Buch_Usti_cz_kor_Layout :04 Seite 1

Buch_Usti_cz_kor_Layout 1 26.11.13 11:04 Seite 1


Česko-saské vztahy v proměnách času 3 vols. Kristina Kaiserová a Walter Schmitz (eds.)


Česko-saské vztahy v proměnách času – Sächsisch-Böhmische Beziehungen im Wandel der Zeit Odborné texta

Kristina Kaiserová a Walter Schmitz (eds.)

Thelem 2013


Vznik této knihy, stejně tak jako její tisk , byl podpořen Evropským fondem pro regionální rozvoj. Bibliografické informace: Deutsche Nationalbibliothek (Německá národní knihovna) Deutsche Nationalbibliothek uvede tuto publikaci v Deutsche Nationalbibliografie (Německé národní bibliografii); detailní bibliografii lze nalézt v internetu pod http://dnb.d-nb.de.

ISBN 978-3-942411-91-2

© w.e.b., Universitätsverlag- und Buchhandel Eckard Richter & Co. OHG Bergstr. 70 | 01069 Dresden Tel.: 0351/4721463 | Fax: 0351/4721465 www.thelem.de Thelem ist ein Imprint von w.e.b. © Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem © Krajský úřad Ústeckého kraje Všechna práva vyhrazena. All rights reserved. Recenzenti: Prof. Dr. Zdeněk Beneš, CSc., Prof. Dr. Steffen Höhne Překlad do češtiny: © Jana Burdová, Veronika Dudková, Kristina Kaiserová, Eva Krovová, Markéta Zakarová Redakce: Kristina Kaiserová, Petr Karlíček Sazba: c-macs publishingservice, Dresden Tisk: Tiskárna Horák a.s., Ústí nad Labem Obrázek na obalu: Mapa Čech, Slezska, Moravy a Lužice, mědirytina, 1745 [výřez]; Foto: SLUB/Dresdner Digitalisierungszentrum


Obsah

Obsah Walter Schmitz/Kristina Kaiserová Na hranici: česko-saské sousedství od raného novověku ...................................

7

1. Spojenci a nepřátelé Josef Matzerath Sasko v době napoleonské ...............................................................................

25

Josef Matzerath Sasko mezi Pruskem a Rakouskem v roce 1866 .................................................

39

Václav Houfek Čech a Sas brání vlast ......................................................................................

54

2. Vlast a víra Josef Matzerath Sasko a české povstání 1618–1622......................................................................

69

Jana Hubková Litoměřický měšťan a pirenský exulant Václav Nosidlo z Geblic..........................

82

Kristina Kaiserová Příběhy ‚druhého života‘ reformace a rekatolizace v 19. století ......................... 102 3. Hraniční přesahy: zločin, dobrodružství, humor Marco Iwanzeck Chodci přes hranici. ‚Loupežník‘ Karásek na česko-saském pomezí kolem roku 1800 ........................................................................................................ 117 Walter Schmitz Fantastický věk Karla Maye: spisovatel jako malý zločinec v chudém kraji na sasko-české hranici ...................................................................................... 130 Martin Krsek Rytíři humoru – Schlaraffia.............................................................................. 157 5


Obsah

4. Krajina: přírodní prostor bez hranic Walter Schmitz Objevení krajiny: drážďanští malíři v českém sousedství kolem roku 1800 ......... 169 5. Konzum a průmysl Marco Iwanzeck ‚Marcipán z Čech‘. Česká kuchyně v Drážďanech v proměnách času.. ................ 203 Marco Iwanzeck Sasko-česká paroplavba na horním Labi ........................................................... 212 Josef Matzerath Debata o výstavbě železnice v Sasku ................................................................. 223 Josef Matzerath Počátky konzumu v Sasku................................................................................ 233 Jan Němec Hospodářské styky Saska a severu Čech v letech 1750-1914 ............................... 250 Václav Houfek August Bebel a počátky dělnického hnutí v severních Čechách ....................... 272 Martin Krsek Odol aneb Dva národy – jedna zubní pasta ..................................................... 283 6. Sousedé v dobrém i zlém Martin Veselý Trpká cesta na konec česko-německého soužití ................................................ 291 Petr Karlíček Český pohled na společnou hranici v letech 1945 bis 1989 ................................ 306 Walter Schmitz 1968 /1989. Literatura jako svědectví ................................................................. 350 Václav Houžvička Česko-saské příhraničí v kontextu česko-německých vztahů po roce 1989........ 376 Seznam zkratek .............................................................................................. 406 Seznam vyobrazení ......................................................................................... 407 6


Na hranici: česko-saské sousedství od raného novověku


Během své cesty do Saského Švýcarska překročil dánský spisovatel Hans Christian Andersen českou hranici. Rázem si připadal, jakoby se ocitl v začarovaném lese: „Vidím velké, otevřené místo v lese s ohromnými smrky, kde nám bylo řečeno, že jsme právě překročili hranici.“1 Snad jen budoucímu autorovi uměleckých pohádek mohla hranice připadat jako fikce a pouhý příběh. Ve skutečnosti totiž byly hranice nanejvýš reálné. Ta mezi Čechami a Saskem po dlouhou dobu rozdělovala krajinu konfliktu. Krajinu, která v období mezi 17. a 20. stoletím procházela rozličnými fázemi násilí a války, ale také dobami klidnými, ba přímo produktivními. Jaké další významy mohla hranice pro své okolní obyvatele mít, vystihl roku 1920 národopisec Curt Müler-Löbau v úvodu své knihy Grenzgeschichten. Erzählungen aus dem sächsisch-böhmischen Grenzgebiete (Hraniční příběhy. Povídky z česko-saského pohraničí):2 Kdo žije na hranici česko-saské, jako my v Lužici, ví, že hranice vede člověka k svérázným pozorováním, neboť se zde střetávají dva vlivy, státní a kulturní, ale zároveň je oběma směry pohyblivá. Hranice označuje rozdílnost, formuje člověka, svádí do nebezpečí, fixuje konflikty. Po revolucích roku 1989 a pádu železné opony se evropské hranice staly otevřenějšími. Což samozřejmě platí i pro hranici, jež od sebe dříve dělila habsburskou říši v severních Čechách a Saské kurfiřtství, poté Československou republiku s Německou říší, socialistické Československo a východní Německo a nyní Českou republiku a Spolkovou zemi Sasko. Je to stará hranice, která v průběhu staletí získávala na stabilitě.3 1 2

3

Hans Christian Andersen: Reise nach Dresden und in die Sächsische Schweiz. Hamburg: Christians 1990, s. 46. [1847 první vydání]. Curt Müller-Löbau: Zum Geleite. In: Grenzgeschichten. Erzählungen aus dem sächsisch-böhmischen Grenzgebiete. Hg. v. Franz Rösler. Reichenau: Verlag der Oberlausitzer Heimatzeitung 1920, s. 17. – Za pramenné odkazy citované v tomto oddíle jsme zavázáni instruktivní knize Caitlin A. Murdock: Changing Places. Society, Culture, and Territory in the Saxon-Bohemian Borderlands, 1870–1946. Michigan: University of Michigan Press 2010. Srv. Robert Luft: „Alte Grenzen“ und Kulturgeographie. Zur historischen Konstanz der Grenzen Böhmens und der Böhmischen Länder. In: Grenzen in Ostmitteleuropa im 19. und 20. Jahrhundert /aktuelle Forschungsprobleme. Ed. Hans Lemberg. Marburg/Lahn: Verlag des Herder-Instituts 2000, s. 95–136, hier s. 95.

7



České země byly až do roku 1918 samostatným královstvím. Německý císař a zároveň český král Karel IV. (1316–1378) z lucemburského rodu sídlil v Praze. Též Habsburkové, kteří se roku 1526 stali českými králi a německými císaři, si ponechali Prahu jako sídlo císařského dvora. Tento stav trval ještě za vlády Rudolfa II. (1552–1612), jehož vize říše postavené na umění, vědě a zejména náboženském smíru ztroskotala za třicetileté války. Jeho následník Matyáš II. nechal svůj dvůr přemístit do Vídně. Císař Římské říše národa německého byl od roku 1526 až do roku 1806 setrvale též českým králem. Sasko se zase díky svému nerostnému bohatství stalo mocným teritoriálním státem – a od reformace také protestantskou mocností uvnitř německé říše. Saští kurfiřté sice byli vesměs procísařsky nakloněni, avšak s císařem ve Vídni docházelo i ke konfliktům4 a politická hranice se mezi těmito dvěma mocenskými celky měnila dle válečného štěstí či mocenské šikovnosti. Někdy Sasko získalo území (například roku 1635 Horní a Dolní Lužici), nebo nějaké naopak ztratilo ve prospěch mocného souseda.5 To, co bývá v každodennosti označováno jako ‚hranice‘, je při přesném ohledání spíše svazek hraničních čar, které se čas od času rozestupují a vytvářejí samostatné prostory.6 ‚Funkční systémy‘ novověkých společností pak vytvářejí své hranice – hranice hospodářské, mediální, nebo hranice kulturních prostor. V běžném životě, kdy se nám jeví jako ‚normální‘, nebývají nijak zvlášť vyzdvihovány. Dojde-li však ke krizi (například v náboženském soužití), nebo je-li překračování hranic dokonce trestáno (třeba při odposlouchávání zakázaných rozhlasových stanic), pak se teprve projeví ona mnohočetnost ohraničení. Samozřejmě, že každá hranice zároveň poskytuje mnoho šancí pro její překračování. I poté, co byl katolík Ferdinand I. Habsburský v roce 1526 zvolen českým králem, zůstalo území severozápadních Čech a Saska úzce svázaným regionem nejen z hospodářského, ale i sociálního a kulturního hlediska. Důležitou vazbou zde byla saská šlechta, jež se usadila na české straně hranice. K této šlechtě patřili například Salhausenové nebo páni z Bünau. Jako trvalé znamení přeshraničního společenství a dědictví saské šlechty 4

5

6

Kurfiřt Johann Georg I. hodnotil protireformační tažení císaře v Čechách jako vypovězení smlouvy. Nato se Johann Georg spojil se švédským králem Gustavem Adolfem a postavil se proti císaři Ferdinandu II. Srv. Katrin Keller: Landesgeschichte Sachsen, Stuttgart: Ulmer 2002, s. 141. Srv. také Reiner Groß: Geschichte Sachsens. Leipzig: Edition Leipzig 2001, s. 96n. Srv. Alexander Schunka: Die Oberlausitz zwischen Prager Frieden und Wiener Kongress (1635 bis 1815). In: Geschichte der Oberlausitz. Herrschaft, Gesellschaft und Kultur vom Mittelalter bis zum Ende des 20. Jahrhunderts. Ed. Joachim Bahlcke. Leipzig: Leipziger Universitätsverlag 2001, s. 143–179, zde s. 143n. Srv. Arjun Appadurai: Disjuncture and Difference in the Global Cultural Economy. In: Theory, Culture & Society 7 (1990), Nr. 2, s. 295–310. Appadurai rozlišuje různá „-scapes“, jež vychází z termínu ‚landscape‘ (krajina); tedy vedle politického prostoru také hospodářský prostor, kulturní prostor, mediální prostor; K sasko-české hraniční zóně srv. Martina Krocová: Kontinuität und Wandel. Die Wahrnehmung der sächsisch-böhmischen Grenze, 1780–1850. In: Grenzregionen. Ein europäischer Vergleich vom 18. bis zum 20. Jahrhundert. Ed. Christoph Duhamelle/Andreas Kossert/Bernhard Struck. Frankfurt a. Main/NewYork: Campus Verlag 2007, s. 181–202, zde s. 184.

8



v severních Čechách přetrvala architektura zvaná ‚saská renesance‘.7 Avšak dlouhodobý určující vliv na budoucí vývoj příhraničního prostoru mělo šíření reformace po roce 1517 zejména mezi německojazyčným obyvatelstvem. Augsburský náboženský mír z roku 1555, jenž určoval, že víru svých poddaných stanovuje zeměpán, ještě z česko-saské hranice konfesní hranici neučinil. Teprve Habsburkové po roce 1620 začali energicky prosazovat protireformaci – v období později známém jako ‚doba temna‘.8 Tak totiž někdy nazývala nacionální či komunistická publicistika tuto éru, jež skončila až národním obrozením na konci 18. století.9 Tedy až poté, co bylo povstání českých stavů 1620 bitvou na Bílé hoře poraženo, a jimi zvolený ‚zimní král‘ po krátké vládě jedné zimy uprchl Kostel sv. Floriana v Krásném Březně – interiér, do anglického exilu, začali být nekatolíci pohled do lodě ze západní empory. vystaveni tlaku. Byli v zemi žádáni asi tak málo, jako vyobrazení reformátora Martina Luthera. Obrazy bylo možné přemalovat, ale obyvatelé byli nuceni, pokud už nebyli přímo ohroženi na životě, zemi opustit a prchnout do exilu, což byla často jejich jediná eventualita. Jednou z variant, kde mohli nekatoličtí najít azyl, se jevilo ve víře blízké Sasko.10 Exulanti však K pojmu srv. Eva Šamánková: Architektura české renesance, Praha 1961, s. 15, 20, 23. Základní informace též Ivan P. Muchka: Idea renesance a její rozšíření v českých zemích, In: kol. autorů: Velké dějiny zemí Koruny české. Praha: Paseka 2009, s. 318. 8 Dle románu Aloise Jiráska (1851–1930): Temno, Praha 1915. V historiografii byl tento pojem používán výjimečně pouze v 50. letech 20. století, srv. Arnošt Klíma: Čechy v období Temna, Praha 1959. 9 Srv. Petr Vorel: Velké dějiny zemí Koruny české VII. (1526–1618), Praha: Paseka 2005. – Kristina Kaiserová: „Černý kout – Schwarzer Winkel“. Sakrální genius loci Šluknovského výběžku. In Miloš Havelka a kol.: Víra, kultura a společnost. Náboženské kultury v českých zemích 19. a 20. století. Červený Kostelec 2012: P. Mervart, s. 147–164; K „temnu“ po bitvě na Bílé hoře 1620 srv. Joachim Bahlcke: Land und Dynastie: Böhmen, Habsburg und das Temno. In: Deutsche und Tschechen. Geschichte – Kultur – Politik. Ed. Walter Koschmal/Marek Nekula/Joachim Rogall. München: Beck 2001, s. 57–65. 10 Srv. Alexander Schunka: Gäste, die bleiben. Zuwanderer in Kursachsen und der Oberlausitz im 17. und frühen 18. Jahrhundert. Hamburg: Lit Verlag 2006. Srv. auch Wulf Wäntig: Alltag, Religion und Raumwahrnehmung – der böhmisch-sächsische Grenzraum in den Migrationen des 17. Jahrhunderts. In: Grenzraum und Transfer. Perspektiven der Geschichtswissenschaft in Sachsen und Tschechien. Ed. Miloš Řezník. Berlin: Duncker & Humblot 2007, s. 69–81. 7

9



Freska Martina Luthera z druhé poloviny 16. století v hřbitovním kostele Sv. Anny v Krupce.

nebyli vždy vítáni. Portrét bývalého císařského vojáka a daňového výběrčího Daniela Hubatky, jenž ve svém prosebném listu sepsaném kolem roku 1654 a adresovaném saskému kurfiřtovi, patrně Johannu Georgu I. (1611–1656), dokládá, jak „stabilní byly komunikační struktury exulantů z Čech a jak silně působily zpět do zahraničí“.11 Katolík Hubatka prosil kurfiřta o přímluvu u císaře ve Vídni. Tam jej totiž neprávem obvinili z krácení daní. Zajímavé je, že vyobrazení, které přiložil k prosebnému listu, zprostředkovává naprosto jiné poselství, neboť ukazuje Hubatku s holou, ranami posetou horní částí těla a zadní část obrazu zachycuje rovněž trýzněná záda prosebníka. Tato ikonografie odkazuje a upomíná na trpícího Ježíše při cestě k ukřižování. Je to výzva kurfiřtovi, aby pomohl trpícím, která ukazuje obžalovaného Hubatku jako následovníka Ježíše ve zjevně nerovném procesu. Tímto je saskému kurfiřtovi, který již byl zasypán tisíci prosebnými listy, přisouzena role ochránce všech pronásledovaných křesťanů. Když se Hubatka „jako neluterán obrátil k luteránskému kurfiřtu, překročil konfesní hranice 17. století“.12 Těžko posoudit do jaké míry se jednalo o opravdový bolestný patos a do jaké míry šlo pouze o chladný kalkul. Měl-li jeho prosebný list úspěch, nevíme. 11 Alexander Schunka: Brustbild des böhmischen Steuereinnehmers Daniel Hubatka. In: Zuwanderungsland Deutschland. Migrationen 1500–2005. Ed. Rosmarie Beier-de Haan. Berlin: Deutsches Historisches Museum 2005, s. 156. 12 Tamtéž.

10



Poprsí českého výběrčí daní Daniela Hubatka, ruční kresba.

Každopádně kurfiřství sice exulanty přijalo, ale také na ně mělo své požadavky. Čeští exulanti se museli v Sasku začlenit, k čemuž náležela i změna víry, neboť protestantismus nebyl jednotný. Z českých zemí totiž utíkali zastánci různých konfesních směrů, a to od novoutrakvistů, až po stoupence Jednoty bratrské, kteří byli kalvinisty.13 Sasko bylo oproti tomu ortodoxně luteránské, tedy s výjimkou panovnického domu, což asi sotva hrálo nějakou roli v sousedních Čechách, které konvertovaly ke katolicismu. Příklonem své osoby ke katolictví si saský kurfiřt August I. Silný (1670–1733), jako král August II., totiž jen pojistil zisk polské koruny.14 V každém případě jsou česko-saské dějiny historií vazeb, které oba partnery přesahují. Prusko v 18. století vedlo válku proti Rakousku o sousední Slezsko. Pochopitelně i Sasko by tehdy rádo získalo územní spojení k polskému státu.15 Výsledná porážka Habsburků a Saska v tomto konfliktu zcela změnila mocenské poměry ve střední Evropě. Válečné rozbroje, v nichž začalo Prusko hrát stále významnější roli, pokračovaly od

13 Srv. Schunka, Gäste, die bleiben (viz pozn. 10), s. 9. 14 K tomu Ulrich Rosseaux: 1697 – Politik und Konfession. Die Wahl Augusts des Starken zum polnischen König. In: Zäsuren sächsischer Geschichte. Ed. Reinhardt Eigenwill. Beucha, Markleeberg: Sax-Verlag 2010, s. 118–135. 15 Ke konfliktu mezi Pruskem a Saskem srv. Winfried Müller: „Sachsen wäre jedoch am nützlichsten“ Das Kalkül Friedrich II. und seiner Nachfolger. Sachsen und Preußen. In: Dresdner Hefte 30 (2012), H 111: Sachsen und Preußen. Geschichte eines Dualismus, s. 4–16.

11



napoleonských ‚světových válek‘, započatých v roce 1792,16 až po říšské sjednocení 1871. Česko-saská hranice je však zároveň i válečnou hranicí. Velká bitevní pole leží vždy někde poblíž. Spisovatel Theodor Fontane – ostatně potomek hugenotů, tedy také exulant pro víru – o německo-německém konfliktu napsal roku 1870 následující:17 Čechy – starý bitevní kotel mezi Pruskem a Rakouskem – jsou formou pevnosti vybíhající na sever císařství. Země všemi směry uzavřená horami je i ve vnitrozemí silně pahorkatá s vlnitým terénem. Jmenovitě se jedná o hory táhnoucí se k hranici na severu a severozápadě, jejichž předhůří sahá daleko do kraje. Říční údolí se zde střídají se strmě vztyčenými, lesnatými kužely. Víra a válka se v raném novověku potkávají více než často. Hranice izoluje, ale může být pro toho, kdo ji překročí, též spásou a nabídkou nové perspektivy, což se osvědčilo třeba na poli hospodářském. Nejen politická hranice má svá pravidla, také hospodářský prostor bývá chráněn. Clo se na hranici vybíralo proto, aby bylo domácí hospodářství chráněno, aby stát neztratil kontrolu nad distribucí zboží. Kdo ilegálně překročil celní hranici, mohl doufat v dosažení zisku. Na scéně se objevili také smělí pašeráci nebo zločinci, kteří se vyhýbali trestu. Hranice se stala jejich ‚operačním prostorem‘. Hraniční hvozdy bývaly mnohdy místem vybízejícím k dobrodružství. Čím přísnější zákazy se zde prosazovaly, tím více rostlo pokušení je obcházet a také přirozená touha po nepoznaném či zvědavost poznat „jiný svět“ za hranicí. Dobrodružným a romantickým představám nahrával i fakt, že hranice byla obtížně zabezpečitelným prostorem nacházejícím se vesměs na periferii státu, daleko od kontrolujícího centra.18 Na severu hlídá česko-saskou hranici na Labi pevnost Königstein. Ta se však omezuje pouze na bezprostřední říční region. Na jihu se zdají být ‚přirozenou hranicí‘ Krušné hory. A ačkoli se hory jeví neprůchodnými, přece zde bylo možné najít skryté cesty. V prostoru mezi oběma státy se pohybujeme v zemi nikoho. Hraniční kraj pak charakterizovaly méně stabilní poměry, než jaké panovaly ve vnitrozemí. Existoval zde také tolerovaný a podporovaný malý pohraniční styk pro každodenní směnu zboží,

16 Tyto války měly výrazný vliv na formování moderních národních států ve střední Evropě, srv. k tomu: Napoleonské války a historická paměť. Ed. Lukáš Fasora/Jiří Hanuš/Jiří Malíř. Brno: Matice moravská 2005. 17 Theodor Fontane: Der deutsche Krieg von 1866. Der Feldzug in Böhmen und Mähren. Berlin: Verlag der königlichen Geheimen Oberhofbuchdruckerei 1870, s. 91. 18 Srv. Krocová, Kontinuität und Wandel (viz pozn. 6), s. 182; srv. též Karl Schlögel: Grenzen und Grenzerfahrungen im alten und neuen Europa. In: Grenze und Grenzüberschreitungen im Mittelalter. Ed. Ulrich Knefelkamp/ Kristian Bosselmann-Cyran. Berlin: Akademie Verlag 2007, s. 3–18, zde s. 13.

12



přechody pracovních sil, pro návštěvy přátel či příbuzných. Co na jedné straně chybělo, bylo možno nalézt na té druhé. Jakkoli byla také přeshraniční hospodářská směna regulována nebo omezována, pravidelné překračování hranic, obchod a doprava opakovaně přivádělo sousedy pohraničních oblastí k sobě. Na počátku průmyslového období kolem poloviny 19. století fungovala směna na všech úrovních. Saští podnikatelé začali podnikat v Čechách. Drobní podnikatelé z obou stran pak využívali příležitosti k usídlení v sousedním hospodářském prostoru, který se tímto zpřístupňoval.19 Bylo možné být zároveň Rakušanem, občanem Čech, Čechem, obyvatelem pohraničí, továrníkem mezinárodního formátu, drobným podnikatelem, možná velkopodnikatelem, a každá z těchto (dílčích) identit byla spojena s jiným geografickým a sociálním prostorem.20 V devadesátých letech 19. století bylo území na obou stranách hranice navíc zabydleno lidmi hledajícími práci. Šlo o vandrovníky, žebráky nebo tuláky, prostě ‚pestrou směs‘, jak se dočteme v dobových pramenech: „A region was on the move. Trade, geography, and shared resources connected the Saxon-Bohemian borderland throughout their long rise as manufacturing and industrial areas“, píše Caitlin E. Murdock ve své studii Changing Places o tomto regionu.21 Hledají se odborníci, najímají se a lanaří. Pohyb běží oběma směry: Peníze a zboží přecházejí hranice, lidé využívají své hospodářské šance, mobilita nabírá na síle (v mnoha případech však take hnána nouzí). V roce 1909 popisuje Wenzel Holek, vandrovní dělník z Čech, svůj příchod na pracoviště s dělníky z různých zemí, do sklárny v Drážďanech: „Unavený, mokrý a žíznivý jsem seskočil z kola a zaposlouchal se. Kolem mne se ozývala změť polštiny, ruštiny, češtiny a němčiny.“22 Později se český dělník Holek v Drážďanech zapojil do mezinárodního socialistického dělnického hnutí. Holek, který neptřil k majetným lidem, přijel do Drážďan na kole. Pro rostoucí průmysl je ale pochopitelně zapotřebí zcela jiná dimenze dopravy. Začaly být budovány a vylepšovány dopravní cesty. V důsledku rozvoje parní labské dopravy a železnice triumfovala v 19. století mechanizace. Obchod nepřekonával jen hranice, ale mohl se také v jistém smyslu dožadovat vzdáleného: My chceme to, co mají jinde! A obchod to mohl snadno zprostředkovat. To odjinud mohlo být prostě životně nezbytné, jednalo-li se o zboží každodenních potřeb. Mohlo být lepší než domácí pro-

19 Srv. Petr Lozoviuk: Grenzland als Zwischenwelt. Zur Ethnographie der sächsisch-böhmischen Grenze. In: Grenzraum und Transfer. Perspektiven der Geschichtswissenschaft in Sachsen und Tschechien. Ed. Miloš Řezník. Berlin: Duncker & Humblot 2007, s. 119–137, zde s. 127. 20 Srv. Murdock, Changing Places (viz pozn. 2), s. 19. 21 Tamtéž., s. 33. 22 Wenzel Holek: Lebensgang eines deutsch-tschechischen Handarbeiters – 2. Vom Handwerker zum Jugenderzieher. Jena: Diederichs 1921, s. 1nn. Srv. Murdock, Changing Places (viz pozn. 2), s. 47–50.

13



dukt a kromě prostého užitku také ještě obsahovat kouzlo cizího. To platilo v prvé řadě pro konzum, který vyžadoval reklamu a dobrou pověst. Také ‚česká kuchyně‘ byla vyhledávanou značkou a samozřejmě i v Sasku měli zájem si ji dopřát.23 Hranice však nedefinovala jinakost jen tehdy, jednalo-li se o zvědavost a požitek. Byla zde spíše mnohem více viditelná blízkost, ale i distanc zároveň. I ti nejbližší sousedé se mohli stát za neskutečně vzdálenými, pokud byli kvůli hranci označeni za cizáky. V česko-saském hraničním prostoru byla dlouhou dobu rozhodujícím rozdílem konfese, to se v 19. století začalo zvolna měnit. Vedle saských podnikatelů se do českých pohraničních oblastí pomalu vracel i protestantismus, který byl v omezené podobě povolen Tolerančním patentem z roku 1791.24 Češi a Němci se potkávali a spolupracovali v dělnickém hnutí, avšak paralelně vznikající hnutí národní hraniční čáru naopak zostřovala. V této době se rozdílnost jazyků začala stávat kritériem vzájemného odstupu. Jistě bylo možné po dlouhou dobu slyšet na obou stranách hranice němčinu. Avšak s nárokem Čechů na vytvoření vlastního národa, který se také během 19. století zformoval, se zostřoval spor o zrovnoprávění češtiny v rámci habsburského státu coby úředního jazyka. Teprve s koncem monarchie byla čeština plně zrovnoprávěna, jakkoli již dávno předtím měla ve vnitřních Čechách své pevné postavení.25 Ti, kteří hovořili jinak, se vesměs také také jevili jako ti cizí, ‚jinací‘. Vytvářely se o nich obrazy, které byly často plné nedůvěry a předsudků. Proto i česko-saská hranice byla vždy hranicí předsudků, stejně jako společenství Čechů a Němců ve větším měřítku, což pak později výstižně pojmenoval významný český historik jako „konfliktní společenství“.26 Češi a Němci na sebe v této době začali pohlížet s nedůvěrou. Stránky Českého vystěhovalce, publikace, jež byla od roku 1904 vydávána v Praze s cílem zajistit spojení Čechů v zahraničí s jejich vlastí, jsou plné nechuti k asimilaci a přizpůsobení se v cizině. Národní identita totiž měla být za každou cenu zachována.27 23 Caitlin E. Murdock: Böhmisches Bier und Sächsisches Textil. Die sächsisch-böhmische Grenze als Konsumregion, 1900–1933. In: Konsum und Region im 20. Jahrhundert. Ed. Hannes Siegrist. Leipzig: Leipziger Universitätsverlag 2001, s. 66–76. 24 Srv. Jan Němec: Karl Huffzky a jeho podnikání s děčínskými Thun-Hohensteiny, Děčínské vlastivědné zprávy, XIII, 2004, . 4. 25 K německo-českým jazykovým konfliktům v českých zemích srv. Monika Baár: „Grenzen“ in nationalen Historiographien. Drei Fallstudien über das 19. Jahrhundert: Polen, Böhmen und Rumänien. In: Grenzregionen. Ein europäischer Vergleich vom 18. bis zum 20. Jahrhundert. Ed. Christoph Duhamelle/Andreas Kossert/Bernhard Struck. Frankfurt a. Main/New York: Campus Verlag 2007, s. 77–96, zde s. 83n. srv. mimo to Murdock, Changing Places (viz pozn. 2), s. 62. Srv. Též Jiří Kořalka Češi v Habsburské Říši a v Evropě 1815–1914, Praha 1996. 26 Srv. Jan Křen: Konfliktní společenství: Češi a Němci 1780–1918, Praha 1990; srv. Prozesse kultureller Integration und Desintegration. Deutsche, Tschechen, Böhmen im 19. Jahrhundert. Ed. Steffen Höhne/Andreas Ohme. (Veröffentlichungen des Collegium Carolinum 103). München: Oldenbourg 2005. 27 Srv. Murdock, Changing Place (viz pozn. 2), s. 51.

14



Na druhé straně agitoval německý národní ekonom Lujo Brentano za ochranu národní práce, přičemž varovně ukazoval na postavení Poláků v Porúří a konstatoval, že něco podobného hrozí také v Sasku s českými dělníky. Brentano, který byl ostatně spíše liberál, formuloval i pozoruhodnou řečnickou otázku: Má se snad Crimmitschau stát českou enklávou podobně, jako se Dortmund stal enklávou polskou?28 A přece bylo až do 20. století možné takovéto konflikty, pokud vznikaly, opět utlumit – například střídavými výhodami nebo vzájemným uznáním. Na počátku 19. století, po otřesech vzniklých napoleonskými válkami, začalo ve střední Evropě hledání prostor, jež by zlomům, nejistotě a chaosu dějin odolávaly. Začaly se objevovat oblasti a identity s dlouhodobým působením a hlavní roli zde hrálo umění nebo kultura.29 Chceme-li Čechy a Sasko jako kulturní prostory srovnat a také dát do protikladu, je zajisté potřeba pohlédnout nejprve na obě hlavní města – Drážďany a Prahu. Věda a kultura hledaly blízkost moci a peněz, tak jak se na sebe ve velkých městech nabalovaly. Dokud sídlil dvůr v Praze, bylo toto město do dálky zářícím centrem umění a kultury. Také raná přírodovědecká bádání, reprezentovaná kupříkladu Keppelrovými objevy, by nebyla bez přítomnosti císaře v Praze, mecenáše Rudolfa II. (1552–1612) s jeho zalíbením v tajných ‚vědách‘, jež odkrývaly tajemství světa a Boží poselství v přírodě, možná.30 Srovnatelným by se mohl zdát lesk a věhlas drážďanského dvora zejména v průběhu 18. století. Ten, pomocí ohromujícího množství drahých vzácných předmětů, například přírodovědných přístrojů, uměleckých sbírek, jež shromáždil August Silný a jeho syn August II., lákal básníky, výtvarné umělce či hudebníky. Tímto způsobem dvůr aspiroval na obdivované centrum kultury. Bezprostředně v blízkosti hranice však nalezneme také města, s Prahou a Drážďanami sice nesrovnatelná, jež se ale také stala centry kultury a umění – například Teplice. 28 Srv. Lujo Brentano: Gelerten Gutachten über Crimmitschau. In: Der Textilarbeiter [Reichenberg], 5,.1, 7. 1. 1904; citováno podle tamtéž, s. 43; srv. James J. Sheehan: The Career of Lujo Brentano. A Study of Liberalism and Social Reform in Imperial Germany. Chicago: University of Chicago Press 1966, s. 155–165. 29 Srv. Winfried Eberhard/Christian Lübke: Die Vielfalt Europas: Identitäten und Räume. Einführung. In: Die Vielfalt Europas: Identitäten und Räume; Beiträge einer internationalen Konferenz, Leipzig, 6. bis 9. Juni 2007. Ed. Winfried Eberhard/Christian Lübke. Leipzig: Leipziger Universitätsverlag 2009, s. 1–6, hier s. 1. 30 Srv. Eliška Fučíková/Otto Werdau: Die Kunst am Hofe Rudolfs II. Hanau: Dausien 1988; Eliška Fučíková: Rudolf II. und Prag. Kaiserlicher Hof und Residenzstadt als kulturelles und geistiges Zentrum Mitteleuropas. Prag/London: Thames & Hudson – Skiria 1997; srv. Walter Schmitz: Jakob Böhme – Gotterkenntnis und Naturspekulation in der mitteleuropäischen Konfessionslandschaft. In: Die Oberlausitz im frühneuzeitlichen Mitteleuropa. Beziehungen – Strukturen – Prozesse. (Quellen und Forschungen zur sächsischen Geschichte). Ed. Joachim Bahlcke. Leipzig: Sächsische Akademie der Wissenschaften 2007, s. 348–362; Zur Bedeutung Prags als Kulturzentrum der Moderne srv. auch Walter Schmitz/Ludger Udolph (Ed.): „Tripolis Praga“. Die Prager ‚Moderne‘ um 1900. Katalogbuch. Dresden: Thelem 2001.

15



Česká lázeňská města přitahovala bohaté a vzdělané publikum, jež požadovalo určitou atmosféru.31 Například Goethova Marienbader Elegie (Mariánskolázeňská elegie) nechává vzpomenout na výmarského státního ministra, který byl pravidelným hostem českých lázní a jehož básně pak pochopitelně ostatní tehdejší prominentní hosty, šlechtice, knížata, vytlačují z naší kulturní paměti do pozadí. Někdy kolem roku 1800 se při hledání kulturního směřování odvrací pohled od institucí a všech technických zařízení, jež si lidé zřídili. Hledá se opora, kterou lidé nemou ovlivnit. Nalezena je v přírodě. Tedy, ne v přírodě, kterou mezitím přírodovědci, (jak radil jeden z jejich zakladatelů, Francis Bacon) natáhli na skřipec, aby promluvila. Ani v přírodě, jež je využívána, a také zneužívána, pro techniku a průmysl – až po drancování a ničení životního prostředí (právě v česko-saském prostoru máme o tomto fenoménu výmluvná svědectví – umírání stromů v Krušných horách, velkoplošná těžba uhlí či zamoření Labe).32 Ne, jednalo se o přírodu, jež nás obklopuje, jež existuje a také tu zůstane, až lidstvo zase zmizí. Řeky zde spojují regiony,33 horské hřebeny nejsou podřízeny lidským stvořením. Příroda nezná žádné hranice, mnohem více ale ukazuje svou svobodnou krásu, jejíž odhalení je věcí umění. A tak nám malíři, jako například Caspar David Friedrich (1774–1840), ukazují krajiny, které nejsou protaženy žádnými hranicemi. Vědci zároveň začínají diskutovat o pozemském žití, aby onu dlouhou dobu dějin přírody, ve které lidstvo zjevně píše poslední kapitolu, ne vždy jen podpůrně, ale i destruktivně, vyložili. Krásu krajiny dnes lidé nechtějí jen objevovat, ale chtějí si ji i užít, což přináší lidem v pohraničí prospěch. Výlety a turistika tu však nepředstavují pouze hospodářský přínos, nýbrž vytvářejí prostor pro vlastní uspořádání s komfortem v nejrozmanitějších podobách.34

31 Srv. Jitka Budinská/Petra Zerjatke: Kapitoly z dějin lázeňství / Kapitel aus der Geschichte des Bäderwesens. Monografická studie Regionálního muzea v Teplicích, svazek 39, Teplice: Regionální muzeum v Teplicích, 2006. Všeobecně k tomu srv. Reinhold P. Kuhnert: Urbanität auf dem Lande. Badereisen nach Pyrmont im 18. Jahrhundert. (Veröffentlichungen des Max-Planck-Instituts für Geschichte 77). Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht 1984; Ke Goethovým cestám do lázní a jeho pobytech v Čechách srv. Walter Schmitz/Annette Teufel/Ludger Udolph/ Klaus Walther: Böhmen am Meer. Literatur im Herzen Europas. Chemnitz: Chemnitzer Verlag 1997, s. 61. 32 Srv. např.: Ročenky životního prostředí Ústeckého kraje - Ústecký kraj www.kr-ustecky.cz/VismoOnline_ ActionScripts/File.ashx?id_org, Zugriff am 10.08.2013. 33 Pro náš severočesko-saský region zvl. Die Elbe. Ein Lebenslauf. Ausstellungskatalog. Ed. Deutsches Historisches Museum/Deutsches Hygiene Museum. Berlin: Nicolai 1992, der Katalog zu einer Ausstellungsreihe in Dresden, Hamburg und Prag, die im Jahr 1992 zugleich die neue Wahrnehmung des Gemeinsamen betont hat. 34 Srv. Hasso Spode: Zeit, Raum, Tourismus. Touristischer Konsum zwischen Regionalisierung, Nationalisierung und Europäisierung im langen 19. Jahrhundert. In: Die Vielfalt Europas. Identitäten und Räume. Ed. Winfried Eberhard/Christian Lübke. Leipzig: Universitätsverlag 2009, s. 251-264. K tomu pak také srv. Andrea Dietrich: Die Entwicklung der Stadt Dresden zur Tourismusmetropole von den Anfängen bis zum Vorabend des ersten Weltkrieges. Diss. Leipzig: 1992. Srv. Ulrich Rosseaux: Badekur und Sommerplaisir. Die Entdeckung der stadtnahen Landschaft als Erholungsraum im 18. und 19. Jahrhundert am Beispiel Dresdens. In: Volkskunde in Sachsen, 18/2006, s. 193–206. Srv. též Martin Pelc: Umění putovat. Dějiny německých turistických spolků v českých zemích, Brno: Matice moravská 2010.

16



Caspar David Friedrich: Böhmische Landschaft [Česká krajina], kolem roku 1810

Tím se vedle velkých uměleckých děl krajinomalby objevují pro cestující a ty, kteří zůstali doma, svědci populární estetiky: pohledy, rozmanité pohledy na turistické pozoruhodnosti. Dvacáté století si ale předsevzalo vše, co bylo v česko-saském příhraničním regionu společné a blízké, zničit.35 Je to století dominantního postavení politiky – a nadlouho doba politiky konfliktu, který se roznítil na hranicích. Po první světové válce vznikla první Československá republika. V době prezidentství Tomáše Garrigua Masaryka (1850-1937) byla poslední středoevropskou výspou demokracie a svobody. Nicméně právě tehdy u velkého německého souseda, ale také na jihu, v Rakousku, se na počátku třicátých let dvacátého století objevily tendence ke zřízení autoritářského, diktátorského a nakonec zcela totalitního státu. Pro německou ‚Třetí říši‘ byly takové malé hranice jako česko-saská naprosto nezajímavé. Navrhovaly se velkoprostorové fantazie. Celá střední Evropa se měla stát prostorem nového impéria. Připojení českého pohraničí (1938) a Protektorátu Čechy a Morava (1939) k nacistickému Německu, které znamenalo konečnou destrukci celé Československé republiky, bylo jen prvním kro35 Srv. Murdock, Changing Places (viz pozn. 2), s. 158–209; srv. Deutsch-tschechische Beziehungen. Arbeitstexte zur politischen Bildung. Dresden: Sächsiche Landeszentrale für politische Bildung 1998.

17



kem. To, že převážná část německé menšiny v Československu po vpádu jednotek ‚Třetí říše‘ nejen toužila, ale také jej nadšeně vítala, pak mělo za následek těžkou odplatu.36 Po zániku ‚Třetí říše‘ v roce 1945 byla hranice mezi Saskem a Čechami znovu zřízena. Ačkoli ze sovětské okupační zóny vznikla Německá demokratická republika, jejímž blízkým spojencem poválečná Československá republika (roku 1948 plně ovládnutá komunisty) byla, stala se hranice opět překážkou. Němci byli v Československu nevítanými hosty. Oficiální propaganda se sice ostře vymezovala proti revanšismu Němců ze Západu, ale i přes líčení Němců z Východu jako věrných přátel, zůstala v Češích a Slovácích zaseta nedůvěra a nechuť vůči všemu německému. I v této době se ale našly výjimky – například mezi obyčejnými lidmi nebo intelektuály. Kupříkladu spisovatel Reiner Kunze (od roku 1961 ženatý s Elisabeth Littnerovou z Brna) udržoval přátelské a produktivní vztahy s autory české moderny, kteří byli ve své komunistické zemi utlačováni. Takové příklady však nic neměnily na tom, že společné hranice na přání obou sousedních států měly zůstat neprůchodné.37 Krátce po postavení Berlínské zdi (1961) bylo mezi oběma zeměmi povoleno běžné turistické cestování. Lidé opět začali objevovat nové zážitky u sousedů, mnozí z běžných návštěvníků pak začali přes hranici pašovat nedostatkové zboží. To je ale příběh každodennosti, který je nesrovnatelný s velkými dějinami z historických příruček. I tyto události však mají svůj pozoruhodný vývoj. Z formálních, režimem nadiktovaných ‚bratrských‘ styků vznikly často opravdové přátelské kontakty mezi občany NDR a ČSSR. Kupříkladu díky sportu, společným dovoleným, ale také při individuálních cestách do oblíbených, bezkonkurenčních dovolenkových cílů jako je Balt, Krkonoše atd. V mnoha případech pak tyto vztahy pokračovaly i po zlomovém roce 1989. K tomu všemu se ještě ve 20. století rozvíjí další faktor s netušenou efektivitou a působností. Máme na mysli média.38 Média totiž většinu hranic nerespektují, neboť jsou vesměs předurčena k tomu, aby hranice překračovala. I to může napomoci porozumění. Sousedé se dozvědí z tisku, z rozhlasu, pak i z obrazovky a dalších variací více o sobě a mohou se lépe poznat. Jazyková hranice, a to musí být vzato v potaz i s pohledem na nová digitální média včetně internetu, nadále přežívá. V česko-saském prostoru došlo dokonce ke ztroskotání nepřátelského pokusu tuto jazykovou hranici využít. V roce 36 K tomu základní práce srv. Detlef Brandes:Češi pod německým protektorátem, Praha 2000. Týž: Cesta k vyhnání 1938–1945, Praha 2002. Týž: Exil v Londýně 1939–1943, Praha 2003. Týž: Sudetští Němci v krizovém roce 1938, Praha 2012. 37 K hraničním ujednáním mezi oběma státy, srv. Klára Horalíková: Počátky spolupráce bezpečnostních aparátů NDR a ČSR, Securitas imperii 14, (2006), s. 210–235. 38 Srv. Walter Schmitz: Medien und Milieu. Deutschsprachige Zeitschriften in Prag um 1900. In: Deutschsprachige Öffentlichkeit und Presse in Mittelost- und Südosteuropa (1848–1948). Ed. Andrei Corbea-Hoişie/Ion Lihaciu/ Alexander Rubel. Iaşi: Editura Universitătii „Alexandru Ioan Cuza“. Konstanz: Hartung-Gorre 2008, s. 45–74.

18



1968 proběhl v Československu pokus o reformu komunismu. Pozitivní přínos ‚socialismu s lidskou tváří‘ nebo ‚Pražského jara‘, jak se této reformě říkalo, měl být občanům východního Německa utajen. To se však režimu nepovedlo a změny v Československu přijímali mnozí východní Němci se sympatiemi.39 Mediální prostor se totiž překrýval, a i přes snahu východoněmeckých bezpečnostních orgánů, informace mnohými kanály k občanům NDR prosákly. Byly zprostředkovávány ústně, necenzurovaný tisk se díky turistům dostával přes společnou hranici. Poslouchaly se i vysílače, které byly určeny pro zahraničí. Pokus NDR o kontrapropagandu lživými českými rozhlasovými zprávami ve stalinistickém duchu ztroskotal především na nedostatečných jazykových znalostech hlasatelů. Každý Čech poznal, že zprávy rozhlasové stanice Vltava nejsou vysílány z Prahy. Navíc byla její primitivní propaganda pro společnost, kde již několik měsíců nefungovala cenzura, průhledná a stala se terčem posměchu. Vojenský vpád do ČSSR znamenal hrubé porušení státních hranic. Ze saského teritoria vpadly v posledních srpnových dnech roku 1968 spojené armády ‚bratrských socialistických států‘ do země, aby obsadily Prahu. Ta byla, tehdejším jazykem, ‚centrum kontrarevoluce‘. Občanské svobody byly v obsazeném státě postupně potlačeny a začala doba tzv. ‚normalizace‘, kterou lze asi lépe označovat jako dobu represe. Změnu přinesl až rok 1989, kdy se opět česko-saská hranice stala hranicí svobody.40 Občané NDR přes tuto hranici na podzim roku 1989 masově prchali do Prahy, vymohli si vstup na velvyslanectví Spolkové republiky Německo a nakonec se na základě zvláštního povolení naposledy vrátili, aby se přes Drážďany dostali na „svobodný Západ“.41 Jen krátce poté byly hranice studené války zcela překonány. Se vznikem nové Československé, posléze České republiky, se stoleté sousedství mezi Čechami a Saskem změnilo opět. Postupem doby se na hranicích přestaly vykonávat celní a pasové kontroly, vedle moderního železničního spojení bylo dosaženo i spojení dálničního. Prostorové vzdálenosti se snížily a jsou překonávány ve stále kratší době. Také vnitřní odstup mezi obyvateli v pohraničí se v současnosti zmenšuje.42 39 Srv. Konstantin Hermann: Verbrannt wegen einer Zeitung – die Dresdner Zeitung „Zprávy“ gegen den Prager Frühling. In: Sachsen und der „Prager Frühling“. Ed. Konstantin Hermann. Beucha: Sax-Verlag 2008, s. 139–149, hier s. 140. 40 Srv. Murdock, Changing Places (viz pozn. 2), s. 209nn. den Abschnitt mit der schönen Überschrift: Death and Ressurection. 41 Srv. Axel Schützsack: Exodus in die Einheit. Die Massenflucht aus der DDR. Melle: Verlag Ernst Knoth 1990, s. 37n; srv. Wolfgang Mayer: Flucht und Ausreise. Botschaftsbesetzungen als wirksame Form des Widerstands und Mittel gegen die politische Verfolgung in der DDR. Berlin: Tykve Verlag 2002. 42 K založení Euroregionu Elbe/Labe 24. června 1992 v Ústí nad Labem, srv. Hartmut Kowalke/Milan Jeřábek/Olaf Schmidt: Grenzen öffnen sich. Chancen und Risiken aus Sicht der Bewohner der sächsisch-böhmischen Grenzregion. In: Dresdner Geographische Beiträge. Ed. Institut für Geographie in der Fakultät für Forst-, Geo- und Hydrowissenschaften der TU Dresden. Dresden: Selbstverlag 2004, s. 15. Kurt Biedenkopf: „Češi a Němci na cestě k dobrému sousedství.“ Rozhovory o sousedství. Praha: Karlova univerzita 1997.

19



Drážďany. Oficiální počátek stavby spolkové dálnice 17 ze dne 21. srpna. 1998 na budoucím dálničním trojúhelníku Drážďany-západ].

Na státní a rychleji ještě na lokální úrovni je na takové prekérní téma jako ‚odsun‘/die ‚Vertreibung‘ Němců po roce 1945 nově pohlíženo – ne bez podráždění, konfrontace – ale snad přece jen na cestě ke společné, možná dokonce ‚evropské‘ paměti, která nechce v žádném případě vinu a odpovědnost nivelizovat či smazat. Hranice mezi Saskem a severními Čechami se stala prostupnější i proto, že se na obou stranách událo mnoho změn. Poprvé se v její dlouhé historii stala tématem identita pohraničního regionu. V roce 1990 byl znovu založen Svobodný stát Sasko a od počátku byl i kulturně zdůvodněn43. Šlo především o bohaté historické tradice, zodpovědnost za kulturní dědictví, jež musí být znovu vyhlášeno a uvedeno do povědomí - včetně hypoték za dluhy coby zodpovědnosti za obě diktatury. Díky tomu je také přeshraniční komunikace se sousedy možná. Také na české straně došlo nejprve ke strukturálním změnám, které překonaly rigidní centralismus z éry diktatury,44 posílily regionální zodpovědnost a tím otevřely cestu 43 Srv. Groß: Geschichte Sachsens (viz pozn. 4), s. 304–310. 44 Stejně tak srv. Catherine Perron: Les pionniers de la démocratie: élites politiques locales tchèques et est-allemandes, 1989–1998: Paris: Presses universitaires de France 2004.

20



severním Čechám ke specifické zodpovědnosti. Mnohé projekty se odehrávají v rámci regionu a o minulosti se hovoří otevřeně a bez zášti. Zároveň se formují nové plány – více či méně společně se Svobodným státem Sasko. To, že v ‚Evropě regionů‘45 v rámci EU tvoří vnitřní hranici společné přeshraniční prostory, funguje na západě Německa již dlouho. 46 Hraniční prostor mezi Čechami a Saskem se nyní stává laboratoří budoucnosti, která již jinde funguje i v přítomnosti.

***

Z této nové skutečnosti, z ducha dobrého sousedství, které se stále více utvrzuje, byl plánován i předložený projekt. První impuls vyšel z Krajského úřadu Ústeckého kraje. Universita Jana-Evangelisty-Purkyně a Technische Universität Dresden byly osloveny jako projektoví partneři. Obě univerzity mají s přeshraniční spoluprácí již dlouho dobré zkušenosti. Nyní se snaží česko-německá pracovní skupina vyložit čtyři století česko-saského sousedství. Temná místa by měla být osvětlena, nikoli však přikrášlena. Mnohé příklady vzájemné pomoci a inspirace, proměnlivých výhod a užitku ze života na hranici a přes ni sice nemohly být plně bilancovány, ale mnoha jednotlivými doklady objasněny. Zároveň se ukázalo, že tento projekt je vědeckou výzvou. Nejen politické dějiny, ale i nový vývoj metod a otázek jako např. každodennost, konfesní dějiny, hospodářské a konzumní dějiny či nemálo významné kulturní dějiny nabídly bohaté spektrum, které sotva mohlo být zpracováno. Byly nalezeny a ošetřeny nové prameny. Kde jen to bylo možné, byli vyzpovídáni i žijící pamětníci. Měla tak vzniknout kniha, která je zpracována vědecky, ale zároveň zve ke čtení a objevování. Tato nabídka je namířena zejména na mladou generaci. Není oslovováno primárně univerzitní odborné publikum, ale učitelky a učitelé, žákyně a žáci, kteří by zde mohli nalézt inspiraci pro nová témata, projekty a exkurze – přeshraniční styk pěstovat nejen geograficky, ale možná se pokusit překonat i duchovní hranice. 45 Srv. Walter Schmitz: ‚Gedachte Ordnung‘ – ‚erlebte Ordnung‘: Region als Sinnraum. Thesen und mitteleuropäische Beispiele. In: Konstruktionsprozesse der Region in europäischer Perspektive. Kulturelle Raumprägungen im 19. und 20. Jahrhundert. Ed. Gertrude Cepl-Kaufmann/Georg Mölich. Essen: Klartext-Verlagsgesellschaft 2010, s. 23–44. 46 To znamená kulturní stejně jako významný hospodářský vývojový potenciál; srv. K tomu Bernhard Müller: Innovationsregionen durch grenzüberschreitende Zusammenarbeit. In: Ein anderes Europa. Innovation – Anstöße – Tradition in Mittel- und Osteuropa. Dokumentation zum 3. Sächsischen Mittel- und Osteuropatag. Ed. Walter Schmitz. [= Mitteleuropa aktuell 2]. Dresden: Thelem 2007, s. 39–49.

21



Vedle textů, které se věnují příkladným tématům česko-saských vztahů, vznikla i příručka pramenů, která nejen samotné texty dokládá a obohacuje, ale zároveň může být použita pro další samostnou práci. Některé didaktické pobídky pak tuto třídílnou knihu uzavírají. Za to, že mohlo toto dílo vzniknout, děkujeme podpoře v rámci projektu CÍL 3 EU. Chtěli bychom také poděkovat všem spolupracovníkům za kooperaci. Dalo nám velkou práci vytvořit něco nového – „Novou zemi“, ale doufáme, že za tuto snahu o přeshraniční dialog budeme odměněni tím, že kniha bude čtena, užívána a získaná inspirace pak i dále rozvíjena. Ústí nad Labem / Dresden, v létě 2013 Kristina Kaiserová / Walter Schmitz

22


1. Spojenci a nepřátelé



Sasko v době napoleonské

Josef Matzerath

Sasko v době napoleonské „…přesto už v té době vyvstávaly předtuchy a zvěsti o blížícím se nepřátelském vpádu a v každém německém srdci už sílil nesouhlas se stále rostoucí domýšlivostí Napoleona Bonaparta.“1 Sedmnáctiletá Johanne Friederike (Jenny) svobodná paní von Friesen se zjara 1806 svěřila deníku, jak smýšlí o francouzském císaři. Saská šlechtična svou poznámkou předjala události, k nimž mělo dojít už v říjnu téhož roku. Tehdy totiž Sasko vstoupilo do konfliktu velmocí, které bojovaly o nadvládu v Evropě. Ačkoli Habsburkové* uzavřeli v roce 1805 v Bratislavě s Francouzi mír, konec napoleonských válek to nepřineslo. Přestože Napoleon u Slavkova 2. prosince 1812 zvítězil, k míru s Ruskem ani Anglií nedošlo.2 Pátá evropská velmoc, Prusko, se zatím držela spíš stranou. Po vítězství u Slavkova si Napoleon na pruském ministerském předsedovi Christianovi von Haugwitz vynutil smlouvu, podle níž mělo Prusko část vévodství Kleve na pravém břehu Rýna postoupit velkovévodství Berg, Neuchâtel Francii a Ansbach-Bayreuth Bavorsku. Kleve patřilo od roku 1614 k Braniborsku. Neuchâtel neboli Neuenburg náležel od roku 1707 Prusku. Knížectví Ansbach a Bayreuth spadala od roku 1792 pod pruskou správu. Jako odškodnění mělo Prusku připadnout Kurfiřství hannoverské. Hannoversko však bylo mateřskou zemí anglických králů. Kdyby to tak bývalo zůstalo, došlo by mezi Velkou Británií a Pruskem k nepřekonatelnému rozporu. Prusko sice Hannover nejdříve obsadilo, ale Napoleon během mírových jednání s Anglií nabídl, že Spojenému království zemi jako manévrovací prostor zase vrátí. Tím pro Prusko pohár přetekl. Jeho zprvu zdrženlivý král Bedřich Vilém III. se spojil s Ruskem a aktivizoval svého spojence saského kurfiřta. Pak ultimativně vyzval Francii, ať vyklidí jižní Německo.3 Dne 9. října 1806 vyhlásilo Prusko Francii válku. Už o pět dní později, 14. října, se odehrála dvojí bitva u Jeny a Auerstedtu. U Jeny Napoleon převahou 96 000 jednotek zdrtil prusko-saské vojsko o síle 53 000 mužů. O 25 km dále dosáhl u Auerstedtu překvapivého vítězství maršál Davout. 27 000 Francouzů tu čelilo zhruba 50 000 Prusům. 1 2

3

StA Leipzig, Grundherrschaft Rötha, Nr. 3966, Tagebuch der Johanne Friederike von Friesen, Bl. 213. Srvn. Wolfgang Burgdorf: Ein Weltbild verliert seine Welt. Der Untergang des Alten Reiches und die Generation 1806. München: Oldenbourg 2006, s. 99. K podmínkám mírové smlouvy srvn. Rudolfine Freiin von der Oer: Der Friede von Pressburg. Ein Beitrag zur Diplomatiegeschichte des Napoleonischen Zeitalters. Münster: Aschendorffsche Verlagsbuchhandlung 1965. Srvn. Dorit Körner: Sachsen und Preußen am Ende des Alten Reichs. In: Geschichte Sachsens im Zeitalter Napoleons. Vom Kurfürstentum zum Königreich 1791–1815. Ed. Guntram Martin/ Jochen Vötsch/ Peter Wiegand. Beucha: Sax-Verlag 2008, s. 69–81, zde s. 75.

25



Davout disponoval více než 1 300 vojáky na koních, zatímco pruská kavalerie čítala 8 800 mužů. Drtivou převahu mělo i pruské dělostřelectvo disponující více než 230 děly, zatímco francouzských děl bylo kolem 44.4

Jacques François Joseph Swebach-Desfontaines: Bitva u Jeny [nedatováno]

V politicko-diplomatické rovině zpětně vyvstává i otázka, co Saské kurfiřství přivedlo k tomu, že se společně s Pruskem postavilo Napoleonovi. Historiografie pokládá saského kurfiřta Bedřicha Augusta III. za člověka legalistického*a zastánce tradičního práva. Z tohoto hlediska muselo Hannoversko platit za vlastnictví Welfů* bez ohledu na to, je-li Jiří III. současně britským králem. Co tedy vedlo právověrného drážďanského panovníka k tomu, že poslal své jednotky proti Napoleonovi, aby zachránil Hannover pro Prusko? Ve starších příručkách k saským dějinám se k tomu dočteme, že Sasko táhlo „do boje bez nadšení, ale věrno ve zbrani“5.Tuto formulaci použil v roce1935 i historik Helmut Kretzschmar.

4

5

Srvn. Gerd Fesser: 1806 – Die Doppelschlacht bei Jena und Auerstedt. Jena: Bussert & Stadeler 2006; Holger Nowak/ Birgitt Hellmann/ Günther Queisser/ Gerd Fesser: Lexikon zur Schlacht von Jena und Auerstedt 1806. Personen, Ereignisse, Begriffe. Jena: Städtische Museen Jena 1996. Srvn. Hellmut Kretzschmar: Geschichte der Neuzeit seit der Mitte des 16. Jahrhunderts. Achter Teil. Vom alten Reich zum Deutschen Bund 1806–1866. In: Sächsische Geschichte. Werden und Wandlungen eines Deutschen Stammes und seiner Heimat im Rahmen der Deutschen Geschichte. Ed. Rudolf Kötzschke/ Hellmut Kretzschmar: Dresden: Heinrich 1935, Nachdruck Frankfurt am Main: Verlag Wolfgang Weidlich 1965, s. 299–320, zde s. 300.

26



Formulace z dvou novějších příruček k saským dějinám souvislosti spíše zamlžují, než by je objasňovaly. V „Dějinách Saska“ (Geschichte Sachsens), které ještě na sklonku NDR v roce 1989 vydal Karl Czok, se píše:6 Když Sasko vidělo, že je Rakousko a Habsburkové opustili a na myšlence říše trvá už jen samo, logicky se znovu opřelo o Prusko. To saský kurfiřstký stát v říjnu 1806 vehnalo do dějinného střetu s napoleonskou Francií na bojištích u Jeny a Auerstedtu. Podle toho by bylo nakonec vinou nespolehlivého císaře Františka II., že jeho věrné spojenecké Sasko bylo vehnáno do pruské náruče a společné zkázy. Z tohoto pohledu bylo Sasko obětí, která neměla na výběr. Reiner Groß ve svých „Dějinách Saska“ (Geschichte Sachsens), které v roce 2001 vydala Saská zemská centrála pro politické vzdělávání (Sächsische Landeszentrale für politische Bildung), píše: „Když Sasko vidělo, že je Rakousko a Habsburkové opustili a na myšlence říše trvá už jen samo, logicky se znovu opřelo o Prusko. To saský kurfiřstký stát v říjnu 1806 vehnalo do zásadního střetu s napoléonskou Francií na bojištích u Jeny a Auerstedtu.“7 Ve formulaci se změnil jen důraz na „napoleonskou“ a jedno přídavné jméno. Z „epochálního střetu“ s Napoleonem se stal „zásadní střet“. Groß tedy svůj vlastní text z Czokovy příručky skoro nezměnil, jen obezřetněji přistoupil k marxistické domněnce, že francouzská revoluce byla převratnou událostí světových dějin. Proč bojovalo Sasko s Pruskem proti Napoleonovi, zůstává stejně nezřetelné jako předtím. Alternativy se nezvažují. Přetrvává dojem, že na vině jsou Habsburkové. To v „Dějinách Saské země“ (Landesgeschichte Sachsens) Katrin Kellerové z roku 2002 se Habsburkům žádná vina nepřipisuje a aktivní role spíš připadá samotnému Saskému kurfiřství. Kellerová píše:8 Už v roce 1796 se [Sasko] ovšem podílelo na pruské severoněmecké neutralitě a proto doufalo, že lze válečnou hrozbu od země trvale odvrátit. Novou aktivitu pak kurfiřt i vláda projevili až v roce 1806, kdy se po rozpadu Staré říše spojili s Pruskem, aby ze zbylých území, jež nepatřila ani Rýnskému spolku*, ani Habsburg skému státu, v nástupnictví říše vytvořili Severoněmecký říšský svaz. V tom se opět

6 7 8

Srvn. Reiner Groß: Kurstaat und Königreich an der Schwelle zum Kapitalismus (1789–1830). In: Geschichte Sachsens. Ed. Karl Czok. Weimar: Hermann Böhlaus Nachfolger 1989, s. 297–331, zde s. 315. Srvn. Reiner Groß: Geschichte Sachsens. Leipzig: Edition Leipzig 2001, s. 181. Srvn. Katrin Keller: Landesgeschichte Sachsen. Stuttgart: Verlag Eugen Ulmer 2002, s. 160.

27



prakticky odrazilo přísné lpění na říšské myšlence. Přímým důsledkem tohoto spolku ovšem byla společná porážka saských a pruských jednotek u Jeny a Auerstedtu v říjnu 1806. Katrin Kellerová tak především poukazuje na dlouhodobé směřování saské politiky. Drážďany si chtěly zachovat neutralitu. Nechtěly se vměšovat do velké evropské roztržky. To je správná perspektiva, která ovšem ještě stále zcela nevysvětluje souvislosti. Saské kurfiřství potřebovalo jako středně velká mocnost silného partnera, o kterého by se mohlo opřít, aby mělo šanci v evropských konfliktech obstát. Proto se od poloviny devadesátých let devatenáctého století stále víc přiklánělo k Prusku. Král Bedřich Vilém III. byl totiž alespoň krátkodobě zárukou říšského uspořádání.* A to pro saského kurfiřta vždy představovalo stěžejní bod jeho politiky.9 Po zániku Staré říše se pruský král pokusil obhájit teritoriální celistvost Říše.10 Plány na ustavení Severoněmeckého svazu jako nástupce Staré říše ovšem popohánělo spíš Prusko než Sasko.11 Pod pruským vedením se měla spojit obsazená kurfiřství – Hannoverské, Hesenské a Saské.12 Saská vláda a kurfiřt opakovaně usilovali o právně legitimních možnostech, jak navázat na tradici. Ale k ničemu dalšímu než k obrannému paktu s Pruskem ochotní nebyli. Sasko usilovalo o ozbrojenou neutralitu, jež by mohla v nezbytném případě vojenskými prostředky „zabezpečit postavení severního Německa“. Dne 13. srpna 1806, tedy až po vzniku Rýnského spolku, jemuž dominovala Francie, sedm dní poté, co se František II. vzdal německé císařské koruny, a dva měsíce před bitvou u Jeny a Auerstedtu, sepsali tajní radové* v Drážďanech k nové situaci dobrozdání. Zpočátku spíš formálně zvažovali, nemá-li německou císařskou korunu převzít samotné Sasko. Ale drážďanský kabinet byl přece jen natolik realistický, že se nechtěl vystavovat „nezměrným obtížím“.13 Poté tajní radové projednali čtyři realistické možnosti. Zachovat si samostatnou neutralitu nedávalo velké naděje na úspěch. Kdyby Francie vyzvala k nějakému rozhodnutí, bez spojenců by Sasko nemohlo vojensky nijak zásadně oponovat. Nezabránilo by ani průchodu vojsk. Jednou možností proto 9 10 11 12

13

Srvn. Reiner Marcowitz: Finis Saxoniae? Frankreich und die sächsisch-polnische Frage auf dem Wiener Kongress 1814/15. In: Neues Archiv für sächsische Geschichte, sv. 68. 1997, s. 157–184, zde s. 162. Srvn. Körner, Sachsen und Preußen (viz pozn. 3), s. 74. Srvn. tamtéž, s. 74 Srvn. Karlheinz Blaschke: Von Jena 1806 nach Wien 1815. Sachsen zwischen Preußen und Napoleon. In: Umbruch im Schatten Napoleons. Die Schlachten von Jena und Auerstedt und ihre Folgen. Ed. Gerd Fesser/ Reinhard Jonscher. Jena: Bussert 1998, s. 143–156, zde s. 144. Srvn. Dorit Petschel: Sächsische Außenpolitik unter Friedrich August I. Zwischen Rétablissement, Rheinbund und Restauration. Köln/Weimar/Wien: Böhlau 2000, s. 276.

28



byl vstup do Rýnského spolku. Proti tomu se v Drážďanech ozývaly různé právní námitky. Takový postup totiž nenavazoval na tradici Staré říše.14 Reálně politicky si také spočítali, že podobný krok by Sasko uvrhl do závislosti na Francii. Na druhou stranu si tajní radové saského kurfiřta zcela zřetelně uvědomovali, jakou odměnu by země v takovém případě mohla očekávat. Jako člen Rýnského spolku by si drážďanský panovník býval mohl přisvojit území drobných duryňských knížat*. Kromě Wettinů ernestinské linie by tak z mapy zmizela panství Schwarzburgů, Reußů, Stollbergů, Schönburgů a Solmsů.15 Samotné Sasko by ovšem zároveň muselo odvádět kontribuce. Navíc by muselo poskytnout vojsko a účastnit se Napoleonových válek. To bylo lákavé tím méně, že by takový krok trvale popudil mocného pruského souseda. Ani do této kontroverzní hry se Drážďany nepustily. Další možnost představovalo připojení k Rakousku. Sasko koneckonců hraničilo s Čechami, jež patřily k habsburskému státu. Ale tajní radové byli i proti této cestě, protože – jak napsali – je ze zkušenosti známo, „že Saský dům neměl z těsnějšího spojenectví s Rakouskem nikdy skutečnou výhodu, nýbrž škody a bez užitku se vystavoval obrovským hrozbám.“ Po Slavkově byla habsburská říše jako ochránce beztak vyřízená. „Tolik ochabená moc tohoto domu,“ mínili tajní radové, ochrání „stěží tak sama sebe, o spojencích ani nemluvě“.16 Jako poslední východisko tak zbýval vlastně jen příklon k Prusku. Saští ministři svému kurfiřtovi přednesli, že pro spojení s Pruskem dokonce existuje tradovaný říšskoprávní základ, jelikož Sasko bylo už od roku 1614 v dědičném spojenectví s Kurfiřstvím brandenburským.17 To už pochopitelně nemělo vůbec žádnou konkrétní politickou cenu. Ale saského kurfiřta, který lpěl na tradici, patrně tento argument uklidnil. Když se pak koncem léta 1806 rozhořel mezi Pruskem a Napoleonem spor o Hannoversko, ocitlo se Sasko v ožehavé situaci i geograficky. Napoleonovy jednotky totiž stály ve Frankách. Kdyby se vydaly na Berlín a Prusko vytáhlo proti nim, vojska by se patrně střetla na saském území. Válku ve vlastní zemi Bedřich August III. ani jeho ministři nechtěli za žádných okolností připustit. Proto jednali s Berlínem o vojenské dohodě, podle níž se válka musí udržet mimo Sasko a zvláště mimo Drážďany.18 14 Srvn. Winfried Müller: Das Ende des Alten Reiches und die deutschen Terretorien: Sachsens Weg in den Rheinbund und zur Königskrone. In: Geschichte Sachsens im Zeitalter Napoleons. Vom Kurfürstentum zum Königreich 1791–1815. Ed. Guntram Martin/ Jochen Vötsch/ Peter Wiegand. Beucha: Sax-Verlag 2008, s. 54–68, zde s. 62n. 15 Srvn. Blaschke, Von Jena 1806 nach Wien (viz pozn. 12), s. 146. 16 Citováno podle Petschelové, Sächsische Außenpolitik (viz pozn. 13) s. 277. 17 Srvn. tamtéž, s. 277. 18 Srvn. tamtéž, s. 287. Též srvn. Körner, Sachsen und Preußen (viz pozn. 3), s. 73.

29



Za těchto podmínek povolal 12. září 1806 Bedřich August III. své jednotky a 1. října 1806 je bezvýhradně podřídil pruskému velení. V bitvě u Jeny a Auerstedtu se Sasko rozhodně jako „svedená nevinnost“19 neocitlo. Uvědomovalo si šance i rizika vlastní politiky a s tímto vědomím se přimklo k Prusku. Jeho podstatným cílem bylo uchránit vlastní zemi před přímým dopadem války. Prioritou zahraniční politiky bylo pokud možno uchránit vnitřní stav země. Máme-li tuto politiku pokládat za nepřiměřenou situaci, byla-li naivní a zpátečnická,20 jak se ve své dizertační práci o politice Bedřicha Augusta III. domnívá Dorit Petschelová, se zdá být nepodstatné. Něco takového platí snad jen v případě, Carl Christian Vogel von Vogelstein: Král kdy se za míru všech věcí pokládá bezoh- Bedřich August Saský, 1823 ledná hra velkých mocností. O tom, že by v měřítkách raného devatenáctého století smysl nějaké vlády spočíval jen v úsilí stále zvyšovat moc, lze pochybovat. Z pohledu panovníka té doby byly nejspíš sebeudržení a blaho země zcela rovnomocné s expanzivním růstem moci. V evropských dějinách rozhodně všechny pokusy o nadvládu ztroskotaly nejpozději na půli cesty. Proto se drážďanský kalkul rozhodně nejeví tak scestný. Saská linie sebeudržení v zásadě pokračovala i po bitvě u Jeny a Auerstedtu. Dne 15. října, tedy bezprostředně po ukončení válečných jednání, si Napoleon povolal saské důstojníky a zavázal si je přísahou, že nebudou proti Francii nadále bojovat.21 V příštích týdnech se Bedřich August III. vzdal, aby zůstal ušetřen francouzského dobyvačného protitahu. Ochotně totiž přistoupil na Napoleonovu nabídku, že Sasko nebude pokládáno za nepřátelský stát, nýbrž že vyhlásí neutralitu. Jak lze vyčíst z korespondence obou panovníků, kterou zahájili bezprostředně po bitvě u Jeny a Auer-

19 Körner, Sachsen und Preußen (viz pozn. 3), s. 76. 20 Srvn. Petschel, Sächsische Außenpolitik (viz pozn. 13), s. 285. 21 Srvn. Tim Blanning: Die Schlacht bei Jena 1806 – Hybris und Nemesis. In: Das Jahr 1806 im europäischen Kontext. Balance, Hegemonie und politische Kulturen. Ed. Andreas Klinger, Hans-Werner Hahn, Georg Schmidt. Köln/Weimar/Wien: Böhlau 2008, s. 85–99, zde s. 86nn. Ke kulturněhistorickému zařazení obrazu srvn. Klaus Lankheit: Von der napoleonischen Epoche zum Risorgimento. Studien zur italienischen Kunst des 19. Jahrhunderts. München: Bruckmann 1988, s. 68–83.

30



stedtu, saský kurfiřt se svou zemi snažil ochránit ještě před francouzskou nabídkou.22 Už 28. října 1806, tedy 14 dní po vojenském střetu, Bedřich August III. francouzského císaře žádal, aby mu „laskavě formálním prohlášením poskytl všeobecnou neutralitu“. Jako důvod kurfiřt ve stejném listu uváděl, že pro klid v zemi je nezbytné zachovat tento status, protože „vzhledem k současným okolnostem“23 by nebyl zaručen veřejný pořádek. Tato nová neutralita ovšem měla i svého hegemona: Napoleona. Francouzský ministr zahraničí Charles-Maurice de Talleyrand dal 6. listopadu 1806 saskému kurfiřtovi podmínku, že jeho země musí vstoupit do Rýnského spolku. Navíc mělo Sasko Francii napříště platit kontribuce ve výši 30 milionů liber a poskytnout velení Rýnského vojska 20 000 mužů.24 Dne 11. prosince 1806 uzavřela Francie se Saskem v Poznani mír, který tyto podmínky zakotvil. Ale Bedřich August III. od smlouvy neodešel úplně s prázdnou. Byl povýšen na krále.25 Takový vzestup wettinské dynastie* však příliš nadšení nevzbudil. Bedřich August si ani nedal zhotovit korunu. Až do roku 1918 se drážďanský dvůr nikdy nedal strhnout ke vzpomínkovým nebo výročním oslavám této události.26 Poznaňský mír z roku 1806 Sasku rovněž přislíbil Cottbus,27 který až dosud představoval pruskou enklávu v saské Dolní Lužici. Pro Saské kurfiřství je ještě významné, že v této době došlo k zrovnoprávnění římskokatolického vyznání s konfesí evangelicko-luteránskou. I to patřilo k podmínkám Poznaňského míru. V bitvě u Jeny a Auerstedtu padlo na 17 000 vojáků. Prchající byli drsným pronásledováním přinuceni ke kapitulaci. Napoleon pak se svými vojsky rychle postupoval na Berlín. Už 27. října vstoupil do pruského hlavního města. Z Berlína vyhlásil hospodářskou válku Anglii.28 Uzavřel anglickému zboží všechny pruské přístavy. Všechno anglické zboží v zemi bylo zabaveno. V důsledku toho se okamžitě rozbujelo 22 Srvn. Mein Herr Bruder … Napoleon und Friedrich August I. Der Briefwechsel des Kaisers der Franzosen mit dem König von Sachsen (1806–1813). Ed. Rudolf Jenak. Beucha: Sax-Verlag 2010, s. 15. 23 Tamtéž. 24 Srvn. Karl von Weber: Zur Geschichte Sachsens während der letzten drei Monate des Jahres 1806. In: Archiv für die Sächsische Geschichte, sv. 11. Ed. Karl von Weber. Leipzig: Verlag Bernhard Tauchnitz 1873, s. 1–31, zde s.18n. 25 Srvn. Müller, Das Ende des Alten Reiches (viz pozn. 14), s. 66. 26 Srvn. Josef Matzerath: Die sächsische Verfassung von 1831. In: Festveranstaltung: „175 Jahre sächsische Verfassung“ am 4. September 2006. Vyd. Sächsischen Landtag (Veranstaltungen des Sächsischen Landtags, sešit 35), s. 28n. K výročím wettinské vlády v 19. století srvn. Simone Mergen: Monarchiejubiläen im 19. Jahrhundert. Die Entdeckung des historischen Jubiläums für den monarchischen Kult in Sachsen und Bayern. Leipzig: Leipziger Universitätsverlag 2005, s. 21. 27 Během mírových jednání z Francií vzneslo Sasko řadu přání na rozšíření svého území. Seznam saského kurfiřta obsahoval například především Erfurt, Mühlhausen, Halberstadt a Cottbus. Srvn. Rudolf Jenak: Sachsen, der Rheinbund und die Exekution der Sachsen betreffenden Entscheidungen des Wiener Kongresses (1803–1816). Neustadt a. d. Aisch: Verlag PH. C. W. Schmidt 2005, s. 12. 28 Srvn. Hans-Werner Hahn: Die industrielle Revolution in Deutschland. München: Oldenbourg 2005, s. 11.

31



pašeráctví. Přesto blokáda do jisté míry zapůsobila. V roce 1808 poklesla cena anglické libry a na britských ostrovech došlo k hospodářské krizi. Kontinentální blokádou ovšem netrpěly jen ostrovy, nýbrž i francouzské hospodářství, protože byly narušeny francouzsko-britské obchodní vztahy. Napoleon proto od roku 1809 uděloval francouzským podnikům licence schvalující vývoz do Anglie a dovoz z ostrovů. To u francouzských spojenců přirozeně vyvolalo nespokojenost.29 Také Sasko kritizovalo kontinentální blokádu, protože zámořské i anglické zboží se zakrátko stalo nedostatkovým. I o tom se dočteme v deníku Johanny Friederiky svobodné paní von Friesen:30 Mnoho anglického zboží a dnes už i továrních výrobků se stalo nepostradatelnou potřebou. Díky tomu byl dovoz částečně obnoven. Obchod s těmito komoditami měl ale zůstat v rukou osob, které tím pověřili Francouzi, což obrovsky zvedlo ceny. Saské textilní řemeslo omezení a zdražení anglické bavlny citelně zasáhlo.31 I když se paní von Friesen zdražení anglických nití dotýkalo jen nepřímo, „nedostatek kávy a cukru, bez nichž už se nikdo neobejde“, se její domácnosti dotkl nemile.32 S obtížemi se potýkala i Napoleonova tažení. Po bitvě u Jeny a Auerstedtu se válečné dění posunulo dál na východ. Zimní tažení v západním a východním Prusku francouzskou armádu konfrontovalo s dosud neznámými problémy: musela se potýkat s deštěm, sněhem a blátem. Bytů bylo málo a špatných, protože země byla rozlehlá a řídce osídlená. Nerozhodná bitva u pruského Jílového (Preußisch-Eylau, dnesk Bagrationovsk, jižně od Královce) 8. února 1807 si vyžádala 25 000 mrtvých na straně Rusů a Prusů a 18 000 mezi Francouzi a jejich spojenci. V létě, 7. července 1807, uzavřel ruský car s Napoleonem Tylžský mír. Prusko ztratilo všechna území západně od Labe. Na jejich základě zřídil Napoleon svému bratru Jérômovi Království vestfálské.33 Prosazování kontinentální blokády ovšem Francii stálo stále víc sil. V roce 1807 Napoleon vojensky intervenoval v Portugalsku. Toto království patřilo ke starým spojencům Velké Británie. Lisabon se Francouzům ještě podařilo obsadit rychle. Ale portugalská královská rodina jim unikla a odjela do Brazílie. Francouzskou invazí na Pyrenejský

29 Srvn. Hans Schmidt: Napoleon I. (1799/1804–1814/15). In: Die Französischen Könige und Kaiser der Neuzeit 1498–1870, Ed. Peter Claus Hartmann, München: C.H. Beck 2006, s. 347n. 30 Deník svobodné paní von Friesen (viz pozn. 1), s. 225. 31 Srvn. Rainer Karlsch/Michael Schäfer: Wirtschaftsgeschichte Sachsens im Industriezeitalter. Leipzig: Ed. Leipzig 2006, s. 28. 32 Deník svobodné paní Friesen (viz pozn. 1), fol. 226. 33 K situaci po Tylžském míru srvn. Schmidt, Napoleon I. (viz pozn. 29), s. 348n.

32



poloostrov začalo nevypočitatelné dobrodružství, které značně přispělo k Napoleonově pádu. V březnu 1808 totiž došlo ve Španělsku k vnitropolitickému sporu, má-li se země přiklonit na francouzskou, nebo na britskou stranu. Profrancouzský král Karel IV. Španělský se musel vzdát trůnu ve prospěch svého syna Ferdinanda. Ten se ale chtěl přidat k Anglii.34 Napoleon proti tomu intervenoval. Znovu vyslal přes Pyreneje vojsko. Francouzské jednotky se proti španělské armádě rychle prosadily. Napoleon přinutil oba protivníky odstoupit z trůnu a 6. června 1808 vyhlásil španělským králem svého bratra Josepha. To po celé zemi vyvolalo vlnu protestů a vedlo k trvalým vojenským střetům. Tomuto typu vojenského konfliktu se říkalo „guerilla“: drobná válka. Při ní sice nedocházelo k velkým bitvám, protivníka ale soustavně drtily výpady samostatně operujících malých jednotek. Guerillová taktika vyvolala na francouzské straně brutální protiopatření. Přesto zůstal Pyrenejský poloostrov pro Napoleona neřešitelným problémem. V roce 1808 měl ve Španělsku 180 000 mužů. V prosinci pak znovu vytlačil anglické invazní jednotky z Portugalska.35 Pak ovšem v dubnu 1809 využilo situace znovu Rakousko a vyhlásilo Francii válku. Tento konflikt se přímo dotýkal i Saska, které jako člen Rýnského spolku muselo poskytnout vojsko. Na saském území se sice v tomto konfliktu odehrávaly jen vedlejší střety, ale potyčky při českých hranicích ho zasahovaly bezprostředně. Saští a čeští vojáci v nich proti sobě stáli jako nepřátelé. V jedné takové šarvátce utrpěl bratr Johanny Friederiky svobodné paní von Friesen smrtelná zranění. Jako saský dragoun měl zabezpečovat hraniční území mezi Saskem a Čechami, když ho 12. července, v den, kdy byl mezi Francií a Rakouskem vyhlášen klid zbraní, zasáhla kulka.36 Vojáci sice proti sobě museli stát a bojovat jako nepřátelé, ale jak se zdá, nebyla nálada v Sasku nikterak namířená proti Rakousku, nýbrž proti stávajícím poměrům. Ovzduší mezi obyvatelstvem mělo protifrancouzský nádech.37 Napoleonovi tentokrát trvalo až do podzimu, než se vojensky prosadil. Mezitím byl přerušen mír s Ruskem. Car se totiž od konce roku 1810 zdráhal nadále podílet na kontinentální blokádě. Napoleonovi bylo předem jasné, že válka s Ruskem nebude procházka růžovým sadem. Věděl to už od zimního tažení v roce 1806/7, kdy pronikl až do východního Pruska. Proto tažení proti carovi velmi pečlivě připravoval. V roce 1812 čítalo celkové Napoleonovo vojsko 1,1 milionu mužů ve zbrani. Invazi do Ruska zahájil s armádou o 560 000 mužích. Jen polovina z nich pocházela z Francie, 34 35 36 37

K Napoleonově intervenci na Pyrenejském poloostrově srvn. tamtéž, s. 349–351. Srvn. tamtéž, s. 352. Deník svobodné paní Friesen (viz pozn. 1), fol. 222. Srvn. Roman Töppel: Die Sachsen und Napoleon. Ein Stimmungsbild 1806–1813. Köln/Weimar/Wien: Böhlau 2008, s. 115nn.

33



druhá polovina ze Španělska, Německa, Polska a Itálie. Sasko poskytlo kontingent 21 000 mužů. Této armádě se sice 15. září podařilo proniknout až do Moskvy, ale město bylo vypálené. Tady Grande Armée přezimovat nemohla. O míru car jednat nechtěl. Napoleon v Moskvě přesto zůstal až do 19. října.38 Teprve pak se dal na ústup. Jen třetinu cesty mezi Moskvou a Varšavou se dařilo udržet útvary semknuté. Musely se potýkat s deštěm, sněhem a blátem. Hlad a žízeň způsobovaly slabost a vyvolávaly nemoce. Na prchající dotírali ozbrojení rolníci, kozáci a ruská armáda. Z 560 000 mužů francouzské armády jich do Královce (Königsberg) jakž takž spořádaně dorazilo 10 000. Dalších 40 000 se trousilo postupně. 100 000 padlo do ruského zajetí. Zbytek, přes 400 000 lidí, zemřelo. Sám Napoleon vojsko opustil 5. prosince, protože se v Paříži rozšířila zpráva, že zemřel. Pak se vytvořila provizorní vláda. Napoleon proto spěchal do francouzské metropole, aby své postavení zachránil alespoň tam.39 Přesto se pořádek, který Evropě Napoleon vnutil, začal otřásat. V Prusku a na územích severního Německa vzplála protifrancouzská, národně naladěná revolta. Pod dojmem prohrané války a cizí nadvlády se pojem národa vtělil do významu národního státu. A tím do odmítavého postoje k jakékoli cizí nadvládě.40 V Rakousku a zemích Rýnského spolku tento klíčící nacionalismus nenacházel takovou živnou půdu. Theodor Körner, básník a dramatik narozený v Drážďanech, který měl od léta 1812 angažmá ve vídeňském Burgtheatru, přesto vyzýval národy, aby vojensky povstaly proti Napoleonově nadvládě. „To není válka, již znají koruny, / toto je křížová výprava, svatá válka,“41 napsal. Vlády a vládci zúčastněných států také národní vášeň neprojevovali.42 Nejdřív se Napoleonovi v roce 1813 podařilo dát znovu dohromady vojsko o síle 450 000 mužů. Jeho protivníci, Rusko, Anglie a Prusko, ale neuzavřeli v polovině června 1813 koalici ani tak proti Francii, nýbrž spíš proto, aby v Evropě opět nastolili rovnováhu. To jejich mocenským zájmům odpovídalo lépe než Napoleonova hegemonie. Sasko se protinapoleonská koalice do svazku zapojit nepokusila. Prusko a Rusko totiž smlouvou z Kalisze dospěly k dohodě, která Prusku umožnila Sasko anektovat. Proto se saský král znovu přiklonil k Rakousku a zároveň se byl ochoten připojit i ke spojencům Rusku, Anglii a Prusku.43 V tomto konfliktu se 38 39 40 41

K Napoleonovu ruskému tažení srvn. Schmidt, Napoleon I. (viz pozn. 29), s. 357–359. Srvn. tamtéž., s. 359. Srvn. Wolfgang Schmale: Geschichte Frankreichs. Stuttgart: Ulmer 2000, s. 323. Tyto verše pocházejí z básnické sbírky Lyra a meč (Leyer und Schwert). V básni „Výzva“ (Aufruf ) eodor Körner vyzýval německý národ, aby se postavil francouzskému poručnictví. Srvn. eodor Körner: Leyer und Schwerdt. Von dem Vater des Dichters verwaltete Ausgabe. Wien: 1814, s. 40–42, zde s. 40. 42 Srvn. Schmidt, Napoleon I. (viz pozn. 29), s. 359n. 43 Srvn. Kretzschmar, Vom alten Reich zum Deutschen Bund (viz pozn. 5), s. 304. Srvn. také Blaschke, Von Jena 1806 nach Wien (viz pozn. 12), s. 147n.

34



Sasko stalo ústředním bojištěm roku. Na jaře 1913 napřed Napoleon zvítězil v bitvě u Großgörschenu, resp. Lützenu, potom u Budyšína a 26. srpna 1813 obstál v bitvě u Drážďan. Válečné hrůzy roku 1813 zažil ve svém míšeňském rodišti i patnáctiletý Curt Robert svobodný pán von Welck.44 Jeho deník dokládá, jak moc každodennost války pronikala do vědomí dospívajícího. První záznam o francouzských jednotkách pochází z 12. března 1813. Welck se od sedmi ráno do sedmi večer bifloval latinu, angličtinu, francouzštinu, dějepis a geometrii, cvičil na klavír, znovu se učil latinu a řečtinu, resp. se na ně připravoval. Potom v deníku stojí, že do Míšně přišli Francouzi. Ubytovali se po celém městě a Welck píše:45 Ještě večer bylo rozhodnuto, že se spálí mosty, přesto jsme ulehli. Ve ¾ 12 h[odin] nás vzbudili a šli jsme také dolů k Trübsche46, kde bylo velmi mnoho lidí. Naskytl se nám strašlivý, ale velkolepý pohled: noc byla docela klidná, ani lístek se nepohnul, měsíc trochu svítil, především pád obou [mostních] oblouků skýtal jakousi zvlášť krásnou podívanou. – O ½ 2 h[odin] už po ohni nebylo památky a nedošlo k sebemenší další škodě. Daleko dole ještě plavaly hořící oblouky. – Ulehli jsme. Druhý den ráno ještě před sedmou už byli všichni Francouzi zase na nohou a odtáhli z Míšně. „Byl to příšerný lomoz a srocení“, zapsal si Welck do deníku. Už následující den, 13. března 1813, si poznamenal: „Po celém protějším břehu brousí kozáci.“47 Labe však zatím nepřekročili. K tomu došlo až 27. března 1813. Robert von Welck nejdřív na procházce narazil na skupinu asi osmdesáti ruských hulánů. Vojáci si nechali „z města nosit kořalku a chléb, ale pak zase odjeli“. Když von Welck se svými společníky sešli zpátky do města, všimli si, že u břehu Labe přistávají kozáci. „Kozáci seděli ve člunech a koně plavali za nimi,“ poznamenal si do deníku. 48 Ale i tyto jednotky odtáhly bez vážnějších výstřelků nebo vojenských akcí zase dál. Nečekanou stránku válečného dění zato dokládá zápis z 21. října 1813, kdy si Welk zapsal: „Koupil jsem šíp, který dnes nějaký Baškir vystřelil na Francouze.“ O dva dny později přitáhli cizokrajní bojovníci, totiž Baškirové a Kirgkizové, do Míšně a svými 44 K utváření šlechtického uvědomění na příkladu Curta Roberta von Welck srvn. Josef Matzerath: „Während wir aßen kam der Kaiser“: Konstanz oder Bedeutungswandel des Adels zwischen 1805/6 und 1813? In: Zäsuren und Kontinuitäten im Schatten Napoleons. Eine Annäherung an die Gebiete des heutigen Sachsen und Tschechien zwischen 1805/06 und 1813. Ed. Oliver Benjamin Hemmerle/ Ulrike Brummert. Hamburg: Verlag Dr. Kovač 2010, s. 25–35. 45 HStA Dresden, Grundherrschaft Radibor, Familiennachlass v. Welck, Curt Robert v. Welck, sv. 1, unfoliert, deník z 12. března 1813. 46 Říčka Triebisch ustí u Míšně do Labe. 47 Welckův deník z 13. března 1813 (viz pozn. 45). 48 Tamtéž, 27. března 1813.

35



Smutné pozůstatky míšeňského mostu, kresba vznikla po 12: březnu 1813, kdy byl most na rozkaz maršála Dareusta spálen, 1813

kušemi hnali Francouze. Podle Welckova deníku „velmi mnoho Francouzů zajali ještě v ulicích [Míšně]“.49 Tato pasáž tvoří přechod k válečným útrapám, které patnáctiletý mladík v deníku vylíčil. Ještě v ten den večer, kdy se v Míšni objevili bojovníci s kušemi a šípy, vydal podle Welcka ruský velitel rozkaz vyzdobit město a provolávat slávu ruskému císaři Alexandrovi. Současně se v Míšni rozšířila zpráva, že se saský král v bitvě národů u Lipska – jak píše von Welck –„nechal zajmout“.50 O bitvě národů a spoustě padlých se v deníku nepíše nic. Ale v Míšni se bojovalo už před tímto obrovským krveprolitím. Koncem září 1813 docházelo přes Labe k přestřelkám francouzských a ruských, resp. pruských děl, po nichž vzplály míšeňské budovy i části vesnice Cölln na pravém břehu řeky. Dne 2. října 1813 Welck píše, že „Broschwitz51 ... dočista vyplenili, rozbili a vybrali ruští myslivci“. Majitelova syna Friedricha von Berlepsch přitom „úplně odrbali“, takže prchl ve venkovanském obleku k rodině Welckových do Míšně.52 49 50 51 52

Tamtéž, 21. října 1813. Tamtéž, 21. října 1813. Proschwitz byla rytířská usedlost ležící proti Míšni. Welckův deník z 2. října 1813 (viz pozn. 45).

36



6. října táhl Míšní jeden francouzský regiment za druhým. Robert von Welck sice v ten den šel do šlechtické školy svaté Afry, ale pro neustálý proud procházejících vojáků se skoro neučilo. Vojáci s sebou hnali i uloupená stáda dobytka. Robert von Welck ve škole v těchto dnech mimo jiné četl a překládal Hamleta. V neděli 10. října 1813 se deníkové záznamy o školní látce zvláštním způsobem překrývají s poznámkami o válečném dění:53 Ráno jsem překládal monolog z Hamleta to be or not to be. Pak jsem až k polednímu kreslil. Po obědě jsem šel s matkou a Carolinou54 na hodinu etiky. Pak jsme jeli s Viethem na koních po Leipziger Straße, kde leželo velmi mnoho mrtvých koní – a lidí. Od Míšně po Rebock55 se jich napočítá 30, tedy Francouzů, kteří zemřeli vyčerpáním. – Hrál jsem na csakan56 a dělal francouzštinu. Večer jsme všichni hráli s H[einrichem] Fiedlerem57 stolní hru. Robert von Welck se nakonec stal svědkem válečného zločinu: Od srpna 1813 byl v míšeňském katedrále zřízen francouzský lazaret. Dne 13. října 1813 si Welck zapsal: „Všechny nemocné nalodili, ale Rusové je postříleli a ty, kdo se snažili uprchnout na břeh, do mrtě pobili rakouští husaři.“58 O pět dní později deník informuje: „Po obědě jsme se šli s dámami a Viethem projít do klášterní zahrady, kde leží ještě nepochovaní Francouzi. – Celé odpoledne a večer jsem psal verše, jež jsou strašlivě těžké.“59 Válka Míšní spíš procházela, než že by trvale určovala každodenní život Roberta von Welck. Ale když se válečný kolos valil městem, zakusil ho i patnáctiletý Robert způsobem, který ho nemohl nechat chladným. Viděl cizokrajné vojáky a 7. října 1813 sledoval, jak kolem jeho otcovského domu projíždí na koni Napoleon.60 Robert von Welck zakusil nebezpečné situace i válečné ničení. Smrt a lidská bída se kolem něj přehnaly v bezprostřední blízkosti. „Pracovalo se opravdu těžko,“ zapsal si 27. září 1813, „protože je pořád něco.“61

53 Welckův deník z 10. října 1813 (viz pozn. 45). 54 Dívka z míšeňské společnosti, zhruba stejného věku s Robertem von Welck, již deník uvádí výhradně křestním jménem. 55 Rehbock je kopec ležící za Míšní po proudu na levém břehu Labe. 56 Csakan je maďarský druh zobcové flétny. 57 Heinrich Ferdinand Gottlob Fiedler (1793–[neznámo]) byl synem faráře a navštěvoval míšeňskou šlechtickou školu svaté Afry. Srvn. Afraner Album. Verzeichnis sämmtlicher Schüler der Königlichen Landesschule zu Meißen von 1543 bis 1875, Meißen 1876, s. 413. 58 Welckův deník z 13. října 1813 (viz pozn. 45). 59 Tamtéž, 18. října 1813. 60 Srvn. Matzerath, „Während wir aßen kam der Kaiser“ (viz pozn. 44), s. 35. 61 Welckův deník ze 27. září 1813 (viz pozn. 45).

37



Rozhodující bitvu roku 1813 Napoleon na lipských pláních prohrál. Tato takzvaná bitva národů zuřila od 16. do 18. října 1813.62 Protože Sasko do bojů vstoupilo po Napoleonově boku a jeho jednotky změnily stranu až v průběhu bitvy, jednali s nimi spojenci posléze jako s poraženým protivníkem. Sasko pak nějakou dobu bylo pod ruskou a později pod pruskou správou. Na Vídeňském kongresu si ho pak jen díky zásahu Rakouska, Anglie a Francie Prusko nepřičlenilo úplně. Přesto se Saské království muselo vzdát více než poloviny svého území se zhruba polovinou veškerého obyvatelstva.63

Glosář Drobná knížata: Zeměpáni menších vládních území | Habsburkové: Evropská dynastie Habsburků vládla několik století ze svého mateřského Rakouska na císařském trůně Svaté říši římské národa německého | Legalistický: zkostnatěle lpící na paragrafech a předpisech | Velfové: německý šlechtický rod, vládnoucí v 19. století Velké Británii i Kurfiřství a později Království hannoverskému | Rýnský spolek: Státní svazek německých knížectví (mimo jiné i Saska), založený v době Napoleonovy mocenské převahy v roce 1806 | Říšské uspořádání: Ustanovení vestfálského míru z roku 1648 týkající se říšských území, územní svrchovanosti (Landeshoheit) a konfesního uspořádání bylo považováno za neformální ústavu německé říše. Platilo až do rozpadu Svaté římské říše národa německého v roce 1806 | Tajná rada: Kolegium radů podléhající zeměpánovi, které většinou sloužilo jako poradní orgán ve státních záležitostech | Wettinové: Německý šlechtický rod, který od roku 1806 vládl Království saskému.

62 K bitvě národů u Lipska srvn. Katrin Keller: Die Völkerschlacht bei Leipzig. In: Europäische Erinnerungsorte-2: Das Haus Europa. Ed. Pim de Boer/ Heinz Duchhardt/ Georg Kreis/ Wolfgang Schmale. Müchen: Oldenbourg 2012, s. 421–430. Jan N. Lorenzen: 1813 – Die Völkerschlacht bei Leipzig. In: Die großen Schlachten. Mythen, Menschen, Schicksale. Ed. Dems. Frankfurt: Campus Verlag 2006, s. 101–140. 63 K teritoriálnímu rozšiřování Saska srvn. Karlheinz Blaschke: Die Ausbreitung des Staates in Sachsen und der Ausbau seiner räumlichen Verwaltungsbezirke, In: Blätter für Deutsche Landesgeschichte 91 (1954), s. 74–109; Tentýž. Königreich Sachsen und thüringische Staaten, In: Deutsche Verwaltungsgeschichte. Ed. Kurt G.A. Jeserich/ Hans Pohl/ Georg-Christoph v. Unruh (Hg.): sv. 2, s. 608–645; omas Klein: Kursachsen. In: Tamtéž, sv. 1, s. 803–843; omas Klein: Grundriß der deutschen Verwaltungsgeschichte 1815–1945, sv. 6: Provinz Sachsen, sv. 14, Sachsen, sv. 15, üringen, Marburg 1975, 1982 a 1983.

38


Sasko mezi Pruskem a Rakouskem v roce 1866

Josef Matzerath

Sasko mezi Pruskem a Rakouskem v roce 1866 Když se Napoleon v roce 1813 setkal v Drážďanech s Metternichem, řekl mu:1 Vaši panovníci, zrození na trůně, mohou utrpět dvacetkrát porážku, a přesto se pokaždé vrátí do svých rezidencí. To já, syn štěstěny, nemohu. Má vláda nepřečká den, kdy pozbudu síly, a proto přestanu budit děs.“ Podobný návrat po vojenské porážce se odehrál po německo-německé válce v Sasku. Saský král Jan se dokonce dočkal triumfálního přijetí, ačkoli se napříště musel ubírat úplně jinou cestou, než jakou chtěl vší silou prosadit. Už v prvních měsících roku 1866 se v Sasku šířilo očekávání, že nadcházející události budou mít pro zemi rozhodující význam.2 Hrozilo, že se prusko-rakouský dualismus zvrtne ve vojenský střet. V Drážďanech proto 26. května 1866 zasedl mimořádný zemský sněm, aby odsouhlasil saskou vojenskou účast a válečné kredity. Král Jan zastupitele už ve své trůnní řeči připravil na to, co vedení země od obou komor očekává. Ve slavnostním proslovu 28. května 1866 na zámku v Drážďanech řekl: „Shromáždil jsem vás kolem sebe v této osudové době, kdy spory německých velmocí hrozí Německu krvavým vnitřním bojem.“3 „Úkolem nezúčastněných států Německa“ podle něj nemohlo být, že se „přikloní k jedné ze stran konfliktu“. Než aby bojovalo za Rakousko nebo Prusko, musí prý Sasko spíš s ostatními německými středními státy usilovat „o udržení zemského míru v duchu spolkové ústavy“ a ve „sporných otázkách dospět k rozhodnutí dle spolkového práva“.4 Jak král Jan dále naznačil, Prusko už Sasku hrozilo vojenskými opatřeními za to, že země podnikla první kroky k mobilizaci.5 Král ovšem znovu výslovně zdůraznil, že saská „branná síla bude beze zbytku k dispozici [Německénu] Spolku“ a nikoli 1 2

3 4 5

Citováno podle: Elisabeth Fehrenbach: Vom Ancien Régime zum Wiener Kongress. München: Oldenbourg 2008, s. 128. Srvn. Hellmut Kretzschmar: Geschichte der Neuzeit seit der Mitte des 16. Jahrhunderts. Achter Teil. Vom alten Reich zum Deutschen Bund 1806–1866. In: Sächsische Geschichte. Werden und Wandlungen eines Deutschen Stammes und seiner Heimat im Rahmen der Deutschen Geschichte. Ed. Rudolf Kötzschke/ Hellmut Kretzschmar: Frankfurt am Main: Verlag Wolfgang Weidlich 1965, s. 341–361, zde s. 358. Mittheilungen über die Verhandlungen des außerordentlichen Landtags im Königreich Sachsen während des Jahres 1866. Dresden: Teubner 1866, č. 1, s. 7. Tamtéž. Srvn. Kretzschmar, Geschichte der Neuzeit (viz pozn. 2), s. 359.

39



například Rakousku. Monarcha oznámil, že „požádal“ Německý spolek „ve smířlivém a pokojném smyslu o zprostředkování“. Ale prý „zároveň také povolal své vojsko do zbraně, aby nás nemohl překvapit žádný nepředvídaný útok. Protože i méně mocný by pozbyl cti, kdyby neoprávněným výhružkám nečelil s mužnou odvahou.“6 To bylo vyznání virilní militance, silového válečnického postoje. Jan si totiž pohrával se stereotypem utiskovaného menšího. Zachází-li se s někým podlým způsobem, smí se bránit i proti velkému protivníkovi. Tato analogie natolik zjednodušuje diplomatické a strategické procesy, jako by ve válce mezi státy šlo o rvačku někde na hřišti. Saský odboj proti silnému Prusku se tak má jevit jako Král Jan Saský, kolem roku 1870. oprávněný. Že tady nešlo o rvačky, nýbrž o válku, která si vyžádá mnoho mrtvých, Janova rétorika potlačila. Podle informací zveřejněného protokolu přijali členové zemského sněmu a přítomná dvorní společnost Janovu řeč nezvykle dobře. Doslovný záznam kvitoval: „dlouho trvající potlesk“. Na slavnostech zahájení zemského sněmu se obvykle netleskalo. Jednotlivé komory parlamentu řečníkům neaplaudovaly ani na plenárních zasedáních.7 Saský vládce se pak ještě přiznal k tomu, že chce na pruský návrh přisoupit k reformě spolkové ústavy.8 Že je „radostně připraven napomoci reformě spolkové ústavy, která bude odpovídat skutečným potřebám Německa a která ožije právní cestou a za účasti zástupců národa.“9 Tato deklarace ochoty přistoupit na německý 6 7

8

Mittheilungen (viz pozn. 3), s. 7. Srvn. Josef Matzerath: Krieg oder Parlament. Ein verdecktes Vabanquespiel von Monarch und Regierung. In: Aspekte sächsischer Landtagsgeschichte. Formierungen und Brüche des Zweikammerparlaments (1833–1868). Ed. tentýž Dresden: Sächsischer Landtag 2007, s. 98–103, zde s. 98. 9. dubna 1866 vzneslo Prusko žádost o reformu Německého spolku. Návrh počítal se svoláním německého parlamentu zvoleného podle přímého a všeobecného volebního práva. Srvn. Jonas Flöter: Beust und die Reform des Deutschen Bundes 1850–1866. Sächsisch-mittelstaatliche Koalitionspolitik im Kontext der deutschen Frage. Köln/Weimar/Wien: Böhlau 2001, s. 474nn. K tomu srvn. Winfried Baumgart: Bismarck und der deutsche Krieg 1866. Im Lichte der Edition von Band 7 der „Auswärtigen Politik Preußens“. In: Historische Mitteilungen 20 (2007), s. 93–115, zde s. 101n. Též srvn. Kretzschmar, Geschichte der Neuzeit (viz pozn. 2), s. 359.

40



parlament složený z představitelů lidu, dokonce vyvolala hlasitý potlesk. Lidé kolem krále měli k liberálním či dokonce demokratickým společenským konceptům spíš daleko.10 Myšlenka německého národního státu přesto očividně všechny přítomné nadchla. Proto vyvstává otázka, jaký typ národního státu si saští konzervativci a tradicionalisté v souvislosti s Německem představovali. Z jejich pohledu mohlo jít zcela nepochybně jen o monarchii. Možná si představovali něco jako „Spojené státy německé“.11 Měl vzniknout útvar, v němž by žádný z drobných knížat* nebo snad dokonce saský král nepřišel o své skutečné místo. V každém případě měl tento německý spolkový stát vzniknout svobodně a ne následkem války pod patronátem Pruska nebo Rakouska. Protože Janova vize německého národního státu zůstala dostatečně mlhavá, mohli nad ní na konci května 1866 při zahájení zemského sněmu zaníceně plesat všichni přítomní. V opojné atmosféře nenechal saský král nikoho na pochybách, co od zemského sněmu žádá. „Pánům stavům“ ve své trůnní řeči připomněl jejich „osvědčený patriotický smysl“ a očekával, že jeho vládě odsouhlasí „finanční zmocnění, jaká si stav věcí“12 žádá. Králova výzva nevyzněla v obou komorách saského zemského sněmu naprázdno. Ve stejném tónu jako Jan zahájil téhož 28. května 1866 první veřejné jednání dolní sněmovny i předseda druhé komory Daniel Ferdinand Ludwig Haberkorn:13 Pánové! Mimořádný sněm se svolává jen v naléhavých záležitostech, a že současná politická konstelace opravňuje ke zvolání ,Vlast ohrožena!‘ dokládají válečná opatření, k nimž se přistupuje u [nás] i kolem nás. Podle Haberkorna vázl obchod a lidé trpěli strachem, že „vypukne bratrovražedná válka“. Vláda prý v této situaci chce „vyslyšet hlas země“. Osobně pak předseda druhé komory vyslovil přání, aby se „podařilo zachovat mír, aniž by byla dotčena německá a saská čest a zájmy“. Strany sporu by si měly „i nadále uvědomovat svou těžkou zod-

9 Mittheilungen (viz pozn. 3), s. 7. 10 K jakému světonázorovému směru měli členové obou komor zemského sněmu blízko, nelze na základě volebního práva přesně postihnout. Na základě převraných roků dějin zemského sněmu 1848 a 1850 lze ovšem usuzovat na vysoký podíl konzervativních monarchistů. Srvn. Josef Matzerath/Uwe Ulrich Jäschke: Aspekte sächsischer Landtagsgeschichte. Die Mitglieder und Wahlbezirke der sächsischen Landtage (1833 bis 1952). Teil I und III: 1833– 1918, Dresden 2011. 11 K myšlence takového státního útvaru srvn. Otto Meißner: Die Vereinigten Staaten von Deutschland und ihr Verhältnis zu Europa. Hamburg: nakl. neuveden 1860. 12 Mittheilungen (viz pozn. 3), s. 7. 13 Mittheilungen über die Verhandlungen des außerordentlichen Landtags im Königreich Sachsen während des Jahres 1866. Dresden: Teubner 1866, II. Kammer, č. 1, s. 1.

41



povědnost před Bohem i před lidmi, kterou nese ten, kdo bezdůvodně způsobí krveprolití a hrůzy bratrovražedné války.“14 Král Jan a saská vláda se ovšem už dávno rozhodli, na kterou stranu se v nadcházející vojenské konfrontaci přikloní. Hodlali se přidat k Rakousku, a buď se společně s Bavorskem uchýlit k ozbrojenému odporu, nebo se s armádou před silnějšími pruskými jednotkami stáhnout na habsburské území. Aliance s Pruskem by se proti vůli krále a vlády uskutečnit nemohla.15 Dne 24. března 1866 se Prusko královskou depeší Saska otázalo, zda by ho v případě rakouského útoku podpořilo. Drážďanská odpověď Berlínu odkazovala na Německá spolková akta* z roku 1815. V nich se státy Německého Ludwig Haberkorn, před rokem 1873. spolku zavázaly, že „se nebudou pod žádnou záminkou vojensky navzájem napadat a ani své spory řešit násilím, nýbrž že je budou přednášet spolkovému sněmu.“16 Navzdory této právní situaci byly saské šance na zachování neutrality, už pro zeměpisnou polohu mezi oběma velmocemi, omezené. Saská armáda v té době začala nakupovat koně a předčasně povolávala rekruty. Pruská vláda tento krok chápala zcela správně jako známku nadcházejícího příklonu k Rakousku. Berlín proto žádal, aby v Sasku zbrojení zastavili, a v opačném případě zemi pohrozil vojenskými akcemi. Koncem května, kdy se sešel saský zemský sněm, předložila vláda parlamentu žádost, jež zamlčovala, že podporu saského vojska žádá i rakouská vláda. Král a vláda tak mohli tvrdit, že saská mobilizace* je čistě obranná. A že Prusko toto opatření jen svévolně vykládá jako přípravu agrese. Že si severní soused hledá záminku, aby mohl sám podnikat vojenské akce proti Sasku.17

14 Tamtéž, s. 1. 15 Srvn. Andreas Neemann: Landtag und Politik in der Reaktionszeit. Sachsen 1849/50 bis 1866 (Beiträge zur Geschichte des Parlamentarismus und der politischen Parteien 126). Düsseldorf: Droste 2000, s. 482. Též Kretzschmar, Geschichte der Neuzeit (viz pozn. 2), s. 358. 16 Protokoly německého spolkového sněmu, třetí svazek, první sešit. Frankfurt a. M.: Verlag der Andreäischen Buchhandlung 1817, s. 41. 17 Srvn. Neemann, Landtag und Politik (viz pozn. 15), s. 482.

42



Bez plánů na spojenectví s habsburskou velmocí se pak konflikt mezi Drážďanami a Berlínem jevil jako pokus o špatně maskovaný pokus o nadvládu. Saská vláda v parlamentu prohlásila, že podléhá18 nevyhnutelné povinnosti [...] udělat všechno, co musí malý stát učinit proti výhrůžkám silnějšího souseda, aby obhájil svou čest, zachránil svou armádu a tak pokud možno ochránil a uhájil zájmy země. A k tomu že potřebuje jednorázový mimořádný výdaj ve výši 4,65 milionu tolaru. Když se druhá komora zemského sněmu 5. června 1866 radila, zda tyto válečné náklady schválí, k přání vlády se připojila finanční deputace* dolní sněmovny. Názory finanční deputace plénu přednesl jako referent liberálně smýšlející obchodník z Plavna (Plauen), poslanec Franz August Mammen. Vysvětlil, že podle názoru výboru mají peníze „sloužit jen k tomu, aby se bez jakékoli jednostranné stranickosti hájily zájmy Saska a celé německé vlasti.“19 Pro tento účelový závazek se finanční deputace znovu zpětně ujistila u vlády a královští komisaři, kteří jednání s parlamentem vedli, znovu vypověděli, že už trůnní řeč se jednoznačně přihlásila k neutrálnímu postavení Saska. Zástupci vlády přítomné navíc ujistili, že „vláda se v současnosti ani do budoucna nehodlá jednostranně přiklonit k žádné straně konfliktu.“ Mammen pak shrnul, že tato informace státních špiček je tak „pevná a pádná, že nenechává žádný prostor obavám, že by se saská vláda v případě války jednostranně přiklonila na stranu Rakouska“.20 Poté Mammen definoval ekonomické zájmy země:21 O rakouském lidu Sasko smýšlí co nejpřátelštěji a nejpřívětivěji; ani na okamžik však nelze zpochybnit, že jeho duchovní a hmotné zájmy jsou nerozlučně spjaty s lidem pruským. Bylo by zločinem chtít zatnout sekyru do stromu, jehož plody až dosud patřily k tomu nejlepšímu, co kdy lidu poskytl spolek německých vlád. Kdo rozbije [německý] Celní spolek, zničí blahobyt a veškerý hospodářský vývoj všech států, které k němu náleží. Podle toho bylo saské hospodářství existenčně odkázané na Německý celní spolek, jemuž vévodilo Prusko. K odvrácení hrozící války mezi Pruskem a Rakouskem vedla 18 Mittheilungen über die Verhandlungen des außerordentlichen Landtags im Königreich Sachsen während des Jahres 1866. Dresden: Teubner 1866, II. Kammer, č. 4, s. 21. 19 Tamtéž, s. 23. 20 Tamtéž. 21 Tamtéž.

43



podle názoru deputace zemského sněmu, za niž Mammen hovořil, už jen jedna možná cesta: „rychle svolat německý parlament“.22 Protože, vysvětloval Mammen, je zcela zřejmé, že pruská „vláda, která žije v neshodě s lidem vlastní země, z žádného hlediska nejedná ve smyslu značné většiny pruského lidu“. Proto podle Mammenova názoru měli rychle nastoupit legitimní představitelé lidu všech německých států. Jen ti mohli zastavit mocenské touhy především pruské vlády, které hrozily konfliktem. Celému Německu podle něj hrozily hospodářsky nedozírné škody. Proto Mammen jménem finanční deputace druhé komoře navrhl, aby saský zemský sněm na vládě žádal rázný zákrok ve prospěch „voleb do německého parlamentu na základě všeobecné a přímé volby v celém Německu“.23 Protože jde o velmi naléhavou záležitost, pokračoval Mammen, mělo by se volit podle říšského volebního zákona, schváleného 27. března 1849 Frankfurtským sněmem. Volby měly proběhnout ještě v červnu 1866 a parlament všech německých zemí by se měl sejít v co nejkratší době.24 Tento plán tedy počítal s tím, že pokud by se k volbám povolali všichni dospělí muži Německa, mohla by vzniknout národní dynamika. Většina německých mužů dosud v důsledku volebního cenzu volit nesměla. Cílem bylo rozdmýchat povznesenou atmosféru nacionálního cítění, která by zabránila válce mezi Rakouskem a Pruskem. Pruský kancléř Otto hrabě von Bismarck se už všeobecným volební právem pro dospělé muže oháněl. Demokraticky rovnostářskými emocemi si Prusko chtělo naklonit společnost.25 Pruský militarismus totiž v německé veřejnosti vyvolával značnou nevoli. Příliš rychle znovu vzbuzené nacionální hnutí by se ovšem bývalo nemuselo vyvinout bezpodmínečně ve prospěch Pruska. Spíš by bylo mohlo omezit hrací prostor v rozhodování antagonistických* kabinetů ve Vídni a v Berlíně. Dal-li se takový potenciál pro zachování míru vůbec získat, muselo se navázat na široký účinek, jehož docílila revoluce z let 1848/49. Z dnešního pohledu nepůsobí taková reflexe nikterak zneklidňujícím dojmem. Ale musíme si uvědomit, co od saského zemského sněmu vyžadovala. Saský parlament byl od léta 1850 opět složený podle předbřeznového volebního práva a to předpokládalo porušení ústavy.26 Teď Mammen žádal, aby saská vláda znovu podnítila nacionální hnutí s rovnostářskými tendencemi.27 22 23 24 25

Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Srvn. Hans-Ulrich Wehler: Deutsche Gesellschaftsgeschichte – 3: Von der „Deutschen Doppelrevolution“ bis zum Beginn des Ersten Weltkrieges 1849–1914. München: Beck 1995, S. 279–282 und 292–294. 26 Josef Matzerath: Finis Saxoniae. Eine verfassungswidrige Wahlrechtsänderung im Sommer 1850. In: Tentýž: Aspekte sächsischer Landtagsgeschichte. Formierungen und Brüche des Zweikammerparlaments (1833–1868), Dresden 2007 s. 83–87. 27 Mittheilungen (viz pozn. 18), s. 23.

44



Ještě dva roky předtím, na zemském sněmu v roce 1864, se druhá komora velkou většinou vyslovila proti znovuzavedení všeobecného hlasovacího práva pro muže. Odpor se pochopitelně ozval i v květnu 1866. Ne každému připadalo dobré rozdmýchávat nacionálně-revolučního ducha s cílem zabránit německo-německé válce. Poslanec hornolužických rytířských statků Hermann von Nostitz-Wallwitz kupříkladu namítal, že německý parlament vzešlý ze všeobecných voleb popírá „duchovní charakter národa“. Všeobecné hlasovací právo prý přivede k urnám i málo vzdělanou masu. To je „systém sčítání obyvatelstva“, láteřil Nostitz-Wallwitz, podle něhož není politický vliv masy „trvale“ slučitelný s „konstitučně-monarchistickou vládou“.28 Z opačné strany kontroval advokát z Pirny, Hermann Friedrich Theodor Schreck, který jako poslanec zastupoval města svého kraje.29 Schreck argumetnoval takto: Nechce-li být Sasko ani pruské, ani rakouské, může se zasazovat jen o svolání německého parlamentu. Saská vláda se sice pro tuto cestu vyslovila, pokračoval Schreck, ale tu přece už v různých podobách odsouhlasila a posléze zavrhla v revolučním roce 1848, v erfurtské unii v roce 1849 a na sněmu říšských knížat v roce 1863. Schreck vyjádřil naději, že teď na čtvrtý pokus už saští ministři zase neustoupí.30 Liberální řečník připomněl, že kromě touhy po německém parlamentu jsou otevřené ještě další požadavky jeho politických přátel. Že Sasko například dosud stále nemá liberální tiskové, spolkové a shromažďovací právo. Přitom bylo třeba se postavit militaristickým kabinetům ve Vídni a Berlíně, aby se zastavily závody ve zbrojení. Ty ve střetu o nadvládu v Německu jen plýtvaly majetkem lidu, místo aby naslouchaly jeho hlasu. Dnes už má Německo půldruhého milionu ozbrojených mužů, naříkal Schreck, kteří byli „odvedeni od práce, povolání a rodin i od ušlechtilejších snah lidu“. Armády stojí měsíčně 100 milionů tolarů. Tím „lid na svém soukromém vlastnictví přicházel o miliardy“ a „tisíce rodin“ zároveň „byly nešťastny, [přišly o] všechno i o štěstí“. „Německý muž,“ pokračoval Schreck, „oře a tká v potu tváře, [...] svůj hořce vydělaný plat dává na velké armády. A to všechno bez sebemenšího úspěchu! Jen aby se předvedlo, kdo má nejvíc vojáků!“31 Vždyť německé velmoci, tvrdil Schreck, přece „hrají mravně odpornou hru“, a Sasko se nemůže přiklonit ani na jednu, ani na druhou stranu. Protože Rakousko je podle něj „baštou principiální reakce“, jeho finanční síly jsou otřesené a jeho stát představuje „těžkého pacienta“. Schreck se nebál vznést otázku, co je pravdy na řečech o tom, že 28 Tamtéž, s. 29. 29 Schreck zastupoval Hohnstein, Wehlen, Schandau, Pirnu, Königstein, Lauenstein, Neugeising, Liebstadt, Bärenstein, Berggießhübel, Dohnu, Gottleubu, Dippoldiswalde a Rabenau. 30 Mittheilungen (viz pozn. 18), s. 32. 31 Tamtéž, s. 31.

45



saská vláda uzavřela s Rakouskem „potichu dohodu“. A vyjádřil naději, že se snad může spolehnout na slovo krále, který v trůnní řeči ujistil, že si Sasko zachová neutralitu.32 Schreck totiž za alternativu nepokládal ani příklon k Prusku, kde podle něj vláda „měsíc co měsíc poruší ústavu“, „vojenskou vládou“ podkopává „blahobyt lidu“ a teď se s kamennou tváří snaží přesvědčit celý svět o tom, že Sasko chce devětkrát větší stát Hohenzollernů* napadnout. V Berlíně proto, pokračoval, ještě uvěří tomu, že saská vláda „dala dohromady polabskou flotilu s cílem ohrozit pruské námořnictvo“.33 Za těchto okolností byl Schreck, jak dodal, nucen peníze na saskou mobilizaci odsouhlasit, aby si země mohla zachovat neutralitu. Do debaty zasáhl i saský ministr zahraničí von Beust. Znovu poslance druhé komory ubezpečil, že saské vztahy k Rakousku „nejsou vedeny žádnými jinými úvahami než snahou svědomitě plnit spolkové závazky a bedlivě sledovat zájmy vlastní země.“34 Ministr ve svém proslovu odpověděl na řadu pochyb, které vyjádřili členové komory. Výslovně uklidňoval poslance Schrecka: Žádný tajný spolek s Rakouskem neexistuje. Von Beust uzavřel apelem,35 že slavná komora velmi zásadně napomůže zachování míru a dobrému vývoji v Německu, když vládě s důvěrou schválí prostředky na zachování a obranu samostatnosti a spolkového postavení, a když dá zároveň najevo, že pro vážnost spolkové reformy vládě důvěřuje.

Hrabě Bedřich von Beust,před rokem 1868.

Z poslaneckých řad zazněly výkřiky „Bravo!“ a na závěr debaty se většina druhé komory rozhodla vyslovit souhlas s návrhem, který zástupce finanční deputace Mammen přednesl zcela ve smyslu vedení státu. Předlohy schvalující vládní záměry odsouhlasila 32 33 34 35

Tamtéž. Tamtéž, s. 32. Tamtéž, s. 49. Tamtéž, s. 53.

46



8. července 1866 i první komora. Ale v zákulisí se protokolant saské vlády Carl von Weber36 hrozil. Věděl totiž, že se saský ministr zahraničí navzdory svému prohlášení ve druhé komoře už dávno s Vídní spolčil. Weber si poznamenal do deníku:37 Tou dobou tu byl pod jiným jménem rak[ouský] generál, písemná smlouva s Rakouskem se uzavřela snad bez králova vědomí, protože o věci jednali jen Beust a [ministr války Bernhard von] Rabenhorst. [Ministr vnitra Richard svobodný pán von] Friesen se to dozvěděl, až když bylo všechno domluveno. A když teď Beust v komoře řekl, co řekl, Friesen namítl, ale jak můžete něco takového vykládat, vždyť máme tu smlouvu. Beust odpověděl[:] no, já se teď před komorami nemůžu tak odhalit. Pokud zvítězíme, je všechno v pořádku, nikdo se nebude ptát, co předcházelo, jestli prohrajeme, pak bude všechno ztracené, Sasko skončí a stejně bude jedno, co jsem řekl. Je samozřejmě nanejvýš pochybné, obelhává-li vláda před válkou poslance. Ale co je důležitější: Posloucháme-li liberály v saské sněmovně, pak se ukáže, že jejich kruhy nechovaly k Prusům žádnou naivní nenávist. Chytří a dobře informovaní muži z ekonomického prostředí měli jasný pojem o tom, co válka stojí. Moc dobře věděli, kam Sasko vyváží. Základem saského blahobytu byl německý celní spolek pod pruským vedením.38 Zato Rakousko žádný zajímavý trh nenabízelo.39 Politicky si saští liberálové zvláštní pozornost pro všeobecná práva neslibovali ani od Prusů, ani od Habsburků. Saský král s vládou totiž uvažovali docela jinak: Jejich dlouhodobá strategie mluvila pro Rakousko.40 Příklon k Rakousku hájil především saský ministr zahraničí von Beust. Doufal, že Vídeň Sasku poskytne více prostoru, než se dalo očekávat od Berlína. Král Jan se k tomuto názoru očividně připojil. Patrně také aktivně sdílel 36 Ke Carlovi von Weber srvn. Cäsar Dietrich v. Witzleben: Dr. Karl von Weber. In: Archiv für die Sächsische Geschichte, NF, sv. 6, 1880, s. 356–382; Hellmut Kretzschmar: Karl von Weber, Berichte über die Verhandlungen der Sächsischen Akademie der Wissenschaften zu Leipzig, Philologisch-historische Klasse, Berlin 1958; Kurt Wensch: Archivgeschichte und Genealogie. Zur sozialen Herkunft leitender sächsischer Archivare, In: Reiner Groß/ Manfred Kobuch: Beiträge zur Archivwissenschaft und Geschichtsforschung, Weimar 1977, s. 145–167; Aus dem Tagebuch Weiland des Geheimrats und Direktors des Königl. Sächsischen Hauptstaatsarchives Dr. Carl von Weber in Dresden. In: Konservative Monatsschrift, März 1897, s. 239–262; Den Manen Carl v. Webers. In: Leipziger Zeitung. Wissenschaftliche Beilage, 1879, s. 356 a 389–391; ADB, sv. 41, s. 345–349. 37 Sächs. HStA Dresden, Nachlass Carl von Weber, Tagebücher, 5. sv., 29. květen 1866. 38 Srvn. Rainer Karlsch/Michael Schäfer: Wirtschaftsgeschichte Sachsens im Industriezeitalter. Leipzig: Ed. Leipzig 2006, s. 58. K prusko-saským hospodářským vztahům srvn. Hans-Werner Hahn: Gute Nachbarschaft. Die Wirtschaftsbeziehungen zwischen Sachsen und Preußen im 19. Jahrhundert. In: Dresdner Hefte 30 (2012), sešit. 111, s. 26–33. 39 Srvn. Roman Sandgruber: Die Anfänge der Konsumgesellschaft. Konsumgüterverbrauch, Lebensstandard und Alltagskultur in Österreich im 18. und 19. Jahrhundert. Wien: Verlag für Geschichte und Politik 1982, s. 99. 40 Srvn. Neemann, Landtag und Politik (viz pozn. 15), s. 485.

47



Beustův přístup k parlamentu. Přinejmenším v roce 1866 představoval parlament pro krále Jana pouze nástroj financování jeho politiky. Pak se měl sněm s trochou pohostinnosti pokonejšit a poslat domů. Ve čtvrtek 14. června 1866 tak král Jan u příležitosti rozpuštění sněmu uspořádal pro obě komory v Pillnitzi opulentní hostinu. Carl von Weber o tom píše: „Diner v Pillnitzi s protiprotokolárním šestinásobným provoláním slávy královi, při němž dvorní trumpetisté, přivyklí pouze trojímu vivat, zapomněli, než se huby otevřely, zatroubit“. A deník pokračuje: „Stojíme tedy (...) na prahu strašlivé války.“ A ještě týž čtvrtek 14. června 1866 Weber zaznamenává první signály pruské invaze:41 Hohenthal [tj. saský vyslanec v Berlíně Carl Adolph hrabě von Hohenthal] telegrafoval z Berlína, že v noci z pátku na sobotu vtrhne Prusko do Saska. Beust tomu nevěří, ale ostatní ano. Král Jan s rodinou, většina ministrů i saská armáda se chystali opustit zemi. I saská státní centrální správa se připravovala na nejhorší. Weber si poznamenal:42 Porada c[elého] kab[inetu], co se stane, když budou zůstavší ministři hnít v prus[kém] žaláři. Protokol o tom, že pokud budou ministři postaveni mimo službu, mají se na ně úřady přesto ještě obrátit, aby se dodržela rezoluce. V poledne následujícího dne, 16. června 1866, prozradil ministr vzdělání Johann Paul von Falkenstein pod pečetí mlčenlivosti Carlovi von Weber, že Prusko dalo ultimátum: ať Sasko do čtyřiadvaceti hodin prohlásí, je-li jeho přítelem, nebo nepřítelem. O deset minut později Weber potkal generála Eduarda Christopha svobodného pána von Reitzenstein, který tutéž informaci obdržel od korunního prince a měl namířeno do drážďanského šlechtického klubu Ressource.43 Bylo jasné, že se zpráva rozšíří rychlostí blesku.44 Carl von Weber byl členem zemské komise, jež měla za nadcházející okupace řídit saský státní aparát. Komisi tvořil ministr vzdělání Johann Paul svobodný pán von Falkenstein, ministr financí Richard svobodný pán von Friesen, rada ministerstva spravedlnosti Robert Schneider a generálporučík Carl August Maximilian v[on] Engel.45 41 Sächs. HStA Dresden, Nachlass Carl von Weber, Tagebücher, 5. sv., 14. června 1866. 42 Tamtéž, 14. června 1866. 43 Srvn. Generallieutenant v. Dziembowski u.a.: Die Ressource. Hundert Jahre einer Dresdner Herrengesellschaft. Dresden: Baensch 1898. 44 Sächs. HStA Dresden, Nachlass Carl von Weber, Tagebücher, 5. sv., 16. června 1866. 45 Ke vzniku a složení zemské komise srvn. tamtéž, 29. března, 2., 25. a 26. dubna a 16. června 1866.

48



Než král Jan odešel ze země, vydal ještě 16. června 1866 rezoluci*, která nepřiměřeně zkreslovala souvislosti:46 Mým věrným Sasům! Nespravedlivý útok Mě nutí sáhnout po zbrani! Sasové! Protože Jsme zůstali věrni práva bratrského kmene, protože jsme pevně lpěli na svazku, který obepíná velkou německou vlast, protože jsme se nepodvolili protispolkovým požadavkům, jednají s námi jako s nepřáteli. Ať už nám osud uloží sebebolestnější oběti, pusťme se s odvahou do boje za svatou věc! Počtem jsme sice malí, ale Bůh je silný v slabých, kteří v něj věří, a celé spolku věrné Německo nás nenechá na holičkách. Třeba že Jsem v tento okamžik nucen ustoupit přesile a odloučit se od Vás, zůstávám uprostřed své udatné armády, kde se budu pořád cítit jako v Sasku, a doufám, že požehnají-li nebesa našim zbraním, brzy se k Vám zase vrátím. Pevně důvěřuji Vaší věrnosti a lásce. Jako jsme drželi pohromadě v dobrých chvílích, semkneme se i v hodinách zkoušky; důvěřujte Mně také Vy, jejichž blaho bylo a zůstane cílem mého úsilí. Ve jménu Božím za právo! To budiž našim heslem. Jinými slovy: Nepřítel je v neprávu. Malé Sasko hájí rakouský „bratrský kmen“ a Německý spolek. Alespoň v souvislosti s Německým spolkem bychom to mohli formulovat i tak, že saská politická elita bojovala o neomezenou moc ve vlastním státě. Nechtěla se podvolit berlínskému diktátu. Bylo-li to k užitku většině, lze pochybovat. Lze se nadít, že přinejmenším pro poddané ona oběť smysl postrádala. Monarchova ochota přinášet vlastní oběti se rozhodně držela v mezích. Sám totiž pruským jednotkám vyklidil pole a přenechal svou zemi i občany nepřátelské vojenské moci. S jeho záměry se neslučovalo ani to, že by se za saskými hranicemi pohyboval uprostřed vlastních vojsk. Od vojenského dění si stále udržoval bezpečnou vzdálenost. Jeho rodina se uchýlila do Řezna ke knížatům Thurn a Taxisovým. Janova královská rezoluce tedy měla pouze posílit bojovou morálku veřejnosti. Hrozba pruské okupace Saska mezitím vyvolala jistý zmatek, jak se dozvídáme od pána von Weber:47 Úplně zbytečně byl vyhozen do povětří míšeňský most, zničeno nádraží v Löbau, kterážto druhá skutečnost Friesena velmi rozhořčila, ježto o tom správa nebyla informována, takže dva velké nákladní vlaky s lokomotivami stojící za Löbau padly 46 Extra vydání listu Dresdner Journal ze soboty 16. června 1866, 10 hodin dopoledne. In: Sächs. HStA Dresden, Nachlass Carl von Weber, Tagebücher, 5. sv., příloha k 16. červnu 1866. 47 Sächs. HStA Dresden, Nachlass Carl von Weber, Tagebücher, 5. sv., 16. června 1866.

49



do pruských rukou. Vpravdě hloupě tedy začínáme. Most v Riese se nemá odstřelit, nýbrž jen zneprůchodnit. Nařízení armády nasadit na jeden z vysokých náspů u Löbau falešnou výhybku, aby se vlak zřítil do propasti, Friesen zhatil. Použít podobný prostředek hned zkraje války, by právem vyvolalo obrovské rozhořčení, a kdyby přišlo o život pár stovek lidí, musely by to odpykat tisíce Sasů. I v Drážďanech zůstávala situace nejistá. Král do války vyrážel velmi rozvláčně. Ještě pojedl v drážďanském rezidenčním zámku, poté se vydal k části vojska rozložené ve Velké zahradě. Ministru Beustovi se to jevilo nesvědomité, obával se, aby Prusové saského panovníka nezajali. Vojáci ve Velké zahradě už ostatně 48 hodin nedostali k jídlu nic než suchý chleba. Mezitím se stále víc příslušníků vznešené drážďanské společnosti vracelo z letních domů zpátky do města, protože se tam cítili bezpečněji. Všechny saské parníky zamířily do Čech, aby před invazí unikly do bezpečí. Vodní spojení se sousední zemí se tak přerušilo. 48 Ještě 16. června Prusové nepřicházeli. Namísto nich se neustále objevovaly nejrůznější divoké zvěsti. V Míšni prý například zabavili parní vlak. Proto lze pruskou armádu v rezidenčním městě očekávat co nevidět. Ani 17. června ale ještě Prusové Drážďany neobsadili.49 Pruské jednotky vstoupily do Drážďan krátce před polednem v pondělí 18. června 1866. Podle Webera se jejich příchod obešel bez incidentů:50 Čekali jsme v zemské komisi asi od půl dvanácté, kdy se objevili první Prusové, do tří hodin. Pak zase odpoledne, až přijde vrchní velitel Herwarth von Bittenfeld, jehož měl generál Engel okamžitě pozdravit. Dorazil až k páté hodině. O vojenském záboru a obsazení města von Weber píše: „ [Do Drážďan] přitáhlo asi 6000 m[užů], 120 m[užů] umístili do zámku (...) k Princovu paláci 2 strážné, hlavní hlídku jsem kolem páté našel neobsazenou.“ V zemské komisi si mezitím lámali hlavu, „jestli si má [generál von] Engel připnout svou prus[kou] hvězdu [řád]“. Konenckonců byli přece jen ve válce. Na druhou stranu mohl řád vzbudit sympatie a tudíž prospět. Von Weber tu zcela protokolárně spekuloval:51 dokud někdo řád nevrátil, musí ho při příležitostech, kdy si to mrav žádá, nosit, musí si ho připínat, aby druhé, k nimž jde, neurazil. Teď jde všestranně o to naladit prus [kého] generála, který prý velmi dbá formy, příznivě. Rozhodně by vzal zle, kdyby Engel hned při první návštěvě u něho zanedbal zákon zdvořilosti. Engel pak taky mé rady uposlechl, zašel nejprve ještě do svého bytu v paláci [Taschenberg] (…) a hvězdu přinesl. 48 Tamtéž, 16. června 1866. Srvn. též Sächs. HStA Dresden, Bestand 12561, Fürstennachlass Johann, König von Sachsen, Hausarchiv-Johann-9: Tagebuch geführt in den Tagen vom 16. Juni bis mit 26.Oktober 1866, s. 1, zde 16. června 1866. 49 Sächs. HStA Dresden, Nachlass Carl von Weber, Tagebücher, 5. sv., 17. června 1866. 50 Tamtéž, 18. června 1866. 51 Tamtéž.

50



Weber pokračuje: „Vojska tvoří většinou muži z Porýní a zatím se chovají velmi debře. V 10 hodin panoval v obsazeném městě hluboký klid. Část vojáků se uložila na Českém nádraží.“ Ostatní ubytovali v domech drážďanských občanů. „Já si své ubytované najal,“ píše von Weber. Tím chtěl říci, že si vojáky sám naverboval, aby si je zavázal. Výše nákladů takového pokusu předejít případným škodám pochopitelně závisela na tom, jak dlouho musel pan Weber platit. Proto zvažoval: „uvidíme, jak dlouho to potrvá a jestli to nepřijde moc draho.“52 Celkově rozhodně pruská okupace Drážďan v roce 1866 probíhala bez velkých výstřelků. Tuto informaci obdržel 20. června, tedy dva dny poté, co Prusové přitáhli do Drážďan, král Jan. Monarcha tou dobou pobýval s ministry Beustem a Rabenhorstem v Praze.53 Válečný deník, vedený pro krále, k tomuto dni zaznamenává: „Drážďany obsazeny 12 000 muži pod generálem Herwarthem, zámek nedotčen, očekává se, že správu převezme pruský civilní guvernér, zvěsti o vzpourách na venkově nepodložené.“54 To všechno budilo spíš uklidňující dojem. Venkovský dům ministra Beusta v Laubegastu ovšem zpustošili tři pruští důstojníci. Roztloukli nábytek a zrcadla, vyhazovali z okna láhve a jezdili na koních po zahradě, aby zničili vegetaci. Jeden z těch hlupáků, jistý pán von Treskau, pak ještě odevzdal vizitku. Vrchního pruského velitele, generála Karla Eberharda Herwartha von Bittenfeld, ani pruského civilního komisaře pro Sasko, zemského radu Günthera Karla Lothara von Wurmb z Weißenfelsu tato bezuzdnost rozhodně nijak nenadchla.55 Celkově snad za umírněností pruských jednotek v Drážďanech můžeme tušit určitou strategii. Sasko se mělo koneckonců v budoucnu stát součástí Německa vedeného Pruskem. Podněcovat averze* by nebylo moudré. K vojenskému střetu mezi Pruskem a Rakouskem i příslušnými spojenci došlo už 3. července 1866, tedy zhruba 14 dnů po obsazení Drážďan. V bitvě u severočeského Hradce Králové se střetlo na 450 000 vojáků.56 Vojensky patrně rozhodly pušky jehlovky, jimiž byly vybaveny pruské jednotky. Tato zbraň střílela až sedmkrát do minuty. Tradičnější zbraň, jakou používali Rakušané, zvládla za minutu jen dvě rány.57 Rozdíl spočíval jednak v tom, že jehlovky firmy Dreyse byly pušky zadovky. Nemusely se ládovat prachem a olovem zepředu hlavní, nýbrž – a to byla druhá inovace – se vzadu na hlavni po otevření záklopky zasouvala patrona. To šlo případně i vleže (tj. v krytu). Náboj byl vybaven zápalkou, kterou uvolňoval jehlový úderník kohoutku. 52 Tamtéž. 53 Sächs. HStA Dresden, Bestand 12561, Fürstennachlass Johann, König von Sachsen, Hausarchiv-Johann-9: Tagebuch geführt in den Tagen vom 16. Juni bis mit 26. Oktober 1866, s. 2, 19. června 1866. 54 Tamtéž, 20. června 1866. 55 Sächs. HStA Dresden, Nachlass Carl von Weber, Tagebücher, 5. sv., 19. a 20. června 1866. 56 Srvn. Gordon A. Craig: Königgrätz. München: dtv 1987, s. 11. 57 K technice a účinku střelných zbraní srvn. Karl-Horst Bichler/Ruijun Shen: Der Preußisch-Österreichische Krieg in Böhmen 1866. Berlin: Ina Walzog Verlag 2009, s. 387 nn.

51



Jehla propíchla nábojnici, zapálila prach a střela prolétla hlavní. Odtud i název této zbraně.58 Jenom na rakouské straně padlo zhruba 30 000 mužů. Prusko oplakávalo asi jen 9 000 mrtvých a zraněných. Saská armáda hlásila 1 500 mrtvých, zraněných a zajatých. V armádním jazyce se tomu říká „ztráty“. V dosud nepublikovaném deníku, který byl během války veden pro saského krále Jana, se dočteme, že Jan právě 3. července 1866, kdy probíhala bitva u Hradce Králové, dorazil do Vídně a ubytoval se na zámku v Schönbrunnu. Cestou tam se setkal v Jihlavě, ležící zhruba 90 km od Hradce, na nádraží s rakouským císařem. Ten ale měl – jak píše deník –„velmi špatné zprávy“. „Velká bitva u Hradce Králové“ je prý „ztracena“. Až v schönbrunnském zámku pak král Jan 7. července 1866, tedy čtyři dny po bitvě, obdržel od svého syna Alberta oficiální raport* o situaci v saské armádě. Tato zpráva nelíčí vůbec utrpení na bojišti. Jde v ní o chuť bojovat i po porážce: Seznam ztrát, kterou korunní princ Albert přiložil, také ještě není úplná. Hlásil však, „že se celý saský sbor shromáždil v kraji kolem Svitav [zhruba 70 km jižně od Hradce Králové] a stále ještě čítá na 15 000 m[užů], z 6 dělostřeleckých baterií chybí jen jedna zbraň.“ Dále píše, že „jednu baterii s hladkou hlavní“ odtáhli Rakušané. Tři další baterie „s hladkými hlavněmi“ byly patrně obětovány. Tyto zbraně vyráběla firma Krupp. U Hradce Králové po sobě Kruppovými děly vzájemně střílely obě strany. Toho dne, 7. července 1866, král Jan navštívil i lazaret. Mnoho raněných saských vojáků tedy muselo být po železnici dopraveno do okolí Vídně. Pak také válečný deník saského monarchy uzavírá:59 Údajný nepořádek při stahování byl, jak se zdá, velmi přemrštěný, velmi významné ztráty zejména mezi důstojnictvem. Ale ještě nebylo zjištěno vše. J[eho] V[ýsost] podává zprávu J[eho] V[ýsosti] císaři, s výslovnou poznámkou, že vojsko je příliš vyčerpané, než aby mohlo být v pohotovosti. Stejný rozbor očividně platil i pro rakouské jednotky. V roce 1866 Prusko ostatně porazilo i armády Království hannoverského, Kurfiřství hesenského a Království bavorského.60 Proto hrozilo, že pruská armáda přitáhne do Vídně. Rakousko tedy usilovalo o příměří. Rychlé pruské vítězství zmařilo plány Napoleona III., že do vleklé války vstoupí jako arbitr a dosáhne určitých zisků pro 58 Tamtéž, s. 391nn. 59 Sächs. HStA Dresden, Bestand 12561, Fürstennachlass Johann, König von Sachsen, Hausarchiv-Johann-9: Tagebuch geführt in den Tagen vom 16. Juni bis mit 26. Oktober 1866, s. 8, 7. července 1866. 60 Obecně k německo-německé válce srvn. Craig, Königgrätz (viz pozn. 56), s. 78n.

52



Francii.61 Rakousko ovšem Napoleona požádalo o prostřednictví vůči Itálii. Tím by bývala přece jen mohla pro francouzskou intervenci vyvstat určitá naděje. Bismarck si rozhodně uvědomoval, že mír musí – i s ohledem na rovnováhu evropských mocností – být pro Rakousko přijatelný. 14. července 1866 se o tom dohodl Berlín s Paříží. Prusko si smělo připojit Šlesvicko a Holštýnsko. Dále k němu bylo přímo přičleněno Hannoversko, Kurfiřství hesenské a Nasava. Krátce nato navíc Prusko uzavřelo spolek se 17 drobnými státy severního Německa. Do něho musely vstoupit i Hesensko-Darmstadtsko, Sasko, Sasko-Meiningen a starší linie Reussů. Těchto celkem 22 států leželo severně od Mohanu. Jihoněmecké státy Bavorsko, Württembersko a Bádensko zůstaly mimo Severoněmecký spolek. Připočteme-li k nim ještě německojazyčnou část Habsburské říše, rozdělilo se Německo na dvě části.62 Saský král Jan se po rychle vyjednaném míru do svého království vrátil zvláštním vlakem z Vídně přes Prahu už 26. října 1866. Na hranicích ho vítal zvuk zvonů, výstřely děl a zdravice. Královně přinášely mladé ženy kytice. V Pirně zaplavil jásající dav nádraží, a když monarcha s manželkou dorazil do letní rezidence v Pillnitz, mával dav lidí bílými šátky.63

Glossar: Antagonistický: nesmiřitelně protikladný | Averze: Odpor nebo odmítnutí | Deputace: Zaslání jedné až několika stran textu určitému úřadu, společnosti nebo jiné instituci s cílem vyřídit nějakou záležitost | Drobné kníže: panovník velmi malého státu/knížectví | Frankfuský sněm: První německý parlament, frankfurtské Národní shromáždění, zasedalo v kostele sv. Pavla ve Frankfurtu nad Mohanem | Hohenzollernové: Německá dynastie, z níž v letech 1701 až 1918 pocházeli pruští králové | Německá spolková akta: Ústavní zákon o vzniku Německého spolku, který vstoupil v platnost roku 1815 | Mobilizace: Přípravná opatření armády pro případ válečného nasazení | Raport: Zpráva | Rezoluce: Rozhodnutí.

61 Srvn. k tomu Michael Erbe: Napoleon III. In: Französische König und Kaiser der Neuzeit. Von Ludwig XII. bis Napoleon III. 1498–1870, Ed. Peter C. Hartmann, München C.H. Beck 2006, s. 445–447. 62 Srvn. Wehler, Deutsche Gesellschaftsgeschichte (viz pozn. 25), s. 296. 63 Sächs. HStA Dresden, Bestand 12561, Fürstennachlass Johann, König von Sachsen, Hausarchiv-Johann-9: Tagebuch geführt in den Tagen vom 16. Juni bis mit 26. Oktober 1866, s. 42n., 26. října 1866.

