatterhad. Za třetí: V jeho prvotinách byla prý frivolní místa. Tyto romány jsou nezvěstné, nemají nikterak souvislost s úspěchem Karla Maye. Vítězství si dobyl Karel May teprve svými cestopisnými romány. A v těchto knihách je někdy tolik nudného morálního kázání, takže, i kdyby existovaly nejpustší pornografie z mládí, vše bylo mnohonásobně vyváženo. Za čtvrté: Byl prý plagiátorem. – Toto tvrzení je naprosto neudržitelné. Přísně vzato, v těchto silných knihách nebylo děje. Napětí, v němž nebylo možno dýchati, bylo vzbuzeno toliko množstvím nepřátel, rychlostí úniku a pronásledování, nepřemožitelnosti hrdiny a kouzlem exotických jmen. Tyto prvky se stále opakovaly – May tedy nanejvýš opisoval sám sebe. 36



Za páté: Karel May byl prý proslulý náčelník lupičů, trestanec z káznice, násilník, vyděrač. – To bylo příliš absurdní, než aby to mohlo být pouhým vynálezem. May přece jako velmi plodný spisovatel nemohl míti ani nedostatku peněz, ani času na páchání zločinů provinění musela být alespoň čtyřicet let stará, tím zavrženíhodnější byla tato výtka, a zdálo se, že jeho činy byly přehnaně označovány. Tolik Egon Ervín Kisch. Proti románům Karla Maye bojovaly úporně a s neúspěchem celé generace pedagogů. Májovkám byl zakázán přístup do školních knihoven, a proto je žáci horlivě konzumovali. Nedivte se pedagogům. Autor této montáže o podivuhodném spisovateli sám zažil ve školních lavicích následující událost: Ctihodný profesor jazyka českého položil spolužáku, výbornému matematikovi, následující otázku: „Kdo napsal velebáseň Máj?“ Tázaný odvětil promptně: „Karel Hynek Shatterhand.“ Pan profesor se z infarktu vykřesal a poslední zprávy o našem spolužákovi tvrdily, že vede stavbu elektrárny v iráckých horách. Tedy „v divokém Kurdistánu“, třetím to dílu cyklu „Ve stínu pádišáha“. Spisy Karla Maye zkazily celou řadu lidí. Patří k nim: Jakub Arbes, Jiří Wolker, Josef Hora, Jiří Mahen, Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval, František Hrubín, Jaroslav Vávra, universitní profesoři Pospíšil a Běhounek, dále Egon Ervín Kisch, Petr Rosegger, Leopard Frank, Franz Werfel, Thomas Mann, Albert Einstein, Albert Schweitzer, Erich Maria Remarque a další. Zmíněný František Hrubín, laureát státní ceny, takto nabádá naše děti v předmluvě „Syna lovce medvědů“: „Dopřejte si té prosté vzrušující četby, jako si jí dopřáli i vaši dědečkové a tatínkové, a jako u nás vytlačila hrubé a krvavé indiánky a buffalobilky, kéž u vás vytlačí sešity hloupých a bezduchých kovbojek.“ „Hamdulilah, sláva bohu,“ odpověděl by mu vděčně a stručně hadži Halef Omar ben hadži Abul Abbas Ibn hadži Davud al Gossarah. […] Neboť spisy Karla Maye nutno čísti před dosažením třinácti let. Nutno je čísti za mřížemi dětství. byly vydumány ve vězeňské cele a říkejte si co chcete, i dětinský náš věk je ve skutečnosti jakýsi krásný kriminál. Chceme se z něho za každou cenu dostat; až zmoudříme, rádi bychom se třeba na chvíli vrátili, ale mříže jsou z druhé strany. Ba ani my, staří ctitelé Karla Maye, májovky nečteme. My si je vzpomínáme. Před smrtí navštívil Karel May dějiště svých románů. Nikoli jako ušlechtilý dobrodruh opásaný celým arzenálem zbraní, nýbrž jako pokojný stařeček turista. Dal se fotografovati u pomníku indiánského náčelníka Sagoyewathy v Buffalu. Romány, které potom o těchto zemích napsal, jsou špatné. Howgh. Domluvil jsem. 37


Rytíři humoru – Schlaraffia

Martin Krsek

Rytíři humoru – Schlaraffia (25)

Schlarafiánská Říše Teplitia, [1907].

38


4.

Krajina: přírodní prostor bez hranic


Objevení krajiny: drážďanští malíři kolem roku 1800 v českém sousedství

Walter Schmitz

Objevení krajiny: drážďanští malíři kolem roku 1800 v českém sousedství (26)

Friedrich Wilhelm Basilius von Ramdohr:4 Über ein zum Altarblatte bestimmtes Landschaftsgemälde von Herrn Friedrich in Dresden, und über Landschaftsmalerei, Allegorie und Mystizismus überhaupt. In: Zeitung für die elegante Welt 9 (1809), Nr. 12–15, S. 89–95; 97–104; 108–111; 113–119 [Auszüge]. […] Wäre dasjenige Altarblatt, welches der Landschaftsmaler Herr Friedrich während der letztverflossenen Weihnachtsfesttage hier in Dresden zur Beschauung ausgestellt hat, ein Werk, verfertigt nach Grundsätzen, welche eine lange Erfahrung erprobt und das Beispiel großer Meister geheiligt hat – es möchte vortrefflich oder schlecht sein – ich würde schweigen. – Das Gewöhnliche und Schlechte fällt von selbst. Es ist Maxime der Klugheit, seine Ruhe in literarischen Verhältnissen nicht ohne Not aufs Spiel zu setzen. Aber das Bild des Herrn Friedrich weicht von der gewöhnlichen Bahn ab: Es eröffnet eine neue, mir wenigstens bisher unbekannt gebliebene Ansicht der Landschaftsmalerei; es zeugt von einem phantasiereichen, gefühlvollen Künstler; es teilt die Meinung des Publikums; es macht Effekt auf den großen Haufen. Und wenn ich nun sehe, daß die Tendenz, die hier das Talent nimmt, dem guten Geschmack gefährlich wird, daß sie dem Wesen der Malerei, besonders der Landschaftsmalerei, ihre eigentümlichsten Vorzüge raubt, daß sie mit einem Geiste in Verbindung steht, der die unglückliche Brut der gegenwärtigen Zeit und das schauderhafte Vorgesicht der schnell heraneilenden Barberei ist – denn wäre es Pusillanimität5 zu schweigen: Pusillanimität für jeden Mann, der glauben darf, durch Darlegung seiner Gründe Kunst und Wissenschaft in ihrer fehlerhaften Richtung aufhalten zu können; Pusillanimität aber besonders für mich, der ich mit Abwerfung der Bande, die mich vorhin an das Lokalnützliche hauptsächlich hefteten, der Ausbreitung des Guten und Schönen überall in ihrem grenzenlosen Gebiete den kurzen Rest meiner Tage geweiht habe. 4

5

Friedrich Wilhelm Basilius von Ramdohr, narozený 21. července 1757 v Drübber (dnes součástí Dörverden v Dolním Sasku), zemřel 26. července 1822 v Neapoli. Ramdohr byl v Drážďanech působící právník, spisovatel a umělecký kritik. Byl také diplomatem ve službách hanoverského kurfiřství a Pruska. Jakkoli byl jako znalec umění vysoce uznáván, vyvolal jeho ostře kritický článek z ledna 1809 velké vzrušení. Ramdohr v něm napadl údajné Friedrichovo neoprávněné využití krajinářského obrazu jako náboženského symbolu. Přesto pomohl tzv. „Ramdorfův spor“ malíři Casparu Davidu Friedrichovi k nadregionální známosti. lat Kleinmut

40



Ich wiederhole es, ich sage es deutlicher und bestimmter: Nicht gegen das Bild des Herrn Friedrich ist meine Kritik gerichtet, sondern gegen das System, das daraus hervorleuchtet; gegen eine Menge mir falsch scheinender Begriffe, die jetzt in Kunst und Wissenschaft einschleichen; gegen Fehler, die das Bild zum Teil nicht zeigt, die aber mit denjenigen, die ihm eigentümlich sind, im nahen Zusammenhange stehen. Das Publikum wird mich daher entschuldigen, wenn ich über ein einzelnes Bild einen so weitläufigen Aufsatz in seine Hände bringe. […] Voll von dieser bescheidenen Ansicht meines Berufes, wende ich mich an das Publikum und besonders an Herrn Friedrich mit meinen Zweifeln an der Vortrefflichkeit seines Werkes. Ich kenne kein anderes von ihm als das gezeigte Altarblatt. Ich kenne den Verfasser nicht von Person. Ich habe allgemein von seinem Charakter, von seinen Schicksalen, von seinen Talenten mit Achtung und Anteil sprechen hören. Ein doppelter Grund, in meiner Kritik denjenigen Ton von Urbanität6 zu beobachten, der billig das erste sein sollte, was uns der Dienst der Musen lehren kann! Aber auch ein vermehrter Grund, mich von aller Parteilichkeit loszusprechen! Ich rede frei von jeder fremden Eingebung; keiner Partei zugetan, als der längst verstorbener Meister, eines Claude Lorrain, Nicolas und Gaspard Poussin, Ruisdals und – de ce bon sens. Hélas! Si rare, et si digne d’encens!7 – [E]rfüllen mich diese mit Vorurteilen, so verdienen sie wenigstens eine achtvolle Prüfung. […] Jetzt zu dem Gemälde! Die Größe desselben ist ungefähr von 3 Fuß Breite und 4 Fuß Höhe. Den untern Teil nimmt eine felsige Bergspitze ein. Diese ist mit Tannen bedeckt, von denen einige von der Rückseite des Berges her mit ihren Wipfeln hervorragen, eine aber auf der Vorderseite jedoch nur bis zur Hälfte des Stammes hervorragt; denn der größte Teil desselben, nach der Wurzel zu, wird durch den Rahmen abgeschnitten. Die Tannen, die von der Rückseite hervorragen, sind ziemlich symmetrisch an beiden Seiten des Abhanges des Berges hin geordnet, wenigstens bilden sie keine Gruppen. Sie gehen stufenweise in die Höhe bis zu zwei ungleichen Felsblöcken, die wie eine Art Berghörner sich gegeneinander neigen und soviel Raum lassen, als nötig ist, ein Kruzifix dazwischen zu stellen. Die Christusfigur ist von Bronze und kehrt sich mit ihrem Vorderteile im Dreiviertelprofil nach der Rückseite des Berges zu, so daß der Zuschauer von jener Vorderseite kaum ein Viertel zu sehen bekommt. Der Boden des Berges zeigt ein paar Granitblöcke und einen steinigen, mit Moos hin und wieder bewachsenen Boden, aus dem ein paar junge Fichten und Föhren mühsam hervorstreben. 6 7

lat Höflichkeit, Bildung franz der des gesunden Menschenverstandes. Ach! wie selten, und wie würdig des Weihrauchs!