53


Čech a Sas brání vlast

Václav Houfek

Čech a Sas brání vlast I. Napoleonské války

V průběhu 19. století, ještě v období před vznikem moderních národních států, se Čechy a Sasko naposledy staly vzájemnými protivníky či spojenci. Bylo to na počátku 19. století během napoleonských válek, a pak ve válce prusko-rakouské v roce 1866. České království bylo v této době autonomní součástí Rakouského císařství. Po vzniku Rakouska-Uherska (1867) na jedné straně a Německého císařství (1871) na straně druhé se již nikdy samostatné vztahy mezi Čechami a Saskem nerealizovaly. Tradiční státní struktury v Čechách a v Sasku, jež odvozovaly historickou identitu z legitimity vládnoucích dynastií, a z toho souvisejícího zemského vlastenectví, se dostaly na přelomu 18. a 19. století do konfrontace s novou ideologií Francouzské revoluce šířící se onehdá Evropou. S rozmachem vlivu Francie počátkem 19. století se oba dva státy vyrovnávaly rozdílně. Zatímco České království, jako pevná součást Rakouského císařství, stálo prakticky po celou dobu napoleonských válek proti Francii, Sasko naproti tomu dokázalo využít situace, coby spojenec francouzského císaře Napoleona I., ke svému významnému rozmachu. V roce 1806 sice stálo na straně Napoleonových nepřátel, ovšem po porážce v bitvě u Jeny přijalo 11. prosince 1806 v Poznani nabízený mír. Saský kurfiřt Fridrich August III. vstoupil do Rýnského spolku, obdržel královský titul a dál vládl jako saský král Fridrich August I. Dne 8. července 1807 získalo Saské království, jako spojenec Napoleona, Tylžským mírem Varšavské knížectví, od Pruska Chotěbuz (Cottbus), a dále pak od Rakouska Západní Halič a Krakovsko. Napoleon tehdy vážně uvažoval také o tom, že k Sasku připojí Čechy, nebo že umožní vytvořit samostatný český stát. Proti tomu, po porážce v bitvě u Slavkova v roce 1805, ztratilo Rakouské císařství tzv. Bratislavským mírem Tyrolsko, italská území včetně Benátska či Istrie s Dalmácií, a stalo se tak de facto vnitrozemským státem. Císař František II. se vzdal 6. srpna 1806 koruny Svaté říše římské, prohlásil římskou císařskou hodnost za zrušenou a zbavil zbylé říšské stavy povinností vůči sobě jako římskému panovníkovi. Od té doby vládl dále jako rakouský císař František I. V roce 1809 vypukla nová válka. Již 21. května 1809 postupovaly rakouské armády a dobrovolnické pluky přes česko-saskou hranici. Záhy se jim podařilo obsadit 54



Drážďany, ale další průběh války byl nakloněn spíše napoleonské Francii a jejím spojencům, včetně Saska. Rakouské jednotky se ze Saska postupně stáhly a poté zažily severozápadní Čechy sasko-vestfálský vpád. Asi dva tisíce vojáků ze Saska a Vestfálska obsadili 8. června 1809 Chomutov a zdrželi se zde až do 10. října. Naštěstí pro místní zde nedošlo k významnějším válečným střetnutím. Nároky sasko-vestfálských vojsk nebyly veliké. Vojáci se tehdy spokojili s částkou dvě stě zlatých a dále požadovali nějaké ošacení a obuv, samozřejmě též jídlo, pivo a pálenku. Chomutovskému purkmistrovi Jakubu Dobrauerovi se dokonce před nimi podařilo ukrýt zásoby soli a kamence určené pro rakouskou armádu. I když si saský král na mírových jednáních nárokoval severozápadní pohraničí Čech od Chebu přes Ústí nad Labem až po Liberec, získalo Sasko nakonec jen české historické enklávy. Rakousko se dočkalo dalších velkých územních ztrát, ale především byla na několik let oslabena jeho politická a vojenská moc. Rakouské císařství se podřídilo vlivu Francie a v roce 1812 dokonce vstoupilo jako francouzský spojenec do války s Ruskem. Rakouské jednotky se ale během tažení vyhnuly vážným střetům s Rusy a ustoupily z Ruska bez větších škod. Stejně tak Sasko vyslalo do Ruska armádu o síle 21 000 mužů. Ta se však vrátila zdecimovaná. Když po katastrofě francouzské Velké armády v Rusku roku 1812 překročila časně zjara 1813 ruská vojska Němen a Vislu, uzavřelo Rakousko s Ruskem příměří a začalo doplňovat svou armádu. V únoru 1813 přešel pruský král Fridrich Vilém III. na stranu Ruska. Za novou koalicí stála v pozadí především finanční síla Velké Británie. Napoleon I. dokázal sice v květnu 1813 v bitvách u Lützenu a u Budyšína porazit ruskou i pruskou armádu, ale k tomu, aby těchto vítězství využil ke zničení protivníka, mu chyběly síly. Rakousku se tak konečně naskytla příležitost vrátit se mezi evropské velmoci. Již v květnu 1813 postavil císař František I. do čela nově budované armády Karla Schwarzenberga a náčelníkem generálního štábu byl jmenován Jan Josef Radecký z Radče. Zázemím i válečným nástupištěm se staly severní Čechy. Ruský car a pruský král společně sbírali síly ve slezském Reichenbachu. Jejich úhlavní nepřítel, Napoleon, měl svůj hlavní stan v saských Drážďanech. Rakouský císař František I. se usadil na zámku v Jičíně. V červnu a červenci 1813 probíhala intenzívní jednání mezi Rakouskem a Francií. Ke zlomovému setkání Napoleona s Metternichem došlo 26. června v Drážďanech. První devítihodinové rozhovory skončily bezvýsledně. Teprve o něco později došlo k dohodě o svolání mírového kongresu do Prahy a o prodloužení příměří o 20 dní. Oněch 20 dnů potřeboval Karel Schwarzenberg k ukončení příprav rakouské armády na válku. Pražský kongres začal sice 12. července, ale v jeho úspěch prakticky nikdo nevěřil. O půlnoci z 10. na 11. srpna vypršelo příměří. Francie nepřijala podmínky spojenců a Rakousko vstoupilo do války na jejich straně. Od 11. srpna začala do východních 55



Čech přicházet spojenecká ruská a pruská vojska. Zároveň byla budována polní opevnění a zesilovány městské hradby Prahy, Litoměřic, Roudnice nad Labem, Mělníka a Dubé u Doks. Francouzi totiž nečekali na nepřítele, ale sami vtrhli 18. srpna ze Saska do severních Čech. Armádní sbory maršála Poniatowského a generála Vandamma obsadily Rumburk, Frýdlant, Šluknov, Jablonné v Podještědí, Mimoň a Českou Lípu. Pouze v Rumburku a v České Lípě došlo k menším střetům rakouské a francouzské jízdy. Tato akce nebyla pro Francouze příliš úspěšná, nedošlo k žádnému významnějšímu boji, pouze dva německé pluky přešly u Liberce na stranu spojenců. V souvislosti s dalšími událostmi pak Francouzi do konce srpna ze severních Čech ustoupili. V reakci na okupaci severních Čech vyrazila spojenecká vojska 22. srpna 1813 k Drážďanům. Neustálý déšť ztížil přechod Krušných hor a vojáky zajímalo spíše rabování vesnic v okolí Drážďan než boj. Do Drážďan se ale včas i s posilami vrátil Napoleon a připravil spojencům krvavé uvítání. Dne 27. srpna provedla francouzská jízda úspěšný protiútok a večer vydal Schwarzenberg rozkaz k ústupu do Čech. Francouzi ztratili asi 10 000 vojáků, spojenci dva a půl krát tolik. V bitvě u Drážďan bylo ve dnech 26. a 27. srpna 1813 vojsko spojenců Napoleonem I. poraženo. Nebojovalo se však pouze v bezprostřední blízkosti saské metropole. V okolí Pirny a Königsteinu probíhaly současně boje na pravém křídle útočících spojenců, a to mezi armádním sborem generála Vandamma a ruskými pluky. Když ráno 28. srpna zahájila Česká armáda ústup přes Krušné hory, tak k pronásledování vyslal Napoleon I. jednotky velitelů Mortiera, Murata, St. Cyra a Vandamma. Poslední jmenovaný měl proniknout do týlu České armády a uzavřít ustupující jednotky v Krušných horách. Nejkratší cestou do Čech byla pro francouzské vojáky cesta Nakléřovským průsmykem. Zde se ale museli neustále potýkat s ustupujícími ruskými pluky. V noci z 28. na 29. srpna se bojovalo v Petrovicích, kde se Rusům podařilo odrazit jeden z francouzských útoků. Ráno 29. srpna prošly ruské jednotky Nakléřovským průsmykem. Na necelých 15 000 mužů ruského generála Ostermanna-Tolstého se valilo skoro 40 000 francouzských vojáků armádního sboru generála Vandamma. Místem k rozhodující bitvě se stal Chlumec nedaleko Ústí nad Labem. V neustále opakovaných útocích, v krvavém boji muže proti muži, ruské pluky udržely obrannou linii. Za cenu velkých ztrát byl zmařen nebezpečný plán obklíčit spojeneckou armádu. Ta v noci na 30. srpna sestoupila z Krušných hor a posílila řady obránců. Vrchním velitelem spojeneckých jednotek u Chlumce byl jmenován ruský generál Barclay de Tolly. Mimo posílených ruských pluků byla do boje nasazena i rakouská vojska generála Hieronyma Colloredo-Mansfelda. Rakouské pěší pluky byly složeny převážně z vojáků původem z Čech. Zároveň se zde vyskytovaly i pluky uherské a dragouni z Haliče. Celkem měli spojenci asi 50 000 mužů. Druhý den bojů byla početní převaha na jejich straně. 56



Bitva u Chlumce 1813

V neztenčené míře pokračovaly boje i 30. srpna 1813. Generál Vandamme řídil bitvu z vrchu Horka nad Chlumcem. Kolem poledne pozoroval blížící se vojska od Nakléřova. Zpočátku si myslel, že se jedná o posily, záhy ale zjistil svůj omyl. Byly to jednotky pruské armády, které vedl generál Kleist. Prusové tím uzavřeli obklíčení Francouzů. Mezi francouzskými vojáky propukl zmatek a jejich obrana se rychle rozpadla. Do zajetí padlo více než 10 000 francouzských vojáků, včetně vrchního velitele, generála D. R. Vandamma. Osud zajatců byl ale nepochybně lepší, než osud více než 11 000 padlých a raněných francouzských vojáků. Na straně spojenců bylo raněných a mrtvých více než 9000. Rozsáhlé škody postihly i místní obyvatele. Stovky domů a usedlostí shořely. Válečné události se dotkly také města Ústí nad Labem, které bylo tohoto dne obsazeno vojáky francouzského generála Creuzera. Ti zajali městskou radu a zabírali místní zásoby sena a mouky. Téhož dne byla z Terezína vyslána brigáda generála Johanna Longuevilla na pomoc obsazenému městu. Ráno 30. srpna sice došlo v údolí řeky Labe k menším přestřelkám, ale větší boje se Ústí vyhnuly. Spojenecká vojska vítězstvím v bitvě u Chlumce a Přestanova znemožnila Napoleonovi využít získané převahy v bitvě u Drážďan. Vítězství posílilo spojence v odhodlání proti němu bojovat. Pro české země bylo toto vítězství významné i tím, že zabránilo francouzským vojskům proniknout do vnitrozemí a znemožnilo případné obsazení Čech 57



a Prahy. Dle zpráv, které v té době kolovaly Čechami, měl Napoleon slíbit za vítězství českou královskou korunu právě generálu Vandammovi. K dalším šarvátkám či menším srážkám mezi spojeneckými a francouzskými vojsky docházelo v Krušných horách i v následujících týdnech. Na hřebeni pohoří nad Krupkou a Chlumcem se Francouzi objevili 9. září a již 15. září provedli útok přes Nakléřov do Přední Telnice. Útoku měl osobně velet císař Napoleon I. Nejtěžší boje propukly 17. září 1813 u Varvažova. Obráncům se podařilo francouzský vpád nejen odrazit, ale během večera a následující noci dokonce vytlačili Francouze z Čech. Útočníci ztratili asi 2000 mužů a přibližně stejný počet byl zajat. Spojenci ztratili něco přes 1000 vojáků. Boje pokračovaly i následujícího dne. Po bojích v údolí Knínic a Přední Telnice se francouzská vojska nakonec stáhla zpět do Saska. Tím sice skončily přímé boje na Ústecku a v severních Čechách, ale pro místní obyvatele válečné utrpení neskončilo. Ke zničeným obcím z konce srpna přibyly další. Celé severozápadní Čechy se staly velkým lazaretem pro tisíce raněných a umírajících vojáků, jejichž hroby lze dodnes nalézt na Lounsku i v Praze. Spojenecká vojska zároveň potřebovala někde bydlet, jíst a krmit koně. Veškerou tíhu bojů tak neslo civilní obyvatelstvo a obce, kde se vojáci ubytovali. Navíc docházelo k častému rabování a násilí na prostých lidech. Úspěch v bitvě u Chlumce upevnil spojeneckou koalici Rakouska, Ruska, Pruska a Švédska, ke které se 3. října v Teplicích oficiálně připojila Velká Británie a také Bavorsko. Záhy vyrazila spojenecká vojska z Čech do Saska směrem k Lipsku. Ve dnech 16.–19. října 1813 se strhla krvavá bitva národů u Lipska. Odvaha Francouzů a jejich spojenců nemohla zastavit více než dvojnásobnou početní převahu vojsk protinapoleonské koalice, kterým veleli rakouští generálové i čeští aristokraté Karel Schwarzenberg a Jan Josef Radecký z Radče. Dne 3. října 1813 překročila Labe také spojenecká armáda postupující ze Slezska a 4. října vyrazila k Lipsku spojenecká vojska ze severního Německa. Karel Schwarzenberg zaútočil svými vojenskými pluky 16. října jižně od Lipska. Tato první srážka skončila nerozhodným výsledkem. Pravé poledne stejného dne si zvolil k protiútoku francouzský maršál Murat. Právě on zde svedl snad největší jezdeckou bitvu napoleonských válek, jíž se na obou stranách zúčastnilo na 15 000 mužů a koní. V čele této pestré masy svítily jasně žluté uniformy španělských dragounů. Odpovědí jim byla hustá palba spojeneckých děl. Vzápětí začal protiútok pruského a rakouského jezdectva. Sedmihodinový urputný souboj zůstal nerozhodnut. Na polích ležela třetina španělského dragounského pluku a s nimi stovky Francouzů i jejich německých spojenců, polských hulánů. Načež v řadách soupeřů umírali ruští kozáci, pruští zeměbranci, stejně tak i rakouští kyrysníci, u nichž nikdo nerozeznával, kdo je Čech, kdo Maďar, je-li z korunních, či alpských zemí. 58



Pruské jednotky zaútočily ve směru na osadu Möckern. Ovládly ji až po krvavém boji. Na jih od Lipska, ve Wachau, byla situace opačná: Francouzi útočili a bránili se Rusové s Prusy. Spojenecké jednotky měly čerstvou zkušenost z válečných událostí v severozápadních Čechách nedaleko Ústí nad Labem. Na příkaz francouzského císaře ohlásily lipské zvony 16. října v pravé poledne naději na brzké vítězství. Pruský sbor byl zatlačen do močálů říčky Pleisse. Na poslední chvíli ho ale podpořily rakouské záložní divize a ruské gardové pluky. Francouzům se je tak nepodařilo prorazit a jejich vyhlídky na konečný úspěch se rozplynuly. Během neděle 17. října 1813 boje utichly. Špatné počasí s hustým deštěm znemožnilo větší bojové operace. V Lipsku byla toho dne sloužena mše pouze u svatého Mikuláše. Všechny ostatní kostely a mnohé další budovy byly totiž přeplněny raněnými a umírajícími. Jen v obecní sýpce se jich tísnilo na 6000. Obě dvě strany však mobilizovaly všechny možné posily. Francouzi posílili o 14 000 mužů, zatímco spojeneckých vojáků přibylo asi 145 000. Celkem proti sobě stálo přes 520 000 mužů. Bitva národů pokračovala 18. října. Spojenci zahájili masivní ofenzivu a zvláště těžké boje probíhaly o vesnici Dölitz a v okolí Probstheid. Návrší, na němž leží tato osada, dostala po bitvě jméno Monarchenhügel (Vrch monarchů). Na bojích se podílela rakouská lehká jízda vedená českým hrabětem Bubnou. Další český šlechtic, rakouský podmaršálek Klenovec z Klenové, ovládl kopec u Holzhausenu. Na něm soustředil svoje dělostřelectvo, které pak drtilo francouzskou obranu. Odpoledne se do bitvy zapojily i pruské a ruské jednotky postupující ze severu. Proti nim poslal Napoleonův maršál Ney své poslední zálohy. Tento pokus byl ale záhy odražen. Zvrat v bitvě dovršily württemberské a saské jednotky, které přešly od francouzského císaře Napoleona I. na stranu spojenců. Bitva fakticky skončila ústupovými boji 19. října 1813 v ulicích nebo zahradách lipských předměstí a za pásem městských hradeb. Ústup Francouzů krylo asi 30 000 mužů. Většinou šlo o říšské Němce, Poláky, Italy, Portugalce a další. Poslední, kdo neztrácel naději, byl saský král. Nikdo mu nedokázal vymluvit představu, že během několika dnů dobude Napoleon Lipsko zpět. Nakonec byl saský král spojeneckými vojsky zajat a odvezen do pruského Berlína. Jedny z nejdramatičtějších scén ústupových bojů se odehrály u přechodů přes rozvodněná koryta řek. Most před Ranstädtskou branou byl chybou ženistů odstřelen ve chvíli, kdy část ustupujících byla ještě pořád na špatném břehu. Několik tisíc mužů bylo odříznuto. Někteří se snažili přeplavat přes rozvodněnou řeku a zaplatili za to životem. Mezi nimi byl například francouzský maršál kníže Poniatowski. Zbytek napoleonské armády ustupoval směrem k Francii. Vítězství na bojišti slavila koalice armád Rakouského císařství, Ruska, Pruska a Švédska. Bitvu nepřežilo nejméně 120 000 vojáků všech zúčastněných armád. 59



Tři týdny po bitvě kapitulovaly obklíčené a zcela vyhladovělé Drážďany s posádkou vedenou francouzským velitelem St. Cyrem. Sasko utrpělo rozsáhlé lidské i materiální škody. Bitva národů se stala přelomem ve vývoji napoleonských válek a předznamenala konečný pád císaře Napoleona I. Rakouské císařství slavilo triumf a obnovilo svoji velmocenskou pozici v Evropě. Naproti tomu Saské království se dostalo na stranu poražených a bylo okupováno Pruskem i Ruskem. Ovšem v duchu nového vlastenectví spojujícího zemský patriotismus s německým národním vědomím se dalších bojů proti Francii účastnil asi dvoutisícový Sbor saských dobrovolníků a později také saská armáda. Tento manévr pomohl saskému králi postavit se v mezinárodních jednáních proti nárokům Pruska na anexi celého Saska. Výše zmíněné nároky totiž vyvolaly v Sasku silné protipruské nálady a další vlnu zemského vlastenectví. Na Vídeňském kongresu byl 18. května 1815 saský král Fridrich August I. donucen odstoupit Prusku celou Dolní Lužici a severovýchodní část Horní Lužice společně s dalšími oblastmi. I přes poměrně velkou ztrátu části území považovali Sasové misi svého panovníka za úspěšnou v obhajobě státní nezávislosti a připravili mu slavnostní uvítání. Sasko přišlo celkem o 58 % svého teritoria a bylo donuceno vstoupit do Německého spolku. V něm si hlavní slovo přivlastňovalo Rakouské císařství s vydatným konkurentem a dosavadním spojencem – Pruským královstvím. Události této války se samozřejmě staly námětem četný uměleckých děl výtvarného umění, vlasteneckých textů, ale také hudebních skladeb. V krajině, kde probíhaly zmíněné historické střety, bylo postupně vybudováno velké množství pamětních desek a pomníků. Nejstarším pomníkem v okolí bojiště bitvy u Chlumce (1813) je Pruský pomník, který byl slavnostně odhalen 8. září 1817 za účasti čestné stráže pruské gardy a řady oficiálních hostů. Jak napovídá text na pomníku, tento „věnoval padlým hrdinům vděčný král a vlast“. Přítomen byl také velitel pruských vojsk v bitvě u Chlumce generál Friedrich Kleist von Nollendorf. Ten své přízvisko získal právě díky své účasti ve zdejších bojích.1 Vlastní pomník je dílem architekta a sochaře Karla Friedricha Schinkela. Jedná se o litinovou stélu završenou Železným křížem.2 Je to jediná jeho dochovaná známá práce na území Čech. Dne 17. září 1825 byl jen pár desítek metrů od Pruského pomníku slavnostně odhalen tzv. Rakouský pomník. Jeho základní ideou je oslava generála Hieronyma Colloredo-Mansfelda, velitele rakouských jednotek v bojích u Chlumce a Varvažova. Autorem plastik je jeden z nejvýznamnějších českých sochařů vrcholného klasicismu Václav Prachner. Oba dva zmíněné pomníky se nacházejí u silnice, která byla ve své době hlavní pozemní komunikací spojující Prahu přes 1 2

Nollendorf je německý název Nakléřova. Toto vyznamenání bylo zavedeno v pruské armádě nedlouho před bitvou u Chlumce v březnu 1813.

60



Teplice a hraniční přechod Petrovice se Saskem. Na této cestě probíhal čilý dopravní a turistický ruch směřující především do lázeňských Teplic. Třetí památník, který vznikl jen o několik kilometrů blíže k Teplicím, se nachází u Přestanova. Je věnován památce ruských gard, které v těchto místech svedly nejtěžší boje. Základní kámen tohoto pomníku byl položen na svatého Václava dne 28. září 1835 za přítomnosti pruského krále Fridricha Wilhelma III., rakouského císaře Ferdinanda I. a ruského cara Mikuláše I. Autorem pomníku je Petr Nobile, tehdejší ředitel architektonické školy vídeňské Akademie výtvarných umění. Oslavu hrdinství ruských gard symbolizuje antická bohyně vítězství Niké, jejíž předlohou se stala tehdy nalezená antická socha v italské Brescii. Teprve 27. června 1837 byly jednotlivé díly pomníku převezeny na jedenácti vozech do Přestanova a ve výroční den 29. srpna 1837 byl pomník slavnostně odhalen. Krom těchto velkých pomníků vzniklo postupně v severozápadních Čechách více než dvacet dalších. Stoleté výročí bitvy u Chlumce v roce 1913 bylo příležitostí k uspořádání velkolepých oslav. Stalo se tak zcela v duchu utužování politického a vojenského spojenectví Rakouska-Uherska a Německa, které připravilo monumentální oslavy bitvy u Lipska. Vlastně prvním památníkem, který připomíná účast též rakouských vojsk v bitvě u Chlumce v srpnu 1813, se stal až tento Jubilejní pomník v Chlumci.3 Podnět k jeho vybudování vzešel z oslav padesátého výročí nástupu císaře Františka Josefa I na trůn (1898). Brzy nato byl založen Spolek pro postavení pomníku, kterému základní kapitál, včetně nemovitosti, věnoval jeho protektor a majitel chlumeckého panství Ottokar Westphalen. Vytvořil jej architekt Julius Schmiedel, který mu dal podobu nepatrně se zužujícího dutého válce z kamenných kvádrů o výšce 25 metrů. Autorem sochy lva je Adolf Mayerl. Součástí pomníku je malý kruhový sál se stropní freskou od Karla Krattnera. Slavnostní odhalení pomníku se uskutečnilo 30. srpna 1913 za přítomnosti arcivévody Karla (pozdějšího rakouského císaře Karla I.), místodržitele Thuna, potomků rodin generálů Kleista a Colloredo-Mansfelda, zástupců většiny české šlechty a významných osobnosti ze širokého okolí. Nesměli samozřejmě chybět ani zástupci rakouské a německé armády. Rok 1913 byl plný oslav nejen na Ústecku. Také ve Vídni, během velké vojenské slavnosti, položil panovník věnec k monumentu polního maršála Karla Schwarzenberga, zatímco v Praze se konala slavnost na Malostranském náměstí u pomníku polního maršála Václava Radeckého. Charakter těchto oslav byl v té době již výrazně ovlivněn politickou situací v Evropě a nacionalizací středoevropské společnosti. Nechybělo deklarování všeněmecké solidarity s mnohdy až militantními válečnými projevy. Všeněmecké vlastenectví se projevilo obzvláště při oslavách výročí bitvy u Lipska, kdy se, kupříkladu v Chlumci, 3

Rakouský pomník ve Varvažově z roku 1825 je věnován k datu 17. září 1813.

61



konala otevřená shromáždění německých spolků. Česká veřejnost ani česká média se mnohdy o těchto slavnostech vůbec nezmiňovaly. Svou roli zde sehrál známý fakt o obecném nezájmu české veřejnosti k dění v německojazyčných oblastech Čech a špatná orientace v tomto prostoru. Přičemž danou situaci nemohlo pár publicistických textů4 či zmínek ve vojenských příručkách5 nijak významně změnit. Rakousko mělo k válečným událostem roku 1813 v podstatě pozitivní vztah a připomínalo si je výše zmíněnými festivitami. Avšak na prohranou bitvu u Slavkova žádný významnější památník dlouho neupozorňoval. Obdobná situace panovala i v Sasku. První návrhy na postavení pomníku bitvy u Lipska se zrodily krátce po skončení napoleonských válek. Mezi autory se objevil i básník Ernst Moritz Arndt a architekt Karl Friedrich Schinkel. Sasko ale z pochopitelných důvodů nemělo příliš silné motivy k vybudování takovéhoto pomníku. Přesto byl v roce 1863 položen jeho první základní kámen. Situace se však po sjednocení Německa a s růstem německé národní identity postupně měnila. Dne 18. října 1898 byl položen druhý základní kámen a zároveň zahájena patnáct let trvající stavba, kterou řídil, dle projektu architekta Bruno Schmitze, stavitel Clemens Thieme. Sochařskou část památníku vytvořili Christian Behrens a jeho žák – českoněmecký sochař – Franz Metzner. Inspirací se jim pro tentokrát staly starověké egyptské památky. Do symboliky pomníku se významně zapsali i němečtí svobodní zednáři, ke kterým autoři projektu z části patřili. Podařilo se jim vytvořit nejznámější symbol Lipska a současně největší národní památník Německa své doby. Monumentální chrám smrti a svobody se tyčí do výše devadesáti jednoho metru, a to nedaleko Napoleonova velitelského stanoviště. Impozantní komplex se rozkládá na ploše 4 hektarů. Ve své době se jednalo o jednu z největších betonových staveb v Německu. Postava na základně představuje archanděla Michaela, který byl považován za ochranného patrona vojáků. V ohromných rozměrech stěny kupole v Síni slávy jsou zobrazeni 324 jezdci v téměř životní velikosti. Je to velice monstrózní památník, tak jak velice monstrózní byla bitva, jež se tu odehrála. První světová válka svými hrůzami záhy překonala vše, co bylo do té doby možné. Také památníky napoleonských válek se potýkaly s různými novými interpretacemi, které jim nové poměry vnucovaly. Československo se věnovalo spíše pozitivnímu vztahu ke svému spojenci Francii a z tohoto úhlu pohledu jí byly památníky rakouských vítězství v severozápadních Čechách spíše na obtíž. Pro některé místní a nacionálně vyhraněné Němce v Čechách byla oslava vítězství nad Francií v letech první československé republiky jakousi politickou demonstrací. 4 5

Jako jeden z mála např.: J. V. Prášek: Po stu letech. Vzpomínka na velké události roku 1813, Praha 1913, 96 s. Např.: Ferdinand Čenský: Kniha vojínův Rakousko-uherských, Těšín 1876, s. 128–129, 132–133.

62



Nástupem totalitárních režimů na území Saska, a od roku 1948 také v Čechách, docházelo k dalšímu zneužívání historické tradice pro potřeby jejich ideologií. To se změnilo až na konci 20. století, kdy se demokratizací poměrů otevřel prostor pro svobodné připomínání si tragických a dramatických událostí napoleonských válek jako nástroje historického poznání a usmíření. Setkání vojenských historických spolků ze všech evropských zemí se tak stávají možností vzájemného lidského poznávání a spolupráce.

2. Válka roku 1866 Po potlačení revolučních událostí z let 1848 a 1849 Sasko nejprve sympatizovalo s Pruskem v otázce zřízení německého spolkového státu s vyloučením Rakouska a pod předsednictvím Pruska. Obavy z Pruské nadvlády vyvolaly kolem roku 1860 snahy o získání vůdčího postavení pro Sasko mezi středně velkými německými státy, které by vytvořily jakousi třetí sílu mezi Rakouskem a Pruskem. Sasko se ale brzy od této myšlenky odvrátilo a postavilo se spolu s Rakouskem proti snahám Pruska o ovládnutí Německého spolku. V prusko-rakouském sporu o Šlesvicko-Holštýnsko bylo stanovisko Rakouska k Sasku a menším státům bližší, a proto se s nimi Sasko postavilo při hlasování 11. června 1866 ve spolkové radě Německého spolku na stranu Rakouska. To vedlo k vypuknutí prusko-rakouské války. Dne 15. června 1866 vydal saský král Johann válečný manifest jako odpověď na pruskou brutální nótu. O dva dny později následovala válečná nóta rakouského císaře Františka Josefa I. V těchto dnech už ale postupovaly pruské vojenské jednotky do nitra Saska a nezastavilo je ani zničení labských mostů v Míšni a v Riese. Saská armáda neměla dost sil klást odpor, a proto v síle více než 20 000 mužů postupně ustoupila do Čech. Sem ji následoval nejen královský dvůr s korunovačními klenoty, ale také 142 železničních lokomotiv a několik tisíc vagónů. Zelenobílý saský prapor zůstal vlát pouze nad pevností Königstein. Na straně Rakouska a Saska bojovaly také armády dalších spojenců, především Hannoverska a Bavorska. Naproti tomu Prusko mělo svého nejvýznamnějšího spojence v Itálii, která záhy otevřela proti Rakousku jižní frontu s cílem ovládnout Benátsko a Tyrolsko. Zde se ale rakouským armádám podařilo porazit Italy u Custozzy a v námořní bitvě u ostrova Liss. Přestože se italské jednotky z bojiště nakonec stahovaly, zůstaly zde vázány značné vojenské síly, které pak chyběly na severním bitevním poli v Čechách. V severních a severovýchodních Čechách se mobilizovala rakouská armáda pod velením Ludwiga Benedeka, do které byly postupně začleněny saské jednotky v čele s princem Albertem. Poprvé v dějinách moderních válek byla k přesunům vojsk masivně použita železnice. K prvním vážným střetnutím došlo 27. června 1866, kdy Rakušané prohráli 63



menší bitvy u Náchoda a u Trutnova, o den později pak u Mnichova Hradiště. Dne 29. června došlo k bitvě u Jičína, kde se Sasové společně s rakouskými vojsky statečně postavili Prusům. Bohužel nedokázali zabránit spojení postupujících pruských vojsk. Rakušané ztratili více než 4700 mužů, Sasové více než 560, Prusové necelých 1500 mužů. Rakouská a saská vojska začala ustupovat směrem k Hradci Králové. Zde se odehrála 3. července 1866 jedna z největších bitev 19. století. Pruská armáda pod velením Helmutha Moltkeho měla k dispozici asi 220 000 mužů, spojená rakouská a saská vojska asi 215 000. Rakouské síly byly rozestaveny v obranné linii, která se opírala o Labe a pevnost Hradec Králové. Pruský útok začal od západu a severozápadu. Dopoledne byla situace zcela vyrovnaná. Obráncům se zatím dařilo většinu pruských útoků odrážet a pouštěli se i do protiútoků. Úspěšné bylo především rakouské dělostřelectvo, kterému se podařilo zastavit Prusy u Sadové. Po poledni se ale jedné z pěších pruských divizí povedlo na sebe navázat několik rakouských divizí v bojích o les Svíb. Tím se otevřela cesta 2. pruské armádě do týla rakouské armády u vesnice Chlum. Zde došlo k těžkým bojům, ve kterých se nakonec prosadili Prusové. Saské divize statečně bránily levé křídlo obrany, ale nakonec byly také stále zatlačovány prudce útočícím nepřítelem. V tu chvíli nařídil Benedek ústup směrem k Hradci Králové. Na rakouské straně padlo v bitvě u Hradce Králové téměř 5500 mužů, asi 7200 jich bylo zraněno, více než 7300 pohřešováno a téměř 22 000 zajato. Sasové měli více než 130 padlých, více než 940 raněných a přes 420 pohřešovaných. Ztráty na pruské straně byly daleko nižší, téměř 2000 padlých, bezmála 7000 zraněných a pouze 278 pohřešovaných. Naštěstí pro Rakušany a Sasy neměla pruská armáda dostatek sil k pronásledování. Skutečný význam bitvy si Prusové uvědomili teprve v následujících dnech. Ludwig Benedek prozatím řídil ústup zachráněného jádra svých vojsk k Olomouci a k Vídni. Přitom stále docházelo k drobným srážkám. V dalších dnech po bitvě ustoupily rakouské síly přes Olomouc k jihu. A přestože byly nuceny opustit Moravu, dokázaly se spojit s armádou, jež zvítězila na italském bojišti. Dne 22. července se na jihozápadním Slovensku odehrála poslední vážnější střetnutí. V jednom z nich se u Senice podařilo třem saským jezdeckým eskadronám zmařit pruský jízdní průzkum ve srážce se dvěma jejich dalšími. Během poslední větší bitvy u Lamače nedaleko Bratislavy bylo 26. července uzavřeno příměří v Mikulově, na které navázal tzv. Pražský mír podepsaný 23. srpna 1866. Tímto mírem ztratilo Rakousko Benátsko ve prospěch Itálie a spor o Šlesvicko-Holštýnsko byl rozhodnut ve prospěch Pruska. Německý spolek byl rozpuštěn a pod vedením Pruska byl vytvořen Severoněmecký spolek, který se stal nástrojem ke sjednocení Německa. Ačkoli se na diplomatických jednáních podařilo díky Francii a Německu odvrátit přímou anexi Saska Pruskem, stejně se nepovedlo zabránit postupnému pohlcení 64



Sasové v bitvě u Hradce Králové 1866

Saska sjednocujícím se Německem. Prusko totiž prosadilo významné omezení saské suverenity včetně přímých intervencí do sestavení vlády. O čtyři roky později již saská vojska na straně Pruska vedla válku s Francií, jejímž přímým důsledkem bylo vytvoření Německého císařství v roce 1871. Postupující centralizace a nacionalizace společnosti v Německu vedla k dalšímu potlačování saských hospodářských a sociálních specifik či kulturních tradic. Zatímco Německé císařství pohlcuje a roste, tak v Rakouském císařství vyvolává porážka další zesílení nacionalismu a rostoucí tendence ke štěpení. Později se projevuje v nutnosti přijmout dohodu s Uhry o jejich autonomii a vytvořit v roce 1867 Rakousko-Uhersko. Tyto snahy byly přitom přímo podporovány během konfliktu Pruskem, které napomáhalo polským a maďarským separatistům. Zajímavé je, že se Prusko snažilo podpořit i etnické Čechy v jejich snahách o samostatný český stát. Česká společnost však zůstala vůči těmto nabídkám chladná a očekávala za svou věrnost podporu některých svých národnostních požadavků. Následné spory s centrální vládou a neúspěch jednání vedly postupně českou společnost do vod radikalizujícího se nacionalismu přelomu 19. a 20. století. Rozpad RakouskaUherska v závěru 1. světové války se pak jeví jen jako důsledek tohoto vývoje. Na českých bojištích války z roku 1866 se dnes nachází stovky pomníků a pamětních desek. Mezi nimi je možné najít i pomníky padlým Sasům, kteří společně s Čechy a s dalšími národy Rakouského císařství bránili svou vlast. Tyto pomníky nejsou příliš známé a jejich osudy po zániku států, které válku vedly, byly často závislé na náhodě 65



a přízni osudu. Přesto se jich zachoval dostatek a nyní se o ně starají obce nebo místní dobrovolníci. Mezi nimi je opět řada členů různých vojensko-historických spolků, a to nejen příznivci Saské armády. Díky nim zůstávají památky na společnou minulost Čech a Saska zachovány.

Glosář: Alaun (Kamenec): Chemikálie s bohatým využitím, používali ji koželuzi, barvíři, tiskaři, význam měla i má v lékařství či výrobě mýdla | Dragoun: Zprvu byli dragouni používáni jako jízdní pěchota – většinou bojovali jako pěšáci, na koních se pouze přesouvali. Vyzbrojeni byli puškou, párem pistolí a palašem. Podobně jako u pěchoty, také dragouni měli dočasně své granátníky. Jejich používání jako pohyblivé pěchoty v průběhu času zmizelo a nadále byli plnohodnotnou bitevní jízdou. Jméno pochází z volby zbraně, kterou dragoun nejčastěji používal – karabinu nebo krátkou mušketu (zvanou drago) | Nakléřovský průsmyk: Průsmyk (685 m) oddělující Krušné hory a Děčínskou vrchovinu. Dlouho to byla jediná obchodní i válečná cesta do země i opačným směrem. Známým se také stal v důsledku bitvy u Chlumce a Přestanova. Dne 30.8.1813 přitáhl přes Nakléřov pruský generál Friedrich von Kleist, čímž pomohl rozhodnout bitvu ve prospěch spojenců proti Napoleonovi. Získal za to 3. června 1814 od pruského krále šlechtický přídomek „von Nollendorf – z Nakléřova“ – v Berlíně proto například Nollendorfer Platz a Nollendorfstraße (Nakléřovské náměstí a Nakléřovská ulice) | Rakousko-uherské vyrovnání: byl ústavněprávní akt, na základě něhož se v roce 1867 přeměnilo Rakouské císařství v Rakousko-Uhersko a současně se obnovila suverenita Uherského království. Dynastie Habsburků panovala od tohoto momentu říši tvořené dvěma svébytnými politickými celky: Rakouskem (Předlitavsko) a Uherskem (Zalitavsko), které disponovaly vlastními parlamenty a právními řády. Obě poloviny říše sdílely některá společná ministerstva (ministerstvo zahraničí, ministerstvo války a říšské ministerstvo financí) i jisté instituce a reprezentovala je jediná hlava státu císař-král | Rýnský spolek: vznikl v západní části bývalé Svaté Říše Římské, která zanikla po 844 letech v roce 1806. Rozpad říše a vytvoření Rýnského spolku bylo zaviněno porážkou říšských vojsk Napoleonem v prosinci roku 1805 v bitvě u Slavkova. Po této bitvě byl uzavřen bratislavský mír, kde se právě František II. zřekl titulu římského císaře a ponechal si pouze titul císaře rakouského. V říjnu 1806 přistoupily do Rýnského spolku i státy středního a severního Německa. Rýnský spolek zanikl po porážce francouzských jednotek na podzim roku 1813

66


2. Vlast a víra



Sasko a české povstání 1618–1622

Josef Matzerath

Sasko a české povstání 1618–1622 Kurfiřtské saské zemské stavy nechť zváží,1 jak tedy na výzvu současně zvoleného [českého] krále nebo [českých, moravských, slezských, hornolužických a dolnolužických] stavů přispět k jednání o dědictví, a má-li se opět vystupovat neutrálně, nebo k jaké části vznést stížnost. Saský kurfiřt Jan Jiří (Johann Georg) I. už od pražské defenestrace projednával se svým zemským sněmem, jak se má Saské kurfiřtství k politickým událostem v Českém království postavit. Situace v sousední zemi se totiž stále vyhrocovala a už záhy se ukázalo, že se konflikty, které posléze vedly ke třicetileté válce, rozšíří na celou říši i Evropu. Saský kurfiřt nakonec musel buď vyhlásit neutralitu, anebo se přiklonit k jedné ze stran sporu. Základní směr saské říšské politiky vytyčil už Janův pradědeček August. V polovině 16. století saští kurfiřti na svém území zkonfiskovali církevní statky, kláštery byly sekularizovány a katoličtí biskupové z míšeňské, merseburské a naumburské/zeitzké arcidiecéze* vypuzeni.2 Celé to pak stvrdil augšpurský náboženský mír z roku 1555*. Drážďanští Wettinové navíc získali úřad nejvyššího hornosaského krajského plukovníka,3 což ještě podtrhlo jejich postavení v říši. Z této funkce jim rovněž plynul úkol dbát o zachování míru v říšské oblasti Horního Saska a vykonávat rozsudky říšského soudu. V říšské politice na sklonku 16. a počátku 17. století se nekatolický tábor skládal z dvou frakcí, přičemž kurfiřtské Sasko zaujímalo vedoucí roli mezi luterskými říšskými stavy a tradičně platilo za přední luteránskou mocnost. V čele kalvinských panství pak stála Falc.4 Od poloviny 16. století tedy lze kurfiřtské Sasko pokládat za značně saturované.5 I přesto si ale dělalo zálusk na rozšíření svého území například o magdeburské arcibiskupství či obě Lužice. Zájem o Magdeburg byl pochopitelný – šlo totiž o zvlášť úrodný kraj. Magdebuská nížina (Magdeburger Börde)* patří dodnes k nejúrodnějším 1 2 3 4 5

Srvn. Sächs. HStA Dresden, Loc. 9171/1: Anno 1619, fol. 184–190. Srvn. Frank Müller: Kursachsen und der Böhmische Aufstand 1618–1622, Münster: Aschendorff 1997, s. 14 a 18. Srvn. Reiner Groß: Landesgeschichte Sachsens, Leipzig: Edition Leipzig 2001, s. 74. Srvn. Eduard Vehse: Geschichte der deutschen Höfe seit der Reformation. Fünfte Abtheilung: Sachsen, Hamburg: Hoffmann und Campe 1854, s. 56. Srvn. Müller, Kursachsen (viz pozn. 2), s. 21.

69



německým oblastem a Magdeburg byl se svou polohou na Labi navíc významným obchodním místem.6 V případě obou Lužic měli Sasové jiný zájem. Ani jedno z těchto markrabství netvořilo konfesně ucelenou oblast, takže by se k čistě luterské mocenské oblasti, jakou představovalo Saské kurfiřtství, mohly připojit jen za určitých okolností. Horní i Dolní Lužice navíc kromě zemědělství vládla jen malým potenciálem hospodářského vývoje. Jejich atraktivita spočívala především v tom, že Habsburkové, pod něž oba kraje spadaly, zatěžovali příliv zboží k veletržnímu Lipsku vysokými cly.7 Drážďany se proto v tomto ohledu několikrát snažily ve Vídni intervenovat – avšak marně. Přes tyto omezené expanzivní záměry se saská politika od dob kurfiřta Augusta soustředila především na zajištění stávající situace. Kurfiřtské Sasko chtělo zachovat říšské uspořádání ve stávajících poměrech,8 jelikož v tomto útvaru mělo velmi příznivé postavení. Velký ozbrojený náboženský konflikt mohl tuto říšskou politickou rovnováhu snadno rozbít. Takový konzervativní postoj k stávajícím říšským poměrům pak také vysvětluje saskou loajalitu k rakouskému habsburskému císařství.9 Císař byl symbolem zákonnosti říšských poměrů. Sasko sledovalo konkrétní zájem a jeho věrnost císaři rozhodně nebyla jen věcí nejasné citové povahy. Tento základní směr saské politiky zpochybnil v krátkém období své vlády (1586–1591) Augustův syn Kristián (Christian) I.10 Jeho příklonu ke kalvinismu se ovšem bránilo nejenom Sasko. Kristiánově náboženské politice totiž nedůvěřoval ani císař. Když kurfiřt po pěti letech zemřel, vrátily se za Kristiána II. Drážďany zase k politice kurfiřta Augusta. Poté, co Kristiána II. na trůnu vystřídal jeho bratr Jan Jiří I., změnila se situace jen nepatrně. I tomuto panovníkovi připisuje protestantsky zabarvená historiografie 19. století charakterové slabiny. Údajně měl pramálo vladařských schopností a v důsledku svého naivně omezeného smýšlení jen váhavě dospíval k rozhodnutím. Širší souvislosti prý tento panovník neviděl.11 Problematičnost uvedeného úsudku spočívá v tom, že se takřka nemůžeme dopátrat, jak se v Drážďanech 1. poloviny 17. století dospívalo k politickým rozhodnutím. Z dochovaných spisů totiž takové informace nevyplývají. Žádné prameny, z nichž bychom mohli vyčíst, jak velký přehled o politických souvislostech Jan Jiří I. měl, se nedochovaly. Srvn. tamtéž, s. 35n. Srvn. tamtéž, s. 31n. Srvn. Katrin Keller: Landesgeschichte Sachsen, Stuttgart: Verlag Eugen Ulmer 2002, s. 133n. Srvn. tamtéž, s. 141. Podle Blaschkeho se Kristián I. v důsledku výchovy odvrátil od rodičů a oprostil se od „jejich povahy, hodnotových představ i náboženských postojů“. Srvn. Karlheinz Blaschke: Der Fürstenzug zu Dresden. Denkmal und Geschichte des Hauses Wettin, Leipzig: Urania-Verlagsgesellschaft 1991, s. 154. 11 Srvn. tamtéž, s. 164. Též u Kellera, Landesgeschichte (viz pozn. 8), s. 139.

6 7 8 9 10

70



Starší historiografie došla k závěru, že postoj kurfiřtského Saska lze těžko probádat. Nejjednodušší cestou, jak to vysvětlit, bylo tvrdit, že se kurfiřt nedokázal rozhodnout, že byl vrtkavý. Politika se nám pak z tohoto pohledu jeví jako pouhý výraz jediné povahy.12 To, co lze nalézt v pramenech, předkládá historiografie v obrácené logice: Panovník je nerozhodný, a tudíž je politika rozkolísaná. Místo aby se řeklo: Politika je kolísavá, což by mohlo být následkem panovníkovy nerozhodnosti. Domněnka o slabé povaze Jana Jiřího I. by také mohla být správná, kdybychom s jistotou věděli, že lze kurfiřtovi politická rozhodnutí připisovat Jan Jiří I., kurfiřt saský 1585–1656 právem. Ale to je navýsost sporné. Chápání v tomto smyslu rozhodně posunula studie Franka Müllera Kurfiřtské Sasko a české povstání z let 1618–1622 (Kursachsen und der Böhmische Aufstand 1618–1622). Müller totiž rozlišuje dva typy raně novověkých vládců. Na jedné straně jsou panovníci, kteří vládli osobně. V Sasku je prototypem takového vládce kurfiřt August, který sám zásadně utvářel říšskou i zahraniční politiku včetně strategií vnitropolitického vývoje svého mocenského území.13 Vládní rozhodnutí v zásadních věcech jsou pak osobním dílem takových panovníků. Každodenní justiční a správní úkoly delegovali i tito vladaři, ale podstatné záležitosti řešili osobně s pomocí nejdůvěrnějších poradců. Na druhé straně stojí panovníci, kteří svou hlavní úlohu spatřovali především v reprezentativních funkcích. Kristián I. i Kristián II. proto i oblasti typu vnější, říšské a finanční politiky svěřovali svým radům a v této linii musíme vidět i Jana Jiřího I.14 Uvedený pohled lze doložit dvěma různými typy pramenů. Především se k určitým obdobím dochovala korespondence mezi Janem Jiřím I. a jeho rady. K dopisování přistupovali vždy, když si – z jakýchkoli důvodů – nebyli prostorově tak blízko, aby 12 Jan Jiří I. byl údajně „objektem, a nikoli nositelem historických změn“. Srvn. Rudolf Kötzschke/ Hellmut Kretzschmar: Sächsische Geschichte. Werden und Wandlungen eines Deutschen Stammes und seiner Heimat im Rahmen der Deutschen Geschichte. Frankfurt am Main: Verlag Wolfgang Weidlich 1965, s. 239. Ve vztahu ke kalvinským panovníkům se tak mluví o málo rozhodné politice Jana Jiřího I. Srvn. Karl Czok/Reiner Groß: Das Kurfürstentum, die sächsisch–polnische Union und die Staatsreform (1547–1789), in: Geschichte Sachsens. Ed. Karl Czok, Weimar: Hermann Böhlaus Nachfolger 1989, s. 239. 13 Srvn. Müller, Kursachsen (viz pozn. 2), s. 37. 14 Srvn. tamtéž, s. 40–42.

71



mohli věci probírat ústně. Nahlédneme-li do těchto písemností, ukáže se, že Jan Jiří I. podepsal všechno, co se mu předložilo. Doručené dopisy skoro neopatřoval poznámkami. Panovník od svých radů vyžadoval hotové předlohy a k věcným otázkám zaujímal postoj jen zřídkakdy. Frank Müller to shrnuje: „Proces rozhodování v otázkách každodenní politiky měli zcela v rukou radové“.15 Jak se v Drážďanech vládlo, pochopíme ještě o trochu víc, podíváme-li se na zprávy, které o drážďanském dvoře Jana Jiřího I. napsali soudobí pozorovatelé. Po kurfiřtské audienci totiž obvykle následovala delší rozmluva s rady. Jako projev oficiální kurfiřtsko-saské vůle se ovšem nesmělo brát to, co řekl v osobním rozhovoru s vyslancem Jan Jiří I. To spíš vyplynulo z rozmluvy s rady. Oficiální odpověď k záležitostem jiných mocností poskytovali lidé, které kurfiřt pověřil vedením vládních záležitostí. Mezi rozhodovací pravomoci tajných radů tak alespoň částečně spadala i zásadní rozhodnutí v oblasti říšské politiky. Pokud se Jan Jiří I. zasedání tajné rady* vůbec zúčastnil, vystupuje v protokolech jako někdo, kdo žádá o poučený posudek a nakonec se přizpůsobí většinovému názoru.16 Zahraničním vyslancům, kteří přišli k drážďanskému dvoru, ovšem nepřipadal v této konstelaci Jan Jiří jako panovník, který by nejevil zájem o říšskou politiku. Nikdo po rozmluvě se saským kurfiřtem doma nereferoval, že by tento panovník neměl dost vědomostí k tomu, aby dovedl kompetentně posoudit problémy. Rozmluvy s Janem Jiřím I. probíhaly z hlediska diplomatů zcela příznivě a zpravodajové se často domnívali, že v něm našli stabilního partnera, který si laskavě vyslechl jejich argumentaci a přistupoval k nim otevřeně.17 Problém představovali radové. Váhavým přemítáním nechávali výsledek, kterého vyslanec u zeměpána zdánlivě už dosáhl, zase vyšumět. A diplomatická mise pak končila písemnou zprávou, která rozmluvu s Janem Jiřím I. postavila úplně na hlavu. Většina diplomatů na závěr drážďanské cesty už vůbec nic nechápala. Jedním z mála těch, kdo vůbec prohlédli, oč tu jde, byl císařský vyslanec. Ten Drážďany nenavštívil jen nakrátko coby zvláštní posel v určité záležitosti, nýbrž tu pobýval dlouhodobě a byl tak v kategorii vyslanců jakýmsi jednatelem.18 Tento Karl Hannibal von Dohna,19 katolický šlechtic ze Slezska, dovedl po jisté době odlišit taktické manévry zodpovědných drážďanských osob od zásadních zájmů Saského kurfiřství. Dohnově pohledu se Jan Jiří I. jevil především jako výkonný orgán. Panovník přejímal kurs, který mu jeho radové vyložili jako žádoucí, a setrval u něj, dokud ho radové neinformovali 15 16 17 18 19

Tamtéž, s. 40. Srvn. tamtéž, s. 42. Srvn. tamtéž, s. 42n. Srvn. tamtéž, s. 43n. Arno Duch: „Dohna, Karl Hannibal Burggraf von“, in: Neue Deutsche Biographie 4 (1959), s. 51.

72



o jeho změně. Už proto kurfiřt působil mnohem stabilnějším dojmem než samotní radové. Skutečným nositelem říšské i zahraniční politiky v Dřážďanech byl však nejvyšší vládní úřad, tj. kurfiřtská saská tajná rada. Na základě takového rozdělení úloh, kdy kurfiřt jako reprezentant přijímal vyslance cizích mocností a znal i základní směry saské politiky, ale o strategii a taktice rozhodovali radové, je záhodno nepřikládat osobním kurfiřtovým vlastnostem velkou politickou váhu. Tradiční saská historiografie je však naopak silně přeceňuje. To, že Jan Jiří I. stejně jako jeho bratr holdoval slavnostem a radovánkám, lovu a alkoholu, že nesnášel kalvinisty a uznával jen ortodoxní luteránství – nic z toho nemá valný význam. Tento panovník totiž působil jen jako reprezentant politiky, kterou určovala tajná rada. Tedy, abychom zopakovali to, co si zapsal von Dohna, když odcházel či lépe řečeno prchal od drážďanského dvora: „na tomto dvoře se skoro víc diskutuje o pití, jídle a honech než o jiných věcech“.20 O velkou politiku nebyl zájem. V tom snad měl von Dohna pravdu, ale Jan Jiří I. a jeho dvůr „nedělali politiku“ aktivně. Taková role náležela tajné radě.21 Samotná tajná rada představovala pro zahraniční vyslance ještě jeden zvláštní problém. Odpovědi či přísliby totiž poskytovala jen pod podmínkou, že se nezmění daná politická konstelace. Při změně požadavků či okolností se Drážďany už svými přísliby necítily vázané. To samozřejmě v zásadě vedlo k nespolehlivosti. Smluvním partnerům se to mnohdy jevilo ještě dramatičtěji, totiž jako zrada vyvolaná specifickými zájmy. Potud neměl onen diplomatický postřeh o tom, že v Drážďanech není problémem Jan Jiří I., nýbrž jeho radové, ke skutečnosti moc daleko.22 Instituce tajné rady má v saských dějinách ještě mnohem zajímavější rovinu. Položíme-li si otázku, čí zájmy členové tajné rady v politice hájili, nebude vůbec snadné odpovědět. Jan Jiří I. očividně neměl vlastní představu vládní koncepce. O běžné záležitosti se beztak nestaral. Jestliže tedy politický směr neudával zemský panovník, sledovali možná tajní radové zájmy sociální skupiny, z níž pocházeli. Po pádu měšťanského kancléře Nikolause Krella se tajná rada na počátku 17. století obsazovala výhradně šlechtici. Zahraniční šlechtici, kteří by byli závislí na panovníkově přízni, ale jinak by nedisponovali žádnými, nebo skoro žádnými, vztahy se zemskou šlechtou, mezi nimi nebyli. Takovou cestou se později vydal August Silný, aby se – pokud to šlo – vymanil z vlivu saské šlechty. 20 Citováno podle Johannesa Voigta: Des Grafen Christoph des Aeltern von und zu Dohna Hof- und Gesandtschaftsleben, in: Historisches Taschenbuch. Ed. Friedrichem von Raumer, Leipzig: Brockhaus 1853, s. 1–168, zde s. 139. Stejně u Axela Gottharda: Johann Georg I. (1611–1656), in: Die Herrscher Sachsens. Markgrafen, Kurfürsten, Könige. 1089–1918. Ed. Frank–Lothar Kroll, München: Beck 2007, s. 147. 21 Srvn. Müller, Kursachsen (viz pozn. 2), s. 59–65. 22 Srvn. tamtéž, s. 59 n.

73



V roce 1601, když kurfiřt Kristián II. dosáhl plnoletosti a ujal se vlády, však situace podobnému opatření očividně nenahrávala. Kristián sestavil radu ze zemských šlechticů, kteří patřili k zámožným vlastníkům rytířských statků.23 Ti tedy nejen že nebyli závislí na zdaru či nezdaru svého úřadu, nýbrž díky svému majetku nepotřebovali ani funkce v kurfiřtském státu, protože vládli svým statkům a na zemských záležitostech se spolupodíleli v rámci stavovských shromáždění. Zato k jejich sociální skupině, rytířstvu, je poutalo leccos: Především můžeme přepokládat společné výchozí zájmy.24 Vlastníkům rytířských statků, kteří zasedali v tajné radě, prospívalo anebo škodilo totéž, co bylo vhod či nevhod ostatním příslušníkům jejich skupiny. Všichni vlastníci rytířských statků nejspíš sdíleli podobné názory na odvody, dávky a cla. Kromě takové zájmové souběžnosti musíme také předpokládat, že členy tajné rady pojily s ostatními členy jejich stavu těsné přátelské nebo příbuzenské svazky. Pokud pak tajný rada přešel na perspektivu státní vlády, vzal ji za svou a zanedbával zájmy vlastního stavu. Vystavoval se tím nebezpečí, že mu to přátelé a příbuzní dají citelně najevo. Mohl se společensky znemožnit. Taková ztráta prestiže potom mohla vést k obtížím při snaze zajistit dětem stavovsky přiměřené sňatky. Bylo tedy dost dobrých důvodů pro to, aby se moc tajného rady neobracela proti zájmům jeho vlastní sociální skupiny. Přesto lze k počátku třicetileté války konstatovat, že pozice, kterou si tajní radové budovali, se rozhodně nekryla s postavením rytířstva. Saské rytířstvo dokonce odepřelo vojenskou službu poté, co mělo vojensky posazovat politiku tajné rady. Když kurfiřt Jan Jiří I. svolával na 17. února 1622 své stavy na zemský sněm do Torgau, uplynuly od pražské defenestrace, která zahájila třicetiletou válku, už bezmála čtyři roky. Saské stavovské shromáždění se v roce 1622 sešlo poprvé od počátku „českých nepokojů“, jak se zprvu výchozímu konfliktu války v tajné radě na drážďanském dvoře říkalo.25 Kurfiřt, resp. jeho nejbližší poradci ovšem saské zemské stavy o svých záměrech opakovaně informovali. Politické vedení Saského kurfiřství bylo o událostech znamenitě

23 Funkce kancléře a tajného rady se ujal Bernhard von Pöllnitz. Dalšími tajnými rady byli Christoph von Loß a Sigismund von Berbisdorn. Srvn. Eduard Vehse: Geschichte der Höfe des Hauses Sachsen. Dritter Teil, Hamburg: Hoffmann und Campe 1854, s. 34n. 24 K rozdílu sociálního chování urozených majitelů statků v rámci jejich sociální skupiny oproti nemajetné šlechtě srvn. Christoph Franke: Der sächsische Adel im 19. und 20. Jahrhundert. Soziales Verhalten und soziale Strukturen, in: Schritt in die Moderne. Sächsischer Adel zwischen 1763 und 1918. Ed. Silke Marburg/Josef Matzerath, Köln/Weimar/Wien: Böhlau 2001, s. 201–229, zde s. 225. 25 Srvn. Josef Matzerath: „diß vorhaben gienge wieder ihre lieben Nachbarn, Bluts= und andere Freunde“. Teile der sächsischen Ritterschaft verweigern Kurfürst Johann Georg I. die Heeresfolge, in: Aspekte sächsischer Landtagsgeschichte. Die Ständeversammlung des 17. und frühen 18. Jahrhunderts. Ed. Josef Matzerath, Dresden: Sächsischer Landtag 2013, s. 12–15, zde s. 14n.

74



informováno, protože drážďanský dvůr si ve Vídni a dlouho i v Praze držel ‚agenta‘, jakéhosi stálého zástupce. Když se 23. května 1618 události v Praze vyhrotily,26 byli proto saský panovník i jeho radové se sporem mezi protestantskou českou šlechtou a katolickými Habsburky velmi podrobně obeznámeni. O tom, jak vážně Drážďany české události braly, svědčí už fakt, že si kurfiřt 2. června 1618 kvůli „nebezpečným nepokojům“ povolal všechny rady. Běžné zahraniční záležitosti obvykle probíral jen s několika nejbližšími poradci.27 Dne 4. června 1618 pak povolal Jan Jiří I. k pohotovosti „zemskou obranu“, vojenský kontingent rytířstva a měst. Strany českého sporu totiž sbíraly vojsko, tudíž Saskem táhly větší či menší tlupy žoldáků. Mandátem určeným zemským stavům navíc kurfiřt všem svým poddaným i šlechtě zakázal vstupovat do služeb českých vojsk. To všechno se odehrálo ještě předtím, než se první poselstva z Prahy a Vídně pokusila získat Saské kurfiřství na svou stranu. V srpnu 1618 si saský kurfiřt do Torgau povolal rady, zástupce zemské obrany a pět členů užšího rytířského výboru*, s nimiž chtěl formulovat saský postoj k českému povstání. Užší rytířský výbor byl vedoucím grémiem zemských stavů. V Torgau se tajná rada pokusila zástupcům zemského sněmu vysvětlit dávno nastolenou linii.28 Nejvlivnější rada Jana Jiřího I., Caspar von Schönberg, se s ostatními rady zasazoval o to, aby zemi především chránila zemská obrana. K tomu chtěl ještě najmout jízdní skupinku o síle dvou set mužů, aby bylo po ruce ještě další vojenské zabezpečení. Především pak ovšem politicky vyvstala otázka, je-li český konflikt náboženské povahy. To by totiž na Sasko jako přední protestantskou mocnost kladlo jisté nároky. Druhou možností bylo hodnotit české povstání ryze politicky, za což se přimlouvali vládní radové, kteří proto v Torgau argumentovali čistě formálně tím, že císař Matyáš přece ještě poté, co povstání vypuklo, ujišťoval, že v Čechách nehodlá konfese jednostranně měnit. Tudíž prý o protestantismus nejde. Drážďany tak vzpouru v sousední zemi vykládaly jako primárně politickou.29 Z tohoto hlediska se zdálo záhodno konflikt pokud možno nerozdmýchávat a co nejrychleji ho urovnat. Radové se domnívali, že pokud teď Sasko začne zbrojit, nebo 26 České stavy prohlásily místodržitelskou vládu českého krále Bedřicha Štýrského za sesazenou. Tento násilný akt vstoupil do dějin jako pražská defenestrace. Srvn. Johannes Burkhardt: Der Dreißigjährige Krieg, Frankfurt am Main: Suhrkamp 1992, s. 78. 27 Srvn. Müller, Kursachsen (viz pozn. 2), s. 62–64 a 148n. 28 Srvn. tamtéž, s. 149n. 29 Srvn. Blaschke, Der Fürstenzug (viz pozn. 10), s. 160. Ani Vídeň si nepřála, aby se konflikt vykládal jako náboženský, a tak Saskému kurfiřství připisovala roli prostředníka, protože saský kurfiřt byl na jedné straně jednoznačně luterán, ale na druhé straně prohabsburský, což mohlo do určité míry konfesní vnímání konfliktu zmírnit. Srvn. Thomas Brockmann: Dynastie, Kaiseramt und Konfession. Politik und Ordnungsvorstellungen Ferdinands II. im Dreißigjährigen Krieg, Paderborn/München/Wien: Schöningh 2011, s. 173.

75



dokonce vojensky intervenovat, mohlo by to snadno na scénu přivolat další říšské stavy. A z „partikulárního střetu“ by se stala „zcela generální a univerzální záležitost“.30 Jak by tak velká válka dopadla, bylo samozřejmě stejně tak nejasné jako otázka, zda by si pak Sasko dokázalo uhájit dosavadní postavení v říši. Mocenské rezervy kurfiřtského Saska byly totiž oproti tehdejší habsburské supervelmoci, i oproti jiným evropským velmocem, přece jen malé. Ze saského hlediska proto situace volala po okamžitém diplomatickém zprostředkování.31 Představitelé zemských stavů, které Jan Jiří I. pozval do Torgau, s politikou neutrality, jak ji načrtli v Drážďanech, souhlasili. I při další příležitosti, když se sešly části zemského sněmu, se strany navzájem ujišťovaly, jak je důležité zachovat neutralitu. Užší výbor stavovského shromáždění zasedal od 5. do 10. listopadu 1618.32 Dne 6. června 1619 jednal kurfiřt se všemi výbory zemského sněmu v Drážďanech. Zpočátku tedy vládla shoda.33 Jenže v prosinci 1619 se Jan Jiří I. a jeho poradci tajně přidali na stranu císaře, který za vojenskou podporu sliboval teritoriální zisky. A Drážďany začaly jednat. Pro nový směr hodlaly získat duryňského bratrance z ernestinské linie* a pro císaře se snažily zburcovat hornosaský říšský kraj, který vedle kurfiřtského Saska, v roli předsedajícího, zahrnoval Brandenbursko, Pomořansko, Anhaltsko a drobná duryňská knížectví, tedy samé protestantské země. Neméně se však snažili radové saského kurfiřta, aniž by vyložili karty na stůl, připravit na změnu kursu vlastní zemské stavy, respektive přimět je k vyšším zbrojním výdajům. Opatrné poukazy, že by bylo záhodno zaujmout ve sporu o Václavskou korunu* nový postoj, ovšem nezabíraly. Na drážďanském zasedání výborů* ve dnech 20. až 22. ledna 1620 hlasovali zástupci zemských stavů pro to, aby panovník nadále „k českým nepokojům zachoval neutralitu“.34 Takový postoj se podle nich slučoval s tím, že saský kurfiřt pokládá císaře za právoplatně korunovaného českého krále. Saský kurfiřt totiž mezitím spolu s dalšími kurfiřty – mimo jiné i s Bedřichem (Friedrichem) Falckým – zvolil následníkem zesnulého císaře Matyáše arcivévodu Ferdinanda ze štýrské větve Habsburků. Nový císař Ferdinand II. během kurfiřtské volby zaujal místo českého krále, a to i přes protesty českých stavů. Falcký kurfiřt byl mezitím zvolen českým králem, což ale Sasko pokládalo za pouhý protokolární problém.35 Stejně to viděly i výbory saského zemského sněmu, které Janu Jiřímu I. doporučily, ať falckého panovníka požádá, 30 31 32 33 34 35

Srvn. Müller, Kursachsen (viz pozn. 2), s. 153. Odsud též citát. Srvn. Thomas Brockmann, Dynastie, Kaiseramt und Konfession (viz pozn. 29), s. 85. Srvn. Sächs. HStA Dresden, Loc. 9169/3: Anno 1618/19, fol. 13. Proposition vom 5. Juni 1619. Sächs. Srvn. HStA Dresden, Loc. 9173/4: Anno 1619 und 1620, fol. 184–190. Srvn. tamtéž, fol. 411–421. Srvn. Müller, Kursachsen (viz pozn. 2), s. 154.

76



aby svůj královský titul laskavě nepoužíval.36 Členové výborů tímto doporučením vyhověli návrhu svého panovníka, který si kvůli svým lénům u České koruny nechtěl rozházet žádnou ze stran. Zástupci stavů se navíc domnívali, že by se zvláště s ohledem na hornická města neměl ohrozit dovoz českého obilí a dalších potravin. Panovník se dále se členy výborů shodoval v tom, že válka v Čechách je nevyhnutelná. Stavy proto pokládaly za vhodné, aby kurfiřt najal 4000 landsknechtů*. Údajným záměrem bylo získat včas síly, které by také mohly bránit průchodu vojáků, kteří ve velkých skupinách táhli Saskem do Čech. Podobné jednotky prý rovněž mohou odrazit cizí žoldáky, kterým v Čechách nezaplatili, a proto se snaží odškodnit na Sasku.37 Z hlediska zemských stavů se mohlo zdát, že Saské kurfiřství těmito opatřeními postupuje od počátečních diplomatických snah o zprostředkování k ozbrojené neutralitě, a že chce být dost silné na to, aby se ubránilo případným útokům. Panovník a jeho radové zase nejspíš věřili, že využili příležitosti, jak zabránit rozpadu říše na dva nesmiřitelné náboženské tábory a zároveň získat nová území pro vládnoucí dynastii navrch. Z hlediska politiky státu bylo cílem saských radů udržet český konflikt na lokální úrovni a uhájit tak dosavadní postavení Saského kurfiřství v říši. Kdyby tedy Sasko do konfliktu vojensky zasáhlo, činilo by tak zcela ve shodě s těmito politickými záměry. Zemské stavy uvažovaly jinak. Postavení Saska v říši pro ně nehrálo roli a nic příznivého si neslibovaly ani od rozšíření wettinského panství. Zemský sněm chtěl Saské kurfiřství vojensky zatížit co nejméně. Stavy nechtěly přistoupit ani na omezení obchodu s Čechami, protože to bylo vojensky žádoucí, ani na vysoké daně na výbojnou válku, která by podle nich beztak prospěla spíš panovnickému domu než zemi. Na situaci při schůzi výborů v lednu 1620 je zajímavý jednoznačný postoj tajných radů, kteří stáli na straně kurfiřta. Radové se totiž rozhodli pro mocenské ambice panovnického státu a proti vlastním stavovským zájmům vlastníků rytířských statků. Vládnutí z pověření panovníka očividně už tehdy – alespoň občas – vyžadovalo sledovat logiku úřadu. Výhody vlastní sociální skupiny se tomuto stavu musely podřídit. Mělo-li to nějaké důsledky pro urozené rady, zůstává zatím neprobádáno. Pro měšťanské rady bylo rozhodně velice nebezpečné stavět se proti vlastním stavovským zájmům.38 Ať tak či onak, v létě roku 1620 Sasko očividně změnilo svůj postoj. 36 Srvn. Sächs. HStA Dresden, 10024 – Geheimer Rat (Geheimes Archiv): Unruhen im Königreich Böhmen, Loc. 9173/4: Anno 1619 und 1620, fol. 411–421: Die aus der Ritterschafft und den Städten erforderten und iezo Anwesenden an Johann Georg I., Dresden, den 22.1.1620. 37 Srvn. tamtéž. 38 V Sasku šlo například o tajného radu Nikolause Krella a o Davida von Döring, povýšeného do šlechtického stavu. Srvn. Christa Schille: „Crell, Nikolaus“, in: Neue Deutsche Biographie 3 (1957), s. 407n. a Gerhard Schmidt: „Döring, David von“, in: Neue Deutsche Biographie 4 (1959), s. 32.

77



Dne 31. srpna žádal Jan Jiří I. jako císařský komisař hornolužické stavy, které byly spojenci Čech, aby ho vyslechly jako císařského komisaře a potvrdily mu, že se opět poddávají Habsbuské dynastii.39 Poté, co byl saský vyslanec, který měl tuto zprávu předat shromážděným stavům, v Budyšíně uvězněn, vtrhli do Horní Lužice saští žoldáci. Od 9. září obléhali Budyšín kurfiřtské saské oddíly. Vzhledem k tomu, že tu byly i jednotky z odbojného Slezska, protáhlo se obléhání na tři týdny,40 přičemž saští důstojníci měli přehnané představy o skutečné síle protivníka. Byli-li vojenští vůdci, a snad i tajní radové, skrytě proti trestné výpravě, resp. zda k odbojným obyvatelům Horní Lužice přistupovali příliš mírně, jak se domníval rakouský vyslanec v Drážďanech, není dodnes zcela jasné.41

Obléhání města Budyšín, mědirytina od Matthäuse Meriana staršího, 35 x 24 cm, 1620.

39 Horní Lužice coby země České koruny spojenectvím usilovala o větší svobody v politickém rozhodování. To se projevilo, když se zátupci hornolužických stavů v srpnu 1919 poprvé podíleli na volbě Bedřicha V. českým králem. Srvn. Norbert Kersken: Die Oberlausitz von der Gründung des Sechsstädtebundes bis zum Übergang an das Kurfürstentum Sachsen (1346–1635), in: Geschichte der Oberlausitz. Herrschaft, Gesellschaft und Kultur vom Mittelalter bis zum Ende des 20. Jahrhunderts. Ed. Joachim Bahlcke, Leipzig: Leipziger Universitätsverlag 2001, s. 99–141, zde s. 101. 40 Srvn. tamtéž, s. 101. 41 Srvn. Müller, Kursachsen (viz pozn. 2), s. 396–402.

78



Dne 21. září 1620 se Jan Jiří I. rozhodl v Míšni povolat míšeňské a 28. září 1620 v Torgau také duryňské a sasko-wittemberské rytířstvo k obraně země. Povolané jednotky se sice dostavily, ale odmítly vykonat přehlídku. Jejich příslušníci si totiž stěžovali, že na nich panovník žádá, aby sami poskytli dopravní prostředky k válečnému tažení (vozy), aby tři měsíce sloužili na vlastní náklady a byli nasazeni za hranicí v Horní Lužici. Svolanému rytířstvu bránila ještě jedna věc. Vojenskou povinnost nemělo plnit v panovníkově vlastním zájmu, nýbrž v rámci jeho funkce císařova komisaře. Především však byl podle nich vojenský zákrok namířen „proti jejich milým sousedům, prokrevním a jiným přátelům a vlastním bratrům ve víře“. Tím prý škodilo jejich „svědomí a dobrému jménu“ – rytíři přece museli dbát i „vlastní spásy a blaha“.42 Vazalové zde proti sobě postavili vlastní zájmy a záměry zeměpána. Zdráhali se své duše zatížit válkou proti luteránům a poškodit vlastní stav tím, že budou za panovníka bojovat s vlastními příbuznými. Na rozdíl od tajných radů nesledovalo saské rytířstvo státní cíle. Zajistit saskou pozici v říši, nebo ji dokonce posílit územním výbojem, pro ně nebylo tak důležité. Tady očividně vůdčí sociální skupina ještě upřednostnila vlastní zájmy před zájmy zemského vládce. V otázce vojenských vozů Jan Jiří I. ustoupil. Prohlásil rovněž, že chce jako císařský komisař v Lužicích zachovat augšpurskou konfesi. Nakonec se takřka všichni jezdci zemské obrany vrátili domů. Kurfiřtovi se ale přesto vojenskými a diplomatickými prostředky podařilo přimět Horní a Dolní Lužici i Slezsko, aby znovu uznaly habsburskou nadvládu.43 Ovšem skutečnost, že část saského rytířstva odepřela vojenskou povinnost, vyvolala zvláštní debatu na zemském sněmu v roce 1622. Jan Jiří I. dal vedle obecných požadavků, takzvané propozice určené jeho stavům, přednést i další propozici věnovanou jen tomuto bodu. Svůj požadavek rytířských služeb z roku 1620 v něm nezdůvodňoval saskými státními zájmy, nýbrž prohlásil, že měl v úmyslu zaručit oběma Lužicím i Slezsku protestantskou víru a zároveň dostát vlastní povinnosti vůči císaři, usnesení říšského sněmu a exekučnímu pořádku. Nechť tedy zemský sněm vynese soud, co se

42 Sächs. HStA Dresden, Bestand 10015, Loc. 9364/1, fol. 304–310: Beyproposition, Torgau, den 7. März 1622 (Beschwerde des Kurfürsten wegen der verweigerten Musterung der Ritterschaft 1620); Zur gesamten Debatte Srvn. tamtéž, Loc. 9364/1, fol. 311: Resolution uff die Bey Proposition, Torgau den 10. März 1622 (Ritterschaft und Städte); Loc. 9364/1, fol. 322–325: Replica auff die Resolution wegen der Beyproposition, Torgau, den 13. März 1622 (Johann Georg I.); Loc. 9364/1, fol. 326: Duplica wegen der Ritterdinste, Torgau, den 16. März 1622 (Ritterschafft und Städte); Loc. 9364/1, fol. 329– 331: Triplica wegen der Ritterdienste, Torgau, den 17. März 1622 (Johann Georg I.); Loc. 9364/1, fol. 332: Endliche Resolution wegen der Ritterdienste. Torgau, den 17. März 1622 (Ritterschaft); Loc. 9364/1, fol. 333: Der Grafen Erklerung uf die Beyproposition, Torgau, den 9. März 1622; Loc. 9364/2: Landtag 1622, Andere Buch, M, Vorgegangene Musterung und Herrfartswägen, erliddene Durchzüge und ungelegenheit deß Defensionswerks / geheimen raths. 43 Srvn. Müller, Kursachsen (viz pozn. 2), s. 396–420.

79



má stát s těmi, kteří se tomuto čestnému úmyslu vladaře zprotivili „jízlivě tvrdou řečí“ a odepřeli své rytířské služby.44 Parlamentní grémia rytířstva a měst poté vyjádřila svou radost nad tím, že Bůh kurfiřtu v roli císařského komisaře na jeho „výpravách nejmilostivěji dopřál šťastného a zdárného úspěchu“. Je prý chvályhodné, že panovník zachoval zemský mír. Rytířstvo a města proto Jana Jiřího I. zahrnou do svých modliteb a vyprosí mu u Boha „stálé tělesné zdraví, dlouhý život, dále šťastnou vládu a všechen vezdejší i věčný zdar“. Ale ve věci samotné se obě sněmovní corpora* takřka neodchýlila od toho, čeho se část rytířstva dožadovala už při odepřené přehlídce. Corpora plnila roli prostředníka mezi mluvčími vzdorných rytířů a kurfiřtem. Místo souhlasu s exemplárním trestem přiměla lenního pána, aby se spokojil s omluvou, kterou panovník ve své „vrozené dobrotivosti a rozvážnosti“ také přijal.45 Jinak rytířstvo a města jen ujistily, že se cítí zavázány kurfiřta „ve vší poslušnosti následovat až po hranice“, ale že se jim pak, jak doufají, panovník postará i o obživu. Jako obživu si zástupci rytířstva a měst nadále představovali poskytnutí vojenských vozů i obživu samotného rytíře. Dále potom i krmivo pro koně a odškodnění „za osobu a koně“ v případě, „že někoho zajmou nepřátelé, že dojde k úhoně nebo ztratí koně“.46 Hrubě bychom to mohli formulovat i tak, že stavy byly hotovy k vojenské službě, pokud je panovník plně pojistí. Navzdory vší formální poddanosti projevované lennímu pánu tím místní vedoucí skupiny deklarovaly i hranice vlastní angažovanosti pro panovníka. Byly ochotné k obraně proti nepřátelským výpadům. Ale panovníkovy výbojné snahy už v zájmu zemských stavů nebyly. Protože náklady a důsledky války nakonec nesli jejich poddaní. Z toho, co bylo řečeno, vidíme, jak málo výstižná byla klasická politická historiografie zaměřená na události. Panovníkovi a jeho rostoucímu státu nelze jen tak připisovat angažovanost pro celou společnost a tyto domnělé snahy o obecné blaho stavět proti sobeckým dílčím zájmům zemských stavů. Motivy Jana Jiřího I. a jeho poradců byly totiž stejně sobecké jako motivy zemského sněmu. Vedení státu nejprve deklarovalo politiku neutrality, pak vojenský zásah – obojí s cílem obhájit vlastní pozici v říšské politice. Neboli přesněji: Šlo o postavení saského kurfiřta, ovšem vypracované a řízené tajnými rady. Vůdčí sociální formace venkova i měst – to jest rytířstvo a města zastoupená na zemském sněmu – nemohly takto definované blaho země uznat jako obecně prospěšné. Proto řada z nich v roce 1620 odepřela vojenskou službu za hranicemi země. 44 Sächs. HStA Dresden, Bestand 10015, Loc. 9364/1, fol. 304–310: Beyproposition, Torgau, den 7. März 1622 (Beschwerde des Kurfürsten wegen der verweigerten Musterung der Ritterschaft 1620). 45 Sächs. HStA Dresden, Bestand 10015, Loc. 9364/1, fol. 329– 331: Triplica wegen der Ritterdienste, Torgau, den 17. März 1622 (Johann Georg I.). 46 Tamtéž.

80



Glosář: Augšpurský náboženský mír: Augšpurský mír je název mírové dohody přijaté císařem Karlem V. a říšskými knížaty na sněmu Svaté říše římské v Augsburgu dne 25. září 1555, kterou bylo ukončeno první období náboženských válek v Německu. V této dohodě byla uznána náboženská svoboda ve formě zásady cuius regio, eius religio (čí země, toho náboženství), poddaní měli možnost z náboženských důvodů emigrovat. Zároveň byla také potvrzena sekularizace (převedení církevního majetku do světských rukou) církevního majetku protestantskými knížaty do roku 1552 | Sněmovní výbor: Na rozdíl od zemského sněmu se jednotlivé výbory (consilia) stavovského shromáždění zpravidla scházely, jen aby se poradily v určité záležitosti zemské politiky | Užší výbor rytířstva: viz ‚Corpora zemského sněmu‘ | Ernestinská/ Albertinská větev: Wettinští bratři vévoda Arnošt a vévoda Albrecht si v roce 1485 při takzvaném ‚lipském dělení‘ mezi sebe rozdělili společné mocenské území, jehož části pak byly vzájemně nezávislé. Současně se rod Wettinů rozdělil na dvě samostatné vládnoucí dynastie nazvané po svých praotcích | Tajná rada (Saské kurfiřství): Sbor radů, který řešil nejdůležitější záležitosti zemské politiky a předkládal je kurfiřtovi k rozhodnutí. Šlo tedy o nejdůležitější politické grémium s rozhodovací mocí | Arcidiecéze: Ve sledované době se jednalo o území, na němž církevní i světskou vládu vykonával biskup | Landsknecht: Pěší žoldák z doby 15. a 16. století zpravidla z území dnešního Německa | Corpora zemského sněmu (Saské kurfiřství): Raně novověké zemské sněmy/stavovská shromáždění sestávala ze tří částí (corpora): duchovních, hrabat a pánů, rytířstva a měst. Tato grémia se dále dělila na několik ‚consilií‘. Pro první corpus to byli jednak duchovní, hrabata a pánové, a jednak univerzity. V druhém a třetím sboru působil vždy užší a širší výbor a rovněž tak ‚obecné rytířstvo‘ respektive ‚obecná města‘ | Magdeburská nížina (Magdeburger Börde): Úrodný německý kraj a kulturní oblast v severovýchodní části Harcu; centrální krajina spolkové země Sasko-Anhaltsko | Václavská koruna: Koruna Českého království.

81


Litoměřický měšťan a pirenský exulant Václav Nosidlo z Geblic (1592–1649)

Jana Hubková

Litoměřický měšťan a pirenský exulant Václav Nosidlo z Geblic (1592–1649) A jest nám to v dobré známosti z Písma svatého, že žádný nemá k náboženství nucen býti, jakož i my svobody užíti žádáme, nebo pro ni vlast jsme opustili. Výše uvedený citát z jedné z petic českých exulantů v Sasku zachytil litoměřický měšťan Václav Nosidlo z Geblic (1592–1649), jehož život se odehrával na obou stranách česko-saské hranice. Dlouhá léta strávil totiž jako exulant v saské Pirně a patřil k těm, kteří o svém pobytu v tomto městě zanechali písemnou zprávu.1 Jeho soukromé zápisky kronikářského charakteru2 se týkají let 1626–1639 a můžeme je označit za autosvědectví* (Selbstzeugnis)3 nebo ego-dokument*4. Patří k pramenům, které nám umožňují nahlédnout do myšlenkového světa a každodenní reality příslušníků jedné z mnoha exilových vln raného novověku i příslušníků společnosti, která uprchlíky přijala. Zavádějí nás do doby, kdy bylo mnoho evropských vládců přesvědčeno o tom, že politickou stabilitu státu zaručuje pouze prosazení jediné konfese v zemi a to té, kterou určil panovník. 1

2

3

4

Paměti exulanta Jiřího Bydžovského Kezelia vydal Zdeněk Kamper (ed.): Kronika Mladoboleslavská. Mladá Boleslav 1935. K zápiskům Karla Pfefferkorna Josef Volf: Genealogické příspěvky rodu Pfefferkornů z Ottopachu. In: PA 23, 1908, s. 333–338, 587–590. K pamětem Bořka Mateřovského Stephan Kekule von Stradonitz: Ein Gedenkbuch eines böhmischen Exulanten. Der deutsche Herold 5, 1908. Srvn. Marie Ryantová: Těžké časy urozeného a statečného rytíře Bořka Mateřovského z Mateřova, exulanta v městě Pirně. In: Michaela Hrubá (ed.): Víra nebo vlast. Ústí nad Labem 2001, s. 249–257. Srvn. Richard Flachs (ed.): Petermanns Pirnische Chronik, Pirna 1914. Text Nosidlovy kroniky byl dlouho znám pouze ze dvou pozdějších opisů z 18. století. Dlouho pohřešovanou rukopisnou verzi v podobě zápisů do Veleslavínova historického kalendáře z roku 1590, kterou získal František Martin Pelcl od potomka českých exulantů Georga Petermanna, objevil roku 1971 Jan Martínek v tehdejší Základní knihovně ČSAV (dnes KNAV ČR). Srvn. Jan Martínek: Svědectví nově objeveného rukopisu o povaze a rozsahu Nosidlových pamětí. In: SK 9/1974, s. 99–113. Ke kronice nejpodrobněji Martina Lisá: Pirenská exulantská obec během třicetileté války očima kroniky Václava Nosidla z Geblic. In: Sborník Národního muzea v Praze, řada C – literární historie, 54/2009/1-4, s. 3–43. V současné době dokončuje tato autorka přípravu edice celé kroniky do tisku. Srvn. Benigna von Krusenstjern: Was sind Selbstzeugnisse? Begriffskritische und quellenkundliche Überlegungen anhand von Beispielen aus dem 17. Jahrhundert. In: Historische Anthropologie 2,3/1994, s. 462–471. Eadem: Selbstzeugnisse der Zeit des Dreißigjährigen Krieges: Beschreibendes Verzeichnis, Berlin 1997. Srvn. Winfried Schulze: Ego-Dokumente: Annäherung an den Menschen in der Geschichte? Vorüberlegung für die Tagung „EGO-DOKUMENTE“. In: Ego-Dokumente: Annäherung an den Menschen in der Geschichte. Hg. v. dems. Berlin 1996, s. 11–30.

82



Václav Martin Nosidlo z Geblic se narodil 16. září 1592 v poměrně zámožné měšťanské rodině. Jeho předek Martin, obchodník s vínem a litoměřický purkmistr, byl již roku 1542 povýšen do šlechtického stavu a získal erb se symboly vinařství a obchodu.5 Jeho otec Jan zastával funkci městského senátora. Malý Václav nejdříve navštěvoval litoměřickou městskou školu, která měla velmi dobrou úroveň.6 Poměrně brzy začal studovat na pražské univerzitě.7 Zde zažil atmosféru posledních let rudolfinské Prahy a jistě pozorně sledoval jednání českých stavů s císařem o udělení rozsáhlých náboženských svobod. O průběhu pražských jednání přinášely zprávy i jedny z prvních pravidelně vydávaných týdenních novin, které vycházely v němčině a byly čteny na všech územích, kde se německy mluvilo. Protože většina těchto čtenářů žila v oblastech, které byly spravovány podle zásady „koho vláda, toho náboženství“, bylo v novinové zprávě z 3. února 1609 upřesněno, že „čeští stavové podali Jeho Veličenstvu spis, v němž požadují, aby každý, dokonce i poddaný sedlák, mohl beze všeho obtěžování věřit v to, co sám ve svém svědomí nalezne.“8 Pravidelně i nepravidelně vycházející zprávy informovaly rovněž o novém uspořádání náboženského života nekatolíků v Čechách: o tom, že luteráni, husité i čeští bratři, sjednocení na bázi České konfese*, zřídí společnou konzistoř v čele s administrátorem.9 Na stránkách dobového zpravodajství byly uveřejňovány extrakty z Rudolfova Majestátu o náboženské svobodě i z textu paralelního dokumentu, zaručujícího náboženská práva katolických obyvatel Čech. Význam takové záruky náboženské svobody si Václav uvědomoval i z vyprávění svých známých, bývalých studentů či profesorů zrušeného evangelického gymnázia ve Štýrském Hradci, které katolický zeměpán Ferdinand Štýrský jako nekatolíky vypověděl ze země. Mnozí z nich – např. věhlasný astronom Jan Kepler či pozdější prorektor 5 6 7 8

9

Vyobrazení erbu srvn. Lisá, Nosidlo (viz pozn. 2), s. 9; August von Doerr: Der Adel der böhmischen Kronländer. Prag 1900, s. 19. Srvn. Lenka Bobková: Exulanti z Prahy a severozápadních Čech v Pirně v letech 1621–1639. Praha 1999, s. 171. Lisá, Nosidlo, s. 9. Srvn. Beda Dudík: J. P. Ceroni´s Handschriftensammlung (Mährens Geschichts-Quellen), T. 1. Brünn 1850, s. 457: „Sein Vater […] schickte ihn frühzeitig an die Hohe Schule nach Prag […]“. Walter Schöne: Der Aviso des Jahres 1609. In Faksimiledruck, Leipzig 1939, Ausgabe vom 20. Februar, 3. Meldung, Auß Praag von 9. dito: „Jetzt vernemblich / das die Behemischen Stendt / ihrer Mayet. ein Schrifft über geben/ darinnen sie unter anderen begehren / die Religion in gemein durch und durch / das ein jeder/ ja so gar der Bawersmann /was er selbst in seinem Gewissen befinde / ohn einige Molestation glauben möge.“ Ibidem, Zeitungs-Nr. 33, Siebte Meldung, Prag vom 21. August 1609. Schöne, Aviso, Zeitungs-Nr. 33, Siebte Meldung, Prag vom 21. August 1609: „Gestern haben sich die Böhmischen Stendt/ samptlichen darin verglichen und beschlossen/ daß sie nemlich bey I: M: ubergebenen… Confeßion/ einhelliglich / und ohne zerstreung / verbleiben wollen/ und derselben Namen / als Böhmisch Confession gegeben werden / nach solcher Vergleichung haben die Stendt einander die handt geboten / und darbey zu bleiben und zu halten gelobt / darauff solle das Consistorium auffgericht / und mit 7 geistlichen Persohnen bestellet werden / und ob woln der Administrator Lutherisch / der ander dritt / und vierdte/ einer andern Religion seyn wird / so solle doch keiner weder Lutherisch / hußitisch /Piccardisch /Brüderisch/ oder dergleichen Nahmen/ sondern allein Böhmisch Evangelisch gegeben / und durch den Administratorn / und seine mit Collegen / die Priester ordinirt werden…“

83



Karlovy univerzity Petr Fradelius – našli útočiště právě v Praze. Tehdy se mladý student patrně poprvé setkal s postojem lidí, kteří odmítli změnit svou víru a raději zvolili nejistotu exilu. Dne 17. září 1615 získal Václav Nosidlo titul bakaláře svobodných umění (artes liberales). Po studiích vykonával úřad správce na několika školách a roku 1616 se stal rektorem školy v Poděbradech.10 Přitom byl stále ve styku s univerzitou, která vykonávala dohled nad městskými školami v zemi. Nepochybně dobře znal všechny tehdejší vůdčí osobnosti univerzitního prostředí, včetně rektora Jana Jessenia, lékaře, který uskutečnil první pitvu lidského těla. Během svého pobytu v Praze si Václav oblíbil tištěné a často také ilustrované letáky, jejichž autoři chtěli informovat, poučovat či bavit. Majetkem univerzity byla velká sbírka rektora Marka Bydžovského (1540–1612),11 v níž se nacházely letáky, které připomínaly vše důležité, k čemu došlo v minulosti. Na stránkách těch nových však defilovaly aktuální události: smrt císaře Rudolfa, nástup jeho bratra – bezdětného Matyáše – i jeho úspěšná snaha, aby čeští stavové ještě za jeho života zvolili jeho nástupcem jeho příbuzného Ferdinanda Štýrského. Český král a římský císař Matyáš přesídlil z Prahy do Vídně a jeho komunikace s českým prostředím se odbývala prostřednictvím katolických místodržitelů. V té době došlo také ke konfliktům, které nekatolická většina obyvatel vnímala jako porušení Rudolfova Majestátu. Z nich Václav Nosidlo asi nejpozorněji sledoval vleklý spor mezi pražským arcibiskupem Janem Loheliem a jeho nekatolickými poddanými ze severočeského hornického městečka Hrob, který vyvrcholil tím, že arcibiskup dal tamější nedávno postavený evangelický kostel srovnat se zemí.12 Václav Nosidlo měl bezpochyby v ruce i tisky, referující o událostech, o nichž nikdo netušil, že se stanou předehrou ke třicetiletému konfliktu. K nim patřil stavovský sněm v Karolinu, Pražská defenestrace,13 ustavení stavovské vlády, vypovězení jezuitů, smrt Matyáše, sesazení Ferdinanda, volba Fridricha Falckého za nového českého krále, císařská volba Ferdinanda II. ve Frankfurtu, Fridrichova slavná korunovace v Praze i jeho holdovací cesta do Slezska a Lužice. Karlova univerzita se tehdy stala centrem česko-falcké publicistiky14 a na tvorbě letákových textů a rytin se pod vedením prorektora Petra Fradelia podílelo mnoho Václavových přátel a známých.15 Jejich naděje 10 11 12 13

Srvn. Bobková, Exulanti (viz pozn. 6), s. 171; Lisá, Nosidlo (viz pozn. 2), s. 9. Ze sbírky Marka Bydžovského z Florentina čerpal Jaroslav Kolár (ed.): Svět za tří českých králů. Praha 1987. Srvn. Jan Kilián: 11.12. 1617. Zboření kostela v Hrobu. Praha 2007. Srvn. Johann Faber: Warhafftige Zeitung und Geschicht…. Kuttenberg 1618. V databázi www.vd17.de k dispozici digitálně pod číslem VD17 3:625852Q. 14 K univerzitě jako centru česko-falcké propagandy: Jana Hubková: Fridrich Falcký v zrcadle letákové publicistiky. Praha 2010, s. 121–146. 15 Srvn. M. P. F. S. (Petr Fradelius): Abrieß deß böhmischen Löwens. Prag 1619. Harms II, 153; Hubková, Fridrich Falcký, s. 128, 579.

84



však skončily v listopadu 1620, kdy česko-falckou publicistiku zastínila různá líčení porážky stavovské armády vojsky císařova spojence Maxmiliána Bavorského na Bílé hoře.16

Petr Fradelius, Abrieß deß böhmischen Löwens, Prag 1619

16 Srvn. Warhaffte und eigentliche Abbildung was in der newlichen Zeit…bey der Stadt Prag…zugetragen. S. l. 1620. VD17 23:675989K.

85



Po obsazení Prahy císařským vojskem se očekávala odveta vítězného Ferdinanda II. To vyvolalo vzpomínky na tresty, které následovaly po I. protihabsburském odboji (1547), jenž probíhal současně s válkou mezi protestantským Šmalkaldským svazem a katolickým vojsky císaře Karla V. Vedle Prahy byly jedním z hlavních center odboje Litoměřice. Po porážce Šmalkaldského svazu český král Ferdinand I. město vojensky obsadil, usadil se na radnici a zval si tam po řadě odbojné šlechtice a zástupce královských měst k výslechu. Tehdy byl i Václavův předek Martin Nosidlo jako významný představitel nekatolických měšťanů uvězněn nejprve v Litoměřicích a pak v Praze.17 Během těchto sankcí však nakonec padlo jen 5 hrdelních trestů (2 měšťané, 2 rytíři, 1 tiskař). Postižena však byla zvláště města v Čechách18 a v Lužici (Šestiměstí, tzv. Pönfall). Součástí králových trestných opatření byly i přísné restrikce knihtisku a zákaz kolportování letáků z německých luteránských území. Ve srovnání s tím byly sankce Ferdinanda II. daleko tvrdší. Do celé Evropy se rozlétly ilustrované letáky se zprávami o mimořádně kruté popravě 27 nekatolických pánů a měšťanů,19 kteří byli označeni za vůdčí osoby povstání. Mnohé z nich Václav Nosidlo dobře znal – například šlechtice a měšťany ze sousedství, k nimž patřil Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Fridrich z Bílé/Bühlau na Řehlovicích nebo žatecký primátor Maxmilián Hošťálek. S nimi se na smrt připravoval i Nosidlův příbuzný, věhlasný lékař Matyáš Borbonius,20 který se až na popravišti při čtení rozsudku dověděl, že dostal milost a vrátil se zpět do vězení. Hlavy popravených byly nabodnuty na kůl a dlouhé měsíce potupně vystaveny na věži u Karlova mostu. Zatímco katolické císařské tisky tvrdost rozsudku zdůvodňovaly a zesměšňovaly odsouzené i prosby jejich příbuzných o milost,21 protestantské tisky připojovaly nad popisné scény exekuce oblouky duhy jako znamení mučednické smrti odsouzených. Po exekuci následovaly sankce v podobě věznění a konfiskací, zřejmá byla rovněž snaha panovníka prosadit v zemi pouze jedinou konfesi. Tato situace vyvolala několik časově vymezených exilových vln. První rodiny opouštěly zemi již krátce po porážce stavovského povstání, větší počet obyvatel opustil zemi i po popravách na Staroměstském náměstí roku 1621. Roku 1622 byli ze země vypovězeni nejprve čeští nekatoličtí duchovní a učitelé, o rok později i němečtí luteráni. 17 Srvn. Julius Lippert: Geschichte der Stadt Leitmeritz. Prag 1871, s. 274; Oldřich Kotyza/ Jan Smetana/ Jindřich Tomas: Dějiny města Litoměřic. Litoměřice 1997, s. 367. 18 Srvn. Lenka Bobková: Der Böhmische Aufstand 1547 und der Sechsstädtebund. In: 1547. Pönfall der Oberlausitzer Sechsstädte. Kamenz 1999, S. 51–65. 19 Srvn. Eigentliche Abbildung deß Prozess der Pragerischen Execution. S. l. 1621, VD17 23:676032D. Srvn. Harms II, 173. 20 K příbuzenství Borbonia s Nosidlem Josef Hejnic – Jan Martínek: Rukověť humanistického básnictví v Čechách a na Moravě, Praha 1966–1982, díl 4, s. 44 (heslo Nosidlo z Geblic). 21 Srvn. Michal Pěčka z Radostic: ronus Justiciae. Praha 1621; Srvn. též Hubková, Fridrich Falcký (viz pozn. 14), s. 142–144, 594, 595.

86



Podle císařských dekretů z let 1624 a 1626 se v následující době museli také všichni měšťané a šlechtici rozhodnout, zda změní víru nebo zda opustí zemi. Ti, kteří dali přednost víře, hledali azyl nejdříve v sousedních zemích. Volba konkrétního místa, kam odcházeli, byla ovlivňována jejich náboženským vyznáním. Členové Jednoty bratrské šli většinou do Polska, Uher, později i do Pruska a Nizozemí, utrakvisté a luteráni hledali útočiště v Sasku. S motivem exilu pracovala i dobová letáková propaganda. Již v průběhu roku 1621 byla vydávána záplava císařských posměšných ilustrovaných pamfletů zaměřených

Die (drey Blinden) auß (Böhmen), s.l. (1621), bez místa, jména tiskaře a roku

87



proti poraženému Fridrichovi Falckému. Jejich anonymní autoři často vytvářeli komický efekt tím, že předváděli bývalého krále, jeho manželku či jeho spojence v různých fiktivních situacích, např. jako putující vyhnance a exulanty, kteří nemají kam složit hlavu, jsou odkázáni na milodary jiných a musejí vykonávat podřadné práce pro ty, kteří jim poskytli azyl.22 O něco později se terčem podobného posměchu stali i z Čech vypovězení nekatoličtí duchovní.23 Opačná stanoviska pak přinášely tisky samotných exulantů, kteří popisovali okolnosti svého odchodu ze země. Následkem zrušení nekatolických škol přišel o obživu i Václav Nosidlo z Geblic. Možná právě proto se roku 1624 do rodného města vrátil a začal tam působit jako městský písař. Brzy po návratu se oženil s měšťanskou dcerkou Annou. Tím skončila relativně klidná etapa jeho života. Převážně nekatolické Litoměřice, které v té době měly asi 6000 obyvatel, byly potrestány jako město a trest dopadl na jednotlivé měšťany. Ti byli podle míry svého podílu na povstání rozděleni do 6 skupin. Měšťanům 1. skupiny, kteří se na povstání podíleli nejaktivněji, byl zabaven veškerý majetek, měšťané 2. skupiny ztratili 5/6 majetku, 3. skupině byly zabaveny 4/6 jmění, 4. skupina přišla o 3/6 majetku, 5. skupina o 2/6 a 6. skupině byla zkonfiskována 1/6 majetku. Václav Nosidlo nedopadl nejhůře, neboť byl zařazen do 6. skupiny. Zmíněná 1/6 majetku v jeho případě reprezentovala jeho dům v Pokratické ulici a vinohrady v Kamenatkách v celkové hodnotě 500 kop. Zbořeniště za Cimickou branou mu bylo povoleno prodat za 10 kop.24 Následující rekatolizační tlak však dolehl na všechny měšťany, bez ohledu na to, zda se povstání účastnili nebo ne. Roku 1624 začalo pracovat šest rekatolizačních komisí, které měly zmapovat skutečnou situaci na farnostech a ukončit působení nekatolických duchovních, kteří se ještě ilegálně v zemi zdržovali. Zpočátku byli nekatolíci přesvědčováni pomocí výuky, divadla či různých festivit, později přišly na řadu i tvrdší prostředky.25 Nátlak na litoměřické měšťany, aby přestoupili ke katolické víře, se vyostřil zejména po 1. lednu 1626, kdy vypršela lhůta, v níž se zdejší městští radní měli rozhodnout pro konverzi či odchod. Do Litoměřic dorazila misie, kterou vedl kapucínský mnich hrabě František z Rozdražova. Jeho úsilí podpořilo vojsko španělského hejtmana Baltasara Marradase, které již dříve uzavřelo město a podílelo se na nátlaku. Někteří měšťané se rozhodli pro konverzi*, jiní se podrobit nechtěli. Některým se podařilo zakoupit falešné osvědčení o absolvování zpovědi, které sloužilo jako doklad o přijetí nové víry. Z jedné 22 Srvn. Die drei Blinden aus Böhmen. S. l. 1621, VD17 12:671790U. K tematicky podobným letákům patří např.: Deß Pfaltzgrafen Urlaub. S. l. 1621, VD17 12:671621A; Grindliche Weissagung. S. l. 1621, VD17 12:128886S; Deß Pfaltzgraf Scharwerch bey den Staden. S. l. 1621, VD17 14: 007181C. 23 Anonymní jednolist: MARTIN LVTHER. Nuhn Muess es Ia gewandert sein. S.l. 1623. Harms II, 168. 24 Srvn. Tomáš V. Bílek: Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618. Praha 1882, s. 1127. 25 Srvn. Ivan Martinovský: Rekatolizace na příkladu severočeských Chabařovic u Ústí nad Labem. In: Weit drin in Sachsen wie im Böhmerland… Kapitel aus der sächsisch-böhmischen Geschichte für Lehrer. Ed. Kristina Kaiserová/Zdeněk Radvanovský/Martin Veselý. Ústí nad Labem 2004, s. 64–68.

88



Nosidlovy nesouhlasné poznámky vyplývá, že tohoto způsobu dočasně využila i jeho sestra Dorota Holubová.26 V napjaté době, kdy bylo nekatolickým měšťanům zakázáno i provozování živností a do jednotlivých domů byli posíláni vojáci, přivedla Anna Nosidlová na svět dcerku Dorotu, která byla 29. ledna pokřtěna v litoměřickém kostele Všech svatých katolickým knězem. Protože osaměle žijící ženy a vdovy dostaly možnost, aby se z povinnosti ubytovat vojáky vykoupily zaplacením peněžité kauce, rozhodl se Václav Nosidlo ulevit své manželce tím, že odejde. Čtrnáct dní po narození dcery se s manželkou rozloučil, proklouzl mezi hlídkami vojáků a společně s jiným litoměřickým měšťanem opustil rodné město, aniž věděl, kam půjde. První útočiště poskytl oběma uprchlíkům vrchnostenský úředník ze Zahořan Jiří Mejšner. Ten jim opatřil i povolení, aby mohli v noci odejít na panství luteránského šlechtice Viléma Kinského do Benešova. Zde pobyli u rychtáře Šebestina asi šest týdnů, dokud nebyl vydán místodržitelský zákaz přechovávání uprchlíků. Teprve pak odešli do saské Pirny.27 Po příchodu do města si Nosidlo najal spolu s dvěma jinými exulanty byt v„prostředních hořeních pokojích“ domu Hanse Funckeho na náměstí. Za dvě místnosti a čtyři komory platili nájem ve výši 24 říšských tolarů za čtvrt roku (suma postačující ke koupi dvou koní).28 Brzy nato dorazila do Pirny i Anna Nosidlová s ani ne sedmitýdenní dcerkou. Spolu s manželkami jiných litoměřických měšťanů musela za velmi chladného počasí přestát nebezpečnou plavbu po Labi.29 Odpoutat se od domova však nebylo jednoduché. Mnozí z uprchlíků se tam ještě ilegálně či legálně opakovaně vraceli. To se týkalo i rodiny Václava Nosidla, která se již na podzim téhož roku odebrala zpátky do Litoměřic, neboť prý jim na základě jistého dekretu byla přislíbena ‚amnestie‘.30 Podle Nosidlova líčení je však doma čekaly pouze ústrky, nucené vyučování katolické víře na radnici, placení kontribucí, daní a desátku. Opět byli nuceni k rychlému prodeji svého majetku a k rozhodnutí mezi konverzí a exilem. Po několikerých žádostech byla litoměřickým nekatolíkům lhůta k pobytu prodloužena do masopustu 1627. Pak se většina z nich, včetně Václava Nosidla s manželkou a dcerkou, opět vydala na cestu do Pirny. Několik měsíců nato, v létě 26 27 28 29 30

Srvn. Lisá, Nosidlo (viz pozn. 2), s. 10. Nosidlova kronika – zápis k 6. lednu 1626. Srvn. tamtéž, s. 11. Nosidlova kronika, zápis k 11. únoru 1626. Srvn. Bobková, Exulanti (viz pozn. 6), s. XXI. K oběma spolubydlícím i jejich ubytovateli tamtéž, s. 152, 168, 219. Srvn. Lisá, Nosidlo (viz pozn. 2), s. 11. Nosidlova kronika – zápis k 16. březnu 1626. Srvn. tamtéž, s. 11, pozn. 84. Obsahem zmíněného dekretu bylo dočasné povolení k návratu z důvodu vyřízení majetkových záležitostí. To bylo dosaženo dík intervenci saského kurfiřta a prakticky znamenalo prodloužení lhůty, v níž exulanti mohli prodat své majetky v Čechách. Poměrně rozsáhlá korespondence mezi litoměřickým rychtářem Šimonem Aulíkem a pirenskými, popř. saskými úřady z let 1626 a 1627, kterou Nosidlo do svých zápisků opsal, svědčí o tom, že rychtář projevoval zájem o návrat exulantů. V souvislosti s tím mohlo skutečně dojít k nereálným slibům či k špatnému pochopení situace.

89



1627, zapisuje Václav Nosidlo do své kroniky smutnou zprávu, že jeho dcerka Dorota zemřela ve věku 1 roku, 20 týdnů a tří dnů a byla pohřbena „německým procesem“ na hřbitově u kostela sv. Mikuláše na pirenském předměstí. Epitaf na náhrobní kámen jí složil rodinný přítel – význačný pražský básník, historik a pirenský exulant Jan Černovický z Libé Hory. V témže roce bylo v Čechách vydáno „Obnovené zřízení zemské“, nový zákoník, který definitivně uzákonil katolické náboženství jako jedinou povolenou konfesi v zemi. V následujícím roce pak vypršely i poslední prodlužované lhůty pro konverzi české nekatolické šlechty a zemi opouštěla další početná vlna uprchlíků, kterou zaznamenala i saská Pirna. Od počátku českého stavovského povstání prokazoval saský kurfiřt Jan Jiří císaři Ferdinandovi II. loajalitu nejen svou neutralitou. Již v září 1620 vtáhl na území Českého království a vojensky obsadil Budyšín.31 Za výdaje, vynaložené při prosazování procísařské politiky, mu Ferdinand II. v červnu roku 1623 zastavil Horní i Dolní Lužici. Roku 1621 neváhal vydat císařským svého bývalého učitele a lužického fojta hraběte Jáchyma Ondřeje Šlika a zpečetit jeho cestu na staroměstské popraviště.32 Na druhou stranu kurfiřt nebránil exulantům, aby se v Sasku usazovali. Chtěl však mít pod kontrolou jejich pohyb v zemi i jejich náboženské přesvědčení. Vyžadoval od všech, aby se přihlásili k augšpurské konfesi a požádali o povolení k pobytu v zemi. To pak bylo vázáno na určité místo. Nejobtížnější bylo získat povolení k pobytu v Drážďanech, neboť kurfiřt chtěl své rezidenční město uchránit před přívalem chudých, bezvýznamných, či politicky nepřijatelných uprchlíků. Pokud pak někdo chtěl Sasko opustit, např. aby si vyřídil majetkové či dědické záležitosti v Čechách, musel žádat o pas, který mu dával nejen právo návratu, ale chránil jej i před pronásledováním v Čechách. Takové cesty byly často jediným způsobem, jak doplnit ubývající prostředky k životu. Město Pirna mělo z hlediska exulantů ideální polohu. Leželo v pohraniční oblasti nedaleko Drážďan a bylo lehce dostupné po Labi. České příhraniční oblasti udržovaly odedávna s Pirnou trvalé kontakty. V okolí měli své statky i některé luteránské šlechtické rody, které měly svá panství i v Čechách, např. pánové z Bínova/Bünau, kteří vlastnili v Sasku Lauenstein a Weesenstein a v Čechách Děčín a Jílové. Ti se sice na povstání nepodíleli, ale změnit víru nehodlali. Již roku 1621 si v Pirně pronajali dům, aby měli v nutném případě útočiště. Manželka Wolfa ze Salhausenu na Benešově, který 31 Wahre Abbildung der Hauptstatt Budissin oder Bautzen, in Oberlaußnitz: Wie dieselbe von dem…Herrn Johann Georgen Hertzogen zu Sachsen….den 30. Augusti Anno 1620 belägert, unnd 25. Septemb. erobert worden. S.l. 1620. VD17 39:123962G. 32 Kromě něho byli do Čech vydáni k potrestání i další dva muži spojení se správou Horní Lužice – Ambrosius Hademar a Dr. Abraham Kaul. Poslední z mužů byl zatčen právě v Pirně, kde hledal útočiště u matky své manželky. Oba muži byli po dlouhé měsíce vězněni.

90



se povstání účastnil, i její matka si uložily některé věci u pirenského purkmistra Valentina Schönborna. První seznam osob, které v Pirně hledaly příbytek nebo úkryt pro svůj movitý majetek, pořídila tamější městská rada již v lednu 1621. Do Saska odcházeli příslušníci v Čechách usazených luteránských šlechtických rodin, které udržovaly dobré vztahy se saským dvorem. V Pirně se usadila i řada vypovězených českých i německých duchovních, z nichž mnozí studovali ve Wittenbergu či na jiných německých univerzitách. Odchod z Čech jim usnadnil saský kurfiřt výnosem z 13. prosince 1622, podle něhož mohli duchovní pobývat v Sasku bez zvláštního povolení. Většinou měli jasnější představu o saském prostředí a mnohdy přispěli k přílivu dalších osob do míst, kde se sami usadili. Do Pirny přišly i rodiny účastníků povstání, včetně vdov a příbuzných pánů a měšťanů popravených na Staroměstském náměstí v Praze, které možná pozval Jan Rosacius Hořovský, duchovní, který před popravou odsouzencům poskytoval poslední útěchu. Ten později průběh exekuce česky i německy popsal ve spise, který byl mezi exulanty velmi rozšířen a často přepisován do jejich kronik i památníků.33 V Pirně našli azyl i učitelé z nekatolických městských škol, se svou dcerou tu žil i poslední nekatolický rektor Karlovy univerzity M. Mikuláš Troilus Hagiochoranus. Během let 1626–1628 se komunita českých exulantů v Pirně nejen výrazně rozrostla, ale dík značnému počtu vzdělaných osob se stala také neoficiálním centrem českého exilu v Sasku. Mnozí si přivezli do Pirny také části svých knihoven. Václav Nosidlo zaujímal mezi exulanty poměrně významnou pozici, a proto jeho zápisky obsahují cenné informace o české pirenské komunitě. Podrobně popsal také kroky, které exulanti podnikli, aby získali povolení ke konání bohoslužeb v českém jazyce. Již v lednu 1628 se v této věci obrátili na pirenskou městskou radu a posléze i na saského kurfiřta. Jejich delegace, vyslaná do Drážďan, argumentovala jazykovou bariérou, která mnohým Čechům bránila účastnit se bohoslužeb.34 Následovala čilá korespondence mezi kurfiřtem, drážďanskou konzistoří a pirenskou městskou radou, v níž hrály roli nejen obavy z průniku kalvinismu, ale i z možného vzniku nekontrolovatelného prostoru cizojazyčné instituce. Podle kurfiřtova nařízení pověřila pirenská městská rada Jiříka Nysla35, kožišníka z Litoměřic, aby obešel všechny exulanty, kteří se měli i s rodinnými příslušníky zapsat do jednoho z dvou archů, které měly zvlášť registrovat ty, kteří německý jazyk neovládají a ty, kteří německy umí.36 33 Srvn. Jan Rosacius Hořovský: Koruna neuvadlá mučedlníkův božích českých, to jest: Pravdivá zpráva o pobožném k smrti se připravování věrných a při pravdě Boží stálých Čechův. Praha 1913. Paralelní německé líčení nabízí tisk jiného duchovního, který odsouzeným rovněž poskytoval poslední útěchu. David Lippach: Prägerische Execution. S.l. 1621. VD17 14:007571T. 34 Srvn. pasáž supliky, Christian Adolph Pescheck: Die böhmischen Exulanten in Sachsen, Leipzig 1857, s. 143, Beilage VI. 35 V soupisech jako Georg Nößel. Srvn. Bobková, Exulanti (viz pozn. 6), s. 171. 36 Srvn. Lisá, Nosidlo (viz pozn. 2), s. 26. Nosidlova kronika – zápis k 18. únoru 1628.

91



V následujících týdnech se zřejmě zvýšila opatrnost saských úřadů, protože mezi únorem a dubnem 1628 Nosidlo zaznamenává celkem čtyři nařknutí z kalvinismu, týkající se různého počtu osob. Dne 22. února předvolal superintendent pět v Pirně žijících českých duchovních, kteří byli podrobeni důkladnému výslechu. I když na nich „nic scestného shledáno nebylo“, byl jednomu z nich, Tobiáši Vokounkovi, který zanedlouho potom zemřel, odepřen řádný pohřeb.37 Takový osud potkal tehdy i později ještě mnoho jiných, podezřelými se často stávali i ti, kteří se pohřbu obviněné osoby zúčastnili. Dne 7. dubna 1628 saský kurfiřt české bohoslužby v Pirně přece jen povolil.38 Pro české bohoslužby byl třikrát v týdnu (úterý, čtvrtek, neděle) vyhrazen kostel sv. Mikuláše na předměstí.39 Povolení platilo na rok a muselo být každoročně znovu prodlužováno. Českým kazatelem se mohl stát jen absolvent čistě evangelické univerzity, jenž složil přísahu v konzistoři* a slíbil podřízenost německému superintendentovi v Pirně, včetně dodržování všech předepsaných ceremonií. Těmto podmínkám vyhověl vzdělaný a zcestovalý M. Samuel Martinius z Dražova, který brzy nato (22.4.) celebroval první českou bohoslužbu. Jako pokus, přiblížit českým exulantům věroučné požadavky nového prostředí, můžeme hodnotit český překlad základní příručky saského dvorního kazatele Matyáše Hoëa Evangelisches Handbuch, který pořídil bilingvní exulant z Čech Kryštof Megander.40 Ten si z Čech do exilu přivezl i tiskárnu, která nejdříve pracovala v Drážďanech a pak byla přemístěna do Pirny. V letech 1629–1632 ji vlastnil Samuel Martinius z Dražova a pak ji koupil tiskař Jan Ctibor Kbelský, jenž již dříve pro oba předcházející majitele pracoval. K roku 1628 se vztahuje rovněž podrobný Nosidlův zápis, týkající se vzniku významného, dodnes dochovaného památníku české exulantské obce – tzv. pirenské erbovní knihy (Wappenbuch).41 O jejím vzniku bylo rozhodnuto na schůzce exulantů v domě Zikmunda Celestýna42, kde se zřejmě pravidelně projednávaly nejdůležitější věci.43 Její 37 Srvn. tamtéž, s. 27. Nosidlova kronika – zápis k 1. dubnu 1628. 38 Srvn. Eduard Winter: Die Tschechische und slowakische Emigration in Deutschland im 17. und 18. Jahrhundert. Berlin 1955, s. 31; Pescheck, Exulanten (viz pozn. 34), s. 33; Bobková, Exulanti (viz pozn. 6), s. XXI, pozn. 70; Frank Metasch: Exulanten in Dresden. Einwanderung und Integration von Glaubensflüchtlingen im 17. und 18. Jahrhundert. Leipzig 2011, s. 189–196. 39 Srvn. Lisá, Nosidlo (viz pozn. 2), s. 27. Nosidlova kronika – zápis k 17. dubnu 1628. 40 Srvn. Christof Megander (ed.): D. Mattyásse Höe Kurfirsstského Sasského Přednjho Dwořského Kazatele w Drážďianech Ewangelitská Ručnj Knjžka. [Drážďany] 1627. 41 K erbovní knize: Bobková, Exulanti (viz pozn. 6), s. XXII; Václav Elsnic: Pirenská erbovní kniha, Heraldika a genealogie 27/2, 1994 s. 75–90. Knihu vlastní Evangelisch Lutherische Stiftung Böhmischer Exulanten zu Dresden, která je jako nadace pokračovatelkou evangelické obce exulantů, která fungovala do roku 1999. Pečuje o exulantskou tradici, archivní a movité památky a podporuje výzkumnou činnost. Srvn. Lisá, Nosidlo (viz pozn. 2), s. 25, pozn. 204. 42 Pražský měšťan a do r. 1622 člen městské rady Zikmund Celestýn Nebeský z Freifeldu (?–1636). V Pirně žil s rodinou v domě u Georga Möllerina v první čtvrti. Srvn. Bobková, Exulanti (viz pozn. 6), s. 140, 223. 43 Srvn. Lisá, Nosidlo (viz pozn. 2), s. 25. Nosidlova kronika – zápis k 1. květnu 1628.

92



vytvoření mělo položit základ pro finanční sbírku, z níž měli být podporováni ti nejpotřebnější. Na prvním místě byly do erbovní knihy zapsány doklady o vzniku české pirenské církevní obce (žádosti o povolení i jejich kladné vyřízení). Za dokumenty následovaly vklady pirenských exulantů. Ti, kteří na sbírku přispěli, se do knihy podepsali, šlechtici a erbovní měšťané připojili ještě své heslo a krásně malovaný erb. V knize je zobrazeno 158 erbů, některé další zůstaly nedokončeny. Kromě pirenských exulantů přispěli i exulanti z jiných saských měst (Drážďany, Freiberg, Míšeň). K erbovní knize patří i zápisy příznivců a podporovatelů českého exilu. Najdeme zde přípisy a erby dvorního kazatele Matthiase Hoë von Hoënegg, drážďanského superintendenta Aegidia Stracia, je zde i portrét kurfiřta Jana Jiřího a pirenský městský znak. Nosidlo pak uvádí i jména osob, které byly zvoleny k výběru a spravování získaných finančních prostředků.44 Roku 1629, kdy již byla ukončena poslední vlna exilu, dosáhl počet exulantů v Pirně maxima. Na kurfiřtův příkaz pořídila pirenská městská rada již v lednu tohoto roku pozoruhodný seznam. Ten byl veden podle majitelů domů, v nichž si exulanti pronajali své příbytky. Postupovalo se podle vžitého rozčlenění města na čtyři čtvrti uvnitř městských hradeb a na pirenská předměstí. Základní jednotkou byla domácnost, kterou mohla tvořit úplná či neúplná rodina nebo samostatně žijící osoba. U rodinných příslušníků (ženy, děti, rodiče, příbuzní) a služebnictva (služebná, služebník, pacholek) byly registrovány jen jejich počty, bez udání jmen. Udávalo se také odkud přišli. Podobné seznamy byly pořizovány ještě v letech 1631 a 1636 a dodnes jsou pro nás cenným pramenem informací.45 Seznam z roku 1629 registroval 594 českých domácností, které žily v 293 domech. Ve vnitřním městě žilo 1431 osob (včetně dětí), na předměstích jich bydlelo 692. Celkem tedy žilo v Pirně 2123 exulantů. Bydleli prakticky ve všech domech města, často po dvou či třech rodinách u jednoho pronajímatele. 23 % (140) tvořily neúplné domácnosti – samostatně hospodařící ženy s dětmi či osamělé osoby.46 Některé měšťanské rodiny využívaly – často s příbuzenstvem – jednu služebnou či služebníka, větší počet služebníků měly šlechtické rodiny. Václav Nosidlo a jeho manželka žili v době soupisu v domě kameníka Hanse Schwenckeho. Tam spolu s nimi bydlel i šlechtic Václav Kamýcký ze Lstiboře se dvěma sloužícími.47 Po uzavření soupisu, 10. dubna 1629, porodila Anna Nosidlová dceru Ludmilu, kterou pokřtil Samuel Martinius v kostele sv. Mikuláše. Jako kmotři jsou zapsáni spoluexulanti z Litoměřicka.48 44 Poslední rektor Karlovy univerzity Mikuláš Troilus Hagiochoranus, Jan Petráček st., Jiří Nero, Lorenc Odháje z Pražan, Jan Mostník z Litoměřic. 45 Seznamy z těchto let publikovala a podrobně vyhodnotila Bobková, Exulanti (viz pozn. 6). Zde i německé resumé. 46 Tamtéž, s. XXIII-XXIX, německé resumé s. LV-LVII. 47 Tamtéž s. 33. 48 Srvn. Lisá, Nosidlo (viz pozn. 2), s. 12. Nosidlova kronika – zápis k 10. dubnu 1629. Jako kmotři jsou uvedeni bývalý primas z Velvar Nikodém Beneš, Regina Houšková z Milešovky a Veronika Mitysová z Litoměřic.

93



Pro město Pirnu, které nemělo více než 4 tisíce obyvatel, musel dlouhodobý pobyt více než 2000 exulantů představovat značnou zátěž a to i přesto, že si noví obyvatelé za ubytování platili. Stav, který obě strany zpočátku považovaly za přechodný, se pomalu stával neměnnou realitou se všemi zásobovacími, hygienickými i pořádkovými důsledky. Nelze se proto divit, že pirenská městská rada žádala kurfiřta o zákaz přijímání dalších uprchlíků. Rok 1629 nepatřil ke šťastným obdobím ani z hlediska říšských protestantů, ani z hlediska českých exulantů. Císařská vojska získala po vyhrané dánské válce pevnou pozici, Ferdinand II. vydal restituční edikt a panovala nejistota z dalšího vývoje událostí. Stejně jako v jiných dobových záznamech z tohoto dramatického roku nacházíme i v kronice Václava Nosidla zvýšený počet zápisů, které jsou výrazem zájmu o neobvyklé přírodní úkazy, znamení, zjevení a proroctví, jejichž výklad poskytoval jistou orientaci v chaosu válečných poměrů nejen exulantům. Mezi jinými úkazy, vykládanými jako znamení, uvádí Nosidlo neobvyklý výskyt čtyř sluncí nad Pirnou,49 souboj lva s orlem na obloze nad míšeňským Torgau50 a posléze i barvitý popis polární záře, pozorované v Pirně.51 K výkladům takových znamení je Nosidlo spíše skeptický. Pozornost však věnuje životním příběhům a viděním řemeslníka Kryštofa Kottera ze slezské Šprotavy,52 která vyvolala i zájem kurfiřtského dvora v Berlíně. Brzy nato (1625) je přeložil do češtiny J. A. Komenský a koncem dvacátých let byla tištěna také v české exulantské tiskárně v Pirně. To vyvolalo negativní reakci českého křídla ortodoxních luteránů, např. Christofa Megandera a přispělo to ke zhoršení vztahů mezi hlavami exulantských obcí v Pirně a Lešně – Samuelem Martiniem z Dražova a Janem Amosem Komenským. Na počátku roku 1629 navštívil Kryštof Kotter, nyní již jako exulant, jenž našel útočiště v Hennersdorfu, také Pirnu. Nosidlova kronika zachycuje Kotterovy rozhovory se zástupci českých exulantů, které si prý získal „pěknými a mírnými odpověďmi“. Mezi otázkami, které mu pirenští exulanti kladli, nechyběla ani otázka, zda se budou moci vrátit domů. Tu prý Kotter zodpověděl kladně a všecny nabádal ke zbožnosti, modlitbám a svornosti.53 Soužití pirenských starousedlíků s exulanty přinášelo pozitivní i negativní momenty. Pro obě skupiny znamenalo střet s jinakostí. Třecí plochy sice vznikaly i v oblasti ekonomické, např. mezi domácími a exulantskými řemeslníky (spory mezi řezníky a ry49 Šlo o jeden z tzv. halových efektů, optických jevů, vznikajících odrazem či průchodem slunečních či měsíčních paprsků drobnými ledovými krystalky v atmosféře. Srvn. Lisá, Nosidlo (viz pozn. 2), s. 22. Nosidlova kronika – zápis k 26. dubnu 1629. 50 Tamtéž. 51 Tamtéž, s. 21. Nosidlova kronika – zápis k 4. únoru 1630. 52 Ke Kotterovi: Jana Hubková: Fridrich Falcký, s. 361–365, 384–390; Táž: Comenius, Görlitz und der Prophet aus Sprottau. In: Görlitzer Magazin 22/2009, s. 45–53. 53 Srvn. Lisá, Nosidlo (viz pozn. 2), s. 23. Nosidlova kronika – zápis k 11. lednu 1629.

94



báři), daleko větším problémem však bylo vzájemné neporozumění, které vznikalo ze střetu dvou odlišných nekatolických tradic. K 9. březnu 1629 Nosidlo např. zaznamenává, že pirenský superintendent obžaloval v drážďanské konzistoři českého kazatele, že se při křtech dětí nedrží luterského, ale českého ritu. Přitom popisuje i kazatelův pokus dosáhnout toho, aby mohl užívat obřad, obvyklý v Čechách. Český ritus považoval Nosidlo za ohleduplnější k malým dětem i ze zdravotních důvodů, neboť při něm nebylo třeba (v často chladné chrámové prostoře) dítě úplně vysvléci.54 Avšak ani tento argument, ani jiná kazatelova zdůvodnění však nakonec neměla úspěch. Ještě větší problémy způsobil kurfiřtský dekret (1630), jenž přísně přikazoval všem exulantům, kteří ještě nepřijali svátost Večeře Páně po luterském způsobu, aby tak neprodleně učinili. Těm, kteří neuposlechli, hrozily přísné tresty, včetně vypovězení a vyvedení z města biřicem. Na tento dekret reagovali exulanti sestavením společné odpovědi, kterou M. Jiří Kolsín přeložil do latiny. V ní zdůrazňovali, že přestože pro podobný nátlak a snahu panovat nad svědomím druhých neuposlechli císaře a raději opustili svou vlast, jsou nyní ve stejné situaci. Pak dokládali na základě všeobecně uznávané autority – Písma svatého – „že žádný nemá k náboženství nucen býti, jakož i my svobody užíti žádáme, nebo pro ni vlast jsme opustili.“ Plnému prosazení požadavků tohoto dekretu nakonec nezabránily ani tolik argumenty exulantů, jako spíše válečné události.55 Čeští exulanti, kteří odcházeli kvůli náboženskému tlaku katolíků, mnohdy opravdu těžko chápali, že narážejí v evangelické zemi na podobnou situaci. Kazatel Samuel Martinius se na jedné straně snažil udržet jednotu v exulantské obci, na druhé straně musel být loajální k požadavkům konzistoře a téměř plně se přizpůsobit saské konfesní praxi. Tím se dostal mezi dva mlýnské kameny. Nakonec se obec exulantů rozdělila na dvě skupiny. Ti, kteří byli ochotní se smířit s ústupky a přijali luteránský ritus, se seskupili kolem Martinia. Poněkud stranou pak stála druhá skupina, k níž patřil i Václav Nosidlo. Ta více lpěla na ustanoveních České konfese, na něž byla zvyklá z domova. Věroučné rozpory obce českých exulantů v Pirně ovšem nebyly nové. Již dříve je registrovala císařská propaganda, která se snažila zapůsobit alespoň na některé exulanty, aby se vrátili zpět. Dokladem toho je anonymní leták „RewKauff“56 z roku 1628, který má formu fiktivního dopisu nekatolicky smýšlejícího měšťana ze Starého Města Pražského, jenž píše z Pirny do Prahy. Přitom poukazuje na různé hmotné nevýhody života českých exulantů a všímá si zejména přísného dohledu nad dodržováním augšpurské konfese. To podle něho natolik zabraňuje zejména příslušníkům Jednoty 54 Srvn. tamtéž, s. 29. Nosidlova kronika – zápis k 27. dubnu 1630. 55 Srvn. Lisá, Nosidlo (viz pozn. 2), s. 30. Ke Kolsínovi (M. Georgius Colsinius, Jiří Kavka): Bobková, Exulanti (viz pozn. 6), s. 141. 56 RewKauff. S.l. 1628. VD17 12:124091Z. Srvn. Bobková, Exulanti (viz pozn. 6), s. XXII.

95



bratrské, aby žili v souladu se svým přesvědčením, že by bylo lépe, kdyby se vrátili zpět do Čech a přestoupili na katolickou víru. Roku 1631 byl v Pirně vypracován další soupis, který byl zaměřen nejen na počet uprchlíků, ale i na údaje o tom, z čeho žijí. Nosidlova kronika nás informuje o tom, jak byly tyto informace shromažďovány. Dne 27. ledna 1631 se na radnici měli dostavit všichni měšťané, kteří poskytovali exulantům ubytování, aby odpověděli na to, kdo z Čechů a jak dlouho u nich bydlí, zda má manželku, děti a čeleď, zda je obchodník či řemeslník, zda své povolání vykonává, zda se pokojně chová nebo zda jsou na něj nějaké stížnosti. Další soubor otázek se týkal toho, zda má dotyčný exulant koně, k čemu je užívá, jak často s nimi opouští Pirnu a kam a do jaké vzdálenosti s nimi jezdí. Nakonec bylo pirenským měšťanům přikázáno, aby již žádné uprchlíky nepřijímali, a to ani ty, kteří u nich již dříve bydleli a po čase se vrátili. Výsledkem sčítání bylo zjištění, že v Pirně žilo 1962 exulantů, z toho ve vnitřním městě 1302 a 660 na předměstích. Tito lidé žili v 541 domácnostech, z nichž asi 2/3 připadaly na vnitřní město a 198 se nacházelo předměstích. Exulanti bydleli v 199 pirenských domech uvnitř hradeb a v 82 domech na předměstích. Podle způsobu obživy je bylo možno rozdělit do čtyř skupin. K první, největší skupině, patřilo 299 domácností, které měly nějakou hotovost, peníze, cennosti, případně příjmy, z nichž mohli žít a platit nájem. Výše těchto prostředků byla různá a mnohým umožňovala pouze nuzný život. Druhá skupina (167 domácností) se živila prací, a to výkonem svého povolání či řemesla, domácími pracemi, posluhou, či prací za mzdu. Třetí skupinu tvořilo 14 domácností, které žily z almužny a v případě čtvrté skupiny (61 domácností) údaje chybí. Václav Nosidlo a jeho manželka žili v době tohoto soupisu stále ještě v domě kameníka Hanse Schwenckeho, v němž se však počet nájemníků oproti roku 1629 zdvojnásobil. Rodina patřila k první skupině domácností, které svůj život v exilu financovaly z vlastních zdrojů.57 Mnozí z exulantů, žijících v Pirně, měli kontakty s politickým exilovým centrem, které se seskupilo kolem hraběte Matyáše Thurna i se saskými vojenskými kruhy. Brzy po provedení sčítání exulantů, 19. února 1631, se v pirenském příbytku pana Abrahama Gersdorfa sešli reprezentanti českých exulantů, žijících Drážďanech, Žitavě, Freiberku a Budyšíně.58 Jejich úkolem bylo, aby vypracovali petici pro shromáždění protestantských stavů v Lipsku,59 kterou jejich zástupci měli předat. Na podzim 1631 vstoupilo Sasko jako spojenec Švédska do války proti císaři a tím ožily i naděje exulantů na návrat do vlasti. Cílem saské armády, kterou vedl generál Johann Georg von Arnim 57 Srvn. Bobková, Exulanti (viz pozn. 6), s. XXIX-XXXIV, německé resumé s. LVII-LVIII. 58 Srvn. tamtéž, s. XXXIV. 59 Srvn. Rudolf Kötzchke/ Hellmut Kretschmar: Sächsische Geschichte. Augsburg 1995, s. 246.

96



byly Čechy. Vojsko vyrazilo ze Zhořelce dvěma směry. První proud obsadil Šluknov a Děčín, druhý proud překročil Nakléřovský průsmyk a obsadil Teplice, Litoměřice a Ústí. Tuto fázi tažení zachycuje např. leták Die Böhmische Martins Gans [Česká martinská husa].60 Spojená vojska pak směřovala na Slaný a 15. listopadu již stála před Prahou. Ještě téhož dne uzavřeli zástupci tří pražských měst s generálem Georgem von Arnim dohodu o kapitulaci61 a následující den vydal generál vyhlášku s instrukcemi vojákům ohledně přezimování a korektního chování k civilistům.62 Dne 21.11. dorazil do Prahy i saský kurfiřt. Někteří exulanti vstoupili do saské armády, jiní se k ní jen připojili a vraceli se pod její ochranou domů. Mnozí z nich – šlechtici i měšťané – se po návratu ujali svého majetku. K nim patřil nejen Günter von Bünau, kterému rodina Thunů dosud nezaplatila plnou cenu za prodané děčínské panství, ale také Václav Nosidlo. K obnově předbělohorských poměrů došlo především v Praze. Nekatoličtí duchovní, kteří se vrátili, se opět ujali svých kostelů, o první adventní neděli byly pietně sejmuty hlavy popravených pánů a měšťanů z mostecké věže a důstojně pohřbeny. Do čela zemské církevní správy se jako nový administrátor dostal pirenský český kazatel M. Samuel Martinius z Dražova, který získal i významné postavení na univerzitě. Letáková publicistika komentovala změnu poměrů prostřednictvím imaginární figury téhož pražského kuchaře z hradčanského paláce, jenž již po bitvě na Bílé hoře nad vychládajícími talíři s jídlem škodolibě komentoval útěk Fridricha Falckého z Prahy. Nyní, po saském vítězství, však kuchař své názory mění, líčí špatné časy za vlády Ferdinandových stoupenců a nabízí své služby novým pánům.63 Saský vpád do Čech však neměl dlouhé trvání. Již v květnu 1632 je Praha opět dobyta vojsky Albrechta z Valdštejna, saské vojsko musí ustoupit a s ním se zpět vrací i většina exulantů, mezi nimi i Václav Nosidlo. Za svou spoluúčast na saském vpádu je později (1634) v Čechách v nepřítomnosti odsouzen k definitivní ztrátě toho, co z jeho majetku ještě zbylo.64 Vojáci, kteří se vraceli zpět do Saska, přinesli s sebou i morovou nákazu, jež se nevyhnula ani přelidněné Pirně. Umírali pirenští měšťané i exulanti, zvláště ženy a děti. Mezi exulanty zemřel jako první devatenáctiletý syn Veroniky Mitysové, kmotry 60 Die Böhmische Martins Gans. S.l. 1631. VD17 23:255708Y. 61 Accord Der Stadt Praag/ Geschlossen den 15. Novembr. Anno 1631. Durch Herrn Johann Georg von Arnheimb… Und Ehrnvesten/Wolweisen/Bürgemeister unnd Rath der dreyer Prager-Städten. S.l.1631. VD17 23:290996U. 62 Des Durchlauchtigsten Hochgebornen Fürsten…..Johann Georgens…..bestalter General FeldtMarschall: Ich Hanns George von Arnimb… Füge allen und jeden… hiermit zu wissen…. S.l. 1631. VD17 14:010298R. 63 Der widerkommende Pragische Koch. S.l. 1632. Srvn. Harms IV, 213. 64 Srvn. Bílek, Dějiny konfiskací (viz pozn. 24), s. 1134–1135; Kotyza/Smetana/Tomas, Litoměřice (viz pozn. 17), s. 409.

97



Nosidlovy dcery Ludmily. Jednou z obětí bylo i nejmenované dítě v Nosidlově rodině, které bylo pohřbeno 8. srpna 1632.65 Pro nás dnes těžko představitelné poměry morové epidemie vyhrotily vztahy mezi zdravými i nemocnými, starousedlíky i nově příchozími. Podle Nosidlova zápisu nesli exulanti těžce zejména striktně uplatňovaná opatření, která měla bránit šíření nákazy: zákaz navštěvování a ošetřování nemocných v jiných domech a doprovázení zemřelých na hřbitov. Sasko-švédská aliance se rozpadla brzy po smrti Gustava Adolfa v bitvě u Lützenu. Bývalý spojenec byl posléze vyhlášen za nepřítele a saská diplomacie se snažila o dosažení smíru s císařem. Jednání mezi saskou a císařskou stranou, konaná v Litoměřicích a Pirně (1634) vyvrcholila mírovou úmluvou vyhlášenou v květnu 1635 v Praze a známou jako tzv. ‚Pražský mír‘. Tento komplex mnoha smluvních ujednání byl uzavřen mezi císařem jako hlavou katolíků a saským kurfiřtem jako vůdcem evangelické strany. Ujednání vzbudilo nelibost u ostatních nekatolických říšských stavů, které saský kurfiřt obešel a postavil před hotovou věc. Na pakt s katolickým císařem však s nelibostí hleděli i mnozí luteráni, zvláště ti, kteří byli v důsledku dohod vystaveni rekatolizačním opatřením (Augsburg, Slezsko). Zatímco císařská a oficiální saská propaganda Pražský mír oslavovala,66 jeho odpůrci jej prohlašovali za zdánlivý, podvodný a potupný mír. Z mnoha článků, které Pražský mír zahrnoval, budila největší pozornost českých exulantů ustanovení, která se týkala obou Lužických markrabství, která císař odstoupil Janu Jiřímu jako náhradu za válečnou pomoc. Většina českých exulantů to vnímala jako zásah do integrity Českého království a jako faktor, který znemožnil či oddálil jejich návrat domů. Přísné formulace kurfiřta Jana Jiřího z pozdějšího mandátu proti odpůrcům Pražského míru67 však ukazují, že pakt s císařem budil nevoli také u domácího saského obyvatelstva, ba i u osob z kurfiřtova bezprostředního okolí. Útokům byli vystaveni i kurfiřtští diplomaté, kteří se na jednáních podíleli, příliš vlídná slova pro ně nenalezl ani Václav Nosidlo. Po vyhlášení Pražského míru se nicméně válečná situace uklidnila a saské orgány se opět mohly soustředit na vnitřní záležitosti, k nimž patřil i dohled nad náboženskými záležitostmi. V důsledku toho se vyhrotilo i napětí mezi M. Samuelem Martiniem a některými členy české církevní obce. Na jedné straně zahájil pirenský český kazatel tištěnou polemiku s exulantským bratrským centrem v Lešně, v jehož čele byl Jan Amos Komenský, na druhé straně došlo k perzekuci většího počtu pirenských českých 65 Srvn. Lisá, Nosidlo (viz pozn. 2), s. 12. 66 Deß H. Römischen Reiches von Gott eingesegnete Friedens Copulation. S.l. 1635. VD17 1:091162A, VD17 23:244744M. 67 Abdruck Churfürstl. Durchl. Zu Sachssen etc. Abmahnungs- und VerwarnungsPatents… Dresden 1637. Digitálně VD17 14:001053S.

98



exulantů, kteří inklinovali k učení Jednoty bratrské. Problémy začaly již v dubnu, kdy byl odmítnut řádný pohřeb bývalému pražskému prokurátorovi, osmdesátiletému Matěji Kautskému. To spustilo vlnu dalších pronásledování a obviňování. Počátkem června byl podle Nosidla obviněn větší počet osob, z nichž jmenovitě uvádí jen 10 mužů a žen. Ti byli předvoláni před drážďanskou konzistoř, aby se zodpovídali z obvinění z kalvinismu, sektářství, podomních kázání a pobožností. Byla stanovena dvoutýdenní lhůta, během níž se měli dostavit k přijímání. Během července a srpna bylo obviněno dalších více než 40 osob, které byly vyslýchány komisí na pirenské radnici. Těm bylo nařízeno, aby se do tří týdnů přiznali k augsburské konfesi nebo opustili město. Mnozí z nich pak odjeli z Pirny do Frankfurtu nad Odrou, Berlína a Polska.68 Pak se situace opět uklidnila. V zimě roku 1636 nařídil Jan Jiří novou evidenci exulantů v Sasku. Pirenská městská rada ji provedla k 15. prosinci 1636. Výsledek ukázal celkový pokles, který způsobila nejen nedávná morová epidemie, ale i obměna exulantů. Bylo zjištěno, že v Pirně žilo 464 exulantských domácností o 1610 osobách. Ve vnitřním městě žilo 1225 osob v 352 domácnostech, na předměstích 385 osob ve 112 domácnostech. Václav Nosidlo s rodinou je registrován v domě Rudolpha Hackera ve 4. čtvrti.69 Po roce 1635 usiloval kurfiřt Jan Jiří o vyjasnění právního postavení exulantů vzhledem k Habsburkům i o zakotvení jejich postavení v Sasku. Důležitou motivací těchto snah byly především ekonomické důvody. Příležitost k vyjednávání se naskytla po smrti Ferdinanda II. Při korunovaci císaře Ferdinanda III. přinesli saští vyslanci do Řezna mimo jiné i prosebný list českých pánů, rytířů a měšťanů, kteří kvůli své víře opustili vlast a uchýlili se pod ochranu saského dvora. Prosili o zrušení konfiskačních opatření, náboženskou svobodu a potvrzení všech stavovských privilegií. Nato reagovala Česká kancelář 28. ledna 1637 žádostí o vypracování jmenného seznamu v Sasku žijících exulantů. Během následujících měsíců se skutečně sbíraly podpisy emigrantů, kteří žili v Drážďanech, Pirně, Königsteinu, Bad Schandau, Freiberku, Marienberku, Annaberku a Žitavě. Soupis s více než dvěma sty jmény byl předán kurfiřtské kanceláři 15. června 1637 a pak zaslán do Prahy. V srpnu byla z Drážďan odeslána ještě další přímluva za zrušení konfiskačních rozsudků a žádost o svobodu cestování pro exulanty. Odpověď Ferdinanda III. z listopadu 1637 však žádnou podstatnou změnu nepřinesla. Císař sdělil, že cestám exulantů nebrání, ale na požadavku jednoho náboženství v zemi trval a v otázce konfiskací odkázal postižené na činnost revizní komise.70 68 Srvn. Lisá, Nosidlo (viz pozn 2), s. 12, 13; Bobková, Exulanti (viz pozn. 6), s. XXXVI–XXXVII. Srv. svědectví Jiřího Kezelia Bydžovského viz Kamper, Kronika Mladoboleslavská (viz pozn. 1), s. 222–224. 69 Srvn. Bobková, Exulanti (viz pozn. 6), s. XXXVIII, německé resumé s. LX. K Nosidlově rodině s. 123. 70 Srvn. tamtéž, s. XLVII, XLVIII.

99



Saské úřady se sice snažily o to, aby exulanti kurfiřtovi Janu Jiřímu složili přísahu věrnosti, to se však zcela nepodařilo. Pokud jde o exulanty v Pirně (muži, kněží, šlechta, vdovy i sirotci), ti vyslovili v lednu 1638 jen obecně formulovanou přísahu, kterou se zavazovali nečinit nic ke škodě země a neuzavírat žádné spolky s nepřátely císaře a kurfiřta.71 Jejich situace však nebyla záviděníhodná. Na jednu stranu ochranu saského kurfiřta potřebovali, na druhou stranu pro ně nový saský nepřítel – Švédsko – znamenalo naději na změnu poměrů. Ve švédské armádě sloužili i mnozí jejich rodinní příslušníci či příbuzní. V případě Pirny však švédská vojska přinesla zkázu i české exulantské obci. O tom nás však Nosidlova kronika již neinformuje, neboť končí zápisem z 12. března 1639, zachycujícím atmosféru obav z pravděpodobného švédského útoku na Pirnu. Součástí strategických opatření na obranu Pirny bylo vyklizení předměstí kolem kostela sv. Mikuláše a kolem Labe (před. tzv. Lodní branou/Schifftor), což způsobilo těžkosti řadě exulantů, kteří zde žili. Ti se také necítili být vázáni přísahou k vojenským akcím, což se mnohým pirenským starousedlíkům jevilo jako nevděk. Po dobytí města se vystupňovala nevraživost vůči Čechům, kteří byli podezíráni z kolaborace se Švédy. Na neoprávněnost tohoto nařčení upozornil roku 1889 pirenský historik Oskar Speck72, a to na základě studia pramenů. K nim patřil také latinský rukopis českého exulanta Jana Theodora Sixta z Ottersdorfu Pirna Hermundurorum a Suecis armata, manu capta et direpta73, v němž podal zprávu o švédském obléhání a dobytí Pirny. Jeho líčení je inspirováno tragickým tónem zpráv o zkáze antických měst. Švédové vtrhli do města 3. května 1639, když se jim před polednem podařilo prolomit Donínskou bránu. Pak Sixt popisuje hrůzy plenění, které si vyžádalo 38 životů a 157 těžce zraněných, mezi něž patřil i jeho syn Vratislav. Švédové drancovali stejným způsobem v domech starousedlíků i v příbytcích exulantů. Zničena byla i tiskárna, stejně jako Sixtova bohatá knihovna s rodinnými zápisky a po léta uchovávanými královskými listinami a privilegii.74 Osudy dobytého města líčí i již zmíněná tzv. Petermannova pirenská kronika, sepsaná na základě rodinných záznamů před rokem 1729. Po dobytí Švédy Pirnu většina exulantů opustila. Mnozí z nich se připojili k švédskému tažení do Čech. Po ústupu švédské armády se opět do Saska vraceli, ale usazovali se jinde. O Václavu Nosidlovi sice víme, že se s rodinou se uchýlil do Bad Schandau, ale o následujícím desetiletí jeho života nemáme žádné zprávy. Víme jen, že zemřel roku 1649 v Bad Schandau a byl pohřben na hřbitově u kostela sv. Jana. Jeho manželka 71 Srvn. tamtéž, s. XLIX; Lisá, Nosidlo (viz pozn. 2), s. 31. Svědectví Jiřího Kezelia Bydžovského viz Kamper, Kronika Mladoboleslavská (viz pozn. 1), s. 227. 72 Srvn. Oskar Speck: Zur Geschichte der Stadt Pirna im dreißigjährigen Kriege. Pirna 1884. Srv. Antonín Rezek: Drobné příspěvky k českým dějinám v XVII století.1. Osudy českých exulantů v Perně r. 1639. In. ČČM 65, 1891, s. 402–412. 73 K rukopisu: Bobková, Exulanti (viz pozn. 6), s. XIII. 74 Srvn. tamtéž, s. L.

100



Anna jej přežila o 6 let († 3. července 1655) a byla pohřbena na stejném místě jako manžel. Za její hrob o tři roky později zaplatila její nejmenovaná dcera (Nosedlin Tochter), takže víme, že nejméně jedno z Nosidlových dětí své rodiče přežilo.75 V tomto období se však novým centrem českého exilu v Sasku již staly Drážďany.76 Zde byla roku 1650 v kostele sv. Jana založena česká náboženská obec, která nadále uchovávala památky po pirenských exulantech. Z celkového pohledu na fenomén českého exilu v Sasku měla česká pirenská komunita spíše epizodní charakter. Přesto poskytuje modelový případ situací a myšlenkových vzorců, které mohou nastat při střetu odlišných tradic, představ i předsudků. Problémy soužití se v Pirně projevovaly v oblasti sociální, hospodářské, zdravotní i náboženské a saské úřady i pirenští měšťané byli vzniklou situací překvapeni, zavaleni a přetíženi. Nejsilněji se rozpory projevily v oblasti náboženské. Exulanti, navyklí na koexistenci několika křesťanských konfesí v zemi, očekávali větší náboženskou svobodu, ale narazili na silně konfesionalizované prostředí. Proces zavedení jediného náboženství, který v Čechách rekatolizací teprve začínal, byl v Sasku již dávno dokončen. Paradoxně se tak exulanti dostávali do podobných situací jako ti, kteří v Čechách zůstali, i když se to dělo v rámci jiné konfese a mírnějším způsobem. Přes všechny problémy však zkušenost z Pirny přispěla k vytvoření jistého modelu zacházení s exulanty. V Sasku vzniklo mnoho exulantských sídlišť a městeček, z nichž je nejznámější nově založené hornické město Johanngeorgenstadt. Čeští exulanti se postupně začlenili do společnosti a významně přispěli k obnově Saska po třicetileté válce.

Glosář: Autosvědectví: Tematizace vlastní životní zkušenosti […], kdy autor v textu sám vystupuje nebo se text vztahuje k jeho osobě. To může být různě odstupňováno, od případů, kdy autor zaujímá spíše okrajovou pozici, po případy, kdy hraje centrální roli | Ego-dokument: Pramen, v němž píšící jedinec podává zprávu sám o sobě, ať už cíleně – jak je tomu například u osobních dopisů, deníků, záznamu snů či v autobiografickém pokusu nebo v důsledku vedlejších příčin | Konverze: Změna náboženského vyznání | Konfese: Náboženské vyznání. Souhrn článků víry (Česká konfese, Augšpurská konfese) | Konzistoř: Sbor duchovních, kteří spravují církevní záležitosti určitého územního celku

75 Srvn. Lisá, Nosidlo (viz pozn. 2), s. 12, včetně pozn. 96. 76 Srvn. Metasch, Exulanten in Dresden (viz pozn. 38).

101


Příběhy ‚druhého života’ reformace a rekatolizace v 19. století

Kristina Kaiserová


I. Hnutí ‚Pryč od Říma‘ V 16. století se v oblastech kolem saské hranice velmi rychle rozšířilo luteránství, Pobělohorští vítězové pak situaci zvrátili. Rekatolizace* sice neprobíhala tak rychle jako v oblastech blíže centra, ale i tak probíhaly konfiskace, popravy a vyhánění lidí ze země pro víru.1 Na straně druhé někteří protestantští pastoři sice museli uprchnout za hranice, ale do poloviny šedesátých let 17. století bez problémů křtili dále děti svých původních farníků.2 Pak se ale situace změnila, dílem restriktivními opatřeními, jež vedly až k povolání vojska, jak tomu bylo například v Chabařovicích:3 Chabařovičtí měšťané rekatolizaci dlouho odolávali. Do věci se však vložila státní moc. V prvé polovině února 1629 se v Ústí n. L. objevila císařská protireformační komise. Její duchovní hlavou byl probošt Kryšpín z doksanského kláštera, hlavním argumentem vojenská asistence, jež jí měla všude zjednat patřičný respekt. Na 15. února byli všichni poddaní svobodného pána ze Stralendorfu předvoláni pod hrozbou 100 kop grošů pokuty do Ústí nad Labem. Tam jim nebyla kladena otázka, zda ano či ne, ale do kdy přijmou katolické náboženství. Kdo neslíbil, putoval okamžitě do vězení. Nyní tedy chabařovičtí měšťané, stejně jako obyvatelé vesnic z chlumeckého panství, slíbili, že přestoupí na katolickou víru. Svou roli při dokončení rekatolizace ale sehrála patrně také generační obměna. Dokončení a upevnění rekatolizace napomohlo také roku 1655 založené biskupství v Litoměřicích. Jeden z důvodů aktivního snažení kardinála Harracha a litoměřického probošta Schleinitze byly právě výše zmíněné přeshraniční aktivity luteránských kazatelů, jež se objevovaly i v dalších oblastech na hranici se Saskem a Lužicí. Jednání o zřízení biskupství byla dosti složitá, ale byla nakonec korunována úspěchem. Prvním 1 2 3

Srvn. Howard Louthan: Obracení Čech na víru aneb rekatolizace po dobrém a po zlém, Praha 2011. Srvn. Kol. autorů: Varnsdorf, město průmyslu a zahrad, Varnsdorf 2003, s. 73; Alois Palme: Varnsdorf a jeho historické pamětihodnosti od založení až do roku 1850, Varnsdorf 1999, s. 72. Kol. autorů: Dějiny města Chabařovic, Chabařovice 1998, s. 46–48.

102



biskupem byl za své zásluhy jmenován dosavadní probošt Maximilián Rudolf Schleinitz, rodák z Varnsdorfu, jenž byl také prvním z řady biskupů, kteří se narodili na nejzazším severu monarchie. Od šedesátých let 17. století tak začala fungovat sasko-česká konfesní hranice. Pak se již až do druhé poloviny 19. století ve vztahu k vlivu protestantismu jednalo o marginálie – v 18. století se např. mohl projevit vliv Ochranovské bratrské obce.4 Toleranční patent, vydaný 13. října 1781, za omezených podmínek povoloval legální existenci tří nekatolických křesťanských vyznání: luterství, kalvinismu a pravoslaví (a v trochu jiném vymezení se vztahoval také na židy, jichž se týkal toleranční edikt z 2. ledna 1782) a vzhledem ke státu zrovnopravňoval jejich vyznavače. Žádné další vyznání nebylo považováno za státotvorné a nemělo být trpěno. Větší význam v pohraničí dosáhl až po příchodu prvních podnikatelů z německých zemí, tedy v období po Vídeňském kongresu.5 Byli to především saští výrobci keramiky, později sem přicházeli i průmyslníci textilní, za všechny lze jmenovat významného ústeckého podnikatele a rakouského politika Carla Wolfruma, který se za svého pobytu v mládí v Paříži seznámil i s Heinrichem Heinem. Zejména od padesátých let 19. století začaly vznikat evangelické sbory ve všech větších městech severozápadních Čech – v Podmoklech (Bodenbach), Chomutově (Komotau), Jirkově (Görkau), Teplicích (Teplitz).6 Tito lidé ale nikterak neinstrumentovali historii, s tím se setkáváme až na konci 19. století v souvislosti s hnutím Pryč od Říma (Los von Rom). Od konce sedmdesátých let 19. století se v Rakousko-Uhersku formuje německonacionální hnutí, jehož hlavním mluvčím byl od roku 1879 rytíř Georg von Schöne-rer (1842–1921),7 syn vídeňského inženýra a technika na železnici, dále pak statkář v Rosenau u Zwettlu. Schönerer roku 1882 svou politiku přesně definoval: „[...] My, já a moji straníci, my negravitujeme k Vídni, nýbrž všude tam, kde jsou Němci.“ Toto hnutí se v polovině devadesátých let proměnilo ve Všeněmeckou stranu* a její význam rostl až do jejího takřka triumfálního parlamentního volebního úspěchu v roce 1901. V souvislosti s bojem o jazykovou otázku a konkrétně Badeniho krizí* vznikla myšlenka Pryč od Říma, jež se stala jedním z programových hesel německonacionál4 5 6 7

Srvn. Josef Macek: Biskupství litoměřické, Kostelní Vydří 2005, s. 8–13. Srvn. Kristina Kaiserová: Konfesní myšlení českých Němců v 19. a počátkem 20. století, Úvaly u Prahy 2003, s. 36. Srvn. Jan Němec: Keramická manufaktura Schiller & Gerbing v Podmoklech a pronikání saských podnikatelů do severních Čech do roku 1850. Bakalářská práce na ÚHS UJEP, Ústí nad Labem 2006. Srvn. Zdeněk R. Nešpor/Marie Crhová/Martin Gaži/Kristina Kaiserová/Marie Macková/Pavel Marek: Náboženství v 19. století. Nejcírkevnější století, nebo období zrodu českého ateismu? Praha 2010, 328 s. (Exkurz: Římskokatolická církev a Němci v českých zemích, s. 96–115; s Marií Mackovou: Němečtí evangelíci – srovnání severozápadočeského a východočeského „typu“, s. 169–186).

103



ního hnutí.8 Mnichovský novinář, prominentní protestant a člen Všeněmeckého svazu Julius Lehmann v roce 1897 zaktivizoval dvě malé, ale aktivní luterské organizace – Evangelischer Bund zur Wahrung der Deutsch-Protestantischen Interessen a GustavAdolf-Verein, jež se ujaly misonářské činnosti v rámci habsburské monarchie. Efekt kampaně nebyl takový, jaký se předpokládal. Role náboženských rozdílů se přecenila a navíc si všeněmci uzavřeli cestu do katolických oblastí.9 I někteří další čelní představitelé měli výhrady. Ostatně ani mezi všeněmeckými aktivisty nebyla situace v tomto ohledu nikterak skvělá, po volebním úspěchu 1901 do říšské rady se ukázalo, že pouze tři poslanci jsou evangelíci – Rudolf Berger, Anton Eisenkolb a Karl Hermann Wolf. Zejména Wolf nebyl proti výstupům z katolické církve, masová konverze už mu však nekonvenovala. Tito tři poslanci také vydali prohlášení, ve kterém odmítají spojení politiky a náboženství s tím, že politika je pomíjivá, evangelium věčné.10 Schönerer musel učinit kompromis a prohlásil hnutí za politicko-nacionální záležitost, ne za náboženskou.11 Tak byl dosažen konsensus. Ale ani Schönererovy myšlenky nebyly zcela v tomto ohledu zcela přímočaré. Ten, jakkoli již byl okouzlen Bismarckovým kulturním bojem, ne už tolik vizí evangelické církve. Sympatie evangelíků ke Starému Zákonu přičítal jejich náklonnosti k židovství. Navíc se nadchnul pro pohanský kult Germánů a jejich kalendář.12 Kalendář, jenž se užíval i v novinách s hnutím sympatizujících, měl měsíce pojmenované následujícím způsobem: Hartung, Hornung, Lenzmond, Ostermond, Mai, Brachmond, Heuert, Ernting, Scheiding, Gilbhart, Nebelung, Julmond. Příklad ilustrace příklonu ke germánskému pohanství skýtá text:13 Ano, všude dobrý Němec, zbožně-pohanský a počestný / přec neopomíjející dobro / zříkaje se odměny / mužný v lásce i nenávisti / to sluší synu Votanovu / a umírat ve vřavě bitevní / pro svaté dědictví předků/ toť Votanovo naučení a útěcha / hrdinská smrt Germánů.

8

9 10 11 12 13

Schönererovi byla věnována řada knih už v jeho době – nejznámější a nejcitovanější (příčina je v pramenné základně knihy) je Eduard Pichl: Georg Schönerer und die Entwicklung des Alldeutschtumes in der Ostmark, 1–6. Wien/Oldenburg/Berlin 1938 K recepci Schönerera dochází dále v nacistickém Německu – např. Erwin MayerLöwenschwerdt: Schönerer, der Vorkämpfer. Eine politische Biographie, Wien/Leipzig 1939. Srvn. Oesterreich Lexikon in zwei Bänden: Hg. v. Richard und Maria Bamberger/Ernst Bruckmüller/Karl Gutkas. Wien 1995 I, s. 178, II, s. 364. Srvn. Jan Křen: Konfliktní společenství. Češi a Němci 1780–1918, Praha 1990, s. 271 Srvn. Pichl: Schönerer (viz pozn.), s. 88. Srvn. Lothar Höbelt: Kornblume und Kaiseradler. Die deutschfreiheitlichen Parteien Altösterreichs 1882-1918. Wien, München 1993, s. 195 Andrew G. Whiteside: Georg Ritter von Schönerer: Alldeutschland und sein Prophet, Graz/Wien/Köln 1981, s. 184, 120.

104



Představitelé všeněmeckého hnutí, tablo J. Russa, Cheb kolem roku 1900

O skutečnosti, že katolická církev je církví kosmopolitní a zrádcovská (podsouvalo se jí spojenectví se Slovany ve spolupráci s vídeňskou vládou, negativní role byla samozřejmě přisouzena také židům a jezuitům), však nepochyboval v uvedených kruzích nikdo. Sympatie (ne nezbytně konverze) k protestantské církvi umožňovala symbolizovat blízkost k Německu. Tuto situaci využila i část pastorů z Německa k misiím. 105



Zvlášť aktivním misionářem byl pastor Heinrich Bräunlich.14 Hned v roce 1898 navštívil monarchii, zejména však české země. Zde se setkal s třemi všeněmci, Wilhelmem Jakeschem, Franzem Steinem15 a pro agitační práci obzvlášť zapáleným JUDr. Antonem Eisenkolbem, advokátem z Chabařovic, od ledna 1901 poslancem říšské rady. Ten se s P. Bräunlichem velmi spřátelil. Ten první setkání líčil následovně:16 Začíná exaktně datem 9. listopadu 1898, kdy přicházel od poněkud odlehlého nádraží do městečka, za zády jezuitský „hrad“ Mariaschein, aby se setkal s oním proslulým mužem, o němž se i s jistou ustrašeností hovořilo, že je „Feuergeist“ („ohňový duch“)“. Přešel náměstí a minul „bývalý evangelický kostel“ (před 1620), až došel k domu a do kanceláře Eisenkolbovy. Těšil se na srdečné přijetí, avšak podsaditý, zhruba čtyřicetiletý muž působil uzavřeně, tvářil se skoro podezíravě. Bräunlicha nechal dokonce hodnou chvíli čekat, než vyřídil stranu, a i poté, co spolu za přítomnosti Eisenkolbova přítele hovořili, spíše poslouchal a pokud něco řekl, pak se jednalo především o obavy, těžkosti, pochybnosti … Předložil také dopisy, některé podobného ražení, jiné ale souhlasné, radostné, optimistické. Posléze se však uvolnil, oko mu zazářilo a začalo se projevovat jeho neotřesitelné přesvědčení, že dílo přes všechny těžkosti bude dovedeno k vítěznému konci. Pak se spolu procházeli městem, děti zdravili Heil a Eisenkolb mu sdělil, že právě objednal sál pro evangelickou bohoslužbu a od Bräunlicha očekává, že zajistí kazatele. On mu přislíbil a od té doby se stali velkými přáteli. Také další německý evangelický pastor – farář Bleckmann se setkal s Eisenkolbem.17 Popisuje jej jako menšího muže dobrého srdce a skvělého jazyka, svobodného, jenž s dětinskou láskou visí na svých rodičích. Bleckmann se zvláštním potěšením líčí Eisenkolbovu konverzi v roce 1898:18 Eisenkolb již od osmnácti let nechodil ke zpovědi, ne z lhostejnosti, ale z pocitu, že si nenechá sahat do své duše. Zkusil žít bez Boha a církve, což nedokázal, Bůh ho nenechal odejít – dělo se mu jako prorokovi: „Přemluvil jsi mě a já se také nechal přemluvit, ty jsi mě přemohl a zvítězil jsi.“ Náhle mu padl do ruky

14 Srvn. P. Heinrich Bräunlich: Die neueste katholische Bewegung zur Befreiung vom Papstum, München 1898; Týž: Die österreichische Los von Rom Bewegung, München 1899; Týž: Das Fortschreiten der Los von RomBewegung in Österreich, I. Böhmen, München 1900. 15 Srvn. Whiteside, Schönerer (viz pozn. 13), s. 182. 16 Bräunlich, Das Fortschreiten der Los von Rom-Bewegung (viz pozn. 14), s. 29. 17 Srvn. Pfr. Bleckmann: Evangelisten-Fahrten durch Nordböhmerland. Ein Beitrag zum Verständnis und Wachstum der Los von Rom Bewegung, München 1899 s. 15 n.

106



Lutherův katechismus a on prozřel – četl a srovnával Písmo s obsahem pastýřských listů a bul – »Katolické zvyky vybledly, blažené slunce mu vyšlo. Stál před oltářem Matky boží v Chabařovicích a jeho srdce volalo: Marie, již tě více nepotřebuji, Šebestiána, Rocha a Floriána taky ne, nyní mám jediného Spasitele a ten je můj. Anton Eisenkolb se narodil roku 1856 v Ostrově nad Ohří v rodině soukeníka. Vystudoval gymnasium v Chebu a práva na pražské univerzitě. Po složení státních zkoušek byl soudním čekatelem u okresního soudu v Chebu, poté adjunktem v Kynžvartě, odkud byl za založení místní skupiny školského spolku přeložen do Rokytnice. Zde se pokusil o totéž a hrozilo mu další přeložení, opustil státní službu a začal od roku 1892 pracovat jako advokát v Chabařovicích.19 V květnu 1903 se k lítosti svých stoupenců přestěhoval do Ústí nad Labem a otevřel si na náměstí kancelář. Zde žil až do své smrti 15.4.1926. V předvečer světové války, v roce 1913, poté, co jeho politická kariéra víceméně skončila, se oženil s o třicet let mladší Antonií Schwarzbachovou a zplodil s ní tři děti.20 Vlastní hnutí bylo v Chabařovicích odstartováno velmi teatrálně, souvisí s již popsanou Eisenkolbovou konverzí. V městečku slavili ostrostřelci 300 let od svého založení. Na náměstí stály dva polní oltáře a faráři ve zlacených rouchách celebrovali mši, „z níž lid ničemu nerozuměl“. V tom Eisenkolb vystoupil na tribunu a upozornil na to, že zakladatelé ostrostřelců byli němečtí evangelíci, kteří sice leží na zdejším hřbitově, nicméně „starý Bůh nezhynul a spojil protestantství s němectvím, a co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“ Což byl vlastní impuls k založení evangelické církve v Chabařovicích. Eisenkolb částečně navázal na skutečnost, že ve městě již žila skupinka evangelíků, hlavně úředníků saských důlních společností, ale náboženská obec tu chyběla. S rozšířením obce se objevil i tento požadavek, a tak se na Vánoce roku 1898 konala v zasedací síni okresního zastupitelstva bohoslužba, již konal ústecký pastor dr. Albert Gummi. Krátce na to byly položeny základy samostatné evangelické obce. Administrativně spadala pod Teplice, ale byla tu zřízena samostatná kazatelská stanice, kde působil vikář Weiss, který pocházel ze Saska.21 18 Zehn Jahre evangelischen Gemeindelebens in Karbitz (Böhmen) der ersten Los von Rom-Gemeinde, Karbitz 1908, s. 26, 29. 19 Srvn. Karl-Reinhard Trauner: Die Los-von-Rom-Bewegung, Gesellschaftspolitische und kirchliche in der ausgehender Habsburgermonarchie, Tillinger 2006. 20 Srvn. Archiv města Ústí nad Labem: fond Sbírka policejních přihlášek. 21 Srvn. František Cvrk: Církevní záležitosti, in: Kol. autorů, Dějiny města Chabařovic, Chabařovice 1997, s. 99. Srv. též AM ÚL: fond Archiv fary německé evangelické církve Chabařovice, Přílohy k farní kronice, inv. č. 26, evid. č. 10; Německý evangelický svaz Chabařovice, inv. č. 28, evid. . 10 a farní kronika 1906–1924, inv. č. 1.

107



Ne vždy však se evangelická církev prosazovala v kraji bez odporu, ani v samotných Chabařovicích to nebylo zcela jednoduché. Zdejší katolický děkan v počátcích hnutí osobně navštěvoval nejen konverzi nakloněné obyvatele, ale i ty, kteří již přestoupili, a přesvědčoval je o chybnosti jejich rozhodnutí. Přitom mu pomáhal i jeho bratr, zdejší lékař, který se pochopitelně osobně znal se spoustou lidí. Je však třeba uvést, že se o rozkvět zdejší obce opravdu snažil ze všech sil sám Eisenkolb, zčásti na vlastní náklady zajistil i pozemek na stavbu kostela.22 Kostel byl slavnostně vysvěcen 17. července 1901. Slavnost pochopitelně podrobně popsal nejen místní list,23 ale i další zainteresovaná média.24 A nyní se dostáváme k „druhému životu“ protireformace 17. století. Zvlášť výrazným symbolem nového hnutí se stala obec Hrob. Zde podobně jako v Chabařovicích proběhla protireformace velmi tvrdě – roku 1617 se v místě konaly poslední protestantské bohoslužby, roku 1618 byl zdejší luteránský kostel zbořen.25 Také skutečnost, že toto horní městečko patřilo kdysi pod osecký klášter, naplňovalo některé zdejší obyvatele pocitem spravedlivé odvety a návratu k původním hodnotám. Dokonce je citován výrok, že již údajně v sedmdesátých letech 19. století se někteří ze zdejších převážně chudých obyvatel domnívali, že kdyby bývalo zůstalo v obci luteránství, bylo by lépe.26 Zdejší stoupenci hnutí si také chtěli postavit kostel – nejen kvůli své aktuální potřebě, ale i jako gesto návratu do „zlatých“ časů reformace 16. století, z Hrobu se měla stát Mekka hnutí. Tyto reminiscence mohly mít i další příčinu – spolu s luteránstvím v oblasti de facto končí, upadají horní města ….27 Stavba na bývalém evangelickém hřbitově nebyla na nátlak oseckého kláštera povolena, a tak musel být koupen pozemek jiný, což bylo finančně náročnější, 28 dílo se však zdařilo. Jak jásá farář Bräunlich – kostel (postavený roku 1900 architekty J. Schillingem a W. Gräbnerem se sochařskou výzdobou G. Waltra z Drážďan29) na pozadí Krušných hor měl svou dominantou ovládnout nejen obec samu, ale zároveň měl být dobře viditelný do Bohosudova, Oseku, k němuž svého času Hrob patřil. 22 Zehn Jahre (viz pozn. 18), s. 8. 23 Srvn. Aussig-Karbitzer Volkszeitung, 17. 7. 190?, Nr. 55, Jg. 5, s. 1n. „…Když jsme museli opustit po 11. hodině večerní povznášející shromáždění, tu zazněly posvátné tóny bojovné písně „Hrad přepevný je náš Bůh“. Ještě z dáli jsme slyšeli staroslavnou píseň, která je nám krom „Stráže na Rýně“ nejsvětější“. 24 Srvn. například Rheinisch-Westfälisches Gustav-Adolf-Blatt, jenž vycházel v Diusburgu, nebo Sonntagsbote des evangelischen Bundes z Hannoveru. Srov. též Gedenkbuch der Stadt Karbitz II, 1925. 25 Srvn. Umělecké památky Čech I, Praha 1977, s. 470. 26 Srvn. Bräunlich, Das Fortschreiten der Los von Rom-Bewegung (viz pozn. 14), s. 42–43. 27 Petr Jančárek, Města českého Krušnohoří v předbělohorské době, Ústí nad Labem 1971, s. 69 28 D. Meyer: Vortrag, in: Mitteilungen vom Ausschuß für die Förderung der evangelischen Kirche in Österreich Nr. 19, AM Ú: fond Archiv fary německé evangelické církve Chabařovice, Přílohy k farní kronice, inv. č. 26a, evid. č.10, s. 7. 29 Umělecké památky Čech I (viz pozn. 25), s. 470.

108



Svěcení nových protestantských kostelů tak bývalo velkou slavností. Mezi rokem 1900–1910 jich bylo přes stovku, většinou v severních Čechách. Kazatel Klein z Trnovan na výročním shromáždění Evangelického svazu v Heidelbergu charakterizoval celý proces Los von Rom následovně:30 Máme druhou reformaci v zemi, jejíž půda je nasáklá krví mučedníků reformace první. Nyní volá národ opět svého starého Boha a požaduje odklon od Říma a příklon k evangeliu…. Církev musí být církví Kristovou, protože jezuité opakují po evangelících: neměli bychom žádného Krista [...]. Misijní činnost německých pastorů zejména v českých zemích tedy byla velice intenzivní. Byli však poněkud zklamáni, že neexistuje všeobecné nadšení pro jejich činnost, pouze u všeněmců. Tomuto do jisté míry neúspěchu napomohla nejen protiagitace katolické církve, ale také náboženská vlažnost části českých Němců. Některým pastorům se jednalo více o politiku, jiným o konfesi. Tak například Bräunlich vystupoval jako vášnivý nacionalista a přítel Pruska, jenž na nacionálních shromážděních velebil Bismarcka, jeho kulturní boj i celou Německou říši. Ale pastoru Walteru Reicheltovi se jednalo spíše o církevní stránku věci, i když politická shromáždění všeněmců též navštěvoval. Kolem roku 1904 působilo v rámci hnutí v monarchii asi 200 pastorů z Německé říše. Vrcholné úspěchy zmíněné doby zachytil také týdeník Die Wartburg 31. Veškeré aktivity hnutí byly pozorně sledovány rakouskými úřady. V přípisech z místodržitelství nalézáme zejména popisy aktivit a osob německých protestantských kazatelů, jež v zemi v duchu hnutí působili - velmi často byly mnoha případech jejich agitace přecházela v regulérní říšskou propagandu. Sledována byla i činnost tuzemských aktivistů, zejména Antona Eisenkolba. Spolčovací zákon byl obcházen tím, že akce se konaly pouze pro zvané.32 Aktivity neustaly ani v dalších letech. S jedním z předních aktivistů hnutí z říšské strany, Heinrichem Bräunlichem, se setkáváme i v roce 1907, kdy je místodržitelstvím sledováno jeho působení v rámci německého dělnictva.33 Schönerer měl vlastní nábožensko-politický spolek Deutsch-evangelische Bund für die Ostmark, jenž měl v českých zemích 27 místních organizací včetně pražské Německé univerzity a techniky. Takže mnohé bez protektorství všeněmců nešlo, někdy to byla i politicko-konfesní nutnost. Všeněmecká myšlenka pochopitelně nezůstávala v pozadí 30 Příloha novin Abwehr Deutsche Reformblätter, 21.10.1899, Nr. 8., red. A. Nittel, s. 2. 31 AM ÚL: fond Okresní úřad, Presidiální spisy 1902, evid. č. 2, inv. č. 38. Též SOkA Ústí nad Orlicí: fond OÚ Lanškroun, evid. č. 13, 14, srv. Přípis z místodržitelství ze dne 10.3.1902. 32 Srvn. SOkA Ústí nad Orlicí: fond OÚ Lanškroun, evid. č. 13, 14., srv. přípis z místodržitelství ze dne 23.11.1899. 33 Srvn. tamtéž: přípis z místodržitelství ze dne 10.9.1907.

109



ani u „sponzorů“ z říše, kteří vyjadřovali i jisté zklamání z nenaplněného očekávání, že sjednocené Německo pod vládou Hohenzollernů s sebou přinese i éru protestantské germánské éry.34 Příkladem až dekadentním bylo setkání luteránů a všeněmců 21. prosince 1905 poblíže Aše u příležitosti slunovratu.35 V neposlední řadě je třeba také zmínit, že ani sami rakouští protestanté se v žádném případě nestali masovými stoupenci Schönererova hnutí. V lednu 1899 odsoudila Evangelická církevní rada ve Vídni za účasti zástupců ministerstva kultu a vyučování zcela oficiálně hnutí Pryč od Říma a osmdesát pastorů podepsalo deklaraci loyality císaři. Ostře kritické stanovisko vůči působení německých pastorů deklaroval rovněž orgán Evangelické církevní rady, Österreichische Evangelische Kirchenzeitung. Tento postoj zřejmě podporovaly i přední evangelické kruhy v Německu, jimž se spojení s rakouskými všeněmci nelíbilo. Postupně Schönerera opouštěly i oba spřátelené říšské luterské spolky, v roce 1904 už se dá hovořit o výrazné vzájemné disharmonii a hnutí postupně ztrácelo na významu.36 Agitace však zcela neskončila ani poté, co se hnutí dostalo za svůj zenit.37

II. Filipovský zázrak, vybudování poutního a misijního centra 19. století je někdy také označováno jako století rekonfesionalizace. Významnou roli při posilování pozice katolické církve takřka po celé 19. století měly řády, zejména jezuité a redemptoristé. Když roku 1814 papež Pius VII. bulou Solicitudo omnium ecclesiarum znovu obnovil jezuitský řád, vzbudil velmi rozporuplné reakce. Ty provázely dějiny jezuitů po celé 19. století. Kromě legend, jež v nekatolických, liberálních a posléze i socialistických kruzích kolovaly o jejich roli a vlivu, je třeba přiznat, že mnohé se zakládalo na pravdě. Jezuité byli například provázáni zejména s papežem Řehořem XVI. A měli také významné slovo na Prvním vatikánském koncilu. Jezuitská otázka měla ještě i své nacionální konotace. Protagonisté hnutí ‚Los von Rom‘ ve svých přednáškách i textech dramaticky popisovali nejen odstrašující roli jezuitů při likvidaci reformace, ale zdůrazňovali, že pouze Němci ji urputně bránili, zatímco Češi reformaci dávno zaprodali. Rozhořčeně byly citovány zápisky jezuity Paula Stephanidese

34 35 36 37

Mitteilungen vom Ausschuß für die Förderung (viz pozn. 28), inv. č. 26a, evid. č. 10. Srvn. tamtéž: s. 215. Whiteside, Schönerer (viz pozn. 13), s. 218–221. Srvn. AM ÚL: fond Archiv fary německé evangelické církve Chabařovice, Německý evangelický svaz Chabařovice 1908–1933, Aufruf an das deutsche Volk, inv. č. 28, evid. č. 10. Jahres-Bericht des Deutsch-Evangelischen Bundes für die Ostmark erstattet in der 10. Ordentlichen Bundes-Hauptversammlung zu Warnsdorf am 20. und 21. September 1913, Wien 1913.

110



z doby jeho působení v severních Čechách v roce 1636 – s páterem Koweindlem například bez větších problémů rekatolizovali Rumburk, ale v Jiříkově narazili na odpor žen, které je během mše měly ohrožovat noži. Klid nastolili až myslivci Zdenka z Kolovrat. Právě kvůli problematickému postavení ve společnosti došlo k obnovení jezuitského života v Čechách relativně pozdě. V německých oblastech českých zemích sehrála významnou roli v roce 1853 zřízená kolej s gymnáziem a chlapeckým seminářem v Bohosudově (Mariaschein), kde studovali mnozí významní protagonisté německého katolicismu v českých zemích. Dalším vlivným řádem byli redemptoristé. Ti se díky svému rostoucímu vlivu zejména v Rakousku dostali na stejný stupeň „obliby“ jako jezuité. Zejména v druhé polovině 19. století se rakouská provincie redemptoristů rychle rozvíjela, především díky provinciálovi P. Andreasi Hamerlemu. Ten v roce 1885 začal budovat klášter v severočeském Filipově na místě mariánského zázraku z roku 1866.38 Filipovské zázračné uzdravení, které koncem šedesátých let vzbudilo velkou diskusi, mělo následující průběh.39 V noci z 12. na 13. leden 1866 se u smrtelně nemocné Magdaleny Kadeové zjevila P. Marie celá v bílém se zlatou korunkou a pravila „milé dítě, nyní již se to hojí“ – od té doby Magdalena Kadeová necítila žádné bolesti a záhy byla zcela

Pozdrav z Filipova 38 Srvn. Kaiserová: Konfesní život (viz pozn. 5), s. 114–119. 39 Srvn. Marie Rút Křížová/Benno Beneš: 13. 1.1866. Philippsdorf. Filipov, Praha 1991.

111



uzdravena. Zázrak se ihned roznesl, domek bylo prý třeba hlídat před útoky tisku. Již 7. března začala zasedat vyšetřovací komise litoměřického biskupa, která vytvořila během týdne čtyřiceti osmi stránkový text a zázrak uznala.40 Další vývoj vzal do svých rukou především jiříkovský kaplan Franz Storch. Světnička, kde došlo k uzdravení, byla přeměněna v kapli a záhy padlo rozhodnutí vystavět kostel. Kostel se začal stavět roku 1870 a byl ne bez problémů, finančních i organizačních, dokončen za patnáct let. Na zázrak však byly i jiné názory. Již rumburské nakladatelství Pfeifer (zde se vyučil pozdější majitel tiskárny a vydavatel starokatolické a nacionální literatury ve Varnsdorfu, Eduard Strache), které vydalo celý souhrn tiskových ohlasů a zpráv na dané téma, projevilo jistou skepsi v závěrečné ediční poznámce. Dále tu byla skepse medicínská – diskuse se točila kolem toho, zda nemoc byla opravdu tak zlá, do jaké míry může nemoc zjitřit fantazii apod. Oleje do ohně přilil jeden ze dvou lékařů, kteří znali zdravotní stav Kadeové, protestant Ulbrich z Georgswalde/Jiříkova (druhý, Dr. Grülich z Neugersdorfu snad svou výpověď nezměnil). Nejprve údajně potvrdil možnost zázraku, posléze však vše v Oberlausitzer Dorfzeitung zrelativizoval s tím, že Kadeovou delší dobu neviděl, že nemoc nebyla tak zlá, on jí předepisoval mast, jejíž pozitivní účinky se definitivně mohly projevit právě v onu noc.41 Pak tu existovala část společnosti, která principiálně o zázracích pochybovala – považovala Filipov pouze za další důkaz katolické „zatemněnosti“, což pravidelně zmiňuje liberální tisk.42 Ze strany většiny katolických hodnostářů včetně pozdějšího litoměřického biskupa Josefa Grosse (od 1910) či pražského světícího biskupa Wenzela Frinda (od 1901) našlo filipovské poutní místo podporu. Misijní program redemptoristů byl velkolepý, přesahoval i do sousední Horní Lužice a Slezska. Jak vypadalo takové poutní místo si můžeme představit na základě cestopisu Starokatolicismus a romanismus v Rakousku starokatolíka Augusta Heinricha Braasche:43 [...] Zcela jiné dojmy jsem získal, když jsem podnikl výlet do Filipova v poslední době známého poutního místa, ležícího těsně na saské hranici. Tu jsem se octnul zcela v římskokatolickém prostředí. Je tam skutečně nádherný kostel, který volá po dokončení (chybí ještě varhany). Je pochopitelně zasvěcen Panně Marii, je 40 Srvn. Heinrich Pfeifer: Die wunderbare Heilung der M. M. Kade in Philippsdorf bei Georgswalde. Eine Sammlung der über diese Begebenheit erschienen Schriftstücke, Rumburg 1866. 41 Srvn. Pfeifer, Die wunderbare Heilung (viz pozn. 40), s. 26–27. 42 Srvn. P. Sebastian Waldner: Die Nordböhmische Lourdes – Die Gnadensstätte Phlippsdorf, 1938. Rkp. – SOkA Děčín, Pozůstalost Sebastiana Waldnera 1884–1938, kr. č. 4, s. 26. 43 August Heinrich Braasch: Altkatholizismus und Romanismus in Österreich, Reiseerlebnisse, Frankfurt a.M. (Diesterweg), 1890. Použit český překlad Josef KÖNIG, Starokatolicismus a romanismus v Rakousku, neotištěný studijní text, Praha nedat., s. 92–97.

112



v románském stylu a je bohatě ozdoben drahocennými sochami z mramoru. Na jeho stavbu bylo vynaloženo do minulého roku 300 000 zlatých. Po jeho straně se s odpovídající krásou zvedá rozsáhlý redemptoristický klášter, jehož řádoví duchovní mají za úkol duchovní správu tohoto „místa milosti“. Všechny náklady na tuto vzácnou a drahou stavbu nepocházejí přirozeně z malé vesničky Filipov anebo z bezprostředně sousedícího Jiříkova, nýbrž z velkorysých darů poutníků. Jak píše farář Franz Storch z Jiříkova ve své brožurce Maria, das Heil der Kranken (Sešit IX, strana 104), jedná se tu o to, aby v severovýchodním Německu, „zde v koutu Evropy, kde tři království – Sasko, Prusko a Čechy – si podávají ruce“, byl vystavěn nový nádherný poutní chrám, podobně jako v severozápadním Německu v poutním místě Matky boží v Kavelaeru na dolním Rýně. Tohoto úmyslu bylo dosaženo. V den mé návštěvy jsem viděl ve Filipově pouze málo cizích a málo modlících se v mariánské kapli anebo v mariánském kostele. Zato však početné kramářské boudy ve vesnici, ve kterých jsou k mání všelijaké kříže, růžence, tisíceré obrázky, malé knížečky jako např. Maria, das Heil der Kranken nebo Zpovědní pobožnost pro děti či Nová knížka ke cti Naší milé Paní anebo Lístky do ráje (za 2 krejcary) a které ukazují jaký nával tu asi panuje v neděli a o svátcích (já jsem tam byl ve všední den). A jaký duch mariánské úcty tu na nás vane! Maria je podle těchto knížek nebeskou přímluvkyní, Mariina stálá pomoc je chválena, je to však vždy taková pomoc, jakou očekává Afričan od svého fetiše nebo fetišů, pomoc z tělesné nouze. Čili je možno mariánský kult označit jako pověrečné náboženství osvobození. Ale jde tu o osvobození ne od hříchu, ale od zla, jmenovitě od všelijaké nemoci. Ve zmíněném IX. sešitě Maria, das Heil der Kranken od faráře Storcha, je například ve zprávách z roku 1886 vyjmenováváno: uzdravení dvou hochů z holohlavosti „aby jejich holé hlavy znovu vlasem pokryty byly“, uzdravení sedmiletého děvčátka z nedoslýchavosti „skrze plátno, které se dotklo místa zjevení“ a z kterého byly kousky strčeny do každého ucha. Dále uzdravení nemocné nohy, potom dvou blíže neuvedených nemocí a velký počet uzdravení skrze obrázky nebo kousky plátna z Filipova, dále uzdravení z vyrážky, z hnisavé boule, ze špatné nohy, z epileptických záchvatů, ze zimnice a podobně. Často bylo předchozí dlouhé lékařské léčení marné. Zaslíbení tu hrají též důležitou roli. O pomoci z duchovní nouze není v celém zpravodajství ani slovo. Pamětní desky v mariánské kapli připomínají podobné zázračné pomoci Marie, tak jako farář Storch ve své knížce, a to ve stylu slepé víry. Zde, kde nyní stojí ke kostelu přistavěná kaple, mělo dojít podle legendy roku 1866 k zázračnému uzdravení panny Magdaleny Kade a sice zjevením Panny Marie. Tím se stal Filipov „místem milosti“. Tato Magdalena Kade ještě žije a bydlí v blízkosti kostela v dřevěném 113



domku, stejně jako žila tehdy, v době zázračného zjevení. Pokusil jsem se s ní promluvit. Marně jsem však klepal spolu s průvodcem na její dveře. Kterak jsem slyšel, občas se jí přechodně vrací uzdravená vyrážka, a potom se po jistou dobu stahuje do ústraní. Nyní již ani s nikým nemluví a nikoho nechce vidět. V čase po svém uzdravení často oslovovala poutníky, dokud jí to kvůli pomatenému obsahu její mluvy nebylo pro jistotu zakázáno. Škoda, že jsem tuto „svatou“ alespoň neviděl. O stavu jejího ducha bych si rád udělal úsudek. Co se týče jejího uzdravení, je vykládáno jako všechno jiné, zato však mnohem podrobněji a v legendárním zpracování. Jde o tak nádhernou historku, že ji podle knížky koupené ve Filipově rád zrekapituluji [...]. Tyto příběhy jsou ukázkou konfesního dění na česko-saské hranici. Celý konfesní život byl pochopitelně mnohem pestřejší, ale i tak si můžeme udělat představu o tom, že 19. století zdaleka nebylo jen vítězným tažením liberalismu proti náboženství. A také o tom, že nacionální otázka začala být všudypřítomná, i v konfesní oblasti.

Glosář: Badeniho krize: vlna protestů a výtržností jako reakce na jazyková nařízení vydaná 5. dubna 1897 ministerským předsedou Kasimirem Felixem hrabětem Badenim (1846–1909). Badeniho nařízení měla zrovnoprávnit češtinu a němčinu i ve vnitřním úřadování. Všichni úředníci měli od roku 1901 prokazovat, že ovládají oba jazyky, což ovšem bylo pro české Němce zcela nepřijatelné. Na rozdíl od Čechů, kteří se německy učili ve školách, Němci většinou česky neuměli a byli by tedy vyloučeni ze státní služby nebo dokonce z veřejného života vůbec. Badeni byl donucen odstoupit | Rekatolizace: je násilné či nenásilné znovuobracení nekatolíků na římskokatolickou víru. V českých zemích probíhala od bitvy na Bílé hoře a byla řízena českým králem a římským císařem Ferdinandem II. V širším kontextu zapadá rekatolizace do rámce principu cuius regio, eius religio, který se v této etapě evropských dějin začal utvářet a jenž byl definitivně potvrzen Vestfálským mírem | Všeněmecké hnutí: radikálně nacionalistické hnutí formující se od 80. let 19. století v habsburské monarchii. Toto hnutí se v polovině devadesátých let proměnilo ve Všeněmeckou stranu a její význam rostl až do jejího takřka triumfálního parlamentního volebního úspěchu v roce 1901. Otevřeně usilovalo o rozbití Rakouska a připojení jeho částí k Německu. Hlavním představitelem byl Georg R. von Schönerer. Schönerer byl také otevřeně antisemitsky orientovaný

114


3. Hraniční přesahy: zločin, dobrodružství, humor



Chodci přes hranici. ‚Loupežník’ Karásek na česko-saském pomezí kolem roku 1800

Marco Iwanzeck

Chodci přes hranici. ‚Loupežník’ Karásek na česko-saském pomezí kolem roku 1800 I. ‚Ušlechtilí‘ loupežníci? 14. září 1801 byl právníky wittenberské univerzity vydán rozsudek, který směřoval k členům loupežnické bandy, k níž náležel i Karásek.1 Ztrestat a sprovodit ze světa pro spáchané zločiny, a sice prvních deset usmrtit na kole, posledního mečem, a řečeného Karáska, Kühnela, Köhlera, Kessela, Klingera, Neumanna a Engelmanna rovněž vláčet na popravišti a po vykonání rozsudku vplést jedno každé tělo do zvláštního kola a vystavit ostatním pro výstrahu. Usvědčené loupežníky čekal trest smrti lámáním v kole*. Jen jeden z nich měl být popraven mečem. Vláčení na popravišti i lámání v kole představovalo zostřující tresty „zvlášť ostudné povahy“2. Obhájci zatčených nakonec hrozící popravě zabránili. Saský kurfiřt odsouzence omilostnil – doživotní káznicí. Z rozsudku sice nevyvodíme, kdo skupinu vedl, ale podle zatčených byl vůdcem loupežníků Jan Karásek (Johann Karraseck). Nic jiného nesymbolizovalo na přelomu 18. a 19. století při česko-saské hranici v Horní Lužici loupežnictví víc než jeho jméno. Právě hranice vytvářela dobré podmínky pro kriminální činnost. Moc saských a českých úřadů sahala jen po hranici. Trestní stíhání sice probíhalo společně i přes hranice, ale pro nedostatečné policejní struktury často bez výsledku. Jen těžko dostupný hornatý kraj zároveň skýtal živnou půdu pro nekalé činnosti, jako je pašeráctví, pytláctví a loupežnictví.3 Jan Karásek požívá v Horní Lužici dodnes pověsti ‚ušlechtilého‘ loupežníka. Navzdory kriminálním činům, jichž se dopustil, bývá uctíván jako „lidový hrdina a místní Robin 1

2 3

Sächs. HStA Dresden, 10025, Geheimes Konsilium, Loc. 6059, Acta, Die Aufsuch- Entdeck- und Bestrafung des Diebs- und Räuber- auch andern lüderlichen Gesindels in dem Marggrafthume Ober-Lausitz betrn. de Anno 1800–1803, Vol. VIII, fol. 362. Richard van Dülmen: eater des Schreckens. Gerichtspraxis und Strafrituale in der Frühen Neuzeit. München: Beck 2010, s. 107n. Srvn. Adam Votruba: Banditentum in den Grenzgebieten zwischen Mähren, Schlesien, Ungarn und Galizien und seine kulturelle Tradierung. In: Transregionale Perspektiven. Kleinräumige Mobilität und Grenzwahrnehmung im 19. Jahrhundert. Ed. Katrin Lehnert/Lutz Vogel. Dresden: elem 2011, s. 133–148, zde s. 133.

117



Hood“.4 Že bral bohatým a dával chudým, však patří do říše pohádek. Typ ‚ušlechtilého‘ loupežníka nabyl popularity kolem roku 1800. Kulisy přichystal svým dramatem Loupežníci (Die Räuber, 1781) německý básník Friedrich Schiller: rozlehlé české hvozdy, v nichž se schází loupežnická banda, ušlechtilý vůdce, ale i intriky ničemného, peněz lačného protihráče uvnitř skupiny. Ušlechtilý Karl Moor se nakonec loupežnické kariéry vzdá a vydá se úřadům. Schillerovo drama zaznamenalo obrovský úspěch a rozpoutalo celou vlnu napodobitelských textů, především loupežnických románů. Zvlášť vysokých nákladů dosahoval Christian August Vulpius (po Goethově sňatku se svou hospodyní Christianou Vulpiovou švagr knížete německých básníků). Vulpiův Rinaldo Rinaldini (1799) se stal dobovým bestsellerem. V mýtu o ‚ušlechtilém‘ loupežníkovi se zrcadlí touha chudých a znevýhodněných po spravedlnosti, již jim stávající státní zřízení neposkytuje. K tomu přistupují i kulisy evropské romantiky. Vedle postavy Ivanhoea, románového hrdiny Walthera Scotta, se do německých zemí dostává i jeho anglická obdoba Robin Hood. Lidové písně opěvují oblíbené loupežnické postavy, které čtenáře fascinují ještě hluboko ve 20. století.5 V historickém obraze Německé demokratické republiky tito loupežníci zcela zapadli do role bojovníků za bezprávnou spodní třídu. Ale i západní bádání loupežníka nově přehodnotilo jako sociálního rebela.6 Ještě v roce 1958 natočil ve Spolkové republice Helmut Käutner v Hunsrücku příběh Johannesa Bücklera zvaného Schindrhannes.7 I ten kolem sebe kolem roku 1800 seskupil velkou bandu. Jeho pozemský konec však, stejně jako u všech slavných loupežníků, musel posloužit jako výstražný příklad. Byl popraven 21. listopadu 1803. Sláva jednotlivých postav však díky nejrůznějším médiím přetrvává. Tento obraz loupežníka má sice s historickou skutečností pramálo společného, ale až dodnes výrazně působí. Přitom se věhlas jednotlivých postav, přiživovaný pověstmi, omezuje na určité lokální prostředí. V mýtu nehraje rozhodující roli historická pravda, pokud ji vůbec můžeme rekonstruovat.8 Legendu přiživila i inscenace budyšínského letního divadla v roce 2005, jež sice Karáska nazvala „postrachem Horní Lužice“,9 ale loupežníka ztvárnila spíš jako milého taškáře. Zmíněná fikce představuje silné vodítko dokonce i pro Karáskovo muzeum v Seifhennersdorfu, které pozměněné podoby his4

5 6 7 8 9

Lars-Arne Dannenberg: Karl Stülpner und Johann Karasek. In: Sächsische Mythen. Menschen, Orte, Ereignisse. Ed. Matthias Donath/André ieme. Leipzig, Dresden: Sächsische Landeszentrale für politische Bildung 2011, s. 204–213. Například v Písni o Schinderhannesovi, srv. Wolfgang Steinitz: Deutsche Volkslieder demokratischen Charakters aus sechs Jahrhunderten. Band 1. Berlin: Akademie-Verlag 1954, s. 108 Srvn. Eric Hobsbawn: Die Banditen. Räuber als Sozialrebellen. München: Hanser 2007. Srvn. Der Schinderhann. BRD 1958. Film vychází z divadelní hry Carla Zuckmayera z roku 1927. Srvn. Hobsbawn: Die Banditen (viz pozn. 6), s. 22. Srvn. Dannenberg, Karl Stülpner und Johann Karasek (viz pozn. 4), s. 212.

118



torické postavy využívá k reklamním účelům. Postava loupežnického náčelníka dnes slouží turistické marketingové strategii a láká i k cyklistickému výletu po Karáskově okruhu.10 Za popularitu Karáskova postava vděčí obyvatelům Horní Lužice. Pověst ‚laskavého loupežníka‘ pěstují jen oni. To lze vyložit tím, že v Karáskových dobách se v Horní Lužici a přilehlých českých oblastech mluvilo po obou stranách hranice německy. Česky se hovořilo jen v českém vnitrozemí a to jako jazykem „poddaných rolníků a části nižších městských vrstev“.11 Po druhé světové válce a vyhnání Němců z Čech se státní hranice stala současně hranicí jazykovou. Proto nepřekvapí, že Karáskův mýtus splývá s němčinou a žije především v Horní Lužici. Česká společnost stylizovala do postav velkých lidových hrdinů dva jiné loupežnické náčelníky. ‚Ušlechtilí‘ zbojníci Jura Jánošík a Ondráš sehráli současně roli identifikačních kulturních hrdinů a poznamenali především lidové písně. Jejich sláva daleko přesáhla české hranice, takže Jánošíkův kult dnes sdílejí Slováci s Čechy a Poláky.12

II. Každodennost a kriminalita kolem roku 1800 V raném novověku, tedy mezi 15. a koncem 18. století, nepředstavovala vznikající hranice mezi saským kurfiřstvím a českým královstvím země zdaleka takový řez jakou byla hranice národních států 20. století. Řada ukazatelů spíš svědčí o oblasti vnitřně propojené nad rámec hranice.13 Společné rysy se projevovaly především v běžném životě obyvatel. Díky stejnému jazyku docházelo k hojným každodenním stykům nejen v oblasti obchodu, ale i obživu lidé často získávali bez ohledu na hranice.14 Hospodářské struktury se však proměňovaly na obou teritoriích s tím, jak se Horní Lužice stále víc rozšiřovalo tkalcovství. Muži, kteří se z oblastí poblíž hranic kdysi vydávali na vandr a vydělávali si v českých sklářských hutích, se teď živili podomácku jako tkalci.15 Lnářství bylo zčásti v rukou náboženských exulantů z českých zemí, kteří se v Horní 10 11 12 13

Karáskův okruh je určen cykloturistům. Jan Křen: Die Konfliktgemeinschaft. Tschechen und Deutsche 1780–1918. München: Oldenbourg 1996, s. 42. Srvn. Votruba, Banditentum in den Grenzgebieten (viz pozn. 3), s. 143n. Srvn. Wulf Wäntig: Alltag, Religion und Raumwahrnehmung – der böhmisch-sächsische Grenzraum in den Migrationen des 17. Jahrhunderts. In: Grenzraum und Transfer. Perspektiven der Geschichtswissenschaft in Sachsen und Tschechien. Ed. Miloš Řezník. Berlin: Duncker & Humblot 2007, S. 69–81, zde s. 73. Též koncepce transnacionálního prostoru srvn. Katrin Lehnert: Räume und ihre Grenzen. Eine transregionale Perspektive auf den mobilen Alltag des 19. Jahrhunderts. In: Transregionale Perspektiven (viz pozn. 13), s. 117–132, zde s. 119. 14 Srvn. Wäntig, Alltag, Religion und Raumwahrnehmung (viz pozn. 13), s. 73. 15 Srvn. Alexander Schunka: Die Oberlausitz zwischen Prager Frieden und Wiener Kongreß (1635–1815). In: Geschichte der Oberlausitz. Herrschaft, Gesellschaft und Kultur vom Mittelalter bis zum Ende des 20. Jahrhunderts. Ed. Joachim Bahlcke. Leipzig: Leipziger Universitätsverlag 2001, s. 143–179, zde s. 147.

119



Lužici usazovali v důsledku třicetileté války a zde si budovali nový život. Unikli tak rekatolizačním nařízením císaře Ferdinanda II.16 A textilní výrobky lákaly i loupežníky, kteří vedle peněz kradli především látky a přízi. Nejmladší člen Karáskovy hordy, osmnáctiletý Ignaz Hegenbarth, například přiznal, „že o pondělku před pěti týdny pomáhal v Seifhennersdorfu u jednoho krejčího a majetele domu či zahrady jménem Scholze ukrást dvě kopy bílé příze.“17 Příze byla zvlášť oblíbená zejména jako překupnický artikl *. Výroba v samotné Horní Lužici pokryla jen zhruba sedminu nezbytné potřeby a byla tedy odkázaná na dovoz.18 Proto se kradená příze dobře prodávala. Ke každodennímu životu tehdejších lidí tedy patřila i kriminalita a vzniklé škody nebyly malé. O to víc zaráží, že obyvatelé Horní Lužice dodnes opěvují loupežníka z Čech. Kdo tedy byl onen muž, který se tak silně vtiskl do lužické kolektivní paměti? Jan Karásek neboli Johann Karraseck se narodil 10. září 1764 na Smíchově u Prahy. U otce se vyučil truhlařině a pak šel ještě do učení k řezníkovi. Dalších šest let vandroval jako tovaryš po Čechách a Moravě.19 Tím začal jeho neklidný život, zprvu ovšem ještě spojený delšími pobyty na jednom místě. Ale už v tomto období se Karásek dostal do střetu se zákonem, v Litoměřicích byl obviněn z krádeže a odsouzen k čtyřem rokům nucených prací.20 Vandrovní řešili dilema – vystavovali se totiž zvýšenému nebezpečí, že budou vybráni za odstrašující příklad, protože už svým nestálým způsobem života budili nevoli vrchnosti.21 Karáskův poměrně tvrdý trest tedy současně trestal i jeho nežádoucí způsob života. Podobně odsouzení lidé se později nezřídka potýkali s opovržením společnosti. Po takovém trestu pro Karáska zároveň nebylo snadné vrátit se zase k svému řemeslu.22 Loupežnické bandy většinou vznikaly z takovýchto mobilních skupin na okraji agrární společnosti*. Místa s malou poptávkou po pracovní síle nebo s těžko obdělávatelnou půdou skýtala živný podklad pro vznik takových band.23 Někteří lidé se bídě snažili vymanit zvýšenou mobilitou* a hledali práci ve městech nebo v cizině. Pro potulné 16 Tamtéž, s. 148. 17 StFilA Bautzen, 50420, Gerichtliche UntersuchungsActa wider Johann Gottlieb Kühnels, Carl August Wessel, Gottlieb Neumann, Anton Klinger, Johann Gottlob Keller, Johann Karrasek und Complicen, Nr. 408, fol. 67. 18 Srvn. Danny Weber: Leinwand für die Welt. Ein Beitrag zur Zittauer Handels- und Wirtschaftsgeschichte des 18. Jahrhunderts. In: Böhmen – Oberlausitz – Tschechien. Aspekte einer Nachbarschaft. Ed. Lars-Arne Dannenberg/Matthias Herrmann/Arnold Klaffenböck. Görlitz, Zittau: Oettel 2006, s. 143–154, zde s. 146. 19 Srvn. Max Zesch: Der Prozess gegen den Räuberhauptmann Joh. Karraseck und seine Genossen (1801–1804). Ein Stück Lausitzer Kulturgeschichte. Großschönau i. S.: Hermann Engelhardt 1905, s. 16. 20 Tamtéž, s. 16. 21 Srvn. Wolfgang Seidenspinner: Bettler, Landstreicher und Räuber. Das 18. Jahrhundert und die Bandenkriminalität. In: Schurke oder Held? Historische Räuber und Räuberbanden. Harald Siebenmorgen. Sigmaringen: Jan orbecke Verlag 1995, s. 27–38, zde s. 31. 22 Srvn. Annette Kura/Volker Ruhland/Roland Unger: Sachsens Mordbrenner, Räuber, Pascher und Wildschützen im Erzgebirge und in der Oberlausitz. Berlin: Altis-Verlag 1993, s. 106. 23 Srvn. Hobsbawn, Die Banditen (viz pozn. 6), s. 47.

120



pracovníky stačil mnohdy krůček od usedlého způsobu života a rázem patřili k tulákům*, vandrákům nebo loupežníkům.24 Chudobou trpěli především hornolužičtí tkalci, jejichž živnost závisela na hospodářském cyklu * a pracovní i odbytové možnosti byly nestabilní. V období krize se řadě tkalců nenabízely takřka žádné jiné pracovní možnosti.25 I na české straně hranice s převažujícím zemědělstvím a lesnictvím si obyvatelstvo muselo skrovný výdělek doplňovat vedlejšími činnostmi, jako bylo tkalcovství. Prudký rozvoj textilního průmyslu v první polovině 19. století, kdy domácí výroba ustupovala průmyslové produkci, dopady konjunkturálních výkyvů jen ještě prohloubil.26

III. Jak se stát loupežníkem? Řešením těchto potíží však nemuselo nutně znamenat vstup do loupežnické bandy. Co tedy člověka vedlo k tomu, aby se dal k loupežníkům, bylo-li přece známo, že se loupežnictví trestá těžkým vězením, ne-li dokonce smrtí? Mnohem častěji důležitou roli sehrály socioekonomické* podmínky, jako je osobní nouze či sociální bída, které současně zmírňovaly odstrašující představu trestu. Svět loupežnických band se navíc jeví jako veskrze alternativní forma společnosti, jež sice nebyla v rozporu s vládnoucím pořádkem, ale přesto ztělesňovala kritiku stávající sociální struktury,27 protože sdružovala lidi nejrůznějšího původu a zázemí. Nejinak tomu bylo u osob, které se seskupily kolem Karáska. Tito lidé částečně pocházeli z blízkého okolí osady Leutersdorf ležící zhruba 15 km od Žitavy. Zčásti pocházeli z Čech. Mnozí z nich se vyučili řemeslu, jiní bývali vojáky. K podobným sdružením tak patřili i lidé částečně nebo zcela integrovaní do společnosti, takže banda zahrnovala jak neusedlé tak i usedlé obyvatele Saska i Čech. To zase dokládá, že pro život obyčejných lidí měla hranice jiný rozměr, než politicky zamýšlela vrchnost. Loupežníci se organizovali bez ohledu na původ a hranice.28 Ale právě lidé na okraji společnosti představovali důležitý zdroj rekrutů * a mezi těmito outsidery hráli významnou roli dezertéři*.29 Protože hrubě porušili vojenský řád a bez 24 Srvn. Seidenspinner, Bettler, Landstreicher und Räuber (viz pozn. 21), s. 27–38, zde s. 28. 25 Srvn. Elke Schlenkrich: Armenversorgung im ländlichen Raum Sachsens im 18. und 19. Jahrhundert. In: Armut auf dem Lande. Mitteleuropa vom Spätmittelalter bis zur Mitte des 19. Jahrhunderts. Ed. Gerhard Ammerer/Elke Schlenkrich/Sabine Veits-Falk. Wien/Köln/Weimar: Böhlau 2010, s 143–157, zde s. 146. 26 Srvn. Petr Lozoviuk: Grenzland als Zwischenwelt. Zur Ethnographie der sächsisch-böhmischen Grenze. In: Grenzraum und Transfer (viz pozn. 13), s 119–137, zde s. 127. 27 Srvn. Harald Lemke: Zum Kynismus der Kritik. Deutsches Banditentum im 18. Jahrhunderts (Hommage à Michel Foucault). In: Michel Foucault. In Konstellationen. Ed. Harald Lemke. Maastricht: Jan van Eyck Akademie 1995, s. 153–189, zde s. 153. 28 Tamtéž, s. 171.

121



dovolení opustili armádu, byli v hledáčku vojenských úřadů. V životopisech zločinců z 18. století se proto vojenská služba objevuje často.30 Takový dezertér si po útěku naléhavě musel obstarat věci potřebné k materiálnímu přežití. To znamenalo v první řadě dosáhnout zemskou hranici a uniknout tak z dosahu pronásledovatelů.31 Obava, že bude vydán do země, ze které uprchl, však přetrvávala až do smrti. Stávalo se i to, že domácí obyvatelstvo dezertéry schovávalo, ať už ze sympatií, nebo ze vzdoru proti vrchnosti, anebo že byli jejich příbuznými či známými.32 V armádě sloužil před svým zatčením i Karásek, byť nedobrovolně. U výslechu tvrdil, že musel do rakouského vojska vstoupit jen v důsledku jakési záměny. Jeho regiment ležel v Terezíně poblíž Litoměřic, odkud Karásek dezertoval a usadil se v saském Steinigwolmsdorfu. Tam žil rok, než ho vykázali do Čech, a na živobytí si vydělával jako podomní obchodník, tedy člověk, který chodí dům od domu a nabízí zboží. Podomní obchod představoval pro lidi bez stálého bydliště hlavní zdroj obživy. Pro úřady však byl jako každodenní jev na pomezí mezi prací a žebrotou.33 V této době se Karásek oženil s rodačkou z českého Fukova, která však záhy zemřela. Tím skončil první pokus usadit se v Horní Lužici, i proto, že coby podomní obchodník se Karásek nemohl postarat o společné dítě. Toho se ujala dcera hospodského z Niederleutersdorfu Magdalena Kreibigová, s níž se později oženil. Vyřešit otázku péče o dítě bylo tak důležité proto, že Karásek se při saské zemské vizitaci, neboli kontrole prováděné zástupci zeměpána, nemohl prokázat a saské úřady ho znovu vykázaly do Čech.34 S každým, kdo nemohl doložit původ, činnost a právo na pobyt, se nakládalo jako s podezřelým.35 Při podomním obchodu se zároveň nabízela možnost vytipovat si výhodné objekty. Jak přiznával na otázku vyšetřujících orgánů Ignaz Hegenbarth:36 Kdo dal k tomuto vloupání první podnět? Karásková [Magdalena Kreibigová, pozn. autora.] a sestra bývalého rumburského profouse,* co to táhne s Köhlerem, ty prý hauzírovaly v Herwigsdorfu a vyčíhaly příležitost. Tak to prý říkali Karásek s Köhlerem. Zatčený však údajně neví, s čím jmenované ženy obchodovaly. 29 Srvn. Hobsbawn, Die Banditen (viz pozn. 6), s. 49n. 30 Srvn. Katrin Lange: Gesellschaft und Kriminalität. Räuberbanden im 18. und frühen 19. Jahrhundert. Frankfurt a. Main/Berlin/Bern: Lang 1994, s. 62n. 31 Srvn. Michael Sikora: Disziplin und Desertion. Strukturprobleme militärischer Organisation im 18. Jahrhundert. Berlin: Duncker & Humblot 1996, s. 151. 32 Tamtéž, s. 156; srvn. též Michael Sikora: Das 18. Jahrhundert. Die Zeit der Deserteure. In: Armeen und ihre Deserteure: vernachlässigte Kapitel einer Militärgeschichte der Neuzeit. Ed. Ulrich Bröckling/Michael Sikora. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht 1998, s. 86–110. 33 Srvn. Lehnert, Räume und ihre Grenzen (viz pozn 13), s. 121. 34 Srvn. Kura, Sachsens Mordbrenner (viz pozn. 22), s. 107. 35 Srvn. Lemke, Zum Kynismus der Kritik (viz pozn. 27), s. 163. 36 StFilA Bautzen, 50420, fol. 89n.

122



Oběma ženám se tu kladlo za vinu, že podomního obchodu využily k přípravě loupežnického vloupání. Když byl vykázán ze Saska, odvedli Karáska k rakouské armádě a poslali ho zpátky k jeho litoměřickému regimentu. Karásek ovšem znovu dezertoval a znovu se uchýlil do Horní Lužice. Ani tam už se ovšem nemohl cítit bezpečně, protože tamější úřady ho už znaly. Proto se tentokrát zdržoval v bezprostřední blízkosti hranice, přes niž by v případě potřeby mohl rychle utéct. Tím začalo období trvalého kolísání mezi pokusy usadit se a opakovaným střídáním bydliště.37 K hledaným dezertérům patřil i nejmladší člen loupežnické bandy, osmnáctiletý Ignaz Hegenbarth. Podobně jako Karásek uprchl i on do Horní Lužice přes saskou zemskou hranici.38 Jeho výpovědi sehrály při pozdějších výsleších členů bandy podstatnou roli. Jako první přiznal účast na řadě loupežných přepadení, zatímco ostatní všechno popřeli. Vyslýchající soudci využili Hegenbarthovy nezkušenosti při výslechu a skrze jeho výpovědi vykonávali nátlak na ostatní.

IV. Horní Lužice mezi Saskem a Čechami Činnost skupiny se omezovala převážně na jižní část Horní Lužice a severní Čechy. Loupežníci tak přepadali například v Spitzkunnersdorfu, Herwigsdorfu, Heynewalde na saské a ve Varnsdorfu (Warnsdorf ) nebo Krásné Lípě (Schönlinde) na české straně. Loupit se sice vydávali i na vzdálenější místa, ale tehdy se jednalo spíš o výjimky. Členové skupiny se scházeli v hospodě v českém Niederleutersdorfu. Hospodským tu byl otec Magdaleny Kreibigové, která se ujala Karáskova dítěte a později se stala Karáskovou ženou. Niederleutersdorf byl v Sasku českou enklávou.* To znamená, že obec patřila k českému rumburskému panství, ale ležela na saském území. Této hornolužické teritoriální zvláštnosti loupežná banda využila k tomu, aby po lupu případně prchla vždy na opačnou stranu hranice. Jan Karásek si z hranice mezi Saskem a Čechami učinil nástroj, jak unikat trestnímu stíhání, přičemž rychlé střídání území ztěžovalo práci trestním úřadům. Loupežníci se přitom pohybovali především mezi vesnicemi a městy v bezprostřední blízkosti.39 37 Srvn. Christina Gerstenmayer/Alexander Kästner: Abseits der rechten Wege. Lebenserzählungen des „Räuberhauptmanns“ Johann Karraseck. In: Menschen unterwegs. Die via regia und ihre Akteure. Essayband zur 3. Sächsischen Landesausstellung (via regia – 800 Jahre Bewegung und Begegnung). Hg. v. Winfried Müller/Swen Steinberg. Dresden: Sandstein Verlag 2011, s. 177–185, zde s. 180n. 38 Srvn. StFilA Bautzen, 50420 (viz pozn. 17), fol. 67. 39 K lokálnímu pohybu a vnímání hranic lidí v Horní Lužici srvn. Katrin Lehnert/Lutz Vogel: Kleinräumige Mobilität und Grenzwahrnehmung im 19. Jahrhundert. In: Transregionale Perspektiven (viz pozn. 3) s. 9–22.

123



Leutersdorf-Spitzkunnersdorf. Pohled na Hainewalde se Spitzkunnersdorferským větrným mlýnem v pozadí.

Enklávy byly zrušeny v roce Karáskovy smrti 1809, kdy Sasko jako člen Rýnského spolku* vstoupilo po boku Francie do války proti Rakousku. Napoleonská vojska zvítězila a Rakousko muselo podepsat Vídeňský mír z roku 1809, který upravil saskou zemskou hranici. Drobné české enklávy v Horní Lužici připadly Sasku. Mezi nimi i Schirgiswalde a Niederleutersdorf.40 Až do roku 1845, kdy došlo k závěrečnému uspořádání mezi Rakouskem a Saskem, se spravovaly samostatně. Poslední plánované loupežné výpravy v roce 1800 směřovaly na obě straně hranice po území Horní Lužicí až co Čech. V českém Varnsdorfu (Warnsdorf ) loupežníci přepadli majitele domu Klause, ve spisech zvaného též Kochhänsel, kterého přepadení stálo život. Během výslechů byl tento čin připisován Karáskovi, který to ovšem urputně popíral.41 Kdo nebohého muže usmrtil, nakonec neobjasníme, avšak tento násilný čin je v příkrém rozporu s idealizovaným obrazem ‚ušlechtilého‘ loupežníka Karáska. Lokální události na obou stranách hranice začínaly také být stále více rozdílně ovlivňovány politickým a hospodářským vývojem obou celků, což vedlo k celkově odlišnému vývoji. Čechy byly jako korunní země součástí habsburské monarchie,* v níž císař František II. od roku 1792 vládl i jako český král. V Sasku panoval od roku 40 Srvn. Schunka, Die Oberlausitz (viz pozn. 15), s. 169n. 41 Srvn. StFilA Bautzen, 50420 (viz pozn. 17), fol. 63.

124



1763 kurfiřt Bedřich (Friedrich) August III. Do jeho plnoletosti v roce 1768 spravoval vládu jeho strýc princ Xaver, jehož nejnaléhavějším cílem byla politická a hospodářská obnova země po sedmileté válce* (1756–1763), v níž Sasko velmi trpělo a tratilo.42 Obrovskou politickou změnu přinesla německé říši bouřlivá doba napoleonskýc válek v Evropě. Velikou roli sehrál vznik Rýnského spolku v roce 1806, jež vedl ke změně politické mapy Německa.43 V důsledku tohoto vývoje se císař František II. vzdal říšské koruny a roku 1804 se stal císařem rakouským Františkem I. Svatá římská říše národa německého přestala existovat. Těsnější sepětí Saska s Francií zkalilo někdejší dobré vztahy s Rakouskem, v neposlední řadě i proto, že Habsburkové přišli o tradiční lenní panství* v Horní Lužici.44 Proměna Rakouska v samostatné císařství zemi stále víc odřezávala od zbývajícího německého území. Tento politický říšský akt zasáhl i Horní Lužici, která byla stále silněji spjata se Saskem. K nejdůležitějším rozdílům mezi Saskem a Čechami navíc patřila konfese* a kulturní normy utvářené církví. Převážně evangelické obyvatelstvo Horní Lužice tak stálo proti katolické víře v Čechách, ačkoli zemsky český katolicismus vždy nevycházel z vnitřní přesvědčené víry. Protireformace* 17. a 18. století od základu změnila politickou, duchovně-kulturní i náboženskou situaci společnosti. Podoba, do níž se zformovala katolická víra, byla „spíš vnější a vlažné povahy“45 Horní Lužice představovala konfesně různorodou oblast s protestantskou většinou a katolickou menšinou, jež spolu koexistovaly vcelku pokojně. Náboženské ovzduší se tu utvářelo na větším konfesním prostoru než v přísně luterském Sasku.46 Byl-li Karásek věřící člověk, nelze s jistotou říct. Přinejmenším pravidelně navštěvoval katolické bohoslužby v českém Rumburku.47 S Magdalenou Kreibigovou se 27. září 1795 oženil v katolickém dvorním kostele v Drážďanech. Důvody, proč se nedal oddat v Horní Lužici, tkvěly především v nákladech s tím spojených. Za sňatek v dvorním kostele se nemuselo platit.48 Pro přijetí mezi loupěžníky konfese, jak se zdá, nehrála žádnou roli. V každodenním životě se konfesní rozdíly braly vskutku pragmaticky, protože tváří v tvář socioekonomickému tlaku, jemuž se lidé často cítili vystaveni, ustupovala konfese do pozadí. 42 Srvn. Katrin Keller: Landesgeschichte Sachsen. Stuttgart: Ulmer 2002, s. 157n. 43 Srvn. Etienne François: Das napoleonische Hegemonialsystem auf dem Kontinent. In: Das Jahr 1806 im europäischen Kontext. Balance, Hegemonie und politische Kulturen. Ed. Andreas Klinger/Hans-Werner Hahn, Georg Schmidt. Köln/Weimar/Wien: Böhlau 2008, s. 73–83, zde s. 75. 44 Srvn. Winfried Müller: Die Oberlausitz in der Frühen Neuzeit (1526–1815). In: Oberlausitz. Kulturlandschaften Sachsens. Ed. Winfried Müller/Lars-Arne Dannenberg/Edmund Pech/Swen Steinberg. sv. 4, Dresden, Leipzig: Edition Leipzig 2011, s. 57–96. Rovněž srvn. Keller, Landesgeschichte Sachsen (viz pozn. 42), s. 160. 45 Křen, Die Konfliktgemeinschaft (viz pozn. 11), s. 38. 46 Srvn. Schunka, Die Oberlausitz (viz pozn. 15), s. 153n. 47 Srvn. Kura, Sachsens Mordbrenner (viz pozn. 22), s. 117. 48 Srvn. Gerstenmayer; Kästner, Abseits der rechten Wege (viz pozn. 37), s. 180.

125



V. Pašeráctví a pytláctví. Pohraničí jako oblast pro státní autoritu problémová Každodenní pohyb v pohraničí byl značný a samotná státní hranice i její přechod v sobě skrývaly vydatný konfliktní potenciál.49 Na saské i na české straně podléhala kontrola hranic odpovědnosti příslušného ministerstva financí. Cílem bylo hájit hospodářské zájmy dané země a zamezit pašování zboží i podloudnictví.50 Přes hranice se především pašovalo zboží, proti čemuž však byla vrchnost relativně bezmocná. Dlouhá, neschůdná hranice se dala jen těžko kontrolovat, protože právě v Horní Lužici vedla lesy a pohořím. To se také jeví jako jeden z hlavních důvodů, proč Karásek se svými komplici slavil trvalejší úspěch. Řada lidí navíc žila na pomezí kriminality, což vytvářelo matoucí podpůrné prostředí. Pašerákům se na jejich stezkách vždycky dařilo obcházet celní kontroly.51 Toto „tajné pašeráctví“52 bylo patrně klasickým typem pašování, kdy se, většinou v noci, obcházely celní stanice. Hospodářský, sociální i politický řád však nenahlodávalo jen pašeráctví, nýbrž i vloupání a zlodějství. Zeměpán hájil právo i vlastní majetek proti skupinám, které se i násilně vymykaly jeho autoritě.53 Neusedlý životní způsob lupičů nutil vrchnostenské úřady k činům, i proto, aby zbavily obyvatelstvo strachu z přepadení. Kurfiřská saská trestní moc se loupežnictví bránila řadou příkazů a nařízení.54

VI. Dopadeni při činu Skupina kolem Jana Karáska se dlouho zdráhala loupit v bezprostřední blízkosti niederleutersdorfské enklávy, ale předpokládaná kořist v domě majitele rytířského statku a rychtáře Glatheho v Leutersdorfu byla příliš lákavá. Vloupání v noci z 31. července na 1. srpna 1800 zprvu probíhalo podle plánu a vyneslo skupině bohatou kořist. Jenomže zburcovaní obyvatelé svou rychlou reakcí lupičům zabránili v útěku do Čech.55 Na první pohled mohli hledaní lupiči relativně snadno uprchnout přes hranici do Čech. Ve skutečnosti však asi neexistoval lupič, který by se neustálým překračováním hranic úspěšně vyhnul trestu.56 Karáska zatkli 6. srpna 1800 v domě seifhennersdorf49 50 51 52 53 54 55 56

Srvn. Lehnert, Räume und ihre Grenzen (viz pozn. 13), s. 122. Tamtéž, s. 122. Tamtéž, s. 121n. Roland Girtler rozlišuje vedle tajného pašeráctví ještě pašeráctví otevřené a skryté. Srvn. Roland Girtler: Schmuggler. Von Grenzen und ihren Überwindern. Linz: Veritas 1992, s. 176–183. Srvn. Hobsbawn, Die Banditen (viz pozn. 6), s. 19. Srvn. Gerstenmayer; Kästner, Abseits der rechten Wege (viz pozn. 37), s. 178. Srvn. tamtéž, s. 184. Srvn. Votruba, Banditentum in den Grenzgebieten (viz pozn. 3), s. 133.

126



Loupežnická banda Jana Karáska, neznámá rytina, ca. 1802

ského krejčího Lehnerta. Dopravili ho do Budyšína a obvinili ho z více než dvaceti zločinů krádeže, vloupání a loupežného přepadení.57 Proces se zatčenými lupiči začal v Budyšíně. Během výslechů byli obvinění vyšetřujícím úředníkům vydáni natolik, že se nemohli hájit. Obhajoba přišla na řadu až ve chvíli, kdy už soudce ukončil práci. Výslechy navíc probíhaly s vyloučením veřejnosti.58 Vyslýchající úředníci se zvlášť zajímali o to, kde se Karásek zdržoval před přepadením statkáře Glatheho, aby se na základě toho třeba dopátrali nevyjasněných případů. Karásek při výslechu tvrdil, že před vloupáním u leutersdorfského rychtáře pobýval devět týdnů v Čechách. Mimo jiné uváděl, že byl spolu s dalším obžalovaným Jakobem Köhlerem v českém Frýdlantu (Friedland).59 Když vycítil nebezpečí, že by tam v něm mohli odhalit dezertéra, zamířili společně do Slezska.60 Karásek u výslechu opakovaně taktizoval, když předměty použité při činu nebo patřící ke kořisti buď nepoznával, nebo tvrdil, že je získal někde v Čechách. Saským úřadům tím ztěžoval šetření, protože ověření jeho výpovědi předpokládalo spolupráci 57 58 59 60

Srvn. Gerstenmayer; Kästner, Abseits der rechten Wege (viz pozn. 37), s. 179. Srvn. Lange, Gesellschaft und Kriminalität (viz pozn. 30), s. 75. Srvn. StFilA Bautzen, 50420 (viz pozn. 17), fol. 49. Tamtéž, fol. 59.

127



s českými úřady. Karásek argumentoval tak, aby mu na základě jeho pobytu v Čechách nemohli připsat plánování akce, v níž, jak tvrdil, figuroval nanejvýš jako pomocník. Jako náčelníku loupežné bandy by mu v případě, že by byl usvědčen, hrozil vyšší trest.61 Další vývoj procesu už pro sasko-české pomezí neměl žádný význam. Když se shromáždily důkazy, byl v září 1801 vynesen rozsudek. Všichni zatčení členové skupiny byli odsouzeni k trestu smrti. Ke výstraze obyvatelstvu měli být zločinci vpleteni do kola.* Následné odvolání obhájce odsouzených bylo natolik úspěšné, že loupežníky čekala už „jen“ smrt na oprátce a Hegenbarthovi byl trest změněn na osm let káznice. Poslední právní prostředek představovala žádost o milost adresovaná saskému kurfiřtovi. Bedřich August III. změnil všem členům loupežnické bandy trest smrti na doživotní vězení. 4. září 1803 převezli Karáska do Drážďan, aby tu jako zajatec pracoval na stavbě pevnosti. 14. září 1809 Jan Karásek v Drážďanech na následky věznění zemřel. Jeho tělo odevzdali anatomickému divadlu drážďanského ‚Collegia medico chirurgium‘, aby bylo použito k vědeckým účelům.62 Navzdory faktům však mýtus o ‚ušlechtilém‘ loupežníkovi v Horní Lužici žije i nadále.

Glosář Agrární společnost: Společenská forma, kdy převážná část obyvatelstva pracuje v zemědělství, která počátkem 19. století převládala na česko-saském pomezí | Dezerce: Vojenský zločin, kdy voják bez dovolení opustí jednotku. Dezertéři byli považování za zrádce a tvrdě trestáni | Enkláva: Státní území ležící uvnitř jiného státu, který ho zcela obklopuje | Habsburská monarchie: Oblast vlády panovnické dynastie Habsburků, kteří od roku 1438 takřka nepřetržitě zastávali funkci německých králů a císařů Svaté říše římské národa německého. V roce 1804 vyhlásili císařství rakouské. K jejich mocenskému svazku patřily i Uhry, Morava a Čechy | Konjunktura: Celohospodářská situace a její změny v rámci ekonomického cyklu | Lámání v kole: Středověký a ranně novověký způsob popravy. V loukoťovém kole byly odsouzenému zlámány ruce a nohy, tělo se vpletlo do kola a pro výstrahu veřejně vystavilo | Lenní panství: Šlechtický majetek propůjčenný poddanému. Lenní pán, který byl zákonným vlastníkem půdy a pozemku nebo určitýh práv, je leníkovi propůjčoval doživotně. Leník byl za to lennímu pánovi povinnován osobní

61 Srvn. Gerstenmayer; Kästner, Abseits der rechten Wege (viz pozn. 37), s. 181. 62 Srvn. Gerstenmayer; Kästner, Abseits der rechten Wege (viz pozn. 37), s. 184. Ke Collegiu medico chirurgiu srvn. Alexander Kästner/Claudia Pawlowitsch: Verbittert, verängstigt, verzweifelt. Die Dresdner Anatomie im Gefüge des frühneuzeitlichen Strafvollzugs. In: Dresdner Hefte, roč. (2011), sešit 107, s. 7

128



službou. Český král byl lenním pánem Horní Lužice, kterou propůjčil saskému kurfiřtovi | Mobilita: Znamená pohyblivost, resp. nevázanost na pevné místo. V souvislosti s rozlišením mezi prostorovou, resp. krajovou či profesní mobilitou vyjadřuje obecnou ochotu k pohybu | Protireformace: Protireformací reagovala od poloviny 16. století katolická církev na reformaci, kterou zahájil Martin Luther. Na jedné straně se omezovala na duchovní teologické spory, na straně druhé docházelo k násilným konfliktům | Překupnictví: Trestná činnost spojená s prodejem kradených věcí | Rýnský spolek: Spolek států německých knížectví (mezi nimi i Saska) založený v době Napoleonovy nadvlády v roce 1806 | Sedmiletá válka: Válka evropských velmocí v letech 1756–1763, v níž proti sobě stálo Prusko s Anglií na jedné a Francie, Rusko a Rakousko na druhé straně. Sasko, od roku 1756 obsazené Pruskem, patřilo k hlavním dějištím této války | Socioekonomický: Související s hospodářskými aktivitami a jejich vztahem ke společenským procesům

129


Fantastický věk Karla Maye: spisovatel jako malý zločinec v chudém kraji na sasko-české hranici

Walter Schmitz

Fantastický věk Karla Maye: spisovatel jako malý zločinec v chudém kraji na sasko-české hranici I. Věhlas u sousedů: Karel May, kultovní autor literatury pro mládež Karel May je pravděpodobně nejslavnějším německy píšícím autorem. Na celém světě existuje přes 56 milionů exemplářů jeho knih. Až do konce minulého století patřily jeho dobrodružné romány doslova k základní četbě pro chlapce. Ti sice sotva věděli, kdo byl Goethe, ale Vinnetoua znal každý – nebo alespoň téměř každý. Současnost ale široké povědomí o spisovatelích pomalu vytlačuje. Je však třeba zdůraznit, že věhlas Karla Maye byl v minulosti přiživován i filmem. Zfilmované mayovky byly v západním Německu tak úspěšné, že i v NDR vznikla alternativa ‚indiánek‘. Nyní, v době internetu, se stopy spisovatele ze Saska pomalu vytrácejí.1 Stále se asi čtou jeho knihy, ještě pořád je zájem o Muzeum Karla Maye ve vile Bärenfett v Radebeulu. Ke 165. výročí jeho narození uspořádalo dokonce Německé historické muzeum (Deutsches historisches Museum) v Berlíně velkou výstavu.2 A přeci – ušlechtilí Indiáni a jejich ničemní nepřátelé, komická postava Hadžího Halefa Omara, vždy vítězící německý hrdina – ti všichni se v současné době dostávají pomalu na okraj čtenářského zájmu. V minulém století byl však světový věhlas Karla Maye součástí i česko-německého sousedství. Český básník Jan Skácel (narozen 2. července 1922 ve Vnorovech na Moravském Slovácku, zemřel 7. listopadu 1989 v Brně) se s dílem Karla Maye seznámil již mládí a napsal o něm s respektem svému saskému ‚kolegovi‘ chytrý esej.3 Mluví zde za mnoho jiných představitelů československé moderní literatury. Skácel vyjmenovává i svědky svého obdivu ke Karlu Mayovi – například básníka Jaroslava Seiferta*. Za války byl Skácel totálně nasazen na stavební práce v Rakousku. Krátce po ní vystudoval v Brně filosofii, začal se živit jako redaktor a publikovat. V srpnu 1968 vystoupil 1 2 3

Srv. z množství odkazů např.: www.karl-may-museum.de/, www.karl-may-gesellschaft.de/, http://karl-mayhaus.de/, http://karl-may-wiki.de, www.karl-may-stiftung.de/. Srv. Karl May. Imaginäre Reisen. Výstava Německého historického muzea (Deutsches historisches Museum) v Berlíně, 31. 8. 2007 – 6. 1. 2008. Ed. Sabine Beneke. Bönen: Kettler 2007. Srv. Jan Skácel: Wer war Karl May. In: Karl Hynek Shatterhand. Slawisches bei Karl May zwischen gut und böse. Sonderheft der Karl-May-Gesellschaft (2011), č. 143, s. 10–16.

130



z KSČ. Byl, slovy Reinera Kunze, „básníkem světového formátu, nikoli však světového věhlasu“.4 V době takzvané ‚normalizace‘, měl zakázáno publikovat a své básně vydával tajně v samizdatu* nebo v zahraničí. Novým polem působnosti se pro něj stala příležitostná práce pro divadlo. Ocenění se dočkal až později a to pouze v zahraničí. „Karel May je velmi německý autor.“5 Tento vypravěč o německém hrdinství byl velkým autorem i v době, kdy byl Jan Skácel ještě chlapec. Již v roce 1888 vyšla v Praze jedna z povídek Karla Maye s tematikou Divokého Západu. Uveřejněna byla v časopise Naší Mládeži a vydal ji proslulý český nakladatel Josef Richard Vilímek, který se pak vydávání děl Karla Maye věnoval i v následujících letech.6 Mayovo jméno se tak v Čechách mělo brzy stát synonymem pro „napínavé dobrodružné romány“.7 Když se pak v roce 1898 zastavil na své cestě v ‚Hotelu de Saxe‘ v Praze, byl doslova zavalen mladými obdivovateli. Byl mezi nimi i tehdy třináctiletý Egon Kisch, který, jak přiznává o mnoho let později, oslovil obdivovaného autora „s třesoucím se srdcem“ a získal od něj autogram. „Podpis Dr. Carl May mi záviděli všichni mí spolužáci“.8 Je možno říci, že kromě Němců spisovatele „neobdivoval žádný národ tolik, jako Češi“.9 A mnozí tvrdí, že jej obdivují dodnes.10 Náklonnost k saskému autorovi je snad možno vysvětlit tím, že Češi s ním „z geografického hlediska sdílejí stejnou vlast i mentalitu, totiž mentalitu obyvatel Krušných hor, severně a jižně od hranice, která sice rozděluje státy, ne však srdce.“11 Je však také dost dobře možné, že za rychlý úspěch u Čechů vděčí May zejména svým agilním vydavatelům, především již zmiňovanému Josefu R. Vilímkovi.12 Každopádně platil fakt, že „Karel May patří v osmimilionovém českém národě k nejčtenějším autorům“.13 4 5 6

7 8 9 10 11 12 13

Reiner Kunze: Wo Freiheit ist… Gespräche 1977–1993. Frankfurt a. Main: S. Fischer 1994, s. 51. Holger Kuße: Karl May auf Tschechisch. In: Bohemicum Dresdende. Beiträge zur Didaktik, Sprachentwicklung und Übersetzung des Tschechischen. Ed. týž München/Berlin: Otto Sanger 2010, s. 121–143, s. 137. Manfred Hecker/Hans-Dieter Steinmetz: Karl May in Böhmen. In: Jahrbuch der Karl-May-Gesellschaft 7 (1977), s. 218–230. Možná měl i důvod stěžovat si na nepříliš čisté aktivity nakladatele J. R. Vilímka; 19. 10. 1898 informuje pražský list Bohemia pod názvem Dobodružné Cesty o přátelské dohodě s nakladatelstvím. Srv. Tamtéž, s. 222. Tamtéž, s. 219. Egon Erwin Kisch, Ms.: Literar. Archiv PNP, Praha III g 11; 31/5; cit. dle téhož, s. 224, pozn. 22. Srv. též líčení epizody v: Friederike Hübner: Knoblauch, Kunst und Kindheit in Prag. Heilbronn 1975, s. 66–73. Hansotto Hatzig: Schrifttum um Karl May. In: ‚Ich‘. Karl May’s Leben und Werk. Ed. Roland Schmid. Bamberg: Karl-May-Verlag 1963 (= Gesammelte Werke; 34), s. 380–402, zde s. 397. Hecker/Steinmetz, May in Böhmen (viz pozn. 6), s. 219. K tomu srv. Jaroslav Moravec: Die tschechischen Übersetzungen Karl Mays. In: Karl-May-Jahrbuch 1921 (Radebeul), s. 222n. Hatzig: Schriftsteller (viz pozn. 9), s. 397. Srv. Kuße, Karl May (viz pozn. 5), s. 128n. Jaroslav Moravec: Die tschechischen Übersetzungen Karl Mays. In: Karl-May-Jahrbuch 4 (1921), s. 262–266, zde s. 264. Holger Kuße upozorňuje na „celistvou recepci díla Karla Maye v Čechách, v Československu a v dnešním Česku. Karel May zde není vnímán jen jako autor, ale jako osobitý fenomén“. Kuße, Karl May (viz pozn. 5), s. 133.

131



Kdo byl Karel May? Skácel nastínil spisovatelův život v eponymním eseji. A neuniklo mu, jak určující pro jeho život byla doba, kdy ještě nebyl Old Shatterhandem, Kara Ben Nemsim a ovšem ani tím Karlem Mayem. Kdy dobrodružné a cestopisné romány, které ho později měly proslavit na celém světě, ještě nebyly napsány, kdy ještě žil polapen v ubohých poměrech chudého saského Krušnohoří nedaleko Čech. Právě tam, v Čechách, se autor dobrodružných románů, Karel May, brzy proslaví. To ho však před výtkami jeho protivníků neochrání. Vyčítají mu, že zamlčel svá bídná léta v Sasku, provázená drobnými lumpárnami, kterých se tehdy dopouštěl (včetně uvěznění v Čechách) a vůbec, že klamal své čtenáře. Obhájce nachází v Egonu Erwinu Kischovi, „zuřivém reportérovi“ z Prahy, který skutečně procestoval místa, kde se odehrávaly některé Mayovy romány, a kam se on sám, jako velmi váhavý turista, vydal až mnohem později. To už ovšem s jeho „divokými dny amatérského loupežníka a šarlatána“ nemělo nic společného.14 Tak nachází „mistrovský vypravěč ze Saska“,15 jak ho o mnoho později nazve jiný spisovatel, Erich Loest, i v české kultuře své spojence a zastánce. Ještě v roce 2007 je Karel May dostatečně známý na to, aby mohl být úspěšně parodován. Třetí kapitola románu Mandaríni od Stanislava Komárka se točí kolem odhalení Mayova dosud neznámého románu (který je samozřejmě Komárkovou fikcí) Ve stínu šumavských hvozdů a nechá čtenáře účastnit se dobrodružství, která „si v ničem nezadají s těmi z Osmanské říše“. Stojí za pozornost, že si zde Komárek dělá zároveň legraci i z proslulé české spisovatelky Boženy Němcové.16

II. Chudý učitel Nikdo by chlapci, který se narodil v roce 1842 v panství Schönburg za Glauchau Heinrichu Augustu Mayovi (1810–1888) a Christiane Wilhelmine Weise (1816–1885),17 nepředpovídal, že se stane jedním z nejúspěšnějších německých spisovatelů. Jeho otec, Heinrich August May, byl tkalcem. Na mistra se vypracoval teprve v roce 1856, což ale nijak nezmírnilo chudobu, ve které jeho rodina žila. S Karlovou matkou, Christianou Wilhelminou Weise, se oženil v roce 1836. Manželé přivedli v letech 1836–1860 14 Kuße, Karl May (viz pozn. 5), s. 125; srv. mj. Amira Sarkiss: Karl May und die Frühreisenlegenden. In: In fernen Zonen. Karl Mays Weltreisen. Ed. Lothar Schmid/Bernhard Schmid. Bamberg, Radebeul: Karl-May-Verlag 1999 (= Gesammelte Werke; 82), s. 13–32. 15 Erich Loest: Der Zorn des Schafes. Aus meinem Tagewerk. München: dtv 1993, s. 353. 16 Za tento údaj vděčím Holgeru Kußemu; Kuße, Karl May (viz pozn. 5), s. 121, pozn. 1; srv. též Stanislav Komárek: Mandaríni. Brno: Host 2007. 17 Teprve 15. 11. 1878 přechází panství bezvýhradně ke Království saskému; srv. Christian Heermann: Karl May – ein Sachse? In: Karl May auf sächsischen Pfaden. Ed. týž Bamberg/Radebeul: Karl-May-Verlag 1999, s. 176–193, zde s. 176n.

132



na svět čtrnáct dětí – šest chlapců a osm dívek. Devět z nich zemřelo v prvních dvou letech svého života. Ze synů se dospělého věku dožil jen Karel May.18 „První dojmy z mého dětství“ píše Karel May ve své autobiografii, „jsou spojeny s žalostnou chudobou“. „Byly to tehdy zlé časy, obzvlášť pro chudé obyvatele krajiny, která je mým domovem. V době dnešního blahobytu je téměř nemožné si představit, v jaké chudobě se tu tenkrát, na konci čtyřicátých let, lidé protloukali životem. Nezaměstnanost, neúroda, zdražování a revoluce, tato čtyři slova vysvětlují vše. Nedostávalo se nám téměř ničeho, co je pro nasycení a uhašení žízně nezbytné.“19 Tomu také odpovídaly tíživé podmínky v jeho rodném domě. Měl však jednu podstatnou výhodu - patřil Mayově rodině. „Byl široký na tři úzká okna, v podstatě dřevěný, zato však měl tři podlaží a docela nahoře pod střechou byl holubník. […]. Babička, matka mého otce, se nastěhovala do přízemí, kde byla jen jedna komůrka se dvěma okny a domovní dveře. […] V prvním patře jsme bydleli my s rodiči. Stál tam tkalcovský stav a kolovrat. Ve druhém patře jsme spali spolu se spoustou myší i větších hlodavců, kteří vlastně žili v holubníku a jen v noci chodili na návštěvu k nám.“. „A dvůr byl velký zrovna tak, že si na něj mohlo stoupnout nás pět dětí, aniž bychom do sebe strkali.“20 V roce 1910 se Karel May ohlíží za svou spisovatelskou dráhou. Tehdy vydává svůj životopis s příznačným názvem Můj život a mé cíle. A činí tak vlastně i na obranu proti ostrým útokům zvenčí. Nepřátelé z něj tehdy dělali člověka, jenž neusiluje o vyšší cíle, a který již v mnohém obohatil své čtenáře, nýbrž jako podvodníka a někoho, kdo kazí mládež. V této knize se však May chce sám vyrovnat se svou životní poutí, která začala tak nepříznivě, a poté, co dosáhl úspěchu a slávy, najít i její vnitřní smysl. V Mayově životopisu hrají roli i náhody a rozličné kulturní vlivy. Od Goethova Viléma Meistera (Viléma Mistera léta učednická; 1795/96), předobrazu všech následujících výchovných románů, bývá pozdější úspěšný spisovatel v raném věku ovlivněn divadlem. Goethova autobiografie* Básnictví a pravda (Dichtung und Wahrheit; 1811), v níž Goethe popisuje svůj raný zájem o loutkové divadlo, tento model znovu potvrzuje. Také Karel May vzpomíná na impuls, kterým pro něj bylo loutkové divadlo. Popisuje například představení, které se konalo v listopadu 1855:21 A přišel den, kdy se mi zjevil svět, jenž mne od té doby již neopustil. Hrálo se u nás divadlo. Prachobyčejné, ubohé loutkové divadélko v cechovním tkalcovském domě. Ale divadlo! […] Směl jsem tam jít s babičkou. […] Oči mi zářily. Byl jsem 18 Srv. k tomu Erwin Müller: Zeittafel. In: Karl-May-Handbuch. Ed. Gert Ueding ve spolupráci s Reinhardem Tschapkem. Stuttgart: Kröner 1987, s. 124-128, zde s. 124. 19 Karl May: Mein Leben und Streben. Selbstbiographie. Freiburg i. Breisgau: Fehsenfeld 1910, s. 82 a s. 39. 20 Tamtéž, s. 13n. – V tomto domě se dnes nachází muzeum s názvem ‚Karl-May-Haus‘. 21 Tamtéž, s. 55n.

133



celý rozechvělý. Loutky, loutky, loutky! Ale pro mě byly živé. Mluvily, milovaly a nenáviděly. Trpěly a činily velká a smělá rozhodnutí. Obětovaly se pro krále a pro vlast. […] Nedal jsem pokoj, dokud jsem nedostal svolení jít ještě jednou. Hrál se ‚Doktor Faust aneb Bůh, člověk a ďábel‘. Je marné pokoušet se slovy vyjádřit, jaký dojem na mě ta hra udělala. Nebyl to známý Goethův Faust, byl to Faust z prastaré lidové hry. Karel May zde v líčení svého života zjevně využívá šanci přiznat se ke Goethovi a zároveň se vůči němu vymezit. Dvojnásobně tak potvrzuje svou pozici – srovnatelnou s Goethem ale zároveň jedinečnou ve vymezení se vůči němu. Je-li Goethe autorem výchovným, Karel May je autorem lidovým. A ten Faust, jenž je přes všechny své omyly a zločiny nakonec spasen, a který tak může a má být předobrazem životní cesty Karla Maye, je tu zasazen do ‚prastaré‘ lidové tradice, jak se na lidového spisovatele Karla Maye sluší. „Usilovná snaha, resp. cesta k cíli, která se objevuje i v názvu jeho autobiografie, se jistě odvolává na Goethova Fausta a životní postoj běžný v 19. století: „kdo se usilovně snaží, ten bude spasen“, „zvěstují andělské sbory“,22 když je duše provinivšího se Fausta přeci jen zachráněna z rukou ďábla. A jak zdůrazňuje název Mayovy autobiografie, platí to i pro něj, který ve svém pozdním díle dokonce konstruuje i ‚autofikční‘ spasitelské příběhy.23 Raná provinění si však Karel May, v roli vlastního životopisce, musí přeci jen přiznat. Vždyť nejen čistá lidová tradice formovala chlapcova učednická léta. Propadl i takové literatuře, jejíž produkci mu později jeho zuřiví nepřátelé předhazují: ‚špíně a braku‘. Právě proti nim se kolem roku 1900 rozhořely obrovské kampaně, které měly za cíl mravní ochranu mládeže. V době Mayova raného mládí v chudém Krušnohoří byla ovšem taková literatura ‚lidu‘ nejdostupnější. May dramaticky popisuje místo, kde bylo možno podobné spisky sehnat:24 A přeci se v této šenkovně nabízel ještě mnohem horší jed než pivo a pálenka a jiné takové věci. Byla tu totiž půjčovna knih, ale jaká! Nikdy v životě jsem pak už neviděl tak špinavou, skrz naskrz doslova hnusnou a vysoce nebezpečnou sbírku knih, jako byla tato! Mimořádně se vyplácela, […], a musím popravdě říci a ke 22 Johann Wolfgang von Goethe. Faust. Der Tragödie zweiter Teil. In: týž: Faust. Texte. Srv. Albrecht Schöne. Frankfurt a. Main: DKV 1994 (= Sämtliche Werke, Briefe, Tagebücher und Gespräche; 7,1), s. 201–464, zde s. 459. 23 Srv. Martina Wagner-Egelhaaf: Autofiktion oder: Autobiographie nach der Autobiographie. Goethe – Barthes – Özdamar. In Autobiographisches Schreiben in der deutschsprachigen Gegenwartsliteratur. Bd. 1: Grenzen der Identität und der Fiktionalität. Ulrich Breuer/Beatrice Sandberg (eds.). München: Iudicium 2006, s. 353–368, tíž: Autofiktion – eorie und Praxis des autobiographischen Schreibens. In: Schreiben im Kontext von Schule, Universität, Beruf und Lebensalltag. Johannes Berning/Nicola Kessler/Helmut H. Koch (eds.). Berlin: Lit 2006, s. 80–101. 24 May, Leben und Streben (viz pozn. 19), s. 72n.

134



své hanbě přiznat, že i já, jakmile jsem jednou okusil, zcela jsem propadl ďáblu, který se skrýval v těchto svazcích. A jaký to byl ďábel, je zjevné už z několika názvů: Rinaldo Rinaldini, náčelník lupičů, od Vulpiuse, Goethova švagra; Sallo Sallini, ušlechtilý velitel zlosynů; Himlo Himlini; šlechetný náčelník lupičů, Loupežnická jeskyně na Monte Viso; Bellini, obdivuhodný bandita. Že taková četba otravuje duši mládeže, tak jako alkohol chudáky, to byl tehdy argument ‚výchovy lidu‘. Tehdejší mravokárci vycházeli z přesvědčení, že braková literatura potlačuje skutečnost a nahrazuje ji fantastickými sny. A i Karel May přiznává, že se tenkrát, pod vlivem dobrodružných příběhů, rozhodl uprchnout do Španělska. Tam chtěl hledat pomoc, aby mohl zachránit svou rodinu, která žila v nezasloužené bídě. Cesta se ovšem neuskutečnila. Školou prošel chlapec bez problémů, a tak bylo rozhodnuto, že se za obrovských obětí rodiny stane učitelem na národní škole. Přestože toto povolání znamenalo pro tkalcovského syna společenský vzestup, zaujímalo mezi povoláními pro ‚vzdělance‘ tu nejnižší příčku. Učitelé národní školy měli tenkrát špatné společenské postavení a byli mizerně placeni. V roce 1856 se mladý May stal proseminaristou v učitelském ústavu ve Waldenburgu. Jestliže to byl do té doby podle hodnocení faráře „počestný, tichý chlapec“,25 v semináři se brzy začal protivit proti zdejší „suché výuce, bez jakékoli stopy poezie“.26 Takovou motivaci své opozice vysvětluje ovšem May až později ve své autobiografii, kde některé události svého života obhajuje. Důvod potíží v semináři tkvěl spíše v tom, že chlapec trpěl bídou, a proto začal rebelovat. Ostatně v listopadu 1859, tedy ve věku sedmnácti let, ukradl šest svíček, protože si je chtěl vzít domů na Vánoce. V domě Mayových si totiž takový luxus nemohli dovolit. Krádež byla odhalena a oznámena ministerstvu školství. V důsledku toho byl Karel May dne 28. ledna 1860 „pro mravní nezpůsobilost ke svému povolání“ vyloučen ze semináře.27 Přes tuto katastrofu směl pokračovat ve studiu v semináři v saském městě Plauen (Plavno). Studium zde bez problémů dokončil, takže již 7. Října 1861 mohl nastoupit jako pomocný učitel ve škole pro chudé v Glachau. Vyučoval zde 64 dětí. Jeho skromný plat obnášel 175 tolarů za rok a k tomu příplatek 25 tolarů. Brzy však přišla pohroma. Obchodník Meinhold, u kterého se May ubytoval, na něj podal oznámení kvůli údajné milostné aféře s jeho ženou. May byl z učitelského místa okamžitě propuštěn. Našel si sice brzy zaměstnání v tovární škole firmy Solbrig a Claus v Altchemnitz, ale bylo to místo, které by za normálních okolností vzal člověk pouze 25 Claus Roxin: Mays Leben. In: Ueding, Karl-May-Handbuch (viz pozn. 18), s. 62–123, zde s. 73. 26 May, Leben und Streben (viz pozn. 19), s. 97. 27 Dopis konzistoře v Glauchau řediteli semináře Schützemu z 24.1.1860, cit. dle: Hans Wollschläger: Karl May. Grundriß eines gebrochenen Lebens. Zürich: Diogenes 1976, s. 27.

135



v případě nejvyšší nouze. Děti, které chodily na vyučování, byly z chudých dělnických rodin, byly unavené z každodenní práce v továrně a školu považovaly jen za další trápení. V Mayově životě došlo 24. prosince 1861 k další, tentokrát rozhodující katastrofě. Při cestě za svou rodinou do Ernstthalu byl zatčen. Jeho spolubydlící jej totiž obvinil z krádeže hodinek, dýmky a cigaretové špičky. May všechno popřel, ale předměty se u něj opravdu našly. Hodinky si ostatně půjčoval už dříve, protože své neměl. Možná je tedy opravdu jenom zapomněl vrátit, jak údajně tvrdil. To, že byl okamžitě udán, jasně ukazuje, jak chudobné a nepřátelské bylo prostředí, ve kterém mladý učitel žil. Byl odsouzen k šesti týdnům vězení a trvalému zákazu výkonu učitelského povolání. Poté, co si odpykal trest, „znovu povstal“, jak píše v autobiografii, avšak jen navenek. „Uvnitř jsem zůstal ležet v hlubokém ochromení, týdny, ba měsíce.“28 A v textu Vyznání z roku 1908 dodává: „Přemýšlel jsem o pomstě. […] Měla spočívat v tom, že já, který jsem byl svým potrestáním uvržen mezi zločince, se teď skutečně zločincem stanu.“29

III. Drobný kriminálník Že jsou ‚české hvozdy‘ vhodným místem pro založení loupežnické bandy, to věděl už Karel Moor, hrdina úspěšné Schillerovy divadelní hry Loupežníci. Moor se stane úspěšným a obávaným loupežnickým hejtmanem, ale jako ‚ušlechtilý loupežník‘* se nakonec sám udá, protože zjistí, že jeho kumpáni jednali ze zcela jiných důvodů – z touhy loupit a zabíjet. Jan Karásek a Karel Stülpner, kteří jen o dvě desetiletí později zformovali v česko-saském pohraničí své loupežnické bandy, také nebyli právě ‚ušlechtilými loupežníky‘. Časem však kolem jejich působení vznikly legendy o jejich smělosti, lstivosti a soucítění s chudými, čímž se stali svého druhu ‚lidovými hrdiny‘, kteří pomáhali chudým tím, co bohatým ukradli. A právě bída v pohraničí byla v pozadí vyprávěnek o tehdejší organizované kriminalitě. Chudoba přetrvávala i v 19. století. Státní organizace se ale zlepšila, takže o čtyři desítky let později neprobíhá kriminální kariéra Karla Maye zdaleka tak spektakulárně. Nedává dohromady loupežnickou bandu, nikdo jej neobdivuje a žádné ‚legendy‘ neopěvují jeho činy. Je spíše malým darebákem než loupežníkem. Má však touhu stát se „mstitelem sebe sama“.30 Přitom pokaždé využívá schopnost, která ho má později učinit slavným. Proměňuje se totiž v někoho jiného. Ovšem nikoliv ve fantastických 28 May, Leben und Streben (viz pozn. 19), s. 109. 29 Karl May: Meine Beichte. In: Rudolf Lebius: Die Zeugen Karl May und Klara May. Ein Beitrag zur Kriminalgeschichte unserer Zeit. Berlin-Charlottenburg: Spreeverlag 1910, s. 4–7, zde s. 4. 30 Klaus Walther: Karl May. Eine sächsische Biographie. Chemnitz: Chemnitzer Verlag 2012, s. 26.

136



smyšlených dobrodružstvích, která budou později plnit jeho knihy, nýbrž v realitě. Claus Roxin, renomovaný profesor trestního práva a předseda Společnosti Karla Maye v letech 1971–1999, se nemýlí, když v charakteru váženého autora odhaluje pseudologické rysy, tedy chorobnou touhu po lhaní.31 May se proměňuje nejdříve v očního lékaře dr. Heiliga, jehož výmluvné jméno prozrazuje mnohé o skrytých přáních svého nositele. Dr. Heilig je údajně bývalý voják. V Penigu si nechá u krejčovského mistra ušít novou garderobu, jenže za ni zapomene zaplatit. Jako lékař ale vyšetří spolubydlícího onoho krejčího. O půl roku později, 16. prosince 1864, se dr. Heilig mění v seminárního učitele Lohse, který se na své cestě stavuje v Chemnitz. Zde se ubytuje v hostinci ‚Zum goldenen Anker‘, nechává si sem od kožišníků přinést několik drahých kožichů a opět zmizí bez zaplacení. V Lipsku se objevuje jako rytec bankovek Hermes, s těžko přehlédnutelným jménem boha Herma, ochránce zlodějů a obchodníků, jak se na obchodní město Lipsko sluší a patří.32 Opatřuje si opět kožichy, ale když je chce zpeněžit a pošle proto do zastavárny zprostředkovatelku, která má prodat kožich z bobra, už na ni čeká policie. Po několika komplikacích je v Rosenthalu nedaleko Lipska odhalen a přemožen i sám původce zakázky. Po svém zadržení je Karel May uvězněn v policejní věznici v Lipsku. Právě v tu chvíli přichází další životní pád. „A došlo k němu“, jak líčí Karel May s odstupem, „ne doma, v mé domovině, ale v Lipsku, kam mě zavedlo divadlo. Tady jsem si, aniž bych cokoli takového potřeboval, koupil kuřácké potřeby a zmizel s nimi bez zaplacení“.33 I toto zvláštní vysvětlení má v sobě kus teatrálnosti, o kterou hochštapler May i se svými ubohými prostředky stále usiloval. Snad si vyžádal právě kožichy, protože pro něj „byly výrazem bohatství a noblesy“.34 O pozadí jeho činů se ale nikdo nezajímal. Sečteno a podtrženo – Karel May byl kvůli mnohonásobným podvodům 8. června 1865 odsouzen na čtyři roky a jeden měsíc pracovního vězení. Dne 14. června byl dopraven do pracovního ústavu „Zámek Osterstein“ jako vězeň číslo 171. Strávil zde tři a půl roku. Poslední měsíce mu byly „v důsledku udělení nejvyšší milosti“ odpuštěny.35 O době svého věznění píše i v autobiografii, zmiňuje se o svých spoluvězních ve výrobně peněženek jako o „milých dobrých lidech“ a jméno 31 K srozumitelnému právnickému hodnocení kriminální kariéry Karla Maye srv.: Claus Roxin: Karl May, das Strafrecht und die Literatur. In: Karl May. Ed. Helmut Schmiedt. Frankfurt a. Main: Suhrkamp 2005, s. 130–159; citát tamtéž, s. 146. 32 Christian Heermann: Der Ernstthaler. In: týž (ed.), Karl May auf sächsischen Pfaden, (viz pozn. 17), s. 7–25, zde s. 10. 33 May, Leben und Streben (viz pozn. 19), s. 119. 34 Walther, Karl May (viz pozn. 30), s. 27. – Ještě dále ve vysvětlení jde Christian Heerman: Der Ernstthaler (viz pozn. 32), s. 11: „Šlo mu o akci, ne o materiální zisk; chtěl být obdivován a chtěl představovat to, co si vysnil a ne co bylo reálné.“ 35 Wollschläger, Karl May (viz pozn. 27), s. 38.

137



dozorce vyslovuje dokonce s „velkou a upřímnou vděčností“.36 „Osterstein je jedna z nejhumánnějších káznic v Německu“.37 Vězňům je zde poskytováno rozsáhlé vzdělání, jsou vedeni k pravidelné práci a k dalšímu sebevzdělávání. Karel May se dostává ke správci vězeňské knihovny, čítající kolem 4 tisíc svazků, a zde, jak později tvrdí, získává díky „cizojazyčným gramatikám“38 své fenomenální jazykové znalosti. Ty pak využil při svých pozdějších cestách a při psaní cestovatelských románů. Také již prý tehdy začal psát. Dochovalo se však jen ‚Repertorium* C. May‘, které obsahuje 137 návrhů a skic, z nichž žádná není dále rozvedena. Z té doby se ale nedochoval ani žádný rukopis, který by May ve vězení napsal.39 Když je 2. listopadu 1868 konečně propuštěn a vrací se do Ernstthalu, je doma jen krátce a zase se začne dopouštět trestné činnosti. Bylo-li to kvůli „prudké duševní [… ] depresi“, jak bude zpětně tvrdit,40 se dá dnes již těžko jistit. Vydává se teď za osobu, které by se měl vlastně bát – za policejního důstojníka von Wolframsdorf. S touto identitou pátrá v březnu 1869 u kramáře a punčocháře ve Widerau po údajných falešných penězích a ‚zabavuje‘ desetidolarovou bankovku a údajně ukradené hodinky. Jen o dva týdny později se o tentýž podvod pokouší jinde. Je však odhalen, pronásledován a zatčen. Podle rozsudku vyneseného v Mittweidě se „s úspěchem ubránil svým pronásledovatelům tak, že jim pohrozil pistolí, kterou vytáhl z kapsy, a hrozil střelbou, pokud ho nenechají jít.“41 May sotva unikne. Nyní jeho „vagabundství“ pomalu nabývá „stále dobrodružnějších rysů, úplně jako by chtěl imitovat loupežnickou romantiku, o níž kdysi čítal“.42 Nachází si tajemný úkryt. Tím jsou mu „dvě staré štoly, pozůstatek dolování ze 17. století, které se lidově nazývaly železné nebo loupežnické jeskyně“.43 Zde mu pomáhá jeho milá, služebná děvečka Augusta Gräßlerová. Příležitostně se mu dostává i pomoci od „počestných občanů“, podobně jako ostatním šlechetným loupežníkům před ním. Úkryt a podporu mu samozřejmě poskytují též známí nebo příbuzní.44 Mayova kořist je ale žalostná: od pěti biliárových koulí přes koně s uzdou až po několik tolarů. Nakonec, když zas jednou, jako už několikrát předtím, tajně nocuje v kulečníkové hale hospody v Hohensteinu, „je 2. července po 36 May, Leben und Streben (viz pozn. 19), s. 127. 37 Helmut Schmiedt: Karl May oder Die Macht der Phantasie. Eine Biographie, München: C. H. Beck 2011, s. 53; srv. k tomu Hainer Plaul: Besserung durch Individualisierung. Über Karl Mays Aufenthalt im Arbeiterhaus zu Zwickau von Juni 1865 bis November 1868. In: Jahrbuch der Karl-May-Gesellschaft 5 (1975), s. 127–199, zvl. s. 176–183. 38 May, Leben und Streben (viz pozn. 19), s. 131. 39 Srv.: Walther, Karl May (viz pozn. 30), s. 28. 40 May, Beichte (viz pozn. 29), s. 4. 41 Wollschläger, Karl May (viz pozn. 27), s. 37. 42 Zde jakož i násl. Schmiedt, Macht der Phantasie (viz pozn. 37), s. 56. 43 Tamtéž. 44 Tamtéž.

138



rvačce s majitelem a jeho zetěm zatčen“.45 Kromě pistole má u sebe dvě falešné legitimace, jednu z nich údajně vystavenou americkým konzulem Burtonem. May se asi nechal inspirovat tehdy slavným románem Die Europamüden (1838) Ernsta Willkomma, „v němž chce bohatý Američan jménem Burton vést skupinu Evropanů do země zaslíbené, do Ameriky“.46 Jméno Burton přijme o mnoho let později starý Old Shatterhand v dobrodružném románu Karla Maye, Vinnetou IV, když ještě jednou podniká cestu na Divoký Západ. Román Vinnetou IV je jediným románem, který čerpá z reálných zážitků autora, protože on sám cestoval poprvé a naposledy do Ameriky v roce 1908. Už dříve tvrdil v dopise svým rodičům, že ho dva Američané, se kterými se seznámil, vezmou do Nového Světa, jak si to jako spisovatel dozajista přál. Jméno těchto velkorysých pomocníků je podle něj Burton. „Odjíždím“, píše svým rodičům, „má minulost bude zapomenuta a odpuštěna a vrátím se jako nový člověk s lepší budoucností.“47 Jen při týdny po svém zatčení se Karel May vrací do starých kolejí: „Zlomil jsem [… ] svá pouta a zmizel“.48 Samozřejmě aniž by měl útočiště. U výslechu později vypoví, že od svého útěku „nikdy v Sasku nebyl“.49 Zřejmě jeho cesta na útěku vedla nejprve na severozápad přes vévodství Sasko-altenburské, potom se zdržoval v pruské provincii Sasko poblíž Halle, dále pak ve vévodství Sasko-výmarském a v prosinci 1899 se dostává přes východní Bavorsko do severních Čech. Konečně je 4. ledna 1870 zatčen „spící na půdě“ ve vesnici Valkeřice (Algersdorf ) na Děčínsku.50 Neměl u sebe žádný průkaz. U okresního soudu v Děčíně vykládá vyšetřovatelům „fantastickou historku“. Tvrdí, že „se jmenuje Albin Wadenbach, je synem majitele plantáže z Orby na Martinique a je se svým bratrem na cestě po Evropě, aby navštívili různé příbuzné. Sourozenci se nakrátko rozdělili a bratr si omylem nechal u sebe všechny jeho doklady.“51 Trvalo čtyři týdny, než vyšetřovatelé tuto boudu prokoukli. Teprve pak byl „nepravý syn majitele plantáže“ českými úřady identifikován jako pověstný saský recidivista Karel May. 45 Tamtéž, s. 57. 46 Tamtéž. 47 Dopis v: Klaus Hoffmann: Karl May als ‚Räuberhauptmann‘, 1. Teil. In: Jahrbuch der Karl-May-Gesellschaft 3 (1972/73), s. 215–247, zde s. 221n. 48 May, Leben und Streben (viz pozn. 19), s. 168. 49 Karel May u Královského okresního soudu v Mittweidě 15. března 1870. Spisy zpracoval Hans-Dieter Steinmetz: Schatten der Vergangenheit. Die Mittweidaer Untersuchungsakten Karl Mays. In: Heermann (ed.) Karl May auf sächsischen Pfaden, s. 194–274, zde s. 260. Srv. k útěku Karla Maye mezi lety 1869 a 1879 obrázek – Gerhard Klussmeier/Hainer Plaul: Karl May und seine Zeit. Bilder, Dokumente, Texte. Bamberg/Radebeul: Karl-MayVerlag 2007, s. 112. 50 Schmiedt, Macht der Phantasie (viz pozn. 37), s. 57 a Klussmeier/Plaul, Karl May und seine Zeit (viz pozn. 49), s. 115. 51 Tamtéž, s. 58n. – Jméno si vypůjčil od učitele z měšťanské školy Chemnitz, Hermanna Eduarda Wadenbacha (1814–1878). Karel May se s ním zřejmě blíže seznámil v době svého působení na místě učitele v tovární škole; srv. Klussmeier/Plaul, Karl May und seine Zeit (viz pozn. 49), s. 116.

139



Ačkoli veškerá obvinění odmítal, byl převezen do vězení v Mittweidě a 13. dubna 1870 odsouzen tamním okresním soudem ke čtyřem letům káznice. Když se však znovu podíváme na seznam jeho trestných činů, jak později píše Helmut Schmied v Mayově životopise, působí na nás hlavně jako rafinovaná hra, neboť odhlédneme-li od skutečnosti, že některé delikty působí až komicky, je materiální zisk v celkovém součtu žalostný a za divadelním efektem činů daleko zaostává.“52 Mayův obhájce v Mittweidě na to poněkud iritován poukazuje už ve svém odvolání. May se podle něj vyznačuje „svým vrozeným uměním předstírat a získávat z toho prospěch. Celkově působil obžalovaný v průběhu hlavního líčení jako komický člověk, který na lavici obžalovaných sedí spíše z důvodu své lehkovážnosti.“53 Při takovém zdůvodnění bylo odvolání neúspěšné, stejně tak jako pozdější pokus o udělení milosti. May si musí odsedět celý trest jako „trestanec“ číslo 407 v káznici ve Waldheimu – od 3. května 1870 do 2. května 1874.54 Toto vězení bylo „doslova peklem“.55 Jako trestanec Karel May shledává, že „podmínky, do kterých se dostal, daleko přesahují veškeré strádání, ponižování, urážky a tvrdé zacházení, jež dosud zažil.“56 Ve Waldheimu byly tehdy uplatňovány „pokrokové tresty“, tedy „práce, disciplína a výchova“.57 „Hlavními nástroji tu bylo zastrašování a odplata“, zatímco „polepšení“ se přikládal jen velmi malý význam. Vězni museli pracovat minimálně 13 hodin denně a platilo přísné pravidlo mlčení. Číslo 407 bylo potrestáno ještě navíc „od poloviny roku 1870 do poloviny roku 1871 izolací.“58 Přesto káznicí ve Waldheimu „ubohá kariéra“59 zločince Karla Maye končí. Po propuštění se Mayovi, jehož život byl dosud samý průšvih, podaří „mimořádný obrat“. Nachází sám sebe, stává se „novým člověkem“:60 May přestává slučovat život s románem, každodenní život s literaturou, odděluje civilní existenci od říše nereálných inscenací a stává se spisovatelem v pravém smyslu slova. Člověk a fikce se oddělují, fantazie už je od nynějška doménou jeho literární tvorby a neřídí chod jeho skutečného života.

52 Schmiedt, Macht der Phantasie (viz pozn. 37), s. 58 53 Tamtéž, s. 59. 54 Srv. Hainer Plaul: Resozialisierung durch „progressiven Strafvollzug“. Über Karl Mays Aufenthalt im Zuchthaus zu Waldheim von Mai 1870 bis Mai 1874. In: Jahrbuch der Karl-May-Gesellschaft 6 (1976), s. 105–170, zvl. s. 155nn. 55 Plaul, Resozialisierung, s. 123. 56 Tamtéž. 57 Tamtéž, s. 112, též s.114. 58 Tamtéž, s. 135. 59 Walther, Karl May (viz pozn. 30), s. 26. 60 Schmiedt, Macht der Phantasie (viz pozn. 37), s. 68.

140



Pomohla mu k tomu náhoda – nebo štěstí. Zatímco se po propuštění z káznice zdržoval v domě svých rodičů, upevnily se jeho kontakty s Heinrichem Gottholdem Münchmeyerem a vynesly mu místo redaktora. Münchmeyer je úspěšný vydavatel textů, které už jeho současníci považovali za brak. Jednalo se o laciné sešity se strhujícími názvy a dobrodružnými příběhy, které rozšiřovali podomní obchodníci mezi své publikum, zejména v nevzdělaných vrstvách. Tato braková literatura nabízela napětí, obrázky lepšího života těm, jimž skutečnost skýtala jen malé naděje na slušnou existenci. A pro Karla Maye, čerstvého redaktora, se pomalu otevřel nový život plný příslibů. Od 8. května 1875 pracuje v Drážďanech.61

IV. Úspěch a sebeprezentace V druhém čísle Münchenmeyerova časopisu Deutsches Familienblatt vychází v říjnu 1875 povídka Aus der Mappe eines Vielgereisten. Old Firehand (Z aktovky cestovatele. Old Firehand). V tomto textu poprvé zazní tóny budoucí mytologie Karla Maye. „Zcela zvláštní Pegas“, píše spisovatel, překladatel a ctitel Karla Maye Hans Wollschläger ve svém životopise, „udělal první kroky: Swallow, můj statečný mustang, napřímil své malé uši.“62 Jak po čtyřiceti letech píše v jednom dopise: „cítil se být nucen ke kouskům v duchu Old Schatterhanda (!), ale ne na prérii, nýbrž zde, ve vlasti. Co je tam dovoleno, to je zde zakázáno, a tak měl konflikty se zákonem…“63 Konečně, po této bouřlivé ‚karamboliádě‘, vytvořil Karel May „své tak bizarní osobnosti a všem jejím heroickým, revoltujícím a pánovitým názorům vlastní, imaginární prostředí, ve kterém se mohly neomezeně rozvíjet.“64 Ostatně nedaleko HohensteinErnstthalu leží místo, jehož jméno už naznačuje, jakým směrem se vydá – je to malá obec Wüstenbrand.65 „Saské stezky vedou do exotické dálky.“66 V mnohočetných rolích a maskách bude v budoucnu potkávat své čtenáře. Arabové jej znají pod jménem Kara Ben Nemsi, tak to stojí v jeho knihách. Cestuje divokým Kurdistánem, zemí Škipetarů. Najdeme jej v balkánských roklích. Old Shatterhand, pojmenovaný podle úderu své pěsti, jíž každého skolí, je od té doby nejznámějším ze všech ‚zálesáků‘. 61 Hainer Plaul: Redakteur auf Zeit. Über Karl Mays Aufenthalt und Tätigkeit von Mai 1874 bis Dezember 1877. In: Jahrbuch der Karl-May-Gesellschaft 7 (1977), s. 114–217, zvl. s. 147. 62 Wollschläger, Karl May (viz pozn. 27), s. 50. Zur Pseudologia Phantastica srv. Helmut Schmiedt: Karl May. Leben, Werk und Wirkung. Frankfurt a. Main: Hain 1992, s. 40. 63 Klara May an Sascha Schneider, 31.5.1905. In: Karl May und Sascha Schneider. Dokumente einer Freundschaft. Ed. Hansotto Hatzig. Bamberg: Karl-May-Verlag 1967, s. 77–79, zde s. 78. 64 Wollschläger, Karl May (viz pozn. 27), s. 42. 65 Lze přeložit jako pouštní požár. pozn. překl. 66 Heermann, Ernstthaler (viz pozn. 32), s. 13.

141



Ctí ho Indiáni po celé prérii, ale stará se o pořádek a právo i na Rio de la Plata. Old Shatterhand je raným superhrdinou ze seriálů, jaké potkáváme i dnes v produkcích mnohem modernějších médií. Čím rozsáhlejší je dílo Karla Maye, tím dále putuje i jeho knižní já. I v daleké Číně znají statečného Němce. Jeho pozdní romány čtenáře přivádějí i do vybájených zemí – například do Ardistanu, říše ušlechtilých lidí. Do Čech se vracel stále znovu, naposledy ještě krátce před smrtí v roce 1912 do lázní v Jáchymově. V roce 1897 Čechami slavný spisovatel projížděl, v následujícím roce se sem vrátil a pobýval pracovně na letním bytě v Brné nedaleko Ústí nad Labem. Tady, v „Pensionu Srdíčko“ (tehdy Herzig, pozn. překl.), napsal román Vánoce. „Údajně si nechal vyklidit pokoj a zařídit jako indiánskou chýši, stěny zdobené zbraněmi. Obklopen množstvím map a plánů psal dnem i nocí za svitu petrolejky.“67, tak to alespoň tvrdí autorova legenda. May se se svými ich-postavami identifikoval zpočátku „jen velmi postupně, výrazněji teprve v letech 1894/95“68. Poté se ale stal mistrem literární sebeprezentace. V knihovně jeho vily Bärenfett v Radebeulu se nachází hromady knih, v nichž hledá detailní informace o zemích a kulturách, kterými jeho literární já cestuje. Konverzační slovníky, dobrodružné romány, cestopisné zprávy a mnoho dalších. Vytváří tak z přesných detailů fantastický svět. A především mladí čtenáři ho okouzleně následují na jeho imaginárních cestách. Vydání jeho děl v origi-nále bylo prodáno více než 56 milionů svazků. Jméno Karel May se stalo známou obchodní značkou. Teď mohl kostýmy, které si vybral, předvádět širokému publiku. Jeho nakladatelství vydává a rozšiřuje obrázky Karla Maye v roli Old Shatterhanda nebo Kary Ben Nemsiho. Jako „vedoucí reklamy a muž starající se o public relations“69 pro sebe sama zařizo- Spisovatel Karl May se svým starým „já“ val „prakticky všechno, co s vydáním jeho Old Shatterhandem a Kara Ben Nemsim. 67 Hecker/Steinmetz, May in Böhmen (viz pozn. 6), s. 221. 68 Claus Roxin: Dr. Karl May, genannt Old Shatterhand. Zum Bild Karl Mays in der Epoche seiner späten Reiseerzählungen. In: Jahrbuch der Karl-May-Gesellschaft 4 (1974), s. 15–73, zde s. 34. 69 Heinz Stolte: [Verehrte Karl-May-Freunde.] In: Mitteilungen der Karl-May-Gesellschaft (1971), č. 8, s. 1–2, zde s. 1.

142



děl souviselo“70. Spisovatel Karel May se tak doslova stal „průkopníkem moderních metod propagace“.71 Tím ale známý spisovatel zcela zapadá do své doby, tj. do éry druhé Německé říše (1871–1918). Hospodářství tehdy prožívalo boom. Vznikalo značkové zboží, které si v budoucnu postupně našlo své místo na trhu, a reklama z něj se začala rozvíjet ve velkém. Karel May dokázal toto „reklamní chování“ přenést do oblasti vydavatelské praxe. Tuto hru si pak s velkým gustem užíval. Už nechtěl být synem tkalce z Krušných hor, chtěl být hrdinou, který nejdříve zažil to, co pak líčil ve svých knížkách. Také tento hrdinský ideál je ideálem jeho doby, která hledala velké osobnosti všude.72 Teprve ve 20. století se stane to, co on teprve objevoval, stabilním vzorcem v oblasti umění. S filmem vznikne současně filmová hvězda, tedy herec, jehož osoba a role splynou v jedno. Herec – idol, který je obdivován jako ‚vzor‘ v pravém smyslu slova, a herečka jako ztělesnění všeho, co si publikum přeje a o čem sní. Karel May je ve svých nejlepších letech hvězdou zábavné literatury. Jeho dvojí role je ovšem ještě hlouběji poplatná době, tedy končícímu 19. století, neboť toto jeho snažení je také „touhou outsidera po lepším společenském postavení.“73 Touží po úspěchu, společenském uznání a sociální jistotě, čehož se mu dostává, ale nikdy se na to nemůže spolehnout. Tak jako se jeho život podobá ‚autofikci‘, tak i na jeho postavení ve společnosti je cosi teatrálního. Obava, že se nálepky podvodníka navzdory všem ‚snahám‘ nikdy nezbaví, ho trápí celý život – a jak se ukazuje ve všech pozdějších obviněních proti němu – právem. Avšak postava podvodníka a hochštaplera je zároveň příznačná i pro vilémovské císařství. Thomas Mann, který tehdy začíná svou spisovatelskou dráhu, jež ho dovede až k Nobelově ceně, se vždy snažil ve svých postavách shrnout ducha toho kterého období svého života. Román Zpověď hochštaplera Felixe Krulla, který zůstal nedokončen, měl být obrazem císařství. Felix Krull je v tomto díle kriminálník, ovšem žádný ničemný zločinec, nýbrž šaramantní a suverénní podvodník. Vymýšlí si role a životní osudy a tím se podle Thomase Manna podobá spisovateli a stává se zároveň i představitelem své doby. Již současníkům vilémovského císařství bylo stále více zřejmé, že se tu za fasádou blahobytu, hrdinství a velikosti zřejmě skrývá množství podvodů. Jistou teatrálnost je možno pozorovat i u samého císaře Viléma II. Zvláště jeho velikášskými gesty a hereckými výstupy na veřejnosti. Pro císaře první světová válka znamenala konec. Ale 70 Ekkehard Bartsch: „Indem ich die Preisliste beilege...“. In: Mitteilungen der Karl-May-Gesellschaft (1971), č. 8, s. 11–13, zde s. 12. 71 Claus Roxin: Dr. Karl May (viz pozn. 66), s. 37. 72 Srv. Hans Otto Hügel: Das inszenierte Abenteuer. Die Sammlung Heinz Neumann [= Marbacher Magazin, 21] 1982, s. 10–32. 73 Schmiedt, Leben, Werk und Wirkung (viz pozn. 62), s. 41.

143



Karel May, který se usilovně hájí proti atakům svých početných protivníků, se sám stává románovou postavou, téměř sousedem Felixe Krulla. Poté, co získal tak obrovský úspěch s romány pro mládež z Orientu a divokého západu, stávají se ‚velkému spisovateli‘ Karlu Mayovi jeho smutná dobrodružství, která zažíval v chudém sasko-českém regionu, opět osudnými. Jeho minulost jej dohání. Začínají se množit výtky a pochybnosti v souvislosti s jeho životem, jak ho prezentuje veřejnosti, a vychází na světlo nehezká pravda. Aby profitovali z autorovy slávy, vydávají Münchmeyerovi dědici proti Mayově vůli znovu jeho kolportážní romány. Jak už bylo řečeno, šlo o brakovou literaturu, která měla podle jeho protivníků škodlivý vliv na mládež. To však byl teprve začátek. Cornelius Gurlitt, rektor der Technické vysoké školy v Drážďanech, nedlouho poté odhalil, že doktorský titul, který Karel May na začátku své spisovatelské dráhy užíval, mu nikdy nebyl udělen. Pilným objevitelem Mayových provinění byl pak od roku 1904 ve svém listu Sachsenstimme žurnalista Rudolf Lebius. May se proti tomu bránil právní cestou i prostřednictvím prohlášení, článků a ‚dopisů čtenářů‘. Posledně jmenované posílal sám Karel May pod rozličnými pseudonymy do novin a časopisů. Na svou obranu vydal mimo jiné již citovanou autobiografii Můj život a mé cíle. Lebius, který nazval Karla Maye rozeným podvodníkem, byl 19. prosince 1911 v odvolacím řízení (proti původně osvobozujícím rozsudku) odsouzen před zemským soudem v Berlíně k finančnímu trestu za urážku. K těm, kteří vytáhli proti ‚autoru brakové literatury‘ Karlu Mayovi, patří i Ferdinand Avenarius, vydavatel vlivného drážďanského časopisu Der Kunstwart. V roce 1910 si mladý Georg Heym, velmi talentovaný expresionistický lyrik a rebel, poznamenal:74 Muž jménem Avenarius, povoláním posuzovatel umění, si dovoluje ve svém místním plátku pro dcerušky tajných radů napadnout spisovatele Karla Maye a denunciovat ho jako autora braku. Karla Maye, jehož úžasnou fantazii tento ubohý podnikatýlek samozřejmě nikdy nemůže pochopit. Hlavním argumentem pro tento nečistý útok proti autorovi je, že Karel May kdysi žil – haha – jako loupežník a pašerák. Což je ovšem něco, k čemu musí být každý slušný člověk u spisovatele shovívavý. A Heinrich Mann, tehdy již etablovaný spisovatel, poté, co vyšly najevo některé Mayovy činy z mládí, prohlašuje, že to nic nemění na skutečnosti, že jde o skutečně velkého spisovatele.75 Navíc intelektuálové, kteří jej do posud sotva respektovali, začali projevovat sympatie s outsidery, vyvrženci, s těmi, již se nějak vymykají, bylo pro 74 Georg Heym: [bez názvu] In: Old Shatterhand läßt grüßen. Literarische Reverenzen für Karl May. Ed. a doslov Christian Heermann. Berlin: Neues Leben 1992, s. 170n, zde s. 170. 75 Srv. také Ekkehard Bartsch: Karl Mays Wiener Rede. Eine Dokumentation. In: Jahrbuch der Karl-May-Gesellschaft 1 (1970), s. 47–80, zde s. 79.

144



Karla Maye velkou vzpruhou. Od této chvíle je nejen populárním autorem, ale stává se fenoménem i pro některé představitele a zastánce ‚vysokého umění‘. Ti v jeho díle nacházejí rysy opravdové lidovosti, která v období ‚moderny‘* pomáhá překonat obvyklou spisovatelskou odtrženost od běžného života.

V. Dobrodružství na domácí hranici V průběhu tohoto veřejného sporu se Karel May rozhodl, že znovu vydá svá dřívější díla, ale jedná se o ta méně ožehavá než kritizované kolportážní romány. Chce ukázat, že na počátku své dráhy zůstal věrný své ‚vlasti‘.76 Jde mu především o to „nejprve dále pracovat na svých humoreskách a vesnických příbězích z Krušnohoří, aby německému čtenářstvu ukázal, že se pohybuje výhradně v prostředí věřících lidí“.77 Je třeba dodat, že vesnická povídka je oblíbeným literárním žánrem již zhruba od roku 1840. „Nechť tedy čtenář “, vrací se Karel May v pozdějším úvodu znovu ke svým vesnickým povídkám,78 vstoupí s důvěrou do uliček Ernstthalu, nebo, veden našim vyprávěním, zabloudí k polozasypané jeskyni či opuštěnému a primitivnímu lesnímu domku. Nevyprávíme zde také žádné světoborné příběhy, ale i na čtenáře jistě zapůsobí blahodárný pocit z faktu, že nebeský vánek a kvítky poezie najde i v zapadlých koutech, tedy tam, kam násilný proud dějin zasáhne jen zřídka. Vzdálený a zároveň vzorový je svět jeho domova. Ale i tady se odehrávají osudy hodné poezie. A May se přeci nikdy neodvrátil od ‚vlasti‘, ani poté ne, kdy sáhl „k žánru“, který „přináší mnoho zážitků a dojmů, totiž k cestopisným povídkám“. Ale nebylo nutné kvůli nim skutečně cestovat. Aby byl autentický, chtěl i mohl „čerpat své náměty ze svého vlastního života, ze života svého okolí, své vlasti.“ Ve svých pamětech May svoji tvůrčí metodu přiblížil: „Musel jsem tyto náměty zasadit do vzdálených zemí a cizích národů, aby působily tak, jak by v domácích šatech nezapůsobily.“79 Tak spisovatel završuje svou sebeprezentaci. Představuje se jako lidový spisovatel, který 76 K vydání „krušnohorských vesnických povídek“ srv. Karl Mays Erstlingswerke, Klussmeier/Plaul, Karl May und seine Zeit (viz pozn. 49), s. 490. Jeho nakladatel Fischer založil pobočku s nevinným názvem Beletristické nakladatelství („Belletristischer Verlag“), ve kterém vydal sbírku těchto povídek. Karel May přidal ke čtyřem starším, již dříve zveřejněným textům, dva nové. Jako zvláštní vydání vyšla sbírka také u F. E. Fesenfeldse jako autorizované vydání, svazek 1. 77 May, Leben und Streben (viz pozn. 19), s. 139. 78 Karl May: Die Rose von Ernstthal [Faksimile-Abdruck In: Heermann (ed.), Karl May auf sächsischen Pfaden (viz pozn. 17), s. 26]. 79 May, Leben und Streben (viz pozn. 19), s, 139.

145



si, ač je pevně připoután ke své vlasti, přeci jen podmanil svět, a jehož dráha začala na loutkovém divadélku a v místní výpůjčně knih. V roce 1903 vydává sbírku Krušnohorské povídky. Obsahuje několik raných povídek a dvě nové – Sluníčko a Peněžní mužík. Chybí v ní jeho prvotina, Růže z Ernstthalu, typická kolportážní povídka, která vycházela v letech 1874–1875 v časopise Deutsche Novellen-Flora. Odehrává se v polovině 18. století v Krušných horách.80 „Byla to pro Sasko těžká doba“.81 Přesto je ovšem zjevné, že spisovatel se Saskem nesympatizuje. Padouch (který je naštěstí zneškodněn) nazývaný Junker, je pruský dezertér, jenž se Saskem kolaboruje. Hrdinou (již s kvalitami Old Shatterhanda) je zde pruský důstojník, který mimo jiné dovede domů krásnou a počestnou Augustu, Růži z Ernstthalu, díky čemuž se její rodina po dlouhé době opět shledá. Saský král je ale svržen a Drážďany obsazují Prusové. V povídkách, které se odehrávají ve spisovatelově současnosti, Karel May důsledně spojuje konvenční líčení venkovského života, jeho tragiky i idyly, s kriminálními zápletkami. Využívá přitom svých vlastních zkušeností. Časy, kdy byl May podvodníkem, připomínají některé „autobiografické detaily“ například v povídce Míchač jedů (1879). Zde se objevuje dokonce kuní kožich, jako „atribut měšťanského blahobytu“.82 V tomtéž roce vychází Lichvář (tj. Mlynář s pakostnicí). Jedná se o mlynáře, který žije dvojí život – zdánlivě chromý a nemocný, ve skutečnosti však pověstný pašerák. Nakonec je usvědčen svým vlastním synem. Taktéž v povídce Ve sluneční rose (1880; vyšla pod různými názvy) odhaluje Heiner, syn sedláka Oppermanna, svého otce jako známého ‚Hraničáře‘, obávaného krále pašeráků.83 Ke schématu těchto vyprávění patří konstelace otec-syn. Zřídka bezproblémová, většinou konfliktní, nechybí podvody a úskoky. Na jedné straně dochází k odhalení zlosynů, na straně druhé k ospravedlnění podceňovaných, ale dobrých lidí. Omyl světa, který se nechává zaslepit penězi a uznáním, je tak korigován. Také mu je přisouzena nová hierarchie: „Ale malost neškodí, neboť ti nejponíženější jsou Panem Bohem často povýšeni“.84 Podle modelu vyprávění typického pro 19. století jsou často provinění rodičů odhalena a potrestána teprve po desítkách let. Tento proces dovádějí k typicky ‚dobrému konci‘ jejich nevinné děti. Někdy zde získává zestárlý a podceňovaný muž přeci jen svou lásku z mládí, mladí hrdinové jsou odměněni manželstvím s vysněnou 80 Vgl. dazu Heermann, Ernstthaler (viz pozn. 32), s. 7. 81 Karl May: Die Rose von Ernstthal [Faksimile-Abdruck In: Heermann (ed.), Karl May auf sächsischen Pfaden (viz pozn. 17), s. 37]. 82 Ekkehard Bartsch: Der Giftheiner. In: Ueding (ed.), Karl-May-Handbuch, s. 476–478, zde s. 477. 83 Srv. také Ekkehard Bartsch: Im Sonnenthau. In: Ueding (ed.), Karl-May-Handbuch (viz pozn. 18), s. 478n., zde s. 479. 84 Karl May: Das Geldmännle. In: týž: Erzgebirgische Dorfgeschichten. Dresden-Niedersedlitz: Belletristischer Verlag 1903, s. 439–648, zde s. 441.

146



dívkou – vždycky však postavou dobrou, jemnou a krásnou. Narušení, které je třeba před „dobrým koncem“ překonat, se často odehrává na ‚hranici‘. Hranice, která vede napříč horami, má přitom význam nejistoty, neklidu a zločinu. Odděluje zároveň dobro od zla, neboť dobří lidé hranice respektují a chrání. Naproti tomu ti zlí je překračují a protiví se tak světskému i božímu řádu. May tu čerpá z příběhů hrdinů dobových loupežnických románů nebo dobrodružství, která se vyprávěla o slavných loupežnících Karáskovi či Karlu Stülpnerovi. V galerii Mayových postav hráli často významnou roli prostí pašeráci. Těm se v jejich přirozeném prostředí dostávalo všeobecné pomoci obyčejných lidí, díky čemuž se jim dařilo unikat spravedlnosti.85 Pašeráci pracovali v utajení, vedli dvojí život počestného občana a zločince. Ukazují tak zároveň i temnou stránku smyšleného světa Karla Maye. Pašerák je vlastně nebezpečným dvojčetem podvodníka. V krajní situaci totiž může být i násilníkem. Dukátový dvůr (s podtitulem Povídka z Krušných hor od Karla Maye) zahájil v roce 1877 sérii krušnohorských vesnických povídek a Karel May se k tomuto textu vrací i v pozdějších sbírkách. Heinrich Graf, dědic největšího dvorce na takzvaném Dukátovém dvoře, je násilník (zmlátil v mládí přítele) a pašerák. I v této povídce je provinění rodičů odhaleno až po letech. Když mladá generace dospěje, krize se stupňuje. Pašování se díky tomu rozmáhá: „Kam lidská paměť sahá, nikdy nebylo na hranici tak zle, jako teď. Pašeráci provozují své řemeslo ve velkém a tak otevřeně, jako by to nebylo nic divného.“86 Heinrich se v průběhu let stane proslulým zločincem, „králem pašeráků“.87 Ale stará vina je nakonec přeci jen odpykána. Potomci znepřátelených linií, Wilhelm a Emma, se zamilují a vezmou. Stará provinění jsou odhalena, potrestána a odpuštěna. Dokonce i dva dosud neznámí podvodníci, kteří si chtějí přivlastnit majetek pašeráckého krále, padnou do rukou zákona a jsou po právu potrestáni. Po povídce Dukátový dvůr je ve sbírce zařazena Odplata88, která je jeho pokračováním. Krále pašeráků vystřídá hraničář a i ten je brzy odhalen a „čeká ho potupný konec“.89 Následuje ale ještě mnohem horší Černý les. V prvním vydání z roku 1879 původně nazvaný podle titulní postavy Král lesa.90 Jedná se o nejvýznamnější z pašeráckých povídek Karla Maye. Zde se již setkáváme s „líčením situací a napínavými scénami“, jaké později nacházíme v Mayových cestopisných vyprávěních.“91 Karel May se pak Týž: Vergeltung. In: May, Dorfgeschichten (viz pozn. 85), s. 279–437, zde s. 287. Týž: Der Dukatenhof. In: May, Dorfgeschichten (viz pozn. 85), s. 167–277, zde s. 216. Tamtéž, s. 230. K historii vydání povídek srv. Ekkehard Bartsch: Der Waldkönig. in: Karl-May-Handbuch (viz pozn. 18), s. 473n., zde s. 473. 89 May, Vergeltung (viz pozn. 84), s. 286. 90 Vydání z roku 1881 vyšlo pod názvem názvem Unter Paschern, srv. Bartsch, Der Waldkönig (viz pozn. 89), s. 473. 91 Roland Schmid: Nachwort (Doslov). In: Karl May: Der Waldschwarze und andere Erzählungen. Ed. Euchar A. Roland/ Lothar Schmid/Bernhard Schmid. Bamberg, Radebeul: Karl-May-Verlag 1971 (=Gesammelte Werke; 44), s. 472. 85 86 87 88

147



k postavě „Lesního krále“ vrátil ještě jednou. Ve velkém románu Ztracený syn, vydaném roku 1884, nese toto jméno hned více členů pašerácké bandy. V knižním vydání Krušnohorských povídek byl proto dřívější „Lesní král“ přejmenován na ‚Lesního zloducha‘ a samotná povídka byla opatřena novým názvem Odplata.92 Tyto povídky o zločinu na hranicích jsou těžištěm sbírky z roku 1903. Otevírá ji povídka Sluníčko. Povídka Dětské zvolání pak zavede čtenáře do vězeňského prostředí a končí osvobozením nespravedlivě odsouzeného. Opět je to (stejně jako v povídce Sluníčko) dítě, kdo přináší záchranu, což odpovídá žánrovým vzorcům, typickým pro 19. století. Nositeli dobra jsou ženy, děti a (němečtí) hrdinové. Bojují proti „předpojatosti“, která odsuzuje nevinného, očerňuje ho, (jako například v Poustevníkovi, kterého nazývají „čertovým sedlákem“), a díky nim je jeho „zlá reputace […] napravena [...], ať už po dobrém nebo po zlém.“93 Podvody a zločiny na jedné straně, poctivost a láska na straně druhé, dávají autobiografickým momentům novou strukturu. Do popředí zde vystupuje ideál odpuštění a dobrého konce pro ty, jež konají dobro. Závěrečná povídka Peněžní mužíček toto nové uspořádání zevšeobecňuje, o čemž se můžeme dočíst i v Mayově předmluvě. Povídky už nevnímá jen jako pouhé ‚vesnické povídky‘. Nyní jde o ušlechtilé prozkoumávání „výšin“, do kterých chce čtenáře povznést:94 Můžeš jít s důvěrou v duchu se mnou. Cestu znám už dlouho. Vystavěl jsem ji před téměř třiceti lety a mnozí, kteří chtěli poznat hory, přišli. Ale bohužel jen za zábavou! Že však v těch výšinách je možno nalézt ušlechtilého ducha, to ani s otevřenýma očima neviděli – a proto jim zůstal skryt. Neboť to, co autor dle svých slov ve skutečnosti nabízí (a vždy nabízel) je ‚umění výšin‘ a alegorické modely vzestupu k „ušlechtilému člověku“.95 May ale prý své čtenáře vedl do rozlehlých vzdálených zemí jen proto, aby jim pak mohl odhalit „umění výšin“ a krásu vlasti, tedy pravé „poklady hor“96 Z těchto povídek se má čtenář naučit hledat smysl tak hluboko, jak jen leží rudné žíly, neboť tam se skrývá to pravé bohatství“97. Protože ovšem zůstal poněkud nedoceněn, „vrací se teď do vlasti, aby nově kráčel po starých cestách.“98 Srv. Bartsch, Waldkönig (viz pozn. 89), s. 474. Karl May: Der Einsiedel. In: May, Dorfgeschichten (viz pozn. 85), s. 97–166, zde s. 130 a s. 124. Karl May: Vorwort (Předmluva). In: May, Dorfgeschichten (viz pozn. 85), nestránkováno. Srv. Karl May: Empor ins Reich der Edelmenschen. In: Schmid (ed.), ‚Ich‘ (viz pozn. 9), s. 261–280. Řeč Karla Maye, kterou pronesl 22. 3. 1912 ve Vídni lze nalézt v: Ekkehard Bartsch, Karl Mays Wiener Rede. 96 May, Vorwort (Předmluva) zu Dorfgeschichten (viz pozn. 85), nestránkováno. 97 Tamtéž. 98 Tamtéž. 92 93 94 95

148



Ústředním místem povídky Peněžní mužíček je ‚kopec‘. Humoristický úvod ho líčí jako výsledek nevydařeného stvoření světa antickými bohy, kteří chtěli smíchat veškerou ušlechtilost, kterou by pak rozdělili mezi Krušné hory a sousední kraje. Dobří lidé teď ale žijí na kopci. Jejich protihráčem je hostinský, který je ovšem inkognito pověstným penězokazem, tj. peněžním mužíkem. Hostinský mění zlato na bezcenné papírové peníze. Ztělesňuje tak princip podvodného peněžního hospodářství, obklopujícího ‚kopec‘. Spojenec místních obyvatel je vesnický učitel Bernstein. Tento muž je zároveň spisovatelem a je všemi uznáván, což byl pro Karla Maye vysněný ideál existence.99 „Jsem dítětem hladu a bídy, proto píši pro svůj milý, chudý lid, pro hladovějícího dělníka!“ Kniha, kterou Bernstein napsal, se jmenuje Dělnická chudoba a nečistý kapitál.100 Odpovídá to pozdnímu Mayovu morálnímu antikapitalismu. V příběhu je nakonec zdatný učitel vysoce oceněn ministerstvem. Z rebelujícího Karla Maye se zjevně stává loajální Sas. Sedlák Neubert (Neubertbauer), kterého Musterwirt podvodně připravil o majetek, ho povolává před soud svědomí. Neubertbauer spáchá sebevraždu, ale část osobnosti svého nepřítele jako by vzal s sebou. Pod tlakem svých zločinů propadá nejprve Musterwirt rozdvojení osobnosti, sám přiznává a napravuje své zločiny a nakonec i on spáchá sebevraždu. Část osobnosti ‚Musterwirta‘ je příkladem všech nízkých pudů, které je třeba překonat tím, že se vypořádá s ‚Neubertbauerovou‘ obžalobou. „Kdo tohoto ducha, tohoto dvojitého ducha pochopí, ten smí vyzvednout poklad a nakonec pozvedne i sám sebe!“, píše Karel May v předmluvě ke knize.101 Tak Musterwirtova schizofrenie znázorňuje „příběh osobního vysvobození“ a alegoricky pak „obecný boj zla s dobrem v člověku“, který nakonec vede vzhůru, k dobru102 – ať už jde třeba jen o výstup na ‚kopec‘. Své vlastní poklesky z období života v pohraničí ztvárnil Karel May již dříve – v povídce Vánoce. Ta vznikla v Čechách, kde se zpočátku odehrává i její děj. Dva gymnazisté (jeden z nich snaživý, poctivý, nadaný básník a skladatel jménem Karel May) se vydávají na zimní cestu podél českých hranic. Nepáchají ale zločiny, přecházejí přes hranice zcela regulérně. Pendlují „často nebo méně často mezi Rakousem a Saskem“103 – a to z dobrého důvodu. „Příčinou je kurz, konkrétně peněžní kurz“. 104 Využívali totiž kolísání kurzu mezi saskou a rakouskou měnou. Tím také trochu vydělávali a šetřili si na cesty. Mladí gymnazisté cestovali jako „akademicky vzdělaní Reinhard Tschapke: Das Geldmännle. In: Karl-May-Handbuch (viz pozn. 18), s. 482–486, zde s. 485. May, Geldmännle (viz pozn. 85), s. 534. May, Vorwort zu Dorfgeschichten (viz pozn. 85), nestránkováno. Srv. Tschapke, Das Geldmännle (viz pozn. 100), s. 487. Karl May: Weihnacht! In: týž: Reiseerzählungen. Freiburg i. Breisgau: Fehsenfeld 1897 (Gesammelte Reiseerzählung; 24), s. 21. 104 Tamtéž. 99 100 101 102 103

149



kapitalisté“105, a všude za sebou nechávali, jak věřili, znamenitý dojem. „Tyto Čechy budou všechno, co děláme, považovat za vznešené, i když to nebudou chápat.“106 Jen občas si jeden z nich (nikoliv ten, do něhož se Karel May stylizuje) hraje na vůdce pašeráků.107 Humoristická pasáž povídky se místy mění ve vážně laděné vyprávění, například když hostinský, u kterého se ve Falkenau (Sokolov) ubytují, pomáhá jedné nuzné cestující rodině dostat se do vystěhovaleckého přístavu v Brémách. Poskytne jim zdarma přístřeší a dokonce s nimi oslaví Vánoce. Také oba gymnazisté mají příležitost ukázat své dobré srdce – nezištně pomohou cestujícím, kteří by v tomto ročním období jen těžko zvládali svou těžkou situaci. Po tomto humoristicko-idylickém (a zároveň prvním českém vánočním dobrodružství) uplyne „řada let“. Čas našeho ich-vypravěče „tvrdě vyškolil a z nezkušeného chlapce postupně udělal muže. Ale tvrdost, s jakou s ním osud zacházel, byla jen zdánlivá, protože cestu jsem si přeci určil sám a vedle veškeré námahy a strádání, která mě potkala, jsem nalezl i radosti a uspokojení, která by mi při jiném způsobu života zůstala odepřena.“108 A ještě dalším způsobem proměňuje Karel May v této povídce své česko-saské trauma v ideální obrázek zdařilého života. Vypravěč není žádný ušlápnutý návštěvník nějakého nízkého vzdělávacího ústavu, je to gymnazista s uměleckým nadáním, jehož vánoční báseň, která vyhrála první místo v soutěži, se stane leitmotivem k povídce. Ta po dlouhém putování po Divokém Západě končí šťastně, a to citátem vánočního poselství z evangelia, převedeným do veršů. Tak se pozvedá individuální poezie v poezii vánočního poselství pravého křesťanství, což je, typicky pro tento literární žánr, idealizovaně líčeno jako země lásky a smíření. Ale ani neúprosné zákony peněz, nouze a chudoby se nesmějí obcházet falšováním, nýbrž mají být překonány dobrotou svobodných lidí a dary laskavého osudu. Tomu, kdo si to zaslouží, přinese poezie bohatství, aniž by o ně musel tvrdošíjně bojovat. Odměna pro gymnazistu ‚Karla Maye‘ za onu vánoční báseň přesahuje všechno, čeho by se dalo dosáhnout namáhavou a ponižující prací. Zároveň však tento osudem vyvolený podléhá vžitým společenským hodnotám. Co dostal, dává dál. Rozdává těm, kteří trpí ještě větší nouzí, ale zbytečně nerozhazuje, naopak zůstává šetrným. Jen proto také umí tu dělicí čáru, procházející zemí, odkud Karel May pochází, a která by mohla být místem zločinu a nepoctivého získávání peněz, chytře využít pro zasloužený zisk. A kdo takhle začne už v mládí, stane se mužem, který si může svůj osud zvolit, který není objektem státní moci, který si i bolest a utrpení života volí ze svobodného rozhodnutí. ‚Osobnost‘ zajišťuje pevnou oporu ve hře, kterou vypravěč Karel May ve všech svých knihách tak virtuózně rozvíjí. 105 106 107 108

Tamtéž, s. 27. Tamtéž. Srv. tamtéž, s. 59. Tamtéž, s. 117.

150



Všechny proměny života totiž předpokládají nenarušenou, silnou osobnost. To je ideál celého 19. století. „Nejvyšším štěstím člověka“, říká Goethe, „je pouze jeho osobnost“.109 V průběhu století je kladen důraz na aktivní, tvůrčí sílu jednotlivce, zejména muže. „Muži tvoří dějiny“, píše v souhlasu s tím pruský historik Heinrich von Treitschke.110 To všechno jsou ale symptomy popírání. Zdá se, že dějiny se stále více odvíjejí podle zákonů a řádů, které jsou anonymní, které jednotlivec už nemůže uchopit. Člověk může jen přihlížet procesům, které se nedají řídit, pouze se dějí. Karel Marx, jehož učení stále silněji ovlivňuje mladé socialistické hnutí a jehož rozšíření podle mnohých ohrožuje stát, odhaluje neúprosné zákony vývoje, proti kterým musí dělnická třída povstat, aby je mohla zrušit. To odporuje ideologii osobnosti. Tu Karel May čerpá ze své životní zkušenosti, která odráží mnohé z těchto procesů. Přinejmenším mu osud působivě ukázal, co znamená být bezmocný. Avšak obraz osobnosti, která svou silou ovlivňuje dějiny i svůj vlastní život, nebyl pouze jeho ideálem. Takový byl ideál mnohých, kteří byli vystaveni analogickým, třebaže méně drastickým, zkušenostem.

Karl May ve své knihovně ve Ville Shatterhand, v dnešním Karl-May-muzeu v Radebeulu. 109 Johann Wolfgang von Goethe: West-östlicher Divan. Ed. Hendrik Birus. Frankfurt a. Main: DKV 1994 (= Sämtliche Werke, Briefe, Tagebücher und Gespräche; 3,1), s. 84. 110 Srv. Heinrich von Treitschke: Die Aufgabe des Geschichtsschreibers. Vorbemerkung bei Übernahme der Redaktion der Historischen Zeitschrift [1895]. In: týž: Schriften und Reden zur Zeitgeschichte. Meersburg: Hendel 1929 (=Aufsätze, Reden und Briefe; 4), s. 787–790, zde s. 788.

151



Jako spisovatel žil Karel May příkladným životem. Přesto mu ale dřívější porušování obecných norem nebylo odpuštěno. V jeho životě se extrémním způsobem odehrálo to, co hrozilo mnohým – zkušenost vlastní bezmoci. Zároveň se mu vrchovatě dostalo toho, čeho si mnozí přáli – osvobozující fantazie. A také víry v to, že se vše může změnit k lepšímu, když se lidské hodnoty a síla osobnosti spojí v jediném člověku. Toho je pak možno označit za hrdinu, i když zpočátku vypadal jako jeden z nás.

VI. Očima jiných: Karel May jako románová postava Erich Loesta Spisovatel Erich Loest věnoval úspěšnému saskému spisovateli román, který vyšel v roce 1980 pod názvem Swallow, mein wackerer mustang (Swallow, můj statečný mustang). Loest se narodil v roce 1926 v Mittweidě. Dlouhou dobu působil v Lipsku a po dlouhém špiclování státní policií NDR kvůli své literární tvorbě, která se protivila oficiální ideologii a bez příkras popisovala šedou každodennost i mocenské poměry v NDR, byl vyhoštěn. Loestovu románu o Karlu Mayovi předcházelo mnohé. Tématem se autor zabýval již dříve. Už ve sbírce povídek Pistole mit sechszehn (Pistole se šestnácti) najdeme Novelu o Karlu Mayovi, která pak tvoří první kapitolu románu.111 Loest říká:112 […] člověk Karel May mě fascinoval odjakživa. Máme mnoho společného. Jsem Sas jako on, narodil jsem se nedaleko od jeho rodiště a ve stejném znamení, on 25. a já 24. února. Já se narodil v Mittweidě, kde on byl odsouzen. Já jsem seděl stejně jako on sedm let ve vězení. A pokud něco takového existuje, dokázal bych si přestavit, že jsem ve svém minulém životě byl Karel May […]. Leccos tedy Loesta s jeho saským předchůdcem spojuje. Především hluboký konflikt se společenskými normami. Ještě v poslední fázi války se Loest stal vojákem, byl totiž okouzlen národním socialismem. Po založení NDR si ale vědomě zvolil zcela jinou cestu. Zpočátku se totiž angažoval pro socialistickou NDR v naději, že toto je ta ‚lepší země‘. S poměry reálného socialismu se ovšem rychle dostal do konfliktu. Koncem roku 1957, po porážce povstání v Maďarsku*, je také Erich Loest, údajně kvůli „za111 Srv. Erich Loest: Karl-May-Novelle. In: týž: Pistole mit sechzehn. Hamburg: Hoffmann und Campe 1979 [rovněž: München: dtv 1991, s. 7–33]. – Dříve zveřejněno: týž: Etappe Rom. 10 Geschichten. Berlin: Verlag Neues Leben 1975, s. 5–38. K přepracované novele srv. Ralf Schönbach: Karl May – So war sein Leben?! Die Karl-May-Romanbiographien. In: Die Horen 40 (1995), H. 178, s. 81–103, zde s. 85n. 112 Erich Loest 8.4.1986 v televizním pořadu Autoren-Scooter. Text podle: Inform. Beilage der Mitteilungen der Karl-May-Gesellschaft (1986), č. 68, s. VIII.