41



Diese pyramidenförmige Erdmasse zeichnet sich scharf auf dem Himmel ab, der oben ein schmutziges Violett zeigt, unten etwas röter wird, endlich aber in ein kaltes Gelb ausgeht. In dem oberen Teile schwimmen zinnoberrote Streifen. Das Ganze aber wird von Strahlen durchschnitten, die den sehr niedrigen Stand der Sonne anzeigen und übrigens nichts auf der Erdmasse erleuchten als einige Teile an der Christusfigur am Kreuze, den Kopf nämlich, den Unterleib und die Knie. Alles übrige auf dieser Bergmasse, selbst das Kreuz, deutet eine Dämmerung an, die mit der Nacht einen so ungleichen Streit führt, daß man sie, vorzüglich in einiger Entfernung, mit Finsternis verwechseln muß. Daß hier eine allegorische Deutung unterliege, kann von dem unbefangenen Beschauer nicht bezweifelt werden. Dahin führt der Rahmen, der das Bild umfaßt, mit seinen Symbolen, von denen ich weiter unten reden werde. Der Rahmen aber muß die Billigung des Künstlers für sich haben, weil das Gemälde von demselben umgeben zur Beschauung ausgestellt ist. Es führt aber auch dahin die Bestimmung des Gemäldes zum Altarblatte. Das darin angebrachte Kruzifix, zwei oder drei Zoll hoch, dem Beschauer den Rücken zukehrend, kann jene Bestimmung nicht rechtfertigen. Es leidet keinen Zweifel, hinter der Naturszene, die der Maler dargestellt hat, liegt eine allegorische Deutung verborgen, die den Beschauer auffordern soll zu einer frommen, auf den Genuß des Abendmahls sich beziehenden Stimmung. Welches ist diese allegorische Deutung? Ich will sie entwickeln. Habe ich weniger gesehen, als ich sehen sollte, desto schlimmer für Herrn Friedrich, warum hat er sich nicht deutlicher ausgedrückt? Warum rechnet er bei einem Gemälde, das so viele erbauen soll, auf das Scharfgefühl einiger weniger Auserwählter? Ich stelle mir vor, Herr Friedrich hat diese Naturszene selbst gesehen: Er hat die Empfindungen ausgedrückt, die sie in ihm erweckte. Ich lasse ihn sein Gemälde kommentieren. „Noch war alles dunkel um mich her, als ich in die Gegend kam, die mir den Stoff zu dem Bilde gegeben hat, das hier aufgestellt steht. Aber hinter dem vor mir liegenden Berge erhellet sich bereits der Himmel. Rote Streifen, die ihn überzogen, verkündigten die nahe Ankunft des Tages, und der Abglanz einiger Strahlen auf dem Firmamente zeigte bereits den Aufgang der Sonne, den zu sehen der vorliegende Berg verhinderte. Tief hinter dem Berge war die Sonne verborgen, und die Erdmasse ließ ihre einzelnen Teile in einer zweifelhaften Helle eher ahnen als entdecken. Aber der Umriss des Berges zeichnete sich scharf auf dem Himmel ab. Ganz oben stand ein Kruzifix, den Blick gegen die Rückseite des Berges gekehrt, wie ich aus ein paar erleuchteten Stellen schloß, auf welche Strahlen der Sonne fielen. – Wie bedeutungsvoll dieser Anblick! Christus der Gekreuzigte in einer Einöde! Auf der Scheidewand zwischen Dunkel und Licht! Aber hoch thronend über dem Höchsten in der Natur, allen sichtbar, die ihn suchen! Aber Er, er schauet das Licht von Angesicht zu Angesicht, und uns – die Dämmerung umschwebt in diesem Jammertale uns, deren blödes Auge den vollen Glanz der Klarheit noch nicht vertragen mag, uns führt er nur einen Abglanz desselben zu! So ein Verkündiger des Heils, das unserer wartet, wird er zugleich der Mittler zwischen Erde und Himmel. Und 42



wir, wir ertrösten, wir erfreuen uns seiner Botschaft, seines Verdienstes, wie wir uns des Hervortretens der Sonne erfreuen, wenn wir nach einer dunklen Nacht ihr Beleuchten, ihre Wirkungen früher als ihr Erscheinen wahrnehmen. – Hier fühlte ich das Bedürfnis, jene Gedächtnisfeier zu begehen, die selbst ein Geheimnis, das Symbol eines andern wird, der Menschwerdung und der Leiden des Sohn Gottes.“ Dürfte ich mich mit der Hoffnung schmeicheln, Herrn Friedrich ganz erfaßt zu haben, ich würde ausrufen: Viel Gefühl, viel Phantasie! Aber wann und wo? Wenn ich die Beschreibung lesen würde in den Bekenntnissen einer frommen Seele, in einem Romane im Geschmack der Atala!8 Ja! wenn der Besitzer einer Kapelle in der Gegend jenes Berges mit dem Kruzifix in dem Altare eine Öffnung anbringen ließe und den Blick der Gläubigen, die sich demselben nähern, perspektivisch auf die Naturszene hinleitete; der Einfall wäre abenteuerlich genug; aber ich könnte mir denken, daß aus gewissen Standpunkten und zu gewissen Tagesstunden betrachtet der Anblick manch fromme Seele zu einer gleich feierlichen Stimmung auffordern könnte, als Herr Friedrich davon einmal erfahren haben mag. Aber hier haben wir ein gemaltes Bild, ein Kunstwerk vor uns, und hier kommen ganz andere Fragen in Betracht. Läßt sich die angegebene Naturszene malen, ohne die wesentlichen Vorzüge der Malerei und besonders der Landschaftsmalerei aufzuopfern? Ist es ein glücklicher Gedanke, die Landschaft zur Allegorisierung einer bestimmten religiösen Idee oder auch nur zur Erweckung der Andacht zu gebrauchen? Endlich: Ist es der Würde der Kunst und des wahrhaft frommen Menschen angemessen, durch solche Mittel, wie sie Herr Friedrich angewandt hat, zur Devotion einzuladen? […] Die Landschaftsmalerei legt dagegen eine Fläche vor mir nieder, auf der sie mir eine Menge von Gegenständen, die man, wenigstens in der Malersprache, nicht einmal alle Körper nennen kann, schichtenweise, szenenartig hintereinander herreiht, die sie mir stets in einiger Entfernung zeigt. Sie rechnet folglich darauf, daß meine Aufmerksamkeit sich auf dasjenige beschränken werde, was ich bei einer Aussicht in die fremde Natur erkennen und prüfen will. Mannigfaltigkeit ist hier das erste, was ich suche, und wenn ich gleich zu meiner Befriedigung Abteilung und Zusammenhang verlange, so will ich doch, daß diese eher versteckt als auffallend sei, daß sich die Massen ungefähr gegeneinander balancieren, daß sich die Umrisse der einzelnen Erdplane kadenzieren, das heißt gegeneinanderbeugen, sanft nebeneinander herlaufen, nicht aber in einen Guß zusammenfließen sollen. Harmonie muß hier vorhanden sein, wenn ich mich so ausdrücken darf, nicht aber Melodie wie in der Figurenmalerei. […] 8

Atala je romantický román od François-René de Chateaubrianda.

43



Herr Friedrich hat nun allen jenen Grundsätzen in seinem Altarblatt geradezu und recht absichtlich entgegengehandelt. Er hat den ganzen Grund seines Bildes mit einer einzigen Felsenspitze, ohne merkliche Andeutung von verschiedenen Flächen, wie mit einem Kegel ausgefüllt. Er hat alle Luftperspektiven verbannt, ja, was das Schlimmste ist, er hat sogar eine Finsternis auf der Erde verbreitet und sich dadurch alle die günstigen Wirkungen entzogen, welche der Zufluß des Lichtes darbieten kann. […] Die Ausführung des Bildes zeigt alle Folgen, die von der Vernachlässigung der von mir aufgestellten Grundsätze unzertrennlich sind. Der Maler hat gar keinen Standpunkt angenommen oder auch annehmen können, um dasjenige auszudrücken, was er ausdrücken wollte. Um den Berg zugleich mit dem Himmel in dieser Ausdehnung zu sehen, hätte Herr Friedrich um mehrere tausend Schritte in gleicher Höhe mit dem Berge und so stehen müssen, daß die Horizontallinie mit dem Berge gleichlief. Aus dieser Distanz konnte er gerade gar kein Detail innerhalb der Umrisse des Berges sehen. Keine Felsblöcke, kein Moos, keine Bäume, welche die vordere Seite des Berges umschlossen. Das alles musste verschwinden, die ganze Masse musste sich wie eine schwarze Silhouette scharf von dem Himmel abschneiden. Nicht das allein! Angenommen, welches nicht geleugnet werden kann, die Horizontallinie läuft mit der Spitze des Berges parallel, so ist die Beleuchtung des Kruzifixes völlig gegen die ersten Regeln der Optik. Denn zieht man das Prisma der Sonnenstrahlen, welche den Himmel durchschneiden, bis zu dem Punkt zusammen, von dem sie ausgehen, nämlich bis zur Sonne, so kommt ihr Stand so niedrig zu stehen, daß es unmöglich wird, daß Herr Friedrich, der hinter dem Berge stand, auch nur den geringsten Abglanz des Gestirns an der Christusfigur, am wenigsten von unten auf, habe bemerken können. […] Ein anderer Fehler des Bildes ist der, daß die Tageszeit zweifelhaft bleibt, vermöge des Abgangs aller Flächen. Für den Morgen spricht die Kälte der Luft, gegen ihn der Mangel an Nebel. Diesen Abgang soll wahrscheinlich der silberne Stern auf dem obersten Engelskopf im Rahmen ersetzen. Aber ebensogut hätte Herr Friedrich darüber schreiben können: Hier ist Morgen! Die Erdmasse hat einen blaubraunen, höchst einförmigen Ton. Ganz des Lichtes beraubt, ist sie platt und ohne alle Rundung. Sie steht im schreiendsten Kontrast zu dem lichten Himmel, ohne Übergang und Harmonie; bloß für denjenigen von Effekt, der die Abteilung in eine große lichte und eine große dunkle Masse für Helldunkel annehmen will. Alle diese Fehler fallen größtenteils der unglücklichen Wahl des Sujets und des Standpunkts zur Last. Andere aber kommen auf Rechnung der Ausführung. […] 44