152



ložení kontrarevoluční skupiny“, zatčen a odsouzen k sedmi a půl letům vězení.113 Jenom posledních šest měsíců mu bylo u příležitosti 15. výročí založení NDR odpuštěno, ovšem s dvouletou podmínkou. Spisovatel a vězení – to je téma, na které je ve 20. století, kdy byli spisovatelé v diktaturách nejen pronásledováni, ale i vězněni a vražděni, nazíráno ze zcela nového úhlu. Román Ericha Loesta o Karlu Mayovi začíná lehce přepracovanou, již dříve uveřejněnou scénou z Waldheimu. To je místo, kde se zrodil budoucí spisovatel, a tato scenérie je také impulzem, ke kterému se Loest vrací. Co se událo předtím, shrnuje v první retrospektivě. Čtenář nemusí mít žádné předchozí znalosti, autor ho pečlivě vede. Loest zmiňuje podstatná fakta ze života Karla Maye, a pokud o něm někdo již něco ví nebo o něm něco četl, může začátek románu využít k osvěžení paměti. Tyto retrospektivy ukazují, jak tísnivé poměry doléhaly na mladého Karla Maye, jak snil o tom, že odcestuje „do Španělska, země šlechetných loupežníků, pomocníků v nouzi“114, a jak se místo toho stále více propadá do saské bídy.115 Všechno, co Karel May napsal […], zůstalo vězeňskou literaturou plnou nekonečných snů o útěku a svobodě, které ať už v triviálních nebo patetických obrazech, v dobrodružných dějích nebo v hovorech u ohně, v náboženských rozpravách či v líčení krajiny, utkvěle sledují jediné téma – život v neustálých poutech, člověka jako zajatce, který se touží osvobodit a v sobě samém odhaluje nekonečné dálky pouští a prérií V Loestově románu se fantastovi pošklebuje spoluvězeň, že zatímco vykonává nucené práce a balí cigarety, v myšlenkách bloudí bůhvíkde „po Čechách nebo kdekoli jinde“116. Ale jeho sny mu zřejmě otevírají cestu z vězení života. Loestovými ústy říká: „Své sny jsem si nenechával pro sebe a vymýšlet si mě baví“.117 Psaní tak zcela jistě Mayovi posloužilo jako terapie. Vězeňský farář Kochta v každém případě říká: „May ze sebe to všechno špatné vypíše“.118 Ale vězeň má také strach. Jak může strach překonat spisovatel a jestli ho vůbec může překonat, to je základním tématem Loestova románu o Karlu Mayovi. Loesta s Karlem Mayem pojí také ‚fáze kolportážní‘, které „později litoval“. Druhým leitmotivem je proto otázka, jakou roli pro spisovatele hraje etika umění.119 Aby se 113 114 115 116 117 118 119

Srv. také Erich Loest: Durch die Erde ein Riß. Ein Lebenslauf. München: dtv 1990, s. 309–365. Karl May, Mein Leben und Streben (viz pozn. 19), s. 79. Gert Ueding: Karl Mays Ritt über den Salzsee. In: Frankfurter Allgemeine Zeitung, 11.10.1980. Erich Loest: Swallow, mein wackerer Mustang. Karl-May-Roman. München: dtv 1992, s. 19. Tamtéž, s. 185. Tamtéž, s. 23. Dieter Sudhoff: Erich Loest in Paderborn. In: Mitteilungen der Karl-May-Gesellschaft (1985), č. 65, s. 25–37, zvl. s. 27.

153



uživil, napsal Erich Loest v letech 1966–1975, kdy byl v NDR perzekuován, množství detektivních a dobrodružných románů a stavěl se „k otázkám stylu nadmíru ležérně“.120 Zde je třeba také poukázat na skutečnost, že oba autoři přepracovali dobrodružné romány pro mládež. Karel May román Komanč a zálesák od Gabriela Ferryho, Erich Loest Kožené punčochy od Jamese Coopera. Avšak třetí a rozhodující propojení je pro Loesta snaha po pravdivosti literatury, takové pravdivosti, které je člověk věrný i ve vězení, a která zakazuje v psaní jakoukoli nedbalost. Proto jeho román obsahuje i „esej o literatuře a životu, o pravdě a pravděpodobnosti, fikci a lži.“121 Loest chová vůči „fantastovi, kterému se nedaří uniknout vlastní minulosti“ sympatie.122 Podobnosti mezi sebou a „saským mistrovským vypravěčem“123, jak už bylo zmíněno, objasnil i za pomoci astrologie, neboť o znamení Ryb se říká, „že jsou citlivé, nápadité, ovšem nestálé […] a bohužel se také nedovedou chránit před nepříznivými vlivy.“124 „Karel May byl Sas a Ryba, s mazaností a drobným lhaním, které se nakonec zkoncentrovalo do velké životní lži. Tvrdil, že všechno, co napsal, sám zažil, vystavěl si říši z vlastních myšlenek, která se nakonec sesypala jako domeček z karet. Vím, o čem píši, jsem Sas a kromě toho Ryba.“125 S ‚nepříznivými vlivy‘ na svůj vlastní život se Erich Loest pokouší vyrovnat podle modu úspěšného saského spisovatele. Stejně jako Karel May, i on napsal autobiografii. První pokusy jsou již z roku 1972. Kniha pak vyšla v roce 1985 v exilu pod názvem Durch die Erde ein Riß (Puklina v zemi). Loest svůj odpor proti diktatuře nevzdal, bojuje za pravdu svého života. Rozsudek proti němu nebyl zrušen. Žádosti o plnou rehabilitaci jsou znovu a znovu odmítány. Nakonec vystupuje v roce 1979 ze svazu spisovatelů NDR, je vystaven dalším perzekucím a na podzim 1981 vycestovává s tříletým vízem do Spolkové republiky Německo – tedy ‚na Západ‘. Taková víza byla ze strany východoněmeckých úřadů vystavována nejen proto, aby se zbavily nežádoucích spisovatelů. Jistě také v naději, že se spisovatel již nevrátí a bude moci být prohlášen minimálně za zrádce NDR, která jej přeci ze země nevyhnala násilím. Karla Maye, který své podvodnictví převedl na literaturu a uspořádal svůj život v daných poměrech, Erich Loest odhaluje nejen jako sobě podobného, ale i jako svůj protipól. Loest zdůrazňuje, „jako [svou] vlastní zvláštní zásluhu“, že „ve svém románu rozšířil obraz Karla Maye o politickou dimenzi“126, neboť oblast, odkud spisovatel

120 121 122 123 124 125 126

Tamtéž. Ueding, Karl Mays Ritt über den Salzsee (viz pozn. 116). Srv. Manfred Behn: Erich Loest. In: Kritisches Lexikon zur deutschsprachigen Gegenwartsliteratur 10/12, s.v. Srv. Loest, Der Zorn des Schafes (viz pozn. 15), s. 353. Tamtéž, s. 18. Tamtéž, s. 19. Sudhoff, Erich Loest in Paderborn (viz pozn. 121), s. 34.

154



pochází, je podle Loesta obzvláště rudá. May se ovšem od svého původu odvrátil a celý život jej popíral, aby si zajistil společenský vzestup.127 Právě z politického pohledu si Loest také udržuje „odstup od kazatele Maye“.128 Jeho román je už sám o sobě aktem určitého vzdoru.129 V NDR byl totiž Karel May považován za „dekadentně-imperialistického spisovatele“.130 Svým opěvováním německého hrdinství s nejen latentním rasistickým postojem, jejž je údajně možno vyčíst z jeho textů, pomáhal podle této propagandy připravovat cestu fašismu a Třetí říši. „Pro NDR Karel May neexistoval“, píše Loest.131 Já jsem se pokusil toto tabu prolomit. Napsal jsem novelu o jeho pobytu ve vězení ve Waldheimu, která vyšla ve sbírce povídek. Pak jsem začal pracovat na románu. Nakladatelství mělo vždy jen jenu jedinou výhradu: „Když vydáme váš román, začnou čtenáři znovu vyžadovat knihy Karla Maye!“ A to vedení nakladatelství ani šéfredaktor v žádném případě nechtěli. Muselo uplynout pěkných pár let. No a teď tisknou a tisknou někdejšího vyvržence ve vysokých nákladech, na mizerném papíře a vysávají z lidí peníze, ať už si dříve tvrdili, co chtěli. Poté, co román o Karlu Mayovi nakladatelství Das Neue Berlin vydává, dostavuje se obrovský úspěch. První vydání v NDR v nákladu 20 000 výtisků bylo podle Ericha Loesta rozebráno za jedno odpoledne.132 Kromě toho došlo v letech 1981/82 v oficiálních názorech na Karla Maye k revizi. Od té doby se vyzdvihoval jeho pacifismus a spisovatel byl zahrnut do kulturního dědictví NDR. Tento Loestův Román je navíc „o životě krajana a kolegy v literatuře i psychologickou studií o outsiderovi ve vilémovském Německu, která vnikla na základně exaktních rešerší“.133 Později postaví Loest v románech jako je Völkerschlachtdenkmal (Památník národů, 1984) a Nikolaikirche (Kostel sv. Mikuláše, 1995), své dosavadní dílo do nového světla. Jedná se o kapitoly německé kroniky ze saského pohledu – a jeho román o Karlu Mayovi byl jedním z prvních kroků k jejímu vzniku.

127 Schönbach, Karl May (viz pozn. 112), s. 91n. 128 Srv. Behn/Strümpel Erich Loest (viz pozn. 124). 129 Ke Karlu Mayovi v NDR srv. Ralf Schnell: Die Schwierigkeit zu erben. Karl Mays Abenteuer in der DDR – Materialien zu einer Rezeptionsgeschichte In: Karl May, der sächsische Phantast. Studien zu Leben und Werk. Harald Eggebrecht (ed.) Frankfurt a. Main: Fischer 1987, s. 264–297. 130 Schönbach, Karl May (viz pozn. 112), s. 85. 131 Loest, Der Zorn des Schafes (viz pozn. 15), s. 170. 132 Srv. Schönbach, Karl May (viz pozn. 112), s. 86. 133 Ueding, Karl Mays Ritt über den Salzsee (viz pozn. 116).

155



Glosář: Moderna: zde označovaná jako československá moderna generace československých básníků kolem Jana Skácela (1922–1989), Miroslava Holuba (1923–1998) a Milana Kundery (* 1929), která následovala literární, estetické a filozofické proudění Francie a dala v dialogu básníků slovo také německy mluvící ‚moderně‘ | Jaroslav Seifert: český spisovatel, novinář a překladatel z Prahy (1901–1986) | Samizdat: šíření systému nepohodlné literatury neoficiální cestou v Sovětském svazu (SSSR) a zemích východní Evropy | Autobiografie: autorovo líčení vlastního života | Šlechetný loupežník: častá hlavní postava v loupežnických románech, která sice stojí mimo právo, ale zastává roli ochránce chudých a bezprávných | Repertorium: soupis sbírky archivních předmětů v archivu | Maďarské povstání: demonstrace za demokratické reformace 23. října 1956 v maďarském hlavním městě Budapešti přerostli v národní povstání, které bylo potlačeno po vytvoření reformní komunistické vlády a odstupu Maďarska od Varšavské smlouvy mezi 4.–15. listopadem sovětskými vojsky

156


Rytíři humoru – Schlaraffia

Martin Krsek

Rytíři humoru – Schlaraffia Tajemné společenství s mezinárodní sítí poboček, jeho členové se honosí zvláštními tituly, oblékají do rituálního oděvu a přísně dodržují předepsané ceremonie. Z tohoto popisu se může zdát, že Schlaraffia bude něco démonického asi jako svobodné zednářství. Ale příznivci prapodivného recesistického spolku, který před více než 150 lety vznikl v Čechách a dodnes působí v různých koutech světa, především pak v Německu, by se takového srovnání od srdce zasmáli. Schlaraffové to jsou rytíři, jimž hradem byla hospoda, helmicí šaškovská čepice, bohem výr a víra v humor životním postojem.1 Básnili a zpívali, poslouchali přednášky a hudební skvosty, vybojovávali mezi sebou rétorické souboje a propůjčovali si znamenitě vypadající řády a vyznamenání, které ovšem měly význam jen uvnitř Schlaraffie. Na sešlosti si oblékali zvláštní výstroj, která se sestávala z šaškovské čapky ozdobené řády a ze široké šerpy, překypující vybojovanými vyznamenáními. Rytířský sál jejich hradu byl vyzdoben širokými meči a dlouhými kopími, které byly při určitých příležitostech taseny, tak vzpomíná na setkávání schlaraffů ve třicátých letech 20. století spisovatel Bedřich Rohan, syn schlaraffského rytíře ‚Egal der Appetitliche‘, v civilu praktického lékaře Oskara Rothbauma z Ústí nad Labem. Historie Schlaraffie počíná ve schlaraffské historiografii rokem jedna, tedy Anno Uhui 1 anebo také rokem 1559.2 Vlastní letopočty, tak to je jedna z mnoha schlaraffských hrátek. V běžném kalendáři připadají obě varianty na rok 1859. Byla to doba obrovského rozkvětu spolkové činnosti. Milovníci umění se v Praze scházeli ve spolku Arcadia, což byl aristokrat mezi spolky s tradicí od roku 1609, kdy vznikl v Římě. Hlásil se k odkazu starověkého Řecka, jeho členové si dávali starořecká jména a roky počítali podle olympiád. Navštěvoval jej i ředitel Stavovského divadla v Praze Franz Thomé. Jenže snobská Arcadia odmítla přijmout jeho „proletářské“ přátele, a tak s nimi v jednom pražském hostinci u piva založil trucpodnik. Dostal jméno podle pohádkové ‚země nezemě‘ Schlaraffenland*, vypůjčené ze středověké německé literatury. A protože přímo nad sto1 2

Beřich Rohan: Ústecký šoulet, Ústí nad Labem 2001, s. 66. Kateřina Hlavičková: Schlaraffia Budovicia. Bakalářská práce na FF Jihočeská univerzita. České Budějovice 2003, s.11.

157



lem zakladatelů visel obří vycpaný výr, všichni schlaraffové od té doby musejí vzývat jako božstvo velkého Uhu. Odsud tedy namísto Anno Domini (léta Páně) – Anno Uhui (léta Výra). Schlaraffia si zvolila za heslo ‚In arte voluptas‘ (V umění požitek) a do znaku vložila sklenku a šaškovskou čepici. To prozrazovalo mnohé o náplni spolkové činnosti. Ve stručnosti – šlo o čistě mužskou ‚stolní‘ společnost, která se pravidelně setkávala v hostinci. Těmto schůzím měl vládnout humor, zpěv, přednášky o umění a samozřejmě dobré jídlo a alkoholické nápoje. Pro všeobecné veselí platilo jen pár omezení, humor nesměl být urážlivý a zcela zapovězena byla témata o politice a náboženství. Členové neboli Sassové, si hráli na roSchlaraffiánské vyznamenání mantický středověk, oslovovali se mezi sebou směšně znějícími šlechtickými tituly s nesmyslnými predikáty a nosily divadelně vypadající meče. Pasovali sami sebe na rytíře umění a humoru. Hlavní ctností byla schopnost umět si udělat legraci sám ze sebe.3 To byl opak hermetických společností té doby, reprezentovaných především svobodnými zednáři, jejichž členstvo se bralo smrtelně vážně. Těm se schlaraffové svými ceremoniemi vlastně vysmívali a vysmívali se v mnohém i profánnímu světu, jehož byli mimo zdi svého hradu sami součástí. Stát se členem Schlaraffie začalo být v Praze in. A umělci, kteří tu zažili fascinující atmosféru setkání vyznavačů velkého Uhu, vyvezli ideu bláznivého spolku za hranice. První odnož vznikla roku 1865 v Berlíně (říše Berolina), další v roce 1872 v Lipsku (Lipsia), za rok následoval Štýrský Hradec (Grazia) atd. Cestu k celosvětovému hnutí si pražská recese otevřela roku 1876, kdy se sešel první všeschlaraffský sjezd v Lipsku. Jednotlivé odnože, zvané říše (Reych), při této příležitosti sjednotily své regule a vytvořily propojenou síť. Zakladatelská říše zvaná Praga získala čestný titul Allmutter neboli Všemáti a působila jako Mekka schlaraffů a správní a soudní centrála.4 3 4

Ludwig Keil: Urgeschichte Schlaraffias. Bayreuth 1956, s. 9–23. Tamtéž: s. 24–35.

158



Během dalších šestnácti let vyrostlo po Evropě i USA dalších 108 říší. Hnutí vydávalo členský registr s tisíci žertovných jmen svých členů, často významných osobností vědy, umění a politiky. Registr zvaný Stammrolle měl ale krom pobavení ještě jiný význam – obsahoval informace o místě a času pravidelného setkávání jednotlivých říší, a dokonce i adresy a telefonní čísla na bratry ve zbrani.5 Cestování po sousedních říších tzv. nájezdy (Einritt) totiž patřilo k velkým zálibám mnohých schlaraffů, získávali tak cenné společenské kontakty a pokaždé také nějaký ten skvostný metál na hruď či helmici. Schlaraffia tak zprostředkovávala přeshraniční kulturní výměny. Zvlášť intenzivně fungovala mezi regiony s nejhustější sítí říší, mezi které patřilo Sasko a sever Čech s převahou německy mluvících obyvatel. V Sasku vzniklo do roku 1931 osm říší, sídlily ve městech: Leipzig (Lipsko) – „Reych Lipsia“ založena 1872, Dresden (Drážďany) – ‚Reych Dresdensia‘ založena 1881, Chemnitz (Saská Kamenice) – ‚Reych Kemnitzia‘ založena 1886, Görlitz – ‚Reych Golizia‘ založena 1886, Zwickau (Cvikov) – ‚Reych Cygnea‘ založena 1909, Plauen – ‚Reych Castrum Plaviense‘ založena 1909, Meissen (Míšeň) – ‚Reych Castellum Misniense‘ založena 1914, Zittau (Žitava) – ‚Reych Zittana‘ založena 1924.6 V Ústeckém kraji založili schlaraffové do roku 1938 devět poboček, a to v Teplicích – ‚Reych Teplitia‘ založeno 1880, Ústí nad Labem – ‚Reych Ostia‘ založeno 1886, Varnsdorfu ‚Reych Mandovia‘ založeno 1899, Chomutově – ‚Reych Komotovia‘ založeno 1891, Žatci – ‚Reych Saazia‘ založeno 1889 a 1931, Litoměřicích – ‚Reych Castellum Albiense‘ založeno 1896, Mostě – ‚Reych Pontana‘ založeno 1905, Podmoklech – ‚Reych Porta Bohemiae‘ založeno 19207 a v Dubí – ‚Colonie Silva‘ založena v roce 1938.8 Nejvýznamnější severočeskou říši a nejvýznamnější říši ze Saska navíc pojil přímo příbuzenský vztah. Říše Lipsia se totiž ve schlaraffském žargonu ujala při založení říše Teplitia role matky Mutter, tedy patronky nové říše. Tato vazba znamenala vzájemné závazky a také čilou komunikaci. Například při velkolepých oslavách 25. výročí založení teplické říše v roce 1905 patřili hosté z mateřské říše Lipsia k nejbouřlivěji vítaným na slavnosti, již se zúčastnilo na 168 Sassů z 23 říší.9 Celkově vzniklo do roku 1937 po celém světě 301 říší, z nichž větší polovina sídlila v Německu, v Rakousku a Československu. Konkrétně v českých zemích se ustavilo přes čtyři desítky říší, a to zejména v převážně německy mluvících oblastech či ve velkých městech ve vnitrozemí, kde se nacházela významnější německá menšina. 10 Např. Allscharaffische Stammrolle A. U. 72/73, Lipsko 1930. A. U. je zkratkou anno Uhui, což je schlaraffská recese na křesťanské počítání letopočtu léta Páně tedy l. P. 6 Tamtéž. 7 Srvn. Allschlaraffische Stammrolle A. U. 77/78, Praha 1937. 8 Colonie vznikla po vydání posledního předválečného ročníku Stammrole. Její existence je podložena dobovou pohlednicí a kronikou spolku uloženou ve Státním okresním archivu v Teplicích. 9 Srvn. Der Schlaraffia Zeytung, A. U. 45/46 (1904/1905), s. 2671. 10 Srvn. Allschlaraffische Stammrolle A. U. 77/78, Praha 1937 (viz pozn. 7). 5

159



Vnitřní život spolku postupně dokonale vyprecizovaly všeschlaraffické sjezdy a základní regule stojí vepsané ve schlaraffském zákoníku – zrcadle. Vše svazují velmi striktní předpisy – nalinkované obřady, přísná hierarchie, až se člověk diví, kde zbývá prostor na ten proklamovaný humor. Ale funguje to. Členům umožňuje celá ta „šaškárna“ upustit páru. Jednou za týden mohou zapomenout, že se živí jako lékaři, podnikatelé, učitelé nebo důstojníci. Pro tuto chvíli si hrají na rytíře, který si může dovolit v uzavřeném kruhu zasvěcených beze studu odhodit masku všedního dne.11 A jak se člověk mohl stát schlaraffem? Musel ho navrhnout někdo z rytířů a ostatní schválit. Průměrná říše čítala řádově jen desítky členů, byla to tedy elitářská společnost. Rekrutovali se ze středních a Schlaraffián z Ústí nad Labem vyšších společenských vrstev. Nově přijatý člen nejdřív získal postavení zbrojnoše (Knappe), pak dosáhl povýšení na junkera (Junker). Pasování na rytíře se mohl dočkat zhruba po roce členství, a to jen v případě, plnil-li řádně všechny své povinnosti, zejména účast na setkáních, zvaných Sippung.12 Adept se také musel naučit schlaraffskou latinu, tedy zvláštní mluvu, která je v principu prapodivnou archaizovanou němčinou zkříženou s latinskými výrazy. Mezi nejdůležitější slova patřil pozdrav Lulu a pojmenování boha Uhu. Zvlášť frekventovaná byla též slovíčka Quell a Lethe, čili pivo a víno. Pod slovem Burgschreck (Postrach hradu) bychom našli výraz pro tchyni a pojem Burgwonne (Slast hradu) náležel přítelkyni. Schlaraffové vymysleli i vlastní výrazy pro kalendářní měsíce.13 Pasování na rytíře představovalo nejdůležitější okamžik v životě schlaraffa. Tehdy získal nové jméno, jež většinou odráželo nějakou humornou formou civilní profesi rytíře či jeho osobní záliby. A tak otec v úvodu citovaného spisovatele Rohana, rytíř říše Ostia ‚Egal der Appetitliche‘ (Cokoli Chutného), získal titul pro své labužnictví.14 Budějo11 12 13 14

Srvn. Martin Krsek: Elitní klub bláznů, Koktejl, r. 2011, č. 12. Srvn. Hlavičková, Schlaraffia Budovicia (viz pozn. 2), s. 8. Stručný slovník schlaraffské němčiny je dostupný na stránkách internetové encyklopedie Wikipedie. Srvn. Rohan, Ústecký šoulet (viz pozn. 1), s. 67.

160



vický fotograf, člen říše Budovicia, Theodor Bartel zase nesl hrdě schlaraffské jméno ‚Licht van der Platten‘ (Světlo z desky) odkazující na jeho profesi. Exportér jablonecké bižuterie Heinrich Hoffamann a rytíř tamní říše Preciosa Iserina si vybral jméno ‚Brillant von der Kiste‘ (Briliant z Bedny). Titul Carbo der Abwesende (Uhlíř Nepřítomný) pak připadl nejbohatšímu podnikateli meziválečného Československa ústeckému uhlobaronu Ignazi Petschkovi zřejmě proto, že pro své pracovní povinnosti často chyběl na zasedáních Schlaraffie. Pod rytířským jménem Presskopf d’Annoncion (Novinářská hlava d’Anonce) se skrýval ředitel nakladatelství Albert Müller člen říše Lipsia.15 Vítání nového rytíře hrálo vrcholnou roli v ceremoniích Schlaraffie. Nováček musel složit přísahu, ve které mimo jiné stojí: „Přísahám ve jménu Uhu – Oho – Aha, schlaraffské trojici, ctít slad a chmel, být stále šťastný a bujarý v našem veselém spolku. Nebudu svévolně flákat schůze ...“ Toto znění přísahy pohoršilo roku 1935 papeže Pia XI., který ho označil za rouhání a vyzval katolíky, aby do Schlaraffie nevstupovali. Později si prý ale nechal vysvětlit, že jde jen o nevinný žert.16 Rytířským titulem ale kariéra schlaraffa nekončila, mohl stoupat v hierarchii spolku, získávat čestné funkce a zasloužilé tituly.17 Schlaraffia jako svobodomyslný nepolitický spolek se ve 20. století dostal do konfliktu s nastupujícími totalitami. Po nástupu Hitlera k moci roku 1933 se od Všeschlaraffie (Allschlaraffia) vynuceně odtrhly všechny říše v Německu, aby je později nacistická správa zcela zrušila. Roku 1938 postihlo rozpuštění Schlaraffie také okupované české pohraničí a Rakousko.18 O necelý rok později obsazením zbytku Československa dopadla ruka glajchšaltizace i na schlaraffské říše v českém vnitrozemí včetně Allmutter Prag. Spolkový archiv a další schlaraffské poklady se však podařilo včas převést do Švýcarska. Město Bern zastoupilo Prahu v její roli schlaraffské metropole. Mělo to být jen dočasně, ovšem stalo se to trvalým řešením. Po válce totiž neměl říši Praga ani další československé říše kdo obnovovat. Většina českých Němců, kteří tvořili základ členstva, musela zemi opustit v rámci odsunu. Německy mluvící židé, kteří představovali další význačnou skupinu schlaraffů, buď nepřežili holocaust, anebo se do vlasti z emigrace už nevrátili. Česky mluvící schlaraffové si nemohli dovolit v poválečné atmosféře všeobecné protiněmecké nálady křísit tuto ‚německou zábavu‘, která by jistě nehledě na nacionální kontext neuspěla coby ‚buržoazní manýra‘ ani v nastalé komunistické totalitě. Dnes působí pojem Schlaraffie v rodné zemi této monumentální recese, tedy v Čechách, vzdáleně a tajemně. Ovšem ani v Německu, kde došlo po válce k obnovení mnoha nacisty rozpuštěných říší, se nepodařilo plně navázat na původní prestiž tohoto 15 16 17 18

Srvn. Allscharaffische Stammrolle A. U. 72/73 (1931/1932), Lipsko 1930 (viz pozn. 5). Srvn. Antonín Tichý: Ve znamení sovy, Krkonoše – měsíčník o přírodě a lidech, 7/2000, s. 29. Srvn. Allscharaffische Stammrolle A. U. 72/73 (1931/1932), Lipsko 1930 (viz pozn. 5). Srvn. Rohan, Ústecký šoulet (viz pozn. 1), s. 68.

161



unikátního spolku. Povědomí o původu a hodnotách Schlaraffie prošlo především v poválečných desetiletích nacionálními deformacemi. V Čechách je spolek prezentován jako odcizená zábava výhradně německy mluvícího obyvatelstva a v Německu jako nacionálně čistě německý prvek. Hravá myšlenka Schlaraffie však představuje dědictví spojující Čechy a Němce. Využijeme-li zakořeněná klišé o typických vlastnostech obou národů, můžeme říci, že se tato recese zrodila zkřížením českého smyslu pro humor a německého smyslu pro řád. Doba, kdy spolek vznikl, se vyznačovala probuzením nacionalismu*. Dvojjazyčná Praha patřila v tomto ohledu k nejexponovanějším místům ve střední Evropě. Poválečná schlaraffská historiografie spojuje vznik spolku se sílením národního uvědomění Čechů a stále širším prosazováním češtiny na poli umění. Schlaraffia dle tohoto podání, měla být ochráncem německé kultury a německého jazyka v Praze. Měla sdružovat německé umělce – hudebníky, zpěváky, divadelní herce, básníky a skladatele a také přátele umění.19 Ovšem Schlaraffie rozhodně nebyla projevem takové obranné reakce Němců z Prahy hájících své pozice na poli umění. Spíše ukazovala ostrůvek, kam dlouho nezasáhl mor nacionálního vyhranění na striktně českou a německou stranu. Už jen výčet 23 „německých“ otců zakladatelů v dějepise spolku odkrývá, kolik nacionálního balastu později sami schlaraffové navrstvili ve své historiografii.20 V německé transkripci se tu skrývají jména význačných uměleckých osobností, která v české historii mnohdy nesou přívlastek předních nacionálně českých vlastenců. Patřil mezi ně například rytíř Chramo der Unschuldige, profánním jménem Josef Karel Chramosta (1829–1895). Byl českým hercem, který ovšem prošel angažmá i řady německých divadel. V roce 1881 se pak stal hercem nejprestižnější české scény Národního divadla.21 Přezdívka rytíř Pastranus zase patří Františku Kolárovi mladšímu (1829–1895). Proslul jako karikaturista schlaraffského života, jeho kresby představují obrázkovou kroniku nejstarších etap Schlaraffie. Živil se jako český divadelní herec, který se výrazně podílel na založení Národního divadla, v němž od roku 1881 hrál jako stálý člen souboru. Mimo jiné také publikoval své karikatury v předních česky psaných novinách Humoristické listy.22 Tito lidé pokládali za svou mateřštinu češtinu, ale stejně dobře ovládali i němčinu. Němčina byla v 19. století v kruhu českých učenců a umělců přirozeným 19 20 21 22

Srvn. Keil, Urgeschichte Schlaraffias (viz pozn. 3), s. 9 Srvn. tamtéž, s. 13. Srvn. Vladimír Procházka (red): Národní divadlo a jeho předchůdci, Praha 1988, s. 183. Srvn. tamtéž: s. 227–228. František Kolár aranžoval slavnostní průvod Prahou u příležitosti položení základního kamene Národního divadla v roce 1868. Akci pojal jako korunovační průvod a významnou měrou přispěl k tomu, že se tato slavnost stala jednou z nejmohutnějších manifestací za naplnění českých státoprávních požadavků, které by zaručily samostatnost státní existence českého národa. Srvn. Jan Císař: Přehled dějin českého divadla, Praha 2006, s. 116.

162



dorozumívacím prostředkem a nedocenitelným pojítkem s bohatou kulturou okolních německy mluvících zemí. Tito Češi nehodlali obětovat sílícímu nacionálnímu pnutí mezi Čechy a Němci vyšší hodnoty, za které považovali přátelství, umění a humor, hodnoty, na nichž stavěla právě Schlaraffie. Totéž platilo také o nacionálně německých zakladatelích spolku, jmenujme za všechny autora celého nápadu Franze Thomého (1807–1872) rodáka z Vídně, který vedle Stavovského divadla* řídil po určitou dobu české Prozatimní divadlo a připravil půdu pro osamostatnění české divadelní tvorby.23 Přímo učebnicovou ukázku česko-německého rozměru projektu Schlaraffia skýtá historie založení říše Lipsia v Lipsku roku 1872. Jak zaznělo výše, Lipsia spolu s říší Berolina zprostředkovala myšlenku pražské recese v Německu a stála u zrodu Allschlaraffie. Zakladatelský impuls Lipsie přičítá schlaraffská říše v Lipsku dvou rytířům – Huppel di Hax a Kurella I. Tedy jednomu rodilému Čechovi a druhému Němci. Jméno Huppel di Hax představovalo humornou reflexi profánního profese tanečníka Václava či Věnceslava Reisingera (1828–1893). To byl první baletní mistr v dějinách českého Národního divadla a po roce 1884 působil na různých scénách v Německu. Stál už při založení říše Praga mezi zmiňovanými 23 otci zakladateli. Titulem Kurell I. zvaný Der Einzige neboli Jediný se honosil vedoucí hereckého souboru Oswald Hancke (1840–1906), který mezi lety 1870 až 1876 řídil městské divadlo (Stadttheater) v Lipsku. Dosáhl v hierarchii Schlaraffie nejvyšších pozic, později roku 1883 ještě založil říši Carolsuhu v Karlsruhe, kterou dlouhá léta vedl. Především se ale zasloužil o to, že se Lipsko prosadilo do role nejdůležitějšího centra schlaraffského hnutí hned po Praze.24 Roku 1876 se v Lipsku uskutečnil I. koncil Všeschlaraffie (Allschlaraffia), kde se se oficiálně sjednotili pod společnou organizaci schlaraffové ze všech sedmi v té době existujících říší,25 tehdy počet Sassů čítal 189. Kurell I. tomuto zasedání předsedal společně s kolegy rytíři Raps (Edmund Eichler) z říše Praga a Krakehl z říše Berolina. Lipsii příslušela také výjimečná pozice ‚hlásné trouby‘ celého hnutí. Nakladatelská tradice Lipska se promítla i do historie Schlaraffie. Roku 1874 inicioval Oswald Hancke založení spolkového časopisu Der Schlaraffia Zeytungen. Později vzniklo celé nakladatelství specializované na schlaraffské tiskoviny. Řídil ho rytíř Zwilling v civilu Carl Ziegenhirt, který se živil jako vydavatel knih. Vedle časopisu vydával také registr členů Allschlaraffische Stammrolle, dál soupisy zákonů a ceremonií, 23 Srvn. tamtéž: s. 524. 24 Srvn. Keil, Urgeschichte (viz pozn. 3), s. 29. 25 Vedle říší Praga, Berolina, Lipsia a Grazia uvádí prameny také ještě dvě další říše – Hammonia (Hamburg), Kanicza, které se ovšem z registru říší vytratily a vznik nové Hammonie uvádí až na rok 1881. Zakládající smlouva Allschlaraffie také už zahrnula čerstvě vzniklou říši Wratislavia (Vratislav).

163



schlaraffské pasy, domovské listy, přihlášky, testy, kroniky, schlaraffské písně atd.26 Tato role Lipska zanikla nejpozději v roce 1935 krátce před odtržením německých říší od Allschlaraffie a vydávání spolkových tiskovin přešlo do Československa, konkrétně do Prahy.27 Původní myšlenka Schlaraffie byla opravdu prostá nacionálního náboje, což mimo jiné dokazuje podíl Čechů na jejím vzniku. Ale je skutečností, že se spolek postupně stále více profiloval jako reprezentant německého kulturního okruhu. Což utvrzovali sami schlaraffové postupným přijímáním nacionálně podkreslených paragrafů do svého zákoníku. Například se vedle péče o humor a přátelství dočkala v některých říších také kodifikace péče o německý jazyk a kulturu.28 Teprve v roce 1914 v době vlny vyhraněného nacionálního cítění za první světové války byla definitivně uzákoněna němčina jako výhradní vnitřní komunikační jazyk schlaraffů.29 Ovšem v oblasti rasové a náboženské tolerance zůstala většina říší otevřená až do zásahu nacistů. O tom svědčilo obrovské zastoupení německy mluvících židů v řadách schlaraffů, zvlášť v českých zemích. V současné době čítá Schlaraffia přes 420 říší,30 a to i v tak exotických destinacích, jako je Buenos Aires v Argentině nebo v thajském Bangkoku či v japonském Kobe.31 Po pádu DDR také v Sasku došlo k částečnému obnovení tradice, znovu se zrodily, či právě rodí říše v v Drážďanech (Reych Dresa Florentis), v Plauen (Reych Castrum Plaviense), v Lipsku (Reych Lipsia), v Görlitz (Gorlizia) a v Míšni (Castellum Misniense).32 I v Česku zažívá v poslední době myšlenka potrhlého spolku renesanci. Zatím tu funguje jen jediná odbočka, a to v Jihlavě (Castellum Iglaviae).33 Několik Čechů pak usiluje o statut rytíře v říších sousedního Německa, zejména právě v Sasku. Snahy na obnovení starých českých říší, které se objevily v Praze, ve Vrchlabí, v Ústí nad Labem, v Teplicích narážejí na nekompromisní schlaraffský zákoník. Oficiální české žádosti o zmírnění spolkových předpisů, jakým je zákaz přijímání žen do řad rytířstva a především podmínka užívání jako vnitřního jazyku výhradně němčiny, nenalézají u strážců tradic a pořádku pochopení. 26 Srvn. Allscharaffische Stammrolle A. U. 72/73 (1931/1932), Lipsko 1930 (viz pozn. 5), s. XXIV. 27 Srvn. Allschlaraffische Stammrolle A. U. 77/78, Praha 1937 (viz pozn. 7). 28 V oficiálním zákoníku „Schlaraffen-Spiegel“ tato část není uvedena, ale například říše Elberfeldensis ve Wuppertalu ji uvádí přímo v paragrafu 1 mezi základní povinnosti svých členů. Viz. www.elberfeldensis.de. 29 Srvn. Hlavičková, Schlaraffia Budovicia (viz pozn. 5), s. 11. I když jistě můžeme tento krok hodnotit i z hlediska praktičnosti jednotného dorozumívacího jazyka v rámci mezinárodního fungování spolku. 30 Velká část z nich ale představuje už neaktivní říše, mezi ně například patří i všechny říše z území současné České republiky. 31 Srvn. Hlavičková, Schlaraffia Budovicia (viz pozn. 5), s. 11. 32 Webové stránky: www.castellum-misniense.de, www.castrumplaviense.org, www.dresa-florentis.de, www.gorlitia-zurlandeskrone.de., přístup 21. listopadu 2012 33 In: www.castellum-iglaviae.de, přístup 21. listopadu 2012

164



Glosář: Národní obrození: Do třicetileté války platila v českých zemích čeština za hlavní zemský jazyk. Po skončení války se ale národnostní situace proměnila exodem velké části česky mluvících protestantů, často příslušníků měšťanstva a šlechty a jejich zastoupením katolíky z cizích zemí, především německy mluvících. Nejdříve došlo ke zrovnoprávnění češtiny a němčiny. Za vlády Josefa II. na konci 18. století se němčina stala jediným úředním jazykem a také jediným vyučovacím jazykem na gymnáziích a univerzitě. Čeština přežívala prakticky jen jako jazyk venkova. Naprostá většina českých učenců psala svá díla v němčině. Už od konce 17. století se však objevují národní buditelé, kteří se snaží vzkřísit mateřský jazyk Čechů a uvést ho znovu na úroveň literárního jazyka. V polovině 19. století se národní obrození už formuje v masové hnutí. Čeština se stala opět pevnou součástí vysoké kultury – literatury, divadla, vědy | Schlaraffenland: Je bájná pohádková země, kterou ve svém literárním díle vykouzlil význačný středověký německý dramatik Hans Sachs (1494–1576). Volně lze název přeložit jako země líných opic, čili v českém ekvivalentu zemi, „kde létají pečení holubi do huby“. Námět byl v následných stoletích mnohokrát literárně zpracován | Stavovské, Prozatímní a Národní divadlo: Stavovské divadlo je jedno z nejstarších nepřetržitě provozovaných divadel v Evropě. Postavil ho roku 1783 v Praze osvícený český zemský vlastenec hrabě František Antonín Nostic-Rieneck. Scéna byla určena pro veřejnost a měla uvádět německou činohru a italské opery. Od roku 1785 se však repertoár rozšířil i o česká představení, která se hrála od roku 1824 pravidelně. Roku 1862 se Stavovské divadlo přejmenovalo na Královské zemské německé divadlo a hrálo od té doby výhradně německy. Tehdy totiž začala fungovat první stálá česká divadelní scéna Prozatímní divadlo. Tu roku 1881 nahradila monumentální novostavba Národního divadla, na kterou byla vyhlášena celonárodní sbírka. Stavba sloužila nejen jako divadelní budova, ale také coby symbol kulturní úrovně českého národa a jeho emancipace vůči německým spoluobyvatelům z Čech i Němcům z okolních zemí.

165



4. Krajina: přírodní prostor bez hranic



Objevení krajiny: drážďanští malíři v českém sousedství kolem roku 1800

Walter Schmitz

Objevení krajiny: drážďanští malíři v českém sousedství kolem roku 1800 I. Satira v retrospektivě: Ludwig Tieck

V roce 1834 zveřejňuje Ludwig Tieck (1773–1853) svou novelu Die Vogelscheuche. Ludwig Tieck již nebyl žádným mladým básníkem. Už v předchozím století, v 90. letech 18. století, patřil k těm z mladé generace intelektuálů, kteří v Jeně vytvořili kroužek, který chtěl v literatuře něco naprosto nového. Sami si dali jméno ‚romantici‘ a byli tak také svými současníky nazýváni. Jejich základní myšlenkou bylo, že poezie prostupuje vším. Historie lidstva prý není nic jiného než realizace poezie. Ovšem současnost se dalece vzdálila od poetického řádu. V minulých časech to prý bylo jinak. Mluvili o ‚středověku‘, své příklady však volili spíše z 15. a 16. století – například Norimberk v době velkého Albrechta Dürera, který také vystupuje v Tieckově románu Putování Franze Sternbalda (1798). Sternbald je malíř, který procestuje různé evropské regiony umění, od Nizozemí až po Řím. Tam román náhle končí. Fragment, který odkazuje do nekonečna na druhé straně historie, do onoho času, který lze zpřítomnit pouze v obrazu – tedy utopie umění. Díky tomuto románu a jiným svým dílům se stal Tiecke nejznámějším básníkem mezi romantiky. Pozdní novela Die Vogelscheuche ještě jednou sahá do romantického inventáře motivů. Líčí ‚zázračnou‘* událost. Z nebe spadne meteor, zasáhne strašáka, a tím ho probudí k životu. Strašák se vydá do blízkého rezidenčního města, inspirován nebeským ohněm se významně účastní uměleckého a společenského života a nabude velké vážnosti. Spřátelí se s přičinlivým magistrem, jehož jméno zní ‚Ubique‘, latinské slovo pro ‚všude‘. Toto byla přezdívka udělená již ve Výmaru Johannem Wolfgangem von Goethem (1749–1832) a Friedrichem Schillerem (1759–1805) Karlu Augustu Böttigerovi (1760–1835), který působil od roku 1814 jako vedoucí drážďanské kadetky a dělal dojem na kulturní nadšence města svým klasickým vzděláním a svým neúnavným organizačním talentem.1 Strašák, tovaryš magistra Ubigue, pro sebe nárokuje šlechtický titul, 1

Srv. René Sternke: Böttiger und der archäologische Diskurs. Berlin: Akademie Verlag 2008, s. 448. Dále též Friedrich Schiller: Brief an Goethe z 1. března 1799. In: týž: Briefe II. 1795–1805. Ed. Norbert Oellers. Frankfurt a. Main: DKV 2002 (= Werke und Briefe; 12), s. 446n., zde s. 446.

169



ale má v hlavě jenom seno – a říká si, kvůli svému koženému plášti, pán z Lederbrinny. Kožený, hektický, mlátící prázdnou slámu – tak také vypadá v rezidenci čilý ruch kolem umění a vědy. Ubique zakládá vlastní spolek a je uspořádána velká výstava obrazů u příležitosti návštěvy jednoho projíždějícího prince; ten si prohlíží narychlo sebraná, Ubiquesovými nabubřelými vysvětlivkami opatřená, podřadná díla. Potom ale nechá2 spadnout lorňon, který byl připevněn na zlaté šňůře, a řekl […]: Máte také paysage? V malířství miluji paysage, především ve městě; na venkově a v letohrádcích musí být bitvy a historické obrazy, tak to vyžaduje kontrast. / Nemáme žádný velký nadbytek krajin, odvětil pokorně Ubique, genialita zdejších umělců se více věnovala žánrům. Dvůr je blazeovaný, francouzsky orientovaný; učenci jsou prázdné hlavy nebo dokonce oživlí strašáci; umělecká scéna je provinciální. Obyvatelé Drážďan se v této satiře rozhořčeně poznali. Tieck ve své satiře zlomyslně redukoval krajinářství, tedy právě ten z uměleckých výkonů, na které mohlo být umělecké město Drážďany právem hrdé, na banální ‚paysage‘; o jiných malbách krajiny nevědí umělečtí snaživci ve Vogelscheuche nic. Ale právě v Drážďanech bylo založeno jiné ‚moderní‘, ‚romantické‘ krajinářství – ovšem s malým ohlasem u kulturní veřejnosti města. – Ludwig Tieck žil od roku 1817 v Drážďanech. Zprvu byl dramaturgem ve dvorním divadle, dostal se ovšem do konfliktu s drážďanským publikem, když v roce 1829 požadoval uvedení Goethova Fausta. Pro Tiecka bylo divadlo vzdělávací institucí, pro rozhodující kruhy v Drážďanech bylo dostačující, když se člověk v divadle dobře pobavil. Lidé chtěli vidět raději francouzské komedie. Tieckův konkurent Theodor Hell, jehož původní jméno znělo Winkler, překládal tyto komedie jak na běžícím pásu a sám tímto způsobem psal. Získal větší přízeň publika než známý básník Tieck a nakonec ho v roce 1841 vystřídal v úřadě dramaturga a zástupce ředitele dvorního divadla. U dvora našel Tieck jen malou podporu. Autor, který byl již svými současníky pokládán za „krále romantismu“3 a nejvýznamnějšího básníka po Goethovi, opustil brzy své bydliště na drážďanském Altmarktu a odešel do Berlína. Společensko-kulturního života residenčního města a kroužku okolo Abendzeitung, kde se pil čaj a autoři si zde vzájemně chválili verše, se účastnil pouze v prvních letech. – 2 3

Ludwig Tieck: Die Vogelscheuche. In: Schriften 1834–1836. Ed. Uwe Schweikert. Frankfurt a. Main: DKV 1988, s. 419–731, zde s. 520. Ve své vzpomínce na zemřelého autora jej Friedrich Hebbel označil za „krále romantismu“. Srv. Friedrich Hebbel: Erinnerung an Ludwig Tieck. In: týž: Vermischte Schriften 4. 1852–1863. Ed. Richard Maria Werner. Berlin: Behr 1913 (= Sämtliche Werke; 12,1), s. 22–24, zde s. 22.

170



Die Vogelscheuche je zúčtování s tímto ustrnutím umění v Drážďanech. A není náhoda, že jako příklad volí krajinářství, neboť právě romantické krajinářství mělo své nejvýznamnější zástupce v Drážďanech. Jsou to malíři Philipp Otto Runge (1777– 1810) a Caspar David Friedrich (1774–1840), jejichž námětem byla právě krajina. Krajinomalba je pokládána za romantickou malbu. Konkuruje klasicistnímu historickému obrazu, vysoce respektovanému portrétu a také náboženským obrazům: „Vystup na vrchol hory,“ doporučuje drážďanský lékař a malíř Carl Gustav Carus (1789–1869),4 pohlédni na dlouhé řady kopců, pozoruj tok řek a všechnu nádheru, která se otevírá Tvému pohledu, a jaký Tě jímá pocit? – je to tichá zbožnost v Tobě, Ty sám se ztrácíš v v neohraničeném prostoru, celé bytí zakouší obrodu a očistu, Tvé Já mizí, T y n e j s i n i c , B ů h j e v š e c h n o . Své krajinářské motivy však volí tito malíři právě z Drážďan a okolí a nedrží se přitom zemské hranice: jestli Čechy nebo Sasko, pro ně je toto prostor krajinné krásy. Proč je ale krajinomalba okolo roku 1800 kontroverzní? – Je nutné vědět, že skandál představuje oblíbenou strategii, jak na sebe obrátit pozornost kulturní veřejnosti; to je obzvlášť prospěšné, jestliže má být něco nového manifestováno nebo vůbec etablováno.5 To už věděli i mladí ‚romantici‘ – a radostně tento kulturní mechanismus použili. A i při pozdější konkurenci obrazů došlo kolem roku 1800 k ostrému veřejnému sporu o způsob malování přírody.

II. Pitoreskní* ‚Švýcarsko‘ v Sasku a Čechách Drážďanské krajinářství okolo roku 1800 nebylo jistě ovlivněno později tak slavnými osobnostmi, jako byli Caspar David Friedrich a Philipp Otto Runge. Ti se přistěhovali; ale v samotných Drážďanech existoval již před nimi čilý umělecký život, vysoce respektovaná umělecká akademie a schopní malíři, – mistři a dokonce profesoři svého oboru. – Johann Christian Klengel (1751–1824), první v podstatě saský krajinář pokračoval v tradicích 18. století. Vzorem je holandské krajinářství. Slavné příklady se nacházejí v drážďanské obrazárně, například Židovský hřbitov od Jacoba Isaacksze

4 5

Carl Gustav Carus: II. Brief. In: týž: Neun Briefe über Landschaftsmalerei. Hildesheim/Zürich/New York: OlmsWeidmann 2009 (= Gesammelte Schriften; 4), s. 43–49, s. 21–31, zde s. 29. Srv. ke vztahu literatury a skandálu Stefan Neuhaus/Johann Holzner (Ed.): Literatur als Skandal. Fälle – Funktionen – Folgen. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht 2007.

171



van Ruisdaela.6 „Příroda je a zůstává v umění jediná cesta, která vede k pravdě“, vy-zývá Klengel v předmluvě svého Anleitung zum Landschaftszeichnen z roku 1802.7 „S potěšením viděl jsem“, vzpomíná Carl Gustav Carus na svá začátečnická léta jako malíř,8 v jaké šíři reprodukoval atmosférické tóny, lomy barevných parsků na těchto dalece se táhnoucích zelných polích a jemnou vůni zdejších dálek naprosto osobitým způsobem právě tohoto labského údolí. Tady se bylo hodně co učit. Švýcar Antotn Graff (1736–1813) je v Drážďanech slavný již dávno. Jeho portréty jsou žádané také u dvora. Kolem roku 1801 se obrací k zobrazování krajin v okolí Drážďan. Obrazy přírody v malebném okolí maloval již předtím Adrian Zingg (1734–1816). Bizarní skalnaté útvary na sasko-české hranici připomínaly oběma švýcarským vyučujícím na akademii jejich domov. V každém případě byl v kruzích okolo Zingga a Graffa ražen název ‚Saské‘, potom také ‚České Švýcarsko‘. Na každoročních výstavách drážďanské akademie umění byly pravidelně k vidění obrazy ze Saského i Českého Švýcarska.9 – Vzhledem k tomuto množství talentu a vzhledem k motivům, pouze čekajícím na své malíře, byl malíř Karl Ludwig Kaaz (1773–1810), zeť Antona Graffa, přesvědčen, „že v severní Evropě jsou nejvhodnějším místem pro krajináře Drážďany.“10 A přesto se v drážďanském kruhu bude konstatovat „v dějinách krajinomalby, a především v Německu, […] značně neutěšený stav“, který jenom asi pět až šest desetiletí zaostává. Dominoval zde typ umělecké dovednosti, který byl „bez výstižnosti a prostý veškeré k duši hovořící fantazie“.11 Na otázku týkající se „zobrazení ideje krásy v krajinné přírodě“ má pak Carl Gustav Carus připravenou stručnou odpověď,12 6

Srv. Gertrud Heider (Ed.): Carl Gustav Carus: Briefe und Aufsätze über Landschaftmalerei. Leipzig/Weimar: Kiepenheuer 1982, S. 53; k: „Werke[n]der Stammväter echter Landschaftskunst, Claude [Lorrain] und Ruysdael, wie sie in Dresdens Galerie sich aufgestellt finden“; vedle jižních krajin Lotrinska vzpomíná Albertus, fiktivní pisatel dopisu, na „šumící a tiché vodstvo, vážné buky a duby, které Ruysdael postavil s takovou nekonečnou svobodou a pravdou, že se zdá, že se nás skoro bezprostředně snaží oslovit příroda.“ 7 Johann Christian Klengel: Anleitung zum Landschaftszeichnen. Dresden: bez autora 1802. Citováno podle Hans Joachim Neidhardt: Die Malerei der Romantik in Dresden. Leipzig: Seemann 1976, s. 21. 8 Carl Gustav Carus: Lebenserinnerungen und Denkwürdigkeiten. Erster Theil. In: Gesammelte Werke. Bd. 5. Ed. Olaf Breidbach. Hildesheim/Zürich/New York: Olms-Weidmann 2009, s. 166. 9 Srv. v přehledu Ludwiga Richtera v letech 1801–1816: Ludwig Richter, der Maler. Ed. Staatlichen Kunstsammlung Dresden. München/Berlin: Kunstverlag 2003. 10 Tak to zachycuje Böttiger viz. Kaazův výrok ve svém nekrologu 1810. Zde citováno podle: Neidhardt, Die Malerei der Romantik (viz pozn. 7), s. 24. 11 Carl Gustav Carus: Friedrich der Landschaftsmaler, mit Fragmenten aus nachgelassenen Papieren desselben. In: Kunst-Blatt 21 (1840), Nr. 86, s. 357–358, zde s. 357. 12 Carl Gustav Carus: II. Brief. [2. Beilage.] Von Darstellung der Idee der Schönheit in landschaftlicher Natur. In: týž, Neun Briefe über Landschaftsmalerei (viz pozn. 4), s. 54–64, zde s. 55.

172



že krása není nic jiného než to, čím je vyvoláván vjem božského bytí v přírodě, to jest ve světě smyslových zjevení, a sice stejným způsobem, jakým se musí nazývat pravda poznání božského bytí a ctnost život božského bytí v tom samém; naproti tomu bezprostřední oddanost přírody tomu absolutně nejvyššímu, které je jejím prazdrojem, je označováno jako náboženství (sbratření, sjednocení). – Nic nemůže být krásnější než rovnoměrné pronikání rozumu a přírody – a bude zde dokonce naprosto ospravedlňován alegorický způsob malování, který směřuje také k lidskému poznání.

III. Drážďany – město setkávání: Philipp Otto Runge a Caspar David Friedrich Drážďany nebyly zcela vhodným místem pro vytváření skupin romantiků. Toto hnutí vyšlo z Jeny. Později se formovaly kroužky v Heidelbergu, Tübingenu nebo Landshutu, tedy v univerzitních městech. Zde se našli nadšení studenti, zde byly možné vědecké spory a boje o prosazení nového. Vladaři obvykle nechtěli univerzitu – tuto nepokojnou instituci – ve své rezidenci. Muselo se najít jiné místo: Jena namísto Výmaru nebo Lipsko namísto Drážďan. A přeci nabízela ještě stále lesklá saská rezidence na počátku 19. století, kdy již dvůr nevládl v takové míře veškerému politickému, hospodářskému, kulturnímu a stejně tak společenskému životu, jako tomu bylo v augustiniánské době*, mnoho zajímavého pro milovníky umění a vzdělání. Drážďany měly v sobě takřka „osovou polohu“ – „na průsečíku osy sever-jih (BerlínDrážďany-Praha-Vídeň-Řím) a ze západu na východ vinoucího se ‚vodního předělu‘, který od sebe dělí historicky vzniklé kulturní prostory katolického smyslového umění a protestantské spirituality.“13 Tak se Drážďany staly „prostorem pro setkávání“. 14 Rezidencí Wettinů bylo velké město, krásné město. Byla zde vzdělaná pospolitost; v domě legačního rady Christiana Gottfrieda Körnera (1756–1831) se shromažďovali hosté a místní obyvatelé, kteří se nadchli pro právě nastávající německý kulturní rozmach. Körner se přátelil se Schillerem, který u něj dokonce příležitostně bydlel. Ale byli zde vítáni také Schillerovi odpůrci – romantici z Jeny bratři Schlegelové, Caroline, tehdy ještě žena Augusta Wilhelma Schlegela, a dokonce Dorothea Veit, židovského původu, dcera Mosese Mendelsona. 13 Hans Joachim Neidhardt: Caspar David Friedrich und die Malerei der Dresdner Romantik. Aufsätze und Vorträge. Leipzig: Seemann 2005, s. 7. 14 Srv. také tamtéž. – Klaus Günzel zdůrazňoval, že romantismus v Drážďanech je nutno chápat jako spleť spojení, podnětů, zážitků i setkání postav a uměleckých děl. Srv. Klaus Günzel: Romantik in Dresden. Gestalten und Begegnungen. Frankfurt a. Main/Leipzig: Insel 1997, s. 32.

173



Tito v roce 1798 opustili úzké vztahy v Jeně a chtěli se jako hosté Körnerova domu těšit z drážďanských uměleckých pokladů. A tehdy, po návštěvě královské obrazárny, opětovně provokovali osvícené Německo kategorickou proklamací, že Raffael, ten který stvořil Sixtinskou madonu, je největší umělec, umělec posvátný - tedy „Svatý Raphael“.15 Už předtím byl ale Raffael vysoce ceněným umělcem. Saský kurfiřt a polský král Fridrich August III. (1696–1763) vynaložil mnoho peněz a námahy, aby získal do svého vlastnictví malbu Sixtinské madony. Ovšem dle ortelu současníků musel obraz přece jen stát v pozadí, za mistrovskými díly jako byla Correggiova. Romantici toto při svých návštěvách obrazárny revidovali a to, co přitom projednali, zveřejnili jako rozhovor o malbách ve svém již beztak skandálním časopisu Athenäum. Před Raffaelovou Sixtinskou madonou, jak se zde člověk dočetl, oněmne řeč. A přeci ústí rozhovor v „proměnu maleb v básně“.16 Ovšem předmětem malířství je, tak to bylo dříve projednáno, nepochybně křesťanská víra; přeci i krajinomalba, možná dokonce „nejvyšší [ ] žánr“, je schopna použít „přírodu jenom jako písmo“, vytvoří takřka báseň v obrazu.17 Že příroda obsahuje poselství, kdyby člověk rozuměl její četbě, byl vlastně důvěrný koncept v kruhu romantiků. Učedníci sajští, zárodečná buňka budoucího ‚přírodního románu‘ Novalisova, tak svádí člověka a přírodu dohromady – a sice hned na začátku:18 Lidé jdou rozličnými cestami. Kdo je sleduje a srovnává, uvidí vznikat zvláštní obrazce; obrazce, které jakoby patřily k onomu velkému šifrovanému písmu, které zahlédneme všude, na křídlech, skořápkách, v oblacích, ve sněhu, v krystalech a při vzniku kamenů, na zamrzlých vodách, uvnitř i vně hor, rostlin, zvířat, lidí, ve světlech nebes, na osahaných a pohlazených plackách smůly a skla, v pilinách okolo magnetu a zvláštních konjunkturách náhody. V nich tušíme klíč tohoto zázračného písma, jeho gramatiku, samo tušení se nechce přizpůsobit žádným pevným formám a nechce se stát žádným vyšším klíčem. V roce 1797 vyšly anonymně Citové výlevy jednoho uměnímilovného klášterníka, u nichž nebylo žádným tajemstvím autorství Wilhelma Heinricha Wackenroderse a stejně tak jeho přítele Ludwiga Tiecka. V nich byly poznány a pojmenovány „d v a z á z r a č n é 15 Die Gemählde. Gespräch. In: Athenaeum. Ed. August Wilhelm und Friedrich Schlegel. Berlin: Fröhlich 1799, s. 39–151, zde s. 65n. – Srv. Andreas Henning/Sandra Schmidt: Die Sixtinische Madonna. Raffaels Kultbild wird 500. Ein Booklet. München/London/New York: Prestel 2012. 16 Tamtéž, s. 137. 17 Tamtéž, s. 65n. 18 Srv. Novalis: Die Lehrlinge zu Sais. In: Erzählungen der deutschen Romantik. Ed. Albert Meier/Walter Schmitz/Sibylle von Steinsdorff/Ernst Weber. 2. Aufl. München 1998, s. 24–51, zde s. 24. Srv. také Walter Schmitz: Friedrich von Hardenberg (Novalis). In: tamtéž, s. 348–362, zde s. 352n.

174



j a z y k y“ – jazyk Boha v přírodě a umění jako jazyk vybraných, takřka ‚božských‘ lidí.19 Když se kolem roku 1800 stále zdůrazňovalo, že umění musí jít novou cestou, chtěli mladí malíři, inspirovaní ‚romantickým‘ impulsem, přijmout požadavek krajiny. Umění se, když nyní historická figurální malba leží za ním, obrací ke krajině. To poznal Philipp Otto Runge již během svých prvních měsíců působení v Drážďanech. Kdo nechtěl absolvovat obligátní cestu umělců do Říma, toho mohl jih potkat v Drážďanech. Tak přichází také mladý malíř Philipp Otto Runge ze severu do ‚Labské Florencie‘. Předtím studoval na kodaňské akademii, ovšem po roce a půl, zklamán studiem, přesídlil do Drážďan. V tom samém roce se Runge zúčastnil soutěže Weimarer Preisaufgabe, kterou zavedl Goethe – mezitím kulturně velmi vlivný výmarský státní ministr a věhlasný básník – k pozvednutí umělecké úrovně v Německu; zaměřené proti nábožensky orientovaným uměleckým snílkům Wackenroderovi a Tieckemu, jimž dle názvů jejich díla (Herzensergießungen eines Kunstliebendes Klosterbruders a Franz Sternbalds Wanderungen) lál do „klosterbrudisirende[ného], sternbaldisirende[ného] netvoru“, který hrozil, s programem romantiků, proniknout i do malířství,20 byla zvolena témata z okruhu homérských* motivů. Tentokrát bylo zadáno „Achilles a Skamandros“ z 21. zpěvu Iliady. Rungeho příspěvek nebyl úspěšný.21 Zato se nyní v Drážďanech seznámil se spisy, které rozváděly pojetí přírody romantiků22 – práce přírodního filosofa Heinricha Steffense (1773–1845), přednášky Gotthilfa Heinricha Schuberta (1780–1860) o ‚temné straně přírodních věd‘. Mimoto se seznámil s Ludwigem Tieckem. Ten se tehdy v Drážďanech věnoval vydávání spisů svého předčasně zemřelého přítele Friedricha von Hardenberga (1772–1801). Friedrich von Hardenberg si jako básník říkal ‚Novalis‘. Tedy ten, který ‚zasévá‘ zárodky budoucnosti.23 Novalis byl důlním asesorem v blízkém Freibergu. Tehdejší přírodní věda mu nejspíš byla dobře známá, ovšem příroda pro něj znamenala víc než jen objekt vědy. V rozličných aforismech se pokoušel odhalit duchovní principy v přírodě. Po jeho smrti vznikl v řadách mladších saských šlechticů okolo Georga Antona a Karla Gottloba Andrease von Hardenberg, bratrů Novalise, oficiální 19 Srv. Wilhelm Heinrich Wackenroder: Von zwey wunderbaren Sprachen, und deren geheimnißvoller Kraft. In: týž.: Werke. Ed. Silvio Vietta. Heidelberg: Winter 1991 (= Sämtliche Werke und Briefe; 1), s. 97–100, zde s. 97. 20 Johann Wolfgang Goethe: Sämtliche Werke. Briefe, Tagebücher und Gespräche, Bd. 18. Ed. Gerhard Neumann/Hans-Georg Dewitz. Frankfurt a. Main: DKV 1989, S. 920; Tam krátce k srv. Ernst Osterkamp: Bildende Künste. In: Goethe Handbuch. Personen, Sachen, Begriffe A–K, Band 4/1. Ed. Dietrich Dahnke/Regine Otto. Stuttgart/Weimar: Metzler 1998, S. 116–130. 21 Srv. Regine Gerhardt: Die Weimarer Preisaufgaben – Runges Bruch mit der Tradition. In: Kosmos Runge. Der Morgen der Romantik. Ed. Markus Bertsch/Uwe Fleckner/Jenns Howoldt/Andreas Stolenburg. München: Hirmer Verlag 2011, s.111–118, zde s. 116. 22 Srv. Pauline Kintz: Das befreite Bild. Die bildende Tätigkeit Runges im Lichte der frühromantischen poetischen Theorie von Novalis und Friedrich Schlegel. In: Kosmos Runge. Das Hamburger Symposium. Ed. Markus Bertsch/Hubert Gaßner/Jenns Howoldt. München: Hirmer Verlag 2013, s.61–71, zde s. 62n. 23 K etymologii tohoto „starého jména srv. Schmitz, Friedrich von Hardenberg (Novalis) (viz pozn. 18), s. 360.

175



Novalisův kult,24 v němž byla samozřejmě zastíněna intelektuální esoterika jeho spisů. Člověk se raději držel romantických motivů: noční scény, podivuhodné exotiky Orientu nebo pohádkovosti, která se nabízela i povrchním čtenářům. Tieckovo vydání je naproti tomu jeden z prvních pokusů chránit pravý romantismus proti jeho napodobitelům. Mladý malíř Runge se seznámil s Novalisovými spisy a mimo to i se zhořeleckým přírodním filosofem Jacobem Böhmem (1575–1624). Jacob Böhme objevil signaturu božského ve stvoření, která nebyla mrtvou přírodou, nýbrž velkým znakovým písmem Boha, které musí člověk jenom rozluštit. Kromě toho četl Runge Tieckův román Putování Franze Sternbalda (hned po jeho vydání roku 1798) a zde nalezl jiný ideál umělce, než byl Goethův klasicky vzdělaný. Sternbaldova putování odhalují tomuto mladému malíři ze školy Albrechta Dürera zázračnou spojitost světa – až do příchodu pod Michelangelovy fresky v Sixtinské kapli v Římě, které v tomto místě zbožnosti zpřítomňují dílo Boha od stvoření až k apokalypse. Když potom na začátku roku 1802 vyjde recenze soutěže Weimarer Preisaufgaben, Runge již neuznává tradici klasiků: „To všechno jsou jen tlachy.“25 „Achilles a Skamandros“, jak píše v textu k umělecké výstavě ve Výmaru,26 včetně záležitostí, jak by to mělo být krok za krokem provedeno, je přeci na konci marné přání; již nejsme žádní Řekové, již to celé nemůžeme tak cítit, když vidíme jejich dokonalá umělecká díla, sami taková mnohem méně vytvářejíc, a proč se snažíme produkovat něco průměrného? [...]. Protože je umění historické, musí každá doba tvořit vlastní umění nové:27 V uměleckých dílech všech dob nejjasněji vidíme, jak se lidské pokolení změnilo, jak nikdy nepřišla znovu ta samá doba, která zde již byla; jakpak můžeme přijít na ten nešťastný nápad chtít zavolat nazpět staré umění? Doba „historické kompozice“ je pryč: „Michelangelo byl nejvyšší bod“.28 Avšak Rafael se rozvinul dál, „Madona v Drážďanech je očividně pouze vjem, který vyjádřil skrze tak dobře známé postavy“.29 24 Srv. Leif L. Albertsen: Novalismus. In: Germanisch-Romanische Monatsschrift 17 (1967), s. 272–285. 25 Philipp Otto Runge: Hinterlassene Schriften. Bd. 1. Ed. Daniel Runge. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht 1965, s. 14. 26 Tamtéž, s. 6. 27 Tamtéž. 28 Tamtéž. 29 Tamtéž. Zvýraznění W.S. – Srv. zde a v následujícím, zvláště také k Rungeho názoru o ‚vjemu‘ a ‚pocitu‘, Frank Büttner: „Die Quelle der neuen Kunst“. Zum zweihundertsten Todestag von Philipp Otto Runge. In: Kosmos Runge. Das Hamburger Symposium. Ed. Markus Bertsch/Hubert Gaßner/Jenns Howoldt. München: Hirmer Verlag 2013, S. 17–21, zde s.18.

176



„Nejvyšší bod historického umění“ může stěží znovu vzniknout; toto „by se muselo stát na úplně novým způsobem“ a „t o j e v k r a j i n ě“.30 „Změnit strukturu uvažování o přírodě a obrazu“, znamená podle Philippa Otto Rungeho nejdříve, „myslet krajinu a to neznamená nic jiného než zrušit dosavadní strukturu uvažování o umění v žánrech a její systém pravidel.“31 Čeho se musí umělec samozřejmě držet, v transcendenci čistého rozumu, je spíše – tak jak to již udělal Rafael na Sixtinské madoně – ‚vjem‘;32 nyní ovšem vjem vůči přírodě, která odkazuje na Boha.33 A který umělec [...], jehož probouzí příroda, kterou ještě jasně vidíme jen v sobě samých, v naší lásce a na nebesích, nebude sahat po pravém objektu, aby tento vjem snesl na den? Jak by mu zde mohl objekt chybět? Takový pocit tedy musí ještě objektu předcházet. Jestliže umí spojit ‚dva zázračné jazyky‘ přírody a umění, potom si takové nové malířství zachová svůj náboženský rozměr ve stále ateističtější době. Neboť – jak tvrdí Runge – „stojíme na okraji všech náboženství“.34 Tento názor byl kolem roku 1800 sdílen mnoha vzdělanci. Již v roce 1799 publikoval Friedrich Schleiermacher, který také patřil ke skupině romantiků v Jeně, své projevy Über die Religion. Reden an die Gebildeten unter ihren Verächtern. V tomto díle definoval náboženství právě jako vjem a jako „smysl a vkus pro nekonečno“35. Takto se ptal i Runge: „Nevzniká umělecké dílo pouze v momentě, kdy zřetelně vnímám spojitost s univerzem?“36 Když je tato spojitost zobrazována v umění, pak se krajina takřka stává zrcadlem 30 Runge: Hinterlassene Schriften (viz pozn. 25), s. 14n. 31 Thomas Lange: ›Landschaft‹ als erste Erprobung der Abstraktion. Über das Verhältnis von Bildtheorie und Geschichtstheorie im Werk Philipp Otto Runges. In: Landschaft am ›Scheidepunkt‹. Evolutionen einer Gattung in Kunsttheorie, Kunstschaffen und Literatur um 1800. Ed. Markus Bertsch/Reinhard Wegner. Göttingen: Wallstein 2010, s. 263–293, zde s. 290. – K souvislostem srv. především ke krizi ikonografie konce 18. století: Johannes Grave: Landschaft als Bildkritik. Zur Restitution von Bildlichkeit bei den Nazarenern und Caspar David Friedrich. In: Tamtéž, s. 295–329, zde s. 297n. 32 Srv. Rainer Piepmeier/Odmar Neumann: Empfindung. In: Historisches Wörterbuch der Philosophie. Bd. 2: D–F. Hg. v. Joachim Ritter. Darmstadt: WBG 1972, Sp. 456–474, bes. Sp. 462n. 33 Runge, Hinterlassene Schriften (viz pozn. 25), Bd. 1, s. 6n. 34 Tamtéž, s. 7. – Srv. Saskia Pütz: Philipp Otto Runge zwischen Aufklärungstheologie und Erweckungsbewegung. In: Kosmos Runge. Das Hamburger Symposium. Ed. Markus Bertsch/Hubert Gaßner/Jenns Howoldt. München: Hirmer Verlag 2013, s. 229–237. 35 Srv. Friedrich Schleiermacher: Über die Religion. Reden über die Religion an die Gebildeten unter ihren Verächtern. In: Týž: Werke. Vierter Band. Ed. Otto Braun/Johannes Bauer. Aalen: Scientia 1981, s. 207–399, zde s. 242. – Srv. Klaus Lankheit: Caspar David Friedrich und der Neuprotestantismus. In: Deutsche Vierteljahrsschrift für Literaturwissenschaft und Geistesgeschichte 24 (1950), s.129–143. Caspar David Friedrich znal patrně také Schleiermacherův spis, srv. Werner Hofmann: Caspar David Friedrich. Naturwirklichkeit und Kunstwahrheit. München: Beck 2000, s. 50nn. 36 Runge: Hinterlassene Schriften (viz pozn. 25), s. 6.

177



transcendence, stejně jako jím bylo dříve náboženství: rozsáhlý přírodní obraz jako „výraz kosmologické zkušenosti“.37 Že je příroda jazykem Boha, že vše, co v přírodě spatříme, znamená jen signaturu božského, to četl Ludwick Tiecke u Jakoba Böhmeho. Jakob Böhme (1575–1624), švec ve Zhořelci, rozvinul v době konfesních válek spekulativní přírodní filosofii. Ta nechala za sebou spor konfesí, katolické a protestantské, a dekódovala jazyk Boha v samotné přírodě. Je to moudrost od Boha, teosofie. Že je příroda oněmělý šifrovaný jazyk, zdůrazňoval neustále Novalis. Také Tieckova postava, malíř Franz Sternbald, zažil přírodu „v činné působnosti“ jako „hieroglyf“, „který označuje to nejvyšší, Boha“.38 Záhadnými znaky přírody, jak je interpretovali Jakob Böhme a Novalis, se nechal inspirovat Runge, jak je vidno v Cyklu denních dob.39 U Jakoba Böhmeho čteme: „Moudrost nebo věčná panna Boha otevírá všechny velké zázraky ve Sv. elementu: neboť tam jsou esence, v nichž klíčí rostliny ráje.“40 Na Rungeho malbě Malé ráno (1808), která otevírá cyklus denních dob, také vidíme ve středu obrazu „věčnou pannu moudrosti Boha“41, skrze níž se zjevuje to božské „v ráji, na kvetoucí zemi“.42 Na zelené louce rostou k jejím nohám žluté lilie – „pozemské zrcadlení božského světla“43 – a nad její půvabnou postavou vidíme tři bílé lilie plynoucí k nebi, které symbolizují onu trojjedinost Boží, z níž pocházejí andělé a lidé, dokonce sám život.44 „Téměř všechny centrální motivy“ Rungeho malby mo- Philipp Otto Runge: Malé ráno, 1808

37 Werner Busch: Kommentar zu Philipp Otto Runge. Text zur Kunstausstellung in Weimar und Brief an LudwigTieck (1802). In: Landschaftsmalerei. Ed. Werner Busch. Berlin: Reimer 1997, s. 242–244, zde s. 243. 38 Ludwig Tieck: Franz Sternbalds Wanderungen. Ed. Alfred Anger. Stuttgart: Reclam 2007, s. 250. 39 Srv. také Neidhardt, Die Malerei der Romantik (viz pozn. 7), s. 53. 40 Jacob Böhme: De tribus principiis, oder Beschreibung der Drey Principien Göttlichen Wesens. Ed. August Faust. Stuttgart-Bad Cannstatt: Frommann Holzboog 1942 (= Sämtliche Schriften; 2), s. 26. 41 Karl Möseneder: Philipp Otto Runge und Viz.b Böhme. Über Runges ‚Quellen und Dichter‘ und den ‚Kleinen Morgen‘. Marburg a. d. Lahn: Herder-Institut 1981, s. 66. 42 Tamtéž, s. 65. 43 Tamtéž. 44 Srv. tamtéž, s. 66.

178



hou být „odvozeny z Böhmeho myšlenkových obrazů o vzniku tohoto světa a sféře andělů.“45 Caspar David Friedrich se s Rungem mnohokrát setkal. Určitou dobu běžely životní cesty obou malířů paralelně – oba narozeni v severním Německu, Runge v Hamburku a Friedrich v Greifswaldu, oba studovali nejdříve v Kodani a oba se poté obrátili na jih do Drážďan. I když ještě stále není vyjasněno, jak vypadal jejich vzájemný vztah, tak přesto je potvrzeno, že Rungeho myšlenky působily na mladšího malíře46 Rungeho model cyklického návratu přírodního času do božského stvoření, které je zobrazeno v alegorickém cyklu denních dob, vyprovokoval Friedricha k tomu, aby proti tomu postavil lineární časovou zkušenost, která dává za pravdu minulosti a míří k – křesťansky transcendentnímu – budoucímu spasení. Tak rozvinul Friedrich, začínajíce s cyklem ročních dob, který bezprostředně reagoval na Rungeho koncept,47 jinou formu moderního zobrazení krajiny. Opět mladší současník Carl Gustav Carus popisoval svého momentálního přítele Caspara Davida Friedricha:48 Svá první studia dělal na akademii v Kodani a v roce 1795 přišel do Drážďan, kde byl roku 1817 zvolen členem akademie a později profesorem krajinomalby. V Drážďanech se stále všech velmi stranil, nepřipojil se k žádnému z tehdejších profesorů a postupně vytvářel vlastní, hluboce poetický, ovšem často i temný a drsný, styl krajiny. Jaký byl v umění, takový byl i v životě; přísně spravedlivý, přímý a uzavřený – skrz na skrz německý –, nikdy se ani nepokusil naučit se nějaký z cizích moderních jazyků, všechna ostentativnost* mu byla stejně cizí jako každá luxusní společnost. Skoro nikdy nebyl k vidění mezi lidmi. – Friedrich se přestěhoval do Drážďan, protože ho tam očekávaly „nejznamenitější kulturní poklady obklopené krásnou přírodou“.49 Zapůsobili na něj samozřejmě i místní malíři jako Klengel a Zingg. K tomu četl spisy romantiků a jejich okolí. 45 Tamtéž, s. 67. Srv. Der kleine Morgen, Markus Bertsch: Der Kleine Morgen 1806–1808. In: Kosmos Runge. Der Morgen der Romantik. Ed. Markus Bertsch/Uwe Fleckner/Jenns Howoldt/Andreas Stolenburg. München: Hirmer Verlag 2011, s.158–177. 46 Neidhardt, Die Malerei der Romantik in Dresden (viz pozn. 7), s. 61. 47 Srv. Reinhardt Wegner: Zeiterfahrung und historisches Bewusstsein bei Philipp Otto Runge und Caspar David Friedrich. In: Kosmos Runge. Das Hamburger Symposium. Ed. Markus Bertsch/Hubert Gaßner/Jenns Howoldt. München: Hirmer Verlag 2013, s. 323–327. 48 Carl Gustav Carus: Caspar David Friedrich, der Landschaftsmaler zu seinem Gedächtnis. Tento text vyšel nejdříve v Schornově Kunstblattu; text zaznamenal Carus do svých memoárů. Srv. týž, Lebenserinnerungen und Denkwürdigkeiten, Ersther Teil (viz pozn. 8), s. 206n. – Po jednom těžkém záchvatu deprese a pokusu o sebevraždu opustil malíř spěšně Drážďany a vrátil se do své vlasti. Teprve na konci července roku 1802 je opět v Drážďanech. Od té doby důsledně rozvíjí svůj vlastní výtvarný jazyk. 49 Act. Acad. 8, I. Blatt 94. Pramen citován podle: Ernst Sigismund: Caspar David Friedrich. Eine Umrißzeichnug. Dresden: Jess 1943, s. 15.

179



Naproti tomu s uměleckou akademií neměl žádný kontakt. „Friedrich byl velmi apartní člověk“, píše Wilhelm von Kügelgen (1802–1867) ve svých Lebenserinnerungen eines alten Mannes, „povinné četbě“ vzdělaného německého měšťanstva 19. století.50 Působí pochmurně, ale žije v něm spíše51 velmi jemný dětský smysl, který děti a dětské povahy lehce poznaly. Proto se s nimi rád a důvěřivě stýkal. Všeobecně byl ostýchavý, stahoval se do sebe a oddával se samotě, která se mu čím dál více stávala jeho důvěrnící a jejíž půvab se snažil oslavovat ve svých obrazech. Mnoho pro něj znamenalo spojení s drážďanským malířem Gerhardem von Kügelgen (1772–1820). Jeho dům byl místem společenských setkávání a hostitel dokázal urovnávat mnohé, co z principu dělilo jeho hosty. Především Friedrichův sklon k životu v ústraní, k misantropii, zde ještě po dlouhou dobu nacházel protiváhu. Příznačná je pro malíře osamělá práce v jeho ateliéru. Tak ho představil Georg Friedrich Kersting (1785–1847) na slavné malbě. „Obraz musí být nikoli vymyšlený, nýbrž cítěný“, napsal sám Friedrich ve svých Äußerungen bei Betrachtung einer Sammlung von Gemählden von größtentheils noch lebenden und unlängst verstorbenen Künstlern.52 To odpovídá Rungeho pojetí. Ovšem Rungeho znaky se v kompozici stávají alegoriemi. Tvoří konstelaci, která poukazuje na velkou spojitost univerza. Naproti tomu Caspar David Friedrich často odkazuje názvy svých obrazů na – minimálně drážďanskému publiku známé – Georg Friedrich Kersting: Caspar David Friedkrajiny regionu; evidentně tím navazuje na rich in seinem Atelier [Caspar David Friedrich drážďanskou tradici ‚realistického‘ kraji- ve svém ateliéru], 1811 50 Wilhelm von Kügelgen: Jugenderinnerungen eines alten Mannes. Bd. 1. Ed. Else Kügelgen/Bernt Kügelgen. Leipzig: Koehler & Amelang 1971, s. 145. 51 Tamtéž. 52 Caspar David Friedrich: Äußerungen bei Betrachtung einer Sammlung von Gemälden von größtenteils noch lebenden und unlängst verstorbenen Künstlern. In: Caspar David Friedrich in Briefen und Bekenntnissen. Ed. Sigrid Hinz. Berlin: Henschelverlag 1968, s. 84–134, zde s. 93.

180



nářství. Friedrich si nedovoluje „ani v detailu sebemenší odchylku od přírodního vzoru [...], zatímco však krajina může být složena ze zcela rozdílných studovaných přírodních částic, jejichž spojitost je způsobena předchozím abstraktním uspořádáním obrazu.“53 Znaky jsou čitelné, alegoriím, jak je Rungeho malby tak svévolně rozváděly, se Friedrich vyhýbá; neboť tyto jsou znaky nadčasovosti. – V roce 1808 vzniká velkoformátová malba Česká krajina s Milešovkou. K této ranní krajině patří protiklad stejného formátu, který představuje tu samou oblast severních Čech, ale ve večerní atmosféře. Pro Friedricha je význam částí samotné krajiny. On nezobrazuje pohled, nýbrž výmluvnou smyslovou krajinu. To platí pro obě tyto malby české krajiny. Oba obrazy získal na začátku srpna 1808 hrabě Franz Anton von Thun und Hohenstein, který se 9. září toho roku zasnoubil s Theresií hraběnkou von Brühl. Když u Rungeho zastupují denní doby cyklus celého života, pak odkazují Friedrichovy obrazy na životní cestu, takřka lineárně časem, a sice, jak získání dvojice obrazů nechává předpokládat, na společnou životní cestu svatebního páru.54

Caspar David Friedrich: Böhmische Landschaft mit dem Milleschauer [Česká krajina s Milešovkou], ca. 1810

53 Srv. Werner Busch: Unmittelbares Naturstudium und mathematische Abstraktion bei Caspar David Friedrich. In: Expedition Kunst. Die Entdeckung der Natur von C. D. Friedrich bis Humboldt. Ed. Jenns E. Howohlt/Uwe M. Schneede. Hamburg/München: Dölling und Galitz 2002, s. 17–26, zde s. 19., srv. tam také přesnější výklad obrazu Tetschener Altar, s. 19nn. 54 Srv. Gerd Spitzer: Die Lindenau-Stiftung 1843 als Beginn einer ‚nationalen Sammlung moderner Werke‘. In: Galerie Neue Meister Dresden. Ed. Staatlichen Kunstsammlungen Dresden. Köln: Walther König 2010, S. 57–102, hier S. 68.

181



Neboť v popředí vede do ranního obrazu české krajiny cesta, šifra právě pro životní cestu, která bude procházet výškami a hloubkami. Symbolická krajina je oproti politickým teritoriím takřka autonomní. Nezná hranice, neukazuje diference. Tvoří smyslový prostor, který zahrnuje člověka a přírodu.55 Že Casperovi Davidovi Friedrichovi nejde o realistické obrazy přírody, pochopili současníci velmi dobře a stále znovu se pohoršovali nad tímto nakládáním přírody se smyslem; je to prý pachtění po efektu skrze ‚mystiku‘. Hrabě Franz Anton von Thun und Hohenstein (1786–1873) byl přirozeně podporovatel umělců. Friedrichova první rozruch budící malba byla stvořena nejspíš na podnět Theresie hraběnky Brühl (1784–1844), pozdější hraběnky Thun; ta prý v březnu 1807 viděla na výstavě drážďanské akademie Friedrichův sépiový* list s ‚křížem v horách‘ a poté byla malíři zaslána objednávka na provedení velké olejomalby.56 V roce 1808 kupuje hrabě Thun Kříž v horách pro svůj zámek v Děčíně – odtud druhý název Děčínský oltář. Obraz však nikdy nebyl instalován v kapli, nýbrž byl uložen v soukromých komnatách, a sice v lož’nici hraběnky vedle velké rytinné repro- Caspar David Friedrich: Das Kreuz im Gebirge dukce Rafaelovy Sixtinské madony.57 Že (Tetschener Altar) [Kříž v horách. Děčínský se zde krajina stává scenérií křesťanství,58 oltář], 1807/08 55 Friedrichovu zálibu pro geometrickou preciznost uspořádaných vertikálních struktur lze interpetovat jako snahu „překonat chaos působících padajících sil znetvořených“, tak i ve zvlnění pahorkatiny v horách, jak ji ukazuje obraz Morgen im Riesengebirge; Neidhardt, Caspar David Friedrich (viz pozn. 13), s. 20. 56 Srv. Gerd Spitzer: Das Kreuz im Gebirge. (Tetschener Altar). In: Caspar David Friedrich in der Dresdner Galerie. Ed. Gerd Spitzer. Dresden: Sandstein 2010, s. 34; srv. Hofmann, Friedrich. Naturwirklichkeit und Kunstwahrheit (viz pozn. 35), s. 41. – Abbildung der Sepiazeichnung von 1806 bei Johannes Grave: Caspar David Friedrich. Glaubensbild und Bildkritik. Zürich: Diaphanes 2011, s. 46. Nejnověji k historii vzniku obrazu srv. Werner Busch: Caspar David Friedrichs „Tetschener Altar“. In: Natur, Kunst, Freiheit. Deutsche Klassik und Romantik aus gegenwärtiger Sicht. Ed. Marek J. Simek. Amsterdam: Rodopi 1998, s. 263–280. 57 Srv. Karl-Ludwig Hoch: Der sogenannte Tetschener Altar Caspar David Friedrich. In: Pantheon 39 (1981), s. 322–326, zde s. 324, 2. Ilustrace k tomu srv. Hofmann, Friedrich. Naturwirklichkeit und Kunstwahrheit (viz pozn. 35), s. 47n. 58 Srv. Gerhard Eimer: Zur Dialektik des Glaubens bei Caspar David Friedrich. Frankfurt a. Main: Kunstgeschichtliches Institut der J.W.Goethe-Universität Frankfurt am Main 1982 (= Frankfurter Fundamente der Kunstgeschichte; 1).

182



je také zjevné, a příslušný přepychový rám s jeho stylizovaným zobrazením vševidoucího Božího oka toto ještě zdůrazňuje. Poprvé byla tato nová ikona uměleckého náboženství prezentována publiku také o Vánocích 1808 „na krátkou dobu ve Friedrichově bytě [...] a vyvolala velký rozruch, umělec sám byl v oněch dnech na cestách.“59 Sám malíř poskytl popis svého díla. Ten vyšel v dubnu 1809 v Journal des Luxus und der Moden ve Výmaru. Byl redigován Friedrichovým přítelem Christianem Augustem Semlerem (1767–1825), sekretářem drážďanské knihovny.60 Der Tetschener Altar (C. D. Friedrich / C. A. Semler) Popis obrazu Na vrcholu skály stojí vysoko vztyčený kříž, obklopený stále zelenými jedlemi a stále zeleným břečťanem, vinoucím se kolem kmene kříže. Záříc zapadá slunce a v purpuře červánků se leskne Spasitel na kříži. Popis rámu Rám byl zhotoven sochařem Kühnem podle Friedrichových údajů. Po stranách tvoří rám dva gotické sloupy. Odtud stoupají do výše dva palmové listy a klenou se nad obrazem. V palmových listech je pět hlav andělů, kteří všichni adorujíce hledí dolů na kříž. Nad tím prostředním visí v nejčistším stříbrném třpytu večernice. Dole je v podlouhlé výplni vševidoucí oko Boží, uzavřené svatým trojúhelníkem [a] obklopené paprsky. Klasy a vinné úponky se sklání k oběma stranám proti vševidoucímu oku a ukazují na tělo a krev toho, který je přibit na kříž. Interpretace obrazu Ježíš Kristus, přibit na dřevo, je zde obrácen k zapadajícímu slunci jako obrazu věčného všeobjímajícího otce. S Ježíšovým učením zemřel starý svět, doba, kdy Bůh otec bezprostředně působil na zemi. Toto slunce zapadlo a země již nedokázala příliš pojmout zářící světlo. Zde se leskne z nejčistšího nejušlechtilejšího kovu Spasitel na kříži ve zlatě červánků a tlumeně tak odráží lesk na zem. Na skále stojí vztyčený kříž, neotřesitelně pevný jako naše víra v Ježíše Krista. Stále zelené, ve všech dobách, stojí jedle okolo kříže, jako víra lidí v něj, v ukřižovaného. 59 Spitzer: Die Lindenau-Stiftung (viz pozn. 54), s. 66. 60 Uveřejněno v: Hinz (Ed.), Caspar David Friedrich (viz pozn. 52), s. 137.

183



Ovšem malíř dokázal pouze konvenčními slovy vyjádřit, co je skutečně nové a hluboce rozrušuje zvyklosti nahlížení současníků. Tetschener Altar (Děčínský oltář) je všechno jiné než konvenční. Žádným způsobem tato malba neodpovídá „etablovaným formám soudobého krajinářství a horizontu očekávání pozorovatelů“.61 Interpretaci, kterou zde není nutné podrobněji rozebírat, shrnul Joahnnes Grave následovně: „Iritující zobrazení kříže v Děčínském oltáři Caspara Davida Friedricha se zdá být nápadně srovnatelné s podstatnými základními rysy Lutherovy teologie kříže. Boha není možné poznat v přírodě a nesporně se nedá uchopit ani v symbolickém zobrazení, spíše se objevuje ve způsobu několikanásobného odmítnutí: jako od pozorovatele odvrácené, holé kovové výtvarné dílo, které je zasazeno do zobrazení krajiny, které se vzpírá obvyklým konvencím pozorování obrazu.“ Jak jednou později Friedrich načrtne, „nepochybně není samotnému znaku kříže vlastní moc, dávat se poznat jako ‚útěcha‘. To mnohem více závisí na pozorovatelích a na způsobu pozorování. Tato myšlenka nejenže odpovídá slovům apoštola Pavla o ‚pošetilosti‘ kříže, nýbrž právě i Lutherovým úvahám k takřka skrytému zjevení Boha v kříži.“62 Ovšem Caspar David Friedrich musel ze svého vlastního evangelického náboženského přesvědčení vyvinout k tomuto alternativu, neboť se v obraze mohl jen těžko odvolávat na knihu Bible. Na dřívější kresbě Stará žena s písečnými hodinami a knihou také zachytil kritiku knihy, která bezprostředně vycházela ze střetu s Kristovými: blažení jsou ti, „kteří nic nevidí a přeci věří“.63 „Jestliže obrazy“, tak usuzuje opět Johannes Grave,64 mohly vůbec najít místo v náboženském kontextu, pak musely upozornit na svůj vlastní problematický status a podněcovat k reflexi své symboličnosti, místo toho, aby potlačily formu zobrazení ve prospěch výhradní fixace na zobrazené. Malíře možná povzbudil ‚napsaný obraz‘. Neboť Caspar David Friedrich se zde ukazuje jako horlivý čtenář onoho malířského románu Ludwiga Tiecka, jehož protagonista, Franz Sternbald, potkává na své italské cestě starého, v horách jako poustevníka žijícího, umělce. Ten upozorní mladého malíře na stranou visící obraz krajiny s křížem v horách. Ukazuje poutníka, který, přicházejíce v nočním tmavém úvozu, zpozoruje z dálky zářící krucifix, „okolo kterého se dělí mraky; z měsíce se okolo svatého znamení vyléval paprs61 Grave, Caspar David Friedrich (viz pozn. 56), s. 35. 62 Tamtéž, s. 49n. – Srv. tamtéž k vývoji tématu od „slovo kříže“ ke “kříž jako obraz“ ve Friedrichově tvorbě. – K širšímu výkladu srv. Hofmann, Friedrich. Naturwirklichkeit und Kunstwahrheit (viz pozn. 35), s. 41–52. 63 Joh. 20, 29 64 Grave, Caspar David Friedrich (viz pozn. 56), s. 33. 65 Tieck, Franz Sternbalds Wanderungen (viz pozn. 38), s. 257.

184



kový déšť.“65 Starý zbožný malíř vysvětluje mladému, že „chtěl malovat pozemský život a nadpozemskou božskou naději“.66 Kříž vidí jako božské ukázání prstem. Volá poutníka k sobě nahoru. Sílu kříže ale popisuje následovně: „Od kříže sem do světa proniká s líbeznou mocí paprsek, který nás oživuje, který udržuje naše síly vzpřímené.“67 A přeci zůstává malíři jeho vlastní obraz hádankou, stejně tak jako pozorovateli Sternbaldovi, který již na cestě skrz hory zakusil přírodu jako vyjevení Boha, a který vzhledem k její kráse vykřikl: „Zde viditelně putuje do výšek a hlubin náboženství“.68 V průběhu toho musí přece uznat, „že zkušenost Boha v přírodě je sice pravdivá, ovšem umění ji může vyjádřit pouze v alegorické formě, spojuje pozorované objekty s úmyslem dát jim tak smysl“.69 To je, podle Tieckova názoru, který Friedrich důvěrně znal, „způsob hledání toho nejvyššího, které je možné pouze touto alegorickou cestou.“70 Pozlacenému rámu Děčínského oltáře, který dodržuje formy tehdejší „přírodní gotiky“ spojené s křesťanskými emblémy, připadá také „funkce okna“.71 Neboť „příroda“ není „inkarnace, nýbrž je podobenstvím, dávno uzavřeným procesu spasení, které přijímá historii bující přírody. Mýtus zjevení žije někde jinde, někde za věcmi.“72 K tomu ale prolíná Friedrich dobu blaženosti pod šifrou kříže, který odkazuje na příchod a budoucnost spásy a historickou dobu, která tak naléhavě potřebuje vykoupení. Odpovídajíce tomu zkoušelo Rungeho Malé ráno, které také vzniklo roku 1808, „chápat denní čas jako světový čas a obráceně náboženské zjevení vztáhnout na do kosmu rozšířené přírodní dění“73. – Do horizontu historie se posouvá Friedrichův 66 67 68 69 70

71 72 73

Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž, s. 250. Busch, Friedrichs „Tetschener Altar“ (viz pozn. 56), s. 272; srv. také Tieck, Franz Sternbalds Wanderungen (viz pozn. 38), s. 257n. Busch, Friedrichs „Tetschener Altar“ (viz pozn. 56), s. 272. – Carus tento podnět programově rozvedl: podle něj může být teprve skrze umění božská přírodní krása „pravdivě odkryta“: „Vezmi si např. krajinu, kterou popisuje Tieck v Sternbaldových putováních, kde vidíme v úzkém údolí putovat poutníka k výšině, kde se třpytí kříž nějakého kostela ve svitu měsíce. Vidíme zde vyslovenou křesťansko-mravní ideu, které nemůžeme odepřít svůj plný souhlas; jestliže bychom ale měli shledat obraz skutečně chvályhodným, pak toto smýšlení nestačí, nestačí čisté, obratné zobrazení a uspořádání, nýbrž by musel být celek chápán tak čistě a přirozeně, že bychom se všichni mohli těšit z věrně vyslovené scény tohoto přírodního života i bez ohledu na tuto ideu, že by člověk, kterému by právě byly úplně cizí podobné křesťanské ideje, musel radostně pocítit chlad údolí, tajemnost a čistotu měsíčního osvětlení, pravdu pozvolna se k výšině táhnoucí cesty. Neboť zde jednou bylo žádáno, aby se člověk, který se cítí přesazený do toho samého případu jako při nahlížení přírody, která, podle toho jaký člověk je, brzy tak, brzy onak a v každém smyslu může se zdát stále krásná; takže mu žádným způsobem nemůže být vnuceno individuální nahlížení přírody někoho jiného, nýbrž je mu ponechána naprostá neomezenost svobody nahlížení.“ Carl Gustav Carus: V. Brief. In: týž, Neun Briefe über Landschaftsmalerei (viz pozn. 4), s. 87n. Gerhard Eimer: Caspar David Friedrich: Auge und Landschaft. Zeugnisse in Bild und Wort. Frankfurt a. Main: Insel 1974, s. 57. Tamtéž. Hofmann, Friedrich. Naturwirklichkeit und Kunstwahrheit (viz pozn. 35), s. 86.

185



‚oltář‘ původně plánovaným přivlastněním švédským králem a Napoleonovým nepřítelem Gustavem IV. Adolfem. Toto darování připomínalo v této době, kdy francouzská okupační vojska leží nejen ve Friedrichově pruské vlasti ale i v Drážďanech, evangelickou alianci, která se osvědčila již ve třicetileté válce, a spojuje Kříž v horách také s dřívějším národním hnutím, které pro Caspara Davida Friedricha muselo stále zahrnovat také evangelické náboženství.74 Krajinomalby Caspara Davida Friedricha ze sasko-českého prostoru je nutné dekódovat také jako obrazy zrušené hranice, obzvlášť v tu chvíli, kdy se vystříhávají politických narážek. Ukazována je příroda, která se nedrží lidských zákonů. Politika, která táhne hranice, v těchto dalekých krajinných prostorech neexistuje. Současníci hledali také přírodní hranice, právě aby se vyzbrojili proti domýšlivosti uzurpátora* Napoleona – například Friedrichův greifswaldský krajan Ernst Moritz Arndt.75 Pro drážďanské krajinářství zůstává toto jen horizontem, pod kterým navrhuje úplně jiné obrazy. Jsou to obrazy ucelené přírody, která zachovává a v pozorovateli probouzí ‚vjem‘ božského. Takto je Děčínský oltář manifestačním obrazem,76 který teď zahajuje první plodnou tvůrčí fázi krajináře Caspara Davida Friedricha. V roce 1809 vyšel v hodně čteném Zeitung für die elegante Welt článek Friedricha Wilhelma Basilia von Ramdohr (1757–1822). Ramdohr, vzdělaný právník, byl komořím v Sasku. Již dříve byl osvědčeným bojovníkem v publicistických ‚estétských bitvách‘ 77 o ‚romantismus‘; už v 90. letech 18. století publikoval několik statí s námětem estetiky a již ve svém spise Venus Urania. Über die Natur der Liebe, über ihre Veredlung und Verschönerung (1798/99) polemizoval s Athenäum a varoval před romantickým mysticismem:78 Ve Friedrichově ‚Děčínském oltáři‘ oprávněně viděl, že i malířství následuje raný literární romantismus a chtěl tomuto nešvaru, jenž byl okamžitě chápán jako programový obraz, s pomocí jasné znalecké analýzy učinit provždy konec 74 Srv. Busch, Friedrichs „Tetschener Altar“ (viz pozn. 56), s. 270n. 75 Srv. Ernst Moritz Arndt: Der Rhein, Teutschlands Strom, aber nicht Teutschlands Gränze. Leipzig: Wilhelm Rein 1813; srv. Hans-Dietrich Schultz: Deutschlands „natürliche“ Grenzen. „Mittellage“ und „Mitteleuropa“ in der Diskussion der Geographen seit dem Beginn des 19. Jahrhunderts. In: Geschichte und Gesellschaft. Zeitschrift für historische Sozialwissenschaften 15 (1989), H. 2, S. 248–281. 76 Pod tento titul řadí Werner Hofmann tuto malbu stejně jako Der Mönch am Meer und Abtei im Eichwald; týž., Friedrich. Naturwirklichkeit und Kunstwahrheit (viz pozn. 35), s. 41. 77 Srv. Rainer Schmitz (Ed.): Die Ästhetische Prügeley. Streitschriften der antiromantischen Bewegung. Göttingen: Wallstein Verlag 1992, S. 456–478. 78 Werner Busch: Kommentar zu Friedrich Wilhelm Basilius von Ramdohr: Über ein zum Altarblatte bestimmtes Landschaftsgemälde von Herrn Friedrich in Dresden, und über Landschaftsmalerei, Allegorie und Mystizismus überhaupt (1809). In: Busch (Ed.) Landschaftsmalerei (viz pozn. 37), s. 257–259, zde s. 258.

186



Ramdohr sice musí připustit, že se „obraz pana Friedricha“ odklání od obvyklé dráhy, otevírá novou“;79 ale tato nová dráha je pro něj bludnou cestou. To, že „Friedrich, aby podtrhl alegorický rozměr své krajiny, vědomě porušuje četná pravidla klasického umění“,80 poznává Ramdohr naprosto přesně. Tímto způsobem prý usiluje o „patologickou pohnutku“,81 která je pravým opakem oné estetické pohnutky, která dokáže vzbudit to krásné. Také Goethe v roce 1829 vyhlašoval, že klasika je to zdravé, romantismus to nemocné.82 Za záminkou náboženské zbožnosti se zcela schovává – u Friedricha a jeho přívrženců – pouhá domýšlivost.83 Je to šťastná myšlenka používat krajinu k alegorizaci určité náboženské idey nebo i jenom k vzbuzení zbožnosti? Konečně: je přiměřené důstojnosti umění skutečně zbožného člověka vybízet k pokoře takovými prostředky, jaké použil pan Friedrich? Ramdohrův článek slouží pouze k tomu, aby vyložil nutné zamítnutí těchto řečnických otázek. Je „opravdová domýšlivost, když se chce krajinomalba vplížit do kostelů a vylézt na oltáře“.84 Z tohoto útoku se vyvinul prudký spor.85 Friedrichovi přátelé ho obhajovali: Gerhard von Kügelgen odpovídá v Zeitung für die elegante Welt; 86 Ferdinand Hartmann byl profesorem na drážďanské akademii, náležel ale k těm, kteří podporovali mladého básníka Heinricha von Kleista, který od roku 1807 pobýval delší dobu v Drážďanech, tedy se neuzavřel novému ‚romantickému‘ směru; podrobně odpovídá v prvním čísle Kleistova časopisu Phöbus a ospravedlňuje Fried79 Friedrich Wilhelm Basilius von Ramdohr: Über ein zum Altarblatte bestimmtes Landschaftsgemälde von Herrn Friedrich in Dresden, und über Landschaftsmalerei, Allegorie und Mystizismus überhaupt (1809). In: Busch (Ed.), Landschaftsmalerei (viz pozn. 37), s. 254–256, zde s. 254. 80 Busch, Kommentar zu Ramdohr (viz pozn. 78), s. 258. K Rahmdohrově požadavku centrálně perspektivního a tím iluzi pravdy vyvolávajícího malířství formulovaná kritika srv. Hofmann, Friedrich, Naturwirklichkeit und Kunstwahrheit (viz pozn. 35), s. 44; srv. Busch, Caspar David Friedrich (wie Anm. 56), S. 277nn; vyváženou geometrickou, zlatému středu výsostně sloužící kompozici, která současně obrazně k sobě přiřadí smyslové roviny – ze způsobu uspořádání náboženství, které odkazuje z přírodní scenérie s alegoricky významovou skálou pevnosti víry a jedlí naděje do mysticky řezající křížové cesty do výšky; tak se stane pomocí zlatého řezu náboženství transcendenčním odkazem, který vrcholí v rámu. 81 Ramdohr, Über ein zum Altarblatte bestimmtes Landschaftsgemälde (viz pozn. 79), s. 256. 82 Srv. So Goethe gegenüber Eckermann am 2. April 1829. In: Johann Peter Eckermann: Gespräche mit Goethe in den letzten Jahren seines Lebens. 1823–1832. Ed. Christoph Michel. Frankfurt a. Main: DKV 1999 (= Sämtliche Werke, Briefe, Tagebücher und Gespräche; 12), s. 323–325, zde s. 324. 83 Ramdohr, Über ein Altarblatte bestimmtes Landschaftsgemälde (viz pozn. 79), s. 254. 84 Tamtéž, s. 256. 85 Srv. Timothy Mitchell: What mad Pride: Tradition and Innovation in the „Ramdohrstreit“. In: Art History 10, (1987), s. 315–327. 86 Gerhard von Kügelgen: Bemerkungen eines Künstlers über die Kritik des Kammerherrn von Ramdohr, ein von Herr Friedrich ausgestelltes Bild betreffend. In: Zeitung für die elegante Welt, 10.3.1809.

187



richa.87 – Úspěchu obrazu a, i když jenom pomalu rostoucímu, věhlasu Friedricha nemohl Ramdohr samozřejmě zabránit. V Kleistem redigovaných Abendblättern bude pak v Berlíně 1810 oceněna fascinace, která vychází z tam vystavené Friedrichovy malby Mnich u moře, dvojitou recenzí od Clemense Brentana a od vydavatele samotného.88 A vztahy malíře budou nakonec sahat až do nejbližšího okolí pruského krále Fridricha Viléma III. V roce 1812 podává sochař Johann Gottfried Schadow (1764– 1850) zprávu ve svém deníku o výroku krále před malbou Kříž v horách. „Je to pěkný obraz; viděl jsem ho, když jsem cestoval do Teplic“ – tedy k obvyklé zastávce v severočeské lázeňské oblasti.89

V. Následování, obrat, kodifikace: Carl Gustav Carus Friedrich Otto Runge a Caspar David Friedrich takřka zasadili do obrazu koncepci ‚dvou zázračných jazyků‘, přírody a umění. Byli k tomu vedeni texty skupiny romantiků Wackenrodera, Tiecka a Novalise. Samozřejmě třetí jazyk, který zde spolupůsobil, je právě jazyk těchto samotných textů. K přírodě a umění přistupují právě moderní knihy; malíři (vy)nalézají motivy obrazů a vzorce, které odpovídají tomu, co je koncipováno v knihách. Překládají znaky romantického literárního jazyka do znakového jazyka svých obrazů. To se zdálo jinak smýšlejícím současníkům tak samozřejmé, že se proti tomu ihned obrátili v mocném afektu. Tyto procesy provázely skandály. Turbulence skandálů nesmí ovšem zastínit fakt, že zde byla vytvořena ucelená znaková nauka světa – sémiotika – pro ‚modernu‘. Vzájemná podpora umění ústí do rovněž 87 Srv. Ferdinand Hartmann: Über Kunstausstellungen und Kunstkritik. Bei Gelegenheit dessen, was Herr Kammerherr von Ramdohr über ein zum Altarblatte bestimmtes Landschaftsgemälde von Herrn Friedrich und über Landschaftsmalerei, Allegorie und Mysticismus in No. 12. 13. 14. und 15. der Zeitung für die elegante Welt hat einrücken lassen. In: Phöbus. Ein Journal für die Kunst 1 (1808), s. 57–71 (samotný článek je datován 21. února 1809, což odkazuje, že časopis vyšel teprve později, než je uvedeno na titulní straně). – Také Rühle von Lilienstern, vzdělaný důstojník a přítel Heinricha von Kleista, obhajuje právo génia „všude prolamovat novou dráhu“. Rühle von Lilienstern: Nähere Beleuchtung der von Ramdohrschen Antastung eines Friedrichschen Gemäldes. Genie und Genius. Mittelmäßigkeit, die schlechteste aller Einseitigkeiten. In der Kunst gesetzliche Freiheit. In: Hinz (Hg.), Caspar David Friedrich in Briefen und Bekenntnissen (viz pozn. 52), s. 187–95, zde s. 193; Carus potvrzuje touto malbou „podivnou […] krásu a hloubku myšlenky“; Carus, Friedrich der Landschaftsmaler (viz pozn. 11), s. 358. K drážďanskému okruhu kolem Kleista, který se očividně také zabýval hranicí navzdory spojením k Napoleonovým nepřátelům v Čechách srv. Walter Schmitz: „… eine neue Ordnung der Dinge“. Heinrich von Kleists Dresdner Aufenthalt. In: Kleist als Dramatiker. Kleist und Dresden. Ed. Lothar Jordan. Würzburg: Königshausen & Neumann 2009, s. 81–104, zde s. 81. 88 Srv. CB [Clemens Brentano]: Empfindungen vor Friedrichs Seelandschaft. In: Berliner Abendblätter, 13. Oktober 1810, s. 47n. 89 Johann Gottfried Schadow: Kunst-Werke und Kunst-Ansichten. Berlin: Verlag der Deckerschen geheimen OberHofbuchdruckerei 1849, s. 123.

188



romantické koncepce všeuměleckého díla. A právě Drážďany byly tím místem, v němž se toto zkoušelo jako v nějaké laboratoři – o to intenzivněji, když po napoleonských válkách, na konci prvního desetiletí 19. století, byla připojena ještě také hudba s první slavnou romantickou operou Čarostřelec drážďanského kapelníka Carla Maria von Webera. Drážďany jsou městem romantismu, ovšem nikoli prvním konceptem v literatuře, nýbrž osvojením a ‚překládáním‘, z nichž vzniklo rozsáhlé kulturní hnutí. Carl Gustav Carus se roku 1814, když měl tento proces už dávno svá první stádia za sebou, přestěhoval z Lipska do Drážďan.90 Kolem roku 1817 navázal užší spojení s Casparem Davidem Friedrichem a ještě v roce 1840 píše v posmrtné vzpomínce na svého někdejšího přítele, „že objevení takového nového duchovního směru, jaký se ukázal ve Friedrichovi, muselo působit na každou vnímavou mysl jako zcela podněcující, ba otřásající“.91 Jmenovitě Friedrich to byl, kdo92 v krajinářství [...] se zcela hlubokomyslným a energickým duchem a absolutně originálním způsobem zasáhl do změti toho každodenního, prozaického, zvětralého a tím, že ji porazil trpkou melancholií, vyzdvihl z jejího středu zvláštně nový, zářící poetický směr. Caruse, mladého lékaře, který zároveň objevil svůj vlastní talent jako kreslíř a malíř a chtěl ho pěstit, toto muselo fascinovat. Rané Carusovy práce svědčí o Friedrichových podnětech. Avšak mohlo to být jeho vědecké vzdělání, které ho více nabádalo k bezprostřednímu pozorování přírody, než že by to vyžadovaly obrazy staršího. V jeho Malerischen Tagebuch, ve kterém mezi lety 1822 a 1824 popisuje Carus obrazové zážitky ze svých především večerních procházek, se z jednoho únorového dne roku 1823 nachází tato poznámka:93 Slunce zapadlo; před matně nažloutlou večerní oblohou stála široká, až k horizontu monotónně šedá sněhová mračna, nad nimi na modravém nebi byl kyprý cumulus*, ještě osvícený uhasínajícím denním světlem. Tmavě se rozprostírala v nahnědlých, nazelenalých a konečně fialových barevných tónech dálka. A malba Pohled na Drážďany při západu slunce, která vznikla kolem roku 1822, také dokládá, jak píše Hans Joachim Neidhardt, „Carusovu’schopnost přes skeptické 90 Srv. k přehledu Olaf Breidbach: (Ed.): Einleitung. In: Carl Gustav Carus. Gesammelte Schriften. Hildesheim/ Zürich/NewYork: Olms-Weidmann 2009, S. VII. 91 Carus, Friedrich der Landschaftsmaler (viz pozn. 11), s. 375n. 92 Tamtéž, s. 357. 93 Carus, Neun Briefe über Landschaftsmalerei (viz pozn. 4), s. 106n.

189



výhrady přenést svá poznamenaná pozorování také do jazyka obrazu.“94 Tento obraz ovšem potom přeci jen setrvává, opět podle Neidharta, „ve světě představ transcendujícího, symbolizujícího raného romantismu“.95 Mezi Carusem a Friedrichem došlo v průběhu 20. let 19. století k odcizení. Dne 17. září 1829 psal Carus s lítostí svému příteli Johannovi Gottlobovi Regisovi, že nad Friedrichem visí „již několik let tlustý zatažený mrak nejasných duševních stavů“.96 Kolem roku 1825 se množily Friedrichovy depresivní stavy. Následné odmítnutí jeho žádosti o místo vedoucího krajinářské třídy na drážďanské akademii ho hluboce zasáhlo. Obával se finanční nouze; měl pětičlennou rodinu. Carus se později o tomto konfliktu vyjádřil detailněji:97 V jeho zvláštní stále pochmurné a často tvrdé povaze se vyvíjely, očividně jako předchůdci poškození mozku, kterému také později podlehl, určité fixní myšlenky, které začaly úplně podkopávat jeho domácí bytí. Jak byl nedůvěřivý, trápil sebe i své blízké představami o nevěře své ženy, které byly naprosto neopodstatněné, ale on toho nedbaje, stačily ho úplně pohltit. Přicházely útoky surové tvrdosti proti blízkým. Co nejvážněji jsem mu to vytýkal, zkoušel jsem působit jako lékař, ale všechno marně, a tím se samozřejmě zničil můj vztah k němu, už jsem k němu skoro nechodil, až do té doby, kdy ochrnul po mrtvici, abych mu byl podle sil užitečný, přeci ale ztratil významný a mně v každém vztahu cenný kontakt. Ovšem také v umění šli oba více a více oddělenými cestami. Friedrich se o Carusových malbách vyjadřoval nanejvýš opovržlivě, ovšem místo kontrastu mezi jeho vlastním způsobem a způsobem malování toho druhého připouštěl přece jen vzájemně se doplňující vztah: „Tento malíř ví, co dělá a ten druhý cítí, co dělá; kdyby se tak mohlo z obou udělat jednoho!“98 – Carus, který ‚chtěl vědět, co dělá‘, pracuje od roku 1815 na estetické teorii krajinářství, která pak také bude ovlivňovat jeho pozdější obrazy.99 94 Hans Joachim Neidhardt: Zur Ambivalenz des Atmosphärischen bei Carl Gustav Carus. In: Carl Gustav Carus. Wahrnehmung und Konstruktion. Ed. Staatlicher Kunstsammlung Dresden/Kuperfstich-Kabinett. Berlin/München: Deutscher Kunstverlag 2009, s. 169–177, zde s. 172. 95 Tamtéž. 96 Carl Gustav Carus: Brief 138, 17.9.1829. In: C. G. Carus an Regis. Eine Brieffolge von 1814–1853. Maschinenschriftliche Abschrift von Marianne Prause. Brief 1–369 (nach den Originalen in der Sächsischen Landesbibliothek – Staats- und Universitätsbibliothek, SLUB), Brief 3–62 (nach den Originalen in der Staatsbibliothek zu Berlin – Preußischer Kulturbesitz, SBB). Leipzig: o. V. 1956, s. 265. 97 Carl Gustav Carus: Lebenserinnerungen und Denkwürdigkeiten. Zweiter Theil. In: Gesammelte Werke. Bd. 6. Ed. Olaf Breidbach. Hildesheim/Zürich/New York: Olms-Weidmann 2009, s. 303. 98 Carus, Friedrich der Landschaftsmaler (viz pozn. 11), s. 358. 99 To se týká především Carusovy práce na Briefen über die Landschaftsmalerei. Srv. také Diana Behler: Carl Gustav Carus: ‚Briefe über die Landschaftsmalerei und die frühromantische Theorie‘. In: Athenäum. Jahrbuch für Romantik 3 (1993), s. 107–139.

190



Jeho východisko je, že nyní dohnalo dříve tak málo respektované krajinářství doposud tak vysoce ceněné historické obrazy. Stává se „historickým malířstvím přírody“.100 Tak to čteme v prvním vydání jeho Dopisy o krajinomalbě, které vychází v roce 1830.101 Tyto ‚dopisy‘ takřka bilancují činnosti drážďanské romantické školy krajinářství a vykonávají přechod k novému způsobu nahlížení, který bude Carus také v některých ze svých maleb realizovat. V novém vydání z roku 1835 bude potom rozlišovat mezi „subjektivní tendencí“ a „objektivní tendencí“ „jednotlivých umění [ ] a toho krajinářského obzvláště“.102 Proti sobě stojí „naříkání neuspokojené existence“103 a „nepodmíněné potěšení z jevu světa“104; pak je všechno, co je „více symbol, více hieroglyf než vyobrazení přírody“105 – takto k nalezení u Caspara Davida Friedricha – kontrastivně konfrontováno věrnou reprodukcí „fenoménů pozemského života“.106 Nyní jde podle Caruse o „čistou, nevinnou reprodukci přírody“.107 V uveřejněné knize, která je složena z devíti dopisů, lze zřetelně vyčíst vývoj. První tři dopisy se v názoru a výběru slov připojují k raně romantickým konceptům. „Zde platí umění jako zprostředkovatelka náboženské pravdy o nazírání. Umožňuje podle Caruse mystický zážitek zrušení hranice, resp. splynutí přírody a Já.“108 Krajina a lidská příroda si vzájemně odpovídají: Carus pojednává Von dem Entsprechen zwischen Gemütsstimmungen und Naturzuständen.109 „Co jsou nyní“, ptá se,110 ony především v rozmanitých proměnách krajinné přírody vyjádřené nálady? – Když zvážíme, že všechny tyto proměny nejsou nic jiného než formy přírodního života, tak také různé v proměnách vyjádřené nálady nemohou označovat nic jiného než životní stavy, stádia přírodního života. 100 Carl Gustav Carus: Bruchstück aus einer Reihe von Briefen über Landschaftsmalereyn. In: Kunst-Blatt 7 (1826), Nr. 52, s. 205–207, 211–212, 214–216, zde s. 205. 101 Srv. k prvnímu přehledu Gertrud Heider: Nachwort. In: Briefe und Aufsätze über Landschaftsmalerei. Ed. Gertrud Heider. Leipzig/Weimar: Kiepenheuer 1982, s.183–199. 102 Srv. v rozšířeném vydání se nacházející Zehnten Brief nebst fünf Beilagen. In: Carl Gustav Carus: Briefe und Aufsätze über Landschaftsmalerei. Ed. Gertrud Heider. Leipzig/Weimar: Kiepenheuer 1982, s. 113–142, zde s. 127n. Srv. Busch, Friedrichs „Tetschener Altar“ (viz pozn. 56), s. 272. 103 Tamtéž. 104 Tamtéž, s. 129. 105 Tamtéž. 106 Tamtéž. 107 Tamtéž, s. 230. 108 Werner Busch: Kommentar zu Carl Gustav Carus: Briefe über Landschaftsmalerei (1815-1835). In: týž (Ed.) Landschaftsmalerei, s. 263–266, zde s. 263. 109 Srv. pod stejnojmenným Carl Gustav Carus: III. Brief. [Beilage.] In: týž, Neun Briefe über Landschaftsmalerei (viz pozn. 4), s. 43–49. 110 Tamtéž, s. 45.

191



„Nyní ale také v samotné mysli, která řada nálad se zde bude moci vyskytovat? – Očividně také jen, jako ve věčném životě přírody vznik a zánik jednotlivých životních forem, tak ve věčném životě duše, vznik a zánik jednotlivých projevů duševního života.“111 „Jak nyní ale zasažená struna rozkmitá druhou, ať už vyšší nebo nižší, tak se musí také v přírodě a mysli vyvolávat příbuzné podněty, a také v tom se opět ukazuje individualita člověka jako neoddělitelná část vyššího celku.“112 Ovšem od čtvrtého dopisu se Carusův názor mění. Nyní požaduje objektivní styl krajinářského umění, nyní se výslovně hlásí ke Goethovu pojmu přírody a umění. Goethe mu představil „ideu umělecké krásy založené na vyšším poznání“.113 Umění je formou poznání, která přesahuje vědu. Chápáno v tomto smyslu, jeví se pak114 umění jako vrchol vědy. Tím, že tajemství vědy jasně spatří a půvabně zahalí, stane se doslova mystickou nebo jak jí Goethe také nazval: orfickou. [...] Jak mluvíce a mocně nemluví historie hor k nám, jak vznešeně nestaví člověku to božské bezprostředně do vztahu k Bohu, zatímco každou pomíjivou pýchu jeho pozemského bytí rovněž náhle zničí, a jak jasně se vyjadřuje tato historie v určitých navrstveních a tvarech hor, že samotnému nevědoucímu se skrze toto musí otevřít tušení takové historie, a není nyní na vůli umělce vyzdvihnout taková místa a ve vyšším smyslu dávat historické krajiny? Tímto tedy je krajinářství svým vlastním způsobem rovněž historickým malířstvím. Zobrazuje fyziognomiku* krajiny, tedy její nezaměnitelnou svébytnost, zhruba „vlastní typ a skutečnou zvláštnost hory skrze vlastní umělecké ztvárnění, jedním slovem: skrze skutečně g e o g n o s t i c k o u* k r a j i n u“.115 Je „výtvarným uměním života země“.116 Že se život země, který se uskutečňuje v neomezeně dlouhých obdobích, nechá stejně tak málo formovat a měnit lidskými zásahy, jako Friedrichova příroda jako krajinný znak božského, alespoň toto zůstává v drážďanské tradici krajinomalby v přechodu od Friedricha a Caruse koneckonců nezměněno. Žánrové malířství se věnuje hranici, krajinářství odebírá historii přírody dispoziční pravomoci člověka. 111 112 113 114 115

Tamtéž, s. 46. Tamtéž, s. 47. Carl Gustav Carus: VI. Brief. In: týž., Neun Briefe über Landschaftsmalerei (viz pozn. 4), s. 103–111, zde s. 106. Tamtéž, s. 106–110. Carl Gustav Carus: IX. Brief. Erste Beilage. Andeutungen zu einer Physiognomik der Gebirge. In: týž, Neun Briefe über die Landschaftsmalerei (viz pozn. 4), s. 169–185, zde s. 176. 116 Carl Gustav Carus: VII. Brief. In: týž, Neun Briefe über Landschaftsmalerei (viz pozn. 4), 112–121, zde s. 118; srv. Carl Gustav Carus, In: Heider, Briefe und Aufsätze (viz pozn. 101), s. 68; srv. Müller-Tamm, Kunst als Gipfel der Wissenschaft (viz pozn. 70), s. 168n.

192



Při své návštěvě Goetha v roce 1821 s ním Carus hovořil také o „tom významném ve formě skály a hory pro určení druhu horniny, pro celkové utváření zemského povrchu“.117 Goethe oceňoval ‚neptunskou‘ teorii vzniku Země z pramoří, jak ji rozvinul freibergrský geolog Abraham Gottlob Werner (1749–1817), více než protichůdnou ‚vulkanickou‘, podle níž vznikly nové útvary z elementární ničivé síly ohně. To aplikovali současníci také metaforicky na živelnou pohromu Velké francouzské revoluce. Již Novalis, freibergský důlní asesor a romantický intelektuál, ovlivnil pojem ‚geognostické krajiny‘.118 Werner založil geognosii, tedy poznání Země, jako empirickou vědu. – Carusův sklon ke ‚geognosii‘, poznání zemských útvarů, stojí pod širokým horizontem. Jeho metoda se řídí tehdejším stavem vědy, 119 přeci jen ale u Caruse nadále souzní ‚druhý jazyk‘ toho božského, jak nadále působí v umění a poezii. V létě 1820 podnikl Carus vícetýdenní cestu Krkonošemi přesně po trase, na které putovali před deseti lety Caspar David Friedrich a Georg Friedrich Kersting, a ve svém skicáku zachycuje nápadné skalní útvary jako svědky dějin země. V roce 1820 referuje o tomto putování:120 Naše celé horské putování bylo podpořeno nejnádhernějším počasím. Také tato ve čtyřech dnech dokončená túra přes hřeben Krkonoš, se všemi jejich zlatými hřeby, které jsou známé pod jmény vodopád Kamieńczyka, pramen Labe a Labská louka, Vysoké Kolo, Smělec, Poutníci a Sněžka, ve mně zanechala velmi hluboký a nezapomenutelný dojem. Jestliže jsem u Rujány poprvé poznal větší mořské vlny, pak pro mě bylo toto pohoří jako velká uklidňující vlna na zemském základu planety. Člověk sice ještě všude rozezná tvrdou tuhou osnovu žulové kostry tohoto pohoří, avšak pouze jednotlivá skaliska, a tato většinou jako hromady trosek, vyčnívají z již mnohatisíciletým zvětráváním zakulaceného, organickému životu opět přístupného zemitého povlaku, jako z dáli sotva znatelná narušení velkých vlnovek celku! A jaká jemnost je v těchto liniích, jak měkce zakřivené, jak je těžké je věrně kreslit!

117 Carus, Lebenserinnerungen und Denkwürdigkeiten, Zweiter Theil (viz pozn. 97), s. 11; srv. Kuhn, Nachwort (viz pozn. 101). 118 Srv. Novalis: Studien zur Bildenden Kunst. In: týž: Das philosophische Werk 1. Stuttgart/Berlin/Köln: Kohlhammer 1981 (= Schriften; 2), s. 648–254, bes. s. 648. 119 Srv. Breidbach, Einleitung (viz pozn. 90), s. IX, ordnet dies Carus’ wissenschaftlichen Anliegen zu: „Insoweit wird für ihn dann auch der Landschaftsmaler zu einem Morphologen, er offeriert in seinen Bildern die Gestalten der Natur, wie der Anatom in seinen Präparationen die Gestalten der Tiere vorstellt. Ziel der Landschaftsmalerei ist demnach eine Typologie der Natur, in der sich so auch im künstlerischen Abbild das Ganze einer Natur in ihren Ansichten darstellen lässt“. Srv. Müller-Tamm, Kunst als Gipfel (viz pozn. 70), s.158, S.174–179, bes. s. 176n. 120 Carus, Lebenserinnerungen, Erster Theil (viz pozn. 8), s. 306.

193



Ve svých dopisech o krajinomalbách bere Poutníky jako příklad pro ony „poslední trosky nyní skoro všude zvětralých a rozpuštěných praskalisek hřebenu“; jeví se mu zde jako „ruiny věží a zdí“121 – do 1204 metrové výše vyčnívající trojdílná skupina granitových skal, v češtině i v polštině nazývaná Poutníci.

Carl Gustav Carus: Die Dreisteine im Riesengebirge[Pielgrzymy v polských Krkonoších], 1826

Stejně tak ho muselo samozřejmě fascinovat Českosaské Švýcarsko a Labské pískovce. Neboť si nemohl nevšimnout zvláštní fysiognomie „na pískovcích“:122 v jasně vrstvovitě statickém uložení skal, ve stopách jejich skrze novější vodstvo, vlastní větší měkkost a starou zvětšující se rozpolcenost snáze nastávající zkázy; v takto vzniklých strmých, jednotlivě však stále tupě a kulatě vylomených a vyrostlých skalních stěnách, úzkých stržených roklích [...], ve čtvercových masách [...], v prolámaných skalních otvorech [...] a v mnoha jiných zvláštnostech. Nakonec se ale zdá, že mezi mně známými horskými útvary asi sotva nějaký tak vyniká svou fyziognomií jako čedičový útvar. Vysoké, strmě a špičatě se ztenčující, jednotlivě stojící vrcholy kopců dávají o sobě vědět již zdaleka; 121 Carus, IX. Brief. Erste Beilage. Andeutungen zu einer Physiognomik der Gebirge (viz pozn. 4), s. 179. 122 Tamtéž, s. 182n.

194



blíže příchozímu ale padne okamžitě do oka tmavá barva horniny, ostrohranná drsná plocha stěn a u sloupkovitého čediče především převýšení většinou trochu šikmo nakloněných sloupových masívů, které se, srovnatelně varhanám, řadí vedle sebe.

Carl Gustav Carus: Blick vom Milleschauer [Pohled z Milešovky], 1827

Carus navštívil také Milešovku; minimálně osmkrát cestoval do Čech123 a zvláště výhled z Nakléřovské výšiny ho okouzlil; když popisuje tento pohled z „vrcholu hory“, otevírá se jeho jazyk také náboženské dimenzi, která právě – ve srovnání s Rungem a Friedrichem – není žádným způsobem vyzrazující: „a jaký Tě jímá pocit ? – je to tichá zbožnost v Tobě, Ty sám se ztrácíš v neohraničeném prostoru, [...] T y n e j s i n i c, B ů h j e v š e c h n o.“124

123 Srv. Frank Richter: Carl Gustav Carus. Der Malerfreund Caspar David Friedrichs und seine Landschaften: Husum: Verlag der Kunst 2009, s. 92. 124 Carus: II. Brief (viz pozn. 4).

195



V. Krajina jako žánr: Ludwig Richter V roce 1834 procestoval tehdy 31letý Ludwig Richter severočeskou krajinu. Richter byl v letech 1823–1826 v Itálii. Také on je fascinován výhledem z Nakléřovské výšiny; ovšem objevuje v krajině, i když se zřekl patosu náboženského citu, ještě stále znaky pro lidskou životní cestu. A tento český zážitek pro něj v každém případě znamenal „rozhodující bod obratu“; „léčí ho z jeho touhy po Itálii. V Čechách našel ‚svou‘ krajinu“.125 Z Nakléřovské výšiny se dostala do výhledu také zřícenina hradu Střekov. Tento pohled nejspíš inspiroval ještě jednu malbu, kterou Richter vytvořil roku 1837 zjevně z vlastního popudu – Přívoz pod Střekovem: „Tato neobvykle velkoformátová malba je nejen vlastní stěžejní dílo malířské tvorby Richtera, nýbrž zároveň také klíčový obraz pro pochopení jeho úmyslů jako malíře, a zároveň programový obraz pro pozdní romantismus.“126

Adrian Ludwig Richter: Überfahrt über die Elbe am Schreckenstein bei Aussig [Přívoz přes Labe pod Střekovem u Ústí], 1837 125 Richter, Carus (viz pozn. 123), s. 93. 126 Gerd Spitzer: Eduard Cichorius – Freund Ludwig Richters und verdienstvoller Stifter. In: Staatlichen Kunstsammlungen Dresden (Ed.), Galerie Neue Meister Dresden (viz pozn. 54), s. 121–138, zde s. 124.

196



A stala se „asi nejlidovější malbou 19. století“.127 Byla vystavena hned v roce vzniku a získána Johannem Gottliebem von Quandem, potom se konečně dostala do královské obrazárny v Drážďanech. Představa k malbě je zachycena již v jedné kresbě, kterou Richter zanesl do skicáku své české cesty roku 1834. Ve svých životních vzpomínkách chtěl každopádně svou malbu vztáhnout na jeden zážitek:128 Když jsem ještě stál po západu slunce na břehu Labe, přihlížejíce počínání loďařů, vzbudil mou pozornost především starý převozník, který obstarával převoz. Loď naložená lidmi a zvířaty protínala klidný proud, v němž se zrcadlila zlatá večerní obloha. Tak přijela mezi jinými také lidmi rozmanitě naplněná loďka, v níž seděl starý hráč na harfu, který místo křižování přívozu během cesty dával na harfě něco k lepšímu. Z tohoto a jiných dojmů vznikl později obraz ‚Přívoz u Střekova‘, první pokus, v němž jsem udělal osoby hlavním tématem. Každopádně ale Richter rozvinul „první představu obrazu do symbolicky přemrštěného zobrazení [...]“; možná sem lze zahrnout již tradovaný název zříceniny hradu – pod znakem, který upomíná na hrůzu, která je nad životem, se uskutečňuje životní cesta člověka:129 Starý převozník přeruší veslování, sama píseň starého harfisty, který udržuje stále živé staré mýty, pověsti a pohádky, na okamžik oněmne. Je dosažen onen moment dokonalého sjednocení se sebou samým, v němž se okamžik rozšiřuje do nekonečna. Na břehu se sunou okolo lidí v loďce ruiny starého hradu Střekov na skalnatém pahorku a zřejmě obydlené domy vesnice pod nimi, jako minulost a přítomnost. Tento převozní člun na Labi může být zároveň chápán také jako loď života v proudu času. Obraz, tak ho popisuje současník Friedrich Brecht, sám malíř a zároveň spisovatel, „mocně uchvátil [...] zdravým romantismem každého, kdo se do něj pohroužil.“ V právě aktuálních debatách je zde stavěn proti námětu ‚nemocného‘ romantismu 127 Karl Josef Friedrich: Die Gemälde Ludwig Richters. Berlin: Dt. Verein für Kunstwissenschaft 1937, s. 22. – Srv. zde im weiteren: Gerd Spitzer: Ludwig Richter. ‚Die Überfahrt am Schreckenstein‘. Ein Lebensschiff im Strom der Zeit. Leipzig: E. A. Seemann 1998. – Srv. také Hein-Thomas Schulze Alt Cappenberg: „passieren deit jeden wat.“ – Zur Ikonologie der Bildgruppe „Überfahrt am Schreckenstein bei Aussig“ von Ludwig Richter. In: Niederdeutsche Beiträge zur Kunstgeschichte 21 (1982), s. 137–155, stejně tak Hans-Joachim Neidhardt: Ludwig Richter. Leipzig: Seemann 1991. 128 Ludwig Richter: Lebenserinnerungen eines deutschen Malers. Ed. Max Lehrs. Berlin: Propyläen 1922, s. 308. 129 Spitzer, Eduard Cichorius – Freund Ludwig Richters (viz pozn. 126), s. 124.

197



obraz romantismu ‚zdravého‘. Také toto charakterizuje drážďanskou kulturu první poloviny století.130 Friedrich Brecht zde vidí obraz naplněného životního štěstí. „Člověk myslel bezděčně na proud života, jehož přechod obšťastnil také nás samotné uměním a lásku“.131 Krajina ale leží ve večerním světle a přívoz nesměřuje očividně z jednoho břehu řeky na druhý, nýbrž ukazuje z oné minulosti zříceniny hradu, okolo které klouzala loď, a přítomnosti vesnice na břehu do domova, který nelze zobrazit. „Je možné tuto večerní krajinu s lodí v proudu [...] označit také jako obraz stesku po domově, návratu domů do vytoužené věčné vlasti.“132 Pak se mohlo hovořit o „krajině života“.133 Dřívější ztvárnění motivu jsou v Richterově verzi takřka zrušeny; to bilancuje a značí také konec jednoho vývoje, který začal s klasicismem a romantismem kolem roku 1800.134 Ještě jednou se zde objevuje obrazový typ „hovořící krajiny“, která chtěla „své publikum vzdělat, zušlechtit, pozvednout“, a tím předpokládala okruh pozorovatelů, „který na to byl připravený a toho schopný“135, nově uchopen a současně obměněn – tak jako začínal okolo roku 1800 u Drážďaňanů Rungeho a Friedricha. Škola vidění nepochybně začala tvorbou drážďanských krajinářů Rungeho a Friedricha kolem roku 1800; změna významu krajiny ve smyslový prostor není v žádném případě ukončena tvorbou Ludwiga Richtera; spíš tím ale končí produktivní impuls ‚romantického‘ krajinářství v Drážďanech. Z jednotlivých znaků a symbolů, tak jak byly tenkrát formovány a opatřovány smyslem, jsou nám mnohé ještě dnes dobře známé. Ovšem 20. století celkově nechtělo nechat v platnosti tento svět znaků, který spojuje to pozemské s transcendentním. Historie, která se zdála být zrušena v mimořádných přírod130 K debatám o správný výklad romantismu ve 30. letech 19. století srv. Philosophie und Literatur im Vormärz: Der Streit um die Romantik (1820–1854). Ed. Walter Jaeschke. Hamburg: Meiner 1995; srv. také Müller-Tamm, Kunst als Gipfel der Wissenschaft (viz pozn. 70), s.164, 186 a častěji ke Carusovu pokusu překonat ono subjektivní ‚romantické‘ ‚umění bolesti‘, kterému se cítí povinnován. 131 Friedrich Pecht: Aus meiner Zeit. Lebenserinnerungen. München: Verlagsanstalt für Kunst und Wissenschaft 1894, s. 159. 132 Gerd Spitzer: Bergsee im Riesengebirge. 1839. In: Ludwig Richter, der Maler. Ed. Gerd Spitzer/Ulrich Bischoff. Berlin/München: Deutscher Kunstverlag 2003, s. 205–210, zde s. 205. 133 Spitzer, Eduard Cichorius – Freund Ludwig Richters (viz pozn. 126), s. 124. 134 V detailech bylo, jak je Richterovův obraz závislý na obrazové alegorii Der Kahn des Lebens stuttgartského klasicistního malíře Eberharda Wächtera (1762–1852) , který byl po roce 1815 vícekrát alegorizován. Srv. Paul Köster: Wächters „Lebensschiff“ und Richters „Überfahrt am Schreckenstein“. In: Zeitschrift für Kunstgeschichte 29, 1966, s. 241–249, stejně jako Spitzer, Ludwig Richter (viz pozn. 127), s. 13nn. – Ovšem k tomu ukazovala také Sängerfahrt, v roce 1818 jako tištěná měditiritina vydaná, rychle známá antologie romantického básnictví, loďku s cestující společností. V centru stojí zpěvák, ovšem zpěv směřuje k Bohu, jak to odpovídalo náboženskému obratu, který byl mnohými chápan jako skutečně romantický. Richterova malba neukazuje pouze přírodu, která imanentně v transcendentu odkazuje právě k Bohu, nýbrž také ukazuje lidi ve světě, který je ovlivněn náboženstvím a zbožností. - Srv. také Nikolaus Zaske: Ludwig Richters „Überfahrt am Schreckenstein“. In: Wissenschaftliche Zeitschrift Ernst-Moritz-Arndt-Universität Greifswald, Ges.wiss. Reihe, Nr. 34 1985, s. 42–46. 135 Tamtéž, s. 42.

198



ních a krajinných konceptech Rungeho, Friedricha a ještě Caruse a Richtera v nadčasovosti, začala nově s velkou brutalitou opět platit. Nyní konfrontováno s válkou a rozpoutaným násilím se posouvá zdání utopie s člověkem a Bohem smířené přírody, tak jak je různorodě utvářena v krajinných obrazech, opět do dáli. Obrazy se stávají krásnými vzpomínkami na ‚včerejší svět‘ (Stefan Zweig).

Glosář: Augustiniánský věk: barokní kulturní epocha v Sasku a Polsku trvající od roku 1697 do roku 1763 za vlády saských kurfiřtů Fridricha Augusta I. a jeho syna Fridricha II. jako polských králů Augusta II. a Augusta III. | Cumulus/kumulus: specifická forma oblaku s plochou základnou a ‚květákově formovaným‘ vrchem, hovorově zvaný též kupa. Kupovitý mrak je ve výtvarném umění často považován za ideální obraz mraku | Geognostika/Geognosie: až do počátku 19. století běžný výraz pro učení o výstavbě pevné zemské kůry. Dnes tento odborný směr přešel do geologie | Homér: jako antický autor Ilias a Odyssee je prvním básníkem Evropy. Jeho opravdová někdejší existence je však těžce doložitelná. Vědci předpokládají, že Homér žil nejspíš v 2. pol. 8. století před Kristem | ostentativní: záměrný, nápadný, demonstrativní, vyvolávající pozornost | Fyziognomie: Učení o charakterové analýze na základě nezměněných fyziologických znaků těla. Nezaměňovat s ‚mimikou‘. Negativní přehnanou fiziognomii představovala ve ‚Třetí říši‘ praktikovaná ‚eugenika‘ | pitoreskní: malířský | Sépie: charekteristická barevnost ve výtvarném umění; celková, obvykle bezbarvá (černo-bílá) obrazová plocha je přitom udržována v žluto-hnědém barevném odstínu | Syžet: motiv, téma nebo věc uměleckého výtvoru (např. malby) | Uzurpace: nezákonné troufalé držení či moc a eventuelně s tím spojený titul | ‚zázračné‘: to zázračné, ve smyslu proti všem očekáváním nastalý jev, je charakteristickým znakem novely

199



5. Konzum a průmysl



‚Marcipán z Čech’. Česká kuchyně v Drážďanech v proměnách času.

Marco Iwanzeck

‚Marcipán z Čech’. Česká kuchyně v Drážďanech v proměnách času. Restaurace s kuchyní různých národů či zemí nejsou dnes v Drážďanech už žádnou zvláštností. Existuje zde bohatá gastronomická nabídky skoro ze všech kontinentů. Nalezneme zde velký výběr asijských, afrických, australských, ale i severo- a jihoamerických restaurací a lokálů, jež svým hostům nabízejí kuchyni sobě vlastní. Obzvlášť pestrá je v saské metropoli nabídka specialit evropských zemí. Nalezneme zde například vícero francouzských, italských, španělských a ruských gastronomických podniků. Také kuchyně sousední země, česká, je v kulinářské mapě města pevně zakotvena. Na Königstraße v Drážďanech lze v pražské pivnici, jež nese jméno mnoha českých králů ‚Wenzel (Václav)‘, vychutnat některá z vyhlášených českých piv. Jsou to například budějovický Budvar, Pilsner Urquell nebo Staropramen. Zmíněná piva nabízí rovněž sasko-český pivní sklep „Altmarktkeller“. Tak se mohou s českou staletou pivovárečnou tradicí v Drážďanech znovu setkávat místní i turisté. Vedení podniku ‚Altmarktkeller‘ se ve svém lokále snaží rovněž podporovat kulinářské česko-saské vztahy. Vedle saských specialit jsou podávány i české, například svíčková na smetaně. Kromě různých piv slouží k vyvolání autentického koloritu především česká jídla. Vesměs se jedná o vydatná jídla, která jsou i v dnešních kuchařkách opětovně označována jako ‚typicky česká‘ a jsou odvozená z dlouholeté kuchařské tradice.1 V německých turistických průvodcích se hojně jako specialita či národní pokrm objevuje kulinářská klasika ‚knedlo vepřo zelo‘.2 Z německého pohledu je dnešní česká kuchyně charakteristická ‚tučnými‘ a ‚těžkými‘ jídly. V Drážďanech lze typickou kuchyni z Čech vnímat i jako marketingovou strategii restaurací. Ta by měla u některých lidí vzbudit vzpomínky na dobu NDR, kdy restaurace s národní kuchyní východních zemí byly vnímány jako exotikum a jejich návštěva byla cosi zvláštního. V NDR totiž nebyla tak široká paleta zahraniční gastronomie jako je dnes ekonomicky proveditelná a nakonec ani politicky žádaná. Na základě žádoucí integrace do socialistického státního systému bylo na imitace, jež se 1 2

Srvn.. Klaus Teuber: Alte böhmische Küche. Potsdam: Tandem Verlag 2010, Einleitung, s. 4. Srvn.. Elisabeth Fendl/Jana Nosková: Die böhmische Küche. In: Esskultur und kulturelle Identität. Ethnologische Nahrungsforschung im östlichen Europa. Hg. v. Heinke M. Kalinke/Klaus Roth/Tobias Weger. München: Oldenbourg 2010, s. 105–136, zde s. 127–129.

203



vztahovaly k západu, pohlíženo podezíravě. Tak nebylo možné provozovat restaurace italské s pizzou nebo francouzské s ‚haute cuisine‘*. Válečné a těsně poválečné hospodářství rozvoji kvalitní kuchyně nepřály. Pestřejší gastronomie se tak začala vyvíjet až v padesátých letech. V roce oslav 750 let města v roce 1956 bylo otevřeno mnoho nově postavených hostinců a restaurací. Jako první novostavba bylo otevřeno ‚Café Prag‘ na drážďanském Altmarktu*. ‚Café Prag‘ ale nebyl žádný podnik s českými jídly. Jednalo se o lokál s tanečním kabaretem a návaznou gastronomií, v přízemí se nacházela kavárna.3 Před otevřením ‚Café Prag‘ nebyl v Drážďanech žádný podnik s tímto jménem. Pojmenování bylo na počest bratrské socialistické země.

Café Prag ze západní strany od drážďanského Altmarktu v lednu 1960

Se stavbou berlínské zdi v roce 1961 se NDR stále více izolovala nejen politicky, ale kulinářsky. Úlohu přivést lidem nedosažitelné dálky trochu blíže přebraly kuchyně zemí jihovýchodní a východní Evropy. Hosté si restaurací s národní kuchyní velmi cenili, což se odráželo ve vysoké návštěvnosti. V Drážďanech k těmto lokálům patřily na příklad ‚Prager Bierstube‘ (Pražská pivnice), hotelová restaurace ‚Ostrava‘, maďarský lokál ‚Szeged‘, stejně tak jako velkokapacitní hostinec ‚International‘, v němž se nacházela ‚Wroclaw‘.4 3 4

Srvn. Manfred Wille: Dresdner Gastlichkeit – von den Anfängen bis zur Gegenwart. Kleine Kulturgeschichte des Gastgewerbes in Dresden. Dresden: A.&R. Adam Verlag 2008, s 197f. Srvn. Dietmar Sehn: Bitte warten, Sie werden platziert! Dresdner Lokale in der DDR-Zeit. Gudensberg-Gleichen: Wartberg Verlag 2009, s. 72nn.

204



Podniky s národní kuchyní byly zřizovány obchodní organizací (HO), jež byla podřízena Ministerstvu pro obchod a zásobování.5 HO byla založena v roce 1948 s cílem organizovat zestátnění velkoobchodu a zajistit centrální distribuci zboží.6 V oblasti výživy to bylo obzvlášť významné, neboť v důsledku nedostatečné nabídky moderního a módního konzumního zboží docházelo k neustálému růstu spotřeby potravin.7 Vzrostl také příjem domácností, jenž vedl k převisu kupní síly.8 To se pak také odráželo v návštěvnosti hostinců a restaurací. Gastronomický sektor v NDR měl opakující se problémy velké množství zákazníků obsloužit. Z masy zákazníků měly prospěch také východoevropské restaurace, jež, jak už bylo zmíněno, profitovaly také z ozvěny dálek. Znovu oživit se tu také mohly vzpomínky na dovolenou.9 Tento pocit byl posilován také tím, že hostinské místnosti byly zařizovány ve folkloristickém, pro dané země typickém stylu a spolupracovníci zpravidla přicházeli z odpovídajících zemí. V drážďanské restauraci ‚Ostrava‘, jež byla otevřena v roce 1973, vařil a obsluhoval český personál.10 Také zde byly hostům servírovány typické české zemské speciality. Jídelní lístek se ale bohužel nezachoval. Dodnes se i v Česku samotném tvrdí, že zdejší kuchyně je, nejen díky sladkým knedlíkům a množství moučníků, výživná, sytá a kalorická. V rámci tohoto konzumního schématu je protikladem francouzské kuchyně, jež se prezentuje jako nízkotučná, jemná a vybraná.11 Jedná se však pouze o protikladné vymezení dvou konzumních vzorců. V žádném případě se nedá vyloučit, že by česká kuchyně nemohla být vybraná, když například pomyslíme na vliv jiných regionálních kuchyní – třeba rakouské či maďarské. Většina pokrmů, jež se určité zemi či kraji připisují jako typické, jsou poměrně mladé výdobytky a objevují se až v 19. století. Takto deklarované národní či regionální „původní kuchyně“ často konstruovaly jako pro danou zemi typické, když se na základě určitých pokrmů, přísad a způsobu přípravy vytvářela národní iden5

Srvn. Maren Möhring: Fremdes Essen. Die Geschichte der ausländischen Gastronomie in der Bundesrepublik Deutschland. München: Oldenbourg 2012, S. 103n. 6 Srvn. Ina Merkel: Utopie und Bedürfnis. Die Geschichte der Konsumkultur in der DDR. Köln/Weimar/Wien: Böhlau 1999, S. 164n. 7 Srvn. tamtéž, s. 315. 8 Srvn. Christoph Boyer: Grundlinien der Sozial- und Konsumpolitik der DDR in den siebziger und achtziger Jahren in theoretischer Perspektive. In: Der Schein der Stabilität. DDR-Betriebsalltag in der Ära Honecker. Ed. Renate Hürtgen/omas Reichel. Berlin: Metropol 2001, s. 69–84, zde s. 75. 9 Srvn.. Jutta Voigt: Der Geschmack des Ostens. Vom Essen, Trinken und Leben in der DDR. Berlin: Gustav Kiepenheuer Verlag 2005, s. 136n. 10 Srvn. Sehn, Bitte warten (viz pozn. 4), s. 72. 11 Srvn. Eva Barlösius: Soziologie des Essens. Eine sozial- und kulturwissenschaftliche Einführung in die Ernährungsforschung. Weinheim/München: Juventa-Verlag 1999, s. 109–112.

205



tita.12 Prostřednictvím jídla a pití se tak vytváří vědomí přináležitosti a původu, formované daným regionálním stravovacím systémem.13 Jídlo jako kulturně zprostředkovaný proces tak patří k podstatným prvkům vytváření regionální identity.14 Je-li však regionální nebo národní stravovací tradice pevně zakotvená, vytvářejí se často kulinářské stereotypy, jak dokládá příklad vepřové pečeně a knedlíků. Vedle regionálních kuchyní existuje i mezinárodní, respektive nadnárodní kuchyně, jež se nevztahuje k určitému regionu15 a stále se mění. Existence této proměnné mezistátní kuchyně ovlivňuje a mění typické zemské kuchyně, což vede k tomu, že se vlastnosti, jež jsou jim připisované, stále upravují. Přestože bývá existence národních kuchyní často zpochybňována, předávají se tyto „kolektivní fikce“16 z generace na generaci. Základy české národní kuchyně jsou mladšího data a můžeme je klást do 19. století17 v bezprostřední spojitosti se jménem Magdaleny Dobromily Rettigové. Její Domácí kuchařka (vyšla nejprve německy pod názvem Die Hausköchin18) byla stylizována do podoby základního kamene české národní kuchyně a po Bibli patří k nejvydávanějším českým knihám.19 Dosud vyšla v 36 českých a 10 německých vydání.20 Rettigová zastupovala českou národní kuchyni a dodnes bývá považována za její vývěsní štít. Podle jejích slov „jest to jenom sbírka jídel, jak je má babička a máti [...] vařily“. 21 Rettigová předkládala tradičně prostou kuchyni s vydatnými pokrmy, které se vařily v Čechách. Své zkušenosti předávala svým žačkám, které si v její kuchařské škole osvojovaly 12 Srvn. Kirsten Schlegel-Matthies: Regionale Speisen in deutschen Kochbüchern des 19. und 20. Jahrhunderts. In: Kulturthema Essen. Ed. Hans Jürgen Teuteberg/Gerhard Neumann/Alois Wierlacher, Alois. Sv. 2. Berlin: Akademie-Verlag 1997, s. 212–227, zde s. 212. Též Roman Sandgruber: Knödel, Nudel, Topfenstrudel. Österreichische Ernährungsgewohnheiten und regionale Unterschiede in Mitteleuropa. In: Nord-Süd-Unterschiede in der städtischen und ländlichen Kultur Mitteleuropas. Ed. Günter Wiegelmann. Münster: N. Coppenrath Verlag 1985, s. 265–297, zde s. 265n. 13 Srvn. Roman Sandgruber: Österreichische Nationalspeisen: Mythos und Realität. In: Kulturthema Essen (viz pozn. 12), s. 180. 14 Srvn. Ferdinand Fellmann: Kulturelle und personale Identität. In: tamtéž, zde s. 34. 15 Srvn. Ulrich Tolksdorf: Das Eigene und das Fremde. Küchen und Kulturen in Kontakt. In: tamtéž, zde s. 189. 16 Jakob Tanner: Italienische „Makkaroni-Esser“ in der Schweiz. Migration von Arbeitskräften und kulinarische Tradition. In: tamtéž, zde s. 489. 17 Srvn. Fendl/Nosková, Die böhmische Küche (viz pozn. 2), s. 105. 18 Magdalena Dobromila Rettig: Die Hausköchin, oder eine leichtfaßliche und bewährte Anweisung auf die vortheilhafteste und schmackhafteste Art die Fleisch- und Fastenspeisen zu kochen, zu backen und einzumachen; Tafeln nach der neuesten Art zu decken; nebst vielen andern nützlichen in der Haushaltung oft unentbehrlichen Sachen, durch vieljährige Erfahrung erprobt. Königgrätz/Prag, 1838. 19 Srvn. Fendl/Nosková, Die böhmische Küche (viz pozn. 2), s. 107n. 20 Lydia Petráňová: Language, patriotism and cuisine: the formation of the Czech national culture in central Europe. In: e diffusion of food culture in Europe from the late eighteenth century to the present day. Ed. Derek J. Oddy. Prague: Academia 2005, s. 167–179, zde s. 175. 21 Srvn. Rettig, Die Hausköchin (viz pozn. 18), s. IX. Také: český citát dle: http://www.rozhlas.cz/ctenarskydenik/ dila/_zprava/predmluva-k-prvnimu-vydani-domaci-kucharky-772892

206



všechno, co potřebovaly k vedení domácnosti.22 Z těchto soukromých kuchařských škol vyrostla instituce, která předávala českou kuchyni a nakonec z ní udělala kuchyni národní. Dokonce ani jednoduchá jídla, která se v Čechách podávala, rozhodně nepostrádala vazeb k jiným kuchyním. Venkovské, mnohdy vydatné recepty na pokrmy podávané například na svatbách či zabíjačkách, se vozily do Prahy, hlavního města země, aby se tu výpůjčkami z francouzského kuchařského umění postupně zjemňovaly.23 Kulinářské výměně přispívalo vedle francouzské kuchyně i kuchařské umění rakouské, jež zase přejímalo prvky české, uherské (maďarské) a severoitalské. Tak se například vídeňský řízek včlenil do stravovacího systému severních Čech.24 Jídlo a pití tedy hrají „důležitou roli jako znaky kulturní příslušnosti“,25 ačkoli jsou často od historického základu odtrženy. Přebírání českých jídel a receptů rozhodně nezačalo až v dobách NDR. Již v raném novověku pohlíželi saští kuchaři do sousední země. Tak také nejstarší pro Sasko doložitelná kuchařka v Lipsku vytištěná Nová, umná a užitečná kuchařka (New, kunstreich vnd nützliches Kochbuch)26 Johanna Deckhardta z roku 1611 obsahuje recepty z Čech. Za skutečnost, že tato kniha vůbec vyšla, vděčíme choti lipského měšťana a knihtiskaře Christiana Bergena Elisabeth. Ta dokončila práci svého muže, který už připravoval tisk, ale ještě před vydáním knihy zemřel. Elisabeth proto hledala a našla sponzory, kteří tisk knihy financovali. Z tohoto důvodu není možno Deckartdtovu kuchařku přesně datovat. Patrně však bude o něco starší, než vyplývá z datace tisku. V době, kdy recepty sepisoval, působil Deckhardt jako kuchyňský písař ve dvorní kuchyni saských kurfiřtů.27 Z kuchyňského řádu, který vydal v roce 1611 bezprostředně po svém nástupu do úřadu kurfiřt Jan Jiří I. Saský (Johann Georg I. von Sachsen), vyplývá, že kuchyňský písař představoval pro chod dvorní kuchyně důležitou osobu.28 22 Srvn. Petráňová, Language, patriotism and cuisine (viz pozn. 20), s. 170. 23 Srvn. Georg R. Schroubek: Die Böhmische Köchin. Ihre kulturelle Mittlerrolle in literarischen Zeugnissen der Jahrhundertwende. In: Studien zur böhmischen Volkskunde. Ed. tentýž/ Petr Lozoviuk. Münster/New York/ München: Waxmann 2008, s. 201–217, zde s. 205n. 24 Günther Wiegelmann: Alltags- und Festspeisen in Mitteleuropa. Innovationen, Strukturen und Regionen vom späten Mittelalter bis zum 20. Jahrhundert. Münster/New York/München: Waxmann 2006, s. 211. 25 Bernhard Tschofen: Kulinaristik und Regionalkultur. In: Kulinaristik. Forschung – Lehre – Praxis. Ed. Alois Wierlacher/Regina Bendix. Berlin: LIT-Verlag 2008, s. 63–78, zde s. 64. 26 Johann Deckhardt: New/ Kunstreich vnd Nützliches Kochbuch. Darinn allerley nützliche vnd seltzame Speisen vnd Trachten/ nicht allein von Wildpret, Vogeln, Fischen vnd Fleisch/ sondern auch gebackener/ alß Würtzepanen/ Dortten/Pastetten/Kuchen vnd dergleichen/ für allerley Stands personenAuch in allerley Haußhaltungen/ vnd nach gelegenheit der zeit/Gasterey vnd Pancketen/oder sonsten/wie dergleichen vffn nohtfall für krancke Leute schnell vnd balde/mit geringen vnd leichten Unkosten zuverfertigen. Leipzig: 1611. 27 Srvn. tamtéž, předmluva, bez uvedení strany. 28 Sächsisches Hauptstaatsarchiv, 10036 Finanzarchiv, Loc. 32441, Rep. XXVIII, Nr. 8, KuchenOrdenung Bey angetretener Regierung Churfurst Johans Georgenn zu Sachßen Vffgerichtet Anno 1611, unfoliert.