Bei der Landschaftsmalerei ist das ängstliche Kopieren des Details der Formen nun vollends ganz zweckwidrig. Alles in der Landschaft bietet sich dem Auge als Masse dar und leidet durchaus kein weiteres Detail als gerade dazu nötig ist, die Masse zu charakterisieren; der Unmöglichkeit, größere Gegenstände in der Natur an Ort und Stelle so ängstlich nachzuahmen, nicht einmal zu gedenken. Herr Friedrich hat sich aber dadurch nicht abhalten lassen, jenes gerügte System dennoch auf die Landschaft anzuwenden. Und wie hat er das gemacht? Da er des Berges nicht hat habhaft werden können, so hat er sich mit einem Modelle von Ton oder Wachs beholfen; er hat, statt der Bäume, die gleichfalls nicht gut zu transportieren waren, Tannen- und Föhrenspitzen und statt der Felsen von Granit einzelne Granitkiesel und Moos eingedrückt. Hinter diese Masse hat er ein künstliches Licht gestellt und nun sich davor und – fleißig porträtiert. Dies ist die einzige Ansicht, aus der man die Behandlung des Bildes nur einigermaßen erklären kann. Jedes Reischen, jede Nadel an den Tannen, jeder Fleck auf den Felsblöcken ist ausgedrückt; der äußere Umriß ist vollkommen genau. Aber Tannen und Felsen sind nicht daraus geworden. Silhouetten ohne Rundung und höchstens Exemplare zu einem Herbario oder zu einem mineralogischen Kabinette. Man kann hier Wielands bekannten Vers parodieren: „Man sieht den Wald vor lauter Reisern nicht.“ – Was würden Ruisdael und Everdingen zu solchen Tannen und Felsen sagen! Ich glaube nun bewiesen zu haben, daß Herr Friedrich kein gutes Landschaftsbild geliefert habe. Und damit könnte ich billig der Beantwortung der übrigen, [von] mir vorhin aufgestellten Fragen, enthoben sein. Denn ein Sujet mag noch so erhebend für die Seele, noch so dichterisch sein; sobald die Ausführung auf Kosten der Wahrheit oder der eigentümlichsten Vorzüge der Kunst erkauft werden muß oder wenn die Ausführung an sich selbst fehlerhaft ist, so ist das Werk der Billigung des Kenners durchaus unwert. […] Aber ich habe gegen die ganze Gattung zu viel auf dem Herzen, als daß ich hier schon schweigen könnte. 2. Also weiter: Ist es ein glücklicher Gedanke, die Landschaft zur Allegorisierung einer bestimmten religiösen Idee oder auch nur zur Erweckung der Andacht anzuwenden? Man hat seit einiger Zeit sehr viel davon gesprochen, „die Landschaftsmalerei könne noch idealisiert werden; hier sei noch viel zu tun für den modernen Künstler, hingegen sei der Kreis der Geschichtsmalerei ziemlich geschlossen“. Recht gut! Nur müsste ich, wenn ich mir eine Stimme dabei anmaßen dürfte, drei kleine Bedingungen bei dem Versuche machen. Die erste, daß er nur solchen Künstlern erlaubt würde, welche den technischen Teil der Kunst völlig innehaben. […] 45



Zweitens müssten wir über den Begriff des Idealisierens miteinander eins werden, und dann drittens müßte ich mir ganz gehorsamst verbitten, daß es auf dem Wege geschehe, den Herr Friedrich eingeschlagen hat: nämlich durchs Allegorisieren. Es kann zweifelhaft sein, ob der nachbildende Künstler losarbeiten solle auf pathologische Rührung, das heißt, auf die Erregung eines affektvollen Zustandes in dem Beschauer, wie er ihn etwa von den dargestellten Sujets in der Natur selbst erhalten würde. Ich habe in meinen früheren Schriften die Gefahren gezeigt, die einer solchen absichtlichen Tendenz drohen. Ästetische Rührung ist von der pathologischen ganz verschieden, gehört zum Charakter und zum Ausdruck eines jeden Kunstwerks und steht den nachbildenden Künsten sowie allen übrigen zu Gebote. […] Nun laßt uns sehen, inwiefern es möglich sei, mit der Landschaft zu allegorisieren? Allegorische Gemälde sind solche, welche sichtbare Gegenstände unter solchen Verhältnissen in dem Bilde darstellen, worunter wir das Sichtbare im gemeinen Leben und in der dazu gehörenden Geschichte und Fabel zu sehen nicht gewöhnt sind. Dies ungewöhnliche Verhältnis des Sichtbaren zueinander im Bilde ist es, was uns auf die geheime Bedeutung aufmerksam macht und die Allegorie begründet und enträtseln hilft. Wie ist es nun möglich, in der Landschaft das sichtbare, angewohnte Verhältnis der Gegenstände in ein so ungewöhnliches zu verändern, daß wir uns sagen können, hier ist Allegorie? Freilich, man kann die Erde oben, den Himmel unten sehen, die Bäume mit Backwerk belauben usw. Aber damit ist die Natur selbst zerstört. […] Man verwechsle doch nicht den Ausdruck der Landschaft mit Allegorie! Auf der Galerie zu Dresden befindet sich eine Landschaft von Ruisdael mit einem Kirchhofe. Eine Repetition davon, in größerer Proportion, die für original gehalten wird, ist im Besitz des Herrn Tourton zu Paris. Es ist ein Meisterstück von Ausdruck. Es schildert eine Szene zu einer allgemeinen Situation des menschlichen Lebens und erweckt nicht bloß eine feierliche Stimmung überhaupt, sondern die bestimmte, feierlich-religiöse Rührung, die aus der Betrachtung der Nichtigkeit und Vergänglichkeit aller menschlichen Dinge entsteht. Aber wo ist die Allegorie? Nirgends als in dem median9 prosaischen Gehirne anmaßender Deklamatoren, die wähnen zu poetisieren, wenn sie über Rührung räsonieren. Es ist unleugbar: Wer von der Natur, wie wir sie täglich sehen, in der Landschaft abgehen will, erweckt die Idee einer fehlerhaften Nachahmung oder der Darstellung 9

lat mittelmäßig, durchschnittlich

46



einer Gegend in fremden, fernen Teilen der Welt, und diese gehört wieder zum Ausdruck. Nie wird man mit einer gut zusammengesetzten Landschaft allegorisieren können. […] »Aber«, wird man mir einwenden, »da die Landschaft die ausdrucksvolle Szene zu einer sehr allgemeinen, aber bestimmten Situation des menschlichen Lebens hergeben kann, warum soll sie nicht die Gegend darstellen, wo jeder gebildete Mensch sich so willig der Andacht hingibt? Gottes heilige Natur ist sein schönster Tempel!« Hier kommt der wichtige Unterschied zwischen pathologischer und ästhetischer Rührung in Betracht. Geht in die wirkliche Natur! Die frische Luft, die ihr einatmet, der wahre Glanz der Sonne, die Höhe der Berge, die Weite der Flächen usw. affizieren unmittelbar alle eure Organe, erwecken und verstärken durch Spannung und Auflösung und pikanten Reiz der Nerven diejenigen Ideen von Größe, Wohltätigkeit und Leben überhaupt, die jedes wohlgeartete Gemüt zur Liebe, Dankbarkeit und Bewunderung gegen den Schöpfer auffordern. Es ist lächerlich, dergleichen wahrhaft pathologische Rührungen von dem Gemälde zu erwarten, das der Hauptmittel dazu völlig entbehrt. Was es liefert, ist ästhetische Rührung, wobei wir, der Entfernung von dem wirklichen Leben uns immer bewußt, uns des Spiels freuen, das die Kunst mit unsern Rührungen treibt. Wäre es möglich, die Kunst könnte uns in eine wahre pathologische Rührung versetzen, so fiele die ästhetische weg: das Kunstwerk ginge in Natur, der Genuß am Schönen in den der Sympathie über. Wäre das ein Vorzug für das Werk? Keineswegs! Jede Reliquie eines allgemein verehrten Heiligen kann, auf dem Altare aufgestellt, die pathologische Rührung viel stärker erwecken als das schönste Kunstwerk, und die ärgsten Karikaturen haben einen viel unbestritteneren Anspruch auf diesen Vorzug als das schönste Gemälde. […] O ihr Neuerer! Noch tausendfach könnt ihr an die rührenden Worte: »Gedenkt meiner!« wieder gedenken machen, ohne den Charakter, den Ausdruck zu erschöpfen, den derjenige an sich trug, der sie sprach, und diejenigen zeigen mußten, die sie hörten. In der Tat, es ist eine wahre Anmaßung, wenn die Landschaftsmalerei sich in die Kirchen schleichen und auf Altäre kriechen will. Doch lassen wir das alles beiseite und fragen nun zuletzt nach dem Wichtigsten. 3. Ist es der Würde der Kunst und des wahrhaft frommen Menschen angemessen, durch solche Mittel, wie sie Herr Friedrich angewandt hat, zur Devotion einzuladen? Hier muß ich des Rahmens erwähnen, der das Bild umgibt. Er steht in unmittelbarem Zusammenhange mit dem Gemälde und macht um so mehr einen integrie47



renden Teil desselben aus, als ohne ihn die Allegorie gar nicht verständlich sein würde und dieser Rahmen selbst den Aufsatz auf den Altar ausmacht. Ohnehin ist der geschnitzte und versilberte Morgenstern in der Höhe über dem Bilde offenbar eine Beziehung der vorgestellten Tageszeit. Als ich in das Zimmer trat, wo hier in Dresden das Gemälde ausgestellt war, fand ich es in seiner Einfassung auf einem Tische stehen, der, braun von Farbe, von einem schwarzen Tuche behangen war. Der Rahmen ist ohne alles Verhältnis zu dem Bilde. Unten ein großer Sockel, an dem Stufen angebracht sind. In der Mitte desselben sieht man ein Auge in einem von Strahlen umgebenen Triangel und an jeder Seite eine sich schlängelnde Weinrebe und eine Kornähre. Auf diesem Sockel ruhen zwei gotische Säulen, aus mehreren Stäben zusammengesetzt. Aus den Kapitellen gehen Palmzweige heraus, die sich oben vereinigen und eine Art von Laube bilden. Aus den Zweigen gucken Kinderköpfe mit Flügeln (an den Köpfen) hervor. Über dem obersten Kinderkopf steht ein versilberter Stern, das übrige ist vergoldet. Setzt man diese Emblematik mit der Allegorie des Gemäldes zusammen und erwägt die Tendenz des Ganzen, mit Aufopferung von Wahrheit und Geschmack eine zwar an sich verehrungswürdige, tröstende, aber gar nicht ästhetische Idee unserer Religion: Glauben an die geheimnisvollen Wirkungen des Abendmahls zu versinnlichen; wie ist es möglich, den Einfluß zu verkennen, den ein jetzt herrschendes System auf Herrn Friedrichs Komposition gehabt hat! Jener Mystizismus, der jetzt überall sich einschleicht und aus Kunst wie aus Wissenschaft, aus Philosophie wie aus Religion gleich einem narkotischen Dunste uns entgegenwittert! Jener Mystizismus, der Symbole, Phantasien für malerische und poetische Bilder ausgibt und das klassische Altertum mit gotischem Schnitzwerk, steifer Kleinmeisterei und mit Legenden vertauschen möchte! Jener Mystizismus, der statt Begriffe Wortspiele verkauft, auf entfernte Analogien Grundsätze baut und überall nur ahnen will, wo er entweder wissen oder erkennen könnte oder bescheiden schweigen müßte. Jener Mystizismus dessen Anhängern Ignoranz in Tatsachen und Literatur zum Schibboleth dient! Jener Mystizismus, der die Zeiten des Mittelalters und seine Institute dem Zeitalter der Mediceer, Ludwigs und Friedrichs vorzieht! Jener Mystizismus, der den wacheren, rüstigen Enthusiasmus, der mit der wahren Christusreligion sehr wohl zusammengeht, mit schmachtender Kreuzandächtelei verwechseln möchte! Jener Mystizismus endlich, der mich für die Folgen der gegenwärtigen Zeiten zittern macht und mich an diejenigen erinnert, welche gegen das Ende der römischen Monarchie den Verfall der wahren Gelehrsamkeit und des Geschmacks herbeiführen! […] Wackerer Friedrich und ihr Männer alle von Genie und Talent, die der Modeton eine Zeitlang von dem wahren Wege abführte, kehrt auf denjenigen zurück, den Euch die Erfahrung als erprobt gezeigt hat! Jener Modeton wird sich nicht leicht 48



ausbreiten an Orten, wo die Geschichte gründlich gelehrt und das klassische Altertum mit Geschmack vorgetragen wird; überall wo Können und Wissen Hauptzweck der Künstler und des Gelehrten ist. Aber in Hauptstädten, in der Nähe der Höfe, überall wo Zerstreuung die Menschen verhindert, dasjenige, was außer dem Kreise des eigentlichen Geschäftslebens liegt, gründlich zu studieren, da wo Kunst und Wissenschaft hauptsächlich nur als Stoff zur leichten geselligen Unterhaltung genutzt wird, da wo die übersättigte Sinnlichkeit in der Phantasie einen erneuten Reiz und einen vermehrten Genuß aufsucht – da, sage ich, werden solche Lehren Eingang finden, welche Wortspiele, Bilder, einseitig aufgefaßte Tatsachen, in volltönende Phrasen gekleidet, für Kenntnisse und Weisheit verkaufen und besonders, was die Kunst betrifft, stets von Göttlichkeit und Gemütlichkeit schwatzen, ohne das erste Erfordernis zu beiden, Wahrheit und Handfertigkeit, zu heischen! Dresden am 7ten Jänner 1809

Ludwig Richter:10 Figurální kompozice k Přívozu na Střekov [1834]

(27)

10 Adrian Ludwig Richter, narozený 28. září 1803 v Drážďanech, zemřel 19. června 1884 rovněž v Drážďanech. Richter byl jako malíř a kreslíř zástupcem německé romantiky a biedermeieru. Jeho dílo čítá přes dva a půl tisíce dřevořezů, velké množství leptů, kreseb a ilustrací i vícero obrazů krajiny. K jeho hlavním dílům patří například olejomalba „Svatební průvod v jarní krajině“ z roku 1847, jenž se dnes nachází v Galerii Nových mistrů v Drážďanech.

49



5.

Konzum a průmysl


‚Český marcipán.’ Česká kuchyně v Drážďanech v průběhu času

Marco Iwanzeck

‚Český marcipán.’ Česká kuchyně v Drážďanech v průběhu času Pierre Louis Surugue: Kuchař ve své kuchyni; [Mědirytina podle předlohy Joachima von Sandrarta11, 1731].

(28)

11 Joachim von Sandrart st., narozený 12. května 1803 ve Frankfurtu nad Mohanem, zemřel 14. října 1688 v Norimberku. Standrart byl německý malíř, mědirytec a znalec dějin umění, který působil v Amsterodamu, Norimberku a Augsburku. Známý byl především svými náboženskými motivy a portréty. Mnohem větší význam však má jeho vícesvazkové uměleckoteoretická kniha „Die Teutsche Academie der Edlen Bau-, Bild- und Mahlerey-Künste“ (1675–1679), které bylo prvním německojazyčným dílem svého druhu.

52



Recept na český marcipán od Johanna Deckhardta Johann Deckhardt: New / Kunstreich und Nützliches Kochbuch. Darinn allerley nützliche vnd seltzame Speisen vnd Trachten / nicht allein von Wildpret, Vogeln, Fischen vnd Fleisch / sondern auch gebackener / alß Würtzepanen / Dortten / Pastetten / Kuchen vnd dergleichen / für allerley Stands personen / Auch in allerley Haußhaltungen/vnd nach gelegenheit der zeit / Gasterey vnd Pancketen / oder sonsten/wie dergleichen vffn nohtfall für krancke Leute schnell vnd balde / mit geringen vnd leichten Unkosten zuverfertigen. Leipzig: Groß 1611, S. 260f.

Utluč a nastrouhej větší množství mandlí /s růžovou vodu/nebo podobnou ingrediencí / a vsyp do toho práškový cukr / Poté část mandlí smíchej s vodou / nebo se svařeným mlékem. Pak vezmi housky / nakrájej je na jemné a dlouhé kousky / a namoč je do mandlového mléka. Poté rozpusť sádlo v pánvi / na jejím dně rozlož oplatky / polož na ně namočené housky /srovnej je / nasyp na ně malé rozinky / a přesyp je mandlemi / zbytek masy polož na pánev, přikryj ji pokličkou /posyp ji uhlím zespoda i shora (nemáme troubu v této době, pozn. autora), třeseme pánví, aby se nic nepřipálilo / necháme takto péci / až stačí. Tak je to v pořádku a dobré.

Recept na moučník ‚malé české vdolky‘ od Franze Walchy Franz Walcha: Der praktische Koch oder vollständige und faßliche Anleitung, alle Arten von Speisen nach französischem, deutschem und englischem Geschmacke zu bereiten, mit einer Auswahl von vorzüglichen Fastenspeisen, nebst einer Sammlung von Küchenzetteln und einer Anweisung zur Anordnung der Tafel mit 5 Kupfertafeln. Dresden: [Selbstverlag] 1819, S. 278f.

Nastrouháme za groš strouhanku, prosijeme, dáme do hrnce s ½ kg mouky a dáme do tepla. Pak necháme rozpustit čtvrtku másla, konvičku smetany a šálek droždí. Obé uvést do vlažné teploty, přidá se 6 žloutků, 2 celá vejce, špetka soli a drobet muškátového oříšku. Vše řádně zamícháme. Postupně přidáme do mouky, již udržujeme v teple, takto vznikne tekuté těsto, které necháme kynout. Pak dáme na máslem natřený dortový plech nebo na hlubokou poklici a pečeme ve formě vdolků ve velikosti tolarů. Následně je natřeme meruňkovou marmeládou nebo rybízovým želé, slepíme vždy dva vdolky k sobě. Servírujeme je teplé. Také je můžeme spojit tlučenou vanilkou nebo cukrem, nebo je posypat parmazánem a polít rozpuštěným máslem. Pak ale je musíme opravdu servírovat na talíři teplé. 53

(29)



(30)

Pohled do interiéru a na zařízení Café Prag v Drážďanech, Fotografie [1957].

54


Sasko-česká paroplavba na horním Labi

Marco Iwanzeck

Sasko-česká paroplavba na horním Labi (31)

Johann Carl August Richter: Drážďanský most pojmenovaný po Augustu Silném a parník; kolorovaný lept [kolem 1845–1855]. Kotviště lodí u Brühlsche Terrasse; kresba z materiálů [1846/47].

(32)

55



(33)

Christian Friedrich Sprinck: Pirnaische Wochenblatt (Pirenský týdeník), č. 34, 26. srpen 1837, s. 268. Opis: Přivítání parníku Královna Marie v Saském Švýcarsku; kolorovaná rytina [nedatováno].

(34)

Bewillkommnung des Dampfschiffes Königin Marie in der sächsischen Schweiz Was dampft, was rauscht? – was kämpft stracks gegen Strom und Welle? Was theilt die Wogen kühn? – was braust wie Windes Schnelle? Was wird dort froh begrüßt vom hohen Elbgestade? – Die Königin Marie, auf ihrem Erstlingspfade! Horcht! wie die Glocke tönt! Schaut, wie die Wimpel wehen! Die Krone schmückt das Haupt; gar lieblich anzusehen. Es freut sich Jung und Alt. Im Sachsenland gebauet

Ist Königin Marie; – dem Elbstrom angetrauet „Sei freundlichst uns gegrüßt, so warm als treu und bieder, Du kühne Schwimmerin, Du Erstling Deiner Brüder! Willkommen heißen wir in unsers Hochlands Mitte Dich, Königin Marie, nach alter, deutscher Sitte!“

Im August 1837

Pirnaisches Wochenblatt, Nr. 34, 26.8.1837, S. 268.

56



(35)

Friedrich Wilhelm Ferdinand eodor Albert: Pohled na Míšeň s parníkem v popředí; Barevná litografie [kolem 1860/70].

57


Debata o výstavbě železnice v Sasku

Josef Matzerath

Debata o výstavbě železnice v Sasku (36)

České nádraží v Drážďanech (Böhmischer Bahnhof ); litografie kolem [1863]. [Na místě bývalého Českého nádraží je nyní drážďanské Hlavní nádraží.]

(37)

Hermann Krone: Nádraží Saskočeské železnice v Podmoklech / Bodenbach. Pohled směrem k tunelu pod Pastýřskou stěnou přes Labe; Fotographie [1853].

58



(38)

Depeše o převzetí tratě do Podmokel (Bodenbach); [12. březen 1851]

59



Abschrift: Von der Königl. Sächsischen Telegraphen-Station zu Dresden Telegraphische Depesche, abgegangen von Bodenbach den 12. März um 10 Uhr 44 Minuten Vor Mittags, angelangt den 12. März 1851 um 10 Uhr 53 Minuten Vor Mittags, von Regierungsrath von Craushaar in Bodenbach an das König. Finanz-Ministerium in Dresden expedirt um 11 Uhr 10 Minuten Vor Mittags. Oesterreichischerseits will man die morgende Begehung der Straße bereits als Art für die unmittelbar damit in Verbindung zu setzende definitive Uebernahme betrachtet wissen, abgesehen davon, daß die Witterung für eine spezielle Uebernahme nicht ganz geeignet ist, so erscheint mir auch dieselbe noch nicht genügend vorbereitet zu sein. Ich bin daher der Ansicht, daß die morgende Expedition nur als Vorbereitung für die erst später, wenn auch vielleicht bald zu bewirkende Uebernahme betrachtet werden könne und demgemäß sich zu erklären sei. Wird diese Ansicht gebilligt und soll ich darnach handeln, Falls nicht ein Mitglied des K. Ministeriums an der Expedition Theil zu nehmen geneigt sein sollte. Ich frage hauptsächlich an, weil dem Vernehmen nach, Herr Geheimer Baurath Kunz unpäßlich ist. [Siegel]

Königl. Sächsisches Telegraphen-Bureau. A. Grumpelt Vorstand.