207



Dohlížel na potraviny zde zpracovávané a sepisoval denní jídelníčky.29 Protože uměl psát, bylo mu snad svěřeno, aby zaznamenával recepty. Mezi nimi se nacházejí i dva české recepty. Jednak návod, jak vařit kapouny nebo slepice po česku (auf böhmische Art)30. Vařené drůbeží maso se podávalo v omáčce, kterou si Deckhardt pravděpodobně spojoval s Čechami. Její základ tvořilo pyré z drůbežích jater, nohou a krku, chleba a kořene petržele. To se pak zředilo drůbežím vývarem a hotová omáčka se okořenila zázvorem, šafránem a muškátovým květem.31 Jeho recept na „český marcipán“ (ein Böhmisch Marcipan)32 na druhé straně znamená počátek recepce sladkých pokrmů z Čech, které se v saských kuchařských knihách objevují znovu a znovu. Na český marcipán se nastrouhaly mandle. Půlka se smísila s tlučeným cukrem a růžovou vodou na těsto. Růžová voda představovala obvyklou přísadu sladkých jídel, ale používala se především na výrobu marcipánu. Tato éterická voda vznikající jako vedlejší produkt rafinace růžového oleje33 dodávala marcipánové chuti nepatrně parfemovaného nádechu. Pro náročnost výroby a drahé přísady si většina saského obyvatelstva nemohla takový marcipán dovolit. Zvlášť cukr byl počátkem 17. století velmi drahé zboží a zůstával vyhrazen především dvorským a urozeným kruhům. Konzumovali ho ale i velmi bohatí měšťané. 34 Poté, co se pěstování syrového cukru přesunulo na ostrovy ve Střední Americe a evropská poptávka po tomto luxusním zboží stoupla, stal se cukr postupně žádaným exportním koloniálním zbožím. Surový cukr se vozil do přístavů při Severním a Atlantickém oceánu, kde se dále zušlechťoval v cukrovarech. Daleká doprava ze zámořských plantáží až na stoly tehdejších konzumentů cukr enormně zdražovala.35 Proto byly Deckhardtovy sladké pokrmy určeny výhradně pro panské stoly, jako byla tabule saských kurfiřtů. Ze zbytku mandlí se podle Deckhardta vyrábělo mandlové mléko, do něhož se máčely plátky žemle. Žemlová hmota se pak rozetřela na vyválené těsto, posypala rozinkami a poté přikryla další vrstvou mandlového těsta. Pak se marcipán pekl v zaklopené pánvi se sádlem. V této fázi práce se projevil kuchařův um, protože nebylo vidět, kdy je marcipán hotový. „Navrch i vespod“ se mělo „nasypat uhlí,/často potřásat pánví,/ 29 30 31 32 33 34

Srnv. tamtéž. Srv. Deckhardt, New/ Kunstreich vnd Nützliches Kochbuch (viz pozn. 26), s. 9n. Srvn. tamtéž, s. 10. Tamtéž, s. 260n. Srvn. Meyers Großes Konversations-Lexikon, sv. 17. Leipzig 1909, s. 154. Srvn. Günther Wiegelmann: Zucker und Süßwaren im Zivilisationsprozeß der Neuzeit. In: Unsere tägliche Kost. Studien zur Geschichte des Alltags. Ed.. Hans Jürgen Teuteberg/Günther Wiegelmann. Münster: N. Coppenrath Verlag 1986, S. 135–152, zde s. 140n. 35 Srvn. Sidney W. Mintz: Die süße Macht. Kulturgeschichte des Zuckers. Frankfurt a. M./New York: Campus 1987, s. 59n.

208



Práce v kuchyni, mědirytina od Johanna Davida Schleuen Staršího podle Daniela Nikolause Chodowieckiho, 1774.

aby se pokrm nepřipálil.“36 Kuchař tedy musel na základě zkušenosti přesně odhadnout pravý okamžik, protože nemohl proces sledovat. Marcipán se podával jako sladký zákusek se sýrem, ovocem a pečivem jako dezert.37 S Deckhardtovou kuchařkou zjevně započal proces přejímání českých receptů do Saska. Byl to ale na dlouhou dobu první počinek. Neboť až v 19. století lze nalézt v kuchařkách z Drážďan znovu odkazy na jídla z Čech. Jeden kuchař, který pracoval velkou část života na drážďanském dvoře, byl zvlášť spjatý s Čechami. Jmenoval se Franz Walcha a pocházel ze středočeského Kladna, kde se narodil 21. listopadu 1771. Zde zahájil i svou kariéru, která ho vynesla až na nejvyšší místo drážďanské kuchyně, kde se stal dvorním vrchním kuchařem. Jestli si kuchařské umění osvojil v Čechách, nevíme. Svůj um si ovšem vytříbil v evropských metropolích. Od roku 1806 vařil tři roky v Paříži a v letech 1813 až 1816 pracoval v Londýně, Petrohradě

36 Srvn. Deckhardt, New/ Kunstreich vnd Nützliches Kochbuch (viz pozn. 2), s. 260n. 37 Sächsisches Hauptstaatsarchiv, 10036 Finanzarchiv, Loc. 32441, Rep. XXVIII, Nr. 8, KuchenOrdenung, unfoliert.

209



a ve Vídni.38 Jeho mezinárodní zkušenosti se pak promítly do jeho kuchařky Praktický kuchař (Der praktische Koch ) vydané v roce 1819. V té době Walcha působil jako osobní kuchař budoucího krále, saského prince Antona, a vařil v jeho drážďnáské dvorní kuchyni. Jeho kuchařka předkládá vybrané recepty a dává nám nahlédnout, na jaké úrovni drážďanská dvorní kuchyně pracovala. Z celkových 598 receptů jeho knihy se jedenáct vztahuje k Čechám. Devět z nich jsou jídla moučná, resp. sladká.39 Ve zbylých dvou případech jde o pokrm rybí (okouní fílé po česku)40 a masitý (bažant se zelím po česku).41 V posledním případě souvisí český způsob u Walchy výslovně s přípravou zelí. Zdá se, že kombinace bažanta se zelím patří k tradičním českým jídlům, protože ji najdeme i u Rettigové.42 Úprava zelí se ovšem liší, protože Rettigová k bažantu preferovala zelí sladkokyselé, zatímco Walcha kysané. Tradičně vnímané knedlíky Walcha do své kuchařky zařadil ve vytříbenější podobě, totiž jako knedlíky tvarohové. K přípravě těsta rozetřel tvaroh se čtvrtlibrou másla, třemi vajíčky a třemi žloutky na pěnu.43 Pak přidal strouhanou housku, sůl a špetku muškátu. Hmotu pak vařil 10 minut v osolené vodě a podával s převařeným máslem. Rettigová připravovala tvarohové knedlíky stejně, pouze nepoužívala muškátové koření.44 Mezinárodní orientace drážďanských kuchařek se od poloviny padesátých let 19. století měnila. I v Sasku vzali na vědomí postupnou nacionalizaci kuchyní. Jestliže až dosud znali recepty „po česku“ nebo „na český způsob“, u Georga Conrada Bickelmanna už najdeme termín „česká kuchyně“.45 Bickelmann byl vlastníkem restaurantu na drážďanském Altmarktu. V předmluvě k třetímu vydání jeho v roce 1861 vydané 38 Srvn. Franz Walcha: Der praktische Koch oder vollständige und faßliche Anleitung, alle Arten von Speisen nach französischem, deutschem und englischem Geschmacke zu bereiten, mit einer Auswahl von vorzüglichen Fastenspeisen, nebst einer Sammlung von Küchenzetteln und einer Anweisung zur Anordnung der Tafel mit 5 Kupfertafeln. Dresden: Selbstverlag 1819, s. III. 39 Kleine böhmische Talken, srvn. Walcha, Der praktische Koch (viz pozn. 38), s. 278; Omelettes auf böhmische Art, srvn. tamtéž, s. 309; Baba auf böhmische Art, srvn. tamtéž, s. 315; Böhmische Talken auf andere Art, srvn. tamtéž, s. 315n; Böhmischer Strudel, srvn. tamtéž, s. 316n; Böhmischer Strudel von Kaffee-Essenz, srvn. tamtéž, s. 317; Böhmische Waffeln, srvn. tamtéž, s. 320n; Böhmische Knödel von Quark, srvn. tamtéž, s. 324n; Böhmischer Reis, srvn. tamtéž, s. 331. 40 Srvn. tamtéž, s. 204. 41 Srvn. tamtéž, s. 128n. 42 Srvn. Rettig, Die Hausköchin (viz pozn. 18), s. 41. 43 Walcha, Der praktische Koch (viz pozn. 38), s. 324n. 44 Srvn. Rettig, Die Hausköchin (viz pozn. 18), s. 277n. 45 Georg Conrad Bickelmann: Allgemeines deutsches Kochbuch für jede Haushaltung, oder Lehrbuch der Kochund Backkunst, enthaltend eine praktische Anleitung zur Bereitung von mehr als 1300 auserlesenen Speisen, allen Arten Zuckerbäckereien, eingemachten und eingesottenen Früchten, Sülzen, Gelées, Säften, Salaten, Compots, Gefrornem und verschiedenen Getränken, nebst einem nach den Jahreszeiten eingerichteten Küchenzettel. Dresden: Arnold 1861, S. IV.

210



kuchařky uvádí, že ji rozšířil „o mnoho pokrmů z vídeňské a české kuchyně“46 Tím, že lokální označení přeložil do němčiny, lze těžko rozlišit, které recepty byly původně české. Bickelmann ostatně uvádí jen pět receptů na moučná jídla. Mezi nimi najdeme vdolky, a to i v jemnější podobě.47 A pak také tři druhy koláčů: karlovarské, pražské a královohradecké.48 Recepce české kuchyně byla v kuchařkách až do konce druhé světové války omezena na několik málo receptů. Většinou se jednalo o moučníky. V NDR bylo naopak do kuchařek převzato velké množství receptů české kuchyně. Se zřízením národních restaurací došlo také k poptávce po receptech z těchto zemí. Na pomoc těmto zájemcům přišly překlady českých kuchařek s recepty na pečení i vaření. Tak vyšly v německém překladu a byly dány do distribuce kniha o pečení Múčniky 49 od Márii Hajkové a Tschechische Küche (Česká kuchařka)50 od Jozy Břízové a Maryny Klimentové z roku 1982. U receptů se jedná hlavně o klasiku české kuchyně, jež je i dnes s pojmem česká kuchyně spojována. Český marcipán ale v Sasku postupně vymizel.

Glosář: ‚haute cuisine‘: Tento pojem („vyvážená „vysoká“ kuchyně) je dnes mezinárodně používaný pojem pro kvalitní kuchyni podávanou především v restauracích. Vznikl v 19. století ve Francii, která se stala symbolem dobré kuchyně | Dresdner Altmarkt: nejstarší část Drážďan, v roce 1370 poprvé zmíněna jako náměstí založené při založení města. Dnes se tam mimo jiné konají oblíbené vánoční trhy

46 47 48 49 50

Tamtéž: s. IV. Srvn. tamtéž, s. 234n. Srvn. tamtéž, s. 278n. Srvn. Mária Hajková: Múčniky. Backbuch. Leipzig: Verlag für die Frau 1977. Srvn. Joza Břízová/Maryna Klimentová: Tschechische Küche. Leipzig: Verlag für die Frau 1982.

211


Sasko-česká paroplavba na horním Labi

Marco Iwanzeck

Sasko-česká paroplavba na horním Labi I. ‚V čase, kdy kvetou stromy, výletní plavby dle potřeby‘ Tímto sloganem lákala Sasko-česká paroplavební (Sächsisch-Böhmische Dampschiffahrt) ve třicátých letech 20. století k výletním plavbám do sousedních Čech. Tuto tradici oživila v roce 2009 drážďanská Saská paroplavební (Sächsische Dampfschifffahrt) a dvakrát do roka opět láká turisty na podobné výletní plavby do Českého středohoří. Cestující přitom čeká delší trasa z Bad Schandau do Ústí nad Labem (Aussig). Pod dominantami zámku v Děčíně (Tetschen) a zříceniny hradu Střekov (Schreckenstein) si návštěvníci největší a nejstarší flotily kolesových parníků na světě1 vychutnají skvosty polabské krajiny, která patří k nejkrásnějším v Evropě. První parník se na cestu z Drážďan do Ústí vypravil 13. června 1845 a poté vznikl týdenní jízdní řád. Cestující se tak do Ústí a zpět mohli vydávat třikrát týdně.2 Před cílovým Ústím se stavělo v Pirně, Rathen, Königsteinu, Schandau, Hřensku (Herrnskretschen), Dolním Žlebu (Niedergrund) a Děčíně (Tetschen). Během 19. století poptávka po přeshraničních plavbách prudce rostla. Dnes ale máme mnohem rychlejší způsob, jak se dopravit do Čech. Po dostavbě dálnice z Drážďan do Prahy se cesta zkrátí zhruba na dvě hodiny. I vlakem to z Drážďan přes Ústí do české metropole trvá jen o něco déle. Zato loď se do Ústí nad Labem plaví přes šest hodin. Linková doprava se z ekonomického hlediska nevyplatí, proto v důsledku malé rentability v roce 2007 zanikla linka z Königsteinu do Děčína a nabídka Saské paroplavební se tak omezuje jen na výletní plavby. V dobách, kdy ještě nebyla železniční síť, tedy ve čtyřicátých letech 19. století, nabízel parník nejrychlejší spojení z Drážďan do Čech a říční cesta tehdejším cestujícím kromě rychlosti skýtala i další výhody. Jednak živoucí přírodu Saského a Českého Švýcarska a pak také dobrý a pohodlný spoj do teplických lázní s tím, že teprve až v Ústí nad Labem byli odkázání na drožku. Labe se k vnitrostátní lodní dopravě používalo po staletí i bez páry. Po Rýnu totiž bylo nejvýznamnější přirozenou vodní cestou Německa a jako obchodní cesta fungovalo významně ještě předtím, než ho začal využívat průmysl.3 Až do zavedení 1 2 3

Srvn. Frank Müller/ Wolfgang Quinger: Die Dresdner Raddampferflotte. Bielefeld: Delius Klasing 2007, s. 7n. Srvn. Sächsisches Hauptstaatsarchiv Dresden, 11801, Fa. Sächsisch-Böhmische Dampfschifffahrt AG Dresden, č. 10, fol. 70n. Srvn. Hans Rode: Das Elbgebiet. In: Flüsse und Kanäle. Die Geschichte der deutschen Wasserstraßen. Ed. Martin Eckoldt. Hamburg: DSV-Verlag 1998, s. 173–200.

212



pohonných technik představoval říční obchod na větší vzdálenosti nejlevnější alternativu pozemní dopravy. Vodní cestou se z Hamburku do Drážďan dováželo obilí, cukr nebo koloniální zboží* jako káva. Z Čech se potom dopravovaly různé potraviny. Důležitým saským vývozním artiklem dopravovaným po Labi byl například pískovec.4 Nákladní čluny, plavící se po Labi celá staletí, dokázaly dopravovat větší množství zboží. Lodi se přesouvaly dokonce i proti proudu pomocí pádel či plachet. Také mohly být ze břehu vlečeny tzv. pomahači.5 Německé slovo Bömatschern, které tyto dělníky označuje, vzniklo patrně z českého výrazu. S příchodem strojů tyto zvyky postupně vymizely. Sasko vstoupilo v porovnání s ostatními německými státy do fáze rané industrializace relativně brzy. Stalo se tak díky značné hustotě řemesel, dobrému vzdělávacímu systému, významnému obchodnímu centru (Lipsko) a rychle rostoucímu počtu obyvatel. Až do 50. let 19. století si Sasko dále upevňovalo pozici přední německé hospodářské oblasti. Je sice sporné, nakolik lze progresivní procesy před rokem 1830 nazývat industrializačními,6 ale podstatným prvkem této fáze bylo zvýšené zavádění nových technik a výrobních forem, doprovázené růstem produkce i počtu lidí, výdělečně činných v průmyslovém sektoru.7 Průmyslové využití páry silně ovlivnilo i vnitrostátní plavbu, ačkoli v první polovině 19. století byla tato technika ještě v plenkách. Stále intenzivnější industrializační proces umožňoval neustálý rozvoj pohonných technik využívajících páru, jež měly obrovský význam právě pro Saskou paroplavební. V drážďanském Hlavním státním archivu se dochovaly spisy dokládající i tuto vývojovou fázi. Jde o slavnostní projev k padesátému výročí Sasko-české paroplavební společnosti z roku 1886, který reflektuje její dějiny.8 Z dochovaných spisů navíc můžeme postihnout i hospodářské, politické či technické okolnosti, které vývoj paroplavby doprovázely.

II. Rámcové politické podmínky Činností a organizací labské plavby v době před začátkem 18. století se dosud historici příliš nezabývali. Důležitým přelomem byl rok 1815. Tehdy byly na Vídeňském kon4 5 6

7 8

Srvn. René Misterek: Leben am Strom. Bodenständige Berufe und Alltag im 19. Jahrhundert im Pirnaer Raum. In: Dresdner Hefte 29 (2011), sešit 105, S. 42–51, zde s. 42. Srvn. Ralf Haase: Wirtschaft und Verkehr in Sachsen im 19. Jahrhundert. Industrialisierung und der Einfluss Friedrich Lists. Dresden: Sächsische Landeszentrale für politische Bildung 2009, s. 112. Srvn. Hans-Werner Hahn: Industrialisierung, Wirtschaftspolitik und die deutsche Frage. Sächsische Wirtschaftspolitik unter König Johann 1854–1873. In: Zwischen Tradition und Modernität. König Johann von Sachsen 1801– 1873. Ed. Winfried Müller/Martina Schattkowsky. Leipzig: Leipziger Universitätsverlag 2004, s. 143–161, zde s. 156. Srvn. Hans-Werner Hahn: Die industrielle Revolution in Deutschland. München: Oldenbourg 2005, s. 13. Srvn. Sächsisches Hauptstaatsarchiv Dresden, 11801, Fa. Sächsisch-Böhmische Dampfschifffahrt AG Dresden, č. 10, od fol. 39.

213



gresu přijaty dohody s výrazným významem pro říční plavbu. Článkem 109 závěrečného aktu kongresu* vstoupila v platnost dohoda o všeobecné svobodné plavbě. Na konkrétní realizaci této dohody se měly společně usnášet příslušné státy. Proto se v roce 1819 v Drážďanech sešli představitelé deseti polabských států,9 aby se dohodli na dalším uspořádání. Labská konvence, jež z těchto jednání v roce 1821 vzešla, však usnesení Vídeňského kongresu naplňovala jen částečně. Volná plavba po Labi sice v zásadě umožňovala využívat řeku všem zájemcům, i ze států, jimiž Labe neteklo, ale státní úřady si ponechaly otevřené regulační možnosti.10 Ty se prosazovaly prostřednictvím loďařských patentů udělovaných po důkladném prověření příslušnou zemskou vládou. Jelikož neexistovala závazná nutnost uznat zahraniční patenty, mohla příslušná vláda cizí loďařské patenty zamítnout.11 Přesto Labská konvence značně usnadnila přepravu zboží po Labi. Sasko přitom mělo tu výhodu, že mohlo oživit vývoz saského zboží do zámoří, aniž by na každé zemské hranici platilo clo.12 Tehdejší Německo bylo totiž rozdrobené na mnoho státečků a každý z těchto států požadoval clo. Úprava nakonec odstranila mezi českým Mělníkem a severoněmeckým Hamburkem13 35 omezujících celních zábran, jež bylo nutno překonat. Nepřehledný celní systém v německých zemích však ničím nenahradila. Jednotnou celní a obchodní oblast vytvořil teprve Německý celní spolek pod vedením Pruska. Sasko do nového celního společenství, jehož dohody vstoupily v platnost 1. ledna 1834, vstoupilo v roce 1833. Celní spolek sdružoval státy Německého spolku14 a odstraňoval celou řadu omezení hospodářského života mezi jednotlivými zeměmi.15 Saská účast tak nově podnítila hospodářský vývoj země a industrializaci dodala nový směr.16 Rakousko Celní spolek iniciovaný Pruskem odmítlo. To mělo dopad i na celní hranici mezi Saskem a Čechami, která tak existovala i nadále. Od poloviny 19. století se Prusko snažilo využít svého výsadního postavení v Celním spolku a z toho plynoucí 9

10 11 12 13 14 15 16

Tedy Rakouska (za Království české), Saska, Pruska, Hannoverska, Dánska (za Šlesvicko a Lauenburg), Mecklenburska-Šverinska, Anhaltska-Köthenu, Anhaltska-Bernburska, Anhaltska-Desavska a svobodného státu Hamburk. Srvn. Miriam Rasched: Die Elbe im Völker- und Gemeinschaftsrecht. Schiffahrt und Gewässerschutz. Münster: LIT-Verlag 2003, s. 12. Srnv. tamtéž. Srvn. Rainer Karlsch/Michael Schäfer: Wirtschaftsgeschichte Sachsens im Industriezeitalter. Leipzig 2006, s. 57. Srvn. Heiko Werner: Der Beginn der Dampfschifffahrt auf der Oberelbe. Die Gründung der Sächsisch-Böhmischen Dampfschifffahrtsgesellschaft. In: Dresdner Hefte 29 (2011), sešit 105, s. 4–13, zde s. 6. Zakládajícími členy bylo Prusko, Království bavorské, Sasko a Württembersko, Velkovévodství hesensko-darmstadtské, Kurfiřství hesensko-kasselské a durynské státy. Srvn. Hahn: Die industrielle Revolution, s. 23. Srvn. Hubert Kiesewetter: Die Industrialisierung Sachsens. Ein regional-vergleichendes Erklärungsmodell. Stuttgart: Franz Steiner Verlag 2007, s. 138.

214



závislosti středních a malých států a usilovalo o politickou moc v Německu. Z toho důvodu podporovalo Sasko vedení rakouského státu v jeho úsilí dosáhnout jednotné celní politiky v Německém spolku. Saská politika ale nakonec zcela ztroskotala na odporu pruské vlády na Drážďanské konferenci v roce 1851.17

III. Průmyslový vývoj Saska v 19. století Počátkem 19. století bylo Sasko významným centrem zpracování bavlny v Německu. Bavlnářství tehdy představovalo technicky nejpokročilejší odvětví továrního průmyslu.18 Konec kontinentální blokády v roce 1814 přinesl krizi textilnictví, protože se v kontinentální Evropě zase mohlo obchodovat s levným anglickým zbožím. Domácí textil se na trhu prosazoval obtížně, neboť konkurence byla technologicky vyspělejší. Mnoho drobných přádelen v té době zkrachovalo. Saský hospodářský výkon prudce stoupal od třicátých let 19. století. V této fázi se už saský průmysl řídil konjunkturními cykly*,19 a proto můžeme nástup industrializace datovat mezi léta 1830 a 1850. Jako důležitý základ hospodářského růstu se ukázaly technologické inovace v oblasti pohonné techniky – především parní stroje.20 Při získávání energie bylo dosaženo především lokální nezávislosti na větrné a vodní síle. V souvislosti s tímto vývojem se také zlepšily a zlevnily možnosti dopravy. O obrovský výkonnostní skok v rychlejší a levnější přepravě osob i zboží se vedle počínající železniční výstavby zasloužily především nově zaváděné parníky.21 Klíčové postavení v procesu industrializace bývá v dopravně-technické oblasti připisováno vždy železnici, která přinesla mnohostranné a komplexní změny hospodářské krajiny. Výstavba železnic vyvolala zvýšenou poptávku po železe, oceli a vozových součástkách, v jejímž důsledku vznikalo od padesátých let 19. století množství nových továren.22 Symbolem saské industrializace se stalo město Chemnitz, které se etablovalo jako důležité centrum strojírenství i textilního průmyslu a vysloužilo si název saský Manchester. Současníci si všímali i problémů, které průmyslová výroba přinášela. Například autor jednoho dobového cestopisu o počátcích průmyslové výroby napsal.23 17 18 19 20 21 22 23

Srvn. Hahn: Industrialisierung, zde s. 156. Srvn. Karlsch/ Schäfer, Wirtschaftsgeschichte Sachsens (viz pozn. 12), s. 45. Tamtéž, s. 45. Srvn. Hahn, Die industrielle Revolution (viz pozn. 7), s. 1. Srvn. Haase, Wirtschaft und Verkehr in Sachsen (viz pozn. 5), s. 112. Srvn. Karlsch/Schäfer, Wirtschaftsgeschichte Sachsens (viz pozn. 12), s. 42n. Johann Traugott Lindner: Wanderungen durch die interessantesten Gegenden des Sächsischen Osterzgebirges. Ein Beitrag zur speciellern Kenntniß desselben, seines Volkslebens, der Gewerbsarten, Sitten und Gebräuche. Annaberg: Rudolph und Dieterici 1848, zweiter Teil, s. 1n.

215



Z Klaffenbašského vršku se poutník může ohlédnout na lidnaté tovární město Chemnitz, saský Manchester. Pokud tak učiní v časných ranních hodinách, uvidí za shlukem domů táhlý kouřově šedý mrak, přerývaný hustými sloupy černé páry, která se přízračně rozplývá ve vzduchu. Tento dým stoupá z ohromných komínů četných fabrik. O problematice znečišťování životního prostředí se v dobových společenských debatách vůbec nemluvilo. Stát tehdy stále víc podporoval výstavbu dopravních cest. Než ale uznal výhodnost paroplavby, muselo dojít, jako v případě železnice, k delší politické diskusi.24 Stát měl tenkrát možnost přímo zasahovat do procesu industrializace – například tím, že podporoval budování dopravní infrastruktury.25 První myšlenky zavést na saské Labe páru se datují k roku 1814. Realizace ovšem ztroskotala na nákladech projektu. Saský král Bedřich (Friedrich) August I. mu sice udělil souhlas, ale neposkytl na tento záměr žádné finanční prostředky.26 Problémy takového plánu byly mnohostranné. Ukázalo se, že jsou zapotřebí nejen lodě odpovídající kvality, nýbrž i personál potřebný k provozu. Labe bylo navíc na počátku 19. století ještě velmi záludným vodním tokem. Jeho mělčiny, peřeje a útesy představovaly pro paroplavbu značné riziko.27

IV. Vznik paroplavební společnosti Prvním, kdo na Labi v Sasku využíval paroplavbu, byl Heinrich Wilhelm Calberla. V Drážďanech vlastnil přímo u Labe cukrovar, kde se rafinoval* cukr. Jako podnikatel chtěl lacino a levně dopravovat do Drážďan surový cukr a z Drážďan cukr hotový.28 Carlberlova loď, do níž v Hamburku namontovali parní stroj, dorazila do Drážďan 20. února 1835. Aby si zvědavci mohli udělat představu o jeho užitečnosti, přivlekl parník člun naložený 50 tunami surového cukru.29 Calberla tak názorně předvedl, že je možné po Labi plout s pomocí páry, i jaký hospodářský potenciál se 24 K debatám o zřízení železniční trati v saském zemském sněmu srvn. Josef Matzerath: „Der Staat als Gewerbsunternehmer gegen die Privaten“. Landtagsdebatten über Sachsens frühe Eisenbahnen. In: Aspekte sächsischer Landtagsgeschichte. Formierungen und Brüche des Zweikammerparlaments 1833 bis 1868. Dresden: Sächsischer Landtag 2007, s. 31–35. 25 Srvn. Kiesewetter, Die Industrialisierung Sachsens (viz pozn. 16), s. 28. 26 Srvn. Werner, Der Beginn der Dampfschifffahrt (viz pozn. 13), s. 4. 27 Srvn. Otto Trautmann: Heinrich Wilhelm Calberla und sein Dampfschiff in Dresden 1835. In: Dresdner Geschichtsblätter 25 (1916), sešit 3, S. 164–174, zde s. 170. 28 Tamtéž, s. 170. 29 Srvn. Werner, Der Beginn der Dampfschifffahrt (viz pozn. 13), s. 6.

216



skrývá v technice. Spojení techniky a konzumu tu rovněž symbolizovalo industrializační proces. Pro cukr to dokonce platí ve dvojím smyslu: Jednak pro vznik potravinářské velkovýroby a pak i pro industrializaci jídla a stravy obecně.30 Slibné ekonomické vyhlídky tohoto způsobu dopravy vzbudily zájem drážďanských obchodníků. Obchodníci Benjamin Schwenke a Friedrich Lange, které Calberlův úspěch nadchl, uvažovali, jak by se dala hospodářsky využít všeobecná obchodní labská doprava mezi Hamburkem a Drážďanami. V souvislosti s tím založili 18. března 1836 Labskou paroplavební společnost (Elbdampfschiffahrts-Gesellschaft), jež měla 14 dalších členů.31 Na financování projektu se vydalo 1500 akcií po 100 tolarech. Důležitým členem této společnosti byl Johann Andreas Schubert, který zavedení polabské paroplavby podporoval. Tento „tvůrčí duch saské průmyslové revoluce“32 byl od roku 1832 profesorem Technického vzdělávacího ústavu (Technische Bildungsanstalt) v Drážďanech. Proslavil se postavením ‚Saxonie‘ – první německé parní lokomotivy. Právě s ní byla v roce 1839 slavnostně otevřena trasa Lipsko-Drážďany.33 Už šest let předtím, ale Schubert saské vládě předložil vlastní plány na paroplavební provoz na Labi. Ta je však odmítla. Schubert tak znovu veřejně vystoupil až v roce 1836. Ve spise Poznámky o paroplavbě na horním Labi (Andeutungen über Dampfschiffahrt auf der Oberelbe) rozvinul možnost levné parníkové dopravy na Labi. Aby lodě mohly plout při nízké hladině, navrhoval Schubert využití moderních vysokotlakových parních strojů, které měly na rozdíl od strojů nízkotlakových řadu výhod.34 S daleko větší lehkostí a jednoduchostí se snoubí ještě i ta vlastnost, že když v nich expanzí působí pára, nebo se proud par zastaví předtím, než se plně dokončí zdvih, tak se ze stejného množství paliva případně uvolní ještě větší množství energie než u nízkotlakových strojů. Vysokotlakové stroje byly lehčí a dovedly vytvořit větší pohonnou sílu. Lehčí lodě měly menší ponor, a tak se mohly plavit i v mělkých vodách jako má řeka Labe. 30 Srvn. Roman Sandgruber: Bittersüße Genüsse. Kulturgeschichte der Genussmittel. Wien, Köln, Graz: Böhlau 1986, s. 187. 31 Srvn. Müller/ Quinger, Die Dresdner Raddampferflotte (viz pozn. 1), s. 10 32 Schubertův přínos opěval Herbert Pönicke už v názvu své knihy. Srvn. Herbert Pönicke: Johann Andreas Schubert. Der schöpferische Geist der sächsischen industriellen Revolution. Meisenheim am Glan: Hain 1956. 33 Srvn. Dorit Petschel: Die Professoren der TU-Dresden. 1828–2003. In: 175 Jahre TU Dresden. Ed. Reiner Pommerin. Köln, Weimar, Wien: Böhlau 2003, s. 874n. 34 Johann Andreas Schubert: Andeutungen über Dampffschifffahrt auf der Ober-Elbe. Dresden: Meinhold 1836, s. IIIn.

217



Dne 8. července 1836 saská vláda realizaci projektu na Labi odsouhlasila. Stavbou prvního parníku byl pověřen Andreas Schubert, který ještě v září téhož roku začal vyrábět dva železné lodní trupy. Na základě vlastních výzkumů se rozhodl nepoužít na konstrukci levnější dřevo, ale lehký vysokotlakový stroj, který upřednostňoval, se mu prosadit nepodařilo, protože saské úřady zůstaly s ohledem na bezpečnost skeptické a odmítaly tento typ stroje použít. Schubert se výhody vysokotlakového stroje snažil vyložit marně, protože nakonec byly zakoupeny a zabudovány nízkotlakové parní stroje.35 Dodané stroje byly, jak Schubert předvídal, na hladký provoz na Labi příliš těžké, Johann Andreas Schubert protože měly příliš velký ponor. Přesto se 30. července 1837 uskutečnila první zkušební plavba parníku ‚Královna Marie‘ z Drážďan do Míšně. Událost to byla veliká a dostalo se jí zasloužené pozornosti v tehdejších médiích. Paroblavbu očekávali i proti proudu řeky. Například týdeník vycházející v Pirně při této příležitosti uveřejnil oslavnou báseň nazvanou Uvítání parníku Královna Marie v Saském Švýcarsku.36 Už v srpnu 1837 pak provozovala společnost na Labi tři parníky – kromě ‚Královny Marie‘ ještě ‚Prince Alberta‘ a ‚Drážďany‘.37 Plavba však byla možná jen za příznivých vodních poměrů, protože při nízké hladině se lodím obtížně manévrovalo. Tento stav se stále citelněji podepisoval na refinancování celého podniku. Ekonomické předpoklady nakonec přiměly vedení společnosti ke změně názoru a k přestavbě parníků. Na Schubertovu koncepci sice nedošlo, ale lodě byly opatřeny lehčími nízkotlakovými parními stroji anglické výroby, které dosahovaly lepších hodnot než dosavadní stroje.38 Přestavba umožnila lodím ‚Královna Marie‘ a ‚Princ Albert‘ lépe zdolávat obtížné labské úseky. Tím bylo 35 Srvn. Werner, Der Beginn der Dampfschifffahrt (viz pozn 13), s. 8. 36 Srvn. Pirnaische Wochenblatt, 26. August 1837, S. 268. 37 Srvn. Sächsisches Hauptstaatsarchiv Dresden, 11801, Fa. Sächsisch-Böhmische Dampfschifffahrt AG Dresden, č. 10, fol. 53. 38 Srvn. Herbert Ehrlich: Höhen und Tiefen in der Geschichte der Sächsisch-Böhmischen-Dampfschiffahrtsgesellschaft. Dresden: Selbstverlag 1995, s. 4.

218



Parní loď „Královna Maria“ na Labi naproti zámku a Maschinenbau-Anstalt v Übigau, první zkušební plavba lodi z 6. července 1837, litografie

možné zvládnout cestu z Drážďan do Děčína a zpátky za jediný den. Počátkem čtyřicátých let 19. století to bylo nejrychlejší spojení mezi Drážďanami a českými přístavišti.39 V. Konkurenční prostředí Vedle zmíněných technických obtíží začala paroplavební společnost čelit konkurenci v boji o cestující. Dopravu z Čech do Drážďan po Labi plánoval podnikatel John Andrews. Proto si v roce 1832 přivedl do Vídně anglického stavitele lodí Josepha Johna Rustona a svěřil mu vedení tamější loděnice.40 V roce 1839 udělily rakouské úřady Andrewsovi výsadní právo provozovat na Labi paroplavbu. Už v roce 1840 byl navržen a o rok později pak v Čechách postaven parník ‚Bohemia‘. Saské společnosti vyrostl vážný konkurent. Rustonovy lodě byly navíc technicky dokonalejší, protože měly menší ponor než saské lodi.41 Parníky české společnosti se plavily z Prahy do Mělníka po Vltavě a pak po Labi do Drážďan. Plavidlům konstruovaným výlučně pro osobní dopravu 39 Srvn. Pönicke, Johann Andreas Schubert (viz pozn 32), s. 50. 40 Srvn. Andreas Resch: „Ruston, Joseph John I“. In: Neue Deutsche Biographie 22 (2005), s. 302n. 41 Srvn. Ehrlich, Höhen und Tiefen (viz pozn. 38), s. 5.

219



trvala cesta z Prahy do Drážďan 12 a proti proudu 19 hodin.42 Po smrti Johna Andrewse získal rakouské výsadní právo paroplavby na Vltavě a české části Labe John Ruston.43 Saská paroplavební společnost začala mít vážnou konkurenci i na železnici. Dne 8. dubna 1839 byl zahájen všeobecný železniční provoz mezi Drážďanami a Lipskem, který nabízel další příznivou a rychlou alternativu osobní i nákladní dopravy. Nákladní doprava však v prvních letech hrála na železnici jen zanedbatelnou roli, protože spojovala především Drážďany s Lipskem. Spojení do saských průmyslových center (např. Chemnitz) byla zpočátku nedostatečná. Situaci vzhledem ke konkurenci železnice zvažovali už zakladatelé paroplavební společnosti a uváděli tři rozhodující body, kdy 44 bude paroplavba onou spojnicí, jež 1., vyplní mezery v pozemních trasách vzniklých překážkami v terénu, půdě atd., které železnice nemůže pokrýt, 2., spojuje blízký východ se severomořskými přístavy neporovnatelně rychleji, sevřeněji, plynuleji, čímž 3., otevírá zdroj obchodní přičinlivosti, jež blahodárně přechází na všechny živnostenské stavy, a je tak příslibem výhod, jaké pomocí samotných železnic nelze navzdory všem nadějím nikdy dosáhnout. Členové společnosti vycházeli z toho, že železnice sice propojuje velká centra, ale její síť nemůže obsáhnout všechny oblasti. Od paroplavby si zároveň slibovali příslib rychlejší a lacinější dopravy koloniálního zboží z přístavů při Severním moři směrem do vnitrozemí. Takový předpoklad se nakonec ukázal jako mylný, protože potenciál železnice podceňoval. Stavbou železniční trati Drážďany–Praha podél Labe tak počátkem padesátých let 19. století vyvstal lodní plavbě konkurent. V roce 1851 vyjel první vlak z Drážďan do Děčína. Na jedné trase teď železnice s lodní dopravou soutěžila o osoby i o obchod. Zjara 1851 prodal Ruston své tři lodi Saské paroplavební v přesvědčení, že v konkurenci s železnicí prohrává.45 Výstavba železniční trati z Prahy do Drážďan, ale paroplavbu nezlikvidovalo. Po Rustonově odchodu a spojení lodí pod jednou střechou se společnost až do šedesátých let 19. století ekonomicky vzmáhala. Za tuto dobu zdvojnásobila počet lodí z šesti na dvanáct a stejně tak se i počet přepravovaných osob vyhoupl z 280 000 na 780 000.46 42 Srvn. Karl Brousek: Die Großindustrie Böhmens 1848–1918. München: Oldenbourg 1987, s. 22. 43 Srvn. Werner, Der Beginn der Dampfschifffahrt (viz pozn. 13), s. 10. 44 Srvn. Sächsisches Hauptstaatsarchiv Dresden, 11801, Fa. Sächsisch-Böhmische Dampfschifffahrt AG Dresden, č. 10, fol. 42. 45 Srvn. Ehrlich, Höhen und Tiefen (viz pozn. 38), s. 5n. 46 Tamtéž, s. 6.

220



Železnice a parní loď u Königsteinu, kvašová litografie od Eduarda Müllera, 1860

I polabská paroplavba se zapojila do všeobecného procesu růstu, který bylo možné zaznamenat počátkem padesátých let 19. století. Saské hospodářství se až do konce tohoto století slibně rozvíjelo.47 V roce padesátého výročí existence Saské paroplavební společnosti 1888 se její stav společnosti jevil následovně:48 v současnosti disponujeme 22 parníky s malým ponorem, s nimiž se lze plavit i při velmi nízkém stavu vody, takže co do rentability řadí se naše lodní doprava nesporně k nejlepším podobným podnikům v Německu.

VI. Shrnutí: K revolučním změnám v dopravě přispěla i paroplavba. Dělo se tak sice ve stínu železnice, ale paroplavba měla svůj osobitý přínos. Lodě poháněné párou zajišťovaly linkovou dopravu na Labi ještě předtím, než byla dokončena trať mezi Lipskem a Dráž47 Srvn. Karlsch/ Schäfer, Wirtschaftsgeschichte Sachsens (viz pozn 12), s. 70. 48 Srvn. Sächsisches Hauptstaatsarchiv Dresden, 11801, Fa. Sächsisch-Böhmische Dampfschifffahrt AG Dresden, č. 10, fol. 39.

221



ďanami. Touto inovací se zkrátila časová délka cesty a snížily její náklady. V průběhu 19. století sice význam paroplavby obecně poklesl, ale drážďanská flotila se i navzdory několika krizím udržela dodnes. Poznávací cesty zdymadly do Ústí nad Labem v roce 2012 snad tradici přeshraniční parní dopravy znovu oživí.

Glosář: Koloniální zboží: Zámořské výrobky, především potraviny a pochutiny | Konjunkturní cyklus/ekonomický cyklus: Vlnovité výkyvy v určitém časovém úseku zahrnující hospodářský vzestup, resp. pokles určité země | Rafinace: Technický postup čištění, zušlechťování surovin. Cukr získává svou typickou bílou barvu teprve rafinací | Vídeňská akta: Vídeňská akta písemně stanovala výsledky Vídeňského kongresu, který se konal od 18. září do 9. října 1815 ve Vídně a byla smluvně závazná pro všechny podepsané mocnosti

222


Debata o výstavbě železnice v Sasku

Josef Matzerath

Debata o výstavbě železnice v Sasku V roce 1833 se Friedrich List memorandem obrátil na nejvyšší saské úřady, aby jim předestřel výhody železničního spojení mezi Lipskem a Drážďany. Právě Lipsko bylo podle jeho názoru „coby srdce vnitroněmecké dopravy, knižního obchodu a německého továrního průmyslu“1 k takovému záměru předurčené. S myšlenkou vybavit Německý svaz rozsáhlou železniční sítí List uspěl především v Lipsku, protože tamější kupci chtěli mít i do budoucna jistotu, že město zůstane obchodním a dopravním uzlem. Saskému veletržnímu městu totiž stále výrazněji konkuroval pruský Magdeburg ležící na Labi.2 V rané fázi německé industrializace patřila železnice k vůdčím sektorům hospodářství. O tom, kdo má plánovat, financovat a provozovat její stavbu, se vedly spory. V důsledku tiskové cenzury*, která ve 30. letech 19. století v Saském království vládla, je možno příslušnou společenskou debatu rekonstruovat nejlépe na základě diskuzí v zemském sněmu, kde byla zaručena svoboda projevu. První konstituční zemský sněm, který se v Sasku sešel na základě psané ústavy z roku 1831, zasedal od 17. ledna 1833. Obě parlamentní komory debatovaly o tom, jak se má Sasko postavit ke stavbě železnice v Německu. Tehdy už se totiž plánovala dálková železniční trať z Lipska do Drážďan. V listopadu 1833 proto 309 osob z Lipska podepsalo petici*, v níž žádaly parlament, aby odsouhlasil „soukromé akciové sdružení“, které chce postavit železnici mezi Lipskem a Drážďanami.3 Lipští obchodníci se obávali, aby sousední Prusko neobešlo Saské království severojižní dráhou přes Halle, což by patrně mělo na lipské obchodní centrum ničivý dopad.4 Signatáři lipské petice si sice přáli, aby se železniční záměr „svěřil do rukou soukromníků“, nicméně ve dvou oblastech přesto žádali státní podporu. Za prvé bylo potřeba přijmout zákonná opatření, aby se stavba dráhy mohla svěřit do soukromých rukou. 1

2 3

4

Friedrich List: Über ein sächsisches Eisenbahn-System als Grundlage eines allgemeinen deutschen EisenbahnSystems und insbesondere über die Anlegung einer Eisenbahn von Leipzig nach Dresden, Leipzig: Liebeskind 1833, s. 18. Srvn. Rainer Karlsch/Michael Schäfer: Wirtschaftsgeschichte Sachsens im Industriezeitalter, Leipzig: Ed. Leipzig 2006, s. 39. Srvn. Josef Matzerath: Der Staat als Gewerbsunternehmer gegen die Privaten. Landtagsdebatten über Sachsens frühe Eisenbahnen, in: Aspekte sächsischer Landtagsgeschichte. Formierungen und Brüche des Zweikammerparlamentes (1833–1868). Ed. Josef Matzerath, Dresden 2007, s. 31–35, zde s. 31. Srvn. Thomas Hänseroth: Die Verstaatlichung der Sächsisch-Bayerischen Eisenbahn. Politische und ökonomische Implikationen eines technischen Großprojektes, in: Beiträge zur Geschichte von Bergbau, Geologie und Denkmalschutz. Festschrift zum 70. Geburtstag von Otfried Wagenbreth. Ed. Helmuth Albrecht, Freiberg: TU Bergakademie 1997, s. 63–68, zde s. 64.

223



Případné vyvlastňování by se muselo odškodňovat.5 Za druhé petenti* navrhovali, aby parlament prodiskutoval, jak nashromáždit prostředky potřebné na stavbu, která vyžadovala na tehdejší poměry obrovské investice.6 Obě komory saského zemského sněmu se peticí zabývaly několikrát. Při schůzi druhé komory 22. října se ukázalo, že řečníci tohoto shromáždění jsou podivuhodně dobře obeznámeni s inovativní technikou své doby. Městský soudce a finanční komisař Karl Friedrich Sachße z Freiberku například své názory na železnici dokládal technickými daty: „Na nerovné, drsné, přírodní cestě utáhne kůň 6 tun, na rovné silnici 30 až 35 tun, ale železnice uveze 80 tun.“7 Sachße tedy měl přesnou představu o výhodách kolejí vedoucích krajem. Tato technika, vysvětloval, přece není žádným novým vynálezem, „už dávno se používá (...) v hornictví“. A „položíme-li železnici vedle výstavby silnic“, tvrdil, dojdeme „už jen o kousek dál“.8 Sachße tu předjal, že saská státní správa rozšíří stávající zákony na stavbu silnic o stavbu železnic.9

První komora saského stavovského shromáždění (Drážďany), litografie, 1847 5 6 7 8 9

Obecně k tomu srvn. Dieter Ziegler: Eisenbahnen und Staat im Zeitalter der Industrialisierung. Die Eisenbahnpolitik der Deutschen Staaten im Vergleich, Stuttgart: Franz Steiner 1996, s. 24n. Nachrichten vom Landtage, Hundert und zwei und sechzigste öffentliche Sitzung der zweiten Kammer, am 28. November 1833, in: Außerordentliche Beilage zur Leipziger Zeitung, s. 2109. Nachrichten vom Landtage, Dreihundert und drei und vierzigste öffentliche Sitzung der zweiten Kammer, am 22. Oktober 1834, in: Außerordentliche Beilage zur Leipziger Zeitung, s. 5981. Tamtéž, s. 5981. Markus Klenner: Eisenbahn und Politik. Vom Verhältnis der europäischen Staaten zu ihren Eisenbahnen, Wien: Universitätsverlag 2002, s. 41.

224



Druhá komora saského stavovského shromáždění. (Drážďany), litografie, 1847

Po Sachßovi přistoupil k řečnickému pultu cvikovský městský rada Carl Ernst Richter a argumentoval proti užitečnosti rozsáhlé železniční výstavby: „Je to, jak se zdá, založené na předpokladu, že doprava kvapí mílovými skoky tak, že naše vozy, koně, trakaře, zkrátka všechny dopravní prostředky už nestačí na to, aby naše zboží dovezly na jiné místo.“10 Richter neviděl pro rychlejší přepravu zboží mezi Drážďanami a Lipskem potřebu, a proto se zastupitelů druhé komory otázal: „Kde se tu výrobky a zboží hromadí tak nesmírně, že je do Lipska nemůžeme dopravit dost rychle?“11 Podle Richterova přesvědčení se tolik zboží, které by ospravedlnilo stavbu železniční trati, vůbec nedá vyrobit. Osobní přepravou, která po dokončení železniční trati mezi Lipskem a Drážďanami měla zpočátku vynášet12 vyšší výtěžky, se Richter ve svých úvahách vůbec nezabýval. V době, kdy se saský zemský sněm radil o železnici z Lipska do Drážďan, už železnice v několika evropských státech jezdila. Světově první z nich dopravovala od roku 1825 zboží mezi anglickými městy Stockton a Darlington.13 Osobní přeprava začala ve 10 Nachrichten vom Landtage, Dreihundert und drei und vierzigste öffentliche Sitzung der zweiten Kammer, am 22. Oktober 1834, in: Außerordentliche Beilage zur Leipziger Zeitung, s. 5985. 11 Tamtéž, s. 5985. 12 Soupis příjmů z osobní a nákladní dopravy v letech 1839–1857 in: Directorium der Leipzig-Dresdner Eisenbahn-Compagnie (Vyd.): Die Leipzig-Dresdner Eisenbahn in den ersten fünfundzwanzig Jahren ihres Bestehens, Leipzig 1864, s. 159. Teprve v roce 1852 převyšovaly příjmy z nákladní dopravy dopravu osobní. Za tuto informaci děkuji Jensi Maßlichovi. 13 Srvn. Karlsch/Schäfer, Wirtschaftsgeschichte Sachsens (viz pozn. 2), s. 39.

225



Velké Británii fungovat až o pět let později, kdy železnice mezi tehdy nejvýznamnějším centrem bavlnářského průmyslu Manchesterem a přístavním Liverpoolem převážela nejen zboží, ale i lidi.14 V roce 1834 existovaly železniční tratě už i na území Německého spolku. Od 1. srpna 1832 totiž České Budějovice s Urfahrem poblíž Lince spojovala koňka.15 Ale v pruském celním spolku, do něhož mělo Sasko k 1. lednu 1834 přistoupit, železnice ještě nejezdila. Vůbec první železnice poháněná parou se na evropském kontinentu rozjela 5. května 1835 mezi Bruselem a Mechelenem. Od 7. prosince téhož roku spojovala zhruba šestikilometrová železniční trať německá města Norimberk a Fürth. Protože se sem uhlí potřebné pro pohon dováželo z Cvikova, tahali i zde vlaky částečně i koně. Tento evropský vývoj vyvolal v Sasku diskuzi o užitečnosti železničního dopravního spojení. Při počáteční rozpravě na téma železnice 28. listopadu 1833 první komora parlamentu výhody železnice nezpochybnila. Pozdější saský král princ Jan (Johann) se vyslovil pro to, aby se petentům petice „dalo najevo, že se uznává důležitost záměru“. Ale, jak dodal, „sněmovna musí vyčkat na vládní předlohu k tomuto tématu, aby se o něm mohla radit“.16 Zatímco se první komora, jejíž většinu tvořili urození majitelé rytířských statků, pro navržené plány na stavbu železnice vyslovila, v horní komoře se jeden občanský zástupce vyslovil proti. Majitel rytířského statku Schweta u Döbelnu, Heinrich Schütze, si nebyl jistý, „zda by se vůbec železnice v Německu dalo výhodně využít“.17 Železnice podle něj nepředstavuje vždy jen vědecký úspěch, jak je známo z Rakouska i z Anglie. Schütze zároveň pochyboval, bude-li trať mezi Lipskem a Drážďanami výnosná. Možná by se jako lukrativnější mohlo ukázat spojení ze „Strehly přes Saskou Kamenici (Chemnitz), Cvikov (Zwickau) do Bavor“.18 Větší rozhled projevil poslanec selského volebního okresu Nossen a Frankenberg dr. Franz Ludwig Runde, který předpokládal, že železniční trať mezi Lipskem a Drážďanami bude pokračovat „směrem na Frankfurt“, a že se připojí „tratě mezi Berlínem a Mnichovem přes Magdeburg a Lipsko“.19 „Velkolepý a důležitý podnik“ v železnici spatřoval i hornolužický majitel rytířského statku Dr. Karl Wilhelm Traugott von Mayer, který vyjádřil názor, že saská iniciativa ve věci železnice nepozvedne jen vnitřní obchod země, ale ještě důležitější bude „pro obchod světový nebo alespoň pro obchod různých německých států“.20 Pokud totiž 14 Srvn. Ralf Haase: Wirtschaft und Verkehr in Sachsen im 19. Jahrhundert. Industrialisierung und der Einfluss Friedrich Lists, Dresden: Sächsische Landeszentrale für politische Bildung, 2009, s. 100. 15 Srvn. Ulrich Schefold: 150 Jahre Eisenbahn in Österreich, München: Südwest Verlag 1986, s. 10–14. 16 Nachrichten vom Landtage, Hundert und zwei und sechzigste öffentliche Sitzung der zweiten Kammer, am 28. November 1833, in: Außerordentliche Beilage zur Leipziger Zeitung, s. 2109. 17 Tamtéž, s. 2241. 18 Tamtéž. 19 Tamtéž, s. 2242. 20 Tamtéž.

226



Sasko bude mít včas trať mezi Lipskem a Drážďanami, povede jeho velký pruský soused vlastní obchodní cesty jen stěží směrem, který by Sasko pomíjel. Pro železniční projekt se vyslovil i městský soudce z Plavna Heinrich Adolph Haußner, který kromě svého domovského města zastupoval v druhé komoře i Elsterberg, Pausu a Mühltruff. Podle něj totiž železnice neovlivní jen „komerční pokrok národa“, nýbrž její stavba dá „velmi mnoha lidem chleba a práci“.21 Vcelku se poslanci saského zemského sněmu už v první krátké rozpravě jevili dobře informováni o důsledcích techniky, kterou v Anglii zavedli teprve před několika lety, a která po kolejích s pomocí koní či lokomotiv spojovala města. Jakmile se řečníci zaměřili na budoucí užitek železnice, začala se samozřejmě zaznívat i rizika spojená s modernizací. Po prvních výrocích obou komor na sklonku roku 1833 se parlament železnicí rok nezabýval. Debata se znovu rozproudila, až když počátkem října 1834 král a vláda předložili k diskuzi návrh zákona upravujícího podmínky, za nichž se budou železnici postupovat pozemky. Tentokrát nešlo ani tak o výhody a nevýhody železnice jako spíš o otázku, kdo bude tak velký projekt řídit nejlépe a ku prospěchu celé společnosti. Freiburský městský soudce a finanční komisař Sachße proto v této debatě zdůraznil, že původ železnice je v hornictví, pročež, jak vysvětloval, stát najde ideální techniky pro stavbu železnice mezi svými hornickými zaměstnanci. Finanční částky na trať z Lipska do Drážďan, která činila milion tolarů, se Sachße nebál, protože, jak vyložil, Saské království postavilo od roku 1781 silnice takřka za čtyři miliony tolarů. Dnes, dodával, máme 194 silnic zpevněných dlažbou, ačkoli to státu nepřináší žádný zisk, protože mýtné na moderních silnicích zdaleka nepokryje výdaje na jejich údržbu.22 Jestliže tedy budou v budoucnu mezi Lipskem a Drážďanami pendlovat parní vozy na kolejích, patří to, vykládal Sachße, přece také k výstavbě silnic. A výstavbu dopravních cest Sachße pokládal za úkol státu. Principiálně je sice jasné, že „stát jako podnikatel je proti soukromníkům v nevýhodě“, ale tato zásada se týká jen továren a podniků, u nichž přichází v úvahu konkurence, a ne tam, kde má smysl stavět jen jednu silnici nebo železniční trať. Přenechá-li se tedy výstavba železnic akciovým společnostem, muselo by se státu rovněž „odebrat poštovnictví a veškerá výstavba silnic“.23 Sachßeho argument v konečném důsledku směřoval k tomu, že jenom stát může vybudovat infraktrusturu k celospolečenskému prospěchu. Pokud totiž akciová společnost dosáhne „při podnikání [výstavbě železnice] velkého zisku“, vloží „svůj kapitál zase jen tam [...], kde lze očekávat ještě větší zisk“.24 21 Tamtéž. 22 Nachrichten vom Landtage, Dreihundert und drei und vierzigste öffentliche Sitzung der zweiten Kammer, am 22. Oktober 1834, in: Außerordentliche Beilage zur Leipziger Zeitung, s. 5982. 23 Tamtéž. 24 Tamtéž, s. 5983.

227



Jakoukoli další trať by akciová společnost nechala ladem a činnost by rozšiřovala jen tam, kde by to pro ni mohlo být výhodné. Některé části země by proto zaostávaly, zatímco pokud se záměru ujme stát, získají železnici i tam. Na zemském sněmu v roce 1834 Sachße své názory prosadit nedokázal. Nejen vláda, ale i většina zastupitelů se rizik spojených s investicemi do železnice zalekla. Poslanec za město Drážďany, Christian Gottlieb Eisenstuck, který coby referent deputace* přednesl úvahy příslušného parlamentního výboru, s myšlenkou, aby se železnice stavěla na státní útraty, nesouhlasil. Prohlásil, že bude lepší, ponesou-li finanční riziko projektu akcionáři, kteří by vládě měli ke schválení předložit plán celého podniku. Eisenstuck věřil, že vláda „bude mít na zřeteli obchodní stránku věci a bude sledovat, do jaké míry bude železnice plnit účel“.25 Akcionářské spekulace o zisku se Eisenstuckovi jevily „jako něco užitečného“, jelikož z anglické zkušenosti prý koneckonců vyplývá, „že se u nejedné železnice přepočítali“.26 Jeho postoj bral v úvahu dva aspekty: Jednak chtěl zbavit stát finančního rizika, ale ještě důležitější pro něj bylo něco jiného. Předpokládal totiž, že vláda celospolečenskou užitečnost celého podniku ohlídá i tak, což ovšem od akcionářů Eisenstuck ani další řečníci parlamentních debat nemohli očekávat. Proto jim implicitně přiznali, že se budou řídit jen ziskem. Kdo souhlasil s akciovými společnostmi, ten v zásadě protežoval* oddělení ekonomiky od náboženských norem, které by pro raně novověké společnosti bylo stěží přijatelné. Dobrý křesťan se podle morálních koncepcí předmoderní doby měl vždy zasazovat i o obecné blaho a vlastní ekonomické zájmy nemohl oddělit od etických požadavků své víry. V akciových společnostech oproti tomu vznikla forma podnikání, na niž mohl podobné etické nároky klást zvenku pouze stát. Neboť akciová společnost má přinášet výlučně zisk a nemusí se jako osoba starat o posmrtné blaho své duše. Akciová společnost se řídí výlučně možnostmi zisku. Dosáhne-li duše jednoho akcionáře blaženosti, je od toho jako individuální problém odděleno. Náboženská etika a finanční investice se tedy rozcházejí. Když na počátku 19. století vznikaly akciové společnosti, logika v ekonomické oblasti se zásadně oprostila od morálky, až na případy, kdy ji jako rámec stanovil stát. Zásadní roli stát sehrál i při vzniku železničního spojení z Drážďan k české hranici. Zmínky o rozšíření trati Lipsko – Drážďany až k hraničnímu přechodu padly už v prvních parlamentních debatách na téma železnice. Poslanci zvažovali, že by zákonná 25 Tamtéž, s. 5987. 26 Tamtéž.

228



Železnice u Bad Schandau: kvašová litografie od Eduarda Müllera], 1860

předloha měla zahrnovat „stavbu trati vedoucí z Lipska do Drážďan a podle okolností prodloužené až k hranici“27, což se ve shodě s Lipsko-drážďanskou železniční společností zprvu zavrhlo. Plány na tuto trať ovšem o několik let později urychlila rakouská vláda, která se od roku 1841 zasazovala o výstavbu železniční trati z Prahy na saskou hranici.28 V žebříčku deklarovaných státních zájmů Rakouska totiž spoj mezi Vídní, Prahou a Saskem stál na čtvrtém místě. Důležitější byly jen trati Vídeň-Terst, Benátky-Milán-Komské jezero a Vídeň-Linec-Bavorsko.29 Na podobném spoji záleželo i Sasku, a proto se drážďanská vláda zavázala, že na svém státním území vybuduje železniční trať* až k místu, kde naváže na českou dráhu. Zde se v zásadě nabízely dvě možnosti. Trať mohla vést buď údolím Labe, anebo Horní Lužicí. V druhém případě by se s Prahou a Drážďanami dopravně spojila průmyslová oblast Liberecka.30 27 Gesetz- und Verordnungsblatt für das Königreich Sachsen vom Jahre 1835, s. 371. 28 Pro potíže s kapitálovým zabezpečením soukromých železničních společností musel v roce 1841 rakouský stát projekt převzít a stavbu železnice zestátnil. Srvn. Klenner, Eisenbahn und Politik (viz pozn. 9), s. 159. 29 Srvn. Burkhard Köster: Militär und Eisenbahn in der Habsburgmonarchie. München: Oldenbourg 1999, s. 304. 30 Srvn. Hans-Friedrich Gisevius: Zur Vorgeschichte des Preußisch-Sächsischen Eisenbahnkrieges. Verkehrspolitische Differenzen zwischen Preußen und Sachsen im Deutschen Bund, Berlin: Duncker & Humblot 1971, s. 241.

229



V petici rakouskému císaři Ferdinandu I. čeští obchodníci a podnikatelé velmi podrobně zdůraznili ekonomický účel železniční trati.31 Rakouská vláda železniční projekt zase podpořila tím, že pověřila soukromý výbor v Praze, aby se zabýval výstavbou spojení mezi Vídní a Drážďanami přes Prahu. Tento výbor upřednostňoval trať podél Labe, což do hry přivedlo severočeské podnikatele, zejména z mladoboleslavského a litoměřického kraje, kteří v přípisu císaři žádali „ať milostivě rozhodne, aby trať zamýšlené státní dráhy z Vídně do Drážďan přes Prahu vedla severní částí boleslavského kraje, směrem na saskou Lužici“.32 Podnikatelé tedy chtěli, aby dráha vedla přes Liberec a Horní Lužici. Železniční napojení by podle nich pro jejich obchodní oblast znamenalo„další existenci a rozkvět průmyslu“. Zůstat mimo dráhu by pak z jejich pohledu vedlo k „naprostému rozkladu [a] ztrátě milionových kapitálů vložených do obchodních a živnostenských podniků“.33 Někteří podnikatelé se domnívali, že stavba železnice v údolí Labe jejich průmyslovou oblast ekonomicky zruinuje. Industrializace v severních Čechách na počátku moderní doby probíhala především v oblasti textilnictví a právě Liberec s okolím se v rámci rakouské monarchie postupně stal centrem textilní výroby.34 Ležet na jedné z prvních železničních tratí by proto znamenalo poziční výhodu právě pro textilní průmysl, který pracoval pod rostoucím tlakem konkurence. Dráha by mohla hotové zboží rychle dovážet na nadregionální trhy a z přístavů naopak do továren efektivně a výhodně dodávat suroviny. V budoucnu by bylo možné lépe reagovat na konjunkturálně podmíněné změny v poptávce.35 Zůstávalo ovšem zprvu nejasné, která trať se má stavět, protože rakouská vláda se rozhodla vybudovat trať na státní náklady a vyžádala si další posudek o povaze krajiny.36 Pro saskou vládu to znamenalo jednání s pražskou Železniční komisí, která se původně klonila ke stavbě podél Labe. Dále Drážďany ověřovaly, zda by nebylo dobré postavit obě trati, tedy jak labským údolím, tak i Horní Lužicí. Hornolužická trať z Drážďan přes Budyšín do Löbau (Lubije) a odsud k české hranici by pro Sasko byla výhodná z toho důvodu, že by železničně připojila průmyslové Slezsko, což by zároveň znamenalo nerentabilitu souběžné pruské trati ze Zhořelce do Čech.37 Na základě podobných úvah se samotná saská vláda spíše klonila k návaznosti na českou dráhu hornolužickou tratí. 31 Opis petice je uložen v Saském hlavním státním archivu Drážďany. Srvn. Sächs. HStA Dresden, 10036 Finanzarchiv, Loc. 37544, Rep. LVII., Nr. 388, Acta, die Anlage einer Eisenbahn von Sachsen nach Böhmen betr. 32 Srvn.tamtéž, fol. 9. 33 Srvn. tamtéž, fol. 8. 34 Srvn. Holger Starke: Aspekte wirtschaftlicher Verbindungen zwischen Sachsen und Böhmen (1850–1910), in: Böhmen und Sachsen – Momente einer Nachbarschaft. Vyd. Dresdner Geschichtsverein. Dresdner Hefte 14 (1996), H. 48 s. 40–49, zde s. 41. 35 Srvn. Sächs. HStA Dresden, 10036 Finanzarchiv, Loc. 37544, Rep. LVII., Nr. 388, Acta die Anlage einer Eisenbahn von Sachsen nach Böhmen betr., fol. 8. 36 Srvn. tamtéž, fol. 18. 37 Srvn. Gisevius, Vorgeschichte des Preußisch-Sächsischen Eisenbahnkrieges (viz pozn. 30), s. 241.

230



V souvislosti s vypracováním plánů vyslalo Sasko a Rakousko techniky, kteří trať projektovali, aby vyhledali vhodné místo hraničního přechodu. Technici ovšem na saské straně zpochybňovali záměr vést trať Horní Lužicí pro nepříznivé zeměpisné podmínky.38 A když se 9. srpna 1842 státní smlouvou ustavily rámcové podmínky saskočeské železnice, zůstávala otázka hraničního přechodu ještě stále otevřená.39 Výzkumná komise zprávu předložila až v září 1842. Pro technicky obtížnou překonatelnost hornaté krajiny bylo nakonec rozhodnuto, že trať povede údolím Labe, což bylo technicky méně náročné.40 Přesto se počátek prací vlekl v důsledku stavebních obtíží. Krátce předtím, než byly práce ukončeny, došlo ke kuriózní situaci. Výměnná stanice pro vlaky se totiž zřídila v Podmoklech (dnes součást Děčína) na českém území. Podle původních plánů se ale vlaky a personál měly měnit na česko-saské hranici. Protože však bylo pro Rakousko finančně obtížné hradit stavbu náspů a mostů od Podmokel až na saskou hranici, ujala se jí saská vláda. Proto později v Podmoklech odbavovali vlaky a vybírali clo saští zaměstnanci.41

Příjezd slavnostního vlaku do Podmokel při otevření sasko-české železnice 6. dubna 1851. Lehmann & Opitz, dřevoryt, kolem roku 1860 38 Srvn. Sächs. HStA Dresden, 10036 Finanzarchiv, Loc. 37544, Rep. LVII., Nr. 388, Acta die Anlage einer Eisenbahn von Sachsen nach Böhmen betr., fol. 23–25. 39 Srvn. tamtéž, fol. 19. 40 Srvn. Gisevius: Vorgeschichte des Preußisch-Sächsischen Eisenbahnkrieges (viz pozn. 30), s. 243. 41 Srvn. Sächs. HStA Dresden, 10036 Finanzarchiv, Loc. 37143, Rep. LVII, Acta, die mit der k. k. österreichischen Regierung gepflogenen Verhandlungen und die Übernahme der Strecke Grenze-Bodenbach betreffend, nestránkováno.

231



Železniční trať z Drážďan do Prahy se v Sasku stejně jako v Rakousku realizovala jako státní podnik.42 Skutečné náklady ovšem přesáhly odhadovanou částku, takže saský zemský sněm měl v roce 1850 schválit navýšení o 1,84 milionů tolarů.43 Dne 6. září 1850 proto o uvolnění peněz diskutovala druhá komora. Místopředseda Friedrich Theodor von Criegern vyjádřil naději, že se „vybuduje velmi solidní stavba“ a „vyšší náklady na stavbu se dobře zúročí potud, že se tak sníží pozdější výdaje na údržbu“.44 Požadovanou částku pokládal za výhodnou investici. Zato poslanec Johann Georg Erdmann Elbel se k navýšení kapitálu stavěl rozpolceně, protože, jak se domníval, „železniční stavby“ stát „těžce zadluží“. Jak však pokračoval, souhlas je namístě, „chceme-li konkurovat ostatním státům“.45 Druhá komora nakonec zvýšení rozpočtu jednohlasně schválila, aby se provoz na trati mohl zahájit podle plánu.46 V roce 1851 tak mohla být veřejnosti k užívání předána přímá trať z Drážďan do Prahy. Trať z Podmokel do Drážďan končila ve staré městské části saského sídelního města na nádraží, jež bylo dokončeno v roce 1848 a až do demolice v roce 1892 se jmenovalo České (Böhmischer Bahnhof ). Devětačtyřicetikilometrový úsek z Drážďan do Prahy, vedoucí saským územím, se stal první saskou státní železnicí.47 Už v roce 1847 ovšem Saské království pomohlo jisté akciové společnosti, která stavěla trať z Lipska do bavorského Hofu, a rovněž se v rozpočtu hrubě přepočetla.48 V polovině 50. let 19. století pak už byla převážná část saské železniční sítě, až na soukromou trať z Lipska do Drážďan,49 v rukou státu, který tak převzal kontrolu nad jedním z předních sektorů industrializace. Glosář: Referent deputace: Delegace několika členů určitého grémia, většího shromáždění, spolku nebo družstva, která je pověřená zastupovat je v jisté záležitosti. Referentem deputace bývá nazýván i člen určitého kolegia, pověřený vyřízením určitých záležitostí. Ten o nich pak dané kolegium zpravuje | Petent: Původem latinské slovo označuje žadatele, uchazeče| Petice: Přípis, např. žádost, prosba nebo stížnost adresovaná nějakému úřadu | Protežovat: Zvýhodňovat | Cenzura: Nařízení, kdy se veškeré tiskoviny před zveřejněním musejí předkládat cenzorovi (kontrolorovi), bez jehož souhlasu se nesmějí zveřejnit

42 43 44 45 46 47 48 49

K zestátnění saských železnic srvn. Hänseroth, Verstaatlichung (viz pozn. 4), s. 63. Mittheilungen über die Verhandlungen des Landtages, II. Kammer, Nr. 12, 1850, s. 222. Tamtéž, s. 224. Tamtéž. Tamtéž, s. 226. Srvn. Klenner, Eisenbahn und Politik (viz pozn. 9), s. 43. Srvn. Matzerath, Gewerbsunternehmer (viz pozn. 3), s. 33–35. Srvn. Ziegler, Eisenbahnen und Staat (viz pozn. 5), s. 31.

232


Počátky konzumu v Sasku

Josef Matzerath

Počátky konzumu v Sasku Velká Británie nebyla jen první průmyslovou zemí na světě, nýbrž tu již v 18. století u velké části společnosti vznikla výrazná spotřeba rozličného zboží. Právem lze mluvit o tom, že Anglie měla už před více než dvěma sty lety konzumní společnost*.1 Množství spotřebního zboží zde dalece přesáhlo nezbytnou nutnost. Lidé tu vlastnili více, než bylo dosud v Evropě nebo i jinde ve světě obvyklé.2 Módní vlny zasahovaly široké části společnosti. Zahrnovaly oblečení, stravovací zvyklosti, výbavu bytů, domů, květiny a dokonce i zvířata.3 Všechno to zboží, rostliny a zvířata se produkovalo, resp. pěstovalo proto, že pro ně existoval trh, že byla spotřebitelská poptávka. Prodejci navíc již beztak existující spotřební sklony všemožně podporovali. Producenti, obchodníci i maloobchodníci rozvíjeli marketingové strategie a vymýšleli reklamní kampaně, jaké dosud svět neviděl.4 Marketingové strategie vábily z ulice podél obchodů přes výkladní skříně5 až po vývěsní štíty. Dále pak od reklamních trade cards* přes inzeráty v novinách až po obchodní značky. Již tehdy probíhaly exkluzivní a dražší prodejní akce, kterých se na osobní pozvání účastnili příslušníci horních vrstev (upper class)*. Tak vznikaly módní trendy, které vedly tzv. spádovým efektem (trickle-down-effect)6 až k výslednému, a obzvláště lukrativnímu, masovému zboží pro spotřebitele se středními příjmy. Průkopnický status Anglie jako první průmyslové země na světě se tak nezakládal jen 1

2

3

4 5

6

Srvn. Ariane Stihler: Die Entstehung des modernen Konsums. Darstellung und Erklärungsansätze Berlin: Duncker & Humblot 1998, s. 19–24 a 36–39; Rainer Beck: Luxus oder Decencies? Zur Konsumgeschichte der Frühneuzeit als Beginn der Moderne, in: Luxus und Konsum – eine historische Annäherung. Ed. Reinhold Reith/ Torsten Meyer. Münster/New York/München/Berlin: Waxmann 2003, s. 29–46, zde s. 33. Zásadní pionýrská studie ke „spotřební revoluci“ v Británii srvn. Neil McKendrick: Introduction, in: e Birth of a Consumer Society. e Commercialization of Eighteenth-century England. Ed. tentýž /John Brewer/John H. Plumb. London: Indiana University Press 1982, s. 1–6. Srvn. Stihler, Konsum (viz pozn. 1), s. 20. Viz též John Brewer: Was können wir aus der Geschichte der frühen Neuzeit für die moderne Konsumgeschichte lernen? in: Europäische Konsumgeschichte. Zur Gesellschafts- und Kulturgeschichte des Konsums (18. bis 20. Jahrhundert). Ed. Hannes Siegrist/Hartmut Kaeble/Jürgen Kocka. Frankfurt a. Main/New York: Campus 1997, s. 51–74, zde s. 62. Srvn. Brewer, Konsumgeschichte (viz pozn. 3), s. 65n. Srvn. Michael Prinz: Aufbruch in den Überfluss. Die englische „Konsumrevolution“ des 18. Jahrhunderts im Lichte der neueren Forschung. In: Der lange Weg in den Überfluss. Anfänge und Entwicklung der Konsumgesellschaft seit der Vormoderne. Ed. tentýž. Paderborn/München/Wien: Ferdinand Schöningh 2003, s. 191–217, zde s. 196. Luxusní výrobky, resp. drahé spotřební zboží se šíří z vyšších sociálních útvarů k nižším. S tím je spojený růst blahobytu. Srvn. Christian Kleinschmidt: Konsumgesellschaft. Göttingen: Vandenhoek & Ruprecht 2008, s. 20.

233



na technických výdobytcích. Industrializace nevznikala jen proto, že se vymyslely nové stroje. Teprve obrovská poptávka umožnila odbyt takového množství zboží, že se průmyslová výroba vůbec vyplatila. Bez přiměřeně velkého odbytového trhu se totiž žádná továrna nemohla svému majiteli vyplatit. Až posun ve spotřebě vytvořil předpoklady ke snahám o technické inovace, které by přinášely zisk. Neboli provokativně řečeno: Tradiční ekonomika se pramálo starala o to, kde a jaký bude odbyt zboží.7 Technické vynálezy bychom přirozeně neměli chápat jen jako důsledek spotřebního zájmu. Poptávku, marketing, reklamu a technickou inovaci lze spíše vnímat v příčinné souvislosti. Jedno působilo na druhé, což společně vedlo k velkému převratu. Spotřební společnost a industrializace se tak jeví jako dvě strany téže mince.8 Je jisté, že Anglie byla první průmyslovou zemí anebo první spotřební společností. V druhé vlně se industrializovala Belgie, Francie, Německo a USA. Tato druhá vlna začala kolem roku 1800 a sahala až do poloviny 19. století. Německo bylo v té době politicky ještě velmi pestrým státním útvarem. Ale i ekonomicky víme, že se žádná země nikdy neindustrializovala naráz a ve všech svých částech najednou.9 To platí i pro Německo 19. století, kde existovala tři, resp. čtyři centra industrializace, totiž Berlín, Porúří, Slezsko a Sasko. Na otázku, jak saské průmyslové centrum nebo saská spotřební společnost vznikly, nám bohužel příručky k saským dějinám odpověď nedají.10 Na první pohled to nijak nepřekvapí, protože historicky se spotřeba začíná i ve Velké Británii zkoumat až počátkem 80. let 20. století.11 Tou dobou se o saských dějinách ještě stále bádalo v marxistickém duchu* a mechanismy spotřební společnosti, v níž se lidé definují na základě vlastnictví zboží, chtěla někdejší Německá demokratická republika rázně překonat. Východoněmečtí komu7

Viz k tomu Hannes Siegrist: Konsum, Kultur und Gesellschaft im modernen Europa. In: Europäische Konsumgeschichte. Zur Gesellschafts- und Kulturgeschichte des Konsums (18. bis 20. Jahrhundert). Ed. tentýž/Hartmut Kaeble/Jürgen Kocka, Frankfurt a. Main/New York: Campus 1997, s. 13–48, zde s. 17. 8 Srvn. Beck, Luxus oder Decencies? (viz pozn. 1), s. 29. 9 V souvislosti se Saskem srvn. k tomu Hubert Kiesewetter: Industrialisierung und Landwirtschaft. Sachsens Stellung im regionalen Industrialisierungsprozeß Deutschlands im 19. Jahrhundert, Köln/Wien: Böhlau 1988, s. 5–11; Hans Pohl: Die Phase der Frühindustrialisierung in Sachsen und im Rheinland. Ein regionaler Vergleich, in: Uwe John/Josef Matzerath: Landesgeschichte als Herausforderung und Programm. Festschrift für Karlheinz Blaschke zum 70. Geburtstag, Stuttgart: Franz Steiner Verlag 1997, s. 487–508. 10 Srvn. Rudolf Kötzschke/Hellmut Kretzschmar: Sächsische Geschichte. Werden und Wandlungen eines Deutschen Stammes und seiner Heimat im Rahmen der Deutschen Geschichte, Frankfurt am Main: Verlag Wolfgang Weidlich 1965; též Geschichte Sachsens. Ed. Karl Czok, Weimar: Hermann Böhlaus Nachfolger 1989; Reiner Groß: Geschichte Sachsens, Leipzig: Edition Leipzig 2001; Katrin Keller: Landesgeschichte Sachsen, Stuttgart: Ulmer 2002. 11 Srvn. Prinz: Aufbruch in den Überfluss, s. 191. Rovněž srvn. Beck: Luxus oder Decencies?, s. 29. Počátky historického bádání o dějinách spotřeby v Německu spadají až do 90. let 20. století. Srvn. Kleinschmidt, Konsumgesellschaft (viz pozn. 6), s. 7.

234



nisté si za cíl vytyčili nikoli spotřební, nýbrž kulturní společnost, v níž měl být nový socialistický člověk zproštěn soutěže o prestižní spotřebu.12 To vrhalo špatné světlo na jednu ze stěžejních hnacích sil spotřebních společností. Proč by se tedy marxistická historiografie měla tímto jevem zabývat? Podle Karla Marxe bylo beztak jasné, že pro stav společnosti je rozhodující vývoj výrobních prostředků. Skutečný pohon historického vývoje byl podle Marxe ekonomického rázu. Spotřeba by sem bývala mohla také patřit, ale Marx byl přesvědčen, že ekonomický pokrok závisí především na technickém vývoji. Východoněmecká historiografie připisovala, pevně věrna dobovému marxistickému duchu, saskou industrializaci rozvoji výroby. Vývoj pro ni představoval krok od „období manufaktury“ k „věku továren“.13 V obou případech jde o specificky marxistické pojmy zahrnující výrobní postupy a techniku. Naopak historiografie v bývalém Západním Německu s tímto pojetím vždycky polemizovala. Už vývojový skok od manufaktury k továrně je totiž neslučitelný s tím, k čemu dospěly historické analýzy.14 Od manufaktury k továrně – to je řečeno příliš schematicky. Taková interpretace totiž opomíjí například velký význam nákladnického (faktorského) systému*.15 Navíc přehlíží i smíšené formy nákladnictví a továrny. Zároveň nebere v úvahu to, že jakmile manufaktury neměly privilegia od státu, na trhu vlastně zcela pohořely. Dějiny konzumu jdou opět ještě o krok dál než kritika tradiční západoněmecké historiografie. Jejich otázku, jak odbyt zboží přispěl k vývoji saské industrializace, ovšem marxistická saská historiografie vůbec nezodpověděla a téměř se jí nevěnovala. Od přelomu let 1989/90 ovšem uplynula více než dvě desetiletí, a tak bychom na poli zkoumání dějin saské spotřeby již mohli mít nějaké výsledky. Bohužel nemáme téměř žádné. Za doklad mohou posloužit Ekonomické dějiny Saska v epoše průmyslu (Wirtschaftsgeschichte Sachsens im Industriezeitalter).16 Tato kniha dvou osvědčených a uznávaných historiků ekonomie Rainera Karlsche a Michaela Schäfera vyšla v roce 2006. Má podobu lexikonu a shrnuje tedy stav dosavadních vědomostí. Nejrozvinutější in12 Srvn. Ina Merkel: Utopie und Bedürfnis. Die Geschichte der Konsumkultur in der DDR, Köln/Weimar/Wien: Böhlau 1999, s. 12; Judd Stiziel: Von „Grundbedürfnissen“ zu „höheren Bedürfnissen“? Konsumpolitik als Sozialpolitik in der DDR. In: Sozialstaatlichkeit in der DDR. Sozialpolitische Entwicklungen im Spannungsfeld von Diktatur und Gesellschaft 1945/49–1989. Ed. Dierk Hoffmann/Michael Schwartz. München: Oldenbourg 2005, s. 135–150, zde s. 135n. 13 Srvn. Reiner Groß: Kurstaat und Königreich an der Schwelle zum Kapitalismus (1789–1830). In: Geschichte Sachsens (viz pozn. 10), s. 297–305. 14 Srvn. Hans-Ulrich Wehler: Deutsche Gesellschaftsgeschichte – 1: Vom Feudalismus des Alten Reiches bis zur Defensiven Modernisierung der Reformära 1700–1815. München: Beck 1987, s. 110. 15 Srvn. tamtéž, s. 94–97. 16 Srvn. Rainer Karlsch/Michael Schäfer: Wirtschaftsgeschichte Sachsens im Industriezeitalter. Leipzig: Ed. Leipzig 2006, s. 39.

235



terpretaci publikace předkládá k počátkům saské industrializace.17 Karlsch a Schäfer berou na vědomí aktuální historiografickou debatu a komentují ji. První část jejich ekonomických dějin Saska se zabývá obdobím od roku 1800 do roku 1914. Proto je pro hledání odpovědi na otázku po vzniku spotřební společnosti v Sasku zásadní. Bohužel informace k dějinám spotřeby v této části nenajdeme. Proces industrializace v letech 1800 až 1914 autoři zachytili v pěti kapitolách. Kapitola Předpoklady a počátky průmyslové revoluce v Sasku (Voraussetzungen und Anfänge der industriellen Revolution in Sachsen) obsahuje i pododdíl nadepsaný Jiskry průmyslové revoluce (Der Funken der industriellen Revolution).18 Avšak na otázku, kde se mohly prodávat produkty rozmáhajícího se průmyslu, čtenář čeká marně. Zbývá objasnit, kde jsou počátky spotřební společnosti v Sasku, resp. v Německu, anebo zda byl saský průmysl pouhým dodavatelem velkého anglického trhu. Karlsch se Schäferem ovšem mluví jen o technických inovacích. O marketingu, reklamě a odbytových trzích nepadne ani slovo. Totéž platí i pro kapitoly Dlouhá cesta k továrně. Průmyslová revoluce v Sasku (Der lange Weg zur Fabrik. Die industrielle Revolution in Sachsen) a Rámcové podmínky a faktory industrializace (Rahmenbedingungen und Faktoren der Industrialisierung).19 I zde se píše jen o technickém pokroku, čili o nových strojích, a rámcové podmínky, v pojetí Karlsche a Schäfera, tvoří kapitálový trh, stát a zemědělství. Teprve v období císařství (1871–1918) dospívají autoři k lepším výsledkům. Ekonomické dějiny Saska v epoše průmyslu zahrnují části Veletrh, velkoobchod a industrializace, proměny maloobchodu (Messe, Großhandel und Industrialisierung, Einzelhandel im Wandel), Obchodní domy a spotřební družstva (Warenhäuser und Konsumvereine) a konečně Počátky moderní reklamy na zboží (Die Anfänge der modernen Produktwerbung), jejichž těžiště tvoří dvě desetiletí před první světovou válkou.20 Celkově však zůstávají dějiny konzumu, i v rámci těchto nejnovějších hospodářských dějin Saska, stále stranou. Hrála-li spotřeba v Sasku významnou roli ve vývoji saské industrializace, zůstává nadále otevřené. Takový badatelský deficit se samozřejmě nedá jednoduše dohnat. Přesto je třeba pokusit se nastínit, jakým způsobem bychom se mohli dopátrat odpovědi. Bude k tomu třeba představit prameny, které dosud saská ekonomická historiografie opomíjela. Následující argumentace zabíhá do podrobností a jen na detailu může ukázat, co by bylo záhodno probádat v celé šíři. 17 Zato Dějiny Saska (Geschichte Sachsens) Reinera Große, vydané v roce 2001, jsou psané z nereflektované marxistické pozice. Pro Große je industrializace pouhou otázkou technického pokroku a autor ještě stále argumentuje přechodem od manufaktury k továrně. Tím se tedy vrací až za stupeň reflexe, jaký byl západoněmecké historiografii vlastní v 70. letech 20. století. Srvn. Groß, Geschichte Sachsens (viz pozn. 10), s.171n. 18 Karlsch/Schäfer, Wirtschaftsgeschichte Sachsens (viz pozn. 16), s. 25–28. 19 Tamtéž, s. 29–70. 20 Tamtéž, s. 113–123.

236



Budeme-li se řídit příkladem Anglie, mohli bychom nalézt první indicii pro změnu postoje ke spotřebě v módě majetných.21 Otázka pak zní, zda už se v Sasku kolem roku 1800 našli lidé, kteří pociťovali moderní nechuť nosit stylově zastaralé věci. Zasahovala už vyšší sociální vrstvy móda, která se nosila v Paříži a v Londýně? Souviselo toto úsilí o změnu a snaha odlišit se s tím, kam se člověk sám řadil ve společenské hierarchii? Odpovědi na první otázky nám může naznačit dobové portrétní malířství. Obraz Thomase Gainsborougha z roku 1740 zachycuje pana Williama Halletta s chotí na ranní procházce. Srovnatelný portrét na saské straně zobrazuje syna bohatého saského majitele rytířského statku hraběte Günthera von Bünau. Jeho otec, hrabě Heinrich von Bünau vlastnil několik nemovitostí, mj. statek Dahlen ležící asi deset kilometrů jižně od Ožice (Oschatz). Hrabě Günther se narodil 17. června 1768. O obrazu, na němž je zachycen, ani o jeho autorovi nemáme bližší informace. Přesto můžeme předpokládat, že jde o portrét mladého hraběte, a že tedy vznikl někdy v 80. letech 18. století. Hrabě von Bünau i William Hallett na sobě mají košili, vestu a šátek a soukenný kabátec s límcem. Oba pánové nosili anglickou pánskou módu 18. století. Když v 60. letech 18. století

omas Gainsborough: Mr and Mrs William Hallett ,e Morning Walk‘ [Pan a paní William Hallett 'Ranní procházka' od omase Gainsborougha, olejomalba], 1785

Günther Graf v. Bünau, Jugendportrait [Hrabě Günther von Bünau, Portrét z mládí], ca. 1780.

21 Srvn. René König: Menschheit auf dem Laufsteg. Die Mode im Zivilisationsprozeß. Neu herausgegeben und mit einem Nachwort versehen von Hans Peter urn. Opladen: Leske + Budrich 1999, s. 20 a s. 40.

237



portrétoval Güntherova otce hraběte Heinricha Louis de Silvestre, oblékl hrabě ještě červený sametový kabátec se zlatými výšivkami. Tento takzvaný justaucorps sahal až po kolena a neměl vysoký límec. Hraběcí syn se o dvacet let později už do sametu, hedvábí a skvostných ozdob typu drahých zlatých výšivek neoblékal. Anglická pánská móda doznívajícího 18. století od podobných okázalostí upustila a namísto toho dbala o bezvadný střih oděvu, který pánům musel dokonale sedět. Skutečná elegance teď tkvěla v jednoduchosti.22 Poměrně skvostné byly už jen knoflíky. Podle barvy vlněného kabátce mohly být občas pestré a nákladné i vesty, což však naše uvedené příklady nedokládají. Mají jen dosvědčit, že se anglická pánská móda v Sasku rozšířila už na sklonku 18. století. Ostatně hrabě Günther von Bünau později udělal kariéru. Stal se posledním zemským maršálkem* kurfiřtsko-saských zemských stavů*, čili v dnešní terminologii posledním předsedou raně novověkých zemských sněmů v Sasku. Dne 4. září 1831 také z rukou krále přijal první saskou ústavní listinu. Hrabě Günther von Bünau ve svém velkém drážďanském domě podával vybranou kuchyni. Jeho kuchař Johann Friedrich Baumann vydal v roce 1830 dvoudílnou kuchařku Drážďanský kuchař aneb spojené německé, francouzské a anglické umění kuchařské a pekařské (Der Dresdner Koch oder die vereinigte teutsche, französische und englische Koch- Brat- und Backkunst).23 Kniha je určená profesionálním kuchařům a dokládá velmi rozvinuté kuchařské umění. Panovnický dvůr i část zámožné saské šlechty, jež žila v Drážďanech, stolovali rozhodně na dobové evropské úrovni. Tehdejší kulinářské trendy aktivně sledoval i saský zemský maršálek hrabě von Bünau. Zajímavou informaci o diktátu oděvní módy najdeme i na místě, kde bychom se jí možná jen tak nenadáli. V roce 1787 žádali na zemském sněmu představitelé zemského rytířského stavu* pro šlechtu „všeobecnou zemskou uniformu“.24 Nemělo se rozlišovat, „pochází-li kdo ze staré či z nové rodiny, je-li obdařen statky, či nikoli“.25 Nosit takový stavovský oděv měl mít možnost každý šlechtic. Šlechtici – vlastními slovy – požadovali „důstojný rozlišovací znak“,26 to jest chtěli především zviditelnit svou stavovskou důstojnost. Raně novověké oděvní uspořádání jim až dosud vyhrazovalo drahé látky, zlaté výšivky či nákladné přezky, jaké příslušníci jiných sociálních skupin nosit nesměli. Ale společenský vývoj tato privilegia očividně poněkud 22 Wiebke Koch-Mertens: Der Mensch und seine Kleider, 1. Teil: Die Kulturgeschichte der Mode bis 1900. Düsseldorf/Zürich: Artemis und Winkler Verlag 2000, s. 391 a s. 374. Podobně i Erika iel: Geschichte des Kostüms. Die Europäische Mode von den Anfängen bis zur Gegenwart. Berlin: Henschel Verlag 1997, s. 303n. 23 Johann Friedrich Baumann: Der Dresdner Koch oder die vereinigte teutsche, französische und englische Koch-, Brat- und Backkunst, Neudruck der Ausgabe von 1844. Leipzig: Edition Leipzig 2005. 24 Sächs. HStA Dresden, Loc 2479/02: Acta, Die von einigen Ständischen Corporibus gesuchte Erlaubniß zu Tragung einer eingenen Uniform betr. 1785nn, fol. 7–10, zde: fol. 8. 25 Tamtéž. 26 Tamtéž, fol. 8–9.

238



předběhl. Pánská móda si nyní žádala jiný oděv. Saští šlechtici oblékali na sklonku 18. století pánskou módu z Anglie. To byla samozřejmě jejich věc, otázkou pouze je, proč si šlechtici přáli mít uniformu, když se mohli oblékat podle dobové módy. Rytířská žádost celou záležitost kurfiřtovi vysvětlovala takto: „stále častější a rychlejší módní změny v odívání“ prý znamenají „takřka pro všechny osoby nějakého stavu“ výdaje,27 což zatěžuje „především velkou část kurfiřtské saské šlechty“.28 Zejména škodný je prý ten, kdo „se po většinu času v naléhavých služebních záležitostech zdržuje mimo panovnické sídlo anebo pobývá na svých statcích a ke dvoru se dostaví jen příležitostně“.29 Módní diktát na venkově očividně nepůsobil tak naléhavě jako v Drážďanech. Aby se snížila zátěž nákladů na cestu do Drážďan, bylo by podle šlechtických žadatelů záhodno mít „zvláštní, ryze šlechtický druh oděvu“.30 Protože, jak rytířstvo předestíralo panovníkovi, s takovou uniformou by „šlechtictvo služebně často nepřítomné jakož i venkovská šlechta“ mohla, „až ji úcta či povinnost povolá ke dvoru Vaší kurfiřtské Výsosti, předstoupit náležitě a s úsporami, jimiž neutrpí blahobyt“.31 Žádost tedy touha po uniformě se nezakládala ani tak na obecném společenském užitku šlechty, nýbrž se snažila uvést důvody, jež musely být i v zájmu panovníkově. Uniforma prý pomůže „omezit luxus a napomoci zemským manufakturám“.32 A protože pro méně majetnou šlechtu je uniforma cenově dostupnější, nebudou už její příslušníci upadat do rozpaků, že na drážďanském dvoře vystupují v nevhodném nemódním obleku. To jinými slovy řečeno znamená, že drážďanský dvůr, a jistě i vznešené kruhy sídelního města, podléhaly častým módním proměnám. Obraz mladého hraběte von Bünau tak přímo dokládá, že se majetné saské vrstvy začaly přibližovat přepychové spotřebě podle anglického vzoru. Můžeme se proto domnívat, že i v Sasku se módní spotřeba nejdříve rozmohla na základě poptávkového boomu majetných. Pro dobu přelomu 17. a 18. století, v níž i Karlsch se Schäferem ve svých ekonomických dějinách zaznamenávají první industrializační podněty,33 tak nacházíme první indicii pro základní mechanismy spotřební společnosti. Drážďany se jeví jako jedno z míst, kde už nastoupil módní diktát. Na venkově tomu podle slov zástupců rytířského stavu bylo dosud jinak. Možná, že v tom můžeme spatřovat i doklad toho, že se spotřeba ještě nerozšířila tak jako v Anglii. Lze si představit,

27 28 29 30 31 32 33

Tamtéž, fol. 7. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Srvn. Karlsch/Schäfer, Wirtschaftsgeschichte Sachsens (viz pozn. 16), s. 28.

239



že venkovský šlechtic ještě na poli módy nesoupeřil s ostatní venkovskou honorací. Oděv podle nejnovější módy očividně nebyl podmínkou vzájemných styků vlastníků venkovských rytířských statků. Podobnou soutěživost, v níž se sociální status definoval nejnovější módou, bychom snad našli spíše mezi občany venkovských měst. Míšeňská vznešená městská společnost a majitelé okolních rytířských statků se například během léta scházeli v Buchsbadu. Tento léčebný ústav tvořila lázeňská budova a obytná budova pro hosty. Zámožní obyvatelé Míšně však lázní využívali i jako místa, kde mohli pobýt v dobré společnosti. V Míšni navíc existovala ‚societa‘, spolek, kde se scházela honorace z města a okolí. Pro jedno ze saských provinčních měst tak můžeme doložit skupinu lidí, kteří svůj status definovali i na základě spotřeby.34 V Drážďanech to patrně bylo ještě výraznější. Rytířskou žádost z roku 1787 tak patrně rozhodně musíme číst, protože kurfiřtovi a jeho radům se nejspíš sotva daly o sídelním městě napovídat nějaké bludy, aniž by se přitom dotyčný sám neznevěrohodnil. Přesto by se dalo namítnout, že přece samotné Drážďany na přelomu století ještě nebyly metropolí, v níž by vznikala nejnovější móda. Město mělo sotva 50 000 obyvatel. Tehdejší Londýn měl jako milionové město zcela jiný potenciál, aby fungoval jako centrum módy. Po celém tehdejším Německu se nenašlo sídelní město, které by se mohlo měřit s Londýnem nebo s Paříží.35 Přesto se v politicky roztříštěném Německu vytvořila skupina osob, které sledovaly soudobé spotřební trendy. Jejich oblečení odráželo aktuální změny módního vkusu. Od vybavení domu až po vědecké nástroje a od ozdob až po výzdobu drželi s Londýnem a Paříží krok. Při tehdejším stavu dopravních prostředků přirozeně nemohli příslušníci této spotřební vrstvy pokaždé do módních center cestovat sami. Dokladů k prestižní spotřebě šlechty v Sasku však mnoho nemáme. Při pohledu na portréty saských šlechticů rychle zjistíme, že tyto dámy a pánové veskrze ctili dobový vkus, jak dokládá i portrét Johanna Georga Friedricha svobodného pána von Friesen, který k saskému rytířstvu náležel od zemského sněmu v roce 1781. Von Friesen udělal kariéru jako člen zemského sněmu i na drážďanském dvoře. Ve stavovském sněmu* to dokonce dotáhl až na správce úřadu dědičného maršálka*. V této funkci byl jako – jak bychom řekli dnes – předseda zemského sněmu předchůdcem hraběte von 34 K míšeňským lázním Buschbad srvn. Wolfgang Schanze: Ehemalige Mineralquellen im Kreis Meißen. In: Sächsische Heimatblätter, Heft 5/1977, s. 236. Srvn. též např. Sächs. HStA Dresden, Grundherrschaft Radibor, Familiennachlass v. Welck, Curt Robert v. Welck, Tagebuch vom 22. Oktober 1815. Societa byla společenský spolek, v němž se scházela míšeňská honorace. Srvn. např. Sächs. HStA Dresden, Grundherrschaft Radibor, Familiennachlass v. Welck, Curt Robert v. Welck, Tagebuch vom 1. Januar 1813. Ke šlechtě a spolkovému životu srvn. Marburg Silke: Adel und Verein in Dresden. In: Der Schritt in die Moderne. Sächsischer Adel zwischen 1763 und 1918. Ed. Silke Marburg/Josef Matzerath. Köln/Weimar/Wien: Böhlau 2001, s. 45–61. 35 Srvn. Daniel Purdy: Modejournale und die Entstehung des bürgerlichen Konsums im 18. Jahrhundert. In: Der lange Weg in den Überfluss. Anfänge und Entwicklung der Konsumgesellschaft seit der Vormoderne. Ed. Michael Prinz. Paderborn/München/Wien: Ferdinand Schöningh 2003, s. 219–230, zde s. 219.

240



Bünau. Na drážďanském dvoře se navíc svobodný pán von Friesen vypracoval až na vrchního komořího*, a tudíž patřil ke špičkám dvorní správy.36 Tento muž z drážďanské lepší společnosti se nechal vyobrazit v obleku podle anglické módy. Od vesty přes soukenný kabátec až po hůlku, jež se v Anglii nosila namísto kordu, všechno souhlasí. Von Friesen si dokonce ledabyle zastrčil ruku pod kabát, protože očividně věděl, jak pravý gentleman projevuje eleganci a vznešenou vyrovnanost. Nositeli prvního spotřebního náporu v Německu byla nejspíše tištěná média. Na jedné straně se tiskly a četly zprávy z cest, dopisy nebo romány, které popisovaly nákladný životní styl v evropských metropolích.37 Na straně druhé – a to snad sehrálo ještě zásadnější roli – vznikaly módní časopisy, které barevnými obrázky a reportážemi šířily po celém Německu nejnovější pařížské a londýnské novinky.38 V letech 1786 až 1827 vycházel ve Výmaru Žurnál luxusu a módy (Journal des Luxus und der Moden), který z prvních německých spotřebitelů rychle udělal zběhlé znalce nejrůznějších módních trendů. Pokud tedy Drážďany nepatřily k městům, kde se tvořila móda, přesto se můžeme domnívat, že se tu oděvy módně uvědomělých pánů a dam často vyráběly. Zde zeje v bádání opět další trhlina. Nevíme, do jaké míry byly Drážďany nákupním centrem zámožných obyvatelů Saska. Pro dobu kolem roku 1800 máme dosud jen málo dokladů s výroky šlechticů o tom, jakou hodnotu pro ně má oděvní spotřeba. Jedna míšeňská matka, Wilhelmine svobodná paní von Welck, rozená hraběnka von Seydewitz, vedla svému dítěti v prvních sedmi a půl letech jeho života deník.39 Zápisky svobodné paní von Welck nám mimo jiné dovolí nahlédnout do šatníku jejího syna. Tento syn, Robert von Welck, se narodil 31. ledna 1798 v Míšni. V denících, které matka synovi vedla mezi lety 1798 až 1804, se v prvním roce jeho života píše, že čtyřměsíčního chlapce odnaučovala ‚dumlání‘ pomocí rukavic. Ostatní dětské oblečení jí zaznamenáníhodné nepřipadalo. Z jejího hlediska se očividně nejednalo o nic zvláštního, a proto o tom ani nepsala. K prvním narozeninám dostal Robert von Welck od manželky komořího von Berlepsch (jež byla jednou z jeho kmoter) „kalikové šatečky“.40 Zbývá dodat, že kaliko je jemná hustá bavlněná tkanina, někdy i v pestrých barvách a s exotickými vzory. 36 Srvn. Johann Georg Friedrich Freiherr von Friesen. In: Neuer Nekrolog der Deutschen, 2, 1824, s. 162–167; Ernst Freiherr v. Friesen: Geschichte der reichsfreiherrlichen Familie von Friesen, I. sv., Dresden 1899, s. 294– 300; Josef Matzerath: Aspekte sächsischer Landtagsgeschichte. Die Mitglieder der kursächsischen Landstände 1763–1831. Dresden: Sächsischer Landtag 2009, S. 33ff. 37 Purdy, Modejournale (viz pozn. 35), s. 219. 38 Srvn. Vgl. Journal des Luxus und der Moden. Hg. v. Carl Bertuch. Weimar: Verl. d. Landes-Industrie-Comptoirs 1786–1827. 39 Sächs. HStA Dresden, Grundherrschaft Radibor, Familiennachlass von Welck, Curt Robert von Welck, unfoliert, 31.1.1789–25.4.1803, 26.4.1803–13.6.1805 und 14.7.1805–4.8.1806. 40 Tamtéž, deníkový záznam z 31. ledna 1799.

241



K 7. březnu 1799 deník zaznamenává: „dostal jsem první boty, vyrobil je mistr Roßdorf, jsou z modré látky a stojí 8 říšských tolarů. Opravdu jsem chodil a pořád jsem si je prohlížel“.41 To tedy bylo na sotva jednoroční dítě dosud nezvyklé. Dne 24. prosince 1800 dostal Robert von Welck vedle mnoha dalších vánočních dárků i první holinky. Holinky jsou oproti botám vždycky hodnotnější obuv. Vyrábějí se z většího množství materiálu a namáhavěji, zároveň jsou znakem důstojnosti. Pro dítě však holinky měly ještě praktický význam: deník k 27. prosinci 1800 poznamenává, že Robert odpoledne v holinkách běhal po zahradě a 4. února 1800 čteme, že si Robert s „rodiči dopoledne vyšel na procházku, ke cti svých holinek se teď nenechám moc rád nosit, zato se pořád brodím tím nejhorším svinstvem“.42 Dne 27. července 1800 deník představuje dvouapůlletého chlapce ve slavnostním oděvu, protože ten den slavil jeho otec narozeniny. Slavnost se konala v zahradě a Roberta von Eck naaranžovali na oltář v keřích. Matka mu oblékla „batistovou košilku lemovanou krajkami a zdobenou girlandami“. Na nohou měl Robert von Welck sandály. Když pak „hudebníci přivedli“ otce, „přivítal jsem ho voláním, ,Ať žije pan tatínek‘, pak jsme mu s Emilií [sestrou] předali hezký šálek. Poprvé jsem dostal kousíček biskvitu. Později se tančilo – ohromně jsem se radoval a byl v jednom kole s ostatními“.43 S ohledem na oblečení můžeme z této scény vyvodit, že Robert von Welck nosil stále ještě dětský oděv, totiž košilku. Batist je bavlněná tkanina tvořená velmi jemnými vlákny, tj. vyráběná dosti namáhavě. Pro svou lehkost se obzvláště hodí na léto. V dalším roce se z deníku dozvídáme, že tříletý Robert von Welck dostal 8. května 1801 kabát do nepohody ze šedého plátna, který „mi udělal velkou radost, když byl hotov“.44 Z této pasáže vyplývá, že se zakoupila látka a oděv se dítěti ušil na míru. Po průmyslově vyráběném konfekčním zboží ještě není vidu ani slechu. Kabátek se stejně jako první boty vyráběl ručně. V témže roce zažil chlapcův šatník důležitou premiéru. Když 15. června 1801 přijeli do Míšně na návštěvu prarodiče, předstoupil před ně Robert von Welck „poprvé v kalhotách“.45 Alternativou k nim byla takzvaná dětská košilka. Tento kus oděvu, kdysi ve středověku původně kabátec s kapucí, se zachoval v šatníku malých dětí, zatímco z dospělé módy už kolem roku 1800 zcela vymizel. Kalhoty tedy znamenaly vývojový krok. Pro Roberta von Welck byl ovšem tento posun významný především v roce 1802. Jako čtyřletý se totiž styděl, když ho 1. května 1802 navštívil stejně starý Karl Weigel, „který už nosil kalhoty“, zatímco Robert „měl ještě 41 42 43 44 45

Tamtéž, deníkový záznam z 7. března 1799. Tamtéž, deníkový záznam ze 4. února 1801. Tamtéž, deníkový záznam z 27. července 1800. Tamtéž, deníkový záznam z 8. května 1801. Tamtéž, deníkový záznam z 15. června 1801.

242



košilku“.46 Když se rodina Welckových koncem května 1802 vypravila na nákupy do Lipska a na zotavenou do Ascherslebenu, nosil už Robert jenom kalhoty, „protože v košilce jsem byl k smíchu“.47 Vládne tak povědomí o oblečení, které nesouvisí jen s opotřebením. Ale vlastně nesouvisí ani s módou, protože, alespoň tady, přání po novosti a změně nevyplývá ani tak ze zájmu o nový oděv, jako spíš ze snahy udělat vývojový krok, který podle dobové módy u chlapců symbolizovaly kalhoty. Z pasáže rozhodně také vyplývá, že ve velkém městě a v letovisku platily jiné standardy než v Míšni. Podobně přece argumentovali už zástupci rytířstva v případě uniformy. Kalhotový problém se definitivně vyřešil s Robertovými narozeninami 31. ledna 1803: K pátým narozeninám dostal chlapec od otce „pořádné teplé šaty, kalhoty a vestu, o čemž jsem věděl už týden, ale matce jsem neměl ani muknout a tajemství jsem udržel“.48 Syn od otce k narozeninám nedostal jen mužský oděv, ale navíc byl zasvěcen do ‚mužského‘ tajemství. Pohlavně specifickou tendenci tohoto iniciačního rituálu* nelze přehlédnout*. K Vánocům roku 1803 pak Robert von Welck dostal „holinky, boty, hedvábné punčochy“.49 Holinky, jak už jsme vysvětlili, patřily spíše k praktické výbavě živějšího dítěte. Boty se hodily převážně ke společenským příležitostem a hedvábné punčochy byly neklamným znakem luxusu. I o šestých narozeninách Roberta von Welck nově oblékli. Tentokrát dostal popelově šedý oblek z východoafrické bavlny a opět holinky. K roku 1804 je chlapcův šatník mnohem patrnější: V dubnu si při klouzání roztrhal kalhoty. V květnu dostal nové bavlněné kalhoty, které si záhy vyzdobil ovocnými skvrnami. V říjnu mu otec daroval „2 páry rukavic“.50 V listopadu přišel první vlněný oblek: „mé první vlněné šatečky, s krajkovými rukávy z modré látky, s černou sametovou stuhou“.51 Deník se sice nezmiňuje o tom, jaký měl chlapcův oděv střih, ale materiálově vlněný kabátec dosahoval standardů anglické pánské módy. Jelikož Robert von Welck tak citlivě reagoval na košilku, lze se také domnívat, že i střihem jeho kabátec a kalhoty odpovídaly soudobým standardům. Na druhou stranu by se snad deník zmínil, kdyby byl Robert se svým oděvem nespokojený. V prosinci roku 1804 je řeč i o županu, který měl šestiletý hoch na sobě. K Vánocům roku 1804 mu rodiče darovali „1 pár rukavic, 2 páry bot, 2 páry hedvábných punčoch, 4 batistové šátky“.52 To už spadá mezi doplňky, s nimiž mohl dostát módnímu oděvnímu stylu na vysoké úrovni.

46 47 48 49 50 51 52

Tamtéž, deníkový záznam z 1. května 1802. Tamtéž, deníkový záznam z 21. května 1802. Tamtéž, deníkový záznam z 31. ledna 1803. Tamtéž, deníkový záznam z 24. prosince 1803. Tamtéž, deníkový záznam z 12. října 1804. Tamtéž, deníkový záznam z 23. listopadu 1804. Tamtéž, deníkový záznam z 24. prosince 1804.

243



Projdeme-li ještě jednou materiál, který deník představoval, ukazuje se, že se Robertova matka, Wilhelmine svobodná paní von Welck, podrobně vyznala ve tkaninách. Na dnešního zákazníka by taková znalost byla spíše nezvyklá. Pokud totiž dnes žádáme kvalitu, kupujeme značkové zboží. Znalosti látek a jejich ceny se skrývají za jmény výrobců. Implicitně většinou kupujeme funkci tkaniny. Kolem roku 1800 se oděvní trh ještě značkovými výrobky neřídil. Wilhelmine von Welck mohla očividně velmi dobře rozhodovat o kvalitě látky. Módní střih mohla ona nebo její krejčí převzít třeba z Žurnálu luxusu a módy.53 Informace o tom, zda paní von Welck tento magazín četla, se bohužel nedochovaly. Tento list se ale pokládá za nejdůležitější německý módní časopis z období kolem roku 1800, čemuž odpovídá i jeho značné rozšíření. Proto se tehdy také vyskytoval v Drážďanech. A vidíme-li portréty mladého hraběte von Bünau i vrchního komořího von Friesen, je nepochybné, že se i v Drážďanech anglická móda uchytila. V době prvních industrializačních podnětů tedy vznešené saské sociální vrstvy už sdílely spotřební styl anglického ražení. Otevřené však zůstává to, jak se změnila nákupní situace ve chvíli, když se v Sasku projevily první známky konzumní společnosti. I zde nám napoví deník Roberta von Welck. Míšeňští svobodní páni von Welck patřili k nejzámožnějším saským rodinám. Robertův otec Karl Wolfgang Maximilian svobodný pán von Welck po sobě v hotovosti zanechal majetek ve výš 228 000 tolarů.54 Navíc vlastnil rytířský statek Oberrabenstein u Saské Kamenice (Chemnitz), který jeho dědicové odhadli na 60 000 tolarů.55 V Míšni vlastnila rodina kousek za městem statek Friedenshaim, který měl v roce 1812 odhadní cenu 10 000 tolarů.56 U rodiny von Welck tedy můžeme předpokládat vysoký spotřební standard. Deníky, které psala Robertovi von Welck matka, zachycují i nákupní situace. První záznam související s nákupy ve spojitosti s Robertem von Welck spadá do druhého roku jeho života: „11. března 1799 dopoledne jsem šel se svou sestrou [Emilií von Welck] nakupovat na trh, mamince jsem přinesl jehelníček. Večer jsem u jídla poprvé seděl na své židličce a tatínek mě krmil.“57 Je patrné, že tu rodiče vzali dítě na jakýsi výlet. Nákup jehelníčku nepůsobí jako plánovaný, protože se předkládá jako pozornost, která z výpravy vyplynula, a o jiných nákupech se nemluví. I jiné dny se deník 53 Srvn. Journal der Moden. Gerhard Wagner: Von der Galanten zur Eleganten Welt. Das Weimarer Journal des Luxus und der Moden (1786–1827) im Einflussbereich der englischen industriellen und der Französischen Revolution. Hamburg: von Bockel 1994. 54 Ke Karlu Wolfgangu Maximilianovi von Welck srvn. [Frhr von Welck, Alfred]: Lebensbilder. Bonn 1992, s. 88, 92, 95–100, 116, 160, 162 a 165. 55 Srvn. tamtéž, s. 160. 56 Srvn. tamtéž, s. 165. 57 Sächs. HStA Dresden, Grundherrschaft Radibor, Familiennachlass von Welck, Curt Robert von Welck, unfoliert, deníkový záznam z 11. března 1799.

244



občas zmiňuje o tom, že Robert von Welck byl s někým na trhu. Ale nákupní seznam nemáme. Jinak se pouze zmiňuje, co si Robert koupil sám nebo co mu koupili jiní. Když se například rodina vypravila do Drážďan, stojí v deníku: „Odpoledne jsem s Mariane [tj. slečnou k dětem] šel k jejím rodičům a na Stritzelmarktu, kde se mi všechno líbilo a nejradši bych odtud měl všechno – tady jsem si koupil vojenskou stráž.“58 Další scéna se odehrává 28. února 1803 v Míšni: „Dnes byl trh, ale moc špatné počasí, v 10 hodin jsem šel s Mariane na chvilku ven, koupil jsem si loď.“59 Dne 12. června 1805 zavítal von Welck v doprovodu svého domácího učitele na míšeňský trh a koupil si „hada a flintu“.60 Na dalších místech se výslovně uvádějí osoby, které Robertovi von Welck něco koupili. Dne 31. března 1800 sehnal otec na drážďanském trhu pro syna černou přilbu s federbušem. Už o dva dny později, 2. dubna 1800, se v deníku píše: „Dopoledne jsem byl s Emmi [Emilie von Welck, Robertova sestra] na trhu a koupil si 8 vojáčků.“61 Peníze dostal Robert od matky. O něco později dne 20. května 1802 vzal čtyřletého chlapce ná nákupy jistý pán von Watzdorff, jehož žena byla Robertovou kmotrou, a koupil mu „flintu, šavli, ... a podobné věci. Takto plně vyzbrojen jsem šel špacírovat“.62 Ve všech případech nákupů jde o pořizování hraček. Lze ale předpokládat, že tolik hraček jako Robert von Welck dostávalo kolem roku 1800 jen málo dětí. Víme, že chlapec nakupoval často v doprovodu zaměstnanců (slečna k dětem, domácí učitel) nebo starší sestry na trhu. To nasvědčuje tomu, že výše těchto výdajů nijak zvlášť nezatěžovala rodinnou pokladnu Welckových. Z hlediska dějin saské spotřeby je rovněž podstatné to, že se všechny hračky nakupovaly na některém z trhů, které od středověku platily za centra zásobování.63 Obchody, kde by se prodávaly hračky, dosud patrně neexistovaly.64 Ostatní občas rozjíveného chlapce brali na trh proto, aby ho zaměstnali. Třeba 23. března 1801 přijeli do Míšně na návštěvu matčin bratr a matka. Roberta von Welck nadchla strýcova šavle. Opásal se zbraní a chodil za strýcem, kamkoli se vrtnul. Ale když se pak podával oběd, mohl jít chlapec, jak se dočteme v deníku, se slečnou k dětem „na výpravu“. „Bona“ vzala svého chovance na trh a koupila mu vojáčky na hraní. Účelem tohoto nákupu očividně byla snaha poskytnout dospělým při jídle vybranou atmo58 59 60 61 62 63 64

Srvn. tamtéž, deníkový záznam z 21. prosince 1802. Srvn. tamtéž, deníkový záznam z 28. února 1803. Srvn. tamtéž, deníkový záznam z 12. června 1805. Tamtéž, deníkový záznam z 2. dubna 1800. Srvn. tamtéž, deníkový záznam z 20. května 1802. Srvn. Kleinschmidt, Konsumgesellschaft (viz pozn. 6), s. 35. Stálé obchody (maloobchody) začaly v Německu vznikat až od poloviny 19. století. K tomu srvn. Uwe Spiekermann: Basis der Konsumgesellschaft: Entstehung und Entwicklung des modernen Kleinhandels in Deutschland 1850–1914. München: Beck 1999.

245



sféru. Cenou za nerušený oběd byli cínoví vojáčci. Opět zde vidíme, že takový výdaj se rozpočtu Welckových nijak zvlášť nedotkl. Větší nákupy rodiny se ovšem, jak se zdá, odehrávaly v jiném rámci. Robertovi rodiče totiž často jezdili nakupovat do Drážďan. To je překvapivý závěr. Protože na rozdíl od lipského veletrhu si dosud saské hospodářské dějny Drážďan, coby nákupního centra, nevšímaly. Za sedm let Welckova deníku (1789–1804) byla rodina v Lipsku jen jedinkrát, a to od 20. do 22. května 1802. Zato do Drážďan jeli Welckovi ve stejném období (1789–1804) nakupovat pětkrát. Deník bohužel většinou neuvádí, co nakoupili. Jen k drážďanskému pobytu, konaném ve dnech 27. dubna až 4. května 1802, je doloženo, že matka 1. května odpoledne cestou z návštěvy zakoupila „hliněné a cínové nádobí“,65 což byl svatební dar pro rodinného kočího. Do Drážďan jezdila nakupovat i Robertova babička, hraběnka Seydwitzová z Großenhainu. Když Robert s rodiči od 4. do 17. února 1800 „několik dní“,66 jak se píše v deníku, pobýval v Drážďanech, přijela tam 11. února 1800 „nakupovat“,67 i babička s několika dalšími dámami. Lze se tedy domnívat, že Drážďany představovaly pro vznešenou saskou společnost něco jako vyhledávané nákupní centrum. Z Míšně či Großenhainu by ovšem nejspíš nikdo nevážil cestu do sídelního města jen proto, aby tu nakoupil věci, které mohl dostat i na trhu v městě provinčním. V Drážďanech se totiž nakupovalo exkluzivní zboží. Řemeslnické a obchodnické spektrum tu bylo širší než ve venkovských městech. Luxusní spotřeba v saském sídelním městě tedy nebyla záležitostí pouze dvora, jak předpokládají publikace k dějinám města.68 Mezi zákazníky musíme počítat i se zámožnými kupci, kteří přijížděli z venkova, aby si v sídelním městě obstarali věci, jež byly pro většinu venkovského obyvatelstva nedostupné. Sociální status tak člověk mohl projevovat už tím, že si v Drážďanech kupoval věci, které se v Míšni sehnat nedaly. V Sasku tak alespoň částečně můžeme nalézt některé z hnacích motorů, které v Anglii spustily vývoj konzumní společnosti. Móda vznešených lidí se rychle měnila, luxusní spotřeba a oděvy jako rozlišovací znak pronikaly z rezidence do provincie. Bylo by vlastně zajímavé zjistit, jaké formy marketingu a reklamy už v Sasku kolem roku 1800 existovaly. Částečnou odpověď nabízí studie Susanne Schötzové Obchodnice v Lipsku (Handelsfrauen in Leipzig), která s poukazem na anglický výzkum spotřeby 65 Sächs. HStA Dresden, Grundherrschaft Radibor, Familiennachlass von Welck, Curt Robert von Welck, unfoliert, deníkový záznam z 1. května 1802. 66 Tamtéž, deníkové záznamy ze 4. až 17. února 1800. 67 Tamtéž, deníkový záznam z 11. února 1800. 68 Sieglinde Nickel-Richter: Aufstieg zur Residenzstadt von europäischem Rang (1648 bis 1763). In: Dresden. Die Geschichte der Stadt von den Anfängen bis zur Gegenwart. Dresden: Junius 2002, s. 81; Též. Handel, Handwerk, Manufaktur und Fabrik. In: Reiner Groß: Geschichte der Stadt Dresden, 2. Bd. Vom Ende des Dreißigjährigen Krieges bis zur Reichsgründung. Stuttgart: eiss Verlag 2006, s. 359.

246



konstatuje, že v 18. století rostla spotřeba módního zboží i u nižších sociálních skupin.69 To podle Schötzové v Lipsku napomohlo rozmachu maloobchodu v „oblasti krásy a módy“.70 Poptávka po doplňcích prý existovala i u méně zámožných zákazníků, protože pomocí „mašlí, stuh, knoflíků a šátků“ mohl člověk „dodat svému zevnějšku módního nádechu“ „i bez velkých peněz“.71 Maloobchod s tímto „zkrášlovacím a módním zbožím“ byl však v Lipsku povolen jen během veletrhu. Obchodník nebo kupec mohl tenkrát s módními doplňky „en gros“ obchodovat kdykoli. Naproti tomu ženy, které provozovaly maloobchod, podléhaly takřka závistivému dohledu nejrůznějších městských řemeslníků. Lipské cechy viděly hrozbu pro vlastní obchod ve všem. Mimo veletrhy směly ženy, které v době jejich konání provozovaly drobný prodej*, vyrábět pouze na objednávku. Navíc měly povoleno prodávat jen to, co samy vyrobily.72 Schötzová uvádí působivý příklad, který ukazuje, jak takové tržní podmínky brzdily vývoj módy. V roce 1791 inzerovala jistá Erdmuthe Dorothee Erbe v listu Leipziger Zeitungsblatt číslo 248, že „zcela přednostně“ získala „pěknou francouzskou dámskou módu z Paříže“.73 Maloobchodnice Erbeová oznamovala, že toto zboží bude nabízet na vánočním trhu v Auerbachově dvoře. Načež byla paní Erbeová zatčena a potrestána „pro veřejné držení a prodej různých ženských ozdob a galanterního zboží“.74 Do protokolu sice uvedla, že klobouky z Paříže vůbec neprodává, že si jen z Paříže obstarala modely. Zákaznice si tyto předlohy mohly prohlédnout a pak si dát „takové udělat“.75 To jí však nepomohlo, protože lipští kramáři, kteří jako cech oprávněných obchodníků proti paní Erbeové zasahovali, obhájili vlastní argumentaci, podle níž „smí modistka (...) [mimo veletrhy] vyrábět jen dámské ozdoby [tj. doplňky]“.76 K tomu mohla ve svém domě přijímat objednávky a rovněž dodávat zhotovené předměty zákaznicím. Nesměla si ale „otevřít stánek“ na trhu,77 neboli provozovat „volně přístupný obchod“. Výsadu drobného obchodu zde totiž měli kramáři. A jak dokládá tento příklad, na trhu ještě neexistovala svobodná konkurence. Cechy mohly pohyb zboží ještě značně omezit, pakliže jejich členové získali pocit, že jsou jejich výsady ohroženy. Právě tohle je raně novověká výchozí situace, z níž se postupně rozvíjela moderní obchodní síť. Až do 19. století fungoval evropský obchod 69 Srvn. Susanne Schötz: Handelsfrauen in Leipzig. Zur Geschichte von Arbeit und Geschlecht in der Neuzeit. Köln: Böhlau 2004, s. 338. 70 Tamtéž. 71 Tamtéž. 72 Srvn. tamtéž, s. 338n. 73 Tamtéž, s. 340. 74 Tamtéž. 75 Tamtéž. 76 Tamtéž. 77 Tamtéž.

247



ve městě prostřednictvím trhů (mnohdy týdenních), a také už i prostřednictvím obchodů. Na venkově, kde ve vesnicích v zásadě nebyly obchody ani trhy povolené, zboží typicky přerozdělovali podomní obchodníci.78 V Sasku bylo toto pravidlo na sklonku 18. století již do značné míry narušeno, neboť se už dalece rozmohl vesnický obchod.79 V celém Německu i na venkově se až v druhé polovině 19. století prosadily obchody jako typická forma prodeje. Ve městech nastal kolem roku 1870 zlatý věk maloobchodů.80 Alespoň v Drážďanech nastupuje rychle se měnící móda a oděv jako rozlišovací znak i předmět luxusní spotřeby a proniká ze sídelního města do provincie. Jaké podoby měly kolem roku 1800 v Sasku marketing a reklama, zatím nemůžeme povědět. Ale lze předpokládat, že v čele společnosti existovala skupina lidí, jejíž spotřeba byla už poměrně velká. Saský obchod však nadále podléhal cechovnímu právu a pohyb zboží zatím omezoval v jeho prospěch. Dalekosáhlá volná soutěž jako v Anglii v Sasku tehdy ještě neexistovala.

Glosář: Konzumní společnost: Společnost, v níž se sociální skupiny ustavují na základě spotřeby, konzumu | Trade card: Reklamní tištěné médium velikosti vizitek a poštovnic oblíbené od 17. století | horní vrstva obyvatel (upper class): V tomto případě je míněna nejbohatší vrstva tehdejší společnosti disponující kapitálem a politickou mocí | marxismu: Společenská a ekonomická teorie podle Karla Marxe (1818–1883) a Bedřicha Engelse (1820–1895), která počítá s rychlejším vývojem „výrobních sil“ oproti „výrobním poměrům“, a proto předpokládá, že společenské poměry (právo, politika, kultura a náboženství) jsou určovány ekonomickými změnami. V případě kapitalismu marxismus konstatuje vykořisťování chudší většiny obyvatelstva v důsledku koncentrace kapitálu v rukou vlastníků výrobních prostředků | Nákladnický (faktorský) systém: Organizační forma (raně novověké) ekonomiky, v níž nákladník

78 K vývoji trhů a obchodu srvn. Uwe Spiekermann, Basis der Konsumgesellschaft (viz pozn. 64), s. 33–45; HeinzGerhard Haupt: Konsum und Handel. Europa im 19. und 20. Jahrhundert. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2003, s. 41–43. 79 Doklady pro to poskytují Gravamina sasko-kurfiřtských zemských stavů, která však dosud zůstávala jako badatelský pramen takřka bez povšimnutí. Srvn. ovšem: Andreas Denk/Josef Matzerath: Die drei Dresdner Parlamente. Die sächsischen Landtage und ihre Bauten: Indikatoren für die Entwicklung von der ständischen zur pluralisierten Gesellschaft. Wolfratshausen: Edition Minerva 2000, s. 30 n. Aspekte sächs. Landtagsgeschichte; Josef Matzerath: Bitten und Beschwerden in eigener Sache. Die Donativschriften der landständischen Ritterschaft. In: Ders. Aspekte sächsischer Landtagsgeschichte. Die Spätzeit der sächsischen Ständeversammlung (1763–1831), Dresden 2006, s. 35–38. 80 Srvn. Uwe Spiekermann, Basis der Konsumgesellschaft (viz pozn. 64), s. 33–45.

248



dodává suroviny domácímu řemeslníkovi, od něhož pak zase odebírá hotové výrobky, které prodává | Maršálek zemského sněmu: Obdoba předsedy raně novověkých parlamentů, viz též „dědičný maršálek“ | Zemské stavy: V německé říši se skládaly ze šlechty, zástupců měst a větších duchovních institucí např. kolegiátních kapitul předmoderního území. Na raně novověkých stavovských sněmech zastupovaly zemské zájmy oproti zemskému pánovi | Rytířstvo: Členové sasko-kurfiřtských stavovských/zemských sněmů tvořily tři takzvané „korporace“, mezi něž patřilo i rytířstvo, které se dále skládalo ze zástupců nižší šlechty – vlastníků rytířských statků. Další korporace pak tvořila města, duchovenstvo, hrabata a zemani/pánové | Stavovský sněm: Až do první saské ústavy v roce 1831 vládnoucí forma saských zemských sněmů | Správce úřadu dědičného maršálka: Dědičný maršálek předsedal shromáždění zemských stavů zastoupených na zemském sněmu, jehož záležitosti předkládal zeměpánovi. V kurfiřtském Sasku tradičně náležel šlechtickému rodu von Löser. Pokud rodina dočasně neměla mužského zástupce, ustavoval se dočasný správce (zástupce) z řad saské šlechty. V kurfiřtském Sasku působili dědiční maršálkové až do zemského sněmu v roce 1817/18. Když se na tomto stavovském sněmu nově uspořádalo stavovské zastoupení Saského království, jež se po Vídeňském kongresu zmenšilo, předsedal parlamentu od sněmu v roce 1820/21 maršálek zemského sněmu | Vrchní komoří: Hodnost komořího zahrnovala úřad a titul na evropských knížecích a královských dvorech, ale často jen titul čestný bez konkrétních úkolů, kromě role panovníkova společníka. Méně často se k tomuto úřadu vázaly sekretářské, vyslanecké a servisní služby u dvora, jež ovšem vždy musely odpovídat důstojnosti šlechtice. Vrchní komoří byl postavením nadřízený komořím, komorním šlechticům a pážatům daného dvora | Iniciační rituál: První účast nebo slavnostní, resp. symbolické přijetí do určité instituce nebo sociální skupiny | Drobný prodej (maloobchod): Jde o prodej v malém měřítku, tj. způsob prodeje menšího objemu zboží koncovému spotřebiteli. Jeho opakem je tzv. velkoobchod

249


Hospodářské styky Saska a severu Čech v letech 1750–1914

Jan Němec

Hospodářské styky Saska a severu Čech v letech 1750–1914 Výše položené příhraniční oblasti Čech, které od 13. století osidlovali němečtí kolonisté, se brzy staly domovem textilní výroby, především soukenictví a plátenictví. Zdejší výroba plátna a sukna úzce komunikovala s vývojem textilnictví v saském příhraničí a hornolužickém markrabství, které bylo do roku 1635 součástí zemí Koruny české. Několik vystěhovaleckých vln po vydání tzv. Obnoveného zřízení zemského v roce 1627, dlouhotrvající válečný konflikt i epidemie nemocí způsobily v Čechách podstatný úbytek obyvatelstva, hospodářský úpadek a postupem doby i technologickou zaostalost, kterou se od počátku 18. století dařilo pomalu a postupně překonávat. Výrazně tomu napomohli zahraniční odborníci verbovaní ze své domoviny pod příslibem rozličných hmotných výhod panovníkem i pokrokovými šlechtici. V severních Čechách to byli zejména saští specialisté, kteří předávali svůj um místním poddaným. I oni získávali své know-how prostřednictvím přeplacených holandských, francouzských a anglických expertů, ale i velmi rozšířenou průmyslovou špionáží. Tyto praktiky dobře ilustruje například průnik výroby složitější vzorkované lněné tkaniny zvané damašek* či tažené plátno na rumburské a sloupské panství.

I. Pod ochranou vrchnosti Již v roce 1699 české místodržitelství doporučovalo vládě následovat příkladu některých okolních zemí, které povolaly cizí odborníky, aby zavedli nové výroby. Tito měli obdržet výsady, byty a vše nutné pro své působení v rakouských zemích.1 Dvorním reskriptem z 15. srpna 1750 se dokonce cizinci (mínění jsou zahraniční odborníci) nemuseli na rakouském území prokazovat žádným propouštěcím listem či pasem, pokud se jim je zahraniční úřady zdráhaly vystavit.2

1 2

Arnošt Klíma: Manufakturní období v Čechách. Praha: Vyd. Nakl. Československé Akad. Věd 1955, s. 123. Wenzel Gustav Kopetz: Allgemeine österreichische Gewerbs-Gesetzkunde, oder systematische Darstellung der gesetzlichen Verfassung der Manufacturs- und Handelsgewerbe […] des österreichischen Kaiserstaates. I. Band. Wien: Volke 1830, s. 302.

250



S tkaním damaškových textilií započali v Großschönau roku 1666 bratři Friedrich a Christoph Lange, kteří se je naučili vyrábět v Holandsku, kam je poslala sbírat zkušenosti žitavská městská rada. Speciální tkalcovský stav jim dle nákresu vyrobil místní truhlář Christoph Krause, vzory tkanin pak vytvářel Christoph Löffler, rodák z nedalekého Hennersdorfu (míněn je zřejmě Seifhennersdorf ). Löffler se měl v Großschönau dopustit vraždy ze žárlivosti, uprchnout před spravedlností do sousedního Varnsdorfu, přestoupit ke katolictví a pokračovat zde ve své činnosti.3 Dobře informovaný varnsdorfský kronikář Alois Palme skutečně potvrzuje, že Christoph Löffler se stal ve Varnsdorfu prvním vzorkařem damaškových tkanin, které zde jako první vyráběl Christoph Reinisch.4 Jistý Christoph Löffler se ve Varnsdorfu 28. září 1684 oženil s dcerou místního domkáře Annou Marií Wurm.5 Jelikož se původ novomanželů v této době ještě nezaznamenával, nelze ženicha s uvedeným vzorkařem stoprocentně ztotožnit. Ves Großschönau se do roku 1750 stala významným centrem výroby damašku. Protože ale žitavská městská rada zatěžovala místní výrobce příliš vysokými dávkami a omezovala je i jinak, odešlo ve třech vlnách mnoho tkalců do pruského Slezska, kde jim král Bedřich II. zvaný Veliký zajistil mnohem lepší pracovní podmínky. O totéž se snažili i majitelé některých panství v Čechách, kde se za každý postavený damaškový tkalcovský stav vyplácela státní prémie ve výši 25–50 tolarů. Majiteli panství Sloup hraběti Josefu Janu Maxmiliánovi Kinskému se tak roku 1755 podařilo z Großschönau odlákat výrobce damašku Johanna Davida Krause, který na jeho dominiu postavil několik damašských stavů a zaučil místní tkalce ve výrobě damašku a barchanu. Kinský tak v roce 1756 mohl v nově založené vsi Nový Bor otevřít manufakturu a na 12 stavech vyrábět tyto žádané tkaniny.6 Vedle Krauseho pracovalo na panství v roce 1757 dalších 20 saských tkalců (označovaných jako ‚Leinwand-Fabrikant‘) a jiných specialistů, například tkalci Gottfried Christoph a Johann Gottfried Schöbel z Eibau, barvíř Christoph Ehrenfried Maucke, Johann Georg Müller z Eckersdorfu (dnes Freital).7 Vedle Sasů zde působili i další odborníci z německých zemí (Fojtsko, Durynsko, Bavorsko), dokonce i Angličan John Nurse, spolumajitel obchodní firmy Francklin & Nurse z Rumburku. Jejich evangelická víra, kvůli které před sto lety odcházely zástupy lidí ze země, byla z potřeby státu tolerována.

3 4 5 6 7

Friedrich August Czischkowsky: Zeit- und Ortsgeschichte von Großschönau. Großschönau 1887, s. 447. Alois Palme: Warnsdorf mit seinen historischen Denkwürdigkeiten von dessen Gründung an bis zum Jahre 1850. Böhmisch Leipa 1852, s. 15. Státní oblastní archiv v Litoměřicích (dále SOA Litoměřice), Sbírka matrik, Matrika narozených, oddaných a zemřelých Varnsdorf, sign. L 169/2, s. 293b. Srvn. Klíma, Manufakturní období v Čechách (viz pozn. 1), s. 415. Srvn. SOA Litoměřice, Sbírka matrik, Matrika narozených, oddaných a zemřelých Sloup, sign. L 143/6.

251



Hraběcí chráněnec Johann David Krause tak mohl i jako evangelík žít v nedaleké vsi Pihel (č. p. 4) a vyrábět zde damašek ve vlastní režii, možná i s pomocí dalších saských přeběhlíků a místních poddaných. Hovoří se dokonce o „kolonii tkalců damašku“.8 Krause zemřel 30. června 1772 v Pihelu, pohřben byl ale ve svém rodišti.9 Jeho stavy poté odkoupil varnsdorfský podnikatel Josef Stolle, který na nich nechal pracovat tkalce z Großschönau.10

II. V prvních českých manufakturách Saské tkalce a odborníky neverbovali pouze majitelé panství, ale i velcí textilní podnikatelé, jako například Johann Josef Leitenberger, který se z tkalcovského tovaryše vypracoval na jednoho z nejbohatších mužů v Rakousku.11 Aby zabezpečil svým tkalcům dostatek bavlněné příze, zřizoval Leitenberger od roku 1770 přádelny v Praze, Chomutově, Klášterci nad Ohří, Mnichově Hradišti, tedy většinou ve městech, kde žil dostatečný počet lidí nezatížených robotními povinnostmi. Díky dvornímu dekretu císařovny Marie Terezie z 12. května 1769, jímž bylo protestantům dovoleno v království Českém „nastupovat do práce u cechovních mistrů i v továrnách“, mohl Leitenberger ze Saska povolat mnoho přadláků s celými rodinami, aby pozvedli úroveň práce v jeho nově zřízené pražské přádelně.12 Jinověrci mohli od roku 1769 v Rakousku pracovat, nemohli se ale na jeho území usazovat (tj. získávat zde majetek) a vstupovat do cechů.13 To umožnil až toleranční patent císaře Josefa II. vydaný 13. října 1781. V roce 1784 tak mohl vzniknout evangelický sbor v Habřině u Úštěka, který až do poloviny 19. století vykonával evangelickou duchovní správu nad celými severními Čechami.14 V matrikách vedených habřinskými vikáři lze nalézt informace jak o samotných cizozemských podnikatelích, kteří byli většinou evangelického vyznání, tak i o jejich vzájemných stycích v rámci sledované oblasti.15 Bylo totiž pravidlem, že kmotrem (kmotrou) nově narozeného dítěte z ro8 9 10 11 12 13 14 15

Srvn. Frank Nürnberger: Die Geschichte der Oberlausitzer Textilindustrie, Von den Anfängen bis zur Gegenwart. Spitzkunnersdorf: Oberlausitzer Verlag 2007, s. 118. Srvn. Státní oblastní archiv Litoměřice (dále SOA Litoměřice), Sbírka matrik, Matrika narozených, oddaných a zemřelých Sloup, sign. L 143/6, s. 285. Palme nesprávně uvádí rok 1770. Srvn. Palme, Warnsdorf mit seinen historischen Denkwürdigkeiten (viz pozn. 4), s. 16. Srvn. Hermann Hallwich: Firma Franz Leitenberger 1793–1893. Prag: Verl. des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen 1893. Klíma: Manufakturní období v Čechách (viz pozn. 1), s. 409. Srvn. Kopetz, Allgemeine österreichische Gewerbs-Gesetzkunde (viz pozn. 2), s. 314. Srvn. Josef Jarschel: Geschichte der Stadt Auscha. Auscha: Verlag der Stadt Auscha 1922, S. 257ff. Srvn. SOA Litoměřice, Sbírka matrik, Evangelický sbor v Habřině, sign. N 4.

252



diny podnikatelů byli příbuzní, společníci, vlastní zaměstnanci a nezřídka i ostatní severočeští podnikatelé náležející k habřinskému evangelickému sboru. Po vydání tolerančního patentu přicházelo zejména do německy hovořících částí Čech mnoho saských i jiných cizozemských tovaryšů a dělníků, kteří nastupovali práci zejména v nově zakládaných manufakturách. Mnoho jich nalezlo uplatnění v tiskárnách* bavlněných tkanin v České Lípě a okolí, které zde vznikaly od roku 1787. „Sběh všelijakých lidí ze všech končin Německa“ vnesl dle místního děkana Antona Krombholze do města uvolněné mravy. Jeho zápis v kronice je sice z pozdější doby, ale zachycuje nejspíš poměry někdy na počátku 19. století, kdy zde již žila početná cizozemská komunita.16 Matriky uvádějí například kartounářského dělníka Christopha Bundesmanna z Burghardsdorfu (1798), Johanna Gottfrieda Schmidta z Liebau (1799), Friedricha Zschoke, rytce tiskařských forem z Unterbergu u Freibergu (1802) a desítky dalších.17 Dle jiného českolipského kronikáře, kominického mistra Franze Brinnicha, byl v dobách napoleonských válek tuzemský tovární personál, který musel narukovat, nahrazován zahraničním.18 V roce 1844 již ale byla většina českolipského dělnictva místního původu.19

III. Mezi tovaryši a mistry Od roku 1781 přibývalo cizozemských odvážlivců, kteří se v Rakousku odhodlali uplatnit svůj podnikatelský záměr. Velmi dobrým příkladem může být životopis zámečníka Gottfrieda Preußgera narozeného roku 1767 ve vsi Markersdorf nedaleko Zhořelce. V Sasku se nejspíš vyučil, a coby tovaryš se roku 1791 vydal do Prahy, kde strávil půl roku u neznámého mistra. Roku 1792 vstoupil do učení k zámečníkovi Franzi Menschelovi, staršímu sedmeráckého cechu* v Jiřetíně pod Jedlovou.20 Proč tak ve svých pětadvaceti letech učinil, není úplně jasné. Buď mu v Rakousku, kde se hodlal usadit, nestačila atestace získaná ve vlasti, či byl vyučen v jiném, méně perspektivním oboru a zatoužil po rekvalifikaci. Pravděpodobnější se zdá být druhá eventualita. Zdá se totiž, že technicky nadaný Preußger, který na počátku 19. století zhotovoval stroje na spřádání bavlny a sám se snažil v textilnictví podnikat, se ve své domovině vyučil tex-

16 Státní okresní archiv Česká Lípa, Děkanský úřad Česká Lípa, Liber memorabilium decanatus Lippensis ab anno 1797, ev. . 70, s. 28 17 Srvn. SOA Litoměřice, Sbírka matrik, Matrika narozených, oddaných a zemřelých Česká Lípa, sign. L 19/1. 18 Srvn. Karel Novotný: Severočeští tiskaři kartounu v první polovině 19. století. Praha 1993, s. 96. 19 Srvn. tamtéž, s. 97. 20 Státní okresní archiv Děčín (dále SOkA Děčín), Sedmerácký cech Jiřetín pod Jedlovou, Výuční list Gottfrieda Preußgera, inv. č. 3, kart. 1.

253



tilnímu oboru. Mohl se tak setkat s moderními textilními stroji dle Arkwrightových a Cromptonových vynálezů, které poté hodlal vyrábět v technologicky méně vyspělém Rakousku.21 V Jiřetíně pod Jedlovou se oženil s Katarinou, dcerou tkalce Friedricha Ohme a 13. května 1795 se podáním ruky vrchnostenskému správci Franzi Richterovi v České Kamenici stal poddaným českokamenického panství, které rovněž vlastnil rod Kinských.22 Na základě učiněného slibu se mohl usadit v městečku Krásná Lípa, stát se mistrem a provozovat zde řemeslo. Následně 2. srpna téhož roku vstoupil do krásnolipského sedmeráckého cechu a ubytoval se s manželkou v domě kováře Münzela, kde se v letech 1796 a 1798 narodili synové Gottfried a Augustin.23 Další synové Anton a Johann se manželům narodili již v novém domě č. p. 31 na okraji města, postaveného v letech 1801–1802.24 Po smrti manželky Katariny v roce 1813 se Preußger o rok později oženil s dcerou místního konšela Gottfrieda Schindlera Teresií, s níž zplodil dalších šest potomků. V letech 1819–1824 byl představeným krásnolipského sedmeráckého cechu a v této době též vyučil svého prvorozeného syna Gottfrieda, který se ale jeho nástupcem v řemesle z neznámého důvodu nestal. Otcovy šlépěje následoval mladší syn Johann, který po jeho smrti 16. května. 1833 převzal dům s dílnou. Preußgerovi zůstali řemeslu věrní až do počátku 2. světové války, kdy podnik převzal Ing. Rudolf Lehnert.25 Zakladatel rodinné zámečnické tradice Gottfried Preußger nebyl jen šikovným zámečníkem a kovářem. V roce 1812 zřídil v Krásné Lípě přádelnu bavlny vybavenou spřádacími stroji vlastní konstrukce, sestrojil i další ‚mechanická díla‘, o nichž několikrát informoval časopis Hesperus, který tehdy vycházel v Brně.26 „Sas, který se dlouhodobým pobytem zde (v Krásné Lípě) zcela nacionalizoval,“ sklidil uznání i od expertů pražské polytechniky.27 Ve třicátých letech 19. století vyráběla jeho dílna mostové váhy, které šly dobře na odbyt v zahraničí.28 Jeho tradovanou prací bylo též záb21 Strach ze zahraniční konkurence podnítil roku 1775 anglický parlament k zákazu vývozu textilních strojů. Textilní podnikatelé z kontinentální Evropy proto v Anglii za velké peněžní sumy verbovali mechaniky, kteří poté vyráběli spřádací a jiné stroje pro jejich podniky. 22 Srvn. SOkA Děčín, Sedmerácký cech Krásná Lípa, Výuční a mistrovské listy kovářů a zámečníků, inv. č. 6, kart. 1. 23 Srvn. SOkA Děčín, Sedmerácký cech Krásná Lípa, Kvartální kniha 1739–1826, inv. č. 1, ev. č. 1. 24 Johann Vatter: Stadt Schönlinde, Auszüge aus den Grundbüchern u. Fassionsbüchern in Rumburg und Prag, b.d., s. 34. 25 Strojní zámečnictví rodiny Preußger se zabývalo zejména instalacemi ústředního topení a sanitárního zařízení, jakož i výrobou transmisních mechanismů pro místní a okolní továrny. 26 Robert Lahmer: Gedenkbuch der Stadt Schönlinde. Böhmisch Leipa 1900, s. 132. 27 Franz Alois Mussik: Der Markt Schönlinde und dessen eingepfarrte Ortschaften. Prag 1820, s. 103. 28 Srvn. K. J. Kreuzberg: Skizzirte Uebersicht des gegenwärtigen Standes und der Leistungen von Böhmens Gewerbs- und Fabriksindustrie in ihren vorzüglichsten Zweigen. Prag 1836, s. 45. 29 Srvn. Lahmer, Gedenkbuch der Stadt Schönlinde (viz pozn. 26), s. 102.

254



radlí dlouhého přístupového schodiště ke krásnolipskému kostelu sv. Máří Magdaleny ozdobené dělovými koulemi nalezenými roku 1813 v opuštěném francouzském vojenském táboře u Krásné Lípy.29 Obdobně jako Preußger se od konce 18. století na Šluknovsku vyučilo u místních cechovních mistrů mnoho řemeslníků ze Saska, ale i vzdálenějších končin. Svědčí o tom zápisy v kvartálních knihách, výpisy z matrik, osvědčení zachovalosti, vzácně i výuční listy.

IV. Po pašeráckých stezkách Za napoleonských válek stály sice Sasko a Rakousko na opačných stranách barikády, obě země ale výrazně profitovaly z vyřazení anglického zboží z evropského trhu kontinentální blokádou (1806–1814). Kontinentální systém umožnil prudký rozvoj průmyslu na obou stranách hranice, jeho pád ovšem způsobil velké obtíže saským i rakouským podnikatelům, kteří nebyli sto konkurovat mnohem levnějším anglickým výrobkům. V letech 1816–1825 například výrazně poklesly ceny bavlněného zboží, což vedlo k hromadným bankrotům mezi výrobci a obchodníky na obou stranách hranice. V Pirně tak ukončily činnost všechny místní manufaktury na potisk bavlněných látek.30 Saské podnikatele lákal již od 18. století velký a lačný rakouský trh, ten si však Rakousko chránilo vysokými dovozními cly. Jelikož byla však jeho obrana založena více na celních předpisech a méně na vlastním střežení celní hranice, rozšířilo se v saskočeském prostoru nebývalým způsobem podloudnictví, které saské úřady dlouho tolerovaly, jakkoli aktivně nepodporovaly.31 Saský celní úředník Scheffler v březnu roku 1790 udal před komisí, která měla vyšetřit, zda se zboží (především cukr a káva) skutečně dostává přes hranice a není s ním bezcelně obchodováno v okolí Pirny, že jeho část je provážena přes hraniční přechod Hellendorf – Petrovice po ose, část ovšem pronášena pašeráky po stezkách vedoucími mezi skalami u vsí Cunnersdorf, Rosenthal, Markersbach, Bienhof, Oelsengrund, Breitenau, Fürstenau a Fürstenwalde. Pašeráci (muži i ženy) pocházeli většinou z Čech a ačkoli jim hrozily hrdelní tresty, vydávali se každodenně hlubokými lesy a skalními stržemi Českosaského Švýcarska do Pirny, odkud prý odhadem ročně vynesli na 3 000–4 000 centýřů (154–205 tun) rozličného zboží. V Pirně obdrželi tito pašeráci propouštěcí lístek, který uvedený celník mnohokrát našel roztrhaný při okraji hraniční stezky.32 Obdobně se pašovalo i v prostoru Bad-Schandau–Sebnitz, eldorádem pašeráků byla i ves Leutersdorf v Horní 30 Srvn. Hugo Jensch: Zur Industriegeschichte Pirnas, Versuch eines Überblicks. In: Pirnaer Hefte 2/1999, s. 66nn. 31 Pašování bylo tehdy nazýváno „obchodem na hranici“. 32 Srvn. Vgl. Jörg Ludwig: Kolonialwaren, Schleichhandel nach Böhmen und Kattundruck in Pirna 1775–1825. In: Pirnaer Hefte 5/2003, s. 93.