60



(39)

Eduard Müller: Lilienstein v Saském Švýcarsku; barevná litografie [kolem 1860] [V pozadí je rozeznatelná pevnost Königstein, v popředí vlak Sasko-české železnice.]

(40)

Josef Kriehuber: Friedrich List [1789–1846]; kamenotisk [1845].

61


Počátky konzumu v Sasku

Josef Matzerath

Počátky konzumu v Sasku Návrh zemské uniformy pro saské rytířstvo; kolorovaná kresba [1785].

(41)

[Kurfiřtské rytířstvo si stěžovalo na rasantní a tím i velmi drahý vývoj módy. Proto po zeměpánovi vyžadovala jednotnou uniformu.]

(42)

Lázně v Buschbadu u Míšně [nedatováno]. [Lázně v Buschbadu byl lázeňský dům pro bohaté hosty, kde se léčilo studenou vodou z místního železitého pramene]

62


Hospodářské styky Saska a severu Čech v letech 1750–1914

Jan Němec

Hospodářské styky Saska a severu Čech v letech 1750–1914 Alfred Meiche: Die Anfänge der Kunstblumenindustrie in Dresden, Leipzig, Berlin und Sebnitz. Dresden: Meinhold 1908, S. 27–30. Květináři z Čech Výtah z brožury Alfreda Meiche: „Die Anfänge der Kunstblumenindustrie in Dresden, Leipzig, Berlin und Sebnitz (Počátky výroby umělých květin v Drážďanech, Lipsku, Berlíně a Sebnitz)“, Dresden 1908, s. 27–30 Nová pruská celní politika dala od roku 1818 postupně vzniknout německému celnímu spolku, hospodářskému základu naší národní jednoty, k němuž se na naléhání ministra von Zeschau 30. března 1833 připojilo i Sasko. Od 1. ledna 1834 vešel tudíž v platnost nový celní tarif, který v rámci článku 20 zatížil galanterii, bižuterii atd. a také „květiny a upravené dekorativní peří“ bez rozdílu kvality vysokým dovozním clem. (…) Tímto opatřením došlo k podstatnému ztížení dovozu umělých květin ze sousedních českých zemí do oblasti působení celního spolku. Okamžitě se objevily pokusy dovozní clo obejít. Již od Napoleonových dob se podloudně obchodovalo především koloniálním zbožím, nyní nabývalo na síle pašování umělých květin, a to především přes Hinterhermsdorf a Saupsdorf, Langburkersdorf a též přes tehdy poměrně osaměle ležící statek Finkengut u Sebnitz. Podloudný obchod částečně využíval staré pašerácké cesty – vlastníkovi Finkengutského statku Endlerovi byla ještě roku 1831 potvrzena koncese k šenkování piva a kořalky. Ten ve své žádosti kromě jiného též uvedl, že „jeho statek je pro svou polohu vyhledáván českými podloudníky, jimž výborně vyhovuje k jejich pašování. (...) Ačkoli pašování umělých květin dodnes nevymřelo, nemohlo spasit český květinový průmysl citelně zasažený postavením Rakouska mimo celní spolek. Tak si jednotliví květináři začali pronajímat v sousedních saských obcích prostory, v nichž vyráběli zboží pro státy začleněné do celního spolku. Zvláště příhodným místem se ukázalo být městečko Sebnitz; jednak kvůli svým ubytovacím možnostem, ale i pro dostupnost suroviny k výrobě umělých květin, která zde již byla dlouho k mání. (…) První literární zmínku o květinovém průmyslu v saském pohraničí lze nalézt v podivuhodném díle C. J. Hofmanna, das Meißner Hochland (Míšeňská hornatina), 1842, s. 425. O Saupsdorfu u Sebnitz se v ní praví následující: „Je zde vedlejší celní úřad, přeshraniční obchod, za pozornost stojící bělidla příze, výroba květin a privilegovaná továrna na prohazovací síta.“ Lidé z Čech byli v pohraničí četněji zastoupeni poté, co 63

(43)



roku 1842 dodatek k novému celnímu tarifu pro léta 1843 až 1845 určil, „že odtehdy až po další ustanovení má být na místo v něm obsažené celní sazby za umělé květiny a upravená okrasná péra vybíráno 100 tolarů (= 175 zlatých) za cent (v Německu 50 kg, poznámka překladatele) jako vstupní celní sazba. (…) Následkem toho vznikl na saské půdě tak velký počet pobočných závodů (českých firem), že současník již roku 1842 zkonstatoval, „že počet takových vetřelců v Sebnitz se jeví býti velmi značným“. Již se také proti nim zformovalo hnutí starousedlíků. Neboť nejen, že květináři z Čech obcházeli clo, ale navíc neplatili v Sasku daně, protože jejich trvalé bydliště zůstalo v Čechách. K tomu ve svých podnicích zaměstnávali pouze své krajany, kteří buď denně přecházeli přes hranici, nebo v pondělí brzy ráno přišli do Sebnitz a v sobotu večer zas odešli zpět do Čech. Děvčata byla velmi bídně placena. Po ¾ až 1 ½ roce bezplatné učednické doby činila jejich týdenní mzda 10 až 15 grošů, z nichž jim ale bylo často 8 až 10 grošů strženo na náklady. Ani svátky jim nebyly hrazeny. Pracovní doba trvala od šesté hodiny ranní do jedenácté hodiny večerní. V této době vznikly dnes již neodpovídající, ale dále tendenčně tradované názory o hladových mzdách květinářského průmyslu v Sebnitz, přičemž (dnes) průměrná mzda dělnic v továrně (na umělé květiny) přesahuje průměrný příjem v mnoha velkých podnicích německých hlavních měst, které dominantně zaměstnávají ženy, přičemž je ještě potřeba zakalkulovat lehčí životní podmínky oproti velkoměstům. (…) Mezi těmito prvními dělníky v květinářských podnicích bylo před šedesáti až sedmdesáti lety mnoho neevidovaných lidí, mezi nimi nejedna bezectná osoba, mnohá lehkovážná poběhlice. Vzhledem k nedostatečnému dohledu nad často výrazně nedospělými děvčaty, skromné mzdě, chudé stravě a v neposlední řadě i nedostatečným možnostem noclehu (spaly dvě, často až tři osoby v jedné posteli), se nelze divit, že mnohé služebnice líbezné flóry přinášely také oběť bohyni Venuši nebo alespoň šelmovskému Amoru. Počestný a tradicemi sešněrovaný životní styl sebnitzkého měšťanstva se bouřil proti špatnému příkladu. Vznikla nadávka „ Květinář z Čech“ a měšťanky úzkostlivě uzamykaly své syny a dcery před cizinci. Zábavní spolek Eintracht (Svornost), který v polovině 19. století sdružoval mladé měšťany, neumožnil ani v pozdější době žádné květinářce účast na svých bálech, a to i přes divoké rozbroje, neboť mnohý jeho člen navázal řádný milostný vztah s takovou dívkou, který následně vedl k trvalému a šťastnému manželství. Bylo totiž i mnoho zcela počestných charakterů mezi cizími děvčaty. Ale spravedlivé trpěly s nespravedlivými. A právě kvůli této poskvrně, která brzy na tomto řemeslu ulpěla, nebylo v Sebnitz možno sehnat pro květinářský průmysl žádné pracovní síly. Takže nikoli pro zlé smýšlení výrobců z Čech, či nešikovnosti místních, jak se domýšlel onen hodnověrný současník v roce 1842. Teprve v šedesátých letech (19. století) se tomuto řemeslu poznenáhla vyučily, ovšem stále s pocitem ponížení, i dcery místních měšťanů. Jaký to rozdíl proti současnosti, v níž se blahobyt a inteligence města spojily v tomto průmyslu a jeho zástupci náleží k takzvané „společnosti“. 64



(44)

Firemní hlavičkový papír továren na cukrovinky Otto Rügera s pohledy na závody v Drážďanech-Lockwitzgrundu a Podmoklech, [kolem 1900].

(45)

Zakladatel továren na inkoust v Drážďanech-Loschwitz a Podmoklech Christian August Leonhardi, [nedatováno].

65



(46)

(47)

Arthur Booden: Pascherfriedel. Eine Erzählung aus der Schmugglerzeit der Oberlausitz. Neugersdorf: 1911. Příběh o pašerácích.

List z katalogu továrny na výrobu umělých květin Karla Seitze.

Záznam o úmrtí Johanna Davida Krause [30.6.1772] v matrice římskokatolického farního úřadu ve Sloupu.

(48)

66



(49)

V současnosti nezvěstný portrét spoluzakladatele podmokelské továrny na keramiku Wilhelma Schillera od malíře Franze Hochelbera, [nedatováno]. Výuční list Gottfrieda Preußgera vydaný 1. srpna 1795 v Jiřetíně pod Jedlovou, [1795].

(50)

67


August Bebel a počátky dělnického hnutí v severních Čechách

Václav Houfek

August Bebel a počátky dělnického hnutí v severních Čechách Josef Schiller: Fotografie [nedatováno]

(51)

(52)

Alegorie sociální demokracie kolem; Dobová pohlednice kolem [roku 1900]

68


August Bebel a počátky dělnického hnutí v severních Čechách

(53)

Průkaz 1. Internacionály – líc a rub, [1869].

69



6.

Sousedé v dobrém i zlém


Trpká cesta na konec českého-německého spolužití

Martin Veselý

Trpká cesta na konec českého-německého spolužití Hlášení župního vedení o náletech na území župy (konkrétně na Most, Chomutov a Ústí nad Labem), [16.12.1944]

(54)

(55)

Montážní hala firmy Eger Flugzeugwerke v Chebu, nedatováno, Fotografie [nedatováno]

72



(56)

Část praporu SOS (Stráž obrany státu) v Tisé, Fotografie [1938] Nástup jednotek Wehrmachtu před radnicí v Ústí nad Labem, Fotografie [říjen 1938]

(57)

73



(58)

Vybombardovaná městská část Ostrov v Ústí nad Labem, Fotografie [jaro 1945] Uprchlíci před Rudou armádou ze Slezska, Fotografie [duben 1945]

(59)

74



(60)

Záběr z centra Ústí nad Labem v prvních květnových, Fotografie [dnech roku 1945] Rudá armáda se blíží; sovětský tank postupuje podél ucpané silnice, Fotografie [květen 1945].