255



Lužici, která do roku 1849 tvořila enklávu českého území v Sasku. Zde se pašování ujímaly i loupežnické bandy, z nichž nejznámější vedl bájný Jan Karásek (Johannes Karaseck). Nepašoval se ovšem pouze cukr a káva. Podloudníci přes hranici přenášeli rovněž nakládané mořské ryby (herinky), různé v Pirně vyráběné látky, po roce 1814 i porcelán a kameninu, jakož i strojní bavlněnou přízi, která nakonec učinila pašeráckým rejdům přítrž. Poté, co se pro pašovanou strojní bavlněnou přízi začali v letech 1817 a 1822 bouřit nezaměstnaní domáčtí přadláci (tzv. bosáci) na rumburském panství, ale i kvůli nálezům velkých skladů pašovaného zboží, došlo v roce 1820 k podstatnému zpřísnění ostrahy rakouské státní hranice.33 Ze vsi Reichenau v Horní Lužici hlásili týž rok zastavení všeho obchodování s Čechami, a to po odhalení podloudných obchodů přízí žitavského továrníka Ludoviciho.34 To se pochopitelně citelně dotklo mnoha saských výrobců. Tkalci ze Sebnitz si tak v roce 1826 stěžují na houfy celních dohližitelů, kteří v současné době přísně hlídají českou hranici, a na saské celní opatření z 23. března 1822, které jim pro příliš vysoké clo znemožňovalo nákup zahraniční (t.j. české) příze nutné pro výrobu silného plátna.35 V roce 1829 pak vznikl sbor pohraniční stráže (pohraniční myslivci), jehož hlavním úkolem bylo zabránit nelegálnímu přechodu osob, potírat podloudný obchod, mohl ale být také nasazen vedle policejních a vojenských jednotek.36 Toto opatření snížilo objem pašovaných komodit na minimum. Uzavření hranic nadělalo vrásky rovněž výrobci módního keramického nádobí a dýmkových hlaviček Eugenu Leyhnovi z Pirny, který čile a nekale obchodoval se severočeskými lázeňskými centry a s manufakturou na výrobu kovového zboží Ignaze Rösslera v Mikulášovicích. Johann Eugen Philipp Leyhn se narodil v roce 1773 v Neuwiedu (u Koblenze), pracoval v manufakturách na výrobu porcelánu a kameniny v Ansbachu, Praze a Wermsdorfu (zámek Hubertusburg), kde se roku 1812 osamostatnil a začal vyrábět keramické dýmkové hlavičky. Roku 1815 zakoupil pozemky na pirenském předměstí s ruinou vyhořelého mlýna ‚Neumühle‘ na říčce Gottleubě a postavil zde manufakturu na výrobu kameninového nádobí, dýmkových hlaviček a později i technické keramiky, která zahájila provoz r. 1817. Leyhnova manufaktura v Pirně vyráběla až do zakladatelovy smrti v říjnu roku 1847.37 33 Srvn. Palme, Warnsdorf mit seinen historischen Denkwürdigkeiten (viz pozn. 4), s. 78nn. 34 Srvn. tamtéž, s. 105. 35 Srvn. Martin Dietrich: Wirtschaftsgeschichte der Sächsischen Schweiz. 2. Teil: Mensch und Technik. Dresden: Volkmann 1936, s. 10nn. 36 Srvn. Slavomír Brodesser a kol.: Celnictví v Československu, Minulost a přítomnost, Praha: Naše Vojsko 1982, s. 90. 37 Srvn. Jan Němec: Keramická manufaktura Schiller & Gerbing v Podmoklech a pronikání saských podnikatelů do severních Čech do roku 1850. Ústí nad Labem 2006, bakalářská práce, Univerzita J. E. Purkyně, Ústav humanitních studií.

256



Úspěchy se svými imitacemi Wedgwoodovy kameniny sklízel Leyhn zejména v Teplicích, kde bylo po nedávných válkách problematické sehnat vkusné a kvalitní suvenýry.38 Druhé velké odbytiště pro své výrobky nalezl Leyhn v Mikulášovicích. Podnik Ignaze Rösslera odebíral každoročně tisíce hliněných dýmkových hlaviček, které zde byly opatřeny víčky a troubelemi a dále prodávány do Haliče, Uher, Moldávie, Valašska (Rumunska) a dokonce až do vzdálených provincií Turecka, odkud se část vývozu vracela zpět do Rakouska jako originální turecké výrobky.39

V. Z Pirny do Unčína, Podmokel a Ústí nad Labem Jako jeden z prvních podnikatelů využil uzavření hranic Karl Friedrich (dále Karl) Huffzky, narozený 24. srpna 1793 v Hubertusburgu u Wermsdorfu.40 Po vyučení v hubertusburské královské saské továrně na kameninu pracoval v letech 1815–1820 jako točíř a modelér v keramické manufaktuře v Döhlen u Drážďan. Oženil se zde s Julianou Friederikou, dcerou Christiana Benjamina Venuse, úředníka (někde uváděn i jako tavíř rudy) v královských dolech na stříbro ve Freibergu. Již zde Huffzky pomýšlel na založení vlastního podniku v Čechách. Hallwich uvádí, že při jedné cestě teplickým údolím se Huffzkému podařilo v uhelné jámě u Břešťan (zaniklá obec mezi Duchcovem a Bílinou objevit rozsáhlé naleziště keramických hlín, které se výborně hodily pro výrobu keramiky.41 Tento objev není přesně datován, lze se však domnívat, že Huffzkého prospektorská cesta proběhla v roce 1818. Už tehdy si Huffzky vyhlédl vhodný objekt – panský hostinec č. p. 21 ve vsi Unčín (dnes součást města Krupka) na panství Soběchleby.42 Ten měl pronajmut jistý Ignaz Ulbricht, jehož v průběhu let 1819–1822 vystřídal Huffzkého švagr Friedrich August Venus. Ten provozoval hostinskou živnost ještě v roce 1833. Roku 1820 odešel Karl Huffzky z Döhlen do Pirny a nastoupil do Leyhnova podniku jako dílovedoucí. Koncem roku 1822 se Karl Huffzky s rodinou, bratrem Johannem a švagrem Karlem Friedrichem Venusem, kteří taktéž u Leyhna pracovali, přestěhoval do Unčína.43 Ještě před koncem roku 1822 zahájil Huffzky s pěti pomocníky (zřejmě 38 Vychovatel prince Alexandra Karla Anhaltsko-Bernburského komoří Karl von Voß si při návštěvě Teplic v roce 1822 stěžoval na nanejvýš bídnou a trapnou kvalitu zde prodávaných rytin, knih a uměleckých předmětů. Blíže Eine Reise nach Dresden 1822. Aufzeichnungen des Kammerherrn Carl v. Voß. Hg. v. Rüdiger von Voß. Pfullingen: Neske 1986, s. 218. 39 Srvn. Herrmann Hallwich: Nordböhmen auf der Weltausstellung in Wien 1873, V. Heft: Gruppe IX (Stein-, on- und Glas- Industrie), Reichenberg: Jannasch 1873, s. 18n. 40 Srvn. Státní okresní archiv Teplice, Farní úřad Bohosudov, Soupis duší farnosti inv. č. 32, ev. . 30. 41 Srvn. Hallwich, Nordböhmen auf der Weltausstellung (viz pozn. 39), s. 18nn. 42 Majitelem panství byla v této době nadace při kostele Panny Marie v Bohosudově. 43 Srvn. SOA Litoměřice, fond: Krajský úřad Litoměřice, inv. č. 3376 (Commerzionale 3), kart. 3840.

257



bývalými zaměstnanci E. P. Leyhna) výrobu bílé a barevné kameniny. Mezi těmito pěti dělníky byl i pirenský rodák Johann August Tiebach. Hlína pro výrobu keramického zboží, které Huffzky nazval teralit byla těžena v nejbližším okolí Unčína a v Břešťanech. Dobový pramen hovoří o keramické peci a jedné místnosti, kde se odbývala veškerá výroba.44 V roce 1823 unčínská manufaktura dodávala na trh černé nádobí podle wedgwoodských předloh, údajně jako první v rakouských zemích.45 Karl Huffzky si brzy vydobil pověst spořádaného a respektovaného občana. „V politickém, morálním a státně-občanském ohledu je nutno o Karlu Huffzkém popravdě vypovědět,“ píše vrchní úředník panství Soběchleby Johann Laufberger dne 27. března 1831,46 že žije jen svým podnikáním a vede bezúhonný život, – během jeho devítiletého pobytu na tomto panství (Soběchleby) se nedopustil žádného policejního prohřešku ani těžkého policejního přestupku, stále výborně plní své povinnosti bohabojného katolíka,47 hlavy rodiny a úctyhodného, mírumilovného a klidného budoucího státního občana.48 Věnuje vždy zvláštní pozornost všem nejvyšším zákonům a vrchnostenským i policejním předpisům, nikdy se neprovinil proti bezpečnosti společného státního svazku, veřejnému právu, veřejné instituci či obecné bezpečnosti. O to více vždy prokazuje lásky své vrchnosti a sousedům a při každé příležitosti se zdobí svou velkomyslnou podporou trpícímu lidstvu a chudým. Karl Huffzky slavil se svými výrobky úspěchy i na průmyslových výstavách v Praze v letech 1828 a 1829. Na výstavě v roce 1829 obdržela unčínská továrna stříbrnou medaili.49 Citované Laufbergerovo hodnocení Huffzkého podnikání dále uvádí, že: (Huffzky) vyrábí všechny druhy teralitového nádobí podle wedgwoodských vzorů, zvláště vázy rozličných tvarů a velikostí (černé nebo bronzované), květníky, psací soupravy, čajové a kávové nádobí atd. Tyto výrobky prosluly pro své líbivé tvary, elegantní styl, bohatství výzdoby a přesnou malbu a jsou tak oblíbené, že se již 44 Srvn. Julius Gierschick: Zur Geschichte der onwaaren-Industrie in Böhmen. In: Mittheilungen des Nordböhmischen Excursions-Clubs 24 (1901), s. 171. 45 Srvn. SOA Litoměřice, fond: Krajský úřad Litoměřice, inv. č. 3376 (Commerzionale 3), kart. 3840. 46 Tamtéž. 47 Karl Huffzky byl katolíkem, jeho manželka však protestantkou. 48 Cizinec se mohl stát rakouským státním občanem teprve po desetiletém nepřetržitém a nezávadném pobytu na území monarchie. 49 Srvn. Bericht der Beurtheilungs-Commission über die im Jahre 1829 unter der Leitung des böhmischen k. k. Landesguberniums statt gefundene öffentliche Ausstellung der Industrie-Erzeugnisse Böhmens. Prag: Haase 1831, s. 38 a 64.

258



několik let dodávají do vzdáleného vnitrozemí i ciziny. Své výrobky se snaží zdobit podle módy, opatřuje si nejlepší technické vymoženosti a ve své dílně nepřetržitě koná pokusy. Nejnovějším důkazem jeho snažení a důmyslu je vynález vlastního druhu střešních tašek, které splňují všechny nároky na ně kladené. Velký odbyt (Huffzkého) výrobků je pro tuto málo průmyslově rozvinutou oblast, kde venkované nemají jinou možnost obživy než nuzné zemědělství, velmi významný, neboť vedle svých tovaryšů zaměstnává ještě 15 osob, jejichž počet se může, s ohledem na zamýšlenou výrobu cihel, výrazně znásobit. (…) Nyní chová (Huffzky) naději, že bude přikročeno k udělení privilegia k výrobě jím vynalezených střešních tašek. Udělení zmíněného privilegia by nezvýhodnilo pouze jeho, ale mělo by velkou důležitost pro stát. Privilegium Huffzky obdržel, prodal v roce 1834 unčínský podnik svému švagrovi Vinzenzovi Huffzkému a zřídil si v nedalekých Teplicích za podpory majitelů panství Clary-Aldringenů manufakturu na výrobu zmíněných stavebních materiálů. Byl si vědom převratnosti svého vynálezu a nabízel jej majitelům dalších severočeských panství. Po nezdařeném pokusu v Liberci uzavřel podnikatel 27. ledna 1837 s pokrokovým majitelem děčínského panství hrabětem Franzem Antonem Thun – Hohensteinem společenskou smlouvu, na jejímž základě vznikla při vrchnostenské cihelně v Podmoklech (dnes součást města Děčína) výrobna lisovaných cihel, vodovodních rour, střešní krytiny a forem pro výrobu cukrových homolí. Thun se zavázal postavit budovu, opatřit stroje i materiál, na Huffzkého zbylo pouze obstarat kvalifikované vedení a poskytnout svůj vynález. Smlouva měla vypršet po patnácti letech v roce 1851, avšak Huffzky ze společného podniku s Thunem vystoupil již v roce 1845.50 V roce 1850 je uváděn jako majitel výroby cihel v obci Neustift bei Ofen (u Budína).51 Poslední zmínku o Karlu Huffzkém přináší v roce 1873 (tehdy mu bylo osmdesát let) Herrmann Hallwich.52 Jeho další osudy již nejsou bohužel známy. Huffzkého příkladu následovali i jeho další kolegové a krajani – Wilhelm Leberecht Schiller a Friedrich Vinzenz Meinulph Gerbing, kteří se vyučili keramickému řemeslu v Leyhnově podniku ve Wernsdorfu a Pirně. Ti se s podporou zmíněného majitele děčínského panství Franze Antona Thun-Hohensteina usadili roku 1828 v Podmoklech/Bodenbach, kde začali nejprve vyrábět dýmkové hlavičky pro někdejšího odběratele Leyhnova pirenského podniku – mikulášovickou Rösslerovu továrnu na 50 Srvn. Jan Němec: Karl Huffzky a jeho podnikání s děčínskými un-Hohensteiny, Děčínské vlastivědné zprávy, XIII, 2004, č. 4, s. 3–24. 51 Neustift bei Ofen (Budín) byla samostatnou obcí na severní hranici Budína, dnes je součástí Budapešti. 52 Srvn. Hallwich, Nordböhmen auf der Weltausstellung (viz pozn. 39), s. 18.

259



kovové zboží. Manufaktura firmy Schiller & Gerbing zprvu sestávala z výrobního a obytného domu, kde byla umístěna keramická pec a mlýn na keramické suroviny s mísírnou a plavírnou hlíny na Jílovském potoce. Výrobní budovy byly společným firemním majetkem, kromě nich však oba podnikatelé vlastnili i několik soukromých obytných budov v Podmoklech a Děčíně, kde byla v roce 1841 zřízena pobočka. V ní se však keramika dlouho nevyráběla. Byla zřejmě založena jen proto, aby v Děčíně nevznikl zamýšlený konkurenční podnik Adolfa Bähra z Pirny, o kterém ještě bude řeč. Podmokelská manufaktura Wilhelma Schillera a Friedricha Gerbinga produkovala vedle dýmkových hlaviček cigaretové špičky, čajové soupravy, dezertní talíře, květinové vázy, květináče a psací soupravy. Po Gerbingově smrti v roce 1848 vedl Schiller podnik dále s jeho vdovou Karolinou. O dva roky později však ze společného podniku odešel a zřídil v nedalekém Horním Žlebu (dnes taktéž součást města Děčína) vlastní podnik pod firmou Wilhelm Schiller & Sohn, který dosáhl značné prosperity. Gerbingovi dědicové si ponechali podmokelský výrobní komplex, ve kterém vyráběli keramiku do počátku 20. stol. Vedle odlišného vyznání se cizozemští podnikatelé, označovaní prostě jako ‚Sasové‘, od svého okolí odlišovali zejména němčinou bez dialektu a cylindry.53 Pěstovali módní turistiku, často jezdili za svými příbuznými a přáteli do Pirny a Drážďan, s nimiž navštěvovali evangelické bohoslužby, divadelní představení a koncerty, půjčovali si v Sasku knihy a nakupovali. Základní vzdělání poskytovali svým dětem prostřednictvím domácích učitelů povolávaných rovněž ze Saska. Schillerovy a Gerbingovy děti vzdělával učitel Ehregott Leberecht Preißler z Drážďan. Ten podnikatelům věnoval rukopisný soubor citátů věnovaný především výchově a školství, studiu bible, otázkám smrti a věčného života.54 I navazující studium Schillerova syna Eduarda Gustava bylo realizováno v Sasku. Budoucí majitel keramické manufaktury v Horním Žlebu studoval v letech 1844–1846 modelování keramiky v drážďanském technickém vzdělávacím ústavu, předchůdci místní technické univerzity.55 Mezi dělníky firmy Schiller & Gerbing bylo mnoho těch, kteří se vyučili a pracovali v některé jiné keramické manufaktuře v Sasku či Čechách. Narazili bychom zde na někdejší zaměstnance královské saské továrny na kameninu v Hubertusburgu, Leyhnovy manufaktury v Pirně, unčínského podniku Karla a Vinzenze Huffzkých,

53 Srvn. Rudolf Dörre: Das Schifferdorf Weiher. In: Nordböhmisches Tagblatt, 27.5.1934, 2. Beilage, s. 146. 54 Srvn. SOkA Děčín, Městské muzeum Podmokly, Schiller & Gerbing, továrna na keramiku 1833–1853, Sammlung theologisch- philosophisch- und pädagogischer von mehrern gelehrt anerkannten deutschen Schriftstellern ausgegangenen Ideen,, inv. č. 21, kart. 2. 55 Srvn. Liste Studierender von Technischer Bildungsanstalt (TBA), Polytechnischer Schule (PS), Polytechnikum Dresden (PT) für den Zeitraum (1828–) 1836–1887 [online, citováno 20. 8. 2012]. Dostupné na http://tu-dresden.de/ die_tu_dresden/zentrale_einrichtungen/ua/navpoints/archiv/alumni/alumni_az/S.

260



manufaktur na kameninu v Práchni-Šeltech a Chlumu, porcelánek v Klášterci nad Ohří, Chodově, Březové atp. Pro některé z nich byla práce v Podmoklech pouhou epizodou v jejich pestrém životním putování za obživou, někteří setrvali déle a několik z nich se zde trvale usadilo. K pobytu jim stačil buď pas, vandrovnická knížka, nebo domovský list, jenž si museli čas od času nechat potvrdit ve své domovině.56 Po desetiletém nezávadném pobytu na Rakouské půdě mohli nabýt rakouské státní občanství, což kromě podnikatelů učinili zejména ti, kteří se zde oženili a získali nemovitost. Jedním z tovaryšů, které Schiller s Gerbingem přetáhli svému bývalému mistrovi a chlebodárci z Pirny do Podmokel, byl i modelér Adolf Bähr narozený roku 1802 ve vsi Posta (dnes součást Pirny). I jeho celoživotním cílem bylo zařídit se pro sebe. V roce 1841 tak od Schillera s Gerbingem odešel a pokusil se založit konkurenční podnik na druhém labském břehu – v Děčíně. Měl již vyhlédnutý dům, jehož část si chtěl pronajmout, od děčínské městské rady dostal povolení ke zřízení podniku, jeho záměr mu ale překazili jeho bývalí zaměstnavatelé, kteří se obávali konkurence. Friedrich Gerbing tehdy promptně zakoupil dům, ve kterém chtěl Bähr rozjet výrobu a zklamaný podnikatel musel jinam.57 V červnu roku 1841 zkusil štěstí v nedalekém Ústí nad Labem. „Stále větší rozvoj obchodu v královském městě Ústí mne opravňuje k naději,“ začíná Bähr svou žádost ústeckému magistrátu,58 že také mnou vyráběné zboží by zde mohlo najít dobrý odbyt. Poněvadž v Ústí dosud nikdo v mém oboru nepodniká, stále více se utvrzuji v přesvědčení, že můj záměr vyrábět zde siderolitové* zboží všeho druhu, shledá vážený magistrát životným. Zde se mu konečně podařilo získat pronájem domu za městskými hradbami a rozjet v něm výrobu. Bährův podnik byl vůbec prvním průmyslovým podnikem v Ústí.59 Začátky podniku nebyly příliš slavné, ale díky obchodnímu talentu ústeckého měšťana Johanna Maresche, který v Bährově podniku vedl účetnictví, začala manufaktura prosperovat. Po smrti zakladatele podniku se schopný účetní oženil s jeho dcerou Marií a do roku 1860 vedl podnik s vdovou Wilhelminou Bährovou pod firmou Bähr & Maresch. Po odchodu staré dámy z podniku vedl Maresch firmu sám, firemní název nezměnil, a to60 56 57 58 59 60

Srvn. Němec, Keramická manufaktura Schiller & Gerbing (viz pozn. 37), s. 82. Srvn. SOkA Děčín, Archiv města Děčína, Comerziale 1835–1847, inv. č. 1165, kart. 72. Archiv města Ústí nad Labem, Archiv města Ústí n.L., sig. III B/9, kart. 220. Václav Cílek/Jan Němec: Skryté poklady ústecké terakoty. Ústí nad Labem: Město Ústí nad Labem 2004. SOA Litoměřice, Krajský soud Litoměřice, Spisy k podnikovému rejstříku, sig. VI B/71.

261



z piety k zakladateli Adolfu Bährovi, pro dobré jméno, které firma získala v široké veřejnosti, kvůli mnohým obchodním potížím, které by přejmenováním mohly nastat a proto, že ve firemních skladech leží tisíce výrobků označených touto firmou, což by při proclívání a dalším pohybu zboží způsobovalo problémy. Nic však netrvá věčně. Dne 30. září 1863 byla firma Bähr & Maresch vymazána z firemního rejstříku. Firma získala nový název Johann Maresch, Thon- und Steingutwarenfabrik in Aussig a vyráběla keramiku až do roku 1948.

VI. Textilní podnikatelé z Meerane Město Meerane u Chemnitz proslulo svými dokonalými textilními výrobky. Ve třicátých letech 19. století zde vládla obrovská konkurence, která znemožňovala drobným výrobcům výrazněji rozšířit produkci. Dva místní podnikatelé – Friedrich August Hertzsch a Friedrich Wilhelm Seele se tudíž v roce 1835 vydali do Čech s tím, že založí v litoměřickém či boleslavském kraji společnou tkalcovnu a barvírnu vlněných látek.61 Náhodou se v Praze setkali s vrchním úředníkem děčínského panství Adamem Seidelem, který naopak pátral po odběratelích vlny merinských ovcí, jejichž chov v roce 1828 zavedl majitel děčínského panství hrabě Franz Anton Thun – Hohenstein. Seidel hraběte vyrozuměl o podnikatelském záměru obou Sasů, kteří obratem hraběti adresovali žádost o pronájem nevyužívaného zámku v Bynově (dnes součást města Děčína) pro zřízení tkalcovny a úpravny vlněných a polovlněných látek. „Každé lidské nitro naplňuje touha,“ píše za oba podnikatele Friedrich Wilhelm Seele hraběti Thunovi, „zajistit takové místo pro provozování živnosti, kde může doufat v bezpečnou sklizeň své píle a schopností. Tak jsem se rozhodl,“ pokračuje Seele,62 zrušit svou v saském Meerane provozovanou výrobu merinského zboží a tuto dále pěstovat na krásných českých nivách. Protože zvěsti o zájmu Vaší hraběcí milosti o průmysl a o Vaší lásce k lidem zní daleko za hranice Vaší šťastné země, naplnilo by mne nevýslovným štěstím, kdyby Vaše milost souhlasila s mou prosbou usadit se v Bynově, kteréžto místo by velmi vyhovovalo pro rozšíření tovární výroby, poněvadž je zde provozováno tkalcovství, a stát se poslušným poddaným Vaší hraběcí milosti. 61 Kol. autorů: Kabelovna Podmokly aneb Industrializace Děčínska. Česká Lípa: Studio REMA ’93 2000, s. 32–35. 62 Státní oblastní archiv v Litoměřicích, pobočka Děčín (dále SOA Děčín), fond: Velkostatek Děčín (dále VS Děčín), sig. B 10/45.

262



Thun žádosti ochotně vyhověl a 14.8.1835 Hertschovi a Seelemu na deset let budovy uvedeného zámku pronajal. Odborné zaměstnance pro zahájení výroby si podnikatelé přivedli z Meerane a to jak rodinné příslušníky (bratr Friedricha Augusta Hertzsche Julius Herrmann), tak i ostatní „mistry“. Dílovedoucím podniku se stal Karl Ludwig Quaas, dalšími zaměstnanci byli např. Franz Ludwig Hopfer a Wilhelm Steinbach. Plátno nakupovali oba podnikatelé od tkalců, kteří přicházeli na děčínské panství z okolí měst Rumburk a Šluknov. Po pětiletém společném podnikání odešel Friedrich August Hertzsch ze společného podniku a v pronajatém domě v Podmoklech (dnes Děčín) zřídil vlastní závod, který byl obdobou bynovské manufaktury. Seele pak v roce 1857 založil úspěšnou mechanickou přádelnu rovněž v Podmoklech. O rok později zde další meeranští textilní podnikatelé August Oskar Bankwitz a Heinrich Julius Müller založili mechanickou úpravnu vlněných a směsových tkanin a se střídavými úspěchy ji provozovali až do roku 1897. Ještě předtím (1845) založil zmíněný Julius Herrmann Hertzsch v Děčíně barvírnu a tiskárnu lněných, hedvábných a vlněných látek, avšak již v roce 1850 mizí jakékoli další zprávy o tomto závodě. Úspěchy Hertzsche a Seeleho měly v Meerane velký ohlas. „Koncem roku 1842 jsem vzal do rukou svůj starý školní atlas,“ píše ve svých vzpomínkách pozdější ústecký podnikatel Karl Georg Wolfrum, který v Meerane provozoval barvírnu bavlny,63 a studoval zeměpis Čech. Seele byl v Bynově, což znamenalo, že v okolí pracují tkalci. Teplice ležely nedaleko. Právě z tohoto města přijížděli pravidelně obchodníci Rindskopf a Bauer na lipské veletrhy a nakupovali u firmy J. F. Gräfe meeranské zboží.64 Tak tedy někde zde bych se mohl usadit, píše dále meeranský podnikatel, a tu mi padlo do oka město Ústí na Labi, u kterého se do řeky vléval potok. Toto místo se mi zdálo být vhodným pro založení firmy a mému partnerovi (Friedrich Ludwig Günther) se též zamlouvalo Wolfrum dále popisuje první cestu do Čech, hledání vhodného objektu, dopravu barvířského kotle ze Saska do Čech po Labi atp. Barvírna firmy Günther & Wolfrum se

63 Carl Otto Wolfrum/Ludwig Wolfrum: Erinnerungen an Carl Wolfrum. Eigene Aufzeichnungen, Briefe, Reden und Zeitungsartikel. 2 Bände. Leipzig: Frankenstein & Wagner 1893, s. 119. 64 Srvn. K. G. Wolfrum se narodil v roce 1813 v bavorském Hofu. Vyučil se barvířem a putoval za zkušenou po celé Evropě (pracoval i v Paříži). Zemřel v roce 1888 v Ústí nad Labem.

263



záhy stala respektovaným podnikem, k 31. prosinci 1847 ale Günther ze společného podniku vystoupil a založil se zmíněným dílovedoucím z Bynova Karlem Ludwigem Quaasem barvírnu, kterou brzy přeměnili v tkalcovnu.65 Firma Günther & Quaas zanikla v sedmdesátých letech 19. století. Rovněž z Meerane pocházel Friedrich Hermann Kroitzsch. Ten kolem roku 1845 provozoval v Chabařovicích a Teplicích tkalcovnu vlny, v roce 1849 však přemístil výrobu do blízkého Ústí n. L.

VII. Výroba umělých květin Čechy daly Sasku, co se hospodářství týče, mnohem méně než Sasko Čechám. Za zmínku stojí pouze výroba hudebních nástrojů (houslí), zavedená do měst Markneukirchen a Klingenthal českými pobělohorskými exulanty z Kraslic a zhotovování umělých květin, které zdomácnělo v Sebnitz. Kolébkou výroby umělých květin byla lidnatá ves Mikulášovice, proslulá svým nožířským zbožím a stuhami. Dle tradice mělo několik místních rodin odkoukat toto řemeslo koncem 18. století od kočující herečky, jiné podání klade zásluhu o rozvoj tohoto odvětví Claře Pilz, která se prý výrobě umělých květin naučila v rámci své výchovy v jednom pražském ženském klášteře. Již oceňovací komise sepisující počátkem 18. století podklady pro Tereziánský katastr ovšem v Mikulášovicích narazila na výrobce umělých květin, což počátky květinářského řemesla posouvá hloub do minulosti.66 Byla-li inspirátorkou herečka, jeptiška či někdo jiný, se dnes již zřejmě nezjistí, jisté však je, že již koncem 18. století působila v Drážďanech jistá Jeanne Elisabeth Mouton, zřejmě Francouzka, která zde ve velkém vyráběla a s úspěchem prodávala umělé květiny z papíru a ušlechtilých tkanin. Žádané napodobeniny živých květů dodávala její manufaktura do severočeských lázeňských měst i do Prahy.67 Existovala-li poptávka po tomto zboží, bylo jen otázkou času, kdy je začne vyrábět i někdo jiný. První zprávy o zhotovování umělých květin v Mikulášovicích pochází z 20. let 19. století. Mezi jejich první producenty je možno počítat místní rodiny Kündigerů, Zabelů, 65 Srvn. Franz Josef Umlauft: Geschichte der deutschen Stadt Aussig. Altheim bei Landshut: ISAR-Post Druckund Verlagsges 1994, s. 294nn. 66 Srvn. Aleš Chalupa/Marie Lišková/Josef Nuhlíček/František Rajtoral (ed.): Tereziánský katastr Český, Svazek 2, Rustikál (kraje K–Ž). Praha 1966, s. 109. 67 Srvn. Joseph Ruprecht: Von der Lilien der Königin von Saba zum nordböhmischen Kunstblumenflor. In: Schaffende Heimat, Bestand und Erbe, Folge 5. Karlstadt a. Main, 1960, s. 18.

264



Pilzů, Endlerů, Liebischů či Hesse. Výrobci je zpočátku prodávali v rámci různých místních církevních slavností coby ozdobu oltářů, jejich výtvory však byly brzy žádány i v sousedním Sasku. Zájem o ně byl především v oblastech obývaných lužickými Srby, kteří umělé květy vplétali do svých tradičních svatebních věnců, kupovali je však i saští měšťané a krášlili jimi interiéry svých bytů. Kolem roku 1830 se již umělé květiny zhotovovaly na celém lipovském panství. Počet jejich výrobců se blížil k dvěma tisícům.68 Když Sasko 1. ledna 1834 vstoupilo do Německého celního spolku a zatížilo dovoz zboží ze zahraničí vysokým clem, nastaly místním květinářům velké problémy. Jejich proclené výtvory byly rázem neprodejné, a tak se začaly ve velkém pašovat, tentokrát ovšem pro změnu opačným směrem. Východiskem z této svízelné situace byl pronájem výrobních kapacit v blízkých saských obcích. Nejvíce výrobců tak zakotvilo v hraničním městě Sebnitz.69 Přesun výroby do Saska měl pro květinářské podnikatele řadu výhod – vedle bezcelního prodeje výrobků nemuseli coby cizinci platit daně, nevztahovala se na ně branná povinnost atp. Někteří se v Sasku usadili a založili větší květinářské manufaktury (např. Jakob Hesse, zmíněná Clara Pilz s manželem Johannem, Anton a Emanuel Endlerovi), jiní uvolnili místo domácím a věnovali se jiné výrobě. V Sebnitz napočítali v roce 1863 na 800 květinářů, o čtyřicet let později již 10 000! Výroba umělých květin na Šluknovsku dále skomírala. První větší květinářský podnik založila až v roce 1851 podnikatelka Anna Sieber v Horní Poustevně, následovaly manufaktury Antona Webera ve Šluknově (1859) a Wendelina Fischera v Horní Poustevně (1860). Až vznik spořitelního a úvěrního spolku v Dolní Poustevně (Spar- und Vorschußverein in Niedereinsiedel) v roce 1874, který poskytoval místním podnikatelům úvěr, umožnil větší rozvoj květinářského řemesla. Nejvíce závodů na výrobu umělých květin a ovoce vzniklo v letech 1890–1914, a to zejména v Dolní Poustevně, Horní Poustevně, Lobendavě a Vilémově. Okresní hejtmanství ve Šluknově jich v roce 1895 napočítalo již 92!70 V samotné Dolní Poustevně pracovalo v roce 1923 18 větších a 33 menších květinářských podniků, které zaměstnávaly 2000 dělníků (respektive dělnic). Větší květinářské závody si z celních důvodů otevíraly filiálky v Sebnitz (například firma Josefa Pietschmanna), totéž však činili i podnikatelé ze Sebnitz v Dolní a Horní Poustevně (např. Gustav Kluge, F. R. Vollmann, Alwin Hache).

68 Srvn. Jan Němec: Obrázky z průmyslových dějin Šluknovska, Rumburk: Město Rumburk 2012, s. 146. 69 Srvn. Manfred Schober: Sebnitz. Aus der Geschichte einer sächsischen Stadt an der Grenze zwischen Elbsandstein und Oberlausitzer Bergland. Dresden: Berg- und Naturverl. Rölke 2003, s. 48. 70 Srvn. Ruprecht, Von der Lilien der Königin von Saba (viz pozn. 67), s. 23.

265



Výrobci umělých květin v Dolní Poustevně

První světová válka samozřejmě místnímu květinářství nepřála, horší dopad měla hospodářská krize ve třicátých letech 20. století, během níž mnoho místních podniků zaniklo. Po krátké konjunktuře v letech 1937–1939 přišla druhá světová válka a s ní další úpadek výroby. Nacisté dokonce v září roku 1943 další produkci umělých květin a podobných produktů zakázali, a to jak v Sasku, tak i připojených územích. Květinářským podnikům byla přikázána náhradní výroba maskovacích sítí a součástek ke zbraním.71 Po znárodnění došlo ke spojení větších květinářských závodů do národního podniku Centroflor. V současnosti již umělé květiny, ovoce a podobné zboží vyrábí pouze jediný závod ve Velkém Šenově.

VIII. Vpád saských podnikatelů do severních Čech 1845–1915 Od poloviny 19. století se v severočeských pohraničních oblastech usazovalo stále více saských podnikatelů. Jejich cílem byl i nadále zisk velkého rakouského trhu bez celních omezení, teď ovšem za mnohem příznivějších podmínek. Zrušení poddanství a roboty 71 Srvn. Helene Jahn-Langen: Das Böhmische Niederland: Bevölkerungs- und Sozialstruktur einer Industriedorflandschaft. Bad Godesberg: Bundesanst. für Landeskunde und Raumforschung 1961, s. 53.

266



(1848) jim poskytlo množství levných a německy hovořících dělníků, blízkost hnědouhelných dolů dostatek paliva pro parní stroje v továrnách, nový živnostenský zákon (1858) zcela uvolnil svět podnikání. ‚Průmyslové kolonizaci‘ severu Čech dále výrazně napomohlo uzavření tzv. První labské konvence* (1821), výstavba železnic Praha– Drážďany (1851), Teplice–Ústí nad Labem (1858), Podmokly–Rumburk/Rumburg (1869), Duchcov–Podmokly (1871), láce stavebních pozemků a opětovné zavedení rakouských dovozních cel po výstupu Rakousko–Uherska z Německého spolku a prohrané válce s Pruskem.72 Nejvíce závodů cizozemci vybudovali v údolí řeky Labe (zejména v Ústí nad Labem, Podmoklech a Děčíně), jakož i v Teplicích. Pro první fázi jejich usazování v této oblasti (1850–1870) je charakteristické zakládání zcela nových firem bez zahraniční finanční účasti, jakkoli se najdou výjimky – drážďanská čokoládovna Jordan & Timaeus (založena 1823) si například roku 1853 zřídila pobočný závod v Podmoklech, kde o deset let později vznikla i pobočka továrny na inkoust a tuše Augusta Leonhardi v Loschwitz u Drážďan. Z významnějších podniků vzniklých v tomto období lze ještě zmínit chemickou továrnu Julia Kurzhalsse z Geisingu (zal. 1852 v Děčíně), tiskárnu Friedricha Wilhelma Stoppa z Pirny (zal. 1854 v Děčíně), lihovary a drožďárny bratrů Louise a Hermanna Eckelmannových (zal. 1847 v Krásném Březně u Ústí n. L.) a Johanna Ludwiga Bramsche (zal. 1859 v Teplicích) pocházejících z Drážďan, či mechanickou přádelnu a tkalcovnu bratrů Adolfa a Roberta Mitscherlichových (zal. 1858 v Teplicích) z Eilenburgu u Lipska. Druhou fázi průmyslové kolonizace severních Čech odstartovaly celní války mezi Rakousko-Uherskem a Německem v době hospodářské krize (1873–1879) i po ní, kdy se oba státy snažily zajistit svým výrobcům výhodné vývozní podmínky Reklama na inkoust firmy Leonhardi nastavením ochranářské celní politiky.73 Nový rakouský autonomní celní tarif z roku 1878 poskytoval větší ochranu výrobkům textilního průmyslu, k všeobecnému zvýšení celních poplatků došlo ale přijetím zásady platit clo ve zlatě, případně podle zlatého ekvivalentu, což mělo posílit rakouskou inflační měnu. Tím došlo k všeobecnému zvýšení cel o 15–20 %, na což odpovědělo 72 Srvn. Holger Starke: Aspekte wirtschaftlicher Verbindungen zwischen Sachsen und Böhmen (um 1850 bis 1910). Dresdner Hefte 48/1996, s. 41. 73 Herbert Matis: Österreichs Wirtschaft 1848–1913, Konjunkturelle Dynamik und gesellschaftlicher Wandel im Zeitalter Franz Josephs I. Berlin: Duncker & Humblot 1972, s. 374n.

267



Německo zavedením cla na obilniny. Celní válka mezi Rakousko-Uherskem a Německem pokračovala roku 1882 přijetím nového rakouského celního tarifu, který dále stupňoval ochranná cla jako odvetné opatření za vysoké německé celní poplatky. Reakcí na zvyšující se protekcionismus Bismarckova Německa bylo i další zvýšení celních sazeb v roce 1887 a to zejména opět u agrárních produktů, v menší míře pak i cel na průmyslové výrobky.74 Saským výrobcům, kteří před rokem 1878 úspěšně dobývali rakousko-uherský trh tedy nezbylo nic jiného, než vybudovat v Rakousku-Uhersku pobočné závody a tím obejít rakouská ochranářská opatření. Dělo se to ale i naopak – některé rakouské firmy vybudovaly filiálky v Sasku. V Drážďanech vznikla roku 1878 hlavní pobočka českobudějovické továrny na tužky firmy L. a C. Hardtmuth, roku 1904 zde otevřela svůj filiální podnik i pražská továrna na patentní knoflíky Koh-i-noor Jindřicha Waldese, tkalcovna firmy Ignaz Richter’s Söhne z Dolního Podluží u Varnsdorfu provozovala koncem 70. let 19. století pobočný závod v Seifhennersdorfu, majitel pletárny punčoch Gustav Jäger z Krásného Buku (dnes Krásná Lípa) vyráběl od roku 1892 dětské šaty a sportovní oblečení v Ebersbachu, válcovna kovů firmy Hille & Müller z Velkého Šenova u Šluknova zřídila v roce 1895 filiálku v Porschdorfu (dnes Bad Schandau) atp. Mnohem více bylo ale poboček saských firem v Čechách. Ty nejvýznamnější jsou pro větší přehlednost uvedeny v tabulce: Rok Firma

Charakter

Hlavní sídlo Pobočka

1884 Dresdner NähmaschinenZwirnfabrik

výroba nití

Drážďany

Hřensko

1885 Jung & Lindig

slévárna a válcovna kovů

Freiberg

Hrob

1888 Bergmann & Co.

chemická továrna

Drážďany

Děčín

1892 Carl August Roscher

strojírna

Neugersdorf

Jiříkov

1893 Hartwig & Vogel

čokoládovna

Drážďany

Podmokly

1894 Gustav Thiele

strojírna

Neugersdorf Rumburk

1895 Feodor Burgmann

chemická továrna

Drážďany

Podmokly

1896 Otto Rüger

čokoládovna

Drážďany

Podmokly

1896 Curt Oskar Haebler

přádelna bavlny

Großschönau Varnsdorf

1897 Fahrrad & Maschinen Fabrik, vorm. H. W. Schladitz

strojírna

Drážďany

Podmokly

1898 Schimmel & Co.

chemická továrna

Lipsko

Podmokly

74 Srvn. Albín Bráf: Ochranné clo a obchodní smlouvy v Rakousku, in: Josef Gruber/Cyril Horáček (ed.): Albín Bráf, Život a dílo, Výbor statí z hospodářské a sociální politiky, III. díl. Praha 1923, s. 119.

268



Rok Firma

Charakter

Hlavní sídlo Pobočka

1900 August Förster

výroba hudebních nástrojů

Löbau

Jiříkov

1902 Seelig & Hille (Teekanne)

balírna čaje

Drážďany

Podmokly

1903 Konkordia Spinnerei Stöhr & Co. přádelna bavlny

Lipsko

Nebočady

1903 C. A. Lingner (Odol)

chemická továrna

Drážďany

Podmokly

1908 Eisenwerk G. Meurer

strojírna

Drážďany

Děčín

1908 Richard Raupach

strojírna

Zhořelec

Varnsdorf

1909 Fritz Schulz jun. (Globus)

chemická továrna

Lipsko

Ústí n. L.

1909 Clemens Müller-Werke GmbH

strojírna

Drážďany

Bynov (Děčín)

1911 Gebrüder Böttcher

výroba stavebních hmot Žitava

Varnsdorf

1913 Sächsische CartonnagenMaschinen-Gesellschaft

kovovýroba

Drážďany

Podmokly

1915 Höntsch & spol.

výroba zahradnických potřeb

Drážďany

Děčín

Nejvíce pobočných závodů vzniklo na severu Čech v posledním desetiletí 19. století a období před první světovou válkou. Nejvyhledávanějšími lokalitami saských podnikatelů bylo město Děčín a sousední ves Podmokly, „kde si němečtí továrníci, jejichž výrobky jsou zatíženy vysokým clem, založili továrny, dovážejí sem polotovary buď bezcelně či jen s mírnými celními poplatky, a jsou tak schopni úspěšně konkurovat rakouským firmám.“75 Pro saské podnikatele měla velkou důležitost i blízkost státní hranice – delší doprava surovin a polotovarů výrobky zdražovala. Pregnantně to v roce 1930 vyjádřil ředitel podmokelské pobočky čokoládovny ‚Otto Rüger A.G.‘ Neumann:76 Koncem 19. století hledala naše firma v Drážďanech – Lockwitzgrund nová odbytiště. V potaz přicházelo rozšíření našich aktivit v Rakousko-Uhersku, a to co nejblíže mateřskému podniku, nejlépe v místě s výhodným železničním dopravním spojením a dostatečným počtem německy hovořícího obyvatelstva. Volba padla na Podmokly, kde byla 1. října 1896 zahájena výroba čokolády, kakaa, pralinek, sušenek a bonbónů. 75 Meinhold´s Führer durch Dresden, zu seinen Kunstschätzen, Umgebungen und in die Sächsisch-Böhmische Schweiz. Dresden: Meinhold 1881, s. 206–208. 76 SOkA Děčín, Městské muzeum Podmokly, Poznámky k dějinám podmokelského průmyslu (dopis ředitele podmokelské továrny na čokoládu Otto Rüger Neumanna podmokelskému kronikáři Emilu Mauderovi z 7. května 1930, inv. č. 109, kart. 6.

269



Atraktivitu podnikatelského prostředí severočeské oblasti shrnul jednou větou zaměstnanec Siemensovy drážďanské sklárny:77 Uhlí je na místě a lázně v bezprostřední blízkosti … pozemky a půda skoro zadarmo … železniční spojení příznivé … dělníků je díky rozmanitému průmyslu, jehož část je nyní v úpadku, přebytek. Většina podnikatelů přišla na sever Čech ze saské metropole, kde na přelomu 19. a 20. století působilo 179 velkých podniků s více než stem zaměstnanců. Z výše uvedené tabulky je také jasné, které komodity bylo problematické do Rakouska dovážet a vyplatilo se je tudíž vyrábět v pobočkách – cukrovinky, chemikálie, rozličné stroje a strojní přízi.

IX. Závěr Saští podnikatelé, kteří se odhodlali založit své závody v severočeském pohraničí, museli mít technický a obchodnický talent, často vynález, informace o nové příležitosti, znalosti, kapitál, kontakty, štěstí a především – reálné, dobře poznané možnosti pro své podnikání.78 Velkou roli samozřejmě hrála i němčina, kterou se hovořilo na obou stranách hranice, což Sasům výrazně usnadňovalo usazení a integraci.79 Přemístění podnikatelských aktivit ze Saska do ciziny tak nebylo pro podnikatele rozhodně krokem do neznáma. Existují důkazy o tom, že svůj krok důkladně zvažovali a před založením vlastního podniku nejdříve prozkoumali své šance na trhu, případně uzavřeli dodavatelské smlouvy. Poté se sháněli po povolení příslušné vrchnosti či magistrátu, výrobních prostorách, dodavatelích surovin, dělnících atp. a teprve když se jim zdálo, že jejich podnikatelský záměr má budoucnost, opouštěli své domovy. Latinské přísloví exempla trahunt platí i pro usazování saských podnikatelů v severních Čechách. Poté, co první odvážlivec opustil své město či místo v Sasku, usadil se v severočeském pohraničí a začalo se mu dařit, následovali jeho příkladu další a další. Zahraniční podnikatelé doplnili nepříliš početné střední a vyšší vrstvy obyvatelstva ve sledovaném regionu. Své evangelické víry se však až na výjimky nezřekli a rovněž

77 Starke: Aspekte wirtschaftlicher Verbindungen (viz pozn. 72), s. 45. 78 Srvn. Jürgen Kocka: Unternehmer in der deutschen Industrialisierung, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht 1975, s. 56. 79 Klaus J. Bade: Evropa v pohybu, Evropské migrace dvou staletí, Praha: Nakla

270



své kulturní i jiné potřeby naplňovali ve své staré vlasti. Bohatnoucí cizozemští průmyslníci si také do rodin povolávali vzdělané učitele z Berlína a Drážďan, kteří připravovali jejich ratolesti na studium v Německu. Katoličtí sousedé si ‚fabrikantů, kteří nosili cylindr a hovořili hochdeutsch‘ většinou vážili, považovali je však i ve třetí generaci za ‚saské fabrikanty‘. Postupem času vznikaly v místech s větším počtem evangelíků jako například v Podmoklech (dnes součást Děčína) evangelické sbory a školy. Protože ‚němečtí průmysloví kolonizátoři‘ profitovali ze stále pečlivěji hlídané rakouské celní hranice, byli samozřejmě proti snahám o liberalizaci evropského trhu a přistupovali rezervovaně i k velkoněmeckým ‚manýrám‘ českých Němců. Z tohoto pohledu se jevili být ideálními loajálními a pilnými občany Rakouska, kteří svou tichou prací přispívali k obecnému rozkvětu.

Glosář: Damašek: Je obchodní označení pro jednobarevnou tkaninu se vzorováním různých tvarů a velikostí. Plochy vzorů jsou na okrajích hrubě odstupňovány a kontrastují světle nebo tmavě s hladkým podkladem | Labská konvence: Byla podepsána Rakouskem a německými polabskými státy (včetně Dánska) 23. června 1821 v Drážďanech. Uváděla poněkud opožděně v život rozhodnutí vídeňského kongresu z roku 1815 o volné plavbě na Labi. První labská konvence (zvaná též Labská plavební akta) zrušila mnohá cla, takže z původních třiceti pěti celních úřadů na trase mezi Mělníkem a Hamburkem zbylo v roce 1821 čtrnáct, z toho dva v Čechách | Sedmerácký cech: Cech sedmi řemesel – kovářů, kolářů, truhlářů, bednářů, zámečníků, soustružníků a sklenářů | Siderolit a teralit: Technologové řadí siderolit a teralit (jde o různé názvy pro stejné zboží) mezi hrnčířské zboží, tedy mezi keramické zboží s barevným průlinčitým střepem, byť podstatně jemnějším a tvrději páleným, než je běžná hrnčina. Charakteristický je lakovaný, případně leštěný povrch. Zboží se po vypálení štětcem lakovalo jantarovým lakem, rozpuštěným v terpentýnovém a lněném oleji. Nalakované se vypalovalo v muflích (kapslích) v nízkém ohni | Tiskárna bavlněných látek: Ve druhé polovině 17. století se v Holandsku započalo s potiskováním bavlněných látek dle východoindických vzorů, které získaly velkou oblibu u majetných vrstev. Od počátku 18. století se jejich výroba rozšířila i do Německa s centry v Hamburku, Augsburgu a Sasku

271


August Bebel* a počátky dělnického hnutí v severních Čechách

Václav Houfek

August Bebel* a počátky dělnického hnutí v severních Čechách Sasko a Čechy spojuje v polovině 19. století intenzivně se rozvíjející industriální rozvoj. Zřetelné je to například v moderní dopravě, když se kolem roku 1840 rozvíjí počátky labské paroplavby a na počátku padesátých let je dokončeno železniční spojení Saska a Čech železnicí Drážďany – Praha. Zatímco se v Sasku politické, ekonomické a sociální poměry liberalizovaly již od počátku třicátých let 19. století, tak v Čechách jako součásti Rakouského císařství, k obdobným změnám docházelo s několikaletým zpožděním. Obě dvě země se ale velice rychle zařadily k nejrozvinutějším průmyslovým oblastem střední Evropy. S tím byly spojené změny v sociálních strukturách, které vedly ke vzniku průmyslového dělnictva a následně k prvním snahám o jeho organizaci. Situaci v Čechách k tomu komplikovaly složité poměry národnostní, když se vzájemný poměr českojazyčného a německojazyčného obyvatelstva pohyboval kolem 2:1, přičemž bylo německojazyčné obyvatelstvo Čech soustředěno především v pohraničních oblastech a v některých velkých průmyslových centrech ve vnitrozemí. Přes uvedené rozdíly a další odchylné směry vývoje v Čechách a v Sasku na konci 19. století a na počátku 20. století dominovalo sociálně demokratické hnutí v obou zemích srovnatelně silně. V Sasku se prvním významnějším pokusem o ustavení dělnického politického hnutí stal v červnu 1848 Regionalverband von Arbeiterverbanden (Regionální sdružení dělnických svazů).1 Nejméně jedna pětina dělnických spolků v Německu se v té době nacházela v Sasku, centrem pro rozvíjející se dělnické hnutí bylo Lipsko. Zde také sídlil Allgemeine Deutsche Arbeiterverein (ADAV)-(Všeobecný německý dělnický spolek), který v roce 1863 založili Ferdinand Lassalle, Otto Dammer, Julius Vahlteich a Friedrich Wilhelm Fritzsche.2 Tento spolek byl předchůdcem Sozialdemokratische Partei Deutschlands (Sociálně demokratické strany Německa). Do tohoto spolku záhy vstupuje také August Bebel. Seznamuje se s Wilhelmem Liebknechtem a spolu s ním v roce 1866 zakládá radikálně demokratickou stranu Sächsische Volkspartei (Saskou lidovou stranu). V roce 1867 je zvolen do parlamentu Severoněmeckého spolku. Jeho přítel Wilhelm Liebknecht navázal v roce 1868 osobně spojení s vídeňskými socialisty, 1 2

Srvn. Helga Grebing: Geschichte der deutschen Arbeiterbewegung. Berlin: Vorwärts Buch 2007, s. 15–28. Srvn. Heinrich Potthof/Susanne Miller: Kleine Geschichte SPD. Bonn: Dietz 2002, s. 31–45.

272



mezi kterými bylo mnoho Čechů. Přesvědčil je, aby se podíleli na ustavujícím sjezdu německé sociální demokracie v Eisenachu v roce 1869, Vídeň byla pak sjezdem určena jako sídlo dozorčího výboru strany. V této době se dělnické hnutí rozvíjelo především v nejvýznamnějších hospodářských centrech monarchie. Právě ve Vídni prošlo v letech 1867-1869 úvodní fází, ve které od počátku prohlašovalo, že je součástí mezinárodního dělnického hnutí a snažilo se sdružit ke společnému boji všechny rakouské dělníky bez ohledu na národnost, což dokládá také účast českého a slovinského zástupce ve výboru vídeňského Dělnického vzdělávacího spolku.3 Patří k tomu i Manifest pro pracující lid v Rakousku vídeňského Dělnického vzdělávacího spolku z 10. května 1868, který byl mimo jiné také rozšiřován v češtině. Tento manifest vystoupil rezolutně proti dělení pracujících dle národností.4 Vedle toho například nejstarší známé počátky organizovaného dělnického hnutí v Ústí nad Labem spadají do padesátých let 19. století. Na snahy horníků ustavit svůj podpůrný spolek v severozápadních Čechách varovně upozornil oběžník ústeckého okresního hejtmana již v roce 1851. Ani následné pokusy horníků nebyly nejspíše příliš úspěšné a tak se prvním známým dělnickým spolkem na Ústecku stal podpůrný spolek tkalců (Weber Unterstützung- und Sterbekassa Verein), který byl založen v roce 1852.5 V roce 1858 se pak ustavil obdobný podpůrný spolek lodníků, legální rozvoj dělnického hnutí umožnily ústavní změny, ke kterým došlo v Rakousku-Uhersku po roce 1867. Právě severozápadní Čechy se stávají místem, kde se společně angažují ve věci prvních dělnických organizací Češi i Němci.6 Nejstarší zprávu o založení konzumního družstva v Ústí nad Labem máme z roku 1869. V této době také dochází k významnému zrychlení procesu změn sociálního vývoje města a jeho okolí.7 Z 10 933 obyvatel města Ústí nad Labem v roce 1869 se dá odhadnout počet dělníků na 3 125 osob, přičemž dominantními obory byly průmysl chemický a potravinářský, dopravní (železnice a lodní doprava) a sklářství.8 Proti situaci z poloviny padesátých let 19. století se počet všeho dělnictva nejméně ztrojnásobil. V českých zemích se ve stejném období staly významným mezníkem události na Liberecku. Jedná se o stávkové hnutí českého a německého dělnictva na Tanvaldsku v období Svárovské stávky nebo o případy solidarity s postiženými perzekucemi nebo s rodinami obětí srážek mezi dělnictvem a policií, a také o pohřeb těchto obětí 3 4 5 6 7 8

Srvn. Jiří Kořalka: Češi v habsburské říši a v Evropě. Praha 1996, s. 279–280. Cit. dle: Kořalka, Češi v habsburské říši a v Evropě (viz pozn. 3), s. 280 Srvn. Jaroslav Purš: Dělnické hnutí v českých zemích 1848-1867. Praha 1961, s. 23–32. Srvn. Emil Strauss: Die Entstehung der deutschböhmischen Arbeiterbewegung. Prag: Verlag des Parteivorstandes der Deutschen Sozialdemokratischen Arbeiterpartei in der Tschechoslowakischen Republik 1925, s. 118. Blíže např. Kristina Kaiserová/Vladimír Kaiser: Dějiny města Ústí nad Labem. Ústí nad Labem: Mesto Ústí nad Labem 1995, s. 69–161. Srvn. Miloš Novák: Mládí mezinárodního chemického monopolu. Ústí nad Labem: Dům Kultury Pracujících 1967, s. 137.

273



4. dubna 1870. Symbolickou demonstrací se stal i pohřeb posledního zemřelého následkem zranění při svárovských událostech, kdy rakev Čecha Františka Duňky nesli (jak dobové prameny zdůraznily) němečtí dělníci z Tanvaldu do Držkova za účasti šestnácti tisíc osob.9 Obdobnou demonstrací se stal pohřeb významného představitele německého dělnického hnutí na Liberecku Josefa Krosche, který zemřel v pražském vězení 10. května 1870. Pohřeb se konal 12. května 1870 a stal se opět společnou demonstrací českého a německého sociálně demokratického hnutí. Finanční výdaje na tento pohřeb podle zprávy policejního ředitelství hradili čeští liberální politici Julius Grégr a J. S. Skrejšovský.10 Dle zprávy policejního ředitelství se průvodu účastnilo na 1 000–1 200 osob, dle Národních listů se pohřbu celkem účastnilo více než deset tisíc osob.11 Navázání bezprostředního kontaktu českých a německých sociálních demokratů vyvolalo vlnu aktivit na Liberecku, kde se konalo několik společných česko-německých dělnických schůzí. Největší, s účastí tisíce osob, se konala 26. června 1870 v Liberci, o den později ve Svárově. Z původního programu byla úřady zakázána přednáška o životě a činech Jana Žižky z Trocnova.12 Z usnesení této schůze je zajímavý požadavek, aby pražský český časopis „Dělník“ vycházel také v němčině, a také všeobecná podpora pro zřízení české školy v Liberci. Ve své době nejdůležitějším bylo naplánování česko-německého dělnického tábora v srpnu 1870. Svým způsobem patřil česko-německý tábor u Liberce do řady mnoha desítek obdobných táborů lidu, ke kterým docházelo v českých zemích po roce 1867. Jednalo se o obdobu poutí na svaté hory, kterou průběžně ze sféry náboženské víry přebírali reprezentanti vlasteneckých hnutí, kteří oslavovali svá jazyková společenství způsoby totožnými se soudobými církevními formami, včetně náboženského jazyka.13 Táborové hnutí se v tomto období rozvíjelo také na Liberecku, stejně tak česko-německé tábory byly již starší ideou. V červnu 1868 se konal česko-německý tábor na Bezdězu, několik se jich konalo i v letech 1869–1870, například u Polné na Českomoravské vysočině, u Jilemnice v Podkrkonoší nebo u Čisté na Rakovnicku. Zatímco většinou tyto tábory byly organizovány především z české strany a německá účast na nich nebyla nijak významná, tak se tábora u Bělé pod Bezdězem 26. května 1870 účastnila třetina Němců.14 9 10 11 12 13 14

Srvn. Jiří Kořalka: Vznik socialistického dělnického hnutí na Liberecku. Liberec: Krajské nakladatelství 1956, s. 185-187. Srvn. tamtéž, s. 189. Srvn. tamtéž, s. 190. Což je jeden z nejstarších dokladů o vztahu vznikajícího sociálně demokratického hnutí k husitství. Srvn. Jiří Rak: Národy místo Boha. In: Národ místo Boha v 19. a v první polovině 20. století. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, Ústav slovansko-germánských studií 2006, s.10. Srvn. Kořalka, Vznik socialistického dělnického hnutí na Liberecku (viz pozn. 9), s. 194.

274



Česko-německý dělnický tábor na Ještědu u Liberce se konal v neděli 7. srpna 1870. Vlastní přípravy byly komplikovány řadou faktorů. Počátkem července vyvrcholila perzekuce představitelů vídeňských sociálně demokratických spolků jejich obviněním z velezrady a z přípravy násilného převratu. V důsledku toho následovalo rozpuštění řady sociálně demokratických spolků, nebo jako tomu bylo v případě Liberce, kde došlo k definitivnímu zamítnutí stanov připravovaného Všeobecného dělnického spolku v Liberci. Vlnu německého nacionalismu vyvolala také prusko-francouzská válka, která vypukla 19. července 1870. Liberecké noviny zveřejnily například provolání „Deutscher Volksverein“ (Německý lidový spolek), ve kterém byla zdůrazněna nutnost zapomenout ve chvíli společného nebezpečí pro Rakousko a Německo na rok 1866.15 Z důvodu válečné situace se také tábora nemohli zúčastnit pozvaní němečtí předáci Wilhelm Liebknecht a August Bebel, kteří v severoněmeckém sněmu odmítli hlasovat pro válečnou půjčku. Zastoupil je August Otto Walser z Drážďan, ke kterému přibyli ještě Rudolf Kutil jako zástupce Dělnického vzdělávacího spolku ve Vídni a z Prahy Jan Bavorský August Bebel a Antonín Pellant.16 Dle soudobých odhadů se sešlo na ještědském táboru na třicet tisíc účastníků, přičemž podíl národností byl přibližně srovnatelný. Vzájemný poměr českého a německého obyvatelstva v Čechách byl prvním bodem programu, ke kterému se vyslovilo šest řečníků. Zdůrazněn byl požadavek všeobecného volebního práva, všeobecná shoda panovala ve vyjádřeních o rovnosti národních práv.17 Jako k významnému mezníku a symbolu sociálně demokratického hnutí se k němu hlásili v pozdějších letech jak němečtí, tak čeští sociální demokraté18, nebo se stal předmětem manipulace19 a polemik.20 15 Srvn. Reichenberger Zeitung, č. 172, Reichenberg 26.7.1870 16 Stenografický záznam německých projevů viz: Kořalka, Vznik socialistického dělnického hnutí na Liberecku (viz pozn. 9), s. 323–332. 17 Srvn. tamtéž, s. 202–204. 18 Srvn. Josef Hannich: Erinnerungen. Ein Beitrag zu der Geschichte der österreichischen Arbeiterbewegung. Warnsdorf: Nordböhmische Volksstimme 1910, s. 21–22 nebo Průkopníci socialismu u nás. Praha: Státni Nakl. politické literatury 1954, s. 50 a s. 81. 19 Srvn. Cyril Horáček: Počátky českého hnutí dělnického. Praha: Česká akademie věd a umění 1933, s. 62. 20 Např. čeští národní socialisté obvinili Němce z údajného neplnění daných slibů, viz J. Vojtěch: Před 50 lety a dnes. In: Naše hory, č. 37, roč. II., Liberec 17. září 1920.

275



Vliv na organizování českého dělnictva mělo stále blízké Sasko. V Čechách kolem roku 1870 vznikají první dělnické spolky (Aš, Liberec, Ústí nad Labem, Praha). V tomto období při získávání zahraničních zkušeností a informací již dochází k významnější konfrontaci s jinonárodní kulturou.21 Více jsou přijímány měšťanské vzory, sílící národní hnutí oslovuje rozhodně alespoň část dělnických elit. Na dělnickém hnutí na Ústecku se od počátku podíleli jak Češi, tak Němci. Nejvýznamnějším dělnickým spolkem v Ústí nad Labem se stal Arbeiterfortbildungsverein Aussig (Dělnický podpůrný vzdělávací spolek Ústí), který zahájil vlastní činnost 11. února 1872, přípravný výbor ale začal pracovat již v roce předcházejícím. V počátcích činnosti spolku se projevila snaha vedení ústeckého Spolku pro chemickou a hutní výrobu významně ovlivnit činnost dělnického spolku, tak jak tomu bylo i v některých jiných spolcích v Čechách. V roce 1873 ale do Ústí nad Labem přišel Josef Schiller, který se stal vůdčí osobností dělnického hnutí na Ústecku. Pracoval jako dělník v ústecké chemičce a záhy se zapojil do činnosti výše zmíněného Dělnického vzdělávacího spolku. V roce 1873 došlo v Ústí nad Labem také k první známé stávce dělníků v ústecké sklárně. Jednalo se o skupinu sklářů, kteří jako kvalifikovaní specialisté přišli do Ústí nad Labem ze západních oblastí Německa při založení sklárny, a kteří se neúspěšně pokusili prosadit stávkou své mzdové požadavky. Faktem je, že tuto skupinu nepodpořili místní většinou méně kvalifikovaní zaměstnanci, kteří ale díky tomuto pokusu asi vůbec zjistili, že je tato forma prosazování svých požadavků možná.22 Na přelomu let 1873 a 1874 vzniklo v Ústí nad Labem zásluhou Josefa Schillera a Bernharda Köhlera relativně samostatné centrum dělnického a sociálně demokratického hnutí. V roce 1874 se stal Josef Schiller delegátem ustavujícího sjezdu rakouské sociální demokracie v Neudörflu, kam byl vyslán dělnickými spolky z Ústí nad Labem, Trmic, Bíliny a Litvínova. Právě na sjezdu v Neudörflu 5.–6. dubna 1874 byla v programu rakouské sociálně demokratické strany obsažena pasáž o národní problematice a sebeurčení národů23, která tímto způsobem reagovala na různé národnostní problémy.24 V úzké spolupráci s novým vedením celorakouské sociální demokracie, které sídlilo v letech 1877–1880 v Liberci, se pražští socialisté pokusili o vytvoření české dělnické strany jako auto21 Srvn. k tomu např. Jana Machačová: Prostředí drobného řemeslnictva v českých zemích v druhé polovině 19. století (analýza pamětí Václava Medka). In: K novověkým sociálním dějinám českých zemí II. Praha: Karolinum 1998, s. 110–111. 22 Srvn. Miloš Novák, Mládí mezinárodního chemického monopolu (viz pozn. 8), s. 146–147. 23 Srvn. Kořalka, Češi v habsburské říši a v Evropě (viz pozn. 3), s. 282–283. 24 Příklady v edici Dokumenty k počátkům dělnického hnutí v Čechách 1864–1874. Praha: St. Nakl. polit. lit. 1961, s. 71, 88–89 aj.

276



nomní organizace, což se podařilo na sjezdu v Břevnově v dubnu 1878. Zatím ale 13. června 1874 vyšlo v Praze díky nakladatelství J. R. Vilímka první číslo prvního německého sociálnědemokratického časopisu „Arbeiterfreund“(Přítel dělníka). Prvními redaktory se stali Gustav Kulhánek, později Ladislav Zápotocký. Časopis nikdy nedosáhl počtu ani 2000 odběratelů, a tak se po celou dobu své existence potýkal s finančními problémy.25 Josef Schiller aktivně vystupoval na veřejnosti, často referoval v Teplicích, Bílině, Duchcově nebo v Chomutově. Ve stejném roce byl ale nucen Ústecko opustit, protože byl za kritiku pracovních podmínek ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu propuštěn ze zaměstnání. Když se mu ani po další snaze najít zaměstnání třeba v hornictví na Ústecku nedařilo, vrátil se na Liberecko. V roce 1874 se ale ještě podílel na nejúspěšnější akci Dělnického vzdělávacího spolku, kterou se stalo založení Krankenunterstützungsund Invalidenkasse (Fond podpory nemocných a invalidů). Později došlo k přejmenování na Allgemeine Arbeiter- Kranken- und Unterstützungskasse (Všeobecný dělnický fond podpory nemocných a invalidů), který svoji činnost zahájil 1. ledna 1875. Záhy se stal nejvýznamnější institucí svého druhu na Ústecku s řádově desetitisícovou členskou základnou. Mezi již zmíněné představitele německého dělnického hnutí J. Schillera a B. Köhlera se záhy zařadil Čech – ústecký obuvník Václav Vaic. Vedle ústeckého dělnického spolku vzniklo na Ústecku v této době ještě několik dalších, jako byl Chabařovický podpůrný spolek tkalců v roce 1870, ještě dříve než v Ústí nad Labem jako první svého druhu vznikl Dělnický vzdělávací spolek v Trmicích, který byl založen 9.5.1871, v Chabařovicích vznikl obdobný spolek 19.11.1871, v Petrovicích a v Přestanově vznikly dělnické vzdělávací spolky v roce 1874. Přestanovský spolek měl ve své době již poněkud archaický ráz, který se mimo jiné projevil zásadou že „ženské pohlaví se vylučuje z přijetí“.26 Právě emancipace žen se totiž stala jedním ze základních cílů sociálně demokratického hnutí. Pro tuto otázku mělo velký význam dílo a působení Augusta Bebela.27 To vše se odehrávalo v období zvýšené aktivity dělnictva, které se postupně snažilo na základě spolků vybudovat své instituce. V širším okolí města Ústí nad Labem ji v roce 1869 zahájily činnost dělnické vzdělávací spolky v Jirkově u Chomutova, v Teplicích a v Litvínově, ve kterých se podobně jako v Ústí nad Labem, v Trmicích a v Chabařovicích podíleli na činnosti vedle sebe Češi i Němci.28 Vznik onoho jazy-

25 Srvn. Strauss, Die Entstehung der deutschböhmischen Arbeiterbewegung (viz pozn. 6), s. 134. 26 Václav Houfek: Dělnické hnutí v Chabařovicích do roku 1918, in: K. Kaiserová – V. Kaiser , Dějiny města Chabařovic. Chabařovice: Město Chabařovice 1998, s. 101. 27 Srvn. August Bebel: Die Frau und der Sozialismus. Zürich: Volksbuchhandlung 1879. 28 Srvn. Strauss, Die Entstehung der deutschböhmischen Arbeiterbewegung (viz pozn. 6), s. 93.

277



kově utrakvistického prostředí byl spojen s přílivem pracovních sil zejména z vnitrozemí, a to především do hornictví.29 Klasickým příkladem byl např. odborový hornický spolek v Duchcově, který se ustavil 11. dubna 1875. Na jeho ustavující schůzi bylo jednání vedeno česky a německy, řečníci vyzvali přítomné k ukončení všech nacionálních sporů.30 Tato situace ale byla v této době v dělnickém hnutí poměrně obvyklá, např. také v Brně se běžně užívala čeština a němčina vedle sebe při jednání dělnických schůzí. Brněnský časopis Noppeisen z let 1872–1873 patřil zřejmě ve své době mezi nejúspěšnější dvojjazyčné tiskové orgány dělnického hnutí v Evropě.31 Již zmíněný Václav Vaic byl nejvýznamnější osobností dělnického hnutí na Ústecku na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 19. století.32 V roce 1878 založil vedle do té doby existujícího Dělnického vzdělávacího spolku čistě český dělnický spolek Svornost, počet jeho členů se pohyboval mezi 30–64, zatímco počet členů Dělnického vzdělávacího spolku se pohyboval až kolem 700 osob. Významně pak počet členů poklesl se založením dalšího úzce spolupracujícího dělnického spolku v Ústí nad Labem Fortschritt (Pokrok) v roce 1879. Ve stejném roce se Václav Vaic účastnil jako řádný delegát ustavujícího sjezdu českoslovanské sociální demokracie v Břevnově. Vytváření samostatných českých spolků a sociálně demokratických sekcí nemůžeme v této době považovat za důsledek nějakých významných národnostních rozporů. Byla to záležitost praktická. Ostatně dokládá to svojí činností v Ústí nad Labem právě Václav Vaic, když se v roce 1880 stal zároveň předsedou jak českého spolku Svornost, tak německého Dělnického vzdělávacího spolku. Samozřejmě, že se objevovaly i nacionální rozpory, na které i nepřímo ukazují některé výzvy k nacionální snášenlivosti. V roce 1878 například odmítli podpořit účast českého delegáta z Teplic na břevnovském sjezdu členové jeho sociálně demokratické organizace, proti čemuž osobně vystoupil Ferdinand Schwarz s tím, že „výbor liberecký zakročí, by se nadále takováto nesolidnost neděla“.33 Spíše výjimkou tak byl návrh na změnu stanov bílinského spolku z roku 1880, kde byl uveden paragraf o jediném jednacím jazyku němčině.34 V roce 1881 se konal v Ústí nad Labem rolnický sjezd za účasti asi čtyř tisíc osob, který během svého jednání odmítl nechat přečíst jeden sou29 Srvn. Jan Havránek: Češi v severočeských a západočeských městech v letech 1880–1930, in: Ústecký sborník historický 1979, s. 227–253. 30 Srvn. Houfek, Dělnické hnutí v Chabařovicích do roku 1918 (viz pozn. 26), s.101. 31 Srvn. Bedřich Šindelář: Přehled dějin dělnického hnutí na Moravě do hainfeldského sjezdu. Časopis Matice Moravské, roč.: 73, 1954, s. 25–26. 32 Srvn. Strauss, Die Entstehung der deutschböhmischen Arbeiterbewegung (viz pozn. 6), s. 176. 33 Srvn. Kořalka: Severočeští socialisté v čele dělnického hnutí českých a rakouských zemí. Liberec: Severočeské nakladatelství 1963, s. 243–244. 34 Srvn. Dan Gawrecki/Jana Machačová: Dělnické hnutí v severozápadních Čechách do r. 1918. Opava: Slezský Ústav ČSAV 1978, s. 138–139.

278



hlasný česky psaný telegram jednoho českého zemědělského spolku. Toto jednání bylo podrobeno tvrdé kritice jako nacionální opojení, směšné a malicherné němčení.35 To vše umožnilo pozitivně hodnotit spolupráci českých a německých sociálních demokratů například Karlu Kautskému nebo Friedrichu Engelsovi.36 Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se Ústecko stalo významným centrem ilegální činnosti sociálně demokratického hnutí. Přes ústecké přístavy vedla cesta pro pašování sociálně demokratické literatury, pravděpodobně tudy putovaly také ilegální stranické finanční prostředky. V září 1878 zachytila saská policie tři kufry socialistické literatury, které byly pašovány z Čech přes Ústí nad Labem. Jen na podzim 1879 zachytila policie u ústeckého knihkupce F. Hübla takřka sedmdesát výtisků českých a německých dělnických kalendářů, které byly určeny ústeckému dělnickému spolku. Zapisovatel ústeckého dělnického spolku A. Feix byl podezřelý z organizování těchto akcí, stejně tak jako z organizování převozu větších částek pro potřeby sociálně demokratických dělnických organizací. Vedle legálních spolků pracovaly v Ústí nad Labem a nejbližším okolí nejméně tři ilegální sekce rakouské sociální demokracie. V témže roce na tajné konferenci v Trmicích byla ustavena vůbec první okresní organizace sociální demokracie v českých zemích. V této organizaci byli sdruženi jak čeští, tak němečtí dělníci se svými organizacemi. Významný německý sociálně demokratický politik August Bebel37 přes severní Čechy organizoval jeden z kanálů, kudy byla tajně dopravována do Německa zakázaná socialistická literatura. V době platnosti protisocialistického zákona v Německu byla pašována trasou ze Švýcarska přes Budapešť, Prahu a severní Čechy, jednalo se hlavně o časopis Der Sozialdemokrat (Sociální demokrat). V roce 1880 zadržela rakouská policie v Budapešti zásilku 200 kusů knihy Augusta Bebela „Die Frau und der Sozialismus“ (Žena a socialismus).38 V roce 1880 nebylo jediného měsíce, kdy se neobjevilo hlášení o rozšiřování socialistické literatury na Ústecku. Jednalo se o liberecké Sozialpolitische Rundschau (Sociálněpolitické přehledy) a některé další tituly, které rozšiřovalo také pražské knihkupectví J. R.Vilímek, které bylo ve spojení s Deutsche sozialdemokratische Comité (Německý sociálně demokratický výbor) v Lipsku. V roce 1880 zjistilo rakouské ministerstvo vnitra trasu pro zasílání curyšského časopisu Sozialdemokrat (Sociální demokrat), která vedla z Curychu přes Budapešť a Prahu do Ústí nad Labem, kde se dostaly na lodě a po Labi do Saska. A nejednalo se o malé zásilky, ale například o 3 000 exemplářů gothajského programu nebo 1 000 kusů pro35 Srvn. Kořalka, Severočeští socialisté v čele dělnického hnutí českých a rakouských zemí (viz pozn. 33), s. 445. 36 Srvn. Friedrich Engels: Briefwechsel mit Karl Kautsky. Wien: Danubia 1955, s. 53. 37 Srvn. k tomu: Mike Schmeitzner/Michael Rudolf: Geschichte der Sozialdemokratie im Sächsischen Landtag – Darstellung und Dokumentation 1877–1997. Dresden: SPD-Fraktion im Sächsischen Landtag 1997, s. 12–41. 38 Srvn. Bebel, Die Frau und der Sozialismus (viz pozn. 27).

279



tokolu gothajského sjezdu či 300 exemplářů Marxova Kapitálu.39 Jako spoluzakladatel II. Internacionály patřil August Bebel k zastáncům solidarity pracujících všech národů. Byl v úzkém kontaktu na rakouské sociálnědemokratické hnutí, které sledovalo jeho politickou kariéru prostřednictvím svého tisku, který zveřejňoval Bebelovy parlamentní projevy. Liberecké sociální demokraty navštěvoval pravidelně v letech 1879–1883, zajížděl sem oficiálně jako obchodník, ale podstatnou část svých návštěv věnoval spolupráci sociální demokracie v Čechách a v Sasku. Například v roce 1879 jednal s Ferdinandem Schwarzem o spolupráci s celorakouskou sociální demokracií. V letech 1881–1885 byl August Bebel na Teplicku v častém kontaktu nejen s německými sociálními demokraty, Oslava 1. máje. Dobová pohlednice kolem 1900 s nápisem „Proletáři všech zemí spojte se“. ale také s představiteli českoslovanské sekce rakouské sociální demokracie.40 Mezi nimi byl vůdce českých horníků v severozápadních Čechách František Choura, který se s Bebelem setkal například v roce 1881. August Bebel patřil k nejpopulárnějším sociálnědemokratickým politikům v Evropě před 1. světovou válkou. Jeho obraz se spolu s portrétem Karla Marxe stal v domácnostech sociálních demokratů před rokem 1914 moderní vizuální politickou ikonou. Svou parlamentní prací byl vzorem pro řadu sociálních demokratů. Od roku 1871 byl poslancem německého říšského sněmu a v letech 1881–1891 též poslancem saského zemského sněmu. Dělnický vzdělávací spolek v Ústí nad Labem slavil v roce 1881 deset let trvání41, veřejné projevy během slavnostní schůze 16. října 1881 se staly ale důvodem pro rozpuštění spolku z moci úřední. Hlavní řečníkem byl Václav Vaic, který svým projevem strhl 250 přítomných ke skandování po všeobecném sbratření proletariátu bez 39 Srvn. Novák, Mládí mezinárodního chemického monopolu (viz pozn. 8), s. 152. 40 Srvn. Jana Englová: August Bebel a severní Čechy, in: Semper idem. Jiřímu Tůmovi k pětasedmdesátinám. Ústí nad Labem: Katedra historie Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně 2003, s. 109-116. 41 K situaci ve spolku např. viz: František Cvrk: Ústecký socialista Vincenc Walter a jeho dopisy Antonu Behrovi. In: Ústecký sborník historický 1983, s. 313-364.

280



ohledu na národnost. Na jaře 1882 propukla v severozápadních Čechách rozsáhlá stávka horníků. Potlačena byla rozsáhlým nasazením policie a armády, které prakticky suspendovaly politická a občanská práva stávkujících. V důsledku zostřené politické perzekuce bylo v tzv. protisocialistických procesech odsouzeno takřka celé vedení sociálně demokratického hnutí.42 Z ústeckých předáků byl k nejvyššímu trestu dvou let odnětí svobody odsouzen Václav Vaic. Drakonický postup úřadů proti dělnickému hnutí vedl k prohloubení ilegálních struktur sociální demokracie a k postupné radikalizaci některých skupin v dělnickém hnutí. V období platnosti protisocialistických zákonů v letech 1878–1890 se postupně radikalizovaly názory uvnitř sociálně demokratického hnutí. Obdobný vývoj byl patrný i v Čechách po zásahu státní moci počátkem 80. let 19. století. Po období rozsáhlých perzekucí v osmdesátých letech nastalo od roku 1890 období legálního masového politického hnutí, na jehož symbolickém počátku je pro Rakousko-Uhersko Hainfeldský sjezd v roce 188943 s příklonem rakouské sociální demokracie ke Druhé internacionále. Na sjezdu se národnostní problémy z diskuse vytratily, jedinou výjimkou byl liberecký delegát Josef Hannich, který upozornil, že není dostatečně vyjádřeno internacionální stanovisko.44 Výstižně to charakterizují verše Josefa Hannicha z básně Aufmunterung (Povzbuzení)45, kterou napsal k 1. máji 1892: ... Das Fest der Arbeit haben wir zu halten. Musíme držet Svátek práce Des Elends Sphäre gilt es einzuengen, Koule bídy nás tíží Und bei so ernsten, mühevollen Walten, A při tak závažných, pracných úkonech Bleibt keine Zeit zu Nationalgesängen. Nezbývá žádný čas pro písně národní Nur für das Eine muss ein Jeder leben: Každý musí žít jenom pro to jediné: Das Recht für alle ist das höchste Streben; Právo pro všechny je nejvyšším cílem snažení Denn wenn die Wohlfahrt überall auf Erden, Když se pak blaho rozhostí po celé zemi, Dann können alle ihrer theilhaft werden. Budou se na něm všichni moci podílet ... … Změněná politická situace na přelomu 19. a 20. století vedla ke vzniku dělnického pojištění, k vytváření skutečné zemské a celostátní stranické organizace v Rakousku42 Srvn. Pavel Koukal: Dělnická jednota v Chabařovicích. In: Ústecký sborník historický 2000, s. 174 – 181. 43 Prinzipienerklärung der sozialdemokratischen Arbeiterpartei Oesterreichs. In.: Emil Strauss, Die Entstehung der deutschböhmischen Arbeiterbewegung (viz pozn. 6), s. 232–234. 44 Srvn. Herbert Steiner: Die Arbeiterbewegung Österreich 1867–1889. Wien: Europa-Verlag 1964, s. 282–283. 45 Citováno dle strojopisu, Archiv der sozialen Demokratie der F.E.S. Bonn, SeligerArchiv, Box 1805

281



Uhersku a její úzké spolupráci se sociální demokracií v sousedním Německu. Nástup nové dělnické byrokratické elity vedl přirozeně také ke konfliktům generačním. Ke studiu tohoto problému je možné například použít rozbory biografií, jako byl například Václav Holek46 nebo František Halas.47 V roce 1897 se také v Rakousku-Uhersku dostali první reprezentanti sociální demokracie do říšského parlamentu. August Bebel byl pro celé mnohonárodní sociálnědemokratické hnutí ve střední Evropě významným vzorem a uznávaným politickým vůdcem až do své smrti v roce 1913.

Glosář: První Internacionála: byla založena v roce 1864 v Londýně. Karel Marx byl členem přípravného organizačního výboru. Internacionála nepřežila neúspěch Pařížské komuny v roce 1871 a byla v roce 1876 rozpuštěna. Základní myšlenkou se stalo heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“, které vytvořili Karel Marx a Bedřich Engels v roce 1848 pro Komunistický manifest | Druhá Internacionála: tzv. Socialistická Internacionála, byla založena v Paříži v roce 1889. Rozešla se na počátku První světové války, když socialistické strany podpořily vlády válčících států | August Bebel: (* 22. února 1840 v Deutz u Kolína nad Rýnem, Německo – † 13. srpna 1913 v Passug, Švýcarsko) byl německým politikem a jedním ze zakladatelů sociálnědemokratického hnutí v Německu. Jeho politické názory původně vycházely z liberálně demokratického prostředí dělníků a řemeslníků, později se přiklonil k marxismu | Josef Schiller (* 29.6.1846 Liberec, Česko – † 16.8.1897, USA) byl českým a rakouským politikem a novinářem a jedním ze zakladatelů sociálně demokratického hnutí v Čechách a v tehdejším Rakousku. Od devíti let pracoval v továrně. Brzy se zapojil do dělnického hnutí jako řečník a agitátor. Pro svou politickou činnost býval často propouštěn z práce, pronásledován a vězněn. Působil po celých severních Čechách a v Sasku. V roce 1896 opustil vlast a odešel do USA

46 Srvn. Jana Machačová/Jiří Matějček: Nádeníci se střídavým zaměstnáním /1850–1914/: Wenzel Holek, Lebensgang eines deutschtschechischen Handarbeiters, in: Studie k sociálním dějinám 19. století 4. Opava 1994, s. 236-335. 47 Srvn. Jana Machačová: Prostředí továrního dělnictva ke konci 19. století: Analýza vzpomínek Františka Halase staršího z let 1885-1913, in: Studie k sociálním dějinám 19. století 6. Opava/Praha/Kutná Hora: Slezský Ústav ČSAV 1996, s. 63–100.

282


Odol aneb Dva národy – jedna zubní pasta

Martin Krsek

Odol aneb Dva národy – jedna zubní pasta Ještě na začátku 21. století si zubní pasta Odol držela s dvacetiprocentním podílem na trhu pozici nejoblíbenější značky mezi pastami v České republice.1 Výrobek ústecké firmy Setuza, který byl proslulý už v dobách socialismu, se překvapivě po nástupu tržního hospodářství nepropadl v nastalé zahraniční konkurenci reprezentované slavnými ‚západními‘ značkami jako Signal, Sensodyne apod. Čeští konzumenti dávali dál přednost domácímu, sic ve veřejném hodnocení méně exklusivnímu produktu.2 Považovali a mnozí stále považují Odol za tradiční českou značku. Do jisté míry je toto zdání opodstatněné, ačkoli tato legendární značka vznikla v sousedním Sasku a patří k rodinnému stříbru tamní průmyslové tradice. Na název této legendární zubní pasty s příchutí máty se reklamní slogan sám nabízel – ‚Odolu neodoláš‘. Především v devadesátých letech 20. století se toto slovní spojení hluboce zafixovalo ve vědomí Čechů prostřednictvím televizních reklam. Byl to výtečný marketingový tah, který, jak se logicky zdálo, využil dřímajícího potencionálu samotné značky. Odol působí jako odvozenina od českého slova ‚odolnost‘, která právě dokonale koresponduje s účinky zubní pasty, jež má zajistit zubům co nejdelší trvanlivost tedy odolnost. Jenže původ značky je německý a německé výrazy pro odolnost ‚die Widerstandsfähigkeit, die Beständigkeit, die Resistenz‘ mají na hony daleko od podobného na prvního pohled přirozeného jazykového konstruktu. Ve skutečnosti autor značky Odol nečerpal ani z němčiny, nýbrž z latiny a řečtiny. Jde o složeninu řeckého výrazu pro zuby ‚odous‘ a latinské hoslova pro olej ‚oleum‘.3 Takže bytostné zdomácnění Odolu v českém prostředí je vlastně souhrou lingvistické náhody a především politických událostí 19. a 20. století, které formovaly česko-saské dějiny. 1 2

3

Srvn. Martin Krsek: Nejslavnější značky Ústeckého kraje. Ústí nad Labem: PrintActive 2009, s. 40. Srnv. Karel Jahoda: Vliv sdělovacích prostředků na utváření současného obrazu světa (aspekty reklamy a jejího vlivu na dospívající mládež), Diplomová práce, PF Masarykova univerzita. Brno: PF Masarykova univerzita 2006, s. 51; Podkapitola 4.4.3.2. „Zubní pasta jako objekt prestiže?“ zveřejňuje výsledky dotazníků, kdy respondenti měli volit ze dvou zubních past Odol (obyčejná česká) a Colgate (reklamní zahraniční) jednu, kterou si vezmou na školní výlet s tím, že druhou pastu budou používat doma. Předpokladem bylo, že ti respondenti, kteří zvolí zubní pastu Colgate, budou více kultivováni televizí (resp. reklamou) a že jich z důvodu reklamní image zubní pasty Colgate bude hlasovat většina. Výzkum potvrdil převahu Colgate (63%) nad Odolem (37%). Srvn. Ulf Norbert Funke: Karl August Lingner, Leben und Werk eines Sächsischen Grossindustriellen. München: Grin-Verlag 2007, s. 16.

283



Reklama pro ústní vody Odol, 1908

Historie značky Odol začíná v Drážďanech roku 1892 a je spojena se jménem jednoho z největší velkopodnikatelů své doby nejen v saském ale v celoněmeckém měřítku. Karl August Lingner (1861–1916) dokázal bravurně využít nového společenského strašáka své doby – objevu choroboplodných bakterií*. Jako ochranu nabídl Lingner vyděšené veřejnosti ústní vodu k udržení ústní hygieny. Zkombinoval ‚tajné‘ antiseptikum se směsí éterických olejů a destilované vody a vše rozředil v alkoholu. Reklamní kampaň na nový produkt Lingner spojil s propagací hygieny. To byl na tehdejší dobu inovativní přístup v marketingu, nejenže slavil obchodní úspěch, ale na přelomu 19. a 20. století přinesl také zásadní obrat do hygienických návyků širokých vrstev obyvatelstva v Německu i v dalších zemích.4 Prodej Odolu přinášel obrovské zisky a jeho výrobce se během velmi krátké doby stal mnohonásobným milionářem. Rozhodl se expandovat do zahraničí a první logickou volbou bylo sousední Rakousko-Uhersko. Monarchie zabírající podstatnou část střední a jihovýchodní Evropy představovala obrovský trh bez vnitřních celních hranic, na němž němečtí podnikatelé nacházeli velké uplatnění pro své výrobky a mnohem slabší konkurenci než znali z říše. Působení na rakouském trhu navíc saským podnikatelům usnadňovalo rozšíření němčiny v monarchii, obzvláště v pohraničních oblastech Čech. 4

Srvn. tamtéž, s. 5.

284



A tak se značka Odol začala sžívat s českým prostředím. Od roku 1894 vyráběl ústní vodu Odol pobočný závod ‚Mundwasserfabrik ODOL K. A. Lingner, Bodenbach a. E.‘ v Podmoklech u Děčína, tedy sotva pár kilometrů od saských hranic. Firma prosperovala, v roce 1898 začala připravovat výstavbu nové továrny. Právě tehdy ovšem Odol také zažíval vážnou krizi, která mohla znamenat ne-li likvidaci, tak přinejmenším značné omezení výrobku na rakousko-uherském trhu. Císařsko-královské úřady totiž zpochybnili oprávněnost volného prodeje ústní vody, neb existovalo podezření, že zmíněné tajné antiseptikum je kyselina salicylová, jež se smí na území monarchie prodávat jen v lékárnách. Spor se podařilo Karlu Augustu Lingnerovi urovnat až po dvou letech, byť se s velkou pravděpodobností podezření zakládalo na pravdě. Po celou tu dobu se ovšem nesměl Odol v tuzemsku volně prodávat.5 Další rána přišla roku 1918 po rozpadu Rakousko-Uhersko a Osmanské říše na řadu států dělených celními bariérami. Podmokelská pobočka tak ztratila svůj původní význam a dále vyráběla především jen pro Československo. Toho už se ale August Lingner nedožil. Po jeho smrtí také přišla do sortimentu novinka – zubní pasta Odol a přibyly i další nové výrobky, třeba voda po holení Pitralon, jež dosáhla později na československém trhu podobné proslulosti jako Odol. Po okupaci československého pohraničí nacistickým Německem ztratila podmokelská továrna statut zahraniční filiálky, neb se ocitla uvnitř říše. Druhá světová válka přinesla zkázu průmyslového impéria vybudovaného K. A. Lingnerem. Nálet na Drážďany v únoru 1945 zcela zničil hlavní továrnu a válečné operace nepřestály ani pobočky ve střední Evropě (Bratislava, Budapešť, Lodž, Bělehrad). Jedinou výjimku představovala továrna v Podmoklech.6 Ta však dle Dekretů prezidenta Beneše propadla coby nepřátelský majetek konfiskaci. Tím přešly na československý stát nejen budovy a výrobní zařízení, ale také práva ke značce Odol a všem názvům výrobků včetně Pitralonu na území Československa. V červnu 1945 objevil národní správce v podmokelské továrně krabici s recepturami na všechny výrobky Lingner-Werke A. G., která zde byla během války ukryta v obavě před nálety na Drážďany. Podnik měl tedy nejlepší předpoklady převzít trh s výrobky Odol v celé střední Evropě.7 Ovšem nový vlastník – stát – přestal v Továrně na ústní vodu Odol, K. A. Lingner v národní správě‘ už v roce 1948 ústní vody a zubní pasty Odol vyrábět. Značku Odol jakož i další značky drogistického zboží z výrobního programu Lingnerovy továrny přezval národní podnik Severočeské tukové závody 5

6 7

Srvn. Petr Joza: Petr Joza: „Jak dokázáno jest podle nynějšího stavu vědy...“. Industrializace Děčínska na příkladu výroby ústní vody Odol v Podmoklech. In: Amicae Decini Cum Honore. Ed. Otto Chmelík/Marcela Zemanová-Oubrechtová/Václav Zeman. Děčín: Státní oblastní archiv v Litoměřicích 2012. Dosud nevydáno. Tamtéž. Tamtéž.

285



(Setuza) v Ústí. n. L., dříve Schichtovy závody*, což býval před válkou největší drogisticko-potravinářský podnik v Evropě. Tam se výroba vybraných značek z rodiny Odolu znovu rozjela na počátku 50. let. Podobným způsobem získala Setuza do svého portfolia i značky dalších konfiskovaných podniků, ať už německých či českých.8 Zatímco v Ústí se rozjížděl druhý život alespoň některých Lingnerových výrobků, do Drážďan už se výroba nevrátila. Tradice se takřka zcela odloučila od Saska. Firma Lingner-Werke se odstěhovala na Západ a nové působiště našla v Düsseldorfu, kde spustila opět výrobu zubní pasty a ústní vody Odol. Různými fůzemi se značka Odol nakonec dostala do majetku britské skupiny Smith Kline Beecham (dnes Glaxo Smith Kline), která je jednou z největších farmaceutických firem světa.9 V Československu mezi tím Setuza oprášila také značku Odol, už nikoli pro ústní vodu ale výhradně pro zubní pastu různých příchutí. Po otevření českého trhu v roce 1989 ale muselo zákonitě dojít k právnímu konfliktu mezi dvěma výrobci pasty téže značky. Majitelé původní ochranné známky Odol podali na ústeckou Setuzu žalobu u mezinárodního soudu. Po několika letech skončil spor verdiktem, který zakázal Setuze prodávat výrobky se značkou Odol za hranicemi, naopak německý výrobce nesměl dovážet svůj Odol na český a slovenský trh. Soud uznal argument českého výrobce, že slovní známka Odol byla v Československu zaregistrována až v srpnu 1945, přičemž původní známky zanikly. Pravdou ale je, že Setuza až do roku 2004 užívala grafické ztvárnění loga, které se nápadně podobalo původní Lingnerově obchodní známce. Odol patřil k vlajkovým lodím Setuzy. Firma spustila na podporu jeho prodeje televizní reklamní kampaň postavenou na zářivém úsměvu olympijské vítězky české lyžařky Kateřiny Neumanové. V roce 2002 se stal Odol mezi zubními pastami ‚Výrobkem roku‘ a porazil tak zahraniční značku Aquafresch. Setuza vyráběla pod značkou Odol zubní pasty šesti příchutí, jsou to například Odol Perlička pro děti, Odolherbal s bylinkami, Odolvitamins obohacenými vitamíny aj. Avšak v roce 2005, přesně padesát let poté, co druhá světová válka rozdvojila značku Odol na německou a československou, došlo překvapivě k jejímu opětovnému sjednocení. Setuza se totiž rozhodla prodat legendární ochrannou známku britskému farmaceutickému koncernu Glaxo Smith Kline (GSK). Prodejní cenu účastníci transakce tají, odborníci ji odhadují na stamilióny korun. Setuza prodej vysvětlila tím, že náklady na udržení pozice Odolu jako jedničky na českém trhu pro ni byly neúnosně vysoké. Setuza zároveň prodala GSK také další značky svých zubních past jako Thymolin, Fluora, Stoma, Perlička a Paradentol, které patřily k tradičním českým značkám. Setuza ještě 8 Srvn. Krsek, Nejslavnější značky Ústeckého kraje (viz pozn. 1), s. 41. 9 In: www.gsk.cz, přístup 25. dubna 2013 10 In: www.idnes.cz, MFDNES, ula; Setuza prodává slavné značky: ymolin, Fluoru a Odol, vydáno, přístup 12. října 2005.

286



nějaký čas pasty vyráběla pro GSK na zakázku, pak se ale i výroba přestěhovala jinam.10 Nový majitel značku Odol inovoval a uvedl na trh zcela novou řadu Odol 3dent.11 V českém prostředí ale přece do dnes zůstává v pozici domácích výrobků jeden Lingnerův pohrobek. Je jím voda po holení Pitralon, která patřila do portfolia československé pobočky drážďanské továrny Odol od roku 1920. V čistě české režii se Pitralon vyrábí nepřetržitě od roku 1951 a stal se legendou pánské kosmetiky v dobách socialismu.12 Dokonce se dostal i do jednoho lidového rčení reagujícího na něčí neodbytné projevy náklonosti: „Vtírá se jako Pitralon“. Pitralon inspiroval hudební texty a literaturu.13 Dnes už není výrobcem Setuza. Podnik zanikl po roce 2007. Produkci převzala společnost Spolpharma,14 která je však nepřímým nástupce Setuzy ve výrobě drogistického zboží.15 Pitralon se po celou dobu od druhé světové války vyráběl také v Německé demokratické republice, a to přímo v Drážďanech v závodě Leowerken. Ale na rozdíl od českého kolegy nepřežil nástup tržního hospodářství a po roce 1990 zmizel z regálů. Překvapivě vedle toho produkovala vodu po holení značky Pitralon také americká firma Sara Lee, respektive její pobočka ve Spolkové republice Německo. Ta v roce 1993 značku prodala a dnes ji vlastní firma GSK, tedy zároveň držitel značky Odol. GSK vyrábí Pitralon dodnes a dodává ho na trhy v Německu, Rakousku a Švýcarsku.16 Na rozdíl od Odolu, který po svém poválečném rozdvojení na nacionálně českou a německou značku došel k znovusloučení tentokrát pod britským kapitálem, paralelní život Pitralonu na obou stranách hranic zatím stále připomíná dozvuky dramatických dějin 20. století.

Glosář: Schicht – Setuza: Řezník Georg Schicht založil roku 1848 v Rynolticích na Liberecku mydlárnu a začal s výrobou mýdla na praní se symbolem jelena. Roku 1882 pak jeho syn Johann Schicht otevřel továrnu u Ústí nad Labem, která se následně stala základem pro vybudování největšího drogisticko-potravinářského komplexu

11 Srvn. Korporátní brožura GSK 2009 - GlaxoSmithKline, dostupná na www.gsk.cz, přístup 25. dubna 2013. 12 Srvn. Krsek, Nejslavnější značky Ústeckého kraje (viz pozn. 1), s. 41. 13 Z nejnovějších reflexí značky: Pavel Cingl, Pitralon. Praha: Pijavice 2012. Skupina Novodur, Album Punková brigáda, skladba Pitralon, 1985. Text: „Pitralon si na tvář dej, ať jsi frajer světovej. Pitralon si na tvář dej, ty ještě můžeš, jsi mladej. Pitralon, Pitralon, Pitralon na tvář dej! Je to dobrej obyčej, polejt si s tím obličej. Má to svoji výhodu, on vymaže tvou podobu. Chceš-li bejt muž jenom O.K., tak na korunu nekoukej.Nakup sobě Pitralon a budeš frajer jako hrom. Pitralon, Pitralon, Pitralon na tvář dej!“Zvukový záznam skladby je k dostnýna: http://papagajuvhlasatelrecords.bandcamp.com/track/pitralon 14 výčet výrobků v kategorii Pánská kosmetika zde: www.spolpharma.cz, přístup 13. března 2013. 15 Spolpharma je v 100 % dceřinnou společností ústecké firmy Spolchemie, která v roce 2007 koupila Setuzu. 16 www.wikipedia.de, heslo Pitralon.

287



v Evropě. Firma Schicht proslula především výrobou mýdla s jelenem, pracích prostředků různých značek, rostlinného tuku Ceres atd. Své výrobky dodávala do celého Rakousko-Uherska. Vynikala progresivním přístupem k marketingu. Patřila třeba k prvním firmám v Evropě využívajícím systematicky film pro reklamu. V roce 1929 se vnuk zakladatele Georg Schicht stal prezidentem dodnes existujícího britského nadnárodního koncernu Unilever, ústecký podnik Schicht se stal jeho centrálou pro střední a východní Evropu. Po druhé světové válce továrna propadla státu a v roce 1951 změnila jméno na Severočeské tukové závody – Setuza. Dál si držela dominantní postavení na Československém trhu a produkovala plejádu tradičních výrobků. Při privatizaci po sametové revoluci z roku 1989 však podnik neměl štěstí zodpovědného majitele. Stal se objektem spekulací, které přivedli kdysi neohrožený gigant ke krachu. Pozůstatky pak odkoupila jiná ústecká chemička Spolchemie. Mezitím postupně ustala výroba mýdla, pracích prostředků, zubních past. Řada tradičních značek zanikla. Přestála jen produkce rostlinných tuků a olejů, kterou v roce 2011 odkoupil švýcarský nadnárodní koncern Glencore | 19. století hygieny: To, že nemoci, hniloba a zánět způsobují živé mikroorganismy, objevil teprve v druhé polovině 19. století Louis Pasteur (1822–1895) francouzský biolog, chemik a lékař. Zároveň přivedl na svět proces sterilizace tzv. pasteurizace. Anglický lékař Joseph Lister (1827–1912) na tomto objevu založil antisepsi. Udává se, že první operaci pod antisepsí provedl Lister v roce 1865. Antisepse docílil obvazem nasáklým karbolovou kyselinou. Tím samým prostředkem si myl před operací ruce a nástroje. Předtím se konaly operace bez zvláštního důrazu na čistotu. Proto byla tak častá pooperační hnisání a pochopitelně i pooperační úmrtí. Byl to převrat v lékařství. Pod vlivem nových objevů a jejich zveřejňování se proměňovala také osobní hygiena širokých vrstev. Třeba právě čištění zubů, či desinfekce po holení, se začala stávat samozřejmostí až na přelomu 19. a 20. století

288


6. Sousedé v dobrém i zlém



Trpká cesta na konec česko-německého soužití

Martin Veselý

Trpká cesta na konec česko-německého soužití Období let 1918 až 1945 se oproti relativnímu klidu uplynulých desetiletí v rakouskouherském soustátí vyznačovalo značnou dynamikou a zásadními dějinnými zvraty. Ty se v mnoha případech staly určujícími pro budoucí vývoj, poznamenaly českoněmecké vztahy a rozvrátily staletí budovanou sociální a demografickou strukturu pohraničního území. Následující kapitoly pojednávají jednak o letech rozkolu a růstu napětí před podepsáním Mnichovské dohody, kdy se česko-saská hranice stala místem, kudy proudila nacistická ideologie a posléze i přímo ozbrojené diverzní jednotky na naše území, přibližují budování obranné linie a končí lety, kdy se sudetští Němci ‚navrátili‘ do Říše.

I. Výstavba pohraničního opevnění Stále napjatější vztahy mezi nacistickým Německem a Československem vedly v roce 1934 k zahájení přípravných prací výstavby hraničního opevnění.1 Ministerstvo národní obrany proto v březnu 1935 ustavilo Radu pro opevňování (RO) jako řídící orgán a Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) jako výkonný orgán zodpovědný za vlastní výstavbu. V čele ŘOP stanul divizní generál Karel Husárek, který nejen řídil práce po stránce stavebně-technické, ale byl i autorem návrhů tras stálého opevnění. Samotný plán opevněné obranné linie vycházel z československé vojenské doktríny, která byla orientována a smluvně vázána na Francii. Vzorem pro československé opevnění se stala Maginotova linie, u ŘOP proto působili i francouzští odborní poradci. Podle původních návrhů měla být celá hranice střežena pásem těžkého opevnění tvořeného pěchotními sruby a tvrzemi; to se však záhy ukázalo být jako nerealizovatelné z časových i finančních důvodů. Vedle těžkého opevnění soustředěného především na hranici s Horním Slezskem, se od roku 1936 budovaly i linie lehkého opevnění na méně ohrožených hraničních úsecích. 1

Rozhodující důvody vedoucí k vybudování pohraničního opevnění byly dva. Nejprve v lednu 1934 podepsalo Polsko s Německem smlouvu o neútočení, což ve svých důsledcích narušilo obrannou koncepci Francie v rámci střední Evropy. Francie nemohla Polsko již dále považovat za svůj výrazný opěrný bod, a pochopitelně i Československo považovalo tento krok za velmi znepokojující. V červnu 1934 se proto uskutečnila v Paříži jednání mezi československým a francouzským generálním štábem, který se zasazoval o to, aby Československo vybudovalo silný systém pohraničního opevnění.

291



Hranice s Lužicí a Saskem měla být podle plánů z roku 1936 původně střežena opevněním těžkým,2 ovšem vzhledem k náročnosti takové realizace se rozhodlo o výstavbě linie lehkého opevnění. Hlavní podíl na řízení výstavby měla zemská vojenská velitelství, která určovala rozsah opevňovacích úseků, vybírala se souhlasem ŘOP stavební firmy, starala se o financování, organizovala práce a pověřovala stavební, taktické a technické dozory. Zakázky se zadávaly na základě výběrových řízení téměř bez výjimky civilním českým stavebním firmám; často o úspěchu rozhodovala výše nabídky. Proti případnému útoku ze Saska bylo v letech 1936–1938 vybudováno několik základních linií opevnění. Jejich výstavba probíhala od léta 1936 do podzimu 1938 a byla dokončená pouze z části. Jako první se začaly budovat úseky na zhruba 200 kilometrové linii podél Ohře a Bíliny od Kadaně přes Chomutov, Most až k Ústí nad Labem. Tvořilo jí 196 objektů lehkého opevnění vzor 36, které měly sloužit především jako opěrné body obranné linie poté, co by nepřátelské jednotky překonaly pásmo Krušných hor. Jejich obranyschopnost ovšem nebyla příliš vysoká a ani hustota jejich rozmístění je nepředurčovala k tomu, aby tvořily zásadní překážku v postupu nepřítele. Stavebně a technicky dokonalejší pak byly objekty lehkého opevnění vzor 37, které konstrukčně vycházely z tvaru pěchotního srubu těžké obrany. Navrhlo je v roce 1937 Ředitelství obranných prací, podle nějž dostaly lidové označení ‚řopíky‘. Tyto objekty, stavěné v pěti základních konstrukčních variantách, se posléze staly nejrozšířenějším prvkem aktivní obrany.3 Na sledované hranici vzniklo v oblasti I. a II. armádního sboru několik pásem těchto pevnůstek, často ve špatně průchodném horském terénu. To byl případ obranné linie v Jizerských horách, která se však kvůli tomu, že nebyla zdaleka prioritní, začala budovat až v červenci 1938; z plánovaných 125 objektů se jich do konce září podařilo vybetonovat pouze 33.4 Téměř o rok dříve započala výstavba pevnůstek v Lužických horách, ovšem ani zde se nepodařilo realizovat všechny plánované objekty. Na ní pak navazoval pás objektů lehkého opevnění v Českosaském Švýcarsku směrem od Hřenska a linie lehkého opevnění na pravé straně Labe od Děčína do Ústí nad Labem. Podobně jako v Jizerských horách neměl tento úsek prioritu, neboť se předpokládalo, že vzhledem k terénu a šíři řeky je možné bránit přechod Labe jednotkami v polních 2

3 4

Ta měla procházet po hřebeni Krušných hor a Labských pískovců směrem k Hřensku a dále pak po hřebeni Lužických hor. V případě lehkého opevnění se ovšem linie posunula – z hřebene Lužických hor ke Hřensku a odtud pak proti toku Labe a dále Bíliny, Mostu a Chomutova. Srvn. Zdeněk Bauer/Jakub Likovský: Děčín, Děčínsko a příprava obrany předmnichovské československé republiky. Prag: Společnost přátel starožitností v Praze v nakl. Unicornis 2009, s. 80. Blíže k typizaci objektů lehkého opevnění např. Lubomír Aron: Československé opevnění 1935–1938. Náchod: Okresní muzeum 1990. Srvn. Jan Fukala: Popis úseku J1 Jizerské hory, [online] http://www.ropiky.net/, 15.6.2012.

292



Pevnostní objekt vzor 37 u Velkého Března na Ústecku, nedatováno

postaveních. Nakonec se k výstavbě přikročilo až v srpnu 1938 a přes rychlý průběh prací je zářijová mobilizace zastihla v různé fázi dokončení.5 Protože linie lehkého opevnění vz. 36 vedoucího z Ústí nad Labem do Bíliny, byla pouze podpůrná, byla v polovině září 1938 v tomto úseku zadána výstavba pevnůstek vz. 37. Vzhledem k datu se však již podařilo pouze začít pouze se základy deseti z nich. Podstatně lépe na tom bylo 82 objektů vz. 37 ve stavebních úsecích Bílina, Most, Chomutov a Kadaň, jejichž stavba započala v červnu 1937. Vzhledem k uvedeným skutečnostem byla možnost obrany severozápadní části československé hranice v září 1938 i přes špatně prostupný terén pohraničních hor zásadně limitována absencí objektů těžkého opevnění, nedokončeností některých úseků a problémy s nástupem branců z řad českých Němců při zářijové mobilizaci.

II. Ochrana a obrana československého státu a rok 1938 Po jmenování Adolfa Hitlera říšským kancléřem na konci ledna 1933 začala přes německé hranice pronikat do Československa stále hojněji nacistická propaganda. Ta si 5

Blíže viz Zdeněk Bauer: Československé opevnění z let 1937–1938 v prostoru Střekov-Děčín-Hřensko. Dvůr Králové nad Labem: Fortprint 1998 nebo Martin Veselý: Vojenské dějiny Ústecka. Ústí nad Labem: Vyd. město Ústí nad Labem 2003, s. 124–125.

293



nacházela mezi množstvím českých Němců čím dál vyšší počet posluchačů a příznivců. Důvodů bylo mnoho, ale prim hrál pocit z druhořadého postavení německé menšiny, která zahrnovala více jak 3,1 milionu obyvatel a dopady hospodářské krize, která se v tradičním lehkém a středním průmyslu v pohraničí promítla obzvlášť tvrdě. Spolu s tím získávala na váze a popularitě politická reprezentace českých (sudetských) Němců, v jejímž čele stála především Sudetoněmecká strana (SdP) Konrada Henleina. Ta získala v parlamentních volbách v roce 1935 celkově nejvyšší procento hlasů (15,2 %) a do budoucna se po určitém vývoji6 stala hlavním mluvčím iredenty sudetských Němců. S tím souvisely i pokusy o založení a působení vojenského odboje proti československému státu. Svou roli v tom sehrál Sudetoněmecký vlastenecký svaz (Sudetendeutscher Heimatbund), který vznikl v roce 1925. Jeho členové odmítali československou všeobecnou brannou povinnost a snažili se vybudovat sudetoněmeckou armádu podobnou ozbrojeným složkám provincie Deutschböhmen z let 1918– 1919. Pomoci v jejich snaze jim měla tzv. Sudetoněmecká komise, která v Německu vznikla pod patronací NSDAP. Komise vypracovala plán a konkrétní směrnice k vytvoření tajné Sudetoněmecké dobrovolnické armády (Sudetendeutsche Freiwilligenarmee), která měla organizovat všechny bojeschopné a ideologicky uvědomělé sudetoněmecké muže. Plány byly velkolepé – počítaly s jejím vytvořením již do poloviny roku 1936, vznikly podrobné směrnice pro nasazení jejich příslušníků v případě převratu nebo zahájení vojenského konfliktu, připravila se organizační a územní struktura. Předpokládalo se, že armáda bude zahrnovat až 39 000 mužů v 9 brigádách a 107 praporech (Sturmbann). Velitelství brigád se měla nacházet ve vybraných větších městech, přičemž každému brigádnímu velitelství byla při-řazena centrála v Německu; pro Ústí nad Labem to např. s největší pravděpodobností měly být Drážďany. V tomto případě však plány předstihly realitu a Sudetoněmecká dobrovolnická armáda zůstala z velké části na papíře; význam však její přípravy měly – jednak probíhal výcvik sudetoněmeckých dobrovolníků v civilních i branných kurzech v Německu a pak bylo možné využít získaných zkuše-ností při výstavbě Sudetoněmeckého freikorpsu (Sudetendeutsche Freikorps) v roce 1938. Mnohem častější tak byly jiné formy odporu a odbojové činnosti. Mezi ně patřily nelegální přechody hranic, výzvědná činnost, pašování nacistických materiálů 6

Sám Konrad Henlein, který se inspiroval učením Othmara Spanna*, se minimálně do poloviny 30. let zasazoval především o autonomní postavení sudetských Němců v rámci ČSR a těmito postoji se dostával do zásadního rozporu např. s Hansem Krebsem*. Definitivně tyto názory opustil na podzim 1937, kdy se po nátlaku říšského vedení NSDAP a akcích SD, definitivně podvolil vůli Adolfa Hitlera a stal se v podstatě nástrojem jeho snahy o odtržení československého pohraničí.

294



a i zbraní,7 protistátní propaganda, urážky státních představitelů apod. Československá republika reagovala na tuto situaci několika způsoby. Jedním z nich bylo posílení legislativy v podobě Zákona o obraně státu, který byl přijat v květnu 1936.8 Ten sice umožňoval účinněji postihovat činnost namířenou proti republice, na druhou stranu je v něm ale možné vysledovat některé nedemokratické prvky. Např. v příhraničních územích byl vstup do lesů za jakýmkoliv účelem možný pouze na základě zvláštního povolení. Zákonitě se posílila i ostraha hranic; stávající jednotky vojáků, četníků a finanční stráže posílily v roce 1937 nově ustavené sbory Stráže obrany státu* (SOS). V oblastech podél česko-saské hranice působily čtyři prapory SOS (III.–VI.), které měly v září 1938 ve stavu 4 938 mužů. Bylo jich zapotřebí, protože situace se začala od jara 1938 povážlivě přiostřovat. Přispělo k tomu několik faktorů – připojení Rakouska k Německu v březnu, který jen zesílil volání po sjednocení všech Němců včetně sudetoněmeckých, Osm karlovarských požadavků*, které Konrad Henlein, instruovaný Hitlerem, vyhlásil na konci dubna a také oslavy prvního máje. Ty vláda z obav před násilnostmi zakázala, ale nakonec pod tlakem kritiky ustoupila. V pohraničních městech se nesly ve znamení ukázky síly SdP; přestože se demokratické strany spojily a na manifestacích vystoupili jejich členové a příznivci společně, oproti stále rostoucímu počtu členské základny SdP a jejich sympatizantů zůstaly v jasné menšině.9 Sebevědomí Henleinovy strany ještě posí-lilo rozhodnutí československého ministerstva vnitra, jímž povolilo tzv. Freiwilliger Schutzdienst (FS), oficiálně pořádkové oddíly SdP. A to přesto, že jejich vzorem byly jednoznačně nacistické SA, což bylo zřejmé na první pohled již z jejich uniforem. Prubířským kamenem pozice československého státu v pohraničí se na jaře 1938 staly obecní volby, které se konaly ve třech termínech na přelomu května a června. Vláda den před prvními volbami vyhlásila částečnou mobilizaci a povolala do zbraně dva ročníky zálohy. Ministerstvo národní obrany sice prohlásilo, že se jedná o cvičení, neboť mobilizaci mohl vyhlásit pouze prezident republiky, nicméně od ranních hodin 21. května 1938 uzavíraly vojenské oddíly státní hranice, stavěly zátarasy a podmino7

8

9

Zvláštní roli v pašování zbraní hráli němečtí železničáři - některé přeshraniční tratě totiž na základě mezinárodní dohody vlastnili na našem území Říšské dráhy, které měly ve svém vlastnictví i provozní, případně část nádražních budov. Byl to i případ trati ze Schöny do Děčína-Podmokel, kde říšští železničáři spravovali výtopnu a polovinu nádražní budovy. Paragraf 1 jasně vymezoval jeho zaměření: „Obranou státu se rozumějí veškerá opatření, ať vojenská nebo jiná (čítaje v to zejména i záměrné využití hospodářských a jiných sil obyvatelstva), která mají za účel čeliti jakémukoliv ohrožení státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, ústavní jednotnosti, demokraticko-republikánské formy a bezpečnosti Československé republiky nebo útoku na ně.“ Např. v Ústí nad Labem se sice dopoledne 1. května 1938 sešlo na 20 000 demokraticky smýšlejících obyvatel, ovšem odpoledne jich SdP přilákala 70 000; manifestace antifašistů se nicméně konaly i v dalších městech severozápadního pohraničí.

295



vávaly mosty na přístupových komunikacích. Také týlové útvary zaujaly postavení a v pohotovosti byly i jednotky SOS. Tato opatření sice na delší dobu zamezila otevřeným provokacím, ale jinak mohla být SdP spokojená; ve volbách získala 1 279 045 hlasů. Léto roku 1938 bylo v pohraničí poměrně klidné, zřejmě i kvůli misi lorda Runcimana, který od 3. srpna jednal jak s Henleinem, tak s pražskou vládou. Ta nakonec předložila národnímu shromáždění tzv. čtvrtý plán na řešení současné situace sudetoněmeckého obyvatelstva, kterým v podstatě přistoupila na Henleinovy karlovarské požadavky. To však v běhu událostí již nemělo zásadní význam, v zájmu nacistického Německa nebylo smírné řešení, nýbrž konflikt, který by ukázal nemožnost soužití českého a německého etnika. Rozbuškou v čím dál napjatější situaci se stal rozhlasový projev Adolfa Hitlera ve večerních hodinách 12. září 1938, v němž ze sjezdu NSDAP v Norimberku přislíbil sudetským Němcům ochranu Říše. Vůdcova řeč přivedla na náměstí tisíce Němců, došlo k protičeským demonstracím, provokacím a střetům; např. ve Vejprtech na Chomutovsku místní Henleinovci zřídili z tělocvičny „zajatecký tábor“, útočili na sídla českých úřadů, ale i na německé antifašisty – na ulici zůstal ubitý německý sociální demokrat. Po přestřelce u vejprtského nádraží byl těžce zraněn četník. Československá vláda reagovala zákazem veřejných shromáždění, nošení nacistických symbolů a předběžnou cenzurou novin. V následujících dnech, kdy došlo v pohraničí k množství pokusů o převzetí moci,10 bylo vyhlášeno stanné právo a zakázána SdP. Konrad Henlein a další exponenti strany uprchli za hranice. Značnou roli v následujících událostech pak sehrál Sudetoněmecký freikorps*, který obnovil ideu Sudetoněmecké dobrovolnické armády. Jeho vznik podepsal Adolf Hitler oficiálně 17. září 1938, v čele velitelství v Bayreuthu stanul Konrad Henlein; v té době ovšem již probíhalo přijímání dobrovolníků. Organizačně se freikorps členil na čtyři skupiny a dále na prapory, roty a čety, přičemž oblast od Frýdlantu po Aš tvořila skupina II Sasko (Gruppe II Sachsen) s velitelstvím v Drážďanech. Jednalo se o nejsilnější skupinu s 11 264 muži, jejímž velitelem se stal bývalý československý poslanec Franz May. Po rychlém výcviku skládali příslušníci freikorpsu slavnostní přísahu Adolfu Hitlerovi. O tom, že vznik freikorpsu nebyl v žádném případě ad hoc záležitostí svědčí i to, že první akce podnikl již 14. září, tedy před jeho faktickým ustanovením. 10 Jedním z nejznámějších je vzpoura, k níž došlo v noci ze 14. na 15. září 1938 ve Verneřicích na Děčínsku. Místní členové SdP spolu s dalšími sympatizanty pozatýkali všechny Čechy, přerušili spojení a zatarasili silnice. Četnická stanice hájená třemi muži padla poté, co jí Henleinovci zapálili, obsazena byla i železniční stanice. Pořádek zjednala následující den vojenská jednotka, strůjcům akce se však podařilo uprchnout za hranici. Obdobně se např. pokusili nacisté převzít moc ve Frýdlantu, kde obsadili budovu okresního úřadu; zde však ještě tentýž den zasáhli vojáci ze 44. pěšího pluku z Liberce.

296



Saská hranice se od poloviny září stala velice horkou. Pronikaly přes ni oddíly freikorpsu, jež na československém území přepadaly stanice četníků a jednotek SOS, úřady, pošty nebo nádraží a zastrašovaly antifašisty nebo je odvlékaly za hranice. Cílem bylo vyvolat chaos a povstání, které by bylo záminkou pro vstup Wehrmachtu. K největším akcím došlo ve šluknovském výběžku, kde měly jednotky freikorpsu přímou podporu místního sympatizujícího obyvatelstva. Nejprve nad ránem 21. září zaútočil freikorps na budovu celnice v Habarticích, kterou se finančníkům a příslušníkům SOS podařilo s přivolanými posilami udržet. Následující den se akce šířily – ve Frýdlantu obsadili ordneři a freikorps velitelství SOS a další důležité budovy, k novému útoku došlo v Heřmanicích, v prostoru Varnsdorfu po celý den podnikali příslušníci freikorpsu granátové útoky na stanoviště SOS. Dne 23. září se situace vymkla československým úřadům z rukou; v celém prostoru šluknovského výběžku útočil freikorps za aktivní podpory místních nacistů na vojenská stanoviště, správní a další úřady; docházelo k zatýkání antifašistů; v budově soudu ve Šluknově vznikla improvizovaná věznice, odkud byli zajatci převezeni do Budyšína a později do Magdeburku.11 Družstva SOS v nepřehledné situaci ustupovala do pásma hraničního lehkého opevnění a bránila se útokům a přepadům, jako např. u Brtníků nebo v Doubici. Útokům byli vystaveni též příslušníci finanční stráže – v Dolním Podluží došlo k vraždě dvou z nich, známý je incident v Srbské z 23. září, kdy dva sudetští Němci při hraniční kontrole zahájili střelbu a zabili tři finančníky. K přepadům a obětem na životech však docházelo i v dalších částech česko-saské hranice; v Tisé, Vejprtech, Údlicích, Nové Vsi v Horách, Brandově a jiných. Československá vláda reagovala na situaci v pohraničí vyhlášením všeobecné mobilizace ve večerních hodinách 23. září 1938.12 Ta byla úspěšná jen částečně – nicméně, jestliže v obecném podvědomí dosud žije představa pěstovaná historiografií před rokem 1989, že minimálně polovina českých Němců odmítla narukovat, pozdější

11 Zatčené vyslýchalo gestapo, které se zajímalo především o údaje německých antifašistech. Do Magdeburku bylo nakonec převezeno zhruba 650 osob odvlečených z pohraničí. Jejich předání našim úřadům proběhlo až 28. října 1938 v Lovosicích. Celkem bylo bez ohledu na národnost uneseno 1 449 občanů Československa. 12 Všeobecná mobilizace se týkala 1253 000 mužů 18ti ročníků z první rezervy a specialistů z druhé rezervy; stav armády tak narostl na 1 453 000 mužů, z toho bylo 315 000 německé a 90 000 maďarské národnosti. Srvn Martin Zückert: Zwischen Nationsidee und staatlicher Realität. Die tschechoslowakische Armee und ihre Nationalitätenpolitik 1918–1938. München: Oldenbourg 2006, s. 287. 13 Srvn. tamtéž, s. 288. Autor navíc poukazuje na další důvody, které mohly vést k odmítnutí branné povinnosti, než byla pouze sympatie k SdP, případně by se to dalo vysvětlovat jako důsledek zářijových událostí. Počet branců jiné než československé národnosti, kteří nastoupili k útvarům, se lišil i místně. Např. II. prapor 42. pěšího pluku v Litoměřicích, který měl na starost obranu linie lehkého opevnění mezi Ústí nad Labem a Děčínem, byl po mobilizaci sestaven z 25% vojáků německé a 30 % vojáků maďarské národnosti.

297



výzkumy to vyvracejí. Ke svým útvarům se nedostavilo 126 000 rezervistů, z toho zhruba 100 000 německé národnosti; tedy přibližně jedna třetina.13 Mobilizace sice částečně uklidnila situaci v pohraničí, ale neznamenala konec přeshraničních výpadů freikorpsu. Při útoku na hlídku SOS byl 25. září u Zeleného Dolu na Mostecku zastřelen jeden její příslušník a další zranění a mrtví přibyli při přepadech v této oblasti ve dnech do 29. září. Téhož dne zemřel příslušník finanční stráže na celnici v Českých Hamrech, další byl zastřelen o den později v Moldavě na Teplicku; útočníci se stáhli až po nasazení obrněné techniky. Den před podepsáním Mnichovské dohody byl v Tisé na Ústecku těžce zraněn po útoku freikorpsu další příslušník SOS.14 Zveřejnění mnichovského diktátu vyvolalo mezi českým obyvatelstvem, ale i německými antifašisty v pohraničí značný neklid; mnozí sbalili jen nejnutnější věci a snažili se uprchnout do vnitrozemí - přes nařízení československé vlády o zákazu stěhování z 1. října 1938.15 Docházelo tak k paradoxním situacím, kdy Češi utíkali do okresů mimo odstoupené pohraničí, kde je československé úřady nutily k návratu.16 Obsazování odstoupených pohraničních území probíhalo na základě Mnichovské dohody v době od 1. do 10. října; oblast česko-saského pohraničí spadala do dvou pásem, do nichž Wehrmacht vstoupil ve dnech od 2. do 9. října 1938 provázen velmi vřelým přijetím většiny zdejších obyvatel. Mimořádně těžké časy však nastávaly pro německé antifašisty – zastavme se proto ještě u nich. Odhad počtu protifašisticky smýšlejících českých Němců v pohraničí, kteří se neztotožňovali s politikou SdP, se dá odhadnout jen rámcově. Víme, že Německá sociálně demokratická strana dělnická (DSAP) měla na podzim roku 1938 přibližně 80 000 členů,17 ke komunistické straně se hlásilo v pohraničí asi 13 000 osob a další stovky sdružovala Německá demokratická svobodomyslná strana (DDFP), případně jiné organizace. 14 Blíže k padlým obráncům československého pohraničí viz např. codyprint.cz/padli/, 8. července 2012. 15 „Zemský úřad v Praze upozorňuje, aby obyvatelstvo z pohraničí neopouštělo svá bydliště, ježto za žádných okolností nelze připustiti, aby se stěhovalo do zázemí. Všichni uprchlíci budou vráceni zpět do svých domovů." Faksimilie nařízení presidia zemského úřadu v Praze pro úřady státní správy např. v edici dokumentů Intolerance – Intoleranz: Češi, Němci a židé na Ústecku 1938–1948. Ed. Vladímír Kaiser. Ústí nad Labem: Albis Internat. 1998, s. 10n. 16 Přesný počet uprchlíků, mezi nimiž byli Češi, židé a němečtí antifašisté se dá odhadnout pouze přibližně. Patří k nim přibližně 25 000 osob, kteří z pohraničí uprchli ještě před podepsáním Mnichovské dohody; k nim do prosince přibylo podle statistiky pražského ministerstva vnitra dalších 125 425 osob. Do léta 1939 se počet uprchlíků vyšplhal zhruba na 200 000. viz Volker Zimmermann: Sudetští Němci v nacistickém státě. Politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety 1938–1945. Prag: Argo 2001, s. 58. 17 Některá města měla až do roku 1938 ve svém vedení otevřené kritiky Henleinovy strany, což byl třeba případ Ústí nad Labem, kde byl starostou sociální demokrat Leopold Pölzl, nebo i Liberce, kde tuto funkci vykonával Carl Kostka (DDFP). 18 Srvn. Václav Houfek: Němečtí antifašisté na Ústecku. In: ...i oni byli proti. Ústí nad Labem 2007, s. 322.

298



Příchod jednotek Wehrmachtu do Ústí nad Labem, říjen 1938.

Od roku 1934 existovala také paramilitární organizace Republikanische Wehr (RW), někdy podle zkratky označovaná jako Rote Wehr, která organizovala asi 7 000 osob.18 Za svůj úkol si vzala zajišťování bezpečnosti shromáždění demokratických sil, ale i ohrožených jednotlivců, podporu protinacistického exilu, v krizovém roce 1938 se její členové často střetli s henleinovskými bojůvkami. Mimoto existovala i řada dalších antifašisticky smýšlejících obyvatel německé národnosti, kteří se politicky neangažovali nebo neorganizovali. Již v průběhu obsazování pohraničí si to s nimi ‚vyřizovali‘ jejich sousedé a často musel zasáhnout na jejich obranu Wehrmacht; svůj díl dostali i demobilizování vojáci německé národnosti, kteří byli při návratu vystaveni šikaně a mstě freikorpsu. Záhy potom přišla institucionalizovaná perzekuce. Jen do 20. října bylo zatčeno a uvězněno přibližně 7 000 sociálních demokratů a asi 1 400 komunistů, a přestože část z nich byla později propuštěna, zůstali pod stálým dozorem bezpečnostních orgánů.19 Je tedy zřejmé, že podmínky pro případný odpor nebo přímo odboj německých antifašistů na území nově ustanovené sudetské župy byly od počátku mimořádně nepříznivé, a přestože omezeně existoval, byl jeho vliv v celkovém kontextu 19 Srvn. Zdeněk Radvanovský: Postavení německých odpůrců nacismu v „Sudetech“ a „Protektorátu“, In: ...i oni byli proti. Ústí nad Labem 2007, s. 111.

299



marginální. Jejich čas opět přišel na samém konci války, kdy se často společně s Čechy podíleli na převzetí moci v obcích a městech a obnově státní správy. Vzhledem k tehdejšímu společenskému klimatu a politice osvobozeného státu netrvalo toto období dlouho, ale to je již jiná kapitola.

III. ‚Návrat‘ do Říše Bývalá česko-saská hranice se po říjnu 1938 stala hranicí vnitrozemskou mezi dvěma župami - Říšskou župou Sudety20 a Říšskou župou Sasko. Na rozdíl od Říšské župy Sasko, jejíž hranice vycházely z historických kořenů, byla Říšská župa Sudety umělým útvarem, který se ukázal jako velmi problematický z hlediska správy, struktury a rozmístění průmyslu, možností zemědělství a dopravní obslužnosti, z čehož vyplývaly další komplikace. Župa se členila na tři vládní kraje21 se sídly v Chebu, resp. Karlových Varech, Ústí nad Labem a Opavě, hlavním městem se stal Liberec. Nižšími správními celky pak bylo pět městských okresů a 53 venkovských okresů.22 V čele sudetské župy stanul bývalý šéf SdP Konrad Henlein, který v rukou držel jak nejvyšší stranickou moc coby župní vedoucí NSDAP, tak politicko-správní v pozici říšského místodržitele. V rámci nacistického Německa nebyla kumulace těchto dvou funkcí rozhodně obvyklá a Konrad Henlein měl díky tomu poměrně silnou pozici, díky níž mohl čelit svým oponentům.23 Mezi ně patřil např. vyšší vůdce SS a policie Udo von Woyrsch z Drážďan, do jehož kompetence spadaly veškeré záležitosti SS přibližně na území ústeckého vládního kraje, a který proti Henleinovi intrikařil až do února 1944.24 Poněkud napjaté vztahy měl Henlein také s německým státním tajemníkem v Protektorátu Čechy a Morava a bývalým funkcionářem SdP, Karlem Hermannem Frankem. Vnitřní mocenské boje a spory však zasáhly do fungování a života sudetské župy jen okrajově 20 Oficiálně byla Říšská župa Sudety vyhlášena zákonem o rozčlenění sudetoněmecké oblasti s platností k 1. květnu 1939. Viz http://www.verfassungen.de/de/de33-45/sudetenland-verwaltung39.htm, 9. září 2012. 21 Šlo o Vládní kraj Cheb (resp. později Karlovy Vary), Ústí nad Labem a Opava. 22 Počet venkovských okresů se v průběhu let 1939–1945 měnil, v případě městských okresů šlo o města Cheb, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Liberec a Opava. 23 Z těch nejvýše postavených se jednalo např. o šéfa Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) SD Reinhard Heydrich, který proti Henleinovi intrikoval již v druhé polovině 30. let. Volker Zimmermann doslova píše: „Vzpomínky pamětníků naznačují, že zpráva o atentátu [na Heydricha] ho velmi potěšila, prý se dokonce proti svému zvyku opil.“ Srvn. Zimmermann, Sudetští Němci v nacistickém státě (viz pozn. 16), s. 223. 24 V tomto ohledu se opět projevil geografický tvar župy, coby obtížně spravovatelného celku, kdy z hlediska vyšších stranických, politických a vojenských úřadů a orgánů spadala zpravidla pod tři různá mocenská centra. Např. jednotlivé části župy spadaly pod tři vyšší vedoucí SS policie v Norimberku, Drážďanech a ve Vratislavi, obdobně tomu bylo při členění zbrojních obvodů (Wehrkreis) a v mnoha dalších případech.

300



a Konrad Henlein se z ní snažil po celou dobu její existence učinit vzorovou župu (Mustergau). Počáteční euforie sudetských Němců nad připojením k Říši pozvolna vyprchávala s tím, jak přicházely všední dny, které s sebou nesly prozaičtější realitu života v Říši. Ta se týkala mnoha záležitostí. Jisté překvapení přinesly již první říjnové týdny, kdy se místní obyvatelé setkávali doslova s nájezdy vojáků Wehrmachtu a později i říšských Němců, kteří využívali výhodného kurzu německé marky vůči československé koruně a skupovali zboží v sudetských obchodech. Mnohdy pociťovali sudetští Němci křivdu kvůli obsazování vrcholných a řídících funkcí říšskými Němci. Nemálo negativních reakcí způsobovala také činnost likvidačního a prolongačního komisaře, jehož úkolem bylo začlenění a sjednocení sudetských struktur do struktur říšských. To postihlo ve značné míře i množství tradičních sudetských spolků, které byly začleňovány do celoříšských organizací, případně v krajních případech i zanikly. S určitou nevolí se setkalo i rozpuštění SdP a organizací s ní spjatých – na druhou stranu následný zájem o vstup do NSDAP nebo SA byl ze strany sudetských Němců enormní. Minimálně rozpaky nicméně vyvolala u množství sudetských Němců tzv. Křišťálová noc, v jejímž průběhu hořely v sudetských městech, včetně Liberce, židovské synagogy. Přes tato a další menší či větší negativa spíše subjektivního charakteru znamenalo připojení k Říši potřebné hospodářské oživení a kapitálový příliv. Velká říšská konsorcia, firmy i banky již s předstihem ‚mapovaly terén‘ a i sousední regiony si slibovaly značné posílení vzájemného obchodu. Mezi největší koncerny, jež se zde výrazně prosadily, patřily zejména IG Farben nebo Göringovy závody (Hermann-Göring Werke). Ty se staly dominantní v těžbě uhlí, když ovládly doly v severozápadní a západní části župy pod hlavičkou firmy SUBAG, a výrazně se na podzim roku 1939 kapitálově podílely na založení a budování obřího závodu Sudetenländische Treibstoffwerke (STW) na výrobu umělého paliva v Záluží u Mostu. Na druhou stranu bylo rozvrstvení sudetského průmyslu a početní zastoupení zaměstnanců v jednotlivých hospodářských odvětvích problematické. Celých 36 % pracujících bylo zaměstnáno v textilním a oděvním průmyslu, který prošel ve 30. letech značnou krizí, a množství závodů bylo výrobně zastaralých.25 Značně zastoupený byl i další lehký a střední průmysl zaměřený na sklářství, šperkařství, dřevařství apod.; což bylo v kontrastu se situací v Říši zaměřené v první řadě na zbrojní výrobu. Do budoucna bylo tedy nutné počítat s restrukturalizací a modernizací sudetského průmyslu.26 I proto se hodnocení toho, nakolik bylo připojení pohraničí výhodné pro Říši, liší; faktem však zůstává, že 25 Větší poměr zaměstnanců v oděvním a textilním průmyslu mělo v celoříšském srovnání pouze Sasko. 26 Tato restrukturalizace však úzce souvisela se zbrojní politikou Říše a byla zaměřená především na těžařský a strojírenský průmysl; očekávání sudetoněmeckých podnikatelů na oživení jejich odvětví tedy mnohdy nenaplnila.

301



říšskoněmecké podniky kontrolovaly v sudetské župě 87 % těžby uhlí, 72 % chemické výroby, 44 % produkce elektrické energie a 14 % kovoprůmyslu. Jako velmi pozitivní ale vnímali sudetští obyvatelé faktické odstranění nezaměstnanosti; přibližně kolem roku 1940 však nastal obrat k druhému pólu – sudetskou župu do budoucna trápil chronický nedostatek pracovních sil, který nedokázal kompenzovat ani vzrůstající počet tzv. pendlerů,27 nuceně nasazených, válečných zajatců a od roku 1941 i tzv. východních dělníků. To souviselo s postupnou proměnou sudetoněmeckého hospodářství, která probíhala ve dvou fázích. Nejprve šlo o postupné budování zbrojního průmyslu, které však probíhalo poměrně zvolna – z nejvýznamnějších firem jmenujme alespoň muniční závod Metallwerke Holleischen v Holýšově nebo Flugzeugwerke Eger v Chebu. Druhá fáze již souvisela s procesy vyvolanými válečným konfliktem, konkrétně s bombardovací ofenzivou spojeneckého letectva proti nacistickému Německu. Ta sice započala již v polovině roku 1940, ale poměrně dlouho zůstávaly její výsledky marginální. Teprve v roce 1942 spolu se změněnou taktikou britského bombardovacího letectva28 a se stále větším zapojením amerických leteckých sil v Evropě se situace začala výrazně měnit. Po spojenecké konferenci v Casablance na počátku roku 1943, kde byly dány jasné priority ve vedení letecké války, se bombardovací ofenziva stala pro Třetí říši skutečnou noční můrou. Soustředěné útoky stovek britských bombardérů na německá města v noci a americké nálety na výrobní závody ve dne,29 postavily vedoucí představitele Říše před několik zvlášť palčivých problémů. Bylo třeba vyřešit, jak zabezpečit a ubytovat desítky tisíc obyvatel, kteří přišli o střechu nad hlavou, a uchránit stovky tisíc dalších osob. Stejně tak bylo nutné rozhodnout, jakým způsobem bude možné zachovat zbrojní výrobu za situace, kdy závody v tradičních průmyslových oblastech zůstávaly v troskách. Nabízely se dvě základní možnosti – přesunout výrobu do podzemí, což bylo ale zároveň velmi finančně nákladné, nebo jí přemístit do bezpečných částí Říše a rozptýlit. V tomto ohledu se sudetská župa jevila jako velmi příhodný prostor – ležela hluboko ve vnitrozemí, nacházelo se zde množství závodů a firem, které se daly převzít, případně bylo možné restrukturalizovat výrobu a na rozdíl např. od území protektorátu, 27 Označení pro dělníky a zaměstnance z Protektorátu Čechy a Morava, kteří za prací dojížděli. 28 Do jara 1942 spočívala taktika britského bombardovacího letectva v nočních náletech na konkrétní cíle – zbrojní, chemické a další závody. Kvůli nepříliš velké úderné síle, problémům s navigací a zaměřením cílů, německé protiletecké obraně a nočním stíhačům Luftwaffe však nebyly výsledky této taktiky v porovnání s vlastními ztrátami příliš dobré. Změna přišla s novým mužem ve velení bombardovacího letectva, sirem Arthurem Harrisem, který prosadil plošné bombardování německých měst. 29 V průběhu roku 1943 vedlo bombardovací letectvo RAF tři velké letecké ofenzivy - tzv. Bitvu o Porúří, Operaci Gomora, což byl krycí název pro těžké nálety na hansovní město Hamburk, a tzv. Bitvu o Berlín – nálety na říšské hlavní město trvající od listopadu 1943 do března 1

302



Slovenska nebo bývalého Polska zde dominovalo německé obyvatelstvo. Tento logisticky a organizačně velmi náročný proces se za dozoru tzv. výboru pro přemisťování v čele s Konradem Henleinem v plné míře rozběhl v průběhu roku 1943. Do sudetské župy zamířily stovky firem, od menších až po ‚velké hráče‘ – Junkerswerke, Weser Flugzeugwerke, Blaupunktwerke, Rheinmetall Borsig, AEG, Siemens und Halske a další, které zde rozběhly výrobu komponent pro tanky, letadla, protiletecké dělostřelectvo, ponorky, lodě, zbraně, munici apod. V důsledku toho bylo 70 % závodů v sudetské župě zaměřeno v roce 1944 na zbrojní výrobu. Dělo se tak často na úkor místního tradičního průmyslu, což vyvolávalo nevoli u sudetských majitelů a podnikatelů, ale i u běžných lidí. Např. počet zaměstnanců jen v textilním průmyslu se na jaře 1944 snížil oproti roku 1939 téměř o polovinu, tj. o 80 000 osob. Toto ‚velké stěhování‘ s sebou neslo i další problémy – prohloubilo nedostatek pracovních sil v župě a zároveň ztížilo možnosti ubytování nově příchozích, zvýšilo nároky na dopravní obslužnost, dodávky energie a plynu a zvýšilo počet válečných zajatců a tzv. východních dělníků. Současně se na mnoha místech župy otevřely pobočky koncentračních táborů, především KT Flossenbürg a Gross Rosen. Mimo výrobních závodů však sudetská župa poskytla útočiště i desetitisícům říšských Němců, kteří sem byli evakuováni z nálety postižených částí Říše a stejně tak hostila další desítky tisíc dětí v rámci celoříšské akce Kinderlandverschickung*. Příchod říšských Němců, kteří zažili hrůzy bombardování, a často přišli o veškerý majetek, měl i určitý psychologický dopad. Jejich víra v konečné vítězství již často nebyla tak pevná jako u jejich sudetských soukmenovců, kteří zároveň nelibě pociťovali poměrně časté nadřazené chování říšských Němců a velmi často s nimi museli žít v tzv. sdílených nebo i nucených podnájmech. Nově příchozí většinou pocházeli z velkých měst a sudetská župa se jim jevila jako maloměsto s jinými zvyky, nízkými příděly, jinak myslícími lidmi a často negativně vnímali i přítomnost Čechů. Přesto dokázalo sudetské vedení přes mnohé obtíže tento proud zvládnout. Na východě se však již schylovalo k mnohem závažnějším událostem. Těmi byl posun fronty v důsledku ofenziv Rudé armády a s tím spojený útěk miliónů Němců z oblastí Východního Pruska ale i obyvatel Pobaltí. Uprchlická vlna poprvé zasáhla sudetskou župu na sklonku léta 1944 a byla předzvěstí stovek tisíc lidí na cestě – vlakovými transporty, autobusy, na vozech tažených hospodářskými zvířaty i pěších, pro něž bylo velmi obtížné nalézt ubytování a poskytnout jim základní zabezpečení. Tento exodus, který pochopitelně postihl i sousední protektorát nebo Sasko, byl předzvěstí budoucího pádu Třetí říše. Navíc přišel v době, kdy se obyvatelé sudetské župy již nemohli těšit naprostému pocitu bezpečí před leteckými útoky; od jara 1944 se zejména americké bombardéry objevovaly pravidelně nad Mosteckem, kde útočily na STW, ale i na obloze karlovarského a opavského vládního kraje. Přibývalo materiálních škod, 303



mrtvých a zraněných, jakkoliv intenzitu leteckých útoků nelze až na výjimky srovnávat s územím ‚staré Říše‘. Hrůzy masivních náletů poznalo na sklonku války i Sasko; především nálety na Drážďany z února 1945 se staly mementem spojenecké bombardovací ofenzivy. Sudetská župa po nich pocítila novou vlnu uprchlíků, tentokrát z oblasti tohoto města. Jaro 1945 se neslo ve znamení příprav na ofenzivu spojeneckých vojsk a bojů v části tzv. Východních Sudet, částečné realizace plánů ARLZ*, prakticky každodenních hloubkových leteckých útoků amerických letců, bombardovacích náletů na dopravní cíle, které postihly zejména Chomutov a Ústí nad Labem a v posledních dnech války stahování jednotek Wehrmachtu, SS a s tím intenzivní činnosti sovětského letectva, která v některých případech trvala až do 10. května 1945. Nutno však podotknout, že přes veškeré problémy fungovaly sudetské úřady a pokračovala výroba až do posledního dne války. Sudetským Němcům, kteří před sedmi lety nadšeně vítali připojení k Říši, se hroutil jejich draze zaplacený sen a se značnými obavami očekávali události dní příštích, jež někteří z nich nepřežili, a pro jiné se staly doživotní černou můrou a poznamenaly na další desetiletí již tak narušené vztahy mezi Čechy a Němci.

Glosář: ARLZ: destruktivní, ústupový plán pro německou vojenskou i civilní správu. Sestával ze čtyř fází; tzv. uvolnění (Auflockerung), při němž se do zázemí odvážel postradatelný materiál, stroje, část zbrojní výroby, vybraní lidé apod. Ve druhé fázi, vyklizení (Räumung), se stahovali lidé a zařízení, jež nebyla přímo potřebná k boji. Následovala předposlední fáze, ochromení (Lähmung), při níž se odvezlo využitelné zařízení, znemožnil se provoz zbylého a nakonec mělo přijít zničení (Zerstörung), při němž se měly zlikvidovat zbývající stroje, zásoby, objekty, mosty a dopravní komunikace | Hans Krebs: (1888–1947), český Němec, politik a v letech 1925–1933 poslanec Národního shromáždění republiky československé za Německou nacionálně socialistickou stranu dělnickou (DNSAP). Společně s K. H. Frankem a Konradem Henleinem jeden z nejvýraznějších představitelů tzv. německých negativistických stran. Na počátku 30. let souzen v procesu s organizací Volkssport, v roce 1933 po zákazu DNSAP uvězněn. Podařilo se mu uprchnout a poté vyvíjel z Německa protičeskoslovenskou činnost. V roce 1938 se stal vládním prezidentem v Ústí nad Labem, po válce souzen a v roce 1947 popraven v Praze. / Osm karlovarských požadavků: program vyhlášený Konradem Henleinem na sjezdu SdP v březnu 1938

304



v Karlových Varech. Po československé vládě požadoval mj. úplnou rovnoprávnost sudetoněmecké národnostní skupiny s českým národem, stanovení a uznání sudetoněmeckého územního osídlení, vytvoření sudetoněmecké samosprávy na tomto území či odstranění křivd spáchaných na sudetských Němcích od roku 1918 společně s náhradou škod. Československá vláda jej v podstatě přijala ve svém tzv. čtvrtém plánu dne 5. září 1938 | Othmar Spann: (1878–1950), rakouský konzervativní filozof, sociolog a ekonom s výrazně antiliberálními a antisocialistickými názory. Ve svém díle Pravý stát (Der wahre Staat) představil v roce 1921 svou vizi státu založeného na hierarchicky uspořádaném stavovském principu, v němž je prvotní společnost a jedinec je pouhou součástí celku, pro nějž musí udělat maximum. Je velmi pravděpodobné, že Spannovým učením byl ovlivněn italský fašismus. Přestože se nacisté ve 20. letech inspirovali mj. i spannismem, ve 30. letech jej striktně odmítali a pronásledovali | Stráž obrany státu (SOS): československá vojenská organizace vzniklá na základě Vládního nařízení č. 270/1936 Sb. ze dne 23. října 1936. SOS měla plnit tři základní úkoly, jimiž byla ochrana státní hranice a nedotknutelnosti státního území; spolupůsobení při ochraně veřejného pořádku, klidu a bezpečnosti a spolupráce při provádění úkonů celní správy. Stráž obrany státu tvořili příslušníci finanční stráže, četnictva, státní policie a vojenské posily; postupem času se na chodu SOS podílelo více organizací | Sudetoněmecký Freikorps: nacistická dobrovolnická paramilitární organizace založená 17. září 1938. Přijímáni do ní byli sudetští Němci ve věku od 18 do 50 let (věkové omezení ovšem neplatilo pro důstojníky a poddůstojníky). Dobrovolníci se rekrutovali ve sběrných střediscích, kam sudetští Němci přicházeli z uprchlických táborů nebo přes služebny SA. Každý dobrovolník musel mít dva ručitele, jejich rozdělení, zaopatření a vyzbrojení měly na starost SA. Oddíly freikorpsu podnikaly rychlé výpady za hranice, kde napadaly československé vojenské a správní úřady, zastrašovaly antifašisty, případně je unášely do Německa. Zájem o službu ve freikorpsu byl značný, i když přesně určit počet jejich příslušníků obtížné. Odhady se u jednotlivých historiků liší v řádech až desítek tisíc (15–80 000). Novější výzkumy jsou nicméně střízlivější; Martin Zückert uvádí, že do 20. září 1938 se jejich počet pohyboval v řádu 10– 15 000 a do 1. října 1938 stoupl na 34 500. Oficiálně byl Sudetoněmecký Freikorps rozpuštěn k 10. říjnu 1938 | Kinderlandverschickung: resp. erweiterte Kinderlandverschickung, program v nacistickém Německu na evakuaci dětí ve věku od 6 do 14 let z oblastí ohrožených spojeneckými nálety. V letech 1940–1945 do něj bylo zařazeno několik milionů dětí, které trávily část dětství v rodinách v jiných částech Říše nebo v tzv. táborech KLV pod dohledem a ideologickým působením složek NSDAP

305


Hranice přátelství? Český pohled na společnou hranici v letech 1945–1989

Petr Karlíček

Hranice přátelství? Český pohled na společnou hranici v letech 1945–1989 1

„Hranicí přátelství lze nazvat hranici mezi Německou demokratickou republikou a Československem na severu Čech.“2 V poválečných letech byla jedním ze severních sousedů Československa vedle Polska i sovětská okupační zóna Německa (SOZ). Na jejím území vznikla 7. října 1949 Německá demokratická republika (NDR). V předložené studii budu zkoumat některé vybrané stránky společných styků mezi Čechami a Saskem v letech 1945–1990. Zaměřím se na společnou hranici a pokusím se popsat charakteristické případy jejího překračování – ať už legálního, či ilegálního. V rámci pasáží týkajících se cestování mezi Československem a NDR rozeberu i fenomén konzumního turismu. Stranou nezůstane ani problematika pašování zboží. Letité kontaky mezi Čechami a Saskem, narušené událostmi druhé světové války, utrpěly i poválečným vývojem.3 Na české straně se zcela změnilo etnické složení obyvatelstva. Němečtí obyvatelé na území Čech mající po staletí přirozené vazby na sousedy v Sasku byli, až na nepatrné výjimky, vysídleni. Nově příchozí slovanské obyvatelstvo vnímalo společnou česko-saskou hranici se smíšenými pocity. Jistou úlohu v tomto směru sehrál i pocit ohrožení a historická zkušenost s tím, že od německých sousedů nemusí přijít jen dobro. Hranice lidem z české strany evokovala nebezpečí, jiný svět. Za touto hranicí byli viníci války a zároveň značná část vysídlených Němců, v jejichž domech a bytech žili již noví obyvatelé českého pohraničí. Tyto postoje z pochopitelných důvodů zastávala i drtivá většina médií a německé záškodníky, přicházející narušovat budování nového pohraničí, nalezneme v dobové literatuře i filmu.4 1 2 3

4

Podobná studie by jistě šla napsat (s využitím archivních pramenů, literatury, periodik či vzpomínek pamětníků) i ze saského pohledu [Pozn. aut.]. Hranice přátelství. Dvacetileté družební styky s krajem Karl-Marx-Stadt. In: Průboj z 2. října 1984, s. 1. Po založení NDR se nejprve jednalo o značně formální vztahy mezi dvěma sovětskými satelity, v pozdějším období můžeme kontakty obou stran označit za součást bohatých vztahů česko-německých. Viz například Miloš Řezník, Sasko. Stručná historie států. Praha: Nakladat. Libri 2005, s. 182–183. Dále stojí za pozornost, že v červenci 1952 došlo ke změně správního uspořádání NDR. Vláda zrušila dosavadních pět zemí (mezi nimi i Sasko) a místo nich zřídila 14 krajů. Hermann Weber: Dějiny NDR. Praha: Nakladat. Lidové Noviny 2003, s. 381. Viz například dobové filmy: skautský snímek Na dobré stopě (1948), Ves v pohraničí (1948), Nástup (1952), nebo události roku 1938 sugestivním způsobem reflektující Uloupená hranice (1947).

306



I přes rozdíly, které navíc prohlubovala přísně střežená hranice, lze v daném období nalézt mezi českým a německým územím mnoho styčných bodů. Obě země se staly součástí východního bloku a pokoušely se vybudovat socialismus. Na obou stranách Krušných hor se například od konce čtyřicátých let ve velkém těžil uran dodávaný do Sovětského svazu.5 Společným problémem se v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století stala nedostatečná ochrana životního prostředí. Devastace Krušných hor, špatná kvalita ovzduší, znečištění řek a celkově se zhoršující životní prostředí ve městech, vedly k rozhořčení obyvatelstva na obou stranách hranice. Polovičatá řešení přijatá úřady ke zlepšení situace pak na konci osmdesátých let podnítila četné petiční akce a vyvolala demonstrace obyvatel ČSSR i NDR.6 V česko-saském kontextu bylo důležité i pěstování družebních styků mezi východním Německem a Československem. Ke vzájemné spolupráci tak docházelo například u stranických organizací, krajů, společenských organizací, měst či vojenských a policejních složek.7

I. Neklidná hranice (1945–1948) Česko-saské pomezí na konci války a v prvních dnech míru Postup západních Spojenců i Rudé armády donutil nacistické úřady evakuovat zbylé vězně z koncentračních táborů na dosud neobsazená území. Přes česko-saskou hranici se tak na samém sklonku války převalilo hned několik desítek „pochodů smrti“. 8 5

6

7

8

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let dvacátého století byly doly na česko-saském pomezí v Krušných horách největšími dodavateli uranu pro Stalinův atomový program. Na německé straně Sověti založili roku1947 obří společnost Wismuth AG, kde zpočátku panovaly velmi tvrdé pracovní podmínky. V tomto ohledu se počátky těžby uranu v Krušnohoří na české i saské straně značně podobají. Ovšem tvrdý postoj k zaměstnancům se na německé straně začal záhy měnit a životní podmínky se výrazně zlepšily. V Československu však byla k těžbě využívána otrocká práce válečných zajatců a později, v padesátých letech, i politických vězňů. Viz například Stanislav Děd (ed.): Zářící minulost. Chomutov 2005. Srvn. Tomáš Vilímek: K příčinám pádu režimu v ČSSR a NDR v roce 1989. Srovnání. In: Československo a dva německé státy. Ed. Christoph Buchheim/Edita Ivaničková/Kristina Kaiserová/Volker Zimmermann. Ústí nad Labem: Nakl. Kaiserová - Albis Internat. 2011, s. 163-172. Srvn. Karl-Heinz Gräfe/Günter Kirsch/Manfred Jahn: Proces útváření bratrského svazku mezi NDR a Československem (1945–1961). In: Sborník pedagogické fakulty v Ústí nad Labem – řada historická. Praha: SPN 1985, s. 38n. Nejnověji se tématem vztahů mezi NDR a Československem zabývá Volker Zimmermann: Eine sozialistische Freundschaft im Wandel. Die Beziehungen zwischen der SBZ/DDR und der Tschchoslowakei (1945–1969). Essen: Klartext 2010. Dále potom i Wolfgang Schwarz: Brüderlich entzweit. Die Beziehungen zwischen der DDR und der ČSSR 1961–1968. München: Oldenbourg 2004. Nacisté se tímto způsobem pokoušeli před příchodem sovětských či angloamerických vojsk vyklízet koncentrační tábory a věznice. Vyhladovělí a zesláblí vězni se v důsledku toho museli vydat na dlouhé a vysilující pochody přes hraniční hory. Například kombinovaný vlakový a pěší transport vězňů z Johanngeorgenstadtu přes Karlovy Vary do Terezína měl podle dostupných údajů 205 obětí. Srvn. Radek Slabotínský: Pod českou správou v nové republice. Karlovy Vary v prvním poválečném roce. Karlovy Vary: Krajské muzeum Karlovy Vary 2005, s. 17 nebo D. Holá: Pochody smrti přes Karlovarsko. In: Karlovarský lázeňský časopis 1975, č. 4, s. 3.

307



Západní Spojenci začali obsazovat česko-saské pomezí koncem dubna 1945. Rudá armáda, podporovaná polskými jednotkami, zde v květnu 1945 svedla jedny z posledních z bojových střetů druhé světové války na evropském kontinentu.9 V průběhu května a června 1945 se do bývalých Sudet začali vracet Češi a Slováci. Na jinak poměrně klidném česko-saském pomezí panoval v průběhu května i června 1945 nebývalý ruch. Z českého pohraničí odcházely do Saska desetitisíce vybombardovaných říšských Němců a těch, co na konci války uprchli před blížící se frontou. Ti byli z území Čech vysídlováni mezi prvními a v Sasku přežívali zpočátku v dosti nedůstojných podmínkách. V červenci roku 1945 se začaly jednotky Rudé armády z vnitrozemí Čech stahovat blíže k německé hranici a jejich počet byl snížen. Ze saského území se zase do Čech vraceli vězňové koncentračních táborů, nuceně nasazení nebo spojenečtí vojenští zajatci. Transporty s občany Jugoslávie, Maďarska, Itálie či Francie pak směřovaly z Čech do jejich vlasti.10 Obyvatelé česko-saského pomezí začali objevovat první masové hroby vězňů zavražděných nacisty.11

Vysídlení českých Němců V květnu 1945 bylo jednou z priorit československé vlády vysídlení českých Němců z pohraničí. Drtivá většina politických elit považovala vysídlení za jediné možné řešení komplikovaného česko-německého soužití, které tragicky vyvrcholilo odtržením pohraničí na podzim 1938, rozbitím zbytku Československa a okupací Čech a Moravy na jaře 1939. Válečný teror i nacistické plány na „poněmčení čes-kého prostoru“ byly dalším pádným argumentem pro definitivní rozchod s českými Němci.12 Západní spojenci se k okamžitému vysídlování stavěli značně zdrženlivě. První neorganizované poválečné transporty (tzv. divoký odsun) proto směřovaly do míst obsazených Sověty. Realizace myšlenky na vysídlení všech Němců z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska nepotrestala pouze otevřené přívržence nacismu, ale i statisíce lidí, kteří s nacistickým režimem neměli nic společného a jejich ‚proviněním‘ byla pouze něme9

Srvn. například Karel Waska (ed.): Americká armáda 1945. Osvobození západních Čech ve fotografiích a dokumentech. Plzeň: Západočeské Nakl 1990, nebo Vladimír Nálevka: Druhá světová válka. Praha: Triton 2003. 10 Srvn. Zdeněk Radvanovský: Odsun Němců ze severozápadních Čech a jejich přijetí v Sasku v letech 1945–1946. In: Martin Veselý/Kristina Kaiserová/Zdeněk Radvanovský (eds.): Dál v Sasku stejně jak v Čechách. Ústí nad Labem: Albis International 2004, s. 229–234. 11 Srvn. SOkA Děčín, Okresní soud Varnsdorf. Trestní věci (1945). Hromadný hrob na Špičáku č. 57/45, kt 42. 12 Nejnověji k historii česko-německých vztahů v tomto období srvn. Adrian von Arburg/Tomáš Staněk (ed.): Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951. Češi a Němci do roku 1945. Úvod k edici. Středokluky: Susa 2010. Dále pak například Matěj Spurný: Flucht und Vertreibung. Das Ende des Zweiten Weltkrieges in Niederschlesien, Sachsen und Nordböhmen. Dresden: Sächsische Landeszentrale für Politische Bildung 2008.

308



cká národnost. Jednotlivcům se vina či nevina neprokazovala, navíc většina skutečných nacistů ze strachu uprchla dávno před příchodem fronty. Vedle sovětské okupační zóny Rakouska směřovaly první transporty Němců do Saska. Československé úřady (armáda, bezpečnostní složky, rozličné polovojenské jednotky a místní správa) se v počátečním stadiu ‚divokého odsunu‘ k vysídlovaným chovali značně brutálně a celá vysídlovací akce se neobešla bez značných obětí na životech. Dokonce i sovětské vojenské orgány v některých případech odmítaly na česko-saské hranici přejímat pěší kolony nebo železniční transporty vyhnanců s poukazem na jejich žalostný stav.13 Postupimská konference velmocí v létě 1945 uznala požadavek na vysídlení Němců, kteří žili mimo německé hranice. To se týkalo především Polska, ČSR a Maďarska. Velmoci ovšem jasně naznačily, že s dosavadním odsunem se musí přestat a začít připravovat organizovaný a humánní transfer. V menší míře však vysídlování přes česko-saské pomezí pokračovalo i v průběhu léta a podzimu 1945. Za hranicí čekaly desetitisíce vysídlenců další strasti. V Sasku nebylo v letních měsících připraveno ubytování ani stravování a většina příhraničních lokalit byla beznadějně přeplněna. Sovětům tento stav působil nemalé obtíže.14 V létě 1945 velitel sovětské okupační zóny maršál Žukov československým zástupcům k případnému dalšímu vysídlování řekl: „Z území zabraného Polskem nahrnulo se do Saska velké množství lidí, kteří žijí v lesích, lukách a dokonce v kanálech. Obáváme se vypuknutí nakažlivých nemocí a ohrožení okupačních vojsk.“ Vysídlence ze Slezska a Čech začaly okupační úřady pomalu rozptylovat na sever – do Braniborska a Meklenburska.15 Organizované vysídlování (‚odsun Němců‘) pak začalo v lednu 1946 a jeho hlavní fáze oficiálně skončila 28. října téhož roku. Následovaly sice ještě další dílčí transporty, ale ty byly již početně slabší. Podle oficiálních údajů ministerstva národní obrany, předložených Spojenecké kontrolní radě v Berlíně, bylo k 1. říjnu 1947 vysídleno do spojeneckých okupačních zón 1 223 562 osob a do sovětské pak 711 782.16 Vysídlení ukončilo staleté soužití Čechů a Němců v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. SOZ se nyní musela vypořádat s integrací vyhnanců. Většinou se jednalo o dělníky, zemědělce, učitele, živnostníky nebo úředníky. Z území Čech, Moravy a Slovenska si přinesli různé dovednosti a znalosti, které v nejlepším případě mohli uplatnit i v nové vlasti. V horším případě se začali živit jakkoliv. Historik Michael Parak napsal pozoruhodnou studii o německých profesorech z německých vysokých škol na českém 13 14 15 16

Srvn. tamtéž, s. 96–97. Srvn. tamtéž, s. 127. Srvn. Stanislav Biman/Roman Cílek: Poslední mrtví, první živí. Ústí nad Labem: Severočeské nakl. 1989, s. 209. Srvn. tamtéž, s. 211. K podmínkám, které vysídlenci na území Saska museli snášet dále viz například: Spurný, Flucht und Vertreibung (viz pozn. 12), s. 154–186.

309



území vysídlených do SOZ. Získat dobré pracovní podmínky měli odborníci na přírodní a technické vědy bez ohledu na eventuelní angažmá v NSDAP. Naopak situace společenských vědců byla složitější, neboť své působení museli zcela podřídit politickým požadavkům nového státu.17 Vztahy mezi vyhnanci a politikou státu byly v SOZ (a později NDR) zcela jiné, než v západních okupačních zónách (později SRN). V SOZ totiž platil zákaz nezávislých vyhnaneckých organizací a jejich kulturních aktivit, což vedle východních Prusů, Slezanů nebo obyvatelů Gdaňska zasáhlo i sudetské Němce. Očekávalo se, že se tak rychleji asimilují do východoněmecké společnosti. V souvislosti s volbami v roce 1946 se sice i mezi vedoucími politiky Sozialistische Einheitspartei Deutschlands (SED) objevovaly poznámky o revizi východních hranic Německa (především linie Odra-Nisa), ale o možných územních požadavcích nebyla řeč. Východoněmecký stát totiž hranice Československa nikdy nezpochybňoval. V červnu 1950 byla mezi NDR a ČSR podepsána Pražská deklarace, kde konečně oba dva státy oficiálně potvrdily neměnnost společné hranice. S tím souviselo i uznání faktu ‚neměnného, spravedlivého a konečného‘ vysídlení sudetských Němců, jako trestu za zločiny německého fašismu. Od počátku padesátých let pak NDR oficiálně považovala problém vysídlenců za vyřešený a tito lidé tím v NDR oficiálně přestali existovat. Na rozdíl od SRN zde neměli žádnou institucionální základnu a jejich vliv na politiku státu byl malý. Svoje frustrace tak mohli vyjadřovat pouze v soukromí.18

Obnovení hraničního režimu 19 Meziválečné Československo svým občanům v cestování za hranice nijak nebránilo. I počet zamítnutých žádosti o cestovní pas byl tehdy minimální. Na česko-saském pomezí platil v období první republiky velmi liberální, tzv. malý pohraniční styk, který umožňoval osobám bydlícím zpravidla v 15–20 km širokém pásmu překračování 17 Srvn. Michael Parak: Kultúrny transfer útekom a vyhnánim? Utečeneckí a vyhnaný profesori z Prahy, Brna a Děčína-Libverdy v SOZ/NDR. In: Československo (viz pozn. 6), s. 349–378. 18 Srvn. Pertti Ahonen: Vliv vyhnanců a jejich organizací na politiku východního a západního Německa vůči Československu. In: Československo (viz pozn. 6), s. 45–52. 19 U většiny případů pašování a legálních či ilegálních přechodů hranic využil autor archiválie z okresu Děčín v hranicích po roce 1960. Ty jsou dnes uložené ve Státním okresním archivu v Děčíně a nebyly dosud nikdy publikovány. Toto území je možno vybrat jako vzorové, neboť společné česko-saské pomezí zde v letech 1945– 1989 (na rozdíl od jiných částí ČSR/ČSSR) šlo překonávat prostřednictvím silnice, železnice, ale i řeky. Navíc členité území okresu umožňovalo četné přechody ilegální. Nezanedbatelná byla i bezprostřední blízkost saských a českých měst - například Varnsdorfu a Seifhennersdorfu či Jiříkova a Ebersbachu. Ta se pak promítla i do budování vzájemných družebních styků [Pozn. aut.].

310



státní hranice na zvláštní průkazky. Její držitelé mohli hranici s Německem přecházet na libovolném místě, zatímco na ostatních částech hranic bylo nutno užít hraničního přechodu. Svoboda cestování začala být omezována až s válečným nebezpečím ze strany nacistického Německa na podzim roku 1938.20 Podepsáním Mnichovské dohody přestala být hranice mezi Saskem a Čechami na sedm let hranicí mezi dvěma státy a stala se pouze pomyslným předělem mezi správními celky nacistického Německa. Walter Bouchner prožil válku ve Varnsdorfu, který byl součástí odtržených Sudet. Na zmizelou hranici mezi Čechami a Saskem vzpomíná následovně:21 My jako kluci jsme se mlátili se Sasákama. Tady totiž hranice za války nebyly. Tady to bylo Německo. Sudety. My jsme měli takovou nějakou averzi vůči Sasákům, voni vůči nám. To byla taková averze mezi klukama, tak jsme se mlátili. To bylo celkem běžný. Oni chodili k nám do bijáku, my k nim. Československo po válce formálně navázalo na prvorepublikové předpisy, které upravovaly překračování státních hranic. Ty však zcela otevřeny nebyly a pasy se vydávaly pouze pro cesty nutné. Omezení práva na cestovní pas bylo vysvětlováno trvajícím stavem branné pohotovosti státu. Ten v českých zemích trval až do 31. prosince 1945. Hned v lednu 1946 vláda rozhodla o tom, že právo na cestování bude dále omezeno. Důvodem odmítnutí vydání cestovního pasu bývalo odůvodňováno státním zájmem - nedostatkem deviz, poválečnými poměry a hospodářským rozvratem. Přestalo být ve státním zájmu, aby obyvatelé kamkoliv cestovali, neboť tím státu ubývaly cenné valuty * i pracovní síla. Tento stav se v podstatě udržel až do konce komunistického režimu.22 Krátce po druhé světové válce tvořily systém ochrany státních hranic pasové kontrolní stanice SNB (pozdější oddíly pasové kontroly), oddíly finanční stráže* (FS) a jednotky 1. pohotovostního pluku Národní bezpečnosti (část jejích příslušníků byla původně členy revolučních gard).23 Na saské straně zajišťovali hranici až do konce roku 1946, kdy byly po sovětském vzoru vybudovány oddíly východoněmecké hraniční policie, příslušníci Rudé armády.24 20 Po odtržení pohraničí došlo k dalšímu zpřísnění předpisů, upravujících cestování za hranice. Od té doby bylo možné vycestovat pouze na zvláštní doložku v cestovním pase. To se však týkalo pouze území „zbytkové“ ČSR. Srv. Jan Rychlík: Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu. Pasová, vízová a vystěhovalecká politika 1848-1989. Praha: Ústav pro Soudobé Dějiny AV ČR 2007, s. 16–17. 21 Rozhovor s Walterem Bouchnerem (nar. 1932) vedeném ve Varnsdorfu 8. srpna 2012. Přepis [Archiv aut.]. 22 Historik Jan Rychlík správně poznamenal, že poválečný přístup k cestování, při platnosti zákonů z první republiky, pouze dokazuje, „že porušování platných zákonů v Československu nenastalo teprve po únorovém převratu, ale hned po válce.“ Srvn. Rychlík, Cestování do ciziny (viz pozn. 20), s. 26n. 23 Srvn. Alena Jílkovi/Tomáš Jílkovi: Železná opona. Československá státní hranice od Jáchymova po Bratislavu 1948-1989. Praha: 2006, s. 17. 24 Srvn. tamtéž, s. 124.

311



Vedle proclívání zboží bylo jedním z prvních poválečných úkolů celníků zadržovat na hranici nepřiznaná platidla cizí měny, která se cestující pokoušeli převézt. Jednalo se zpravidla o říšské marky. Nejčastějším úlovkem pracovníků celního úřadu v Podmoklech (dnes Děčín) bývaly na počátku roku 1946 právě říšské marky, dále polské zloté, belgické franky a sovětské ruble či zlatem kryté červonce. Zachycené peníze propadly státu a ze státní hranice putovaly přímo do trezoru Národní banky Československé.25 Celníci tím pomáhali bránit válkou rozvrácené finančnictví.26 Úspěšné překročení česko-saské hranice nezáviselo pouze na oficiálně platných pravidlech, ale také na libovůli sovětské vojenské správy v Německu. Potíže na železnici v Sasku česká strana eufemisticky pojmenovávala jako „mimořádné dopravní poměry“. Stávalo se, že například mezi Bad Schandau a Podmokly (Děčín) nebyl vypraven vlak a sovětská pohraniční hlídka poslala cestující na českou stranu pěšky.27 Finanční stráž z Dolního Gruntu (dnes Dolní Žleb) zadržela na jaře roku 1946 Němku ze Schöny, která do Čech docházela za prací. Ani ona se ale obvyklým vlakem přes hranici nesvezla: „Od nějaké doby stráže v Schöně mě nechtějí propouštěti…, proto jsem se pokusila překročiti tuto po vedlejší cestě.“ Tyto situací vynucené přechody hranic československé úřady trestaly minimální pokutou jako „celní nepořádnost“, většinou však od potrestání upouštěly.28 Státní hranici v Dolním Gruntu ilegálně překročil v květnu 1946 i starý podomní obchodník. Jednalo se o invalidního muže, který na trhu nebo poutích prodával různé drobné zboží. Financové jej dopadli a zabavili mu například hrací karty, obrázky s portréty presidentů Beneše a Masaryka, hřebeny, kartáčky na zuby. V jeho případě však celníci přimhouřili obě oči a zboží mu později kompletně vrátili.29 Naproti tomu ale v lednu 1948 sebrali sbírku poštovních známek čtrnáctiletému repatriantovi, který se vracel z Německa k rodičům do Děčína. Podle zákona totiž musely být bez milosti „bezcenné filatelistické známky za celního dozoru zničeny“.30 V letech 1946–1947 začaly být obnovovány výsostné znaky republiky a zároveň budovány závory či drátěné zátarasy na vedlejších cestách do Saska. V hlášeních, která se týkala hraničních přechodů, je možné najít zajímavé informace přibližující atmo25 Srvn. SOkA Děčín, Celnice Děčín (1945–1953), kt 1. 26 Měnová reforma z 1. listopadu 1945 vyřešila problém, kterým byl současný oběh pěti měn (protektorátní, říšskoněmecké, slovenské, maďarské a polské) nebo rozličných vojenských poukázek na území jednoho státu. Reforma byla zároveň spojena se znárodněním bank. Říšská marka platila v západní okupační zóně Německa do 21. června 1948, ve východní části se používala do 23. června 1948. Srvn. Biman/Cilek, Poslední mrtví (viz pozn. 15), s. 148-149. Jenom pro zajímavost – na území bývalého protektorátu přestaly říšské marky platit v polovině května 1945, ale v oblasti někdejších Sudet se používaly až do peněžní reformy v listopadu 1945. 27 Srvn. SOkA Děčín, Celnice Děčín 1945–1953, kt 1. 28 Srvn. tamtéž. 29 Srvn. tamtéž. 30 Srvn. tamtéž.

312



sféru doby. Například v zápisu z úseku stanice SNB Sněžník z dubna 1947 se dočteme: „Přechod v Ostrově je zatarasen vrakem auta a opatřen závorou bez ostnatého drátu. Na Sněžníku je přechod silnice znesnadněn hlubokým příkopem a několika kládami bez zesílení ostnatým drátem. Lesní cesty jsou zataraseny poraženými stromy.“ Zajímavé je, že těsně po válce zadával stát zhotovování prvních hraničních zátarasů soukromým podnikatelům. V padesátých letech už bylo něco takového nemyslitelné.31 I po válce bylo povoleno převážet zboží ze Saska do Čech po vedlejších cestách. Ministerstvo vnitra ještě v dubnu 1948 povolilo tento druh nouzové dopravy, avšak jen v případě, že šlo o „zboží nutné pro existenci našeho znárodněného průmyslu, zejména jehly do textilních strojů, chirurgické přístroje, kuličková ložiska, teploměry, optické sklo atd.“ Pověřené osoby měly přebírat zboží tak, jak bylo dosud zvykem, avšak za doprovodu úřední osoby z nejbližší celní stanice. „Orgán doprovodí pověřenou osobu ke státní hranici na místo schůzky a bude nenápadně přítomen převzetí zboží…“ Dohlížet se mělo i na to, aby cizinec předávající zboží překročil hranici jen na dobu nezbytně nutnou. Dovezený artikl měl pak být vzápětí proclen na celnici. Tuto směrnici ministerstvo označilo za přísně tajnou.32 Součástí práce celníka u labské vodní cesty bylo i kontrolování nákladních lodí připlouvajících z okupovaného Německa. Celní hlídka při ní kontrolovala náklad a po jeho prohlédnutí vyzvala kapitána plavidla, aby za sebe i členy posádky uvedl zboží, které mají dále k proclení. Bylo-li vše papírově v pořádku, mohli pokračovat v cestě. V případě sebemenšího podezření následovala další zevrubná kontrola plavidla. Komický, ale zpočátku nebezpečně vyhlížející případ, se stal na palubě motorového člunu Franz Klaus, který do Československa připlul na začátku března 1948 s nákladem slanečků. Jeho kapitán celkem sebejistě uvedl, že nic k proclení neveze. Celníkům se ale zdál podezřelý, a tak provedli pečlivou prohlídku plavidla. V podpalubí nakonec ke svému úžasu nalezli nacistické tiskoviny: 5 učebnic pro šestou třídu Volk und Führer, 11 kusů knihy Das Judentum in England a 42 kusů knihy válečného zločince HermannaBernharda Ramckeho nazvanou Vom Schiffsjungen zum Fallschirmjäger-General. Krátce po válce působilo rozhodně značně provokativně, že byly nacistické tiskoviny nalezeny právě na německé lodi. Kapitán plavidla na vysvětlenou uvedl, že je se svým lodníkem přivezl z jednoho skladiště v Německu. Chtěl je totiž druhotně využít jako toaletní papír a na podpal. I celníci uznali, že by obvinění z rozšiřování nacistických tiskovin na československém území působilo absurdně, a tak od potrestání upustili. Knihy pak byly úředně roztrhány a papírové zbytky dány do sběru.33 31 Srvn. SOkA Děčín, ONV Děčín 1945–1960. Zřízení hraničních zátarasů. Inv. č. 309, kt 126. 32 Srvn. SOkA Děčín, ONV Děčín 1945–1960. Malý pohraniční styk. Inv. č. 307, kt 126. 33 Srvn. SOkA Děčín, Celnice Děčín (1945–1953), kt 1.

313



Návraty vysídlených Němců Jak bylo již uvedeno výše, hned po válce začaly být na česko-saském pomezí obnovovány celnice a hraniční přechody. V jejich blízkosti panovaly dosti divoké poměry. Například ze skal v okolí přechodu Hřensko hlásily bezpečnostní složky 19. června 1945 „stále noční boje s německými partyzány“.34 Ve Šluknově byl 6. července 1945 zavražděn československý důstojník a jeho šofér. Podle vyšetřování mělo být pachatelů 15–20. Oblečeni byli v polských uniformách a z místa činu ujeli v nákladním autě. Hlášení uvádělo, že na akci měli mít z neuvedeného důvodu „konspirativní účast“ také místní Němci.35 Střílelo se i v okolí Varnsdorfu. V noci z 11. na 12. července 1945 zde byla střelbou přepadena československá vojenská stráž na Špičáku.36 V lesích u Rumburka zranil zákeřný střelec 15. července 1945 četaře československé armády.37 V té době se přes česko-saské pomezí začínali vracet někteří vysídlení Němci, což bylo samozřejmě pro československé úřady nežádoucí.38 Střežení hranic není tak dokonalé, aby část těchto lidí nemohla přijít zpět sama a usadit se opět ve svém neb sousedním okrese, kde mají stále dosti možností získat nejnutnější potravu pomocí svých příbuzných nebo známých osob… Tyto osoby raději se nechají policejně zavřít a pracují, než aby byly nuceny žíti za hranicemi. Proto zmocněnec ministra vnitra, komunista František Lis, navrhoval vyhánět Němce tak daleko za hranici, aby se již nemohli vrátit. Podle něj měl být omezen na nejnižší nutnou míru i dosud úředně platný malý pohraniční styk. Nejdrsnější byl však Lisův návrh, aby se všem vysídlovaným Němcům oznámilo, že za opětovné překročení hranic budou potrestáni smrtí „a několik takových exekucí exemplárně provésti…“ K dobovým strašákům patřila také podzemní nacistická organizace Wehrwolf. Lis ji ve své zprávě zmínil tak, aby podepřela jeho argumenty. Připustil, že činnost dosud nevyvíjí, ale do budoucna se podle něj dalo se záškodnickou činností wehrwolfů najisto počítat.39 Srvn. Biman/Cílek, Poslední mrtví (viz pozn. 15), s. 152. Srvn. tamtéž, s. 197. Srvn. tamtéž, s. 198. Tamtéž. Jako politicky nespolehlivou vyhodnotil už tenkrát Finanční stráž. Národní archiv Praha, Archivní soubor Ministerstvo vnitra – Noskův archiv. Situační zprávy 1945–1952. Pohraničí 1945–1946, karton 230. Zpráva z jednání meziministerské a zemské komise v prostoru Varnsdorf, Rumburk a Šluknov ve dnech 18.–28. 7. 1945 vypracovaná zmocněncem ministerstva vnitra Františkem Lisem. 39 Srvn. SOkA Děčín, Okresní soud Varnsdorf. Trestní věci (1945). Spis Ulbrich Hermann Josef č. 49/45, kt 42. 34 35 36 37 38

314



Střelbu do uprchlíků máme neodmyslitelně spjatou se západní hranicí a dobou po únoru 1948. Ve skutečnosti se již krátce po skončení války používaly střelné zbraně při ostraze hranic a především při zabraňování návratu vysídlených Němců. V lese pod Špičákem zastřelili při ostraze hranice příslušníci 1. pohotovostního pluku NB německého občana, který se pokoušel dostat na československé území. Použití zbraně bylo tehdy shledáno podle úřadů správným a podle předpisů.40 Neklidná atmosféra, nervozita a strach byly zřejmě důvodem další střelby na českosaském pomezí. Dne 11. srpna 1945 přecházely hranici po louce ve směru od saské obce Grossschönau doVarnsdorfu dvě ženy – matka s dcerou. Obě dvě byly tři týdny předtím z města vyhnány. Podle všeho se vracely do svého bytu, aby si odnesly věci, které tam musely zanechat. Že je možno hranici překročit jim údajně poradil někdo na radnici v Žitavě. Krátce po vstupu na území Čech je ale zpozorovala hraniční stráž, kterou také tvořili členové pohotovostního pluku. V té chvíli ale na vojáky údajně někdo ze saské strany vystřelil, a tak zahájili v nepřehledném terénu palbu na blížící se postavy. Střelba dopadla tragicky – zastřelili mladou ženu a její matku lehce poranili. U hraničního kamene pak byla nalezena německá armádní pistole, z níž už byl vystřelen jeden náboj.41 Vyhnanci, kteří se vraceli do svých někdejších příbytků pro věci, které jim nutně scházely k dalšímu životu, bývali zpravidla odsuzováni ke dvěma měsícům vězení. To se stalo i Norbertu Hockemu, který přešel česko-saské pomezí poblíž Liebischovy továrny ve Varnsdorfu dne 25. září 1945. Zde ho ale zpozoroval a dopadl příslušník FS v civilu. Do protokolu Hocke rezignovaně uvedl:42 Jsem vinen. Doznávám, že jsem se vrátil do Československé republiky přes hranice. Byl jsem z republiky vykázán. Hranice republiky jsem překročil, pro-tože jsem si chtěl přinést kousek chleba. Po přechodu hranic jsem došel až do svého bytu, kde jsem býval v podnájmu. Byt nebyl zapečetěn. Mohl jsem proto vstoupit a vzít si svůj zimní plášť, 2 kapesníky, jedny spodní kalhoty a jeden pár hnědých pracovních bot. V bytě bylo vše v nepořádku, většina věcí chyběla, ale tyto věci, které jsem si vzal, byly před odchodem mým vlastnictvím. Za hranice ČSR jsem byl vykázán při poslední akci, kterou prováděli vojáci asi před 6 týdny. Po odpykání trestu byl Hocke opět vyhoštěn za hranice. 40 Srvn. SOkA Děčín, Okresní soud Varnsdorf. Trestní věci (1945). Hlášení o použití zbraně na státní hranici, č. 22/45, kt 42. 41 Srvn. SOkA Děčín, Okresní soud Varnsdorf. Trestní věci (1945). Hlášení o použití zbraně na státní hranici, č. 22/45, kt 42. 42 SOkA Děčín, Okresní soud Varnsdorf. Trestní věci (1945). Spis Norberta Hocke č. 56/45, kt 42.

315



Hedvika Röhl přešla hranice 21. října 1945. Blížila se zima, rodina vysídlenců zůstala bez prostředků. „Jsem od června 1945 vyhoštěna a dnes šla jsem do Varnsdorfu do bytu rodičů mého muže pro věci, které nutně potřebuji. Byt jest opuštěný a já jsem do něho vnikla oknem. Přes hranice jsem šla dnes ráno v časných hodinách a nyní jdu opět zpět do Německa.“ Při výkonu hraniční služby ji ve 13:45 zadržela hlídka FS. Za to, „že se vrátila do ČSR, ač byla odtud navždy vyhoštěna, čímž se dopustila přestupku nedovoleného návratu“, byla odsouzena na dva měsíce. V dokumentech, týkajících se jejího odsouzení je poznámka: „Po odpykání trestu budiž odsouzená dodána velitelství stanice SNB Varnsdorf za účelem přepravení za hranice ČSR.“43 Do Čech se vraceli i propuštění váleční zajatci. Například český Němec Josef Hentschel, který hranici překročil v prostoru Rugiswalde-Nová Víska. Přiznal, že se chtěl vrátit do své rodné obce, kde také vlastnil majetek. Jako Němec bez českých příbuzných byl ale okamžitě zatčen, odsouzen a po odpykání trestu vězení vyhoštěn za hranice.44 Tresty pak hrozily i Čechům, kteří vysídleným Němcům pomáhali. Jaroslav Jurka z Jiříkova byl v červnu 1948 právě z důvodu pomoci vysídleným příbuzným odsouzen ke třiceti dnům vězení. Přiznal se mj., že pro příbuzné „uschoval za svůj domek na smluvené místo 5 kg hřebíků, 1 chléb o váze 2 kg a asi 1 kg mouky“. Vedle toho ještě v listopadu 1947 opakovaně poskytl přístřeší své vysídlené tchýni.45

Další případy přechodů Málo známý je fakt, že za nákupem běžných životních potřeb jezdili do Čech i úředníci sovětské okupační správy v Německu. Takový případ zažil ve Varnsdorfu Miloslav Šolc.46 Jeden takovej ouřada mě pak vzal s sebou do Německa… my jsme spolu jeli na kole do Sajfíku. A tam jsem šel ještě za těma lidma, co jsem znal z Varnsdorfu, ale už byli odsunutý. Oni totiž měli dceru a já jsem s ní ještě v Čechách chodil. Tak jsem se na ní jel podívat a zjistit, jak to tam vypadá. Byl jsem zvědavej, s jiným úmyslem jsem tam nejel. Ona už ale nebyla doma... Byla cukrářka jako já, ale v té době už pracovala v kuchyni někde v Krušnohoří. Psala mi, že je tam hlad. 43 SOkA Děčín, Okresní soud Varnsdorf. Trestní věci (1945). Trestní věc proti Hedvice Röhlové pro přestupek §323 tr. z. č. 59/45, kt 42. 44 Srvn. SOkA Děčín, Okresní soud Varnsdorf, Josef Hentschel, č. Nt 296/1948. 45 Srvn. SOkA Děčín, Okresní soud Varnsdorf, Jaroslav Jurka, č. Nt 454/1948. 46 Rozhovor s Miloslavem Šolcem (nar. 1922) vedeném ve Varnsdorfu 9. srpna 2012. Přepis [Archiv aut.].

316



Pan Šolc se byl ilegálně v Sasku podívat vícekrát.47 Poprvé jel zpátky ten ruskej ouřada se mnou až na hranice, ale když jsem přecházel potom později sám, tak už jsem trefil… Chodil jsem se tam vlastně jenom podívat, ale s tou holkou už jsem se nesetkal. Do těch Krušnejch hor jsem za ní nejel. Občané ČSR dostávali za přechod hranic mnohem menší tresty než Němci. Velmi kuriozní byl případ bývalého zahraničního vojáka československé armády. Ten zřejmě udržoval milostný poměr s vysídlenou Němkou v saském Neugersdorfu. Jelikož údajně nedostal povolení k cestě za hranice, překračoval je protizákonně. V únoru 1947, napsal později ve své stížnosti adresované Osidlovací komisi při Ústředním výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ), „byl jsem přistižen v jejím domě dvěma německými policisty a… předveden na jejich stanici, kde /jsem byl/ po prozkoumání mých dokumentů propuštěn a vyveden zpět za hranice“. Německá strana však obratem údaje o zadrženém poskytla československým úřadům. „Mně bylo sděleno stanicí SNB Šluknov, že překročení hranic se trestá buďto peněžitou pokutou až 3 000 Kčs, nebo vězením na 14 dnů.“ A proč si zahraniční voják stěžoval Osidlovací komisi? Jejím vedoucím byl Bedřich Steiner a pisatel stížnosti jej znal ze zahraniční armády. Své cesty do Saska mu naivně prezentoval jako soukromé vyšetřování přestupků, kterých se údajně měli dopouštět zaměstnanci Okresního soudu ve Šluknově na zadržených ženách. „Upozorňuji Tě“, napsal Steinerovi, „že pakli budu uvězněn (peněz nemám), pak to bude největší ostuda spravedlnosti, neboť hranici jsem přešel pouze za tím účelem, abych dal vědět bezpečnostním orgánům, co se za dobu mé služby /ve Šluknově/ dělo.“ Steinera žádal, aby se zasadil o zrušení trestu, neboť trestní stíhání vylučovalo jeho pozdější přijetí k SNB: „Proto Tě prosím, Béďo, ujmi se mě a přešetři to, aby nevznikly různé domněnky, že snad lezu za Němkami, atd.“ Bedřich Steiner však jeho argumentaci nepřijal a jeho reakce byla chladná: „Lituji, že nemohu žádosti vyhovět, neboť Tvé cestování za Němkami do Říše je příliš průhledné a Tvůj výklad není vůbec podařený. Dvouletce zdar!“ 48 Exkurs 1: Mladý pašerák z Varnsdorfu. Příběh Waltera Bouchnera Walter Bouchner pochází ze smíšené česko-německé rodiny a dodnes žije ve Varnsdorfu. Vysídlování se tak dotklo německé části jeho rodiny – sestry z matčiny strany 47 Tamtéž. 48 Národní archiv Praha, ÚV KSČ (1945–1989), Politicko-organizační oddělení - Osídlovací komise při ÚV KSČ (1945–1950), korespondence s okresem Šluknov (1945-1948), archivní jednotka č. 229, list 7–10.

317



byly vysídleny už v roce 1945. Ony a jejich rodiny zůstaly bez prostředků, do Německa si sebou mohli vzít jen nejnutnější věci. Zbytek rodiny, který zůstal v Čechách, jim chtěl jakýmkoliv způsobem pomoci. Jenže přenášet majetek Němců přes hranice bylo trestné. Bouchnerovi tehdy bydleli kousek od státní hranice, což byla výhoda. „Tak jsem já začal pašovat. Měl jsem jednoho známýho, kterej tam taky chodil. Tak jsme chodili spolu v noci lesem přes Špičák. Na druhý straně, kousek za hranicí bylo zahradnictví. Byla tam dokonce jahodová plantáž.“ Na této plantáži hospodařili Bouchnerovi známí, kteří pak propašované věci (například peřiny, různé oblečení) posílali vysídleným sestrám. Lidem z toho zahradnictví navíc nosil pláště a duše na kola či boty, což byla jejich odměna za to, že ty věci sestrám posílali. „Byla to určitá kompenzace, neboť i oni dost riskovali.“ Hraniční režim se začal na konci čtyřicátých let zostřovat. Dráty se objevily nejprve v okolí přechodů, později, v padesátých letech, už byly nataženy téměř všude.49 Jednou, když jsem přišel o půlnoci do zahradnictví, tak byli majitelé celí vyplašený a říkali, že je malér. Utekli totiž tři ruský vojáci a armáda pročesávala lesy. Já jsem netušil, že se tam něco takovýho děje, tak jsem prošel… No, někdy jsem měl zadek spařenej. Můžu říct, že to nebylo nic jednoduchýho. Za hranice ale Walter Bouchner nechodil pouze pašovat. V roce 1951 se byl podívat na příjezd vlaku družby, který do Čech vezl východoněmecké delegáty.50 To byla velká událost a já byl zvědavej. Stál jsem na peróně a vidím, že z toho vlaku koukala taková pěkná holka. Tak jsme se zapovídali. Zjistil jsem, že to byla Němka tady odvedle ze Sajfíku. Tohle bylo v sobotu a já vůl si s ní hned druhej den dal rande. Na hranicích u Hrádku byl dřív hraniční přechod. K hranici vedla ulice, která končila přímo v Německu. Dříve se jmenovala Seifhennersdorferstrasse a po válce byla uzavřená závorou. Na české i saské straně stály hostince. Ten v Čechách byl kvůli hraničnímu režimu opuštěný, v Sasku však dál fungoval.51 Tak tam jsem si s ní dal rande. Tenkrát jsem byl svobodnej, neměl jsem žádnej závazek, tak jsem si říkal, že to risknu. Tak jsme si tam chvíli povídali a najenou vidím, že zespodu jdou dva esenbáci. Nevěděl jsem, co dělat, jen mi bylo jasný, že 49 Rozhovor s Walterem Bouchnerem (nar. 1932) vedeném ve Varnsdorfu 8. srpna 2012. Přepis [Archiv aut.]. 50 Tamtéž. 51 Tamtéž.

318



kdyby mě chytili, tak mě zavřou. Tak jsem přeskočil hranici a šel s tou holkou dolu do Sajfíku. Ona bydlela kousek odtamtud, v domě na křižovatce. Strávil jsem tam u ní odpoledne, ale nebylo mi dvakráte dobře. Děvče mu ale poradilo, jak se dostat zpátky. Zastavili se tedy v již zmíněné německé hospodě u hranic, protože tam znala hostinského. Ten poradil, že mají ještě chvíli počkat. Stáli tedy s dívkou u okna a koukali k hranici. Venku zrovna stály dvě starší ženy a povídaly si – z české strany jedna a z německé strany jedna. „Najednou ale vyskočili z vokna tej naší rozmlácenej hospody esenbáci a tu bábu na český straně odvedli.“ Německý hostinský jim následně zprostředkoval kontakt se slovenskými podloudníky. „V roce 1951 měli Slováci perfektně zorganizovanou pašeráckou síť. Pašovali do Saska cigarety značky Detva.“ Pašování cigaret tehdy dobře vynášelo, neboť i na počátku padesátých let byla ve východním Německu nouze o tabákové výrobky. Slováci si údajně hned po roce 1945 obsadili domy blízko státní hranice, aby měli o dění na česko-saském pomezí dobrý přehled. Část zboží tehdy ukrývali právě v hospodě na saské straně. „Měli perfektně zorganizovanou pašeráckou síť. A oni si mě pak vzali na starost v těch dalších přechodech. S nima a pod jejich dozorem jsem volně procházel do Německa a zpátky.“ Výlety za hranici však netrvaly dlouho. „Byl jsem tam párkrát, ale pak jsem toho musel nechat, protože na mě jednou přišlo udání a číhali na mě.“52 Příbuzným však nosil věci do Saska až do nástupu na vojnu v roce 1953. Pak se s nimi sešel až za několik let v době, kdy už bylo povoleno do NDR cestovat oficiálně.53 Exkurs 2: Podlouník, podvodník i dobrodruh. Příběh Františka Pokorného Ve velkém se podlounictví na česko-saském pomezí těsně po válce věnoval František Pokorný. Tento muž vedl v letech 1945–1947 jako národní správce továrnu vyrábějící motocykly Čechie-Böhmerland v Kunraticích u Šluknova. K jejímu provozu údajně nutně potřeboval materiál z Německa. Protože však dosud nebyly navázány oficiální obchodní styky mezi Německem a Československem, obstarával si zboží v Německu

52 Tamtéž. Je zajímavé, že na „chození za holkama“ do Saska vzpomíná i Leopold Tuček, který byl v padesátých letech důstojníkem pohraniční stráže na Ašsku. Jeden z jeho podřízených udržoval milostný poměr s děvčetem v Bad Brambachu. Při svých ilegálních cestách do Saska využíval znalost okolí drátěných zátarasů a okolí. Časem na něj ale přišlo udání a dlouhou dobu pak strávil ve vězení. Příběh ale údajně dopadl dobře. Mileneci se nakonec za čas vzali a žili spolu v Československu. Rozhovor s Leopoldem Tučkem (nar. 1928) vedeném v Aši dne 29. září 2012. Přepis [Archiv aut.]. 53 Rozhovor s Walterem Bouchnerem (nar. 1932) vedeném ve Varnsdorfu 8. srpna 2012. Přepis [Archiv aut.].

319



ilegálně. Podle hospodářských výsledků jím vedeného podniku se dá usuzovat, že se věnoval spíše než továrně pašování ve vlastním zájmu. Pokorný bez povolení převážel přes hranici automobily, motocykly, součástky k jejich opravě, brzdový olej, textilní jehly nebo léky. Profitoval také z převozu říšských marek. Dočasnou beztrestnost mu údajně zaručovaly kontakty s pracovníky Státní bezpečnosti v Rumburku. O jedné z jeho posledních cest do Saska se zachovala svědecká výpověď. Pokorný překračoval hranici bez nejmenších problémů – na české straně byl totiž domluven se zaměstnanci celního úřadu v Dolní Poustevně, kteří ho po železniční trati převáděli do Sebnitz. Na území Německa vystupoval jako československý kriminalista a vyhledával kontakty s německými bezpečnostními úřady. Ty informoval o situaci v ČSR a předstíral, že má vývozní povolení na tvaroh, sýr, ryby a další v Německu vyhledávané zboží. Například v Pirně jednal s ředitelem mlékárny a vyživovacího oddělení o dodávkách tvarohu a sýrů. Na dodání těchto mléčných produktů dokonce uzavřel fingovanou objednávku. Vedle toho si zároveň zajistil kup motoristických součástek. Tak to šlo i v několika dalších saských městech. Zpáteční cestu vykonal na motocyklu, který vydával za majetek firmy. Jednalo se ale o stroj koupený v Německu, který se Pokorný rozhodl propašovat do ČSR… Na konci ledna 1947 ale Pokorného konečně zatkla na udání bezpečnost. Propuštěn byl až za půldruhého roku na základě prezidentské amnestie. Podle dochovaných dokumentů ovšem sasští policisté dávno tušili, že se jedná o podezřelou osobu, která se kryje zprostředkováváním schůzek českých a německých policejních úředníků. Pokorného trik byl jednoduchý: Němcům tvrdil, že si s nimi chce dát schůzku český úředník. Naproti tomu pak ale i české straně ‚zprostředkovával‘ zájem Němců na uskutečnění vzájemného setkání. František Pokorný byl typickým produktem poválečné doby – dobrodruh, zlatokop, defraudant a notorický lhář.54

Únor 1948 Komunistický převrat v únoru 1948 zcela změnil přístup státu k problematice cestování do zahraničí. Občané měli doma budovat socialismus a neopouštět zem. Nežádoucí bylo zvláště cestování do nepřátelských kapitalistických států, kde hrozilo nebezpečí emigrace a následná ekonomická ztráta pracovní síly. V letech 1948–1956 se tedy stát důsledně pokusil izolovat své občany od okolního světa. Soukromé cesty byly zcela zakázány a cestování do lidově demokratických zemí se jevilo skoro tak ob54 Srvn. Jan Němec: Legendární motocykl Čechie. Osudy Albina Liebische, konstruktéra nejdelších motocyklů. Praha: Grada Publishing 2010, s. 127–133. Dokumenty k ilegálním přechodům Františka Pokorného jsou uloženy ve Státním okresním archivu Děčín.

320



tížným, jako vycestovat na Západ. Na hranicích s Německem už malý pohraniční styk po roce 1948 fakticky neexistoval, ač teoreticky měly platit předpisy z doby první republiky. Již na konci února 1948 zjišťovalo ministerstvo vnitra, zda je nezbytně nutné, aby obyvatelé pohraničí překračovali hranici mezi Čechami a Saskem. Pražští úředníci se v tomto případě nijak netajili tím, že jde o restriktivní úpravu malého pohraničního styku prováděnou v zájmu „ochrany a bezpečnosti státu. Většina dotazovaných pohraničních služeben SNB uvedla, že ustanovení dřívějších smluv o malém pohraničním styku se již od odtržení pohraničí v roce 1938, resp. od roku 1945, neprovádějí. Shoda panovala i v tom, že je žádoucí, aby hranici mohli překračovat pouze hasiči a záchranáři v případě požárů. Tak jako se to stalo v parném létě roku 1947 nedaleko Zadních Jetřichovic. Tehdy tam s hašením lesního požáru pomáhalo kolem 60 obyvatel Saska. Eventuelní turisté měli překračovat hranici výhradně po ‚celních cestách‘. Dalším argumentem pro zpřísnění hraničního režimu byl fakt, že na rozdíl od doby první republiky už nepracovalo obyvatelstvo usedlé v Čechách na území Saska. Vysídlením původních německých obyvatel se zpřetrhaly i tradiční příbuzenské vazby na obou stranách hranice.55 V průběhu roku 1948 se oficiální železniční i silniční provoz značně zmenšil. Velmi výrazně totiž ubylo cestujících. Výjimečně se objevovali pašeráci s potravinami. Ve vlacích se na počátku let padesátých vyskytovali jen drobní pašeráci textilního zboží (dámské punčochy), často docházelo k pokusům o vývoz valut. Oficiálně bylo přes hraniční přechody převáženo hlavně průmyslové zboží a to v obou směrech. Dovoz a vývoz zboží byl vítaný, ale přechody vlastních občanů nikoliv.56 Hraniční přechody a celnice začaly být rušeny, protože jejich další existence postrádala smysl. Málo známý je například fakt, že v den abdikace prezidenta Edvarda Beneše (7. června 1948) panoval na celé státní hranici zvláštní režim. Krajně podezřívavá Státní bezpečnost (StB) tehdy předpokládala, že se například někteří armádní důstojníci pokusí uprchnout ze země. Na Děčínsku činnost strážců hranic v nočních hodinách kontrolovali předseda ONV a bezpečnostní referent. Působení jednotek SNB hodnotil jako uspokojivé, zato FS podrobil v dopise předsednictvu vlády tvrdé kritice:57 Ačkoli dle zjištění v důležitém úseku Jetřichovice byla příslušná stanice FS dle zmíněného rozkazu o nutnosti nejvyššího služebního výkonu a zvýšené bdělosti orgánem SNB vyrozuměna, nebylo služební auto přes daleko viditelné plné osvětlení a nočním tichem daleko slyšitelný hluk motoru po celou dobu jízdy ani 55 Srvn. SOkA Děčín, ONV Děčín 1945–1960. Malý pohraniční styk. Inv. č. 307, kt 126. 56 Srvn. SOkA Děčín, Celnice Děčín (1945–1953), kt 1. 57 SOkA Děčín, ONV Děčín 1945–1960. Překročení hranic 1946–1950. Inv. č. 308, kt 126.

321



jediným orgánem finanční stráže pozastaveno, nehledě k tomu, že jak předseda ONV, tak podepsaný prodleli více než ½ hodiny těsně u hraničního mezníku, přehlížejíce při tom bezprostřední okolí hraniční čáry. Horliví úředníci z děčínského ONV žádali přísné vyšetření případu. Dny existence FS však byly stejně již sečteny. Podle zákona č. 275 z 2. prosince 1948 se všechny pravomoci FS od 1.1.1949 přesunuly na pohraniční jednotky SNB. Komunisté považovali FS za nespolehlivou a drtivá většina jejích členů byla propuštěna.

II. Dokonale zabezpečená a střežená (1949–1968) Vzrůstající napětí mezi západními státy a Sovětským svazem (s jeho satelity) se velmi negativně odrazilo právě na rozhraní obou ideologických bloků. Komunisty ovládané státy se od zbytku Evropy záměrně izolovaly. Na hranicích s Rakouskem a oběma Německy vzniklo uzavřené hraniční pásmo. To bylo někde široké i několik kilometrů a obyvatelé v něm bydlící se museli vystěhovat nebo se, v lepším případě, podřídit přísnému hraničnímu režimu. Státní hranice Československa byla od 1. dubna 1949 rozdělena na dvě pásma. První (zahrnující hranice s americkými a sovětskými okupačními zónami Německa a Rakouska) přísně střežily vojensky organizované útvary Pohraniční stráže (PS). Druhé pásmo (hranice s Polskem, SSSR a Maďarskem) hlídaly pohraniční stanice SNB. Celou hranici se Saskem střežily od roku 1952 karlovarská a děčínská brigáda PS. Na počátku padesátých let začal totalitní režim budovat u hranic se Západem průsek o šířce až 20 m, u kterého pak příslušníci PS vztyčili ploty z ostnatých drátů. Na exponovaných úsecích hranice byly tyto ploty pod elektrickým proudem. Železnou oponu na západní hranici doplňovaly rozličné výstražné systémy, důmyslné zátarasy nebo dokonce minová pole. Na státní hranici s NDR byl kvůli možným útěkům občanů do západního sektoru Berlína vykácen pruh lesa a na některých místech zřízen plot z ostnatého drátu. Prostupnost hranice s NDR se tak prudce snížila.58

Demolice V roce 1952 začala v pohraničí velmi rozsáhlá demoliční akce. Od hranic s Rakouskem a západním Německem se postupně rozšířila až na hranici s NDR. Ministerstvo vnitra rozšířilo od 14. ledna 1955 zakázané pásmo se zesílenou ostrahou na celou 58 Srvn. Jílkovi, Železná opona (viz pozn. 24).

322



česko-saskou hranici. Po již zajištěném Karlovarském kraji se tak přísný hraniční režim rozšířil i na tehdejší Ústecký a Liberecký kraj. V hraničním pásmu se podle úředních dokumentů ocitlo 6 750 domů a téměř 8 tisíc obyvatel. V užším zakázaném pásmu potom 1 073 obyvatel a 868 osob. Pro zakázané pásmo platil stejný režim jako na hranici s Rakouskem a SRN – nesměl v něm nikdo bydlet, ani se zdržovat. Totalitní stát tak reagoval na časté útěky československých občanů do Západního Berlína. Po zřízení drátěných zátarasů a signálních stěn na hranicích se západními státy, šlo totiž o jedno z posledních míst, kterým se dalo proniknout do svobodného světa.59 Demolice se měly týkat všech objektů stojících ve vnější části zakázaného pásma – tj. mezi státní hranicí a drátěným zátarasem. Ve vnitřní části zakázaného pásma byly bourány pouze zchátralé budovy.60 První českou obcí, kterou cestující jedoucí vlakem z Drážďan do Prahy projede, je Dolní Žleb. I část této obce spadala do hraničního pásma a v polovině padesátých let byla nemilosrdně zlikvidována.

Hranice mezi „bratrskými zeměmi“ (Jiříkov cca 1960).

59 David Kovařík: Proměny českého pohraničí v letech 1958-1960. Demoliční akce v českém pohraničí se zřetelem k vývoji od roku 1945. Brno: Nakl. Prius 2006, s. 46. 60 Tamtéž.

323



Opuštěné pohraniční obce se stávaly mezinárodním tématem, alespoň tedy ve vztazích mezi NDR a Československem. V dubnu 1957 předalo ministerstvo zahraničních věcí NDR přes své pražské velvyslanectví kolegům dokument, týkající se společných hranic. Opuštěné obce na hranici podle něj mezi obyvatelstvem NDR nebudily dobrý dojem, což vedlo i k nežádoucím diskuzím mezi občany. Komunální úřady na německé straně se dokonce setkávaly s písemnými žádostmi o to, aby byly prázdné obce na české straně využity k obývání. Zvyšující se příhraniční cestovní ruch trapný dojem ještě zvyšoval. U příležitosti volební kampaně do Lidové sněmovny navštívil na jaře 1957 východoněmecké pohraničí poslanec národního shromáždění Josef Pötzl. Jako oficiální reprezentant zbylé německé menšiny a současně představitel spřátelené sousední země se zúčastnil besed s místním obyvatelstvem. To mu ale velmi otevřeně kladlo různé nepříjemné dotazy. Ptali se kupříkladu na to, proč mezi oběma socialistickými zeměmi musí být nataženy ostnanté dráty, nejčastější dotazy se však týkaly toho, proč byli vystěhováni čeští obyvatelé z hraničních obcí a jejich domy se nechaly zdevastovat. Východoněmečtí občané také sondovali, zdali by si mohli materiál z bouraček na české straně odkoupit a použít na rekonstrukci vlastních nemovitostí. Československé úřady ovšem zásadně odmítaly, aby se demoličních akcí účastnili občané NDR. Jedinou výjimkou byly obce Rájec a Zelný Dvůr v Ústeckém kraji, kde by se kvůli odlehlosti těchto míst demolice prodražila tak, že bylo výhodnější předat demoliční práce východoněmecké straně. Další vlna demolic proběhla v celém pohraničí v letech 1959–1960.61 Historik David Kovařík uvádí tři důvody, které vedly k této rozsáhlé demoliční akci: bylo nutno vyčistit pohraničí od neobydlených a zchátralých objektů (hyzdily vzhled obcí), získat stavební materiál a zpřehlednit terén kvůli ostraze státní hranice. Demolice však podobu česko-saského pomezí nevylepšily. Odlehlost, bídná sociální a demografická struktura obyvatel nebo omezující hraniční režim, který komplikoval život obyvatel, byly příčinami stavu, který je v této krajině patrný dodnes.62

Ilegální přechody osob Mnozí z Němců, kteří zůstali v Československu, se po únorovém převratu chtěli vystěhovat. Zatímco v předešlé době se úřady zabývaly tím, jak dostat co nejvíce osob německého původu z republiky, po komunistickém puči v únoru 1948 se je naopak snažily na území státu udržet, neboť jejich práce byla důležitá pro fungování průmyslu 61 Srvn. tamtéž, s. 48–50. K reakcím na zchátralé objekty na československém území viz Adolf Ginter: V malém německém městě. In: Československý voják, č. 24 z roku 1956, s. 7–9. 62 Srvn. tamtéž, s. 66.

324



i zemědělství. Po ukončení hromadných transportů odešlo v letech 1948–1949 velké množství československých Němců do americké i sovětské okupační zóny Německa. Část z nich ale opustilo zem ilegálně přes dosud nepříliš hlídanou „zelenou“ hranici.63 Nejslavnější a bezesporu nejkrvavější útěk z totalitního Československa se odehrál na česko-saském pomezí. Pro svůj útěk ze země si jej v říjnu 1953 vybrala odbojová skupina kolem bratří Mašínů. Tvořili ji lidé, kteří se nikdy nesmířili s komunistickým terorem v ČSR. Po několika kontroverzních bojových akcích se rozhodli odejít ze země a bojovat proti režimu ze zahraničí. Podle vyprávění Josefa Mašína bylo obtížné dostat se i na samotnou hranici. Fakt, že jde o ‚mírovou hranici‘ s NDR, vůbec nehrál roli. Do východního Německa ilegálně vstoupili poblíž Hory sv. Kateřiny. Tehdy ještě naivně doufali, že by se z Krušných hor do Berlína mohli dostat pěšky za 4 dny. Těžkým problémem se ukázala orientace na saském území: „V Československu tehdy neexistovalo koupit si mapu. Jedinou mapu jsme měli okolí Hory Svaté Kateřiny, ta kryla asi dva nebo tři kilometry Německa. Jedinou mapu Německa jsme měli vytrženou z časopisu, kde byly silnice a dálnice.“ Uprchlíky překvapila ochota, s níž jim někteří Němci pomáhali: „Ukázalo se, že máme společného nepřítele, a tím byl komunismus.“ Původní odhad délky cesty se ukázal jako nesprávný, a tak se rozhodli cestovat vlakem. Pomoc dostali od jednoho z místních Němců, který jim zaplatil cestu ze saské Riesy do brandenburské Elsterwerdy. Po několika chybách na ně ale nedaleko Luckau ve stanici Uckro čekala východoněmecká Volkspolizei. Odtamtud se však části skupiny podařilo duchapřítomně prostřílet.64 Při útěku zastřelili uprchlíci čtyři příslušníky Volkspolizei. Další tři východoněmečtí policisté zahynuli střelbou z vlastní strany. Po dramatickém, téměř měsíc trvajícím, přechodu přes NDR se bratrům Mašínům a Milanu Paumerovi podařilo dostat do amerického sektoru Berlína. Zbývající členové skupiny, Zbyněk Janata a Václav Švéda, však byli dopadeni, vydání do ČSR a popraveni.65 Českou veřejnost pohled na činnost skupiny dodnes rozděluje. Jedna její část je považuje za lupiče a vrahy, zatímco druhá za národní hrdiny, kteří vedli legitimní boj proti komunistické totalitě. V porovnání s předchozím útěkem jsou následující případy pouze malými epizodami. Přesto jsou pro nás zdrojem cenných informací o převádění osob na česko-saském pomezí. Jaké tehdy byly obvyklé tresty, odměny převaděčům nebo konečné cíle uprchlíků? 63 Srvn. Tomáš Staněk: Odsun Němců z Československa 1945–1947. Praha: Academia 1991, s. 253–254. Nejnověji k tématu viz Matěj Spurný: Nejsou jako my. Česká společnost a menšiny v pohraničí 1945–1960. Praha: Antikomplex 2011. 64 Životopisné převyprávění záznamu rozhovoru s Josefem Mašínem z 28. března 2008. Dostupné na: http:// www. pametnaroda.cz/story/masin-josef-1932-1307 (staženo 22. července 2012). 65 Srvn. například Ctirad Mašín/Josef Mašín/Milan Paumer: Cesta na severozápad. Praha: Academia 2011. Dále pak Ota Rambousek: Jenom ne strach. Praha: Nezávislé tiskové středisko 1990. Existuje i populární beletristické zpracování, viz Jan Novák: Zatím dobrý. Brno: Nakl. Petrov 2004.

325



Postihy nebyly zpravidla tak drastické jako na hranici se Západem. Tam totiž hrozily i výjimečné tresty.66 Lesnímu dělníku z Dolní Poustevny úřady v lednu 1954 prokázaly pašování a převádění lidí. Soud mu za to vyměřil trest 14 měsíců vězení a mimo to také „zákaz pobytu v okresech hraničících s územím Německa a Rakouska navždy“.67 Z jiného případu vyplývá, že převaděči do NDR si obvykle účtovali 10–20 tisíc tehdejších korun. Výše částky závisela na tom, jak hluboko na území sousedního státu byl převaděč schopen ‚klienta‘ dostat. Nejvyšší částku pochopitelně obdržel místní převaděč s dobrým kontaktem na převaděče ze saské strany, který byl schopen uprchlíka dostat až do západního Berlína.68 Poněkud netypickým je případ Františka Mihalíka a Rudolfa Köglera z Krásné Lípy. Prvně jmenovaný kvůli podezření z pašeráctví uprchl roku 1950 přes NDR do SRN. Sice si našel zaměstnání v západním Německu, ale protože se mu stýskalo po rodině, vracel se každé Vánoce ilegálně na pár dní domů. S odchodem za hranice mu ovšem pomáhal strýc – Rudolf Kögler. O Vánocích 1953 se Mihálik vrátil domů natrvalo. Svůj pobyt se rozhodl legalizovat a přihlásil se úřadům. Ty však zpočátku postupovaly nesmlouvavě a Michálika odsoudily ke 14 měsícům a Köglera ke 2 měsícům vězení. Amnestie prezidenta republiky ze 4. května 1954 však nakonec Köglerův trest prominula a Mihalíkův o rok snížila.69 I přes budování drátěných překážek nebo důmyslných signalizačních zařízení existovaly skuliny, kterými se na území někdejšího Saska dalo dostat. Proklouznout jednotkám PS přímo pod nosem se v říjnu 1955 podařilo jednomu z obyvatel Varnsdorfu. Je však třeba zdůraznit, že překročit hranici zřejmě nezamýšlel. Neúmyslný narušitel státní hranice totiž původně s přáteli zapíjel hádku s manželkou ve varnsdorfském hostinci Stalingrad. Pak chtěl zřejmě přespat na fotbalovém hřišti, ale v opilosti si spletl směr a místo k fotbalovému hřišti šel ke státní hranici. Bdělá německá pohraniční policie jej zadržela okamžitě. Na území NDR pak nedobrovolně strávil 2 měsíce. Poté byl vydán zpět do Československa a místní justice mu zřejmě s přihlédnutím k době vazby v NDR vyměřila pouze podmínečný trest.70 Podobný případ se odehrál i nedaleko obce Studánka. Nemírné popíjení alkoholických nápojů přivedlo ke státní hranici údržbáře státního statku z Dolního Podluží. Na rozdíl od předchozího případu, zde musel podnapilý muž k překonání hranice vyvinout jisté úsilí: 71 66 67 68 69 70 71

Srvn. Rychlík, Cestování do ciziny (viz pozn. 21), s. 52n. SOkA Děčín, Okresní soud Rumburk, spis 1T 25/1954, kt 39. Srvn. tamtéž, spis 1T 87/1954, kt 39. Srvn. tamtéž, spis 1T 125/1954, kt 39. Srvn. SOkA Děčín, Okresní soud Rumburk, spis T5/1955, kt 39. Tamtéž, spis T4/1955, kt 39.

326



O třetí hodině ranní… odešel… v opilém stavu směrem ke státním hranicím. V prostoru obce Studánka prolezl drátěné překážky a přešel do NDR bez jakéhokoliv povolení. Po vystřízlivění poznal, že jest na území NDR a rozhodl se vrátit zpět do ČSR. Šel tedy opět na státní hranici, a když uviděl příslušníky PS, žádal je o převedení zpět do ČSR. Byl pak převeden na naše území a zadržen. Odsouzen byl kupodivu pouze podmínečně, neboť soud přihlédl k dosavadní bezúhonnosti, plnému doznání a dokonce i k faktu, „že obviněný se dopustil přestupku v opilosti“. Přes NDR utíkali potomci vysídlených Němců i na počátku padesátých let. Většinou šlo o mladé lidi, kteří zůstali v Československu a nyní se chtěli dostat zpět ke svým rodinám. Jenže získat oficiální cestou vystěhovalecký pas v roce 1955 trvalo údajně až deset měsíců.72 Navíc vízum do NDR bylo na tehdejší poměry dosti drahé. Nákladné bylo i cestování vlakem a použít se tak dal pouze vzdálený železniční přechod v Děčíně.73 Nelze se tedy divit, že mnozí ze zbylých Němců překonávali hranice ilegálně. V roce 1964 se o přechod hranice nedaleko Jiříkova pokusila skupina ozbrojených vojenských zběhů. Na útěku dokonce několikrát použili zbraň a zastřelili příslušníka východoněmecké pohraniční policie. Nakonec však byli dopadeni. V souvislosti s tímto činem byli obyvatelé pohraničí vyzváni k ostražitosti vůči neznámým lidem: „Není vždy jednoduché rozpoznat skutečného turistu od osoby, mající v úmyslu opustit naše území, nebo osoby, která k nám přišla škodit.“ Pro bezpečnost státu a jeho obyvatel bylo důležité, aby občané „reagovali na pohyb podezřelých osob, zvláště takových, které se vyptávají na situaci kolem státních hranic, nebo požadují případný úkryt a jinou pomoc.“ Rumburská bezpečnost ještě poukázala na fakt, že o přechod hranice se tehdy pokoušely převážně osoby mezi 16–24 lety. Většina z nich se údajně měla dopustit trestných činů a útěkem za hranice se chtěla zbavit trestní odpovědnosti. Ve spojitosti s tím byly zmíněny i „chuligánské party“, které bivakovaly v někdejších příhraničních opevněních z první republiky a úřady se je pokoušely násilím vystěhovat.74 Po stavbě berlínské zdi ztratily útěky na území NDR smysl. Finančně nákladné vojenské střežení hranic s NDR bylo zrušeno až v polovině šedesátých let. Zanikla tak i karlovarská a děčínská brigáda PS a jejich úkoly převzala pohraniční oddělení Veřejné bezpečnosti (VB).75 72 Srvn. SOkA Děčín, Okresní soud Rumburk, spis T2/1956, kt 39. 73 Rozhovor s paní Veronikou Račanskou (nar. 1924) z Jiříkova vedený 26. září 2012. Přepis [Archiv aut.]. 74 Městský národní výbor Rumburk (1945–1990), Zápisy z rady 1964, Zpráva komise pro ochranu veřejného pořádku připravená pro radu města Rumburk konanou 2. prosince 1964, kniha 113. 75 Srvn. Jílkovi, Železná opona (viz pozn. 24), s. 32–33.

327



Pašování po řece Za porušení předpisů o oběhu zboží s cizinou bývali v Československu často souzeni lodníci (šífáci), kteří pracovali u Československé plavby labsko-oderské (ČSPLO). Ze služebních plaveb po západní Evropě (nejčastěji na trase Děčín – Hamburk) si nejednou tajně přiváželi zboží, které v socialistických státech nebylo běžně k dostání. Stát tím ovšem přišel nejen o možnost výběru cla*, ale i kontroly zboží, jehož dovoz nebyl žádoucí. Jelikož měli zaměstnanci ČSPLO oproti běžným cestujícím značné výhody v bezcelním dovozu zboží, dováželi ilegálně zapalovače, cigarety, kosmetiku, hodinky, textilní výrobky, fotoaparáty nebo elektroniku.76 Pakliže bylo lodníkům dokázáno, že se snažili ilegálně dovezené komodity prodat, byli pak obviněni i ze spekulace. Pašování tohoto druhu úřady podchytily většinou již na hranici Československa a NDR, případně na udání.77

Postupné uvolňování cestování „I když sousedíme s Německou demokratickou republikou, se kterou máme dobré přátelské vztahy a to zejména v letošním roce, kdy je rozšířen turistický ruch, nesmíme žít v domnění, že by tato hranice neměla být dokonale zabezpečena a střežena.“ O ilegální přechod se podle rumburské bezpečnosti měli i nadále pokoušet lidé, kteří neměli šanci legálně vycestovat, tj. osoby „nepřátelsky zaměřené“, uprchlíci před spravedlností a „zvláště mládež podléhající západní propagandě“.78 Komunistický pohled na cestování občanů přes hranici se neměnil: nešlo o samozřejmé právo občana, nýbrž o privilegium pro loajální občany a budovatele socialismu.79 Už ve druhé polovině padesátých let se ale pomalu začala zmírňovat nařízení zamezující cestování do ciziny – alespoň u socialistických států. Turistické cesty do těchto zemí byly zvolna tolerovány. Za hranice se nejčastěji vypravovaly hromadné zájezdy. K tomu však bylo nutno vyhotovit společné soupisky cestujících, které prověřovala hlavní správa Veřejné bezpečnosti v Praze. I tady ale platila jistá omezení ve vztahu 76 Na základě výnosu Ústřední celní správy z října 1954 stanovily úřady roční kvóty zboží, které mohli jednotliví zaměstnanci ČSPLO bezcelně převézt přes hranice. Jednalo se například o 5 kg kávy, 30 kg ovoce, 10 litrů vína, 12 párů ponožek, 12 kusů gramodesek, 1 mužský oblek nebo 200 kusů žiletek. Toto zboží byl lodník povinen předložit při celní prohlídce na hranicích. Zboží, které bylo dovezeno bez cla, se zaznamenávalo do jeho osobní celní knížky. Za ostatní dovezené zboží se platila běžná celní sazba. Okresní soud Děčín, Trestní spisy, č. 4T 91/1961. 77 Srvn. SOkA Děčín, Okresní soud Děčín (nezpracovaný fond), Trestní spisy, č. 4T 91/1961. 78 Městský národní výbor Rumburk (1945-1990), Zápisy z rady 1964, Zpráva komise pro ochranu veřejného pořádku připravená pro radu města Rumburk konanou 2. prosince 1964, kniha 113. 79 Srvn. Rychlík, Cestování do ciziny (viz pozn. 21), s. 60.

328



k NDR (do roku 1961 zde byla možnost útěku do Západního Berlína) a ideologicky nepevné Jugoslávii.80 Cestování komplikovala i jiná překážka. Od konce roku 1953 zákon zcela zakazoval dovoz a vývoz československých korun a vývoz cizích měn podmiňoval souhlasem ministerstva financí. Každý občan, vlastnící zahraniční měnu, ji musel nabídnout Státní bance Československé k odkupu.81 Po roce 1963 se možnosti vycestování do spřátelených států ještě zlepšily. Nově mohl vycestovat každý občan, pakliže proti němu nebylo vedeno trestní řízení a nebyly vznášeny bezpečnostní či politické námitky. Cestovní pasy ale platily pouze tehdy, Návštěva východoněmecké delegace v rumburpokud byly opatřeny i výjezdní doložkou.82 ském muzeu. (Rumburk, jaro 1958). Je-li cesta do ciziny promyšleně předem připravena, podložena studiem odborné zeměpisné, kulturně historické a politické literatury i hodnotných podrobných map, přináší mnohonásobný účinek a stává se celoživotní zkušeností. Proto zvlášť mladí lidé, příští směna života a vlasti, mají hodně cestovat a mnoho poznávat. Neustálené politické a hospodářské poměry po druhé světové válce tomu však dlouho bránily. Celá generace naší mládeže proto neměla, až na nepatrné výjimky, příležitost poznat bližší či vzdálenější země Evropy. Mladým lidem, organizovaným v Československém svazu mládeže (ČSM), se pochopitelně doporučovalo navštěvovat okolní socialistické země: v první řadě Sovětský svaz, Německou demokratickou republiku, Polsko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko.83 Cestovní odbor ČSM nabízel v roce 1963 tři druhy zájezdů do NDR: první směřoval do hlavního města, druhý do Saska a Durynska a třetí na pobřeží Baltského moře. Turisté cestující vlakem využívali přechod Děčín–Bad Schandau a ti, co jeli autobusem, 80 Srvn. tamtéž, s. 55. 81 Srvn. tamtéž, s. 60. 82 Ta měla podobu vízového razítka a obsahovala údaje kam a na jak dlouho platí. K jejímu vydání bylo nutno předložit souhlas zaměstnavatele, souhlas okresní vojenské správy (u mužů), potvrzení banky o prodeji stanoveného obnosu cizí měny či pozvání cizince, který se zavázal uhradit pobyt. Srvn. tamtéž, s. 67. 83 Srvn. Václav Kocourek (ed.): Šťastnou cestu... Průvodce zahraniční turistiky mládeže. Praha 1963, s. 3.

329



potom Hřensko – Schmilka. V Sasku a Durynsku měli sjednaného oficiálního průvodce a jejich cíli byla města Drážďany, Míšeň, Lipsko, Halle/S., Erfurt, Výmar, Eisenach, Friedrichroda a Oberhof.84 V polovině šedesátých let platily pro cesty do zemí RVHP rozličné úlevy. Občanům, cestujícím do spřátelené ciziny, již nebyly vydávány pasy, ale přílohy k občanským průkazům, které je opravňovaly překročit na určitý čas (zpravidla 30 dnů) státní hranici.85 Při cestách v rámci malého pohraničního turistického styku s NDR byla výše přídělu marek stanovena denní kvótou a také maximální výší na celý pobyt. To umožňovalo nadsazovat počet dní, strávených v cizině, a získat dostačující obnos peněz.86

Sasko – nástupní prostor pro internacionální pomoc Zatímco v Československu na konci šedesátých let probíhal pokus o obnovu občanské společnosti, NDR po roce 1965 nastolila tvrdý kurz vůči všemu, co se příčilo rigidní stranické ideologii. Mezi nejtvrdší odpůrce Pražského jara patřil východoněmecký vůdce Walter Ulbricht. Situaci v Československu vytrvale kritizoval a stál za přípravou rozsáhlé propagandistické kampaně, jež měla u východoněmecké veřejnosti zdiskreditovat pražské reformy. Jeho pokus ale z velké části ztroskotal, neboť mnozí východní Němci měli možnost sami vidět, co se v Československu děje.87 Napětí ve vztazích mezi NDR a ČSSR se tak v roce 1968 projevovalo zvýšeným zájmem východoněmeckých celníků o předměty, dovážené z území Československa. Zabavováno bylo všechno, co nějak souviselo s politickým táním v sousedním státě. Šlo o noviny, knihy či nosiče s nahrávkami rockových (beatových*) skupin. Východoněmecké úřady se tak pokoušely zamezit pronikání liberálních myšlenek do NDR. Exkurs 3: The Matadors – Beatles z Prahy Velmi netradiční forma kulturní spolupráce mezi Čechami a Saskem se uskutečnila v první polovině šedesátých let. K pochopení celého příběhu je ovšem nutný kratší exkurs do dějin populární hudby. 84 Srvn. tamtéž, s. 64. 85 Cestující byl v bance povinen předložit cestovní doklad a celní i devizové prohlášení. Nato mu banka přidělila určitý počet východoněmeckých marek. Srvn. Rychlík, Cestování do ciziny (viz pozn. 21), s. 71. 86 Nespotřebované marky byl občan podle zákona povinen předložit bance k odkupu. To se však nedalo kontrolovat, takže si je občané často nechávali např. k dalšímu cestování. Platidla zemí RVHP nebyla volně směnitelná. Srvn. tamtéž, s. 71. 87 Srvn. Tomáš Vilímek: Pražské jaro a jeho reflexe v NDR. In: Bezpečnostní aparát, propaganda a Pražské jaro. Sborník k mezinárodní konferenci pořádané v Praze ve dnech 7.–9. září 2008. Praha 2009.

330



Podobně jako v předešlých dekádách jazz a později rock ‘n‘ roll, ovlivňovala hudební cítění mládeže v šedesátých a sedmdesátých letech beatová hudba.88 Typickou sestavu beatové kapely tvořily dvě elektrické kytary, basa a bicí. Hudebně bylo počáteční období charakteristické vícehlasým zpěvem, kytarovými melodiemi a kratšími písničkami. Beatové hudebníky inspirovaly zejména skupiny Beatles, Rolling Stones nebo The Who. Nejznámější a do dneška fungující beatovou kapelou v Čechách tehdy byla skupina Olympic. Ve východním Německu získaly věhlas například beatové skupiny Sputniks či Frankie Echo Quintett. Obdivovatelé beatové hudby nechtěli nikdy svrhnout totalitní režim, přesto je ale komunisté ve východním Německu nebo Československu vnímali jako nežádoucí ideologickou diverzi Západu. Je třeba zmínit, že východoněmecký režim beatové kapely zprvu toleroval. Zlom přišel v roce 1965, kdy úřady NDR exemplárně zlikvidovaly lipskou beatovou skupinu The Butlers. Podle nich porušovala mravní nebo estetické principy v umění a navíc údajně neplatila daně. Následovaly protesty mládeže a zuřivá reakce režimu, spočívající v brutálním policejním zákroku proti demonstrantům. Byly dokonce vydány oficiální směrnice, posvěcující vymýcení beatové hudby na území NDR.89 Soustavné tažení proti beatové hudbě v Československu začalo až necelý rok poté, co byla země okupována sovětskými vojsky. Nejprve byly likvidovány rockové kluby, poté pomocí tzv. přehrávek šikanovány a následně likvidovány i samotné beatové kapely. Vrcholem tažení proti ‚západní hudbě‘ byl politický proces se skupinou The Plastic People of the Universe v roce 1976. Wilfried Jelinek se narodil roku 1939 v Liberci a jeho rodina byla po válce vysídlena do Žitavy. Do Čech se ale vrátil roku 1959 jako student medicíny. V té době začínaly v Praze hrát první rock ‘n‘ rollové kapely a Jelinek se svými německými a českými kolegy ze studií stál u zrodu jedné z nich. Jmenovala se Pra-Be a její název odkazoval na Prahu a Berlín – tedy hlavní města států, z nichž pocházeli její členové.90 Narozdíl od některých tehdejších začínajících skupin měla skupina Pra-Be díky manažerskému umu Wilfrieda Jelineka výborné podmínky pro svou činnost. Jejím zřizovatelem totiž bylo Kulturní a informační středisko NDR v Praze. Kapele poskytlo zkušebnu a vedle toho ji začalo vysílat na kulturní akce do východního Německa. Výhodné to bylo oboustranně – skupina Pra-Be měla možnost hrát a úředníci střediska vykazovali činnost v kultuře. První dvouměsíční turné v NDR absolvovali v roce 1964. Na Silvestra 1965 například hráli na divokém silvestrovském bále v saském Seifhennersdorfu. Ačkoli byla ve východním Německu beatová hudba od druhé poloviny šedesátých let zakázána, skupinám ze spřáte88 V Československu se již v šedesátých letech dvacátého století pro rockovou muziku vžilo všeobecné pojmenování bigbít, tj. big beat [Pozn. aut.]. 89 Srvn. Aleš Opekar: e Matadors. Beatová aristokracie z Prahy. Ústí nad Orlicí: Oftis 1997, s. 14. 90 Srvn. tamtéž, s. 6.

331



lených socialistických zemí se zde hrát dařilo. A díky všeobecnému hladu po tomto druhu muziky tak měli hudebníci o to větší úspěch u publika.91 Na jaře roku 1965 se Wilfriedu Jelinekovi podařilo skupině, mezitím přejmenované na Fontána, vynikající tah. Na veletrhu v Lipsku totiž dojednal s firmami Demusa a Paiste testování jejich výrobků. Skupina tak získala do užívání zdarma na svou dobu vynikající zvukovou aparaturu Regent od firmy Demusa, elektrické kytary Musima, elektrické varhany Matador a ještě činely firmy Paiste. Jejím úkolem pak bylo výbavu testovat a propagovat. Jejich zvukař měl za úkol hlídat provoz aparatury a zapisovat její opotřebení. Název elektrických varhan Matador dal kapele i definitivní název. Od té chvíle až do svého zániku vystupovala pod stylovým názvem THE MATADORS. Hudební historik Aleš Opekar ve své knize o Matadors popisuje pozadí spolupráce s východoněmeckou stranou:92 Demusa sjednala skupině první turné po NDR a Matadors začali tvrdě zkoušet. Jejich zrání, sehrávání a růst se odehrávaly výhradně před východoněmeckým publikem. Nejčastěji hráli v žitavském okrese. Wilfried Jelinek tu byl doma a měl zde nejvíc kontaktů. Navíc, z Prahy to sem bylo, co by kamenem dohodil. Až do dubna 1966 v Čechách nikdo Matadors neslyšel! Matadors tehdy zpívali výhradně anglicky a byli pod vlivem rhythm & blues a soulu. Páteř jejich repertoáru tvořily písně skupin Yardbirds, Pretty Things, The Who, Rolling Stones nebo The Kinks. I dnes působí poněkud komicky fakt, že v době ostrého postupu proti domácím beatovým skupinám, absolvovala beatová skupina z Československa s vědomím úřadů turné po NDR. O Matadors dokonce v NDR vyšel článek nazvaný Beatles aus Prag. Doprovázel jej odvážný obrázek skupiny na molu s dvěma tančícími východoněmeckými modelkami v bikinách. Naproti tomu se v jiném časopise objevila fotografie s popiskou, jak by mladí lidé neměli vypadat. Na té fotografii byla šestice hudebníků zezadu. Vedle aparatury zařídila firma Demusa Matadorům i stylové kostýmy. Fanoušky v NDR překvapili divokou show, inspirovanou skupinou Manfred Mann, při níž kytarista se zpěvákem divoce skákali do výšky. Po nepřetržitém hraní v NDR se skupina v dubnu 1966 poprvé představila před českým publikem a svým přístupem způsobili senzaci: „A když jsme s timhletim vylezli v Praze, tak do určitý míry všichni padli na zadek, protože my jsme byli první profi vybavená kapela. Pochopitelně proti Západu to byla hrůza.“ Pochopitelně nikoli pouze aparatura byla důvodem úspěchu skupiny: „My jsme v Praze odevzdali to, co jsme v NDR nadřeli.“93 91 Srvn. tamtéž, s. 14. 92 Srvn. tamtéž, s. 21. 93 Rozhovor s Janem Obermayerem. Seriál České televize Bigbít (1956–1989), díl osmý. In: http://www.ceskatelevize.cz/specialy/bigbit/kapely/3664-matadors-the/ (staženo 15.7.2012).

332



Jelinek dokonce zařídil kapele přes společnost Demusa vyslání na hudební festival Golden Micro v belgickém Gentu. Východoněmecké úřady v pronásledování beatové hudby nepolevovaly, naopak. A hudební projev skupiny Matadors mezitím ještě víc zdrsněl. Turné po NDR v roce 1967 se díky tomu stalo posledním. Kytarista Radim Hladík na něj po letech vzpomínal:94 V NDR to bylo strašné… Neměli jsme nějak zvlášť dlouhé vlasy, ale na NDR to bylo moc. Pravidelně nás v Drážďanech vysazovali z vlaku, čekali jsme třeba čtyři nebo pět hodin. Projeli všechny magnetofonové pásky, opsali si všechny adresy, to bylo příšerné. A teď stěhovat ty bedny! Žádní bedňáci nebyli, žádné auto, jezdilo se vlakem. Bedny naskládané v uličce… A do toho tohleto. To bylo strašné, NDR. To už jsem nikdy nezažil. Ani v Rusku. Českému publiku zprostředkovávali The Matadors nejsoučasnější světovou beatovou produkci. Převzatou tvorbu postupem času nahrazovali vlastní produkcí. Jejich hlavním konkurentem v Čechách byla tehdy skupina Olympic. The Matadors používali východoněmeckou aparaturu až do roku 1968. Hraním ve Švýcarsku na přelomu let 1967 a 1968 si pak členové kapely vydělali na vysněné nástroje i aparaturu západní provenience. Členy beatové skupiny The Matadors byly legendární postavy českého rocku, například: zpěváci Karel Kahovec, Viktor Sodoma, Vladimír Mišík, bubeník Tony Black, nebo geniální kytarista Radim Hladík. The Matadors jsou dodnes právem považování za nejlepší československou skupinu šedesátých let dvacátého století.95 Podle zjištění tamních úředních míst sympatizovala se změnami v Československu zejména mládež a na tvrdý postup vlastních celníků reagovala podrážděně. Východoněmecké pohraniční hlídky také znervózňovalo, že sousední strana polevila při ostraze společné hranice. S ohledem na dění v Československu byl východoněmeckými vedoucími činiteli vydán zlověstný pokyn k urychlení žní v drážďanské oblasti.96 Dne 21. srpna 1968 se přes česko-saské pomezí převalila Sovětská armáda. Demokratizační proces, známý jako Pražské jaro, skončil a okupační armáda zůstala v Československu až do roku 1991.

94 Tamtéž; Vzpomínka Radima Hladíka z roku 2006. Potíže na hranicích s NDR měl například i zpěvák Miky Volek. V roce 1969 byl ve vlaku na hranici s NDR spolu s fotografem Lojzou Valentou dokonce zatčen a následně uvězněn. Srvn. také Opekar, e Matadors (viz pozn. 84), s. 74. 95 e Matadors. In: Bigbít – Internetová encyklopedie rocku. Ke stažení na: http://www.ceskatelevize.cz/specialy/ bigbit/kapely/3664-matadors-the/ (stav k 10. září 2012). 96 Srvn. Manfred Püschner: Dresden als Vorposten gegen den „Prager Frühling“ 1968. In: Böhmen und Sachsen. Momente einer Nachbarschaft. Dresdener Hefte 48 (1996), s. 82–89.

333



Exkurs 4: Vysílač Vltava a periodikum Zprávy Drážďany se pro velkou část Čechů a Slováků staly sídlem opovrhovaných okupantských médií – rozhlasové stanice Vltava a týdeníku nazvaného Zprávy. Z iniciativy Waltera Ulbrichta se ještě před invazí začalo připravovat propagandistické působení na obyvatele Československa. Člen politbyra SED, odpovědný za řízení médií, Albert Norden, informoval 19. července 1968 Ulbrichta, že nejpozději do týdne bude vysílač Wilsdruff nedaleko Drážďan schopen vysílat dvě půlhodinová vysílání (ráno a večer) pro posluchače v Československu. Od 22. července se už vysílalo dvakrát denně česky, později také slovensky. Testování potvrdilo slušný příjem signálu v centru Prahy i na Moravě. Tím byla přípravná fáze skončena. Ráno 21. srpna, brzy po zahájení invaze, tak mohli překvapení posluchači v Československu poslouchat vysílaní ‚vlastenců‘, kteří přivolali zásah ‚bratrských armád‘ proti kontrarevoluci. Překvapeni ovšem jistě byli i sasští posluchači 1. programu východoněmeckého rozhlasu, jehož frekvence dočasně připadla propagandistickému vysílači. Signál stanice pomáhal šířit vysílač sovětské armády umístěný nedaleko Karl-Marx Stadtu (Chemnitz). Vltava sama sebe označila za ‚socialistický hlas pravdy‘ a ve svém vysílání napadala oficiální rozhlas, tisk i vrcholné politiky Pražského jara. V jejím podání byli sovětští vojáci hrdinnými osvoboditeli, kterým obyvatelé Československa spontánně děkovali za záchranu před kontrarevolucí. Navenek měla budit dojem, že jde o vysílání z území okupovaného státu. Redakci tvořila takřka stovka zaměstnanců – převážně občanů NDR. Mezi nimi byli též někdejší občané Československa, kteří byli po druhé světové válci vysídleni. Jedna část redakce sídlila ve východním Berlíně a druhá v Drážďanech, kde měli její pracovníci čerstvý přísun tiskovin z Československa. Posluchači na území ČSSR však cizí režii vysílaní jednoduše odhalili díky nepříliš dobré češtině hlasatelů. Navíc českoslovenští odborníci i radioamatéři již v červenci 1968 lokalizoval polohu pozoruhodného vysílače u Drážďan, který v češtině chválí výdobytky socialismu na příkladu NDR. Činnost propagandistické stanice Vltava se nesetkala se zamýšleným ohlasem a stala se terčem posměchu a vtipů. Vedle již zmíněných útoků na československá média a politiky přinášela vylhané zprávy o nálezech nacistické vysílačky, zbraní a dokonce Hitlerova obrazu v centru Prahy. V jiném z pořadů zase hlásili, že v západním Německu vycvičení nacisté pronikli do ČSSR a tam zatýkají komunisty. O ukončení provozu stanice Vltava nakonec v lednu 1969 požádal Waltera Ulbrichta Alexander Dubček a o měsíc později dokonce zastánce prosovětského kurzu Vasil Biľak. Činnost sta334



nice byla ukončena v únoru roku 1969 a její pracovníci vzápětí vyznamenání vysokými řády NDR.97 V Drážďanech začalo v srpnu 1968 vycházet periodikum určené Čechům a Slovákům nazvané Zprávy. Nebylo to rozhodně poprvé, kdy v Drážďanech vycházely noviny určené k propagandistickému působení na obyvatele Čech.98 Podobně jako rozhlasová stanice Vltava, i Zprávy byly hlásnou troubou odpůrců Pražského jara. Informace převzaté z moskevské Pravdy zde doplňovala sdělení týkající se situace v Československu. Redakce měla sídlit v některém ze sovětských vojenských objektů v Drážďanech. Náklad Zpráv dosahoval výše až 350 000 výtisku a tisk zajišťovala východoněmecká SED. V Československu je rozšiřovali sovětští vojáci. Mezi čtenáři, již uvyklými na necenzurovanou žurnalistiku, vzbuzovaly přísně konzervativní komunistické Zprávy posměch. Vydávání tohoto listu skončilo 11. května 1969.99 (Ulbricht a Moskva nebyli spokojeni s konsolidací situace, a tak se vysílalo a psalo déle.) Mezi obyvatelstvem Čech i Saska se dodnes traduje, že se na okupaci Československa masově podílely i východoněmecké vojenské jednotky (NVA) nebo policejní jednotky.100 Ovšem podle posledních výzkumů hranici nakonec překročili pouze východoněmečtí zpravodajové a pozorovatelé. Přítomnost německého vojska na cizím státním území by pro Moskvu znamenalo propagandistické potíže. Přes proklamace o přátelství a bratrské spolupráci mezi NDR a ostatními socialistickými státy nevymizely doposud vzpomínky na druhou světovou válku a německou oku97 Srvn. Manfred Püschner: Dresden als Vorposten (viz pozn. 91), s. 82-89. Dále například pořad Českého rozhlasu autora Davida Hertla, Jak šuměla Vltava. In: http://www.rozhlas.cz/historie/1968/_zprava/socialisticky-hlaspravdy-siril-bludy--773265 (uveřejněno 20. srpna 2010, staženo 13. července 2012). 98 Srvn. Werner Röhr: Böhmisch-Sächsischer Herbst 1938, In: Böhmen und Sachsen. Momente einer Nachbarschaft. Dresdener Hefte 48 (1996), s. 71. V této souvislosti nelze zapomenout na téměř třicet let starou historii, kdy v Drážďanech vycházel deník Henleinovy strany Die Zeit. Pražská redakce vydávání tohoto listu v září 1938 na protest proti zásahům československých úřadů vůči Sudetendeutsche Partei ostentativně zastavila. Po likvidaci centrály SdP v Praze pak jeho další vydávání pokračovalo až do listopadu 1938 z říšskoněmeckého území a v duchu nacistické propagandy. Viz drážďanská vydání deníku Die Zeit z podzimu 1938 [Viz pozn. aut.]. 99 Srvn. Püschner, Vorposten gegen den „Prager Frühling“ (viz pozn. 91), s. 82–89. 100 Podle často vyprávěných zkazek se v Čechách, konkrétně v Liberci, Žatci, Kadani, Klášterci nad Ohří či Sokolově, údajně vyskytoval východoněmecký policejní "Regiment F. E. Dzierzynski". Nasazením policejních jednotek prý byl obejit zákaz, podle nějž se armáda NDR nesměla účastnit ozbrojených akcí mimo své území. Příslušníci východoněmecké armády měli v severočeských městech údajně navazovat kontakty s německou menšinou a tuto se pokusit přimět ke spolupráci. Podobná svědectví uvádí kupříkladu politolog a historik Jan Berwid-Buquoy, Jednotky NDR v ČSSR 21. srpna 1968 a jejich odsun z 30. na 31. srpna. In: http://blog.aktualne.centrum.cz/ blogy/jan-berwid-buquoy.php?itemid=4425 (uveřejněno 2. září 2008, staženo 13. července 2012). V Telnici se údajně krátce po 21. srpnu pokoušeli získat potraviny sovětští a něměčtí vojáci. Prodejci je však odmítli. Podobný výsledek prý měla jejich žádost i v Hrbovicích. Viz Arnošt Herman: Obdivuhodný i tragický. In: Miroslav Kindl (ed.): Volali jsme bratrství. Ústí nad Labem: Dialog 1990, s. 86. Viz také Jiří Dienstbier, Snění o Evropě. Praha: Lidové noviny 1990, s. 68.

335



paci. Proti přítomnosti Němců se nakonec vyslovil i sovětský vůdce Leonid Brežněv. Walter Ulbricht však nemožnost účasti NVA na obsazení Československa vnímal jako křivdu.101

III. Exotika v mezích možného – konzumní turistika (1968–1989) Za nákupy do NDR Po okupaci se režim na západních hranicích Československa začal opět zostřovat. Naproti tomu vycestovat do NDR (a ostatních socialistických zemí) v té době nebyl větší problém. Taková turistika byla nyní státem vítaná a měla slovy historika Jana Rychlíka „sloužit k vzniku vědomí spolupatřičnosti občanů socialistických států“.102 Roku 1972 byly konečně zrušeny výjezdní doložky a nahrazeny zvláštním kolkem (tzv. doplňovací známka) vylepeným na první straně pasu. Po roce 1980 byly zrušeny i tyto zvláštní kolky a k cestě do NDR (a ostatních zemí RVHP) stačil platný cestovní pas. Za každé překročení státní hranice se ale platilo vylepením kolkové známky na celní a devizové prohlášení (Zoll- und Devisienerklärung). Za krátkodobý pobyt (do dvou dnů) v NDR zaplatil turista 10 Kčs. K oznámení vyváženého nebo dováženého zboží sloužilo již výše uvedené celní a devizové prohlášení. Do tohoto dokladu také banka zapisovala příděl marek, které mohl turista legálně vyvézt. Při návratu do Československa musel cestující celní a devizová prohlášení na hranici odevzdat, neboť se archivovala.103 Oficiálně bylo povoleno vyměnit na jeden den pobytu marky za 100 Kčs, což tehdy bylo přibližně 33 východoněmeckých marek. Díky tomuto omezení vznikla mezi Čechy a Němci řada solidárních přátelství.104 Měl jsem sešit a tam jsem měl napsáno, kolik marek mám u někoho na druhý straně a kolik přepočteno ke kurzu má zase von u mě… Pokud chtěli ject na dovolenou do Krkonoš nebo na Šumavu, aby měli nějakej ten peníz navíc, tak jsme je tu podepřeli finančně a voni nám to pak vrátili. 101 Srvn. Püschner, Vorposten gegen den „Prager Frühling“ (viz pozn. 91), s. 82–89. Dále také Tomáš Vilímek: Pražské jaro a jeho reflexe v NDR. In: Bezpečnostní aparát, propaganda a Pražské jaro. Sborník k mezinárodní konferenci pořádané v Praze ve dnech 7.–9. září 2008. Praha 2009. 102 Rychlík, Cestování do ciziny (viz pozn. 21), s. 84. 103 Srvn. tamtéž, s. 88–89. 104 Rozhovor s Walterem Bouchnerem (nar. 1932) vedeném ve Varnsdorfu 8. srpna 2012. Přepis [Archiv aut.].

336



Bylo dobré mít přátele i mezi drobnými živnostníky:105 My jsme tam /v Sasku/ měli jednoho známýho, kterej měl pilu, jednoho známýho řezníka, jednoho drogistu a s těma jsme kšeftovali. Ten potřeboval to, tak jsme mu to přivezli. Výměnnej obchod… Výhoda byla, že ty finance jsme tak měli zajištěný. Pokud jsme potřebovali, tak jsme dostali víc, pak se to vykompenzovalo jejich nákupama tady. Tak to chodilo. Ve východním Německu byla v šedesátých a sedmdesátých letech podporována sociální a prokonzumní politika. Ta sice rafinovaně pomáhala udržovat totalitní režim, státu ale zároveň přinesla vysoké zadlužení. Laciné a relativně kvalitní východoněmecké spotřební zboží a potraviny samozřejmě lákaly zahraniční návštěvníky i z ostatních socialistických zemí.106 Na nákupy do NDR vyráželi občané Československa osobními automobily, autobusy nebo vlaky. Zvláštním fenoménem bylo vypravování podnikových autobusů. Například textilní podnik Tosta Aš vypravoval bus pro nakupující poměrně často. Jezdilo se vždycky v pátek odpoledne po obědě. Cílovou stanicí autobusů vypravených z Ašského výběžku přes Vojtanov bývala zpravidla Olešnice, Adorf, Plavno nebo i vzdálenější Karl-Marx-Stadt. Cestující se do východoněmeckého příhraničí těšívali, protože pro ně v době omezeného cestování na Západ znamenalo dostupnou exotiku. Mnozí z tehdejších nákupních turistů uměli německy, ačkoli dobrá znalost německého jazyka v té době rozhodně nebyla běžná. K povinnému cizímu jazyku ve škole totiž léta patřila jen ruština, a tak při nákupech v Německu docházelo ke komickým situacím. Bavili se ale zpravidla jen místní prodejci. Nevěřícné kroucení hlavou u řezníka například vzbudilo přání: ‚Šunken – kein štyk!‘ Zaměstnanci domácích potřeb se zase smáli, když se jim československý turista pokoušel vysvětlit, že chce štafle a předváděl rukama, k čemu slouží: ‚Einmal štáfl – hopky, hupky!‘ Podivuhodná žádost o dva kusy povlečení zazněla v jednom vogtlandském textilním obchodě: ‚Bitte, zweimál das im Bett!‘ Největší veselí ovšem vzbudila žádost: ‚Bitte, ein Vogelkriminal!‘ Během chvilky pak vyšlo najevo, že si turista z Čech chce koupit klec na papouška. Německý prodavač si tak nevěděl rady pouze se zbožím, které český zákazník záhadně nazýval ‚In Auto Finger‘. Chtěl totiž palec do rozdělovače k osobnímu vozu. I přes nedokonalou znalost jazyka platilo, že zákazníci požadované zboží zpravidla dostali. Někdy byla neznalost, ale zároveň poctivá snaha o domluvu, 105 Tamtéž. 106 Srvn. Christoph Boyer: Hospodářské vztahy mezi Československem a Sovětskou okupační zónou/NDR (1945–1989). In: Československo (viz pozn. 6), s. 135.

337



dokonce výhodou. Jedna ‚komickou němčinou‘ mluvící Češka dostalávala pravidelně, na rozdíl od jiných, i úzkoprofilové zboží. Německá obsluha si s ní totiž chtěla „povídat“.107 Po překonání jazykové bariéry se mohlo začít s nákupy. Mezi oblíbené komodity dovážené z východního Německa patřilo textilní zboží – falešné džíny, záclony, povlečení na postele nebo spodní prádlo. Zatímco v Československu se v oděvním průmyslu užívaly často syntetické materiály, východní Němci používali kvalitní bavlnu. Na konci sedmdesátých let došlo v ČSSR ke značnému zdražení dětského oblečení a výbavy. Do hledáčku nákupních turistů se tak dostaly kotníčkové dětské boty, dětské kočárky nebo výbavy pro kojence. Mezi dětmi byly velmi oblíbené hračky s indiánskou tématikou (kult spisovatele Karla Maye byl nepřehlédnutelný), elektrické vláčky, kompasy, hra Malý kouzelník nebo také tzv. vědecké hračky jako například Malý chemik. K nákupu lákaly také výrobky obuvního a kožedělného průmyslu – třeba polobotky, lyžařské boty (přezkáče) nebo dámské kabelky. Zahrádkáři a kutilové ve velkém nakupovali zahradní semena, sazenice, štafle, plechové miniudírny, vrtačky nebo šroubováky. Vedle toho se zájem soustředil i na výrobky chemického průmyslu – kosmetiku, šampony, prací prášky a fotopotřeby. Motoristé sháněli díly na trabanty, wartburgy nebo v ČSSR oblíbené motocykly východoněmecké provenience. Velikým lákladlem pro návštěvníky z Československa byly především potraviny. Dodnes je chválena kvalita masných výrobků. Populární byl tzv. Aufschnitt neboli nakrájené plátky vícera druhů salámů a uzenin. Nakupovaly se šunky, tlačenky a především métský salám. Vedle toho pak také hovězí maso, celé husy nebo zvířecí vnitřnosti, které na tuzemském trhu chyběly. V období Vánoc se do Československa dovážely rozinky, mandle a štóly. Někteří turisté nepohrdli ani exotickými surovinami na přípravu koktejlů či tvrdým alkoholem (zpravidla šlo o bylinné likéry, kmínku nebo žitnou). Nakupování v NDR bylo populární především proto, že nabízený sortiment byl v některých směrech bohatší, kvalitnější a především levnější, než v ČSSR. V osmdesátých letech se navíc v NDR začalo častěji objevovat západní zboží. Všichni dotazování se shodují v tom, že v NDR bylo kvalitnější zboží proto, že na rozdíl od Československa stát toleroval drobné zemědělce a podnikatele.108 V polovině osmdesátých let byl všeobecně rozšířen názor, že Sovětský svaz (a celá RVHP) vydával hodně 107 Autor studie vedl rozhovory vybranými pamětníky z celého česko-saského pomezí (od Ašského výběžku po výběžek Šluknovský) i vnitrozemí. Pramenem k soupisu nejčastějšího sortimentu, dováženého v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století z NDR, jsou právě rozhovory s následujícími Čechy, Němci a Slováky. Všichni respondenti navštěvovali jako občané Československa východní Německo: Walter Bouchner (nar.1933), Vojtěch Čelko (1946), Hana Flemmrová (1943), Stanislav Flemmr (1942), Martin Franc (1973), Petr Joza (1969), Karel Klaus (1969), Jaroslav Polák (1947),Veronika Račanská (1924), Petr Sedlák (1975), Miloslav Šolc (1922), Leopold Tuček (1928), Věra Tučková (1932) a Václav Vytlačil (1959). 108 Tamtéž.

338



prostředků nato, aby nebylo vidět přílišné zaostávání NDR za ekonomicky prosperující Spolkovou republikou. V rámci východního bloku, tak NDR údajně získávala jisté výhody, „které jí při kombinaci technicko-manažerských metod, drobného soukromého podnikání a tradiční pruské kázně a pracovní pečlivosti pomáhaly zvyšovat životní úroveň…“109 Realita ale byla pochopitelně poněkud složitější.110 Laciné potraviny a spotřební zboží byly v NDR (podobně jako v Československu) dotovány státem. Ceny tak bývaly často nižší, než výrobní náklady. Jednalo se o promyšlenou taktiku, která korumpovala občany vlastního státu. Vývoz dotovaných komodit do sousední země byl nežádoucí, neboť tím stát tratil. Konzumním turistům bylo občas dáváno najevo, že nejsou vítáni, neboť vykupovali zboží, které se pak nedostalo místním. V důsledku toho se zesilovaly kontroly na hranicích, čímž se vývoz některého zboží dařilo redukovat. Omezený vývoz nebo poměrně vysoké clo* pak vedlo turisty k nelegálnímu převážení zboží přes hranici – k pašování. K oklamání pracovníků celnic sloužily různé úkryty v osobních automobilech, lidé nosili nakoupené textilie v několika vrstvách po těle, nově koupeným botám se dělala patina, zatímco staré se nemilosrdně vyhazovaly. Tato situace byla pro některé občany ČSSR trapná, a tak se jí neúčastnili a do NDR zpravidla nejezdili. Velká většina konzumních turistů ale většinou něco drobého pašovala, a tím dala vzniknout celé řadě drobných rodinných pašeráckých historek, které se s oblibou vyprávějí dodnes.111

‚Dobrý den, československá celní a pasová kontrola.‘ Přísnost celní a pasové kontroly záležela na osobnostech jednotlivých úředníků. Celnice, pracující v sedmdesátých a osmdesátých letech ve vlacích mezi Děčínem a Drážďanami, vzpomínaly na kolegu, který takzvaně ‚sbíral body‘.112 Nerada jsem s ním jezdila. Já jsem při kontrole často tušila, že někteří lidé vyváží třeba peníze navíc. Nedělala jsem z toho aféru, ale on toho přistiženýho člověka rozšťourával až třeba do Drážďan. A zatímco my jsme musely odbavit celej vlak, on si vítězně připsal zásah. 109 Dientstbier: Snění o Evropě (viz pozn. 100), s. 83. 110 Srvn. Christoph Boyer, Hospodářské vztahy mezi (viz pozn. 105), s. 119–141. 111 Rozhovory s vybranými pamětníky: Walter Bouchner (1933), Vojtěch Čelko (1946), Hana Flemmrová (1943), Stanislav Flemmr (1942), Martin Franc (1973), Petr Joza (1969), Karel Klaus (1969), Jaroslav Polák (1947), Veronika Račanská (1924), Petr Sedlák (1975), Miloslav Šolc (1922), Leopold Tuček (1928), Věra Tučková (1932) a Václav Vytlačil (1959). 112 Rozhovor vedený s někdejšími pracovnicemi celní služby Danou Loubkovou (1953) a Marcelou Faltovou (1954) vedený v Děčíně 1. října 2012. Přepis [archiv aut.].

339



Počet vyřešených případů totiž mohl ovlivnit výši prémií nebo zlepšit vyhlídky na služební postup. Pasažéři vlaku mívali z celní a pasové prohlídky smíšené pocity a československé celnice si toho byly dobře vědomé. „Neměli nás rádi, přehrabovaly jsme se jim ve věcech.“ Na německé straně byla mezi tehdejšími turisty obávaná celnice Brigitte, které se přezdívalo „kobylí hlava“ nebo „die blonde Kuh“. Cestující prohledávala nekompromisně a zpravidla úspěšně.113 Na hranicích se běžně stávalo, že si lidé z NDR převáželi hodnotnější zboží, ale záměrně jej neuvedli do celního prohlášení. Pakliže jej celníci objevili, na místě vypočítali clo, které bylo nutno uhradit. Když byl cestující ochoten zaplatit, mohl dluh vyrovnat na místě. V případě, že platit nechtěl nebo příslušný obnos neměl, mohlo dojít i „k vytažení z vlaku“. To s ním pak celníci sepsali trestní protokol, který se ještě projednával v místě bydliště přistiženého. Zabavené zboží poté putovalo do celního skladu. Cestující někdy celnicím dávali drobné dary jako pozornost. Většinou šlo třeba o čokolády nebo mejdlíčka. Celnice pak na oplátku „přimhouřily oči“ při převážení nadlimitního počtu zboží. Nelegální převážení artiklu, který chyběl v NDR, hlídali celníci němečtí. Pokud se někomu podařilo provézt něco takového (například dětské botičky), československá strana už toto zboží pouze vyclila. Výjimečně se na pokyn pasové kontroly dělaly osobní prohlídky. Pasažér vlaku při nich musel vystoupit a prohledán byl v místnostech k tomu vyhrazených. Museli u toho být dva úředníci příslušného pohlaví a bylo o něm nutno pořídit zápis. Mně bylo docela žinantní někoho svlíkat, ale většinou se něco našlo. Například ženy měly v podprsenkách ukryty marky. Nevím, jak to pasováci odhadli, ale na jejich popud jsme je našli. Tu paní, co je ukrývala, jsme ale pustili. Občané NDR z Československa převáželi především pečivo, uzeniny, máslo nebo některé druhy jižního ovoce. Na Děčínsku je dodnes proslulý východoněmecký osobní vlak, kterému se přezdívalo Banán. Jezdil zpravidla ráno z Drážďan do Děčína a odpoledne zpět. Východní Němci u nás s oblibou využívali také různých služeb (kadeřnictví, rekreace) nebo se do ČSSR jezdili stravovat. Československé zboží ale pro ně nebylo tolik přitažlivé a jejich zájem o ně se rozhodně nedal srovnat se zájmem občanů ČSSR o zboží z NDR.114 113 Tamtéž. Dále rozhovor vedený s Vojtěchem Čelkem (1946) v Praze dne 16. září 2012. Přepis [Archiv aut.]. 114 Rozhovor vedený s někdejšími pracovnicemi celní služby Danou Loubkovou (1953) a Marcelou Faltovou (1954) vedený v Děčíně 1. října 2012. Přepis [Archiv aut.].

340



Některé případy pašování a ilegálních přechodů hranic Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se na hranicích rozmohlo pašování digitálních hodinek. Nejčastějšími pašeráky tohoto artiklu bývali občané Polské lidové republiky. Pašeráci zpravidla cestovali z Rakouska (nebo Maďarska) přes ČSSR a NDR do Polska. Na československém území však hodinky nepřihlásili k celní kontrole a na přechodové stanici mezi ČSSR a NDR často bývali odhaleni. A protože porušili předpisy o oběhu zboží s cizinou, vystavili se trestnímu stíhání. Polští podloudníci se v jednom případě hájili tím, že hodinky pouze převáželi a clo zaplatit zapomněli, neboť nerozuměli česky. Obvyklým trestem bylo osm měsíců vězení a propadnutí pašovaného zboží. Takový trest dostal kupříkladu polský pašerák, převážející třicet kusů digitálních hodinek (ohodnocených na 30 tisíc Kčs), v prosinci 1980.115 Příkladem „ohrožení devizového hospodářství“, byl kupříkladu nepovolený převoz západoněmeckých marek: Řidiči autobusu z Jablonce nad Nisou přivezla teta z Kanady 1 400 DM. Podle devizových zákonů měl obdarovaný povinnost nabídnout tuto částku k odkupu Státní bance československé. To však neučinil, odjel do Žitavy a za darované marky zakoupil v prodejně INTERSHOP (zde mohl zákazník platit v DM) barevný televizor zn. SHARP. Při přejezdu hranic jej nezapsal do celního prohlášení. Ukryl ho pod dekou v kufru automobilu, aby nebyl vidět. Celníci NDR si ale nechali otevřít zavazadlový prostor a převáženou televizi objevili. Její novopečený majitel se sice chvíli vykrucoval, že ji s sebou přivezl z Československa a nenapsal do celního prohlášení, jenže bezvýsledně. Televize byla vynesena z auta do prostoru celnice. Československým celníkům už nemělo smysl zapírat a jeho případ byl odevzdán soudu. Při soudním přelíčení se nepřesvědčivě hájil tím, že netušil nic o tom, že by se darované valuty měly nabídnout státu. To, že se valuty nesmí převážet přes hranice, naopak věděl. Televizi mu nejdříve zabavili, ale po zaplacení cla opět vydali. Podle odborného vyjádření ministerstva financí způsobil neoprávněným vývozem valut „čs. devizovému hospodářství škodu ve výši 4 046,– Kčs“. Potrestán byl desetiprocentí srážkou ze mzdy ve prospěch státu po dobu šesti měsíců.116 Poměrně vysoké tresty za porušování předpisů o oběhu zboží s cizinou dostávali pašeráci aut. Velmi žádaným vozem v NDR byly sovětské vozy Lada. Dělník ze slovenské Galanty převezl v únoru 1983 přes Horu Sv. Šebestiána do NDR osobní automobil Lada 1600. Při vyšetřování nejdříve mlhavě uvedl, že jej tam „ponechal blíže neurčeným československým občanům cikánského původu“. Později výpověď změnil 115 Srvn. SOkA Děčín, Okresní soud Děčín (nezpracovaný fond), spis 2T 684/1980, 5T 274/1980, 2T 273/1980 a 2T 407/1980. 116 Srvn. SOkA Děčín, Okresní soud Děčín (nezpracovaný fond), spis 3T 80/1988.

341



a tvrdil, že auto zanechal v jednom východoněmeckém servisu kvůli opravám. Zpět do Československa se ale vrátil mezinárodním rychlíkem přes Děčín – tedy bez auta. Celní prohlášení na hranici nepředložil, protože si údajně myslel, že převoz auta zatají a nebude muset platit clo. O necelý měsíc později vycestovali osobním vozidlem Lada 1600 (odhadem za více než 41 tisíc Kčs) do NDR manželé ze slovenského Liptovského Mikuláše. V Lipsku ale vozidlo nechali švagrovi a zpět se vrátili vlakem přes Děčín. Při celní kontrole uvedli, že ztratili celní prohlášení, kde byl automobil zapsán. Celní poplatek, o který stát připravili, byl téměř 13 tisíc Kčs. Pro oba dva případy je shodné, že „pašeráci aut“ měli v NDR příbuzné – ti byli v obou případech spoluorganizátory nelegálních převozů. První pašerák dostal 10 měsíců a oba dva manželé po osmi měsících vězení.117 A jak bylo nakonec trestáno třeba ilegální převážení nového fotoaparátu a příslušenství k němu? Za odhalení ilegálně převáženého přístroje Practica, několika objektivů Pentacon a Sonnar (v hodnotě přes 18 tisíc tehdejších korun) následovalo tzv. nápravné opatření. To spočívalo v tom, že na dobu 10 měsíců bylo pašerákovi sráženo 20 % ze mzdy a pašované předměty samozřejmě zabaveny.118 V sedmdesátých a osmdesátých letech téměř zmizely případy, kdy se uprchlíci pokoušeli dostat přes česko-saské pomezí na Západ. Nyní šlo zpravidla pouze o to, vyhnout se celní a pasové kontrole při převozu zboží, případně si ušetřit cestu k oficiálnímu přechodu. V tom je velmi ilustrativní příběh důchodkyně, která se na počátku osmdesátých let věnovala pašování mezi Jiříkovem a Neugersdorfem. Nejdříve používala několik kilometrů vzdálený hraniční přechod ve Varnsdorfu. Jezdit až tam jí však po čase přišlo zbytečně daleko: Pak jsem si všimla, že bych mohla státní hranici přejít ilegálně a to hned v Jiříkově II. a nemusela chodit až přes přechod. Bylo to v roce 1980 v měsíci červenci, kdy jsem přišla ke státní hranici a to k hraničnímu mezníku č. 9, kde jsou umístěna vrata. Hned za hranicí je vozovka NDR a obec Neugersdorf. (…) Překvapilo mě, že to jde tak lehce, a tak jsem se rozhodla, že takto budu procházet pokaždé, abych nemusela jezdit přes hraniční přechod ve Varnsdorfu. V NDR se seznámila s místní holičkou, které začala nosit rohlíky, chléb, pivo a rum. Za odměnu dostávala marky, které používala na nákup potravin, dárků pro vnoučata nebo jiných drobností, jež pak zase přenesla přes hranice. Takto přešla asi desetkrát, než ji zadržela východoněmecká hraniční policie a předala do Čech. Při vyšetřování se kála 117 Srvn. SOkA Děčín, Okresní soud Děčín (nezpracovaný fond), spis 3T 1378/1983 a 5T 758/1983. 118 Srvn. SOkA Děčín, Okresní soud Děčín (nezpracovaný fond), spis 3T 1027/81.

342



a do protokolu uvedla: „Svého jednání lituji a více se to již opakovat nebude, je to pro mě ponaučení, neb do NDR mohu chodit legálně přes hraniční přechod.“ Potrestána byla podmínečným trestem, neboť projevila lítost nad spáchaným přečinem a úřadům se nepodařilo dokázat skutečnou hodnotu zboží, které bez povolení přenášela.119 Fenomén prodejných žen na česko-saské hranici není záležitostí, která by byla typická pouze pro období po roce 1990. Československý stát v době totality trestal vyhýbání se práci – tzv. příživnictví. Za něj mohl být občan ČSSR odsouzen pouze v případě, že nepracoval a „obživu získával nekalým způsobem života“. Problémy s tímto zákonem měly obvykle méně přizpůsobivé vrstvy obyvatelstva nebo politicky pronásledovaní. Velmi často byly coby příživnice stíhány třeba prostitutky. Jeden takový případ „nekalého způsobu obživy“ vyšetřovala bezpečnost ve městě Varnsdorfu. Obviněná mladá žena v něm celkem realisticky popsala, jak asi fungoval takový přeshraniční vztah mezi mužem a ženou: Před Vánocema roku 1979 jsem se seznámila v restauraci Zelený strom s nějakým Němcem. Vím, že se jmenuje Bert, další nevím. Dohodli jsme se, že za mnou bude jezdit, že se budeme chodit bavit. Přijížděl za mnou přímo do ubytovny v podniku, kde se vždy se mnou zdržel do večera, nejdéle však do 22 hodin a pak jel domů do NDR. Přijížděl na motocyklu a pak jsme spolu jeli třeba do restaurace na Hrádek, Zelený strom nebo Hraniční přechod. Vím, že Bert s sebou nikdy peníze neměl, a když, tak jenom 20 Kčs nebo 10 Kčs a to utratil v hospodě za jídlo, tedy za mě nic neplatil. Prodejné ženy se i tenkrát zdržovaly poblíž hraničních přechodů (například Varnsdorf či Cínovec) a jejich zákazníky bývali nejčastěji řidiči kamionů z Maďarska, Rakouska, Jugoslávie nebo Spolkové republiky Německo. Žena obviněná z prostituce a příživnictví zřejmě dobře věděla, že nesmí přiznat peněžní příjem: „Je pravdou, že mi přivezl k Vánocům 1979 dvoje náramkové hodinky… Dále mně přivezl troje kalhoty, částečně obnošené.“ Prostituce sice v době socialismu trestná nebyla, ale obviněnou ženu mohli potrestat právě a jen za to, že nechodila do zaměstnání a peníze k vlastní obživě získávala od dalších osob. Rafinovaně tak do policejního protokolu uvedla pouze nepovolené překročení hranic a drobné dárky: Potom jsem ho navštívila v NDR, šla jsem přes hranice jenom tak bez dokladů, hranici jsem přešla v prostoru restaurace Hrádek. Při této návštěvě jsem od něj dostala látku, zhruba asi 2 metry. Dále mně vozil víno, cigarety a různé cukrovinky… Toto vše mně vozil sám, nic jsem s ním neměla, ani si na mě nesáhl. 119 Srvn. SOkA Děčín, Okresní soud Děčín (nezpracovaný fond), spis 3T 1230/1981.

343



Svědkové však potvrdili, že přes hranici chodila ilegálně pravidelně („ve stráni mezi celnicí a Hrádkem“) a vedle nového oblečení („troje rifle“*) dostala i východoněmecký magnetofon, kterým se chlubila. Příjem peněz od muže ze saské strany se ale prokázat nepodařilo a ženu soud nakonec potrestal za provozování prostituce a přijímání peněz od českých mužů.120 Exkurs 5: Společná hranice pohledem mladého muže a poslední pašerák Stoupenec nezávislé kultury a undergroundový hudebník Josef „Bobeš“ Rösler cestoval s otcem v polovině sedmdesátých let plachtit po Severním moři. Cestu na Západ jim tehdy vyřizovala cestovní kancelář Sportturist, čímž si ušetřili mnoho formalit. V létě roku 1978 začal mít Rössler díky svým postojům vážné problémy s policií a v možnost odjezdu na Západ již skoro přestal doufat:121 Datum našeho odjezdu se blížil. Protože jsme zase vyjížděli za hranice jako organizovaná skupina na sportovní zájezd pod hlavičkou cestovní kanceláře Sportturist, nebylo potřeba žádat o devizovej příslib, kterej bych samozřejmě nikdy nedostal. Nevýhodou bylo jenom to, že jsme vlastně neměli žádné peníze. Cestovka nám do ceny zájezdu započítala jen minimální kapesný v dolarech, což stačilo akorát na poplatky v přístavech a podobně. Záleželo na každym, co si propašoval bokem. Sehnal jsem si pár franků. Když se to tak vezme, tak ani moc peněz potřeba nebylo. Jídlo jsme si vezli z domova…122 Nadešel den odjezdu. To nemůže vyjít, říkal jsem si, když jsme se autem blížili na Cínovec ke státní hranici. Bylo asi jedenáct večer, provoz byl tou dobou minimální. Jeli jsme autem, protože loď přezimovala ve Stralsundu v místním jachtklubu… Auto bylo plné bagáže a materiálu potřebného k plavbě. Zastavili jsme před závorou na celnici a podali bachařům pasy. Jeden s nima někam odešel a druhej si nás podezíravě prohlížel. Začal jsem přemejšlet, jak se dostanu zpátky do Prahy, jestli mě ovšem rovnou nezašijou pro pokus o emigraci. Po chvíli přišel celník, nebo co to bylo, a kázal vyndat vyndat všechny zavazadla a odnýst je dovnitř. ‚Je to v piči‘, pomyslel jsem si a dal se do práce. Měli tam na to takovej nízkej barovej pult, kam jsme museli všechno vybalit včetně obsahu kapes. Chvíli se v tom přehrabovali a přitom vyzvídali, kam že to jedeme a co tam jako budeme dělat, koho 120 Srvn. SOkA Děčín, Okresní soud Děčín (nezpracovaný fond), trestní spisy, 6T 211/1980. 121 Josef „Bobeš“ Rössler: Obraz doby aneb Chaotické vzpomínky na život v českém undergroundu 70. let. Praha: Pulchra 2009, s. 180n. 122 Tamtéž, s. 179

344



tam potkáme a co vezeme, kde pracujeme, a já nevím, co všechno. Dodneška mám při překračování hranic kdekoli na světě pořád stejnej pocit napětí, jako bych čekal, že mě najednou zničehonic postaví ke zdi a – pal… Pak tam přines ten bachař naše pasy a poklepával si s nima do dlaně levý ruky. Podíval se na mě pátravě, asi na mně bylo vidět, jak se mi třesou kolena. Po chvíli, která se mi zdála nekonečná, položil pasy na stůl a povídal: ‚Tak si to zabalte a můžete pokračovat.‘ Nevím, co potom na celnici udělali s tím šutrem, co mi spad ze srdce. Možná ho tam maj někde vystavenej. Endéráckou kontrolu už jsme absolvovali bez potíží a o pár kilometrů dál jsme zastavili v lese na parkovišti a uložili se ke spánku. Než nadešlo ranní kuropění, probudilo nás povykování několika Čecháčků, kteří tu zastavili za účelem vykonání vychcání. Vykonali jsme totéž a průměrnou rychlostí šedesáti kilometrů za hodinu, rychleji náš mikrobus nejel, vyrazili směr Berlín, kde se podle našeho plánu měly nakoupit chybějící konzervy. To vymyslel Tomáš Tamassy, jeden ze členů posádky. Měl zjištěný, že Němci mají některý konzervy lepší než naše a cenově, že to vyjde na stejno, možná i levněji. Když se nám podařilo probloudit Drážďany a dostat se na Hitlerovu dálnici, bylo všechno v suchu. V poledne jsme nakoupili v Berlíně a večer uléhali ve Stralsundu do lodi, která jen čekala, až ji spustíme na vodu. Druhej den jsme to udělali a po posledních nákupech, opravách, postavení stěžně a pasovým odbavení východoněmeckejma bachařema konečně vypluli na východ, směr Polsko. Jeden z československých celníků formou fejetonu zpracoval na konci osmdesátých let příběh údajného Posledního pašeráka. Východoněmecký důchodce se jako turista pokusil přejít u Vojtanova hranici do NDR. Na dotaz celníků, zdali něco nese, odpověděl, že pouze skleničky.123 Na to, že v ruce drží zejvně naditou aktovku již zřejmě zapomněl, čehož částečnou příčinou bylo i spotřebované množství alkoholu neznámého složení a množství. Velmi nerad, ale postupně začal z aktovky soukat různé zboží potravinářského charakteru – jako například konzervovanou zeleninu, pečivo, atd. Po vyložení celého obsahu aktovky se již zdálo, že řízení bude ukončeno během několika málo minut a tudíž celní strana nebude mít dalších, pro turistu nepříjemných otázek. Leč měla! Dotaz byl jednoduchý, zato neočekávaný. Zda má ještě nějaké zboží. Jako odpověď mělo zřejmě posloužit důchodcovo ‚oklepávání‘ celého těla, včetně všem celníkům známé odpovědi ‚vůbec nic‘. Ještě ani ono známé rčení nedopověděl a již se tříštila

123 Jiří Mayer: Poslední pašerák? In: Clo Douane č. 17 ze srpna 1989, s. 11.

345



o dlážděnou podlahu revizní haly jedna ze sklenic s instantní kávou. Postupně vyndaval z oděvů další potraviny, nevyjímaje konzervy s kondenzovaným mlékem, a vyvrcholením vystoupení bez tuše a slavnostních fanfár bylo odmontování složité struktury provázku, jež zachycovala na důchodcově těle asi 30 dkg plátkového sýra běžně nazývaného cihla…“

Závěr Ve druhé polovině roku 1989 se začali občané východního Německa pokoušet emigrovat přes Československo do Maďarska, které otevřelo své hranice s Rakouskem. Vláda NDR v důsledku toho zakázala cesty východních Němců do Maďarska a československá vláda ji podpořila zesílením ostrahy hranic na slovensko-maďarském pomezí.124 Nakonec musely být uzavřeny i hranice mezi NDR a Československem. Východoněmečtí občané totiž nalezli další způsob, jak emigrovat do Spolkové republiky. Stovky z nich obsadily západoněmecké velvyslanectví v Praze a požadovaly volný odchod do SRN. Pro představitele ČSSR to byla velmi nepříjemná komplikace. Po dlouhých jednáních pak vedení Sozialistische Einheitspartei Deutschlands (SED) nakonec přeci jen souhlasilo. Aby neztratilo tvář, vymohlo si, že uprchlíci mohou odcestovat na Západ přes východoněmecké území. Tam jim mělo být formálně uděleno povolení k vystěhování a zároveň odejmuto občanství NDR. Krátce nato však začal nový nájezd východních Němců na pražské velvyslanectví SRN. Československo si díky tomu vymohlo od 3. října 1989 uzavření hranice pro východoněmecké občany. Pomoc s jejím střežením obstarávala vedle jednotek Ostrahy státních hranic (OSH) i Pohraniční stráž.125 Podle údajů ministerstva vnitra z 5. října zachytily československé úřady přes 400 východních Němců, které vrátily zpět do NDR. Po pádu Ericha Honeckera začalo nové východoněmecké vedení připravovat zákon o cestování občanů do ciziny. Dne 1. listopadu 1989 byla hranice na česko-saském pomezí opět otevřena. Opakoval se však předešlý scénář a velvyslanectví SRN v Praze oblehla další vlna uprchlíků. V samotné NDR pokračovaly demonstrace, a tak již nepevná SED povo-

124 Srvn. Rychlík, Cestování do ciziny (viz pozn. 21), s. 108. K tématu dále viz například vyčerpávající edici vydanou Československým dokumentačním střediskem: Vilém Prečan: Ke svobodě přes Prahu. Exodus občanů NDR na podzim 1989. Praha: Československé Dokumentační Středisko 2009. 125 Podle historika Jana Rychlíka byla jedna z posledních mezer, kterou mohli východní Němci proklouznout ze země, péážní trať Zittau–Görlitz, která částečně vedla po polském území. Vlak stavěl ve stanici Krzewina Zgorzelecka (to sloužilo zároveň jako nádraží pro saské město Ostritz), odkud pak občané NDR odcházeli na západoněmeckou ambasádu ve Varšavě. Srvn. tamtéž, s. 109.

346



lila, aby uprchlíci vycestovali z Československa do SRN bez dokladů. O týden později již byla otevřena hranice v Berlíně, což znamenalo symbolický i faktický pád východoněmeckého režimu.126 V této studii jsem se pokusil popsat možnosti cestování přes česko-saské pomezí a jeho zvláštnosti mezi lety 1945–1989. Jedná se samozřejmě o pohled z české strany. České pohraničí patřilo v době války k nacistickému Německu. Po jejím konci zde proto byla opětovně vybudována stará zemská hranice. Mezi její první ilegální „narušitele“ patřili čeští Němci, kteří se po svém vysídlení vraceli do svých domovů pro věci nezbytně nutné k životu. Těch se jim totiž ve válkou rozvrácené Sovětské okupační zóně Německa nedostávalo. Na hranicích sice oficiálně platily poměrně liberální prvorepublikové předpisy, ty se však nedodržovaly a hranice se tak pro běžného občana stala legálně nepřekročitelnou. V období po roce 1948 zde začal panovat tuhý režim, v jehož rámci se mnoho obcí sledované oblasti dostalo do tzv. hraničnho pásma a bylo zdemolováno. Komunistický totalitní režim neměl nejmenší zájem na tom, aby jeho občané volně cestovali do zahraniční. V této době tak překračovali hranici občané Československa ilegálně a přes území NDR se pokoušeli dostat zpravidla do západní zóny Berlína. Podobně nelegálně začali odcházet i čeští Němci, kteří se snažili dostat ke svým příbuzným na západě, ale i východě Německa. Tresty za její přechod nebyly rozhodně tak drakonické, jako na hranici se SRN či Rakouskem. Na přelomu padesátých a šedesátých let začalo postupné uvolňování cestování mezi Československem a NDR. Do sousední země začaly vyrážet organizované výpravy, později i jednotlivci. V roce 1968 se území Saska stalo jedním z nástupišť pro tzv. internacionální bratrskou pomoc. V noci z 20. na 21. srpna odsud vyrazily sovětské jednotky, které pomáhaly potlačit demokratizační proces v ČSSR známý jako Pražské jaro. Občané NDR i Československa měli i nadále velmi omezené možnosti cestovat jinam, než do spřátelených socialistických zemí, a vzájemný čilý turistický ruch byl tak do jisté míry jen jakýmsi východiskem z nouze. Pro sedmdesátá a osmdesátá léta byla pro česko-saské pomezí typická tzv. konzumní turistika. Zvláště českoslovenští turisté využívali možnosti nakoupit levné a přitom kvalitní zboží v NDR. S tím pak souvisí i fenomén drobného pašování, který se odrazil v množství dodnes tradovaných, mnohdy humorných rodinných historek. Vzpomínání na přejezdy hranic z pohledu cestujících jsem se pokusil doplnit i vzpomínkami úředníků, kteří hlídali převážené zboží. Zároveň jsem se snažil, aby vyjmenovaná specifika společných vztahů byla doložena na vybraných příkladech. Tehdejší slova o „hranici přátelství“ se z dnešního pohledu jeví lživě a pokrytecky. I na česko-saském pomezí totiž byly poprvé (a doufejme, že naposledy) nataženy ostnaté dráty. Krátce po jejich odstranění se stalo území NDR základnou pro sovětská 126 Srvn. tamtéž, s. 109–110.

347



okupační vojska a místem, odkud mimo jiné ve stalinském duchu vysílala v letech 1968–1969 propagandistická stanice Vltava. Pozitivní však je, že pamětníci dnes nevzpomínají výhradně na negativní stránky společné historie. Vzpomínky na kritické okamžiky nebo státem dirigované družební vztahy jsou dnes na české straně do jisté míry překryty obrazy pozitivními. Mezi nimi nalezneme jak již zmíněné „rodinné pašerácké historky“, tak i vzpomínky na možnost vycestovat za povolenou exotikou. V létě roku 1985 na palubě lodi Princesse Marie-Astrid, kotvící na řece Mosele u Schengenu, podepsaly Francie, Německo a země Beneluxu dohodu o postupném rušení kontrol na společných hranicích a uplatnění principu volného pohybu zboží i služeb. Tehdy si zřejmě ještě nikdo nedokázal představit skutečnost, že by tato dohoda mohla být postupně rozšířena nejen o další západoevropské státy, ale i o většinu zemí bývalého východního bloku, Českou republiku a Slovensko nevyjímaje. Po pádu železné opony Česko pozvolna nabíralo kurs směr Evropská unie a Schengeský prostor. Nejprve začalo roku 1991 platit pro občany Čech a Slovenska právo svobodně vycestovat do zahraničí i zpět.127 Poté se Česká republika více než jednu dekádu (především hospodářsky) připravovala na vstup do EU. Toto období bylo úspěšně završeno a stvrzeno vstupem do EU dne 1. května roku 2004. Od prosince 2007 již nemá ČR hlídadnou pozemní hranici s okolními státy a je tak propojena s územím větší části Evropy, neboť se stala součástí Schengenského prostoru. Pro občany všech zemí Schengenu platí možnost svobodného cestování a překračování hranice smluvních států na kterémkoli místě bez nutnosti procházet hraničními kontrolami a zdržovat se zbytečnými formalitami. Není právě hranice, jíž je možno volně překračovat, teprve tou opravdovou „hranicí přátelství“?

Glosář: Big beat, bigbít nebo bigboš – československý termín pro rockovou hudbu. Na počátku šedesátých let šlo o označení kapel hrajících komunistickým režimem zavržený rock-and-roll. Později označení pro široké spektrum populární hudby 60. a 70. let. Posluchačem z anglofonní země by byl tento druh hudby patrně označen jako pop-rock | Clo je peněžním poplatkem, který stát vybírá při převozu některých druhů zboží přes celní hranici. Jde o jeden z prostředků, který úřady používají k ochraně vlastního trhu před levnějším zbožím z okolních zemí. Jeho vybírání

127 Srvn. tamtéž, s. 133.

348



upravuje celní zákon | Devizy nebo valuty – jde o měny vyspělých západních států (např. americké dolary, západoněmecké marky, švýcarské nebo francouzské franky či britské libry), jejichž legální získání bylo v socialistickém Československu obtížné. Kurz československé koruny byl, podobně jako měny všech států RVHP, vůči západním měnám uměle nadhodnocen. Volnou vnitřní směnitelnost koruny nebylo možno zavést z politických důvodů, neboť by vedla k její okamžité devalvaci a znehodnocení úspor obyvatel | Finanční stráž střežila státní hranici a prováděla celní službu. Její útvary byly zrušeny v roce 1949 jako nespolehlivé | Rifle nebo texasky – dobový výraz pro džíny. Jejich nošení bylo jedním ze způsobů, jakým dávali mladí lidé najevo sympatie k americkému způsobu života. Texasky (tento termín se používal i v Polsku) jsou odvozeny od kovbojů z amerického státu Texas, kteří si džínové oblečení oblíbili. Rifle potom od italské značky džín Rifle. Oblečení posledně jmenované značky v Československu oficiálně distribuoval obchod Tuzex. V běžné maloobchodní síti se džíny až téměř do konce osmdesátých let neobjevovaly | Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) – obchodní organizace sdružující především socialistické země s centrálně řízenou ekonomikou. Od svého vzniku v roce 1949 měla být protipólem Marshallova plánu, později Evropského hospodářského společenství. Zanikla v roce 1991 | Tuzex – roku 1957 zřízený podnik zahraničního obchodu, který za „tvrdé“ valuty prodával exkluzivní (exportní) domácí zboží a dovozené západní produkty (například džíny, obuv, zapalovače, alkohol, žvýkačky, později například i automobily aj.). V Tuzexu se platilo tuzexovými korunami (TKčs), lidově zvanými bony. Měly omezenou platnost a daly se získat prodejem valut přímo v prodejně. Brzy se však rozmohlo nelegální obchodování s bony. Nelegálním prodejcům se říkalo „veksláci“ – z německého wechseln (vyměňovat). Východoněmeckým protějškem československého Tuzexu byl podnik Genex.

349


1968 / 1945. Literatura jako svědectví

Walter Schmitz

1968 / 1945. Literatura jako svědectví V souvislosti s dramatickým průběhem 20. století se od soudobé literatury stále více očekávala reflexe událostí, které významně ovlivnily životy lidí za války, za období perzekuce i během dalších důležitých dějinných událostí. Takové literární svědectví lze v mezinárodním kontextu sledovat například v zobrazování období holocaustu (Shoa*), období pronásledování a vyvražďování Židů v nacionálně socialistickém Německu. A brzy přicházejí další události, i když v míře bezpráví nesrovnatelné: vyhnání Němců z pohraničních území v poválečném Polsku a Československu. Dalším takovým obdobím, kdy se naskytla příležitost vyrovnat se pomocí literatury s utrpením obyvatel země, byla doba, kdy si občané Československa přáli přerod či přeměnu komunistické diktatury v tzv. socializmus s lidskou tváří a reformátoři KSČ (Komunistické strany Československa) se o to v roce 1968 pokusili. Tento pokus, zvaný Pražské jaro, byl násilně ukončen vtrhnutím vojsk Varšavské smlouvy. I. Okupace 1968 1. Přerod a zprávy z „místa uprostřed Evropy“ 1968 V Praze od roku 1957 vycházel každý měsíc časopis, vydávaný v německém jazyce, Im Herzen Europas (V srdci Evropy). Jednalo se o snahu představit obyvatelům německy mluvících zemí nové komunistické Československo jako turistickou destinaci. Obsahem byly články o českém uměleckém řemesle, o krásných a zajímavých místech, o výjimečných kulturních akcích, o každodenním životě, zkrátka o všem, co by mohlo v zahraničí zprostředkovat kladný obraz Československa tak, jak si to tehdejší vládnoucí představitelé země představovali. František Černý, po roce 1989 velvyslanec ve Spolkové republice Německo, vzpomíná na časopis a jeho redaktorku Lenku Reinerovou, se kterou se seznámil na kafkovské konferenci v Liblici, takto: „Pracoval jsem v rozhlase, ona byla rehabilitována, stala se tedy opět členkou Komunistické strany a pracovala pro časopis, jehož se stala šéfredaktorkou a byla jí do roku 1968. Časopis se jmenoval Im Herzen Europas – nákladný měsíčník na velmi kvalitním papíru. Tak tomu bylo v tehdejším Československu zřídkakdy. Ani umělecké knihy nebyly tištěny na tak kvalitním papíru. Byl to časopis, který vycházel také v angličtině, francouzštině a myslím i ve španělštině, měl nastínit potenciálním čtenářům „ze západu“ krásný život v socialistickém Československu. Jednalo se tedy o reprezentativní časopis. V šedesátých letech mnohdy prošlo 350



to, co by vlastně jinak dovolené nebylo“.1 Na stránkách časopisu byly například prezentovány obrazy umělců, „kteří v Praze být vystavováni nesměli“.2 A přes všechny tyto snahy se časopis ve Spolkové republice nesetkal se zájmem. Oproti tomu v NDR se časopis stal „jedním z nejžádanějších tištěných médií.3 Jelikož prodeji zboží bylo stále ještě bráněno, musely být výtisky přes hranici pašovány.4 To platilo obzvláště, když v lednu 1968 tento měsíčník informoval o přelomovém dění „na schůzi Ústředního výboru Komunistické strany [...]“5, „kde byl Alexander Dubček zvolen prvním tajemníkem ÚV* KSČ. Časopis se nevyhýbal žádnému tématu, vyjádření nesouhlasu, ba ani konfliktu“.6 Svým čtenářům v NDR zprostředkoval ‚Pražské jaro‘. V Komunistické straně ČSSR vzniklo pod Alexanderem Dubčekem reformní křídlo, které mělo ve svém programu vytvoření tzv. socialismu s lidskou tváří. Této reformní skupině se podařilo vynutit si odstoupení hlavy státu Antonína Novotného a novým předsedou strany se stal Dubček. Vše směřovalo k přeměně společnosti, ale nejednalo se pouze o jakýsi přelom, nýbrž o skončení socializmu v takové formě, jak ho do té doby lidé znali. Lidé sice zůstali věrni socialistickým cílům, odvrátili se ale od sovětského modelu. Takové diskuzní příspěvky a jakékoli necenzurované zveřejňování informací o nové situaci v Československu nebyly tehdy v NDR žádoucí. Byl to „vliv, který neměl být zpozorován“.7 Čtenáři se však díky měsíčníku Im Herzen Europas o dění v Československu dozvídali. Jedním z nich byl i Bernd-Lutz Lange, tehdy student, později známý kabaretiér, angažující se jak v době trvání komunizmu ve východním Německu, tak v době následující i po jeho pádu. Lange vnímal časopis jako „nejzajímavějšího zpravodaje východního bloku.“8 Ve svých příspěvcích „komentoval dění v socialistickém světě“9. Nevyhýbal se ani ožehavým otázkám. 1

2 3 4 5 6 7 8

9

František Černý: Lenka Reinerová: eine deutschsprachige Autorin in Prag. V: Zu Hause in der Welt. Topographien einer grenzüberschreitenden Literatur. Vydala Immacolata Amodeo a Heidrun Hörner. Sulzbach/Taunus: Ulrike Helmer Verlag 2010, s. 77-101, zde s. 86. Tamtéž, s. 87 Tamtéž Tamtéž Bernd-Lutz Lange: Mauer, Jeans und Prager Frühling. Berlin: Aufbau 2006, s. 285. Walter Schmitz: 1968 in der DDR – Wahrnehmungsspuren in einem ‚ruhigen Land‘. V: Die Kunst des Überwinterns. Musik und Literatur um 1968. Vydal Jörn Peter Hiekel. Köln/Weimar/Wien: Böhlau 2011, s. 23–68, zde s. 26. Werner Mittenzwei: Die Intellektuellen. Literatur und Politik in Ostdeutschland 1945–2000. Leipzig: Faber & Faber 2002, s. 249. Lange: Mauer, Jeans und Prager Frühling, s. 285. – Srov. Manfred Jäger: Die abwartende Hoffnung. Reiner Kunze, Wolf Biermann und andere 1968. V: „Es genügt nicht die einfache Wahrheit“. DDR-Literatur der sechziger Jahre in der Diskussion. Vydal Michael Hametner a Kerstin Schilling. Leipzig: Friedrich-Ebert-Stiftung Büro Leipzig 1995, s. 111–125, obzvlášť s. 118. Künftig meine Studie: Mitteleuropäischer Ideenschmuggel. „Im Herzen Europas“, eine deutschsprachige ‚Revue‘ aus Prag 1967/68. (Vortrag beim Kongress des Mitteleuropäischen Germanistenverbandes „Mittlerin aus Europas Mitte. Fundamente und Perspektiven der deutschen Sprache und ihrer Literatur im ostmittel- und südosteuropäischen Raum“, Wien 2010). Tamtéž.

351



Významnou roli při informování občanů NDR o dění v sousedním Československu hrálo Rádio Praha, jehož zahraniční vysílání se snažilo zprostředkovat jinak nedostupné informace. Ovšem v NDR fungovaly „na některých místech, zejména v Sasku, rušičky vysílání zaměřené na rušení štvavých vysílačů (‚Hetzsender‘) v Berlíně, RIAS, a nově byly přesměrovány na Rádio Praha.“10 Malíř Peter Graf vzpomíná na „vysílání českého rozhlasu v německém jazyce“, které mohl poslouchat a být tak alespoň „tímto způsobem blízko vývoji událostí.“11 Zdálo se, že politický přerod v Praze, resp. v celém tehdejším východním bloku, vytvoří opak ke studentským protestům v západních zemích, takzvanému hnutí 1968. V tehdejší době představovala Československá republika pro východní Němce ‚malý západ‘, „byla tu větší duchovní svoboda, rozmanitost, více barev a také větší nabídka zboží než v NDR – mezi jinými také západní noviny.“12 Proto mnozí doufali, že československé reformní hnutí by mohlo mít vliv i na vývoj v NDR. „V onom roce“, jak opět píše Bernd-Lutz Lange, „hleděl celý východ na Prahu. Tam naděje nejen vznikala, tam se začala skutečně formovat.“13 Také Wolf Biermann vzpomíná, jak byl „napůl opilý nadějemi šedesátého osmého“, touhou „po červené svobodě“.14 Peter Graf: [O malbě v roce 1968] 10 Černý: Lenka Reinerová, s. 88. 11 Rozhovor Jörga Berniga s Peterem Grafem z 27. ledna 2010 o obrazu Übers Malen im Jahr 68. Graf má ještě dnes několikaminutový záznam, na kterém je možné slyšet rozhovor s Walterem Ulbrichtem v československém rozhlasu. Ulbricht na něm chválí mimo jiné – s takřka odstraněným třídním systémem – činnost NDR, která dokonce po adekvátním přeškolení integrovala vojáky nacistické armády do NLA. Nejprve u Schmitz: 1968 in der DDR, s. 27 (Rozhovor citován tímto způsobem). 12 Konstantin Hermann: Sachsen und der Prager Frühling. V: Horch und Guck. Zeitschrift zur kritischen Aufarbeitung der SED-Diktatur, Sešit 04/2008, http://www.horch-und-guck.info/hug/archiv/2008-2009/heft62/06213, ze dne 30.07.2013. 13 Lange: Mauer, Jeans und Prager Frühling, s. 285. Srov. Christiane Schmitt-Teichert: „Hoffnung auf Veränderung“. Sachsen und der „Prager Frühling“ – ein Stimmungsbild. V: Sachsen und der „Prager Frühling“. Vyd. v. Konstantin Hermann. Beucha: Sax-Verlag 2008, s. 69–87. 14 Wolf Biermann: Wie man Verse macht und Lieder. Eine Poetik in acht Gängen. Köln: Kiepenheuer & Witsch 1997, s. 241f.

352



Se skupinou kolem Wolfa Biermanna bývá spojován také malíř Peter Graf, který v roce 1968, tj. v roce Pražského jara, namaloval obraz Übers Malen im Jahr 68 (O malování v roce 68). Graf musel v roce 1957 po výměně názorů s ministrem kultury Johannesem R. Becherem opustit studium Vysoké školy umění v Berlíně-Weißensee. Po této exmatrikulaci následovalo „potrestání prací“.15 Pro Grafa to znamenalo osvědčit se prací ve výrobě. Snaha odebrat umělci jeho uměleckou svobodu a svázat ho tvrdou denní prací však zapůsobila opačně. Peter Graf maloval i nadále, navíc již nebyl vázán pravidly a cenzurou východoněmecké umělecké produkce a ocitl se tak „mimo ni, nic od ní neočekával, a tak neměl co ztratit.“16 Tak mohl, respektive musel jít svou vlastní cestou jako umělec, který navazoval kontakty a přátelství především s těmi umělci a intelektuály, kteří se nechtěli identifikovat s tehdejším politickým režimem. Výše zmíněné dílo přináší divákovi pohled do ateliéru. Na kompozici vpravo a nejblíže k divákovi sedí mladá žena v šatech biedermeierovského vzhledu, která zřejmě usnula a rukou si podpírá hlavu. Před ní na stole leží – otevřená jako antický roh – tuba s barvou. Vlevo sedí malíř před obrazem a pracuje na krajině u moře se dvěma ženami. Jedná se o obraz, který Peter Graf skutečně v této době namaloval.17 To není jediný obraz, který je součástí kompozice Grafova díla. Vpravo nahoře je do ateliérové scény zahrnut další autorův obraz: Mädchen mit Lupe (Dívka s lupou). Poté se nachází v ateliéru ještě třetí obraz, a sice Peter Graf zde zachytil portrét Wolfa Biermanna do svého vlastního obrazu, ale převrátil ho vzhůru nohama. Jak ve svém „naruby“ rozhovoru s umělcem poznamenal Jörg Bernig: „Peter Graf maloval od časného rána a maluje tak stále“, pro pozorování svých obrazů je během práce na nich staví vzhůru nohama. Míní, že staří (umělci) toto také již činili. Stavěním – malováním vzhůru nohama se obraz vzápětí stává abstraktním. K tomu analogicky citoval z básně Wilhelma Busche […]: Obrazy, které se pověsí vzhůru nohama, zázračně změní svou hodnotu, … protože se povznesou do říše fantazie. Na tomto imaginárním portrétu má Wolf Biermann na hlavě čepici ve tvaru plachetnice a holubici míru.“18 Tuto holubici míru znal každý školák v NDR, neboť se také 15 Jörg Bernig: Die Freiheit und das Blau. Zur Eröffnung der Ausstellung „Überall ocker“ von Peter Graf (am 7. April 2009 in der Villa Eschebach, Dresden), s. 2. 16 Tamtéž. 17 Schmitz: 1968 in der DDR, s. 34f. 18 Tamtéž., s. 35.

353



nacházela na nejznámějším obrazu od Pabla Picassa. K tomu bylo nutné vědět, jak se opět dozvídáme od Jörga Berniga, „že Graf je velkým obdivovatelem Picassa a že Graf, jak mi sám řekl, nechtěl kódovat politické výroky, protože by mohly být rozeznány jen těmi, kteří o nich už tak jako tak vědí.“19 S podřimující paní u stolu – jedná se o Grafovu první manželku Jetty Grafovou – se na obraz dostal také „všední den Grafových.“20 „Oba“, jak vyprávěl Peter Graf Jörgu Bernigovi, „byli zaměstnaní od rána do večera (Peter Graf mimo jiné jako řidič nákladního vozu) a večer byli často zcela vyčerpaní. Tváří v tvář vlastnímu vyčerpání ale Peter Graf maloval zas a znovu.“21 „Šlo o umění – nic víc, nic míň.“22 Umění si ale žádalo také svobodu, a právě znamení svobody vkomponoval Graf do svého obrazu Übers Malen im Jahr 68 (O malování v roce 68) tím, že nad ateliérovou scénou nechal vznášet nahou alegorickou postavu, která směřuje svůj pohled na malířův obraz – krajinu u moře se dvěma ženami. Vlasy alegorické postavy vlají stejně jako československá vlajka, kterou nese. Tato československou trikolorou vybavená postava na Grafově obraze se nápadně podobá obrazu Henriho Rousseaua La Liberté invitant les artistes à prendre part à la 22ème exposition des indépendants (Svoboda zve umělce na 22. salon nezávislosti).23 Svoboda zde drží francouzskou trikoloru. Ta zavlaje znovu takřka po sto letech na Grafově obraze z roku 1966 Übers Malen nach der Arbeit (O malování po práci). Peter Graf o své Svobodě mluví jako o „andělovi múzy“; zřejmě je modelem inspirace. Z obrazu Übers Malen nach der Arbeit letí alegorická postava na další obraz Übers Malen im Jahr 68, což vyjadřuje pomyslnou spojnici mezi východem a západem, historicky pak spojnici mezi obdobím Francouzské revoluce a děním v Československu roku 1968. Oproti Rousseauovi jsou ale na Grafově obraze křídla alegorické postavy černá. Ztělesňují přerod v sousední zemi, bez pochyby jako alegorii svobody – ale svobody, jejíž černá křídla by se spíše hodila k andělovi smrti. Pro Petera Grafa je výrazem naděje a myšlenky demokratického socializmu, která ho dodnes nepřestává fascinovat a kterou vnímá spíše filozoficky než ekonomicky, jak upřesnil v rozhovoru s Jörgem Bernigem. Dalším symbolem naděje, který můžeme na Grafově obraze vidět, je před ženou vyčerpanou všedním socialistickým dnem položená „tuba s barvou, která má odříznutou špičku a ze které vytéká červená barva jako symbol možného počátku něčeho nového.“24 19 20 21 22

Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Jörg Bernig: Gevatter Tod, die Schöne und der Dickhäuter. Peter Graf zeigt in der Villa Eschebach die Schau „Überall ocker“ mit Gemälden und Plakaten. V: Sächsische Zeitung, 7. dubna 2009. 23 Liberty Inviting Artists To Take Part In e 22nd Exhibition Of e Societe Des Artistes Independants 1905, oil/canvas 175 x 118 cm, e National Museum of Modern Art Tokyo. 24 Schmitz: 1968 in der DDR, s. 36.