(61)

75



(62)

Pracovní tábor na Mostecku, Fotografie [nedatováno]

Válečné Vánoce – matka se svými syny, z nichž jeden sloužil u Luftwaffe, Fotografie [pravd. 1944].

(63)

76



Koncept kondolence k úmrtí zaměstnance STW v důsledku leteckého náletu, [1944].

(64)

Sovětští váleční zajatci při výdeji jídla, Mostecko, Fotografie [1944]

(65)

77



(66)

Poplachová mapka sudetské župy, [1944]

78


Hranice přátelství? Český pohled na společnou hranici v letech 1946–1989

Petr Karlíček


Kruté dozvuky druhé světové války. Sovětská vojenská správa v saském Seifhennersdorfu potvrzuje příkaz k převezení znásilněné ženy do nemocnice v českém Varnsdorfu. [Seifhennersdorf, červenc 1945].

[Po Mnichovské dohodě (1938) až do konce druhé světové války bylo české pohraničí součástí nacistického Německa a hraniční režim na česko-saském pomezí neexistoval.]

79

(67)



(68)

Stará zemská hranice začala být v letních měsících roku 1945 přísně střežena. Jedním z hlavních úkolů československých bezpečnostních složek bylo zabránit návratu divoce vysídlených Němců. Veřejnost má dodnes střelbu na hranicích spojenou s příslušníky pohraniční stráže a česko-bavorským nebo česko-rakouským pomezím. Střelné zbraně se však při ostraze hranic státu využívaly od konce války – ať už proti loupícím a ozbrojeným bandám nebo proti vysídleným navrátilcům, [Varnsdorf, srpen 1945]. Kresba zachycuje střelbu na česko-saském pomezí.

80



Obnovení československé administrativy v pohraničí s sebou přineslo i mnoho krátkodobých improvizací, [Jiříkov, srpen 1945].

(69)

[K překročení státní hranice po válce sloužila veskrze pestrá změť dokumentů. Na snímku povolení vydané Místní správní komisí Jiříkov.]

(70)

Prozatímní pas k obchodní cestě do Německa vydaný ministerstvem vnitra, [Praha, září 1945].

81



Válečné události poškodily i dopravu na řece Labi. Mezinárodní lodní doprava začala být v poválečných letech zvolna obnovována, [Hřensko, 1947].

(71)

(72)

Jen pár měsíců po komunistickém puči odstoupil prezident Edvard Beneš. Komunisty ovládané bezpečnostní orgány očekávaly, že se v důsledku jeho rezignace pokusí emigrovat větší počet armádních důstojníků. Průchodnost hranice zjišťovali přímo na česko-saském pomezí předseda Okresního národního výboru Děčín a jeho bezpečnostní referent. Shledali mimo jiné, že Finanční stráž je politicky nezpůsobilá „chránit“ státní hranici. [Děčín, červen 1948].

82



‚PRACÍ K MÍRU / DURCH ARBEIT ZUM FRIEDEN.’ Přátelskou spolupráci zpočátku navazovaly především státní a společenské organizace, později i kolektivy pracujících, [Benešov nad Ploučnicí, 1959].

(73)

(74)

Na snímku východoněmecká celní a pasová kontrola na hraničním přechodu SchönaHřensko, Fotografie [Hřensko, srpen 1967]. [Ve druhé polovině šedesátých let se cestování mezi oběma státy usnadnilo.]

(75)

Československá celní a pasová kontrola na hraničním přechodu HřenskoSchöna, Fotografie [1967].

83



Celní odbavení na československé straně na hraničním přechodu Hřensko-Schöna, Fotografie [1967].

(76)

Je logické, že největší pozornost věnovala média česko-saskému pomezí v době vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Noviny Jiskra (okres Děčín) tehdy pravidelně a obsáhle informovaly o situaci na státní hranici a v NDR. Občané se z tisku dozvídali praktické informace o uzavření hranic a o tom, že turisté vracející se z NDR nebyli vpouštěni na území republiky. Podle některých uveřejněných zpráv se východoněmecké orgány údajně pokoušely turisty z ČSSR internovat. Pozoruhodná zpráva informovala čtenáře o tom, jak se občané v příhraničním Varnsdorfu snažili ovlivnit nejen smýšlení sovětských okupantů, ale i veřejné mínění v NDR. Posílali směrem do Saska balónky s textem: „Ruft euere Soldaten sofort zurück, es ist bei uns keine Kontrarevolution. Euere Informationen sind falsch und einseitig.“ Podobné texty se objevovaly i v četných letácích. Rozhořčení představitelé nedalekého Rumburku na protest proti okupaci vypověděli smlouvu s partnerským městem Neugersdorf. Turisté, kterým se podařilo vrátit z NDR, později vypovídali o vojenských přesunech sovětské armády v Sasku. Mediálními hrdiny se stali zaměstnanci železnic, kteří sabotovali průjezd vojenských transportních vlaků ze Saska. Turisté také vypovídali o velikém rozdílu v chování státních orgánů NDR a prostých občanů. S tím souzněly i zkušenosti labských šífáků: „Drážďanští občané jim shazovali z mostu papírové trikolory a papíry se jménem Dubček.“ Zatímco občané státu projevovali Čechoslovákům sympatie, úřady se je snažily všemožně šikanovat. Oficiálně se prý v NDR vážně tvrdilo, že Dubček s Titem chtějí obnovit kapitalismus. Šikanováni východoněmeckými úřady ale nebyli jen podezřelí Čechoslováci. Podle některých východní Němci šikanovali turisty navracející se z ČSSR do NDR. Mnozí z nich prý byli okamžitě po překročení hranic internováni, aby nešířili „závadné myšlenky“ Pražského jara. 84



Výstřižky z okresních novin Jiskra, léto 1968.

(77)

85



(78)

Co je možno kupovat v NDR. In: Průboj, 17. ledna 1969.

[Leden 1969. Východoněmecké úřady jednostranně zpřísnily celní předpisy. K výčtu předmětů, které se nesměly z NDR dovážet (např. pračky, pracovní oděvy, textil dětských rozměrů, při krývky, peří, fotopapíry, poštovní známky) připojil severočeské deník Průboj kritickou poznámku: „Tato opatření rozhodně nepřispějí k rozvoji vzájemných styků mezi občany NDR a ostatních socialistických států.“]

(79)

Československý občanský průkaz a cestovní příloha k občanskému průkazu, [1980].

[Od poloviny šedesátých let bylo mezi některými státy východního bloku možno překračovat hranice pouze s občanským průkazem a cestovní přílohou.]

86



Vnitřní strany celního a devizového prohlášení tvořilo prohlášení při vývozu a prohlášení při návratu. Do prvně jmenovaného musel turista vyplnit dovezené zboží určené k osobnímu užívání (např. fotoaparáty, rádia, kožichy, šperky nebo jiné cennosti), dále vyvážené československé koruny, dárky a vyměněné valuty. Do prohlášení o návratu pak v NDR nakoupené nebo darem získané zboží a tamtéž vyměněné valuty, [1983].

(80)

(81)

Zadní strana celního a devizového prohlášení obsahující stručná pravidla vývozu a dovozu zboží, [1983].

87


1945/1968. Literatura svědectví

Walter Schmitz

1945/1968. Literatura svědectví (82)

Vyjádření loyality, v: Sächsische Zeitung (Saské noviny, deník), 22. srpen 1968, s. 1. Všem občankám a občanům Berlin (ADN/SZ). Jak již bylo prostřednictvím rozhlasu a televize oznámeno, socialismu věrné síly strany a státu v ČSSR 20. srpna otevřeně zahájily boj proti kontrarevolučním rejdům za ochranu socialistického státního zřízení. […] Tito představitelé strany a státu Československé socialistické republiky se 21. srpna obrátili na spojenecké vlády Bulharské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Sovětského svazu s ohledem nebezpečí způsobené podvratnou činností kontrarevolučních elementů a vměšování imperialistických mocností s prosbou o neprodlené poskytnutí pomoci včetně pomoci vojenské. Vycházejíce z uzavřených smluv o přátelství, vzájemné pomoci a spolupráci rozhodly se vlády těchto států této žádosti vyhovět. Guido Uhlmann, Člen brigády „VII. sjezd SED“ (Sjednocená socialistická strana Německa, komunisté v NDR), VEB Funkwerk Dresden (závod na výrobu radiové techniky) Jako dělník a občan NDR si neumím nic jiného představit. Jsem rád, že se socialistické země takto rozhodly a důsledně v ČSSR uzavřely cestu kontrarevoluci. Zvláště poté, kdy se imperialisté, zejména ze západního Německa, masivně vměšovali do vnitřních záležitostí ČSSR, považuji za samozřejmou internacionální socialistickou třídní povinnost pomoci našim třídním bratrům v ČSSR uhájit jejich socialistické vymoženosti. Imperialisté snad nemohli věřit tomu, že budeme nečinně přihlížet, jak v tomto státě, který má v ústavě zakotvené socialistické zřízení, ohrožují kontrarevoluční síly spřažené s vnějšími nepřáteli socialismus? Nikdy a nikomu nebude dovoleno jakoukoli zemi vyrvat ze socialistického společenství a uvrhnout ji zpět do kapitalistického středověku. Domnívám se, že musíme učinit vše proto, abychom našim třídním bratrům a všem skutečně socialistickým silám v ČSSR pomohli upevnit jejich moc. Této povinnosti dostojíme o to lépe, oč účinněji posílíme politicky, hospodářsky, kulturně a vojensky náš socialistický stát a ve všech oblastech docílíme nejvyšších výkonů v socialistické soutěži v přípravě na dvacáté výročí založení NDR. 88