354



Vedle Grafa podává svědectví o nadějích vycházejících z Pražského jara roku 1968 také Hartmut Zwahr, tehdy mladý historik na Univerzitě Karla Marxe v Lipsku, který v roce 2007 zveřejnil deník, kde prezentuje nejen události oněch týdnů a měsíců, ale i své myšlenky a naděje. Také věřil, že je možné dosáhnout „vyššího stupně socializmu“25 a pociťoval nutnost změn. 17. července 1968 si v deníku poznamenal: „velká část německé mládeže se o Čechy bála [měla strach]. Jak to bylo v ostatních kruzích lze jen těžko posoudit.“26

2. Konec nadějí V souvislosti s děním v Československu nebyly ostatní členské státy Varšavské smlouvy pod vedením Sovětského svazu schopny přijmout fakt, že v Praze bylo komunistické uspořádání během jara 1968 reformováno natolik, že už téměř nebylo k poznání. Především NDR tlačila na to, aby byl u neklidného souseda opět nastolen socialistický klid a pořádek. Srpnová intervence tak vlastně začala už na březnové ekonomické konferenci v Drážďanech, kde byl Alexander Dubček upozorněn na to, že „společný úhlavní nepřítel, imperalismus“ nikdy nespí a je třeba být v tomto smyslu opatrný a že, co se dle vedoucích představitelů zúčastněných států formovalo v Československu, vypadá jako plíživá kontrarevoluce.“27 Znepokojivé bylo, že v okrese Drážďany bylo do 21. srpna registrováno přinejmenším 300 „případů“, v okrese Karl-Marx-Stadt* mezi 21. srpnem a 10. zářím 250 případů, kdy především mladiství „pachatelé“ projevovali sympatie k náhlému obratu také v NDR. Kromě toho navštívilo Československo během jara a léta toho roku nezvykle mnoho obyvatel NDR. V samotném červenci přijelo do Československa přibližně 80 tisíc východních Němců týdně“.28 Lákadlem byly věci, které v NDR nebyly k dostání. „Bylo zde možné koupit si vytoužené desky Beatles, Bee Gees a Rolling Stones“ a v malém rozsahu si prohlédnout západní spotřební standard.29 Vedení SED se pokusilo o řízení nekontrolovatelného průběhu, byla tu snaha organizovat cesty spolehlivých soudruhů, obzvláště okres 25 Hartmut Zwahr: Die erfrorenen Flügel der Schwalbe. DDR und „Prager Frühling“. Tagebuch einer Krise 1968 bis 1970. Bonn: Dietz 2007, s. 86 (2. srpna 1968). 26 Tamtéž., s. 81 (27. července 1968). 27 Srov. Manfred Wilke: Die SED und der Prager Frühling 1968. V: Die Politische Meinung (2008), Nr. 465, s. 45–51, zde s. 48. 28 Citováno podle Christian Kurzweg: „Jetzt machen wir mal sozialistischen Tourismus.“ Die SED und der Prager Frühling 1968. Berichte aus dem Bezirk Leipzig. V: Horch und Guck (2/2007), sešit 58, s. 10–15, zde s. 10. Srov. také Bernd Eisenfeld: Hoffnung, Widerstand, Resignation. Die Auswirkungen des „Prager Frühlings“ und seiner Zerstörung in der DDR. In: Deutschland Archiv 36 (2003) 5, s. 792. 29 Stefan Wolle: Der Traum von der Revolte. Die DDR 1968. Berlin: Christoph Links Verlag 2008, s. 147.

355



Lipsko v čele s Paulem Fröhlichem se v akci „socialistický turismus“30 velmi dobře prezentoval. Výsledek konference byl pro politické vedení neuspokojivý: „Argumenty našich soudruhů byly sice vyslyšeny, ale pouze v malém rozsahu akceptovány“, českoslovenští partneři reagovali na naše výtky slovy, „že vykovávají svou vlastní politiku, do které si od nikoho nenechají mluvit.“31 Navíc došlo k tomu, že místo toho, aby němečtí delegáti přesvědčili československé soudruhy o správnosti názorů politického vedení zemí Varšavské smlouvy, vraceli se domů ve svých názorech pozitivně ovlivněni „reformním úsilím“32 v Československu a mnozí žádali: „také u nás by měla nastoupit demokratizace – totiž uvolnění.“ A jedním dechem dodávali: „Vše u nás musí být nejprve schváleno, podrobnější informace o ČSSR dostaneme ze Západu.“33 Na základě tohoto neúspěchu ve vyjednávání bylo upuštěno od neúčinného nástroje propagandy a jako řešení byla zvolena vojenská intervence.34 V posledním červencovém týdnu vstoupila do pohraničí, především do oblasti Vogtlandu, vojska států Varšavské smlouvy.35 Ve stejné době se ve Vogtlandu zdržovala lipská grafička Ursula Mattheuer-Neustadt, která znepokojující scény okupace zahrnula do svého souboru Der schöne deutsche Wald (Krásný německý les).36 Logistické náklady na akci zvanou „Operace Dunaj“ byly velké. Vojska Národní lidové armády NDR se účastnit neměla. Drážďanská 7. tanková divize sice byla navržena jako schopna vpádu a občanům NDR bylo východoněmeckým tiskem vsugerováno, že NLA se pochodu zúčastní. Na počátku září byly dokonce publikovány fotografie východoněmeckých vojáků nacházejících se u Prahy. Ovšem plány na účast NLA na sovětské intervenci byly krátce před vpádem staženy. Mělo se tak zabránit situaci, že rok před 30. výročím vpádu vojsk Třetí říše do tehdejší Československé Republiky 30 StA Leipzig, SED-BL Leipzig, IV B 2/1/09, Sitzung der Bezirksparteileitung am 22.05.1968. 31 StA Leipzig, SED-BL Leipzig, IV B 2/3/188, Schreiben des 1. Sekretärs der SED-Kreisleitung Torgau an Paul Fröhlich, 14.05.1968. 32 Kurzweg: „Jetzt machen wir mal“, s. 13. 33 StA Leipzig, SED-BL Leipzig, IV B 2/%/297, Bl. 82f. Information an das Sekretariat der BL zur Entwicklung des Parteilebens, zum Verlauf der Mitgliederversammlung in den letzten Monaten und zu Verhaltensweisen der Mitglieder und Kandidaten unserer Partei, 27.06.1968. 34 Srov. zur Vorgeschichte, insbesondere der Zusammenkunft der Staats- und Parteichefs in Dresden Konstantin Hermann: „In der nächsten Zeit werden Sie vor dem Tribunal stehen“ – Das „Tribunal der Fünf“ in Dresden. In: Týž.: Sachsen und der „Prager Frühling“, s. 53–67. 35 Srov. Rüdiger Wenzke: Sachsen als militärischer Aufmarsch- und Handlungsraum von NVA und Sowjetarmee im Sommer 1968. V: Hermann: Sachsen und der „Prager Frühling“, s. 89–126. 36 Srov. die Abbildung Bernd Lindner: Enttäuschte Hoffnungen. V: Demokratie jetzt oder nie! Diktatur, Widerstand, Alltag. Vyd. Nadací Haus der Geschichte der Bundesrepublik Deutschland / Zeitgeschichtliches Forum Leipzig. Leipzig: Edition Leipzig u.a. 2008, s.122–129, zde s. 125. – Tamtéž, s. 124 das Gemälde von Jürgen Schieferdecker (Dresden) Prager Sommer 68. 37 Gerald Zschorsch: Okkupation. V: Týž: Glaubt bloß nicht, daß ich traurig bin. Frankfurt a. Main: Suhrkamp 1990, s. 32.

356



opět vpadnou německá vojska do Československa. Navíc v roce 1968 uplynulo přesně 30 let od uzavření Mnichovské dohody, která tehdy zkázu zahájila. Tak to bylo také později označováno v textu Geralda Zschorsche Okupace : „Ty přece ještě víš, v osmatřicátém roce…“37 Spisovatel Utz Rachowski ovšem vzpomíná, že tehdy jako mladý velmi dobře viděl valící se tanky NDR ve Vogtlandu a očití svědci zpozorovali tyto tanky i z druhé strany hranice.38 NLA očividně skutečně narušila hranice a zpravodajský oddíl spolu s některými důstojníky doprovázel sovětskou armádu do Československa. Obyvatelé NDR se přitom o akcích na hranicích měli dovědět co nejméně. Noviny v Německu podávaly jen velmi málo informací. Jejich články držely pevně danou stranickou linii. Přesto byli východní Němci informováni, a to nejen v Berlíně, ale především v saském pohraničí. Gerald Zschorsch, tehdy ještě žák dvanáctiletky, později spisovatel a nakladatel působící v západoberlínském exilu, informuje, jak nápadné byly pohyby vojsk ve Vogtlandu: „V příhraničním městě, jakým je Plauen, to byla děsivě vyhrocená situace. Na centrálních místech stály sovětské tanky, zatímco jiné už vyjely směrem na Prahu …“39 Tehdy rovněž patnáctiletý Utz Rachowski zažil v rodném Reichenbachu při průchodu vojsk vypjatou situaci a bylo to jeho první setkání s politickou zvůlí. Jeho starší bratr se pokusil protestovat, bohužel marně.40 Po vpádu vojsk do Československa „začala mediální bitva o výklad událostí.“ 41 Bylo nutné vytvořit takový obraz, který by vyhovoval držitelům moci v zemi. O tom, že v srpnu 1968 náhle skončí vydávání časopisu „Im Herzen Europas“, nikdo nepochyboval. Noviny v NDR nyní začaly rozšiřovat oficiální verzi o zahájení ‚Normalizace‘ v sousední zemi a v čele těchto snah stálo samozřejmě Neues Deutschland (Nové Německo), tiskový orgán ústředního výboru Jednotné socialistické strany Německa. Noviny se však ocitly v nesnadném postavení, neboť „kritika intervence nepřicházela pouze od politických protivníků, ale také od západních komunistických hnutí. Proti vpádu protestovalo také Neues Deutschland mediálně podporované Studentské hnutí – taktéž pod rudými prapory.“42 Bylo tedy nutné striktně se držet interpretační linie 38 Utz Rachowski: Der Sinngeber. Meine wunderbaren Jahre mit Reiner Kunze – als Leser, Mitwirkender und Kollege. V: Reiner Kunze. Erfahrungen und Lektüre. – Studien und eine Werkgeschichte. Vyd. Walter Schmitz. Dresden: elem (i.V. 2014). Srov. Výňatek ze souboru pramenů. 39 Gerald Zschorsch: Interview. V: Týž.: Glaubt bloß nicht, daß ich traurig bin: Frankfurt a. Main: Suhrkamp 1990, S. 197–212, zde s. 200. 40 Srov. Utz Rachowski: Der letzte Tag der Kindheit. V: Týž: Der letzte Tag der Kindheit. Berlin: Oberbaum Verlag 1987, s. 9–21. 41 Alexander Bringmann: Das „Neue Deutschland“ und der Einmarsch. Die Rolle der DDR-Medien beim „Prager Frühling“ im Jahre 1968. V: Der Freidenker, 11.09.2008. 42 Tamtéž

357



vládnoucího režimu. Sächsische Zeitung (Saské Noviny), orgán Jednotné socialistické strany Německa v Drážďanech, informovaly své čtenáře ve stejném duchu. Převzat byl článek z Neues Deutschland : Jak je známo z rozhlasu a televize, zahájily socialismu věrně oddané osobnosti strany a státu ČSSR 20. srpna otevřený boj za ochranu socialistického státního uspořádání před kontrarevolučními aktivisty. […] Tyto osobnosti strany a státu Československé socialistické republiky se 21. srpna obrátily na vlády spřátelených socialistických států, Lidové republiky Bulharsko, Německé demokratické republiky, Lidové republiky Polsko, Maďarské lidové Republiky a Sovětského svazu, s prosbou o poskytnutí neodkladné pomoci, včetně pomoci vojenské, s ohledem na vznikající nebezpečí podvratné činnosti kontrarevolučních složek a snahu o vměšování imperialistických mocností. S ohledem na smlouvy o přátelství, oboustranné podpoře a spolupráci tak slíbily vlády socialistických bratrských zemí vyhovět tomuto požadavku.43 I přes centralismus se pro saské čtenáře v tisku vyvinul samostatný, zcela heterogenní soubor informací. Noviny zpočátku tiskly také názory občanů NDR, které se stejně jako oficiální rétorika držely stranické linie. Například člen brigády 7. sjezdu strany SED VEB radiotelegrafistů Drážďany takto veřejně souhlasil s akcemi spřátelených vojsk.44 Vedoucí Kooperation Lommatzscher Pflege (pahorkatina severozápadně od Míšně) vysvětluje: „Jako jeden muž stojí náš kolektiv za opatřeními socialistických bratrských zemí.“ A Prof. Dr. rer. Oec. habil. Wolfgang Heide, úřadující rektor Technické vysoké školy v Drážďanech, vzal na vědomí „s velkým uspokojením […] opatření našich bratrských socialistických zemí.“ 22. srpen se stal dnem velké žurnalistické ofenzívy. Celé vydání Sächsische Zeitung bylo toho dne věnováno vyjádření souhlasu s postupem vládnoucí garnitury. Hlavní titulek tvořilo sdělení TASS, sovětské zpravodajské agentury, poté následovalo oznámení Ústředního výboru Jednotné socialistické strany Německa, Německé demokratické republiky a Ministerské rady Německé demokratické republiky, na další straně pak opět sdělení TASS s titulkem Neodkladně poskytnutá bratrská pomoc,45 k tomu výzva skupiny Ústředního výboru KPC, vlády a Národního shromáždění ČSSR. Následující strana přinášela v jednom bloku výzvu „Občané našeho okresu, projevte se svými činy: Všechna síla pro naše velké a spravedlivé věci, pro vítězství socialismu, 43 Sächsische Zeitung, 22.srpen 1968, s. 1–2, zde s. 1. 44 Tamtéž. 45 Sächsische Zeitung, 22. srpen 1968, s. 2.

358



mír a jistotu Evropy!“46 Vedle veřejného přihlášení se k loajalitě vůči moci dělnické třídy v NDR, se objevuje komentář s titulem: Bonnský koncept se hroutí 47 a samozřejmě další projevy souhlasu s intervencí. Čtvrtá strana věnovala nejvíce prostoru kronice: Hon na pražské dělníky48. Na páté straně bylo otištěno doslovné znění článku Juriho Shukowa Spekulace a špatná kalkulace nepřátel Československého lidu, jehož původní text vyšel v ruské Pravdě, k tomu v rámečku doplňující text Proletářský internacionalismus v akci.49 Na straně šest se noviny vrátily ke starším událostem. Tentokrát zní nadpis Čára přes rozpočet globálních stratégů, tedy strůjce proti socialismu. Historická linie pokračuje: V roce 1961 byla stavbou Berlínské zdi konečně učiněna přítrž „obchodu s lidmi a teroristickým aktům“; nyní zmařil temné plány západních revanšistů a fašistů „vpád socialistických bratrských národů“, v jejichž „pevných a jistých rukou“ spočíval mír Československa. V následujících dnech se situace uklidnila. Komentář Wolfganga Strehla sice ještě jednou zdůraznil, že Na pranýři stojí Bonn50, ale ze zprávy moskevského zpravodaje bylo možné zjistit, že „obyvatelé Československa zachovávají klid.“51 Opět je skladba titulní strany pozoruhodná. Je prezentován „spotřební“ obchodní dům v Lipsku, do očí bijící důkaz přesily socialistického hospodářského systému. Je vyjádřen loajální souhlas s reformou vysokého školství, a to rovnou „zodpovědným státním vedením Technické univerzity v Drážďanech“52. Na další straně následuje vyjádření souhlasu socialistických národů celého světa od Bulharska po Uruguay, kde je možné zaznamenat výsměch: Panika a zloba u inspirátorů z Bonnu. Pouštántikomunistické štvanice západoněmeckého vládního tisku a dodatečně se zachovaným klidem oznámení Prawda vykazuje Bonn do závor.53 Saské noviny rozvíjejí téma dále, objasňují ho ze všech stran a začínají zveřejněním souhlasu v NDR: Občané ČSSR rozpoznali plány reakčních stran54, zní nadpis. Rozmanitost řízeného vyjadřování názorů, zpráv korespondentů, státních oznámení, komentářů, příležitostných karikatur a reportáží vytváří mediální obraz tisku v období diktatury. Nyní je přijímána i ohavná propaganda se šokujícími fotografiemi z válečných míst, na nichž je podle Sächsische Zeitung bráněna svoboda proti západnímu imperialismu, spojena s titulky Vražda komunistů;55 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55

Tamtéž, s. 3. Tamtéž Tamtéž, s. 4. Tamtéž, s. 5. Sächsische Zeitung, 23. srpna 1968, s. 1. Tamtéž Tamtéž Tamtéž, s. 5. Sächsische Zeitung, 27. srpna 1968, s. 1. Tamtéž, s. 6.

359



jak to plánovali reakcionáři roku 1968 v ČSSR. Postupné odhalení třídních nepřátel se daří díky uveřejnění dokumentů, jejichž autenticita není nikde potvrzena. Teprve později se začalo hovořit o ožehavé dějinné posloupnosti, která zabránila plánovanému vpádu vojsk NDR do ČSSR. Dne 30. srpna 1968 zveřejnil Dr. Horst Schneider článek se dvěma obrázky: Mnichovská dohoda vedla k válce. Rok 1968 není rokem 1938.56 A i následek byl ještě jednou zmíněn: Občané našeho okolí dávají najevo: Teprve nyní spravedlnost. Vše pro naši republiku.57 Relativně rychle toto téma ustoupilo. Linie tisku je jasná. Je shrnuta v příspěvku ze 3. září 1968: Normalizace v ČSSR pokračuje.58 A následující den pokračuje: Rostoucí aktivita pro klid a jistotu, a to navzdory ilegálním štvavým kontrarevolučním bulvárním plátkům v Praze.59 Obyvatelé NDR ovšem nezůstávali v žádném případě tak „klidní“, jak by si strana a vláda přály. Například 16. února 1969 píše ve svém ohlédnutí Harmut Zwahr (deník Tagebuch), že mocní v NDR jsou po právu zneklidněni pražskými událostmi: „Protože u nás bylo tolik lidí s vámi, museli naši vpadnout.“60 V celé zemi se rozmohla nelibost. Bezprostředně po obsazení Československa Volker Braun, spisovatel narozený v Drážďanech, který se roku 1965 přestěhoval do Berlína, člen skupiny, jež se příležitostně sebeironicky označovala jako Saská básnická škola, složil Píseň vojáků:61 Wir ziehen in den Böhmerwald Mit Kugeln im Tornister Und tränken lieber euer Bier, Mit euch, liebe Geschwister.

Táhneme na Šumavu S kulkami v torně A raději pili vaše pivo, S vámi, milí sourozenci.

Ležérní verše, které pomocí hovorového jazyka odlišovaly oficiální frazeologii socialistického bratrství od reality „sourozeneckého“ zacházení62. Stereotypní vyjádření o dobrém českém pivu a absurdita proměny z bratrů ve vojáky, tento rozpor ještě zdůrazňují. „Cirkus je oproti tomu ryzí logika“, zní Braunův konečný verš.63 56 57 58 59 60 61 62 63

Sächsische Zeitung, 30. srpna 1968, Příloha „Wir“, s. 2. Sächsische Zeitung, 31. srpna 1968, s. 3. Sächsische Zeitung, 3. září 1968, s. 1. Sächsische Zeitung, 4. září 1968, s. 1. Zwahr: Flügel der Schwalbe, s. 253 (16. února 1969). Volker Braun: Soldatenlied. V: Týž.: Texte in zeitlicher Folge. Bd. 3. Halle/Leipzig 1990, s. 106. Srov. U Zwahra předaný výsměch: Zwahr: Flügel der Schwalbe, s. 75 (20. července 1968). Braun: Soldatenlied, s. 106. – Klíčové slovo ‚cirkus’ se objevuje také v próze Die Bühne od Volkera Brauna: „Meldungen, von denen gut ein Drittel wahr sein konnte, ich ließ den Zirkus über mich ergehen.“ Braun: Die Bühne. V: Týž.: Texte, Bd. 3, s. 19.

360



Mladí lidé protestovali také veřejně a byli za to pronásledováni. Například přímo v „centru města Plavna“ za doprovodu kytary zpíval žák Gerald Zschorsch „ své vlastní písně“. Když nechtěl produkci ukončit, zatkli ho a odvezli do „vyšetřovací vazby v Cott busu“.64 Dalším z mnoha příkladů odporu je Thomas Günther, maturant ze Schneebergu, který při literárním večeru s lidmi stejně smýšlejícími recitoval verše z úvodu Brechtova dramatu Švejk za druhé světové války :65 Na vltavském dně se kameny valí, je v Praze pohřben císař nejeden. Nic netrvá věčně, ať velký či malý. Dvanáct hodin má noc a pak přijde den. Časy se mění, zhola nic věčné není, obrovské plány mocných nejsou bez hranic. Ať jen chodí jak kohouti zkrvavení – vše se mění, násilí nezmůže nic. Rok po vpádu vojsk byl Thomas Günther odsouzen k 27 letům vězení pro své členství v protistátní skupině. Stejně kritický postoj vyjadřuje také Reiner Kunze v své knize Báječná léta (1976). Jeho miniaturní prózy přesně zobrazují situaci mládeže za diktatury, což dokládá např. text Handschellen, zpověď mladíka, který šířil letáky proti režimu: „Rozsudek zněl jeden a půl roku vězení pro mladistvé. Není to pracovní tábor, nýbrž ještě tvrdší. Ve zdůvodnění stálo, že soud zohlednil můj věk, a proto byl trest tak mírný. Bylo mi 15.“66 Již v roce 1968 měl Kunze zákaz publikovat a byl pod dohledem. Jeho žena Elisabeth Littnerová pocházela z Československa, takže měl dobré kontakty na autory, kteří byli v nemilosti a nechtěli se podrobit diktátu ‚socialistického realismu‘, Jana Skácela nebo Ludvíka Vaculíka. Po vpádu vojsk se ukázalo, že také v širším okruhu známých manželů Kunzových existovala loajalita se sousedním národem, který chtěl svou svobodu, jak vzpomíná Reiner Kunze v následujícím textu:67

64 Zschorsch: Interview, s. 199. 65 Srov. Lindner: Enttäuschte Hoffnungen, s. 127; podle Bernd-Lutz Lange: Mauer, Jeans und Prager Frühling, s. 337 seien diese Verse „wie eine Weissagung“ zu lesen. Zu dem ebenfalls zu Gefängnis verurteilten Bernd Eisenfeld vgl. wiederum Lindner, ebd.; eine weitere Fallstudie bietet Michael Hofmann: Das Ende des Eigen-Sinns. Leipziger Metallarbeiter und die Ereignisse des Jahres 1968. In: 1968 – Ein europäisches Jahr. Hg. v. Etienne François, Matthias Middel, Emmanuel Terray u. Dorothee Wierling. Leipzig: Universitätsverlag 1997, s. 89–94. 66 Reiner Kunze: Die wunderbaren Jahre. Frankfurt a. Main: Fischer 1976, s. 99. 67 Reiner Kunze: Hinter der Front. V: Týž: wunderbaren Jahre, s. 276.

361



ZA FRONTOU Ráno 22. srpna roku 1968 má žena téměř upadla překvapením. Před dveřmi bytu ležela kytice gladiol. V sousedství bydlel manželský pár, který vlastnil zahradu a občas přinesl květiny. „Pravděpodobně nás včera večer nechtěli rušit“, vysvětlila si situaci má žena. Odpoledne přišla se třemi dalšími kyticemi v náručí. „To je jen část“, řekla. Další jí byly předány na klinice, ve které moje žena pracovala. Kromě ní samotné se těmto projevům solidarity nikdo nedivil. Bylo přece známo, že je z Československa. Reiner Kunze nepsal cíleně agitační verše, avšak jeho poetickou výpověď můžeme vypátrat ve verších básně Jako věci z hlíny :68 JAKO VĚCI Z HLÍNY 1 Chtěli jsme být jako věci z hlíny Patřit k těm, co už v pět svou kávu Pijí v kuchyni Chtěli jsme být kladeni na jednoduché stoly Chtěli jsme být jako věci z hlíny: z té odpradávna, Která nezabíjí Chtěli jsme být jako věci z hlíny Uprostřed tolikeré valící se oceli 2 Budeme jako střepy hliněné: již nikdy celí, vítr možná odlíčí nás z prachu 68 Ebd., S. 153. Utz Rachowski zitiert dieses Gedicht in seinen Erinnerungen über Reiner Kunze, srv. Rachowski: Der Sinngeber; vgl. auch Heiner Feldkamp: Poesie als Dialog. Grundlinien im Werk Reiner Kunzes. Regensburg: S. Roderer 1994, S. 120f.

362



Podle Bible právě z hlíny vytvořil Bůh prvního člověka, Adama. Lidé jsou křehcí, při srážce s valící se ocelí se rozbijí. Po tomto zničení už nikdy nebudou jako dřív. Valící se tanky, tak tomu mohou lidé rozumět, provedly v zájmu člověka samotného své dílo zkázy. A přece odkazují střepy na ‚celek‘, který by se možná dal jednou dát dohromady; předběžně zůstane u ‚Mihotání svitu ve větru‘, rychle odvanutého světla, ‚záblesku‘ utopie, která čeká v budoucnosti. Ernst Bloch, v 50. letech vysokoškolský učitel v Lipsku, postavil tuto naději na utopii do smutné skutečnosti NDR;69 Reiner Kunze ji bude zas a znovu svěřovat básni, přes stále hrozící zranění střepy po prasknutí v nitru člověka.70 Zajisté se našli obyvatelé NDR, kteří „s vpádem vojsk souhlasili ve víře, že tato vojska zachránila socialismus a mír.“71 Avšak intelektuálové protestovali, i přestože si byli vědomi, že riskují pobyt ve vězení. Wolf Biermann se pečlivě ukryl v Drážďanech u přátel. Místo, na které ministerstvo pro státní bezpečnost pohlíželo velmi podezřele, byl Institut literatury Johannese R. Bechera v Lipsku. Siegmar Faust, který tam byl tehdy stipendistou, líčil situaci po porážce reformních myšlenek v Praze: Od dob zahájení PRAŽSKÉHO JARA roku 1968 se změnily životy mnohých, obzvláště umělecky ambiciózních lidí Německé demo... . Wolf Biermann se v těchto dnech obával o svůj život a ukryl se. Reiner Kunze demonstrativně vystoupil z Jednotné socialistické strany Německa. Bettina Wegner, Sandra Weigel, Thomas Brasch, Florian a Frank Havemannovi, jinde také Gerald Zschorsch rozmisťovali letáky proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Za tuto činnost byli ihned zatčeni. Také zázračné dítě německé lyriky, Andreas Reimann, v této době již dospělý, padl během této doby do spárů Ministerstva pro státní bezpečnost. Další, například i privilegovaní studenti Institutu pro literaturu ‚Johannes R. Becher‘ v Lipsku: Heide Härtl, Gerti Tetzner, Klaus Bourguin, Paul Gratzik, Gert Neumann, Odwin Quast, Martin Stade a já jsme padli za oběť vlně čistek. Přesto se většina jmenovaných prosadila jako spisovatelé, částečně jen na západě. Zrušení režimu Socialistické jednotné strany Německa bylo pro většinu cíl, a přece někteří, včetně mě, stále ještě věřili, že socializmus podle učení Marxe a Engelse je možný přeměnit na socializmus ‚s lidskou tváří‘.72 69 Srv. Ernst Bloch: Das Prinzip Hoffnung. 2. Band. Berlin: Aufbau Verlag 1955. 70 Tak v roce 1978 v Credo an einem guten Morgen, které je skryto pod mottem Jana Skácela; srv. Reiner Kunze: Auf eine eigene Hoffnung. Frankfurt a. Main: Fischer 1981, s. 75. 71 Friedrich Schorlemmer: „Das Land ist still. Noch.“ Meine Erinnerungen an 1968. V: Týž: Wohl dem, der Heimat hat. Berlin: Aufbau 2009, s. 146–159, zde s. 154. 72 Siegmar Faust: Erstes stadium. V: Ich will hier raus. Berlin: Klaus Guhl 1983, s. 15n.

363



Siegmar Faust se sám vydal na dráhu disidenta a nakonec, po dalších akcích odporu a trestu vězení, byl vyhoštěn do Spolkové republiky Německo. Státní bezpečnost vyslídila všechno podezřelé a vše zaznamenala v rozsáhlých protokolech. Držitelé moci zasáhli tvrdě. Vzrůstající ideologická intolerance se projevuje také ve strohých politických symbolech – třeba v surově provedeném odstřelu Univerzitního kostela v Lipsku.73 Stejně tak docházelo ke strukturálním opatřením, především k reformě vysokého školství, která byla vnímána kritickými členy univerzity jako nastolení kázně na vysokých školách. Přece jen, byli to právě lidé z univerzitního prostředí, kteří během letních měsíců až do vpádu vojsk několikrát Československo navštívili. Když, jak myslí Hartmut Zwahr, “na univerzitách v NDR“ rovněž začalo „obrácení se k československé alternativě“,74 chápali mnozí – a právem75 – radikální přeměnu univerzitních záležitostí i zařízení podle sovětského vzoru jako odpověď režimu. Rozpad Třetí říše znamenal zánik jejího jazyka, který ve známé knize Lingua tertii imperii (LTI, „Jazyk Třetí říše) popisuje Viktor Klemperer. Do jazyka vložená důvěra, která byla pro ranou kulturu NDR podstatná,76 se nejpozději v roce 1968 otřásla v základech. „Nedělní vydání Neues Deutschland. Fašistický způsob vyjadřování. LTI nejčistší formy“, poznamenal Harmut Zwahr,77 který nemohl tušit, že Klemperer si ze svých zkušeností z rané NDR připravuje poznámky k pokračování Lingua quartae imperii. Historik jako pamětník pozná ono centrum zkušenosti, ze kterého je možné v budoucnu určit literárně-politické pochyby a dotazy, osamostatnění fráze. „Řádí tu ve slovech jako fašisté“;78 „Fráze a ideologie“ opanují bitevní pole; „Slovo a čin se rozpadají“;79 „Všechny velké činy, všechna velká slova a tradice se rozplynou jako pára nad hrncem.“80 Zwahr v žád73 Srov. Katrin Löffler: Die Zerstörung. Dokumente und Erinnerungen zum Fall der Universitätskirche Leipzig. Leipzig: Benno 1993. 74 Hartmut Zwahr: Rok šedesátý osmý. Das Jahr 1968. Zeitgenössische Texte und Kommentar. In: François, Middell, Terray u. Wierling: 1968 – ein europäisches Jahr, s. 111–123, zde s. 115; Zwahr uvádí jako zdůvodnění své teze především to, že na univerzitách byly snáze překonávány jazykové bariéry. Srov. Citované dokumenty u Zwahra, tamtéž, s. 114n. 75 I když Middell spatřuje v upevňování reformy vysokého školství na rok 1968 „částečně dodatečnou [ ] korelaci se symbolickými daty západní a východní Evropy“, tak nic nemění dlouhou dobu na přípravu na faktické shodě provedení. Matthias Middell: 1968 in der DDR. Das Beispiel der Hochschulreform. V: tamtéž, s. 125–146, zde s. 135. 76 Srov. Má studie: Johannes R. Becher – der ‚klassische Nationalautor’ der DDR. V: Literatur in der Diktatur: Schreiben im Nationalsozialismus und DDR-Sozialismus. Vyd. Günther Rüther. Paderborn [a. j.]: Schöningh 1997, s. 303–342, zde s. 324n. 77 Zwahr: Flügel der Schwalbe, s. 130 (25. srpna 1968). Srov. tamtéž., s. 296 (21. října 1969). – Analogická svědectví by bylo možné uvést z kraje Vogtland z okruhu mladých intelektuálů kolem Jürgena Fuchse, srov. Holger Ehrhardt: Unbehagen. Exilerfahrungen im Werk von Jürgen Fuchs. V: Deutsch-deutsches Literaturexil, Schriftstellerinnen und Schriftsteller aus der DDR in der Bundesrepublik. Vyd. Walter Schmitz a Jörg Bernig. Dresden: elem 2009, s. 426–436, obzvlášť s. 426n. 78 Zwahr: Flügel der Schwalbe, s. 125 (23. srpna 1968). 79 Tamtéž, s. 22 (23. března 1968).

364



ném případě nekritizuje soucialistické ideály; avšak ty jsou sděleny: „Slova“ připouštějí „nový obsah“, a právě ten je zamlčen, tak je dasaženo pouhé „slovní demokracie“.81 Zwahr si v žádném případě nepřeje „západní poměry“, ale domáhá se pravdy socialismu: „socialistická politika k zachování NDR [...]. Musíme nastolit podmínky, za kterých se ze slov nestanou fráze, aby se proklamovaná socialistická společnost stala opravdovou.“82 Utopie, jež byla literárně formulována, obsazuje i politický prostor. Zwahr pragmaticky konstatuje: „Zpětný politický účinek se nedostaví [...]. Státy, které budou následovat, mají příklad. Obrysy demokratického socialismu nezmizely [...]. Je čas pro reformátory.“83 „Stále myslím na to, co bylo v ČSSR, a ostatní také nezapomněli“,84 poznamenává ve svém deníku Hartmut Zwahr více než rok po okupaci.

II. Vyhnání / odsun 1945 V dějinách česko-německých vztahů je hluboce zakořeněné zklamání, které prožívali mnozí Němci, zejména obyvatelé NDR, při porážce pražských reforem. Hloubka tohoto zklamání je spojena s traumatem, které se rodí už v době před 30 lety, respektive v roce 1938, kdy bylo tehdejší demokratické Československo obsazeno vojsky nacistického Německa. Prvním mezníkem je kolaborace části ‚sudetoněmeckého‘ obyvatelstva s okupanty, které vnímali jako své vysněné osvoboditele, a druhým problematickým obdobím je odsun sudetských Němců z jejich historických území po roce 1945. Německé obyvatelstvo nehovoří o odsunu, nýbrž o vyhnání. Zatímco vlastenecké spolky, sdružující Němce násilně odsunuté z vlasti, hrály v západní části Německa významnou politickou roli, ve východním Německu jejich činnost chyběla. Odlišné vnímání odsunu a snahu o vypořádání se s bolestným traumatem lze vidět na příkladu, kdy noviny Sächsische Zeitung pod fotku „mladých Vietnamců, kteří bojují za svobodu a nezávislost své vlasti“ připojily text: „titíž bývalí nacisté, kteří v letech 1938/39 okupovali a rozdělili ČSR na části“, „setkání revanšistů obyvatel Chebska dne 25. srpna 1968“.85 Byla to propagandistická snaha ospravedlnit ozbrojené napadení Československa a označit skutečné agresory a jejich sadistické řádění v pravém světle. Agresory samozřejmě nebyly mírumilovné bratrské národy Sovětského impéria, byly to státy západu. Tamtéž, s. 234 (21. ledna 1969). Tamtéž, s. 47 (7. dubna 1968). Tamtéž, s. 22 (23. b ezna 1968). Tamtéž, s. 136 (27. srpna 1968). – Braun mohl použít pro všednost hospodářství v NDR nanejvýš poučný materiál, který mu přenechal Rudolf Bahro; srov. Guntolf Herzberg, Kurt Seifert: Rudolf Bahro – Glaube an das Veränderbare. Eine Biographie. Berlin: Links 2002, s. 104. 84 Zwahr: Flügel der Schwalbe, s. 296 (21. října 1969). 85 Sächsische Zeitung, 30. srpna 1968, příloha „Wir“, s. 2.

80 81 82 83

365



Po sametové revoluci v roce 1989 a vzniku demokratického Československa, tedy více než půl století po obsazení Československa nacisty, vzpomínka na Pražské jaro úplně vyprchala. Vůdčí osobnost Pražského jara Alexander Dubček nesehrál v nové demokratické republice větší politickou roli. Signatáři Charty 77 a disidenti sdružující se kolem Václava Havla na reformu komunismu nevěřili, a tudíž nikdo návaznost na Jaro 1968 v politickém slova smyslu nehledal. Velkým traumatem pro česko-německé vztahy však stále zůstává rok 1945. S pádem Třetí říše byla v Čechách ukončena také nacionálně socialistická politika. Držitelé moci v Berlíně chtěli české obyvatelstvo buď vystěhovat, a to ve Třetí říši znamenalo vyvraždění obyvatel v jednom z vyhlazovacích táborů na východě, v Osvětimi, Belzecu nebo Sobiboru, nebo při nejmenším „změnit jejich národnost“, tedy provést nucenou asimilaci. K jasné politické linii nedošlo, ale cíl byl jasný. Čechy a Morava musejí být, jak řekl říšský velitel SS Heinrich Himmler, za dvacet let „obydleny pouze Němci“.86 Německá menšina v Československu byla považována za celistvou již od přelomu století. Nemluvilo se již o Němcích v severních a západních Čechách, nýbrž o sudetských Němcích žijících v „Sudetech“. Tito Němci vyjádřili už v roce 1919, tedy bezprostředně po zániku Habsburské monarchie, své přání připojit se ke státu Němců – tedy „Německo-Rakousku“, proto příchod Hitlerova Wehrmachtu začátkem října 1938 byl většinou přijat s nadšením. Pravdou je, že část obyvatel projevovala svůj nesouhlasný postoj, jakékoli tyto snahy byly spolu s českým odbojem tvrdě potlačeny. „Když vidíme“ – jak říká historik Detlef Brandes – „plány československé exilové vlády a odbojového hnutí na vysídlení Němců z českých zemí (a Slovenska) především jako odpověď na politiku Sudetoněmecké strany, postoj většiny sudetských Němců v letech 1935 až 1938 a Mnichovskou dohodu, nelze se divit tomu, že spojenci dali souhlas k nucenému odsunu Němců z československého území a zostření plánů ve vztahu k rozsahu a metodám odsunu.“87 V roce 1945 se pod vedením ministerského předsedy Edvarda Beneše vrátila do Československa exilová vláda a bezprostředně poté byl zahájen plánovaný a plynulý odsun německého obyvatelstva ze státního území Československa, proces, který byl Němci vnímán a nazýván jako vyhnání: „Deset dekretů, vydaných mezi 8. květnem a prvním zasedáním provizorního národního shromáždění, řídilo právní vztahy mezi obyvateli území patřícího státu a německou a maďarskou menšinou.“88 Edvard Beneš chtěl dosáhnout zřízení homogenního národního státu. Úkolem zajistit a od Němců vyčistit pohraničí „byla 14. května 1945“ pověřena armáda. Mimo ni „opero86 Srov. Detlef Brandes: Umvolkung, Umsiedlung, rassische Bestandsaufnahme. NS-„Volkstumspolitik“ in den böhmischen Ländern. München: Oldenbourg 2012, s. 33 (=publikace Collega Carolina, 125). 87 Tamtéž, s. 247. 88 Peter Glotz: Die Vertreibung. Böhmen als Lehrstück. München: Ullstein 2003, s. 193.

366



valy v hraničních oblastech ještě takzvané revoluční gardy“, „samozvaní mstitelé a takzvaní zlatokopové se tak mohli vydovádět a získat kořist“, alespoň v severních Čechách.89 Docházelo k nekontrolovatelnému násilí na odzbrojených a zadržených Němcích, kteří byli považováni za národní socialisty nebo kolaboranty, nebo kteří tak byli pouze označeni. Časté byly případy lynčování, výkonu práva na vlastní pěst, dokonce docházelo k divokým popravám.90 V prvních měsících po zahájení odsunu bylo nejméně 120 000 až 130 000 osob, mezi nimi 92 % Němců internováno ve vězeních a táborech, kterých bylo nejméně 500 různého druhu. Ke stejnému účelu se využívaly kinosály, hostince či školy. Opět docházelo k výtržnostem. „Zákonem o amnestii“91 z 8. května 1946 byly beztrestně prominuty činy, kterých se lidé dopustili do 28. října 1945, pokud „přispěly k boji za opětovné nabytí svobody Čechů a Slováků, nebo pokud byly směřovány ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomocníků“.92 Známý je v tomto smyslu masakr, který se udál v Ústí nad Labem. V městské části Krásné Březno došlo 31. července 1945 k výbuchu muničního skladu, z čehož byli bez váhání obviněni Němci. „Podle zprávy Ministerstva vnitra byli „zbiti“, zabiti obušky, zastřeleni, povražděni bajonety nebo vhozeni do Labe“.93 „Nebyla to“, jak stručně shrnul Peter Glotz, „zřejmě žádná jednotná skupina pachatelů, byly to revoluční gardy, rudoarmějci, Svobodovi lidé, ale také civilisté. Shodně se říká, že ‚domorodí’ ústečtí Češi svým německým spoluobčanům spíše pomáhali.“94 Dne 2. srpna napsal deník Rudé právo, orgán Komunistické strany: „Na lstivý útok nacistických žhářů v Ústí a zprávy o běsnění armády Wervolfu odpovídá celý náš národ jednomyslným zlostným výkřikem: „Němci pryč z naší země. Naše pohraničí vyklidíme železnou rukou.“95 Právní rámec pro nucené vysídlení byl dán teprve po Postupimské konferenci dekretem prezidenta, který je datovaný 2. srpna 1945 a kde se řeší otázka státní příslušnosti německého obyvatelstva následovně: „Českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství.“96 Dne 14. prosince 1949 byly 89 Stefan Aust, Stephan Burgdorff: Die Flucht. Über die Vertreibung der Deutschen aus dem Osten. Bonn: Bundeszentrale für politische Bildung 2005, s. 127. 90 V západo- a jihočeských územích, která spadala pod kontrolu jednotek třetí americké armády, bylo ovšem větším excesům zabráněno. 91 Glotz: Vertreibung, s. 197. 92 Aust/Burgdorff: Die Flucht, s. 128n. 93 Podle zprávy Ministerstva vnitra, citováno podle Glotz: Vertreibung, s. 222n. 94 Glotz: Vertreibung, s. 223. 95 Citováno podle Glotz: Vertreibung, s. 224. 96 Aust/Burgdorff: Die Flucht, s. 129.

367



konečně schváleny „Směrnice k systematickému provedení odsunu (transferu) Němců“.97 V roce 1949 byl opět zprovozněn tábor v Terezíně, zřízený původně národními socialisty jako mezistanice před odsunem židovských obyvatel do vyhlazovacích táborů. H. G. Adler, přeživší vězeň tábora, komentoval ve své rozsáhlé dokumentaci jeho ‚pozměnění funkce‘:98 Osvobozením Terezína trápení na tomto místě neukončilo. Ne, nejen pro tehdejší vězně, jejichž utrpení jistě nebylo ukončeno opětovným získáním vnější svobody, nýbrž pro nové vězně, jejichž utrpení teprve teď začalo. Do ‚Malé pevnosti‘ byli přivedeni Němci z celé země a němečtí říšští uprchlíci. Určitě mezi nimi byli tací, kteří se během okupačních let něčeho dopustili, ale většina, mezi ní mnoho dětí a dorostenců, byla uvězněna jen proto, že byli Němci. Jen proto, že byli Němci …? Ta věta zní velmi povědomě, vyměnila se pouze slova Židé a Němci. Byl zřízen také jeden dětský tábor. Ošetřovateli Přemyslu Pitterovi se z tohoto tábora podařilo zachránit přes 400 německých dětí – nejpozději roku 1946 platilo, že ‚přesidlování‘ bylo ukončeno. Nyní mělo být pohraničí nově osídleno „malými, poctivými českými lidmi“99, jak již 23. července 1945 řekl ve svém projevu Klement Gottwald, předseda Komunistické strany Československa, který po únorovém puči bez konání voleb převzal vládu v Československu a stal se československým prezidentem. Již od počátků hráli ve Spolkové republice Německo odsunutí z vlasti důležitou politickou roli. Organizovali se do velkých spolků, dočasně i do politické strany, příslušelo jim vlastní ministerstvo. Na svých každoročních schůzích uctívali za velkého veřejného přispění památku ztracené vlasti. Ve vlasteneckých muzeích, v místních skupinách zemských spolků se lidé pokoušeli statečně zachovat kontinuitu péčí o tradice a vzpomínky. Ve svých médiích nově virtuálně vyobrazovali pomocí příběhů a obrázků svou ztracenou vlast. Vycházely vlastenecké knihy, které tvořily základ pro vlastní vzpomínkovou kulturu odsunutých. U sudetských Němců přitom vzbuzuje pozornost, že vlastní spoluzodpovědnost za zničení první Československé republiky je stejně tak málo tematizovaná jako jsou pojmenovávány přísliby národního socializmu. Vlast byla nepoškozeným světem. Ohrožení přicházela od vnějších nepřátel, 97 Tamtéž., s. 131. Srov. přehled Hanse Henninga Hahna Wo ist ihre Heimat? K také po roce 1989 napjatému vztahu spolků odsunutých k novému Československu; V: Der Spiegel Special 2 (2002), s. 68–72; a kapitola Die Vertreibung. Wahre Wunder nationaler Säuberung. V: Glotz: Vertreibung, s. 187–253. 98 Hans Günther Adler: eresienstadt 1941–1945. Das Antlitz einer Zwangsgemeinschaft. Geschichte. Soziologie. Psychologie. Tübingen: Mohr 1960, s. 218f. 99 Citát v Glotz: Vertreibung, s. 234.

368



tudíž také od Čechů, kteří tuto vlast ničili.100 Tito lidé trvali na tom, že země, kterou museli opustit, je a musí být ‚německá‘. Samozřejmě zcela jiný názor byl na české straně. Časopis Im Herzen Europas se cíleně zabýval hlavně odvrácením nároků odsunutých. Československá socialistická republika (ČSSR) mohla přitom počítat s podporou „bratrsky spojených“ obyvatel NDR. NDR si vůbec odsun Němců ze Sudet nechtěla přiznat. Oficiální jazyková regulace mluvila o přestěhovalcích, kteří v NDR ihned našli novou vlast. Literárně bylo toto poselství zpracováno Franzem Fühmannem. Ve své povídce Böhmen am Meer (Čechy u moře) 101 z roku 1962 popisuje, jak může nyní konečně svobodně žít obyvatelstvo týrané fašistickými vykořisťovateli. Staré proroctví, že Čechy leží u moře, je pouhá utopie*, která se dovolává Shakespearova dramatu Zimní pohádka. Zatímco Shakespeare pouze fabuloval, U Fühmanna se stane pohádka skutečností. Fühmannova povídka ale zůstala jedinou takovou vzpomínkou, neboť vzpomínky na rok 1945 byly v NDR obvykle nechtěné. Rok 1989 ale všechno mění. Nyní je možné to, co bylo předtím zakázané. Teď vycházejí knihy, které toho už s díly odsunutých neměly mnoho společného. Saské obyvatelstvo jako by chtělo ve svém povědomí téma odsunu v novém tisíciletí zapomenout. Také v západním Německu se toto téma pozvolna vytrácelo z veřejného mínění. Do okruhu debat se tato problematická otázka vrátila před vstupem Česka do EU při diskuzi o stavbě Centra proti odsunům v Berlíně. V roce 2004 toto téma doslova explodovalo.102 Ale v Sasku byla potřeba vyjádřit postoj k odsunu nápadně nízká. 52 % odsunutých nemělo názor na to, zda byl odsun oprávněný či nikoliv. 44 % dotázaných mělo odsun za ničím neodůvodněné bezpráví, 14 % obyvatel se vyjádřilo v tom smyslu, že s ohledem na zločiny Němců ve světové válce, byl odsun oprávněný. U těch, kterých se odsun netýkal, přikláněla se téměř polovina dotázaných (48 %) k názoru, že odsun se nesmí ospravedlňovat, ale alespoň 30 % prohlásilo, že podle jejich názoru byl odsun zcela oprávněný. V tehdy aktuální otázce odškodnění pro vyhnané, které chtěl v Polsku uplatnit takzvaný Preussische Treuhand (Organizace založená právě s cílem získat odškodnění pro bývalé německé obyvatele dnešních polských území), což vyvolalo velký zájem médií, vyslovila se jednoznačná většina (61 %), že požadavek na odškodnění od Polska není oprávněný. Téměř pětina (19 %) naproti tomu požadavek podpořila. Odpovídající srovnatelná čísla v pohledu na takzvané Sudetské Němce 100 Jutta Faehndrich: Eine endliche Geschichte. Die Heimatbücher der deutschen Vertriebenen. Köln: Böhlau 2011. 101 Srv. Ludger Udolph: Die Tschechen: KLEIN und groß. In: Konzeptualisierung und Status kleiner Kulturen. Beiträge zur gleichnamigen Konferenz in Dresden vom 3. bis 6. März 2008. Hg. v. Christian Prunitsch. München, Berlin: Otto Sagner 2009, S. 135–144. 102 Srov. Wolfgang Donsbach/Kerstin Weisbach: Das vergessene ema. Vertreibung im Bewusstsein und Urteil der sächsischen Bevölkerung. In: Vertreibung in Mitteleuropa nach 1945. Anatomie einer Debatte. Vydal Walter Schmitz ve spojení s Krzysztofem Ruchniewiczem. Dresden: elem 2008, s. 159–174, zde s. 161n.

369



nejsou k dispozici, mohla by ale dopadnout podobně. Za zmínku stojí ještě celkový výsledek otázky významu tohoto tématu v Sasku. Třetina lidí by za tímto tématem udělala tlustou čáru, překvapivě také starší osoby, z nichž 80 % se k tomuto názoru přiklání. Takto by byla potřebná jen třetina Benešových dekretů. Každý sedmý Sas nedokázal pojmenovat ani jedno východní území, ze kterého odsunutí pocházejí. Počet odsunutých byl často nesmírně podceňován, stejně jako „povědomí o tématu všeobecně.“, což lze ukázat na výsledcích obyvatel měst Weisbach a Donsbach103 „Později mi vyprávěl můj třídní učitel, který se v mládí stal nadšeným komunistou, že jako malý kluk zažil odsun v Ústí a že to vnímal jako trest za německé zločiny. Tím byl ve shodě, pravděpodobně aniž by to věděl, s většinou Němců na východě i západě, kteří ať už veřejně či neveřejně odsun Němců považovali za odplatu. Odsun provázející ztráta se stala kolektivní obětí všech Němců, aniž by však tato bolestivá stopa ze života odsunutých nalezla kolektivní přijetí většinou Němců. Tato specifická zkušenost s bolestí a utrpením byla ponechána pouze lidem odsunem zasaženým. Ostatní byli toho názoru, že kdyby se jim stalo totéž, také by na všem nesli vinu sami. Což zase umožňovalo minimalizovat vlastní vinu a zaviněné zápletky. A tak se mi jevilo přijetí odsunutých obyvatel do spojeneckých okupačních zón méně jako začlenění, ale spíše jako tolerování bez jakékoli reflexe.“104 Také v Sasku se formuje – ovšem teprve v roce 2011 – „Zemský spolek odsunutých a později vystěhovalých ve Svobodném státě Sasko / Slezské Lužici o. s. se vzpomínkou a setkáním o. s.“, vznikají vlastenecké kluby a vlastenecká muzea, ale literatura jde jinou cestou. V roce 2002 vychází román Jörga Berniga Niemandszeit (Čas nikoho). Bernig vystudoval germanistiku a anglistiku na Univerzitě v Lipsku, pracoval jako asistent učitele a lektor ve Skotsku a Walesu a do Německa se vrátil jako spisovatel na volné noze. Jeho rodina pochází ze severních Čech, kde o svůj domov v roce 1945 přišla. Ve dvou velkých esejích z let 2008 a 2011 se znovu navrací ke vzpomínání lidí, jež je stavěno proti vzpomínání systémů, sdruženích a států.105 Příběh z „bezčasí“ zavede čtenáře nejprve na místo, které neexistuje, na konec světa. „Není zakresleno v žádných mapách“;106 je to „hraniční obec“107, na okraji dějin. Na tomto utopickém místě se setkávají ti, kteří tvořili střední Evropu. Reprezentují různé národy, repre103 Tamtéž., s. 173. 104 Jörg Bernig: „Du bist hier nur geboren…“. V: Týž.: Der Gablonzer Glasknopf. Essays aus Mitteleuropa. Dresden. elem 2011, s. 26–36. 105 Tamtéž., sowie Niemands Welt. Sieben Nachrichten aus Mitteleuropa. V: Tamtéž., s. 39–66. 106 Jörg Bernig: Niemandszeit. Stuttgart/München: DVA 2002, s. 15. 107 Tamtéž., s. 24.

370



zentují životy, ve kterých se potkávají kultury, bojují spolu, ale také se spojují. Jejich propojování a oddělování tvořilo zdánlivě nekonečný proces, nyní jsou shromážděné na tomto místě, které – jako nově příchozímu vysvětluje – „není v době, která se nachází mimo to nebo v nějaké zcela jiné, každopádně ne v té, ze které na místo všichni do jednoho přilétli nebo spadli nebo byli vykázáni.“108 Nejprve je nemůže vypátrat ani „lovec“. Lovec Tomáš And˘el je agent pomsty. Je také smrtonosným andělem, když najde skryté lidi, následuje ho revoluční garda, násilí a vyhnání je jejich posláním. Lovec se dostane na místo „času nikoho“ a zachvátí ho pochyby o jeho dosavadní existenci lovce: „Dostal se na místo, na kterém se chtěl vymanit z existence, kterou si vybral, která mu připadla a které se držel od konce války.“109 Zde se zamiluje do Němky jménem Theres a už nechce být lovcem, nýbrž opět Tomášem Andělem. Theres a Tomáš by byli takovým „německo-českým mileneckým párem“, který ručí v ‚konfliktní společnosti‘, která sousedy odjakživa spojovala, za jiné, utopické řešení. Jejich jména v sobě mají zašifrovanou historii, která už se k sobě ovšem nehodí. On se jmenuje Tomáš (po prvním prezidentovi) a František (po starém císaři FrantiškuJosefovi). Ona je Theresia (podle císařovny).110 Možnost společného a klidného soužití byla zničena nacionálními socialisty, když napochodovali do tehdejšího Československa. Tehdy došlo k „vyhnání starousedlíků Němci“, nové osídlení bylo fakticky obsazením. Také u prozřetelných Němců, u ‚mateřské společnosti‘, od té doby vládl strach, že „to všechno by se jednou mohlo udát obráceně“111 a „že všechno, co děláme, musíme dělat zas a znovu“.112 Žádný „Čas nikoho“ neexistuje; dějiny nabraly špatný směr, epocha se jmenuje: „Nevhodná doba“.113 V místě na konci světa působí pouhá přítomnost lovce jako katalyzátor. Společnost pronásledovaných, která byla ještě jednou slabě nastolena, se rozpadá. Každý reaguje na projekce, které má od druhého. Jeho bývalí kamarádi poznávají v něm, jenž se zase chce stát Tomášem And˘elem, pouze lovce a tlačí ho zpět do této role. And˘el naopak nepozná proměnu svých bývalých kamarádů, spatřuje v nich jen zběhy, o kterých právem předpokládá, že ho zabijí, aby zachránili svůj úkryt. Tak vede také tento model odsunu k logice zničení, končí smrtí. Láska, která jako utopický motiv s onou ženou, která byla And˘elovou milou, je pouze „neviditelnou“, a je stejně tak spojená s nadějí samotného And˘ela na jinou existenci, tato láska již nenachází místo v tom, co zůstalo ze střední Evropy. Motto Reinera Kunzeho v úvodu knihy toto poznamenává s tichým povzdechem. „Jen aby nakonec 108 109 110 111 112 113

Tamtéž., s. 19. Tamtéž, s. 111n. Tamtéž, s. 93. Tamtéž, s. 73. Tamtéž, s. 75n. Tamtéž, s. 95.

371



nás nedohnala lítost pro nemilovanou lásku“. Vítězí nový zákon hranic, vítězí dekrety, zatímco řeč povídky uhasíná. V pravdě patrně nikdy neexistoval „čas pomalého vyprávění“114 – povídky o ‚střední Evropě‘, místě pospolitosti uprostřed Evropy. To by byla jiná povídka.115 Bernig ji může vyprávět také jako rodinnou příhodu. Jeho rodiče museli opustit ‚vlast‘ v severních Čechách. Po roce 1989 jde syn po stopách, pozvolna opět objevuje ztracené místo. Čas nikoho. Sedm zpráv ze střední Evropy, takový nadpis nese velká esej, ve které Jörg Bernig toto místo vypátral. Je to také místo ztraceného jazyka. Rozmanité variace německého jazyka, které existovaly v pohraničí, takřka vymřely, ale ve svědectvích, která se dochovala, je skryt apel na pozdější generace. Hlasy z jiné doby nás vybízejí, abychom přemýšleli o budoucnosti jiného světa ve střední Evropě. Vše, co zbylo ze středoevropské historické společnosti, se v románu Čas nikoho zobrazuje v postavě mladého Friedera, toho, který může podat svědectví o poničené historii jen nesrozumitelnou řečí a křehkou pamětí. Říká se o něm, že „vše, co viděl, si zapamatuje.“116 Jeho rodiče ho jako postiženého zachránili před národně socialistickým programem eutanazie. Řádění ‚Utopias‘ revolučních gard unikl také. Friederova porucha řeči funguje v románu jako signatura středoevropské historie. Poté, co byla násilně ukončena, zůstane jen hektická změť slov a zoufalé řazení všech dat a dojmů – tedy řeč „postiženého“ Friedera (v jehož jméně se ukrývá „Friede – mír“). Ve chvíli zániku je tak všechno ještě jednou uchováno. Osobám stojícím mimo, které se této imploze historie nedotčeně účastní, toto připadá jako příznak nějaké nemoci; skutečně to odráží jen opravdovou patologii jedné ze ztrát řeči a tím také bezcitnost chátrajícího světa. Utrpení samotného odsunu je nevýslovné, možná ale, jak ukazuje román Jörga Berniga, přinesl odsun doposud ztrátu řeči přes onu pláň, která má v každý moment historie šanci stát se místem porozumění. Nářek nad ztrátou národně definovaných vlastí pokračuje naproti tomu symetricky jen v mluvě odsunu. Teprve v oné poetické reflexi, kterou ještě jednou dovoluje, aby byla znázorněna utopie středoevropské společnosti, mluvení a vyprávění, bude také mluvení o odsunu opět smysluplné. Pro svou povídku, jak vysvětluje autor Jörg Bernig, jsem si vytvořil117 umělý svět a ten [jsem musel] zalidnit. To mi dalo možnost instalovat stav přímo zachovaných úmluv. Největší část děje v Času nikoho se udála třetího září devatenáct set čtyřicet šest. Umělý svět, severočeská obec, do které je román situován, v tento den přestala existovat, stala se, jako jiné obce v pohraničí, součástí 114 115 116 117

Tamtéž, s. 206. Tamtéž, s. 155. Tamtéž Jörg Bernig: Wurzelwerk. V: Týž: Glasknopf, S. 21–25, zde s. 23n.

372



Německa, byla zničena a srovnána se zemí revoluční gardou, poté co tento umělý svět měl trvání od počátku léta devatenáct set čtyřicet pět. Němci a Češi, kteří byli na toto místo naplaveni, jako by je přinesla voda, nejsou oproštěni od historie, naopak. Ale právě to jim umožňuje, aby nechali ještě jednou zazářit šanci, která se skrývá za téměř tisíci lety česko-německé historie v Čechách, někdy více viditelná, někdy skrytá a v ústraní. Tato historie šancí je také naší historií, nás takzvaných potomků, a je nutné trvat na tom, že není poháněná touhou ničit, která byla vždy připisována druhému národu. Je nutné na tom trvat nejen při zpětném pohledu, nýbrž také při pohledu do budoucnosti a právě s ohledem na zdánlivě stále existující nebezpečí přivedení vztahů mezi Čechy a Němci na úroveň předválečných národnostních bojů. Téma ‚odsunu‘ je v české společnosti stále ožehavé. Benešovy dekrety jsou dodnes platné a německé požadavky na jejich zrušení spíše zesilují české rozhořčení, které je naplňováno strachem z reparačních požadavků. Rétorika německých vlasteneckých spolků může takové obavy podněcovat, čehož obratně v prezidentských volbách v roce 2013 ve svůj prospěch využil Miloš Zeman, kandidát strany SPOZ (Strana práv občanů ZEMANOVCI). Zajímavé je, jakým způsobem se s tímto celkem ožehavým tématem vyrovnává mladší generace. Soudobí čeští autoři se již nebojí mluvit o „Sudetech“ a postupně nahrazují onen politicko-historicky neutrální pojem „pohraničí“. Sudety, jak napsala literární vědecká pracovnice Anne Hultsch, se stále více a více etablují jako topos v české literatuře. „To málo, co zůstane zachováno – v architektonickém ohledu zasazuje definitivní zničení teprve do 70. let – mu připadá jen jako tichá výčitka. Na vesnicích ‚prázdné domy se vyčítavě propadaly do své opuštěnosti a cizích vzpomínek.118 Z pocitu zkázy a povinnosti, nezapomeňme, pro něj vzniká životní téma.“119 Václav Vokolek, který vyrůstal v Děčíně, líčí krajiny vzpomínek. Se smutkem vzpomíná, jak „se z krásného města, z luxusních pozůstatků romantismu stala duchovní periferie, město bez tváře, bez historie.“120 „Už jako malé dítě cítil, že s věcmi se ztrácí jejich duch a všechno, co připomíná minulost. Čas, který teprve formuje charakter, zůstává stát nebo se začíná počítat nově.“121 V roce 2004 publikuje Martin Fibiger povídku Aussiger (Ústečan). Zprostředkovává pocit zničeného literárního světa, který kores118 Václav Vokolek: Krajiny vzpomínek. Praha: Triáda 2000, s. 33. 119 Anne Hultsch: Leben in der Gegenwart – Vertreibung in der tschechischen Literatur. V: Vertreibung in Mitteleuropa nach 1945. Anatomie einer Debatte. Vydal Walter Schmitz společně s: Krzysztof Ruchniewicz, Dresden: elem 2008, s. 97–124, zde s. 99n. 120 Tamtéž, s. 99. 121 Tamtéž

373



ponduje se zničenou severočeskou krajinou, která je posetá domy a fragmenty cest. Text se takřka sám vyvíjí v trýzněnou krajinu, tak můžeme poznat v osobě starého Ústečana personifikované a zrcadlící se město Ústí nad Labem. Vzpomínka přeěla do současnosti; mohla by přejít do lepší budoucnosti.

Výtažek z knihy Alois Nebel

Dobrým předpokladem pro to je, že se v široké veřejnosti pozvolna uvolnilo tabuizované téma; Alois Nebel, ten smutný pochůzkář z Hrubého Jeseníku, severní části ‚sudet‘, je titulní postavou ilustrovaného románu (graphic novel), samotář, který se stal kultovní postavou; nyní je představen také německému publiku: „stále a znovu vidí Alois vlaky, jimiž jsou Němci 1945 odváženi domů do Říše, proti své vůli a napořád. A vidí ještě více: vlaky plné německých vojáků, kteří jedou až za Ural, a takové, kteří dojedou jen do Osvětimi. Ten veškerý horor 20. století.“122 Postava byla vytvořena Jaroslavem Rudišem a Jaromírem Švejdíkem známým jako Jaromír 99, byl kapelníkem New – Wawe – skupiny Priessnitz, založené v Hrubém Jeseníku roku 1991, jejíž písně provokativně vypráví o „zmizelých sousedech“, o „porušených slibech, také o hranicích, na kterých byly (v regionu) do 18. století páleny čarodejnice“ – zkrátka a dobře, o čem 122 Stephanie Flamm: Die Welt des Alois Nebel. In: Die Zeit. 29. srpen 2013, s. 57n.; srvn. Jaroslav Rudiš/Jaromír 99 [Jaromír Švejdík]: Alois Nebel. Leipzig: Voland und Quist 2012 [orig. Alois Nebel. Praha: Labyrint 2006].

374



nikdo nemluví, ale vytěsněné žije dál: „Měl jsem vždycky potřebu, této oblasti vrátit její dějiny“, říká Švejdík. Alois Nebel je vděčný za svou existenci právě díky tomuto přání. A třebaže jeho příběh není lásky hodný a povznášlivý, zkoumá mezitím tolik českých turistů „svět Aloise Nebela“, že jeden z největších německých týdeníků Die Zeit k tomu píše vlastní reportáž. Objevují též léčebnu která nese jméno kmotra buřičské skupiny: Vinzenze Priessnitze, který žil od roku 1799 do roku 1831 v Lázních Jeseník, a již roku 1815 začal ošetřovat nemocné omýváním, obklady, pitím vody a dietou, tak úspěšně, že zde mohl vzniknout roku 1831 lázeňský ústav a živý, mezinárodní lázeňský provoz. Dnes bychom zde našli sanatorium, pojmenované po něm, v severní pohraniční oblasti patřící dlouho ke Slezsku, „gigantický secesní palác [...], vedle nehož působí Berghof z Kouzelného vrchu (Zauberberg)* jako salaš. Uvnitř doznívají kroky na naleštěném mramoru.“123 Pomník – evropské – krásné doby (Belle Époque)*, naděje na vzkříšení mezinárodního lázeňského prostředí, provokující New – Wawe – skupiny, melancholické umělecké postavy a průlom tabu ilustrovaného románu, návrat hrůzostrašných dějin do vzpomínek – a hranice přesahující zvědavost: Oblast se dostala každopádně do pohybu; překvapivé se událo.

Glosář: Karl-Marx-Stadt: Oficiální označení města Chemnitz v letech 1953 až 1990 | Shoa: Název pro vyvraždění židovského obyvatelstva během národního socializmu | ÚV: Ústřední výbor; vrchní orgán Komunistické strany s rozhodovací pravomocí | Kouzelný vrch: epochální román Thomase Manna, který se odehrává v sanatoriu v Davosu | Krásné časy: označení období od roku 1880 do 1. světové války, které zdůrazňuje tehdejší luxus a požitek životem

123 Cit. dle Flamm, Die Welt des Alois Nebel (viz pozn. 122).

375


Česko-saské příhraničí v kontextu česko-německých vztahů po roce 1989

Václav Houžvička

Česko-saské příhraničí v kontextu českoněmeckých vztahů po roce 1989 Následující kapitola, která se zabývá česko-německými/saskými vztahy po roce 1989 se zaměřuje na dva vybrané okruhy problémů, které vývoj vztahů obou sousedních zemí ovlivnily zásadním způsobem. Prvním aspektem je historická dimenze spojená se zánikem Československa v roce 1938 a jeho opětovném obnovení v roce 1945. Vzápětí po pádu železné opony se otevřela rozsáhlá, často velmi emotivní debata na téma násilného vysídlení etnických (sudetských) Němců z někdejší ČSR. Dnes již toto téma nepatří do prioritní agendy nejvyšších představitelů obou států a vzájemné vztahy se výrazně zklidnily. Text stručně rekapituluje průběh debaty a její vyústění do Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Druhým aspektem, jímž se v kapitole zabývám je zcela nová dimenze příhraniční spolupráce Čechů a Němců po roce 1989, kdy dochází k postupnému otevírání hranic a navazování institucionálních i mezilidských vztahů na místní i regionální úrovni.

Část 1: Spolu se svobodou se vrátila i minulost Rychlé přibližování tehdejšího Československa a Spolkové republiky Německo po listopadu 1989 mělo své kořeny v 80. letech 20. století v prostředí čs. disidentů. Představovalo výsledek intenzivních diskusí na téma možného sjednocení Německa za situace, kdy se po nástupu nového sovětského předáka Michaila Gorbačova, počala rýsovat možnost politických změn v dosud ideologicky i mocensky monolitickém bloku komunistických států. V momentu, kdy se po studentské demonstraci 17. listopadu 1989 a následující sametové revoluci, nečekaně rychle začal hroutit komunistický režim v Československu, byla tzv. Pražská výzva vypracovaná v prostředí Charty 77* vlastně jedinou ucelenou vizí možného politického vývoje po návratu demokracie do střední a východní Evropy. V textu se mj. uvádělo:1 1

Srvn. Pražská výzva. 11. března 1985. Jiří Dienstbier: Snění o Evropě. Praha: Lidové noviny.63. Plný text tzv. Pražské výzvy Charty 77 viz Česko-německé vztahy po pádu železné opony, s. 53nn.

376



Německá otázka je od konce druhé světové války jedním z klíčů k evropskému míru a k obnovení evropské identity […. Kolektivní paměť dnešních generací je ovlivněna dlouhodobým vývojem německé otázky, a jakkoliv paměť v nehybných poměrech spí, probudí se ve chvíli, kdy je otázka připomenuta, a začne se jevit dynamicky. Nová československá zahraniční politika od prvního momentu vnímala zásadní význam vztahů se sjednocujícím se Německem. Ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier navázal programově na stanovisko Charty 77 z roku 1985, jehož klíčovou myšlenkou bylo, že řešení obou problémů, německého (sjednocení) a evropského (obnova demokracie ve střední a východní Evropě) představují v zásadě dvě strany téže mince. Vstřícnost reprezentantů nové čs. zahraniční politiky vůči německým partnerům byla formována právě tímto názorem, dlouhodobě sdíleným v prostředí disidentu, k němuž patřil i Jiří Dienstbier. Symbolem padající železné opony, která dělila Evropu po celou dobu studené války na východní a západní část (podobně jako samotné Německo), bylo odstraňování hraničních zátarasů a otevírání nových hraničních přechodů. Ministři zahraničních věcí SRN Hans Dietrich Genscher a Jiří Dienstbier společnou rukou přestřihli ostnatý drát železné opony 23. prosince 1989 u bavorského Waidhausu. Tisíce lidí po obou stranách hranice spontánně oslavovaly návrat svobody a volného pohybu. Hranice mezi Saskem a českými zeměmi byla sice prostupnější, ale radost z nové situace nemenší.

I. Z euforie do politické reality Vzápětí po 17. listopadu 1989 byla zahájena z podnětu bavorské konzervativní strany CSU debata na téma odsunu/vyhnání2 výzvou k omluvě (Max Streibl, 14.12.1989) za odsun sudetských Němců z ČSR. Minulost se stala v jinak dynamicky se rozvíjejících vztazích ČSFR a SRN opětovně problémem díky požadavkům ‚Sudetoněmeckého krajanského sdružení‘ (SL),3 které se stupňovaly zejména po setkání premiéra ČSFR 2

3

Spojenci připravující poválečné uspořádání Evropy nedávali experimentu soužití Čechů a Němců v obnoveném Československu žádné vyhlídky na úspěch. Na Postupimské konferenci v srpnu 1945 spojenci vyhlásili, že německé obyvatelstvo z Polska, Maďarska a Československa má být přesídleno na území Německa. S cílem vyloučit do budoucna opakování tragických etnických konfliktů. Dobová terminologie používala anglické výrazy transfer of population/expulsion. Aktuálně se užívá pojmů odsun/nucené vysídlení/vyhnání, což jsou odlišné pojmy označující tentýž jev, představující současně odlišný výklad jeho obsahu. Základním požadavkem SL bylo právo návratu celou etnickou skupinu a finanční odškodění za utrpěné újmy ze strany čs. státu. Jak z hlediska mezinárodního práva, tak z hlediska vnitřní stability Československa byly tyto požadavky nepřijatelné.

377



Mariána Čalfy s mluvčím SL Franzem Neubauerem v prosinci 1989.4 Okamžitě bylo zřejmé, že historie, dosud hybernizovaná a převrstvená situací studené války, se vrací do česko-německých vztahů. V obrozených česko-německých vztazích začal hrát reminiscenční faktor dvojznačnou roli. Mnoho někdejších rodáků toužilo navštívit místa, která museli tragicky opustit, což bylo lidsky pochopitelné. Současně však bylo patrno, že politická licitace se zájmy vyhnanců ohrožuje proces spontánního sbližování mezi Čechy a Němci. Situaci dále komplikovalo to, že byly tématizovány citlivé problémy minulosti právě v situaci naléhavé potřeby transformace čs. ekonomiky (obnovy tržního hospodářství) a politického systému (konstituování pluralitní demokracie). Českou společnost čekalo obtížné období dílčího poklesu životní úrovně, politické nestability a další transformační problémy, otevírání minulosti nebylo prioritou a českou společnost zastihlo nepřipravenou. Těsně před vánoci 23. prosince 1989 následovalo vyjádření Václava Havla, tehdy ještě občana nikoliv prezidenta, že: „Jsme povinni se Němcům, kteří byli odsunuti po druhé světové válce, omluvit. Protože to byl akt velmi tvrdého zbavení několika miliónů lidí jejich domovů a bylo to vlastně zlo, které bylo odplatou za předchozí zlo.“ Vyžadovalo mimořádnou politickou odvahu takto pojmenovat akt vysídlení, s nímž naprostá většina české společnosti bezvýhradně souhlasila. Havlova slova vyvolala bouřlivou odezvu, v níž kromě odborných stanovisek zazněla také řada hluboce emotivních názorů z řad české veřejnosti, které valnou většinou odmítly omluvu Václava Havla s tím, že odsun nepředstavoval pomstu, ale spravedlivý akt schválený vítěznými mocnostmi spojenecké koalice.5 Havlův výrok a do jisté míry česko-německá deklarace na straně Německa ukázaly, že sebelepší politické gesto, které není alespoň dodatečně podpořeno širším společenským konsenzem, nemůže problémy vyřešit, ale jen je odloží, aby se v jiné konstelaci vrátily zpět s ještě větší silou.6 Postoje české společnosti dlouhodobě a zásadně ovlivňuje negativní role ‚Sudetoněmecké strany‘ vedené Konradem Henleinem, která ve 30. letech 20. století aktivně přispěla k vyvolání ‚mnichovské krize‘* v roce 1938 a následujícímu rozbití demokratického Československa.7 4 5

6 7

Srvn. Václav Kural: Peripetie v česko-německých vztazích. In: Mezinárodní politika 4/1996, s. 12–14. Viz např. demonstrativní hladovka Jana. Kleina na Staroměstském náměstí v lednu 1990 na důkaz nesouhlasu s názory Václava Havla. Pan Klein později svoje názory poněkud modifikoval a byl jmenován členem Koordinační rady česko-německého diskusního fóra jako předseda Kruhu občanů ČSR vyhnaných roku 1938 z pohraničí v důsledku připojení čs. pohraničních území k třetí říši. Srvn. Petr Fiala: Evropský mezičas. Brno: Barrister & Principal 2010, s. 56. Podrobněji viz např. Václav Houžvička: Návraty sudetské otázky. Praha: Karolinum 2005.

378



V české společnosti je v důsledku historických zkušeností latentně a dlouhodobě ukotven obraz sudetských Němců jako instrumentu, s jehož pomocí zničilo nacistické Německo demokratické Československo. Tento hluboce a emotivně zakořeněný názor nedokázal zvrátit ani intenzivní česko-sudetoněmecký dialog, k němuž došlo po roce 1989 (kterého se ovšem zúčastnila pouze početně omezená skupina nově se etablujících kulturních a politických elit). Většina české společnosti zůstala nadále přesvědčena, že sudetští Němci zradili stát v osudové chvíli jeho existence (Mnichov 1938), zatímco u většiny vysídlenců nadále převládá pocit hluboké křivdy v důsledku nespravedlivého uplatnění principu kolektivní viny, za jehož symbol považují prezidentské dekrety Edvarda Beneše. Sudetoněmecké krajanské sdružení ovšem pochopilo Havlovo vyjádření nikoliv jako lítost nad tragickým osudem lidí vyzývající ke smíření, ale jako přiznání viny v právním slova smyslu. Ze strany SL následoval nikoliv projev dobré vůle, nýbrž ultimativní požadavky odškodnění a anulování dekretů (ve skutečnosti denacifikačních zákonů ČSR) prezidenta Edvarda Beneše. Na gesto dobré vůle nereagovala ani německá spolková vláda a tradiční české obavy, že s nimi Němci hrají neprůhlednou hru o čas, tím byly přímo fatálně potvrzeny.8 Nicméně, v této souvislosti nutno zdůraznit, že spolková vláda nikdy jakékoliv požadavky majetkoprávního charakteru vůči českému státu nevznesla. Symbolem nového začátku vztahu Čechů a Němců se měla stát návštěva spolkového prezidenta Richarda von Weizsäckera 15. března 1990 v Praze. U příležitosti výročí vstupu německé armády do ČSR v roce 1939 pronesl tehdy německý prezident následující slova, která měla překonat historické napětí mezi oběma národy:9 My Němci víme velmi dobře, jak je důležité, abychom svým sjednocením nezavdali u našich sousedů podnět ke vzniku žádných starých nebo nových starostí. Chceme a budeme jejich pocity, se kterými sledují náš vývoj, brát vážně […]. Svými slovy a činy chceme přesvědčit lidi o tom, že německá jednota je nejen demokraticky legitimní, ale že je prospěšná mírovému duchu v Evropě. Vstřícná slova německého prezidenta pronesená na Pražském hradě, jež měla navázat na Havlovo symbolické podání ruky obdobným gestem, záhy korigovala realita českoněmeckých vztahů. Nová čs. zahraniční politika se od samého začátku setkávala se

8

9

Srvn. Alena Wagnerová: Nevypočitatelnosti symbolické politiky. In: Listy 3/1995, s. 11. Majetkové požadavky sudetoněmeckých organizací byly po roce 1989 v ucelené podobě publikovány pod názvem „Gesichtspunkte zur Entschädigung der Sudetendeutschen durch die ČSFR“. Publikované in: Sudetendeutsche Zeitung, 10.1. 1992. Srvn. Dienstbier, Od snění k realitě (viz pozn. 1), s. 56–58.

379



specifickým faktorem bavorského patronátu nad vyhnanci, který strana CSU dlouhodobě aktivně prosazovala jak ve vnitřní, tak zejména ve vnější politice spolkového státu Bavorsko i SRN. Prezident Václav Havel ve snaze odblokovat obtížný moment majetkových nároků vyhnanců, navrhl „balíček“ souvisejících kroků, jež by pomohly situaci ve vztazích ČSFR–SRN řešit. Výměnou za uspokojení československých perzekučních nároků (odškodnění obětí nacistické perzekuce), odpis salda z obchodu s bývalou NDR a půjčkou dvou miliard marek bylo Československo ochotno nabídnout možnost návratu těch sudetských Němců, kteří by projevili přání návratu a usídlení. Na základě žádosti jim mohlo být uděleno čs. občanství a za rovných podmínek umožněna účast na ‚kupónové privatizaci‘*. Německá strana se měla dle návrhu naopak definitivně zřeknout majetkových nároků a uznat neplatnost Mnichovské dohody.10 Kancléř Helmut Kohl však na Havlovy podněty nereagoval, jeho názorové lavírování a neustálé oddalování odpovědi poskytovalo prostor bavorské CSU. Zásadním předělem v česko-německých vztazích se měla stát Smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci, podepsaná 27.2.1992 na Pražském hradě Václavem Havlem a Helmutem Kohlem. Nedílnou součástí smlouvy byl průvodní dopis identického znění v české i německé verzi, který obsahoval též prohlášení: „Obě strany shodně prohlašují: Tato smlouva se nezabývá majetkovými otázkami.“11 Z formulace vyplynulo, že další kolo obtížných jednání lze očekávat v blízké budoucnosti.

II. Lidová diplomacie Lidsky pochopitelná potřeba vyhnanců hledat sblížení a symbolický návrat na místa někdejšího domova nalézala cestu mnohem rychleji než oficiální politika. Ostatně nebyla svázána právními hledisky a smluvními závazky. Otevřel se paralelní dialog na občanské úrovni, na němž se podíleli jak náboženské obce, tak politické spolky

10 Tamtéž, s. 283. 11 V debatě, která předcházela ve Federálním shromáždění ČSFR uzavření čs.-německé smlouvy uvedl Ulrich Irmer: (člen zahraničního výboru Bundestagu, FDP): „Nemohli jsme se dohodnout o otázce vzájemných majetkových nároků a o neplatnosti Mnichovské dohody. Plně souhlasím s kolegy, kteří tu řekli, že by se smlouva neměla zmiňovat o majetkoprávních otázkách“ V téže debatě uvedl Christian Schmidt (zahraničněpolitický mluvčí parlamentní skupiny CSU v Bundestagu): „Chceme-li se vyhnout chybám mnohých mírových smluv uzavřených v tomto století, pak musíme být ochotni zahrnout i postižené skupiny a menšiny. A takto chápané požadavky sudetských Němců, aby mohli spolupracovat-například i mládež-podporovat. Myslím, že bychom si v Evropě měli všimnout některých modelů menšin v pohraničních oblastech… Jejich (míněna německá menšina v Dánsku) kulturní autonomie-to je ideální model pro Evropu.“ Československo-německý dialog ve Federálním shromáždění ČSFR. 1991. Praha: ÚMV, s. 10–11.

380



a sdružení. Významnou roli sehrála ‚obec sudetských sociálních demokratů‘, ‚SeligerGemeinde‘ (připomeňme charismatickou osobu jejího dlouholetého předsedy V. Gaberta, který zemřel roku 2003), či na výměnu kulturních hodnot12 zaměřený ‚Adalbert Stifter Verein‘ a další. Ze sudetoněmecké strany byly aktivní církevní organizace, v některých případech navazující (zejména ‚Ackermann Gemeinde‘) na předlistopadové vazby k českému prostředí. Upozornit je třeba v této souvislosti na zásadní dokument, společné stanovisko, které vypracovali představitelé Evangelické církve českobratrské a německé Evangelické církve.13 Text stanoviska je nedoceněným, prvním úspěšným „modelem“ konsenzuálního překonání konfliktní minulosti Čechů a Němců. Opakovaně zaznívaly z prostředí vysídleneckých spolků a organizací názory požadující smíření, jež by zejména vycházelo z křesťanských ideálů porozumění a odpuštění. V ucelené podobě byly představy smíření rovněž vyjádřeny například ve společném prohlášení českých a sudetoněmeckých křesťanů Česko-německé sousedství se musí zdařit, vydaném na přelomu let 1991/92. Ve smířlivě laděném textu prohlášení, který je názorově blízký stanoviskům ‚Ackermann-Gemeinde‘, jsou rovněž zformulovány postoje k oběma zásadním tezím sudetoněmecké otázky (právo na domov, majetkové restituce).14 Návrat do ČSFR by znamenal posunutí těžiště do prostředí, které by sotva kdo mohl prožívat jako vlast […]. Zpětné přiznání protiprávně zkonfiskovaného majetku by bylo uskutečnitelné pouze ve formách a rozměrech, které by nyní probuzené naděje musely zklamat […] Vyhnání osob, které dnes užívají příslušných statků, nepřichází v žádném případě v úvahu. Za těchto okolností je dobrovolná osobní oběť jako příspěvek ke smířlivému novému začátku nasnadě. Text prohlášení mezi jiným též požadoval: „Do obrazu našich (rozuměj českých) dějin, je třeba opět začlenit německý podíl na utváření kultury a hospodářství v naší zemi (rozuměj ČR).“ K vrácení německého podílu na utváření dějin českých zemí již došlo v míře rozsáhlé a nepochybně bude tento proces pokračovat. Přesvědčivým důkazem je počet publikací (odborných i populárních), jež vyšly v češtině po roce 1989. V celém pásu vysídleného pohraničí dochází po roce 1989 k obnově drobných sakrálních pa-

12 Výzkum dokládá, že právě kulturní hodnoty jsou nejsnáze sdělitelné a rozšiřují kontakty na občanské úrovni. 13 „Přestože nám to může být líto, návrat k dřívějším poměrům není možný: o co jsme všichni přišli, je nutno příčíst k válečným ztrátám.“ Smíření mezi Čechy a Němci/Versöhnung zwischen Tschechen und Deutschen. Hannover: EKD Texte 1996, s. 36. Další dokumenty viz též: Der Trennende Zaun ist gebrochen/Rozdělující zeď je zbořena. Leipzig: Verlag GAW 1998. 14 Erklärung sudetendeutscher und tschechisches Christen zur Gestaltung der deutsch-tschechischen Nachbarschaft. Mnichov/Praha 1991/92, odstavec II.

381



mátek, hřbitovů, kostelů, poutních míst a dalších prvků někdejší podoby kulturní krajiny, která sice zanikla s odchodem původních obyvatel, na mnoha místech (například ve skalních masivech Česko-saského Švýcarska) však zanechala zřetelné stopy. Zásadní roli v této obnově hraje ‚Česko-německý fond budoucnosti‘*, zřízený na základě Deklarace.

III. Hledání kompromisu Trvající spor o komplex problémů, souhrnně a s jistým zjednodušením pojmenovaný jako sudetská otázka pokračoval. V polovině devadesátých let již bylo patrné, že je třeba na úrovni ‚vysoké‘ politiky učinit krok, který by zmírnil rostoucí napětí v bilaterálních vztazích. Výsledky sociologických výzkumů veřejného mínění15 signalizovaly (viz dále), že dochází ke změně zpočátku poměrně tolerantního přístupu obyvatel ČR k sudetoněmeckým požadavkům. K názorové radikalizaci přispěly zřejmě také průtahy přípravy textu Deklarace i debata sama, spolu se stále výraznějším exponováním požadavků SL. Určitým modelem postupné názorové polarizace nejen české veřejnosti, ale také společenských elit v „deklarační“ diskusi, mohou být komentáře v deníku Lidové noviny.16 Zlomovým momentem „předdeklarační“ etapy česko-německého (ale do značné míry především vnitřní české) diskursu byl projev Václava Havla k česko-německým vztahům, pronesený 17. února 1995 v Karolinu. Prezident v něm reagoval na zatvrzelé postoje SL:17 15 Srvn. Václav Houžvička (ed.): Reflexe sudetoněmecké otázky a postoje obyvatelstva českého pohraničí k Německu. Praha: Sociologický ústav Akademie věd ČR 1997. Mezi lety 1991–96 mírně, ale vytrvale stoupal podíl respondentů schvalujících odsun, až k 75%. 16 Za mnohé alespoň: Dušan Třeštík: Bloudění v Teutoburském lese. In: Lidové noviny (LN) 14.6.1995; Martin C. Putna: Smiřovací jehňátka. In: Lidové noviny 20.2.1996, s. 2. Specificky se vyvíjely názory na německou problematiku například u Václava Bělohradského. Dilema hledání identity sjednoceného Německa a souvislostí s redefinující se českou národní identitou (jako přímý důsledek rozpadu ČSFR a vzniku samostatného českého státu) naznačuje následující formulace:„Bude sjednocené Německo chtít patřit do excentrické Evropy, do tohoto západního, relativistického a liberálního „démos“, anebo podlehne svým starým démonům, kteří mu našeptávají, že má být „říší středu“, v níž evropanství je především něco „etnického“? Myslím, že sousedé Německa musejí podporovat ty Němce, kteří považují západní orientaci svého státu za definitivní a osvobozující. Nám Čechům v tom ale brání železná opona, kterou mezi námi a těmito Němci vystavěl sudetoněmecký pokus o monopol na dialogy.“ Václav Bělohradský: Německo a excentrická Evropa. In: Lidové noviny 13.7.1993. „Smyslem politického konceptu o problematičnosti Německa a o potřebě společného dozoru nad ním je vést v Evropě novou dělící čáru podle jiného kritéria než dosud. Rozdělit ji na státy hlásící se údajně k etnickému principu (Německo) a na ty ostatní. Je to požadavek na faktickou dezintegraci toho, co se v posledních skoro padesáti letech v Evropě společnou prací prosadilo.“ Bohumil Doležal.: Pohled na Němce: přísně střežit pozorovat. In: Mladá fronta Dnes, 12.9.1995. 17 Václav Havel: Češi a Němci na cestě k dobrému sousedství, in: Rozhovory o sousedství. Praha: Karlova univerzita 1997, s. 36.

382



Na poválečný odsun můžeme mít různé názory- a můj kritický názor je obecně znám, nikdy ho však nemůžeme vypreparovat z jeho dějinných souvislostí a oddělit od všech hrůz, které mu předcházely a které k němu vedly […]. Zlo odsunu bylo jen smutným vyústěním zla, které mu předcházelo. O tom, kdo první vypustil z láhve džina skutečné nacionální nenávisti, nemůže být sporu.

IV. Svobodný stát Sasko podává ruku Za situace, kdy se zdálo, že česko-německé vztahy se pohybují v uzavřeném kruhu, z něhož nelze vykročit, vstoupila do sporu osoba charismatického politika CDU, saského premiéra Kurta Biedenkopfa, který se ujal iniciativy. Jeho názory v některých ohledech oponovaly bavorské zatvrzelosti a ukazovaly cestu, jak hledat východiska prostřednictvím spolupráce na zcela konkrétních tématech propojujících regiony a jejich sociální společenství. Saské iniciativy výrazně pomáhaly odblokovat vzájemné bilaterální vztahy a jejich pozitivní působení přetrvává do současnosti. Funkční byly například dílčí pragmatické úmluvy řešící konkrétní problémy v příhraničních oblastech (dopravní infrastruktura, životní prostředí, budování hraničních přechodů, spolupráce při potírání nelegální migrace aj.). Vláda svobodného státu Sasko je dlouhodobě iniciativní v koncipování regionálního prostorového rozvoje v oblasti příhraniční spolupráce.18 Výraznou ekologickou zátěž Krušnohoří, ale také údolí řeky Labe a dotčených příhraničních obcí představovala v 90. letech 20. století houstnoucí kamiónová doprava. Až do vybudování dálnice D8 nebyla k dispozici komunikace, která by svými parametry byla kamiónům uzpůsobena. Proto jako vstřícné gesto dobrých vztahů navrhla saská vláda převoz kamionů po železnici. Po dobu několika let z velké části financovala provoz plošinových vozů RO-LA (zkratka Rollende Landstrasse), které mezi Děčínem a Drážďanami provážely v obou směrech po železnici kamiony chráněným přírodním územím Česko-saského Švýcarska. V březnu 1995 navštívil prezident Václav Havel v doprovodu početné delegace Drážďany, kde převzal na Technické univerzitě čestný doktorát, což bylo spojeno s jednáním řady diskusních skupin vědců, akademických pracovníků, organizací obětí nacismu aj. Konalo se rovněž slavnostní zasedání smíšené Česko-německé komise historiků, v jehož průběhu převzal prezident ocenění. Autor textu se jako člen Havlovy delegace zúčastnil na půdě saského Landtagu otevřené debaty zaměřené na konfliktní minulost. 18 „Hlavní plán regionálního rozvoje v česko-saském pohraničí“. Regionalentwicklung und Perspektiven in Grenzräumen-das Beispiel Sachsen-Tschechien. Konferenz. Dresden, 28. März 2012.

383



V Drážďanech se rovněž zrodila myšlenka zpracovat společnou učebnici českoněmeckých dějin a většina zúčastněných se shodla, že nejpozději do dvou let bude očekávaný foliant připraven k vydání. Realizace projektu se však zkomplikovala, z podobných důvodů, s nimiž se potýkali vyjednavači smlouvy z roku 1992 a návazně rovněž pracovní skupina připravující text společné Deklarace. Odlišná interpretace dějinných událostí. Záhy bylo patrno, že sázka politiků na historiky a jejich schopnost objektivizace přístupů problém rovněž nevyřeší. Potřebný krok mohl nabídnout pouze politický dokument. V dubnu 1995 vystoupil premiér Kurt Biedenkopf s projevem v aule pražského Karolina, v rámci seriálu Rozhovorů o sousedství. Při této příležitosti pronesl projev, jehož poselství má nadčasový charakter, proto cituji:19 Nová Evropa (zahrnující nové demokracie) bude v nadcházejících letech vystavena značné vnitřní i vnější zátěži. Zvládnout tyto obtíže úspěšně a bez újmy pro evropský mírový pořádek bude možné jen tehdy, jestliže to, co nás spojuje, bude silnější než to, co by nás mohlo rozdělit. Naše politické, duševní, kulturní, hospodářské asociální úsilí se proto musí zaměřit na posílení toho, co nás pojí, a na potírání všeho, co by nás mohlo znovu rozdělit.

V. Cesta k Česko-německé deklaraci 21. ledna 1997 byla v Praze spolkovým kancléřem Helmutem Kohlem a tehdejším premiérem Václavem Klausem podepsána Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím vývoji. Následovalo (a trvá) období vzájemné pozitivní spolupráce. Podařilo se vytvořit předpoklady pro naplnění obou zásadních cílů české zahraniční politiky, tedy vstup země do organizace Severoatlantické smlouvy* (1999) a členství ČR v „Evropské unii“ (2004). Naplnil se cíl deklarace, jímž bylo zklidnění česko-německých vztahů v zájmu udržení podpory SRN pro dosažení těchto cílů a odstranění historické zátěže komplikující aktuální stav spolupráce obou států, ČR a SRN. Deklaraci lze s jistou mírou nadsázky chápat jako pokus „odjistit“ explozivní odkaz historie, který přetrvával i po uzavření Smlouvy mezi ČSFR a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci (1992), jak již zmíněno v předchozím textu. Výsledný text představoval nevyhnutelně kompromis, ale s odstupem času prokazatelně funkční. 19 Kurt Biedenkopf: Češi a Němci na cestě k dobrému sousedství, in: Rozhovory o sousedství. Praha: Karlova univerzita 1997, s. 96.

384



Záhy po roce 1989 bylo zřejmé, že sociálně psychologickou podstatu postojů Čechů vůči Německu nevyřeší ani historikové, kteří sice mohou „historizaci“ traumat z minulosti napomoci (v lepším případě), například spojeným úsilím o co nejobjektivnější obsah učebnic dějepisu a odstraňováním obrazu nepřítele. Avšak instrumenty vlivu na veřejné mínění nedisponují. Vedle toho se historikové, podobně jako řadoví občané usilující o vyrovnání s historií, stávají sami součástí fenoménu „skryté paměti skupiny“, která danou skupinu sjednocuje (Maurice Halbwachs), což znamená, že existuje tolik pamětí, kolik existuje skupin. Paměť se stává předmětem možné historie,20 ale také disponuje schopností rekonstruovat původní konflikt v nových podmínkách a „svádět včerejší bitvy“ (Daniel Cohn-Bendit). „Když si vzpomínáme na minulost, rekonstruujeme ji v souladu se svými současnými idejemi, všimneme si jen těch faktů, které jsou důležité pro naše bezprostřední cíle.“21 Vztaženo k debatě Čechů a Němců, je dlouhodobě patrná tendence k přetížení jejího obsahu historickými tématy, jež zvyšují pravděpodobnost instrumentalizace dějinných událostí a faktů s nimi spjatých v aktuální situaci, jejíž definiční rámec je však diametrálně odlišný.22 Zdravý rozum nemá pravdu, když si myslí, že minulost je pevná, stálá a neměnná proti stále se měnícímu pohybu přítomnosti. Probíhá proces přetváření minulosti, který zahrnuje její reinterpretaci, nové čtení/rereading. Pravdivé pochopení naší minulosti je záležitostí našeho hlediska. Souběžně s tímto „novým čtením“ minulosti v oblasti společenské, trvají v oblasti politické odlišné právní názory. Právě v této relaci nalézáme zdroj kontroverzních postojů. Dvojí právní výklad určujících momentů jako je Mnichovská dohoda, Postupimská smlouva a navazující vysídlení sudetských Němců představují proto obtížně překlenutelné rozpory (plynoucí z odlišných právních stanovisek obou stran) v česko-německých vztazích. Každý stát je produktem kumulované historické zkušenosti. Platí to i v případě České republiky a Spolkové republiky Německo a jejich vztahů ve středoevropském kontextu. 20 Srvn. Pierre Nora: Mezi pamětí a historií (problematika míst). In: Politika paměti (antologie francouzských společenských věd), No. 13 (1998). Praha: Cahiers du CEFRES, s. 9–11. Autor zejména upozorňuje na skutečnost, že paměť je fenoménem ryze soukromým, kdežto historie se stala společenskou vědou. Z toho dovozuje, že paměť národa je tedy posledním vtělením paměti historie. 21 Tamtéž, s. 9. 22 I tyto možnosti jsou však komplikované a omezené. Například bezprostředně po listopadovém zvratu vznikla myšlenka vypracování reinterpretovaného „smiřovacího“ pojetí dějin, k němuž by se měla v krátké době dopracovat smíšená česko-německá Společná komise historiků. Právě z této půdy měla vzejít zamýšlená nová učebnice „společných“ dějin. Výsledkem byl skromný náčrt výkladu česko-německých dějin od 19. století nazvaný: Konfliktní společenství, katastrofa, uvolnění. Publikovaný v roce 1995. Některé kompromisní formulace klíčových událostí dějin byly převzaty do textu česko-německé Deklarace. Rovněž přepracování učebnic na jedné i druhé straně pokročilo omezeně. Podrobně k tématu viz studie: Zdeněk Beneš: České dějiny 20. století v německých učebnicích dějepisu; viz také Tobias Weger: Analýza českých učebnic dějepisu. In: Učebnice a česko-německé sousedství (Mariánskolázeňské rozhovory), 2001. Ackermann-Gemeinde/Česká křesťanská akademie.

385



Pokusy obejít deklaraci a opětovně tematizovat dekrety prezidenta Edvarda Beneše23 na půdě Evropského parlamentu ukázaly, jak destruktivní účinek může mít tento postup na česko-německé vztahy na občanské rovině. Důkazy poskytly výzkumy veřejného mínění. Tabulka 1: Názory na platnost Benešových dekretů – srovnání (údaje v %) 2002/03 2004/06 2005/02 2006/11 2007/11 2009/11 2011/11 by měly platit i nadále měly by být zrušeny neví

67

66

64

53

52

65

49

5

8

7

13

11

8

17

28

26

29

34

37

27

34

Pozn.: Součet ve sloupci 100 %. Zdroj: Kontinuální výzkum názorů a postojů obyvatelstva ČR. Centrum pro výzkum veřejného mínění. Sociologický ústav Akademie věd ČR. Praha 2002–2011.

Následující graf názorně zachycuje dva propady pozitivního hodnocení úrovně českoněmeckých vztahů, k nimž došlo v důsledku emotivních debat, jež předcházely podpisu Deklarace (1997) a tlaku na zrušení prezidentských dekretů v souvislosti se vstupem ČR do Evropské unie (2004). Graf č. 1: Dlouhodobý vývoj názorů české společnosti na úroveň česko-německých vztahů

Poznámka: Zobrazen procentuální podíl pozitivního hodnocení, odpovědí-vztahy jsou velmi dobré a poměrně dobré. Zdroj: Kontinuální výzkum CVVM, Sociologický ústav Akademie věd ČR. Praha, 1995 23 Téma dekretů se prostřednictvím poslanců CSU stalo v letech 2002–2003 tématem na půdě Evropského parlamentu jako součást projednávané agendy související s přijetím ČR do Evropské unie. Právní aspekty odsunu byly podrobeny oponentuře z hlediska současného mezinárodního práva. Posudky neshledaly zásadní rozpory. „Ani právo zakotvené ve smlouvách evropských společenství, ani sekundární právo evropských společenství neposkytují způsob, který by umožnil zpochybnit Benešovy dekrety a zákon o beztrestnosti z 8. Května 1946.“ Christian Tomuschat: Dekrety-překážka přijetí České republiky do Evropské unie? In: Ist das tschechische Rechtssystem bereits EU-konform? Prag: Friedrich Ebert Stiftung, s. 95.

386



Přestože jak ČR tak SRN jsou členy Evropské unie a NATO, a sdílejí principy pluralitní demokracie a občanské společnosti, zůstává historická paměť součástí odlišných národních identit (jejíž nedílnou součástí je interpretace dějinných událostí z pohledu národního společenství). V konečných důsledcích je pro partnerskou stranu často obtížné pochopit a odhadnout sousedovy problémy a kroky vedoucí k jejich řešení. Formování vícenásobné identity zahrnující evropský kontext integračních procesů na občanské úrovni postupuje jen pomalu a v případě hlubších společenských problémů není vyloučen ani retrográdní pohyb (viz hluboká etnická distance mezi Vlámy* a Valony*, jež vede k úvahám o rozdělení belgického státu). Jakkoliv integrační procesy výrazně zmírňují intenzitu etnických problémů i frekvenci interetnických konfliktů, nelze spoléhat na automaticky lineární pohyb k bezkonfliktnímu stavu. Zřídka se stává, že problém etnicity je v konkrétní situaci vnímán ve společnosti komplexně, v rámci širšího nadnárodního prostoru, který předpokládá interetnickou toleranci.

VI. Pragmatickým kompromisem od konfliktu ke kooperaci Deklaraci je možno považovat za modelový příklad, jak zacházet s historií v bilaterálních vztazích. Patrně největší hodnota Deklarace spočívá v tom, co výstižně pojmenovala někdejší předsedkyně Spolkového sněmu/Bundestagu Rita Süssmuthová, když řekla: „Naše společná deklarace má pomoci prolomit začarovaný kruh vzájemného účtování a obviňování. Nesmíme zůstávat zajatci minulosti, neboť tím by nakonec minulost zvítězila.“24 Na půdě Spolkového sněmu charakterizoval Václav Havel osvobozující charakter Deklarace těmito slovy:25 Touto deklarací jsme podle mého názoru jasně řekli, že se nebudeme pokoušet o nemožné, totiž měnit vlastní dějiny a napravovat jejich nenapravitelné důsledky, ale že budeme tyto dějiny nepředpojatě zkoumat, hledat jejich pravdu, a klást tím jediné možné a smysluplné základy našeho budoucího dobrého soužití. 24 Projev předsedkyně německého Spolkového sněmu prof.dr. Rity Süssmuthové, in: Projevy u příležitosti Německo-české deklarace před členy německého Spolkového sněmu a Spolkové rady dne 24. dubna 1997 v Bonnu a poslanci a senátory Parlamentu ČR dne 29. dubna 1997 v Praze. Vyd.: Deutscher Bundestag. Referat Öffentlichkeitsarbeit, Bonn 1997. s, 22. 25 Václav Havel: Evropa jako úkol (výběr z projevů 1990–2009). Praha: V. Havel Library 2012, s. 106.

387



Z tohoto hlediska je za klíčové konstatování Deklarace považována poslední věta čl. 4: „Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.“26 Základní přínos Deklarace, který příznivě ovlivnil česko-německý dialog lze shrnout do následujících bodů: 1. Byla odblokována cesta k odškodnění českých obětí nacistického násilí (včetně obětí holocaustu). 2. Byl zřízen „Česko-německý fond budoucnosti“, z jehož prostředků byla podpořena v podeklaračním období řada projektů obnovy kulturní krajiny v někdejších oblastech německého osídlení českých zemí, jsou vydávány publikace prohlubující poznání kulturních, sociálních a historiografických souvislostí česko-německých vztahů, podpořena výměna mládeže a studentů atd. 3. K volnému projednání sporných otázek byla ustavena Koordinační rada česko-německého diskusního fóra, (autor byl členem tři funkční období v letech 1998–2004). 4. V neposlední řadě obě strany konstatovaly, že rozdílnost právních názorů obou stran je faktem, s nímž se dát žít a rozvíjet spolupráci, což ve výsledku zmírnilo a kultivovalo debatu ve veřejném prostoru a etablovalo pragmatické základy směřující ke kooperativnímu pojetí vzájemných vztahů ČR/SRN. Po vstupu ČR do Evropské unie v roce 2004 se situace v česko-německých vztazích výrazně zklidnila, historizující témata ustoupila do pozadí. V podstatě lze konstatovat, že se vrátila do stabilizovaných hodnot celkově pozitivní či neutrální akceptace německého sousedství první poloviny devadesátých let 20. století.27 Historická témata v česko-německých vztazích budou patrně odeznívat s příchodem nových generací, případně budou převrstvena novými faktory společného ohrožení států: terorismem, globálními změnami klimatu, energetickou krizí apod. Přesto je třeba počítat s dlouhodobým dozníváním konfliktní minulosti, které vyžaduje citlivý a spíše zdrženlivý přístup při hledání nových interpretačních rámců zlomových událostí společných dějin. Slovy historika: „Žijeme ve dvojích dějinách – v těch, které se nám zdají a těch, které skutečně byly. Obojí působí na naši současnost i na naše pokusy o tvorbu budoucnosti.“28

26 Plný text Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji viz Česko-německé vztahy po pádu železné opony (viz pozn. 24), s. 23. 27 Podrobně k vývoji trendů názorů a postojů české společnosti vůči Německu v aktuálních souvislostech vstupu ČR do EU, rozvoji přeshraniční spolupráce, jako i některým aspektům historické paměti viz : bulletin Českoněmecké souvislosti vydávaný v letech 2003–2005 v trojjazyčné mutaci v rámci projektu Občanská dimenze česko-německých vztahů ve fázi vstupu ČR do EU s důrazem na pohraniční oblasti. Viz webové stránky projektu: www.borderland.cz. 28 Karel Bartošek: Češi nemocní dějinami. Praha/Litomyšl: Paseka 2003, s. 83.

388



Část 2: Přeshraniční společenství namísto oddělených světů

Po 1. květnu 2004, kdy ČR vstoupila do Evropské unie se tento proces dále prohlubuje v důsledku působení integračních mechanismů (programové odstraňování bariérového efektu hranice, volný pohyb osob, zboží a kapitálu, vstup ČR do schengenského prostoru*). Členství ČR v EU rovněž výrazně modifikovalo obsah národního/státního zájmu, který interpretujeme v této souvislosti jako vitální zájem státu na proměně jeho výlučně národního charakteru, který by v novém pojetí zahrnoval nadnárodní prvky evropských integračních procesů. Komplementarita zájmů obou států ČR/SRN (což se zvýšenou měrou týká vztahů ke spolkovým zemím Sasku a Bavorsku) spočívá v uchování etnického klidu a posilování kooperačního potenciálu. Současně však vyžaduje posilování národní identity v podobě zdravě sebevědomého patriotismu opírajícího se o výkony české společnosti29, ale také postupné vytváření kombinovaných identit evropských a národních.

I. Propojování přináší denacionalizaci hranic Na česko-německé hranici se postupně uplatňuje obdobný trend jako v západní Evropě, kde probíhá nepřetržitá demontáž vnitřních hranic EU. Lze mluvit o procesu denacionalizace hranic národních států ve prospěch vnější hranice společenství. Modifikuje se rovněž klasické pojetí suverenity v oblasti mezinárodních vztahů, kdy výkon její určité části přebírají nadnárodní rozhodovací struktury, což v důsledcích posiluje regionální rozhodovací rovinu (přímé partnerství unijních orgánů a regionálních institucí oslabuje centrální článek rozhodování). Spolupráce mezi členskými státy uvnitř unijního prostoru má charakter běžné meziregionální spolupráce, jakoby uvnitř jednoho státu. Vstupem České republiky do EU tak byla odstraněna část vztahové asymetrie s Německem. Proces evropeizace vzájemných vztahů navíc zahrnuje paralelně působící trendy:globalizace, integrace, modernizace, regionalizace a decentralizace. 29 Srvn. Kol.: Vstup České republiky do prostoru politické komunikace a rozhodování v Evropské unii: výzvy, problémy, východiska. Praha: Univerzita Karlova FSC CESES 2004, s. 8.

389



Poprvé v historii jsou země západní, střední a východní Evropy členy jednoho evropského společenství rozvíjejícího demokracii a tržní ekonomiku. Vzájemné vztahy ČR a SRN významně ovlivňují procesy evropeizace, jež zahrnují v pohraničních oblastech územní a sociální propojování a vytváření sítí („networking“) na institucionální a občanské úrovni. Proces síťování směřuje v dlouhodobém časovém horizontu k vytvoření přeshraničního společenství v oblastech česko-německého pohraničí. Příznivě působícím faktorem změny na české straně je z hlediska kompatibility obou částí pohraničí zřízení Krajských úřadů, které se staly v rámcích svých pravomocí efektivním partnerem jednotlivých spolkových zemí v otázce dalšího prohlubování a rozšiřování přeshraniční kooperace. Právě rozdílné administrativně správní členění tvořilo ve vztahu ČR a SRN jeden ze zdrojů asymetrie na regionální a lokální úrovni, která kooperaci v pohraničních oblastech komplikovala. Úplné sladění administrativního členění v této oblasti však asi očekávat nelze, neboť federální struktura SRN definuje odlišně role a pravomoci na jednotlivých úrovních řídících struktur. Nicméně zkušenosti spolupráce Francie a SRN v pohraničních oblastech naznačují, že výrazně centralističtější pojetí role státu (Francie) nemusí být nutně překážkou dynamické spolupráce. Za rozhodující z tohoto hlediska lze zřejmě považovat politickou vůli a kooperativní přístup centra. Některé odborné studie zobecňující zkušenosti západní Evropy ovšem upozorňují na skutečnost, že část problémů pohraničních oblastí zůstává přítomna v obdobném rozsahu a struktuře i po integraci státu do EU. Například Malcolm Anderson upozorňuje na skutečnost, že spolupráce na místní a regionální úrovni, probíhající v pohraničních oblastech zemí EU, vyvolává nové aktivity, v jejichž důsledku se zvyšuje počet potenciálních situací střetu.30 Diverzifikace zájmů obsažených v této spolupráci, jakož i rostoucí počet politických, sociálních a ekonomických dohod mezi individuálními subjekty na místní úrovni, jež odděluje státní hranice, může vyprodukovat konfúzní politickou situaci. Jakkoliv autoři vylučují možnost mezinárodního ozbrojeného konfliktu vyvolaného sporem o hraniční linii (podmínkou členství státu v EU je vyřešení hraničních konfliktů se sousedními státy pokojnou formou), považují pohraniční území nadále za konfliktní zónu. Charakter konfliktů v pohraničí se mění, jak naznačuje například růst sociálně patologických jevů v česko-saském pohraničí (prostituce) nebo činnost organizovaného mezinárodního zločinu (převádění uprchlíků přes zelenou hranici, drogové mezi30 Srvn. Malcolm Anderson: Scenarios for Conflict in Frontier Regions, in: Cooperation and Conflict in Border Areas. vyd. Raimondo Strassoldo/Giovanni Delli Zotti, Milano: Franco Angeli 1982.

390



národní sítě, krádeže automobilů aj.), které v souhrnu ohrožují bezpečnostní situaci česko-německého pohraničí. Za pozitivní je možno považovat trend ustupují-cího nebezpečí etnické intolerance31, která v minulosti vyvolávala napětí mezi Čechy a Němci.

II. Sociální kapitál, důvěra a role společenských elit Politická integrace Evropy postupuje v zásadě pomaleji než integrace ekonomická, což je přímý důsledek setrvačnosti postojů a společenského vědomí odrážejícího konfliktní historii vzájemných vztahů, dále umocněných ekonomickou asymetrií mezi jednotlivými státy. V praxi se tento poznatek projevuje jako určitá distance mezi názory společenských elit (prosazujících vizi integrované Evropy) a řadovými občany, společností. V podmínkách otevřených hranic a ekonomiky například zůstává přítomna národní regionální identita jako zdroj diferencí pramenící z rozdílné kultury, jazyka, historické paměti apod. Plnou měrou platí toto konstatování pro českosaské pohraničí. V současném stavu kooperace ČR/SRN je žádoucí definovat klíčovou skupinu faktorů, případně aktérů, schopných aktivovat přeshraniční spolupráci a generovat kapitál důvěry, který je předpokladem územního a sociálního propojování/síťování prostředí sousedících středoevropských států. Tento přístup usnadní poznání účinnosti kohezních programů v podmínkách nových členských států EU. Což je důležité především z hlediska přetrvávající setrvačnosti, jak v oblasti institucionální, tak společenského vědomí. Zejména současná situace měnové a hospodářské krize hrozí poškodit dosažený potenciál sociálního kapitálu důvěry a kooperace, jak naznačují úvahy některých států (např. Dánska) o nutnosti omezit účinnost schengenského systému. Následující graf dokládá, že obyvatelstvo českého příhraničí přisuzuje dobrým vztahům se SRN značný význam. Podle většiny z nich patří pro ČR ve srovnání s ostatními sousedními státy dobré vztahy s Německem k těm důležitějším, přičemž za úplně nejvýznamnější je považuje čtvrtina a k těm významnějším je řadí třetina z nich. Tento postoj patrně reflektuje jak historickou zkušenost, tak aktuální hospodářský a politický význam, ale též blízkost „západního“ souseda.

31 K tomuto konstatování opravňují výsledky dlouhodobých sociologických výzkumů týmu České pohraničí Sociologického ústavu AV ČR prováděné po roce 1990 v rámci grantových programů Ministerstva zahraničních věcí ČR, Grantové agentury ČR, ale také ve spolupráci s akademickými pracovišti v SRN.

391



Graf č. 2: Vývoj hodnocení česko-německých vztahů českou společností v období 1999–2005 100% 14,8 80%

6,1

7,1

15,1

10,1

20,5

60%

40%

78,8

82,8

64,7 20%

0%

obyvatelé pohraničí v r. 2003

cela populace v. r. 1999 Neví

Špatné

obyvatelé pohraničí v r. 2005

Dobré

Zdroj: Výzkumný projekt „Občanská dimenze česko-německých vztahů ve fázi vstupu ČR do EU-s důrazem na pohraniční oblasti.“ (2003–2005) Výzkumné oddělení České pohraničí, Sociologický ústav Akademie věd ČR. Program podpory cíleného výzkumu a vývoje Akademie věd ČR (řešitel V. Houžvička).

V názorech na odlišnosti a překážky, které negativně ovlivňují česko-německou spolupráci, není mezi obyvateli příhraničí s Bavorskem a Saskem zásadních rozdílů. Určité diference byly zaznamenány v případě konfliktní minulosti, předsudků Čechů o Němcích, rozdílnosti národních povah a nedostatku informací, kterou častěji považují za překážku sousedé se Saskem, a v případě rozdílů ve výkonnosti hospodářství a nedostatku informací, kde naopak poněkud častěji spatřují překážku sousedé s Bavorskem. Struktura názorů a postojů vůči německému (saskému/bavorskému) sousedství je poměrně komplikovaná a zahrnuje škálu protichůdných obsahů (ovlivněných bezprostřední sociální zkušeností z osobního kontaktu s německým prostředím a občany, generační zkušeností související s věkem a individuálními prožitky, schopnost abstraktního myšlení, míru zastávaných předsudků, intenzitu etnické loajality, kolektivně sdílenou historickou paměť atd.). Následující graf vychází z baterie položených otázek, které směřují k bližšímu poznání struktury názorů na německé sousedství. 392



Graf č. 3: Faktory negativně ovlivňující česko-německou spolupráci (srovnání názorů obyvatel českého příhraničí s Bavorskem a se Saskem)

0,0

10,0 20,0 30,0 40,0 50,0 60,0 70,0 80,0 66,2 67,9

Rozdíly v životní úrovni

69,0 64,3

Rozdíly ve výkonnosti hospodářství Konfliktní minulost, jako například nacismus, okupace, odsun

59,9 64,1

Předsudky Němců o Češích

43,0 45,6

Předsudky Čechů o Němcích

38,7 45,6

Rozdílný jazyk

46,5

36,8

38,7 44,5

Rozdíly v národních povahách a zvyklostech

38,0 33,9

Odlišné zájmy obou států Nedostatek informací v novinách, rozhlase a televizi

19,7

Nedostatečné prostředky komunikace, jako jsou např. hraniční přechody

27,4

22,5 22,0 Příhraničí s Bavorskem

Příhraničí se Saskem


Empirické poznatky naznačují klíčovou roli sociální interakce pro vytváření sociálního kapitálu, který je možno mobilizovat pouze za předpokladu plynulého toku informací přes hranice. Neformální osobní kontakty přes hranice tvoří skladebné prvky interpersonálních sítí a dynamizující faktor procesu tvorby sociálního kapitálu. Určující roli hraje efektivní komunikační síť příslušníků lokálních politických, ekonomických a kulturních elit ve smyslu „opinion makers“ (tvůrců veřejného mínění). Existuje prokazatelná souvztažnost mezi sociální interakcí a vytvářením potenciálu důvěry, který postupně přispívá k překonání vztahu ekonomické asymetrie, kulturní odlišnosti a historických resentimentů. Důvěra podporuje vytváření nových modelů chování směřujících k ustavení přeshraničního společenství jako vyššího 393



Graf č. 4: Výroky charakterizující vztah obyvatel pohraničí ČR k Německu

0%

20%

40%

60%

80%

Sousedství s Německem je pro nás ekonomicky výhodné

45,7

45,1

S Německem můžeme žít v klidu a míru

47,7

40,6

Vůči Němcům bychom měli projevovat více hrdosti

49,3

Zájmem státu je nejtěsnější spolupráce s Německem

Odsun sudetských Němců byl spravedlivý

Německo podporuje vstup ČR do EU

21,4

46,9

Od Němců se máme vždy co učit

21,1

46,6

Na Němce si vždy musíme dávat pozor

17,8

42,8

Německá kultura je nám velice blízká

17,1

42,2

Německo se definitivně vypořádalo s nacistickou minulostí

16,0

V Německu jsou dobře vyřešeny vztahy k národnostním menšinám

13,1

37,9

15,9

34,8

Je normální, že Němci u nás nakupují nemovitosti

18,5

28,2

10,0

Německo by mohlo ohrozit ČR

9,0

Vůči Německu jsme vždy bezmocní

7,9

Zcela souhlasí

Částečně souhlasí

13,6 10,8

29,7 28,0 23,8

18,8

12,1 19,3

12,3

23,7 26,9

8,6 12,5

33,0

37,7

V Německu může opětovně vzniknout fašismus a nacionalismus

Měli bychom více usilovat o spolupráci s odsunutými Němci

13,2 9,5

38,6

Německo je stabilní země bez politických otřesů

5,5

7,6 13,1

55,6

30,4

6,7

14,5

41,2

20,0

6,2

8,1 11,5

34,7

36,1

Němci jsou naši přátelé

11,7

40,6

44,6

Nelze zapomenout co nám Německo způsobilo po Mnichovu

5,5

47,1

39,4

Německo má ze všech evropských států na nás největší vliv

6,0 3,2

32,3

33,4

100%

7,7

28,0 20,9

18,3 28,1

28,6

20,7

43,5

9,8

41,4

18,8

49,4

13,6

57,5

Vůbec nesouhlasí

10,8

Neví


394



typu propojování sousedících prostředí.32 Tento proces naplňuje naší představu procesu evropeizace. V oblasti česko-saského příhraničí například běží projekt Cíle 3 Česko-saská vysokoškolská iniciativa jako síť vysokoškolských institucí v severních Čechách a Sasku, který propojuje akademická pracoviště po obou stranách hranice (TU Chemnitz, Univerzita J. E. Purkyně, Ústí nad Labem, Technická univerzita Liberec). V tomto smyslu je zřejmé, že klíčovou skupinou sociálních aktérů integračních procesů na lokální a regionální úrovni jsou všechny segmenty elit, zejména politická a kulturní. V oblasti ekonomické se uplatňuje do značné míry spontánně působící mechanismus pragmatické spolupráce mezi ČR a SRN. Názory lokálních elit na jednotlivé oblasti spolupráce po obou stranách hranice (příhraničí ČR/Sasko/Bavorsko) zachycuje následující graf.

Graf č. 5: Pozitivní hodnocení regionální česko-německé spolupráce ve vybraných oblastech Positivní hodnocení regionální česko – německé spoulpráce ve vybraných (hodnocení představitelů českých obcí, škol, malého a středního podnikání, nevládních organizací a kulturních institucí spolupráce měsi a sport a turistika kultura a školství mezilidské vztahy hospodářství bezpečnost %

0

20

40

Německe příhrančí

60

80

České příhrančí

Zdroj: Analýza a předpokládaný vývoj hraničních oblastí ČR–SRN. Výzkumný projekt Ministerstva zahraničních věcí ČR RB 6/5/3. Gaiues/TNS Factum, Praha 2003.

32 Srvn. Jonathan Grix/Václav Houžvička: Cross-border cooperation in theory and practice, the case of CzechGerman borderland. In: Acta Universitatis Carolinae Geographica, 1 (2005), s. 61–77.

395



Na mikroúrovni se vytváří sociální kapitál, jenž na lokální úrovni vytváří cirkulující vztahy: interakce, participace, důvěra, přístup, vliv, sociální kapitál/sítě. Konsekventně generuje přeshraniční spolupráce důvěru, která je prvním stupněm mobilizace sociálního kapitálu. V tomto smyslu podporuje Schengenský systém otevřených vnitřních hranic členských států EU hlubší teritoriální a sociální propojování pohraničních oblastí, v tomto případě ČR a Saska. Dynamiku přeshraničního propojování umožňují, ale také limitují tři klíčové faktory: jazyková kompetence, odlišné mentality a ekonomická disparátnost/asymetrie. Schéma č. 1 Vytváření sociálního kapitálu v pohraničních oblastech

Interakce/participace-důvěra-přístup/vlivsociální kapitál/sítě. V závěru ukončeného cyklu se proces vrací k úvodnímu vstupu. Dynamika pohybu jednotlivých fází přímo ovlivňuje míru distance či naopak proximity* sociálních prostředí dvou odlišných systémů, jež se potkávají v pohraničních oblastech. Současně vypovídá dynamika tvorby sociálního kapitálu o schopnosti propojování obou systémů.

III. Hranice mizí, ale odlišnost zůstává V souvislosti s potřebou promítnout problematiku hranic do politického rozhodování členských států EU, byla vypracována Charta evropského regionalismu schválená v roce 1988. Její podstatou je katalog opatření obsahující, kromě jiných, následující politická doporučení: – přeshraniční spolupráce mezi regionálními subjekty členských států v oblastech jejich kompetence bude považována za spolupráci v rámci sousedských (uvnitř EU), nikoliv vnějších vztahů (článek 20, odst. 3), – celek společné politiky Evropských společenství nemůže být definován jako „vnější vztahy“ ve smyslu klasického mezinárodního práva, v důsledku toho není patřičné přisuzovat mu výlučné kompetence států (čl. 24, odst. 1), – regiony se budou podílet na kooperaci, straníce státům pokud se týká požadavků společenství, které spadají do jejich kompetencí, jestliže se zvažované problémy přímo dotýkají zájmů států (čl. 25, odst. 1). 396



Z uvedeného textu je patrný zcela zásadní rozdíl mezi vnitřními a vnějšími hranicemi Evropské unie. Spolupráce uvnitř unijního prostoru mezi členskými státy má charakter standardní meziregionální spolupráce, jakoby uvnitř jednoho státu. Tento princip, využit na vnějších hranicích EU, ovšem generoval v přípravné fázi východního rozšíření (2004) výraznou asymetrii vztahů, jak se projevila například v prostředí česko-německé nebo polsko-německé hranice. Za všechny důsledky uveďme alespoň rozdílný přístup k možnostem čerpání podpůrných fondů strukturálního rozvoje uvnitř EU, zdrojem jinakosti byl však rovněž legislativní rámec, kulturní, sociální a další odlišnosti. Defunkcionalizace hranic mezi státy EU prostřednictvím schengenského systému nyní představuje vyvrcholení integračních procesů. Bude to však znamenat skutečný zánik hranic, které představují vedle vymezení teritoria, většinou také rozhraní kulturních identit?33 Nebo se hranice postupně přetransformují do zcela jiné podoby? Odpověď závisí na dalším politickém vývoji evropské integrace. Souběžně působícím zdrojem proměny česko-německých vztahů jsou zejména důsledky ekonomické globalizace, které propojují obě ekonomiky. Přímým důsledkem ekonomického propojování v relaci ČR/SRN je proměna obsahu konfliktního potenciálu česko-německých vztahů, v němž ekonomická spolupráce představuje pragmatický faktor vytvářející kooperativní vztahy. Tento vývoj se odráží ve vědomí české společnosti a v širších souvislostech sociální změny je zdrojem pozitivní proměny názorů a postojů, ale také předsudků vůči německému prostředí. Oblast mezinárodních vztahů proměňuje proces globalizace ekonomiky. Státy již nejsou v období po druhé světové válce nadále schopny kontrolovat vlastní ekonomiku, což v důsledcích podporuje mobilitu kapitálu a pracovní síly. Za těchto nových okolností prošla Evropa v poválečném období bezprecedentní ekonomickou expanzí34. Díky ekonomickému růstu a vysoké životní úrovni byly státy a společnosti členských zemí Evropské unie konfrontovány zejména v kulturní a sociální sféře s kontinuální masovou imigrací, která generuje vážné sociální, kulturní a politické problémy. Politická integrace však postupuje pomaleji než integrace ekonomická, což je důsledek odlišných národních mentalit, setrvačnosti postojů obyvatel a společenského vědomí. V podmínkách otevřených hranic a jednotné měny zůstává například přítomna regionální identita jako zdroj diferencí pramenících z rozdílné kultury, jazyka, historické paměti apod. 33 Sociologické poznatky dokládají, že vzájemně propojená pluralita postmoderní státnosti v žádném případě neodstraňuje odlišnost [Giddens 1990]. Globalizace přináší proces prolamování „tradičního vztahu mezi fyzickou polohou a sociální situací“. Důsledkem je neukotvení identit v „konkrétním čase, místě a tradici“ [Held 1995, 124]. 34 Srvn. Hans Knippenberg/Jan Markusse (Vyd.): Nationalising and Denationalising European Border Regions, 1800–2000. Dordrecht/Boston/London: 1999. s. 10.

397



Dlouhodobě probíhající demontáž vnitřních hranic EU se v souvislosti s finanční a ekonomickou krizí po roce 2008 zpomalila. Národní hranice ustoupila do pozadí ve prospěch vnější hranice společenství, ale některé členské státy schengenského systému již daly najevo, že jsou připraveny pozastavit statut otevřené hranice, případně opětovně uvalit hraniční kontroly. Je zřejmé, že dynamický potenciál této fáze evropské integrace se vyčerpal a další pohyb vyžaduje zásadní nové impulzy, které však zřejmě nelze očekávat před vyřešením aktuální finanční krizové situace, v níž se nachází EU. Ať již bude pokračování integrace mít jakoukoliv podobu, je z výsledků sociologických průzkumů a výsledků voleb, pro svou další existenci potřebuje unie důvěru občanů evropských zemí, které se jí i díky ústavním a smluvním experimentům nyní v dostatečné míře nedostává.35

IV. Integrace jako zdroj proměny příhraničních oblastí Pohraniční území řady evropských států představuje většinou okrajové území charakterizované přítomností jazykově a kulturně smíšeného obyvatelstva, nevhodně dislokovaným a řídkým osídlením, limitovaným přirozeným přírůstkem obyvatelstva umocněným migrací obyvatelstva z periferie do center. Problematické jsou často i ekonomické podmínky, k nimž patří nedostatek pracovních příležitostí strukturálně vázaný na koncentraci zemědělské výroby, která postihuje především periferní oblasti státu. Pohraničí bylo rovněž zdrojem konfliktních situací v minulosti. Plnou měrou platí toto obecné konstatování na česko-saské příhraniční oblasti, jejichž hustota osídlení a sociální struktura jsou poznamenány historickým vývojem. Na české straně hranice je tato situace výrazně obtížnější v souvislosti s vysídlením německy mluvícího obyvatelstva po skončení druhé světové války. Přestože ve větších městech a sídelních celcích se podařilo proces dosídlení dokončit, na řadě míst důsledky doznívají. Obnova původního stavu sídelní a sociální struktury českého pohraničí zřejmě není reálná, neboť se změnil zejména vnější rámec politický i ekonomický. V důsledku poválečného vysídlení německy mluvících obyvatel někdejších Sudet chybí v českém pohraničí pozitivně působící efekt bilingválnosti* národnostně smíšeného území, které by tvořilo pásmo postupného sociálního prolínání obou prostředí, českého a německého. Lze pouze spekulovat, zda by tento historicky vzniklý fenomén (pokud by zůstal zachován), přispěl k rychlejšímu přibližování České republiky západoevropskému jádru. Nelze dokonce vyloučit, a takový názor byl již v od35 Srvn. Fiala, Evropský mezičas (viz pozn. 6), s. 119.

398



borné veřejnosti zformulován (R. Münz, 2002), že většina sudetských Němců by postupně opustila Československo i bez vydání poválečných prezidentských dekretů, podobně jako opouštěli etničtí Němci jiné východoevropské země, tentokrát většinou již s ekonomickými motivy migrace. Podíl českého obyvatelstva bydlícího v příhraničních regionech představuje 14,1 % všech obyvatel ČR. V německém případě tvoří podíl Němců žijících v příhraničí jen 2,6 % všeho německého obyvatelstva. Obdobný nepoměr panuje také při srovnání podílů území. Zatímco v České republice příhraniční okresy zaujímají 18,3 % veškeré rozlohy, v případě podílu německé části příhraničí vůči celému území SRN je to jen 8,6 %. Z tohoto hlediska je patrné, že pro Českou republiku mají příhraniční oblasti celkově větší význam. Pokud jde o Sasko, představuje rozloha příhraničních okresů dokonce více než třetinu (38,5 %) celkové rozlohy s více než čtvrtinovým (28,5 %) podílem obyvatelstva. Při porovnání podílů rozlohy a počtu českého a německého obyvatelstva v tomto „přeshraničním“ regionu (viz Tab. č. 2), můžeme dojít k celkovému závěru, že přestože má tento region pro ČR větší význam, je to Německo (respektive Sasko), které má ve zmíněném prostoru z demografického hlediska významnější postavení. V severozápadních Čechách hrály mnohem významnější roli vedle zmíněného odsunu také osídlovací procesy pohraničních území vyprázdněných po druhé světové válce odchodem německy mluvících obyvatel. Toto osidlování probíhalo v několika vlnách až do poloviny šedesátých let 20. století, kdy byl proces osídlování oficiálně ukončen, s nerovnoměrnými výsledky. Strukturu osídlení obnovit se podařilo jen z části. Většinou měli nově příchozí (zejména do venkovských oblastí) nižší úroveň vzdělání/ kvalifikace. Od svého příchodu očekávali sociální vzestup na základě přidělení majetku konfiskovaného vysídleným Němcům. Tato očekávání se však rychle rozplynula poté, kdy začala počátkem padesátých let probíhat kolektivizace zemědělství a pro individuálně hospodařící farmáře a zemědělce nebylo místo. Podlomení individuální iniciativy již v samém počátku dosídlování ochromilo potřebnou obnovu pohraničních oblastí. Přes různé vládní a dotační programy (výhodné přidělování bytů a rodinných domů, platové preference a odměny, poskytování půjček novomanželům, materiální výhody kvalifikovaným pracovníkům aj.) se nedařilo udržet potřebnou dynamiku (zejména venkovských oblastí) obnovy pohraničí. Přesídlenci se rekrutovali z řad repatriantů (Francie, Belgie, Rakousko, Volyně aj.)36, přistěhovalců ze Slovenska a zejména přímo ze sousedících vnitrozemských okresů. Nejproblémovější skupinu osídlenců tvořili Romové přicházející z východního Slo36 Srvn. Jaroslav Vaculík: Poválečná reemigrace a usídlování zahraničních krajanů. Brno: Masarykova univerzita 2002.

399



venska, Maďarska a Rumunska, a to především díky velmi nízké kvalifikaci, nedostatečným jazykovým znalostem a malé sociální přizpůsobivosti. Tato skupina se stala zvýšenou měrou zdrojem sociálně patologických jevů, s nimiž se pohraniční oblasti potýkají dodnes (viz například Teplicko, Šluknovský výběžek, Janov aj.). Na česko–saské hranici, a to jak v české, tak i saské části příhraničí, je poměrně vysoké zastoupení obyvatelstva žijícího ve velkých městech. Na saské straně hranice jsou to především města Zittau, Löbau, Bautzen, Pirna, Dresden, Freiberg, Chemnitz, Zwickau, Auerbach a Plauen, která v jádru a okolním území soustřeďují poměrně velkou část obyvatelstva. Na české straně se, obdobně jako v Sasku, severozápadní část českého příhraničí vyznačuje vysokou hustotou osídlení - okresy Ústí n/L, Teplice a Most patří po městských aglomeracích k nejhustěji obydleným oblastem ČR, mají až sedmkrát vyšší hustotu osídlení než například Prachaticko nebo Tachovsko. Rozdíl mezi českým příhraničím se Saskem a Bavorskem zvlášť vynikne při pohledu na zastoupení měst nad 20 tisíc obyvatel. Ze čtrnácti takto velkých měst je pouze jediné (Klatovy), které se nalézá v příhraničí s Bavorskem. Ostatní (Liberec, Česká Lípa, Ústí nad Labem, Děčín, Teplice, Most, Chomutov, Jirkov, Litvínov, Karlovy Vary, Sokolov, Cheb) jsou situovány podél česko–saské hranice a žije v nich přibližně polovina všech obyvatel v této oblasti. Tabulka č. 2: Srovnání počtu obyvatelstva v česko – německých příhraničních oblastech Zdroj: ČSÚ Bavorský zemský stat. úřad Saský zemský stat. úřad Stav v roce 2001

Počet obyv. (v mil.)

hustota obyv. na km2

počet měst nad 20 tis. obyvatel

podíl obyvatelstva ve městech nad 20 tis. obyv.

podíl obyvatelstva v obcích do 500 obyv.

České příhraničí se Saskem

1,19

139

13

51,7%

4,3%

České příhraničí s Bavorskem

0,25

43

1

9,2%

17.2%

Saské příhraničí s ČR

1,25

176

–

–

–

Bavorské příhraničí s ČR

0,91

100

–

–

–

10,21

129

63

44,6%

8,5%

4,38

238

–

–

–

Bavorsko

12,36

175

–

–

–

SRN (1999)

82,20

230

–

–

–

ČR Sasko

Zdroj: Analýza a předpokládaný vývoj hraničních oblastí ČR–SRN. Výzkumný projekt Ministerstva zahraničních věcí ČR RB 6/5/3. Gaius/TNS Factum, Praha 2003.

400



Z hlediska vývoje po roce 1989 zaznamenalo nejdramatičtější demografické změny saské příhraničí. Oblasti Saska při hranici s ČR jsou poměrně hustě osídleny, třebaže hustota obyvatelstva je zde podstatně nižší než ve vnitrozemí. Dominantní trendem vývoje osídlení pro celé Sasko je však prudký pokles stavu obyvatelstva – mezi roky 1989 a 2002 ubyla sedmina obyvatel (644 tisíc). Tato skutečnost postihla i příhraniční oblast, neboť ve všech příhraničních okresech klesl počet obyvatel nejméně o patnáctinu stavu roku 1990 s výjimkou okresu Weißeritzkreis, kde populace vzrostla o 4 %. Ani vyhlídky nevypadají lépe. Dle údajů „Bundesamt für Bauwesen und Raumordnung“ lze očekávat úbytek počtu obyvatel v řádu 10 až 30 % (např. Bautzen –15 %, Annaberg –12 %, Chemnitz –20 %, Görlitz –25 % apod.).37 Snižování počtu obyvatelstva je provázeno stárnutím populace. Na české straně hranice probíhají obdobné procesy, zejména spojené se stárnutím populace. Trvajícím problémem pohraničních oblastí je nerovnoměrné osídlení a nízká vzdělanostní struktura. K sociálním důsledkům této trvající, či prohlubující se degradace sociální struktury patří náchylnost zejména mladých lidí k ideám a heslům pravicového extremismu, který právě v česko-saském příhraničí nalézá aktivní odezvu. Jestliže mluvíme o potřebě vytváření příhraničních sociálních sítí a kontaktů, potom právě tato skupina nachází novou soudržnost nebezpečně rychle.38

Tabulka č. 3: Vývoj HDP v Sasku a příhraničních oblastech ČR, 1995=100 1996

1997

1998

1999

2000

2001

Sasko

102,9

104.1

104.1

105.4

106.8

109.3

Karlovarský kraj

101.8

95.8

92.2

91.0

95.4

92.7

Ústecký kraj

105.3

98.0

93.7

91.8

92.6

92.0

Liberecký kraj

104.0

103.8

98.3

99.9

104.7

107.4

Zdroj: Analýza a předpokládaný vývoj hraničních oblastí ČR–SRN. Výzkumný projekt Ministerstva zahraničních věcí ČR RB 6/5/3. Gaius/TNS Factum, Praha 2003.

37 Srvn. Sachsen. Musterland mit Sorgen. In: Die Demografische Lage der Nation. Wie zukunftsfähig sind Deutschlands Regionen? Vyd. Steffen Kröhnert/Franziska Medicus/Rainer Klingholz. Berlin: Deutscher Taschenbuch Verlag 2006, s. 90–99. 38 Srvn. Nebezpečné známosti. Pravicový extremismus v malém příhraničním styku. Vyd. Heinrich Böll Stiftung und Kulturbüro Sachsen. Berlin 2008.

401



Graf č. 6: Obyvatelstvo v řesko-německém příhraničí Počty obyvatelstva v česko – německém přihraničí (stav k roku 2001)

tis. obyv 1400 1200 1000 800 600 400 200 0

Saské příhraničí s ČR

České příhraničí Saskem

Bavorské příhraničí s ČR

České příhraničí Bavorskem

Zdroj: Analýza a předpokládaný vývoj hraničních oblastí ČR-SRN. Výzkumný projekt Ministerstva zahraničních věcí ČR RB 6/5/3. Gaius/TNS Factum, Praha 2003.

Graf č. 7: Srovnání indexů změny počtu obyvatelstva v příhraničních regionech ČR a SRN Srovnání indexů změny počtu obyvatelstva v příhraničních regionech ČR A SRN (1991=100)

Index 104 102 100 98 96 94 92 1991

1992

1993

1994

1995

1996

Českém příhraničí se Saskem Sasko celkem1

1997

1998

1999

2000

2001

2002

Bavorské příhraničí s ČR České příhraničí s Bavorskem

Poznámka: V případě saského příhraničí byly použity údaje za celé Sasko. Podle celkových zjištění lze však předpokládat, že trend v saské části příhraničí bude obdobný nebo dokonce ještě nepříznivější. Zdroj: Analýza a předpokládaný vývoj hraničních oblastí ČR-SRN. Výzkumný projekt Ministerstva zahraničních věcí ČR RB 6/5/3. Gaius/TNS Factum, Praha 2003.

402



Vstup České republiky do Evropské unie vnesl do česko-německého pohraničí obdobné efekty integračních procesů, jaké jsou známy ze západní Evropy. Volný pohyb kapitálu, služeb a osob po celém území unie pomáhá do určité míry oslabit a eliminovat konfliktní potenciál pohraničních oblastí.39 Vznikly některé nové, kvalitativně odlišné sociální jevy, jakým je například „přeshraniční trh práce“, který nabízí profesionální uplatnění kvalifikovaných pracovníků v sousedním státu, současně však vyvolává strukturální nerovnováhu na domácím trhu práce40. Pohyb pracovních sil zřejmě vyvolá v české pohraničí, jako tomu bylo v případě skupiny pendlerů (commuting workers) – pracovníků denně dojíždějících za prací do sousedního státu. Charakteristická pro tento pohyb je dynamika ekonomických změn reagujících na trend globalizace světové ekonomiky (rostoucí propojenost a vzájemná závislost národních ekonomik), která do pohraničních oblastí přináší investice zaměřené na využití momentálních komparativních výhod (laciná a kvalifikovaná pracovní síla, výhodné daně, teritoriální blízkost, výhodný směnný kurs aj.). Zkušenosti z českého pohraničí však naznačují, že s růstem mezd, změnou daňového zatížení apod. může nastat rychlý odliv kapitálu provázený zánikem pracovních příležitostí, pro které se právě v pohraničí jen obtížně hledá náhrada (viz uzavírání některých menších podniků dodávajících pro německé zákazníky, specificky odrážející útlum automobilového průmyslu po roce 2008). Rostoucí vzájemná propojenost obou států tak může v pohraničí produkovat jak pozitivní, tak negativní důsledky. V prostředí lokálních společenství českého pohraničí41 (neboť území česko-německého pohraničí lze považovat za soustavu mikroregionů, případně regionů) teprve vzniká tkáň občanské společnosti (spolky, sdružení, nadace aj.) přinášející síť přeshraničních kontaktů na občanské úrovni. Trend ekonomické spolupráce postupně vytěsňuje historické resentimenty, jejichž oživení však není vyloučeno v situaci etnické mobilizace. Za jeden z hlavních úkolů 39 Postupné odstraňování národních hranic podporuje potřebu meziregionální kooperace a působí jako faktor podporující integraci uvnitř EU. Současně vyžaduje vyšší míru autonomie rozhodování na regionální úrovni umožňující pružně reagovat na meziregionální problémy (spillover effects) plynoucí z dynamiky ekonomického propojování. V důsledku pomáhá omezit koncentraci moci na vyšších stupních rozhodování. Podrobně viz Riccardo Cappellin: Interregional Cooperation in Europe. In: Regional Networks, Border Regions and European Integration. Vyd. Riccardo Cappellin/Peter W.J. Battery. London: Pion 1993. 40 Aktuálně například začínají chybět v pohraničních oblastech ČR lékaři-specialisté a lze očekávat, že po vstupu ČR do EU se tento problém projeví i v dalších odvětvích. 41 Území česko-německého pohraničí lze považovat za soustavu mikroregionů, případně regionů, které kromě společných definičních znaků teritoriální blízkosti hranice a okrajovosti území jsou diferencovány z hlediska odlišných parametrů v oblasti politické, společenské, ekonomické, demografické aj. Určitou měrou odlišné je například také volební chování (zprostředkovaně vyjadřující politickou kulturu) obyvatel jednotlivých pohraničních regionů (mj. nižší volební účast), přesto však i v této oblasti lze pozorovat nivelizující trend, který zřejmě vypovídá o postupném zmenšování diferencí mezi pohraničím a vnitrozemím českých zemí. Srvn. Petr Daněk: Existuje politická kultura českého pohraničí? In: Geografie 2000/1, s. 50–62.

403



všech úrovní řízení a politiky je nutno považovat zamezení podobného typu konfliktních situací v pohraničních oblastech. Již po osmi letech členství České republiky v Evropské unii je možno konstatovat, že nová situace přispívá k urychlení procesu obnovy pohraničních oblastí a snad i k opětovnému národnostnímu rozrůznění obyvatelstva pohraničí.

Glosář: Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím vývoji: v dokumentu podepsaném 21. ledna 1997 se vlády SRN a ČR zavázaly rozvíjet přátelskou spolupráci bez ohledu na odlišné hodnocení minulosti | Česko-německý fond budoucnosti: zřízen na základě česko-německé deklarace jako finanční instrument podporující výměnu mládeže, studijní stipendia, obnovu památkových objektů v pohraničních oblastech s někdejším německým osídlením, kulturní spolupráci, vydávání publikací aj | Česko-německé diskusní fórum: ustaveno na základě českoněmecké deklarace jako instrument otevřené názorové výměny mezi Čechy a Němci, včetně vysídlenců | Dekrety prezidenta E. Beneše: soubor zákonů upravujících kromě denacifikačních opatření rovněž reformu ekonomického systému Československa | Charta 77: neformální československá občanská iniciativa, která kritizovala „politickou a státní moc“ za nedodržování lidských a občanských práv, působila v letech 1977 až 1992 a sdružovala disidenty různé politické orientace | Historická paměť: jejím prostřednictvím se jedinec identifikuje se s událostmi, osobami a idejemi, která jsou důležité pro něho samotného, případně jeho národ. Sociální skupiny vytvářejí vlastní představy o dějinách, společně sdílená reflexe dějin sociální skupinu sjednocuje a navozuje pocit sounáležitosti | Hranice: myšlená linie oddělující dva odlišné státní útvary (odlišnost právní, politická, kulturní) | Globalizace: pojem označuje proces propojování světové ekonomiky, kultury a životního stylu, k jehož urychlení přispěl pád železné opony a rozvoj informačních technologií, zejména internetu | Evropská unie: označení cíle/procesu propojování/integrace evropských států směřujícího k vytvoření nadnárodního uskupení, obsah propojování je otevřený a dynamicky se proměňující | Etnicita: vzájemně provázaný systém kulturních, rasových, jazykových a teritoriálních faktorů, jež ve vzájemné interakci utvářejí etnické vědomí jedince/sociální skupiny | Integrace: srůstání několika částí v jeden celek, víceméně kontinuální vývoj k jednotné Evropě | Mnichovská dohoda: úmluva vlád V. Británie, Francie, Itálie a Německa o odtržení pohraničních, tzv. sudetských území Československa, osídlených německy mluvícím obyvatelstvem,

404



podepsaná 29. září 1938 | Nacionalismus: intenzivní národní uvědomění, které se vyhraňuje v protikladu k příslušníkům jiných národů | Odsun/vyhnání: dva pojmy označující akt poválečného nuceného vysídlení etnických Němců ze střední Evropy, k němuž došlo na základě rozhodnutí vítězné spojenecké koalice, vyjadřují odlišnou interpretaci české a německé strany | Osídlování pohraničí: úsilí čs. úřadů mezi lety 1947 až 1964 obnovit sídelní strukturu pohraničních oblastí, z nichž bylo vysídleno německy mluvící obyvatelstvo | Pendleři/commuting workers: sociální skupina obyvatel pohraničí dojíždějících denně za prací na území sousedního státu | Příhraniční společenství: vytváření příhraničních sociálních sítí na institucionální i občanské úrovni směřujícíc k odstranění bariérového charakteru hranice | Národ: společenství rovnoprávných občanů s vazbami a vztahy společného jazyka, území, historie, ekonomiky, náboženství, politiky | Patriotismus: oddanost pospolitosti, k níž člověk náleží/láska k vlasti | Studená válka: pojem označující bipolární rozdělení světa rozděleného na západ vedený USA a východní blok vedený Sovětským svazem, kdy mír udržovala rovnováha strachu z použití jaderných zbraní | Přeshraniční spolupráce CBC: postupné odstraňování národních hranic vyvolává potřebu meziregionální kooperace a podporuje integraci vnitřního prostoru EU | Schengenská smlouva: podepsána v roce 1985, přistoupilo postupně 24 států, vytvářejících otevřený prostor, jehož vnitřní hranice z hlediska pohybu osob a zboží neexistují, zatímco na vnějších hranicích je zavedena efektivní kontrola | Společenské elity: sociální skupiny osob, které mají ve zvýšené míře přístup k rozhodovacím pravomocem, informacím a finančním zdrojům | Sudetští Němci: sociální skupina německy mluvících obyvatel někdejší ČSR vysídlených po druhé světové válce do obou částí Německa | Železná opona: pojem poprvé použil Winston Churchill v roce 1947, když pojmenoval probíhající rozdělení Evropy na část západní/demokratickou a východní/totalitární

405


Seznam zkratek

Seznam zkratek

Sächs. HStA Dresden

Sächsisches Hauptstaatsarchiv Dresden

StFilA Bautzen

Staatsfilialarchiv Bautzen

StA Leipzig

Staatsarchiv Leipzig

SOkA Ústí nad Orlicí

Státní okresní archiv Ústí nad Orlicí

SOkA Děčín

Státní okresní archiv Děčín

SOA Litoměřice

Státní oblastní archiv v Litoměřicích

AM ÚL

Archiv města Ústí nad Labem

Literar. Archiv PNP

Literární archiv Památníku národního písemnictví

ÚHS UJEP

Ústav humanitních studií Univerzity Jana Evangelisty Purkyně

OÚ

Okresní úřad

406


Seznam vyobrazení

Seznam vyobrazení

Následující instituce nám laskavě dovolují otisk vyobrazení: Děčín (CZ), Sbírka Jan Němec: s. 266 Ústí nad Labem (CZ), Sbírka Martin Krsek: s. 158, 160 Ústí nad Labem (CZ), Sbírka Kristina Kaiserová, s. 111 Ústí nad Labem (CZ), Archiv města Ústí nad Labem: s. 293, 299 Ústí nad Labem (CZ), Muzeum města Ústí nad labem: s. 57, 65, 275, 280 Praha (CZ), Archiv hlavního města Prahy: s. 85 Praha (CZ), Knihovna Národního muzea v Praze: s. 87 Dresden (D), Sächsische Landesbibliothek – Staats- und Universitätsbibliothek (SLUB) / Deutsche Fotothek: Christa Hüttel: s. 209; Walter Möbius: s. 218, 219; Lydia Pokoj: s. 42; Günter Rapp: s. 124; André Rous: s. 30, 196; Karin Stein: s. 17; Thomas Görner: s. 180; Dietmar Alex: s. 204; Hans Loos: s. 195; Hans Reinecke: s. 71; Martin Würker: s. 40, 46; Daniel Scholz: s. 20; sbírke fotografií: s. 36; SLUB Digitalisierungszentrum: s. 26, 78, 221, 224, 225, 229, 231; Dresden (D), Sächsische Landesbibliothek – Staats- und Universitätsbibliothek (SLUB): Jugend 1908, Bd.1, Nr. 1/26, Nr. 47: s. 284 Dresden (D), Sächsisches Staatsarchiv – Hauptstaatsarchiv Dresden, 10024 – Geheimer Rat (Geheimes Archiv), Loc. 9717/35: s. 11 Dresden (D), Staatliche Kunstsammlungen / Galerie Neue Meister: s. 181; 182, 194 London (GB), National Gallery Picture Library, The Art Fund – Sir Robert Witt Fund: s. 237 Hamburg (D), bpk Hamburger Kunsthalle, Elke Walford, s. 178 Bamberg (D), Karl May Verlag Bamberg / Radebeul: s. 142, 151 Dresden (D), Voland & Quist: s. 374 Ostritz (D), Sbírka Tilo Böhmer: s. 127 Radebeul (D), Sbírka Peter Graf: s. 352 Panitzsch (D), Sbírka Marion v. Sahr-Schönberg: s. 237 Děčín (CZ), Státní okresní archiv: s. 267, 323, 329 Ústí nad Labem (CZ), foto Táňa Nejezchlebová, s. 10 Děčín (CZ), Sbírka Petr Joza, s. 105 Praha (CZ), foto Martin Fraus, s. 9

407


Buch_Usti_cz_kor_Layout :04 Seite 1

Recommend Documents