Jörg Bernig: Čas nikoho. Praha: Mladá fronta 2005, S. 13–17 Lovec se blížil k poslednímu místu na světě. Po hledání, které trvalo už víc než rok, v němž nezbývalo nic z naděje, že ještě někdy najde Theres. To, co nevěděl, když se k němu ve večerním oparu čím dál víc blížil krajem, který nešel popsat jinak než jako země nikoho, bylo, že ho od ní dělí necelých dvacet čtyři hodin, to, co nevěděl, bylo, že večer třetího září devatenáct set čtyřicet šest Theres ještě jednou krátce spatří a že ji, proti své vůli, zabije. Od onoho dne v květnu pětačtyřicátého, kdy se vypotácel z důlní šachty na denní světlo, prošel celé Čechy a Moravu. Tehdy se ho ujal voják v uniformě, kterou ještě nikdy neviděl. Voják mu dal najíst, byl ale natolik chytrý, aby mu odměřil jenom malou dávku. Jednou totiž zavinil smrt člověka polomrtvého hladem, protože mu dal najíst moc. Ale jak měl on, který dřív než se stal pěšákem světové války, nedělal nic jiného, než že stál u ponku a odpoledne cestou domů pokukoval po prodavačce v zelinářství, jak měl vědět, že při podvýživě může příliš jídla najednou přivodit smrt? Proč by to měl ve svých sotva víc než dvaceti letech vědět? Voják se ho ujal a nebyl by dokázal říct, kolik let je muži, který se před ním vynořil ze země. Přitom byl Lovec stejně starý. Od chvíle, kdy se Lovec vypotácel z dolu, prošel snad každý kout země a hledal Theres, na niž myslel celou dobu, kterou nechal za sebou a kterou by byl raději nikdy neprožil. A teď, o dvě léta později, se blížil k onomu místu a přesně věděl, jak se sem dostal a co ho přivedlo do tohoto cípu při hranicích, v němž leželo, aniž by někdo vůbec měl tušení o jeho existenci. Věděl jen, že využije téhle příležitosti, aby vystoupil z oddílu revoluční gardy, k němuž patřil od konce války. To chtěl udělat: vystoupit, zmizet, vypařit se, protože nenašel Theres a už nebyla naděje, že se s ní kdy shledá. V uplynulých letech si znovu a znovu představoval, co bude potom, až zmizí, v revoluční gardě by řekli dezertuje. V jeho představách však vždycky figurovala Theres. Bez ní žádné potom nebylo. Neměl vymyšlený plán na potom, které ho vrátí zpátky k sobě samému. A tak bylo v tuto chvíli jasné jen jedno jediné, a to musel udělat: vystoupit z revoluční gardy. Bude muset být rychlý, to věděl, protože když našel cestu on, může být – přestože po sobě nezanechal stopu a nakreslil mapu, která ani mapou nebyla –, že oddíl gardistů ji najde taky. Lovec k nim patřil – patříval k nim, myslel si – a to z něj udělalo lovce. Nelovil zvěř. Lovil lidi. Byl stopařem oddílu, a proto byl na místě příštího děje skoro vždycky o den před ostatními. Lovec – bylo to v květnu pětačtyřicátého a stačilo pár dní v revoluční gardě – se sám ustanovil stopařem, aby vždycky mohl být před ostatními. Chtěl přijít byť jen o hodinu dřív než ostatní tam, kde mohla být Theres. Chtěl ji ušetřit toho, co čekalo ji i další, kteří žili na stejném místě jako ona, až se tam objeví revoluční garda. Vystoupit, to bylo potřeba. Bude muset být rychlý. 89

(83)



Lovec si opatrně razil cestu soumrakem. Nezbývalo mu moc času, než se setmí. Řídil se podle kompasu a podle potoků, kopců a skalních rozsedlin. Hledal Theres víc než rok, a celou dobu pevně věřil, že ji najde. Ale teď, v pozdním létě čtyřiašedesátého, přestal doufat. To proto, že ti, k nimž patřila i Theres, už téměř nebyli v zemi. Když je ještě v dlouhých průvodech posílali pěšky na hranici, nedával si to se svým hledáním do souvislosti. Když je pak po tisícovkách odváželi na hranice vlakem a když potom vyhnali i malé a nejmenší skupinky těch, co zůstali, dokonce i jednotlivce, pochopil, že žena, kterou hledá, tu už dávno není, že zmizela spolu s ostatními ze země a ze života, který teď bude pokračovat bez ní. Odsun, vyhnání, očista země: hnali je přes hranice. Prý to v podstatě tak chtěli. Kdyby ne, bývali by se chovali jinak. Ale co on s tím. Ať si to vysvětlují svým dětem. Tím zakončil neplodné úvahy. On celou dobu hledal Theres. A někdy ho přepadal strach, že už třeba není mezi živými. Krajina byla pustá. Byla pustá, protože byly pusté vesnice a městečka v ní. Vyčistit je byla práce revoluční gardy. Obyvatelé si nezasloužili nic jiného. I když oni sami nebyli žádní zločinci, nepáchali snad zločiny jejich lidé? Kde začít rozlišovat? Před činy z minulosti se nedalo uhýbat. Nemohli před nimi uhýbat ani ti, kteří s nimi neměli nic společného. Ať si ho odnesou s sebou za hranice a předají dalším generacím, ten pocit strachu, bezmoci a vyděděnosti. Ať si ho pocítí ještě jejich děti a děti jejich dětí, ten zármutek, jaký pozná jen ten, kdo není nikde doma. Lovec hledal Theres obec po obci. Když kolem po silnici táhla některá z kolon, v klidu ji sledoval, protože věděl, že její vlasy by svítily dodaleka. Nebo se po ní ptal, popisoval ji a tak si stále znovu kreslil v duchu její obrázek. Mezitím uplynul víc než rok. Lovec to měl celou dobu před očima velice jasně. Taky měl přesně naplánované, že se stane stopařem v revoluční gardě a tak bude vždycky první, vždycky chvíli před ostatními. Tu chvíli, o kterou bude na místě před ostatními, bude potřebovat. Až objeví Theres, taková byla jeho tajná naděje, zmizí spolu, ihned odejdou, někam, kde se budou moci usadit, aniž by se jich někdo ptal po jejich domově. Austrálie, myslíval si, by byla takovou zemí. Věděl, že by se mu podařilo s Theres zmizet, aniž by ji hledal někdo z oddílu. Nebyl nadarmo stopařem. Taková byla jeho tajná naděje. A teď se Lovec blíží k místu, jehož existence nebyla nic víc než dohad, protože nebylo zakreslené v žádné z jejich map. A přece: byl lovec a vedl ho instinkt. Cítil, že po téhle noci, až výjde ze zarostlých luk a zplanělého lesa, uvidí před sebou obrysy vesnice. Jako by rostly ze země a byly postavené jen pro něj, uvidí, jak se před ním vynořují chalupy. Býval by šťastný, kdyby věděl, že ho jen tato jediná cesta touto jedinou nocí dělí od Theres. Když se Lovec blížil k poslednímu místu na světě, nevěděl, že je to místo, na které to více než před rokem vyvrhlo dezertéra Antonína Mrhu, podobně, jako když ztroskotá loď. 90



Prezident v hlavním městě pracoval dlouho do noci na třetího září devatenáct set čtyřicet šest. Co se vrátil z exilu, měl spoustu práce a stály před ním velké úkoly. Chtěl udělat ze své země střed Evropy. Nechtěl patřit ani k jedněm, ani k druhým. Chtěl je využít pro své cíle, dnes znepřátelené včerejší válečné spojence na západ a na východ od své republiky. Nastal čas, kdy se národ, stát a lid měly stát jedním a týmž. Od prvního prezidenta republiky se naučil, že toto musí být nejvyšším cílem politiky v rozvalinách světa, jak ho stvořila a pak po sobě zanechala rakouská monarchie. Mají ho mít, to svoje čisté odloučení! Uvažoval prezident už v Anglii, když ještě byla válka. Prezident pracoval dlouho do noci a možná věřil, že se zapíše do dějin. Čisté škrty! Jinak to nejde. I když kvůli tomu musí ze země odejít tři miliony lidí. Hranice země, zemí vůbec, měly být i hranicemi národů, jazyka, způsobu života. Byla to jedinečná příležitost. Čisté škrty! Už to začalo, a ještě než se vrátil, pořádala se štvanice ulicemi Prahy: Žeňte je! Najděte je! Zabte je! Prezident dosáhl, čeho chtěl. Jezdil po zemi a hlásal, že už brzy, velice brzy, nebude žít v obnovené republice žádný cizí národ. Vydal k tomu dekrety, které uzákoňovaly, co muselo být učiněno. Podepsal zákony, že nikdy nikdo nebude moci být tázán na své činy během vyhánění, během čištění. Země uprostřed Evropy. Ti na jedné straně přihlíželi všemu tomu dění a schvalovali je. Ti na druhé vznesli jen mlhavou námitku a obrátili se zády. Obraceli se zády i tehdy, když k nim dospěly zprávy o očistě Brna a z intervenčního tábora Pohořelice. Prezident nedosáhl toho, co chtěl. Země se nestala středem Evropy. Připadla Východu. Vrátil se z exilu a pustil se do práce. V noci se na třetího září devatenáct set čtyřicet šest si dopřál sotva pár chvil odpočinku. *** Tamtéž (s. 22–24) Vesnice. Odlehlá. Zapomenutá. Vystrčená v cípu při severních hranicích. Stýkaly se tu výběžky hor, sbíhající se ze všech světových stran, jako kdyby šlo o smluvenou schůzku. Nebo jako kdyby někde tam v kraji ležel pro všechny společný začátek, v kraji, který se táhl v podobě kopců, celých řetězců pahorků, jež se v dáli měnily v hory a na jedné straně náhle končily po několika prudce vyvěrajících čedičových homolích. Stály tu jako pohozené před rovinou, která za nimi začínala. Tady byla ona vesnice. Založená jakoby omylem, směsice statků, menších chalup, také několika větších domků, jaké bývají v zahradních čtvrtích na kraji měst. Táhla se podél cesty, která uprostřed vsi opisovala oblouk. Vedle hlavní cesty menší, většinou vydlážděné, protínající se a klikatící za domy, mezi nimi a zídkami a ploty. Ve střechách pokrytých taškami, dnes už tenkými jako kůže starých lidí, byly trhliny, hřebeny se prověsily a ve večerním šikmém světle působily jako páteře vyhublých těl neznámých zvířat. 91



Od konce války nevedla do téhle vesnice žádná silnice. Všechno jako by končilo před ní. Byla to příhraniční obec, která ležela v divočině a za tou divočinou byla jiná země. Silnice, která sem kdysi mířila, se propadla v kráteru, když nově jmenovaný velitel okresní policie těsně po skončení války nařídil odpálit munici uloženou ve starém kamenolomu nedaleko silnice. Vojáci tu na ústupu zanechali celé bedny nábojů, kulek a min, nejspíš aby mohli co nejrychleji zmizet. Velitel, který měl zálibu v detonacích, si nenechal ujít příležitost a připravil jejich odpálení. Přikázal uzavřít okolí lomu a z obrněného vozu, který tu rovněž zbyl, sledoval z bezpečné vzdálenosti výbuch. Když se usadil prach a z něj se vynořil kamenolom, uviděl velitel, že okraj kráteru se propadl a strhl do hlubiny i silnici. Velitel znal vesnici jako už týdny opuštěnou. Odtud nebylo třeba nikoho hnát přes hranici vzdálenou jen pár kilometrů. Proto se ve své zprávě k explozi sice zmínil o poškození silnice, jelikož však poblíž kamenolomu stejně končila, napsal, jde o zanedbatelné škody. Jak několikrát zdůraznil, předešel velkému nebezpečí. Svět jeho okrsku končil od té chvíle u kráteru, a rychle bující kopřivy, zlatobýl a ze všech stran prorůstající kapradí brzy zakryly, že silnice kdysi musela za kráterem kamenolomu pokračovat dál.

Jako kdyby vyrostly ze země, uviděl před sebou Lovec v ranním šírání třetího září devatenáct set čtyřicet šest stavení posledního místa na světě. Nastavil hodiny v sobě na nulu. Svižně vykročil.

92


Odkazy und copyright

Odkazy und copyright (1) SLUB Dresden / Deutsche Fotothek / Gertrud Heinrich, 1944 (2) Uloženo: Museen der Stadt Dresden: Städtische Galerie 1977/k 463 SLUB Dresden / Deutsche Fotothek / Siegfried Bregulla, 1991 (3) Uloženo: Museen der Stadt Dresden, Städtische Galerie. Kriegsverlust. SLUB Dresden / Deutsche Fotothek / Walter Möbius, 1937 (4) Uloženo: Sächsische Landesbibliothek – Staats- und Universitätsbibliothek Dresden (SLUB), Inv.-Nr.: Mscr.Dresd.App.1553 SLUB Dresden / Deutsche Fotothek / Christa Hüttel, 1992 (5) Uloženo: Museen der Stadt Dresden, Stadtmuseum. SLUB Dresden / Deutsche Fotothek / neznámý fotograf, 1936 (6) SLUB Dresden / Deutsche Fotothek / Ernst Hirsch (7) Ze sbírek Muzea města Ústí nad Labem (8) Ze sbírek Muzea města Ústí nad Labem (9) Ze sbírek Muzea města Ústí nad Labem (10) Ze sbírek Muzea města Ústí nad Labem (11) Ze sbírek Muzea města Ústí nad Labem (12) SLUB Dresden / Deutsche Fotothek / Hans Reinecke, 1987 (13) Uloženo: Staatliche Kunstsammlungen Dresden (SKD), Rüstkammer, Inv.-Nr.: GG 46 SLUB Dresden / Deutsche Fotothek / neznámý fotograf, vor 1945 (14) Uloženo: Staatliche Kunstsammlungen Dresden (SKD), Rüstkammer GG 47 SLUB Dresden / Deutsche Fotothek / neznámý fotograf, vor 1945 (15) Verwalter: Dresden, Sächsische Landesbibliothek – Staats- und Universitätsbibliothek Dresden (SLUB), Signatur/Inventar-Nr.: A13691 SLUB Dresden / Deutsche Fotothek / Regine Richter, 2005 93



(16) Archiv hlavního města Prahy, Sign. G 1684 h; [digital.: VD17 12:128886S] (17) Knihovna Národního muzea v Praze, Sign. NM 102 A 61/1, 2; [digital.: VD17 39:123962G] (18) [digital. VD17 14: 007181C] (19) Archiv hlavního města Prahy, Sign. G 1681 (20) Eduard Pichl: Georg Schoenerer und die Entwicklung des Alldeutschtumes in der Ostmark; Wien / Oldenburg / Berlin: Stalling-Verlag 1938, s. 386. Svazek IV. (21) Sächsisches Staatsarchiv, Hauptstaatsarchiv Dresden, 10024 Geheimer Rat (Geheimes Archiv), Loc 9717/35 (22) Sächsisches Staatsarchiv, Hauptstaatsarchiv Dresden, 10025 Geheimes Konsilium, Loc. 6059, Acta, Die Aufsuch- Entdeck- und Bestrafung des Diebs- und Räuber- auch andern lüderlichen Gesindels in dem Marggrafthume OberLausitz betrf. de Anno 1800–1803, Bl. 362a/b (23) Erich Loest: Swallow, mein wackerer Mustang; München: dtv 1992, S. 5–9. (24) Jan Skácel: Kdo byl Karel May (Jedenáctý bílý kůň, Brno 1966), s. 136–143. (25) Soukromá sbírka Martina Krska (26) Friedrich Wilhelm Basilius von Ramdohr: Über ein zum Altarblatte bestimmtes Landschaftsgemälde von Herrn Friedrich in Dresden, und über Landschaftsmalerei, Allgeorie und Mystizismus überhaupt. In: Zeitung für die elegante Welt 9 (1809), Nr. 12–15, s. 89–95; 97–104; 108–111; 113–119. Abdruck nach: Sigrid Hinz (Hg.): Caspar David Friedrich in Briefen und Bekenntnissen. Berlin: Henschelverlag 1968, s. 138–157. (27) Uloženo: Staatliche Kunstsammlungen Dresden (SKD), Kupferstich-Kabinett SLUB Dresden/ Deutsche Fotothek / Loos, vor 1945 (28) Uloženo: Staatliche Kunstsammlungen Dresden (SKD), Kupferstich-Kabinett Inv.-Nr.: A 10 261 in A 403, 2 SLUB Dresden/ Deutsche Fotothek / Regine, Richter 1992 (29) Johann Deckhardt: New / Kunstreich und Nützliches Kochbuch. Darinn allerley nützliche vnd seltzame Speisen vnd Trachten/ nicht allein von Wildpret, Vogeln, Fischen 94



vnd Fleisch / sondern auch gebackener / alß Würtzepanen / Dortten / Pastetten / Kuchen vnd dergleichen / für allerley Stands personen / Auch in allerley Haußhaltungen / vnd nach gelegenheit der zeit / Gasterey vnd Pancketen / oder sonsten / wie dergleichen vffn nohtfall für krancke Leute schnell vnd balde / mit geringen vnd leichten Unkosten zuverfertigen. Leipzig: 1611, S. 260f. Franz Walcha: Der praktische Koch oder vollständige und faßliche Anleitung, alle Arten von Speisen nach französischem, deutschem und englischem Geschmacke zu bereiten, mit einer Auswahl von vorzüglichen Fastenspeisen, nebst einer Sammlung von Küchenzetteln und einer Anweisung zur Anordnung der Tafel mit 5 Kupfertafeln. Dresden: Selbstverlag 1819, S. 278f. (30) SLUB Dresden/ Deutsche Fotothek / Jürgen Heimlich, 1957 (31) Uloženo: Dresden, Staatliche Kunstsammlungen Dresden (SKD), KupferstichKabinett, Signatur/Inventar-Nr.: A 1912-62 in A 329n,2 Foto: SLUB Dresden/ Deutsche Fotothek / Richter, Regine, 2005.07 (32) Sächsisches Staatsarchiv, Hauptstaatsarchiv Dresden, Bestand 10711 – Ministerium des Königlichen Hauses, Loc. 9, Nr. 10, Bl. 79 (33) SLUB Dresden/ Deutsche Fotothek / Gerhard Döring, 1967 (34) Pirnaisches Wochenblatt, Nr. 34, 26. August 1837, S. 268 (35) Uloženo: Sächsische Landesbibliothek - Staats- und Universitätsbibliothek Dresden (SLUB), Inv.-Nr.: SLUB/KS B8423 SLUB Dresden/ Deutsche Fotothek / Dresdner Digitalisierungszentrum, 2011 (36) Uloženo: Städtische Galerie Dresden, Kunstsammlung SLUB / Deutsche Fotothek / Unbekannter Fotograf, 1931 (37) Uloženo: Technische Universität Dresden, Fotosammlung Krone, Signatur/ Inventar-Nr.: Tafel 5, 11 SLUB / Deutsche Fotothek / neznámý fotograf (38) Sächsisches Staatsarchiv, Hauptstaatsarchiv Dresden, 10036 Finanzarchiv, Loc. 37143, Rep. LVII, Bl. 961a (39) Uloženo: Sächsische Landesbibliothek - Staats- und Universitätsbibliothek Dresden (SLUB), Inv.-Nr.: SLUB/KS B8390 SLUB / Deutsche Fotothek / Dresdner Digitalisierungszentrum, 2010 95



(40) Uloženo: Stadtgeschichtliches Museum Leipzig SLUB / Deutsche Fotothek / Unbekannter Fotograf, 1933 (41) Sächsisches Staatsarchiv, Hauptstaatsarchiv Dresden, 10079 Landesregierung, Loc. 30666, Die Uniform der adeligen Rittergutsbesitzer 1806–1814, Bl. 7 (42) SLUB / Deutsche Fotothek / Günter Rapp (43) Alfred Meiche: Die Anfänge der Kunstblumenindustrie in Dresden, Leipzig, Berlin und Sebnitz; Dresden: Meinhold 1908 (44) Státní okresní archiv Děčín (45) Státní okresní archiv Děčín (46) Arthur Booden: Pascherfriedel. Eine Erzählung aus der Schmugglerzeit der Oberlausitz. Neugersdorf: Teller&Roßberg 1911 (47) Státní okresní archiv Děčín (48) Státní oblastní archiv v Litoměřicích (49) Oblastní muzeum Děčín (50) Státní okresní archiv Děčín (51) Ze sbírek Muzea města Ústí nad Labem (52) Ze sbírek Muzea města Ústí nad Labem (53) Ze sbírek Muzea města Ústí nad Labem (54) Archiv města Ústí nad Labem (55) Soukromá sbírka Martina Veselého (56) Archiv města Ústí nad Labem (57) Archiv města Ústí nad Labem (58) Archiv města Ústí nad Labem 96



(59) Archiv města Ústí nad Labem (60) Archiv města Ústí nad Labem (61) Archiv města Ústí nad Labem (62) Státní oblastní archiv Litoměřice (63) Státní oblastní archiv Litoměřice (64) Státní oblastní archiv Litoměřice (65) Státní oblastní archiv Litoměřice (66) Archiv města Ústí nad Labem (67) Státní okresní archiv Děčín (68) Státní okresní archiv Děčín (69) Státní okresní archiv Děčín (70) Státní okresní archiv Děčín (71) Státní okresní archiv Děčín (72) Státní okresní archiv Děčín (73) Státní okresní archiv Děčín (74) Státní okresní archiv Děčín (75) Státní okresní archiv Děčín (76) Státní okresní archiv Děčín (77) Státní okresní archiv Děčín (78) Státní okresní archiv Děčín (79) Státní okresní archiv Děčín 97



(80) Státní okresní archiv Děčín (81) Státní okresní archiv Děčín (82) Sächsische Zeitung, 22. August 1968, S. 1. (83) Jörg Bernig: Čas nikoho. Praha: Mladá fronta 2005, S. 13–17

98

Quellenband_Usti_Korr_cz_Layout :51 Seite 1

Recommend Documents